Listy církevním obcím, Zj 2-3
Apo-listy, listy církevním obcím v Zj 2-3
Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula
Termín Apo-typ je nezvyklý. Nebudeme jej definovat, nebudeme jej dokazovat, rovněž není třeba shánět odbornou literaturu. Zdrojem je Bible, přesněji Zj 2,1-3,22. Tam není popis nebo definice apo-typu, ale je tam materiál, který umožní čtenáři, aby sám našel to, co apo-typem jsem nazval. Kapitoly Zj 2-3 obsahují 7 listů adresovaných sedmi obcím. Tyto obce mají různé osudy. Porovnejme si osud Smyrny a Filadelfie. Smyrna musí trpět a tak bude spasená. Filadelfie bude ochráněna. Dalo by se říci: „Bůh rozhoduje o osudu každého člověka“. Takže, to by znamenalo, že podle Božího rozhodnutí trpíme nebo projdeme životem bez trampot. Je zde nemocný člověk, jeden se uzdraví, druhý ne a záleží to na Bohu. Nebo také na lékaři? Lze o tom vést dlouhou debatu a nikam to nepovede. Chceme-li v tomto případě najít řešení, je nutno hledat řešení jinde. Někdy to dá dost práce, zde však stačí porovnat oba dopisy. Nyní přestaň číst tento článek a čti Zj 2,8-11 a pak Zj 3,7-13. Pakliže umíš číst a myslet, najdeš řešení sám, nebo ti vyvstane další problém a po jeho vyřešení budeš moci zdůvodnit, proč jeden trpí a druhý ne. Když jsi nedokázal odpovědět hned, najdi si Mt 16,21-23. Tam můžeš najít v tomto případě rovnou řešení, aniž bys musel řešit další otázky. Pakliže ani teď nenajdeš řešení sám, přestaň číst a vyber si mezi možnostmi.
1. Apo-listy netvoří řadu podle stoupajících parametrů. Hypoteticky je to skupina typů o více parametrech. Tyto parametry jsou od sebe různé. To vyplývá ze sledu s prohozenými kvalitami. Efez, to je špička v možnostech, ale potřebuje nápravu. Pak je zde Smyrna, je chválená, ale musí trpět atd.
2. Každý list končí výzvou "všem církvím". Tudíž každá z církví se může "najít", sama sebe identifikovat podle klasifikačních známek, tj. dle parametrů, najde svoji diagnózu nebo prognózu.
3. Parametry jsou někdy popsány, jinde jsou nalezitelné. V dané době jsou popsány "církve". V dané obci je rozhodující "Angelos", dle něho je dána úroveň celé obce, nebo maximum úrovně obce. Zde je nutné podrobnější řešení.
4. Nalezení parametrů:
· Filadelfia zachovala slovo, bude ochráněna, Smyrna nebude ochráněna a musí trpět. Ježíš nevytýká Smyrně žádný hřích.
· Thyartíra má mnohé dobré parametry, mají lásku, ale mnozí nerozeznají falešnou prorokyni Jezabel. Ale ti ostatní, kteří umí rozeznat a zvítězí a vydrží až do konce, dostanou moc nad národy a budou je pást železným prutem.
· Smyrna, Filadelfie a Thyatíra jsou chválené typy obcí (církví) a přesto mají různé osudy. Na celý svět má přijít utrpení, ale jejich osudy jsou různé. Smyrna bude trpět, ne však Filadelfia. Smyrna nemá moc se bránit (nebude chráněna). Z textu přímo není vidět proč, pouze nutnost snášet utrpení. Ale Smyrna má parametry, které umožní vstup do Božího Království, ale nemůže dořešit vše. Proto utrpení dává podněty. Filadelfia naproti tomu bude ochráněna. Dokonce má slib: „Dám ti některé z obce satanovy, přijdou, pokloní se ti“. Tudíž částečný úspěch v misiích. Proč to? Lze se dovolávat, že Bůh dá komu chce? Ale v Mt 11,30 je: „Mé břímě je lehké, jho sladké“. Buď tento slib platí všem, nebo je zde důvod pro diskriminaci?. Thyatíra také nebude trpět (ti ostatní, kteří dovedou rozeznat falešné proroky), dostane moc se bránit sama („jako hrnčíř bude pást pohany železným prutem.... „). Zde je také diskriminace?
· Efez má hodně dobrých parametrů, umí rozeznat falešné apoštoly, ale opustil první lásku. Potřebuje motivaci z lásky a je vyzván udělat pokání, jinak bude degradován („pohnu tvým svícnem…“).
· Pergamonu Ježíš říká: „Vyřiď..., jinak já s nimi budu bojovat mečem úst“. Zde jde o hrozbu. Koukej vyřešit problém, jinak přijdu Já (Ježíš) a vyřeším to (hypoteticky zde bude dosazen nový biskup). Udělej to ty (Pergamon), nebo Já (Ježíš). Pokud vyřeší, tak si udrží úroveň, pokud nevyřeší, tak dojde k poklesu obce.
5. Nejhorší je církevní obec Sardy. Má tam lidi, kteří hypoteticky slyšeli Ježíšovo kázání nebo plnohodnotnou nauku, ale (většina) nejsou dobří. Tudíž, zde jde o parametry jednotlivce, které ovlivnily přijetí slova. Je tam také několik jednotlivců, kteří jsou chváleni.
6. Ve všech 7 listech je „Co Duch praví církvím“. Tudíž je to vzkaz všem církevním obcím, kterých se to bude týkat. Thyatíra- ostatní se týká všech jednotlivců, lidi, ne města.
7. Osobní parametry hrají významnou roli v Božím Království. Tam je nutné rozlišení dle úrovní. Modelem nám může být to, že v Praze jsou různé kostely, každý věřící si vybere kázání dle svého vkusu. Tím si určí svůj typ a dle toho také úroveň. Pozor ale na lidi „slabé ve víře“. To, co v katechezi sv. Pavla bylo dobré, trvání na nauce sv. Pavla, by v Božím Království bylo zasahováním relativně slabších ve víře do katecheze, což ohrožuje děti. Např. slabí ve víře, kteří mohou být ve Filadelfii, svou případnou „agresivitou“ by mohli z nich udělat Smyrnu. Ale tu by pak čekal postih. Mohlo by se to stát, kdyby např. ve Filadelfii zemřel Angelos a nikdo by nebyl schopen ho s těmi kvalitami nahradit (např. kvůli povahovým vadám, nebo nedořešeného problému lásky, či neschopnosti vést kolektiv).
8. Požadavky na Filadelfii jsou držet se slova a neodmítat Ježíšovo slovo. Jinak hrozí úroveň Smyrny. Pokud se Smyrna naučí hledat celý soubor instrukcí, přestane trpět, stane se Filadelfii. Ta má klíče k růstu. Thyatíra může dostat moc a tím pádem nebude mít nepřátelé. Bude odpouštět, ale bude také tvrdě zasahovat proti těm, kdo nechtějí učinit pokání. Kdyby neměla lásku k nepřátelům a kdyby přitom měla moc, snadno by u něj mohla vzniknout škoda (diktatura). Proto láska je v Thyatíře nutný parametr. Láska na Thyatíru stačí, ale pro Efez je nutná (hypoteticky) positivní motivace - "ráj".
Pro výkon funkce Angela jsou nutné obě vlastnosti, eventuálně mohou být nutné i další. Angelos v Božím Království musí mít zásadně ještě další vlastnosti. V Božím Království musí být Angelové Eliášovského typu (alespoň jeden) a ti pak dají lidem nauku, aby se sami mohli uchránit, např. dostanou odolnost vůči nemocím, nebo odolnost vůči pronásledovatelům a budou-li dostatečně kvalitní budou vedeni pro přímý přechod do nebe, jako přešel Eliáš („tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života, který je uprostřed ráje…“).
V Efezu by mohl být Angelos – vítěz. Jenže v Božím Království budou pohromadě také se "slabými ve víře". S těmi je těžká práce a snadno vzniknou spory. Angelos proto musí udržovat kompatibilitu. Angelos bude muset "soudit" spory a rozlišit inkompatibilní členy obce a jednat s nimi dle Mt18. Jinak by hrozil pokles úrovně a Boží Království by se tím degradovalo. Že dojde k degradaci Božího Království (nakonec) je jasné z textu: "Po uplynutí 1000 let, bude Satan puštěn na krátký čas...". Tento soubor požadavků je nutný pro Angela Efezu v Božím Království. Ale tento soubor umožňuje dožití či přechod poslední generace. Po jeho odchodu další obyvatelé obce ještě mohou být Efezským typem, ale je to poslední generace.
Porovnejme angela v Efezu, Pergamonu a v Thyatíře. Thyatírský Angelos má lásku, ale je neschopen vyřešit problém Jezabely. Ježíš vyřeší věc sám. Jsou tam ale někteří členové, kteří chyby Jezabely rozeznali a separovali se. O osudu Angela Ježíš nehovoří. Pak máme Angela v Pergamonu. Tam jsou také bludaři, "Mikulášovci". Angelos má provést Metanoia, jinak Ježíš zasáhne ("Přijdu na tebe a budu proti nim bojovat"). Z toho plyne, že Pergamonský Angelos má věc vyřešit, zatímco Thyatirský, i když má dobré vlastnosti, není schopen problém vyřešit. Pergamonský věc vyřeší, pokud provede Metanoia. Jinak bude potrestán. Proč Ježíš nehovoří o Metanoia Thyatírskému? Hypoteticky ten není schopen Metanoia provést. Proč tedy Ježíš nechal neschopného stát se Angelem? Je sice možnost, že by zde byly nějaké důvody, ale je zde více faktů, které problém vysvětlují. Jednak první kázání obsahovalo příkaz o Metanoia. Tento příkaz ale nespecifikuje obsah procesu Metanoia. Metanoia má různé úrovně a je v moci lidí, kteří ji budou provádět, jaký stupeň či rozsah Metanoia provedou. Prvotní církev nemá dořešenou problematiku Metanoia. Smyrně Ježíš nehovoří o Metanoia, i kdyby ji Metanoia zachránila od utrpení a přivedla by ji na úroveň Filadelfie (která bude ochráněna), nebo dokonce na úroveň "neposvěcených" laiků z Thyatíry (kteří se budou moci ubránit sami). Ježíš může dát členům církve nového Angela, ten je (hypoteticky) pořádně vyučí, takže "budou mít víru jako zrno hořčičné a řeknou moruši…". Člověk si může vybrat hloubku a různé oblasti aplikace Metanoia. Metanoia zasahuje do různé hloubky a oblastí. Pokud nezasáhne, vznikne slepota. Problematika dnešního světa je vázána na provedení Metanoia. Metanoia zasahuje různé oblasti a podle její úrovně vzniká kvalita osobnosti. Je to v kompetenci člověka. Ne každý je schopen Metanoia provést. Duše pod oltářem po vzkříšení dotáhnou (hypoteticky) Metanoia a budou na úrovni Efezských tj. budou mít přímý přechod do nebe. "Odolní Thyatírští" („vám ostatním….“), dostanou "jitřenku", někoho, kdo je navede (heuristického učitele). Thyatírský Angelos je slepý, nenese zodpovědnost, ale jeho úroveň bude nižší. Efezský Angelos „zvládl“ Mikulášovce, ale ztratil lásku. Proto musí také provést Metanoia. Zde je důležitá problematika lásky. Hypoteticky se jedná o postoj vůči ´slabým ve víře´. Recept sv. Pavla o toleranci je nedostačující. Dle mé zkušenosti se "zbožnými rodiči", tak ti mohou snadno rozbořit kvalitní práci na dětech, protože je chtějí mít podle svého pohledu. Efezský měl (hypoteticky) asi tuto zkušenost. Byl otráven, při kontaktu se slabými, kteří prosazovali svou. Dle Ježíše měl zachovat lásku, ale také měl zasáhnout. Co tedy dělat? Nabízející se dvě instrukce:
· hlásat plné pokání a setřást prach, zde vůči slabým ve víře,
· dořešit problém lásky v plné míře.
Když by došlo k vytvoření Božího Království, Ježíšův ortel bude platit také. Smyrna bude trpět, Filadelfii si Bůh ochrání a Thyatíra do stane „do ruky železný prut“. Tohle byl stav prvotní církve. Ona ta úroveň pak šla dolu. Bude li v Božím Království (a já jsem přesvědčen, že to bude) Smyrenský typ, tak bude muset trpět. Anebo tam žádný Smyrenský typ nebude. Jinak ten Smyrenský typ nebude uzdraven, pokud nezačne s rekvalifikací, aby mohl být na úrovni alespoň Filadelfie. Plnohodnotní členové Božího Království budou imunní (dle Izajáše a Mk 16). Podobně to platí pro děti, které mají rodiče Smyrenského typu. Jinak by nemohli být uzdravené. Nižší stupeň nemůže vychovat vyšší stupeň, nanejvýš takový, jaký je. V epištolách se řeší problematika slabých ve víře. Sv. Pavel nejdříve říká, že všechno je dovoleno. Pak přichází problémy a on na to: „No jo, to jste nevěděli, tělo proti duchu a duch proti tělu. Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá“. Slabí ve víře, kteří koketovali se starým rabínským výkladem, jsou brzdou v rozvoji křesťanství. Sv. Pavel brojil za to, aby slabí ve víře nebyli pohoršováni, ale když byl slabý ve víře sv. Petr, tak se Pavel do něho pustil. Slabý ve víře nemůže udělat práci, která je kvalitní na vyšší úrovni. Takže Smyrna vychová nanejvýš Smyrnu, Filadelfia zase Filadelfii, nebo Smyrnu, ale ne vyšší typ. Dokonce Thyatíra dovede vychovat sebe sama, ale ne další generaci na stejné úrovni.
Proč některá obec (nebo někdo) musí trpět a jiná ne? To je jasné na prvotní církvi. Petr na rozdíl od Jana musí trpět. Víme také, že Petr „odmítal“ Ježíšovu nauku, tedy určitou část. Jediný Jan si uvědomuje, že nezná Písma. Proto končí na ostrově Pathmos. Jan také „odmítá“, nebo si neuvědomuje chybu ve Sk 15 (jednání na 1. Jeruzalémském sněmu), ale on jediný je přístupný plnějšímu poučení právě na Pathmu. Evangelium Janovo umožní lepší a podrobnější pochopení toho, co synoptici popsali. Nedořešil ale transprogramaci, nedotáhl to na Eliášovský typ a proto nemohl být vzatý do nebe přímo a musel umřít přirozenou smrtí. Kdyby to dořešil, tak by mohl (hypoteticky) být vzat do nebe a mohl by zanechat vzkaz: „Já to našel, ale nedovedu vám to říci, vás natrénovat. Ale jsem schopen přímo přejít do nebe a dosáhnout nanebevstoupení“. Buď přede všemi, nebo soukromě (viz. Eliáš a Elizeus). Co se týče prvotní církve, kdyby šla hned do misií, dřív, než ztratila popularitu u lidu, nemohlo by dojít k pronásledování, protože ze začátku se velerada a její následovníci "báli lidu". Podobně, kdyby vzkřísili Štěpána, neklesla by autorita apoštolů. I kdyby pouze šli do misií, nebyli by snadným terčem v klidných oblastech. Mohli by přijít do Jeruzaléma a byl by klid. Tím spíše, kdyby přešli na plnou Ježíšovou katechezi, tak by povolali na soud veleradu, velekněze. Tím by byla zlikvidována hierarchie Starého Zákona a ti, kdo by je přijali, přešli by do Nového Zákona s novozákonním zařazením. Bez přechodu na plnou Ježíšovu katechezi prvotní církev si „vybrala“ utrpení.
Ježíšova katecheze poskytuje více možností jak se vyhnout utrpení:
· Lk 4,30: V Nazaretu Ježíše chtěli shodit ze skály a on „…prošel uprostřed nich…“
· Mt 10,23: „…budou-li vás pronásledovat, utečte“
· Sk 5,1-11: Při dostatečné úrovni se člověk může ubránit sám (jenže kdyby měl dostatečnou úroveň, tak by včas prováděl postih, viz. Ananiáš a Safíra).
Vidíme, jak to závisí na úrovni chápání Ježíšovy katecheze. Na úrovni chápání závisí úroveň vybavení a na vybavení závisí odolnost. Nižší nebo vyšší vybavení souvisí také s podobenstvími o hřivnách. Chápání Ježíšovy katecheze stačí na „utečte“, vybavení umožní obranu (Thyatíra). Představme si člověka, který si vybírá, do které obce se usadí a vybere si obec, která se mu líbí. Kdyby dovedl dobře posoudit, vybral by si obec dle kazatele. Toto nelze aplikovat na otroky, a1e na člověka, který si může vybrat, kterého kazatele bude poslouchat. Otroci četli Písmo. Pokud by četli dostatečně kvalitně, byli by nezávislí a nemuseli by trpět, protože by byli např. varováni nebo jinak ochráněni. Kdyby ostatně brali pořádně celou Ježíšovou katechezi, potom by mohli a jistě by dosáhli brzo svobody. Oni sami by se dovedli ubránit, protože problém různých osudů není dán lokalitou, ale osobními parametry. Mohl by to být jedinec typu Filadelfia nebo Thyatíra, byť žijící ve Smyrně. Je ostatně nemyslitelné, aby někdo, kdo dělá zázraky, se nemohl z otroctví dostat, nebo vykoupit (rozmnožení chlebů, rozmnožení peněz, apod.). Ostatně křesťanský majitel otroků by mohl všechny otroky-křesťany koupit od jiných pánů a tím by měli svobodu. Nebyl by problém nechat otroka onemocnět, koupit ho nemocného a pak ho uzdravit. Lze tedy říci, že tím, kterého kazatele si člověk vybral, vybral si i osud, který jej v budoucnosti postihne. A vybral si dle toho, jak myslí a myslí dle toho, jak je ochoten korigovat myšlení. Tudíž dle míry „vidíme“.
Často se v listech vyskytuje výzva k pokání. Co to ale je, zde není řečeno. Dokonce nikde v Ježíšově katechezi to není řečeno! Je to proto, protože to je v kompetenci člověka. A proto je nutné najít, jak se provádí.
Zamyšlení se nad Smyrnou, Filadelfií a Thyatírou
Smyrna se musí na utrpení připravit a snášet je („Vítězi neuškodí druhá smrt“). Utrpení je pro Smyrnu nutnou podmínkou nebe. Filadelfia bude uchráněna. Nebude je snášet, bude uchráněna. Proč? Že by Bůh jednal podle protekce? Má sice na to právo, ale zde o protekci nejde. Zde jde o jiný důvod. Ježíš jej charakterizuje takto: „Zachoval jsi moje slovo, proto tě uchráním já“. Zde tedy jde o dodržení či nedodržení Ježíšova slova. Porovnejme nyní listy do Filadelfie a do Thyatíry. Obě obce budou ochráněny od utrpení. Jenže je zde rozdíl také. Filadelfia bude uchráněna, ale Thyatíra se však ochrání sama („Dostaneš železnou berlu a budeš vládnout nad národy“). Že by zde byla nějaká protekce? Naprosto ne. Aby člověk uchoval si kvalitní jednání i když má velkou moc, vyžaduje to některé osobní vlastnosti, které nepotřebuje člověk ke kvalitnímu jednání, dokud je podřízen. Je to stejná situace jako nyní ve světě. Lidé, kteří 'pod jhem komunismu' byli vůči sobě kvalitní, nyní se hádají. Když mohou dělat 'pro sebe', jde pracovní výkon dolů. Je nutné být 'hoden svobody'. Jakmile je svoboda, stávají se z mnoha lidí diktátoři. Je-li obtížné být hoden svobody, je daleko obtížnější být 'hoden moci'. Lze tedy říci, že osud člověka závisí na jeho typu osobnosti. V životě nevěřícího to platí jen do určité míry. Dobrý nevěřící člověk může onemocnět. Věřící dle Mk 16 bude imunní. Dobrý nevěřící člověk může být napaden silnějším. Věřící se může ubránit ( viz. Ježíš v Nazaretu má být shozen ze skály, nechá se k ní dostrkat a pak projde uprostřed davu pryč. V Getsemanské zahradě chtějí Ježíše zatknout, on říká ´koho hledáte?', zatýkající říkají 'Ježíše' a když Ježíš řekne 'já to jsem', všichni padají na zem). Podobně se mohou bránit i lidé. Někdy to může být velmi „laskavé“, jako když Elizeus odvede nepřátelskou jednotku, která jej šla zatknout, do izraelského tábora, tam je nechá se pořádně najíst a oni opilí jdou podat svému králi hlášení. Nebo jiný prorok upozorňuje krále, ten jej chce dát zatknout, ale ukazující ruka mu ztuhne a král nakonec prosí o odpuštění. Ne vždy to dopadá takto bezbolestně. Sv. Pavel např. nechá oponenta dočasně oslepnout, Eliáš nechá dvě arogantní zatýkající jednotky spálit ohněm. Třetí jednotka jej slušně požádá a on s nimi jde. Toto ale není standardní způsob Boží obrany. Zde bylo nutné dát panu králi lekci a proto tento zásah byl tak tvrdý.
Při porovnání Smyrna versus Filadelfie si ukážeme, že už v prvotní církvi šlo o nedodržení 'slova JK', ať to byly informace, nebo instrukce. „Zachoval jsi moje slovo“ znamená, že jde tedy o prvek nauky. Např. Ježíš dal příkaz: „Jděte do celého světa…“ a nemuselo být pronásledování jako podmínka startu. Nebo příkaz: „Křiste mrtvé…“. Učedníci mohli vzkřísit Štěpána a bylo by to účinnější svědectví. Sv. Pavel nezačíná misie (viz v Aténách) dle Ježíšovy katecheze (Mt 10). Zvrat po zázraku v Lystře byl zaviněn nevhodným startem misie. Jednak mohl uzdravit diváky v soukromí a dát zákaz ´neříkej´. Když by za ním přišli s obětí, tak buď jít pryč (jsou také jiná města), ale lépe by bylo odmítnutí nekvalitní oběti („Náš Bůh tyto oběti nepřijímá. Zkuste zabít, nezabijete, případně ztrnutí ruky kněze, nebo dobytče mohlo utéci). Mohl také udělat Eliášův soud mezi bohy. Strategie sv. Pavla tam nebyla vhodná. Zázraky proto nebyly úspěšné a tudíž má jiný začátek („hlásáme Krista ukřižovaného“). Sv. Pavel nemůže začít se zázraky proto, že nezná Metanoia. Později se dary vytratily vůbec. Tak „zůstalo“ jediné svědectví a to „zvláštní“ smrt, Smyrna. Stačilo by hlásat pokání v dostatečném rozsahu a správně používat zázraky. Nebylo by třeba svědectví smrti, ale stačila by Janova odolnost vůči mučení, kdy Jan byl uchráněn. Jan však nemohl provést Eliášův soud. Ten by byl velmi účinný. Jenže Jan nebyl Eliáš-trenér, ale spíše Elizeovský typ.
Úroveň Filadelfia ale není ideálním řešením. Je tak jako tak nutné dosíci úrovně Thyatíra (dostane železný prut, moc). Thyatírští „ostatní“, kteří nepodlehli svodům a (hypoteticky) mají lásku, dostanou "jitřenku", nového Angela. Požadavky na Angela v obci, která bude mít samostatnost a železný prut (moc nad národy) jsou tyto:
· rozlišení falešného proroka,
· „mít lásku“ rsp. „neztratit“ lásku k Bohu nebo k bližnímu. Nelze vyloučit „milovat nepřátele“. Nedat se znechutit oponenty, být ochoten je přijmout, pakliže se obrátí. Poznámka: Ale na druhé straně (podobně i u Efezkého typu) musí být ochoten provádět lidský postih, který může udržet kvalitu církve. Lidská část postihu je obvinění z chyby a sociálně postihnout („pohan a publikán"), vyloučení z kolektivu, zhoršení životní úrovně, opuštění kvalitního prostředí, ztráta hospodářská, neúspěch, nezaměstnanost, riziko, že nebude uzdraven, kdyby onemocněl. To vše mohou být stimuly. Bůh může nyní zasahovat jasně, podle svých norem. Lidský postih je zdůvodněn popisem chyby postiženého. Jednak je stimulem a, tak je jako nápravný prvek velmi účinný. Bůh pak může k postihu lidí přidat svůj postih, který je takto zdůvodněn, protože postižený ví zač je trestán a ví co má dělat.
· umět varovat ty, kdo nerozeznají falešného proroka.
Zamyšlení se nad nejvyšším - Efezským typem
Chci-li přejít na „Efez“ a dělat zázraky, tak cesta k tomu musí být bezstresová a ne pod tlakem. Že jsem pod „tlakem“ mi způsobuje vynechávání srdečné činnosti. Pro přechod do nebe musím mít vypěstované jednání, kdy mne bude bavit nejen efekt, ale i samotná činnost. Proto bych neměl dělat pod „tlakem“, nebo věci s logickou nutností. Nebo to může být činnost mechanická, podobně jako psaní, které je motivováno tím, co chci psát. Dítě se ale musí učit psát s chutí. Zahrádkář při práci „vidí“ cíl zeleninu, ale bolí ho při rytí záda. Při sportu mohu mít radost už z toho sportování. Proto musím dělat věci bezstresově a tak, aby mne bavili. V nebi je jenom odměna a proto v oblasti psychického programu musím „vyškrtnout“ strach. A to musím udělat už tady během pozemského života. Abych s chutí psal, musím mít vyřešenou dokumentaci. Jinak budu psát a psát, budu utahaný a ani si neuvědomím, že se dostanu do stresového stavu. Pak může dojít k adaptaci, přestává práce „bolet“ a de facto se člověk zastaví na nižší úrovni hřiven. Pakliže jednání, činnost nevede k cíli, vzniká „ochrana“ – „nedělej zbytečnou práci“. Navíc může dojít k motivačnímu konfliktu. Když budu prosit Boha, on mi dá „menu“, dá mi na vybranou to nejlepší „menu“ a já si musím vybrat. Já nesmím být zablokovaný. Bůh nás tak navádí. Čili psaní musí být bezmyšlenkovité a trénink psaní musí být na základě „nebe“ a ne na základě „pekla“. Člověk se pak může dostat do stavu (podobného jako narkomani), kdy člověk jde s chutí za věcí a může se to stupňovat čím dále, tím více. Pan král chtěl zůstat dále bohatý a proto v pátek se postil a myslel si, že tím je to vyřízené. Pak ten chudý člověk je na tom lépe. Daleko lépe je na tom ten chudý duchem, pro kterého má velkou cenu věčný život a normální radosti života bere jako mamon, které ho táhnou dopředu. Když budu používat počítač ke hrám, mamon se stává mým pánem. Použiji-li ho při zpracování evangelia, pak je to záslužná věc. V případě programování, když je spuštěna motivace, že to dělám proto, abych mohl lépe rozumět evangeliu, počítač může být mým přítelem-mamonem. Je to podobné, jako to učení se psát. Práce musí vést k úspěchu. Když by to nikam nevedlo, organismus se začne tomu automaticky bránit. Pak není dobré v tom pokračovat. Proto je třeba mít nejen motivaci, abych věděl, co z toho má vyjít, ale abych tu práci dělal s chutí jako při sportu. Jinak dojde k útlumu z nechuti z práce, práci budu dělat bezmyšlenkovitě, bez odměny a bez bolesti. Samostatné psaní jako takové není záslužná věc. Když chci, přestanu a odpočinu si. Kdežto v nebi se neodpočívá. Pozor, ale u sportu je radost z toho, že člověk sportuje, ale není zde odměna. U psaní je práce rutinní, není radost z psaní, ale když to „nepřetáhnu“, je radost z výsledku, efektu. Maximum je, když je radost z obou. To je Efezský způsob. To je nutné pro nebe. Proto v mém případě musím mít vyřešenou dokumentaci (abych nedělal zbytečně). Může táhnout jak počítač (pro psaní), tak výsledek. Navíc si uvědomuji, že mým „počítačem“ bude pak Ježíš s jeho mozkem, s kterým spolupracuji. Navíc tady je efekt, na kterém společně děláme. Toto je nutné trénovat. Pozor ale na oddělení starého a nového psychického programu. To také musí být vyřešené.
U výzkumně vývojové práce nelze dělat kartotéku. Tam musí být několik „dokumentů“ otevřených (frontálně), zatím nezafixovaných. Tam není struktura, ta se pomalu vytváří. Vývoj osobnosti probíhá také frontálně. Nelze říci, že dnes si probereme poslušnost, zítra pokoru atd. Podobně jde rozvoj přírodních věd. Dokumentace ve vývoji osobnosti selhává, ale naopak velice výhodný je systém dle „menu“, kde Bůh člověku ukazuje cesty a možnosti. Naváděč může člověka postavit do různých životních situací a to souvisí s hřivnami, aby člověk obstál.
Dá se tedy říct, že (hypoteticky) jedna z podmínek pro Efezký typ je mít jeden kvalitní psychický program, se kterým vejde do nebe. Eventuálně je nutné mít celý nový program separovaný do „nových měchů“ a bezkonfliktně jej používat.
Prvotní církev a hlásání Ježíšovy nauky
Čteme-li Skutky apoštolské (Sk Ap 4,31-35,16) vidíme krásný start církve. Jak to, že Sk Ap 8, 1-3 hovoří o pronásledování? Proč tento zvrat? Mt 28, 19-20 - Ježíš nařizuje hlásat nauku po celém světě a to všem národům. Dneska je křesťanství hlásáno po celém světě. Podívejme se jak byl tento příkaz v prvotní církvi realizován.
Sk Ap 6,1-7: Ze začátku klid, pohoda. Spor s Helenisty svědčí mj. také o tom, že apoštoly jsou zaměstnáni sociální činností. Přitom pro náhradu jejich činnosti stačí 7 jáhnů. Toto číslo je alarmující. Nebudeme teď podrobněji analyzovat tento vztah, ledacos by se dalo odvodit, ale nyní nám bude stačit, že 7 jáhnů udělá vše, co dosud v oblasti sociální činnosti dělalo 12 apoštolů. Oprávněně předpokládáme stejné 'pracovní zatížení' v obou skupinách a pak z toho vyvstává, že apoštoly tomu dosud věnovali 'polovinu pracovní doby', což samo o sobě svědčí o podcenění hlavního poslání, hlásání Ježíšovy nauky. Hlásání probíhalo pouze v Jeruzalémě.
Sk Ap 8,1-8: Zde vidíme, že k hlásání Ježíšovy nauky dochází až po rozehnání učedníků z Jeruzaléma. O Ježíšově nauce si povídali a vznikají evangelia. K hlásání dochází až po pronásledování. Znali tedy Mt 28,18-20
Ř 9,16-18: Jak to, že Židé nevěří? Dle sv. Pavla 'nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává'. Je o tom sám přesvědčen, sám to na sobě zažil. Vedl pronásledování křesťanů, byl zcela nečekaně Ježíšem osloven a povolán, aby se stal (aniž by o to stál) křesťanem. Je to popsáno ve Sk 7,56-58,3 a Sk 9,1-30. Později, když vidí nechuť židů přijmout křesťanství, dochází sv. Pavel k výše uvedenému závěru. Proti Pavlově tvrzení stojí Ježíšovo tvrzení, který v Jn 5,45-47 říká, že neschopnost židů pochopit křesťanství je dána jen jejich vinou. Čili žádná predestinace? Zde je jasné, že zodpovědnost si za to nesou židé sami.
Vidíme zde celou řadu nejasností. Ve skutečnosti jde o celou skupinu problémů. Prokážeme si, že u apoštolů jde o celou řadu neporozumění vůči Ježíšovi. Začíná to Mt 16, 21-23. Je to tzv. 'první předpověď smrti'. Lze u Matouše najít druhou a třetí a další. Vidíme také odmítnutí Ježíšovy instrukce (viz. Sk 10, 9-16 „…Petře, zabíjej a jez“). To odmítnutí je dokonce vícenásobné. „Odmítnutou“ instrukci, aby šli do misií, nahradilo pronásledování. Zde je rozdíl mezi Smyrnou, která musí trpět a Filadelfií, která bude ochráněna, protože 'zachovala slovo'.
Jak to, že apoštoly „odmítli“ Ježíšovu instrukci? Proč je tedy Ježíš neodmítl? Otázka není jednoduchá. Je však nutné napřed připustit tento fakt. Bude také dobré se podívat po podobných případech, které by mohly přinést další informace. Nemůžeme říci, že jednání apoštolů bylo pouhým zatajením skutečnosti nebo neposlušností. Petr měl opravdu Ježíše rád. Zemřel mučednickou smrtí. Ostatní apoštolové (kromě Jana) také. Na jedné straně je zde „odmítnutí“ informace, nerespektování Ježíšových instrukcí, na druhé straně apoštoly nejsou prolhaní kluci, vyjma Jidáše. Všichni potvrdili kvalitu svého vztahu k Ježíši mučednickou smrtí, nebo aspoň ochotou jí podstoupit (Jan Evangelista). Nicméně bylo zde mnoho událostí, jako byla nutnost pronásledování jako startu k misiím, nebo mnoho problémů, jako neochota židů přijmout křesťanství. Jsou zde také lidé trpící jako Smyrna, protože nepřijali celou Ježíšovou nauku. Rovněž vzniklo mnoho církví s různými výklady Bible. Tyto otázky nutno vyřešit. Kdyby Ježíšovi současníci pochopili Ježíše v plném rozsahu, byl by celý židovský národ uchráněn pogromů, Jeruzalémský chrám by stál dodnes (Lk 19, 39-44). Proto je dobré se zamyslet nad textem Ř 9,16-18.
Recept "Laodicea"
Nejdříve bych chtěl připomenout, že tam není „žádej ode mne zlato ohněm pročištěným…“, ale „kup si ode mne….“. Člověka ale napadne, že si přece od Boha nemůže nic koupit. Ale v originálu je „kup si ode mne….“. Lépe to objasní představa výměnného obchodu. Sjednám si obchod a ten člověk dostane v naturáliích („ty uděláš něco a já ti za to dám něco jiného“). Čili, „vyměň si se mnou…“, „ty uděláš to a to a já ti dám za to zlato a roucha“. Ten obchod se už ale netýká „masti na oči“. Je tam „kup si zlato a roucha a mastí na oči si pomaž oči“. Je tam také jasně vidět dvojitý příkaz. První je to „kup si ode mne zlato a roucha“ a druhý je „rozhorli se a dej se na pokání“. Čili, „zlato a roucha si kup, to si nemůžeš opatřit“ a to „rozhorli se a čiň pokání“ je zase v kompetenci člověka. „Když se nerozhorlíš, dopadneš špatně… kárám a trestám ty, které miluji… (mám tě pořád ještě rád, není to s tebou ještě ztracené a počítej také s výpraskem)“. K té masti na oči. Člověka může napadnout: „Mohu si já snad opatřit mast na oči, jsem já lékař?“ Je třeba si uvědomit, o jakou mast na oči vůbec jde. Že nejde o mast na fyzickou slepotu, ale že jde o mast na psychickou slepotu. Psychická slepota je něco jako známá slepota, ale přitom jde o věci, které jsou v dosahu člověka (viz Ježíšovy předpovědi utrpení apoštolům. Oni se např. mohli zeptat, zda li vzkřísí sám sebe, jako např. Naimského mladíka, nebo Jairovu dceru). Tady vůbec nejde o věc, která by byla sama o sobě nepochopitelná. Nebo taková otázka „neposkvrňuje to, co do člověka vchází, ale to co z něho vychází“ a proti tomu stojí Petrova reakce už po seslání Ducha Svatého ve Sk 10, i když to bylo neuvědomělé. Kdyby se Petr zamyslel nad tokem informací, tak by se mu to vyjasnilo, že vlastně v některých oblastech dává přednost informaci od rabínů. A celé dějiny se mohly odvíjet jinak. A tohle bylo v Petrově moci. A že to neudělal, tak to je čistě otázka jeho slepoty. Z těch informací které má, on to nemůže sestavit. S těmi rabínskými informacemi, které pak ovlivňují zpracování informací od Ježíše, on totiž vůbec nechce hýbat. A pak celé části Ježíšovy nauky jsou nesrozumitelné. A tohle je jeden z druhů vzniku slepoty. Druhá příčina vzniku slepoty je to, jak říká Izajáš: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete“. Čili obyčejná akomodace. Člověk si na daný problém navykne (např. nemocniční pach). Nebo nefunguje správná integrace, nebo selekce jde podle rabínské katecheze (viz. „kdepak, to se ti nestane“) a tím integrace na jádro rabínské doktríny. V důsledku toho se apoštolům jeví jako samozřejmé, že Ježíš rozmnožil chleby. Ale naprosto absurdní je pro ně to, že by je mohli rozmnožit sami, nebo jíst nečisté věci. Oba ty procesy probíhají současně. Připadá jim absurdní, že by byl Mesiáš zabit (viz. vývoj reakce na to). U Petra, Jakuba a Jana, když jdou z hory a Ježíš jim říká, aby o tom nikomu neříkali dokud Syn člověka nevstane z mrtvých, tak oni na to reagují: „A proč tedy říkají zákoníci, že napřed přijde Eliáš….“. Tohle je námitka, i když vypadá jako dotaz. Otázkou bychom to mohli nazvat, kdyby to bylo k věci. To je odmítnutí ve formě otázky. Dalo by se říct, že v případě otázky se vyskytují dva krajní extrémy. Je to otázka na dané téma, tj. bere to vážně, ale není mu něco jasné a není ochoten přijmout, dokud to nemá doložené a tak může říct, že to nebere. Tohle je fair odmítnutí. Může ještě dodat: „Jakým způsobem to prokážeš?“ Takhle vypadá kritická otázka a takhle se ptá člověk, který říká: „Zatím mám málo informací, nesouhlasím s tím. Když to ale vysvětlíš, nebo dokážeš, tak to beru.“ Mohlo by se ale stát, že reaguje na to férově, ale po vysvětlení se mu to může zdát absurdní. Těch případů je ale velmi málo. Neférový člověk to odkývá, dokonce může být natolik naakomodovaný, že se neptá dokonce ani tehdy, když ta věc je jasně nesrozumitelná.
Může se stát, že ten tazatel „vytasí z jiného kouta“, vysvětlí se mu to a on zase „vytasí z jiného kouta“, opět se mu to vysvětlí a on zase „vytasí úplně z jiného kouta“. Je to podobné tomu dětskému „a proč?“, „a proč?“, „a proč?“, kdy to dítě se už neptá, ale odmítá to takovým způsobem, že to nedovede jinak formulovat. U toho člověka může být např. odmítnutí typu: „Já tomu rozumím, ale něco se ve mne proti tomu vzpírá“. Jiný typ odmítnutí je zase: „Ale proč tohle, jak to že tamto…“ a odbíhá se na další a další otázky. Tady u Petra, Jakuba a Jana to nemá charakter vědomého unfair odbíhání, ale prostě jim nesedí to, co říká Ježíš a to, co říkají zákoníci a rabíni je tabu a nedotknutelné. „Jak to že říkají zákoníci….“, z toho je cítit ta nadřazenost těch rabínsko farizejských informací nad tím, co říká sám Ježíš. Podle rabínsko farizejského tezauru poslouchají Ježíše, probíhá selekce informací, probíhá rekonstrukce informací a na to jádro, co říká Ježíš to integrují. Pouze v místech, která nejsou zasažena rabínsko farizejskými informacemi, uvíznou informace od Ježíše a zafixují se v paměti, ale do určité míry. Oni si např. pamatují, kolik bylo před rozmnožením chlebů, ale nenapadne je, že by mohli sami rozmnožit chleby. Když pak Ježíš řekne: „Varujte se kvasu farizejského“, naskočí jim otázka: „Kde koupíme chléb?“. Opět probíhá ta selekce informace a interpretace na základě rabínsko farizejského tezauru („takové věci bude dělat pouze Mesiáš… a žádný jiný člověk“). Nevzpomněli si na podobenství o kvasu, že je kvas Mesiášův a že by mohl být také kvas farizejský. Ježíš je často „pokoušel“ (chtěl je vyprovokovat) a oni mohli na to sami přijít. No a pak ta věc s nepochopením a slepotou postupuje dál (viz vývoj vnímání/nevnímání předpovědí Ježíšova utrpení). Pozn. Problematika slepoty je zpracován zvlášť. To je tedy otázka akomodace, kdy dochází k filtraci, Ježíšův výrok je považován za šum, kulisu a dochází k jeho vyloučení. Zkušeností ze života má každý dost. Čili jedna složka věci je vliv dosavadního tezauru a druhá složka je akomodace, odfiltrovávání (jako např. smrad v ordinaci, rámus na ulici za oknem apod.). V reálném životě to může jít tak daleko, jako oslepnutí, poškození sluchu z důvodu mnoha decibelů (v podstatě je to nevratná akomodace). Akomodace u oka je krásně pozorovatelná (adaptace sítnice, nebo adaptace psychická – Gibsonův jev), nebo oslepnutí vlivem silného světla. U ucha je to podobné (adaptace na různé stupně decibelů, různé frekvence, selekce) a nakonec možnost ohluchnutí (kotláři, zvonaři). U apoštolů je vidět obě formy. Rabíni ale nemluvili o tom, že Mesiáš utiší bouři. Tak v případě tohoto zázraku se apoštolové diví. Ono je to normální a samo o sobě zdraví proces v případě, když od začátku člověk vybírá informace uvážlivě. Když má dobrý základ, pak je zbytečné, aby získané informace znova a znova ověřoval (také vždy neprověřuji, že 3x5=15). Podobně, zdá se, že je normální, když si člověk nové informace, které jsou blafy, třídí podle dosavadního tezauru. V případě Ježíšových informací to ale není tak jednoduché. Oni vědí, kdo je Ježíš („za koho považují lidé Syna člověka? Co si myslíte o mě vy?….“). Apoštolové si měli říct: „Ježíš je Mesiáš a já s ním špatně komunikuji“. Zejména potom, co Petr dostal vynadáno (po tom „to se ti nestane“). V důsledku rabínsko farizejského tezauru, který je v nich, dochází také ke konfliktu, který pociťují a v důsledku konfliktu, vzniká útlum, čili selektivní poslouchání. Dostáváme se tak k problému, jak zacházet s Mesiášem.
„Rozhorli se“ souvisí s tím „otupělost srdce“. Bude to podobná otázka v oblasti motivace. Souvisí s tím pak i otázka frustrace a ztráta zájmu. Proto to „rozhorli se“ má podobný charakter vlastní činnosti a podobnou strukturu jako to „dělejte, že jste slepí a oslepnete“, „dělejte, že jste strnulí a otrnete“, „otupělo srdce tohoto lidu“. Co dělat? Odpověď na to je: „Rozhorli se!“.
Pak je výzva „masti si pomaž oči“. Co měl udělat Petr? Petr se dostal v určité oblasti chápání do konfliktu s Ježíšem a tak jako je Ježíš pokouší tím „dejte jim vy jíst“, tak jim říká „vizte jak posloucháte“, „jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo“. Kdyby tohle v nich uvízlo, tak by si Petr měl říct, že tady vlastně jedná s Ježíšem blbě. A jak to vlastně je? Petr si měl uvědomit, že je tady někdo, kdo je minimálně na stejné úrovni jako rabín“. A proto by měla naskočit žádost: „Ježíši, vysvětli a zdůvodni!“ Kdyby takhle jednal, nic by se nestalo a Ježíš by možná nakonec řekl: „Petře, veliká je tvoje víra“. A celé dějiny by se odvíjely jinak. Petr to ale neřekne. Přitom ví, že Mesiáš je daleko více, než rabín. Má ale zafixováno, že s rabínem se diskutovat nesmí, kdežto s Ježíšem ano („Rabínovi musíš věřit“). A to je to pomazání očí. To, že se půjde zeptat, že si to promyslí, že se vrátí k té problematice slepoty a jak kvůli tomu jednal. „A co mám dělat?“ Tohle by bylo stimulem pro analýzu vnitřku, toho jak poslouchá, jak vidí atd. A toto jsou oblasti, ve kterých platí to: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte? Počasí dovedete rozeznat a zrovna tak můžete rozeznat, zda-li dobře posloucháte, nebo ne“. Tady jde o to, že člověk je „černá skříňka, ale ovládání funkcí je v jeho dosahu. Tak by Petr mohl vyřešit ten spor „rabín versus Ježíš“. A dovedlo by ho to k tomu, aby zaujal správný postoj vůči Ježíšovi a pak by začal Ježíšovi rozumět. To je jeden „kamínek“ k řešení problému „masti si pomaž oči“. Druhá věc je, že podobný problém se vyskytuje u lidí okolo Pasteura, Semelweise atd. Dnes chápe Pasteura studentka zdravotní školy, ale tenkrát ho nechápali univerzitní profesoři, akademici. Proč? Oni měli své názory. Dostáváme se k teorii vytváření názorů. Jak vzniká názor, jak vzniká hloupý názor, nesprávný názor, ukvapený názor apod.? To souvisí s tím „já vím kdo jsi, jsi Mesiáš“, tedy s vytvářením ukvapeného názoru. Když se ta věc bude rozebírat, získá se celá řada poznatků o kogničním procesu, o poznatcích o antropofunkcích, které se zúčastňují kogničního procesu a že tyto věci jsou v dosahu člověka. Jde jenom o to, koukat se správným směrem. To „dělejte, že jste slepí a oslepnete“ upozorňuje ještě na to, že „když se ti do toho nebude chtít jít a ty budeš kličkovat a hledat zdůvodnění, tak to už bude pokrytectví a pak dojde k akomodaci a přestaneš ty věci vidět“. Zrovna tak může dojít k akomodaci v důsledku konfliktu, který je daný slepotou a ne pokrytectvím. Člověk nechce uznat fakta, proto kličkuje a je nefér posluchač a oslepne. Zrovna tak oslepl Petr, když se mu zdá divné, že by měl být Ježíš zabitý. Pak jim Ježíš nadává a oni si asi myslí: „Tohle my nepochopíme, tohle je tajemství, Ježíš je Mesiáš, kdo mu může rozumět“. A tak pak informace jde „jedním uchem dovnitř a druhým ven“.
Otázka synové světa a synové světla – „synové světa jsou moudřejší než synové světla“. A dá se říct, že i ve věcech světa by člověk nejednal tak, jak jedná Petr s Ježíšem. Samozřejmě, že si to Petr neuvědomoval, ale de facto tak s Ježíšem jednal. Člověk si musí zvyknout kontrolovat, jak rozumí informaci, zda-li ji chápe. Profánní studium, profánní komunikace, profánní činnost je vzorem pro komunikaci s Ježíšem. Druhá věc je ta, že když najdu porušení kogničních programů, tak to znamená, že si to zkontroluji na profánních věcech a na těch profánních věcech mohu zahájit trénink správných kogničních programů, tj. udělám si přátele z klamného mamonu. Ty profánní věci budu považovat za trenažér, vytvořím si návyky (kogniční programy) a začnu je používat i při četbě evangelia. Je nutné si uvědomit, že „kdo hledá, najde“, „tlučte a bude vám otevřeno“. Když navíc k tomu přidáme, že první kniha zjevení je vlastně příroda, vyjde nám z toho, že si musím udělat teorii slepoty, teorii správných kogničních procesů, teorii rehabilitace a trenažéry s prováděním tréninku rehabilitace. Je třeba také sledovat to, proč se mi nechce v určitých pasážích věřit Ježíšovi a analyzovat to. A tím se najde ten „rabínsko-farizejský tezaurus“, který ovšem musím podrobit kritice a pak překopávat můj dosavadní tezaurus. Chyba je, když se mi do toho nechce, ale si řeknu „já věřím“. Jenže já musím dát za pravdu. Když překopu starý tezaurus, tak určitě mohu dát Ježíšovi za pravdu a nespokojím se s tím „já věřím“. Proč? Ježíšova nauka vyžaduje, aby člověk zaujal vlastní stanovisko. Katechismová dogmatická víra je důsledek toho, že můj tezaurus nesouhlasí s Ježíšovým tezaurem, nebo Ježíšovou informaci. A to je právě chyba. Když ty naše tezaury budou souhlasit, tak mu mohu a musím dát za pravdu v tom smyslu, že jedině tak dojde ke správnému kogničnímu procesu. Proto Ježíš nemá garanta, nemá vykladatele, ale „ty to musíš pochopit sám a když mne nechápeš, předělej si svůj dosavadní tezaurus“. Tezaurus nepřekopávám jen tak, ale když jsou k tomu závažné důvody, tak musím („padni, komu padni“). Musím si stanovit kritéria, za jakých okolností začnu pochybovat o svém tezauru. Myslím, že to je to „obrácení se“, že začnu uvažovat o svém tezauru a vyrazím na základě jiného tezauru myšlení. Nelze současně měřit a cejchovat. Čili, za jakých okolností budu cejchovat? Tehdy, když mi nesedí měření, nebo budu cejchovat pravidelně po určitém čase. Při cejchování se měří známý etalon. A dotáhnu to. A tím cejchováním je zpracování nějakého profánního problému, který má jasné řešení. Když mi to dává jiné řešení, tak je to chyba v mé percepci. Je tady celá řada úkolů, které člověk může zvládnout. Např. podobenství o rozsévači a lidé se neptají na vysvětlení. Přitom po tom Ježíšovým vysvětlení člověk to už může pochopit a aplikovat a dokonce může kontrolovat, jakým způsobem komunikuje s Ježíšem („souhlasím, nebo ne, dávám mu za pravdu, nebo ne“). Na základě toho pak má člověk víru autoptickou („ano, já to vidím taky“), nebo axiomatickou („já jsem si to ověřil a vychází to tak“), nebo víru na základě svědectví tj. víru v někoho, kdo má „legitimaci“ od Boha („Ježíš uzdravil ochrnulého a tudíž může odpouštět hříchy“ v souvislosti s tím „svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“). Když se budu tím vším zabývat, tak také dojdu k tomu: „Jak to, že čtu evangelium a nerozumím mu a hledám jiné řešení, než které je v evangeliu?“ Tak můžeme dospět k tomu, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Dokud to nebudeme pořádně dělat, tak budou stovky církví a každá si bude myslet, že má pravdu. S tím jsou pak spjaty úpadkové jevy. Musíme si uvědomit, že víra dogmatická nese s sebou institucionalizaci, ritualizaci a dogmatizaci.
Na začátku mělo být člověku řečeno: „Jsi ubožák, jsi slepý atd.“. Člověk by se neměl nutit do „budíku“, ale napřed by si měl promyslet tohle postavení. Uvědomovat si situace, ve kterých jsem selhal atd. („Chtěl bych snad být takové tele vůči Bohu? Tenkrát jsem o tom nevěděl. Myslel jsem si kdoví jak jsem chytrý a byl jsem hloupý. Což jestli je to nyní taky tak?“). Promyšlení si těch selhání samo způsobí, že člověk zaujme stanovisko chudého, slepého, nahého. Ten recept Laodicea mi nepomůže, když nebudu vycházet z tohoto postoje, protože nebudu mít správné úsilí, nebudu se potřebovat obracet. A když, tak to budu hledat kdoví kde jinde. Tady neznalost neomlouvá. Když ten recept znehodnotím, ať už kvůli tomu, že jsem slepý, nebo pokrytec (to je úplně jedno), nastupuje „kárám a trestám ty, které miluji“. Chci-li vyřešit situaci podle receptu Laodicea a také ho pochopit, tak musím vycházet z toho stanoviska, že jsem psychicky slepý.
Do toho „vydělej si…“ zřejmě patří i získání správného kogničního procesu. Zda-li je to totožné s tím „mastí si pomaž oči“ nebo ne, zatím nebudeme rozhodovat. To „mastí si pomaž oči, rozhorli se a obrať se“ je pravděpodobně součástí toho „vydělej si u mne na zlato a roucha“. Určitě je to podmínkou udělení darů („neobrátíte-li se, nedostanete“). Pak máme „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. To může být podmínka, která např. u Smyrny nebyla plně splněna. Ale do určité míry Smyrna vyhovovala a také do určité míry „zlato a roucha“ dostala. Ale nedostala všechno („neboj se toho, co budeš trpět“). K tomu patří také to „nenazývej nečistým to, co Bůh nazval čistým“ (Sk 10) a také to „mám dost lidi v tomto městě…“. Do tohoto bloku patří všechny ty degradační fenomény. Je otázka, zda-li je možné z úrovně Laodicea dosáhnout Smyrnu. Zda-li není výhodnější dosáhnout Efez. Při poklesu Bůh ponechává člověka na nižší úrovni. Apoštolové nikdy tu nejvyšší úroveň nedosáhli. Oni dotáhli Smyrnu rovnou při výuce, i když je Ježíš vyučoval na optimální úrovni (typu super-Efez). Oni měli všechny teoretické vědomosti potřebné pro Efez, ale stereotypy měli pro Smyrnu. Proto teologická koncepce vzniká na úrovni Smyrna. Každopádně mám-li se povznést z úrovně Laodicea, je zapotřebí naučit se stát o správné poznání Boha, abych mohl dosáhnout příslušnou úroveň. Nestačí jakékoli rozhorlení se. Když nebudu stát o správné poznání Boha, tak se zastavím na nějaké úrovni. Přechod z úrovně Ježíšovy katecheze na úroveň Smyrna je dáno tím, že Smyrna nepřijala určité informace, ať už od Ježíše, nebo ze zjevení („pomni, z jaké výše jsi spadl“). K tomu super Efezu, který je stabilní, možná patřil Jan Evangelista. Ježíš Efezu vytýká, že ztratil prvotní lásku. Super Efez poklesl na úroveň Efez, ten je už nestabilní a proto je káraný. A protože je nestabilní, tak ten pokles bude pokračovat dál. Tady je možná také vysvětlení jevu, že snazší je pokles a ne vzestup. Zřejmě byl v Efezu učitel na vyšší úrovni. Přišel tam a vyučil je (mohl to být i Jan Evangelista). To ještě nemuselo být kompletní. Přišel tam pak další a učil je už na nižší úrovni. Ten pokles mohl být z jedné generace na druhou („máme nového katechetu, ale ten už ty děti neučí tak, jak jsme byli učeni my“). Rodiče mohli pozorovat tu degeneraci, ale nedovedli to dětem vysvětlit, protože sami neznají Ježíšovu novelu Mojžíšova Zákona. Nemohou udělat Metanoia, protože ho neznají. Pakliže neznám obrácení se, tak nemohu vystoupit na vyšší úroveň, musím nutně padat na nižší úroveň. Když člověk nezná Metanoia (obecně, když je tam to „vidíme a proto váš hřích trvá“ a nekontroluje to), může klesat dolu, ale nemůže stoupat nahoru. Zákonitý je pak pokles z generace na generaci a pokud se nehlídá, tak také vytrácení informací. Souvisí to také s etapami ve vědě. Dnes lékaři nemají vyšší IQ než v době Pasteura, ale protože dostali rovnou, jakožto první dávku výuky to, co Pasteur objevil, tak oni tomu rozumí. Kdyby ale žili v době Pasteura, tak by tomu nerozuměli, protože by už měli v sobě jinou první informaci. První informace je přijímána snadno. Druhá informace už vyžaduje stát o správné poznání, ochotu k revizi názorů atd. A to může souviset s ovečkami a beránky. Když člověk dostane první garnituru informací, přijme ji a zabydlí se v ní a pak tu druhou, i když je dokonalejší, tak tu už nebere. A to je garnitura oveček. A zdá se, že je jich dnes většina ve vědě a že nejsou to průkopníci (těch je málo) a dovedou prostě reprodukovat. Ovečky nedovedou jít dál. Pakliže ovečka vyrůstala v super Efezu, výuku dostala jako první informaci, ponechala si ji a mohla žít v Efezu. Ale pouze jako ovečka a ne jako beránek, ne jako biskup. Beránek musí stát o správné poznání i ve věcech Boha. Musí být ochoten revidovat svůj kogniční proces, když chce popolézt nahoru. Ovečka nemusí revidovat kogniční proces, pakliže je rovnou optimálně vychovávána. Není ale schopna vyhledat novou pastvinu. Ona může „spásat“ jenom to, co se ji předloží, případně (tak jako ve vědě) může růst, ale jsou to etapy pomalého růstu. Kdežto beránci, tak to jsou průkopníci, jako byly Pasteur, Einstein aj. Když bych chtěl dostat od Boha vyšší dary a budu přitom ovečka, tak je nemohu dostat, protože k tomu potřebuji příslušnou úroveň. Já se na tu příslušnou úroveň musím dopracovat. Když jsem úroveň typu Laodicea a chtěl bych se vyhnout trestům, přestat být slepý, tak musím bezpodmínečně vyřešit to „nestáli o správné poznání Boha“. Když Efezu hrozí pokles, „vyber si druhého učitele (to je „obrať se“) a bezpodmínečně ho poslechni“. Pokud v sobě mají ještě ty původní naukové prvky, tak se ještě k tomu mohou vrátit. Pokud je nemají, tak se vrátit nemohou. To je podobné tomu, jako když věřící chce od jednoho kněze rady a u druhého má duchovní vedení. Dá se říct, že ovečka, když má dobrý žaludek stojí o správnou trávu. Tohle je jeden stálý typ a udrží se na té úrovni, která je mu předkládána. Ovšem, že musí mít pastýře lepšího (na vyšší úrovni), než je on sám, protože kdyby byl na nižší úrovni, došlo by k degradaci a ovečky by šli úrovní dolu. Tohle je třeba více rozpracovat.
K tomu „vydělej si u mne na zlato a roucha“ možná patří „rozhýbej ten kogniční proces“ a také možná ne. Rozhodně to (kogniční proces) není všechno. Minimálně je to „mast na oči“, „rozhorli se“ a „obrať se“. To vyžaduje také „vyřeš si teorii, nebo najdi si recept na mast na oči, najdi si recept na rozhorlení a obrácení se a potom proveď rekognici tj. s pomazanýma očima se začni dívat“. Těch kombinací je možných více. „Až budeš mít mast na oči, budeš rozhorlený a obrátíš se, pak budeš moci dělat revizi zdrojů, ověřování zdrojů a rekonstrukci Ježíšovy katecheze“. Běžný člověk nepotřebuje recept na rekonstrukci Ježíšovy katecheze. Ale ten, kdo je v konkrétní situaci, kdy se předkládá deformovaná katecheze, tak ten tento recept musí bezpodmínečně vypracovat a také vypracovat recept na teorii rekonstrukce Ježíšovy katecheze. Jinak neví kam se obrátit, přestože se chce obrátit. Ono se nestačí jenom obrátit, ono je nutné také dojít. Je také nutné ty cesty udělat rovné atd. „Obraťte se“ je změna cesty, ale čiňte cesty přímé je vidět, kudy mám jít. Já se obrátím a vidím kudy bych měl jít, ale když neudělám přímou cestu (a je jedno, jestli moji cestu za Bohem, nebo Boha ke mně, obě verze se vyskytují), tak to obracení se mi není moc platné. To obrácení se je jeden z prvních kroků. Je také dobré rozpracovat otázku stability, rsp. teorii vzestupu a teorii sestupu. Sestup na nižší úroveň je snazší, než vzestup na úroveň vyšší. Proč? Jednak dochází k automatickému vytrácení informací. Jednak je to sestup po generacích a jednak sestup osobní. Např. tatínek si sedí „na vedení“ a dětem nemůže dát kompletní kvalitní teorii. Nebo tatínek dětem dává kvalitní teorii, ale (některé) děti přijmou nižší teorii. Protože tatínek nenaučí děti program „sedění si na vedení“, tak je nemůže pozvednout. Může nastat tzv. expanze oboru do šířky (kvantitativně), ale ne do hloubky (kvalitativně). Ve vědě to může být tak, že někdo použitím nějaké metody objeví např. nový prvek. Jiný člověk použije stejnou metodu a objeví jiný prvek. Kvalitativní změna je, když někdo použije úplně jinou metodu. Člověk může mít dobré vědomosti, ale má špatné duchovní vedení. Nebo si může dělat duchovního vůdce sám (určuje si program sám) a poklesává. Mohou vznikat různé kombinace. Např. nemá vytvořený stereotyp, aby kontroloval a revidoval kogniční proces. Chce se sice polepšit, ale protože má vadnou teologickou koncepci, polepšit se nemůže. Listy církevním obcím (Zj 2-3) jsou teorii úrovní, které mohou být stabilní a nestabilní. Pak je teorie sestupu (pád může být příliš rychlý sestup) a vzestupu.