Chan Šan a Š'-te - výpisky z díla
Chan Šan, pozoruhodný tchangský básník (zhruba 8. století), odmítl společnost, která neodpovídala jeho etickým nárokům, odešel od rodiny a blízkých a uchýlil se na Mrazivou horu – Chan-šan, jejíž jméno přijal za vlastní. Po celý zbytek života se pak toulal nehostinnou, leč oslovující přírodou, většinou sám, někdy ve společnosti svého jediného druha, kuchaře z blízkého kláštera, Š'-tea. Pokud o Chan Šanovi něco víme, pak především z jeho četných básní, které po sobě roztroušeně zanechával a které byly později sbírány a pečlivě uchovávány.
Předmluva k Chan Šanovým básním
od pana Lü Čchiou Jina,
představeného prefektury Tchaj
Nikdo vlastně neví, kdo Chan Šan byl. Je tu pár starých pamětníků, kteří ho znávali. Říkají, že to byl chudý člověk, povahou blázen. Žil prý sám v horách zvaných Mrazivé hory, Chan-šan.
Vypadal prý jako tulák. Jeho tělo i tvář byly zestárlé a vrásčité. Avšak v každičkém slově, které vypustil z úst, byl hluboký smysl a vyjádření nejjemnější podstaty věci, jen dokázal-li se kdo nad ním hlouběji zamyslet. Cokoli vyřkl, obsahovalo cit pro Tao, pro jeho veliká nejskrytější tajemství. Jeho čapka byla zrobena z březové kůry, jeho šaty byly rozedrané v cáry a na nohou měl dřeváky. Tak ti, kteří jsou nuceni tak činit, skrývají i stopu po sobě. Někdy nepochopitelný, někdy příjemný, vždy byl přirozeně šťastný sám ze sebe. Jak by ho však někdo, kdo sám není moudrý, mohl ocenit a pochopit?
Až ho uvidíte, nepoznáte ho; až ho poznáte, nespatříte ho víc.
Zakřičel: „Povídám, člověče, snaž se ze všech sil být lepší!“ Vešel pak do jeskyně a byl pryč. Zdálo se, že se pak jeskyně sama od sebe zavřela. Nikdo nemohl jít za ním. Stopy po Š'-tem zmizely docela.
CHAN ŠAN
Odchod do samoty hor
Zavrhl jsem kraj rudého prachu, navždy se mu vzdálil
Věčně se teď toulám, z milovaných knih se raduji
Kdo by mohl maje sotva mírku vody
Živou rybu držet v úzké koleji?
Myslívám na ptáčka střízlíčka
Sám dávám přednost loutně a knihám
Kariéra, vlivné postavení, co s tím?
Často myslívám na ptáčka střízlíčka
Kéž bych jak on někde spočinul a našel klid!
Proti smyslu věcí
Ryby a maso dostal jsem darem
Abych jimi ženu a děti nasytil
Proč třeba někoho života zbavovat?
Že život těch tvorů náhle přerván byl
To nebylo rozhodnuto v nebi
Rozhodl o tom na zemi úradek náš
Že to není správné, chápat počínáš
Jedno druhé nemá pohlcovat
Lidé maso mrtvých vepřů jídají
Lidé dokonce, že maso vepřů voní, říkají
Jedno druhé nemá pohlcovat
Lotosový květ rozkvétá, kde vyvěrá pramen všeho živého
Hostina
Jelen se rodí uprostřed lesů
Vodu jen pije, travou se živí
Složí běhy, pod stromem spává
Líbezný, bezelstný, důvěřivý
Svázaný octne se v hodovní síni
Pokrm z něj šťavnatý, tučný je
Odmítám třeba jen okusit
Tvář hořký zármutek mi stahuje
Poklad knih
Došková chýše je domovem prostému muži
Lesy jsou hluboké, hnízdí zde zpěvaví ptáci
Co všechno doma mám? Co všechno vlastním a chráním?
Jediným majetkem postel je a plno knih
Šťastný chaos prvopočátku
Jak šťastni byli jsme v chaosu na počátku
Nikdo se neživil ani nevyprazdňoval
Až jednou kdosi čímsi ostrým nás protknul
A devět otvorů v těle navždy udělal
Den za dnem musíme živit se a šatit
Rok co rok dbát o zaplacení daní
Tisíc nás rve se o jediný peníz
Všichni křičíme o život, zoufale, bez ustání
Smutek nad pomíjivostí života
Proč jsem tak smuten a věčně pln žalu a stesku?
