Povídky malostranské: Doktor Kazisvět (1984)

Vypravěč: „Soused malostranský je možná podivín; ale je svůj – v myšlenkách i činech.“

Doktor Kazisvět: „Lékař přece neslouží lidem pro peníze. A člověk, který má své vnitřní bohatství, potřebuje málo, málo nebo vůbec nic. Neboť od jiných, a vůbec zvenčí, nesmíme mnoho očekávat.“

Posluhovačka: Vy jen ty vaše knížky... K čemu vám to je? No, řekněte, co v nich hledáte za štěstí.

Doktor Kazisvět: „Štěstí náleží těm, kdož si stačí sami.“ To řekl Aristotelés. To byl velký člověk.

Posluhovačka: „I ten, kdo zaživa nebyl na světě k ničemu, po smrti pomáhá celé armádě lidí k živobytí.“

Doktor Kazisvět: „Ano, ano: smrt jako nejvyšší čin jeho života.“

Náklonnost davu se neřídí vážením skutků a zásluh. Dav má oči a uši, ale to je všechno; chybí mu soudnost, nemá paměť. Je to tak odjakživa. Když Brutus zavraždil Caesara, dav ho za to oslavoval, mrtvému spílal. Ale když potom vystoupil Marcus Antonius a pronesl nad mrtvolou řeč („Ó Římané, ó rodáci...“), lidé začali Caesara oslavovat a žádali Brutovu krev. Takový je životaběh.

Posluhovačka: Kdybyste si místo těch knih pořídil kabát, tak by to bylo aspoň k něčemu.

Doktor Kazisvět: „Na světě je spousta věcí, které vůbec nepotřebuji.“ To řekl Sókratés, paní.

Posluhovačka: Asi neměl prodřený rukávy vod kabátu.

Klanění a falešný potlesk dělá potěšení jenom hlupákům.

Vrtkavá přízeň lidská. Hned provolávají slávu, hned házejí kamením. Ti, co nejvíc Bruta slavili, volali: „Smrt Brutovi, smrt!“ To se nezměnilo doteďka. Rozumíte? Už mě chápete? Náš vlastní vnitřní život je pro naše štěstí stokrát důležitější než to, co se jiným uráčí z nás udělat. „Je velká pošetilost ztrácet uvnitř, abychom získali navenek – obětovat svůj klid a nezávislost za lesk, majetek, pocty...“ To si myslel Horác.