Byli jednou dva písaři (1972)
(pan Bouvard se zase jednou ráno probudil do výrazně pesimistické nálady):
"Nemám žádný důvod k radostem. Každý den se mi jeví jako kalný potok plný slizkých kamenů bez sebemenší rybičky."
Pécuchet: "O jaké rybičce to mluvíte?"
Bouvard: "O jakékoliv, kromě té, co plave břichem vzhůru -- ačkoliv i tu bych bral."
(vejde stájník Michal):
"Ty chůdy se mají rozsekat, nebo co?"
Bouvard: "Ty chůdy se mají přerazit někomu o hřbet, a nepřejte si, abych řekl komu!"
Pécuchet: "Pane Bouvarde, neměl jste na něj tak křičet; to je vlastně hodný chlapec."
Bouvard: "No jo, my jsme vlastně všichni hodní chlapci, jenomže dohromady děláme samé zločiny."
Pécuchet: "Ale co vás to posedlo, pane Bouvarde? Vy jste se nějak špatně vyspinkal, že?"
Bouvard: Já jsem se vyspal náhodou velice dobře; ale kdybych se neprobudil, tak by to bylo úplně nejlíp."
- Víte, pane Bouvarde, já myslím, že bychom je měli ohromit vybraným hovorem.
- No, to bych nedoporučoval. Protože vyslovíte nějakou hlubší myšlenku, oni nebudou schopni se s vámi do ní ponořit a nakonec jako blbec dopadnete vy a ne oni.
- Zkusili jsme všecko možné, pane Bouvarde. Já se obávám, že žádná ta disciplína nebyla pro nás...
- Nebyla hodna naší námahy.
- Tak. - Agronomie. Prosím vás, co to je? To je naprosto bez poesie, bez kapičky poesie.
- Nebo medicína? Pche! Já si myslím, že tohle mastičkářství může provozovat kdekdo.
- A divadlo?
- To vůbec není věda.
- To bych řek. Já se obávám, že to není ani umění. Vždyť to může dělat kdekdo.
Odkaz na původní literární předlohu:
