Král tančí (2000)

"Mon Dieu, quelle silence... Bože, to je ticho..."

(poslední slova umírajícího J. B. Lullyho)

Komentář: Francouzský spisovatel 19. století Stendhal obdivoval vznešený despotismus a mravy z doby Ludvíka XIV., protože bez přestání a ve třech dnech se přecházelo ze salónů na bitevní pole. Manželky, matky, milenky žily v neustálých úzkostech. V jediném věrném obraze, který nám z té doby zůstal zachován, v jazyce, blízkost nebezpečí uchovala energii a upřímnost, jaké bychom se dnes nemohli odvážit (v literatuře vládl požadavek vznešenosti). V monarchii, aby mohl existovat Molière, musí mít za přítele Ludvíka XIV. Ve filmu bylo dále pěkně vidět, že Molière byl považován za pouhého fraškáře a lidé se smáli nanejvýš, když herec pronesl slovo "klystýr", a ještě roku 1823 lidé vypískali Lakomce, protože v této hře se syn nechová uctivě k otci. Také s náboženskou koterií obklopující mladého krále slunce si zažili oba dost, to bylo také dobře vidět, a mnohé Molièrovy komedie, odhalující pokrytectví, byly zakázány církevní censurou, ačkoli mladý král nebyl vůbec zbožný a výtečně se při nich bavil. Byl to bezesporu velký král, přítel umění a umělců. V jeho moudře vedené monarchii by si byl přál žít i francouzský romanopisec Gustave Flaubert.

J. B. Lully v literatuře:

"Mon Dieu, quelle silence! Bože, to je ticho!" To byla poslední slova, jež vyřkl umírající Jean-Baptiste Lully, hudebník na dvoře Ludvíka XIV. Moje představa pekla: Je tam zima, a ne teplo či nesnesitelný žár od pekelných plamenů; je tam plno lidí. Přecpáno. Hlava na hlavě. Samí hříšníci a spřeženci ďábla, tj. většina lidí. Ale hlavně je tam hrobové ticho. Ani špendlíček nezazvoní po dopadu na zem; duše tam naříkají, ale jejich bolestí zkřivená ústa se otvírají naprázdno v němých výkřicích, podobny laboratorním zvířatům, jimž vivisektoři vyřízli hlasivky, aby je v jejich "vědecké práci" neobtěžoval "hluk".(Misantrop: Z poustevníkovy lesní moudrosti)

Přístrojek je ten mp3 přehrávač šikovný, skladný a nenápadný, pohodlný k nošení po kapsách – ale na poslech kvalitní hudby to není a nejspíš není k tomu účelu ani určený. Je to jen další zacpávka do uší kreténům, kteří nevědí, co činí a co je na světě dobrého. Žijí v tom zmrzačeném světě špatného života a špatné „hudby“, jež je jim stejně jenom kulisou a doplňkem jejich vlastní pitomosti, a zemřou tak – se sluchátky v uších, aniž by řekli, jako řekl Lully: „Mon dieu, quelle silence!“ Tak tenhle „pokrok“ se tedy zase jednou obejde beze mne.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže 6.17.2.42)