Jedlíci aneb Sto kilo lásky (2013)

Komentář:Z počátku to vypadalo slibně: vtipné scénky a hlášky. Ovšem nakonec to opět sklouzlo do nastavovaných, zbytečně prodlužovaných sekvencí – a čistokrevná sranda přešla v sentimentální porozumění a všelidskou sounáležitost. Vždyť obézní lidé jsou přece také lidé. Není to pravda. Tlustí lidé jsou zrůdy, odporná prasata, ztloustlá žraním roztomilých prasátek. Jsou to odporní slaboši, kteří si nedovedou odepřít nechutné žrádlo. Jsou to zrůdy bez kouska vkusu, kterým nezáleží na tom, jak odporné mají tělo. Jsou to ubožáci bez vůle a disciplíny, kterým zřejmě nevadí jejich špatný zdravotní stav. A myslivci na posedu si je spletli se stádem muflonů. Zvolený širokoúhlý formát se ukázal být jako samoúčelný, neboť kamera nenabízí žádné zajímavé záběry, panoramata ani davové scény, horní a dolní část obrazu bývá vinou toho často neúplná. Hudba je příšerně přesládlá sračka a dramatický hudební podkres je ukraden z filmu Postel. Celý film je vůbec špatnou napodobeninou mnohem lepších Sedmi hladových. Postava Veroniky, která tajně pozoruje svůj idol, neschopna jej přímo oslovit, starající se o starého otce a o kdekoho, je zkopírována podle Amélie z Montmartru. Všichni si pochvalovali zahranou písničku rockera George Hrubého, ale my, diváci, jsme z ní neslyšeli ani notu. Hlavně že tam musel účinkovat Petr Janda z Olympicu, ale ani od něho nezazněl ani tón. Všechno jako by bylo samoúčelné na tom filmu. Snad kromě toho, že celý film je nechutnou reklamou na rádio Frekvence 1 – podle hesla: „Náš sponzor je náš bůh, vykašlem se na umění, lepší prachy míti nežli dluh.“ V závěru už jsem se u toho tak nudil, že začal jsem uvažovat o vypnutí – když vtom přišel, jako vysvobození, konečně konec.