Dovoluji si v tomto příspěvku pojednat o tom, případně varovat bratry a sestry před pastmi, které ďábel na nás nastražil rsp. stále nastražuje. Víme z Bible, že ďábel je velký lhář, pravda v něm není a jeho cílem je dokázat Bohu, jak je dobrý, silný a jak za ním lidé jdou. Bohužel, lidé, kteří za ním jdou, se stávají zavrženci. Ďábel je ukázkou vadně nastaveného sebevědomí. Aby co nejvíce lidí vzdálil od Boha, připravil pro ně různé pasti, které rozhodně nelze podceňovat. Uvedu několik z nich, všechny snad ani nelze lidským rozumem postihnout.
o Ďábel se snaží "přesvědčit" lidi, že vlastně neexistuje a tudíž že neexistuje ani peklo (zavržení). Víme tudíž, že ne zřídka potkáme křesťany, kteří si myslí, že ďábel a peklo prostě neexistují a mají na to dokonce řadu pseudoargumentů. V dnešní době se hodně křesťanů dokonce stydí mluvit na téma ďábel.
o Musíme si uvědomit, že ďábel může z mozku člověka vymazat informace a že závisí na člověku, zda li mu je to dovoleno (viz podobenství o rozsévači - Mt 13,1-9).
o V případě křesťanů, ďábel je různými prostředky přesvědčuje, že jejich víra a přístup k Bohu jsou v (nejlepším) pořádku a snaží se je přitom co nejvíce zmást. Když tomu člověk podlehne, tak se z toho sám nevymotá a na soudu se může dostat do problémů, protože nebude chtít uznat, že je se svým náboženstvím vedle (viz "ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen"). Víme dobře, že jak důležitá a dá se říct, že klíčová, je láska k bližnímu (Mk 12,31). Ježíš také říká: "Milujte se a podle toho lidé poznají, že jste mými učedníky". Platí to v dnešní době, je to na křesťanech vidět?
o Podíváme li se na pokoušení Ježíše na poušti (Mt 4,1-11), můžeme z toho odvodit, že ďábel se snaží odradit člověka, aby se nezajímal aktivně o Boží slovo (např. že čtení v neděli v kostele postačuje). Pokud se přece jen člověk zajímá o Boží slovo, tak se pokouší člověka zmást v porozumění a v interpretaci. Víme, že na to doplatili židé v Ježíšově době. Další věc je nabídka bohatství a moci člověku („toto všechno ti dám, jestli se mi pokloníš“), které nakonec člověka může povahově a morálně zničit („spíše projde velbloud uchem jehly, než se bohatý dostane do Božího Království“).
o Když začne člověk na sobě pracovat s pomocí Ježíše, ďábel působí u člověka na jeho slabé místa (hříchy) a to nejen v současnosti, ale také z minulosti, kdy si v nich, tak říkajíc, člověk ještě liboval. Může mu nastrčit „oblíbeného“ pastýře, který mu polichotí, pochválí víru a žádnou změnu myšlení po něm nebude požadovat.
o Pastýři církve většinou své "ovečky" zaslepují, vedou je k slepé poslušnosti a tím k stádovitému chování (čest a úcta k těm, kteří to naopak nedělají). Slepá poslušnost, která se v církvi často vyžaduje, není od Ježíše. Od něho je naopak požadavek diskuse, kladení otázek, být jako neodbytný přítel nebo neodbytná vdova, případně zaujmout postoj typu "pojď a do sporu (poctivého) se dejme". Věřící, který nerozumí evangeliu je snadno manipulovatelný. Říká se, že ďábel je nejčastější návštěvník kostela.
o Pokud přemýšlivý člověk zajímající se o Boží slovo zjistí, že Bůh nabízí lidem Boží Království, ďábel se snaží probudit v člověku předčasné nadšení. Dokonce se člověku může něco začít dařit, ten si pak myslí, že je na nejlepší cestě a vůbec ho nenapadne, že má jít za Ježíšem kvůli nutnosti Metanoja (změně smýšlení). Všimněme si, že jednu z klíčových věcí, jako je Metanoja (Mk 1,15), církev doposud nevyřešila. Tu a tam se v homilií o Metanoja mluví, ale ve skutečnosti se nedělá. Nahrazuje se půsty a množením modliteb. Bez Metanoja jakákoli snaha o Boží Království nutně musí krachnout. Ďábel dělá všechno možné pro to, aby se lidé (církev) nedopracovali k pořádnému Metanoja. Nepřemýšlivý a stádovitý křesťan se ani o Boží Království, ani o možnosti získat charismata, vůbec nezajímá.
o Podíváme li se do historie, vidíme, že církev se také dostala, i když do určité míry (nedovedu posoudit nakolik), do jeho pastí. Církev má být světlo světa, ale její světlo je skomírající. Má být solí země, ale je málo slaná. Uvažme několik věcí. Církev často operuje hříchy, vyzývá k boji proti nim, ale nezabývá se příčinami hříchů. Ježíš varuje před psychickou slepotou vedoucí k nekvalitnímu vztahu k Bohu, varuje před problémem "vidím" ("kdybyste byli slepí, hříchu by jste neměli, ale tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá"). To "vidíme" přece předchází hříchu a kdo se tím zabývá, že je to příčinou hříchu? Víra dle Ježíše je něco jiného než víra jak se běžně chápe. V otázce Božího Království panuje, dá se říct, chaos. Ještě po 2000 létech se modlíme Otčenáš, jako naučenou básničku bez toho, abychom si uvědomili, co stojí za jednotlivými prosbami, přáními a prohlášeními. A před mluvením prázdných slov Ježíš důrazně varuje (Mt 6,7). A ta naše spokojenost je až zarážející. V přímluvách prosíme Boha, aby změnil své rozhodnutí, nebo jednání, ale ne o to, že se potřebujeme v první řadě změnit my (udělat Metanoja).
o V dnešní době je snaha o obnovu církve (všimněme si, že ne o opravu církve, ono to není totéž) a ďábel se snaží mást lidi na vyšší úrovni. Církev se silně orientuje na charitu, je to sice dobré, ale na prvním místě má být kvalitní katecheze a charita z toho automaticky vyplyne (viz. Sk 6,1-7). Zdá se, že se církev dostává do závislosti na mamonu. Kromě výše jmenovaných pastí se objevují líbivé módní interpretace evangelia a Bible vůbec. Uvedu např. to, že Ježíš byl prý učedníkem Jana Křtitele, nebo Ježíš prý sám neměl jasno v otázce Božího Království, v různorodosti křesťanských denominací je krása, snaha propojovat různá náboženství s křesťanstvím aj.
o Mezi křesťany (u katolíků určitě) se lze setkat s názorem, že Boží Království jako společenské uspořádání je nejen nereálné, ale že to tak Ježíš vůbec nemyslel. Proroci a Ježíš v mnoha podobenstvích, nebo přímo (viz. např. Sk 1,3 nebo Zj 20,1-6) naopak tvrdí, že jednou to přijde, budou li lidé na to připraveni (když projdou pořádným Metanoja). V Zj 20,1-3 je psáno: "Anděl se zmocnil draka , toho dávného hada , jenž je ďábel a satan a svázal jej na tisíc let. Uvrhl ho do propasti, zamkl ho a zapečetil ji nad ním, aby už nemohl svádět národy, dokud se nenaplní těch tisíc let...". Je zřejmé, že ďábel dělá všechno pro to, aby k té situaci nedošlo.
o Orientace na odstraňování hříchů a ne jejich příčin je cesta vedoucí do slepé uličky. Ježíš říká, že všechny hříchy budou odpuštěny, i kdyby se někdo rouhal proti Synu člověka, pouze hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn. A to je samozřejmě cílem ďábla, aby ti, kdo se dostanou do jeho pasti se nakonec dopustili hříchu proti Duchu Svatému. A samozřejmě, aby jich bylo co nejvíce. Všimněme si, že se o tom téměř nemluví. Někdo má v sobě frázi převzatou z katechismu, které možná ani nerozumí a to může být zrádné. O tom, že je to popsáno v evangeliu se nemluví a tak si lidé poměrně často zahrávají s tímto neodpustitelným hříchem.
o Ježíš říká: "Přijímejte po obojí!", ale my zpravidla přijímáme pod jednou. Většina věřících neví proč se chodí ke stolu Páně a jaká je funkce Eucharistie. I v tom má ďábel prsty.
Člověk se z vlivu ďábla může dostat, rsp. být od něho ochráněn jen s pomocí Ježíše (viz podobenství o silákovi - Lk 11,21-23). Čím více člověk spolupracuje s Ježíšem, tím méně má ďábel šanci uspět. Bez Ježíše je člověk bezmocný a závisí na Bohu, co ďáblovi vůči člověku dovolí. Jistě, u nevěřícího člověka to závisí na jeho vlastnostech, ale bez Ježíše on nemá možnost zjistit, od čeho to závisí. Člověk si právem může položit otázku, proč to Bůh dopouští. Dle Ř 1,28 máme vysvětlení: "Nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal". Vzpomeňme si, že se to týkalo už Adama v ráji. Člověk má svobodnou vůli, má právo Boha přijmout a odmítnout. Bůh chce, aby se člověk co nejvíce podílel na své spáse, na svém růstu a tím mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně v nebi. A v tom se mu meze nekladou. Dá se dokonce říct, že pořádný křesťan by měl být špičkovým odborníkem na svém místě se zdravím sebevědomím. Ďábel se snaží o opak a "našeptává" člověku, že to je pýcha a falešnou pokoru nazývá ctností. Člověk dostal pozvání. Díky Božímu milosrdenství, ten kdo nevyužije pozvání, nebo o něj nedbá, bude nahnán za předpokladu, že se nedopustí hříchu proti Duchu Svatému. Ti, co se ho dopustí hříchu, budou zavrženi, správně řečeno zanecháni.
Pavol Mikula