Ve fyzice jsou soustavy a jsou nutné. Od soustav ve fyzice, které musí být, lze dojít k tomu, že něco podobného bude i v náboženství. Koneckonců, primární Newtonova soustava byla kdysi vrcholem fyziky. Dnes, po zvládnutí, by ale měla být přípravou na zvládnutí otázek sekundární soustavy. Podobně Mojžíšův Zákon tvoří určitou soustavu. Je to dostačující soubor opatření, má svůj cíl a má svůj dosah. Ježíšovo Evangelium nepochopíme dobře bez přípravy, tj. bez zvládnutí Mojžíšova Zákona (viz „kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“), nebo můžeme pochopit přes Ježíšovu novelu Mojžíšova Zákona. Prvotní církev tuhle novelu nepoužila a proto se nemohla vyvarovat určitých chyb. Dříve než vezmu do ruky Bibli, se musím naučit ji pořádně číst. Musím si prodělat primární soustavu. To je to obrácení, seřízení cesty. To musí prodělat každý, i když je v pořádku. Kdo jde po špatné cestě, tak se musí obrátit. Ten, kdo jde po správné cestě, tak musí znát ortonoja, čili seřízení intelektu a seřízení funkcí a musí mít znalost správné cesty, aby z ní nesešel. I dobrý věřící, i spravedlivý, který pokání nepotřebuje, potřebuje nauku o správné cestě - ortonoja. To je důležité si uvědomit.
Evoluci můžeme vidět při přechodu od Abraháma k Mojžíšovi a pak k Ježíšovi. Tady jde o jasné soustavy. Bez Mojžíše člověk nepochopí Ježíše. Podobně bez primární soustavy se nedostane na soustavu sekundární. Vyšší soustava není dosažitelná přímo, ale z nižší soustavy. Všimněme si, že Abraham není trestaný za to, že svoji ženu „strčil“ do postele faraónovi. On to ve své soustavě neměl, u něj to nebyl hřích. Tady jde o relativitu postihu. Ale pro Filadelfii může být Abraham modelem. On zachoval Boží slovo, to, co mu Bůh řekl, to, co mu bylo známé, ale příkaz ´nescizoložíš´ mu znám nebyl, on to v „popisu práce“ neměl. On jednal podle tehdejšího běžného zvyku. Člověk je klasifikovaný ne podle toho, jak plní Desatero, ale jak mu funguje kogniční generální program. U Abrahama byly generální program a parametry kontaktu s Bohem v pořádku a proto se mu Bůh zjevuje (jinak by měl Urim a Tumim, ale takhle ho nepotřebuje). Jde o ty parametry a tu oblast, která u Abrahama v pořádku byla a která ještě není totožná s Desaterem.
Mojžíšův Zákon je tedy primární soustavou a Ježíšovo evangelium je sekundární soustavou. Dalo by se říct, že primární soustava je ortonoja, kde se člověk zamýšlí nad tím, jak věci vidí, seznamuje se s tím, co je to analogie, co je to vzduch, magnetické pole, atd. Až potom je čtení evangelia. To je druhá etapa. Ve fyzice je sekundární soustava hierarchicky nutně nadřazená a musí se projít přes primární soustavu. Když si ale vezmeme epištoly, tak jejich nauka také tvoří určitou soustavu. Sv. Pavel často říká něco jiného než Ježíš. Používá jiný blok informací. Někde se dokonce liší. Proč je tato soustava, mohlo by se říct, soustavou s menším počtem hřiven, rsp. soustavou dovolující menší počet hřiven? Není tam vztah mezi primární a sekundární soustavou, ale řekněme je to podobné tomu, jako když máme diferenciální rovnice a symbolický počet. Diferenciální počet musím chápat, kdežto symbolický počet může být předložený jako aparát, který je používaný, jako „černá skříňka“ (nevím proč to tak je, ale dají se ty věci takhle počítat). A ten, kdo chce chápat diferenciální rovnice, nepotřebuje chápat symbolický počet. Jsou to dva způsoby zobrazení na vyšší a nižší úrovni, ale není tu sled tak, jako u Mojžíšova Zákona a Ježíšovo Evangelium (Zákon). Dalo by se to nazvat primární a sekundární teologie, podobně jako soustavy ve fyzice. Pak může být terciální teologie, když budeme vidět Boha tak, jak ve skutečnosti je. Paulínské epištoly tvoří soustavu a RJK -rekonstruovaná Ježíšova katecheze tvoří také soustavu, ale obě nejsou ve vzájemném vztahu primární a sekundární, ale ve vztahu dokonalejší a méně dokonalé. Je to otázka více méně hřivnové koncepce, rsp. teologie. Paulínská teologie je na nižší úrovni. Mám dojem, že u Paulínské katechezi není takové relace jako u soustav ve fyzice. Z hlediska Paulínské báze nelze vysvětlit, proč Pavel je povolán. U něho je to elementární rozhodnutí, elementární jev („koho si Bůh povolal, tak toho si Bůh povolal“). Proč to Bůh trpí? Bůh u člověka nic nevynucuje. Ježíš apoštolům tvrdě vytýkal, když mu nerozuměli, protože jeho výuka musí být na nejvyšší úrovni, plnohřivnová. Člověk ale nemusí tuto Ježíšovou katechezi přijmout plně. Nicméně, člověk musí mít v sobě úplnou, uzavřenou teologickou soustavu, která nemusí být ještě plnohřivnová. Tomu nasvědčuje podobenství o hřivnách a jednak připomínka: „Netrhejte jílek, nebo byste vytrhali také pšenici“. Když Ježíš něco říká během pozemského života, tak je to na nejvyšší úrovni a když apoštolové nejsou na nejvyšší úrovni, tak je kárá. Ale v době pozdější, když tomu nerozumí (např. při zjevení Petrovi před křtem Kornélia) tam už Ježíš není vůči němu tak tvrdý, jako u Mt 15, i když přestupek je závažnější Ve zjevní dostal výtku: „Co Bůh nazval čistým nenazývej nečistým“ a dost. Ponechává Petra na nižší úrovni a nevnucuje mu to. Z toho plyne také způsob jak jednat s lidmi. Na jedné straně máme radu: „Neházejte perly sviním“ a na druhé straně: „Nenuťte lidi, aby přešli do vyšší soustavy, než je nutná". Také sem patří: „Když si nedají říct, setřeste prach“ a „netrhejte jílek…“. Je nutné rozlišit kritéria, podle kterých se člověk musí chovat. Např. dle ´netrhejte jílek…´ není vhodné u méně hřivnového křesťana ´setřásat prach´. Je nutné znát, kdy ´setřást prach´ a kdy slabého ve víře nechat být slabým ve víře, přitom ale nenechat ho určovat úroveň katecheze (dle „ty jsi slabý ve víře, věřit tomu si netroufáš, tak tomu věřit nemusíš, jsi méněhřivnový a nechávám tě na pokoji"). Ty typy musí být kvalitativně odlišeny. Rozdílné typy křesťanů máme popsány ve Zj 2-3: (Super)efez, ti co zvítězí budou jíst ze Stromu života v ráji, Thyatíra, ti ostatní dostanou moc nad pohany, zatímco křesťané typu Smyrna jsou sice chváleni, ale budou muset trpět („neboj se toho, co budeš trpět“) a moc nad pohany nedostanou. Typ Smyrna odpovídá prvotní církvi, která je v područenství Židů a Jeruzalémský chrám nemůže být zachráněný. Prvotní církev musí být pronásledována, jinak by do ní nalezl kdekdo a Jeruzalémská církev by ještě více brzdila misie, než tomu bylo a křesťanství by se tak nehnulo z místa. Pavlovo vysvětlení toho, proč židé nevěří - „nezáleží natom, kdo se přičiňuje, ale kdo se smilovává“ (je to nouzové pseudovysvětlení) je striktním odkazem na to, že „musíš věřit, to se nedá zdůvodnit“. To je konstatování a aby pohané mohli věřit, proto Židé věřit nesmí. Prvotním křesťanům to stačilo. Je to vysvětlení nouzové pro toho, kdo to není schopen pochopit vysvětlení vyšší. Jenže s tím souviselo také to, že církev bude muset poklesávat a jít dolu. Ale pořád je tady nutnost, aby někdo „nesl světlo“ budoucím generacím. Křesťanská církev pořád světu něco dávala, pořád to bylo víc než nic, takže se to hodilo. Nestačilo to ale na vyřešení problému morů, válek ve světě, atd. Církev typu Smyrna na určité věci nestačí, ale na některé stačí. Smyrna má ve svých genech nutnou degeneraci, nutný pokles. Současná církev nestačí na problémy současné doby. Problémy doby narůstají, ale vitalita církve poklesá. Církev se proto musí obrodit. Celková bilance církve dříve i nyní je pozitivní a proto Bůh ji ponechává. Není ale dostačující k vyřešení problematiky světa, atd. Církev nevyřešila problematiku morů, válek, atd. a muselo jí to být odňato, ale vyřešila ji profánní věda, která dala za pravdu jak Mojžíšovu Zákonu, tak nakonec i Ježíšovým slibům.
Prvotní církev znala Nový Zákon, ale sv. Pavel, když cituje Ježíšova slova, tak je úplně otočí. Scholastická teologie udělala celé náboženství na bázi Aristotelovy filosofie. A to je zásluhou sv. Tomáše Akvinského. Když se objevil Galilei, Církev měla dostatek moci a odsoudila ho. Jenže ona sama šla dolu a dolu. Galilei byl sice odsouzen, ale přírodní vědy se nezadržitelně hlásily ke slovu (Koperník, Darwin, Teilhard de Chardin, atd. Církev dala Galilea a Koperníka na index. Toho se chytli volnomyšlenkáři, protestanti a pak je v 19. století z indexu stáhla. Krátce potom dala na index Darwina. A zase ke konci 2. světové války to zase z indexu stáhla. Čili, byla tady řada artefaktů, které se čím dál, tím více vzdalovaly od původního učení. A je to stejný proces, jako u sv. Pavla, kde on zná Ježíšův výrok, ale vadně ho čte, rsp. interpretuje. Církevní hierarchie a teologové četli evangelium, vadně mu rozuměli, vadně ho četli a interpretovali a udělali si tam celou řadu artefaktů. A ty artefakty právě dělají potíže. Jsme tedy v situaci, kdy se s tím musí něco dělat, protože jinak je to předem prohraná bitva. A těch prohraných bitev už bylo dost. Pakliže máme toto vyřešit, je nutné udělat Metanoia, čili vrátit se k sv. Pavlovi a říct, že už tam byla chyba. Pavlovy epištoly nemůžeme dávat do stejné řady jako evangelia. V evangeliích je jiná soustava. Abych rozuměl sv. Pavlovi, tak na to stačí typ Smyrna. Abych chápal evangelia, věčný život, Janovo evangelium, tak na to musí být provedeno Metanoia. Musím si říct, že nesmím dělat artefakty, že se musím naučit perfektně přemýšlet a musím s těmi věci začít znova. Čili, chce to heuristická fyzika a heuristickou teologii a být neodbytným přítelem (Luk 16). Metanoia znamená opravit si myšlení, být citlivý na podněty, začít úplně znova a veškeré staré vědomosti „hodit přes palubu“ a naučit se perfektně usuzovat jako ve fyzice. Jako vzor je nám dán defraudant (viz podobenství o nevěrném správci). Ten byl ekonomem, ale dnes je lepším oborem fyzika. Roli tam hrají dvě vlastnosti: pistos a fronimos, čili věrný/spravedlivý a opatrný/moudrý/citlivý na podněty. Pokaždé se to překládá jinak a proto je třeba pracovat s významem (valorem) slova. Defraudant reagoval na podnět, že bude vyhozen, kdežto církev dostává výprask a na podněty nereaguje. Během války v Jugoslávii, tamnější biskup vyzýval k půstu. Kdežto fronimos by řekl: „Musíme udělat Metanoia. My jsme věž v Siloe. Podobný problém může přijít i na další lidi. Fronimos znamená: „Já začnu opravovat svoje názory a hledat příčiny, proč tohle to vzniklo. Pistos je zase člověk–správce, který dobře udělal inventuru. A zrovna tak my bychom měli dobře dělat inventuru při čtení Bible. A to čeká nás, být fronimos a pistos. Pak je ještě nutné, že musím začít jako dítě, úplně od začátku. Protože jakmile mám v sobě staré věci, tak je to zabité. Vzpomeňme si, kolik toho měli v sobě sv. Petr, sv. Pavel a apoštolové (viz např. Ježíšovy předpovědi smrti). Otázkou je, proč to Bůh sv. Pavlovi neřekl. Bůh nemohl dát Pavlovi vysvětlení, protože je to kompetence člověka. Kdyby mu to Bůh řekl, všichni zavrženci by se začali vymlouvat, že jim to nebylo řečeno. Musí si to dořešit lidé. Sv. Pavel tohle neznal, nikdo to nedělal a proto církev musela jít cestou Smyrny.
