Ryba na suchu (1942)

Komentář: Bývalý převozník se brání regulaci své milované řeky spíše jen z marnivé touhy dosáhnout počtu sta zachráněných tonoucích, kteří v záhybech jejích meandrů hledají poslední rozloučení se světem. Stává se tak komickou figurkou, která se brání pokroku (Povšimněme si přitom, že se píše rok 1942 a že to tedy nejsou žádní komunisté, kdo se dopouští ekologických škod ve jménu pokroku lidstva, jak se dnes tvrdí!). Jeho známý profesor mu dokonce vyčítá, že se tím vzpírá pánubohu! To je velice milé: tím je totiž nepřímo řečeno, že lidstvo je vlastně bohem a kdo mu odporuje, ten tudíž odporuje samému Bohu! To je však velice škaredý a velice choromyslný projev nadutého anthropocentrismu! - A dále: inženýr Pánek promlouvá do duše labilnímu účetnímu majícímu sklony k sebevraždě, že prý "muž se nemá bát pracovat a musí se rvát se životem". To je také velice pochybné: 1.) zaměstnání účetního je přece také práce, 2.) copak je život náš nepřítel, že se s ním musíme prát? - Přímo hrůzostrašně vyznívají potom inženýrova slova, že "zregulujeme nejen řeku, ale i všechen život". To už zní jako výhrůžka a jsou to, lidužel, i slova prorocká, jejichž obsah se do puntíku naplňuje. - Celý film je jedna velká humanistická odpornost. Nezachraňují ho ani nahoře vypsané dobré hlášky. Pan Ryba je vposled nedůsledný: zachraňuje lidi před utopením, čímž si zároveň pěstuje i ničitele posledního koutku divoké přírody. Měl by jako Timón Athénský spíše lidem hlavy pod vodu strkat.