Byli jsme to my? (1990)

Jonáš (čte si z Rudého práva): "Rozhodně kritizujme praxi chodit stále stejnými vyšlapanými cestami ve vyježděných kolejích stereotypu..." - "Stále stejnými vyšlapanými..." - příšerná věta. "Ve vyježděných kolejích stereotypu" je jim nejlíp. Cpou se tlačenkou, a hlavně že se vezou. Kam, to je jim fuk. Já nemám stereotyp ani tlačenku, natož vyježděný koleje. (čte si dál) "Pomoc našim občanům, zadrženým protivládní skupinou UNITA... Javier Pérez de Cuéllar..." - Nechladí mi lednička. Močí pod sebe. Denně vytírat. Co si počnu, až začnou vedra jako v Alto Catumbela? Požádám o pomoc Javiera Pérez de Cuéllar.

Jonáš (po srážce se spěchajícím člověkem): "Ten člověk mě srazil na kolena! Copak už nejsem dávno na kolenou? Asi ne."

Ředitel divadla: "V našem divadle není nikdo zvědavý na režisérské exhibice nějakých dávno zapomenutých veličin, soudruhu Jonáši!"

Režisér Jonáš: "S tímhle zázemím já tady mám dělat divadlo; s tímhle postojem k divadlu já mám dělat po Turgeněvovi Shakespeara; s tímhle principálem, který se ke mně chová jako dozorce k muklovi! - Chvíli se mi zdálo, že dlím ve stánku umění; a vida - ona jsou to kasárna. Na okamžik jsem zapomněl, kde žiju. Moje chyba."

Scénograf Karel: "Kopne tě do zadku a nikdo ani nepípnul. Třesou se jak ratlíci a držej hubu."

Jonáš: "Čím se liší od ostatních v tomhle státě, prosím tě? Od nikoho nevyžaduju odvahu - ale ona už je v háji docela normální slušnost. Tak co nám zbejvá?"

Herci: Ještě jste nám neřekl, jak se vám líbilo představení, pane režisére.

Režisér: Jeden spolupacient mi vyprávěl, že když si jeho žena pořídila automatickou pračku, koukala na ni večer co večer jako na televizi. Paní se opravdu velice bavila. A když zmačkla na řízení programátoru mechanicky třeba topení nebo když vypnula příslušný ventil přesně podle programu, paní dokonce nadšením tleskala, smála se a vykřikovala: "Teď přijde zvrat!" a tvrdila, že je to všechno stokrát napínavější než Inspektor Moulin. - Ale mělo to představení švih. Akorát jsem nemoh poznat, v kterejch dresech hrajou naši.

Herec: Prali jsme špinavý prádlo.

Režisér: Prali jste sterilně čisté prádlo. Proto mi smysl té vaší činnosti naprosto unikal.

Herec: Umění pro umění.

Režisér: O umění nemůže být ani řeč.

Herec: Profesionální exhibice.

Režisér: Exhibice? To ano. Profesionální? To ne.

Herečka: Sakra, co tím chceš říct?

Režisér: Že umění - stejně jako třeba národ - není pohříchu výsledkem nějakého mechanického samohybu, nýbrž produktem ducha.

Alice: "Chtělo by to vyměnit půlku souboru, včetně toho odpornýho Kovala a Jarýše; to už jsou dneska tak velký hvězdy, že zlikvidujou každýho režiséra; s tím už se nedá pracovat."

Jonáš: "Ano, pro nápravu věcí je třeba postřílet půlku národa."

Jonáš (před budovou Národního divadla): "Tak v tomhle státním elitním klubu že by vzali na milost i politického vyděděnce, kterej se nechce přizpůsobit všeobecný lži? Proč by to dělali? Pořád se mi tomu nechce věřit. Ledaže zkrotnul, zblbnul, vypadaly mu všechny zuby a chce už mít od všeho pokoj - i od pravdy."

Srabi! Nechali jste mě zabít!

"S tím já nemám nic společnýho." - "Já se do ničeho nepletu." - "Dejte pozor, oni ho snad zabijou!" - Hele na toho chlapa, jak kouká! - "Mne zajímá jenom moje panděro." - Srabi! Poserové! Sráči! Český sráči! Jste národ sráčů!

