Farizeismus

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

O tom, že problematika farizeismu je závažná věc, svědčí Ježíšovy výroky na adresu farizejů ve formě „běda vám“. Pro pochopení farizeismu uveďme několik textů z evangelia:

Lk 12,1-12 „Varujte se kvasu farizejského, to znamená pokrytectví. Nic není tak zahaleno, aby to nevyšlo najevo a nic není tak skryté, aby to nevyšlo ve známost“. Co všechno může být pokrytectví? Když se člověk k něčemu bojí, stydí přiznat, už je to svým způsobem pokrytectví. Oč jde? Tady nejde o to, že by člověku hrozilo velké nebezpečí, ale nebezpečí, které mu pouze hrozí z toho „co si lidé o něm pomyslí“? „Vyžírají domy vdov pod záminkou modlení… překroucení nadřazenosti přísah na chrám, oltář … dáváte desátky z máty, kopru a kmínu a opouštíte, co je důležité ´soud, milosrdenství a věrnost … čistíte číše a konvice zvenčí a uvnitř jsou plné loupeže a nestřídmosti…“. Ty desátky z máty, kopru, kmínu byly dobrovolné, ale oni si přidávali a tím se utvrzovali sami ve své zbožnosti. Ale Mojžíšův zákon sledoval  v první řadě postoje člověka vůči Bohu, vůči bližnímu (spravedlnost, milosrdenství, věrnost). To ale oni opustili. Když se člověk dělá zbožnější než je (zvlášť nebezpečné je to pro zákoníky, kněze,....) pak to může být pokrytectví. Oni tehdy opomenuli to, aby se zamysleli nad tím, jaký je jejich postoj vůči Bohu. Mnoho lidí má nedořešené obrovské části evangelia, zanedbané vědomosti a přitom pěkně nahlas říkají „věřím, věřím“, bez toho, aby si ty své nedostatky připustili. No a tady to může být ta psychická slepota. 

Mt 10,28 „…nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo...“ nabývá různých forem, od různých výhod až skutečně po ohrožení života. Je třeba se bát Satana a té jeho vychytralosti, světa a lákadel, které používá na to, aby nás strhnul („to všechno ti dám, jestli se mi pokloníš“).  

Mt 12,10-13 Farizeové a zákoníci Ježíše obviňují z porušení Mojžíšova zákona tím, že uzdravuje nemocné v sobotu. Ježíš na to reagoval tak, že přišel do synagogy a tam uviděl nemocného, tak řekl (transformováno do dnešní mluvy): „Pojď sem, ty, člověk s uschlou rukou, zvedni tu ruku! Tak pane představený synagogy, já se vás ptám, a pokud jsou tady páni farizeové, také je, smím ho uzdravit  nebo ne?“ Oni samozřejmě mlčeli. „Pozor, pánové, je sobota. Mlčeli.“ Tak jim Ježíš (jak všechno nasvědčuje a je to velmi pravděpodobné) cituje jejich kázání o tom, jak světí sobotu, že i dobytče musí mít sobotní pohodu, že je povinností hospodáře donést krmení a napojit i v sobotu to dobytče, je povinností hospodáře i v sobotu to dobytče vytáhnout z jámy a nenechat ho tam do příštího dne. Čili je povinností tomu dobytčeti udělat příjemnou sobotu. A tak Ježíš dodává: „Mně je povinností udělat příjemnou sobotu i tomuto člověku“. Oni tím byli poraženi. Ovšem, samozřejmě, že nemohli dál šířit ty pomluvy na Ježíše. A jejich reakce na tento případ byla, že se pak radili s Herodovi, jak by Ježíše zahubili (Mt 12,14, Mk 3,6).

Mt 15,2-20: „Proč přestupují tvoji učedníci ustanovení starších? Vždyť si před jídlem neomývají ruce! Ježíš jim odpověděl:´Proč vy přestupujete přikázání Boží pro svá ustanovení?´ Vždyť Bůh řekl: ´Cti otce i matku svou a kdo zlořečí otci, nebo matce, ať je potrestán smrtí´. Vy však učíte: ´To, čím bych ti měl pomoci je obětní dar´, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. Pokrytci, dobře prorokoval o vás prorok Izajáš: ´Tento lid mne ctí ústy, ale srdcem je daleko ode mne. Darmo mne ctí, když učí učení přikázání lidských.´“

Mt 16,6: „Varujte se kvasu farizejského a saducejského…“. Farizeové udělali doktrínu, která je jiná, než Mojžíšův Zákon. Proto Ježíš varuje před kvasem farizejů (Mt 23,13-15). Prvotní církev nehlídala škodlivost farizejského myšlení, které odcizuje lidi od Boha pod záminkou zbožnosti. „Neznala“ spokojenost člověka se sebou, která může být velkou chybou. Člověk až po velké chybě pochopí, že říkal "vidíme".

Mt 21,23-27 „…Jakou mocí to děláš, kdo ti dal tu moc?” Ježíš jim odpověděl: „Já vám také položím otázku a jestliže ji zodpovíte, i já vám povím, jakou mocí to činím.  Odkud byl křest Janův? Z nebe, nebo od lidí? Oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li z nebe´, namítne nám: Proč jste mu tedy neuvěřili?´ Řekneme-li ´z lidí´, máme obavy ze zástupu, vždyť všechny mají Jana za proroka.” Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme“. Toto je jasné pokrytectví. 

Mt 22,15-21: „Farizeové odešli od Ježíše a radili se, jak by Ježíšovi nějakým slovem nastražili léčku. Poslali k němu své učedníky zároveň s Herodovci, aby mu řekli: ´Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, že učíš cestě k Bohu podle pravdy, nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy, co myslíš, je dovoleno platit daň císaři?´. Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: ´Co mne pokoušíte, pokrytci? ……´. Tu jim (Ježíš) řekl: ´Dejte císaři, co je císařovo a co je Boží, Bohu´“. Toto je také jasné pokrytectví. Vidíme, že farizeové udělali proti Ježíšovi tažení, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu a napadá jejich zbožnost. Svolali poradu s Herodovi. Heroda nenáviděli, herodovce taky, ale ještě víc nenáviděli Ježíše a proto se ti ultrazbožní spojují právě s těmi nepřáteli, jak na Ježíše vyzrát. Výsledek porady je výše zmíněný dotaz. Ježíšovi „mazali med kolem pusy“, jako jedinému, který je schopen ten problém vyřešit. Cílem ovšem bylo, ať Ježíš řekne, co řekne, aby na to doplatil. Když řekne ´neplatit´, jsou tam Herodovci, kteří řeknou: „Kamaráde, to jsou buřičské řeči, pěkně půjdeš s námi …“. Když řekne ´platit´, byli připraveni jiní, kteří by křičeli, že je to kolaborant apod. Ježíš to ovšem prohlédl a říká: „Dejte císaři, co je císařovo a co je Boží Bohu“. Tohle je únikový manévr. Ježíš jim tady „vyklouznul“, jenže jak víme, oponenti pak přišli s jiným podobným chytákem, zda mají kamenovat cizoložnici.   

Mt 23,1-7: „Na stolici Mojžíšově se posadili zákoníci a farizeové. Co vám řeknou čiňte, ale podle jejich skutků se neřiďte, neboť oni mluví, ale nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich  nechtějí dotknout ani prstem“, čili „abyste se vy transformovali do své iluze o dobré osobě“. Ve hře může být např. ztráta nějakých výhod, za které si mne někdo kupuje. Člověk si vlastně hraje na schovávanou, kličkuje. Přitom na něho platí: „Nejsi studený, ani horký, protože jsi vlažný, vyplivnu tě z úst…“ (Zj 3,16) a na soudu: „Ze svých slov budeš souzen a ze svých slov budeš odsouzen“ (Mt 12,37). „Všechny své skutky dělají tak, aby je lidé viděli…. Milují přední místa na večeřích a shromážděních… Líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim ´mistře´“.

Mt 23,13-15: „Běda vám zákoníci, farizeové, pokrytci. Zavíráte království nebeské před lidmi, sami tam nevcházíte a zabraňujete těm, kteří by chtěli“. Běda vám zákoníci, farizeové, pokrytci, že vyžíráte domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Proto vás stihne těžší soud. Běda vám zákoníci, farizeové, pokrytci, že obcházíte moře a zemi, abyste získali jednoho novověrce a když jej získáte, učiníte jej syna zatracení….“. Z těchto výroků vidíme, jak zrůdné může být farizejské myšlení.

Mt 23,29-36: „Stavíte pomníky prorokům a vaši předkové je zabíjeli…“ Proč byli proroci zabiti? No proto, že hlásali něco, co se lidem nelíbilo. Proroci zpravidla lidi kritizovali a vyzývali je k obrácení. Tyto lidi, kteří zabili proroky zpravidla stihl nějaký trest. Později se však jejich potomci přesvědčili, že proroci měli pravdu. U těch potomků pak nastoupilo jejich vlastní řešení, ale ne takové řešení, jaké si přeje Bůh (udělat Metanoia). Chtěli se ukázat sami před sebou, že jsou dobří a že dokáží sami odčinit ty křivdy. A stala se přitom obrovská chyba, že totiž nešli za Bohem, aby se ptali, co mají dělat (že mají udělat Metanoia). Odmítnutí  Boha při řešení problémů a trampot znamená, že člověk jedná jako Jidáš. Proto je za to „běda“. 

Ježíš zákoníkům a farizeům říká „běda“, což je to nejhorší odsouzení. „Běda“ neříká zlodějům, nevěstkám a celníkům, kteří byli pokládáni za spodinu společnosti. Takový hříšník v době Ježíšově, ten si byl vědom, že je hříšník, že se s tím Bohem rozešel . Celník Matouš, nebo Magdalena, dříve než začal Ježíš působit, příchod Mesiáše pokládali za povídačky. Když se však najednou objeví Ježíš, v Matoušovi a Magdaleně to, jak se tak říká, „hrklo“. „Už je to tady, prorok, Ježíš z Nazareta. Možná, že je to Mesiáš!“ Zřejmě se k nim dostalo, zřejmě uslyšeli, jak Ježíš káže: „Každý člověk je hříšník, ale Bůh je ochoten každému odpustit.“  Pro Matouše a Magdalenu to byla fantastická zpráva, kdežto pro farizeje a zákoníky kázání o té jejich pokřivené zbožnosti přivádělo až k zuřivosti. Oni jsou psychicky slepí, oni si to neuvědomují. Můžeme říct, že zákoníci a farizeové se opravdu těšili na toho Mesiáše. A najednou jim Ježíš říká, jak jsou na tom špatně (hůř než Matouš a Magdalena). Pravděpodobně si uraženě říkají: „Ten se ale do nás pouští. A za co? Za to, že dáváme desátky navíc, že se hodně modlíme, že děláme, co můžeme? A pak, že jsme všichni hříšníci a že nevěstky a celníci nás předejdou.....? . Pak nám říká, že jsme jako obílené hroby....... .  To je pěkný pomatenec.  To říká nám, kteří se tak těšíme na Mesiáše.“ Jak je tohle možné? Dále jim Ježíš vytýká, že stavějí náhrobky prorokům, které jejich otcové pozabíjeli a přitom si říkají, že oni by v době otců proroky nezabíjeli (např. „Já bych takhle nejednal, kdybych žil v době  Eliášově“). Tohle je běžný způsob myšlení pokrytců a psychických slepců. Problém je v tom, že ten člověk se tím utvrzuje, že je dobrým věřícím. Neřeknou si, že až přijde Mesiáš, že by mohli dělat to, co jejich předkové. Ale naopak, dávali si různá předsevzetí, sliby. Nekvalitní zbožnost vede k takovému k povrchnímu nadšenectví. Protože Ježíš chce přinutit židy k přemýšlení, říká: „Tím svědčíte sami proti sobě, že jste potomky těch, kdo proroky vraždili.“ Protože byli normálním způsobem neoslovitelní. Lze to parafrázovat jako: „Tím, že říkáte, že byste to neudělali, vy se ujišťujete ve svém přesvědčení a nepočítáte s tou možností, že až přijde Mesiáš, že byste mohli udělat stejnou chybu, jako vaši předkové.“ Právě přemýšlením se začíná člověk otevírat a začíná být oslovitelným. A toho chce Ježíš dosáhnout. Přinejmenším se tato věta uplatnila, až byl Ježíš odsouzen, což mohlo s některými židy otřást. Podobně pak také o Letnicích, když vystoupil Petr a řekl: „Vy jste zabili spravedlivého....“ a posluchači si na to mohli vzpomenout, jak jim to Ježíš vytýkal. Zamyslíme-li se nad tím, zjistíme, že v případě farizeismu jde o chyby v oblasti zbožnosti, což může být poučné i pro nás.

