Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
Ty první věty, kdybychom je vytrhli z kontextu, tak bychom si je špatně vykládali. Víme dobře, že takové záplavy, tajfuny atd., nejsou žádná legrace. Nebo např. v případě Holandska, kdyby se protrhly hráze, kolik území by bylo okamžitě pod vodou. A takový obrovský příliv by mohl nastat také v případě, kdyby v blízkosti země proletělo nějaké obrovské kosmické těleso. Proč je tam ´až to začne, vzpřimte se, zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení´? Tohle není řečeno všem. My víme, že na Posledním soudu je tato instrukce určena lidem, kteří nepodlehnou pseudokristu. Pro ně to bude blížící se vykoupení. Ježíš hovoří o tom, že přijdou falešní proroci, pak i falešný Kristus (vybavený ďáblovou mocí, který se bude vydávat za Ježíše Krista, který přišel k Poslednímu soudu). Mockrát jsme mluvili o tom, jak bude to rozlišení viset na vlásku. Dokáží to lidé, kteří budou umět pořádně číst Bibli. A pozor, těch lidí je málo. Nesmíme si myslet, že když občas sáhneme po Bibli, že jí také rozumíme. Tito lidé rozeznají falešného Krista a utečou. Ale lidé, kteří nebudou mít pořádně jasno ve svých názorech na Boha, tak ti se naopak za pseudokristem poženou. Sv. Pavel v 2Sol 2 líčí pseudokrista vybaveného ďáblovou mocí a Bůh ho ponechá, aby volně sváděl lidi. A proč? Na to je i odpověď: „Tak Bůh potrestá ty, co nepojali lásku k pravdě.“ Tady vidíme, že napřed musíme mít jasno, proč jdu ke zpovědi, proč jdu k přijímání, uvnitř mít jasno, proč jsem vlastně křesťan. A to mnoho lidí nemá, i když si většina lidí myslí, že to má vyřešeno. Kdyby to měli lidé vyřešeno, to by ten svět vypadal jinak. Člověk si často klade otázku: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Jde ke sv. přijímání a pak se na to zeptá u zpovědi. To je velice škodlivá, nebezpečná věc. Ten člověk skutečně neví, proč se jde ke sv. přijímání. A i když má po ruce nějakou školní poučku, kterou dovede odříkat, tak ji v dané chvíli nepoužije. Proč to tak zdůrazňuji? Máme advent. Tady se jedná o problematiku konce světa (časově). Ten den „D“ se nás přímo netýká a proč, řekneme si za chvíli. Týká se ale nás konec života, protože nevíme dne ani hodiny našeho konce. Třeba si uvědomit, že to, aby člověk mohl obstát před Synem člověka, se nás týká. Pro nás je aktuální tzv. osobní den, jak pro mladého, tak pro starého. V tom období před Posledním soudem Bůh úmyslně nechá působit pseudokrista a tak potrestá ty, kteří nešli za pořádným poznáním toho, v co věří a co honosně jako svou víru proklamují. Nyní, proč si myslím, že časově den „D“ (Posledního soudu) ještě nenastane. Např. v Jer 33 máme: „Blíží se dny, kdy se splní sliby, které jsem dal Izraelovu a Judovu domu. V ty dny vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo, spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí.“ V době Ježíšově toto nebylo v plné míře splněno. Nebyli svobodní, Ježíš pláče nad Jeruzalémem, ví, že bude chrám zničen. Proroci hovoří o tom, že znova bude vybudován Jeruzalémský chrám. Sv. Pavel v Ř 11 píše: „Když odehnání Židů od víry bylo požehnáním pro lidstvo, jaký teprve bude návrat?“. Židé podle proroků budou mít svůj stát a bude znovu vystaven Jeruzalémský chrám. Víme, že židé svůj stát mají. Ale kdyby někdo o tom hovořil před 100 lety, nikdo by tomu nevěřil. Opravdu dochází k naplňování slov proroků. Jiné však je, jestli si to židé u P. Boha „nepokazí“ a stát neztratí. Ale chrám pořád nemohou mít. Druhá věc, která nikdy v dějinách nebyla, je věc odzbrojení. Izajáš říká: „Překovají své meče na radlice a oštěpy na vinařské nože.“ Dnes se začíná na tom pracovat. Hovořili jsme také o tom, že v otázce hygienických předpisů medicína dala před 100 lety za pravdu Starému Zákonu. Proroctví se začali plnit. Některé věci se splnily, některé ne (např. „Jeruzalém budou nazývat: ´Hospodin je naše spravedlnost´“). Nám však nejde jenom o sliby směrem k židům, ale o všechny Boží sliby, které by se mohly začít plnit, ale které se neplní. Tyto dny se blíží, jistě, tak jako víme, že se blíží léto. Jenže nejdříve bude tuhá zima a jaro. Ty časy se blíží a tím není řečeno, že nastanou hned. Proto ten den „D“ z hlediska časového zatím nebude, ale důrazně si musíme připomenout, že den osobního soudu opravdu může přijít kdykoliv. A když člověk ve svém náboženství není dostatečně pružný, při setkání s Ježíšem může dojít k nárazu. A to je problém očistce. Není to v tom, že si P. Bůh vede účetní knihu našich hříchů od našeho dětství až do konce pozemského života. Bůh nemá zájem na tom, aby člověka stůj co stůj potrestal. Očistec je k tomu, že člověk nesnese v plném rozsahu celou Ježíšovu nauku a proto dojde ke střetu. Proto člověk prožije nepříjemné chvilky, podobně, jako apoštolové (viz „Jdi za mnou satane!“, „Pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho vás mám trpět“ apod.). To, zdali se snesu s Ježíšem, neřeší žádná přímluva, žádné odpustky. To je otázka, kterou musím vyřešit nyní, dříve než budu stát tváří v tvář Ježíšovi, abych vydržel jeho pohled na sebe. A tyto dny se blíží a toto je pro nás aktuální. Poslední soud, který je tady vylíčen, je vlastně pro nás modelem. Může to být za pár let, to ano. Nemůžeme si ale říkat: „Tak to si zatím můžeme oddechnout“, protože ten osobní den je pro nás aktuální a rozhodující. Nebezpečí toho pseudokrista je modelem pro každého z nás. A my se teď musíme připravit na setkání s Ježíšem a to je prvořadá věc. A advent je začátek přípravy, aby Ježíš, až přijde, byl s námi spokojen. Jó, něco jiného je zpívat adventní písničky a něco jiného je snést se s Ježíšem, až budeme stát tváří v tvář. Když byl Kaifáš malý, tak neříkal: „Až budu velký, já ukřižuji Mesiáše.“ A dav pak křičel: „Pane, pošli Mesiáše, zlikviduj tesaře z Nazareta“. Před koncem světa, kolem pseudokrista to bude podobné, ale otočené a slepí půjdou za ním. Přitom si budou myslet, jak jsou kdovíjak zbožní křesťané. Ale ti, co budou umět číst Bibli, poznají, že pseudokristus je tady. Ti slepí, co budou staženi kolem pseudokrista, budou najednou překvapeni. Pseudokristus sejme masku a hle – ďábel. Ano, to bude jejich očistec před soudem, protože po soudu už nebudou mít příležitost. Den „D“ se blíží; zatím nevíme, kdy to bude. Brzy to zatím nebude, protože se ještě nesplnily sliby. A nám hrozí nebezpečí, že ty obrovské sliby proroků mohou zůstat torzem a že se jich nedočkáme. Konec konců buďme upřímní, církev nemá (neměla) lví podíl na odzbrojovacím procesu. To si musíme přiznat. Ještě nepřišel slibovaný rajský život, který ještě přijde. Ten můžeme propást. Zatím víme, že se v naší době odehrálo něco, co nemá v dějinách křesťanství obdoby a to návrat Židů do Palestiny, mají vlastní stát, došlo k odzbrojení (resp. odzbrojování) těch nejtěžších kalibrů. Proroctví se začínají plnit a záleží na nás, jestli se budou moci splnit úplně. Teď už nejde o jiné lidi, ale o každého z nás, aby každý z nás už jednou začal pořádně chápat křesťanství. Abychom přestali s tím koketovat a začali tvrdě jít za tím, co říkal Ježíš. To nám chce právě advent připomenout.
Tak, jako byl zničen Jeruzalém a před tím přišla určitá znamení, zrovna tak to bude před koncem světa. Když to čteme, těžko se to rozlišuje. Ježíš říká: „Kdo to čte, rozuměj“. Dalo by se říct, že rozumět tomu budou lidé, kteří žijí v příslušné době. Všimněme si, že se učedníci ptají: „Kdy to bude, jaké bude znamení, že to nastává“, ale přímo na to jim Ježíš odpověď nedává. On jim naopak zdůrazňuje: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést...“. Ježíš jasně říká o tom, že před koncem světa přijde pseudokristus (Antikrist je nepřesný výraz). Bude to člověk vybavený od ďábla mocí, takže bude dělat zázraky, bude se vydávat za Ježíše, který přišel k soudu a věřící se nesmí nechat „nachytat“. Sv. Pavel (2. kap. listu Soluňanům) o tom píše, že přijde s podvodnou mocí: „Tak Bůh potrestá ty, kdo nepojali lásku k pravdě.“ Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tam začínají hříchy. A tam na tom začátku se přímo hřích neobjevuje. To nemusí být: „Já nestojím o to chodit do kostela“, to může být zcela nevinné, dokonce to může být horlivá snaha věřit Ježíšovi. Ale když já nestojím o to, abych ho správně poznal, tak tam jsou příčiny a prvopočátky hříchů. Ta horlivá snaha může totiž sklouznout v povrchní nadšenectví a víme, jak se Ježíš k nadšenectví staví. Sv. Pavel v listu Římanům (1. kap.) říká: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. Jsou tam všechny možné hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. My se někdy ptáme: „Proč ten a ten hřích máme, proč se ho nemůžeme zbavit“, ale měli bychom se vlastně zamýšlet nad tím, jestli opravdu známe to svoje křesťanství, jestli dost o ně pečujeme. Pseudokristus přijde a pouze ti lidé, kteří se pořádně zamýšleli nad tím, co je v evangeliu, ho budou umět rozeznat, ale nikdo jiný. Povrchně zbožný člověk to nerozezná. Bude přesvědčen, že to je Ježíš, který přišel k soudu a tím se vlastně dostane do spárů ďábla. Pseudokristus se pak projeví a potom pro ty oklamané začne očistec, protože po posledním soudu už očistec nebude. Ještě, znovu upozorňuji, že Ježíš na otázku učedníků neodpovídá přímo, ale varuje, aby se nenechali svést. Je proto důležité si uvědomit, že první povinností křesťana je, ne, aby věřil (to je druhá věc), ale aby si dal práci s pochopením křesťanství. Jakmile začnu napřed věřit a nemám přitom jasno, čemu věřím, už riskuji, že se nechám svést. Jistě, nyní zatím nejsme v době pseudokrista, jenže my můžeme mít pseudonáboženství, pseudokřesťanství. Říkali jsme si několikrát, že neúčinnější forma pokušení je právě pokušení k nekvalitní zbožnosti, kde člověk by to vůbec nerozeznal. A je to horší, než hřích. Proto je důležité to, že musíme pečovat o kvalitu svých vědomostí o Bohu, kvalitu svých názorů a kvalitu svého způsobu myšlení. Když budu koktavý, tak budu koktat i kdybych říkal sebekrásnější báseň. A zrovna tak, když chci chápat Ježíšovu nauku, musím se napřed naučit pořádně myslet. Stejně tak, jako jsme se museli učit chodit, mluvit, psát. Každý hřích je totiž znamením, že pořádně nerozumíme evangeliu. Kdybychom pořádně rozuměli do všech detailů, náš život by vypadal zcela jinak.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izajáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
Ten začátek je historizující a velice přesně určuje působení Jana Křtitele nezávisle na různých letopočtech. I když Ježíš nevystupuje, vystupuje Jan Křtitel, který je Bohem poslán, aby pro Ježíše připravil půdu. A nyní jsme u jeho kázání. V textu je: „Hlas volajícího na poušti: ´Připravte cestu Páně...´“. Je to citování Izajáše, ale zdálo by se nám, že vcelku to není nic nového. Jako bohoslovec jsem nad touto pasáží vůbec nedumal. Ale když se hovořilo o mariánských zjeveních ve Fatimě, kde se říkalo, že musíme učinit pokání a např. že Rusko se obrátí (jinak přijdou těžké pohromy), řekl jsem si, proč P. Maria pořád mluví o tom pokání a proč neřekne řešení nějakého teologického problému. Nyní ta situace nastala, kdy by se mohla problematika náboženství dát do pořádku. Sami uznáte, že situace je velice křehká a že je to ohroženo vnitřními rozpory. Dumal jsem o tom, co je to pokání. Vůbec bych na to nepřišel, kdyby mi P. Bůh nepřihrál do ruky knížku o Pasteurovi a Semmelweisovi a nezačal se zabývat problematikou práce lidí, kteří dělali objevy. Semmelweis bojoval proti horečce omladnic. U něho uvidíme perfektní model toho, co znamená ono pokání. Odehrávalo se to v polovině 19. století. Semmelweis, stejně jako ostatní lékaři, byl vychován v představě, že nemoci jsou vytvářeny jedovatým vzduchem a měli proto jméno spiritus epidemicus. O mikroorganismech se ještě nevědělo a vůbec ne o přenosu nákazy např. hmyzem. Ve škole se přednášelo, že nemoci přenáší špatný vzduch. Žáci se to naučili nazpaměť, pěkně to odříkávali a třeba dostávali jedničky. Byly tam vedle sebe dvě nemocnice a Semmelweisovi vrtalo v hlavě, jak je to možné, že u nich úmrtnost budoucích maminek je nesrovnatelně vyšší než ve vedlejší nemocnici a přitom vzduch musí být všude stejný. Pak tam byla určitá závislost na dnech (doporučuji si to podrobně přečíst). Zatímco on o tom přemýšlel, ostatní se mu smáli. Semmelweis se kamarádil s patologem Kolečkem. Jednou, když se vrátil Semmelweis z dovolené, ptal se, co je nového a řekli mu, že Kolečko je mrtev. Podíval se na pitevní list a tam bylo uvedeno: „Poranění při pitvě (neopatrným studentem).“ To už se tehdy vědělo, že při pitvě se nikdo nesmí říznout. Tehdy si Semmelweis uvědomil, že příznaky nemoci byly stejné, jako u žen, co umíraly po porodu. Pochopil, že vlastně studenti, kteří chodili rovnou z pitevny do porodnice, byli toho příčinou, protože nemají dezinfikované ruce. Pro Semmelweise nastaly problémy. Mysleli si, že je pomatenec, atd. Semmelweis ale sháněl nějaké dobré mýdlo. U jedné pradleny se dověděl, že chlor dobře bělí (chlorové vápno). A tak tímto způsobem chlorové vápno přišlo do medicíny. Semmelweis začal prohánět studenty, museli si pořádně mýt ruce chlorovým vápnem a úmrtnost na klinice šla prudce dolů. Jenže nadřízení kolegové mu to odmítali, protože podle nich nemoci dělá špatný vzduch. Dokonce si mysleli, že je blázen. Jenže výsledkem tahanic bylo, že Semmelweis musel z kliniky odejít. Jeho nástupce nová nařízení odvolal a úmrtnost šla zase nahoru. Studenti byli rádi. Dlouho se to táhlo, až celou věc rozvířil jeden anglický lékař, který měl podporu královského dvora. Oponenti Semmelweise nejdříve jeho požadavky odmítali, protože se jim to nezdálo. Když se ukázalo, že Semmelweis měl pravdu, nesnesli skutečnost, že on tu pravdu měl. Jeden francouzský lékař se dokonce zastřelil, když si uvědomil, kolik úmrtí způsobil. Proč to říkám? Člověk často v životě stojí před nějakým konfliktem, mezi tím, co se dosud učil a mezi tím, co mu vlastně ukazuje zkušenost; mezi tím, co on dosud považoval za něco naprosto jasného, pěkně zafixovaného a musel by to přitom odhodit kvůli jasné skutečnosti nebo zkušenosti. Konflikt může končit buď agresí, nebo mlčením, nebo sebevraždou, nebo tím, že několik lidí si řekne: „Ono na tom něco je“. To byl problém lidí okolo Semmelweise, Pasteura, ale i Ježíše, a když budeme zkoumat sebe, tak i problém v nás. Ježíš říkal něco, co nebylo v souladu s představami židů. A výsledek byl, že lidé na Květnou neděli vykřikovali „Hosana Synu Davidovu“ a na Velký pátek křičeli: „Ukřižuj, krev jeho na nás a na naše děti.“ A to byli titíž lidé. Ti, co nechali Ježíše ukřižovat, byli oponenti a ti, co křičeli (Ukřižuj!), to byli jeho bývalí příznivci, co nestáli pevně na nohou a kteří byli vratcí. A rabíni to dokázali pěkně využít: „Vidíte, komu jste věřili? Počkejte, až přijde Mesiáš ten si to s vámi vyřídí ...“. Ten křičící dav bylo obyčejné manipulovatelné stádo, ze kterého měli předtím rabíni a farizeové strach. Kdyby ta většina za něco stála, Pilát by Ježíše osvobodil. Tady jsme u problematiky toho, jaké jsou naše vědomosti o Bohu, vědomosti o tom, co je dobré a co je špatné. My chceme často odstraňovat hříchy, ale hříchy mají svoje podhoubí, které vězí úplně jinde, kde to člověk nehledá a častokrát je to skryto za dobrými úmysly. Je to např. také problém protialkoholické léčby. Mnoho problémů manželů mezi sebou, rodičů s dětmi atd., jsou produkty toho, jak si rodina zvykla žít spolu sama se sebou. Tam nemusí hrát roli nějaké zlovolné, špatné úmysly, to mohou být např. i do toho zamotané krásné rodinné tradice. Semmelweis přišel na nový nápad řešení problému, které nebylo pro současníky mající „svoje“ názory, přijatelné. Jádro problému je, že nebyli schopni opravit svoje názory. Oni chtěli všechno řešit pomocí názorů, které si odnesli ze školy a to nešlo dohromady s tím, co říkal Semmelweis (viz „nové víno do nových měchů“). Vzpomeňte si na Ježíšovu výtku: „Říkáte ´vidíme´, a proto váš hřích trvá“. A tato věta má tvrdou platnost. Člověk si myslí, že to, co považuje za dobré, je opravdu dobré. A odtud pak vyrůstají hříchy. A člověk si myslí, že dělá dobrá předsevzetí. Je to rozsáhlá problematika a není možné ji nyní rozebrat. Jisté je, že nic jiného a pouze tahle ta problematika byla obsahem kázání Jana Křtitele. A bylo to vlastně to, co např. dnes radí lékař alkoholikovi a jeho rodině. „Každá hora“ - „já jsem dobrý“, „co je křivého“ – „já mám přece jiný názor“, má být srovnáno. Ne slepě se podle toho přizpůsobit, ale najít to, co se na obou stranách objevuje jako zdroj sporu. Analyzovat to a zjistit, která z těch dvou stran má pravdu. Ten, kdo má pravdu, nesmí ustupovat, a ten, kdo ji nemá a zjistí to, ať se honem naučí si to přiznat a opravit svůj názor. A do modliteb bychom měli tyto věci zařazovat a měli bychom pamatovat na pocit zodpovědnosti každého sám za sebe a nejenom si slibovat nedělat hříchy, ale dát si pozor na to ´vidím´. Jinak ty hříchy jsou neodstranitelnou skutečností.
Čekali bychom od Jana nějaké zásadní poučení. Ale Janova nauka je docela primitivní; alespoň se to tak zdá. V dnešním čtení se lidé ptají Jana, co mají dělat. A on říká: „Když máš v něčem nadbytek, dej tomu, kdo nemá.“ Tady nejde o to stůj, co stůj rozdávat, ale o ten nadbytek. Celníkům dává rady a vojákům také. Dalo by se říct, že dává rady velice jednoduchoučké. Jak to, že tyto rady vycházejí z úst tak kvalitního hlasatele, jako je Jan Křtitel? Ony jsou to jednoduché rady, ale takové, které vedou k cíli. My totiž velice často děláme různá zbožná předsevzetí, častokrát si slibujeme, že se polepšíme a častokrát si děláme představu o tom, jak by naše křesťanství mělo vypadat. Ždímáme ze sebe všechny možné rezervy, např. abychom modlitbu protáhli co možná nejvíc, ale nedbáme na to, co říká Jan Křtitel: „Připravte cestu Páně“. A to je problém, který mnoha lidem uniká. Mnoho lidí chodí za mnou o radu. Dnes už je dovedu velice rychle roztřídit. Dříve jsem vysvětloval a vysvětloval a oni poslouchali a poslouchali. Když jsem se ptal: „Dělal jste to?“ Odpověděli: „Dělal“. Bohužel, se později ukázalo, že nedělali. Připomenu případ jedné paní, která nakonec, když byla přistižena, že nedělá, odpověděla: „Ale já chci dělat“. A to je hrozně nebezpečné. Dokonce mnoho lidí ten rozdíl nerozezná. Je jich víc, než by se zdálo. My máme mnoho oblastí v náboženství postavených tak, že je chceme dělat a vůbec nemáme zpětnou vazbu, abychom dokázali vyhodnotit, jestli jsme tu věc pochopili a zaujali správný postoj. Otčenáš odříkáváme. Kolik lidí si myslíte, že rozumí Otčenáši? Vezměte si např. to, že velice často vidíme na úmrtním oznámení: „Buď vůle tvá“. Ono to vypadá hezky, jakoby se odevzdat P. Bohu. Jenže drazí přátelé, tohle vůbec není Otčenáš. To, co nyní řeknu, se bude zdát mnoha lidem drastické. „Já tady místopřísežně prohlašuji a před Bohem samým, že chci mít zrovna takové revma, jako má P. Maria v nebi a chci, aby mně bolely zuby jako sv. Michaela Archanděla“. Hned uvidíme, proč jsem to řekl v takové formě. Když někdo zemře a řekne se: „Buď vůle tvá“, tak ten člověk Otčenáš vůbec nechápe. Věta: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ má zcela jiný význam. Tam jde o to: „Přijď království tvé“ tj. Bože, my chceme, abychom na zemi jsme se měli zrovna tak dobře, jako ti v nebi. Ale pakliže on ten náš blahobyt podmiňuje podmínkami, které my sami musíme splnit, tak musíme tu jeho vůli znát. V nebi si každý dělá, co chce a nikomu to nevadí. Mockrát jsme o tom mluvili. Bohužel, nejběžnější představa je definice: „Do nebe se dostane ten, kdo nedělá hříchy“. Vzpomeňte si na kázání, kde jsme probírali hypotetickou možnost, že bychom hráli s P. Bohem šach a také ´Člověče nezlob se´. V nebi nebešťané přijali pravidla hry, a proto si každý dělá, co chce a proto také je tam pohoda. V orchestru se nejdříve dohodnou, co budou hrát a pak každý hraje to svoje. Mám zkušenosti ze svého bývalého výzkumného pracoviště, kde opravdu byla pohoda, svoboda a každý si dělal, co chtěl, co ho bavilo. Když mi práce šla, šéf mi přestal do toho mluvit, ponechával mi volno a já jsem si mohl dělat podle svého vkusu. Pravidla soužití, nebo spolužití v nebi jsou daná a uznává je jak Bůh, tak také andělé a nebešťané. A právě proto, že tato pravidla jsou všeobecně přijatelná, každý, kdo je přijme, si může dělat, co chce. Je plně svobodný a v nebi je klid. Kdo tohle nezažil na vlastní kůži, tak těžko mu to mohu vykládat. A ten, kdo to v životě zažil, nepotřebuje podrobnější výklad. Důležité je, že jakékoliv soužití vyžaduje určitá pravidla hry. V případě hry ´Člověče nezlob´ se platí, že přijme-li Bůh daná pravidla a nebude ovlivňovat kostku, tak mám na výhru stejné šance, jako on. V tomhle tom případě mu všemohoucnost nepomůže. Výsledek hry bude nahodilý. Samozřejmě, pobyt v nebi nejsou jenom tyhle ty věci. Ale kdybychom si ten pobyt představovali jenom jako hraní šachu s Bohem, pak je to pořád lepší, než ty naše představy ze zbožných obrázků, kde P. Bůh stojí a všichni se mu v různých pózách uklánějí; a to miliony a miliardy let a pořád říkají: „Svatý, svatý, svatý ...“. To by P. Boha nebavilo. On nepotřebuje parádičky. Vrchol Boží činnosti je něco dělat a mít kolem sebe prima spolupracovníky, se kterými sestaví plán práce. Tohle je problematika nebe. Jan Křtitel ví dobře, že my máme celou řadu nevhodných povahových vlastností, které vytvářejí překážky mezi člověkem a Bohem. Ví také o lidech, kteří nerozeznají mezi ´dělám´ a ´chci dělat´, kteří se znova a znova ptají a jenom ptají. Naučil jsem se tyto lidi rychle rozeznat. „Připravte cestu Páně“ znamená: „Protože až bude s vámi mluvit, mohlo by mezi vámi a Bohem dojít k nedorozumění. Až bude mluvit, může se vám zdát ´vždyť já to dělám´ a přitom nerozeznáte, že mu nerozumíte“. Jan Křtitel říká: „Počítejte s tímto faktorem“. A lidé, kteří chtěli s tím něco dělat, se ptají: „Co máme dělat?“ A čekají přitom nějakou radu vyšší úrovně a Jan jim dává naopak velice jednoduchoučké rady: „Ale, dělej to a ne jenom slibuj“. A tohle je strašně důležitá věc pro náš rozvoj. A ještě poznámka k Otčenáši: „Bože, my tady na zemi chceme klid, mír, pohodu. Dej nám vše, co potřebujeme, abychom byli my tady na zemi zrovna tak šťastni jako vy tam ´nahoře´ v nebi. My bychom to štěstí a pohodu chtěli už tady na zemi.“ A na to je odpověď: „Ano přijď Tvoje království“. Ale abychom se mohli mít tak dobře, jako nebešťané, tak také musíme znát vůli Boží (tak jako ji znají nebešťané) a podle ní jednat. Že kázání Jana Křtitele nebylo hloupé, je doloženo tím, že Ježíš o Janu Křtiteli řekl: „Nenašel jsem většího zrozeného z ženy, než Jan“. Rady od chytrých lidí nemusí být příliš složité. Proto prosme Pána za uvědomění si osobní zodpovědnosti sami za sebe: „Pane, ty chceš, aby všichni lidé byli spaseni, dáváš jim dostatek pomoci, a proto prosíme Tebe o pomoc, abychom pochopili zodpovědnost sami za sebe.“
Tenhle úryvek nám nepřipadá neznámý. Jenže dobré je se nad tím pozorně zamyslet. Úvodní pasáž je vlastně určení času. Víme, že kalendáře byly měněny. Tento způsob určení je nejspolehlivější, protože se vždy najdou nějaké doklady, kdy ti různí vládcové žili. Když si vezmeme sliby, které jsou u proroků, bohužel často to interpretujeme, jakoby to byly sliby týkající se posmrtného života. Kdyby před 100 lety někdo řekl, že židé budou mít svůj stát, tak by tomu nikdo nevěřil. Sliby proroků se týkají reálného života, kdy v dobrém společenství dojde k výraznému zvýšení sociální úrovně. Porovnejme nevolnictví a náš způsob života. A to je rozdíl víc než 200 let. Ale tím spíš, když budeme žít tak, aby byl Bůh s námi spokojen, a budeme mu předkládat takovou víru a zbožnost, jakou si on přeje a ne jakou my máme „na skladě“, tak Bůh nám může výrazně zvýšit životní standard. Jistě, vývoj jde dopředu, ale mohl by jít ještě rychleji a také i ten náš. Proč to P. Bůh neudělá? A jsme u Jana Křtitele, který byl přemýšlivým člověkem. Byl nejstarším synem kněze a měl chodit do rabínského semináře. A Jan Křtitel je najednou na poušti. Proč? Mnoho toho o jeho psychickém vývoji nevíme, ale to, co je zapsáno stačí. Byl to člověk, který bral Starý Zákon poctivě. Výsledkem bylo, že nutně viděl odchylky. V Zákoně bylo jedno a rabíni kázali druhé. Je velmi pravděpodobné, že toto bylo příčinou toho, že nechal všeho a šel na poušť přemýšlet o tom, jaká má být doba, atd. Dnes by říkal: „Jsme prolezlí fanatismem, že to dál nejde. To jsem teda zvědav, jak ten Mesiáš bude s námi spokojen.“ Na poušť si vzal jenom to nejnutnější. Bohužel, my z toho uděláme posvátnou věc. Dnes by si vzal stan a šel by třebas v džínech. Vzal by si věci, v čem může být a žít v pouštní nepohodě daleko od oficiálního „kolotoče“, aby se mohl zabývat jen a jen problematikou přicházejícího Mesiáše. Uvědomil si, že židé nejsou na něj připraveni. Janu Křtiteli se objevil Bůh a řekl mu, že si tyto věci nesmí nechat pro sebe, že je musí jít hlásat. Bůh: „Tyto tvoje myšlenky jsou pro Mesiášovo království nesmírně důležité.“ Možná, že také padla otázka: „A budu ho moci vidět?“ Je to pravděpodobné: „Ten, který mne poslal křtít (správně ponořovat) řekl: ´Na koho uvidíš snášet se z nebe (po křtu) holubici, to je On´“. Jan Křtitel poznává až po křtu, že Ježíš je Mesiáš. Přitom je to člověk, dnes bychom řekli, schopný číst myšlenky. Byl vybaven duchem a mocí jako Eliáš. Když viděl Ježíše, nepoznal hned, že je to Boží Syn, ale hned věděl, že to je někdo lepší, někdo víc než on. Proto chce, aby ho Ježíš pokřtil. Ježíš na to: „Víš, každý máme svoji práci. Máš pokřtít všechny lidi, tak pokřti i mne.“ Jan Křtitel měl moc dělat zázraky. Nedělal je, aby nedošlo k záměně s Mesiášem. Nelze vyloučit, že si tu moc v soukromí odzkoušel. Tato analýza je určena těm, kteří se rádi nad Písmem zamýšlí. Jan Křtitel by byl rád Ježíšovým učedníkem. Ježíš mu to nedovolil, protože Jan musel dál pokračovat ve své práci. Apoštolové Petr, Jan, Jakub, Ondřej byli původně žáci Jana Křtitele a řekl jim: „Tamten je lepší než já, jděte za ním“. Sliby proroků jsou právě podmíněny tím, co říkal Jan Křtitel. On věděl, že v lidech je spousta zábran, psychických překážek a předsudků. Jeho výzvy: „Připravte cestu Páně. Vyrovnejte stezky ...“ my bohužel dost nevychutnáme. Proč? Protože jsme si zvykli je brát jako samozřejmou kulisu kolem Ježíše. Jan Křtitel viděl do psychiky lidí, viděl, že lidé říkají něco jiného a něco jiného je v jejich mysli, že Pána okuřují, oslavují, ale přitom mu nerozumějí. Proto si řekl: „Já jdu raději na poušť, než abych se pořád s lidmi hádal.“ Obsahem kázání Jana Křtitele je návrat k poctivě plněnému Starému Zákonu a pak, až se to udělá, najdou židé cestu zpátky. Židé se ovšem nevrátili k pořádné četbě Bible. Kdyby se i v pozdější době vrátili k poctivému čtení Starého Zákona, tak by začali šilhat po Novém Zákoně. Přišli by na to, že doba, kdy měl Mesiáš přijít, je dávno pryč, že vlastně už dávno přišel a že jim tzv. ujel vlak. Stačilo by, aby pořádně dodržovali to svoje, a Bůh by už zasáhl. Jenže člověk si často udělá svoje náboženstvíčko a to jsou pak ty překážky, které je zapotřebí srovnat. Dálnice je pro to dobrým modelem. Jan Křtitel chtěl, v psychickém slova smyslu, něco podobného. Aby se člověk začal u sebe zabývat tím, že má v sobě zábrany vůči Bohu, které vznikají ze špatně plněného náboženství. Hřích je symptomem nekvalitního náboženství. Jistě, ten, kdo dělá hříchy, nevejde ne kvůli hříchům, ale kvůli tomu, že špatně čte Písmo. Bohatý mládenec žádné hříchy nedělal (alespoň ne okaté), ale měl v sobě špatné čtení Písma. Proto nevejde, proto musí rozdat všechno, co má, aby se z toho mohl dostat, z pout špatně chápaného Starého Zákona. Je třeba se nad tím zamyslet. Problematika je naprosto stejná i u nás. Na židech je to lépe vidět. Jejich chyby jsou popsány samotným Ježíšem a proroky (viz Iz 29). Tohle Jan Křtitel připomínal. Jeho kázání bylo a je velmi důležité a Ježíš ho nemohl přijmout mezi své učedníky. Dělal před Ježíšem takového „metaře“.
Když se ptají Jana, kdo je, říká: „Já vás křtím vodou (ponořuji do vody), ale přichází mocnější, než jsem já, on vás bude křtít (ponořovat) Duchem Svatým a ohněm“. Jan křtil, ale nebyl to křest v tom našem slova smyslu. Náš křest, první ze svátostí má stejné jméno, podobá se zevně, ale je zde rozdíl. Nač se tedy zabývat Janem Křtitelem? Náš křest je Ježíšův křest. Mezi Janovým a Ježíšovým křtem je nebetyčný rozdíl, jako např. mezi člověkem a zvířetem. Je to kvalitativní rozdíl. Podívejme se na příslušné texty u Matouše a Marka. Celá ta záležitost, když se Ježíš nechává křtít Janovým křtem, probíhá takto: Jan křtí. Vidí před sebou nějakého člověka. Jan zřejmě dokázal číst myšlenky. Jan neví, že to je Mesiáš, ale vidí, že tady je někdo lepší, než je on sám. A tak říká: „Ne, ty mne pokřti“. Tam je doslova řečeno, že Jan se bránil. V latinském překladu je, že zabraňoval. Samozřejmě, že se neprali. Dohadovali se. Jan chtěl, aby ho Ježíš pokřtil. Ježíš mu na to říká: „Koukej, co máš dělat. Pokřti každého! Tak pokřti i mně!“ Jan s velkou nechutí pokřtí Ježíše. Pak najednou se vznese holubice a Jan Křtitel slyší z nebe hlas (jemu to bylo určeno): „ Ty jsi můj milovaný syn“. Teď Jan vidí, že pokřtil Mesiáše. Jestli to viděli ostatní lidé, o tom psáno není, ale když to dáme dohromady, pravděpodobně ne. My se musíme zamyslet nad Janovým křtem, který je na nižším stupni, než je křest náš. Je to křest vodou. Víme, že později Ježíš říká: „Musíte se narodit z vody a z Ducha Svatého“. Janův křest – zrození z vody, náš křest - zrození z Ducha Svatého. Proč je Janův křest tak důležitý, vždyť i Ježíš se dává pokřtít Janovým křtem? Asi proto, aby nám připomněl: „Nedívejte se z patra na to, co se děje při Janovým křtu“. My bychom měli i v případě našeho křtu, zejména u dospělých, když se nechávají křtít, udělat to, co lidé, kteří se nechali křtít Janovým křtem (děcko to nemůže udělat). Uvedu příklad studenta, který má zanedbané předešlé ročníky a ve škole má špatné výsledky. Když si vezme někoho na doučování, tak je to třeba vzít od základů. Je to výhodnější a méně pracné. A ne dělat „nalévání“ z dané látky. Je to vyzkoušené. Není to víc práce, i když se to zdá. Příklad uvádím kvůli tomu, abychom pochopili křest Jana Křtitele. Ježíš říká: „Musíte se znovu narodit z vody“. To znamená znovu jít do 1. třídy a pořádně se to naučit. Proč Ježíše lidé zabili? Protože Ježíšovi nemohli rozumět. Proč nemohli rozumět? Často lidé říkali: „Kdo tomu má rozumět? Vždyť Ježíšovo kázání je těžké“. V Jan 5 Ježíš říká: „Nemyslete si, že já budu vaším žalobcem. Vaším žalobcem je Mojžíš, v kterého vy doufáte! Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Všichni židé toužili po Mesiášovi (i Kaifáš a Jidáš). Celník Matouš a Marie Magdalena, ti nejdříve říkali o Mesiášovi, že jsou to povídačky, a když Ježíš přišel, víme, jak to s nimi dopadlo. Chyba Kaifáše, Jidáše atd. byla v tom, že nerozuměli Ježíšovi. Chyba nebyla v Ježíšově nauce, ale již dříve v rabínských kázáních ze synagógy. Teď se vraťme k nám. Modlíme se, a když to nevyjde, lidé si řeknou: „Já to pánu Bohu obětuji“. Chyba je vždy v tomto bodě u nás. Bůh v prvé řadě chce po nás zdravý náboženský rozvoj. Abychom dovedli vzít do ruky evangelium a zamyslet se nad ním. My nechápeme Evangelium, je pro nás velmi často nesrozumitelné. Jistě jsou tam i jiné důvody. Ale je nám také nesrozumitelné proto, že jsme nezačali obsahem Jana Křtitele. Proč jdu k přijímání, jak je to s evangeliem? Jan Křtitel viděl, že se blíží tragédie židů a že se minou s Mesiášem, že jim, tak řečeno, ujede vlak. Viděl, že není třeba se plést Ježíšovi do řemesla, ale viděl, že si lidé nejdříve mají pořádně přečíst Mojžíše. Až pochopíme kázání Jana Křtitele, budeme schopni číst a pochopit evangelium. Když se Ježíš dává pokřtít Janovým křtem, bylo by chybné si myslet, že my to nepotřebujeme.
Je to věc nesmírně důležitá a souvisí to s otázkou, jak se člověk může, ale také nemusí stát křesťanem. Jak je to možné, že se některý člověk křesťanem stane a některý ne? Možná jste slyšeli, že někteří hokejoví fanoušci jsou tak plni nadšení, že udělají takový malér, že třeba klub nemůže hrát. Fanouškové, to je určitý typ lidí, sami hrát hokej nepůjdou, ale velice fandí svému mužstvu. Proč to říkám? Chci říct toto: Velmi snadno se okolo slavných osobností shlukují lidé, kteří jsou jako sběratelé autogramů. Když jsem byl ještě bohoslovcem, vyprávěl mi s nadšením jeden člověk, že mluvil s jeho excelencí - biskupem a on mu ráčil věnovat hodinu a čtvrt. Ovšem, o čem spolu mluvili, to ho nijak netlačilo. Já také znám lidi, kteří něco znamenali. Ale když někdo s takovým člověkem mluvil, řekl: „Člověče, mluvil jsem s tím a tím a bavili jsme se o tomhle. On mi svou odpovědí na dané téma ´udeřil hřebík na hlavičku´“ a ne že mluvil s někým slavným. Vzpomínám si, našel jsem papírek, kde ještě jako kluk jsem si napsal, že byl v Československu nějaký slavný Ind a on mi podal ruku a řekl něco jako „namaha“ (prý to znamená na shledanou). Nakonec se ukázalo, že to byl podvodník. Proč to uvádím? Protože tohle bylo v Ježíšově době akutní ve větší míře, než si myslíme. Všichni čekali, že Mesiáš přijde a byli nadšeni. A důsledek toho davového nadšení bylo, že Ježíše nepochopili. Proto tohle hovořím a také o těch fanoušcích. Byli to, abych to tak nazval, Mesiášovi fanoušci, kteří nakonec Ježíše ukřižovali. Pilát chtěl, lidově řečeno, Ježíše z toho dostat. Herodes by si nesmírně zalichotil, kdyby řekl: „Ano, je to darebák“, ale on podává Pilátovi hlášení: „Já na něm vinu nenacházím“. Ale Kaifáš byl takový skalní fanda: „Až přijde Mesiáš, konečně se dočkáme, že ty darebáky Římany vyžene“. Problém je, že nestačí jakékoliv nadšení, jakékoliv ´hurá´, jakékoliv ´já věřím´. Já musím mít víru podloženou. A proto např. Ježíš přichází a zakazuje svým učedníkům říkat lidem, že je Mesiáš. Naopak, zlí duchové zase chtějí prorazit to embargo a chtějí udělat Ježíšovi falešnou reklamu. Víme, že Ježíš uzdravil nemocného a řekl mu: „Nikomu neříkej, že jsem tě uzdravil“. V jednom případě uzdravený člověk moc povídal, Ježíš se pak modlil celou noc, protože tím povídáním vzplanulo nadšení Ježíšových fanoušků. To jsou davy, zástupy, to jsou fanouškové, kteří pak křičí: „Ukřižuj“. Takže, Ježíš se modlí, apoštolové přijdou za ním a říkají: „Všichni tě hledají“. A Ježíš říká: „Ne, musíme jít jinam, jinde také musím kázat“. Tady vidíte na Janu Křtiteli, o kterém bylo řečeno, že předejde Ježíše v duchu a moci Eliášově. Jan Křtitel o tom věděl, protože tatínek mu to řekl: „Ano, jsi poslán v duchu a moci Eliášově“. Jinak bychom o tom nevěděli. Jenže když Janovi říkají: „Poslyš, co ty jsi zač?“, oni nejdou za Janem, aby se od něho něco dověděli, ale jdou za ním proto, aby zjednali pořádek; aby se tam prostě nějací lidoví kazatelé neroztahovali. Až přijde Mesiáš, aby bylo všechno v pořádku. „A od toho jsme tady my, Kaifáš, velerada“ a taky drobní poskokové - malé figurky, které se vyžívají v tom, že mohou něco dělat ve jménu nějakého slavného ideálu. A to byli právě ti lidé, kteří přišli za Janem Křtitelem. „Prosím tě, kdo vlastně jsi? Jsi Mesiáš?“ „Ne“. „Jsi Eliáš?“ „Ne“. „Jsi onen prorok?“ „Ne“. Totiž, když čteme proroky, tam najdeme figurovat v takovém pozadí jakéhosi proroka. Je to vlastně úmyslně, protože Ježíš ze začátku vystupoval jako nějaký nedefinovaný prorok. „Jsi onen prorok?“ „Ne“. „Tak, co teda jsi? Co říkáš sám o sobě, ať můžeme podat zprávu těm, kteří nás poslali“. A on na to říká takovou větu, která nám dohromady moc neříká, přestože je nesmírně závažná: „Já jsem hlas volajícího na poušti. Urovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izajáš“. Totiž Izajáš upozorňoval na toto: „Až přijde Mesiáš, tak lidé, kteří nebudou psychicky připraveni, Mesiáše nepochopí a nebudou mu rozumět. Bude počítán mezi zločince, bude zabit. Ale jeho hrob bude slavný“. Izajáš neříká přímo: „Mesiáš bude zabit“, ale pozorný čtenář to vyčte. A také zdůrazňuje, že musíme připravit cestu Pánu, musíme vytvořit takové podmínky, aby k nám Mesiáš mohl mluvit. To je Izajáš a toto Jan Křtitel. Vžijme se do situace, kdy Jan Křtitel říká: „Podívejte se, naše zbožnost není v pořádku. My se modlíme, ale nebudeme vyslyšeni. Mesiáš přijde, nevyžene Římany, ale oni vyženou nás atd.“ Teď si představte takového lidového kazatele, který by prostě chodil a toto říkal před kostelem. „Co máme o něm říkat? Vždyť tamten, to je pomatenec, on nejí, on nepije a říká, že naše zbožnost není v pořádku. Ale jenom choďte do synagogy, my si ho už srovnáme.“ To byla atmosféra, ve které se odehrálo to, co jsme četli. „No tak, co jsi zač? Kdo tě poslal?“ „Na tom, kdo mně poslal, vůbec nezáleží, o tom se nebudeme bavit“. Jan Křtitel mohl říct: „Ano, Bůh mne poslal, a abyste věděli, já mám moc dělat zázraky“. On měl nejenom ducha Eliášova, ale i jeho moc. Neřekl, já jsem Eliášův dvojník, ale řekl: „Na tom nezáleží, kdo jsem.“ „Jsi Eliáš, Mesiáš, onen prorok?“ „Ne“. „Co jsi teda zač?“ „Do toho vám drahouškové nic není, já vám jenom připomínám Izajáše: „Koukejte vyrovnat Mesiášovi cestu, koukejte se připravit na setkání s Mesiášem a otevřít se vůči němu. Aby, až přijde, nedošlo ke strašlivému krachu.“ To je asi význam toho úseku. No pro nás je to, dalo by se říct pasé. Mesiáš přišel, my víme, že Ježíš je Mesiášem atd. Jenže pozor! Problém je, že my můžeme zrovna tak být Ježíšovými fanoušky, jako byli židé fanoušky Mesiášovými. My se také můžeme dát strhnout plným kostelem, my také můžeme mít radost: „Ano, přece jenom jsou lidé, kteří věří atd.“ Jenže my musíme vědět, proč věříme, proč jdeme do kostela. Když to nevíme, tak jsme fanoušky, horujeme pro něco, čemu nerozumíme. Právě my musíme vědět, co, jak a proč. Takže vidíme jednu věc, jak Jan Křtitel, tak Ježíš zpočátku o sobě mlčí. Proč? Protože rozhodující je, aby člověk pochopil kázání Jana Křtitele, pochopil kázání toho podivína tesaře z Nazareta. „Prosím vás, co to je zač ten tesař z Nazareta? Vždyť v něm není nic duchovního. To je úplný světák. Pozve ho nějaký gauner a on to přijme. Jde tam na hostinu a cpe se jako každý jiný. Není to žádný asketa atd.“ To byly řeči o Ježíšovi. Ježíš chtěl, aby se lidé naučili přemýšlet, aby rozuměli tomu, co on říká, nezávisle na tom, že on je Mesiáš. Jakmile by řekl, já jsem Mesiáš, tak by se v lidech probudili ti fanoušci, protože těmi fanoušky byli všichni – i Kaifáš. Že Kaifáš neuznal Ježíše, to bylo proto, že Kaifáš byl tzv. „víc poučen“ o tom, jak ten Mesiáš má vypadat. Abych to tak parafrázoval, Kaifáš znal velmi dobře barvy Mesiášova klubu. Kaifáš prostě „věděl“, že ten tesař z Nazareta je pomatenec. On byl velekněz, on tomu přece rozuměl. Chápejte, my si musíme uvědomit tu atmosféru, ve které se tohle odehrávalo. On moc dobře „věděl“, že ten z Nazareta, budiž jméno jeho pochváleno, je pomatenec a posedlý a že jenom hloupí lidé za ním jdou a křičí hurá. Proč jsem vám to řekl? Protože je advent. Budeme brzy oslavovat Vánoce. Samozřejmě, těmi Vánocemi skončí doba adventní, ale tenhle náš život je vlastně advent (příchod). Je to příprava na setkání s Ježíšem. A my si musíme uvědomit, že problém očistce není kvůli tomu, že by P. Bůh vedl stůj co stůj nějaké účetnictví: „Ano, ty jsi udělal tohle ...“ „Ano, Pane Bože, já toho lituji, já vím“. „No, spravedlnost je spravedlnost. Ve dvou letech jsi vyplazoval na Pepíčka jazyk, tak teď budeš v očistci“. Ne, ne. Problém očistce je v tom, že vlastně my, když se setkáme s Ježíšem, tak dochází k problému dorozumění. Čili to, co proběhlo mezi židy a Ježíšem, probíhá také mezi člověkem a Ježíšem. A to je jádro očistce. A právě proto je důležité, aby ten, kdo umírá, se uměl k Ježíšovi zachovat tak, aby mu Ježíš, jak se lidově říká, nešel na nervy, aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Ježíšem. Víme, že v něčem i apoštolové Ježíšovi nerozuměli. A tak, když už je ten advent, je dobré si uvědomit tuto stránku Ježíšova příchodu a uvědomit si, že nás se to týká také. I když si myslíme: „My přece věříme“. Ale Kaifáš také věřil. A právě hříšníci, kteří stáli stranou, tak ti se vůči Ježíšovi zachovali lépe, než právě takoví Mesiášovi fanoušci. My také můžeme udělat chybu, jako udělali židé. Nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat Ježíšovi tváří v tvář. Myslíte si, že kdyby někdo řekl Petrovi: „Poslyš, ty když budeš mluvit s Mesiášem, tak mu řekneš: ´Kdepak, to takhle není´, budeš s ním jednat jako s malým klukem“, že by to připustil jako možnost? Sv. Petr a sv. Jan měli v tomto bodě kontaktu také slabiny. A sv. Petr nebo sv. Jan, to byli někdo! Řekli jsme si to trochu drasticky, ale cílem je, abychom jednou Ježíše pochopili a aby setkání s Ježíšem proběhlo dobře. Proto je třeba přemýšlet, chodit do kostela a zamýšlet se nad svými chybami. Proto je také třeba vzít do ruky evangelium a pročíst si tu problematiku kolem Ježíšova příchodu.
EVANGELIUM Lk 3,10-18, 3. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“ Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.
Když čteme proroky, tak tam vidíme, jednak předpovědi utrpení a také předpovědi ulehčení. Čteme-li přesně, zjistíme, že je to podmíněné. Pakliže se neobrátíte, bude s vámi tvrdě naloženo atd.“ „Pakliže se obrátíte, ulehčí se vám.“ Záleží však na člověku, jak si to přebere. Člověk, který si rád hraje na dobrého, na zbožného, tak si z těch prorockých slibů snadno udělá zdůvodnění pro svůj stav. Když trpí, tak řekne: „Já to obětuji, v Písmu svatém je přece napsáno, že musíme trpět.“ Když se má dobře, zase řekne: „Je to proto, že jsem se dobře modlil“. Je to jedna z možných verzí, jak si lze Písmo svaté přizpůsobit. Židé v době Ježíšově pořádně Mojžíšův Zákon nečetli a to, co říkali proroci, nedodržovali. Vůbec jim nevadilo, že jejich představy o působení Mesiáše jsou chybné. Žili si ve své iluzi, a když Ježíš přišel, tak ho nepoznali. Mockrát jsme o tom mluvili. Přeskočili, resp. vynechali v Písmu nepříjemné texty (např. u Malachiáše). Mimo jiné bylo v příslušných textech psáno, že Ježíš bude třídit, soudit a lidé (židé), kteří si nechají říct a provedou náboženskou reformu, budou přijati (v dnešním čtení Jan říká, že Mesiáš vezme lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce… atd.). Takové židy pak Mesiáš ochrání a pak by také mohlo dojít k osvobození židovského státu. Dnes vidíme, že židé mají svůj stát, ale chrám ne. A i s jejich státem je to takové, že nemají mnoho klidu. Na scéně se objevuje Jan Křtitel a zakrátko Ježíš. Jana Křtitele ze začátku oslavovali a Ježíše také. Ježíš nedovoloval prozrazovat, že je Mesiáš. Pravověrným židům se kázání Jana Křtitele a Ježíše nelíbilo a výsledek byl, že nakonec křičeli: „Ukřižuj“. A to jenom proto, že ze synagogy byli zvyklí pouze na iluzorní kázání zbavené od varování z nepříjemných pasáží od Mojžíše a proroků. Jeruzalém opravdu mohl být zachráněn, kdyby židé přijali Ježíše. To by ale museli brát poctivě sliby trestů a sliby úlevy, které jsou podmíněny tím, jak se budu chovat při trestech, tedy obrácením. Mojžíš řekl (5M 28): „Když nebudeš dodržovat..., rozptýlí tě mezi národy... Když se obrátíš, zavede tě zpátky...“. Člověk si může říct: „Jak je to vůbec možné, že se židé takhle chovali?“ Jenže bohužel, podobný případ máme dnes, kdy máme stovky křesťanských církví, a všechny si myslí, že jednají správně. A zrovna tak je to v případě mnohých katolických věřících, kteří si říkají: „Tím, že jsem ve správné církvi, věřím dobře.“ Ale totéž bylo u židů, kde drtivá většina byla ve správné církvi, a přesto Ježíšovi nerozuměli. Jednoduše proto, že nečetli pořádně Písmo. Proč to zdůrazňuji? Mně nejde o dějiny, ale o ten strašný omyl, který můžeme vysledovat v dějinách židovského národa od rozbití chrámu až po koncentráky během poslední války. A Ježíš pláče nad Jeruzalémem: „Poněvadž jsi nepoznalo času svého navštívení.“ Nepoznali, že Ježíš je Mesiáš, protože nečetli pořádně celé Písmo (Starý Zákon). To všechno, co předpověděli proroci, mohlo proběhnout ve zkrácené době, Ježíše by sice zabili, apoštolové by hlásali Ježíše, židé by ho přijali a Jeruzalémský chrám by stál dodnes. Ježíš by sice zemřel (to je věc, která byla nutná ke spáse lidstva), ale vstal by z mrtvých. Ale rozbití chrámu nemuselo nastat. Jenže ta iluzorní představa Mesiáše a představa, že jsou dobří, byly pro ně osudné. A to je ten problém, že lidé ochotně snesou výtky, nebo slibují polepšení v otázce nemravnosti, opilství atd., ale věřící lidé neradi slyší o tom, že by měli něco dělat se svojí vírou. To je pro mnoho lidí nepříjemné. Tak hledají zákoutíčko, kde se jim přece jenom dostane sluchu (např.: „Ano, ty máš člověče dobrou víru“). Takový člověk si dobře zazpívá v kostele a přitom zavře uši před těmi výtkami a žije v pohodě. Očekává Boží dary a vůbec neví, že jde po staré cestě už dříve vyšlapané těmi židy, kteří nakonec křičeli: „Ukřižuj“. Křesťanství je hezká věc, ale nesmí být deformováno. Je třeba číst celé Písmo svaté a rozumět mu, a ne pouze kousky. Také nestačí ho číst najednou a popořádku. Písmo svaté se musí číst v určitém sledu, tak jak kázal Ježíš. Písmo svaté, když ho budeme dobře číst, může být pro nás největším štěstím, ale když ho budeme špatně číst také neštěstím, a dokonce „číst“ si odsouzení. Nezapomeňme na to, že Ježíš říkal: „Celníci a nevěstky předejdou farizeje.“ Ti byli alespoň poctiví neznabozi, ale ne pokroucení zbožní. Jan Křtitel radí celníkům, vojákům atd., ale když přicházejí farizeové, těm pokojnou radu nedává, ale obořil se na ně: „Pokolení zmijí, jestli nechcete, aby vás stihl Boží trest, musíte se obrátit ...“. Pozor, při slově pokání, my máme představu půstu. Znamená to ale: „Vy musíte změnit své smýšlení a celou zbožnost vzít úplně znova od začátku.“ A Ježíš, také říká: „Běda tobě, Betsaido, běda tobě Korozaim ... a ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe? Kdyby se v Sodomě a Gomoře staly tyto znamení, stála by dodnes.“ Kafarnaum je na tom hůř než Sodoma a právě pro to jejich pokroucené náboženství. Z tohoto vidíme smysl adventní doby a poslání Jana Křtitele a začátku Ježíšovy katecheze.
EVANGELIUM Lk 1, 26 – 38, Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie
Na svátek „Neposkvrnění početí Panny Marie“ bych rád v návaznosti na dřívější kázání vysvětlil, že ty dary, které Maria dostala od Boha, nebyla jen tak zadarmo. Jako příklad si uveďme Saula. Saul byl prvním lidským králem Izraele, protože skutečným prvním králem byl Bůh. Saul měl charismata, byl kvalitní a proto je měl a od Boha dostal. Jenže časem přestal dbát o svoje kvality, zpyšněl, nastávala deformace a víme, jak nakonec skončil. Bůh ho varoval prostřednictvím proroka Samuela, ale nepomohlo to. Ty deformace byly silnější. Stojí za to si to přečíst. Jistě, Bůh věděl dopředu, jak dopadne, ale prostřednictvím Samuela mu stále dává příležitost. Bůh připomíná formou hříchu, že člověk nestojí o správné poznání Boha a to může být člověk sebevíc zbožný. Pro správné poznání Boha je třeba pořádně přemýšlet a chápat Boha. A tohle všechno Maria uměla. Bůh věděl předem, že u Marie nedojde k deformaci. Nesmíme zapomenout, že Bůh dal člověku svobodnou vůli, že může Boha dokonce odmítnout. Ano, Maria dostala privilegium. Ale Adam s Evou také neměli dědičný hřích. Satan byl také stvořen bez dědičného hříchu. Jenže, jak dopadli vlastní vinou? V tomto bodě je třeba Marii pochopit a následovat a tím jí uděláme radost. Podle toho, jak budeme umět opravit své myšlení, udělat pokání (Maria k němu pořád vyzývá), tak se budeme i modlit.
Proč se Maria vydává na cestu? Odpověď je jednoduchá, i když my nejsme na tento její přístup zvyklí. Marii se zjevil anděl, říká jí, že bude matkou Mesiáše a jako doklad jí říká, že Alžběta, která je podle lidských měřítek neplodná, čeká dítě. A Maria, jedná přesně podle Mojžíšova zákona a jde si to ověřit. Mojžíšův zákon nařizoval: „Když prorok promluví a nestane se, co řekl, nesmíš mu věřit. Musíš od proroka chtít, aby se legitimoval“. Ježíš sám říká: „Pakliže svědčím sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“, nebo jinde „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Tady jde o to, ověřit si, že ke mně mluvil prorok jménem Božím (prorok nebo anděl). Toto je jádro věci. Když Maria přichází k Alžbětě, je překvapena ještě další věcí. Nejenom, že ten muž (anděl) měl pravdu, ale Alžběta naplněna Duchem Svatým jí dává další doklad když hned po uvítacím pozdravu říká: „Požehnaná jsi mezi ženami (čili gratuluji ti) a požehnaný plod tvého života. Jak já jsem si to zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ Tady Maria dostává druhý doklad: „Já vím, že ty jsi matka Mesiáše“. Proč si toto říkáme (už po několikáté)? My jsme totiž zvyklí na všelicos možné, ale ne na pořádnou práci. Jsou věci, které udělá jen a jen Ježíš a jsou věci, které musí udělat jen a jen člověk. Oslavujeme Marii, dáváme jí všechny možné chvály a zapomínáme na jednu věc, že tak jako rozumný mládenec si vybírá dívku podle svého vkusu, tak Otec Ježíšův a Ježíš sám si vybíral svou pozemskou matku. Nelze vyloučit, že všechno to čekalo na to, až se objeví tak kvalitní jedinec (jako byla Maria), který by byl schopen být matkou Ježíše resp. být s Ježíšem v tak těsném kontaktu. Vzpomeňme si, jak Ježíš apoštolům říká: „Mám vám ještě mnoho co říct, ale nemohli byste to nyní snést.“ Je to problém i toho, aby se člověk s Bohem v těsném kontaktu snesl. Z toho pohledu bychom měli být vděční Marii, že nám dala Ježíše. Jistě, že Bůh tady rozhodl, ale kdyby Maria na sobě nepracovala a nebyla tak dokonalá židovská osobnost, nemohla by být matkou Mesiáše. Pokud Marii nebudeme zamlžovat proklamacemi, není to těžké pochopit. Její velikost je právě v tomto. Maria žila tak, že byla plně kompatibilní s Bohem a proto vyhovovala jako budoucí matka Ježíše. Když to tak venku pozoruji, je radost se podívat na některé rodiče. Ale někdy je to opravdu zoufalé, jak si rodiče hojí mindráky na svém dítěti. Těch dětí, které jsou špatně vychovávány, je spousta. A Ježíš si mohl svoji matku vybrat. „Ano, Otče, tuhle ženu, jako svoji matku beru“, řekl Bůh – Syn – Slovo a pak už to běželo dál. Všechna Mariánská úcta je nic proti tomuto faktu. Je tam doslova ´stala se hodnou´ a to je práce na sobě a proto ji Bůh vybral (vyvolil). A pakliže je tady to neposkvrněné početí, tak je to proto, že Maria byla pořádnou, kvalitní židovkou. Potom Bůh dává ty dary. Na věci nic nemění, že Bůh to časově věděl dopředu. A my se musíme naučit, pořádně s „věcmi“ Evangelia zacházet a potom budeme dostávat dary. Pán Bůh nesahá naslepo do kartotéky, aby si někoho vybral. Proto si Maria zaslouží náš dík a blahopřání.
Zde je dobré si všimnout jednoho opomíjeného aspektu. Z prvního čtení se dovídáme, že z maličkého Betléma vyjde ten, který........“. Kus jinde ve Starém Zákoně se dovídáme, kdy se má Mesiáš narodit. Zase jinde se dovídáme, že Ježíš přinese lidstvu mír. Ale zase úplně jinde, že bude zabit. Páni rabíni si z textů Starého Zákona vybrali jenom ta příjemná místa. Ale nad tím, co tesař z Nazareta vykládal, mávli rukou. A tak si podle vybraných míst, která se jim líbila, udělali svou představu o Bohu. A že jim tzv. ujel vlak, víme už 2000 let. Proč je to tak roztroušené? Je zde otázka, proč to např. nenapsal v celku, pohromadě jediný prorok. V těchto věcech už mám své zkušenosti a vím, že když ta místa z Evangelia jsou pěkně dohromady, v pořadí, jak to jde za sebou, tak mnohým věřícím lidem se to nelíbí. A čím je ta logika argumentace tvrdší, tak tím více od toho utíkají. Čili pravda v Bibli je roztroušená. Člověk v určité životní situaci pochopí určitou věc a ta pravda mu není najednou jasná. Tak nevzniká u něho šok z tvrdé, jasně poznané zkušenosti. Poctivý člověk se s tím může vypořádat a kousek po kousku Bibli pochopit. A nepoctivý člověk má sníženou zodpovědnost. Ano, lidé budou mít mír a pohodu, ale až pochopí celou Bibli. Skutečnost ještě jiná je také v tom, že lidé, kteří přicházejí ke křesťanství později a předtím se o ně nezajímali, ale mají v sobě kus poctivého člověka, snáz problematiku Bible pochopí, než lidé, kteří si v dětství vytvořili představu pánbíčka z kostelních obrázků. Proč narození Mesiáše oznámili andělé pastýřům a ne rabínům? Rabíni by nešli hledat děťátko položené v jeslích. Ti si říkali: „My počkáme až přijde Mesiáš a začne vyhánět Římany. A až vyhlásí mobilizaci, my se postavíme do první řady“. Jenže Ježíšova taktika byla úplně jiná. On vystoupil naprosto anonymně, jako tesař z Nazareta a nechal lidi přemýšlet o tom, co říkal. Zrovna tak, chceme-li pochopit Ježíše, naučme se napřed z Bible brát jednoduchá místa, pokud k nám mohou promlouvat. Jejich sled není takový, jak je napsán, nebo jak my si ho vybereme. U někoho to jde snáz a u někoho je to ztíženo tím, do jaké míry si už vytvořil ty „svoje“ náboženské předsudky. Na rabínech je vidět, k jakému výsledku to pak došlo. My si přejeme setkat se s Ježíšem, ale napřed bychom měli pochopit tesaře z Nazareta, nebo bychom mohli ošklivě narazit. Když si bude člověk hrát na to, jaký je dobrý, jak je spokojený sám se sebou, tak páchá na sobě duchovní sebevraždu. Já chci být lepší, než jsem, ale když vidím někoho, kdo je lepší než já, tak ten musí být pro mně vzorem a ne abych se nad ním vytahoval. Tohle je cesta za nalezením Mesiáše, který nám potom dá mír. Nejdříve však musíme, tak říkajíc, klábosit s tesařem z Nazareta. Ono to stojí za to. A to vám přeji k svátkům.
EVANGELIUM Lk 1,39-45, 4. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
Povrchní čtení nám trochu připomíná atmosféru Vánoc, ale stojí za to, se nad tím hlouběji zamyslet. Alžběta ví, že Bůh zasahuje do narození jejího děťátka (byla to už stařena) a ví, že nemít děti, je pro ženu velkou potupou. Když se se Zachariášem vzdali veškeré naděje, objevuje se anděl. Ale Zachariáš jedná špatně. Zachariášova slova andělovi vypadají podobně, jako slova Gedeonova, jenže Gedeon si chce ověřit, zda k němu opravdu mluví Bůh. Naproti tomu Zachariáš nepochybuje o tom, že před ním je anděl, protože do těch míst v chrámu se nikdo nemohl dostat. Byly tam stráže. Pozor, anděl ne s křídly, ale muž v bílém rouše a pěkně vousatý. Např. Tobiáš považuje anděla za obyčejného člověka. Dnešní hantýrkou bychom řekli, že Zachariáš odpověděl stylem „Jó, nyní? Tak tyhle řečičky si nech. Nyní, když jsem starý? S tím jste si měli pospíšit dříve...“. Marii anděl říká: „Budeš mít syna a hle Alžběta, tvoje příbuzná, je už v 6. měsíci, ta, která podle lidských měřítek je neplodná.“ A dnešní čtení: „V těch dnech se vydala Maria na cestu a spěchala...“. Maria si jde v souladu s Mojžíšovým zákonem ověřit zprávu, protože proroka si třeba ověřit. U věcí s obecnou platností nemá člověk právo žádat ověření (Ježíš řekl: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“). Když se jedná o Boží vzkaz a člověk si to nemůže sám ověřit, je povinností proroka legitimovat se (viz 5M 18). Ježíš říká: „Nečiním–li skutky svého Otce, nevěřte mně“, „Svědčím–li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné.“ V tomto duchu musíme chápat Marii, která se běží podívat na Alžbětu a ověřit si tu zvěst. A Maria při setkání, místo toho, aby slyšela běžné uvítání od tety, tak slyší: „Je to pro mně čest, že Mesiášova matka přišla ke mně. Já vím, ty jsi matkou Mesiáše“. Telefon ani telegraf tenkrát nebyly. Maria využila to nejrychlejší spojení. Alžběta říká Marii to, co ví jenom Maria a nikdo jiný. A tady Maria dostává důkaz ještě navíc. Alžběta byla informována Bohem i o Mariině víře: „Blahoslavená, která jsi uvěřila...“. To bychom v dnešní řeči mohli říct jako: „A tobě gratuluji, že jsi uvěřila.“ Věřit totiž neznamená něco slepě přijmout, bez důkazů. A Bůh je ochoten důkazy dávat. Ale Zachariáš, který nepochybuje o tom, že mu to oznamuje anděl (Zachariáš zná všechny kněze ze své skupiny), ale pochybuje o obsahu Božího poselství. Ale Maria chce mít jasno, požaduje legitimaci a jde za Alžbětou. Maria si neověřuje pravdomluvnost Boha, ale zdali ten muž, co stál před ní, byl opravdu Boží posel. A pak mu beze zbytku věří („U Boha není nic nemožného, jdi se podívat na Alžbětu.“) Zachariáš pochybuje o pravdomluvnosti andělově resp. Boží. Zdá se to divné, ale musíme počítat s tím, že dokud jsme se nesetkali s Bohem tváří v tvář, tak nevíme, že až budu stát před Ježíšem, jaká reakce (i zrůdná) v nás může naskočit. I sv. Petr s tím měl problémy (viz Sk 10 – „Vstaň, Petře, zabíjej a jez“. „Ani za nic, Pane, nic nečistého jsem dosud nejedl“; a to se opakovalo třikrát). Smysl toho byl ovšem hlubší: „Přejdi už konečně na novozákonní koncepci!“ Když to dříve říkal ještě Ježíš, tak apoštolové tomu nerozuměli a dostali vynadáno za nedostatečnou iniciativu. Když to Petr odmítal tváří v tvář Bohu, tak to byla už dost dlouhá doba po seslání Ducha Svatého. Tady vidíme něco, co si nedovedeme představit, že bychom Bohu tváří v tvář řekli: „To takhle není“. My musíme počítat s tím, že v nás je toho 1000 krát víc než ve svatém Petrovi a že to v nás propukne, až budeme stát Ježíšovi tváří v tvář. Pozor, my jsme zvyklí na proklamace: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“ a myslíme si, že tomu opravdu tak je. Kéž bychom byli tak málo zvrhlí jako apoštolové (Ježíš jim jednou tu zvrhlost vyčítá). Dokud si nepřipustíme, že v nás jsou tyto bariéry, tak je nemůžeme najít a dokud je nenajdeme, nemůžeme je odstranit. No, a potom, až před námi bude stát Ježíš, čeká nás opravdu šok tak, jako zažili apoštolové, když Ježíš vstal z mrtvých. Maria si řekla: „Bůh může všechno, ale mojí povinností je ověřit si, zda muž, co zde stojí, je opravdu Boží posel.“ Zachariáš: „Vím, že je to anděl, ale pánbíčku, s tím jsi měl přijít dříve. V tomto směru, já už od tebe nic nečekám.“ Takhle to musíme interpretovat. Anděl mu pak říká: „Tak, aby si věděl, že máš taky zavřít ústa a otevřít uši, budeš němý...“. Máme zde dva protipóly. Ať jsou nám Maria a Zachariáš připomínkou, že když se chci od Boha (i od někoho) něco dovědět, nebo vysvětlení, tak že mám zavřít ústa a otevřít uši. Málo umíme otevírat uši. Zachariáš k tomu byl přinucen němotou. Ve chvíli, kdy Petr říkal: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“ to došlo tak daleko, že padlo rozhodnutí, že Jeruzalémský chrám bude rozbit a také rozhodnutí o hrozném osudu židů až do nedávné doby, protože se jednalo o přechod na Nový Zákon. Toto všechno si musíme uvědomit, protože my nebudeme ani maminkou Ježíše, ani tatínkem Jana Křtitele, ale může se rozhodovat o našem životě, jestli se naučíme včas zavřít pusu a otevřít uši, když s námi mluví Bůh. A tohle nám to dnešní čtení chce připomenout.
Je důležité si všimnout, že Maria jde okamžitě za Alžbětou. To není sousedská návštěva, to není 5 km do vedlejší vesnice. Maria bydlí v Nazaretě, na severu a Zachariáš s manželkou Alžbětou bydlí dole, v tzv. kněžské osadě, na úrovni Jeruzaléma. Je to takových 150 – 200 km, když se počítá cesta tam a po čase zase zpátky. A to Maria absolvovala pěšky. Říkám, že to není zdvořilostní návštěva. První věc, na kterou si musíme dát pozor na takové ty ustálené představy, jako např. když na obrázku vidíme, jak se anděl vznáší na křídlech a Maria na něj kouká, co jí říká. Anděl je v Evangeliu zásadně popisován jako muž v bílém rouše nebo někdy i v civilu. Čili, žádná křídla a naprosto civilní zjev. Znovu zdůrazňuji, anděl se nezjevoval s křídly. Znamená to, trochu se zamyslet, jestli je to opravdu tak, nebo ne. Anděl tedy přichází a říká Marii, že bude mít dítě. Ona říká: „Počkej, jak to je, vždyť s Josefem ještě spolu nežijeme“. A on jí na to říká: „Tvoje příbuzná Alžběta, o které se říká, že je neplodná, je už v 6. měsíci.“ Mohlo jí být i 80 let i víc. U Boha není nic nemožného. Takže Maria, když anděl odešel, jedná přesně podle instrukce, příkazu Mojžíšova zákona, který nařizuje, že prorok se má legitimovat: „Když prorok něco řekne a nesplní se to, neber ho vážně“. Prorokovou povinností je vytáhnout doklad, že ho posílá Bůh a povinností člověka je doklad od proroka žádat. A podle Mojžíšova Zákona je dokonce Mariinou povinností se o tom přesvědčit. A tak Maria přichází k Alžbětě. V duchu si zřejmě říkala: „No, možná, že ten člověk si dělal legraci, možná to opravdu anděl byl, apod.“ Maria jde, jak to bylo nařízeno; jde se přesvědčit. Alžběta ji chválí za víru. A kde je tady víra, když se šla přesvědčit? Vzpomeňte si na případ ze Starého Zákona. Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izajáše, aby si vyžádal znamení od Boha ať v hloubi či na výšinách. Achaz řekne: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Boha“. Podle našich měřítek by to byl věřící člověk. Jenže Achaz je jeden z nejhorších králů. Zatím co jiný krále říká: „Jaký bude doklad?“ A Izajáš mu říká: „Chceš, aby stín na slunečních hodinách postoupil dopředu nebo dozadu?“ A tento (druhý) král říká: „To není kumšt, když ten stín postoupí dopředu, ale já chci, aby se vrátil“. A Eliáš udělal znamení, na doklad toho, že ho posílá Bůh. Achaz – ten zlý král, znamení odmítá. Proč? Aby nemusel být vůči Bohu zavázán, aby mohl kličkovat a vymlouvat se. A to je právě důležité. Poctivý člověk chce mít jasno. Nepoctivý člověk zavře oči a řekne třeba: „Já věřím, abych uvnitř nemusel mít jistotu“. Maria jednala přesně podle Mojžíšova zákona (prorok se musí legitimovat): „Nesmíš naletět falešnému prorokovi!“ Když se blíží k příbytku Alžběty, tak zřejmě také přemýšlí o tom, jak se Alžběty zeptá na její těhotenství. Zkuste se ptát 60-tileté nebo70-tileté paní, jestli čeká dítě. A Alžběta ji vítá dříve, než Maria otevře ústa: „Já vím, proč jdeš, požehnaná jsi a já dokonce vím, že i ty čekáš dítě. Já vím, že to nebude obyčejné dítě, ale že to bude Mesiáš“. Tady dostává Maria doklad – „Blahoslavená, že jsi uvěřila“. Když máme věřit, tak ověřit si to nevylučuje. Právě člověk, který chce podle Bible věřit, si velmi často ověřuje, zatímco ten, který věří, jak běžně věříme my, častokrát věří špatně a možná o tom ani neví. Takový člověk nechce mít jasno, ale si říká: „Já věřím“. Takže Maria šla, zůstala u Alžběty nějakou dobu a potom se vrací. Takže, takto třeba chápat ´blahoslavená, že jsi uvěřila´ a v tomto je nám Maria příkladem. Maria je člověk věřící. Když andělovi říká, že ještě s mužem spolu nežijí, anděl jí odpoví: „Nezapomeň, že u Boha není nic nemožné“. Ale podle Mojžíšova Zákona je Mariina povinnost ověřit si, co anděl říká. Anděl sice není prorok, ale nezapomeňme, že vystupuje jako člověk. Proč to říkám? Ve hře je jeden problém. Buď budeme jako Achaz, nebo jako ten druhý král. A samozřejmě, na to nesmíme zapomenout, že jsou lidé, kteří by se ptali, ptali a ptali, kličkují také. Jedna z forem kličkování je, že se zahalím do toho ´já věřím, já nepochybuji, nedá se všechno změřit, všechno zvážit, musíme věřit´. A druhá forma je typu: „Ale, důstojný pane, vy jste říkal, že se můžeme ptát a tak já mám dotaz“ a ptá se do nekonečna. A bude zase kličkovat a halit se do tzv. kouřové clony.
Maria přichází k Alžbětě a Alžběta jí říká: „Blahoslavená, která jsi uvěřila.“ Tehdy telefon ani telegraf nebyl a Maria po sdělení od anděla, že má počít Ježíše a že Alžběta je v 6. měsíci, jde se podle nařízení Mojžíšova zákona na to podívat. V 5M 18 Bůh říká, že bude posílat proroky („A ty si říkáš, jak já poznám, že toho proroka poslal Bůh? Pakliže prorok něco řekne a nestane se to, neposlal ho Bůh a toho co to řekl, si nevšímej.“ Tohle nařizuje Mojžíšův Zákon – povinnost si to ověřit. Alžběta vítá Marii: „Vítám tě, je to pro mne čest, že matka Mesiášova mne jde navštívit.“ Vidíme, že Alžběta to ví a má z toho Božího sdělení, že Maria je matkou Mesiáše, radost. Alžběta také ví, že její muž Zachariáš, když k němu promluvil anděl, se prohřešil malou vírou a byl za to potrestán. Takže Alžběta je zřejmě předem informována: „Přijde k tobě Maria a já jsem s ní spokojen, protože uvěřila.“ Toto si tam do celé Mariánské úcty také musíme dosadit. Bohužel, často si tu úctu představujeme tak, jako když malý chlapeček si řekne: „Jó, táta je přísný, ale já úlohy psát nebudu a maminka je za mne napíše.“ Jenže rozumná matka tohle neudělá. A zrovna tak je to i Mariino stanovisko. Maria nedostala nic zadarmo. Maria je jistě chválená. My si musíme uvědomit, že Maria uvěřila a že Ježíš s tou svojí chválou a Bůh vůbec, „velmi šetří“. Bůh ocenění za to, že někdo věří, nerozdává. My o sobě myslíme, že hodně věříme a přitom apoštolové, kteří jistě měli víru větší, než my, Ježíš kárá: „Pokolení nevěřící a zvrhlé...“. Maria je jedna z mála lidí, kterým se dostává od Boha odměna za víru. Ten vzkaz jí tady vyřizuje Alžběta. Maria a svatí by nám měli být příkladem ve víře ve smyslu: „Kam jsem to dotáhl(a) já, můžeš to dotáhnout i ty!“ Jistě, Maria je výjimkou, Ježíš se už jednou narodil a matkou Ježíšovou být nemohu, ale mohu být Ježíšovým bratrem. A Marii uctíme nejvíce tím, když ji budeme raději méně ujišťovat o své víře, ale prosit, aby nám pomohla najít cestu k víře, jako našla ona. To, že jí byly dány dary, je věc jedna a to, že uvěřila, je věc druhá. Maria nežila v bavlnce od Boha a Mariina víra ať je nám vzorem. My často říkáme ´věřím´. Maria opravdu věřila, a proto se šla podívat. Mnozí z nás by se podívat nešli. Mnozí z nás mají v hloubi srdce pochyby a snaží se to zakrýt halasným ´věřím´. Dokonalá forma víry je mít jistotu a nebát se ji podrobit kontrole. Je to případ mnohých lidí, že si říkají, že věří a ve skutečnosti mají z opravdové víry a Boha strach. Není divu, když pro spousty lidí náboženství bylo pouze: „Ty musíš, ty nesmíš, tohle jsou hříchy, atd.“. V mládí se s Biblí nesetkali, setkali se pouze s hrozbou pekla, ale nebe nebylo vylíčeno jako radostná spoluúčast na dalších tvůrčích Božích činech. Nanejvýš bylo nebe představováno jako klanění se, klanění se a klanění se. P. Bůh nepotřebuje tzv. poskoky. Bůh chce mít syny. Sv. Jan říká: „Dal jim moc, stát se Božími dětmi.“ Andělé jsou nazýváni Božími syny. Máme být bratři a sestry Ježíše Krista a ne pouze poslušní a utlumení lidé, kteří jen přikyvují, nerozumí a přitom říkají: „Věřím“. Tohle není Boží ideál. Jistě, pro některé lidi je to nutné. Ale Maria mezi tento typ nepatřila. A my všichni máme tu příležitost, ovšem, budeme–li chtít. Ježíš řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte, vezměte na sebe moje jho a učte se ode mne.“ Maria je ukázkou toho, jak chce mít jasno ve víře. Taková víra může člověku dát víc síly, než by se nám zdálo. I kdyby Maria nebyla Ježíšovou Matkou a i kdyby měla mnoho synů a dcer, o Marii bychom zrovna tak četli s Boží úctou a respektem v Evangeliu. Podobně, jako o setníku z Kafarnau by se o ní vyjádřil Ježíš. Maria by slyšela: „Nenašel jsem nikde tak velkou víru, jako u tebe Maria, ženo tesaře z Nazareta.“ Na to nesmíme zapomenout. Bůh viděl tu její velkou víru a viděl ji dopředu, proto ji vyvolil za Ježíšovu matku (Bůh vidí do budoucnosti, není omezen časem a ví, jak se kdo v dané situaci zachová). Ta příčinná souvislost je důležitá. Kdyby Maria nebyla ochotna věřit podle Božího vkusu, tak by ji Bůh za matku svého Syna nevyvolil. Toto si musíme uvědomit. Když se k Marii modlíme, chtějme se od ní učit věřit v Ježíše.
I když toto známe, je dobré si připomenout a uvědomit, co říká Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána ...“. Tady vidíme, co znamená uvěřit podle Božího vkusu. Možná si řekneme: „Vždyť my věříme“, jenže ono je to spíše to, že slepě odkýváváme. Jenže věřit podle Božího vkusu je věci rozumět, vědět oč jde a případně si i vyžádat důkaz. Proč se Maria vydala na cestu a spěchala? Anděl jí řekl: „Běž se podívat, Alžběta, tvoje příbuzná, je v 6. měsíci ...“, a Maria běží, aby si to ověřila. Chyba je, že my si představujeme anděla s křídly. Zřejmě vypadal jako mohutný muž v bílém rouše. Právě u velkých světců, o kterých nám říká Bible, vidíme, že Boha berou vážně. Např. u Abrahama, Bůh mu slibuje syna, potomstvo, atd. a Abraham říká: „Jaké dostanu znamení (doklad)?“ A Bůh se na něj nezlobí. Protože podle jeho vkusu věřit znamená brát Boha vážně, jako partnera. Proto Bůh uzavírá s Abrahamem smlouvu a potvrzuje ji. Nebo je to krásně vidět na Gedeonovi. K němu přichází anděl zcela civilně, Gedeon mlátí obilí, aby ho mohl skrýt před nepřáteli. Anděl říká: „Jahve buď s tebou statečný hrdino“. Gedeon: „Statečný hrdina? Copak nevíš co se děje? A kde je celý Pán Bůh, který má chránit vyvolený národ? atd.“ Anděl, který reprezentuje Boha a říká: „Já jsem to, jenž s tebou mluví.“ A Gedeon říká: „Počkej tady, já ti přinesu oběť a ty mi dej znamení.“ To jenom nám připadá málo víry u Gedeona, který chce doklad, že k němu mluví Bůh. Ta problematika se ukáže v plném světle až tehdy, když vedle sebe postavíme Gedeona a jeho současníky, kteří bez přemýšlení odkývali: „Bůh je dobrý, Bůh se o nás stará, atd.“, ale přitom měli současně u Gedeona na humně modlu, kam si to chodili „jistit“. Gedeon však uvažoval zdravě: „Buď Pán Bůh je a bude se o nás starat anebo není.“ Gedeon nesnáší ten polovičatý vztah, to bezmyšlenkovité horování, apod. Gedeonova velikost je právě v tom, že je ve vztahu vůči Bohu důsledný („Když říkáš, že jsi Bůh, tak se mi legitimuj“). Bůh mu to nejen nevytýká, ale mu dokonce vyhoví velice zajímavým způsobem. Stojí za to si to přečíst. Gedeon bere Boha vážně. Když dostal od Boha znamení, první, co udělal, bylo, že zboural tu modlu. Gedeon je správně věřící, protože bere Boha vážně, i když byl pro ostatní neznaboh. A Maria podobně. Ptá se: „Jak to poznám?“ Anděl: „Podívej, pro Boha tohle není problém, Alžběta, tvoje příbuzná je v 6. měsíci ...“ Maria okamžitě běží si to ověřit. Asi přemýšlela, jak se Alžběty zeptá, aby ji náhodou neurazila, kdyby to nebyla pravda. Jenže Maria je toho ušetřena a hned vlastně dostává druhé potvrzení, tím co říká Alžběta. Alžběta pod vlivem Ducha Svatého jí vlastně dává další důkaz. Maria nekoketuje s možným obsahem, ale chce ho brát do důsledku. A chce mít přitom jasno. Kdežto lidé, kteří nechtějí mít ve věcech víry jasno, tak ti nechtějí mít znamení a raději předčasně řeknou: „Věřím“. Abrahám, Gedeon, Maria: „Bůh něco říká, tak si to ověřím a pak už nekličkuji“. Kdybychom opomenuli pochvalu, kterou uděluje Marii Duch Svatý, tak jí nevzdáváme náležitě úctu, chválu a díky. Proto je nutné pochopit, co jí ústy Alžběty říká Duch Svatý: „Blahoslavená, která jsi uvěřila ...“. A my? Odkýváme bezmyšlenkovitě to, o čem nejsme přesvědčeni.
Nedávno jsme o tom hovořili. Připomínám, že Maria uvěřila slovu anděla a šla ke své příbuzné Alžbětě. Podle Mojžíšova zákona ten, kdo mluví jménem Božím, se musí legitimovat. Totiž to, co řekne, se musí splnit. Jestli ne, tak je falešný prorok. Anděl jako legitimaci oznamuje Marii, že i Alžběta, která už je příliš stará na to, aby měla dítě, je v požehnaném stavu, že čeká rodinu. A tak Maria spěchá (samozřejmě, mohla by nějakou dobu počkat), přesně podle zprávy anděla. Když přichází a pozdraví Alžbětu, najednou slyší: „Je to pro mně čest, že matka Mesiáše, matka mého Pána, přišla ke mně“. Nejen, že Alžběta opravdu čeká dítě, ale i ví, že Maria je matkou a že je matkou Mesiáše – „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že ti Bůh splní, co zaslíbil“. Tady vidíme, že slovo ´věřím´ i v tom biblickém slova smyslu je ´ověření´. Proč si tohle připomínáme? Mluvili jsme o tom a dost podrobně. Dnes je svátek Panny Marie matky jednoty křesťanů. Problematika jednoty křesťanů je velice závažná. Na jedné straně je třeba se modlit, aby byla jedna církev, jak řekl Ježíš: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř“. Ale na druhé straně nestačí jenom modlení. Kdysi byly varhany na šlapání. Varhaník hrál a jiný šlapal. Když varhaník nehrál a ten druhý šlapal, tak se měch naplnil a vzduch unikal. Ale když varhaník hrál a ten druhý si odskočil, tak za chviličku varhany nehrály. My si musíme uvědomit, že tady je rozdělený úkol. Jeden musí šlapat a varhaník musí hrát. A zrovna tak je to v otázce víry. Je tady Bůh, který dává lidem dary, ale je tady také člověk, který rozhoduje o tom, zda přijme, nebo odmítne Boží dary. Zda přijme, nebo odmítne Boží slovo. Zda sáhne po Bibli, anebo po nějaké snadnější zbožné knížce. Když člověk čte Bibli a narazí na něco nepříjemného, zda se nad tím zastaví anebo si najde nějakou myšlenku, která ho tzv. povzbudí a uteče od toho místa, které mu je nepříjemné. Uvědomme si, kdyby otázka spásy byla jenom otázka Božího milosrdenství, potom ano, Bůh by měl na to právo, ale mohlo by se mluvit o Jeho spravedlnosti, kdyby někoho dal do pekla druhého do nebe? Přátelé, každý dostáváme stejnou příležitost a záleží na nás, jak ji přijmeme. Alžběta chválí Marii. Ale anděl se zjevil také Zachariášovi. Zachariáš ale vůbec není populární. Marii se zjevil anděl a Maria si šla ověřit, jestli Alžběta čeká dítě. A přesvědčila se, že je to pravda. Zachariáš říká: „Ba, ne, jsem už starý. To se nemůže stát“. Zachariáš odmítá. Navenek ten Zachariášův postoj vypadá úplně stejně, jenže Maria je chválena. Ona uvnitř přijímá. „Jestli ten člověk, co se mi zjevil, opravdu je anděl (muž v bílém rouchu a ne s křídly), tak je to obrovská radost, že já jsem matka Mesiáše“. A proto spěchá, nečeká, až to bude znát. Ověří si. Kdyby Zachariáš řekl: „Legitimuj se, kdo jsi, jestli jsi anděl (ač věděl, že se k němu nemohl dostat žádný člověk, protože tam byla chrámová stráž), tak by to bylo v pořádku. Boží zpráva ho zaskočila. Zachariáš s Alžbětou mají za sebou z dřívějška mnohé proplakané noci, když nemohli mít dítě. Pro židovskou rodinu to bylo velikým zklamáním. Zachariáš se už vzdal veškeré naděje, takže Zachariáš není otevřený vůči andělově zprávě. Nepochybuje, že je to anděl, ale jakoby řekl: „To jsi měl přijít dřív, kamaráde. Už je pozdě“. Kdyby Zachariáš položil otázku a žádal, aby se anděl legitimoval („jsem povinen žádat legitimaci“), anděl by se legitimoval. Je to v 5M 18, kde je nařízeno, že člověk, který mluví s prorokem, musí od něho žádat znamení. „Jak poznáš, že prorok, který s tebou mluví, mluví jménem Božím? Co řekne, musí se splnit“. Kdyby byl Zachariáš řekl andělovi: „Počkej, já mám dotaz. Proč tak pozdě?“, tak by se mu jistě dostalo uspokojivé odpovědi: „Tvůj syn musel počkat se svým narozením, aby přišel do vhodné doby a mohl připravit půdu Mesiášovi“. To by se ale Zachariáš musel ptát a ne vnitřně odmítat. Pak už Zachariáš jenom naznačuje rukama a trvá to do té doby, než napíše na tabulku: „Jméno jeho je Jan“. A hned na to začne mluvit. Proč to říkáme? Jednota křesťanů je jednak otázka Božího daru, ale je to také otázka toho, zda se člověk Božím darům, Božímu slovu otevře. A tady si musíme uvědomit, že my křesťané, resp. katolíci, i když si říkáme, že jsme v pravé církvi, musíme Bibli pořádně znát. My musíme umět těm druhým říct: „Koukej, Bibli rozumíš špatně“. Zatím je to tak, že když se setká katolík třeba s baptistou, tak buď se dohodnou a vycházejí z toho, co je společné a nic se při tom nevyřeší anebo začnou prosazovat každý svoje; jeden mluví tak, druhý onak a oba si myslí, že mají pravdu. My musíme Bibli znát a rozumět ji, abychom Bibli uměli pořádně vysvětlit těm, které Bůh přivede k nám do církve. To ale znamená, abychom nejprve Bibli pořádně znali. Abychom přistupovali k Bibli jako Maria k andělovu slovu. Za jednotu křesťanů se musíme modlit, ale také, a to je nedílná součást toho úsilí, musíme znát Písmo svaté. A těm, kdo se odvolávají na Písmo ukázat, v čem dělají chyby. Nestačí říkat: „Já věřím“. To mne neosvobozuje od toho, abych znal Bibli. Až ji budu znát, pak budu umět vést dialog s odloučenými bratry. A tak, nejenom se modlit, ale i pevně stát na nohou ve své církvi. To je velmi důležité.
EVANGELIUM Lk 2, 1-14, Slavnost Narození Páně
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu: To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení."
Tento úryvek s tím, co na něj navazuje, zahrnuje dvě důležitá témata a nelze o obou podrobně vykládat. První je to, co se odehrálo s těmi pastýři (viz text). Je s tím spojena celá plejáda otázek. Pastýři pasou ovce nedaleko Betléma. Objeví se jim anděl a říká, jděte do města Davidova, narodil se Mesiáš a podle toho ho poznáte, že najdete děťátko položené v jeslích. Nám to nic neříká, odmalička známe tradiční jesličky a koledy a tak se snadno nedostaneme k pochopení problematiky kolem pastýřů. Pastýři museli tvrdě uvažovat. Proč jim nebylo řečeno: „Jděte do Betléma a v domě číslo to a to se doptejte a tam vás zavedou do chléva a tam je Mesiáš“? Proč tady je málem rébusové vyjádření? To je ta problematika první. Ta druhá problematika, to je to, čeho bychom si my lidé, měli na Marii vážit a v čem ji kopírovat a na co my bohužel zapomínáme. V dalším textu je zmínka: „Maria však všechno uchovávala v srdci a uvažovala o tom“. Všimněme si toho slovíčka ´však´. Je to slovíčko, které znamená: „Jedni dělají tohle a druzí tamto“. Předtím je: „Všichni, co to slyšeli, podivili se nad tím, co pastýři vyprávěli. Maria však ...“. To je ten druhý problém, problém dvou typů posluchačů. Jedni provolávají hurá, sláva a Maria rozvažuje; dělá něco jiného. Známe, jak si dovedou lidé na vesnici sdělovat informace, přidávat, ubírat, atd. Marii asi napadlo, proč anděl takhle s tou rébusovou adresou poslal pastýře hledat Mesiáše. Nyní trochu přeskočme. Představme si, že má přijet vlakem na návštěvu slavný zpěvák a také, že stejným vlakem má přijet třeba slavný fyzik (nebo lékař), nositel Nobelovy ceny. Lidé budou na nádraží čekat hlavně toho zpěváka. A fyzika přijde čekat několik zdejších kolegů. Ti po něm nebudou chtít autogramy, jako lidé chtějí od zpěváka. Přijdou tam dokonce novináři, filmaři a ti si budou všímat hlavně slavného zpěváka. Proč to je? Je to tím, že lidé chtějí spíše autogramy od zpěváka, sportovce, ale ne od lékaře nebo fyzika, který za těžkou objevitelskou práci dostal Nobelovu cenu. Je to proto, že zpěváka pochopí každý, kdo na jeho koncert jde a dá se říct, že ono ho to také baví. Koho to nebaví, tak ten tam nejde. Chápou ti lidé vědeckého pracovníka, lidé, kteří neznají fyziku, či medicínu? Proto vědce čeká pár lidí z oboru, ti, kteří mu rozumí. A tady jsme u kořene věci. Jsou věci, které ocením, až když o nich přemýšlím, nebo dokonce, když jim rozumím. A také musím je sám dělat. Máme spoustu lidí, kteří se rádi koukají na fotbal a fandí. Zkuste jim ale říct, aby kopli do míče. Většina z nich by to neuměla. S chutí se koukají na fotbal, ale hrát ho, to ne. Budou s chutí poslouchat písničky, ale učit se hrát na hudební nástroj, to ne. Tady člověk může být konzumentem a je to velmi snadné. Existuje konzumace alkoholu, jídla, muziky, umění, atd. Neexistuje však konzumace špičkové vědy, za kterou se dává Nobelova cena. Proto také špičkový vědec zákonitě nemá kolem sebe dav konzumentů, pasivních posluchačů. Jak to bylo s Ježíšem? Toho bychom samozřejmě mohli přirovnat špičkovému vědci. Jenže pozor! V době Ježíšově byla spousta lidí, kteří šli za ním jako sběratelé autogramů. Ti lidé nepřemýšleli o tom, co Ježíš řekl. Ti lidé provolávali slávu, v jejich očích byl „šlágrem“. Jsou tam ovšem také lidé – učedníci, kteří přemýšlejí o tom, co Ježíš říká a když jim není něco jasné, tak se ptají. Tedy, někteří lidé poslouchali Ježíše a přemýšleli o tom, co říká a jiní zase, za ním chodili jako nějací fandové. Ježíš byl populární, to je fakt. Fanouškové jsou v Evangeliu nazýváni – lid. Fanouškové a učedníci se dělí, vidíme, podle způsobu myšlení. Aby se někdo mohl stát učedníkem, to musel něco umět a chápat. To nemohl být jenom konzument a sběratel senzací a autogramů. Kdyby se dnes Ježíš objevil, jistě by se spousta lidí za ním hrnula, ale jako za senzací. Myslíte si, že by Ježíš řekl: „Drazí, to jsem rád, že mně vítáte, já uspořádám pro vás autogramiádu“? A když by někdo přišel s dotazem, že úplně nechápe to, co říkal, tak by ho Ježíš odbyl, že nemá čas, protože má právě „autogramiádu“? Že takové povrchní nadšení existovalo, se můžeme dočíst v Jan 6 jako reakci na rozmnožení chlebů. Ježíš utekl před lidmi, přešel na druhou stranu Genezaretského jezera, lidé ho vyhledali a on jim řekl: „Hledáte mne proto, že jste se najedli chleba. Starejte se o to, abyste dostali chléb pro věčný život“. A oni: „Co máš pořád s těmi božími skutky“. Pak Ježíš začal mluvit o Eucharistii a výsledek byl: „Tvrdá je to řeč, kdo tohle má poslouchat“. Sebrali se a šli pryč. Kdo? Fandové a také málo kvalitní učedníci. Ježíš to udělal úmyslně. To si třeba uvědomit. Bůh k nám přichází. Na Boha se můžeme dívat jako povrchní fanouškové, nebo jako přemýšliví lidé, pořádní učedníci. Můžeme být jedním z lidu, davu nebo učedníkem. Když bereme do ruky Evangelium, můžeme být podobně fandové (dělám to jako hurá akci), nebo ho budeme číst poctivě, se zájmem, nic nevynechávat, snažit se ho pochopit a tak se stávat Ježíšovými učedníky. To je právě to, co bych si přál, abych já byl, abyste byli vy a proto o tom budeme hovořit. To poslední slovo, do které z těch dvou skupin budu patřit, to nikdo za mne neřekne. Tady se musí rozhodnout každý sám. Nikdo nás k tomu za ručičku nepřivede. „Maria však to uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“. Tedy všichni jsou fandové („podivili se nad tím, co říkali pastýři“) a Maria je jeden z těch dobrých posluchačů. A nyní, myslíte si, že Maria bude podporovat další fandy. Neřekne spíše: „Víte co, koukejte raději přemýšlet o tom, co vám říká Ježíš“. To je asi tak to, co si chceme připomenout.
EVANGELIUM Mt 10,17-22, Svátek Sv. Štěpána
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
Dnes si připomínáme svátek prvního mučedníka sv. Štěpána. Je to velmi poučná věc. Na jedné straně Štěpán, na druhé straně věřící židé. Pozor, to nebyli Římané, to nebyli hříšníci - pohané, celníci, nevěstky - to byli opravdu nábožní židé, protože zbožnost se týká jakékoliv modlitby, jakékoliv církve a jakéhokoliv náboženství. Kdo se rád modlí a bez ohledu na to, v jaké je církvi. Ale Bůh neodplácí jakoukoliv zbožnost. Štěpán přemýšlí o Ježíšovi, o tom, co píší proroci a proto má také sílu, rozumí tomu, co říkají proroci a že to souhlasí s tím, co se stalo s Ježíšem. Proti němu stojí židé, kteří nepřemýšlejí o tom, čemu věří, jsou nadšení, že jsou v té pravé božské církvi – a Štěpána kamenují. To je to, co říká Ježíš: „Mnozí přijdou a řeknou: ´Copak jsme nevyháněli zlé duchy? Nedělali divy a zázraky, neprorokovali? ´ A tehdy řekne: ´Neznám vás´.“ Vidíte, tady stojí zbožnost proti zbožnost. Ne zbožnost proti bezbožnosti, nemravnosti. Zbožnost podle Ježíš a proti ní zbožnost podle rabína. Ti židé, co kamenovali Štěpána, si neřekli: „My jsme se odchýlili od proroků, my si proroky vykládáme po svém“. Jejich přesvědčení bylo: „My jsme opravdoví synové Mojžíše, my dodržujeme Mojž. Zákon“. Skutečnost ovšem byla, že Mojžíše a proroky v některých oblastech chápali a v některých ne. Proto se střetávají se Štěpánem, proto pronásledují apoštoly a křesťany a také proto nemohou pochopit to, co říká Ježíš. Teda ne hřích, ale vadná zbožnost je tím největším nepřítelem. Zdá se to divné, ale byli to židé, kterým záleželo na tom, aby zděděná víra otců byla nedotčena. Tak to chápali. A proč ta nenávist vůči Štěpánovi? Protože se setkali s někým, kdo jim dokázal, že ta jejich zbožnost je nekvalitní. Štěpán jim totiž vzal ten jejich nevětší poklad. Těm, kteří se považovali za elitu národa, kteří si říkali, kdy už konečně přijde Mesiáš – a představovali si, že jim poklepe na rameno a řekne: „Ty jsi ten správný Izraelita“. „Kdy už přijde ten Mesiáš, aby ten mor toho tesaře z Nazareta vyhubil“. A teď najednou přijde mladík a řekne: „Chyba je ve vás, ne ve vašich hříších, ale v tom, co vy považujete za správné. Chyby jsou ve vaší zbožnosti. Myslíte, že znáte Mojžíše a proroky, ale vůbec jim nerozumíte“. Štěpán jim v té diskusi úplně rozmetal jejich iluze. Dokázal jim na Mojžíšovi a prorocích, že jejich zbožnost je nekvalitní. Jsou bezradní, nemohou Štěpánovi žádným způsobem oponovat, nezbývá jim než zlost a ukamenování. No, a poučení pro nás, pokud chceme mít jasno ve víře, kvalitní víru, tak musíme najít víru na základě pochopení Písma a ne na základě toho, že já jsem v pravé církvi. Sice nevím, co se říká, rád jdu do kostela, rád se modlím, sice nevím co je to evangelium, ale rád si zazpívám. Ale toto není štěpánské. Štěpán je ten, kdo přemýšlí a potom má jasno. A všimněte si, že když Štěpán umíral, byl vlastně ve vytržení, viděl nebe otevřené, on snad ani nepociťoval bolest, cítil předzvěst nebeské blaženosti. Židé na něj hází kameny, jako na bludaře a on říká, vidím nebesa otevřená a Syny člověka sedět po Boží pravici. Všimněte si, přátelé, že Mojžíš chtěl vidět Boha. Je to tak silný zážitek, že by člověk umřel. Zde si můžeme právem domýšlet ten pocit jistoty uvidět tu Pravdu, zcela utlumuje bolest. Faktem je, že Štěpán je uchvácen tím pohledem do nebe, oni si přitom hází na něho kamení. Třeba mít tu Štěpánovu víru, t.j. podle Ježíšova vkusu. Příznaky nekvalitní víry: Byl to hřích, nebyl to hřích? Mám jít do kostela, nebo nemám? ... atd.
Ježíš posílá dvojice, aby šli a hlásali jeho vzkaz. Toto je však všeobecný příkaz, kdy po všechny doby má církev hlásat Ježíšovu nauku, jak v misiích tak nově narozeným atd. Proč je tady ta chmurná předpověď? Když se podíváme do historie, vidíme v prvokřesťanské době pronásledování. Byla to hrozná pronásledování. Proč jim to Ježíš připomíná? Víme, jaké měli židé nesprávné představy o Mesiášovi. Apoštolové vědí, že Ježíš je Mesiáš, tak si automaticky promítnou ty rabínské představy i tom úspěšném tažení Mesiáše (to, že je to podmíněné si neuvědomují). Ježíš tady upozorňuje, aby nebyli překvapeni, že se to bude vyvíjet jinak a ne tak, jak říkali páni rabíni. Dějiny budou probíhat tak, jak říkali proroci. Kdyby šlo pouze o ty dějiny, o prvního mučedníka Štěpána, tak by to nebylo pro nás aktuální. Pro nás je však aktuální ta věc, že máme o sobě iluzi, podobně jako ti židé. Kaifáše by dříve nenapadlo, že by mohl být vrahem Mesiáše. Člověk žije často v iluzích o tom, jaké to bude, až se setká s Bohem. My si uvědomujeme, že až se setkáme s Ježíšem na osobním soudu, kde se bude rozhodovat, jaký ten očistec bude (jak ostrý) a jestli půjdeme do pekla nebo ne. Nás ani nenapadne, že by v nás mohlo být něco, nějaké nesprávné jednání. Vzpomeňme si na apoštoly, kolikrát to Ježíšovi udělali. Sv. Petr odmítal Boží výzvu ve chvíli zjevení, tím spíše ji odmítá člověk, když se mu Bůh přímo nezjevuje. A z hlediska našich představ je to jednání sv, Petra nehorázné. Tady jde o absurditu psychologickou. Sv. Petr přitom ví, že Ježíš je Mesiáš, že k němu mluví Bůh. Proč si to říkáme? Protože kvůli takovýmto vlastnostem („Ono to takhle není atd.“), člověk nemůže být poučen. Včera jsem dal k přemýšlení otázku, proč Ježíš nemohl uzdravit nemocné v Nazaretě? Řešení vypadá asi takhle: Ježíš přišel s ochotou uzdravit každého, ale s podmínkou, že si ten dotyčný o to uzdravení řekne („Pane, dej, ať vidím“, atd.)Jsou sice výjimky z toho, ale o tom jsme také mockrát mluvili. V Nazaretě byli však různí vážení lidé a ti se přece nebudou doprošovat nějakého tesaře. Pro tesaře by měla být čest, aby sám přišel za nimi. Nebo jiný názor: „On je přece o tolik mladší a já se ho nebudu doprošovat.“ Těch důvodů bylo hodně, kvůli kterým se lidé nenechali uzdravit. Jsou nejrůznější důvody, kvůli kterým člověk nerozumí Bohu. Ta věta: „Budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví také jim a pohanům...“, často není dobře chápána. Prvotní církev měla vydávat svědectví. Ježíš prvotní církvi nařídil, aby šla do celého světa, ale ona „seděla“ v Jeruzalémě a nehla se, vůbec nejde do misií, ani k pohanům, ani do Galileje. Jsou v Jeruzalémě, mají tam své společenstvíčko, u lidí mají popularitu, ale vůbec nejdou do misií mimo Jeruzalém, ke všem národům, jak jim Ježíš nařídil. Proto přichází pronásledování prvotní církve, aby konečně šla do misií. Pak ti, co šli k pohanům, měli potíže s konzervativci, vytvořila se dvě křídla – pohanokřesťané a židokřesťané. Takhle je třeba chápat větu: „Protože si nedáte říct, protože nepřemýšlíte o tom, co jsem vám řekl a sedíte pořád v Jeruzalémě, proto musí přijít pronásledování, abyste konečně šli do misií. A tak vás budou vydávat soudům, bičovat v synagogách atd.“ Pro svědectví pohanům vůbec nebylo nutné utrpení. To kamenování Štěpána byla taková roznětka pro explozi k celkovému pronásledování. My si ovšem musíme uvědomit, že utrpení nebylo nutné, kdyby se důsledně řídili tím, co říkal Ježíš. To, že nepůjdou, Ježíš věděl předem, a proto jim říkal to, co je v dnešním čtení. My někdy necháme to Boží slovo mluvit naprázdno, jedním uchem dovnitř, druhým ven, někdy ani to ne. Boží dobrota nabízí člověku více cest, jak dojít spásy. Některé cesty jsou pohodlné, některé méně a některé velice strastiplné a každý je vítěz, kdo projde některou z těch cest. Bohužel, prvotní církev byla dost pomalá v tom přechodu ze SZ na NZ. Proto přišlo pronásledování a Bůh dává odměnu těm, kteří v pronásledování obstáli. Těch cest je víc. Jakou cestu si kdo vybere, takovou bude mít. Jde o to, aby člověk šel buď cestou snadného pochopení a plného, kvalitního zamýšlení se nad Ježíšovým vzkazem, nebo šel po té cestě pod tlakem utrpení a donucení. A tady jsme také u problematiky utrpení osobního. Mnoho lidí by nebylo dobrými křesťany, kdyby netrpěli. Přitom se jim zdá divné, že se modlí a přitom trpí. Jistě, kdyby všichni lidé byli na takové úrovni, že by byli schopni plně chápat křesťanství a dodržovat ho bez tlaku utrpení, nemusela by být nemoc na světě. Někdo je schopen zamýšlet se nad křesťanstvím bez toho utrpení, jiný pod tlakem občasného utrpení (nebo aspoň hrozbou) a někdo musí být pod stálým, těžkým nátlakem toho utrpení. A tak Bůh dávkuje v různých dobách různým lidem životní osudy tak, aby z nich vyždímal co největší dosažitelný výkon. Ale jestliže Bůh na nás použije při výchově klacek nebo pochvalu (jako krotitel při drezúře zvířat), záleží na nás. Záleží na nás, jak dalece pochopíme Boha a tu problematiku vnitřního nesouhlasu s Bohem, který si nepřipouštíme anebo neuvědomujeme. Jak dalece to pochopíme, tak dalece to můžeme odstranit a tím jemnější může být ta stimulace od Boha na nás. Záleží na nás, co si vybereme. Když vykonáme to, co máme udělat, budeme odměněni. My musíme jednak děkovat těm prvokřesťanským mučedníkům za to, že nám dali svědectví, ale také si musíme uvědomit, že bychom se mohli tomu utrpení vyhnout. Každý svého osudu strůjcem. P. Bůh má s naší těžkopádností hodně práce a nenuťme ho, aby na nás musel brát ostrý bič, kterým nás musí šlehat. Naučme se jednat s Bohem tak, aby Bohu stačilo (ke splnění Božích plánů námi) pochválení, případně ta „kostička cukru“ (jak se dává za odměnu zvířatům). Bůh nás může stimulovat nemocí, ale také zdravím, může stimulovat tím, že nevyslyší naše modlitby a naopak vyslyší, když budeme dobře chápat Boží slovo a dodržovat ho (Izajáš: „Dříve, než domluvíš, řeknu – tu jsem“.) A o tuhle věc bychom měli usilovat, zamýšlet se nad ní.
EVANGELIUM Lk 2,41-52, Svátek Svaté rodiny
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolesti hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.
Vypadá to jako známá banální historka. Jenže je tu ve hře ještě jiná věc, že my jsme zvyklí toto místo banálně číst. Málokoho napadne se nad dnešním úryvkem pořádně zamyslet. Dá se v něm najít hodně materiálu. Ježíšovi je 12 let a on také musí s rodiči do Jeruzaléma. Jak je možné, že se jim Ježíšek ztratil? Tehdy, protože cesta byla i stovky km dlouhá, šlo najednou hodně lidí. Děti šly vepředu, dospělí vzadu a večer, když šli spát, se celá rodina dávala dohromady a tak Marie s Josefem zjistili, že Ježíšek chybí. Během pochodu se o něj nemuseli starat. Nedá se tady mluvit o špatné starosti rodičů. Den cesty měli za sebou, pak den cesty šli nazpět a celý den ho hledali v Jeruzalémě a hned z toho máme tři dny. Nyní přichází to hlavní. Matka zoufale říká: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ A co na to Ježíšek? „Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?“ Uvědomte si, že podle okolností to mohla být odpověď drzého kluka. Nebo a pozor, Ježíš je Boží Syn, co když je to výuka otázkou. Nejkvalitnější výuka není ta, kde učitel žákům všechno vysvětluje, ale klade žákům otázky, A tohle je Ježíšova metodika. „A proč jste mně hledali? Nevěděli jste, kde mám být?“ Ježíš diskutoval s rabíny a kladl jim moudré otázky. Samozřejmě mnoho věcí vědět nepotřeboval. Zrovna tak nemůžeme přesně říct, kdy se Ježíš dověděl, že je Božím Synem. Tak jako u malého dítěte probíhá proces uvědomování si okolí a sebe, podobně tento proces proběhl i u Ježíše. Dokonce je velice pravděpodobné, že ten proces uvědomění si, že není jenom člověkem, nebyl hned na začátku, ale právě, když byl v tom chrámě. Současně poskytl rodičům výuku: „Josefe, maminko, nezapomeňte, že jste mne hledali, jako bych byl nějaký zatoulaný chlapeček. Měli jste plnou hlavu strachu a přitom jste zapomněli, kdo jsem já. Ty maminko, už nevíš, kdo je můj táta? Myslíš, že můj Otec se o mně nedokáže postarat? Nemyslíte, že vaše jednání bylo nevhodné? Vy jste pobíhali po všech možných příbuzných v Jeruzalémě a vůbec vás nenapadlo si říct: ´Vždyť je to Syn Boží´ a jít rovnou sem?“ V Ježíšově otázce je celá řada výzev a poučení. Všimněte si dále věty: „Oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.“ A kus dál: „Jeho matka všechno uchovávala ve svém srdci.“ Pro ostatní to byl neposlušný Ježíšek, ale Maria o tom uvažovala, přemýšlela. My oslavujeme Pannu Marii, a kdo ví, co všechno, ale vůbec nás nenapadne to, že to byla žena postavená Ježíšem před hotový fakt, který musela sama vyřešit a že Ježíš nám chce ukázat postup, jakým chce hovořit s námi. Panna Maria byla stavěna před otázky, které si ona sama musela vyřešit. O těchto věcech se normálně nehovoří. Přitom Evangelium uvádí: „Oni nepochopili, co jim chtěl říct.“ Tyhle texty se čtou o vánoční době ve slavnostní atmosféře a tím celá věc hasne. Kolikrát chceme řešit životní situace a chceme od Boha odpověď a on nám ji nedá; odpověď musíme my sami najít, protože je to naše kompetence. Když se na ty věci podíváme z tohoto úhlu, tak celá ta událost má obrovský dosah. Měli bychom si uvědomit, že když nám chce Bůh cokoliv říci, tak nám klade otázky. U Jana v prvním listě jsem narazil na větu: „Nebude učit bratr bratra, nebude vám muset nikdo nic vysvětlovat…“. Nejdříve se mi to nezdálo, ale později, když jsem pochopil Ježíšovu metodu, dal jsem mu za pravdu. Ono se to netýká všech lidí, ale jenom těch, kteří dobře přemýšlejí. Prakticky veškeré objevy v přírodních vědách byly učiněny bez poučování z knížek, ale na základě přemýšlení. Podobné procesy nás čekají při četbě Evangelia. My si musíme uvědomit, že Bůh nám věci, které musíme sami vyřešit, nevysvětlí. Evangelium není těžká věc, ale my mu nerozumíme proto, že tam strkáme svoje tzv. hotové názory. Tím mrzačíme text Evangelia, ale také vlastní mozky. Správní rodiče by si měli uvědomit, že oni to dítě stavějí do světa a že mohou z toho dítěte udělat duševního mrzáka. Velice často se setkáváme s představou dobrého pana učitele, který se věnuje hodně zameškaným žákům, všechno jim chce vysvětlit, aby nedostali nedostatečnou, ale zapomíná na to, že když se nebude starat o dobré žáky, tak nikdy z nich nebudou chytří, špičkoví lidé. S takovým přístupem bychom měli v nemocnicích jenom samé saniťáky a žádné pořádné doktory. Jistě, ono je to psychologicky pohodlnější, než pořádně přemýšlet. Bůh chce, abychom dobře chápali Evangelium a ne přijali nějaké převzaté nauky, např. z tzv. zbožných knížek. Tohle je také realita běžného světa. Častokrát chodíme kolem jasných míst v Evangeliu, ale my si je nepouštíme pod kůži. Chci rodiče upozornit na to, aby si jednak uvědomili, že v dětech je víc rozumu, než si rodiče myslí. Rodiče často srážejí děti nekvalitním výkladem na nižší úroveň. Nejlepší výuka není vysvětlování a podrobný popis, ale naučit dítě správně myslet a přemýšlet. Týká se to rodičů a také nás, když budeme číst Písmo svaté. Je mnoho lidí, kterým se Bible nelíbí a sáhnou po zbožné knížce. Jistě, i to je řešení, jenže…?!
EVANGELIUM Lk 2, 16-21, Slavnost Matky Boží Panny Marie (Nový rok)
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.
Jsou tam pastýři a anděl jim říká, aby šli do Betléma. Jistě, bylo by dobré, kdybychom žili v době Ježíšově, ať už při narození, ale samozřejmě raději v době jeho působení v dospělosti. Ale kolikrát si tak člověk řekl, a to každý z nás, škoda, že nežijeme v té době. Uvědomte si, že anděl říká pastýřům: „Jděte do Betléma“. Ale neříká to jiným. Proč? Že by protekce? Že by Bůh někomu chtěl dát (informaci) a někomu nechtěl? Ba ne. Víte, někdy nám to vyvstane na takovém prajednoduchém modýlku. Potřebujeme my anděla, aby nám řekl, jak se z Vršovic dostaneme na Václavské náměstí? Nepotřebujeme. Pražané to znají. Proč se anděl zjevil pastýřům? Protože to byli analfabeti, kteří Bibli znali jen tak z doslechu a neměli pořádně jasno. Kdežto zákoníci, farizeové i saduceové a kněží, atd. Bibli znali a těm nikdo nemusel říkat, že se v Betlémě narodí Mesiáš. A všichni věděli, kde Betlém je. Pastýři byli hrstka analfabetů, kteří se dohromady k náboženské výuce nedostali. Asi doslova to byli analfabeti. No, a jim anděl říká to, co ostatní tak jako tak vědí. Čili, pro normálního zákoníka, farizeje, saduceje bylo naprosto jasné, že se Mesiáš má narodit v Betlémě. A bylo dokonce jasné, v které době to bude. Až potom, když Ježíše nepochopili, tak to začali odkládat. Ale tehdy narození Mesiáše jasně čekali. A co bychom potřebovali složitějšího, než tam poslat stálého pozorovatele, který by informoval, co se tam bude dít. Ale oni o to nestáli, oni nestáli o to, jít se poklonit Mesiášovi. Oni si prostě říkali: „Až se ujme moci, tak my půjdeme v prvních řadách“. Oni se s tím tak sžili, že je ani nenapadlo, abych to tak nazval, poslat toho pozorovatele. A tady jsme u problému č. 1. Kdybychom žili v době Ježíšova narození, přišel by k nám anděl nebo ne? Odpověď na tuto otázku si můžeme naprosto jasně dát na základě tohoto faktu: „Když čteš Písmo a narazíš na něco, čemu nerozumíš, jdeš za tím, nebo to přeskočíš? Když čteš v Písmu Ježíšovy sliby, které dává těm, kdo se budou modlit ve jménu Ježíše Krista a když to přeskočíš a nejdeš za tím, co znamená modlitba v jeho jménu? Tak by se ti anděl neukázal, protože anděl se ukazuje jenom tomu, komu má smysl něco říci“. A že se Mesiáš narodí v Betlémě, to věděli, bylo to z Písma jasné. Doba, kdy se narodí Mesiáš, byla spočítána s přesností plus, mínus dva roky. Takže problém stálého pozorovatele do městečka, kde bylo pobitých přibližně 50 dětí, by nebyl žádný problém. Jistě, bylo to starobylé město, ale dneska by to byla vesnice. Takže nikdo jim (těm tzv. zbožným) nepotřeboval říct, kdy se narodí Mesiáš. To by vysypali z rukávu a také by popsali všechny možné cesty, kudy se jde do Betléma. Oni to dobře znali. Znali a proč tam nebyli? A tady jsme u kořenu toho problému. My, dokavaď budeme chtít být křesťany, kteří Bibli čtou a vybírají si jenom to, co se jim hodí, kteří si upravují Bibli podle svého vkusu a ne, aby opravili svůj vkus podle Bible, tak do té doby nebudeme mezi těmi, kterým řekne anděl, ať už jako pastýřům, nebo jako Simeonovi, či té babičce Anně, anebo se nám nedostane zjevení, jako třeba třem mágům. A co dělat? Oslavujeme Marii, atd., atd., jenže: „Ona všechno uchovávala ve svém srdci“. Když přišli pastýři k těm usedlíkům v Betlémě a říkali, co se stalo, tak všichni začali jásat. Bude to vypadat jako parodie, ale bohužel bude odpovídat skutečnosti. „Jo? Anděl? A jaký byl? Jaké měl roucho?“ A tak se všichni vyptávají na periferní věci. Jsou úplně nadšeni: „No tak se narodil, ňu, ňu, ňu…“ A jediná, kdo se nad tou věcí zamýšlí, je Maria. A říká: „No, já taky dělám ňu, ňu, ňu a nezapomínám, že je to nejen můj Syn, ale i můj Pán“. Maria uchovávala ta slova ve svém srdci. To je věc, kterou, kdyby to šlo, bych vám přál. A to se musíme učit! Maminka nemůže přát svému dítěti dobrý oběd. Musí ho uvařit. A zrovna tak jsou věci, které vám nemohu přát, které Bůh nikomu nedovolí udělat za někoho, ale jenom nám a každému sám za sebe. A to sem patří to, čím stojí a padá naše křesťanství. Přát si můžeme, ale byla by to formalita. No, přejme si, aby dneska byl Nový rok! To jsou věci, které tak jako tak platí. A můžeme to říct takto: „Přejme si, aby nám anděl (přenesme se do té doby, že se Ježíšek někde narodil) to řekl“. Vidíte, že z hlediska toho, co jsme si řekli, je to problematické přání. Když já se budu zamýšlet nad tím, co čtu v Písmu, pokud čtu Písmo, tak mě napadne: „Já se občas budu muset podívat do Betléma a s nějakými lidmi se tam seznámit, abych se dověděl, co se nového bude dít. No, zajdu tam, budu tam třeba chodit kupovat víno nebo olivy. Budu tam mít nějaké známé lidi, a když si udělám výlet z Jeruzaléma, občas u nich přenocuji a oni mně budou povídat a já budu vědět, co se v Betlémě děje“. A tak by mi neuniklo (když bych byl farizej, saducej, zákoník), co se stalo. Ano, narodilo se děťátko a já bych měl jasno, protože Betlém byl a oni by mi to řekli. Mohl bych se jít Mesiáši poklonit, aniž by mne to anděl musel říct. A kdybych byl analfabet, ale poctivý, který přemýšlí a říká si: „Škoda, že neumím číst. Já bych si Bibli tak rád přečetl“. Pak bych mohl počítat s tím, že se anděl zjeví i mně. No, a tak místo přání si raději řekneme: „Budeme dělat všechno to, co záleží na nás, budeme se zamýšlet nad Božím slovem tak, jak Bůh řekl a ne tak, jak se nám to líbí“. No, a P. Bohu nemusíme říkat, aby na svou práci nezapomněl. A to je místo přání. Je třeba vydržet a umět uchovat slova a pochopit celou tu věc. Proto o tom budeme uvažovat, k této myšlence se vracet a budeme se to učit. Protože učit se člověk musí celý rok. Člověk začíná stárnout tenkrát, když si myslí, že se už nemá co naučit.
Vidíme tady pastýře, vánoční idylku, Betlém, atd. Při této příležitosti by bylo dobré si připomenout, proč se zjevil anděl právě těmto pastýřům a ne všem židům. Pastýři byla určitá skupinka lidí, kteří si to zjevení zasloužili. Hovořili jsme o Simeonovi. Tomu to zjevil Bůh. Proč jemu a ne jiným? Simeon Bohu za to stál. Simeon se chtěl dočkat Mesiáše, zrovna tak Kaifáš, zrovna tak pastýři … Ono záleží na tom, co vlastně od toho Mesiáše chci. Simeon chtěl vidět Božího posla. Farizeové, židé, ti nepotřebovali někoho, kdo jim ukáže cestu k Bohu. Ti nepotřebovali Božího posla pro sebe, oni byli přesvědčeni o tom, že jsou v pořádku. Oni potřebovali někoho, kdo vyžene nenáviděné Římany a „my už ho přivítáme“. Nejvýraznější postava je Jan Křtitel, který si uvědomuje, že židovský národ čeká vlastně někoho jiného, než je slíbené. Že je nebezpečí, že se židé s tím Mesiášem úplně minou. Je to něco podobného, jako když na nádraží čekám na nesprávném nástupišti. A vlak mi ujede, i když jsem byl na nádraží včas. Podobný je problém židů. Oni čekají Mesiáše, který vyžene Římany, ale Simeon čekal Mesiáše, který přinese židům nové náboženství, který přijde ve jménu Božím. Simeon se těšil, že bude mít možnost pozdravit toho, kdo je víc než Mojžíš. Proto se tak těšil. A zrovna tak ti pastýři. Ti nebyli infikováni a otráveni tím farizejským a rabínským pocitem duchovní nadřazenosti, dokonalosti, superzbožnosti. Oni si byli vědomi, že jsou prostí lidé. Nedělali si iluze, že až přijde Mesiáš, že oni ho budou moci přivítat: „Pan rabín, členové velerady, ti ano a pro nás bude čest, když se budeme moci na něj koukat“. Ono to nebyl jakýkoliv hlouček lidí. Je pravděpodobné, že měli mezi sebou nějakou vůdčí osobnost, která jim ukázala správný přístup („Pro nás bude čest, když přijde Mesiáš. Kéž bychom ho směli alespoň z dálky vidět“). A najednou se před nimi objevil anděl a řekl jim: „Běžte a pokloňte se mu“. A oni jásají. Všimněme si takové maličkosti: „A to vám bude znamením, že najděte dítě položené v jeslích“. Proč neřekl, že je to ve stáji u toho a toho hospodáře? Oni jdou a procházejí všemi stájemi, kumbálky atd., kde by mohly být jesle, až konečně nacházejí. Proč taková neurčitá adresa? Je to proto, že anděl jim říká to, co je psáno v prorocích. Ti pastýři se od anděla nedovídají nic víc, než farizeové věděli. Kdyby farizeové měli tu mentalitu, ten postoj pastýřů, tak by věděli, že se to má stát v Betlémě, že to má být v těchto létech a pověřili by někoho, kdo by to hlídal (včetně těch jeslí), když se někdo narodí („Pak si to prověříme, protože by to mohl být Mesiáš“). Pastýři se nedověděli vůbec nic víc, než co věděli rabíni, farizeové, kteří znali to, co říká Písmo a Proroci. Kdyby se anděl zjevil rabínům a farizeům, tak ti by šli s pocitem „my jsme ti praví“. A je vůbec otázka, zdali by šli. Pak další rozruch vyvolali mudrci od východu. Ti šli a hledali, ale farizeové ne. Byl pouze rozruch - „oni jdou do Betléma“ a tím to skončilo. Důležité je, jestli se chci s Ježíšem setkat, jestli chci s ním navázat vztah. Kdybychom takovému Kaifášovi řekli: „Ty se nechceš setkat s Mesiášem“, tak by odpověděl: „Já, že se s ním nechci setkat, co to povídáš za nesmysly“. A upřímně byl o tom přesvědčen, že po Mesiášovi touží. Ona to byla svým způsobem pravda, ale záleží na tom, co po Mesiášovi chci. Jestli chci prohloubení svých názorů ve víře a proto jdu za Mesiášem (pro nás za Ježíšem), anebo chci potvrzení svých práv, svých nároků, své důstojnosti, své spravedlnosti. Tady jsme u toho rozdílu mezi pastýři, třemi mágy, prorokyni Annou, Simeonem, Nikodémem na jedné straně a rabíny, farizei, saducei, veleradou, velekněžími na straně druhé. A jak jsme si řekli, nejvýraznější je to u Jana Křtitele. On si uvědomil, že židé jdou jinou cestou a Ježíš jim nebude moci zjevit laskavou tvář a bude muset s nimi bojovat, protože nejsou schopni ho přijmout. Proto Jan Křtitel odchází na poušť přemýšlet o tom, aby on sám byl připraven na příchod Mesiáše. Budoucí členové velerady, Kaifáš, ti měli své sebevědomí, jak budou v první řadě za Mesiášem, jak ho budou doprovázet na trůn atd. Ani ve snu je nenapadne, že ho nechají ukřižovat. Proč? Protože Kaifáš nepotřeboval někoho, kdo by mu o Bohu vykládal, kdo by mu ukázal cestu k pořádné víře, on přece věří dobře. A tady jsme u té tragédie. Není to jenom tragédie židů, ale všech věřících lidí, pokud si nedávají pozor, že si mohou vybrat jeden, nebo ten druhý přístup očekávání Boha. Proč si to říkáme? Záleží na nás, který postoj si vůči Ježíšovi zvolíme. Jestli ho budeme čekat jako někoho, kdo nám něco řekne o Bohu, nebo jestli máme pocit, že už to známe, že jsme dostatečně poučeni. Je dobré se nad tím zamýšlet a s tím problémem počítat. Kdyby Kaifáš toto kázání slyšel, pravděpodobně by mu přikyvoval a bylo by mu těžké dokázat (těžké by to nebylo, kdyby chtěl), co provede. On byl tak „zažrán“ v tom svém postoji, že bylo s ním těžko pohnout. Všimněme si i této poznámky: „Pastýři přijdou, vyprávějí a všichni se diví (např. ´a jaký byl ten anděl, měl závoj´ apod.)?“ „Maria však uchovávala ta slova v srdci svém a rozvažovala o tom všem“. Asi tak: „Tak, to je můj syn a já jsem jeho matka. Z toho mi plynou povinnosti. I když jsem matka, tak musím být současně poddanou. Nemohu si osobovat právo komandovat svého synáčka. To je Pán světa, který má právo poroučet mně. Musím si uvědomit, že nebudu moci vůči němu vystupovat jako maminka vůči svému jedináčkovi, ale jako tvor vůči svému Tvůrci.“ O tom Maria uvažovala a to je důležité, abychom si to uvědomili i my. Všichni se chceme s Ježíšem setkat a chceme, aby naše setkání bylo co nejúspěšnější a proto jsme si připomněli těchto pár aspektů. Všichni se s ním jednou setkáme a záleží na nás, jak nyní se na to setkání připravíme. Podle toho, jak nyní se připravíme, podle toho naše setkání dopadne. A ti pastýři, Simeon, mudrci a Jan Křtitel jsou pro nás vzorem. Proto o tom hovoříme. Chceme toho všichni dosáhnout. Často si řekneme, že si to přejeme. Přát si můžeme, abychom vyhráli s losem, ale tyto věci, ty musíme dělat. Záleží na nás a Bůh každému pomůže, kdo je ochoten se nad Božím slovem zamýšlet. Bůh nenechá nikoho na holičkách. My máme na vybranou. Buď si vybereme osud těch, ke kterým přišel anděl, nebo osud farizeů, kteří s nadšením očekávali, až na tu maličkost, že žádný anděl za nimi nepřišel, aby jim řekl, že Mesiáš je už tady. „Ano, až se Mesiáš objeví, já vím, na čí straně budu stát“ – s takovým možným postojem musíme počítat a je dobré mít z toho tak trochu strach, protože toto nebezpečí na nás číhá. Ale můžeme se tomu vyhnout a Bůh bude mít radost, když se nám to podaří. Musíme si více uvědomovat zodpovědnost sami za sebe, jak hospodaříme s Božím slovem, za to jak si vybíráme svůj budoucí osud.
Texty kolem narození Ježíše dobře známe. Bereme je slavnostně a jako samozřejmost. Jenže oni nám mohou ledacos připomenout k zamyšlení. Např. jak to, že u jesliček nebyl velekněz nebo nějaký pan rabín? Pastýřům to řekli andělé, ale proč to neřekli veleradě, rabínům, zákoníkům? Ti přece věděli, že se má Mesiáš narodit v Betlémě a také časově s poměrně velkou přesností. Zřejmě o kloučka v Betlémě nestáli a čekali, až přijde dospělý Mesiáš a poklepe jim s uznáním na rameno. Pastýři od andělů dostali pouze instrukci. Nedostali přesnou adresu. Věděli maximálně tolik, co rabíni a velerada. Jenže pastýři šli, hledali, brali stáje jednu za druhou, až děťátko našli. Važme proto každé slovo Písma. „Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i děťátko. Když je uviděli, vypravovali, co jim bylo o dítěti povězeno.“ Všichni se tomu divili. Jedinou výjimkou je tady Maria: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ Maria nepropadá davové psychóze. Maria domýšlí důsledky. Maria je stavěna mimo jásající a plesající chumel. Rabíni, velerada, farizeové přece mohli mít v Betlémě pozorovatele. Jenže oni nepotřebovali hledat Děťátko, protože si mysleli, že ten metál za věrné služby mají jistý („on si nás, elitu, najde“). Vzpomeňme si na chování lidu později: „Hosana, Synu Davidův“ a za pár dní: „Ukřižuj!“. To je dostatečným důkazem duchovní povrchnosti, se kterou člověk přistupuje k velkým hodnotám. I nám se může stát, že si s chutí zazpíváme koledy, vylíčíme si ideální obraz, jak lidé vítají Ježíška, připojíme se k nim pěkně dozadu a už se vezeme. A máme pocit jistoty: „Ano, já bych byl v pořádku“. To je právě škodlivé. Kvůli tomu současná náboženská elita nepochopila Ježíše. A Ježíš také nestál, o takové to hurá nadšení. Proto vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako blíže neurčený tesař z Nazareta, o kterém si druzí mají dělat úsudek. Jistě, apoštolové věděli od Jana Křtitele, že Ježíš je Mesiáš a také to došlo jim samotným. Když čteme Evangelium, když narazíme na nějaký problém, také nám to hned nespadne do klína. Vždycky se k dané věci musíme vracet a ona pomalinku dozrává asi tak pomalu, jako zasazené semínko klíčí, roste, až z něho vyroste třeba strom. Bible zatím leží před námi jako knížka, jako ten Ježíšek v jeslích. Nemáme ji pořádně doceněnou. Ty výstražné jevy se v dějinách častokrát opakovaly. Ať je to pro nás výstrahou. Přece nechceme být mezi těmi, kteří křičí „Hosana, Synu Davidův!“ a pak „Ukřižuj!“
EVANGELIUM Mt 2, 1-12
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.
Máme dnes svátek lidově zvaný „Tří králů“. Tento název není správný. Proč? Jednak nevystihuje celý ten problém a jednak to nebyli králové, ale mudrci od východu a kolik jich bylo, se neví. Když někdo říká K+M+B, tak ať. Jak se jmenovali, Písmo sv. neuvádí. Ta jména, jsou až pozdější tradice. Je chyba, že pro ten tříkrálový folklór se zapomíná na jádro celé záležitosti i na smysl dnešního dne. Ten dnešní den se oficiálně jmenuje: „Slavnost zjevení Páně“. Připomínáme si, že Bůh se těm mudrcům od východu zjevil. Že jim řekl, jděte do Judska, narodil se tam židovský král. A oni jdou. My si musíme položit otázku: „Ne, jak se jmenovali, ale proč se jim Bůh zjevil? Proč se jim (snad) ukázal anděl, proč se jim ukázala hvězda? Proč se Bůh někomu doslova nabízí a jiný Boha hledá celý život a nenachází ho. To není jakási jednostrannost ze strany Boží, to je přísná zákonitost. Není to věc jako v loterii, kde se koupí los a jen někdo vyhraje. Tady je zákonitost, kde si musíme položit otázku: „Proč se Bůh někomu ukáže a jinému ne? Proč někdo celý život tápe a hledá Boha a jinému Bůh jde doslova naproti? Proč někdo celý život zápasí s hříchy a nemůže se pohnout, zatímco jiný problémy nemá?“ Toto je problém dnešního dne. Jistě, Bůh má právo zjevit se komu chce, Bůh má právo říci, komu se ukáže a komu ne, nikdo ho nepřinutí. My také máme právo vybrat si přátele podle svého vkusu. Bůh má to právo také. Ale Bůh je ochotný otevřít svou náruč každému, ale tady je zákonitost – otvírá náruč tomu, kdo splňuje Boží požadavky. A nad tím se chceme zamyslet. Už jsme si řekli, že nevíme, kolik bylo těch mudrců a že na tom vůbec nezáleží. Víme, že to jsou mudrci od východu a co můžeme říct je toto: Zaprvé, tito mudrci (v řečtině mágové), astrologové, mohli mít pozici takového krále. Všimněme si, že jdou za Herodem s naprostou samozřejmostí. Jdou za ním, nevyptávají se nikde na trhu, jdou za Herodem, nejsou to žádní chudáci, co do postavení. Ale jsou to mudrci, mágové, lidé, kteří znají astrologii, astronomii, možná medicínu atd. Mohli být i kněží, nějakého božstva. Kdysi jsem četl pojednání v časopise „Říše hvězd“, kde se mluvilo o tom, že vlastně v té době došlo k takovému astrologickému jevu, ke konjunkci, tuším Jupitera a nevím, zda Marsu nebo jiné planety a v souhvězdí Ryb. Tedy, že se z toho dalo vypočítat (podle tehdejších astrologických tabulek), že se v Judsku narodí velký král. Toto je fakt, že k té konjunkci došlo. Že se astrologické tabulky našli ve vykopávkách, to je také fakt a tak je to jedna z možností, že oni šli na základě těch astrologických výpočtů. Druhá možnost je, že nešlo o astrologickou stránku, ale že šlo o nějaké zvláštní znamení. Že ta hvězda, mohlo to být něco, co se vznášelo ne někde v dálce na obloze, ale před nimi, něco, co je dokázalo vést. A o tom zase svědčí právě ten text: „Hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě“. Z Jeruzaléma do Betléma, to je tak asi 12 km. A to i dnešní přístroje, jaké mají např. námořníci, pracují s touto přesností. Hvězda je dovedla až na místo, kde bylo dítě. Toto by svědčilo o tom, že šlo o nějakou hvězdičku, kterou viděli jen oni, která šla kousek před nimi. Zajímavé je, že tato hvězda, ať už byla na obloze, nebo tato hvězdička, že je zavedla do Jeruzaléma a potom se ztratila. Proč se neukázala Herodovi? Víme přece, že Herodes dal zabít malé děti a chtěl zabít i Ježíše. On nevěděl, že se jmenuje Ježíš. Proč se hvězda neukázala ostatním židům? Ti také toužebně čekali na Mesiáše. Tady se nám začíná rýsovat, jak oni čekají, jak všichni touží. Herodes chtěl Mesiáše zabít, prosím. Ale ti ostatní po něm toužili. Proč se jim hvězda neukázala? Oni to přece „nepotřebovali“. Kde se má Mesiáš narodit? Oni na to uměli perfektně odpovědět: „v Betlémě“. Oni věděli, kde Betlém je. Oni nepotřebovali, aby je někdo vedl z Jeruzaléma do Betléma. Jako se Pražák nepotřebuje ptát, kde je Hostivař. A toto bylo ještě blíž. A to si musíme uvědomit. Pastýřům říká anděl: „Hledejte a najdete dítě uložené v jeslích“. Proč neřekne: „Jděte do toho a toho domu v Betlémě?“ Protože jim jen připomíná proroky. Kdyby farizeové, zákoníci, ti zbožní židé chtěli Ježíše najít, tak si mohli dát dohromady: „Ano, Mesiáš se má narodit, má to být v Betlémě, má to být v jeslích“. Kdyby si to dali dohromady, mohli najít Mesiáše bez toho, aby se jim někdo zjevil. Pastýřům anděl neříká nic, co by farizeové a zákoníci nevěděli. Hvězda neukazuje nic, co by oni nevěděli. Jenže oni nejdou. Pastýři si řeknou: „Má to být v jeslích“ a tak začnou hledat. Slyší dětský pláč, přijdou a říkají: „Maminko, smíme se na ně podívat, smíme se mu poklonit? My víme, kdo to je“. Maria se dívá a poslouchá. Toto je třeba si tam dosadit. A pokusme se nyní odpovědět na otázku, proč těm mudrcům, mágům, astrologům a snad i pohanským kněžím (což je velmi pravděpodobné) se právě skutečný Bůh zjevil, zatím co těm zbožným židům z vlastního národa, se neukázal. Je známé (a je to historie), že egyptští kněží udržovali kontakt s babylonskými, že rozhodně přišlo i na diskuse o náboženství. A u těchto mudrců to mohlo být takto: Jsou v Egyptě, diskutují a odnášejí si dojmy z cest („Zajímavé, ti Egypťané nejsou hloupí“). Vypočítají zatmění slunce a vyšlo jim to tak, jako nám. Ale počítali to jiným postupem. Umí také počítat pohyby nebeských těles, jako my. Domy stavěli úplně jinak, z kamene a nahoře byly jakési překlady, také z kamene. Babylóňané zas stavěli z cihel a místo malty používali asfalt. Stavěli úplně jinak, ale jedni i druzí něco uměli. Co ale náboženství. Zkusme si představit jednu z možností: Přijde mág a ptá se správce, co je nového. Ten řekne, že se narodil jim býček. Mág se jde podívat a vidí býčka s bílou lysinkou na čele. Ten egyptský „Apis“ byl, myslím, také s lysinkou. A mág říká: „Vidíš, kdyby ses narodil v Egyptě, tak je z tebe pánbíček a my tě tady sníme. Tam bys měl krásnou maštal, okuřovali by tě, měl bys kněze, kteří by se o tebe starali, byl bys bůžkem Apisem“. Toto je jedna z možností, možná to bylo úplně jinak. Potom se zamyslel a řekl: „No, ale kdo mi zaručí, že naše náboženství je pravé a že to není bůžek Apis. Víš co, správce, necháme ho na chov. Dobře ho krm.“ Tedy mág poctivě přemýšlel, a proto jsem vám vylíčil to dilema, před kterým mohl stát. Jistě, před něčím podobným stál: „Které náboženství je pravé, egyptské nebo naše? Naše hvězdářství a jejich – naprostý soulad. Naše stavby a jejich, sice každý stavíme jinak, ale jsou perfektní. Ale jejich náboženství a naše si odporují. Kde mám jistotu, že ten skutečný Bůh není Apis. Bohové babylónští, nezlobte se, že pochybuji, ale já chci mít jasno, které náboženství je správné. A vy, bohové egyptští, jestli jste pravdiví, projevte se“. A proto, že tento člověk toužil po správném poznání Boha, aby se dověděl, které náboženství je pravé, tomuto člověku se ukázala hvězda. Proto se sešel s ještě dalšími kolegy, kteří byli někde dál, možná se poznali již dříve, a také se mohli sejít až pod vedením té hvězdy. Je úplně jedno, jak ta hvězda vypadala. Rozhodující je, že přemýšleli, chtěli vědět, které náboženství je pravdivé. My ovšem máme správné náboženství, ale tady jde ještě o jinou věc. To že jsem ve správné církvi, ještě neznamená, že nauku svého náboženství znám. A proto se nám Bůh někdy nedává poznat, proto se nám někdy neukazuje, proto někdy bojujeme s hříchem a ne a ne se pohnout. My musíme být v tom hledání poctiví, jako ti mudrci od východu. Nejsou sami. Víme přece, že starý Simeon, byl to žid, který také toužil se setkat s Mesiášem. Měl to také spočítané: „Kdybych se dožil tolika a tolika let, tak Mesiáše uvidím, rád bych se toho dožil“. A Bůh se mu zjevil a řekl: „Simeone, neboj se, Mesiáše uvidíš“. A víme, jak vedený Duchem sv. se setká v chrámu s Marií a Ježíšem. Proč se Simeonovi zjevil Bůh, proč se zjevil Anně? Také přišla a řekla: „Smím se poklonit dítěti? Já vím, je to Mesiáš“. Tady jsme u toho. Bohu je milý (v každém národě), kdo poctivě hledá. On se neskrývá, když ho hledáme, ale Boha nenajdeme, ať jsme v té sebesprávnější církvi, když nebudeme s Bohem hrát poctivou hru. A to nám chce tento dnešní svátek připomenout. Bůh je ochotný se nám zjevit, Ježíš to přímo říká (je to v evangeliu sv. Jana): „Bude-li mně někdo milovat, přijdeme s Otcem a uděláme si u něj příbytek, nastěhujeme se k němu“. A jiný text: „Bude-li mně někdo milovat, přijdu k němu a zjevím se mu“. „Bože, ukaž se nám, ale my víme, že záleží jen a jen na nás a že ty jsi ochotný zjevit se každému, kdo tě poctivě hledá“. Toto je třeba si uvědomit.