Evangelium jasně mluví o Metanoia, aby si lidé opravili myšlení. „Pakliže bys chtěl o pokání pouze číst a nechtěl to vyřešit tím, že budeš trénovat např. na fyzice, tak to nemůžeš dokázat. Musíš projít metanoiačním procesem, což pro tebe znamená začít dělat pokusy, atd. Tím si natrénuješ parametry fronimos a pistos. Až potom můžeš vzít do ruky evangelium a budeš muset počítat s tím, že ty radostné sliby jsou dosažitelné pouze na základě toho Metanoia. Chyba židů byla, že chtěli mít radostnou zvěst, ale nedělali Metanoia. Proto nemohlo dojít k naplnění radostné zvěsti. Křesťané převzali část rabínské techniky myšlení v náboženství, vyhodili Starý Zákon, ale ponechali si kus rabínského myšlení a s ním pokračovali dál ve výstavbě Nového Zákona. Takže v Novém Zákoně vznikly stejné deformace jako u rabínů, kteří tam také mají artefakty. Takže situace nápravy křesťanství bude daleko horší než u židů. Proto je potřeba začít úplně znova. Člověk si musí na mamonu natrénovat vlastnosti fronimos a pistos a staré věci „zapomenout“. Jako vzor mu je dán defraudant. Tím spíše může být dán jako vzor fyzik a na fyzice tyto parametry najít.
V Ježíšově katechezi je jasně uvedeno, že z kvalitního Mojžíšova zákona se dá přejít na Ježíšovou nauku. Pakliže výchozí soustavou je rabínská katecheze, tak v tom případě se člověk nemůže dostat dopředu, nemůže pochopit Ježíše a naopak je vůči jeho nauce imunizovaný. Dá se tedy mluvit o soustavách svázaných jako Mojžíšův Zákon (nebo novela Mojžíšova Zákona) a potom Ježíšova výuka o věčném životě, anebo o soustavě (teologii) jeruzalémské a Paulínské. Ta je vůči jeruzalémské progresivnější, ale nejsou na plné úrovni Ježíšovy katecheze. Buď jedna, nebo druhá. Paulínskou katechezi (a také naší teologii) nelze směšovat s Ježíšovou. Je to uzavřený celek, na který nelze Ježíšovou evangelijní koncepci naroubovat. Platí to také obráceně, že ani současnou teologii a ani tu Paulínskou nelze naroubovat na evangelium. Ty koncepce, soustavy musí být od sebe oddělené. Je to z hlediska hřiven efektivně odlišné, ale ne hierarchicky. Mojžíšova teologie je prvního stupně vůči Ježíšově teologii. Paulínska teologie první stupeň nemá. Proto pak přichází sv. Augustín se znovuzavedením Desatera, jenom Desatera a ne Mojžíšova Zákona. Tím pádem přichází morálka, tresty, atd. Nastupuje také dogmatika, která hovoří o Posvěcující milosti.
V Písmu Svatém máme tedy odlišné soustavy: KJK a KEP (katecheze epištol). Je zde dvojí slovník; jsou tam stejné termíny s různými významy. To je nutné mít od sebe oddělené. Co dělat s člověkem, který trvá na tom, že víra je dar (dle sv. Pavla). Nelze mu nic vnucovat, musí se naučit pořádně číst Evangelium. Nelze dělat diktátora. Ten člověk by to možná převzal, ale nerozuměl by tomu. Musí tady být spolupráce a také touha pochopit. Když ta touha chybí, nemá smysl to s ním dělat na vyšší úrovni a je nutné ho zařadit na nižší úroveň. Také nemá smysl vysvětlovat něco lidem, kteří „chtějí“ zůstat na nižší úrovni (oni to samozřejmě neřeknou, že chtějí zůstat na nižší úrovni). Katecheta KJK musí být služebníkem a také musí umět třídit posluchače (u člověka typu Smyrna – „počítej s tím, že můžeš mít životní nezdary“) a podle toho jim dávat informace. Katecheta KJK by neměl zastavit svůj růst kvůli lidem tohoto typu. Až bude hotov, pak ano. Pokud na to nebude sám stačit, použije pomocníky, kterých se Smyrenský typ může držet. Pro přechod z jedné soustavy do druhé, musí se tu druhou soustavu naučit, podobně jako v případě druhého jazyka. Pak v závislosti na úrovni posluchače, může přepínat.
Je pravděpodobné, že v evangeliu jsou přechodové úrovně. Nelze vyloučit, že Ježíš některým posluchačům říká něco na nižší úrovni a jiným zase na vyšší. To se ukáže, až budeme mít zpracovanou KJK. Jisté však je, že teologická koncepce - soustava Paulínských epištol je zcela jiná. Podle Ježíše věřit znamená uznat viděná fakta, podle Paulínské teologie víra je dar. Podle Ježíše vysvětlení toho proč židé nevěří je dáno výrokem: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně…“. Podle sv. Pavla: „Nezáleží na tom, kdo se usiluje, ale na tom, kdo se smilovává ...“. Tak se vytvořila jiná soustava, kde je nutné utrpení a kde by to bez utrpení nešlo. Je to úroveň typu Smyrna. Tady je vidět, že je to otázka úrovně, je to otázka teorie hřiven, je to otázka četby Písma, atd.
Další soustavou lze nazvat katechezi římskokatolické církve (KRK), kterou tvoří aplikace části Nového Zákona a Tradice. Totéž je i jiných křesťanských církví. Čtou Nový Zákon, něco převezmou, ale jenom část, protože tam jsou „rozpory“. Ti, kdo se drží pouze Bible (např. evangelíci) si vyberou pouze některé části NZ, doplní je, takže vzniká soustava, kterou pak hlásají. Už tento výběr z Nového Zákona, ve kterém jsou rozpory, je věcí tradice dotyčné církve a umožňuje to vytvořit soustavu. Pokud by chtěl někdo použít celý soubor informací Nového Zákona, tak neuspěje. Je tedy Bible kvalitní? K tomu je potřeba analýza NZ. Uvidíme tam jednak KJK, jednak skutky, které popisuji jednání apoštolů, jak správné, tak špatné. V evangeliu učedníci odmítají předpovědi Ježíšovy smrti. Skutky apoštolské líčí také chování apoštolů, které není v souladu s Ježíšovou naukou. Rozpory mezi naukou v epištolách a KJK jsou stejného druhu. To znamená, že v epištolách vidíme vadnou interpretaci Ježíšovy nauky (viz Ř 9, apod.). Proto nelze jednoduše z NZ vytvořit jednolitou nauku.
Z textu Jan 10, 37-38 - „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili….“ plyne jasná možnost plynulého přechodu od produktů přirozených darů k produktům darů nadpřirozených. Napřed je poznání a potom je uvěření, uznání (podle Ježíše). U sv. Pavla tohle být nemůže, protože on nejde touto cestou za Ježíšem, ale naprosto jinou. U něho jde o dar, dar povolání. Dominujícím faktorem je u něho nezasloužené povolání. U setníka vystupuje do popředí jeho práce a přemýšlení. Když v KEP dominuje to, že víra je dar, nemá smysl to epištolám upírat. Je to jiná soustava. Sv. Pavel bere víru jako dar a na té víře kus daru je a on vidí pouze ten dar. U Ježíše se hovoří jednak o víře a jednak o vybavení. V evangeliu máme: „Blahoslavený jsi Šimone, nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec…“ a na druhé straně také: „Duch je ochoten a tělo je slabé“. Čili funkce těla je také nutná. Něco je věcí přirozeného poznávacího procesu, produktem přirozeného daru, něco je produktem daru pneumatického. Čili něco je produktem sarxu a něco je produktem pneumatu. A to pneuma je zrovna tak darem, jako je darem funkce sarxu. Sarx je dán člověku předem. Když člověk dobře hospodaří se sarxem a s tím, co produkuje sarx, dostane pneuma. Takže do vědomí člověka to vstoupí zrovna tak, jako kdyby to byl produkt sarxu. Ten nevědomý obraz je nerozlišitelný a rozhodující je, že člověk uzná to, co vidí. Je nutné si uvědomit, že ten, kdo má položené základy na soustavě KEP, víry převzaté, dogmatické, se s velkou pravděpodobností stane (přinejlepším) typem Smyrenským (viz. apolisty).