          Příčiny farizejských hříchů jsou pokrytectví, slepota, neotřesielný pocit: „Já jsem dobrý“. Pokrytectví není hřích, ale psychická deformace. Problematika farizeismu je tedy zcela něco jiného, než problematika hříchu. Farizeismus je nekvalitní jednání, nekvalitní pochopení věci. Podobně, když je člověk slepý, nemá hřích. Ale když je postavený před problém, že je slepý, pak se špatnou „výhybkou“ může dojít až ke hříchu proti Duchu Svatému. Člověk s farizejským myšlením nemá pořádný obraz o věci a pokud se k tomu ještě přidá pocit „já to znám atd.“, tak je naprosto neprůstřelný. Takový člověk si pak nechce přiznat, že je vedle a nechce to opravit. Proto také v tomto případě platí: „Běda vám slepci…“ (Mt 23,16-22).  

Když před chybami zavírám oči, vzniká psychická slepota. A řešení se nabídne, až dojde k maléru. Ježíše chtěli usvědčit, zlikvidovat apod. a on vždy spory vyhrával. Oni si to nechtěli přiznat. Nikodémovi a Josefovi z Arimatie otevřel oči až ten teatrální soud, když velerada v čele s veleknězem Kaifášem odsoudila Ježíše. Dříve, než se člověk začne zabývat problematikou psychické slepoty, která byla i u apoštolů, měl by se zabývat svým „viděním“ a pochopit slepce. Je dobré si ukázat podobnost mezi slepotou optickou a slepotou psychickou. Další důležitá věc je, aby si člověk udělal jasno v tom „vidění“, aby se naučil dobře dívat a pozorovat sebe. Teprve pak objeví tu svoji psychickou slepotu. Podobně, slepý od narození neví o tom, že je slepý. My se musíme naučit hledat chyby, které se svým deformovaným “díváním” děláme. Člověk pak musí vůči Ježíšovi postupovat tak, že si řekne: „Mám ty a ty chyby, prosím o pomoc“. Není to otázka milosti, ale otázka zacházení se svým mozkem. To, že mi neteče voda, není otázka milosti, ale že mám zavřený kohout. Je nutno počítat s problematikou nejenom dorozumění, ale také pochopení věcí. Je to dáno tím, že člověk má jednak nesprávné představy a také pořádně nedovede formulovat ty dobré a špatné představy. Nedovede to rozlišit. Používá často prázdné slova, fráze a vůbec si toho není vědom. Člověk si musí udělat soupis a cvičák na tyto věci, kde je bude trénovat. To patří do Metanoia. Tu psychickou slepotu je nutno najít a pochopit. Otázka slepoty souvisí s chápáním a nápravou. To člověk musí na sobě uvidět. Církev tohle nehlídá, tím pádem nezasahuje a také má výrazně deformovanou nauku. Proč to je? Protože Bůh nechává svobodu lidem. Kdyby člověk mluvil s Bohem, tak by mu Bůh řekl: „To je kompetence lidí“. Co z toho plyne? To, že musí o tom přemýšlet sám. O evangeliu musí člověk umět přemýšlet. Ten, kdo přímo poslouchal Ježíšovou nauku, ten musel pořádně přemýšlet, jinak mu nerozuměl.

