Proč nejsou doklady?
Jsou lidé a dá se říci i svým způsobem poctiví, kteří tvrdí, že zázraky, které by nebyly v souladu se zákony fyziky, nejsou možné. Je vhodné proto k tomu říct několik poznámek:
· V první řadě je tu otázka aktu tvoření. Pakliže Bůh stvořil svět z ničeho, pak tady je první „porušení“ budoucích zákonů.
· Bůh stvořil hmotu, „vtiskl“ ji zákony a je pravda, že dle naší dosavadní zkušenosti, Bůh ty zákony sám respektuje.
· Bůh je duch. Jakými zákony se řídí Bůh, nebešťané, andělé, zavrženci, ďábel?
· Ježíš uzdravoval nevyléčitelně nemocné (slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očištěni, křísil mrtvé (Lazara, Naimského mladíka), uzdravoval mrzáky a chromé, duševně nemocné, Ježíš se proměnil na hoře.
· Ježíš chodil po vodě, Petr chodil po vodě.
· Ježíš utišil bouři a loď hned přirazila ke břehu.
· Ježíš rozmnožil chleby (několikrát) a proměnil vodu ve víno.
· Na Ježíšův pokyn uschl fíkovník.
· Ježíš umí číst myšlenky (např. těm, co ho pokoušejí, nebo u v případě Samaritánky u studny).
· Ježíš předpovídá budoucnost (pronásledování apoštolů a učedníků, zkáza Jeruzaléma, konce světa).
· Ježíš předpovídá, že bude zabit.
· Ježíš znehybní skupinu lidí (když ho chtějí v Nazaretě shodit ze skály nebo zatknout v Getsemanské zahradě),
· Po ukřižování mnoho mrtvých vstalo z hrobů.
· Ježíš vstal z mrtvých.
· Ježíš po zmrtvýchvstání mění podobu (jako zahradník, nebo u ohně při moři).
· Ježíš po zmrtvýchvstání prochází zavřenými dveřmi, ale jí jídlo.
· Ježíš po zmrtvýchvstání se přemisťuje z místa na místo.
· Ježíš po zmrtvýchvstání, po 40 dnech, „byl vzat vzhůru a oblak ho zastřel“.
· Apoštolové, sv. Pavel a další učedníci dělali zázraky.
· Eliáš, Elizeus dělali zázraky.
· Nakonec máme klíčový výrok Ježíše: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“.
Poznámka: Je nutné ale připustit, že naše chápaní je stále nedostatečné, že nestačí se omezit pouze na hmotný svět. Že zde může být také ještě nehmotný svět a že s tím hmotným k sobě patří. Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Tělo vykonává spoustu věcí, dává mi mozek. Koexistence duše s hmotou je podobná koexistenci člověka s Ježíšem. Je otázka, jak to bude po smrti. Je možné, že se otevřou nové paměti, které jsou zatím skryté. Musíme počítat stále se svoji psychickou slepotou. Nelze vyloučit, že tyto věci souvisí s tím, jak Izajáš předpovídá, že Bůh sejme lidem „roušku“.
Je-li evangelium Boží vzkaz, pak musí platit. Chci-li ho ověřit, je zřejmé, že musím napřed dodržovat to, co všeobecně platí, musím umět sám od sebe rozeznat tam, kde mohu aj. Tam, kde nemohu rozeznat, mám právo požadovat doklad. Doklady jsou nutné, jednak proto, že je mnoho církví, jednak proto, že Ježíš doklady nabízí. V případě dokladů, které evangelium nabízí ale hrozí vícero nebezpečí:
· Čtenář Bible může brát výroky o dokladech se skepsí, jako plané sliby. Je to proto, že na doklady nejsme zvyklí. Nejsme zvyklí např. na uzdravování nemocných, jsme zvyklí na víru bez dokladů a doklady se nám zdají nezvyklé.
· Kdyby čtenář Bible dostal dary, snadno by u něj vznikaly neadekvátní reakce, jako např. naskočení ctižádosti využít svoji sílu k diktatuře slabých lidí, případně, dokonce při postoji vůči Bohu ("pokloň se mi", „miláček ztloustnul, začal mne kopat“ apod.).
· Čtenář Bible si zpravidla neuvědomuje, že když jeho naděje nejsou splněny, že to může také znamenat, že na přijetí darů jeho psychický program (psychický stav) nestačí. Pak snadno odloží nauku, nebo propadne skepsi, nebo nauku bude považovat za nekvalitní a odmítne jí.
