Maria

Povrchní čtení nám trochu připomíná atmosféru Vánoc, ale stojí za to, se nad tím hlouběji zamyslet.  Alžběta ví, že Bůh zasahuje do narození jejího děťátka (byla to už stařena) a ví, že nemít děti, je pro ženu velkou potupou. Když se se Zachariášem vzdali veškeré naděje, objevuje se anděl. Ale Zachariáš jedná špatně. Zachariášova slova andělovi vypadají podobně, jako slova Gedeonova, jenže Gedeon si chce ověřit, zda k němu opravdu mluví Bůh. Naproti tomu Zachariáš nepochybuje o tom, že před ním je anděl, protože do těch míst v chrámu se nikdo nemohl dostat. Byly tam stráže. Pozor, anděl ne s křídly, ale muž v bílém rouše a pěkně vousatý. Např. Tobiáš považuje anděla za obyčejného člověka. Dnešní hantýrkou bychom řekli, že Zachariáš odpověděl stylem „Jó, nyní? Tak tyhle řečičky si nech. Nyní, když jsem starý? S tím jste si měli pospíšit dříve...“. Marii anděl říká: „Budeš mít syna a hle Alžběta, tvoje příbuzná, je už v 6. měsíci, ta, která podle lidských měřítek je neplodná.“ A dnešní čtení: „V těch dnech se vydala Maria na cestu a spěchala...“. Maria si jde v souladu s Mojžíšovým zákonem ověřit zprávu, protože proroka si třeba ověřit. U věcí s obecnou platností nemá člověk právo žádat ověření (Ježíš řekl: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“). Když se jedná o Boží vzkaz a člověk si to nemůže sám ověřit, je povinností proroka legitimovat se (viz 5M 18). Ježíš říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mně“, „Svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné.“ V tomto duchu musíme chápat Marii, která se běží podívat na Alžbětu a ověřit si tu zvěst. A Maria při setkání, místo toho, aby slyšela běžné uvítání od tety, tak slyší: „Je to pro mne čest, že Mesiášova matka přišla ke mně. Já vím, ty jsi matkou Mesiáše“. Telefon ani telegraf tenkrát nebyly. Maria využila to nejrychlejší spojení. Alžběta říká Marii to, co ví jenom Maria a nikdo jiný. A tady Maria dostává důkaz ještě navíc. Alžběta byla informována Bohem i o Mariině víře: „Blahoslavená, která jsi uvěřila ...“. To bychom v dnešní řeči mohli říct jako: „A tobě gratuluji, že jsi uvěřila.“ Věřit totiž neznamená něco slepě přijmout, bez důkazů. A Bůh je ochoten důkazy dávat. Ale Zachariáš, který nepochybuje o tom, že mu to oznamuje anděl (Zachariáš zná všechny kněze ze své skupiny), ale pochybuje o obsahu Božího poselství. Ale Maria chce mít jasno, požaduje legitimaci a jde za Alžbětou. Maria si neověřuje pravdomluvnost Boha, ale zdali ten muž, co stál před ní, byl opravdu Boží posel. A pak mu beze zbytku věří („U Boha není nic nemožného, jdi se podívat na Alžbětu.“). Zachariáš pochybuje o pravdomluvnosti andělově resp. Boží. Zdá se to divné, ale musíme počítat s tím, že dokud jsme se nesetkali s Bohem tváří v tvář, tak nevíme, že až budu stát před Ježíšem, jaká reakce (i zrůdná) v nás může naskočit. I sv. Petr s tím měl problémy (viz Sk 10 – „Vstaň, Petře, zabíjej a jez“. „Ani za nic, Pane, nic nečistého jsem dosud nejedl“. A to se opakovalo třikrát). Smysl toho byl ovšem hlubší: „Přejdi už konečně na novozákonní koncepci!