            Farizeismus je velké nebezpečí pro člověka a může ho dovést až k zavržení. Pro nás je důležité, že na nás číhá tzv. kryptofarizeizmus, tj. farizejský přístup ke křesťanství. Je to např. křesťanství bez lásky a přitom zde je touha po Bohu. Velký pozor si musíme dát na zvyky tradice (často deformované), které díky své psychické slepotě dáváme na stejnou úroveň, jako evangelijní výklad. K tomu se řadí psychická slepota při interpretaci textů evangelia.

Farizejská povaha

„Děláte, aby vás lidé viděli…“, „Jak můžete vy, kteří hledáte slávu od lidí a ne slávu od Boha, mne můžete uvěřit?“, „Když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí ve školách a na ulicích, aby chváleni byli od lidí. Amen pravím vám: Už mají odplatu svou (Mt 6,2)“. Dělat něco, aby mne lidé viděli, tak to je nejhrubší poklesek. Nicméně mohu se něco snažit dělat s nějakým motivem (např. modlit se, budu upřímně se chtít P. Bohu se přiblížit), pořád to ještě nemusí být to optimum. Proč? V Mt 10 Ježíš říká: „Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého a kdo vám podá číše studené vody, protože jste mými učedníci, neztratí svoji odměnu“. Čili podle toho, jak já toho druhého chápu, podle toho je moje odměna. Čím lépe ho chápu, tím je to lepší. Čím mám lepší náhled na koncepci toho druhého, tím má větší cenu ten můj skutek. Z toho „kdo vám podá číše studené vody, protože jste mými učedníci, neztratí svoji odměnu“ je vidět to, že člověk vlastně takovým tím správným chápáním apoštolů (nebo křesťanů), jakožto Ježíšových bratrů, je vždy záslužný skutek a neztratí svoji odměnu. Možná, že to znamená, že vždy bude spasený, ale je to otázka. Může to také znamenat, že vždy to bude odměněno a nemusí to být ale po smrti. Představme si člověka, který jde do kostela ne proto, že by ho to táhlo, ale proto, že má z Boha strach, strach z pekla. Jaká bude jeho odměna? Mohli bychom říct, že kdo přijímá tyrana, dostane odplatu tyrana. V tomto případě ale Bůh je pro toho člověka tyran. Jaká bude odplata tyrana. Když tyrana neposlechne, tak je trestán. Když tyrana poslechneš, nechá tě být, nic nedostaneš. Když budu věc dělat ze strachu, tak kde bude záslužnost? Skutečný tyran neodměňuje každého, ale pouze ty, které sám potřebuje. Ne ty, které nepotřebuje. Tyran dává otrokovi najíst proto, aby mu otrok neumřel. Ten člověk s tou jednou hřivnou, tak ten tu hřivnu zakopal a pak ji odevzdal. On ale netěžil. Člověk, který jde se strachem do kostela vlastně hřivny zakopává. Kdyby ten člověk ze strachu těžil, tak by to bylo něco jiného. Jinak řečeno, kdyby ten člověk ze strachu přemýšlel o motivaci, došel by ke správné motivaci. Tím se ale dostáváme k pomocné motivaci a k motivaci hlavní. Hlavní motivace je láska k Bohu. Pomocná motivace je např. „vejdeš-li do země…, chceš-li dlouho být živ…, zachovávej ….“. Starý Zákon obsahuje pomocnou motivaci a také pomocná přikázání tj. pomocné instrukce (nepokradeš atd.). Židé se chtěli udržet v Palestině a tak uvažovali o tom, jak ty Boží požadavky splnit. A tak se jim mohly začít objevovat nové pohledy. Mojžíšovy knihy vůbec nemluví o posmrtném životě, ale o tom „chceš-li vejít do země, kterou jsem ti slíbil“. Ten člověk se bude snažit splnit ty Boží požadavky, zjistí, že se mu někdy nechce to a to, že má na bližního vztek, že se mu nechce odpustit atd. a tak v sobě najde faktory, které ho blokují ve vztahu vůči bližnímu  a také zjistí, že tytéž faktory blokují jeho vztah vůči Bohu. Vztah vůči Bohu a vztah vůči bližnímu mají společné zábrany (alespoň některé). Možná, že jsou tam společné i určité principy. Tímto způsobem člověk zjistí, že v těchto a těchto věcech dělá chybu ve vztahu vůči Bohu. Když dělám chybu vůči bližnímu, tak stejnou chybu musím předpokládat i vůči Bohu. A už si člověk může zbystřit pozornost. Čili může být zde motivace přechodná, pomocná asi tak, jako je u auta startér. Po nějakou dobu beru motivaci jinou a až mne chytne vlastní proces, pak už tu pomocnou motivaci vypnu. Když půjdu do kostela ze strachu před Bohem, tak snadno mám nulovou zásluhu z toho kostela. Další věc je, co v tom kostele budu dělat.  Když jdu ze strachu do kostela a přitom uslyším dobré kázání, že bych měl přemýšlet o Bohu a přitom (ze strachu) přemýšlím o tom, jaký je Bůh, pak zjistím, že nemám lásku vůči Bohu, pak ze strachu před Bohem, před „výpraskem“ se o lásku začnu zajímat a pečovat a pak všechno může být v pořádku. Kdežto, když půjdu do kostela a tam uslyším, že jsem povinnosti splnil, ztrácím strach. Pak začnu chodit do kostela, abych už neměl strach. Tím začnu ztrácet záslužnost. Když půjdu do kostela, abych se tam nenudil a navíc mi tam poskytnou, hudbu, zpěvy, tanec, zvonkohra ministrantů…. Často kluci začnou ministrovat kvůli zvonečkům, ne kvůli lidem. Tudíž vzali svoji odplatu. Tahle věc je zajímavá. Když si člověk vytýčí jako motiv jít do kostela a ví, proč tam jde a baví ho to, tak je to záslužné. Když se ale nebude dobře cítit a vynechá, tak je omluvený. Kdežto člověk, který jde do kostela proto, protože je to povinnost, tak ten se bude vymlouvat u daleko menších věcí, protože se mu do kostela nechce. Když se přinutí jít do kostela, tak zase naskočí vadná motivace („já jsem dobrý, já to dávám P. Bohu“), nebo bude narůstat odpor vůči Bohu. Čili ten příkaz „miluj Boha….“ je velice důležitý. Existují podmínky povinné účasti na mši svaté (zdraví, vzdálenost, ošetřování nemocného, počasí). Když je to např. 20 km do kostela, tak je jasné, že jsem omluvený. Když je to 1 km, ale jsem nemocen, tak jsem omluven.  Ale co když je vzdálenost 3 km a mám mírně zvýšenou teplotu a není průtrž mračen, ale malý déšť, tak v takovém případě je velice těžké stanovit, zda-li mám jít do kostela nebo ne na základě těch pravidel. Z toho by vznikla pěkně složitá tabulka. Řekl bych, že je to neřešitelné, abychom postihli každý důvod, proč nejít do kostela. Když mne ale mše svatá bude bavit, tak nemusím mít takhle složitý aparát. A když si řeknu, že dnes zůstanu doma, tak to rozhodně je z důvodu omluvitelného.