Jidáš

Pokusme se udělat analýzu Jidášovi osobnosti, která by mohla být pro nás velice poučná. Jidáš má o sobě představu, že je dobrý. Když udělá hloupost, stydí se za to, ale stále má tu představu a pak k tomu ještě: „Co si lidé o mne pomyslí“. Kradl ze společné pokladny a už tam kličkoval a namlouval si. Nakonec Ježíše zradil a šel se oběsit. Na druhé straně sv. Petr Ježíše zapřel, ale pak si uznává: „Já jsem ale hlupák“ a rozpláče se a neodchází od Ježíše. A Ježíš mu nic nevyčítá. Poznání chyby u Petra ho vede k těsnějšímu kontaktu s Bohem, s Ježíšem. Porovnejme si to: Petr zapřel Ježíše a Jidáš ho zradil. Je otázka, co je horší. Připusťme ale, že jsou to hříchy souměřitelné. Petr, když si hřích uvědomil, rozplakal se a řekl si: „Radši půjdu pryč, abych to dále nekazil. Já Ježíše zapřel a stačilo se předtím zeptat, co mám dělat, abych tě nezapřel a on by mi např. řekl: ´Nechoď k ohni´“. A po ukřižování a zmrtvýchvstání šel za Ježíšem. Na druhé straně Jidáš ví, jaký je zvrhlý, stydí se za sebe a za to, co si lidé o něm pomyslí a stůj co stůj to chce sám napravit. Jde vracet peníze, a dokonce počítá s tím, že ho možná odsoudí také jako nepohodlného. On sám chce sobě udělat satisfakci. To je naprosto jiný typ lítosti, který Bůh odmítl a odmítá.   