Pomíjivý jak „jitřní houba“ je lidský úděl, budí vzdech
Když na to pomyslím, v mžiku mne přepadne smutek
Tak těžký smutek, že věru je těžko se ho zbýt
Co si jen počít? Co proti tomu učinit mám?
Pominout tělo, vrátit se do hor, vzdálen tam světu žít
Vzdělání
Unikneš snad četbou knih své smrti?
Četbou knih snad před bídou jsi jist?
Proč toužíme porozumět znakům?
Předčí druhé, kdo dovede číst
Člověk, který nevyzná se v znacích
Neví, co si počít, neví, kam se dát
Tak cizí, že zdá se být snem
Obzor za obzorem všude kolem krása hor a vod
Oblaka, mlhy jsou jejich zelení lem
Mlha se sráží v kapky na mé čapce, sotva se jí dotkne
Rosa utkvívá na mém plášti slaměném
Jak tulák či poutník na nohou opánky z lýka
Hůl z křivé staré větve vistarie
Ohlédnu-li se kdy a vzpomenu na prašný svět venku
Zdá se mi být jen snem, tak cizí mi je
Hledím na vrcholy Nebeské terasy
Vítr ohýbá sosny a bambusy, až zpívají
Hledívám dolů na zelená úpatí skal
O skrytém smyslu věcí rozmlouvám s bílým oblakem
Oddal jsem se samotě, odešel k horám a řekám
O principech Cesty rozjímat jsem přišel sem
Klid a jas
Poustevníci prchli světu lidí
Kolik jich do hor odchází snít!
Temná zeleň dělí svahy a srázy
Bledý nefrit říčky čistě zní
Po shonu a ruchu mír a radost
Po starostech a smutcích klid a jas
Venku z ruchu šalebného světa
Jak květ lotosu je srdce tiché zas
Oproštění
Přebývá tu člověk, jitřními červánky je živ
Kam všední lidé nepřijdou, v skrytu žije
Skryté bystřiny věčně tu všude zurčí
V mohutných sosnách vítr šumí a hučí tajemně
Uprostřed toho do sebe ponořen sedává
Na smutek a strasti lidského bytí zapomněl
Vědom si pomíjivosti bytí
Proč všední lidé jsou tak bezmezně hloupí?
Jen ten, kdo sám sobě je pánem, svobodný, nesnese omezení
Vzdálí se světu, odejde v skrytu žít, odvrhne podvod a lež
Pošetilost
Majetek nevlastním, nesnáze nemám
Pod křídly oblaků šťasten jsem tak
Člověk z lesů a hor
Člověkem lesů a hor sám sebe nazýval
Než by se po lidech pitvořil, prchnul tam, kde se nezvíří prach
Hledání a vyrovnání
Mnohokrát desetitisíce mil prošel jsem na dalekých cestách
Toulal se kolem řek, jež vroubila bujná zelená tráva
Došel až k hranicím, kde vítr zvedá rudý prach
Dnes jsem se vrátil sem na Chan-šan
Na pramen hlavu kladu, aby mi s uší prach světa omýval
Kam doletí jen ptáci
Pod hřebeny štítů rozhodl jsem se žít
Ptáci sem létají, člověk nedojde, kam doletí pták
Co že tu všechno je, co že tady mám?
Šeré balvany skal, věčně bíle zahalené do oblak
Jak vody řeky na podzim
Mezi tisíci oblaky a desetitisíci vodami
Bezstarostný muž přebývá
Za dne se toulá zelenými horami
Na noc se navrací spát, kde pod skalním převisem úkryt má
Rychle mu míjejí jara a podzimy
Pokojně žije, zbaven všedních starostí a pout
Šťasten, po čem bych ještě toužil, k čemu se upínal?
Tichý a klidný jsem jak podzimní říční proud
Po deseti letech
Chceš-li dojít místa spočinutí
Navěky jím Chan-šan může být
Lehký vánek čechrá temné sosny
Zblízka je uslyšíš lahodněji znít
Pod nimi muž zbělelých skrání
V Lao-c' si mumlá, v četbu pohroužen
Deset let se neodhodlal vrátit
Zapomněl už cestu, kudy přišel sem
Chan-šan
Co pobývám na Mrazivé hoře
Desetitisíce let prchly jako sen
V souladu s přírodou u lesního zřídla
Podle svých tužeb tu žiji spokojen
Na srázy Chan-šanu nikdo nepřichází
Bílá oblaka jej hustě halí mhou
Jemná tráva je má rohož, na níž spávám
Modré nebe je mi věčnou pokrývkou
Nad oblaky
Nikdo z lidí neví
Kde tu v horách domov mám
Uprostřed bílých oblak
Věčně tak v tichu a sám
Nedosažitelný ve své sluji
Kdybyste na lodi o třech plachtách rychle pluli
Kdybyste nejrychlejšího koně dokázali k trysku štvát
Přece nemůžete dosáhnout místa, kde teď žiji
Nejodlehlejším a nejskrytějším lze je nazývat
Pod strmým štítem jeskyně uprostřed hlubokých srázů
Z mraků tu celé dny bouře nepřestává hřmít
A já nejsem mistr Konfucius
Není nikoho, kdo by se mne sem vydal navštívit
Tančím radostí z krásné chvíle
Je tu pták, má pestře barevné peří
Sedává na javoru, jádra bambusu jídá rád
Pohybuje se důstojně, obřadně, jak se patří
Lahodně zpívá, tóny mají svůj řád
Včera sem přiletěl, odkudpak se tady vzal?
To kvůli mně se objevil a načas tu hřaduje
Náhle je přáno mi naslouchat hlasu hudby a zpěvu
Tančím radostí ku chvále dnešního dne
Chtěl bych mít křídla
Přál bych si s bílými oblaky do dáli letět
Což by pernatá křídla nemohla narůst mi?
Hladový a prokřehlý
Tak často hladov a prokřehlý
Co živ jsem nezabil zvíře či rybu pro nasycení
Skrytě žiji
V naprostém tichu žádných slov nenacházím
Co bych měl potomkům říci, i kdybych chtěl?
Skrytě žiji zde v lesích u jezer a tůní
Důvěrně znám tu kraj, proč bych z něj vycházet měl?
Prchavá krátkost žití
Mnohokrát prošel jsem kamenem, mnohokrát proměnu ohněm bylo mi podstoupit
Slýchal jsem jenom, že lidé v duchy se po smrti mění
Neviděl nikdy však moudrého v jeřába se proměnit
Na to vše myslívám i na to, jak to vyjádřit
Žiji svůj osud, jenom mne dojímá, znamená vše jen pro mne
Věčný jak ty hory
Mistr Chan Šan
Jak ty hory stár
Sám a sám tu žije
Nezná zrod ni zmar
Dny a měsíce jak říční proudy plynou
Co jsem se ukryl na Mrazivé hoře
Živím se zde tím, že horské plody jím
V tomto krásném žití, nad čím bych se trápil?
Lidský úděl míjí v souladu s tím vším
Dny a měsíce jak říční proudy plynou
Vykřesaná jiskra z kamene je čas
Ať se po libosti zem i nebe mění
Šťasten pozoruji horských štítů sráz
Za úplňku
Kdo v horách žije, srdce má bezstarostné
Často jen povzdychnu, jak rok za rokem míjí, s hořkostí
Plahočím se, byliny dlouhého žití sbírám
Zdaž všechno mé odříkání dovede mne k nesmrtelnosti?
Širý prostor kolem oblaka začínají ovíjet
Les je pln záře, luna v úplňku nyní je
Nevrátím se, odkud jsem přišel, proč bych se vracel zpět?
Já a strom skořicovníku tu na luně k sobě nerozlučně patříme
Pod zelenou skalní stěnou
Oblačné hory pásmo za pásmem zeleně splývají s nebem
Ztracené cesty, hluboké lesy, není, kdo by došel až sem
Do dáli hledím, jen osamělá luna jasně rozlévá svou zář
Zblízka se zaposlouchám, jen hejna ptáků plní les halasem
Stařec už, sedávám sám, domovem je mi zelená skalní stěna
Bez ženy, bez starostí žiji, hlavu mám už docela bílou
Možno jen povzdychnout: minulá léta a dnešní den!
Myšlenky nemám na návrat, tak jako vody, když na východ k moři plynou
Dožiji v horách, jak přede mnou jiní
Slunce již vyšlo, štíty hor jsou doposud šeré
Mlha se rozptýlí, v hlubokých údolích panuje dál tma
Kolik tu moudrých mužů odedávna žilo!
