Čapkovy povídky (1947)
Já mám na zahrádce kosa... to není možný, aby to byl obyčejný pták. V něm je snad vtělený nějaký zvrhlý profesor botaniky. Co ten dokáže udělat ve skalce za paseku... to se blíží lidskému pustošení.
Když mě dostanou Cikáni do pazour, tak je zle. Já nevím, co to je za prokletý národ, ale já si myslím, že je to samotné pokolení Satanovo. Víte, když vám tak zahrají do ouška... tichoučko a blouznivě... člověk by chtěl někoho zabít... nebo milovat.
Oni tihle gauneři totiž, to není žádná inteligence, pane. Každej umí jenom jeden kousek, a ten dělá tak dlouho, než ho zase chytneme.
- Proč ty, Bože, nesoudíš sám?
- Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere! Proto tě nemohu soudit.
- Proč tedy soudí ti lidé i na nebi?
- Protože člověk patří k člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé i na nebi. A je to v pořádku. Lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské. Věř mi, Kuglere.
Odkaz na autora předlohy:
