Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)

Hlášky:

- Myslíte si, že jste nějací blázni? Ne! Vy nejste blázni! Aspoň nejste větší blázni než ti, co si chodí venku volně po ulicích.

- Účastnit se skupinových sezení má velký terapeutický účinek: člověk nemá takový pocit odloučenosti a izolace, jako když je sám.
- Tím chcete říct, že je choré chtít být sám?






Komentář:
Co ze všeho nejvíc zmrazilo McMurphyho bylo šokující zjištění, že většina chovanců blázince přišla z vlastní vůle a tudíž mohou kdykoli odejít. Druhá věc, jíž se zhrozil, byla potom ta, že je to zdravotnický personál, kdo nakonec rozhoduje o délce pobytu v tomto „léčebném zařízení“. Že to nedává smysl? Nu, co se divíte: je to přece blázinec! Tato skvělá alegorie na podstatu a fungování lidské společnosti je názorným příkladem a ukázkou toho, co se všeobecně rozumí pod pojmem „dobrovolnost“. Že je to jen takzvaně „odsud potud“ a žádný průchoďák ani anarchistický squat. Pacienti psychiatrického oddělení požívají sice přiznané rádoby „svobody“ pohybu, ale zároveň jsou i nuceni dodržovat přísný řád, který nelze jen tak lehce změnit, i kvůli závažnému a nepřehlédnutelnému faktu, že polovina „nemocných“ jsou beznadějní oligofrenici, kteří „nevědí, která bije“ neboli co se kolem nich a s nimi děje. Utéct by se třeba i dalo, ale je vůbec kam? Vždyť tam venku za těmi neútěšně bílými stěnami a zamřížovanými okny probíhají stejné procesy a panují stejná (ne-li horší) nevybíravá pravidla. Pacienti z psychiatrie by mohli svobodně pláchnout, jenže člověk je tak posedlý potřebou podléhat nějakému řádu, bez něhož je sám naprosto bezradný a bezmocný, že se ochotně a „dobrovolně“ nechá raději šikanovat nějakým ekvivalentem sadistické sestry a poslušně polyká v pravidelném rituálu ponížení své barevné oblbováky v pilulkách. Hlavní je se uklidnit a nenarušovat řád. Vzal by si z toho člověk až ponaučení, kdyby mohl a kdyby toho byl vůbec schopen: Svobodný jedinec nakonec podlehne, protože se příliš váže na hloupé, potrhlé a bezcharakterní magory, kteří jej tak akorát zradí a zdrží v odchodu do „Kanady“. Co je však tato „Kanada“ a kde leží? Mně je to jasné už dávno. Ale vám? – „Kanada“ je prostě divočina, liduprázdná divočina. Jedině tam, kde nejsou lidé, se dá ještě žít a dožít svobodně. Ale pro normálního člověka by takovýto přechod do divočiny znamenal úplně odlišný druh existence než na jakou je zvyklý a v jaké vyrůstal a byl vychován. A tak filmový příběh nakonec končí přece jen šťastně, když jedině silný a mocný a nekompromisní přírodní člověk-indián, symbol nezdolné přírody, který dosud zachovával pohrdlivé mlčení, hravě rozmetá síťované okno blázince a uteče na svobodu (Misantrop, Rakovina na kůži Země).