Pavol Mikula
K napsání této úvahy jsem se rozhodl po přečtení knihy Thomase Bührkeho Převratné objevy fyziky – Od Galileiho k Lise Meitnerové, kdy mne napadla myšlenka (nebo dokonce mi bylo líto), že přírodní vědy a v tomto případě fyzika, se musely odtrhnout od teologie, která lpěla na spojení s málo produktivní Aristotelovou filosofií. Dovolím si citovat některé věty z této knížky (jsou uvedeny kurzívou). Dvě tisíciletí byli přírodovědci a filozofové zajedno, že přírodu je možno jenom pozorovat, aby byly objeveny její zákony. Experimenty byly považovány za nepřirozené a tudíž pro tento účel nevhodné. Galilei nalezl jako první fyzikální přírodní zákon pomocí cíleného experimentu a dal mu matematický tvar. Galilei objevil experiment jakožto metodu, kterou je možno vylákat na přírodě její skryté zákony, objevit jejich jádro. Experiment se mu stal – a po něm i všem přírodovědcům – klíčem k poznání. Kromě vlastního experimentování byly Galileiho silnými stránkami analytický rozum a nadání abstrahovat přírodní procesy, jakož i vytvářet myšlenkové pokusy. Tak mu bylo dáno mnohokrát odstraňovat z cesty trosky Aristotelovy přírodní filosofie, které bránily pohledu na podstatu věcí.
Dalo by se říct, že používáním experimentu k ověření určitého tvrzení, získaly přírodní vědy v porovnání s teologií obrovskou výhodu. Zpětné vazby a důsledné hledání řešení problémů v souladu s experimentem přivedly pak přírodní vědy a zejména fyziku k obrovskému rozmachu. Možná, že nebude nezajímavé připomenout některé detaily, které bychom mohli pokládat za náhodné, nebo také ne. Galileo Galilei se začal učit ve škole benediktinského kláštera. Otec ho vzal předčasně domů, když se doslechl, že se syn chystá stát mnichem. Galilei byl tedy věřící člověk.
Poté dostal soukromé vyučování a ve věku sedmnácti let byl imatrikulován na starobylé universitě v Pise. Studovat filosofii a přírodní vědy zde znamenalo učit se nauku Aristotelovu. K Aristotelově nauce patřilo mimo jiné i to, že experimenty jakožto pomůcka pro zkoumání přírody jsou nepřípustné. Aniž by Galilei dokončil školu, musel Pisu po čtyřech letech opustit, když otec pro něj bezvýsledně žádal stipendium. Odjel do Florencie, věnoval se vlastnímu studiu a plodem jeho aktivit byla jeho práce o těžišti tuhých těles, kterou se proslavil a mohl žádat o profesuru. Podařilo se mu dostat na katedru univerzity v Padově. Zde panovala atmosféra otevřená světu, mohli zde studovat a nerušeně žít i protestanti. V roce 1592, kdy Galilei přišel do města, vydala městská vláda (prý na důrazné naléhání Vatikánu) Giordana Bruna inkvizici.
Začal provádět experimenty, které v laboratoři napodobovaly idealizovaně přírodu. … Dovedl ad absurdum staré a nikdy neověřené tvrzení, že lehčí tělesa padají pomaleji než těžká. Kromě dobře známých pokusů s padáním kamenů ze šikmé věže v Pise, ve spisu Discorsi vysvětluje Salviati alias Galilei svému příteli Simpliciovi na základě myšlenkového pokusu, že velice pochybuje o tom, že Aristoteles to experimentálně prověřil. Svými myšlenkovými pokusy přinesl Galilei přírodním vědám velký dar.
