Kaviár jen pro přátele (1969)

"Nepij – otupuješ si postřeh!"

– To jsou úplný námluvy!

– Hele, já tomu říkám „studium lidských povah“.

– Vždycky jsem ráda cestovala. Ono se dřív cestovalo trochu jinak, že?

– Mně to totiž připadá, že se dneska cestuje tak, jako se dřív kupoval novej kožich: aby lidi viděli.

"Ježiš, nemoh by ses naučit lhát trošičku elegantně?"

"Tohle já neuznávám: žít na dluh. Rozumíš? Na co mám, to si dovolím. Ale kupovat chajdu, když mi chybí dvacet papírů, to se nezlob, to chceš plivnout do druhýho patra, kamaráde."

– Tak tohleto je eiffelovka. Ale stejně prej přijde ke zbourání.

– To je zajímavej záběr.

– Spíš takovej „nečekanej“. Eiffelovka... v Paříži...

– On moh mít rozum.

– To je hezký, že ho přeješ aspoň druhejm.

"Kam nemůže čert, nastrčí přítele."

– Ty jsi si vysnil nějaký vztahy, nějaký přátelství, který dneska už nikdo nebere vážně, leda ty ve svým mozečku. To je snad nějaká duševní choroba, člověče, jdi s tím k doktorovi.

– Dívko, já nevím, jak ty, ale já zkrátka nemůžu žít ve světě, kde by nebyli kamarádi.

– Tak si je aspoň vymyslíš.

– Já si nemusím nikoho vymejšlet, já je mám! Protože každej přece někoho musí mít, ne?

– Právě že ne. Dneska už nikdo nikoho nepotřebuje. Každej už si opatruje ten svůj chlíveček, kde si nanejvejš se svou manželičkou střádá na chatu, na auto, možná na Jugoslávii.

"Inteligenti... Slízejte se, ale nestrkejte to lidem pod nos!"

"Svět dneska není stavěnej na opravdovský přátelství; jsou jenom společenský styky – bohužel."