Příkaz lásky
Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula
Je zřejmé, že v křesťanství láska, umět milovat Boha a bližního patří ke klíčovým parametrům člověka. Než se začneme touto problematikou zabývat, úvodem uveďme několik textů z evangelia.
Mat 22,37-40 - I řekl mu (znalci zákona) Ježíš: „Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu; milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních záleží všechen Zákon i Proroci.“
Mk 12,30-33 – Ježíš mu odpověděl: „Proto milovat budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své. To je první přikázání. Druhé pak je podobné tomu; milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázání jiného nad tato není“. I řekl jemu ten zákoník: „Mistře, dobře jsi vpravdě pověděl. Nebo jeden je Bůh, a není jiného kromě něho. A milovati ho ze všeho srdce, a ze vší mysli, a ze vší duše, i ze všech mocí, a milovati bližního jako sebe samého je větší nade všecky zápalné i vítězné oběti“.
To nejsou pleonasmy, ale to jsou jednotlivé dílčí aspekty. Už Mojžíšův Zákon nařizuje lásku k Bohu. Láska k Bohu je podobná lásce mezi lidmi a tudíž nemusí být popisována. Je zde ale problém, že člověk nemá kontakt s Bohem a proto jsou zde kritické situace. Láska k Bohu není monopolní, mohu milovat bližního, dokonce musím. Musím milovat i sebe. Je důležité si to uvědomit, že musím také dělat věci k vlastní radosti. „Milovat Boha ze vší síly….“ znamená, že to má být láska bezkonfliktní, nerozpolcená, láska v celé šíři, v celém spektru zájmů, tj. jako motivace všeho jednání. Souvisí to také s tím Mt 10: „Kdo přijímá proroka, dostane odměnu proroka…. a kdo podá číši studené vody, protože je to můj učedník….“. Také to souvisí s textem v Jan 14,13-15: „A jestliže byste co prosili ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li zač prositi ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte“. Text v Jan 16,23-24 říká: „A v ten den nebudete se mne tázati na nic. Amen, amen pravím vám, že o cokoli byste prosili Otce ve jménu mém, dá vám. Až doposud jste za nic neprosili ve jménu mém. Proste, a vezměte, aby radost vaše doplněna byla“. Čili, ve hře je také umět přijímat někoho ve jménu Ježíše Krista. Láska k Bohu tedy není monopolní a člověk dokonce musí mít jiné rád a má milovat i sebe. Nulová láska k sebe znamená nulovou lásku k bližnímu. Ježíš vyzývá dělat zázraky: „Aby vaše radost byla úplná...“ (kvůli své radosti). S tím souvisí také ten příkaz s prvotinami (komponenta): „Pojíš před Hospodinem….“.
Je tedy zřejmé, že je třeba mít lásku. To je jedna z podmínek. Epištoly hovoří o tom, že láska je dar. Ale pakliže by láska byla pouze darem, tak ji nelze přikazovat. Láska je darem tím, že máme schopnost milovat a tedy jako základní vybavení člověka. Je to něco, podobně jako zrak, co patří k základnímu vybavení člověka. Jenže už špatnou výchovou může být láska zmrzačená. Víme, že dar obecně lze přijmout a nechat působit. Obdržený dar lze rozvíjet a rozvinutý nechat působit, nebo ho nechat zakrnět, utlumit. Láska, ak jak ji běžně chápeme, tedy není speciální dar. Lásku je nutné budovat a vytvářet. Modelově je nutné rozlišit dva typy příkazů: a) „Jdi a přeplav Vltavu“, b) „Jdi, nauč se plavat, abys při zkoušce uměl přeplavat Vltavu“. Je pravděpodobné, že to souvisí se sebevědomím. Výchova by měla vytvářet zdravé sebevědomí. Dříve než začnu lásku k Bohu trénovat, musím mít znalosti o vztahu vůči lidem, jak řešit problémy při kontaktu s lidmi, jak počítám se svoji slepotou. Je dobré mít zkušenosti s neviditelnou realitou, uvědomovat si ji kolem sebe (gravitace, elektrický náboj, rtg. záření). Je spousta věcí, které jsou běžně kolem nás a nejsou vidět. Děti by se měli učit uvědomovat si to a používat modely, aby měli komplexní obrazy a představu o daných věcech. Dříve, než se začne mluvit o Bohu, je nutné člověka upozornit, že si musíme dát do pořádku to, jak myslíme. Že musíme udělat Metanoia. Musíme umět pořádně přemýšlet i v profánních záležitostech. Souvisí to s tím „udělejte si přátele z klamného mamonu“. Je nutné dělat Metanoia už v profánních oblastech. Je třeba trénovat ty věci heuristicky, aby si dítě umělo odvodit řešení problému a model samo. Pak může přijít otázka Tvůrce. Je velmi, velmi pravděpodobné, že Tvůrce existuje. Je velmi, velmi pravděpodobné, že je neviditelný. Nevíme, jak vypadá. Abrahám hledal kontakt a Bůh se mu ukázal. My sice věříme Ježíšovi, ale bude dobré si udělat Metanoia, všeobecně, abych se naučil správně myslet. Bylo by to Metanoia nejen pro náboženství, ale pro celý život. Souvisí to také s tím „Kdo chce být mým učedníkem, zapři sám sebe….“, tedy s problematikou Stavros.
Ve Zj. 2-3 kap., Efezské církvi Ježíš říká: „Opustil si svou první lásku“ a hrozí ji pohnutím svícnu, což znamená degradace. Proč? Pravděpodobně to mohlo být způsobeno např. tím, že slabí ve víře rádi zasahovali (jako např. rodiče zasahují do rodiny dětí, když nejsou dle jejich vkusu. Znal jsem manželé, kvalitní, ale rodiče jednoho z nich byli jiného názoru a s nimi jsem měl spory. Byla s nimi obtížná diskuse, každý jsme šli „jiným směrem“). Slabý ve víře se snadno stává diktátorem. Tak např. mohla u Angela v Efezu vzniknout nechuť, ztráta lásky. Podmínkou Efezu je "láska", nejen jako ochrana před zneužitím moci, ale jako podmínka integrovaného programu. Čili lze lásku využívat. V listu Thyatírským (Zj. 2-3 kap.) zase („těm ostatním“) Ježíš nabízí možnost, že dostanou moc nad pohany. Zřejmě to také souvisí s problematikou lásky, protože tu moc by mohli zneužít. Vypadá to tak, že lásku opravdu je nutné budovat. Krásně je to vidět na partnerském manželském vztahu. Na začátku je tady počáteční složka sexuální atraktivity, hledání partnera, pak dochází k vytváření vztahu, ke konkretizaci. Pak je tady další věc, že láska se může rozbít, nebo udržet. To souvisí s problematikou tzv. „ponorkové nemoci“, kdy začne vznikat napětí. Tak může dojít k potlačení a útlumu vztahu. Podle sv. Pavla tak jako láska je dar, tak i víra je dar. Jenže dle Jan 10,38 Ježíšovo doporučení je: „Věřte skutkům, abyste poznali (uznejte co vidíte, abyste poznali)…..“. Problematika víry je řešená různě v katechezi epištol a v Ježíšově katechezi a je velmi pravděpodobné, že to tak je i v případě řešení problematiky lásky.
Lásku nelze jednoduše popsat. Je nutné jí mít, pak ji pozorovat a teprve potom ji lze popsat. Ne pro druhé, ale pro sebe, abych ji mohl analyzovat. Milovat Boha lze z více aspektů. Je to Tvůrce, bytost inteligentní, má velkou moc. Druhý aspekt je, že Otec nás má rád. Další aspekt je, že mi něco dává „… pojíš před Hospodinem“. Další aspekt je v tom, že se na bližního dívám jako na Ježíšova bratra a dávám mu „číši studené vody“ proto, že je to jeho učedník. Výstavba lásky je dána základním vybavením, ale nutno ji „trénovat“ a rozvíjet. I zde platí: „Kdo má, bude mu přidáno…“. Toto si nelze nadiktovat. Je nutné to probudit a aplikovat. A to je náročné. Pozor ale, toto není totožné s běžnou představou vzbuzování lásky, jako: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji…“ Lásku k Bohu je nutné edifikovat a vytvořit pro ní podmínky. V Jan 14,21 Ježíš říká: „Bude-li mne kdo milovat, zjevím se mu“. Dá se také říct: „Bude-li někdo toužit po Kristu, milovat evangelium a Krista tak, jak je vylíčený, tak se mu Ježíš zjeví“. To by také odpovídalo tomu doporučení z Jan 10,38, tomu postupnému nárůstu víry. V tomto případě by to byl ale postupný nárůst lásky. Když to člověk u zná a řekne si: „To je dobré“, začne se ten obzor rozšiřovat a atraktivita Ježíšovy nauky začne stoupat.
Další otázkou ale je, zda-li je možné milovat někoho, koho jsme neviděli. Tady to může být zájem o jeho zobrazení v představě člověka. V případě evangelia to může být zájem o partnera takových výjimečných parametrů. Další věc je ta, že aby se Ježíš mohl zjevit, člověk potřebuje mít vlastnosti, aby se s ním mohl snést (viz „Ale, kdo snese jeho příchod?“). Víme, že židé toužili po Mesiášovi a kolik se s ním nakonec „minulo“. Tato problematika také souvisí s tím „Jdi za mnou Satane…“(Mt 6,23) a hned za tím „Kdo chce jít za mnou (být mým učedníkem)….“ (Mt 6,24). Podobně lze také říct: „Kdo to chce se mnou vydržet, musí být mým učedníkem….“. Tudíž, kdo není a nechce být Ježíšovým učedníkem, tak nemůže Ježíše milovat. Nemůže ho komplexně snést. Aby člověk mohl být učedníkem Ježíšovým, tak musí vyhovovat určitým podmínkám. V nich jsou obsaženy i ty podmínky narůstající lásky k Ježíšovi. Ve hře jsou také konečné parametry pro pobyt v nebi. Např. i když člověk nebyl Ježíšovým učedníkem, tak nemůže mít mentalitu „fintílka“, nebo Ceasarovskou mentalitu, ale mentalitu „fandy nějakého koníčka“ (např. radioamatér). Jinak by vznikla inkompatibilita s Bohem a nemohl by Boha milovat. Zavrženci by rádi byli v nebi, ale chtěli by si přitom ponechat svoji mentalitu. Ježíš říká: „Budete chtít vejít, ale řeknu ´neznám vás´“ (to je třeba chápat ve smyslu ´zanechám vás´). Kdyby nebyl zanechán, byl by mezi nebešťany rušivým elementem. Když člověk chce milovat, tak ve vztahu k Ježíšovi to bude narůstat. Nejdříve člověk musí začít u toho milovat někoho druhého, vytvořit si lásku, i na bázi sociálních vztahů a pak to bude narůstat. Pravděpodobně to bude narůstat podobně jako nárůst poznání a víry (Jan 10,38). Nejdříve bude vztah vůči bližnímu. A když by se měl člověk setkat s Ježíšem, tak to bude nejdříve „tesař z Nazareta“. Člověk si musí vytvořit takové parametry, aby se sociální vztahy mohly vytvořit a psychologické vybavení mohlo rozvíjet (i když na počátku může být darem podobně jako zrak, sluch, schopnost čtení, schopnost mluvení, schopnost lásky, dar jazyků atd.. Jenže jazyky se ale také mohu naučit). Čili láska se má vytvářet.