V jiném spisu Dialogo vykládá Salviati Sagredovi, jak rovnoměrně pohybující se systémy jsou od nepohybujících se nerozlišitelné. Galilei usoudil, že rychlosti je nutno vždy měřit relativně k nějaké vztažné soustavě. Tento Galileiho princip transformace zůstal téměř tři sta let v platnosti jakožto nezvratná pravda, až do doby, kdy ho Einstein ve své speciální teorii relativity opravil a zobecnil. Tento princip vyvrátil jeden z nejdůležitějších argumentů stoupenců Aristotela proti pohybu Země. Ti považovali za groteskní, že by se naše domovina mohla pohybovat ohromnou rychlostí kolem Slunce, jak předpokládal jistý pan Koperník a jak později převzali další kacíři, např. pražský astronom Johannes Kepler. Jak by bylo možné, ptali se tito kritikové, abychom tuto rychlost nepozorovali? Ne, odpovídá Galilei, protože i tato ohromná rychlost je rovnoměrná, a proto zůstává námi nepozorovaná. Salviati poznamenává šikovně: „Jestliže však pro dosažení týž výsledků je jedno, zda se pohybuje Země a ostatní vesmír je v klidu, nebo zda Země je v klidu a ostatní vesmír se pohybuje, kdo by uvěřil, že by příroda – která podle obecně uznávaného názoru neplýtvá prostředky tam, kde může vystačit s málem – dala přednost tomu, aby uváděla do pohybu nezměrné množství obrovských nebeských těles, a to s nepředstavitelně velkými rychlostmi, může li toho dosáhnout pohybem jediného tělesa (Země) kolem vlastní osy?“
Spis Dialog o obou světových systémech ptolemaiovském a koperníkovském, který vyšel v r. 1632, znamenal obrat ve vývoji přírodních věd, dokonce i v celém kulturním vývoji lidstva. Nicméně o rok později, 22. června 1633, se pod tlakem inkvizice Galileo odřekl svého učení v benediktinském klášteře Santa Maria sopra Minerva v Římě, tamtéž, kde před 33 lety vyslechl Giordano Bruno svůj rozsudek smrti.
V r. 1835 vyškrtla katolická církev jeho spisy ze seznamu zakázaných knih. V říjnu 1992, téměř 360 let po rozsudku inkvizice, rehabilitoval Galileiho papež Jan Pavel II. Proč všechno tak pozdě? Je nutné si položit otázku, zda jsme dostatečně analyzovali příčiny tohoto nepochopení, možná nechtěného pochopení? Podobně se s nepochopením od vzdělaných oponentů setkali např. Pasteur, Semmelweis a jiní. Z dnešního pohledu se ve všech případech jednalo o elementární poznatky, jejichž pochopení nedělá nejmenší potíže dětem školou povinným. Někteří oponenti byli zaslepení, jiní ješitní a někteří prostě byli spokojeni sami se sebou natolik, že nehodlali uznat jasná fakta, která bylo možné si jednoduše ověřit. Jenže kolik lidských životů to stálo?
Uznání chyby je velmi důležité. Ale na to, aby se nalezl správný postoj, správné zacházení s informací, a tím aby se už něco podobného neopakovalo (v jiných oblastech nebo v jiné rovině), je nutné provést analýzu příčin. A na to mají přírodní vědy recept zvaný experiment – vyhodnocení experimentu – model – rozsah platnosti modelu. Přírodovědci pochopili, že není dobré vytvářet dogmata. Pakliže Bůh stvořil svět, dal nám k dispozici vynikající experimentální materiál ke zkoumání toho, jak On pracoval. Na čem jiném je možné si dobře cvičit logické uvažování, správnost myšlení, než na hmotě? Ta se řídí svými zákony nezávisle na mých přáních. Není ani „slepým“ sluhou, ani pánem, ale pochopím-li její zákonitosti, může mi být partnerem a mohu ji využívat. Nelze v tomto duchu interpretovat text (Lk 16,9) „udělejte si přátele z klamného mamonu…“?