Zemřeli, jeden jak druhý tu někde bez rakve hrob má
Chvíle pochyb
Je člověk, sám v horském průsmyku sedává a medituje
Oblačné stuhy červánků, ach, mlhou třpytnou, sluncem ho halí
Je mu vrozena ušlechtilost
Cesta je svízelná
Mysl je smutná, roztrpčená a plná pochyb
Sám tu jen, ach, skromně a oddaně ve svém úsilí vytrvávám
V podvečer na skále
Tiše se raduji z krásy, jež přináší štěstí
Šerá mlha mezi vrcholy bloudí, zastírá je a mizí zas
V blažené pohodě prodlévám na místě, kde se lze najít
Stíny stromů se dlouží, slunce začíná zacházet
Sám se tak rozhlížím, po krajině svého srdce
Kde z bláta raší a rozvíjí se lotosu květ
Harmonie
Dávno žiji na Chan-šanu, kolik jesení už
Sám si broukám svoje verše, nevím, co je žal
Vrátka býlím zarostlá skryt v tichu neotvírám
Pramen prýští, sladká voda sama věčně plyne dál
V kamenné světnici voda v hliněné trojnožce kypí
Sosny žloutnou, cypřiš padá, v misce voní pistácie
Hladov nasytím se zrnkem rýže s trochou elixíru
Na kámen se k spánku kladu, mysl plnou harmonie
Soustředění
Můj domov je pod zelenavým srázem
Na dvorku už býlí nepleji
Jeden, dva svazky Knih Nesmrtelných
Pod stromem si nahlas pročítám
Zpívám jasné luně
Vy, moudří, mne odmítáte
Vás, hlupáci, já zas odmítám
Nejsem hlupák, ani nejsem moudrý
Vyhýbejte se mi, já se vyhnu vám!
Když přijde noc, zpívám jasné luně
Za svítání bílým oblakům rád tančívám
Což mohu ztišit svá ústa a paže
Tiše sedět, když vlas ještě rozevlátý mám?
Pevnost rozhodnutí
Mé přirozené vůle nelze jen tak nedbat, vždy znovu poznávám
Nelze ji jak rohož svinout a odložit, pravím vám
Svobodně jsem se rozhodl odejít sem do horských lesů
Na plochém kameni tu ponořen do sebe sedávám
Žvanilové sem přicházejí, aby mne přemluvili
Nabízejí mi skvosty a zlato si vzít, vystavují mne pokušení
Narušit pevnou hradbu, plevelem ji osít
Není k ničemu dobré, žádného smyslu v tom není
Vysmívají se mi, že jsem blázen
Říkají, že já, Chan Šan, vedu si jak blázen, podivín
Podivín jsem, blázen, proč se tomu podivovat bláhově?
Bláhový se tomu podivuje, dopátrat se smyslu neumí
Skláním hlavu, k čemu by mi bylo jim to vymlouvat?
Vymluvím-li jim to, bude to k něčemu dobré snad?
Mně však ani za odpověď nestojí
Dosáhl jsem toho, že dělám jen to, co je mi po vůli
Plynutí času v horách Tchien-tchaj
Co jsem přišel sem, na tuto Nebeskou terasu
Kolik jsem tu do dnešního dne prožil zim a jar?
Krajina, ta se nemění, jen člověk je najednou stár
V hlubokém lese přemítám
Na zádech ležím, v hlubokém lese si hovím
Co jsem se postavil, povahu měl jsem vždy přímou
Co jsem řeč pochopil, křivě jsem nepromluvil
Poctivost svou jsem si uchránil beze všech výhrad
Věřím, že perly poznání jednou podaří se mi dobrat
Jak bych jen mohl teď tak jako jiní
S očima dokořán nechat se proudem zmítat?
Jitro
Bělostná oblaka, jitřní svit, nádherně tichý
Měsíc už jasný je, třpyt noci doplápolal
Tělo je zbaveno prachu a špíny
Stesk v srdci zklidnělém kde by se vzal?
Perla poznání
Mrazivé srázy jsou krásnější, čím hlouběji do nich vnikáš
Není však nikoho, kdo by tou cestou se dal
Na zeleném srázu osamělý křik opic se ozývá tu blíž, tu dál
Já sám s kým bych se ještě tu přátelil?
Spokojen žiji, jak jsem si přál, a tak stáří jdu vstříc
Perlu v srdci lze uchránit času tím víc
Sluj ve skalní stěně
Co jsem zatoužil po radostech života v horách
Volně se toulám z místa na místo, nepatřím nikam
Míjejí dny, jen občas ještě živím, co zbylo z těla
Mysl je bez starostí, nic nutného na práci nemám
Luna je mrazivá, slyšet, jak všechno chvějivě proniká chlad
Tělo má pocit jak jeřáb, osaměle letící do oblak
Kdo mne zná
Kolik mužů učených a vážných
Mistra jménem Chan Šan vůbec zná?
Bludně píší slova zbytečná
Pohoří Tchien-tchaj – Nebeská terasa
Zvolil jsem místo, kde lze o samotě žít
Pohoří Tchien-tchaj jím je – jak slovy je vylíčit?
Hloubím si tůňku, ať voda z blízkého pramene do ní stéká
Je mi sladce, že zbavil jsem se vší marnosti světa
Sbírám byliny, tak tu dožiji svá zbývající léta
Blázen
Chan Šana když spatří dnešní lidé
Že je blázen, říká každý z nich
Co já pravím – nepochopí oni
Co říkají oni – na to odpověď já nemám
Pod štíty Chan-šanu
Co jsem se uchýlil pod štíty Chan-šanu
Stále žasnu, jak jsem tu skryt a jak vzdálen je mi tu svět
Nosívám košík, živím se tím, co na horách roste
Natrhám plodů, vezmu koš a vracím se zpět
Zeleninou se postím, zář kolem sebe, sedávám před chýší z travin
Upíjím malými doušky, sotva si zobnu houby, jež chrání před stářím
Čistě pak omyji a opláchnu šálek i jídelní misku
Co právě mám, všechno dohromady v hustý odvar si svařím
Tak žiji, bráním se smrti, sedím a přemítám
V poklidné chvíli verše básníků z dávna si čítávám
Jak nepřivázaný člun
Co jsem se usadil na Chan-šanu, desetitisíce věcí jsem se vzdal
Žádné všední myšlenky nenosím teď v duši
Bezstarostný píši své verše na stěny skal
Toku života jak nepřivázaný člun jsem se odevzdal
Mé básně
Máte-li doma Chan Šanovy básně
Jsou nad moudrosti všech klasických knih
Opište je, zavěste na zástěnu
A každou chvíli čítejte si v nich!
Mé básně
Někteří lidé se vysmívají mým básním
Nemrzím se, že těch, kdo pochopí, je málo
Jen když pár vnímavých čtenářů budu mít
Kdybych odsud byl vyhnán, daleko musel odejít
Kdybych byl nemocen a nedokázal je dokončit
Jednou se náhle setkají s někým, kdo vnímavé má oči
Pak samy se rozšíří, po celé zemi budou znít
Jako by slepec chtěl opěvovat jas
Já se směji, když vy píšete básně!
Jako by slepec chtěl opěvovat jas!
Veselé blaženství života v horách Nebeské terasy
Tu, v horách Nebeské terasy, dávno žiji
Oblačné cesty hluboký opar halí a lidem přijít sem brání
Srázy a útesy jsou tisíce sáhů vysoké, hluboko se v nich skryji
V nesčetných údolích balvany v říčkách vrší se v prahy bez ustání
Břízy vlají jak šátek, kmeny se proplétají, brouzdám se mezi nimi
Na sobě plátěnou halenu, v ruce sukovitou hůl, točitě obcházím horu
Sám cítím, že můj prchavý život je jenom přelud, v takovou chvíli
Blaženství, veselá radost jsou nade vše, co dáno je živému tvoru
Jak osamělý oblak
Chodívám do spodního údolí hledět do Nefritového pramene
Jindy jdu pod horský sráz posedět v prohlubni plochého kamene
Má mysl je jak osamělý oblak, u ničeho neprodlí, nezůstane
Proč bych měl o záležitosti světa dbát, jsou mi tak vzdálené
Poznání
Můj domov je v skrytu, stranou všeho
Vzdálen hluku, prachu, žiji sám
Tři stezky jsem prošlapal si travou
Rozhlédnu se, jen oblaka za sousedy mám
Zatoužím po písni – zazpívají ptáci
Chci se ptát po smyslu bytí, což tu koho najdete?
Strom poznání, zatím ještě slabý
Za pár let na jaře náhle rozkvete
Na cestě k moudrosti
Na hoře Chan bývá nahatý hmyz
Hlavu jak uhel a tělo jak sníh
V rukou má obvykle dva svazky knih
O Cestě, o Síle čítává v nich
V příbytku nedbá o krb ani kotlík
Na cestách nedbá o úkryt ani šat
Vždy však meč moudrosti při sobě mívá
Se svody a neklidem hotov se do boje dát
Blaženství samoty
Nad Chan-šanem jen oblaka bílá
Ticho a ticho, daleko je prach
Za horský domov mám chýši z trávy
Jedinou lampou kotouč luny v tmách
Lože z kamenů mám u Nefritové tůně
Tygr a jelen je mým sousedem
Po blaženství samoty jsem vždycky toužil
Navždy chci být jiným nepodobným člověkem
Stesk
Chtěl jsem rychle jak střela dosáhnout dokonalosti
Rozloučil jsem se a vydal tam, kde bílý zajíc hněte elixír
Když duše bolí, sen ji ukonejší
Když duch se trápí, v meditaci najde klid
Domov a rodný kraj, jak jsou vzdáleny nyní!
V klidu hor
Bílá oblaka zrána čistě se rýsují
Luna za noci chvějivý má svit
Zbaveno prachu i bláta je mé tělo
Jak bych v srdci smutek ještě mohl mít?
Chladné hory
Tady jsem: od všech a od všeho vzdálen
K výši se zahledím – oblohy nedohlédnu
Trhání lotosu
Toulám se a bavím, večer je dřív než se naději
City mne bezbřehou záplavou přemáhají
Jižní svah Chan-šanu
Ptáci se dali do řeči a mne přemáhá cit
Za východu slunce sedám na zeleném svahu
Prosluněná oblaka se koupou v zelenavé tůni
Kdo by tušil, že když vyjdu z prachu a všednosti
Tento jižní svah Chan-šanu dostanu za ni
Pod skalním převisem
Chan-šan je pravé místo, kde lze skrytě žít
Nestane se, že by kdy kdo zašel sem
Občas tady v lese potkám plaché ptáky
Prosté písničky si spolu notujem
Nádherná tráva ve spleti u potoka
Stará sosna klade hlavu na skalnatý štít
Jak překrásné pro toho, kdo od všeho je volný
Pod převisem hoví si tu, v srdci mír a klid
Kde může krásněji být?
Cestou na Chan-šan
Těžko je člověku se dát
Kdo po ní dokáže vystoupit
Chválu vzdá desetkrát
Skála se na skálu vrší
Za štítem se zvedá štít
Samoten tady tak žiji
V šťastném prozření, skryt
Vždy vnímavěji hledím
Kde může krásněji být?
Harmonie
Chan-šan hluboký je
Jako srdce mé
Všude bílé skály
Nikde zlato, ne
Hlas pramenů slyšet
Jak když loutna zní
Sejdeme se spolu
V plném souznění
Mrazivá hora
Samoten chodívám, po skalách lze stoupat
Zpívám si, chytám se lian ve stráni
Sosnový vánek svěže povívá tu
Švitoření ptáků jako flétna zní
Šťasten v oproštění na hoře Chan
Deset tisíc věků krásné příběhy pamatují
O těch, kdož milovali tu v skrytu tiše žít
Hrubosti světa unikli do volnosti prázdna neomezené
Žít jako král Čou mne neláká
Co jsem se uchýlil sem na vrcholy Chan
Šťasten a veselý věčně se směji, zpívám a halekám
Mezi oblaky
Šťasten tu mezi oblaky žiji, ode všeho oproštěný
Odedávna tato hora snadno k dosažení není
Slavná hora
Kolem dokola kolik je tu hor
Na kolik mil jde pásmo za pásmem
Potoky a říčky tiše čiré
Šťasten a vesel bez konce tu jsem
Cesta do oblak
Na východ i na západ bílá oblaka, kam oči dohlédnou
Chcete znát, kudy cesta do oblak vede?
Cesta do oblak vede prázdnotou
Sluneční svit
Když zazáří slunce
Dává světlo tmám
V tu chvíli je teplo
A já, stařec, okřívám
Cesta na Chan-šan
Má mysl je jiná než je tvá
Kdyby se tvá mysl mojí podobala
V samý střed bys pronikl jak já
Jak dřevěné loutky
Chan Šan promlouvá k vám tato slova
Na ta slova nikdo nic nedbá
Sladkost medu ochutná rád každý
Hořkost elixíru stěží kdo vychutná
Radost činí, co s naším cítěním ladí
Prudký hněv vyvolá, co se příčí našim zásadám
Jak bych hleděl na dřevěné loutky:
Bez života, sotva hru dohrály, je tak vídávám
Jak slepý osel
Tisícům zrození, desetitisícům skonů kdy jednou nastane konec?