“ Když to dříve říkal ještě Ježíš, tak apoštolové tomu nerozuměli a dostali vynadáno za nedostatečnou iniciativu. Když to Petr odmítal tváří v tvář Bohu, tak to byla už dost dlouhá doba po seslání Ducha Svatého. Tady vidíme něco, co si nedovedeme představit, že bychom Bohu tváří v tvář řekli: „To takhle není“. My musíme počítat s tím, že v nás je toho 1000 krát víc než ve svatém Petrovi a že to v nás propukne, až budeme stát Ježíšovi tváří v tvář.  Pozor, my jsme zvyklí na proklamace: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“ a myslíme si, že tomu opravdu tak je. Kéž bychom byli tak málo zvrhlí jako apoštolové (Ježíš jim jednou tu zvrhlost vyčítá). Dokud si nepřipustíme, že v nás jsou tyto bariéry, tak je nemůžeme najít a dokud je nenajdeme, nemůžeme je odstranit. No, a potom, až před námi bude stát Ježíš, čeká nás opravdu šok tak, jako zažili apoštolové, když Ježíš vstal z mrtvých. Maria si řekla: „Bůh může všechno, ale mojí povinností je ověřit si, zda muž, co zde stojí, je opravdu Boží posel.“ Zachariáš: „Vím, že je to anděl, ale pánbíčku, s tím jsi měl přijít dříve. V tomto směru, já už od tebe nic nečekám.“ Takhle to musíme interpretovat. Anděl mu pak říká: „Tak, abys věděl, že máš taky zavřít ústa a otevřít uši, budeš němý ...“. Máme zde dva protipóly. Ať jsou nám Maria a Zachariáš připomínkou, že když se chci od Boha (i od někoho) něco dovědět, nebo vysvětlení, tak že mám zavřít ústa a otevřít uši. Málo umíme otevírat uši. Zachariáš k tomu byl přinucen němotou. Ve chvíli, kdy Petr říkal: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“ to došlo tak daleko, že padlo rozhodnutí, že Jeruzalémský chrám bude rozbit a také rozhodnutí o hrozném osudu židů až do nedávné doby, protože se jednalo o přechod na Nový Zákon. Toto všechno si musíme uvědomit, protože my nebudeme ani maminkou Ježíše, ani tatínkem Jana Křtitele, ale může se rozhodovat o našem životě, jestli se naučíme včas zavřít pusu a otevřít uši, když s námi mluví Bůh. A tohle nám to dnešní čtení chce připomenout.

           Je důležité si všimnout, že Maria jde okamžitě za Alžbětou. To není sousedská návštěva, to není 5 km do vedlejší vesnice. Maria bydlí v Nazaretě, na severu a Zachariáš s manželkou Alžbětou bydlí dole, v tzv. kněžské osadě, na úrovni Jeruzaléma. Je to takových 150 – 200 km, když se počítá cesta tam a po čase zase zpátky. A to Maria absolvovala pěšky. Říkám, že to není zdvořilostní návštěva. První věc, na kterou si musíme dát pozor na takové ty ustálené představy, jako např. když na obrázku vidíme, jak se anděl vznáší na křídlech a Maria na něj kouká, co jí říká. Anděl je v evangeliu zásadně popisován jako muž v bílém rouše nebo někdy i v civilu. Čili, žádná křídla a naprosto civilní zjev. Znovu zdůrazňuji, anděl se nezjevoval s křídly. Znamená to, trochu se zamyslet, jestli je to opravdu tak, nebo ne. Anděl tedy přichází a říká Marii, že bude mít dítě. Ona říká: „Počkej, jak to je, vždyť s Josefem ještě spolu nežijeme“. A on jí na to říká: „Tvoje příbuzná Alžběta, o které se říká, že je neplodná, je už v 6. měsíci.