Zdar a nezdar

Vezměme si zázračné rybolovy. První je na začátku (pak došlo k povolání některých apoštolů) a druhý je po vzkříšení (u Jana). První zázračný rybolov má tuto strukturu. Celou noc chytali a nechytili nic. Ježíš potom říká: „Hoďte sítě“. Oni poslechnou, naberou spoustu ryb až se sítě trhají.  V druhém případě je to podobné, ale sítě se netrhají, což je v podstatě další zázrak. Tady můžeme rozlišit otázku úspěšného a neúspěšného lovu a pak otázku, že sítě se trhaly a netrhaly (zázrak navíc). V prvním případě se sice sítě trhají, ale lov je úspěšný, když lidé spolupracují s Kristem. Odpovídá to tomu: „Já jsem kmen, vy jste ratolesti a beze mne nemůžete činit nic“. Mozek je odkázán na krevní oběh, na funkci srdce apod. A my jsme odkázáni na Krista, bez něho nemůžeme dělat nic, rsp. bez toho, co nám on dá. Tady je ale ve hře jedna věc. Mohu přijmout recept od něj, nebo si půjdu po svém. Když Ježíš říká: „Hoďte sítě“, tak oni poslechnou a naberou spoustu ryb (v obou případech). Co znamená to, že sítě se trhají/netrhají? Může to znamenat to, že pokud mají staré mesiánské představy a návyky, dochází k poruchám z toho, že člověk dostává nové dary a přitom má ještě staré vybavení. Pak, když jsou vyučeni, tak ta síť jakoby vydržela. My chceme dary od Boha, ale my musíme také k tomu kvalitním způsobem přistupovat. Dříve než budu řešit otázku svatého přijímání, tak se napřed podívám, jak číst pořádně evangelium.

Ježíš také říká: „Břímě mé je sladké, jho mé je lehké (to co já chci, není těžké)“. Fakt je, že u prvotních křesťanů, i když byli typu Smyrna, tak jim to křesťanství nedělalo potíže. Pro ně bylo silnější to, aby si to nepokazili v otázce Věčného života, než smrt na kříži („radši mne ukřižujte hlavou dolu“). Ježíš také říká (i přes pronásledování): „Kdo opustí matku … kvůli mne, dostane stokrát více…“ Tudíž život křesťana i přes pronásledování nebude neradostný. „Mé jho je sladké a tudíž dobře vypolštářované a můj náklad není velký“. Nyní přichází otázka, zda-li mám vyvinout úsilí, nebo ne. Na jedné straně musíme říct, že člověk musí úsilí vyvinout. Např. určité věci byly objeveny až po dlouhém a tvrdém hledání (Pasteur a jiní). Někdy zase člověk se snaží táhnout dopředu, jako ve slepé uličce a přitom stačí trochu couvnout a pak zabočit. Musíme se naučit rozlišovat mezi tím, že věnuji věci patřičnou energii a neodstupovat od ní předčasně, protože jinak by se takové větší objevy nedotáhly a na druhé straně být ve slepé uličce, běhat dokola a snažit se v té slepé uličce prorazit hlavou zeď. Jak je to v náboženství? V náboženství je možné to, že tam nebude nutné vyvíjet veliké úsilí (viz. „Budete li mít víru jako  zrno hořčičné a řeknete hoře… poslechne vás“). Problém je, že v křesťanství se často úsilí vyvíjelo špatně. Není ale vyloučeno, že podobně jako v přírodních vědách, je i v křesťanství nutné vyvíjet úsilí taky, energicky a dlouhodobě. Je nutné rozlišit, kdy jsem ve slepé uličce a úsilí přerušit, nebo kdy ho mám dotáhnout do konce. V tom je ta trpělivost a vytrvalost. Nebo včas se zajmout jiným úkolem. Planck jednou řekl, že nad nějakým problémem seděl měsíc a že nikdy dříve tak dlouho nad něčím neseděl. A měsíc je už dost dlouhá doba. Tady by mohlo být kritérium, aby to přinášelo alespoň dílčí úspěchy. A dosažené úspěchy aby setrvávaly. Protože, když něco nejde dopředu, tak bychom se měli nad tím zamyslet. Čili tady musí hrát to, že to jde dopředu, nebo udělat si analýzu, proč k úspěchu nedochází. I když to dopředu nepůjde hned a zamyslím se nad tím, tak vždy mohu vychytávat špatné postupy. Ukázka: „Budete se modlit a já vás nevyslyším, řeknu, že máte krále“. Tady to úsilí člověka je předem odsouzeno k nezdaru, protože on nechce Boha za krále, chce člověka. Bůh ovšem nemá vždy dobrého člověka po ruce. Saul byl také nejdříve dobrý král, také David. Ale když Davidovy synové nebyly dobří, tak se lidé museli spokojit s králem špatným. Boha za krále nechtěli, proroka neposlechli. Tady to vyslyšení je vyloučeno tím, že Bůh je omezován jakým způsobem je má vyslyšet. A Bůh je vyslyšet nemůže. Ne, že by nechtěl, ale dodržuje předem stanovená pravidla. Požadavky lidí jsou dokonce protichůdné. Podobný případ je modlit se o mast na oči a přitom nechtít uznat ty chyby, které dělám a vidím.