Zrození, smrt, příchod a odchod v hlupce a slepce nás mění
Že v srdci poklad je bez falše, bez kazu, neuvědomili jsme si dosud
A stále jak slepý osel jdem, kam nohy nás nesou, nepoučeni
Ztracená volnost
Papoušek jing-wu je domovem v západních zemích
Do tenat ho chytili, nemá naději na návrat
Kráska se s ním od rána až do večera zabývá
Venku i za závěsy své komnaty chce si s ním hrát
Věnovala mu zlatou klec a v ní ho chová
V zajetí jeho pernatý háv schází však
Není mu přáno jak bílým i šedavým labutím
Vzmachem křídel se vznést a letět do oblak
Dívám se kolem
Skvělého hřebce vyhnali do kamenité pustiny se pást
Kulhavý osel do slavnostní síně je nyní zván
Stačí chvíle rozptýlení
Pouhý okamžik a není již o čem hovořit víc
Dobru jsi oddán a přece nástrahám a smrti jdeš vstříc
Svět lidí
Nacpaní a sytí, břicha jídlem vzdutá
Každý z nich je tupým tvorem zmateným
Stromy
Včera jsem viděl stromy na břehu řeky
Skácené, zbavené života – nelze to vyjádřit ani
Jen dva či tři kmeny tam doposud zůstaly
Tisíce, desetitisíce sekyr se zahryzlo bez slitování
Pod jíním opadlo prořídlé poslední listoví
Do mrtvých ohnilých kořenů bijí tam poryvy vln
Když na rodném místě, kde žily, se takto jim děje
Nač na zemi mám se tu trápit, neklidu pln?
Jak lampa dohoří mládí
Miluji tu v horách žít
V plátěné haleně uchovávám si charakter
Po lidech falešných tváří jak mohl bych zatoužit?
Své srdce i ducha pro zisk a slávu docela vyčerpali
Na sta žádostí a tužeb se zmocňuje jejich těl
Kde žiji, pohřbí mé tělo, co jiného bych chtěl?
Oblačná noc
Mezi štíty hor
Jdu svěžími vánky
Nehnu vějířem
Vzduch ovívá spánky
Jasná luna září
Skrze okna mříž
Sám tu tak sedávám
Náhle stařec již
Až vyprší můj čas
Čuang-c' řekl, když byl blízek smrti:
Hrobem a rakví budou mi obloha a zem
V ně se i já obrátím, až čas nadejde mi
Kusem prosté rohože budu spokojen
Ať se mnou sytí hmyz, až zemřu
Bílé jeřáby věčnosti nebudu postrádat
Ti, kdo na hoře Šou-jang skromně žili
Uměli se z života i smrti stejně radovat
Zpozdilí
Hloupí a pošetilí se zbytečně namáhají
Lnou ke zdroji trápení, jež potkávají
Patero běd – zel desatero
I trojí jed – bez nich pro ně bytí není
Zemřou, do země jdou jako do vězení
Pošetilost
Ten, kdo žije klamán prachem světa
Je jak hmyz, jenž v džbán byl polapen
Po celé dny kol dokola krouží
Nikdy se z něj nedostane ven
Nesmrtelnosti se nepřiblíží
Klam a pravda
Když vidím někoho, kdo je lidmi klamán
Připadá mi jak v zahrádce pažitka vonná
I když den co den je nožem zraňována
Co jí vrozeno, znovu obnovit vždy sílu má
Ač obdařeni mluvou, toneme ve lži a klamu
Ne všemu, co žije, je také dáno mluvit
Proč tedy ještě hlavu plnou lží a klamu máte?
Z tváře dravost ptáků zla vám číhá
V mysli chováte všechny štíry jedovaté
To oni ve všem překážky vám v cestu staví
Pro ně nejednou tonete ve zmatku v těžké chvíli
Ruce vzpínáte, žehráte, obviňujete nebe:
„Což na jižním sklonku nebes již není Buddha milostivý?“
Jasná prázdnota
Svrchovaná příroda má poklady
Jejichž vzácnost slovy nevypovíš
Zbavil jsem se všeho, co poutá
Samoten dřímám pod vrstvícími se štíty hor
Kde mlžný opar se nerozplyne ani ve dne
Srdce vzdálené všeho hluku je však klidné
Duše se vrátila, kam patří, přešla kamenný most
Klapy klap zní na stromě zavěšená naběračka – dlaní naberu vody dost1
Smíření
Oheň v mém srdci plane a žhne
Rozhodl jsem se den ode dne
Chci jít cestou Buddhy
Nabýt ryzího srdce druhdy
Píseň o podstatě věcí
Vysoko, vysoko na samém vrcholu štítu
Do čtyř stran hledím, prostoru nikde konce není
Tak naprosto sám tady sedím a nikdo o mně neví
Dosažení prázdna v sobě
Hrst plodů uživí vychrtlé tělo
Plátěná kazajka přízračnou postavu halí
Přebývá ve mně Buddha pravý!