EVANGELIUM Jan 1,1-18, 2. neděle po Narození Páně
Začátek svatého evangelia podle Jana.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' " Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Jsme plni vánoční atmosféry, hodně se hovoří o smyslu konání dobrých skutků, o tom, že lidé mají být vůči sobě laskaví, atd., ale to je jenom částečný aspekt. Klíč k pochopení Kristova evangelia je právě v tom dnešním čtení. Na první pohled to čtení vypadá takové slavnostní, ale ve skutečnosti je tam celá řada velice důležitých informací, o kterých je nutné vědět. Z časových důvodů nemůžeme všechno probírat vyčerpávajícím způsobem. Na otázku, kdo přijde do nebe, odpovídáme běžně, že ten, kdo nedělá hříchy. Tohle je naprosto nekvalitní a častokrát na scestí zavádějící odpověď. Křesťanství je o něco víc, než pouze to, zdali budu, nebo nebudu dělat hříchy. Odpověď je ve větě: „Všem těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Tato věta je velice důležitá. V řeckém textu je exusia něco jako pravomoc. Když např. Ježíš stojí před Pilátem, tak Pilát říká, že má moc (pravomoc, exusii) ho dát ukřižovat. Pilát osobně by nezvládl Ježíše ukřižovat, ale tu druhou moc (sílu, dynamis) měli vojáci, kteří to udělali. Tohle, ten rozdíl, je třeba si při čtení a překladech uvědomit. A my máme tu pravomoc (exusii) stát se Božími dětmi. Podobně to, zdali přijdeme do nebe nebo ne, je důsledkem určitého procesu, který v nás má probíhat. V tomto procesu něco dělá Bůh a něco je v naší osobní kompetenci. To, co má udělat Bůh, nemůžeme my lidé nahradit a naopak to, co máme udělat my, do toho nezasahuje Bůh. My každý máme sílu (schopnost, dynamis) něco dělat. Zdali ale přijdu do nebe, na jedné straně závisí od Boha, ale také máme exusii – moc Boha vypustit, nebo zarazit (člověk dostal svobodnou vůli, může Boha přijmout nebo odmítnout). Dál to nebudeme rozvíjet, protože pro většinu lidí by to byla prázdná slova. Čili otázka, zdali přijdu do nebe, souvisí s tím, zdali jsem použil svoji pravomoc (exusii) a řekl: „Ježíši, já chci nastartovat ten přerod a přechod do nebe.“ Člověk se může minout cílem z různých důvodů, např. kvůli tomu, že nemám správné vědomosti, nebo že mám před sebou iluzorní vidinu dobrého křesťanství. Pak spustí špatným směrem start a nepustí Ježíše ke slovu. Doslova platí: „Všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Že tuto pravomoc nevyužijí všichni lidé, je známá věc. Ježíš sám hovoří o tom např. v podobenství o hřivnách. Každý tam dostal jednu hřivnu (viz Luk 19,11-27). Jeden služebník vytěžil 10 hřiven, další 5 hřiven. Zavržený člověk není ten, co se dopustil hříchu, ale ten, který nechtěl s tou hřivnou hospodařit, nechtěl využít svoji exusii a tak hřivnu zakopal. Když se pán vrátil, s výmluvami mu vrátil hřivnu. Pán ho chytil za slovo a řekl: „Z tvých vlastních slov tě budu soudit“. Vidíme, že problém soudu souvisí s hospodařením s Božími dary a my na to velice často zapomínáme. Je tady nutné nastartovat proces přerodu. Ten, kdo se o to nestará, tak ten o tom neví. Ten, kdo o tom ví, tak musí s Bohem spolupracovat. Zde jde o exusii člověka. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha...“. Slovo ´Slovo´ se často poeticky rozvíjí, jenže ono je to opět podstatně důležitější, než by se na první pohled zdálo. Např. v podobenství o rozsévači je zrno. Když ho zasadím do země, vypadá docela jinak, než rostlina. Zrno má v sobě genetický kód na výstavbu rostliny a toto je také ´slovo´. Všimněte si, že máme v Bibli: „A všechno povstalo skrze to Slovo“. To znamená, že Ježíš se účastní na tvoření věcí. Pro nás to znamená, abychom znali Boží slovo tj. instrukci pro výstavbu Věčného života, použít svoji exusii, aby proces transformace mohl být nastartován. Nyní ti, co mne blíž neznají, čekají, že ke konci kázání budu přát vše nejlepší k svátkům. Jenže já se na to dívám takhle: Když si někdo půjde koupit los, já mu mohu přát výhru, ale moje přání bude neúčinné, protože výhra je věcí náhody. Při investování, když budu patřičný podnik znát, tak mohu věc ovlivnit a vydělat. Tady mám exusii, zdali peníze použiji dobře nebo špatně. U losů nemám exusii. Formálně vám mohu popřát vše nejlepší, ale pomůžeme si tím? Nebylo by lepší, kdybychom si raději říkali, co máme dělat, jak se máme na ty věci dívat, jakým způsobem to využít, kde máme svoji pravomoc (exusii), abychom toho vyzískali co nejvíce. Jsou lidé, kteří v duchovním životě vyzískali hodně a je radost s nimi hovořit. V oblasti exusie to za ně však nikdo neudělal a neudělá. Budu mít radost, když uvidím někoho, kdo má v duchovním životě úspěch. Je nutné si tu osobní zodpovědnost uvědomit.
Máte tady: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Nebyl Světlo, ale o Světle svědčil“. Co bylo posláním Jana Křtitele? Jan Křtitel měl Ducha a moc Eliášovu. To říkal anděl, který zvěstoval Zachariášovi, že se mu narodí syn. Zachariáš byl starý a nechtěl tomu uvěřit. Jan nikoho neuzdravil, a určitě tu schopnost měl. Ale on to nesměl dělat. Bůh neposílá proroky – amatéry. Mojžíš: „Prorok vždy musí dát doklad, jinak mu nemusíš věřit“. Vzpomínali jsme to i při tom, jak Maria navštívila Alžbětu. Ale Jan Křtitel jenom kázal: „Dělejte cesty přímé před Pánem!“ A tohle je důležité pro nás. My máme určité předsudky, jako měli rabíni. A Ježíš z Nazareta nesouhlasil s jejich předsudky a oni se často pouštěli se do hádek s tím „pomatencem“ z Nazareta. Jenže Ježíš vždy v diskusích vyhrál. Tak se pokoušeli na něj nastražit všelijaké chytáky. A on se zase nenechal nachytat. Nakonec jim nezbylo, než nechat Ježíše ukřižovat. A začínalo to tím, že měli zkreslené názory. A právě to chce Jan Křtitel opravovat: „Udělejte přímé cesty! Odstraňte předsudky!“ A druhá věc je, že člověk nerad přiznává porážku. Když je poražen, místo aby řekl: „No jo, máš pravdu“, začne hledat chloupky, aby mohl zdůvodnit, že přece jenom na tom není tak špatně. Dává třeba svíčky do kostela a už tady v tom nachází omluvu pro svou chybu. A cesta, možnost komunikace s Bohem, je zatarasena. Bůh se k nám nemůže dostat, nemůže k nám promluvit, protože my ho prostě nepouštíme k sobě a jeho slovo nechápeme. Máte lidi, kteří třeba přijdou požádat o radu, ale když se jim nechce radu kvůli svým předsudkům přijmout, tak vytáhnou jiný důvod anebo řeknou: „No, tak teda konkrétně, co mám dělat?“ To je jeden ze způsobů obrany, kterou člověk od sebe odsouvá to, co nechce přijmout. V člověku pak při setkávání s takovými věcmi narůstá napětí. Jistě, samozřejmě, že kdybych se s někým pohádal, řeknu, že chyba může být i na mé straně. Jenže tohle to narůstalo mezi židy a Ježíšem a narostlo o do takových rozměrů, že Ježíše ukřižovali. To je známá věc. Víme, že mnozí byli např. nemocní a z tohoto důvodu se nedali od Ježíše uzdravit. A Ježíš jim citoval případ Elizea. Proč se ani tehdy nedali uzdravit? Protože se jim nelíbilo kázání Elizea. To je právě ono: „Čiňte přímé cesty!“ Já vím, máme ještě vánoční náladu, že se Ježíš narodil. Jenže tragedie je v tom, že se Ježíš narodil, ale my ho do sebe nevpouštíme a nebereme jako partnera. Všimněte si: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Křesťanství je proces, ve kterém se vytvoří vztah božích dětí, bratří Ježíše. Tragedie je, že my si nepřipustíme Ježíše, jak má být i s typem jeho myšlení. A proto obrovské partie Evangelia jsou nám nesrozumitelné, nejasné. Kolikrát jsme si připomínali sv. Petra (viz jeho reakce „to se ti nestane“). Ježíš chce poučit apoštoly o správné četbě Písma, že všechno se musí naplnit. Tady jsou ty cesty nepřímé: „To není tak, jak říkají rabíni“. Jenže v některých oblastech Petr věřil víc tomu, co ho učili rabíni. Měl to tak zakořeněné, že Ježíše nechápal. Přitom Petr ví, že Ježíš je Mesiáš. Co by bylo platné, jásat nad příchodem Ježíše na svět, když nepustíme Ježíše ke slovu. Že by se nás netýkalo to, co se týkalo Petra? My jsme se ještě s Ježíšem nesetkali. Když čteme Bibli, nepohodlné stránky mohu jednoduše přeskočit, vybrat si, co se mně líbí a přitom si ani neuvědomujeme, že s určitými oblastmi Bible jsme trvale v konfliktu. Proč lidí trpí? Aby je Bůh někdy donutil přemýšlet. Kdyby dobře přemýšleli, tak by utrpení někdy nemuselo být. Mohli bychom oslavovat nejenom Betlémské Děťátko, ale i Ježíšův příchod a Ježíš by se s námi rád setkával a nenechával by nás nemocné. Ježíš se dávno narodil, ale musíme ho pustit, aby k nám dnes mohl přijít. Někdy to potrvá i déle, ale musíme se otevřít, udělat přímé cesty. To je poslání Jana Křtitele a i nejlepší oslavou narození Ježíše. Ježíš je ochoten znova uzdravovat nemocné.
Podrobně hovořit o tomto úryvku je problematické, protože je tady celá řada myšlenek a jsou jenom nahozené. Je to úvod, začátek. Těžko si uděláme představu o obsahu knížky pouze z nadpisu, nebo o projevu řečníka z uvítacích prvních vět. Věci, o kterých zde Jan mluví, jsou podrobně rozebrány v různých částech Evangelia. Co říkat? Jsme na začátku roku a myslím, že nejakutnější je ta věta: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“, a nad tím se zamyslíme. „Všem, kdo ho přijali...“. Jak skutečnost ukázala, mnoho lidí Ježíše odmítlo. Jak by se zdálo, problém být pořádným křesťanem není složitý a není to ani otázka jakéhosi tajuplného božího úřadu. Ježíš se setkává s každým z nás a záleží na nás, jak dalece my pustíme myšlenky Ježíše do svého mozku. Není pochyb o tom, že se má číst Písmo svaté. Jenže kolik lidí má doma Bibli? Kolik lidí ji čte? A když ji čtou, rozumějí ji? Ti, kdo ji rozumí, připustí si její obsah? Tady musíme být kritičtější k sobě, protože i takový sv. Petr, nebo miláček Páně Jan evangelista, měli chvíle, kdy Ježíše nepustili ke slovu (viz případy s předpovídáním utrpení). V určitých oblastech nauky jsou, resp. byli pod vlivem vlastních představ. Poslední případ byl, když před smrtí žena maže Ježíše olejem a apoštolové říkají, že je to škoda, že se to mohlo prodat. Ježíš na to říká: „Nechte ji, chudé máte vždycky s sebou a mne s sebou pořád nemáte. Ta žena mne pomazala k mému pohřbu“. A nikdo se nezeptal: „Ty zemřeš?“ Po zatčení Ježíše byla panika a nakonec degradace na proroka. To je otřesná skutečnost, že Ježíš něco řekne a člověk na to: „To takhle není“. Když nám to někdo udělá, jsme nazlobeni a častokrát je to právem. Ale když to děláme Ježíšovi? Leckdo si myslí: „Já to nedělám“. No, ať si to myslí. Pozor, dělali to apoštolové a my, že bychom byli lepší? Když budeme trochu střízliví, tak se nebudeme chtít hned tak honem k nim přirovnávat. To si člověk ani neuvědomuje, že Boha nepouští ke slovu. Když Boha budeme umlčovat, neřekne nám nic. Ale to už jsou chyby naše, ne Boží. A dokladů o tom, že člověk umlčuje Boha, můžeme najít v Evangeliu víc než dost. A když se člověk nad tím zamyslí a dovede se trošku kriticky na sebe podívat, tak si to musí sám o sobě taky přiznat. Má to pokaždé jinou formu. Ale to znamená pročítat si pozorně Evangelium a najednou člověk zjistí, že mnohdy některá místa čte, nerozumí jim a jde dál. Nebo jim rozumí, nalistuje to a jde dál bez toho, aby si to, co je tam psáno, pustil pod kůži. A takových míst je víc, než by se zdálo. Záleží na nás, jak dalece jsme poctiví a budeme taková místa vyhledávat. Tedy nejenom Písmo číst, ale také nechat si ho pořádně pustit pod kůži, do uší. Zamýšlet se nad tím, co nám Ježíš říká a dávat si pozor na to ´kdepak, to takhle není´. Je to v nás častější, než bychom si mysleli. Jiná věc však je, jestli naše svědomí je schopno to detekovat. To už je druhá věc.
Je tam toho materiálu k zamyšlení hodně. My se nyní zamyslíme nad větou: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Vzhledem k tomu, že jsme to již probírali, budu stručný. Třeba si uvědomit, že Ježíš přišel a židé ho nepřijali. Často žijeme v iluzi ze setkání s Ježíšem. Kdybychom však žili v Ježíšově době, tak pozor, s velkou pravděpodobností bychom se mohli najít v táboře židů, kteří Ježíše odmítli. Buďme střízliví o svých kvalitách. Dále je třeba si uvědomit, že psychické faktory, které způsobily, že židé Ježíše odmítli, můžeme mít také. A v takovém případě hrozí nebezpečí během života v jiné formě, nebo po smrti při setkání s Ježíšem. Tady se musíme poučit a ne mávnout rukou ve smyslu, že se to nás netýká. Bohužel ty psychické faktory neznáme, nebo o nich nevíme, podobně, jako o nich nevěděli židé. Snad si někdo nemyslí, že Kaifáš měl představu: „Až přijde Mesiáš, tak já ho nechám popravit.“ Kaifáš si přál, aby přišel Mesiáš. Jenže měl o něm jinou špatnou představu. My víme, že člověk má právo Boha odmítnout, právo odmítnout Ježíše. Když nečteme Evangelium, neodmítáme snad Ježíše? Když ho čteme, ale ne celé a vybíráme si, neodmítáme částečně Ježíše? Nemáme vadné psychické faktory? Evangelium je třeba brát celé, zamýšlet se nad ním, i nad místy, která nám jaksi nejdou pod kůži. Když jsem se zamýšlel nad tím slovem ´moc´, podíval jsem se do řeckého textu a tam je také při výslechu použito stejné slovo ´moc´ (Pilát říká: „Mám moc dát tě ukřižovat“). Třeba si dobře uvědomit, že člověk dostal moc (vladařskou moc) stát se Božím dítětem, ne pouze možnost nebo příležitost si vyprosit, nebo vyškemrat. Člověk má moc o sobě rozhodovat (souvisí to s tím, že Bůh dal člověku svobodnou vůli s možností vetovat Boha) a my na to zapomínáme. Samozřejmě, že je třeba vědět, v čem naše moc stát se Božími dětmi, spočívá. Jsou určité věci, které člověk sám nemůže udělat. Např. spásu si na P. Bohu ani nevynutíme, ani nevystřílíme. Ale pozor, tam, kde my máme moc stát se Božími dětmi (v oblasti rozhodování), tam nikdo za nás nezasáhne. Tam nemůže zasáhnout ďábel a tam nemůže zasáhnout ani anděl strážný a tam nezasáhne ani Bůh. Bůh nám dal moc rozhodovat o sobě. Ne ve všem máme tu moc, ale v té oblasti ano. Je ovšem třeba vědět, kde a v čem je naše pravomoc. Bohužel, je to věc, na kterou se zapomíná a o které málokdo ví. Třeba si uvědomit toto. Je nutné se naučit číst Evangelium, naučit se zamyslet nad tím, co nám není jasné. Potom uvidíme věci, kde člověk má tu moc a kde jsou věci, na které člověk sám nestačí, i kdyby se rozkrájel. Ono to jde dokonce tak daleko, že Ježíš, aby nám tu naši moc o sobě rozhodovat připomněl, se nechává ukřižovat. Smrt Ježíše na kříži není splnění kontingentu výprasků za naše hříchy. Ježíš nám (ukřižováním) připomíná, že máme moc stát se Božími dětmi. Máme v ruce Evangelium, nezamýšlíme se nad ním, přitom si můžeme myslet, že jsme kdovíjak zbožní, atd. Právě v Evangeliu najdeme návod, jak se můžeme stát Božími dětmi. Musíme nejdříve znát návod a pak se můžeme rozhodnout, vezmeme-li Boží radu vážně nebo ne. Chce to však mnohdy vzdát se předsudků a vyježděných kolejí, šablon a vzít pořádně do ruky Evangelium a prosit o pomoc, při pochopení toho, kde ta moc je.
Tento text jsme si zvykli číst jako básnický. Ve skutečnosti je to kondenzát informací. Janovo evangelium je nejprozaičtější na světě. Zdá se být vznosné, ale není. Proč jsou tam krásná slova? Když je něco červené, nemohu nepoužívat slova červený, atd. Když je něco ze všech stran úžasné a krásné, tak řeč o tom bude vždycky vypadat jako superparádní promluva. Vezměme si: „Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Je Bůh, vedle něj je Slovo, to Slovo je vedle Boha a je Bohem. Bůh a vedle něho druhá božská osoba - Bůh Syn spolu tvoří jediného Boha. I o tom je v tomto testu zmínka. Druhá Božská osoba se s první Božskou osobou účastní tvoření světa. Náš letopočet je podle Ježíšova zrození, zrození těla. Druhá Božská osoba existuje spolu s Otcem mimo čas. Byla na počátku u Boha. „Skrze něj (skrze Slovo) všechno povstalo. V něm byl život a ten život byl světlem lidí“. Ježíš nám opravdu dává život. To nejsou jenom prázdná slova. Slova o Eucharistii, když Ježíš říká: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“, nejsou pouze osobní tvrzení. Tady se nemyslí jenom na jednotu Ducha. Ta slova platí až drasticky kuchyňsky. Jde o průnik systémů. Problém náboženství není v tom, aby se Bůh nad námi smiloval, ale i v tom, aby se nad námi smilovat mohl. Abychom my ho vydrželi, snesli. Bůh si nenalhává a prokoukne člověka. Bůh je veskrze pravdivý. Když si člověk zvykne hrát divadélko sám před sebou, před Bohem mu není, nebo nebude dvakrát příjemně. Bůh ho prokoukne. Četl jsem zajímavý SciFi román – Planoucí lesy Venuše. Byla tam zajímavá myšlenka, že pozemšťané přistáli na Venuši a byli tam obyvatelé, kteří dovedli číst myšlenky a domlouvali se čtením myšlenek. Jenom několik pozemšťanů to sneslo, ostatní to nesnášeli. Kolik manželství by se rozpadlo nebo nedalo uzavřít, kdybychom četli myšlenky druhého člověka. Manželství, která by to snesla, by byla dobrá a pevná. Jsou manželé, kteří si dovedou číst tajemství svého srdce. Není to výmysl, ale jsou takoví lidé, které mrzí, když své chyby nemohou sdělit svému partnerovi. Před nimi smeknout je málo. Problém nebešťanů a setkání s Ježíšem je v tom, aby člověk dokázal být před Bohem úplně otevřený, úplně nahý. Bůh dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Ten, kdo kličkuje a vymlouvá se, ten toto nesnese. To je problém setkání se s Ježíšem. Proto přišel Jan Křtitel, jeho svědek: „Aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl světlem“. Jan říká: „Nejsem Mesiáš, nebo onen prorok, ani Eliáš“. Jan svědčil o Ježíši a upozorňoval lidi, že musí udělat přímé cesty Bohu. Člověk se musí připravit na setkání s Ježíšem, musí udělat ze sebe řádného člověka, aby snesl ten obrovský náraz, který pro něj znamená pohled na Boha. Máme tam: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Tady je vytýčen cíl člověka. Cílem člověka není snášet utrpení. Bůh nemá radost z toho, že je někdo nemocen. Bůh nemá zájem na lidském utrpení a lidském neštěstí. Bůh je táta, který nás má rád. Až když ohrožujeme Boží touhu a náš skutečný životní cíl, tak se projeví jako moudrý táta s postihem, který je odstupňovaný. My jsme si příliš zvykli na malinké pohlavečky. Proto někdy musí přicházet utrpení velké, nárazy a trampoty. Cílem člověka není hrát si na Pána Ježíše na kříži. Někdo si např. stěžuje, že má obrovské bolesti. Když je mu řečeno: Pán Bůh vám chce něco připomenout. Možná není s něčím ve vaší víře spokojen, přemýšlejte“, on na to odpoví: „Ale já to utrpení obětuji“. Potom se nedivme, že Bůh nám to potom nandá čím dál tím víc. Běda, když si P. Bůh řekne, že s tím člověkem už není možné nic udělat a degraduje ho na nižší stupeň a utrpení přestane. Člověk si myslí, že si to vymodlil trpělivým snášením a zatím je to Boží rezignace. Je to podobné tomu, jako když otec zlobivého, nenapravitelného kluka rezignuje na další výchovu a nakonec ho dá do polepšovny („nemá smysl se s ním bavit“). Bůh nám nabízí stát se Božími dětmi, bratry a sestrami Ježíše Krista. Podívejme se na třetí kapitolu Apokalypsy: „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově“. Ježíš je roven Bohu Otci, Ježíš je jednorozený Boží Syn a má plnou Boží moc. To je vyjádřeno tím, že sedí na Otcově trůně. Teď už záleží jen na nás, co znamená výzva člověku: „Ty se můžeš posadit na můj trůn“. Takhle „našlapané“ je celé Janovo evangelium. Nám bohužel unikají základní, stěžejní pojmy z náboženství. Jsme jako kramáři v Božím chrámě, spíše vetešníci. Ale i ti mají čich na to, co se dá zpeněžit a co ne. Jsme jako vetešníci obrácení naruby. Ženeme se za bezcennými tretkami a cenné věci necháme povalovat. Bůh nám toho chce dát velice moc. My ale překážíme, protože jsme si stanovili vlastní koncepci náboženství a nenamáháme se, abychom pochopili, co vlastně Ježíš říká. Máme obrácené pořadí hodnot, zkreslené základní pojmy. Pán Bůh nám dává výprask a my to považujeme za metál za víru a zatím je to docela obyčejný výprask. Např. říká se: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Ano, Pán Bůh ho má rád a proto ho navštívil křížkem ve snaze člověka vyburcovat. Ve třetí kapitole Apokalypsy je původní znění: „Kárám a trestám ty, které miluji.“ Čili, ne proto, že je dobrý. Když má tatínek opravdu synka rád a ten synek se nebude učit, tak mu ten tatínek nějaký ten pohlaveček uštědří. Nebude ho přece mlátit za to, že kluk nosí jedničky. To si musíme uvědomit. Otec - příživník na roli otcovství se o kluka starat nebude, protože ho nemá rád. Pán Bůh nás má rád a říká: „Koukej, nabídl jsem ti možnost stát se Božím Synem. Nezapomínej na to, snaž se pochopit náboženství, nespokojuj se s neúplnými a nejasnými představami“. Dále je tu: „Boha nikdy nikdo neviděl… Jednorozený syn …. Ten o něm podal zprávu.“ Podívejme se na stará náboženství. Kolik bylo všelijakých bohů a bůžků. Antický Olymp, to je vlastně hanbinec, snůška darebáků a lumpů, zlodějů. A kolik měl nemanželských dětí hlavní Jupiter?! A to byl vrchní Bůh. Egyptské bohy jsou zase legrační pánbíčky s ptačí hlavou. Musíme si uvědomit, že jsem Boha neviděl. Buď věřím Ježíšovi anebo nevěřím Ježíšovi, ale pak si Pána Boha nemohu vymýšlet. Já musím počkat, až mi Bůh řekne sám o sobě, nebo co mi řekne ten, který Boha viděl. A proč je vlastně tolik různých křesťanských církví? Protože kdekdo se hlásí ke křesťanství, kdekdo kadidlem okuřuje, žehná jím a líbá ho, atd., ale kdyby lidé pořádně četli Evangelium, tak by nemohl být plný pytel křesťanských církví. Totéž se týká i nás. Kdybychom pořádně chápali Evangelium a byli zvyklí číst ho pořádně, pak by se nestalo, že bychom byli povrchními křesťany. Toto je smysl Janova kázání.
Zamysleme se nad tím, co jsme četli. Víte, na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh; jsou to známá a mnohokrát slyšená slova. Vánoce, no přece to je jasné, každý dospělý ví, jak je to s těmi vánočními dárky, co slavíme dnes. Každý také ví, že se narodil P. Ježíš, atd., atd. Ale míň už se lidé zamýšlejí nad touto otázkou, že Vánoce nejsou jen takové sentimentální představy děťátka, baculatého děťátka, atd. Kult maminky a dítěte, to by byl pro Vánoce příliš slabý odvar. O Vánocích si musíme připomenout jedno, že vlastně to, co leželo jeslích bylo z hlediska člověka človíčkem, právě narozeným, které se nedovedlo postavit na vlastní nohy, ale že současně mělo své vědomí, svou vůli a své schopnosti Božího Syna. Vztah mezi dítětem a Ježíšem, Bohem Synem můžeme připodobnit tomu, jako když vidíme spát dospělého člověka, který neví o sobě nic. Pokud se náhodou neprobudí, tak neví, že existuje, jakoby vůbec nic nevěděl. Ježíš je jednak kompletní člověk, ale je to také kompletní Bůh. Krásně je to vyjádřeno v jeho vyjádření: „Dřív než Abrahám povstal, já jsem, já pořád jsem.“ U Boha je pořád, abych tak řekl, přítomný čas, nebo může být přítomnost a současně i budoucnost. Co my víme o tom, co se také označuje slovem vícerozměrnost, atd. Zrovna tak to dítě, z jednoho hlediska bylo se vším všudy dětským nemluvnětem a z druhého hlediska to byl kompletní Bůh. Když se o tom hovoří, tak to člověk odkývá, ale je to spíš takové papírové vypíchnutí. Dá se něco vidět na rgt. snímku čelisti malého dítěte? Má tam mléčné zoubky, ale pod těmi zoubky, vidět trvalé zuby dospělého. Normálně nejsou vidět, připravují se a pomalu vyrůstají. Pak se mléčné zuby začnou viklat, ale pod nimi jsou už připraveny zuby dospělého člověka, které zatím potom, co mléčné zuby vypadnou, lezou ven. Toto je chabý obraz toho, co vlastně my máme prožít. Proč jsem se rozhovořil o Ježíšovi, kde Ježíš už byl kompletní Bůh se vší mocí, který se účastnil tvoření světa. Čili, on měl v sobě jednak lidský organismus a měl v sobě i ten organismus Boží. Když bylo třeba chlapečka přebalit, boží organismus vůbec nezasáhl, musela to udělat maminka. Proč si toto říkáme? Narodil se nám Ježíš. A on nám chce tím připomenout, že my máme také prožít boží dětství, ovšem v obráceném směru. Je to vyjádřené větou: „Všem, co ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Je to moc, je to naše rozhodnutí. Druhé zuby tomu malému dítěti rostou, ono o nich vůbec neví, maminka vůbec o tom neví, ale na rtg. snímku je to vidět. To je právě smysl křesťanství. Ježíš nám to ukázal mimo jiné právě tím, že se stal člověkem a že v kompletním Bohu, abych tak řekl, vyrůstal člověk. My už jsme kompletní lidé, ale v nás pořád má vyrůstat boží syn, Ježíšův bratr, bytost podobného typu. Samozřejmě, že Bůh nepotřebuje mít zuby, ale můžeme si to představit tak, že někde v nás se připravují druhé oči, druhý mozek, atd. Je to velice hrubá, z hlediska věci velmi primitivní představa, ale jinak si to představit nemůžeme. A my bychom si měli uvědomit, že Ježíš nám dává a Bůh nám dává (a proto Ježíše poslal) příležitost stát se Božími dětmi. Nikdo to za nás neudělá. Když tomu nebudeme rozumět, tak to za nás nikdo neudělá. Všimněte si funkci, jakou měl Jan Křtitel. „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan, přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé ...., atd.“ Čili, Jan Křtitel a cílem Jana Křtitele nebylo nahradit Ježíšovu výuku, ale připravit lidi na setkání s Ježíšem. Jan Křtitel je nesmírně vysoká hodnost, měl nesmírně důležité poslání. On chtěl být Ježíšovým učedníkem, ale nemohl být, protože musel dělat to svoje poslání, připravit lidi na setkání s ním. A tady jsme u jedné věci. Jednak se to týká každého z nás, abychom si uvědomili, že v nás má probíhat tento proces rození syna božího. Ježíš byl kompletní Bůh, rodil se jako člověk, my jsme kompletní lidé, ale jsme zatím boží nemluvňata, embrya božích synů. My o tom rozhodujeme každý sám za sebe a nikdo to za nás neudělá. Rodiče by si to měli také uvědomit, že to nemohou udělat za své děti. Musí je naučit, musí jim ukázat tu cestu, ale také to, že se nikdo nemůže za druhého stát božím dítětem, nemůže se za druhého rozhodnout, podobně jako já se nemohu za druhého najíst. A já to také nemohu nikomu vnutit. Proto např. je tak důležité, aby si student zvykl na samostatnou práci a aby se neučil jenom pod tlakem takového vnějšího karabáče, aby i při tom studiu odevzdával pořádnou práci, aby věci napřed rozuměl, a ne aby se naučil odříkat nějaká slovíčka nebo formulky. I tohle přispívá k formování osobnosti. Já vytvářím ze sebe člověka, který je schopen buď kvalitně, nebo taky nekvalitně myslet. To si musíme uvědomit. Ani já nemohou nahradit vaše rozhodování. Mohu udělat jenom to, co dělal Jan Křtitel. To je to nejvíc, co já mohu udělat. A když se pokouším nahradit vaši aktivitu, no tak vám potom nebudu pomáhat a bude to navíc odsouzeno k nezdaru. My se musíme naučit být Janem Křtitelem vůči těm, kteří jsou na nás závislí. A nikým víc. A sami v sobě si musíme uvědomovat zodpovědnost, že nikdo za nás nerozhodne, jestli budeme božími dětmi, nebo ne, jestli nám druhé oči porostou nebo ne. A tady je právě rozdíl u toho malého dítěte. Maminka musí dítěti dávat stravu. Když maminka bude mít špatnou hygienu, kouří apod., tak ho maminka poznamená v tom špatném slova smyslu. Ovšem, ve vytváření toho božího syna Bůh ten udělá všechno pro to, aby boží syn mohl v nás růst. Problém ale je, že my to blokujeme, my ho nenecháváme růst a rozvíjet. Toto musíme chápat, musíme mít v těchto věcech jasno, no a pak naše křesťanství začne za něco stát. Bůh nám dal moc stát se božími dětmi. Jsem rád, když vidím někoho, komu se to daří a já mu mohu udělat službu Jana Křtitele. Ale neudělám za něj rozhodnutí, které musí udělat sám. A zase za mně nikdo neudělá rozhodnutí, které mohu jenom já udělat za sebe, protože o tom, zda Bohumil Bílý bude jednou boží syn, nebo ne, rozhodne on sám a nikdo jiný to za něj nemůže udělat. Bůh mi dal moc a obrazně řečeno, dává ruce do kapes. A nikdo mi v tom nesmí zabránit i kdyby se spiklo celé peklo, nebude mu dovoleno. A nikdo to také nesmí udělat za mne. „Ne, já jsem dal moc jemu, ať on sám o sobě rozhodne. Dal jsem mu moc stát se božím dítětem, tak ať můj rozkaz dodrží.“ Musíme si to uvědomit, abychom byli zvyklí nést zodpovědnost sami za sebe, uvědomovat si to právo a moc (vladařskou moc, v tom smyslu) rozhodovat o sobě. Tuto moc nám dává Bůh, abychom my rozhodli, zda budeme božími dětmi, nebo ne. Tohle to je důležité si uvědomit, že máme moc stát se božími dětmi a že to všechno ostatní je závislé na tom. Jak dobře člověk tuto moc využívá, tomu Bůh požehná i v jiných věcech. Kdo tu moc nechápe, tak mu Bůh připomíná smysl lidského života třeba i trampotami, utrpením, vnitřním rozvratem, atd.
Dost často se setkáváme s pojmem ´slovo´ a gramaticky máme představu, co to v češtině znamená. V řečtině a zejména v hebrejštině to ´slovo´ znamená podstatně víc. Slovo tam znamená skutek, skutečnost, realitu. A tak to má i význam v Evangeliu. Všimněte si toho začátku: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh... Všechno povstalo skrze něj...“. My víme, že tady to Slovo je Ježíš, ale ne takový vánočně líbivě vykreslený, ale je to výraz Božích vlastností, dalo by se říct, nebo nazvat dvojníkem. Bůh k nám nemluví slovy. Z učebnic jsme zvyklí na samé definice ale Bůh k nám mluví v podobenstvích. Aby však člověk tomu rozuměl, tak nestačí si pouze přečíst text podobenství, ale jít se na to, k čemu to Ježíš přirovnává, podívat. Musí si prohlédnout, jak to v přírodě vypadá. Jednou jsem byl na návštěvě u známého přítele a on měl na zahrádce vinou révu. Při pohledu na skutečný vinný kmen se mi spousta věcí objasnila a na základě toho potom člověk může dělat závěry (jednalo se o Ježíšovo přirovnání: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“). V první části Evangelia se mluví o věcech, které jsou kolem nás. To, co je popsáno v Evangeliu se také opírá o to, co jsme viděli kolem sebe. Dá se tedy říci, že příroda kolem nás je vlastně Božím slovem, a Evangelium nám říká, čeho si máme všímat. Ježíš se svými vlastnostmi je vlastně projevem Boha. To, že se Ježíš nechává ukřižovat je dokladem Boží lásky. Že nás Bůh miluje, bohužel častokrát zapomínáme. To, že Ježíš chtěl odstranit Adamův hřích je tak úzký pohled, že se na tom nedá stavět. Je přece psáno: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale, aby skrze něj byl svět spasen“ (Jan 3). Bůh tak miloval svět, že k nám přišel, že s námi chce navázat kontakt. Tak, jako navazuje kontakt s námi skrze přírodu, tak chce navázat kontakt i skrze Ježíše. Bůh k nám mluví realitou, která je kolem nás a slova nám připomínají to, nač se u té reality máme dívat. Pakliže chceme pochopit Boží moc, sílu, musíme se umět dívat na přírodu. Pakliže chceme pochopit Boží lásku, musíme nacházet tento příkaz v sobě a musíme se zamýšlet při pohledu na kříž. Všechno, co Ježíš říká, je pro nás vzkaz o Bohu a ten vzkaz se opírá o naše vlastní zážitky. To je jeden takový aspekt z dnešního čtení. Druhým aspektem je: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Co to znamená ta ´moc´ – exusia? Nedávno jsme o tom hovořili. My často prosíme Boha, aby nám pomohl věřit, ale zapomínáme, že se vlastně vůči Bohu uzavíráme. Uzavíráme svůj intelekt a svoje předsudky vůči tomu, co je v Evangeliu. Každý z nás má určitou představu světa a nikdo ji nemá úplně dokonalou. Nicméně můžeme lidi rozdělit do určitých skupin. Jsou lidé, kteří vycházejí ze svých názorů a z nich vyhodnocují svět a jsou jiní, kteří nemají svůj názor a čekají až jim to někdo jiný řekne. Tu první skupinu mohu opět rozdělit na část, kteří sice mají svůj názor, ale nepřemýšlejí o tom zda-li jejich názory jsou správné. Správné je, že když někoho slyšíme mluvit, vyslechneme ho, musíme se zamyslet nad tím, zda-li má pravdu a pak říci: „Souhlasím“, nebo „Nesouhlasím“. Takhle nás to učí Ježíš. Protože se to nedodržuje, tak také proto je tolik různých církví. My se musíme naučit mít svůj vlastní názor, ale také ho umět zdůvodnit. Ve školách jsou případy, kdy se učitelé spokojí s tím, že jim žáci odříkají poučky, vzorečky, texty zpaměti, atd. Ale jsou také kvalitní učitelé, kteří chtějí, aby žáci látce rozuměli a neříkali jenom prázdná slova. Čili formálně nesmím přebírat to, co mi říkají druzí. Množství názorů (např. hodně církví) svědčí o tom, že spousta lidí slepě přejímá to, co jim řekli jiní. Nebo se narodili v určitém prostředí a dál už nepřemýšlejí. A tihle lidé budou pořád udržovat ten starý stav mnoha církví. Jsou ale také lidé, kteří jsou o tom svém náboženství „přesvědčeni“. Máme přesvědčené muslimy, židy, katolíky, evangelíky, atd. Vidíme, že nestačí jenom přesvědčení. Je tady ještě jiná věc a to abych byl ochoten kontrolovat, jestli dovedu rozlišovat pravdu a nepravdu, abych dovedl kontrolovat, zda moje názory jsou správné nebo ne. Je to jakoby dva protichůdné požadavky: Mít svůj názor, vycházet z něho a pak požadavek umět svůj názor kontrolovat. A kdo mi řekne, zda-li moje názory jsou správné? Mám se zeptat někoho studovaného? A tady jsme u problematiky Božího slova. Věci kolem nás nás učí přemýšlet a Evangelium je psáno tak, že nás chce naučit přemýšlet. A tak my při pohledu na skutečnou realitu, ať už je to ta příroda kolem nás, když se zabýváme podobenstvími, nebo potom dál, když přemýšlíme o Evangeliu, nám ukazuje, jestli myslíme dobře, nebo špatně. Nyní nemáme čas mluvit o tom, jak nás Evangelium učí přemýšlet. Musíme se zamýšlet nad věcmi kolem sebe, učit se vést diskusi, dialog i tom, co je kolem nás. Pak člověk najednou zjistí, jak se v mnoha věcech plete, sám na sobě uvidí omyly a když bude umět svoje omyly popsat, pak je bude moci také odstraňovat. A jsme opět u Božího Slova, kdy Bůh nám ukazuje, jak správně myslet. Já vím, že to, co říkám, je nezvyklé a pro mnoho lidí abstraktní, atd. Oni mají možnost (Ježíš to připouští) držet se toho, co jim někdo vysvětlí. Potom ale si nemohou naříkat, když si vyberou špatného učitele. Když zatím zůstaneme u podobenství, tak Bůh k nám právě mluví realitou kolem nás. A my když se nad ní začneme zamýšlet, poznáme svoje omyly; jedině tímto způsobem. Když člověk začne sledovat své postoje, svůj způsob jednání s konkrétní realitou, uvidí mnoho chyb. Uvedu vlastní zkušenost. Na vojně jsem dělal obyčejná topůrka. První topůrko se mi velice líbilo, ale mistr mi ho tzv. shodil. Když jsem jich měl 120 a přijelo pro ně auto a začali je nakládat, pochopil jsem, že ta první topůrka byla v porovnání s těmi posledními skutečně velice špatná. Ale na začátku se mně první topůrko tak líbilo.... Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že až jsem začal topůrka dělat, tak jsem je začal také jinak vidět, lépe dělat. A zrovna tak, když budeme dělat jakýkoliv dobrý skutek a budeme ho vyhodnocovat, tak naše schopnost rozlišovat, se začne rozrůstat a to, co jsme dříve považovali za dobré, už jako dobré vidět nebudeme. Příroda okolo nás je schopna nám říct, jací jsme uvnitř. Na vlastní činnosti můžeme pochopit, jací jsme a pochopit svoje omyly. A když je máme formulovány, pak je teprve můžeme odstranit a napravit. A to se také týká otázky víry vůbec. Připusťme si, že máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených pouček, ale když se nad nimi zamyslíme, najednou zjistíme, že jsou to prázdná slova, a přitom je v nich plno rozporů. Ty rozpory jsou dokladem toho, že něco v našem názoru není v pořádku. Jenže my si ty rozpory nepřipouštíme. Odsouváme je a místo řešení rozporů říkáme: „Já věřím“ a ve skutečnosti je to zavírání očí. Čili, znova upozorňuji na otázku vlastních názorů a otázku kontroly vlastních názorů, která nakonec umožňují člověku stát se Božím dítětem. Bůh nám dává moc stát se Božími dětmi. Ale to, že my nejsme ochotni najít chyby sami v sobě, ve svém myšlení, nám vlastně zatarasuje cestu k Bohu. Tu moc jsme dostali všichni. Ale proto, že se nezamýšlíme nad svým jednáním a myslíme si pořád, že jednáme dobře a výtky, které se nás týkají, necháváme být, Ježíš mluví naprázdno. Zavrženci nejsou lidé, kterým by Bůh nedal tu moc stát se Božím dítětem, ale jsou to lidé, kteří tu Boží nabídku z vlastních vin odmítli. Bůh dělá doslova triky, aby nás získal a probudil. Ale my si proti těm Božím trikům vytváříme svoje triky, kterými se chráníme před skutečností. Je dobré si tento problém alespoň připustit, jako možnost. Pak ji začít hledat a až ji najdu, budu moci říct: „Ano, je to tak“. Dokud věci nemám podložené, tak do té doby jim nemusím věřit. Až to uvidím, pak mohu přijmout nebo odmítnout. Přijetí pravdy je pro některé lidi velice nepříjemná záležitost. Jsou ovšem lidé, pro které toto poznání skutečnosti je osvobozením a posílením. To je to, čemu Ježíš říká: „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“. Důležité proto je, umět uznat skutečnost a připustit, že se mohu dívat na věci kolem sebe špatně. Pak uvidím způsob špatného dívání se na věci a mohu s tím něco dělat, abych věci kolem sebe mohl dobře vidět. V očistci se právě dohání to poznání sebe sama, které jsme zapomněli udělat tady na světě. Nejlepší cesta, jak se vyhnout očistci je umět poznat sebe sama a vyhodnocovat své skutky. Snad si nemyslíte, že P.Bůh má nějaký zájem nás stůj co stůj trestat.
Tahle část evangelia je nabitá spoustou myšlenek. Již několikrát jsme si o tomto úryvku vyprávěli. Přemýšlel jsem o tom, o čem mluvit, když po dlouhé době jsem opět mezi vámi. Přece jenom přijde řeč na moje zážitky. Víte, co se mi přihodilo a byla to pro mne skutečnost velice významná. Díváme se na jesličky a leckdy nás fascinuje ubohost děťátka. To, že se Ježíšek narodil ve chlévě, ještě nemusí být taková velká nouze. Tehdy byl přece prováděn soupis lidí a v Betlémě bylo hodně lidí. Ale to, co vám chci připomenout, je opravdu velmi závažné. Bylo to jednou ve středu, přišel jsem z kostela a nebylo mi dobře. Lehnul jsem si. Po chvíli jsem vstal a chtěl jsem si něco zařídit. Padnul jsem na zem, nedokázal jsem se zvednout a přitom jsem neměl žádné velké bolesti. Prostě jsem byl totálně nemohoucný. Pak přišla noc, vůbec jsem nespal, pořád jsem ležel na zemi. Naštěstí to bylo v létě. Pak přišel den, poledne a odpoledne jsem byl schopen doplazit se do předsíně ke dveřím, ale vůbec jsem se nedokázal zvednout. Neměl jsem žádnou bolest, jenom jsem se vůbec nemohl zvednout. Pak přišel jeden známý chlapec zjistit co se děje, když jsem nepřišel sloužit mši a ten zařídil všechno, co bylo potřebné. Uvidíte za chvíli, proč tohle říkám. Když malé dítě leží v kočárku, tak si to neuvědomuje. Kdyby ale dospělý člověk musel být v kočárku a omezen pouze na ty dětské zájmy a možnosti (např. hrát si pořád s chrastítkem) a přitom myslel jako dospělý člověk, tak to by pěkně lezlo na nervy. A to jsem si asi tak uvědomoval. Víte, my se ani tak nemusíme zabývat chudičkostí jeskyně, ale nám nesmí utéct ta fantastická věc, Ježíšova oběť. Bytost rovná Bohu Tvůrci, bytost, která se účastnila vytváření světa a teď má být člověkem. To je podobné tomu, jako když nás (dospělí) posadí do kočárku, jako když naše životní úroveň (aktivita) je sražena na tu nejnižší úroveň. Já jsem byl v podobné situaci, když jsem se nemohl zvednout, a nic jiného než ležet, nemohl dělat. A přitom jsem věděl, že pár hodin předtím to nebyl žádný problém zařídit si, co chci, vlézt do postele atd. Ježíš, když přišel mezi nás, tak přijal ten náš lidský způsob života, se všemi omezeními. Těžko bychom udělali analýzu toho, jak se v Ježíšovi vyvíjelo to vědomí, jak to vlastně s ním je. Dá-li P.Bůh po Novém roce bychom se mohli zaměřit na tu problematiku rozvoje Ježíšovy osobnosti. My si musíme uvědomit, že Pán celého světa, pro kterého není problémem stvořit celý kosmos se tady „tahá“ s námi v té naší ubohoučké lidské formě. Představa, že bychom se dostali do nějakého blázince a byli odsouzeni k nějaké primitivní formě života, kde bych nemohl žít pořádným lidským způsobem, ta by nás děsila. A to byla ta největší Ježíšova oběť. Jistě, nemůžeme dělat přesný pohled do Ježíšovy osobnosti, ale ledacos víme a jedna věc je pro nás důležitá. On, když přišel mezi nás a když nám nabízí nový vyšší způsob života tak, aby s námi mohl komunikovat a mohl nám vysvětlit svoje věci, přijímá náš primitivňoučký způsob života. Tohle si musíme uvědomit. Můj zážitek mi zůstane po celý můj život, zážitek člověka, který se nemůže zvednout a nic dělat. A pro Ježíše byl život mezi lidmi velmi primitivní. Malé dítě si ten svůj život neuvědomuje a stačí mu ke spokojenosti chrastítko. Ježíš přichází na svět dát nám novou formu života. My se máme rozhodnout, zda-li přijmeme novou formu života a nebo zda-li zůstaneme v primitivní formě, kterou považujeme za vrchol našeho lidství, za vrchol krásy. A je to vlastně jenom začátek toho, co nám Bůh nabízí. Bůh nám nabízí možnost stát se Božími dětmi. My sice myslíme, že už jsme hotovými Božími dětmi, přitom jsme jenom nemluvňátka. Nesmíme na tohle zapomenout. Jistě, mohli bychom vykládat o Boží dobrotě, ale tenhle ten vlastní zážitek jsem vykládal proto, abychom si uvědomili, že Bůh nám nabízí stát se plnohodnotnými Božími dětmi, což je věc, kterou si nedovedeme pořádně představit a kterou zná jenom poměrně málo lidí. Lidé, kteří mají koníčka na značné intelektuální úrovni, ti to dovedou pochopit. Tito lidé ví, že radostí je daleko více a ne jenom se dobře najíst a pěkně oblékat. To neznamená se nenajíst, neoblékat, ale pouze na základě vlastních zážitků člověk zjistí, že v životě je mnohem více krásných věcí, které si neuvědomujeme. A tyto věci jsou pro nás připraveny. My se máme stát bratry a sestrami Ježíše Krista. Co budeme pak dělat v nebi, to záleží na tom, jak dalece pochopíme tenhle smysl křesťanství. Můžeme si to připodobnit fotbalovému zápasu. Je tam obrovské množství diváků - fanoušků, kteří se dívají na Boha a jsou uchváceni Boží prací. Ale Bůh má raději svoje spoluhráče na hřišti, kteří si chtějí zahrát fotbal. Ježíš nám nabízí, že můžeme dosáhnout takové formy života, jakou má on. Bůh neomezuje naši konečnou výšku. Tu si omezujeme my. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách a ty úrovně přecházejí do nebe. Podle toho, jak pochopíme funkci tohoto života, podle toho se zařadíme do hierarchie nebešťanů. Z Boží strany můžeme být bratry a sestrami Ježíše Krista (viz. Zjevení sv. Jana - „Ten, kdo zvítězí, bude sedět na mém trůně.....“). Ale naší pohodlností se můžeme stát pouze „fanoušky“. Záleží na nás, co si vybereme. Normálně si přejeme k Vánocům a novému roku všechno nejlepší. Jenže všechno je z Boží strany hotovo. Představte si, že si sednete ke štědrovečernímu jídlu a řeknu: „Tak vám přeji, aby byl kapr na stole“, když on na tom stole je. Bůh pro nás všechno připravil. Ježíš udělal všechno nezbytné, co měl udělat (i s tou ubohou formou života). Je dobré mít životní zážitek. Musíme si uvědomit, že to, co nám Bůh nabízí, je nekonečný dar, jako Bůh sám a jenom my se svojí omezeností a předsudky, omezujeme ten krajíc Božího synovství, který je nám nabízen celý. My si z toho vybereme kousíček podle toho, jak jsme sami se sebou teď spokojeni. Má tedy smysl přát vám nekonečný koláč Božího synovství, který je už připraven a závisí pouze na nás, kolik si z něho ukrojíme? Pro každého z nás je připraven statut Božího synovství. Děkujeme Ježíšovi, ale uvědomme si, že on svoje udělal. Čeká to na nás. Čeká to na nás, jak pochopíme velikost Boží nabídky.
EVANGELIUM Lk 3,15-16.21-22, Svátek Křtu Páně
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“
Když se ptají Jana, kdo je, říká: „Já vás křtím vodou. Přichází mocnější, on vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm“. Jan křtil, ale nebyl to křest v tom našem slova smyslu. Náš křest, první ze svátostí, má stejné jméno, podobá se zevně, ale je zde rozdíl. Dalo by se říct: „Nač se tedy zabývat Janem Křtitelem?“ Náš křest je Ježíšův křest. Mezi Janovým a Ježíšovým křtem je nebetyčný rozdíl, jako např. mezi člověkem a zvířetem. Je to kvalitativní rozdíl. Podívejme se na texty u Matouše a Marka. Celá ta záležitost, když se Ježíš nechává křtít křtem Janovým, probíhá takto: Jan křtí. Vidí před sebou nějakého člověka. Jan zřejmě dokázal číst myšlenky (alespoň v tomto případě). Jan neví, že to je Mesiáš, ale vidí, že před ním stojí někdo lepší než je on sám. A tak říká: „Ne, ty mne pokřti“. Tam je doslova řečeno, že Jan se bránil. V latinském překladu je, že zabraňoval. Samozřejmě, že se neprali. Dohadovali se. Jan chtěl, aby ho Ježíš pokřtil. Ježíš mu na to říká: „Koukej dělat, co máš dělat. Pokřti každého! Tak pokřti i mne!“ A tak Jan s velkou nechutí pokřtí Ježíše. Pak najednou přiletí holubice a Jan Křtitel slyší z nebe hlas (jemu to bylo určeno): „Ty jsi můj milovaný syn“. Nyní Jan vidí, že pokřtil Mesiáše. Jestli to viděli ostatní lidé, není o tom psáno, ale když to dáme dohromady, pravděpodobně ne. My se musíme zamyslet nad Janovým křtem, který je na nižším stupni, než je křest náš. Je to křest vodou. Ve 3. kapitole Ježíš říká: „Musíte se narodit z vody a z Ducha Svatého“. Janův křest = zrození z vody, náš křest = zrození z Ducha Svatého. Proč je Janův křest tak důležitý, když i Ježíš se dává pokřtít Janovým křtem? Asi proto, aby nám připomněl: „Nedívejte se z patra na to, co se děje při Janovým křtu. My bychom (zejména dospělí, když se nechávají křtít) měli udělat to, co lidé, kteří se nechali křtít Janovým křtem (děcko to nemůže udělat) a vědět k čemu Janův křest směřoval.
Nyní poučení pro nás. Modlíme se, když to nevyjde, řeknou si lidé, já to pánu Bohu obětuji. Chyba je vždy v tomto bodě u nás. Bůh v prvé řadě chce po nás zdravý náboženský rozvoj. Abychom dovedli vzít do ruky evangelium a zamyslet se nad ním. A my nechápeme evangelium. Je pro nás velmi často nesrozumitelné. Jistě jsou tam i jiné důvody. Ale je nám také nesrozumitelné proto, že jsme nezačali obsahem Jana Křtitele. Proč jdu k přijímání, jak je to s evangeliem? Jan Křtitel viděl, že se blíží tragédie židů, že se minou s Mesiášem, že jim, tak řečeno, ujede vlak. Věděl, že není třeba se plést Mesiášovi do řemesla, ale také věděl, aby si lidé nejdříve pořádně přečetli Mojžíše a proroky. Až pochopíme kázání Jana Křtitele, budeme schopni číst a pochopit evangelium. Když Ježíš se dává pokřtít Janovým křtem, tak my to snad nepotřebujeme?
EVANGELIUM Jan 2,1-12, 2. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana.
Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!" Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaum a zdrželi se tam jen několik dní.
Když se chlapec narodil, tatínek už dal stranou víno na jeho svatbu. Tudíž víno podávané na svatbě bylo pořádně uležené a ne nějaký druháček. Bylo to víno prvotřídní a vyzrálé, staré jako ženich. Pojďme k textu Evangelia. Během svatby nastane v kuchyni poplach, protože dochází víno a hrozí před hosty ostuda. Svatby trvaly několik dní a sešlo se tam celé okolí. Správce svatby měl mimo jiné na starosti, aby všechno klapalo, aby žádný host neseděl bez jídla a pití. Že dochází víno, v první řadě to věděl správce. Maria jde za Ježíšem a on: „Ženo ještě nenastala moje hodina“. Přesto dochází k zázraku. Že by to Pán Bůh měl tak přesně vyměřené na minuty. Role Marie není v tom, že je to matkou Boží a může se zúčastnit prvního zázraku. Ono je to obráceně. Maria dobře vychodila „obecnou školu“ a pak „střední“. Maria, když byla u Ježíše, velmi dobře mu rozuměla. Protože rozuměla Ježíšovi, protože byla dobrou posluchačkou, proto se stala matkou Boží. U Boha neplatí kauzalita, ví dopředu, jak bude každý člověk s dary hospodařit. Maria, i kdyby nebyla Ježíšovou matkou, a měla možnost být jeho posluchačkou a byla by na svatbě, tak by to také udělala. Kůň se pohybuje s kočárem. Kůň se pohybuje ne proto, že ho kočár tlačí, ale kočár se pohybuje proto, že ho kůň táhne. Musíme si najít správnou souvislost. Marie se stala matkou Boží proto, že dobře myslela, že dobře vychodila „obecnou školu“, případně i ty vyšší. Doma se nebavili o peřinách sousedky. Ježíš toho měl plnou hlavu a Maria také. Byla dobře vyučená, a proto zde vystupuje při prvním zázraku jako spoluaktér. Když si budeme myslet, že kůň chodí proto, že za ním je kočár, pak nikdy se v tom kočáře nesvezeme. My lidé, ale musíme vidět ten kauzální sled, nebo si nic nevyprosíme, nebudeme vyslyšeni. Otočení sledu znamená, že chceme jít rovnou do Ježíšovy školy, rovnou číst Evangelium a dokonce něco od Boha vyprosit. Kvalitní modlitba je na konci Evangelia a přitom nám uniká začátek, to co kázal Jan Křtitel, čím začínal kázat Ježíš, co bylo vyjádřeno Janovým křtem. Maria dobře přemýšlí. Ona dochází k závěru, že Ježíš by měl dělat zázraky. Ježíš jí sice odpoví záporně. Ona si neřekne: „Já jsem jeho maminka, on mně musí poslechnout“. Ona je v první řadě Ježíšova žákyně a nikdy nestaví matku nad žačku. Není tu sice časový údaj (za jak dlouho), ale v kuchyni říká: „Když přijde můj syn, ať to bude cokoliv, udělejte to“. Frmol v kuchyni pokračuje a správce je jako na trní. Ježíš přichází do kuchyně a dává zdánlivě nesmyslný rozkaz: „Naplňte džbány vodou“. To byly stovky litrů. Oznámit hostům, že není víno, aby šli domů, by byl horor. Lidé v kuchyni nechápou Ježíšův příkaz, ale s bezradností poslechnou. Pak Ježíš říká: „Noste na stůl“. Co si asi služebnictvo myslelo? Maria zřejmě zasáhla, aby to udělali. Služebníci si asi tak pomysleli: „Co z toho bude, když nosíme hostům vodu?“. Protože neměli skleněné, ale hliněné nádoby, změnu vody na víno nezpozorovali. Pak správce ochutnal. Překvapení správce mohu vyjádřit změnou intonace různě. Ve skutečnosti se tady správce rozčilil, zejména na ženicha, protože nikdy se to tak nedělalo, aby se nejlepší víno podávalo nakonec. To byla ostrá výměna názoru. Ženich je v tom nevinně, ale správce má důkaz, že mu před tím ženich říkal, že nemá víno a teď najednou víno je tady. „Tak co je to tu za pořádek?“ A pak nějaký klouček podotknul: „Ale my jsme jen přinesli vodu“. Tu větu: „Ještě nepřišla má hodina“ můžeme chápat z hlediska času, ale také z hlediska nutnosti splnění určitých podmínek (nutných pro zázrak), jako např. spoluúčast člověka. Ježíš dělal zázraky, když byl o to žádán a také sám (např. chození po vodě). U rozmnožení chlebů chce, aby zázrak udělali učedníci, a když ho neudělali, tak ho s nechutí udělá sám. Ježíš se nemocných většinou ptal: „Co chceš, abych ti udělal“? Ježíš vlastně matce řekl: „Nejsou splněny podmínky“. Proč? Maria přišla za Ježíšem pouze jako někdo z kuchyně říct: „Chlapče ty to udělej!“. Ale Maria začne přemýšlet (co to znamená „nepřišla hodina“) a nějakým způsobem dozrává, až se sama stává partnerem do zázraku, kterého Ježíš vyžaduje. Takováto provazování ke spolupráci máme v Evangeliu častokrát. Např. jak jde Ježíš po vodě. On chtěl apoštoly vyprovokovat ke spolupráci, aby se spoluúčastnili na Boží činnosti. Boha baví tvořit. Ježíše bavilo dělat zázraky. Chtěl, abychom my s ním spolupracovali. Ježíš nechtěl vynikat. Jeho ideálem bylo, aby všechny ty luxusní zázraky udělali jeho žáci. To by byla jeho radost. Zázrak v Káně – to je splnění požadavku partnerství a ne časový faktor. Maria je spolupartnerkou i když pasivní. Krásnou pasivní spolupráci je případ Kananejsky, pohanky, která mu říká: „Ale co padne pod stůl, vezmeš to tomu psovi?“ A Ježíš ji chválí: „Ženo, veliká je tvá víra“. Ježíš ji chtěl vyprovokovat k tomuto fantastickému jednání. A Maria právě tady pochopila to partnerství. Jinak to není věc pouze Marie. Ježíš chce také od apoštolů, aby dělali zázraky. Jednou se stalo, že Ježíš byl na hoře a oni zbabrali zázrak a řekli si: „Počkáme, až přijde Ježíš“. A potom dostali za to vynadáno. V tomto kázání se neříká, jak ta spolupráce konkrétně vypadá. Chce se hlavně zdůraznit, že nejdříve jsou základní počty, pak středoškolské, případně i vysokoškolská matematika a pak mohu něco spočítat. Začít se v každém případě musí obecnou školou. Proto byl nejdříve křest. My musíme zrevidovat to, co jsme se v obecné škole naučili. My musíme postavit sv. přijímání a jiné základní pojmy na jiný pořádný základ. Jan Křtitel toto zdůrazňoval. Bylo to vlastně opakování obecné školy pro dospělé. A ti, kteří si řekli: „Ano, je mi to jasné, já vím a chci, co mám dělat“, ti se nechali pokřtít Janovým křtem.
Dobře si pamatuji ze školy na líčení tohoto zázraku. Bohužel, tento zázrak není v myslích mnoha lidí doceněn. Proč a v čem je jeho výjimečnost? Nejde ani tak o to, že je to zázrak první a že se odehrál na základě stejných zákonitostí, jako ostatní zázraky. Tento zázrak padá do velmi vysoké kategorie. Dalo by se říct, že zázrak první kategorie je stvoření hmoty z ničeho. Pak je rozmnožení chlebů a zde máme přeměnu hmoty. Dnes bychom mohli říct, že je to jaderná transformace. Proti tomu utišení bouře, které apoštolové (jako rybáři) ocenili víc, je věc, která se v přírodě tak jako tak může vyskytnout. Leckdy se stává, že bouře poměrně rychle ustane. Je dobré si to uvědomit i také to, že s proměněním vody ve víno jsou u apoštolů jakési psychologické potíže. Dostaneme se k tomu. Napřed k těm zákonitostem, která se týká všech zázraků. Ježíš vždy od člověka, který od něho něco chtěl, požadoval, aby ten člověk řekl, co chce („co chceš, abych ti učinil?“). V některých případech se dokonce Ježíš tváří, jakoby odmítal, což je např. případ Kananejky („co patří dětem, nepatří psům“). Jenže on ji tím tzv. vyhecoval k přemýšlení, ke sporu, k obhajobě svého požadavku, aby ji následně pochválil („ženo, veliká je tvá víra“). V Káně jde o podobnou věc. Někdo musí požádat. Případy, kdy Ježíš někoho uzdravil nepožádán, jsou vynímečné, aby ukázaly na některé důležité aspekty. Jsou to ale spíše výjimkou potvrzujícím pravidlo. Tady Maria přichází k Ježíšovi, uvědomuje si pro svatebčany nepříjemnou situaci, uvědomuje si Boží dobrotu a uvědomuje si, že by Ježíš mohl problém vyřešit. A Ježíš se vůči své matce chová odmítavě. Ne sice tak drasticky, jako u Kananejky, ale asi jako: „Ženská, co je nám do toho, ještě nepřišla moje hodina“. A Maria nevzdává boj, vždyť on si nějak poradí a zřejmě prosí Boha ve smyslu: „Bože, jestli Ty mu nepovoluješ udělat zázrak, prosím, dovol to. Ať jim Ježíš pomůže. Přece ty chudáky nenecháme v nouzi“. Tím ovšem Maria splňuje požadavek prosby s vírou a Ježíš už „může“ udělat zázrak. Projevem Mariiny víry je, že lidem kolem řekla: „Znáte mého syna Jošue a prosím vás, cokoliv vám řekne, udělejte. I kdyby se vám to zdálo kdovíjak nesmyslné“. No a po nějaké době (neví se jak dlouhé) Ježíš přichází a dává lidem zdánlivě nesmyslný rozkaz: „Naberte vodu a noste na stůl“. Maria je zřejmě tlačila do toho: „Jen udělejte, co vám říká“. A oni s rozpaky nosí vodu. Nezapomeňme, že tam nebyly žádné skleněné džbány, ale hliněné a nebylo vidět dovnitř. Jeden ze služebníků dává také správci svatby a ten začne nadávat. Mysleli si, že je to kvůli vodě. Ale pak po nějaké době nadávání (a mohlo to být pěkně „šťavnaté“) začne říkat: „Každý člověk dává nejprve dobré víno …. A ty jsi zachoval dobré víno až doposud.“ Tohle bychom snadno mohli chápat jako pochvalu ženichovi, jenže to byla výtka, jako: „Každý rozumný člověk dá na přípitek nejdříve to nejlepší víno a pak potom, když se nálada rozjede, pak už se vypije kdoví co. Prosím tě, máš ty vůbec rozum?“ Ten správce vybouchl vztekem. Považoval se za podvedeného. Předtím byla přece sháňka po víně a žádné nebylo. Správce svatby podezříval ženicha, že si to dobré víno, uschovávané od dětství, nějak šetřil. Proč tohle říkám? Postavme si vedle toho problém rozmnožení chlebů. To je zázrak podobně vysoké kategorie, dokonce ještě vyšší, než tento a apoštolům se v paměti pořádně „neuchytil“. Víme, že jako rybáři, udivení ocenili utišení bouře (Mk 6). Evangelista rovnou vysvětluje: „Nepovážili, co se stalo s chleby, jejich srdce bylo zaslepené“. Proč hovořím také o těch chlebech? Právě kvůli tomu zapomínání, že se nám určité věci vytrácejí z mozku. Tento zázrak, přestože je výrazný, se vytrácí z mozku apoštolů, podobně, jako rozmnožení chlebů. Jak je to možné? Proč zázrak nižší kategorie - utišení bouře tolik otřásl apoštoly? Přitom ty superzázraky s nimi nezatřásli. A tohle si chceme zdůraznit, že jsou určité věci, které si z křesťanství snadno zapamatujeme, a jsou zase jiné věci, které ne a ne pochopit. Nyní ta souvislost. Je to náročné a chce to nad tím si popřemýšlet. Vzpomeňme si, že Ježíš rozmnoží chleby, ale před tím provokuje apoštoly, aby oni dali lidem jíst. Musíme si uvědomit, že apoštolové uměli v té domě dělat zázraky. Apoštolové a mezi nimi je i ta „stará garda“, si moc dobře pamatují i na svatbu v Káně Galilejské. Ježíš říká: „Dejte jim vy jíst“. A oni: „No jo, kde tady seženeme chleba pro tolik lidí?“ Kdyby si např. vzpomněli na tento zázrak, mohli by alespoň říct: „No, vzpomínáme si, že jsi z vody udělal víno. Písku je tady dost, proč bychom z písku nemohli udělat chleby. Míníš to takhle?“ A Ježíš by řekl: „Ano“. Vidíme, že takové uzdravení nemocného, tak to nebylo pro ně nic zvláštního, ale tyto superzázraky, byly pro ně jakési tabu. A tak Ježíš neudělá z písku chléb, ale rozmnoží chleby, což je zázrak vysoké kategorie, který se charakterem blíží stvoření světa z ničeho. Je to zázrak, který porušuje Tvůrcův zákon - zákon o zachování energie a hmoty. Apoštolové vidí rozmnožení chlebů, ale vůbec to s nimi neotřese. Pak po utišení bouře evangelista konstatuje, že jejich srdce bylo zaslepeno. Před druhým nasycením zástupů apoštolové neřeknou: „Nemohl bys rozmnožit chleby, jako minule?“ Tím spíše měli říct: „Tak ty chceš, abychom my rozmnožili chleby, jako ty?“ A Ježíš by odpověděl: „Ano, to chci“. Apoštoly opět nenapadne ani svatba v Káně Galilejské, ani rozmnožení, které se odehrálo nedávno. A tak Ježíš znova udělá zázrak rozmnožení chlebů a opět to s nimi nehne. Chci, abychom si uvědomili, že právě ty klíčové zázraky lidi neoslovily, zatímco periferní věci je oslovovaly víc. Za několik dní je Ježíš s nejbližšími na loďce a říká jim: „Varujte se kvasu farizejského!“ Od Ježíše to byl promyšlený tah. Oni na to reagují stylem: „No jo, kde tady nakoupíme chleby, nejbližší pekař je farizej?“ Ale nyní už dostanou vynadáno: „Pořád jste slepí, pořád nechápete? Kolik bylo těch chlebů, kolik bylo košů… (Ježíš se ptá na čísla)?“ A oni mu správně odpověděli. Jsme tady tudíž u věci: Apoštolové měli ty věci v paměti, ale v konkrétní situaci, kdy bylo třeba, si na to nevzpomněli, jako kdyby to neexistovalo. To je právě ten paradox. Právem se můžeme ptát, proč k tomuto jevu dochází? Vysvětlení je jednoduché a je třeba se tím zabývat, protože podobný efekt může vznikat v nás. Např. určité klíčové otázky náboženství známe, ale když je třeba, tak si na ně nevzpomeneme a přitom o nich víme. Čím to vzniklo? Bylo to tím, že o těchto zázracích slyšeli od malička v synagóze, jako o samozřejmosti, i když ta verze mohla být trochu jiná. Z pozdější židovské tradice se ví, že rabín vykládal žáčkovi, že v Mesiášově době na stromech porostou látky a na poli porostou místo obilí rovnou chleby, apod. Když se žáček divil, rabín mu řekl, že u Boha je všechno možné a jako model toho, že může vyrůst chléb, mu např. ukázal houbu, která roste ze země. Prostě věci, které jsme zvyklí slýchat a brát jako samozřejmost, tak ty nedoceníme. A mezi ty nedoceněné zázraky patří také zázrak v Káně Galilejské. My to bereme jako první zázrak, dovedeme ho popsat, ale abychom se nad tím zamýšleli, tak to už ne. Problematika Ježíšových zázraků je hodně opomíjená. Dnes už se dokonce najdou „zbožné“ analýzy, textové kritiky, že ty zázraky jsou asi pozdější vsuvky, že to možná bylo trochu jinak a různé kličkování, jen abychom nemuseli uznat, že dnes se zázraky této kategorie nedějí. Raději řekneme: „Dnes zázraky nejsou třeba“, místo toho, abychom řekli: „My nesplňujeme podmínky, my to nedovedeme, my nedovedeme jít pořádně za Ježíšovým slovem. Prostě jsme silně pod míru.“ Zázrak v Káně Galilejské známe z dětství, tenkrát jsme ho nedocenili a nikdo nám neřekl, že to je velice důležitá věc. A ten faktor, že člověk něco zná a nevzpomene si na to, když je třeba, je psychologicky ověřený a je nezávislý na tom, zdali je Evangelium pravé nebo není. Dokud budu přistupovat k náboženství takovým polovičatým nedomyšleným způsobem, tak mi žádná knížka nic neřekne a splňuji podmínky absolutního Božího mlčení (a žádného vyslyšení). Žádná pomoc nepřijde člověku, který čte Bibli a nezamýšlí se nad ní, nezarazí se nad texty, které se mu zdají být divné a nepříjemné. Žádná pomoc nepřijde člověku, který Bibli čte a nechce ji rozumět a pak s radostí uvítá vysvětlení typu, že to jsou pozdější výmysly nebo doplňky. Musíme si uvědomit, že Ježíš trvá na tom ´co chceš, abych ti udělal? ´ Nejraději měl takové lidi, kteří byli ochotni se s ním tzv. porvat, jako Syrofeničanka, být neodbytní přátele. A Maria: „No, nepřišla jeho doba, ale že by si Jošua nedovedl poradit?“ Maria splňuje podmínku s vírou. Bůh je ochoten nám dát „dobré víno“ a životní pohody, jaké jsme ještě nezažili, ale my musíme splnit podmínky vyslyšení. Musíme pořádně prosit a uvědomit si, že On si dokáže poradit.
Dalo by se říct, že je to známý příběh, ale to známý bychom měli dát do pořádných uvozovek. V tom úryvku je spousta věcí, které nám unikají. Kdybychom to chtěli brát důkladně, tak by to trvalo hodně dlouho a také bychom s tím nemohli začít výuku. Omezíme se tedy jenom na několik věcí. Víme, že předtím byl Ježíš pokřtěn a pak s ním šel Jan, Petr, Ondřej, Filip a Nathanael. Zastavili se na svatbě v Káně Galilejské. Maria tam je, zřejmě ty lidi zná. Tu dnešní událost je nutné si představit v plné šíři. Svatba je v plném proudu a Maria přichází za Ježíšem: „Nemají už víno“. Ježíš: „Co chceš ženo, ještě nepřišla má hodina“, atd. To oslovení ´ženo´ není v tom dnešním smyslu ´ženská, co mi tady vykládáš´. Má to spíše charakter ušlechtilého oslovení. Např. apoštolové v jednom případě (viz Skutky apoštolské) používají oslovení: „Muži, bratři“. Na výrok: „Ještě nepřišla má hodina“ se nelze dívat ve smyslu časovém, podle hodinek. Malé dítě, když se narodí a cucá mléko, tak mu maminka neříká, že ho bude učit mluvit. To prostě ještě není na řadě. Malé dítě se nejdříve učí sedět, stát a pak chodit. V tomto smyslu je třeba chápat to ´ještě nepřišla má hodina´. Dítěti ještě nepřišla hodina plynulého chození. Nejdříve udělá dva, tři kroky a spadne na zem, atd. U každého člověka procházejí určité vývojové fáze. Podobně i Ježíšovo působení probíhalo v návaznosti na rozvoj Ježíše samotného, tak na rozvoj společenství kolem Ježíše. Víme například, že Ježíš, až na několik málo případů (a to jsou výjimky potvrzující pravidlo), uzdravuje jenom toho, kdo si o to řekne. Vzpomeňme si na dvoustupňové uzdravení slepého. Ale také spousta lidí se nedala uzdravit, protože je nenapadla myšlenka jít za Ježíšem. Ježíšovo kázání se jim nelíbilo. Dá se říct, že nepřišla jejich hodina, kdy mohou jít za Ježíšem. V našem úryvku Ježíš říká: „Ještě nepřišla má hodina“ a za chvíli (to je v úryvku, ale ve skutečnosti to mohlo být několik hodin) říká, aby naplnili kádě vodou. Mezitím došlo k té hodině. Ježíš nemění své rozhodnutí jen tak najednou. Pro zjednodušení, pro porozumění toho si tam můžeme dosadit toho slepého uzdraveného nadvakrát. Nejdříve je tady tzv. sousedská prosba (příbuzní slepého chlapce prosí, Maria prosí). Tyhle sousedské prosby nemusí být vyslyšeny, i když jsou pokorné a dlouhé, protože ještě nepřišla „hodina“ jejich vyslyšení. Plné vyslyšení má modlitba ve jménu Ježíše Krista, kdy si člověk musí uvědomit problematiku vztahu vůči Ježíšovi, kdy si uvědomuje, že je Ježíšův bratr a že má proto nárok na vyslyšení. Když dosáhne té úrovně, že může být vyslyšen; přichází hodina vyslyšení. Nebudeme to dále rozebírat tímto směrem, protože to bychom museli Evangelium moc a moc dobře znát. Jsou to jistě velmi náročné věci. Souvisí to také s tím, když se člověk chce polepšit a odstranit hříchy. To má také své vývojové pořadí, jako u dítěte. Vzpomeňte si na problém léčení alkoholika. My musíme vědět, co je momentálně na řadě a ten sled pak dodržet. Jak? To není vyřešeno tím, že si zaskočím někam ke zpovědi, ale je to věc stálého zpovědníka a s ním se prostě dohodnout. Jakého zpovědníka si člověk vybere, je ale kompetencí člověka. Zpovědník mu musí ukázat ten sled. Jinak to nelze vysvětlit, jinak nelze dát recept. Např. když člověk se sebevědomím začne potlačovat svoje sebevědomí, tak si může velmi ublížit. Pro pochopení celého dnešního úryvku je potřeba znát z Evangelia hodně věcí, které se nám musí při čtení okamžitě vybavit a které už musíme mít zafixovány. Při řešení hříchu, hřích nemusí být na řadě. My musíme jít za tím, co je jeho příčinou a tím začít, tím, co je vlastně na řadě. Pak rozvoj člověka probíhá daleko rychleji a vhodným způsobem. Co se tam po Ježíšově odpovědi matce odehrálo, přesně nevíme. Ale Maria zřejmě uvažovala, i o 12-ti letém Ježíšovi v chrámě, a když probrala ten sled vývoje Ježíšova dětství do dospělosti, dospěla zřejmě k závěru, že je splněn Boží požadavek. Čili přichází hodina a dává doporučení služebníkům, aby udělali všechno, co jim Ježíš řekne. Při jejích úvahách velmi pravděpodobně důležitou roli hrála událost, kdy hledala Ježíše v chrámě. Když pochopila celou tu souvislost, splnila podmínky, aby mohlo dojít k proměnění vody na víno. Maria měla určitou autoritu, takže ji pak poslechli v tom zdánlivě nesmyslném rozkazu. O reakci správce svatby, jak se rozčílil, když mu pak přinesli víno, jsme už mluvili. Tam byly zvyky takové, že když se dítě narodilo, tak odložili víno pro budoucí svatební přípitek. To bylo víno pěkně uležené, kvalitní. U svatby byl pak zvyk dát na přípitek to nejlepší víno, a když už byli hosté podnapilí, tak se vytáhlo to horší. A v tomto případě se zdálo, že to udělali obráceně. Těch možností, jak se situace vyvíjela je víc, ale my tu konkrétní představu musíme mít v sobě, aby nám celá událost mohla něco říct. Vývoj a dramatičnost situace je nutné si tam dosadit, jinak tomu nemůžeme rozumět. Každé místo v Evangeliu má svoji hodinu pochopení. Nesmíme dělat skoky v duchovním životě. Je spousta nemocných lidí, modlí se a nejsou vyslyšeni a pak řeknou: „Já to obětuji“, místo toho, aby si řekli: „Já se neumím pořádně modlit, já musím začít přemýšlet o modlitbě, protože až se budu umět dobře modlit, Bůh mne vyslyší“. Izajáš říká: „...ještě neskončíš (modlitbu) a já řeknu: ´Tady jsem´“.
EVANGELIUM Lk 1,1-4;4,14-21, 3. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."
Kdybychom zůstali pouze u těchto úryvků, tak by se nám lehce mohlo stát, že text špatně pochopíme. Představte si, že bychom se zamýšleli pouze nad tou částí Lk 4,14-21. Co bychom z toho mohli usoudit? Ty úryvky jsou vybírány tak, aby se o tom dalo zjednodušeně kázat pro lidi, kteří, upřímně řečeno, ne příliš rádi přemýšlejí. Jak vypadá správné zamýšlení se nad Evangeliem, uvidíme za chvíli. „Ježíš se vrátil s mocí Ducha do Galileje. Přišel do Nazareta.... Všichni v synagoze na něho upřeně hleděli.“ Z tohoto kousku můžeme udělat kázání typu: „Oni, všichni hleděli upřeně na Ježíše a my, Ježíši, ty to víš, že my také upřeně hledíme na tebe“. Byla by z toho chvalořeč a vypadalo by to hezky. „Ježíši, my na tebe hledíme, my v tebe doufáme, my v tebe věříme, my víme, že ty jsi naše spása“. Nebo když uslyšíte kazatele, který řekne: „Vážení přátelé, když se díváme na Ježíše, z toho ještě neplyne, že mu rozumíme, že záleží na nás, jestli mu budeme rozumět, že každý z nás nese odpovědnost za to, jak úryvku Evangelia porozumíme“. Jistě, kazatel tomu může napomoci. Jsou lidé, kteří si vyberou kazatele prvního typu, jiní zase kazatele druhého typu. Nyní se upřímně zamyslete nad tím, čemu byste dali přednost každý z vás. Samozřejmě bez zvedání ruky. Referendum tohoto typu já osobně nepotřebuji, protože jsem to sledoval už dříve a průměr zůstává pořád stejný. Nyní si přečteme celý úryvek, jak to vypadalo v originále. K tomu je nutné přečíst celou čtvrtou kapitolu a také příslušné texty Matouše a Marka. Když budeme pokračovat dál v úryvku od Lukáše, zjistíme, že proti Ježíšovi vznikla nepřátelská situace. „Copak to není syn Josefův? ... Lékaři, uzdrav sám sebe…“. „Žádný prorok není vítán ve svém domově.....“ Ze začátku je to obdiv, který pak přejde v posměch. Ježíš už byl známý kazatel a dalo by se to nazvat, jako návrat proslaveného syna, do svého rodiště. A podle toho je nejdříve také vítán. Jako jinde, lidé po něm chtěli zázraky. Od Matouše a Marka ale víme, že jich tam udělal velmi málo. Ježíš řekl v synagoze: „Žádný prorok není vítán ve svém domově.“ Tady je nutné si představit, že Ježíš v očích lidí byl obyčejným tesařem a domnívali se, že je jeho povinnost např. přijít za panem rabínem a vyléčit ho z jeho neduhů. Oni čekali, že on sám bude za nimi iniciativně chodit, měli předsudky, že on je jenom tesař, který je nemůže poučovat v náboženských věcech. Jenže Ježíš za nimi nechodil a těch lidí, co se dali uzdravit, bylo velice málo. Podobně smýšlela celá honorace a většina lidí v Nazaretě. Oni si na něho zvykli, ještě v době, když tam působil v civilu. V synagoze Ježíš dodává: „Mnoho vdov bylo za dnů Eliášových, ale k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, jenom k vdově do sidonské Sarepty. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, ale nikdo nebyl očištěn, než Naáman ze Sýrie.“ Je dobré si to ve Starém Zákoně přečíst. Lidé věděli o Eliášovi nebo Elizeovi, ale jejich kázání se jim nelíbilo. Ježíš na jejich působení navazuje. Nazareťané vzplanuli hněvem, hnali Ježíše ven z města a chtěli ho shodit se skály. Ježíš se tam nechá dostrkat a najednou prošel uprostřed nich a ubíral se dál. Tuhle situaci je nutné si konkrétně představit. Je to podobné, jako v pohádce ´O Šípkové Růžence´, kdy všichni, tak jak byli při práci, ztuhli na místě a pak spali sto let. Člověk by to normálně pochopil, kdyby jim Ježíš utekl. Ale on prochází uprostřed nich. Čili u těch lidí jsou nějakým způsobem zastaveny jejich psychické procesy a oni se nemohou hnout a něco udělat. Nazaretští chtěli vidět zázrak a tady ho měli. Viděli zázrak psychického zablokování celého davu. Tady je vidět, že když chceme pochopit Evangelium, musíme číst celou pasáž se všemi souvislostmi. Je třeba domyslet každou větu. Často jsou uvedeny pouze zmínky, ale ty zmínky jsou pro čtenáře, který přemýšlí a ne pro člověka, který odříkává prázdná slova. Nyní si každý může dát známku za to, jakého kazatele si předtím vybral. Ten, kdo si řekne: „Já raději půjdu za tím kritickým kazatelem“, je na tom lépe, než ten, který čeká pochvalu za svou zbožnost. A ten výběr záleží na nás. Když dáme dohromady všechny příslušné texty, podaří se nám udělat si uzavřený obraz celé věci. Pak je nutné pořádně interpretovat jednotlivé věty, jako např. ´prošel uprostřed nich´. To je kousíček receptu na četbu Bible.
Dnešní úryvek je sestaven ze dvou částí, protože nám chce přiblížit (a to velmi kusým pohledem) začátek Ježíšova účinkování. Ale ono je dobré si pročíst, jak to v Nazaretě dopadlo. Ježíš přečetl úryvek. Proč a jak to, že kázal? Protože tam se každý dospělý muž mohl přihlásit o slovo. Představený synagogy vyzval přítomné, kdo se chce přihlásit. Když se někdo přihlásil, řekl služebníkovi (nyní by to bylo kostelníkovi), aby mu podal svitek Písma, ze kterého chce číst úryvek. Pozor, třeba mít na paměti, že dotyčný uměl číst. Kultura v Palestině a zemích kolem, byla daleko dál. V té době ještě nebylo ponětí o českém národě. A písmo jsme ještě žádné neměli. Musíme si uvědomit, že kultura v Ježíšově zemi, byla velmi, velmi vysoká. A chceme si také připomenout, že kdekdo z věřících se mohl přihlásit. Tedy byla tady nejen znalost čtení, ale také znalost Bible. Proč to zdůrazňuji? Ježíš toho práva využil, práva řadového věřícího, ujmout se slova v synagoze. A požádal služebníka o svitek Izajáše. Služebník přinese svitek, Ježíš si ho nalistuje, vybere si, o čem chce mluvit a začne kázat. Úryvek končí takto: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jsme právě slyšeli“. Nyní by člověk byl ochoten říct, že Ježíš tady začíná vystupovat jako Mesiáš. Ale ono to chce pročíst si celou událost (v Nazaretě). A vidíme jedno, že Ježíš vystupuje, jako řadový civil, mluví jako by byl jen a jen tesařem, ale ta jeho slova začátku vyvolávají sympatie. V synagoze bylo zřejmě hodně známých, přátelé z dětství. Řeklo by se, že to by mohla být velká sláva, když přišel krajan, který dělá takové divy. Jenže nakonec to končí tím, že Ježíše chtějí shodit se skály. Proč Ježíš nemohl udělat zázraky v Nazaretě? O tom jsme už hovořili. Nazareťané nesplňovali podmínky. A přece jeden zázrak udělal. Ale o takový zázrak oni věru nestáli. Nazareťané znají Ježíše jako solidního tesaře a když Ježíš mluví, tak si říkají: „No, ne, přece na teologickou školu nechodil a on to zná lépe než kdekdo jiný“. Ježíš ovšem káže věci, které jsou nepříjemné. A končí to tím: „Co nám tenhle tesař bude povídat“ a chtějí Ježíše shodit se skály. Ježíš se nechá dostrkat až ke srázu a potom odchází uprostřed nich pryč. Představme si tu situaci, rozvášněný dav, a že by toho, kterého chtějí shodit ze skály, nechali najednou jednoduše odejít? Ba ne. Tam se musel odehrát zázrak, ovšem, takový jeden z těch nepříjemných, podobně, jako když Ježíše zatýkali v Getsemanské zahradě (všichni, co ho přišli zatknout, popadali na zem). Ježíš najednou klidně prochází uprostřed nich. To se dá vysvětlit jedině tak, že dochází k podobnému jevu, jako v pohádce ´O Šípkové Růžence´, kde všichni zůstali v pozici, jak byli. Zmínka o paralyzování davu tady není uvedena. A proč k tomu došlo? Bylo to tím, že to, co Ježíš kázal, bylo pro dav nepříjemné. To vyvolalo u lidí dopal, nenávist, hněv. A co to bylo? Židé v tom čase nebyli svobodni. Pánem v Judsku byl Pilát – protektor. Ježíš důrazně upozorňoval, že je třeba si dávat pozor. Že v době proroků, pokud to šlo, proroci byli pronásledováni. Izajáše rozřezali pilou. Na Eliáše protivníci nestačili, ten se nedal. Pozdější generace proroky uctívali. Čím to? Prorok vždy ťal do živého, vždy upozorňoval na chyby. Jejich současníci je pronásledovali a další generace, na které nedoléhal ten přímý prorokův hlas a kde se tradovalo, že dělali zázraky, jim stavěli pomníky. Ale současného proroka se snažili zlikvidovat. Ježíš v té době nevystupuje jako Mesiáš, ani jako Boží Syn, ale vystupuje jako řadový věřící. „Dnes se naplnilo Písmo, které jste právě slyšeli“. A my si uděláme jednu z mnoha možných rekonstrukcí, jak to šlo dál. „My se radujeme, že brzo přijde Mesiáš, proto opravte své smýšlení, abyste se, až přijde Mesiáš, nedostali s ním do konfliktu, jak jste se dostali do konfliktu vaši otcové s proroky. To je naše historie. Když přišli proroci, nikdo je nebral vážně“. Musíme si uvědomit, že v Evangeliu jsou jen útržky z celé řeči a diskuse, která tam probíhala. „Pozor, na Mesiáše musíme být připraveni, jinak se žádné osvobození od Římanů nebude konat. Podívejme se do dějin. Copak nebyly žádné vdovy v Izraeli? A Bůh poslal Eliáše k vdově do Sarepty. Ale pozor to byla pohanka (to byla pro nacionalisty urážka). P. Bohu se líbila pohanka. Copak Izrael byl tak zdravou zemí, že ani jeden žid se nedal uzdravit od Elizea, akorát Naámán Syrský. To však byl místokrál Syřanů, kteří vedli proti židům boje“. Ježíš upozorňuje, že pohané, na které měli židé vztek, se líbili Bohu a dává jim jejich nenáviděné nepřátele jako vzor. Ježíš říká: „Problém není setkat se s Mesiášem, ale Mesiáše vydržet. Nezhroutit se, až uslyšíte jeho slova. Elizeus byl svému okolí nepříjemný a proto docházelo k tomu, že se nemocní nenechávali uzdravit. A my si musíme dát pozor, aby se nám něco podobného nestalo, až se setkáme s Mesiášem. Dnes se naplnilo to Písmo. V nejbližší době přijde mezi nás Mesiáš …“. Takhle to musíme chápat. A za to, že neprohlásil Nazareťany za svaté, ale za málo věřící, že řekl, že pohané jsou lepší, chtěli Ježíše shodit se skály, i když ho ze začátku obdivovali. Tato skutečnost se týká i nás. V knize Nehemiášově, 8. kap. se můžeme dočíst, jak se kněz Nehemiáš zamýšlel nad Zákonem. Porovnával slova Zákona s náboženskou praxí židů. A dospěl k názoru, že úroveň znalosti Bible je velmi slabá, že se nedodržuje to, co Starý Zákon od židů požaduje. A tak nechal postavit řečniště, rozepsali patřičné množství opisů Mojžíšova Zákona a před lidem se to četlo a levité s hloučky lidí o tom diskutovali. Všimněte si, že se četlo v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho a tak pochopili, co se četlo. Proč překládali? Protože našli nějaký starý text. Příklad: Kdybychom my si vzali nějaký starý řecký text, překládal by se a zvažovala by se jednotlivá slova. A to oni dělali s obyčejnými řadovými věřícími. Protože v té době lid už mluvil aramejsky, písmo měl hebrejské, kdežto ten úryvek byl psán starým písmem. Oni ho překládali do aramejštiny. Výsledek byl, že lidé po takové akci si uvědomili, že to, co udělal Nehemiáš, byly biblické hodiny a žádné okrasy, ale pořádná práce s textem a svitky. A židé říkali: „No, to je zlé, to je hrůza, jak jsme se odchýlili od Bible. Musíme vyhlásit půst a snad dosáhneme toho, že nám Bůh odpustí“. Některý z proroků (prorokyně) lidem posílá vzkaz: „Žádný půst nedělejte, protože jste nalezli cestu ke spáse. Tím, že jste se zamysleli nad tím, co říká Bible, že jste začali uvažovat a nejen mechanicky plnit a jezdit ve vyjetých kolejích, jste se zachránili. Záchranu je třeba oslavit a tak Bůh si nepřeje žádný půst“. Ezdráš a levité, kteří poučovali lid, na základě zásahu té prorokyně, říkají lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu. Nebuďte smutní, neplačte, jezte tučná jídla, pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit. Nebuďte zarmouceni, neboť radost Hospodina je vaše síla. Žádný půst, ale oslava, vy jste vyhráli, zachránili jste se“. My bychom si měli uvědomit, že záchrana lidstva je právě v tom, že s Božím slovem začneme pořádně zacházet a nebudeme s ním kramařit a vykládat ho podle libosti. Místo toho se budeme snažit Ježíšovo slovo pochopit tak, jak to Ježíš říká, plně mu rozumět a ne si z Bible vybírat, co se nám líbí, myšlenky na den, apod. Musíme se naučit číst Bibli. To je také to, co říkal Ježíš v Nazaretě, aby se lidé připravili na střetnutí s Mesiášem a aby se nedostali s ním do konfliktu. Když čteme Evangelium, tak jsme v podobné situaci, jako ti z další generace Ježíšových současníků, kteří se nemohli vymluvit, protože ten ukazováček to parádně odhalil. Další generace o té době říkali, jako o zlatých starých časech a že dědeček mučil proroka, to už se neříkalo. My čteme Evangelium, přečteme kousíček, a když se nám nelíbí, přestaneme číst, nebo přeskočíme. Vybíráme si to, co nám vyhovuje a lahodí. Jsme přitom, jako kluk, který se dostane k dortu, sní jenom mandle a pak má z toho bolení břicha. Tak bohužel někdy čteme Písmo. My už víme, že Ježíš přišel, že je Mesiášem, ale musíme vědět, co od nás chce. Jeho slovo nám musí být jasné a musíme se tak nějak „smířit“ s jeho slovem. Mnozí věřící Bibli pořádně neznají. To nám dnešní čtení připomíná. Kdyby tady stál Ježíš, situace by se mohla opakovat. S tím musíme počítat. Třeba se připravit na setkání s Ježíšem, dříve než budeme umírat. Ne, že by nám nechtěl pomoci. Ale on je jiný, než jakého si my líčíme. A to bylo příčinou tehdejšího krachu. Mesiáš byl jiný, než si ho představovali. Čtěme pozorně Písmo svaté, abychom byli připraveni! Ti, co jsou v pekle, říkají: „Nechci, abys mne uzdravil“. Ti, co jsou v očistci, zase nedovedli říct: „Ano, je to tak“.
EVANGELIUM Lk 4,21-30, 4. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Naáman ze Sýrie." Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Na téma tohoto úryvku jsme hodně mluvili předešlou neděli. Dnes se soustředíme na větu, která je pro nás nesmírně důležitá a aktuální: „Nemohl tam udělat žádný zázrak.“ Vícekrát jsme o tom mluvili, proto stručně připomínám. Je opravdu Bůh omezený ve svém jednání? Podle této věty by se zdálo, že ano. Je Bůh všemohoucí? Povrchní čtenář by podle této věty řekl, že ne. Je mnoho lidí, kteří od takovýchto nepohodlných vět utečou. V evangeliu mají svá vybraná místa a ta si vytáhnou, když je jim zle, jsou to místa, která je „pohladí“. Jiní zase odloží Bibli a vezmou ji, až nad nimi visí Damoklův meč. Nyní nebudeme rozebírat, jak potom vypadá jejich víra. Vraťme se k tomu problému. Představme si, že jsem nejsilnější na světě a každého přemohu. Ale když zapnu obě ruce a pravá a levá ruka budou táhnout na opačnou stranu, tak se nepřetáhnou. Proč? Moje „všemohoucí“ pravá ruka je důstojným partnerem mé levé ruky, táhnoucí nalevo. Proč to říkám? Musíme si uvědomit jednu věc, že Bůh předal část své obrovské pravomoci člověku. Bůh, který je všemohoucí dal člověku právo o určitých věcech rozhodovat. Té svobodné vůle je více, než by se na první pohled zdálo. Hlavně je bohužel opomíjena ta část, kde člověk má kontrolovat, zda správně myslí, správně uvažuje, správně bere Bibli do rukou. Bůh dal člověku právo o sobě rozhodovat. A tak Bůh, i když je všemohoucí a mohl by člověka smést se země anebo mu pouhým přáním vnutit svou myšlenku tak, že by ten člověk vůbec o tom nevěděl, tak Bůh to nedělá. Tady jsme u zdánlivého paradoxu, kdy všemohoucí Bůh nemůže udělat žádný zázrak. Je to proto, že podmínky zázraku jsou v rukou člověka. Dalo by se říct, že ten případ z Nazareta je jednoduchý a snadno pochopitelný. Mohli bychom si říct, že se nás to netýká, vždyť jiná města Ježíše vítala a lidé se tam nechali uzdravovat. Jenže věc není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Víme, že u samotných apoštolů dochází k odmítání. Např. Ježíš je nemůže naučit určité zázraky (selhávají s rozmnožením chlebů), nebo jim Ježíš nemůže vysvětlit určité věci (my tomu říkáme: „Ani kdyby se rozkrájel“) ani, když se nechal ukřižovat. Mnoho věcí (otázka utrpení a zabití, „to se ti nestane“, „jdi za mnou satane“) začalo být apoštolům vysvětlitelných, až Ježíš visel na kříži, nebo až po zmrtvýchvstání. A myslíte si, že my jsme lepší než sv. Petr nebo Jan? Ten postup pochopení Ježíše nebyl přímý, ale měl tyto fáze: Oni věří, že je Mesiáš. Když je Ježíš zatčen, jejich víra (ta stará rabínská víra) se musí zhroutit a když Ježíš přijde mezi ně, oni se ho děsí a myslí si, že vidí smrtku. Pěkná kariéra, že? A po zhroucení jejich staré víry jsou už poučitelní (viz Emauzští). Nejde jenom o tento případ. Ve Sk 10 a 11 vidíme, že apoštolové nechápou přechod mezi Starým a Novým Zákonem (viz „Vstaň Petře, zabíjej a jez“, „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. To se opakovalo třikrát). Petr ve zjevení odporuje samotnému Bohu. On si neuvědomuje, že ve svém důsledku říká: „Já z toho smíšeného rabínsko-křesťanského na plnohodnotné křesťanské myšlení nepřejdu.“ Když Petr pod nátlakem Ducha Svatého pokřtí prvního pohana, tak ho volají „na kobereček“. Dějiny církve by se zcela jinak vyvíjely, kdyby nebylo toho skrytého odmítání Božího slova. Odmítnutí v Nazaretě bylo okaté, ale to skryté odmítání najdeme v různých částech Ježíšovi nauky u sebe. A ono stačí pár takových nepříjemných, odsunutých pasáží Bible a Bůh nám nemůže určité věci vysvětlit, ani kdybychom se rozkrájeli (i když se nechal ukřižovat). Ta smrt na kříži nebyla žádná legrace. My máme Ježíšův kříž okoukaný, a proto nám nic neřekne. Ale viset na kříži, to je něco jiného. Musíme si uvědomit, že ta problematika se nás také týká, že určité oblasti myšlení nejsme ochotni opravit. Bůh nemůže zasáhnout, i když se nechal ukřižovat. Ale všimněte si, že kdybych řekl: „I kdyby se rozkrájel“, tak by to bylo účinnější. A proč? Protože kříž máme okoukaný. Vzpomínám si jak dítě ve škole, na otázku: „Kolik je Bohů?“ odpovědělo: „Jeden“ a na otázku: „Kolik je Ježíšků?“, odpovědělo: „Ježíšků je hodně“. Jak to mohlo vzniknout? No, každá socha byla ztotožněná se skutečným Ježíšem. Ať si nikdo nenalhává, že takové ty sochy neztotožní s tím skutečným. Dále si musíme uvědomit, že se to netýká jenom Nazareťanů, nebo apoštolů, ale také všech světců vůbec, protože v otázce Božích požadavků, Božích podmínek, jenom někteří světci splnili všechny podmínky. Například i takový velký světec, jako byl Mojžíš, nemohl vejít do zaslíbené země. Proč? Protože nesplnil všechny Boží požadavky. To si nesmíme myslet, že každý světec je absolutní. Světci, kteří byli naprosto otevření vůči Bohu, kteří Boha v ničem neumlčovali, jsou Eliáš, Henoch a Jan Křtitel. Ale apoštolové už to nebyli. U nich určité věci sice Ježíšovou smrtí padly, ale některé ještě zůstaly. Prvotní církev a také pozdější nepřešla na plnou nauku Ježíše. Mojžíš velice toužil vejít do zaslíbené země. A Bůh mu řekl: „Nevejdeš.“ Proč? Řeknu to drasticky - za zbabraný zázrak. Měl udělat zázrak – dát lidem vodu. A tak bouchl holí 2x do skály. Napoprvé se mu to nepovedlo. Úspěšný byl až druhý pokus. Tady nejde o ten počet bouchnutí. Po prvním bouchnutí s hrůzou zjišťuje, že voda neteče. Dává se dohromady a bouchne podruhé. Bůh říká: „Protože jsi mne neoslavil, nevejdeš.“ Z vysoké hory ukazuje Mojžíšovi zemi, ale nedovolí mu vejít. Bůh nemohl Mojžíšovi určité věci vysvětlit. Ti neeliášovští světci si jistěže neuvědomovali, že P. Bohu hází „klacky pod nohy“. Sv. Petr je nám toho krásným příkladem. To s tím zjevením (Sk 10) je dlouho po seslání Ducha Svatého. Znamená to: „Já nepřejdu na plnohodnotný novozákonní režim bez rabínských příměsí“. Na druhé straně, řekněme si: „Kéž bychom my tak málo selhali, jako apoštolové“. Vezměme si např. to, co se četlo o sv. Pavlovi. Sv. Pavel musí trpět a prvotní církev si to uvědomuje: „Musíme trpět a tak vejít do slávy“. Ale všimněte si, že Eliáš trpět nemusel. Ve zjevení říká Ježíš Smyrně: „Neboj se toho, co budeš trpět“. Filadelfii zase: „Mnoho síly sice nemáš a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel si mě…, já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět…, drž se pevně, aby ti nikdo nevzal tvou korunu…“. Thyatíře zase: „Vám ostatním říkám…, žádné jiné břemeno na vás nevložím…, tomu, kdo zvítězí, kdo totiž zůstane věrný v mé službě až do konce, dám moc nad pohany, bude jim vládnout železným prutem…“. Čili, tito se nemusí bát pronásledování, protože sami budou odolní proti nepřátelům. Filadelfie nebude mít tu moc, ale bude ochráněna. Smyrna musí počítat s utrpením, jako s nutným dopingem. Prvotní církev musela trpět, jinak by např. vůbec nešla do misií. Mnoho křesťanů musí trpět, protože jinak by se pořádně nemodlilo. Bůh nám nemůže vysvětlit určité věci, a proto nás musí stimulovat, dopovat, tlačit ke zdi utrpením, aby z nás něco „vymáčkl“. Tím, že my řekneme Bohu ´ne´, Bůh nemůže zasáhnout do našeho mozku. Proto bychom si měli více všímat, zda jsme otevřeni vůči Božímu slovu ve všech oblastech a ne jenom v tom, co se nám líbí. My se nesmíme za Boží slovo schovávat, ale být vnitřně otevřeni vůči všemu. Tím, co jsem říkal, nemyslím, že jsem lepší než sv. Jan, ale že musíme počítat s tím, že všichni v něčem umlčujeme Boha ve svém srdci, nepouštíme ke slovu a vůbec o tom nevíme. Bůh nám pak nemůže sdělit jeho pravdy a vyslechnout naše modlitby.
EVANGELIUM Lk 5,1-11, 5. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi." Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Když budeme tento úryvek číst takto vytrženě, mohlo by se nám zdát, že se u Petra jedná o první setkání s Ježíšem. Nedávno už jsme četli 4. kapitolu o uzdravení tchyně sv. Petra. To znamená, že Ježíš byl v jeho domě. Kdybychom četli příhodu pouze u dalšího ze synoptiků, vůbec bychom nevěděli, že to není první setkání. Podle Lukáše je to tedy jakoby druhé setkání. Ale když si vezmeme sv. Jana, zjistíme, že vlastně Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip Natanael se znali s Ježíšem už od Jana Křtitele (Řekl jim: „Ten člověk je Boží Beránek). Poslal je za Ježíšem. Šli s Ježíšem a byli svědky zázraku v Káně Galilejské. Svatba trvala třeba několik dní a až po té svatbě se rozcházejí do svých domovů. Po čase se Ježíš setkává s Petrem, je u něho ubytován a až potom dochází k zázračnému rybolovu. Zázračný rybolov, který je popsán u Jana, je jiný. Ten byl až po zmrtvýchvstání. Když se nad tím zamyslíme, vidíme nutnost číst Evangelium celé a mít celkový přehled o křesťanství. Zásadní chybou je, když si něco vyďobneme a pokoušíme se to realizovat. To je úsilí, na kterém ztroskotávají poctiví lidé dobré vůle. Člověk si například řekne: „Musím milovat své nepřátele“ a teď se o to snaží a snaží a úspěch se nedostaví. Proč? Protože si nepřečetl celé Evangelium, celé Evangelium nepochopil a nezafixoval si to. Tady nejde jenom o problematiku milovat svého bližního. Před takovými 20 – 30 lety se mluvilo jenom o hříchu. Nyní je móda mluvit ´milovat svého bližního´. Hovoří se o tom, jakoby to byl Ježíšův příkaz a jakoby to byl smysl celého Nového zákona. Ale to už byl přece starozákonní příkaz. Nový Zákon nám toho dává daleko víc. Omezit Nový Zákon pouze na lásku k bližnímu je úplné zmrzačení křesťanství. Ještě jedna věc je ve hře a k tomu nám má co říct dnešní úryvek. Petr, Jakub, Jan atd. jsou rybáři (parta), Jakub, Jan a jejich otec na druhé lodi. Jsou to zkušení rybáři a celou noc nechytili nic. A Ježíš přichází a říká: „Zajeďte na hlubinu a hoďte sítě“. Petr ho upozorňuje, že celou noc nic nechytili. Myslí si asi: „Jo, tesař, chce vidět, jak vypadá naše práce, tak mu tu radost udělám“. Byla v tom určitá úcta (Ježíš nejdříve kázal z Petrovi loďky). Když spustili sítě, rybářsky řečeno v naprosto nevhodnou dobu, k svému zděšení zjišťují, že mají obrovský úlovek. Sítě se jim trhají a volají druhou loďku na pomoc, aby to stačili pobrat. Proč padá Petr Ježíšovi k nohám a říká: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný“? Odpověď není těžká. Jan Křtitel přímo poslal učedníky za Ježíšem. Šli spolu a byli na svatbě. Mezi Ježíšem a učedníky se vytvořila uvolněná, přátelská atmosféra a ne vztah, jaký byl mezi lidmi a panem rabínem. Ježíš vedl volný vztah a i jeho výuka (dnes se tomu říká problémová výuka, jako nový objev) byla spíš debata, volná diskuse. Až dnes se to rozbíhá ve škole a vidíme, že to už byl Ježíšův způsob výuky. Proto i Petr má uvolněný vztah vůči Ježíšovi. Po tom zázraku si uvědomuje, že vlastně zachází s Ježíšem jako s kamarádem a přitom: „On je to někdo, kdo dělá zázraky a já jsem si to pořádně neuvědomil.“ Uvědomil si, že s Ježíšem by měl komunikovat uctivěji a omlouvá se mu za tu familiárnost. Nezapomínejme na to, že obyčejní lidé, plebs se nazýval Amháres, takže Petr říká: „Jsem hříšník, obyčejný člověk“. Dalo by se říct, že Ježíš mu na to odvětil: „Neboj se kamaráde, od nynějška budeš lovit lidi“. A Petr s chutí jde a začíná chodit s Ježíšem. A ještě jednu věc bych chtěl připomenout. To nač se také zapomíná a je to problém takových poctivých lidí. Ježíš totiž říká jednu věc: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“. My se velmi často snažíme jednat správně, snažíme se zlepšit své jednání, ale zapomínáme na spolupráci s Ježíšem. Zapomínáme na to, že Ježíš by napřed dal místo jinému úkolu, než který si vybereme my. Např. chceme se polepšit z hříchu X, ale Ježíš by vůbec nezačínal u hříchu X, ale začínal by s problémem úplně jiným. Jenže my si vybereme hřích X, který chceme odstranit, jdeme za Ježíšem, aby nám Ježíš pomohl podle našeho vkusu. My bychom se měli ptát: „Ježíši, jak ty si představuješ moje polepšení?“ A ne: „Já se chci polepšit v tomhle a ty mi Ježíši pomoz“. Mnohokrát jsme o tom hovořili, že tady je ve hře problematika pořadí a problematika spolupráce. Uvědomte si, že výrok: „Kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ má i tento význam. Cílem člověka je rozvoj osobnosti. Ten se děje ve spoluprací s Ježíšem a hřích nás k té spolupráci nutí a my na to zapomínáme. My nemáme pořádnou představu o tom, jaká je funkce Eucharistie. Máme mlhavé představy, že Ježíš je v nás a myslíme si, že to vystihuje celý ten problém a pak ke spolupráci člověka s Ježíšem nedochází. Proč? Inu protože člověk se to snaží udělat sám. Představme si člověka, který si chce stavět chatu a bude shánět kamarády, kteří mu mají pomoci. Jak ta pomoc bude vypadat? Když mi bude chtít někdo pomoci, kdo se v té práci nevyzná, tak já mu budu říkat, co má dělat (např. dovez mi písek, namíchej maltu tak a tak, podej mi hřebíky, atd.). Když bude u té stavby někdo, kdo se v tom vyzná, tak jeho pomoc bude v tom, že mi řekne, co já mám dělat. Podobně my někdy nechceme od Ježíše radu, co my máme dělat, ale my s ním zacházíme, jako s nějakým laikem, který se v tom nevyzná, a řekneme mu: „Ježíši, hele podej mi cihly“. Tohle ovšem nikdo nepřipustí, že to takhle dělá. Co však jiného je, když prohlásím: „Já si umiňuji, že se polepším v těchto hříších“? Tuhle chybu děláme častěji, než si myslíme. Ježíš je přece tady od toho, aby on mně řekl a ne abych já jemu zadával úkoly. Jistě, jsou určité věci, které já musím udělat, a Ježíš mi řekne, co mám dělat a jak dělat. My si musíme tu spolupráci rozdělit. Bohužel, tragedie našich dobrých úmyslů je, že se chceme polepšit v tom, co my pociťujeme za nutné, v tom, co nás subjektivně tlačí a chceme to ždímat svými silami. Nebo dokonce vůbec nepohneme svými silami a tak se vlastně s Bohem míjíme. Problematika spolupráce s Ježíšem vypadá jednoduše, ale zase úplně jednoduché to není. Zde je však jedna z nejčastějších příčin našich duchovních neúspěchů, protože si pleteme to, co má dělat Ježíš a nemůžeme my a to, co máme dělat my a co Ježíš neudělá. Je to otázka spolupráce. Zapomínáme na to, že ten rybolov byl úspěšný právě proto, že Ježíš byl na lodi. Je to určitý typ zázraků. Ale ty naše každodenní úspěchy, které vzejdou ze spolupráce s Ježíšem, už nebudou zázrakem, ale normálním úspěchem, který je dán právě tím, že nebudeme Ježíšovi překážet v tom, co má dělat on a nebudeme po něm chtít, aby dělal on, co máme dělat my. Ten rybolov ať je nám připomínkou, abychom nechtěli po Ježíšovi to, co máme udělat my a to, co má dělat Ježíš, nepokoušejme se dělat sami. Třeba číst celé Evangelium, protože, když si přečteme jenom úryvek, snadno dospějeme ke zkreslenému názoru.
Třeba si přečíst všechny údaje od evangelistů, protože bychom mohli mít dojem, že je to 1. setkání Petra s Ježíšem. Právě Janovo evangelium nám říká, že Petr byl nejdříve učedníkem Jana Křtitele a na popud Jana Křtitele jde za Ježíšem a je účasten svatby v Káni Galilejské. Pak se rozešli, Petr rybaří a Ježíš mezi tím káže v synagogách i na volném prostranství, aby se lidé obrátili. Dalo by se říci, že až do tohoto zázračného rybolovu, byli k sobě jako kamarádi. Ježíš nejdříve kázal o nutnosti opravy náboženského smýšlení, protože lidé bez této opravy by se mohli s Mesiášem, až přijde, minout. První kázání byla stejná a Ježíš je kázal v různých místech. Říkal, že by mohlo dojít ke střetnutí s Mesiášem podobně, jako v minulosti docházelo ke střetnutí s proroky. Když bylo lidí hodně, kázal Ježíš venku. V tomto případě byl Ježíš na břehu Genezaretského jezera. Bylo tam hodně lidí. Petr se vrací z marného rybolovu a staří známí se uvítají. Ježíš požádá o loďku, aby z ní mohl kázat. Petr je rád, že vidí dobrého kamaráda Ježíše. Po skončení kázání ho Ježíš vyzve, aby šli na hlubinu a spustili sítě. Petr si možná myslel, že Ježíš by rád viděl, jak se loví ryby a proto si asi říká: „Když jsi to ty, tak to zkusíme“. Předtím upozornil, že za celou noc nic nechytili, a že nyní je už den. Vyjedou, spustí sítě a sítě se naplní. Dávají signál druhé partě, aby jim přišla na pomoc. Nyní si Petr uvědomuje, kdo to je Ježíš. Ježíš nechtěl vidět, jak se chytají ryby, ale chtěl navodit atmosféru, aby si to Petr mohl dobře uvědomit. Víme, že ta atmosféra je velice důležitá. Někdy stačí říct méně, a když je při tom člověk vyprovokován k přemýšlení, tak vyzíská těch informací daleko více. To je pedagogický trik. Petr si uvědomuje, kdo to je Ježíš, uvědomuje si, jaký měl k němu do té doby vztah (jak se s ním tzv. bratříčkoval). Uvědomuje si, že je to Mesiáš. Padá k nohám, klaní se a říká: „Pane, promiň mi, že jsem byl tak dotěrný. Jsem člověk hříšný, prosím tě, odejdi ode mně.“ Proč to ´odejdi ode mě´. Víme přece, že malomocný to musel říkat. Petr si uvědomuje, že je plebs a žádný hodnostář a takhle se kamarádičkuje s Ježíšem. Ježíš na to říká: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi“. Petr s obrovskou radostí jde s Ježíšem a nechá loď být. Při čtení Evangelia na toto téma nesmíme zapomenout si tam dosadit ty přátelské vztahy, které mezi Ježíšem a některými učedníky, kteří s ním byli na svatbě, byly. Ježíš také chce s námi navázat přátelské vztahy, něco nám vysvětlit a povědět, ale záleží na nás, zdali může, zdali bychom mu rozuměli.
Mnoho lidí si myslí, že toto je první setkání apoštolů s Ježíšem a že Ježíš povolává apoštoly, atd. To ale svědčí o tom, a to je běžné, že nedovedeme číst Evangelium, protože např. čteme-li jednotlivé synoptiky, tak nám tato epizoda připadá jako první setkání. Ale ono je třeba číst i sv. Jana. A tam se dozvídáme, že Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip jsou s Ježíšem v této době už staří známí. Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Nathanael (Bartoloměj), jsou lidé, kteří se seznámili s Ježíšem u Jana Křtitele. Byli to žáci Jana Křtitele, ti nejlepší, které Jan Křtitel předal Ježíšovi. Víme, že byli svědky zázraku v Káni Galilejské a pak se rozešli. Ježíš šel kázat a oni se vrátili k rybolovu. Na Kánu Galilejskou nemohou zapomenout. Je tady „ale“ a za chvilku uvidíme, proč to „ale“. Když se po nějaké době zase setkají, Ježíš káže poblíž Genezaretského jezera. Je tam spousta lidí, tlačí se a hádají se („necpi se, neslyším, co do mně šťoucháš“). Petr se svojí partou přistávají u břehu, Ježíš na ně zamává. Ježíš tam byl záměrně, ale pro učedníky je to jakoby náhodou. Petr říká: „Hele, tam je nějak moc lidí, že je tam Ježíš? No, jó, Ježíš“. „To je fajn, že tě vidíme“. Ježíš: „Podívejte, jaká je zde tlačenice. Petře, já bych chtěl kázat z tvé loďky“. „Samozřejmě, rádi si tě poslechneme znovu. To je doba, co jsme tě neviděli“. Možná, že jako staří známí, Ježíše poplácali i po zádech, protože na svatbě v Káni Galilejské se mezi nimi vytvořilo velice osobní přátelství. A my si musíme uvědomit, jak se Petr Ježíšovi omlouvá. Takže Ježíš káže a pak říká: „Zajeďte na hlubinu!“ Petr si myslí, že Ježíš chce vidět (on je tesař), jak vypadá chytání ryb. Tak mu říká: „My ti to rádi předvedeme, ale moc toho nechytíme. Celou noc jsme se namáhali a nechytili jsme nic“. I když jsou unaveni, vyjíždějí, chtějí předvést, jak se chytají ryby. Rozhodí sítě a najednou, když začnou tahat, sítě se začínají trhat. Dávají signál druhé partě, aby jim pomohli s úlovkem. Petr si uvědomuje, že před chviličkou se kamarádíčkoval s Ježíšem a on to je Někdo. Buďte s někým týden na svatbě. Ta svatba netrvala hodiny, ale týden. Takže minimálně pár dní byli pořád spolu. Petr si uvědomuje ten velký úlovek ryb a říká si: „Já s Ježíšem jednám jako s kamarádem a On je to Mesiáš.“ A proto kleká a říká: „Pane, odejdi ode mne, já jsem hříšník. Nezlob se, že jsem se dal tak strhnout, ale prosím tě, já jsem hříšník, odejdi“. To je přesně podle židovského bontónu. Teď jsme u toho „ale“. Co je větší zázrak? Přeměnit vodu ve víno, nebo ten rybolov? Uvědomte si, že ten rybolov je vlastně, abych tak řekl, čistě statistického charakteru, čili, bylo to málo pravděpodobné, ale stát se to mohlo. Kdežto přeměna vody ve víno je zázrak daleko vyšší kategorie. Ještě větší (jenom o jeden řád) je rozmnožení chlebů, kde dochází k porušení základního fyzikálního zákona, zákona o zachování hmoty. Kdežto v Káni Galilejské došlo k přeměně hmoty, což je zázrak v té hierarchii na nesmírně vysoké úrovni. Ale že se do sítě nahrnou ryby, je věc, která se může dokonce vyskytnout třeba jednou za sto let, ale může; ovšem zřídka. A tady jsme u toho našeho „ale“. Uvědomte si, že Petrovi to přeměnění vody ve víno nic neřeklo. Až teprve ten úlovek. Mohli bychom říct: „No, on je rybář“. To je pravda, ale rozmnožení chlebů jim také nic neřeklo. A když potom Ježíš, po prvním rozmnožení chlebů jde po vodě a pak utišuje bouři, učedníci jsou zase ohromeni: „Kdo to jen je, že ho moře i vítr poslouchají?“ A Marek přímo říká: „To říkají proto, že jejich srdce bylo zaslepeno. Neuvážili, co se stalo s chleby“. Proč to, přátelé? My si musíme uvědomit, že rozmnožení chlebů anebo přeměna vody ve víno, i když z objektivního hlediska jsou daleko vyšší zázraky (rozmnožení chlebů je vlastně ta nejvyšší kategorie, protože to je těsně vedle tvoření světa z ničeho), než ten rybolov, nebo utišení bouře. Tak to Petra, Jana a jiné nevyburcuje, protože jsou na takové zázraky zvyklí z kázání ze synagogy. Oni mají zafixováno, že Mesiáš takové zázraky bude dělat. Když ty zázraky vidí, berou to jako samozřejmé - „Ježíš je přece Mesiáš“. A tím to skončí. Oni si ponechávají „natrénované“ stereotypy od pana rabína. A vůbec to s nimi nepohne. Když jim Ježíš říká (před rozmnožením chlebů): „Dejte vy jim jíst“, tak je nenapadne, aby to sami zkusili. Místo toho řeknou: „Kde tady nakoupíme chleba?“ A tady jsme u paradoxu, že zázrak nejnižší kategorie (jako s lovem ryb), což je věc, která se může vyskytnout, tím, že o tom pánové rabíni nekázali, je naplňuje údivem. Ale to, co je skutečně nejtěžší kalibr mezi zázraky, tak to s nimi nehne, protože jsou zvyklí ze synagogy, že je to tak samozřejmé. A toto je právě to ´ale´ , o kterém jsem mluvil. Když čteme Písmo, musíme počítat s tím, že i v nás je mnoho takových míst, která jsou zaběhaná, která máme tzv. jasná, a proto nám nic neříkají. Třeba se chytáme jiných míst a ta nejzávažnější nám utíkají. A to je důvod, proč člověk, ačkoliv má sebelepší vůli, nemůže se zbavit hříchu, protože jeho víra kvůli tomuto efektu není úplná. Má z dětství špatně vyřešené pohledy, se kterými nechce hýbat. Pak se člověk snaží pohnout s hříchy, ale nejde to. Snaží se číst Evangelium a nerozumí mu, podobně, jako apoštolové nerozuměli Ježíšovi. Příčina byla v tom, že v apoštolech zůstaly určité stereotypy z rabínských kázání, které měli pevně ve svém myšlení zabudovány. Když Ježíš promění vodu ve víno, pro Petra, Jakuba, Jana a další, co tam byli, je to „samozřejmé“ („vždyť je to Mesiáš“) a tím veškerá odezva končí. Podobně to bylo s rozmnožením chlebů. Na to, aby tyto zázraky docenili, byli psychicky imunizováni.
EVANGELIUM Lk 6,17.20-26, 6. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"
Toto místo je typická ukázka toho, jak v Evangeliu jsou některá místa doslova pastí na nepozorné čtenáře. Protože také chudý člověk, který žil v Ježíšově době, si mohl říct, ano, jsem na tom dobře, ale když se nad tím zamyslíme, musíme si uvědomit, že musíme číst s větší pozorností. Za Ježíšem přišel bohatý mládenec, a Ježíš mu říká: „Rozdej vše, co máš a následuj mne“. Ale na Ježíše se šel podívat také Zacheus. Ten chtěl Ježíše alespoň vidět, a protože byl veřejný hříšník, nemohl jít dopředu v davu. Byl to celník, osoba tzv. proskribovaná, a protože byl malé postavy a zezadu by nic neviděl, vylezl na strom. Ježíš jde okolo, pod stromem se zastaví a řekne: „Zachee, pojď dolů. Budu u tebe večeřet“. Musíme si uvědomit, že ti všichni čekali na Ježíše, protože jeho příchod byl ohlášený. A už u nějakého starosty, nebo hodnostáře se chystala večeře. Už se scházeli hosté a také ti, kteří si řekli, my si toho Ježíše podáme. Jenže Ježíš řekl Zacheovi, že bude u něho večeřet. Tady vidíme také zázrak, Ježíš ví, jak se ten člověk jmenuje... Nyní ovšem ti ostatní reptají, ví, že to je veřejný hříšník. Nejvíc reptají také ti, kteří čekali v zástupu zbytečně, protože se šlo k Zacheovi jinudy. Reptají a to i poblíž Ježíše a Zachea. Zacheus má obrovskou radost a že to není pozvání jako k starostovi: „Počkejte, však my mu ukážeme, plést se do náboženství, ať se tesař drží tesařiny“. Zacheus byl hříšník, který si byl vědom, že má hříchy a ani ve snu by ho nenapadlo, že by Ježíš mohl přijít právě k němu. Chtěl Ježíše jenom vidět, chtěl vědět, jestli má nějakou naději, byl si vědom, že je hříšník a slyšel, že Ježíš dává hříšníkům příležitost k nápravě, že je tvrdě ze společnosti nevylučuje, dává jim možnost návratu, že jim odpouští hříchy. Tak Zacheus si myslel, že se mu podaří nějak proklouznout k Ježíšovi a poprosit ho, aby mu odpustil. Ale ani ve snu nedoufá, že se stane to, co se stalo. Že jemu Ježíš řekne: „Budu u tebe večeřet“. Všimněme si tohoto: Zacheus, veřejný hříšník, vedoucí celníků, člověk lakomý, švindlíř, tento člověk, který doposud lpěl na penězích, říká: „Pane, polovinu svého jmění dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně“. Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu“. Samozřejmě, to říká těm reptalům, kterým se nelíbí, že Ježíš nešel k některému vznešenému občanovi, ale k tomuto proskribovanému hříšníkovi. Všimněme si bohatého mládence. Ježíš mu říká: „Rozdej všechno, co máš a pojď za mnou“. Když mladík odchází, Ježíš říká: „Tento člověk nevejde“. Učedníci mladíka poznali a skoro se s Ježíšem pohádali, že takový dobrý, zbožný člověk nevejde. Ježíš opakuje, že snáz projde velbloud uchem jehly... Zacheus říká: „Co jsem ošidil, nahradím čtyřikrát a půl majetku rozdám“. Proč mu Ježíš neřekne: „Kamaráde, musíš rozdat všechno“? Není to třeba. Protože bohatý mládenec musí být chudý, musí rozdat všechno, protože je bohatý duchem. Je to člověk, který má své společenské postavení, člen velerady, má svoji pověst. Tento bohatý mládenec je demaskovaný tím požadavkem. Ale i kdyby rozdal všechno, tak by stále myslel farizejsky. Vždyť farizeové nebyli bohatí lidé. Zacheovi Ježíš neříká, že má všechno rozdat. Lazar neříká: „Polovinu majetku dám chudým“. Byl to také boháč a je to Ježíšův přítel. Musíme si, přátelé, uvědomit, že pro někoho je spása, když se v životě octne v tvrdé situaci. A potom může pro něho platit to ´blahoslavení chudí (na peníze), trpící, hladovějící atd.´ Ovšem, když ten člověk dobře myslí, je sám se sebou nespokojený, je chudý duchem a tak nemusí trpět, nemusí mít nouzi, bídu atd. Tedy, Zacheus si byl vědom svých hříchů, Lazar si byl vědom svých hříchů, slabostí a proto Lazarovi nemusí Ježíš říkat: „Rozdej všechno“. Zacheovi nemusí říkat, že je to málo. Zacheus je chudý duchem a proto nemusí být chudý i fyzicky. Nejde jen o tu chudobu, ale také o utrpení, trampoty a všechno. A tady máte, co říká Mt a Lk a je dobré si to porovnat. A vidíme, že jeden mluví o chudých a druhý o chudých duchem. A Mt má 8 blahoslavenství a Lk čtyři. Jak to řekl Ježíš? Řekl to dvakrát, nebo jsou to dva různé pohledy na jednu a tutéž věc? Příklad: dostaneme dvě pohlednice, na jedné Hradčany, na druhé Staré Město, ale obě jsou z Prahy, neřekneme, že jedna je falešná. To jsou dvě různé pohlednice jednoho města. Je velmi pravděpodobné, že Ježíš vtom kázání uvedl oba pohledy na jednu věc (najednou). Že Evangelium to nevypisuje? Chce, abychom přemýšleli. Pro ty, kteří nechtějí přemýšlet, zbývá jen chudoba fyzická, utrpení, nouze. Jak přísloví říká: „Nouze naučila Dalibora housti“. A často trampoty, bída, utrpení donutí člověka k přemýšlení. Ale je zde ještě něco daleko účinnější a přitom lacinější a to chudoba ducha. Zacheus nám ji ukazuje prstem. Klasickou ukázkou toho je osud apoštolů. Všichni umírají mučednickou smrtí. Jen jeden ne (mimo Jidáše) a to Jan, miláček Páně. Pokusili se ho zlikvidovat, hodili ho do vařícího oleje, nic nepomohlo. Tak ho vyhostili na Pathmos, kde zemřel přirozenou smrtí. Ale to je jediný apoštol, který stál pod křížem. Tady jsme právě u toho. Jediný apoštol, který pochopil smysl Kristova kříže (i když ne zcela), ale jediný z nich stojí pod křížem a proto jediný z nich nemusí na kříž. Když je člověk chudý duchem, nemusí trpět, nemusí být chudý fyzicky. Jsou to dva pohledy z tohoto místa. Když čteme Evangelium, jsme jako člověk, který má několik pohlednic z jednoho města. Ale ti, kteří zažili Ježíše, jsou jako lidé, kteří si mohli „projít jak ty Hradčany, tak to Staré Město“. Když čteme Evangelium, najdeme u jednoho evangelisty pohled z jednoho hlediska, u jiného z druhého hlediska. Tím, že se člověk zamyslí nad těmi drobnými rozdíly, vyvstává význam právě těch jednotlivých podání. To může přispět k hlubšímu pochopení.
Není to nikterak snadná věc tomuhle porozumět, i když na 1. pohled je to jasné. Ale když se pak člověk nad tím zamyslí, přestane to být jasné. Pak ale, když si to dáme do souvislosti, tak to zase začne být jasné, ale ve zcela jiném významu. Např. to blahoslavení vy chudí atd., tak leckdo by to chápal tak, že prostě seděl u hrobu a přemýšlel o tom hrobu a připomínal si atd. Ovšem, mnozí lidé to četli v těch dobách, kdy křesťanství bylo, jak se říká „ve fóru“, když prostě bylo populární být křesťanem atd. Když císař pán věřil, apoštolské veličenstvo ap. Jó, apoštolské veličenstvo to taky četlo a nemyslete si, že přestalo jíst kvůli těm textům ze zlatých talířů? A kdyby mu někdo řekl: „Vaše apoštolské veličenstvo nevěří“. Jó, ten by se rozčílil - císař pán. Kolik těch císařů pánů v dějinách bylo?! Na druhé straně byli zase lidé, kteří rozdali všechno a šli někdy dokonce tak daleko, že třeba ošetřovali nemocné a i malomocné, a aby těm malomocným nebylo líto, že se jich lidé štítí, tak třeba po nich dojídali zbytky jídla, protože ti tohle to brali doslova. Rozdali majetek, a abych tak řekl, šli žebrat. Ne z pohodlnosti, ale proto, že tohle to místo chtěli vzít doslova. A tak tito lidé pochopitelně už měli daleko víc z tohoto místa v Evangeliu, než řekneme takoví ti zbožní a bohabojní, vysoko postavení. Ti si vlastně hráli divadélko. Kteří vlastně, když tohle to četli, museli nějak ten mozek vypnout, aby z těch zlatých talířů, abych tak řekl, mohli jíst. Jo, ten císař pán, ten měl zbytečný přepych. A dost lidí v té jeho říši bylo, ať už to byl rakouský, francouzský nebo jiný. Těch dobrých králů, co jistě trpěli nouzi, bylo v dějinách šeredně málo. Takový chudák se nemusel obelhávat, když tohle místo četl. Ale bohatý věřící, když toto četl, tak občas pro uklidnění svědomí dal nějakou almužnu anebo si udělal postní den v týdnu. Ale ty zlaté talíře si nechal, těm chudákům to nedal. Čili hrál si divadélko. Takže první taková ta fáze pochopení toho textu je tenhle pohled, kde např. František s Assisi, tak to byl bohatý mládenec, on prostě vzal tuhle pasáž, ale spíš se chytil toho textu ´rozdej, co máš a následuj mne´, rozdal majetek. A teď mu to rodina rozmlouvala, prostě považovali ho za blázna. Jistě, dnes je sv. František postava, které si váží kde kdo, i historici bezvěrci. Dalo by se říci, že před ním smekají. Nikdo neřekne, že to byl cvok, ale tehdejší současníci, hodní a zbožní, v něm neviděli svatého, ale pomatence. A on teď pracně sbíral pár lidí okolo sebe, než se to prosadilo. Ale ze začátku to byl takový „skok odvážlivce“, který toto místo bral doslova. Ovšem, toto ještě není plný stupeň pochopení. Zadívejme se do doby Ježíšovy. Napřed na ty konkrétní postavy. Ježíš se zahleděl na učedníky a řekl: „Blahoslavení vy chudí.“ To říká těm lidem okolo sebe. A tady vidíme další význam té věci a ovšem hlubší. Blahoslavení chudí, blahoslavení plačící. Matouš má: „Blahoslavení chudí duchem“, Lukáš: „Blahoslahoslavení chudí“. Podívejme se na to pořádně drazí přátelé. Bohatý mládenec šel za Ježíšem. Ježíš mu říká: „Rozdej, co máš a následuj mne“. Bohatý mládenec odchází smutný. Petr – to také nebyl chudák. Možná byl vedoucí skupiny rybářů a snad měl vlastní člun. Jistě nebyl notábl jako ten mládenec, ale byl to člověk, který měl solidní majetek, byl to šéf rybářského družstva, ne-li dokonce jeho majitel. Takže u Petra se o nějaké nouzi, chudobě mluvit nedá. Ale Petr, jakožto rybář, v synagoze neměl místo vpředu, ale patřil mezi takové obyčejné lidi. Kdežto vpředu seděl bohatý mládenec, boháči a studovaní, čili „doktoři“ teologie – zákonici a seděli tam, řekneme jim chudí, ale sebevědomí a „cnostní“ bohatí farizeové. Tito vepředu se považovali za důležité. Petr pro ně byl plebs, Amhares. Takže krásně je to vidět na celníkovi Matoušovi, jedno a totéž kázání Ježíšovo pro Matouše bylo, abych tak řekl, rajskou hudbu a pro takovéto farizeje smrtelnou urážkou. Jak je to možné? Ježíš říkal: „Víte, přijde doba a Mesiáš se objeví. A lidé budou mít co dělat, aby ho pochopili. A tak musíme opravit ty svoje názory, svůj způsob zbožnosti a svoje vědomosti, abychom až přijde Mesiáš, se s ním nedostali do konfliktu“. Tohle kázal. Všichni lidé jsou hříšní a Bůh je ochoten všem lidem odpustit. A teď chápete, proč takový pan farizej nebo bohatý mládenec, pan rabín se cítili dotčeni, když Ježíš o všech lidech prohlašuje, že jsou hříšníky. „Nemyslete si, až přijde Mesiáš, nikdo z nás před ním neobstojí, na každém najde dostatek chyb, abychom se mohli červenat, až přijde Mesiáš (mluví, jakoby byl jeden z nich). Nedělejme si iluze, že někdo z nás před Mesiášem obstojí. Ale Mesiáš je ochoten každému pomoci“. Když tento člověk takto kázal a přitom dělal zázraky, tak pro farizeje to byla velká urážka: „On mne prohlašuje za hříšníka?“ Totéž kázání pro takového hříšníka Matouše nebo takovou Marii, veřejnou hříšnici, to byla lahodná věc. Když takový Matouš se stal celníkem anebo Marie, ať už za peníze nebo jen tak „ze špásu“ začala koketovat, až se stala veřejnou hříšnicí, tak ti lidé se napřed museli s Bohem rozejít („Á, to jsou nesmysly“). Ve svědomí jim trošku zůstávalo: „Co jestli na tom něco je?“ Ale oni to museli umlčovat. Ale občas ten červíček pochybnosti zahlodal. Matouš si možná ve slabé chvilce říkal, zdali je to dobré, že je celníkem? Ale oklepal se a řekl si: „Tohle to je jisté, tamto jsou povídačky“. Ale ten červíček občas zahlodal v Matoušovi a v Marii - hříšnici. Pak, když přišel Ježíš a dělal zázraky, tak si říkali: „A jé, to je s námi zle, my jsme hříšníci.“ A teď, když z těch že úst slyšeli, že Mesiáš bude ochoten odpustit všem, měli z toho kázání radost. Petr sice nebyl puncovaný hříšník jako Matouš, nebo Marie Magdaléna, ale je to ten Amhares, čili člověk, který je nábožensky nevzdělaný, prostě plebs („jsi rybář, mezi pány se nepleť!“). Ať už mezi pány - finančně, nebo mezi důstojné farizeje. Petr by si dopředu v té synagoze ani netroufl jít. A lidé, když slyšeli větu: „Všichni jsou hříšní a Bůh je ochoten všem odpustit“, tak na to reagovali: „I mně, ano, hurá, všichni ke mně, vystrojím hostinu“. Matouš vyskakuje radostí. Ale bohatý mládenec odchází smutný. A ještě je tady další problematika. Královský úředník jde za Ježíšem, protože mu onemocněl syn, ale vůbec nebyl zvědav na Ježíšovo kázání. Ježíš mu říká: „No, jó, dokud neuvidíte divy a zázraky, neuvěříte“. Královský úředník říká: „Hele, prosím tě, pojď, můj syn umírá. Hele prosím tě, nech si ty řeči a pojď ho zachránit.“ Ježíš mu říká: „Jdi, tvůj syn je zdráv.“ On uvěřil tomu slovu „tvůj syn je zdráv“ a jde domů. Cestou ho potkají služebníci a říkají: „Pane, víš, co je nového? Tvůj syn se uzdravil.“ A on se ptá: „Kdy?“ „No, včera v tolik a tolik hodin“. „No, a to jsem byl zrovna u Ježíše“. A teď v něho uvěřil. Předtím uvěřil jeho slovu, teď uvěřil, že Ježíš není nějaký pomatenec a fantasta, za kterým šel jenom z nouze, ale že je opravdu prorok. Na člověka musí někdy vtrhnout bída, nouze, aby začal přemýšlet. Ovšem, ideálem je Lazar, který je bohatý a přesto mu Ježíš nemusí říkat: „Rozdej, co máš a následuj mne“. Lazar by to udělal. Ježíš mu to úmyslně neříká, inu proto, že Lazar je chudý duchem. Lazar má sestry a Marie, Lazarova sestra, je právě ta poběhlice. Ne taková na nejnižším stupni, ale taková nóbl dáma, o které si to prostě nikdo netroufne říct. Ale každý prostě ví, že je veřejná hříšnice. A Lazar se pravděpodobně zamýšlel a říká si: „No, my jsme dostali stejnou výchovu (není pro toto doklad, ale je to pravděpodobné, ta analýza Lazarova), jak je to možné, že Marie se takhle zvrtla?“ Je docela dobře možné, že kus té Marie je v nás. A možná si vzpomíná na nějakou vadnou výchovu a říká si: „No, vždyť ta naše výchova nebyla v pořádku a moc nescházelo, mohl jsem i já zrovna tak být hříšník, jako je Marie. Nebudu ji odsuzovat a sám se nebudu považovat za dobrého“. A právě proto, že Lazar se zřejmě nepovažoval za dobrého, čili, je chudý duchem, tak nemusí být chudý finančně, nemusí mu nikdo onemocnět a on Ježíšovi rozumí. A věta: „Všichni lidé jsou hříšní, ale Bůh je ochoten všem odpustit“ Lazara neuráží. Lazar si je vědom: „Ano, já se nemohu koukat spatra na svoji sestru, protože jsme dostali stejnou výchovu, a kdyby se mnou osud zatočil jako s ní, kdybych já dostal špatnou ženu, jako, řekněme ona dostala špatného manžela, tak jsem dneska já byl na scestí také“. Takhle nějak se to u Lazarů odehrávalo, co je velice pravděpodobné. Jisté je, že Lazar měl vyřešené vědomí, že není žádný světec, že není žádný notábl, i když má peníze, že před Bohem je nikdo a proto snesl toto Ježíšovo „sžíravé“ kázání o tom, že všichni jsou hříšníci a Bůh je ochoten všem odpustit. Lazarovi to nevadilo, proto Lazar nemusel rozdat majetek a přesto Ježíšovi rozuměl.