Na začátku byl Jidáš dobrý a šel za Ježíšem. Měl však dořešit určité věci, a proto dostal na starosti společnou pokladnu. Když udělal chybu, např. kradl z pokladny, nešel s tím za Ježíšem, aby mu pomohl problém vyřešit. Buď se styděl („co si lidé o mne pomyslí“) a pak samozřejmě muselo přijít to: „Já si to vyřeším sám, já to vícekrát neudělám“. To kradení nemuselo být úplně markantní. To mohlo být např. i to, že si dal „v hospodě“ něco navíc. Ještě je ve hře to, že Jidáš si byl, možná nebyl, vědom toho, co si lidé, a tedy i on, myslí. Spíše ano. Pakliže byl spokojen sám ze sebou, začala mu postupně také vadit hierarchie mezi apoštoly. Víme ze zkušenosti, že to někteří lidé berou jako křivdu, že nepatří mezi ty nejlepší. A tak u něho postupně narůstala vnitřní averze a Ježíš si to zákonitě jako by nevšímal. Kontakt s Bohem přece závisí od osobní iniciativy. Protože s tím nešel za Ježíšem, tím pádem šel „dolu“. Např. Jidáš mohl být mezi učedníkmi, kterým se nepovedl zázrak a dostali za to vynadáno. Vzrůstalo v něm napětí a když ho neřešil, nutně si musel některé věci Ježíšova jednání nesprávně interpretovat. Například: „Jednou říká, že první má být poslední a když se jde na důležitou akci, bere s sebou jenom tři protekční apoštoly“. Je možné, že se Jidášovi přestali dařit zázraky. Když je člověk na šikmé ploše a nejde za Ježíšem, končí to bouračkou.  Při vzrůstající averzi vůči Ježíšovi přechází Jidáš na stranu opozice (velerady). Z toho pak plyne zrada. Při poslední večeři ještě hraje „divadélko“ (viz „jsem to snad já?“). Otázku Ježíšova Mesiášství měl nejméně vyřešenou. Zřejmě sebe hodnotil vysoko. Satan Jidáše ovlivní, Jidáš dodá veleradě informace o Ježíšově pobytu, a tak umožní jeho zatčení. Při zatýkání Ježíš Jidáše naposled varuje: „Svým polibkem zrazuješ Syna člověka“. Má si uvědomit, že jde o Mesiáše. Satan přestane už zasahovat, velerada odsoudí Ježíše a Jidáš vidí svou chybu, zradu (viz „zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev“). Zde však už nestačí: „Příště to už neudělám“, a proto jde na veleradu a vrací peníze. Oni mu ale řekli: „Co je nám do toho, to je tvoje věc“. Jidáš počítal s tím, že Ježíš bude propuštěn, nebo alespoň, že on sám, jako Ježíšův učedník bude odsouzen jako nepohodlný, a tak smyje poskvrnu. Ježíš je odsouzen a Jidáš to řeší po svém. Nicméně to, že zradil Ježíše, by se dříve, nebo později rozneslo. Věděli o tom učedníci, velerada a vojáci, co Ježíše zatýkali. Jidáš se nutně styděl před lidmi. Takový člověk má tu fikci stále před sebou, že si někdo o něm něco špatného myslí. Možná, že Bible nám chce mimo jiné ukázat kontrast Jidáše a Petra, co může být pouze pro nás. Petr po každém maléru šel dál za Ježíšem. Podobně si mohl vybrat i Jidáš. Jít za apoštoly a všechno říct. Jidáš ale ne. U něho převládalo to ´co si o mně lidé pomyslí, já chci vypadat jako dobrý apoštol, a ne jako průserář´. A proto spáchá sebevraždu. Hříchem chce Bůh člověka přitáhnout a vidíme, že místo toho člověk řekne: „Ne, já si to vyřeším sám“. Je to ošemetná situace. Vzniká pak bariéra mezi Bohem a člověkem. Jidáš se sám ´potrestal´; oběsil se. To zachování se po hříchu je daleko důležitějším faktorem než nehřešit. Podobně to bylo v ráji (víme, jak se Adam a Eva zachovali po hříchu). Petr se nepotrestal, ale uvědomil si, že tak řečeno, pokazil rozloučení s Ježíšem. Jsou zde dva způsoby reakce na chybu. Přitom oba aktéři šli špatnou cestou. To se u obou projevilo špatným jednáním. Oba si to uvědomovali a litovali svého jednání. To však samo o sobě nestačí. Rozhodující je jednání po chybě. A to se v obou případech výrazně liší. Jidáš, když uviděl chybné jednání, chtěl napravit chybu jiným jednáním. Jde vracet peníze a čeká a na veleradě mu řekli, že je starý dost a že si to měl rozmyslet. A tak Jidáš na první chybu reaguje chybou druhou, sebevraždou. Petr poprvé zapřel a chtěl jednání napravit. Výsledkem je druhé zapření. Zase chtěl napravit jednání starým způsobem a výsledkem je třetí zapření. Teď Petr začne přemýšlet o svých posledních třech chybách a vidí, že dosud používaný způsob nápravy nestačí. Uvědomuje si, že chyba má hlubší příčinu: „Ježíš přece věděl, že bude zatčen a on tomu nevěřil“. Petr měl jiné představy o Ježíšovi, proto nevěřil, když mu řekl, že ho tři krát zapře. Vadný názor o Ježíšovi byl příčinou odmítnutí jeho varování a také trojího zapření. Po třetím zapření si to Petr uvědomil (viz Janovo evangelium, které doplňují Matouš, Marek a Lukáš). Takže, Jidáš chce napravit svou pošramocenou pověst a nechce řešit problém s Bohem, resp. Ježíšem. On chce jenom tzv. zaplatit účet. Není vyloučeno, že Jidášova lítost může přispívat k utrpení zavržených (např.: „Tak on se se mnou nebavil, já jsem chtěl očistit svou čest"). Jidáš se jde oběsit a přitom vidí, že ten punc pořád má. Ta jeho lítost ho pořád provází a týrá ho.  On vidí po smrti, že tomu puncu Ježíšova zrádce a vraha neutekl. Odmítnutí Boha při řešení problémů a trampot znamená, že člověk jedná jako Jidáš. Proto je za to „běda“. Pozn. Při maléru, po hříchu je potřeba jít vždy za Bohem a ptát se „co je třeba udělat?“, „co nám chce připomenout?“ 

Jidáš byl Ježíšem vybraný a kradl do vlastní kapsy. Ježíš to věděl, ale Jidáš to nedomyslel. Ježíš ho asi vzal mezi apoštoly jako ukázku, věděl, jak to s ním je a dopadne. Jidáš je zřejmě obraz celého lidstva, protože všichni ti, kterým se nabízí křesťanství a kteří s ním špatně hospodaří jsou vlastně Jidášové. On, když viděl, co udělal (že zradil), tak mu bylo toho líto, ale místo toho, aby udělal pokání, tak šel na veleradu vrátit peníze a když se s ním odmítli bavit, nemohl provést sám před sebou satisfakci, spáchal sebevraždu. Kdyby Jidáše velerada potrestala, byla by to poenitentia, ale ne mutatio mentis. Naše zpovědní praxe nařizuje půst, pouť, růženec ap. To je poenitentia, ale ne Metanoia, respektive epistrepse a recept na Metanoia. Pořádně to neznala ani prvotní církev.

Zdá se, že u Jidáše hraje roli i to, že vychází z toho ´děláte, aby vás lidé chválili´ a když ho lidé nechválí, tak je nespokojený. Z toho pak dojde ke svému typu lítosti, aby si získal úctu mezi lidmi. Nelze vyloučit, že tato jeho lítost je spjata s tím, že po hříchu si říká: „To jsem neměl dělat“. Vychází z toho, že je dobrý a že musí opravit své jednání. Jidáš ale vychází z představy, že může jednat správně, když si dá pozor a necítí potřebu opravit stávající povahu, ale chce stávající povaze poručit, dát si příkaz ke správnému jednání. Takže, Jidáš udělal chybu a kdyby na ní správné reagoval, byl by jako Petr. Ten zradil, přesto zůstává apoštolem a má svoje postavení. Takto se mohl zachovat i Jidáš. Častý omyl tedy je snaha odstranit chyby. Odstranění chyb je důležité, ale není to vždy úspěšné. Někdy se to tzv. povede, a přitom to může být omyl a někdy velmi velký (viz právě případ Jidáše). Každý defekt v jednání je produktem chybných procesů. Proto na každý defekt je třeba odpovídat kontrolou psychického programu a pak jeho opravou.

Jidáše tedy zabila vadná lítost. Vadná lítost je horší než hřích sám. Petr i Jidáš se dostali do krize. Chvíle krize jsou velice důležité v životě člověka. Nejde zde pouze o nezdar, nebo chybu, ale jde o víc, o smysl života. Smyslem života není pouze být bez chyb, ale jeho cílem je transformace osobnosti, dosažení nového typu života – Věčný život. Největší nebezpečí číhá na hříšníka tím, že si řekne, že už to nebude dělat, dokonce vyvine zvýšené úsilí tam, kde by mělo dojít k přeprogramování. Nejdříve snaha, ale pak nezdar.

Mnozí lidé pohled na svoje chyby nesnesou. Buď se hroutí, nebo hledají obhajobu a odejdou. Jiný nechce říci, že nesouhlasí, nechce si přiznat slabost, neúspěch, nechce přijmout radu a rekvalifikovat se. Snaží se ze všech sil dosíci úspěchu, polepšení se, tj. odstranění chyby. Jenže přichází nezdar, nemožnost nápravy, krize (je to pro něho soud, že uvidí chybu a může se rozhodnout) a člověk pak v tom uvízne, často dochází ke kompenzační zbožnosti, že začne dávat desátky z máty, kopru a kmínu a stane se farizejem.

Zavírání očí při nezdarech modlitby může vést lidi do situace, podobné situaci Jidášově. Jidáš začal dělat zázraky až po setkání s Ježíšem, ale z dřívějška si ponechal některé skryté prvky falešné zbožnosti. Ježíš na tento fakt všechny upozorňoval. Aby Jidášovi dal možnost prohlédnout a donutil ho hledat řešení, dal mu pokladnu. Ježíš věděl, jak se Jidáš bude vyvíjet, ale byla to jediná možnost, jak ho přivést k nápravě. Problematika lidí, popsaných v Mt 7,21-23 je velmi podobná Jidášovi.

Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane …“, ale kdo činí skutky; čili podle ovoce se poznává. Další Ježíšův výrok je: „Mnozí přijdou a řeknou: ´Co jsme nevymítali zlé duchy … Neznal jsem vás´“ (ale zase jsme u problematiky Jidáše). Tak přicházíme k problematice vyhodnocení posluchače. A hodnotit ho můžeme podle toho, jak se chová navenek. A tak jsme u problému vnějšího efektu a usvědčení.  To hodnocení by mělo být tak dělané, aby byl takový člověk co možná důkladně ocejchován. To hodnocení musí být na základě vnějších věci. Dalo by se říct, že přijdou mnozí posluchači a řeknou: „Což jsem nechodil do kostela?“ atd. Je možnost nastražit tomu člověku určitou věc, jako Jidášovi pokladnu, protože to je povinností dohlížejícího na detekci a vizualizaci. Ten dohlížející by měl stát o dar proroctví, aby věděl, co v člověku je. Ve hře jsou vnější povinnosti („já jsem šel do kostela, já jsem se modlil, já jsem žádné hříchy nedělal“ atd.), které jsou člověku nařízeny, ale dělá je jako Jidáš bez užitku.

Když je zavrženci, který chce být první, dokázáno, že ho předběhli nevěstky a zloději, tak je naštvaný na Boha, který mu to na soudu dokáže. Zavrženec je naštvaný, rozvrácený, a tak pro zavržence je jedinou možnou úlevou utrpení těla, aby si mohl hojit prioritu. A ďábel v tom utrpení nachází prestižní satisfakci. Ďábel nemůže být v nebi, protože nebe není lokalita, ale způsob života. Ukázka rozhovoru dvou vězňů: „Ty jsi tady na dva roky, tak to jsi břídil. Já to mám na patnáct let“. Vidíme, že on si hledá falešnou útěchu. Proč se Kain nechce vrátit mezi lidi? Bůh mu to přece nabízí. Proč se jde Jidáš oběsit? Je to uražená prestiž, kterou saturuje tak, že udělá gesto.

„Pohoršení je nutné, běda tomu, kvůli kterému přichází", ale pohoršení je nutné. Když je pohoršení dané z venku (Ježíš dává Jidášovi pokladnu), je to jednak pro lepší detekci, ale také to snižuje zodpovědnost. Jidáš krade a důležitý je motiv (proč?) a také, jak sebe hodnotí (iz „říkáte vidíme, proto hřích trvá"), jak sebe pozoruje, jak se zachová, když vidí chybu na sobě. Proč to Ježíš udělal? Jidáš by stejně byl proti němu. Takto je zde výzva: „Co chceš, učiň rychle", která snižuje zodpovědnost.

