Úvod

Proslov:

Jestliže svého času Voltaire  prohlásil, že co je příliš hloupé na to, aby to bylo řečeno, to se zpívá, mohu Já dnes za sebe směle říct, že co je příliš hloupé, aby to mohlo být napsáno, to je zfilmováno.
"To je tak pitomé, že by se to mohlo natočit."
(Karel Čapek: Válka s Mloky )

Film je vůbec doménou těch méně inteligentních, což platí jak pro tvůrce, tak hlavně pro vděčné diváky. To vidíme už jen podle často chabé slovesné úrovně, která se vyskytuje ve filmech.
"Každý průměrně vzdělaný jedinec by pohrdavě odhodil knihu, která by vyprávěla totéž, co vyprávějí nejvýznamnější filmy. Přitom tentýž jedinec klidně přijímá i ty nejotřelejší šablony, jakmile se pohodlně usadí v tmavém sále kina, jsa omámen světlem a pohybem, jež na něho působí až hypnoticky, jsa uchvácen přitažlivostí lidských tváří a rychlou změnou prostředí." (Luis Buñuel)
Chabé bývají jak scénáře, tak i titulky nebo distribuční texty. Zatímco u lidí, kteří se zabývají literaturou (její tvorbou, prodejem) najdeme přece jen jakési inteligenty, hodné toho slova, je přímo smutným jevem znatelný nedostatek inteligence u lidí, kteří se zabývají filmem.
Stačí se podívat namátkou třeba na jejich příšerný písemný projev, který je vždy plný překlepů, pravopisných chyb, špatné gramatiky a jiných kreténismů. Nejzarytějšími filmovými diváky se potom stávají ponejvíce ti, již jsou duševně líní číst, a proto se nejraději nechávají bavit pouze pasívně sledováním filmů - a myslím, že nebudu daleko od pravdy, když jedněmi ústy zároveň dodám, že i to dělají bez hlubšího zájmu, takže často vyrušují, odbíhají, nedávají pozor, telefonují a baví se s ostatními nebo dokonce u televize či v kině spí, a ono drzé a nemístné přerušování televizních filmů vlezlou reklamou jim nevadí, protože tak mají alespoň nějaký lepší důvod jít si vykouřit cigaretu, donést si další jídlo, poslat někomu zprávu či si skočit na záchod. Tito duševní lenoši jsou samozřejmě líní číst i titulky u cizojazyčných filmů, ale jsou také líní naučit se cizí řeči, takže vyžadují prznění původního znění dabingem, čímž všechny zápory ještě více zhoršují.
Domnívám se, že filmy vůbec nejsou určeny pro nás, pro aristokraty ducha, ale že jsou spíše doménou lidových vrstev; takže v nich najdeme zpravidla to, co se lidem nejvíc líbí a jim se podbízí, avšak nám je protivné, jako je hojné pití piva, zabijačky a vepřové hody, nahé ženské, postelové scény a polibky, dále různé rvačky, a nezapomeňme na záplavu "citů", vše končící povinným lidově optimistickým happyendem.
"Film je děvka mezi uměními." - Pavel Juráček
Ani žádnou vysokou filosofii ve filmech zbytečně nehledejme - nalezneme nanejvýš její neobratné náznaky, budeme-li ovšem vůbec mít to štěstí.
"Film je prašivé umění." - Pavel Juráček
V knihách můžeme nad pročítanými slovy přemýšlet nebo se kochat jejich nádherou jak dlouho je nám milé nebo nutné; ale ve filmu každý dojem jaksi rychle odšumí, nesrozumitelně odbrebtán a oddrmolen nezaujatým tupým nástrojem-hercem.
Dívat se ve filmech také není až příliš často na co; to už je mnohem lepší dívat se jen tak na nějaký malebný nehybný obrázek, pozorovat ptáky za oknem, hledět do lesa, do otevřené liduprázdné krajiny nebo do blankytu zasněného letního nebe.
Nemám filmy rád. Nemohou se podle mého názoru rovnat kvalitní literatuře a nelze mít při nich zavřené oči jako při hudbě.
Životopisné a historické filmy se nedrží skutečnosti, adaptace podle literárních děl se příliš odchylují od předloh, milostné filmy jsou odporné už svými sprostými a nízkými náměty, akční filmy odpuzují nadbytečným násilím, komedie nejsou vtipné, tragédie končívají "povinným" happy endem a v přírodopisných filmech se vyskytuje příliš mnoho lidí na můj vkus a kromě toho také neodpovídají skutečnosti; jsou to jen akční sestřihy těch nejbrutálnějších výjevů, vyrobené na míru a nevkus vyhovující násilnické přirozenosti lidí. V přírodě však vždy převládá mír a klid a dlouhá období nečinnosti, sem tam se mihne zvíře a hned se zase schová do úkrytu; přirozeně násilnická povaha člověka by se nudila takovými obrázky.
