Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Problematika to není jednoduchá. Není to kompetence filozofů, aby to vyřešili. Ztroskotali by u otázek např. typu, že pacemaker je součást těla. Je to náhražka určitého centra a ta náhražka je lepší než to centrum, které člověk má. A je naprostý omyl říkat, že to nepatří k tělu, protože to na něm nevyrostlo. Z hlediska systému, organizmu je to součást. Nezdá se, že by v tom pacemakeru byla duše. Podle zjevení, existuje po smrti život, životní projevy. To naznačuje, že člověk sestává ze dvou komponent: z přechodné a trvalé. A ta trvalá je duše. Je dvojí možnost: že duše je buď spojená s celým organismem až na úrovni atomů, nebo se to týká určitých sfér, např. v mozku, nebo vstupu a výstupu do mozku. V první variantě psycho-materiální vazba se týká celého organismu. Je to podobné tomu, jako když nějaký předmět se ohřeje, tak všechny jeho atomy kmitají daleko intensivněji kolem svých rovnovážných poloh. Podle druhé varianty je duše spojená s určitými sférami a tudíž podle této varianty by byla oddělitelná od těla. Sice v činnosti je na těle závislá, ale je to něco, co není vnitřně spjaté s tělem. Je to něco jako řidič motocyklu. Ten je sžitý s tím motocyklem, celým tělem se naklání při řízení. Jakoby byl s tím motocyklem srostlý. Nebo taková páječka, jakoby by byla srostlá s rukou. Dalo by se podle toho říct, že tělo je jakousi protézou duše. Bez dokladů nelze jednoznačně říct, že je to tak a tak. Nebylo by to oprávněné. Vezměme si vlas. Je to tělo člověka? Je. Co když se ten vlas (nebo nehet) ustřihne. Přestane tam duše existovat, nebo se stáhne zpět, nebo tam vůbec nebyla? Jak je to v případě amputované končetiny? Nebo v případě krve, která vyteče, nebo je konzervovaná pro transfuzi. Musíme vycházet pouze z jasných faktů, ať už zjevených, nebo zjistitelných. Takže člověk má dvě komponenty. Jedna je viditelná, řiditelná, pomíjivá – tělo a druhá je neviditelná, nepodléhá smrti a po smrti vyvíjí specificky odlišné činnosti. V symbióze s tělem duše řídící schopnost, vyvíjí řídící činnost a je činná prostřednictvím toho organismu. Ve spánku duše nemá zážitek sebe  a koneckonců ani oči, nervová centra zraku nemají zážitek sebe. Člověk musí reflexně zjišťovat, že vlastně vidí, že je tady zrakové centrum, nervové vedení atd. Duše (zatím) není schopna vidět sebe a tělo má podobnou funkci jako protéza. Představme si člověka, který je hluchý a začal by slyšet pomocí naslouchátka napojeného na zubní nerv. Tak ten stav duše a těla je podobný tomu vztahu člověka k naslouchátku. Dalo by se říct, že duše je řídící komponenta a tělo je, řekněme, přenosová a realizační komponenta. Je to podobné vztahu člověk-auto, nebo invalida-protéza snímající elektrické proudy, pacemaker-srdce, člověk v kosmickém středisku – měsíční vozítko. Tělo je komunikační a výkonný orgán.

Vzkříšení těla není pouze formalitou, nebo vyznamenáním za zásluhy. Znamená to ale reálný přínos k životu, k blaženosti a možná i k utrpení člověka. Je otázkou, zda-li zavrženci budou vzkříšeni. Při vzkříšení dostane duše definitivní (konečnou) komponentu. Jako člověk, který dospěl, nebo podobně jako kapitán, který byl dříve na malé lodi, dostane pod velení loď s velkým výtlakem. Mezitím dostane duše „vypůjčenou protézu“.

            Psycho-materiální vazba tady je, ale bylo by ukvapené říkat do jaké míry, tj. jestli se týká všech atomů, nebo pouze vstupů a výstupů. Je to otevřená otázka a myslím, že není ani tak velice důležitá.

