Fronimos a pistos

„Fronimos a pistos“ (viz. řecký text evangelia)

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Evangelium upozorňuje člověka na nutnost vytvoření parametru fronimos (vyskytuje se v textech Lk l6,1-l2: Mt 25,2-4: Mt 10,16: Mt 24,45: Lk 12,42). Termín fronimos označuje důležitý parametr, vlastnost, všeobecného charakteru a ne pouze religiózního. Patří ke klíčovým parametrům – vlastnostem člověka. Absence fronimosity úzce souvisí s „běda“. Význam termínu fronimos lze ukázat na defraudantovi („nevěrný správce“) Lk 16,1-13, „…buďte jako hadi“, na podobenství o 10 družičkách Mt 25, 1-13. Družičky, které měly s sebou dostatek oleje jsou fronimos. Nesmíme se dát zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve všech textech řeckého překladu, ale různě překládán jako „opatrnost, promyšlenost, pečlivě provedený podvod“ apod. Ten defraudant udělal dobře falešné vyúčtování, dobře uměl účetnictví. Poznámka o pochvale musí být chápaná z hlediska lítosti, že takovýto schopný ekonom nemůže být dál zaměstnán. Je zobrazením lítosti Boha nad těmi, kteří jsou fronimoi ve věcech profánních a nejdou za Bohem a také lítosti nad tím, že synové světla nemají tento psychický parametr. Defraudant je vinný, ale nelze jej potrestat. Prostě nejsou důkazy. Podobně promyšleně by měl jednat člověk, který čte evangelium, nebo ten, který vidí, jak Ježíš dělá zázraky a domýšlí své jednání jako setník z Kafarnaum. Ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a sebe vůči Ježíšovi. Krvotoká žena, která nemohla jít za Ježíšem přímo, pozmění způsob žádosti. Syrofeničanka, která neprosí, ale „tluče“, jedná, aniž by věděla o příkazu „tlouci“. Nevěděla o podobenství o „neústupné vdově“ (Lk 18,1-8) a přesto jednala dle Ježíšových instrukcí. Dle příbuznosti významu, lze k nim přiřadit i stavitele věže, kteří si rozmyslí, zda stačí na stavbu, nebo král s 10 000 vojáky, který si promyslí, zda-li má vytáhnout proti silnějšímu protivníkovi (Lk 14,25-32). Význam parametru fronimos tudíž nelze hledat pouze na jednom příkladu. V Lk 12,39-48 je fronimos je také správce. Ve všech těchto případech jednají lidé stejně v profánních záležitostech, aniž by k tomu potřebovali „pomáhající milost". Přitom jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha a pomáhá jim to zvětšit dary dle Mt 25,dd a dle Lk 19,dd a to dle zásady: „Kdo má, bude mu přidáno…“ (Mt 13,12) . Podobně dle zásady: „Kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ bude člověku odňat dar, který člověk nevyužívá. Bohužel se často zapomíná na to, že je to kompetence člověka. Zúžení významu na „moudrý – opatrný“ vede k nesprávnému nebo nedostatečnému pochopení problému. Proto je nutné znát význam toho slova fronimos. Výše uvedené příklady nám umožní si udělat si dobrý pohled na tento termín. A to, co se tím termínem označuje, by mělo být naším cílem. Fronimos, pistos jsou parametry, které nejsou speciální, ale naopak, lze je velmi úspěšně trénovat na profánní činnosti. Když je člověk začne trénovat, pak je nutné je vkládat do 'izolované psychické domény' dle „nové víno do nových měchů“. To je možné pouze na novém mamonu. Vyžaduje to ale kvalitní použití. Když by byl mamon použit nekvalitně, pak nelze nový psychický program eventuálně stereotyp použít. Mamonů je omezený počet a znehodnocení mamonu je nenahraditelné. To, že člověk není fronimos, pistos, dá se říct, že jsou jeho psychické defekty. Uveďme si několik příkladů z evangelia, kdy se Ježíšovi učedníci nezachovali jako fronimos. Ježíš jim říká: „Varujte se kvasu farizejského“. Oni to interpretují jako: „Kde tady nakoupíme chléb?“ Ježíš na to: „Copak to nechápete….?“. Tady je upozorňuje na chybu, ale oni řešení toho problému nedotáhli. V jiném případě Ježíš říká Petrovi (potom, co Petr chodil po vodě): „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Reakce Petra a učedníků na to nebyla žádná. Petr a ostatní si měli říct: „Tady byla někde chyba, musíme ji najít. Musíme si to znova odzkoušet….“ To zkoušení chození po vodě by udělalo každé malé dítě. Kdyby byl Jan Křtitel mezi nimi, tak by jednal jinak a šel by po příčinách chyb (nezapomeňme, že Jan Křtitel byl Eliášovský typ). Podobně nedostatek fronimosity lze vidět na Mojžíšovi. Mojžíš na poušti viděl vadné chování Izraelitů. Sám řeší spory, je unaven. Bůh neradí, nezasahuje. Teprve tchán Mojžíšovi radí, aby ustanovil soudce, kteří budou řešit spory lidu. Mojžíš jej poslechne, Bůh nic nenamítá. Nebo když u lidu propukla nespokojenost pro nedostatek jídla. Kdyby Mojžíš byl fronimos, přemýšlel by, co dělat a prosil by Boha, aby mu poradil a dal lidem jídlo. Jednak by varoval lid, aby nebyli nespokojeni, ale uvědomili si, jak jim Bůh pomáhal v Egyptě a cestou do zaslíbené země a že by měli prosit Boha o jídlo. Víme, že Bůh dal lidu mannu. Později znova reptali, protože chtěli jíst maso. Mojžíš byl pověřen vedením národa. Měl se tedy zamyslet nad těmi problémy a hledat nápravu. Mojžíš měl upozorňovat lid na chyby. Jeho úkolem bylo objevit to, co bylo později nazváno pokání. Sám se nepokoušel pracovat na sobě, Boha neprosil o pomoc. Proto to sám nedělal a nemohl to učit jiné. Zde je vidět zodpovědnost člověka, služebníka.

Člověk musí být fronimos a ty věci, když se mu nedaří, musí promýšlet a zkoušet znova. U vědeckého výzkumu se zkouší, vylepšuje a mockrát se o předmětu zkoumání přemýšlí. Tam je to samozřejmostí. Je to otázka vývoje. Také v náboženství člověk může růst, pakliže bude chtít. Všimněme si, že v mnoha situacích Ježíš učedníkům tak říkajíc vynadal, ale neříkal, jak na to dál. On jim to říct „nemůže“, protože to je v lidské kompetenci. Je to problematika fronimos, která se získá právě při práci s mamonem a která je plně v kompetenci člověka. Ježíš nanejvýš citoval Jana Křtitele. Na tom mamonu (truhlář, kolář, řezbář, zedník, tesař, dnes přírodovědec ap.) jsou zpětné vazby. Čili ve hře je problematika „člověk a hmota“. S hmotou musím hrát fair hru a právě ta mne naučí být fronimos a pistos. To jsou dva základní parametry, které mohu použít ve vztahu vůči Bohu. Je nutné si uvědomit, že mamon-hmota nám má hodně co říci. Je to učebnice pro interakci s Bohem. Dnes by Ježíš pravděpodobně řekl, že přírodovědci jsou fronimos. Těžko by to asi řekl na adresu teologů. Na základě toho textu Lk 12,16 se dá říct: „Vyčerpejte vše, co vám hmota chce říci, abyste získali pro sebe maximální „fronimositu“, aby až vám mamon „dojde“, až vám nebude mít více co říci, abyste mohli dostat věčné dary“. Přece také Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Díky mozku, tělo vykonává spoustu věcí. Čili bázi pro to, aby byl člověk fronimos a pistos, poskytuje hmota, na které si člověk tyto parametry může natrénovat. Pak může také přistoupit ke čtení evangelia, které je zapečetěné a pro pochopení evangelia mu efekt poskytne zase Bůh.

Tak jako fronimos a pistos existují v evangeliu i další parametry, které z hlediska významu zasluhují zvláštní pozornost. Ve Starém Zákoně má parametr „čistý“ jiný význam, než v Novém Zákoně. Ve Starém Zákoně plátno bylo nečisté, pokud by člověk do toho plátna smíchal vlnu a len. To nebylo správné. Tím se vytvářel podvědomý odpor vůči flastrování a kompromisnictví. A naopak tím se vytvářela touha být fronimos dle: „Dělej pořádnou práci, jedno, nebo druhé“. Podobně význam pojmu „víra“ dle Ježíše je něco jiného než běžně křesťané chápou (viz. setník z Kafarnaum, Syrofeničanka, krvotoká žena). Problematika psychické slepoty je velmi důležitý faktor. Ježíš nevykládá, co je to slepota, ale přitom za slepotu hrozí „běda“. Při poctivém zacházení s mamonem člověk uvidí i svoji slepotu. Čtenář Bible, který si z mamonu udělá přítele, začne časem vidět slepotu na jiných (viz. družičky, které si nevzaly s sebou olej, nebo vývoj reakce učedníků na Ježíšovy předpovědi, že bude zabit) a pak ji uvidí také na sobě a může ji začít odstraňovat.

Co je to pistos? Je to někdo, kdo je věrný, kdo dodržuje recept, kdo pracuje pořádně a odvádí čistou práci. Je to nutné odlišit od fronimos, což je člověk pružné psychiky a citlivý na stimuly. „Pistos“ je kvalitní služebník, který umí dobře rozlišovat dobro a zlo. Hypoteticky je to člověk kvalitního porozumění Ježíšově nauce. Tyto věci není dobré a nelze vysvětlovat pomocí stávajících termínů. Máme-li už někde zavedený termín (jako např. „opatrný“), pak je dobré tam použít termín řecký a případně potom hebrejský nebo aramejský a představu toho významu si zafixovat.

Tak jsme se dostali k tomu, jak mamon může být užitečný při dělání Metanoia. Metanoia, to nejsou posty atd., ale je to rehabilitace myšlení. Je dobré, když někdo, kdo zná problematiku Metanoia mne bude hlídat. Když to ale chci dělat sám, tak tady jedině pomůže to „udělat si přítele z klamného mamonu“. Při té rehabilitaci je potřeba najít základní procesy správného poznání, které platí tak jako tak, bez důkazů a které je nutné dát do pořádku. Tady platí zásada: „Žádné znamení vám nedám. Jak to, že sami od sebe nerozeznáte…“. Z toho „udělat si přítele z klamného mamonu“ si mohu odvodit, že v tomto případě nepotřebuji důkaz od Boha, protože jde o přirozené schopnosti v přirozeném světě.

Ještě si řekneme, jak úroveň „fronimosity“ souvisí s osudy člověka. Podíváme-li se na dopisy církvím ze Zj 2-3 vidíme, že jednotlivým typům církevních obcí jsou předpovězeny různé osudy. Zde by si čtenář mohlo říct, že se nás to netýká, jenže závěr každého listu končí tím: „Kdo má uši slyš, co Duch praví církvím“. Čili platí to pro všechny. Pro jednoduchost si porovnejme dopisy čtyřem církevním obcím a to Smyrně, Filadelfii, Thatíře (zde zejména pasáž určená ´těm ostatním´) a Efez. Smyrna musí trpět a tak bude spasená. Filadelfia bude ochráněna. Dokonce má slib: „Dám ti některé z obce satanovy, přijdou, pokloní se ti“. Tudíž částečný úspěch v misiích. Filadelfia tudíž zachovala slovo a bude ochráněna, zatímco Smyrna nebude ochráněna a musí trpět. Smyrna ale má parametry, které jí umožní vstup do Božího Království, ale nemůže, nebo není schopna dořešit určité věci. Proto utrpení jí dává podněty. Ježíš přitom nevytýká Smyrně žádný hřích. Thyatíra také nebude trpět. Týká se to těch ostatních, kteří dovedou rozeznat falešné proroky. Thyatíra dostane moc se bránit sama („jako hrnčíř bude pást pohany železným prutem a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí“). Musí mít kvalitní povahové vlastnosti – parametry aby se u ní nevyvinula diktatura. Proto láska je v Thyatíře nutný parametr. Efez, to je špička v možnostech, ale potřebuje také nápravu. Efez má hodně dobrých parametrů, umí rozeznat falešné apoštoly, ale opustil první lásku. Potřebuje motivaci z lásky a je vyzván udělat pokání, jinak bude degradován („pohnu tvým svícnem…“). Pro ilustraci uveďme, že prvotní církev (nakonec i ta dnešní) je na úrovni Smyrna, proto musela trpět, protože např. sama, bez utrpení, by nešla do misií. Zde jde o parametr fronimos.

Závěrem lze tedy říci, že fronimos je parametr - generální psychický program, který je všeobecný, podobně jako psaní je všeobecný návyk, funkce (ten, kdo neumí číst, protože nevzal do ruky slabikář, nebude umět číst ani Bibli). Čili napřed člověk musí vzít do ruky slabikář, potom Bibli. Podobě napřed musí člověk získat parametr fronimos, potom teprve lze čekat úspěch v náboženských oblastech.

Problematika fronimos, část 2

Ježíš říká: „Udělejte si přátele z klamného mamonu…“. Tenhle text je jednak špatně přeložený a také jsou k tomu velice zavádějící komentáře. Je to Lk 16,1-13. Text dále pokračuje (v Collovém překladu): „…až dokonáte, aby vás přijali do věčných příbytků“. Jenže v řeckém textu je: „Udělejte si přátele z klamného mamonu, aby až dokoná vás přijali do rajské vlasti“. V českém překladu je „až dokonáte“, což znamená až zemřete, zatímco v řeckém textu je „až dokoná (ten mamon)“, což znamená, že až ztratí účinnost. A to je veliký rozdíl. Komentář k českému překladu je: „Používejte hmotné statky k bohumilým účelům, zvláště k podpoře chudým, aby byli vašimi přáteli a přímluvci u Boha na věčnosti“. Napřed je třeba si uvědomit, že jedno a totéž slovo může mít více významu v závislosti na tom v jaké souvislosti se použije (např. v rohu, nos aj.). Dokonce to může být více slov a ne pouze jedno. Proto je dobré používat u slova termín a valor (význam). Ukažme si tuto věc na problematice víry. V listu k židům Pavel píše (11. kap. 1. v.): „Víra znamená přesvědčení o tom, co nevidíme….“. Čili např. „On (autorita) to řekl a tak já věřím“. Jenže u lidi, které Ježíš chválí, je víra zcela něco jiného. Např. v případě setníka z Kafarnaum (Lk 17) Ježíš říká: „Nenašel jsem tak velkou víru ani v národě Izraelském. Oč šlo? Setník má nemocného služebníka a posílá některé židy (on jim postavil synagogu), aby šli za Ježíšem a požádali ho, aby Ježíš přišel uzdravit toho služebníka. Židé šli za Ježíšem a on se tam do setníkova domu vydal. Setník se ale nad tím zamyslí a říká si: „Já jsem vlastně ale pěkný blb, když já jemu říkám co má dělat. Přece, když já dám rozkaz svému vojákovi něco udělat, tak to udělá. A co já jsem vůči Ježíšovi, vždyť to je daleko vyšší „velitel“. Vždyť by stačilo, aby řekl…“. Tady vidíme, že to, co udělat setník není víra dle sv. Pavla, že je to přesvědčení o tom, co nevidím, ale naopak, je to domyšlení toho, co vidím. Z tohoto je vidět, že epištoly nejsou v souladu s evangeliem. Podobně odchylka je u Matouše. Ten mluví o Nebeském království, kdežto Lukáš o Božím království, tj. o určité etapě lidského vývoje. Kdežto Nebeském království bude až po posledním soudu. Z těchto několik uvedených důvodů je nutné se naučit pořádně číst Bibli. V textu Mt 9,18-26 se píše o Jairusovi, který přichází za Ježíšem se žádostí: „Moje dcera právě zemřela. Ale pojď, vlož na ni ruku a bude žít!“ Ježíš jde a vzkřísí ji. Mezi tím ale Mt 9,20-22 (viz také Mk 5,25-34, Lk 8,40-48), kde je to popsáno podrobněji) se píše o krvotoké ženě, která přistoupila k němu ze zadu a dotkla se Ježíšova roucha a byla uzdravena. Řekla si zřejmě: „Když on dokáže uzdravovat nemocné na dálku a takového malomocného nemusel celého osahávat a zřejmě má nějaké „jiné ruce“, kterými ho uzdravil“ (víme že, krvotoká žena, nebo když měla měsíčky nesměla jít mezi lidi). Někteří lidé byli uzdraveni ne hned, ale až cestou, po té co jim Ježíš řekl: „Jděte a ukažte se kněžím“. Ať to v její hlavě ve skutečnosti probíhalo jakkoli, ona domyslela tu věc a proto je za to chválená. Na druhé straně Jairus tak trochu pochyboval Ježíš mu řekl: „Neboj se. Jenom věř a bude zachráněna.“ Jdou do Jairova domu a Ježíš tu dcerku vzkřísil. Tady vidíme proti sobě víru typu: „Ježíš uzdravuje nemocné a křísí mrtvé, tak může uzdravit, nebo vzkřísit moji dceru také“ a víru dle sv. Pavla, že věříme tomu, co není vidět. Navíc setník z Kafarnaum, Syrofeničanka, krvotoká žena, domysleli tu problematiku a jsou za víru navíc od Ježíše chváleni. Jairus chválený není, pro toho platilo „neboj se a věř“. Ale uznal věci, které viděl (jinak by za Ježíšem nešel). Nejdál jde v této věci ta Syrofeničanka (Mk 6,26-30). Je to pohanka, je to ve smíšeném území a tak si netroufá jít první. Dalo by se říct, že když měla přijít řada na ní, Ježíš skončil. Nelze vyloučit, že se to stalo několikrát. A tak mu učedníci říkají: „Tak ji řekni, že ji nechceš dceru uzdravit, ona za námi chudinka pořád chodí“. Na to Ježíš říká: „Co patří dětem, nepatří psům“. Pozn. Zde pozor na překlady, kdy překladatel se to snažil ze slabit a použil „psíkům“, nebo „štěňatům“. Jenže on skutečně tehdy pohanům říkali psy. A Syrofeničanka na to: „No jo, ale když to těm dětem spadne na zem a pes po tom chňapne, tak mu to z té tlamy nevezmeš a necháš ho to sežrat.“ A Ježíš na to: „Protože si řekla tato slova jdi domů. Ten démon vyšel z tvé dcery“. Tady ta její víra jde tak daleko, že jde do sporu s Ježíšem. Pozn. Je velmi pravděpodobné, že to Ježíš nechal záměrně dojít až do této situace, aby mohl jednání Syrofeničanky vyzvednout. Souvisí to také s tím podobenstvím „vdova a soudce“ (Lk18,1-8) a zejména s textem „neodbytný přítel“ (Lk 11,5-8). Tam přišel člověk o půlnoci za kamarádem, aby mu půjčil tři chleby, protože mu přišel z cesty přítel. Ten nechtěl, říkal, aby mu dal pokoj, protože rodina už spí….. Ale on žadoní dál a tak ten probuzený mu nakonec ty chleby dá ne proto, že je to přítel, ale pro to, aby mu dal pokoj. Pozn. V komentáři je: modlete se, proste a tlučte. V tom textu (Lk 18,1-8) je také tlučení a ne prosení. Tam si soudce říká: „Boha se nebojím, na lidi kašlu … ale ta vdova mne pořád otravuje a nakonec by mne mohla ztlouci. Radši ji sjednám právo.“ Tady v tom podobenství jde ta ženská taky do sporu s Bohem. Vidíme, že víra může být dokonce i odmítání toho, co říká Ježíš, když to mám dobře (z mého hlediska) zdůvodněné. Ježíš chce dosáhnout toho, aby člověk měl co největší samostatnost v růstu. Aby člověk nebyl vázaný na to, co mu řeknou jiní. Proto v otázce té víry volím tuhle tu cestu. Říká se, že víra je dar, ale v celém evangeliu to nenajdeš. Jsou tam desítky textů vztahujících se k víře, ale nikdy, že to je dar. V Mt 16,13-20 se Ježíš ptá učedníků: „Za koho mne, Syna člověka, považují lidé?“ Oni říkají různé proroky a Petr pak: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Ježíš na to: „Gratuluji Ti Petře, nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec. Otec ti dal tu informaci.“ Tady jde o dar. Pak ale hned na to Ježíš začne mluvit o tom, že bude zabitý a třetího dne vstane z mrtvých… Načež Petr ho vezme stranou a říká: „Co to povídáš, to se ti nestane.“ I když člověk má dar, tak musí s tím darem spolupracovat a tady vidíme, že Petr s tím darem nespolupracoval. S darem musím spolupracovat a podle toho jak s darem spolupracuji, je má víra slabá a může být také silná. Čili, „kdybyste měli víru jako zrno hořčičné … (Lk 17,5-6)“ znamená, že budete li mít pohled na víru ne dogmatický, ale bude ho chápat a postupně vám bude růst (podobně jako je to ve fyzice, kde to poznání neustále roste). Vlnově částicový dualismus je výzva pro člověka, aby rostl. Podobně i v pohledu na Boha máme růst a ne přijímat slepě, co nám druhý řekne. Čili „kdybyste měli víru jako zrno hořčičné …“ (Lk 17,5-6, Mt 17,20), někde říká Ježíš „hoře skoč do moře…“, jinde „moruši“, jinde „fíkovníku“. Zřejmě to bylo řečeno vícekrát. Bohužel se to často překládá jako „když budete mít víru…“ a to je rozdíl. Ježíš na to, že učedníci nemohli uzdravit chlapce v tom Mt 17,20 říká: „Pokolení nevěřící a zvrhlé“ (Mt 17,17). Jaká by tohle byla odpověď? Ježíš si spíše zanadával asi jako: „Co ti blbci zase zbabrali? Troubové nešikovní.“ Ti učedníci nedotáhli ty věci. Pozn. V komentáři u Colla je, že Bůh dává i za malou víru velkou odplatu. V jiném komentáři je, že Kristus připisuje víře takovou působnost, že stačí i její nejmenší část, jako zrno hořčičné, abyste byli uzdraveni. Kdežto „kdybyste měli víru jako zrno hořčičné …“, tj. schopnou růstu a když doroste, pak dosáhnete jakoukoliv věc. Ale ne v tomhle nerozvinutém stavu. Podobenství ale říká, že to je nejmenší zrno, které se rozroste tak až je z toho velký keř jako strom. Čili na začátku malé zrnko a na konci velký výsledek.Ti lidé co psali ty komentáře to vůbec nechápou.

Ten valor slova může růst podle toho, jak celou věc chápu. Vraťme se zase k tomu fronimos. Ježíš říká: „Udělejte si přátele z klamného mamonu…, aby až dokoná, vás přijali do věčných příbytků. “. Čili ten komentář k Collovi je vadný. Je to snad spravedlivý soudce, když se bude někdo za darebáka přimlouvat a on mu odpustí. To je celá řada nesmyslů a my nejsme si toho vědomi. Proto je nutné to tak důkladně rozebrat. Ježíš zde navazuje na něco, co bylo předtím. A to bylo podobenství a „nevěrném správci“. Správně bychom měli říct, že to je nepoctivý správce. „Pán toho správce pochválil….“, je zde určité uznání, jak dobře udělal vyúčtování. „Takový machr a já ho musím vyhodit. Vím, že mne šidí a já mu to nemohu dokázat“. Ježíš vychází z tohoto. Musíme si uvědomit, že když nám je dáván defraudant za vzor, tak nejde o to, dělat z nakradeného mamonu dobré skutky ale za to, za co je chválený. Správce udělal takové vyúčtování, že by těžké bylo přijít na ten podfuk. Jemu nešlo o to dělat dobré skutky, ale o to, aby se sám „zachránil“ a přemýšlel o tom jak to co nejlépe udělat. V českých překladech je, že „lidé tohoto světa jsou vůči sobě opatrnější“, kdežto v řeckém překladu je, že jsou fronimos. Tady je vidět, proč je dobré si zavést ten valor (význam slova) fronimos, aby člověk měl o významu kompletní představu a dovedl si vybavit celý komplex informací o tom. To nelze jenom vykládat a vykládat. Proto je dobré si najít příslušné texty. V Mt 10,16 je „….buďte fronimos, jako hadi..“ Had „počítá“ s tím, že je na jedné straně zranitelný, na druhé straně nemá nohy, nemůže běhat a podle toho má upravenou strategii útočnosti. Had se přizpůsobuje dané situaci a využívá své schopnosti. V Mt 25 1-13 je podobenství o deseti družičkách. Pět bylo fronimos a pět pošetilých (které nejsou fronimos). Ti fronimos vzali s sebou olej i do zásoby. Ženich nepřicházel a ty druhé říkaly: „Dejte nám svého oleje, vy máte zásobu“. Ale ty fronimos říkají: „Ne, on přijde a pak bychom neměli ani my ani vy. Běžte si nakoupit.“ Oni jdou, naloupí si, přijdou zpět a ženich říká: „Já vás neznám…“ Na těch družičkách vidíme, že nejde o dělání dobrých skutků. Oni se nedělili o olej. Já se nesmím dělit o mamon. Čili nejedná se o dobré skutky. Čili, když mám být v mamonu tzv. věrný, to znamená pořádně s ním zacházet, nemohu ho rozdávat. Věci musím promýšlet. Musím mít jasno, co mám dělat.

Ještě si najdeme místo, kde nebyli lidé fronimos. V Sk 6,1-7 je ustanovení jáhnů a apoštolové tam říkají: „není správné, abychom my opustili Boží slova a sloužili u stolů…. Musíme dělat modlitby a kázání… Ta řeč se zalíbila celému shromáždění…“ Tady je vidět, že to chápou jako veliký objev. Jenže oni měli příkaz jít do misií a nešli. Až po zabití Štěpána, kdy nastalo pronásledování začaly misie tím, že se rozprchli. Vidíme, že to je typická ukázka toho, co znamená anti-fronimos. Nedodržování Ježíšových instrukcí. A to je mohlo napadnout.

Pak musíme dospět k tomu, co je to mamon, jak s ním zacházet, aby moje fronimosita rostla. Fronimos znamená domyslet věci. Čili Ježíš u toho defraudanta navazuje na tu pochvalu. „Kdo je věrný v malém (být fronimos), je věrný i ve velkém“, „kdo rozumí malému, může rozumět i vekému“. Čili věrný na ve smyslu věřit, ale dodržovat realitu. Vidím něco a říkám: „Tohle je pravda“. Když dodržuji pravdu, realitu, jsem spravedlivý a když domyslím realitu, tak věřím. Setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Syrofeničaka domysleli realitu, dokonce Syrofeničanka šla do sporu s Ježíšem a je za to chválená. Kdo je fronimos v malém, může být fronimos ve velkém. Já musím dělat s nějakým objektem, na kterém se té „fronimositě“ naučím. Velice dobrá je na to fyzika. Mamon je tady na to, abych se naučil být fronimos v malém a pak se mohu pustit do čtení evangelia. Napřed je nutné se naučit pořádně myslet na nějaké věci.

Židé byli ve stavebnictví slabí. Podobně u kovářských prací. Dobré zpětné vazby jsou u tesařiny. Ježíš do podobenství nemohl dát tesaře (nebo odvozovat to z tesařiny), protože by mohli říct, že se vytahuje, protože je tesařem. Nakonec tam musel dát toho defraudanta, aby tady bylo jasné, že je to úplně oddělené od fair hry a unfair hry, abych si já nenalhával, ale abych správně chápal věci. „Udělejte si přátele z klamného mamonu…“ znamená, „zacházej s nějakou věcí, ve které můžeš mít zpětné vazby, abys kontroloval, jestli rozumíš věcem nebo ne. V případě víry si musíme brát za vzor ty chválené lidi a jejich postoj. Jairus chválen nebyl. Ten pouze uznává skutečnost. To jak apoštolové ustanovili ty jáhny, tak to není domyšlená skutečnost, ale řešení situace pod tlakem. Proto to je anti-fronimozita. Je proto trénovat věci a chápat jejich význam.

Být fronimos, tak to ještě není vidět, za jakým účelem to je. U defraudanta je to obranná reakce, aby mu nedokázali podvod. U družiček je to zase přizpůsobení se tomu, že musím splnit úkol. Ty pozitivní vlastnosti má člověk uvést do normálního profánního života. A to je cílem. Tak člověk může uvidět u sebe vadný způsob chápaní věci. Může uvidět a najít svoji psychickou slepotu. Musíme si uvědomit, že jsme zmrzačeni a musíme se napravit, než začneme číst evangelium. Když člověk začne od začátku, jako např. člověk, který má zájem o fyziku si dělá elementární pokusy s nábojem (z několika pokusů si udělá představu náboje), učí se přitom zacházet s podobenstvími v evangeliu. Podobně, když člověk chce uvažovat o problematice věčného života, je k tomu třeba celá řada profánních poznatků. Např. je nesmysl vykládat o Bohu způsobem, že ho definujeme: „Bůh je Duch, má rozum a vůli a nemá tělo“. Nejprve je potřeba si udělat pokusy např. se vzduchem, s magnetickým polem, se světlem a uvědomit si, že je tady spousta reality, která není vidět. A tak si člověk daleko snáze připustí existenci neviditelných bytostí. Pak se mi lépe bude číst a chápat evangelium. Ve fyzice se zachází s modely, v evangeliu s podobenstvím. Když má člověk představu o neviditelné realitě, tak je to docela něco jiného, jako když se bohoslovec naučí nějakou poučku, která vypadá hezky, ale pro něho jsou to prázdné slova. Při výše zmíněných pokusech si člověk vytváří schopnost dělat modely a to je důležitá věc v evangeliu. Teologové modely nepoužívají. Asi jsou nad tím nadřazeni. A přitom je to ta nejmodernější věc, která nestárne. Čili chce li to člověk zvládnout, tak je to otázka mamonu. Tady ten elektrický náboj, nebo magnetické pole je mamon. A pak ty poznatky třeba rozšiřovat. Zrovna tak pohled na Boha, od primitivního pohledu jít dál. No a postupně nám z toho začíná vyrůstat problematika pistis. U Lk 12,35-48 jsou služebníci „věrní a moudří (opatrní)“ Dle našeho slovníku, někdo může být věrný Hitlerovi, jiný republice apod. a je to slepé přilnutí. Kdežto podle Ježíše víra znamená chtít důkazy a jednat podle nich. Při práci s elektrony, nebo neutrony se mohu na ně dívat dvěma způsoby (částice, vlna) a není to nic mimořádného. Je to díky tomu, že naše IQ není dostatečně velké, my jsme ještě na patřičnou úroveň nedorostli. Pozn. Když jsem byl studentem jeden profesor mi řekl: „Já Bibli nevěřím, protože jsou tam rozpory.“ Já jsem mu odpověděl: „Pane profesore, já věřím a žádné rozpory jsem tam nenašel“. Až zadlouho potom, to už jsem byl dávno knězem a přemýšlel jsem o tom, jsem si uvědomil, že ty rozpory tam jsou. Tady jsem uviděl tu svoji dřívější slepotu, že jsem ty rozpory neviděl. Když budu fronimos, tak uvidím svoji psychickou slepotu nebo duchovní nedozrálost. Uznal jsem rozpory v Bibli a hledal jsem řešení a pomohla mi k tomu problematika technického kreslení (různé pohledy). Když si to člověk několikrát vyzkouší pak když se podívá na dva naprosto odlišné obrázky, které se naprosto rozcházejí a člověk najednou „uvidí“ prostorové těleso. Když se to bude teoreticky vysvětlovat, tak je to zabité. Je nutné si to prakticky odzkoušet. Je to otázka tréninku a nedělá to potíže. Tady opět vidíme smysl toho mamonu. Když se naučím dobře přemýšlet a kontrolovat sám sebe atd. pak budu také dobře přemýšlet o evangeliu a kontrolovat sám sebe při četbě evangelia. Má li se dělat pořádně evangelizace, tak se musí zahodit staré názory a začít úplně znova. V Lk 12 jsou ti služebníci, kteří čekají na Pána, až se vrátí ze svatby. Ty které najde bdící, bude obsluhovat. Proč to čekání. Když chce člověk něco dělat, ona je totiž na to třeba určitá doba než to člověk pochopí. Musí se sesbírat dostatečně materiálu. Často se omezujeme pouze na to „prosit“. Jenže správně je prosit, hledat a tlouci, jít do sporu s Bohem. To jsou samostatné faktory, které si můžeme ujasnit na kontaktu s lidmi a realitou a já to musím dělat vůči Bohu taky. Bůh po mne chce abych přemýšlel, stál o věc, Bůh mi bude jakoby oponovat a když to zdůvodním, řekne mi: „Gratuluji“. Takhle jsem to dělal při vyučování náboženství ve škole. A když „šlápnu“ vedle, tak zase uvidím slepotu. Také, abych to mohl dělat, tak tu problematiku pořádného vidění a chápání natrénovat na mamonu.

Jednou se Petr ptal: „To říkáš nám, nebo všem?“ Ježíš na to: „Poslyš, když má někdo dům a dozví se, že má přijít zloděj, tak nepůjde pryč, ale bude ho hlídat.“ Pak je tady správce, fronimos. Pistos je ten, který přemýšlí a má to zdůvodněné, má pořádnou víru a má to natrénované na tom mamonu. On se to na tom mamonu naučil a pak to může žákům dál podávat přes ten mamon. Když budu takhle postupovat, tak budu chápat celou tu věc úplně jiným způsobem. Zajímavé je podívat se, jak to vypadalo v praxi. Prvotní církev byla vyloženě věřící, ale nebyla fronimos (nešli do misií, měla odsoudit veleradu za to, že zlikvidovala Ježíše. Petr říká, že to udělali z nevědomosti a přitom to byla justiční vražda aj.). Tím, že nechali veleradu být, pořád měla svoji moc a tak prvotní církev nechala oponenty „žít“ a vyhrávat nad křesťanstvím. A tak muselo přijít pronásledování a křesťané museli utéct z Jeruzaléma. Ty jáhny také měli udělat daleko dříve a ne až po tom, co nastala ta nevole. K tomu byli dá se říct „dokopáni“. Kdyby prvotní církev dělala zázraky (a s vírou jako zrno hořčičné, to by mohly být pěkné kalibry), tak Petr, když ho zavřeli, tak by se ze žaláře dostal „sám“. Takhle musel zasáhnout anděl a vyvést ho. Mohl říct: „Pane Bože mám použít tu schopnost, nebo mám tady zůstat?“ Kdyby Petr takhle postupoval a uvažoval, nemusel zemřít mučednickou smrtí, podobně jako Jan. Křesťané s vírou jako zrno hořčičné mohli zachránit Jeruzalém. Římané by si ani „neškrtli“. Dokonce by jim mohli vyprávět o Ježíšovi, který umí dělat zázraky. Když Ježíš říká: „…řekněte hoře“, tak proč by nemohlo být také „…řekněte mečům, ať jsou ve vzduchu nepoužitelné“. Takto to mohlo vypadat, kdyby prvotní křesťané byli fronimos. Jejich víra by se rozvíjela a Jeruzalémský chrám by stál dodnes. Ano, Bůh ví o tom a tak Ježíš říká, že bude rozbitý, ale ne kvůli tomu, že by předem o tom rozhodl. Ale pro to, že křesťané to zbabrali. Na apoštolech bylo vidět, že to nedotáhnou. Ježíš také řekl, že Eliáš přijde a napraví všechno. To znamená, že někdo z lidí musí ty příčiny najít a vyřešit celou tu problematiku. Sv. Pavel byl také úplně „vedle“ v některých názorech a nevěděl o tom. Při té události, kde jim chtěli obětovat býky, tak tam to Pavel nezvládl. Nevyužil situaci, aby nějakým zázrakem dokázal, že slouží jinému, pořádnému Bohu. Místo toho si roztrhl roucho… atd. Nakonec ho židé kamenovali. Nebyl fronimos, jako had. Pak dospěl k názoru, že „židé chtějí zázraky, pohané chtějí moudrost a my však hlásáme Krista ukřižovaného“. Prvotní církev ztratila pořádnou argumentaci, ztratila schopnost dělat zázraky. Nakonec jako lákadlo do církve bylo utrpení křesťanů. „To je zajímavé, jak ti lidé jdou klidně na smrt, ta jejich nauka musí být zajímavá, že je tak silná, já se na to musím podívat….“. Křesťané mohli dělat zázraky a ti co by je viděli by mohli říct, že ta jejich víra je velmi účinná“. A při tom utrpení zase „ta jejich víra je zajímavá, účinná (zřejmě se ještě vyskytovaly dary Ducha Svatého nižšího stupně), já to přijmu i přes to riziko, že mohu dopadnout jako oni“.

Kdyby prvotní církev byla fronimos, tak vývoj církve by šel zcela jinou cestou. Kdyby Petr vzkřísil Štěpána, tak by to byla obrovská „bomba“. Proč ho nevzkřísil? Přitom Tabitu vzkřísil. Ale to byl zase „dokopaný“ situací. Když měl Petr vidění u toho koželuha (Sk 10), přemýšlel o tom, ale nedotáhl to. Pak byl poslán k tomu Kornéliovi. On zprvu vůbec neměl v úmyslu ho pokřtít, ale když dostali dary, tak už musel. V Jeruzalémě ho starší volají za to na „koberec“ a Petr se musel hájit. Nebo problematika kolem obřízky pohanokřesťanů. Neměli v tom vůbec jasno a tak svolali na to sněm. Byla tam dlouhá diskuse. Výsledkem bylo, že dali dohromady stanovisko (vyhýbat se smilstva, krve masu zardoušených zvířat a tomu, co bylo obětováno modlám). Křesťané čekali Boží Království, ale církev nehlásala Metanoia. Boží Království se nedostavovalo a výsledek byl, že přestali mluvit o Božím Království a začalo se mluvit o posvěcující milosti. Tím se opustili texty evangelia, kde se mluví o koexistenci s Ježíšem. Jenže problematika posvěcující milosti dělá kněžím také potíž dokonce i v dnešní době a není jim to jasné. Víme, že byla tahanice tomismus versus molinismus. Kdyby ale pořádně četli evangelium, řekli by, že ten problém je jasný a není důvod k „disputacím“. Oni ho pořádně nečetli a nečtou a nechtějí si to přiznat. Přišel Galilei. Místo toho, aby církev řekla: „Tak ty děláš pokusy, musíme to odzkoušet. No, něco na tom je.“ Místo toho Galileiho umlčeli a tak dali do ruky zbraň ateistům. A trvalo to až do poloviny minulého století („Pan Bůh žádný není. Ten, kdo chodí do kostela je primitiv …“ - moderna). Pak přišla postmoderna a máme plný pytel církví. Kdekdo si vymýšlí církev (New age aj.). Lidé mají tendenci Boha najít, ale nedovedou ho hledat. Ze své dřívější práce jsem věděl o neviditelné realitě. Věděl jsem také o psychické slepotě. Ale, že je to v evangeliu pěkně popsané (vývoj slepoty, oslepnutí) jsem si uvědomil až koncem r. 2000. U Matouše, když si vezmeme postupně reakci učedníků na Ježíšovu předpověď utrpení, tak krásně vidíme vznik té slepoty. Vzpomeňme si, že nakonec učedníci vůbec na to nereagovali. O těch věcech se vůbec nemluví. Řekne se, že víra je dar a tím to hasne. Když jsem uvažoval o tom, jak kněží používají nesprávné modely na Sv. Trojici, tak v r. 2001 mne napadlo, že musím nejdříve začít s dvojicí a až pak to rozšířit na trojici. Dvojice je dobře popsaná. To je 14. kap. Jana (koexistence Boha a Syna). Je to jakoby „nakousnuté“. Ale je tam také 6. kapitola, kde Ježíš mluví o tom, že jeho tělo je chléb a jeho krev nápoj a kdo ho jí a pije tak „já jsem v něm a on je ve mně“. Hodně lidí si tehdy řeklo: „On mluví nesmysly a také mnoho učedníků přestalo za Ježíšem chodit. Když se Ježíš zeptal apoštoly, zda-li také chtějí odejít, tak Petr odpoví: „Kam bychom šli? Ty máš slova věčného života. My jsme poznali a uvěřili, že ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Jenže Petr neřekne: „Ježíši, nám tohle jasné není.“ Petr si neuvědomoval nejasnost věci. Kdyby se Petr na to zeptal, Ježíš by asi řekl: „Tak a nyní jste udělali první krok, aby vaše víra byla jako zrno hořčičné, aby rostla“. Člověk by měl dospět do stavu koexistence s Ježíšem. Když tehdy někdo mohl uzdravovat, tak to měl dar, podobně jako dar jazyků, ale nebyla to koexistence. Kdyby apoštolové řekli: „My tomu nerozumíme, vysvětli nám to“, tak by Ježíš udělal večeři s Eucharistii a ne až na konci pozemského života a apoštolové pak mohli dělat zázraky pramenící z koexistence. Velerada by byla po ukřižování Ježíše odsouzena atd. Úpadek církve ze začátku a také během dějin je dán tím, že jsme psychicky slepí.

Problematika fronimos, část 3

Když se člověk setkává s Ježíšem, tak jeho stav, postoj ovlivňuje konečný stav jedince. Člověk se může zastavit na nižší úrovni. Např. si vybere typ Smyrna, nebo vyšší typy, nebo dokonce odmítnutí a to podle stavu, v jakém je člověk před setkáním s Ježíšem. To znamená, že už před setkáním s Ježíšem se rozhodlo, že posluchači Ježíšovi (Jan 6) budou toužit pouze po vyhnání Římanů a aby Ježíše udělali králem. Když Ježíš uteče a pak začne hovořit o Eucharistii, tak jsou to pro ně otravné věci. Délka života závisí na schopnosti růstu. Job byl pasivní, David ve stáří byl také pasivní. Pasteur byl aktivní, ale u něho bohužel nešlo o věčný život. Jinak by žil dál. Izajáš: „Věk mého lidu, bude jako věk stromů. Ve 100 letech bude člověk mladík ….“ Abych dostatečně dlouho žil a přímo přecházel do věčného života, tak je to otázka toho, jaký je můj postoj k těmto věcem. U nahnaných bude jiný postup. Člověk umřel a stojí před Ježíšem a závisí to od toho, jak se rozhodne a to závisí na tom, do jakého stupně se předtím rozvinul (viz např. „byl jsem hladový a dali jste mi najíst….“). Také jeho sebevědomí hraje velkou roli. Některý nahnaný si roucho nechá (většina) a jiný ho „zahodí“, odmítne a v důsledku toho bude zanechán. Při kontaktu s Bohem a ostatními začne trpět. On by byl rád v nebi, ale bude otrávený, že Bůh nechce uznat ty jeho představy, výmluvy apod. A aby „neotravoval“, tak proto je vyhnaný. Např. Limbus je nesmysl (pozn. dnes už je opuštěn). Vždyť to dítě také musí dostat příležitost, přinejmenším být nahnané. Ti zemřelí, se kterými se zemřelý Jan Křtitel a Ježíš setkávají (viz. list Petrův), tak ti mají také možnost být nahnaní.

V případě, že chci mít dlouhý život a případně jako Eliáš a Henoch přejít přímo do nebe, musím růst. Závisí to na tom vztahu, který člověk zaujme při setkání s Ježíšem. Tento stav je určený tím, jak se člověk choval dříve (viz. „byl jsem hladový a dali jste mi najíst….“). Pak Ježíš může říct: „Ano, vy jste mne neznali, ale tím jak jste jednali, jste se otevřeli vůči mně. A tak můžete dostat normální vybavení a nemusím vás nahnat“. Ti nekvalitní lidé budou nahnaní, ale někteří odmítnou na základě vadného sebevědomí. Tudíž je třeba rozlišit dva základní typy sebevědomí: To, které člověka zablokuje vůči Ježíšovi („já chci být první“) a pak sebevědomí, které umožňuje růst (např. Pasteura versus sebevědomí jeho oponentů). I ti oponenti byli různí. Někteří se v něčem otevřeli, v něčem ne a byli typu Smyrna. Pakliže budeme chtít růst co nejvíce, tak musíme řešit tu otázku sebevědomí. Pakliže to nevyřeším, uvíznu někde v půli cesty jako např. Smyrna. David ve stáří už neměl žádné zájmy, už nepotřeboval růst. Ale Eliáš potřeboval růst. Dalo by se to parafrázovat asi jako: „Pane Bože, já tady nemohu vydržet, já bych chtěl zemřít“. A Bůh na to: „Ne, nezemřeš, půjdeš přímo do nebe“. V Božím Království bude u některých lidí přímý přechod do nebe. Já musím být schopen růstu a podle toho, jak si nastavím své sebevědomí a postoj sám vůči sobě, tak podle toho porostu, nebo ne. „Co chcete, aby druzí činili vám…., to je Zákon a proroci“, čili, když já budu takhle jednat (a přitom je to přirozený požadavek), mohu dosáhnout toho, co dával Zákon a proroci. Tohohle toho typu mohli být ti tři mágové. A tak, když se narodil Ježíš, tak jim to bylo řečeno a oni dokázali Ježíše ohodnotit. Je nutné mluvit o tom, jak je člověk zablokovaný. Jinak bude „malým“ nebešťanem. Podobně by byl „malým“ vědeckým pracovníkem. Před prací je nutné si dobře rozmyslet, prohlédnout, připravit všechno, co je k dané činnosti zapotřebí. Pak uvážit, jak to budu dělat, potom provedu zásahy a až potom mohu např. pájet daleko efektivnějším způsobem. Věci, které často používám musí být snadno přístupné. Otázka kvality práce a pracovního postupu spadá do problematiky fronimos. Také sem patří otázka, jak se zachovám, až se setkám s Ježíšem. I když jsem se s Ježíšem setkal a chci dělat pokání, musím si napřed najít, jak mám vypadat, než budu prohlubovat vztah vůči Ježíšovi. Z mamonu si udělám přítele, vytvořím si určité vlastnosti a podle toho, jaké budu mít vlastnosti, jsem schopen dorůst. Buď dorostu do Smyrny, nebo výše až k přímému přechodu do nebe. Když bude v Božím Království výuka v pořádku, lidé odejdou do nebe brzy. Dříve než se setkám s Ježíšem, dříve než začnu dělat Metanoia, musím být v plné míře fronimos. A podle úrovně fronimosity, budu Smyrna, nebo vyšší typ. V Božím Království někteří půjdou do nebe dříve a budou mu dělat reklamu a jiní zase si řeknou, že potřebují růst (na zemi) a budou dělat reklamu pro růst osobnosti. Jestli si člověk vybere přechod hned, tak to bude vlastně Smyrenský typ. Ale ten, kdo chce co nejvíce dorůst, tak to je ten, který je schopen se co nejvíce rozvíjet a takový člověk by i mimo Božího Království měl delší život. Je jenom samozřejmé, že ta otázka přípravy souvisí také s tím fronimos. Dříve, než člověk bude dělat zázraky, tak musí být v co největší míře fronimos. Tady lze také stanovit určité úrovně podle toho, jak se člověk vyvine a nakolik je schopen přijmout Ježíše. Nejdříve je to Metanoia a já se otevírám vůči Ježíšovi a podle toho jaký jsem fronimos je dosah toho otevření se velký, nebo malý. Problematika fronimos je důležitá bez ohledu na to, jak a zda-li půjdu za Bohem. Někdo může být fronimos, ale v názorech na Boha má „svůj“ názor. Proto je také nutné rozlišit oblast, kde člověk poučitelný je a kde poučitelný není (problém „vidíme“), a také oblast, kde je člověk „slepý“. Ano, já musím mít v určitých věcech jasno, ale já musím být kritický, já musím jít někdy do sporu s Bohem. Kdybych nešel do sporu, nebo nebyl kritický k sobě, nebo neměl vyřešenou otázku „vidíme“, tak se zablokuji. Tyto věci je dobré si vícekrát probrat a tím se mi ta věc bude více ujasňovat. Podobně vypínač, když se nepoužívá, zaoxiduje.

Fronimos – udělat si přátele z klamného mamonu. To se musí dát dohromady s rozvojem osobnosti. Jinak by ve mně mohly vzniknout dva oddělené světy a pak mamon mne může brzdit. Když to spojím, mamon mne může bavit. Může mne bavit poznání sebe sama a rozvoje osobnosti atd.

Problematika fronimos, část 4

Je zde touha mluvit s Bohem. O tom je jasný doklad, jednak případ Jobův a také Lk 22, 31-32: „Satan si vyžádal, aby vás mohl tříbit jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, abys vytrval. A ty Petře, až se obrátíš, utvrzuj bratry…..“ Tohle se týká kteréhokoli papeže. Ve skutečnosti některý papež je víc, jiný méně „obrácený“. Papež se musí obrátit a podle toho bude vypadat osud církve. Teprve tenkrát, když budou lidé zralí a budou schopni si to ohlídat sami, pak satan bude spoután (začne Boží Království). A bude spoután tak dlouho, dokud lidé budou schopni si ohlídat růst osobnosti. A když to neohlídají, satan bude propuštěn a nastane příprava na konec světa.

Když chci být zdravý a myslím si, že je možné dosáhnout uklidnění (dokud budu na nižší úrovni), tak musím být jednak fronimos a jednak začít hledat Boha, t.j. toužit po nalezení Boha. Když tohle bude hlavní důvod, tak to může způsobit uvolnění zdravotního stavu. I když zatím nedělám zázraky, když přejdu na hledání kontaktu s Bohem, nemusím trpět.

Otázka udělat si přítele z klamného mamonu. Když si např. z radioamatéřiny udělám přítele, tak mne může bavit mamon a budu z toho větší zisk. Může také dojít k tomu, že když budu mít dost takových přátel a když mým cílem bude jednak fronimos a jednak nalezení správného vztahu vůči Bohu, zdravotní „tlak“ nemusí nastat. Důležité je to hledání Boha. Mohu to navázat na ty pokusy s elektřinou. „Co když Bůh tady je. Byla by to škoda ho nenajít. A byla by škoda mít nekvalitní názory“. Mamon mohu dělat jednak proto, že mne to baví a mohu uvidět, že mne začne bavit i problematika Boha. Např. u vědeckého pracovníka, jeho práce mu může podporovat jeho růst vztahu vůči Bohu. Je pravděpodobné, že člověk nemusí trpět, pakliže bude hledat poctivě Boha. V tomto případě platí Mt 11: „Mé břímě je lehké, mé jho je sladké…“ To je typický text, který někdy platí a někdy ne. „Pakliže hledáš mne, půjdeš dopředu a bude to bez potíží. Pakliže nehledáš mne, nebo máš neúplný pohled na mne, budeš typem Smyrna. Musíš počítat s tlakem (zdravotním, pronásledováním, atd.“. Malé dítě jasně touží po neviditelné realitě. Dětem se povídají pohádky, které je později velice blokují. Pak se mu předkládá náboženství bez dokladů a podle okolí se dítě přizpůsobí, nebo s tím nesouhlasí. Situace může dojít k tomu, že člověk, který se bojí trhnout od davu, nebo od rodiny, tak je vnitřně slabý. Jiná věc je, že si chce vyvinout svůj pohled. K tomu ho vybízí puberta a začne si vytvářet svůj svět. Někdy začne o těch věcech pochybovat a někdy začne věřit. Může si vytvořit dva různé psychické programy, program bezvěrecký a program věřícího, což může výrazně zablokovat vývoj osobnosti. Když budu hledat Boha (i když nebudu mít doklady), mohu tuhle otázku vyřešit abstraktně. I když nebudu mít dořešené evangelium, mohu být na úrovni Henocha, nebo Eliáše. Eliáš dělal zázraky, Elizeus také. I když nebudu mít dořešené evangelium, mohu mít doklady, když splním určité podmínky. Zdá se, že bude nutné nalézt parametry osobnosti Eliáše, Henocha, případně proroků jako Elizeus, kteří dělali zázraky, abych mohl dostat to vybavení. Ale musím si uvědomit, že nejsem u konce a že musím hledat dál.

Co se týče lidí, tak dle Jan 6,22-71 tam bylo vlastně rozhodnuto, jak se zachovají vůči Ježíšovi později. Je to na základě toho, jací byli dříve. Setkání člověka s Ježíšem je vázáno na stav, jaký byl člověk před setkáním. Když člověk před přitažením Otcovým nemá patřičné vlastnosti, tak tím je pro něho určená dávka milosti, jestli budu ve Smyrně, Filadelfii ap. Také to závisí na učitelích. Když ale budu hrát poctivou hru a budu se zamýšlet nad P. Bohem, nebo alespoň budu mít soucit s jinými lidmi („byl jsem hladový a dali jste mi najíst….“), tak to rozhoduje o tom, jestli člověk Ježíše přijme, když se s ním setká po smrti. Když by se s ním setkal za života, tak také tohle bude hrát rozhodující roli. To má také vliv na to, jak člověk bude s tou Ježíšovou naukou zacházet.

Problematika fronimos, část 5

Poslední dobou si uvědomuji, že je nutné jít Abrahamovskou cestou. Jedni si řeknou: „Ano, my jdeme cestou pokory atd.“ Jiní zase: „Křesťanství je správná věc a ponechají si celou řadu špatných návyků a to je dál blokuje. Je to kvůli rozvoji těch lidí. A také kvůli dětem, které budou vyrůstat v Božím Království, aby byly napřed připraveni na tyto věci. A když se objeví problémy, aby to dítě bylo pořád otevřené. Výchova zatím postupuje tak, že se dítěti povídají pohádky. Pak se jim ale řekne, že pohádkové postavy jsou nesmysl, že to se jen říká malým dětem. Pak se začne mluvit o Bohu a v dítěti zůstane podvědomě, že by to také mohla být jako pohádka pro dospělé. Je nutné tyto věci dořešit. Jedná se o problematiku neviditelné reality. Je nutné mluvit o neviditelné realitě, o tom, co dělat, aby člověk psychicky neoslepl, atd. Tohle je třeba dělat jak v Božím Království, tak i případě Metanoia. Tyhle všechny věci musí být zafixované.

Co se týče podobenství, tak to souvisí s tím, že se musím nejdříve naučit dobře zacházet s hmotou, abych dobře zacházel sám se sebou. Abych mohl evangelium pochopit a správně zacházet se svým vztahem vůči Bohu.

Mluvilo se o touze mluvit s Bohem. O tom je jasný doklad jednak případ Jobův a také Lk 22, 31-32: „Satan si vyžádal, aby vás mohl tříbit jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, abys vytrval. A ty Petře, až se obrátíš, utvrzuj bratry…..“ Tento výrok se týká kteréhokoli papeže. Ve skutečnosti některý papež je víc „obrácený“, jiný méně. Papež se musí obrátit a podle toho bude vypadat osud církve. Teprve tenkrát, až budou lidé zralí a budou schopni si to ohlídat sami, pak bude satan spoután. A bude spoután tak dlouho, dokud lidé budou schopni si ohlídat růst osobnosti. A když to neohlídají, satan bude propuštěn a nastane příprava na konec světa (viz také jiné texty).

Když chce být člověk zdravý a myslí si, že je možné dosáhnout uklidnění, tak musí být jednak fronimos a jednak začít hledat Boha, t.j. toužit po nalezení Boha. To může způsobit uvolnění jeho zdravotního stavu. I když zatím nedělá zázraky, ale když přejde na hledání kontaktu s Bohem, nemusí trpět. Velkou roli zde hraje otázka udělat si přítele z klamného mamonu. Když nebudu dávat ty věci dohromady, tak to nevyužiji. Když si např. z radioamatéřiny udělám přítele, tak mne může bavit mamon a budu mít z toho větší zisk. Může také dojít k tomu, že zdravotní tlak nemusí nastat, když budu mít dost takových přátel a když mým cílem bude jednak fronimos a jednak nalezení správného vztahu vůči Bohu. Důležité je to hledání Boha. Mohu to navázat na ty pokusy s elektřinou. „Co když Bůh tady je? Byla by to škoda ho nenajít. A byla by škoda mít nekvalitní názory.“ Mamon mohu dělat jednak proto, že mne to baví a mohu uvidět, že mne začne bavit i problematika Boha. Např. u vědeckého pracovníka mu jeho práce může podporovat růst vztahu vůči Bohu. Je pravděpodobné, že člověk nemusí trpět, pakliže bude hledat Boha. V tomto případě platí Mt 11: „Mé břímě je lehké, mé jho je sladké“ To je typický text, který někdy platí a někdy ne. „Pakliže hledáš mne, půjdeš dopředu a bude to bez potíží. Pakliže nehledáš mne, nebo máš neúplný pohled na mne, budeš typem Smyrna. Musíš počítat s tlakem (zdravotní, pronásledování atd.)“.

Malé dítě jasně touží po neviditelné realitě. Dětem se povídají pohádky, které je pak velice blokují. Pak se mu předkládá náboženství bez dokladů a podle okolí se dítě přizpůsobí, nebo s tím nesouhlasí. Situace může dojít k tomu, že člověk, který se bojí trhnout od davu, nebo od rodiny, tak je vnitřně slabý. Jiná věc je, že si chce vyvinout svůj pohled, k tomu ho vybízí puberta a začne si vytvářet svůj svět. Někdy začne o těch věcech pochybovat a někdy začne věřit. Může si vytvořit dva různé psychické programy, program bezvěrecký a program věřícího, což může výrazně zablokovat vývoj osobnosti. Když budu hledat Boha (i když nebudu mít doklady), mohu tuhle otázku vyřešit abstraktně a i když nebudu mít dořešené evangelium, mohu být na úrovni Henocha, nebo Eliáše. Eliáš dělal zázraky, Elizeus také. I když nebudu mít dořešené evangelium, mohu mít doklady, když splním určité podmínky. Zdá se, že bude nutné nalézt parametry osobnosti Eliáše, Henocha, případně proroků jako Elizeus, kteří dělali zázraky, aby mohl člověk dostat to vybavení. Ale musí si uvědomit, že není u konce a že musí hledat dál. Tohle je nutné zpracovat.

Problematika fronimos, část 6

Parametr fronimos je velice důležitá věc. Ježíš říká (Lk 16,1-13): „Udělejte si přátele z klamného mamonu“. Celá ta věc je jednak špatně přeložená a jednak jsou k ní také špatné komentáře. Dá se dokonce říct, že naprosto vadné. Např. jeden komentář zní: „Používejte hmotné statky k bohulibým účelům, zvláště k podpoře chudých, aby byli vašimi přáteli a přímluvci u Boha na věčnosti. Je tam ale: „Pravím vám, udělejte si přátele z klamného mamonu, aby až dokoná (dle řeckého textu) vás přijali do rajské vlasti“. V našich překladech je často „až dokonáte“, tj. „až zemřete“, což je zcela něco jiného. Správně tedy je, že „až ten mamon ztratí účinnost“. K pochopení věci je dobré např. si ujasnit význam slova (termín a valor slova). Jedna a tatáž věta může mít různý význam podle toho v jakém kontextu je použita. Ukážeme si to na slově „víra“. V listu Žid 11,1 stojí, že víra je přesvědčení o tom, co nevidíme. Když si ale vezmeme lidi, které Ježíš chválí za víru, tak ten význam (valor) je něco zcela jiného (Setník z Kafarnaum Lk 17, - „ani v národě izraelském jsem nenašel tak velkou víru“, viz příslušný text). Podobně Syrofeničanka a Kananejka.

Základní popisy valoru slova fronimos jsou: „had“, „defraudant“ a „družičky“. Had se přizpůsobí dané situaci a když je třeba, tak využije obranných schopností. „Defraudant“ je podvodník, který přemýšlí o tom, jak se z maléru dostat. Člověk by neměl přemýšlet o podvodu, ale jak určité problémy vyřešit. Valor slova „družičky“ znamená připravit se na daný úkol, na eventuální výpadky. Může se vyskytnout situace, kdy člověk bude jednat opatrně, kdy nezačne něco zbrkle. Na druhé straně musí vědět co a jak a jak se bránit. V Lk 12 je „služebník věrný a opatrný“. Je třeba si v překladu ověřit, že se jedná o fronimos a pistos. Ten služebník musí být věrný a musí být také fronimos. Ale znamená to také pořádně vědět, co je to víra. Důležitá věc je ne slepě věřit, protože je plný pytel náboženství. Je to otázka důkazů (viz. „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“). Tohle je povinností Církve, kterou by měla mít, protože jinak není fronimos. Co trénovat? Co je to mamon? Mamon nejsou peníze, to už je vidět. Družičky, co si nevzaly olej do zásoby, podle výkladu chtěly, aby se s nimi ty co olej měly, rozdělily. A ty řekly, že ne, protože by jim scházelo. I z dalších věcí se dá odvodit, že nejde také o rozdávaní majetku, ale o přípravu osobnosti, abych vydržel kontakt s Ježíšem. Když se na něco připravuji, tak si musím nejdříve sesbírat materiál. Rozmyslet si práci. Je důležité si uvědomit to „proste, hledejte a tlučte“. Já mohu sbírat materiál další a další, aby moje víra byla schopna růstu, jako zrno hořčičné. Abych byl fronimos. Měl bych najít na sobě problém psychické slepoty a popsat ji. V Lk 12,35-40 se mluví o služebnících čekajících na pána. Je to mimo jiné také hledání materiálu, abych měl dost důkazů. Musím mít víru jako zrno hořčičné, schopnou růstu. Je tady nebezpečí, že mohu mít něco nedořešeného, něco nezralého a proto to musím hledat. Když se Petr ptá, zda-li se to týká jich, nebo všech, tak Ježíš nedává odpověď přímou, ale říká: „Kdo je ten služebník fronimos a pistos, aby včas dával určený pokrm?“ Petr tohle nedotáhl. Fronimos je také ten, který věci dotáhne do konce.

Jak otázka fronimos a pistos vypadá v dějinách církve? Prvotní církev vůbec nebyla fronimos (viz ustanovení jáhnů, ukamenování Štěpána atd.). Apoštolové k některým úkolům byli „dokopáni“ utrpením. Kdyby byli fronimos, tak to utrpení nemuselo být. Už ty tahanice s Helenisty mohly být signálem, že měli jít do misií. Fronimosita by dořešila také spoustu věcí, které nebyly nařízeny. Musím být dobrý správce, fronimos a pistos, musím svým žákům předávat pořádnou nauku a netvrdit např. že víra je dar. Pořádně přemýšlivý člověk by si měl říct, že musí zahodit to, co ho Církev učila, aby u něho nedošlo k útlumu a pak by přestal ty věci vidět (pakliže to neudělá). V dějinách církve se ta slepota vlekla dál (viz např. problém Galilei). V poslední době postmoderny to došlo tak daleko, že si lidé začali vymýšlet „pánbíčky“ podobně, jako to bylo na začátku lidstva. Ale Abraham byl fronimos, který hledal a domýšlel to, kde je pravda. To je vidět z jeho jednání s Bohem. Nesmí se zapomenout na to, že když Bůh mu slibuje velké potomstvo, tak Abraham chce doklad. A přitom už delší dobu měl s Bohem kontakt a zkušenosti. To, že chce doklad znamená, že má hned od začátku střízlivé myšlení. Je velmi, velmi pravděpodobné, že Abraham přemýšlel o tom, jak je to vlastně s těmi bohy, které okolité kmeny a také ten jejich, kterého uctívali. Který z těch bohů je pravý? Tam dostal doklad, i když tam o tom není zmínka. Aby člověk mohl dostat doklad, tak nesmí být tradiční věřící. Když ale pořádně přemýšlí, tak je jeho povinností pídit se (nebo žádat) za doklady. Mnohým se to nebude líbit, ale sv. Pavel vůbec není fronimos. Zrovna tak Církev není fronimos. V listu Korintským Pavel píše, že „mrtví vstanou a my budeme proměněni“. Mnozí v prvotní církvi věřili, že Jan Evangelista nezemře. Boží Království se čekalo, ale to sklouzlo, protože Církev nehlídala problematiku přesného myšlení. Církev nebyla správce, nebyla fronimos a pistos. Místo toho, aby dělali tvrdě Metanoia, začali vymýšlet další teorie, které už nebyly v rozporu s názorem lidí (např. otázka posvěcující milosti, víra se stala darem apod.). Jedná se o služebníky, kteří nebyli fronimoi a kteří také deformovali svoji víru. Kdyby Církev byla fronimos, tak Petr, když byl zatčený, tak si měl říct (kdyby měl víru jako zrno hořčičné): „Mám tady zůstat, nebo být přenesen jinam?“ On nebyl fronimos a tak ho to nenapadlo. Pak tedy přichází anděl a vyvádí ho ven. Fronimos je také jako had. Kdyby několik lidí mělo víru jako zrno hořčičné a byli fronimoi, tak by byl Jeruzalémský chrám zachráněn a vojsko by odtáhlo zpět do Říma. Bylo by to jasné svědectví zázrakem. Navíc by odsoudili a umlčeli veleradu (Ananiáš a Safira zaplatili životem za daleko menší přestupek). Protože to nefungovalo, vyústilo to v Pavlovo: „Židé chtějí zázraky, pohané chtějí moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného“. Proto musí být jako svědectví období mučedníků a ne svědectví prostřednictvím darů. Jistě, Bůh věděl, jak to dopadne. Když Petr chodil po vodě a pak se začal topit, už ho nenapadlo si uvědomit, že to zbabral a že se má ptát, analyzovat to, případně to zkusit znovu. Jan Křtitel, kdyby tam byl, tak by mu to řekl (kompetence člověka). „Udělejte cesty přímé…“ znamená také „najděte chyby, kterými jste zablokovaní“. Problematika Božího království byly otázka, která bylo postavena a která byla pak opomenutá. Neudělali Metanoia a tak neřekli: „Ano, chrám je rozbitý, ale bude postaven znova“. Církev nemá doklady a neuvědomuje si svoji slepotu. Není dostatečně fronimos. „Víra jako zrno hořčičné“ znamená také vyhledávat věcí, vyhledávat v sobě prvky, kousek po kousku, pak je sestavovat a udělat závěry. Víra jako zrno hořčičné je také důsledek toho, že jsem fronimos. Poznávaní kousek po kousku je dobře známo v přírodních vědách. A tenhle způsob myšlení je nutné vnést do náboženství. Fronimos jednak hledá příčinu nezdaru a také přemýšlí o správném řešení. Když to má navazovat na pistos, tak je třeba převádět zkušenosti z profánního světa do problematiky kontaktu s Bohem. Pak rozšíření těchto poznatků na celou četbu evangelia. Řešení problému je často kombinací poznatků z různých „keřů“.

Problematika fronimos, část 7

Souvisí to s tzv. rozpory v evangeliu a také s relativistickou četbou evangelia. V Otčenáši máme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinníkům“. Primitivní křesťan musí odpouštět a udeří-li ho někdo na pravou tvář, tak mu má nastavit levou. Pokud ale ten křesťan povyroste a bude v praxi provádět instrukce dle Mt 18 (dle těch stupňů), kde nakonec je „budiž ti jako pohan a publikán“. To vlastně odpovídá tomu „setřeste prach“. To znamená, podle toho na jaké úrovni je člověk, buď musí odpouštět všechno, nebo bude dostatečně kritický jak vůči sobě, tak vůči druhému. Podmínka té sebekritičnosti je Mt 18, kdy si musí položit otázku, zda li se ten člověk neplete sám. A to je role těch dvou svědků. Když člověk neposlechne svědky protože nemají pravdu, nebo protože on nechce uznat, že nemá pravdu, nebo proto, že je slepý a nevidí, že mají pravdu, tak podle toho se bude rozvíjet celá ta situace. Vidíme, že tohle je částečné zapečetění textu evangelia.

Mohu mít zdůvodněnou touhu pro objasnění, zda li Bůh je, nebo ne. V tomto případě lze už jít do sporu s Bohem – „Bože, chci doklad“. Napřed by měla být kvalitní touha najít Boží vzkaz bez všech příměsí, bez farizejských přídavků myšlení atd. To je třeba uvážit. Je možné být „Eliášem“, který nachází Krista a pak už může „jet“ jako budoucí Eliáš s doklady. Podle některých textů platí, že když člověk splní podmínky, tak bude brzo vyslyšen.

Otázka přiblížení se k Bohu. Mohu se dívat na magnetofon, nebo na kameru: „Udělal to někdo, co toho ví daleko více než já a chtěl bych umět také daleko více, než umím. A jestli je ještě něco zajímavějšího, tak prosím Boha, ať mi pomůže to ještě zajímavější poznat. A to je ještě zajímavější je otázka věčného života. Abych se rozvíjel, abych se zdokonaloval, abych vytvořil nový typ osobnosti“. Tyto věci bude dobré zpracovat a použít do meditace.

Mám v sobě vlastnosti a ty musím pochopit, abych je dovedl dobře využívat. Musím si uvědomovat, že mé psychické funkce jsou značně poškozené a deformované. Tohle také má patřit do meditace. Mohly by se sem zařadit i pokusy s elektrickým nábojem. „Pohybuje se mi zde elektrický náboj, já ho nevidím, ale ho poznávám. Chtěl bych mít dokonalejší poznání jak v přírodních vědách, tak v evangeliu“.

Při pohledu na atraktivní nekvalitní lidi je dobré si uvědomit problematiku popularity: „Já nechci popularitu“. To znamená vytvoření si nechuti k popularitě, určitým aspektům, nechuti k nesprávnému jednání atd.

Je dobré si vzpomenout na chyby z minula a analyzovat je, jak vznikaly, oživovat si problematiku slepoty apod. Důležité také je vzpomenout si na zdravotní problémy a analyzovat příčiny (např. nedodržel jsem jít do sporu s Bohem). Je dobré pak meditovat nad tím, jak jsem se měl zachovat. Je dobré najít všeobecně se vyskytující životní zásady, abych si např. zvykl na Boží zaťukání (viz. služebníci čekající na pána, až se vrátí ze svatby). Až zaťuká, otevřu mu hned dveře. Mohu mít k tomu modely z běžného života. Musíme rozlišit meditaci a rozjímání. Rozjímání je rozumové zpracování problému např. textu evangelia atd. a meditace je, že zažívám určitý poznatek, který jsem si v rozjímání odvodil a toto poznání si zafixovávám např. pohledem na ten magnetofon, nebo na elektrostatické pokusy. U takového medika, který chodí na pitvy žen je běžná snaha nemyslet na genitálie, nemyslet na hřích. myslím si, že důležitější je mít ujasněnou věc smyslu života, transformace osobnosti a uvědomění si, že tohle to je důvod, proč je tady pokušení. Je třeba si vybrat pokušení nižšího typu, kde nebude stržený a bude moci se zabývat tou myšlenkou na Boha. Čili dávat vedle sebe představu „tohle je něco, co mi nabízí sex apod.“ a kvůli tomu bych mohl ztratit rozvoj osobnosti, možnost navázání kontaktu s Bohem, získání věčného života. Dá se říct, že se to netýká jenom mediků, ale jakéhokoli hříchu. Mohu se k tomu vracet a uvědomovat si, jaká je to hloupost. Když je ve hře myšlenka uraženého sebevědomí, nebo „vidíme“ atd. třeba mít jasno v celé té problematice „vidíme“ a pak je to naprosto nutné trénovat. Copak kvůli tomu, co si o mne pomyslí lidé ztratím to, co si o mne myslí Bůh? Nebo vzdám se Boží přitažlivosti tím, že půjdu za něčím co je přitažlivé po stránce lidské? Tu odolnost je třeba trénovat zvlášť u lidí, kteří jsou tomu vystaveni. Týká se to také např. alkoholismu. Člověk by měl mít jasno v těch věcech a prosit: „Pane Bože, prosím tě dej mi nějaký jiný, daleko silnější zážitek“. Než začnu řešit drogy, musím vyřešit problematiku obrácení se, Metanoia, vyřešit problematiku pohledu na sebe. A až potom, až budu mít zdravý pohled na Boha a na to, jaký bych mohl být, může začít ta imunizace vůči pokušení tou myšlenkou na Boha. Týká se to drog, hříchů atd.