Další případ nezdaru je nezdařený exorcismus. Ježíš se vrací s Petrem, Jakubem a Janem z hory, potkávají toho otce se synem, kterého nemohli učedníci uzdravit. Oni to dělali pro ně běžným způsobem a nevyjde jim to. Tak si řekli, že počkají, až přijde Ježíš. Ježíš jim říká: „Pokolení zvrhlé, jak dlouho mám být s vámi?“ Oni pak: „A proč jsme ho nemohli vymítnout?“ Ježíš: „Pro svoji malou víru“. Tudíž člověk nezmobilizuje víru a pak mu utečou příčiny, nebo konkrétní řešení a výsledek je, že člověk není uzdraven, že se mu to nepodaří.

Další ukázka nezdaru může být usnutí na vavřínech. Když Petr jde po vodě, tak Ježíše kopíruje a proto se mu to úspěšně daří. Pak to Petr přestává nějak hlídat (přepne do starého psychického programu), přestane Krista „kopírovat“ a začne se topit. Možná, že v tom hrálo takové to, že už ušel kus, ohlédl se a začal uvažovat, že takový kus by už neuplaval. Ježíš mu na to: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“

V jiném případě můžeme mluvit o nebezpečí zdánlivého uznání, zdánlivého rozhodnutí atd. Petr říká Ježíšovi: „Tak mne umyj celého.“ Ale když mu Ježíš říká: „Této noci se pohoršíte nade mnou“, nebo, když mu Ježíš chce umýt nohy tím, že říká: „Oni mne zabijí“, tak tohle nepřijímá. Člověk je někdy ochoten akademicky o něco žádat, ale konkrétně ne. Proti té akademické žádosti se stereotypy nevzepřou, kdežto proti tomu konkrétnímu se stereotypy vzepřou. Podobně se může zdát neřešitelné zavést nějaké stereotypy. Člověk chce např. zavést „budíka“, přitom má nějaké zábrany, které jsou proti tomu. Je to podobné tomu: „Máte krále, nevyslyším“. Člověk má určité zábrany a ty zábrany nemá vyřešené a chtěl by zavést stereotyp. Podobné je to tomu, když člověk prosí o mast na oči a přitom nechce uznat ty chyby, které dělá. Proto je dobré jít do prosíku, zda-li ve hře není nějaká výše zmíněná zábrana, nebo „kdybych se měl dobře, tak bych se přestal modlit“.

Myslím, že s křesťanstvím by to mělo vypadat, jako při četbě evangelia. Když budu rozjímat nad evangeliem, může se mi stát, že budu nad určitou věcí sedět a nepohnu s ní. A přitom, kdybych četl kousek dál, tak by se mi to objasnilo. A nejen ta věc, se kterou jsem nemohl pohnout, ale i jiná. Dalo by se říct, že ty moje problémy by vlastně tvořili jednotlivé texty, které se dají seřadit do určitého pořadí schůdnosti. Je zřejmé, že začátečníkovi nebude jasné hned celé evangelium. Ale budou mu jasné určité věci, dalo by se říct to první Kristovo kázání. Ten, kdo uzná první Kristovo kázání, tak tomu může být jasné druhé kázání. Čili v evangeliu můžeme rozeznat texty, se kterými můžeme hned začít. Potom jsou tam určité problémy, které jsou vázány na texty, které musí být předtím pochopeny. Např. u Horské řeči, když budu chtít realizovat to „…nastav mu i druhou tvář“, dojde k falešnému pochopení a člověk musí ztroskotat. To by znamenalo neodporovat zlému, zloději v domě ještě nabídnout další šperky, které nenašel apod. a přitom si říkat, jak je ten zloděj obrácený. Ve skutečnosti, v soukromí dává Ježíš učedníkům radu, jak se chovat, když jim někdo ubližuje (Mt 18). Kdyby nějaký násilník někomu vyrazil zuby, tak by ten poškozený přišel za biskupem, ten by ho uzdravil a ještě by zavolal násilníka. Když by nechtěl poslouchat, tak by biskup postupoval dle Mt 18. A byla by to proti němu velice účinná zbraň. Navíc biskup mohl mít další vybavení (uzdravujte nemocné apod.). Ježíš sám nám několikrát ukázal, jak se bránil. To jsou všechno dovolené věci pro křesťana. Ale tohle neříkal Ježíš v Horské řeči a snadno to může člověku utéct. Pokud člověk nezná to, co říkal Ježíš v soukromí, Horkou řeč nepochopí, nebo si ji špatně vysvětlí. U „rozsévače“, nepochopím toto podobenství, pakliže nebudu žádat Ježíše o vysvětlení. Když člověk nepřemýšlí a neptá se. Tady můžeme seřadit kroky, jak na sebe navazují. Některé kroky jsou realizovatelné na začátku (jsou nezávislé) a jiné kroky, ať už jde o text evangelia, nebo Starý Zákon, nebo nějaký poznatek, nebo úkon z přirozeného života, které jsou snadno realizovatelné. Mohli bychom říct asi toto. Jsou kroky snadno realizovatelné, obtížně realizovatelné, nerealizovatelné aj. Je dobré vycházet z toho, že budu mít v patrnosti všechno to, co vím a budu počítat s možností existence nějakých skrytých chyb, nebo nějakých neznámých faktorů, o kterých nevím a pak bych mohl podle mého odhadu snadno běžet dopředu, za takovým tím „zeleným“ textem. Když nad problémem dlouho sedím, nebo jsou dvojznačné výsledky, tak je pravděpodobné, že je ještě ve hře jiný faktor, který není dořešený. To znamená, že je třeba se dívat po jiném faktoru. Když se například u „budíku“, když se budík nedaří,  tak může být příčina, že mám špatný zájem o budík. Když ale budu žádat o mast na oči, tak mi to „vyleze“ (viz můj případ s pochopením podobenství „Dělníky na vinici“). Nebo případ pejska v kostele může být také věc, kterou mi Bůh přihrál k tomu, zda-li o určité věci mám kázat, nebo ne. Třeba ale přitom prosit: „Pane Bože, ukaž mi, přihraj mi…“. Nakonec je důležité dotáhnout to na otázku spolupráce s Duchem Svatým (reaktivovat biřmování, aby Duch Svatý mohl fungovat), aby nám tyto věci připomenul (jak to udělal Filipovi, aby poučil etiopského komorníka). Dalo by se říct, že bychom měli jít takovou tou „zelenou cestičkou“, kde je to pro nás řešitelné a prosit Boha, aby nám tu cestičku ukazoval. Ovšemže, nebude nám ji ukazovat, když jasnou cestou nebudeme chtít jít a nebudeme to chtít vyřešit. Budu-li mít před sebou jasnou cestu a nebudu-li to chtít dělat, tak ve hře mám nový problém a to „jak to, že se mi do toho nechce“. Jenže člověk si často říká: „Ale mně se chce“ a začne to lámat násilím. Tak to je chyba. Myslím, že musí existovat cesta ke spáse, i když lidé po té zelené cestě nepůjdou. Tak jako někdo bude spasený, někdo by mohl uvěřit hned („Ježíši, vysvětli…“) a jiný musí např. jenom utéct, nebo přísahat věrnost a ještě 3x zradit, někomu to musí pořád vymlouvat (jako Tomášovi), tak to závisí na člověku. Je známá ta cesta za poznáním, pochopením a zdarem (myslím, že tady je analogie mezi poznáním evangelia a úspěchem v jakékoli akci). Mohou tady být tedy různé verze přístupu, které vedou k určitému cíli a to zelenou cestičkou, po které se jde snadno a potom také cesty obtížnější, protože já mohu přijít do nebe jako typ Efez, nebo Smyrma, nebo Filadelfia apod., nebo tam nemusím přijít.

Myslím, že by to celonoční lovení nemuselo být, kdyby si vzpomněli na Krista, co jim říkal: „Řekněte-li hoře, poslechne vás. Tak co by nás neposlechli rybičky“. Oni tohle neudělali a zřejmě proto celou noc museli lovit. A Ježíš jim to zřejmě tímto zázrakem připomíná. V prvním rybolovu jsou s Ježíšem, jako se starým známým, kdežto u druhého rybolovu se jim Ježíš zjevuje s jinou tváří. A když ryby zabrali, tak Jan říká: „To je Pán“. A Petr skočil do vody a plaval za ním. Je tam poznámka, že nikdo se ho neodvážil zeptat, kdo je. Věděli, že je to Pán (Jan 21). Jan ho poznal podle toho zázraku, když si řekl: „Tohle přece dělá Ježíš (i když Ježíš v jiné verzi)“. Podobně my bychom mohli čekat, že nám dá Ježíš do ruky kodifikované evangelium. Jenže my musíme pochopit evangelium podle ovoce. My musíme rozeznat proroka podle ovoce a ne podle razítka. Oni vidí neznámého člověka, který udělá zázrak a usoudí z toho, že tohle dělá pouze Ježíš. Prostě je to Ježíš. Ten se s nimi baví, vypadá sice jako cizí člověk, ale už dávají přednost úsudku před vlastníma očima. Předtím dávali přednost takové té staré mesiánské koncepci před zázraky. Tady už dávají přednost zázrakům. Ono jim to vrtá v hlavě, ale netroufají si říct proč je takový. Přesvědčeni jsou dostatečně a tak se neptají. Oni nepotřebovali se ptát na to, zda-li je Mesiáš, nebo ne. Pro ně Mesiášem určitě byl. Možná, že se ale netroufli zeptat, proč to takhle dělá, nebo to možná považovali za zbytečné.

Příčinou nezdaru mohou být jednak úhybné manévry, tj. pokrytectví a pak zábrany. Řekněme, že „budík“ nejde. Mohou vzniknout zábrany. Zábrana je reálná, nedomyšlená určitá partie, nedostačující vědomost, nedořešený problém. Krok se stává „červený, nemohu jet“. Může být také zdánlivá zábrana. Např. člověk si řekne: „Já začnu s budíkem a pak budu muset sekat dobrotu“. Jenže, když začne s budíkem pořádně, tak ten problém dobroty nebude dělat obtíže. To je zdánlivá zábrana, kdy se člověk bojí nějakého eventuálního nezdaru, nebo závazku.

Pak může být alogická zábrana, kdy člověk je navyklý na určitou věc (např. přijal pánbíčka tam nahoře a nyní má přijmout představu, že je tady) a nemůže to zdůvodnit. Je to zábrana mimologická. Člověk sice nemůže zdůvodnit tu svoji předchozí víru, ale protože se jí drží, tak mu je zábranou. Podobně nemohu zdůvodnit otázku stereotypu, který mi překáží vzniku stereotypu správného. Když je stereotyp mimologický, tak ten nezdůvodňujeme. Když nejsem ochoten hledat příčinu a analyzovat, tak se mi bude zdát i opačný stereotyp alogickou zábranou. A to je rozdíl. Když ale já budu přemýšlet o tom, přijdu na to, že mám alogický stereotyp. Ale jenom tenkrát, když o tom budu přemýšlet. U té víry přijdu např. na to, že nevím proč věřím. Takové zábrany by se daly vyřešit, kdyby byl člověk ochoten revidovat to dosavadní křesťanství. Pak mohou vznikat alogické zábrany z neověřeného křesťanství. Nebo jsou to stereotypy, které jsou anonymní. V podstatě je to jedna a tatáž věc.

Pak by mohly být zábrany chorobné, nebo nutkavé stavy apod. Tak jako někdo má fobii jít přes náměstí, tak může mít budíko-fobii. Nelze to vyloučit. Zase řešení je snadné – „Pane Bože, jestli nejsem v pořádku…. atd.“. Pak můžeme mít nepřímé pokušení, které může být maskované jako zábrana. Člověka to napadne, on si to nezapíše, neanalyzuje to a výsledek je, že „vybouchne“. Pak si řekne, že mu budík nejde a má dojem, že je kdovíjak poctivý a že mu budík nejde a zatím je to teoreticky hloupoučká záležitost. Ale ten člověk to neřešil a tudíž to nemohl vyřešit. Kdyby to analyzoval, tak by zjistil, že to je jinak. A tak naletí na to pokušení maskované jako zábrana a nehne se. Proto papír + tužka + zapsat. A pak promyslet. Jiné pokušení může být maskované jako elán. Víme, že ďábel chtěl vyprovokovat lidi tím, že chtěl prozradit, že Ježíš je Mesiáš. Takovým „heleď, vidíš jak ti to jde…“ se může vzbudit pseudochuť do budíku. Pak se člověk chce pomodlit a zjistí, že se mu do toho nechce a předtím měl tisíc chutí o to poprosit. Může tady být také to, že vzniká budíkový stereotyp pomodlit se budík. Tento budíkový stereotyp nemusí být závislý na ochotě přiznat věc. Např. chtěl bych si jít zaplavat, ale to ještě neznamená, že když si sáhnu do vody a zjistím, že je studená, tak že budu s chutí plavat. Mohu mít chuť o budíka poprosit, budíkovým způsobem, ale najednou zjistím, že se mi nechce do předmětu. Tohle nelze vyloučit.

Další závažná příčina nezdaru je usnutí na vavřínech. Člověk zvládne úkol, má radost z úspěchu a přejde na další krok bez toho, aby kontroloval stav. Např. může se dokonce stát, že člověku jde studium, přeruší ho (může jít např. na záchod) a pak už mu to studium nejde, protože mu naskočila jiná programová skupina.

Úhybný manévr může být v podstatě antipatie, kterou si člověk formuluje jako reálnou zábranu. A ve skutečnosti je to úhybný manévr, protože se mu do toho nechce. A tak vyhledává důvody proti.

Otázkou je, co je to „laina“ a jak se do ní dostat. Problém je, že lidí často nejsou ochotni dát si říct. Např. „Mluv potichu“. „Vždyť mluvím“. „Mluv šeptem“. „Ale já šeptám“. A přitom mluví stále stejně. Vůbec nebere na vědomí korigující impulsy. Myslí si, že mluví dosti potichu. Tyto korigující impulsy mohou přicházet z mé paměti, nebo od jiného člověka, nebo od Boha (ať už z evangelia nebo zásahem milosti). Když člověk nechce přijmout korekční impuls, tak může dokázat odmítat to vůči všem zdrojům korekčního signálu. Když člověk nechce uznat chybu, kterou dělá, pak na něho platí to Ježíšovo varování, že mu nepomůže ani kdyby někdo vstal z mrtvých. On tu chybu vidí, ale nechce ji uznat (proto tady platí to „mají Mojžíše a proroky“). Když člověk zavírá oči před skutečností, tak čím bude ten signál silnější, tím větší bude jeho uzávěr. Mohlo by to možná souviset s „trháním jílku“. Otázka „lainy“ je zaprvé dát si říct a zadruhé vědět, co mám dělat. A to vědět, co mám dělat, je otázka záznamu v paměti, nebo že mi to někdo řekne, co mám dělat, nebo evangelium, nebo hlas milosti. Když člověk ví, co má dělat, tak další věcí je dělat. Napřed je nechat si říct, pak seznámit se s receptem, potom začít recept realizovat, potom kontrolovat shodu mezi úmyslem a skutečností, mezi receptem a efektem a uznat odchylky (přiznat si je) a zavést korekční zásah. Např. když mluvím a druhý mi řekne, že mluvím moc nahlas, tak se ztiším. Pakliže si myslím dál, že mluvím potichu, tak jsem nepřijal korigující impuls.

Může se stát, že by si toho člověk nabral hodně a že to nezvládne. Zkušenost je, že chybami se člověk učí. Např. naplánuji si dva archy na den a vidím, že se jich dá udělat víc. Pak si naplánuji 100 archů za den a uvidím, že to je pitomost a že to nestihnu. Když student zvládne 30 archů za den v prvním semestru, tak si je naplánuje také v druhém semestru. A bude to dodržovat. Když to nedodrží, tak zaregistruje, že nedodržel plán. Což už je problém č. 2.

I když jsem na špatné cestě a budu hledat poctivě, tak nakonec budu Šavel, ze kterého se stal sv. Pavel. Pak také „Bože ukaž, co mám dělat“. Když budu poctivě prosit Boha, aby mi ukázal správnou cestu, tak on mi ji ukáže. Musím ale počítat s tím, že dělám chyby typu: „Chcete krále… nevyslyším“. Je docela běžný postoj typu: „Já to dělám dobře, já svoji víru znám a ty mi Pane Ježíši pomož, abych nehřešil“. Jenže to je omyl. Kdyby člověk svoji víru znal, tak by najel na jiná kritéria a pak se může stát, že začnou hříchy, které ho tlačí, miznout. Když ale bude tvrdit, že ji zná, tak to zase blokuje a má zábranu. Opět je to podobné tomu: „Říkáte, já věřím (vidím) a chcete se polepšit, nepomůžu“. To známé: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ je velká zábrana. Např. prosba „Ježíši dej milost chtít dělat pokání“ je nesprávná, protože milost je udílená, když člověk pokání dělat chce. Když se ale člověku nechce uvažovat o tom, že může mít skryté chyby a představuje si pokání ve formě množení modliteb a postů a ne změny smýšlení, tak i když se modlí „Ježíši dej mi milost pokání“, tak ta modlitba nebude vyslyšená. To je předem odsouzené k nezdaru.

Otázka zábran a pseudozábran. Pseudozábrana je maskující pokušení, nebo nedorozumění, nebo předsudek. Např. „Když budu dělat budíka, musel bych si to, nebo ono odříct“. Člověk si přitom myslí, že ho to nebude tlačit a ono ho to tlačit bude. Skrytá zábrana je stereotyp, nebo neuvědomovaná věc, která vede člověka, že sklouzne do pabudíku, nebo do parealizace (že realizuje špatně). Zábrana zůstane skrytá dál, nebo se dodržuje pabudík přesně podle receptu a zábrana vyleze ve formě nechuti proti receptu. Pýcha může být skrytou zábranou. Vadné stereotypy mohou být také skrytou zábranou. Projeví se to nechutí vůči receptu. Zábrana typu „nesrozumitelný text“ se projeví např. tím „tomu nelze uvěřit“, nebo „tohle se nedá udělat“, nebo „toto je nemožné“. Zdánlivě nesrozumitelný text může vzniknout např. tak, že mám předsudek viz. Jak 5,17. („Mnoho zmůže modlitba spravedlivého. Eliáš byl stejné přirozenosti jako my a horlivě se modlil, aby nepršelo…“). Když si budu myslet, že spravedlivý se rovná zbožný a že Eliáš je slabý, tak to nejde. Ale když rozliším slabý a spravedlivý (protože může být i silný a nespravedlivý), tak ano. Eliáš byl slabý jako my, ale byl spravedlivý. Spravedlivý člověk to buď hned dosáhne, nebo se brzy dopátrá i takové moci, jako měl Eliáš. V odolnosti vůči hříchům Eliáš byl slabý jako my, ale ve věci dělání zázraků byl silný, protože byl spravedlivý. Slabost ve věcech hříchů není na zábranu charismatické síle. Podmínka je spravedlnost.

Zábrany jsou vlastně určité psychické programové bloky. Dobrý návyk může být zábranou vůči špatnému jednání a naopak, špatný návyk může být zábranou dobrému jednání. Zábrana sama o sobě nemusí být špatná. Rozhodující je, kvalita té zábrany. Proto je důležité, aby člověk věděl, jak správné jednání vypadá. Když budu něco dělat nesprávně a nebudu mít vůči tomu zábrany, tak si mohu trhat dobré vlastnosti.

Chci-li být pořádný křesťan, je nutné zahýbat s výukou, s Metanoia. Původní křesťanská výuka trvala zhruba půl dne a dávala velkou energii. Když sečteme všechen ten čas, co jsme věnovali přemýšlení o Bohu a výuce, tak jsou to astronomická čísla a přesto tu sílu to nemá. Proč? Přitom se počet křesťanů tehdy rozrůstal i během krutého pronásledování. Přesto to ty lidí táhlo. Ta jejich výuka byla jednak kratší a měla jiný obsah než ta naše. Vycházela z prosté řeči. Nebyla tam např. liturgika. Evangelium používá modelování, co je velice úsporné vyjadřování, které chápou i malé děti. My bychom se vlastně měli znova stát Ježíšovými posluchači. Člověku se to zdá divné začít znova. Jenže v mnoha případech člověk je schopen začít znova (např. změna dopravy s ježděním vlevo na ježdění vpravo). Musí se ale zavést nový návyk a ten je podmíněn ochotou jít znova do kurzu (člověk přitom nemusí po tom toužit), musí znát důležitost a mít ochotu se tou věcí uvnitř zabývat. Musí také začít úplně od začátku a pak zavést určitá ochranná opatření, aby se nejelo podle starých stereotypů, ale aby to člověku připomnělo, že má jet podle nových. Když se tyto tři věci zvládnou, tak to proběhne úspěšně. Člověk ale musí mít chuť do toho, nebo alespoň ochotu pořádně to dělat. Tohle bychom potřebovali i my v křesťanství. A když to bude dělat pořádně, ukáže se, že ty zábrany jsou ty věci, které jsou v rozporu s tou novou naukou. A tím, že se mu do toho nechce, tak se to krásně demaskuje.

        Zábrana může být také stereotyp odvozený z jiné teoretické skupiny, na jiném teoretickém základě. Mohou být ale mimoběžné stereotypy, které se neperou, jako např. studuji na základě stereotypu správné teoretické skupiny a modlím se pomocí stereotypu z nesprávné teoretické skupiny. Nebo v kostele jedu po jedné koleji a v profánním světě po druhé. Když ale budu chtít zavést stereotyp správné modlitby, najednou se objeví staré modlitby a ty se budou do toho plést a budou vytvářet některé zábrany (pozor, ne všechny, protože některá zábrana plyne z toho, že člověk nemá v určité věci teoreticky jasno). Tady může být zábrana a přitom je to touha se něco pořádně naučit a že člověk nechce dělat věc špatným způsobem. Vezmeme si případ malého dítěte, když chce např. bonbón. Řekne se mu: „Popros“. Poprosí a za chvíli přijde s tím: „Mami, dej mi bonbón“ a neprosí. Rodič si myslí, že dítě zapomnělo a proto se mu to musí připomenout. To je ale chyba lávky. Takové malé dítě je schopno dobře si pamatovat.  Např. „Mám pro tebe bonbón, připomeň mi to“, tak to dítě určitě nezapomene. Tyhle věci by chtělo experimentálně odzkoušet. Když se ale opakuje to „mami, dej mi bonbón“ vs „já jsem nic neslyšela“, tak tady vyloženě hraje nechuť poprosit. Čili je tady nějaká zábrana vůči tomu. Chyba by byla dítě seřezat. Také je chyba si říct: „Naučím dítě správnému chování, když nepoprosí, nic nedostane“. Pak se dítě naučí prosit jen navenek. Třeba se zamyslet nad tím, proč to dítě nechce poprosit. Může to být tvrdá palice a také nemusí. V dítěti je kus pudu „dělej to, co má účel“. Když se dítěti nevysvětlí, proč se má prosit, tak v něm může být to nechtít prosit  a byla by to zábrana oprávněná. Dítě je zvídavé a mohu v něm utlumit zvídavost a to by byla škoda. Stává se mi, že lidé si nechtějí dát říct a pořád se ptají proč a proč a já mohu vysvětlovat a vysvětlovat. Byla to spíše neochota se podřídit, než neochota se poučit. Tady by se mohlo také mluvit o strategii, čili v jakém pořadí ty zábrany řešit.