Dialogy hraných filmů jsou vesměs na jedno brdo: "Miluji tě - já tebe taky - jsi v pořádku? - zvládnu to..."
Velice záhy film poznal, v čem je jeho nezastupitelná přednost: v možnosti vpašovávat do nich více či méně nejrůznější propagandy a politické agitace.
Počátky naivně krásných experimentů má film už také dávno za sebou: nyní se všechny filmy dělají jako na běžícím pásu, podle jednoho léty prověřeného vzoru, jak zapůsobit nejlépe na tupce, kterým je v podstatě jedno, na co bezmyšlenkovitě zírají, a podle jediné šablony, se stále stejnými ošoupanými klišé.
Na řadě filmů je příliš zjevně znát, že podnětem k jejich natočení nebyl geniální nápad, tvůrčí přebytek sil ani snaha vyjádřit nějakou myšlenku uměleckou formou, nýbrž prostě nutnost něco udělat, mít co na práci, mít z čeho žít, vydělat snadno a rychle kupu peněz anebo poskytnout hereckým celebritám možnost získat si slávu, blýskat se a uchvacovat zraky davů méněcenných lidských bytostí.
Herecké rádoby "hvězdy" mě nijak neohromují, spíš je naopak nesnáším. Herecká sláva je ta nejfalešnější mýdlová bublina na světě. Herci ani nejsou opravdoví umělci; neboť nic skutečně nevytvářejí; veškeré jejich "umění" spočívá v samých povrchních věcech, jako je vzhled, dovedné pitvoření a menší či větší schopnost naučit se nazpaměť svoji repliku. Bez hlubšího porozumění a zamyšlení, co vlastně říkají nebo předvádějí, mohou - a také to často dělají - donekonečna opakovat jakýkoli nesmysl, který jim předepíše scénář, často i s nejrůznějšími chybami, které tento obsahuje.
Herci jsou vůbec ve filmu jen nutným zlem, jež mohou napravit pouze tehdy, jestliže film úplně nezkazí, za což si však nezasluhují nijakých zvláštních díků, to by měla být samozřejmost. Herci hrají ve filmu vždy zcela vedlejší úlohu a jsou tam podružným prvkem, nikoli tím hlavním a nejdůležitějším; to hlavní na filmu spočívá v něčem jiném, totiž v obsahu, v náplni a v provedení, nikoli ve známé oblíbené tváři; na tu snad nechodím do kina, abych ji uctíval, obdivoval ji a jí se kořil nejen na plátně, ale dokonce i v jejím a mém soukromí, jak žel bývá nejrozšířenějším zlozvykem!
Na filmu mě nemůže zajímat, kdo v něm hraje, to je podružné, ale o čem ten film je; nezajímá mě herec, nýbrž postava, kterou ztvárňuje, a jedině to je na filmu podstatné, ostatní věci jsou podružné; takže podle toho mě rovněž nemůže zajímat, kolik miliónů dolarů ten který film vydělal na tržbě nebo kolik filmových cen získal, ale pouze to, jaký dojem udělal na mne, nikoli na druhé, po nichž mi nic není a jejichž nevkusem právem pohrdám. Z podružných věcí mě mohou nanejvýš zajímat třeba takové údaje, jako je počet cenzurních zásahů, stíhající nějaký film, množství jím uražených maloměšťáků, mravokárců a buranských hňupů, dále mě může zaujmout třeba počet infarktů a samovolných potratů, vyvolaných dotyčným filmem, ale toto jsou stále pouhé podružnosti, jakkoli malebné a roztomilé mohou být mému nelidsky krutému srdci.
Vážně míněná dramata nebo psychologické filmy nelze brát vůbec vážně; hodnotu mají jen jejich sarkastické parodie a občas ironický smích komedií.
Řada filmů je tudíž k uzívání nudných, jiné jsou dokonce hloupé, až debilní - to ostatně řada knih také... Nicméně i zde, tak jako všude, se projevuje a převládá vrozený lidský kreténismus. O to by nešlo. Sledování filmů je však zábava značně pasívní. Používám tudíž toho nepatrného mála opravdu dobrých filmů až tehdy, když se duch génia, jenž ve mně sídlí, dosyta nakrmí aktivnější a vyšší mozkovou činností, a když je již unaven a přeje si lehkou Múzu těsně před spaním... U filmů se tak krásně usíná...
Některé z nich jsou samozřejmě také kvalitní, a v některých občas padnou i zajímavé, vtipné nebo hlubokomyslné hlášky. Ty, jež jsem si zapamatoval, uvádím samostatně na těchto stránkách.
Bav se tedy se mnou dobře,
milý čtenáři.

webcam-toy-fotka5
Nejnovější hlášky:

Spalovač mrtvol (1968)

Pořád mluvíme o laskavé Přírodě, milosrdném Osudu, dobrotivém Bohu, vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono... ale jací jsme sami?

Ale no tak, děti! Klece jsou přece pro němé tváře!

Citliví lidé milují hudbu. Ubozí chudí, kteří umírají, aniž poznali krásu Schuberta nebo Liszta.

Víte, pane Strauss, to, že někteří lidé i trpí, je jiná věc, to trpí zvířata též.

Nevěřím, že se Židé dají převychovat. Je to nešťastný zbloudilý národ. Ve Spartě zabíjeli neduživé děti -- někomu se to mohlo zdát kruté -- ale vždyť to bylo obrovské dobrodiní především pro ty děti samotné, vždyť by bývaly v životě nešťastné... a potom bylo to zdravé hlavně pro národ... Ty, Karl, víš, že matka Marie, tvé Lakmé, byla Židovka? Tvá Lakmé ti zatajila mé pozvání na box. Dnes už přece vidíš, jaký neblahý vliv má na Miliho -- ten chlapec je měkký, zženštilý -- tak skrytě oni pracují, začínají od rodin, od dětí.

- V krvi snad není rozdíl... I doktor Bettelheim říká, že není.
- V krvi je obrovský rozdíl. Čistota krve je základní požadavek. V novém spravedlivém řádu není pro méněcennou krev místa... Není ten váš doktor Bettelheim náhodou Žid?

Slyšíš ten krásný zpěv? Jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby!

Je pravda, že smrt může být i veliké dobro -- veliké dobro tenkrát, když nás ušetří velikého trápení. Může být vykoupením z hrůz a strastí, které by nás v životě čekaly... Vrátíš se tam, odkud jsi přišla. Tvá duše se osvobodí, vzlétne do éteru... Již staří Germáni své mrtvé spalovali, svěřovali ohni... Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel... Ale musíme přinášet oběti! Nic není v životě lidském jisté -- jenom smrt -- a to, že v Evropě bude nastolen šťastný řád. Vůdcova nová, šťastná Evropa -- a smrt -- jsou jediné dvě jistoty, které my lidé máme... Plameny, Něžná, tě už bolet nebudou.