Podívejme se stručně na to, jak vznikala a vyvíjela se teologická soustava RKC (Římsko-katolické církve). Apoštolové a učedníci nikdy ty problémové věci nedotáhli (viz např. Sk 15, diskuse a řešení na 1. Jeruzalémském sněmu). Prvotní církev dodržuje Starý Zákon celý, ale vůči pohanům jen ty čtyři doporučení z prvního sněmu. Tím není dořešeno přikázání lásky, problematika Ortonoja. Pak vyvstávají problémy v Korintu a také dochází k degeneraci Agapé. Prvotní církev má nauku jednoduchou s příměsemi judaismů a také s prvky novozákonními. Tam, kde jsou judaismy, neuplatní se Ježíšovo řešení. Když pod tlakem dojde k upuštění od judaismů, vzniká vakuum, které není zaplněno tím, co původně učil Ježíš, ale teologickým artefaktem. Vzniká nauka Církve, podání starších. Tak dochází k neadekvátnímu řešení problémů a Evangelium, jako nosná informace, se nezaangažovává do řešení. Tím vzniká řešení na nižší úrovni a Evangelium se odsuzuje k nečinnosti. Počet artefaktů postupně narůstá. Vzniká podání starších, které není unifikované. Teologie se stává méně a méně vitální. Po 2. vatikánském koncilu se Evangelium velice často cituje, ale neadekvátně. Citací Evangelia se dotvrzuje, že autor má pravdu („Ježíš to také tak říká, jak to říkám já“). Nikomu nevadí, že podávaná nauka se odchyluje od Evangelia. Např. podávaná nauka je nauka o posvěcující milosti, kdežto v Evangeliu je nauka o významu Eucharistie, koexistence s Ježíšem. Ježíš termín duše sice použil, ale staví ho do autu. Je to něco takového, jako kdyby řekl: „Do náboženství mi pojem duše nepleťte“. Ježíš používá termín Duch – Ruáh. Ten zase nepoužíváme my. V případě problematiky čistý/nečistý Ježíš říká: „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl…“, ale už Pavlovy epištoly mluví o nečistotě jako o smilstvu. Petr měl „špinavé nohy“ a proto by nevešel. Judaismus bránil plnému přijetí Ježíšovy nauky, která je zaregistrována a tradována. Vznikají Evangelia, ale byla dosti izolována a málo využívána. Ježíš nezanechal žádné obřady. Byly tam Agapé. Degeneraci Agapé došlo ke ztrátě zájmu o Eucharistii. Pak přišla různá nařízení, což bylo typické „čištění číše na povrchu“. Je to obraz celé Církve, která se nezmůže na pořádné řešení. Místo Agapé vznikla postupně mše, rítus, na všechno předpis co se smí a co se nesmí. Tak vznikla situace, že sledovanou veličinou není zájem o věčný život, ale dodržování předpisů. Potom, co už nebyli přímí svědkové a zázraky vymizely, náboženství se stalo tradovanou záležitostí. Na místo svědectví nastoupilo mučednictví a náboženství se s ním ztotožnilo. Je to ale svědectví lidí, není to svědectví Otcovo. S ritualizací přichází dogmatizace a Církev formuluje svoje poučky. Existují příčiny dogmatismu a dogmatismu jako celku. Lékem pro dogmatika je vlastní těžký malér, který mu rozhází jeho soustavu-tezaurus. Dogmatik, má-li se ze špatného dogmatismu dostat, nemůže být nechat klidný. Může se stát, že např. Filadelfský je dogmatik, ale je to dogmatik dobře vyučený a proto může být v klidu. Ale naproti tomu typ Smyrenský je neoslovitelný, v něčem je dobře vyučen (ale ne ve všem) a proto musí trpět. Bůh ponechává dogmatiky. Efezský např. nemůže být dogmatikem, nebo by byl degradovaný. Naproti tomu Bible žádá, abychom dali Bohu za pravdu. Některé věci si mohu ověřit a u jiných mohu prohlásit: „Ano, ty jsi prokázal, že tě posílá Bůh a proto např. věřím, že máš moc odpouštět hříchy”. V obou případech dávám Bohu za pravdu. Je to pozitivní akt a já na základě vlastní práce jsem si Boha ověřil. A Bůh tento postoj žádá. Ježíš nevystupuje ani jako kněžský synek, nebo vážený občan, ale jako tesař, který začal fušovat do teologie. Proč? Aby si to každý mohl přebrat (viz „svědectví lidí nepřijímám“). Když někdo přijme svědectví lidí, tak nerozlišuje, zda li má Kristus pravdu a nemůže posoudit svoje skutky, sebe. Chyba je, že Církev chce, abychom věřili v Krista pro Církev. Ale to bude platit, až potkám Krista a on mi potvrdí, že on ji založil. Pro Krista věřím v církev a ne obráceně. Nemohl bych věřit v církev, kdybych nevěřil evangeliu. Některé věci jsou tam samozřejmé a některé ne a proto musím mít záruku zdroje informací. A ten zdroj informací se mi musí legitimovat. Existují věci, které nechápeme, ale i ty jsou řešitelné.Uveďme si příklad: Dokáže li mi někdo, že je pánem přírody a že je hodnověrný svědek, já mohu říct, že věřím, že 1+1+1=1, které platí u magnetů (3 magnety dohromady), tak platí i u Boha (Sv. Trojice). A neříkat, že to je tajemství. Podobně se říká, že Boží spravedlnost a Boží milosrdenství je tajemství. Jenže ono je to chyba koncepce milosrdenství a koncepce spravedlnosti. Tak lidské koncepce nejdou dohromady a teolog, místo toho, aby se nad tím zamýšlel, tak to prohlásí za tajemství a rozpracovává dogma a když nějaký „bludař“ začne o tom pochybovat, tak Církev nastrčí dogma, místo toho, aby to zpracovala a ten systém vyřešila. A tak se vytvořila celá jiná soustava. A byla to soustava izolovaných dogmat, které se pak chytré hlavy (Tomáš Akvinský a sv. Augustín) snažili dát dohromady. Ale bylo to vlastně nepochopení toho, co říkal Ježíš. Bible se liší od dogmatické nauky tím, že dogmatika žádá pasivní víru („ty musíš věřit, co ti k víře předkládám; přijmi ty teze a až budeš teologem, můžeš je dále rozmělňovat“). Takže, když bludaři napadli určité partie nauky a samozřejmě sáhli po Evangeliu, Církev jim neodpověděla podle Evangelia, ale postavila se proti jejich nauce dogmatem, pohrůžkou z pozice autority nebo v nejlepším případě filosoficko-teologickou konstrukcí. Svědectví Ježíšovo se nepoužilo. Také se postupně vyvinula hierarchie („my máme právo rozhodovat, ty musíš mlčet“) a z ní je odvozeno: „Církev učící a Církev slyšící“. Že jediný náš učitel je Ježíš, se zapomnělo. Církev místo toho, aby byla Ježíšovým svědkem, který Ježíšovu nauku předává dál, se stala institucí, která oficiálně nauku vykládá a je také garantem toho. Před sv. Augustínem je to pěkně vidět na Pelágiovi, který říkal, že hřích Adamův a Evy byl osobní hřích a že člověk potom nemůže být trestaný za to, co neudělal, kvůli někomu jinému a proto tedy není třeba Ježíšova zásahu k tomu, aby byl člověk spasen. Pelágius vlastně navazoval na soudobou nauku. Kdyby Církev učila, že nestačí jenom nedělat hříchy, ale že je tady zapotřebí koexistence a tu nám dává Kristus, ten problém nemusel vzniknout. Jenže povědomí koexistence se vytratilo. Pelágius napadl to, že Ježíš přišel, aby nás vykoupil z dědičného hříchu a Církev se nedovedla bránit na bázi Evangelia. Tak měl Pelágianismus živnou půdu pro šíření svých představ. Zastavil to až sv. Augustín. Ten ale o koexistenci nemluví a staví teologickou koncepci na bázi duše, co je vlastně pohanský termín. Jenže Augustínovská teologie používá pojem duše chápaný spíše platónsky. Funkce Eucharistie a mít moc stát se Božími dětmi se nahradila tím, že jsme přijati za Boží (adoptivní) děti. Nadřazeným problémem pak není otázka posvěcující milosti, ale „justificatio“ (ospravedlnění). Termín ´spravedlivý´ už není brán ve smyslu ´fair play´, ale ve smyslu ´nehřešit´. Posvěcující milost pak otázku ´kdo přijde do nebe´ lokalizuje do nové kvality duše. Zatímco podle Ježíše: „Kdo bude jíst mé tělo a pít mou krev, bude ve mně a já v něm“ (Jan 6). Ježíš staví na koexistenci jako rozhodujícím produktu Eucharistie („tak jako Otec je v Ježíšovi, Ježíš je v nás a bez Ježíše nemůžeme dělat nic“). Dnes prý dostáváme sjednocení s Kristem při křtu (ne přes Eucharistii). Ježíš nás prý vysvobodil z otroctví hříchu. Neříká se, že by nám měl dát Věčný život. Vůbec se nemluví o Ježíšovým výroku: „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“ a že Kristův kříž je zde proto, abychom přestali říkat ´vidíme´. Hříchu je člověk vydán, protože nestojí o Věčný život a jak sv. Pavel říká: „Protože nestojí o správné poznání Boha“. Přece na to, abych mohl být v nebi, musím být kompatibilní s Ježíšem a okolím, musím mít jeho hardware, jinak bychom se nesnesli. Sv. Augustin použil Desatero, ale v Evangeliu a Epištolách o Desateru, tak, jako ho my chápeme, zmínka není, i když se tam některé věci vyjmenovávají. Když se vyskytly problémy v Korintu, tak to sv. Pavel řešil jako: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá“. To je ale jiná argumentace než Ježíšova. Ježíš říká: „Starým bylo řečeno, kdo zcizoloží….. a já vám říkám, kdo pohlédne…“. Nebo v Ř 9, kde řeší otázku proč Židé nevěří. V Ř 10 řešení má, ale nedává to do souvislostí. S tím kontrastuje Ježíšovo: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně“ (Jan 5,46). Sv. Pavel dochází k řešení, že nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává. Postupná degradace křesťanství byla tudíž zákonitá. A tak dějinný vývoj Církve vyústil do ritualizace a institucionalizace. V první fázi jde o lpění na dosavadní koncepci. V druhé a třetí (případně dalších) fázi řešení zdánlivě nové situace nepopsané Ježíšem je děláno podle stávajícího programu reprezentantů církve. Vznikne snadno přesvědčení, že je nutné zasáhnout z pozice úřadu. Tak vzniká řešení na bázi autority - „to pravím já, mám také Ducha Svatého” - i když je Ježíšovo daleko kvalitnější řešenína dosah ruky. Tak lze vysvětlit vznik magisteria, které řeší „nové“ situace jinak než evangelium, čímž vznikají dvě paralelní doktrinální soustavy. Je možné, že i na toto se vztahuje Ježíšovo: „Co vám řeknou, učiňte, ale podle jejích skutků se neřiďte (Mt 23). Na druhé straně je též jisté, že takovýto stav je nezdravý, vede ke vzniku slepoty, kdy nelze argumentovat pomocí Písma Svatého. V důsledku toho už nemusí být na tuto nauku, byť byla ekvifunkční, dáno svědectví. Pokud by bylo (viz prvotní církev, která má odchylky odchylky od evangelia, ale má svědectví charismat), jde o svědectví nižší úrovně (viz povzbuzení pro sv. Pavla: „Neboj se, mám mnoho lidí v tomto městě“). Rovněž je nutné počítat s konservací, pokud nauka není schopná své vyznavače konservovat (solit) sama. Musí dojít ke konservaci vnější jako např. u Smyrny (viz „každý z vás bude solen ohněm“). Pokud dál dochází k humanizaci nauky, tj. nahrazování Ježíšovy nauky její věrnou lidskou-dogmatikou, charismata mohou být odňata z titulu: „Na tohle nedám své svědectví“. Rovněž mohou být odňata proto, že člověk není schopen je udržet/mít bez škodlivých následků. Není-li dáno Ježíšovo svědectví, pak církev nemůže argumentovat tvrdou logikou a Ježíšovým slovem. Argumentuje svým slovem, svědectvím lidským. Snadno se vyskytují bludy a falešní proroci. Z nedostatku logické váhy se argumentuje mocí, ať už mečem, nebo pekelným ohněm, nebo magisteriem. To vše vede k devalvaci svědectví, ale i postojů členů, prohlubování všech krizových jevů (slepota, pokles nauky, pokles kvality členů, nižší vybavení, nižší svědectví). A tak čím dál tím více se zdůrazňuje instituce. Když Církev byla u moci, měla diktát, nařizovala, neřešila v podstatě nic a rozjížděla se zcela jinak. Pod tlakem se chopila vládnoucí filozofie. Galileo byl umlčen. Pro Církev to byla tehdy výzva, aby opravila svoji teologickou soustavu a to propásla. Kdyby v té době žil Tomáš Akvinský nebo sv. Augustin, je velmi pravděpodobné, že by se s Galileim dohodli a dořešili tu problematiku. V současné době se „škrtají“ nepohodlné věci v Bibli a dělá se ekumenismus. Ježíš přece říká: „Nečiním li skutky svého Otce nevěřte mi“, „začkoliv budete prosit, dostanete…“ a nehledě na tyto sliby, Církev požaduje víru. Víra se nedefinuje dle Ježíše, ale dle sv. Pavla, kde víra je dar a přesvědčení o tom, co nevidím. Často se přitom kličkuje. Za to může být na soudu silné obvinění. Co by se stalo, kdyby někdo přišel za papežem a řekl by: „Prosím Tě, uzdrav mne a pakliže to neumíš, tak neplníš svou funkci a já tě nemusím brát vážně“? Dříve by byl odsouzen. Dnes, kdyby přišel Ježíš a řekl by, že dogmatika se odchylují od Evangelia, byl by z toho církevní soud, nebo by se musel bránit. Zdá se, že zde je právě role Eliáše (Eliášovského typu), který přijde a napraví všechno (Mt 17,11). Musí to být Eliáš samouk (kompetence člověka) a navíc Eliáš trenér. Má li ten stav napravit, tak bude muset obstát proti oficiální a také proti ostatním církvím, které budou upozorněny na chyby a obviněny ze stávajícího stavu (na základě Mt 18). Až Eliáš trenér může nastartovat Boží Království. Prvotní církev měla obvinit veleradu z vraždy Mesiáše. Neudělala to a místo toho řekla: „Oni to udělali z nevědomosti“. Když sv. Pavel dovedl umlčet Elimase a sv. Petr potrestat smrtí Annaniáše a Safíru, tak měl sv. Petr volat na soud Kaifáše a veleradu jako zločinné soudce. Měli na to dva svědky (Nikodém a Josef z Arimatie). Tím mohlo dojít k likvidaci starozákonní církve jako takové. Petr to neudělal a starozákonní církev je umrtvena tím, že Jeruzalémský chrám je rozbitý. Dalo by se říct, že chtějí li Židé nový Jeruzalémský chrám, měli by dodatečně odsoudit vrahy Ježíše Krista a podle Mojžíše by měli uznat, že velerada podle Mojžíše už žádné nástupce nemá. Chtělo by to právnicky vyřešit z hlediska Židů. Aby tohle bylo možné, musí být římskokatolická církev naprosto v pořádku a musí vystupovat jako vyzývatel a volat na soud („Bože rozhodni, kdo má pravdu“). To ale je potřeba mít pořádně rekonstruovanou katolickou církev. Předtím ale musí být obvinění katolické církve (Eliášem-trenérem), soud nad ní, protože nedodržovala Evangelium (stejně jako rabíni nedodržovali Mojžíšův zákon). Za současné situace, Církev nemůže obstát, Bůh nemůže vyslyšet např. prosbu o jednotu Církve, protože pro rozvoj Církve jsou nutní falešní proroci. Až se provede soud nad Církví, může se Církev, tak řečeno, zvednout. Bude označení na čele a po označení na čele budou tresty v korelaci.
Každá soustava má své evoluční kroky (etapy) vývoje:
1. „Úsvit” – vznikají problémy staré soustavy (vzniká krize soustavy), které vedou k objevům soustavy nové,
2. Rozvoj – dílčí, novátorské (dokonce „revoluční”) názory se množí,
3. Probíhá integrace a vytváření soustavy z nových názorů,
4. Soustava dozrává, získává pozici, má už své metody (v přírodních vědách jsou konstruovány měřící přístroje apod.), zvyšuje se rozlišovací úroveň,
5. V důsledku dalšího materiálu a přesněji zpracovaného, vznikají další problémy a rodí se další soustava.
Je dobré si také uvědomit existenci "dvojího měřítka" v Bibli, jako např. Bůh říká Mojžíšovi: „Máš hůl...“, Pavlovi zase: “Neboj se, mám tady dost svých lidí...“. Proč? Sv. Pavel jistě nebyl neochoten, ale vycházel z nižší soustavy a tudíž měl nižší strop a také méně hřiven. Mojžíš, i když slouží „nižšímu“ Zákonu, má lepší bázi. Podobně v Bibli najdeme např. relativitu hříchu (viz David a Uzza. Oba provedli skutek stejného typu a David je chválen, zatímco Uzza exemplárně potrestán. Proč? Protože hřích je tady relativní a záleží na soustavě, ve které člověk čin vykonává.
Kromě výše jmenovaných základních soustav (Mojžíšův Zákon, KJK, KEP, KRK) najdeme v Bibli další typy teologických soustav. Uveďme příklady:
- Ve Zj 2-3 máme chválené Smyrnu, Filadelfii, Thyatiru (ti „ostatní”). Nasvědčují tomu také podobenství o různých počtech hřiven.
- V Bibli je popsána různá míra kontaktu s Bohem. Na poušti měli židé s Bohem kontakt, učedníci měli kontakt s Ježíšem, Ježíš má svědectví Otcovo, ale připouští (odvolává se) na svědectví lidí, jmenovitě na svědectví Jana Křtitele. Ježíš dal plnou výuku, ale apoštolově už mají nižší soustavu katecheze, dle Sk 3,21 Petr říká: ´Jeho musí přijmout nebe až do časů obnovy´.
- Když byl Samuel povolán, tak dle 1Sam 3,1: „Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté”.
- U Mal 3,3-4 je: „Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech”, atd.
Z hlediska úrovně tezauru církve a typu katecheze lze např. stanovit historické etapy v dějinách církve.
Lze říci, že hřích je někdy indikátor nízké kogniční úrovně, eventuálně nízké teologické soustavy. Je tedy i stimulátorem pro přechod na vyšší soustavu. Pokud se člověk dostatečně nevypracuje, měl by hřích být trenažérem. Proto nestačí mít na zřeteli pouze soupis hříchů, ale je dobré vědět o soustavách. Hříšnost a podobně i záslužnost je dána nejen skutkem samým, ale i soustavou, ve které se dotyčný čin odehrává (viz „kdo přijímá spravedlivého, dostane odměnu spravedlivého, kdo přijímá proroka ...". Z toho plyne důležitost znalosti kogničních otázek.
Pokud má člověk vadný thesaurus a začne přemýšlet, dojde k hledání a nakonec k vytvoření nové soustavy. Podobně pokud člověku dosavadní a doposud vyhovující soustava nestačí, začne hledat soustavu vyšší. Aby mohla vyšší soustava vzniknout a aby přitom dosavadní soustava mohla fungovat, je nutný soubor organizačních funkcí. Člověk musí jednat dle staré, protože nová soustava není hotová, protože ji nelze použít. Ale při řešení nové soustavy je nutné starou soustavu vyloučit ze hry, aby nedocházelo k selekci, apod. (viz „nové víno do nových měchů”). Problém Petra („to se ti nestane”), psychická slepota církve, ale vůbec problematika pekla a nebe je otázkou soustavy.
Vybavení pro primární soustavu musí byt dáno do vínku člověku, jinak by nemohl se rozvíjet. Člověk dostal v šestý den stvoření pudové vybavení i vybavení programové, materiální. Člověk začal pozorovat realitu. Vznikalo ovládnutí přírody a vysvětlení reality přírody. Člověk se současně učil spřesňovat svou práci, zlepšoval metodiku, přesnost a tak došlo k pokroku a také k vytváření soustavy. Zobrazení reality naráží na problémy, plynoucí z nedostatků samotné soustavy. Jednak soustava sama nestačí, jednak se vyskytují rozpory v pečlivěji získaných tvrzeních (v přírodních vědách je to v pečlivěji prováděných měřeních). Tak vzniká krize primární soustavy, končí první evoluční etapa a začíná druhá evoluční etapa. Člověk si uvědomuje nutnost revize názorů, tudíž i nutnost nové formulace, nových teorií. Vzniká období konfliktu dvou soustav. Pak přichází na řadu nová soustava. Dokud příslušný exaktní obor nemá uzavřenou první soustavu, nemůže pomýšlet na druhou soustavu. Jakmile je (exaktní) první soustava dostatečně zpracována, začne se hlásit druhá soustava sama. Takže, to co vidíme v přírodě je primární soustava, kterou se musíme naučit obsluhovat. Pak jí začnemem chápat a pak přestává být příroda, tak řečeno, black boxem. Ale ne úplně. Člověk se může dopracovat pochopení atomů, elementárních částic, atd. a přejít do sekundární soustavy. Ale nebude moci měnit zákony přírody. Vytváření soustav je nutné. Jedinec musí v krátké době zkracovat produkci kogničního tezauru celých generací. Má prohloubit svůj pohled na věci. Proto je nutné postupné prohlubování pohledu, tj. vytvoření hierarchických soustav.
Soustava je tvořena mozkem. Strop poznání je dán stropem mozku (strop fyzický). Ale častěji jde o strop programový, soustavový. Člověk používá určitou soustavu, výchozí teoretický aparát. Tím je určen jeho strop. Roli zde také hraje výchozí soubor fakt.
Při modlitbě hraje roli pochopení osloveného. Je nutné si vytvořit správnou představu osloveného. Ta určuje celkový postoj prosícího vůči prosenému. V případě vztahu k Bohu, při přechodu na vyšší soustavu je nutné měnit představu Boha. Proto bude nutné uvážit jak vypadá nový pohled, vyřešit jeho formulaci a celého komplexu a nakonec zafixovat. Až bude zafixována nová představa Boha a komplexu, může se začít s aktivací nového postoje vůči Bohu a sobě a také s motivovací vztahu k bližnímu.
Ježíš mluví o obnově a je to spjato s obnovou království Izraele. Bude to spjato s transformací a vyšším kvalitativním stupněm. Křesťané mohli mít svůj samostatný stát. Pavel místo toho, aby vyřídil velekněze, tak vyřídí „chudáčka“ Elimase, který hrál sekundární roli. Pavel, když je vyslýchaný, se veleknězi omlouvá. To je také jeden z důvodů, proč musel být Jeruzalémský chrám a Jeruzalém zničený. Pro tu neschopnost přejít výš, na vyšší soustavu, na plnohodnotnou KJK. Pak pořád probíhala retardace, byly tam relikty, pak odhazování reliktů. Tím vzniklo vakuum, místo prvků KJK se dávaly artefakty a postupně dochází k degradaci. Evangelium je neseno degradovanou soustavou. Církve jsou slepí nositelé světla, které je dál předáváno (podobně jsou slepí vůdcové slepých), jinak by bylo evangelium dávno zapomenuto. Takhle se leckdo uchytí („blahoslavení chudí“, „blahoslavení, kteří evangelium berete vážně a něco si z něho vezměte a nejste imunizování právě díky vašemu nízkému sociálnímu zařazení v hierarchii; nemáte farizejské postoje a jste otevřeni“). Lze tedy říct, že úkolem člověka je heautogeneze.