Jonáš: "Všiml jsem si, že první a poslední slovo v tomto divadle má inspicientka. V každém případě tvoříme, včetně paní inspicientky, téměř dokonalý model naší rozkládající se společnosti. Bohužel mi o tom již brzy přinesete dostatek důkazů. Přesto je náš úkol jasný: účinně a smysluplně pracovat pro obecné blaho. To ovšem znamená jít až na samou mez svých možností, jinak je výsledkem všeobecný morální rozvrat. Kdo je tedy pro, jít se mnou až na samou mez svých možností?"

Jonáš: "Jak si představuješ svoji budoucnost u divadla?"

Kulisák Petr zvaný Kandrdas: "Chtěl bych dělat divadlo ve stanu. Od vesnice k vesnici, od města k městu. Sám sobě hercem i režisérem. Na začátku každýho představení bych se narodil a na konci bych umřel - tak si představuju herectví, pane režisére."

Kandrdas: "To nejsou žádný herci. Předváděj jenom ty svoje starý obehraný fígle."

Jonáš: "Já si jich vážím."

Kandrdas: "Já ne! Jsou to sráči."

Koval: "Ekologický film? Prosím vás, co je to za obludu? Já znám jenom dva druhy filmů: dobrý a špatný. Nejhorší jsou ty ukecaný."

PROČ A NAČ? (Taky se ptám)

Jarýš: Tak "srágora" říkáš, jo?

Koval: Děsná. Proto se to bude líbit.

Jarýš: Vidím, že rozumíš televizní problematice.

Jonáš: "Herci? Herci dávno vymřeli. Requiescat in pace. Zbyli jen hrobaři divadla."

Jonáš: Vy máte strach, že zchudnete, pane Koval? To snad ne! Že jste se zasek zrovna na tom místě "strach z chudoby"?

Koval: Jistě, že mám strach z chudoby. Pokud vím, strach z chudoby žene lidstvo kupředu. Pokud vím, je to hnací motor pokroku. Je to hlavní stimul veškeré...

Jonáš: Stop! Podle tebe je tedy hlavní stimul pokroku strach. Rozvíjím tvoji filosofickou sentenci: Podle ní nás strach opravňuje zradit kamaráda, bratra, vlastní čest a třeba i vlast, protože bez strachu není pokroku. To vás učí na VUMLu?

Koval: To je demagogie!

Válek: Naopak: na tebe to přesně sedí.

Koval: Koho jsem zradil, ty vole jeden, koho!

Válek: Sebe. V tom marasmu všichni jedeme, a podle toho to u nás vypadá.

Jarýš: Víš přece, co o nás prohlásil sám velký Diderot: "Je to pochlebník z povolání; je to veliká děvka prodejná - je to Velký herec." - Neboj se, my jsme z obliga, my jsme "Velký herci". Národ Švejků má jednu výhodu: ze všeho vyjde se zdravou kůží.

Koval: Jsme jako všichni ostatní v tomhle státě. Proto nás lidi berou. Dívají se na nás jako do zrcadla, proto nás mají rádi. Copak držíme hubu jenom my?

Jonáš: Jarýši, zapomněl jsi dodat, co Diderot předpokládal: že herci se jednou stanou hrdými občany a jejich povolání bude veřejností ctěno, protože věřil, že herec má být bičem směšnosti, ukazatelem ctnosti - ale k tomu je třeba získat morální právo v zájmu dobra a lásky nastolit brutalitu pravdy. - Víte, co vám chybí, Jarýši? Víte, co to je "brutalita pravdy"? Já vám to rád předvedu: V tom svým fáru jste jistě "gigant", pane. Ale na jevišti jsi hovno, kamaráde, jsi vyhaslá sopka.

Herečka a alkoholička Vendla: "Děláme divadlo na hovno!"

Jonáš (ke Kandrdasovi): "Promiň, chlapče, jak vidíš, vždycky se najde pár neumětelů, kariéristů a krys, který čekají na příležitost, aby tě zničili. Nenávidějí nás."

Závěrečný titulek