Máme tady „Blahoslavení vy chudí….“. Jistě se dá na tento výrok udělat krásné kázání, ale jestli bude pravdivé a jestli obsáhne celou tu problematiku, to je otázka. Dalo by se klidně říct: „Ano, člověk, který má starosti a který trpí a obětuje to P. Bohu...“. Tím jsme často „krmeni“, jsme toho plni, ale Boží plán to není, aby člověk trpěl. To nám uniká. A protože nemáme Bohu co nabízet, tak mu nabízíme jenom to utrpení. Říkám to takhle drasticky proto, že kdybych to říkal mírně, tak si to lidé pořádně neuvědomí. A důležité je, aby se člověk nad touto otázkou zamyslel. Jistě platí, že tehdy, když byl někdo zdráv, tak nešel za Ježíšem a vůbec se s ním nedostal do kontaktu. Leckteří nemocní pochopili Ježíše jen proto, že byli nemocní, šli za Ježíšem, aby je uzdravil, vyslechli kousek jeho kázání, částečně to zapustilo kořeny a oni pak začali uvažovat a chodit za Ježíšem dál. To sice platí, ale platí také opak. Známe případ 10 malomocných, kde 10 jich bylo uzdravených a z těch deseti devět (po uzdravení) tj. 90% zapomnělo na Ježíše. Šli za ním jenom, dokud byli nemocní. Nelze to nyní detailně rozebírat, ale je to pouze ukázka, že i dnes by to procento uzdravených, kteří by pak na Ježíše zapomněli, bylo dosti velké. Takže tady opravdu platí to „blahoslavení trpící“. Jenže to není Boží plán. Všimněte si: „Blahoslavení, když vás budou nenávidět, když vyškrtnou vaše jméno, jako proklaté kvůli Synu člověka.“ Tady nejde o to pronásledování, jak si ho my představujeme, ale o to, že budete mockrát nenáviděni, protože jste se dokázali rozhodnout, dokázali najít, co je pravda, dokázali zaujmout své stanovisko a zaujmout stanovisko správné. Důležitá zmínka je, že stejně se chovali předkové vašich oponentů vůči prorokům. Proroci nebyli chudí. Takový Eliáš nebo Elizeus, pro ně nebyl žádný problém obstarat si jídlo. Elizeus rozmnožil chleby a Eliáš mouku a olej. Jakmile člověk dosáhne určité úrovně, tak nemá starosti tohoto pozemského slova smyslu, proto nemůže být ani chudý. Co to tedy znamená to ´blahoslavení chudí´? Lidé mohou být chudí v druhém slova smyslu. Jsou to lidé, kteří vidí sami sebe, kteří nejsou spokojeni se sebou a chtějí na sobě pracovat, kteří chtějí opravit svůj „program“, svůj způsob myšlení. To jsou ti lidé, kteří jsou blahoslavení. Tohle je příliš náročná věc na vykládání, tohle je jakoby taková Ježíšova výzva. Boháč může být i ten, co nemá co do úst, ale je spokojen se sebou, se svou zbožností, s tím, jak se modlí, jak věří, jak všechno obětuje P. Bohu. To je boháč v duchovním slova smyslu. Chudý je ten, který vidí chyby ve své zbožnosti a který tu svou zbožnost dál opravuje a případně, když je třeba, tak nevhodné formy zbožnosti opouští a nahrazuje je formami jinými, dokonalejšími. K tomu celá ta pasáž směřuje. Já nechci tímto celou tu pasáž vysvětlit. Je to pouze rada, abychom se zamysleli nad spokojeností se sebou, nad bohatstvím pohledu na sebe. Právě ten, který rád přemýšlí a uvažuje o sobě, vidí před sebou celou řadu problémů, které by rád vyřešil. Saduceové bylo bohatí i finančně, ale farizeové byli lidé, kteří neměli tolik peněz, ale měli své představy, které jim nikdo nevzal a které nebylo možné jim nijakým způsobem dostat z hlavy. Byli to boháči ducha. Je tady také relativita pohledu. Blahoslavení chudí duchem, kteří vidí, co je potřebné ještě na sobě udělat a ve skutečnosti jsou velice (po duchovní stránce) bohatší než ti, kteří jsou se svou zbožností a vůbec spokojeni. Upozorňuji, že nelze toto kázání považovat za vyčerpávající řešení, ale důležité je, abychom si zvykli se modlit také za to, aby nám Bůh pomohl ukázat, co je mým bohatstvím, za čím mám jít, jak se vymotat z té spokojenosti sám se sebou. Tohle je velice důležité. Pakliže člověk na to nezapomene, začne duchovně růst, uvidí spoustu chyb, které dříve neviděl. Bude si připadat daleko chudší, ne proto, že by mu chyby přibyly, ale proto, že je začne vidět. Když je však bude vidět a bude vědět, co má dělat, začne se rozvíjet a bude se stávat bohatším po stránce duchovní. A pakliže tento růst bude dostatečně stabilní, pak mu Bůh začne požehnávat i po stránce hmotné. To je také v Bibli slíbené. Je to však až od určité hranice. Je mi jasné, že to, co jsem řekl, je dosti abstraktní. Přemýšlel jsem, zdali vůbec o tomto problému mám hovořit. Nezapomeňme, že Ježíš, když tohle říkal, tak ten mítink trval i celý den, nebo víc a pak to ještě zájemcům (učedníkům) vysvětloval, s nimi prodiskutovával. Musí nám zatím stačit, když si to, co jsem říkal, připustíme a začneme se o to zajímat a prosit Boha, abychom sami sebe začali lépe chápat, než doposud. Pozn.: Jistě, že určitou roli v této problematice hraje i pozemské bohatství. K tomu je však nutné pochopit „bohatého mládence“, povolání celníka Matouše, proč Lazar, přítel Ježíšův mohl být bohatý a jiné. Souvisí to také s dnešním kázáním.
EVANGELIUM Lk 6,27-38, 7. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám."
Je to část Horské řeči. Dá se o tom krásně mluvit. Jenže toto není naprosto primitivní text. Je dobré si uvědomit, že toto je úryvek z rozhovoru, který trval minimálně několik hodin, pak ještě byla vedena rozprava s učedníky, jenom s učedníky. A když my si to takhle přečteme, musíme počítat s tím, že vlastně tomu pořádně nerozumíme. Na první pohled to vypadá hezky: „Milujte své nepřátele!“ A myslí to P. Ježíš opravdu doslova? „Ale zkus to dělat opravdu a najednou zjistíš, že to není tak jednoduché. Zkus to dělat a zjistíš, že to nejde“. A tak člověk řekne, že to nejde, vyzpovídá se a myslí, že je vše v pořádku. Jenže, až tomu budu rozumět, musím se snažit, ne prostě se přinutit tohle to dělat. Musím najít k tomu druhému správný vztah a potom to půjde snadno. Tak, jako se malé dítě učí chodit, musíme se učit mít vztah vůči lidem, musíme se učit vyřešit problémy. Tady nejde jenom o to: „Ano, nechej se fackovat a je to v pořádku“. Ne. Tak např. už pro toho, kdo chce tomu pořádně rozumět, tomu dnešnímu úryvku, je nutné, aby si vzal Matoušovo evangelium a tam 5., 6., 7. kapitola se dotýká téhle té problematiky. Tam je: „Milujte své nepřátele!“ Předtím je: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu levou, když ti bere plášť, dej mu i sukni!“ Jenže dobrý čtenář Evangelia tady začne větřit, že situace je tak trošku složitá. Ježíš např. utekl a nenechal se fackovat. Když ho chtěli v Nazaretě shodit se skály, tak se nenechal shodit. Odešel. Když ho fackují na veleradě, tak říká: „Jestliže jsem něco špatného řekl, tak mi to dolož! Pakliže ne, jakým právem mně mlátíš?“ Tohle ovšem jen dobrého čtenáře zarazí a přiměje k přemýšlení. Dobrý čtenář začne uvažovat. Ježíš např. říká: „Když vás budou pronásledovat, utečte!“ Čili, už tohle to je otázka. Nechat se fackovat? ´Když tě udeří do tváře, nastav mu druhou´ a ´utečte´, jsou vlastně dvě protichůdné instrukce. My musíme počítat s tím, že text Evangelia se nám někdy může jevit jednou tak a podruhé onak jenom proto, že mu špatně rozumíme. Teprve tehdy, když tomu budeme rozumět, tak nám Evangelium bude hrát ze všech stran. To je těžko vykládat. Např. ´co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim´ není prostě líbivá politika. Z Matouše můžeme vyčíst, že např. to je recept, jak vytvořit normy pro mezilidské vztahy. Tam je něco zcela jiného, než tam hledáme my. Samozřejmě uděláme si třeba pohled na Davida. Saul ho pronásledoval atd. A teď se podíváme do problematiky starého carského Ruska. Tam byli katolíci, byli tam řeckokatolíci, byli tam pravoslavní. Car byl hlava pravoslavné církve a ta dost ostře postupovala proti katolíkům. Čili slepá poslušnost by řekla, přijmu také to, co mi císař pán nařizuje, tj. budu věřit pravoslavně. Zrovna tak tady zase císař pán František Josef byl katolické apoštolské veličenstvo a tak docela snadno my bychom mohli říct (a ono se tím také argumentovalo), že to je císař pán z Boží milosti a my ho musíme pěkně poslouchat. A lidé, kteří se báli přemýšlet, museli pěkně přikyvovat a stávali se z nich slaboši, kteří nerozeznají pravdu. A že se nečetla celá Bible, celá ta souvislost, kde např. se nečetli ty dnešní pasáže, které to řeší, tak tím způsobem vznikali slaboši, lidé, kteří nerozeznali znamení doby, lidé, kteří nerozeznali, že se blíží na celý svět pohroma, kteří nevěděli, že se blíží 1. a 2. svět. válka, že se blíží ta situace, o které my říkáme „těch 40 let“ atd., to je zákonitý důsledek toho, že ti lidé, kteří chodili do kostela nečetli Evangelium. Jistě, leckomu se to může zdát jako demagogie. Když neumí číst Evangelium, nebudu mu ti vyvracet. Ale např. když budeme číst Mt 5, Mt 6 a Mt 7 („nastav tvář“), Luk 17, pak najednou vidíme, že zhřeší-li proti mně bratr, mám odpustit sedmkrát? A Ježíš říká: „Když zhřeší a řekne: ´odpusť´, tak odpusť 77 krát!“ Čili např. to ´nastav tvář, když tě udeří do jedné, nastav druhou´, tak podle Lukáše (doslovný text), jak jsme četli, tak 17. kap. říká: „Když řekne, odpusť, když uzná svoji chybu, není třeba se vracet, není třeba v sobě řešit problém nedořešených sporů“. Jsme ovšem u otázky, když to ´odpusť´ neřekne. Zase je na to Ježíšova odpověď, celá Mt 18. kap.: „Když proti tobě se někdo prohřeší, ty mu musíš věc vytknout. Když uzná chybu, získal jsi bratra. Když neuzná chybu, budiž jako pohan a publikán!“ Pozor! To ovšem znamená celou tu věc si přečíst a to znamená výrazné přerušení kontaktu. Čili velice tvrdý trest pro lidi, kteří se nepřizpůsobí kolektivu. Takže poctivý čtenář tohle to musí znát a musí umět rozeznat, že např. tohle to ´nastav tvář druhou´ vlastně podle Lukáše je, když on řekne: „Já jsem udělal chybu, odpusť“. Když neřekne, je tady ta instrukce z Mt 18. kap.: „Řekni mu to! Když tě poslechne, získal jsi bratra. Když tě neposlechne, vezmi si jednoho nebo dva svědky! Když tu chybu udělá znova, napomeneš ho, a když tě neposlechne, řekni církvi. Celá církevní obec ho upozorní na danou chybu, a když neposlechne celou církevní obec, tak jako pohan a publikán!“ „Přerušte s ním kontakt“. Žádná podpora v nezaměstnanosti atd. Nikdo mu nedá práci. Ono tohle to vypadá velice drasticky, ale když se to domyslí, je to perfektně vyřešená věc. A to jsou Ježíšova slova. Je samozřejmé, že tyhle věci lidé neznají, a měli by je znát. Měli by je znát aspoň doma, abych tak řekl, pro kuchyňskou potřebu. Je spousta rodin, ve kterých dochází k různým konfrontacím. A ti lidé, kteří neznají tu Mt 18. kap. a Luk 17. kap. a znají jenom tu 6. kap., tak se snaží tomu přikyvovat a snaží se to přejít. A teď z té jejich povinnosti, z povinnosti lidí, kteří neznají správné řešení, platí řešení primitivní, to, co je tady: „Ano, musíš si to nechat líbit.“ Když budeš pořádně přemýšlet, tak se můžeš bránit. Ale když to neznáš, tak žádné střádání hněvu, žádné střádání všelijakých těch křivd, že to potom vybouchne v tom smyslu, že obě ty strany, řekněme manželé, oba si myslí, že ten druhý je špatný a teď si de facto střádá všechny ty křivdy z jedné strany a ten druhý si to střádá taky. Takže každý má celou řadu, celé to účetnictví chyb toho druhého, se kterými se potom musí pracně vypořádat. Ano, pakliže to nedokážeš číst pořádně, musíš s tímhle tím účetnictvím počítat, musíš počítat s tím, že ten druhý má zrovna tak výhrady proti tobě a musí to obě strany pěkně snášet. Pakliže to budeš znát, budeš vědět, jak se z tohoto účetnictví křivd dostat. Ale znamená to, pořádně tu Bibli číst. A zamýšlet se nad sebou. Takže zatím nebudeme řešit konkrétní situaci, víme, že u Ježíše, ten výklad (Mt 5., 6., 7. kap.) byl mítink, to nebylo kázání, ale celá řada rozhovorů. které trvaly aspoň den. Pak druhý mítink s učedníky (Mt 18. kap.), který také nebyl pěti minutovým kázáním. A je tady ještě ta připomínka, která také byla na jednom mítinku, jiném, jenom pro učedníky, Luk 17. kap. Teprve tyto tři bloky dohromady nám dávají správnou představu. Proto je musíme číst dohromady. Pokud to nemáme dořešeno, tak nesmíme dopustit narůstání vzteků a vytváření toho účtu křivd, účtu toho, co mi ten druhý dělá, protože to zkresluje náš pohled. Takže ten primitivní pohled je v tom: „Ano, oženil jsem se a moje žena je špatný člověk“. Ale musí počítat s tím, že ona mě vidí zrovna tak a toto si může myslet o mě také. Musím počítat s tím, že se musím naučit dívat na ženu i na sebe kriticky. A tady jsme u té věci: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim!“ To není líbivá politika. Ale až já na své ženě (nebo příteli) uvidím chybu, tak musím říct, jak se má zachovat, čili já pro ni musím udělat radu. Ale když já tu radu budu mít formulovanou, než jí (nebo jemu) ji řeknu, začnu ji sám zkoušet na sobě a častokrát se zjistí, že ty moje rady nevedou nikam, že je nelze dodržet. Čili, rada, kterou by jenom chtěl dát druhému a neodzkouším ji, tak tato rada není dobrá a musím ji stáhnout a musím hledat řešení, které já budu formulovat, jakožto požadavek toho druhého. Napřed si to odzkouším a až uvidím, že to jde, potom to bude pravidlo závazné pro obě strany, pokud ten druhý má aspoň kousek dobré vůle. Tímhle způsobem se jednak vyřeší to konfliktové účetnictví a za druhé se nastaví (aspoň v určité oblasti), způsob soužití, které už v další době přestane vytvářet ten pocit křivdy na obou stranách. Je to velice úzký pohled na celou věc. Je mnoho lidí, kteří se zpovídají jako např. „byl jsem nelaskavý na svou manželku (manžela)“ atd. Kdyby se tohle dělalo, spousta těch hádek by zmizela. Jednou za mnou přišlo několik přátel a řekli mi, že se dohodli, že budou spolu jednat podle určitých pravidel. Byli mezi nimi lidé, kteří do kostela vůbec nechodili. Tito lidé se dohodli na tom, že si všechny věci budou vyříkávat. Pakliže nebudeme mít pravidla hry mezi těmi nejbližšími (ta výzva samozřejmě platí obecně), tak se nedostaneme ani o krok dále. Ta pravidla hry se právě vytvoří tím ´co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim´. To je způsob jak najít objektivní normu pro daný kolektiv, který může být různý. Každá rodina by si měla zavést takováto pravidla hry. Pakliže si zvyknu na tento způsob řešení konfliktních situací, tak potom, když mládenec z jedné rodiny si vezme dívku z jiné rodiny, kde ta pravidla hry budou jiná, ale přitom na obou stranách budou zvyklí ta pravidla dodržovat a stanovit je, pak ti lidé si vezmou z obou stran to, co je na té či oné straně dobré a dají si dohromady svůj kodex soužití. Ve skutečnosti se to velice často děje obráceně a důsledky známe z rozvodových statistik. Nejdříve je ohromné nadšení, pak každý začne vykládat, jaké to bylo dobré u nich doma. Samozřejmě, že to nejde dohromady atd. Je to jenom kvůli drobným kuchyňským tahanicím, které lidé nejsou schopni nebo ochotni řešit. A proč? Protože v kostele se častokrát na tuhle konkrétní situaci zapomíná. Ano, měj správné požadavky na toho druhého, ale vyslechni také požadavky jeho...
Nutno říct, že na pochopení je to velmi tvrdý oříšek, a to je slabý výraz. To je jako rozkousat ocelovou kuličku. Proč? Protože to chce poznat – rozumět Starému Zákonu a také celému Evangeliu. Jinak člověk si myslí, že tomu rozumí – a nerozumí. Hodně lidí se nutí do snahy milovat své nepřátele. Jako ukázka - „teď se ten člověk snaží, aby toho svého nepřítele miloval“. On se nesnaží položit si otázku, kdo z nás dvou má pravdu. A to je jen jedna z mnoha možností. Ten druhý má pravdu, ale já se nebudu snažit zjistit, kdo z nás má pravdu. Budu si myslet, že opravdu mám já, v něm budu vidět nepřítele a budu si říkat, já ho musím milovat. A to jde velmi těžko a vůbec to není řešení. Protože já musím vědět, kdo má pravdu. Vezměme si příklad manželů, kteří se často budou hádat, když mají dospívající dítě, které se chytá nějaké špatné party. Otec je pro radikální zásah, řekne, že toho kluka zřeže, nepřijde-li do 8 večer, tak dostane výprask. Matka řekne, vždyť je to dospívající kluk, nemůžeš ho bít. A jsou tu dva různé názory. Oba si myslí, že mají pravdu a začnou se hádat. Myslíte, že je správné řešení, aby v pondělí, středu a pátek měl službu otec a kluk musel být v 8 večer doma, a v úterý, čtvrtek a sobotu podle matčina názoru směl chodit později? Je to řešení? Ono také to: „My se nebudeme hádat“, to je jen speciální, konkrétní případ toho „milujte své nepřátele“. Ono to má mnoho podob. Já musím vědět, co tím Ježíš myslel. Když já např. těžko a špatně chápu toho druhého … Vrátím se k těm manželům. Když ti manželé nevědí, že už je pozdě, že s tím klukem, s kterým si v jeho 15 letech nevědí rady, si měli vědět rady v jeho 10. Ale protože to tehdy propásli, tak teď jsou z 15-letého puberťáka bezradní. A teď to začnou vymáhat rámusem, trestáním nebo ustupováním. To není výchova. Tedy, rodiče, místo aby se hádali, by se měli obrátit na nějakou výchovnou instituci, poradnu. Ale oni se budou hádat a tak to, co dříve pokazili, tak to v těch 15-ti letech dorazí. „Přece jsme křesťané, nesmíme se hádat“. Co jsem uvedl jako ukázku, je ve skutečnosti velmi mnohotvárné. U každého případu je to jinak. Tato skutečnost se mění a co zde říká Ježíš, je jen výtažek. Zde vlastně cituje Starý Zákon. Proto, když neznám ta citovaná místa Starého Zákona, tak tomu nemůžu rozumět. Stejně tak nemůžeme rozumět těmto místům, i když vypadají naprosto srozumitelně, když si nepřečteme celý Nový Zákon. A hlavně, to je nejdůležitější, dokud nemám pořádně domyšlené to, co Ježíš kázal před touto řečí. Nezapomeňme! I když to říká všem, tak to říká učedníkům. Představme si, že by někdo studoval medicínu, a řekl by si, že začne rovnou v 5. ročníku. Když tam bude chodit 100 roků a nebude chtít do 1. ročníku, tak ji nikdy neudělá. A my děláme tutéž chybu. Např. nerozumíme, nebo nevíme, co Ježíš učil před tím (byla to Horská řeč) a chceme tomu rozumět, může se nám zdát, že rozumíme a přitom na tom ztroskotáváme. Víte, evangelia musíme číst a také problémy musíme řešit v tom pořadí, v jakém je Ježíš vyučoval. Když přehodím pořadí, ztratím orientaci, nepochopím. Protože nebudu mít na to sílu. Bude se mi to líbit, budu přijímat, že „Milujte své nepřátele, dobře čiňte… atd. Hodně lidí chce, aby ti druzí byli dobří ke mně, ale já?! To je jedno úskalí a to druhé: Já chci mít toho druhého takto rád. Ztroskotá a vyláme si zuby. Proč? Pro ilustraci: ti manželé si měli napřed položit otázku, jak vypadá správná výchova. A ne když je výchova pokažená. Potom se začnou hádat a zas usmiřovat. Měli si včas položit otázku: „Počkej, máme dítě, je mu 5 roků, cítí se u nás dobře? Dáváme mu, co potřebuje? Může se nás zeptat na problémy? Neskrývá se s nějakými dětskými tajemstvími? Nemá nějaké věci, s kterými si neví rady?“ To se neptají. To dítě by bylo šťastné, že má rodiče, kteří dokáží jeho problémy rozebrat, vysvětlit. Šťastní rodiče, kteří svým dětem odpovídají na otázky, problémy (třeba v 5-ti letech). Když mu bude 15, bude to těžší. Jenže když zanedbají výchovu v 5-ti letech (když mají toho „puberťáka“), začnou se hádat a jsou bezradní. A řeknou si: „My se hádat nebudeme, jsme křesťané“. Vidíme bezvýchodnost situace.
O té první části jsme hovořili. K tomu chci připomenout jen to, že leckdy se člověku zdají požadavky Evangelia příliš tvrdé a člověk rád kličkuje. Jednou Ježíš hovořil o podobné problematice a byl tam jeden farizej a řekl: "No, ale kdo je můj bližní?" A Ježíš vypráví tu událost, pozor, to není podobenství „O milosrdném samaritánovi“, to je událost a končí to: "Jdi a dělej totéž!" My rádi kličkujeme, uvažujeme, ale to znamená dělat a nebo si přiznat – nedělám to. A ne místo něčeho, co se mi nelíbí, co mi v evangeliu nesedí, tak se raději pomodlím něco jiného. Já vím, tento požadavek je tvrdý, ono to není tak jednoduché se s tím vypořádat. Často jsme o tom mluvili, také jsme si připomínali, že důležité je číst a chápat celé Evangelium (i pro toto místo) . Takže: "Jdi a dělej!" A nebo si aspoň přiznej, jo, na to nestačím a pak si nemohu hrát na zbožného křesťana. A hlavně, pozor, nedávat P. Bohu místo toho, co on po mně chce něco, co já mu chci dát! S tímto se musím vypořádat, s tím, co se četlo. Je to Mt 5. Ten to popisuje a to, co jsme četli my, je Lk 6. kap. S tím je třeba se vypořádat. Jenže lidé, místo toho raději obětují svá utrpení a nevím co všechno a přidávají si modlitbičky. Ale toto nemají vyřešené a je to velmi závažná otázka. A že to samozřejmě souvisí s jinými místy, tak jak jsem dříve řekl, to jsem před chvíli opět zdůraznil. Jen tak bezhlavě se vrhnout do realizace (to platí všeobecně v Evangeliu) aniž bychom měli celé Evangelium, abych tak řekl, pochopené, je totiž riskantní. Je to takové vytržení jedné věty z kontextu. A teď se člověk tím ohání. Tak to tedy ne! To se potom z toho dá udělat taková motanice, že se z toho člověk nemůže vyhrabat. No, a zůstává ještě připomínka k tomu poslednímu odstavci: "Dávejte a dostanete dobrou míru, natlačenou, natřesenou vrchovatou. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám". Člověk, který dokáže jednat s Bohem takovým poctivým způsobem, tak ten bude mít jinou cestu k Bohu, než ten, kdo kličkuje a všelijak se vymlouvá. A Bůh dává každému dostatek příležitosti, jenže my o tom nevíme (nevnímáme ty příležitosti). A to byly v dějinách i takové různé bludy (např. Pelágius říkal, že Ježíšova smrt nebyla vůbec zapotřebí k naší spáse a že Ježíš nám dal jen dobrý příklad). Jak je to možné, že to vzniklo? Ti lidé nemysleli na to, že obyčejný život nestačí na to, abych se dostal do nebe. Já potřebuji novou formu života. Spory byly o tom, proč Bůh někomu dává svoje dary a jinému ne. Na to je odpověď: "Dostaneš dobrou míru, vrchovatou, natřesenou". Představte si, že jdu nakupovat. Obchodník mě může ošidit, že např. ťukne do váhy, anebo u piva dá hodně pěny, atd. A také se to nemusí stát. Bůh dává každému dobrou, vrchovatou míru, natřesenou, takže to vlastně přetéká. Toto je zásada Boží, podle které každému člověku Bůh dává své dary do té doby, dokud je člověk přijímá. Potom, když se ty dary začnou člověku vytrácet, tak je přestává dávat. To je důležité si uvědomit, že ne otázka Božího skrblictví, Boží lakomosti, ale otázka naší marnotratnosti, protože Bůh nám věci dát chce, ale dát nemůže. Protože my je dovnitř pustíme, zapomeneme slova Evangelia, která slyšíme. My ty Boží dary nepřijímáme, protože nevíme, proč nám je Bůh vlastně dává. Nerozumíme Evangeliu a proto nám uniká. Kdybychom se zakousli do znalosti Evangelia, tak by mnoho našich modliteb vypadalo jinak. My často voláme: "P. Bože, pomoz" a zapomínáme na to, že jsme si přišli za P. Bohem s příliš malým hrnečkem. Že to vypadá tak, jako když někdo přijde do hospody a řekne, dejte mi do toho hrnečku 10 litrů piva. Když mu nalije i 1 000 litrů, tak si nakonec odnese jen ten hrneček piva. Ostatní vyteče. My musíme chápat, že Boží slova v nás doslova přetékají. Lidově se říká, jedním uchem tam, druhým ven. To si musíme uvědomit.
EVANGELIUM Lk 6,39-45, 8. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."
Tady je víc myšlenek a zamyslíme se nad některými. Tak v 1. řadě: Není žák nad učitele, ale když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Toto neplatí, řekněme, v lidských oborech. Samozřejmě, že většinou to platí, že ten učitel toho ví víc než žák, ale víme ze života všelijakých těch géniů, že toho uměli hodně moc už jako malí kluci. Např. historka ze života Gausse. Byl to malý chlapeček. Pan učitel chtěl něco dělat, a aby ho žáci nerušili, dal jim sečíst čísla od 1 do 100. Než se stačil usadit, malý Karel Gauss zvedne ruku a hlásí výsledek. On totiž přišel na takový trik, že 1+100=101, 2+99=101, tak 101 násobil 50. Proč tohle říkám? Někdy může být žák nad učitele v profánních věcech. Ale v náboženství, tam to neexistuje, když Ježíš je učitelem, protože Ježíš je Učitelem se 3 U, který je odborník. Jedině Ježíš byl v nebi, jedině Ježíš se účastnil s Otcem na tvoření světa i na tvoření lidské psychiky. On to nevyčetl z knihy. Ježíš je perfektní psycholog, protože byl spoluautorem lidské psychiky a Ježíš je perfektní překladatel, dovede mluvit lidskou řečí, protože s matkou mluvil mateřštinou, ale s Bohem Otcem komunikovali (tam to musíme nazvat otcovštinou) řečí nebešťanů, ale které my nemůžeme rozumět. A Ježíš je tady jedinečný učitel i v tom, že se může vmyslet do naší mentality a přeložit to, co pro Boha je samozřejmostí a pro nás je nepřístupné. Tak jediný Ježíš pro nás může volit vhodnou metodu vysvětlení. A tady jsme u věci, na kterou se zapomíná, že málo lidí se zamyslí nad tím, jak určité problémy řeší Ježíš. Spíš se čtou nějaké zbožné knížky, kde to někdo tzv. vysvětlil. A to je velká chyba. Mohlo by se to zdát přehnané, ale fakticky není žák nad učitele. A každý spisovatel zbožné knížky je žákem Ježíšovým. Myslíte si, že Ježíš opravdu to Evangelium nedovedl nechat napsat, aby bylo srozumitelné? Nám určité pasáže jsou nesrozumitelné, protože my máme v sobě bariéry, překážky. Když je nám něco nestravitelné v Bibli, tak místo toho, abychom se snažili vyřešit ty bariéry, hledáme vysvětlení. A tady už to není žák nad učitele, tady už to nabývá docela jiného významu. A musíme si uvědomit, že ten drastický význam tato věta má. Vzpomeňte si, jak Ježíš, kterého apoštolové mají velmi rádi, jsou o něm přesvědčeni, že je Mesiáš, říká: "Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit", tak mu Petr říká: "Kdepak, to se ti nestane". Jako by Ježíš byl malý kluk. U sv. Petra silnější slovo měli rabíni, než Ježíš. A tady ta věta nabývá už opravdu hrozivého významu. Není žák nad učitele. Když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. O této druhé větě teď mluvit nebudeme, ta je ještě dalekosáhlejší. Vzpomeňte si na 10. kap. Sk. ap. Sv. Petr má zjevení, kde slyší hlas: "Petře, zabíjej a jez!" A Petr říká: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. A to byla výzva, aby už konečně přešel na NZ. Tak, kdo je tady víc? Sv. Petr nebo Ježíš? Takže to ´není žák nad učitele´ je velice aktuální. A kéž v nás by bylo jen tak málo překážek, jako ve sv. Petrovi a ve sv. Janovi, miláčkovi Páně! I tam byly ty zábrany, pro které neprobíhala komunikace mezi člověkem a Ježíšem. Myslíte si, že my ne? My jsme jenom zvyklí sami sebe ujišťovat tím, že proklamujeme: "V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji". Ale zatím jsme se s Ježíšem nesetkali. Takže si nemůžeme myslet, že jsme lepší než sv. Petr a Jan. Musíme počítat s tím, že toto v nás může být. My bychom toto měli najít, být schopni to detekovat a vyřešit. Takže ta věta ´není žák nad učitele´ je pro nás nesmírně aktuální. My sice nemáme možnost konfrontovat svoje názory s Ježíšem, ale máme napsány Ježíšovi názory v Evangeliu, naučit se ho číst a souhlasit s ním, rozumět mu, teprve na základě porozumění Ježíšovu evangeliu chápat, protože Ježíš je perfektní učitel, psycholog a znalec lidské řeči. Např. běžně se nepoužívají podobenství. A když ano, tak pokroucená. Proč nepoužít ta podobenství tak, jak jsou v Evangeliu? To je vyloženě perfektní didaktická technika. My jsme zvyklí na otázku a odpověď, otázku a odpověď, na slovní definice. Takže ´není žák nad učitele´ netýká se to toho? Je tady ještě ta malá větička: "Strom se pozná podle ovoce", ale hlavně to, že jeho ústa (člověka) mluví to, čím přetéká srdce (dobré nebo zlé). Často člověk řekne: "Já jsem se spletl", atd. "Já vím, já tomu rozumím" a říká to jinak. "Ale já tomu rozumím". Ba ne, řeč často prozrazuje ten vlastní myšlenkový tón. Člověk si myslí, že se přeřekl, ale ve skutečnosti mluví tak, jak je navyklý myslet. Samozřejmě, někdy se může splést, ale nejde vždycky jen o omyl. Často v nestřežené chvíli se prozradí a pak řekne, já jsem se spletl. Ne, ne. Mnohokrát lidé věcem nerozumí. Např. ta otázka, proč jdeš ke zpovědi, přijímání, spousta lidí správně neodpoví. Ale myslí si, že je vše v pořádku. Protože nejsme zvyklí o věcech pořádně přemýšlet. Jsme zvyklí říkat prázdná slova. A pakliže nedovede někdo věc vysvětlit, tak té věci nerozumí, protože ústa mluví tím, čím přetéká srdce. A když ústa jsou „vyschlá“, tak to je vyschlé i srdce. A tím není řečeno, že když jsou ústa plná krásných slov, že srdce přetéká, protože je mnoho nekvalitních názorů, ale přitom si člověk myslí, že je všechno v pořádku. Ta věta, že ústa mluví to, čím přetéká srdce, má svoji velice vymezenou platnost. To nemůžeme říct na všechno. Když má někdo chviličku nadšení atd., hurá. To máte problém u židů: „Hosana, Synu Davidův!“, no a necelý týden na to: „Ukřižuj!“ Tam ta ústa mluvila, čím srdce přetékalo, ale to srdce bylo nestálé, chvilkové, povrchní. A chvilku ústa tak a chvilku onak. Hlavně bude dobré se zamyslet nad tím ´Není žák nad učitele! ´ A my máme učitele Ježíše. Evangelium není psáno člověkem, který by byl sklerotik a potom zapomene vysvětlit Evangelium. Evangelium není psáno člověkem, co si něco nastudoval z příručky a snaží se co nejučeněji to popsat. Ježíš je perfektní Učitel. Tak je potřebné vypořádat se svým vztahem vůči Evangeliu a učit se Evangelium číst. Není to však snadné.
Když jsem uvažoval o tom, o čem budeme hovořit, byl jsem dost na rozpacích. Ty problémy, se kterými se setkáváme v dnešním čtení, je celá skupina, tak těžko vyhmátnout celý obsah toho dnešního úryvku. Jistě, mohl bych začít hovořit o takovém tom dominujícím tématu. Kousek si řekneme, ale potom si řekneme kousek z té problematiky další, která souvisí s četbou Bible vůbec. Kdybychom vzali např. jenom to dnešní Evangelium, tak můžeme udělat překrásné závěry. "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra a ve vlastním oku trám nepozoruješ?" Může se i z této věty udělat kázání, abychom si nevšímali chyby jiných. Říci, že to je správný závěr nebo nesprávný závěr? Právě jsme tady u té problematiky. Podíváme se napřed, jak celou tu otázku řeší Matouš. Ale jak jsme si říkali, stojí za to přečíst si to, co říkají evangelisté vůbec (kteří hovoří o jedné a téže věci). Tak to, co jsme četli, je Luk 6, ale teď si přečteme Mt 7. Je to podobná pasáž, která nám tu věc objasní podrobněji. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Neboť jakým soudem soudíte, budete souzeni i vy. Jakou měrou měříte, bude i vám naměřeno. Jak to, že vidíš třísku v oku… Nedávejte svaté věci psům, ani perly neházejte před svině, aby je nepodupaly nohama a neobrátili se proti vám". Všimněte si, že tady u toho vlastně máme 2 instrukce: "Neodsuzuj" a ta druhá zase říká: "Dej si pozor na to, s kým mluvíš", čili ´neházejte perly sviním´. Takže, když si vezmu tu třísku – "jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém nepozoruješ" - znamená to: "Dej si pozor, neodsuzuj!" Ale ´neházej perly sviním´ znamená: "Dej si pozor, posuzuj!" Jak teda, když chceme dostat celkový význam toho dnešního textu, máme postupovat? Pozor, neposuzujme ukvapeně! Já musím najít oba ty výrazy, každý z těch výrazů má více významů a já musím u těch dvou celků dostat společný význam. Neposuzuj proto, že ti to dělá dobře, neposuzuj proto, aby ses vytahoval na toho druhého, nesnaž se hojit svoje mindráky tím, že budeš ukazovat na chyby druhého. To je ta první část. Ale ta druhá číst mi říká, pozor na lidi, pozor na to, s kým mluvíš! Dej si pozor na to, s kým mluvíš! Ty musíš toho člověka ohodnotit, ty se musíš naučit hodnotit lidi kvalitním způsobem! Ty musíš pochopit toho druhého. A až když ho poznáš, můžeš s ním otevřeně mluvit. Anebo se taky budeš muset uzavřít. Čili u Lukáše je to čtení, dalo by se říct, takové zjednodušenější a u Matouše máme čtení pro čtenáře, kteří čtou podrobněji. Samozřejmě, kdybychom chtěli o této problematice podrobněji hovořit, tak snadno bychom tady byli hezky dlouhou dobu. Stačí nám zamyslet se nad touto otázkou. Když já chci číst Evangelium, musím si přečíst nejenom v (našem případě) co je u Lukáše, ale také, co říkají i jiní evangelisté. To je jedna věc. Druhá věc je, že každý výrok připouští několikero verzí. My si sáhneme po té verzi, která se líbí nám, ale tam, kde se tyto výroky Evangelia setkávají a častokrát vypadají jakoby v rozporu, nás to musí vést k tomu, abychom pro každý z těch výroků našli takový výklad, který platí pro každý z těch výroků. A dohromady to platí také vcelku. Tohle to povídání je dost abstraktní, ale mockrát jsme o té věci hovořili, takže nemá smysl to znova uvádět. Uvádím to jenom jako ukázku. Primitivní čtenář bude číst Lukáše a řekne: „Jak to, že vidíš třísku…“. Udělá z toho závěr: „Já nesmím kritizovat druhého“. Je to primitivní závěr. Člověk, který se dál nedostane, musí se tímhle závěrem řídit. Pečlivější čtenář řekne: Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale…? Čili když vidíš chybu na tom druhém, budiž pro tebe výzvou k tomu, abys udělal revizi toho, jak ty sám vidíš svět kolem sebe. Když vidíš chyby na druhém, zamysli se nad chybami druhého, ale pak je hledej a najdeš je u sebe! Chyby druhého jsou pro nás výzvou. To je ten podrobněji čtoucí čtenář. Ano, jsou zde chyby, já se nebudu dívat spatra na toho druhého, ale ten druhý ať je mým zrcadlem, ať mně na to upozorní. On dělá ta chyby, on je nevidí, a tak začnu nad sebou přemýšlet a najdu tytéž chyby, také zjistím, že jsem je neviděl. A chyby toho druhého mi otevřou oči. Čili tohle to je vrcholní pochopení celé té věci, a když ovšem čteme toho Matouše, tak tam uvidíme: „Ano, ty musíš druhého posuzovat také, ty nemůžeš s tím druhým zacházet jako s každým a nemůžeš mu říct všechno, co si myslíš.“ Ježíš sám říká apoštolům: „Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést“. Zrovna tak, když čteme Evangelium, musíme počítat s tím, že Evangelium je psáno tak, že jenom ten, kdo se chce dopátrat, se postupně doví. Mockrát jsme si říkali o tom, že Bible je kniha, aspoň z části zapečetěná, zašifrovaná. My musíme při četbě Bible vycházet z toho, co nám je v dané chvíli jasné. My to musíme začít dělat a tím, že to začneme dělat, se ta situace začne objasňovat. A Bible nám postupně začne být jasná. Je naprosto nesprávné vybrat si nějaký text a říct: "Tak, to je moje myšlenka na den". A další den si vzít zase něco jiného a zase z toho mít myšlenku na den. To nikam nevede. Já musím Bibli číst soustavně. Dneska náhodou určitá myšlenka je i v tom 1. čtení i v Evangeliu. "V sítu, kterým se třese, zůstane smetí. Právě tak zůstane vina na člověku, který je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba, která je hrnčířem dobře udělána, ta vydrží. Když je špatně udělána, tak se může třeba rozpadnout. Strom, jak je pěstěn, dává ovoce. Jak člověk myslí, podle toho jedná. Nechval nikoho, dokavaď ho nevyzkoušíš!" Tady v knize Sirachovcově máme celý rozsah myšlenek, jak jsme si říkali u Matouše. A toto je nutné si dosadit, i když budu číst Lukáše, pakliže ho chci číst úplně, vezmu si Lukáše, přečtu si, najdu si u Matouše a najdu tam hned to, co máme v tom 1. čtení. "Vybírej si přátele, každému buď ochoten pomoci. Z chyb každého se uč ty sám. Neříkej, že on je hodný. Nedělej z toho druhého světce, na kom vidíš chyby. Ne, ber ho jaký je. Ale počítej s tím, že to, co dělá on a ty to na něm vidíš, že on může zrovna tak vidět tobě, že i ty sám se jemu můžeš jevit zrovna tak hříšný. Čili, chyby druhého ať jsou výstrahou pro tebe být kritický k sobě i k druhému. Když budu kritický k sobě, nebudu se vyvyšovat, když uvidím chyby na druhém, protože chyby druhého jsou pro mně zrcadlem. A pakliže půjde např. o někoho, kdo musí rozsoudit druhého, což je např. když ke knězi přijde někdo s nějakou prosbou o radu, kněz musí toho člověka posoudit. Ale zrovna tak je to např. mládenec, který se hodlá ženit a který si má vybrat nevěstu. On musí posoudit svoji nevěstu, on si musí uvědomit, co ten budoucí partner je. Nemá smysl vybírat si podle hezkých slov, má si vybrat děvče podle toho, aby bylo kvalitní, ne podle toho jak je našminkovaná, jak umí tancovat, ale podle toho jakou má povahu. Podle toho, jakou já budu mít povahu, podle toho poznám toho druhého. Proto je tolik nešťastných manželství, protože každý jde do toho manželství s velkou láskou, je přesvědčený, že ta láska všechno zachrání a ve skutečnosti, když on nezná problematiku člověka, tak si snadno vybere partnera, který za moc nestojí. Proč si ho vybere? To je zrcadlo toho ´vybral jsem si, kdo se mi líbí´. A že se potom hádáme? Je to znamení, že jsme nedořešili vztahy. Čili posuzování toho druhého je nutná věc. „Já nesmím druhého odsuzovat“, ale když mu mám pomoci, když je to povinností mého úřadu a zrovna tak rodiče, když mají dítěti pomoci, když mu mají ukázat, jak se má zachovat v kritické situaci, tak musí tu situaci znát také. Oni musí znát problematiku dítěte, oni si musí vzpomenout na to, jak se sami chovali. Na jedné straně být shovívaví, zas na druhé straně musí dítěti říct, dát mu takovou radu, aby se vyhnulo chybám, kterých se rodiče dopustili. Čili to 1. čtení nám říká: "V sítu, kterým se třese, zůstane smetí. Ale proč to dávám do síta? Abych od sebe něco oddělil, abych od sebe oddělil to, co mi propadne, je jedna věc a to, co nepropadne, je druhá věc. Čili ten druhý mně naučí zacházet s tím sítem hodnocení člověka. Já musím zatřást při pohledu na druhého tím sítem pohledu a musím zatřást také při pohledu na sebe. A je to práce těžká a právě chyby druhých nás mají mobilizovat, abychom počítali s tím, že člověk dělá chyby a neví o nich. Když já se na chyby jiného budu dívat jako „ano, nemám soudit“, snadno zůstanu v představě, že já jsem dobrý a že dobrý člověk neodsuzuje ty druhé. Ono to vypadá hezky, ale není to řešení. Ne. Sítem se při poznání situace musí pořádně zatřást. Sítem na druhé i sítem na sebe. Když budeme používat síto na sebe, nebudeme odsuzovat toho, kdo dělá chyby. Ale pakliže půjde o mládence, který se bude ženit, nebo o rodiče, kteří vidí, s jakými kamarády se jejich dítě setkává, tak tomu dítěti musí pomoci tím sítem zatřást. My musíme zatřást sami se sebou, i když čteme Bibli a čteme ji nekvalitním způsobem. Samozřejmě je to povrchní, neúplné, ale ta představa toho síta na druhého i na sebe stojí za to. A doporučuji právě to 1. čtení (Sir, 27. kap. a Luk 6, nebo Mt 7).
EVANGELIUM Lk 4,1-13, 1. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl:„Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk“. Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!“ Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.
Potom, co byl Ježíš pokřtěn u Jana Křtitele, šel na poušť. Tam se postil. Proč tam šel? Šel se připravit. Potřebuje Ježíš přípravu? Když žák probírá novou látku ve škole a je to pro příští týden, je výhodnější, když se k té látce vrátí hned, jak se vrátí ze školy. Když se k tomu vrátí těsně před další hodinou, mozek tu novou látku nestačí zpracovat. Musíme si uvědomit, že i učitel se musí na hodinu připravit. Ne se naučit, to by byl špatný učitel. Když se připravuje, rozvažuje, jaké žáky má před sebou a jak to žákům říci. Nejlépe je to vidět u jednotlivého žáka, u individuální výuky. Učitel rozvažuje, zda tohle zná, tohle nezná, tohle málo, k tomu se musíme vracet, atd. Učitel si musí rozebrat, co se bude probírat a jak se to bude probírat. To je příprava učitelů. Podobně se připravoval na svou práci Ježíš. Ne snad, že by nevěděl, co a jak. Ježíš, jako druhá Božská osoba, byl u tvoření světa. Zná svého Otce, jako my známe své rodiče. On si nemusel říkat, jak to s tím P. Bohem je. On si to nemusel rozmýšlet. Nepotřeboval shánět přesvědčení, zdali nebe existuje, nebo ne. Proč se tedy připravoval? Ježíš je Bůh i člověk. Věci, které dovedl chápat Božím pohledem, překládal do lidské řeči. Těžko se hledá příklad. Vezměme si příklad dobrého odborníka na matematiku, který si poprvé sedne k počítači. Ten si musí dobře rozmyslet, jak počítači „říct“, co a jak má počítat. Je velký omyl si myslet: „Oni mi řeknou, jak se zachází s počítačem a já již budu schopen luštit složité matematické a fyzikální problémy“. I když budu umět sebelépe počítat a nebudu umět pořádně zacházet s počítačem, tak ten počítač mi nebude k ničemu a bude mi ležet ladem. Bude to pro mne obyčejné drahé harampádí. Podobně mohu zacházet s mozkem tím, že ho nevyužiji. Ježíš byl nejenom Bůh, ale i člověk a během těch 40 dnů se připravoval jako člověk. On chtěl své myšlenky říci lidem lidskou řečí. Musel to převést do řeči člověka. Pro něho nebe a Bůh byla problematika stále živá. On Boha stále viděl. A tak přemýšlel jako člověk, jak věci lidem říci. Je to podobné tomu, jako když někdo z nás, co dobře vidíme, se setká se slepcem od narození a má mu vysvětlit barvy, atd. Je to problém, jak to slepým od narození říci. Ježíš přemýšlí o tomto problému svým lidským mozkem. Překládá svým lidským mozkem Boží zážitky. S Bohem dovede o této problematice mluvit. To není pro něj problém. Člověk nerozumí Boží řeči, proto Ježíš překládá do své mateřštiny o svých zážitcích Boha Syna, které nám chce sdělit. Výsledkem je Ježíšova nauka. Často se zapomíná na to, že Ježíš ví, co je to nebe, co je to Bůh, protože hovoří o sobě a o Tátovi. Když volí formu podobenství, tak to není orientální zaostalost, ale perfektní pedagogická forma, promyšlená, jak to slepým lidem o Bohu říci. Tuhle práci si dal Ježíš. Ďábel ho chce z toho vytrhnout. Pokouší ho. Ježíš se svým lidským mozkem přepracovává Boží zážitky. Podobně je to, když např. starší bratr, nebo otec odborník na něco, má to vyložit malému chlapečkovi. Když ho nechtějí odbýt, musí mu to říci jeho dětským slovníkem. Oni si musí rozmyslet, jak to dítěti říci. Tuto práci dělal Ježíš lidským mozkem.
Všimněme si nejdříve těch prvních tří vět. To, co říkají ty tři věty, se může klidně týkat celých 40 dní, ale také to časové rozložení může být jiné. Ježíš byl na poušti 40 dní, ke konci měl veliký hlad a až teď se objevuje satan. Ten jde na to velice šikovně. Je to velice zajímavá strategie. Satan: „No jo, hladový. Jestli jsi Boží Syn, tak řekni, ať z těch kamenů jsou chleby.“ Všimněte si, že to je vysoce rafinované pokušení, kde ďábel, jakoby pochyboval, že Ježíš je Boží Syn. „Jestli jsi Boží Syn, tak proč tak hladovíš, proč neřekneš, ať jsou z kamení chleby?“ Toto pokušení mělo smysl, až když tomu Ježíšovi pořádně kručelo v břiše. Dříve by to nemělo smysl. Proto ďábel čeká na tento okamžik a snaží se Ježíše vyprovokovat k tomu, aby řekl: „Tak abys věděl, že já jsem Boží Syn, tady je chleba.“ Jenže ďáblův fígl je v tom, že chce tohoto dosáhnout, aby pak mohl např. říct: „No, to není problém, on si pomáhá, to není žádný půst.“ Pozor, říkám to velice zjednodušeně. Pak ďábel vynáší Ježíše na horu a říká: „Jestli jsi Syn Boží, seskoč dolů, andělé tě přece snesou.“ Opět rafinovaná provokace. Kdyby to Ježíš udělal, tak by ďábel okamžitě podpořil to, co už v lidech doutnalo, takové ty rabínské mesiánské představy, o kterých jsme mnohokrát mluvili. Lidé by se okamžitě na to seběhli, začali shánět zbraně a chtěli by zahájit povstání proti Římanům. Ďábel ví, že by Ježíš do toho boje nešel a židé by byli zmasakrováni. Čili, vidíme velice šikovné tahy. Podle třetího pokušení: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“ vidíme, proč je vlastně ďábel v pekle. On vůbec neřekne: „Prosím tě, já uznávám, že jsem si vlastní vinou dosavadní život zbabral, prosím tě, pomoz mi dostat se do nebe. Co mám dělat?“ Místo toho řekne, tu předešlou větu. Čili, my si ty věci musíme rozkreslit tak, jak byly. Jednak to, co říkají evangelisté a jednak místní zvyky, věci, které známe. Např. mladí lidé už málo znají, jak se rozsévalo ručně. Když např. dítě neví, jak vypadá osel, tak součástí náboženské výuky je, že táta vezme dítě do ZOO a ukáže mu, jak vypadá osel, na kterém jel Ježíš. Podobně je potřeba se zeptat, jak taková činnost rozsévače vypadá. Proč to říkám? Abychom si při čtení Evangelia zvykli dosazovat vlastní zážitky (a samozřejmě výroky evangelistů). Teprve potom k nám Evangelium promluví.
Jednou si musíme uvědomit, že není nad Ježíšovo slovo v Evangeliu, že my jsme pohodlní se Evangeliem prokousat a raději saháme po zbožné knížce. Musíme si uvědomit, že Evangelium je Boží slovo, a jestli je něco pevné, tak je to Evangelium. Ježíšova slova si musíme vážit. Ježíš byl perfektní učitel. Jenom on byl v nebi. Pouze on tu věc zná. Zná také naši řeč. Je perfektní psycholog, učitel, byl u tvoření našeho mozku. A výuku podal formou, kterou autor lidské psychiky považoval za nejvhodnější. Není-li nám to jasné, musíme se lépe naučit zacházet s tím, co čteme. Musíme si přiznat, že neumíme dobře číst Bibli, že jsme si nezvykli prokousat se tím, čemu nerozumíme. Ježíš od nás chce, abychom se zamysleli nad tím, co nám říká. Malá poznámka. Ďábel chce otrávit Ježíšovi činnost. Ježíš mu neodpovídá z pozice síly, ale: „Je psáno…“. Ježíš nám ukazuje, jak se zachovat, když nás ďábel pokouší a vzpomenout si na to ´jak je psáno´ a ne na to, co jsme si vymysleli. Musíme mít víc úcty k Bibli, než dosud máme. Ďábel nakonec pokouší Ježíše slovy Bible. Ďábel vytrhával kousky z Bible a to by mělo být pro nás poučení. Musíme brát Evangelium jako celek a nerozkouskovávat ho. Třeba počítat s tím, že když máme nejasnosti, že nám ďábel nastrčí pokušení ve formě biblického textu. My se musíme naučit, kdy který text použít.
EVANGELIUM Lk 9,28b-36, 2. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
Stojí za to se nad tím zamyslet. Je to nesmírně důležité a celá věc nám vyvstane, když si pročteme Matouše a Marka (Mt 17, Mk 9). Dovíme se, že to vypadalo takto: Ještě krátce před proměněním se můžeme dočíst o Ježíšově předpovědi umučení. A při té příležitosti Ježíš napřed říká: „Za koho považují lidé Syna člověka?“ Apoštolové se rozpovídají o tom, jak lidé bezmyšlenkovitě uvažují o Ježíši, jak jedni říkají, že je to Jan Křtitel, jiní, že to je Eliáš, druzí tohle, tamto, atd. Ježíš na to: „Za koho vy mne považujete? Petr říká: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Ježíš mu na to říká: „Blahoslavený jsi (čili, gratuluji ti Petře), žes na to přišel (za jakési spolupráce s Bohem), protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je na nebesích“. A teď v této chvíli, když oni mají před sebou ten odstrašující příklad lidí, kteří bezmyšlenkovitě a neuváženě tvrdí ledacos o Ježíšovi, kteří pro něj horují, jako zástupy a přitom zanedlouho budou křičet: „Ukřižuj!“ Apoštolové mají před sebou vědomí, že Ježíš je Mesiáš, že je to někdo daleko, daleko víc, než všichni proroci včetně Mojžíše a Abrahama a tím spíš pánů rabínů a když Ježíš začne hovořit o svém utrpení, oni ho poslouchají rabínským způsobem. Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“ a Petr na to: „Kdepak to se ti nestane“. Ježíš mu na to říká: „Jdi za mnou satane!“ Ptáte se možná, proč o tomhle tom mluvím. To je důležité si uvědomit, protože je to snad 8 dní po této události, Ježíš bere sebou na horu 3 nejpokročilejší apoštoly, tam se promění a objeví se Mojžíš a Eliáš. Ježíš je samozřejmě všechny představí a nemůžeme ani vyloučit vyřízení pozdravů (např.: „Petře, pozdravuje tě tvůj dědeček, a když se od Jana Křtitele dověděl, že ty jsi mezi učedníky, měl z toho obrovskou radost. A Jana, Jakuba pozdravuje prababička“). Není to sice jisté, ale pravděpodobné. Rozhodně je jisté, že Mojžíš a Eliáš byli představeni a na druhé straně: „A zde jsou moji nejlepší apoštolové“. Apoštolové jsou z toho ve vytržení, mají obrovskou radost, jsou nadšení. Proč to tak líčím? Mojžíš a Eliáš se zjevili ve slávě a mluvili s Ježíšem o smrti, kterou měl podstoupit. Protože apoštolové nechtějí přijmout to Ježíšovo mluvení o smrti (z rabínské školy znají něco jiného), začíná je to nudit. A uprostřed této, napůl nebeské podívané, apoštolové usínají. Ne proto, že by byli ospalí. U Ježíše to byl pokus, jeden z mnoha, opravit jejich názory. A my si, přátelé, musíme uvědomit to, že když člověka něco nebaví, tak usíná. Třeba, i když je to dopoledne. Apoštolové usínají, protože je to téma - Ježíšova smrt a vzkříšení - nebaví. Samozřejmě, že je ani ve snu nenapadne říct: „Kdepak, to se ti nestane“. Mojžíš a Eliáš mají příliš velkou váhu, ale vzniká v nich konflikt, kde oni se nezdávají těch rabínských řečí ze synagogy a tváří v tvář Mojžíšovi dochází k úplnému útlumu, psychickému přetížení a oni usínají. To je právě to otřesné. Představte si, že bychom uviděli Ježíše a navíc ještě ne v civilu, ale v plné Boží parádě a uprostřed toho, že bychom mu řekli: „Hele, to, co říkáš, je hloupost?“ Tady ovšem nemohlo dojít k tomu vyřčení, tady jsou příliš velké autority – Mojžíš a Eliáš. Přesto ale nemůže dojít ke komunikaci, k rozhovoru mezi Ježíšem na jedné straně (i Mojžíše a Eliáše) a apoštoly na straně druhé. Ti se mohli klidně toho hovoru zúčastnit. Ale téma Ježíšova utrpení je pro ně naprosto nepřípustné a proto usínají. Tady vidíme několik věcí: Zaprvé, problém pochopení Ježíše není zdaleka tak jednoduchý, jak by se zdálo a v nás je mnoho nedořešených věcí z náboženství, které nás podobně blokují, a nevíme o nich. Přece si nebudeme myslet, že jsme lepší než Petr, Jakub a Jan. V dětství jsme se učili náboženství, učili jsme se spínat ručičky, dělat křížek, ale neučili jsme se Ježíši naslouchat. Učili jsme se Ježíši slibovat víru, naději a lásku a s poctivým srdcem zpíváme: „Svatý kříži, tebe ctíme…“. Přitom si ale neuvědomujeme, že Ježíšův kříž (že se Ježíš nechá za nás ukřižovat) nepřichází proto, že by P. Bůh potřeboval splnit kontingent výprasků. Proč Ježíš jde na kříž? Protože nepomohlo ani toto zjevení, ani toto je neprobudilo. Potřebovali probourat bariéru, že jsou špatnými posluchači. A když nepomohl Ježíšův kříž, tak přijde rozbití Jeruzaléma. To je jeden pohled na ten dnešní úryvek. A druhý? Kdo dokáže spát při proměnění na hoře, dokáže spát v nebi a to ještě víc - spát nudou, z konfliktu, přetížení. Víte, ono je snazší namalovat nějaký obrázek, jak Ježíš se vznáší v nějaké parádní póze, ale toto je skutečnost. A jak říkám, nepočítejme s tím, že jsme lepší než Petr, Jakub a Jan. My jsme se ještě nedostali s Ježíšem do styku. My, když čteme Bibli, a je tam něco, co nám nesedí, tak si nalistujeme něco jiného a najdeme si myšlenku, která nás povzbudí. Musíme si uvědomit, že Petr, Jakub a Jan byli nejlepší a přesto museli ledacos dohánět. Petr toto např. zčásti „vyřešil“ tím, že Ježíše zapřel. Tady vidíme, že hřích nám dává signál: „Pozor, člověče!“ Petr si to při pohledu Ježíše (po zakokrhání kohouta) uvědomil a hořce zaplakal. Bohužel, neuvědomil si to z celé šířky, ale alespoň částečně. Víte, to, co jsem řekl, není nějak líbivé, ale přátelé, raději mluvit o úskalí a možnosti se dostat k tomu, že i my jednou Ježíše uvidíme a nebude v nás přitom vznikat šok, než mluvit tak, abychom byli pořád povzbuzováni, kdoví jací jsme dobří a byli v tom utvrzováni. Neříkáme sice: „Ty jsi dobrý, ty jsi dobrý“, ale řekneme: „Slibme si, že Ježíše budeme vždycky poslouchat!“. „Slibujeme“. „Slibme, že Ježíši vždy budeme věrní!“ „Slibujeme“. To je strašně laciné a vůbec nás to neochrání před krizí, která vzniká při setkání s Ježíšem. Pakliže se dá tato krize řešit, krize z konfliktu mezi Ježíšem a člověkem, tak je to očistec. Když ne, je to peklo. Jádro pekla je toto. Představte si, že by Ježíš, když mluvil s Mojžíšem a Eliášem, je budil („dávej pozor, nespi!“). Tak by se sesypali. Oni poslouchali, potom usnuli. Děkuji. Sebekrásnější postel v nebi se mi nelíbí, já tam chci být svěží, a proto teď musím problém té vnitřní schopnosti Boha pochopit. Musím připustit, že takový problém, se týká i mne. Postní doba by nás k tomu měla vyburcovat, abych když budu s Bohem, nemusel usínat z konfliktu a z nudy.
Ježíš bere s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana. Ostatní apoštolové byli zvyklí, že Ježíš bere s sebou tyto učedníky vždycky. Byli nejšikovnější. Ostatní by také rádi šli. Vysvětlení na modelu. Otec má syny 2 r., 5 r., 10r., 15 r., 20 r., a mají auto. Komu patří to auto? Všem, i když vydělal na ně tatínek. Pustí to 2-leté dítě do auta, aby si tam hrálo, mačkalo houkačku a ono by to rádo dělalo? 5-letý, ten už ví, co a jak a může říci tomu mladšímu: „Na to nesahej, jsi ještě moc malý!“ On ví, že auto řídit nedovede a může si říct: „Až budu větší, naučím se to. Nyní by se mohlo něco stát, co by nás všechny mrzelo“. Toho 15-letého také nemůže nechat tatínek jezdit po silnici, protože nemá řidičák. Rozumí-li motoru, tak když motor zlobí, táta mu může říci: „Pojď, já půjdu s tebou a zkusíme spolu (nebo pod dohledem nechá kluka) motor spravit. Tomu nejstaršímu synovi, protože už má řidičák, může klidně svěřit auto. Něco podobného je i v případě Ježíšova účinkování. Když šel uzdravit Jairovu dceru, vzal s sebou opět jen ty tři apoštoly. Lidem dokonce řekl: „Ona neumřela, ona spí“. Ježíš ji chtěl vzkřísit. Věděl dobře, že je mrtvá. Nechtěl, aby to udělalo velký rozruch a oni se mu potom posmívali. Podobně i nyní. Bere ty tři a říká: „Půjdeme se pomodlit“. Ostatní: „No jo, zase ti tři“. Kdyby si řekli: „Ježíši, ty máš zřejmě důvod, proč s sebou bereš jenom Petra, Jakuba a Jana. Je to asi proto, že jsem ještě nedorostl. Co mám dělat, abych mohl jít také s tebou?“ S tím souvisí i to, že když se nám něco nedaří, abychom si dokázali říci: „Co mám dělat, aby se mi dařilo tak, jako tomu druhému“. Naopak, často vidíme závist, žalování na druhého, kterému se to podařilo (i když je to sourozenec). Kdyby si to ostatní apoštolové řekli, Ježíš by jim řekl: „Koukej tohle a tohle musíš dosáhnout, to a to děláš špatně, to a to se musíš ještě naučit“. Když jsme mluvili o tom autu, tak je zřejmé, že když je někdo malý, nemůže se naučit, aby byl velký. Vraťme se k tomu tatínkovi a několika synům. Jeden má řidičský průkaz, jeden nemá, ale vyzná se v motorech, jednoho to zajímá a čtvrtý je tzv. na nic. Když jedou, tak pouze tomu prvnímu může otec nabídnout řízení. Druhý si může říci: „Já si musím také udělat řidičský průkaz, abych si mohl zařídit“. Člověk, který něco umí, ten nezávidí druhému. Ví, že když se něco stane s autem, že táta to zase svěří právě jemu. Má pocit sebejistoty a necítí se odsunut. Velmi často se u nešiky vyskytuje takové: „No, jo, toho k tomu pustí a mne ne. Ten se může hrabat v autu a já ne“. Jiný podobný příklad: Otec má dva syny, oba mají řidičák a nechá jezdit syna, který jezdí dobře a opatrně, ale nenechá toho, který je hazardér. Rovněž nešiku nepustí k motoru, aby ho opravoval. Chlapec mezi kamarády neřekne, že je nešika, ale že je táta přísný, nebo dokonce zlý a že má svoje miláčky („nevím, co jsem mu udělal“). Nešika je však proto, že když udělá chybu, nevezme si z ní poučení. Tahle situace trvá do té doby, dokud si říká: „No jo, to je (jsou) protekční dítě (děti) a na mne se táta dívá z patra“. Takových lidí je hodně, často o tom neví a diví se, že jim práce nejde. Podobně Ježíš nemohl s sebou vzít všechny apoštoly. Když se Ježíš s někým setkal, tak si ho zařadil. Nejvýš byli Petr, Jakub a Jan. Pak byli ostatní apoštolové. I když to měl roztříděné, nemohl všem říkat všechno. Když např. hovořil o tom, že jeho utrpení je předpověděno, Petr na to reagoval známým výrokem: „Kdepak to se ti nestane“. My se musíme naučit jednat tak, aby se P. Bůh mohl na nás spolehnout a dát si pozor na jednání toho nešiky, abychom se nenaučili a nezvykli si se vymlouvat. Často říkáme: „Já se taky dovedu modlit, já také věřím, ale P. Bůh vyslyší jenom ty svaté“ Toto bude jednání lidí na soudu a i za to se chodí do pekla, když se udělá chyba a svaluje se chyba na druhé. Ježíš má pro všechny lidi stejná měřítka, ale závisí to na nich, které bere s sebou pořád, které někdy a které nebere vůbec. Má stejný metr, záleží na nás, kam se zařadíme. Abychom dokonce nekřičeli: „Ukřižuj“.
To, co jsme četli, je dobré si přečíst si u Matouše, Lukáše a Marka (Mt 17, Luk 9, Mk 9) a porovnat. Vypadá to takové slavnostní a dost často se setkáme v náboženské literatuře s názorem, že se Ježíš tady ukázal apoštolům tak, jak přijde ve slávě na konci světa, na poslední soud. Ono to zní líbivě, ale je to naivně nesprávné. Proč? Protože na soudu budeme všichni až po vzkříšení z mrtvých. Tudíž budeme vidět Boha a nebude existovat, aby Bůh musel mluvit z oblaku. K tomu říká sv. Jan: „Budeme vidět Ježíše tak, jak je“. Čili Ježíš se ukázal v lidské podobě, která byla jeho normální. Lidské oči viděly jeho lidské tělo, ale nemohly vidět, abych tak řekl, jeho Druhou Božskou osobu. Mojžíš chtěl kdysi Boha vidět, ale Bůh k němu vždycky mluvil jenom z oblaku. Mojžíš ho chtěl vidět, jak vypadá ve skutečnosti. Jenže Bůh se nechtěl zjevit v lidské podobě, která je jenom jakýmsi hrubým zobrazením a dává Mojžíšovi najevo tím, že říká: „Nemůžeš mně vidět, umřel bys. Uvidíš mně, jako by ses díval zezadu“. Od té doby Mojžíš měl určitý respekt, a když lidé přišli za Mojžíšem s nějakým problémem, nesnášeli Mojžíšův pohled. Epizodka nám naznačuje spíš toto: Kdo ví, jak to od té doby s Mojžíšovýma očima bylo, že musel nosit roušku? Samozřejmě, zabývali bychom se tím podrobněji, ale dnes máme mnoho materiálu na zamýšlení se nad tím, proč Ježíš vzal Petra, Jakuba a Jana na horu. Tam jim neukazuje, jak bude vypadat na soudu, protože o tom pohledu zmrtvýchvstalých platí (jak jsem už řekl), že budou vidět Ježíše, jak je, budou ho vidět jako Boha, jako Druhou Božskou osobu. A i o Ježíši, jakožto o Božím Synu, platí: „Nemůžeš mne vidět, zemřel bys“. Tady vidíme jeho lidské tělo. Tady se Ježíš předvedl apoštolům tak trošku v gala, když použiji kuchyňský výraz, jako když si někdo vezme parádní šaty, ale pořád je to stejný člověk. Ježíš se tady ukazuje trošinku mimořádným způsobem, ale způsobem, který je plně pochopitelný lidskýma očima. Tady je to vylíčeno takto: „Když se modlil, výraz tváře se mu změnil, šaty mu zbělely, žádný bělič by je nedovedl tak vybělit. Tvář mu začala zářit jako slunce“. Prostě, on začal svítit, a abych tak řekl, bylo to divadélko pro lidské oči. Vůbec to nebyla tvář Boha, kterou by lidé nemohli vnímat tak, jako nevidíme všudy přítomného Boha, protože nemáme k tomu druhé oči. I tady platí to, co říká Bůh Mojžíšovi: „Kdybych ti dal druhé oči, tak bys zemřel. Nesnesl bys to“. Nás dneska tlačí nejenom ta dnešní chvíle, ale také, proč je toto „divadélko“ (z hlediska Boha na nízké úrovni); proč je to zaranžováno. To má velice vážný důvod. A o tom chceme hovořit. Nazval jsem tu věc „divadélkem“. Důležité je to, že Mojžíš chtěl vidět Boha, jak je ve skutečnosti. Musel by dostat druhé oči a proto: „Nemůžeš mně vidět, umřel bys“. Proč to zdůrazňuji? Oni neviděli Ježíše jako Boha Syna, protože měli pozemské oči. A Ježíš se jim tady přestává jevit jako jejich známý. Ježíš je tady něco, co je vnímatelné lidskýma očima, apoštolové jsou tím uneseni, ale pozor, něco tady malinko skřípe. Možná, že jste si toho všimli. Petra a jeho druhy přemohl spánek. Přátelé, usíná se, když nás něco nebaví, např. když žáka nebaví látka ve škole. Uvedu vlastní zkušenost. Maminka měla ráda opery. Chtěli jsme jí udělat radost a táta dostal lístky od kolegy, který zpíval ve sboru. Seděli jsme v lóži a najednou táta začal chrápat. Jeho to nebavilo a mne také dvakrát ne. Kdo je milovník oper, neusne, protože ho to baví. Petra a jeho druhy přemohl spánek. Při tomto divadélku neusínají proto, že jsou pořád uneseni. Usínají kvůli jiné věci. Zjevil se Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali o Ježíšově smrti. A toto téma bylo pro apoštoly tabu. Celá tahle epizoda se odehrává po tzv. první předpovědi Ježíšova utrpení. Přesně vzato je to Ježíšův první pokus opravit jejich nesprávné názory na Mesiáše, které vznikly na základě nesprávné četby Mojžíše a proroků. Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mne“. Rabíni vypadali, jako že věří Mojžíšovi, ale obraz Mesiáše podle nich se totálně rozcházel s představou Mojžíše a proroků, protože ve své představě měli vytržené určité oblasti z kontextu, které pak zkreslovaly obraz Mesiáše. Např. rabíni měli velice podrobně vylíčeno, jak Mesiáš začne svoje působení, promluví z chrámové věže, vyzve židy k mobilizaci, porazí Římany a pak bude vládnout celému světu a soudit celý svět. Když si ale vezmeme proroky, ano, najdeme, že Mesiáš bude vládnout a soudit celý svět. Ale najdeme také jinou věc, že napřed bude soud nad židy a teprve až se židé obrátí, lze podle Mojžíše čekat soud nad pohany. Čili, Malachiáš říká, že bude soud nad židy a Mesiáš provede náboženskou reformu. Jiná místa v prorocích říkají, Mesiáš bude soudit všechny národy. Podle Mojžíše lze je jednoznačně seřadit, že napřed bude soud nad židy a podmínkou přijetí soudu nad židy je osvobození Izraele a udělení té svobody (od Římanů). Říká se, že chyba apoštolů byla, že byli dětmi své doby a prostě očekávali, že Mesiáš vyžene Římany a ustanoví zemské království, atd. No, ale vraťme se k tzv. první předpovědi. Ježíš se pokouší rozbít v apoštolech jejich naivní, nepřesné názory na Mesiáše a chce apoštoly přimět k tomu, aby se zamýšleli nad Mojžíšem a proroky. Proto říká: „Ne, ne, nevyžene Římany hned, ale napřed bude soud nad židy, a když se židé obrátí, potom teprve dostanou svobodu“. Když Ježíš vystupuje na nebe (je to Sk 1), máme tam: „Pane, v tomto čase obnovíš království Izraele?“ A Ježíš říká: „Vám není dáno znát čas, který ustanovil Bůh z moci sobě vlastní. A vy jděte a buďte mi svědky po celém Judsku a po celém světě“. Čili, v tom je vidět, že kdyby chyba apoštolů byla v tom, že očekávají pozemské království, tak by jim Ježíš vynadal. Jenže on říká: „To vám neřeknu, kdy to bude, do toho vám nic není. Koukejte dělat to, co dělat máte a pak to přijde“. Samozřejmě, z toho by se dalo vyčíst víc, ale to bychom tady stáli několik hodin. Je dobré si přečíst Mt 16, jak Ježíš se pokouší opravit nesprávné názory apoštolů na Mesiáše, jak Ježíš ukazuje, kde o něm Mojžíš říká, ale pro apoštoly stále „platí“: „Vždyť přece rabíni nás učili…“. Velmi pravděpodobně jim Ježíš řekl: „Tak si najděte toho a toho proroka“. Ježíš jim dokazuje (z Mojžíše a proroků), že proroci předpovídají, že Mesiáš bude zabit. V překladu je to takové umírněné. Petr řekl: „To se ti nestane“. Jenže tam je, Petr káral Ježíše a Ježíš mu na to říká: „Jdi mi z očí, satane!“ To je běžný překlad, ale v originále je: „Jdi za mnou satane (tj. buď mým učedníkem, mne sis vybral za učitele, tak hoď přes palubu všechno, co říkají rabíni)“. V Kralické bibli je: „Jdi za mnou satane“. Podobné tomu je, když matka synů Zebedeových (s jejich souhlasem) řekla: „Pane, ať jeden sedí po tvé pravici“. To je symbolické, Bůh je všudypřítomný. Syn je po pravici Otce je symbolické vyjádření. Vyjadřuje to vztah hostitele, protože takový vladař měl po pravici ne ledajakého dvořana. Hostitel měl po pravici nejváženějšího hosta. Čili, ´kdo chce jít za mnou´ znamená ´kdo chce být mým učedníkem´. Zřejmě pak řekl Petrovi: „Můžeme zatím přijmout takové zjednodušené řešení: ´Kdo chce být mým učedníkem, smiř se s tím, že budu ukřižován, jinak se s tebou nebavím´“. Apoštolové se s tou otázkou nesmířili po celý život. Chceme si tím zdůraznit otřesnou skutečnost, že apoštolové nerozuměli Mojžíšovi a prorokům a že je špatně četli. Člověk by si mohl říct: „Že by Jan, miláček Páně, evangelista, nerozuměl Písmu?“ Prosím, nemusíte věřit, ale on sám napsal (Jan 20): Když Ježíš vstal z mrtvých, nastal zmatek. Byl to den zmatku, hádek a tahanic. Ženy přišly a říkaly, že u hrobu jsou nějací andělé a říkají, že Ježíš vstal z mrtvých. Jiní zas říkají, že ho vzali z hrobu, atd. Ostatní apoštolové se se ženami hádají a ta slova se jim zdála bláznovstvím (viz Lk 24,11). Jenom Petr a Jan se rozběhli se podívat ke hrobu a vidí, že hrob je prázdný, uklizený. A Jan tam říká větu: „Učedník uviděl a uvěřil, neboť dosud nerozuměl Písmu“ (píše o sobě Jan evangelista)“. Petr, Jakub a Jan jsou Ježíšovi prominenti, které bere s sebou na takové vyloženě extravagantnější mimořádné události a mezi těmi třemi má špičkové postavení klouček, nejmladší učedník Jan, kterého Pán miloval. A ten o sobě napsal: „My jsme nerozuměli Bibli“. Víme, že Ježíš tzv. první předpovědi hovoří s nimi o zmrtvýchvstání a dokazuje jim to z Mojžíše a proroků. Takže to byl první pokus (tzv. první předpověď) naučit apoštoly číst Bibli, aby rozuměli textům o Mesiášovi. Ježíš osm dní po této události bere s sebou Petra, Jakuba a Jana, jenom tyto tři, na horu. Ukazuje se, tak říkajíc, v „gala“. Je to divadélko pro lidské oči, protože skutečnou Boží tvář by nemohli vidět. Skutečný pohled na Ježíše, Boha by nemohli snést. Po osmi dnech si na hoře Ježíš setkává s Mojžíšem a Eliášem a hovoří s nimi o své smrti a probírají ty proroky. Co Petr, Jakub a Jan se naučili od pánů rabínů, je ale silnější, než to, co říká sám Mojžíš a Eliáš (nejenom Ježíš). Mojžíš a Eliáš to potvrzují. Je lépe prospat milión oper a milión nejzajímavějších operet, ale nesmíme prospat jediné slovo Ježíšovo. A apoštolové prospali Ježíšovo setkání s Mojžíšem a Eliášem, ne proto, že by to bylo málo atraktivní, ale proto, že tady byla těžká bariéra rabínských předsudků. Ta znemožňovala pochopit Mojžíše, který znova vysvětluje to, co napsal, který i Ježíši vydává svědectví o tom, svědectví Ježíšovu výkladu. Mojžíš a Eliáš, dva supertěžké kalibry, supertěžké autority tady dotvrzují Ježíšovo zdůvodňování: „Čtěte pořádně Bibli a koukejte jí rozumět“. Ale v myslích apoštolů je zakořeněné: „Ne, my rozumíme, pan rabín nám to vysvětlil“. A to je příčina toho usínání. Potom po nějaké době co byli na hoře, dochází k druhé předpovědi. Ježíš se se všemi pokouší diskutovat, nepředpovídá, ale probírá Mojžíše a proroky. Čili pročítá s nimi Bibli. A oni se ho báli tázat. A pak přijde tzv. třetí předpověď pro Petra, Jakuba a Jana. Je to přesně vzato čtvrtá a pátá. Proč? To si čtenář už najde sám. Potom Ježíš říká (Mt 26): „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bude vydán, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých“. A apoštoly už ani nenapadne se s Ježíšem hádat. Prostě to nechají být. Tady vidíme, že ten pokus, proměnění Pána na hoře, poslední pokus otřást s jejich rabínskými předsudky, nestačil, protože apoštolové dávají přednost tomu, co se jim líbí, co řekl rabín, než aby se zamysleli nad Ježíšovými slovy. A to je tragedie. Teď ovšem dochází k tomu, že když je Ježíš ukřižován, dochází ke ztrátě víry: „My jsme mysleli, že je to Mesiáš a on to je prorok“. Degradovali Mesiáše na proroka. Teď chápete, že takhle důležitou věc nemohu nechat bez povšimnutí. Je to velice důležité. Nezapomeňme: Miláček Páně říká: „Nerozuměl jsem Písmu, nerozuměl jsem Bibli“. Kdo nám zaručí, že jsme na tom lépe než on, že nejsme takoví „ubožáci“ jako Jan – miláček Páně, že nejsme jako Petr, který si pro neschopnost číst Bibli, vysloužil název satane. Člověk si může pomyslet: „Kdepak, já čtu Písmo Svaté rád“. Jenže ono se to často shoduje s přesvědčením: „Ano, já si vždycky vyberu myšlenku na den“, což může znamenat, že si vybere to, co se mu líbí. To je právě to zákeřné. My musíme číst Písmo celé, s plným porozuměním, plným pochopením a musíme o to plné pochopení stát. A proto, drazí přátelé, jsem vám toto říkal. Kéž bychom byli tak málo malověrní jako Jan, miláček Páně! Kéž bychom byli tak málo „satanem“ jako byl Petr! Když čteme Evangelium, tak tam se to pozná, tam se to rozhodne. Ale ne jenom zob sem, zob tam (Mt 17, Luk 9, Mk 9) a zrno jako by tam nebylo. Ježíš tady chce zavést rozhovor: „Podívejte, to zrno musí zemřít, aby vyrostla nová rostlina“. A oni neřeknou: „Proč nám to říkáš?“ Kdyby alespoň tohle řekli, tak by jim to Ježíš vysvětlil: „Já zrovna tak musím zemřít, abyste vy začali přemýšlet o své víře, abyste se probudili ve víře. A zrovna tak vy čekáte, že Mesiáš vyžene Římany a přitom vůbec nedbáte na jeho slova. A proto, že nedbáte na moje slova…“. To by ovšem řekl, kdyby se ho ptali. Ale oni se nezeptali. Toto je úplně marný pokus přivést je k tomu, aby se zamýšleli nad Ježíšovou smrtí. „A proto, že jste si nezvykli pořádně přemýšlet o tom, co jsem k vám mluvil, protože jste si nezvykli pořádně přemýšlet o tom, co je v Mojžíšovi a prorocích, musíte počítat s tím, že bude přicházet utrpení a že to, co Mesiáš podle Mojžíše a proroků mohl přinést, vám nebude moci přinést. Počítejte s tím, že vám budou dělat úklady a mnozí z vás přijdou o svůj život a dále počítejte s tím, že když se neodpoutáte od těch představ, tak vlastně nebudete moci vejít do nebe. Nechtěli jste se smířit s tím, co jsem vám říkal, co říká Mojžíš a proroci o smrti Mesiáše. Nechtěli jste to přijmout, proto sami budete muset trpět a to vaše utrpení vás bude dohánět k přemýšlení o tom, že rabíni vlastně líčili Mesiáše nesprávně. Nerespektovali Mojžíše a proroky. Na vás se to musí vymstít. Když jsem mluvil o své smrti, mohl jsem vám pomoci, kdybyste to přijali. Ale vy jste to odmítli“. A víme také, že v prvokřesťanských dobách bylo mnoho mučedníků. A jejich smrt, často taková netypická, byla svědectvím. Mohli ovšem být přitažlivější, mohli křesťanství učinit přitažlivějším, kdyby pořádně kázali a kázání zahajovali zázraky, jak jim to Ježíš nařizoval. Jenže oni se báli dělat zázraky. A když už nedovedli zázračně kázat, nakonec jim zbývalo zázračně umírat. Ti Římané se dívali na zabíjení křesťanů tak, jako my se díváme na fotbalový zápas. Měli na tom lepší podívanou, než na zápas gladiátorů. A křesťané, kdyby se chytli důkladně Ježíšových slov a hlásali pokání, mohli by křísit mrtvé. Jenže oni nemohli dělat zázraky. Zázraky se jim dokonce zvrtly a např. nemohli zvládnout falešnou popularitu. A tak nezbývalo, než aby vydávali svědectví Ježíšovi tak, že byli v aréně, pustili na ně dravou zvěř a křesťané statečně podstupovali smrt. Ta zvěř jim také někdy nic neudělala, ovšem někdy je také rozsápala. Křesťané to statečně snášeli. Otrlí diváci pak viděli, jak jdou statečně na smrt a říkali si: „Ta jejich nauka je zajímavá, že jim dává takovou sílu“. Oni nedovedli podle Ježíše udělat kázání podložené zázraky (křísit mrtvé a uzdravovat). Prostě nedovedli Římany oslovit k pokání: „Tak se zamyslete nad tím vaším náboženstvím, to vaše náboženství je slabé. Všichni ti Jupiterové, Marsové, atd., jsou slabí před naším Bohem“. Tohle jim nedokázali říct. Proto muselo přijít svědectví krve. Někdy jim zvířata neublížila, někdy je roztrhala. Křesťané si zpívali a modlili se a Římané se zamýšleli nad tím, jak je jejich Bůh silný, že jim dokáže dát takovou sílu. Jenže to podobenství, že zrno, které nepadne do země, zůstane samo, a které odumře, přinese úrodu, platí i tomto případě a tou největší propagací křesťanství bylo tedy hrdinné umírání prvokřesťanských mučedníků. Ale jen a jen proto, že museli jít na mučidla, protože nedovedli přesvědčivě kázat. Tak aspoň přesvědčivě umírali. Ovšem to byla nouzová cesta k oslavě Boha a k šíření křesťanství mezi pohany. Protože je nedovedli nějakým úspěšným způsobem oslovit slovy, tak je aspoň oslovili svou smrtí. Říkalo se, krev mučedníků je osivem křesťanů. Ta jejich atypická smrt vyburcovávala mnoho lidí k zamyšlení se nad tím, jakou sílu mají křesťané. Kdyby kázali pokání, opravte si svoje myšlení a dělali zázraky, tak to nemuselo být. Ale oni to snášeli rádi a vzpomněli si na to podobenství o zasetém zrnu, které musí v zemi nejdříve zemřít. Oni se od rabínských představ odpoutávali právě touto cestou, i když trpkou. Jednoho takového mučedníka, když ho přibili na kříž, se ptali: „Cos při tom cítil, že ses tvářil tak spokojeně?“ On odpověděl: „Já žádnou bolest necítím“. A to bylo svědectví. Někteří ovšem trpěli moc, umírali za velkých bolestí, ale ta jejich statečnost byly často zdrojem obdivu: „To jejich náboženství musí být silné. To naše takovou sílu dávat nedokáže“. To je smysl toho podobenství. Ještě je dobré si všimnout, jak umírá jáhen Štěpán. Oni ho kamenují, on se s nimi dohaduje o nesprávnosti víry a najednou on říká: „Vidím Syna člověka stát po pravici, vidím Boha“. Takže žádný strach. Pomyšlení na Boží přítomnost mu dodává sílu. A to je jeden z důvodů, takový „červíček“, zážitek (Štěpánova smrt) u mládence Šavla, který se potom probudí, když Ježíš Šavlovi říká: „Proč mne pronásleduješ?“ A Šavel se ptá: „Kdo jsi, Pane?“ „Jsem Ježíš, pro kterého ty zabíjíš“. A Šavel se obrací. Na svých rukou vidí krev těch, které zabíjel. Přátelé, nebýt těch mučedníků, nevěděli bychom o křesťanství. A jistě to mohlo probíhat levnější cestou. Jediný z učedníků - Jan evangelista, miláček Páně - umírá přirozenou smrtí. Ovšem, ne všichni jsou na úrovni Jana a tak proto je utrpení někdy nutné, aby člověka vyprovokovalo k pořádnému přemýšlení o Mojžíšovi a prorocích. A protože se nezeptali: „Vylož nám to podobenství“, museli nakonec vydávat to svědectví krve. Děkujeme těm prvokřesťanům, že umožnili, aby se k nám křesťanství dostalo. Bůh chce, aby jeho plán byl splněn, a chce, aby to šlo zlehka. A když to jde ztěžka, Bůh to aranžuje tak, aby člověk Božího cíle dosáhl.
EVANGELIUM Lk 13,1-9, 3. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete." Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: 'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "
Pozn. Kázání na toto téma nebylo zaznamenáno, a proto je přiložený text „Problematika postihů“, který byl získán přepisem magnetofonové nahrávky bratra Bílého a který úzce souvisí s výše uvedeným čtením.
Problém utrpení nám křesťanům dělá velké problémy. Lidé v utrpení prosí a zdá se, že Bůh mlčí. Někdo si řekne: „Byl jsem nevyslyšen, a proto Bůh není“. Jiný se to zase bojí říct. Při setkání s oponentem, který argumentuje: „Kdyby byl Bůh, který miluje lidi, tak by se na ten nebo onen případ utrpení nemohl dívat“, jsme zpravidla bezradní. Postihne-li utrpení nás, nebo naše blízké, nebo dokonce tragédie, velmi často rezignujeme a odpověď najdeme v tom, že uděláme proklamaci: „Já to obětuji za…“, nebo „Buď vůle Tvá…“. Přitom nás ani nenapadne, že v tom druhém případě je to půl věty z Otčenáše (druhá půlka je „…jako v nebi, tak i na zemi“, která se k tomu samozřejmě nehodí). U lidí, kteří „obětovali své utrpení ….“ je velké riziko vzniku farizejského myšlení. U lidí, kteří se modlili a nechtěli si přiznat nezdar modlitby, snadno vzniká útlum rozlišování kvality modlitby a dobrých skutků a tím deformace psychických procesů. Jsou také často nevnímané a člověk o nich neví. Do hledání možné příčiny se už nepouštíme a zůstaneme prostě u toho: „Buď vůle Tvá…“. Jenže v mnoha případech příčiny utrpení lze vystopovat, nebo alespoň najít možné důvody, a že to zdaleka není to ´Buď vůle Tvá…´. Toto ale není řešení problémů a otázek zdali je moje církev správná, zdali je moje modlitba správná (člověk zpravidla nechce uznat, že nebyl vyslyšen pro nekvalitnost modlitby), zdali nejsou nějaké důvody nevyslyšení, zdali se musím modlit více, zdali má cenu se modlit, apod. Odpovědí na tento stav je odložení problému nevyslyšení. Kvalita víry se tím nezmění a nevyslyšený člověk tzv. věří dál. Ale na tyto otázky je nutné znát odpověď. Slepá odevzdanost by někdy mohla být nebezpečná. Může utvrzovat věřícího v jeho dosavadní víře a nepobízí k osobnímu růstu. Pakliže se na tu problematiku chceme podívat bez emocí, je dobré se na to zeptat těch nejpovolanějších Ježíše rsp. Boha Otce, zdali by nám k tomu něco řekli. Máme Bibli, o které prohlašujeme, že to je Boží slovo a proto se v první řadě podívejme do Bible, co se v ní píše o tomto problému. Pokusme se nejdříve vybrat a analyzovat jednotlivé texty mající vztah k problematice utrpení. Ze Starého Zákona známe řešení problému nařízením: „Oko za oko, zub za zub” Jenže problematika „Oko za oko, zub za zub” je jasně zapečetěný text. V Novém Zákoně zase máme: „Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou…”, nebo „Když ti někdo bere plášť…”. Tohle se zdá v rozporu s tím, co říká Starý Zákon. Ježíš přece říká: „Nepomine čárka ze Zákona” a tam je řečeno: „Oko za oko, zub za zub”. Pak je to také v rozporu s Ježíšovou praxí. U Kaifáše se Ježíš nenechal slepě fackovat a řekl: „Jestliže jsem řekl něco špatného, tak mne usvědč, tak to dolož a když ne, tak jakým právem mne mlátíš?” Vzpomeňme si, co Ježíš udělal, když ho chtěli kamenovat, nebo v Nazaretu shodit ze skály. Máme tady také text Mt 18 kap., kde Ježíš jasně hovoří: „Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu …, nedá-li si říct, řekni dvěma… nedá-li si říct, řekni církvi…”. Dále v Lk 17 je „…odpusť mu, když řekne ´prosím tě, odpusť mi´“. Tohle se neshoduje s doslovným chápáním „…nastav druhou tvář”. Proto tento text musíme brát jako text, který vyžaduje zvláštní exegezi, interpretaci. Ježíš před zatčením říká Petrovi: „Tak si kup meč”. Apoštolové to berou vážně, kdežto Ježíš ironicky. Abychom tohle všechno pochopili, musíme se nejdříve zamyslet nad tím starozákonním: „Oko za oko, zub za zub”. Jakou to mělo roli? To ´oko za oko, zub za zub´ je velice důležité, protože tam Bůh také říká. „… a tak vyhladíš zlo z Izraele…”. Když je tady ta 18. kap. Matouše a chování Ježíšovo, musíme být ve střehu. Tyto texty o trestech jsou náročné, a kdyby byly jednoduše popsány, snadno by se staly očtělé, všelijak by se vykládaly, lidé by tomu nerozuměli a přecházeli by to mlčky tak, jak se přecházejí texty o slibech typu ´začkoliv budete prosit, dostanete…´. Dopadlo by to tak, jako by ty sliby v Písmu nebyly. V odborných knížkách je zase tendence to devalvovat, než to brát vážně. Co bylo cílem toho ´oko za oko, zub za zub´? Aby dotyčný člověk byl včas potrestaný přiměřeným způsobem (nebudeš nadržovat bohatému, nebudeš nadržovat chudému). Nejde jen o instrukci ´oko za oko, zub za zub´, ale také o to, že každá věc (provinění) musí být doložena svědecky. Musí totiž jít o externí věc, doloženou a pak musí být trest. Všimněme si té proporcionality ´oko za oko, zub za zub´ zejména my, kteří se tak spatra díváme na Starý Zákon a libujeme si, jak Nový Zákon je plný lásky. Vzpomeňme si na případ Alžběty Báchory a její potrestání. V tomto případě to ´oko za oko, zub za zub´ by bylo vysoce humánní, protože chudáci poddaní se nemohli bránit. Ono ´oko za oko, zub za zub´ se nepoužilo a nepoužil se ani novozákonní ekvivalent. Chudák se špatně podíval na vrchnost a už ho lámali kolem a nikdo neřekl ani slova. Chudákovi se řeklo: Šlechta je od Boha a ty musíš poslouchat”. ´Oko za oko, zub za zub´ zabraňovalo zvůli jednoho vůči druhému. Tudíž potrestání musí být včas, provinění musí být prokázané a trest musí být přiměřený. To je Starý Zákon („A tak vyhubíš zlo z Izraele”). Tady vyvstává otázka, proč Bůh nezasáhne a proč Bůh chce, aby zasáhl člověk? Zjednodušená odpověď je, že Boží kalibry jsou velké, kdežto kalibry člověka jsou malé. Bůh chce, aby se člověk co nejvíce podílel na svém rozvoji a také na rozvoji svého společenství a aby měl za to odpovědnost. U těch trestů, něco jiného je, když jde o zásah (trest), a přitom je řečeno, za co to je a něco jiného je, když člověk dostane výprask a neví proč. Jedna z podmínek Starého Zákona byla, aby to bylo doložené, aby bylo jasné, že to je za tohle a tohle. Člověk se musí umět ozvat a správně zasáhnout. Proč přímo nezasáhne Bůh? Je to proto, že člověk má možnost říci tomu druhému: „Já tě žaluji za tohle a tohle“. Kdyby měl Bůh trestat adresně, tak by člověk musel mít s Bohem kontakt. Jenže lidé většinou kontakt s Bohem nemají. Mají ho ale mezi sebou. Spousta lidí nevyhovuje podmínkám kontaktu s Bohem. Bůh tedy nemůže říct: „Za maličkost, postihuji tě maličkostí“. Takže ´oko za oko, zub za zub´ zabraňovalo useknutí ruky za ukradený chléb, nebo malý trest za velké provinění. Kdyby měl Bůh postihovat člověka modřinou za modřinu, tak by se mu musel zjevovat. Ano, Bůh se zjevuje za určitých podmínek. Např. Davidovi řekl: „Udělal jsi chybu, tak si vyber: 3 roky hlad, nebo válka, nebo mor …”. Když se Bůh zjevuje Davidovi, tak mu může říct: „Trestám tě za tohle a tohle”. Ten trest může být adresný. Tam, kde se Bůh nezjevuje, ten trest by byl neadresný a u těch drobných věcí by se míjel účinkem. Aby to mělo účinek, tak tady musí být vazba mezi trestem a přestupkem. Takže Bůh nemůže trestat drobné přestupky, kterých si lidé nevšímají (oni se konec konců nakonec také „vymstí”, protože je člověk psychicky slepý), protože člověk by nevěděl, za co je trestán. Když člověk má nekvalitní svědomí, uvědomuje si pouze příčiny velkých přestupků a ty potom může Bůh trestat přímo.
My máme kritérium: „Byl to hřích, nebyl to hřích”. Jenže Bůh ve Starém Zákoně postihuje přestoupení i nevědomé. Při takovém přestoupení člověk musel přinést oběť. Bůh tedy nemůže zasáhnout u těch přestoupení, kterých si trvale člověk není vědom. Proto je tady to, že druhý mu řekne: „Ty tady děláš chybu v tomhle a tomhle”. Starý Zákon neřešil přímo problém ´odpusť´. On vyzýval: „Vyříkej si to dříve, než dojde ke konfliktu”. Protože tam byla vnější kritéria, byl tam postih, nebylo tam to ´odpusť´. Ten postih tam byl a byl přiměřený. Když se někdo opije a pozvrací mi chodbu, tak já se mohu ozvat. Ale Bůh ho nemůže efektivně potrestat, protože, když opilý člověk upadne a namlátí si, tak každý řekne: „Vždyť to patří k opilosti”. A Bůh nemůže použít velký kalibr za malý přestupek. Také není vždy rentabilní použít velký kalibr za mnoho malých přestupků. Tady Bůh nemůže cíleně zasáhnout, kdežto člověk může. Z tohoto důvodu, člověk může postihovat malé věci (stále mluvíme o Starém Zákonu). Protože jde zpravidla o člověka, který by doopravdy stál o kontakt s Bohem, Bůh se mu nemůže zjevit, protože by mu velmi zvýšil zodpovědnost. V Bibli to žid měl, jenže on Bibli neznal. Když uvážíme ´oko za oko, zub za zub´, vidíme, že defekt se dá u člověka podchytit už v mládí a je potrestatelný už při první rvačce. Starý Zákon se nezabývá důsledně otázkou mezilidských vztahů (i když o tom hovoří), ale sleduje problém zvnějšku. Když jde o velké věci, Bůh může zasáhnout a když zasáhne, tak je to tak, aby bylo vidět, že je to od Boha (např. v případě živelné katastrofy). A navíc se ještě objevil prorok, který to předem ohlásil. Takže, aby Bůh zasáhl adresně, bylo třeba, aby šlo o velký přestupek, malér, aby si jej lidé uvědomili.
Ještě může nastat situace, že lidé se nedají varovat, jsou velmi psychicky slepí, pak dochází k degradaci a Bůh je nechává být. Ale aby se neřeklo, že Bůh situaci (stav) lidem schválil, aby si nenamlouvali, že jsou v pořádku, tak tresty mají impulsivní charakter. A tam není korelace mezi jednotlivým přestupkem a zásahem. Např. člověk udělá spoustu přestupků, které si ani neuvědomuje a pak přijde větší postih. Tohle je také nejčastější případ v dnešní době. Kdyby Bůh trestal drobné přestupky drobnými tresty, lidé by se naadaptovali a nevšímali by si toho. Podobně nám např. vůbec nevadí, že neumíme uzdravovat nemocné. Místo toho slyšíme často radu nemocným: „Obětujte své utrpení Bohu za církev, církev potřebuje vaše oběti". Takový člověk je potom neustimovatelný. Pak Bůh může člověka postihovat, jak chce a on si bude pořád říkat: „Já jsem dobrý“. Takže Bůh musí počkat, až se provinění naakumuluje a pak zasáhne. Člověk tady nevidí přímou korelaci a Bůh toto nechává na veliké rány, aby se člověk nad tím buď zamyslel, nebo se začal rouhat a tak se dopustil zjevné chyby. Např. někdo krade noviny cenově za pár korun, tak místo toho, aby ho pokaždé chytli a on musel těch pár korun zaplatit, daleko výhodnější je nechat ho krást po určitou dobu až ho pak chytnou a musí to zaplatit i s úroky. To znamená, že trest byl soustředěn do impulsu.
Další věc je, že člověk, když se má dobře, může degenerovat. Co je např. případ 10 malomocných. Ježíš uzdravil všech 10, pošle je ukázat se kněžím, ale pouze jeden se vrací a to ještě Samaritán, aby Ježíšovi poděkoval. Je třeba domyslet, že tady nejde pouze o poděkování, ale že těch dalších 9, potom co byli uzdraveni (tedy 90%), už vůbec nešlo na Ježíšovo kázání. Ježíš nám tímto ukázal fakt, jak se zpravidla lidé po uzdravení zachovají. Bůh nyní nechává mnohé lidi trpět, protože ví, že kdyby přestali trpět, tak by jejich degenerace pokračovala a mohla by sklouznout k závažné deformaci myšlení. Je to takové stimulující utrpení, kde lidé platí daň za to, že špatně přemýšlejí. Tady je souvislost s tím, že člověk nestojí o správné poznání Boha a proto je vydán (hříchům, ale i utrpení, viz Ř 1,28-32). Těm impulsivním trestům já říkám, že je to jako střelba do demonstrantů. Tím není řečeno, že nevinný je postižen. Někdy se to tak jeví. U postiženého se ozve impuls za naakumulované přestupky.
V mnoha případech lze říct: „Ty nestojíš o správné poznání Boha, a proto trpíš. Bůh tě nemůže vyslyšet”. Může to mít různé formy. To nemusí být jenom to, že člověk kašle na Boha, ale také např. to, že se zajímá o cizí náboženství. Nebo že se zajímá o správné náboženství, ale nebere to podle Janova evangelia (viz Ježíš: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“).
Když se zamyslíme nad tím, co se dělo ve středověku, nebo docela nedávno, můžeme říci: „Kéž by se pořádně dodržoval alespoň Starý Zákon“. Nový Zákon neruší Starý Zákon (nepomine čárka ze Zákona), ale jde dál. Postihuje příčiny vzniku přestupků. Starý Zákon postihoval externí projevy přestupků. Nový Zákon postihuje už interní projevy. Např. když ti někdo řekne: „Ty jsi vůl“. Dle Starého Zákona bys mu měl na oplátku také říct: „Ty jsi vůl“. Bylo by to ale neúčinné. Ale potrestání má být účinné. Řešení interních projevů nám dává Ježíš v Mt 18,15-17: „Zhřeší li tvůj bratr….“ Nepomůže-li domluva, pak nastupují svědci, a když ani to nepomůže, pak zasáhne církev. Tímto způsobem se přestupek zesiluje a vizualizuje. Např. to, že má někdo na mne vztek není viditelné a zatím nepostižitelné. Je třeba, aby se ten člověk projevil. Nejdříve je to napomenutí a nakonec může to být: „Budiž jako pohan a publikán (nebo celník)“. To, že si obviněný člověk za žádných okolností nedá říct, jeho vzdor narůstá a narůstá i míra trestu. Je to trest psychologického rázu. Když to uvážíme do důsledků, tak je to pořádný trest. A ten trest odpovídá přikázání Starého Zákona: „Ty nehodláš spolupracovat s námi, my nebudeme spolupracovat s tebou“ („oko za oko, zub za zub“). A také to odpovídá třem kriteriím Starého Zákona. A to se člověk může litovat, kolik chce, nepomůže mu to. Zde je vhodné připomenout, že je to zároveň velice dobrý model pekla. Proč jsou zavrženci v pekle? Nechtějí uznat svoje chyby a svádějí to na jiné, dokonce na Boha. Vzpomeňme si na problematiku hříchu proti Duchu Svatému a jsme u toho. Ďábel nehodlá uznat svou chybu. Jeho snahou je dokázat, že Bůh je nespravedlivý. On neřekne: „Odpusť“, ale právě naopak: „Toto všechno ti dám, když se mi pokloníš“. Na druhé straně, když si člověk dá říct, je zde možnost odpuštění (Ježíš říká Petrovi, že má odpouštět 77 krát a ne pouze 7 krát). Když to dáme dohromady, můžeme říct, že v Novém Zákoně také platí nutnost potrestání provinění. Potrestání se vztahuje také na každého provinilého bez rozdílu a také je přiměřené, i když nakonec, když se situace s bratrem vyhrotí, může být potrestání dosti tvrdé. V Novém Zákoně Ježíš poukazuje na nutnost zabývat se příčinami provinění a tedy předcházení provinění. V Novém Zákoně potrestání nabývá nové formy. Evangelium jde v této problematice hlouběji než Starý Zákon a poukazuje už na vnitřní provinění, např. hněv. Aby se provinění mohlo postihnout, musí se externě projevit. Pomyšlení, že někdo je, blbec je neprokazatelné. Jenže povinnost postihovat zůstává i při těch neprokazatelných věcí. Proto musí dojít k procesu vizualizace, zesílení a detekce. Ale pozor, smíření nestačí. S tím Mt 18 souvisí také problematika ´vidíme´. Když bratr neuzná chybu a říká ´vidím´, tak to už je postižitelné. Předtím to přímo postižitelné nebylo. K Mt 18 patří jako doplněk toho ´odpusť´ z Lk 17 také pochvala, výzva, pohrůžka, volba a nejen klasifikace obviněného jako trest, ale také uznání, že ten, kdo byl obviněn, měl pravdu.
A jak postupuje Bůh sám? Protože nemáme přímý kontakt s Bohem, může to probíhat následovně. Člověk v důsledku nekvalitního křesťanství, dělá hříchy. Když člověk na hřích správně nereaguje, Bůh mu nejdříve svoji nespokojenost s jeho křesťanstvím dá najevo malým utrpením. Když to nepomáhá, přijde větší. A když ani pořádný výprask nepomůže a člověk nezačne s psychickou léčbou (Metanoja), tak ho Bůh degraduje. Čili Bůh jedná přesně dle Evangelia. Smůla však je, že my si utrpení často vykládáme jako vyznamenání. Tím pádem nás Bůh žádným postihem nemůže přivést k Metanoja a zbývá jenom degradace a snížení zodpovědnosti. Může dojít dokonce k odvolání, pokud by hrozilo, že nepravá zbožnost povede člověka směrem k peklu, k nepoučitelnosti, odmítnutí Metanoja, ztrátě hřiven, k pýše, k sebevědomí zavrženců. Po hříchu by se měl člověk zastavit a přemýšlet o věci. Pro člověka by to měl být signál, že v této oblasti není Bůh se mnou spokojen a že mi to připomíná. Když nakonec nepomáhají ani tresty většího kalibru, Bůh tak říkajíc rezignuje, nechá člověka dožít svůj život. Člověk se může mít materiálně dobře, ale z hlediska Božího je degradován.
Postih lze tedy rozlišit na postih v plné korelaci, postih se sníženou korelací a na postih se zdánlivě nulovou korelací. Postih s plnou korelací byl např. u židů na poušti, kdy židé měli plný kontakt s Bohem („Vzpomínám na dobu tvého mládí. To jsi byl někdo docela jiný“). U snížené korelace ten postih není hned, jako to bylo např. u Davida, když nechal sečíst vojáky a přišel mor. Souvisí to s tím: „Když se ničema obrátí, bude žít a nebudu ho trestat“. Tam, kde je šance obrácení se, korelace je snížená, ale stále vysoká. No a pak je korelace zdánlivě nulová, jako v případě ´věže v Siloe´. Nezapomeňme, že i v případě odměňování je korelace. Postih s velmi nízkou korelací je zejména v dobách, kdy si toho lidé nevšímají, nebo jako dnes, kdy si to špatně interpretují, dokonce, když v postihu vidí odměnu. V takovém případě jsou postihy tzv. vlnového charakteru. Dlouho se nic nedělo a najednou přišla morová rána, nebo válka. Pak mor ustoupil (válka skončila), lidé se trochu „srovnali“. Často slyšíme: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a že záslužnost je ve snášení utrpení. Pak ale nezbývá, než dostat takový postih, který by takového člověka zlomil. Jenže lidstvo by při takových postizích vyhynulo. Proto ten postih je pak velká dávka, a aby ten postih nebyl zmařen, musí být krátkodobý (protože, jak bylo řečeno, lidstvo by při např. při dlouhodobých morech vyhynulo). Pokud by nevyhynulo, tak by se na ten stav neadaptovalo. Účinnost těchto pohrom je v tom, že to je něco mimořádného, nečekaného. Nutno si uvědomit, že člověk např. za moru se chová jinak a zůstanou mu zachovány vyřešené určité prototypové situace, podle kterých řeší situace další a chová se, nebo vytváří nové návyky (ale jen v té krizové době). Čili, není to pouze postih morem, ale třeba to, že je laskavý vůči sousedovým sirotkům. Ale v jiných věcech, které během moru neřešil, vyřešit nemůže. Tam dobrý psychický program nebude schopen použít. A tak takový člověk pojede dvoukolejně tak, že v trampotách se bude chovat tak, jak se to naučil za moru a v dobré situaci se bude chovat špatně. Jeho životní úroveň bude smíšená, v něčem vysoká a v něčem nízká.
Utrpení, či postih, pokud jsou v určitém rozmezí, mohou člověku pomoci jako stimuly, nebo jako konkurence zábran. Je nutné pamatovat, že postih není v korelaci s hříchem, ale s rozvojem člověka. U Mojžíše bylo možné říct, že kdo bude plnit, bude se mít dobře, a kdo nebude plnit, bude bitý. Proč? Protože na poušti byl původní Mojžíšův Zákon. U zákoníků a rabínů se vyvinul stav slepoty, kdy člověk nedělá hříchy, a přesto trpí. Na poušti, když člověk nedodržoval, tak to byly jasné hříchy a tak mohl přijít postih. Ale když je člověk slepý a nedodržuje, neplní a přitom nedělá hříchy. Zejména když jde o zdánlivě dobré skutky, kdy člověk o tom vůbec neví. On jede po špatné koleji a domnívá se, že jede po správné koleji. Postih je pak na základě objektivního stavu, na základě toho, jak plní ústřední úkol rozvoje osobnosti, rozvoje Věčného života. Jenže člověk hledá korelaci postihu se svými hříchy a pak tu korelaci najít nemůže a člověk se začne domnívat, že utrpení je záslužnost. Místo toho, aby hledal proč je tady postih, tak ho redefinuje na záslužnost.
Principy postihů: „Nestáli o správné poznání Boha …“, „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá“, „Jeruzalém by nebyl rozbit, kdyby poznali, že Ježíš je Mesiáš“. Židé přitom nemuseli mít hřích. Rozhodující ale je, že zde platí: „Neznalost zákona neomlouvá“. Je to jako v přírodě: „Splnil jsi zákon přírody, dobrá. Nesplnil jsi, postih.“ Další věc je ta, že míra postihu se řídí účinností. Proto ten postih u jedinců, např. kteří stejnou měrou nestojí o správné poznání Boha, může být různý, protože Bůh tady kalkuluje s výsledkem. Rozhodující je totiž dosažitelný výsledek. Božím cílem je, aby člověk dosáhl Věčného života na co nejvyšší úrovni, na které bude mít spoluúčast.
Utrpení si člověk zaviňuje sám. Lze také říci, že tím, kterého kazatele si člověk vybral, si vybral i osud, který jej v budoucnosti postihne. A vybral si dle toho, jak myslí a myslí dle toho, jak je ochoten korigovat myšlení, čili dle míry ´vidíme´. Otroci, pokud četli Písmo a četli by ho dostatečně kvalitně, byli by nezávislí a nemuseli by trpět, protože by byli např. varováni, nebo jinak ochráněni. Kdyby ostatně brali pořádně celou Ježíšovou katechezi, potom by mohli brzy a jistě by dosáhli svobody. Oni sami by se dovedli ubránit, protože problém různých osudů není dán lokalitou, ale osobními parametry. Je ostatně nemyslitelné, aby někdo, kdo dělá zázraky, se nemohl z otroctví vykoupit (rozmnožení chlebů, rozmnožení peněz, požádal by někoho, aby ho vykoupil od pána atd.). Ostatně křesťanský majitel otroků by mohl všechny otroky křesťany koupit od jiných pánů a tím by měli svobodu.
Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé...“, dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. Je tady Janovo evangelium, kde stojí: „Kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší…“. Uvědomme si, že když Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..“, tak neříká, že to smíte dělat pouze do určitého věku člověka. My to musíme dotáhnout na plnohodnotné (a ne polovičaté) křesťany, ve kterých bude Ježíš působit. Tohle je cíl. Když to nemáme dořešené a dotažené, pak Bůh má důvod, nechat lidi trpět. S tímto souvisí i to: „Služebník, který zná vůli pána a nečiní dle toho, dostane ran hodně a služebník, který nezná vůli pána a dělá, co zasluhuje bití, dostane ran méně“. Podobně je to v případě služebníka s jednou hřivnou, který ji zakopal. Bůh má a dodržuje přitom stejná pravidla pro všechny, aby se nemohli zavrženci vymlouvat. Kdyby Bůh svoje rozhodnutí (podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé, ale je to fakt. A když mne tlačí nemoc, nestačí pouze říkat: „Prosím Tě, uzdrav mne“. Já musím chtít růst, plně pochopit Ježíše. Teprve tenkrát, když ta touha bude u mne nejsilnější, nemusím trpět („Chci růst a proto mi Pane Bože pomož a ukaž, jsem-li na správné cestě. Udělej mi prosím něco málo, abych měl pro to doklad“).
Je tady ještě jedna věc, nad kterou bychom se měli zamyslet. Máme hodně svatých a je to docela pohodlné pěkně se sžít s tím, že se mohu k nim obracet, aby se za mne přimlouvali, což bychom také mohli nazvat, že chceme, aby nám zprostředkovali protekci u P. Boha. A jenom na to hlavní se zapomíná, že vlastně my všichni se máme stát svatými, že my všichni bychom měli pracovat na sobě. A protože se na to velmi často zapomíná, pak vlastně „nutíme“ Boha, aby nám tu povinnost práce na sobě připomněl a někdy dost drasticky. Job a David umírali klidně (sytí životem), neměli potíže. Neměli už zájem o další poznání Boha. Setkali se s ním a byli spokojeni. Sytý životem je jako jedlík, který se dobře najedl. Má ještě hodně na talíři, ale má plný žaludek. Pokud nehoří, spal by. Proč? Nemá zájmy, jeho zájmy jsou splněny a nerostou. Jsou to nebešťané s omezenými počty hřiven. Setkali se s Bohem a to jim stačí (viz: „Kdo má, bude mu přidáno…“). Člověk sytý životem (v pozemském životě) zemře.
Když mám na věc jiný názor, než Bůh, nebo Ježíš, tak bych měl jít do sporu (poctivého). Petr tehdy místo toho, aby řekl Ježíšovi: „To se ti nestane“ měl říct: „Víš Ježíši, ty říkáš něco jiného, než říkají rabíni v sobotní škole. Obhaj to“. Ježíš by mu na to řekl: „Víš co, najdi si toto a toto místo v Bibli a požádej pana rabína, ať ti to vysvětlí (např. Malachiáše)“. A Petr by přišel za týden s tím, že rabín to vlastně vůbec nezná. Zjistil by, že rabíni říkají, že až Mesiáš přijde, že bude soud nad pohany, ale vůbec si nepřipouštějí, že nejdříve bude soud nad židy. A Ježíš by upozornil Petra na to, že je třeba pořádně číst Bibli.
EVANGELIUM Lk 15,1-3.11-32, 4. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali : "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dal jsi pro něj zabít vykrmené tele!' Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "
Pozor, zdálo by se, že mu úplně rozumíme. Zatím je to pouze první stránka věci, pouze část. Rozumět tomu do hloubky je už těžší. Totiž, problém jakéhokoliv zavržení, jakéhokoliv hříchu, je problémem tohoto syna, který se od Boha odtrhl. To si neuvědomujeme. Ďábel je marnotratný syn, který od Boha odešel a nevrací se. Dokonce i sv. Petr a Jan jsou v určitých oblastech podobni tomu synu, který odchází (viz „této noci pohoršíte se nade mnou“). Těch odvratů od Boha, kdy člověk říká: „Ne, já jdu pryč“, je mnoho a dějí se v nejrůznějších formách. Např. ve formě: „Přečtěte si tamtu knížku (zbožnou), tam je to hezky napsáno“. Proti tomu stojí: „Vezměte si do ruky Evangelium, tam je to v originálu“. A člověk namítne: „Ale v té knížce je to opravdu hezky napsáno“. Vidíme, že v tomto případě jsme také v tom. Když při čtení Evangelia odskočíme od nepříjemného místa pryč, jsme také marnotratným synem.
Máme tady podobenství o marnotratném synu. Je to spíše podobenství o tátovi, který je ochoten toho syna vzít kdykoliv na milost. Je tady vylíčen jednak otec, je tady zobrazen Bůh, který je ochoten kdykoliv odpustit, a je tady vylíčen syn, který jde do sebe. Napřed si myslí, že doma nemá žádný rozhled, atd., že otec je prohání, a že kdyby hospodařil on, tak by hospodařil jinak. A tak si vyžádal svůj podíl. Normálně by otec takového syna většinou neposlechl. Jenže my si musíme uvědomit, že Bůh respektuje naše rozhodnutí a že jsou určité oblasti, kde Bůh naprosto respektuje naše přání. My můžeme Boha vetovat. Slovo ´veto´ pochází ze starého Říma, kde i jeden člen senátu mohl říct ´veto´ a usnesení nemohlo být vyneseno. Čili, člověk, i když Bůh je všemohoucí, má v určité oblasti vrcholnou suverenitu, ne proto, že by Bůh nemohl zasáhnout do psychiky člověka, ale že Bůh toto právo rozhodovat dal člověku. A bohužel, tato problematika je málo známá. My jdeme za Bohem, my ho kolikrát prosíme a Bůh nám jakoby neodpovídá, protože on nám odpovědět nemůže. Např. říkali jsme si to na Ježíšově případě, jak mezi ním a židy docházelo ke srážkám. To nedocházelo v žádných složitých případech, to nebyly teologicky neřešitelné otázky. To byla naprosto jasná kritika, kde Ježíš říká: „Podívejte se, Mojžíš říká tohle, vy říkáte tamto“. Každý hlupák to pochopí, pokud to pochopit chce. Rabíni a zákoníky rozuměli a věděli, co Ježíš říká, ale nechtěli to uznat. A tak začali s Ježíšem polemizovat, polemiky prohrávat a nakonec začali šířit pomluvy. Ježíš zase vyhrál a nakonec to dopadá tak, že Ježíš jim přímo před nosem, čili v předměstí Jeruzaléma vzkřísí Lazara. Lazar je známý, je to bohatý člověk, zná ho celý Jeruzalém. Městská smetánka je na Lazarově pohřbu a všichni vědí, že zemřel. Lazar už v hrobě zapáchal a Ježíš přijde a řekne: „Odvalte kámen!“ Lidé říkají: „Už zapáchá“. Ježíš trvá na svém: „Odvalte kámen!“ Odvalili a Ježíš říká: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vstává. Ježíš říká: „Rozvažte ho! Dejte mu pokoj, ať se jde najíst a vy běžte pěkně domů!“ Samozřejmě, že v Jeruzalémě je z toho poprask. Myslíte, že Kaifáš se přišel přesvědčit, podívat na Lazara? Ne. Velerada se rozhodla, že Lazara i Ježíše zlikvidují. Přátelé, a toto je věc, ve které člověk pronáší právo ´veta´, ve kterém člověk řekne: „Ne, já to neberu“. My nemáme takový problém, jako měla velerada, resp. my ten problém u sebe nevidíme. Ale my například, když čteme určité pasáže v Evangeliu a my bychom se měli těch pasáží v Evangeliu chytit, tak my prostě od nich utečeme. Krásně je to vidět na všelijakých církvích. Mám spolužáka, který je knězem, myslím českobratrské církve a s tím se krásně shodneme, protože to je poctivý člověk. Samozřejmě, je tu několik století rozporu mezi katolíky a evangelíky, ale když mu řeknu: „Hele, vy tuhle to děláte špatně“ a ukážu mu to v Bibli, on řekne: „No, jó!“ Když třeba on mi řekne: „Koukej, znáš tohle to místo Bible?“, tak buď musím, jak se říká, vysypat řešení, anebo musím říct: „Jó, kamaráde, nemáme to zpracováno“. Také se mi stalo, že mně na ulici zastavili takoví kazatelé jedné sekty a teď začali pomalounku rozmlouvat. Já jsem věděl, kam míří, tak jsem pokyvoval, pokyvoval a teď na mně vysypali takový zdánlivě biblický arzenál. Jenže ono to nebylo biblické řešení, nýbrž věci vytrhané z kontextu. Oni operují jenom texty, tady kousek, tam kousek…. Že by to byla celá Bible, to ne. No, a tak do mně mluvili, já poslouchám a teď říkám: „Poslouchejte, já jsem katolický kněz a to, co jste říkali o katolické církvi, to co bylo v dějinách je pravda. Ale jak to vypadá s tou vaší církví?“ A teď jsem jim začal sázet já: „Jakou máte z Bible odpověď na tohle? A na tohle?“ Samozřejmě byli vedle. Proč říkám samozřejmě? Kdyby někdo na světě měl pořádně přečtenou celou Bibli beze zbytku, chápal ji a měl by podle té Bible zavedeny pracovní návyky, tak v tu ránu o tom člověku ví celý svět. A pak jsem jim řekl: „Nezlobte se přátelé, to co bylo v dějinách, to bylo, ale vy si musíte přiznat, že žádná řešení problémů nemáte. Prosím, jestli chcete, přijďte, popovídáme si, ale počítejte s tím, že jeden z nás je za 18 a druhý bez 2 za 20. Ale přijďte, pánové“. A už se klidili. Na druhé straně, ten můj spolužák je férový chlap, s ním je možno diskutovat a uzná, když mu řeknu, jak je to v Bibli. Kdežto tamti: „V Bibli je psáno, v Bibli je psáno, psáno, atd.“. A získávají lidi, povrchní katolíky, kteří neumějí číst Bibli. Problém s Ježíšem byl např. uznat to, co vidím. Zdánlivě jsme odběhli od problematiky dnešního čtení. Ale my jsme tu problematiku zúžili na otázku práva ´veta´. Ten syn říká: „Táto, mne to doma nebaví, já jdu, dej mi podíl!“. Tak táta mu vyplatil podíl z majetku a chlapec šel. Myslel si, jak on to sám dokáže. Nejenom, že neukázal hospodaření, ale přišel na mizinu. Jenže pak dostal rozum a šel za tátou. Takže tam, kde můžeme Boha vetovat, je v podobenství rozhodnutí syna („jdu od tebe, dej mi podíl majetku, já jdu z domu“). Otec ho zpátky nenutí. Ale tak, jako otec neposílá za ním své služebníky, aby ho přinutili vrátit se, tak Bůh respektuje svobodné rozhodnutí člověka. Samozřejmě, oblast toho ´veta´ není tak jednoduchá, nemáme ji přesně definovanou. Tady jde spíš o to, abychom věděli, že tohle to existuje. Čili, v oblasti, kde je člověk pánem a Bůh nezasahuje, je např. to, že když člověku ukážu rozdíl mezi Biblí a jeho názory, zdali řekne: „Jo, máš pravdu“, jako ten spolužák anebo se začne vytáčet („a tohle a tamto a ono“) a v diskusi pokračovat nechce, podobně jako ti dva mládenci. A oni klidně půjdou dál a až najdou dalšího, zas ho budou přesvědčovat, ale za mnou už nepřijdou. Ale to je unfair hra. A my si musíme uvědomit, že podobné procesy probíhají i v nás, když čteme Bibli; co se mi nehodí, přeskočím. Určité myšlenky si nechceme připustit a tak určitá místa v Bibli přeskočíme. A přitom tam je, řekneme, recept na to, jak dosáhnout určité věci a my je vynecháme. Od Boha chceme, aby nám pomohl, ale to, co on nám dávno poradil, co Ježíš v Evangeliu přesně popsal, to se nám zase nehodí. Ale my chceme a prosíme…. Takže výsledek toho je, čemu se v šachu říká pat, remíza. To je stav, kdy se nedá vyhrát. Samozřejmě, ten silnější by mohl pěstí bouchnout do šachovnice a rozházet figurky, ale podle pravidel šachu se ta hra nedá ukončit. Je to pat, remíza. Takže ten, kdo jde do pekla je vlastně v tom patu. Bůh člověku nemůže pomoci, protože respektuje jeho právo. Bůh je silnější, protivník je slabý, fyzicky slabší hráč. Když ten silák hraje s tím slabým šachy, tak nesmí fyzicky přinutit slabšího protivníka, aby táhl figurkou tam nebo jinam. Protivník táhne, kam chce. A tak silák může být v šachu poražen, může se dostat do patu, nebo může vyhrát. Bůh nám přeje a chce, abychom vyhráli. Co ale, když my v oblasti, kde máme právo ´veta´ ho odmítáme. Bůh respektuje naši svobodu a nezasahuje. Ne, že by nemohl zasáhnout do našeho mozku a tam provést vymazání špatných informací a návyků, ale On respektuje naše rozhodnutí. V určitých věcech nám dal právo rozhodovat a tam nehne prstem. Ne proto, že by nemohl, že by nám nechtěl pomoci, ale proto, že vrcholně taktně a jemně respektuje suverenitu člověka (právě v této oblasti ´veta´). Někdy se to člověku zdá divné, když přichází nějaké životní trampoty, atd., ale to je už zase v tom, že člověk chce Bohu vnucovat svoje náboženství, člověk chce, aby Bůh vyslyšel jeho modlitby a Bůh, tak jako respektuje právo ´veta´ člověka, tak si zase nenechá sahat do své kompetence. My si někdy hrajeme na P. Boha, na Ježíše na kříži. Trpíme? Místo toho, abychom řekli: „Bože, prosím tě, nechceš mi tím něco připomenout?“, tak rovnou říkáme: „Já to obětuji“. A co je výsledek? Bůh mi chtěl něco připomenout a On mi to připomenout nemůže. Já ale přitom budu prosit: „Bože, pomoz mi, já nechci hřešit“. Bůh tím hříchem mi chce připomenout, abych se naučil pořádně přemýšlet o tom, co je v Bibli. Konkrétní případ máme v Ř 1: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. My chceme pohnout s hříchy, většinou to bývají hříchy mladých lidí, u kterých se projevuje začínající dospělost. Nechtějí si nechat říct, protože přece oni věří. P. Bůh jim připomíná, že setrvávají v naivní, dětinské víře, kterou nechtějí opustit. A když to nejde jinak, tak jim to Bůh připomíná i hříchem. Slibují se polepšit, slibují nikdy nehřešit a opravdu vyvíjejí obrovské úsilí k odstranění hříchů. No, ale P. Bůh nepomáhá, protože nestáli o správné poznání Boha. Oni říkají: „Já přece vím, já jsem zbožný, já vím, jak je to s P. Bohem, já ministruji, a přesto nemohu s tím hnout“. A když takový člověk ke mně přijde, tak ono se to poměrně brzy pozná. Když mu připomenu tuto pasáž a když mne poslechne, tak v krátké době je z problémů venku. Ale když mi řekne: „Důstojný pane, já věřím“, tak řeknu: „Kamaráde, budete slibovat a hřešit a zpovídat se a slibovat….“ a nebude vám pomoci. Tady jde o oblast jeho vrcholné suverenity - uznat, že moje víra je slabá. Jakmile to člověk nechce uznat, Bůh mu to připomíná. A vypadá to tak, jakoby byl Bůh najednou tvrdý, neústupný atd. Ten táta v podobenství ho nešel přemlouvat: „Synku, rozmysli si to, já ti to nedám, dostaneš nařezáno, zůstaneš doma, přivážu tě“. Vidíme, že Bůh vrcholně respektuje naši svobodu a my si to musíme uvědomit. A právě nezdary v náboženském životě mají kořen v oblasti vrcholné svobody člověka. Když při četbě Bible narazíte na nějaké místo, které se vám nezdá a přelistujete to, tak je to právě ono. I katolík může být falešným hlasatelem. Uvidím fakt: „Koukej, tohle je červené“ a teď se někdo bude hádat, že to červené není. Ale přitom vidí. A to je ten problém. Když Ježíš uzdravoval, velerada říkala, že to jsou povídačky. Ale když jim udělal zázrak, tak řečeno, pod nosem, řekli: „My s tím darebou musíme něco udělat. A s Lazarem taky.“
Dnešní podobenství navazuje na podobenství o zatoulané ovečce. Jedná se o poučení z vlastních chyb. Když se zatoulá ovce, jdu ji hledat. Zrovna tak, když udělám chybu v jednání, začnu měnit jednání, abych se opravil. Toto je podmínka, se kterou se musel vypořádat každý světec, aby si dovedl vzít poučení ze svých chyb. Představa, že se někdo stane světcem, aniž by udělal chybu, je naprosto nesprávná. Musím se naučit zatoulanou ovci hledat. Musím také vědět, že já jsem ta zatoulaná ovce, že jsem se zatoulal, že jsem začal špatně jednat. A musím začít hledat špatný způsob jednání. Tohle téma je velice náročné a nyní ho nemohu rozvádět. Mockrát jsme však o těchto věcech hovořili. Čili, ve skutečném životě každého velkého světce bychom bezpodmínečně našli (což většinou v životopisech nenajdeme) toto: „Když jsem ovečka, která se zatoulá, začnu hledat sám sebe“. Tohle je jistě vrcholné zobecnění. Dnešní text nám chce připomenout: „Člověče, ať uděláš jakoukoliv chybu, Bůh je ochoten ti dát příležitost, Bůh je ochoten ti odpustit.“ Dnešní úryvek, podobenství, je pohled na Boha, ochotného odpouštět a tento druhý pohled nám znázorňuje podobenství o marnotratném synu. Ten marnotratný syn si jde po svém. Bůh nikoho nenutí být dobrým. Mládenec si užívá, dokud je z čeho. Pak, když žije ve špatných poměrech, nají se toho, co je pro vepře. Začíná uvažovat: „Půjdu domů, vrátím se k otci, a i když budu pracovat jako služebník, budu se mít daleko lépe, než se mám jako pasák vepřů“. Ví, že nemá žádný nárok, počítá s tím, že tatínka uprosí a ten že ho přijme do služby. A když se vrátil, celá věc dopadla jinak. Otec má obrovskou radost, vystrojí hostinu, atd. Takže „zatoulaná ovečka“ znamená: Bůh se raduje, když tu ovečku – zatoulaného člověka najde. Podobenství o marnotratném synu nám to líčí zevnitř. Marnotratný syn je sice tou ovečkou, ale ovečkou, která má svou vůli, která se rozhodne jít svou cestou. „Ovečka“ se rozhodne zatoulat a Bůh ji nechává, protože člověku dal svobodu. A když marnotratný syn přijde na to, že udělal chybu, otec ho vítá s radostí. Je dobré si uvědomit oba tyto pohledy. Bůh je ochoten vzít zpátky každého hříšníka. On jde hledat tu ovečku. Ale pozor na to, ten člověk - ovečka, má svobodnou vůli, která se rozhodne jít zatoulat a záleží na tom člověku, jestli se rozhodne vrátit, nebo ne. Takových „synů“, kteří se rozhodnou odejít, je spousta, ale důležité je, že když „syn“ vidí, že udělal špatně, aby si přiznal chybu a řekl si: „Tak a já půjdu zpátky“. Toto je rozhodující věc, kterou musí člověk udělat. Bůh bude mít větší radost nad jedním navráceným hříšníkem než nad 99 spravedlivými. Klíčová a důležitá věc pro každého křesťana je poučení se z vlastních chyb. Když vidím, že jsem udělal chybu, abych si řekl: „Já se vrátím domů“. Jistěže to nestačí. Protože pak si také musím říct: „Jak vypadá správné jednání?“ a tuhle otázku vyřešit. To už je další stupínek. Bůh je ochoten přijmout i toho největšího hříšníka. I ten největší hříšník se může cestou marnotratného syna stát největším světcem. My si světce představujeme jako ty, kteří nedělají hříchy. Světci, to jsou marnotratní synové, kteří si uměli říct: „Ano, tady jsem udělal chybu. Jak vypadá správné jednání?“ Tohle v životopisech nenajdete, protože svatí obyčejně své životopisy nepíší a ti, co je píší o těch svatých, ti zase obyčejně nejsou svatí. To je ta tragédie. To, co toho světce udělalo světcem, tam obyčejně schází. Jde o to, aby se člověk dokázal po každé chybě zarazit a přemýšlet o tom, jak má správně jednat, pak upřesnit svoji představu správného jednání a po další chybě zase, atd. Toto je „dotažený marnotratný syn“. Toto je klíč k tomu, jak se stát světcem. Podle toho, jak tohle budeme umět, podle toho bude vypadat náš život. Ludmila se nestala světicí za 5 minut. Kromě ní byla spousta jiných, kteří se setkali s Cyrilometodějskou misií a přece se nestali světci, protože to nebyli marnotratní synové. Byli to věřící, ale ne světci. Třeba se víc modlili, postili, ale nebyli to marnotratní synové, kteří se po chybě vraceli ke správnému jednání. Když máme před sebou světce, je dobré si uvědomit, že se jimi stali jen a jen touto cestou. Když se někdo modlí roztržitě, nespraví to tím, že si poručí: „Já se budu víc soustřeďovat“. Co když je chyba v té modlitbě, že nevím, co v tom Otčenáši je a že mu nerozumím. Když je pro člověka modlitba na vysoké úrovni, tak se projeví roztržitost. Nebo, na druhé straně, když je pro něj na nízké úrovni, zase se to projeví roztržitostí. „Marnotratný syn“ si to přizná a začne hledat takový typ modlitby, kdy ty roztržitosti začnou mizet. A nejde jenom o typ modlitby. Těch věcí může být spousta. Hlavní je tady ta ochota přiznat si chybu a začít přemýšlet o tom, jak správně jednat. Vždy musím vytyčit cíl, jak má vypadat moje křesťanství a ne si slibovat: „Já nebudu krást, já nebudu…“. Člověk, který krade, vraždí atd., má nesprávnou představu o tom, co je to Bůh, co je to Věčný život, aj. Sv. Pavel v 1Kor píše: „Proto je mezi vámi tolik nemocných, slabých a někteří zamřeli, protože nesoudí náležitě o Tělu Páně.“ Nemají správnou představu o Svátosti Oltářní, o sv. přijímání a přitom k němu chodí. Proto jsou nemocní, slabí a někteří zemřeli. My musíme chápat funkci Svátosti Oltářní, proč jdu k přijímání. A tady jsme u „marnotratného syna“. U skutečného světce to vždy bylo, i když si to častokrát sám neuvědomoval.
Dnešní čtení možno také rozšířit o to podobenství o zatoulané ovečce. Když čteme tato podobenství, je to opravdu milé a příjemné čtení. Ale nesmíme zapomínat na jednu věc. Máme tady zatoulanou ovci, ztracený peníz. Nezapomínejme, že peníz tady symbolizuje někoho, kdo je vzácný, toho, kdo se Božím synem má stát. Ztracená ovce, marnotratný syn, to jsou obrazy lidí, kteří se zatoulali od Boha, a když se k Bohu vracejí, Bůh má z nich radost. Jak to, že je peklo? Protože lidská pýcha je strašnější než pekelné utrpení. Je to silnější faktor. Na to se nesmí zapomínat. Ovšem slovo ´pýcha´ máme velice zdeformované. Podle lidských představ pyšný je ten, kdo si myslí, že má pravdu. Ale ve skutečnosti pyšný je ten, kdo ve sporu se mnou si myslí, že on má pravdu a že se nemůže plést. A tohle to člověku uniká. Všimněte si, že marnotratný syn přichází a říká: „Otče, já jsem šlápnul vedle, teď vidím svoje chyby, odpusť“. To je nesmírně důležité, aby člověk uviděl svoje chyby a aby je uznal. Protože touhu být dobrým, tu má každý. Ale důležitá je ta chvíle, kdy člověk v té touze neuspěje a nechce si přiznat, že je takový, jak si on sám sebe nepředstavoval. Člověk si říká, já to zkusím znova, ale zapomíná – o čem jsme mockrát hovořili – na zpětné vazby, aby si uvědomil to, že nešel správně. To znamená, že něco špatně pochopil, že to, co špatně pochopil, je častokrát dobrý úmysl, dobrá vůle. To, jak on si dobro představuje, tak to ho strhává na nesprávnou cestu. Málokdo si řekne, že P. Bůh neexistuje. Problém farizeů, kteří vlastně rozvířili tuto diskusi, je právě v tom, že se dívají spatra na Ježíše, protože nechává k sobě přicházet hříšníky. Proč se jim to nelíbilo? Protože se jim nelíbilo Ježíšovo kázání, Ježíšovo kázání o jejich nekvalitní zbožnosti. Nelíbilo se jim, když viděli, že jdou za ním hříšníci, zlé ženy, celníci. Říkali: „To je teda hezký kazatel. Vidíte ty lidi, co za ním jdou?!“ To říkají právě lidé, kteří si zakládají na své zbožnosti. Celý dnešní úryvek a nejen úryvek, ale celý ten rozsah, jak to máme v Evangeliu je vyloženě věnováno lidem, kteří se chtějí opravdu vrátit. A tak dnešní úryvek je výzvou pro každého, kdo si uvědomuje svoje chyby. Ale pozor, to není základní absolutorium pro každou špatnost. Když potom farizeové tohle to slyšeli, tak si neřekli, že Ježíš má pravdu, ale zloba farizeů pokračovala dál. Je zapotřebí si uvědomit, že takové ty viditelné hříchy, na které se my častokrát díváme a říkáme si, že ten nebo onen je ale pěkný darebák, nejsou tak závažné, jako hříchy, které jsou skryté v dobrých úmyslech, v dobré vůli, v tzv. dobré vůli. Je dobré si pamatovat, že vnější hříchy jsou také závažné, ale záludnější jsou hříchy, které jsou skryté pod dobrými úmysly, které člověka - farizeje vedou do sporu s Ježíšem. A tady jsme u toho paradoxu: zbožním lidem, nejen židům, se Ježíš nelíbí, zatímco darebáci, opravdoví hříšníci, kteří se rozloučili s Bohem, kteří si řekli, že kašlou na Boha, šli za Ježíšem. Ti, když viděli Ježíše dělat zázraky, tak si říkali, že něco s tím náboženstvím je; P. Bůh opravdu existuje a šli za Ježíšem. Naopak farizeové, i když viděli zázraky, tak si řekli: „Co to je, vždyť to je od zlého ducha“. Ti se nedokázali smířit s Ježíšovým kázáním. Mohli bychom o celé té věci hovořit velice podrobně. Diskuse Ježíše s farizei nebyla otázka dvaceti minut. Ty diskuse byly dlouhé. Je třeba se k příslušným textům vracet, číst ta místa a dávat dohromady vše, co jsem o věci slyšel a potom mi to vyvstane a pochopím to.
Zamysleme se nad úryvkem Evangelia. Za Ježíšem přicházeli lidé – darebáci, lumpové, co do synagogy nechodili. Jak je tohle to možné? Samozřejmě, takoví ti zbožní od malička, říkají o Ježíšovi, že to je přítel hříšníků a celníků a že má pochybnou společnost. To máme zapsáno také (na jiném místě). Tady averze vůči Ježíšovi, která se opírá o to, jaká společnost chodí za Ježíšem, byla mírnější, a proto také Ježíšova odpověď je daleko mírnější. Říká jim to v podobenství o marnotratném synovi. Ten mladší syn měl určitý podíl na majetku, starší, jako prvorozený syn, dostával větší část a mladší syn se chtěl osamostatnit. Chtěl peníze, no, a když naléhal, tak mu otec jeho podíl vyplatil. Mladší syn odchází do světa a peníze utratí. Potom žije v bídě a tak si nakonec říká: „Já půjdu raději dělat tátovi nádeníka, než abych tady dělal nádeníka za mizerný plat a hladověl. To raději půjdu domů“. Syn se vrací domů a otec má z toho radost. Ježíš tady líčí Boží ochotu pomoci každému hříšníkovi, který se vrátí. Ale je tady ještě jedna věc. To jsou ti farizeové, kteří Ježíši vytýkají divnou společnost. Proč? Kdyby byl Ježíš jenom laskavý k hříšníkům, samozřejmě, že by to ve své blahovolnosti snadno kdokoli odkýval. Ale Ježíš upozorňuje, že nekvalitní zbožnost je daleko horší, než jakákoliv chyba. Že nekvalitní zbožnost člověka vzdaluje od Boha. Např. Ježíš hrozí Kafarnaum: „Kdyby se v Sodomě odehrály tyto věci (čili Ježíšova kázání a zázraky), stála by dodnes. A proto na soudu bude Sodomě lépe, než tobě Kafarnaum.“ Čili je to řečeno lidem z Kafarnaum. Je zřejmé, že když to lidé slyšeli, tak sympatie k Ježíšovi nestoupaly. A nyní, když viděli, že hříšníci jdou za Ježíšem, tak pochopitelně začnou říkat: „Vidíte, jaká společnost je okolo něho!“ Jak jsem řekl, zatím se jedná o takový mírnější případ a proto také Ježíšova odpověď je mírnější. Ale byly případy, kdy oponenti byli velice agresivní a kdy se Ježíš také musel jejich agresi velice bránit. Na první pohled se zdá, že problematika není tak jednoduchá, ale nakonec se jako jednoduchá ukáže. Všichni židé v Ježíšově době žili formálně, v nekvalitní zbožností. U některých lidí to vedlo k prohloubení nekvalitní zbožnosti. U jiných zase k její odložení. Takovému celníkovi nemohl právně nikdo nic říct, byl to státní úředník. Všichni věděli, že je to neznaboh, že to je člověk, který o náboženství nedbá, že to je kolaborant, atd. Proto jsou celníci řazeni spolu s nevěstkami jakožto nekvalitní lidé. Takový celník si musel říct: „Mesiáš? Žádný Mesiáš nepřijde.“ Ten se musel vypořádat s neexistencí Mesiáše. On byl přesvědčen, že náboženství jsou povídačky: „Kdo věří, ať věří, ale já se dívám na svět reálně a proto jdu za penězi“. A farizeové? Ti žili „zbožným“ způsobem. A ještě si říkali: „Vida, jak já jsem dobrý! Až přijde Mesiáš, tak určitě řekne: ´Pojď, ty nejsi hříšník, celý život jsi byl zbožný, ty dostaneš odměnu´“. Čili, farizeové a saduceové žili v tomhle tom přesvědčení. To byla poměrně velká většina obyvatelstva. Těch poctivě zbožných bylo velmi málo. Ježíš přichází v době, kdy příchod Mesiáše je předpovězen. Všichni farizeové i saduceové o tom ví a s velkou chutí Mesiáše očekávají. Těm darebákům, celníkům říkají: „Počkejte, brzo přijde Mesiáš a uvidíte, jak to dopadne!“ A celník říká: „Však já nic špatného nedělám“. Oni: „Já vím, že navenek nic špatného neděláš, ale počkej, až přijde Mesiáš, ten s tebou zatočí!“ Celník: „Jó, až přijde? Nikdo nepřijde!“ To bylo uvnitř, celník jim to nemohl říct nahlas, ale myslel si to. A teď se najednou objeví Ježíš, dělá zázraky a říká, že Mesiáš přijde, že přijde Boží království. A tak si celník říká: „Tak, já jsem vlastně vsadil a nesprávného koně“. A má o sebe strach. Ale Ježíš také říká, že každý se může k Bohu vrátit a že nikdo není bez hříchu: „Kdo si o sobě myslí, že je dobrý, tak je lhář a sám sebe klame. Každý se může k Bohu vrátit“. Tohle to kázání je ovšem velice nepříjemné pro pány farizeje a saduceje. Celníci a nevěstky uvažují: „My, že máme možnost?“ Ježíš: „Ano.“ Proto šli za Ježíšem, proto měli chuť ho poslouchat, protože jeho kázání bylo pro ně radostné a přinášelo jim pohodu a štěstí. Totéž kázání a naprosto stejné, zase působilo drasticky a vyvolávalo neklid u posluchačů farizejského a saducejského typu. Tuto situaci si musíme uvědomit. Všichni se jednou setkáme s Bohem. Každý. A tahle doba je velice výrazná. My se musíme připravit na setkání s Bohem. Teď se hovoří o Evangeliu. Vždyť je to setkání s Boží naukou. A musíme se s ní setkávat pořádně, víc než dosud. A záleží na tom, jestli půjdeme za Ježíšem, jako tzv. hodní a dobří, kteří čekají pochvalu: „Ty jsi dobrý“, anebo jako člověk, který uznává své chyby a je si vědom toho, že Bůh je ochoten odpustit každému. A tato podobenství se tudíž týká nejenom Ježíšovy opozice, ale tak i nás.
EVANGELIUM Jan 8,1-11, 5. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "
Je důležité si celou tu událost zasadit do souvislosti a ona se nám potom bude jevit jinak. Takto to může vypadat, jak je Ježíš laskavý, když řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš“. Když si to ale zasadíme do té celkové situace, atmosféry, vidíme, že ta událost je součástí kampaně proti Ježíšovi, kde kazatel Ježíš je čím dál nepohodlnější. Jednak tím, co káže, a pak tím, že v náboženské diskusi je neporazitelný. Začalo to tím, že tesař z Nazareta začal hovořit proti takovému všeobecnému „tónu“: „Brzo přijde Mesiáš a vyžene Římany. Och, jak jsme šťastni, že žijeme v době Mesiášově". Doba Mesiášova příchodu byla přesně předpověděna. A ten čas právě běžel. Židé ovšem nečekají Mesiáše, jakého líčí Mojžíš a proroci. Páni rabíni si vysnili docela jinou postavu. A tak místo Mesiáše, který podle proroků přinese židům Boží království, což v dané situaci byla mimo jiné i politická svoboda a nezávislost na Římanech. Podle Mojžíše a proroků bude napřed soud nad židy a po provedení náboženské reformy židé mohou čekat, že se budou mít dobře, Ježíš vyžene Římany, atd. Jenže páni rabíni v podstatě říkali: „My máme Mesiáše rádi a slibujeme, že mu budeme věrně stát po boku“. A teď do toho přijde nějaký tesař (neříká, že je tím Mesiášem) a říká (a to je pro ně problém): „Když působili proroci, tak naši předkové jim nerozuměli a usilovali jim o život. A kdo nám zaručí, že my se nebudeme chovat vůči Mesiášovi stejně? Než přijde Mesiáš, my se na něj musíme napřed připravit, abychom Mesiáše snesli a ne jako naši otcové nesnášeli proroky. Kde je jistota, že my budeme lepší? Kolik bylo nemocných, malomocných v době proroka Elizea a žádný z nich se nedal uzdravit, jedině pohan Naáman Syrský. A co, když to bude vypadat podobně? Místo těch proklamací bychom se měli připravit na setkání s Mesiášem“. To je právě ono: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte Evangeliu, atd.“ Všichni ti lidoví řečníci a páni rabíni, farizeové, saduceové jsou pohoršeni, protože prý jim bere víru. A tak první fáze boje s Ježíšem je: „My mu musíme ukázat, ať mlčí, vždyť on se v teologii nevyzná“. Oni si myslí, že Ježíš teologické problémy nezvládne a proto napřed začnou jimi. Tam např. patří: „Mistře, které přikázání je větší?“ Čekají, že Ježíš rozvede řeč, oni se s ním pustí do diskuse a oni ho, tak říkajíc, utřou. Ale Ježíš je, lidově řečeno, převeze. „Jak čteš v zákoně?“ „Slyš Izraeli, milovat budeš Boha.....“, atd. „No, tak to dělej!“ „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ Tady si musíme uvědomit, že v Evangeliu jsou popsány dva případy dvou lidí, kteří přichází za Ježíšem s dotazem. V jednom případě Ježíš sám říká: „Milovat budeš Boha …“, atd. A v druhém říká: „Jak je psáno v Zákoně?“ Oba přichází se stejným úmyslem, aby Ježíše nachytali. Jenže v jednom případě Ježíš říká: „No a co je psáno v Zákoně?“ ten člověk odpovídá: „Slyš Izraeli, milovat budeš svého Boha nade všechno …“, atd. Pak mu Ježíš zase říká: „Tak to dělej!“ On se ale začne kroutit: „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ A Ježíš na to říká příhodu (pozor, to není podobenství) se Samaritánem. Provokatér jenom zaskřípe zuby a Ježíš se ho ptá: „No, kdo myslíš, že je jeho bližný? A provokatér s nelibostí přiznává: „Ten, který mu udělal milosrdenství“. A Ježíš mu na to říká: „Tak jednej podobně!“ To znamená, buď jako ten Samaritán. Víme ale, že židé Samaritány nenáviděli. Tomu druhému, který také šel na Ježíše s chytákem, říká sám Ježíš: „Miluj Boha nade všechno, z celého srdce …“, atd. Jenže ten je jiný, je poctivý a odpověděl: „Ty máš vlastně pravdu, vždyť vlastně to je víc než všechny oběti a celovaly“. A Ježíš mu na to říká: „Nejsi daleko od Božího království“. Ještě se k těmto dvěma vrátíme. Ale zatím si musíme vylíčit a dostat se k tomu dnešnímu úseku. Druhá etapa kampaně proti Ježíšovo byla, že opozice rozhlašovala: „Ježíš dělá zázraky proto, že je pekelnická šarže a proto může vymítat posedlé“ ap. Ježíš se proti tomu zase obhájí. Další etapa je, že Ježíš je neznaboh, protože dělá zázraky v sobotu (viz případ člověka s uschlou rukou, vodnatelného ap.). Zase se Ježíš perfektně obhájil jejich vlastními slovy, když jim dokázal, že je to jeho povinnost uzdravit právě v sobotu, jako je povinností hospodáře, vytáhnout dobytče, které spadlo do jámy („Vy sami říkáte, že je povinností vytáhnout to dobytče a postarat se o něj, protože i ono má nárok na sobotu“). Načež svolali poradu a řekli si: „My na toho tesaře musíme jít jinak. Musíme mu dát otázku, z které se nemůže vyfilozofovat. Ať řekne ano nebo ne, budeme ho moci obžalovat, aby mohl být zlikvidován“. Sem patří např. dotaz o daňovém penízu. Když řekne: „Neplaťte“, jsou tam herodiáni, kteří ho vezmou, a bude obžalován, že pobuřuje lid proti králi. „Když řekne: ´Ano, plaťte´, tak budou připraveni provokatéři, kteří začnou křičet: ´Fuj, kolaborant, spolčuje se s Římany´ ". Ježíš z této smyčky uniká slovy: „Podejte mi peníz ...“, atd. Je to známé a teď jsme u dnešního úryvku. V rámci této kampaně přichází opozice za Ježíšem se ženou, která má být kamenována. Oni jdou za Ježíšem a vylíčí ji jako sociální případ: „Víš, Mistře, víme, že dodržuješ zákon, ale my jsme tady na pochybách, nevíme, co s tou ženou. Byla přistižena při nevěře, ale ten její manžel je alkoholik, tluče ji, atd. Ve slabé chvilce utekla“. Čili, vylíčí mu to tak, jakoby si oni nevěděli rady. Ale přitom jsou tam druzí, kteří číhají na to, že když Ježíš řekne: „Kamenujte!“, tak začnou křičet: „Asociál, necita, nelida, surovec“. Když ale řekne: „Nekamenujte!“, tak budou zase křičet: „Fuj, nedodržuje Zákon, je to neznaboh". Čili, ať řekne tak nebo onak, vždy je připravena skupina křiklounů, která ho (v každém případě) obviní. Ježíš tu situaci zase vyřešil. On píše něco na zem, oni doléhají a pak řekne: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“ Píše dál, jejich hříchy a teď se všichni vytrácejí. Už jsme si to víckrát vysvětlovali. Prostě oni vidí, že zase neuspěli. Ježíš se kryje. Ta žena by mohla říct: „On mne neodsoudil“ a zase by ho mohli obžalovat. Proto říká: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona říká: „Nikdo, Pane“. Ježíš na to: „No, co já mohu s tebou dělat? Já jsem u toho nebyl, proto nemám právo tě soudit. Ale, ženo, mezi námi, příště ti to tak snadno neprojde. S tou nevěrou si nezahrávej“. To je to: „Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Ježíš je ochoten odpouštět, ale toto má jiný kontext. Další kolo potom je, když Ježíš chce ukončit tento sled pokusů o jeho znemožnění a tak sám přechází do útoku. Lazar onemocní, Ježíš ho nechá umřít, s veškerou parádou ho pochovají a teď přijde a Lazara vzkřísí. A Lazar, který už v hrobě zapáchal, zase chodí po Jeruzalémě. Velerada už nemůže říkat o tom, že Ježíš uzdravuje, jsou povídačky. Lazar je toho dokladem. Tak se usnesou Lazara i Ježíše zlikvidovat. Ježíš se pak úmyslně (dobrovolně) nechá ukřižovat a to už je poslední pokus, jak přimět židy k přemýšlení nad svými chybami. Ježíš tedy svou smrtí dokazuje, že měl pravdu, když říkal, že předkové proroky pronásledovali, bojovali s nimi ... („Kolik bylo nemocných v době Elizeově a nikdo se nedal uzdravit, jedině Naáman“). Ježíš se nechal ukřižovat na důkaz toho, že židé jsou špatní a tento aspekt nám uniká. My v tom kříži vždycky vidíme jenom tu otázku našich hříchů, atd., a častokrát si hrajeme na Ježíše na kříži. A to je velmi nebezpečné. Ježíš sám charakterizuje smysl utrpení na kříži takto: „Aby svět poznal, že miluji Otce, aby poznal, že já nejsem bludař, že nejsem posedlý, že mám čisté svědomí, a když dělám zázraky, tak je dělám z moci Boží“. To jsme si také vysvětlovali na případě Nikodéma. Proč jsme si to připomněli? Jsou to známé věci. Vraťme se k těm dvěma zákoníkům. Oba chtějí Ježíše pokoušet. Oba kladou stejnou otázku, jenže jeden je ochoten přiznat porážku. On: „Mistře, které přikázání je největší?“ Ježíš: „No, milovat budeš Boha nade všechno, ze vší síly ....“ Ten člověk se zarazí, protože takhle oni tu otázku, která byla často přetřásána, neřešili. On si říká: „Tak vida, my teologové na to nestačíme a ten tesař z Nazareta rovnou to rozetne a naprosto perfektně“. A tak říká: „Mistře, víš, že máš pravdu!?“ Potom mu Ježíš na to odpoví: „Nejsi daleko od Božího království“. Ježíš je ochoten i těm svým oponentům dát příležitost, ale častý problém u nich je, uznat skutečnost. A problémem našim je, že nechceme uznat skutečnost, fakta, resp. židé zatím nechtějí uznat fakta. A proto Ježíš umírá, aby otevřel oči těm, kteří si „sedí na vedení“. Tomu druhému se stejným dotazem Ježíš úmyslně říká: „Jak čteš Zákon?“ A on spustí: „Milovat budeš Boha nade všechno ...“ a Ježíš mu na to říká: „Tak to dělej!“ A on zase: „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ A Ježíš ho teď doslova tou příhodou „uzemní“: „Kdysi šel jakýsi Samaritán ...“, atd. Tehdy toho byl plný Jeruzalém. „Kdo myslíš, že byl tím bližním?“ Oponent se skřípěním zubů přiznává: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství“. Ježíš: „No, tak dělej podobně“. Proč si to říkáme? Probíhá teď novéna ke cti sv. Klementa M. Hofbauera a její námět je: „Víra v moderním světě.“ Problém víry v moderním světě je opravdu ožehavý. Tradičně katolická země, např. Holandsko, ještě donedávna byla zdrojem misionářů do ciziny. Vůbec tam nebyl nedostatek kněží a byl tam velice bohatý náboženský život. A dnes se tam snad, pro nedostatek duchovních, zavírají kostely. Je známá věc, že v zemích kde dosud katolicizmus bujně žil, tak je otřásán problematikou moderní doby. No, a tak se řeší problematika křesťanství v moderní době takovou snahou přizpůsobit se nové době, atd. Přátelé, jsme ale u jedné věci. Nepodceňujme Boha! Když Bůh něco dělá, tak, jako on sám je věčný, nadčasový, tak i jeho práce je nadčasová a stále platná. Co je vlastně příčinou, že se mnozí lidé odvracejí od náboženství? Příčina není v Bibli, ale v tom, jak si lidé křesťanství představují. Už jsem tady o tom hovořil. S chutí si přečtu Euklida. Je to knížka vydaná před 150 lety. Euklides je ještě starší než Ježíš a ono se to dá číst. A odpadá problém: „Jó, to je stará, překonaná knížka". Není. Jistě, on řeší věci, které už dneska známe, ale dá se to s chutí číst a člověk vidí, že to sedí. A neexistuje: „Euklides je překonaný". Jistě, dnes jsme už dál, ale to, co on řekl, stále platí. A když si my vezmeme do ruky Evangelium, tak to platí také. Ale, bohužel, v rádoby moderním katechizmu, kde autoři chtějí víru „modernímu“ člověku podat pro něj přitažlivým způsobem, jsou ubohoučcí a primitivní. Jadrnost Evangelia, ta našemu náboženství schází. Evangelium musíme napřed chápat, ono je schopno oslovit člověka v kterékoliv době. A my si musíme klást otázku, zda je schopno oslovit nás, přesněji řečeno, zda my jsme oslovitelní Evangeliem. A to nám schází, aby nám Boží slovo něco řeklo, aby k nám mohlo promluvit. A pak problém jasné neochoty uznat skutečnost, porážku, která se tak vine tou válkou židů s Ježíšem, se nám najednou bude jevit jako věc, která probíhala ve všech dobách, která probíhala např. okolo Pasteura. Kolik lidí umřelo proto, že Pasteur říkal něco, na co nebyli tehdejší doktoři zvyklí. Kolik lidí zemřelo proto, že Semmelweis říkal něco jiného, než se studovalo a vykládalo jako vrcholná věda. Toto je problém, schopnost rozeznat pravdu, i takovou pravdu, která je mně nepříjemná. Čili když půjdu za Ježíšem a budu ho pokoušet a budu brát do ruky Bibli, když budu hrát poctivou hru, nakonec musím přijít a říct: „Jó, Evangelium má pravdu". Ale ono to chce umět Evangelium číst. Umět hrát s možným Božím slovem poctivou hru. Proč to říkám takto? My neznáme Evangelium a přitom ho prohlašujeme za Boží slovo. Říkáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“ a přitom nevíme, co tam je. Napřed je nutné přečíst a pak dát zapravdu. Přátelé, nemusíme se bát o církev, o Ježíšovo slovo, ale musíme se bát o sebe, abychom neztratili víru. Zvláště mladší a ti, kteří jsou na nás závislí. Když jim nebudeme podávat pořádný materiál, tak mohou víru ztratit. Když se zamyslíme nad tou válkou židů s Ježíšem, uvidíme, že to je nechuť uznat porážku, když tesař z Nazareta má pravdu. Ale takový zákoník – dr. teologie si řekne: „Já jsem zákoník a nějaký tesař mne nebude učit? A to je právě to uznat pravdu.
Dneska se zamyslíme tak trochu nad problematikou, proč je ve světě tolik různých křesťanských církví a každá o sobě říká: „My jsme ti jediní praví“. Těch církví je mnoho (i těch nekřesťanských se to také týká). Ale my se chceme zaměřit právě na problematiku křesťanských církví a na problematiku, jak to vlastně může vznikat. Hodí se to i k našemu čtení (Jan 8). Krásně z toho mohu udělat kázání, jak Ježíš je ochoten odpouštět hříchy. Přivedli k němu hříšnici. Už jsme si říkali, jak to probíhalo. Když ti lidé odešli, Ježíš jí říká: „Nikdo tě neodsoudil? Já tě také neodsoudím, jdi a od nynějška nehřeš!“ Můžeme ale slyšet: „Ano, člověče, počítej s hříchy, ale udělej si předsevzetí: ´Já slibuji, já se polepším a bude z tebe báječný křesťan“. Samozřejmě, že lidé, kteří znají Evangelium a tuhle pasáž, ví, že to, co jsem řekl, je tvrdá ironie. Ironie na všechna dobrá předsevzetí. Ironie na všechny tzv. dobré skutky. Dobré je zamyslet se nad smyslem toho textu. Oč tady vlastně jde? Učitelé zákona a farizeové přišli za Ježíšem a přivedli k němu cizoložnici. Ta žena-cizoložnice má být podle Mojžíšova Zákona ukamenována, ale oni jdou za Ježíšem. Tady je jasně napsáno: „Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat“. Je to Ježíšova opozice, která chce Ježíšovi položit otázku, na kterou nebude umět odpovědět. Když odpoví ano, je zle, když odpoví ne, je taky zle. Oni přijdou a řeknou: „My jsme tu ženu našli…“ a teď to vylíčí jako sociální případ, jako případ rozbitého manželství: „Vždyť ta žena je nešťastná, ten manžel je na ni zlý, on ji vyháněl z domu, posílal ji pryč. A ona ve slabé chvíli našla nocleh u souseda. No a my jsme ji našli a kdoví co se tam dělo!? Tak rozhodni ty!“ Pravděpodobně to bylo vylíčeno takto. Kdyby to bylo vylíčeno jasně, to by nemělo ten účinek. Tady jde o to, že když Ježíš řekne: „No, jestli je to takhle, tak odpusťte!“ a oni čekají, že to řekne. Ale potom by řekli, že Ježíš nedodržuje Zákon. To by nebyli ti, kteří ženu přivedli, ale druzí, s kterými byli předem smluveni. Řekli by: „Neznaboh, nedodržuje Zákon a to není správné. Je proti Zákonu.“ Kdyby Ježíš řekl: „Ukamenujte!“, tak ti lidé, kteří byli připraveni křičet, že je neznaboh, by zase křičeli, jaký je Ježíš nelida, že nemá dobrý postoj vůči lidem, že nechápe problematiku lidských osudů, lidské slabosti. Oni, že za ním přišli se snahou, aby Ježíš rozhodl v takovém nejasném, právně neurčeném případě a on je takový nelida. On se nezamyslí a klidně řekne: „Kamenujte!“ To je jádro celé té věci. Nás netlačí zatím ta žena, jako spíš to, že v nás je častokrát kličkování před Bohem. Když nám Bůh něco řekne, tak to všelijak odsouváme. Pojďme ale k Ježíšovu jednání. Ježíš něco psal na zem. A když to trvalo trochu dlouho, tak oni jsou už netrpěliví a říkají: „Máme kamenovat nebo ne?“ Ale on psal do písku. A možná (zřejmě) psal i jejich hříchy. A potom říká: „Kdo je bez hříchu, ať hodí první! Nevidím tady žalobce, tak ať hodí první ten, kdo je bez hříchu.“ Totiž žalobce měl začít první, aby se případná křivá žaloba projevila na tom člověku, který žaloval. A Ježíš zase začne psát. To, co psal, byly takové připomínky na každého, co kdo nedovoleného dělal. Ti lidé začali jeden po druhém odcházet. Všichni odešli pryč. Že všichni odešli, znamená, že všichni byli v tom písku popsáni. Nám jde o tuhle tu věc: Celá věc začala tím, že oni nesouhlasili s Ježíšovým kázáním a pokoušeli se Ježíše už víckrát v diskusi zesměšnit, ale to se jim nepodařilo. Ježíš vždy ze všeho vyšel neporažen. Jde ještě o jinou věc - kličkování před skutečností. Člověk, když je postaven do situace, ve které by měl říct: „Ano, udělal jsem chybu“, začne kličkovat, což je nejhorší. A tohle vytváří tu situaci. Člověk začne zavírat oči a přestává věci vidět. Když se dopouštíme hříchu, to není jenom to: „Ano, já slibuji, že to už nebudu dělat“, ale znamená to, že když jsem se dopustil hříchu, potřebuji dát dohromady příčinu nebo podmínky, za kterých hřích vzniká. Hřích je znamením něčeho, že v nás to dobré není v pořádku a že my to dobré musíme posílit. Když se žena dopouštěla nevěry, znamená to, že manželství už nebylo dlouho v pořádku. Ne nebyli k sobě, jak měli být. Neshody v manželství nezačínají tím ´ano, já tě mám rád´ a potom začne chodit za jinými. Začíná to tím, že člověk má určité ideály o tom, jak má manželský život vypadat. Má určité představy, jak vypadá správné křesťanství, žije v tom, někdy to odsouvá, atd. Ale člověk, který vstupuje do manželství, má představu, co je tzv. dobré, ovšem, jestli je to dobré nebo dobré v uvozovkách, tak to už je druhá věc. On jde za tím, a když to nevyjde, neřekne: „Můj vztah vůči manželce není v pořádku“. Projeví se to hádkami. Pak na to řekne: „Já už se nebudu hádat“, ale přitom nechce uznat, že manželský vztah není v pořádku. „My si nerozumíme, my si myslíme…“. On si myslí: „Já mám pravdu, ona je špatná“. Ona si zase myslí: „Já jsem dobrá, on je špatný“. Oni si neřeknou“ „Možná, že se pletu já, možná, že se plete druhý“, neprohovoří si to spolu. Každý trvá na svém, že on je v pořádku. Každý z nich vidí chyby na druhém. Ze začátku se snaží odpouštět, odpouštět… A nakonec: „Ne, to se nedá vydržet. Že jsem si takovou špatnou ženskou vzal!?“ A za nějakou dobu se zase snaží odpouštět a zase si uvědomuje, že si měl vybrat jinou, ale neřekne: „Co, jestli já nejsem v pořádku. Já jsem si ji vybral, podle svého vkusu. Pořád říkám, že je vždycky špatný ten druhý“. A v takové situaci buď člověk objeví touhu po uspokojení jinde, nebo někdy za tím uspokojením nejde a on si to prostě vyčítá, atd. Jenže jádro věci spočívá v tom, že je třeba začít od vyřešení sporů mezi nejbližšími. Nečekej, až to naroste a přiroste k srdci. Samozřejmě, že to je problematika týkající se nejenom manželství. Týká se to jakékoliv životní situace. Týká se např. také vztahu mezi národy, atd. A týká se také vztahu člověka vůči Bohu. V Bibli je moc míst, která leckterému člověku nesedí. Ale místo toho, aby o tom pořádně přemýšlel a vyřešil problém, tak si říká: „Já věřím, já věřím…“ a napětí v něm narůstá. A teď se objeví nějaký hlasatel, některý to myslí vyloženě poctivě a některý může být vyloženě nepoctivý a lidé, kteří jsou ve víře rozviklaní, tak ty strhne za sebou. Oni za ním jdou a v té první chvíli euforie nachází něco krásného, ideál, něco, co není pokažené, jako je špatné to, ze kterého jsem vycházel. Např. Mistr Jan Hus to opravdu myslel poctivě. A kdyby s těmi svými názory povstal dneska, tak by z toho byl krásný krok do sblížení církví, do obrody církve. Ale tenkrát se o ekumenismu nemluvilo, protože Církev měla moc. Víte o jedné křesťanské církvi, která vznikla tím, že král se chtěl víckrát oženit? Chtěl mít příjemnou manželku, ale jeho mu zatím neumřela a tak se jí zbavil. A když mu papež nedovolil rozvod, tak si udělal vlastní církev. Ovšem, takhle to není vždycky. Protože mnozí lidé nečtou pořádně Bibli, tak nevědí, čemu věří a doléhá na ně ta situace v té či oné době. Pak se někde objeví obnovovatel církve a „hurá ze ním“. Já teď chci řešit problematiku každého z nás, abychom se dokázali vypořádat s nejasnostmi ve víře, které mnoho lidí v sobě má. Někdo si to uvědomuje a jde za tím, ale těch je žalostně málo. Jiný si to uvědomuje, ale potlačuje to v sobě a sráží svůj intelekt, svoji víru. Rozhodne se jít za něčím „hezkým“, místo toho, aby řešil problém v sobě. Tak začne obviňovat: „Ten je špatný, ten je špatný,… To, co jsme si řekli, může být jeden z důvodů, jak to může vznikat a také jak to může vznikat i u nás. Výsledkem může být snížení úrovně duchovního života.
EVANGELIUM Lk 22,14-23,56, 6. neděle postní - Květná neděle
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše
Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království." A vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte ho a rozdělte mezi sebe; neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království."
To konejte na mou památku.
Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá.
Běda tomu člověku, který zradí Syna člověka.
Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce. Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí." Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich to asi je, kdo to hodlá udělat.
Já jsem mezí vámi jako ten, kdo slouží.
Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat 'dobrodinci'. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuj i královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.
Až se obrátíš, utvrzuj své bratry.
Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry." Petr mu řekl: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!" On mu odpověděl: "Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš."
Musí se na mně splnit, co je psáno.
Dále jim řekl: "Když j sem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?" Odpověděli mu: "Ne, v ničem." Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme, a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je psáno: 'A byl počítán mezi zločince'. Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje." Řekli: "Pane, tady jsou dva meče." On jim odpověděl: "To stačí."
Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji.
Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení." Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá." Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: "Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!"
Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?
Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?" Když ti, kdo byli s Ježíšem, viděli, co se chystá, zeptali se: "Pane, máme zasáhnout mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ježíš však na to řekl: "Přestaňte! Dost!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a starším: "jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji. Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty."
Petr vyšel ven a hořce se rozplakal.
Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Také ten byl s ním!"
On však to zapřel: "Neznám ho, ženo." Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich!" Petr odpověděl: "Člověče, nejsem!" Uplynula asi hodina a někdo jiný zase tvrdil: "Doopravdy, i tento člověk byl s ním, vždyť je to Galilejec!" Petr však řekl: "Člověče, nevím, o čem mluvíš." V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: "Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.
Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil.
Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli.
Dali ho předvést před svůj soud.
Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona, a dali ho předvést před svůj soud. Řekli: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!" Odpověděl jim: "I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha." Všichni mu do toho vpadli: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Odpověděl jim: "Ano, já jsem!" Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!" Celé jejich shromáždění povstalo a vedli ho k Pilátovi.
Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.
Tam na něj začali žalovat: "Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše." Pilát se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Odpověděl mu: "Ano, já jsem!" Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: "Neshledávám na tomto člověku žádné provinění." Ale oni naléhali a říkali: "Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!" Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě.
Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá.
Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a urputně na něho žalovali. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství.
Pilát Ježíše vydal, aby se jím stalo po vůli.
Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu. Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován! "Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval. Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli.
Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou.
Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!"
Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem.
To je židovský král.
Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.
Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly.
Josef položil Ježíšovo tělo do hrobky vytesané ve skále.
Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání.
Je Květná neděle, památka vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy mu lidé provolávali slávu a na cestu stlali šaty a ratolesti a ti samí za pár dní volali: „Ukřižuj!“ Z toho si vezměme poučení, jak se máme zachovat, až se setkáme s Ježíšem. My to nemáme odzkoušeno. Ať je nám ten dnešní den jednak příslibem, že na posledním soudu můžeme jít spolu s Ježíšem jako vítězové. Musíme pochopit tu tragédii židů, tragédii těch lidí, kteří volají: „Hosana, Synu Davidův“ a pak křičí: „Ukřižuj!“ Toto je dobré si uvědomit. A z tohoto hlediska začínáme dnešní obřady. Je dobré si přečíst pašije u všech evangelistů a uvidíme tam například, že v dnešním čtení je: „Dřív, než kohout zakokrhá“, ale v jiném je: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá“. Některé věci jsou v některých líčeních podrobnější, v jiných méně. Celkový obraz si uděláme, když pročteme všechny evangelisty. Ten dnešní evangelista to zjednodušuje a i tak je to dost podrobné. Např. dnešní evangelista vynechává, že kohout poprvé zakokrhal a Petr se otřásl a pak, že podruhé zakokrhal a teprve po tom druhém zakokrhání Petr začne chápat, co udělal. Petr před tím druhým zakokrháním dokonce přísahal, že Ježíše nezná. Jiná taková věc je výslech u Piláta. Podle toho dnešního úryvku výslech u Piláta vypadá jako: „No, co jsi udělal?“ Ježíš mlčí. A Pilát řekne: „Já jsem na něm žádnou vinu nenašel“. Musíme si uvědomit, že se mezi nimi rozvinula diskuse, která vypadala asi takto: „No, tak cos provedl? Proč jsi tady? Jsi židovský král? A Ježíš mu na to říká zajímavou větu: „Proč se mně ptáš? Sám jsi na to přišel, nebo ti to řekli druzí?“ Pilát říká: „Podívej se, nebudeme to natahovat, vidíš, jsi tady, jde ti o život, tak řekni rovnou, jak to bylo?“ Tady šlo o povinnost, Pilát musel obžalovaného také vyslechnout. Stará římská, právní zásada byla: „audiatur et altera pars.“ Čili, měl být vyslechnut nejenom žalobce, ale obžalovaný se měl hájit. Pilát je zaražen, že Ježíš se vůbec nehájí. Pilát chce Ježíše propustit, židé na něj dělají nátlak (je to v jiných pasážích): „Když ho neodsoudíš, nejsi přítel císařův“. A Pilát z této malé poznámečky vidí, že jsou ochotni ho udat jako kolaboranta, jako někoho, kdo připravuje povstání, kdo se spolčuje s místním povstalcem. Pilát si je toho vědom, a proto couvá. Posílá Ježíše k Herodovi. Je to tentýž Herodes, kterého jsme viděli v seriálu „Já Claudius“. Herodes se těší, že uvidí nějaký zázrak, Ježíš ale žádný zázrak neudělá. Herodes Ježíše nechce dát na pospas lidu. Vidí před sebou rozvášněný dav, ale je si vědom, jak zbaběle ustoupil v případě Jana Křtitele. A tak se mu nakonec zdá, že má svázané ruce a tak řekne: „Prosím vás, vždyť to je nějaký pomatenec, propusťte ho! To není žádný zločinec, žádný materiál proti němu nemáte“. Ty bílé šaty dal Herodes Ježíšovi ne na posměch. Když Ježíše přivedli ztlučeného, zmláceného, tak ho nechá upravit. Bílé šaty byly slavnostní roucho. A to je právě to roucho, o které potom vojáci losovali. Herodes ho nechal obléct, myslel si, že uvidí nějaký zázrak. Ježíš zase mlčí. Víte, tohle je celá řada věcí, které bychom mohli nazvat paradoxy a které nám mají ledacos říct. A samozřejmě mnoho věcí nám vyvstane v plném světle, až když porovnáme jednotlivé evangelisty mezi sebou. To je všeobecná zásada. Ale jsou také věci, které musíme rekonstruovat. Např. ta věta: „No, když jsem vás poslal bez peněz, potřebovali jste něco?“ se týká toho, jak vysílal dvojice před sebou. Ale teď vám říkám: „Opatřete si peníze, šaty do zásoby, kupte si meč!“ Samozřejmě, že to říká ironicky. Ale apoštolové to berou vážně. Ježíš tady chce říct: „No, potřebovali jste doposud peníze?“ „Ne“. „Měli jste nedostatek?“ „Ne“. „Jo, teď to bude jiné. Teď si budete muset opatřovat peníze a budete se muset o sebe postarat“. Říká to samozřejmě s ironií. Také jsme tuhle tu pasáž vícekrát probírali. Petr na to říká: „My tady máme dva meče“. Při psaném textu nevyvstane otázka, jak to číst. Herec, když studuje roli, tak si musí rozmyslet, musí se vžít do té postavy, do té situace, jak to vlastně Ježíš řekl. To byla ironie, co Ježíš říkal. Protože, když Ježíše zatýkají, Petr bere meč a chce Ježíše bránit. Ježíš mu říká: „Zastrč ten meč! Kdo s mečem zachází, mečem schází“. Ježíš s tím nesouhlasí, vždyť přece oni mohou dělat zázraky. A oni na to zapomínají. Tak s těmi meči to mohla být ironie nebo výkřik spravedlivého hněvu. Nezapomínejme, že jsou to lidé, kteří umějí dělat zázraky, kterým Ježíš říká: „Řekněte hoře a pohne se“. Všimněte si, že když Ježíše zatýkají, Ježíš dává najevo, že se nechá zatknout dobrovolně. Ptá se: „Koho hledáte?“ Oni: „Ježíše Nazaretského“. On: „Já jsem to“. A teď všichni padají na zem. Ono to s nimi praští. Apoštolové tohle to také mohou dělat. A lidé, kteří dovedou dělat zázraky, ztrácejí hlavu a říkají si: „Budou stačit dva meče nebo ne?“ No, a tady je také to, jak Petr přísahá, že Ježíše nezná. A teprve pak si uvědomí, že stačilo říct: „Ježíši, co mám dělat?“ On by mi řekl: „Nechoď k ohni!“ A tohle je to hlavní, co si chceme odnést. Je otázka, co Ježíše víc mrzelo, nebo víc bolelo. Ty rány anebo neochota apoštolů, učedníků a křesťanů všech dob, kteří si myslí, že jsou dobrými křesťany a neberou Ježíše vážně. Ježíš: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Petr: „Ale kdepak, já jsem ochoten za tebe umřít“. Ježíš: „Ty, Petře? Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš“. Petr: „Ježíši, přísahám, nezapřu!“ To mohl být výkřik člověka, který se cítí ukřivděn. Ale mohl to být dokonce i dobrý skutek, kdy Petr se chtěl zavázat, že nebude hřešit, že nechce selhat v krizové době a tak skládá slavnostní přísahu, že zachová věrnost v každé situaci. Toto je nutné si uvědomit. Problém je, že my si slibujeme, že nikdy nezhřešíme, že se polepšíme a budeme jednat správně. A tam může být stejná chyba. Proč? Protože každý hřích je znamením, že nedokáži komunikovat s Ježíšem, s Bohem. Moje víra je slabá. A to se u jednoho projevuje tím, že krade, u druhého tím, že se opíjí, u třetího tím, že je nevěrný manželce, atd. A každý hřích je projevem, že neberu Boha vážně, že s ním nevedu dialog. A nemusí to být vždy hřích. U sv. Petra to mohl být dokonce záslužný úkon. To bylo podle žánru doby. V rámci své doby, židovských manýrů, to mohl být dokonce projev dobrého úmyslu – dobrý skutek. A přesto má smutné dědictví. My také slibujeme Ježíši věrnost až do hrobu, až za hrob, slibujeme víru, a když přijdou hříchy, neřekneme si: „Moje víra selhala, moje víra není v pořádku“. Toto je hlavní, co bychom si měli odnést z té velikonoční tragédie. Toto je i smysl Kristova kříže. Aby člověk poznal, že to, co považoval dosud za dobré, je nekvalitní. To ovšem chce si v klidu všechny pašije a porovnávat si detaily. A Kristova smrt ať nám tyhle věci připomíná. A pak nám Ježíš svou smrtí otevře cestu do nebe. O Nikodémovi jsme také mluvili, těch aspektů je mnoho a dnes jsme si připomněli jenom některé.
EVANGELIUM Jan 20,1-9, Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Slova svatého evangelia podle Jana.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Je to poměrně malinký úsek z celého toho dění v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Víte, my to prožíváme radostně, ale pro apoštoly to byl den zmatku. Uděláme si napřed takový přehled toho dne, plného zmatku. Ježíš je v pátek narychlo pochován. Nestačilo se to pořádně udělat, Ježíš je jen tak prostě zamotaný do plachet, ale nestihli ho namazat mastmi. Prostě, neudělali mrtvolu, jak se patří. Ženy jdou ke hrobu, jednak Marie Magdalská a ještě jiné ženy a jdou vlastně dokončit to, na co už v pátek večer nebylo času. Vidí anděla (bez křídel), muže v bílém rouše. Anděl říká: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Ženy běží a zvěstují to apoštolům. Marie Magdalská ta zase přijde a ptá se, kde je Ježíš. A anděl jí říká, proč hledáš živého mezi mrtvými. Ona tam vidí Ježíše, myslí, že je to zahradník a říká mu: „Prosím tě, kam jsi dal Ježíše? Dej mi jeho tělo, já ti zaplatím“. Ježíš jí říká: „Ale Marie!“ Tu jí to došlo (změnila myšlení) a už se začíná pořádně dívat na toho člověka a zvolá: „Ježíši!“ Objímá mu nohy…, atd. Ono je tam několik takových nejasných věcí. Když si pročtete jednotlivé evangelisty, tak to musíte dávat dohromady jako nějakou mozaiku. Tady je Marie Magdalská líčena prostě, jako: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“. Je dobré si to přečíst celé a uvidíte, že tam je i ta scéna, jak jsem vám říkal. Říkám to proto, abyste si uvědomili ty zmatky. Ženy přijdou k apoštolům, Marie jim řekne: „Vzali Pána z hrobu“. Pak tam máme tu scénu (zda mohla být znova u hrobu, to je otázka), no vyloženě blázinec. Učedníci se začnou se ženami hádat: „Co děláte paniku? Jednou je mrtev, tak je mrtev“. Jediní Petr a Jan mají střízlivý pohled na věc a jdou se podívat. Ale ostatní se s ženami hádají. Když se Petr a Jan vrátí a říkají: „My jsme také došli k závěru, že Ježíš vstal z mrtvých“. Kleofáš a ještě jeden si řekli: „Já jdu domů, tady jsou všichni pomateni“. Seberou se a jdou pryč. Ostatní se dál hádají: „Dejte pokoj! Ženy, co je to s vámi, vy jste praštěné, fantastové. Jednou je mrtev a hotovo“. - „Ale není mrtev, nehádejte se“. - „Já jdu domů“ a Kleofáš a ten druhý jdou. My si tohle musíme uvědomit, že tohle to se tam odehrávalo. Zmatky větší, než když se někdo stěhuje. Proč to líčím? Je důležité si uvědomit, že tohle nás může čekat, až jednou budeme umírat a že se můžeme dostat také do podobných zmatků. Proč, to se nakonec uvidí. Kleofáš a ten jeden po cestě diskutují, za nimi jde Ježíš, dá se s nimi do řeči a oni při jídle poznávají, že Ježíš je na živu. Okamžitě se vracejí, je už večer, ale apoštolové v Jeruzalémě se pořád hádají. Možná je po boji. A teď přijde Kleofáš a ten druhý a říkají, co viděli a zažili. Vznikají rozpaky. Uprostřed diskuse se objevuje Ježíš a apoštolové vyjma Petra, Jana, Kleofáše a toho druhého, mají z Ježíše strach a zřejmě si říkají: „Tak a přišel nám říct, že také zemřeme“. To je jejich reakce na zmrtvýchvstalého Ježíše. Je dobré si uvědomit si ten zmatek, který naprosto nesouhlasí s tím, jak my si představujeme idylu velikonočního rána. Proč jsem tohle to tak vylíčil? Je to totiž problém, když se člověk setká s nečekanou situací. A Ježíšovo zmrtvýchvstání byla pro apoštoly situace naprosto nečekaná. Jak je to možné? Ježíš přece předpovídá, že vstane z mrtvých, vysvětloval to. Jak to, že vznikly zmatky? Jak to, že propukly hádky, jak to, že Kleofáš a ten druhý se seberou a jdou pryč? Tady jsme u toho, o čem jsme dřív hovořili v kázáních, u problému nečistoty. To není následek hříchu, to je následek nesprávných náboženských vědomostí. Představy a názory o Mesiášovi, co si oni od pánů rabínů a ostatních židů (co promlouvali), nasbírali při sobotních rozmluvách v synagoze, nebyly v souladu s tím, co říkají proroci. To co říkal pan rabín, je něco jiného, než co říkají proroci. Petr věří tomu, co říká pan rabín a pak si nemůže dát dohromady skutečnost. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, tak by věřili Ježíšovi. A jak by dopadlo jejich jednání? Ježíš: „Oni mně zatknou, nebojte se, vám se nic nestane. Ukřižují mně, ale vám se nic nestane.“ - „Ježíši, takže bychom mohli jít s tebou? Podívat se na tebe na kříži?“ - „No jistě“. Když Ježíš visel na kříži, mohli mu říct: „Ježíši vysvětluj nám, (ale byl tam jenom Jan), máme otázky.“ Ježíš by je i z kříže mohl učit. Pro Ježíše by to byla obrovská psychická úleva. To byl jediný dovolený doping, co mu mohli apoštolové poskytnout. Jenže oni jsou pryč. Ježíš je na kříži a je si vědom, že až se jim zjeví, budou v něm vidět smrtku. Představme si, že kdyby brali Ježíše vážně, že třetího dne vstane z mrtvých, tak by si mohli vzít deky a třetího dne jít ke hrobu, sednout si opodál, aby je stráže neviděli a mohli čekat na Ježíše. Když by vstal, přivítali by ho a mohli vidět zmrtvýchvstání. Ale byli o to okradeni. Problém je právě v tom, že my se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale neptáme se, zdali jsou moje náboženské názory v pořádku, zdali je moje myšlení čisté. A výsledek je, že tyto nesprávné názory nám zamotají ty nejkrásnější chvilky a udělají z nich chvíle zmatků. Nesprávné názory, nečistota v novozákonním slova smyslu, způsobí hříchy, způsobí, že v Ježíši vidíme nepřítele. Toto nás čeká. Apoštolové to mají za sebou, ale co my, až budeme stát před Ježíšem?! Ten očistec není Ďábel s rákoskou. Andělé? To je pod jejich důstojnost. Zmatky, anebo ten oheň je v první řadě uvnitř člověka, když se setká s Ježíšem, protože skutečnost je jiná než ta, na kterou byl zvyklý. On byl zvyklý na svoje náboženstvíčko. A teď něco jiného. On je zvyklý na P. Ježíše, který jednu ruku drží takhle, druhou takhle, ap. Proč to říkám? Abych vám dal dost materiálu k přemýšlení, abyste jednou i vy, až budete umírat, byli jako Jan, který dovedl stát pod křížem, jako Petr a Jan, kteří jediní si zachovali chladnou hlavu a řekli si: „My se k tomu hrobu půjdeme podívat“, abychom dovedli, až se setkáme s Ježíšem, ho přijmout jako Ježíše, který vstal z mrtvých. Když řeknu: „Nevidět v Ježíši nepřítele! Leckomu se to nelíbí, ale apoštolové, když v něm vidí smrtku. Drazí přátelé, uznáte, že není žádná zvláštní kariéra, žádné slavnostní přivítání pro Ježíše, který po těch mukách na kříži by měl být oslaven s veškerou parádou. A oni si prostě nedokáží vzít nějakou deku a něco na přivítání a čekat u hrobu až Ježíš vstane z mrtvých. Když my čekáme návštěvu, jedeme naproti i na nádraží. Proč oni nemohli čekat u hrobu? Ani je to nenapadlo. A když se Ježíš zjeví, tak se bojí. Ano, je to netypické. Ale pročtěte si evangelia, všechny čtyři a uvidíte, že ten den, který měl být dnem Ježíšova triumfu, je prožíván jako den zmatků; lidově řečeno blázinec. Znova zdůrazňuji, že to je špatné přivítání vítěze nad smrtí.
„Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Zamysleme se nad tím dnešním evangeliem. Přátelé, ta velikonoční čtení, prostě ta se čtou v takovém tom stylu, abych tak řekl, drastických promluv. Máme pašije, je to obrovsky plno textů, následují velikonoční texty, člověk je zná a přesto je tam mnoho věcí, kterým nerozumí. Mnohokrát jsme si říkali o tom, že to byl prostě den zmatků. Jak je to možné? To je otázka, se kterou např. souvisí také otázka vzdálená zdánlivě na tisíc mil. Proč je tolik různých křesťanských církví? Tady jsme u jedné věci a to, že se špatně naslouchá Božímu slovu. Apoštolové, když je Ježíš upozorňoval na předpovědi v Písmu, mu nerozuměli. Všimněte si té větičky: Petr a Jan jdou ke hrobu a teď se tam diví. Na základě toho nějak divně prázdného hrobu, ono je tam všechno srovnáno, teprve pochopí: „To přece nemohli být židé. Ti by mrtvého nevzali do rukou, ale nesli by ho štítivě za cípy plátna. To nebyli vojáci, kteří by třeba toho nebožtíka pohodili a nakonec ani pohané. Ti by o něj neměli zájem. Vždyť tam přece byla stráž, která ho měla hlídat a stráž byla pryč. A i kdyby tam byla, oni přece nebudou uklízet a zarovnávat ty roušky“. Tohle to jim nejde dohromady. Co se to tady vlastně stalo? Čili, Petr a Jan jsou nad uklizeným hrobem bezradní. Začínají přemýšlet a najednou se jim vynoří to, co říkal Ježíš. A teprve nyní, když vidí, že všechny jejich teorie selhaly, tak si říkají: Jene, on asi opravdu vstal. To ale dostaneme vynadáno. Ale nevadí, ať nás zpéruje, jak chce. On žije!“ A oni běží to říct ostatním učedníkům. Tam ovšem panuje vášnivá nálada. Když ráno přišly ženy a říkaly: „My jsme viděly anděla“, tak se jim to pokouší vymluvit, že fantazírují, vždyť je přece mrtvý, atd. A teď do toho přijde Petr a Jan a také začnou vykládat, že vstal z mrtvých. Ostatní na to: „Vy jste se už také pomátly?“ Petr a Jan: „Vždyť ten hrob je uklizen. To není vykradený hrob. Hrob je prázdný a stráž je pryč“, atd. Emauzští si řeknou: „Tady je blázinec, my jdeme domů“. Cestou se se potkávají s Ježíšem, ale nevědí, že je to Ježíš; jejich oči jsou „drženy“. Myslí si, že je to cizinec. Jak to, že ten „cizí člověk“ - Ježíš jim nyní může vysvětlit to, co jim předtím nemohl vysvětlit. Tady jsme právě u té problematiky. Jak je to možné, že Ježíš před svou smrtí mnohokrát říkal: „Ono je to takhle: Proroci říkají, že Mesiáš bude zabit a že vstane z mrtvých. Už se to blíží, já budu zabit, nemusíte mít strach, třetího dne vstanu z mrtvých“. Ale apoštolové tomu nerozuměli. Říkají: „Ale ne, to se ti nestane“. To byla první Petrova reakce. „A proč teda zákonici říkají, že má přijít Eliáš?“ byla další reakce. To jsou věci, které jsme mnohokrát říkali a připomínám je pro souvislost. Apoštolové (tři) to slyšeli při proměnění Ježíše na hoře a oni usínají. Tady vidíme příčinu toho. Podle toho, jak se naučili ve škole Bibli vykládat, kontrolují Ježíše: „Ale to takhle není, pan katecheta nám to říkal jinak, než jak to říkáš ty …“. To je ten problém. Člověk si odnese zkreslené představy o Bohu a teď do ní vtěsnává Ježíšovu nauku. Tak to dělali apoštolové. Teď jim to samozřejmě nehrálo dohromady s tím, co Ježíš říkal. Pak, když je Ježíš zatčen, jejich reakce je: "Jó, on to není Mesiáš, je to jenom prorok". Takže Ježíše degradují ze stupně Mesiáše na nižší stupeň proroka. A nyní, když Ježíš vstal z mrtvých, tak se ho bojí. To jsme si říkali, že ti ostatní se ho bojí a nevěří ženám, nevěří Petrovi a Janovi („On vstal, vždyť to říkal“). Nevěří ani Kleofášovi, ani tomu druhému, kteří se vracejí z Emauz. Text říká: „Potom vstoupil (to je závěr dnešního čtení), ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. To musíme chápat v tomto smyslu: Do té doby (včetně toho vstupu do hrobu) nevěřili, že Mesiáš musí vstát z mrtvých. A tudíž říkali: „Ne, Ježíš přece nemůže být zabit“. Takže, když Ježíš byl zabit, tak ho degradovali (i Petr a Jan) na proroka. A teprve, když Petr a Jan viděli ta srovnaná roucha, začnou přemýšlet. Vzniká stav, kdy už člověk nemá postoj ´já to znám´ a tudíž je schopen přijímat informace. Začnou volně přemýšlet, začnou se jim vybavovat souvislosti s tím, co řekl Ježíš a začne jim vyvstávat: „Vždyť on to říkal“. Prostě začnou chápat věc, kterou nemohli předtím pochopit. A to je právě ten proces pochopení Ježíše. A zrovna tak Emauzští, kteří odcházejí z Jeruzaléma. Když jdou, dohadují se, jsou přesvědčeni, že Ježíš byl pouhý prorok. Mají rozbitou svoji ustálenou konfesi, představu o tom, kdo je to Ježíš. Všimněte si, jak říkají (Luk 24): „My jsme mysleli, že on je Mesiáš, že on má vykoupit svůj lid. My tomu nerozumíme“. A teď jsou schopni a ochotni s Ježíšem diskutovat a Ježíš, „jako cizinec“, jim to může vysvětlit. Oni říkají: „Cizinče, ty jsi nám udělal radost, pojď na večeři!“ - „Ne, já musím jít dál“. Oni ho přinutí a Ježíš teprve, až už je přinucen jít s nimi, aby jim ještě dál povídal o tom, co říkají Písma o Mesiášovi, dává se jim poznat a najednou je jeho místo prázdné. Oni se rychle seberou a běží zpátky do Jeruzaléma. Jenže když se vrátí, co tam nenajdou. Hádka o Ježíše stále pokračuje. Tady jsme přátelé u toho. Je to problém, že i my někdy máme předsudky v náboženství. Čteme Bibli a přitom nemáme pro Boží slovo dostatečně otevřený mozek. My máme představy o náboženství takové, co jsme slyšeli ve škole, jednak jak jsme to měli jako děti zpracováno a ještě navíc jsme to pozapomněli, atd., Pak když čteme Bibli, tak ďobneme tady, ďobneme tam. Výsledek je, že nerozumíme Písmu. Připusťme si tu možnost. Častý názor je: „Ano, my věříme, ale nerozumíme Písmu“. Jenže, co je platná Petrova i Janova víra. Oni jistě věřili přinejmenším tolik, co my, ale když se pak něco stalo, víra se jim sesypala jak domeček z karet. Ježíš přestal být Mesiáš. „Byl to prorok mocný u Boha i u lidí. On byl tak mocný, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“. A tady jsme u té degradace. My kolikrát ani nevíme, že skutečného, živého Ježíše, plného síly a energie máme degradovaného na někoho, koho opěvujeme, ale ke kterému máme často iracionální vztah, atd. Bůh je pro nás nejvýš dokonalý, nejvýš milosrdný, nejvýš dobrotivý, nejvýš spravedlivý, nejvýš, nejvýš…, a přitom Boha nebereme vážně. Kdybychom Boha brali vážně, tak bychom vlastně nemohli udělat ani jeden hřích. A tak to Ježíšovo zmrtvýchvstání ať nám toto připomene, abychom brali vážně, co Ježíš říká o sobě, co říká o sobě Bůh ve Starém Zákoně, nebo v Novém Zákoně a pak budeme Bohu rozumět. Myslíme si: „My přece víme, že Ježíš vstal z mrtvých. Ne jako apoštolové, to jenom oni byli „hloupí?!“ A tak přátelé, přeji vám i sobě, aby se nám podařilo tohle to pochopit, abychom u této problematiky vydrželi a byli ochotni ji domyslet a pak i říct: „Hele, Ježíši, vysvětli“. Nezapomeňte na Jan 1: „Dal jim moc stát se Božími dětmi“. My máme moc, kterou nám dal Bůh, Boha vyslechnout anebo říct: „Nechej si ty povídačky!“ Této strašné moci je třeba, abychom si byli vědomi a také toho, že máme moc stát se Božími dětmi. My máme moc říct: „Beru“ a máme moc říct: „Ježíši, tohle mne nezajímá“. A je dobré, abychom si této strašné moci byli vědomi. Bůh má důvod k tomu, aby nám tuto obrovskou moc ponechal, protože ta také bude jednou součástí naší věčné radosti. O tom jsme už vícekrát hovořili. A tak Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi a proto záleží na nás, jestli my tu moc využijeme.
Evangelium nám líčí příchod Petra a Jana evangelisty ke hrobu. Jan Evangelista, přímý účastník by klidně mohl napsat „Já Jan, apoštol…“. Ale je trošku v choulostivé situaci, protože má nejvyšší prioritu ze všech učedníků vůbec. My prostě víme, že Jidáš je ten jako nejhorší, ale mezi ostatními dobrými byli nejlepší Petr, Jakub a Jan a nejvyšší prioritu mezi má nimi Jan. Ženy říkají, že hrob je prázdny. Nikdo z učedníků, vyjma Petra a Jana se nejdou ke hrobu podívat a říkají: „To jste si vymysleli, to jsou povídačky, dejte nám pokoj“. A vznikají hádky. Milí přátelé, ten den vzkříšení byl vlastně pro mnoho učedníků dnem hádek, protože nechtěli věřit. Oni ze začátku mysleli, že Ježíš je Mesiáš a když Ježíš hovoří, že bude zabit – ukřižován, tak tomu nechtějí věřit. A jak se říká: „Jedním uchem dovnitř a druhým ven“. A vůbec jim to ani do ucha nevešlo, vůbec to neberou vážně. Takže, když je Ježíš zatčen, apoštolové dochází k názoru, že Ježíš je prorok a ne Mesiáš. Všimněte si text Luk 24, jak se Ježíš s Emauzskými, co už utíkají pryč a říká jim: „Co jste tak smutní?“ a oni říkají: „Víš, co se stalo s Ježíšem?“ Ježíš není jimi poznán a ptá se: „Jaký Ježíš?“ - „No Ježíš z Nazaretu, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem a naši lidé ho ukřižovali. My jsme však doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ A Ježíš, jako neznámý cizinec, začne vykládat Mojžíše a proroky a oni dospívají k tomu, že Ježíš přece jenom je Mesiáš. Poté, co se jim u jídla dal poznat, vracejí se do Jeruzaléma k apoštolům. Ovšem, tam se už dávno od vrátili hrobu Petr a Jan, kteří už také přišli na to, že Ježíš vstal z mrtvých. Ostatní ale nechtějí věřit. Takže, když se jim Ježíš objevuje v místnosti, vyjma Petra a Jana a těch dvou Emauzských, všichni mají strach, že vidí ducha, sice parádního, ale bojí se. Drazí přátelé, kdybychom si znova a znova připomínali to, co víme, tak ono to patří k tomu Velikonočnímu koloritu, ale důležité je, abychom si zvykli o věci samostatně uvažovat na základě Bible. Abychom si taky dávali všechny věci dohromady a aby nám vědomosti utvořili určitou uzavřenou strukturu. Jestliže struktura vědomostí není uzavřena, člověk spadává do dětských představ. A u nás může dojít k podobnému jevu, jako to bylo u apoštolů, kteří nerozuměli Ježíšovi, protože byli pod vlivem rabínských předsudků. Přijímali to, co říkali rabíni, jejich zkazky o Mesiášovi. Bylo to sice líbivé, ale neodpovídalo to skutečnosti. První, kdo si uvědomuje celou tu problematiku, je právě Jan Evangelista. Jdou se s Petrem podívat ke hrobu, ostatní se hádají s ženami a jenom tito dva se jdou podívat, co se tam vlastně stalo. Když přijdou ke hrobu, Jan dává přednost Petrovi, potom za ním vejde Jan a rozhlíží se. A vidí hrob uklizený. Rouška byla složena a ležela zvlášť od jiného plátna. Vyvstává otázka, co to je. Inu, tohle není vykradený hrob. Kdyby Židé odnesli Ježíše, tak ho ponesou v těch plátnech a nebudou sahat na mrtvého. Římští vojáci by to mohli udělat, ale ti se zase nebudou zdržovat skládáním pláten. „To je divné“. Petrovi to začne vrtat v hlavě, ale Jan dospívá k názoru: „Tady se někdo vyspal a pěkně po sobě uklidil a odešel.“ Teď si Jan vzpomenul na to, co říkal Ježíš o své smrti a vzpomněl si na to, že Ježíšovi nerozuměl. Uvědomil si, že neznají Písmo, jak Mojžíše, tak proroky, protože žili pod vlivem rabínských předsudků a představa toho, co říká Mojžíš a proroci jim byla cizí. Oni znali, dovedli citovat i Mojžíše a proroky, ale bylo to něco cizího. A tady jsme u problému. My se musíme také vypořádat s problematikou náboženských předsudků. Jan znal z Písma víc, než my a dovedl se zamýšlet nad sebou a proto si uvědomil: „No jo, vždyť my jsme vlastně nerozuměli Mojžíšovi a prorokům“. Druhé čtení před evangeliem hovoří o kousku kvasu. Tady kvas u sv. Pavla je zúžený na špatnost a nešlechetnost. Ale když se podíváme do Evangelia, tak v Mt 13 máme podobenství o kvasu, který určuje, že z mouky bude těsto a chléb. Dá se péct chleba i bez kvasu, tzv. macesy. Hostie je také nekvašená. Samozřejmě, že když nám něco jiného zkvasí anebo se do potraviny dostane plíseň, tak se to musí vyhodit. Čili když je kvas špatný, tak chléb nevykvasí, a když místo toho je tam plíseň, tak to zplesniví. A podobenství nám chce něco říci o našich vědomostech. Co jsme se v dětství naučili, podle toho v dospělém věku vytváříme svoje poznatky a seřazujeme a vytváříme kategorie. Asi tak, jako dobrý knihovník má knihovnu rozloženou tak, aby věděl, kde co má. Tak jsou v mozku roztříděny i naše vědomosti. Je tam vytvořena struktura vědomostí. A vychází to ze základních poznatků z dětství, které Ježíš přirovnává tomu kvasu. A podle toho, jaký je ten kvas, takové je sestavení vědomostí. Čili tady nejde jenom o zlo, ale také o správné, nebo nesprávné pochopení. A tak, kdybych kázal o tom, co znamená vstát z mrtvých, samozřejmě, patří to k velikonočnímu svátku, ale kolikrát jste to už slyšeli?! Po mši sv. si pohovoříme o tom, co vy si myslíte, jakou funkci měl kříž, jakou hrál roli, jaký je jeho význam, protože o kříži mohu mít nesprávné představy a bude to také nesprávný kvas. Pak se z toho udělají Pašije anebo nějaká skladba typu „Stabat Mater“ (postní koncert a může se poslouchat na Velký pátek), ale když uniká smysl kříže, naše představa kříže se stává špatným kvasem, resp. plísní, která zamořuje naše mozky. Tak je dobré čas od času provětrat svoje vědomosti.
Subjektivně Vánoce lidé oceňují víc, ale ve skutečnosti ten dnešek je triumfem. Když se dítě narodí, rodiče mají radost, ale zatím nevědí, co z toho dítěte bude. Ale když pak má promoci, tak to znamená, že určitým způsobem dokončil svoji práci. Podobně je třeba se dívat z tohoto hlediska na Velikonoce. Ježíš dokonal svoje dílo a dal nám nabídku. I když za cenu kříže. Ten kříž byl velký kus, ale přece je část Ježíšovi práce. Bohužel to dílo se nedoceňuje. Bohužel, od dětství jsme také pod vlivem starých velikonočních zvyků a to, co je hlavní, to nám chybí. Také otázka, proč šel Ježíš na kříž. Je zdůrazňován aspekt („Adam zhřešil, ale Ježíš nás vykoupil“), který Ježíš vůbec neuvádí. Bohužel to známe z dětství a stále se z kazatelen připomíná. U Ježíše najdeme zcela jiného, co je ale totálně opomíjeno. I dnešní úryvek (mimo jiné) obsahuje jeden z těch klíčových důvodů, proč Ježíš šel na kříž. Ježíš říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já.“ Jinde: „...aby svět poznal, že miluji Otce.“ To znamená, že není neznaboh, pijan, hříšník a aby svět poznal, že dělá to, co chce Otec. Na konci dnešního úryvku máme: „Dosud totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. S tím souvisí i to, jak několikrát bezúspěšně se předtím Ježíš na základě Písma pokoušel vysvětlit apoštolům, že musí být zabit. Mojžíš a proroci mluví jinak o Mesiášovi než rabínská kázání. Ježíš upozorňoval na ty odchylky. A vidíme, že ani apoštolové si nedali říct, nezamysleli se nad tím. A proto musí Ježíš na kříž, aby se apoštolům a jiným lidem otevřely oči a začali se zamýšlet nad Mojžíšem a proroky. Problém židů se dá nejlépe charakterizovat Ježíšovými slovy: „Kdybyste věřili Mojžíšovi a prorokům, věřili byste i mně. Vaším žalobcem je Mojžíš.“ Tedy proto, aby židé, kteří žili ve své zbožnosti, ve svých iluzích, kteří se domnívali, že jejich náboženství je postaveno na Mojžíšovi a prorocích, aby tito židé prozřeli a pochopili to, že Ježíš musí umřít (viz případ Nikodéma). Z dnešního úryvku bychom mohli říct: „Až přijdete ke hrobu, potom, co jsem byl zabit, poznáte, že jste až dosud nerozuměli Písmu.“ To je smysl Kristova kříže. Dnes bychom si mohli přát, abychom tyto věci pochopili. Ten, kdo chce tyto věci poznat a jde za tím, nezůstane stranou. Tomu, kdo se nad tím nechce zamyslet, tomu nepomůže ani Kristova smrt na kříži. A to je ten nejtěžší možný kalibr. Vzpomeňme si na případ „Boháč a Lazar“, kde Ježíš říká: „Mají Mojžíše a proroky. Jestliže jim neuvěří, nepomůže jim, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Tyto věci nikdo za nikoho neudělá. A pro nás platí: „Mají evangelia. Když nevěří slovům evangelia, neuvěří, ani kdyby před nimi byl Ježíš znova ukřižován a znova vstal z mrtvých.“ Toto pochopit je v moci každého z nás. Toto je naše výsostná kompetence. Kdyby to P. Maria a svatí mohli za nás udělat, určitě by to rádi udělali. Toto je třeba si uvědomit. Bůh je ale ochoten pomáhat.
Stojí za to si přečíst celou tuhle pasáž a uvidíme zde odpověď na to, jak se stát Ježíšovým protekčním dítětem, prominentem. Jak to zní tady? Při poslední večeři spočinul Jan apoštol na Kristových prsou. Tohle musíme chápat z tehdejšího způsobu stolování, kdy při večeři leželi, pravděpodobně na levém boku a pravou rukou si podávali jídlo. Poslední večeře tak vypadala, protože oni měli reálnou představu Krista. Nepotřebovali si připumpovávat vědomí Boží přítomnosti všelijakými akcemi, které jsou u nás psychologickou nutností právě proto, že my jsme přestali být prostými. Janovo místo bylo nejčestnější – po pravém boku Ježíše. Víme např., že když Ježíš říká, že jeden z vás mně zradí, všichni se ptají: „Jsem to snad já, Pane?“ Petr se nakloní k Janovi a zašeptá mu: „Poslyš Honzo, zeptej se Ježíše, kdo to je“. I z toho je vidět Janovo postavení. A Ježíš mu zase tiše odpoví: „Já mu teď podám chleba (namočený do vína)“. Nikdo si toho nevšiml, Jan to věděl a zašeptal to také Petrovi. Je důležité si uvědomit, že Petr, Jakub a Jan jsou 3 špičky mezi apoštoly, a z těch tří je špička Jan. To nejsou protekční děti, ale Ježíš třídí svoje žáky podle kvality. Každý se může stát Ježíšovým špičkovým žákem, pakliže bude kvalitním posluchačem. A teď se budeme ptát, co máme dělat, abychom se i my mohli stát kvalitním Ježíšovým žákem. Odstupňování je dáno tím, jak mnoho člověk vyzíská z Ježíšových vlastností pro sebe. To je podobné, jako když si např. 1000 lidí koupí nejlepší, nejmodernější a samozřejmě nejdražší (kdo na to má) auto na světě (lepší už neexistuje). Ostatní lidé mají lacinější a ti nejchudší, nejlacinější. A to je ten rozdíl mezi prvním místem v lidské společnosti, kde jsme vázáni na to rozložení, na polohu, kam si dát židli a mezi nebeským hierarchickým rozložením. Čili prvních míst v nebi je neomezený počet a ta místa v nebi budou různě velká. Ježíš přímo říká, že bude větší, nebo menší v Božím království, atd. Janovo čestné místo mezi učedníky je spjato s jeho osobními vlastnostmi a proto je na prsou vedle Ježíše a bude mít také špičkové místo v nebi. Na základě čeho? Na základě způsobu myšlení a jednání. A tady právě vidíme jeden rys jednání, kde z těch tří dva - Jan a Petr se ukázaly jako špičky. Jakub zůstal pozadu. Když ženy přišly apoštolům oznámit, že Ježíš vstal z mrtvých, apoštolové to nazývají bláznovstvím: „Ježíš je nebožtík a hotovo“. Jenom Petr a Jan si řekli: „Jdeme se tam podívat.“ Jan tam doběhl rychleji, byl mladší, nakoukne dovnitř, ale dává přednost Petrovi, Ježíšovu zástupci. A tak tam vejde Petr a pak Jan. A důležité je, že vešel, uviděl a uvěřil. Protože v nás není to Janovské myšlení, proto mnoha věcem věříme tím způsobem, že si nadiktujeme: „Já nebudu pochybovat“. Ovšem Janovo myšlení umožňuje napřed pochopení. To je tak, jako dva různí žáci. Jeden vzorečku rozumí a dovede ho použít, druhý se nabifluje, musí se zeptat kamaráda, jak se to řeší a ten, kdyby mu řekl i nějakou hloupost, on uvěří. Kdo rozumí, dovede rozlišit, jestli je tam chyba nebo ne. A tady jsme u problému mnoha různých církví, protože nedovedeme myslet Janovským způsobem. Proto jsme zvyklí a čekáme na to, že nám Písmo někdo vysvětlí. No, a jeden kazatel vysvětloval a založil jednu církev, jiný zase vysvětloval jinak a založil jinou církev, atd. Teď některým to zaběhané místo Písma bylo už všední, objevil se nový kazatel, který procítěným přednesem zapůsobil na city posluchačů, a oni nekriticky přijali jeho tvrzení. A lidé byli ochotni se bít a vést křížové války. Takové to bezhlavé nadšení se týká všech křesťanských církví. Jenže Jan, miláček Páně nebyl tohoto typu, ten si to promyslel. Jak to u Jana probíhalo? Petr a Jan nebyli ani pro, ani proti: „Jdeme se podívat“. A tam uvidí srovnaná plátna. Kdyby byli židé Ježíše odnesli, tak by ho odnesli zabaleného, aby se mrtvolou neznečistili. Kdyby ho vzali vojáci, tak by ta plátna nebyla srovnaná („To nebyli židé, to nebyli vojáci, tak, co se tady stalo?“) A tak Jan uvažuje nad touhle tou maličkostí a v evangeliu máme poznámku: „Viděl a uvěřil“. Tady u hrobu to dochází jenom Janovi. A ještě Jan sám o sobě píše: „Dosud nerozuměli Písmu“. Jan si přiznává, že je špatným čtenářem Písma a proroků a proto nechápal Ježíše. Uvažuje asi takto: „Vždyť to vypadá, jako kdyby tady někdo spal a potom po sobě pěkně uklidil. Vždyť on to říkal, že třetího dne vstane. My jsme byli ale zabednění. Já jsem tenkrát Mojžíšovi a prorokům nerozuměl“. Tady vidíme správné vyhodnocení chyby. Je to charakteristika Jana Evangelisty. Je to recept i pro nás a současně je to připomínka toho, že když nechceme, aby k nám Ježíš přišel nadarmo, tak máme k dispozici Janův recept: „Když se v náboženství cokoliv ozve, nedělej ukvapený úsudek, ale rozmysli si svůj postoj, běž si příslušnou věc prohlédnout, seznam se s tím, oč tam jde a pak můžeš vyhodnotit a analyzovat. Dospěješ tak k závěru, jestli je to pravda, nebo ne. A potom ještě vyhodnoť svoje dosavadní jednání (čili kontrolní, zpětnovazební smyčku)“. A to nám Jan předvedl. A to je recept, jak se stát nejmilejším Ježíšovým učedníkem. To je recept, jak se máme učit jednat. A podle toho, do jaké míry se naučíme nezaujatě, nezávisle na svých dosavadních zkušenostech číst text Bible a uvážit, co tam je, mohu jej pochopit a zaujmout stanovisko – souhlasím, nebo odmítám. Kdyby takto jednali všichni posluchači zakladatelů církví po celém světě, tak by byla už dávno jedna církev, jeden ovčinec a jeden pastýř.
EVANGELIUM Jan 20,19-31, 2. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."
Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
To, co říká Ježíš Tomášovi – „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ – je u mnohých věřících, jakýmsi okřídleným nebem. Když se jim řekne: „Vy byste měli vědět, čemu věříte. Měli byste se přesvědčit, přemýšlet…“, tak na to odpoví buď: „Nedá se všechno změřit, všechno zvážit“, nebo „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Zamysleme se nad tím. Na 1. pohled mnohým věřícím ten Ježíšův výrok připomíná, že by se neměli snažit, aby si opatřili přesvědčivé důkazy („Víra, to znamená, přijmout tu věc na základě milosti a ne na základě rozumu“ si kdekdo představuje). Ale, jak to vlastně bylo s tím Tomášem? O tom jsme hovořili, když se vrátili Kleofáš a ten druhý zpět do Jeruzaléma. A říkali: „Viděli jsme Pána, mluvili jsme s ním….“ Apoštolové, vyjma Petra a Jana, nechtěli tomu věřit. Potom, i když jsou dveře zavřené, se tam objeví Ježíš. Všimněte si, že to už není zázrak, ale u Ježíše je to nyní vlastnost vzkříšeného těla. Může se neomezeně pohybovat a je to pro něho normální záležitost. Vzkříšené tělo má celou řadu vlastností, které si neumíme představit. Podle sv. Pavla to vzkříšené tělo bylo duchovní, má charakter silového pole, které klidně proniká hmotou a přitom se může ztvárnit. Je to takový přechod mezi, řekněme, energií záření a hmotou. Dalo by se říct, že Ježíš nám tu předvádí právě tyto vlastnosti svého vzkříšeného těla. Jako v prvním případě, tak i v druhém se Ježíš vůbec neobtěžuje klepat na dveře, ale přitom tam je a říká: „Tak si na mně sáhněte“. Zde vidíme, že vzkříšené tělo má mnoho vlastností, které si nedokážeme představit a které jsou nutné pro pobyt v nebi a mimo jiné, s možností pohybovat se v celém kosmu. Co z toho plyne? Nezávislost na teplotě, gravitaci, chlad nebo žár nevadí. Tady Ježíš ukazuje: „Toto vás čeká po vzkříšení“. Tomáš při tom prvním setkání nebyl. Nyní mu ostatní říkají, co se stalo a on na to řekne: „Dokud si nesáhnu, neuvěřím“. Přátelé, to není touha ve smyslu: „Já chci mít ověřené náboženství“, ale Tomáš je vlastně poslední veterán opozice. Je to poslední z těch, kteří na začátku byli ve většině, kteří ze začátku ženám dělali kolečko na hlavě (viz u Lukáše - „ta slova se jim zdála bláznovstvím“). Petr a Jan se šli podívat, Kleofáš jim dělá kolečko a s tím druhým jdou domů (mohli si myslet, že se všichni zbláznili). Cestou potkají Ježíše, jejich paměť byla zablokovaná, myslí, že je to cizinec. Dávají se do diskuse a protože dobře diskutují, Ježíš se jim dává poznat. A potom Ježíš mizí. Oni jdou okamžitě zpátky a říkají: „My jsme viděli Ježíše na vlastní oči“. Potom dochází k tomu prvnímu zjevení se Ježíše: „Pokoj vám“. Tomáš není přítomen. Teď věří všichni. Ale když Tomášovi řeknou, že viděli zmrtvýchvstalého Ježíše a že to skutečně odpovídá Písmu, že je to v Mojžíšovi a v Prorocích, tak on jim řekne: „Dejte mi pokoj, jste všichni pomatení, vlezlo vám to na mozek. Někdo si to vymyslel, dejte mi s tím pokoj“. A ta slova: „Dokud neuvidím....., dokud nevložím...“, jsou jen tečkou za tím: „Dejte mi pokoj s těmi povídačkami, dejte pokoj s Proroky. Dokud se ho nedotknu, já se s vámi o Ježíšovi bavit nebudu.“ To je odmítnutí ve smyslu ´dejte mi pokoj´. To není takové: „Kamarádi, to je neurčitá věc, já si to musím ověřit“. Ježíš chce, abychom měli víru ověřenou. To, že někdy Bůh trpí i neověřenou víru, je proto, aby nám dal šanci. Je to lacinější vstupenka do nebe, ale ovšem na horší místo. Ale, je to velmi levná vstupenka. Je to víra, kterou člověk převezme, i když ji nemá domyšlenou. Ovšem chyba Tomáše a apoštolů je v tom, že oni se považují za věřící, ale když jim Ježíš řekne, aby se podívali, že je to v knize proroka, tak oni si to nenalistují. Když ženy přišly a řekly, že Ježíš vstal, že tam byli dva muži v bílém a ti jim to řekli a když potom přijdou jiné a také říkají, že viděly Ježíše, jenom Petr a Jan si řeknou: „Jdeme se podívat“. Když vidí uklizený hrob, přemýšlejí. Kdežto ostatní: „Ne! ne!“ Potom je to Kleofáš s tím druhým, kteří diskutovali o Ježíšovi s „cizincem“. Nemohl se třeba Tomáš pustit do diskuse o Mojžíšovi a Prorocích s ostatními, s Kleofášem, Petrem, Jakubem, Janem a s těmi všemi? On nechce diskutovat o Bibli, protože „on má svůj názor“. Kleofáš a ten druhý byli ochotní opravit svůj nesprávný názor („to byl takový člověk, že jsme mysleli, že je to prorok“). Oni se dávají do diskuse, jsou duševně pružní, jsou ochotní debatovat. Petr a Jan se šli podívat ke hrobu, zatímco ostatní zůstali sedět zavřeni v místnosti. Petr a Jan u hrobu začínají chápat, že Ježíš opravdu vstal. Kleofáš to pochopí při diskusi s „cizincem“. Když někomu stačí diskuse s cizincem, proč ostatním nestačila diskuse s kamarády. Oni jim tu diskusi s „cizincem“ mohli zopakovat: „Vždyť to Ježíš říkal, je to uvedeno u toho a toho proroka, že Mesiáš bude zabit“. Tedy Petr, Jan, Kleofáš a ten druhý jsou lidé, kteří neviděli a uvěřili (podle Ježíše). Oni jsou duševně pružní. Jsou schopni se poučit, co je vlastně o Ježíšovi napsáno v Mojžíšovi a Prorocích. Tomáš je protipól, člověk s klapkami na očích, ne, kdo si chce něco ověřit, ale člověk, který se ve škole něco naučil a když mu někdo něco chce vysvětlit na vyšší úrovni, tak řekne: „Já jsem se to ve škole učil takhle“. Tedy, ´blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili´ jsou Petr a Jan, kteří se nepotřebovali srazit se s Ježíšem, nepotřebovali dostat z Ježíše strach, nepotřebovali zažít ten šok „ze strašidla“. Petrovi a Janovi stačil uklizený hrob, aby začali vzpomínat. Kleofášovi s kamarádem stačila diskuse s „cizincem“, aby poznali pravdu. Tomáš odmítá, on má tzv. svoje názory, má svou pevnou víru, jak ho to zbožný rabín naučil a on tu víru nechce změnit. Tedy, když mi někdo argumentuje Tomášovým výrokem, tak já mu nemohu nic říct. Nemohu mu říct, že se velmi plete a že Tomáš je plísněný za to, že je nepružný, slepě věří tomu, co mu řekl pan rabín a proto má mozek obalený samými klapkami. Tedy, blahoslavení jsou ti, kteří se nepotřebují srazit s Ježíšem tváří v tvář a jsou schopni opravit svou víru. Zde jsou také někteří, kteří by Ježíši řekli: „Ježíši, dokaž to své tvrzení!“ Říkali jsme si o tom, jak všichni apoštolové říkali: „Ale my jsme přece vyučení v hodinách náboženství, že Mesiáš je nezranitelný…“ a tak jim to Ježíš nemohl vysvětlit. Kdyby řekli: „Podívej, rabín nám říkal něco jiného než ty, my chceme od tebe důkaz“, bylo by to nejlepší. Byli by také blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. To ´neviděli a uvěřili´ je, že se nepotřebovali srazit s Ježíšem tváří v tvář. Já musím vyřešit svůj vztah k Bohu dříve než se s ním setkám. „Blahoslavený, který neviděl a uvěřil, který se nemusel setkat s tou nepříjemnou, otřesnou skutečností“. Pro Tomáše a ty ostatní to zjevení je ze začátku zdrojem strachu. Pro Petra, Jana, Kleofáše ne, ti se hrnou k Ježíšovi, protože blahoslavení, kteří neviděli Ježíše a byli ochotni o Ježíšovi diskutovat; a přemýšleli. Takže toto je ono: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Jsou to klíčové věci, ale člověk, který je pochopí, tak se k nim rád vrací. Platí to jak o vzkříšeném těle, tak o tom, co jsem říkal o Tomášovi. My přece chceme být jednou Ježíšem vzkříšeni a mít tělo podle Ježíšova vzoru. A také chceme, abychom se setkali s Ježíšem bez strachu, otřesu, tedy bez zbytečného očistce. Ten očistec může být jako škola v přírodě nebo jako škola v kriminále. V očistci se musím doučit to, co jsem nevěděl. Budeme-li mít klapky na očích jako Tomáš, tak ten očistec bude velmi „blízko pekla“, nebo velmi „blízko nebe“; pokud budeme mít mentalitu Petra, Jana nebo Kleofáše.
Evangelium je nabité informacemi a tyto pasáže zvlášť. Zamysleme se nad Tomášem, resp. nad tím, co mu říká Ježíš: „Blahoslavení, kteří neuviděli a uvěřili“. Zdá se to jasné, ale bohužel často špatně vykládané. Když něčemu věřím, měl bych vědět, čemu věřím. Když podepisuji stvrzenku, tak si přečtu, co podepisuji. Když řeknu: „Věřím“, měl bych tu věc chápat, měl bych vědět, čemu věřím. Často lidé namítnou, že se nedá všechno změřit a zvážit a že P. Ježíš říkal: „Blahoslavení kteří neuviděli a uvěřili“. Bohužel jim pak nelze danou věc vysvětlit, protože nevědí za jakých okolností to Pán Ježíš říkal. Ti lidé jsou jako Tomáš. Vyvozují však z toho závěr, že musí věřit, že si musí dát „klapky na oči“, já nesmím přemýšlet, atd. Je v tom paradox. Třeba to promyslet. Jak to vlastně bylo? Ježíš zemřel. Učedníci měli staré rabínské vědomosti a proto nemohli pochopit předpovědi utrpení a že třetího dne vstane z mrtvých. Následuje Petrovo ´to se ti nestane´, nastávají krize, odfiltrovávání této informace. Ježíš jim nemohl vysvětlit, jak to s Mesiášem je. Krize postupně odpadla, avšak nevšímavost k dané otázce zůstala. Byla u nich hierarchie informačních zdrojů. V této otázce byl Ježíš proti rabínovi „malý“. Rabínovi by si dříve učedníci netroufli říci: „Kdepak, takhle to není“. S Ježíšem mohli a měli diskutovat, protože v diskusi se vědomosti prohloubí. Petr s Janem jsou nejlepší apoštolové a jak Petr dostal vynadáno. Nedívejme se na Tomáše spatra. Takže máme dva rozdílné pohledy na Mesiáše a oba si dělají nárok na pravou náboženskou výuku. Tomáš, jako Petr jsou prolezlí rabínskou naukou i když mají dostatek dobré vůle. Tam, kde nezasahuje rabínská nauka, tam přijmou nauku od Ježíše bez problémů. Ale tam, kde je informace od rabína, tam se Ježíš nemůže „prosadit“. Další fáze vývoje: Ježíš předvede, že by se mohl bránit (zatýkání v Getsemanské zahradě), ale učedníci utíkají strachy. Je jim divné, že tam Ježíš zůstal. Mysleli si, že sám selhal také a přitom je proháněl („této noci pohoršíte se nade mnou“). Další fáze vývoje: Degradují Ježíše na proroka: „Vždyť proroky zabíjeli a proto ho nemůžeme odsuzovat“. Pak přichází vzkříšení. Nejdříve ženy: „Viděly jsme anděla...“, potom Petr a Jan se jdou podívat a zjistí, že to nebyl vykradený hrob, atd. Petr a Jan začínají věřit, že skutečně vstal z mrtvých. Kleofáš a ten druhý cítí atmosféru k zbláznění, trhnou se (i když na Velikonoce chodívali vždy spolu) a odcházejí. Za nimi jde „cizinec“. Oni s ním začnou diskutovat. Přinutí „cizince“, aby jim výklad dopověděl. Nyní je zajímá, že to přece bylo popsáno v Bibli. Ježíš dělá drahoty, ale oni ho přinutili to vysvětlit. Pak poznávají, že to je Ježíš. Okamžitě se vracejí do Jeruzaléma a potvrzují, že na tom, co Petr říkal, něco je. Ostatní se s nimi nadále hádají. Tomáš tam není. Oni se bojí, myslí si, že vidí ducha. Ježíš je musí přesvědčit, aby přestali mít strach. Pak s nimi povídá, sáhnou si na něho. Pozor, vztahy mezi nimi byly neliturgické, neformální. Dnes by mu dali hobla. Zřejmě ho pořádně chlapsky poplácali po zádech. Tomáš je poslední, který vzdoruje. Tomášův výrok není proto, že by si to chtěl ověřit, ale proto, že novou informaci odmítá přijmout. Stále je v rabínské mentalitě. Chce odmítnout zmrtvýchvstání; je to pro něho horor. Ježíš se mu zjevuje: „No tak Tomáši, tak si na mne sáhni“. Tomáš zkroušeně, jako po výprasku: „Pán můj a Bůh můj“. Blahoslavení Petr a Jan, kteří se šli ke hrobu podívat a neuvízli v rabínské mentalitě. Blahoslavení ti, kdo mají pružnou mysl, schopnou opravit své názory, kteří nevězí dogmaticky v předsudcích. Blahoslavení Petr a Jan, kteří se šli podívat a uvažovali nad prázdným hrobem. Blahoslavení Kleofáš a jeho druh, kteří byli ochotni diskutovat s „cizincem“. Ježíš vychvaluje lidi schopné diskutovat o náboženství. Blahoslavení, kteří se nepotřebovali s Ježíšem srazit, o Ježíše zakopnout. Byli schopni opravit své názory bez krizí a havárií. Blahoslavení Petr a Jan, kteří dovedou vyhodnotit minimum informací (plátna srovnaná v hrobě) a opravit své názory. Být psychicky pružný a diskutovat o svých názorech znamená, že nejde tedy vůbec o slepé přijímání pouček víry, ale naopak o promyšlení si toho, co se mi v té víře předkládá, aniž bych musel prožít nějakou krizi. Musím tomu rozumět, abych dovedl dát Bohu za pravdu. Tedy ne blahoslavení naivní, kteří věří všemu, co se jim řekne, ne ortodoxní, kteří se něco naučí a celý život s nimi nic nehne. Ale blahoslavení, kteří mají svůj přístup k Bohu uvážený, dovedou ho celý život korigovat a vylepšovat. Blahoslavení, kdo se dokáží učit z vlastních chyb. Musíme se s tím vypořádat; i s tou Tomášovou větou. Nám se také vyskytnou nejasnosti ve víře a buď půjdeme cestou jedné nebo druhé interpretace. Ideál je, být jako Petr a Jan, abychom dokázali vyhmátnout správné řešení na začátku rodící se nejasnosti. Kéž bychom byli alespoň jako Kleofáš, který si v diskusi od „cizince“ dal říci. Je jenom na nás, který výklad si vezmeme. Za nás to nikdo neudělá. Dobré je být Kleofášem, ideálem Petr a Jan.
Jsem na rozpacích, o čem hovořit. Velice zajímavé je čtení ze skutků apoštolů, 4. kap. K tomu řeknu jenom toto: Stojí za to se podívat do dějin, kdy první obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že to je jeho vlastní. Tato první obec neměla chudáky. Ale, když se podíváme do dějin, problémy, nevolnictví, otroctví a přitom to byly tzv. křesťanské doby. Nemůžeme si potom stěžovat, že P.Bůh nám vyslovuje svou nespokojenost nejrůznějším způsobem, protože řešení sociálních otázek měla řešit církev a neřešila je. Feudalismus je doba, která by prvotní církvi připadala jako naprosto cizí. Ale my to leckdy považujeme za křesťanskou dobu. Tak to je k prvnímu čtení. Chce to se zamyslet nad dějinami.
U evangelia - 20. kap. sv. Jana bychom se měli zamyslet nad Tomášem. Ale o tom jsme mluvili nedávno. „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili...“, vůbec neznamená blahoslavení, kteří si nechají něco říct, že vstal z mrtvých a teda věří. V krátkosti připomínám jádro Tomášovy problematiky. Je to právě obrácené, než se o něm hovoří. Tomáš je člověk, který skálopevně věří tomu, co slyšel od pana rabína a když mu říkají, že Ježíš vstal z mrtvých, tak on je briskně odbývá: „S tím na mně nechoďte, dokud si na něj nesáhnu, tak nevěřím.“ To není to: „Já si to chci ověřit“, ale „já se s vámi o tom nehodlám bavit“. Ježíš vůbec nežádá slepou víru. On právě naopak žádá kritičnost, protože právě člověk, který je psychicky pružný, si může říct: „Jakým právem ti rabíni vykládali o Mesiášovi, že je nezranitelný v boji, a že začne svoji činnost vyhlášením boje proti Římanům, když podle proroků má přijít napřed náboženská reforma a soud nad židy“. Čili, tohle by byl ideál. Když Ježíš, ještě za svého pozemského života říká: „Pojďme do Jeruzaléma, oni mně zabijí“, tak i Petr a Jan i ostatní říkají: „Kdepak, to není pravda“, protože Ježíšův výrok hodnotí podle ustálených rabínských schémat. Kdežto, kdyby řekli: „Ježíši, ty říkáš jednu věc a rabíni říkají něco jiného. Můžeš to zdůvodnit?“ A Ježíš by řekl: „Ano“ a citoval by jim příslušná místa. A pak by řekl: „A běž se zeptat rabína, co řekne třeba na toto nebo ono místo z proroků“. A za týden, dva, by přišli a řekli by: „Vždyť ti rabíni tomu vůbec nerozumí, ti lidé vůbec nejsou schopni číst Bibli. My jsme mysleli, že jsou to studovaní lidé a oni tu Bibli neznají“. A celý vývoj dějin židovského národa, včetně Jeruzalémského chrámu, včetně těch pogromů, atd. (za Hitlera)) by probíhal zcela jinak. Jenže apoštolové tohle neudělali. Po Ježíšově smrti se probrali Petr a Jan, kterým stačil prázdný hrob. Probral se Kleofáš a ještě jeden, kteří byli ochotni se pustit do řeči s cizincem, s neznámým člověkem, který jim říká, že to je přece psáno v prorocích. Oni se nejdříve divili: „To je psáno v prorocích?“ Ježíš: „Ano“. Po návratu do Jeruzaléma nikdo z ostatních apoštolů nechce přijmout Petrovu a Janovu argumentaci o tom uklizeném hrobu, nikdo z nich nechce přijmout Kleofášovu argumentaci o tom, co jim říkal ten cizinec. A tak se objevuje Ježíš, a oni z něj mají strach. Tomáš u toho není. A teď mu říkají Petrovu argumentaci, Kleofáš mu říká o rozhovoru s cizincem, ostatní říkají Tomášovi, že i oni viděli Ježíše na vlastní oči. A Tomáš pořád setrvává na svém, je psychicky nepružný, setrvává na těch rabínských výkladech, kterým dává přednost před proroky. Toto bylo dříve u apoštolů také. V podstatě jde o otázku přednosti, že dávají větší prioritu rabínské nauce, než tomu, co říká Ježíš. A toto u Tomáše přetrvává. A toto je ono ´blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili´. Blahoslavení pružní duchem, kteří se dokáží zamyslet nad slovy proroků a nejsou jenom ve slepém stádovitém postoji daném panem rabínem. Toto je problém Tomáše. Jistě, nedávno jsme o tom mluvili, ale je tady spousta věcí, které si potřebujeme znova a znova připomínat. A toto jsem připomněl a konto toho textu, ke kterému je dobré se vracet. A tady na Janově evangeliu je vidět ještě jedna věc. Všimněte si líčení poslední večeře. Vůbec tady nemáme vylíčeno ustanovení Svátosti Oltářní. Ale zase u Marka, Matouše a Lukáše máme velice pečlivě vylíčeno, jak Svátost Oltářní byla ustanovena, ale vůbec není popsaný její význam. Janovo evangelium má perfektně popsanou funkci Svátosti Oltářní. Zrovna tak podle Lukáše se Petr šel podívat ke hrobu. Podle Jana to byl Petr a Jan. Jan líčí u některých situací právě to, co ostatní evangelisté vzali tak řečeno zkrátka. On to doplňuje detailně. Ale věci, které jsou u jiných synoptiků popsány, Jan vůbec neuvádí. Z toho plyne, že bychom měli číst Janovo evangelium a dívat se na něj jako na doplněk nějakého praevangelia, kdy si Jan říká: „Jo, tam nemají tohle, tam tohle, tohle dopíšu, tam zase tohle dopíšu…“. Všimněte si, jak je to výrazné. Jakoby se Jan nenamáhal udělat zmínku o založení Svátosti Oltářní, ale je tam krásně popsáno, jak ta Svátost Oltářní funguje. Je důležité, že když jdeme k přijímání, abychom věděli, proč k tomu přijímání jdeme. A to je bohužel problém věřících lidí 20. století. Jako kdyby to v tom evangeliu neexistovalo. Jistě, že je to trochu náročné. Není to jako otázka a odpověď jak jsme zvyklí z katechizmu. Ježíš právě chce, abychom přemýšleli, abychom se zamýšleli nad Evangeliem.
Co se týče Bible, číst a číst může být velký rozdíl. Dnešní úryvek je velice bohatý na informace, ale nemůžeme se všeho dotknout. Jak častokrát slyšíme, že musíme věřit, nesmíme pochybovat a argumentuje se právě tím, že Ježíš říká Tomášovi: „Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili“. Kdybych po někom chtěl, aby mi to vysvětlil, nevím kolik lidí by odpovědělo správně. Číst Bibli, to nestačí jenom znát písmenka, ale také celou věc si dát do souvislostí. Ono je pohodlné tu víru si deracionalizovat a myslet si, že všechno je v pořádku. Tou větou Tomášovi Ježíš vůbec nedoporučuje nějaké slepé odkývání. Ježíš vůbec nedoporučuje říkat bezhlavé ´věřím´. Problém Tomáše je v tom, že není schopen v určitých oblastech (utrpení Mesiáše) vést diskusi tak, jako jiní apoštolové (alespoň jako Kleofáš). Podobný šok ze setkání s Ježíšem bude prodělávat každý při umírání. My nejsme lepší než apoštolové, ani než sv. Tomáš. Ta věta znamená: „Blahoslavení Petr a Jan (jedině ti dva se šli podívat), ostatní měli tzv. „jasno“ ve víře a první, možná že jediný, sv. Jan si uvědomuje (že Ježíš jim to říkal), že nerozuměli Písmu. Blahoslavení, kteří jsou schopni opravit svůj názor na věci náboženské, dokud s nimi Bůh nezacloumá. Tu větu lze také chápat takto: „Ano, já jsem musel být zabit a já jsem musel vstát z mrtvých, ale ty jsi pořád nevěřil Písmu, ty jsi pořád věřil svému zkreslenému pohledu, ty sis pořád myslel, že jsi kvalitní věřící žid. A teprve, když jsem vstal z mrtvých a ostatní ti říkali: ´Viděli jsme Pána...´, tak jsi říkal:´„Kdepak, dejte mi pokoj s těmi báchorkami, dokud si na něj nesáhnu, tak se s vámi o tom nebavím´“. Takhle to ve skutečnosti vypadalo. Tedy: „Blahoslavení, kteří nemusí být konfrontováni s tvrdou skutečností, blahoslavení, kterým stačí říct, poslyš, ty tvoje názory nejsou tak bohorovně správné a podívej se pořádně na to, jak o tom píše Písmo. Blahoslavení pružní duchem, kteří jsou schopni opravit svoje nevyzrálé názory, kteří se dokáží poučit ze své chyby, kteří dovedou vyslechnout zprávu druhých a zamyslet se nad ní“. Až toto budou křesťané a katolíci umět, tak bude jeden ovčinec a nebude tolik křesťanských církví. Pokud si budeme dovolovat luxus barbarského myšlení při čtení Bible, pak nemůžeme čekat nic lepšího. Musíme si uvědomit, že ve hře je mnoho vážných věcí a proto je nutné se naučit číst Bibli tak, abych jí rozuměl. V dnešním evangeliu je toho materiálu víc, ale prozatím stačí, když té větě dáme správný význam zapadající do celkového kontextu.
Hovořili jsme o tom paradoxu Květné neděle a o těch zmatcích na Boží hod. Ten dnešní úryvek evangelia nám líčí, jak to pokračuje. Ježíš se zjevoval hned po svém vzkříšení. Tomáš u toho nebyl, ostatní byli vystrašeni, Ježíš jim říká: „Dejte mi něco zajíst“. A když jedl, strach začal ustupovat. Později, když Tomáš přišel, ostatní mu to říkali a Tomáš na to reaguje: „Dokud si na něj nesáhnu, neuvěřím.“ Tohle místo je častokrát špatně vykládáno. Lidé, kteří nemají jasno ve víře, kteří o své víře nepřemýšlejí, se dovolávají tohoto místa; přece „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. A kdo jsou ti blahoslavení? Tomáš neviděl Ježíše a nevěřil. Ale Petr a Jan šli ke hrobu. A když uviděli uklizený hrob, začali přemýšlet. A začali odkládat svoje předsudky: „Takhle nevypadá hrob, z kterého by lidé ukradli mrtvolu, ti by ji vzali i s rouškami. Takhle nevypadá hrob, kdyby Ježíše odnesli vojáci, ti by se s těmi rouškami nezdržovali.“ A oni dospívají k tomu: „Ano, tady někdo přespal, vstal, pěkně po sobě uklidil a šel. Ježíš vstal z mrtvých“. Emauzští také neviděli Ježíše, Ježíš s nimi mluvil (oni si neuvědomili, že je to Ježíš, jejich oči jsou drženy) a oni s ním jednají jako s neznámým cizincem. Jenže oni s tímto neznámým člověkem vedou diskusi. Tento pro ně docela cizí člověk jim říká: „Jste nechápaví“. Dnes by jim někdo řekl: „Sedíte si na vedení“. Ježíš: „Vždyť je to přece psáno“. Oni: „A kde?“ Ježíš: „V Mojžíšově Zákoně.“ A teď jim Ježíš začne vykládat Písma a oni ho přinutí, aby jim to dopověděl. Čili toto jsou lidé, kteří neviděli Ježíše, ale byli ochotni přemýšlet. Tomášovi to říkali nejenom ti, co Ježíše viděli, ale také i Kleofáš a ten druhý, když se vrátili. Tomáš byl ale pod vlivem rabínských předsudků, kterých se nechce vzdát. Tomáš je duševně nepružný. Jistě, Petr, Jan, Kleofáš a ten druhý také byli pod vlivem předsudků, ale byli ochotni uvažovat. Petr a Jan nad těmi složenými rouškami, nebo Kleofáš a ten druhý o tom, co jim o Ježíšovi říká neznámý cizinec . Čili, blahoslavení duševně pružní, kteří jsou ochotni uvážit a upřesnit svoje myšlenky. Tomáš, který má rabínské předsudky, je neschopný podrobit tyto rabínské povídačky kritice a proto odmítavým tónem odpovídá: „Ne, dokud si nesáhnu, neuvěřím.“ U Tomáše to není ochota ověřit si. Je to odmítání něčeho, co se mu zdá absurdní. Kdyby to bylo: „Já si to chci ověřit“, Ježíš by neřekl nic. Jenže Tomáš odmítá, dává přednost těm rabínským povídačkám. Blahoslavení, kteří neviděli, ale byli ochotni přemýšlet, aniž by Ježíš musel říct: „Tak si na mně sáhni!“ Byl bych rád, kdybychom my dokázali mít duševní pružnost a odkládat předsudky, které máme každý v sobě.
V těch dnešních úryvcích je veliké množství materiálu. Původně jsem chtěl mluvit o problematice křesťanství, o problematice vizionářů a vznikajících různých církví, kde opravdu častokrát (ale ne ve všech případech) hrála roli ctižádost, samolibost a vladařské choutky. Vladař chtěl být na svém území suverénem a tak si prostě udělal svoji církev. To máme v dějinách. Ovšem máme v dějinách mnoho různých církví, kde byli a jsou lidé poctiví a chtěli si uchovat svoje křesťanství. Např. v našich dějinách, mezi Čechy byla láska k Písmu sv. Ať už to byli lidé, kteří se s církví rozešli. Oni se přesně vzato s ní nerozešli. Dnes se Husovi „potichounku“ omlouváme. Řekněme si to upřímně. Kdyby třeba v dobách husitských válek se řeklo to, co se dneska dělá: „Chcete český jazyk? Tak ho máte. Chcete přijímání pod obojí? Tak to máte mít“. Žádná válka by nebyla, žádná křížová výprava by do Čech nemusela jít. Původně jsem se chtěl zabývat otázkou různých církví. Ale dneska, když jsem viděl tu konstelaci dnešních čtení, tak půjdeme jen za jedním z těch problémů. Proč to vlastně vzniká? Proč tady na jedné straně vznikaly církve z lidské ctižádosti, tak jako jsou různí lidé. Ti jsou snad v každé farnosti, i když se třeba o nich neví. Jsou všelijací lidé, kterým stačí, aby se jim něco zdálo a už si myslí, že mají zjevení, atd. A už si myslí, že P.Maria je posílá a tohle a tamto. Nebo jeden král si chtěl si vzít jinou ženu, papež mu nechtěl povolit rozvod a tak to vyřešil tím, že si udělal samostatnou církev a udělal se její hlavou. To jsou dějiny. Na druhé straně musíme chápat takové poctivé české sedláky, kteří nemohli odejít za protireformace a potajmě se scházeli a četli si v Písmu. Ono se nedá jen tak říct: „My jsme v pravé církvi, tak jsme dobří. Tamti jsou v jiné, tak jsou špatní“. Tady mám oběžník, ve kterém se píše o Apoštolské církvi. Pár slov vám přečtu: „V denním tisku byla publikována zpráva, že vláda ČSR povolila činnost apoštolské církve, která vychází z letničního hnutí. Protože velká část katolíků nemá podrobné informace, dochází k omylům a nejistotě v celé věci. Uveďme teda některá fakta a ujasněme si obsah některých pojmů. Především není Apoštolská církev v ČSR nově založenou církví v pravém slova smyslu, ale ve smyslu zákonů, upravujících u nás vztah mezi církví a státem. V Čechách žili ve volně spojovaných společenstvích. Jsou církví křesťanskou, vyznávající božství Ježíšovo, křest, opírají se výhradně o autoritu Písma. Jsou tedy orientováni protestantsky. Důraz kladou na znovuzrození dospělého člověka, křest Duchem Svatým, křest vodou a život v radikální poslušnosti Bohu. Důraz taky kladou na dary Ducha Svatého, dar modlitby, dar jazyků. No, a teď se podíváme na to, co nám říká 1. čtení ze Skutků apoštolských: ´Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků. Stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka, aby až půjde Petr okolo, aby aspoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy a ti všichni byli uzdraveni´“. Tady vidíme, že prvotní církev měla vybavení. Uzdravovali nemocné. Víte, ono se o tom krásně mluví, ale když se zadíváme do dějin, když byl třeba mor, celé oblasti vymíraly a křesťané měli přitom v ruce Ježíšovy sliby („kdo uvěří, bude uzdravovat nemocné, bude mluvit cizími jazyky, kdyby něco jedovatého jedl, nic se mu nestane, bude brát hady do ruky, nic se mu nestane“). Takhle končí evangelium sv. Marka. Mojžíšův zákon měl prý překonané předpisy o mytí rukou. Jenže ke konci minulého století se přišlo na to, že mytí rukou je nutno dělat. Čili, Mojžíšův Zákon obsahuje řadu předpisů, které vypadají úplně archaicky a překonané. A přitom by dokázaly, ne vyléčit, ale dokázaly by zastavit šíření epidemií. Některé nemoci by vymizely. Cholera, mory, tyfus by se omezily, takže by nevznikaly pandemie. Ti nemocní by zůstali nemocnými, ale nešířilo by se to. Nevymíraly by dvě třetiny obyvatelstva. My se musíme zamyslet, jak jsme příliš ochotně nechali, tak řečeno, plavat Mojžíšův Zákon. A místo toho se stavěly morové sloupy, dělala procesí, atd. A což teprve, když si vezmeme Ježíšova slova z konce evangelia sv. Marka – „Vloží na nemocné ruce a ti se budou mít dobře“. Vždyť, kdybychom člověku před 200-300 lety řekli, že se nebojím neštovic, protože když jsem byl malý, tak mně tady do ruky dvakrát píchli a já neštovice už nedostanu, tak by nám vůbec nevěřil. A dnes už neštovice nejsou. Proč? Věda vyřešila imunizaci očkováním. Dnes už nevidíme mládež s obrnou. Každé malé dítě dostane lék proti obrně, čili, dostane imunizaci vůči nemoci. A to všechno je uplynulé století. Porovnejme to s Ježíšovými sliby. Jistě, dar uzdravování nemocných působí na jiném, abych tak řekl, na vyšším principu, ale my jsme okolo těch zdravotních pokladů chodili, v Bibli jsme je měli a nestáli jsme o ně. A to je vážná obžaloba. Jednak je dost evangelíků, ale ve světě je i dost katolíků, kteří se touto otázkou zabývají. A měl jsem radost, když jsem se o tom dověděl, že jsou ve světě lidé, kteří se chtějí vrátit k původnímu plnohodnotnému křesťanství. Ono je něco jiného takhle v klidu říct, že dneska církev ty dary nepotřebuje dary, prý to dneska není třeba (jedna z několika argumentací). Když se podíváme na mapu, nemůžeme říct, že to není třeba. A nakonec, když se to tak vezme, to, co věda v minulém století objevila, je vlastně rehabilitace toho, co požadoval Mojžíš, i když jenom v určité oblasti. Ježíš navrhuje jinou cestu. To, co říká Ježíš, je typická imunita („co by jedovatého pili, nic jim to neublíží, atd.“). To je imunita, kterou dosahuje věda čistě přirozenými cestami. A je otázka, jestli se to P. Bohu dvakrát líbí, když si člověk řekne: „Já ty Boží dary nepotřebuji“. Přemýšlím nad tím pořád. No, a ještě si kousek přečteme z toho listu: „Ve vztahu k jiným církvím, se u nich vyskytují dvě pozice. Jedna pozice je, že ostatní církve příliš necení a často je odmítá. Druhá pozice je otevřená a chce dopomoci k plnému životu z Ducha Svatého všem křesťanům. A proto vyzývá křesťany, aby ve svých církvích zůstali a oživili je“. Ve světě existuje poměrně bohatá literatura, jednak teologická, jednak informativní. Existuje mezinárodní kancelář charismatické obnovy, která sdružuje víc než 100 zemí. A teď hlavně závěr: „Zprávy o nově povolené Apoštolské církvi připomínají bolestnou skutečnost rozdělení křesťanství. V duchu koncilu je ovšem vidět chyby a nedostatky i na vlastní půdě. Pokud nám tato církev bude vytýkat povrchnost, nedostatek víry, chabý život z Ducha Božího, necenění charismat, pak nemá cenu se na ni zlobit, ale je potřebné a možné vyvrátit její námitky vlastní životní prací“. Čili, když nám někdo řekne, že pajdám a já opravdu pajdám, tak nemá smysl se na něj vztekat. Já nechci a ten oběžník také nechce řešit problematiku, kdo je dobrý a kdo ne. Já chci jenom připomenout ten závažný fakt, že Bible má řešení problémů, které stály lidstvo v dějinách mnoho bídy a utrpení jen a jen proto, že se Bible nečetla a stále nečte. Nebo, když se Bible čte, tak se přeskakují nepříjemné pasáže a vynechává se to, co člověku není milé. A tak se potom nedivme, že je tolik křesťanských církví, když si každý vezme z Bible kousek. Přece si nemůžeme myslet, že by Bůh zanechal vzkaz, který by neměl jednoznačné řešení. V matematice existují rovnice, které mají dvě nebo více možných řešení. Ale všechna jsou správná. Kdo počítá takový příklad, musí přijít na všechna řešení. Bible není rovnice o deseti možných řešeních. To by pak všechny církve byly správné. Jsou ale mezi nimi různé církve, které říkají: „My jsme ta pravá“. Tak aspoň ať ty církve, které říkají: „My jsme ta jediná pravá“, ať jich je hodně a měly by to dokázat a mít jasno v četbě Bible. Toto je výzva i pro nás. Bibli číst, umět číst a nechat si od Boha (Bible) říct. My do toho čtení vtěsnáváme svoje představy a to je velice výrazné. Jak jsem řekl, král, co se chtěl znova oženit a tak se udělala církev. Ta církev dodnes žije a ve své zemi je uznávanou a váženou. Já to řeknu drasticky: „Není heretik, jako heretik. A také není katolík jako katolík“. Musíme si uvědomit tuto závažnou skutečnost. Musíme si také uvědomit, že to, co nám Bůh dává, jsou drobty toho, co měla prvotní církev. A to ještě bylo částí toho, co sliboval Ježíš. Ale uvědomte si, že to Bůh, abych tak řekl, rozhodil mezi ty církve. To je pro nás vážná výstraha. My bychom se měli pořádně zamyslet nad svým náboženstvím, nad Biblí, nad svým křesťanstvím, nad svou modlitbou. Není důvodu, aby Bůh zase nedělal to, co dělal na začátku („Stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby až půjde Petr, aspoň jeho stín padl na někoho z nich“). A teď jen krátce o tom, kde je klíč k věci. A ten máme v evangeliu – problém Tomáše. „Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili“ chápeme v tom smyslu, že Tomáš chtěl důkaz a proto neuvěřil a proto mu to Ježíš vytýká. Někdo zase má na to odpověď ve formě: „Nedá se vše změřit, zvážit. Ty musíš věřit!“ Často se takto argumentovalo v starší náboženské literatuře. Jenže co je onen Tomáš? („Protože jsi mne uviděl, uvěřil jsi“). To je člověk, který je psychicky toporný, který není schopen přijmout jasné, logické argumenty. Tomáš, řeknu drasticky, si sedí na vedení. Protože Tomáš žije ve světě rabínských představ, které se odchýlily od představ, od pojmů Bible, od Mojžíše a proroků. A ty rabínské představy prostě „vylepšily“ Bibli. Farizeové a saduceové byly dva takové základní směry a skupiny, které se mezi sebou často doslova praly. Byli to nepřátelé na život a na smrt, ale jenom v Ježíšově případě se sjednotili. Velice zjednodušeně řečeno, Saduceové si vybírali ze Starého Zákona a farizeové si zase přidávali. Obě strany Starý Zákon, Mojžíše a Proroky deformovaly. Mesiášova osobnost byla vylíčena a chápána zcela jinak. Takže, když Ježíš – skutečný Mesiáš přišel, tak on neodpovídal těm rabínsko – saducejsko – farizejským představám a výsledek byl: „Ten tesař z Nazareta je posedlý, pomatený, atd.“ No a nakonec: „Ukřižovat!“ Čili to ´blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili´ musíme chápat z toho hlediska: „Blahoslavení, kteří nepotřebovali, aby se jim Ježíš postavil přímo pod nos, ale kteří byli schopni vzít Písmo (tam šlo o Mojžíše a Proroky) a pročíst to, co Mojžíš a proroci říkají o Mesiáši. Petrovi a Janovi stačila složená a uklizená rouška a plátno. Kleofáš a ten druhý šli a bavili se s „cizincem“, který jim říkal: „Vždyť je to v Mojžíšovi a v Prorocích“ a oni se ptají: „Kde? Řekni nám, kde to je“. Kdežto Tomáš, i když mu všichni říkají: „Viděli jsme Ježíše, vždyť je to v Písmu“, tak on: „Ne, dokud neuvidím na jeho rukou jizvy a nevložím prst na místo hřebů a ...... neuvěřím“. To není míněno tak, že „já si to chci ověřit“, ale to je striktní odmítavá argumentace. „Dokud si na něj nesáhnu, tak na mně a s argumentací Bible nechoďte“. Takhle to musíme interpretovat. A ne, že dokud si neověřím, tak vám nebudu slepě věřit, jak si to představujeme my. „V Bibli je psáno, že Mesiáš vstane z mrtvých.“. „Dejte mi s tím pokoj, dejte mi pokoj s Biblí, dejte mi pokoj s Mojžíšem“. Toto je Tomášovo stanovisko. A toto je ono: „Nebuď nevěřící!“ Protože Tomáš je v zajetí rabínských představ a nedovede je podle Písma opravit. A tady jsme u té skutečnosti, která je alarmující. Je to problematika umět číst Písmo svaté tak, aby nám dávalo správný pohled na věci víry.
V tom dnešním úryvku je toho trochu moc na povídání. Máme tu to první setkání s Ježíšem, ale je tu taková maličkost. Ono je všude zavřeno a Ježíš se najednou objevuje v místnosti. Dveře zavřeny, ale On se tam objevil. A tady jsme u jedné věci. Ježíš se sice zjevuje se stejnými vousy, se stejnou tváří, se stejnou postavou atd., ale přichází do místnosti tak, jak to lidské tělo nedokáže, protože Ježíš už má tělo nové. V Evangeliu máme popsán také ještě jiný případ. Ježíš se zjevuje zase se zcela jinou tváří. Apoštolové jsou na lodi (je to u Jana), loví, na břehu sedí nějaký člověk, má ohníček a opéká si ryby. Oni nic nechytli a tento „cizí“ člověk na břehu říká: „Hele, hoďte síť doprava!“ Oni poslechli, hodili tam síť a v síti bylo obrovské množství ryb. Jan říká: „Tak to je tedy Pán, to je Ježíš“. Petr skočí do vody a plave za Ježíšem. Ostatní vytáhli síť, přijeli ke břehu, u ohně sedí naprosto neznámý člověk a vyndávají ryby. Zjistili, že mají mimořádný úlovek, síť se vůbec netrhala a divili se, že to ta síť vydržela. Čili tady je ten rozdíl mezi prvním zázračným rybolovem, kde Ježíš je na lodi a kde vytahují ty ryby a sítě se trhají, kdežto tady je úlovek ještě větší a síť se netrhá. Takže u ohně sedí „neznámý“ člověk, oni se na něj dívají, vědí, že je to Pán Ježíš, ale nikdo z nich si netroufne říct: „Co jsi zač?“ Vědí, že to je Pán. Ale také nepoloží otázku: „Jak to, že máš jinou tvář?“ Vědí, že to je Ježíš a že to dělá z nějakého důvodu. A my si můžeme jasně říct, co to je. Ježíš dává najevo: „Když jsem se vám zjevil (v prvním i druhém případě), ukázal jsem se, že jsem to já, ale já vypadám zcela jinak“. Další taková věc je, že Ježíš volá apoštoly, že se jdou projít, vyšli na Olivovou horu a Ježíš se najednou začne vznášet a mizí v oblacích. Čili, Ježíš dává najevo, že má jinou formu těla, že se lidem sice zjevuje v lidské podobě, ale ta podoba není jeho vlastní. Je to podoba „vypůjčena“, aby věděli, že mluví s Ježíšem, ale aby si také uvědomovali, že skutečný Ježíš už vypadá jinak. Zrovna tak andělé, když mluvili s lidmi, objevili se jako lidé, aby lidé věděli, že s někým hovoří. Toto je samozřejmá věc, ale uvědomte si, kolik lidí, když jsou nemocní, si na to vzpomene, že nás vlastně čeká nová forma života. Kolik lidí, když zápasí s hříchem, myslí na peklo? To je velká většina lidí. Kdo z lidí si vzpomene, že by si mohl zbabrat, pokazit transformaci na bytost, která nejenom, abych tak řekl, je jiná, ale daleko krásnější, daleko silnější. Jistě, když už je někdo hodně, hodně starý a život ho už nebaví, tak u některých se může vyskytnout taková skepse, už aby zemřel. Ale zaprvé to není křesťanské a zadruhé je to věc, která vyrůstá v době mládí, kdy člověk jde do kostela, protože se tam musí, bere to jako povinnost od rodičů, sám to prožité nemá. A když jsou rodiče „nároční“ ve výchově a postupují diktátorsky, děti chodí do kostela a pak později buď přestanou věřit a nebo se stanou náboženskými diktátory, takovými malými inkvizitory. To je jedna možnost. A druhá, že přestanou věřit. Ale ve většině případů je u nich povrchní náboženství a ti náboženští diktátoři zase budou postupovat stejně. V mládí bychom si měli uvědomit, že náš život smrtí nekončí. Měli bychom si to uvědomit, když už člověka začne ledacos bolet, ale přitom ještě pořád má život dost možností. A to si zase neuvědomuje. Bohužel často si myslíme, že kdoví jak jsme zbožní, ale na to hlavní, na myšlenku na Věčný život - a to je jeden z těch důvodů, pro které Ježíš šel na kříž, aby nám tohle ukázal, aby nám ukázal sám sebe, jak On vypadá po smrti a jako bychom my vypadali - se zapomíná. A to je veliká chyba. Vzpomínám si na dobu, když jsem chodil do školy, tak když se mluvilo o nebi, říkalo se sice, jaké je to tam nádherné, ale převládal hlavně strach z pekla. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale kolik lidí ví o tom, co má dělat, aby získali novou formu života? Buď je člověk mladý a tak novou formu života „nepotřebuje“ a když zestárne, tak už ho zase život vůbec nebaví. Tohle je hlavní chyba, i když se to nezdá. I když věřící lidé žbrblají na ty, co nevěří, ale pokud jsem věřící člověk a není mým dominujícím zájmem zmrtvýchvstání, pokud není mým dominujícím zájmem transformace sebe na Ježíšova bratra, je moje náboženství jalové. To si musíme uvědomit. A když jsme u té otázky, jak se s tímhle tím vypořádat. Jde to, není to neřešitelné, ale znamená to určitý problém. A samozřejmě důležitou postavou je Tomáš, což je kapitola sama o sobě. Ale zapamatujme si, že i když nás bude bavit normální život, že to není vrcholná forma života. To je připomínka, abychom si zvykli přemýšlet o tom, co v Bibli vůbec je. To nám bohužel uniká. A pak mnoho lidí má místo touhy po nebi strach z pekla. A nebe je přece je „trochu víc“, než strach z pekla. A abychom věděli, co to je nebe, musíme se bezpodmínečně naučit číst Evangelium. To je jedna věc. A druhá, je naučit se přemýšlet o tom, co to znamená. A třetí věc je umět se vypořádat se svými předsudky, které máme v sobě a které nám brání na cestě za poznáním.
EVANGELIUM Jan 21,1-19, 3. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: "Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli mu: "Nemáme." On jim řekl: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete." Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb.
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "Pán je to!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty - byl totiž oblečen jen nalehko - a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb, které jste právě chytili." Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: "Pojďte snídat!" Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas mé beránky." Podruhé se ho zeptal: "Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: "Ano; Pane, ty víš, že té miluji." Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce." Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, miluješ mé?” Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: "Miluješ mě?", a odpověděl mu: "Pane, ty víš všechno - ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: "Následuj mě! "
Zamysleme se nad „podivnou“ věcí: „Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat, kdo jsi. Věděli, že je to Pán“. Jak je to možné? Mají potřebu se zeptat, kdo je zač a na druhé straně si to netroufnou. Podobná nejistota může nastat, když se po létech setkám s někým dobře známým. Tady není rozdíl v mnoha letech. Ježíše, jako člověka viděli před několika dny a dobře ho znali. Vezměme si pro pochopení na pomoc Kleofáše. U něho to mohl být útlum určitých partií mozku. Nebo také mohl mít Ježíš úplně jinou tvář. Mohl úplně jinak vypadat, mít jinou výšku, atd. Oni ho prostě nepoznali. Je to nesmírně důležitý fakt. Po zmrtvýchvstání se Ježíš někdy zjevuje ve standardní předsmrtné podobě a jindy zase s jinou postavou, jinou tváří. V případě Kleofáše, oni si mysleli, že mluví se zcela jiným člověkem. Zde měl Ježíš pravděpodobně jinou tvář. A v dnešním čtení, ani jeden si neřekl, že ten člověk, co je na břehu, je Ježíš. Až po zázraku velkého úlovku přišli na to, že by to mohl být Ježíš. Jan si vzpomíná, že to je úplně stejná historie, jako tenkrát na začátku společného chození s Ježíšem: „No jo, tohle je Ježíš, i když vypadá jinak“. Ten někdo, kdo vypadá úplně jinak, řekl: „Hoďte sítě“. Oni poslechli a vytáhli plno ryb. Byli sice možná daleko, ale pak sedí vedle Ježíše. Vidí cizí postavu, cizí tvář, on s nimi mluví a možná i cizím hlasem. Nic tu není podobné s tím co znají, až na ten zázrak. Proto v nich vzniká napětí. Chtěli by říci: „Proč to děláš Ježíši“? A toto Ježíš chce, aby jak oni, tak i my jsme o tom přemýšleli, že nemusí po zmrtvýchvstání vypadat tak, jako před ukřižováním. Tady jsme u toho, jak budeme vypadat po vzkříšení z mrtvých. Myslíme si, že budeme mít stejné končetiny, stejný metabolismus, stejné dýchání? Ježíš, když se loučí a vystupuje na nebe tak to neznamená, že ho nesou andělé, ale vlastní silou vystupuje nahoru. My si musíme uvědomit, že nové tělo má schopnost pohybu v celém vesmíru. Co z toho plyne? Že nepotřebuje dýchat, že má zcela jiný typ organismu. Tady jsme u jádra pochopení Evangelia a funkce Eucharistie. Dokud budeme vidět ve Svátosti oltářní „tabletky proti bolení hlavy“ nebo „prášek“ proti hříchu, tak to je málo. Svátost oltářní nám má umožnit, abychom po smrti dostali nové tělo (viz Kor 15). „Jsou různá těla pozemská a nebeská. Živočich od živočicha se liší tvarem“. Na dotaz, jak je to se zmrtvýchvstáním, lze odpovědět: „Když zasadíš zrno, tak to zrno vypadá jinak než rostlina, co z toho zrna vyroste. Zrno nakonec musí shnít. Rostlina má zcela jiný tvar, je to úplně něco jiného. Teď máme tělo živočišné, jako zvířata, ale po smrti, po vzkříšení, budeme mít tělo jiného typu. Existuje tělo živočišné a také tělo, jako je duch. Ježíšovo tělo je corpus spiritualis (duchovní), které my vlastně našima očima nemůžeme vidět. Když se chtěl apoštolům ukázat, musel se jim ukázat ve staré podobě. Zároveň jim chtěl vysvětlit: „Zmrtvýchvstání je totální přestavba organismu, takže budu moci s Bohem spolutvořit další světy, jako to dělají andělé. Budu disponovat obrovským množstvím energie, budu neviditelný, jako andělé, jako vzduch, nebo magnetické pole“. Sv. Pavel říká: „Vy bláhoví, jestli nevěříte ve zmrtvýchvstání, celé vaše křesťanství je zbytečné“. My musíme mít správnou představu o tom, jak funguje Svátost oltářní, co je to Věčný život. Je ostuda, že člověk 21. století zavírá před tím oči, protože se mu to zdá těžké, nebo netradiční. To jsou však fakta. Pro apoštoly to mohla být těžká věc, protože neslyšeli, co je to silové pole, elektromagnetická vlna. Oni si to představovali jako vzduch, vítr. Stačil jim tento primitivní modýlek. Oni to chápali a Ježíš chtěl, aby to chápali. My však křesťanství a to, co je v Bibli, často vtěsnáváme do svých naivních představ. Není to těžké opravit. Třeba však opustit své vyhřáté představy. Ježíš, jako i andělé, se může se svým tělem volně pohybovat v celém kosmu, nezávisle na teplotě, gravitaci (možnost pohybu v kosmu). To, v čem se Ježíš ukazuje, není jeho pravé tělo. On má corpus spiritualis (soma pneumaticon). A v tomto případě to předvádí apoštolům. Předtím prošel zavřenými dveřmi. Ježíš dává najevo, že vzkříšení je daleko víc, než vytažení nebožtíka z truhly, který, když byl kulhavý, bude zase kulhavý. Bůh nám toto nabízí. Když od Svátosti oltářní toto nečekáme, tak naše vědomosti mají povážlivé trhliny ( Mt 4,5; Jan 21 ).
Máme tady dvě velké tematické skupiny. Zaprvé ten rybolov a zadruhé to, jak Ježíš říká: „Petře, miluješ mně?“ I to je jenom část. Celá věc vypadá takto: Ježíš říká: „Šimone, synu Janův, miluješ mně?“ A Petr na to: „Ano“. Ježíš říká: „Pas moje beránky“. Zřejmě za chvíli: „Šimone, synu Janův, miluješ mně?“ Samozřejmě, že to nemuselo být hned za sebou, ale i mohlo. To z toho textu nevyčteme. A když se Ježíš ptá potřetí, Petr v tom vidí připomínku: „Ježíš má právo o mně pochybovat, vždyť já jsem ho přece zapřel“. A tak možná s pocitem lítosti, že mu není důvěřováno, možná, že ze vzpomínky na to, jak Ježíše zapřel, je zarmoucen a říká: „Pane, ty víš, že tě miluji“. A Ježíš: „Pas moje ovce!“ A pak Ježíš říká: „Dokud jsi byl mladý, sám ses přepásal, chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, vztáhneš ruce, jiný tě přepáše a povede kam nechceš“. Jan Evangelista píše: „To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. Po těch slovech ho vyzval: ´Následuj mně!´“ A teď pokračuje právě ten druhý blok. Petr vidí, že za nimi jde Jan, miláček Páně. A Petr se ptá a co bude s ním? A Ježíš říká: „No, co ti po tom (přesně vám to nebudu citovat). Když řeknu, že zůstane, tak zůstane“. Takže mezi učedníky se rozšířila představa, že Jan, miláček Páně, skutečný super apoštol, vůbec nezemře. Jan sice zemřel, ale jediný z apoštolů zemřel přirozenou smrtí. O těch rybolovech jsme vícekrát mluvili. Také jsme si říkali, že Ježíš se tady objevuje, abych tak řekl, ne jenom v jiném rouchu, ale i s jinou tváří. Vypadá úplně jako cizí člověk. A volá na ně: „Chytli jste něco?“ Oni říkají: „Ne“. Ježíš: „Hoďte síť na pravou stranu!“ Tak hodí a ryby zaberou, mnoho ryb. A je to právě Jan, který říká: „Tak, a tohle to je Ježíš. A Petr na to Janovo upozornění, skočí do vody a plave. Čili, Jan první rozeznal Ježíše, i když měl jinou tvář. Ježíš tím dává najevo: „Po zmrtvýchvstání, když se vám zjevuji tak, jak vypadám, tak jsem někdo „jiný“, mám jinou tvář. My nemůžeme vidět Boha a zmrtvýchvstalé tělo Ježíšovo je zrovna tak neviditelné, jako Bůh. To si musíme uvědomit. Takže, když se Ježíš zjevoval, vždycky musel vzít na sebe nějakou podobu. Normálně bral tu svou podobu, toho svého bývalého těla, ale teď, aby jim to ukázal, tak s nimi mluví s úplně jinou tváří. Možná se lišil i výškou, barvou vlasů, atd. Ježíš tím dává najevo, že po zmrtvýchvstání už tělo nemá takovou fyzickou podobu, jako mělo před smrtí. Aby s námi mohl navázat kontakt, tak si může zvolit libovolnou podobu. První tohle to pochopil Jan. Takže, můžeme se trošku zamyslet nad tím prominentem z prominentů. Ježíš měl učedníky, z nich vybral 12 apoštolů a mezi mimi měl 3 prominenty – Petra, Jakuba a Jana a z těch tří Ježíšovi nejbližší byl Jan, miláček Páně. Ten také při poslední večeři seděl na čestném místě po Ježíšově pravici. Jan, jako jediný z apoštolů (to víme z historie) umírá přirozenou smrtí. Proč? To je důležité. Jan jediný stál pod křížem a díval se na Kristovu smrt. Jan první začal chápat, že musí opravit své názory, že nemůže jet v těch vyjetých kolejích. Pod křížem byly i ženy, ale ostatní apoštolové byli zalezlí. I Jan v té době ztratil přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš, ale Jan si uvědomoval, že Ježíš je prorok a proto stojí pod křížem. A proto, že stál pod křížem a díval se na kříž, sám trpět nemusel. Takhle si to můžeme velice zjednodušeně říct, protože my jsme si zvykli svoje utrpení ztotožňovat s Ježíšovým. Na Kalvárii byly tři kříže, Ježíšův, kajícího se lotra a nekajícího se lotra. A když přijde utrpení, tak velmi málo procent je utrpení takového typu, které můžeme přirovnat k Ježíšovu. Ale mnoho utrpení, které my s tak velkou chutí a „velkoryse“ obětujeme Pánu Bohu, je utrpení lotra, kdy Bůh nám chce připomenout: „Koukej, máš mnoho věcí nevyřešených, koukej se nad sebou zamyslet, přemýšlej jaký jsi, přemýšlej, proč já tě neuzdravím, proč prosíš o uzdravení…“ A přitom jako kdyby Bůh mluvil do prázdna. My, místo toho, abychom si řekli: „Tak Bůh mně neuzdravil asi proto, že se špatně modlím“, tak řeknu: „Já to utrpení obětuji“. A ještě si pěkně vybereme, za koho to budeme obětovat. A to není správné. My musíme počítat s tím, že naše modlitby nemusí být vyslyšeny právě proto, že jsou nekvalitní. Ale my o té nekvalitnosti modlitby neuvažujeme. Jan je jediný, kdo dělá výjimku. Jan je nejblíže k Ježíši. Jediný stojí pod křížem a jediný umírá přirozenou smrtí. To je výzva pro nás: „Ano, budeš-li mně blízký jako Jan, ušetřím tě utrpení“. „Proč?“ „Protože ti bude stačit pohled na moje utrpení“. Ale do Janovy mentality máme ještě moc daleko. Ale ono je dobré si to alespoň připustit. Je dobré se zamýšlet nad tím, že vlastně i mezi učedníky jsou stupně, úrovně. Ne proto, že by si Ježíš pěstoval nějaké protekční děti. Ježíš byl jako dobrý učitel. Příklad: Učitel má žáky se špatným prospěchem, průměrným a výborným. Komu by učitel měl věnovat tu pomoc? Většina řekne, že těm, co zaostávají. Jenže proč ti žáci zaostávají? Velmi často proto, že jsou lenoši. A pro celou společnost je důležité, a teď se na to přichází, že učitel by se měl věnovat právě těm dobrým žákům. Mezi těmi dobrými musí ale rozlišit „šprty“ a ty, kteří věci rozumí, aby preferoval talenty. Aby těm, kteří jsou kvalitní, dával víc materiálu. A to je důležité. Ano, pomoci těm, kdo jsou slabší. Jistě. Ale pokud ten slabší si to zaviňuje sám, je nespravedlivé vůči těm nadaným, aby učitel zdržoval jejich rozvoj. A tohle to Ježíš dělal. U Ježíše měl každý dostatek příležitosti se naučit všechno potřebné. Ale když se někdo učil lépe, dostával hodiny navíc. A to byli právě Petr, Jakub a Jan. A nejlepší z těchto tří primusů byl právě Jan. A Jan první chápe: „Mně se nic nestane. Půjdu za Ježíšem“. Stál pod křížem a o své víře přemýšlel. Dozrával při pohledu na Ježíše. Ano, člověk rád akademicky slibuje a dává se v oběť, ale když je pak nemocný a trpí, tak honem shání doktory. Jak vypráví historie, Jana vůbec nemohli umučit. Nakonec ho museli vypovědět na ostrov Pathmos. Proč? No, byl to nejlepší žák. A tady jde o to, abychom i my dovedli být dobrými žáky. Abychom věděli, že jedna a táž Bible, někomu řekne daleko víc, než druhému. Někomu málo, někomu víc, někomu ještě víc. Že záleží na nás, jak silné máme „klapky na očích“. To je problém, o kterém neuvažujeme, ale který brzdí rozvoj křesťanství. Až nebudeme mít klapky na očích a budeme znát celou Bibli, potom nebude možné, aby nám někdo vyvracel naši víru na základě Bible, protože ji budeme znát. A pak se všichni poctiví shromáždí do jedné církve. Jenže nyní máme stovky křesťanských církví. Tak jsme si připomněli Janovu postavu (Jan 21). Jan jde za nimi a Petr se ptá: „A co bude s ním?“ Ježíš: „No, když jsem řekl, že zůstane, tak co tobě do toho? Ty mně následuj!“ A Petr byl ukřižován jako Ježíš. A pro Petra je to pocta. Jan zemře přirozenou smrtí a je to pocta pro Jana. Tak to musíme chápat. Je to náročné, ale chce to se poctivě nad tím zamyslet a alespoň si nechat nasadit brouka do hlavy.
Zamyslíme se jenom krátce nad malou větičkou: „Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat, kdo je, věděli, že to je Pán.“ Co z té věty můžeme vyčíst, je věc poměrně snadná: Ježíš se zjevil s jinou tváří. Proč se zjevuje s jinou tváří? Dává se poznat tím zázrakem, ale tvář má jinou. Jednak musíme říct, že vlastně není rozhodující tvář, ale osobní přítomnost Ježíše. Ale proč ta tvář je zcela jiná? Ježíš nás chce dovést k zamyšlení nad tím, aby mu vlastně položili otázku: „Jak ty vlastně teď vypadáš?“ Jestli mu ji položili teď, text o tom nemluví. Víme však, že kdysi dávno, Mojžíš slyšel Boží hlas z keře a říkal: „Bože, chtěl bych vidět, jak vypadáš.“ A Bůh mu říká: „Nemůžeš mně vidět, umřel bys.“ Tady jsme u situace v něčem podobné a v něčem odlišné. Ježíš vstal z mrtvých. Přišel, pak zmizel, pak se zase objevil, atd. Učedníci samozřejmě viděli tutéž normální tvář, běžnou, takže Ježíše identifikovali, jakmile ho uviděli. Ale proč je tady tenhle ten případ? Ježíš nám chce připomenout, a chce apoštoly vyprovokovat, aby mu položili otázku: „Jak ty vlastně teď vypadáš?“ Jak se zdá, oni tu otázku nepoložili. Ježíš říká: „Bude-li mně kdo milovat, zjevím se mu.“ Samozřejmě, že Ježíš se může zjevit tak, jak vypadal jako člověk ještě před umučením. Ale jako nebešťan? Copak my víme, jak vypadá takové tělo? Jistě ne tak, jako na zemi. Pravděpodobně chtěl Ježíš učedníky vyprovokovat k této otázce. A když se nad tím zamyslíme, oni tady měli možnost tu otázku položit. Protože tady už nastává Nový Zákon, tady by už neplatilo to „kdybys mne uviděl, zemřel bys.“ Tady už mohli opravdu pohledět do nebe tak, jako např. uviděl sv. Jan v Apokalypse a nebo, jako Ježíše viděl sv. Pavel. Jan viděl nebe. Sv. Pavel říká, že byl také vzatý do nebe. Čili, mohli si o to říct. Jestli si řekli, kdo ví. Psáno to v Bibli není. Oni se měli zamýšlet nad tou otázkou, jak to v nebi vypadá. A my bychom to měli také a ne vtěsnávat Boha do svých lidských představ. Představovat si Boha a dávat mu tvář, tak to je vtěsnávání Boha do našeho světa. A to není správné. My bychom si měli uvědomit, že nemůžeme Boha vidět. Musíme se prostě těšit na to, že my máme být proměněni tak, jak byl proměněn Ježíš při vzkříšení z mrtvých. Na tohle chce Ježíš učedníky navést a je dobré, abychom si my tohle uvědomili.
EVANGELIUM Jan 10,27-30, 4. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl: "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."
Tato pasáž – podobenství, je velmi náročné a nechápali to ani učedníci. Je dobré si to podobenství přečíst celé. Všimněte si: Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co tím chce říct. Ježíš tady nevysvětluje, jenom opakuje to podobenství a zdůrazňuje ho. Pochopit tohle to podobenství je velice, velice náročná věc. A důležité je, abychom se postupně dopracovali pochopení. Například, když toto podobenství budu vysvětlovat a vysvětlovat, po třetí a po čtvrté, po páté....., zas to nebude vysvětleno. Totiž, aby člověk určitou věc pochopil, musí v jeho mozku probíhat určité procesy, které vyhodnocují to slovo, které člověk slyší. Když tyto procesy jsou porušeny, nelze to vysvětlit. Zjednodušeně řečeno, nemá smysl slepému od narození mluvit o barvách. Mohu mluvit. Ten slepec se může naučit odříkávat básničku o tom, jak se ranní rosa v záři vycházejícího slunce třpytí a v každé kapičce je sedm barevných hvězdiček. Jenže ten slepec od narození ví, že má mokré nohy, když bude ráno chodit v rose. Tady jsme právě u té tragedie. Pakliže nám Evangelium má něco říct a ono nám má co říct, tím ještě není vyhráno. Já se musím také umět nad Evangeliem zamyslet. A ten způsob zamyšlení se je nesmírně náročný. Ježíš nám ukazuje také způsob zpracování informací. Ono se to jistě zdá divné, jenže je to známá věc, že představitelé prvotní církve měli dost často takový mindrák před vědou, protože před nimi stáli např. platonici a oni proti tomu měli nějaké povídání, že království nebeské se podobá rozsévači, atd. Kdežto oni chtěli mít vědu. A sv. Augustin měl proto velký úspěch v obraně víry, protože dokázal promluvit jazykem platoniků. Situace se potom opakovala zhruba o půl tisíciletí, kdy církev měla už teologii pěkně postavenou na základě platonizmu, přišli Arabové původně to byli křesťané, kteří tak nějak v 7. století přešli na Islám), kteří byli výrazným konkurentem křesťanství na bojišti i ve vědě a ti říkali: „Prosím vás, s tím Platonem toho naděláte, vždyť to je překonaný krám. Aristotelova filosofie, to je soustava!“ A všichni takoví epigoni, kteří rádi opakují krásná slova, byli vedle, jako byli lidé před sv. Augustinem; byli neschopni argumentovat. A objevil se jeden přemýšlivý člověk, tenkrát mu říkali „tlustý vůl“ a my ho známe pod jménem Tomáš Akvinský, který těm okolo sedícím nepřemýšlivým připadal jako primitiv a kterému pořád není něco jasné a pořád se musí na něco ptát. Snad si nemyslíte, že tu přezdívku „tlustý vůl“ mu dali z obdivu. Ona ta tloušťka se jim hodila, že mohli do něho rýpat. Když Arabové začali útočit, všichni ostatní byli úplně vyhozeni ze sedla. Jenom učitel „tlustého vola“, který věděl, co v tom „tlustém volu“ je – sv. Albert Veliký (který také přečníval tu dobu) a Tomáš Akvinský se do toho zakousli. A zatímco ostatní pěkně nabiflované poučky znova a znova opakovali, jako ten tibetský mlýnek, tak sv. Albert Veliký, který se zabýval problematikou přírodních věd a sv.Tomáš Akvinský nehodili flintu do žita. Ti si říkali, pakliže Aristoteles je věda, skutečná věda, tak to musí být v souladu s Božím slovem a naší chybou bude, když nás oponenti umlčí argumenty. Zatímco výřeční kazatelé, kteří se oháněli Platonem na každém kroku, byli „nahraní“, sv. Albert Veliký, který jednou nohou stál v teologii, ale tou druhou stál v alchymii (tam jsou zárodky chemie) a Tomáš Akvinský se nevzdali. Vytvořili teologický systém – tzv. tomismus – který je dodnes naukou církve a teologie je na něm stavěna. Proč tohle to připomínám? Jednak tady vidíme lidi – sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský žili v době, kdy ostatní byli bezradní před námitkami těch, kteří útočili proti víře; ať už v té antice (platonisti), tak později Arabové, kteří přijali Aristotelovu filozofii. Oba světci věřili a proto se nebáli zvednout „hozenou rukavici“ a obhájili křesťanství. Ovšem, když se díváme na Evangelium, tak se můžeme na něj dívat tak, že to máme zafixované jako takový kolovrátek, jako lidé v prvotní církvi, kteří byli úplně vyřazeni a lapali jenom dech v defenzívě, dokud nepřišel sv. Augustin (když na něj útočili platonici). A podobně to bylo v případě Arabů a sv. Alberta Velikého a sv. Tomáše Akvinského. Tohle zdůrazňuji, abychom si uvědomili, kam může člověka zavést takové to intelektuální šosáctví. Souvisí to s dnešním podobenstvím. Vraťme se k jedné věci. Když se podíváme na podobenství a spoustu dalších věcí v Evangeliu, tak najednou zjistíme, že Evangelium je super moderní. Před časem jsem vám říkal, že jsem řešil jeden problém a pokusím se vám to v krátkosti říct. Pozoroval jsem takové ochabování chuti číst Bibli a říkal jsem si: „To je chyba, když se velebníčkovi nechce do Bible, když po ní s chutí nesáhne. Jsou dvě možnosti: Zaprvé, že už ji mám přečtenou a že její obsah znám a nebo zadruhé, že čtu špatně. A jak to rozeznat? „Ježíši, prosím tě, pomoz!“ A tak jsem si řekl toto: „Najdu si z Bible nějaké místo, které považuji za nejasné, které ještě nemám 100% vysvětlené. Pakliže se ta dravá chuť neobjeví, tak je to u mne chyba postoje k Bibli. Pakliže se při řešení problému, který dosud není řešen, projeví dřívější chuť, pak to byla přečtenost a nemusím chybu hledat u sebe“. Tak jsem si našel určité místo u sv. Jana, které vypadá dost květnatě, poeticky, které jsem znal, ale za které jsem se prostě nemohl postavit. A tak první chvíle, jak jsem začal toto místo brát jako možnou realitu a ne jako alegorii (jenom jsem připustil tu možnost, že toto je realita), i když to bylo divné, začal jsem k tomu hledat materiál. Zakrátko mně napadla taková patentní tahanice z doby Edisonovy, spíš konkurenční souboj a tento obsah tohoto konkurenčního závodu přesně odpovídal té problematice Janova textu. Teď konkrétně: šlo o tzv. duplex a diplex, tj. jak po jednom drátu posílat více telegramů současně aniž by se navzájem ovlivňovaly. Čili, je to problematika o něco víc než 100 let stará. Tak jsem si to vyřešil, použil jsem jako model elektrotechnickou problematiku a najednou jsem našel, že to krásně koresponduje s tím, co se považuje v tom textu za takové ozdobné vyjádření, málem bych řekl alegorii a co je opomíjeno ve výkladech. No jo, ale vykládat lidem duplex a diplex, tak to se leckomu nebude líbit. Tak jsem si řekl, což to takhle nějak říct moderními slovy? Tak jsem použil termín ´systém´, podle kterého jsem to zpracoval. Mně se to líbilo, ale co, když bych se pletl. Jenže četba Bible „vylítla“ jako obvykle, takže problém byl vyřešen. Ale co, jestli si fandím? Ověřil jsem si to. Je to dlouhé a třeba i nezáživné povídání, ale já jsem zjistil jednu věc. Když se vezme do ruky Evangelium a když ho umíme číst, tak najednou zjistíme, že je to evergreen, že je to kniha, která nám má stále co říct a která vůbec nepotřebuje nějakou podporu a vysvětlení. A tady jsme u jedné věci: „Já jsem dveře“. Mimo jiné to může znamenat také to: „Já vám ukazuji, jak zacházet s naukou, jak zpracovat informace“. Ježíšova metoda jsou podobenství a podobenství je vlastně modelování. Takže představitelé prvotní církve, kteří se za ně styděli, kterým podobenství připadala naivní a primitivní, vlastně opovrhovali tím, co je dneska plně uznáváno. A kdyby představitelé prvotní církve přešli na myšlení evangelního typu, tak by kulturní vývoj lidstva probíhal docela jinak. Uvědomte si, že Galileo žil v renesanci, pro kterou je charakteristický návrat k antické kultuře. Oprostil se od ní a začal s fyzikou novým způsobem koncipovanou, dělal pokusy. Přízemní fyzika a žádné filozofické spekulace. Platónská a aristotelovská filozofie do té doby žádný pokrok neudělaly. Nutno si jenom uvědomit, že základní Ježíšova metodika jsou podobenství - modelování. Je to argument, který nepodléhá času, kde nehraje problém textová kritika, chyby překladatelů, nehraje problém demytologizace, atd. To je to, co dneska straší a děsí teologii a čím se teologie často neadekvátním způsobem brání, místo toho, aby se teologové naučili číst a zpracovávat Evangelium tím primitivním tesařským způsobem, jako tesař z Nazareta. I z tohoto hlediska se můžeme dívat na text: „Já jsem dveře“. Já nejenom vykládám, čemu máte věřit, ale i ukazuji, jakým způsobem zpracovávat informace, na které jste zatím nedozráli a jak řešit problémy. My se musíme naučit jít těmi dveřmi a ne všelijakými vylepšenými kličkami.
Když slyšíme o ovečkách a pastýřích, napadají nás idylické obrázky. Velmi často se setkáváme v Bibli s pojmem „Pastýř a ovečky“. Dnešní text Evangelia je jedno z mnoha míst v Bibli, kde se to připomíná. Nejde jenom o kýčovitou stránku věci, o líbivý pohled, na jaký jsme zvyklí z obrázků a naivně dobromyslných článků o Boží laskavosti. V případ mé životní zkušeností bylo, že nejdříve jsem viděl ovečky šedé až černé a pak na Malé Fatře ovečky bílé. V náboženství to však může být zcela obráceně u člověka, který si vezme určitá místa z Bible, zidealizuje si je, vidí P. Ježíše, ne jako skutečného Ježíše, ale jako superdobrého pastýře, který se s ovečkou jenom laská. Pak přijde utrpení, přijdou životní trampoty a člověk ztratí iluzi o Bohu. Zamysleme se proto nad tím. Ježíš je opravdu dobrý pastýř a dobrý učitel, který má ke svým žákům – ovečkám dobrý vztah. Nejdříve se však musíme vzdát jednostranného vykládání podobenství. Podobenství v něčem platí a v něčem ne. Jako příklad uvedu podobenství „O nepoctivém správci“, kdy člověk má jít za věcí, nebo „Soudce a vdova“, kdy máme být vytrvalí. Bůh není jako soudce, nebo nepoctivý správce. Podobně z podobenství o pastýři a ovečkách si musíme vzít to, co se nás týká a musí to být v souladu s jinými podobenstvími. Když Ježíš jinde řekne: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“, tak si nemohu představit pastýře, kterému z hlavy roste ovečka. Proto si musíme vždy dobře uvědomit, co podobenství chce říci a co ne. Ježíš je opravdu dobrý pastýř, kterého ovce mají rády a jdou za ním. Jsou různé případy zvířat (koně, psi), kdy to zvíře má radost, když vidí přicházet svého pána. Jsou např. kočí, kteří koně mlátí. Z toho hlediska Bůh je dobrý. Proč tedy přichází utrpení a trampoty? Bůh je jako dobrý pastýř a ví, co je třeba. Když ten člověk ztratí smysl života, tak Bůh ostře zasáhne a třeba i utrpením. A když vidí nezbytnost, tak i smrtí toho člověka. Proč? My musíme Boha chápat ne z idylky ´Pán Bůh se vždy o mně postará´, ale z hlediska toho, že Bůh má svůj plán. Bůh ví, co po nás chce, co od nás očekává. Bůh je jako dobrý učitel, který ví, co po nás má chtít a co ne. Ježíš ví, co jsme zač, ví co potřebujeme. Nenechá nás krachnout v životě. On ví, dovede si spočítat dopředu, jak bychom se vyvíjeli, kdyby nás nechal běžet tu životní dráhu tak, jak bychom si ji vybírali my. Proto někdy tvrdě zasáhne. On má na mysli konečný efekt. Je dobrý pastýř také v tom smyslu, že když Ježíše pochopíme, tak Ježíš, ale i Otec (oba jsou stejní vůči postoji člověka), okamžitě odvolá všechny své sankce, atd. Je to jenom tenkrát, když ví, že nastoupíme správnou cestu.
Vzpomeňme si na dobrého učitele. Ten se na hodinu musí dobře připravit ne proto, že 2+2=4, ale jak to žákům říci. On zná žáky, on ví jak myslí a proto se jim to snaží vysvětlit, aby věc pochopili bez zbytečné dřiny, námahy a aby to chápali dobře. Učitel vysvětluje žákům tak, aby to pochopili. Má navíc ztíženou úlohu tím, že má děti, kterým to různě myslí, nebo mají různý přístup k práci. Příklad: Středoškolský profesor testoval žáky, zda-li rozumějí látce, nebo, zda-li se jí učí zpaměti. Vykládal jim záměrně nesmysly. Byli dobře naučeni. Jenom pár několika dětem to bylo trochu podezřelé, ale přesto se to naučili, kvůli autoritě učitele. Podezření učitele se potvrdilo (článek z časopisu Věda a technika mládeže). Tohle byl dobrý učitel. Vykládal nesmysly, aby si otestoval žáky. Bůh chce naši vlastní iniciativu, abychom přemýšleli. Proto nám někdy hází „špeky“. Čtvrtá kniha Mojžíšova: „Budu ti posílat falešné proroky, abych poznal, jestli plníš moji vůli“. Bůh to nepotřebuje. To je pro nás, abychom my poznali, zdali jsme vedle. Bůh je jako učitel, který někdy „vypráví nesprávně“, aby si nás otestoval. Ze stejného důvodu posílá falešné proroky. Těmi falešnými proroky může být ledacos. Např. to, co se za vydává náboženství (modlitby pro štěstí, rozesílání poštou, atd.). Nejsou to jenom tyto věci. Pozor! Je-li 10 církví (denominací), tak 9 z nich je určitě falešných. Pravděpodobnost je 90%, že se setkávám se špatnou církví. A těch 10 je malé číslo oproti skutečnosti. Bůh je dobrý pastýř, který má svůj cíl. My jsme někdy tvrdohlavé ovečky a nám se chce jít jinam. Bůh však ví, že jsou tam bažiny a žene nás pryč. Skutečné ovce mají tolik rozumu, že do bažinaté půdy nelezou. Kvůli naší tvrdohlavosti nás Bůh musí někdy popadnout a táhnout nás z toho nebezpečného místa. Nám se potom může idylický obrázek dobrého pastýře rozsypat. Bůh má svůj plán. Chce, abychom dobře přemýšleli, dobře věřili a proto posílá falešné proroky. On ví, co je v nás („já je znám a ony jdou za mnou“). Dobrý učitel ví, co je v žákovi, ví, jak ten žák myslí a když mu to není jasné, tak si to ověří. Podobně P. Bůh posílá dobré i špatné proroky: „Přeber si to. Jeden říká toto, druhý ono. Rozliš to“. Ježíš se nenarodil jako velekněz. Dokonce vystupoval jako Nazareťan. Proti sobě měl velekněze, zákoníky, farizeje, saduceje, rabíny. Když nějaký člověk šel za Ježíšem, musel si dát tu práci a přebrat v hlavě, kdo má pravdu (apoštolové měli zakázané mluvit, že je Mesiáš – Ježíš používá neurčité ´Syn člověka´). Oponenti Ježíše pomlouvali, že je posedlý, ďáblův spojenec, atd.). Když se dobrému učiteli do 4. třídy zatoulá prvňáček, tak ho tam nenechá a pošle ho do 1. třídy. A naopak nenechá žáka pořád sedět ve stejné třídě a snaží se ho popohnat. Ježíš nás má roztříděné podle tříd. Někdo je pořád v 1. třídě a dál se nedostane. Někdo 5 tříd udělá za rok. Aby člověk dobře přemýšlel, o to se Bůh stará jako dobrý pastýř tím, že má Ježíš svou nauku promyšlenou, ale také tím, že nám posílá do cesty rébusy na přemýšlení, ve formě různých proroků. „Člověče, přeber si to a nečekej, že já tě vezmu za ručičku“. Ten, kdo se pro Ježíše v jeho době rozhodl, byl na dostatečné inteligenční úrovni. Musel vyvinout úsilí, aby chápal Ježíše. To nebyl zidealizovaný pastýř. Dobrý pastýř ví, co potřebujeme, co máme dělat. Když to neděláme, tak nám dává najevo svou nespokojenost. Dobrý učitel špatnými známkami a dobrý pastýř tvrdým životním osudem. Nám přece jde o to, abychom se měli dobře v Boží škole. Ježíš je dobrý učitel a pastýř, že ani ten nejkýčovatější kýč nevystihuje tu Boží dobrotu.
O této problematice jsme už hovořili. Ježíš ví, co jsme. Nenakládá na nás to, na co bychom nestačili. Na to si musíme vzpomenout, když se nám v životě nedaří a přitom se nám zdá, jakoby Pán Bůh nebyl s námi, protože se nás nezastane tam, kde bychom jeho zastání čekali. Ježíš zná své ovce a ví co potřebují a ví, kdy potřebují přivést na trávu a ví také, kdy ovce potřebují nechat pěkně vyhladovět. Je důležité, abychom se to naučili chápat. Když se nám daří dobře, máme tendenci říkat: „Ano, Pán Bůh mně má rád, moje víra je v pořádku“. Bývá to hluboko zakořeněné. Když se nám nedaří, tak buď brbláme, nebo si říkáme: „Koho P. Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a dáváme si vyznamenání za víru. Ve skutečnosti nás P. Bůh nemůže probrat.
U Jeremiáše se můžeme dočíst, jak si Bůh jeho prostřednictvím si stěžuje na židy: „Vzpomínám na tvé mládí, když jsi ještě chodil po poušti, tenkrát jsi byl docela jiný“. Jak to je? Chodili tam 40 let, jeden malér za druhým, mor, hadi, opozice. Mojžíš tehdy prohlásil: „Ti, co souhlasí s opozicí postavte se sem a ti, co nesouhlasí zase tamhle“. Rozestavili se, země se rozestoupila a pohltila opozičníky. Co se Bohu líbilo na takových brblavých lidech, když jim pořád nadával, proháněl neštěstími, utrpením, atd.? Vypadalo to tak, jako by se P. Bůh s nimi pořád hádal. V Zachariášovi se můžeme zase dočíst: „Přijde anděl spásy do svého chrámu, bude třídit syny Léviho a oběť Júdy se bude Bohu líbit, jako na počátku.“ Vysvětlení není složité. U Boha to není hysterický rozmar, že židům nadává a vzpomíná na dobu jeho mládí. Zákonitost spočívá v tomto. Židé na poušti každou chvilku provedli nějaký nerozum. Původně mohli přejít poušť za 3 měsíce, než by se zaškolili do správného myšlení. Oni pořád na něj nepřecházeli a proto se pobyt na poušti prodlužuje. Když Bůh vyčerpal všechny možnosti (on to věděl předem, že to tak dopadne, ale má rád hru faktů, nechává židy po poušti chodit, pořád mají naději a on jim tu naději nebere) a oni zmaří poslední jiskérku naděje, tak řekne: „Konec, vy, ze staré „egyptské“ gardy nevejdete do slíbené země! Vejde tam jenom mladá generace, která se narodila na poušti“. Ale je tedy jedna věc. Když židé na poušti brblali, přišel mor a když pár lidí umřelo na mor, okamžitě šli za Mojžíšem a řekli: „Prosím tě, my vidíme, že jsme udělali chybu, smiř nás s Bohem, ať se na nás nezlobí“. Vzpomeňme si na případ s hady. Objevili se hadi a byly úmrtí na uštknutí. Přišli za Mojžíšem: „Mojžíši, zhřešili jsme, ať nás Bůh netrestá“. Mojžíš na pokyn Boha vzal hůl, udělal měděného hada a připevnil ho na hůl. Když byl někdo uštknutý, přinesli ho k měděnému hadovi a když se uštknutý naň podíval, byl uzdraven. Je tady určitá podobnost s Ježíšovou smrtí na kříži, ale to je daleko hlubší a není na to nyní čas to rozebírat. Ale zde je vidět, že na židy na poušti fungovalo postrašení. Byli jako kluk, který se nechce učit, dostane od táty pár ran rákoskou a okamžitě se jde učit. Pak ho ani kluci nevytáhnou na hřiště. Chovali se jako kluk-rošťák, na kterého výprask zabírá. V pozdější době se židé chodili klanět jednomu Bohu a pro jistotu i jinému. Modlili se podle židovského „Jahve“. Horší to bylo v době Ježíšově. Nechodili sice do jiného chrámu, ale když se dostali trvale pod moc Římanů a blížila se doba Mesiáše, oni si neřekli: „Je to výprask, je to Boží trest“. Říkali si: „Až přijde Mesiáš, ten vás vyžene“. Vůbec neinterpretovali Boží trest jako trest. Jak je to s námi? Když se věřící ptá, proč má trampoty, často si výprask vykládá jako: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. To je naše hluboká mentalita. Říkám to ze zkušenosti, když poradím: „Pán Bůh chce, abyste přemýšlel“. Dostanu odpověď: „A já to obětuji“. Zpravidla za druhé, ne za sebe. Rádi si hrajeme na Pána Ježíše na kříži. Utrpení, které přichází na nás, není ke spáse druhých. Pozor, nejsme sv. Pavel. My dostáváme výprask pro vlastní hloupost. Na tohle bychom měli myslet. A tím se lišili židé na poušti od židů pozdějších. Čemu bychom přirovnali pozdější židy. Jako kluk, který přinese špatnou známku, tatínek ho seřeže, on to nevezme na vědomí, zase dostane špatnou známku, zase dostane od táty, atd. a přitom si říká: „Však jednou to budu umět“. Čemu přirovnáme sami sebe v případě toho ´já to obětuji´? Kluk přinese pětku. Pláče, že má pětku a jde za tátou. Táta mu na to řekne: „Já vím, že to myslíš dobře“. Kluk políbí ruku, políbí rákosku, stáhne kalhoty a čeká na výprask. Táta se zeptá: „Budeš se učit?“ Kluk: „Ano tatínku“. On se však neučí a situace se opakuje. Když to udělá několikrát, tak za co ho bude táta považovat? Za normální dítě? Toto je ten problém. Musíme se naučit být zdravými kluky, kteří dokáží reagovat alespoň na ten výprask. To je první krůček, abychom nežili v iluzích a výprask si nevykládali jako odměnu a pochvalu. Abychom neměli svůj náboženský svět. Ježíš zná své ovečky. Ví, komu výprask dát, komu výprask nedat, protože je dobrý a také komu výprask nedat; a to je to nejhorší, protože s takovým člověkem už nejde nic pořídit. Když dostaneme výprask, neznamená to, že je P.Bůh s námi spokojený. On ví, proč někdo dostane naložení a někdo ne.
EVANGELIUM Jan 13,31-33a.34-35, 5. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: "Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."
Podobně jako v mnoha jiných případech, tento text může pochopit jenom ten, kdo umí Evangelium dobře číst a kdo má dobré návyky ke čtení Evangelia. Třeba mít rovněž dostatek vědomostí z toho, co říká Ježíš. Potom je ten text pochopitelný. Jinak je to tak, jako bychom chtěli jít hned do 5. ročníku medicíny. Pro četbu Evangelia musíme mít vypracované dobré pracovní návyky. To, co nyní budeme probírat, bude proto jakési paběrkování, abychom tu problematiku přiblížili co největšímu počtu posluchačů. Pokusme se vyložit alespoň větu uvedenou na začátku. Asi by nás napadlo: „No přece Pán Ježíš umřel na kříži“. To by byl omyl. Tady jde o oslavení. To by byla pěkná oslava nechat se přibít na kříž. Co tedy má Ježíš na mysli? Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku: „Neboj se, dcero Sionská, tvůj vladař přijíždí, pokorný, k tobě na oslátku“. Jan říká, že učedníci pochopili smysl této věci až po Ježíšově smrti. Musíme se tudíž vrátit trochu zpátky (Jan 12). Ježíš hodlá přijít do Jeruzaléma. Ví, že jsou to poslední Velikonoce a že bude ještě před nimi ukřižován. Jde do chrámu, ale tentokrát tam nevchází tak nějak obyčejně, protože je ohlášen, ale vjíždí slavnostně. Lidé ho vítají, provolávají Hosana, Synu Davidovu (Sláva Mesiáši). Sekají ratolesti, dávají k nohám a Ježíš přijíždí na oslátku. Je to triumfální vjezd na oslátku. Oslátko – dopravní prostředek chudých. Ve Starém zákoně je to předpověděno, je tam též psáno: „Přijdou velmožové na koních a vozech“. Král tehdejší doby nejel na oslátku. Triumfální vjezdy vypadaly tak, že přijížděli na koních a vladař dokonce ve voze. Osel byl v té době nejběžnější dopravní prostředek (pokud nešli pěšky). Pro Ježíše však by nebyl problém tento vůz si opatřit, chce však dát najevo, že na jedné straně ví o sobě kdo je a na druhé straně, že si na parádu nepotrpí. Např. Einstein chodil ve větrovce a bez ponožek. „Radši budu Einsteinem, kterému to pořádně myslí i když budu chodit jenom ve větrovce“. Víme, že ta záležitost s oslátkem je spjata se zázrakem. Ježíš pošle učedníky odvázat cizí oslátko a říká jim: „Když se vás budou ptát, co to děláte, odpovězte, že Pán jej potřebuje“. Představme si tuto situaci přeloženou do našich poměrů. Přijedeme s autem, zaparkujeme a než zamkneme dveře, přijdou dva cizí chlapi, sednou do auta a chtějí odjet. Na dotaz: „Co to děláte?“, chlapi řeknou: „Pán to auto potřebuje“. Ježíš klidně mohl říci: „Jděte do dvora Herodova nebo Pilátova, vezměte jeho vůz a nechte ho zapřáhnout“ a pak „Pán ho potřebuje“. Toto je jeden z Ježíšových psychologických zázraků. Podobně, jako když ho chtěli zatknout v Getsemanské zahradě, kdy všichni, co ho přišli zatknout padli na zem jako ochrnutí. Nyní nám to oslátko vyvstává jako důrazný faktor. Nicméně, Ježíš se chce nechat provolat za krále. Proč? Důvodů je víc, ale jeden z nich je ten, abychom si uvědomili, jak nebezpečnou věcí je povrchní víra. Že tito lidé, kteří křičí: „Ať žije Mesiáš“ (Ježíš je obklopen jedním zástupem a zcela spontánně mu jde vstříc druhý zástup z Jeruzaléma a slavnostně uvádějí Ježíše, jako Mesiáše), později křičí: „Ukřižuj“. Když se ptá opozice: „Nevidíš, co lidé dělají, že tě prohlašují za Mesiáše?“, Ježíš odpoví: „Když nebudou mluvit tito lidé, tak bude mluvit kamení“. „Je to Bohem naplánované“, říká Ježíš. „Kdyby toto lidé nemluvili, tak by někdo musel oznamovat, že já jsem Mesiáš, že vjíždím do Jeruzaléma“. Součást Božího plánu je, aby byl Mesiáš uveden do Jeruzaléma s veškerou „parádou“. Ne však parádou v pravém smyslu slova, ale skromně. To je teda ono: „Nyní je oslaven Syn člověka“. Toto je Bohem naplánovaná oslava Mesiáše. Proč to učedníci tak nechápou? Nu, proto, že mají rabínské představy o Mesiáši (vyhlášení mobilizace z chrámové věže, aj.). Ježíš to neudělal podle jejich představ, ale spontánním vjezdem do Jeruzaléma, kdy dal lidem najevo: „Pozor, toto je Mesiáš a ne pouze tesař z Nazareta“. Boží plán je, aby Ježíš byl prohlášen za Mesiáše i když jinak, než jak si to naplánovali rabíni. Protože v Ježíši je Otec, oslava Ježíše je také oslava Otce. „Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví ho Bůh i v sobě“. Tohle to se zase týká toho faktu, že když bude Ježíš ukřižován a pak vstane z mrtvých, tak ho čeká oslavný triumf v nebi. Bůh a andělé ho budou vítat jako spasitele, jako vítěze, který vyřešil všechny problémy. Slavnostní uvítání udělalo na apoštoly dojem. Ježíš chtěl tento dojem využít na to, aby je upozornil, že ho čeká uvítání v nebi. Když to čteme, tak nás to tak nevybudí. Třeba si tam dosadit tu atmosféru, mentalitu lidí, jaké to asi muselo být. Apoštolové na to zírali. Ježíš: „Podobná oslava mně čeká v nebi, že budu vítán i v nebi. Opět zdůrazňuji, že je to jeden z mnoha důvodů, proč Bůh zinscenoval toto slavnostní uvítání. „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“. Je to po slavnostním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, kdy všichni oponenti byli zakřiknutí a bezmocní proti němu. Pozor! Je tu model toho, že Ježíš bude oslaven podobně v nebi. Ale je tu též výstraha lidí, kteří provolávali: „Hosana , Synu Davidovu“ a později křičeli: „Ukřižuj“. Často se i nám stává, že dobré úmysly u nás oscilují. I v nás může být kousíček té mentality a ukvapené zbožnosti.
K prvnímu čtení (Sk 14) si řekneme dvě krátké poznámky. Všimněte si té věty, jak říkají: „Povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“. Prvotní církev opravdu hodně trpěla. Jenže byla zas doba, kdy na církev nepřišlo žádné utrpení. Takové ty děsné pogromy, které nastaly za některých císařů, tak to bylo několik vln; někdy měla církev klid, pak zase přišel nějaký pogrom, který si s ničím nezadal s Hitlerovým pogromem na židy. Právě proto je tady ta věta: „Utvrzovali učedníky, povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“. Jak je to možné? Proč to utrpení není pořád? Proč nejsou pořád ty úděsné pogromy, které byly výrazné v prvních třech stoletích? Objevil se pogrom, pak to opadlo, přišel zase jiný císař, který byl razantní, pak se to zase uklidnilo, až přišel Milánský edikt, kdy církev dostala svoje práva císařem potvrzená i na papíře. A pogromy prostě zanikly. Jistě, sem – tam se v dějinách objevily, ale chápejte, pakliže je to absolutně nutné, proč to netrvá pořád? Tuto otázku si musíme položit, protože tato otázka je akutní i pro každého, kdo trpí. Je akutní i pro toho, kdo netrpí, kdo se má dobře. Jak to vlastně s tím je? Tak zaprvé: Vzpomeňme si, že jediný z apoštolů, který umírá přirozenou smrtí (a ne mučednickou) je Jan, miláček Páně. Čili, absolutní eso mezi apoštoly. Proč Jan, miláček Páně nemusel podstoupit krutou smrt? Božím plánem není, aby člověk trpěl. Ježíš jde na kříž proto, aby člověka utrpení zbavil a aby mu otevřel cestu ke šťastnému životu. Nicméně, výrok ´do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme´ je pravdivý a hned si řekneme proč. Vícekrát jsme si připomínali v Apokalypse, jak je tam 7 listů církevním obcím a tam z těch chválených církevních obcí můžeme sestavit takový žebříček: Smyrna, Filadelfie a Thyatíra. V textu je to pořadí jiné, ale my si to seřadíme podle žebříčku. Andělu církve Smyrenské a obci Ježíš vzkazuje: „Neboj se toho, co budeš trpět. Vítězi neuškodí druhá smrt.“ Je to v naprostém souladu s tím, že do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. Andělu Filadelfské obce a také církvi však Ježíš vzkazuje jinou věc: „Na celý svět přijde utrpení, ale já tebe ochráním, protože jsi byl věrný, proto tě ochráním. Proto na tebe utrpení nepřijde“. A když se teď zamyslíme nad thyatírskými, tak dostanou příslib: „Vám ostatním, kteří nepřijímáte toto učení.... Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce dám moc nad národy a bude je pást železným prutem, takže vy se sami ubráníte a rozbijete svoje protivníky jako hrnčíř hliněnou nádobu“. Představte si ne železný drátek, ale betonářskou ocel. Proč teda máme, že Smyrna musí trpět, Filadelfia nemusí trpět a Bůh ji ochrání, ale nedá jí schopnost uchránit se sama. Přitom Thyatíra dostane schopnost bránit se sama. Proč to je? Protože P. Bůh si na jednu stranu může dávat každému jak chce, ale přitom ono to má svou zákonitost. A to jsme si mockrát vysvětlovali. Apoštolové i po seslání Ducha Svatého nedbali na Ježíšovy instrukce, aby šli do celého světa, učili všechny národy a křtili je. Jenže prvotní církev se vůbec nehnula z Jeruzaléma. A do misií šla teprve pod tlakem pronásledování. Kdo ví, jak dlouho to bylo. A Bůh vyčkával. A byla období, v tom nejranějším stadiu církve, že se měli dobře, měli pokoj, protože kněží, farizeové a velerada se báli něco podniknout vůči křesťanům, protože měli u lidí sympatie. Podle Ježíšových instrukcí měli začít s misiemi hned po Letnicích, ale oni do misií nešli, seděli v Jeruzalémě a tak nutně muselo přijít pronásledování. Nebýt pronásledování prvotní církve, my bychom o křesťanství vůbec nic nevěděli. Vzpomeňme si, když sv. Petr pokřtil prvního pohana, tak ho volají k zodpovědnosti. Petr se musí pracně bránit (Sk 11). Rovněž, proč prvotní církev musela trpět byl rozdíl mezi dodržování Starého a Nového Zákona. Starý Zákon byl navíc zdeformován, takže v té deformované podobě se stal brzdou. Starý Zákon podle Mojžíše by usnadnil hladké, plynulé převzetí celé Ježíšovy nauky. Ale protože to bylo deformováno tím, co tam přidali rabíni, tak se rabínská verze stala brzda křesťanství. Ježíš upozorňoval, že přichází Nová Smlouva (Zákon). Dávno před svým utrpením řekl (převáděl pojem čistý/nečistý), že neposkvrňuje, co vchází, ale, co vychází a že v Novém Zákoně lze klidně jíst jakékoli pokrmy. 10. kap. Skutky popisují případ, jak má sv. Petr vidění (ne sen), kde ho Bůh upozorňuje na to, aby konečně přešel na novozákonní, Ježíšovu verzi Nového Zákona. A sv. Petr na to odpověděl: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. A to bylo, kdo ví jak dlouho po seslání Ducha Svatého. A stalo se to tři krát. A pak sv. Petr přece jenom začal přemýšlet, co to zjevení znamená. A teď přichází poslové od Kornélia a on zviklán tím zjevením jde s pohany ke Kornéliovi. Tady vidíme, že prvotní církev právě pro tu neochotu přejít z rabínského židovského myšlení na Nový Zákon musela trpět. Jinak by nedošlo k misiím (mimo židy). K misiím mezi pohany došlo až v důsledku pronásledování. Ovšem, vyložit si, kdy církev později nebyla ani na takové výši, jako prvotní a pronásledování ustoupilo, o tom jsme hovořili a to je velmi smutný pohled. Krátce a dobře, super špatného žáka dají do zvláštní školy. A tam jsou na něj kladeny nižší požadavky. A tak, přátelé, my se musíme víc zabývat otázkou té psychické pružnosti a ochoty pochopit Ježíšovu nauku tak, jak ji Ježíš říká a ne vtěsnávat slova Bible do svých představ. My si vtěsnáváme Boha do svých představ a to je právě problém mnoha církví a mnoha katolíků, kteří se nemohou hnout z místa. Vidíme, že to bylo už i v prvotní církvi ( sv. Petr to řekl tváří v tvář Bohu: „Ne, já na ten Nový Zákon nepřejdu. Pan rabín mně učil tak a tak a tím to hasne“. A z tohoto hlediska si řekneme pár slov k textu z Evangelia: „Nové přikázání vám dávám, milujte se navzájem jako já jsem miloval vás, atd.“ Drazí přátelé, tuto větu nesmíme chápat tak, že Nový Zákon je pouze milovat bližního. Ono to už bylo ve Starém Zákoně: Milovat budeš Boha nade všechno a bližního jako sebe“. V Novém Zákoně je řada příkazů typicky novozákonních, kde Ježíš chce, abychom např. pracovali na svých povahách, na svém způsobu myšlení. A to, jak se snášíme s těmi druhými, je kritérium pro korekční zásah. Nestačí říct: „Já musím toho druhého mít rád, musím mít rád....“ a pak z toho vzejde: „Hádali jsme se, nehádali jsme se, rozešli jsme se? My jsme se nerozvedli, jsme v dobrém manželství, občas se někdo pohádá, atd.“ Ne, musíme si uvědomit, že když se manželé hádají, protože mají různé názory, by se měli umět zarazit a svoje názory skorigovat. Protože, když oba budou mít správný názor, nemůže docházet k hádce. Když já budu mít správné názory na Evangelium, tak jako důsledek z toho, mimo jiné, vyplyne dobrý vztah vůči bližním. Samozřejmě, že ne vůči všem. Víme, že i Petrovi Ježíš říká: „Jdi mi z očí, satane (postav se za mne, satane!)“. Tady nestačí jenom lásku ze sebe ždímat, ta musí vyplynout, vyplynout ze sebe kritičnosti. Když budu sebekritický, budu ochoten se s druhým dohodnout. Jenže každý chce, aby ten druhý poslouchal jeho, aby druhý byl ke mně dobrý, aby druhý se snažil mně rozumět. Ale já, abych se snažil rozumět tomu druhému, to už není třeba. A to je problém, kde i apoštolové někdy vnucují své názory Ježíši: „Kdepak, to se ti nestane.“ Považují ho za Mesiáše? Ano. Považují ho za Božího Syna? Ano. Proč tedy říkají, že to se ti nestane? Kdyby řekli: „Tomu já nerozumím, prosím tě, vysvětli“, Ježíš by to rád udělal. Inu proto, že v člověku je velice hluboko zakořeněné přizpůsobování si Božího slova a jakékoliv skutečnosti svým dosavadním názorům. My svoje názory musíme opravovat, musíme opravovat svoje postoje a v důsledků srovnaných postojů nebudeme muset trpět, protože utrpení nás nutí k tomu, abychom opravili svůj způsob myšlení. Když budeme dobře myslet, nebudeme muset trpět a když budeme dobře myslet, tak mezi námi a druhými bude dobrý vztah. Jestli nebudeme dobře myslet, tak se můžeme snažit, budeme ze sebe ždímat lásku a bude to amatérsky hrané divadlo. Jistě, v lidských očích to bude vroucí cit, ale P. Bůh vidí hlouběji. Chceme-li se od Ježíše něco dovědět, musíme se vůči Ježíši naučit otevřít uši a zavřít ústa.
O lásce se hovoří dost. Častokrát se předpokládá jakožto hotová věc. Nás musí ovšem zarážet jedno, že Ježíš tady o ní hovoří, abych to tak nazval, v během poslední vyučovací lekce. Čili tady nejde o to, že to je příkaz pro začátečníky. Jistě, něco jiného je láska, tak jak ji známe my a láska tady v tom kontextu poslední řeči, či poslední lekce. Tam má zcela jiný význam. My se napřed musíme smířit s problematikou lásky, abychom to tak nazvali, standardním vybavením, v tom každodenním životě. My si musíme zvyknout vyřešit jakékoliv spory v rodině bez toho, že aby vznikal nějaký zbytek „nastřádaných účtů“. Lidé by si měli zvyknout si vyříkat celou problematiku rodinných sporů, aby mezi nimi nevznikalo vnitřní napětí. Čili to je ten normální standardní způsob přirozeného vztahu lásky, který musíme zvládnout. Dnešní text říká o celkovém pohledu, o vztahu vůči Bohu, kde vlastně my chceme od Boha lásku nebo mu chceme lásku věnovat. K tomu musíme být vnitřně vyzrálí a na takový vztah vůči Bohu připraveni. A ta příprava spočívá právě v řešení drobných rodinných konfliktů, které se vyskytují a které, bohužel, lidé nedořeší. Ty rodinné konflikty se řeší tím způsobem, že se na to zapomene. Ale to vnitřní napětí zůstává, to vnitřní napětí se střádá a občas to bouchne. Např. se jedná o nějakou hádku, potom se ta hádka potlačí, ono se to nevyřeší a tak to jde dál. Potřebujeme se naučit normální zacházení s prvotním darem lásky, který mají nejenom lidé, ať už manželé mezi sebou nebo rodiče vůči dětem nebo přátelé, ale podobný vztah péče o mláďata soudržnost je i u zvířat. Čili tohle to je v nás, my se s tím musíme naučit zacházet. Ovšem, dnešní text vyžaduje napřed tohle zvládnout a potom se nad tím zamyslet. Čili, zatím beze zbytku se naučit vyříkat si spory v rodině a vyřešit problémy, které vedou k narušování vztahu. Vypadá to možná přízemně, co říkám, ale na tohle to stačí. Pakliže ovšem bychom chtěli sáhnout na ten dnešní text, tak tady bychom opravdu celou tu věc nepochopili. Bohužel jsme prolezlí špatnými představami. My jsme ochotní slibovat Bohu lásku, ale přitom se nedokážeme smířit s těmi nejbližšími. A tady jde o obrovskou lež, kdy člověk o ní neví, ale nalhává si lásku k Bohu. A přitom žádnou nemá. Takže, první potřeba zatím je vyřešit beze sporu drobné tahanice v rodinách.
EVANGELIUM Jan 14,23-29, 6. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."
Chtěl bych připomenout dvě věci, ač toho materiálu je tam daleko víc. Zaprvé, Duch Svatý připomene to, co říká Ježíš. My si myslíme, že ten Duch Svatý prostě za nás udělá věci, do kterých se nám nechce. K tomu, abychom pochopili funkci Ducha Svatého, si musíme uvědomit, že se vlastně jedná o několik věcí. Ježíš říká: „Musíte se znovu narodit z vody a Ducha Svatého“. Čili, první kategorie zásahu Ducha Svatého je, že člověk je schopen věci chápat. Např. tak, jak se někdo narodí s nadáním pro muziku a jiný je hluchý a muzikant z ně j nikdy nemůže být. Duch Svatý vyvádí Ježíše na poušť, nebo Filipovi říká, aby se přidržel toho vozu … . Jsou to známé věci. Čili, někdy připomíná nebo radí, tak jako sekretářka řediteli, např. že by měl jít na poradu. Ježíš odchází a Duch Svatý připomene, co Ježíš říkal. Ovšem pozor! Ten, kdo dokázal Ježíši říct, že to takhle není, dokáže to říct i Duchu Svatému. Další věci je, že Duch Svatý dával dary (na doklad). Pozor, nesmíme to zaměňovat s jakýmikoli dary. Teď je v módě nazývat charismaty všechno možné, i to, že někdo v kostele rád hraje na kytaru. Jenže on by taky hrál rád na kytaru u táboráku, ale v kostele tomu říká charisma. Ale např. dar uzdravování, dar proroctví, byly dary, které dokazovaly platnost rsp. správnost nauky. Když má např. někdo chuť pomáhat starým lidem, může to být zásah Boží, ale to mají i lidé naprosto nevěřící, kteří dokáží pomáhat druhým. A důležité je si uvědomit, že takové dary neprokazují navenek pravost naší víry. Např. sv. Pavel říká: „Když někdo dostane dar jazyků a když přijde mezi vás neznámý a neznalý křesťanství a vy na něj spustíte cizími jazyky, tak si bude myslet, že blázníte. Ano, modlete se, abyste měli dar jazyků, ale raději proste o prorokování. Když k vám přijde nekřesťan (neznámý) a vy mu řeknete, tak ty se jmenuješ takhle a takhle, přišel jsi sem z toho a toho důvodu a máš ty a ty škraloupy, tak se bude divit, jak to můžete vědět? Opravdu je mezi vámi Bůh“. Je dobré si uvědomit, že Duch Svatý dával, abych to tak řekl, legitimaci. Ano, dal to těm lidem, kteří byli biřmováni, pro které to znamenalo: „Ten co tě vyučil, měl pravdu a proto ty od této chvíle a bez učení budeš umět mluvit cizím jazykem“. A nebo dal dar proroctví, dar uzdravování, takže mohli uzdravovat. Byli i případy, že křísili mrtvé, Takže, ten aspekt legitimace je důležitý. Toto jsou ovšem věci, na které si ještě chvilku musíme počkat, protože pořádně neznáme Písmo svaté, neumíme ho číst. My jsme z dětství zvyklí v náboženství na určité představy a my je nekonfrontujeme s tím, co říká Bible. A nás to ani nenapadne. Tak se snadno můžeme dostat do bludného kruhu, kde se snažíme najít v Bibli to, co jsme se naučili v dětství, nebo pochopili dětským způsobem v nějakém katechizmu. Musíme si uvědomit, že Ježíšovo slovo je bohatší. Často se snažíme Bibli vtěsnat do našich názorů. Všimněte si té věty: „Kdybyste mně milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to teď, dřív, než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane“. Pro všechny apoštoly tahle věta vůbec nemá význam, nic jim neříká, neoslovuje je. My samozřejmě víme, že Ježíš tím myslí ukřižování a s tím spjaté nanebevstoupení. Jenže, když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mne ukřižují, já vstanu z mrtvých“, tak Petr mu odporuje: „Kdepak, to se ti nestane“. A když to Ježíš ještě několikrát řekne, tak si toho přestanou všímat. A tak se Ježíš uchyluje k problematicky stavěným větám, např.: „Řekl jsem vám to už teď, dříve, než se to stane. Takže přemýšlivý člověk řekne: „Co tím chce říct?“ A jiná taková gramaticky nesprávná věta je: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. Věta by měla vypadat takhle: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, kdo je Syn člověka. Až povýšíte mne, poznáte, kdo jsem já“. Nebo: „Až povýšíte mne, poznáte, že já jsem Mesiáš“. Jenže Ježíš to nemůže říct a mockrát jsme si říkali proč. A nemůže také říct: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“. Apoštolům to už přece říkal a oni to opakovaně odmítali. Tak Ježíš musel použít tu nejasně formulovanou větu: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. On tím vlastně chtěl, aby se člověk otevřel a byl schopen chápat, protože tady začne přemýšlet o tom, co to znamená. No, a velmi často takové ty bludné kruhy v životě nás mají vyvést z bludných kruhů v náboženství, kde si neuvědomujeme, že Boha chápeme dětským způsobem, kdy se chceme s problémy života vyrovnat na základě svých dětských vědomostí místo toho, abychom sáhli po tom, jak vlastně věci vidí Ježíš. K tomuto textu Evangelia doporučuji si ještě přečíst kousek předtím a zjistíte, že: „Budete-li dodržovat moje slova, nebo ten, kdo dodržuje moje slova, ten mně miluje.“ Čili my jsme zvyklí hodnotit lásku k Bohu na základě toho, co cítíme. To je zrovna tak, jako v manželství. Spousta lidí má řadu představ o tom, jak manželství bude královsky vypadat; vždyť my se přece máme rádi. A potom, když přijdou takové ty drobné tahanice, tak se nakonec ukáže, že se řekne: „Není kostelíčka, kde není kázáníčka“. To je taková mírná forma nevyřešených sporů a ovšem drastičtější je třeba i rozvod. My jsme zvyklí říkat láska tomu, když ti dva mladí cítí k sobě něco hezkého a oni to považují za lásku. Jenže to, co říká Ježíš, nás varuje před pseudoláskou, před nadšením, před takovým tím stylem „hurá, ať žije Ježíš“. Ježíš říká: „Ten, kdo dodržuje moje slova, ten mne má rád“. Ten, kdo nedodržuje Ježíšovo slovo, to je jen láska formální. Samozřejmě, tam to není takto řečeno, ale je tam toto: „Kdo plní moje slovo, ten mně miluje.“ Ten má skutečnou lásku, když napřed dodržuje, napřed chápe a potom dodržuje Ježíšovo slovo. Je to také v Mt 7, kde Ježíš říká: „Mnozí přijdou v onen den a řeknou: ´Pane, co jsme nevymítali zlé duchy, co jsme nedělali zázraky?´ A já vám řeknu: ´Nikdy jsem vás neznal´“. Bude spousta lidí, kteří řeknou: „Já jsem dělal ta a ta dobrá předsevzetí, já jsem se postil, já jsem šek na pouť, já jsem udělal toto a tamto.“ A Ježíš řekne: „Jakou tys měl motivaci? Na motivaci to záleží, ne jenom na vnější produkci“. Dívejme se na problematiku dnešní politiky, voleb. Samozřejmě, že nikdo neřekne: „Já chci ten národ zničit“. Každý si myslí, že má pravdu. Myslí si to všichni. Teď se na ty minulé doby díváme spatra, ale oni zrovna tak slibovali a zrovna tak také slibuje spousta dnešních stran. Já teď nechci řešit problém voleb, jenom upozornit, jak to je akutní. Já chci také upozornit na jinou věc, na problematiku nadšení pro Boha. Na problematiku všelijakých hlasatelů, kteří přijdou, zazvoní u bytu nebo potkají vás na ulici a začnou vykládat: „My vám řekneme o Ježíšovi, my vám řekneme o svobodě, my vám řekneme tohle, my vám řekneme tamto“. Stávalo se mi, že jsem je nechal mluvit, pak jsem jim dával otázky, až nakonec odešli otráveni. Teď, ovšem, už nad tím mávnu rukou. Uvědomte si, že Ježíš varuje před falešnými proroky. Zrovna tak, jako jsou falešné strany; pozor, to nemusí být strana vědomě zlá, ale má nekvalitní program. Zrovna tak máte spoustu lidí v církvích, kteří nemají ujasněné Evangelium, které něco slibuje. Proč jsou ti falešní proroci? Proč to Bůh dopouští? Nějaký důvod tady musí být. A ten důvod je právě v tom, aby se věřící lidé (říkám to teď obecně), kteří jsou v správné církvi a drží se Evangelia, ale také ti, kteří se drží islámu a také židé, kteří dodržují Zákon, zamysleli nad tím, čemu věří, aby dovedli rozeznat pravdu a lež, abyste dovedli rozeznat pravdu a lež v tom, co vy považujete za vaše přesvědčení. Člověk se žene za svými krásnými sny a skutečný život mu uniká. My si musíme uvědomit, že tvrdá konfrontace toho, co slibuji a toho, co dělám, mi ukáže účinek. Žádná strana neřekne, že to chce tady zruinovat. Takový Hitler, když začínal přece neřekl: „Já chci zruinovat Německo“. On si to také neuvědomoval, on žil v představě udělat něco úžasného - „Ostatní politici jsou špatní, my jsme dobří“. Čili tady jsme u jedné věci: Musíme být kritičtí vůči tomu, co sami považujeme za dobré. Ostatní nás nemusí zajímat; kdo si chce „natlouct hlavu“, jeho věc. Ale naší věcí musí být, abychom věděli, proč vlastně věříme, abychom v tom měli jasno. A abychom si toho byli vědomi, proto přichází falešní proroci, kteří nám říkají, abychom se zamysleli nad tím, co nám říká Bůh. A protože ta Boží slova nejsou slyšena, proto Bůh nechává přijít falešné proroky, abychom my pod vlivem těch falešných proroků se začínali zamýšlet sami nad sebou. Tohle to je pravá skutečnost a ať nám to připomíná, abych tak řekl, i ta předvolební situace. Každý z nás má spoustu nedořešených věcí, které musíme najít. A když je najdeme, tak nám ti falešní proroci vůbec nemohou ublížit. A kdybychom je nenašli a kdyby žádný falešný prorok na světě nebyl, my poneseme odpovědnost za špatně pochopené křesťanství, ke kterému jsme se hlásili, ale kterému jsme nerozuměli. Takže falešní proroci hrají roli, abych to tak nazval, intelektuální policie, která nás nutí přemýšlet, proč jdu do kostela a co tam chci.
Duch Svatý může připomenout a rád připomene, když je člověk ochoten naslouchat. Ježíš nemohl učedníkům vysvětlit otázku Mesiáše. V této otázce si byli jisti (dle toho, co slyšeli od rabínů). Až když byli zvikláni, byli tak řečeno na tenkém ledě, byli ochotni uvažovat. Viz případ Emauzských, kteří byli ochotni se nechat poučit od cizince. Jejich původní „jistota“ byla Ježíšovou smrtí a pak hlášeními, že vstal z mrtvých, silně zviklána. Když se nejede pořádně podle Nového Zákona, pak Duch Svatý nepřipomene, protože hrozí velké nebezpečí, že to člověk nebo lidé (křesťané) tzv. neukočírují. Duch Svatý např. nepřipomněl sv. Petrovi vyhlásit soud nad veleradou. Měl na to nejen obrovskou podporu lidu, ale také charismata (Petrovým slovem Safíra a její muž padají mrtví za lež o utržených penězích). Apoštolové však mají staré názory na veleradu a velekněze. Oni je nadále uznávají. Celý ten proces by nezvládli. Víme, že dokonce měli i svědky – Josefa z Arimatie a Nikodéma. Pak by také vůbec nezvládli židy, dav, který by šel za nimi hurá stylem, ale s rabínskými představami a názory. Proto Bůh nakonec zvolil variantu pronásledování křesťanů a pak rozbití Jeruzaléma. Víme také, jak Bůh připomínal zjevením sv. Petrovi (prostěradlo se zvířaty – viz Sk 10), které mělo ten význam, že má jíst všechno. Několikrát to Bůh opakuje a Petr si to stejně jinak interpretuje. Duch Svatý připomíná, co už Ježíš řekl. Platí to i pro dnešek. Jen když jsme ochotni naslouchat.
EVANGELIUM Jan 17,20-26, 7. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."
Velekněžská modlitba je vyvrcholením poslední lekce. Je to závěr celého Ježíšova díla. Ježíš tady hovoří o věcech, které jsou velmi náročné. Mnozí věřící lidé je nechápou. Ne, že by nebyly věci Evangelia pochopitelné, ale chyba je jinde. Ježíš je rozhodně dobrý učitel, který dovede všechno vysvětlit. Naše chyba ovšem je v tom, že my nejdeme podle toho Ježíšova sledu, začínat od první třídy obecné a chceme už rovnou na vysokou školu. Kdybychom se tímhle tím zabývali, jak bychom chtěli, tak podle toho přirovnání by to byla látka, která by připadala na poslední přednášku na vysoké škole. A chyba je právě v tom, že my častokrát nerozumíme slovům Evangelia, my si to neuvědomujeme. A pak když ovšem člověk nezačne Ježíšovou první třídou, věci, které jsou jinak srozumitelné, se stávají nesrozumitelnými a případně jim člověk podsouvá zcela jiný význam. A to je právě na tom to smutné. My zapomínáme na to, že vlastně v nás je kus farizeů a někdy kus saduceů. V 1. čtení vidíme jednu věc. Farizeové a saduceové se hádají. Proč? Protože sv. Pavel říká: „Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení z mrtvých“. A saduceové na tohle to nevěří. Přitom jsou to tzv. věřící židé. Ze saducejských kruhů jsou rekrutováni velekněží, velerada. To všechno jsou saduceové. Čili přístup saduceů je odchylka od správného židovství zrovna tak, jako na druhé straně farizeové měli tendenci přibírat si věci navíc (obřady, mytí rukou, posty, atd.). Saduceové se oháněli myšlenkou, která je v základě dobrá, ale všechno se dá zneužít. Prostě říkali, že nechtějí mít žádné přídavky jako farizeové a že budou věřit jenom tomu, co je v Bibli. Jenže oni tu Bibli také nebrali vážně. Kdyby ji brali přesně, tak by tam také na otázku vzkříšení z mrtvých nalezli odpověď. Starý Zákon se tou problematikou nezabývá nějak v plné šíři, protože Starý Zákon připravuje člověka na setkání s Ježíšem. Ovšem, oni špatně četli Starý Zákon a tak Ježíše nepochopili. Proto jim také uteklo to poměrně málo - zmínky o životě po smrti. To je, řekneme, jako v minulosti byli na jedné straně katolíci, na druhé straně protestanti. Protestanti říkali, že se drží Bible a katolíci říkali, že se drží tradice a víry církve, atd. Obě strany měly pocit, že se dodržují správně a přitom pořádně nedodržovali Písmo. Ani jedna, ani druhá strana. Je něco jiného být v pravé církvi a něco jiného být správným členem. A na to se zapomínalo i na katolické i na protestantské straně. Když se člověk dostane do takového toho víru a začne bojovat za ten svůj ideál, vůbec ho ani nenapadne, aby se zamyslel nad tím, jestli má ve věci jasno nebo ne. Problém farizeů a saduceů byl hluboký, nenáviděli se málem na život a na smrt. Farizeové věřili ve vzkříšení, ale když si četli to Písmo - Mojžíše a Proroky, vybírali si z toho, co chtěli. Saduceové: My jenom Písmo, my jenom Bibli, atd. Ale kdyby pořádně dodržovali Mojžíšův Zákon, tak by nemohli ukřižovat Ježíše. Uvědomte si, že farizeové a saduceové byli nepřátelé, ale jednohlasně, svorně křičeli: „Ukřižuj!“ Proč? Farizeové sice věřili ve vzkříšení, měli zájem o posmrtný život, ale vybírali si z Písma, co se jim líbilo a co se jim nelíbilo, nechávali být. Saduceové nevěřili ve vzkříšení, ale také si vybírali, co se jim hodilo. To je skutečnost. Ono se to zdá nepochopitelné, ale uvědomte si, že Ježíš vzkřísil Lazara a byly toho, dnes bychom řekli, plné noviny. Jenže Ježíšovo kázání se nelíbilo saduceům a nelíbilo se ani farizeům. Tak i když kdekdo věděl, že Ježíš vzkřísil Lazara, tak velekněží a celá klika, velerada, saduceové, všichni ti ouřadové okolo, se rozhodli, že Ježíše a Lazara zlikvidují. Lazara, kterého Ježíš vzkřísil. Saduceové viděli vzkříšeného Lazara, jak mohli nevěřit ve vzkříšení? Tady vidíme jádro problému. Jádro problému není v tajuplnosti víry, ale v tom, že člověk nechce přijmout to, co je mu až příliš „jasné“. Farizeové věděli také o Lazarovi a přece křičeli ´ukřižuj´, protože jejich názory na zbožnost se neshodovali s Ježíšovými. Ježíš jim, jak se tak říká, neseděl. A tady vidíme, že nestačí jenom věřit ve vzkříšení, v Boha, v anděly, v posmrtný život, atd. Ale já prostě musím Boží vůli brát tak, jak chce Bůh a ne já si to přecedím a vyberu. To je ten problém saduceů a farizeů. A konec konců je to problém i nás, protože spousta lidí v dospělém věku neví, proč se jde ke zpovědi, proč se jde k přijímání. A potom, samozřejmě, svátosti nemají pro ně takovou sílu, jako by mohly mít. Člověk, i když věří ve vzkříšení a věří ve věčný život, se způsobem myšlení pořád omezuje. Jiný věří ve vzkříšení, ale protože si přidává věci, vybírá z Evangelia, co se mu hodí, tak takový člověk je farizeem. Ne v tom smyslu v příslušnosti starozákonním, ale farizeem co do typu myšlení. Třeba o tom neví a těžko mu pomoci. On má jiné problémy, než saducejsky myslící člověk, ale také nemá jasno ve víře. To je, co si často říkáme. Napřed musíme jít do první třídy Ježíšovy školy. Co to je, to jsme mockrát říkali. Jenže člověk do první třídy nechce a myslí si, že se modlí dobře, že věří dobře“. A tím ovšem „podepíše“ nad sebou rozsudek. Je to tím, že toho saduceje a nebo farizeje, nebo dokonce oba typy myšlení, neodstraní. Kdyby dělal, co dělal, Ježíšovi rozumět nebude. Očistec, to je právě setkání člověka s Ježíšem, které se nepovedlo a nedaří. Čili to je stejný problém, jako když Ježíš přišel mezi židy. My se musíme na setkání s Ježíšem připravit. A tou přípravou je, jedině a nic jiného, než Ježíšova první třída, pokání (Metanoja). Je to oprava stávajících názorů, toho, co považuji za dobré, toho, o čem si myslím, že věřím. To musím provětrat a zrevidovat. Pokání není půst. Farizeové se postili až, až. Ježíšovi vytýkali: „Jak to, že se tvoji učedníci nepostí“? A Ježíš zase farizeům vytýká: „Jestliže neučiníte pokání, všichni zahynete“. Jistě, pokání musí udělat i saduceové. Ale u farizeů to bylo komplikováno tím, že oni se hodně postili a ty posty zaměňovali za pokání. A to je rozdíl. Pokud jste byli na vojně, pak půst můžeme přirovnat k poplachu (plná polní) a pokání k čištění zbraní (puška se musí rozebrat). Půst se psychologicky blíží k poplachu; ne ten farizejský půst, ale půst, který v několika případech vidíme v Novém Zákoně. Když se Ježíš se postí, tak to je vrcholné vybičování sil. Kdežto pokání je uvolnění, kde se člověk zamýšlí nad tím, jaký je. Ten člověk neprodukuje něco nového, ale kontroluje, kde a jak by se rozebral. Půst je vrcholné vypětí sil a vrcholná produkce. Když malíř maluje obraz, někdy dokáže malovat celé hodiny, zapomíná na oběd a pod. Někdy dokáže sedět a dívat se na ten obraz také celé hodiny, aniž by vzal do ruky štětec. Samy potřebujeme pochopit to pokání. Ne „stát a malovat“, ale také „sedět“ a zamýšlet se, jestli rozumím tomu, co věřím, jestli mi je jasné, co čtu v Písmu. To je první třída Ježíšova, která nikoho nemine. Opakuji, že chybou je, že člověk na tu první třídu zapomíná a tak se Ježíšova nauka snadno stane nesrozumitelnou. Ježíš je dobrý učitel, který nemá nejasnou výuku.
Je to pasáž velmi náročná, Leckomu se to zdá samozřejmé. Když jsem jednou s dětmi probíral tu problematiku ´Proč se jde k přijímání´, všechny děti byly napjaty a jenom jedna holčička nedávala pozor. Koukala se bokem a nudila se. Protože byla jediná, musel jsem si klást otázku, zda-li dobře vykládám. Ptám se: „Proč nedáváš pozor?“ Za jiných okolností jsem proti tomu, aby tuto otázku učitel kladl. Ona na to: „Já už jsem u sv. přijímání byla“. Já: „A proč se jde k přijímání“. Ona: „Abych měla v duši Ježíška“. Já: „No a co dál?“ Ona nedovedla o tom říct nic. Když to porovnáme s tím: „Otče, chci aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já..... Abych já byl v nich a oni ve mně, jako já jsem v tobě a ty ve mně, aby oni byli jedno v nás.“ Tato slova se s tím výrokem plně shodují. Jenomže ono nestačí jenom říkat slova, ale já musím vědět co znamenají a chápat tu věc. V dřívějším zaměstnání jsem potřeboval něco spočítat, zašel jsem do vedlejší místnosti, byla tam starší paní profesorka a zeptal se jí na to. Ta se mi hrozně vysmála, ale ne ve zlém: „Pane Bílý, od čeho jsou tabulky?!“. Proč to uvádím? Člověk velmi často pracuje s prázdnými slovy. Když malého chlapečka naučíme malou násobilku, tak mu nepomůžeme k tomu, aby se stal matematikem. Podobně, musíme si uvědomit, že když dítěti místo lehoučkých písniček strčím hned Mozarta, tak se to nikdy nenaučí. Ta pasáž –„Ježíš v nás a my v Ježíšovi…“, to vůbec není obrazně řečeno, ale je to věc velmi náročná. Ježíš o tom říká až na konci výuky. Souvisí to s Modlitbou ve jménu Ježíše Krista´. To je věc, které apoštolové nerozuměli (Ježíš jim řekl: „Až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém“). Bylo to na Zelený čtvrtek. Když člověk používá prázdná slova, tak to je jedna z nejhorších věcí, kdy mu nemůžete říct: „Ty nemáš pravdu“, protože to formálně řekne správně. Ten člověk dokonce ani neví, že používá prázdná slova a že tomu nerozumí. ´Abych měla v duši Ježíška´ je věc o které by se dalo povídat tolik krásných věcí, ale znamená to, že je třeba něco z Evangelia znát. Spíše znát toho hodně. Dítěti to řekl někdo, kdo ho připravoval k prvnímu přijímání. Myslel si, že mu něco vznosného musí říct, děcko tomu nerozumělo a nejhorší je, že až bude potom číst třeba dnešní úryvek, tak to budou pro něho prázdná slova. Když se naučím odříkávat básně, ještě neznamená, že bude ze mně básník. Podobně, nebude ze mne matematik, když se z pilnosti naučím velkou násobilku. Tak je to i v náboženství. Když budu používat velká slova, ještě neznamená, že jim rozumím a že jsem dobrý křesťan (např. litanie, recitace žalmů, atd.). Musíme si uvědomit, že Ježíš se nechal zabít, vstal z mrtvých a ukázal nám mimo jiné smysl, proč se jde k přijímání. Pro to děcko daleko srozumitelnější by byla představa: „Abych jednou, až mne Ježíš vzkřísí z mrtvých, měla takové oči a takové ruce jako má On“. Tomu by dítě rozumělo. Byla by to přesná odpověď, i když by se týkala jiného problému, ale snadno by se přešlo k tomu dnešnímu. My si musíme uvědomit a promyslet, jak nám Ježíš předvádí vlastnosti vzkříšeného těla. Když Ježíš přišel na svět, měl normální lidské tělo, jako máme my. Když chtěl chodit po vodě, musel to dělat zázrakem. Ježíš měl dvoje „oči“. Boží i lidské, po Tátovi a po mamince. Božíma očima viděl jako Bůh, například, kdo si co myslí, atd. Podobně měl dvoje „ruce“. Jedny, jako my a také ty druhé. Krásně toto pochopila obyčejná prostá žena z lidu – krvotoká žena. Ježíš většinou u zázraků uzdravení se dotkl nemocného rukama (slepého, malomocného, atd). Krvotoká žena přemýšlela a došla k závěru, že to ty jeho lidské ruce nedělají, ale že musí mít ještě „druhé ruce“ a ty uzdravují. On musí mít ještě „druhé oči“, těmi on vidí, co si např. myslím. Není tudíž třeba, aby veřejně před lidmi vykládala o své nemoci a aby žádala Ježíše, aby na ni položil ruku; stačí, když ho jenom zatahá za „šos“. Jak to dopadlo víme. Ježíš Božíma očima vidí ženu a Božíma rukama ji uzdravuje. Ježíš je kompletní Bůh a kompletní člověk. Ježíš chce záměrně, abychom se my o tom dověděli, aby nám dal krvotokou ženu „od hadrů a necek“ za vzor správného exaktního myšlení v náboženství. Proto říká: „Na mne si někdo sáhnul“. Byla tam tlačenice, apoštolové to omlouvají, ale on trvá na svém („Vyšla ze mne síla“). Žena dostala strach, bála se, že dostane vynadáno za to, že nedodržela „úřední postup“. S bázní a třesením vypráví příběh, jak je sužovaná nemocí... a jak si řekla: „Dotknu se alespoň jeho šatů.... Když přece položí lidské ruce na malomocného a ten se celý uzdraví, tak to nebude způsobeno těma lidskýma rukama.“ Ježíš si to nenechává od ní vyprávět proto, aby ji pokáral, ale proto, aby nám ukázal, co si on představuje za správné přemýšlení. Víme, že byla pochválena. Vraťme se k to dítěti. Rodiče dítě psychicky zmrzačili, když mu vložili do úst fráze, kterým nerozumí a možná nikdy rozumět nebude. Dítěti to nevysvětlili, aby mohlo přemýšlet, jako krvotoká žena. Jí to nikdo nevysvětloval, ale také ji nikdo psychicky nezmrzačil naivními představami a prázdnými slovy. Ježíš chce, abychom měli ve věcech jasno. Mnoho věcí se nedá vysvětlit, aniž by člověk vložil do toho trochu svého tvůrčího přemýšlení. Ta žena pochopila věc, kterou musíme pochopit i my a kterou nám Ježíš předvedl. On měl obyčejné lidské tělo a když chtěl dělat zázraky, potřeboval použít ty Otcovi „oči, ruce“. Lidskýma rukama by to neudělal. Po vzkříšení se apoštolům ukázal a předvedl jim, co to jeho vzkříšené a přeměněné tělo je a jaké má vlastnosti (objeví se v uzavřené místnosti, při loučení vznáší se a mizí v mracích, je dobré domyslet možnost pobytu v kosmu, atd.). Druhé tělo je daleko dokonalejší a bude mít ty „druhé ruce a oči“ (v našem případě). Budou se podobat „druhým rukám a očím“ Ježíšovým, které měl po vzkříšení. Ježíš vlastnosti vzkříšeného těla nepopisuje, apoštolové by tomu nerozuměli, ale předvádí je. Kdyby jim říkal, jak je nevázaný na hmotu, byla by to prázdná slova. Na druhé straně Ježíš chce, abychom si to, co nám předvádí, domysleli. To vzkříšené tělo by oni svýma očima (apoštolové) nemohli vidět. Aby však viděli, že je mezi nimi, chtěl se jim ukázat. Proto přijal lidskou podobu (ale pozor, pokaždé jinak). Jeho vzkříšené tělo by nemohli svýma očima vidět. Až budou mít jednou druhé oči, budou vidět nejen Ježíše, ale i Boha Otce. Slova jsou někdy málo a proto je třeba předvést příklad. Vezměme si např. ten druhý zázračný rybolov. Úplně cizí člověk jim radí, aby hodili sítě na pravou stranu. Obrovský úlovek a Jan říká: „Tak, tohle je Ježíš“. Na břehu je úplně cizí člověk, který ani podobou, ani hlasem nepřipomíná Ježíše a který se s nimi baví jako cizí a oni vědí, že to je Ježíš. Netroufnou si říci: „Ježíši, k čemu je ta maškaráda, proč to děláš?“ Ježíš předvádí, že když se jim chce ukázat, musí vzít podobu, jakou měl, aby ho viděli jejich neohrabanými očima, ale že jeho vlastní podoba vypadá úplně jinak. To znamená, jako by řekl: „Oslavené tělo by jste těmito očima neviděli“. Tak to Ježíš musel dělat tímto způsobem. Poznali ho podle zázraku.
Třeba si uvědomit, že nás čeká vzkříšení z mrtvých, že má smysl do kostela chodit, když víme proč jdu ke sv. přijímání, že cílem sv. přijímání je, aby ve mně vyrostl nový organismus (druhé oči a druhé ruce). Tak jako u malého dítěte z mlíčka a kašiček vyrostou první mléčné zuby, kterými může kousat jablka, chléb, atd. a nyní z toho druhého jídla, rozkousaného mléčnými zuby, vyrůstají druhé zuby – trvalé. Z hlediska nebe, máme nyní mléčné oči, ruce, jsme celí mlíčňáčci. Musíme pochopit, že každý z nás se má stát podoben zmrtvýchvstalému Ježíši. Když to chápu, pak přijde otázka: „Jak to probíhá?“ a až potom věta: „Abych měl v duši Ježíše“ má svůj význam. Pak se zjistí, že tato věta je nepřesná, protože nejde o Ježíše v duši, ale o Ježíše ve mně, přesně vzato v mém těle. Ale to je věc, o které nyní nemá smysl hovořit. Zatím si promyslíme „obyčejného“ Ježíše a pak zmrtvýchvstalého, kdy jeho tělo, tedy to lidské tělo má charakter druhých očí a druhých rukou. Samozřejmě, že má Boží oči a ruce také. Ale i ty „lidské ruce a oči“ zmrtvýchvstalého jsou už nesrovnatelné, pro nás neviditelné, jsou něco, co si nedovedeme představit, něco co je úžasné a my to nedokážeme vidět. Tedy: „Chci být jako zmrtvýchvstalý Ježíš. Jednou chci takto dopadnout a proto jdu k přijímání“. Kdyby tak ta holčička odpověděla, zajásal bych radostí. Když dítě řekne výrok do určité míry pravdivý a nerozumí tomu, pak je blokováno a při výkladu odpovídající partie nedává pozor, protože necítí potřebu se nad tím zamýšlet. Když chodíme do kostela, musíme vědět, co je náš cíl. Musíme to mít na vědomí a o tom přemýšlet. Když někdo řekne, že je to na něho moc těžké, tak na soudu povstane neznámá „krvotoká“ žena, která neměla oficiální vzdělání a řekne: „Já jsem si na to přišla sama. Nevykládej, že je to těžké.“ Těžké to je, když budu líný přemýšlet a nebudu chtít se vzdát dosavadních představ a názorů. Krvotoké ženě dal Ježíš pochvalu za její přístup.
Jak jsme si už řekli, je to poslední vyučovací hodina. Nejde jenom o rozloučení a tak mnoho věcí je srozumitelných jenom pro toho, kdo zná a rozumí všem ostatním partiím Evangelia. A to není tak jednoduché, protože např. některé evangelické církve nevěří, že jsou tři Božské osoby a Duch Svatý je třetí Božská osoba, jiné věří, nebo některé evangelické církve nepovažují Ježíšovu přítomnost ve Svátosti Oltářní za skutečnou. Mše je potom jenom připomínkou Ježíšovy oběti. Musíme přiznat, že i mezi nimi jsou poctiví věřící a nemůžeme říkat, že my jsme dobří a oni jsou špatní. Zrovna tak, když jsem dělal průzkum, jestli katolíci znají Bibli, tak názory lidí byly horory. A my si musíme uvědomit, že Ježíšovo slovo pořádně neznáme. Proto je tolik církví. My si ovšem chceme připomenout z Jan 17 takovou větičku, která je známá a nikdo ji nebere vážně. Týká se smyslu Kristovy smrti na kříži. My máme takovou představu, že Ježíš trpí na kříži a tím bere na sebe naše viny. To je představa zjednodušující, primitivní. Ježíš na začátku své výuky říká, že je jako někdo, kdo je dán jako výkupné. Ale na konci výuky už hovoří podrobně. Říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Čili, Ježíšova smrt na kříži je proto, aby lidé prohlédli, aby se lidé zamysleli nad svým dosavadním náboženstvím, nad tím, co považovali za naprosto jasné. Vždyť Kaifáš nemusel mít žádný osobní hřích vůči Ježíšovi, dokud Ježíš nevzkřísil Lazara. Ježíš se mu jevil jako bludař. To je právě tragedie špatně pochopeného křesťanství, špatného čtení Bible. Ježíš umírá na kříži, aby nás přinutil revidovat naše názory na Boha, na to, co je dobré a špatné. Před časem jsme si to rozebírali. My si musíme uvědomit, že i naše utrpení velmi, velmi často tak rádi ochotně a velkoryse obětujeme P. Bohu a vůbec se neptáme, jestli to utrpení nás nemá probudit, abychom se nad sebou začali zamýšlet. Místo toho, abychom si uvědomili, že Bůh nám tady říká: „Tak hele, začni o sobě přemýšlet!“, my jednoduše to utrpení obětujeme. Pozor na takovou „velkorysost“! „Aby svět poznal, že miluji Otce. Tak půjdu na kříž“. To si musíme uvědomit. A kéž bychom problematiku Kristovy smrti všichni pochopili v co největší míře. Ideál ovšem je, pochopit to v plné míře, ale za prvé to nebudou všichni a za druhé to nebude v plné míře. Protože ten, kdo pochopí Krista, je schopen přijmout Ducha Svatého, ale tam, kde já nechápu Ježíše, tak i kdybych byl biřmován milionkrát, ve stejných oblastech budu odmítat i Ducha Svatého. I kdybych měl milion darů Ducha Svatého, v určitých oblastech se ve mně nebude držet. Prostě, nevpustím ho do sebe. To je důležité! Vezměte si např. čtení ze Sk 22 a 23, když sv. Pavel vytáhne takový argument: „Já jsem tady kvůli naději na vzkříšení z mrtvých“, farizeové se začali hádat se saducei. Ale nedotáhli to. Křesťany se nestali. Proč? Protože když šlo o vzkříšení z mrtvých, farizeové byli pro, ale na další věci se neptali. A jsme u toho. Tím, co jsem řekl o těch evangelících, se nechci jich dotknout. Vážím si některých svých kolegů. Jeden můj spolužák je evangelickým knězem a je to velmi charakterní člověk. Já jenom konstatuji, aby nám bylo jasno, jak vlastně všichni - a nejenom oni, ale i my - máme někdy zavřené oči a nerozumíme Bibli. Všichni. A tak je důležité naučit se otevírat uši a když Bůh mluví, tak umět Boha poslouchat. Jenže my radši P.Bohu proklamujeme víru a velkoryse nabízíme svá utrpení. Kdybychom se zamysleli nad tím, co nám Bůh chce připomenout, dopadli bychom lépe. Sice bychom neměli co „obětovat“, ale Bůh by s námi byl spokojen. Nad tím se máme zarazit, protože utrpení k nám někdy promlouvá zbytečně a zrovna tak i ten Duch Svatý. Musíme se učit umět Duchu Svatému otevřít. Ale vůči Duchu Svatému se nemůže otevřít ten, kdo se nedokázal otevřít vůči jasnému Ježíšovu slovu v Evangeliu. Na to nesmíme zapomenout. Ten, komu není jasné Evangelium, se vůči Evangeliu neotevřel a není otevřen vůči Duchu Svatému.
Nedávno jsme slavili Nanebevstoupení Ježíše. Je to svátek radostný, ale bohužel, opomíjený. Proč? Protože my všechno, abych tak řekl, bereme podle knížek a nemáme to promyšleno. A ještě jeden důvod a ten je ještě závažnější, je právě to, že nám není jasná otázka Věčného života. A Ježíš nám právě svým životem chce ukázat, co Věčný život je. Když by Ježíš hovořil o Věčném životě, tak by to nebylo tak výrazné. Ježíš se nechal zabít a potom se ukázal zase živý svým učedníkům. Což je zajímavá věc. Ježíš se ukáže v plné míře tomu, kdo je ochoten přemýšlet o jeho slovu. Kdyby se živý Ježíš ukázal židům, tak židé by zase jásali: „Hurá, Mesiáš je tady“. Židé nebyli ochotni přemýšlet o svém způsobu myšlení. Přemýšlet o tom, zda dobře zachází s tím, co jim tesař Ježíš řekl. Když nebudu dobře zacházet s tím, co mi řekl tesař z Nazaretu, nemohu poznat Mesiáše. Učedníci aspoň z části chápali, co jim Ježíš – tesař říká a proto se jim Ježíš zjevuje. Ukázal se jim zase živý. Ze začátku se ukazuje, abych tak řekl, se svojí stálou podobou tak, jak jsou zvyklí ho vídat. Ale setkání s Ježíšem je občas v některých místech tak trošku jiné. Hned při prvním setkání s apoštoly se Ježíš objevuje v uzavřené místnosti. Dveře jsou zavřeny a Ježíš je najednou mezi nimi. Jistě, je mnoho věcí, které dokážou projít zdí. Např. rádio hraje v uzavřené místnosti. Proč? Protože radiové vlny klidně projdou zdí. Přitom si apoštolové mohou na Ježíše sáhnout. Tím se liší Kristovo tělo. Druhá věc, na kterou bychom snadno zapomněli, že všechny rány jsou zahojeny, ale jsou vidět. Ránu do srdce si nechal, ale nevadilo mu to. A když Tomáš říká: „Dokud si nesáhnu do rány, nevěřím“. Ježíš mu říká: „No, tak si sáhni, podívej se“. Představte si, že by nějaký člověk chodil s rozpáraným místem u srdce!? To je pro naše tělo nepředstavitelné. To hlavní, co nám ovšem z toho uniká, je to, jak Ježíš se loučí s apoštoly a nejednou se začne vznášet, až mizí v oblacích. Co z toho plyne? Možnost pohybovat se v celém kosmu, možnost nebýt vázán na zeměkouli, možnost nepotřebovat vzduch, možnost potulovat se v celém kosmu a všude být doma. Samozřejmě, když se to domyslí, tak si člověk uvědomí, že ta rychlost pohybu může být daleko větší, než si dovedeme představit. Ale když Ježíš chtěl ukázat apoštolům, že se v kosmu může pohybovat, tak se pohyboval pomalu, protože kdyby to dělal v rychlosti, naráz by zmizel a oni by to nepozorovali. Samozřejmě, že člověk si řekne: „Jak tohle to může vydržet?“. Když se Ježíš chtěl ukázat apoštolům, ukázal se s tváří a postavou, jak ho znali. Ale v Evangeliu sv. Jana – Zázračný rybolov – máme ještě jednu zajímavou věc. Apoštolové lovili, nic nechytili, na břehu stojí nějaký člověk, má tam ohníček, opéká si rybu a říká jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodě!“ Oni to udělali a měli plnou síť. Jan říká: „To je Pán“. Že tomu tak opravdu bylo, vidíme z dalších souvislostí. Petr skočil do vody a plaval ke břehu. Ježíš říká: „Vezměte nějakou rybu a upečte“. Věděli, že to je Pán a nikdo z nich se neptal, co je zač. Ježíš tady vypadal jako docela někdo jiný, neznámý člověk, jako někdo s úplně jinou tváří a úplně jinou postavou. Ježíš byl vysoký a tento mohl být střední postavy, mohl to být mrzáček, nevíme, těžko říct. Ať už měl jakoukoliv postavu, znamená to: „To, co vidíte, není moje skutečná tvář. Ve skutečnosti takhle já nevypadám, ale jsem to já“. Trochu si to můžeme přiblížit tímto modelem: „Jedna housenka by odešla od své společnosti, zakuklila by se, potom by byl z ní motýl a vrátila by se mezi své známé. Oni by ji nepoznali. Ona by jim to musela dokazovat, že by každého jmenovala a vzpomínala, co kdy a kde dělala a když by jim povypravovala, co se s ní stalo, by jí nakonec uvěřili. Tohle je ale příliš zjednodušené. Ve skutečnosti je to daleko bohatší. My si tu představu musíme stále a stále vytvářet na základě toho, jak dalece budeme Ježíšovi rozumět. Udělejme si shrnutí: Ježíš se ukazuje s lidskou tváří, prochází zdí, nechá si sáhnout do rány (klidně až na srdce), objevuje se s různými tvářemi (to nejsou masky), je doma v celém kosmu. Že se Ježíš vznáší do oblaků je z hlediska našeho zobrazení. Z Ježíšova hlediska mohlo rozloučení proběhnout jinak. Zde je přímo škodlivé vznášet se ve filozofických pojmech, protože nám podstata může uniknout. Je důležité vědět to, jak Ježíš vypadá a co si o něm lze říct. Je to téměř spor. Jan evangelista v dnešním čtení říká: „Boha nikdo neviděl....“ a jinde zase (14. kap.): „Kdo vidí mne, vidí Otce“. Je dobře se nad tím zamyslet a dát to dohromady. Nesmíme vytrhávat texty. Kvůli vytrhávání, je totiž tolik křesťanských církví. Je správné dávat texty dohromady. Když přečteme Evangelium najednou, tak mu neporozumíme. Nedáme dohromady jednotlivé souvislosti. Při čtení Bible je potřeba dodržet určitý systém. Jednotlivé partie vypovídající o stejném problému musí mít společnou interpretaci. Pak tyto interpretace problémů je nutné seřadit a dát do souvislostí. Nesmíme tam však „násilím“ vkládat svoje nesprávné představy. Nakonec mým cílem musí být rozumět celému Evangeliu.
Leckdo z vás by čekal, že se začneme tou pasáží Evangelia zabývat. Drazí přátelé, je to stejná věc, jako kdybychom my, co jsme tady, šli šlo do posledního ročníku medicíny a chtěli bychom rozumět všemu, co se tam učí. Vůbec bychom tomu nerozuměli. Chci-li dělat poslední ročník medicíny, musím začít v obecné škole, pak musí přijít gymnázium, pak 1. ročník medicíny až ten šestý a nakonec mohu být promován. Nemůže to být prohozeno. To, co jsme četli, je úryvek z poslední Ježíšovy řeči. Je to věc, o které Ježíš sám říká: „Mám vám ještě mnoho co říci, ale nyní to nemůžete snést.“ Tohle to jsou věci, které jsou dány a ne každý z nich je plně chápal. Mnohý z nich nepochopili celé Evangelium. Přátelé, musíme se s tím smířit. My žijeme v krásných slovech, my žijeme ve slovech „Láska“, „aby On byl ve mně a já v Něm“ a jiné. Častokrát mají lidé různá předsevzetí, ale neví, co ta slova v Evangeliu znamenají a také nemá smysl jim to vykládat. Proto chci upozornit na tuto věc a to jak se k pochopení těch nejhlubších míst v Evangeliu dostat. A to je ve 22. kapitole: „Blaze těm, kdo si vypírají šaty.“ V 19. kap. Apokalypsy (7. a 8. verš) je: „Církev dostala šaty z bílého roucha. To jsou spravedlivé skutky.“ My od Boha dostáváme vybavení, Bůh nám dává schopnosti, ale záleží na nás, jakým způsobem budeme s Božím vybavením hospodařit. To, co nám nabízí Evangelium, je „Kuchařská knížka“ a dokonce v Evangeliu, jako máte v kuchařské knížce roztříděná různá jídla a nedá se všechno míchat, musím si vybrat to, co je na řadě a na co stačím. Jestli jsem dobrý kuchař, mohu se pustit i do náročnějšího receptu, ale když to neumím, tak musím začít od nějakého jednoduchého způsobu, abych se vůbec naučil vařit. V souvislosti s tou kuchařskou knížkou si ještě musíme připomenout jednu věc. Ptám se: „Jí se kuchařská knížka?“ Častokrát slyšíme: „My musíme žít Slovo. To je totéž, jako jíst kuchařskou knížku. Evangelium nám totiž dává recept, ale vlastní zážitek je něco jiného než to Slovo. To Slovo je návod. Já musím zpracovat svůj život, já si musím vytřídit svoje zážitky a vybrat to, co chci. A když si to vyberu, tak teprve moje vlastní skutky mi ukazují, co vlastně mám dělat. Takže Slovo je totéž jako kuchařská knížka. My nejsme brouci, co požírají papír, my nemusíme Evangelium sežvýkat, Evangelium nám nikdy nic samo o sobě neřekne. Ono nás navádí k tomu, abychom si život okolo nás osahali. A na základě toho, co jsem uviděl ve svém životě, co jsem si rozmyslel, co sem si zpracoval, vytvářím si pohled na život a na křesťanství. Slova: „Blaze těm, kdo si vypírají šaty“ vypadají velice vznešeně, ale ve skutečnosti jde o to, že třeba vezmeme do ruky určitý kousek Evangelia, začneme ho dělat a zjistíme, že se nám to nedaří. Teď se musíme zamyslet nad tím, jak jsme Evangelium četli a musíme vyhledat, jestli jsme si vybrali správný úryvek z Evangelia. To nejde jenom tak začít, vybrat si myšlenku na den, jak to bývá kolikrát i v novinách - myšlenka na den. Myšlenky, podle kterých máme jít, jsou seřazeny v určitém sledu a záleží na nás, jak my se smíříme se skutečností, že v duševním životě musíme vycházet úplně od začátku a ne rovnou skočit na nějaké vznešené sféry („Blaze těm, kdo si vypírají šaty“). Čili, šaty jsou skutky. Vezmeme si zase na pomoc kuchařskou knížku. Začínající kuchař něco udělá, ale zase zkušený kuchař podle toho samého receptu tu věc udělá jinak. On dokáže ten jednoduchý recept vyhodnotit daleko lepším způsobem, než začátečník. Zkušený kuchař udělá lepší jídlo než začátečník, který si vybral třeba daleko vznosnější recept. Člověk nejprve musí začít s jednoduchými věcmi. A toto je sled. Já něco udělám, teď si pozvu zkušeného kuchaře a zeptám se ho, jak by to on udělal, nebo posoudil. Bůh nepostupuje tak, že řekne: „Ty tohle dělej!“ Ježíš postupuje jinak: „Dobře, já ti to uvařím a porovnej to, cos udělal ty a co jsem podle stejného receptu udělal já.“ A já tady uvidím, že ten Ježíšův skutek je zcela jiný. Já musím vyhledávat ty věci, které tam jsou, abych tak řekl, těžko popsatelné. To jsou věci jako: Trošku osolíme. Ale co je to trošku osolíme? Nebo trošku usmažíme. Ale co je to usmažíme? Ne moc, ne málo? To všechno hraje roli. A totéž je v tom duchovním životě, kde každý z nás si musí vybrat správný recept. A upozorňuji, že tady to nejde začínat rovnou. Čili v pořadí správný krok, začínající, je velice obtížná věc. A nemělo by to být věcí, kterou udělám naslepo. Když si tohle to udělám a začnu tu věc dělat poprvé, podruhé, potřetí, tj. když jednu a tutéž věc dělám víckrát, věc se začne zlepšovat a začne dostávat kvalitu. To je právě zjednodušený popis toho vyprání šatu. Jistě není třeba říkat víc. Ale jsou mezi námi mnozí lidé, kterým vrtají v hlavě otázky „etalonu“ – vzorového úkonu; jak to dělá ten dobrý a jak to dělám já? Ano, jen si tam dosaďte zpětnou vazbu a vybraný cíl, na který stačím a pak začněte to dělat. A člověk začne sám, to co udělal, porovnávat. Člověk musí být kritikem sám sobě. On to udělá, on to posoudí, jestli to bylo dobré a kdo ví pokolikáté se mu podaří to udělat dobře. A to znamená: „Vypral si šaty“. Ono to někdy v Bibli vypadá tak primitivně (vypírání si šatů). Je to otázka zpětné vazby, otázka etalonu, otázka výchozího materiálu (šatů), které jsem si vybral. Nepotřebujeme znát nějaké složité příklady, ale na to nám bude stačit představa kuchařské knížky a potřeba znova zkoušet „prát si šaty“. Šaty to je to, jakým způsobem jsem to jídlo udělal. Návod je v Evangeliu. Skutek, který podle toho udělám, tak to jsou ty moje šaty. Když budu mít hosty, lidé mne nebudou hodnotit podle toho, z jaké knížky jsem dělal jídlo, ale budou říkat buď: „Je to prima“, nebo řeknou: „No, nevím, nevím….“ A když to budou slušní, velmi slušní hosté a hostitel jim podá něco, co je nechutné (jak se mně stalo), tak hosté (protože byli kvalitní), rovnou řekli: „Tohle není v pořádku“. A těchto hostů si vážím. A Bůh po nás chce, abychom se zamysleli nad tím, co nám říká. Vždy se nám nepodaří všechno vyřešit tak, jak bychom chtěli. Musíme mít zpětnou vazbu. Musíme něco udělat, pak se k tomu vrátíme, jestli to bylo dobré, nebo ne a v tom druhém případě si řekneme: „Ano, šlápnul jsem vedle“. Z toho také člověk roste, získává (vnitřní) jistotu a nebude mít nejistotu a jak se lidově říká nebude plácat. Takže, drazí přátelé, nebudeme se vznášet v krásných slovech, nebudeme se hrnout do posledního ročníku medicíny, ale začneme „prát“. Ne si slibovat, ale znova zkusit a zkontrolovat, znova to udělat a pomalu se nám věc začne vyjasňovat.
Všechno se dnes nedá probrat. Je to vyvrcholení Ježíšova vyučování; poslední lekce. Tato modlitba je závěr, který předpokládá znalost všeho toho, co Ježíš řekl předtím. Vezměme si větu: „Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa“. Když se člověk setká s Ježíšovou naukou, tak začne určitým způsobem myslet a jednat a pro svět (lidi), kteří nejsou vybaveni Božími dary to může připadat podivínské a nesrozumitelné. Důsledkem toho bude: „Svět vás bude nenávidět“. Kdo se stane dobrým křesťanem, ten si osvojí typické, charakteristické rysy myšlení, jako měl Ježíš, které nejsou typické pro ostatní lidi. „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ mimo jiné znamená: „Jsou určité věci, které může udělat jenom Bůh a určité věci, které Bůh „nemůže“ udělat, protože je musí udělat člověk (Ježíš v Nazaretě „nemohl“ uzdravit nemocné)“. Bůh stanoví určitá pravidla hry. Je to logický součin splnění podmínek. Tam, kde dal pravomoc člověku, tam Bůh z principu „nemůže“ zasáhnout. Někdo tu pravomoc využívá, někdo ne. Ježíš je Bůh a současně člověk. Jako Bůh ví, jak je to v nebi. Ježíš jako člověk nám zpracoval Boží vzkaz a pak na sobě demonstroval , že všeho toho lze dosáhnout a splnit (Zj 2-3: „Vítěze nechám sedět vedle sebe na trůně.....“). Ježíš byl v 1. řadě Bůh a pak člověk. Nejdříve měl Boží funkce. Pak vzal na sebe ty lidské. U člověka je to obráceně. Má hned od začátku lidské funkce a Boží funkce může získat skrze Ježíše. K tomu ale musí zvládnout Boží vzkaz. Pak se Ježíš stane takovým interface mezi člověkem a Bohem.
EVANGELIUM Jan 20,19-23, Slavnost seslání Ducha Svatého.
Slova svatého evangelia podle Jana.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
„Slavnost seslání Ducha Svatého“
Jistě známe podobenství o zakopané hřivně. A Duch Svatý je právě takovou zakopávanou hřivnou, protože zapomínáme na jeho vlastní působení a chceme po něm něco, co je naší povinností. Hodně krát jsme o tom mluvili, že Bůh je sice všemohoucí, ale tím, že dal určitou pravomoc člověku, tak tu pravomoc přísně respektuje. Vzpomeňme si na ten příklad, kdy člověk hraje s Bohem hru „Člověče nezlob se“. Je nutné si uvědomit, že Bůh je vždy ochoten pomoci, Duch Svatý je vždy ochoten připomenout, ale jsme to my, kteří klademe překážky svými předsudky, neznalostí, nezájmem, atd. Když židé na poušti reptali, přišla pohroma. Když apoštolové reptali (např. když sv. Petr káral Ježíše), dostali vynadáno. A Duch Svatý, když nenasloucháme, tak prostě mlčí. Modlitba - „Pošli nám Ducha Svatého“ není na místě, protože on už byl a je poslán, ale my ho buď neslyšíme, nebo nehodláme poslouchat. Ověřit si to můžeme tak, že si otevřeme Písmo, začneme číst a nebudeme nic vynechávat. Pak zjistíme, kolik věcí nám nejde „pod kůži“, s kolika věcmi vnitřně nesouhlasíme. Aby Duch Sv. mohl připomínat, tak musíme znát Písmo (celé a ne vybírat si myšlenku na den podle svého vkusu). Bohužel, k tomu je nutné mít pořádný překlad Bible. Pakliže to člověk začne hledat a poctivě se tím zabývat, najde toho víc, než si myslí. Bůh po nás chce, abychom věřili všemu, co Ježíš řekl a vnitřně s tím souhlasili. My, bohužel, máme zúžený pohled a věříme tomu, co známe. A to je velký rozdíl. Takže pozor i na to, čemu říkáme ´věřit´. Ježíš řekl: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás …“. To znamená, že se jedná o celou nauku. Když neznám Evangelium, sliby se pak na mně nevztahují.
Připomínáme si svátek Ducha Svatého. Bohužel, my velice často zapomínáme na jeho roli. Pak se naše představa zpravidla točí kolem problému Nejsvětější Trojice. Zápasíme s problémem 3=1, je snaha všelijak to vyjádřit, např. jako tři skupenství voda + led + pára, jenže bohužel, jsou k tomu používané špatné modely. Ale i kdybychom měli v této otázce jasno a nenechali Ducha Svatého zasahovat v té oblasti, kde je ochoten zasahovat, kde je tzv. jeho kompetence, tak to skončí velice špatně. Samozřejmě, že Duch Svatý byl při vytváření lidstva, zasahuje také do vývoje jedince (Ježíš to nazývá zrození z vody a ducha). Zrození z vody znamená, že když člověk vidí svoje chyby a chce se napravit a zrození z Ducha Svatého je něco podobného jako normální zrození v oblasti psychické. Duch Svatý má ještě další důležitou roli. Ježíš říká: „Duch Svatý vám připomene…“ Duch Svatý se zjevil jako holubička a nebo jako plamen v ohni. Na holubičku stačí udělat „pšt“ a ona ulítne. Oheň u autogenu dokáže propálit dosti tlusté železo, ale stačí otočit kohoutkem a plamen zhasne. Duch Svatý je ochoten nám pomoci, ale my se neptáme, protože máme tzv. svoje názory, čili, nedovolíme mu působit. A proto nám nemůže pomoci. Velice často naše představy a předsudky ho vůbec nepustí ke slovu. Naší povinností je znát to, co říkal Ježíš. Kolika lidem je Evangelium jasné? Duch Svatý nám připomene to, co nám Ježíš řekl. Pomůže nám pochopit tu věc. Ale jenom tenkrát, když my nad tím budeme přemýšlet, uvažovat a ne když si jenom vybereme myšlenku na den a druhý den zase něco úplně jinde a nedáme ty věci dohromady. Člověk se spoustou věcí nesouhlasí, protože jim nerozumí. Těch míst v Evangeliu, kterým nerozumíme je víc, než si myslíme. Jak nám potom může Duch Svatý připomenout, co nám Ježíš řekl?. Když chceme oslavovat, tak nejdůležitější je oslava Boha Tvůrce, oslava toho s kým se setkáme v nebi. Když oslavujeme Ježíše, oslavujeme toho, kdo nám dal Boží zprávu, kdo nám řekl, co si Bůh od nás představuje, kdo za nás umřel na kříži, aby nám připomněl povinnost zamýšlet se nad sebou. A když oslavujeme Ducha Svatého, je důležité si připomenout, že je to někdo, kdo nám pomůže, když hledáme Boží slovo, ale kdo nám to Boží slovo neřekne. Pozor, on nás navede při četbě Evangelia. Jistě, ve hře je také zásah do naší psychiky, kdy vytvoří schopnost člověka žít novým způsobem. Důležité ale je, že nesmíme mít zavřené oči vůči tomu, co nám on chce připomenout. Samozřejmě, Duch Svatý k nám nebude promlouvat tak, že bychom jasně slyšeli: „Tak a nyní mluví Duch Svatý“. Ale když čteme Evangelium a narazíme tam na něco, třeba to, co Ježíš slibuje a nám se to nezdá a utečeme od toho, pak nám Duch Svatý nemůže nic připomenout. Když narazíme v Evangeliu na nějaký problém a chceme ho řešit a nejde nám to, velice často stačí jít kousek dál, na jiné místo a najednou se to objasní. A to Duch Svatý také dělá. Tohle je pro nás aktuální. Zásah Ducha Svatého při křtu máme za sebou, ale tady jde o to, abychom přijali jeho připomínky. A tomu, kdo nechce číst Evangelium, tomu Duch Svatý nemá co připomenout. A těch lidí, co nerozumí Evangeliu je v kostelech celého světa víc, než by se zdálo. Kdo z nás může říct, že rozumí každému slovu Evangelia? Já jsem už pár let na tomto světě, věnuji se tomu a pořád mám co v Evangeliu nacházet. A to by měl vlastně také každý věřící člověk. Pak Duch Svatý bude připomínat s velkou chutí a radostí. V překladech můžete často najít: „Pošlu vám jiného utěšitele…“. Co to je ? Někdo je smutný, nebo má trable a někdo mu řekne: „Víš, já tě lituji, jí s tebou cítím, já ti pomohu ...“ – to je utěšitel. Jenže v řeckém textu je paraklétos. To je průvodce, např. průvodce v horách, který hory zná a turistovi ukazuje, kudy má jít. On mu ukazuje snazší cestu, ale turista si to musí vyšlapat, držet se lana, zarážet skoby, atd. Průvodce v horách jde zpravidla napřed, ale Duch Svatý stojí stranou a říká: „Podívej se vpravo....“, atd. Od Ducha Svatého můžeme očekávat rady, ale ty rady dostaneme jenom tehdy, když čteme Evangelium. Je třeba pochopit Ducha Svatého - parakléta a ne jenom se zastavit na tom, že je to třetí Božská osoba a konec. Paraklétos nám ukáže cestu k pravdě a s ním musíme vést rozhovor. Lze ho však velice snadno umlčet, což se velice často stává. Například, proto je velice důležité, aby si lidé odpouštěli hříchy. Nejde o to jenom odpustit, ale také hlavně o to, umět vést dialog s člověkem, který mi ublížil, s člověkem, který si myslí, že jedná správně a já si zase myslím, že správně nejedná. Je třeba umět si to s ním vyříkat, aby spor zmizel. Je třeba si i problematická místa v Evangeliu „vyříkat“ s P.Bohem. Tady pak Duch Svatý může zasáhnout a být paraklétem.
Máme dneska Svatodušní svátky. Je to významný den a dostat se pod vliv Ducha Svatého je také významnou etapou v životě člověka. Ovšem je tady ještě jiný problém. Řeknu to modelově; když někdo dostane auto, to ještě neznamená, že umí řídit a když se do něj posadí, kdo neumí řídit, to auto pro něj může být příčinou havárie a tragedie. Velice výrazně tuhle tu stránku komentují Ježíšova slova: „Žízní-li kdo, přijď ke mně a pij!“ To řekl o Duchu Svatém, „… a proudy živé vody poplynou do jeho nitra.“ Jenže my přitom zapomínáme na podíl člověka. Uvědomte si, že kdyby bylo všechno jenom věcí darů, tak by bylo Boží nespravedlností, že někdo přijde do pekla. My zapomínáme na nutnost hospodaření s dary. Věta: „Žízní-li kdo, přijď ke mně a pij…“ je nabita obsahem. Je to Ježíšův výrok a řekl to o Duchu Svatém. Jenže proudy živé vody poplynou jenom tomu, kdo bude pít. A tady jsme u jedné věci, že my zapomínáme, abychom přijali Ježíšova slova v podobenství o těch proudech vody. My zapomínáme pít. Jenom strkáme hlavu pod vodovod, ústa neotevřeme a tak se můžeme zadusit, ale nenapijeme se. Zdá se to divné. Totiž jádro problému je v tom, že když má člověk žízeň, neučí se pít, protože to uměl už jako malé dítě. Ale např. při nějaké mozkové poruše, obrně a pod., člověk pít nemůže a když mu dáte sklenici s vodou, nenapije se. A tady jsme u toho, že člověk velmi často nevědomky odmítá Ducha Svatého, čeká jeho pomoc tam, kde není slíbena a odmítá ji tam, kde slíbena je. A druhá možnost je, že čeká pomoc Ducha Svatého tam, kde je slíbena, ale proto, že nesplňuje podmínky, tak nedostává. Řekněme si to konkrétně. Apoštolové se setkávali s Ježíšem. Věděli, že je to Boží Syn, že Ježíš je Mesiáš. Kdyby Ježíš řekl: „Hele, nechoď už se mnou“, tak by to velice bolestivě nesli. Asi by to oplakali. Ale byly určité věci, které jim Ježíš nemohl za žádnou cenu vysvětlit (např.: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit....“ A Petr na to: „Kdepak, to se ti nestane....“). To si často připomínáme. Ale musíme si uvědomit, že to vypadá jakoby sv. Petr jednal s Ježíšem jako s malým klukem. Z hlediska toku informace je to zákeřné, dokonce o to zákeřnější, že to mohlo být i dobře míněno. A takovýchto věcí máme spoustu, např. když určitá místa v Evangeliu přeskakujeme, když se nám nějaký text zdá málo příjemný. Ono se to prostě přejde, přeskočí, protože se to člověku nehodí. Postupně pak Ježíšova slova dostávala jiný význam. Třeba jsme si říkali slova: čistý a nečistý. Ten pojem u židů znamenal např. čistý a nečistý pokrm (čistý a nečistý (nemocný) člověk a jiné). V Novém Zákoně to rozlišení čistý a nečistý platí také. Nečistý je člověk, který má nesprávný způsob myšlení, pomíchané správné a nesprávné představy, atd. Ježíš řekl: „Jste čistí slovem, které jsem vám řekl. Ale máte špinavé nohy a jestliže vás neumyji, tak nevejdete“. Jenže my jsme to čistý/nečistý úplně vynechali z povědomí. Nám je cizí představa, že bychom mohli něco dělat s nejlepším úmyslem a přesto by to bylo nekvalitní. Je nám to úplně vzdálené, protože my se jenom ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ A slovo čistý nebo nečistý používáme v oblasti 6. přikázání. atd. Jenže ďábel podle naší terminologie by byl věřící panic. Je to duch a Boha zná víc, než my tady všichni dohromady. A přesto je podle Ježíše nečistý. Je to duch, který není schopen být kompatibilní s Bohem. Čili, tím, že byl člověk nečistý (dle Starého Zákona) způsobilo, že vlastně nemohl jít mezi lidi. Ten, kdo je nečistý podle Ježíše, není schopen kontaktu s ním. A nyní se zase vraťme ze zdánlivé zacházky k problematice Ducha Svatého. My od Ducha Svatého chceme, aby nám třeba pomohl od určitého hříchu. Velmi často se vyskytují prosby typu: „Ať Duch Svatý pomůže při zkouškách“. Když jsem dotyčným lidem řekl: „Proč jste nepřišli na začátku školního roku, abych vám pomohl se studiem?“, tak řekli: „Co je na tom zlého?“ Jistě, co je na tom zlého prosit Ducha Svatého o pomoc. Jenže proč na začátku školního roku nepřijde dotyčný student s prosbou o pomoc Ducha Svatého, aby mu Duch Svatý pomohl zkontrolovat procesy myšlení, které má porušené? Potom, když mu hrozí zkouška, tak prosí: „Duchu Svatý pomoz, pomoz!“ Tak dochází k nedorozumění s Bohem. On má ovšem své zákonitosti. Víte, u věty „Kdo žízní, ať pije, aby když bude pít, proudy živé vody, přebytek do něj potečou“, si musíme uvědomit, že nejsme zvyklí přijímat Ducha Svatého v oblasti, ve které nám On chce něco dát. My po něm chceme něco jiného. No, a Duch Svatý, protože má své zákonitosti, nepomůže. Prostě nemůže pomoci. To jsme si připomněli právě dnes. Protože Duch Svatý je velmi důležitý, ale je jako holubička. Stačí jenom jít okolo a ona prostě uletí. Duch Svatý rád člověku poslouží, ale když ho člověk „nepije“, tak ta „voda“ se sama zastaví a nepoteče. Člověk bude mít žízeň a uprostřed vody se nenapije. Já vím, někdo by čekal víc povídání o tom, jak Duch Svatý působí. Přátelé, jakékoliv vylíčení je slabé proti vlastnímu zážitku. Ale vlastní zážitek s pomocí Ducha Svatého se dostaví jenom tenkrát, když se naučíme „pít“. Jinak řečeno, když čteme Bibli, tak zavřít ústa a otevřít uši, resp. oči. Chápete, co chci říct. Mnoho lidí sice umí mluvit a přesto se nedorozumí, protože čekají odpověď jenom na tu svou otázku. A to jsou právě ty faktory, které umlčují Ducha Svatého, které znemožňují kontakt člověka s Ježíšem. A rozdíl mezi Ježíšem a Duchem Svatým je tento. Když Petr řekl Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, tak mu Ježíš řekl: „Postav se za mně, satane!“ Kdežto Duch Svatý nám neřekne „satane“ Prostě „ulítne“. Navíc tady je ještě takový problém, že když Ježíš Petrovi něco říkal, tak před ním stál, Petr o něm věděl, že je to Mesiáš, Syn Boží. Kdežto Duch Svatý se nevznese jako holubička, nepřinese v zobáčku svitek pergamenu, nesedne nám na rameno a nezacvrliká: „Udělej tohle a tohle!“ Ono nás to jednoduše napadne; prostě my máme nápad. A teď jsme u jedné zvlášť závažné věci. Člověk si velmi často začne věci zpochybňovat nebo upravovat. Udělá něco špatně a teď to začne omlouvat, začne kličkovat, začne se ospravedlňovat: „Ale ne, já jsem to myslel dobře, atd.“. Krásná ukázka je Saul. Saul byl židovský král a velmi mu záleželo na královské prestiži. Byla válka a ostatní králové přinášeli oběti. Král u jiných národů byl také nejvyšším knězem. Ovšem, že u židů král nebyl knězem, král neměl žádný kněžský úřad, král byl řadovým věřícím. No, ale ostatní obětovali a Saul měl příkaz počkat, až přijde Samuel, který přinese oběť. Saulovi to nedalo, zapálil oběť a měl pocit důležitosti. Najednou tam stojí Samuel a říká: „Co jsem ti nařizoval?“ Saul na to: „Ale, když ty jsi nešel, já jsem čekal a nálada mezi vojáky se kazila, atd.“ Prostě se začal vymlouvat a vymlouvat. To je takový první případ. A druhý případ. V Cheremu byl příkaz, který v praxi vypadal asi takto: Izraelité nesměli např. brát zvířata poražených, nesměli si nechat mladé lidi jako otroky, a jiné. Jenže pro Saula bylo také touhou mít okolo sebe podrobené velmože, kteří se pak stávali rádci krále. „Vidíte, to je král tohoto území, ten toho, tamten toho, atd. Já jsem teď mocný král a všichni mi slouží“. Oni se měli dobře a dělali poradce. Takže byl vyhlášen Cherem, ale Saul chtěl mít dvůr obohacen. Nařídil pobít odpůrce, ale vladaře ne. Zrovna tak židé si začali ponechávat pěkné kusy zvířat. Po bitvě přišel Samuel k Saulovi a říká mu: „Dodržel jsi všechno?“ Saul: „Ano, dodržel“. Samuel: „A co tamten král a co tamta zvířata?“ A teď se Saul začne vymlouvat, kličkovat a říká: „Víš, já jsem chtěl ta zvířata uchovat a my jsme je chtěli obětovat.“ Kvůli tomu Saulovu kličkování (u oběti i Choremu), místo toho, aby řekl: „Ano, měl jsi pravdu, já jsem se neudržel“ se mu dostalo od Samuela Boží rozhodnutí: „Nebudeš vladařit!“. To je jádro Saulova pádu. Saul udělá chybu, Samuel mu to vytýká a Saul se začne vymlouvat a zdůvodňovat, že on to tak nemyslel, atd. Tím se typicky liší od Davida. David také udělal chybu. Přijde k němu prorok a řekne: „Udělal jsi chybu“. David se zamyslí a pak řekne: „No, to máš pravdu, to jsem ale hlupák“. Drazí přátelé, stát před Ježíšem, tam tak snadno nešlo říct: „To se ti nestane“, protože následovalo: „Postav se za mně (jdi mi z očí) satane!“ Jenže my tohle nemáme. Když čteme Bibli, tak si můžeme prolistovat a přeskočit nepohodlné texty. Proč je tolik těch křesťanských církví? Protože každý si nalistuje v Bibli to, co se mu hodí a přelítne to, čemu tzv. nerozumí. To jsou podvědomé procesy, ale jsou velice výrazné. Když jsem se začal těmito otázkami zabývat, nemyslel jsem, že to půjde do takové hloubky. A my také nechápeme pořádně Evangelium. „Slyšeli jsme slovo Boží“, to se pěkně říká, ale každý si vybere myšlenku, která se mu hodí. A zrovna tak je to s Duchem Svatým. Přijde jeho nápad, jeho zásah do našeho mozku, kde se nám jenom objeví nápad a když řekneme: „Ale to je hloupost, to je nesmyslný nápad“, tak se žádné „Postav se za mne, satane“ neozve. Nápad jednoduše přestane. Přátelé, jistě chceme, aby nám Duch Svatý pomáhal, ale první podmínka toho, aby nám mohl pomáhat je, abychom dokázali naslouchat. Abychom si nezalhávali věci, které vidíme, abychom si je nepřelhali do příjemné podoby, abychom nepříjemná místa v Evangeliu nepřeskočili, ale zamysleli se nad nimi.
Dnes máme slavnost seslání Ducha Svatého. Když se zeptáme věřícího, co je to Duch Svatý, tak vysype definici: „Třetí Božská osoba“, atd. Jiná věc je to, jestli tomu rozumí. Je nesmírně důležité, abychom věděli, jakou funkci má Duch Svatý. On chce ovlivnit naši psychiku a to ovlivnění našeho myšlení je nesmírně důležité. A na to se zapomíná. Zapomínáme na to, že každý hřích je znamením, že nemáme celou řadu věcí domyšlených, že myšlenkové procesy, které v nás probíhají, probíhají podle špatných psychických programů (algoritmů). To, co říká Ježíš: „Učiňte pokání“ znamená toto: „Když udělám hřích (i třeba drobný, např. problémy v rodině, s dětmi), nepomohu si tím způsobem, že budu měnit jednání, ale tím, že musím měnit myšlení“. Když budu měnit jednání a budu slibovat, že se polepším (manželé si např. budou slibovat, že se nebudou hádat), je to předem ztracená věc. Je to podobné tomu, jako kdybych si představoval boj proti alkoholismu tak, že když potkám někoho opilého na ulici, budu mu říkat, aby chodil rovně („Ty, nesmíš se potácet, ty nesmíš zvracet, ty musíš jít rovně“). Takto jednáme sami se sebou, když si dáme předsevzetí: „Už nikdy nebudu hřešit, já se polepším“. Člověk musí postihnout příčinu. Ta příčina vězí někdy velmi hluboko a jinde, než bychom ji hledali. Příčina hříchu je ve vadných tzv. dobrých vlastnostech a tam to nikdy nehledáme. Chceme se polepšit a zapomínáme, že to, co je v nás dobré, je vlastně slabé, neujímá se slova a proto člověk hřeší. Tato otázka je velmi důležitá a zajímavá. Právě dnes je to aktuální, protože Duch Svatý je ochoten zasahovat do naší psychiky, je ochoten srovnávat nám naše myšlenkové procesy, ale jenom tenkrát, když my Ducha Svatého pustíme ke slovu. Duch Svatý nemá zbytečně jako symbol oheň a holubici. Na takového holoubka stačí, aby člověk šel kolem a ulítne. Holub je plachý pták a Duch Svatý jako by byl také plachý. A oheň?! Vezměme si autogen. Je to plamen, který se „prokouše“ tlustým železem, ale také stačí otočit knoflíkem a zhasne. Duch Svatý je ochoten promlouvat, ale my ho musíme pustit ke slovu a nesmíme po něm chtít, aby opilého učil chodit rovně. Také nemůžeme chtít (obrazně řečeno), aby opilci rozmluvil to opíjení se. Chci-li přestat být alkoholikem, musím odstranit příčinu např. to, že manželé si nemají doma co říct. Člověk nemá dostatek zájmu, podle kterého by mohl opravit své jednání. Takovému člověku, který je doma rozhádaný, nezbývá nic, než hospoda. Když je inteligentní, jde si zahrát s kamarády šach a zabije ten čas šachy. Jinak zbude jen ta hospoda. A pijte v hospodě mléko?! Není třeba pět ódy na Ducha Svatého, ale je třeba ho pustit ke slovu a jeho slovo se netýká toho, aby nás tahal, když budeme mít chuť jít do hospody. Proč ten alkoholik? Je to nápadné schéma a nikoho se to tady zřejmě nedotkne. Týká se to ale každého, jakéhokoliv hříchu.
Duch Svatý je ochoten nám připomenout to, co říká Ježíš a ty tzv. naše dobré vlastnosti. Když budeme stát o to, opravit svoje „dobré vlastnosti“, potom Duch Svatý bude moci promlouvat a opravené dobré vlastnosti nás ochrání před hříchem. Když nebudeme chtít opravit svou víru, zbožnost, svoje modlitby, když budeme chtít, aby nám P. Bůh pomohl „nechodit do hospody“, tak spolupráce nebude žádná. Božím plánem je, aby se člověk naučil pořádně věřit, pořádně modlit, pořádně chodit do kostela. Hřích je signál, že něco v naší víře není v pořádku. Komu se to nezdá, ať si přečte text Ř1, 18-30, kde se hovoří: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. Jsou v tom zahrnuté hříchy všech kalibrů. My, když chodíme do kostela (i když se rádi modlíme), ještě nemusíme stát o správné poznání Boha. Člověk řekne: „Ale já se modlím, já rozjímám, já čtu“. Jenže bohužel je to podle svého vkusu a ne podle Ježíšova vkusu. Člověk nekontroluje svoje názory na Boha a jejich oprávněnost. Nevezme do ruky Evangelium a nekonfrontuje stránku za stránkou, jestli mu text sedí a jestli mu rozumí. Toto je velký problém. Duch Svatý je ochoten pomoci a neřekne nám nic jiného, než to, co říkal Ježíš. A když Ježíšovi dokázali říct a to i sv. Petr ´to se ti nestane´, tím spíše my tomu jemnému ševelení Ducha Svatého můžeme říct: „Kdepak, to takhle není“. Můžeme ho jednoduše nechat ševelit, můžeme se dokonce podobat člověku, který na jaře sedí v krásném lese, vítr vane, listy ševelí, on si pěkně čte zbožnou knížku, ale nevnímá, jak ty lístky ševelí . Dokonce nevnímá ani, když jede kolem vlak. Podobně jednáme i my, třebas čteme zbožnou knížku, ale zapomínáme naslouchat tomu, co říká Duch Svatý. Někdo může říct: „Já chci, aby mi Duch Svatý pomohl“. K tomu je třeba nejdříve se naučit číst Evangelium a rozumět mu. To je prvořadá podmínka. Pozor, není to obyčejné čtení. Čtení Evangelia se třeba naučit. Hodně věcí je tam skrytých – zašifrovaných.
Zamysleme se nad tím. Na Květnou neděli máme: „Radujme se“. Na Zelený čtvrtek: „Oslavme založení Nejsvětější Svátosti Oltářní“. Na Velký Pátek: „Buďme smutní“. Na Velikonoce: „Radujme se. Ježíš vstal z mrtvých“. Ale problém, kvůli které vstal Ježíš z mrtvých, trvá dál. Myslet si, že máme Velký Pátek za sebou, že můžeme mít dobrou náladu, je dost zjednodušené. Jaká spousta lidí ve světě prožívá svůj „Velký Pátek“. Ježíš již netrpí, ale lidstvo se potápí (nemoci, války, hlad, atd.). Kdyby naše křesťanství bylo silnější, kola dějin by se točila jinak. Spousta lidí umírá, spousta lidí se blíží svému kříži. Ještě není odstraněno to, kvůli čemu musel jít Ježíš na kříž (Jan 20). Ženy přišly od hrobu s poplachem: „Viděly jsme tam bytosti v gala oblečení. Říkali, že Ježíš vstal z mrtvých“. Malůvky o andělech jsou pěkně hloupé. Pro žida musel být anděl vousatý, ale oholený byl nepředstavitelný. Učedníci se se ženami hádali, že ztratily rozum. Při zatčení byla fáze: „Této noci pohoršíte se nade mnou“. Mysleli si, že to Ježíš tentokrát pokazil, podobně, jako dříve oni. Druhá část je degradace Ježíše na obyčejného proroka. Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, ale ostatní se se ženami dál hádají. Zatím vůbec ani oni neuvažovali o tom, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Prostě nastala panika, že byl hrob vykraden. Přišla fáma, že tam byli dva muži a že Ježíš vstal z mrtvých. Proto ta hádka. Pouze Petr a Jan si řeknou: „Jdeme se podívat“. U hrobu vidí uklizená plátna. Pozor, židé by nesáhli na mrtvolu. Mrtvolu by odnesli v plátnech. Římský voják by se také s plátnem neskládal. Pouze taková maličkost tady byla. Jinak nic jiného a zvláštního tam nebylo. Až tato maličkost stačila Janovi, aby uvěřil. Přemýšleli, že to přece není vykradený hrob, je to jakoby tam někdo přespal. Ježíš apoštolům často vytýkal špatné chování během velikonoční krize. Bylo to pro jejich duševní nepružnost. Když Ježíš předpovídal svou smrt, tak to nebyla otázka vysoké vědy. Vždyť křísil mrtvé a uzdravoval nemocné. Apoštolové toho viděli hodně. Proč ho nepochopili? Proč ho degradovali? Jsou pod vlivem svých představ a ani ve snu je nenapadne je opravit. Apoštolové si potom neřekli: „Aha, už to přišlo, co on říkal “, ale místo toho: „On to pokazil. No chybovat je lidské, byl to prorok, proroci byli také zabíjeni“. Tato ztráta víry je tragická a úplně zbytečná, protože také závisí na člověku. Ani ve snu je nenapadlo: „Ježíš to říkal, zamyslím se nad tím“. Toto je školácká chyba. Každý hlupák, když je upozorněn, že šlape do louže, se podívá a řekne, že děkuje. Podobně primitivní usuzování stačí na to, aby se Ježíše zeptali, když nerozumějí. Přece ho pokládají za Mesiáše. Ježíš hodně krát předpovídal utrpení. Jednání učedníků je podobné člověku, který stojí po kolena v hnoji a přitom tvrdí, že je s ním všechno v pořádku. Ježíš umírá na kříži ne proto, že P. Bůh potřebuje splnit kontingent výprasků, ale proto, aby upozornil lidstvo na to, že sešlo do louže a že v ní stojí a může se v ní utopit. To lidstvo - věřící židé (učedníci) se nedívají, zda-li má Ježíš pravdu. To se týká učedníků. Jsme snad my lepší? Ježíš udělal všecko, co bylo třeba. Jestliže naše křesťanství váhá, to není proto, že by nám P.Bůh nechtěl pomoci, ale že v nás přetrvává otupělost, zabedněnost, stanovisko lidí stojících po pás v louži, kteří si říkají, že je všechno v pořádku. Naše křesťanství má moc a moc co dohánět. Zavíráme nad tím oči. Chceme, aby nám P. Bůh pomohl, ale nezamyslíme se nad tím, zda-li nemáme vykročit blíže k Ježíšovi. Místo toho, abychom se ptali, kde děláme chybu ve víře, ptáme se, proč jsem nemocen, atd. Nebo si říkáme: „Koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje“. Ale ani slovem: „Bože, jsi spokojen s mou vírou, nejsou tam nějaké slabiny?“ Ježíš byl degradován proto, že to, co on říkal, nebylo v souladu s tím, co věděli od rabínů. V mozku se to střetlo a dali přednost rabínům. Nikdo za nikoho nemůže pochopit křesťanství. Když Ježíš za nás umřel na kříži, nedal svým učedníkům dostatek pomoci a darů, intelekt, aby pochopili? Bůh respektuje svobodu člověka: „Vyber si co chceš“. Ten, kdo si vybere „rabína“, nesnese Ježíše. Počítejme s tím, že až budeme umírat, setkáme se s Ježíšem a může nás také čekat kulturní šok, jako u apoštolů. Budeme–li dobře přemýšlet, s radostí se s ním setkáme. Přemýšlet za nás nebude nikdo.
Ježíš přijde, učedníci mají zavřené dveře. Mají strach, myslí si, že je to smrtka. Ovšem, Ježíš vypadá jako normální člověk. Domnívali se, že vidí ducha. To víme od jiného evangelisty. Ježíš se objevuje i když jsou dveře zavřené. Samozřejmě, že je to polekalo, když najednou stojí mezi nimi. Jenže Ježíš tady také předvádí, co dokáže zmrtvýchvstalý člověk se změněným tělem. On nám ukazuje, jak se jednou budeme mít. Zavřené dveře a on najednou stojí mezi nimi. Kdyby neměli zkušenosti s Ježíšem, kdyby jim Ježíš předtím neříkal, že vstane z mrtvých, tak je ten strach vysvětlitelný. Říká: „Nevidíte žádného ducha. Tak si na mně sáhněte!“ Po těch slovech ukázal ruce a bok a ještě, to víme od jiných evangelistů, že řekl: „Máte tady něco k jídlu?“. A oni pořád mají strach. Dají mu kus chleba a kus ryby a on začne pomalu ukusovat. Oni vidí, že ten duch je docela neškodný. A teď se osmělují. Takže, když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Začalo to tím strachem a pomaloučku to přechází v prohlédnutí a uklidnění. A pak znovu říká: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mně, tak já posílám vás.“ Ale nám jde dnes o to, jak dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého“. A jde nám také o to, jak Ježíš učedníkům slíbil Ducha Svatého: „Zůstaňte ve městě, dokavaď nebudete vybaveni mocí shůry“. No, a teď 50. den po vzkříšení, 10. den po Nanebevstoupení, oni jsou doma a najednou je slyšet obrovský hukot a nad hlavami všech se objeví plamínek. Lidé z celého Jeruzaléma se seběhnou k domu, kde bydlí apoštolové, protože slyší ten hukot. Jsou také vyplašeni. Apoštolové vycházejí, začnou mluvit a lidé se diví, že apoštolové mluví jejich jazykem, ale perfektně, jako rodáci. Lidé se diví: „Vždyť to jsou Galilejci, jak to, že mluví tak perfektně? My Parthové, Médové, obyvatelé Mezopotánie, Egypťané, atd., my je slyšíme mluvit našimi rodnými jazyky“. To říkali někteří. Ovšem jiní říkali, že jsou opilí vínem. Je to prostě propuknutí daru jazyků, kde lidé prostě bez vteřiny učení dovedli jednak cizím jazykem mluvit a kdoví jaké jevy se ještě tady odehrály! Někteří z diváků nevidí ten zázrak a proto říkají, že to je blábolení opilců. Jiní říkají: „Ba ne, oni mluví perfektně mým jazykem“. Někteří lidé se tam přišli jenom podívat a nic jim to neřeklo. Ovšem, je to seslání Ducha Svatého, věc, o které se liturgicky hodně hovoří. Slovo Duch Svatý je často vyslovováno, ale, co to vlastně je? A my si pamatujeme ze školy definici: „Duch Svatý je třetí Božská osoba“. No, a někdo se dokáže vyžít v tom, jak rozlišuje a přitom jsou to u něho prázdná slova. Syn je zrozen z Otce, kdežto Duch Svatý je vydechován z Otce a Syna. Jaký rozdíl je mezi tím, zrozen a vydechován, to už nikdo neuvádí. Takových věcí bylo prospekulováno o Duchu Svatém, všelijaké takové květnaté výrazy, ale to hlavní uniká. Právě tohle to si chceme dnes připomenout. Je to třetí Božská osoba, ale nás musí zajímat hlavně ne, jak se to všelijak říkalo, vydechován, ne zrozen, nás musí zajímat něco jiného: „Co On v nás dělá? K čemu my ho potřebujeme.“ Ten termín „duch“ je velmi často používán, takže např. i o bláznovi se řekne, že má zlého ducha, že je pomatený, špatně myslí. O nemocném řekli, že má ducha nemoci. Ten termín „duch“ se týká jakéhokoliv činitele, který na člověka působí a není vidět. V Jan 3 říká Ježíš Nikodémovi: „Musíte se znovu narodit z vody a Ducha Svatého. Nediv se, že jsem ti to řekl. Vítr vane odkud chce a kam chce. A ty slyšíš jeho hlas a nevíš odkud jde.“ Dnešní řečí bychom řekli: „Když fouká vítr, vidíš jeho projevy, jak se hýbají větve, třeba vyvrací stromy, strhává střechy, atd., ale není vidět, jak ten vzduch proudí.“ Toto je charakteristika pro to, co vlastně je onen Duch. Tady třetí Božská osoba vystupuje jako úplně skrytá, neviditelná, která zasahuje do člověka, která ovlivňuje myšlení člověka a přitom člověk zásah té třetí Božské osoby vůbec nevnímá a nemůže ji vidět. Např. Boha Otce člověk vidět nemůže, protože jak říká Mojžíšovi, že by se zhroutil („Nemůžeš mně vidět, umřel bys“). Jinak se zjevuje druhá Božská osoba a ještě jinak Duch Svatý, který se vůbec neukáže, je jako ten vítr, kde člověk vidí jenom jeho projevy. Takže, ti lidé najednou bez vteřiny učení začali mluvit cizí řečí. Ale jiní také začali uzdravovat nemocné jen tak, že položili ně ruku. A žádné dlouhé modlení nad tím. U sv. Pavla vidíme také dar jazyků popsán, ale tam už vidíme zajímavou věc. Že vlastně ten dar jazyků, dávaný později, je už na nižší úrovni. Už to není to plné charisma, plný dar jazyků, ale už je to říkání slov, kterým ten obdarovaný často sám nerozuměl. Prostě nevěděl, co říká. Bůh už pomalounku to vybavení začínal stahovat, ne proto, že by to nebylo třeba, ale proto, že se míjelo účinkem. Totiž lidé ho špatně používali. A tak místo toho plnohodnotného daru, kdy ten apoštol uměl perfektně mluvit cizí řečí a okamžitě se domluvil, sv. Pavel nám líčí, jak jeden s chutí začne mluvit cizí řečí a kdyby nebyl druhý, který by to vyložil, tak by nerozuměli. To je věc velice náročná na rozbor. Nedávno jsme si to říkali. Např. jeden člověk umí číst a neumí psát a vedle něj musí být člověk, který umí psát a neumí číst a dohromady dají normálního písaře (agrafik a alexik). Takže ten obdarovaný uměl mluvit cizí řečí, ale, když ten druhý na něj promluvil, nerozuměl. A zas ten druhý dovedl rozumět té řeči, ale nedovedl to říct. Tady vidíme, jak Bůh varuje lidstvo před zneužíváním darů. Sv. Pavel vytýká Korinťanům, že se všichni ženou za darem jazyků a nestojí o pořádné poznání Boha, pořádný vztah vůči Bohu. Místo toho, aby si řekli: „Jak to, že nám ty charismata začínají haprovat?“, tak si řekli: „Ony už nejsou třeba“. A teď k čemu je ten Duch Svatý vlastně dobrý? To je rozhodující. Vzpomeňme jeden pokus se stěhovavým ptákem. V rámci pokusu, nechali ptáčka vylíhnout v zajetí, nikdy neletěl trať do teplých krajů a nikdy nebyl s kamarády pohromadě. Potom ho dali do planetária, viděl sluníčko, hvězdy a zjistilo se, že on zná cestu na svoje zimoviště, aniž by tam kdykoliv letěl. Představte si, že by se vám narodilo dítě, nemluvňátko se vším všudy. A najednou by přestalo brečet a řeklo by: „Tak ty jsi moje maminka a ty jsi můj tatínek, ty se jmenuješ Růžena a ty František, mně jste dali jméno Pepíček a já jsem rád, že mám takového tatínka a takovou maminku“. To bychom koukali. Bez vteřiny učení by to dítě začalo mluvit. Ale tak je to u toho stěhovavého ptáka. On ví, co má dělat. Ti ptáci znají trasu a ten pták ji znal také, aniž by ji v životě letěl. Takto se Duch Svatý neprojevuje. A teď jsme u této věci. Máte školáky a nejdou jim určité věci. Jistě, roli tady hraje i lajdáctví. Ale roli může hrát i to, že ten žák na to nemá „buňky“, resp. ten žák mohl získat špatné návyky a on dělá nějakou chybu a vůbec o ní neví. Špatně zachází s mozkem, nejde mu to, ať se koncentruje sebevíc. A teď si představte, že by byl někdo, kdo by tomu žákovi vrátil ty poškozené myšlenkové schopnosti a případně tomu žákovi řekl: „Koukej, tohle to učení ti nejde z toho a toho důvodu“. A toho žáka by napadlo: „Tak, já si musím dát pozor na tohle!“ To je pro nás naprosto nepředstavitelné, asi tak jako je pro nás nepředstavitelné to, co jsem říkal o tom dítěti, i stěhovavém ptáčkovi. Duch Svatý dával lidem dary, takže ti lidé prostě dostávali nové schopnosti potřebné pro pochopení náboženství, pro pochopení otázek věčného života. Dar jazyků, to je jen to vnější, protože to vnitřní, to vlastní, je to, že člověk začíná chápat svoji roli, že ví, jak má sám se sebou něco dělat. Můžeme to přirovnat k tomu to příkladu: Člověk dostane počítač a učí se s ním zacházet. A teď najednou počítač začne ukazovat podivnosti. Je na to oprava. Člověk na to nestačí, musí přijít jiný, který to dovede a vymění vadnou součástku. Zrovna tak u myšlení, mnozí lidé často neuspějí v učení a pak mají potíže v náboženském životě. Je to dáno určitým vadným úsekem v myšlení. To myšlení neprobíhá, jak by mělo probíhat. Myšlení vždycky tvoří sled, jako když jdete po schodech. Když je jeden z těch schodů špatný a šlápnete na něj, propadnete. A zrovna tak žák (člověk) se snaží, ale na nějakém kritickém schodu propadne. A teď by někdo řekl: „Dej si pozor na ten schod!“ Ovšem, je to dost primitivní znázornění působení Ducha Svatého. Je to vlastně, abych tak řekl, Bůh v nás, který je ochoten s námi mluvit, který je ochoten nám radit a který se navíc legitimoval např. dary jazyků. Ale podmínkou, aby Duch Sv. v nás působil je, že my stojíme o tu jeho poradenskou službu, že my stojíme o to, aby nám pomáhal se rozvíjet a že my po něm nechceme pouze, aby nám pomohl. Např. jedna teta dávala na mši svatou za synovce, aby udělal zkoušky. Řekl jsem: „Proč jste nepřišli na začátku školního roku? A on měl přijít. Aby se dovedl dobře učit, aby dovedl dobře využít čas, aby na tu knížku necivěl hloupě“. Ona na to: „Co je na tom špatného chtít pomoc Ducha Svatého?“ Spousta těch zbožných studentů se začne modlit, až když mu začne hrozit, že vylítnou. „Pane, Bože, pomoz, pomoz mi Duchu Svatý“, ale nikoho nenapadne říct: „Tak já se chci učit, chci být lékař, a tak, prosím tě, Bože, nauč mne zacházet s mozkem tak, abych se dovedl správně učit.“ Když chceme od Ducha Svatého, do čeho se jemu nechce, tak se ozývat nebude. Duch Svatý tady není proto, aby lajdáky-studenty tahal z bryndy, ale především proto, aby nás naučil pořádně myslet, protože my o jeho pomoc stojíme. Když jdeme za Bohem-poradcem, za tou třetí Božskou osobou, která je ochotna působit v nás, která je ochotna ukazovat cestu (ne, že by někdo se před nás postavil), ale že chceme vědět, co máme dělat. A to je ta smůla, že my si myslíme, že dovedeme dobře myslet, že se dovedeme dobře učit (studenti), atd. A tak my vlastně nepotřebujeme toho Ducha Svatého. Ano, Ježíš uzdravoval nemocné, ale Duch Svatý učí lidi myslet. Jenže „já myslet umím“. A tak, chceme-li, aby se ve světě zase objevily dary Ducha Svatého, musíme stát o jeho poradenskou službu, aby nám ukazoval, jak myslet, když čteme Bibli, ale také, jak myslet, když se žáček učí něco a nerozumí tomu. Jak také ukazovat člověku správné myšlení, když dva manželé se mají rádi a časem se jim začíná manželství rozpadat a nakonec vidí, že se jim láska postupně rozsypala. Toto je Duch Svatý – poradenství, zásahy do psychiky. Ale opravu vadných psychických procesů, věci, které my můžeme vyřešit, tak to on dělat nebude. Ale on poopraví náš mozek, který by měl být v pořádku. A kdyby v pořádku byl, tak by člověk ty věci vyřešil. Je to velice zjednodušené, ale přece jenom snad víte, co jsem vám chtěl říct. A tak, dnes si připomínáme Ducha Svatého, který nás chce učit myslet, ale kterému bohužel my někdy nedopřáváme dostatečné pole působnosti. Často říkáme: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“. Jak to krásně plyne z našich úst. Jenže Duch Svatý čeká. Potřebujeme se modlit spíše asi takto: „Bože, prosím tě, vždyť já toho Ježíše vlastně ani dobře nechápu, prosím tě, kde já dělám chyby? Poraď mi!“ A On už poradí. A to si přejme. Já sobě i vám, aby Duch Svatý v nás ožil. Ožije-li v každém z nás Duch Svatý – poradce, tak s chutí bude zase rozdávat v plné hodnotě, jako je rozdával kdysi. A nebude jenom troškařit, jako začal na různých částech světa už tak někdy v 60. letech, kde se objevili Letničáři.
EVANGELIUM Jan 16,12-15, Slavnost Nejsvětější Trojice
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům:
"Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."
Když tuhletu pasáž čteme, tak ji obyčejně nedomyslíme, i když je to pasáž z té poslední Ježíšovy vyučovací lekce. Tak tomuto textu rozumět můžeme. Ale i tak se potřebujeme zamýšlet nad tím, že v náboženství jsou věci, jako např. při studiu medicíny, fyziky, ale pozor! Napřed musí do 1. třídy, do 2., do 3., atd., pak na gymnasium a až potom na vysokou školu. Ale chtít rovnou jít do posledního semestru vysoké školy, tak to tam může být člověk naložen 1 000 let, a vůbec z toho nebude nic vědět. Ty věci jsou srozumitelné pouze pro toho, kdo prodělal předchozí výuku. Ježíš má svůj plán. Apoštolové, tím spíš ostatní židé, Ježíšovi nerozuměli. Nevěděli, že se odchylují od Ježíšovy nauky. A tak prostě Ježíš něco říká a jako by o bylo, když „hází hrách na zeď“. Jednou z takových věcí bylo, když Ježíš řekl po svém zmrtvýchvstání: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je!“ Jenže oni seděli pěkně v Jeruzalémě, vůbec je nenapadlo jít do misií, dokavaď nepřišlo pronásledování. Kdyby nebylo došlo k pronásledování v souvislosti se zabitím Štěpána, tak by prvotní církev seděla dodnes v Jeruzalémě a my bychom o křesťanství vůbec nic nevěděli. Ono se to zdá trošku silné, ale toto jsou fakta. Víme, když Petr doslova pod tlakem Ducha Svatého pokřtil pohana Kornélia, tak ho volají „na kobereček“: „Cos to provedl? Tys pokřtil pohana.“ A Petr se musí bránit, přesto, že Ježíš naprosto jasně řekl: „Jděte do celého světa, učte..........“ V 10. kap. Skutků apoštolských vidí zjevení, které měl krátko před tím pokřtěním Kornélia. Tam také vidíme Petrovo ´ne´. A je to zase věc, která souvisí s problémem ´čistý vs nečistý´. Co znamená být čistý podle Starého Zákona a podle Nového Zákona? Ve Staré, Zákoně se nesměly jíst určité druhy masa, např. vepřové. V Novém Zákoně padá tento aspekt, ale zůstává ta stránka ´čistý vs nečistý´. Z hlediska chápání se o tom zmíním jenom krátce. Čili, lze klidně jíst vepřové maso, ale je třeba přemýšlet o tom, jestli moje vědomosti o Bohu jsou v pořádku a jestli nemám pomíchané správné a nesprávné názory. Jestli nemám zamícháno to, co řekl Ježíš a to, co vykládal pan rabín (z hlediska apoštolů). Vidíme, že apoštolové podle toho, co řekl pan rabín, kontrolovali Ježíše, a když to nesouhlasilo s tím, co řekl rabín, tak řekli: „Ne, takhle to není“. Tady vidíme tento jev, ale on je lépe vidět na jiných věcech. Představte si, že by žák přešel do další třídy, třeba do druhé, a vůbec by neuměl číst. Takový žák propadá. Ježíš už odchází, vystupuje na nebe a oni jsou to vlastně repetenti. Je to sice drastické, ale najděte si to (Sk 10 a Mt 15 a Mk 7), kde Ježíš jasně říká: „Neposkvrňuje, co vchází, poskvrňuje, co vychází. Klidně můžete jíst každé maso. A takto prohlásil za čisté všechny druhy pokrmů“. Přestože toto Ježíš řekl, sv. Petr, kdoví jak dlouho po seslání Ducha Svatého má vidění, kde mu Bůh říká: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ A Petr na to reaguje: „Ani za nic Pane, dosud jsem nic nečistého nejedl.“ Čili, právě tady vidíme ten jev, kdy Bůh Petrovi něco říká, ale Petr to nepřijímá. To je jeden pohled na to ´mám vám mnoho co říci, ale teď byste to nevydrželi´. Ježíš by nám toho chtěl vysvětlit spoustu, ale nemůže, dokavaď my takhle myslíme a neopravujeme svoje myšlení. My si vybíráme z Evangelia, co se nám líbí, místo abychom si řekli: „Tak počkat! Tady v Evangeliu je něco, co nesouhlasí s mými dosavadními názory. Já musím moje dosavadní názory opravit“. Dokavaď takhle nejednáme a dokavaď budeme říkat, že je to těžké a přeskočíme to, do té doby nám Evangelium nemůže říci, co nám říci chce. A proto jsou nejasnosti ve víře, pochybnosti, hříchy a nezdary v různých životních situacích. Někdo o tom ví, někdo o tom vůbec neví, ale prostě si jede po svém a sebelepší učitel mu nemůže nic vysvětlit. Proč? Vidíte, že i Ježíš tady, jak se tak říká, vzdal boj: „Mám vám mnoho co říct, ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, teď však byste to nesnesli“. Pozor! Komentáře, nebo zbožné knížky dost často konstatují, že po seslání Ducha Svatého bylo všechno v pořádku. Přečtěte si Skutky apoštolů a uvidíte. O seslání Ducha Svatého se mluví v Sk 1-2. To, co jsem vám řekl o Petrovi, jak říká: „Ani za nic…“, to je doba daleko pozdější (Sk 10). Čili, ´až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy´, tak to není v tom smyslu, že hned o Letnicích apoštolové byli ve všem v pořádku. Nebo, že hned po biřmování jsem totálně v pořádku. Tady mohou být třeba celoživotní resty a člověk se z toho třeba vůbec nemusí vymotat. Také se to netýká toho načasovaného letničního seslání. Je nutné to chápat takhle: My nemáme příležitost setkat se s Ježíšem, my čteme Evangelium a máme ve svém mozku podobné bariéry, zábrany, jako měli apoštolové. Bylo by dobré, kdyby Ježíš mohl říct: „Víš, já jsem to myslel tak a tak“. Ježíš se teď už neukazuje, ale to je právě ten slib, že Duch Svatý nás navede. Ale my napřed musíme hledat, abychom pořádně rozuměli celému Evangeliu. A samozřejmě je moc prospěšné, abychom si dali říct i v těch profánních věcech, abychom neměli v sobě vzdor, který člověk přemáhá, láme, atd. Kolikrát my svoji víru lámeme přes koleno?! Takže, až přijde Duch Svatý, ten nás uvede do veškeré pravdy, ale jenom potud, pokud budeme ochotni otevřít uši a pokud to budeme schopni snést.
Je to poslední výukový celek a je to Ježíšova řeč. Ježíš měl svou nauku zhuštěnou do několika takových větších celků a toto je poslední. On by rád učedníkům vysvětlil všechno, ale nemůže: „Mám vám mnoho co říct, nemůžete to snést.“ To jsou výrazná slova. Ale také říká: „Duch Svatý přijde a všechno vám připomene“. Na povrchního čtenáře to dělá dojem, že až ten Duch Svatý přijde, že se to všechno srovná a že Duch Svatý všechno připomene. Tím Ježíš nechce říkat, že by na to nestačil a že až přijde Duch Svatý, tak ten to srovná. Ba dokonce tím Ježíš ani nechce říct, že po seslání Ducha Svatého si dají všichni říct. Tato věta říká, že po Ježíšově smrti, když bude vzkříšen, bude se ukazovat 40 dní a pak přeruší s lidmi přímý kontakt. A lidstvo, které mělo příležitost setkávat se s Bohem tváří v tvář, už nebude mít příležitost setkávat se s Ježíšem tváří v tvář a tuto funkci spojovacího článku převezme právě Duch Svatý. To, co kázal Ježíš učedníkům, těm, kteří byli jeho současníky, bude Duch Svatý připomínat dalším generacím. Takže všichni lidé budou mít stejnou příležitost se seznámit s Boží naukou tak, jako ji měli apoštolové. Zdaleka ta věta a vůbec Ježíš nechce říct, že až přijde Duch Svatý, bude všechno v pořádku. Vlastně bych to ani nemusel citovat. Dost často jsme si to připomínali a vidíme to na samotných apoštolech. Ježíš např. připomíná sv. Petrovi ve zjevení (Sk 10), aby už konečně přešel ze starozákonního na novozákonní myšlení (jedná se o zjevení jak se snáší s nebe prostěradlo se všelijakými pokrmy). A to je už pár let po Seslání Ducha Svatého a Petr říká: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Pak dochází k pokřtění Kornélia , do kterého se sv. Petrovi také nechce, ačkoli Ježíš jasně říkal, aby šli do celého světa a učili všechny národy..., atd. A když Petr přijde do Jeruzaléma, tam už o tom vědí a apoštolové a všichni věřící ho volají „na koberec“: „Cos to prosím tě, prováděl?“ Tady vidíme, že věci, které Ježíš dávno nařídil (aby udělali po svém zmrtvýchvstání), se nekonají. Ta věta nám tedy pouze říká, že i my se můžeme dopracovat stejné míry kontaktu s Bohem, jako měli apoštolové, když mohli komunikovat s Ježíšem. Samozřejmě, oni Ježíše mohli vidět a my ne. Ale ono nejde o to vidět Ježíše, jde o to, se od Ježíše dozvědět, od Ježíše si vyžádat věci, které potřebujeme, jde o porozumění Bibli, hlavně Evangeliu. Oni se mohli zeptat Ježíše přímo, my tu možnost nemáme. Tady funguje ten Duch Svatý, Ale jak jsem řekl, jestli někdo Ježíšovi říkal to takhle není, tak ten bude zrovna tak umlčovat Ducha Svatého. Když sv. Petr řekl Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, dostal vynadáno. Duch Svatý má dva symboly. To nejsou lidské symboly (obrázky a pod.), ale oheň, který se objevil nad hlavami a současně holubice. Ten oheň i ta holubice vystihují Ducha Svatého velmi dobře. Víte, na tu holubičku stačí udělat „pšt“ a ona ulítne. Možná jste viděli, jak zaměstnanci DP řežou tramvajové koleje. Řežou je ohněm. Takový oheň se prokouše nevím, čím vším. Ale docela snadno se dá uhasit. A Ježíšovi říct ´kdepak, to se ti nestane´, tak se nedivme, že Petr dostal vynadáno. Kdežto Duch Svatý zmlkne. Jako holubička na „pšt“ uletí („Hele nemotej se holubičko do cesty!“). Musíme si uvědomit, že na nás záleží, jestli budeme otevírat svůj mozek tomu, co nám říká Bůh. Kolikrát prosíme, modlíme se a nevím, co všechno jsme ochotni udělat, ale nedovedeme otevřít svůj mozek. Tam, kde bychom měli vzít do ruky Evangelium, zamýšlet se nad ním, místo toho děláme předsevzetí. To je chyba, protože v první řadě musíme vědět, co nám Ježíš říká a teprve potom můžeme chtít měnit svůj život. Mnozí dělají předsevzetí a vůbec se neptají, jestli Bůh o ta naše předsevzetí má zájem a jestli ta naše předsevzetí budou nějak účinná. Tohle to jsme si chtěli říct proto, že máme tady tu větičku: „Mám vám mnoho co říct, ale teď to nemůžete snést“. Je to věta, která se týká apoštolů. Proč bychom si nemohli připustit, že se v ledačem může týkat i nás a my o tom nevíme. A tak, přátelé, je dobré si uvědomit, že Ježíš nám má mnoho co říct, ale to, že nerozumíme, není proto, že On nám to neřekl, ale proto, že my ho nepouštíme ke slovu. Jistě, na mnoho věcí se ho ptáme a toužíme po Boží odpovědi a ona nepřichází. Jistě, my chceme vědět, abych tak modelově řekl, znát nějaké složité výpočty, chceme vysvětlit třeba integrály, ale nemáme ponětí o sečítání. A On nám chce vykládat o sečítání a to my zase nechceme poslouchat. Prostě chceme odpověď na naše otázky, ale nerespektujeme, co On nám včera, třeba i dávno, řekl a my jsme to nechali a necháváme být. Pak se nemůžeme divit, že naše prosby zůstávají bez odpovědi. Protože např. třeba, že před 10, nebo 15 léty jsme přestali poslouchat, co nám říká.
Dnes máme svátek, kdy si připomínáme Nejsvětější Trojici. Všichni víme, že jde o něco vážného. Ale kolik lidí vlastně pořádně ví o co jde. Leckdo si řekne: „No, to je tajemství“. Takže chceme se zamyslet nad tou problematikou. Jenže já vám nebudu povídat, jak to s Nejsvětější Trojicí je a to ze zcela jednoduchého důvodu, protože v Evangeliu je to docela jednoduše a pěkně popsáno. Víte, člověk o určitých místech může mluvit tenkrát, když tam byl. Tedy, když se budu chtít dovědět něco o tom, jak to vypadá v Africe, tak se nebudu vyptávat eskymáka, ale někoho, kdo v té Africe byl, nebo v ní žije a navíc vím, že ten člověk nepovídá hlouposti. V otázce zeměpisu, já si nemohu ověřit a jsem odkázán na to, co mi ten člověk řekne. Když budu chtít vědět, jak to vypadá v Grónsku, vyhledám eskymáka a když budu chtít vědět jak to vypadá v Africe, vyhledám černocha. Upozorňuji, že nelze si všechno ověřit. Žádný profesor zeměpisu nebyl všude. Koneckonců i v Praze se najde spousta míst, kde rodilý Pražák nikdy nebyl. Prostě nedá se to všechno prochodit a stihnout. Jak je to v případě matematiky a fyziky? Potřebuji, aby mi někdo matematiku vysvětlil? Ano. Jak poznám, že ten člověk to vysvětluje správně? Tady jsme u toho, že u dobrého výkladu matematiky, já nejsem odkázán na to, abych si řekl, zda-li mohu, nebo nemohu tomu vyučujícímu věřit. Tam si to mohu ověřit sám. A jsme u jedné zajímavé věci. Ježíš, když mluvil, také vytknul posluchačům: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“. My máme v náboženství řadu potíží jen a jen proto, že nepoužíváme právě to vysvětlení, které podává Ježíš. My si nepřečteme pořádně Evangelium, my se nezakousneme do věcí, které jsou na první pohled nejasné. Když se člověk do toho zakousne, za nějaký čas zjistí, že ono je to jednoduché a jasné. To říkám z vlastní zkušenosti. Před pár lety, to jsem normálně četl Písmo svaté. Nejednou jsem pozoroval, že se mi do toho nějak nechce, v porovnání s tím, jako to bylo dříve. Říkal jsem si: „Tak co to znamená? Písmo přece musím číst, zvlášť Evangelium a nyní se mi do toho přestává chtít. V čem to vězí?“ Nutit se do toho, to není ono. Co, když je např. chyba v tom, jak to čtu, nebo čtu věci, které jsem už mnohokrát četl a znám je a nyní se mám do toho nutit“. Řekl jsem si, že si najdu místa, která nebudou zrovna dvakrát jasná. No a vybral jsem si text Jan 6. Tam byly všelijaké věty, jako „Otec je ve mně a já jsem v Otci“, atd. Ty věci jsem měl z bohoslovecké fakulty dobře nastudované a pamatuji si je dodnes. To místo mi nebylo zrovna nejjasnější. Říkal jsem si, ono se to týká Svátosti Oltářní. Řekl jsem si: „Tak a pořádně se nad tím zamyslíš“. Nyní jsem se do toho místa „zakousl“ a začal jsem uvažovat. Najednou jsem začal zírat, že tomu místu jsem dříve vůbec nerozuměl a myslel si, že rozumím. Považoval jsem to dříve za nadnesené a obrazné rčení. Nyní jsem začal vidět, že sv. Jan mluví velice prostě, málem přízemně. Tam není žádné obrazné rčení. Připomínalo mi to velice dobrý výklad v oblasti přírodních věd. Člověk mohl zaujmout stanovisko vůči každé větě, kde každé slovo má svůj význam. Tak jsem začal číst sv. Jana a najednou mi vyvstávaly věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že je znám a zjistil jsem, že je vůbec neznám. Tak jsem začal zírat a zjišťovat, že je Janovo Evangelium naprosto jasné a co je rozhodující, i naprosto průkazné. Člověk ke každé věci může říct: „Ano, tohle existuje“. Proč o tom mluvím dnes. Protože právě tam je krásně popsán problém Nejsvětější Trojice. Připomínám však, že Janovo Evangelium není žádný „slabikář“ pro začátečníky v křesťanství. A co se týče vysvětlení, nebudu si hrát na chytřejšího, než byl Ježíš a než byl sv. Jan, miláček Páně. Janovo Evangelium je věc, nad kterou se musím zamyslet. A když se zamyslím, tak pochopím. A když pochopím, mohu říct: „Ano, je to tak, nebo není to tak“. Dávněji, když jsem učil ve škole, vysvětloval jsem problém Nejsvětější Trojice tak, jak se to běžně říká. Např. běžně se říká: „Nejsvětější Trojice , to je Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a přesto je to jediný Bůh. To je děti tajemství. Abychom si to přiblížili, tak si můžeme říct: Máme strom, ten strom má korunu, má kmen a kořeny a je to jediný strom“. Tady šlo o ten problém, že se říká tři (Otec + Syn + Duch Svatý) a pak se řekne, že to je jediný Pán. To přirovnání vypadá pěkně. Podobně přirovnání je: „Máme trojúhelník, ten má 3 strany a přesto je to jeden trojúhelník. Zrovna tak, Bůh má 3 božské osoby a přesto je to jediný Bůh“. Také to vypadá pěkně. Víme však, že každá božská osoba je jediný Bůh. Proto se dá hned říct, že nikdo z nás není tak hloupý, aby si pletl přímku s trojúhelníkem. Podobně nikdo není tak hloupý, aby si pletl a říkal, že jablka rostou na kořeni. Každý ví, že přímka je část trojúhelníku a koruna část stromu a ne celý trojúhelník resp. celý strom. Podobně kmen a kořeny jsou části stromu. My si musíme uvědomit, že každá božská osoba je úplně kompletní Bůh a přitom dohromady tvoří jediného Boha. Tady je chyba v tom, že se hovoří o stromu jako modelu Nejsvětější Trojice, ale kde ho v Evangeliu najdete? Tam neexistuje. Tam sice je: „Já jsem kmen a vy jste ratolesti“, ale to je docela něco jiného. Na vikariátském shromáždění se objevil jiný model – voda + led + pára. Také to zní pěkně. Jenže stabilně vedle sebe led, voda a pára nemohou existovat. Problém Nejsvětější Trojice vždy vrtal lidem v hlavě. Ono je to správné, když to člověku vrtá v hlavě. Chyba však je, když si člověk nepřečte, co Bůh sám o sobě říká. Také existoval blud, který byl odsouzen a který říkal: „Ve Starém zákoně Bůh promlouvá jako přísný Jahve, potom mluvil jako laskavý Pán Ježíš a nyní působí jako Duch Svatý“. Tento blud koresponduje divadlu Spejbla a Hurvínka, kde pan Kirschner jednou mluví Spejbla a jindy Hurvínka. Nejsvětější Trojice není bytost, která „mluví“ třemi hlasy, hlasem Jahve, hlasem Ježíše a hlasem Ducha Svatého. Vidíme, že představa voda + led + pára je také nesprávná. Dokud se člověk některé z těchto představ drží, tak se nikam nedopracuje. Nyní si leckdo řekne: „No tak, kdy už nám konečně řekneš velebný pane, jak je to s tou Nejsvětější Trojicí“. Tak drazí přátelé, já vám nebudu vysvětlovat a nevysvětlím to, co už vysvětlil Ježíš. Ty věci ví o sobě nejlépe on sám. Když se budu chtít něco od člověka dovědět, budu se ho snažit nejdříve otestovat, atd. Když budu chtít vědět, jak je to v Africe, budu se ptát černocha atd. (viz začátek). Když chci vědět, jak je to s Bohem a s Nejsvětější Trojicí (což mimochodem, my vždy na to používáme slovo ´tajemství´), tak nejlepší je zeptat se toho, kdo v nebi byl. Toho, kdo mluví sám o sobě. A Evangelium je překrásná nauka. Opakuji, že tyto pasáže Evangelia nejsou pro čtenáře začátečníky a proto se zdají těžké a nepochopitelné. Proto je třeba zvládnout nejdříve dřívější Ježíšovu nauku, jak ji zachycují Jan a další tři evangelisté. Problém Eucharistie a Nejsvětější Trojice Ježíš zařadil až na konec své výuky a tu přednášku nelze vypustit nebo přeskočit. Pozor! Ježíš byl dobrý učitel a měl svoji výuku dostatečně „promyšlenou“. Budu–li se ptát, Bůh mi pošle do cesty někoho, kdo mi poradí, jak na to. Když ale ty šance promarním a kvůli pohodlnosti si nebudu namáhat mozek, nebo se nebudu chtít vzdát svých špatných představ, pak se nehnu z místa. Pak ale Bůh za to nemůže. Jak může být někdo dobrý křesťan, nebo chce být, když mu je lhostejné, co Ježíš říkal, nečte Evangelium a navíc si vytváří špatné představy.
Problém nebe nevězí v tom, že Pán Bůh někomu svoji milost dá a někomu ne. Bůh každému nabídne alespoň minimální místo v nebi, ale každý zavrženec to odmítne. Týká se to např. i Ježíšovy nauky („Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést“). Proč? Protože zavrženci trvají na svém. To není proto, že by Bůh nedával dostatek svých milostí, to není proto, že by Ježíš byl špatný učitel, který říká složité věci, ale že si žáci „sedí“ na mozku. „Až přijde Duch pravdy, on vás uvede do veškeré pravdy“ - je bohužel často špatně chápané. Nesmíme zapomenout, že člověk, který dokázal říci Ježíšovi: „To takhle není“, totéž dokáže říci i Duchu Svatému. Sv. Petr je někdo, koho si vážíme a váží si ho i P. Bůh a tomu se to přihodilo (viz „Kdepak, to se ti nestane“). Vzpomeňme si na Sk 10, jak měl Petr zjevení. Petr říká Bohu, dokonce třikrát: „Kdepak, ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Duch Svatý se neprosadí tam, kde člověk řekne: „Ne, to takto není“. Tak jako židé mohli vetovat Ježíše, tak i my můžeme vetovat Ducha Svatého. Proč je tam: „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“? Tím Ježíš nechce říci, že Duch Svatý to potom každému vysvětlí, na co člověk sám nestačí. Jsou věci, na které, dalo by se říct, ani P.Bůh „nestačí“. Kdyby P. Bůh „stačil“, tak by nebylo jediného zavrženého. Zdá se to divné, protože P. Bůh je všemohoucí. To je pravda, jenže když Bůh rozhodne, že člověku dá svobodnou vůli (právo rozhodovat), pak zpátky svoje rozhodnutí už Bůh nebere. Když člověk se rozhodne, že se s Bohem bavit nechce, tak Bůh by mu musel vzít to právo, které mu dal. Protože mu ho nebere, stojí proti sobě Boží všemohoucnost proti Božímu rozhodnutí právo rozhodovat, se kterým může disponovat už člověk. My máme často představu, že Duch Svatý nás může vytáhnout z kdejaké bryndy, že můžeme klidně jít svými cestami a nepřemýšlet a že P.Bůh nás bude pořád z té bryndy vytahovat. Musíme si uvědomit, že Bůh nám dal kus své pravomoci. Jistě, my nedokážeme zastavit zemi na své dráze kolem slunce, ale můžeme vetovat Boha. Také to často děláme a nejsme si toho vědomi. Když čteme Evangelium a narazíme na něco, co je nám nepříjemné, mohu otočit list dál a říci si: „Ono je to těžké, já tomu nerozumím“ a už jsme venku. V Evangeliu si mohu listovat, jak chci, ale budu li stát tváří v tvář Ježíšovi, musím odpovědět na jeho otázku, zaujmout stanovisko a nebudu moci kličkovat. Místo Evangelia často saháme po „zbožné“ knížce a nahrazujeme jí Evangelium. Ježíš mluvil jasnou řečí a člověk, když to nepřijímal, tak buď ho nevnímal a nebo dokonce řekl: „Kdepak to takhle není“. Bůh po nás chce, abychom přemýšleli. Po Panně Marii to chtěl dosti drastickým způsobem. U „Josefů“, když měli chvilku času, si určitě povídali o Bohu. Ježíš samozřejmě, že říkal: „Můj Otec je Bůh a dokáže se o mně postarat“, ale bylo zapotřebí, aby si to Maria uvědomila. Tak ji Ježíš postavil jednou do drastické situace. Je to ten případ s 12-letým Ježíšem v chrámě. Když ho třetí den najdou, Ježíš říká: „Mami, to jsi nevěděla, kde mne máš hledat?“ Je to drastické, ale Ježíš věděl, co dělal a Maria v těchto zkouškách obstála. Ježíš nám někdy také „háže“ takové malé „špeky“ a záleží na nás, jestli se toho chytíme a budeme přemýšlet dál, nebo jestli tu nepohodlnou věc odložíme. Marii ta odpověď nebyla ze začátku jasná a nerozuměla těm slovům. Z jiných věcí víme, že výtečně Ježíše chápala a tato událost tomu dopomohla nade vší pochybnost. Maria přemýšlela. Je o ní psáno: „Maria uchovávala všechna slova ve svém srdci“. A to je často náš problém. Něco slyšíme, líbí se nám to, ale protože to nezafixujeme, tak na to zapomínáme. Maria o těch věcech přemýšlí, rozváží si to a nezapomíná. „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ tedy neznamená, že uvede všechny lidi, ale že lidem připomene to, co jim říkal Ježíš a co za Ježíšova života nechápali, ale po Ježíšově smrti už to schopni chápat jsou. Což je případ Petra (viz Petrova přísaha). Nejdříve dochází k závěru, že nemůže takhle zacházet s prorokem („Když kohout zakokrhal, rozplakal se“). Zřejmě si také uvědomil, že se stačilo zeptat: „Ježíši, co mám dělat, abych tě nezapřel?“. On by mu možná poradil, aby nešel k ohni. Nakonec z toho byla křivá přísaha a zapření. „To jsem Ježíšovi dělat neměl“, Petr pochopil, že sám byl a je špatným posluchačem. To si stále ještě myslel, že Ježíš byl pouze prorok. Začal být přemýšlivější. V něčem se mu to vyplatilo, dařilo, se pak ukázalo u hrobu, kdy s Janem pochopili, že Ježíš vstal z mrtvých. V jiných věcech, jako např. problém čistý vs nečistý, v otázce pokřtění pohanů už tak přemýšlivý nebyl. Tam musel dostat zjevení. Jinak Petr v důsledku zapření už byl opatrný. Pěkně je to vidět i na sněmu (Skutky apoštolské), kdy sv. Pavel je povolán do Jeruzaléma před radu starších kvůli tomu, že netrvá na obřezání pohanů. Petr přemýšlel a vzpomněl si, co říkal Ježíš.
Duch Svatý je ochoten připomenout všem lidem pozdější generace, dát všem lidem příležitost slyšet plnohodnotné Boží slovo jako měli apoštolové za Ježíšova života, ale jestli mu budeme rozumět, nebo ne, to je otázka stejná, jako otázka porozumění Ježíšovi. Ten, kdo dokázal říci Ježíšovi ´to takhle není´, ten to dokáže říci i Duchu Svatému. Tak, jako nerozuměli Ježíšovi lidé, kteří nechtěli přemýšlet, tak nebudou rozumět ani Duchu svatému. Duch Svatý nedokáže víc, než Ježíš, protože člověk má právo Boha vetovat. Na to nesmíme zapomenout. Jistě, Duch Svatý může hodně, ale Ježíš mohl zrovna tolik, vždyť je druhá božská osoba. Když člověk řekne Bohu: „To takhle není“, tak Boha umlčí. Má právo ho odmítnout a On to respektuje i za cenu, že nás nechá být vůči němu hulváty. Za takových okolností ani Maria nás nebude vítat s radostí. „To je můj syn, toho poslouchejte“, to je její stanovisko. Jí nic nepadlo do klína zadarmo.
Ježíš říká: „Mám vám mnoho co říct, nemůžete to nyní snést, ale přijde Duch Svatý a uvede vás do veškeré pravdy“. Tak zaprvé, musíme se zamyslet nad tím ´mám vám mnoho co říct, nemůžete to nyní snést´, nad tím, jak to ve skutečnosti vypadalo a proč to apoštolové nemohli snést. A co znamená to ´až přijde Duch pravdy, uvede vás…´. Nyní se zamyslíme nad aspekty toho ´mám vám mnoho co říct, nemůžete to nyní snést´. Tady nejde o věci, kterým by apoštolové nemohli rozumět, protože by je Ježíš špatně vykládal. Nejde o věci, které by nemohli pochopit proto, že na ně nemají dostatečné vybavení, dostatečné dary. Roli tady hraje jednoduchá a jako lidstvo stará věc – předsudky. Vzpomeňte si na to, jak Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit......“ . O tom jsme často mluvili, stačí jenom připomenout. Sv.Petr na to reaguje: „Kdepak, to se ti nestane“. A nejen on, ale všichni apoštolové tohle to odmítají jako absurditu. Když to říká podruhé, potřetí, a ono je to 6 x (u Matouše) a pro Petra, Jakuba a Jana ještě dvakrát navrch. Čili osmkrát tohleto Ježíš říká a jejich reakce na to je: „To se ti nestane“. Po druhé, když Ježíš mluví na hoře s Mojžíšem a Eliášem o své smrti, apoštolové usínají. Když jdou dolů, Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Načež oni mu řeknou: „A proč tedy říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš?“ No, prostě Ježíšovi říkají: „Hele, prosím tě, vždyť to neštymuje s tím, co říkají zákoníci. Vždyť to není pravda“. To je odmítavé stanovisko. Už jsme si to víckrát rozebírali a trošku pozorný čtenář tam najde, že je to odmítnutí a ne dotaz. Potom se báli otázat. Další etapa vývoje adaptace na tu nepříjemnou zprávu je, že když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí“, maminka Jakuba a Jana říká: „Chlapci, on jde do Jeruzaléma se ujmout moci“, atd. Pak typický příklad, když Ježíš říká (Mt 26): „Víte, že Velká noc je blízko, Syn člověka bude vydán, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých“ a reakce apoštolů je nulová. Mockrát jsme si říkali, že člověk si na ledacos zvykne, na sebevětší rámus, ap. Např. když bydlí u nádraží. A to je právě ono. Ježíš nám má mnoho co říct, ale my jsme natvrdlí, zabednění, máme vytvořené ochranné bariéry, jako takové opevnění, za které se schováváme proti jakýmkoli různým názorům. A to vidíme i u apoštolů. Ježíš něco říká a oni to vůbec neberou. Když je Ježíš ukřižován, jejich reakce je: „My jsme mysleli, že On je Mesiáš“ a degradovali ho na obyčejného proroka. A jejich reakce na zmrtvýchvstání (když se Ježíš objevil) je: „Báli se, mysleli si, že vidí ducha“. Pěkná kariéra pro zmrtvýchvstalého Krista. Udělali z něho strašidlo. Přátelé, to není jenom jediná věc. Takových míst, do kterých si člověk nepřipustí žádný cizí vliv, do takových opevněných oblastí, je mnoho. A mnohokrát člověk o nich ani neví. „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, ten bude mluvit to, co uslyší. Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší“. Duch Svatý nepřipomene něco nového, ale připomene to, co říkal Ježíš. Ale pozor, těm, kteří odmítali Ježíše, Duch Svatý také nebude moci nic říct. Duch Svatý bude moci říct jenom těm, kteří nebudou dělat chybu sv. Petra, Jakuba a Jana a ostatních apoštolů, kteří se vymaní z těch problémů. A jak dalece se z nich vymaní, tak dalece bude moci Duch Svatý připomenout. Ale připomene jenom to, co říkal Ježíš. Něco jiného jsou dary Ducha Svatého, to je otázka druhá. Oznámí, co má přijít, ale jenom těm, kteří ho budou brát vážně, protože ten, kdo myslí jako sv. Petr v otázce Ježíšovy smrti, ten dokáže umlčet a dokonce ještě s větším úspěchem i Ducha Svatého. A tak jsme u problému, abychom se naučili, když je třeba, otevřít ústa a mluvit k Bohu, prosit, ale neméně důležité je, abychom dokázali ústa také zavřít a otevřít uši, resp. mozek, když čteme Bibli. My máme Boha rádi, ujišťujeme ho v tom, atd., ale je zapotřebí, abychom ho méně ujišťovali a více se zamýšleli nad Ježíšovým slovem.
Dnes si připomínáme svátek Nejsvětější Trojice. Okolo tohoto svátku se dost často hovoří o tajemstvích. Říká se, že je to největší tajemství, atd. Zní to sice hezky, ale ono spíš platí to, co říká Ježíš: „Mám vám ještě mnoho co říct, ale vy byste to nemohli snést“. To se týká nejenom apoštolů, ale i nás. Všimněte si, že Duch Svatý vám připomene. To je zase v Jan 10. Takže lidé, kteří Ježíšovi říkají: „To takhle není“, ti totéž mohou říkat Duchu Svatému. A pakliže takový člověk si bude chtít opravdu sáhnout po tom „tajemství“ Nejsvětější Trojice, tak se může minout cíle. Jistě, ve škole se často používá model a často i v kázání – voda + led + pára. Jádro problému vězí jednak v tom, že problematika Nejsvětější Trojice je stažena na to, že tři se rovná jedné. A to je to tajemství. Jenže ve skutečnosti my si musíme uvědomit, že vztah Ježíše vůči Otci můžeme popsat dvojím způsobem. „Otec a já jedno jsme“, to je jeden popis. Druhý popis vypadá, že se s ním naprosto rozchází: „Já budu prosit Otce“. Čili někdy se Ježíš staví, jako někdo, ano, jako Otec, podruhé se od Otce „distancuje“. Samozřejmě problematiku dvojice můžeme z Evangelia snadno pochopit a můžeme ji pak rozšířit a rozšíříme potom na Trojici a tím se celá věc ujasní. Čili, napřed to chce znát pořádně vztah Boha Otce a Ježíše a potom se zabývat otázkou Nejsvětější Trojice. Jenže na tohle se bohužel zapomíná. Málo lidí zná vztah Ježíše a Otce, málo lidí zná vztah, který je vytvářen Svátostí Oltářní – vztah Ježíše a člověka, který je podobný vztahu Otce a Ježíš. Nebudu to vykládat. Proč? Pro mnoho lidí je to vyloženě věc typu ´Měl bych vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést´. Dneska si řekneme několik prvních zásad, jak se dopracovat k otázce Nejsvětější Trojice, ale také k celé problematice náboženství. Zaprvé, říkat, že modelem Nejsvětější Trojice je voda+led+pára, nebo strom = kořen+kmen+koruna není správné. Jsou naprosto matoucí představy. Člověk, který se těmito představami zabývá, tak je totálně určen k nepochopení. Přemýšlivý člověk, když má doma lednici, dá do ní vodu a ta mu zmrzne na led a bude tam ¼ kg vody a ¾ kg ledu. Když to vytáhne z lednice, postupně bude ubývat ledu a přibývat vody, až led úplně zmizí a bude tam jenom voda. Tomu, komu tohle to nic neříká, těžko něco vykládat. Trochu přemýšlivý člověk ví, že při pohledu na Ježíše vidíme, že tady v tomto místě (ukazuji kolem sebe) jsou vedle sebe Otec i Syn i Duch Svatý. A každý z nich je všude po celém kosmu, po celém vesmíru a každý z nich je všude úplně celý a ne např. ¼ Ježíše a ¾ Boha, ale musíme to rozdělit na 3 díly, čili každého je třetina. Tohle je voda, led a pára. Jak teda vyřešit tuhle tu věc? Už jsme si řekli: „Mám vám mnoho co říct, nemohli byste to snést.“ První krok k tomu je začít pěkně od začátku. Znáte baterku, ona svítí a nikoho nepřekvapuje, když ta baterka svítí, každý je spíš rozčarován, když nesvítí. Jak to, že baterka svítí? Je tam elektrický proud, řekne někdo. Na otázku, co je to elektrický proud, někdo řekne: „No, jsou tam elektrony“, atd. A co jsou to ty elektrony? A teď najednou se ukáže, jak někdo začne krásně povídat naučené poučky. A člověk, který to opravdu zná, tak nebude mluvit o tom, že jednou se elektron vyskytuje a někdy ne, atd., atd. Ale ví jednu věc. Na elektron se můžeme dívat dvojím způsobem: je to jako tělísko, které letí a je to jako vlna. Když mám v ruce kámen může existovat kdekoliv i ve vesmíru a ten kámen mohu mít v ruce. Ale vlna, např. vlna na vodě je vázána na tu vodu. Běžná vlna je vázána na nějaké to nosní medium. Jistě, vyvstává potom otázka elektromagnetických vln, kde ovšem celá ta věc začíná tak nějak, abych tak řekl, obrazně, lítat ve vzduchu. A doslova to lítá ve vzduchu. Čili my si musíme uvědomit, pakliže bude někdo chtít uvažovat o tom, jak to, že mu funguje TV nebo elektronový mikroskop, musí se smířit s elektronem jakožto tělískem a nebude uvažovat o vlnovém charakteru. Pakliže chci elektronem měřit vzdálenosti atomu, zase jsou přístroje na stejné elektrony, kde se s elektronem zachází jako s vlnou a perfektně nám měří vzdálenosti atomu nebo jaká je struktura vypadají krystalů, atd. Ale já chci zdůraznit jednu věc. Pakliže chci hovořit o elektronu, někdy se musím spokojit s tím, že to je tělísko a tím to končí. A jindy je to zase vlna a tím to končí. Proč jsem vám tohle to říkal? Někteří z vás to znají. Ti, kteří to neznají, by si měli uvědomit, že je moc otázek, na které lze dát odpověď, ale když člověk není dostatečně vzdělán, tak tu odpověď nemůže pochopit. A proto jsem začal hovořit i těch elektronech, Zrovna tak, když budeme hovořit o Ježíšovi, pakliže chceme být střízliví, tak si řekneme: „Ano jsou zde dva pohledy na Ježíše, když Ježíš říká: „Já a Otec jedno jsme“ a v určitých situacích s Ježíšem budu jednat stejně jako s jediným Bohem. Pakliže budu chtít řešit jiné situace ve vztahu vůči Ježíšovi, např. v otázce modlitby, kde Ježíš říká: „Musíte se modlit ve jménu mém a vaše modlitby nejsou proto vyslyšeny, protože jste se dosud nemodlili ve jménu mém“. To znamená, že když chceme, aby naše modlitba byla vrcholná, kvalitní, musíme v tomto případě pochopit rozdíl prvé a druhé Božské osoby, kdy se k první Božské osobě obracíme s modlitbou (k Bohu Otci). A ta modlitba je ve jménu druhé Božské osoby Ježíše Krista. Čili, v případě modlitby já musím Otce i Syna oddělit. Jistě, problém by nebyl řešitelný, ale pakliže chceme v modlitbě něco udělat, pakliže chceme v tom křesťanství někam dojít, tak je nutné se naučit modlit ve jménu Ježíše Krista. A znamená to, naučit se dívat na Ježíše tímto dvojím způsobem. Pakliže se mne bude někdo ptát, kdo stvořil svět, tak ano jediný Bůh. Všechny Božské osoby spolupracovaly. A budu se dívat na Boha, jakožto jediného. Pakliže budu hovořit o modlitbě ve jménu Ježíše Krista, pozor, to není jakákoliv modlitba, ale modlitba určitého typu, o které Ježíš říká, že jedině tato modlitba má vždycky zaručené vyslyšení, tak ta vyžaduje oddělit od sebe Ježíš Krista a Otce. Jistě, kdyby se někdo chtěl dovědět dál, nebudu mu to vykládat, jenom mu řeknu, aby si vzal text Jan 10,37-38: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi, ale když je činím, věřte skutkům. A kdo bude věřit skutkům, pozná, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“. Čili za určitých podmínek, se může člověk dopracovat k tomu, že bude o něm platit tento Ježíšův výrok. Ale pouze za určitých podmínek, když projde určitou řadu poznatků, kdy na jejichž základě, někde kus dál, kdesi v dáli je to poznání, že Ježíš je v Otci a Otec v Ježíši. Čili poznatek dvojjedinosti a tu dvojjedinost pak můžeme rozšířit. Ale pozor, to je na základě dlouhé řady poznatků a ne na základě nějakého povídání ať už o tom, že je to voda + led + pára a nebo kořen + kmen + ratolesti. Ze začátku se musíme smířit s tím, že na Ježíše máme tyto dva pohledy a buď se řídíme jedním nebo druhým. To je jako u toho elektronu, že on je pořád jedním a jediným elektronem, ale pakliže ho chceme pochopit, tak někdy se musíme smířit s představou, že to je tělísko a jindy se smíříme s představou, že to je vlna a nemůžeme to v dané chvíli dávat dohromady. Je to přechodné stadium. Jistě, je to stadium, které nám umožní cestu kupředu. Nerozumím? Budu přemýšlet, jak porozumět a ne hledat výklad, jaký se mně hodí. Ale chce to také opravit způsob myšlení. Pakliže nebudu chtít opravit způsob myšlení, žádný výklad mi nic neřekne. Svátek Nejsvětější Trojice je jakýsi špičkový svátek,. Nedá se nic jiného dělat, než si pěkně přiznat svoji slabost a neutěšovat se krásnými představami, které jsou prázdnými slovy. Prázdných slov už bylo na světě dost. Nás musí zachránit Slovo, které má svůj význam. A to je věc, kterou jsme si chtěli připomenout dnešní svátek.
EVANGELIUM Lk 7,1-10, 9. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaum. Jeden setník tam měl slu-žebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a už umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: "Zaslouží si, abys mu v tom vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagógu." Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: "Pane, neobtěžuj se! Neboť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu 'jdi', a jde, a jinému 'přijď", a přijde, a svému služebníkovi 'udělej to', a udělá to." Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: "Říkám vám: Ani v Izraeli jsem nenašel takovou víru!" Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.
Řekli bychom, že setník je známá postava. Ježíš často vyčítá nedostatek víry (i apoštolům) a toto je člověk, který dostává za víru vůbec nejvyšší Ježíšem udělené veřejné vyznamenání. Často se oháníme Matkou Boží, která jistě dostala ten nejvyšší metál. O ní nevíme ale toho mnoho a to co o ní víme, tak se nám to ani tak nezdá a přitom zapomínáme na to, že Matka Boží nemá ráda lajdáky ve víře, lidi co neradi přemýšlejí. Musíme se zamyslet nad tím, za co vlastně setník dostal to vyznamenání. Co z úryvku můžeme vysledovat? Setník není žid. Je jakýmsi velitelem okupační armády a má se postavit do fronty mezi židy, mezi ty, kteří ho nemají rádi a kteří ho neznají. V Kafarnaum si ho naopak váží. On počítá s touto atmosférou. Ježíš ještě není v Kafarnaum a setník posílá představené církevního sboru, aby požádali Ježíše přijít a uzdravit jeho služebníka. Ježíš opravdu do Kafarnaum jde. Nyní ale setník posílá přátele a omlouvá se. Za co? Tady jsme u toho, co vlastně je Ježíšem oceněno. Ten setník totiž věc domyslel. Uvažoval: „Já jsem velitel setniny vojáků a kdyby takový desátník přišel ke mně a řekl: „Pane setníku, udělej toto a tamto!, tak bych s ním pěkně zatočil. Vždyť ten Ježíš musí být na pěkně vysoké úrovni, podobně jako vrchní velitel a já mu říkám, co má dělat, aby přišel a udělal to a to. Vždyť je to jako neslušné chování vůči nadřízenému. Když může uzdravovat nemocné, tak má k dispozici Boží moc a já mu mám radit, že má přijít a např. položit na nemocného ruku“. On si toto uvědomuje. Když má Ježíš k dispozici Boží moc, tak musí snad přijít až k nám? Nezapomeňme, že to byl voják, který vojensky, kasárensky myslel. A to se Ježíšovi líbí, když člověk věci domyslí. My pod pojmem víra, chápeme činnost psychicky naprosto opačnou. My se něco dovíme o P.Bohu a když se nám to nezdá a nejde v mozku dohromady, začneme si říkat: „A já věřím, věřím“. To my považujeme za víru. Vnucovat si něco, co máme nedomyšlené, něco, čemu nerozumíme a chceme k tomu zaujmout stanovisko. Setník však jedná právě opačně. Má otroka, má ho rád a chce, aby ho Ježíš uzdravil. My často v takovém případě hodláme utrpení obětovat P.Bohu. Jenže za takovou víru Ježíš metály nerozdává. Takže, setník má rád svého otroka a posílá pro Ježíše židovské starší. Potom si uvědomuje, že tohle by si k tisícníkovi (vyšší šarže) nemohl dovolit. Proto potom posílá přátele s omluvou: „Pane, nechoď ke mně a omlouvám se ti za dvě věci: Zaprvé, že jsem ti říkal, co máš dělat a ty to víš jistě dobře. Zadruhé, že jsem říkal, abys přišel, místo abych řekl: ´Pane, smím za tebou nechat dovést nemocného služebníka? Omlouvám se, se mnou přece nikdo z podřízených tak nejedná a já jsem tak jednal. Ty jistě také disponuješ mocí, že ti stačí říct a nemusíš přijít. Když má někdo Boží moc, tak stačí, když dá rozkaz a nemusí nikam chodit´“. Toto je to, čemu Ježíš říká víra. Třeba mít jasno v tom, co nám Ježíš říká, v tom, co nám říká Bible. My musíme naše myšlení dotáhnout a nedělat z toho žádnou vědu. Vždyť setník myslel kasárensky. Jenže on informace o Ježíšovi domyslel a proto dostal vyznamenání. Vidíme, že je to opravdu psychologický opak toho, čemu my říkáme (běžně) věřit. V našem případě většinou zjišťujeme bezradnost a nasazujeme na to ujištění, že přece věříme. Názory na Boha se nám hroutí, ale místo toho, abychom se nad těmi názory zamysleli, říkáme si: „Ale já věřím“. Setník věc domyslel, i když ve 2 000 let starém kasárenském světě. Bůh nechce od nás žádnou vysokou vědu, ale chce, abychom to, co on říká domysleli. A na to přemýšlení není vůbec třeba, aby měl člověk nějaké obrovské vzdělání. Někdy člověk se vzděláním uvízne na tom, co si v té nebo oné knížce přečetl a dál už nepřemýšlí. Rozhodující je, aby člověk domyslel věci, které slyšel od Boha, aby je měl promyšlené. Nedávno jsem si vzpomněl na jednoho tesaře, se kterým byla radost dělat. Proč? Ten člověk věděl, co chce. Ta práce s ním přímo „letěla“. Jednou jsem se ptal, jak to, že to tak pěkně „odsýpá“ a on mi řekl: „Já to před sebou vidím“ (šlo o obyčejnou boudu na stavbu). A to je to, co nám schází. To, co si my přečteme, jsou slova, ale my je musíme převést do jakéhosi filmu. Herec si také musí tu roli promyslet, aby zapadala do kontextu. Např. věta: „Vy chcete u nás práci?“, se podle vztahu těch dvou, kteří se baví, může říct mnoha způsoby (ironicky, posměšně, s údivem, překvapením, vztekle, s obavou, atd.). Závisí to od celkového kontextu, od postavy a celkového děje, i když je to pouze jedna věta. Podobně, když čteme Evangelium, musíme si udělat obraz té události, která proběhla. Pro nás to nesmí zůstat prázdná slova. Pro nás to nesmí zůstat legenda, příhoda, kde opakujeme pouze slova. My bychom vlastně měli (to je právě to, čemu se říká rozjímat, nebo lépe řečeno nazírat), vidět tu scénu, vidět toho setníka, jak přemýšlí, uvažuje a až potom tento živý obraz (představa režiséra) nám něco řekne. Když si to přečteme a nedosadíme si tam toho vojáka, otroka, kterého ho má rád, ale nemůže si troufnout jít za Ježíšem (cizinec, politické důvody), způsob chování mezi nadřízeným a podřízeným, nemůžeme si potom vytvořit správný, reálný obraz. Při čtení Evangelia si musíme rovněž postavy „rozestavět“, kdo je kdo. Zkusme se zamyslet nad tím, jak bychom se chovali na jeho místě a jak setník k tomu chování došel. Ten obrat myšlení přece nemohl být najednou. On mezi tím přemýšlel. Nám jde o to, jakým způsobem to jeho přemýšlení probíhalo. Proč? Být člověkem, který dostal nejvyšší vyznamenání za víru stojí za trošku přemýšlení. A toho člověka jsme právě měli před sebou.
EVANGELIUM Lk 7,11-17, 10. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš šel do města - jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, vynášeli právě mrtvého; byl to jediný syn, a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl ji: "Neplač." Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: "Mládenče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid!" Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.
Věc známá z biblické dějepravy už ze školních let. Ale málokdo si např. všiml, že toto je jeden z velmi mála zázraků, kdy Ježíš uzdravuje (v tomto případě vzkřísí), aniž je o to žádán. Normálně to bylo tak, že člověk musel Ježíši říct, co chce. Znázorníme si to. Když přišel k Ježíši kulhavý, Ježíš neřekl: „Já vím, že kulháš a chtěl bys chodit rovně“. Musel pěkně říct: „Ježíši, já kulhám, prosím Tě, uzdrav mne“. A když přišel koktavý, Ježíš počkal, až to ten koktavý poví. Tady nejde o nějaký truc, ale o něco jiného. Mockrát jsme o tom hovořili, že člověk rozhoduje o tom, zda bude, nebo nebude Boží dary přijímat. Člověk rozhoduje o tom, zda tomu, co čte v Evangeliu rozumí, zda to odmítne, nebo přijme. Tady je ta životní výhybka k udělení dalších darů. Jistě, jsou místa, na která potřebujeme Boží pomoc, různé dary, jako pomáhající milost, atd., ale rozhodující není to, co jsme dosud nedostali, ale to, co už máme a jak s tím hospodaříme. Proto Ježíš zdůrazňuje nutnost, aby člověk o to požádal. Tento zázrak je jeden z velmi mála, kdy Ježíš není žádán a přesto uzdravuje. Proč? Chce nám dát najevo, že není Božím zájmem, aby člověk trpěl, ale aby se rozvíjel a člověk musí při tom na rozvoji své osobnosti spolupracovat. A proto přicházejí nezdary a nemoci, aby se člověk naučil Boha brát vážně a spolu s Bohem na sobě pracoval. Tento zázrak jakoby říkal, podívejte, copak bych nemohl uzdravit všechny? Já bych chtěl uzdravit, ale cílem je, abyste vy splnili to, co já požaduji, začali dobře přemýšlet, uvažovat, začali rozvíjet, spolupracovat se mnou na výstavbě své osobnosti. To první čtení je samozřejmé, sice méně známé a leckdo i pod vlivem katolické literatury si může myslet, že Eliáš je osoba opředená mýty, atd. Eliáš opravdu tohle to dělal. Pakliže chceme brát Bibli jako takovou, musíme Eliáše brát taky jako skutečně existujícího. A co je na tom Eliášovi typické? Bůh si ho vyvolil, to je pravda, ale proč? Protože Eliáš se nevzdal a zakousl se do problému. Ten chlapec umřel, tak řečeno, normálně. Bůh řekl Eliášovi: „Jdi tam a udělej to“. Jenže Eliáš také dělá mnoho věcí ze své vlastní iniciativy, aniž by mu to Bůh řekl. Chlapec té vdovy zemřel. A ona říká: „Tak ty mně chceš připomínat mou vinu a usmrtil jsi mi syna? Proto jsi přišel ke mně? Ovšem, že v hebrejštině mohlo být: „Nechal mi umřít syna?“ Těmi překlady se to může změnit, ovlivnit. Eliáš neslyší Boží hlas, aby chlapce uzdravil. Říká: „Dej mi svého syna“. Odnesl ho do své světnice, položil na lůžko a začal vzývat Boha. Potom z nějakého důvodu si na něj lehl. Je málo pravděpodobné, že by mu dával umělé dýchání. Spíše řekl: „Bože, oč já jsem lepší než ten chlapec? Prosím tě, dej mu život“. A nějakou dobu to trvalo. Proč? Teď odběhneme ke dvěma podobenstvím: První podobenství je o neodbytném příteli, kde Ježíš náš postoj vůči Bohu opisuje .... „I když mu nedá proto, že žádá, tak mu dá pro neodbytnost“. Druhé takové podobenství, které zabíhá do extrému, je podobenství o vdově a soudci (nespravedlivém). Takový kádí rozhodoval na náměstí; žádné spisy, nic. Tady je chudá vdova, která nemá na úplatek a říká: „Obhaj mne!“ A ten soudce říká: „Ale tohle, to je ženská! Ona je schopná na mně přijít a zmlátit mne. Já ji nakonec musím obhájit“ (Luk 17). Tato podobenství nám líčí Boha, abychom prostě na něho „bouchali“. Ovšem, nesmíme si myslet, že má z nás P. Bůh strach. Boží okna jsou příliš vysoko, abychom tam mohli dohodit kamenem. Co tím podobenstvím chce Ježíš říct? Abychom si rozmysleli, co od Boha chceme a za věcí šli. Protože tohle to je předpoklad jakéhokoliv úspěchu. I třeba při studiu a řešení nějakého problému, nebo všech problémů, jako třeba v exaktních oborech. Bůh z nás nemá strach, že mu rozbijeme okna, ale chce, abychom si byli jisti svojí věcí i a dobře si budeme jisti tehdy, když budeme vědět, co je Boží vůle, co Bůh slibuje, k čemu nás vybízí. A pak, tak jako Eliáš, budeme schopni přesně podle toho receptu o neodbytném příteli a o té vdově, budeme umět jít za Bohem jako on („přece to nemohu tak nechat, protože ty máš k tomu Bože nějaký důvod, proto tě prosím, pomoz mi to vyřešit, jak toho kluka dostat na nohy“). No, a chlapec nakonec ožívá. Proč to Bůh takhle dělá? Bůh není rozmazlená slečinka, která dělá drahoty, když pro ni přijdou dva mládenci a žádají ji o tanec. Bůh chce, abychom si ujasnili svoje stanovisko vůči němu, abychom si ujasnili naše zobrazení Boha, abychom si byli vědomi, jaký On je a pak z toho zobrazení vyplyne naše jednání. Tady nestačí: „Já musím, já musím“. Já nejprve musím uvidět v Bohu uvidět, kdo je fajn, prima. A když se potom tohle to stane, tak řeknu: „Tak počkat, tady něco nehraje. Musím to vyřešit“. Mimochodem, neodbytní přátelé mají u Boha nejvyšší kredit. Ale pozor, neodbytný přítel není trucoun, na trucování si musíme dát pozor. Neodbytný přítel je jedna věc a paličatost druhá.
Je to známý příběh, snadno si ho pamatujeme, protože je to idylické. Položme si otázku, kolikrát jsme se zamysleli nad tím, že Ježíš normálně (ve většině případů) uzdravuje toho, kdo o to požádá. Když někdo přišel a řekl: „Ježíši, prosím Tě, uzdrav mne!“, tak ho uzdravil. Když nepřišel, tak uzdraven nebyl. Proč to tady udělal? Pozor, tato otázka je na tělo. Když na člověka přijdou trampoty, tak bychom měli mít vyřešenou otázku, proč přicházejí, protože Ježíš je tentýž. To není někdo, kdo o světě neví. Když mi maminka umřela, likvidoval jsem pozůstalost a vzal jsem peřinu do obchodu s peřím, abych si nechal udělat prošívanou deku. Tam mi řekli, že to není kvalitní peří, ale odpad, který nemá žádnou cenu. Pak jsem se podíval na svoji vlastní peřinu, kterou jsem dostal od ní před léty a zjistil jsem, že v ní mám kvalitní peří. Říkám to ne proto, že bych chtěl pět ódy na matku jako na Den Matek, ale abychom si uvědomili, že ta láska, kterou rodiče mají k nám a kterou vy rodiče máte ke svým dětem je jenom malým obrazem Boží lásky, protože P. Bůh nás má také rád. Je velice důležité pochopit, proč Bůh, který nás všechny má rád, dopouští na nás nejenom trable ve formě špatných známek ve škole, ale také ve formě těžkých životních malérů. Bůh přece dopouštěl mory, utrpení, bídu, války, nebo ne? On chce uzdravit každého a na několika případech, kdy nebyl o to požádán, chce na to poukázat. Třeba si uvědomit, že Ježíš, který šel okolo mrtvého chlapce v Naimu a dokázal ho vzkřísit, je tentýž. „Když Ježíš mého syna neuzdraví (Ježíš, který jde kolem nás) má asi k tomu důvod“. Utrpení přichází proto, že si ho nějakým způsobem zaviňujeme. Ne přímo, ne hříchem. My zapomínáme např. na to, vzít pořádně do ruky Evangelium, zapomínáme na to, zamyslet se nad tím, jak naše modlitby vypadají a chrlíme Otčenášky jako na běžícím pásu. Ježíš zemřel na kříži a už tato otázka je v myslích mnoha lidí pokroucená. Člověk si představuje, že Ježíš zemřel na kříži proto, aby na nás nedopadla Adamova vina a o svých vinách neuvažuje. Stále to strkáme na toho chudáka Adama. Vzkříšení chlapce v Naimu. je jeden ze dvou nebo tří případů, kdy si nemocný o uzdravení neřekl. Jeden z těch případů je tento. Jako my máme poutní místo Lurdy, oni měli poblíž Jeruzaléma rybník a nemocní tam chodili. Čas od času se voda zavířila a nemocný, který první vstoupil do vody, se uzdravil, ať měl nemoc jakoukoliv. Ale pouze ten první. Ležel tam člověk ochrnulý, chtěl do vody, ale vždy ho někdo předběhl. Leží tam, nemůže se hnout a Ježíš přichází k němu. Aniž by ho ten člověk požádal, Ježíš mu říká: „Seber se, vezmi svoje lože a jdi domů“. On je okamžitě uzdravený a jde. Potkají ho farizeové a vyčítají mu, že nosí v sobotu na ramenou nepotřebné věci. On se vymlouvá: „Ten, co mne uzdravil, mi řekl, tak já to nesu“. Oni na to: „Kdo to byl?“ Oni věděli, že by to mohl být Ježíš, protože nikdo jiný zázraky nedělal. On: „Já nevím“. Později Ježíš toho člověka potká a říká mu: „Poslyš, tak už nehřeš, ať se ti příště nestane něco horšího“. On však šel Ježíše farizeům udat. Je mnoho utrpení ne proto, že by nás Bůh chtěl týrat, aby měl určitý kontingent výprasku, ale proto, že bychom se začali chovat zvrhle, jako ten člověk, kterého Ježíš uzdravil. Říkáme: „Ježíš za nás umřel na kříži“. Buď tomu nevěřím a pak se tím nebudu ohánět. Nebo tomu věřím a pak to vezmu do důsledku, že je tu někdo, kdo mě má rád a kdo nemá zájem na mém utrpení. A když dopouští utrpení, pak má k tomu asi moc pádný důvod. Je to problém utrpení vůbec. Podívejme se na to víc ze široka. Kdysi bývaly mory postrachem lidí. Modlili se, bičovali se, prosili: „Pane Bože ochraň nás“ a mory byly dál. Když určité procento lidí to prodělalo, tak mor ustoupil. Tak je to s každou epidemií. Lidé se tehdy modlili, mory neustupovaly a stavěly se morové sloupy. Proč Ježíš nezasáhl? Proč neuzdravil? Říká se: „Jó, to je tajemství. P.Bůh ví, co potřebujeme. Bůh je nekonečně dobrotivý, atd.“. Jenže před více než 100 lety Pasteur, Koch a jiní přišli na to, že nemoci jsou vyvolávány bakteriemi a zavedli určitá opatření a my dnes známe mory jenom z vyprávění. Když se náhodou někde něco objeví, doktoři mají poplach a mockrát o tom ani nevíme. Když někdo jede do rozvojových zemí, párkrát ho píchnou injekcí a je proti těm chorobám imunní. Proč Ježíš dopouštěl ty mory? Říkám Ježíš, protože je stále Pánem světa. Proč nevyslyšel ty modlitby? Ve Starém zákoně je psáno, že lidi chtěli od Boha, kterého zastupoval prorok Samuel, aby jim dal krále. On jim říká: „Ten král vás bude trápit, vy s ním nebudete spokojeni. Já vám vyhovím, když ho chcete. Ale pozor, až vás král bude utiskovat a vy budete prosit o pomoc, tak řeknu: „Bůh nevyslyší, máte krále. Vyřadili jste ho ze hry“. Proč to říkáme? Když se někdo před více něž 100 lety modlil, Bůh mohl říct: „Nevyslyším, vy máte Bibli. Tam máte na epidemické nemoci dva typy řešení. První typ je v Mojžíšově zákoně: „Myjte si ruce, atd.“. Samozřejmě, že to nezabírá na všechny typy nemocí např. na tyfus, ale snižuje epidemie. Spousta nemocí by vůbec nevznikla. Mojžíšův zákon obsahoval rady, které zavedla medicína před 100 lety. Vidíme, že Mojžíšův zákon přece jen nebyl tak hloupý. Druhý typ je: „Za cokoli budete prosit, dostanete a ti, kdo uvěří, budou klást ruce na nemocné a budou zdrávi“. Jenže, když byl mor, stavěly se morové sloupy, dělala se procesí a lidé se mlátili důtkami. Ale neptali se: „Ježíši, ty slibuješ, že budeme uzdravovat nemocné, jak to, že nám to nefunguje?“. To se neptali. To je příčina. Bůh nám něco řekne a my si děláme úplně něco jiného. Bůh nám řekne: „Jsem ochoten uzdravit každého, kdo se bude dobře modlit“, a my drnčíme Otčenášky a když je P.Bůh nevyslyší, tak řekneme: „Já to obětuji P.Bohu“, ale neptáme se, zda-li ty naše Otčenášky byly v pořádku. Na posledním soudu, až se budou lidé ptát: „Proč jsi na nás dopouštěl utrpení?“, On řekne: „Měli jste to napsané“. Povstane Koch, Pasteur a řeknou: Ano, měli jste to napsané v Mojžíšově zákoně“. My chodíme slepě okolo různých míst v Evangeliu. My nedbáme toho, co Ježíš slibuje. My se nezarazíme nad tím, že říká: „ Za cokoli budete prosit, dostanete“, i když to není lehká věc. Neříkám, že to umím. Zakousl jsem se do toho a našel jsem už tisíc důvodů (a každý z nich stačí) k tomu, proč Bůh na naše modlitby neodpovídá. My musíme „srovnat“ naše modlitby, chápání svého křesťanství a způsob četby Bible. Ježíš je stále tentýž, byl ochoten se nechat za nás ukřižovat, bylo líto té maminky a proto jí vzkřísil syna. Ona nebyla ani víc ani míň uplakaná než dnešní maminka, které umře dítě. Jenže, také platí: „Já vás nevyslyším, máte krále, nebo máte Bibli, máte Evangelium, Starý zákon. Tam máte recepty, které zabírají“.
Je to velice dojímavé a známe čtení. Co však dál?. Uvědomme si, že Ježíš je stále tentýž. Tak, jako mu bylo líto té ženy, je mu líto každé maminky, které umírá dítě, každého tatínka, každého dítěte, které zůstává sirotkem. Proč stojí Ježíš stranou? Je to pro něj z nebe sem daleko? Ba ne. Ježíš nám dává najevo, že jeho touhou je, abychom se měli dobře. Jeho touhou není utrpení člověka a bída. To my se ve své duševní lenosti zahnizďujeme v utrpení, obětujeme kdoví co všechno, ale ne a ne si říct, že Pán Bůh mi chce něco připomenout. Co nám chce připomenout, tak když to vezmeme v souvislosti s Ježíšovou smrtí, je druhá stránka věci. Kde jsou ti lidé - svědci zázraků, když byl Ježíš ukřižován. Co ti lidé dělali? Šli na Kaifáše? Chtěli Ježíše osvobodit? Kdepak, křičeli: „Ukřižuj“. I tento zázrak se roznesl po celém Judsku. Kde byli všichni ti uzdravení, když Ježíše ukřižovali, nebo když ho vedli k Pilátovi? Křičeli přece také: „Krev jeho na nás a na naše děti“. Proč? Protože ztratili víru v Ježíše. A proč ji ztratili? To je jednoduché. Viděli zázrak. Bylo z toho „hurá“. Protože ale měli nesprávnou rabínskou představu o Mesiášovi (nezranitelný v boji, půjde proti Římanům), nejdříve si říkali: „Sláva, to je přinejmenším Mesiášův posel“. Později: „Možná je to i sám Mesiáš. Ale jak to, že dělá zázraky a nedělá, co má dělat?“ Oni nepřemýšleli o tom, co Ježíš říká (opravte své názory, přečtěte si pořádně Mojžíše a proroky a uvidíte jak je to správně). Nepřemýšleli o Mesiášovi tak, jak to líčí proroci, ale podle rabínských představ značně zkreslených a dětských. Kolik náboženských představ nám zůstalo z dětství? Porovnejme si! Takže oni porovnávají Ježíšovu činnost s představami získanými v dětství (a nejen v dětství) od rabínů. A ono to samozřejmě nejde dohromady. Když je potom Ježíš zatčen, celá ta klika ( farizeové, zákoníci, saduceové) může poukázat: „Vidíte, jak je ten váš Ježíš spoutaný a vy jste si mysleli, že je nevíme čím“. A tady se hned ten dav začne obracet o 180 stupňů. „My jsme přece dávno říkali, že je to podvodník. Kdyby to byl prorok, nebo Mesiáš, myslíte si, že by P. Bůh dovolil, aby ho spoutali? Jestli se chcete s P. Bohem smířit, tak se ho musíte zříct. Musíte ho proklít“. Takhle pěkně se pak dalo manipulovat s davem. No a dav se „otočil“ a začal křičet: „Pryč s ním, ukřižuj“, přitom by stačilo, kdyby si pořádně přečetli Mojžíše a proroky a všechno by se dočetli tak, jak to Ježíš dělal. Bylo by stačilo, kdyby pár lidí řeklo Pilátovi, že Ježíš je pouze náboženský reformátor. Vždyť Pilát chtěl Ježíše osvobodit. Kdyby se pár lidí zastalo Ježíše a řeklo, že to je pouze náboženský myslitel, okamžitě by Pilát zasáhl. Jinak celá ta klika se lidu bála a troufli si dělat pouze to, co by lidi nepobouřilo. Proto Ježíše zatkli potajmu. A protože zbožný lid byl primitivní a nemyslící, proto si s ním mohli „pohrát“. Stačilo pár lidí, aby začalo o Ježíšovi prohlašovat, že je zatčen, že na Velikonoce nepřijde a dávat to jako důkaz, že není Božím poslem a lidé lehce otáčejí. Dokonce i takoví, co byli uzdravení a jejich nejbližší. Možná, že s upřímným srdcem děkovali nějakému farizeovi, který jim „otevřel“ oči. Je to tragedie, ale je to fakt. Když to čteme, nebo posloucháme, myslíme si, že ti židé byli pěkní darebáci. Vždyť tam byli lidi Ježíšovi za ledacos vděční. Myslíte si, že byli horší než my? Byli zaslepení. My musíme počítat s tím, že ten jejich průměr nebyl o nic horší než náš. Kolik z nás se zamýšlí pořádně nad tím, co je v Evangeliu? Kolik z nás má pořádné vědomosti? Kolik z nás by dovedlo pořádně odpovědět na otázku: „Proč se jde k přijímání?“ Kolik z nás si řekne: „Já to umím, mně se to netýká“ a právě jeho se to týká. V úryvku čteme, že po vzkříšení chlapce se všech zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi, Bůh navštívil svůj lid“.“ Bohužel je to konec dnešního úryvku, ale ne konec postoje židů vůči Ježíšovi.
EVANGELIUM Lk 7,36-8,3 , 11. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: "Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jakého druhu je ta žena, která se ho dotýká, že je to hříšnice!" Ježíš mu na to řekl: "Šimone, rád bych ti něco pověděl." On na to: "Jen mluv, Mistře!" "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?" Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, komu odpustil více." Řekl mu: "Správně jsi usoudil." Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: "Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umyti nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbil jsi mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo ji být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje. Jí pak řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy." Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: "Kdo je to, že i hříchy odpouští?" On však řekl ženě: "Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!" Potom chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a kázal a hlásal radostnou zvěst o Božím království. Bylo s ním dvanáct (apoštolů) a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z které vyšlo sedm zlých duchů, dále Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnoho jiných, které se o ně staraly ze svého majetku.
Je to velmi důležitá pasáž. Oč tam šlo, jak se odehrála celá ta záležitost? Farizej pozval Ježíše na hostinu. Co na tom může být špatného? A vidíme, byl to super hřích. To, že ten hostitel nakonec utržil obrovskou ostudu, to na věci nic nemění. Jak takové hostiny vypadaly? Hostitel hosta přivítal, políbil ho a při tom objal. Každému hostu nechal umýt nohy a namazal je olejem. V tom subtropickém počasí je to docela příjemné osvěžení. Pak hostitel hosta uvedl a určil mu místo. Stůl byl ve tvaru podkovy. Zvenčí k podkově se leželo hlavou k podkově a hostitel ležel uprostřed. Uvnitř podkovy byl prostor pro přinášení jídla. Tak se to většinou dělalo. Ale v tomto případě Ježíš vešel, protože byl pozván. Pak říká, co udělala ona a co hostitel ne (políbení, olej, mytí nohou). Hostitel sice Ježíše pozval, ale dává okatě najevo, že to není žádný jeho host. Asi si říkal: „Víte co, pozval jsem tesaře z Nazareta, my si ho podáme“. Tato mentalita byla tak silná, že hostitel zanedbal i ty základní povinnosti. Ježíš navíc ležel na tom nejzažším místě té podkovy. Hostitel chtěl před všemi lidmi dát najevo, že si Ježíše vůbec neváží. Nyní tam přichází veřejná hříšnice. Veřejný hříšník znamená, že je to zloděj, defraudant, byl kvůli něčemu ve vězení a ví se o tom. Tedy může to být od rozbití manželství až po kapsářství. Zřejmě se hned našlo několik lidí, kteří si pomysleli: „Co tu ta dělá, v takové slušné společnosti? Žena stála u Ježíšových nohou, chtěla mu poděkovat, nebo se ho na něco zeptat, protože Ježíš ve svých kázáních říkal: „Bůh je ochoten odpustit každému hříšníku, který se chce napravit“. Ona si byla vědoma toho, že dělá hříchy, dověděla se to, má radost a jde Ježíšovi poděkovat. Netroufá si příliš do takové společnosti. Koupí drahou alabastrovou nádobu a mimořádně drahocenný olej. Stojí nad Ježíšem, neví jak na to a pláče. Přitom její slzy dopadají na Ježíšovi nohy (nabrečela mu na nohy). Chce je utřít. Kapesníky se nenosily. Čím je utřít ? Měla dlouhé vlasy, tak je utřela vlasy. Hostitel uvažuje: „No prosím, taková běhna stojí za ním. Kdyby to byl prorok, on by věděl, co je zač. Nebude zřejmě třeba začínat s ním nějaký rozhovor. Tímto se on znemožní sám“. Situace byla závažná. Jenže Ježíš jim dokázal, že prorokem je. Když mluvil k Šimonovi, musel překřičet mumraj lidí kolem podkovy: „Šimone, já bych ti chtěl něco říct“. Šimon: „Všichni ztište, mistr z Nazareta nám chce něco říct. Mistře, no prosím“. Pak mu Ježíš vypoví ten případ s dlužníky. Na Ježíšovu otázku, který dlužník bude mít věřitele víc rád, hostitel povzneseně a pohrdavě (je to pro něho příliš primitivní): „Já si myslím, já se domnívám, že ten, komu odpustil víc“. Tady si třeba představit to divadélko, jaké farizej zřejmě zahrál. Nyní to však schytal od Ježíše: „Vidíš tam tu ženu......, atd.“ a vytkl mu několik společenských faux pas. Ježíš degraduje Šimona jako hostitele. Nakonec říká: „No vidíš, asi jí bylo odpuštěno víc hříchů, když prokazuje takovou lásku“ („Kdo víc miluje, tomu se víc odpouští“). Někde v Evangeliu také je: „Kdo málo miluje, tomu se málo odpouští“. Ta hříšnice mohla mít velmi ráda své děti a muže, kterého za manžela považovala. Naopak hostitel mohl být ve své rodině znám jako despota. Ježíš Šimona nechtěl zesměšnit, ale bránit se musel. Proč si to připomínáme? Existují hříchy, které jsou vidět (zlodějina, atd.). Máme zase spoustu podvodníků, kterým se na ten podvod nepřijde (různí boháči, bankéři), ti šidí ve velkém a ty nikdo za hříšníky nepovažuje. Šimon - hostitel pozval Ježíše, aby ho zesměšnil. To je také hřích, ale není vidět. On byl zbožný a nenapadlo ho, že dělá hřích. Chce však Ježíše zesměšnit. Sám nakonec dopadl tragicky. Jsou např. chyby, které často nadělají velké zlo. Např. změna pořadí vývojka + ustalovač u fotografa, nebo pořadí při míchání kyseliny a vody. Ježíš upozorňuje: „Běda vám (to je nejhorší odsouzení), že dáváte desátky z máty a kmínu a opustili jste to, co je důležitější v Zákoně; milosrdenství, spravedlnost, věrnost“. Dnes bychom, mohli říct: „Běda vám, že si přidáváte modlitby navíc a obětní dary navíc a přestali jste napřed dělat to hlavní, přemýšlet pořádně o tom, proč jdu do kostela, proč se modlím, atd.“. A za to je běda (Mt 23). Jedná se tedy o správný přístup a správnou modlitbu. Jsou hříchy, které jsou skryté (např. chování Šimona). Je mnoho věcí, které můžeme považovat za dobrý skutek a přesto Ježíš na to říká: „Běda....“. Může být také „Běda“ za prohození pořadí.
O tomto textu jsme často hovořili, takže se jen letmo zmíním a připomenu jednu myšlenku, která je pro nás aktuální víc, než bychom si mysleli. Farizej Šimon pozval Ježíše na hostinu. Běžná povinnost hostitele (tehdy) byla, přivítat hosta políbením a nechat hostovi umýt nohy. Farizej toto zanedbal. Ne omylem, ale úmyslně. Z toho můžeme vyvodit i to, že ho pozval ne proto, že by se chtěl něco dozvědět, ale, že chtěli Ježíše oťukat, případně měli připravenou nějakou fintu na zesměšnění. Když takto Ježíše přijal, z toho také plyne, že hostitel ležel v čele stolu a Ježíš kdesi na konci. Stůl byl ve tvaru podkovy. Kdo je veřejná hříšnice, víte. Přišla a plakala. Nesmíme si představit, že úmyslně naplakala do nějaké nádoby a umývala Ježíšovi nohy. Bylo to jinak. Ona chtěla Ježíšovi poděkovat za jeho kázání, kde Ježíš říkal, že každý člověk hřeší, ale Bůh je ochotný každému odpustit. A ona jak stála za Ježíšem, netroufala si ho oslovit. Nezapomeňme, je v cizím prostředí, nepozvaná a každou chvíli čeká, že ji vyženou. Hostitel ovšem úmyslně nic neříká, čeká jak se to vyvine, aby mohli Ježíše zesměšnit. Můžeme si to oprávněně představit tak, že někdo z těch nejbližších hostů – přátel řekl hostiteli: „Vidíš tamtu poběhlici?“ a on: „Já vím, uvidíme co bude (ticho)“. On si to myslel, nanejvýš to pošeptal tomu nejbližšímu. Ježíš to v tom hluku nemohl slyšet. Ježíš ale umí číst myšlenky a protože je na konci, musí ostatní překřičet: „Šimone, rád bych ti něco řekl“. Šimon: „Jen mluv, Mistře“. Ježíš: „Jeden věřitel měl dva dlužníky, jeden mu dlužil 500 denárů a druhý 50. Když neměli čím zaplatit, oběma dluh odpustil. Který z nich ho bude mít raději?“ Šimon si asi pomyslel: „Že bude mluvit hloupě, to jsem čekal. Ale takovou hloupost?!“ Hostitel nasadí vážnou tvář a říká: „No, já bych myslel, že ten, komu odpustil víc“. Podceňovat nepřítele se nevyplácí, Ježíš sice není nepřítel, ale Šimon v něm nepřítele vidí a chce ho zesměšnit. Ježíš: „No, správně jsi řekl“. A teď mu rovnou řekne: „Podívej, příteli, zanedbal jsi povinnosti hostitele, tak ona musí dohonit to, co jsi ty zanedbal. Viděl jsi mne, když jsem přišel, ale úmyslně jsi mne přehlédl. Myslíš, že nevím proč jsi mně pozval? Tak ona to musí napravit“. Byla to velká ostuda. My si chceme v této souvislosti připomenout jinou věc. My častěji, než se nám zdá, předstupujeme před Boha a to jak na mši, při přijímání, při modlitbě, z pozice farizeje: „Já jsem dobrý“. A potom musí přijít hřích, který nám připomene, abychom začali přemýšlet. Musí přijít hřích, aby nám rozbil naši spokojenost se sebou. Ten farizej třeba neměl tolik hříchů, co ta žena, ale on si jich vůbec nebyl vědom. Měl iluzi, že je dobrý, že jeho názory na Boha jsou správné, atd. Kdežto ta žena si byla vědoma, že je vyděděnec. Když Ježíš říká všem (tedy i jí), že Bůh je ochotný odpustit každému hřích, tak ona z toho má radost. Proč? V důsledku mnoha hříchů je si vědoma své slabosti a hříšnosti. Hříchy někdy přicházejí právě proto, abychom se probudili. A my velmi špatně volíme strategii. Slibujeme: „Já se polepším, polepším“, ale nemyslíme na to, že by nám ten hřích měl otevřít oči. Když někomu řeknu: „Vaše víra není v pořádku“ a on mi na to odpoví: „Ale já věřím“, tak mu rovnou mohu říct: „Podívejte se, budete hřešit, litovat, zpovídat se a bude se to opakovat stále dokola“. Toto je funkce hříchu. Bůh nemá zájem abychom byli pokoušeni a cílem není pouhá bezhříšnost. Šimon-farizej měl méně hříchů, ale bude zavržen, jestliže se neobrátí. Čeká ho o mnoho horší hřích, čeká ho vražda Mesiáše. Tomu farizeovi, který má málo osobních hříchů, už nepomůže žádná Ježíšova domluva, ale pomůže mu jen Ježíšova smrt. Tady nejde o to, že by Ježíš svou smrtí, utrpením, abych tak řekl, výměnným obchodem, ho zachránil. Ne, roli tady hraje vědomí viny: „Zavraždil jsem Mesiáše, volal jsem ´ukřižuj!´“ Toto je smysl Ježíšova kříže. Takže už jen Ježíšův kříž pomůže takovému člověku, který je spokojený sám se sebou a kterému vlastní hříchy neotevřeli oči. A to je zkrátka smysl toho, co jsme četli.
Třeba rozebrat tu situaci. Proč ho pozval farizeus? Pozval ho z ušlechtilých důvodů, nebo chtěl Ježíše zesměšnit a dokázat mu, že nemá pravdu? Stůl byl ve tvaru písmene U. U stolu se leželo s hlavou směrem dovnitř. Žena přišla za Ježíšem proto, že slyšela jeho kázání („Bůh je ochoten každému odpustit hříchy“). Protože to byla hříšnice, farizeus ji pokládal za odepsanou („S takovou ženou on se nebude bavit, on je něco víc“). Žena nad Ježíšovým kázáním přemýšlela a proto přišla za ním. Chtěla se buď něco zeptat, nebo se odvděčit. Stála u jeho nohou a plakala. Slzy jí padaly na Ježíšovy nohy a protože kapesníky neexistovaly, nejuctivější bylo, utřít ty slzy vlasy. Ježíš věděl, co si farizeus myslí, proto mu dává otázku. Pozor, otázka byla triviální. Je velmi pravděpodobné, že farizeus odpovídal povzneseně, teatrálně, jako by to bylo těžké uhodnout: „Mám za to, že....“. Potom to však schytal, protože mu Ježíš vytkl, že mu neumyl nohy (velká společenská ostuda), nepolíbil ho jako hosta (ostuda). A proti tomu stojí jednání ženy. Zde třeba meditovat o svém postoji a vztahu k Ježíši a k lidem: „Nemám náhodou rovněž farizejské sklony, vlastnosti?“ Farizeus z Božího pohledu je neovladatelný, žena naopak ano. Jsme my ovladatelní? Izaiáš vzpomíná na Judu, když byl ještě mladý (na poušti). Přestože dělali kopance (jednou se klaněli Bohu, jindy Bálovi), byli ovladatelní. Přišli za Mojžíšem, aby se zeptal Boha. Za Izaiáše chodili židé již současně do obou chrámů. Byli neovladatelní. Opět se ptám: „Jsme my ovladatelní?“ V dnešním úryvku je také jeden z receptů: „Komu se málo odpouští, ten málo miluje“. Žena měla mimo jiné, pravidla společenského chování v srdci. V současné době je křesťanství neovladatelné. Myslíme si, že jsme dobří křesťané, že jsme v pravé církvi (bez zdůvodnění), sliby Ježíše ignorujeme, vykládáme je po svém a dokonce tzv. škrtáme Bibli.
Mnohokrát jsme o tom mluvili. A tak si k tomu připomeňme jen maličkost. Farizej nepozval Ježíše proto, aby se něco dověděl z jeho učení, ale proto, aby Ježíše zesměšnil. A začíná to už tím, že Ježíše ostentativně nechává být, jakoby to nebyl žádný host. Je to prostě někdo, kdo není zvlášť důležitý. No a Ježíš mu vytkl: „Nepolíbil jsi mne, nenechal jsi mne umýt“. To mytí nohou patřilo k uvítání každého hosta. Políbení a pomazání olejem také. Nohy ovšem nemyl hostitel, ale otrok. To patřilo k uvítání každého pozvaného. Z toho už vidíme věci, které by se, abych tak řekl, daly z toho vyvodit – rozpoznat. Hostitel vůbec neměl v úmyslu Ježíše využít jako zdroj poznání, ale zesměšnit ho. Z toho vyplývá ještě jedna věc, že hostitel byl v čele stolu a Ježíš úplně na kraji. Také jsme si už říkali, jak takový stůl vypadal, že měl tvar podkovy (nebo tvaru písmene U). Takže, když Ježíš říká: „Šimone, chci ti něco říct“, musel překřičet všechny hosty. Všimněme si, že Ježíš dává otázku, která se zdá naivní a to je to, co si chceme dnes zdůraznit. Říká: „Jeden věřitel měl dva dlužníky, jeden mu byl dlužen 500, druhý 50. Oběma odpustil, kdo bude vděčnější?“ Normálně člověk na naivní otázku reaguje způsobem: „Proč se ptáš na takovou hloupost“, nebo „Prosím tě, to je přece jasné“. Všimněme si, že Šimon říká: „No, mám za to, že ten, komu odpustil víc“. On zde rozehrává hru, chce si z Ježíše, jak se říká, vystřelit, udělat legraci. A proto ten postoj k té otázce. Víte, já bych se nerad mýlil, ale mně se to tak jeví. A právě toto je ta maličkost, o které jsme chtěli mluvit. Proč? Protože my se často chceme něco dovědět z Evangelia a nedovíme se nic z naprosto jednoduchého důvodu, protože nám utíkají maličkosti, naprosto jasné věci. My se ptáme na složité problémy, ale neptáme se, co Ježíš říká na začátku. My se ptáme až na to, co nás tlačí. A saháme po Evangeliu až pod tlakem, ať už pod tlakem situace, nebo pod tlakem povinnosti („Písmo sv. se přece musí číst“). Jenže, Ježíš říká a začíná tím, že bychom měli opravit své myšlení, tak my zapomínáme na otázku opravy myšlení. „Ne, my to nepotřebujeme, my se budeme modlit víc a víc“. Opravovat myšlení se nám nechce. Nevezmeme Ježíšova kázání tak, jak jdou po sobě a chceme odpověď jen na to, co nás tlačí. Samozřejmě, že se potom nemůžeme s Ježíšem domluvit. Jistě, každou chvíli slyšíme kázat o pokání, atd., ale nakonec sklouzneme do postu, do toho, co si máme odříci, ap. Ale toto není oprava myšlení. Víte, když se člověk neptá, ale jen pokládá otázku jako ten hostitel, těžko mu pomoci. A stojíme-li o takového hostitele, je druhá věc. Ten hostitel pokládá otázku, to je pravda, ale chce se opravdu něco dovědět? Toto si musíme uvědomit, pokud se chceme od Ježíše něco dovědět. A druhý problém je, že chceme od Ježíše odpověď pouze na tu svou otázku, ale ne, abychom vzali problémy v tom sledu, v té posloupnosti, v jaké je klade Ježíš. A proto i nám jsou jasné otázky často nesrozumitelní, i nám jsou v náboženství mnohé věci nepochopitelné. Proč? Jak jsem řekl z těchto dvou důvodů. Ježíš kázal a jeho kázání měla určitou posloupnost. Probírá jeden problém za druhým. My potřebujeme pochopit to, co Ježíš kázal, začít jeho prvním kázáním a až potom, když mu zcela rozumíme, přejít na další, atd. A druhá věc je, naučit se rozeznávat, jestli se vůbec ptám, než se naučím 100 krát klást otázku. Jenže náš mozek často neposlouchá. Velmi často chceme slyšet potvrzení jen svých názorů, pokládáme sice otázku, ale vysvětlení neposloucháme. Čekáme až se ozve: „Ano, řekl jsi to dobře“. Toto je aplikace toho problému, toho pozvání na nás.
Když čteme dnešní text, potřebujeme si tam dosadit určité věci. Např. zdálo by se, že z toho textu nemůžeme vyčíst, kde Ježíš seděl. Zaprvé víme, že stůl býval jako podkova nebo dlouhý a v čele seděl (ležel) hostitel. Čím vzácnější byl host, tím blíže byl k hostiteli. Zadruhé víme, že když někdo přišel na hostinu, pán ho přivítal a sluhovi poručil příchozímu umýt nohy (cesty byly prašné, nosili sandály apod.). Pán hosta políbil a pomazal olejem. V dnešní době si ženy po praní mažou ruce krémem a nebo v létě se natírají olejem proti slunci. Takže políbit a pomazat olejem a dát příkaz sluhovi umýt hostům nohy byla povinnost hostitele. Z toho, že Ježíš říká: „Nepolíbil jsi mne, nepomazal jsi mne olejem a nedal jsi mi umýt nohy“ můžeme vyčíst, že když Ježíš přišel, hostitel se mu okatě nevěnoval. Dával najevo, že Ježíš je něco méně. Velmi pravděpodobně ten farizej zval Ježíše kvůli tomu, aby Ježíše zesměšnil („Však počkej, chlapečku, my se ti podíváme na zoubky!“). A s tím, že Ježíše nepřivítal a nedal mu políbení, nepomazal, atd. souvisí, že Ježíš seděl pěkně vzadu. Když tedy Ježíš říká: „Šimone, chtěl bych ti něco říct“, tak musí pěkně celý ten halas překřičet. „Hele, Šimone, já bych ti chtěl něco říct.“ Šimon: „Moment, prosím ticho, Mistr nám chce něco říct“. V duchu si asi řekl: „Teď jsem zvědav, jaká hloupost z něj vyleze“, nebo to říkal nejbližším spolustolovníkům. A nyní Ježíš začne vyprávět o těch dvou dlužnících. Šimon s na to tváří v tom smyslu: „No jo, co může člověk od tesaře čekat? Jaký mistr, taková otázka. S tím nebude těžká práce“. A tak na oko se tváří vážně a říká: „No, domnívám se, že ten, který byl víc dlužen“. Ostatní se uculují. A teď Ježíš říká: „Vidíš tamtu ženu?“ „Jo“. „Když jsem přišel, tak jsi mne nepolíbil a nepomazal jsi mi hlavu olejem“. To znamená: „Kamaráde, jako hostitel za moc nestojíš. Tobě utíkají základní prvky slušného chování“. Takže to je jedna stránka. Teď pohled na tu ženu. Když čteme text, připadá nám to tak, jakoby vzala kbelík, postavila se a naplakala ho, umyla Ježíšovi nohy a pak začala utírat svými vlasy. A člověk by v tom viděl nějaký obřad. Musíme si uvědomit jinou věc. Jak to, že mu líbala nohy? Nezapomeňme, že u stolu se leželo, hlavou ke stolu a nohama ven; pěkné pohodlí. Takže, když ta žena přišla, nejpřístupnější byly právě nohy. Jak tam stojí a pláče, tak nějaká ta slza padla na nohy Ježíše. Kapesníky nebyly, utírat sukní by bylo neslušné, tak ty slzy pokradmu utřela tím, co bylo „společensky nejpřijatelnější“, teda vlasy. I kdyby nic jiného, už tohle stojí za to, jak vlastně bychom měli číst Bibli, aby nám něco mohla říct. My jsme zvyklí to jednoduše číst a nikdo se nad tím nezamyslí. A proto nám Bible nic neříká a proto je také tolik křesťanských církví. To, co jsem vám předvedl není všechno, ale je to malý prvek. Musíme si rekonstruovat, co se tam odehrálo a dosadit si ty vědomosti, které máme. Jistě, jsou lidé, kteří to podcení, nebaví je to a tak budou číst Bibli jako dosud (rozuměl, rozuměl, nerozuměl, nerozuměl). A ještě taková poslední poznámka. Tam je: „Milovala mnoho, proto se jí mnoho odpouští“. Věta v této formulaci má daleko větší význam, než by se zdálo. Ale ten už nebudeme rozebírat. Jenom si prostě připomeneme zhruba to nejjednodušší. Tato žena byla veřejná hříšnice. Ukazovalo se na ni prstem. Nebyla chycena při hříchu, ale vědělo se to. Když přišla do synagogy, tak pěkně vzadu u dveří a když nemusela, raději se neukazovala. Když Ježíš říká: „Bůh je ochoten každému odpustit jeho hříchy. Každý má příležitost, pakliže změní svoje jednání a jestli přestane koketovat s tím ano – ne, ano – ne. Každý má možnost. A Bůh změní svůj postoj vůči sebevětšímu hříšníkovi“. Pro tuto ženu to byla radostná věc: „Já mohu být také zachráněná?“ Musíme si uvědomit, že když hřešila, Boha a náboženství nechávala stranou. Považovala to za něco, co není tak nějak zvlášť horké. A když najednou slyšela, že Ježíš dělá zázraky, tak si uvědomuje, že s tím náboženstvím to není tak bezvýznamná věc, jak si myslela a že ona jako veřejná hříšnice je na tom špatně. Když slyšela tu větu, tak z toho měla radost. Chtěla Ježíši projevit poděkování, vzala drahou mast, pomazala ho, utírala vlasy. Takhle se to vyvíjelo. Ježíš ovšem ví, co si hostitel myslí. Hostitel ovšem nedomyslel koho má za hosta a Ježíše nezesměšnil.
EVANGELIUM Lk 9,18-24, 12. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?" Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."
Jak se to odehrálo? Ježíš když někam šel, posílal před sebou dvojice. Nejdříve 6 a pak dokonce přes 30. Dvojice přišly do různých míst a městeček. Od Jeruzaléma ke Genezaretskému jezeru je to cca 200 km. Když Ježíš šel k Velikonocům do Jeruzaléma, šli před ním ty dvojice jako pás. Vedli s lidmi diskuse a řekli, že přijde Ježíš z Nazareta a bude kázat tam a tam. A lidé se tam sešli. Dvojice šli zase dál a zase bylo kázání na určitém místě pro lidi z okolí. Poslední zastávka byla Jeruzalém. Po takovém misionářském tahu si Ježíš ty dvojice zavolal a ptá se jích: „Za koho mne ti lidé považují?“. Ježíš to samozřejmě věděl a nepotřeboval se ptát, ale chtěl učedníkům něco zdůraznit. Členové dvojic se rozhovoří a říkají svoje zážitky. Setkali se s lidmi např. v hostinci. V diskusi vyšlo najevo, že díky nějakému rozumbradovi si lidé myslí, že Ježíš je Jan Křtitel. Členové dvojic jim sice vysvětlovali, že znali Jana Křtitele a nyní, že znají Ježíše, že to nemůže být pravda, co si myslí, ale rozumbradové se nedali přesvědčit. Takovému rozumbradovi nelze prostě vysvětlit, že Jan Křtitel a Ježíš jsou dva různí lidé. Jan Křtitel už byl v té době mrtev. A tak učedníci informují: „My jsme jim nemokli vysvětlit, že jsme žáci Jana Křtitele, že jsme viděli oba a že se mýlí.“ Jiná dvojice zase informuje, že jinde si zase myslí, že Ježíš je Eliáš. Nebo někdo z dávných proroků, který vstal z mrtvých, protože např. dobře pečují o jeho náhrobek, nebo ho mají zvlášť v úctě. Proč si to říkáme? Ze stejného důvodu, proč Ježíš tuto otázku klade. Ježíš jim chce říct toto: „Pozor člověče na to, co ty víš o Bohu. Víš proč jdeš k přijímání, víš ty, kdo to je Ježíš, máš ustálené názory a když máš ustálené, jsi ochoten je korigovat?“ Ježíš k učedníkům: „I vy si musíte dát pozor na ty rozumbrady“. Toto je psychologická příprava na jinou věc. Přijde otázka: „Za koho mne považujete vy?“ A Petr hned reaguje: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův. Nezjevilo ti to tělo a krev, ale Otec v nebesích“. Tuhle větu nebudeme rozebírat, je příliš náročná. Ježíš: „Nikomu to neříkejte“. Proč to Ježíš zdůrazňuje? Má to svůj hluboký význam a za chvíli jsme u toho. A teď říká: „Jdeme do Jeruzaléma. Syn člověka bude vydán, bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých“. Petr na to: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš: „Jdi mi z očí satane“ (správně má být „jdi za mne satane“). Řekl to velice ostře a urážlivě. Čili, nejdříve se Ježíš ptá, za koho ho lidé považují. Oni líčí názory těch hospodských lidí, různé názory. Ti lidé osobně neznali ani Jana Křtitele, ani Ježíše a přitom si nedali říct. Tím nás chce Ježíš varovat před hospodským uvažováním, před ukvapeným, nejasným myšlení, které nakonec předvedl Petr. My si musíme zvyknout správně přemýšlet, abychom nedělali ukvapené závěry. Když je něco nejasného, tak se zeptat a ne si vymýšlet. Jenže zeptat se, ale koho? Napřed musíme pořádně číst Evangelium, protože jsem v podobné situaci. Často máme v určitých věcech jasno, myslíme si, že máme správné názory a když začneme pořádně číst Bibli, zjistíme, že na náš „názor“ odpovídá Bible úplně jinak. Setkal jsem se s tím dost často, když jsem člověku řekl: „Tak si přečti tohle v Písmu!“ To potom hodně lidí uteče a říkají, že jim beru víru a nevím co všechno. Ukvapená odpověď na to, kdo je Ježíš, je velice závažná. Je zde ještě druhý aspekt celé věci, který je také velmi důležitý. Ježíš jim důrazně říkal, aby to nikomu neříkali, že je Mesiáš. Proč nemají lidem říct, že Ježíš je slíbený Mesiáš? Z jednoduchých důvodů. Protože názory na Mesiáše byly zrovna tak nesprávné, zkreslené a ukvapeně vytvářené. Odpověď na otázku, kdo je Mesiáš, pořádně neznali, protože měli už zdeformovanou představu od pánů rabínů. Přitom neznali proroky. Kdyby znali Mojžíše, Starý zákon, bylo by jim jasné, že Ježíš je Mesiáš. Přišli by na to sami. Jenže oni to pořádně nečetli. A teď pozor. Zbožný lid a rozumbradové, kteří byli rychle hotovi s názorem, také rychle dospěli k názoru, že Ježíš je Mesiáš, jenže později stačilo, aby viděli Ježíše svázaného před Pilátem a křičeli: „Ukřižuj“. Ježíš má k tomu důvod, proč říká apoštolům: „Nikomu to neříkejte“. Ježíš chce, aby se lidé naučili pořádně přemýšlet a potom přemýšlet o tom, co je v Bibli. Dokud budeme mít vadné způsoby myšlení, můžeme se upřemýšlet a Bibli rozumět nebudeme. Budeme mít svou odpověď na to, kdo je Ježíš a nikdo nám to pořádně nebude moci vysvětlit. Ježíš to nemohl vysvětlit ani apoštolům. Pozor, to by mohlo být pro nás varováním a poučením. Ježíš předpovídal utrpení několikrát, o tom jsme několikrát mluvili. Apoštolové dostali i vynadáno za nepochopení a nepomáhalo to. My např. chceme mít jasno a říkáme já věřím. Ale podívejme se pořádně zevnitř, jestli tam někde nehlodají ti červíčci. Jestli celý život nepotlačujeme pochybnosti a pak tomu říkáme ´věřit´. Nejdříve si musíme pořádně přečíst Bibli, tím jsem nezrušil ten „slabikář“ a pak můžeme dělat závěry. Jenže dříve, než vezmeme do ruky Bibli, chceme mít jasno ve víře a říkáme: „Já věřím“. Až potom vezmeme do ruky Bibli a máme přitom řadu předsudků, nehneme se z místa. Ono je to nepříjemné někomu říkat: „Celá tvá víra je vedle, je posunuta“. Jenže si musím uvědomit, že i apoštolové měli v některých věcech „posunutí“. Pozor, tím nemyslím, že vyžaduji od vás jako Ježíš od Petra, že takhle mně musíte věřit. Tak jsem to nemyslel. My si musíme uvědomit, že my si musíme dávat pozor na sv. Petra v nás, když se zamýšlíme nad tím, co vlastně Evangelium říká. Nejdříve si ho přečtu a pak uvážím a ne obráceně, že je to Boží slovo a přečtu si ho i s předsudky. Takovým způsobem dojdu rychleji k pořádnému přesvědčení. Promysleme si to, jak tyto otázky Ježíš úmyslně klade. Největším nepřítelem člověka je to, že člověk Bohu dokáže říct: „Kdepak, to takhle není“. Samozřejmě, že to takto přímo neformulujeme, ale když máme nesprávné názory, tak ve skutečnosti jednáme. Jakoby jsme si říkali: „Pane Bože, ty tomu nerozumíš“. Když to Petr říkal, tak to vůbec nebyl hřích a přitom to bylo něco s čím se žádný hřích, kromě hříchu proti Duchu Svatému, nedá srovnat. Respektive, je to částí hříchu proti Duchu Svatému. Nebo si vzpomeňme na Petrovu přísahu věrnosti. To mohl být sám o sobě i dobrý skutek a víme, jak to dopadlo.
Je třeba si přečíst také Mt 16, jak Ježíš říká Petrovi „Jdi za mne, satane“, kde je to ještě doplněné. Je důležité si uvědomit, že i když jsme přesvědčeni o Boží dobrotě, z toho ještě neplyne, že vzápětí nemůžeme dělat jinak, špatně. Nejdříve je Petr pochválen a vzápětí je tvrdě kárán. My musíme počítat s tím, že v našich modlitbách, v naší víře může být těchto skoků také dost. Petr si to jistě neuvědomoval. Jak je možné, že takhle jedná? Protože má v sobě natrénované jednání na základě rabínské školy, má rabínskou představu Mesiáše. Mockrát jsme o tom mluvili, jak to podle proroků má být a jak si to rabíni pozměnili. Kdyby Petr řekl: Víš, Ježíši, to, co říkáš, se liší od toho, co říká pan rabín. Vysvětli to!“, tak by bylo všechno v pořádku. Stanovisko Petra by bylo sice stejné, ale Ježíš by mu mohl odpovědět. Petr by byl poučitelný a Ježíš by mu to pomocí Mojžíše a proroků zdůvodnil. Jak máme rozumět tomu dnešnímu prvnímu čtení? „Až židovský národ uzná, že se odtrhli od Mojžíše a proroků, potom se Bůh nad nimi smiluje“. Jenže to se musíme napřed my křesťané učit rozeznávat v čem nedodržujeme Bibli, v čem jí nerozumíme a v čem si ji přizpůsobujeme. A my si to neuvědomujeme. My máme slité dohromady to, co říká Ježíš, s tím, co jsme si vytvořili, podobně, jako to bylo u Petra. Jenže charakteristika: „Jdi mi z očí satane“, není žádná legrace. To je nejhorší zařazení. To není obyčejná nadávka od Ježíše, ale: „Poslyš, ty jsi jako satan, takhle satan začínal, to je satanský způsob myšlení. Ty máš své představy a nechceš ty svoje představy rozlišit od toho, co říká Bůh“. Petr nejdříve prohlásí Ježíše za Božího Syna a vzápětí jedná, jakoby byl Ježíš malý kluk, Jakoby řekl: „Rozhodující je pro mne to, co říkal pan rabín“. Samozřejmě, že to nemá tuto zjevnou formu, ale o je to o to zákeřnější. Musíme si uvědomit, že v nás také může být umlčování Boha. Když čteme Bibli a přeskočíme nepříjemnou pasáž, nebo máme velkou radost, když najdeme něco, co vyhovuje naší povaze, nebo vysvětlení nepříjemných pasáží ve zbožné knížce, že to byly mýty, doplňky biblistů, atd. To je totéž. Jenže pak je za to: „Jdi mi z očí, satane“. Nebo kdo nám zaručí, že nebude. Proto, dokud je čas, je třeba se naučit tohle v sobě rozlišovat, rozlišovat vnitřní souhlas s Božím slovem. Aby nám bylo jasné, co říká Ježíš, abychom s ním vnitřně souhlasili a ne pouze pasivně odkývali. I to pasivní odkývání vlastně znamená: „Já s tím nesouhlasím“.Takže, kéž bychom byli tak málo satany, jako sv. Petr. Kdo nám zaručí (když se tím nebudeme zabývat), že nejsme víc. I za tak málo, sv. Petr platil.
Zamysleme se také nad textem 5M 30. Kolikrát se nám stalo, že se člověku něco přihodilo a řekl si: „Škoda, že jsem nejednal lépe“. Jsou určité chvíle, kdy člověk na svém životě nemůže změnit prakticky nic a jsou chvíle, ve kterých se vlastně rozhoduje o mnohém. Je to něco podobného, jako když třeba dojde k srážce vlaků. Ty vlaky se srazí na volné koleji, ale chybu nutno hledat na špatně postavené výhybce, nebo na špatném signalizačním zařízení. Chyba bývá často někde jinde než ta příčina. Nejvýrazněji je to vidět na problematice hříchů, se kterými zápasí mnozí lidé. Chtějí se vyhnou hříchu a ač o to usilují, nemohou,. Ale kdyby např. se zamysleli na tím, tak by mohli najít příčiny a hřích by se začal sám vytrácet. Je dobré znát, takové ty, abych to tak nazval, výhybky svého života. A dnes si právě o jedné takové velice důležité výhybce chceme říct. V dnešním Evangeliu je: „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mně.“ Zaprvé, slovo kříž se nám připomíná, ale v řeckém textu je břevno a židé-posluchači nevěděli, že Ježíš bude zabit. Všimněte si, že Ježíš říká svým učedníkům, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a učitelů zákona, být zabit a třetího dne vstane z mrtvých. A reakce apoštolů? Ježíš to říká několikrát, u Matouše až 8 krát. Apoštolové tomu nerozumí. Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, atd.“ Petr mu na to říká: „Kdepak, to se ti nestane.“ A tady jsme u toho. Toto je jeden z klíčových bodů. Všimněte si, jak Mojžíš říká : „Hle, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí“. Prostě, jsou určité chvíle, situace, anebo určité úkony, které rozhodují o tom, jak se náš osud bude vyvíjet. Jsou taková místa, kde se doslova rozhoduje o životě a štěstí, smrti či neštěstí. A řekli jsme si, že si povíme o jednom z těch míst. A tím je právě ono, jak Ježíš říkal učedníkům: „Syn člověka bude vydán, bude zabit, atd.“ a apoštol Petr na to reaguje: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš to říká vícekrát. Ze začátku to odmítají, potom se bojí zeptat, bojí se, že dostanou vynadáno, potom si to vyloží jinak, jako např. maminka synů Zebedeových („Vždyť on se jde ujmout moci. Tak rychle za ním. Je třeba kout železo, pokud je horké. Jdeme si pěkně zamluvit protekci, aby jeden z vás seděl na pravici a druhý na levici“) a nakonec nevnímají. V Mt 26 máme také zmínku, že se Ježíš pokouší to apoštolům říct a oni na to vůbec nereagují. Úplně bez reakce. Neřeknou ani „a“ ani „b“. Prostě nevnímají. Samozřejmě, že Ježíšova smrt pro nás není problém, ale pro nás je problémem právě to, že máme v náboženství taková místa, která přecházíme, kterým nerozumíme, ale myslíme si, že rozumíme. Nechceme si je připustit a to jsou právě ta místa, ve kterých se rozhoduje, jak se vlastně náš duchovní život bude vyvíjet. Neříkám, že se to rozhoduje jenom zde. Jsou také místa zjevné krize, kde se situace vyhrotí. Ale těch situací už není tak moc. Jsou to situace, kde je zvýšená zodpovědnost, ale nevyskytují se tak často. Zatímco, takové ty skryté věci?! Ježíš na to připomínal osm krát. Kdyby Petr nebo Jan, miláček Páně, řekli: „Ježíši, prosím tě, ty tady něco říkáš, co odporuje tomu, co nám říkal pan rabín. Můžeš to obhájit?“ Ježíš by řekl: „No odkud to ví rabín?“ Oni: „No, přece z Bible.“ Ježíš: „Tak se ho zeptej na tyto a tyto místa!“ Petr by nemusel zapřít Ježíše, nemusel by prožívat takovou krizi, i Petr by stál pod křížem a oba by stáli pod křížem s daleko větším pochopením. A nakonec, také jsme si to odvozovali, že kdyby toto udělali, celá historie židovského národa by se vyvíjela jinak. Ano, to zasahuje až do Osvětimi, Majdanku a jiných koncentračních táborů, atd. Jeruzalémský chrám by stál dodnes, nebyla by tam místo něho mešita, nebyla by tam zeď nářků, atd. A na čem to ztroskotalo? „Syn člověka bude vydán, bude zabit, ale třetího dne vstane z mrtvých“ – „Kdepak to se ti nestane“. To byla první reakce. A druhá? „Proč tedy zákoníci říkají, že napřed má přijít Eliáš?“ Bylo to tehdy, jak Ježíš šel s Petrem, Jakubem a Janem z hory. Pak tzv. druhá předpověď (pro Petra, Jakuba a Jana třetí) – „báli se ho otázat“, pak tzv. třetí – „honem, zamluvíme si protekci“, potom je Mt 26 – bez reakce. A další: „Ta žena mne pomazala k pohřbu“ - zas bez reakce. Nikdo se nezeptal: „Ty umřeš?“ My nemáme problém s Ježíšovým ukřižováním, ale máme ve víře místa, která přecházíme a k tomu někdy děláme pštrosí politiku. Jsou to místa v Evangeliu, která člověk nerad slyší a jenom chce pokračovat rychle dál. Nedělejme se lepšími, a nebo nemysleme si - protože člověk o tom neví - že jsme lepší, než sv. Petr, nebo miláček Páně Jan. I u těch byly určité oblasti Ježíšovy nauky, které jim byla nejasná. A tak prosme Ježíše, ať nám pomůže, abychom dovedli právě tato místa a místa, kde se rozhoduje, zda budu lépe chápat celou Bibli nebo ne, najít. To už záleží jen na nás, jak si to přiznáme.
V těch úryvcích je materiálu víc, než se zdá. A tak musíme jenom zobnout. Ale to zobnutí je velmi důležité. Leckomu to může připadat i nezvyklé. My často ten text: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mně“, bereme v tom smyslu: „Ano, Ježíš nás vybízí k trpělivému snášení utrpení“. A často ještě sami si všelijaké trampoty přiděláváme. Třeba chceme utrpení za někoho obětovat, atd. A to je dost rozšířené. Tím neříkám, že je to správné. Hned se vrátíme k problematice Evangelia. Nejprve se podíváme na čtení 5M. Mojžíš říká: „Předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha..., ...budeš žít a rozmnožíš se. Jestliže se necháš svést a budeš se klanět jiným Bohům, tak nebe i zemi si beru za svědka proti vám, zahynete. Vyvol si!“ Je dobré si to celé přečíst. Mnohokrát jsme si říkali, že neštěstí židovského národa bylo, že opouštěli striktní Mojžíšovy příkazy a že si to pozměnili, vylepšili. Nedávno jsme hovořili o Šalamounovi, jak Šalamoun ze začátku prosí Boha o moudrost, ale jakmile se na trůnu trošku usadil a kralování se dařilo, tak začíná pomalounku, nenápadně přestupovat příkazy Mojžíšova Zákona. A výsledek byl, že nakonec zavedl do Izraele (pro svou pasivitu) pohanská božstva. A trest za to přišel v rozdělení Izraele. A to nezačalo jen tím, že nechal postavit nějaký pohanský chrám. Začalo to v nenápadných formách, ne jakoby hřích. Ty věci ve kterých se hříchy rodí, nenajdeme v Desateru. Mojžíšův Zákon nařizoval, že král si nesmí vzít pohanku za manželku, ale dceru svého lidu. A tohle Šalamoun nedodržel. A tady to začalo. Dále Mojžíšův Zákon nařizuje (není to v Desateru): Nebudeš stavět krásné, luxusní paláce, nebudeš mít mnoho koní, atd. V Desateru to není, ale Mojžíšův zákon na to upozorňuje. Šalamoun se chtěl vyrovnat těm ostatním králům, dokonce ještě je převýšit a tak si postavil parádní palác, vzal si postupně 700 žen a 300 ženin, pořídil 12 000 jezdeckých koní. Příklad : Mohu mít jedno auto pro parádu a druhé na ježdění na chatu. Ale když budu mít 1000 aut, co s nimi budu dělat? Zrovna tak s těmi 12 000 jezdeckými koňmi, atd. On to není hřích proti Desateru, ale je to nedodržení Mojžíšova zákona. Pojem Mojžíšova Zákona je širší, než jenom pojem Desatera. A my se bohužel jenom šťouráme v Desateru a ty široké souvislosti Mojžíšova Zákona, resp. to, co Ježíš uplatňuje a co ve zpovědních zrcadlech není, neuvažujeme a proto se také člověk nemůže vymotat z hříchu. Např. Šalamoun nedodržel zákaz luxusu, brát si za ženy cizinky a mít mnoho koní. Vše měl pro parádu, aby se mohl ukázat. Z našeho hlediska se to zdá nesmyslné. Z toho vidíme, jak se dá člověk strhnout do věcí, které jsou nereálné a nesmyslné. Tím, že Šalamoun nedodržel Mojžíšův Zákon, dostal se na scestí, začal stavět chrámy pohanským božstvům, přišel trest a říše byla rozdělena. Z toho vidíme, že se může týkat i nás. Na začátku je nedodržení Evangelia, nebo Mojžíšova Zákona, pak se objeví zjevné hříchy, které už jsou v rozporu se zpovědním zrcadlem, v rozporu s Desaterem a pak přijdou tresty. Když měl Šalamoun 4 ženy, no, mohl mít i pátou. Když měl 10, jedenáctá nedělá problém, o jednu víc nebo míň, atd. A my se často takto připravujeme na zpověď, takhle si to vymezujeme. Podobná věc, jako u pití. Když si dá člověk jedno pivo, ještě není opilý. Ale když je pořádně opilý, že ho musí vzít na záchytku, tak všechna piva, která vypil hrají roli. Teď jde o to, že my na to nejsme zvyklí a pořád chceme vědět, kolik toho smím vypít. My chceme vědět, kdy to začne být hřích. A vůbec se neptáme na ten pohled, jak říká Mojžíš. A to je bohužel věc, kterou nechápeme. A tak jsme nyní u druhého čtení: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“. Tohle zdaleka není jednoduchá věc. Podívejme se, při jaké příležitosti to Ježíš říká. Říká to učedníkům po tom, co je upozornil na to, že Syn člověka musí mnoho trpět, atd. A pak říká všem: „Kdo chce jít za mnou, ......“ Nesprávně se to nazývá první předpovědí utrpení. Pak se uvádí druhé a třetí. Jednak ty počty nesouhlasí a jednak tady není, že by Ježíš předpovídal, ale Ježíš upozorňuje na to, že podle Mojžíše a proroků Syn člověka musí trpět, atd. A v tom prvním případě si Petr vezme Ježíše stranou a začne ho kárat: „To se ti nestane. Co to říkáš? Pan rabín přece říká, že Mesiáš je nezranitelný v boji“. Ježíš mu na to říká (podle našeho překladu): „Jdi mi z očí, satane!“. Jenže správně je: „Jdi za mnou, satane!“. To znamená: „Uvědom si, čí jsi učedník, jestli můj nebo rabínův. Vyber si!“ A teď svolává všechny a říká: „Kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe...,atd.“ Není zápor v našem slova smyslu, bičovat se, atd., jak to pěstoval středověk a baroko, ale, zapři sám sebe v tom smyslu, jako když Ježíš říká Petrovi: „Dřív než kohout 2x zakokrhá, 3x mně zapřeš. Budeš jednat, jako bys mně neznal“. A to ´zapři sám sebe´ znamená vyslechnout Ježíše, jako kdybych neměl žádné předchozí názory. A právě my máme mnoho předchozích názorů, které jsou překážkami. A slovo „stauros“ je kůl a „stauroi“ jsou kůly, hradba z kůlů. Proto: „Vytrhni ten kůl, který je v cestě!“ To je primární význam toho výroku. Když to Petr říká Ježíšovi a dostane to nelichotivé zařazení ´jdi za mnou, satane´, když se nechce vzdát ( a ostatní apoštolové také) rabínských představ, které jsou jako kolová hradba okolo těch lidí a překáží pochopit Ježíše, tak je Ježíš napomíná a doporučuje jim, přikazuje: „Vytrhni kůl těch rabínských názorů“. Ovšem, také jsme si už zdůrazňovali, co je to Smyrna a Filadelfia. Když člověk nezná Bibli a neví, že by měl odstranit tu překážku, tak na něj přichází utrpení a nezbývá, než je snášet. Čili, rada Smyrně je: „Neboj se toho, co budeš trpět“. Jenže Filadelfii Ježíš říká: „Protože jsi zachovala moje slovo, já tě zachovám“. A tady jsme u toho zachování: „Kdybys zachoval slovo, že Syn člověka musí trpět, budeš rozumět Ježíšovi a sám nemusíš trpět. Vzpomeňme si na to, který z apoštolů je Ježíši nejbližší – Jan , miláček Páně, který je špičkový mezi apoštoly. Všichni apoštolové umírají mučednickou smrtí, ale jenom Jan přirozenou smrtí. Protože nejlépe chápal Ježíše, nemusel trpět. A tak, když na nás přicházejí trampoty, choroby, musíme se zamyslet nad tím, co vlastně po nás Bůh chce a pak najdeme, že máme v Evangeliu mnoho míst, která k nám nemluví jen a jen proto, že máme předsudky a které do nás nevpustí pravý význam Ježíšových slov. Tam jsou ty kůly, předsudky (kříž), které nedovolí slovům Evangelia do nás vejít. A potom platí rada Smyrně. A pro člověka, který přemýšlí platí: „Vytrhni kůl, tu hradbu předsudků, aby Ježíš k tobě mohl promluvit. Jestli nevytrhneš kůl předsudků, tak snášej utrpení! Vezmi svůj kříž a nesmíš reptat“. Takže máme na vybranou, štěstí a pohodu, nebo kříž a trampoty.
EVANGELIUM Lk 9,51-62, 13. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
Jsou tady takové dva dominující problémy. Jsem na rozpacích o kterém mluvit. Jedno je chování Elizea, kde Eliáš na něj hodí plášť, Elizeus běží za ním a říká: „Prosím tě, ať mohu políbit svého otce a matku a půjdu za tebou“. Eliáš mu odpověděl: „Jdi a vrať se! Co jsem ti měl učinit, udělal jsem“. Víme, že z Elizea byl výtečný Eliášův nástupce. Ježíš tady říká nějakému člověku: „Pojď za mnou!“ a ten říká: „Dovol mi, abych napřed pochoval svého otce“. A Ježíš s tím nesouhlasí. Jak to? Eliáš to Elizeovi dovolí, kdežto Ježíš tomu člověku ne? Tady totiž vidíme jedno. Dělají-li dva totéž, není to totéž. Elizeus říká: „Dovol, já jdu říct našim, že domu nepřijdu. Já se jenom rozloučím a budu chodit s tebou“. Ten člověk, který mluví s Ježíšem, i když to na první pohled vypadá stejně („dovol, abych pochoval otce“), tak to není v tom smyslu, že by měl doma tatínka v rakvi („víš, já bych rád dokončil pohřeb“), ale: „Já půjdu až dosloužím tatínkovi“. Čili, jeho otec byl třeba ještě svěží, atd., ale ten člověk dává přednost rodině. Přece se nemohu odtrhnout, mám doma tátu, mámu, musím se o ně postarat. Jemu se moc do toho nechce. Navenek to vypadá stejně. Když Eliáš říká: „Pojď za mnou!“, Elizeus okamžitě jde. „Já to doma vyřídím a pak přijdu“. Je plný radostí, že může chodit s Eliášem a vystrojí otrokům hostinu. Rozhodující je, že Elizeus jde za Eliášem s chutí. Kdežto tamten člověk chuť jít za Ježíšem dvakrát nemá. Není vyloučeno, že Ježíš mu úmyslně dává otázku, aby nám ukázal tu problematiku. My si musíme uvědomit, že setkat se s Ježíšem není tak jednoduchá věc. Respektive, naše chování při setkání s Ježíšem není tak jednoduchá věc. My si myslíme, že kdyby se dneska objevil Ježíš, kdyby dělal zázraky, atd., tak bychom si to mohli ověřit a bylo by nám to jasné. Chyba lávky. Kdyby se dneska objevil Ježíš, tak v první řadě v nás bude naskakovat alergie na to, co on říká. Víme, že ani apoštolové mu v něčem nerozuměli, že v nich byly bariéry, že Ježíše nechápali. Dělají-li dva totéž, není to totéž. Elizeus jde za Eliášem proto, že Eliášovo kázání se mu líbí. Ale je to jeden z mála lidí, kteří mají Eliáše rádi, kteří považují za čest, když je Eliáš volá. Ježíš říká: „Copak v době Eliášově nebylo dost vdov a Bůh Eliáše posílá do Sarepy k pohance, aby se o něj starala. A v době Elizea nebylo dost malomocných v Izraeli a žádný se nedal uzdravit, jedině Naáman syrský, pohan, dokonce místokrál“. A když Ježíš toto v Nazaretě říkal, tak ho chtěli shodit se skály. Uvědomte si, že Ježíš v Nazaretě nemohl udělat dostatek zázraků jednoduše proto, že nikdo o ty zázraky nestál. A bylo to proto, že se jim nelíbilo, co Ježíš říká. Přece jenom ti nazaretští se dočkali zázraku, ovšem, že o takový zázrak není co stát. Když Ježíš mluví o Eliášovi a Elizeovi, že nebyli přijati i když dělali zázraky, a že to bude stejné s Mesiášem, tak ho chtějí zabít. On se nechá dostrkat až na skálu, ale potom to dopadá jako v té pohádce o Šípkové Růžence; prošel uprostřed nich. Domyslete to! Nejpravděpodobnější je, že všichni byli paralyzováni. Tento zázrak je popisován také, když v Getsemanské zahradě jdou Ježíše zatknout. Ježíš říká: „Koho hledáte?“ Oni: „Ježíše Nazaretského“. Ježíš říká: „Já jsem to“. A teď to s nimi plácne o zem. Tady jsme u jedné věci. My si říkáme, že bychom rádi viděli některý z těch zázraků, že potřebujeme mít doklad, jestli je to mýtus nebo skutečnost. Přátelé, kdybychom to chtěli, tak se dostáváme do slepé uličky, ze které nebudeme moci ani dopředu ani do strany, ale ani vycouvat. Proč? Protože napřed, dřív něž budeme řešit, řekněme, problematiku průkaznosti, skutečné existence zázraku, musíme si uvědomit a zkontrolovat, jakým způsobem se chováme vůči nepříjemné informaci, vůči tomu, co je nám nepříjemné. Uvědomte si, že Ježíš když přišel a neřekl: „Tiše, já jsem Mesiáš. Já jsem se nenarodil v Nazaretě, ale v Betlémě. Můj tatínek není Josef, moje maminka je P. Maria a já jsem Bůh Syn z Nejsvětější Trojice“. Takhle nezačínal. Začíná jako obyčejný tesař z Nazareta. Je považován za Nazareťana. A dokonce, když o sobě mluví, tak mluví ve třetí osobě – „až přijde Syn člověka“. Apoštolové mají zakázáno říct lidem, že Ježíš je Mesiáš. Proč? Protože by to vyvolalo neadekvátní reakci. Totiž, napřed musí lidé pochopit kázání tesaře z Nazareta, zamýšlet se nad tím, jestli ten chlapík má pravdu a teprve pak lze uvažovat, kdo je to Ježíš. Ale napřed ho musím brát jako tesaře z Nazareta. A to jeho kázání si musíme pustit „pod kůži“. A to je častá chyba věřících katolíků, že tyto primární otázky nemají vyřešeny a chtějí mít jasno v otázce, kdo je Ježíš. Ale řeči „tesaře“ neberou. O těch nepřemýšlejí - „Já čekám na Mesiáše, mne tesař z Nazareta nezajímá“. To je pak problém. Někdy děláme takový logický skok. A jsme u druhé otázky. Šli do Jeruzaléma a nechtěli je přes jednu samařskou vesnici pustit. Samaritáni a židé se neměli rádi. A když to viděli Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali s nebe oheň, aby je zničil?“ Nezapomeňte na Eliášův zázrak s ohněm, když ho zatýkali: „Tak, když muž Boží, oheň z nebe na vás“ a z 50 členů posádky je 49 seškvařeno a jeden vyděšený hrůzou utíká zpět. Tady u vidíme, že apoštolové chtějí udělat bojovný zázrak. Ale, když jim Ježíš říkal: „Dejte jim vy jíst!“, tak nikoho z apoštolů nenapadne, aby rozmnožili chleby. Reagují na to: „Jo, kde tady nakoupíme chleba?“ Proč to bylo? Tady vidíme valy předsudků a rabínských fantazií, které blokovaly jejich myšlenkový proces. Ježíš vlastně říkal: „Zopakujte zázrak rozmnožení chlebů“, což je zázrak skoro nejvyšší kategorie. Proč to říkám? Protože vyšší je už jenom stvoření hmoty z ničeho. Kdežto tohle to je rozmnožení hmoty. Překračuje se tady zákon o zachování hmoty a energie. To není nějaký zázračíček, jako např. utišení bouře, ke kterému by mohlo dojít i náhodou. My bychom chtěli vidět Ježíše a řekněme si upřímně, rádi bychom měli jistotu ve víře a viděli nějaký jeho zázrak. Jenže problém je právě v tom, že my chceme vidět jenom něco a něco nedokážeme přijmout. „Dejte jim jíst, udělejte zázrak sami!“ To jakoby házel hrách na zeď. V dnešním textu jde o něco jiného. Tady z nich mluví nenávist, opovržení věřících vůči nevěřícím. To, jak jsou naočkováváni, bylo jádro rabínské katecheze („Mesiáš přijde k Římanům, zatrhne jim tipec. A Samaritánům, jak by smet“). Takže, oni když debatují s Ježíšem a chodí s ním, pořád myslí rabínským způsobem. A proto mu také v mnoha věcech nerozumí. Rabíni hovoří o rozmnožení chlebů – „a to nikdo nebude umět, jenom Mesiáš, nikdo z lidí“. Takže jedině tady je možné vysvětlení toho, že Ježíš jim nemůže, minimálně 3x, dát účinný příkaz: „Udělejte zázrak, dejte jim najíst!“ Vždyť ta stará garda viděla v Káně, jak Ježíš udělal z vody víno. Mohli říct, že je tady dost písku a uděláme chleby. Ježíš by řekl: „Udělejte“. Ale oni ne. Drželi se rabínské katecheze o Mesiášovi. Pro lidi to bylo tabu. Když pak Ježíš udělal zázrak, oni si řekli: „Bodejť by ne, vždyť je to Mesiáš“. Ale tím byla celá věc vyřízena. Takže, když Ježíš říká: „Dejte vy jim jíst“, oni říkají: „Kde tady seženeme chleba“. Potom Ježíš opět udělal zázrak. A když se plaví na loďce, mají jen jeden chléb a Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizejského!“, oni řeknou: „No jo, a kde tady nakoupíme chleba?“. A teď už dostanou vynadáno. Víte, určité zázraky pro ně byly „nepřijatelné“, jako s těmi chleby. A jiné byly zase vykládané dle tradice, že Mesiáš přijde a udělá tohle. Oni vědí, že Ježíš je Mesiáš. Tak doházejí k výzvě: „Tak jestli chceš, řekneme a spadne na ně oheň“. Takhle se ovšem člověk zázraků nedočká. Takže tady máme dvě věci. Vyslechnout tesaře z Nazareta dřív, než se budu ptát, kdo vlastně ten tesař je. Napřed se zamyslet nad Biblí a pak teprve mohu uvažovat, jestli je to Boží slovo nebo ne. Napřed se zamyslet nad slovy Bible a pak teprve mohu dát za pravdu. My chceme dát za pravdu Bibli dřív, než ji máme přečtenou. My chceme věřit dřív, než máme vyjasněno, kdo to vlastně Ježíš je. Jistě, je to postup, na který je leckdo odkázán, ale v době Ježíšově, ale i dnes je Ježíš ochoten dát každému z nás možnost takového druhého exaktní přístupu. Právě ta věta nás vybízí zamyslet se nad tím, co říká Bible a pěkně poctivě připustit a nepolemizovat o věcech, kterým zatím nerozumím. Ale připustit si také, že jsou např. věci, které mohou být jinak popsány, než si to člověk dosud představoval. A tímhle způsobem se nám začne postupně objevovat to, o co se pokoušíme, že přece jen má Bible pravdu. Když ale chceme v Bibli rovnou řešit problém Nejsvětější Trojice, tak ho nevyřešíme. Ale když si budeme klást otázku, co Ježíš říká o sobě a půjdeme na to z téhle strany, tak najednou zjistíme, že Ježíš tento problém vyřešil, že i tento problém je na stránkách Bible vyřešený. Ovšem je třeba se napřed zamyslet nad tím, co říká Ježíš, týká se to všeho a nezaujmout postoj: „Ne, řekni mi o Nejsvětější Trojici a to ostatní si nechej“. Potřebuji napřed vyslechnout tesaře z Nazareta a když vidím, že má pravdu, tak potom jdu za ním. A když řekne: „Zkus udělat zázrak“, tak zkusím. A ne se postavit k tomu lhostejně, nebo negativně: „Ale ne, chleby rozmnožovat nebudu, to nepotřebuji“. A když budu mít vztek, tak řeknu: „Jestli chceš, tak řeknu, aby na ně sestoupil oheň“. Když se to takhle řekne, tak je to horor. Ale když to čteme jen tak, ani nás nenapadne tam ten horor vidět. Vzpomeňte si na sv. Petra a Jana („Rabín řekl, že Mesiáš je nezranitelný, tak o tom nevykládej!“). A to Petr řekl Ježíši potom, co ho předtím prohlásil za Mesiáše. To je absurdnost jednání člověka s Kristem. Tak napřed se musíme vypořádat s Biblí, která si se sebou nechá manipulovat, u které si ale mohu otočit na tu stránku, kam chci, jakoby byla bezbranná. Je dobré si to připomenout.
Pořádný výklad dnešního úryvku by mohl být klidně na doktorskou práci. Máme tady jednoho člověka, který říká Ježíšovi: „Půjdu za tebou“ a Ježíš na to: „Neberu tě“. Druhému Ježíš říká: „Pojď za mnou“ a on na to: „Tatínek je starý, až zemře, půjdu za tebou“. Ježíš: „Nechej mrtvé (myslí tím duchovně mrtvé) ať pochovávají mrtvoly a tvoje místo je tady u mne“. Vypadá to, jakoby Ježíš dělal protekci. Jenže tady to není otázka protekce. Vezměme si příklad ze současnosti. Představte si, že dělají nábor resp. nabídku stát se kosmonautem. Mnoho lidí to odmítne, protože se jim do toho nechce a jiní se zase s chutí přihlásí a představují si, jak ihned poletí v raketě a zapomínají na to, že k tomu je třeba velmi dlouhá příprava, kde spousta lidí z těch uchazečů o let neprojde testy. Čili, spousta lidí, kteří jsou nekritičtí, se nechá zlákat vidinami, ale přitom by velice snadno ztroskotali. Chci tady upozornit na problematiku lidských schopností, která hraje v náboženství velice důležitou roli. Představe si, že já bych si nyní s mýma nohama vybral nějaké prvoligové družstvo s tím, že bych s nimi chtěl hrát fotbal. Vypadá to k smíchu že? Ale jak to bylo s člověkem, kterého Ježíš odmítnul? Je to otázka toho, jaké má člověk vlastnosti. Někdy si člověk řekne: „Ty vlastnosti jsou dány Bohem, já dělám co mohu“. Takový člověk nemůže dnešní úryvek pochopit. Když nechtěli Samaritáni přijmout Ježíše, Jakub a Jan přišli za Ježíšem a řekli: „Pane, uděláme zázrak a potrestáme je“. Dostali za to od Ježíše vynadáno. V Bibli slovo ´obrátit se´ má význam ´najít správnou cestu´ nebo ´změnit náladu´. Ježíš se tudíž rozzlobil. Vezměme si k tomu případ, jak Petr jde po vodě. Když apoštolové vidí, že Ježíš chodí po vodě, tak Petr na to reaguje: „Já to zkusím také“. Ježíš: „Tak pojď“. Petr si je vědom, že to je zázrak, že s Ježíšem spolupracuje na zázraku. Je nutno ještě připomenout, že krátce předtím jim Ježíš před rozmnožením chlebů řekl: „Vy jim dejte jíst“ (výzva k zázraku) a oni reagují nesprávně. Takže ze začátku se to Petrovi daří, pak ale přestane myslet, že to není věc jeho nohou, ale otázka spolupráce s Ježíšem. Podívá se zpět na loď, vidí obrovské vlny a asi si řekl: „Tohle kdybych měl doplavat, tak to nedoplavu“ a to byl impuls k tomu, že přestal myslet na spolupráci s Ježíšem,. Začal myslet na svoje schopnosti a samozřejmě se začal topit. Ježíš ho vytáhl a dovedl k lodi. Co byste v téhle chvíli považovali za správné? Já osobně bych řekl: „Ježíši, prosím tě, já jsem se pokoušel udělat zázrak a nejdříve mi to šlo a pak jsem to pokazil. Chtěl bych to zkusit znova. Nešlo by tu bouřku trochu utišit?“ Tuhle zkušenost už mají také za sebou. Petra ale nic nenapadlo. A také se už k tomu nevrátil. Je to problém nedořešených otázek. A co další apoštolové? Mohli si přece říct: „Petrovi to šlo, my to zkusíme také“. Nic takového se nestalo. Ježíš by měl radost, kdyby jako malí kluci běhali po vodě. Ale v dnešním úryvku máme: „Když dovolíš, svoláme s nebe oheň, aby je zahubil“. Proč si tohle říkáme? Je mnoho věcí, kde člověk má spolupracovat s Ježíšem, kde si člověk musí uvědomit, že něco dělá Ježíš a něco dělá on. Té spolupráci s Ježíšem se musíme naučit. Touha udělat zázrak není špatná věc, ale chyba u toho dnešního byla, že ve hře byla špatná motivace. Tady bylo namíchnutí se na bezbožné Samaritány, kteří jsou vůči Ježíšovi takoví neuctiví a proto je chtěli potrestat. Když takovouto věc chci použít pro zázrak, je zřejmé, že zázrak zneužiji a proto na to nejsou zázraky dány. Na druhé straně i takový zázrak, jako je běhání po vodě, může být bohopoctou. Příklad ze surfingu. Je tady prkno, které pod nás strká Ježíš a my se s prknem musíme naučit zacházet. Každý z nás má dostatek možností říct: „Ježíši, ty něco děláš, já tomu chci rozumět.“ Mohu říci: „Pomoz mi“. On pomůže, dá mi to prkno, ale já se musím učit. Častokrát se stává, že člověk se neučí a řekne: „To prkno nestojí za nic“. Věřte mi, že o téhle problematice jsem hodně a dlouhou dobu uvažoval. Ale přišel jsem na to, že my z toho Evangelia neznáme téměř nic a proto kladu na první místo poznání Evangelia. To není jen otázka čtení, ale otázka naučit se správně o Evangeliu přemýšlet, naučit se z toho, co je v Evangeliu řečeno několika větami, vyvodit důsledky. Protože jinak, kdyby mi Ježíš dal schopnost dělat zázraky, kdo mi zaručí, že nebude muset na mně křičet, jako na Jakuba a Jana v dnešním úryvku. Na dělání zázraků musí člověk vnitřně dozrát, musí mít patřičné vlastnosti. Když budeme Evangelium pořádně znát, pak naše modlitby (i o uzdravení) budou čím dále, tím více vyslyšeny. Bohužel, evangelium nikdo pořádně nezná, ani já, ani jiní. Co jsem se setkal s lidmi, u každého jsem našel nedořešené věci. Důležité je, aby si to člověk přiznal a nehnal se slepě do věcí, nebo na druhé straně, mávnul nad tím rukou.
Samozřejmě, že se těch několik postav nemuselo s Ježíšem setkat najednou. Je docela možné, že tady jsou úmyslně postaveny případy třeba časově vzdálené, které jsou z různých etap cest, možná i z různých cest. Důležité je, když to vidíme vedle sebe. Pak snadno pochopíme, co Ježíš říkal: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane vejde do Božího království“. Všimněte si, jeden říká: „Půjdu s tebou všude, kam půjdeš“. Jinému Ježíš říká: „Pojď za mnou“, jiný zase říká: „Půjdu za tebou, jen mi dovol, abych se rozloučil doma s rodinou“. Takže jsou tady 3 postavy a 2 z nich jsou jakoby iniciativnější. „Půjdu za tebou …“ a Ježíš říká: „Hele kamaráde, lišky mají doupata a ptáci hnízda a Syn člověka nemá kam by hlavu složil“. Čili ten člověk je pod vlivem představy: „Ano, Ježíš je Mesiáš a já se u něj budu mít dobře“. Toho člověka netáhne, co Ježíš říká, toho člověka táhne dobré bydlo. A proto mu Ježíš říká: „Jó, to se pleteš, žádný luxus u mne nebude, žádná pohoda“. Jiného naopak sám Ježíš vybízí a říká: „Pojď za mnou“. A ten mu říká: „Víš, já mám starého otce, půjdu za tebou, když ho pochovám“. To neznamená, že ten otec byl mrtvý, ale řekněme, až tatínkovi dosloužím. Všimněte si, ten člověk je jakoby váhavější a přesto je uvnitř kvalitnější. Ježíš to vidí a říká: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží“. Co je to ´nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé´? Pro Ježíše jsou lidé mrtví, i když jsou živí. Nemají správný postoj vůči Bohu, i když chodí do kostela, i když jsou kdovíjak zbožní. „V tom okolí je spousta lidí, kteří nemají kvalitu, jako máš ty“. To Ježíš neříká, to si jenom rozvádíme. „Já chci, abys ty chodil se mnou a pohřeb tatínkovi vystrojí lidé, co jsou duševně mrtví. Moc času není a tebe je zapotřebí“. Je důležité si uvědomit, že ne každý, kdo mi říká Pane, Pane…, ne každý Otčenáš se Bohu líbí a pozor, to mohou být i Otčenáše pomodlené soustředěně a nemusí být kvalitní. Otázka dobré modlitby je důležitá a je třeba vědět, co Ježíš říká o modlitbě. Nestačí vzít nějakou modlitební knížku a teď si tam vyhledat modlitbu. Jsou různí lidé, různé typy a také modlitby jsou různě kvalitní. Víc bychom měli dbát na to, abychom víc znali Ježíše, jeho nauku v Evangeliu a potom i ta naše modlitba se začne zlepšovat. Protože takhle každý z nás je jeden z těch tří. Ten jeden jde za Ježíšem, je horlivý, ale má špatnou motivaci. Proto mu Ježíš říká: „Lišky mají doupata.....“ Toho člověka netáhne obsah Ježíšova kázání, ale táhne ho představa, že se Ježíš ujme moci a že také on u toho Mesiášova dvora bude mít nějaké místečko. Ten druhý je kvalitní, ale ještě není naplno rozhodnutý. A ten třetí je zase nekvalitní. On se do toho hrne („půjdu za tebou Pane, ale dovol, abych se rozloučil doma s rodinou“). Ovšem, ten člověk to nemyslel tak, aby řekl: „Ježíši, já si zaskočím domů, dát jim pusu a řeknu, že jdu s Ježíšem“. Ten se nechtěl pouze rozloučit, on prostě sedí na dvou židlích. No, přátelé, dalo by se o tom mluvit dost a dost a nic by to nebylo platné, pokud bychom si nepřipustili tuto skutečnost „pod kůži“. Dokud to strkáme od sebe, tak neporozumíme. My musíme počítat s tím, že moje modlitba také může být nekvalitní, můj vztah vůči Bohu nedořešený, když jsem jeden z těch dvou z té trojice horlivých, kteří nejsou kvalitní. No, třeba jsem kvalitní, ale: „Nemám to dořešené a tak musím tatínkovi dosloužit“.
EVANGELIUM Lk 10,1-12.17-20, 14. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků) , poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 'I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu." Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: "Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!" Odpověděl jim: "Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi."
Židé četli (v epizodě z prvního čtení) Mojžíšův zákon a konfrontovali ho s každodenním životem. Z hlediska organizačního to byla perfektní akce. Oni si dovedli přiznat: „Bible říká toto a my jsme dosud jednali takhle.“ Začali naříkat. Pak zasáhl prorok, který jim oznámil, že není třeba se rmoutit, protože se znova narodili. Oni četli Mojžíšův zákon bod po bodu. V čele té sebekritizující akce byl znalec Písma. Věřící se kritizovali, přiznávali, že nedodržovali Mojžíšův Zákon a uvědomovali si, že trampoty, které je potkávali, byly zasloužené. Lidé byli vyzváni, aby to oslavili, že se znovu narodili. V protikladu s tím, naše reakce na hřích je ta, že začneme slibovat, že to už nikdy neuděláme. Jenže reakce na hřích má být pokání, to co udělali židé. „Mějte z toho radost, právě teď vám Bůh odpouští. Bůh po vás nechce zármutek, atd.“ - tohle jim říkal prorok. Pak nemá smysl brečet nad starými hříchy. Lukáš líčí poslání 36 dvojic. Říkají v podstatě to, čím Ježíš začínal svoji činnost – výzva k obrácení, k pokání (ale žádný půst), začít pořádně číst Písmo, konfrontovat ho se svým životem, místo Bible nesahej k jiné náboženské literatuře, koukej pochopit. U židů to znamená: „Vraťte se pořádně k Mojžíšovu zákonu, obraťte se“. Když udělám hřích, Bůh po mně chce, abych si ho nejdříve pořádně uvědomil a pak uznal, že hřích pochází právě z mého nesprávného chápání náboženství. Každý hřích je znamení, že Boha nechápu, že o Bohu špatně přemýšlím, že nechápu Bibli. Jenže my si běžně dáme půst a např. si uložíme, že se něčeho odřekneme. Učedníci také konfrontovali život s Mojžíšovým Zákonem. Výrok: „Přiblížilo se k vám Boží království“ se týká všech slibů proroků, včetně státní suverenity. Jenže podmínka toho je právě to pokání (změnit, opravit svůj způsob myšlení). „Když vás nepřijmou, dejte jim to jasně najevo, že s nimi nechcete mít nic společného. Řekli jsme vám, co bylo třeba, a nadále už je to vaše odpovědnost, jak se zachováte“. Bible rozlišuje ´obraťte se´ a ´čiňte pokání´. Jedno je přípravná akce a to druhé dokončení. „Zkontrolujte dosavadní zbožnost, připusťte, že vaše modlitby nemusí být kvalitní a vědomosti mohou být zdeformované. Musíte udělat pokání, jinak by si s vámi Mesiáš neměl co říct“. Pak je tady to: „Věřte Evangeliu“. Říkali: „Před Mesiášem přichází Ježíš z Nazareta a ten vám něco o Mesiášovi poví“. U nás je tato situace trochu složitější, protože je tady ještě ten přechod ze Starého Zákona na Nový Zákon. Rozhodně pro každodenní praxi je důležité si zvyknout každý hřích uznat jako důsledek špatně chápaného náboženství a špatně chápané náboženství je důsledek špatného způsobu přemýšlení. Proto napřed se musím naučit pořádně přemýšlet o Bohu (Luk 16: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“). Proč myslíte, že já kulhám? No, protože to také nemám dořešené. My se tohle musíme naučit. A po mne toho P. Bůh chce daleko víc. To, co znám, by možná leckomu z vás stačilo, ale na mne má P. Bůh měřítka přísnější. Tudíž pajdám, pajdáš, pajdáme. A já nechci pořád pajdat. Jednou je to slíbené a musíme za tím jít. Nejdříve si však musíme připustit to pajdání v myšlení a pak klidně můžeme Boha vzít za slovo: „Tohle jsi slíbil, proč my jsme na tom hůř, než ti lidé v době Ježíšově?“ Ve Starém Zákoně je krásná pasáž: „Dřív, než se pomodlíš, tu jsem“.
Je to podobné poslání jako v případě 12 apoštolů. Šli před Ježíšem, oznamovali, kdy tam Ježíš přijde a znova připomínali nutnost pokání. „Uzdravujte nemocné a říkejte: ´Přiblížilo se k vám Boží Království.......´“. To je kratičký výtažek z celé Ježíšovi instrukce („Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte Evangeliu). Ty dvojice to měly s lidmi prodiskutovávat, aby lidé nenarazili, až přijde Mesiáš. Častokrát jsme o tom mluvili. Až přijde Mesiáš, lidé už musí mít pokání za sebou. To je poučení i pro nás. Pro poctivé lidi měli učedníci doklad, uměli dělat zázraky. Pro odmítavé, žádný doklad nedali a dokonce měli setřást ze sebe prach. Smutným dokladem toho, že pokání se pořádně nedělá a že je to akutní i dnes, je spousta křesťanských církví. Všechny se hlásí k Evangeliu. I když jsme ve správné církvi, ještě to neznamená, že dobře rozumíme Evangeliu. Kdo nám zaručí, že jsme lepší, než židé v Ježíšově době. Je třeba si dát pozor zejména na místa, která jsou jasná a nepříjemná (ne nejasná), protože tam se přehazují výhybky, zda-li budu Bibli rozumět nebo ne.
To, co se dnes četlo, je to jednak na dnešní neděli a také na svátek Cyrila a Metoděje. Ta dnešní pasáž je velice důležitá. „V tom domě zůstaňte, uzdravujte nemocné atd.“ Tohle to je poslání 72 učedníků a předtím Ježíš vyslal 12 apoštolů. Tohle to je druhá misie. První bylo tedy poslání 12 apoštolů a tam je instrukce: „Když vás nepřijmou, setřeste prach....!“ Když si to přečteme dnešní úryvek dnes, vyjde z toho krásné euforické kázání na dnešní slavný den, atd. Jenže, chceme-li rozumět dnešnímu úryvku evangelia, musíme ho dočíst, aby to byl logicky uzavřená celek. A proto je třeba číst ne jen Luk 10,1-9, ale číst to do 20. verše a tam také uvidíte jednu věc: „Jděte, uzdravujte, hlásejte, že Království Boží se přiblížilo a když vás neposlechnou, setřeste prach!“ Na pochopení téhle věci stojí za to si přečíst Mk 1, potom Mt 10, kde je to poslání 12 apoštolů po dvojicích (tomu odpovídá Luk 9) a potom přichází dnešní úryvek. Všimněte si jak začíná: „Potom ustanovil ještě jiných 72.“ Proč ještě jiných? No, přece předtím bylo posláno těch 12. A tam se dočteme: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé a kde vás nepřijmou, setřeste prach!“ Jak je to možné? Oni přijdou, budou uzdravovat, křísit mrtvé a oni by je vyhnali? Vysvětlení je jasné. Pakliže si přečteme Mk 1, kde Ježíš začíná svoje poslání a říká: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte Evangeliu. Čili, je to ta radostná zpráva Izajáše, jak se četlo v 1. čtení. My si představujeme Evangelium, jako knížku Evangelia, ale řecký termín, znamená ´radostná zpráva´. Toto, co říká Ježíš, je radostná zpráva, je to Boží nabídka. Bůh nám dává možnost radosti, štěstí radostného života, tak jak se četlo v tom prvním čtení: „Hlásat Hospodinovo milostivé léto, potěšit všechny souzené, zarmoucené na Sionu, dát věnec místo popela, oděv radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti. Je to den pomsty Boha vůči těm, kdo ubližují těm dobrým“. Toto je věc, která byla proroky slíbena. Starý Zákon to slibuje, ale zatím toto ještě v dějinách lidstva nenastalo v plné míře. O tom jsme mockrát mluvili. Proč? Když Ježíš přišel, říká: „Ano, doba možnosti je tu. Můžete získat království, politickou suverenitu“. Mohou ji získat. Ale mohou ji i ztratit. „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo“ znamená, že ta doba je tady. Teď obrátíme pozornost na Izraelský stát. Tenkrát to bylo něco na způsob protektorátu – římský císař by odpovídal Hitlerovi a Pilát ještě o něco míň než např. Heydrich. Tohle to je historická skutečnost. Ježíš pláče nad Jeruzalémským chrámem. Kdyby nebyla možnost Jeruzalémský chrám zachránit, tak by to byla hysterická scéna. Tohle to si musíme uvědomit. Apoštolové mohli dosáhnout toho, že Jeruzalémský chrám mohl být zachován. Proč tohle to tak zdůrazňuji? Dnešní doba je velice závažná, ne jenom při pohledu na nás na Československo, ale na celý svět. Je to doba, kdy může dojít k velikým zvratům, kdy radostná zpráva proroků může být naplněna; doslova naplněna. Může se ale také rozplynout na blíže neurčenou delší dobu. Proč takto mluvím? Nebudu rozvádět celou šíři. Pouze upozorňuji na to, že Židé mají od Boha slíbeno království. To, co bylo v době Ježíšově, byl protektorát. Když Ježíše zabili a nenapravili se, byli vyhnáni pryč. Bible říká: „Podruhé shromáždím lid Izraele“. Kdy to nastane? Kdyby tuto otázku někdo řekl před 2. světovou válkou, tak by se řeklo: „Jó, kdo ví, to bude snad před koncem světa“. Jenže my víme, že Izrael má svůj stát, že Izrael má částečný klid, ale přece má svůj stát. Já nechci teď mluvit o židech, já chci zařadit ten dnešní text do té logické souvislosti. Izrael má svůj stát, Izrael je už podruhé shromážděn. Takže lidstvo má stále možnost dosáhnout slibů: pochopení radostné zprávy a dosažení toho, co nám radostné zprávy slibují. Podmínka ovšem je, aby lidé opustili dosavadní způsob myšlení, aby opravili způsob, jak chápat Boha. Aby nejeli pořád ve vyjetých starých kolejích, ale aby opravili svoje názory na Boha a ne, aby se náboženství přizpůsobilo nám. Častokrát se tohle to říká. Ano, přizpůsobit se náboženství, jenže tohle je právě to, co člověka v náboženství „svazuje“. Ta radostná zpráva vyžaduje, abychom se my lidé přizpůsobili na Boží způsob myšlení a Bůh nám potom dá, co slibuje. Potom nám pomůže. Dokavaď budeme myslet dosavadním způsobem, Bůh nám nemůže pomoci. A bolesti a trampoty se nám nebudou vyhýbat, protože radostná zpráva u nás nemá místa; nemůžeme ji pochopit. Tedy nejprve je třeba opravit svůj způsob myšlení, Boha nevtěsnávat do našeho lidského myšlení, ať jsem to já sám nebo národ, který jde za Cyrilem a Metodějem, atd. Ale my musíme prostě přizpůsobit svůj způsob myšlení, abychom my pochopili Boha, Boží mentalitu a pak pochopíme podmínky radostné zprávy. To, co jsem řekl, je jedna z těch podmínek. Připomeneme si slova Markova evangelia (1. kap.). „Čas se naplnil: Bylo to v době Kristově a my dneska můžeme říci, že čas ještě tady pořád je, ta možnost pořád je. Království Boží se přiblížilo: Židé měli tenkrát možnost dosáhnout politickou suverenitu a radostný, šťastný život. U mnoha lidí to bude narážet na předsudky, protože jsou na adaptovaní na ten svůj způsob myšlení a ne na ten Boží. Toto je skutečnost. Dále máme Čiňte pokání: Opravte svůj způsob myšlení, se kterým jste dosud brali do ruky Bibli. Až když si opravíte myšlení, vezměte do ruky Evangelium. Čili, čiňte pokání a pak věřte Evangeliu. To uvěření Evangelia je poslední fáze. Až potom ho budeme s porozuměním číst, když sami dozrajeme, opravíme techniku myšlení, aby byla kompatibilní s Božím způsobem myšlení. To je ono pokání. Teď se dostáváme k problému „Kde vás nepřijmou, setřeste prach! Neuzdravujte!“ Proč? Protože tam není: „Ano, my vás uzdravíme všechny“. Na první místě je: „Ano, nemocní budou uzdraveni, kulhaví přestanou kulhat, slepí začnou vidět (pořád cituji Bibli), ale vy si musíte opravit myšlení a když opravíte, já vám tohle to splním“. Ježíš právě upozorňoval ty dvojice na rozdíl, jak židé chápou svoje náboženství, že se úplně odchýlili od Mojžíše, že mají jiné představy, než co říkal Mojžíš. Páni rabíni říkali něco jiného a židé si měli, co říct, tak já si porovnám, co říká Mojžíš s tím, co říká pan rabín. To je Ježíšův požadavek. A to je to pokání. Špatný způsob myšlení může vyvolávat deformaci v myšlenkovém procesu člověka. A tyto deformace musí člověk v sobě hledat a najít. A když ty dvojice přišly do vesnic, řekli: „Posílá nás Ježíš, připravte se, budeme hovořit o tom, že království Boží se přiblížilo. Po skončení uzdravíme všechny vaše nemocné a také budeme blíž k tomu, aby Bůh dal židovskému národu politickou suverenitu a nezávislost na Římu. Lidé se ptali: „Ano, je to dosažitelné, abychom měli politickou suverenitu?“ „Ano, je“. Bude uzdravení nemocných?“ „Ano. Ale ne teď. Až po kázání“. Tak tady jsme u toho ´Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo´: „Ta doba je tady, ale je ve hře je podmínka, vy nevěříte Mojžíšovi, vy jste si udělali scestné náboženství (víme jak Ježíš řekl: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i ve mně“). „My, že nevěříme Mojžíšovi?“ „Ano, opravte svoje myšlení!“ Někdo si může myslet: „Co nám tady ten bude vykládat! Já chodím do synagogy, do kostela, já mám opravovat svoje myšlení?“ A v důsledku tohoto vnitřního navztekání docházelo často k odmítnutí tohoto vzkazu (viz případ, kdy Ježíš byl v domovském městě Nazeretě a chtěli ho tam shodit se skály). Čili: „Čiňte pokání a potom se ta radostná zpráva splní“. Samozřejmě, že mnozí lidé si přece jenom řekli: „Zkusíme to“, šli za Ježíšem a Ježíš je potichu uzdravil a vyzval: „Neříkejte o tom, že jsem vás uzdravil“. Odmítání Božího slova je pro nás velice důležité. Myslíte si, že by bylo tolik církví ve světě, kdyby všechny přijímali celou Bibli, jaká je?
