O věcech nadpřirozených (1958)

Komentář: První povídka (Glorie) je vlastně domyšlená představa toho, jak by se asi vedlo na zemi - a mezi lidmi! - jednomu ze svatých mužů, jež kdy církevní tradice a světská sláva ověnčila svatozáří. Zjistilo by se tudíž - stejně jako v této komedii - že svatí jsou upotřebitelní, jen když jsou bezpečně mrtví a bezproblémoví, ale jako živé a přítomné že by je nikdo nechtěl, bál by se jich a vyvolávali by jen nepříjemnosti a rušivé sběhy lidu. Jak roztomilé, že jedině při vykonávání tělesné potřeby odpoutá se stydlivě gloriola na chvíli od nešťastného dobráka, jenž se jí nemůže zbavit, dokonce ani tehdy ne, když se přímo - na radu lékaře - rouhá Pánubohu! A tak teprve, když se onen postižený rouhá lidem, tj. když je zlý na lidi, na člověka, podle humanistů na toho jedině pravého Pánaboha, teprve pak se té nechtěné okrasy konečně zbaví - jistě s předsevzetím, po této naučné lekci z morálky, že lidem se prokazovat dobro nevyplácí. V tom je první povídka podobná třetí, totiž v znázorněném pořekadle "za dobrotu na žebrotu". Ve třetí povídce se ale jedná také o tom, že kdo přivede člověka k životu, stává se pak jeho doživotním dlužníkem, nikoli naopak, a že trest za zachráněný život by měl být stejný jako trest za vraždu - k čemuž vydatně přispívá i všemocný úřední šiml, který má na to jednou svoje potvrzení a razítka a nezviklá ho ani zjevná fyzická existence živého člověka, který jím byl jednou provždy prohlášen za mrtvého. Oběť svého dobrého skutku - třebaže náhodného, vzniklého z nehody - byla pak nucena plížit se tmou tajně do svého bytu jako ten nejhorší vyvrhel, zločinec a štvaná zvěř. Připomíná mi to mé vlastní návraty do domu plného nenáviděných sousedů, jež si ošklivím, byť i jen letmo, potkávat na chodbě - a to jsem nikomu nic dobrého neprovedl, na svět nikoho živého nepřivedl!