Hašek: Švejk

Osudy dobrého vojáka Švejka

za světové války1

(výpisky)

„Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.' A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“2

„Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej,“ opakoval zježený muž.

„Kristus Pán byl taky nevinnej,“ řekl Švejk, „a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo.“3

„Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.“

„I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „kdyby to všichni lidi mysleli s druhými lidmi dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.“

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?' Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Vrchní vojenský lékař Bautze byl muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům.

Známý jest jeho výrok: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“4

A před ním stál Švejk jako ostatní v plné nahotě, zakrývaje cudně svou nahotu berlemi, o které se opíral.

„Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt,“5 řekl Bautze, „takových fíkových listů v ráji nebylo.“

Členové komise rozcházeli se znamenitě ve svých úsudcích o Švejkovi.

Polovina z nich tvrdila, že je Švejk „ein blöder Kerl“6, kdežto druhá, že je lotr, který si chce z vojny dělat legraci.

„Voják nesmí sám myslet. Za něho myslí jeho představení. Jakmile začne voják myslet, už to není voják, ale nějakej prachvšivej civilista.“

Takový velkolepý soudní aparát má každý stát před všeobecným politickým, hospodářským a mravním úpadkem. Zář bývalé moci a slávy zachovává soudy s policií, četnictvem a prodajnou chátrou donašečů.

Polní kurát Otto Katz prohlásil, že si přeje, aby v něm byl uznán člověk, stejně cenná jednotka s prasetem.

„Kořalka je jed. Divím se, že ji mohu tak chlastat. Chuť to má odpornou. Lidé si vymyslí různé svinstvo a pijí ho jako vodu.“

Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti.

Lidožrouti ostrovů Guinejských i Polynésie, než sežerou slavnostně své zajatce či lidi nepotřebné, jako misionáře, cestovatele a jednatele různých obchodních firem či prosté zvědavce, obětují předtím svým bohům, vykonávajíce nejrozmanitější náboženské výkony. Poněvadž k nim nepronikla ještě kultura ornátů, ozdobují své hyždě věnci z pestrého péří lesního ptactva.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit.

Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému přezděli „svatý“7, účinkoval s mečem v jedné a křížem v druhé ruce při vraždění a vyhubení Pobaltických Slovanů.

Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále...

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

„Co s ním udělám?“ mihlo se hlavou nadporučíkovi, „má, prokristapána, takový pitomý výraz.“

A dobrosrdečné, nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovanými výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje.

„Víte, Švejku, že bych měl chuť poslat vás před polní soud,“ s povzdechem řekl nadporučík, „ale oni by vás osvobodili, neboť něco tak kolosálně pitomého neviděli ve svém životě. Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu, řekněte pravdu, Švejku: líbíte se sám sobě?“

„A lidi si ty vojny zasloužili. Dyť se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Poslední léta žrali by byli jen samý vepřový, drůbež, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Tak se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu.“

Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je veliké štěstí pro lidstvo, poněvadž v těch patáliích vedle hodných lidí budou odstřelováni také lumpové a darebáci.

„Je beztoho moc lidí na světě,“ pronesl rozvážně, „jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza.“

„To už říkal starej hostinskej Rampa na Vinohradech, když mu chtěl někdo zůstat dlužen, že přijde někdy na člověka takovej moment, že je ke všemu hluchej jako pařez.“

„Všechny stromy nerostou do nebe, kamaráde. Pýcha předchází pád. Všechna sláva polní tráva. Ikarus si spálil křídla. Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde.8 Nevěřit náhodě a fackovat se ráno i večer s připomenutím, že opatrnosti nikdy nezbývá, a co je příliš moc, že škodí. Po bakchanáliích a orgiích dostaví se vždy morální kocovina. To je zákon přírody, milý příteli.“

Svou zpověď zakončil jednoroční dobrovolník slavnostně:

„Došlo i na Kartágo, z Ninive udělali zříceniny, milý příteli, ale hlavu vzhůru! Ať si nemyslí, že když mne pošlou na front, že dám jednu ránu. Ať žije c. k. kretenismus! Budu já jim dřepět ve škole a skládat zkoušky. Naseru jim! Vojenská paralýza. Ano, kamaráde, nevěřím dnes ničemu. Nejlepší hesla jsou zvrácena.“

Jednoroční dobrovolník si odplivl: „Vidíte, kamaráde, jaká hovada rodí se pod sluncem.“

„Oč je šťastnější každý vůl. Toho zabijou na porážce a netahají ho předtím pořád na execírák a na feldschießen.“9

„To je jisté, že tohle musí jednou všechno prasknout a že to nemůže trvat věčně. Zkuste pumpovat slávu do prasete, tak vám nakonec přece jen vybouchne.“

„Znáš poučku, že úhel dopadu rovná se úhlu odrazu? O jedno tě jen prosím: Naznač a dej mně pevný bod ve vesmíru, a vyzdvihnu celou zem i s tebou, nádivo.“

„Na profousovi je nejlepší vidět,“ pokračoval ve svých úvahách jednoroční dobrovolník, „jak vojna zesuroví člověka. Jistěže náš profous10, než nastoupil službu vojenskou, byl mladý muž s ideály, plavovlasý cherubín, něžný a citlivý ke každému, obhájce nešťastných, kterých se zastával vždy při rvačkách o holku na posvícení v rodném kraji. Není pochyby, že si ho všichni vážili, ale dnes... Můj bože, jak bych mu rád dal přes hubu, otloukl mu hlavu o pryčnu, shodil ho po hlavě do latríny. I to je, příteli, důkaz naprostého zesurovění mysli při vojenském řemesle. Pozorujeme-li to všechno v měřítku naší milé monarchie, dospíváme neodvolatelně k tomu závěru, že je to s ní právě tak jako se strýcem Puškina, o kterém ten napsal, že nezbývá jen, poněvadž strýc je chcíplotina,

vzdychat i myslet pro sebe,

kdypak čert vezme tebe!“

„Každodenně se rozšiřují zoologické vědomosti šarží i důstojníků: Vytřískat nový válečný živý materiál a vojensky uvědomělá sousta pro jícny děl, k tomu je třeba důkladných studií přírodopisu nebo knihy Zdroje hospodářského blahobytu, kde vyskytuje se na každé stránce slovo dobytek, prase, svině. Všichni vojenští představení snaží se tak vštípit lásku k vlasti zvláštními pomůckami, jako je řev a tanec kolem rekrutů, válečný ryk, připomínající divochy v Africe připravující se ke stažení nevinné antilopy nebo k pečení kýty z misionáře připraveného ke snědění.“

„V kadetce se nikdy nedbalo na předběžné vzdělání, neboť to většinou nehodí se pro aktivní důstojníky. Vojenský ideál spatřoval se jedině ve hraní na vojáčky. Vzdělanost působí na zušlechtění duše, a toho se na vojně nemůže potřebovat. Čím hrubší důstojnictvo, tím lepší.“

Jeho hloupost byla tak oslňující, že byla největší naděje, že snad po několika desetiletích dostane se do ministerstva vojenství.

„Všechno v armádě smrdí hnilobou. Teď se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: Maminko... Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech.“

I v nouzi má být člověk povznešen.

„Vy za nic nemůžete,“ chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, „při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodně lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh savce a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když vám odpářou hvězdičky, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách. Když vám ještě jednu frčku přidají a udělají z vás živočicha, kterému se říká supák11, pak ještě to nebude s vámi v pořádku. Váš duševní obzor se vám ještě víc zouží, a když složíte někde na bojišti své kulturně zakrnělé kosti, po vás v celé Evropě nikdo nezapláče.“

„Já vás dám zavřít,“ vykřikl zoufale desátník.

Jednoroční dobrovolník se usmál: „Vy patrně byste mě chtěl dát zavřít proto, že jsem vám nadával. To byste lhal, poněvadž váš duševní majetek nemůže vůbec vystihnout nějakých urážek, a kromě toho vsadil bych se s vámi, o co byste chtěl, že si nepamatujete vůbec ničeho z celé naší rozmluvy. Kdybych vám řekl, že jste embryo, tak to zapomenete dřív, ne snad než přijedeme na nejbližší stanici, ale dřív, než se kolem nás mihne nejbližší telegrafní tyč. Jste odumřelý mozkový závin. Nedovedu si vůbec představit, že byste mohl někde souvisle vyložit všechno, co jste mě slyšel mluvit.“

Švejk: „Já mám moc rád zakázaný věci, poněvadž jsem se vždycky octnul v něčem zakázaným, aniž bych byl vo tom věděl bejval.“

„Copak se to smí střílet do vagonů Červeného kříže?“, rozčilil se kuchař Jurajda.

„Nesmí, ale může,“ řekl Švejk.

„Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět.“

„Vy pacholku, vy jste připravil naši dceru vo čest.“

„Zajisté, dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní.“

Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psů, kteří se nejhouževnatěji drželi kolem Balouna a nyní mu doráželi na kapsu u kalhot, kde měl Baloun kus špeku, získaný ve spižírně, ale z chamtivosti zrádně zapřený kamarádům.

„Copak za tebou psi lezou?“ otázal se Švejk Balouna. Baloun odpověděl po delším přemýšlení:

„Voni ve mně cejtějí dobrýho člověka.“

Byla v rozkaze poznámka, že při polních kuchyních mají se sbírat kosti a posílat do týlu do skladišť divisí. Bylo to trochu nejasné, poněvadž se nevědělo, o jaké kosti jde, zdali o lidské nebo z jiného jatečného dobytka.

Byla prohlédnuta soudními lékaři a ti jí dali dobrozdání, že je sice blbá, ale že může zastávat jakoukoliv státní službu.

„Každej nemůže bejt chytrej,“ řekl přesvědčivě Švejk, „ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej.“

„Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“

„Muž ten, pane plukovníku,“ představoval poručík Dub Švejka, „dělá ze sebe blba, aby kryl svým idiotstvím svá darebáctví.“

Důstojníci batalionu uspořádali si slavnostní večeři, složili se a koupili prase a kuchař Jurajda dělal prasečí hody pro důstojníky, obklopen různými příživníky z řad důstojnických sluhů.

Nejvíc vyvalené oči ze všech měl nedožera Baloun.

Tak se asi dívají lidožrouti s laskominami a chtivostí, jak z misionáře, pečeného na rožni, teče tuk, vydávaje příjemnou vůni při škvaření.

„Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?“

„Patnáct let,“ odpověděl Švejk. „To je samozřejmý, poněvadž jednou už byla třicetiletá válka, a teď jsme o polovinu chytřejší než dřív, tedy 30 : 2 = 15.“

DOSLOV

Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se podat jej právě tak, jak se stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentech.

Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.

Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: „Vysmrkal se a utřel si nos.“ Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.

Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.12

Jaroslav Hašek