Na začátku jsou to vztahy přirozeného charakteru, ať už charakteru sexuálního, nebo sociálního, nebo vztah jako součást „tlupy“. Pak přichází láska vůči bližnímu. Vztah vůči bližnímu je takový (nazveme to) tensor. A pak jde o to, aby člověk rozvíjel ten tensor, protože v něm je ten tensogen pro sociální vztahy a také tensogen, aby řešil problémy související s odpouštěním a vyřešením zábran (viz Mt 18,15: „Zhřeší-li bratr tvůj, tak nemlč, ale řekni mu to a nedrž to v sobě“). Podle těchto zásad se konkretizuje ten tensor a vzniká přátelský vztah. Začne odbourání mentality „fintílka“, vytvoří se potřebné povahové komponenty pro udržení sociálního vztahu. Takže podobně jako v případě Jan 10,38 – „Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili ….“, bude probíhat ten sled způsobem: „Milujte své kamarády (nebo svého partnera), vyřešte problémy soužití, naučte se vzájemně si odpouštět (což je zpětnovazební smyčka pro vylepšování a likvidaci konfliktu a pro přizpůsobování své povahy pro život v mikrokolektivu) a odlaďte svou povahu. Člověk se tak stane kompatibilní s partnerem, kompatibilní s partnerem v těsném kontaktu, a je u něho nastartovaný typ „fandy“ (a ne „fintílka“). Tím se získávají potřebné vlastnosti pro soužití v těsném kolektivu. Vztah k mikrokolektivu je zcela jiného typu než velkohubá „láska ke všem lidem“ a tím „miluj druhé víc než sebe“. Vztah ke známému mikrokolektivu je konkrétní. Musí být ale vyřešeny problémy člověka jako jedince vůči kolektivu. Ponorková nemoc vzniká z nastřádaných výhrad, které se nastřádají a pak ovlivňují vztah ke druhému, ovlivňují interpretaci jednání druhého a tudíž i motivaci jednání s druhým. Kolektiv přátel vychovává každého člena mikrokolektivu. Láska v kontaktu s druhým mi však musí umožnit poznání sebe, nacházení vzorů pro sebe a ovšem také vytčení chyb. Toto je závislé na osobních kvalitách. Kdybych si vybral jako „bratra“ člověka nekvalitního, tak jemu nepomohu, ba naopak, mně hrozí pokles. Jedině mikrokolektiv lidí, kteří si rozumějí, může plnit tuto funkci. Proto je dobré si najít (vybírat) členy do kolektivu. Takové by mělo být manželství, ale i vztah dětí k rodičům, sourozenců. Je proto třeba vyřešit problematiku mikrokolektivů a také jejich sousedství s jinými mikrokolektivy, které mohou být stejně kvalitní. Ale jakmile je ve skupině mnoho členů, přestává to být mikrokolektivem, i když jsou tam plně vyhovující partneři. V tom případě je dobré vytvořit více mikrokolektivů. Ty pak se také budou setkávat a např. prohovoří spolu svoje rozdělané práce. Např. stává se, že jedinec při řešení úkolu nemůže z řešením pohnout. V kolektivu jde práce jde rychle dopředu. Je-li kolektiv větší, tak by mohl vyřešit úkol také, ale také by zde mohly se vyskytnout problémy. Proto je dobré vytvořit přiměřený kolektiv a ten to bude řešit. Je-li zájemců o řešení více, tak udělat více mikrokolektivů. Jejich členové se čas od času setkají a řeknou si jak to vypadá. Jednak zde bude možnost různých řešení, ale i když stejná řešení, tak bude více autorů. Zde nejde o "autorský honorář", ale o zájmovou činnost. Takto bude více partnerů. Lze rozlišit "mikrokolektiv odborný", kde hlavním kriteriem je odbornost členů, a "mikrokolektiv pro rozvoj osobnosti", parta. Je ovšem nutné žít ve společenství, jako je "církev", tj. sbor. Tyto velké kolektivy jsou nutné také, např. pro sebeochranu, nebo prosazení názorů, nebo větší úkol, např. stavba domu. Zde je daleko větši efekt, když je více lidí. Pro "společnou práci", pravděpodobně není vhodné chtít spojovat nebo rozpustit mikrokolektivy. V mikrokolektivu umí např. stavět dům jeden člen. Ten tedy s ostatními "stavaři" vytvoří společný „tým“ pro společnou práci. V některých situacích bral Ježíš s sebou všechny učedníky, někdy "dvanáct", někdy jen Petra, Jakuba a Jana a někdy si mohl něco „dovolit“ jen Jan (viz. Petr říká Janovi: „Zeptej se, kdo ho zradí“). K osobnímu růstu je výhodný kolektiv lidí, kteří si mají co říci co nejvíce. S tím souvisí Ježíšův výrok (Mt 18,20): „Sejdou-li se dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich". Takoví si mají co říci co nejvíce. V takovém mikrokolektivu bude také výtka chyby adekvátní. Proto je Ježíš také s nimi. Je třeba rozlišit kolektivy s vazbami, které jsou na úrovni kolektivu. Lidé v domě, v národě budou mít jiné kontakty mezi sebou, než odborníci. Není správné se do kolektivu cpát, není správné brát každého. Jedině mezi rovnocennými partnery je možný kvalitní kontakt. Jedině tak je jeden druhému modelem Ježíše. Proto také jen v mikrokolektivu bude Ježíš s nimi. Jednak jsou zde zpětné vazby a jednak je zde plnější pochopení partnera. Ježíš se pak může zjevit kolektivu (viz Ježíš bere s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana, ale nebere Ondřeje, Petrova bratra). Tyto mikrokolektivy s větší důvěrou jsou velmi důležité. Nelze je ničím nahradit. Zde se otevírají obrovské možnosti kontaktu a to je nutný trénink pro nebe. Čím je těsnější vazba, tím větší je nebezpečí ponorkové nemoci. V mikrokolektivu vznikají snadno osobní vztahy. Ty jsou pak modelem pro představu vztahu k Ježíšovi. V takové kolektivu je pak radost být a mít touhu, abych po smrti měl takovýto, nebo lepší kolektiv („Kdybych se setkal s Bohem, tak to by bylo prima s ním být“). Toto je představa nebe zcela reálná, představitelná. Představa Boha "Visio dei beatifica" je prázdná fikce. Je třeba si vytvořit dobrý mikrokolektiv a pomocí něj si dělat představu nebe. Samozřejmě, lidé v mikrokolektivu by měli mít co nejvíce zájmů, aby měli o čem hovořit a diskutovat, aby měli představu o cenném partnerovi, který je co nejlepší. Nejsou-li v kolektivu lidé kvalitní, snadno vzniká pocit „šéfa“ a sebevědomí je snadno konkretizováno v samolibost a pýchu. Nedává-li mikrokolektiv členům představu kvalitních partnerů, tak už není modelem nebe. Potěší, ale snadno se stává brzdou rozvoje osobnosti. Nemusí být všechny zájmy členů mikrokolektivu stejné, to by bylo těžké takové partnery najít. Ale aby některé zájmy byly stejné, aby byla možná komunikace. Tedy v mikrokolektivu tohoto typu snadno dochází k otevření se v oblastech osobních, možnost si konfrontovat názory, případně jejich oprava. Práce v kolektivu a mikrokolektivu je velice důležitá z hlediska přípravy na setkání se s Kristem. V dobrém funkčním kolektivu může být zdravé sebevědomí s kontrolou, které zabraňuje „budování“ pýchy. Velice důležitý je také mikrokolektiv pro osobní růst.
Pozn. Připomínám nemožnost takovéhoto kontaktu (jako je v dobrém mikrokolektivu) mezi společenstvími typu Filadelfie a Smyrny, tím spíše Thyatiry, Efezu a Smyrny (viz příspěvek „Apo-listy“). Zde je mezi nimi nutná určitá bariéra v kontaktu. Nevnucovat názory, ale nenechat si je vnutit. Smyrna by názory Efezu nesnesla, ale také názory Smyrny nepřinesou Efezu užitek. Je správné nechat Smyrně názory, ale není správné je schvalovat. Smyrna ráda názory propaguje (problematika slabých ve víře). Podobně katecheze epištol by řešení plnohodnotné Ježíšovy katecheze nesnesla.
Mikrokolektiv je tedy modelem těsného kolektivu a v nebi je, dá se říct, „supertěsný“ kolektiv. „Ponorková“ nemoc vzniká snáze v mikrokolektivu, kde je malá možnost střídání partnera. V mikrokolektivu je těsnější kontakt v důsledku malého počtu partnerů. V nebi, i když je velký počet partnerů, je „supertěsný“ kontakt s Bohem a přes Boha může být i supertěsný kontakt s jinými nebešťany. Aby to u člověka nevznikalo, je nutné vyřešit, aby člověk byl schopen Boha milovat. Člověk je sociální 'živočich'. V nebi je kolektiv nebešťanů a mezi nimi musí být soulad. Navíc, když nám Bůh nabízí statut „Synovství“.
Vraťme li se k tomu Jan 10,38. Napřed je to jakýkoliv tensogen typu schopnosti lásky, který se pak musí konkretizovat. K tomu musí být odbourány zábrany a ten tensor vzniká (konkretizuje se, nebo rozšiřuje se) teprve tím, že člověk k někomu ten vztah aplikuje a tím se ta láska rozvíjí. To počáteční vybavení (to je věc daru) je poměrně malé, ale nutno je pak konkretizovat. Nejdříve člověk musí být kompatibilní s jiným člověkem, pak může s ním navázat kontakt a pak vůči němu bude vznikat tensor tj. že ho rád vidí, že je rád s ním, rád s ním dělá a tak bude vznikat láska. Jenže vedle toho může být člověk ještě typem „fanda“ nebo „fintílek“. Když partneři nebudou mít společné zájmy a jeden z nich bude „fintílek“, může se chtít předvádět. Když partneři nemají společné zájmy a nejdou si do cesty, láska je na nižší úrovni. Čili to: „Miluj Boha nade všechno…… z celého srdce atd.“ znamená, že ne pouze tensogen a tensor je konkretizovaný na Boha s tím, že nejsou pouze odbourány předsudky, ale že člověk je současně „fanda“ a to ve stejné oblasti jako Bůh. To znamená, že se jim spolu bude dobře dělat (mám zkušenost společné práce s mistrem v truhlárně, kde společná práce nás sbližovala a vytvářela přátelství. To přátelství by bez té práce nevzniklo). Čili ten vztah vůči Bohu musí být fandovství. Kromě typu „fanda“ a „fintílek“ může být také typ „zamilovaný konzument“. Tam ta láska bude velice zúžená a tudíž nebude milovat celým srdcem, ale milovat jenom „částí srdce“. Je to konzument, je to věrný manžel, on má manželku rád, ale nemají společné zájmy. Jinak je to poklidná domácnost. Kdežto v případě manželů Curiových (vezmeme si to jako model), tak ti se měli jednak rádi a také měli společnou práci a oba byli fandové ve stejném oboru. A to je zdá se ono „milovat Boha celým srdcem….“. Čili cílem je bezkonfliktní láska (bezzábranová) a nerozpolcený člověk (nedotazovat se mrtvých, nehledat věštění apod.), který se dotazuje živého Boha. Vrátíme-li se k analogii k Jan 10, 38, můžeme říci: „Milujte člověka. Najdi si partnera, abys mohl odbourat překážky a vytvoř podmínky pro rozvoj lásky“. Tudíž ne pouze uživatelská láska. To by bylo málo. „Pak se ti zjeví tesař Ježíš z Nazareta“. Pakliže partneři nejsou fandové ve stejném oboru, tak člověk by měl být „fanda“ pro vyřešení těch problémů alespoň v některých oblastech. Tak jako láska k Bohu není vůbec monopolní, tak partnerský vztah (kamarádský a dokonce i manželský) nemusí být monopolní. Manžel vůči manželce může být uživatel, kdežto ideálem by bylo, aby alespoň v něčem oba byli fandové. Opět podobně jako u Jan 10, 38, můžeme říct: „Milujte bližního, aby vám byl umožněn kontakt s Ježíšem, abyste dostali nadpřirozený tensogen a mohli se tak naučit milovat Boha a bližního tím vyšším způsobem a vybudovat si nadpřirozenou lásku (viz. Mt 10,42: „Kdo by podal číši studené vody někomu, kdo je mým učedníkem, nepřijde o svou odměnu"). Také lze říct: „Milujte bližního, aby sis vytvořil sociální vztahy. Pak ti přijde do cesty Ježíš, vytvoříš si kvalitní sociální vztahy, přijmeš Ježíše jako proroka, Ježíš se ti prokáže jako Boží Syn a budeš moci rozšířit ten vztah vůči Ježíšovi“. První aspekt je přechod z přirozeného na nadpřirozený tensogen. Nejdříve může být kvantitativní rozvinutí tensogenu a pak přechod na kvalitativně vyšší typ. Druhý aspekt neuvažuje změnu kvality tensogenu, ale růst (změna) partnera. Tím se myslé to, že když se láska rozvíjí, kvantitativně roste jednak tensogen a přechází na vyšší typ a zrovna tak se zvyšuje (mění se partner). Čili přichází na řadu vyšší partner. To znamená, že nejdříve se seznámím s člověkem a pak se seznámím s Bohem. Přirozený tensogen – např. vztah sexuální, vztah přátelský, vztah dětí vůči rodičům, vztah dětí mezi sebou, vůči partě, kolektivu atd. Není-li vztah dobře saturovaný (např. jedináček, kde sociální vztah doma dobře nefunguje), tak pudově si bude chtít ověřit vztah s jinými partnery nebo partou. Když to rodinné prostředí bude dobré, tak dítě ze začátku „ochutná“ tu partu a nakonec couvne a bude ho to táhnout domů. Sex je takový tensogen, ale asi ten nejnižší. Jednak ho mají zvířata a jednak je dán tzv. „na klíč“ a je nutné ho pouze udržovat. Podobně vztah dětí k rodičům a obráceně je do značné míry daný. Ale přátelství mezi odborníky je daleko náročnější na výstavbu. Dá se říct, že člověk si snadno najde sexuálního partnera, ale těžko si hledá partnera do přátelství (nebo vybuduje přátelství), protože je tam daleko více komponent, které jsou v kompetenci člověka. Vybudované přátelství má proto širší dosah. Přirozený vztah se může vyvíjet i mezi manželi. U starých lidí zpravidla sex už nehraje žádnou roli a ten sociální partnerský vztah může být velice vypracovaný. Některé pudy není nutno dotvářet, konkretizovat (vztah malého dítěte k rodičům), ale jiné vztahy naopak je nutné konkretizovat. Problematika lásky je podobna problematice vztahu zvířete vůči člověku. Vztah člověka k člověku může být dokonkretizován do různé kvality, podobně jako je to u kočky nebo psa vůči člověku. Mohou být tedy různé typy vztahu. Pak také může být vztah nějaké šelmy k člověku, která má strach z karabáče atd. V manželství to může být takový vztah, kde ti lidé se bojí nehřešit (vědomí povinnosti, nebo by to byl hřích apod.) a tak jsou to věrni manželé. Jenže vezměme si příklad toho, když 25-letý si vezme za manželku 70-letou stařenu. On to dělá kvůli penězům, on ji není nevěrný, hříchu proti 6. přikázání se nedopustil. Z hlediska morálky je nepostižitelný, ale přitom tam není láska, protože on to dělá kvůli penězům. Čili on je o na úrovni prostituce, ne-li horší. Taková prostitutka bude na tom třeba lépe, bude-li se na ní vztahovat to: „Milovala mnoho a mnoho jí bude odpuštěno…“.. Na takovémto případě je vidět, jak to naše zpytování svědomí je nedostačující, protože tady nejde o tu lásku, tady nejde o rozvoj osobnosti, ale spíše o mrzačení osobnosti. Nestačí pouze vyjmenovat „dělal jsem to a to, nedělal jsem to a to…“. Nedělat hříchy není láskou. Přepokládejme, že by se to tomu mladíkovi podařilo dodržet, což není zrovna dvakrát pravděpodobné. Právě naopak, je pravděpodobné, že P. Bůh toho člověka musí „vyhodit z kolejí“ nějakou havárii. Přikázání lásky je de facto příkaz rozvíjení osobnosti. Je to heautogenese. Jsou různé stupně heautogenese: nejvyšší je typ „vdova a soudce“ a „neodbytný přítel“, pak typ „pozvaní“ a nakonec „nahnaní“. Takový ten typ nahnaného je podobný modelově sexu u zvířat. Tomu člověku budou dány povahové vlastnosti, aby byl kompatibilní s nebešťany. Zvířata mají nejen sex, ale i jiné vlastnosti, pudy pro získání kompatibility („manželství“ labutí apod.). Takhle to ale nelze člověku za života dát, protož by tím nebyl splněn cíl heautogenese, kde člověk, kterému byla dána svobodná vůle, se musí nejprve sám nad těmi věci zamýšlet a pak se sám rozhodnout. A nejde jenom o to, aby něco schválil (aby byl pozvaný), ale ideálem ovšem je, aby byl neodbytný přítel (self made man). To neznamená, že by nepracoval s dary, ale že se o ně popere. „Pozvaný“ dostane návod, kdežto „neodbytný přítel“ vyhledává a vytváří si např. ty vztahy vůči bližnímu. Dalo by také se říct, že člověk může být ve vytváření vztahů typem „neodbytný přítel“, „pozvaný“, nebo „nahnaný“. Láska je jednak přirozená, je hotová (např. matky vůči dětem). Pak je volba partnera, kde první etapa je hotová a konkretizace se dodělává. V případě malého dítěte matka se na dítě těší hned, kdežto u otce to začíná zřejmě tím, když poprvé to dítě uvidí a drží v rukou. Nelze vyloučit, když člověk dosáhne určitých parametrů, láska k Bohu může být dána jako dar (podobně jako dar jazyků), jako nadpřirozený tensogen a člověk na vyšší úrovni (pozvaný, neodbytný přítel) provádí konkretizaci. „Pozvaný“ dostane ten startovací program. U neodbytného přítele nelze vyloučit, že vidí analogie vztahu a sám se o to popere. V případě Ježíšova kříže („Tak Bůh miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna….“) dalo by se říct „Božími ústy“: „Ano Synu, jdi na to, aby mohl být svět zachráněn a spasen“. Tohle je důležité také zahrnout do toho vztahu vůči Bohu. U té lásky je také důležitý pohled na ten objekt, který je lásky hoden. U dítěte je to pohled na matku. Tam to naskočí samo. V případě Boha je nutné dotvořit ten pohled, aby excitoval, aby Bůh byl excitující objekt. Láska k Bohu musí z něčeho vyrůstat. Láska k Bohu je podobná lásce mezi lidmi. Láska dvou partnerů bývá dominující představou. Ale je zde láska mateřská, manželů, rodiče k dětem, dětí k rodičům, sourozenců, mezi kamarády v konkrétní partě, ale i k národu, u zvířat sounáležitost s tlupou ap. To už jsou jiné zdroje než sexuální. Slovo lásku známe z písniček, her, ale to je láska milenecká, která ne vždy vytrvá do manželství. Mnohokrát slyšíme „milovali se“ a byl tím myšlen sexuální akt. Je nutné dát pozor na rozdíl mezi láskou a sexem (sexuální uspokojením). V případě lásky Také je nutné také rozlišit mezi: touhou po poznání kvalitního partnera, touhou po navázáni kontaktu, radostí z kontaktu, radostí z darů. Podmínkou lásky je kontakt. Láska mezi lidmi vzniká při kontaktu s objektem lásky, např. mezi matkou a dítětem, mezi zamilovanými). V případě potenciálního partnera, by mělo předcházet vyhodnocení a pak teprve "povolit start budování lásky". Chyba je, když volba partnera je ukvapená, nebo dokonce je navázán intimní kontakt bez kontroly kvality partnera. Mnoho manželství je takto uzavíráno a pak dle toho vypadá kvalita manželství. Láska se má rozvíjet po celý život, i v dobré rodině. Nejen láska, ale i další s tím související parametry. Už zde na zemi určité typy lidí mohou dosáhnout slibu: „Budu s ním večeřet". V dějinách Církve se napřed zjevuje Ježíš, pak Maria. Napřed dospělým, pak jen dětem a ty vyřizují vzkazy. Dochází tedy k poklesu úrovně kontaktu. Při dosažení kontaktu a kompatibility s Bohem je ale nutné zvládnout a vydržet úspěch, aby člověk nezačal „kopat“ („miláček ztloustnul a začal kopat“). Nelze zaměňovat lásku s charitativní činností. Charitativní činnost je v nejlepším případě motivována soucitem. Může být ale také motivována diktátem s tím, že je to povinnost (je zde kolektiv potřebných a člověk úkol splnil tím, že jim pomohl. V kolektivu dětí Božích jsou ale zcela jiné vztahy. Je tam radost z kontaktu, ze spolupráce. Proto je naprosto nutné oddělit od sebe charitu a kontakt. Charita pomáhá potřebnému, ale není zde nutnost přátelského setkání, důvěrnost. Charita a soucit pomáhají druhému v nouzi.
Sociální vztahy (sex, nebo rodinné vztahy apod.), které jsou vrozené, mohou mít charakter takového induktoru (souvisí to s problematikou motivace) zavádění lásky. Pak následuje budování nových parametrů a přetvoření vztahů, přebudování osobnosti. U sociálních vztahů jsou určité efekty, parametry jednání, parametry vztahů, které jsou modelem pro ten vztah vůči Bohu. To znamená: „Jednej s Bohem, aby si s ním měl takový vztah, jako máš např. s manželkou, nebo vůči svému kamarádovi. Je to modelující induktor. Láska je komplex vztahů k Bohu a nebešťanům a jak již bylo uvedeno, trenažérem je vztah k lidem. Láska neubližuje. Je zdrojem k vyhodnocení jednání, je kriteriem k vytvoření konkrétních životních norem, které jsou nutné k soužití. Dle různého stupně vývoje jsou ale životní normy různé. Proto musí být 'šité na míru'. Žije-li člověk v prostředí bez lásky, nemůže obstát, pokud sám lásku hledá. V tom případě je nutné, aby se oddělil, „utečte“, „budiž ti jako pohan a publikán“. Někdy je nutná adaptace na skutečnost, jako např. adaptace vztahu slabšího jedince vůči silnějšímu (pudové vybavení ve smečkách vede k nalezení silnějšího, vůdce stáda a jemu se ostatní podřídí a je smír). Jindy, je nutné změnit skutečnost – místo a dojde k migraci. Pro dítě musí být přirozené poslechnout rodiče. Rodiče mají často nedobrý typ interakce, strhávají tím děti a pak vzniká dětská neposlušnost, puberta. Lásku lze rozvíjet nebo „zadržet“. Vhodným postupem výchovy je možné lásku rozvíjet a z hlediska rozvoje osobnosti je to nutné.
Abychom lépe porozuměli problematice lásky, uvažme ještě text Lk 7,47: „Hříšnice milovala mnoho, proto se jí odpustí mnoho hříchů“. Proč ne všechny? Pokusme se o analýzu. Problém je nutné rozdělit do několika bodů:
1. Je zde ve hře např. vztah vůči milenci, který ji vedl k ochotě odpouštět. K tomu jí vedla láska, byť hříšná. Byly mezi nimi spory, ale chtěla si udržet vztah, proto o sporných otázkách přemýšlela. Uviděla takto svoje chyby, uznala je. Milovala ho, chtěla udržet vztah. Láska byla silnější než výhrady, uznala svoje chyby a proto milenci odpustila. Na soudu bude jí ukázána "kniha hříchů", ale bude jí nabídnuto odpuštění. Nelze vyloučit, že ji bude ukázána "kniha správného chování" a nový „psychický program“ a pak jí bude řečeno: „Vyber si“. Navíc také milenec se dopustil chyb a ty mu ona odpustila. Měla tedy psychický program "odpustím". Měla také psychický program "požádej o odpuštění". Už to, že odpouštěla, jí ulehčí soud tím, že byla ochotna připustit nabídku odpuštění. To, že ona po své chybě dovede říct milenci „odpusť“, ji usnadní říci Bohu „odpusť“.
2. Tím, že byla hříšníci, byla vyloučena ze "společnosti dobrých" a nemohla u ní naskakovat "pýcha". Proto snáze odpouštěla milenci a proto nebylo v ní farizejské myšlení. Když slyšela Ježíšovo kázání, že každý je hříšný a že Bůh je každému ochoten odpustit, tak to kázání ji umožnilo mít o Ježíšovu nauku zájem. Měla touhu po kontaktu s Ježíšem (viz. Marie a Marta). Při hovorech o chybách věděla, že je má a necítila se uražena. Navíc jako hříšnice nebyla ovlivněna mentalitou farizeů, neměla pseudozbožnost, neměla pseudodobré skutky a mohla rozumět Ježíšovy nauce. Vědomí „jsem hříšná“ ji ulehčilo odpouštění milenci, žádat od něj odpuštění, odpouštět, ale i jít za Ježíšem.
3. „Bude jí odpuštěno mnoho…“. Proč ne všechno? Měla také defekty v psychickém programu (v myšlení). Proto se stala hříšníci. Ale nevěděla o nich. Proto nemohla Ježíšovi rozumět ve všem.
Shrnutí
1. Láska není speciální dar. Proč by tedy byl ten příkaz „milujte se!“? Jasná je situace u sexu. Heterosexuál nebo homosexuál mají svoje vybavení. Jedna věc je, proč se někdo homosexuálem zrodí (viz. Ř 1). Je to vybavení v principu ekvivalentní, jako hetero-sexualita. Jiná je otázka příkazů: „nezcizoložíš“ a „milujte se“ (ať v manželství, nebo mezi bratry). Sex v manželství je přirozený dar, jako vybavení člověka. Je ale možné si najít jinou zábavu, nebo koníčka a na sex nebude čas. Je možné sex utlumit. Lásku lze probudit (podobně jako "bobři", kteří v důsledku změny koryta řeky byli přinuceni postavit novou hráz), nebo neprobudit (jako např. u ptáka kiwi, který létat „nepotřebuje“). Láska má komponenty sex, vztah, adaptabilita.
2. Milujte pomocí sarxu. „Milovala mnoho, proto se jí odpouští… atd.“: „Učte se milovat..“, učte se lásku sarxu rozvinout, nalézt stimuly excitace a fixovat je, aktivovat, nalézt překážky a odstranit je. Lze učit druhé odstraňovat bariéry. I zde platí to, že druhému nelze lásku vysvětlit, ale že mu je možné ukázat jeho bariéry a dodat chuť, aby se o to pokusil. Pak může vydat svědectví o možnosti probuzení schopností.
3. „Milujte ve spolupráci (koexistenci) s Ježíšem“. Modelově to znamená: „Nebudu počítat sám, spočtu to kalkulačkou“. Otec v Ježíši Kristu hovoří, dělá skutky, Ježíš je v Eucharistii (viz. Jn 14,8-12 a Jn 6) a také Ježíš může hovořit v nás, konat skutky (viz. Jn 15): Proto „proste o doklad Ježíšovy katecheze, proste o lásku, rozvíjejte ji stejně, jako lásku ze sarxu“.
4. Pozor na iluze o lásce. Příkladem může být citát z přednášky A. M. Nowotny: „...Ze všech lidských a božských zážitků, láska jediná nevyčerpává sama sebe. Ve starodávných písmech moudrosti se praví, že vesmír je udržován pohromadě jen silou lásky“. Toto je iluze, která snadno člověka mate. Zde jde o nekvalitní představu lásky, jako takové. To je v náboženstvích „indických“. Jiná iluze je běžná u nás katolíků (nebo u křesťanů vůbec), kde je iluze nejen v představě lásky, ale i spolupráce člověka s Bohem (viz. „v Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvýš miluji…“).
5. „Miluj Boha celou myslí, srdcem, ze vší síly……, Miluj Boha nade všechno…“. Nejde o úkony vynucené, ale o nastavení parametrů osobnosti. Člověk musí být „fanda“ a ne „fintílek, aby se snesl s Bohem a kolektivem kolem něj“. Tady nestačí nutit se. Láska není odmítnutí jiných věcí např. to, že se nenajím v pátek masa (viz. Ezdrášova reforma. Židé najdou knihu a zjistí, že jsou v náboženství „vedle“. Chtějí udělat půst a prorokyně říká: „Žádný půst, ale hostinu“). Záleží tedy na motivaci. Když zjistím chybu a Bůh mi odpouští, tak já to musím naopak oslavit a ne se postit. Když hledám chybu, tak bych na to měl hodit veškerou energii a řešit ten problém.
6. Láska má být jednak motivací i odměnou. Umožní koexistenci externí a interní. Tím pádem styk s Bohem musí být pro člověka zdrojem radosti. Skutky a zásluhy lze chápat jako „vstupenku“ do nebe, ale pak je ještě otázkou vydržet bezkonfliktně v nebi. Proto je nutné dosáhnout určitých parametrů osobnosti.
7. Milovat ze srdce znamená mít příslušné stereotypy. Ty během pozemského života vedou k lásce a po smrti budou zdrojem radosti ze setkání.
8. Milovat „Ze vší mysli...“ znamená mít jasno, plné přesvědčení a ne mít povahu „ano i ne, tak i onak“.
9. Milovat „ze vší síly…“ znamená mít dostatečnou, suverénní motivaci. Asi není nutná výlučná motivace, ale dominující, suverénní.
10. Milovat Boha, to je přikázání finální, tj. přikázaný cíl a ne okamžitá akce. Je to příkaz finální, ale i příkaz akce tomu, kdo už příslušné vybavení má. Lze poručit dětem ve škole, aby vstaly, nelze jim poručit, aby uměly. Ale lze poručit, aby se učily. Dítě ovšem může sedět nad sešitem, knížkou a přemýšlet, myslet nad kdoví čím. Toto nelze rozeznat při pohledu zvenčí.
11. Obecně vztah může být: a) dán jako hotový, jako např. migrační pud ptáků, b) dán jako edifikační program, jako např. supí mládě se učí rozbíjet vejce, c) dán jako tensogram, který může být rozvíjen zvenčí, nebo pomocí trenažéru, jako např. u cvičeného psa, d) dán počáteční startovací tensogram, který může být rozvíjen (edifikován) zevnitř.
12. Pro edifikaci vztahu k Bohu je nutná odpovídající motivace. Edifikace může být: a) přímá, člověk má zájem o vztah k Bohu, b) nepřímá, jako nepřímý produkt vztahu vůči bližnímu, ale také „aby vaše radost byla úplná“.
13. Ve vztahu k Bohu je správné zaangažovat profánní věci (např. prvotiny). Je také správné to, když člověk myslí na věci svého zájmu, koníčka a dává to do souvislosti s Bohem - dárcem.
14. Pro rozvoj vztahu k Bohu, je nutné vytvářet podmínky, aby Bůh mohl člověka navádět a stimulovat.
15. Je nutné dobře rozlišit: a) schopnost, b) mít vztah, c) využít vztah k činnosti, d) budovat vztah.
16. Pozor, v případě "pozvání přátel na hostinu" je nutné odlišit motivaci typu „pozvu je, aby mne oni také pozvali“, „pozvu je, abych měl užitečné styky“, „pozvu je, protože je musíme také pozvat“ atd.
17. I nepřátele je nutné milovat, i ty, kdo odmítají „první kázání“ (Mt 10). Lze ale vynadat, jako např. Ježíš vynadal apoštolům, kteří nedokázali uzdravit kluka (Mk 9,19).
Přikázání lásky nelze a nesmí se vynucovat. Ježíš ho dává na konec Janova evangelia. Nemůžeme to brát amatérsky. Ježíš také říká: „Bude-li mne kdo milovat, zjevím se mu“. Celník a nevěstka, nemilovali Boha, ale když se setkali s Ježíšem, tak ho pochopili. Pochopili tesaře z Nazareta. Proběhl u nich proces poznání Ježíše. Proběhlo u nich také to „kdo miluje mne, miluje i Otce“. Dalo by se to rozšířit i tím směrem: „Kdo podá číši studené vody pro jméno mé…“.