· Může se také stát, že když tradiční věřící se začne seznamovat s touto problematikou, uvidí odchylky nauky a praxe církve (denominace), začne zavírat nad tím oči, začne slepě věřit a začne odmítat pohled na skutečnosti ze "strachu z pravdy".
Křesťanské konfese vycházejí z Nového Zákona. Nový Zákon nenabízí hotovou konfesi. Navíc v Novém Zákoně jsou rozpory, a proto nelze dělat konfesi z celého Nového Zákona, ale jen z jeho části. Tyto části však nevytváří uzavřený celek. Buď je problém řešen doplňky, tradicí, učitelským úřadem, nebo vynecháním častí Nového Zákona. Tím je ale vytvářen pokles kvality Nového Zákona. Chceme-li mít doklad např. o pravosti své konfese, je nutné dosáhnout určitého stupně vývoje své osobnosti. Doklady pravosti náboženství jsou spjaty s dary. Dary tak umožňují dosažení kvalitnější životní úrovně. Např. uzdravení nemocného je doklad pravosti Ježíšovy katecheze. Ale je to také jeden z prvků životní úrovně. Zde je vidět nutnost globálního postupu. Když přišel Ježíš, byla v jeho zemi tradice Mojžíšova Zákona a proroků. Ježíš byl předpověděn, navíc dělal zázraky. Měl svědectví Otcovo, skutky. Těm, které poslal šířit jeho nauku dal příkaz, aby učili to, co učil on sám. K tomu měli doklady, jako měl on sám. Víme, že když Ježíš kázal a dělal zázraky, posílal před sebou dvojice, kteří měli připravit lid na jeho příchod do jejich města. Tyto dvojice by nepotřebovali dělat zázraky. Dělal je Ježíš, a to by mohlo postačovat. Přesto učedníci zázraky dělali. Tím spíše je potřeba zázraků dnes, když dnes nevidíme Ježíše zázraky dělat. Navíc je mnoho křesťanských církví a nekřesťanských náboženství. Proto bychom měli dělat zázraky, jako doklad. Když se na začátku minulého století objevili letniční, křesťanské církve stály a dosud svým způsobem stojí stranou. Místo toho, aby si představitelé církvi řekli: „Proč toto v naší církvi není“, je zde mlčení. Některé dříve, jiné později přestaly letniční křesťany zatracovat. Nakonec vznikla letniční (apoštolská) církev. Letniční církev má sice dary v určitém rozsahu, ale její úspěchy nejsou výraznější než u jiných církví. Proč toto je? Letniční také neučí pořádně dle evangelia. Tohle sice mnoho představitelů církví nerado slyší, ale je to skutečnost. Už samotný fakt, že je zde mnoho křesťanských církví s různými naukami je dokladem toho, že nauky nejsou správné. Dříve byly náboženské války, teď je v módě kompromis. V apoštolských dobách byly dary dávány, ale dle 1Kor 14,1-17 vidíme fakt, že mnoho Korinťanů hovoří cizí řečí, ale sami té řeči nerozumí. To by měla být výzva: „Máme neúplný dar, měli bychom prosit o jeho rozšíření“. Jenže oni jsou s tímto "polodarem" plně spokojeni. Korintští mají polodar. Proč? Vycházejí z nedotažené nauky sv. Pavla. Pavlova reakce na polodar je založená na nepochopení příčiny (1Kor 14,12-19) a to potom vyvolává chybné myšlení (část epištoly 1Kor 14,20-25). Církev apoštolů má de facto také polodar. Proč jej má? Staví na starých představách o Mesiášovi. Zapomínají např. na instrukci: „Jděte do celého světa …“ aj. Podobně úcta před veleradou z dřívějška vede Petra k nesprávnému závěru (Sk 3,17). Přitom měli veleradu odsoudit pro vraždu Mesiáše. To, že to neudělali, vedlo k tomu, že velerada stále organizuje oponenty křesťanství. Důsledkem toho je pronásledování církve, zabití Štěpána a pak souzen Pavel. Nakonec to skončilo zničením Jeruzaléma. Nejen církev apoštolů, ale i církev v pozdějších dobách má stálý pokles. Pak přichází reformátoři, ale s polonaukou. Co když letniční církev má také polonauku? Problém polonauk je větší, než by se zdálo. Apoštolská církev měla jít do celého světa, ale dvanáct apoštolů dělá pečovatelskou službu v Jeruzalémě a nemají čas na kázání. Apoštoly, pak i Pavel a v něčem i Jan, jsou slepí (Jan měl např. upozornit na chyby a neviděl je).
My neumíme uzdravovat. Kdysi to někteří křesťané v Prvotní církvi uměli, ale později to nešlo i když chtěli a pak přišla rezignace. Římskokatolická katecheze nemá doklady, jako by nestála o ně, dokonce často říká, že nejsou zapotřebí (viz komentář k Mk 16 v překladu od Colla). Tím pádem není také schopna řešit problematiku dnešního světa. V dnešní době je celkem běžné přesvědčení, že doklady nejsou třeba a zvykli jsme si na praxi, která je jiná než vyžaduje Ježíšova katecheze. Proto nemáme doklady, a proto přichází na nás často utrpení (jsme přinejlepším Smyrenský typ). Nelze vyloučit, že na nás také platí Ježíšova výka, že jsme pokolení nevěřící a zvrhlé. Dnes bychom rádi viděli den Syna člověka (Luk 17,22), ale nejde to, protože my nemáme víru dle Jn 10, ale dle Žid 11. Ten, kdo se nevzdá, ale bude čekat „do půlnoci", dočká se kontaktu s Ježíšem (Lk 12,35). Pokud chceme vidět Syna člověka, musíme najít důvody, proč se Ježíš nezjevuje. Odstraníme-li je, Ježíš se nám zjeví (Jn 14,18-23) a bude platit: „V ten den poznáte, že já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás“. Pak budeme mít doklady nejen o platnosti evangelia, ale také o koexistenci Otce a Ježíše (Jn 10,37-38). Budeme v situaci apoštolů, kteří vidí jít Ježíše po vodě (Mt 14,22-27). Budeme vidět Ježíše dělat zázraky. Ale pozor, můžeme se zachovat jako Petr, být malověrný (Mt 14,28-31). Budeme-li se topit, můžeme volat o pomoc a když vzdáme boj, „loďka bude hned u břehu“ (Jn 6,16-21). Čili také ten, kdo dosáhne slibu z Jn 14,18-23, uvidí Ježíše dělat zázraky, bude jako učedníci, kteří viděli Ježíše jít po vodě. Bude moci usilovat o dělání zázraků (viz Jn 14,12-14: „Kdo věří, bude dělat takové skutky jako Ježíš a ještě větší“), protože Otec ukazuje skutky Synovi a Ježíš ukáže skutky nám. Podmínkou je dosažení stavu popsaném v Jn 14,18-23. Napřed ale musíme dodržovat vše, co po nás evangelium chce. Jak bylo řečeno tam, kde můžeme sami od sebe rozeznat, na to nepotřebujeme a ani nedostaneme doklad (Mt 16,1-4). Základní podmínkou je dodržet zásadu: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Pak pozorovat se, jak čtu evangelium a jít do sporu s Bohem, proč nemám zázraky. Uvidím přitom „zavírání“ očí, uvidím smysl kázání Jana Křtitele (Lk 3,1-18, Lk 3,4-6, Iz 40,3-5) a další psychické bariéry. Jenže toto je povinnost, která stejně platí.
Otázkou je, proč je tolik církví (konfesí)? Lze snadno ukázat, že Ježíšova katecheze připouští různé úrovně. Máme tři typy úrovně svědectví: Svědectví Janovo, svědectví Ježíšovo, který dává znamení a svědectví typu, že člověk může sám od sebe rozeznat. Ježíš připouští svědectví lidí („vy jste poslali k Janovi …“ – Jn 5,33-36), ale jeho poslání není vázáno na svědectví lidí, které je méně kvalitní. V tehdejší době bylo jedno židovské náboženství, ale dnes máme stovky křesťanských církví. Ten, kdo se bojí, musí přijmout svědectví církve (viz „co vám řeknou, udělejte“). Ten, kdo se, tak řečeno, opře o Ježíše, má právo chtít od církve zázraky, svědectví Ježíšovo a Otcovo. Ten, kdo chce sám od sebe rozeznat, může číst pořádně evangelium a dotáhnout to na vlastní svědectví v koexistenci s Ježíšem. Jak bylo řečeno, svědectví člověka je nižší než svědectví Ježíšovo, resp. Otcovo (Jn 3,26 a Jn 5,33-36: „Někteří šli za Janem, aby se zeptali … svědectví lidí nepřijímám, ale toto říkám proto, abyste byli spaseni“). Dále katecheze Ježíše Krista dává čtenáři možnost si vybrat různé typy cesty za Bohem. Popsány jsou ve Zj 2-3. Je zde sedm dopisů sedmi církevním obcím. Popisují jejich osudy a možnou budoucnost jejich obyvatel. Obce se nachází poměrně blízko sebe, a přesto jsou jejich osudy různé. Pro první informaci stačí porovnat jako ukázky (podrobněji viz příspěvek Listy církevním obcím):
a/ V případě Smyrny se v listu říká (Zj 2,10): „Neboj se toho, co budeš trpět... Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života“.
b/ V případě Filadelfie zase (Zj 3,10): „... zachoval jsi moje slovo ... já tě zachovám od hodiny pokušení, které přijde na celý svět“.
c/ V případě Thyatíry, ale u těch, kteří se nedali zmást (Zj 2, 24-28) stojí: „Nevložím na vás jiné břemeno ..., a tomu, kdo zvítězí dám moc nad pohany ...“. Což znamená, že se obhájí, nebo se sami ochrání.
Zde vidíme různé osudy, různé typy, různé cesty do nebe. Smyrna musí trpět, Filadelfia ne. Proč? Stručně řečeno, Smyrna měla ne plně chápajícího Angela. Smyrenští si mohli vzít jako vzor Thyatírské kritiky. Podle typu života si křesťan také vybere různé typy života. Hierarchické stupně mohou být také v církvi. Hovoří se o tom mimo jiné v podobenství o hřivnách (Luk 19,12-25: „Vyzískal jednu, nebo až deset hřiven, proto bude pánem nad jedním, nebo deseti městy“). Špičkoví, deseti-hřivnoví křesťané mají vést církev. Ježíš vybíral lidi dle kvality. Dle toho často bere na některé akce pouze Petra, Jakuba a Jana. Ježíš vybírá 12 apoštolů a pak dalších 72 učedníků. Těm dle Mt 13, Ježíš vysvětloval vše, zatímco davy měli kázání probouzející zvědavost. Kázání zřejmě vysvětlil pouze těm, kteří se přišli zeptat.
Křesťanské církve, konfese (donedávna všechny) neměly doklady. Jenže mít doklady je nutnost. U nekřesťanských náboženství jsou jiné tradice. Ježíš přišel s doklady, tj. se skutky. Nás vybízí, abychom chtěli vidět doklady (Jn 5,31-38) a tudíž je nutné chtít doklady. Hlasatelé evangelia by je měli mít, ale nemají je. Jinak platí, že bez dokladů nejsem povinen věřit (Jn 10,37-38). Ježíš zatím nepřijde, čeká na splnění podmínek (Lk 19,11-27). Ježíš jasně hovoří o nutnosti svědectví Otcova. Tyto schopnosti, které by umožnily konat skutky a které by byly dokladem, by měly být standardním vybavením pořádného křesťana (Jn 14). Ježíš říká, že můžeme dělat skutky jako on, ba ještě větší, k oslavě Otce a tím mít trenažér vývoje koexistence s ním. My tyto skutky nedokážeme, protože máme deformovaný informační thesaurus náboženství. Máme názory vytvořené dle katechismu, dogmatiky, ale ne dle kvalitní Ježíšovy katecheze. A navíc, evangelium je pro nás zčásti „zapečetěno“. Jsme také psychicky slepí. Nedokážeme znovu rekonstruovat Ježíšovu katechezi a jednat dle ní. Pokud chceme vyřešit tuto problematiku, je nutné provést Metanoia a věřit a jednat dle rekonstruované Ježíšovy katecheze. Na naši dogmatiku a katechismus Ježíš doklad nedá.
Nekřesťanům musíme nabídnout cestu Abrahámovu. Není správné dělat teologický „guláš“. Pro hinduistu je nutný soud nad bohy apod. Napřed je nutné Boží potvrzení pravosti náboženství monotheistického. Je třeba volat Boha, aby dal najevo, které náboženství uznává za správné. A na to my nestačíme. Proto je nezbytné provést nápravu našeho křesťanství. Pro nás to nebude "cesta Abrahámova", ale "cesta nápravy". Abrahámova cesta je podmíněná vlastnostmi, které Abrahám měl. My je nemáme, a proto nemůžeme jít „cestou Abrahámovou“. Musíme napřed projít cestou nápravy, za ní je cesta nalezení Boha, cesta pochopení Božího vzkazu, pak bude cesta nalezení spolupráce s Ježíšem a nakonec cesta budování koexistence s Ježíšem. Zde jsou hypoteticky dvě možnosti:
1. Růst během života, který smrtí končí, pokud je v člověku brzdící faktor, event. slabé sebevědomí.
2. Stálý růst i po smrti, pokud je v člověku zdravé a dostatečně silné sebevědomí.
„Indické“ konfese, holotropní dýchání aj. předkládají jako hotový fakt existence jakési energie apod. Navíc mají „výhodu“ subjektivních zážitků. Toto křesťanství nemělo. Objevuje se to také v určité napodobenině u katolíků (zjevení). Jenže subjektivní zážitky jsou nespolehlivé. Kolik Napoleonů žilo a žije v psychiatrických léčebnách?! I kdyby šlo o zjevení skutečné, byl by to doklad pouze pro toho, kdo vidění měl. Druhý to však neviděl, a proto pro druhého to nemůže být svědectví. Bylo by to svědectví lidí, a to je dle Ježíše nedostačující (viz Ježíš: „Svědectví lidí nepřijímám …“). Subjektivní zážitky mohou být klamné. Vzorem nám může být Gedeon ve Staré Zákoně. Měl vidění, nebyl si jist, zdali to je sen, či vidění, a proto požadoval to rouno. Dle Ježíšovy katecheze sebepoctivější vidění není důkazem, a navíc je to pouze svědectví lidí. Dle Ježíše jsou svědectvím pro druhé lidi skutky Otcovy, nebo Ježíšovy pro křesťany. A ten, kdo nemá toto svědectví, není kvalitním hlasatelem. Svědectví bez skutků nikoho nezavazuje. Na druhé straně, dle Ježíšovy katecheze nelze požadovat doklad na to, co vidíme, co můžeme sami od sebe rozeznat a poznat (Mt 16,1-4). Požadovat svědectví v tomto případě je pokrytectvím (Lk 12,54-57) a ten, kdo to požaduje, je "zlý a cizoložný" (Mt 16,4). Když někdo je slepý, a proto nevidí to, co by měl vidět, nemá hříchu (Jn 9,41), ale nese za to zodpovědnost (Ježíš: „Když slepý vede slepého, oba padnou do jámy“).
My žijeme (alespoň některé křesťanské konfese) v období čekání na Království Boží (Luk 17, 20-21). Království Boží nepřijde hned, napřed musí dojít k nápravě křesťanství, teprve pak přijde období Božího Království. Dle Zjevení sv. Jana, ke konci období nastane deformace (v nauce) Božího Království, tj. degradace. Satan bude propuštěn z vězení, vznikne období příchodu pseudokrista, očištění těch, co utekli a příprava na poslední soud. Lidé musí před posledním soudem si provést obdobu očistce, tj. toho, co se dělá v očistci nyní, tj. očištění programu a nauky, rehabilitace + psychická reprogramace. Ti, co utečou, budou vzpomínat na Božího Království a čekat poslední soud. Z těch, co půjdou za pseudomesiášem a dají se jím strhnout, někteří prohlédnou a začnou s rehabilitací a psychickou reprogramací a ostatní budou jako zajatci pseudomesiáše.
Chci-li důkaz evangelia, tak musím především evangelium znát. Kdybych měl důkaz a neznal plně evangelium, bude pro mne dál zablokované a člověk by tzv. usnul na vavřínech. Proto je třeba nejdříve plně pochopit evangelium a pak chtít mít důkazy. Před požadavkem důkazů je ve hře otázka Metanoia (změna myšlení), které se můžeme a musíme naučit v profánním světě. Evangelium přece pracuje s podobenstvími, které vychází z normálního světa. Používání podobenství je důležitější, než by se zdálo. Problém dogmatiky je v tom, že jde jinou cestou. Tím pádem teológové nemohou např. pochopit problém Nejsvětější Trojice. Oni operují s termínem Posvěcující milost, který Ježíš nepoužívá. Podobně nejsou pochopeny Egyptské rány. Říká se, že ´víra je dar´ a u synoptiků nenajdeme jediný Ježíšův výrok, který by to potvrzoval. Nejsvětější Trojice je otázka koexistence a ta v evangeliu sv. Jana popsána je a je plně pochopitelná. V technických disciplínách a fyzice existuje hodně modelů koexistence, ale nepoužívá se to. Pak je také kapitola Jan 14 nepochopitelná.
Ježíš si vybírá, komu a co bude dělat. On není slepý otrok. Lidé, kteří něco pořádně znají, mají na jasné věci stejné názory. Tam, kde jsou nejasnosti, tam se názory mohou lišit, ale pokrok má jít dál. Ale tam, kde řešení je hotové, tak to vyjde vždy stejně, nezávisle na tom, kdo to dělá, nebo řeší. Pomocí podobenství může mít člověk správné valory ve slovníku a může také správné valory vytvářet. Na bázi těchto valorů může mít správnou představu. Musí také počítat s tím, že se může plést anebo může mít pravdu. Musí se naučit rozlišovat, zda má pravdu, nebo ne. Člověk nesmí slepě přikyvovat druhému, i když je výše postavený. Ideál je, aby slepě nepřikyvoval ani Bohu (viz podobenství „vdova a soudce“), aby mohl růst. Měl by být v roli výzkumníka a ne rutinéra (viz oponenti Pasteura).
Slepota církve umožnila víru mnoha členům. Ti v něčem oslepli, ale protože nauka církve nebyla dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby posluchači byli kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku nekvalitně učící církve. Ježíš říká: „Když slepý vede slepého, oba do jamy spadnou“, ale kdyby slepý vedl neslepého, tak ten, pokud nebude schopen dořešit problematiku rekonstrukce Ježíšovy katecheze, odmítne Ježíšovou nauku. Slepí vedoucí církve nemohou vést tzv. vidící. Církev slepců nemá dary. Pokud má nastartovat Boží Království, je nutné odslepení, proto Eliáš-napravitel musí vidět chyby. Před nápravou bude utrpení těch, co nechtějí dělat pokání. Z toho plyne - slepé vedení, slepé ovce. Náprava ccírkve není možná, dokud nepřijde Eliáš-napravitel (viz Mt 17,11: „Eliáš přijde a napraví všechno“), který bude znát plnohodnotnou nauku církve. Také bude znát chyby a slepotu, aby mohl provést rehabilitaci a psychické přeprogramování.
Poznámka: Musíme si uvědomit, že těchto věcech nehraje roli problém hříchu, ale otázka příčiny. Učedníci nemohli uzdravit chlapce a vysloužili si za to od Ježíše: „Pokolení nevěřící a zvrhlé“. Podobně, pronásledování církve přichází kvůli retardaci. Mojžíš se neprovinil hříchem, ale rozhodujícím faktorem pro vejíti a nevejíti do zaslíbené země byly v jeho případě parametry osobnosti. Někdy se ten vadný parametr může projevit tím, že neudělá zázrak, jindy zase třeba daleko závažnější věcí. U apoštolů, když je Ježíš upozorňoval, že bude trpět a že bude zabit, to bylo např. Petrovo „to se ti nestane“, pak „báli se ho zeptat“ apod. Jsou to různé projevy, ale příčina je stejná (mesiánské iluze a subjektivní stanovisko „vidíme“). Čili projevit se to může různým způsobem. Ježíš k tomu říká: „Neumyji-li tě Petře, nevejdeš“. „Mojžíši, když tě neumyji, nevejdeš“. Bůh mohl říct Mojžíšovi, co a jak, ale je možné, že Mojžíš je tady trestán coby výstraha pro židy, aby se nad tím zamysleli. Faktem je také ale jiná věc, že Bůh nám často jenom naznačí, něco řekne a my si to pak máme domyslet sami. Ježíš nás nevede za ruku: „Chceš-li dělej, nechceš-li nedělej“. Člověk má určité schopnosti, vybavení, které má využít (viz podobenství o hřivnách). Týká se to těch pozvaných. Když je člověk nevyužije, tak potom bude nahnaný. Cílem je, aby je využil a pak je také větší přídavná odměna.
„Cesta nápravy“ (podrobněji se s tímto problémem zabývá příspěvek Metanoia)
Evangelium upozorňuje na nutnost vytvoření parametru fronimos. Ten lze ukázat na podobenstvích o „nevěrném správci“ (Luk 16,1-13) a „družičkách“ (Mt 25, 1-13). Nebo Ježíš radí učedníkům: „Buďte jako hadi…“ Nesmíme se nechat zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve zmíněných textech, ale různě překládán jako např. „opatrnost, promyšlenost, pečlivě provedený podvod aj.“. Defraudant je vinen, ale nelze jej potrestat. Promyšleně provedl účetnictví, a tak nejsou důkazy. Podobně promyšleně by měl jednat člověk, který čte evangelium, nebo člověk, který vidí, jak Ježíš dělá zázraky a domýšlí svoje jednání (jako setník z Kafarnaum). Ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a sebe vůči Ježíšovi. Krvotoká žena, která nemohla jít se svou žádostí za Ježíšem přímo, pozmění způsob žádosti. Syrofeničanka, která neprosí, ale "tluče" a jedná, aniž by věděla o příkazu "tlouci". Nevěděla o „neústupné vdově“ (Luk 18,1-8) a přesto jednala dle Ježíšových instrukcí. Ve všech těchto případech jednají lidé stejně (nebo podobně) v profánních záležitostech, aniž by k tomu potřebovali „pomáhající milost“. Přitom jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha, pomůže jim to zvětšit dary dle Mt 25,29 a dle Luk 19,26 dle zásady: „Kdo má, bude mu přidáno…“ a podobně dle: „Kdo nemá, bude mu vzato i to co má“, tj. bude člověku odňat dar, který nevyužívá. Toto je kompetence člověka a na to se zapomíná. Poznámka: Kdyby si dřívější papež uvědomoval smysl textů evangelia, snadno by vyřešil spor molinistů a tomistů. Takto lze jasně říci, že papež i tomisté, byli slepí. Na druhé straně ale molinisté dospívají k výroku, který tvrdí totéž, co evangelium, bohužel ale použitím nekvalitních argumentů.
Při poznávání evangelia jsou první kázání, které nepotřebují doklad. Tam musí člověk sám od sebe rozeznat. Např. Mojžíš říká toto a rabíni říkají ono, nebo evangelium říká toto a katolická teologie (nebo teologie jiné konfese) říká ono“. Když to nerozezná, tak neví o tom, že je psychicky slepý. To je první fáze. Druhá fáze jsou podobenství, kde se sbírá materiál a diskutuje se o tom. Další věc je otázka Věčného života (Jan 6 a Jan 14). Zde Ježíš uvádí konkrétní materiál a člověk potřebuje mít zájem o novou formu života. Je to něco podobného jako zvědavost. Eucharistie mu může dát poznat, že Ježíš je v něm a pak může dělat stejné skutky. Modelem těch kapitol je normální profánní život. Jan Křtitel, na rozdíl od farizeů, připravoval učedníky ve Starém Zákoně kvalitně a pro ně byl pak přechod na Nový Zákon možný. Jan Křtitel dovedl vyhmátnout chyby farizeů. V našem případě máme možnost se přesvědčit na vlastní kůži, že když Bibli pochopíme a podle ni „jedeme“, že to zabírá. Jsou to ale osobní zkušenosti, které nemohu použít na usvědčování lidí. Zřejmě to souvisí s tím „Království Boží je ve vás“. V rámci nápravy si musí lidé udělat přátele z mamonu, hmoty, světa, v němž žijí. S hmotou musí člověk hrát fair hru a ta ho naučí být fronimos a pistos. To jsou dva základní parametry, které může použít ve vztahu vůči Bohu. Lidé se musí naučit pozorovat sebe samy, naučit se najít jednotlivé prvky činnosti, vybavení. Musí hledat a najít slepotu, postoj „vidíme“, být kritičtí sami k sobě i jiným. Člověk se nemůže spoléhat na jiné. Musí vědět, kdo má pravdu. Nesmí mít učitele, ale může mít naváděče. Musí být ale kritický k němu i k sobě. Ten, kdo půjde cestou nápravy, musí tu cestu objevit sám. Pravděpodobně nelze hned čekat doklady od Boha, ale je nutné najít doklady v jednání s mamonem. Pak najít parametry v sobě a popsat je. Potom popsat správné činnosti a začít je trénovat.
Základní chybou je teologii stavět na (nebo podpírat) filosofií, ať už aristotelovskou nebo moderní. Pořádné čtení Bible vyžaduje vyhodit ze hry filosofický způsob myšlení, tj. prázdné pojmy. Kdo se chce zabývat Biblí na bázi filosofie, ať se zabývá, ale to není ani evangelijní způsob, ani reálný způsob. Do evangelia se nesmí zavádět filosofické pojmy, protože evangelium pracuje s realitou. Je nutná spolupráce evangelia a přírodních věd (fyziky, chemie a biologie). Z fyziky a chemie plyne nemožnost sebevytváření hmoty, a tak se dostaneme k existenci Tvůrce hmoty a světa živého a neživého, který známe my. Chemie, a hlavně fyzika nás naučí vytvářet si komplexní obraz a naučí nás pracovat s neviditelnou realitou. Ukazují nám, že existuje neviditelná realita, kterou lze poznávat pokusy a úsudkem i když jí přitom přímo nevidíme. Pohled na světlo (nebo i hmotné částice), které je jednou nutno chápat jako vlny, jindy jako tělíska, nás upozorňuje na problematiku dvojího pohledu. To je věc velmi důležitá právě při četbě evangelia, kde nacházíme výroky, které jsou na první pohled v rozporu „nastav tvář…“, „utečte…“, „dám mu moc nad pohany“. Nebo „nesuďte, abyste nebyli souzeni…“, „neházejte perly sviním ...“, „suďte …“. Nebo „milujte se…“, „kdo nemá v nenávisti …“ ap. Pohled na magnetické pole nám např. ukazuje omezenost našeho vnímání. Pohled na světlo a na elektron (tělísko nebo vlna) nás asi upozorňuje na nutnost růstu osobnosti, na nutnost přechodu na vyšší stupeň (podobně, jako je ve fyzice přechod z klasické na kvantovou). Když člověk chce pochopit optickou slepotu, materiálem je slepá skvrna v oku, dívání se na palce v zákrytu ap. Pro pochopení sebe je nutné pracovat s modely. Až pochopí slepotu, oslepnutí, potřebuje rehabilitaci. Chce-li např. pochopit paměť, je dobré si pohrát s magnetofonem, analyzovat a popsat jeho funkce a pak si to najde pomocí introspekce v sobě. Z biologie zase vyplývá nutnost Tvůrce, který je bytosti jiného typu, než který známe my zde na zemi. Biologie nás také připravuje na rozdíl mezi prvním typem života a Věčným životem a na funkci Eucharistie. Fyzika, chemie a biologie a každodenní život lidem dávají nacházet souvislosti mezi jevy. Tím začínají chápat podobnosti, modely a otevírá se jim možnost chápat pořádně podobenství.
Ježíšova podobenství jsou nenahraditelná a lidé se musí s nimi naučit zacházet. Je nutné ale hledat podobenství na dnešním materiálu. To celou věc ještě prohloubí. Umožní nám to reálný pohled na věci dnešního dne. Církev dělá tu chybu, že má katechismus a dogmatiku a nejede podle evangelia. Vzhledem k tomu, že evangelium je zčásti zapečetěno, je nutné ho rozpečetit. Proč je to tak udělané? Zřejmě to má člověka nutit k tomu, aby se zamyslel napřed nad Metanoia a potom teprve nad tím, co je v evangeliu. Nejdříve se musí naučit pořádně myslet a vyjadřovat a chápat psané slovo. Až pak může jít dál. Aby to mohl dělat, musí se naučit počítat s tím, že dělá chybu. Ale někdy chybu dělám on, někdy ten druhý. Je nutné umět hledat chyby na sobě i na druhých. Musí umět přiznat si chybu. Když ten druhý nechce uznat chybu, je to jeho věc. Jde o to, že člověk, když vidí chybu, se musím nad tím zamyslet.
Je zde ještě jedna věc a to „prosit ve dne, v noci“ o nové vybavení (Luk 18). Proč musíme prosit ve dne v noci? Kdyby nám Bůh dal dary bez prošení, tak bychom neměli podíl na spoluvytváření osobnosti, podíl na spáse. Kdyby nám je dal hned, jakmile poprosíme, tak je budeme brát jako Boží povinnost. Ale když nám je Bůh nedá, je to často proto, že my nemáme potřebné vlastnosti, nemáme splněné předchozí podmínky, nebo že by v nás vznikly vadné postoje („miláček ztloustl, začal mne kopat“). Proto je třeba také delší dobu prosit, aby si člověk vytvořil vědomí, že je to dar, ne povinnost Boha. Že je to nejen něco, co vyfasoval, ale na čem má spoluúčast. Prosit má stále „ve dne v noci“, aby se vytvořily potřebné návyky a zafixovaly a tak získat parametry osobnosti. Je tady od Ježíše také slib: „Vyslyším brzy“, tj. „Jdi za tím, nebude to dlouho trvat. Kdyby to trvalo dlouho, znamená to, že děláš chybu. Proto hledej, proč to nejde, proč se Bůh brzo neozve“. Přitom je ale nutné si uvědomit problém chtění důkazů v případě věcí, které platí tak jako tak. Tam znamení dáno nebude (viz „znamení Jonášovo“).