K heautogenezi také patří určení typu, zda-li člověk půjde úzkou nebo širokou cestou. Jít úzkou cestou znamená jít nezávisle na druhých. V dětství dítě hledá, jak se má zachovat, jak se má naučit rozlišovat, kdo má pravdu atd. Pakliže je dětěm něco vnucováno, tak některé na dogmatickou výchovu reagují tím, že si zvolí submisivní typ, jiné se stanou vzpurnými. Zatím nelze říci, jaké faktory to ovlivňují. Fakt je ale jeden, když dítě má takovou stimulující výuku, aby se naučilo rozeznávat věci samo od sebe, tak se jako typ dogmatické výchovy nemůže rozvinout. Když ale vyrůsta v dobrém dogmatickém prostředí, tak se stane konformní, ale nebude schopné rozvoje. A proto tady musí být určití jedinci, kterí jsou nekonformní a kteří vnášejí neklid do společnosti, která by byla konformní. Můžeme si představit optimální náboženskou výuku, která by nebyla problémová (heuristická), ale dogmatická a obsahově správná. Ale jedinci, kteří by ji absolvovali by nebyli schopni rozvoje. Právě proto je důležité, aby byl člověk schopen rozvoje, aby se uměl sám orientovat, aby rozeznával sám od sebe. Ježíš sice připouští převzatou informaci, nebo nauku, víru na základě svědectví jiných (viz „svědectví člověka (Janovo) nepřijímám, ale odvolávám se naň abyste byli spaseni“). Tak jako je rozdíl mezi pozvanými a nahnanými, tak by se dalo říci, že tohle jsou pozvaní nesamostatní. Ježíš je ale radši, když si člověk na to přijde sám, aby sám od sebe rozeznal (Jan 10,37-38 – „…věřte skutkům (uznejte, co vidíte) …..abyste poznali a uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“). Tento sled je ideálem. Ideálem ale je nekonformní typ, který dovede sám od sebe rozeznat, který se ale nemůže vytvořit, pakliže nejsou k tomu podmínky. Záleží na výchově v kritickém období dětství. Když je výchova dogmatická, dítě si vybere nekritický postoj. Navíc tady může být dobré sociální klima a dítě se stane submisivní. Když je sociální klima špatné, dítě nutně rebeluje. Z toho je vidět, že výchova by měla být jasně problémová („sám od sebe rozeznat"), aby dítě dovedlo samo od sebe rozlišovat a tím se z něj stane samostatný jedinec a současně by mělo mít dobré sociální klima. Jinak vznikne např. typ důvěřivého dogmatika, který jde širokou cestou. On potom dokáže jít zdánlivě úzkou cestou, ale ve skutečnosti jde tou naučenou cestou z dětství, cestou své rodiny. Je náhoda, ve které církvi jedinec vyrostl a je-li v rodině dobré sociální klima, pak je z něho přesvědčený katolík, nebo protestant, nebo mohamedán, apod., ale není schopen kvalitní konverze, kvalitního přestupu do správné církvi a tím pádem nebude také schopen přejít na vyšší soustavu. Nesamostatný typ se nemůže osamostatnit ve víře a je odkázaný na jednu soustavu (s tím souvisí Mt 13,29 to „netrhejte jílek, abyste spolu s ním nevytrhali pšenici“). V heautogenezi je nutné počítat s problematikou orientace osobnosti, čili stanovení míry samostatnosti osobnosti, tj. naučit se rozlišovat. Je dobré mít k tomu dobré sociální klima a současně, aby si dítě umělo vytvářet „operační zobrazení“ (představu) věcí, aby si ověřovalo, aby mu nebyly věci předkládány způsobem: „To se musí, to se dělá, to je takhle a takhle, atd.“ I když je dítě ochotno brát, přijímat všechno, je dobré mu ukazovat problémy; dát mu problémovou výuku. Tohle je nutné zavést, dokud je dítě ve stavu závislosti na rodině. aby pak v pubertě, když přijde chuť se osamostatnit, bylo schopné rozlišovat dobro a zlo.
Nutnou podmínkou heautogeneze je vyjít ze sebe. Je to heautoextrospekce, tj. pohled na sebe sama zvenku. Druhé lidi vidíme zvenku, ale sebe vidíme zevnitř (jak já to vidím, jak já to myslím, atd.). Jenže my se potřebujeme zamýšlet nad tím, jak věci vidíme, což je pohled na sebe zvenku. Nejdříve musíme sami sebe poznat a pak teprve potom můžeme začít sami sebe vytvářet. Člověk vidí věci určitým způsobem a při normálním pohledu na věc může vnímat akorát rozpor (při extrospekci). Při heautoextrospekci může vidět rozdíly, může kalibrovat např. své oko (viz „jaké je tvé oko, také je tvé tělo“). Je k tomu ještě třeba nějaká činnost, na které se to projeví. To může být ještě dokonce mimo heautoextrospekci. Heautoextrospekci, dívání se na sebe zvenčí, pozorování sebe sama, pozorování svého jednání se člověk musí učit („jak to, že vidíš třísku v oku svého bližního a trám ve svém oku nevidíš?“). Člověk musí umět sám sebe kalibrovat. To je prvořadý úkol pro Metanoia („jaké je tvé oko, také je tvé tělo“). Vyjít sám ze sebe je heautoextrospekce a ne heautorintrospekce. To jsou nutné podmínky řízené heautoevoluce.
Jsme hospodáři, kteří vynášíme věci staré i nové. Každá další generace může vynést nové věci z těch věcí, které už dřívějším generacím byly jasné správným způsobem. Krásně je to vidět v přírodních vědách, kdy Einstein stavěl na Maxwellovi a Newtonovi, Newton na Galileim, atd. Ale pozor, Galilei nestaví na Aristotelovi. Tady vidíme určité soustavy a podobný jev je i při poznávaní Bible. Proč Ježíš nevysvětluje podobenství? Některé mohou posluchači pochopit sami. Ale jinak je to třídění posluchačů, aby ten, kdo nechce slyšet, neslyšel. Je to služebník, který nechce plnit vůli pána. Tudíž neslyší a dostane ran méně. Ten kdo chce slyšet, tak začne přemýšlet a jde za Ježíšem, případně zapustí daleko hlubší kořeny. Je to jakési zorávání půdy pro toho, kdo je ochoten přemýšlet. V případě výroku: „Kdo má, bude mu přidáno…..“, se jedná o sled výuky (viz Lk 16, jak zacházet v Biblí, rozdíl mezi KJK a KEP, realizace požadavků a slibů dle stávajících textů evangelia a nakonec RKJK nebo originál KJK přímo od Ježíše). Vysvětlení toho ´Kdo má, bude mu přidáno…..´ je také naznačené v podobenství o hřivnách. Tam jde o rozvinutí schopností (viz „Tvoje hřivna vytěžila 2, 5, nebo 10 hřiven“). Ale může také jít o zvětšení míry vybavení (viz „Jeden dostal jednu, druhý dvě a třetí pět hřiven ...“). Tohle podobenství ukazuje nejdříve na množství udělených darů a pak výtěžnost. Další dar člověk dostane, když ten stávající dobře využije. Krásně je to vidět v přírodních vědách, zejména ve fyzice (vyzařovací zákon => Planck a přechod na novou soustavu, atd.). Zdá se, že soustavy v náboženství mohou souviset s těmi hřivnami. „Kdo má, bude mu přidáno ...“ znamená také „kdo má potřebu dostat vyšší funkci, ten dostane vyšší funkci“.Tento výrok vyžaduje daleko více exegeze. Člověk, který o tom chce přemýšlet, tak tam musí dosadit adekvátní vlastní zážitky (pokud je má) a podle své úrovně pochopí obsah toho výroku hlouběji, nebo méně. Vyhledá si to a najde to v ostatních textech evangelia. Pak také, když se člověk tím vícekrát zabývá, tak se jeho postoj k dané věci prohlubuje. Půda je hlubší a mohou být také hlubší kořeny a také větší výnos. Pro růst zrna (to patří do podobenství o rozsévači) je zapotřebí brát živiny ze země. To je náš pozdější poznatek, který si lidé tehdy neuvědomovali. Je tedy pravděpodobné, že modely, které Ježíš používá, mají platnost ne pouze v tom rozsahu, ve kterém je Ježíš uvádí, ale že mohou poskytovat více materiálu.
Člověk se má evolvovat a ten proces by neměl skončit. Předpovědi o obnově říkají, že tady bude kvalitativní skok, že bude sňata rouška, za určitých podmínek bude odňato babylónské anticharisma. Nebo dojde k vyřešení problému zbraně - obranyschopnosti organizmu proti rakovině („Kdyby co jedovatého pili, nic jim to neublíží..“). Když by se to našlo, potvrdilo by to předpověď o obnově. Při výuce o atomech výuka musí být evolvující a pak bude dobře motivována. Evolvující výuka musí být podávána tak, aby ji žák/člověk rozuměl, aby to nebylo dogma. Musí nejdříve vycházet z toho, co vidí, musí se rozvíjet, musí se naučit znát problematiku soustav, kogničních soustav. Musí se rozvíjet a umět přecházet do sekundární, případně terciální soustavy. Newton, Bernouliho rovnice apod. to je ta primární soustava, kde člověk vychází z toho, co vidím. Ta mu pak umožní, aby začal pociťovat potřebu přechodu na problematiku neviditelné reality. Atomy jsou transensuální objekt. Ale jsou intralogické. Člověk atomy nevidí, ale jeho cílem je, aby je poznal, chce li rozumět hmotě. Je tady prvotní pohled na hmotu a zpracování výsledků pomocí vrozeného prvotního kogničního aparátu. Tady začíná Galilei, Newton, Bernouli a jiní. Proč to nebylo před Galileim? Protože scholastika převzala kognici od filosofů, kteří chtěli vtěsnat skutečný svět do stávajících představ a chtěli ho zpracovat stávajícím „hardware“ a dělali přitom skoky. Kdežto Galilei začal zpracovávat svět kolem sebe na základě experimentu a vyjadřovat ho exaktně a nedělal skoky. Tak napřed nutně vzniká klasická mechanika, kde objekty jsou vidět. Na ní se člověk naučí pozorovat, popisovat svoje pozorování a pak se postupně dostává ke zlomu, jako např. k zákonu o stálých váhových poměrech. Jak tohle vysvětlit? Jedno z možných vysvětlení jsou korpuskule. Hledají se další fakta a stále a stále to funguje. Je to výhodná a uznávaná atomová hypotéza. Pak dochází k tomu, že si člověk dělá lepší a jemnější vybavení aparatury, pomocí které si může tu představu atomů, nebo elektronů jako korpuskule ověřit. Doposud mu na všechno stačila logika. Pak ale přichází další věc, vyzařovací zákon (Planckova konstanta, apod.), problém Michelsonova pokusu a začínají se hromadit problémy. To už nejsou problémy smyslové nedostatečnosti. Objevují se věci, které vyžadují znalosti atomů a člověk je stimulovaný k tomu, aby si příslušné aparatury sestrojil tj. udělal si nástavbu smyslů. A to je obrazem rozvoje lidského „hardware“, ke kterému člověk má jít. Člověk má evolvovat ne jenom tím, že bude poznávat víc a víc, ale že si také bude zvyšovat hardware. Změna hardware je cílem. Dělání zázraků, nebo Jan 10,38 znamená také to, že když uznáš zázraky, které vidíš, uznáš fakta, uznáš Ježíšovu argumentaci (Mt 15, Mk 7), uvidíš, že Ježíš není obyčejný člověk, pochopíš ho, potom začneš sám dělat zázraky (spouštět Ježíše v sobě), pomocí autopsie sám od sebe rozeznáš, že je Ježíš v tobě. Když budu dělat zázraky, budu vědět, co spustím, jaký spouštěcí povel dávám a čemu dávám ten povel. Pak mohu říct: „Nyní já spouštím Ježíšovo tělo (Ježíšovu ruku) a pak spustím Otce, který je v Ježíšovi, který je ve mně. A to „abyste poznali a uvěřili….“ Je na úplném konci toho řetězce. Předtím totiž musím poznat, že Ježíš je ve mně, když se naučím spouštět Ježíšův hardware. Člověk se má stát nebešťanem a cílem je využívat skrze Ježíše Otcův hardware. Tím se stává Božím synem. Aby člověk měl do toho chuť, musí překročit sám sebe. Nejdříve uznat pravdu, fakta, tím při nezdaru nedochází k blokování, ale k stimulaci potřeby heautoevoluce a heautogeneze. Když se zabývám problematikou atomů, vzniká potřeba vytvořit si novou patřičnou aparaturu. A to je „prodloužení“ mého hardware. Pak poznávám ty atomy a najednou se zjistí, že ten obraz je jakoby rozporný a že se potřebuje zdokonalit software, čili logika. Napřed má člověk vrozené logické funkce, má vrozený hardware (věci vidí určitým způsobem atd.) a teď jde o utváření věcí. Pakliže uzná člověk chyby, začne růst. Pakliže se bojí samostatně myslet, stává se z něj scholastik a dogmatik. Dogmatik je neschopen růstu, tj. osobní evoluce. Tudíž není schopen také heautogeneze. Heautogeneze je nutně spjatá s přechodem na vyšší soustavu, na vyšší „software“. Heautogeneze ve fyzice je modelovaná tím, že se dojde k pojmu atomů a až teď se mohou dělat aparatury, které umožňují atomy prokázat. V osobním vývoji mám vrozený sarx, hardware, mám určité zájmy, začnu je pomocí sarxu zpracovávat, pak najednou zjistím, že jsou další objekty, které mi sarx už přímo neukazuje (podobně jako překročení klasické mechaniky a přechod do elektrotechniky, do problému náboje a el. pole) a přecházím do transsensuální oblasti. Tam mne vlastně zažene logika. Logika je takovým motorem pro přechod do vyšší soustavy. Ale spjatost s primárním hardware a software zůstává. Logika vede člověka do druhé soustavy a k druhému hardware, k jeho výstavbě (podobně jako u měřících přístrojů). Z hlediska křesťanství je pro to stimul: „Člověče, vyžádej si druhé oči, hledej tu teorii existence, nauč se používat Ježíšovy druhé oči. Nauč se dělat experimenty, ale ne pomocí neohrabaných přístrojů, např. zvednout kámen pomocí Ježíše v sobě“. Na přenesení kamene nemusím mít vyšší kogniční soustavu, ale musím to mít propojené na Ježíše. To jsou ty prvotní charismata, na kterých je vidět, že to jde. Učedníci mohou uzdravit z různých nemocí, ale měli také nezdar (u náměsíčního kluka) a nelze vyloučit, že těch nezdarů bylo více a píše se pouze o tomto jediném. I těch odchodů Ježíše pouze s Petrem, Jakubem a Janem, kdy jim chtěl ukázat určité věci, může být také víc. Oni o tom během pozemského života Ježíše nesměli mluvit a pak když se psalo evangelium, při synoptizaci, tak to nebylo snadné načasovat (i když tam asi bylo nějaké protoevangelium). U Jana je vidět určitý rozdíl od ostatních. On byl sám těch případů účastněn a také těm věcem rozuměl zřejmě nejlépe. Při vzniku prvních třech evangelií nebylo jasné, jaká je funkce Eucharistie a proto synoptici její ustanovení zapsali a popsali. Jan to proto už nepopisuje, ale vysvětluje. Naproti tomu, celá KEP pracuje s představou kolektivní koexistence s Ježíšem – mystické tělo Kristovo.
Je nutné začít trénovat správné myšlení. S tím je nutné začít. Pokud se zabýváme výukou žáků od mateřské školy do gymnázií, musíme ohlídat kvalitu výuky. Klasická výuka dělá zde mnoho chyb. Toto není otázka vysokoškolského vzdělání, ale je to otázka, kterou mohou a musí řešit žáci sami. Heuristická výuka nepotřebuje vědět, zda se daný proces v mozku odehrává v levé půli, nebo v pravé. Pokud budeme znát myšlení dětí, budeme moci poznat jejich chyby. Testy žáků různých stupňů je dostačujícím dokladem oprávněnosti toho, co bylo napsáno. Ten, kdo myslí jinak, musí se stát začátečníkem a nebo je to nějaký génius, který se dovede z těch problémů vymotat. Běžně, člověk, když se k tomu dostane, buď se naadaptuje, nebo to odloží, protože tomu nerozumí. Aby se člověk z toho začarovaného kruhu dostal, musí překonávat daleko větší obtíže, než ten začátečník. Řešení je vrátit se na začátek („nebudete-li jako děti, nevejdete) a vyjít z toho, jak se věc vyvíjela. Současná literatura vyžaduje jiný způsob myšlení. Tentýž problém může vznikat v teologii. Teologie může bez viditelného rozporu vytvořit soustavu, kterou nelze obvinit, že je špatná a přitom špatná je. Má např. vadné významy (valory) termínů, atd. Křesťanství vytvořilo celou řadu teologických systémů, které jsou v rozporu s Biblí a to už je detekovatelné. Jeden pohled reformátorů byl konzervativismus (spíše nebibličnost) versus inovace. Druhý pohled (ortodoxní) v dějinách byl ortodoxie versus blud. Ortodoxní pohled má argumentaci na bázi autority. Např. ani Luther ani jeho oponenti nevycházeli z celé Bible, ale z její části. Luther, husité se považují za novátori, ortodoxní argumentují s návratem k Bibli. Proti nim stojí Církev, která vystupuje z pozice autority, instituce a ne z pozice dialogu. Skutečné dilema nelze nazvat konzervativci versus novátoři, ale submisivního myšlení (vůči Církvi) a samostatného názoru, koncepce, atd. Dnes je to submisivního myšlení versus nesubmisivní, kdy člověk bude trvat na tom, aby měl doklad a aby to bylo v souladu s Biblí. Problém institucionalizace Církve versus novátoři nemůže vést k řešení, protože na institucionalizaci Církve kus pravdy je a novátoři zase neoperují s celou Biblí. Ovečky ty nebo oné církve jsou submisívní typy tak či onak. Nonkonformní typy vytvořili nové církve, které už jsou svým způsobem institucionalizované, dogmatizované. Katolická církev nebyla schopna usvědčit novátora a novátor nebyl schopen vytvořit monopolní církev. Další faktor tady je, že novátoři operují s Biblí a katolíci proti nim s Biblí neoperují. Proč? Protože např. Luther pro predestinaci může najít několik „důkazů“ v Bibli a Církev nemůže (není schopna) odpovědět na bázi Bible. A tak středověk bylo období, kdy zákonitě vznikaly nové církve bez ohledu na to, jaký úmysl ten nebo onen novátor měl. Katolická církev je nemohla oslovit na bázi Bible, novátoři svým způsobem vycházeli z Bible, ale ovšem, že ne z úplné. Obě strany se nemohly dohodnout, novátoři nemohli oslovit všechny poctivé lidi z katolické církve a katolická církev nemohla oslovit všechny poctivé věřící v oblasti protestantské. Na obou stranách jsou poctiví lidé, které nelze oslovit řečí té druhé strany. Protestant, pokud je poctivý, nemůže přijmout stanovisko antibiblické. Pokud není poctivý, může se nechat strhnout okolím, manželstvím s katoličkou (nebo katolíkem), apod. Problém je ale v tom, že katecheze epištol tvoří samostatný tezaurus, který není plně konformní s Ježíšovým tezaurem. Problém je, že církve (obě strany) se vzdaly Ježíšova svědectví. Tváří se, že ho nepotřebují. Dále problémem je neintegrovatelnost (v současné době) celého Nového Zákona jako celku. Musí tady být rekonstrukce jednoho, nebo druhého tezauru přes RJK, které musí být doprovázeno charismaty. Dokud není RJK provedeno, nelze s touto situací nic dělat. Ekumenismus by měl být poctivý a u kulatého stolu, bez skrytého postoje ´my jsme ti praví´ a bez kompromisů, nebo kruhové sebeobrany.
Čtu knížku o chemii od autora Matulu, krásně se to čte, atomy jsou pěkně podány. Kdyby nám takto ve škole chemii podávali a ukázali, jak se na to přišlo, tak bych měl k chemii dobrý vztah. Proto mne chemie nikdy nebavila. Nyní když tuto knížku čtu, vidím, že je to zajímavé. Proč? Tady jde o motivovanou výuku, kde je zájem o věc a může vzniknout chuť. Atomistika mnoho lidí nebaví, protože výuka není motivovaná a žáka to netáhne. U atomů musí být výuka evolvující. To nemusí být u jazyků, nebo medicíny (anatomie). Evoluce tam není nutná a také není nutný přechod přes soustavy (jako ve fyzice). Atomy se mohou vylíčit jako kuličky, popíše se to, atd., ale je to dogmatická výuka a pseudomotivování, protože žák si myslí, že tomu rozumí. Co se týče soustav, tak na základě primárního vybavení vzniká primární soustava obrazu věci. Pak mohu budovat sekundární soustavu a sekundární vybavení a vytváří se sekundární obraz. Např. při pohledu na tuhou látku, musí člověk nejdříve popsat zákonitosti tuhé látky (nebo kapaliny), tak jak je vidí. Bernouliho vztah nemá smysl popisovat pomocí atomů, ale pomocí toho, jak se kapalina jeví. Podobně kalorimetr a kalorie umožňuje spočítat procesy kolem zahřívání vody. Počítat ty věci pomocí atomů nemá smysl. Zdá se, že děti jsou nastaveny tak, aby přijímali nové věci (informace). Takovou tu bázi si „osahají” a převezmou poměrně rychle. Když jim dospělý předává metodiku a učí je zvídavosti, tak to děti přijmou. Když jim to ale předkládá jako hotové, dítě se automaticky nastaví na režim „ovečka“ a informace bude nekriticky přejímat. Vyrůstají tak, když už, alespoň jako ovečky, když už nejsou podmínky pro výchovu beránků.
a tu oblast, která u Abrahama v pořádku byla a která ještě není totožná s Desaterem.
V Pasteurovém životopise (vydání 1965, str. 150) je popis vývoje, etapy housenky Bource morušového. Ona se svléká a roste. To je krásný model toho jak člověk přechází z jedné kogniční soustavy na druhou a dochází současně k vývoji hardware. Aby mohl vznikat hardware ve spolupráci s člověkem, musí tady být soustavy a určitý sled. Na začátku je „uznání – neuznání“, potom vzniká interpretace, když problém stále „tlačí“, pak dochází k fiziologické filtraci (nebo rozvinutí interpretace) a nakonec dochází k naadaptování na tento stav a vývoji hardware určitým směrem. Nejdříve jde o orientaci stávajícího hardware. Možná to souvisí s tím „duch ochoten a tělo je slabé“, což může být, že buď duch nestačí spolupracovat, nebo je špatně orientovaný (pak by platilo „duch proti tělu a tělo proti duchu“). Dítě ve věku 2-3 let hledá právě tuto realitu a rozhoduje se, zda-li bude stádový typ, nebo samotář, nebo lépe řečeno konformista, nebo nonkonformista. Dítě nemůže být fixně naprogramované, protože zavisí na tom, v jakém je prostředí. Když je v prostředí, kerý umožní rozvoj, tak to dítě po tom sáhne. Nemá li tu příležitost, vyrůstá z něho konformista, nebo individualista.
Psychika (organismus a mozek) ze začátku reaguje na konfliktní stavy tím, že snižuje citlivost a nastává útlum, slepota, otupělost, ztrnulost. Kogniční procesy jsou: regulace citlivosti, konkretizace, selekce, asociace, excitace, asociace, filtrace, selekce, interpretace, separace, abstrakce … Kogniční procesy jsou samy o sobě indiferentní, jsou-li dobře použity. Jsou velmi výhodné, umožňují kvalitativní skok nutný v rozvoji a v přechodu do vyšší soustavy. Ale tentýž jev umožní také schizi reality na dvě „nesouvisející“ části, schizi mezi duchovnem a tělesnem, atd. Jedněmi a týmiž dveřmi se vstupuje na schody, které vedou nahoru a také dolu. Jedněmi a týmiž „dveřmi” se jde do nebe, nebo do pekla a záleží na člověku, jak tudy prochází. Vzniká tak tezaurus rodiny, národa, tradice v náboženství a podání starších („To se dělá, to se nesluší apod.“). Vznikají deformace v činnosti, rity, závislost na okolí, manipulovatelnost, např. „to je móda, to se nosí“, ale ne „to je hezké“. Tak jsou moderní jednou dlouhé sukně, jindy krátké, apod. Na základě (kogničních) procesů vznikají rutinní procesy, jak v činnosti, tak v kogniční oblasti. Rutiny, subrutiny a poznatky jsou jednak používány samotným „objevitelem“ a také jsou předávány současníkům a dalším generacím. Podobně i kogniční soustavy. Další generace, ale i současníci, dostávají tezaurus předchozích generací ve zkrácené formě. Myslím, že s tím souvisí Jan 3 a Jan 4: „..jiný, kdo zasévá a jiný, kdo žne“. Podobně, jako zdravý tezaurus, mohou vznikat i vadné tezaury (programy) a subrutiny. I ty jsou předávány dalším generacím. Další generace je v důvěře ve starší a znalé rodiče slepě přebírají. Vznikají vadné psychické programy a kogniční procesy se pak vyvíjejí vadným směrem. Dochází pak k adaptaci mozku na vadný thesaurus. Děti jsou pudově stavěny na slepé přijímání informací. Potom se objeví potřeba, podobně pudová jako předchozí, si ověřit, jak to dělají jinde („vandr“). Kdyby si ale dítě mělo ověřovat od začátku vše, bylo by příliš zdrženo. Optimem je proto obeznámit se s primární soustavou, převzít, ověřit a dát za pravdu. Pak je to osobní poznatek, který ale získal ve zkrácené době s menšími ztrátami, škodami, omyly.
Jak může vypadat spolupráce s Ježíšem? Ježíš chce, abychom šli sami dopředu. Stimuluje člověka dle úrovně (viz stimulace u Abraháma, u slepého od narození, u člověka, který nechodí s učedníky („viděli jsme někoho, kdo v Tvém jménu…“), nebo u člověka, který rozmnožuje hřivny („kdo má, dostane přidáno…”). Pomocí stimulace Ježíš signalizuje (možnosti): růstu, nebo se nic neděje a člověk má hledat cestu, vyvstane li problém jeden, má hledat řešení, vyvstane li více problémů, má hledat sled problémů a souvislosti, vyslytnou li se drobné potíže může znamenat, aby se probudil, nebo si odpočinul, nebo začíná slepota, nebo uzavřel soustavu a má jít výše. Jenže Ježíš může také stimulovat utrpením (prober se, jdi výše, nebo hrozí pokles na nižší úroveň), nebo se zvyšuje počet a závažnost hříchů (to může znamenat, aby se člověk probral, nebo hrozí přeřazení na nižší úroveň, nebo je na cestě do Smyrny nebo do Sard). „Pros o poznání (je-li to možné), jinak půjdeš neurčenou cestou. Rozhodně je nejlépe se vyhnout Smyrně. Použij recept doporučený typu Laodicejskěmu, aby ses dostal na cestu úrovně Thyatiry a výše, nebo alespoň úrovně Filadelfie. Ale dle Jn 21,18 Smyrna možná je”.
Když mluvím německy, nenapadne mne, že nějaké slovo je české. Když je jedna jazyková skupina v provozu, tak se do toho nemíchá druhá. Je to normální zdravé opatření. Když budu počítat v dvojkové soustavě, nejlepší by bylo na desítkovou úplně zapomenout, nebo nejlepší by bylo vůbec o ní nevědět. Ale to by byl útlum. V náboženství se takový útlum může vymstít, když mi naskočí špatná informace a já přitom nevím, že mám po ruce informaci dobrou. Problematika se zhoršuje ještě tím, že ta naše katolická koncepce je velice dobře skloubená, tvoří celek, který vyžaduje minimum námahy od lidí, aby se adaptovali na takovou soustavu, protože to je pohodlné. Člověk přijde do kostela a aby se tam cítil dobře, tak si s chutí zazpívá. Po člověku se nežádá, aby řešil svůj vztah vůči věčnému životu. Říká se: „Když zpíváš rád, tak zpívej, kdo zpívá, dvakrát se modlí“. A je za to, že vůbec do kostela přišel, pochválený a pak odchází z kostela spokojený. Připomíná mi to systém, který si posluchače předchází, „podplácí“. Další věcí je, že to je uzavřená soustava, která odnaučí člověka kriticky myslet, takže člověk ztrácí schopnost ostře rozlišovat. Kostelní logika je primitivní a člověk zapomíná na přesnou logiku. A pak ještě přicházejí do hry stereotypy, které zablokovávají člověka, jako např. „O víře nepřemýšlej, o víře nepochybuj, věz, že blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili, přijmi to, co se ti předkládá a když s tím nemůžeš souhlasit, na to je odpověď: ´Nedá se všechno změřit a zvážit´, přijmi to…“. Tím vlastně člověk potlačuje intelekt. A tohle je v základech konfese a je to budované u člověka ještě dříve než k těm pochybnostem u něho došlo. Tak to člověk přijme a pak už se toho nemůže vzdát a pak další informace začne odmítat. Ještě se dává vysvětlení, že každému není dáno od Otce („nemůže přijít ke mně“, proto „přijďte, já vám to vysvětlím“). Takhle je člověk naadaptovaný, nevyžaduje to logiku, tvrdá logika se odmítá a jde to tak daleko, že to má charakter obranných stereotypů, že to a to je např. zakázané, nebo, že to je hřích. Nakonec z toho vyjde, že musí informace slepě přijímat. S tímto se člověk setká brzy, vytvoří si podle toho návyky a když potom přijdou nové informace, tak se je bojí přijmout a zůstává radši v tom starém, jistém. A když se to nahromadí a je toho už hodně a přitom on je naadaptovaný na to staré, tak to nové naprosto nemůže pochopit. Běžná věc je, že když má dát člověk za pravdu kriticky pojatému náboženství, tak se musí opřít o svůj intelekt, a on přitom není na to zvyklý. Kdyby se o svůj intelekt opřel, soustava by se mu rozsypala a proto se opře o kolektiv, nebo o autoritu, za kterou kolektiv šel. Člověka s kritickým náboženstvím, který má zázraky, začne pokládat za hlupáka a to co mu řekl, jako nesmysl a tak dojde u posluchače k imunizaci.
Když bude člověk míchat dvojkovou a desítkovou soustavu, tak nadělá chyby jenom proto, že je smíchal a přitom každá soustava samostatně je v pořádku a lze s ní počítat. Dokud neřekne v jaké soustavě bude počítat, tak nemůže nic dělat. Takový člověk by byl „nečistý”. Podobně ve Starém Zákonu bylo nečisté plátno, pokud by člověk smíchal vlnu a len do látky. To by nebylo správné. A tak se vytvářel podvědomý odpor vůči flastrování a kompromis-nictví. A naopak, tím se také vytvářela touha být fronimos (opatrný, prozíravý). Čili: „Dělej pořádnou práci, jedno, nebo druhé“. Pojem pneuma je také zpotvořený. Co je to pneuma? No přece duch. V katechismu jsme se učili: „Bůh je Duch znamená, že má rozum a vůli a nemá tělo”. Ve skutečnosti je to kategorie. Něco podobného je u pojmu pole. Jak vznikl pojem pole? Byla tady představa siločar, ale mimo nich je prostor. Byla tady určitá bezradnost z toho, že nevíme jak to vypadá, ale víme jak se to projevuje. A tak se to nazvalo pole (magnetické nebo elektrické). Je to kategorie pro řadu jevů, které jsou příbuzné, ale nejsou totožné. Podobně pneuma může být špatný vzduch, dech, CO2, atd. Dokonce i to, co kouřilo ze sopek, bylo pneuma. Je to nutné takto zařadit a ne udělat z toho samostatný církevní pojem. Lze říct: „Bůh je jako vzduch, toho nemůžeš vidět. Bůh je duch a proto se budete klanět Bohu v duchu a pravdě. Bůh je jako vzduch a proto nepotřebuješ chrám“. To je asi tak odpověď Samaritánce, která se ptá, kde se má Bohu klanět. Ježíš říká: „Vždyť je to jedno, budete se moci klanět Bohu kdekoliv a kdykoliv. Bůh je jako vzduch a ty si musíš uvědomit, že když se klaníš Bohu, tak jako jsi ve vzduchu, tak jsi v Bohu. Bohu se můžeš klanět, kde chceš, ale musíš být pravdivá“.
Humanizace tezauru: Evangelium se nepoužívá jako základ, ale jako štafáž katechese. Dochází ke schizi tezauru (tradice versus evangelium). Snadno pak vznikají schize další jako např. desintegrace nauk, ale i schize katechese, jako např. dogmatika. Filozofizace teologie tj. opření o nějakou filozofickou soustavu je chybou. Ježíš je učitel par excellence, znalec oboru, pedagog, psycholog, lingvista (dvojí mateřština). Proto znát jeho nauku, vycházet z jeho koncepce, by měl být samozřejmý požadavek. Zatímco je dogmatika propracována, v Písmu Svatém jsou nejasnosti, opomíjené pasáže, atd. Degenerace a desintegrace myšlení, desintegrace tezauru, nevnímání (slepota) odchylek od Písma Svatého a dvoukolejnost Písma Svatého a dogmatiky klidně dál postupuje. Za takovéto situace církev nemůže čekat, že bude hlavou a okolí ocasem, nemůže být solí země. Proto v apoštolské době byla typem Smyrna, později dochází k úpadku. Stávající stav nemůže vést k nápravě, nanejvýš k pomalému, ale postupně se zrychlujícímu kvalitativnímu kolapsu. Jediné řešení dané situace je Metanoia, opustit dosavadní praxi (znovu se zrodit z vody) a znovuvýstavba nauky dle Ježíšovy katecheze. Ale pozor, zapsané evangelium není totožné s Ježíšovou katechezí. Je to lidský dokument o Ježíšově katechezi a proto je nutná rekonstrukce Ježíšovy katecheze (viz „praví Pán…“ versus „pravím já, mám přece také Ducha Svatého“). Ale proč Duch Svatý neříká, že mají např. udělat soud nad veleknězi a jiné?)
Pro Horskou řeč je typické ´nepomine čárka ze zákona´. Oni nedotáhli ani Mojžíšův Zákon, ani Nový Zákon, ani Horskou řeč (novela Mojžíšova zákona). Výsledek byl, že to, co oni dělali, nestačilo na řešení situací. Neznali pokání – Metanoia a tak nemohli jet podle receptu Mt 10,1 a oznamovat tak radostnou zvěst. Podle 5M radostná podmínka je: „Budeš li plnit, budeš se mít dobře…“ Rabínská nauka byla v rozporu s Mojžíšovým Zákonem („Sodomě bude na soudu lehčeji…“) a také inkompatibilní s Ježíšovou naukou a přitom je jí velice podobná. A řešení je velice obtížné. Sv. Pavel je právě pod vlivem rabínské nauky a nerozlišuje, v čem se od Mojžíšova Zákona liší. On vidí, že Ježíš si ho akorát vybral a on jde. On o těch špatných vlastnostech židů nevěděl. A tak musel dojít k závěru, že nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdos e smilovává. Exaktně by měl říci toto: „Bůh na mě viděl určité pozitivní vlastnosti, které vidět nedovedu a ať bych dělal cokoliv, tak Bůh si mne vybral. Jan ale věděl (Jan 5), že platí: „Dodržujte pořádně Mojžíše a Bůh si vás vybere“. Protože Pavel nerozlišuje rabínskou nauku od Mojžíšova Zákona, tak říká: „Nejste pod Zákonem“. Správně by ale bylo: „Zahoďte rabínskou nauku a místo Mojžíšova Zákona je zde Horská řeč“. On ale nemohl hlásat Horskou řeč a tak říká: „Prokletý, kdo spoléhá na Zákon“ a výsledek byl, že nemohl hlásat Metanoia, což znamenalo, aby přešli od rabínské nauky na Horskou řeč. Oni tohle neznali. Kdyby probíhala židovská misie, tak by byla nejen pomalejší, ale také silně poznamenaná rabínskou naukou. A tak celý Mojžíšův Zákon hází přes palubu a když se objeví problémy, svolají Jeruzalémský sněm a na něm výnos. Tak šli postupně dolu zázraky a dary vůbec a navíc i ty, co byly, tak nemohli používat. A tak musel být nějaký důvod pro reklamu pro křesťanství. Nastává období pronásledování, kdy prvotní církev nedělala zázraky (oni se vytratily a zájem byl o dar jazyků). Jediným znamením bylo, že šli na smrt s pocitem, že se setkají s Ježíšem. V té chvíli, kdy umírali, mnozí z nich necítili bolesti, zvířata někdy vůbec nebyly agresivní a nevěřící si mohli říct: „To je nějaká zvláštní nauka“. Tohle trvalo až do Milánského ediktu (r. 313), kdy Konstantin, když viděl, že s křesťany nic nezmůže, tak spíše z politických důvodů couvnul. Postupně se církev rozšířila, ale naukově nedohlížela na to, co řekl Ježíš. Problém Nejsv. Trojice by řešen na dalším sněmu. Problém Ježíše se řešil na další sněmu. Po Milánském ediktu už nebyli mučedníci, problémy narůstaly a tak zasáhl sv. Augustin a přišel s novou teologickou doktrínu, úplně odlišnou od evangelia, která byla dosažitelná pro židy. Do teologie zavedl Platónskou soustavu a tím ji uchránil před oponenty, kteří Církvi vytýkali, že nema žádnou soustavu. Zavedl problematiku posvěcující milosti. Určité věci tím Augustin vyřešil. Po delší době se rozšířili Arabové, kteří vyzdvihovali Aristotela. To byla doba, kdy všichni opisovali, dělali komentáře, sebrané spisy, atd. Proti Aristotelismu byla Církev vedle. Neměla dořešený Nový Zákon (Ježíšův), evangelium se tradovalo a bylo čtené mrtvě. Posvěcující milost je jiná koncepce, podobně jako je jiná koncepce u sv. Pavla. Strategie prvotní církve nebyla totožná se strategii Ježíšovou. Koneckonců, požadavek židů na zázraky není tak neoprávněný. Z toho, že pohané hledají moudrost (….) lze usoudit, že jim asi pohané vytýkali, že nemají pořádnou soustavu. A bylo by to oprávněné. Kdyby říkali, že to zní málo učeně, tak by to bylo něco jiného. Jenže ta soustava tam nebyla. S Platónskou soustavou přišel sv. Augustin, což odpovídá požadavků pohanů, aby měla křesťanská nauka filosofický základ. Židé ale měli právo na doklady. Jenže sv. Pavel mohl na oplátku požadovat, aby udělali pokání. Podle Mt 10 bylo třeba hlásat pokání a dělat zázraky. A když by to lidé nepřijali, tak se sebrat a jít pryč.
Závěrem můžeme říct: Soustavy vznikají jednak ve fyzice (a vůbec v exaktních vědách) a budou vznikat asi všude a také i v poznání Boha. Fyzika, ale i evangelium a pravděpodobně všechny obory, které budou mít dostatečnou exaktnost (ale ne spekulativní filosofie) a současně dostatečnou úroveň, mohou vytvářet druhou soustavu. Je nutné si uvědomit, že soustavy existují pouze v poznání, ne však v realitě. Vyšší soustava znamená vyšší poznání a vyšší využití reality znamená dosažení více hřiven (vyšší počet měst). Ale i vyšší stabilitu a větší množství darů a různá úroveň stimulace (viz Smyrna musí trpět, ale Thyatira (ti „ostatní” ne). Kdyby nebyla schopnost mozku tvořit soustavy, tak by člověk stále zůstával na stejné intelektuální úrovni. Nnanejvýš by rostl extensivně, tj. více vědomostí, do šíře, ale stejná úroveň. Přechod na novou soustavu vyžaduje vytvoření nové kogniční soustavy, ale i odložení předsudků (viz rabínská katecheze versus Ježíšova katecheze) tj. projít procesem Metanoia a vytvořit si nový soubor návyků. Vytvoření vyšších soustav myšlení a s tím spjatou totální evolucí osobnosti jsou nutnou věcí. Puberťácká krize je projevem této touhy po rozvoji a snahy být lepším, než je otec, nebo matka. Pro osobní rozvoj někoho by bylo dobré jít za otcem, matkou, ale pokud by jeho cílem bylo pouze chtít žít stejně jako rodiče, žil bych nakonec, jako všichni jeho předkové a to by nebylo dobré. Takto roste lidstvo. Pokud chci přijmout Zj 20, tak duše, které byly kvalitní a „jsou pod oltářem", se doučí novým poznatkům získanými jejich potomky. Nebudou dány nové poznatky Bohem, ale budou to poznatky lidí. Je to problém - „Někdo z lidí", kdy někdo, nebo nějaký mikrokolektiv vyřeší problematiku Metanoia a opravy křesťanství (problematika slepoty, čtení Bible, zamezení infekce jílkem, atd.), které jsou v kompetenci člověka rsp. lidí.
Poznávací proces je v teologii naprosto nutný a musí probíhat dobře. Teprve ten, kdo dává Ježíšovi za pravdu, může být dobrým křesťanem. Rozhodně to platí v případě té první části nauky, kde platí ´jak to, že sami od sebe nerozeznáte?´. Ten kdo nerozezná, zda li má Ježíš pravdu, také nepozná, zda li se to týká jeho samotného. Takový člověk je buď slepý nebo pokrytec a není schopen být Ježíšovým posluchačem. V případě druhé etapy, tak tam dává Ježíš doklad („legitimaci“). Ježíš nepředkládá soustavu dogmat, ale ucelenou nauku, která je lidem srozumitelná. Ježíš totiž předkládá soubor modelů. A ten soubor musí být člověku také srozumitelný, aby mohl zaujmout stanovisko, aby mohl vychytat zábrany, aby mohl dál v sobě vytvářet věčný život. Nestačí tedy přijímat Ježíšovu nauku jakýmkoli způsobem, ale chápat ji tak, jak ji předkládá. Vůči druhé fázi nelze jednoznačně aplikovat ´dát za pravdu´, ale je tady něco podobného. Zaprvé Ježíš říká: „Nečiním li skutky svého Otce nevěřte mi“ a zadruhé mluví pomocí modelů, podobenství. Jeho nauka je naprosto jasná, může být srozumitelná. Mohu ji konfrontovat s přírodními vědami, apod. Když mi Ježíš vysvětluje, musím ho pochopit a musím být dobrým žákem tak, jak to platí v jiných obdobných věcech. Model si musím prohlídnout a pochopit ho, abych neměl výhrady. Nestačí pouze slyšet popis. Například, člověk může mít výhrady k tomu, že může získat nový typ mozku. To znamená, že ve hře jsou zábrany, které by tomu bránily tak, jako tak. Je nutné, abych měl vnitřní souhlas s tím, o čem podobenství mluví. Napřed mi musí být jasné, co podobenství říká. To musím jasně rozlišovat. Nestačí přijmout nějaké dogma, nebo tezi. Ježíš mohl formulovat několik dogmat a neudělal to, ale mluvil v podobenstvích. Proč? Protože k tomu měl důvod. On nechtěl volit pro člověka slepý přístup. Proč potřebuje člověk odůvodnění Ježíšovy nauky? Člověk musí pochopit model a vůči danému aspektu (tomu, nebo onomu), který je stejný jak na modelu, tak na vztahu vůči Bohu a pak zkontrolovat svůj stav. Dokud to člověk nemá přímo formulované, tak když bude žádat o mast na oči, zlato, roucha, může docházet k jalové prosbě o věc, které nerozumím. Dokonce může mít vůči samotné věci zábrany, ale bude prosit z důvodu, že se to dělá, nebo že se to má. Kdyby tu věc dostal, tak bych ji nakonec odmítl. Nesmíme zapomínat na konflikt ďábla, který chce Boha vidět a přitom se s ním nesnese a odvrhuje ho. Nestačí přijmout nějaké dogma, ale já musím být o věci plně poučen, abych mohl zkontrolovat svoje stanovisko, které určuje, jestli se bude věc ve mne rozvíjet nebo ne. Ten model člověku nevysvětluje, jak ten systém je „zapojen“, jaký má hardware, ale jak funguje. Pak ten model přijme nebo odmítne. Proto je nutné věci pochopit tak, jak to Ježíš říká, abych mohl zkontrolovat svoje stanovisko. Člověk si nemůže ověřit věčný soud. Na to dává Ježíš doklad („legitimaci“). Ale může si a musí kontrolovat stanovisko vůči tomu, když dělá chybu, nebo, když mu někdo tu chybu vytkne. A tohle je všeobecně platná věc. Zrovna tak nemůže sám o sobě bez Ježíšova svědectví potvrdit otázku koexistence. Ale už na modelech může poznat jak se vůči koexistenci s Bohem staví. Proto je také nutné pochopení věci a nestačí pouhé formulky tak, jak se předkládají k věření. Taková neodmítající víra naprosto nestačí. Je tady nutná fides positiva a fides žádající („Ano, tohle chci, tohle beru. Beru, když si s druhým mohu pohovořit o svých chybách“). Zrovna tak z otázky koexistence vyplývá otázka spolupráce v týmu. „Jsem schopen spolupracovat v týmu, nebo ne?“. V týmu člověk může a musí kontrolovat své stanovisko. Otázka koexistence nese s sebou to, že Bůh bude o mne „vědět“. „Snesu já vědomí, že Bůh o mně všechno ví?“ Takže i druhá část Ježíšovy nauky, ačkoli není přímo ověřitelná jako celek (zaprvé Ježíš dává na ní legitimaci a zadruhé, druhá část nauky musí být bezpodmínečně pochopena na modelech). Z toho plyne požadavek perfektní výuky a ne výuky verbální. Vyučovací proces je důležitý, protože člověku to musí být jasné. Takže v první části musí dát Ježíšovi za pravdu a v druhé části musí rozumět Ježíšovi, co říká a na základě modelů musí uznat možnost a oprávněnost předmětu výuky, musí zaujmout vůči tomu postoj a potom teprve může přijmout Ježíšovu „legitimaci“, že tomu tak opravdu je. Musí pochopit problém koexistence, musí být ochoten koexistenci přijmout a potom teprve může čekat, že mu na to dá Ježíš doklad. Ježíš říká: „Bude li ne někdo milovat, zjevím se mu“. Čili, napřed musí člověk Ježíše pochopit a až potom se mu on bude legitimovat a zjeví se mu. Projeví se perfektně a ne v nějakém snu. Takže Ježíšova výuka vyžaduje heuristický postup, vyžaduje názornou výuku, perfektní výuku a vyžaduje dobrou komunikaci. Je tady pak otázka posluchače, jak ten posluchač poslouchá. S tím stojí a padá celá věc. Navíc je u posluchače problém ještě spjat s klíčovým problémem křesťanství v tom smyslu, že člověk má vytvořit nový typ organismu.