K problematice odpouštění

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Pro křesťany platí povinnost odpouštět. Je to Ježíšův příkaz (Mk 11,25-26): „A kdykoliv se postavíte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše prohřešky vám. Jestliže však vy neodpouštíte, ani váš Otec, který je v nebesích, neodpustí vaše prohřešky  vám.“ 

Zde je nutnost odpuštění, to je podmínka nejen odpuštění nám, ale i dle Mk 11 je to podmínka vyslyšení. Zde ale nejde o mlčení k chybě, či fackám, nebo o „tichou domácnost“. Odpouštění také není to, že když se dva hádají, tak jeden si noblesně řekne, že se nebude hádat a udělá kompromis. Takhle církev dělá kompromisy. Nejdříve to byly křížové výpravy a nyní dělá nekvalitní ekumenismus. Ale neřeší se Bible. V mezilidských vztazích musím počítat s tím, že buď se pletu já, nebo ten druhý. A v té chvíli sporu se cejchuje naše svědomí. Kdežto tam, kde něco dělám, tak necejchuji svědomí, ale jednám podle toho, jaké je. Odpouštění je důležitý příkaz, který je bohužel velmi často špatně chápaný. Povinnost křesťana je odpustit, když bratr o to požádá. Na druhé straně, když se člověk dopustí provinění, tak dle (Mt 18, 15-17) je nutné mu to nejdříve vytknout mezi čtyřma očima. Když člověk poslechne po chybě výzvu k nápravě od jedince nebo "sousedského soudu", nebo nakonec i "církve" zůstane plnohodnotným členem (musí ale říct ´odpusť´). Čili, když si ten člověk dá říct, je zde možnost odpuštění (Ježíš říká Petrovi odpouštět 77 krát a ne pouze 7 krát). Když pak ten člověk podstoupí „psychické léčení“ (předepsané Církví), tak se napraví a nedopustí se viditelného hříchu. V prvním případě, když s tím nic nedělá, zlost začne narůstat a může končit zabitím. Dá-li si ten člověk říct, k zabití samozřejmě nedojde. Vzpomeňme si, jak Ježíš mluvil k Židům (Jan 8, 31-40): „Kdybyste byli děti Abrahámovy, konali byste skutky jako Abrahám, ale vy mne chcete připravit o život, toho, který vám mluvil pravdu, kterou slyšel od Boha“.

Někdo může argumentovat tím, že Ježíš i někteří světci odpouštěli, prosili Boha za lidi, aby jim odpustil, i když oni o to nepožádali. Tady spíše jde o postoj člověka, postoj Ježíše jak se staví vůči projevenému zlu. U lidí to, že jsem odpustil jinému člověku, aniž by ten o to požádal, činí mne kvalitnějším křesťanem, ale tím nezbavuje toho člověka odpovědnosti za své povahové vlastnosti, za to, zda-li bude spasen, nebo za to, zda-li se stane nebešťanem, nebo ne. To jednostranné odpuštění v případě člověka může znamenat, že na cestě za pokáním Bůh nebude na něm v první řadě vyžadovat, aby šel požádat o odpuštění. Tak dostává tento člověk na začátku možnost obejít tu bariéru předsudků vůči tomu, proti kterému se provinil. Obrátí-li se ten provinilý, pak na té cestě pokání k tomu jednou nutně dospěje, že požádá o odpuštění. Po delší době se na danou epizodu začne dívat jinak. Naučí se připouštět, že sám dělá chyby a tudíž, že je dělal i dříve. A tak na jiných věcech ten člověk vyřeší otázku oslovitelnosti  (viz příspěvek „Oslovitelnost“).

Otázka odpuštění hříchu je spjata s odpuštěním bližnímu („neodpustíte-li bližnímu, neodpustí vám ani Otec“). Proč je ale nutné odpustit bližnímu? Můžeme jednoduše říct, že Bůh Otec to požaduje. Ale můžeme si také domyslet proč. Tím, že odpouštím bližnímu, zafixovávám si vědomí, že Bůh také odpustí. Povrchní člověk řekne: „Já se nezlobím, ale už s ním nebudu mluvit“. Jak dalece je toto stanovisko oprávněné, závisí na individuálních okolnostech, protože někdy je doopravdy nutné použít stanovisko „budiž ti jako pohan a publikán“. Jenže povrchní člověk takto neusuzuje. Jeho stanovisko je slepecké, nebo pokrytecké, takže i kdyby v daném momentě bylo na místě přerušit kontakt, není to z kvalitního úmyslu. Ovšem, přemýšlivý člověk se nespokojí s povrchním postojem. A vztahy mezi ním a okolím ho nutí k přemýšlení o tom proč, nač a jak odpouštět. Takový člověk se zamyslí nad tím „…nastav druhou tvář“ (Mt 5,39) a jde za vysvětlením. V nejasných situacích si promýšlí, kde je chyba, jak jí řešit, kdo měl pravdu, nebo lépe, kde je pravda. Tím vzniká posílení motivace a tím je stimulován rozvoj rozlišovací schopnosti. Tím, že uvažuje nad chybou druhého, jak se vůči ní zachovat (viz „Josef, muž spravedlivý, chtěl Marii propustit …“). Tím si člověk prohlubuje pohled na problém, učí se klasifikovat a definovat problémy, příčiny. Tak člověk uvidí, jak ten druhý nevidí svou chybu a objevuje tak problém psychické slepoty, který si pak může připustit i ve svém případě. Pohled na bližního, chybujícího a leckdy nevidícího svou chybu, je nejlepší přípravou člověka na pohled na sebe, na hledání svých dosud skrytých chyb a přípravou na autoanalýzu. Současně se to stává trenažérem pro postoj vůči Bohu,  když se člověk dopustí hříchů, které si uvědomí.

Odpuštění hříchu je důležité také proto, protože bez hříchu není nikdo. Být bez hříchu je nedosažitelné. Křesťanství nenabízí bezhříšnost, ale odpuštění. Psychické faktory, které člověk nalézá při řešení problémů okolo odpuštění, jsou důležité pro edifikaci Věčného života, pro otevření se člověka k člověku i Bohu. Člověk nalézá zpětnou vazbu, regulaci. Bez toho je rozvoj člověka velmi malý. Nelze sice dosáhnout bezhříšnost, bezchybnost, ale lze dosáhnout  zvyšování rozlišovací schopnosti. Když člověk roste, dosavadní hříchy mizí a nové (méně závažné) se objevují. Jak „roste oko člověka“ , tak vidí více hříchů (viz. „jaké je tvé oko, takové je celé tělo“). Nelze se polepšit, nezačneme-li s těmito faktory.

Víme, že Ježíš odpouští hříchy. Efekt toho ale na člověku není vidět, alespoň ne běžným pohledem a tak na důkaz toho, že má moc odpouštět hříchy uzdravuje nemocného na lůžku (Lk 5,17-26). Ježíš zde chlácholí ochrnulého (který jak se zdá je proti své vůli spuštěn před Ježíše střechou), který má asi strach, že jej Ježíš nechá vyhodit, protože je přece hříšník. Ježíš nechce nechat nemocného v pochybnostech, ale napřed potřebuje ukázat na problematiku své moci a umlčet opozici. Proto nezačíná zázrakem, ale chlácholí nemocného: „Doufej synu, odpouštějí se ti tvoje hříchy“ („neboj se, budeš uzdraven, ale chvilku ještě počkej“). Toto jasně není naděje ve smyslu katecheze římskokatolické a katecheze epištol. Dle Evangelia, musíme se naučit modlit ve jménu Ježíše Krista, abychom získali patřičné doklady. Ježíš apoštolům řekl: „Až dosud jste neprosili ve jménu mém“. Ovšem, že součástí toho je také odpuštění. Církev se musí se vykázat „legitimací“ (doklady). Pokud odmítá, nemá právo nic požadovat od lidí. Ježíš přece jasně říká: „Nečiním-li skutky, nevěřte mi“ (Jn 10,37). Když representant církve bude schopen uzdravovat, mohu věřit, že Církev má moc odpouštět hříchy. Pravoslavní, katolíci a protestanti se dohadují o teologických otázkách a přitom ani jedni z nich neřeknou, že „svědčím-li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“. Kdyby jim Galilei řekl, že svědčí sami o sobě, inkvizice by stejně necouvla. Ale to bychom měli odsoudit i T. Akvinského, protože řekl, že Bůh je duch a nemá smyslové požitky a přitom je v Bibli psáno, že Bůh čichal příjemnou vůni. Nebo člověk by mohl říct: „Vy se musíte Galileimu legitimovat, aby vám uvěřil.“ Co by s ním udělali?  Přitom by to bylo v souladu s Ježíšovou katechezí.

Musíme si uvědomit, že ledačems jsme se uchýlili a možno proto charismata nejsou a není parakletizace. I když možná je tady Duch Svatý ve formě pomáhající milosti, zrození z Ducha Svatého a odpouštění hříchu. Nejsou ale tady charismata typu uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, nebo dar prorocký (nebo ekvivalent toho urím a tumím). V případě výroků, kde člověk nevidí pravdivost (nemůže sám od sebe rozeznat), Ježíš dává a je ochoten dát znamení, doklad. Ale to, co si člověk může sám ověřit, na to doklad nedá.

Člověk pro svůj vztah vůči Bohu potřebuje mít určité parametry, aby mohl být v nebi. Jednak „hardwarové“ a také „softwarové“ parametry, čili povahové. Povahové parametry si může natrénovat na vztahu vůči bližnímu. A u postihu jde o zobrazení těch parametrů a případně zesílení, aby ten člověk prohlédl. Zesílení může být jednak tím, že je postaven před společenství (místní církev), se kterým se rozchází. Zde je potřeba rozlišit mezi místním společenstvím a církevní instituci. Někdy se problém řeší posíláním papírů „nahoru“ a musí se čekat na odpověď a nakonec má s tím problémy zpovědník a ne ten, kdo se přišel zpovídat. Tady jde o to, že celá církevní obec se s tím člověkem dostane do sporu, kde všichni musí zaujmout stanovisko. Ten člověk je se všemi ve sporu a proto všem bude jako pohan a publikán. Tak jako je kategorický postulát postihu, tak je také kategorický postulát laskavosti vůči bližnímu (milovat nepřítele). Mají-li oba tyto postuláty platit, tak musí být v něčem rozlišeny a to rozlišení musí být jasné a přesně formulované. Když 1000 krát zhřeší a řekne odpusť, tak odpusť a tohle musí být jasně rozlišené a také to musí být jasné i tomu delikventovi. Delikvent má určitý povahový parametr. Když je ten parametr kladný, musí se mu odpouštět. Je li ten parametr záporný, tak musí být vůči tomu společenství jako „pohan a publikán“.

Na potrestání přestupků, jak je předepsáno ve Starém Zákoně se v žádném případě nelze dívat spatra. A to z následujících důvodů:

·        každý přestupek má být potrestán

·        potrestání musí být adekvátní, přiměřené

·        vylučovalo to nadržování bohatým, silným atd.

Přitom Bůh říká: „A tak vymýtíš zlo z Izraele“. Když se zamyslíme nad tím, co se dělo ve středověku, nebo docela nedávno, vidíme, že kéž by se pořádně dodržoval alespoň Starý Zákon. Nový Zákon neruší Starý Zákon (nepomine čárka ze Zákona), ale jde dál. Postihuje příčiny vzniku přestupků. Starý Zákon postihoval externí projevy přestupků. Nový Zákon postihuje už interní projevy. V Novém Zákoně Ježíš poukazuje na nutnost zabývat se příčinami provinění a tedy i předcházení provinění. Tak v Novém Zákoně potrestání nabývá nové formy. Evangelium jde proto v této problematice hlouběji než Starý Zákon a poukazuje už na vnitřní provinění, např. hněv. Aby se to vnitřní provinění (např. ten hněv) mohlo postihnout, musí se nejdříve externě projevit. Ježíš vyzývá, abychom se zabývali už těmi špatnými vnitřními vlastnostmi. Žádostivé podívání se na ženu je neprokazatelné. Pomyšlení, že někdo je blbec, je neprokazatelné. Ale „kdo by řekl Rácha…“ je prokazatelné. Jenže dle Nového Zákona povinnost postihovat zůstává i při těch neprokazatelných věcí. A proto musí dojít k procesu jejich vizualizace, zesílení a detekce. „Rácha“ za „Ráchu“ situaci neřeší, ale zhoršuje ji. Například, když mi někdo řekne: „Ty jsi vůl“. Dle Starého Zákona bych mu měl na oplátku také říct: „Ty jsi vůl“. Bylo by to neúčinné. Ale potrestání má být účinné. Řešením je proto recept Mt 18. Pozor. Smíření nestačí. Dle Mt 18, nepomůže-li domluva, pak nastupují svědci a když ani to nepomůže, pak zasáhne církev. Tímto způsobem se přestupek zesiluje a vizualizuje. Např. to, že má někdo na mne vztek není viditelné a zatím nepostižitelné. Je třeba, aby se ten člověk projevil. Nejdříve je to napomenutí a nakonec může být to „budiž jako pohan a publikán (nebo celník)“. To znamená, že nikdo z Církve s ním nebude komunikovat (Židé se s celníky a pohany vůbec nestýkali a opovrhovali jimi). Ten člověk (ovšem pokud se plete a nemá pravdu) potřebuje „psychické léčení“. To, že si ten provinilec za žádných okolností nedá říct, jeho vzdor narůstá a narůstá i míra trestu. Je to trest psychologického rázu. Když to uvážíme do důsledků, tak je to pořádný trest, ten člověk má peklo na zemi. A ten trest odpovídá přikázání Starého Zákona dle: „Ty nehodláš spolupracovat s námi, my nebudeme spolupracovat s tebou“ a také odpovídá těm třem kriteriím Starého Zákona. A to se ten člověk může sám sebe litovat kolik chce, nepomůže mu to.

Zde je vhodné připomenout, že je to zároveň velice dobrý model pekla. Proč jsou duše v pekle? Nechtějí uznat svoje chyby a svádějí to jiné, dokonce na Boha. Vzpomeňme si na problematiku hříchu proti Duchu Svatému a jsme u toho. Ďábel nehodlá uznat svou chybu, jeho snahou je dokázat, že Bůh je nespravedlivý. On neřekne „odpusť“, ale právě naopak „toto všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Zavržení vzniká jednak proto, že zavrženci chtějí být uznaní a uznaní nejsou, nebo že zavrženec nechce uznat svoje chyby, nedostatky. Kdyby zavrženci řekli: „Bože, zbabrali jsme to, odpusť“, tak by mohli být z toho venku. Kdyby např. řekli: „Pusť nás na Jupiter, já si tam budu dělat, co chci“, tak je totéž, jako to „pusť nás do vepřů“ a trpět by nemuseli. Jenže oni chtějí a jdou po lidech a chtějí dokázat svoji sílu. Zavrženec, který si utrpení sám způsobil, nemá nárok na odstranění. Pokud to ale uzná a prosí o odpuštění, pak proč by nemohl dosáhnout odpuštění. Peklo je ohnivý močál, tj. je tam voda a oheň, vyber si. Vybereš si oheň, jsi sám mučedníkem svého sebevědomí. Pravděpodobně každý zavrženec dostane roucho, ale někteří ho odmítnou. Je to jejich problém. Někteří lidé mají neadekvátní požadavky vůči Bohu a ty jsou pro ně zdrojem utrpení, např. při přerušení kontaktu u zavržence. Nezapomeňme, že Bůh netrestá za viny, jako se platí penězi za jídlo, ale je ochoten odpouštět. Neadekvátní požadavky zavržence však po přerušení kontaktu mohou působit veliké utrpení.

            V Novém Zákoně tedy také platí nutnost potrestání provinění (viz příspěvek „Problematika postihů“). Potrestání se vztahuje také na každého provinilého bez rozdílu a také je přiměřené, i když nakonec, když se situace s „bratrem“ dle Mt 18 vyhrotí, může být dosti tvrdé („budiž ti jako pohan a publikán“). A jak postupuje Bůh sám? Protože nemáme přímý kontakt s Bohem, může to jít následovně. V důsledku nekvalitního křesťanství člověk dělá hříchy. Když člověk na hřích správně nereaguje, Bůh nám nejdříve svoji nespokojenost s naším křesťanstvím dá najevo malým utrpením. Když to nepomáhá, přijde větší. A když ani pořádný výprask nepomůže a člověk nezačne s „psychickou léčbou“ (Metanoia), tak ho Bůh degraduje. Čili Bůh jedná dle Evangelia.

Běžná představa Otčenáše je odříkání modlitby. Otčenáš není pouze sedm proseb, ale je zde prohlášení, že jsme odpustili. Jsou zde rozdíly mezi „posvěť se…“ a „chléb nám dej…“. Navíc také „zbav nás zlého“ je jak prosba, tak i omluva a uznání chyby („chceme krále“). Proto tvrzení "7 proseb" je nekvalitní. Je tam jedna proklamace, která není prosbou, má pro vyslyšení proseb všech rozhodující význam. Je to něco, co zatím nazveme prohlášením. Je to jasná "neprosba". Je to seskupení slov „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Často se při Otčenáši zapomíná, že „odpusť nám naše viny ….“, je třeba dát do souvislosti s tím "jako i my odpouštíme našim viníkům". Tato slova věřící lidé často odříkají, ale neodpouštějí. Modlitby pak v takovém případě nemohou být vyslyšeny. Když člověk říká slova „odpusť naše hříchy“, mohou nastat tyto stavy:

·        On ví o hříchu a je zde „odpusť“ s vědomím toho, co udělal,

·        Neví o svých hříších a odříkává jen prázdná slova,

·        Ví o hříších, ale nechce se napravit a modlitbu jen odříkává,

·        Ví o některých hříších, lituje je, nechce si připustit hříchy, o kterých neví,

·        Ví o některých hříších, lituje je, připouští možnost neuvědomělých hříchů,

·        Lituje hříchy, kterých se dopustil, ale je to lítost Jidášova. Takže slova „odpusť“ mohou být subjektivně pociťována jako lítost, ale je to lítost nekvalitní.

To „jako i my odpouštíme naším viníkům….“ může mít několik úrovní. První je „udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i druhou“, nebo „zapři sám sebe a vezmi svůj kříž“. Další úroveň je „uteč bez vzteku, s vědomím svých chyb“. Další úroveň je „vyřeš spor“. Komplexní pohled by se dal popsat jako „být vůči druhému jako Bůh vůči mně, být ochoten odpustit s možností postihu adekvátní a stejné formy“. Místo řešení „oko za oko“ je nejdříve zjevné vytknutí chyby a až nakonec přerušení kontaktu. Zachovej se dle receptu pro posluchače Mt 18.  

Kolik katolíků se zpovídá např. "hádal jsem se...“, přemýšlí o tom, zda byl to hřích nebo nebyl a přitom otázka „o co šlo“ je opominuta? Výzvy, abychom byli na sebe laskaví, abychom si odpouštěli, že lidé nejsou zlí, jenom nemocní a podobné optimismy, že v každém je kus dobrého („zdvořilost i železná vrata otevírá...“), to vše vede k nereálnému usmívání se na druhé, ale problémy, které jsou příčinou neshod, hádek, řešit lidé nedovedou.

Musíme si uvědomit, že mnohé skutky nejsou hříchem, ale vina člověka může být velmi veliká (viz. běda faktory farizeismu). Také, jeden a tentýž skutek může být někdy cenný, jindy hříchem. Veřejná hříšnice, o níž Ježíš říká: "Milovala mnoho, proto se jí mnoho odpouští". Zde by mohlo jít o mnoho závažných hříchů, ale vina byla malá. Role hříchu, když je správně pochopená je v tom, že nás probouzí k růstu, že nám ukazuje chyby, které tady jsou a které musíme odstranit. Ježíš říká: „Každý hřích bude odpuštěný, pouze hřích proti Duchu Svatému ne“. Ten totiž jde proti rozvoji osobnosti. Pakliže si tohle člověk uvědomí, začne být obyčejný hřích „spojencem“. Aby Bůh mně odpustil, tak je samozřejmé, že musím odpouštět já druhým. Bůh mi tím vlastně říká: „Uvědom si, že možná oni si nejsou toho vědomi“. Člověk si tak začne uvědomovat, že dělá také chyby, kterých si není vědom a může správně prosit: „Pane Bože, prosím Tě, já jsem druhým odpustil, odpusť mi také“.

Problematika otevření se vůči Bohu začíná tím: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To znamená, začnu být kritický vůči lidem a také vůči sobě. Mám-li požadavky na jiné lidi, tak je nejprve začnu realizovat na sobě. Když uvidím, že to nejde, pak to nemohu chtít od druhého. Když uvidím, že to jde, ale nevzpomenu si na to v patřičný čas, pak musím odpouštět těm druhým. To, „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ je Zákon a proroci a to právě člověku otevírá cestu k Bohu. Ovšem, že na prvním místě musí být zájem o rozvoj člověka, tedy sebe. Stačí když se lidé mezi sebou dohodnou a člověk se už začíná otevírat vůči Ježíšovi („kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam budu s nimi“). Odpouštět, čili, udržet kontakt je svým způsobem nejnižší forma. Daleko lepší, když se dva nebo tři dohodnou mezi sebou a nejvyšší forma je „Ježíši, já bych se chtěl rozvinout tak dalece, že i tebe to bude bavit jako špičková věc („Otec je stále činný a ukazuje Synovi co dělá. Ježíš také nám bude ukazovat co dělá ..“). Pak můžeme být dobrými žáky Ježíše. Pak je ještě důležitá touha po Věčném životě. Ten zájem může být dán od Otce, ale také rozvinut.

Sv. Pavel v Ř 1,28-32 píše: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Ježíš zase řekl: Tvrdíte, že „vidíte“ a proto váš hřích trvá“. Bůh nadřazuje péči o noetickou stránku  (viz. např. „jaké je tvé oko, takové je celé tělo“). Bůh nadřazuje péči o „oko“. Pak se člověk teprve může polepšit. Když člověk nestojí o to mít správné „oko“ („vidění“, noetické funkce), pak jej Bůh stimuluje. To „vidíme“ může být pokrytecké, nebo způsobené slepotou. Chci-li se polepšit, musím právě začít v oblasti kogničních funkcí, psychických programů, psychických procesů. Nesmím ovšem udělat to, co tyto parametry zhoršuje a to je pokrytectví („dělejte, že jste slepí a oslepnete“). To „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ znamená také, že nepečovali, aby dobře „viděli“ (vznikla u těch lidí psychická slepota např. zaviněná hříchy). Ale i kdyby byla psychická slepota nezaviněná, je tu to „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“, což je totéž co „nepečovali, aby dobře ´viděli´“ a proto pak přichází utrpení. Chci-li se polepšit, musím stát o poznání Boha, i když se nedopustím hříchu.

Problém je, že řadový věřící se vůbec nesetká se zmíněným  Ježíšovým výrokem: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá". Často se setká s hříchem, který se vrací, ať se věřící snaží sebevíce. Bude-li odříkávat slova „neuveď nás v pokušení“, nic se mu neobjasní. Pokud však by říkal danou prosbu jako "Bože prosím poraď, co mám dělat, abych se hříchu zbavil", je věcí zodpovědnosti Ježíše, který říká, že "Duch vám připomene", aby byl člověk naveden na nalezení problematiky "vidíme". Jakmile člověk nalezne tento problém, objeví problém psychické slepoty. Má volbu se zastavit u vyřešení daného hříchu, ale může se zamyslet nad psychickou slepotou. Má zde dokonce možnost najít více problémů, např. lepšího poznání Ježíšovy katecheze, problematiku osobního růstu aj. Toto je exusia každého věřícího, jenže nemusí ji využít. Raději jde za Janem Křtitelem, v našem případě za representantem církve. Pak obě strany nesou svou zodpovědnost.

Ty faktory, které byly doposud aktivovány vědomím hříchu, mají být aktivovány jemnějšími stimuly. Čili ne hříchem (hrubým stimulem), ale vědomím slabosti (jemným stimulem), nebo nejraději touhou pro rozvoj (objektivně positivním stimulem). Odpuštění bližnímu a žádost o odpuštění hříchů má právě navádět člověka k rozvoji zmíněných parametrů. Odpuštění bližnímu (povinnost odpouštět) a současně tlak chyb druhého a také tlak toho „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ člověku umožňuje analýzu situace, vadného jednání, chyby, tj. analýzu sebe a korekci „vidění“. Odpuštění hříchů působí jako zpětná vazba pro navedení k poznání sebe (toto je nutné k rozvoji) a také k poznání Boží dobroty.

Problematika odpuštění souvisí také s problematikou lásky k Bohu (viz příspěvek Problematika lásky). Problematika milovat Boha vůbec není jednoduchá v tom smyslu, že láska je dar, který je jednoduše dán. Ale je to věc, kterou mám s Ježíšem spoluvytvářet. Nelze jen tak prosit o lásku, horovat o dary. Musí  se přitom bezpodmínečně umět odpouštět. Na to, aby láska rostla, je zapotřebí se odblokovat, čili jednat podle Mojžíšova Zákona: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To znamená, že musím konkretizovat požadavky na druhého, aby vznikla kompatibilita. Pak se může uplatnit láska. Když např. Ježíš říká: „Odpouštějte“, tak to nelze nazvat přikázáním lásky. Ale mělo by se říct: „Vy se přece milujete a proto musíte odpouštět. Odpouštějte tomu druhému s vědomím, že můžete dělat stejnou chybu. Bůh má též jeho rád a když nechceš, aby Bůh netrestal tebe, tak odpusť tomu druhému také, když on řekne ´odpusť´“. Odpouštět bližnímu není přímým projevem lásky, ale má to být projevem objektivity. U někoho to možná může být projevem lásky, ale nemělo by se takto startovat. Láska spíš roste z odpuštěných hříchů („mnoho se jí odpouští, ergo mnoho miluje“). Když se člověk brání hříchu ze strachu, tak spíše narůstá spokojenost se sebou. A to je vlastně zakopaná hřivna.

Udělejme si malou odbočku a zamysleme se nad tím Luk 7,47: „Hříšnice milovala mnoho, proto se jí odpustí mnoho hříchů“. Problém je možné hypoteticky rozložit na:

a) Vztah vůči milenci, který ji vedl k ochotě odpouštět. K tomu jí vedla láska, byť hříšná. Možná byly mezi nimi spory, ale chtěla si udržet vztah, proto o sporných otázkách přemýšlela. Uviděla takto svoje chyby, uznala je. Láska byla silnější než výhrady, žena uznala svoje chyby a proto milenci odpustila. Na soudu jí bude ukázána "kniha hříchů", a bude jí nabídnuto odpuštění. Nelze vyloučit ukázání "knihy správného chování" a její vlastní chování. „Vyber si. Tvůj milenec se také dopustil chyb a tys mu odpustila“. Měla tedy psychický program "odpustím". Měla také program "požádej o odpuštění". To, že odpouštěla, jí ulehčilo soud, že byla ochotna přijmout nabídku odpuštění. To, že ona po své chybě řekla „odpusť“, ji usnadnilo říci Bohu "odpusť",

b) Tím, že byla hříšníci, byla vyloučena ze "společnosti dobrých" a nemohla u ní naskakovat "pýcha". Proto snáze odpouštěla milenci a proto nebylo v ní farizejské myšlení. Když slyšela Ježíšovo kázání, že každý je hříšný a že Bůh je každému ochoten odpustit, tak to ji umožnilo mít o Ježíšovu nauku zájem. Měla touhu po kontaktu s Ježíšem (viz. Marie a Marta). Při hovorech o chybách věděla, že je má a necítila se uražena. Navíc jako hříšnice nebyla ovlivněna mentalitou farizeů, neměla pseudozbožnost, neměla pseudodobré skutky a mohla rozumět Ježíšově nauce. Vědomí „jsem hříšná“ ji ulehčilo odpouštění milenci, žádat od něj odpuštění, odpouštět, ale i jít za Ježíšem.

c) „Bude jí odpuštěno mnoho“, proč ne všechno? Měla také defekty v psychickém programu. Proto se stala hříšníci. Ale nevěděla o nich. Proto nemohla Ježíšovi  ve všem rozumět.

Cílem Božím (a mělo by být i mým), abych já sám sebe pochopil a našel recepty na budování psychického programu osobnosti (kvalitních povahových vlastností) a na spouštění příslušných psychických procesů. Snáze se začíná řešením sporů (u dospělých), ale cílem je naučit se správně jednat. Pouze na některých činnostech (např. matematika, fyzika, chemie, elektrotechnika, truhlařina) lze najít svoje chyby a opravit je. Na druhém je vidím snáze, než na sobě. Spor, nezdar, vedou ke kritickému zamyšlení se nad sebou. Uvidím tak na sobě chyby a pak mohu najít jejich příčiny. Zde nelze začít jednoduše odstraňovat chyby, protože je  zde ve hře další generace chyb, řekněme "hlubších", které jsou způsobeny nevhodnou výstavbou a  "hlubšími" chybami v psychickém programu. Přitom častokrát jsou tyto příčiny samy o sobě neškodné.

Často se stává, že sebe vidíme buď dobře nebo špatně. Zatím si řekneme pouze to, že myslet si, že jsem udělal vše dobře, je chyba. Stejnou chybou je myslet si, že vše, co dělám je špatné. A "zlatá cesta uprostřed" také není zlatá. Buď jsem skeptický, pak ztrácím zájem o věc, nebo jsem vůči své činnosti apatický. Já ale chci dělat věci dobře. Proto se naučím kontrolovat svou práci i sebe. Při budování psychického programu není jeho první verze vždy dobrá. Nutno program „ladit“. Podobně je nutné se učit vést dialog. Začít jednoduchými úkoly, pak teprve se můžeme dostat k problémům, které chceme mít vyřešené. Ze začátku nejde hladce, je nutné počítat s nezdary ve svém úsilí. Mezi partnery ze začátku není plná pohoda v soužití. Dochází k omylům, které ruší pohodu a proto je také nutné odpouštění. Takže podobně jako v případě Jan 10,38 – „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili ….“, bude probíhat ten sled způsobem „milujte svoje kamarády (nebo svého partnera), vyřešte problémy soužití, naučte se vzájemně si odpouštět (zpětnovazební smyčka pro vylepšování a likvidaci konfliktu a pro přizpůsobování své povahy pro život v mikrokolektivu) a odlaďte svou povahu.

Odpuštění hříchů

Je zde problém odpuštění lehkých hříchů a odpuštění těžkých hříchů. Jakou roli tady hraje zpověď? Je to jedna z paralelních cest, nebo je to cesta, která není paralelní s úkonem lítosti? Jakou roli hraje při odpuštění hříchů lítost dokonalá? Z toho by se dalo odvodit, co je vlastně podmínkou a podstatou odpuštění hříchů a co je podmínkou dokonalé lítosti. Definice dokonalé lítosti může být velice náročná a přitom to musí být něco, co je snadno dosažitelné. Klíčová záležitost musí být přece snadno dosažitelná. Určitou roli tady hrají otázky, kolik je kategorií hříchů (lehkých a těžkých a případně smrtelný). Jak to srovnat s hříchem proti Duchu Svatému? Ten je pravděpodobně nutnou součástí každého hříchu, který má vyhovovat podmínkám hříchu proti Duchu Svatému. Otázka lehkého a těžkého hříchu (ale ne smrtelného) by mohla souviset s tím, že Církev má moc zadržet hříchy za určitých podmínek. Je rozhodně fakt, že evangelium mluví o hříších. Ptají se Ježíše, které přikázání je největší a Ježíš říká, že přikázání lásky. Znamená to, buď že neexistuje větší, či menší přikázání a že nejdůležitější je aspekt lásky („kdo miluje, Zákon naplnil“). To je jediný univerzální aspekt na problém hříchu. Druhá možnost by byla, že existuje menší a větší příkaz, ale největší z nich je příkaz lásky.

            Pak je zde otázka procesu v duši, jak udělat ten úkon dokonalé lásky a také otázka nacvičení základního postavení, kdy se člověk otevírá vůči Bohu. Je úkon dokonalé lítosti nouzové opatření, nebo je to úkon, který by měl být běžný? Odpuštění hříchů per confesionem a odpuštění hříchů per contricionem jsou paralelní cesty a ta cesta per confesionem není psychologicky náročná, nebo proto, že se dá používat ta druhá cesta jako náhradní, nouzová. Ovšem ale musí mít funkci úplnou. Nedá se jenom mluvit jako o nouzové.

            Ježíš říká, že každý hřích bude odpuštěný kromě hříchu proti Duchu Svatému a jen za ten se člověk dostane do pekla. Pakliže existuje to rozdělení do 3 skupin (lehké, těžké a smrtelné hříchy), v čem jsou rozdíly? Neexistuje peklo za hřích, který není proti Duchu Svatému. Může existovat hřích těžký, ale ne smrtelný? Psychologicky se musí nějak lišit. A to ne pouze mírou trestu. Je pouze dvojí stav. Není možné, aby byl člověk bez trestu a přitom bez věčného života. Kombinace hříchu, kdy je zakázáno přijímat Svátost Oltářní a přitom by to nevedlo do pekla, je trochu divná (i když po teoretické stránce je možné ji uvážit). Pro teorii hříchů a jejich odpuštění lze použít i tyto výroky: „Kdo miluje, nehřeší“ a „bez hříchu proti Duchu Svatému, není hříchu smrtelného“. „Hřích, který vede k smrti“ je zachyceno v epištole sv. Jana a u Ježíše se mluví o hříchu proti Duchu Svatému. Můžeme si položit otázku, zda-li hřích, který vede ke smrti je totožný s hříchem proti Duchu Svatému, nebo ne. Vzhledem, že ostatní hříchy budou odpuštěny, tak jsou to buď totožné typy hříchů, nebo hřích proti Duchu Svatému je podstatnou součástí smrtelného hříchu, i když ne moc odlišnou. Ten člověk nehřeší přímo proti Duchu Svatému, ale zaujímá špatný postoj.

            To „kdo miluje, naplnil Zákon“ je třeba porovnat s texty „nejste pod Zákonem“ a „neposkvrňuje, co vchází, ale co vychází“. Je to otázka přesunu kritérií. Zákon je pro „školáky“, je to školská záležitost, ne podrobná, ale snadno detekovatelná, která učí zaujmout stanovisko. Není vlastně kvalitním zdrojem odpuštění hříchů už lítost sama, nebo zaujetí postoje vůči Bohu? A není vlastně nouzovým opatřením svátostné odpuštění hříchů? „Když vstáváte a modlíte se, tak odpouštějte, aby i Otec odpustil vám“. Je tady míněno „aby Otec odpustil vám“, nebo „abyste mohli dostat odpuštění ve zpovědi“? Kdyby měla platit tato druhá verze, tak by člověk při tom „když vstáváte a modlíte se, tak odpouštějte, aby i Otec odpustil vám“ měl jít ke zpovědi. Odpuštění hříchů znamená jednak odpuštění trestů a jednak vrácení ztracené milosti. Otázka je, zda-li když se někdo dopustí hříchu proti Duchu Svatému, se může vrátit? Hřích nebude odpuštěn, pakliže člověk v něm setrvá. Když Ježíš říká, že hřích proti Duchu Svatému nebude odpuštěn, tak tím naprosto není řečeno, že by člověk nemohl tento hřích odvolat. Když ho neodvolá, bude vinen hříchem věčným a tudíž bude věčný trest. Když ho ale odvolá, tak nemusí jít o zavržení, rsp. může být zavržení odvoláno, zrušeno. Tady má zřejmě svátost pokání svoji funkci, což by odpovídalo tradiční koncepci svátosti pokání.