Okouzlená (1942)
Opona je v divadle jediná pravá iluze, protože když se zvedne, bývá obyčejně zklamání.
Byla jsem vílou,
s tichým potokem jsem hvězdy milovala,
květiny, sestry v lese hlubokém
ráda jsem k tanci zvala
a lidí jsem se bála.
Až jednou přišel smutný cizí muž,
se mnou se stala změna.
Ústa měl krásná a krutá jak nůž,
i zvukem jeho jména
chvěji se okouzlena.
Láska je víc než polibek,
do hlubin je to sladký pád;
láska, můj pane, všechno je,
co nemohu ti dát...
Co jsi to učinil? Ona přece není člověk jako my! Je to víla, lidská vášeň ji zabije!
Komentář: Začátek vypadal skvostně, hlavně díky ochotnické scéně s téměř smrtelnou Lenčinou vášní k divadelnímu umění, naprosto skvěle a úchvatně zahranou Natašou Gollovou, ale další děj a konec se zvrhly v pitomý ženský románek pro slaboduché. Žel, ani scénář není příliš původní; vlastně až na pár podrobností téměř kopíruje hru Racek od A. P. Čechova, přičemž postava a osudy okouzlené Lenky jsou velice podobné Čechovově Nině, která si říkala Racek.