Každý týždeň sedem dní (1964)

Komentář: Sugestivní snímek. Uprostřed zábav, lásek, studia a všední práce se kamera náhle zastaví, nečekaně, jako zákeřná smrt statisíců v atomové válce. Slovo je nyní dáno autentickému účastníku hirošimské apokalypsy, který rozervaným hlasem pomalu přednáší své vlastní otřesné zážitky z města mrtvých, spálených na uhel. V lidech prý odpradávna existuje cosi jako tušení zániku. Vkrádá se to na mysl jako úzkostný sen, z kterého se probouzíme zaliti mrazivým potem uprostřed noci. A nemusí se to týkat jen atomové hrozby, ale třebas i zničení čistého životního prostředí, ztráty svobod (měli-li jsme kdy jaké), bídy z přelidnění a podobně. Většina se snaží zapomenout a jiní se podobají jednookému prodavači výherních losů, který vyvolává: "Poslední den! Poslední den! Kupte si své štěstí! Kupte si svou naději!" - Kdo však nezapomene, nemůže normálně žít. V tomhle světě ne.