Poznámka 1

Po 2. vatikánském koncilu se Evangelium velice často cituje, ale neadekvátně. Citací Evangelia se dotvrzuje, že autor má pravdu („Ježíš to také tak říká, jak to říkám já“). Nikomu ale nevadí, že podávaná nauka se odchyluje od Evangelia. Např. podávanou naukou je problematika posvěcující milosti, kdežto v Evangeliu je nauka o významu Eucharistie, o koexistenci s Ježíšem. Podávaná nauka často operuje s pojmem duše. Ježíš termín duše použil, ale staví ho, abych tak řekl, „do autu“. Ježíš používá termín Duch – Ruáh. Ten zase nepoužíváme my. Podívejme se na problém o několik století zpět. Vývoj v Církvi (prvotní) šel směrem, že se křesťané soustřeďovali pouze na hříchy a tudíž cílem bylo nedělat hříchy. Řeklo se: „Kdo se dostane do nebe?“ „Do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy.“ „Proč jsou hříchy?“ „Hříchy jsou proto, že je to důsledek dědičného hříchu pocházejícího od Adama“. Nelze se pak divit, že se to Pelágiovi nelíbilo, připadalo mu to nesmyslné a začal hlásat, že Ježíšova smrt nebyla nutná a že Ježíš nám šel jenom příkladem. Pelágius si tím získal hodně přívrženců. Pelágius (bylo to před sv. Augustinem) říkal, že hřích Adamův a Evy byl osobní hřích a že člověk potom nemůže být trestaný kvůli někomu jinému za to, co neudělal. A proto tedy není třeba Ježíšova zásahu k tomu, abych byl spasen. Pelágius vlastně navazoval na soudobou nauku. Kdyby Církev učila, že nestačí jenom nedělat hříchy, ale že je tady zapotřebí koexistence a tu nám dává Kristus, tak ten problém s Pelágiem nemusel vzniknout. Jenže povědomí koexistence Ježíšem se postupně vytratilo. Pelágius napadl to, že Ježíš přišel, aby nás vykoupil z dědičného hříchu a Církev se nedovedla bránit na bázi Evangelia. Tak měl Pelágianismus živnou půdu pro šíření. Prvotní křesťané sice věřili ve vzkříšení z mrtvých, ale nikdo nedovedl říci Pelágiovi: „Tak mi teda řekni, kdo tě vzkřísí?“ Je zřejmé, že bylo nutné najít obranu, řešení proti Pelágiovi. Tu dal dohromady sv. Augustin. Vzal od Platóna pojem duše, která pro věčný život musí být transformována (duše získá novou Naturu) , získá novou formu vlivem posvěcující milosti, kterou máme od Ježíše. Tím byl problém Pelágianismu vyřešen. Sv. Augustin ale o koexistenci s Ježíše nemluví a staví teologickou koncepci na bázi duše, což je vlastně pohanský termín.  Jak jsem se už zmínil, termín duše Ježíš použil také, ale tak, aby ho dal jasně „do autu“. Je to něco takového, jako kdyby řekl: „Do náboženství mi pojem duše nepleťte“. Augustinovská teologie používá ale pojem duše, chápaný spíše platónsky. Funkce Eucharistie a mít moc stát se Božími dětmi se nahradila tím, že jsme přijati za Boží děti, že jsem adoptováni. Nadřazeným problémem pak není otázka posvěcující milosti, ale ospravedlnění. Termín „spravedlivý“ už není brán ve smyslu „fair play“, ale ve smyslu „nehřešit“. Posvěcující milost pak otázku ´kdo přijde do nebe´ lokalizuje do nové kvality duše. Zatímco podle Ježíše: „Kdo bude jíst mé tělo a pít mou krev, bude ve mně a já v něm“ (Jan 6, 48-58). Ježíš staví na koexistenci jako rozhodujícím  vlivu Eucharistie („tak jako Otec je v Ježíšovi, Ježíš je v nás a bez Ježíše nemůžeme dělat nic“). Dnes se říká, že prý dostáváme sjednocení s Kristem při křtu. Ne přes Eucharistii. Ježíš nás prý vysvobodil z otroctví hříchu. Neříká se, že nám dává věčný život. Takže nakonec podle teologie, je posvěcující milost vlastnost duše. Jak bylo řečeno, Evangelium neoperuje s pojmem ´posvěcující milost´ a s pojmem ´duše´ zachází zcela jinak. Ani Ježíš, ani sv. Pavel neoperují s duší tak, jak jsme zvyklí. Sv. Pavel rozlišuje člověka, který má duši – homo animalis. Podle něho existuje soma pneumatikon a soma psychikon. My potřebujeme pro věčný život soma pneumatikon. Tím, že sv. Augustin začíná stavět na takové té Platónské představě duše, představy Evangelia jsou zcela opuštěny. Podle Evangelia je věčný život způsoben transformací, nebo přidáním nového hardware, který má v sobě ten program transformace. Tělo je jedna část a duše je druhá část hardware. Ta je živá i po smrti. Před smrtí duše spolupracuje s tělem, sama se ale neprojeví. Duše rozhoduje někdy i proti tělu. Duše po smrti těla už nepoužívá receptory sarxu. Pokud má člověk věčný život, žije v koexistenci s Ježíšem. Jenže, jak je to se zavrženci? Ti jednak vnímají problém soudu, také se na soudu rozhodují a dávají to najevo. Je velmi pravděpodobné, že mají receptory, monitory a také paměť. Rovněž rozhodnutí zavrženců je realizováno podobně, jako to dělá před smrtí mozek. Rovněž utrpení zavrženců je vnímáno nějakými receptory. Dá se říct, že po smrti začne být aktivní vybavení duše, které před smrtí nepozorujeme (viz. lidé po klinické smrti, Moodyho zjištění ap.). Zde vidíme, jak velké nebezpečí se skrývá v nekvalitní katechezi.

Je nutné si uvědomit, že my jsme hmota a něco, co určuje naší osobnost, čili „duše“. Žádná definice duše nemá smysl. Dříve než Ježíš vzkřísil mrtvého, jeho duše byla mimo tělo. Je otázka, jak dalece si sama sebe uvědomovala. U člověka  je duše vázána na tělo a tělo je z hmoty, takže ta duše musí hospodařit s tou hmotou, která s ní toho člověka spoluvytváří.

Duše pod oltářem

            Bude nutné také zamyslet a řešit otázku „duší pod oltářem“, což chápu jako „duše čekající na plnohodnotnou blaženost“. To už není očistec v tom smyslu očištění, není to příprava na způsob „duchové ve vězení“, kteří čekali, že přijde Jan Křtitel a Ježíš. Duchové ve vězení musí provádět rekvalifikaci, aby jim mohlo přestat utrpení. Až jim přestane ten očistec stanou se duše pod oltářem. Nebude tam Jan Křtitel a nebudou tam ti svatí (viz Mt 27), kteří byli vzkříšeni. Ti už jsou vzkříšeni a budou s Ježíšem v nebi. Ti už to první vzkříšení mají za sebou. Tito lidé jsou obrazem toho, jak to bude v tom 1000-letém království vypadat. Nemá smysl, aby tito lidé, kteří už vstali z mrtvých zase zemřeli a zase byli vzkříšeni. Je otázka, jak to vypadá s Janem Křtitelem, jestli je zemřelý, nebo vzkříšený. Pakliže se najdou jeho ostatky a Jan Křtitel nevstal z mrtvých, tak to znamená, že je také duší pod oltářem. Ale je přitom největší, kdo se zrodil z ženy. Také je otázka, jak je to s Eliášem a Henochem?

Poznámka 2

Jan Křtitel je Eliášovský typ, jenže umírá proto, protože je Ježíšův předchůdce a musí to být někdo z lidí, kdo připraví lidi na setkání s Ježíšem. Ježíš po smrti šel také k zemřelým, proto ti také měli předchůdce zemřelého Jana Křtitele. Ti zemřelí lidé Starého Zákona byli přinejmenším informováni. Představa „předpeklí“ byla pěkný nesmysl. Maminka se s někým vyspí, nechá si udělat potrat a dítě se dostane do předpeklí (Limbu), protože se nemůže vyzpovídat. Ale maminka se vyzpovídá a může být spasena. Přitom jednomu ze spoluuřižovaných Ježíš říká: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“. A komentář v Collově vydání Nového Zákona je: „V ráji, tj. v předpeklí, kde bez bolestí očekávaly duše spravedlivých před Kristem zemřelých Vykupitele. Po smrti Kristově sestoupila jeho duše do pekel, tj. do předpeklí, aby oznámila duším, že jsou již vykoupené. Při svém nanebevstoupení vzal Ježíš ony duše z předpeklí do nebe“. To je nejen nesmysl, ale také doklad toho, že Coll nerozumí Evangeliu. Nebo to podobenství o žebrákovi a Lazarovi („Je mezi nimi propast….“). Tohle je obraz těch, kteří čekají. 

Duše dítěte, které zemřelo, dostane výuku Jana Křtitele a bude nahnané. Dostane roucho a bude si moci vybrat, zda-li si ho nechá, nebo ho odhodí. Duše bude svobodná, dozrálá a bude sama o sobě rozhodovat.