Dovolím si citovat ještě jednu věc ze zmíněné knihy: Newtonův sekretář se vyjádřil, že jeho pán snad už ani není lidská bytost. Nedopřeje si žádný odpočinek, považuje za ztracenou každou hodinu, kterou nevěnuje studiu. Málokdy opustil svůj pokoj… Je natolik zaujat svými výzkumy, že často zapomněl obědvat. Nespal více než čtyři až pět hodin. Nelze tohle nazvat kvalitním postem? Neměli tohle udělat učedníci, kteří nemohli uzdravit chlapce (Mt 17,14-21). Stále znovu diskutoval obtížné matematické problémy s Halleyem, který ho neustále pobízel, aby se nevzdával. V dubnu 1686 se objevila první část velkého díla a na jaře příštího roku byla práce hotová. Knihou Principia se Newtonovi podařilo vytvořit dílo století. Je známo, že i Newton byl silně věřícím člověkem. Toto obdivuhodné chování Slunce, planet a komet (vlivem gravitace) mohlo povstat pouze z úradku a rozhodnutí vědoucí a vševědoucí bytosti…. Jestliže je každá stálice středem systému podobnému našemu, musí celek nesoucí znaky téhož cíle být jistě podřízen jednomu jedinému vládci.
Stále je zdůrazňovaná závislost teologie a filosofie. Proč? Přece Bibli a Evangelium je nutné zpracovat a promýšlet. Je však filosofie oním správným partnerem? Přišla renesance, nový typ myšlení. Proti staré představě, že Slunce obíhá Zemi, nastoupil nový pohled, že Země obíhá okolo Slunce. Toto vyslovil Mikuláš Koperník a církev byla ostře proti. Galileo dělal pokusy, měl nové poznatky a ty se neshodovaly s názory antické filosofie. Přesto že Galilei dokazoval svoje tvrzení pokusy, byl donucen přestat hlásat svoje poznatky. Církev si chtěla zachovat svou pozici, ale udělala si ostudu. Dříve byl zájem o náboženství, ale spor s Galileim podpořil ateistický postoj a náboženství se stává věcí tradice. V době renesance dochází tedy v křesťanství ke střetu s reálným myšlením. Církev měla velkou moc, ale nesplnila požadavky doby. „Úspěšně“ umlčela Galileiho, ale tím dala do ruky zbraně opozici. Po dlouhé době byly spisy Galileiho a Koperníka vyjmuty z indexu, ale „bitva už byla prohrána“. Církev ztratila mnoho ze své prestiže. Pak zase byl dán na index Darwin a po čase zase vyjmut. Podobně spisy jezuity Teilharda de Chardin. A takovýchto zpoždění bylo více.
Církev katolická však z toho, co říkalo Evangelium, nedokázala udělat komplexní pohled, proto svou nauku doplňovala tomistickou filosofií. Ta byla odvozena z Aristotelovy filosofie. Nové problémy řešila pomocí teologicko-filosofických „plomb“. S tím zřejmě souvisí ustavičný pokles a neschopnost řešit problémy a neschopnost návratu k obrodě. Ježíš říká (Mk 9,12): „Eliáš přijde a napraví vše“. Jistě, nebude to Eliáš osobně, jako jim nebyl Jan Křtitel, ale eliášovský typ. Musí to být „samouk“, protože je to kompetence člověka a zřejmě také trenér, který bude schopen vychovat další eliášovské typy, aby nedošlo opět k poklesu.
Přírodní vědy by zřejmě měly být povinnými předměty při studiu na teologických fakultách. S hmotou člověk musí hrát fair hru a ta ho naučí být fronimos a pistos (převzato z řečtiny, fronimos byly z Ježíšových podobenství např. družičky, jež měly v zásobě olej, nebo nevěrný správce). Tyto dva základní parametry pak mohu použít ve vztahu vůči Bohu. Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Koexistence duše s hmotou může být analogická koexistenci člověka s Ježíšem.
Člověk je postaven do přírody. Ta má svoje zákony a já musím tyto zákony respektovat. Bůh „udělal“ přírodu a člověk má možnost si vybrat, co mu Tvůrce nabízí. Mohu mít „svůj názor“, a ten ponese svůj efekt. Biologie nás připravuje na pochopení rozdílu mezi prvním typem života a věčným životem a umožňuje modelovat funkci Eucharistie. Fyzika, chemie a biologie a každodenní život nám umožňují nacházet souvislosti mezi jevy. Tím začínáme chápat podobnosti, modely, a tím chápat podobenství. Chemie a hlavně fyzika nás učí vytvářet si komplexní představy a učí nás pracovat s neviditelnou realitou, která se dá poznat pokusy a úsudkem, a přitom ji přímo nevidíme.
Někomu se to možná bude zdát kacířské, ale podobně jako v přírodních vědách, křesťan by měl „experimentovat“ a hledat chyby a nedostatky ve své víře (ovšemže poctivě a fair play), aby našel co nejlepší vztah k Bohu a došel zaslíbení Bohem slíbených. Proto je ve vztahu vůči Bohu důležitý požadavek naučit se pořádně myslet. My máme myšlení po mnoha stránkách deformované. Připustíme-li, že Bůh existuje, pak s ním musíme hrát poctivou hru a nezavírat před nejasnými problémy oči a umět říct „nevím“.
Když se podíváme na texty evangelia, zjistíme, že při kázání o klíčových věcech používal Ježíš podobenství (modely) stejně nebo podobně, jak je to dnes běžné v přírodních vědách. Proč? Proto, že posluchači byli slepí a hluší. V soukromí všechno učedníkům vykládal. Podobenství mohla jednak někoho probudit, aby se nad věcí zamyslel, a jednak pomocí podobenství docházelo k třídění posluchačů.
Podobenství v lidech mohla probudit zvídavost, jako je to u malých dětí, pokud jejich myšlení ještě není domácí výchovou, nebo školou, zmrzačené. Příkladem nám mohou být texty „Děti, takovým patří nebeské království“ (Mt 18,14), „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mat 18,3), „Petr chodí po vodě“ (Mt 14, 22-33) a nikdo to nechce zkusit po něm, ani on sám ještě jednou, což by udělalo každé dítě.
Pražský kněz Bohumil Bílý (22. 9. 1921 – 28. 2. 2002, působil u sv. Ludmily na Vinohradech) jasně pochopil, jak je Ježíšova metoda výuky moderní, a inicioval vznik programu „Heuréka“, kde již mnoho učitelů fyziky základních a středních škol přechází na heuristický způsob výuky (viz http://kdf.mff.cuni.cz/Heureka). Heuristický způsob výuky byl odzkoušen s velkým úspěchem bratrem Bílým také při výuce náboženství a při četbě bible.
Zatímco klasická, tj. informující výuka žákům předává vysvětlováním hotové poznatky předchozích generací a tlumí hledání, v heuristické výuce žák experimentuje, znovu objevuje, podává informace o svém poznání a známkuje se. Osobně jsem se před několika léty na krystalografickém kongresu zúčastnil besedy s osmi nositeli Nobelovy ceny a na otázku, jak se v mládí k vědě dostali, všichni odpověděli, že měli doma vlastní laboratoře a experimentovali a individuálně prošli heuristickou výukou. Zkušenosti, získané v heuristické výuce, jasně dokazují, že objevení poznatku je výhodnější, než sebelepší vysvětlení.
Na základě zkušeností z heuristické výuky i v oblasti tréninku poznání se vychází ze zásady (Jer 31,34) „nebude učit bratr bratra“. To je pro mnoho lidí nezvyklé, protože rádi čekají na vysvětlení. Ale ten, kdo se rozhodne objevovat sám, uvidí ovoce. Žáci, kteří prošli heuristickou výukou, jsou kritičtí jak k sobě, tak okolí, jsou schopni samostatného myšlení a nebojí se poprat s problémy, které chápou jako výzvu k dalšímu růstu. Není to ideální prevence proti drogám a neproduktivnímu životu? Bez objevitelů bychom stále žili v „předkamenné době“. Pro rozvoj lidstva je nutné, aby žili objevitelé. Je nutné ovšem podotknout, že uživatelé mají také svou cenu. Ne každý dovede objevovat nové věci, a přitom umí dobře dělat odzkoušené věci. Kdyby se každý snažil jenom objevovat něco nového, ale nedělaly by se věci staré, odzkoušené, vznikl by zmatek. Jsou tedy užitečné oba typy.