Věčný koloběh změn
Pod strmým srázem žiji, od všedního údělu oproštěn
I tady v tichu věčně se střídá koloběh změn
A náhle vím: jediná pravá perla poznání
Může vždy jen stejně kulatá být, ať jakkoli jí otáčíš
Plná luna stoupá na Chan-šan
Raduji se z každodenní cesty
V révoví a v slujích pod mlhou
Přirozeně cítím, volně dýchám
Společností oblaka mi jsou
Jsou tu cesty, nevedou však k světu
S kým a o čem přít se tady mám?
Sám usedám na kamenném loži
Plna luna stoupá na Chan-šan
Š'-TE
Chan Šan a Š'-te
S všedními hlupáky zdaž by se znali?
Když je kdo spatřit chce, k spatření nejsou
Když je kdo najít chce – v mlhu se rozplynou jak dým
Nebylo vůbec nikoho, kdo by mě učil
Sám jsem se snažil o ryzí srdce
Nanejvýš pevné, tak jako démant je jen
Oblačné hory
Pásmo za pásmem, na kolik tisíc mil navrstveny
Ztajená údolí, hluboké cesty, po člověku tu nikde stopy není
Nefritově zelený potok průzračně plyne – kolik úchvatných scenérií!
Ve svůj čas ptáci se rozezpívají – mé srdce s nimi zní v okouzlení
V koloběhu věčnosti
Miluji samotářské toulky, k sosnovým srázům lásky pln
Věčnému koloběhu jsem se svěřil jak nezakotvený člun
Železný kruh
Ti, kdož často pijí jedovaté víno tří zel
Zmámení a otupení nic pak nechápou
Trápením by chtěli trápení se zbavit
Zbavit se trápení však takto nemohou
Až se vzchopí, naučí se sami sobě být si oporou
Moudrost poznání
Pravá ruka perlu poznání ve dlani svírá
Levá ruka pevně meč moudrosti tiskne
Nejprve porazím nevědomé provinilce
Skrytá perla sama ze sebe žhoucím plamenem blýskne
Zraňuje jím, ach, ty, kdo ve klamu žili
A já to miluji, jak bych se toho jen nabažit sved?
Sotva však uprostřed tří cest zla stanu na chvíli
Začnu si vědom být, jak plná nástrah je cesta vedoucí vpřed
Nepočítám jara
Kdo přijde do skrytého údolí okusit pokrm nesmrtelných?
Sám sedím obrácen tváří k Oblačnému prameni, člověka nepotkat
Prodlužuji svůj život, oddaluji konec, skály rukou zdravím
Tady jsem našel útočiště a klid, nikdy již nevyjdu z Horských vrat
Komu je u srdce nejlehčeji
Jestliže mám říci, kdo z lidí je nejveselejší
Jsou to ti, kteří se v samotě vzdálili světu
Květiny v lesích jsou věčně jak nádherný brokát
Vždy svěží jsou po všechny roční doby barvy květů
Častokrát sedávám uprostřed strmých horských štítů
Co chvíli vzhůru k rudému kotouči slunce pohlédnu
I když já sám jsem volný a naplněn klidem
Přece na lidi všedního světa ještě vzpomenu
Na vrcholu hory
Odraz měsíce do tůně padá a září tam skvělý
Stoupám dál, až k samému vrcholu hory
V tu chvíli naň slétá jeřáb osamělý
Na hoře Tchien-tchaj
Věčně se toulám údolím horských bystřin
O všedních cílech světa nemívám zdání
Není-li tu tužeb, není ani strastí
Není-li tu slávy, není hany ani
Medituji
V Oblačném háji ve skrytu žiji
Tiše tu sedávám, propadlý výsostné kráse
Štíty hor v rosné mlze tonou ve večerním čase
Tak šťasten žiji zde v pokojném kraji
Slunce se kloní, zavěšené stíny níží se, poklesají
Na kolik mil tu lidského obydlí není
Vodopád hučí, jak padá a tříští se na kamení
Chodívám sám podle bystřiny obtékající skály
Vystupuji na strmé útesy, jež se nad vrcholy vzpjaly
Někdy tak v meditaci v sedle na plochém kameni sedím
Náhle pohlédnu dolů, za šlahouny lian zaklesnu ruku
Vykloním se, do dáli k hradbám města hledím
Slyším jen pustou změť, prázdný hluk zmatených zvuků
POZNÁMKA:
1 Srovnej: Diogenés zahodil i starý střep, když zjistil, že vodu může nabírat do úst i dlaněmi! (Misantrop: Vanaprastha)