Člověk versus zvíře

            Je dobré se také zamyslet nad problémem utrpení zvířat. Zatím jsme uvažovali o utrpení člověka, kde utrpení dítěte je „oprávněné“ jen tehdy, když existuje posmrtný život. Ale jak je tomu s utrpením zvířat, pokud u nich posmrtný život neexistuje. Bylo by však možné omluvit utrpení zvířete, kdyby zvíře bylo naváděno k rozvoji. Nanejvýš v případě, kdyby zvířata byla předem informována, tedy, kdyby měla pud vedoucí k rozvoji a ten by byl potlačován rozhodnutím zvířete. Čili, kdyby zvíře mělo svobodnou vůli a postavilo se proti pudovému vybavení. Kdyby zvířata pociťovala bolest či utrpení tehdy, pokud nejsou naváděna k vývoji nebo ke změně jednání, byla by to bezohlednost či nespravedlivost Tvůrce. Zvířata by mohla trpět, kdyby si svoje utrpení zavinila svojí vinou, tj. kdyby sama o sobě rozhodovala a jednala by proti vybavení. Pokud nemá svobodnou vůli a došlo by k tomuto jednání, bylo by to dokladem toho, že pudové vybavení není vyrovnáno a nefunguje adaptace. Ale to je věc, která v obdobných situacích existuje, dalo by se to nazvat jako „fušeřina“ Tvůrce. Pakliže je můj úsudek kvalitní, zvíře nemá věčný život a nemá duši, jako má člověk. Pakliže zvíře bolest necítí, pak hypoteticky ji necítí naše tělo, ale vnímá ji duše prostřednictvím „monitorů“, které jsou součástí těla, ale jsou nutné pro funkci duše. Modelem je např. televizor, který nám umožní vidět věci, se kterými nejsme v kontaktu. Nejlepším modelem je elektronový mikroskop. Ten umožní vidět objekty, které vůbec nejsou viditelné našimi očima. Předměty zobrazuje na monitoru, který je jeho součástí, my jejich obraz vidíme očima, které jsou součástí našeho těla. Podobně, naše oči jsou součástí těla, na nich duše vidí obraz reality. Leckomu se to může zdát zbytečné, protože přece vidíme. Ale to je představa, kterou musíme nahradit představou lepší, pokud budeme uvažovat o vztahu duše a těla. Je dobře si uvědomit, že při lokálním umrtvení, když nás operují, necítíme bolest a přitom jsme při vědomí. Když spíme, nejsme si vědomi ničeho, přesto mozek pracuje a my nic nevidíme.

            Při katechezi a modelování bychom mohli postupovat takto: Tvor živý a neživé věci, pak jsou k dispozici nástroje, ale je tady určité omezení (zrakové atd.), dále je tady otázka koexistence (např. v Evangeliu). Člověk s nějakým nástrojem je kvazi-systém a určité „embryo“, nebo model koexistence (člověk + auto, nebo člověk + mikroskop, nebo člověk + dalekohled atd.). Není to sice jednolitý systém, ale v tom celkovém jednání se to chová, jakoby člověk byl jediným systémem a přitom jsou to podsystémy dva schopné samostatné existence. Když má člověk naslouchátko, tak je to, jako by měl ucho a z hlediska celku to tvoří systém. Teorii systémů bychom měli rozšířit i na ty kvazi-systémy a to už se týká i koexistence. Pak existuje koexistence mezi neuvědomovanou složkou organismu a uvědomovanou funkcí. To že mám pocit bolesti, tak to je přenesený signál zvenčí a určitým způsobem zobrazený. Mám hlad, tak je to signál organismu, abych se o něj postaral. Lidské tělo a vědomá sféra (jakoby tělo a duše) se chovají tak, jako kdyby byly kvazi-systémem skládajícího se ze dvou komponent, které mají mezi sebou interakci. Kvazi-systémem je také vnější realita v kombinaci s nějakým vnitřním vyhodnocováním a mezi tím probíhají přenosy. Typický kvazi-systém je např. hluchý, který má protézu napojenou na zub. Tohle je kvazi-systém na vysoké úrovni v tom, že ani jedna ani druhá část nemohou bez sebe fungovat. Jsou to komponenty neschopné samostatné funkce, ale pořád je to kvazi-systém.

Povaha dítěte se začíná měnit, když se v něm začnou rozvíjet žlázy, když začíná dospělost. Dítě začíná jinak myslet. Ty nové žlázy nevstupují do vědomí, ale ono vidí svět jinak, ono věci chápe jinak. Tady ten kvazi-systém je rozšířený o věci, které byly předtím v latentním stavu. V embryu je vlastně v latentním stavu všechno. Embryo už má duši, ale ta duše nemá ještě ten komunikační systém v chodu. Je to podobné tomu, jako když člověk spí. Ta funkce toho komunikačního systému se mění (pubertou, dospíváním se mění přirozeným způsobem). Ale člověk, který by byl nějak poškozený např. tím, že by  mu byly vstřikovány nějaké hormony, bude se měnit také, ale jinak. Je zde ve hře změna parametrů přenosového systému vlivem vnějšího zásahu (těch hormonů). Ty hormony mění způsob hodnocení, např. předtím se mu líbilo něco, nyní se mu líbí jiná věc (např. dříve měl rád kuličky a nyní při dospívání, chodí za slečnou. A ty žlázy, které ty hormony produkují, jakoby v tom přenosovém systému stály stranou. Kdyby se člověku žlázy amputovaly a ty hormony by se mu vstřikovaly, tak ten efekt by byl stejný. Ovšem, hormony, žlázy a ten přenosový systém máme společný se zvířaty. Člověk nemá na vybranou autoexistenci, nebo koexistenci. Ale má na vybranou koexistenci s tím, co je zvířecí, nebo koexistenci přímo s Bohem.