Stříbrný vítr (1954)
„Pojď!“
„Kam?“
„Na luka!“
„Slyšíš...?“
„Co...?“
„Stříbrný vítr...“
„Stříbrný vítr?“
„Pst... teď! Slyšíš?“
„Ty, to je krásné...!“
"Co že je krásné?"
„Co... Vždyť víš...“
„Nevím...“
„No... všechno je krásné...“
„Hm, všechno je krásné...“
Jan Ratkin: "Nechce se mi žít. Nosím v sobě krásný obraz, a nemohu krásně žít."
Profesor Ramler: "Měl by tu zaznít takový výkřik, až by se všechna okna vysypala, až by se rozklížily ty pokorné lavice a superiorní katedry!"
Profesor Ramler: "Budete mlčet, Ratkine! Oni nejsou hodni pravdy."
Profesor Ramler: "Ano, mládí má zápasit; ale netřeba mu ten zápas ztěžovat. Po špičkách se má chodit kolem mládí, a ne řinčet řetězy! Protože tam, kde je skutečné, životaschopné mládí, tam je bolest; mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti němu! Zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým se cesta neukazuje. Ano, mládí má zápasit, snad i krvácet; padne-li, znovu se vztyčovat! Musí i ledacos ztratit - jenom když stále slyší svůj stříbrný vítr..."
Hřímající katecheta v hodině náboženství - to jsou ty "řinčící řetězy"...
Závěrečná sekvence: „Zní zase jen ona píseň: Život! Život! – Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit!"
Komentář:
Po všech stránkách mistrovské umělecké dílo, plné vznětu, poetiky a lyriky, které do určité míry překonává i samu literární předlohu. Režisér neměl totiž k dispozici jen slovo a obrazotvornost, jako básník, ale i obraz a hudbu. Už jen nasvícení interiérů je báseň jako od vlámského mistra šerosvitů. Proč se dnes už takovéto filmy nedělají, proč nevznikají a proč už nikdy nevzniknou? Nemáme už ani typ takového extatického herectví, jaký s nadšením obdivujeme ve Stříbrném větru. Buď je chyba v dnešních lidech, anebo je to ta nejvýmluvnější obžaloba doby, která nepřeje takovýmto filmovým básním a která nemá pro ně pochopení, protože se v poezii nemůže zrcadlit - tedy zase zpátky chyba lidí, kteří tuto dobu stvořili. V době prvního uvedení Stříbrného větru do kin přišly na něj tři milióny diváků. Kolik by to bylo asi dnes?
Výborní jsou všichni herci. Např. na projevu Jany Rybářové hned vidíte nejen její až sebevražedně citlivou duši, již zraní a zahubí i zdánlivá maličkost, ale i její nesmírný herecký talent, kromě její tělesné krásy, kterou podle svědectví pamětníků obdivovali všichni tehdejší mladí mužové.
Jana Rybářová (1936-1957) - "Aničko Posedlá..."
Odkaz na literární předlohu:
