Hledání pravého náboženství

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

                Je mnoho náboženství. Některé by bylo možné zaměnit, ale některé jsou navzájem v rozporu. Tyto mezi sebou zaměnit nelze. Platí z nich nanejvýš jedno. Některá z nich jsou monopolní absolutně (pravoslaví nemůže uznat katolicismus, katolíci nemohou uznat pravoslaví, luterský protestantismus…). Některá z nich patří ke skupině, která sama o sobě je vůči jiné skupině monopolní (Čeští bratři jsou jasně tolerantní, patří ke křesťanství a je vůči islámu i k židovskému náboženství monopolní). Z toho, co je absolutně nebo nepřímo monopolní, správné je nanejvýš jen jedno. Proto je nutné najít pravé náboženství.

            Náboženství slibuje, nabízí. Je nutné najít správná (nebo správné) náboženství, která něco slibují a jsou schopny dát. Člověk je nucen si mezi náboženstvími vybrat, pokud chceme hovořit o plnohodnotném náboženství. Pokud se někdo chce spokojit s nižším efektem, navíc nezaručeným, musí dodržovat náboženství, které si on sám vybral, nebo ponechal z dětství. Zde se nabízí souvislost s textem Mt 11,20-24. Chci-li najít plnohodnotné náboženství, musím je umět rozeznat a vybrat si je. Mnohá náboženství slibují, nemají však jasný doklad pravosti. Proto já sám musím umět rozeznat. Zatím nebudu řešit osud člověka, který se narodil ve správné církvi, ale nedovede to rozeznat. Mohli bychom říci, že by na tom byl lépe, ale to zase by nebylo od Boha spravedlivé. Ano, odměna je za poctivé jednání, ale jiné výhody ne.

            Subjektivní zážitky jako doklad neplatí. Video nahrávka - "pohled do minulých životů" ukazuje subjektivní tvrzení. Mohlo by se to zdát oprávněné, ale jsou lidé, kteří si myslí, že jsou Napoleon. Chce to objektivně sledovatelné efekty, jako doklad.

            Když chci řešit otázku správného náboženství, nemohu to řešit náboženskými válkami a také se to nemůže řešit tím současným ekumenismem, že budou společné bohoslužby, mdlení ap. (např. buddhisté a křesťané). Pak to, co je na obou stranách kvalitní, se tím zmrzačí. Na obou stranách přestanou to své náboženství brát vážně a začnou ho brát nekvalitně. Musí tady být souboj bohů, jako v případě Eliáše. Aby náš Bůh „válčil“ s indickými bohy, tak musíme nejdříve vyřešit naše problémy mezi křesťany, pak mezi křesťany a Židy, mezi křesťany a muslimy. Např. vzkřísí se Mohamed a proti němu bude někdo vyučen Ježíšem. Čili je potřeba použít Eliášovský způsob řešení. Židé musí uznat, že udělali chybu s Ježíšem. Že špatně mysleli a myslí a proto udělali chybu s Ježíšem (viz. případy: „Farady, to je přece knihař“, „Pasteur, to je obyčejný chemik a ne lékař, co nám bude něco vykládat...“ atd.).

Nutné vlastnosti diváka zázraku.

            Nestačí jako doklad, že Bůh je schopen provést zázrak. Zázrak může člověku ublížit. Ježíšovi oponenti, když viděli zázraky konané Ježíšem, nejenže neuvěřili, ale svolali poradu, jak Ježíše lépe napadnout a nakonec zlikvidovat. Případů bylo více, stačí jako ukázka Mt12,9-14. Zázraky mají být dokladem pravosti kázání. Víme, že Ježíšovo kázání se neshodovalo s názory oponentů. Ti s Ježíšem diskutovali, hledali chyby na kázání, ale souboje prohrávali. Proto tlak na Ježíše stupňovali. Ježíš vyhrával slovní souboje. Tak averze oponentů narůstala a chtěli Ježíše umlčet za každou cenu. Ježíš chtěl je a nás všechny upozornit na problém ztráty schopnosti správně myslet a na schopnost uznat chybu. To je však nepříjemné. „Napadený“ buď chybu uzná a najde tak cestu za Ježíšem, nebo nechce uznat a začne před svými chybami „zavírat oči“. Takto vzniká neschopnost pochopení Ježíšova kázání. Toto nyní nebudeme probírat, ale se spokojíme pouze s popsaným efektem zázraků, tj. s růstem odporu, když posluchač nesnáší obsah Ježíšova kázání. Pro mnoho lidí je tudíž zázrak škodlivý. Tito lidé se musí spokojit s nesprávnou vírou. Proč tedy Ježíš dělal zázraky i před těmito lidmi? Má to svůj důvod. Ten si objasníme později. Netrpělivý posluchač by snadno uvízl, proto je nutná trpělivost. Až bude posluchač mít dost materiálu, sám pochopí celý problém. Pokud bude posluchač trvat na výkladu, stane se klasickým žákem.

            Jiným možným efektem zázraků je vznik nekvalitního zájmu. Ty jednak strhávají posluchače k neadekvátním reakcím vůči Ježíšovi a jednak jsou příčinou nepochopení jeho nauky. Jako ukázka nám poslouží Jn 6,1-72. Zde vidíme, že zázrak nepřipravenému ublíží. Je tedy nutné, aby divák zázraku byl schopen se na zázrak dívat bez škody.

            Dalším velkým nebezpečím je nárůst sebevědomí u posluchače, který koná zázraky sám. To je povinností toho, kdo svědčí o Ježíši. Jenže přitom snadno vznikají v hlasateli neadekvátní postoje vůči Ježíšovu kázání a pýcha a pak snadno také vznikají i deformace nauky.

Protože ale hlasatelé Ježíšovy nauky nejsou schopni konat zázraky, poklesávala úroveň nauky Církve. Otázka, proč to Ježíš dopustil, zase časem. Proto je nutné mít jasno v otázce diváka zázraku. To, že Církev nekoná zázraky, má ještě další důsledky a to utrpení, nemoci, bídu. Kdyby v Církvi byli lidé, kteří by dokázali konat zázraky typu Lk 17,5-6, nemusely by být války, alespoň u lidí, kteří by přijali Ježíšovu nauku. Proto podmínkou klidu, pohody, radosti ve světe je schopnost uznat skutečnost. Naučit se rozlišovat pravý a nepravý názor. Nestačí si položit otázku „co je to pravda“. To není věc, kterou lze jednoduše definovat. Napřed musíme řešit otázku jinou. Naučit se rozlišovat pravdu a lži u sebe a druhých. Snadno vidíme pravdu a lež u druhých než u sebe.

            Otázka více náboženství vede k nalezení správného náboženství. Podmínkou toho je naučit se rozlišit pravdu a lež a omyl. Omyl není hříchem, přesto vede k utrpení a často ke hříchům. Je mnoho poctivých lidí a každý jedná podle svého přesvědčení. Mají ale různé názory a proto jsou války. Ti lidé, kteří jsou poctiví a vedou války, si myslí, že mají pravdu.

            Vznik omylu: a) zapomenutí, b) myslel jsem si, že mám pravdu, ale špatně jsem věc chápal.

V různých církvích je u poctivých věřících omyl v náboženství. Snadno bychom řekli, že to je otázka nesprávných církví. Ve skutečnosti lze najít v Bibli, že apoštoly také nerozuměli Ježíšovi. Ježíš je Bůh, nemůže klamat a apoštoly si mysleli, že oni sami mají pravdu a že se Ježíš plete.

Omyly vznikají v člověku: a) ve sporu s Ježíšem, b) v použití Ježíšových názorů, se kterými pracuji.

Je mnoho životních typů. Někdo je šťastný, jiný trpí. Bible popisuje osudy lidí ve Zj 2-3 (Smyrna, Filadelfie, Thyatíra, Efez a jiné). My máme možnost si vybrat, jak se zachováme, když druhý má jiný názor než my. Může se plést on, nebo lže, nebo se pleteme my. Chceme-li poznat, kdo má pravdu, můžeme vycházet z toho, jak věci vidíme. Ale pak se můžeme plést my. Když budeme vycházet z toho jak věci vidíme, ale když také budeme kontrolovat jestli vidíme věci správně, najdeme, kdo má pravdu.

            Náboženství má vliv na rozvoj osobnosti. Různá náboženství různě ovlivňují myšlení a hluboké psychické programy, základy myšlení, jednání a různé cíle. Proto nelze míchat různá náboženství. Je tedy nutné hledat náboženství pravé. Které je však pravé? To, že se mně líbí, není doklad pravosti. Jdu-li si koupit kravatu, mohu si vybírat dle svého vkusu, nebo dle módy, tj. vkusu většiny. Mnoho lidí se v daném náboženství narodilo a u nich hraje důležitou roli tradice, eventuálně strach opustit to, co je "zaručeně pravé". Některá náboženství mají subjektivní zážitky, jako vracení se do minulých životů. Jiné mají projevy reálné, jako např. smrt woodoo apod. Jsou zde i jiné skutečnosti, např. placebo efekt, které upozorňují na nespolehlivost subjektivních zážitků. Proto, abych mohl o nějakém náboženství říci, že je pravé, je nutný objektivní doklad. To znamená, aby se Tvůrce projevil nějakou realitou, kterou nedokáže nikdo z lidí, např. rozmnožit chleby, říci hoře, nebo uzdravení, ale ne tak jak uzdravují lékaři, ale že slepý začne vidět ap. Žijeme mezi věcmi a lidmi.

            Nikdo tyto věci nedokáže udělat. Vše ukazuje na Tvůrce. Než začneme hledat Tvůrce, musíme se naučit správně žít v našem světě. Najít svou psychickou slepotu, správně jednat s jinými lidmi dle  „co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej ty jim“

            Chci-li pochopit Ježíše, musím být fronimos, chovat se jako defraudant, had, uvažující družičky. Musím si udělat přátele z mamonu. Při zacházení s mamonem musím se učit (viz výroba topůrků na vojně, kdy na topůrcích jsem poznal svoji slepotu. Napřed jsem si myslel, že jsou topůrka dobré, pak jsem viděl chyby. Dále zde byla zpětná vazba. Viděl jsem chybu a nezavíral oči, opravil jsem svoje jednání). Proto je napřed nutné provést rekonstrukci osobnosti a pak zvyšovat svoje IQ a pak (EQ – evangelizační kvocient).

            My žijeme v našem světě. Napřed se musíme naučit obstát v našem rodném světe. Tak se naučíme vidět slepotu a odstraňovat ji, mít zpětnou vazbu, počítat s jinými lidmi, tudíž řídit se tím „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Tady se musíme rozvíjet. Napřed musíme získat vrozené vybavení, pak zvyšovat své IQ, vidět slepotu, abychom mohli nové informace posoudit.

            Stále je zdůrazňovaná závislost teologie s filosofii. Proč? Bibli a Evangelium je přece nutné zpracovat a přemýšlet. Je však filosofie oním správným partnerem? Přišla renesance, nový typ myšlení. Proti staré představě, že Slunce obíhá Zemi, pohled nový - Země obíhá okolo Slunce. Toto vyslovil Koperník a byl za to odsouzen. Přišel Galilei a ukázal v dalekohledu, jak Jupiterovy měsíce obíhají Jupitera. Menší tělesa obíhají okolo tělesa těžšího. Dělal pokusy, měl nové poznatky. Ty se ale neshodovaly s názory antické filosofie. Církev katolická však z toho, co říkalo Evangelium nedokázala udělat komplexní pohled, proto svou nauku doplňovala tomistickou filosofií a ta byla odvozena z Aristotelovy filosofie. Přesto, že Galilei dokazoval svoje tvrzení pokusy, byl donucen přestat hlásat svoje poznatky. Církev chtěla uchovat svou pozici, ale udělala si ostudu. Dříve byl zájem o náboženství, spor s Galileim podpořil ateistický postoj. Náboženství bylo věcí tradice. Pak došlo k oživení zájmu poznat „dál“, než je hmotný svět => postmoderna, New Age a pod. Zájem o budhizmus a pod. Reakce Církve na novou situaci byl „ekumenismus“ typu „v čem se shodujeme“. Nehledá se kriticky pravé náboženství, ale jde se za tím, co lidi táhne. Propaguje se evangelizace, ale není zde snaha najít pravý vzkaz Boha s doklady, jakoby neexistovaly texty Jn 10,37-38. Všechny církve jsou v tomto ohledu slepé.

Řešení:

a) Začít hlásat Boží nauku s doklady.

b) Uznat chyby Církve, slepotu vedení.

c) Počítat s nápravou Církve (-í).

d) Začít být fronimos.

e) Popsat chyby ve víře (slepota, zavírání očí, dogmatismus atd.).

f) Náprava myšlení, Metanoia v profánní oblasti.

g) Nalezení pravého náboženství.

h) Popsat chyby ve své nauce.

ch) Začít od začátku, tj. být „.jako děti“. Začít znovu budovat správné náboženství a dělat  Metanoia v náboženské oblasti.

            Základní chyba je teologii stavět na filosofii, nebo ji filosofií podpírat, ať už aristotelovskou nebo moderní. Je nutná spolupráce Evangelia a přírodních věd (fyziky, chemie a biologie). Z fyziky a chemie plyne nemožnost sebevytváření hmoty a tudíž nutnost existence Tvůrce hmoty a světa živého a neživého, který známe my. Z biologie vyplývá nutnost Tvůrce, který je bytostí jiného typu, než který známe my zde na zemi.

            Evangelium upozorňuje na nutnost vytvoření parametru fronimos. Ten lze ukázat na defraudantovi („nevěrný správce“) Lk 16,1-9, „hadu“ a „družičkách“ (Mt 25,1-13). Nesmíme se dát zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve všech textech, ale různě překládán. Je to „opatrnost, promyšlenost, pečlivě provedený podvod“. Defraudant je vinný, ale nelze jej potrestat, nejsou důkazy. Promyšleně by měl jednat člověk, který čte Evangelium, nebo ten, který vidí, jak Ježíš dělá zázraky a domýšlí svoje jednání, jako setník z Kafarnaum. Ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a sebe vůči Ježíšovi. Krvotoká žena, která nemohla jít s žádostí za Ježíšem přímo, pozmění způsob žádosti. Syrofeničanka neprosí, ale "tluče". Jedná, aniž by věděla o příkazu "tlouci". Nevěděla o neústupné vdově (Lk 18,1-8) a přesto jednala dle Ježíšových instrukcí. Ve všech těchto případech jednají lidé stejně v profánních záležitostech, aniž by k tomu potřebovali „pomáhající milost". Přitom jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha, pomůže to zvětšit dary dle Mt 25,14-30 a dle Lk 19,11-27 podle zásady "kdo má, bude mu přidáno". Podobně dle "kdo nemá, bude mu vzato i to co má" bude člověku odňat dar, který člověk nevyužívá. Toto je kompetence člověka. Na to se zapomíná. Kdyby si papež uvědomoval smysl textů Evangelia, snadno by vyřešil spor molinistů a tomistů. Takto lze jasně říci, že papež i tomisté, kteří odmítali nauku, jsou slepí. Podobně ale molinisté, dospívají k výroku, který tvrdí totéž co Evangelium, ale používají možná vadné argumenty (toto je  nutné upřesnit).

Chemie a hlavně fyzika nás naučí vytvářet si komplexní obraz a naučí nás pracovat s neviditelnou realitou. Ukazují nám, že existuje neviditelná realita, která se pozná pokusy a úsudkem i když jí přímo nevidíme. Pohled na světlo, kdy fotony jednou nutno chápat jako vlny, jindy jako tělíska, nás upozorňuje na problematiku dvojího pohledu, což je věc velmi důležitá při četbě Evangelia, kde nacházíme výroky, které jsou na první pohled v rozporu „nastav tvář“ <> „uteč“ <> „moc nad pohany“, „nesuďte“ <> „neházejte perly sviním“ <> “suďte“, „milujte se“ <> „kdo nemá v nenávisti…“ atd. Pohled na magnetické pole ukazuje omezenost našeho vnímání. Pohled na světlo a na elektron - tělísko a na elektron - vlna nás asi upozorňuje na nutnost růstu osobnosti, na potřebu přechodu na vyšší stupeň, tak jako je ve fyzice kvantová mechanika v relaci k Newtonové fyzice.

            Biologie nás připravuje na rozdíl mezi prvním typem života a věčným životem, na pochopení funkce Eucharistie. Fyzika, chemie a biologie a každodenní život nám dávají nacházet souvislosti mezi jevy. Tím začínáme chápat podobnosti, modely. V přírodních vědách máme materiál pro podobenství v Evangeliu. Je nutné se naučit pracovat s modely, abychom mohli dobře chápat podobenství. Když chci pochopit optickou slepotu, tak materiál k tomu je "slepá skvrna“, „dívání se na palce“ apod. Je nutné umět pracovat s modely také pro pochopení sebe. Abych pochopil psychickou slepotu, oslepnutí, potřebuji rehabilitaci, což je třeba pro Metanoia. Nepotřebuji vědět, jak je v mozku paměť konstruována, ale jak funguje.  Chci-li pochopit paměť, je dobré si pohrát s magnetofonem, analyzovat a popsat jeho funkce a pak si to najdu pomocí introspekce v sobě. Pozn. Chtěl jsem odvodit schéma zapojení kalkulačky, nešlo to. Vzpomněl jsem si, že nemohu rozlišit zapojení  do hvězdy a trojúhelníku a zjistil, že není třeba kreslit schéma zapojení, nutno kreslit funkční schéma.

Ve hře je mnoho náboženství, způsob jejich komparace, způsob a typy vzniku náboženství. Nabídka náboženství je velká. Někteří lidé svoje náboženství "zdědili", jiní si vyberou odlišné, nové. Každý si může vybrat. Které náboženství je správné, potřebuje důkaz. Jiní lidé si náboženství vybírají.

            Člověk může bez potíží komunikovat kteroukoliv řečí, kterou zná. Není však možné vyhovět všem náboženstvím. Stejně není správné vytvořit "kompromisní náboženství", které by obsahovalo všechny prvky nauk všech náboženství, které nejsou v rozporu. Stejně není správné dělat "kompromisní ekumenismus", kde budeme hledat to "v čem se shodujeme" a jednat dle toho. Hypoteticky by bylo dobré uspořádat konfrontační setkání křesťanů, kde by se vedly diskuse o Evangeliu, kde by každá církev předložila svou nauku a členové ostatních církví (konfesí) by diskutovali, zda její nauka souhlasí s Evangeliem. Výsledkem by bylo vytvoření jediné církve vyznavačů Evangelia. Podmínky takového konfrontačního setkání jsou: a) poctivá hra a b) hledající nesmí být psychicky slepý a tedy musí mít dostačující psychické vybavení.

            Člověk může znát více řečí. Když chce hovořit, může si vybrat kteroukoliv známou řeč. Pokud přichází informace ze zdroje v známé řeči, dochází k automatické aktivaci programu řeči. Člověk od sebe odděluje řeči. Pokud komunikuje jednou řečí, nevnímá obsah jiných řečí (viz curastique &. lajmi lhuli). Tím, že řeči jsou od sebe odděleny, nedochází při znalosti více řečí k deformaci osobnosti, protože řeč a funkce jsou mozku odděleny a jsou na sobě nezávislé.

            Náboženství ovlivňuje orientaci, psychický software a vývoj osobnosti. Jasně je to vidět, porovnáme-li křesťana a muslima. Oba se obracejí k jednomu objektu (Ježíš nebo Mohamed), mají různé postoje. Křesťan vidí Ježíše jako jediného representanta Boží nauky a Mohamed je bludař. Muslim vidí v Ježíšovi pouze proroka, který je vůči Mohamedovi na nižší úrovni. Hlavním representantem je tedy Mohamed. Kdyby někdo chtěl spojit křesťanství a islám, měl by vůči Ježíšovi i Mohamedovi dva různé pohledy, které se vylučují. To by mohlo vyvolat vznik buď psychické slepoty, ztrátu rozlišovací schopnosti, nebo deformaci obou souborů informací, případně odmítnutí obou nauk. Náboženství tudíž lidi ovlivňuje; některé dobře, jiné špatně. Křesťanství, pokud je kvalitní, tj. dle rekonstruované Ježíšovy katecheze, dobře ovlivňuje rozvoj osobnosti (růst koexistence s Ježíšem), ale pokud je špatné, pak (viz  "Kdo přijde do nebe?“ „Ten kdo nedělá hříchy") potlačuje rozvoj osobnosti, nebo deformuje evoluci.

V křesťanství je velkým nebezpečím farizejský kvas.