Člověk a nebe

Problematika postoje člověka vůči nebi

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

(Pozn. Tento příspěvek je složen z mnoha magnetofonových nahrávek a některé formulace se mohou v textu vyskytovat vícekrát).

Když jsem byl v semináři, měl jsem řadu nových objevů. Dogmatika dávala jiný pohled na věci v porovnání s tím, co se říká v kostele. Začal jsem se dívat na věci jinak. Dogmatika přinesla lepší pohled než kázání z kostela, navíc byla v souladu s fyzikou. Hovořil jsem s bohoslovci. Zdůrazňoval jsem přednost dogmatické představy posvěcující milosti proti běžné představě, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Mě byla tato představa jasná, jako nová forma života. Nabízela vidění Boha. Zatím ho vidět nemohu, nemám na to oči. Toto byl můj svět, známý z mého předchozího zaměstnání. Tam jsem musel počítat s tím, že jsem slepý. Očima jsem se díval, ale intelekt do viditelného světa musel dosadit neviditelnou realitu (rtg. paprsky), neviditelnou, ale stejně reálnou, která nebyla vidět, ale stačilo trochu neopatrnosti a mohl z toho být "špitál". S tím bylo spjato mnoho jiných problémů, které se začaly jevit v novém světle. Objevovaly se nové souvislosti. Byl to svět podobný světu z předchozího zaměstnání. Když jsem chtěl o tom hovořit, musel jsem hledat modely. Termín model jsem užít nemohl, tak jsem řekl "je to jako když...". Nevěděl jsem tehdy, že mnozí lidé vtěsnávají neviditelnou realitu do svého "optického pohledu" a spokojují se s definicemi, plnými vznešenými slovy, která neměla obsah, ale byla dále definována jinými slovy. Navíc, když se to říkalo latinsky, hovořící si ne vždy uvědomoval obsah, ale nebyl jsi toho vědom. Až později jsem si uvědomil skutečnost, že malý ministrant se setkal při výuce s představou duše jako košilky čisté a zamazané. Šel do semináře, studoval mimo jiné i traktát o posvěcující milosti, třeba dělal práci o něm, ale když začal učit, žákům nepovídal o kráse různých forem života a o možnostech, které nám nabízí Bůh, ale o "čisté košilce". Nebudeme se touto otázkou teď zabývat.Chci jen připomenout fakt, že jde zde o informace, které člověk zná, ale jakoby je neznal. Ve skutečnosti to vypadá takto: když mu někdo traktát "de gratia" připomene, tak jej dovede reprodukovat, ale sám si na něj v náboženském životě nevzpomene. Podobně když káže nebo vyučuje, tak si na to nevzpomene. Nekázal jsem tedy o „čisté košilce“, ale o posvěcující milosti. Hlavním cílem je rozvoj milosti. Hřích se jevil jako havárie na této cestě. Postavit si jako hlavní cíl bezhříšnost je nesprávné. Jednak Bible a také dogmatika tvrdí, že nikdo není bez hříchu. Ze začátku, dokud jsem zdůrazňoval posvěcující milost, byly u mnoha lidí z toho jen rozpaky. Druhá skupina vzniku tzv. „tajemství“ je např. problematika zemřelých a problematika Limbu. Vezmou se určité vytržené prvky z Evangelia, neintegrují se a dělají se závěry. Např. „Křest je ke spáse zapotřebí“. Někdo přišel s otázkou: „A co nepokřtěné děti, které umřeli, nebo děti po potratu, ty nepřijdou do nebe?“. Odpověď: „No přece nemohou, protože nejsou pokřtěny“. A začne se rozvíjet teorie Limbu, což je třetí stav a říká se: „je to minisima pena“. Ale v jiné situaci tentýž teolog bude možná říkat: „peklo, tam největším zdrojem utrpení je carentia visionis beatifice“. Výsledkem je rozpor. Člověk, když se do hloubky ptá, dozví se, že je to buď tajemství, nebo „nechoďte za mnou s těmito hloupými otázkami. Přitom tento člověk v kostele slyší: „Bůh je dobrý, Bůh je laskavý, Bůh je milosrdný..“. Zvrhlost věci se ukáže na následujícím příkladu. Když pani měla vedlejší poměr a bylo z toho nechtěné dítě a pak šla na potrat (případně umřelo), pak se z toho vyzpovídá, bude jí odpuštěno a dostane se do nebe, ale to dítě do Limbu. To se přece nemůže dostat do nebe. Nejenže se takto vytvářejí schizoidní problémy, ale také dochází k intelektuálnímu útlumu v náboženství. Takové věci totiž nelze racionálně zdůvodnit. Tady je jasná odchylka od Ježíšovy katecheze. A církve, které mají takovéto kontraracionální oblasti musí vyžadovat víru, jakožto negaci intelektu. Někdy se reaguje tak, že „nelze všechno zvážit a změřit, ty musíš věřit“. Pak se to oděje do formulace, že „víra je přesvědčení o tom, co nevidíme ….., ne na základě přirozeného rozumu, ale na základě faktu, že Bůh nemůže ani klamat, ani být klamán“. Výrok sám o sobě je pravdivý, ale nic „neříká“. A podle Ježíše věřit znamená: „Věřte skutkům…“, tj. „uznejte zázraky, které vidíte….“. Nikoho přitom nenapadne, že tady je to v přímém rozporu. Že u Ježíše to znamenalo: „Opři se o přirozený rozum, když budeš hledat stanovisko vůči mne“, rsp. znamenalo: „Opři se o svůj rozum, sám od sebe musíš rozeznat“. Kdežto Církev předkládá (dnes už lze říct předkládala) lidem Limbus a takovéto věci, které nelze zdůvodnit a tudíž se od lidí požaduje, aby věřili. A aby věřili, tak tady musí být někdo, komu se dá věřit. Ta definice Vatikánského sněmu by byla oprávněná, kdybychom měli přímý kontakt s Bohem. Pak vznikají křesťanské církve (máme jich stovky), které si pro sebe vyžadují poslušnost, říkají o sobě, že jsou instituce od Boha poslané (nebo Bohem schválené). „Ty musíš věřit, ty nesmíš stavět na racionálních důvodech, ty musíš mne přijmout a je to věc milosti“. V monokonfesních oblastech to nedělá potíže, tam se člověk naakomoduje. V oblastech smíšených to pak vede k oslabení, k laxnosti atd. Např. Limbus je věc, která vůbec nerespektuje Bibli. Tady jde o otřesný fenomén, protože Bible tuhle otázku řeší zcela jinak.

Dle Bible nejsou tři konečné stavy, ale pouze dva. Bible mluví o možnosti amnestie (to je ten Gerazenský případ s těmi prasaty – „…pusť nás do vepřů“). Zeptejte se na to pana faráře, co vám na to odpoví. To naše věření se často týká věcí, které se pro naší vadnou katechezi stávají neobhajitelné a ztrácejí vnitřní evidenci (čemu by se mohlo říct ´civilnost´). Prvky nauky se stávají objektem předkládaným institucí, která je tady od Boha a věřit je milost. Kdežto Ježíš, ten měl teologii faktů, ten vystupoval jako tesař. Celá ta otázka teologie faktů se táhne už Mojžíšovým zákonem. Když ti zlí duchové mohou požádat, aby je Ježíš pustil do vepřů, proč by také to nepokřtěné dítě nemohlo (tím spíše) říci: „pusť mne do vepřů“, nebo „Pane Bože, prosím tě, dej mi příležitost“. Na to může přijít odpověď: „No přece nebyl pokřtěný“. No a ti zlí duchové byli snad pokřtění? Dá se předpokládat, že reakce pana faráře na to bude velice nepříjemná. Je to jen a jen proto, že do náboženství se vnesli nebiblické a protibiblické artefakty. Bible mluví o tom, že existuje možnost amnestie. Bible hovoří o tom, že každý hřích bude odpuštěný, jenom hřích proti Duchu Svatému ne. Podle tohoto, podobně schizoidní případ je, když katecheta, nebo teolog řekne, že nejtěžší hřích je dědičný hřích. Místo toho bychom měli říkat, že si máme dát pozor, aby v nás ten hřích proti Duchu Svatému nevznikl. A ne vymýšlet si nějaké teorie, ze kterých nám plyne, že ten Pan Bůh je nějaký divný, ale já musím věřit a tak „vypnu“ intelekt. Vždyť jedinou obranou proti hříchu, proti Duchu Svatému je právě intelekt. Hřích proti Duchu Svatému je kontraracionální jednání, člověk vidí, že Ježíš uzdravuje, ale příčí se mu, to co říká Ježíš. On cítí, že nemůže Ježíše přijmout a přitom rozum mu říká „je to tak“. On jedná proti svému rozumu. Je důležité pochopit nutnost změny základní motivace, že do nebe se jde po získání patřičných osobních parametrů a do pekla se nejde za hříchy. I kdyby člověk byl bez hříchu, ale myslel by farizejsky, tak by na soudu se dopustil hříchu proti Duchu Svatému. Farizejské myšlení je nebezpečné (viz. Mt 23: „běda pokrytcům“. Ti hříchy mají. Ale běda také slepcům a ti hříchy nemají (Jn 9 nebo Jn10). Jak vůbec mohl ten Limbus vzniknout? Je to nějaká záhada jak lidé čtou Bibli a vynechávají určité pasáže. Vznikají problémy, ty se snaží teologové obhájit. Definice Limbu je (dnes už byla) neobhájitelná a tak se řekne: „Ty musíš věřit“.

Ježíš na kříži neřeší pouze dědičný hřích. Za dědičný hřích přece není zavržení. To je pouze za hřích proti Duchu Svatému a ten je osobní. Adamovým hříchem jsme ztratili přímou cestu do nebe a klidný život v ráji. Klidný život v pohodě, klidu a bez bolestí lze získat i mimo ráj, nezávisle na Adamovi viz. Eliáš, Elizeus a hypoteticky Henoch. Věčný život dával v ráji ne Adam, ale strom života. Adam pouze znemožnil přístup k němu. Ježíš nám nabízí svoje Tělo a Krev jako zdroj věčného života, zde ve smyslu Božího dítěte. V naší době máme Eucharistii od Ježíše. Ježíš ve Zjevení slibuje Efezu strom života v ráji. Toto je přímý přechod do nebe. Nutno tedy oddělit od sebe život bez smrti, tj. trvající stále, bez omezení a život po transformaci jako Božího dítěte.

Mně vychází to, že tohle je nutné zejména v dnešní době, protože jsme v takovém metastabilním stavu. Když chci pochopit celého Ježíše, tak potřebuji to zvládnout. Když ale chci („jenom“) přijít do nebe, tak podle toho, které prvky Ježíšovy nauky přijmu, podle toho budu zařazen do konečné úrovně (viz obě podobenství o hřivnách). Pozn. Smyrna se ze svého stavu může dostat, když použije recept Laodiceje. Zajímavost je ten případ, kdy pán říká služebníkům „dejte tu  hřivnu tomu, co má 10 hřiven“. V původním textu je, že oni řekli: „Pane, má (zase) 10 hřiven“. Postupem času se to začalo překládat, že oni mu namítli, že má 10 hřiven. Jenže to neodpovídá tomu co Ježíš říká dál: „Kdo má, bude mu přidáno…“. To je ten princip, že každý dostává, kdo má a udrží si to. „Podle toho, kolik udržíš, podle toho dostaneš“. Podobenství o jedné startovací hřivně odpovídá těm služebníkům na vinici, který přišli různě a každý dostal stejný plat. Každý poctivý Žid, ale také celník a nevěstka, když se setkají s Ježíšem, mohou ho pochopit také. Problém ale je, že ten Žid je imunizovaný vůči Ježíšově nauce tím, že vadně četl Mojžíše. Podobné ale je to i dnes.

Mezi věřícími je běžná představa, že do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy až se z toho stala nepsaná poučka: „Kdo přijde do nebe?“ „Ten, kdo nedělá hříchy“. Z toho se vyvinula další „poučka“, že největší nepřítel člověka je hřích. Je pravda, že hřích nás může zabíjet, ale může nám také najít slepotu, bariéry, vadné psychické programy a pod. Rozhodující je, jak se člověk zachová (jak reaguje) po hříchu (viz. Adam a Eva, Kain, Jidáš a na druhé straně David, Petr). I kdybychom byli bezhříšní, tak by to bylo nekompatibilní s Pavlovým: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Nebo, Ježíš říká: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. Velice často se věřící slibují polepšit a přitom neřeší problém „vidíme“. Je otázkou do jaké míry je tento problém zpracován v dogmatice a v morálce. Tudíž představa, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy je tak velkou brzdou  osobním rozvoji. Představme si, že jdu do kina a řeknu: „Já jsem nezlobil a tak mne pusťte do kina“. Oni se mne ale zeptají: „Kde máš lístek? Ukaž, že máš oprávnění jít do kina.“ Problematika nebe je několik psychických programů a jeden z nich je kontakt s Bohem, který nám není dán na klíč, ale je otázkou našeho rozvoje. Když se mám dostat do nebe, tak to není otázka bezhříšnosti. Bezhříšnost sama o sobě není. Jan říká: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář“. Hřích má signalizaci, která nás má na něco upozornit. To, co člověk musí udělat, aby mohl být v nebi, je dosáhnout biologickou transformaci, která je zakončena při vzkříšení. Ale začíná už během života svátostí křtu, svátostí přijímání. Významnou roli má také biřmování, zrovna tak důležitý faktor. Vznik věčného života je podobný tomu, jak se housenka musí změnit na motýla, nebo tak, jako pulec se mění na žábu. Pulec přechází tou transformací přímo, což je věc, o které se mluví v Bibli. Druhá možnost je „housenka a motýl“, že člověk zemře. Do toho nebe já musím mít věčný život, který probíhá tady během pozemského života a závisí na mém jednání. Podle toho, jak ten věčný život dalece proběhne, podle toho budu mít úroveň v nebi (to jsou ty různé hřivny). Poznámka: Otázku toho, kdo přijde do nebe řeší sv. Augustin traktátem o posvěcující milosti. Zde je odlišná formulace novozákonní nauky, která má přejít dál. U sv. Augustina pojem duše hraje velkou roli, kdežto u Ježíše, i v epištolách, pojem duše má zcela jinou roli. To spíše odpovídá životu. Sv. Pavel rozlišuje člověka, jako člověka pneumatického a člověka animalis (zvířecí člověk). Ten pojem té duše se tam vyskytuje se zcela jiným významem. Čili, otázka nebe je v tom, že „nemůžeš vejít, protože nejsi přeměněný a ne „nemůžeš vejít, protože jsi zhřešil“.

První pohled tedy je otázka, abych Boha viděl. Abych mohl jít do nebe, musí dojít k transformaci organismu na organismus jiného typu. Čili pulec se mění na žábu (plynulý přechod), nebo housenka na motýla (smrt a vzkříšení). Když lidé zemřou, tak co potom až do vzkříšení budou dělat? Je to vzkříšení pouze nějaká forma? Ne. Tady musíme rozlišit dva typy nebeské blaženosti, která může začít hned po smrti (v jednoduchém vydání), ale plnou formu to dosáhne až při vzkříšení.  Jinak by to vzkříšení byla zbytečná věc. Sv. Pavel vůbec nemluví o očistci. On říká: „Mrtví budou vzkříšeni a živí proměněni a budou spolu s Kristem“. Dokonce to říkal sám o sobě. Oni to tehdy viděli z tohoto hlediska. Ta otázka biologické transformace je naprosto nutná a abych se k tomu dostal, já musím počítat s tím, že jsem slepý. A proto si nesmím Boha zobrazovat, já si nesmím vytvářet obraz Boha tak, aby uspokojil mé oči (často ztotožňujeme také např. sochu Panny Marie s ní a obracíme se k soše). To je chyba daleko horší než u židů. Tam se to dalo zakázat a my když to nemáme zakázané tak vzniká daleko skrytější chyba a člověk si vůbec neuvědomuje, že se dívá zkresleně na celou tu věc. Člověk si představuje Boha jako něco, co je vidět a chce z té představy žít. Já musím počítat s Bohem, který není vidět. My nejsme zvyklí počítat s tím, že spoustu věcí nevidíme. A proto si musíme zvyknout na práci s neviditelnou realitou. A to lze pouze v některých oborech (práce s rentgenem, elektrotechnika slaboproud, superčistá chemie, fyzika. A abych se naučil tomu, že jsem slepý, tak se musím zabývat se svými chybami. V manželství často člověk si myslí, že má správný názor, ale manželé se musí vzájemně kontrolovat, ale také sebe. Člověk musí počítat s možností nesprávných názorů a nutností jejich korekce. A to patří do toho odpouštění. Nestačí se pouze smířit. Je nutné dospět ke správnému pohledu na věc, jak ve skutečnosti je. Abych to mohl udělat, tak musím počítat s tím, že jsem slepý. A naučit se to musím v konkrétní situaci s lidmi a ne prosazovat bezmyšlenkovitě (slepě) svůj názor. Ve Starém Zákoně byl zákaz Boha zobrazovat. Podle Ježíše, Bůh je všude, i zde v místnosti, modli se k němu sám, žádná socha. Bůh je všudypřítomný, já jsem slepý, já musím s Boží přítomností všude počítat. A od toho je Eucharistie, která mi má dodat nové oči a novou formu organismu. Jakmile já začnu vycházet z toho jak já věci vidím a nepočítám se svou slepotou, tak jsem vedle, protože nemám zpětnou vazbu pro vytváření pohledu na neviditelnou realitu, na neviditelného  Boha a na své chyby. Trénink k tomu je, aby člověk počítal s chybami, o kterých neví. Právě proto jsou ty spory a proto je důležité se smířit s bratrem. Proto jsou také hříchy, protože hřích je signál, že vidím a chápu věci špatně. Čili: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Lidé mají tendenci říkat „já věřím“. Jenže Ježíš říká: „Pozor, říkáš vidím…“. A to „vidím“ se týká jednak postoje vůči bohu a také postoje k vyhodnocování sebe samého. Samo o sobě „vidíme“ není chybou. Říká se, že Petr spoléhal sám na sebe a proto řekl Ježíšovi: „To se ti nestane“. Jenže, kdyby Petr nespoléhal sám na sebe, tak by nemohl být Ježíšův učedník. Zdálo by se, že to vidíme je superhřích („Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“) a přitom to není hřích. Uveďme si příklad. Mám měřící přístroj, který mi ukazuje, že v síti je 240 V. Kamínka mohu připojit, ale pro nějaký jemný přístroj (počítač) je to nebezpečné. Jenže měřidlo může být poškozený. Proto se čas od času cejchuje. Jenže když měřím, tak tem přístroj nemohu cejchovat. Vycházím z toho, že měřící přístroj je pravdivý. Ale čas od času si ho zkontroluji a to na nějaké věci, na které je jasně vidět, co je pravda. To je vlastně takový etalon. Ty úkony nelze zaměňovat a také nelze dělat současně. Ty věci musím od sebe oddělit. Když při jednání se chci napravit a dávám si pozor, abych jednal správně, tak jsem vedle. Tady je také ta problematika skutků. Když je člověk dělá pod dozorem, tak je to také stresová věc. Např. když něco říkám a někdo si to chce hned zapsat poznámky, tak to je největší hrob, jak všechno zmrzačit. Čili ne nejdříve večerní zpytování, ale to, že tuto věc musím perfektně pochopit, pak musím odvodit psychické programy a stereotypy na tohle tu věc a až pak je začnu zavádět. To, že něčemu nerozumím, může být tím, že si člověk nechce dát říct, nebo to začne tříštit. Když já budu něco dělat a budu si myslet, že jednám správně, tak to není vždy špatná věc. Ve hře je ale to cejchování. Pakliže se necejchuji, tak jsem vedle. Večer bych měl kontrolovat „jaké jsem měl napětí v síti“. „Napětí bych měl měřit“ před každým skutkem a po skončení a ne během skutku. Nesmíme si zaměňovat večerní zpytování svědomí a to cejchování. Večerní zpytování svědomí mi tak řekne, kolik jsem udělal průserů, ale to vůbec neovlivní můj život, aby se změnil. A podle toho, jakým způsobem jednám, podle toho funguje ve mně Eucharistie (nebo také nefunguje). Ano, lidé na to nejsou zvyklí. Proč? Člověk při jednání má být přesvědčený o správnosti jednání. K tomu je dobré, aby si člověk udělal program, musím vědět, co mám dělat a musím dobře nastartovat krok. Podle toho kroku poznám, jaký jsem byl. Podle toho jaké ten krok mi přináší ovoce, to bylo dobré, nebo špatné řízení. Nejdříve musím stanovit program, pak bezmyšlenkovitě se naučit dodržovat ten program, skončím krok a začnu provádět „měření“ efektu toho kroku. Líčení stvoření světa je kybernetika pro Nomády. „Bůh viděl, že je to dobré“, nebo „země se mu nelíbila a musím s tím něco udělat…“. Dá příkaz a nechá to běžet. Ty cejchovací skutky musí být vidět. Podle ovoce se pozná strom. Já bych měl vyhodnocovat sebe dle ovoce, jak mi ta práce jde dopředu. Pak je tady ještě věc, jestli ten můj „měřící přístroj“ ukazuje dobře. V optimálním procesu je na to pamatováno tím, že dobrá práce má mít vždy úspěch, a rychlý. A dobrý skutek, ta cesta do nebe je bez potíží, bez trablů atd. Cílem je bezstresové jednání. My obyčejně jednáme pod vlive stresu. I naše zbožnost je pod vlivem stresu. To nejsou skutky pro nebe. Když se modlím a nejsem vyslyšen, tak už je to celá řada možných chyb. Do toho nebe já musím mít věčný život, který probíhá tady během pozemského života a závisí na mém jednání. Podle toho, jak ten věčný život dalece proběhne, podle toho budu mít úroveň v nebi (to jsou ty různé hřivny). Nezapomeňme ještě na tu kompatibilitu s Bohem (viz César). Ďáblova motivace je „pokloň se mi“. On se nechce smířit s tím, že Bůh je silnější. Říkám z vlastní zkušenosti, že to závisí na přístupu člověka k věci a typické pro radiofandu je toto: Fanda dělá s chutí a nedělá z donucení, ale přitom má snahu se držet lepšího partnera (když je nablízku). Když někomu rádio hraje, tak to neznamená, že mně přestane hrát. A když on to má vylepšené, tak se zájmem se ptám, abych si to mohl také udělat a on mi to rád řekne. Fanda je přitom shovívavý k slabému (pozor, to neplatí v případě učitele a žáka, za kterého učitel nese zodpovědnost). Fanda je fandovi bratrem. To platí u jakýchkoliv fandů. Fanda nepotřebuje drogy, alkohol, cigarety a předčasně holky. Žádný fanda nejde rozbíjet tel. budky. To dělají kluci, kteří neumí nic dělat a chtějí být středem pozornosti. Čili tady během života musím být fanda na nějakou věc. A to je zase problematika mamonu. Nejsem-li fanda a dělám věci z povinnosti, tak je to mrtvé, protože mne věci, které dělám musí táhnout. To záleží na postoji a postupu vůči profánním zájmům. Tohle je věc, kterou si musí každý člověk projít sám u sebe, jestli vůbec na něco fanda je. Tím slovem fanda, je míněn aktivní fanda. Ve sportu to nejde, protože ve sportu máme zákonitě oponenta. Fanda ve sportu je divák a hráč má v zásadě oponenta.  Pozoroval se naopak u Mastermindu, že ten hodnotitel měl radost, že se mi podařilo udělat správné řešení, stal se mým spojencem. Když se mi nedaří, nebo prohraji u Mastermindu, tak nejsem otrávený. To je otázka motivace. Když mám špatnou motivaci, budu závodit a když prohraji, dostávám se do situace ne fandy, ale fintílka. Když má holka hezké šaty a zakládá si na tom a přijde jiná, která má také hezké šaty, tak to je pro ní oponent. Pakliže si ta holka ty šaty ušije, může naskočit motivace fandy, kdy si budou navzájem sdělovat, jak to která dělá. Musí tam být ta činnost. Podobně je nutné mít postavenou správně koncepci prestiže. Když má ale vadnou představu prestiže typu „já sám“, tak s takou představou nemohu jít do nebe. S tím souvisí to „mám život sám ze sebe“. Jenže Ježíš říká „sám ze sebe nemohu dělat nic“. My nezmůžeme nic bez Ježíše a Ježíš bez Otce. Naše situace je v tom, že my nemáme možnost „já sám“. Ale mám mrzácke oči, které jsem vyfasoval, ale mám možnost získat kvalitní oči. Když ale já si říkám „já to vidím“ a vycházím z toho, jaký jsem, to co jsem vyfasoval, je jako na vojně nějaké škrpály.Když sám jsem přesvědčen, že jsem dobrý, tak ten druhý mi nemůže vysvětlit, že jsem blbý.