Mnohokrát jsme tuto pasáž vysvětlovali, není třeba se k tomu nějak podrobně vracet. Připomeneme si jen pár věcí. Ježíš posílá dvojice před sebou. Tito lidé mají také uzdravovat. Uvědomte si, že Ježíš říká: „Když vás nepřijmou, setřeste prach ze své obuvi. Sodomě bude v poslední den lehčeji než takovému městu“. Za uzdravování taková reakce nenastane. Za co tedy? Když si přečteme ostatní evangelisty, Matouše, Marka i s dnešním Lukášem, zjistíme, že ty dvojice opakují Ježíšovo první kázání, které v kostce znělo: Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte Evangeliu. Zjednodušeně řečeno: „Doba Mesiášova příchodu je tady a máte příležitost získat to, po čem toužili naši předkové. Máte také příležitost převzít vládu nad svým státem, Římané odejdou, atd.“. Když někdo řekne, že chyba židů byla v tom, že očekávali pozemské království, tak vůbec nepochopil kontext. Proroci to slibují a také dnes vidíme, že židé mají svůj stát. Ovšem, tady jde o něco jiného. Problém není v tom, že by Bůh neplnil svoje sliby. Problém je, že Ježíš důrazně upozorňuje na to, že při setkání Boha a člověka dochází ke konfliktu a k podobnému konfliktu může dojít při setkání Mesiáše s lidmi Ježíšovy doby. Proto Ježíš, aby toto mohl říci, vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako nějaký blíže neurčený prorok. Proč? Protože, když takto začal mluvit o tom tesař z Nazareta, tak někteří poctiví by mohli říci: „No, to je vlastně pravda. Naši předkové doslova válčili s proroky, dokonce je pronásledovali a zabíjeli. I Eliáš nakonec musel utéct. Že by se bál? Vždyť víme, že když ho chtěli zatknout, se dokázal tvrdě bránit. Ale po naprosto jasných zázracích, které udělal, vypravili proti němu vojsko. On se děsil myšlenky, že by všechny musel pobít. Z těch vojáků–židů nikdo neřekne: „Já proti Eliášovi nepůjdu, raději půjdu proti králi“. Proto Eliáš utíká. Ježíš upozorňuje, že se toto může stát, až začne Mesiáš působit. Z toho důvodu Ježíš neříká: „Já jsem Mesiáš“. Ježíš říká v tom 1. kázání, my se na setkání s Mesiášem musíme připravit, abychom ho snesli, až se objeví. A to je podobný problém, který čeká také na nás. Nemysleme si, že dušičky, když umírají a pak se dostanou do pekla, že by říkali: „Pane Bože, pusť mně do nebe“ a P.Bůh řekne: „Ne“. Duše zavrženců se pekle zavírají samy zevnitř, takže Boží milosrdenství k nim nemůže proniknout. Už jsme o tom několikrát mluvili. To jsou věci, které vyvstanou, když člověk stojí tváří v tvář před Bohem. A Ježíš proto posílá ty dvojice, aby, když přijdou do těch měst a míst, probírali s lidmi tuto otázku Ježíšova prvního kázání. Musíme se zamyslet nad tím, jaký je náš vztah k Bohu. Musíme se naučit být při čtení Evangelia bez konfliktu. Ale ne tak, že si budeme z Evangelia vybírat co se nám líbí a hodí. A když si člověk jen vybírá, tak nemá odzkoušeno, jak se bude chovat tváří v tvář Ježíšovi. To, že někdo čte celé Evangelium, také ještě nic neznamená. Ale když počítám s tím, že by v mé víře mohli být slabiny, potom mi čtení Písma opravdu přinese materiál k přemýšlení a cestu ke zlepšení svého vztahu k Bohu. A to je to, čemu se říká pokání, obrácením, co Matka Boží ve všech zjeveních žádá: „Čiňte pokání!“ To je jediná moje žádost, pokání. Ne bezhlavě rozmnožovat modlitby, ale zamýšlet se, co vlastně o Bohu vím a také nad tím, co o Bohu nevím. A toto ty dvojice říkali. Království Boží se přiblížilo a čiňte pokání v tom smyslu, abyste snesli Mesiáše, až přijde. A věřte Evangeliu Mesiášovu, znamená: „Nezacházejte s ním tak a neskreslujte ho, jako Mojžíšův Zákon a proroky.
To první čtení je z knihy Nehemiáše a líčí nám náboženskou obrodu. Obě čtení se pěkně sešla. Víte, my se musíme nejdříve připravit na setkání s Ježíšem a teprve potom, když jsme na něj připraveni, můžeme Ježíšovi rozumět. Bohužel se na to zapomíná, že Ježíš, když přišel, tak to nebyly žádné tajuplnosti, kvůli kterým vznikaly konflikty mezi lidmi a Ježíšem, ale dalo by se říci, že to byly doslova banální věci. Nikdo se např. nehádal s Ježíšem kvůli Nejsvětější Trojici. Ježíš to neříkal na začátku. Co je důležité, je to, že Ježíš začínal věcmi, které podle něj byly aktuální a které tzv. ťaly do živého každého posluchače, který tam byl. Např. Ježíš říkal: „Vzpomeňte si, že když přicházeli proroci, naši předkové je nepřijímali, pronásledovali a dokonce zabíjeli. I Eliáš raději před nimi utíkal, protože by je musel svou mocí všechny pobít“. Jednou z mála světlých epizod je právě ta náboženská reforma, o které jsme četli v prvním čtení. Situace byla dost napjatá, ale důležité je to, že Ezdráš přišel s myšlenkou, která by mohla být vzorem pro rok Písma Svatého. On a lidé kolem si uvědomili, že čtou Bibli a nerozumí jí. Tak postavili taková řečniště, lidem se předčítala Bible a s lidmi se diskutovalo. Výsledek této akce byl takový, že lidé se chtěli napřed postit. A potom, právě na Boží příkaz (jsou 2 takové události a ty zmínky jsou roztroušené, v tom jednom případu lidé chtějí vyhlásit půst) prorok říká: „Ne, udělejte si hostinu a pošlete tomu, kdo nemá. Vy se musíte radovat z toho, že jste našli správnou cestu“. Pro naše poměry je to dost divné. Ti lidé si uvědomují hřích a chtějí s postit, ale prorok říká: „Ne, udělejte si hostinu! Vždyť jste vyhráli tím, že jste to pochopili“. Je to nezvyklé pro nás, ale psychologicky daleko účinnější. Když se člověk raduje, např. z úspěchu, když je podnětem radost a ne strach, je to opravdu daleko účinnější. To je věc, na kterou zapomínáme. My máme dominujícím motivem v náboženství strach a schéma: byl to hřích, nebo nebyl to hřích, ale ne myšlenku na Boha?. Myšlenka na Boha nás dost netáhne. A právě důležitá je připravenost, aby si to člověk uvědomoval, aby se naučil napřed pořádně číst se slabikářem, než vezme do ruky Bibli, aby lidé, kteří měli pokažené myšlení, při setkání s Ježíšem, mu rozuměli. Proto docházelo k těm střetům, ne pro nějaké tajuplnosti a nebo pro nějaké vysoce teologické učení. Ale proto, že Ježíš jim říkal tyto věci: „Vy se modlíte, nevíte proč chodíte do chrámu, nepřemýšlíte, těšíte se na Mesiáše a vaše představy o Mesiášovi jsou nesprávné“. A jejich reakce byla: „Co nám tento tesař bude o tom vykládat“. Tak pomalu začala narůstat vůči Ježíšovi averze a začaly proti Ježíšovi všelijaké útoky. Ovšem, že Ježíš vyhrával. Jenže oni si to nechtěli přiznat. Stupňovali se útoky na Ježíše, ale on se dokázal vždy obhájit a vznikala averze u těch, kteří si nechtěli přiznat porážku. To je důležité, umět přiznat porážku, umět si vzít z chyby poučení. Ezdráš a lidé kolem to pochopili a je to zhruba už 2500 let, ale my ne. My bychom měli být dál. Proč? Protože děláme stejné chyby jako tehdy židé. Proč myslíte, že Ježíš poslal těch 72 učedníků po dvou? No proto, že Ježíš dělal misijní tah. Byla to cesta, zastavoval se v různých místech, kde předtím posílal dvojice a tam měl s lidmi diskuse. Napřed to bylo jenom 6 (apoštolové) a potom ještě jiných 72 učedníků, čili 36 dvojic. A tyto dvojice přicházejí do míst, kam má Ježíš přijít tj. do okolí té spádové oblasti. Např. kdyby mluvil tady v Praze, ty dvojice by šly do okolí Prahy oznamovat, že Ježíš bude tehdy a tehdy mluvit např. na Staroměstském náměstí, apod. A tyto dvojice také upozorňovaly: „Dejte si pozor, Ježíš říká zajímavé věci. Ale pozor, musí se pořádně přemýšlet, jinak byste tam šli zbytečně. Ježíš je ochoten každého uzdravit, ale je třeba abyste mu rozuměli“. Představte si, že byste odešli a nepochopili. Čili, kázání to bylo, abych tak řekl, primitivní, ale v očích Božích to má důležitost a proto i tyto dvojice dělají zázraky. Oni, podle našich měřítek, neříkají moc, velice málo. Nezačínají tak, jako začíná naše náboženská výuka: Bůh je jen jeden, v Bohu jsou tři božské osoby, atd. Začínají asi takto: „Podívejte se, setkáte se s Ježíšem a mohlo by se stát, že propásnete jeho nabídku, protože on vám přináší nabídku Boží království. Ale dejte pozor, abyste Ježíše pochopili“. Někteří se ptali, co mají dělat. „Když se ti bude zdát divné, co Ježíš říká, nevybouchni, ale zamysli se nad tím, případně řekni: „Ježíši, já tomu nerozumím, nebo já s tím nesouhlasím, vysvětli mi to. A když vám Ježíšovo vysvětlení nebude stačit, potom klidně můžete jít“. To byla ta prachjednoduchá rada. Ono je dobré přečíst si všechny tyhle ty věci. Oni hlásali tedy výzvu k obrácení: „Čili pozor, tak jak čekáte Mesiáše, mohlo by se stát, že ho nepochopíte a tak musíte zrevidovat základní myšlenky, představy“. To je to ´Obraťte se!´ A potom je to výzva k pořádné diskusi. Samozřejmě v dnešním úryvku to není, ale znamená to přečíst si všechny úryvky u různých evangelistů, protože Ježíš předtím posílá 12 apoštolů po dvojicích a tam je ledacos řešeno a Ježíš také sám ze začátku chodí s tímto kázáním. A tam je to řečeno nejvýrazněji: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu!“ „Čas se naplnil, atd.“, mockrát jsme o tom hovořili. Takže tyto dvojice přicházejí s výzvou k lidem: „Máme velkou šanci, království Boží se přiblížilo“ a co to znamenalo pro židy, to také víme. „Ovšem znamená to připravit se na setkání s Ježíšem. Počítejme s tím, že bychom mu nemuseli rozumět tak, jako nerozuměli naši předkové prorokům. Až přijde Mesiáš, tak se bude leckdo proti němu bouřit, jako se bouřili naši předkové proti prorokům“. Ale kdo si řekne: „Možná, že já bych se s tím P.Bohem pohádal?“ Místo toho řekne: „Já věřím“. A tak si to řeknou všichni a vlastně tam nikdo není, kdo by se potřeboval nad tímhle zamýšlet. A to je ten problém. To je poslání dvojic je věc, která je akutní i pro nás, abychom pochopili, že se musíme na setkání s Ježíšem připravit. My sice nemáme možnost setkat se s Ježíšem osobně, tváři v tvář a odzkoušet si, jestli nám poleze na nervy. On opravdu ty lidi zneklidňoval, oni ho nesnesli. Snad si nemyslíte, proč by někoho, kdo uzdravuje nemocné, ukřižovali. No protože averze, vztek na Ježíše byl silnější, než touha se nechat uzdravit, kdyby na člověka něco přišlo. Spousta lidí se raději nenechala uzdravit, raději žila v nemoci, než aby musela poslouchat řeči tesaře z Nazareta. Takhle smýšleli o Ježíšovi. My máme možnost zkonfrontovat si a odzkoušet, jak bychom se s Ježíšem snesli. Není to sice 100 %, protože se člověk může klamat. Ale ten, kdo to udělá poctivě, může mít jistotu 100 %. Vezmeme do ruky Evangelium (ne celou Bibli), kde je Ježíšova nauka a budeme se zamýšlet, jestli všemu rozumíme. A když ne, tak bychom ani Ježíšovi nerozuměli. A vůbec, jestli to všechno, co je v Evangeliu, přijímáme bez vnitřních potíží a plníme to. Evangelium nám neřekne nic víc, nic míň, než řekl Ježíš. Ale pozor, jde o výroky Ježíšovy. Když budeme číst jeho životopis a nebo o jeho utrpení, tak to není vůbec to odzkoušení, jak bychom se chovali při Ježíšově kázání. Musí to být právě to, co Ježíš říká, co učí. Tak můžeme odzkoušet, jestli se nám bude Ježíšova nauka líbit nebo ne. Jenže, když budeme rozjímat o tom jak malý Ježíšek, Panna Maria a sv. Josef šli do Egypta, tak to sice také čtu Bibli, ale nemám odzkoušené, jestli Ježíšovi přijdu na chuť (a nebo přišel, kdybych žil o těch cca 2000 let zpátky).
EVANGELIUM Lk 10,25-37, 15. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?" Ježíš mu řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou, celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít." Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?" On odpověděl: "Ten, kdo mu prokázal milosrdenství." A Ježíš mu řekl: "Jdi a stejně jednej i ty!"
Když tohle místo takto čteme, tak nás ani nenapadne ta ostrá, vyhrocená atmosféra této události. Navíc dost často se toto charakterizuje jako podobenství. Ale to nebylo podobenství. Představte si území, kde žijí dvě národnosti, např. v takovém německém pohraničí, které se nenávidí a navzájem si dělají příkoří. A podobně do takového území by přišel Ježíš, začal by Němcům vykládat o hodném Čechovi a naopak. S takovým podobenstvím by neuspěl. Navíc nedávno jsme mluvili o dvou znalcích Zákona, jak přišli za Ježíšem a chtěli ho dostat do úzkých. Čili, je to Ježíšova opozice. Porovnávali jsme, jak jeden končí diskusi s Ježíšovou pochvalou, ale to není tenhle. Nyní znalec Zákona pochvalu nedostane. Myslíte si, že by to mohlo být podobenství? Kdepak, to musela být skutečnost, které byly „plné noviny“. Ten přepadený, oloupený a zbitý člověk – žid říká: „Vidíte, nadáváte na Samaritány a náš kněz mne viděl, levita mne viděl a nechali mne být a když šel kolem Samaritán, ten se mne ujal. Ježíšův oponent odchází úplně poražen. To musela být skutečná událost. Proč si toto říkáme? Chceme si ukázat jinou problematiku, která s tématem souvisí, kterou také často přetřásáme. Je to problematika mnoha křesťanských církví. Dlouho se u ní nezdržíme, to jenom připomínám. Zamysleme se ale nad určitým problémem, který je akutní pro každého křesťana. Je to tex Luk 10 a tam vidíme člověka, který Ježíšovi klade otázky, ale přitom se nic nechce dovědět. A to je rozhodující. Jestli najdete někde překlad „on se chtěl ospravedlnit a proto se Ježíše zeptal“, tak původní text tam má „řekl“. On se nechtěl ospravedlnit, ale vymluvit, on chtěl z toho vykličkovat. Když Ježíš mu říká: „No, tak to dělej! Máš toho plná ústa, tak to dělej!“ a on na to: „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ Přátelé, toto není otázka, to je úhybný manévr. A my si musíme uvědomit, že se musíme naučit v nejasných případech zeptat Ježíše, klást otázky. Jenže my neklademe otázky, my kličkujeme. Ať si to každý najde sám a kdo začne hledat, tak to najde. A toho kličkování je mnoho. A to, že je plno křesťanských církví, to je velice závažná věc. Je to fakt, který nás varuje! A je to problém podobného druhu, jako problém „hrdiny“ dnešního příběhu, znalce Zákona, který se neptá, ale který chce prosadit to svoje. Kdybychom se chtěli ptát a všichni se ptali, tak za prvé, nebudou stovky křesťanských církví, ale jedna a to dominující; výrazná dominanta v celém světě. A za druhé, kdybychom se dovedli ptát, tak se hříchy začnou ztrácet a Evangelium začne být přitažlivé. Tahle otázka už unikala mnoha generacím a uniká i křesťanům. Např. vidíme, jak se sv. Pavel zamýšlí nad otázkou čím to je, že židé nechtějí být křesťany a shání důvody takové a onaké. Je mu strašně líto svého národa, rád by za ně sám o spásu přišel, jen aby je ke spáse přivedl. Jenže odpověď na tuto otázku nacházíme u Ježíše. Ježíš na otázku proč židé nevěří, odpovídá: „Nemyslete si, že budu já vaším žalobcem. Vaším žalobcem je Mojžíš, ve kterého vy doufáte Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně (Jan 5)“. Ano, problém pochopení Ježíše u židů byl dán tím, jak se stavěli vůči Mojžíšovi a prorokům. Ukřižování Ježíše bylo důsledkem toho, že představa o Mesiášovi, o jeho vystoupení, působení a o jeho osudu byla podávána ústy rabínů jinak, než tomu bylo v Mojžíšovi a prorocích. A toto způsobilo, že Ježíš pro mnohé židy byl nepřitažlivý. Nazývali ho pomatencem, posedlým, přítelem hříšníků a nakonec Ježíše ukřižovali. Proč? Kvůli kázání. Ježíš totiž hovořil právě o této problematice, která leckomu nebyla dvakrát příjemná. Ježíš začíná právě tím: „Mojžíš řekl, ale vy říkáte něco jiného“. A uvádí tam příklady. „Vaším žalobcem je Mojžíš. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně“. A my můžeme říct podobnou větu: „Naším žalobcem bude Evangelium. Kdybychom ho brali pořádně, tak nebudou žádné stovky církví a nebude žádný polovičatý křesťan“. Každý je přesvědčený o pravosti své církve a je těžko s takovým člověkem pohnout. U takového nadšené hlasatele protestantské denominace, který bude chodit a rozvíjet aktivitu musíme uznat, že ti lidé to myslí poctivě. Ale copak může být Boží slovo mnohoznačné? Copak Boží slovo může připouštět takový „galimatyáš“ výkladů? Všechno je to proto, že my nečteme pořádně Bibli a ti druzí také ne. Tak jejich argumentace není kvalitní a my jim nedovedeme čelit, protože ani jedné straně není Evangelium jasné. A proč? Inu proto, že určitá místa vynecháváme. V textu 5M 3 máme Mojžíšův výrok, který se velice výrazně týká také naší problematiky: „Tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe nesnadný, není daleko od tebe. Není na nebi, atd. Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech, je v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat“. Čili, Mojžíš říká: „Abys pochopil Zákon, nepotřebuješ žádný Boží zásah, žádnou mimořádnou Boží pomoc“. Jistě, na pochopení některých Ježíšových pasáží je zapotřebí určité vybavení. Ale na pochopení Mojžíše stačí normální, přirozené vybavení a není zapotřebí nějakého učeného vykladače, odborníka. Když to budu chtít dělat, uvidím, že je to jednoduché, jasné, srozumitelné. Jo, když to nebudu chtít dělat, tak začnu kličkovat, ale pak se se mnou bude dít to, co se dělo i se židy. Židé byli vůči Ježíšovi vadným náboženstvím imunizováni, takže ho nepochopili. Tady jsme u toho ´vaším žalobcem je Mojžíš, kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně´. Ano, na pochopení Ježíše, na určité pasáže je zapotřebí nadpřirozené pomoci, ale P. Boha my v jeho práci hlídat nemusíme. Nejde spát, nemá „okno“. Podmínka pro židy je: „Dodržuj Mojžíše a proroky!“ Jak je to v křesťanství jsme si mnohokrát říkali (o problematice Horské řeči, atd.). Text Luk 10 je ukázkou toho, jak Ježíšovi posluchači toto nedodržovali. Ten znalec Zákona se neptal. Druhý znalec Zákona reaguje jinak: „A víš, že máš pravdu, Mistře. My se tady snažíme řešit, které přikázání je větší a ono zatím, milovat Boha je víc než všechny oběti a celovaly“. Ježíš na to: „No, nejsi daleko od Božího Království.“ Ale to je ten druhý. Takže promyslet také i 5M 30, Jan 5 a Luk 10.
EVANGELIUM Lk 10,38-42, 16. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme."
Musíme si tento úryvek zasadit do reálií. Ježíš tam jen tak nepřišel. Víme, že napřed Ježíš poslal před sebou dvojice, pak přišel Ježíš do takové střediskové oblasti, kázal tam. Pak byl někým pozván a tam se sešli s Ježíšem i učedníci. Zvou ho dvě sestry, zdá se, že jsou to sestry Lazara, ale nelze vyloučit, že jsou to jiné dvě sestry. To, co chceme říct platí tak, jako tak. Ježíš kázal, návštěva byla předem hlášena. Marie má plnou hlavu kázání, kdežto Marta na Ježíšovo kázání v kuchyni zapomíná, má spoustu „důležitých“ věcí. Toto si chceme zdůraznit. Člověk je velmi často otrokem určitých vyježděných kolejí. Má svoje standardní povinnosti, jednání, rutiny, no a těmto rutinám, tomu standardnímu jednání všechno podrobuje. Marta, když přijde do kuchyně, stává se z ní hospodyně, která se má starat o hosty. Marie má plnou hlavu problémů, které jí vyvstávají v souvislosti s Ježíšovým kázáním a chce to napřed dohovořit, nechat si od Ježíše dovysvětlit. Když už se Marta obrací na Ježíše, musela být, lidově řečeno, „pod parou“. Párkrát upozornila Marii, naznačila očima, šťouchla do ní, ale když Marie odkládala pomoc, Marta se obrátila na Ježíše. Je dobré si všímat těch detailů. Je tady Marta, která má na starosti kuchyni, ale Marie také. Jenže Marie přemýšlí o kázání a Marta ne. U Marty kuchyně teď hraje silnější roli, kdežto u Marie doznívá kázání, vynořují se další problémy, ptá se Ježíše na to i ono, co jí není jasné. A Ježíš právě tomuto postoji dává přednost. Proč? No, proto přišel na svět, aby nám mohl něco říct. Jak to, že u někoho má Ježíš úspěch a u někoho ne? Běžně člověk odpoví: „No, to je věc daru, věc milosti!“ Přátelé, Bůh dává každému dostatek darů, ale my jsme někdy Marty, my máme tisíc jiných zájmů, které jsou 1000x „důležitější“. V neděli máme vymezený čas na mši; to jsem splnil, s chutí jsem si zazpíval a jdu domů a pak už mám jiné věci. Tím se liší Marie od Marty, tou silou zájmu, tou průbojností. Co je v člověku silnější? Kuchyně, nebo poučení Ježíšovo? Otázka je postavena trochu nepřesně. Zdálo by se, že chceme potlačit Martu. Ba ne. My v první řadě musíme posílit Marii. A to je rozdíl. Ale když vidíme, že v nás dominuje Marta, tak si musíme přiznat: "Ano, Maria je invalida, je to ´chcípáček´". Marta je normální, ale Marie je v nás slabá a proto Marta dominuje. A proč je v nás Marie slabá? Protože člověk má spoustu nedořešených věcí. Naše křesťanství je slabé a proto dochází ke hříchu. Naše křesťanství je slabé a proto je v nás slabý zájem. Kdybych vám dal napsat, proč se jde k přijímání, kdoví, kolik odpovědí by bylo správných. Vědomosti jsou často zoufalé, jsou to prázdná slova, fráze. Tady jde o to, že jsou to fráze, kterým nerozumím. Izajáš vyčítá židům povrchnost myšlení: "Tento lid mně ctí ústy, ale srdcem je ode mne daleko. Ctí mně nadarmo, protože učí převzatým naukám lidským". Vezměme si problematiku Posvěcující milosti – svatebního roucha. Je to podobenství a ovšem, podobenství potřebuje výklad. A mně vychází, že svatební roucho je něco jiného, než posvěcující milost, i když se to běžně říká. Jde o to, abychom si zvykli mít jasno, proč jdu do kostela, proč jdu k přijímání a když nevím, tak si to přiznám a jdu za tím a ne se spokojit s prázdnou definicí. Jinak se ze mne nikdy nestane Marie a vždycky budu Martou. V kostele Marta pěkně zpívá, ale jakmile vyjde ven, všechno to z ní spadne. A Marie, jak se zdá, je totožná s tou hříšnicí Marií. A oni takoví ti hříšníci měli k Ježíši blíž, než takoví ti „hodní“. Čím to? Celník Matouš a nebo Marie z Magdaly byli lidé, kteří dělali zjevné hříchy. Celník byl opovrženíhodný, spodina. Celníci a nevěstky byla jedna kategorie. A Marie z Magdaly měla štěstí, že ji nikdo při hříchu nepřistihl, jinak by byla kamenována. Celník Matouš, nebylo to oficiálně v Mojžíšově zákoně dáno na index, byl celníkem. Ale mezi lidmi to bylo v opovržení. Takže když se někdo chtěl stát celníkem, nebo když někdo byl hříšníkem, tak se musel, abych tak řekl, vnitřně rozejít s vidinou Mesiáše. Matouš, když se rozhodoval, jestli bude celníkem nebo ne, vyvstal tam také problém: „Počkej Matouši, až přijde Mesiáš a má přijít brzo, on tě pořádně prožene!" On se chce dát k celníkům! a musel se s tím problémem vypořádat. Když se Matouš rozhodl být celníkem, tak si uvnitř myslel: „Povídali, že mu hráli. Žádný Mesiáš nepřijde“. Taková veřejná hříšnice (třeba ji nechytli a možná, že žila s někým „na hromádce“) si uvnitř řekla: „Ale, kdo ví, co je na tom pravdy". Zatímco Marta šla do synagogy s vědomím, že jde pěkně podle „Vorschriftu“ („ano, Mesiáš přijde a já se mám na co těšit“). Kdežto A teď se najednou začnou trousit zprávy o tom, že jakýsi tesař z Nazareta uzdravuje nemocné, mluví o tom, že přijde Mesiáš, dělá zázraky, atd. Pro Martu to znamená: "Vidíš, my jsme měli pravdu", kdežto pro Matouše a Marii to znamená otřes, šok. "Tak já jsem teda vsadil na nesprávného koně. Ono to na tom Mesiáši něco bude a žádné ´povídali, že mu hráli´. To může se mnou špatně dopadnout". No, a pak slyší kázat Ježíše, který říká, že před Bohem není nikdo v pořádku a vadná zbožnost je brzdou mnoha židů: "Nikdo před Bohem není bez hříchu, ale Bůh je ochoten každému hříchy odpustit a celníci a nevěstky předejdou farizeje". Tohle to řekl Ježíš dle Evangelia sice později, ale uvádím to proto, že to z toho vyplývá. Pro takového Matouše či Marii to bylo velice radostné. Celník (nebo Marie): „Tak pro mne je naděje?“ Kdežto Matra v nejlepším případě se spokojila s tím: „Tak přece jenom jsme se Mesiáše dočkali“. A tak Marie chytá každé slovíčko, které vychází z Ježíšových úst, kdežto Marta ne. Bere Ježíše podle ustanoveného schématu. A když vidí, že Ježíš v určitých rysech odpovídá tomu, co se o Mesiášovi říká (je to velice zjednodušené a nepřesné), tak prostě říká: "No jo, to je jasné. On je to prorok, který mluví o Mesiášovi". Kdežto Marie se ptá: "Co znamená tohle, co tamto?" Takže tady je k tomu klíč. Marie začíná přemýšlet a má ty věci promyšlené. U ní je to otázka existence a má promyšlené Ježíšovo kázání, kdežto Marta to bere rutinně. Tak, jako v kuchyni nepřemýšlí a dělá určité věci podle ustáleného receptu, tak i v synagoze nepřemýšlí a podle ustáleného receptu se modlí a pokyvuje na kázání pana rabína a nebo Ježíše. A tady máme recept pro Marty, jak se stát Marií: Zamýšlet se nad tím, čemu rozumím, čemu ne, protože musím mít jasno. A znamená to moc věcí ve svých názorech opravit. Co to je? Všechna prázdná slova. Ovšem, budeme při tom ztroskotávat. Takže první rada je prosit Ježíše o pomoc, aby nám pomohl uvidět naše nesprávné názory. Je to naše věc, o kterou se my musíme starat. Ale musíme počítat s tím, že Marta je opravdu v těžké situaci, ve které se sama nemůže orientovat. Protože jak říká Bible, jde o slepotu, o psychickou slepotu, o ztrátu schopnosti rozlišovat, to se dosti těžko napravuje.
Samozřejmě, že se zdá, že tento text nám líčí samo o sobě jen takové to „kuchyňské nedorozumění“. Nedorozumění kolem hosta, váženého hosta, který přišel na návštěvu a hostitelka se může uběhat a nikdo jí nepomáhá. A teď mrká Marta na Marii, ale ta si toho nevšímá. Pořád poslouchá Ježíše a povídá si s ním a když nic nepomáhá, Martě nakonec dochází trpělivost a říká Ježíšovi: „Pane, to ji necháš takhle sedět? Já tady lítám a ona mi nic nepomůže“. Je dobré nad tím se zamyslet. Problematika setkání s Ježíšem má v sobe celou řadu různých aspektů. Když si někdo vybere jenom určitý aspekt, ať to dělá ze vší síly, dělá pořád tu Martu. Je důležité Ježíše pohostit, ale vidíme sami, že pro Ježíše by bylo daleko milejší, brát ho nejenom jako hosta, o kterého teď musím pečovat, kterému musím připravit jídlo, ale také kterého chci vyslechnout, co on mi chce říct, co on mně chce zdůraznit. Musím vědět jaká je Ježíšova představa hosta. A tady jsme u problému - host a host. O hosta se musím postarat. Ale pakliže je Ježíš hostem, měli bychom si uvědomit tu dnešní věc, setkání Marie a Marty s Ježíšem. Je to také náš problém. My se chceme setkat s Ježíšem, ale my mu vnucujeme svoji pozornost. Ano, někdo řekne: „Já, že bych vnucoval Ježíšovi svoji pozornost? Já ne". Tady je ten omyl. My chceme Ježíšovi dodat křesťanství podle svého vkusu a neptáme se, jaký je Ježíšův vkus na křesťanství. Když přijdete do restaurace, podají vám jídelníček a vyberete si, co chcete. Ale, když někam přijdete na hostinu, tak o tom, co se bude jíst, rozhoduje hospodyně. My bychom si měli uvědomit, že když Ježíš přichází, tak by si mohl říct, jak on se u mne bude cítit. Pro Ježíše není hlavním problémem pečlivost Marty, ale hlavně to, abych mu naslouchal. Tady jsme u jedné závažné věci. Někdo Ježíšovi spíš naslouchá a jiný mu zase nabízí. A teď už jsme ne u Marty, která přináší to jídlo, ale u člověka, který má své duševní problémy, chce od Ježíše, aby mu v jeho problémech pomohl. A tady jsme u toho, že Ježíš vidí naše problémy zcela jinak. On je chápe zcela jiným způsobem a šel by na to zcela jinak. Jistě, Ježíš nám ponechává volnost zacházet – a to musíme vzít doslova – „s hostem Ježíšem“, jak se nám líbí. Ale tím není řečeno, že vždycky je s námi spokojen a také tím není řečeno, že by si hosta takto představoval. Ježíš se někdy přizpůsobuje, jako my na hostině, kde Marta má připraveno tohle, tohle, tohle....., kdežto v restauraci si můžeš vybrat co chceš. A rozumná hostitelka, když bude někoho zvát, tak řekne: „Poslyš, jaké jídlo máš nejraději?" Protože to, co chutná hostitelce, nemusí chutnat hostovi. A opravdu dobrá hostitelka, kdyby pozvala Ježíše, tak by se zeptala: "Jak ty si představuješ hostinu, co bychom měli jíst?" Samozřejmě, že to je možné, když je hostů málo. Na svatbě by to nešlo. Tudíž je třeba nechat Ježíše, aby do toho také mohl mluvit, aby se jako host cítil dobře. A tím je řečeno také toto: člověka tlačí všelijaké problémy, člověk má právo a nikdo ho v tom neomezuje, ani Bůh, si vybrat určitý problém, se kterým půjde za Ježíšem a od Ježíše bude chtít pomoc. Bude chtít, aby mu Ježíš pomohl, ale opravdu stojí za to říct Ježíšovi (jako ta dobrá hostitelka): "Co ti mám udělat?" Říct mu: „Podívej, já mám tyto problémy, chtěl bych je vyřešit, jak se ty na to díváš? Je to, co já považuji za hlavní, opravdu to hlavní? Jak ty se díváš na problém mého rozvoje?" Člověk velice často žije v představě: „Já od Ježíše chci řešení" a přitom se neptá, co on říká. Tak vlastně Ježíšovi vnucujeme představu křesťanské dokonalosti. Ježíš se samozřejmě přizpůsobí našemu přání, ale někdy to nedopadne tak, jak si přejeme. Víckrát jsme mluvili o listech církevním obcím v Apokalypse. Smyrna musí snášet, trpět, kdežto Filadelfii Ježíš říká: „Zachoval jsi moje slovo, já tě uchráním“. Čili tady nejde jenom o Marii a Martu, co dáme Ježíšovi jíst, ale také o to, o čem se s Ježíšem budeme bavit, co od něho chceme slyšet. Pakliže chci slyšet odpověď jenom na svoje otázky, Ježíš mi potom bude muset říct : „No, Smyrno, přijde na tebe utrpení, musíš vydržet a nesmíš reptat". A když ovšem člověk by to nechtěl snášet, mohl by říct Ježíšovi: „Ježíši, ono mne to tlačí, nedalo by se to řešit nějak míň bolestně?“ „To víš, že jo. Je daleko lepší řešení. Zamyslet se nad celým mým slovem a ne jenom nad tou částí, které jsi doposud věnoval pozornost. Zamysli se nad celým slovem a já tě uchráním.“ Takže ty dvě sestry, ty nám mohou velmi, velmi mnoho co říct. A když si odneseme z dnešního úryvku představu Ježíše-hosta a chci, aby se cítil dobře, řekneme si: "Mám problémy, Ježíši, pro tebe není jídlo to hlavní, ale já chci od tebe slyšet to, co ty považuješ pro mně za důležité". Často prosíme Ježíše o pomoc, ale neděláme to, co sami máme dělat. A tady je pak ta druhá stránka, že člověk chce něco dělat a je to pro něj neřešitelné. Přitom je potřebné mít na mysli, že něco děláme my a něco Ježíš.
EVANGELIUM Lk 11,1-13, 17. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky." Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení." Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjči mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!"
„Pane, nauč nás modlit se“, je prosba, kterou leckdo z nás často vyslovil. Ale možná že leckdo ne. Je ovšem dobré zamyslet se nad tím. Máme Otčenáš a ten přece známe a možná si někdo řekne: „No co, vždyť ten se modlím denně“. Uvědomte si a porovnejte to, co jsme četli v Lk 11 s tím, co říká Mt 6. Tam je Otčenáš, který my známe. My vlastně máme tři verze Otčenáše. Která z nich je správná? Ten s vložkou: „Neboť tvé je království, moc i sláva na věky“? Všechny tři, protože u kvalitní modlitby jsou také vnitřní podmínky. A my na to zapomínáme. My chceme nějakou formulku a zapomínáme, že musíme splňovat také vnitřní požadavky kvalitní modlitby. A k té máme hodně, hodně daleko. Víte, chtěl bych přece jen připomenout to první čtení. Je to z proroka Jonáše, 4. kap. Tady vidíme něco, co bychom mohli nazvat truc. Jonáš trucuje. Bůh ho posílá, aby řekl Ninivským, že Ninive může být zachráněno, pokud budou činit pokání. Protože židé jsou s těmi ninivskými „na kordy“ a stále s nimi bojují, tak Jonáš se bojí toho, že by ti ninivští poslechli a tak utíká pryč. Potom přijde ta událost s velkou rybou. No a do tlamy takového vorvaně se vejde ledacos. To není velryba, ale velká ryba. A takový vorvaň klidně mohl chňapnout po Jonášovi, donést ho ke břehu a vyplivnout ho. V dnešním čtení už Jonáš ohlásí ninivským vzkaz (když už musí), aby se dali na pokání, ale lomcuje s jím vztek: „No, to jsem si mohl myslet, P.Bůh je na kdekoho dobrák. A oni jsou takoví mizerové, že nás nenechají na pokoji, atd.“ Tady vidíme Jonášovu modlitbu: „Proto jsem chtěl utéct od Ninive, protože jsem věděl, že ty jsi Bůh milostivý, milosrdný a shovívavý, plný lásky, který se smiluje nad nešťastným. Prosím tě, vezmi mi život. Pro mne je lepší umřít než žít“. Vidíme tady, téměř by se dalo říci, vzdorovité chování. My bychom si toto nedovolili. Přátelé, a to je obrovský problém. My s Bohem nejednáme. Jonáš, to byl prorok a Hospodin si nevybral za proroka nějakého polovičatého člověka. Někdy právě kvalitní člověk dokáže Bohu otevřeně říci, co si myslí. A my jsme velmi často zdánlivě nábožní tím, že se nutíme do nějakého vnějšího projevu a myslíme si, že všechno je v pořádku, když odpapouškujeme nějakou formulku modlitby. My se musíme ztotožnit s tím, co říkáme. Jonáš se ztotožňoval s tím, co říkal. On nemohl hrát před Bohem divadlo, které my často hrajeme. Víte, mohli bychom říci, co si to ten Jonáš vůči Bohu dovoluje, ale uvědomte si, že Bůh Jonáše bere vážně a dává mu lekci. Dává nad ním vyrůst ricinový keř, takže je ve stínu a zbavuje ho horka. Jonáš je v tu dobu za hradbami Ninive. Odešel tam potom, co řekl ninivským, co musel: „Podívejte se, Bůh vás chce potrestat a vzkazuje vám, že se máte dát na pokání“. Potom odešel za hradby na východ, postavil si chatrč a čekal, aby viděl, co se bude dít ve městě. A doufal, že ninivští si to varování k srdci nevezmou a budou potrestaní. On byl ve svém nacionálním šovinismu tak zaujatý, že si říkal: „Oni si to k srdci nevezmou a Bůh je potrestá a já to chci vidět“. A nyní dostává lekci od Boha. Přes noc vyroste ricinový keř, takže Jonáš je pod ním schovaný a stále čeká, že Bůh Ninive zničí. Ale radoval se z toho keře jenom jeden den, protože druhý den byl keř suchý. No a Bůh, aby ta lekce stála za to, udělal pořádné vedro. Jonáš je znechucený, otrávený („raději umřít, než žít“). Pán Bůh mu říká: „Zlobíš se (lituješ) kvůli tomu ricinovému keři? Jonáš říká: „Aby ne, právem, až na smrt“. Bůh na to: „No, vidíš, tobě je líto ricinového keře a mně nemá být líto těch lidí?“ Přátelé, nejde jen o to, co nám úryvek Písma (že Bůh je milosrdný) chce říci. My se chceme zamyslet nad postavou Jonáše, proč se chová vyloženě tak nějak nepěkně přestože je prorokem. Pozor, Jonáš byl člověk, který se před Bohem neskrýval. Mnozí z nás máme výhrady, ale netroufneme si je připustit. A proto je tak důležité si to uvědomit. Skutečnost v člověku je často jiná než to, co si namlouvá (nalhává).
A teď už se dostáváme k dnešnímu svátku Panny Marie Růžencové. Růženec se mohu modlit tak, že ho pěkně odříkám. Ale mohu se modlit tak, že se nad tím zamyslím, co ta Ježíšova matka cítila a co to pro ni bylo. A lze přitom prosit: „Prosím tě, Maria, pomoz mi pochopit tvého syna, jako jsi ho chápala ty“. Jenže, my si myslíme, že máme jasno, že se umíme dobře modlit a modlíme se rádi. Je třeba si uvědomit a musíme vědět, že v nás je spousta výhrad, zábran. A jestli chceme Marii udělat radost, tak ne tak, že já budu lenošit a budu žádat: „Ty se za mne přimluv, já se o pořádnou modlitbu starat nebudu“. Mohu ale prosit: „Podívej se Maria, tebe si Bůh vybral, tebe miloval, protože jsi byla ve svém vztahu k Bohu opravdová. Pomoz mi zrevidovat mou opravdovost vůči Bohu“. Maria pomůže ráda. Pomůže nám na cestě za Ježíšem, ale nenahradí tu cestu za ním. Maria nám nedá dispens od Evangelia, ale ráda nám pomůže zamýšlet se nad Ježíšovým slovem, ale my někdy chceme, aby nás toho slova Ježíšova ušetřila. Nám se Ježíšovo slovo nezdá, raději saháme po jiné zbožné knížce a z toho Maria radost nemá. Pokud jí chceme udělat radost a sobě prospět, tak v ní musíme vidět tu, která měla výborný, kvalitní vztah k Bohu a je ochotna nám ve vytváření tohoto vztahu pomoci. Maria nám nedá absoluci od plnění Ježíšových příkazů. Jejím krédem bylo Ježíše pochopit a plnit jeho vůli, a to, co řekla v Káni Galilejské ,, to říká i nám: „To je můj syn, a co on vám řekne, to udělejte!“ Toto si musíme uvědomit a s tím vědomím se zamyslet nad růžencem a ne to jen tak odříkat, ale nad těmi tajemstvími se zamýšlet.
Věc, o které jsme vícekrát hovořili, ale stojí za to si to připomenout. V Evangeliu u Lk 11,2-4 a Mt 6, 9-13 máme dvě verze Otčenáše toho jak se modlíme v kostele pak máme ještě dodatek Mt 6,13: „Nebo tvé je království i moc i sláva navěky“. To u Lukáše nemáme. „Lukášův“ Otčenáš je výrazně odlišný. Všimněte si takové maličkosti: „Když se modlíte, říkejte: ´Otčenáš, jenž si na nebesích .....´“. Čili, není tam: „Modlitba vypadá takto: ´Pište si a já vám ji nadiktuji´“. Modlitba podle Ježíše nemusí mít stejná slova a přesto to bude Otčenáš. Ale my bohužel odříkáváme Otčenáše a přitom to není modlitba Páně. Protože pro Otčenáš je důležité „odpusť nám hříchy, nebo i my odpustíme každému, kdo se proviní proti nám“. Toto je prohlášení, to není prosba. „Odpusť nám naše hříchy“ je prosba. Ale „přijď království tvé“ zase není prohlášení ani prosba. Protože typická prosba je Odpusť nám naše viny (hříchy) a nebo „neuveď nás v pokušení“. Ovšem co je prosba, musíme říkat jako prosbu. Ale: „Otče, posvěť se jméno tvé“ už jsme si probírali, co vlastně znamená. Je to tvar, v latině konjuktiv, který není jenom: „Bože, posvěť se jméno tvé“, není to jenom: „Bože, já chci posvětit tvoje jméno“. To je věc, která záleží na nás dvou. „Já bych chtěl, aby tvé jméno, tvoje království bylo posvěceno. A proto, Bože, prosím, dělej ty, co je na tobě a já zas budu dělat, co je na mně“. Jsou určité věci, které Bůh za nás neudělá a jsou určité věci, které i kdybychom se, jak se lidově říká, rozkrájeli, tak je neuděláme, protože to jsou věci v Boží kompetenci. My bohužel v modlitbě vystupujeme jako člověk, který by slepého chtěl učit malovat a hluchého učit zpívat. „Ty si musíš vydělat na živobytí. I když jsi slepý, musíš se naučit malovat. A ty jsi hluchý a musíš se naučit zpívat“. Je to prostě prohození. Jistě, když je někdo slepý, může být báječný muzikant a hluchý malířem. Jde o to, zjistit příslušné vlohy. Ale když to prohodíme, je předem prohrané. S určitými věcmi člověk nemůže pohnout, člověk je bezmocný a tam musí svou bezmocnost uznat a musí nechat Boha zasáhnout. Jenže v druhých věcech má člověk svrchovanou moc a tam zase Bůh čeká na rozhodnutí člověka. Mockrát jsme si zdůrazňovali, jak Petr řekl Ježíšovi: „To se ti nestane“. Vždyť je to nehoráznost. Je to krátce po tom, co Petr prohlásil Ježíše za Mesiáše. Přestal snad Petr věřit, že Ježíš je Mesiáš? Vůbec ne. Jednal podle návyků, podle způsobu nekritického naslouchání, nekritického rozhovoru. Kéž bychom my byli aspoň tak málo zabedněni, jako Petr vůči Ježíšovi. Myslíte si, že si Petr uvědomoval, že nebere Ježíše vážně? Musíme si uvědomit, že musíme Ježíšovu slovu naslouchat. Když nám Ježíš něco říká, musíme mu rozumět. A to se mimo jiné, projeví i v modlitbě. Např. „Přijď království tvé“ záleží i na mně i na Bohu. „Posvěť se jméno tvé“, záleží i na Bohu i na mně. A Bůh, když já si budu stát na svém, tak nemůže způsobit, aby jeho jméno bylo posvěceno. Když já se budu sebevíc snažit a Bůh nebude zasahovat. Já ze své síly Boží jméno také nemohu posvětit. Proto musím vědět, co má dělat Bůh a co mám a musím udělat já. Jenže, když se někdo modlí Otčenáš za zemřelé, nebo když někdo na úmrtní oznámení si dá: „Buď vůle tvá“ a pak také říká: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“, dá se to interpretovat jako: „Zemřel, zemřel, co se dá dělat. Bolí mne nohy, pajdám, no, buď vůle tvá“. Prostě rezignace. Já mohu říkat tatáž slova a přesto to nebude Otčenáš. Slova Otčenáše mohu říkat na nějaký jiný úmysl, kdy bych vlastně měl říct: „Koukej Pane Bože, prosím tě, pomoz mi s tímhle.....“ Ale, když to má být Otčenáš, tak „posvěť se jméno tvé“ musí mířit k posvěcení Božího jména. A musí to být, abych tak řekl, výzva ke spolupráci. Já si musím být vědom, co já musím udělat a co Bůh za mně neudělá. A musím si být vědom, co Bůh může udělat a co já nemohu udělat za Boha. Jenže, kdybychom se nad Otčenáš zamýšleli, potom by nešel tak rychle, drazí přátelé. Opravdu stojí za to, zamýšlet se nad Otčenášem a pak zjistíme, že nezáleží vůbec na těch slovech v té úrovni, kterou Ježíš tady doporučuje. Takže další verze Otčenáše pro nás je vlastně ta výzva: „Podívej, člověče, nauč se věci rozumět a říkej to s plným pochopením. A když máš někoho s kým ses nepohodl, tak to raději to vynech“. „Pane, Bože, já se s tamtím nemohu smířit, já to nedovedu, prosím tě, pomoz mi, jak se v tom orientovat“. Takže pozor na to, abychom neříkali slova, kterým nerozumíme, neříkali na úplně jiné úmysly, které ty slova obsahují. To, co je prohlášení, říkáme jako modlitbičku a co je prosba říkáme jako prosbu. Ale třeba „posvěť se jméno tvé“ je výzva ke spolupráci (smlouva o dílo). „Pane Bože, prosím tě, chtěl bych, aby tvoje jméno bylo posvěceno, ale ono to záleží i na mně i na tobě, prosím tě, chtěl bych vědět, jak na to jít, kdyby se mi to nebo ono nedařilo“. Nezáleží na slovech, nemusím vůbec říct ani jedno slovo z Otčenáše a přesto to bude modlitba Páně. Ale mohu říct Otčenáš třeba 1000x doslova a modlitba Páně to nebude. Udělal jsem si pokus: Vzal jsem tužku a papír, pustil magnetofon, začal říkat Otčenáš a přitom psát číslice. Pak jsem zkontroloval číslice, byly v pořádku napsané, ale největší hrůza mne popadla, když jsem pak slyšel ten Otčenáš. V životě jsem tak procítěný Otčenáš neslyšel. Řekl jsem si: „Vidíš, to jsou ty tvoje Otčenášky. Soustřeď se, pomodli se s upřímným srdcem atd.“ Tak, když já vnitřně o to stojím, tak mohu říct: „Podívej, Bože, chtěl bych, aby ti byla vzdána chvála, aby si tě každý vážil, abych já i ti druzí nedělali ostudu, aby na nás bylo vidět, že jsme pořádní křesťané“. To je to „posvěť se jméno tvé“. Ani jedno slovo jsem neřekl stejně, ale je to modlitba Páně. No a teď se pomodlíme za pana XY: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.........“. Toto není modlitba Páně, protože předmět prosby se liší. Neříkám, že je to modlitba bezcenná, ale není to modlitba Páně. To musíme rozlišit. Neshoduje se to podle obsahu. A obsah je rozhodující. A pro ten obsah je důležité, aby to byla špičková modlitba, vrcholná modlitba. Tam je rozhodující obsah a dokonce i to, že je tam rozlišeno prohlášení, prosba a (abych to tak nazval), výzva ke spolupráci.
Nevím, jak by dopadl výsledek, kdybychom udělali průzkum, jak lidé chápou podobenství o neodbytném příteli. Je to jedno z nejlehčích, ale spousta lidí v něm vidí jakýsi jinotaj, něco tajuplného, atd. Z jedné strany není divu, protože tady se mluví o tom, že ten člověk dostane, o co prosí a každodenní zkušenost týkající se nejen pozemských potřeb, ale i náboženských potřeb, jakoby se s tím rozcházela. Jistě, člověk neprosí P. Boha, aby se mu dařilo dobře, ale často prosí, aby mu odejmul ten nebo onen hřích a P.Bůh jakoby ho neslyšel. Tak, jaký je význam toho podobenství? Nejprve si řekneme, jak vypadá tady popisovaná realita. Představme si člověka, kterému přijde v noci návštěva a nemá, co by jí dal k jídlu. Tak začíná bouchat na souseda a říká: „Přišel mi kamarád..., atd.“ Soused: „Nebouchej, vzbudíš mi rodinu!“ Ale on bude bouchat dál. I ten, který by si řekl: „A just mu nedám“, nakonec otevře a vyhoví. Právě pro ten rámus a myslí si o tom druhém, že je asi blázen. Ježíš tady chce říct, že zrovna tak houževnatě bychom se měli modlit. Jenže jsou tady ty nezdary. Musíme si však uvědomit, že na P.Boha s násilím jít nemůžeme. Podobenství nechce říct: „Člověče, seber sílu a P.Bohu to v nebi pěkně roztřískáš“, nýbrž, že máme jít na věc se stejnou houževnatostí, jako ten člověk. Ale tady to podobenství končí, protože obrazně řečeno, ta „Boží okna“ jsou tak vysoko, že tam nikdo kamenem nedohodí. Ovšem, tohle každý hravě pochopí. Jiný problém je, že se můžeme hodně modlit a mít ta „Boží okna“ na dosah, mlátit do nich třeba kladivem a P.Bůh nám neotevře. Některá modlitba prostě vyslyšená nebude. A nepřinutíme P.Boha, aby ji vyslyšel, ani ho „neotrávíme“, jak by se zdálo z naivního čtení podobenství. Rovněž neplatí, že není vyslyšena (známá výmluva), protože by nám to neprospělo. Klíč k řešení je však jiný. Židé měli svého krále a prvním z těch králů byl Bůh. Na to se zapomíná. Mojžíšův zákon byla ústava, byla to smlouva. To my tomu říkáme zákon. V hebrejštině je to smlouva mezi Bohem a lidmi. Bůh říká: „Já od vás chci tohle a tohle a dám vám tamto a tamto“. V této Mojžíšově smlouvě je také článek ústavy, který říká, že Bůh je králem se všemi právy a povinnostmi krále, ale také, že lidé, když budou chtít, mají právo si zvolit za krále člověka. Došlo k tomu za proroka Samuela, že lidé řekli: „Dej nám krále, jako mají ostatní národy“. Samuel vidí, že je to velmi zlá věc a přemýšlí, nedalo-li by se to spravit a říká: „Pane, Bože, neudělal jsem někde chybu?“ Bůh říká: „Ne, neopovrhují tebou, ale mnou. Dej jim krále, když chtějí. Mají na to právo. Já se vnucovat nebudu. Ale řekni jim, až vás král bude utiskovat, vy se budete modlit a já vás nevyslyším. Řeknu: ´Máte krále´“. Vidíme, že židé nechtěli Boha za krále, ale člověka. Prvním člověkem, který se pro ně stal králem byl Saul. Druhým byl David. Bůh jim mohl dát za krále darebáka, ale dal jim Saula, toho nejlepšího, co měl. Jenže Saulovi to vlezlo do hlavy. Pak už začal být špatným králem. David byl velmi dobrý král. Šalamoun s určitými výhradami také. Ale potom ti králové za moc nestáli a jejich hodnota byla záporná. A tak přinášeli lidem zlobu. Ovšem lidé neřekli (nějakému prorokovi): „My chceme za krále Boha“. Jenže: „Máme krále, máme krále, náš král, atd.“ Čili, Bůh byl vyřazen ze hry („My tě nechceme za krále“). A pochopitelně, kdyby potom říkali: „Pane, Bože, zastaň se nás proti králi“, tak P.Bůh řekne: „Zvolili jste si krále, máte ho. Máte dynastii královskou, královský rod a tak počítejte s tím, že když mně nechcete nechat zasahovat do osudu židovského národa, tak zasahovat nebudu“. Tady si musíme uvědomit, že v mnoha našich modlitbách je vnitřní rozpor, který způsobuje, že nemůžeme být vyslyšeni. Další věc je to, že my nerespektujeme, nebo neznáme Boží strategii. Říkáme si: „Do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy“. Kdežto podle Boha je to kriterium jiné. Závažnějším faktorem než hřích je to, co říká Ježíš: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Čili, člověk, který nepečuje o správné poznání. To zas říká sv. Pavel v listu Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal“. Jsou tam vyjmenované hříchy počínaje homosexualitou až po takové dětské zlobení. Takže, když člověk nebude správně přemýšlet o Bohu, nebude dbát o správné poznání, přijdou na něj některé z těch hříchů, případně, ještě víc hříchů začne na člověka doléhat, jakožto signál: „Podívej člověče, ty nestojíš o správné poznání Boha“. Když si člověk neřekne, že je tady hřích, že si s hříchem neví rady, je to tím, že špatně smýšlí o Bohu. Když si ale řekne: „P.Bože, já slibuji, já už to neudělám“, tak ho Bůh taky nevyslyší, protože je to nerespektování Božího rozhodnutí. Je to podobná situace a příčina nezdaru, jako to ´Budete se modlit a já vás nevyslyším, máte krále´. A tak je mnoho lidí, kteří se dopouštějí hříchů a nemohou se pohnout z místa. A Bůh je nevyslyší. Řekne: „Vždyť jsem vám řekl, že nestojíte o správné poznání Boha a proto se z hříchů nevymotáte“. Takže toto podobenství nám říká: „Ano, když člověk dělá hříchy a zamyslí se nad tím, jak je to možné, že dělá hříchy jak je to možné, že má místa ve víře, kterým nerozumí a prosí Boha: ´P.Bože, prosím tě, pomoz mi, kde je v mé víře chyba´, tak tento člověk má slíbeno vyslyšení“. Ovšem, musí být neodbytný a pouze v této záležitosti. Ještě upozorňuji, že může, abych tak řekl, mlátit těmi nejtěžšími kalibry do „Božích oken“ a „Boží okna“ (abych to přirovnal k tomu člověku, který mlátí na to okno) jsou pro něho velice nízko, na dosah ruky a abych to tak znázornil, je tam připravena hromádka kamení. Čili, když by židé by prosili: „Bože, zastaň se nás, král nás utiskuje“, Bůh ze zásady nevezme tyto prosby na vědomí. „Řekl jsem vám, byl jsem vaším králem, vy jste mne vyhodili a chtěli jste, abych přestal zasahovat do vašich záležitostí. A tak jsem přestal“. A to je jen důsledek toho ´máte, co jste chtěli, máte co stále chcete´. Pro člověka, který stále dělá hříchy a prosí P.Boha, aby mu pomohl, pro toho zase jsou ta „Boží okna“ příliš „vysoko“ a žádný kámen po ruce. Pro něho platí: „Nestojíš o správné poznání Boha a proto tě vydávám hříchu. Ať se ti to líbí nebo ne“. „P. Bože, já se chci polepšit, já přece věřím. P.Bože, pomoz mi, nechci dělat hříchy…“. Pro takového žádný kámen po ruce není a okna jsou v nedostižné výši. Ale jakmile si řeknu: „Musím přemýšlet o tom, jak dořeším své křesťanství, tady někde v mé víře je chyba a proto Bože tě prosím o pomoc, tak nepotřebuji dohromady ani se pro ten kámen shýbnout. A já to ani nedopovím a už mi P. Bůh začne odpovídat. Toto je zkušenost lidí, kteří si v této oblasti dali říct. Často přijde za mnou někdo s prosbou o radu a o pomoc v nějaké věci. Nedaří se mu s tím pohnout, protože nestojí o správné poznání Boha, nestojí o správné jednání. On chce jenom, aby mu P.Bůh pomohl z jeho bryndy, z jeho šlamastiky tělesné, nebo duševní, aby mu pomohl z hříchů, aby mu pomohl polepšit se, ale tak, jak si to představuje. Ale tohle to podobenství v této věci nám nic neslibuje. My musíme být rozhodnuti, abych tak řekl, „domlátit“ se Boha, i když nakonec ani nemusím zvednout „kámen“, nemusím ani bouchnout pěstí. Stačí na okno mírně zaklepat a P.Bůh se vykloní a už to člověku začne působit. Toto je důležité. Podobenství ale říká ještě více, že bychom měli dosáhnout darů Ducha Svatého, darů, které kdysi byly a které se vyskytují už jenom sporadicky, a ještě v neúplné formě. Měly by být v plné formě. To už dá nějakou dobu práce, plné Boží dary nám hned nespadnou do klína. Navíc všechny Boží sliby se mohou splnit, některé dřív, některé později, i když za cenu houževnatého úsilí. Ne proto, že by Bůh nechtěl dát, ale že my sami v sobě musíme najít zábrany, které to zadržují. Bůh by nám všechny potřebné dary dal, ale dát je nemůže, protože v nás je spousta překážek, o kterých nevíme. Dvě z nich jsme si řekli („budete se modlit a já vás nevyslyším, budete prosit, abych vám pomohl od hříchů a já vám řeknu, že nestojíte o správné poznání“, „říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“). Tím, že vytrvám v úsilí o Boží dary, začnu v sobě nacházet psychické bariéry a začnu je objevovat. Pak začnu objevovat strategii vyhledávání a likvidování těch bariér. A to je smysl podobenství, které jsme četli.
Ať nás nezaráží změněná forma Otčenáše. To není změněná forma, ale jedna ze tří základních, protože ten „náš“ Otčenáš je Lukášova forma a některé texty Matouše mají ještě dodatek: „Neboť tvé je království, moc i sláva na věky“. To některé texty Matouše mají. My jsme říkali Otčenáš bez této věty, kdežto protestanti to používají s touto větou. Teď po koncilu je to „..ale zbav nás od zlého, vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, dej našim dnům svůj mír“ a pak je: „Neboť tvé je království i moc i sláva navěky“. My jsme si četli Lukášovo evangelium a tam je to jiné. Která z těch tří verzí je správná? Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že Otčenáš není modlitbou, kde jsou předepsána slova, ale jsou tam vytyčeny objekty, o které máme usilovat, věci, o které máme stát, o které máme žádat Boha. A to je právě to, co určuje, zda Otčenáš bude modlitbou Páně nebo ne. Já se mohu pomodlit Otčenáš a neřeknu ani jedno slovo, které je v Otčenáši a přesto to bude modlitba Páně. Ale jakmile se někdo třeba pomodlí Otčenáš za uzdravení, objektem je uzdravení a ne to, oč máme v Otčenáši žádat. Tohle je třeba uvážit. Nám ovšem jde o jinou věc, o podobenství o neodbytném příteli, o člověku, který houževnatě usiluje. Neodbytný přítel nám líčí někoho, kdo až „neurvale“ jde za svojí věcí. Uveďme si příklad. Pan A sousedí s panem B. K panu B přišel na návštěvu pan C. Pan B se s panem C vřele vítají, pak pan B říká: Ty máš hlad, počkej já ti něco dám. Jenže já tady nic nemám, skočím k sousedovi“. A tam tluče na dveře. Soused A: „Co chceš, co tlučeš?“ „Ale přišel ke mně kamarád, já doma nic nemám, půjči mi!“ „Dej mi pokoj, je noc, vzbudíš mi rodinu“. Ale pan B tluče dál. To podobenství nám říká, že když budeme dostatečně dlouho tlouct, tak pan A, aby měl pokoj, vstane i s nadáváním a dá mu. A tohle to nám Ježíš dává jako vzor. Musíme si uvědomit, že Ježíš nám nechce říct, abychom v modlitbě Bohu nadávali, ale abychom věděli, o co jde, abychom měli ujasněno, o co prosíme. A když to budeme mít ujasněno, tak se k tomu budeme znova a znova vracet. Tohle to podobenství vypadá drasticky, ale kdybychom měli problém prosby jako takové vysvětlit a popsat, tak by to bylo dost obtížné. A tak se raději spokojíme s tím „primitivním“ popsáním neodbytného přítele. Jiné podobenství, které má naprosto stejný nádech dravosti, je podobenství o vdově a úplatkářském soudci (u Lukáše). To jsme si vícekrát vykládali. Nedobytný přítel B tluče a mlátí. Soused A: „Dej pokoj, je pozdě“. Ale on mlátí dál. A tak A říká: „Ten si nedá říct, tak já mu musím vyhovět“. Samozřejmě, pan A nemá problém, že by zrovna spal. Měl strach, že mu probudí děti. Podobenství říká, že to nakonec dostane pro svoji vytrvalost. Toto je první pohled na to podobenství. Nyní ten výklad začneme zjemňovat, upřesňovat. Pan A ze mne strach mít nebude i když si vezmu nějakou hůl. Soudce má strach z vdovy, že na něho přijde s válečkem na nudle (abych tam něco dodal). Ovšem, že u Boha to tak není. Bůh od nás chce, abychom věděli za čím jdeme. A tím právě splňujeme podmínku vyslyšení, abych o to stál. A ukázkou toho je také první čtení – 1M 18, kde se Bůh zjevuje Abrahámovi a nechá se Abrahamem jakoby uprosit. Samozřejmě, že Bůh nemá nějakou takovou podmínku, že když se Abraham za vás nepomodlí, že vás zničí. Abraham s Bohem smlouvá, jak se lidově říká, jako koňský handlíř. „Tak ty je vyhubíš, když jich tam bude 50?“ „Ne“. „A co když bude chybět 5?“ „Ne“. Nakonec slezou až k deseti. Víme však, že Sodoma byla zničena. Musíme si tam dosadit: „Tak pojď budeme počítat!“. A nakonec se našel jenom Lot, co za něco stojí. „Tak co, Abrahame?“ „No, já Lotovi řeknu, ať se odstěhuje“. A to ještě Lot není tak na úrovni. Musel se aspoň trochu přizpůsobit, jinak by v Sodomě neobstál. Dneska by Sodoma byla plná nemocných na AIDS. To říkám proto, aby každému došlo, oč jde. Ale nyní jde o to, jak Abraham s Bohem smlouval. Bůh nám tím handlováním s Abrahamem chce dát najevo, že je ochoten odpustit, atd., když půjdeme za věcí. To handlování nás má probudit, že půjdeme za Bohem s prosbou o dary, budeme mít ujasněno, že dary jsou důležité a budeme mít ujasněno, že Bůh nám je dá, když my splníme všechny podmínky. Všimněte si, to je v druhé části podobenství: „A já vám říkám: ´Proste a dostanete, hledejte a naleznete´“. To je vlastně už komentář toho: „Každý, kdo prosí dostane, atd. Je mezi vámi takový otec, který, když ho syn prosí o chleba dá mu kámen? ..., atd. Když vy jste zlí a dovedete svým dětem dávat dobré dary, tím spíše Otec nebeský dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí“ (např. umět uzdravovat). Tady jsme u problému lidského utrpení. My nejdeme za problematikou Božích darů jako neodbytní přátelé, ale často říkáme: „Já to svoje utrpení obětuji.“ Jenže já mohu dostat ty dary. Kdo se o to bude pokoušet, tomu řeknu vlastní zkušenosti. Zaprvé, prosme Boha, aby se začaly plnit sliby evangelia, a to nejenom sem tam někde, ale v celé církvi. Zadruhé, když nás Bůh nevyslyší, určitě má k tomu důvod. Musíme se zamýšlet nad tím důvodem. Tak zjistíme, že udělení darů Ducha Svatého je vázáno na vlastnosti člověka. K tomu známe Boží slovo: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás (čili, budete-li dobře znát evangelium, mít ho „v krvi“), pak za cokoli poprosíte, dostanete“. Úplná znalost Evangelia je podle Ježíše jednou z podmínek toho ´budou-li má slova ve vás´. Ježíš nám chce atmosférou podobenství o neodbytném příteli připomenout: „Člověče, jdi za věcí pochopení Evangelia, abys mu rozuměl, jinak z toho nebudeš mít nic“. Bůh nám ty dary dá, ale jen když bude jeho slovo v nás. Bůh od nás chce takovou tu přesvědčenost, razantnost, takové to Abrahámovské: „Hele, Bože, vždyť ten, kdo soudí celý svět, nemůže jednat nespravedlivě“. Cílem těchto míst je: „Člověče, když splníš podmínky, Bůh tě zahrne dary, o které si ani netroufáš prosit“. Když člověk tyto věci nebere vážně, není vyslyšen. Ale když je neodbytným přítelem, začne říkat: „Pane, Bože, já jsem tě prosil, tys mi neodpověděl. Proč? Dej mi, prosím tě, poznat, proč jsi mne nevyslyšel!“ A teprve pak člověk začne vidět, jaké má obrovské resty a nedomyšlenosti ve víře, že nesplnil Ježíšovu podmínku ´budou-li má slova ve vás´, že má začít se stejnou houževnatostí neodbytného přítele, prosit a hledat řešení, hledat porozumění Evangeliu. Pak se mu Evangelium začne otevírat a octne se v situaci, kdy je nucen dát Bohu zapravdu: „Bože, vidím, že ty mne za dané situace nemůžeš vyslyšet a nemůžeš mi dát dary. A ať to člověk neobětuje, abych tak řekl, ale ať jde dál. Jinak by toto podobenství bylo frází.
Vezměme si k dané problematice dnešního Evangelia ještě text Mt 7,7-12. Ježíš tady říká, abychom se obraceli k Bohu s důvěrou. My se častokrát obracíme k Bohu a chceme si tu důvěru nadiktovat. Ale někdy je to prohozené pořadí. My bychom napřed měli Boha znát jako důvěryhodného. Když někoho potkám na ulici a neznám ho, tak nemohu sázet na to, že je dobrý. A mnohdy naše pochybnosti ve víře jsou vlastně jenom dokladem toho, že náš pohled na Boha je nedostačující, že náš Bůh není dostatečně věrohodný a spolehlivý. A my potom chceme věřit něčemu, co nemáme dořešené, chceme se přinutit k tomu, abychom důvěřovali v Boha a přitom vlastně ani pořádně neznáme, co vlastně naše náboženství říká. Jedna z takových základních chyb je, že člověk by chtěl jenom odstraňovat hříchy a přitom se neptá, jak vlastně vypadá správný život. Představte si (nedávno jsme si to říkali), že mám jednotku z chování a pak půjdu na vysokou školu. A co ty ostatní známky? Když chci být inženýr, musím znát matematiku, lékař chemii atd. Nestačí mi jenom jednička z chování. A zrovna tak, když chci být křesťan, nestačí jenom nedělat hříchy. To je málo. A ono to dokonce ani nejde. Bohatý mládenec přišel za Ježíšem a ptal se: „Mistře dobrý, co mám dělat?“ a Ježíš mu říká: „Koukej, kdo je dobrý? Jenom Bůh“. My se musíme naučit být spíš jako malé děti, které si neslibují, že už nikdy neupadnou. Snad jste někdy pozorovali malé dítě, udělá 2-3 kroky a už sebou plácne, pak se zvedne, udělá 2-3 kroky a už zas sebou plácne. A jedině tak se naučí chodit. Je to stejné, jako když si jako cíl vytknu, že nebudu hřešit a přitom nevím, jak vypadá správné jednání. Např. je tady větička: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. To je Zákon i Proroci“. Ta větička vypadá taková nenápadná a kdybychom ji měli rozebírat, tak bychom o ní mohli hezky dlouho povídat. Řekneme si jenom maličkost. My máme často iluze o tom, jak ten druhý, např. životní partner by měl vypadat. A zapomínáme, že někdy náš požadavek nemusí být zrovna správný. A proto je důležité, že když od partnera (manžel, kolega v práci) něco chci, tak to nejdříve zkusím udělat sám. Přitom mohu zjistit, že ono to vlastně nejde. Tak potom ze svého požadavku ustoupím. Ale když to nezkusím, tak pořád budu mít na druhého požadavky a třeba budou mé požadavky neuskutečnitelné, nesplnitelné. Já si budu toho svého partnera malovat v líbivých barvách, jako dokonalý ideál, ale on mně nebude moci uspokojit, protože já po něm chci neřešitelnou věc. A to je právě často náš vztah vůči Bohu. Proto je dobré se naučit určité střízlivosti i ve svých požadavcích, aby si člověk hned nekladl příliš vysoký cíl. A zase na druhé straně, aby se nespokojil s nějakým primitivním křesťanstvím. A tak tato věta, která vypadá naprosto (co chcete, aby lidé činili vám, to čiňte vy jim, to je Zákon i Proroci) vypadá jako jedna z mnohých, ale ve skutečnosti je to opravdu klíč k pochopení všeho toho, k čemu přiváděl židy Starý Zákon. Někdy stačí jedna věta, ale musí se dělat. Takže, když člověk řekne: „Tak dobrá, já chci, aby mne ten druhý důvěřoval, tak mu budu důvěřovat taky. Já chci, aby se mi druhý svěřil, tak se mu budu svěřovat také. Já chci, aby ten druhý mne poslechl, já ho poslechnu také“. A potom uvidím, že někdy moje přání nelze splnit a pak nezbývá, než ze svého přání ustoupit a počítat s tím, že jsem vlastně po tom druhém chtěl něco, co jsem sám udělat nemohl. Pak se vztah lidí, ať je to na pracovišti, nebo v rodině, nebo s přáteli, začne tak nějak vyrovnávat. A hlavně, nezapomínejme na to, během života nikdy nemůžeme říct, že P.Bohu dost věříme a že ho máme dost rádi. Dokavaď jsme na světě je naším úkolem víru i lásku k Bohu rozvíjet a budovat a ne ji pouze proklamovat. Když se dítě narodí a bude mít 4 kg a 50 cm, tak je to zdravě v pořádku. Ale když by to tak trvalo půl roku, 2 roky, 3 roky a nerostlo by a pořád by to bylo zdravé nemluvňátko, tak už by to byla tragedie. Maminka by šla k lékaři, ten by se na něj podíval a konstatoval, že dítě je v naprostém pořádku. Jenže tomu dítěti je 10 let?!. Jednou, při návštěvě známých, jsem viděl babičku, jak vozila v kočárku vnoučka. Bylo mu 5, 6, nebo 7 let a byl pěkně tlusťoučký. Ptal jsem se na to známých a oni řekli, že babička vnoučka ráda vozí a přitom si hrdě vykračuje. No, jo, ale tím mu nepomůže. Člověk se musí v životě i v náboženství postavit na vlastní nohy a nesmí ztrácet hlavu, když někdy spadne. Musí znova vstát a znova jít dál. Protože jenom tak se naučí chodit. Ano, chodit už umíme, ale celý život se musíme učit chodit za Bohem. A máme se to učit až do smrti.
Uveďme si ještě jednou text Mt 7,7-12. Je tady více myšlenek a jsou to velice závažné věci. Zamyslíme se pouze nad poslední větou – „A proto všechno, co chcete, aby lidí dělali vám, stejně i vy dělejte jim, neboť v tom spočívá Zákon i Proroci“, která často uniká naší pozornosti. Mnozí lidé si myslí, že jim je jasná a přitom to vůbec nemusí být pravda. Je to jedna z klíčových věcí. Souvisí s „horskou řečí“, která je, bohužel, často špatně chápána. V Mojžíšově Zákoně je celá řada moudrých a rafinovaných příkazů a někdy to dá zabrat, abychom je pochopili (Vzpomeňme si na Čachtickou paní nebo na druhé straně instrukce pro malého žida, jak udělat záchodek). Jenom dobrý a přemýšlivý čtenář dovede zjistit, že z dnešní věty lze odvodit všechny příkazy Mojžíšova zákona, které tak krásně dovedly budovat např. pozitivní motivaci. Rodiče návyky dětí často pěstují naprosto zvráceným způsobem, např. „že se nestydíš, co tomu řeknou lidé“, atd. Mojžíšův zákon spojoval příkazy s Bohopoctou. Ta dnešní věta neznamená zúžení na problematiku lásky. Ta věta je rada, jak se dopracovat hlubokého poznání, které u Mojžíše je popsáno množstvím příkazů. Ta věta neradí, abych se stal fackovacím panákem, ale abych s naučil kontrolovat a revidovat svoje požadavky vůči druhému, které jsou častokrát neuskutečnitelné. Často máme představu, jak by se druhý člověk měl k nám zachovat. Ježíš tady radí, abychom si to nejdříve odzkoušeli sami na sobě. Postup je tedy takový. Nejdříve musím formulovat, jak se ten druhý má chovat. A pak podle své představy začnu jednat (odzkouším si to). Častokrát zjistíme, že žijeme v iluzích, ve špatných představách. Tím jsem nucen poopravit svoji normu, dělat ji, aby ten druhý, když to bude dělat, já byl spokojen. Výsledkem musí být spokojenost na obou stranách. Tady funguje ta zpětnovazební smyčka, o které jsme často hovořili. Ta věta vyjadřuje velký fígl. Často se stává, že problém se nevyřeší najednou a že je třeba normu několikrát poopravit. Tohle je věc, kterou se člověk musí učit. Pak názor na člověka a i na Boha se začne krystalizovat a vyjasňovat. V této větě není recept na to, jak jednat za všech situací, ale recept, jak postupně nalézt recepty pro jednání v různých životních situacích. Proto tedy rada: „Dělat a pak člověk uvidí sám.“
EVANGELIUM Lk 12,13-21, 18. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Někdo ze zástupu požádal Ježíše: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!" Odpověděl mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" Potom jim řekl: "Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má." Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ Bůh však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."
Kázání není k dispozici. Hodně jsme mluvili o problematice bohatství na příkladech: Bohatý mládenec, Zacheus a Ježíšův přítel Lazar. Cílem je, abychom dali Ježíše i s jeho požadavky na první místo (viz také Mt 6,19 a 24-34, Mt 13,44, Mt 19,21, Lk 12,33-34, Jak 5,1-5). Když je někdo „stržen“ tím obrovským pokladem, jaký nabízí evangelium, tak už ho nic nezastaví. Zejména je-li člověk na správné cestě pochopení a zjistí, jak mu Bůh pomáhá, vede ho atd.Podobenství dnešního čtení má široký dosah. Dá se např. aplikovat i na zaměstnání. Člověk se sám nemá příliš povyšovat, dělat kariéru stůj co stůj. Měl by skromně, poctivě pracovat a výsledky jeho práce budou oceněné i když možná jen duševně a ne finančně. Podobně to platí v náboženství, aby si člověk nedomýšlel, že je již na výši a nebo, že už to dostatečně vysoko dotáhl. Třeba být neustále chudého ducha, ochotného přijímat nové poznatky, revidovat staré, neustále hledat Boha, hledat správné poznání. V opačném případě se tento proces uzavírá, zastavuje.
EVANGELIUM Lk 12,32-48, 19. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřete si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."
Problém je to velmi důležitý a na pořádné probrání bychom tady mohli být i celý den. Na začátku dnešního textu je velmi důležité podobenství a další text budeme chápat z hlediska tohoto podobenství. Je to podobenství o služebnících, kteří čekají, až se pán vrátí ze svatby. Pán odešel na svatbu, služebníci čekají a pán se vrací. Stačí mu jenom zaťukat a oni okamžitě otevírají, jsou opásáni, nikdo z nich nešel spát. Pán má z toho radost, že na něj čekali a začne je obsluhovat („Tak a teď si uděláme svatbu my“). Toto podobenství říkal Ježíš asi s velkou lítostí, protože málokterý člověk takto jedná. Je to jedno z mála podobenství, která nejsou vzata ze života. Normálně by pán musel být zpitý, aby obsluhoval své služebníky. Takový otrokář by to nikdy neudělal. Co tím chce Ježíš říct? Že se musíme připravit na setkání s Ježíšem; proto se chodí do kostela, abychom se na něj připravili. A když se pak setkáme s Ježíšem, my mu máme hned otevřít. V praxi to ovšem vypadalo právě naopak. Vzpomeňme si, jak Ježíš říká (dokonce i apoštolům): „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka musí mnoho vytrpět...“. A Petr na to: „Kdepak, to se ti nestane“. Máte spoustu zbožných lidí, kteří jsou tak zabedněni, že nejsou schopni jakéhokoliv poučení. A kněz se může „rozkrájet“ a příslušnou věc jim nevysvětlí. Víme, že problém nepřijetí náboženství, není v tom, že by P. Bůh nechtěl dát své dary, ale že člověk při setkání s pořádnou naukou, kterou Ježíš hlásal, se dostává do konfliktu s Bohem. Tam se dostali i apoštolové a ne pouze v jedné věci. My ještě nemáme ten konflikt odzkoušený. My nemáme odzkoušeno, jak by tady s námi mluvil tesař z Nazareta. Např. kdyby přišel automontér ze Žižkova, postavil se a řekl by: „Velebný pane, vy tady říkáte tohle a v Bibli je tohle, atd.“ My to nemáme odzkoušené. Víme, že apoštolové havarovali několikrát. Není snad velká pravděpodobnost, že bychom dopadli také špatně? Třeba si proto dobře uvědomit podobenství o služebnících čekajících na pána. Pak to pokračuje tím: „Uvažte, kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj..., atd“. Toto podobenství je pokračováním toho předešlého. Představme si, že jsme na venkovské chalupě a dovíme se, že nám chtějí vykrást chatu. Pojedete pryč? Půjdete spát? Ohlásíte to policii. V biblické situaci si pozveme přátele a připravíme se. Musíme si tady vzít poučení z apoštolů. Kéž bychom byli alespoň tak zatvrzelí jako Petr, nebo miláček Páně Jan, a to víme kolikrát havarovali. Ježíšova reakce na Petra: „Jdi mi z očí satane“ není žádné vyzvání k tanci. Problém pekla, nebo očistce není v tom, že člověk udělá hříchy a teď se za něj nějaká paní zapomněla pomodlit a proto zůstane kdovíjak dlouho v očistci. V očistci jsou lidé kvůli tomu, že konflikt, který vyvstává při setkání s Bohem (který vypadá jinak, než si ho já představuji). Konflikt propuká, neuhasíná, takže potom člověk v očistci pracně musí utrpením dospívat k tomu, co mohl mít zadarmo, kdyby si dal pozor na ten konflikt a na místa, ve kterých konflikt vzniká. Apoštolové pod vlivem rabínských představ neřeknou: „Ježíši, prosíme, vysvětli“. A výsledek, Ježíš na své utrpení upozorňuje minimálně 5 krát a reakce žádná. Na silnici bývá často upozornění: „Úsek častých nehod“. Pokud to místo neznáme, tak se nám to nechce věřit. Pokud to známe, víme, že je to pravda. My v náboženství musíme najít místa, ve kterých se setkáváme s Bohem a ve kterých by mohlo dojít k havárii. Kdo mi zaručí, že při setkání s Ježíšem mi neřekne podobně, jako sv. Petrovi: „Jdi mi z očí Satane!“ My musíme vědět za jakých okolností dochází k havárii. Tam musíme pěkně přibrzdit a jet opatrně. Kdyby se Petr na to zeptal, Ježíš by vysvětlil. Petr by pochopil, že rabíni jsou špatní interpreti Mojžíše a Proroků a že jsou schopni Ježíše ukřižovat. Ježíš na rozdíl od nich snesl diskusi. To je smysl obou podobenství. To další se týká hlavně nás, kteří učíme. Ale pozor, také tatínků a maminek, babiček a dědečků, kteří vedou a učí dětičky. Služebník, který je určen, aby jim dával příděl jídla, tedy, když jim to pořádně nevysvětlí, dostane výprask. Proto je třeba víc opatrnosti v náboženské výchově dětí. Ale všimněme si: „Služebník, který nezná vůli pána a dělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně.“ Vidíme tady jednu věc a ta má všeobecný charakter. Bůh nás trestá nebo odměňuje podle objektivně splněných věcí. Když to někdo myslí dobře, ale udělá špatně, tak P.Bůh neřekne: „No, jó, on to myslel dobře“. Ten člověk dostane ran méně, protože má menší zodpovědnost. Když je okno rozbité, tak se nedá nic dělat, musí se donést ke sklenáři a dát ho spravit. Ten sklenář neřekne: „Vy jste to rozbil omylem, tak já vám to spravím zdarma a donesu domů“. P. Bůh nás klasifikuje podle objektivní hodnoty našich činů. Když o tom špatném jednání víme, tak je to přitěžující okolnost. To jsou problémy, které mnozí katolíci nechápou, když zpytují svědomí jenom podle hříchů. A hřích je přece vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Ale, když já z neznalosti přestupuji Boží zákon, jsem bit také. Bohužel si lidé řeknou: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“, místo toho, aby se zamysleli nad tím, že dělá něco špatně a neví zatím co. Je to velice nebezpečná věc. Neznalost zákona od výprasku neosvobozuje („Kdybyste byli slepí (říká Ježíš), hříchů by jste neměli“). Služebník, který nezná vůli pána nemá hřích, dostane těch ran méně než ten, který to věděl. Je jich sice méně, ale rány dostane, např. místo 25 pouze 15. To se mi stejně bude špatně sedět. Když nám Ježíš chce něco říci, nebo něco poradit, musíme být připravení, mít otevřená srdce. Když máme „zavřeno“, nemůže Ježíš nic dělat. Je mu to líto. Když ale hned „otvíráme“, „sám nás bude obsluhovat“. Bude nám pomáhat, bude nám sloužit. Tady je také vidět jeho láska. Když jej člověk přijme, on mu začne sloužit. Člověk musí být připravený jej přijmout kdykoliv. Na druhé straně, kde není prostor pro Ježíše, přichází trápení, utrpení. S tím souvisí i další výrok: „Ten služebník, který pozná vůli pána a není připravený činit podle jeho vůle, bude velmi bit. Ten, kdo ji nepozná a udělá něco, za co si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo dáno mnoho, mnoho se od něj očekává.“ Z tohoto je vidět opět problém utrpení. Příklad: Babička a děda vážně nemocní různými chorobami. Maličký vnuk má přinést léky, ale on je omylem zamění. Vnuk měl dobrou vůli, hřích nemá a oni přesto zemřou. Z toho plyne, že neplatí, že největší nepřítel člověka je hřích. Platí ale natvrdo, že neznalost zákona neomlouvá. Nepřítelem člověka je neplnění Boží vůle. Za to je člověk potom „bit“.
Abychom pochopili dnešní úryvek s podobenstvími, je dobré si uvědomit, co bylo řečeno předtím. Ježíš říká podobenství o služebnících čekajících na pána. Je na svatbě a když se vrátí, je už hodně pozdě. Služebníci přesto čekají a jakmile zaklepe, okamžitě otevřou. Pán má z toho radost, posadí je a začne je z radosti obsluhovat. A když pán přijde po půlnoci, dokonce při rozednění a nalezne je, že čekají, no tak jsou blahoslavení. Co nám to podobenství chce říct? Jedná se o problém, abychom dovedli Ježíše očekávat. Lidé si řeknou: „No, to přece děláme všichni!?“ Ale vtip je v něčem jiném. Všichni židé opravdu čekali Mesiáše, ale když Ježíš přišel, tak křičeli: „Ukřižuj!“ Proč? Protože nesnášeli to, co říká. Ježíš neříká: „My musíme čekat Pána“, ale „My se mu také musíme otevřít“. A židé prostě jenom čekali, ale neotvírali. A my se spokojujeme s tím, že zkonstatujeme, že čekáme, nebo si řekneme: „Jak by to bylo fajn, kdybychom žili v Ježíšově době, že bychom se s ním viděli, atd. Ale toho se už nedočkáme. Už není doba, kdy se P. Ježíš zjevuje“. No, takhle uvažovat je zásadní chybou. Židé takto uvažovali, ale když se setkali s Ježíšem, tak křičeli: „Ukřižuj!“ Protože neotevřeli. Oni čekali, ale neotevřeli. My musíme nejenom čekat, ale se i otevřít. A teď už se dostáváme k tomu dnešnímu čtení. Uvažte tohle: „Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by toho zloděje prokopat se do domu. A vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“. Ježíš tady říká toto: „Když se dozvíš, že přijde zloděj, tak nepůjdeš někam ven, nepůjdeš spát, ale pozveš si přátele a počkáte si na něj“. Když se ozve šramot, tak hops na něj: „Už tě máme“. Tím nám chce Ježíš říci, že se musíme na jeho příchod připravit. My musíme vědět, co dělat, abychom Ježíšovi rozuměli a jakmile zaklepe, abychom mu otevřeli. V první řadě to znamená zamyslet se nad tím, v čem byla chyba židů. Židé, kteří očekávali Mesiášův příchod, Ježíše nepochopili. To je poměrně snadno nalezitelné v Evangeliu. Když říkám poměrně snadno, tak to je proto, že se to ze začátku zdá leckomu neřešitelné, ale když se do toho zakousne, tak to začne vidět a nakonec se diví, že tak jednoduchou věc mohl nechápat. Když si pak ujasní v čem byla chyba židů, musí se člověk zamyslet nad sebou. Zas to nějakou dobu potrvá, než přijde na to, že v každém z nás je kousek těch židů a kdybychom byli v době Ježíšově, kéž bychom byli tak málo zabedněni (jak se lidově říká), jako apoštolové. Problém je, že se uklidňujeme tím: „Vždyť já do kostela jdu, já se na Ježíše těším, atd.“. No, ale to se těšili všichni židé. Myslíte si, že Kaifáš, když byl malý chlapec, že říkal: „Až přijde Mesiáš, já ho zabiji?“ Člověk má často iluzi o sobě, kterou Kaifáš měl do poslední chvíle, až do té chvíle na veleradě, kde si myslel, že Ježíše konečně usvědčil. Kaifáš čekal, že Ježíš řekne: „Nejsem Mesiáš“. A najednou Ježíš řekl: „Jsem“. Kaifáš byl prostě v situaci, ve které měl říct: „Tak to dokaž!“ Kaifáš moc dobře věděl, že by to Ježíš vyhrál. A tak proto začal hrát divadélko a stál se z něho vrah, vrah Mesiáše. Ono ho to zaskočilo. Kaifáš nebyl připraven na příchod zloděje, Kaifáš nebyl připraven na příchod Mesiáše. Proč Ježíš tady hovoří o tom zloději? Prostě proto, že kdybychom se dověděli, že nás přijde někdo vykrást, opravdu budeme v plné pohotovosti. A je tady ještě druhá podobnost, že vlastně Mesiáš přichází , abych tak řekl, pokradmu. „Přijde v hodinu, kterou se nenadějete. Kdybyste věděli, kdy ten zloděj má přijít, tak byste to hlídali. Nevíte, tak se musíte připravit, zkontrolovat zámky“. My musíme pochopit, co máme dělat. Abychom dovedli Ježíšovi, jakmile zaklepe, okamžitě otvírat; bez problému, bez zábran, bez vnitřních zmatků. Ty vnitřní zmatky nepodceňujme! Kdo se zamyslí nad apoštoly, tak uvidí, kolikrát Ježíšovi nerozuměli, báli se zeptat, atd. To třetí podobenství, se hlavně týká mne a kolegů. Týká se však (v menší míře) i rodičů nebo prarodičů, kteří vychovávají děti v náboženství a rádi to náboženství vylepšují. V malé míře se to týká všech věřících. My zpytujeme svědomí tím způsobem, že se ptáme: „Byl to hřích, nebo nebyl to hřích?“ Když nebyl, tak si člověk oddechne. Když byl, tak se někdo splaší, jiný se snaží najít zdůvodnění, že to s tím hříchem nebylo tak zlé apod. Běžně se katolíci ptají, zpytují: „Byl nebo nebyl to hřích“ a vůbec se nezpytují, jestli jsou na toho „zloděje“ (jeho příchod) připraveni. Všimněte si té věty: „Služebník, který zná vůli pána, ale podle jeho vůle nedělá, dostane mnoho ran. Ten, kdo ji nezná a dělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně.“ Ta věta nás upozorňuje, že si musíme dát pozor nejenom na oblast hříchů, ale že nepřipravenost na Mesiášův příchod může být i v oblasti zbožnosti (samozřejmě pokroucené a my si toho nejsme vědomi), kterou my považujeme za naprosto v pořádku. Řekneme–li si: „Jdu do kostela? Jdu. Modlím se? Modlím.“ A i tady mohou být místa nepřipravenosti. Nedávno jsme o tom hovořili, jak Ježíš říká „běda“ za určité úkony zbožnosti. My musíme tyto věci chápat, chceme-li být na příchod Ježíše připraveni. Židé čekali Mesiáše, nevěděli, že to je Ježíš a proč? Protože tam bylo to „běda“, to, že nevěděli, co je správné a co není. My víme, že Ježíš je Mesiáš, čekáme na něj, ale nás čeká jiný problém. Až se setkáme s Ježíšem (při umírání), nastane v nás krize; u někoho menší, u někoho větší. To nesmíme podceňovat, protože je to jádro očistce. Krize z konfliktu při setkání s Ježíšem nastane díky našim pokrouceným představám, znalostem křesťanství, které neodpovídá Ježíšovu vkusu. Nebudeme si přece nalhávat. Bylo to i u apoštolů. I u nich se objevilo to, že některé pasáže Ježíšovi nauky nemohli snést. Na „Zelený čtvrtek“ říká Ježíš: „Mám vám ještě mnoho co říct, ale nemůžete to nyní snést“. Nezapomeňme, že roli hrají nejen hříchy, ale také věci, které vůbec nejsou hříchem. „Běda slepci......“, „Ten kdo nezná vůli pána......dostane bití také“. Sice méně, ale také. Když jsme nepřipraveni na příchod Ježíše, tak to mohou být právě věci, o kterých si myslíme, že jsou v pořádku. Proto je důležité zpytování svědomí nezužovat na problém hříchů, ale prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit, v čem dělali židé chybu. Jenom tak potom najdeme chyby, které děláme vůči Ježíšovi my, při účasti na mši, při četbě Písma, atd. Ty skryté neuvědomované faktory mohou být zákeřnější a závažnější než samotný hřích. Řekl to Ježíš, já jsem si to nevymyslel.
To, co jsme četli, text nabitý je doslova nabitý, k prasknutí, informacemi. A tak se můžeme jenom omezit na několik málo aspektů. Podobenství nám líčí pána, který je na svatbě, on se vrací v dobré náladě ze svatby a jenom zatluče a služebníci okamžitě otevírají. On jim s radostí vystrojí hostinu a začne je sám obsluhovat. Tohle to by udělal pán, který má velmi dobrý vztah ke svým služebníkům a sám má ještě dobrou náladu ze svatby. Pán jim řekne: „Tak a teď si uděláme svatbu tady. Sedněte si a já vás obsloužím“. Čili, toto podobenství bychom mohli nazvat podobenstvím o služebnících čekajících na Pána, který vystupuje jako dobře, velmi dobře naložený. Trochu si to podobenství rozeberme. Pán přijde, zaklepe a služebníci mají hned otevřít. Ježíš říká: „Buďte přepásáni, nezdržujte se oblékáním, spěte přepásáni a mějte rozdělaná světla (čili buďte ve stavu pohotovosti jako někdy na vojně)“. Je jasné, že tím Pánem je Ježíš, je jasné, že služebníci může být každý z nás. Co nám tedy podobenství chce říct? Abychom byli otevření vůči podnětům. Někdo třeba udělá hřích a teď si uvědomí, že udělal chybu a začne hledat poučení z chyb. Ale jiný si možná řekne: „Já už to neudělám, já si dám pozor“, apod. Toto podobenství nám líčí člověka, který nepotřebuje mnoho „kopanců“ k tomu, aby začal na sobě pracovat. Pakliže máte hřích, se kterým nemůžete pohnout a slibujete si, že se polepšíte, tak je dobré se zamyslet právě nad problematikou citlivosti vůči podnětům. Pán klepe a něco nám připomíná. Jenže my jsme někdy zaujati svým hříchem („já se polepším“) a přitom vůbec nehledáme a nepřemýšlíme o tom, že příčina našeho chybného jednání může být ve vadné víře, ve vadném postoji vůči sobě samým, ve vadném postoji vůči Bohu. My jsme odmalička zvyklí dělat proklamaci: „Věřím, věřím, miluji, atd.“, Kdybychom si ale dovedli říct: „Já zřejmě nevěřím, proto jsem se dopustil hříchu“, to by bylo něco jiného. Jenže, místo toho říkáme: „Já věřím, já si už dám pozor“. A to jsou právě služebníci, kteří neotevírají pánu. Samozřejmě, že toto je jenom kousíček výkladu celé problematiky. Kdybych ten aspekt chtěl dokázat, byla by to několikahodinová promluva.
My se musíme naučit otevírat Ježíši. Ono se často řekne: „Ježíši, já ti otevírám své srdce“, ale jsou to prázdná slova. Ale člověk se otevírá tehdy, když správně reaguje na chybu a ukáže, že je citlivý na podněty a v hříchu dovede vidět doklad, že jeho víra je slabá („Tady jsem udělal chybu, něco se mnou není v pořádku, Ježíši, prosím pomoz mi najít, co mám dělat, abych už do té chyby nespadával“). Nejde jenom o chyby, ale na nich si ukazujeme nutnost toho, co je to otevření se. Závěr čtení: „Služebník, který zná vůli svého pána a nepřipraví se, dostane mnoho ran. Ten, který ji nezná, dostane ran méně“. Když nezná vůli pána, tudíž nemá hřích. Ono se také říká, že nevědomost hříchu nečiní. To je pravda, není to hřích, ale od výprasku ho to neuchrání. A my se ptáme jenom ´byl to hřích, nebyl to hřích´, ale neptáme se, zda li jsem se otevřel vůči Ježíši, jak si Ježíš představuje moje křesťanství. Místo toho mnozí říkají: „Ano, já věřím, věřím, věřím…“. Jenže každý hřích znamená: „Člověče, tvoje víra není v pořádku, koukej svoje náboženství tak trochu zrevidovat, koukej prohlédnout“. Jak vypadá takové otevírání se Pánovi vidíme např. v 16. kap., když Ježíš předpovídá svoje utrpení. Vlastně to ani není předpovídání, ale Ježíš apoštolům dokazuje, že podle Mojžíše a proroků musí trpět. A apoštolové to nechtějí přijmout. Petr dokonce kára Ježíše a vysloužil si za to od Ježíše: „Jdi za mnou satane!“ To není otevření se, ale uzavření se. Vždyť stačilo říct: „Ježíši, ty říkáš něco jiného, než říkají rabíni. Můžeš to svoje stanovisko obhájit?“ Ježíš by řekl: „Tak se pana rabína zeptej na tenhle text!“ Učedník by za týden, dva přišel s úplně jiným pohledem na židovskou zbožnost. Jenže Petr se neptal. Byla to typická otázka neotevírání se. Nebo ve Sk 10 máme: „Petře, vstaň, zabíjej a jez!“ A Petr na to: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Je to výzva, aby Petr přešel na Nový Zákon, protože Mojžíšův zákon byl nahrazen Ježíšovou naukou. Ježíš Petra vyzývá, aby přešel na jeho obnovenou verzi Mojžíšova Zákona, čili na Horskou řeč, atd. a na celý soubor Ježíšových instrukcí. Jenže sv. Petr v tom zjevení říká: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Je o typická ukázka „přibouchnutí dveří před nosem“. Ne že bych si sv. Petra nevážil. Kéž bychom my byli jen tak málo zabedněni jako sv. Petr. Je to jeden z nejmilejších apoštolů a přece v některých věcech Ježíšovi „zabouchává dveře“. A my to nevědomky děláme také. Není to ve formě: „Já budu dělat hříchy“, ale ve formě: „Slibuji se polepšit“, místo toho, abych řekl: „Ježíši, moje víra není v pořádku, prosím Tě, pomoz“. Nebo mohu mít nějaké místo, nebo pochybnost v Evangeliu a reaguji na to formou: „A já věřím, věřím…“ (dělám proklamace), místo toho, abych se zamyslel nad Evangeliem. Je to zabouchnutí dveří a často nevíme o tom. Co se dá dělat, platí: „Služebník, který nepoznal vůli svého pána, dostane ran méně“, ale výprask to bude.
U dnešního čtení je důležité, abychom očekávali Ježíše, ale skutečně. Spousta lidí pořádně neví, proč se jde k přijímání, proč se jde do kostela, na základě čeho přijde do nebe. Má své náboženstvíčko a nelze s ním pohnout. Spousta lidí přichází s otázkami, ptají se, ale nemají uši. Iluze o sobě, které lidé často mají, měli také židé včetně Kaifáše. Oni opravdu toužili po Mesiáši. Celníci a nevěstky tomu nevěřili, že Mesiáš přijde, i když to veřejně nepřiznali. Hříšníci nečekali Mesiáše. Když se ale objevil Ježíš, tesař z Nazareta, reagovali však na jeho kázání a zázraky jinak. Na druhé straně farizeové a zákonici „kličkovali“, snažili se Ježíše zesměšnit, dokonce zabít. V té době přišel Ježíš jako tesař, jinak, než si ho představovali a tak nepoznali, že je Mesiáš. My máme umět poznat Ježíše. Naše situace není úplně stejná. My se nesetkáváme s Ježíšem, ale setkáváme se s jeho slovem v Bibli. A záleží na nás, jak se dovedeme zamyslet nad tím, co čteme, zdali uznáme to, co je nám nepříjemné, nebo začneme kličkovat. My musíme vědět, jakým způsobem k nám může Ježíš promlouvat v naprosto skryté formě, aby nás nezmátl ten prostý výraz „tesař z Nazareta“. Židé se zajímali o to, odkud Ježíš je a ne o to, zdali má pravdu. Třeba umět rozlišit ´rozumím – nerozumím´, ´souhlasím – nesouhlasím´. Na Petrovu otázku Ježíš odpovídá jiným podobenstvím a ponechává na lidech, aby si to promysleli. Důležité je, aby člověk, jakmile Ježíš zaklepe, okamžitě otevřel. Je třeba naučit se otevřít.
EVANGELIUM Lk 12,49-53, 20. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Tohle můžeme pochopit, když se nad tím zamyslíme z celkového pohledu. Židé čekali Mesiáše, Ježíš byl pro ně zajímavý, ale nevěděli, že on je Mesiáš. Když to někoho napadlo (po rozmnožení chlebů) a chtěli ho udělat králem, nevydrželi kázání o svátosti oltářní. Ježíš touží lidem pomoci. A proč nepomáhá? Je to proto, že je to vázáno také na člověka a my na to zapomínáme. Křesťanství není jenom věcí Božích darů, ale také spolupráce člověka. V tom ´v křest mám být ponořen´ často vidíme náš křest. Jenže termín křest, to bylo normální obyčejné slovo. Křtil ten, kdo něco namáčel (např. prádlo). Ta věta ´v křest mám bát ponořen.... ´ měla u posluchačů vzbudit otázku: „Ty, který děláš zázraky, jak to, že máš úzkost, že máš strach?“ Bohužel, tohle se oni neptali, protože, co se týkalo Mesiáše, měli „jasno“ ve všem („Tenhle tesař z Nazareta sice dělá zázraky, ale když on někdy tak divně mluví“). Věta: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi…“ by se někomu mohla zdát, že P. Ježíš chce po nás utrpení. Jenže to vůbec není pravda. Utrpení, když na nás přichází, tak jedině pro naši hloupost, protože zapomínáme přemýšlet o tom, jak jednat s Bohem, jak si to P. Bůh představuje. To rozdělení: „Od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě, tři proti dvěma, dva proti třem“ musíme chápat z následujícího hlediska. Vezměme si zbožnou židovskou rodinu, která chodila pravidelně do synagogy, navštěvovala chrám, přinášela oběti. Nakonec se kvůli Ježíšovu učení začala hádat, členové rodiny mezi sebou. Někdo Ježíše chválil, druhý mu nemohl přijít na jméno. Ten text, chtěl lidem připomenout: „Víte, vy si myslíte, že když přijde Mesiáš, že všichni za ním půjdete. Jenže pozor, když Mesiáš přijde, tak spousta lidí odpadne. A vy, kteří stojíte na mé straně, vy si to musíte rozmyslet, proč za mnou jdete. To nesmí být jen tak neuvážené. Vy musíte vědět, jestli mám pravdu, nebo ne. Nesmíte jenom vzplanout nadšením“. Proč Ježíš neříkal, že je Mesiáš, proč to apoštolům zakázal říkat a proč to zlí duchové naopak vykřikovali? No proto, aby nevznikla nadšenecká, neuvážená horlivost a zbožnost. Vzpomeňme si na reakci po rozmnožení chlebů, když ho lidé opět vyhledali na druhém břehu jezera. My si musíme uvědomit, že setkat se s Ježíšem je náraz, šok. Ježíš zná myšlenky člověka, a když má člověk ještě pokroucené náboženství, v nesouladu s Evangeliem, nemůžeme se tomu divit. A my to nemáme odzkoušené, protože jsme se ještě s Ježíšem tváří v tvář nesetkali. Jistě, Ježíš je laskavý vůči všem. Jenže ne všichni jsou laskaví vůči Ježíšovi (např. tím, že se pořádně neřídíme jeho naukou. Nezapomeňme, že je několik stovek církví a každá o sobě tvrdí, že je pravá. Připomínali jsme si Kaifáše, který se určitě těšil na příchod Mesiáše, a ve snu by ho nenapadlo, že bude jeho vrahem. Podobně, nikoho ze židů by nenapadlo, že by mohl stát na straně proti Mesiášovi. Ježíš právě zdůrazňuje: „Pozor, přišel jsem rozdělit.“ Ti, kteří trochu začali přemýšlet, mohli dojít k tomu, že Ježíš je na té straně, co Mesiáš. „Z toho plyne, že když přijde Mesiáš, nepotáhne za sebou celý národ, jak jsme si to do té doby představovali. Ale že potáhne jednu část národa a druhá mu nebude moct přijít na jméno“. Tady Ježíš připravuje posluchače na to, že s Mesiášem to vůbec nebude tak, jak si představovali, že Mesiáš nebude nezranitelný v boji a vyžene Římany, ale nechá se zabít. Ježíš židy na to pomalu připravuje. Problém je však právě v tom, že člověk má o Bohu a svém náboženství iluze, kterých se nechce vzdát. Proto někdy, aby člověka vyburcoval, mluví Ježíš v záhadách, v rébusech. To, že my tam dosazujeme ten náš křest a Ježíšovu smrt není správné. O Ježíšově smrti nevěděli ani apoštolové, aspoň to vůbec nechápali a už vůbec ne zástupy. My také např. říkáme: „Kdo je do toho všeho namočen?“ V tomto smyslu je to třeba chápat Ježíšův výrok: „V křest budu ponořen.“. Je to jako kdyby řekl: „Budu namočen do pěkně velkého maléru (pro židy)“. Abychom pochopili Evangelium, musíme si ho dát do souvislosti. Nezapomeňme však na to, že Evangelium je psáno pro nás, že promlouvá i k nám.
Ideálem by bylo, přečíst si celou souvislost těch textů, které dnešnímu předcházejí a které po něm následují. Velice to doporučuji. Co tímto úryvkem Ježíš chce říct? Primitivní čtenář, který to poctivě čte, by řekl, že Ježíš přišel mezi lidmi rozdmýchat nenávist. Známe z historie, jak Němci nasazovali tzv. pátou kolonu. Usedlíky německého původu popichovali a tím oslabovali státy, kde žili a načasovaně dělali nepokoje. Samozřejmě, že Ježíš nemá toto v plánu, když říká: . „Přišel jsem rozdělit, přišel jsem vyvolat nenávist mezi otcem a synem... Od nynějška bude rozděleno pět lidí v jednom domě…, atd.“ Je však něco jiného, když člověk o tom diskutuje za zeleným stolem, anebo když je člověk postaven před konkrétní situaci v rozhádané rodině. Nebo uvedu další případ, ještě častější a to člověka, který nemůže pohnout s určitými hříchy. Chtěl by, ale nemůže a řekne si: „Na to já jsem slabý, jsem závislý na Boží pomoci“. Takový člověk dělá z Pána Boha stratéga, který vytváří v člověku pátou kolonu. Tahle problematika není jednoduchá. Hřích není samoúčelná věc a není to jediné kritérium. Říct, že největším nepřítelem člověka je hřích, je krátkozrakost, protože si musíme uvědomit, co píše sv. Pavel: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A máme zde vyjmenované hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. Ježíš to říká ještě obecněji, takže nás to míň trkne: „Říkáte ´vidíme´ a proto váš hřích trvá“. Hříchy přicházejí proto, že člověk nekontroluje svůj způsob myšlení, svůj způsob chápání a svůj způsob vyhodnocování situace. Manželé se hádají ne proto, že by se neměli rádi, ale proto, že nedovedou vyřešit třecí plochy. Pak to mezi nimi narůstá a vede to k rozpadu manželství. Kdyby se ti lidé nevzali a viděli se jenom občas, nedošlo by k střídání vnitřního napětí, toho jedu. Ono to nevybuchne najednou. Neuváženě se vlítne do manželství a pak se přidává kapička ke kapičce jedu, začne se to střádat, až to vybouchne. Takže ta pátá kolona v člověku je, vytváří se v něm, ale vinou člověka samotného, protože nezná křesťanství, protože nechápe, že doba před manželstvím není jenom to ´ty si nesmíš něco dovolovat, atd. ´, ale že ´ty si musíš uvážlivě vybrat partnera´. O těchto věcech se málo uvažuje.
Nyní se vraťme k dnešnímu úryvku. Ježíš přišel, židé toužili Mesiášovi, a když se s Ježíšem setkali, tak došlo k havárii. Ježíše ukřižovali, proč? Protože ho nesnesli. Proč ho nesnesli? Že by jeho kázání bylo nesrozumitelné? Měl snad na lidi neřešitelné požadavky? Vůbec ne. Začalo to tím, že páni rabíni, když vykládali a židé, když četli Písmo Svaté (Tóru), si vybírali příjemná místa a ta nepříjemná přeskakovali. Mnohokrát jsme o tom mluvili. Ježíš na začátku svého působení varuje před tím, že když přijde Mesiáš, mohli by se Židé dostat s ním do konfliktu. Příkladem může být osud proroků. Kamenovali je, pronásledovali, protože jim nešli do noty. V prvním čtení jsme také četli o Jeremiášovi, jak ho hodili do cisterny. Jeremiáš současníky varoval, že budou potrestáni, protože jejich zbožnost není v pořádku. Jenže oni neposlechli. Byl to prorok a dělal zázraky. Je vhodné si to přečíst ve Starém Zákoně. Ježíš také říká, že od proroka Elizea, nechal se od něho uzdravit pohan, místokrál Námán Syrský („Cožpak nebylo dost malomocných v Izraeli a žádný z nich se nedal uzdravit …“). Averze židů vůči člověku, který jim „bral“ jejich zbožnost, byla tak silná, že přemohla touhu po uzdravení. Podobně se nedali Ježíšem uzdravit lidé v Nazaretě. Ježíš na začátku „skrýval“, že je Mesiáš. Ježíšovo přání, bylo upozornit na chyby v modlitbě, ve zbožnosti, ve způsobu čtení Starého Zákona (Tóry), ve způsobu přemýšlení o Bibli. Ježíš hlásal pokání (Metanoja). Kdyby židé přijali Ježíše, nedostali by se do nynější a dřívější situace (rozbitý Jeruzalémský chrám a téměř 2 000-letá deportace). Dnes mají svůj stát, ale mohou pořád ještě o něj přijít. A stále ještě nemají svůj chrám. Synagoga není ani na úrovni venkovských kapliček. Je to škola k výkladu, vyučování, kde se scházejí v sobotu. Jeruzalémský chrám Ježíš oplakává: „Škoda, že jste nepoznali dobu, kdy k vám Bůh přišel na návštěvu. A proto nezůstane kámen na kameni“. Proč ho nepoznali? Protože měli svoje náboženství, svoje představy o Bohu, o Mesiášovi a tesař z Nazareta těmto představám neodpovídal i když odpovídal tomu, co o něm říkal Mojžíš a proroci. Tím, že špatně četli Bibli, měli zkreslené představy, Ježíše nepochopili a pokládali ho dokonce za pomateného. Když Ježíš vstal z mrtvých, zalekli se a velerada podplácí vojáky, aby lhali. Ježíšovým přáním je židům pomoci, pláče nad Jeruzalémským chrámem. Chce vrhnout mezi židy oheň víry, oheň lásky a tím by se zachránili. Ježíš upozorňuje na to, že nebude přijetí Mesiáše hromadné, jak si to židé představovali. Takže Ježíšův příchod vyvolá rozbroje a ne, že by Ježíš dělal pátou kolonu. Někdo bude říkat: „Ano, on je dobrý“ a někdo zase: „Ano, on je špatný“. To je smysl dnešního úryvku. „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby vzplanul …“. Dohromady toho moc nevzplane, protože židé špatně čtou Písmo, špatně přemýšlejí. Proto je zde Ježíšův kříž, který má židy otřást. Sem patří věta: „V křest mám být ponořen a jak je mi úzko, než bude vykonán“. Do tohoto slova „křest“ nesmíme dosadit naši představu křtu. „Myslíte si, že až přijde Mesiáš, že všichni lidé půjdou za ním“ znamená: „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi“. Jsou to věci velice aktuální. Manželské neshody, špatné vztahy mezi dětmi a rodiči, osobní havárie, nezdary. Říká se: „On není nadaný“. To je nesmysl. On špatně zachází s tím, co ví; špatně přemýšlí. Je to častější, než by se zdálo. Když se modlíme a nejsme vyslyšeni, často se stává, že říkáme: „On ten Pán Bůh vzal naši modlitbu na obrácení hříšníka, atd.“ a vůbec se neptáme, zdali je ta naše modlitba dobrá.
Je to pokračování textu, kde v podobenství nám chtěl Ježíš říct, že bychom na něho měli čekat. V čem vězí to očekávání Ježíše? „My jsme přece v pravé církvi“, může si kdekdo říci. Ale to si mohli říct také židé, vždyť oni byli také v pravé církvi. Ten dnešní úryvek není podobenství, ale tvrdé konstatování faktů. Myslíte si, že kdyby tehdy někdo řekl židovi: „Poslyš, přijde Mesiáš, ty budeš křičet: ´Ukřižuj´ “, jak by asi dopadl? On by to považoval za obrovskou urážku. Všichni židé, i ti, co potom křičeli „ukřižuj“, žili tak, že se těšili na Mesiáše. Měli to spočítané, kdy se má objevit. Ježíš důrazně upozorňuje, že ono to nedopadne tak, jak si představují. „Myslíte si, že když přijde, budete ho vítat…“. „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi, ne, ale rozdělení“. To je tady mírnější text. Jinde říká: „Přinesl jsem meč“. Jak je to možné? Vždyť se opravdu těšili na Mesiáše. Oni totiž nedovedli pořádně číst Starý Zákon, Mojžíše a proroky a nedovedli pořádně přemýšlet. Když je někdo upozornil na to, že mají chyby ve víře, tak se naježili a místo toho, aby se zamysleli nad tím, jestli ty chyby opravdu mají, kde je dělají, říkali si: „Já se přece hodně modlím“. Vzpomeňte si, jak jsme nedávno hovořili o varování: „Zdobíte náhrobky prorokům, stavíte pomníky, atd.“ a že je za to ´běda´. Řekneme si v krátkosti, jak to bylo, když Ježíš přišel. Přišel v době, kdy přijít měl. Je to něco podobného, jako bychom šli na vlak, nepřečetli si pořádně vývěsnou tabuli, která říká, na kterém nástupišti má stát. My si říkáme: „Vlak jede z prvního nástupiště“. On je sice na třetím nástupišti, ale my si říkáme: „To se mne netýká“. No a vlak nám potom může ujet. Doslova tohle to se stalo židům. Špatně četli, špatně přemýšleli a nechtěli uznat chybu. A to jsou věci, které určují např. i úspěch žáka ve škole. Mnoho věcí, co se děti učí ve škole, nejsou tak obtížné. Chyba je, že žáčkovi se do toho nechce, on tomu nerozumí, nezeptá se, nechá učení na poslední chvíli a pak se do toho žene a nechce se mu. Ježíš přišel do doby, kdy byl Mesiáš očekáván. Ale chyba byla v tom, že proroci a Mojžíš líčí Ježíše určitým (jiným) způsobem. Např. že nikdo nebude vědět odkud je, že začne napřed očistu židů, tj. začne kárat židy ze špatné zbožnosti; přesněji řečeno, provede náboženskou reformu (viz Malachiáš: „Očistí oběť Léviho, takže se bude líbit Bohu, jako na začátku“). Můžeme tedy říct, že podle proroků se Mesiáš pěkně zostra pustí do židů a bude jim vytýkat špatnou modlitbu, špatnou zbožnost. Tohle bylo v prorocích. Jenže pan rabín neřekl: „Víte, v první řadě to schytám já, pak vy a nakonec až pohané“. To by nebylo populární. Proto měl svoji verzi: „Bůh ví, jak se na Mesiáše těšíme a až přijde, on s těmi Římany zatočí…, atd.“. „Tak odmění P. Bůh naši zbožnost a modlitby“ a lidé na to: „Kéž by už to brzy přišlo“. Vždyť to není takový problém vzít si do ruky „Mojžíše a proroky“ a podívat se, jak to ve skutečnosti je. To není otázka toho, že bychom neznali písmenka, ale že když něco čtu a ono se mi to nelíbí, tak já to přeskočím. Když to párkrát udělám, pak si už vůbec nebudu uvědomovat, že přeskakuji v Bibli nepříjemná místa. A toto byl problém židů. Žili ve své Mesiánské atmosféře. A teď najednou do toho přišel tesař z Nazareta. O Mesiášovi se vědělo, že má být z Betléma. Proroci však předpověděli, že nikdo nebude vědět, odkud je. Běžné mínění bylo: „Ježíš, ten je z Nazareta a pak ty jeho řeči?! Vůbec nejde do boje s Římany, on pořád reje do nás. Ne, ne, to není Mesiáš“. Tak se začala vytvářet opozice. Nejdříve se ho snažili zesměšnit různými teologickými chytáky. Když dělal zázraky, říkali, že to není pravda. Když je ale udělal u nich doma, řekli, že je neznaboh, protože je dělá v sobotu (viz případ člověka s uschlou rukou). Ježíš se ptá: „Smím ho uzdravit nebo ne?“ Něco jiného je vykládat pomluvy a něco jiného je to obhájit. A Ježíš to svoje vždy obhájil a rabíni měli ostudu. Měli možnost si to přiznat, jenže místo toho se smluvili s Herodiány, jak Ježíše zlikvidovat. Nebo připravili chyták s daňovým penízem: „Když řekne: ´Neplaťte´, pobuřuje, když řekne ´plaťte´, kolaboruje s Římany“. Dalším chytákem měl být případ s cizoložnicí, která by podle židovských předpisů měla být kamenována: „Když řekne: ´Kamenujte´, tak je přísný a bezcitný, když ale řekne: ´Nekamenujte´, tak je to porušení Zákona“. Jenže Ježíš si čmárá do písku a prohodí: „Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem“ a píše do písku dál. Najednou se ti, co chtěli kamenovat, začínají vytrácet. Vysvětlení toho zřejmě je, že Ježíš psal postupně hříchy jednotlivých lidí. Ti pak, ze strachu před ostudou začali mizet.
Takže všichni čekali na Mesiáše, ale když Mesiáš přišel, nelíbilo se jim jeho kázání, dostávali na něho vztek. Ježíš je musel kárat, protože dobře nepřemýšleli o tom, co říkal Mojžíš a proroci. Kdyby se zeptali: „Poslyš, ty říkáš něco jiného, než pan rabín, jak to tedy je?“ On by jim řekl: „Tak se podívejte do svatých knih tam a tam!“ Jenže oni to neudělali. Když je někdo poctivý, tak se zeptá už při první nesrovnalosti. Ale když je člověk tak daleko, že začne dělat pomluvy, ten se potom těžko zastaví. Takže: „Myslíte si, že přijdu a vyženu Římany? Jenže já jsem přinesl rozdělení. Vy se mezi sebou začnete prát. Jedni budou říkat ´on má pravdu´ a druzí ´on je beznaboh´.
Přišel Ježíš opravdu rozeštvat lidi mezi sebou? Jak rozumět tomuto textu? Samozřejmě, Ježíš takový není. Zapomíná se tedy na to, že jedna věta může mít víc významů, podobně i slovo. Např. blasen (německy foukat). Výrok: „Myslíte si, že jsem přišel dát mír na zemi….?“, platí doslova, jenže má více významů a my musíme najít ten správný. Ježíš není rozeštvávač, ale ví, že když mluví, nebo bude mluvit k lidem různého věku, tak na něho budou mít různé názory. Proč je tolik křesťanských církví? A to si častokrát myslíme, že kdovíjak jsme zbožní, ale Bibli neznáme. Dokonce se za ni „stydíme“. A když Bibli neznám, tak co to jsem za křesťana? Zvykli jsme si dělat z náboženství ozdobnou parádu a z Bible „trhací kalendář“, z kterého si vybíráme to, co se nám líbí, co zapadne do naší myšlenkové struktury. Takových vět, které mají více významů, je v Bibli více. A člověk si vybere svůj osud podle toho, jak o těchto věcech přemýšlí. Nestačí jenom říkat, že jsem v pravé církvi. V Apokalypse máme sedm církevních obcí. Tři jsou chválené. Je zde ale rozdíl. Filadelfii Ježíš říká: „Protože jsi zachovala moje slovo, uchráním tě od hodiny zkoušky, která má přijít na celý svět“. Smyrně říká: „Neboj se toho, co budeš trpět.“ Proč Smyrně neřekne totéž, co Filadelfii a obráceně? Podobná situace může být v Praze. Jeden kostel může být Smyrenského typu a druhý Filadelfského. U Thyatíry je chválená část věřících (tam nemají kvalitního angela). Člověk si vybere určitý typ myšlení, náboženství, který mu sedí, který se mu líbí a tím se nevědomky zařadí a nevědomky si vybírá svůj osud. Úmyslně jmenuji pouze tyto tři církve. Porovnáme-li Smyrnu a Filadelfii vidíme, že horování za utrpení jen tak, není na místě. Když jsem ve „Smyrně“ a Bůh na mne utrpení dopustí, tak má pro to důvod; vybral jsem si myšlení Smyrenského typu. Smyrna není výš než Filadelfie. Thyatírským Ježíš říká: „Vítězi dám sílu nad pohany. Jako hrnčíř rozbije hliněnou nádobu železným prutem…“. Čili, Smyrna bude trpět, Filadelfie bude uchráněná, protože zachovala slovo, i když také nezachovala celé, ale víc než Smyrna. Kdyby Filadelfie zachovala celé slovo Boží, dostala by také ten „železný prut“. Filadelfie nepochopila slovo Boží plnou mírou, aby mohla dostat železný prut. Např. Efezským Ježíš říká: „Učiň pokání, nebo pohnu tvým svícnem (což znamená, že přejdeš do nižší kategorie)“. Ježíš nebude říkat, že tahle, nebo tamta církev je pravá. To my se musíme naučit rozeznat svoji církev. Na nikoho se nemohu spoléhat a vždy najdu někoho, kdo mi „potvrdí“, že ta nebo ona církev je pravá. Proto musím rozeznat sám. Když budu chtít, aby mi někdo druhý potvrdil mou víru, tak jsem jako dospělý člověk, který se vozí v kočárku. Ježíš chce, abychom všichni pochopili správně křesťanství, ale to dotažení, to rozhodnutí nechává na nás. Trošku takové té pokory v tom ´já věřím´ (ale ne nejistoty), by nám nezaškodilo.
EVANGELIUM Lk 13,22-30, 21. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."
Leckdy se dítě ptá, proč se mu to nebo ono zakazuje, nebo přikazuje. Když ta věc je samozřejmá, tak se neptá. Ale když není jasné proč, přichází otázka na řadu. Zde se ptá jeden z posluchačů, lepší než lidé z davu a zřejmě to není učedník. Pro davy je typické, že když slyší kázání, říkají: „Jak krásně to říkal“a čekají, aby se daly uzdravit, nebo čekají, zdali někdo bude uzdraven, nebo se bude konat jiný zázrak. Jsou to takoví čumilové a bylo jich tam hodně. Tento člověk byl výš. Všiml si z Ježíšových kázání, jakoby málo židů bude spaseno. Proto ta otázka. Doufá, že Ježíš odpoví: „Ne, ale kdepak“. Naopak slyší: „Ano, bude jich hrozně málo“. Známe podobenství o královské svatbě a hostině. Vzpomeňme si na toho nahnaného, co neměl svatební roucho. Proč? Protože ho odmítnul. Když bude posluchač dobře přemýšlet, tak si už z toho podobenství udělá závěr a odpověď na otázku dnešního textu. Všichni pozvaní nabídku odmítli. Pozvání přijala nanejvýš nepatrná menšina, která statisticky nestojí za zmínku. Nahnaní přijmou pozvání, všichni až na jednoho, který svatební roucho, které mu dali, odhodil. Nyní vidíme, že posluchač, který byl trochu přemýšlivý, si musel pak tu otázku položit. Nám se zdá jako samozřejmost, že Pán Ježíš přišel, že ho židé ukřižovali a že to musel podstoupit kvůli naší spáse. Nám je zkrátka dobře a všechno naprosto jasné, že Bůh vzal na sebe naše hříchy, atd. Je to pár frází, se kterými člověk běžně operuje, ale do hloubky jít neumí. Kdyby mu někdo řekl: „To je nějaké divné. Např. otec má 3 syny, první z nich rozbije okno, otec však má v úmyslu potrestat druhého, ale nabídne se třetí syn a ten se nechá za toho druhého vypráskat. To je divná spravedlnost, že? To bychom se pak zhrozili. Když, ale takovému člověku řeknu, že si Boha takhle představuje, zdá se mu to divné, drastické, atd. Spousta lidí ale takhle uvažuje o problematice ´Proč musel Ježíš umřít?´. Nám se zdá samozřejmé, že Ježíš byl zabit. Ale jaká byla situace u židů? Izajáš říká: „Přijdou lidé všech národů a jazyků“. Židé si to představovali takto: „Přijde Mesiáš, zahájí boj proti Římanům, pak přijdou pohané, přijmou Mesiáše, budou se chodit modlit do Jeruzalémského chrámu a sami sebe si tam představovali na prvních místech“. Oni jsou přece vyvolený národ a tamto jsou přistěhovalci, kterým se dostane od Mesiáše milosrdenství. Mysleli si, že mají na to nárok, protože Mesiáš vyjde od nich. Ježíš ale říká, že náboženství židů je špatné, pokroucené, a proto mnozí z nich se nesnesou s Mesiášem. Toto jim vysvětluje na začátku svého působení, a proto hodně lidí dostává na něho vztek a další kázání neposlouchají. Ježíš připomíná, že když přišli proroci, neposlouchali je, dokonce je zabili a že totéž bude i s Mesiášem a drtivá většina židů bude proti němu. Ježíš varuje: „Pozor, přichází doba Mesiášova (neříká, že on je Mesiáš) a hrozí tady nebezpečí, že bude spaseno málo lidí“. Vraťme se k položené otázce. Dnes by Ježíš odpověděl asi takto: „To bych prosil, že jich bude málo“. Dějiny totiž také ukázaly, že drtivá většina židů Ježíše odmítla a jenom málo židů jej pochopilo. Proč? To je věc, o které jsme mluvili podrobně hodně krát. Musím umět rozeznat, dát si pozor, jestli nejsem takový, jako lidé, co čekali Mesiáše, co si dělali představy o tom, že když budou umírat, Ježíš jim řekne: „Pojď, na tebe jsem čekal. Ty jsi jediný pravý křesťan“ a on zatím řekne: „Neznal jsem tě“. Je to velmi aktuální i pro nás. My musíme nejdříve najít chybu u židů a pak ji hledat u sebe. Ježíš zdůrazňuje, že právě pohané, na které se židé dívali spatra, zaujmou místo v Božím království, tam, kde jsou Abrahám, Izák, Jakub, Boží proroci. Proč? To už víme („Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“). Prvky Evangelia, které se odehrály v pozdější dobu, dostanou plný význam, jen když si připomeneme všechny souvislosti. My si musíme ty věci pamatovat a ne chtít pořád jenom slyšet. To je také smůla mnoha posluchačů, že by chtěli slyšet jenom určité věci a vůbec nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš. To je zrovna stejný problém, jako problém židů. Židé Ježíšovi také říkali: „Kdy už konečně začneš dělat znamení, o kterých říkají zákoníci? Jsi Mesiáš, nebo ne?“ To je právě problém, že Ježíš nám chce něco říct, ale my chceme slyšet něco jiného. Ale protože jsme neposlouchali a nebrali vážně jeho první ani druhé kázání, tak potom nerozumíme ani desátému, ve kterém je odpověď na naši otázku. Spousta lidí chtělo být zdravých. Ale protože první a druhé kázání v nich vyvolalo averzi, radši se nedali uzdravit. Toto je skutečnost nejen z Bible, ale i ze známých oborů, z medicíny, v jiném vydání (Pasteur, Semmelweiss atd.). Proto platí: „Čiňme pokání, opravme své smýšlení“. Až opravím myšlení, bude mi Ježíšova nauka jasná. P. Bůh nemá omezený počet míst u stolu. Když opravím své myšlení, budu dobře přemýšlet, Ježíš pro mne nebude nesrozumitelným kazatelem (židům se zdál pomatený). Když budu dobře číst, budu rozumět Evangeliu a moc věcí mi bude jasných. Bohužel, mnozí lidé nedovedou pořádně číst Evangelium. Znova a znova ho berou do ruky, a protože neopravují svůj způsob myšlení, nemohou tomu rozumět. Evangelium odloží a sáhnou po jiné, „srozumitelnější“ náboženské knížce.
Toto místo bývá v náboženské literatuře tak všelijak dost neurčitě vysvětlováno, dokonce považováno i za takové málem až tajemné atd. Ve skutečnosti je to velice jednoduché, když máme na mysli obsah Ježíšova kázání. Klíč k pochopení nám dá poslední věta. „Jsou poslední, kteří budou prvními a první, kteří budou posledními“. O tom jsme nedávno hovořili. Je to problém bohatého mládence, který je místním notáblem a Ježíš mu dává drastickou radu: „Musíš rozdat všechno, co máš! A následuj mne!“ On odchází smutný. Když odejde, Ježíš říká učedníkům: „Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli tento člověk vejde do Božího království“. Přitom je to místní notábl, vážený občan, atd. A apoštolové, kteří ho znají, tak říkají: „Tak, kdo bude spasen, když už ne tenhle?“ „U Boha je sice všechno možné, ale boháč nevejde“. Tím ovšem myslí ne boháče finančního, ale člověka spokojeného se sebou, protože boháčem může být i farizej, který si zakládá na své zbožnosti a který nemá v kapse ani halíř. Ježíšův tón, že židovská zbožnost je velice špatná lze vidět na hrozbách: „Běda tobě Korozain, běda tobě Betsaido..., …Sodoma by stála dodnes“. Tato slova slýchají posluchači dost často, takže člověk, který je udiven Ježíšovým výrokem (tak ono jich bude málo spaseno?) je zaražen jakoby pesimistickým laděním Ježíšových kázání. Jenže, je to pesimismus, když Ježíš dobře oklasifikoval a předem předpověděl rozbití Jeruzaléma? Je to pesimismus, když velekněží, velerada a farizeové se dopustili jasného, neoddiskutovatelného hříchu tím, že zabili Ježíše? Kaifáš a celá velerada jsou vrazi; to je věc, kterou Ježíš takhle nemůže říct předem, ale která z toho vyvěrá a proto bude velmi málo židů spaseno. A posluchač, který koketuje s tím, co slyší a nechce si Ježíšovo slovo připustit naplno, řekne si: „Ale ne, to je snad jenom obrazně řečeno, to takhle nemůže být, atd.“ Ježíš také říká: „Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi“. To neznamená odříkáním, atd., což se také někdy v některé literatuře vykládá. „Prostě, odtrhni se od stáda, prober si to, co říkám, promysli, jestli mám pravdu nebo ne a bez ohledu na to, jak dav provolává ´sláva´ aniž by přemýšlel o tom, co jsem řekl“. Nezapomeňme, že Ježíš neříkal, že je Mesiáš. Věděli to jenom apoštolové a pak to řekl až na veleradě (i to je sporné). Když na něj útočili, nanejvýš říká: „Můj Otec mne posílá, můj Otec je Bůh“. Pak, když zase na něj jdou výtkou: „Ty se děláš Božím Synem“ a chtějí ho kamenovat, ptá se: „Proč mne chcete kamenovat?“, řeknou: „Protože se děláš Božím Synem“. Ježíš na to odpovídá: „Vždyť přece Písmo říká: ´Bohové jste a Písmo se nemůže zrušit´“. Ježíš se tak odvolává i na všeobecné Boží synovství, ke kterému jsou povoláni všichni lidé a také Izraelité. Ježíš zásadně neříká: „Já jsem Mesiáš“. Ano, říká: „Otec mne poslal“, ale každý si to musí přebrat sám. A oni jsou prostě bezradní. Proč? Protože těžiště jistoty není v tom, že se Ježíš prohlásí za Mesiáše, ale je to věc, která platí, kterou si každý sám musí ověřit. O tom jsme vícekrát mluvili („jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“). A to platí i o kázání Ježíše, ale pozor Ježíše – tesaře z Nazareta, protože jako takový je znám. Jistě, když Ježíš dělá zázraky, lidé říkají: „Není on Mesiáš?“ Ježíš ale zásadně říká: „Až přijde Syn člověka…“. A tím oddaluje identifikaci. Apoštolové vědí, kdo On je, ale nesmí to říct. A tady jsme u toho. Každý se musí naučit rozeznat obsah Ježíšových slov, porozumět jim a pak může říct: „Ano, to, co říká tesař z Nazareta, je pravda“. Takovému člověku dochází nesčetněkrát jasně vyřčený Ježíšův výrok, že mnozí židé mají nekvalitní náboženství. Známý je např. také výrok: „V onen den přijdou mnozí a řeknou: ´Copak jsme se nemodlili, nevymýtali zlé duchy, neprorokovali ve tvém jménu? ´“ A Ježíš řekne: „Nikdy jsem vás neznal“. To je základní tón Ježíšových kázání. Všechny židy znova a znova vyzývá k pokání, aby se obrátili a dost. Jedině učedníkům vysvětluje podobenství. Ano, ale jak se stát učedníkem, o tom jsme také mluvili. Ten dnešní úryvek evangelia je pochopitelný na základě toho, co jsme si řekli – „To bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte Abrahama, Izáka, Jakuba, proroky v Božím království a vy jste vyhnáni. A ti, co jsou teď poslední, budou první a ti, co jsou teď první (elita), budou poslední“.
Dnešní text souvisí s tím, co jsme hovořili dříve během několika kázání. Stojí za to si uvědomit obrovskou zodpovědnost za to, jakým způsobem nasloucháme Božímu slovu. My jsme si zvykli vyhodnocovat sami sebe podle své dobré vůle, podle toho, s jakou ochotou jdeme do kostela, podle toho, jak rádi se modlíme. Židé v době Ježíšově očekávali Mesiáše, a když přišel Ježíš, oni nepoznali, že Ježíš je tím slíbeným Mesiášem. Jak je to možné? To jsme si mnohokrát zdůrazňovali. Teď si řekneme několik takových aspektů, o kterých jsme dřív hovořili, o kterých jsme ale v poslední době nemluvili. Je to otázka představ o Mesiášovi. To, co říkali o něm proroci je jedna věc. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, tak by věděli, že Ježíš není jenom tesař z Nazareta, ale že je to Mesiáš. Někdo mohl říct: „Vsaď se, kde se narodil! Pojď, půjdeme se zeptat.“ A už by bylo jasné. Jenže to, co říkali proroci, bylo nepříjemné. Tam bylo: „Mnozí z vás nepochopí, nebudou rozumět“. Proroci hovoří o tom, že Mesiáš sice dá svobodu a Boží království (doslova v tom politickém smyslu), ale bude také zabit. Proroci hovoří o tom, že napřed má být soud nad židy a potom teprve nad pohany. Jenže židé očekávali pouze soud nad pohany a pak že vyžene Římany. Věděli, že v tu dobu měl přijít, bylo to předpověděno. A když Ježíš se k tomu neměl, důvěra v něho ochabla. Když byl potom Ježíš předveden jakožto Pilátův zajatec, tak si říkali: „Vždyť je to falešný prorok“ a také křičeli: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ To začalo právě tím, že nečetli dobře Mojžíše a proroky, že si brali jenom to, co vyhovovalo jejich sebevědomí. Takový pan rabín zdůrazňoval náboženskou otázku a i takovou tu politickou stránku. Ta byla a je s tím také spjata. Jenže řadovým židům měl napřed říct, že napřed musí být pořádnými věřícími a potom teprve dostanou od Boha svobodu. Dnes vidíme, že židé tu příležitost mají. Kdyby nám, kteří jsme chodili do kostela už za války, někdo říkal, že židé budou mít svůj stát, řekli bychom, že to jsou povídačky („Kdo ví, kdy to má být?!“). A ve skutečnosti vidíme, že to, o čem se mluví u proroků, se stává skutečností. Vidíme, že dnešní doba může mnoho zachránit, ale také mnoho zničit. Proto je důležité si to uvědomit, chceme-li se dočkat Božích slibů, které v Bibli jsou, aby nebyly zase odňaty, jak to bylo kdysi před cca 2000 lety a pak odsunuty. Máme možnost se toho dožít. Tady nejde jenom o židy, kteří si mohou udržet izraelský stát, který v nedávné době vznikl, ale který se také může sesypat. Záleží také na nás, hlavně na katolících, jak dalece se budeme snažit porozumět Ježíšovi. Pakliže mu budeme rozumět, Ježíš potom začne plnit sliby dané už před cca 2000 lety. Pakliže nebudeme rozumět, sliby počkají. Budeme mít to, co si vybereme. A kdo ví, jestli se to netýká i míru ve světě, atd., atd. O tom teď nebudeme mluvit. Pravděpodobnost je velmi, velmi velká. Vidíme to na politickém klimatu celé planety, vidíme, že je v hrozně nestabilním stavu. Je třeba prosit Boha a napřed se zamyslet, jestli rozumíme Ježíšovi. A ne jenom Ježíšovi strkat svá přání a říkat si, že jsem v pořádku. Takový žid si také říkal: „My jsme přece pravý národ“. A jeden člověk si všímá, co Ježíš říká, není to příliš lákavé, a proto se ho zeptá: „Tak ono těch, co budou spaseni, je málo?“ A čeká, že Ježíš řekne: „Ale ne, to je tvůj klamný dojem“. Kdežto Ježíš tento dojem nejenom potvrzuje, ale ještě zesiluje. To je smysl toho dnešního kázání.
