Víra dle Ježíšovy katecheze II
Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula
Pro ilustraci problému víry může posloužit trojice postav - setník z Kafarnaum, sv. Petr a bohatý mládenec. Všichni tři mají určité množství informací o Ježíšovi, které považují za prokázané, nepochybují o nich a jsou schopni z nich v situaci, ve které se právě nacházejí (vzhledem k potřebám, které chtějí právě uspokojit) vyvodit příslušné důsledky. Na úrovni je vyvodí pouze setník, částečně Petr, ale vůbec ne bohatý mládenec. Setníkovi se Ježíšova moc nad nemocemi jeví právě tak bezproblémová, jako vojenská moc důstojníka nad podřízenými vojáky. Petrovi imponuje Mistr kráčející po vodě. Když mu smí vykročit vstříc, vědomí Ježíšovy moci a lásky je jeho jistotou proti živlu. Zatěžkávající zkouška, vítr a vlny ukáží omezenou schopnost aplikovat bezpečně prokázanou převahu Ježíšovy moci nad živly na vzniklou náročnou situaci a Petr se ukáže jako malověrný. Jinoch důvěřuje mistrově moudrosti, radu skutečně dostane, nedovede ji však přijmout. Ježíšův portrét v duši mládence dosud neznamená nosnou sílu čelící naprosté „nezabezpečenosti" života podle Ježíšovy rady. Postoj setníka z Kafarnaum není vydobytý s námahou. Odpovídá přímočarému uvažování dítěte a to je jedno z podmínek pro vstup do Božího Království. Jeho postoj je diktovaný logicky dokonale uvažující vírou, který je nezatížený asketickým potlačováním a vynucováním a který není blokován brzdnými nelogickými vlivy. Platí pro to Ježíšův výrok o sladkém jhu.
V podobenstvích Ježíš říká, že víra má být životaschopná jako zrno hořčičné a růst jako keř, ne jako strom. Sem patří trvalý růst víry. Motivace by měla být mít ne abych dělal zázraky, ale abych Ježíše více chápal. Naše víra musí být keř. Musíme vytvářet heuristickou víru, tj. hledat co největší podobnost s Ježíšem. Proto se nestačí zastavit u několika hřiven, ale chtít růst bez omezení. Nevěřit pak znamená odmítat skutečnost, že Ježíš má pravdu. „Věř výrokům Ježíše, který se legitimoval. Když nechceš věřit výrokům, věř alespoň té ´legitimaci´, nezavírej oči před ´legitimaci´.“
Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.? A co „Setník z Kafarnaum“ (Mt 8, 5-10), „Krvotoká žena“ (Mt 9, 20-22), „Kananejská žena (Mt 15, 28)“, kteří jsou chváleni za víru. Apoštoly nebyli za víru chváleni. Na začátku je dar (viz. Petrovo „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého“ (Mt 16, 16-17), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem hospodařím. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně „Krvotoká žena“ a „Kananejská žena“. V Mt 17, 17 (a podobně v Lk 9, 41), kdy učedníci nemohou uzdravit kluka, je Ježíšova reakce: "Ó národe nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášeti?". Kdyby víra byla darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá. Projdeme-li Evangelium a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar (viz. příloha). Analýzou textů týkajících se „setníka z Kafarnaum“, „krvotoké ženy“, „Syrofeničanky“ a „defraudanta“ (nevěrném správci) a „věrném správci“ můžeme pak najít význam termínu „víra“, jaký mu Ježíš přikládal a také uvidíme závislost víry (pistis) na realitě, kterou vidíme, známe.
Ježíš slibuje: "Kdo uvěří....., cizími jazyky, zlé duchy atd." (Mk 16). Ježíš vytýkal apoštolům malověrnost, která brzdila poznání a brzdila spolupráci s ním. Dokonce, když učedníci neuzdravili kluka (Mt 17,17-20) a tím vlastně nedodrželi Ježíšovy instrukce, vysloužili si od něho: „pokolení nevěřící a zvrhlé“. Kdyby víra byla pouze darem a nezáleželo na tom, jak s ním člověk spolupracuje, mohlo by se říci: „ano, víra je dar“. Každý dar mohu využít, nebo ho nevyužít. Je to také poznatek z podobenství o hřivnách a také z toho, že to Ježíš vytýká učedníkům. Malověrnost z dob „učednictví“, přešla také do existující Církve a způsobuje to její brždění. Nedořešení „malověrnosti“ a tím i splnění Ježíšových slibů, které ze začátku byly a pak ustupovaly, bylo příčinou toho, že nebylo tady doposud Království Boží, kdy lidský život by vypadal jinak. Ježíš také o tom mluví při předpovědi zkázy Jeruzaléma: „…dokud neřekněte ´požehnaný jenž přichází ve jménu Páně atd. …´ “. Židé mají slíbenou Palestinu (celou zemi) a přitom v současné době nemají vyřešen problém Jeruzalému. Je nutné počítat s problematikou, že malověrnost přešla z dob učednictví, do doby působení apoštolů a její vliv pokračuje i dnes. I po vzniku Božího Království, po tisících létech, malověrnost vzroste a způsobí konec Božího Království. Satan zase bude puštěn (viz Zj 20,3). Otázka malověrnosti je nesmírně důležitá. Problematika má hlubší dosah, než by se zdálo. Navíc bude nutné dořešit problematiku „poučených ve víře“. Lidé vyučeni klasickým způsobem se buď bojí přemýšlet o přechodu na vyšší úroveň, nebo mají pocit jistoty. Jenomže pak nemohou růst. Vůči lidem, kteří jsou „neprůstřelní“ bude nutné „setřást prach“ i za cenu, že mají určitý typ víry. Bude jim nutné říci: „Možná je tvá víra v pořádku, možná ne, dál nemá smysl o tom diskutovat“. Je několik možných typů víry a ten člověk se do některé zařadil. Čili, je nutné zavést třídění posluchačů dle úrovně (viz. „Neříkejte nikomu, že jsem Mesiáš..“ , „neříkejte nikomu co jste viděli na hoře, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“, „neházejte perly sviním“ atd.), protože „předčasné“ informace člověku na nižší úrovni by mohli člověku ublížit.
Sv. Pavel se také odchyloval od Ježíšovy nauky a přesto jej Bůh povolává. Jeho nauka nebyla úplně správná, ale přesto Pavlova misie znamená velmi mnoho. Vzniklo však mnoho církví, které jsou mezi sebou v rozporu, takže nemohou platit všechny. Každá má své mučedníky. Různé církve mezi sebou válčily a dodnes válčí. Zde je nutné se zamyslit nad tímto problémem a vyřešit jej. Zvlášť je zde problém monopolních církví, které si činili (a podvědomě stále činí) právo být pravou církví. Ale u monopolních církví nelze hovořit o pravosti nauky jako celku. Tam je nutné říci, že je u nich jasná neúplnost a nedotaženost nauky a také že je jasná nutnost dokladu pro pravost nauky. Existují jiné náboženské koncepce, které jsou vrcholně tolerantní, např. indické, ale i ty jsou „škodlivé“, protože jsou v rozporu s křesťanskou naukou a přitom ji neodmítají. Správný vyznavač Bible však s nimi nemůže souhlasit, jednak např. pro hlásání existence více životů a pro návraty do nich a také pro tvrzení, že božství je v nás, které je nutné jenom probudit apod. Kdežto křesťanství hovoří o Bohu všude přítomném. Ale tím není řečeno, že je v kontaktu s námi. Podobně skrze nás může procházet magnetické pole. Je v nás, ale s námi spojeno není. Ježíšova nauka hovoří o domu - člověku, ve kterém bydlel Satan. Ten byl "silnějším" vyhnán, ale pak byl prázdný, tj. "silnější" byl vyhoštěn. Satan se vrací a poslední dny člověka jsou horší. To znamená, že dle křesťanství se člověk nemůže zlému duchu bránit, ale může však Ježíše „vyhodit“. Dá se tedy říct, že otevření se vůči Ježíšovi je věc člověka. Ježíš, Bůh do člověka vejde, když je mu otevřeno. Člověk to má ve vlastní moci (exusii).
Dnes máme mnoho odštěpených církví, zejména protestantských. Mezi katolíky a protestanty byly války. Dnes nejsou a snažíme se o ekumenismus. Je ale ekumenismus v dnešní formě řešení? Církve nedělají zázraky, které jsou slíbené. Jsou tedy na nižší úrovni, než by křesťanství mohlo být. I toto je dokladem neúplnosti. Katecheze Ježíše hovoří o mnoha lžiprorocích a pseudomesiáších. Proč tedy to Bůh připouští? Proč není jediná církev? Přitom Ježíš říká, že „Eliáš přijde a opraví vše“ (Mk 9,12). Zřejmě je to v kompetenci člověka (lidí) a Bůh to za nás neudělá. Pak může opět přijít Ježíš a nastat Boží Království. Jenže o tom se v praxi neuvažuje, vyjma některých sekt. Je nutné zodpovědět na tyto otázky, vyřešit nalezení plného, pravého křesťanství, jednak získání dokladu, jednak realizovat sliby proroků a Ježíšovy katecheze, které jediné přinesou klid a pokoj dnešnímu světu. Je nutná teorie Božího Království, ale také vysvětlit proč není a proč se může objevit až za určitých podmínek a proč až bude, dojde po určité době k jeho zrušení (Zj 20,3).
V období renesance byl nový pohled na umění a vědu. Církev umlčela Galileiho. Výsledkem bylo období ateizmu. Pak přichází New age a jiné směry "hledající pravdu". Církev nemá autoritu jako dříve. Vzniká éra ekumenismu. Jenže měl by to být ekumenismus kritický, kde by každý měl kritizovat jiného ne podle své nauky, ale podle odchylky od Evangelia. Každý by měl kritizovat jiného a také jiným být kritizován. Každý musí kritiku sebe snést, vyhodnotit ji a je-li správná, uznat to a začít se změnou u sebe. Toto se týká všech věcí, které platí tak jako tak. Jiné věci, které potřebují doklad, tam společně "začít tlouci" a chtít od Ježíše doklad. Křesťanské církve, které vycházejí z Evangelia, by měly mít provedenou rekonstrukci katecheze Ježíše Krista a mít doklady. Mít doklady je Ježíšův příkaz pro hlasatele např. "uzdravujte nemocné", ale také pro posluchače „nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ (Jn 10,37-38). Jde-li o věc, kterou může člověk rozeznat sám od sebe, nemá právo chtít doklad. Když sám nemůže rozeznat, může to být způsobeno jeho psychickou slepotou. Kdo chce najít skutečnost, musí prosit + hledat + tlouci. V Jn 7,17 Ježíš říká: Chce-li někdo činit jeho vůli, ten bude umět rozeznat, jestli to učení je od Boha, nebo mluvím li sám od sebe“. Z tohoto textu a z faktu, že Evangelium je zapečetěné, plyne, že i když Církev místo katecheze Ježíše Krista používá katechismus a dogmatiku, člověk může porozumět celému Evangeliu. Přesněji, sám dokáže objevit, jaká byla katecheze Ježíše Krista. I když toto Církev nezná a nehlásá, člověk si sám může provést rekonstrukci katecheze Ježíše Krista a dostat doklady. Podmínky jsou tři: prosit, hledat a tlouci. Katechismus je na bázi části nauky Ježíše Krista a aristotelovské filosofie. V katechizmu není celé Evangelium a tím méně celá katecheze Ježíše Krista. Navíc, v katechizmu je mnoho přídavků, které v Evangeliu nejsou. Církev tím, že z části nauky Ježíše Krista a z filosofického materiálu žila, dala ateistům zbraň proti sobě. Dříve bylo mnoho různých náboženství, protichůdných, ale ateizmus nebyl v móde. Teprve když Církev odsoudila Galileiho a další, začíná růst ateizmus. Pak když nastala postmoderna, roste zájem o "duchovno". Hledá se nové náboženství a ekumenismus se stává kompromisní. To také není řešení. Správný ekumenismus by měl být konfrontační, který by upozorňoval na nesouhlas kritizované nauky s Evangeliem a hledal vyřešení rekonstrukce katecheze Ježíše Krista. Kdybychom měli víru jako „zrno hořčičné, řekli bychom hoře …..“ tím by se dokázala otázka (pochopitelná a dokazatelná) Svaté Trojice, vtělení a koexistence. Pak by tyto otázky byly srozumitelné. Už otázka „Víra jako zrno hořčičné“ je otázka rekonstrukce katecheze Ježíše Krista (Evangelium, jaké máme nyní, je stručné), způsobu četby Evangelia. To musí být předtím, než začneme evangelizovat. Jiná věc je problém posluchače, kdy vyhovět jeho požadavkům a kdy nutno „setřást prach“. Tohle je nutné vyřešit, jinak nemá smysl dál v práci pokračovat a říkat něco lidem, na co nejsou zralí.
Chceme-li mít dary, nestačí jen o dary prosit. Je nutné mít víru, prosit ve jménu Ježíše Krista. To nemohou být "otčenášky", ale je to speciální druh modlitby. Ve hře jsou také osobní vlastnosti prosícího, případně jiné faktory, které vůbec nesouvisí s dary samými. Nelze je nazvat "příčiny", protože příčinou nejsou, ale "influxory", protože ovlivňují udělení daru, aniž by měly přímou souvislost. Proto je zvolen termín influxor (ovlivňovač). Chceme-li řešit otázku dosažení darů určité kvality, je nutné hovořit o schopnostech, protože dar sám nestačí. Např. abych byl hudebníkem, potřebuji dar, talent. Ten je vrozen. Ale když se nebudu chtít učit noty a trénovat na nástroj, nebude ze mne hudebník. Podobně je tomu u hraní na foukací harmoniku. Dána je schopnost převodu melodie na dech, základ je vrozený, ale převod nutno natrénovat. Podobně jízda na kole (rovnováha) je věcí schopnosti receptoru na "svislý směr", eventuálně na gravitační směr, ale také analogické vyhodnocení všech faktorů (naklonění kola, natočení postavy jezdce, vítr, rychlost jízdy, odstředivá síla). Vyhodnocení všech faktorů vede k povelům do svalů rukou a ty natáčejí řídítka. Začátečník musí se na jízdu soustředit a při sebevětší pečlivosti jede klikatě. Má dary, ale nemá vypracovaný psychický program pro jízdu. Ale zkušený jezdec už nemyslí na jízdu a klidně se dívá kolem. Přitom jeho kolísání je velmi malé, dané nerovnostmi. Má nejen dary, ale i schopnosti. Podobně "dar vyučování" není pouze darem, ale celou řadou faktorů, přirozených darů. Z nich jsou vytvořeny schopnosti učitele. Je nutné, aby učitel věděl také, co má učit. Specializace je dána
· osobním vybavením (učitel hudby nemůže učit kreslení, když nemá on sám talent a nemá natrénované "řemeslo")
· znalost věci samé (výtečný učitel angličtiny nemůže učit němčinu, když nedovede mluvit německy).
· ostatní osobní vlastnosti, které samy o sobě nesouvisí s darem, ale jejich nedostatečná úroveň znemožní užití darů a tím způsobí, že dar nebude dán, protože by byl nevyužit. Prvotní Církev je na úrovni Smyrna, proto musí trpět, protože sama, bez utrpení, by nešla do misií. Zde jde o parametr fronimos. Thyatíra (viz. Zj 2,18-29), když dostane berlu, musí mít lásku (případně další parametry), aby berla nebyla pokušením k pýše a diktatuře.
· velkou roli hraje také interpretace situace a Ježíšovy nauky. Např. Petr dovede uzdravovat. Ale nenapadlo ho to, když byl Štěpán zabit. Kdyby ho vzkřísil, bylo by to velmi účelné. Nenapadlo ho uzdravit Štěpána, podobně jako ho nenapadlo spustit hlásání nauky JK mimo Jeruzalém. Teprve hned po smrti Štěpánově nastává pronásledování křesťanů. Tak vzniká emigrace mimo Jeruzalém. Křesťané se usazují mimo Jeruzalém a tam hovoří o křesťanství a tak se naplňuje to, co JK nařizuje "jděte do celého světa...". Mohlo se to udělat snadno, bez pronásledováni. Nauku Ježíšovu si připomínali velmi často, často si opakovali tato slova, ale hlásat mimo Jeruzalém, ba do celého světa a i pohanům, to je nenapadlo. Zde nehraje roli dar. Instrukci znají, ergo je jim dána, ale oni se dle ní neřídí. Podobně Petr měl moc, sílu křísit mrtvého, ale nepoužil ji. Po nějaké době přichází do jednoho města. Tam hovoří s lidmi a ti mu vykládají o známé, která zemřela (Tabita). Vzpomínají na ní. Petra (hypoteticky) toto líčení jejich vlastností stimuluje. Jde ji vzkřísit. Kdyby nebylo onoho vyprávění, tak by asi k zázraku nedošlo. I tyto kamarádky zemřelé vyprávěly si o Ježíšovi, jak uzdravoval, jak řekl učedníkům, aby to dělali také. Ale nenapadlo je říci "Petře, vzkřis ji". Podobně Ježíš říká učedníkům před rozmnožením chlebů: "dejte vy jim jíst", ale učedníky nenapadlo to zkusit. Kdyby to byli udělali, dějiny Izraele by pravděpodobně vypadaly jinak.
Mojžíšův Zákon a katecheze Ježíšova vyžadují od lidí věřit:
· když je doklad (viz. „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ - Jn 10,37).
· tomu, co je vidět, uznat skutky a vyvodit závěry z platnosti skutků s možností vlastního odzkoušení (viz„viděli jsme člověka, co nechodí s námi a dělá skutky…“.) „Hina gnóte, kai gignoskete“ = „abyste poznali a uveřili“, čili nejdříve je poznat, pak uvěřit (Jn 10, 38).
· kriticky a provést výběr (5M 13 nebo Kniha Soudců 6, 12-40).
Uveďme několik příkladu různé úrovně víry:
Jan 4, 39 Ježíš u Samaritánů
…A z toho města mnozí z těch Samaritánů uvěřilo v něho pro slova té ženy, která svědčila, že řekl jí všechno, co udělala.“…
Pozn. Lidé uvěřili pro ústní svědectví …
Jan 4, 41-42 Ježíš u Samaritánů
…A mnohem více jich uvěřilo pro jeho vlastní slovo a ženě říkali: „Už více nevěříme pro tvou řeč, nebo sami jsme slyšeli a víme, že to je skutečně Spasitel světa, Kristus.“…
Pozn. Lidé se sami přesvědčili…
Jan 4, 48-53 Uzdravení syna královského úředníka
Ježíš mu odpověděl: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte“
Pozn. Tohle vypadá na výtku. Také to souvisí s tím „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“.
…. „Vrať se domů, tvůj syn žije.“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl a šel. …Tehdy poznal otec, že to bylo v hodinu, kdy řekl Ježíš: „Tvůj syn žije.“ A uvěřil on i celý jeho dům.…
Pozn. Zde je ukázán rozdíl v „uvěřit slovu“ a „uvěřit (vnitřně), domyslet“
Jan 14, 10-11 Filip žádá Ježíše, aby jim ukázal Otce
„…(Ježíš Filipovi) Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? ….Otec, který přebývá ve mně činí ty skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně je, alespoň pro ty skutky samotné, věřte mi.“ … Pozn. Filip to nemá dotažené
Na druhé straně:
Mt 15, 28 Kananejská žena
„…Ó ženo, veliká je tvá víra. Ať se ti stane jako chceš. A uzdravena byla její dcera v tu hodinu.."
Mt 8, 10, 13 Setník z Kafarnaum
„…tak velikou víru jsem v Izraeli nenašel….jdi a jak si uvěřil, staň se tobě…“
Příklad kvalitní, živé a rostoucí víry:
Lk 17, 6 Víra jako zrno hořčičné
…„Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné, řekli byste této moruši: ´Vykořeň se a vrhni se do moře!´, poslechla by vás.“…
Mk 11, 22-24 Ježíš zlořečí fíkovníku a vysvětluje …
„….Mějte víru Boží. ….řeknete li hoře…..nepochyboval by …věřil by, že se tak stane…Začkoliv byste prosili modlíce se, věřte, že dostanete a stane se vám“ …
Mt 21, 21 Ježíš zlořečí fíkovníku a vysvětluje …
„…kdybyste měli víru a nepochybovali byste, nejen to s tím fíkovníkem se stane, ale kdybyste řekli hoře: ´zvedni se a hoď se do moře!´ Stane se. A všechno, zač byste prosili v modlitbě, ve víře, dostanete. “…
Z tohoto pohledu se pak jinak jeví:
Jan 20, 29-31 Nevěřící Tomáš
„…Že jsi mě viděl Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Mnohé i jiné divy činil Ježíš ……, ale tyto zapsány jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží a abyste věříce měli v jeho jménu život věčný. …
Pozn. Tady už máme dost materiálu na to, abychom mohli jasně říci, že se nejedná o slepou víru „blahoslavených“, ale o víru dotaženou z pochopení Písma, ze skutků, které mohou dělat, o víru jako zrno hořčičné.
Stupně víry můžeme pak charakterizovat dle následujícího schématu:
· Člověk se chytí informace rabína (faráře) tam, kde chodí do synagogy (kostela). Informaci převezme kvůli autoritě.
· Člověk převezme informaci od Jana Křtitele (Janovi učedníci).
· Člověk si informaci ověří, zdůvodní, odvodí.
· Na informaci, kterou si člověk nemůže (nebo také nelze) ověřit, žádá a dostane od Ježíše doklad („Tak, abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, říkám ti vstaň a choď.“)
· Člověk si sám věci odzkouší tím, že dotáhne vztah k Bohu tak, až dosáhne skutků.
V běžném životě nám k tomu může posloužit model:
· Žák se chytí informace od kamaráda. Neověřuje si ji, protože se mu hodí, vyhovuje mu.
· Žák přebírá poučky od učitele, ale neověřuje je. Převzal je kvůli autoritě učitele, nebo také knížky, učebnice, osnov.
· Žák si informace ověřuje. Chce věcem rozumět.
· Žák informace sám objevuje (znovuobjevuje).
Míru víry si určuje člověk sám. To, že něco není vidět ještě neznamená, že neexistuje. Na druhé straně slepá víra je nebezpečná věc. Křesťané si většinou vůbec neuvědomují, že nemají doklady. Jan 6. kap. – učedníci vidí zázraky a nedotáhnou to, nepřemýšlí o tom. Mt 16,6-12 – Ježíš vytýká učedníkům, že jsou malověrní a také to nedomysleli. Jde o to, dívat se na věci očima setníka z Kafarnaum a ne očima sv. Pavla. Podle Mt 23,2-4 a Lk 12,1-3 kvas farizejský není nauka, ale pokrytectví. Pokrytectví není produktem vadné nauky, ale je produktem toho, že před nepříjemnými věcmi člověk zavírá oči a začne „hrát divadlo“. A to je kompetence člověka. Ve věcech, kde je člověk pokrytec, začne slepnout. Pak nevidí to, že něco káže a sám nedodržuje. Pak dochází ke „kompenzační“ zbožnosti, aby bylo zdání a „hraje se divadélko“. Ale to už zpravidla probíhá při slepotě. Proto varujte se také „pseudonauky“ farizeů, protože pak při setkání s kvalitní naukou se člověk často stává pokrytec.
Dar může být od Boha, ale také může být výplodem lidské fantasie, o kterém si myslím, že to je dar. Když budu vycházet z nekvalitní představy, mohu naletět kdejaké hlouposti. Máme členy různých církví, oni si myslí, že se těmi členy stali díky daru Ducha Svatého. Ve skutečnosti to může být výsledkem jejich nesprávného myšlení, nebo doplněk toho, co jim bylo řečeno, nebo výplod jejich fantasie. Proto v určitých oblastech je zapotřebí mít doklady. Kdybych žil v prostředí, kde všichni dělají zázraky a já ne a budu-li tomu slepě věřit, tak zastavím svůj vývoj. Při slepé víře je velké nebezpečí, že snadno „naletím“. Pro rozvoj osobnosti je výhodné chtít doklady v oblastech, kde jsou zapotřebí. Jsou jistě oblasti, kde zapotřebí nejsou. Ale to je otázka věcí, které mohu sám od sebe rozeznat. A to je v kompetenci mého vybavení. Je třeba si také uvědomit, že Bůh nedává dary těm, kdo je nebudou používat. Podobně nedává dary těm, kde dary by vyvolaly vadnou odezvu. Zázraky jsou dokladem vyššího typu víry. Ochota vyššího typu víry je spjatá s vyšším typem vztahu k Bohu. K tomu potřebuji mít kvalitní a dostatečné zdravé sebevědomí.
Příklady darů:
· Mt 16,17 - „Blahoslavený jsi Šimone nezjevilo tělo a krev, ale Otec“.
· Mt 25, Lk19 - První hřivna (hřivny) v podobenstvích o hřivnách. Každý dostane alespoň jednu hřivnu, ale kdo ani z jedné netěží, je zavržen.
· Jn 6,44 - „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“. Toto je pomáhající milost a ne jako je běžná představa spojená s předurčením. Člověk dostane schopnost jako dar. Zde jde o "přitažení Otcovo", ale člověk může odmítat to, co pomocí daru vidí. Pak ovšem dar nemá cenu, mizí. Pokud předtím člověk odmítal uznání reality nutné k použití možného daru, tak ten dar by byl nejen zbytečný, ale škodlivý. Proto někdy dané dary nebývají. V důsledku toho posluchači nerozumí Ježíšovi. Jenže, kdyby byli řekli nerozumíme, Ježíš dar dal a pak by vysvětlení bylo srozumitelné. Ježíš vysvětluje, proč nerozuměli.
· Pozvání a nahnání v podobenství o svatební hostině. Ten, kdo všechna pozvání odmítne, bude nahnán. Může si ponechat roucho, ale může ho odmítnout a pak je zavržen.
Bůh může udělovat dary komu chce a v míře neomezené shora nebo zdola tak, jak rozhodne sám. Pokud jde o dary neslíbené všem, je Bůh plně svobodný a nemusí mít stejná měřítka pro všechny obdarované. Dar ve svých požadavcích musí byt přiměřený. Pokud daný dar vyvolává touhu, musí být saturace touhy dosažitelná, tj. na dosažení buď stačí vybavení člověka, nebo člověk si vybavení může doplnit. Člověk, který touží, musí mít možnost touhu splnit, nebo opravit si své představy a touha zmizne. Toto se u zvířat děje (viz. axolotl, kytovci). Utrpení, které nelze odstranit, nebo touhy, které nelze uspokojit nebo odstranit by byly chybou Tvůrce (Lk 18,1-8). Katecheze Ježíše Krista hovoří o darech, katecheze Paulínská také. Mnozí teologové hovoří o darech jasně, "srozumitelně", přitom oba zdroje výroků nelze považovat jako něco, co je ve vzájemném souladu. Při prvním pohledu výroky katecheze Paulínské nejsou v rozporu z výroky katecheze Ježíše Krista, ale v důsledku se rozcházejí. To není jediný případ. Lze to vidět na Ř 9 versus Jn 5. Je to uvedeno jen jako doklad nutný k zamyšlení se nad problémem a souvislostmi, které vznikají mezi výroky katecheze Paulínské - "Víra je dar" a katecheze Ježíše Krista - "pokolení nevěrící a zvrhlé". Podle katecheze Paulínské je víra dar, jako "na klíč", nezávisle na člověku, něco jako je např. migrační pud. Podle katecheze Ježíše Krista je víra závislá na člověku. O tom svědčí např. texty:
· Podobenství o hřivnách a výrok „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má“. Kdo využil první hřivnu, dostane další.
· Podobenství o pozvaných na svatbu a na večeři
· Podobenství o rozsévači
· Podobenství o víře jako zrno hořčičné.
Ne každý dostane dar. Jen ten, komu je dáno od Otce. Má-li někdo nějaký dar, měl by být pro něj podnětem pro rozvoj jiných darů. Jsou různé dary, ale to není Boží libovůle, ale Bůh stanoví kritéria podle svého rozhodnutí. Zde je možnost, že některé dary jsme dostali jako dary, jiné si musíme získat rozvinutím daru. Toto se týká všeho vybavení, i darů. Ale pozor. Dary lze zneužít. Dary mohou vyvolat neadekvátní odezvu (viz. „miláček ztloustnul, začal mne kopat“). Dary mohou být tedy také příčinou hříchu. Dary mohou mít tedy efekt někdy dobrý, jindy špatný. Dary nesou s sebou zodpovědnost (viz Ezechiel: „jsi strážcem… a tudíž máš zodpovědnost“.