Závěrem můžeme říct, že velkou roli hraje to, jakého typu má člověk lítost. Nestačí hříchy jenom litovat. V běžném životě lze poctivého člověka možné rozeznat hned. Jiná otázka ale je, jak se ten člověk bude vyvíjet, jakou bude mít prognózu. Ježíš si Jidáše rozhodně nebral kvůli tomu, aby ho měl kdo zradit. To ne. Jidáš litoval jednání, ale nebyl ochoten sám na sobě pracovat. U Jidáše nebylo Metanoia. Zdá se, že tohle je problém Jidášovy lítosti, kdy on ten hřích bere jako něco, co musí sám odstranit. Na konci, když Ježíše zradil, jde vracet peníze a říká: „Zabil jsem spravedlivého“. Oni mu na to: „Jó, to jsi si měl rozmyslet“ a on pak jde a spáchá sebevraždu. Problematiku Jidáše je třeba pochopit. Řešení nevězí v tom ´já už to neudělám´, ale v tom, že člověk uzná hřích, defekt, jako projev vadné povahy, která nemá správný vztah vůči Bohu, nebo bližnímu a podle toho jedná scestně. To jsou důsledky vadného jednání a vadné koncepce. Druhý aspekt se týká hříchů, do kterých se člověk dostává, abych tak řekl, proti své vůli. Sem patří např. vrozená homosexualita, kdy na takového člověka platí: „Nestál o správné poznání Boha, a proto Bůh jej vydal“. Tady jde o signál toho, že člověk neuznává hříchy. Jiný hřích je vlastně důsledek špatného jednání. Člověk špatně přemýšlí, a pak špatně jedná, a to vadné použije přitom při úvaze o tom, co bude dělat. Velikou roli u Jidáše hraje, že člověk lituje toho, že nejednal správně, přitom si myslí, že je dobrý a hříchem se cítí zahanbený a říká si, že to musí napravit. Nelze vyloučit, že Jidášova lítost vede ke hříchu proti Duchu Svatému. Proto je nutné rozlišit lítost obyčejnou a lítost Jidášovou. Ta obyčejná vede k tomu, že buď se člověk z toho vymaní nebo celé to křesťanství nechá být atd. Správné Jidášovo jednání by bylo: „Kradu, jednám nereálně, zajdu k Ježíšovi, aby mi řekl, co s tím mám dělat, moje povaha je vadná“. On ale vychází z představy, že může jednat správně, když si dá pozor a necítí potřebu opravit stávající povahu, ale chce stávající povaze poručit, dát si příkaz ke správnému jednání. Je velmi pravděpodobné, že člověk, který dělá chyby a nemůže se z toho hnout, že má právě tu Jidášovou lítost. Prostě si slibuje, místo toho, aby si uvědomil, že každý hřích je důsledkem špatného chápání (viz „říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá“). Při opakovaných hříších by si člověk měl říct: „Pozor, tady někde je chyba“. A buď tu chybu vidím, nebo musí prosit Ježíše o pomoc při nalezení té chyby.

Vypadá to bohužel tak, že i my jsme zamořeni Jidášstvím. Převzali jsme to od nevěřících. Přitom nevěřící by nám měli „pomáhat“ v růstu svou výstrahou a kontrolou a ne tím, že přijmeme jejich hru.  Problematika Jidáše souvisí s podobenstvím o vyčištěným domě. Křesťané mají křesťanství „rozbité“. Víme, že přijde falešný Kristus a že je mnoho falešných představ o Bohu a náboženských nauk. Když se budou křesťané chtít držet tohoto svého křesťanství, nemohou na to dostat zázrak (doklad). Ale, aby věděli, že si mohou vyprosit uzdravení, může jim být předveden nějaký z Ježíšových zázraků. Bude jim ukázáno, že Bůh je ochoten se s každým „bavit“. Záleží na člověku, zdali si to připustí. Ale pozor, jeho stav může být Smyrna, ale také pseudo-Smyrna. Může být trpící učedník, nebo Jidáš. Záleží na člověku, jak dalece bude k sobě upřímný. Upřímnost k sobě je velice důležitá věc. Nelze mu říkat, co musí dělat, ale že má na vybranou to a to, že si má dávat pozor na to a to (upozornit na Jidáše atd.). Důležitá věc je otřesení jeho sebevědomím a možnost si vybrat. Nestačí mu pouze říkat, že dělá chyby. Když člověk nemá možnost si vybrat lepší, snadno zavře oči a bude se imunizovat. Čili hlásat Metanoia bez dokladů je vlastně nevhodná věc. Obnova Církve vyžaduje nutně mít doklady, motivaci atd. Hlásat Metanoia bez dokladů je možné pouze, když je veliká „bída“, na kterou se člověk ještě nezadaptoval. Když ale není doklad o pravosti názoru, ke kterému se má člověk obrátit, může výzvu odmítnout. Proto pozor na nebezpečí Jidášovy lítosti. Při nástupu do metanoizačního procesu (metakursu) pozor na farizejský pohled na hřích. Toto je závažné nebezpečí. Hrozí u metanoizace z tradiční církevní katecheze.