“ Mohlo jí být i 80 let, i víc. U Boha není nic nemožného. Takže Maria, když anděl odešel, jedná přesně podle instrukce, příkazu Mojžíšova zákona, který nařizuje, že prorok se má legitimovat: „Když prorok něco řekne a nesplní se to, neber ho vážně“. Prorokovou povinností je vytáhnout doklad, že ho posílá Bůh a povinností člověka je doklad od proroka žádat. A podle Mojžíšova zákona je dokonce Mariinou povinností se o tom přesvědčit. A tak Maria přichází k Alžbětě. V duchu si zřejmě říkala: „No, možná, že ten člověk si dělal legraci, možná to opravdu anděl byl ap.“ Maria jde, jak to bylo nařízeno; jde se přesvědčit. Alžběta ji chválí za víru. A kde je tady víra, když se šla přesvědčit? Vzpomeňte si na případ ze Starého Zákona. Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izajáše, aby si vyžádal znamení od Boha ať v hloubi či na výšinách. Achaz řekne: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Boha“. Podle našich měřítek by to byl věřící člověk. Jenže Achaz je jeden z nejhorších králů. Zatím co jiný král říká: „Jaký bude doklad?“ A Izajáš mu říká: „Chceš, aby stín na slunečních hodinách postoupil dopředu nebo dozadu?“ A tento (druhý) král říká: „To není kumšt, když ten stín postoupí dopředu, ale já chci, aby se vrátil“. A Eliáš udělal znamení, na doklad toho, že ho posílá Bůh. Achaz, ten zlý král, znamení odmítá. Proč? Aby nemusel být vůči Bohu zavázán, aby mohl kličkovat a vymlouvat se. A to je právě důležité. Poctivý člověk chce mít jasno. Nepoctivý člověk zavře oči a řekne třeba: „Já věřím, abych uvnitř nemusel mít jistotu“. Maria jednala přesně podle Mojžíšova zákona (prorok se musí legitimovat): „Nesmíš naletět falešnému prorokovi!“ Když se blíží k příbytku Alžběty, tak zřejmě také přemýšlí o tom, jak se Alžběty zeptá na její těhotenství. Zkuste se ptát 60 nebo70-tileté paní, jestli čeká dítě. A Alžběta ji vítá dříve, než Maria otevře ústa: „Já vím, proč jdeš, požehnaná jsi a já dokonce vím, že i ty čekáš dítě. Já vím, že to nebude obyčejné dítě, ale že to bude Mesiáš“. Tady dostává Maria doklad: „Blahoslavená, že jsi uvěřila“. Když máme věřit, tak ověřit si to nevylučuje. Právě člověk, který chce podle Bible věřit, si velmi často ověřuje, zatímco ten, který věří, jak běžně věříme my, častokrát věří špatně a možná o tom ani neví. Takový člověk nechce mít jasno, ale si říká: „Já věřím“. Takže Maria šla, zůstala u Alžběty nějakou dobu a potom se vrací. Takže, takto třeba chápat ´blahoslavená, že jsi uvěřila´ a v tomto je nám Maria příkladem. Maria je člověk věřící. Když andělovi říká, že ještě s mužem spolu nežijí, anděl jí odpoví: „Nezapomeň, že u Boha není nic nemožné“. Ale podle Mojžíšova zákona je Mariina povinnost ověřit si, co anděl říká. Anděl sice není prorok, ale nezapomeňme, že vystupuje jako člověk. Proč to říkám? Ve hře je jeden problém. Buď budeme jako Achaz, nebo jako ten druhý král. A samozřejmě, na to nesmíme zapomenout, že jsou také lidé, kteří by se ptali, ptali a ptali a kličkují také. Jedna z forem kličkování je, že se zahalím do toho ´já věřím, já nepochybuji, nedá se všechno změřit, všechno zvážit, musíme věřit´. A druhá forma je typu: „Ale, důstojný pane, vy jste říkal, že se můžeme ptát a tak já mám dotaz“ a ptá se do nekonečna. A bude zase kličkovat a halit se do tzv. kouřové clony.

Maria přichází k Alžbětě a Alžběta jí říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Tehdy telefon ani telegraf nebyly a Maria po sdělení od anděla, že má počít Ježíše a že Alžběta je v 6. měsíci, jde se přesvědčit podle nařízení Mojžíšova zákona. V 5M 18 Bůh říká, že bude posílat proroky („A ty si říkáš, jak já poznám, že toho proroka poslal Bůh? Pakliže prorok něco řekne a nestane se to, neposlal ho Bůh a toho co to řekl, si nevšímej“). Tohle nařizuje Mojžíšův zákon – povinnost si to ověřit. Alžběta vítá Marii: „Vítám tě, je to pro mne čest, že matka Mesiášova mne jde navštívit.“ Vidíme, že Alžběta to ví a má z toho Božího sdělení, že Maria je matkou Mesiáše, radost. Alžběta také ví, že její muž Zachariáš, když k němu promluvil anděl, se prohřešil malou vírou a byl za to potrestán. Takže Alžběta je zřejmě předem informována: „Přijde k tobě Maria a já jsem s ní spokojen, protože uvěřila.“ Toto si tam do celé Mariánské úcty také musíme dosadit. Bohužel, často si tu úctu představujeme tak, jako když malý chlapeček si řekne: „Jó, táta je přísný, ale já úlohy psát nebudu a maminka je za mne napíše.“ Jenže rozumná matka tohle neudělá. A zrovna tak je to i Mariino stanovisko. Maria nedostala nic zadarmo. Maria je jistě chválená.  My si musíme uvědomit, že Maria uvěřila a že Ježíš s tou svojí chválou a Bůh vůbec, velmi, tak řečeno, šetří. Bůh ocenění za to, že někdo věří, nerozdává. My o sobě myslíme, že hodně věříme a přitom apoštolové, kteří jistě měli víru větší než my, Ježíš kárá: „Pokolení nevěřící a zvrhlé ...“. Maria je jedna z mála lidí, kterým se dostává od Boha odměna za víru. Ten vzkaz jí tady vyřizuje Alžběta. Maria a svatí by nám měli být příkladem ve víře ve smyslu: „Kam jsem to dotáhl(a) já, můžeš to dotáhnout i ty!“ Jistě, Maria je výjimkou, Ježíš se už jednou narodil a matkou Ježíšovou nikdo být nemůže, ale může být Ježíšovým bratrem. A Marii uctíme nejvíce tím, když ji budeme raději méně ujišťovat o své víře, ale prosit, aby nám pomohla najít cestu k víře, jako našla ona. To, že jí byly dány dary, je věc jedna a to, že uvěřila, je věc druhá. Maria nežila v bavlnce od Boha a Mariina víra ať je nám vzorem. My často říkáme ´věřím´. Maria opravdu věřila, a proto se šla podívat. Mnozí z nás by se podívat nešli. Mnozí z nás mají v hloubi srdce pochyby a snaží se to zakrýt halasným ´věřím´. Dokonalá forma víry je mít jistotu a nebát se ji podrobit kontrole. Je to případ mnohých lidí, kteří si říkají, že věří a ve skutečnosti mají z opravdové víry a Boha strach. Není divu, když pro spousty lidí náboženství bylo pouze: „Ty musíš, ty nesmíš, tohle jsou hříchy atd.“. V mládí se s Biblí nesetkali, setkali se pouze s hrozbou pekla, ale nebe nebylo vylíčeno jako radostná spoluúčast na dalších tvůrčích Božích činech. Nanejvýš bylo nebe představováno jako klanění se, klanění se a klanění se. P. Bůh nepotřebuje tzv. poskoky. Bůh chce mít syny.  Sv. Jan říká: „Dal jim moc, stát se Božími dětmi.“ Andělé jsou nazýváni Božími syny. Máme být bratři a sestry Ježíše Krista a ne pouze poslušní a utlumení lidé, kteří jen přikyvují, nerozumí a přitom říkají: „Věřím“. Tohle není Boží ideál. Jistě, pro některé lidi je to nutné. Ale Maria mezi tento typ nepatřila. A my všichni máme tu příležitost, ovšem, budeme-li chtít. Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, vezměte na sebe moje jho a učte se ode mne.“ Maria je ukázkou toho, jak chce mít jasno ve víře. Taková víra může člověku dát víc síly, než by se nám zdálo. I kdyby Maria nebyla Ježíšovou matkou, a i kdyby měla mnoho synů a dcer, o Marii bychom zrovna tak četli s Boží úctou a respektem v evangeliu. Podobně, jako o setníku z Kafarnaum by se o ní Ježíš vyjádřil. Maria by slyšela: „Nenašel jsem nikde tak velkou víru, jako u tebe Maria, ženo tesaře z Nazareta.“ Na to nesmíme zapomenout. Bůh viděl tu její velkou víru a viděl ji dopředu, proto ji vyvolil za Ježíšovu matku (Bůh vidí do budoucnosti, není omezen časem a ví, jak se kdo v dané situaci zachová). Ta příčinná souvislost je důležitá. Kdyby Maria nebyla ochotna věřit podle Božího vkusu, tak by ji Bůh za matku svého Syna nevyvolil. Toto si musíme uvědomit. Když se k Marii modlíme, chtějme se od ní učit věřit v Ježíše.

           I když toto známe, je dobré si připomenout a uvědomit, co říká Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána ...“. Tady vidíme, co znamená uvěřit podle Božího vkusu. Možná si řekneme: „Vždyť my věříme“, jenže ono je to spíše to, že slepě odkýváváme. Jenže věřit podle Božího vkusu je věci rozumět, vědět oč jde a případně si i vyžádat důkaz. Proč se Maria vydala na cestu a spěchala? Anděl jí řekl: „Běž se podívat, Alžběta, tvoje příbuzná, je v 6. měsíci ...“, a Maria běží, aby si to ověřila. Chyba je, že my si představujeme anděla s křídly. Zřejmě vypadal jako mohutný muž v bílém rouše. Právě u velkých světců, o kterých nám říká Bible, vidíme, že Boha berou vážně. Např. u Abrahama, Bůh mu slibuje syna, potomstvo atd. a Abraham říká: „Jaké dostanu znamení (doklad)?“ A Bůh se na něj nezlobí. Protože podle jeho vkusu věřit znamená brát Boha vážně, jako partnera. Proto Bůh uzavírá s Abrahamem smlouvu a potvrzuje ji. Nebo je to krásně vidět na Gedeonovi. K němu přichází anděl zcela civilně. Gedeon mlátí obilí, aby ho mohl skrýt před nepřáteli. Anděl říká: „Jahve buď s tebou statečný hrdino“. Gedeon: „Statečný hrdina?  Copak nevíš co se děje? A kde je celý Pán Bůh, který má chránit vyvolený národ …?“ Anděl, který reprezentuje Boha a říká: „Já jsem to, jenž s tebou mluví.“ A Gedeon říká: „Počkej tady, já ti přinesu oběť a ty mi dej znamení.“ To jenom nám připadá málo víry u Gedeona, který chce doklad, že k němu mluví Bůh. Ta problematika se ukáže v plném světle až tehdy, když vedle sebe postavíme Gedeona a jeho současníky, kteří bez přemýšlení odkývali: „Bůh je dobrý, Bůh se o nás stará atd.“, ale přitom měli současně u Gedeona na humně modlu, kam si to chodili tzv. jistit. Gedeon však uvažoval zdravě:  „Buď Pán Bůh je a bude se o nás starat anebo není.“ Gedeon nesnáší ten polovičatý vztah, to bezmyšlenkovité horování ap.  Gedeonova velikost je právě v tom, že je ve vztahu vůči Bohu důsledný („Když říkáš, že jsi Bůh, tak se mi legitimuj“). Bůh mu to nejen nevytýká, ale mu dokonce vyhoví velice zajímavým způsobem. Stojí za to si to přečíst. Gedeon bere Boha vážně. Když dostal od Boha znamení, první, co udělal, bylo, že zboural tu modlu. Gedeon je správně věřící, protože bere Boha vážně, i když byl pro ostatní neznaboh. A Maria podobně. Ptá se: „Jak to poznám?“ Anděl: „Podívej, pro Boha tohle není problém, Alžběta, tvoje příbuzná je v 6. měsíci ...“ Maria okamžitě běží si to ověřit. Asi přemýšlela, jak se Alžběty zeptá, aby ji náhodou neurazila, kdyby to nebyla pravda. Jenže Maria je toho ušetřena a hned vlastně dostává druhé potvrzení tím, co říká Alžběta. Alžběta pod vlivem Ducha Svatého jí vlastně dává další důkaz. Maria nekoketuje s možným obsahem, ale chce ho brát do důsledku. A chce mít přitom jasno. Kdežto lidé, kteří nechtějí mít ve věcech víry jasno, tak ti nechtějí mít znamení a raději předčasně řeknou: „Věřím“. Abrahám, Gedeon, Maria: „Bůh něco říká, tak si to ověřím a pak už nekličkuji“. Kdybychom opomenuli pochvalu, kterou uděluje Marii Duch Svatý, tak jí nevzdáváme náležitě úctu, chválu a díky. Proto je nutné pochopit, co jí ústy Alžběty říká Duch Svatý: „Blahoslavená, která jsi uvěřila ...“. A my? Odkýváme bezmyšlenkovitě to, o čem nejsme přesvědčeni.

           Připomínám, že Maria uvěřila slovu anděla a šla ke své příbuzné Alžbětě. Podle Mojžíšova zákona, že ten, kdo mluví jménem Božím, se musí legitimovat. Totiž to, co řekne, se musí splnit. Jestli ne, tak je falešný prorok. Anděl jako legitimaci oznamuje Marii, že i Alžběta, která už je příliš stará na to, aby měla dítě, je v požehnaném stavu, že čeká rodinu. A tak Maria spěchá (samozřejmě, mohla by nějakou dobu počkat), přesně podle zprávy anděla. Když přichází a pozdraví Alžbětu, najednou slyší: „Je to pro mne čest, že matka Mesiáše, matka mého Pána, přišla ke mně“. Nejen, že Alžběta opravdu čeká dítě, ale i ví, že Maria je matkou a že je matkou Mesiáše – „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že ti Bůh splní, co zaslíbil“. Tady vidíme, že slovo věřím i v tom biblickém slova smyslu je ověření. Proč si tohle připomínáme?  Mluvili jsme o tom a dost podrobně. Dnes je svátek Panny Marie matky jednoty křesťanů. Problematika jednoty křesťanů je velice závažná. Na jedné straně je třeba se modlit, aby byla jedna církev, jak řekl Ježíš: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř“. Ale na druhé straně nestačí jenom modlení. Kdysi byly varhany na šlapání. Varhaník hrál a jiný šlapal. Když varhaník nehrál a ten druhý šlapal, tak se měch naplnil a vzduch unikal. Ale když varhaník hrál a ten druhý si odskočil, tak za chviličku varhany nehrály. My si musíme uvědomit, že tady je rozdělený úkol. Jeden musí šlapat a varhaník musí hrát. A zrovna tak je to v otázce víry. Je tady Bůh, který dává lidem dary, ale je tady také člověk, který rozhoduje o tom, zda přijme, nebo odmítne Boží dary, zda přijme, nebo odmítne Boží slovo. Zda sáhne po Bibli, anebo po nějaké snadnější zbožné knížce. Když člověk čte Bibli a narazí na něco nepříjemného, zdali se nad tím zastaví anebo si najde nějakou myšlenku, která ho tzv. povzbudí a uteče od toho místa, které mu je nepříjemné. Uvědomme si, kdyby otázka spásy byla jenom otázka Božího milosrdenství, potom ano, Bůh by měl na to právo. Ale mohlo by se mluvit o Jeho spravedlnosti, kdyby někoho dal do pekla a druhého do nebe? Přátelé, každý dostáváme stejnou příležitost a záleží na nás, jak ji přijmeme. Alžběta chválí Marii. Ale anděl se zjevil také Zachariášovi. Zachariáš ale vůbec není populární. Marii se zjevil anděl a Maria si šla ověřit, jestli Alžběta čeká dítě. A přesvědčila se, že je to pravda. Zachariáš říká: „Ba, ne, jsem už starý. To se nemůže stát“. Zachariáš odmítá. Navenek ten Zachariášův postoj vypadá úplně stejně, jenže Maria je chválena. Ona uvnitř přijímá. „Jestli ten člověk, co se mi zjevil, opravdu je anděl (muž v bílém rouchu a ne s křídly), tak je to obrovská radost, že já jsem matka Mesiáše“. A proto spěchá, nečeká, až to bude znát. Ověří si. Kdyby Zachariáš řekl: „Legitimuj se, kdo jsi, jestli jsi anděl (ač věděl, že se k němu nemohl dostat žádný člověk, protože tam byla chrámová stráž), tak by to bylo v pořádku. Boží zpráva ho zaskočila. Zachariáš s Alžbětou mají za sebou z dřívějška mnohé proplakané noci, když nemohli mít dítě. Pro židovskou rodinu to bylo velikým zklamáním. Zachariáš se už vzdal veškeré naděje, takže Zachariáš není otevřený vůči andělově zprávě. Nepochybuje, že je to anděl, ale jakoby řekl: „To jsi měl přijít dřív, kamaráde. Už je pozdě“. Kdyby Zachariáš položil otázku a žádal, aby se anděl legitimoval (dle „jsem povinen žádat legitimaci“), anděl by se legitimoval. Je to v 5M 18, kde je nařízeno, že člověk, který mluví s prorokem, musí od něho žádat znamení: „Jak poznáš, že prorok, který s tebou mluví, mluví jménem Božím? Co řekne, musí se splnit“. Kdyby byl Zachariáš řekl andělovi: „Počkej, já mám dotaz. Proč tak pozdě?“, tak by se mu jistě dostalo uspokojivé odpovědi: „Tvůj syn musel počkat se svým narozením, aby přišel do vhodné doby a mohl připravit půdu Mesiášovi“. To by se ale Zachariáš musel ptát a ne vnitřně odmítat. Pak už Zachariáš jenom naznačuje rukama a trvá to do té doby, než napíše na tabulku: „Jméno jeho je Jan“. A hned na to začne mluvit. Proč to říkáme? Jednota křesťanů je jednak otázka Božího daru, ale je to také otázka toho, zda se člověk Božím darům, Božímu slovu otevře. A tady si musíme uvědomit, že my křesťané, resp. katolíci, i když si říkáme, že jsme v pravé církvi, musíme Bibli pořádně znát. My musíme umět těm druhým říct: „Koukej, Bibli rozumíš špatně“. Zatím je to tak, že když se setká katolík třeba s baptistou, tak buď se dohodnou a vycházejí z toho, co je společné a nic se při tom nevyřeší anebo začnou prosazovat každý svoje; jeden mluví tak, druhý onak a oba si myslí, že mají pravdu. My musíme Bibli znát a rozumět ji, abychom Bibli uměli pořádně vysvětlit těm, které Bůh přivede k nám do církve. To ale znamená, abychom nejprve Bibli pořádně znali. Abychom přistupovali k Bibli jako Maria k andělovu slovu. Za jednotu křesťanů se musíme modlit, ale také, a to je nedílná součást toho úsilí, musíme znát Písmo svaté. A těm, kdo se odvolávají na Písmo, ukázat, v čem dělají chyby. Nestačí říkat: „Já věřím“. To mne neosvobozuje od toho, abych znal Bibli. Až ji budu znát, pak budu umět vést dialog s odloučenými bratry. A tak, nejenom se modlit, ale i pevně stát na nohou ve své církvi. To je velmi důležité.