Člověk bez hříchu ještě nemusí být spasen. Do nebe nejdu za bezhříšnost, ale za pozitivní práci, čili za vybudování věčného života. Když nebudu stát o vybudování věčného života, tak přichází hřích, který to má člověku připomenout. Samozřejmě, že může být ještě větší nepřítel a to hřích proti Duchu Svatému, protože ještě pořád mohu být nahnaný. Nemohu ale ztotožnit hřích a hřích proti Duchu Svatému. To je velký rozdíl. Daleko lepší je vytyčení pozitivního cíle. A ještě lepší je to, co říká Ježíš: „Milovat budeš Boha nade všechno a svého bližního, jako sebe samého. V tom je celý zákon a proroci“. Tohle je cíl vytyčený samotným Bohem. Když to budu dodržovat, tak nikdy se nedostanu do nebezpečí hříchu proti Duchu Svatému. Když o tohle to nebudu stát, tak dělám tu největší možnou chybu. To „Milovat budeš Boha nade všechno…“ je nadřazeno všemu a k hříchu proti Duchu Svatému nemůže dojít. Mohlo by dokonce stačit: „Hrej fair play“. „Překrucuješ fakta, protože nechceš uznat svoji chybu a proto riskuješ hřích proti Duchu Svatému, případně se ho dopustíš. Čili největším nepřítelem je HPDS a jde o to, nedostat se do jeho situace. Řešení tohoto problému vůbec není to, že největším nepřítelem je hřích, ale to, co by k tomu hříchu proti Duchu Svatému vedlo a to je pokrytectví. A Ježíš před pokrytectvím (farizejským a saducejským) důrazně varuje. Obě verze, i když jsou proti sobě, mají tentýž základ, pokrytectví. Co je to nejdůležitější? „Milovat budeš Boha…“, ale Boha nemohu milovat bez Božího zásahu a také nemohu milovat Ježíše a nemohu mít věčný život. Musíme tady rozlišit cíl člověka a úkol člověka.   Měl bych dosáhnout cílu. Např. mým cílem je umět hrát na klavír, ale momentálně je mým úkolem jít do hudební školy, nebo koupit si noty atd. Zrovna tak mým úkolem je seznámit se s Božím slovem, Božím vzkazem. To je vlastně sledovaná veličina dle „nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal hříchům (od homosexuality až po dětské zlobení)“. Ta kogniční stránka, stát o správné poznání Boha je nadřazena.  Také jsme u toho „čiňte cesty přímé“, „otevřete bránu“. Měli bychom být služebníci čekající na Pána. Měli bychom být tak napjati, jako když pan čeká zloděje. To podobenství služebníků čekajících na Pána vytyčuje cíl a podobenství o hospodáři čekajících na zloděje vytyčuje takové to napětí, tenzi, pohotovost. Měli bychom být napjati, měli bychom Boha „bombardovat“, aby k nám přišel, aby k nám promluvil atd. Bylo by málo, kdybychom ho nechali pouze mluvit. Jenže my jsme Ježíše ani nenechali domluvit. My jsme ho ani nepustili ke slovu. A dnešní církev ho vlastně také nepouští ke slovu. Dokud rekonstrukce Ježíšovy katecheze nebude vyřešena a nebudeme o to stát, tak vlastně pořád  necháváme Boha mluvit naprázdno. Dalo by se říct, že evangelium je zpráva o Ježíšově katechezi. Nelze to ztotožnit. Čili je to otázka dělání přímých cest, čekání Ježíše s napětím a otevření se mu. Je přitom nutné znát kompetenci Boha a kompetenci člověka, abychom se nepletli do Boží kompetence a sami splnili kompetenci člověka. Poznávací proces, poznávat Boha je v očích Božích to nejdůležitější, protože nepůjdu li za poznáním Boha, nemohu Boha milovat. Láska k Bohu není jenom pouho pouhý dar. Je to polotovar, který člověk musí dopracovat, dotáhnout a kdy se sám musí rozhodnout. Čili musí mít tady model. Je otázka jestli má smysl rozhýbávat motivaci, dokud mne to nebude dáno a tak silně táhnout jako, řekneme, počítač. Protože bez Ježíše to nejde. To co bylo dříve je nezaručené a chtělo by to tak jako tak zásah Ducha Svatého, plně se s ním ztotožnit, plně o něj stát. Ježíš říká: „Beze mne nemůžete dělat nic…Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“. Čili, když já budu usilovat bez Ježíše, tak do těch dobrých skutků si mohu zanést infekci. V první řadě by člověk měl stát o to, aby byl pod vlivem Ducha Svatého a pak může dělat dobré skutky, dobré věci. Ano, jsou věci, které jsou „před“ Duchem Svatým.

Představme si, že jdu do kina a řeknu: „Já jsem nezlobil a tak mne pusťte do kina“. Oni se mne zeptají: „Kde máš lístek?“ Slepec, který by chtěl jít do kina, tak i kdyby si koupil všechny lístky, tak mu to není nic platné, z toho kina nebude nic mít. Jako by v tom kině vůbec nebyl, protože nevidí na plátno. Problematika nebe je několik psychických programů a jeden z nich je kontakt s Bohem, který nám není dán na klíč, ale je otázkou našeho rozvoje. Žijeme ve světě, kde hodně věcí není vidět a musím si uvědomit, že jsem mrzák, že jsem chcíplý, že nemám pořádné oči, že nemám kontakt s Bohem. Adam s Evou se viděli v ráji s Bohem v lidské formě. To ale není ta definitivní forma, která je daleko dokonalejší, kdy uvidím Boha, tak jak ve skutečnosti je. Abrahamovi se Bůh zjevoval také v lidské formě. To je kontakt na nižší úrovni. K Mojžíšovi Bůh mluvil z ohně a když Mojžíš chtěl ho vidět, tak Bůh mu řekl: „Nemůžeš mne vidět, zemřel bys.“  Pro kontakt s Bohem organismus vyžaduje zcela nové vlastnosti. Kdybychom se my setkali s Bohem, byly by to hrozné trapasy. Vzruchy, které probíhají v mozku jsou o několik řádů pomalejší, než elektrické impulsy (které se šíří téměř rychlostí světla). Kdyby mozek nebyl úmyslně zpomalený a pracoval rychlostí, jako se šíří elektrické impulsy, tak takové vyslovení „dobrý den“, nebo udělání jednoho kroku by trvalo relativně hrozně dlouho (jako několik měsíců). Čili bytost s takovýmto mozkem by větu říkal v jeho čase a domluva by byla nesmírně těžkopádná až nemožná. Tak jako jsem, nemohu být partnerem pro Boha. Jako nebešťan musím letět nadsvětelnou rychlostí. A to jsem uvedl pouze jako model mozku sice stejné konstrukce, ale na bázi elektronických prvků. Takový člověk by nemohl existovat ani z hlediska biologického, protože by člověk potravu nestačil strávit. No a v nebi bych byl s mým mozkem superdebil. My si neuvědomujeme, že máme mrzácký mozek, abychom vůbec mohli žít. Vidět Boha, z toho by člověk zcvokatěl z té přemíry informace. I kdybych měl oči s rozlišením jako mikroskop a viděl bakterie, tak bych se zbláznil z toho, kolik informací musí mozek zvládnout. Tahle ta nynější forma života není vůbec vhodná pro nebe. Já mám být v nebi Božím synem, Boží dcerou. Mazlení manželů je minimazlení a Bůh se s námi bude mazlit také.

Otázka nebe obsahuje dva základní problémy, jednak otázku vybavení a otázku kompatibility.

1. V nebi nebešťan Boha vidí. Vyvstává tedy problematika možnosti vidět Boha.  Abych mohl jít do nebe, musí dojít k transformaci organismu na organismus jiného typu. V přírodě máme k tomu dost příkladů. Např. pulec se mění na žábu (plynulý přechod), nebo housenka na motýla (model smrti a vzkříšení). Člověk se současným typem organismu nemůže Boha vidět a velká chyba je, když si ho začne zobrazovat. Člověk si nesmí Boha zobrazovat, aby si uspokojil své oči (často ztotožňujeme také např. sochu Panny Marie s ní a obracíme se k soše). V tomto případě je to chyba daleko horší než u židů. Tam se to dalo zakázat. Pakliže to my nemáme zakázané, vzniká daleko skrytější chyba a člověk si vůbec neuvědomuje, že se dívá na celou tu věc zkresleně. Člověk si představuje Boha jako něco, co je vidět a chce z té představy žít. Člověk musí počítat s Bohem, který není vidět. V běžném životě lidé nejsou zvyklí počítat s tím, že spoustu věcí nevidí. Přitom příkladů práce s neviditelnou realitou máme hodně (fyzika, elektrotechnika, chemie aj.). Slepec, který by chtěl jít do kina, tak i kdyby si koupil všechny lístky, tak mu to není nic platné, z toho kina nebude nic mít. Jako by v tom kině vůbec nebyl, protože nevidí na plátno. Žijeme ve světě, kde hodně věcí není vidět a musím si uvědomit, že jsem svým způsobem mrzák, že nemám pořádné oči, že nemám kontakt s Bohem. Adam s Evou se viděli v ráji s Bohem v lidské formě. To ale není ta definitivní forma, která je daleko dokonalejší, kdy uvidím Boha, tak jak ve skutečnosti je. Abrahamovi se Bůh zjevoval také v lidské formě. To je kontakt na nižší úrovni. K Mojžíšovi Bůh mluvil z ohně a když Mojžíš chtěl ho vidět, tak Bůh mu řekl: „Nemůžeš mne vidět, zemřel bys.“  Pro kontakt s Bohem organismus vyžaduje zcela nové vlastnosti. Kdybychom se my setkali s Bohem, byly by to hrozné trapasy. Modelově si to můžeme ukázat na tomto příkladu. Vzruchy, které probíhají v mozku jsou o několik řádů pomalejší, než elektrické impulsy (které se šíří téměř rychlostí světla). Kdyby mozek nebyl úmyslně zpomalený a pracoval rychlostí, jako se šíří elektrické impulsy, tak takové vyslovení „dobrý den“, nebo udělání jednoho kroku by trvalo relativně hrozně dlouho (jako několik měsíců). Čili domluva s bytostí s takovýmto mozkem by byla nesmírně těžkopádná až nemožná. Takový člověk by nemohl existovat ani z hlediska biologického, protože by člověk potravu nestačil strávit. No a v nebi bych byl s mým mozkem superdebil. Takový, jako jsem, nemohu být partnerem pro Boha. Jako nebešťan musím např. letět nadsvětelnou rychlostí. Vidět Boha, tak z té přemíry informace by člověk zcvokatěl. I kdybych měl oči s rozlišením jako mikroskop a viděl bakterie, tak bych se zbláznil z toho, kolik informací musí mozek zvládnout. Tahle ta nynější forma života není vůbec vhodná pro nebe. Já mám být v nebi Božím synem, Boží dcerou. Ta otázka biologické transformace je naprosto nutná a abych se k tomu člověk dostal, musí počítat s tím, že je slepý. A naučit se to musím v konkrétní situaci s lidmi a ne prosazovat bezmyšlenkovitě (slepě) svůj názor. Ve Starém Zákoně byl zákaz Boha zobrazovat. Podle Ježíše: „Bůh je všude, i v místnosti, kde právě jsi. Modli se k němu sám, k žádné soše. Bůh je všudypřítomný“. Já jsem slepý, já musím s Boží přítomností všude počítat. A od toho je Eucharistie, která mi má dodat nové oči a novou formu organismu. Jakmile já začnu vycházet z toho jak já věci vidím a nepočítám se svou slepotou, tak jsem vedle, protože nemám zpětnou vazbu pro vytváření pohledu na neviditelnou realitu, na neviditelného  Boha a na své chyby. Trénink k tomu je, aby člověk počítal s chybami, o kterých neví. Právě proto jsou ty spory a proto je důležité se smířit s bratrem. Proto jsou také hříchy, protože hřích je signál, že vidím a chápu věci špatně. Čili: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Lidé mají tendenci říkat: „Já věřím“. Jenže Ježíš říká: „Pozor, říkáš vidím…“. A to „vidím“ se týká jednak postoje vůči Bohu a také postoje k vyhodnocování sebe samého. Nutné je ale si uvědomit, to „vidíme“ samo o sobě není chybou, pakliže mám informaci ověřenou. Z toho „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ by se zdálo, že to vidíme je superhřích. A přitom to není hřích. Abych se naučil tomu, že jsem slepý, tak se musím zabývat se svými chybami. V manželství často člověk si myslí, že má správný názor, ale manželé se musí vzájemně kontrolovat, ale také sebe. Člověk musí počítat s možností nesprávných názorů a nutností jejich korekce. A to patří do toho odpouštění. Nestačí se pouze smířit. Je nutné dospět ke správnému pohledu na věc, jak ve skutečnosti je. Odpouštění není to, že když se hádáme, tak já noblesně si řeknu, že se nebudu hádat a udělám kompromis. Takhle dělá kompromisy církev. Nejdříve to byly křížové výpravy a nyní se dělá nekvalitní ekumenismus. Ale neřeší se problematika Bible. V mezilidských vztazích musím počítat s tím, že buď se pletu já, nebo ten druhý. A v té chvíli sporu se cejchuje naše svědomí. Kdežto tam, kde něco dělám, tak necejchuji svědomí, ale jednám podle toho, jaké je. Cejchování tedy probíhá ve chvíli sporu. „Když vyřeším všechno, tak v pořádku“. Když ale na to nejsou lidé „staveni“, tak proto přicházejí ty spory, které člověk musí řešit. Když nevyřeším spory a dál si říkám, že „vidím dobře“ (to znamená, že si necejchuji svědomí), zastaví se rozvoj osobnosti. Pak se objeví hříchy, pak maléry a pak nakonec dojde k degradaci člověka na nižší úroveň. Člověk, který není na to zvyklý a žije v představě „já sám“, tak ten se těžko smiřuje s prohrou. Morálka to řešila tak, že bylo popsáno, co se má a co se nemá dělat. Proto zpytování svědomí večer vůbec neodpovídá skutečnosti. Na každé jednání nemohu mít recept. Podle toho jak dalece si uvědomuji, že to co jsem vyfasoval je zmrzačené, tak nemusím být zmrzačený v tomto životě. Pakliže si to neuvědomuji, tak musím být dál mrzačený a když to nepomůže, pak musím být degradovaný. Dobrým příkladem je moje zkušenost reakce jistého člověka na barvoslepost. Nechtěl to uznat, až došlo k hádce. Udělal jsem test, který barvoslepost prokázal a barvoslepý na to prohlásil: „Vy jste se na mě smluvili“. Víme, že barvoslepost není vidět přímo, ale nepřímo. Člověk, který se dostane do sporu, buď začne počítat s tím, že je barvoslepý, nebo začne obviňovat druhého. A tohle to pak směřuje ke hříchu proti Duchu Svatému. V náboženství máme podobně barvoslepost psychickou. Když Ježíš něco apoštolům neřekl (a zdálo by se, že jim to mohl říct), tak je to tím, že je degradoval na nižší úroveň. Nejdříve jim za určité věci vynadal, ale později už ne. Recept na to, jak řešit otázku „barvosleposti“ je: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Musím si uvědomit, že mám „primitivní“ oči, které jsem vyfasoval, ale že mám také možnost získat kvalitní oči. Když ale já si říkám „já to vidím“ a vycházím z toho, jaký jsem, to co jsem vyfasoval, je jako na vojně nějaké škrpály.Když sám jsem přesvědčen, že jsem dobrý, tak ten druhý mi nemůže vysvětlit, že jsem blbý.

2. Další věc je problém kompatibility s Bohem a s nebešťany. Např. satan má určitý kontakt s nebešťany, ale u něho hraje roli to: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“ (nebo Ceaserovské: „Raději budu v poslední vesnici první, než v Římě druhý“).  Ďáblova motivace je „pokloň se mi“. On se nechce smířit s tím, že Bůh je silnější. Mnoho lidí má vlastní zkušenost, že to závisí na přístupu člověka k věci a typické např. pro typ člověka „fanda“ (radioamatér) je, že dělá s chutí a nedělá z donucení a přitom má snahu držet se lepšího partnera (když je nablízku). Když jemu rádio hraje, tak to neznamená, že mně přestane hrát. A když on to má vylepšené, tak se zájmem se ptám, abych si to mohl také udělat a on mi to rád řekne. Fanda je přitom shovívavý k slabému (pozor, tohle neplatí v případě učitele a žáka, za kterého učitel nese zodpovědnost). Fanda je fandovi bratrem. To platí u jakýchkoliv fandů. Fanda nepotřebuje drogy, alkohol, cigarety a předčasné partnerské vztahy. Žádný fanda nejde rozbíjet telefonní budky. To dělají kluci, kteří neumí nic dělat a chtějí být středem pozornosti. Čili tady během života musím být fanda na nějakou věc. A to je zase problematika mamonu. Nejsem-li fanda a dělám věci z povinnosti, tak je to jak se říká zabité, protože věci, které dělám, by mne měly táhnout. To záleží na postoji a postupu vůči profánním zájmům. Tohle je věc, kterou si musí každý člověk projít sám u sebe, jestli vůbec na něco fanda je. Tím slovem fanda, je míněn aktivní fanda. Ve sportu to nejde, protože ve sportu máme zákonitě oponenta. Fanda ve sportu je divák a hráč má v zásadě oponenta.  Naopak u Mastermindu jsem zažil, že ten hodnotitel měl radost, že se mi podařilo udělat správné řešení. Tím se stal mým spojencem. Když se mi nedaří, nebo prohraji u Mastermindu, tak nejsem otrávený. Souvisí to s motivací. Když mám špatnou motivaci, budu závodit a když prohraji, dostávám se do situace ne „fandy“, ale „fintílka“. Když má dívka hezké šaty a zakládá si na tom a přijde jiná, která má také hezké šaty, tak je pro ní oponent. Pakliže si ta dívka ty šaty ušije, může naskočit motivace fandy, kdy si budou navzájem sdělovat, jak to která dělá. Musí tam být ta činnost. Podobně je nutné mít postavenou správně koncepci prestiže. Když má člověk ale vadnou představu prestiže typu „já sám“, tak s takou představou nemůže jít do nebe. Ježíš říká: „Sám ze sebe nemohu dělat nic“. My nezmůžeme nic bez Ježíše a Ježíš bez Otce. Cílem tedy je najít určitý typ činnosti, na které je vidět, zda li jsem dělal správně nebo dobře. A přitom musím být fanda. A když nejsem, tak musím přejít na druhou věc a to jsou spory s těmi, které mám nejradši. Koneckonců, já musím před Bohem vyřešit spory s každým, ale s těmi nejbližšími je třeba začít. To může dokonce začít „ponorkovou nemocí“ mezi nejbližšími a třeba najít, v čem to vězí. A opět ten recept je: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To znamená, že to, co chci po tom druhým, začnu dělat sám. Např. vidím, že ten druhý něco dělá, co mi leze krkem. Vytyčím si, co bych chtěl, aby on dělal, jak by ten druhý měl vypadat správně. Čili, já si udělám představu správného partnera. Pak začnu sám toho „správného partnera“ realizovat a uvidím buď, že to jde ztuha, nebo dokonce uvidím, že moje představa „správného partnera“ je nesprávná. Tady se ukáže, že buď on je špatný partner, nebo moje představa „správného partnera“ je špatná.

Nestačí tedy jenom uznání Boží priority, ale také mít správný postoj sám vůči sobě, abych se vedle Boha mohl cítit jako Boží syn, rsp. Ježíšův bratr, nebo sestra, který to může dotáhnout na tu nejvyšší úroveň. V listu Laodicejským (Zj 3,14-22) se říká, že „vítěze nechám sedět vedle sebe na trůnu…“. To je ale už vyzrálý nebešťan na plné úrovni Kristově. Samozřejmě, že ne každý to dotáhne tak daleko.

3. Z evangelia můžeme vyčíst, že v nebi jsou různé úrovně nebešťanů. Ty úrovně jsou odstupňované podle toho, jak zde nyní žijeme. My sami si nastavíme ty parametry. To jsou ty různé hřivny a v nebi pak „budeš pánem nad 10 městy atd.“ Podobně jsou různé stupně posluchačů (viz. Jan, Petr a Jakub, ostatní apoštolové, ostatní učedníci, lid). Ten, který je na vyšší úrovni, může mít jinou povahu. V nebi jsou jiné nároky na konstelaci jeho povahy, než u toho, kdo je na nižší úrovni. Ten, kdo je na nižší úrovni se zase musí smířit s tím, že jsou tam starší bratři, kteří jsou na vyšší úrovni. Na druhé straně, když já budu tím starším bratrem, tak mi to nesmí lézt do hlavy a nesmím se dostat do té situace „pokloň se mi“. Takže tato  otázka by se měla řešit už tady během života, např. soužitím mezi lidmi, mezi manžely, aby si zvykli na ten stav „vyvážených“ povah, aby dokázali být šťastni a nevznikali mezi nimi disharmonie.

4. Zvlášť závažný problém je ponorková nemoc s Ježíšem. Kde jde o supertěsný kontakt z toho důvodu, že tak jako Otec je stále v Ježíšovi, zrovna tak člověk má Ježíše v sobě v tom věčném životě a v tom supertěsném kontaktu mohou jeden druhému sahat do paměti. Bůh mi může sáhnout do paměti a já mohu Bohu sáhnout do paměti podle toho, jak dalece budu rozumět Ježíšovi, do jaké míry budu mít s ním kontakt. Čili, čím vyšší úroveň v nebi, tím těsnější kontakt s Ježíšem a tudíž to nebezpečí superponorkové nemoci vůči Ježíšovi a vůbec vůči nebešťanům tam obzvlášť hrozí a to v plné míře. Čím těsnější je vazba, tím větší nebezpečí ponorkové nemoci.  Člověk je sociální 'živočich', v nebi je kolektiv nebešťanů a mezi nimi musí být soulad. Navíc když Bůh nám nabízí statut „Synovství“, pak i my máme vůči Bohu povinnost. Dle Evangelia cílem je splnit jediné přikázání, lásku. Láska je jednak motivací i odměnou („Tomu, kdo mne bude milovat, zjevím se“). Umožní koexistenci externí a interní. Je to podmínka nutná. Láska je komplex vztahů k Bohu a nebešťanům. Trenažérem je vztah k lidem. Podmínkou Efezkého typu je "láska", nejen jako ochrana před zneužitím moci, ale jako podmínka integrovaného programu. Pokušení a hřích nám umožňují najít vadné programy, které rozhodují o našem vstupu do nebe a umožní detekci vadných procesů.

Povinnost křesťana je odpustit, když bratr o to požádá. Ježíš i někteří světci odpouštěli, prosili Boha za lidi, aby jim odpustil, i když oni o to nepožádali. Tady spíše jde o postoj člověka, postoj Ježíše jak se staví vůči projevenému zlu. To, že jsem odpustil jinému člověku, aniž by ten o to požádal, činí mne kvalitnějším křesťanem, ale tím nezbavuje toho člověka odpovědnosti za své povahové vlastnosti, za to zda li bude spasen, nebo za to zda li se stane nebešťanem, nebo ne.  To jednostranné odpuštění může pro toho člověka znamenat, že na cestě za pokáním Bůh nebude na něm v první řadě vyžadovat, aby šel požádat o odpuštění. Tak dostává tento člověk na začátku možnost obejít tu bariéru předsudků vůči tomu, proti kterému se provinil. Obrátí li se ten provinilý, pak na té cestě pokání k tomu jednou nutně dospěje, že požádá o odpuštění. Po delší době se na danou epizodu začne dívat jinak. Naučí se připouštět, že dělá chyby a tudíž, že je dělal i dříve. Na jiných věcech ten člověk vyřeší otázku oslovitelnosti. 

Aby člověk mohl být učedníkem Ježíšovým, tak musí vyhovovat určitým podmínkám. V nich jsou obsaženy i ty podmínky narůstající lásky k Ježíšovi. Ale jsou ve hře také konečné parametry pro pobyt v nebi. Např. i když člověk nebyl Ježíšovým učedníkem, tak nemůže mít mentalitu fintílka, nebo Ceasarovskou mentalitu, ale mentalitu fandy. Jinak by vznikla inkompatibilita s Bohem a nemohl by Boha milovat. Zavrženci by rádi byli v nebi, ale chtěli by si ponechat svoji mentalitu. Ježíš říká: „Budete chtít vejít, ale řeknu ´neznám vás´“. To je třeba chápat ve smyslu ´zanechám vás´. Kdyby nebyl zanechán, byl by mezi nebešťany rušivým elementem. Proto máme v Bibli: „Miluj Boha celým srdcem, se vší mysli, síly, duše…..“ Nejde o úkony vynucené, ale o nastavení parametrů osobnosti, člověk musí být ´fanda´, aby se snesl s Bohem a kolektivem kolem něj, ne ´fintílek´. Styk s Bohem musí být pro člověka zdrojem radosti. Rovněž do nebe se nejde za skutky, zásluhy. V nebi je nutné vydržet bezkonfliktně. Proto je nutné mít příslušné parametry osobnosti. „Milovat ze srdce“ znamená mít příslušné stereotypy, které nyní vedou k lásce a po smrti budou zdrojem radosti ze setkání. „Ze vší mysli..“ znamená mít jasno, plné přesvědčení a ne být ano, ne, tak i onak. „Ze vší síly..“ znamená mít dominující, suverénní motivaci (nebude však asi třeba výlučná motivace, ale dominující, suverénní). Když člověk chce milovat, tak ve vztahu k Ježíšovi to bude narůstat. Nejdříve je to milovat někoho druhého, vytvořit lásku, i na bázi sociálních vztahů a pak to bude narůstat.  Pravděpodobně to bude narůstat podobně jako nárůst poznání a víry (Jan 10,38). Nejdříve bude vztah vůči bližnímu a když by se měl člověk setkat s Ježíšem, tak to bude nejdříve „tesař z Nazareta“. Člověk si musí vytvořit takové parametry, aby se sociální vztahy mohly vytvořit a psychologické vybavení mohlo rozvíjet (i když na počátku může být darem – zrak, sluch, schopnost čtení, schopnost mluvení, schopnost lásky, dar jazyků (ty se mohu také naučit) atd.). Čili láska se má vytvářet, na začátku je to vztah a pak láska vůči bližnímu. Vztah vůči bližnímu je traktor nebo prototensor. Jsou tedy zde vztahy přirozeného charakteru, ať už charakteru sexuálního, nebo sociálního, nebo vztah jako součást „tlupy“. A pak jde o to, aby člověk rozvíjel ten tensor, protože v něm je ten tensogen pro sociální vztahy a také aby řešil ty problémy související s odpouštěním a vyřešením zábran („zhřeší li bratr tvůj, tak nemlč, ale řekni mu to a nedrž to v sobě“). Podle těchto zásad se konkretizuje ten tensor a vzniká přátelský vztah. Začne odbourání fintílka, vytvoří se potřebné sarkické (softwarové) komponenty pro udržení sociálního vztahu (to souvisí s tím „duch ochoten a tělo je slabé“). Takže podobně jako v případě Jan 10,38 – „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili ….“, bude probíhat ten sled způsobem „milujte svoje kamarády (nebo svého partnera), vyřešte problémy soužití, naučte se vzájemně si odpouštět (zpětnovazební smyčka pro vylepšování a likvidaci konfliktu a pro přizpůsobování své povahy pro život v mikrokolektivu) a odlaďte svou povahu. Člověk se stane kompatibilní s partnerem, kompatibilní s partnerem v těsném kontaktu, musí být nastartovaný „fanda“ a ne „fintílek“. Tím se získávají potřebné vlastnosti pro soužití v těsném kolektivu. Mikrokolektiv je modelem těsného kolektivu a v nebi je „supertěsný“ kolektiv. Ponorková nemoc vzniká snáze v mikrokolektivu, kde je malá možnost střídání partnera. Tam je těsnější kontakt v důsledku malého počtu partnerů. V nebi, i když je velký počet partnerů, je „supertěsný“ kontakt s Bohem a přes Boha může být i supertěsný kontakt s jinými nebešťany. Aby to u člověka nevznikalo, je nutné vyřešit, aby člověk byl schopen Boha milovat. Vrátíme-li se k tomu Jan 10,38, napřed je to jakýkoliv tensogen typu láska, který se pak musí konkretizovat. K tomu musí být odbourány zábrany a ten tensor vzniká (konkretizuje se, nebo rozšiřuje se) teprve tím, že člověk k někomu ten vztah aplikuje a tím se ta láska rozvíjí. To vybavení (hardwarové – to je věc daru) je poměrně malé, ale nutno je pak konkretizovat. Nejdříve člověk musí být kompatibilní s jiným člověkem, pak může s ním navázat kontakt a pak vůči němu bude vznikat tensor tj. že ho rád vidí, že je rád s ním, rád s ním dělá a bude vznikat láska. Jenže vedle toho může být ještě „fanda“ a „fintílek“. Když ti partneři nebudou mít nakonec společné zájmy a jeden z nich bude fintílek“, může se chtít předvádět. Když partneři nemají společné zájmy a nejdou si do cesty, láska je na nižší úrovni. Čili to „Miluj Boha nade všechno…… z celého srdce atd.“ znamená, že ne pouze tensogen a tensor je konkretizovaný na Boha s tím ,že jsou odbourány předsudky,  ale že člověk je současně „fanda“ a to ve stejné oblasti jako Bůh, což znamená, že se jim spolu bude dobře dělat (viz společná práce s mistrem v truhlárně, kde společná práce sbližovala a vytvářela přátelství. To přátelství by bez té práce nevzniklo). Čili ten vztah vůči Bohu musí být fandovství. Kromě typu „fanda“ a „fintílek“  může být také typ „zamilovaný konzument, kde tam ta láska bude velice zúžená a tudíž nebude milovat celým srdcem, ale milovat jenom „částí srdce“. Je to konzument, je to věrný manžel, on má manželku rád, ale nemají společné zájmy. Jinak je to poklidná domácnost. Kdežto v případě Curiových (vezmeme si to jako model), tak ti se měli jednak rádi a také měli společnou práci, oba byli fandové ve stejném oboru a to je zdá se ono „milovat Boha celým srdcem….“. Čili je tady několik aspektů: je to ….aspekt, pak je to bezkonfliktní láska (bezzábranová) a pak je to nerozpolcený člověk (nedotazovat se mrtvých, nehledat věštění apod.), který se dotazuje živého Boha. Vrátíme-li se k analogii k Jan 10, 38, můžeme říci: „Milujte člověka, tím splníte podmínky (nebo vytvoř podmínky pro rozvoj lásky, najdi si partnera, abys mohl odbourat překážky). Čili ne pouze uživatelská láska, to by bylo málo. Pak se ti zjeví tesař Ježíš z Nazareta. Pakliže partneři nejsou fandové ve stejném oboru (což je ideál), tak alespoň aby byl člověk fanda pro vyřešení těch problémů, alespoň v některých oblastech. Tak jako láska k Bohu není vůbec monopolní, tak partnerský vztah (kamarádský a dokonce i manželský) nemusí být monopolní. Manžel vůči manželce může být uživatel, kdežto ideálem by bylo, aby alespoň v něčem oba byli fandové. Podobně jako u Jan 10, 38, můžeme říci: „Milujte bližního, aby vám byl umožněn kontakt s Ježíšem, abyste dostali nadpřirozený tensogen a mohl si se tak naučit milovat Boha a bližního tím vyšším způsobem – vybudovat si nadpřirozenou lásku („kdo by podal číši studené vodu někomu, kdo je mým učedníkem...."). Také lze říci (druhý aspekt): „Milujte bližního, aby sis vytvořil sociální vztahy, pak ti přijde do cesty Ježíš, vytvoříš kvalitní sociální vztahy, přijmeš Ježíše jako proroka, Ježíš se ti prokáže jako Boží Syn a budeš moci rozšířit ten vztah vůči Ježíšovi. První aspekt je přechod z přirozeného na nadpřirozený tensogen. Může být nejdříve kvantitativní rozvinutí tensogenu a pak přechod na kvalitativně vyššího typu. Druhý aspekt neuvažuje změnu kvality tensogenu, ale růst partnera. Ve skutečnosti, když se láska rozvíjí, kvantitativně roste jednak tensogen a přechází na vyšší typy a zrovna tak se zvyšuje (mění se partner), čili přichází na řadu vyšší partner. Tj., nejdříve se seznámím s člověkem a pak se seznámím s Bohem. Přirozený tensogen – např. vztah sexuální, vztah přátelský, vztah dětí vůči rodičům, vztah dětí mezi sebou, vůči partě, kolektivu atd. není li vztah dobře saturovaný (např. jedináček, kde sociální vztah doma dobře nefunguje), tak pudově si bude chtít ověřit vztah s jinými partnery nebo partou. Když to rodinné prostředí bude dobré, tak dítě ze začátku „ochutná“ tu partu a nakonec couvne a bude ho to táhnout domů. Sex je tensogen asi ten nejnižší. Jednak ho mají zvířata a jednak je dán tzv. „na klíč“ a je nutné ho pouze udržovat. Podobně vztah dětí k rodičům a obráceně je do značné míry daný. Ale přátelství mezi odborníky je daleko náročnější na výstavbu. Dá se říct, že člověk si snadno najde sexuálního partnera, ale těžko si hledá partnera do přátelství, nebo vybuduje přátelství, protože je tam daleko více komponent, které jsou v kompetenci člověka. Vybudované přátelství má proto širší dosah. Přirozený vztah se může vyvíjet i mezi manželi. U starých lidí už zpravidla sex nehraje žádnou roli a ten sociální partnerský vztah může být velice vypracovaný. Některé pudy není nutno dotvářet, konkretizovat (vztah malého dítěte k rodičům), ale jiné vztahy naopak je nutné konkretizovat. Problematika lásky je podobna problematice vztahu zvířete vůči člověku. Vztah člověka k člověku může být dokonkretizován do různé kvality, podobně jako je to u kočky nebo psa vůči člověku. Mohou být různé typy vztahu. Pak také může být vztah nějaké šelmy k člověku, která má strach z karabáče atd. V manželství to může být takový vztah, kde ti lidé se bojí nehřešit (vědomí povinnosti, byt by to hřích apod.) a tak jsou to věrni manželé. Jenže vezměme si příklad toho, když 25-letý si vezme za manželku 70-letou bábu. On to dělá kvůli penězům, on ji není nevěrný, hříchu proti 6. přikázání se nedopustil, z hlediska morálky je nepostižitelný, ale přitom tam není láska, protože on to dělá kvůli penězům. Čili je o na úrovni prostituce, ne li horší. Taková prostitutka bude na tom třeba lépe, bude li se na ní vztahovat to „Milovala mnoho a mnoho jí bude odpuštěno…“. Na takovémto případě je vidět, jak to naše zpytování svědomí je nedostačující, protože tady nejde o tu lásku, tady nejde o rozvoj osobnosti, ale spíše o mrzačení osobnosti. Nestačí pouze vyjmenovat „dělal jsem to a to, nedělal jsem to a to…“. Nedělat hříchy není láskou. Přepokládejme, že by se to tomu mladíkovi podařilo dodržet, což není zrovna dvakrát pravděpodobné. Právě naopak, je pravděpodobné, že P. Bůh toho člověka musí „vyhodit z kolejí“ nějakou havárii. Přikázání lásky je de facto příkaz rozvíjení osobnosti. Je to heautogenese. Tak jako jsou různé stupně heautogenese: a) vdova a soudce, neodbytný přítel, b) pozvaní c) nahnaní. Ježíš těm, kteří nepochopí jeho nauku jako zajímavou, ale promarní své povolání a odmítnou pozvání na hostinu, svatbu a byli by zavrženi, dává Ježíš poslední šanci, nahnání na svatbu. Nahnaní budou na soudu stát s velkým strachem, ale pak pro ně to bude poslední cesta "nahnaných do nebe". A tak je dobré neznát podmínky pro nahnání. Snadno by to mohlo vést ke zneužití. Takový ten typ nahnaného je podobný modelově sexu u zvířat. Tomu člověku budou dány povahové vlastnosti, aby byl kompatibilní s nebešťany. Zvířata maí nejen sex, ale i jiné vlastnosti pudy pro získání kompatibility („manželství“ labutí apod.). Takhle to ale nelze člověku za života dát, protož by tím nebyl splněn cíl heautogenese, kde člověk se musí nejprve sám nad těmi věci zamýšlet a nejde jenom o to, aby něco schválil (aby byl pozvaný), ale ideálem ovšem je, aby byl neodbytný přítel (self made man). To neznamená, že by nepracoval s dary, ale že se o ně popere. „Pozvaný“ dostane návod, kdežto „neodbytný přítel“ vyhledává a vytváří ty vztahy vůči bližnímu. Dalo by se říct, že člověk může být typem „pozvaný“ a pak „neodbytným přítelem“ ve vytváření vztahů. „Neodbytné přátelé“ jsou ti, kteří se zvednou. Jistě, P. Bůh dává komu jak chce, to je pravda, ale člověk má exusii brát si dary, hospodařit s nimi a tak Bůh ne rozdává nahodile, ale dle zákonitosti, jak kdo s těma dary pracuje. Je vidět, že člověk má obrovskou suverenitu ale také „někdo z lidí“ (ten, kdo to vyřeší) má suverenitu. V určitých oblastech je tom také „někdo z nebešťanů“ (např. když anděl říká, že byl poslán …). Bůh nedělá všechno sám.

Mikrokolektivy s větší důvěrou jsou velmi důležité. Nelze je ničím nahradit. Jen zde se otevírají možnosti kontaktu. To je nutný trénink pro nebe. V mikrokolektivu vznikají snadno osobní vztahy, ty jsou pak modelem pro představu vztahu k Ježíši. V tomto kolektivu je radost pobýt. Pak si mohu představit a přát, že po smrti bych chtěl mít takovýto, nebo lepší kolektiv. Kdybych se setkal s Bohem, tak by bylo prima s ním být. Toto je představa nebe zcela reálná, představitelná. Představa Boha "VISIO DEI BEATIFICA" je prázdná fikce. Je třeba si vytvořit mikrokolektiv tohoto typu a pomocí něj si dělat představu nebe. Samozřejmě by lidé v něm měli mít co nejvíce zájmů, aby mohli o nich hovořit. Aby měli členové kolektivu představu o cenném partnerovi, který je co nejlepší. Nejsou-li v kolektivu lidé kvalitní, snadno vzniká pocit „šéfa“. Snadno je pak sebevědomí konkretizováno v samolibosti, pýše. Nedává-li mikrokolektiv členům představu "kvalitních partnerů", tak není už modelem nebe. Potěší, ale snadno se stává brzdou rozvoje osobnosti. Nemusí být všechny zájmy stejné, to by bylo těžké partery najít. Ale aby některé zájmy byly stejné, aby byla možná komunikace. Tedy v mikrokolektivu tohoto typu snadno dochází k otevření se v oblastech osobních, k možnosti si konfrontovat názory, případně je opravit.

Podobně jako v dobrém mikrokolektivu, v nebi si každý dělá co chce. Hodně lidí by řeklo: „To v tom nebi je asi pěkný nepořádek“. Jenže ono to platí a ti lidé si to špatně představují. Když si lidé chtějí zahrát hokej, tak tam jsou určitá pravidla, něco je dovolené, jiné zase zakázané a je tam také rozhodčí. Když si ale chtějí zahrát šach, tak obě strany musí dodržovat přesně stejné pravidla. Čili při šachu oba partneři přijímají stejná pravidla, každý si dělá přitom co chce. Jistě každý z nich chce vyhrát, ale když dodržuje pravidla hry, tak mohou hrát. Ano v tomto případě jsou soupeři. Ale u takového Master Mind, kde na začátku není nastavena otázka prestiže kdo vyhraje, viděl jsem, jak ten klasifikátor tomu druhému nadržuje, fandí. Čili záleží na tom, jak je celá ta věc postavena. Podobné je to u fandů v kroužcích (radioamatéři, astronomové, geologové apod.). Jistě i mezi fandy lze rozlišit fandy „prestižní“ a fandy sledující efekt. Tam je to ale snadno rozlišitelné a klasifikovatelné. V takové partě může nastat situace, že někomu rádio nehraje a tak jde za někým, komu to hraje, se poradit. Ten ale, kterému rádio hraje může mít postoj typu: „Jsem rád, že mi rádio hraje“, nebo „Jsem rád, že mi hraje lépe“. To už je prestižní fanda. Ale u fandy, který je rád, že mu to hraje, nevadí, že jinému to také hraje, dokonce lépe. Je to podobné tomu, že když něco jím, tak mi nevadí, že tomu druhému to chutná také. Tady záleží na tom, jakým způsobem nastavím tu motivaci a podle toho, jak postavím tu dominanci těch faktorů mohu být na druhé straně otrávený tím, že tomu druhému rádio hraje také. Čili tady je vlastně vadně aplikovaná prestiž. Když já mám ale objevovatelský pud, tak ten není diskvalifikován úspěchem druhého, ale naopak vede mne k tomu abych s těmi, co jsou dál chtěl spolupracovat. Je li ten, komu to hraje také objevovatelský typ, tak rád řekne jak na to šel a jak toho dosáhl. A když o tom bude povídat, tak si to sám upřesní také. Takže máme problém prestiže versus objevovatelský „pud“.    

Bůh má přání, aby se s nebešťany nenudil. Říká se, že je v nebi pohoda, věčná radost. Ale kdy se člověk teší? Kdy je naplněn radostí? Je to např. když je příjemně překvapen.  Dále, když jsou jeho zájmy uspokojeny, nebo při tvůrčí a plodné práci, při objevování, když vidí osobní pokrok (že mu práce jde dopředu), když určité věci pochopil, když si hraje, když je aktivní fanda, při nabírání nových poznatků, při pochopení určitého problému a zákonitosti, při zvládnutí opravy něčeho chybného. V nebi, když nebešťané působí na mne příjemně, nejsou žádné nemoci a utrpení, nejsou příbuzenské vztahy. Kdyby se člověk v nebi vázal příbuzenskými vztahy, tak by ostatní diskriminoval. Dále tu hraje roli úroveň (síla) touhy po dalším rozvoji. Vyvstává tu možnost spolupráce s Bohem při tvoření. Boží řád v nebi jede důsledně podle evangelia. Hlavní důraz se klade na otázku psychologickou, aby pak člověk obstál v kontaktu s Bohem a s nebešťany, proto musí umět uznat chybu, mít ochotu napravit se, ochotu naslouchat. Je třeba si uvědomit, že Bůh ví, co si myslím a nedá se vyloučit, že i nebešťané, kteří tam se mnou budou, budou vidět do mého myšlení. Proto jsou tyto psychologické otázky tak primární. To je v evangeliu dokonale popsané. To, že je evangelium částečně zapečetěné, má svůj význam i v tom, aby se lidé těm prvkům naučili jako  např. tvůrčí činnost, vytrvalost v hledání, projevování zájmu, uznat chybu, opravovat špatné představy a návyky apod. Z hlediska této koncepce, Bůh chce člověka vyzvat, vyburcovat k maximální aktivitě. A to nejde jinak, než když bude člověk zdravě myslet, přemýšlet, ptát se, vzdělávat se.

Cílem člověka není bezhříšnost, ale získání parametrů osobnosti, aby člověk mohl být nebešťan. Když se manželé hádají, tak je to symptomem nějakého defektu např. opilství. Podobná souvislost s nebem je model: „Neumíš plavat, tak tě nevezmeme do plaveckého tábora. Nestačí, že umíš hrát fotbal.“ Pro pobyt v nebi jsou stanoveny určité podmínky.

            Podobně na parametr „čistý“ se zapomíná. Ve Starém Zákoně to bylo jasně definováno. Co se týče Nového Zákona, musíme si uvědomit, že „čistota, rsp. nečistota“ je něco jiného než hřích. Žid, když někoho zabil, tak byl hříšník. Když ale někoho pochovával, tak to byl záslužný skutek a přitom byl nečistý. Musel se umýt v tekoucí vodě a jednalo se vlastně o hygienu. Ty pojmy „čistý“ a „nečistý“ nejsou rovnocenné, to jsou dva naprosto různé parametry. Žena, když měla menstruaci byla nečistá. To ale neznamenalo, že měla hřích. To má obrovský dosah. Tady jsou naznačeny dva typy parametrů. Do nebe nevejde nic „nečistého“. To znamená, že jsou ve hře parametry (alespoň některé z nich), které určují, jestli přijdu do nebe a jsou nezávislé na hříchu. A nestačí tedy pouze bezhříšnost, protože mohl bych být (hypoteticky) bezhříšný a přesto nemusím být „čistý“. Nemohu jít tudíž do společenství. To, že si člověk musí umýt ruce v tom Starém Zákoně není zbytečné. A Ježíš říká: „Neposkvrňuje to co vchází, ale to co vychází“. Ježíš mluví o otázce čistoty také. Petrovi říká: „Neumyji li tě, tak nevejdeš“. Petr: „Tak mne umyj celého“. Ježíš: „Máš jenom špinavé nohy. Jste čistí slovem, které jsem vám řekl“. Čili u Ježíše jde o čistotu psychického programu. Když člověk má špatné názory a neví, že dělá chybu, tak nemá hřích, ale je „nečistý“. On by se s Bohem nesnesl, on je inkompatibilní s Bohem. Jenže my jsme otázku takovéto „čistoty“, otázku kompatibility s Bohem „škrtli“. Nečistota starozákonní je modelem nečistoty novozákonní. Nečistý dle Nového Zákona nevejde, nebo bude nebešťanem nahnaným, ale nebude moci zpívat píseň, Zj 14,3 (toto souvisí s evolucí, s počtem hřiven). Je možné se během života očistit? Je zde recept Laodicejským, který umožní vítězi, který byl na tom hůře než obyvatel Sodomy, sedět na trůně vedle Ježíše. Je-li zde Smyrna, která musí trpět, té by také pomohl recept Laodicejským. Pravděpodobně jde také o fakt, že kdyby zde tato možnost nebyla, nebylo by zapotřebí, aby byl v Mojžíšovém Zákoně model nečistoty, nebylo by zapotřebí o nečistotě hovořit.

Nevíme jak to bude v etapě mezi smrtí a zmrtvýchvstání. Ale co můžeme říci je, že to bude pravděpodobně taková situace jaká byla u Ježíše během tří dnů, když tělo leželo v hrobě, kdy mrtvý Ježíš kázal duchům ve vězení. Pravděpodobně dělal to, co dělal za živa lidem, že je křtil a dával jim Eucharistii. Pokud je mrtvý Kristus před zmrtvýchvstáním schopen nějaké činnosti, tak je schopen také nějakého přijímání. Čili v té etapě smrt-vzkříšení bychom mohli být jako Kristus nevzkříšený. Že bychom mohli využívat ty Kristovy komponenty, které jsou v nás. To by znamenalo možnost určité aktivity, která přináší s sebou produkci a saturaci. A tak by mohl mít určitou úroveň nebeské blaženosti, dle toho jaké činnosti by byl schopen.  Pak dostaneme to plné vybavení vlastní i s duchovním tělem.  Pro člověka bude ten poslední soud určitým zážitkem navíc, nějaký kvalitativní skok. Proto Ježíš říká: „Přestaň se mne dotýkat (přestaň mne držet, tak mne pusť),  ještě jsem nevystoupil k Otci“.

Z toho plyne, že musíme mít zpracovanou problematiku Věčného života a kvalitativně ho mít oddělený od Metanoia. Druhá věc je ohlídat kvalitativně jiné stereotypy, protože teoreticky mohu mít dobře zpracovanou otázku věčného života a stereotypy pojedou na bázi „do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy“. Čili otázkou je, jak dalece člověk využívá svých teoretických vědomostí a jak dalece mám zavedeny nové stereotypy. Je to problematika psychologie jak využívat nových teoretických vědomostí, a jak zavádět nové stereotypy a jak ohlídat, aby mi do toho nelezly staré stereotypy. Člověk musí mít jasnou dělící čáru mezi Metanoia, věčným životem a bezhříšností. Lidé chápou bezhříšnost, ale ne Metanoia. Boj s hříchem a půst není Metanoia.

Nebešťan musí být spokojen s tím svým „software“. Aby byl člověk plně spokojen v nebi, tak nemůže mít plně nesaturovanou touhu. Kdyby takovou touhu měl, tak by nemohl být nebešťanem. Takže zřejmě musí dojít k likvidaci nesaturovatelných přání. Když se nevzdá vadného software, kvůli kterému nemůže dostat vyšší vybavení, dostane nižší vybavení, se kterým bude spjato to zapomenutí na vyšší vybavení. Modelově je to, jako když v nebi je někdo jako dospělý člověk a jiný jako dítě, které už netouží aby rostlo. V očistci je náprava ještěmožná, pokud bude možné s tím člověkem ´hnout´. V očistci také může být ta nabídka „pozvaný, nahnaný“, kterou leckdo nepřijme.

Katecheze Ježíše Krista (KJK) dává  čtenáři možnost si  vybrat různé typy  cesty za Bohem. Popsány  jsou ve  Zj 2-3  kapitola (viz. také příspěvek Listy církevním obcím). Je  zde sedm dopisů sedmi církevním obcím v  Turecku.  Popisují  jejich  osudy  a  budoucnost jejich obyvatel.  Obce jsou  blízko sebe,  přesto osudy  jsou různé. Zde vidíme různé osudy, různé typy, různé cesty do nebe. Podle  typu  života  si  křesťan  vybere  různé  typy posmrtného života. Hovoří  mimo jiné  o  nich  i podobenství  o hřivnách, Lk 19,12-25 (vyzískal 1-10 hřiven, bude pánem  nad 1-10 městy). Zde se hovoří o nebeské  hierachii, tj. o stupních hierarchického zařazení nebešťanů. Okolo  hierarchie je více  otázek: a) hierarchie je, b) k čemu je  nutná?, c) co určuje  stupeň hierarchického zařazení? Tyto otázky nelze heuristicky pochopit  jednu po druhé, nelze je ani  kvalitně vysvětlit.  Je nutné  zde postupné  zpracování celé skupiny najednou, pokud chceme pochopit problém co nejdokonaleji. Je to podobné  jako ve fyzice.  Chceš-li mít jasno ve věci atomů, nutno jít do více oborů,  do chemie a do  fyziky. Fyzika  sama o sobě   by  atomy   neobjevila,  chemie   sama  by atomy  sama nepochopila. Lze snadno o atomech  "učit". Pokud někdo chce poznat psychické procesy pro potřebu sebevýstavby, musí postupovat  heuristicky od  nejprimitivnějšího pohledu na sebe. Nestačí zde výklad, klasická výuka. Snadno rozeznáme od sebe červenou a modrou barvu. Nutno  na ně ale ukázat. Nelze je slovy popsat. Rovněž nelze se naučit jezdit  na kole podle knížky. Stejně je tomu  když  hledáme  potřebné  znalosti  pro  rozvoj  sebe  sama. Chci-li  najít co  nejvyšší hierarchický  stupeň musíš  postupovat stejně.

Uvědomil jsem si, že jsme závislí na hmotě. Je to podobná věc, jako závislost na Eucharistii. Dnes jsem si uvědomil problematiku Eliáše a eliášovských typů. Člověk by mohl být šťastný již tady na zemi. Problém jídla („kde tady nakoupíme chleba?….“) nebo nepřátel by si člověk mohl snadno vyřešit. Eliáš žádal Boha, že chce zemřít, aby oponenty pronásledovatelé nemusel vytlouct. Jan 14 – „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já a ještě větší…“. Člověk se může radovat z toho, že je v kontaktu s Bohem, který se projeví tím, že sám člověk bude dělat zázraky. Tady také platí, že je to mamon, který může být dobře nebo špatně využitý. Dělání věcí příjemných musím dělat tak, aby mne to přitahovalo k Bohu. Je to model nebeské blaženosti. Bude to současně pro mne stimulátor pro spolupráci s Bohem a současně modelem toho, jak zacházet sám se sebou. My bychom mohli žádat Boha, abychom byli tady tak dlouho, i někde bokem, abychom mohli to dořešit, než bychom byli schopni přímého přechodu do nebe, bez smrti. Proč je to tak důležité?  Když člověk zemře, tak spousta věcí je plně saturována a abych tak řekl, člověk přestává na hostině růst, na sobě pracovat, protože je spokojený. Je to problematika určitého typu nebe. Já si nebe mohu představit nejen jako hostinu, ale také jako dobrý kolektiv ve fyzikálním výzkumu, kde bych dál mohl dělat. V nebi budou jednak „jídelny“, kde bude hostina a kde se  „budou moci koukat na televizi“ a někteří, kteří budou chtít něco dělat, půjdou si dále „zkoumat“. Někdo nepotřebuje růst a někdo potřebuje růst dál. Je třeba domyslet to „Otec ukazuje Synovi skutky …“ Podobně člověk v nebi by mohl růst. Člověk musí počítat s tím, že je slepý.

            Problém je, že funkce Eucharistie a mít moc stát se Božími dětmi se nahradila tím, že jsme přijati za Boží děti, že jsem adoptováni. Nadřazeným problémem pak není otázka posvěcující milosti, ale „justificatio“ (ospravedlnění). Termín „spravedlivý“ už není brán ve smyslu „fair play“, ale ve smyslu „nehřešit“. Posvěcující milost pak otázku „kdo přijde do nebe“ lokalizuje do nové kvality duše. Zatímco podle Ježíše: „kdo bude jíst mé tělo a pít mou krev, bude ve mně a já v něm“ (Jan 6, 48-58). Ježíš staví na koexistenci jako rozhodujícím  produktu Eucharistie („tak jako Otec je v Ježíšovi, Ježíš je v nás a bez Ježíše nemůžeme dělat nic“). Dnes se říká, že prý dostáváme sjednocení s Kristem při křtu. Ne přes Eucharistii. Ježíš nás prý vysvobodil z otroctví hříchu. Neříká se, že by nám měl dát věčný život. Jenže my jsme zavedli přijímání pod „jednou“ a ne pod obojím. Říkalo se, že to není třeba, protože v těle je automaticky krev. Zapomíná se, že transfuze nenahradí transplantaci, ale, že oboje je v dané situaci potřeba. V Evangeliu je zdůraznění obou faktorů, které jsou na sobě nezávislé. Další věc je ta, že na otázku posvěcující milosti se zapomíná. „Kdo přijde do nebe?“ Běžná představa je „ten kdo nedělá hříchy“ (viz. můj případ se žáky na náboženství). Výsledkem je, že učitelé náboženství a ani kněží tuto problematiku neznají. Vychází to z dogmatiky, není to přesně podle Evangelia. Tam Ježíš posvěcující milost nepoužívá. Přitom platí „když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“. Posvěcující milost je samo o sobě málo, je to otázka koexistence s Ježíšem. Je to jednak nové zrození (podobně jako když z housenky se stane motýl, nebo z pulce žába) plus vytváření koexistence. Nové zrození mi umožňuje tu koexistenci přijímat a rozvíjet. Nové zrození jsou nové základy života, které začnou fungovat v důsledku Eucharistie. To, že se o posvěcující milosti (alespoň) nemluví a mluví se pouze o hříchu je velice nebezpečná věc. Role hříchu je v tom, aby nás vyburcoval ze spokojenosti se sebou, abychom stáli (dogmaticky řečeno) o posvěcující milost. Otázka posvěcující milosti může být docela jasná, ale v semináři je přednášena abstraktně.

Z hlediska člověka a jeho myšlení je nutné Evangelium interpretovat lidským intelektem a materiálem. Ostatně, je-li možný rozvoj člověka během života, proč by měl se zastavit smrtí. Existuje-li přenos informací geneticky na další generace, proč by ti, kdo jsou v nebi, nemohli přijímat další poznatky. Geneticky se přenášejí na další generace transformace získané rozvojem předchozích generací. Pokud máme takto získané "zisky z minula", proč by je nemohli získávat dnešní nebešťané od dřívějších generací. Existuje "dědictví otců", proč by člověk nemohl získat schopnosti od Ježíše. Je zde Eucharistie, která není pouze "připomínkou Ježíšovy smrti", ani "vrcholným zdrojem zbožnosti vůči 'přítomnému JK' ", ale materiálem pro transplantaci Ježíšova hardware. Takže pak platí doslova Otec v Ježíši (Jn 14,10) jako Ježíš v Otci, tak i Ježíš v nás (Jn 6,57). Proč by tato možnost nemohla platit pro nebešťany. Pakliže zůstává "omezený počet měst", je to tím, že nebešťané jsou spokojeni s tím, jací jsou. Není však tím vyloučena možnost posmrtného rozvoje nebešťana, pokud by chtěl. A toto může být smysl Jn 5,20 ("Otec ukazuje skutky Synovi...").

Toto je výzva pro člověka, který může růst do nekonečna. Můžeme si představit život existující bez omezení u sebe. Nemůžeme si ale představit existenci Boha od mínus nekonečno. U Boha je to jiná věc, kterou on může pochopit. My tyto věci nechápeme a jsou pro nás "translogické", podobně jako elektron či proton se jednou jeví jako tělísko, jindy jako vlna. Nelze vyloučit, že zde jde o "babylonské omezení". Nelze vyloučit, že slib, že Bůh "odstraní roušku", je odstranění tohoto omezení. Nelze vyloučit také dlouhověkost, jak jí líčí 1M (Genese), nebo jak jí slibuje Izaiáš. Nelze vyloučit, že existence Boha od mínus nekonečno je pro nebešťany "translogická", ergo "supratranslogická" pro naše vnímání, dokud trvá "rouška". Je tedy nutné hlásat program, umožňující se plně se otevřít, této problematice. Nebešťané, jsou-li spokojeni se stavem v nebi a s daným počtem hřiven, tím spíše budou spokojeni s daným typem logiky či "supralogiky", která bude pro ně zdrojem plně saturující radosti jako "visio beatifica" pro nahnané nebo málohřivnové nebešťany. Nelze vyloučit že tento postoj se vytváří během pozemského života (viz. konkretizace "P" u dětí ve věku do 1,5 let). Pozdější konkretizace "P" je hypoteticky možná (Nikodém), ale jednak hypoteticky blokuje u většiny nebešťanů další rozvoj proto, že čím později se s Metanoja začíná, tím je to horší. "P" ve vadné konkretizaci je největším nepřítelem. Proces přetváření povahy musí jít do větších hloubek. Je zde nebezpečí imunizace, překlápění v hlubších oblastech a pod. Vadným rozvojem narůstá velikost programu, takže člověk má strach ze "zbořeniště", které roste. Jsou nebešťané, kteří se spokojují s omezeným počtem měst, kde k pokroku stačí logika a kontrola (Smyrna). Tím spíše se mohou vyskytnout ti, co se nebudou zajímat o "supratranslogické" otázky a nebudou se tedy po celou věčnost rozvíjet, přibližovat k Bohu. Budou stagnovat, jsou to stabilní typy. V tom nebi je důležité, aby si nebešťan měl s Bohem co říct, aby ho to tam nenudilo. Adam si „neměl s Bohem, co říct“ a okukoval Evu. Tady je to zrání pro hřích. A ta odměna, eustimulace nemůže přijít až za to, že jsem neudělal hřích, ale musí přijít za to, že jsem se „probudil“. Chci být nebešťan "stále rostoucí i v nebi". Je třeba posílit zdravé sebevědomí a formovat touhu po ustavičném růstu. Janovo evangelium umožňuje lepší a podrobnější pochopení toho, co synoptici popsali. Jen Jan byl schopen na Pathmos jít, proto nezemřel. Nedořešil transprogramaci, nedotáhl Eliášovský typ a proto nemohl být na nebe vzatý přímo a musel umřít přirozenou smrtí. Kdyby to dořešil, tak by mohl hypoteticky vstoupit na nebe a mohl by zanechat vzkaz: „Já to našel, ale nedovedu vám to říci, vás natrénovat, ale jsem schopen přímo přejít do nebe a dosáhnout nanebevstoupení“. Buď přede všemi, nebo soukromě (viz. Eliáš a Elizeus).

Měl bych velkou chuť se do toho pustit (jedná se o určitou činnost) a udělat to sám. Hřích by to nebyl, ale daleko výhodnější by bylo to spojit s myšlenkou na Boha, udělat si z toho cvičák. Když vyřeším ty svoje věci, budu v nebi šťastnější a ta myšlenka na tu zdařenou činnost mne bude podporovat. Roli tady může hrát ta věc, že poroste můj zájem o Boha. Tak, jako se mi tohle daří a mám z toho radost, tak v nebi budu dělat činnost daleko dokonalejší a taky z ní budu mít radost. To by výrazně mohlo zvýšit  motivaci. Současně na tom mohu trénovat promyšlenou práci. V posledním případě nenapsal jsem si to, nepromyslel jsem si to. Oblasti činnosti, nebyly zapojeny do té správné motivace, ale měly motivaci vlastní („já si teď chci pohrát sám..“).  Kdybych myslel na Boha a na ten růst, může mne práce bavit a bavit i ta představa osobní transformace při cestě do nebe a také představa úspěchu té práce. A také představa té spolupráce s Bohem. Budu také lépe s Bohem spolupracovat, když se naučím pořádně pracovat s tím materiálem. Člověka může k Bohu přibližovat nejen to, že bude trpělivě snášet utrpení a myslet si, že budu v nebi víc blažený, ale zrovna tak může přibližovat k Bohu, když já s tím materiálem budu dobře zacházet. Když budu myslet na osobní růst. Budu to dělat proto, že mne práce baví. Ale tím, že sám porostu, může to být motivace táhnoucí, příjemná („mé jho je příjemné… „) a ne tlačná, jako v případě utrpení nebo kupení se problémů. Je dobré, jako protipól uvést problém jedné paní, co měla problémy s panem domácím. Řekl jsem jí: „Víte, Bůh nám něco připomíná, něco není v pořádku, přemýšlejte, kdybyste měla nejasnosti, zapište je a zeptejte se“. Věc úplně selhala. Zdálo se, jako by se nic nedělo. Po čase jsem jí uviděl a zeptal se: „Tak, už to máte napsané, výhrady vůči Bohu?“ Ona mi na to odpověděla: „Ale já jsem se rozhodla to obětovat za duše v očistci“. Ona vycházela z toho, že těm duším pomůže, ačkoliv je to nesmysl. Nepotřebovala něco dělat k tomu, aby sama rostla, nepotřebovala vyřešit ty své sporné otázky, do kterých se jí nechtělo. Otázka radostné spolupráce s Bohem souvisí také s Laodiceou. Jednak mám si vyprosit zlato, to znamená Dary. Mohu to spojit s prosbou: „Pane Bože, přitáhni mne, abych měl větší zájem o Tebe“. Když já tohle budu dělat, já si budu zlepšovat roucho, využití vybavení. Lze využít toho vědomí, že Bůh je někdo, kdo toho ví víc, než já. Abych mu porozuměl. Mohu růst a práce mne přitom může bavit. Je to radostný růst v příjemné situaci, což je nutná podmínka pro pobyt v Božím Království. Člověk může růst nejen tím, že bude snášet utrpení, ale že ho budou bavit věci. My to musíme dotáhnout na plnohodnotné (ne polovičaté) křesťany, ve kterých bude Ježíš fungovat. Tohle je cíl. Když to nemáme dořešené a dotažené, Bůh má důvod k tomu, nechat lidi trpět. Kdyby Bůh to svoje rozhodnutí (ty podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé, ale je to fakt. Když budu správně uvažovat a dělat, pak porostu a to je důležitá věc. Když by bylo více lidí na té vyšší úrovni (tam mohou být taky stupně), mohou vytvořit společenství, že se oddělí od těch ostatních a vznikne Království Boží, jak o tom říká Apokalypsa. Uvědomme si, že Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..“ a neříká, že smíte to dělat pouze do určitého věku člověka. Tak ten vzkříšený člověk má příležitost jít dál ve svém růstu a dospět k přímému přechodu do nebe.

Je třeba si uvědomit, že spoustu věcí neznáme a že potřebuji růst a ne pouze být dobrý. Viz vývoj fyzikálních oborů. Klasická výuka toho „proč se jde k přijímání“ jsou prázdné slova. „Kdo přijde do nebe?“, „ten kdo nedělá hříchy“. Tam se nemluví o posvěcující milosti. Dětem by se to dalo vysvětlit na příkladě housenky, která se zakuklí a po čase vylítne motýl…“ Dalo by se říci, že v očistci dochází k tomu zakuklení a když skončím očistec (rehabilitaci), tak jsem jako motýl, který vylézá z kukly. A tomu dítě může krásně rozumět. Místo toho se modlíme za zemřelé. Běžná představa je, že P. Bůh trestá za hříchy a když se za ty zemřelé někdo pomodlí, tak se jim odejme trest. To je potom divný P. Bůh. Žijeme z celé řady takových deformovaných představ.

Otázka nebe je otázka touhy spolupracovat s Ježíšem. S Ježíšem v sobě. Tím porostu já sám. Pak bude platit „Otec je stále činný a ukazuje Synovi....“. Já pak mohu říct „Ježíš je ve mně stále činný a ukazuje mi skutky...“ To je pak i otázka trvalého rozvoje v nebi. Je nutné posilovat tělo, aby bylo ochotné čím dál tím víc spolupracovat. A to je smysl křesťanství. Já bych měl chtít z Ježíše využít, co nejvíce. Zatím jsem „malý“ křesťan a spolu s Ježíšem bych chtěl být „velký“ křesťan. Je to také otázka sebevědomí. Ta problematika „říkáte vidíme ....“ je jenom jeden aspekt. Tam, kde je to špatně udělané, tak tam to člověka brzdí. Ale tam, kde jde o spolupráci, měl bych si říct „já málo spolupracuji“. Ideál by bylo, ne čekat, až mi něco Ježíš dá, ale jít do sporu „dej mi víc, dej mi víc...“. To je smysl křesťanství.

Víra je malá právě proto, že není typu „zrno hořčičné“. Je ze začátku malá, ale schopná růstu. Kdežto víra klasického způsobu není schopná růstu a je pořád na stejné úrovni. Člověk je klasicky poučený, nějak vychovaný, ale  jeho víra není schopná růstu. Když se budu dívat na víru podobně jako na hmotu, světlo, atomy atd., naučím se komplexnímu pohledu a budu připravený na postupné vytváření vyšších soustav. Totéž je i v poznání Boha. Optimum je mít celkovou víru jako „zrno hořčičné“, která je schopná stále růst a pak ten člověk v nebi pořád poroste. Jiný typ nebešťana je typ stagnující, který se zastaví na určité úrovni a je plně spokojený. Není přece vyloučeno, že by Bůh, pokud by opravdu poslal na svět a pak na kříž svého Syna, nedal člověku možnost, který by stál o další rozvoj. Možnost je slíbená (Jn 5,17-30), je to vztah Otce a Syna. Otec je stále činný a nedělá stále totéž, ale nové typy činnosti a tudíž nelze vyloučit rozvoj osobnosti. Teologům se to nebude zdát, ale námitky mohou vznášet až po dokonalém vysvětlení uvedené kapitoly. Je to text určený lidem. Nejsou to instrukce popisující skutečný stav Otce a Syna, ale je to popis, který může být modelem a pro člověka musí být východiskem, které nesmí teologové opominout. V Ježíšově katechezi je vidět, že pravomoci, které předává Otec Synovi (Jn 5,17-30), soud, kříšení mrtvých, dal Ježíš učedníkům. Jako doklad stačí texty Mt 10,8,  SkAp 9,36-41, Jn12,47-48, Mt19,28. V Jn 5,17-30 jsou také výroky "Otec ukazuje Synovi skutky" a "mít život sám v sobě". To vše tvoří jednu řadu výroků. Pakliže Ježíš nám nařídil některé z nich, byť v jiných textech katecheze, je nutné zjistit platnost nabídek z Jn 5,17-30 i nám. Problém by mohly dělat skutky Ježíše, které by se měly stále, podle naši terminologie "rozvíjet bez omezení", tj. "dosud činného" Otce a Syna (Jn 5,17). Text je určen lidem a tudíž musí být srozumitelný lidem. "Stále činný" může znamenat, že  Otec dělá něco nového, co dosud nedělal, nebo činnost opakuje. Ale pak by byl na úrovni robota. Nechci-li mít "Boha robota", musím připustit možnost stále "nových produktů". Když si Boha „definujeme“ jako vševědoucího, tak to by znamenalo, že už nemá v nebi žádnou tvůrčí činnost a nic nového se nemůže dozvědět a tím je to zabité. Ta naše představa ho „omezuje“, stěsnává. Dělal by pouze mechanickou činnost, která by ho přestala bavit. Když ale já si řeknu, že Bůh je nejchytřejší a Bůh je stále činný (výzkumnicky). Výzkumník neví, co ho čeká. Ty naše pojmy se vůbec nehodí na to nebe. I když si Boha nemůžeme plně představit, tak to musíme dělat tak, aby to odpovídalo realitě. Ježíš přece řekl: „…můj Otec je stále činný..“. Zrovna tak nás baví činnost, která přináší něco nového. Boha podobně musí táhnout činnost, která něco nového přináší. Existence Boha věčného, bez omezení existujícího nese s sebou i činnost bez omezení rozsáhlou. Toto je problematika "nekonečna". Zde je nutné se dívat na "nekonečno" pohledem matematiky a ne filosofie. Evangelium je určeno lidem a proto musí být srozumitelné, byť postupně. Proto se musíme smířit s lidským slovníkem, který pro nás je nebo bude srozumitelný. Musíme tedy počítat s nekonečnou činností Otce i Syna. Jenže v Jn 14,12-14 nás Ježíš vybízí, abychom dělali skutky jako on, ba ještě větší. Teologům se zřejmě nebude líbit toto rozšíření podobného rozvoje jedince i v nebeské blaženosti. Museli by však dřív prokázat omezení slibu Jn 14,12 na pozemský život. Podle Ježíše, např. Jn 6,50-51, budeme živí "na věky". Nutno tedy počítat s tím, že budeme žít bez omezení. Čili i my, pokud budeme chtít, budeme stále činní. Nelze tedy vyloučit trvalou činnost nebešťanů, pokud ovšem budou o ní stát. Každý se během života rozhodne a připraví se na daný typ blaženosti, úroveň v nebi. Je velmi pravděpodobné, že tam budou typy s pevnou úrovní, s pevnou mírou blaženosti. Ale budou tam lidé, kteří se dále budou rozvíjet. Stále budou "dohánět" Ježíše. Jsme nucení přijmout fakt nekonečného života a také i činnosti. Jako Bůh není robot, tak i tento typ nebešťanů nebudou jenom "rajskými zahrádkáři", kde jejich činnost bude omezena jejich "stropem", ale i oni se budou "zdokonalovat bez omezení". Pak ale poroste jejich činnost bez omezení. Ani oni nebudou "roboti", jako jím není Bůh. Zase problém pro teology, ale i zde musí platit sled "Otec je stále činný…", ergo "Ježíš stále činný…", "…skutky ještě větší" dle Jn 14,12-13. Otec nám nabídl synovství (Jn 1,12) a Ježíš dodal, ".. budete dělat skutky ještě větší…", nutno věřit i v této oblasti. Jenže když Otec nabídl nám synovství (Jn 1,12) a to realizoval zrozením Boha Syna člověkem a tím, že chtěl, aby Syn pro naši spásu šel na smrt, je ním to podáno jako recept na realizaci této možnosti. Bylo by minimálně nepravděpodobné, že text Jn 5,17-30 je popis pouze vztahu První osoby a Druhé osoby. Zde by museli teologové své tvrzení doložit dřív, než by chtěli dělat jakékoliv závěry. Nabídka stát se Božími dětmi, kterou nám Bůh dal, není důvod k omezení na život před smrtí a na omezení stálého růstu. Lze tedy říci, že v Jn 5,17-30 je řada nabídek daných lidem. V řadě nabídek Jn 5,17-30 je zmínka o moci "mít život sám v sobě". Toto bude narážet na dogmatiku ještě více. Ale je to poslední prvek řady, kde všechny předané pravomoci dává Ježíš i dětem, nám. I zde je ještě další podpora našeho tvrzení, že i tento text patří mezi sliby, dané dětem. My víme, že sami od sebe nemůžeme nic. Ale Ježíš popisuje koexistenci s Otcem v Jn 14,10-12 a stejnými slovy koexistenci člověka s Ježíšem v Jn 6,56-59. Pádná a oprávněná námitka teologů, že člověk nemůže asi dát život sám a že nelze naší argumentaci přijmout, padá však také a to Ježíšovým výrokem v Jn 5,30, kde říká, že on sám od sebe nemůže nic. Ergo i kdyby Druhá osoba měla život nezávisle na Otci, v oblasti koexistence sama ze sebe nemůže nic. Nabídka, daná dětem se týká koexistence s Ježíšem a Otcem. Tudíž netýká se vzniku života ze své moci, ale jen koexistence. Tedy, Ježíšův výrok "má život sám v sobě" se týká i dětí. Danou větu nutno interpretovat jinak než "vytvořil si život sám", tj. že rozhoduje i on o vzniku koexistence a on sám rozhoduje o míře rozvinutí koexistence. Celý problém z tohoto hlediska je nenapadnutelný také pro výrok, že Ježíš je zrozen Otcem. Ergo nejde o interpretaci textu vytvořit si život sám, ale ve formě rozhoduje si o životu on sám. „Zrození sám v sobě“ se netýká tohoto aspektu. Co je "mít život sám v sobě"? Nejde zde o zrození sebe sama. Ježíš i člověk jsou zrozeni z rozhodnutí, moci, silou jiných. U člověka můžeme vystačit s běžnou zkušeností a logikou. Každý živý tvor nemůže vzniknout sám za sebe. Buď bude zrozen z rodiče, nebo klonováním, nebo by mohl vzniknout jiným procesem, kdyby toho biologie byla schopná. Trvat na tvrzení, že toho biologie není schopná, je neodůvodněné. Je to dáno jednak nemožností negativního důkazu, jednak proto, že tento problém s naši otázkou nesouvisí.

V očistci dochází k rehabilitaci, k probuzení zájmu. „Vyber si…“  a buď si člověk vybere a nebo řekne „ne, já jsem dobrý“ a nejde dál. Když si vybere prodělání rehabilitace, tak začne. Očistec není otázka trestu, ale rehabilitace. Máme také ty „duše pod oltářem“, které dojdou vzkříšení a přijdou do nebe hned. A duše, které jsou spokojené sami se sebou budou čekat na poslední soud. Je to sice hypotéza, ale velmi pravděpodobná. Eliášovský typ by tak jako tak (i dnes) šel do nebe přímo. Eliášovský typ, který by stále rostl, nepotřeboval by rehabilitaci, která se děje po smrti. Očistec není trest za hříchy. Také máme nesmyslné představy o pekle v rozporu s Biblí. Očistec je otázka rehabilitace, aby lidé si dodělali to, co měli udělat zde na zemi a neudělali. Když lidé budou znát problematiku psychické rehabilitace, tak ji mohou dělat tady na zemi. Problematika dnešního světa je vázána na provedení Metanoia. Metanoia zasahuje různé oblasti. Podle její úrovně vzniká kvalita osobnosti. Je to v kompetenci člověka. Ne každý je schopen ji provést.

Bohužel naše představa je, že lidé nemohou být kvůli dědičnému hříchu spaseni. Ale co potom případ Henocha, nebo Eliáše. Ti měli kontakt s Bohem a byli vzati do nebe. A čekají na Mesiáše, Ježíše, který jim dá novou výuku a novou formu života. Budou pokřtěni, dostanou Eucharistii. Žádná církev nemá světce typu Eliáše, nebo Henocha. Jan Křtitel je také Eliášovský typ („nebyl zrozený nikdo větší ze ženy, než Jan Křtitel…“) . Umírá však proto, protože je předchůdce Ježíše, který po smrti jde do předpeklí a přednebí (tyto termíny je nutné upřesnit). Duše dítěte, které zemřelo, dostane výuku „Jana Křtitele“ a bude nahnané. Dostane roucho a bude si moci vybrat, zda-li si ho nechá, nebo ho odhodí. Duše bude svobodná, dozrálá a bude sama o sobě rozhodovat. Jan Křtitel umírá proto, protože jako Ježíšův předchůdce musí být jako někdo z lidí, kdo připraví lidi na setkání s Ježíšem. Ježíš po smrti šel také k zemřelým, proto ti také měli předchůdce „zemřelého“ Jana Křtitele. Ti zemřelí lidé Starého Zákona byli přinejmenším informováni. Představa „předpeklí“ je nesmysl. Maminka se s někým vyspí, nechá si udělat potrat a dítě se dostane do předpeklí (Limbu), protože se nemůže vyzpovídat. Ale maminka se vyzpovídá a může být spasena. Nebo jednomu ze spoluuřižovaných Ježíš říká „ještě dnes budeš se mnou v ráji“. A komentář v Collově vydání je: „v ráji“, tj. v předpeklí, kde bez bolestí očekávaly duše spravedlivých před Kristem zemřelých Vykupitele. Po smrti Kristově sestoupila jeho duše „do pekel“, tj. do předpeklí, aby oznámila duším, že jsou již vykoupené. Při svém nanebevstoupení vzal Ježíš ony duše z předpeklí do nebe“. To je nejen nesmysl, ale také doklad toho, že Coll nerozumí Evangeliu. Nebo to podobenství o žebrákovi a Lazarovi. Je mezi nimi propast…. Tohle je obraz těch, kteří čekají. Víme dále o těch nahnaných (odevšad), těch, kteří se nedali do pořádku, neměli „roucho“ během života, čili patřičné stereotypy a návyky atd. Těm je to dáno, tak jako zvířatům jsou dány pudy. Jenže někdo to odmítne (jako ten v podobenství, co je pak vyhozen). Když člověk zemře, je oslněný luxusem nebešťana, ta hostina se mu líbí a nepotřebuje růst.

            Člověk je stimulován k rozhodnutí mezi hospodařením s darem, nebo nečinností a vyhozením, zanecháním. Kdyby přijal náhradní situaci („pusť nás do vepřů), tak by šel v pekle do pohody a klidu. Ale oni ženou vepře do "vody". Když jsou  agresivní, jdou do "ohně". Protože člověk touží po blaženosti, tak Bůh dává možnost být blažený i těm, kdo odmítali nabídky a nevytvořili ze sebe nebešťany, tj. nezpracovali první hřivnu,  tj. nevyužili možnost spoluvytvořit svatební roucho. Těm nabízí roucho bez vlastní spolupráce, dle modelu  jak zděděný recept na let stěhovavého ptáka do letoviště. Bůh nechce zasahovat do volby člověka. Bůh nechce vnucovat dary. Ergo každý dar, spása za jeden dar využitý. Za využití daru přidán další…. V podobenstvích o hřivnách se hovoří o spolupráci. Když danou hřivnu využiji, budu spasen, nebo nevyužiji. Viz služebník s jednou hřivnou, kterou nevyužil, vrátil, pána neokradl, nedopustil se hříchu a přesto je zavržen. Zavržení samo není však způsobeno odmítnutím hřivny, daru (klíčového). Ke spáse není zapotřebí hřivny rozmnožit, ale využit klíčový dar, hřivnu. Zavržení samo není důsledkem netěžení hřivny, ale hříchu proti Duchu Svatému a to je jediný důvod zavržení. Ten, kdo netěžil z hřivny, je vlastně člověk nahnaný. Ten dostal roucho, tj. to, co nalezl služebník, který dobře hospodařil alespoň s jednou hřivnou a kterou si sám vytvořil. Nahnaný, který roucho odmítl, je proto zavržen, že to bylo spjato s hříchem proti Duchu Svatému. Je nutné alespoň jednu z možností využít. Sebevědomí umožní volbu typu výstavby osobnosti a tím i volbu typu úrovně nebešťana. Každý z nás má možnost buď přijmout výchozí hřivnu, nebo ji rozvíjet. Ergo dostali jsme moc, tj. my rozhodujeme, že budeme Božími dětmi, nebo také, že budeme spoluautoři sami sebe jako Boží děti. Jsou tedy nebešťané s větším nebo menším počtem hřiven. „Budeš pánem nad 10, 5, 2 městy“. Zde nejde o Boží rozhodnutí, ale je to následek přijetí/nepřijetí informací (Filadelfia přijala a zachovala slovo, Smyrna ne, proto musí trpět.) Lidé s menším počtem hřiven musí mít dokonale vyvážené psychické parametry, aby jim nevadilo, že nejsou první ani druzí.

V Jan 5. kap. je: „Otec je stále činný a Syn napodobuje Otce“. A Otec dělá stále větší skutky (není to přece flašinet). Když se ale člověk se naprogramuje tímto způsobem: „Otec ukazuje Synovi skutky a ukáže mu ještě větší…“ a „Syn napodobuje Otce“ pak může přejít bez smrti do života. To je nutná podmínka. Už tady musí mít zážitky, aby sám dělal skutky, aby sám toužil ještě růst. „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já a ještě větší....".Tohle člověk potřebuje, aby nemusel zemřít a mohl přejít do nebe, jako Eliáš a Henoch. A i ti, co zemřeli a neměli hříchy, potřebují reaktivaci a případně rehabilitaci, protože jsme hrozně deformovaní. Aby člověk mohl být jako Eliáš, musí odstranit všechny deformace a vyřešit ty věci a vyhodit z hlavy falešné programy. Nestačí pouze přečíst si to v knížce, ale přemýšlet o tom, jak by to mohlo být a pak si to ověřit. Křesťané nemají žádné světce tohoto typu. Na to, aby člověk byl jako Eliáš, nestačí dělat zázraky, to Elizeus dělal také, ale musí odstranit všechny vadné programy, rsp. nesmí mít vadné programy, musí být kompletní. „Eliáš přijde a napraví všechno“. Když má tyhle programy napravit, musí na ně přijít sám, sám udělat chyby a kopance. A když najde správný program, ten vadný musí nechat vymřít. Tady může fungovat Krev Kristova. Duše pod oltářem jsou poctiví křesťané, ale nejsou to Eliášovské typy. Oni také musí čekat na Eliáše napravitele („Někdo z lidí“ ty věci musí objevit. Je to otázka kompetencí. Proto to musí být někdo z lidí), aby prodělali nápravu. Např. duše pod oltářem po vzkříšení dotáhnou (hypoteticky) Metanoia a budou na úrovni efezských tj. budou mít možnost přímého přechodu do nebe. Pak se účastní Božího Království. Ožijí a dojde k vytváření toho Eliášovského typu, což je podmínka přímého přechodu do nebe. Po smrti lidé (nyní duše pod oltářem), kteří se o pořádné křesťanství za života prali, říkají: „Pane Bože, proč nezasáhneš?“. Duše pod oltářem čekají a jsou to takové princátka v kočárku a říkají: „Tak, kdy už to dotáhneme v té rekvalifikaci?“ Duše pod oltářem zřejmě chtějí růst. Samozřejmě, také mohou dostat roucho. Vzpomeňme si, že když se ale Ježíš na hoře setkává s Mojžíšem a Eliášem, říká jim své poznatky, dalo by se říct, že jim dává zjednodušené kázání. Pro apoštoly je to „nestravitelné“ a vůbec o tom obsahu nepřemýšlí a chtějí postavit stánky…. . Apoštolové (Petr a Jan) se tam myšlenkově zastavili, kdežto Mojžíš a Eliáš s Ježíšem diskutovali. Souvisí to s tou otázkou stále rostoucích nebešťanů.

        Naše představy o nebi jsou nedomyšlené. Běžná představa popisuje přechod pozemšťana do nebe takto: smrt => osobní soud => očistec (tak člověk bude potrestán za hříchy) => nebe. Dle této představy je dobré se modlit za duše v očistci a získávat odpustky. Navíc se nehovoří o problému "dvojího nebe". Tuto otázku mi položili v kostele na Karlové žáci při dětské mši. Bylo to na začátku sedmdesátých let. „Mají se duše v nebi dobře, mají vše co potřebují,“ „Ano“. „Proč je tedy vzkříšení z mrtvých? Vzpomínka na první formu života?“ Byl jsem zaskočen. Nevím už přesně, jak jsem odpověděl. Jasné náznaky jsou u Matouše, když Ježíš vstal z mrtvých, vstali z mrtvých také spravedliví židé. Království Boží je popsáno v Izajášovi: odzbrojení, druhé shromáždění Izraele, blahobyt, nesmrtelnost, Bůh sejme roušku. Lk 19: „Těm, kteří očekávali, že KB přijde hned, řekl podobenství …..“ Přitom věc je zcela jasně popsaná v knize Zjevení. Duše "pod oltářem" jsou v nebi, ale žádají na Bohu, aby zasáhl. Bůh na to: "Ještě nenastal čas". Při zahájení KB (1000 let) dojde ke vzkříšení těchto "polonebešťanů". Proč "polonebeštanů"? Jsou to nebeští "vozíčkáři". Očistec zde už není, ale nejsou ještě vzkříšeni. Plná Ježíšova nauka a teprve pak přímý přechod do nebe je čeká v Božím Království. Budu-li se řídit Evangeliem (ne Sv. Pavlem), pak mohu přímo přejít do nebe. Nelze vyloučit "očistec vedle nebe", tj. těch, kteří přijali revizi dosavadních znalosti bez problémů, ergo kdo provedli Metanoia dle Jana Křtitele, nebo revizi nepotřebovali. Ježíš hovoří o Lazarovi "v lůně Abrahamově". Ergo "přednebí". Ergo i očistec vedle nebe. Podobně je popsán pobyt "duchů ve vězení". K těm přišel Ježíš po smrti, k nim také přišel Jan Křtitel jako předchůdce. Ergo "předpeklí" kandidátů zavržení. Nelze také vyloučit očistec vedle pekla, tj. etapu přeškolení, Metanoia pod tlakem. Ergo očistec u pekla. Hypoteticky nelze vyloučit také přechod těch, kdo budou stabilní v ochotě pokračovat do "očistce u nebe". Hypoteticky může být na začátku očistce u pekla pohrožení: "Když nebudeš ochoten činit Metanoia, tak takové utrpení tě čeká". Je to obdoba "nahnaných" do nebe, je to násilný krok Metanoia pod pohrůžkou utrpení. U nahnaných to může být eventuálně ukázka nebeské blaženosti. Ti se pak rozhodli.

        Nebešťané jsou plně šťastni, i když mají různou úroveň. Model: Kiwi nemá pudové vybavení, aby létal a proto mu nelétání nevadí. Jiní ptáci by bez létání byli nešťastní. Ergo štěstí je dáno potřebou a její saturací. Problémem mohou být dva různé zájmy, které směřují různými směry, takže při saturaci jednoho z nich vzniká nespokojenost odmítáním požadavku druhého. Nebešťané mají různou úroveň. Jeden pánem nad třemi městy, druhy nad dvěma, jeden je nahnaný, má tedy nejnižší zařazení a přitom neusiluje o zvýšení "zařazení". Z toho plyne existence jednoho či více dalších faktorů. Nutno najít tyto faktory. Jeden z nich je sebevědomí. Sebevědomí může být ke škodě, ale je taky nutné. Když nebudu mít sebevědomí, tak, nebudu umět rozeznat pravé náboženství. V tom, ve kterém jsem se narodil také zemřu... Sebevědomí je podmínkou rozvoje člověka. Zavrženec sebevědomí má, které jej dovedlo ke hříchu proti Duchu Svatému. Má je hypoteticky i když je v pekle. Mohl by říci "pusť mne do vepřů". Nebešťan, který dobře žil, musel mít sebevědomí, jinak by nemohl rozeznat, kdo má pravdu. Nutno počítat s existencí sebevědomí u nebešťanů, jsou spokojeni. Tudíž sebevědomí s velkou pravděpodobností může být transformováno tak, aby se člověk cítil dobře v dané situaci. Navíc jeho velikost musí odpovídat komplexu ostatních faktorů. Má-li zavrženec sebevědomí, musí je mít i nebešťan, jinak by byl omezen. Ergo sebevědomí je různě konkretizováno a mohlo by mít různou velikost. Tyto transformace sebevědomí jsou buď vytvořeny Bohem a ponechány, jak tomu je u "nahnaného", nebo jsou vytvářeny nebešťanem a Bohem. Sebevědomí po smrti může hrát roli. Sebevědomí mají "spokojení nebešťané", tj. "zahrádkáři mající zahrádky". Je zde ale ve hře také zmíněné: „Otec ukazuje Synovi skutky a ukáže mu ještě větší a ten je bude dělat také“. Jenže v Jn 14 je: „Kdo věří, bude dělat skutky jako Ježíš a ještě větší….“. Lze tedy připustit nebešťany, kteří dělají skutky jako Ježíš a ještě vetší i jako nebešťané. Tudíž nelze vyloučit "nebešťany stále rostoucí", tedy "nespokojení se svým stavem. Jsou ale úspěšní a proto jsou spokojeni". Z toho plyne, že na typu sebevědomí závisí úroveň nebešťana. Mohu si vybrat typ sebevědomí. Typy nebešťanů: "nahnaný", "pozvaný", "neodbytný přítel, který se zastavil jako spokojený", ale i "stále rostoucí nebešťan. Je zde tudíž více faktorů. Jednak síla sebevědomí, jednak typ sebevědomí, nastavení sebevědomí…. Člověk si vybere typ sebevědomí a typ nebeské formy života. Důležitým problémem člověka, který s tím souvisí je prestiž. Když je vadná, pak zavržení. Když kvalitní a silná, tak vyšší nebešťan. Musím se to naučit rozlišovat. Sebevědomí je důležité. Proto je nutné rozlišit sebevědomí nebešťana - Božího syna a zavržence. Oba jsou si vědomi svých schopností, ale každý se na ně dívá z jiného hlediska. Často to, že se např. já na něco dívám jinak, se hodnotí jako pýcha. A proto, že je nutná pokora, ctnost. To ale znamená přikyvovat přítomné autoritě a že nebudu mít svoje názory. Petr se držel např. autority rabínů a proto "…to se ti nestane". Navenek to vypadá jako pýcha, špatné sebevědomí, ale ve skutečnosti Petr přijal rabínskou autoritativní nauku.

        Dvě věci jsou pro zavržence důležité: litování sebe, že se mu dělá křivda a také „tohle všechno ti dám, jestli se mi pokloníš“. Dokonce se to může míchat. Gerazenský případ nám dokládá možnost jakési  amnestie pro zavržence, ale jejich typ mentality jim nedovolí ji využít. Sebevědomí tudíž zavržencům nedovolí opustit své  názory. Proto snáší utrpení pekla. Ďábel, kdyby řekl: „Já chci být sám a sám si budu dělat pokusy“, tak by mu Bůh dovolil, aby si vybral např. nějakou planetu a tam by si mohl dělat co by chtěl. Jenže to ďábel nechce. Ďábel má obrovskou inteligenci, může číst myšlenky, může manipulovat s člověkem (když mu to Bůh dovolí). A to, že ho Bůh nebere do party, tak nejen to, že by chtěl, aby se mu Bůh poklonil, ale ještě navíc se stěžuje, jak je Bůh špatný, nespravedlivý vůči němu apod. Tady je vidět, jací bychom byli hlupáci, kdybychom byli v pekle. Tady se jedná o špatně nastavenou prestiž. Kluci, kteří mají tvůrčí zájem o počítače, mají malý zájem o holky, nemají zájem o žádné drogy. Oni jsou saturováni. Takový kluk, typický vandal, který jde rozbíjet okna, tak ten nic neumí a chce na sebe upozornit. Může chtít upozornit na sebe proto, že chce být první a to je pak takový rodící se diktátor, anebo, pokud nemá kvůli jiným parametrům sklony být tím diktátorem, začne se užírat a má mindráky (může tam hrát roli také přítomnost silnějšího).  

Musíme vyřešit otázku správného sebevědomí. Pro správné sebevědomí musím mít jistotu, že to, co dělám, je správné. Proto nutnost zvýšené sebekontroly. Musím mít taky motivaci do toho tlučení. Jenže nejdříve musím splnit podmínky, které platí tak jako tak. Čili dle „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“, dále nenalhávat si, dát si pozor na „vidíme“, případně udělat soupis toho, co platí tak jako tak. V případě nejasností, musím jít do sporu s Bohem. Ne jenom prosit, ale musím také tlouct. Nejenom kvůli tomu, že to je nařízené, ale také, že je to kompetence lidí. Musím si uvědomit celou tu věc a korigovat svůj postoj vůči Bohu.. Když si vyberu nižší stupeň, např. Smyrnu, musím trpět. Když si vyberu vyšší typ, Filadelfii, budu ochráněn, když si vyberu ještě vyšší typ, tak se ochráním sám. Nebešťan typu "stagnující" je spokojen s tím, jak se má. Nebešťan typu "duše pod oltářem" se má dobře, ale velmi, velmi pravděpodobně chce růst. Nebešťan, který za živa nedělal zázraky všechny, jako Ježíš, tak je buď spokojený, nebo chce dělat, být činný jako Ježíš. Pak ale potřebuje rekvalifikaci. Pokud však platí „Otec ukazuje skutky Synovi a ukáže mu ještě větší“, máme jeden z pohledů na Boha jako na stále rostoucího. Pak může platit stalá možnost růstu i pro pozemšťany. „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já a ještě větší ….“. Dá se říct, že nejvyšší forma nebešťana je nebešťan stále rostoucí. Ten samozřejmě potřebuje zdravé sebevědomí, jinak by stagnoval na dosažené úrovni. Zavrženec má také svůj názor, myslí si, že jedná správně, že Bůh je zlý, že nemůže ustoupit. Sebevědomí mu nedovolí opustit své názory. Proto snáší utrpení pekla. Z toho se ale dá snadno udělat závěr: „Sebevědomí - pýcha je nebezpečné a nic není tak důležité, jako je vyvarovat se pýchy“. Jenže toto je omyl. Kdyby např. budoucí nebešťan neměl sebevědomí během pozemského života, byl by hračkou okolí. Byl by to typ s proměnlivými názory, podle toho, s kým naposled mluvil. Nebešťan potřebuje plně rozvinuté schopnosti. Čím více, tím lepší, vyšší nebešťan. Člověk, který je zavržen, je na tom lépe, když má schopností méně. Lépe prospat nepříjemnou situaci viz. schůze nebo nezajímavá opera. Podobně lidé, když dělají zajímavou věc, nechce se jim spát. Podobně také člověk si může poškodit kogniční proces, protože se mu nehodí svět, jak jej vidí. Chce jednat jinak, aby se to jemu líbilo. Peklo je, že zavrženec je v konfliktu s realitou, v konfliktu sám se sebou. Nebe je život s novým vybavením, saturovaný z hlediska potřeb.

        Když jsem byl školák, tak při výuce náboženství nám sestřička říkala model pekla: „Víte, v pekle je takové kyvadlo, to se kývá a znamená to ´nikdy nevyjdeš, vždycky tu budeš´. Jak rádi by ty duše z pekla odešly“. Nikdo ale dětem neřekl: „Víte v pekle je „zámek“ a ti zavrženci se zamykají sami zevnitř před Božím milosrdenstvím. Oni jsou jako ďábel, který vynáší Ježíše na horu a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. „Oni neřeknou ani slovem ´Ježíši odpusť, já to zkazil´. A tak děti, když se chceme vyhnout peklu, musíme začít s jednou věcí. Když uděláme chybu, nesmíme se stydět ji přiznat.“ Jenže místo toho se řekne: „Nikdy, vždycky, v pekle už to nepůjde“. Odkud např. víme, že duše v očistci za sebe nemohou prosit? Jak je to možné, když Pan Bůh je tak všemohoucí? A přinášejí se oběti za zemřelé. Kdyby zavrženec řekl: „Pusť mne do vepřů“, tak ho pustí. Tím spíše, kdyby řekl: “Já jsem to zkazil, odpusť, přeškol mne“. Ale přitom paní XY si myslí, že když obětuje to, že jí bolí zuby za nějaké duše v očistci, tak Bůh těm duším v očistci to odpustí a kdyby ale paní XY neobětovala to bolení zubů, tak Bůh těm duším v očistci to neodpustí.

        Bůh a nebešťané nejvyšší úrovně nemají strop. Je u nich  snaha dělat skutky stále větší. To, že si nelze Boha představit, že žije do nekonečna. Když bychom si představili Boha od mínus nekonečna, pak by to byl Bůh hotový (stagnace). Nemůžeme si představit více rozměrnou rovinu. Rovina je sice nekonečná, ale v třírozměrném prostoru je jako bod, tj. bez třetího rozměru. Tohle nelze vysvětlovat. Na to naše mozky nestačí. Pravděpodobně dle Izajáše „Bůh sejme roušku", my budeme evolvovat. Pak budeme v nebi bez buď bez dalšího růstu, nebo budeme v nebi růst dál, jako dva typy nebešťanů: a) se stropem, b) stále rostoucí, bez stropu. Nebešťan stále rostoucí není saturován. Přitom je spokojen. U nebešťana se stropem je sebevědomí omezeno, zčásti zablokováno. Přitom je šťastný, nevadí mu, že jsou jiní lepší než on. Nebudeme řešit zda mají sebevědomí utlumené, nebo jakoby ho neměli (asi tak, jako když při trhání zubů necítíme bolest), nebo zda je saturované (asi tak jako při hostině, když každý dostane plný talíř a kdo dojí, dostane přidáno a kdo má dost, nevadí mu, že druhý toho sní více). Zde bychom mohli hledat i vysvětlení spokojenosti těchto nebešťanů. Vysvětlením spokojenosti nebešťanů tohoto typuje , že mají sebevědomí saturované a proto se neozývá. U nebešťana stále rostoucího, je naopak sebevědomí nutnou podmínkou růstu a spokojenosti.

            Smlouvu lze přijmout nebo odmítnut, mohu si vybrat. Zákon je nařízen, musím plnit, jinak sankce, eventuálně odměna podle zákona za dobrou práci. Je smlouva nařízena? Ne! Je však nutno si pamatovat na práva Boha-Tvůrce, který dal život, který jej může odejmout. Život nám nebyl dán podle smlouvy. Proto člověk, který smlouvu odmítá, je pod právem Tvůrce, nemůže se odvolat. Otázka nebe je výsledkem smlouvy. Proto i peklo je tedy výsledkem smlouvy? Proto člověk, který odmítl smlouvu si zavinil peklo? Pozor!!! Bůh za nedodržení smlouvy neposílá do pekla s tresty, ale "zanechá", nechá být. Proč tedy člověk trpí v pekle? Tuto otázku nelze rovnou zodpovědět, je nutné napřed vyřešit otázku práv člověka - jedince. Je nutné dořešit ojedinělou žádost zavrženců "pusť nás do vepřů", "neposílej do pekla". Ježíš je vyslyšel! Čili kdyby ti, co vešli "do vepřů", netýrali pak opět lidi, mohli zůstat mimo peklo trvale. Mohli mít stav svobody, pohody, mohli si vyžádat svobodu jednání, mohli by si dělat, co chtějí. Pokud by zlí duchové chtěli týrat lidi, tj. omezovat teritorium těch, kdo s Bohem uzavřeli smlouvu, tak Bůh má právo hájit "své království" bez ohledu na to, co neúspěch útočníkovi přinese. To je jeho věc. Zavrženci by mohli uzavřít s Bohem smlouvu o neutralitě, eventuálně si spíše vybrat neutralitu. To, že jsou stvořeni, aniž by rozhodovali o svém stvoření, by jim mělo umožnit žádat o anihilaci a vůbec požadovat „práva“ TVORA. Tvůrce nikdo nemůže přinutit. Je-li však spravedlivý, musí jednat dle určitých principů. Jaké jsou práva tvora? Nevěřím-li v Boha a v posmrtný život. pak nejsem povinen respektovat Boží "pravidla hry". Tak je tomu u ateistů (ne antiteistů), kteří s Bohem nepočítají a tudíž mohou dělat z hlediska postoje vůči Bohu, co chtějí. I když nejde o trvalý stav, protože po smrti neexistuje "neutrální stav", během života je to přijatelné v rámci „fair play“ vůči poznané realitě. Po smrti bude pohled ateisty "možná jiný". Pak bude jeho jednání měřeno dle skutečnosti "potom" jim viděné. Podobně jde o "věřícího", teistu, který chce "jít do nebe". Ten musí vycházet z toho, jak vidí situaci, bez ohledu na skutečný stav. I když po smrti není nic, nebo když "Bůh existuje, ale nemá o nás zájem", pak bude muset změnit svůj postoj. "Zaživa" však musí vycházet z toho, co považuje za správné. Je mnoho různých konfesí, některé jsou monopolní, přitom jsou stejné jako jiné. Ergo nelze v jejich správnost věřit. Někdo si vybere konfesi podle své volby, jiný si vybere rádce a dle něho konfesi volí, třetí zůstane "věrný tomu, kde se narodil", tedy "stádu", jiný zase hledá a vybírá si z nabízených konfesí to, co se jemu hodí. Někdy je to subjektivně poctivé, jindy je to kličkování.

              Co se týče pekla, měl jsem donedávna představu typu ignis internus jako hlavní („to ti dám, jestli se mi pokloníš“, nebo Ceasarovo „raději první v poslední vesnici nežli druhý v Římě“), kde to „pokloň se mi je nesaturovatelné a tudíž nemůže vyhovět podmínkám pobytu v nebi. Tušil jsem, že ignis externus slouží k ulehčení situace. Takže ta problematika vypadá takto. Člověk si volí interpretaci. To je první věc. Ze začátku, člověk si nemůže vybírat typ „očí“, pokud není navázán kontakt s Ježíšem, nemohu si udělat oči jiného typu. Ale interpretaci, tu si vybírá člověk i na té nejnižší úrovni. Ta interpretace mu zobrazí věci určitým způsobem. Interpretaci lze řídit tak, aby podávala „žádoucí“ výsledky. Zavrženec si může udělat redefinici toho svého utrpení jako např. „všichni jsou na mně krátcí…“. Je to podobné tomu, jako když se někteří lidé chlubí svým utrpením. Nachází v tom saturaci a tak může zkresleně interpretovat ten nejsilnější tensogen, čili prestiž. Tudíž určitým způsobem konkretizovanou prestiž může saturovat pohledem na svoji situaci, kdy má k tomu přiměřenou interpretaci. Je spokojený sám se sebou a to je pak to nejsilnější. Nelze vyloučit dva extrémy, buďto je pouze ignis internus, bez možnosti si redefinovat situaci, tj. „vymalovat si peklo růžovou barvou“, nebo pouze ignis externus s možností redefinice a možností „vymalovat si peklo růžovou barvou“ (člověk si zvykne na všechno a když ta prestiž po smrti, při pohledu duše sama na sebe, bude velice silná) podle toho, co je benignější varianta. Nelze také vyloučit obe varianty, kde Bůh člověka zanechá, „nevezme s sebou“. To utrpení nemusí být proporcionální lidským hříchům. Jak blaženost je v proporcionalitě s lidským jednáním, tak peklo nemusí být v proporcionalitě s hříchy, ale může být zde proporcionalita s tím, jakým způsobem se ten zavrženec  (ten, co je zanechán) deformuje. Nelze vyloučit možnost, kde člověk má možnost „úniku“, redefinice a využije ji, je spokojen sám se sebou, což je nakonec saturace toho nejsilnějšího pudu, takže svým způsobem může být šťastný. Být zanechán může znamenat, že člověk je nesaturován partou nebešťanů, nebo kontaktem s Bohem a to se dá utlumit redefinicí. Jiná věc může být, že člověk svým jednáním si nastaví parametry svého osudu zcela modelově asi tak, jako když někdo nechce číst (nebo špatně čte kuchařskou knížku a pak si uvaří něco nepoživatelného. On se sám potrestá, on sám je postižený kvůli postupu, který si dobrovolně zvolil. Tady může být závislost posmrtného osudu, té externí situace na jeho životě. Nelze vyloučit, že člověk si zvolí určitý biotyp, kde Bůh dá každému možnost dosáhnout toho zvoleného biotypu. Bůh má naprosté právo nevzít do nebe toho, kdo nechce „vzít“ jeho, jeho podmínky. I tady platí princip parity („oko za oko, zub za zub“).  Čili zavrženec odmítne se přizpůsobit, tak Ježíš řekne: „Tebe neberu do své party“. A ten zavrženec má možnost se nějak neadaptovat. On se smíří s tím, že není vzat, dívá se sám na sebe, redefinuje si pohled na sebe (nebo ho už má redefinovaný) a v oblasti, která je mu vykázána, vybrat si „vepře“, nebo „rozpálený oheň“. Nelze vyloučit, že mnozí zavrženci, kteří neřekli Ježíšovi „pusť nás do vepřů“ si nakonec ty vepře dodatečně vyberou. Ale také mnozí, u kterých byla prestiž velmi silná, si budou hrát na mučedníky a budou si libovat ve vnějším utrpení. Dalo by se modelově říct, že peklo je planeta zavrženců, je tam stádo vepřů a také propast (odsouzení k nečinnosti). Pak je v Apokalypse  napsáno, že Satan bude během trvání Božího Království svázán (je zde ještě otázka svázání, ne ve smyslu nemožnosti pohybu, ale znemožnění určitého působení), aby nemohl to Božího Království nabourávat. Ale zřejmě si může vybrat dobrovolně dodatečně nějaké „vepře“, nebo bude jak Robinson a říkat si: „Vy jste mne sem dali, tak já tady zůstanu….“ (zůstane v utrpení). Satan musí být ke konci Božího Království uvolněn v zájmu třídění těch věřících. Je to něco podobného, jako na trestaneckém ostrově, kde se trestanec může volně pohybovat, může si vybrat partu mezi dalšími trestanci, nebo může být sám apod., ale nemůže být nebešťanem, kde by jenom bořil a ničil až by se nakonec museli nebešťané pustit do něho a vyhodit jej. Tohle vše evangelium neříká, protože by si člověk mohl říct: „Ono to peklo zase tak žádná tragédie není“. To, co říkám v této úvaze není tak jisté, jsou to možnosti. Jak jsem řekl, dříve jsem si myslel, že ignis internus je to hlavní a pakliže existuje ignis externus, tak slouží k subjektivnímu ulehčení člověka. A dnes jsem si uvědomil obrovské možnosti redefinice. Redefinice svého ego a konkretizace prestiže a redefinice pohledu na sebe a Boha („ten Bůh je pěkný tyran, všichni jsou hlupáci“ apod.), umožňují člověku přežití, reinterpretovat si ten „pekelný oheň“ a nelze vyloučit, že by si mohl najít „vepře“, nebo svůj „ostrov“ (jako Robinson), ke kterému by byl přivázán, zapomněl by na dřívějšek a mohl určitým způsobem žít šťastně. Jiná věc ovšem je, jestli bude ochoten zapomenout na „křivdu, kterou mu Bůh udělal". Tady hraje roli ten subjektivní postoj. Bude-li si ho člověk v sobě živit, bude v sobě živit ten ignis internus. Pakliže bude setrvávat v tom postoji hříchu proti Duchu Svatému, tak ten hřích proti Duchu Svatému mu bude pořád „topit pod tím kotlem utrpení“. Řekne-li si: „Zvoral jsem to a kašlu na Boha (rozejde se s Bohem)“, může to znamenat to, že on nechce jít za Bohem, najde si zapomnění, jiné záliby. Zavrženci budou mít dostatečnou moc, aby mohli saturovat své ego. Ve Zj. Jana máme „oheň a močál“. Na močál se můžeme také dívat z hlediska suché země (viz Palestina, kde voda je vzácná věc) a ne našima očima. Čili přebytek vody. Nelze vyloučit, že v pekle mají nadbytek, až jim to „poleze krkem“. Bude tam odstupňovaný oheň, ale ne podle toho, kolik udělal hříchů, ale podle toho, jaký postoj zaujal. Vzhledem k tomu, že do pekla se jde pouze kvůli hříchu proti Duchu Svatému, nelze vyloučit, že kdyby zavrženci opustili ten postoj hříchu proti Duchu Svatému, mohli by být „rozvázáni“ (i po soudu). Otázka jiná je, zda-li budou ochotni. Na tomhle je vidět ta tragédie fráze: „Bůh dobré odměňuje a zlé trestá“, nebo ten model s kyvadlem v pekle, které bije „nikdy – vždycky, jak rádi by byli z pekla venku, ale platí pro ně odsouzení ´nikdy nevyjdeš, vždycky tu budeš´“. Kdežto v pekle platí: „Nechci, pokloň se mi, to je tvoje vina… atd.). Nelze vyloučit, že ten člověk, který takto myslí a nechce to opustit, že si sám dělá ignis internus a pak je zanechán, omezen, bude mít „oheň“ v sobě, přebytek všeho („močál“), možnosti se vyžít. Ale on se radši bude litovat atd. To lidské ego je velice silné a silnější, než by se zdálo. Tu nauku o pekle asi bude dobré formulovat ne jako hypotézu (možná, že to je, nebo ne), ale formulovat to jako to, že jsou tady principy, které jsou velmi pravděpodobně neměnné. Je tady princip "beru, neberu", kde Bůh má naprosté právo. Je tady princip „chceš-li se násilím vecpat a nechceš se přizpůsobit a byl bys destruktivní živel, tak bude vypovězen a odhozen do šeol (propasti, což je to svázání a znemožnění mu dostat se z toho stavu)“. Tam má volbu ponechat si stanovisko hříchu proti Duchu Svatému a pak bude stále ignis internus (to je Boží vina atd.). Kdyby to přestal říkat a řekl si, že to zvoral vlastní vinou a s Bohem nechce mít nic společného, už si může začít „vybírat“ (vepře, z přebytku apod.). Nebo dokonce by mohl být puštěn, pakliže by nesetrvával na postoji hříchu proti Duchu Svatému, pakliže by uznal, že Bůh má pravdu a nechal se dobrovolně předělat, rekvalifikovat, což by bylo automaticky. Ale to zřejmě neudělají, nebudou k tomu ochotni, jak už bylo řečeno. Být zanechán nemusí být problém lokality, ale kontaktu. Modelově si můžeme také představit věc takto. Táta má odjet autem, má dva syny a jednomu řekne: „Tak pojď, jedeme“ a druhému zase: „Tebe neberu, ty si dělej co chceš“. Ten druhý je zanechaný, může si dělat co chce, užírá se, ale může si najít náhradní zábavu. To je aspekt „zanechaný“, to je rozhodující aspekt. Druhý aspekt je možnost volby „vepř“, nebo člověk, čili náhradní objekt. Ten vždy je možný, alespoň ten „vepř“. Pakliže ten náhradní objekt je povolen, když o to požádá, může být „šťastný“, saturovaný. Satan může udělat z člověka pseudokrista a saturovat ho, ale samozřejmě, nebešťané ho neberou. Je otázka, zda-li ten stav je psychologicky možný. Ale z hlediska Božího a z hlediska principu „pusť nás do vepřů“, který zřejmě platí trvale, je to velmi pravděpodobně možné. Ten močál může znamenat, že ten zavrženec bude mít hojnost. Ta představa, nebo hovoření o tom ohni, jako by to byl ignis externus  je nutné proto, aby si ten posluchač neřekl: „No a co mi schází?“ A pak si člověk neuvědomí tu touhu po Bohu. Čili ten oheň je možno kulisa, možno ne. Nicméně, ten člověk, který si vybere vadnou konstelaci, bude se litovat, užírat, vyvyšovat se nad druhé atd. Bude si libovat v tom utrpení. Bude tam oheň, kus vedle bude močál a všechno to bude ostrov „Robinsonů“. Zavrženec bude upoután, uvázán. Když by požádal, mohl by se odtud dostat (do vepřů), když neřekne a podle toho, co si vybere, může být ve stavu „kašlu na všechno, všichni mi mohou být ukradeni, tady mám toho svého dostatek…“ anebo ve stavu „mám svou hrdost, jen se podívejte, jací jsou tamti, s těmi nechci mít nic společného….“. Zavrženec si najde takový postoj, který je pro něj v dané situaci nejlepší. Má možnost saturace, on si formuje sám sebe a Bůh mu to nechá. Ten, kdo si vybere vepře, tak ten oheň nepotřebuje, ale ten, který je v „ohni“, byl by nešťastný, kdyby mu byl „oheň“ vzat, protože on by se nemohl vyvyšovat nad druhé jak je někdo, jak trpí, nemohl by dělat ze sebe oběť justičního omylu apod. On tu roli chce hrát a proto tam musí být ten oheň, aby se mohl uspokojit, saturovat. „Zanechán“ = „nemá přístup“ = „přivázán“ (na tu oblast, kde ho ti nebešťané nechají, protože ho mezi sebou neberou). My máme představu lokality, ale spíše to bude otázka kontaktu, přerušení kontaktu (viz. „Když neposlechne církev, budiž mu jako pohan a publikán“). Satan už na nebešťany nemůže. Spoutání může být odsouzení k nečinnosti. Ducha nelze hodit do propasti, ale lze ho ignorovat a protože je nebešťan dostatečně odolný, tak si zavrženec neškrtne. Když by otravoval, může být zahnán do svých mezí, na svém ostrově „Robinsonů“.

              Podle sv. Pavla, ospravedlnění vede do nebe a to dělá Ježíš svojí smrtí. (Je třeba najít tu formulaci přesně). Podle Mt 12,37 – „Ze svých slov budeš ospravedlněn, ze svých slov budeš odsouzen…“ To znamená, že bude tady soud, „budete soudit…“, ale podle toho, jak ten člověk mluví rozhodne o svém odsouzení. Podobně, „ze svých slov budeš ospravedlněn..“ znamená, že když bude člověk „hrát“ poctivě, poctivě reagovat atd. Tak dojde k ospravedlnění. Když si bude nalhávat, vymlouvat se místo toho, aby uznal chybu a bude na tom trvat, tak ospravedlněn nebude.

         Podobně jako v nebi je věc blaženosti věcí všech požadavků člověka, nebešťan neztrácí svoje vlastní zájmy, naopak je má všechny saturovány. Tak i pozemšťanovy skutky jsou přípravou, tréninkem na nebeské skutky. Ergo pokud je člověk schopen eustimulace a  eumerotizace, je možné, ba dokonce záhodné vykonávat všechno, i to, co je v dosahu jeho sarkistického vybavení, pomocí pneumatického vybavení. Podobně, jako jsou při nácviku plavání první lekce v mělkém bazénu, nebo blízko břehu, aby adept plavání se mohl v případě potřeby snadno postavit na nohy. Ale kdyby se pořád na nohy stavěl, nepoužíval by plavání, plavat by se nenaučil. Podobně je nutné se učit žít skrze Ježíše, i když dovedeme v daném případě vystačit pomocí sarxu. Taková stimulace „fackami“ je vlastně nouzová. Ta má člověku pouze připomenout. Samozřejmě, že jsou tady možnosti dostat se do nebe jako Smyrna („Musíme trpět a tak vejít..“). Filadelfia trpět nemusí, ale nemůže mít moc nad pohany (jako má Thyatíra), musí být „outsider“, musí být chudák, ale uchráněná. Budu li hloupý, tak do nebe se musím nechat dokopat ustavičnými, nebo nárazovými kopanci. Tady ještě můžeme rozlišit na Smyrnu trvale trpící a Smyrnu nárazově trpící. Pak ale ještě může být věc, že člověk si na ten problém zvykne (hůř vidí, bolí ho nohy apod.), zvykne si na tu „degradaci“ . Je třeba vytyčit, co vlastně je stimulem sledováno? Negativní (tlačný) stimul působí tehdy, když jsou zábrany, když není motivace, když není eustimulace. Mikrostimulace je malý stimul, který dosahuje svého účinku. Jde o to, aby to nezpůsobilo konzervaci, ale aby ten stimul vyvolával růst parametrů. Při konzervaci má člověk určité parametry, které se nehýbou. Pak můžeme mít makrostimul občasný a makrostimul trvalý a narůstající. Ideálem ovšem je přejít na mikrostimul. Myslím, že nebešťan musí mít takový program, aby ten kontakt s Bohem excitoval tu tenzi a libido. Tenze je libido saturační, libido akční atd. A frustrace je právě nedostatek toho libido. Je třeba zpracovat výstavbu toho poolu, „motorů“, abych to co dělám, dělal jsem s chutí a ne abych si tu chuť diktoval. To je něco podobného, jako říkat očím, co mají vidět. Já mohu řídit oči, na co se budou dívat, který objekt budou hledat, ale nemohu říct: „Já chci tohle vidět“. Je nutné rozlišit kompetenci vůle a oka, a zrovna tak je nutné rozlišit kompetenci „motoru“ a rozhodování člověka, volby a vlastního chtění.

Jakákoli práce musí vést k úspěchu. Když by to nikam nevedlo, organismus se začne tomu automaticky bránit. Pak není dobré v tom pokračovat. Proto je třeba mít nejen motivaci, abych věděl, co z toho, ale abych tu práci s chutí dělal jako při sportu. Jinak dojde k útlumu z nechuti z práce, práci budu dělat bezmyšlenkovitě, bez odměny a bez bolesti. Samostatné psaní jako takové není záslužná věc, když chci, přestanu, odpočinu si. Kdežto v nebi se neodpočívá. Pozor, ale u sportu je radost z toho, že člověk sportuje, ale není zde odměna. U psaní je práce rutinní, není radost z psaní, ale když to „nepřetáhnu“, je radost z výsledku, efektu. Maximum je, když je radost z obou. To je Efezský způsob. To je nutné pro nebe. Proto musím mít také vyřešenou dokumentaci (abych nedělal zbytečně). V mém případě mne může táhnout jak počítač (pro psaní), tak výsledek. Navíc si uvědomuji, že mým „počítačem“ bude pak Ježíš s jeho mozkem, s kterým spolupracuji. Navíc tady je efekt, na kterém společně děláme. Toto je nutné trénovat. Pozor ale na oddělení starého a nového programu. To taky musí být vyřešené.

Otázka nebe je otázka touhy spolupracovat s Ježíšem. S Ježíšem v sobě. Ta pozitivní motivace je velice důležitá, protože tím člověk přejde z „motivace pekla“ na „motivaci nebe“. Při pobytu v Božím Království, kde nebudou nemoci, kde bude dlouhověkost, kde nebude bída, kde nebude zločin atd., tak tam musí bít motivace typu nebe. Aby tohle mohlo nastat, aby nemusela být smrt a ti, kteří jsou zralí mohou mít přímý přechod do nebe, tak tady nemůže být motivace typu pekla. A tenhleten stav může být u lidí, kteří mají zájmy, např. u fandů (ne ale pasivního, jako u fotbalového, ale aktivního jak radioamatér, letecký modelář atd.), kteří jsou zaujatí věcí a mají v pořádku zpětné vazby (čili dobře zacházejí s mamonem). Oni to sice nerozšíří na náboženství, ale je tady v určitých věcech fair hra. Pak začíná další fáze, „já buduji v sobě co nejvíce Krista“. Proto musím dělat všechno spolu s Ježíšem. Když všechno budu dělat spolu s Ježíšem, pak bych potom mohl přímo přejít do nebe, viz. Eliáš a Henoch. Tím porostu já sám. Pak bude také platit „Otec je stále činný a ukazuje Synovi....“. Já pak mohu říct „Ježíš je ve mně stále činný a ukazuje mi skutky...“ To je pak i otázka trvalého rozvoje v nebi. Je nutné posilovat tělo, aby bylo ochotné čím dál tím víc spolupracovat. A to je smysl křesťanství. Já bych měl chtít z Ježíše využít, co nejvíce. Zatím jsem „malý“ křesťan a spolu s Ježíšem bych chtěl být „velký“ křesťan. Je to také otázka sebevědomí.  Ta problematika „říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“ je jenom jeden aspekt. Tam, kde je to špatně udělané, tak tam to člověka brzdí. Ale tam, kde jde o spolupráci, měl bych si říct „já málo spolupracuji“. Ideál by bylo, ne čekat, až mi něco Ježíš dá, ale jít do sporu „dej mi víc, dej mi víc...“. To je smysl křesťanství.

Podle Jana, když budu něco dělat mělo by mi záležet na tom, že Bůh mi dá odměnu a že nebude čekat „až potom“. Může to být současně také upozornění na ostatní. Lidem se může zjevit anděl. I prestiž musí být zainteresována na úspěchu tak, aby nás neblokovala v rozvoji. vadně konkretizovaná prestiž brzdí v rozvoji. Takové ty „záskoky“ do nebe fakticky byly u sv. Pavla. U Efezu se postupně musí přejít na tažnou motivaci. Když se mluví o potlačování pýchy, ale to je vlastně „vykastrování“. Pro přechod do nebe musím mít vypěstované jednání, kdy mne bude bavit nejen efekt, ale i samotná činnost. Proto bych neměl dělat pod „tlakem“, nebo věci s logickou nutností.

Se "skončením lidstva" nutno počítat i dle Evangelia. Poslední soud znamená zastavení vzniku nových generací lidí. Že by bylo plné nebe? Spíše je prakticky jisté toto: Židé deformovali Mojžíšovu Smlouvu. Proto nemohli uvěřit v plné míře. Pohané přijali křesťanství snáze, nebyli deformování vadným chápáním Mojžíšovy Smlouvy, realizací rabínské katecheze. Protože došlo ke znečištění křesťanství, došlo k deformaci katecheze epištol, k odchylce od Ježíšovy katecheze. Pravděpodobně křesťané na začátku neměli dobrou detekci chyb, proto došlo k těm deformacím.  Přitom katecheze epištol je schválena, Bůh s ní kalkuluje a využívá toho. Deformace vznikala už v prvotní Církvi vadným postojem vůči informacím Ježíšovy katecheze. Byly zde zbytky rabínské katecheze, které ovlivnily rozvoj prvotní církve a první katechesi. Také Jeruzalémská církev neplní Ježíšovy instrukce pro misie. Postupně docházelo k dalším deformacím a poklesu během celých 2000 let. Čeká to na "Eliáše, který napraví vše". Ten bude hlásat pokání v plném rozsahu. Provede obnovu v pravém slova smyslu. Pozn. Jak je psáno v Apokalypse, duše pod oltářem (mučedníci) škemrají Boha, aby zasáhl. Čili ta naše představa, že svatí se za nás přimlouvají u trestajícího Boha je zcela nesprávná. Naopak, oni říkají: „Bože, kdy už konečně do toho řízneš?“ A Bůh na to: „Ještě ne, ještě není zralá doba“. A když Bůh zasáhne, tak je z toho veliký jásot. Ve skutečnosti jde o to, že ty nebešťané vstanou spolu s příchodem Ježíše. Eliáš je poučí a pak budou mít přímý přechod do nebe. Tady si pravděpodobně dotáhnou tu svoji rekvalifikaci na plné nebešťany. Ten příchod Eliáše je kompetence někoho z lidí. Takto obnovené křesťanství bude trvat tak dlouho (1000 let) až i ono degeneruje. Pak ho nebude už možné opravit. Imunizace v plné nauce se hůře odstraňuje než v deformované. Pak satan bude propuštěn, nastane krátká doba satanovy zvůle, ale to bude pozemský očistec a příprava na poslední Ježíšův příchod a na poslední soud. Zde je vidět, že Bůh zastaví běh světa.

Pozn. Kdo se dostane do nebe? Kdo se dostane do pekla? To je velice důležité vědět. Ten, kdo to neví je ve velice nepříjemné situaci, jako když slepý chodí po ulici a neví kde (kdy) ho může  přejet auto. Pozor, neznalost zákona neomlouvá. Bůh nikoho nebude nutit, člověk má svobodnou vůli. Kolik lidí ví, co je to ´Hřích proti Duchu Svatému´, co jsou to ´běda faktory´, které vedou k ďábelské mentalitě. Svalování viny na druhého, pýcha, kličkování apod. to je problém soudu a zavrženců. Pakliže si to uvědomím, tak zvoním na poplach. Je jedině logické, že zdravě myslící člověk jde za tím. Ví, že jinak mu hrozí smrt, nejdříve psychická a pak i tělesná. Člověk musí jít za tím sám, iniciativně a pak až Bůh začne působit. Nelze někoho do toho tlačit zvenku. Bohužel se velmi často stává, že člověk jde do toho až tehdy, když mu „teče do bot“. Ideál je, když to nedělá pod tlakem.

Bůh mi nabízí statut Božího synovství, stálého rozvoje a záleží na mně, zda li budu chtít. Dokud tohle nepochopím, zůstávám na nižší úrovni. Jistě, nakonec budu v nebi, dostanu nějaké „nebeské roucho“, ale na nižší úrovni. Tyhle věci vycházejí jako možnosti z Evangelia. Ale potřeba je k tomu mít doklady. Proto musím chtít mít doklady. Proto musím prosit Boha, aby to doložil (na to nemám nárok) a také prosit o to, že bych ho chtěl pochopit, rozumět mu, vidět ho, podobat se mu atd.

K problematice nebe a „nebešťan“, Doplněk

            Co je to nebešťan? Kdo přijde do nebe? V této souvislosti najdeme různé vadné představy. Chyba je, když je nebe prezentováno jako negace pekla. Nebo např. představa, kde nebe je plné andělů, kteří hrají a dělají lokaje. Nebe není negace pekla, ani pážecí služba u dvora, ani brnkání na nezajímavé hudební nástroje. Nebe je otázkou tvůrčí činnosti, zájmové činnosti, vlastní činnosti atd. Blaženost nebeská je také otázka přijetí do společenství a vidění Boha. Tady vzniká jednak potřeba metamorfózy, také potřeba adaptace na Boha a také, abych mohl být jako člen nebeského kolektivu přijat. Modelově: Když někdo hraje dobře karty a přitom rád švindluje, tak ho ostatní děti do hry nevezmou. V nebi nebešťan musí „hrát“ pořádně. Nebe I. – kurs nebešťanů. Modelově by se také mohlo říct, že nebešťan je přijatý do kursu kosmonautů. Už z toho, že je přijatý za budoucího kosmonauta má radost. Nebešťané jsou už jednak konsumenti, už dostávají dobrou stravu a také se připravují na další věci. Dříve než skutečně sednou do rakety se připravují na trenažéru. Pak nebe II.

Ježíš říká ukřižovanému vedle: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ a na soudu zase říká: „Pojďte do království, které připravil Otec“. Buď je to určité zjednodušení, nebo Ježíš tady vědomě rozlišuje ráj (rajský blahobyt atd.) a po vzkříšení mrtvých dojde k plné nebeské blaženosti.  I kdyby to byl ráj, tak už jsou v kontaktu s Bohem viz. duše spravedlivých, které jsou pod oltářem, které říkají: „Pane, kdy pomstíš naší krve nad těmi, kteří pobývají na zemi?“ (Zj 6,10). Může to být sice symbol, ale také nemusí.

K tomu, aby mohlo být nebe pochopeno je velice dobrá vlastní činnost. Ptal jsem se holčičky, co ráda dělá, rozpovídali jsme se o tom a ona úplně ožila radostí. Docela snadno chápala otázku nebe a měla chuť jít k přijímaní.

Nebe si nedovedeme představit a také nemůžeme mít o něj adekvátní zájem. Mojžíšův Zákon a tedy i Tóra mluví: „Až vejdete do země, dodržujte Boží nařízení, aby vás Bůh v ní nechal a aby jste se měli dobře, jinak budete vyhnáni“. Jsou tady kladeny určité požadavky na člověka a člověk přitom neví o tom, že jednou bude Věčný život (Tóra o tom nemluví). Člověk má dodržovat určité podmínky. Dodržením podmínek mají zaručený pobyt v Palestině. Nedodržením svolávají na sebe kletbu, vyhnání atd. Toto je základní schéma. Nejde jenom o podmínky Zákona, ale také o další podmínky. V pozdější době vzniká takový problém, jako by to zdánlivě neplatilo a ono to platí.

Motivací pro nebešťana může a vlastně musí být to, co člověka přitahuje, to co mne baví nyní (a ne lokajové, brnkání na harfu apod.). Ježíš mluví o hostině. Zájmová činnost byla např. zpěv (na svatbě).  Kdyby měli koníčky, tak by Ježíš o tom mluvil. Kdyby řekl, že tam bude orat, tak by to bylo spjaté s představou práce. Oni neměli představu radostné práce. Ale my tam musíme dodat (je to otázka hodiagnizace) radostnou představu činnosti (radioamatér, kutil apod.). Jedno motivační schéma je: „Plň a budeš se mít dobře“ a druhé schéma je: „Chtěj se mít dobře a proto se starej o Věčný život. Pak budeš plnit a Bůh ti požehná“. Jsou tam vřazeny mezičlánky, které oni neznali a my je známe. Ale výchozím motivem je to přirozené: „Snaž se mít dobře, snaž se dostat charismata, budeš uzdravovat a budeš se mít dobře atd.“ Dokud ale nevidíme nebe, nemůžeme mít adekvátní zájem a musíme mít takovéto náhradní motivy. Mohlo by se také říct, že otázka motivace nebe je otázkou pomáhající milosti, ale tohle neodpovídá tomu způsobu Božího jednání. Takový žid, on se snažil, on chtěl být v Kanaánu, on se chtěl mít dobře, proto plnil Boží přikázání (MZ) a vůbec ani nevěděl, že se vlastně také připravuje na setkání s Mesiášem. My máme náhradní motivační vazbu a musíme tam  dosazovat to, co jsou naše radostné zážitky, představy (hodiagnizace).

Nebešťan si může dělat co chce. Je to ale otázka nových rukou, nových očí a také otázka fair hry, aby ho ostatní vzali do kolektivu a aby snesl pohled na Boha. Aby byl schopen se na Boha dívat, tak potřebuje nové oči a aby snesl pohled na Boha, potřebuje hrát fair play. To je jedna z funkcí Zákona. Druhá funkce Zákona je nerozbít to, co vzniká, chránit si oči, abych o oči nepřišel, čili chránit si rozvoj Věčného života. Některé hříchy vedou k tomu, že člověk přestává Boha „vidět“, ztrácí schopnost, jakoby si vypíchnul oči.

Modely pro nebe. Dítě rádo cvičí psa. V nebi budeš nejenom cvičit psa, ale budeš mít takové oči, že budeš vědět, proč ti pes nerozumí, proč to je. Budeš mít takové ruce, že mu to v mozku „přehodíš, přepojíš“ a jeho mozek bude jako rádio, které nehrálo a nyní hraje. Tohle mohou dělat andělé, které dříve bavilo např. cvičit pejska. Takový fyzik zase bude s Bohem spoluvytvářet svět.  

Otázka, jestli je v nebi růst? Je možné, že v nebi růst je. I v otázce nebeské blaženosti platí to, že ti nebešťané dorostou. To je jedna možnost. Druhá možnost je, že během života je růst a pak se růst zastaví a nebešťané „stagnují“. Čili, že v nebi jsou různé úrovně. Nebo „pracovali různou dobu a všichni dostanou jeden denár“. Řešení by mohla být stejná úroveň, ale přídavná blaženost. Přídavná blaženost za to, že „já sám jsem dělal“ a také přídavná blaženost za to, že jsem pomohl druhému. Nahnanému Bůh řekne: „Vítám tě mezi námi“ a pozvanému zase: „Děkuji ti, že jsi přijal pozvání“. Učiteli zase řekne: „Děkuji ti, že jsi přijal pozvání a také, že jsi sem přivedl také jiné“. Čili bude mít čestné místo, ale jídla budou podávána stejná. Čili můžeme mluvit o úrovni blaženosti (která může být stejná) a úrovni hodnostní. Může také hrát roli otázka přídavné blaženosti. Další model by mohl být tento. Slepec slyší, jak si lidé povídají o filmu, jak je výborný. A on by chtěl jít do kina.  Otravuje kamarády až ho vezmou s sebou. A on je celý šťastný. Hudba mu připadá, jako kdyby byl doma. Když se ale promítají legrační scény a lidé se smějí, tak mu je to divné. Pro něho je to divná zábava. O lidech v kině si bude myslet, že jsou to blázni. Prostě ten slepec z toho nic nemá a je to pro něho velká nuda. Otázka nebe je otázkou potence, abych Boha mohl vidět. Jiný model by mohl být: „Děti na prázdninách“. Nějaké jiné dítě se chce s nimi hrát a oni ho nechtějí protože švindluje. On na to: „Měli byste mě vzít mezi sebe, měli byste být pořádní křesťané…“ Oni ale na to: „Ne, ty bys měl být pořádným křesťanem…“. 

Otázka tolerance s Bohem souvisí s tím fair play (a např. tím ze Starým Zákonem, viz.  „Nemohu tady už být, archa musí mimo tábor, jinak bych je musel usmrtit“). Něco podobného je i v naší době, u nás Ananiášové a Safíry neumírají. Bůh má jiná měřítka na nás, jsme jako malé děti, nad lecčíms zahmouří oči, ale také nám nedává charismata. Nedospělým dětem nepatří do ruky sirky a také nemohou jezdit autem. Na charismata jsme moc „malí“, ovšem můžeme se „počůrat“. Z toho titulu nejsou charismata a spousta jiných věcí. A také je z toho zákon litery.  „Ananiášové a Safíry těšte se, že nemusíte umírat. A vy nemocní a trpící se zase utěšujte tím, že vás Pan Bůh zvlášť miluje za to, že trpíte a že vám to oplatí na nebi“. To je ovšem černý humor. Jak si nebe představit? Když je pro nebe motivace tlačící, to znamená strach z pekla. To vede k minimalismu a k takové „povrchní“ realizaci. Takové křesťanství nevede nikam a případně vede k dalším trampotám. Má-li to křesťanství ale táhnout, tak musí být motivace nebe - táhnoucí.  Taková přímá táhnoucí motivace nemůže být, protože jsme dosud nebe nezažili. Abstraktní pojem „posvěcující milost“ nám neříká nic. Pakliže si za tím něco představujeme, tak je to zase otázka abstraktní přeměny (ale pozor do pekla budeme přeměněni taky). Může být ale nepřímá motivace – mít se dobře. Jak to dělal Ježíš? Hovořil o Božím Království. Starý Zákon nemluvil o posmrtném životě, ale „plň Zákon“. Musíme to také rozšířit o Ř 1 – „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“, nechtěli uznat své hříchy a viny a tedy nevejdou, nebo budou vyhnáni ze země (rozbitý chrám atd.), ….ty se pak obrátíš a vejdeš, . … a než budeš stabilizovaný, tak ještě v tom exilu zůstaneš“. Ježíš používá nepřímou motivaci, hovoří o Božím Království. Je to podobno tomu, jako kdyby se za protektorátu říkalo: „Až bude svoboda…, až Němci odejdou…“. Sk 1 – „Pane v tomto čase obnovíš království Izraele?“ Ježíš na to: „Vám není dáno…“. Ježíš neříká: „Co zase máte na starosti“. Ježíš tím nepřímo potvrzuje, že to očekávání je opodstatněné. Čili máme model nebe jako Boží Království. Je to Věčný život. Člověk nikdy neumře. Sv. Pavel mluví o vzkříšení z mrtvých. Lidé budou jako andělé. To je ovšem induktivního charakteru. To se netýká jenom neženění se. Co ale takový anděl dokáže? Schopnosti, které máme doloženy o ďáblovi, tak můžeme připsat i andělovi a to je celá řada velkých věcí. 1Jan 3,2: „Budeme vidět Boha, budeme mu podobní, budeme vidět Boha jaký je“.

Dalším modelem je nebe jako hostina. Nebo člověk, kterému se zrychlilo myšlení a chtěl by se rychle pohybovat atd. Kdyby bylo člověku dáno psychické zrychlení a nedošlo současně k rekonstrukci organismu, tak kvůli té disproporcionalitě by byl ten člověk nešťastný (mluvení a pohyb by byly relativně velice pomalé). Proto pro nebe musí dojít k rekonstrukci celé osobnosti a ne jenom části. V této souvislosti je důležité vzbuzovat zájem o neviditelnou realitu. Je dobré si předvést pokusy s různými brýlemi, povídat o různých typech očí, pokusy s neviditelnou realitou a její detekce. Tohle by mohlo být modelem toho, že jednou bych tyhle věci mohl umět a vidět lépe. Nejlépe by mohla být extense koníčka, že by ho člověk mohl dělat ještě lépe atd. (viz rozhovor Ježíše se Samařankou u studny). Ježíš mluví o vodě ne za účelem vysvětlení, ale za účelem přechodu.

Musíme si uvědomit, že představa nebe je u lidí nekvalitní. Často je u nich představa Nirvány. Je to zejména u člověka, který nemá žádného koníčka a má jenom povinnosti. U něho se těžko vytváří představa nebe. Nanejvýš by to mohla být představa hostiny. Když je představou nebe Nirvána, tak ta netáhne. Pouze strach z utrpení tlačí do Nirvány. Nirvána sama o sobě přitažlivá není. Pak jsou ve hře negativní jevy, které doprovázejí motivaci tlačnou.