EVANGELIUM Lk 14,1.7-14, 22. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."
Je potřeba si uvědomit, že to co tady Ježíš říká je podobenství a ne poučení. Podobenství má širší dosah. Kdybychom to brali jako poučení, byl by to jenom návod, jak se chovat na hostině a jak si získat čest před ostatními. V dřívějších dobách byl takový zvyk, že hostitel měl co nejvíce nabízet a host se co nejvíce zdráhat. Nebo se také mohlo stát, že přišel z města na venkov a nabízeli mu jíst. Když si vzal, tak řekli: „No, jo, páni z Prahy, takový chléb ve městě nemají“ a když si nevzal, tak řekli: „No, jo, ono jim to venkovské jídlo nechutná“. Je třeba si uvědomit, že Ježíšovi nejde o řešení takovýchto společenských záležitostí. Tady to má daleko hlubší kořeny. Proto je to podobenství. Vysvětlíme si, proč má podobenství širší dosah. Ježíš přišel na hostinu u jednoho z předních farizejů, který Ježíše pozval. Proč ho pozval? Nepozval ho proto, že by si přál něco slyšet, poučit se, ale proto, že chtěli Ježíše zaplést do nějaké teologické diskuse („je to přece tesař, on s námi v diskusi neobstojí“) a ukázat mu, že jsou praví věřící a že tesař z Nazareta jim nemá co říkat“. Toto je úmysl. Takových případů je v Evangeliu víc, že Ježíše pozvali a čekali, co se stane. Dávali si na něho pozor, protože ho chtěli chytit za slovo. V tomto případě tam byl člověk nemocný vodnatelností. V tom čase probíhala kampaň proti Ježíšovi kvůli tomu, že uzdravuje v sobotu tj., že pracuje v sobotu. To znamená, že je neznaboh. Při tom pozvání Ježíš věděl, co má hostitel „za lubem“, ale pozvání přijal. Ježíš nečekal na farizeovy předem promyšlené chytáky (teologické), ale chopil se iniciativy a ptá se: „Smím toho člověka uzdravit v sobotu nebo ne?“ Oni mlčí a Ježíš získává „bod“. Ježíš odpoví otázkou a člověka uzdraví. Jak jinak teologicky zdůvodnit, že když Ježíš umí dělat zázraky, tak má nejenom právo je dělat v sobotu, ale i povinnost. Pak přichází to podobenství, které zdánlivě hovoří o svatbě, chování se hostů, ale ve skutečnosti upozorňuje hostitele na jeho problém: „Když dáváš oběd nebo večeři, nevolej své přátele, ani své bratry, ani své sousedy…, pozvi chudé, mrzáky, chromé, slepé…“. Co tím Ježíš chce říct? „Kamaráde zlatý, já vím, proč jsi mne pozval. Ty sis chtěl ze mne vystřelit, chtěl jsi mi udělat ostudu, zesměšnit mne. Když takhle budeš dělat dobré skutky, tak to žádné dobré skutky nebudou“. K dobrému skutku patří nejenom ta vnější stránka, ale i úmysl. Kdyby chtěl farizej pozvat Ježíše proto, aby se něco dověděl, mohlo to mít pozvání charakter záslužného skutku. Vidíme však, že tentýž skutek, byl vlastně hříchem, protože měl vadný úmysl. Tedy v závislosti na úmyslu, pozvání může být zásluha, nebo hřích. My se takovýmto způsobem nesetkáváme s Ježíšem, ale často se setkáváme s bontónem: „Co by tomu lidé řekli?“ Často můžeme slyšet: „Toho pozveme, ten má známosti, ten má možnosti“, atd. Když se zamyslíme nad tím, proč to děláme, zjistíme, že mnoho těchto věcí děláme se zadním úmyslem. Takže Ježíš upozorňuje hostitele, že jeho úmysl byl špatný. V tom podobenství samotném upozorňuje na toto: „Podívejte, vy jste si mne sem pozvali a říkali jste si: „Vždyť to je tesař, copak ten tesař o tom ví. Toho rozcupáme na cucky. Tomu položíme pár šikovných otázek, on se zamotá a bude vyřízen“. Oni se dívali na Ježíše s despektem: „My jsme dobří a tamto je tesař“. Proč ty podobenství? Jádro je v tom, že i vůči Pánu Bohu, k náboženským hodnotám se stavíme přezíravě a stavíme se přezíravě např. vůči lidem, které vůbec neznáme. Samozřejmě, že nemá smysl v kdejakém hlupákovi vidět génia, ale na druhé straně si nesmíme myslet, že tamto je tesař z Nazareta, co on mi může říct. Jenže to byl Boží Syn. To jsou věci, které se člověk musí dlouho a pracně učit, než se naučí v těchto věcech podle Ježíšova vkusu obstát. Těžké to ovšem není, ale počítejme s tím, že se to nepodaří napoprvé. To je situace podobná dítěti, které se začíná učit chodit. Kolikrát zpočátku upadne a nakonec jak pěkně chodí. Naštěstí si to padání neuvědomuje. Kdyby si dítě říkalo: „Ó to chození je těžká věc, já vždycky upadnu“, tak by nikdo z nás nechodil. Proč to zdůrazňuji? Říkám to proto, že my bychom hned chtěli být v náboženských věcech hotovi. Ony se nám ale nepodaří zvládnout najednou. „Radši ať padnu po druhém nebo třetím kroku, vždyť se chci naučit chodit“. Třeba si také říci: „Ať je tamhle ten lepší než já. Já se taky budu učit chodit, já taky půjdu za Ježíšem. Ježíši, prosím tě, ty jsi něco řekl, jak to vlastně je, já tomu nerozumím“. Je třeba se nebát jít za Ježíšem s prosbou, i když jsme kdovíjak hříšní. Ježíš nám rád pomůže. Obě podobenství mají obrovský dosah a máme moc a moc co dohánět. S tím musíme počítat. Naučme se padat, abychom neměli moc modřin a také mohli vstát. Podobenství má skutečně široký dosah. Dá se např. aplikovat i na zaměstnání. Člověk se sám nemá příliš povyšovat, dělat kariéru stůj co stůj. Měl by skromně, poctivě pracovat a výsledky jeho práce budou oceněné, i když možná jen duševně a ne finančně. Podobně to platí v náboženství, aby si člověk nedomýšlel, že je již na výši anebo, že už to dostatečně vysoko dotáhl. Třeba být neustále chudého ducha, ochotného přijímat nové poznatky, revidovat staré, neustále hledat Boha a hledat správné poznání. V opačném případě se tento proces uzavírá, zastavuje. Hostitelovi nakonec radí v podstatě to, aby hledal v první řadě odměnu v nebi, poklad, který nerezaví.
Dvě takové velké myšlenky máme v dnešním čtení. Ta první je: „Když budeš pozván, nesedej si na první místo, sedni si dozadu…“ a ta druhá je: „Když strojíš večeři, nezvi ty notábly, ale pozvi chudáky a mrzáky. Nedělej to kvůli tomu, aby tě druzí zase pozvali“. Navenek zcela jednoduchá věc, abych to tak nazval, na nejnižší úrovni a plně srozumitelná. Jenže tohle to se nedodržovalo. A když se díváme do dějin, tak tohle to dělali lidé, o kterých říkáme, že umřeli v pověsti svatosti apod., ale naprosto běžné to nebylo mezi zbožnými věřícími standardního typu. Ve skutečnosti obě ty myšlenky jsou hlubší než by se zdálo. Zamyslíme se právě nad tou druhou: „Nezvi proto, aby tě snad nepozvali druzí. Pozvi žebráky…, atd." Tady nejde jenom o pořádání hostiny, ale jde o daleko závažnější a hlubší problém. Až budete mít dcerku, které bude 13, nebo 14 roků a najednou budete mít problémy zajít s ní k doktorovi na speciální oddělení. Budete se bát zeptat na partu, do které se vaše dcerka dostala. Celá věc začala daleko dřív a to špatnou výchovou v útlém dětství. Pak už je pozdě „bycha honiti“. Když se manželství rozpadá, začíná to právě z dětství a souvisí to s tím, v čem byste to nehledali: „Vystrojíš večeři, nezvi přátele, ani bratry, ani příbuzné, ale žebráky…“. Tam je totiž klíč k řešení problému. A o tom chci právě mluvit. Text jasně říká: „Když strojíš oběd, nezvi své přátele, bratry, atd., aby tě nepozvali také, aby se ti tak dostalo odměny, atd.“ Tohle je, abych to tak nazval, primární verze pro primitivy, kteří když tohle to slyšeli, řekli si: „Tak a pozvu žebráky a mrzáky“. Ale přemýšlivý člověk si všimne, že jádrem tohoto příkazu není pozvání žebráků, ale nedělat věci proto, aby jej druzí pozvali. „Pozvi ty, co nemají“. Nezvi, to neznamená, že si nesmím pozvat bratra, to neznamená, že si nesmím pozvat někoho, s kým si rozumím, to neznamená, že si nemohu pozvat někoho, s kým si chci popovídat, kdo věci rozumí. Čili když je někdo odborník na něco, no tak si rád popovídá s lidmi, kteří rozumí téže věci. Když Ježíše pozvali, tak Ježíš nebyl žádný mrzák, ale proto, aby na něj mohli ušít nějakou „boudu“, zesměšnit ho. Pochopitelně, že to prohráli. Vzpomeňme si na sestry – Marie a Marta, jak pozvaly Ježíše. Marta lítala sem tam, aby připravila pohoštění, kdežto Marie říká: Já bych se chtěla ještě zeptat na tohle to a tohle“. Ježíš nebyl žádný mrzák, protože ta rada ´pozvi mrzáky´ je pouze první krok, který znamená: „Odpoutej se od společenského zvaní“ (viz „No, dneska nás pozvou Nováčkovi, ti se zas vytáhnou. My je musíme pozvat také. A do té doby musíme koupit klavír, abychom se mohli také blýsknout. Oni mají totiž harmonium“). Ovšem, můžete se ptát, jak to souvisí s problémem, když řekněme, že musíme jít s dospívající dcerkou k doktorovi. To je totiž problém závislosti na okolí, závislosti na partě, závislosti na tom, co řeknou druzí. Když se něco dělá proto, co by tomu lidi řekli, stávám se člověkem stádového typu, já se stávám členem stáda a člen stáda je závislý na silnějším jedinci. A když si parta vzpomene, že budou třeba brát drogy, tak stádoví jedinci se nedovedou vzepřít. To je problém těch 13 až 14-ti letých dětí. Když z nich vychováte stádovitého „člobrdíčka“, který se ptá jenom na to, co se dělá, tak vás bude poslouchat, protože to se dělá. Ale v partě zahodí všechny vaše rady a bude se koukat na to, co se dělá v partě. A když v partě bude nějaké kápo, které řekne: „Pojďme fetovat“ a když ten stádový človíček se odmítne podřídit nebo aspoň bude váhat, tak se všichni na něj sesypou: „Ó maminčin mazlíček, že se nestydíš. Vidíš, všichni to děláme, jenom ty ne“. Začalo to tím, že všichni to dělají, že se nestydí?! Začalo to výchovou k základním hygienickým předpisům. Souvisí to také s tím: „Jděte úzkou cestou“. Aby se člověk v Ježíšově době dokázal orientovat, aby dokázal nezávisle jít za ním, aniž půjde se stádem, které Ježíše vcelku odmítlo. Sice tady bylo několik stád: Dav lidí, kteří nekriticky brali tak napůl, co říkal Ježíš, a nedodržovali Mojžíšův Zákon, pak tam byli farizeové, což bylo mohutně organizované stádo, no a potom tam byli zákoníci, další stádo („My zákoníci, studovaní, atd.“). Jděte úzkou cestou znamená: „Buďte ve svém jednání nezávislí na tom stádu“. A to je právě problém party a to je problém závislosti na drogách. Nedávno jsem četl v časopise zajímavý postřeh jednoho redaktora. Pozoroval nějakou omladinu, která jezdila na těch prkýnkách s kolečky (skateboard). Zamyslel se nad tím a říkal si: „Kdybych měl syny, tak mu to hned koupím“. Protože mezi těmito lidmi se nevyskytne zájem o drogy. Já sám znám jiné prostředí. Je to už možná rok, dva, v časopise Amatérské rádio byla zmínka, že mládenci, kteří sedí u počítačů, nemají zájem o děvčata. Co na to psychologové? Člověk, který stál stranou, se nad tím zamýšlel, zda ti mládenci, kteří se zabývají počítači, dokáží založit rodinu, atd., ale nemají problém s fetováním. Čili s drogami nemají problémy, se závislostí na partě také ne. Když je ve hře nějaký zájmový kroužek, vytváří se tam zcela jiná atmosféra. To máte i u skautů, atd. Jsou všelijaké kroužky mládeže. Tam, kde se jim dospělý s chutí věnuje, tam je tvořivá atmosféra, spontánní poslušnost a tam nejsou ty problémy. Tady jsme prostě u jedné věci: každý mladý člověk se potřebuje vyžít, a když nemá v čem, no tak je z něj vandal. A když je to stádový človíček, tak se dostane někam do party, chytne se nějakého silnějšího jedince a ten, když mu řekne: „Hele, pojďte, budeme třískat do oken“, tak všichni s velkým hurá jdou. Jenže kluka, který má o něco zájem, tahle parta nebude bavit a bude na ní naprosto nezávislý. Ale člověk, který nic neumí, velice snadno nalítne takovým těm „vůdčím osobnostem“ a ty jsou v takových případech velmi často pochybné. Jak druhá myšlenka dnešního čtení souvisí s tímhle tím, co jsme si řekli? Když strojíš oběd, nedělej to podle bontónu („My dneska k Nováčkovi, za týden nás pozvou starostovi, musíme pozvat starostovi i Nováčkovi, no, ale ještě pana lékárníka“). Znáte to, jaké poměry bývají v menších městech. „No, a pana faráře pozveme taky?“ „No, taky“. Samozřejmě, že o Pánu Bohu se nemluvilo. Často se hrály karty. I do hospody chodila tahle ta společnost. Táta mi vypravoval, že pan soudce a pan lékárník hrávali s panem farářem karty, ale v kostele je vidět nebylo. Čili: „My jsme elita a tamto je plebs“. „Když jdeš hrát karty, pane faráři, nejdi s těmi notábly, ale s těmi svými ovečkami“. A tady už vidíme, že přihořívá. Že ten dnešní úryvek není tak jednoduchoučký …. Leckomu se tohle to nemusí zdát, ale vzpomeňte si na to, až vaše dítě bude mít problémy s partou nebo s partnerem a bude se stydět vám to říct. Bude se bát vám to říct, vy budete vidět, že něco není v pořádku a budete přitom bezradní. Ale začalo to tam, že sami jste byli stádoví a nevytvořili jste u dětí odolnost vůči svůdcům, silnějším jedincům ve stádě. A teď už konkrétní instrukce. Tohle je jenom jeden z mnoha případů: „Když strojíš večeři, nezvi přátele, tj. nebuď stádový!“ Např. prachobyčejné věci hygieny: „Že se nestydíš být takhle špinavý! Koukni, jak se tamhle ten kluk způsobně chová a ty jsi takový neposedný, atd.“ Kolik z nás to nezažilo? Kolik z vás rodičů jste použili téhle „výchovy“ k pozitivním hodnotám? Kdo můžete říct: „Já to mám vyřešené“? Jenže tohle to je výchova k stádovosti. Když kladu někoho jiného za vzor, tím z něj dělám stádového člena. Pozveme si ty, se kterými je řeč, se kterými si rozumím. „Ano, tam nepůjdeme, omluvíme se, protože u Nováčků se předvádějí s klavírem, apod., tam si nepopovídáme. Půjdeme raději ke Klabzubům, smluvíme se nahonem. Starý Klabzuba má zkušenosti a děti si tam spolu zahrají fotbal nebo volejbal a bude to příjemné posezení“. „No, jo, ale máme jít k Nováčkovým?“ „Tak se omluvíme. Když se Nováčkovi budou zlobit a příště nás nepozvou, tak nás nepozvou. Nebudeme si mrzačit rodinu, kvůli Nováčkovic bontónu“. A tohle to už začíná mít konkrétní a obecnější formu. Starý Zákon je na tohle to geniální. V 5M 23 (jsou i jiná místa ve Starém Zákoně) máme: „Když vytáhneš vojensky proti svým nepřátelům, vystříhej se jakékoliv špatnosti! Když je někdo špinavý, nevstoupí do tábora, k večeru se omyje vodou a při západu vstoupí do tábora. Vně za táborem budeš mít vyhrazené místo, kam budeš chodit na stranu. Mezi svým nářadím budeš mít kolík, než si venku dřepneš, vyhrabeš si jamku na své výkaly a zase je přikryješ!“ A teď pozor! „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh chodí po tvém táboře, aby tě vysvobodil, aby ti vydal tvé nepřátele. Ať je teda tvůj tábor svatý, aby u tebe nespatřil nic mrzkého a neodvrátil se od tebe“. Představa hygieny nebyla motivována tím ´co tomu řeknou´, nebyla motivována pouhopouhým rozkazem, ale představou, že by P. Bůh šel kolem, případně mohl do té hromádky po někom šlápnout. Vidíme, že i takové jednoduché věci, jako jsou základní hygienické předpisy, se mohou postavit na základě dobré motivace. Když takový klouček bude vychován podle ´víš, Ježíš má rád, když je někdo umytý´, tak když si vykonává hygienu, jednak tady bude vědomí Ježíšovy přítomnosti a také nezávislost na partě. Když děcko bude samostatným rozhodujícím se jedincem, který není stádovitý, klidně jej můžete pustit na výlet a bez obav. To je smysl tohoto příkazu. A tohle je i smysl toho: „Když někoho zveš, nedělej to proto, aby tě druhý pozval. „Vymaň se z okovů bontónu, které vedou k tomu, že to druzí dělají a co by tomu lidé řekli“. A až vám potom váš stádoveček začne fetovat, když budete běhat po doktorech, začnete se ptát, z čeho to ten kluk vzal. Když tyhle věci promýšlím, tak mi napadají Ježíšova slova: „Velebím tě Otče, Pane nebe i země, že jsi ty věci udělal tak, že jim porozumí každý, bez vysokoškolského vzdělání a přitom vysokoškolsky vzdělaný člověk nestačí na to, aby ty problémy pochopil. Ano, mnozí lidé jsou vychováváni, ale pak jsou stádovití. Mají vzdělání, diplomy a všechno, ale nejsou schopni se samostatně rozhodovat, aby nebyli závislí na okolí, aby nebyli stádovití. Když chce někdo něco prosadit, tak nesmí být stádovitý. Musí to být člověk, kterého baví práce a ne, který dělá, protože se to dělá, že to druzí dělají také. Jak jsem říkal, Starý Zákon to řeší. Maminka, když šla s dcerkou ven, ji řekla: „Počkej, vezmi si nějaký klacíček!“ „A nač?“ „Přece to musíme zahrabat. Představ si, že by tvůj kamarád do toho šlápl. Chtěl bys to?“ Nebo: „P. Bůh, když bude večer obcházet náš tábor a bude se třeba koukat na náš stan, by mohl do toho šlápnout“. „Jo, tam spí Růženka. Do čeho jsem to šlápl? No, to udělala Růženka“. „Chtěla bys to?“ A právě v tom je obrovská síla. Když Růženka bude takhle vychovávána, tak pro ni nebude problém vzepřít se tomu špatnému, co dělá parta. Dokáže říct: „Dejte mi pokoj!“ „No, jo, Růžena!“ Jenže Růžena není stádovitá a rodiče nemusí mít strach a nemusí říkat: „Takové dítě, cos nám to udělala, vždyť jsme ti dali všechno nejlepší! Ta nešťastná parta!“ Jenže to si oni zavinili sami.
Pasáž Evangelia vypadá na první pohled poměrně velmi jednoduchá. Neobsahuje všechno, ale je tam obsaženo víc materiálu, než bychom si mohli myslet. Jsou lidé, kteří jsou spokojeni se svým křesťanstvím a myslí si, jakými jsou dobrými křesťany. Mojžíš např. říká: „Hospodin obřeže tvé srdce“. Jsou lidé (jako např. jeden známý) se začali nad tím zamýšlet. Začali v té větě Starého Zákona cítit proces, který v člověku začíná probíhat v důsledku správného jednání se svým okolím. Proces, který začíná, jakoby otevíral bránu Ježíšovi. My se ptáme: „Jak to, že někdo dostal více daru než druhý?“. Ale to záleží na nás, jak my se otevíráme, jak naše povaha je slučitelná s tím, co nám Ježíš nabízí. Dnešní úryvek se právě zabývá tou nejnižší fází, tou nejnižší etapou otevírání se Ježíšovi. Ježíš byl pozván, ale co znamená to pozvání Ježíše? On přišel do města a jeho návštěva se tam stala společenskou záležitostí. Čili, místní notáblové si řekli: „My ho pozveme, atd.“ Ale to nebylo pozvání z nějaké úcty, aby si něco od Ježíše poslechli, lež chtěli ho nachytat. Mysleli si, že když v diskusi šlápne vedle, že ho zesměšní. „Copak takový tesař se nám může rovnat, nám, kteří jsme učení a znalí Zákona?“ Jenomže Ježíš poznal jejich myšlenky. On, když se na někoho podíval, věděl, co si ten člověk myslí. Ježíš chtěl o té problematice hovořit, ale začít jenom tak bez nějakého důvodu, nechtěl. A tak se náhodou naskytla příležitost, když viděl, jak si pozvaní vybírají místa. Nezapomínejme na to, že stůl byl tak do půlkruhu (nebo ve tvaru písmene U), kolem stolu byly lehátka, hostitel byl na čelném místě, vedle něho nejváženější hosté a podle vážnosti hostů to postupovalo dál. A jak se snažili hosté sedět čím nejblíže k hostiteli, Ježíš toho využil. A tak jim řekl: „Poslyšte, když vás někdo pozve na svatbu, nesedej si dopředu. Může přijít někdo váženější a hostitel ti řekne: ´Příteli, uvolni místo tomuto hostu´. Ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale sedni si na poslední místo …., atd.“ Ježíš tady hovoří o tom, jak člověk svým jednáním na hostině si může vysloužit pochvalu od hostitele. To je ovšem model pro získání pochvaly od hostitele. Tohle to vůbec není přehánění, je to jenom takový pocit, vlastně má to vyvolat pocit. „Copak já vím, kdo je tamten člověk, na kterého se dívám spatra, já ho nemohu posoudit, ale Bůh do něho vidí a já ne. A tak se nebudu zabývat tím, jak já ho hodnotím, protože nevím, co v něm je“. Tohle to je první myšlenka. Neudělá to nic moc, ale otevírá to cestu k sebekritice, k vytváření zpětných vazeb, o kterých jsme mockrát mluvili. A pak se člověk začne dívat na sebe a začne jít po správné cestě. Část dnešního úryvku se týkala hostů, jak se mají zachovat. Byla tam také hostina. Záleží na tom, jak já dělám své dobré skutky. Nejenom, jak dělám a připravím hostinu, ale také jak já hosty přivítám, jakým způsobem si hostů vážím. „Když někoho zveš, uvažuj o motivech, proč to děláš. Děláš to jako společenskou záležitost? Děláš to proto, že si chceš získat protekci? Děláš to proto, aby oni pozvali tebe? Když něco děláš, nemůžeš říkat, to je dobrý skutek, to je špatný skutek, pozval jsem na hostinu, co je na tom špatného?“ Na tom může být moc věcí špatných, nebo špatný úmysl. A věc, která navenek se zdá dobrá, nemusí být zapsána mezi dobrými skutky, ale výrazným způsobem poškozuje a deformuje myšlenky člověka. Tak např. pozvání na hostinu nebo i způsob, s jakým motivem hostitel zve hosta, určuje vnitřní strukturu postoje vůči Bohu a vůči lidem. Tato struktura postoje otevírá cestu k Ježíšovi. Čili když já řeknu: „Já si pozvu toho nebo onoho, přeci máme smluvenou schůzku“, tak záleží na tom, jakou věc mají smluvenou. Když jsou to kamarádi, kteří si řeknou, že se občas sejdou, aby se viděli, tak je to naprosto v pořádku. Ale když já si člověka pozvu proto, abych si získal kredit, že on se za mne přimluví, tak to už je něco jiného, než pozvání od přítele. Zvát někoho, aby mne taky pozval, aby to byla společenská záležitost, nebo abych si udělal u někoho protekci, to už v pořádku není. Musíme zamýšlet nad tuhle tou stránkou věcí. Tady vidíme psychické procesy, které deformují náš postoj vůči Ježíšovi. A tady jsme taky u věty, o které jsme mluvili na začátku: „Obřeže tvoje srdce …“. „Ano, když špatným jednáním deformuješ svoje myšlenky na nižší úroveň, deformuješ svůj způsob setkávání s lidmi a také setkávání s Bohem deformuješ na nižší úroveň. Ale když chceš, aby Bůh opravil tvůj způsob myšlení, tak tvojí povinností je, aby si přestal dělat to, co tvůj způsob myšlení deformuje, aby ses vyhnul tomu, co ten způsob sráží dolů. Představte si člověka, který se chce léčit z alkoholismu. Jde mezi kamarády do hospody a řekne: „Tak a teď se napijeme, zítra jdu na protialkoholické léčení.“ Je to sice velice zjednodušené přirovnání, jak se to dělat nemá. Když chceme, aby Bůh naše srdce obřezal, nesmíme ho v sebe deformovat, nesmíme ho srážet, aby nás mohl naučit správně myslet. A to je smysl promluvy Evangelia.
EVANGELIUM Lk 14,25-33, 23. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.' Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."
Snadno kdekdo řekne: „Ano, tady P. Ježíš doporučuje odříkání“. To by byl špatný názor. Proč? Celou záležitost si musíme vysvětlit. Už v Lk 12 se Ježíš zabývá touto otázkou a říká : „Přinesl jsem na svět oheň a co si přeji, než aby už hořel?! Mám se ale křtít křtem a jak mne tíží, dokud to své poslání nesplním. Myslíte si, že jsem přišel přinést na zem pokoj? Říkám vám, ne pokoj, rozdělení (někteří evangelisté používají méně srozumitelné vyjádření – „přinesl jsem meč“)“. „Pět bude v jednom domě, rozdělí se dva proti třem, atd.“. Co tím chce Ježíš říci? Židé toužili, aby Ježíš vyhnal Římany, aby dostali národní svobodu, měli svůj stát, atd. Oni toho mohli dosáhnout, o tom jsme již hovořili. Ale protože nepochopili Ježíše, nesprávně přemýšleli o tom, co říkal. Výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak jen někteří jej pochopili a stali se jeho učedníky. Na druhé straně mnozí začali Ježíše nenávidět. A protože těch, kdo Ježíše nenáviděli, bylo víc, prvotní církev (zjednodušeně řečeno) musela být vyhnána z Jeruzaléma. Zůstali tam jen ti „zlí“ židé, kteří nepochopili Ježíše a stále čekali Mesiáše („teď už přijde, teď....“). Když Římané začali obkličovat Jeruzalém, tak si říkali: „Teď už konečně přijde Mesiáš“. A nyní také ti „echt“ židé, kteří se považovali za správné židy (křesťané ne) se stěhovali naopak do Jeruzaléma s nadějí, že se teď konečně Mesiáš objeví. A Jeruzalém byl zbořen. Musíme si to připomenout, abychom ten dnešní úryvek pochopili. Ježíš chce židům pomoci, přichází s určitou výukou, ale oni ho nechtějí poslouchat. V první hodině Ježíšovi výuky je: „Obraťte se!“ My bychom dnes řekli: „Naučte se pořádně myslet a pořádně číst Mojžíše a proroky“. Ježíš jim to říká a kdyby to přijali, Jeruzalém mohl zůstat, protože podle Mojžíše a proroků, kdyby poslechli Ježíše, tak by dostali svůj stát, svobodu až na věky. Dnes mají svůj stát. Ale kdyby tak před sto lety někdo řekl, že to bude, tak by se řeklo, že to bude třebaže až na konci světa. Každý si myslel, že jsou rozptýleni jednou provždy. Neříkám, že jsou v pořádku. Svou neopatrností ho mohou i ztratit. Ale fakt je, že kdyby židé pořádně přemýšleli, kdyby pochopili Ježíše, došlo by k osvobození židů, měli by svůj stát a Jeruzalémský chrám by nebyl zničen. Totiž, když Ježíš přišel, říkal: „Vy se musíte naučit pořádně myslet, vy se špatně modlíte, vy nesprávně věříte“. To s pravověrnými židy úplně lomcovalo, dostali na něho vztek. Vytvářeli se dvě až tři skupiny. Učedníci, kteří za Ježíšem chodili, potom tu byl lid, který tak jaksi okukoval zázraky, křičel „hurá, sláva“ a potom „ukřižuj“ a pak tu byli Ježíšovi notoričtí oponenti - farizeové, zákoníci, saduceové, velekněží, kteří nesnášeli myšlenku, že by oni svou modlitbu, svou víru a svůj způsob myšlení měli opravit. A to je to, co říká Ježíš v Luk 12: „Přišel jsem, abych dal lidem nové náboženství.“ Když přijmou nové náboženství, dostanou i svobodu od Římanů a to po čem touží. Ježíš upozorňoval: „Vy všichni se těšíte na Mesiáše a říkáte: ´To je fajn, až přijde, já půjdu za ním, já budu na jeho straně´. Jenže ve skutečnosti to takto nedopadne. Chtěl jsem vám pomoci, abyste našli cestu k Mesiášovi. Vy se všichni těšíte, ale někteří z vás mne nenávidí, takže i když jsem vám všem chtěl pomoci, nemohu, protože někteří jste pro mně a někteří proti mně. Rozmyslete si to“. A je tam také podobenství: „Když jdeš se svým protivníkem k soudu, smiř se s ním, dokud jsi na cestě, aby tě protivník nevydal soudci, ten katovi, atd.“ Co tím chce Ježíš říci? „Teď máte příležitost se s Ježíšem smířit, teď máte příležitost pochopit, co říká“. Až Ježíš vystoupí jako Mesiáš, to už bude pozdě. A to se týká i nás. My máme teď příležitost Ježíše pořádně pochopit a nebo to brát polovičatě, ano a ne, ano a ne. My jsme v situaci židů, kteří se velmi těšili na Mesiáše, a Ježíš jim „lezl krkem“. „Kdy už konečně přijde Mesiáš, aby s tím „Nazareťanem“ zatočil?“ Kolikrát toto bylo mínění a často i v modlitbách tzv. dobrých židů zaznělo. A právě to je smysl toho: „Přišel jsem, abych vrhl na svět oheň, oheň dobré víry, dobré lásky, abych lid zapálil k dobrému. Přinesl jsem meč“. Některé překlady mají: „Přinesl jsem rozdvojení“. Lidé si ale nedali od Ježíše říct a těch „čumilů“ bylo hodně. Ježíše cestou provázeli velké zástupy. On se k nim obrátil a říká (a to už podruhé): „Jestliže za mnou jde někdo a nemá v nenávisti ..., nemůže být mým učedníkem“. Kdybychom to začali číst bez toho úvodu, museli bychom říct ´neklade na druhé místo´. „Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si náklady, má-li dost na dokončení? Když nějaký král vede válku, má 10000 vojáků a proti němu jde nepřítel s 20000 vojáků, nerozmyslí si to ten, který jich má méně a nepošle vyjednavače o mír, dokud je protivník ještě daleko?“ Vidíme, že Ježíš nevyzývá lid k askezi, ale říká jim, že je už dost toho polovičatého chození za ním: „Jednou pro vždy se musíte rozhodnout, jestli pořádně budete chodit za mnou, pořádně budete přemýšlet o tom co říkám, nebo jděte domů!“ To je smysl dnešního úryvku. My máme představu, že Ježíš vyzývá posluchače, aby se omezovali, aby se postili, atd. Ne! Ježíš tady nevyzývá „čumily“, kteří za ním jdou a myslí si, že jsou zbožní, protože přišli na jeho kázání, ale kteří uvnitř stále nejsou rozhodnutí. Vyzývá je ke konečnému pořádnému rozhodnutí. Ježíš ví (co oni nevědí), že právě tito lidé budou jednou volat ´ukřižuj´. Tito lidé nebudou mít nikdy pořádně jasno. Po Ježíšově zmrtvýchvstání budou tito lidé po seslání Ducha Svatého opět provolávat slávu apoštolům. Ale až začne pronásledování církve, tak zase budou křičet ´kamenuj´ (viz kamenování Štěpána). A Ježíš chce tyto polovičaté vyprovokovat, aby si pořádně rozmysleli, co vlastně chtějí dělat. To je něco jiného než naše představa – „Kdo nenese svůj kříž, nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“. Tady se zdá se, že Pán Ježíš vyzývá, abychom nesli svůj kříž. Vzpomeňte na jednu věc, že tehdy nikdo nevěděl, že Ježíš bude ukřižován. A v Evangeliu není kříž, ale kdo nenese svoje břemeno. To znamená: „Nečekejte, že vyženu Římany, pěkně snášejte jařmo, dokud se neobrátíte, dokud nezačnete pořádně myslet. Nečekejte, že se vám hned začne lépe dařit, ale neste svoji každodenní zátěž, břemeno a neříkejte, kdy už konečně přijde Mesiáš, aby ty darebáky vyhnal. Římané tu budou tak dlouho, dokud se nenaučíte pořádně myslet“. To je asi tak smysl toho ´kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou´. A to je problém studentů, oni se učí, jdou do toho, sedí dlouho nad knihou, ale nekvalitně přemýšlí. Výsledek je, že prosedí spoustu hodin a před zkouškou nerváky, prochází jen tak tak a přitom pořádně neví nic. Navíc se nadře. Kdežto ten, který pořádně přemýšlí, jde mu to rychleji a má z toho radost. Jsou i ti, kdo propadají; ale ti se nesnaží. Já mám na mysli takové ty polovičaté studenty. Chtěli by a nejde jim to. Někdy řeknou: „On si na mně zasedl, je to těžké, atd.“ Ne, to je totéž, jako když Ježíš kárá ty „čumily“. Takový student je „čumilem“ ve škole. On se učí, nerozumí, ale dře se a prostě bifluje. Je mnoho žáků, kteří nerozeznají, kdy věci rozumějí a kdy ne. A to je chyba. Proč o tom mluvím? Já rozhodně nechci pranýřovat studenty, ale to, co dělali „čumilové“ okolo Ježíše a co je bohužel časté i u nás. Mnozí lidé čtou Evangelium, nerozumějí mu a tak sáhnou po jiné zbožné knížce. A už máme „čumila“. Uvědomme si, že Ježíš tyto lidi nevyzývá, že si musí přidat, že se musí víc postit, ale posílá je jednoduše pryč. To je to ´Ježíš se obrátil´. Zde v textu je ´obrátil se k nim´. Drazí přátelé, ´obrátil se´ znamená často ´změnil se´. Např. mluvíme o někom, kdo byl zlý a v důsledku nějakého životního neštěstí se stal dobrým. Řekne se: „Ten se ale obrátil“. Takových případů je hodně a i my někdy na to říkáme: „Ten ale obrátil“. A toto je význam toho ´obrátil se k lidem´. Když Ježíš jde a stále vidí za sebou ty „čumily“, které už jednou poslal domů, nerozuměli mu, věděl, že ti lidé zbytečně ztrácí čas a tak se rozhněval, obrátil se a řekl: „Když někdo nepřichází ke mne a nedovede se zříci sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Lidé, prosím vás, jděte domů“. Je to drastické, ale ...?! To co jsme četli je Luk 14 a to, co jsem citoval pro porozumění je Luk 12. A to ´obrácení´, tuším je Jan 20 (když Maria Magdalská přicházela k hrobu, viděla dva muže v bílém rouchu .... Maria se obrátila a říká: „Rabbuni“). Maria neudělala čelem vzad, ale obrátila myšlenku. Takže to měl a má Ježíš na mysli. A kdyby hodně studentů rozumělo, co je to obrátit se, tak by lépe studovali a dobře dělali zkoušky. Kdyby se lidé obrátili, rozuměli by Ježíšovi a on by je neposílal pryč. Kdybychom my rozuměli, co je to obrátit se, neměli bychom „slepá“ místa v Evangeliu a neměli bychom nevyslyšené modlitby. Obrácení je třeba chápat ve smyslu Evangelia a přitom také chápat kam se obrátit.
Je to text, který je takzvaně mnohým lidem jasný a i když zde není žádný jinotaj, přesto jej nechápou. Dost nám dělá potíže to, co Ježíš řekl v originále: „Kdo nemá v nenávisti ...“ Jeden evangelista to píše tak, druhý ve slabší formě ("dát na druhé místo") a překlady to všelijak upravují. Když se řekne ´klást na druhé místo´, tak na první pohled to vypadá stejně. Když tam dáme to, co Ježíš říká v originále, tak to není jenom dávat na druhé místo. Vždyť to nemusí být pouze druhé místo, ale může být třetí, čtvrté, atd. Takže, když se řekne ´na druhé místo´, tak to dostatečně situaci nevystihuje. Proč je tady to Ježíšovo ´kdo nemá v nenávisti´? Když Ježíš přichází se svými požadavky a jsem nerozhodnutý, dostatečně nechápu křesťanství a přitom se musím nutit, abych za ním šel, tak jsem dal opravdu Ježíše na 1. místo. Jenže já jsem se musel nutit a to mi dlouho nevydrží. Tady je právě důležité to ´kdo nemá v nenávisti....´ Když dojde ke konfliktu hodnot, ta správná musí člověka strhávat. Nezapomeňme, že království Boží se podobá pokladu, a když ho člověk najde, s chutí jde a prodá všechno co má, atd.“ My jsme si bohužel pouze zvykli dávat věci na 1. místo na základě vnitřního diktátu. Kolikrát se nám do určité věci nechce, v určitých situacích se to zahoupá (ať už je to otázka manželské věrnosti nebo nedělní mše svaté) a člověk si řekne: „Musím to udělat, byl by to hřích“. Ano, dal na 1. místo Boží přikázání, ale není to nalezený poklad. Je to něco, k čemu se ten člověk nutí. A nucené křesťanství, kde já se v takovýchto konfliktních situacích nutím dávat Ježíše na 1. místo, je velmi namáhavá věc. Člověk se nadře a záslužnost, pokud vůbec nějaká je, je velmi malá. „Kdo nemá v nenávisti otce, matku ...“ je v této verzi špíček k přemýšlení. Ježíš neříká, že za jeho učedníka se hodí ten, kdo je doma rozhádán, kdo má na manželku dopal, ap. Když řekneme ´klade na 2. místo´, tak už je oslaben ten vztek, že mi někdo bere poklad. Když se musím nutit do křesťanství, tak je to chyba. Protože když se přinutím, mohu říct: „Dal jsem na druhé místo“, ale musel jsem se nutit a myslím si, že je vše v pořádku. Pozor na překlady. Je dobré si porovnat texty u jednotlivých evangelistů. Původní význam je: „Kdo nemá v nenávisti ...“ Vím, že mnoha opisovatelům a překladatelům to dělá potíže. Ale uvědomte si, že efekt, kdy dostáváme na někoho vztek, se vyskytuje právě tenkrát, když mi ten dotyčný bere něco, co je mi drahé. Jsou určité věci, které děláme z diktátu rozumu říkáme si, že je to nutné a tak to potom děláme. Ale když je to věc, po které toužíme (ne věc diktátu rozumu) a někdo nám ji bere, pak máme na něj dopal. Toto je nutné rozlišit. Kde vzniká tento problém, že apoštolové Ježíšovi nerozuměli? Že mnohokrát člověk začíná a ztroskotává? Je to právě v tom, že ani oni neměli a my také nemáme mnohé věci dotažené. Např. nemáme ujasněné, proč jdeme do kostela. Pozor, slovní definice nestačí. Na otázku: „Proč se jde k přijímání“, kdoví kolik lidí by odpovědělo správně. Člověk se přinutí jít do kostela i když by tak rád šel na výlet. Řekne si např.: "Napřed povinnost, potom zábava". Vypadá to pěkně, ale je to horor. Tímto způsobem se člověk vychovává k tomu, aby v sobě něco lámal a nevychovává se k tomu, aby našel poklad. Potom jiné věci jsou pro nás pokladem, jiné věci jsou pro nás přitažlivé. Takto člověk ze strachu z přikázání nekrade cizí jablka, nebo nepohlíží na cizí manželku a ne proto, že by měl dobře vyřešený vztah vůči manželce. To znamená proto, že se bojí dělat hříchy. Strach je tou silou. To je potom obrovský rozdíl. My se musíme dopracovat tak daleko, aby křesťanství (nejen nábožensky, ale i to plnění Boží vůle) bylo pro nás nalézávání pokladu, vykopávání pokladu. Ne, abychom viděli poklad jinde a říkali si: „Já se tam nesmím koukat“. Když se to děje v manželství, tak to znamená, že můj vztah doma není dořešen. Ten člověk si může říct: „Já jsem dal 6. přikázání na první místo“, ale nemůže říct: „Já jsem našel poklad“. A to je veliký rozdíl. My si musíme uvědomit, že i z tohoto hlediska musíme být připraveni na setkání s Ježíšem. „Když někdo začne stavět věž, nesedne si ...“. „Zrovna tak si to pořádně rozmyslete, jestliže půjdete za mnou, nebo ne“. Tady jde vlastně o určité odmítnutí lidí, kteří za Ježíšem šli, aniž by to měli promyšlené. Všimněme si první věty čtení: „Ježíše doprovázely velké zástupy. Ježíš se obrátil a řekl: „Když někdo přichází ke mně ....“ To znamená: „Podívejte se, vy, co za mnou jdete, rozmyslete si to!“. To není hovoření o poslední hodině života, ale o tom, že když už za mnou jdeš, rozhodni se pořádně na základě zralé úvahy, nebo jdi domů. Dokladem toho je i ta věta: „Tak také žádný z vás, kdo se nezřekne všeho co má, nemůže být mým učedníkem“.Toto není podobenství o družičkách, co nemají hořící lampy, které je podobenstvím o konci života. Ale toto je podobenství ve smyslu: „Rozmysli si, jestli za mnou půjdeš nebo ne“. Proč? Ježíš se pomalu blíží k Jeruzalému a ví, že právě tyto bezhlavé zástupy ctitelů budou pak bezhlavě křičet: „Hosana, synu Davidovu“ a nakonec pak bezhlavě volat: „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti“. Toto si tam musíme dosadit.
Jsou tady velice závažné věci. Za téma dnešního rozhovoru raději zvolíme méně náročné otázky a i to bude až, až. „Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed, nespočítá náklady? Když král chce vytáhnout proti jinému králi a ten druhý táhne proti němu s 20 000 vojáky a on má jenom 10 000, tak si to rozváží“. Buď jsem ve výhodné strategické pozici, pak budu bojovat. Anebo, vidím li že bych to prohrál, raději si to rozmyslím a předem budu žádat o podmínky míru. To by bylo jasné, abych tak řekl, na první pohled. Ale ta věta: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ se zdá jasná. Na první pohled to vypadá jako: „Rozdej co máš, rozdej majetek a buď chudý!" A dost často se to takhle i vykládá. Jenže např. bohatému mládenci Ježíš říká: „Rozdej všechno, co máš a následuj mne. Lazarovi to ale neříká. Lazar je boháč a Ježíš mu neříká: „Jó, musíš rozdat všechno“. Zacheovi, který byl vrchní nad celníky, také ne. Ten řekl: „Polovinu majetku dám chudým a o co jsem koho okradl, nahradím čtyřnásobně“. Ježíš neříká, že musí rozdat všechno. Proč? Protože ´zříci se všeho´ znamená, že tady vůbec nejde o peníze. Ale tady jde o to, že si člověk namlouvá, že je dobrý, zbožný. To je ve hře. Při setkání s Ježíšem musím počítat s tím, že moje názory, náboženství nemusí obstát. To je právě problém židů. Když Kaifáš byl malý, neříkal: „Až já budu velký, tak pěkně zatočím s Mesiášem“. Kaifáš do poslední chvíle po Mesiášovi toužil a říkal si: „Bože, děkuji ti, že už toho darebáka a neznaboha z Nazareta máme za sebou.“ To je ta tragedie. Problém náboženství je problém setkání se s Ježíšem a ten je spjat s problémem vydržet ho. Ono to není tak nepodstatné. Ježíš na Zelený čtvrtek říká apoštolům: „Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést.“ Prostě, to je otázka únosnosti, že člověk nemůže snést to, co je nad jeho síly. A Ježíš je nad síly mnoha lidí. Ne proto, že by to bylo tak těžké, ale proto, že musíme počítat s tím, že v nás je ledaco z toho, co bylo ve farizejích a zákonících. Ono to bylo i v apoštolech, apoštolové Ježíšovi také v některých věcech nerozuměli. Takže z tohoto hlediska podobenství o stavbě věže nás vyzývá spíš k takové střízlivosti. Když se chceš přiblížit k Ježíšovi až přijde, připrav se na to, abys vydržel. „Ten král, který proti mně táhne s 20 000 vojáky …“, není to tak trochu drastické? Ono se to zdá divné, když se člověk nad tím zamyslí. „Ano, chci stavět věž, chci stavět věž toho svého náboženství a řekneme a já ji také nemusím dokončit. To je jakž-takž přijatelné. Ale abych táhnul proti Ježíšovi s 10 000 vojáky? Naprostý nesmysl“. Jenže to je skutečnost. My si musíme uvědomit, že všichni zavržení jsou ti, co vytáhli do boje proti Ježíšovi. Byl by to omyl, kdo by si někdo myslel, že duše v pekle nebo v očistci říkají: „Pane, Bože, pusť mne ven a P. Bůh nechce pustit“. Duše budou v očistci tak dlouho, dokud si nepřiznají: „Ano, Ježíši, já dělal chybu“. Zavrženci, kdyby řekli: „Bože odpusť, já uznávám svoji vinu“, tak už nemusí být v pekle. Musíme si uvědomit, že každý zavrženec, který bojoval s Bohem, nepřijal podmínky míru. Odmítl je. Všichni víme, o tom případě s prasaty. To byla prostě amnestie. Ale ze strany zlých duchů to byl manévr, aby zase mohli jít po lidech. My si musíme uvědomit, že každá duše v očistci i v pekle je v neuzavřeném stavu smíru. Zdá se to divné, ale uvědomme si to! „Byl sv. Petr svatý? Byl. A Jan, miláček Páně? Byl". A oni tu chybu udělali také. Vzpomeňme si na to, jak Ježíš upozorňoval: „Jdeme do Jeruzaléma ..., atd.“ Vždyť je to totéž, jako kdyby řekl: „Koukej, ty jsi obyčejný tesař, to řekli chytří lidé, náš dr. teologie, zákoník". Ovšem, naneštěstí takto drasticky Petr neřekl. Satan takhle začínal. Petrova odpověď byla: „Kdepak, to se ti nestane“. To je tažení proti Bohu. Odmítnutí Ježíšovy informace. Toto jsou věci, nad kterými nejsme zvyklí se zamýšlet. My máme jenom svou představu o tom, jak se polepšit, nedělat hříchy, ale jestli s námi může Ježíš mluvit, to nehlídáme. A ruku na srdce, snad si nebudeme myslet, že jsme v tomhle tom bodě (i v jiném) lepší než Petr a Jan-miláček Páně. Jenže, oni na to přišli a oni to pěkně pro naše poučení řekli, jak špatně vedli s Ježíšem dialog. Jen my si to nepřipouštíme. Petr to kdekomu vykládal: „Představte si, jaký jsem byl hlupák, co jsem provedl“. Ale my to takhle nečteme, neuvědomujeme si, že ´pozor, mne se to může týkat také´ To jsou takové skryté formy boje. Zavrženec nežádá o podmínky smíru. Je tak zaujat svou „krásou“ (ať je to ďábel, padlý anděl, lidská duše), že mu hrdost nedovolí, aby se doprošoval smíru („já, že bych se měl doprošovat smíru?)“. Tak je raději v pekle, než aby uznal svou chybu. To si musíme uvědomit. Když se díváme na dějiny židovského národa z tohoto hlediska, kde to vlastně začalo tím, že tesař z Nazareta přišel a upozorňoval židy na chyby. Oni se snažili proti němu najít chytáky a tak kuli pikle, Ježíš to vždycky vyhrál až ho nakonec zabili. Oni ho nemohli porazit v diskusi a nakonec ho neporazili ani tím, že ho zabili. Takže tady máme to, že Bůh táhne proti nám a my s ním bojujeme, i když o tom nevíme. Snad si nemyslíte, že Kaifáš věděl, že bojuje s Mesiášem? Do té doby než prohlédl a to mohlo být až na soudu před veleradou, si myslel, že dělá dobře. Dokonce ani tam nemuselo dojít k prohlédnutí. Ježíš říká: „Budou vás zabíjet a budou si myslet, že slouží Bohu“. To platí i o Kaifášovi. Ano, on si mohl myslet, že slouží Bohu. A ve skutečnosti proti Bohu bojoval. Ani ve snu by ho nenapadlo říci: „Já bojuji s Bohem“. Když potom najednou stál před ním Ježíš a Kaifáš říká: „Zapřísahám tě, řekni, jestli jsi Mesiáš nebo ne“ a čeká, že Ježíš řekne, že není. A Kaifáš by na to řekl: „Já tě obžalovávám z toho, že jsi se vydával za Mesiáše“. Jenže Ježíš řekne: „Ano, já jsem Mesiáš“ a Kaifáš je zaskočen. Otázka prestiže mu nedovolí říct: „Dokaž to!“ Ježíš by to dokázal. Ale měli zkušenosti, že když se s ním pustili do diskuse, Ježíš vždycky vyhrál. Když tedy Ježíš řekne: „Jsem“, jistě má v „kapse“ na to doklad. „Narozen v Betlémě tehdy a tehdy, všichni Bétlémané v mých letech pobiti, jenom já jsem zbyl“. To je doklad. Nebo také si mohl ukázat místo, kde se narodil. Kaifáš si uvědomuje, že Ježíš zřejmě doklad má, je zaskočen a protože mu sebevědomí nedovolí prohrát, říká: „Co chcete víc?! A ostatní ve veleradě jsou také zaskočeni a křičí: „Rouhal se“.
Proč nám Ježíš říká tyto samozřejmosti o staviteli domu nebo o králi, který chce bojovat? No proto, že v postoji vůči Bohu tento způsob jednání není v náboženství vůbec samozřejmý. Spousta lidí jde za Bohem tak o nedělích a dost. Jenže, pakliže ten Bůh existuje, nestojí za to se Bohem zabývat pořádněji a nedělat jenom takové paběrkování? Pakliže Bůh neexistuje, pak nemá cenu do kostela chodit a ne chodit tak na neurčito. Nejde jenom o to, že kus života člověk prochodí do kostela, ale může to mít hrozné následky, když se člověk setkává s Bohem. Tahle polovičatá verze (jednodušší) není zdaleka tak škodlivá jako ta, co se vyskytovala u židů. Židé horlivě čekali Mesiáše, četli s oblibou Písmo, jenže si z něho vybírali, co se jim hodí. Výsledek byl, že když Ježíš přišel, tak od začátku pořád s ním byli v konfliktu. Lid (zástupy), ty zas měli často tzv. mikrokonflikty a přitom byli plni nadšení pro Ježíše. Ježíš s nimi ale nemohl pohnout. Když si zvyknu brát do ruky Písmo a vybírat si, co se mi hodí, pak jsem jako ten člověk, který začne stavět honosnou stavbu a pak ji nedodělá. Stav židů, kteří si z Písma vybrali pouze to, co se jim hodilo a tak si vytvořili zkreslenou představu o Mesiášovi, nazývá Ježíš horším, než stav Sodomy a Gomory (což byli pohané a hříšníci). Náboženství si upravili podle sebe. Nezaujali poctivý postoj: „Beru, neberu, nebo nechce se mi, atd.“ Místo toho se utvrzovali tím ´já věřím´. Co se týče nás, zázraky Eliáše a Elizea nám připadají divné, protože se v dnešní době nevyskytují. Nacházíme nebo vymýšlíme různé interpretace, ale neřekneme si poctivě čím se ti lidé lišili od nás, nebo od svého okolí, když to dovedli. Jednoduše se řekne, že jsou to lidové báje, atd. Jenže Ježíš se na ně odvolává, on je připomíná. My, místo toho, abychom se zamysleli nad svým přichcíplém křesťanstvím, řekneme raději, že jsou to představy lidu, jen abychom se nemuseli vypořádat s otázkou Ježíšových slibů. Dovedeme pěkně kličkovat (viz konec Markova evangelia). Tohle je koketování se skutečností, obelhávání se a to nás pak deformuje. A obelhávání se při četbě Písma se mi dřív nebo později vymstí. Je třeba poctivě přiznat: „Nevím, souhlasím, nesouhlasím“, ale ne: „Ano, ale já věřím“. Na to kličkování před skutečností pozor. Jiné texty a překlady hovoří důrazněji: „Kdo nemá v nenávisti ..., nemůže být mým učedníkem“. Takhle to pravděpodobně Ježíš řekl. Ježíš chce člověka přinutit k přemýšlení. S tím souvisí také rada: „Jděte úzkou cestou“ t.j. „Jděte nezávisle na stádu“. „Vy musíte sami mít jasno, zdali mám pravdu a nespoléhejte se na názor druhého“. Např.: „Všimněte si tohoto malého chlapečka, jak je bezprostřední. Kdyby tady stál Ježíš, vzal by ho sem a řekl by: ´Dokud nebudete jako tenhle chlapeček a nenaučíte se být bezprostřední, říkat ano, ne, chci, nechci, tak do té doby nám to spolu nepůjde´“. Tohle nám v křesťanství chybí. My máme zejména spoustu krásných slov. V Mt 10 máme: „Kdo přijímá proroka, dostane odměnu proroka ..., číši studené vody ..., nepřijde o svou odměnu.“ Tohle se musíme naučit. Nestačí jenom, co jsem udělal, ale také, jak dalece jsem to pochopil. I manželé mezi sebou se mohou považovat jako Ježíšův bratr a sestra. Tyhle věci nám unikají, ale musíme se je učit. My velmi často nemáme v křesťanství ty jemné nuance dotažené. Vybíráme si, co se nám hodí a při setkání s Ježíšem to najednou bude tvrdá realita. Stavění věže, kterou jsem nedokončil, se vyskytuje málokdy, protože člověk v těch profánních věcech je téměř vždy opatrný. V náboženství bychom měli být zrovna tak opatrní a věci dotáhnout. A ne číst evangelium způsobem ´větu na den´. Tím, že si to nedáváme do souvislosti, často utečeme od palčivých míst.
O té části - „kdo nemá v nenávisti …“ (to je původní text) - jsme hovořili před časem. Dnešní text je: „Kdo přichází ke mně a neklade otce, matku, sebe sama na druhé místo…“. To je výzva, ale Ježíš právě chce, abychom se zamysleli nad tím, že když někdo řekne: „Ty nedáváš P. Boha na první místo“, odpoví: „Já? Já jsem věřící.“ Ježíš chce, abychom se nad věcí zamýšleli. On chce, abychom milovali ty samé drahé. A tady je právě to skutečné dávání na druhé místo a v této oblasti si častokrát neuvědomujeme, jak se odchylujeme. Zrovna tak, nač je tam ta věta: „Když někdo chce stavět věž, nesedne si napřed, nespočítá náklady, jestli nemá na dokončení stavby?“ Co to znamená? My to musíme zasadit zaprvé do historického rámce a potom do rámce našeho. Je to v době, když spousta lidí si Ježíše vážila, kdy sice byla proti němu opozice, ale nebyla tak silná. Všichni ti, kdo oponovali Ježíšovi, očekávali Mesiáše. Vztah lidí vůči Ježíšovi, i těch, kteří za Ježíšem šli, byl takový, že v mnoha věcech nebrali Ježíše vážně. Ti, kteří stáli proti Ježíšovi, vedli v mnoha věcech s Ježíšem polemiky. Z textu: „Když někdo z vás chce stavět věž, nespočítá si napřed, jestli na to má?“ vyvstane ta jasnost. „Když jdeš se svým protivníkem, smiř se s ním, aby tě nevydal soudci“. Ježíš je pro mnoho lidí v dané situaci protivníkem. I když za ním jdou. U některých je protivníkem naprosto jasným, u jiných je to skryté: „Ano, beru ho, ale ty řeči?!“ Víme např. o tom, že když Ježíš začal hovořit o Svátosti oltářní, mnoho lidí odešlo pryč. Proč? Protože měli svoje názory, měli odlišné názory a nebyli ochotni si je opravit. To je právě ten problém. Z historického hlediska, ale i z hlediska nás osobně, když budeme dostatečně umět rozlišovat, zda souhlasím naplno a nebo zda jenom přikyvuji, pak rozeznáme, že častokrát přikyvujeme zbožným slovům, ale uvnitř s nimi nesouhlasíme. Tenhleten stav vnitřního přikyvování, ale nepochopení, je nesmírně zákeřný. Častokrát musí přijít trampoty, utrpení, bolesti, aby toto vnitřní odcizení Ježíšovi vyvstalo, aby si jej člověk začal uvědomovat. Je to velice podobné té situaci, o které jsme víckrát hovořili. Týká se to např. lidí okolo Pasteura. Když Pasteur léčil vzteklinu (oni to neuměli), nechtěli si přiznat, že on to dovede a oni ne. Řekli: „No, jo, on si něco vymyslel, on neléčí vzteklinu, jen zabrání, aby vzteklina propukla“. Když to řekne nějaká klepna, která pomlouvá, prosím. Ale toto byli profesoři medicíny. Čili, byly to vnitřní bariéry, které bránily pochopit Pasteura. Nám je to dnes nepochopitelné, ale v dějinách se toto častokrát odehrává, takový skrytý vzdor, který v případě konfliktu vyvstane a vede člověka k nesprávnému jednání. A když se díváme na Pasteurovou opozici z tohoto hlediska, tak nás napadne: „Uvědom si, vždyť ty si člověk, který jde do prohrané bitvy. Rozmysli si, když začneš něco dělat“. Člověk se často drží toho, co se naučil, na co si zvykl, nemůže s tím pohnout, je to pro něj „naprosto jasné“ a jak se lidově říká, je neprůstřelný. Takových příkladů jsou plné dějiny.
EVANGELIUM Lk 15,1-32, 24. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil." Dále řekl: "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k své mu otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přived'te vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a. nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dal jsi pro něj zabít vykrmené tele!' Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' "
Je dobré se podívat na kázání na stejnou tématiku pro 4. neděli postní
Víte, tato podobenství jsou také dosti poetická, taková milá, hladící. Ale je dobré se nad nimi zamyslet. Proč? Protože nám také ukazují jednu hroznou věc, na kterou se zapomíná a která je nesmírně důležitá. Není to jen Boží milosrdenství. Když uvažujeme o Božím milosrdenství, položili jsme si někdy otázku: "Jak je možné, že někdo je vůbec v pekle?" Když jsem byl malý, sestřička nám vykládala, že v pekle je takové kyvadlo, které říká: „Nikdy, vždycky. Nikdy odtud nevyjdeš, vždycky tu zůstaneš. Jak rádi by vyšli, ale nemohou“. Věru, drazí přátelé, na jedné straně se nám P.Bůh zdá takový laskavý, super dobrý, dobrý za každou cenu a my se rozplýváme obdivem a zase, když uvažujeme o problému pekla, tak si líčíme drastičnost "pekelného ohně", atd. Ale my to musíme dát dohromady. Kde je ta Boží dobrota? A jsme u toho, co si chceme připomenout. Bůh je opravdu nesmírně dobrý. My si ale musíme připomínat jednak Boží dobrotu, ale také ten úděsný fakt, že peklo přece jen existuje, dále je ve hře očistec, atd. Kde je tedy Boží dobrota? Často můžete slyšet, nebo se dočtete v knížce, že to je tajemství. Drazí přátelé, žádný tajuplný problém to není. Nesmí se zapomenout ještě na další „šachovou figuru ve hře“. A tou figurou, faktorem je obsesní skutečnost, že člověk velmi často vetuje Boha a řekne: „Kdepak, tak to není“. Je to stejné, jako kdyby někdo zazvonil, podívám se přes kukátko, uvidím P.Boha a řeknu: „Zůstaň si kde chceš“. Pokud se to řekne takto, řekneme: "Tak to bychom přece v životě neudělali". Jenže, sv. Petr toto udělal. A kam se my na něho hrabeme! K němu a ostatním apoštolům máme velmi, velmi daleko. Oni to udělali Ježíšovi. Samozřejmě ne, když stál za dveřmi. Ale když jim říkal: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán a zabit“. Petr: „Kdepak, to se ti nestane“. A toto je ten faktor, na který zapomínáme, že my můžeme vetovat, nesouhlasit. Když bylo právo veta, stačil na to jeden člověk. A tady, když nám Ježíš něco říká, záleží nejen na Ježíšovi, ale i na nás. A pokud my Ježíše vetujeme, Ježíš nám nemůže pomoci. Uvědomme si, že my Boha vetujeme a pozor, to je nevědomky. Každý by si řekl: „Já bych to přece takto nemohl P. Ježíši říct!“ Nedělejme si iluze, že jsme lepší, než sv. Petr. A on to sám přiznal. Jenže, my to o sobě nevíme. Tak je dobré, prosit Ježíše o pomoc, aby nám pomohl pochopit tu otřesnou problematiku, že člověk může Bohu říci, že ho nebere, kdy člověk Boha nevědomky umlčuje. Třeba to má dokonce i charakter dobrého úmyslu, dobrého skutku, atd. Nicméně, Boha vetujeme. A proto jsou mnozí zatracení a proto nakonec farizeové i učitelé Zákona křičeli: „Ukřižuj!“. Proč? Protože tady byl ten problém. Pokud hříšník dělá jasné hříchy, tak Boha „hází přes palubu“, totiž vetuje zjevně. Říká: "Kašlu na to, žádný Bůh není". Např. Marie Magdaléna v době Ježíšově, když jí řekli: „Počkej, až přijde Mesiáš…“, myslela si: „Ha, ha, Mesiáš?!“ Celník Matouš také: „To jsou povídačky!“ A když potom slyšeli, že Ježíš dělá zázraky, tak se polekali a řekli si: „Ach, my jsme se přepočítali, vsadili jsme na špatného koně“. A když Ježíš řekl: „Pojď za mnou“, Matouš s radostí vyskočil a uspořádal hostinu, že může jít s Ježíšem. Proč? On Boha (a Magdalena také) vetoval zjevně. Ale bohatý mládenec, tak ten by nikdy neřekl: „Já budu Boha vetovat“. Od své mladosti byl zbožný, ale když se setkal s Ježíšem, tak mu nerozuměl. A farizeové a zákoníci, tenkrát panská elita, byli lidé, kteří nakonec rozhodovali o svém osudu, se pohoršovali nad Ježíšem, že k němu přicházejí hříšníci. Přitom si neuvědomovali, že sami jsou na tom o mnoho hůře, že jejich vetování Boha je skryté, nenápadné, má skrytou formu a proto je mnohem účinnější. Vlastně stále byli vůči Bohu zády a vůbec si to neuvědomovali. Nemůžeme si tyto věci vysvětlovat, často jsme o tom mluvili. Je dobré s tím počítat: „Co, když já udělám ve svém postoji vůči Ježíšovi nějakou chybu, o které nevím? Co, když v mojí víře jsou slabá místa, nedořešené pasáže. Co když v mé víře je také to ´kdepak, to se ti nestane´?" Uvědomte si: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude zabit ..., atd.“ Ježíš na to: „Jdi za mnou satane!“ To není žádná lahůdka. Neradi bychom byli, kdyby nám toto jednou Ježíš na soudu řekl. Proto o tom přemýšlejme nyní! Takovéto výhrady, které má člověk vůči Bohu, patří mezi klíčové otázky.
Je samozřejmé, že si tam musíme dosadit konkrétní situaci. Nesmíme si to představit tak, že dotyčný řekne: „Pojďte sem, pojďte sem. Už jste všichni?“ a pak jim oznámí tu ztrátu. Takhle to nikdo nedělá. Ale běžná věc je, že to vypráví na potkání kdekomu. Ulevuje si tím. Pak zase sděluje na potkání svou radost. Toto však není jádrem těchto podobenství. Jádrem je, že tak, jako když něco ztratíme, čeho si vážíme a jsme toho plni, že o tom kdekomu vyprávíme, zrovna tak mají radost nejen andělé, ale i Bůh, když se hříšník obrátí. A my si musíme položit otázku: „Jak je to možné, že P.Bůh za nás obětoval svého Syna? Jak je to možné, že vůbec někdo do pekla přijde?" Někdy se řekne: „To je tajemství“. Prostě jsou lidé, kteří necítí potřebu o tom uvažovat. Výsledek pak je, že se jich Boží milosrdenství nemusí dotknout. Vědomí Boží dobroty může běžet úplně stranou. Budou sice říkat: „Ano, P.Bůh je milosrdný“, ale budou to prázdná slova. Jak je to možné, že někdo vůbec přijde do pekla, když P.Bůh je milosrdný, všemohoucí a vševědoucí? Tady si musíme uvědomit jednu věc. Bůh dal kus své všemohoucnosti člověku, a to je právo rozhodovat. A když se člověk rozhodne, že zůstane v pekle, tak P.Bůh, i když je milosrdný a všemohoucí, nemůže zasáhnout. Zdá se to divné a vypadá to jako nesmysl. Ale toto je fakt. Přece ďábel vynáší Ježíše na vysokou horu, ukazuje mu krásy světa a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Proč neřekne: „To ti dám, jestliže mně pustíš z pekla?" Pro ďábla je silnější to ´pokloň se mi´. Ježíš myl apoštolům nohy. To byla přece práce otroků. Jenže ďábel touží po uznání, touží, aby Ježíš řekl: „Ano, já s ti klaním. Ty jsi dokonalý, v pořádku, (případně) ty jsi větší než já“. Copak to může říct, když to nejde? Tady vidíme, že kdyby se zavrženec zamyslel nad sebou, tak mu Ježíš může pomoci. Když mu ale zavrženec bude pořád říkat: „Já se modlil, chodil do kostela…, atd.“, tak mu Ježíš nemůže pomoci. Ježíš takhle charakterizuje chování zavrženců. Vezměte si např. příběh s těmi prasaty. Kolikrát se čtou všelijaké zbožné knížky o duších v očistci, jak by rády to, nebo ono, atd. Případ s prasaty nám líčí toto: Jsou tam posedlí dva (jeden evangelista to zkracuje na jednoho). Ježíš vymítá zlého ducha a ptá se: „Jak se jmenuješ?“ Samozřejmě se neptá pro sebe, ale pro nás. On říká: „Nás je celý regiment, nás je pluk“. Když řekneme regiment, máme představu velkého množství. Lidové vyjádření: „Nás je celý regiment“, vystihuje víc tu skutečnost. Tedy: „Nás je plno, nemá smyslu, abychom ti vyjmenovávali všechna jména“. Zlí duchové Ježíše prosili, aby je neposílal do propasti, čili do pekla (třeba si však přečíst Marka, Lukáše, Matouše) a požádali Ježíše, aby je pustil do vepřů. A Ježíš jim dovolil posednout vepře místo lidí. Uvědomte si, že toto je vlastně žádost zavrženců o amnestii. Přitom vůbec neříkají: „Prosím tě, odpusť nám, my jsme si ten život zbabrali, my jsme žili nesprávným způsobem, špatně jsme věřili, špatně se modlili, atd.“. Toto neříkají. Říkají jinými slovy: „Když nemůžeme týrat lidi, nech nás týrat prasata“. Představte si, že by byl nějaký sadista ve vězení za to, že zmasakroval několik lidí, žádal by o amnestii a zdůvodnil by to takto: „Pusťte mne na svobodu, já už nebudu vraždit lidi, ale budu si saturovat svůj sadismus na zvířatech“ a oni by mu vyhověli. Toto je ekvivalent té příhody. My si musíme říct: „Jak je to možné, že je vůbec v pekle „noha“, když stačí takováto vůbec ne lítost, ale žádost o amnestii: ´Když už nemohu týrat lidi, nechej mně týrat zvířata´?“. A pozor, Ježíš jim vyhověl. Tady si musíme uvědomit, že kdyby toto řekli všichni zavrženci, tak je peklo prázdné. Jenže právě pro ďábla je typické ono ´pokloň se mi´ a když týrá lidí, tak je to proto, aby si vynutil Boží uznání. Je samozřejmé, že tímto způsobem nemůže vyhrát. Víme, že nakonec ten pluk shodil vepře do vody, aby opět mohl jít po lidech. Byl to podfuk, finta na Ježíše. Ježíš to věděl, ale chtěl nám ukázat a dát najevo, že je ochoten odpustit. Toto, drazí věřící, v knížkách na téma: „Jak se modlit za duše v očistci“, nenajdete. Že existuje tento fakt, že vlastně všichni ti, co jsou v pekle a v očistci jsou jakoby ti zlí duchové, kteří např. říkají: „Ne, to není pravda, já jsem se modlil dobře…, atd.“. Zdá se to divné, ale uvědomte si toto. Ježíš říká apoštolům určité věci a oni např. na upozornění, že bude trpět, reagují: „Kdepak, to se ti nestane“. Např. Ježíš může říct: „Podívej, dušičko zlatá, když jsi se modlila, ta tvoje modlitba měla ty a ty vady“. Duše: „Ale ne, já jsem se modlila hodně a upřímně, Pane Ježíši“. Toto dělali apoštolové Ježíšovi a toto dělají také zavrženci Ježíšovi. A my musíme počítat, že to dělají také dušičky v očistci. Když na to zapomeneme, pak P.Bůh z toho vyleze jako pěkný kruťas a z dnešního úryvku nám vyjde pouze poetické podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu ztratí ...“. Proto je nutné mít pořád na paměti, že Bůh je vždy ochoten, ale že my, když se dostaneme do pekla nebo očistce, tak je to proto, že nechceme uznat svoje chyby. Největší potíž nedělají ty chyby – hříchy, o kterých víme, ale právě to falešné dobro. To jsou slova Ježíšova, to jsem si nevymyslel. „Budete říkat: „Což jsme neprorokovali, nevymýtali zlé duchy, nečinily divy a zázraky“ a on řekne: „Nikdy jsem vás neznal“. Ježíš tady s určitou nadsázkou mluví o zázracích právě proto, abychom si uvědomili, že v tom takzvaně dobrém, které ve skutečnosti není dobré, je příčina našeho utrpení, ať už tady na zemi, nebo v očistci, nebo v pekle. Člověk má nohy, aby mohl chodit. Musí mít obě nohy. Tady jsou také „dvě nohy“, jednak falešné (nekvalitní modlitba, nekvalitní křesťanství) a jednak neochota se nad tím zamyslet. To jsou ty dvě nohy, které nás pěkně nesou nebo drží v pekle, očistci nebo utrpení. Toto si musíme uvědomit a kdo si to uvědomit nechce, jeho věc. Ano, Pán Ježíš hledá zatoulané ovečky, jenže my si myslíme, že my zatoulané ovečky nejsme, že my rovnou pochodujeme do nebe a otázka očistce se nás netýká: „Já jsem se přece modlil hodně“.
Velmi často se zabýváme otázkou světců. Bereme si je za vzor a dohromady nic o nich nevíme a přitom to hlavní nám utíká. Souvisí to s dnešním úryvkem Evangelia. Zamysleme se nad světicí sv. Ludmilou. Na to, co říkají kronikáři se nemůžeme úplně spolehnout. Nicméně se můžeme ledacos dovědět např. z toho, jak vypadal sv. Václav. V době, kdy patřilo k bontónu, aby vladař měl kolem sebe písaře (a tak se nemusel učit číst a psát), sv. Karel Veliký se učil ve stáří číst a psát. Sv. Václav znal jazyky. To, že je o něm známo, jak pěstoval víno, obilí, svědčí o uvědomělém vztahu k Eucharistii, Svátosti Oltářní, která byla opomíjena a nechápána. A kdo měl na něho vliv? No právě babička Ludmila. Ta k tomu také nijak lehce nepřišla. Na ni měly vliv misie (kvalitní) – Cyril a Metoděj. Pak přišel Václav. Cyril a Metoděj odvedli pořádnou práci. Pořádnou práci udělala sv. Ludmila. Musíme si uvědomit, že dříve, než se člověk stane světcem, musí být k tomu nějaká příprava. A to je poučení z vlastních chyb. Když se zatoulá ovce, jdu ji hledat. Zrovna tak, když udělám chybu v jednání, začnu měnit jednání, abych se opravil. Toto je podmínka, se kterou se musel vypořádat každý světec, aby si dovedl vzít poučení ze svých chyb. Představa, že se někdo stane světcem, aniž by udělal chybu, je naprosto nesprávná. Musím se naučit zatoulanou ovci hledat. Musím také vědět, že já jsem zatoulaná ovce, že jsem se zatoulal, že jsem začal špatně jednat. A musím začít hledat správný způsob jednání. Tohle téma je velice náročné a nyní ho nemohu rozvádět. Mockrát jsme však o těchto věcech hovořili. Ve skutečném životě každého velkého světce bychom bezpodmínečně našli (což většinou v životopisech nenajdeme) to: „Když jsem ovečka, která se zatoulá, začnu hledat sám sebe“. Tohle je jistě vrcholné zobecnění. Dnešní text nám chce připomenout: „Člověče, ať uděláš jakoukoliv chybu, Bůh je ochoten ti dát příležitost, Bůh je ochoten ti odpustit.“ Tady v tom podobenství se dál nejde, např. v tom, že se ovečka zatoulala z vlastní viny. Dnešní úryvek, podobenství, je pohled na Boha, ochotného odpouštět. Toto podobenství nám nezobrazuje svéhlavou ovečku. Tento druhý pohled nám však znázorňuje podobenství o marnotratném synu. Marnotratný syn si jde po svém. Bůh nikoho nenutí být dobrým. Mládenec si užívá, dokud je z čeho. Pak, když žije ve špatných poměrech, nají se toho, co je pro vepře. Začíná uvažovat: „Půjdu domů, vrátím se k otci, a i když budu pracovat jako služebník, budu se mít daleko lépe, než se mám nyní jako pasák vepřů“. Ví, že nemá žádný nárok. Počítá s tím, že tatínka uprosí a ten, že ho přijme do služby. A když se vrací, celá věc dopadne jinak. Otec má obrovskou radost, vystrojí hostinu, atd. Takže v případě zatoulané ovečky se Bůh se raduje, když ovečku – zatoulaného člověka najde. Podobenství o marnotratném synu nám to líčí zevnitř. Marnotratný syn je sice tou ovečkou, ale ovečkou, která má svou vůli, která se rozhodne jít svou cestou, která se rozhodne zatoulat a Bůh ji nechává, protože dal člověku svobodu. A když pak syn přijde na to, že udělal chybu, otec ho vítá s radostí. Je dobré si uvědomit oba tyto pohledy. Bůh je ochoten vzít zpátky každého hříšníka. On jde hledat tu ovečku. Ale pozor na to, člověk - ovečka má svobodnou vůli, která se rozhodne jít se zatoulat a záleží na člověku, jestli se rozhodne vrátit nebo ne. Takových „synů“, kteří se rozhodnou odejít, je spousta, ale důležité je, že když ten „syn“ vidí, že udělal špatně, aby si přiznal chybu a řekl si: „Tak a já půjdu zpátky“. Toto je rozhodující věc, kterou musí udělat člověk. Bůh bude mít větší radost nad jedním navráceným hříšníkem než nad 99 spravedlivými. Klíčová a důležitá věc pro každého křesťana je poučení se z vlastních chyb. Když vidím, že jsem udělal chybu, abych si řekl: „Já se vrátím domů“. Jistěže to nestačí. Protože pak si také musím říct: „Jak vypadá správné jednání?“ a tuhle otázku vyřešit. To už je další stupínek. Bůh je ochoten přijmout i toho největšího hříšníka. I ten největší hříšník se může cestou marnotratného syna stát největším světcem. My si světce představujeme, jako ty, kteří nedělají hříchy. Kdežto světci, to jsou marnotratní synové, kteří si uměli říct: „Ano, tady jsem udělal chybu. Jak vypadá správné jednání?“ Tohle v životopisech nenajdete, protože svatí obyčejně své životopisy nepíší a ti, co jejich životopisy píší, ti zase obyčejně svatí nejsou. To, co světce udělalo světcem, to tam obyčejně schází. To je ta tragedie. Jde o to, zarazit se po každé chybě a přemýšlet o tom, jak mám správně jednat, upřesnit svoji představu správného jednání a po další chybě zase, atd. Toto je dotažený „marnotratný syn“. Toto je klíč k tomu, jak se stát světcem. Jak tohle to budeme umět, podle toho bude náš život vypadat. Ludmila se nestala světicí za 5 minut. Kromě ní byla spousta těch, kteří se setkali s Cyrilometodějskou misií a přece se nestali světci, protože to nebyli marnotratní synové. Byli to věřící, ale ne světci. Třeba se víc modlili, postili, ale nebyli to marnotratní synové, kteří se po chybě vraceli ke správnému jednání. Když máme ty světce před sebou, je dobré si uvědomit, že se jimi stali jen a jen touto cestou. Když se někdo modlí roztržitě, nespraví to tím, že si poručí: „Já se budu víc soustřeďovat“. Co když je chyba v modlitbě, že nevím, co v Otčenáši je a že mu nerozumím. Když je modlitba pro člověka na vysoké úrovni, tak se projeví roztržitost. Nebo, když je pro něj na nízké úrovni, zase se to projeví roztržitostí. „Marnotratný syn“ si to přizná a začne hledat takový typ modlitby, kdy ty roztržitosti začnou mizet. A nejde jenom o typ modlitby. Těch věcí může být spousta. Hlavní je tady ta ochota přiznat si chybu a začít přemýšlet o tom, jak jednat správně. Vytyčit musím vždy cíl, jak má vypadat moje křesťanství. A ne si slibovat: „Já nebudu krást, já nebudu ...“. Člověk, který krade, vraždí, atd. má nesprávnou představu o tom, co je to Bůh, co je to Věčný život. Sv. Pavel v 1Kor píše: „Proto je mezi vámi tolik nemocných, slabých a někteří zamřeli, protože nesoudí náležitě o Tělu Páně“. To znamená, že nemají správnou představu o Svátosti Oltářní, o sv. přijímání a přitom k němu chodí. Proto jsou nemocní, slabí a někteří zemřeli. My musíme chápat funkci Svátosti Oltářní a proč jdu k přijímání. A tady jsme u „marnotratného syna“. U skutečného světce to vždy bylo, i když si to častokrát sám neuvědomoval.
EVANGELIUM Lk 16,1-13, 25. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.' Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."
To dnešní podobenství je naprosto jasné a přesto může mnoha lidem dělat potíže. Např. velmi málo se hovoří o tom, že opravdu Ježíš dává za vzor podvodníka, šejdíře, defraudanta. Proč? To nemohl dát za vzor někoho, kdo je poctivý, vzorný? Proč za vzor podvodníka? Tím samozřejmě není řečeno: „Člověče, ty musíš být podvodníkem, musíš se naučit být šejdířem, zlodějem, abys mohl přijít do nebe“. Co nám tedy chce říct? Tak tedy správce majetku je obviněn, že strká věci do své kapsy. Pán mu říká: „Správcovat už nebudeš, připrav se na inventuru“. Pán měl doloženo, že ten správce ho opravdu okrádá. Tak přišla inventura a ta naprosto klapla. Ten správce byl sice švindlíř, ale účetnictví znal dobře. Správce objel dlužníky a dobře víme, jak to dělal. Všimněme si i toho detailu, že když přepisuje úpisy, nedělá to všechno napůl. Takže přichází revize, všechno je v pořádku a pán si říká: „Škoda, že takového šikovného člověka musím propustit. Je sice zloděj, ale je to dobrý účetní. Jeto prostě machr“. Pozor! Ježíš tím nechce říct, že do nebe přijdou ti, kteří dovedou dobře sešvindlovat účty, ale chce tím říct: „Bohužel, v náboženských věcech nejsou lidé tak přesní, jako právě v těch profánních“. A to je velká pravda. Takový mládenec, který sedí u svého koníčku např. u počítače, sedí dlouho, přemýšlí a těžko se od toho odtrhává. Jenže náboženství nás tak netáhne. To však není chyba koníčků. Není chyba rybaření v tom, že když rybář chce jít na ryby, pak nemá čas jít v neděli do kostela. Když si rybář řekne: „Tak a teď zlomím udici a začnu chodit do kostela“, nic tím nevyřeší. Také člověk, kterému se nechce vstát od počítače, protože řeší zajímavý problém, také to nevyřeší tím, že rozbije počítač a půjde do kostela. Chyba není v udici, počítači, nebo v autě, kterým chceme jet na výlet, ale v našem chození do kostela. A to je to, co nám chce říct toto podobenství. Víme přece, že když čteme zajímavou knížku, nejsme vůbec roztržití. Když nás ale knížka nebaví, tak ji jednoduše odložíme. Podobně, když nevím, co mám v kostele dělat, když náboženství nerozumím, tak se budu v kostele nudit, nebo otravovat, nebo budu roztržitý. Jenže to, že se otravuji, tam nevypadá tak zjevně, jako v případě knížky. Prostě jsem roztržitý v modlitbě. Začnu potlačovat roztržitost, ale bohužel, to není řešení problému. Podobenství jde ale dál. Vezměme si např. muzikanta. Když má nadání, sedí dlouho u klavíru, trénuje a těžko ho dostaneme k tomu, aby šel na ryby. Podobně, já mám svého koníčka. A kdyby mi někdo řekl, abych šel na ryby, tak bych nešel. Když mám volný čas, raději sedím u počítače. Obráceně to platí také. Říct rybáři, aby si sedl k počítači, by bylo stejně zbytečné, protože pro něho voda a ryby jsou vrcholným zážitkem. To, že má být náboženství pro nás přitažlivé, je jedna stránka věci toho podobenství. Nyní ta druhá stránka. Rybář, aby ho rybaření bavilo, musí občas něco chytit, musí vědět, jak se ryby chytají (návnady, způsob chytání, atd.). Když tam bude rybář dlouho sedět a nic nechytí, tak ho to za čas přestane bavit. Podobně, když někdo chce jezdit autem na výlety a nemá auto v pořádku tak, že ho to každou chvilku někde nechá, bude také za chvíli z výletů otrávený. Aby mne něco bavilo, tak já tu věc musím znát. Když tu věc neznám, tak se mi to nedaří a přestane mne to bavit. Hospodyňky mohou potvrdit, jakou mají radost, když se jim povede uvařit něco slavnostního, co všem chutná a naopak, jak jsou otrávené, když se to nepovede. Člověka baví to, co se mu daří. Když jsem v modlitbě roztržitý, je to něco podobného, jako když se mi to nedaří. Jenže chyba je v tom, co dělám. Nedaří se mi to, protože to neumím. Když bych já chtěl např. péct buchty, byla by to katastrofa. Věci musíme umět, pak se nám daří a pak z nich máme radost. Toto je základní sled. Já musím náboženství znát, pak mne bude přitahovat, padne např. problém roztržitosti a pak mi to bude něco dávat. Nyní se dostáváme k jádru toho, co chtěl Ježíš říci. Jak to, že někdo je dobrý klavírista a druhý ne? Obyčejně řekneme: „No, prostě má nadání. A druhý nadání nemá“. Ono je to pravda. Ale pozor přátelé! Ono je taky spousta lidí, kteří mají nadání, ale protože to nevědí, nemají „sitzfleisch“, tak se nenaučí u toho pořádně sedět. Protože klavíristovi, aby něco uměl, nestačí, aby si přečetl knížku a pak sedl ke klavíru a hrál. To musí zkoušet a zkoušet. Musíme se tu věc učit, tak jako jsme se učili chodit. Zrovna tak, ten kdo chce chytat ryby, se musí smířit s tím, že se mu mockrát nepodaří nic chytit, že se musí i zeptat jiných: „Poslyšte, jak vy na to jdete?“ „No, na tohle musíte jít takhle: té dáte mouchu, jiné zase kousek těstíčka; každá ryba má ráda něco jiného“. Aby člověk něco uměl, musí v první řadě u toho pěkně sedět a učit se z chyb. Když ji udělá, zamyslí se: „Počkej, kde jsem udělal chybu?“ Je to typické u počítače, kde se důrazně upozorňuje na to, že když si člověk sestavuje program, tak se to napoprvé nemusí podařit a málokdy se to napoprvé podaří. Někdy si člověk pomyslí, jak to hezky udělal a přitom je tam chyba. Začne to hledat, hledá, třeba třetí den to najde a řekne: „Jak jsem mohl nevidět takhle jednoduchou věc. A například, kdyby nevydržel a myslel si, že to udělá hned, tak za 14 dní ho to omrzí a bude shánět někoho, kdo by si počítač od něj odkoupil, protože ho to nebude bavit. To platí všude a toto platí i v náboženství. Bohužel v náboženství neznáme, nebyli jsme k tomu vedeni, abychom uměli prohrávat. Člověk udělá hřích a ne, aby se zamyslel, proč to udělal, ale slibuje si, že to už neudělá. Pak se to toho nutí a nutí, místo aby si řekl: „Počkej, kde jsem udělal chybu?“ Ty chyby, hříchy jsou velmi často skryté, mají svou příčinu a ta příčina je velmi často skryta i v rouše dobrého úmyslu. Když to shrneme, vidíme, že když chci něco umět, musím se naučit prohrávat. Já se musím učit i z chyb. Nesmí mne odradit, když se mi něco nepodaří. Musím přemýšlet, abych věděl, co mám dělat. A zrovna tak, já mám vědět, co je vlastně správné křesťanství. Já mám rozumět správnému křesťanství, mám počítat s tím, že se musím znova a znova učit. V Ježíšově době nebyly žádné „koníčky“, tam nebyli rybáři, kteří si šli zalovit z chuti. Petr byl rybář, ale když něco nachytal, byl rád, že si může sednout. Dneska by nám Ježíš dal za příklad třeba nějakého mladíka sedícího za počítačem, který něco luští. Tenkrát neměl nikoho jiného za model, něž podvodníka. Ježíš nám nechce říct: „Buďte podvodníci!“, ale chce nám říct: „Podívej, ten podvodník to musel zešvindlovat dobře, musel to umět. A protože to uměl, přemýšlel, jak se má dělat účtařina, tak to zešvindloval dobře a při inventuře se žádný důkaz nenašel. Ještě si navíc také nacpal kapsy (napiš 50, 25 do mé kapsy a 25 do tvé kapsy, apod.). Obě strany na tom vydělali. Čili, on uměl dobře účtovat. A tohle nám chce Ježíš říci: „Člověče, nauč se dobře přemýšlet, řádně uvažovat dřív, než vezmeš do ruky Bibli, dřív než začneš přemýšlet o Bohu! Nauč se pořádně přemýšlet o jakékoliv věci!“ A to je smysl toho ´udělejte si přátele z klamného mamonu´. To je bohužel věc, na kterou se zapomíná. My se často vznášíme v duchovním životě a přitom neznáme základní jednoduché věci. „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. A já vám říkám, že děti tohoto světa jsou navzájem prozíravější než děti světla.“ Ježíš si stěžuje, že v náboženství nejsme tak přísní, jako v profánních věcech; ať už ve věci zaměstnání anebo ve věci všelijakých těch „koníčků“. Když si někdo nezvykne pořádně dělat aspoň něco, tak tomuhle nebude rozumět. Pokud někdo má koníčka, tak automaticky je mu toto jasné. Když jde o člověka, který nedělá věci pořádně, který všechno odflinkne, tohle povídání je pro něj naprosto nesrozumitelné. Takový člověk nevidí propastný rozdíl mezi věcí, kterou dělám s chutí a věcí, kterou dělám, že musím. A to je ono ´udělejte si přátele z klamného mamonu´. Pozor, my tomu nesmíme propadnout – „nedá se sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu“. Ale my si musíme udělat z „koníčků“, z toho, co nás baví, udělat přátele, aby nás přijali do rajské vlasti. To není ironie. „Člověče, nauč se aspoň něco dělat pořádně a potom budeš moci poznat, jestli náboženství děláš pořádně, či ne. Porovnávej to se svým „koníčkem“, s tím, co tě táhne. A ty, kdo ho nemáš, škoda, nelze ti poradit. „Udělejte si přátele z klamného mamonu, dělejte něco s chutí, mějte svého koníčka!“ Ale pozor, nesmíte tomu propadnout. Dvěma pánům se nedá sloužit, ale je dobré něco mít. V Ježíšově době si po lopotě mohli sednout a třeba zazpívat, zatancovat. Dneska těch koníčků je mnoho. A proto Ježíš musel dát za vzor defraudanta. Jak jsem říkal, dneska by dal za vzor třeba kluka u počítače. Defraudant tu práci dělal ve vlastním zájmu. Ježíšovi tedy nezbývá, než dát za vzor šejdíře, ne defraudaci, ale to, jak dokonale provedl falešné vyúčtování; tu pečlivost a rozvážnost.
Ten název „podobenství o nevěrném správci“ je nesprávný. Správně má být „podobenství o dobrém podvodníkovi, který se vyzná ve svém řemesle“. V řeckém textu je pistis, když to přeložíme nevěrný, tak je to břídil, nešika, který neví, co chce. Ale tenhle ten ví, co chce a velmi dobře. Bohužel, Ježíš neměl jiný model pro podobenství, aby nás upozornil na dvě stěžejní vlastnosti, které od nás křesťanství vyžaduje. Někdy se pistis překládá jako věrný, prozíravý, atd. Pro podobenství je důležité, aby to byla věc všeobecně známá a také, aby nám ta věc něco říkala. Toto podobenství je o odborníkovi, který dělá podvod. Když dělá úpisy, tak to rozhodí statisticky, aby to nebylo postižitelné (nemění všem úpis na polovinu). Šikovný kontrolor by mu na to přišel. Pak dále obešel některé lidi, kterým mohl důvěřovat. Takový defraudant si zvlášť dává pozor, aby ho nemohli chytit pro nějakou hloupost. Dával si velký pozor, aby to klaplo a aby to bylo po účetnické stránce perfektní. Ježíš nás chce upozornit, že když jsme křesťané, tak Bibli bychom měli číst pořádně, odborně. Samozřejmě, že Ježíš neklade defraudanta jako vzor za to, že dělá ty podvody. Ale právě člověk, který dělá ten podvod, si dává velký pozor, aby vyúčtování dobře dopadlo. Kdyby měl čisté svědomí, tak by k tomu přistupoval lhostejně. Revize teda dopadne dobře a pán si smutně povzdechne: „Škoda, že tak dobrého ekonoma musím vyhodit. Jistě, on je podvodník, ale ve své práci se vyzná perfektně“. A my si máme zvyknout na pořádnou perfektní práci v náboženství. „Synové světa jsou ve svých věcech moudřejší (prozíravější, jsou různé překlady), než synové světla“. A Ježíšovi je z toho smutno. Toto není jenom podobenství, ale také výzva k pořádné práci. Jde to cvičit zejména s takovými druhy lidské činnosti, kde je možná sebekontrola, zpětná vazba, atd. Dále, správný překlad dalšího textu je: „Udělejte si přátele z mamonu, aby až dokoná (dojde mamon), abyste byli přijati do příbytků věčných“. Z mamonu si mohu udělat přítele, něco, co mi prospěje pro můj duchovní život. S mamonem mohu zacházet tak, že mi to neprospěje, ale také naopak, že z toho mohu vytěžit. Konkrétně jde o dobré koníčky, zábavy nebo dokonce určité práce, určité obory činnosti, tak aby člověk byl pistos; aby tu věc znal, byl odborník a dělal kvalitní práci. A pak aby byl také fronimos. Pomocí slovníku to přesně nepřeložíme, protože tam je více významů. Evangelium slovo fronimos používá v těchto případech: 1. Družičky, které si vzaly olej do lamp do reservy. Jenže tyto, které počítali na zadní kolečka, jsou nazvány fronimos. Dalo by se to přeložit, že ty panny jsou moudré. Jenže, až najdeme Mt 10, tam je: „Buďte chytří jako hadi a prostí jako holubice“. Ale v řeckém textu tam zase najdeme fronimos. A tady nikdo nebude překládat: „Buďte moudří jako hadi“. Hadi dávají pozor, aby na ně nikdo nešlápl. No, a protože ten defraudant je také fronimos, můžeme si z těch třech překladů najít společný jmenovatel k překladu resp. pochopení toho fronimos. Ten defraudant, když mu „teče do bot“ nezačne naříkat, ale začne situaci řešit a nezavírá před ní oči. On vidí, že je v krizi, krizi si přizná a začne ji řešit. Je to člověk, který počítá s rizikem. Defraudant je chválen jako fronimos za to, že si rozmyslel, co dál. A vidíme, že to dobře promyslel. A Ježíš na těch třech příkladech nám dává pojem fronimos za příklad. Známe historii ptáka Blbouna nejapného (lat. Dodo ineptus). Žil na nějakém ostrově, kde neměl nepřátele. Jenže maso měl dobré a další nevýhodou, kterou měl, že se nechal snadno chytit. Takže námořníci, kteří tam přišli, ho vyhubili. Pták na ně jednoduše civěl a místo toho, aby uletěl, nechal se snadno chytit. Dnes je tento pták známý pouze z kreseb. Jenže had se nenechá snadno chytit. Fronimos znamená citlivě reagovat na podněty a ne si zbytečně natlouct tím, že situaci podcením. Musím tedy vyhodnotit situaci a okamžitě reagovat. Např. čtu Evangelium a narazím na něco, čemu nerozumím. „Dodo ineptus“ bude Evangelium číst a řekne: „Já tomu nerozumím“. Kdežto fronimos (který nám byl modelován) je člověk, který chce mít jasno a proto, když na něco narazí, začne o tom přemýšlet, aby věci rozuměl, a nenechá si utéct něco, čemu nerozumí. Když v Evangeliu narazím na něco, čemu nerozumím, mělo by to pro mne být popudem (když budu fronimos), případně si vzpomenu na list Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. Začnu za tou věcí jít a nebudu čekat, až mne Bůh začne nutit hříchy, problémy v rodině, atd. a začnu korigovat své myšlení a přestanu být „Dodo ineptus“. Dále ještě jedna věc. Správný překlad říká: „Kdo je věrný v malém, je věrný ve velkém.“ V některých překladech můžete najít „bývá“, což je nesprávné. Jakmile je někdo pistos (vlastnost), tak je pistos ve všem. Čili, odborník ví, co chce. Pistos je ten, co ví, co má dělat a fronimos je ten, kterému neuniknou např. nejasnosti, vady, je citlivý na podněty, atd. Dále také správný překlad další věty zní: „Pakliže jste se nestali pistoi (ti, co vědí, dělají rozumné věci) v mamonu, kdo vám svěří velké věci“. Jsou žáci, kteří se nabiflují na zkoušku, dostanou jedničku, protože látku odrecitují, ale přitom tomu vůbec nerozumí. Schází jim schopnost pochopit věci. U jazyků, dějepisu to nejde, ale u fyziky, matematiky, chemie se to může dělat způsobem jako ne pistos nebo pistos. Fronimos je ten, který dokáže rozeznat, že něčemu nerozumí, který je citlivý na podněty. Pistos odvede poctivou práci. Často to jde ruku v ruce, ale není to nutné. Chceme-li Evangeliu dobře rozumět, je lépe v tomto případě používat tyto řecké výrazy, abychom to překladem jako např. moudrý, rozumný, atd. nezužovali (družičky, had, defraudant, aj.). Staňte se prostí - fronimos, jako hadi. Pozor, „staňte se“, to není příkaz „buď“. Přece, když někdo neumí plavat, já mu nemohu dát příkaz „plav“. Já mu mohu dát příkaz: „Ty se musíš naučit plavat. Když se do konce roku nenaučíš plavat, na vodácký výlet tě nebereme. I když jsi neplavec, máš dostatek času, aby ses plavat naučil“. My se musíme naučit stát se pistoi a fronimoi. Takže, pakliže jste se nesetkali a nenatrénovali vlastnosti zvané pistos a fronimos v mamonu, kdo vám svěří to, co je vlastním darem tj. věčný život? Kdo vám svěří, co je obsah Bible, kdo vám dá ty dary, o kterých Bible mluví? Vezměme si např. šach. Tam musím přemýšlet a mohu trénovat vlastnosti pistos a fronimos. Ale u „člověče nezlob se“ je intelekt vyřazen. Hra je věcí náhody a nelze to vzít jako trenažér. Někdo např. rád sportuje. Nechci to paušalizovat, ale tam se dost těžko dá dělat trenažér na intelekt. Možná by to šlo u kolektivní hry, nevím!? Ale je to možné u studia některých předmětů. Mohu si natrénovat vlastnosti pistos a fronimos, které mi Bible nedá, ale je ode mne vyžaduje. A mamon může být cokoliv. Dnes by měl Ježíš podstatně větší výběr pro podobenství. Ale tenkrát, defraudant byl jediný případ, na kterém mohl ukázat práci vyžadující intelektuální vypětí. Podle toho, jaké máte koníčky, můžete je využít jako trenažér pro pistos a fronimos. A když máte to štěstí, že máte takové zaměstnání, můžete to pěkně trénovat. A pozor, mnoha hříchů se člověk vyvaruje, aniž by se musel vůbec namáhat („Nestáli o správné poznání Boha ...“). Nestojíš-li o to stát se fronimos a pistos, nechá tě Bůh spadávat do hříchů a výrazně. Během mého kněžství jsem měl možnost pozorovat hodně manželských dvojic. Když mne v tomhle tom poslechly, tak najednou hříchy, se kterými předtím nemohly hnout, se sami začaly ztrácet. Kdo nechce věřit, nemusí. Ale není to nic platné. Chce to dobře si přečíst Evangelium sv. Lukáše, zamyslet se nad tím a pak si to odzkoušet. A sami uvidíte, jestli to funguje, nebo ne. Drazí přátelé, nepodceňujte to. Byli bychom sami proti sobě. Můžeme si ušetřit očistec typu kriminálu. Člověka typu fromimos a pistos práce baví, protože tomu rozumí. Každý si vybírá svoje chutě.
P. Ježíš říká: „Dělejte si přátele z mamonu!“ My si to někdy představujeme ten mamon, že budeme dávat na dobročinné účely, pomáhat chudým, ale celkový kontext toho dnešního Evangelia zdůrazňuje něco hlubšího, zdůrazňuje nám problém využít všechny podněty k přemýšlení. Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Někdy se to překládá také jako moudře, někdy jako opatrně. A toto slovo Evangelium používá v případě dnešního správce, nepoctivého správce. My ho klidně nazveme defraudant. A tohoto defraudanta, podvodníka nám Ježíš klade za vzor. Proč? Byl to totiž chytrý podvodník a přitom odborník. Podvodník, když to udělá jednou, obyčejně mu to nevyjde. Zloděj, který něco ukradne a chytí ho podruhé, si pak dává pozor, aby ho nechytili. Když je ve vězení, tak tam ho jiní vězňové poučí, jak to má dělat. My se musíme umět učit z každé chyby a Ježíš nám právě toho podvodníka klade za vzor, abychom také byli tak opatrní při četbě Bible. On dobře dělá svůj podvod a přitom přemýšlí. Tohle je smysl toho podobenství. Člověk, který dělá jakoukoli profánní činnost, má možnost se z té činnosti učit uvidět chyby. A když se to nedaří, zkusí to znova. A zas uvidí chybu a zkusí to znova a znova. Takže třeba se na to dívat z tohoto hlediska. Je to defraudant, který šidí pána. Kolikrát jsem lidem položil otázku (tvářil jsem se, jako bych se spletl), jestli znají podobenství o defraudantovi. Odpověď: „Tohle neznám“. Já: „A co podobenství o nevěrném správci?“. Odpověď: „Jo, to znám“. Tady vidíme jednu věc. My nemáme ty věci dány do souvislosti, my je nemáme spolu skloubené, pro nás jsou to jednotlivé poučky. Kdežto ten defraudant je nám tady kladen za vzor. Zaměříme se jenom na ten jeho podvod. Byl to člověk, který dovedl dělat účetnictví. Vidí, že mu hrozí vyhazov. Říká si: „Kopat nebudu a doprošovat se pána, aby mne nechal, to taky ne“. A vidíme, jak se rozhodl, co udělá, aby ho přijali do domu. Samozřejmě, že to nebylo tak lehké. Ale spekuluje, jak tu situaci vyřešit. Ale jak? „Žebrat nebudu, kopat taky ne, ale já přece něco umím, já jsem přece účetní“. Výsledek byl podvod. Byl to dobrý účetní. A všimněte si takového detailu. Tento účetní provádí druhé vyúčtování. Staré smaže, potvrzenky zlikviduje, a aby nebyl postižitelný, zavolá dlužníky a říká: „Kolik jsi dlužen mému pánovi?“ „Sto věder oleje.“ „Sedni si a napiš 50!“ „Kolik jsi dlužen ty pánovi?“ „Sto měr pšenice.“ „Tady máš svůj úpis a napiš 80!“ Vidíme, že každému stejně neslevil. To by mu na to přišli. On to statisticky rozhodil. A toho, který by to mohl na něho říct, se zeptal: „Kolik jsi dlužen ty?“ „Tolik a tolik.“ „Jo, to je v pořádku“ a nechal ho odejít. Samozřejmě, že s těmi, kterým slevil, se ještě podělil na půl, něco pro sebe a něco tomu dlužníkovi. Ježíš nám klade toho člověka za vzor jednak proto, že neztrácí hlavu, když je ohrožen, ale využívá všech schopností, aby nemusel kopat anebo žebrat. Proto udělá nové vyúčtování. A druhá stránka je jeho profesní odbornost, kterou on zapřáhl do své práce. On dovedl ze svého účetnictví vytěžit. Samozřejmě v Evangeliu je líčen podvodník, který vytěžil díky falešné inventuře. Ale Ježíš po nás chce, abychom každý při četbě Evangelia dovedli si tam dosadit profánní zkušenosti ze svého zaměstnání, povolání, které člověk ve svém profánním životě získá. Zdá se to trochu divné, ale vzpomeňme si na podobenství o rozsévači. I to je řečeno lidem, kteří znali práci na poli. Každý posluchač podobenství se musel zamyslet nad prací na poli, vzít si odtud poučení a dosadit svoje profánní zkušenosti do přemýšlení o Božím království. To nám chce říct dnešní evangelium. Já vím, je to trošinku nezvyklé, běžně se hovoří o mamonu. Ale mamon je jakýkoliv zájem, to co člověk dělá s chutí, to co člověka baví. To jsem sledoval u víc lidí. Poprvé jsem si toho všiml, když jeden kolář povídal u táborového ohně o svých zážitcích se dřevem. To vám bylo povídání, to se dalo poslouchat. On byl s tím sžitý, on v měl skvělé zážitky a dovedl o tom říct. Já jsem to potom začal sledovat, a když jsem sloužil v Helekově, tam byl soustružník a já jsem se s chutí chodil dívat jak pracuje na soustruhu. Něco jsem o tom tak trošku věděl, ale když jsem viděl toho machra u soustruhu, který nedělá žádný zbytečný pohyb, jak bylo všechno vyvážené, byla to radost se dívat. Jednou jsem měl kázání o tom, kdo přijde do nebe. Lidé si běžně představují, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Jenže ve skutečnosti do nebe přijde ten, kdo na sobě prodělá určitý proces, kdy dochází k vytvoření nového typu života. Např. některá zvířata jsou po vylíhnutí slepá. Později se jim oči otevřou (mluví o psovi, jak se mu objevil v kostele před kazatelnou). My jsme tady jako ta slepá štěňata, která nevidí: „Až se nám oči ´otevřou´, tím se staneme nebešťany“. Pes, když je malý a slepý a děti by si s ním hrály, mohli by mu ublížit tak, že by ztratil zrak dřív, než by začal vidět. Tak je to s každým, kdo se dopouští těžkého hříchu, čím ztrácí nebe. Že je to jako ten pes, který ztratil zrak, který ještě u sebe nezačal oči používat. Ten zážitek jsem uvedl proto, že Bůh člověku, který hledá řešení, někdy odpoví odpovědí, kterou by člověk nečekal. Člověk by chtěl od P. Boha odpověď: „Ano, ne“ a P. Bůh nás nechá čekat a hledat a hledat. Až když člověk dojde ke kritické chvíli, tak mu to najednou P. Bůh dá poznat, třeba nezvyklým způsobem. Hledejme a využijme všechny schopnosti, které nám Bůh nabízí při řešení životních problémů. Nemusí to vždy být pes, který přijde do cesty. Může to být maličkost, může to být velká věc, může to být nápad. Musíme být duševně pružní, abychom se dokázali učit z maličkostí, které nám Bůh přihrává do cesty.
EVANGELIUM Lk 16,19-31, 26. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš řekl farizeům: "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.' Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Proč tady je ten protiklad toho boháče a toho chudáka? To teď rozebírat nebudeme, souvisí to s takovou tou představou Saduceů, kteří si mysleli: „Ano, my jsme dobří a proto Bůh nám žehná“. A proto, že byli bohatí, považovali to za projev Boží spokojenosti s nimi. Není to tak nezajímavé, proč dává tomu žebrákovi jméno Lazar. Lazar je přece Ježíšův přítel, je to jeden z učedníků a je to velice, velice známá osoba. To by také stálo za rozbor, ale s tím se teď nebudeme zabývat. Ovšem nesmírně důležitý je právě ten závěr toho dnešního vyprávění. Boháč prosí Abrahama, aby někoho poslal do jeho otcovského domu, kde má 5 bratrů, aby je varoval. Abraham mu na to říká: „Mají Mojžíše a proroky“. A ten boháč říká: „No, jo, ale oni na to nedbají, někdo je musí varovat“. Abraham zas říká: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, pak se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Toto je právě velice důležité a toto chce Ježíš zdůraznit, protože my velmi často předpokládáme, že jsme dobří a P. Bůh nám žehná. Někdo si staví pocit jistoty, dává si dobré vysvědčení, protože se mu daří dobře. Jiný si zase dává dobré vysvědčení, protože se mu daří špatně. My velmi často zapomínáme právě na to, že když se člověk po smrti setká s Ježíšem, tak že Ježíš bude třeba vypadat jinak, než si ho vysnil. Nejenom to, ale také jednání člověka bude jiné, než člověk sám představuje. Proč varovat nejde? No, Ježíš přece šel, a oni si nedali říct. Víte, první věc, s kterou se musíme vypořádat je, jak člověk dovede uznat chybu, kterou má. „Mají Mojžíše a proroky. Jestliže se nedají přesvědčit, neposlouchají Mojžíše…“ Je to přece zakladatel Zákona. Jestliže si od něho nedají říct, tak nepomůže nic. To se ukázalo na židech, když zabili Ježíše. V případě Lazara, kterého Ježíš vzkřísil, se velerada rozhodla, že ho zabijí a zabijí i Ježíše. Prostě, když někdo nechce uznat to, co vidí, tak tam se rozhoduje o tom, jak to s ním dopadne. Musíme se naučit rozeznávat: „Ano, ne, to je černé, to je bílé“ a nesmíme si lhát. Ono to není tak snadné a je toho v člověku víc, než by si myslel. Kolikrát jsme si říkali, jak měli židé pokroucený Mojžíšův Zákon. Ježíš jim to jasně vytýká. Ježíš se proto nakonec dostává do střetu se židy. A také jsme si říkali, že si člověk může pokroutit slovní význam, kdy slova zůstanou stejná a vnitřní význam je úplně otočený. A to je právě to, co nám dnešní úryvek chce zdůraznit. Pozor, člověče, máš Mojžíše a proroky, to se tě týká. Když nebudeš dobře zacházet s tím, co máš dnes v ruce, po smrti tě těžko bude někdo varovat. Musíš se to naučit teď hned. Jistě, dá se ledacos po smrti dohnat, ale je to hodně drahé. Abychom se naučili teď vyrovnat s těmi problémy, se kterými se museli vyrovnat také židé. Co to je, o tom jsme už mnohokrát hovořili. Takže to, co jsme si řekli, je text Lk 16, který nám připomíná: „Mají Mojžíše a proroky, nepotřebují, aby jim někdo něco zjevoval. A když mají Mojžíše a proroky a nevěří jim, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“. Prostě, kdo si chce lhát, ten si lže. A vylže se ze všeho. Jak to ovšem s ním dopadne, to už je druhá věc.
Zdálo by se, že je to velmi obtížné. Když se tomu ale rozumí, pak je to jednoduché. Toto podobenství nechce řešit otázku, jak je to se zemřelými. Např. zavrženec, aby říkal: „Prosím tě, varuj mé bratry“, je nepravděpodobné. Zavrženec má stejnou mentalitu jako ďábel. A ten má zájem, aby co nejvíce lidí ztroskotalo na cestě za Bohem. Úmysl, který Ježíš sleduje, není v tom, aby vysvětlil, jak je to s lidmi po smrti. Ten je někde jinde. Může se nám to zdát divné. Vzpomeňme si na podobenství o vdově a úplatkářském soudci. Soudce – Kádí bere úplatky, je nekontrolovatelný. Nespravedlivý soudce nakonec rezignuje („Nezbude, než abych ji obhájil“). Není třeba vysvětlovat, že dosadit P. Boha za nespravedlivého soudce je naivní. Myslet si, že P. Bůh je někdo, který při svém soudu bere úplatky a že se bojí, že mu někdo vynadá, je opravdu naivní. Podobenství nám chce připomenout chování vdovy, ale ne Boha. Soudce je protihráč vdovy, která jde za věcí. Připomíná nám, že se nesmíme vzdát, že se nesmíme vzdát důvěry v Boží milosrdenství, že nesmíme popustit. Dále je třeba si uvědomit, co z podobenství dělá uzavřený celek, ale k vlastnímu výkladu již nepřispívá. Dnešní podobenství je náročnější, než to o té vdově. Tady nemá smysl diskutovat o tom, že je zde propast mezi těmi, co jsou v lůně Abrahámovými a těmi, co jsou zavrženi. Chování zavržence zde není typické pro skutečného zavržence. Rozhodující je ten konec. Atypický zavrženec z dnešního čtení říká, aby poslal varovat bratry. Důležité je, že Abrahám říká: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají“. Zavrženec: „No jo, ale oni to nevědí, někdo z mrtvých k nim musí přijít“. Abrahám říká nesmírně závažnou věc: „Ani kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří“. Zdá se to divné, ale toto je celé těžiště toho podobenství. Okolo toho se to točí. V Jan 5 Ježíš říká: „Nedomnívejte se, že já budu vaším žalobcem na soudu. Vaším žalobcem bude Mojžíš, ve kterého vy doufáte. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Pozor! Židovský národ nebyl houf neznabohů. Kaifáš byl zbožný člověk. Upřímně se modlil o poslání Mesiáše. Když přišel Ježíš, nepochopili ho, protože si Mojžíšův zákon upravili. V nejlepším případě považovali Ježíše za pomatence, což byl např. také Nikodém. To je tragédie. Ježíš – pomatenec, blázen, vymýtá zlé duchy, protože je kníže pekel, pekelnická šarže, atd. To si o něm mysleli. Kdybychom u židů hledali, jakého hříchu se dopustili, vůbec bychom neuspěli. Tam nejsou hříchy, jaké jsme zvyklí hledat ve zpytování svědomí. Horší než hřích je, že si Mojžíšův Zákon předělali, někde ubrali, někde přidali. Přitom Mojžíše vychvalovali a brali s úctou. Proto: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nepomůže jim ani, kdyby někdo vstal z mrtvých“. Sebevětší zázrak nepomůže člověku, který si zvykne na nekázeň v myšlení o náboženských věcech. Proto nakonec Kaifáš s veleradou dělají super hřích, i když do svého náboženství vkládali svou zbožnost. Co se jim líbilo, vzali, co se nelíbilo, odložili. I když nevědomky. Toho si nemusí být člověk vědom. Proč je tolik církví? Přece všude se čte jedna a tatáž Bible, Evangelium. Každý si bere to, co se mu líbí a hodí. Z Bible je třeba udělat záležitost mého základního osobního přesvědčení a ne pouze bohoslužební záležitost. Ne číst ji podle svého vkusu, ale svůj vkus opravit podle toho, co je v Bibli. Ježíš dostatečně jasně vysvětluje, v čem je chyba židů - Porušení skloubeného a uzavřeného celku Mojžíše a proroků, vnesení lidských prvků. Přesvědčovali se klamně o tom, že Mojžíšův Zákon dodržují a že jsou zbožní. Vůbec nevěděli o tom, že ho nechápou. Kaifáš nevěděl, kde dělal chybu, ale občas, když četli Mojžíše, to zadrhlo. Nevěnoval tomu však pozornost. Občas byl nucen nepříjemná místa přeskočit. Pro nás takových míst najdeme v Evangeliu také hodně a měla by nás varovat, zdali v nás není kus Kaifáše, v nejlepším případě kus Nikodéma. Kaifáš by nikomu nevěřil, že zabije Mesiáše. Pozor, abychom my nezabili Ježíše. Kdo se nechce vypořádat s problémem čisté, opravdové víry, takovému člověku je těžko něco vykládat. Co je psáno, to je dáno. I když se to zdá divné.
Pár slov si k tomu řekneme, i když zdaleka to není všechno. Za prvé si musíme uvědomit, že epizodka, která je v evangeliu, tak ta mohla být daleko delší. Tohle to je jenom stručný výtah a plyne z toho, že ten boháč zemřel a říká, Otče Abrahame, smiluj se nade mnou. Pošli Lazara, ať omočí špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty. Na to bychom čekali odpověď, ale ono to nejde, to je kus dál. Prostě mezi vámi a námi je velká propast. Kdyby to byla prosba, tak by třeba řekl, že to nejde, ale Ježíš tady něco říká a to je zřejmě vynechané. A ten boháč, což je pravděpodobné a Ježíš to zdůrazňuje a je to zkušenost, že zavrženec, jako Adam (nedávno jsme o tom mluvili), obviňují Boha. Takže ta Abrahamova reakce: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života.“ Ta je vysvětlitelná jedině tím, že ten zavrženec si stěžuje: „Jak je to možné, on se má tak dobře a já ne?“ „No, vzpomeň si, že ty jsi měl všechno dobré za svého života, ty ses na něj ani neohlídnul.“ Tam musíme také dosadit tu Ježíšovu řeč: „Byl jsem hladový, dali jste mi jíst,…“ A těm druhým: „Byl jsem hladový a nedali jste mi najíst.“ Čili, ten Lazar byl u tebe, ty jsi měl všeho hojnost, takže tě to právě postihlo. Pak vidíme, že Abraham odpovídá na výčitky toho zavržence. Ovšem, to bychom museli rozebírat déle, protože takhle jednoduše ti zavrženci nejednají, tam je mnoho sociálního vyděračství v chování těch lidí. To vidíme na Adamovi, jak Bohu říká: „Žena, kterou jsi mi ty mi dal, ta mi dala jablko. Obviňuje Boha, že mu dal špatnou ženu.“ Ježíš líčí, jak budou říkat, vždyť kdybychom tě byli viděli, my bychom si tě vážili. A Ježíš jim říká, já vás neznám, byl jsem hladový, nedali jste mi najíst. To je jedno, tak jste mohli dát tomu chudákovi a už by se vám otevřela cesta. Takže toto tam musíme dosadit a potom vidíme, že – Otče Abrahame, smiluj se nade mnou. A teď začne ta tiráda. Kdybych to neznal, tak bych si to netroufl dosadit. Ale lidé takhle v kritických chvílích jednají. Jak to, že já jsem zavržen? No, jistě, ty ses o něj nestaral, ty, jsi byl bezcitný. A Ježíš tady říká tu nejdůležitější myšlenku, která se týká i nás: „Prosím tě, pošli do mého otcovského domu, mám 5 bratrů, ať je varuje, aby sem nepřišli do toho místa muk.“ A tady je 2. takové těžiště toho dnešního úryvku. Abraham mu říká: „Mají Mojžíše a proroky, tak ať je poslouchají.“ A on říká: Ale ne, když někdo vstane z mrtvých, tak budou činit pokání.“ Abraham říká: „Ne, když neposlouchají Mojžíše a proroky, tak nepomůže, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Tady jsme u problému židů, že židé se hlásili k víře, oslavovali Mojžíše, ale přitom byli ve víře povrchní. Tam si musíme dosadit Mt 23. kap.: „Běda vám, že zdobíte hroby proroků, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu…“. To jsou problémy té kompenzační zbožnosti atd. Takže takové zkreslené náboženství, když člověk hraje divadlo v kostele P. Bohu a sobě. To je ta nejtěžší překážka. Protože, kdyby si židé nehráli divadélko, tak by Ježíše pochopili. A co vám říkám, je tak trochu netradiční pohled na to, protože my tohle to ani nečteme s dostatečnou vážností, protože jsme zvyklí na takové laciné představy ze zbožných knížek o tom, jak je to v pekle a v očistci – a to kyvadlo tam atd. Jenže si musíme uvědomit, že věci vypadají třeba zcela jinak a jestli někdo může vykládat o tom, jak je to v pekle, tak je to právě P. Ježíš. Samozřejmě, že ti zavrženci také, ale ti s námi nemluví a když, tak by nám to neřekli. Chtějí, abychom skončili jako oni a byli jejich spojenci. Ježíš přece ví, jak to s tou lidskou psychikou vypadá, když se dostává do neřešitelní situace.
Ježíš tady říká něco, co by na první pohled mohlo vypadat jako vylíčení toho, že z pekla není úniku a že by se ti zavrženci chtěli dostat do nebe, ale je tam propast a nejde to. Takhle to vypadá na první pohled, ale pozor! Není to jediné. Nikdo neříká, že tu propast, kterou nelze přejít, udělal Bůh. Je tam propast, nelze ji překročit, to ano, ale kdo tu propast udělal, není v tom textu řečeno. My víme, že např. zlí duchové prosili Ježíše, aby je pustil do vepřů. Prostě – amnestie. Ježíš jim vyhověl, čili, Ježíš jim dal, řekli bychom můstek přes tu propast. Ne, aby šli do nebe, protože o nebe nestáli, oni chtěli jít do vepřů, chtěli týrat vepře. A Ježíš jim vyhověl. Čili, ten dnešní text musíme chápat v souvislosti s těmi utopenými prasaty. A ta propast vězí v člověku., Když je člověk ještě malé dítě, tak je poučitelný, ale jak dospívá, roste, hromadí si vědomosti – a takový ten přechod od jednoho myšlení na druhé se může stávat čím dále obtížnější. Problém nebe je jednak otázka života, jaký jsme tady vedli, ale ona je to také otázka toho, že zavrženci nechtějí uznat svoje chyby. To je ta propast, přes kterou zavrženci nemohou jít. Oni prosí, pomozte nám, ale ona je tam propast. Nelze pomoci, protože to utrpení je v nich, oni sobě stále přikládají na ten pekelný oheň. Zdá se to divné, ale uvědomte si: Mnohokrát hovoříme o problému, že i sv. Petr říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane, atd.“ A to je otřesné. A zrovna tak otřesný je, jenže to si nikdo neuvědomuje, např. ten fakt, že ďábel vynáší Ježíše na horu a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš.“ Uvědomte si, že tady vidíme tu příčinu pekla, tady vidíme tu příčinu té propasti, přes kterou nemohou zavrženci z pekla ven a přes kterou nemůže přejít nejenom Abraham, ale ani sám Bůh. Protože Bůh dává člověku právo na samostatné rozhodování. A jestliže se člověk dostane do toho zavrženeckého myšlení, pak Bůh, kdyby mu chtěl pomoci, tak by mu musel vymazat celý mozek, musel by ho psychicky zabít. Bůh respektuje myšlení člověka, protože Bůh dal člověku právo se rozhodnout. A že ten zavrženec tady říká, prosím tě, aspoň trochu mi ulehči, ale to svoje jednání nechce měnit. A proto mu není pomoci. Tu propast okolo sebe dělá on sám. Zdá se to divné, ale rozeberme si to „pokloň se mi…“. Napřed si řekneme takovou srozumitelnější verzi. Caesar, slavný vojevůdce a potom diktátor, kdysi prohlásil: „Raději budu v poslední vesnici první, než v Římě druhý.“ Když to beru z hlediska politika, tak to je řekněme, docela normální. Pakliže se na to budu dívat ne podle navyklých schémat, tak vidím, že s touto mentalitou by nemohl existovat v nebi, protože tam bude spousta daleko lepších. A nikdy nebude první. První bude Bůh. I kdybych se rozkrájel, tak Boha nepředběhnu. Ano, Bůh nechá člověka dotáhnout tak daleko, že bychom byli úplné kopie (viz dopis Laodicejským ze Zj. Jana 2. kap., kde vítěze nechá Ježíš sedět vedle sebe na trůně Otcovým). Ta možnost tady je. Ale mezi námi a Ježíšem je ta propast, kterou měl okolo sebe i sv. Petr a Jan, miláček Páně („kdepak, to se ti nestane“). To není propast, ale projev té propasti. Takhle Caesar v nebi být nemůže a okolo sebe může shromáždit nanejvýš pár takových těch slabších, kteří stejně budou rebelovat, ale kteří nebudou chtít uznat Boha a kteří se budou uzavírat. Takže, abych mohl být v nebi, musím být schopen umět být druhý, 4., 5., 10., 15. Četl jsem o jednom vědci, byl to Gruzínec, pracoval v nějakém vědeckém ústavu a byl určen, že bude ředitelem vysoké školy (myslím fyziky). Šel dělat doktorát věd k jednomu špičkovému vědci, konkrétně šlo o Kapicu. A tento vědec, který měl jít dělat šéfa do Tbilisi, když byl v tom ústavu u Kapici a viděl tam vysoce kvalitní vědecký kolektiv, tak nechtěl jít dělat šéfa a říkal: „Já tady zůstanu“. A oni mu říkali, pane doktore, tady pro vás nemáme systemizované místo, musel byste dělat druhořadého vědeckého pracovníka. On říkal, raději budu dělat druhořadého vědeckého pracovníka než šéfa té školy. Čili, to je pravý opak toho Caesara. Můžeme si to říct takhle: Mít na vybranou, jít do zvláštní školy a být tam první, nebo jít do normální školy a být tam průměrný. Někdo raději bude vynikat v tom prostředí, co je níž. Ale ten, kterému jde o věc, který chápe a chce se prokousat, který chce něco z té vědy poznat, ten půjde na tu náročnou školu a raději tam bude průměrným, protože on si z té školy něco odnese. My si musíme uvědomit, pokud já se dívám, zda jsem první nebo druhý, tak v nebi nemůžu obstát. Jak to souvisí s tím „to ti dám, jestli se mi pokloníš“? „Já jsem přeci první, dána je mi veškerá moc, pokloň se mi!“ Kdežto kdyby řekl: „Já nejsem první, mohli bychom nějak vyřešit ten můj problém?“ V tu ránu by problém pekla padl. Ale dokavaď on říká „to ti dám, pokloň se mi!“, kde vidíme, že ta otázka „pokloň se mi“ a to je nejenom ďábel, ale všichni zavrženci, nechtějí uznat chyby, dokavaď je na prvním místě ono „pokloň se mi“, tak není možné, aby se dostal do nebe. Protože Ježíš říká, klanět se budeme jedině Bohu. To „pokloň se mi“ je silnější touha, než dostat se z pekla. Takže, když ztratíte 10 Kč a 1 000 Kč na druhém konci města, tak půjdete shánět tu ztracenou tisícovku a tu desetikorunu necháte být. Protože ta tisícikoruna je daleko víc. Když je člověk v „presu“, že se musí rozhodnout jedno nebo druhé udělat, dá přednost tomu, co je pro něj důležitější. Pro ďábla je důležitější „pokloň se mi.“ Takže, když se mu Ježíš nepokloní, tak je to pro toho zavržence utrpení nade všechno. Ztrácí smysl života. To je ta propast. Ano, ti zavrženci řeknou, ulehči nám, Bože, atd., někteří to zkoušejí možná po dobrém, jiní výhružkami atd., ale ta propast, která je mezi zavrženci a nebešťany tu budují zavrženci tím, že nechtějí uznat jasnou skutečnost. Takže ze strany Boží není propast budována. Kdyby někdo řekl, já změním svůj postoj, tak v tu ránu pro něj propast přestává existovat a může okamžitě navázat vztah s nebešťany, může se stát nebešťanem. Samozřejmě po určité převýchově. Jenže to je právě ono, že člověk má svoje určité představy o tom, co je dobré (hříchy tu propast nedělají), tu propast dělají zdánlivě dobré skutky, ty dělají nejhorší. Ty člověka zablokují, zasekne se v tom svém světě. Ježíš např. říká: „Běda tobě, Korozain, běda tobě, Betsaido! A ty Kafarnaum, myslíš, že přijdeš do nebe? Až do pekla sjedeš. Kdyby se v Sodomě odehrálo to, co v tobě, Sodoma by stála dodnes. A Sodomě bude na soudu lehčeji než Kafarnaum.“ Proč? Kafarnaum nebylo město homosexuálů, ale tam byli „zbožní“ židé, kteří toho svého P. Boha měli rádi. Kaifáš také toužil po Mesiášovi. Prostě to, co Ježíš označuje slovem „běda“. Jasně je to v Mt 23. kap. Samé takové věci, které vůbec nejsou hříchem. „Dáváte desátky z máty, kopru, kmínu…“. Takže propast mezi zavrženci a nebešťany je budována, udržována a stále prohlubována zavrženci. Bůh, chce respektovat svobodu zavržence, proto nezasáhne. Kdyby ten zavrženec řekl: „Bože, já se z toho nemůžu vymotat, pomoz mi“, už by Bůh zasáhl. Ale Bůh respektuje svobodu člověka a proto nemůže (ne, že by neměl sílu), ale toho zavržence, se kterým není řeč, by musel zničit. A toto je ten problém. A tak v této postní době je dobré se zamýšlet a nemusíme se ani zamýšlet nad takovými těmi extrémními případy zavrženců, stačí zamyslet se nad sv. Petrem a Janem, kteří také Ježíši nerozuměli. Když to udělal sv. Petr, myslíte, že my jsme lepší? My to máme v sobě také, jenže o tom nevíme a ono je dobré naučit se to hledat. Protože i okolo očistce může být propast. Ano, já jsem dobrý, ale pak musím být v očistci. Když ten očisťovaný řekne: Ano, já to křesťanství raději vezmu znova“, když si kriticky přizná svůj omyl, Ježíši, znova projdu katechizmus od začátku, prosím tě, proberme to spolu, tak to už nemusí být očistec ohněm, bude to doškolování, ale budou to, abych tak řekl, lázně. A tak ať nám tato postní doba slouží k tomu, abychom pochopili tuto problematiku, abychom dovedli rozpoznat, kde i v nás je ona začínající propast mezi námi a Bohem, kterou nevědomky vytváříme, abychom ji našli a začali vyrovnávat. Ostatně, říká to i Jan Křtitel, každé údolí ať je srovnáno, každý pahrbek ať je srovnán, každé údolí ať je vyplněno, udělejme cestu přímou. A to je smysl kázání Jana Křtitele a to si připomínáme teď v době postní.
Připomenu, že u židů byla představa, že ten, kdo se má dobře, tak toho má P. Bůh rád. Tady Ježíš tu představu židů rozbíjí. Jinde Ježíš říká „Blahoslavení chudí…“. Jak to vzniklo? Mojžíšův zákon říká: „Když budeš plnit moje přikázání, budeš se mít dobře.“ (5M 28) Když nebudeš dodržovat, jednou cestou půjdeš na nepřítele a sedmi cestami budeš utíkat…“ (úplně obrácené, nejprve odměny a pak tresty, když nebude plnit). Stojí za to si to přečíst. Např. mezi sliby je, že si nebude půjčovat, ale sám, že bude půjčovat. Chudí židé (farizeové) si říkali, „On přijde Mesiáš, ten vám ukáže…“. Bohatí židé (saduceové), ti zase byli přesvědčeni, že Bůh je má rád. Saduceové nevěřili na posmrtný život, tak jim to dost zapadalo pro to jejich pozemské bohatství. Jak to dáme dohromady s tím „Blahoslavení chudí…“? My z toho děláme ctnost chudoby. Jenže Ježíš to myslel jinak. Takový bohatý Saducej, protože byl bohatý (a to své bohatství si zdůvodnil) neměl důvod jít za Ježíšem, zejména když byl zdravý. Takový ten chudý lid, ten měl pocit takové náboženské méněcennosti, kterou jim vtloukali ti boháči a z jiného důvodu také farizeové. Lid neměl to nabubřelé náboženské sebevědomí (Ano, já věřím, já jsem dobrý). V tomhle smyslu musíme chápat to Ježíšovo „Blahoslavení chudí….“ a ne stůj, co stůj být chudým. 5M 28 – „Když nebudeš plnit, budou se mít dobře ti špatní.“ Protože ten, který jakž takž trošku věří, tak věří proto, že se mu vede špatně. Jinak, kdyby se mu vedlo dobře, tak by ztratil svoji víru (to je pro případ, že nebude plnit......). Něco jiného je právě: „Když budeš plnit ...“ To „lůno Abrahamovo“ znamená asi tolik, že ti zemřelí, dokud ještě nepřišel Ježíš, nemohli přijít do plného nebe, ale do takového „druhu svého nebe“ – lůna Abrahámova. Ten boháč škemrá. Abrahám mu říká: „Mezi vámi a námi je propast, takže nikdo nemůže projít odtud k vám a obráceně.“ Takový člověk, který sám se sebou není vypořádán, žije ve stresu, neschopen komunikovat s ostatními lidmi atd. ten si sám tu propast vytváří. Je to problematika domluvit se s někým, problematika neschopnosti se smířit s tím, že někdo je lepší než já, neschopnosti komunikovat s Bohem. Tohle si však člověk určuje a vytváří sám. Boháč chce, aby Abraham varoval bratry. Abraham: „Vždyť mají Mojžíše a proroky.“ Boháč: „Je třeba, aby k nim přišel někdo ze záhrobí.“ Abrahám: „Když neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají si říct, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Tady jsme u jedné otřesné věci. Ti židé, saduceové, četli Písmo sv., ale nepřemýšleli o tom. Byla povinná četba Písma Sv. – hurá. Četli ho, ale nezamýšleli se nad ním, zdali mu rozumí. Kolik katolíků myslíte, že by obstálo, kdyby se nahodile vybralo a řeklo: „Tak, vysvětli mi tohle nebo ono?“ Proč myslíte, že je tolik křesťanských církví? Pro katolíky je typické: „Já věřím, církev je Skála Petrova atd.“ Pro evangelíky zase: „My stojíme pevně v Písmu svatém.“ Já nechci žádnou skupinu diskriminovat, nebo chválit. My tu Bibli nečteme zrovna tak pořádně jako evangelíci. Nedělejme si iluzi. Kdybychom pořádně četli Bibli, tak je církev jedna jediná. Problém je pořádně tu Bibli číst a ne ji číst a ohánět se sní. Je třeba se nad ní zamýšlet, rozumět jí a přiznat si ty nepříjemné partie, které tam jsou. Ten boháč by se měl zarazit nad tím, proč Bohu jsou bližší ti chudáci, kterými opovrhuje. Jistěže Bůh může dát bohatství, majetek, klid, mír. Ty sliby Mojžíšovi platí pořád, jenomže za jediné okolnosti, že budeme Boží slovo znát, rozumět a dodržovat a nekličkovat. Nedělat si z Bible žvýkací gumu, kterou můžeme přežvýkávat, aby se nám více líbila (nakonec). Je třeba brát, co říká Bible sama a ne si ji přizpůsobovat, nebo opravovat. Pozor, Saduceové byli zbožní lidé. My se dneska setkáváme s evangeliem, a jestli budeme kličkovat před Božím slovem, tak pak, až se setkáme s Ježíšem, kdo ví, jak to dopadne. Myslíte si, že bychom nemohli dopadnout jako ti židé, když si z evangelia budeme vybírat jenom to, co se nám hodí. Před tímhle tím nás chce dnešní úryvek varovat.
EVANGELIUM Lk 17,5-10, 27. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo
přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "
Toto místo Evangelia je velmi často špatně chápáno a to proto, že křesťané si běžně myslí, že mají správnou víru, ale že ta jejich víra je ještě zanedbatelná i vůči tomu hořčičnému zrnku, uvažujíce jeho velikost. Pak si lidé začínají nakládat více, přidávat modlitby a i když se charismata nedostavují (což, je jak vidíme kolem sebe, běžné), vymyslíme si, nebo někdo za nás vymyslí, že P. Bůh má s námi jiné plány. Ale vůbec nikoho nenapadne, že jeho víra co do rozměrů může být veliká, ale naprosto na vedlejší koleji, mrtvá. Zamysleme se nad tím, jak to asi Ježíš myslel s tím hořčičným zrnem. Třeba si přitom říct, že k přirovnání mohl také použít zrnko písku, např. písku na poušti bylo dost. Dále je velmi důležité si připomenout podobenství o hořčičném zrnu, které P. Ježíš použil v jiném místě (Mk 4, 30–32): „Království nebeské je jako hořčičné zrno, které když sejeme do země je menší, než kterékoliv jiné semeno. Ale když se zaseje, vzejde a bývá větší než všechny byliny a vyhání veliké letorosty, takže v jeho stínu si mohou nebeští ptáci dělat hnízda“. Chceme snad zde říct, že P. Ježíš měl na mysli velikost hořčičného zrna, co do rozměrů a pak tomu přirovnávat Království Boží? Jistěže ne. Zřejmě i v tom dnešním čtení myslel P. Ježíš hořčičné zrnko ve smyslu vitality, schopnosti růstu a rozvíjení se. Semínko nebo pecku, které chceme zasadit, můžeme mít zdravé, ale také mrtvé, kompotového typu. Takže, když budeme mít typ víry zdravého hořčičného semínka, bude se rychle rozvíjet a když dosáhne velkých rozměrů (nebo dostatečných rozměrů), dostaví se charismata a pak je zázrak možný. Nyní si třeba uvědomit, nebo rozmyslet, co dělá z naší víry ty kompotová jadérka. V první řadě je to špatná koncepce katecheze formou ´otázka – odpověď´ a přitom tomu, co se v náboženství učí, nerozumí ani dítě, ani dospělý. Dále je to špatný způsob přijímání informace dle: „Věřím určitým faktům, protože mi to řekla nějaká autorita.“ Bez ověřování, bez přemýšlení a tudíž bez tvůrčí schopnosti. Jsme navyklí se učit vzorečky zpaměti, a zdali tomu rozumíme, už nepřemýšlíme. Ježíšovým vkusem je tzv. problémová výuka a ne výuka z pozice autority. Ježíš říká: „Věřte skutkům“ (uznejte fakta, která vidíte), abyste poznali, pochopili a uvěřili, že já jsem v Otci a Otec je ve mně (jinak řečeno, že je Mesiáš). Tady vidíme, jakým způsobem Ježíš postupuje. Vychází z faktů. Tam, v těch oblastech výuky, kde nedělá zázraky, říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ To znamená, že byl tady k dispozici Mojžíšův zákon a záležitosti běžného života, které mohli židé pochopit vlastním rozumem.
EVANGELIUM Lk 17,11-19, 28. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."
Jsem na rozpacích, o čem mluvit. Těchto 10 malomocných je velmi zajímavé téma. Ale v tom 1. čtení, tam je těch zajímavostí strašně moc. Prostě je to někdy tak, že člověk u evangelia, a to vlastně má tak být, aby si připadal jako host, který je pozván na hostinu a vidí kolem sebe takovou spoustu dobrot, že vlastně neví, co si vybrat a kdyby všechno snědl, tak se přejí. A tak se budeme chovat jako takový klouček, který si zobne tady, zobne tam a potom ho musí rodiče včas odehnat, než ho z toho začne bolet břicho. Tady samozřejmě nejde o to, že by nás mohla z evangelia bolet hlava, ale když je toho moc, tak člověk jedno pro druhé zapomene. A tak se nedivte, že jak jsem řekl, trošku zobneme tady, trochu tam, společného jmenovatele to mít bude a ten společný jmenovatel je velice, velice akutní. Jak to teda bylo s těmi malomocnými? Ježíš uzdravoval nemocné, a když přišel malomocný, tak ho uzdravil také. Ježíš nám tady chce ukázat právě tu problematiku. Proč vlastně je tolik malomocných lidí? Proč Bůh tak málo uzdravuje? Proč tak málo vyslýchá naše modlitby? Proč máme tolik nezdarů? Ovšem, to jsou věci, na které přijde člověk až později. Ježíš byl na cestě do Jeruzaléma, procházel Samařím a Galileou. Lepra, objeví se vyrážka, nemoc postupuje, až začne odpadat maso. Když malomocný zjistil na sobě příznaky, byl povinen jít se přihlásit ke knězi do Jeruzaléma, který vedl zdravotnickou službu a kněz zapsal toho člověka do seznamu podezřelých. Židé měli ten předpis, nařizoval to už Mojžíšův zákon, aby ten, u koho se objeví vyrážka, se šel ukázat kněžím. Za rok se ten člověk ukázal zas. Když se ukázalo, že to byla jenom podobná vyrážka, ne malomocenství, tak ho škrtli ze seznamu. Když se ukázalo, že to je malomocenství, člověk natrvalo zůstal mezi malomocnými. To znamená, že nesměl bydlet se zdravými lidmi, nesměl se se zdravými lidmi stýkat a když by někdo k němu přicházel, musel říct: „Jsem nečistý, nedotýkej se mne!“ Malomocenství není žádná „hezká“, nebo nějaká lehká choroba (jako kašel, apod.). Když člověku začnou odpadat kusy masa a ten člověk zapáchá, je to smutný pohled. Takový byl předpis a takový člověk byl vyděděnec společnosti. Příbuzní mu nosili jídlo, ale nechávali mu jej opodál a on si ho potom vzal. Deset malomocných jde za Ježíšem. Všimněte si, že když Ježíš přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti 10 malomocných. Zůstali opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi“. Zůstali opodál a křičeli: „Nepřibližuj se, jsem nečistý“. Jen volají: „Ježíši, smiluj se nad námi“. Bylo to ještě příliš daleko od Jeruzaléma. Na prosbu o uzdravení Ježíš odpovídá: „Jděte (do Jeruzaléma) a ukažte se kněžím!“ On je neuzdravuje hned, okamžitě, ale během cesty. Takže oni nejdřív museli vyslechnout, co jim Ježíš říká a potom snad…. Oni poslechli. Možná si mysleli, že Ježíš chce od nich potvrzení, že jsou nemocní. Oni poslechnou a jdou. A stalo se, když šli, že byli očištěni. Všimněme si, že v tomto případě Ježíš volí jiný způsob uzdravení. Byli tedy uzdraveni, a co se stalo? Cestou začínají vidět na sobě, že se cítí lépe. „Mně se nějak dobře dýchá, mně se…., počkej, lidi, já jsem zdráv“. „Já taky“. „Já taky“. Teď se koukají a těch 9 okamžitě běží ze všech sil se ukázat knězi. „Koukej, já jsem zdráv, vyškrtni mne ze seznamu…“. Jeden z nich se obrátil, vrátil se, padl Ježíšovi k nohám, velebil Boha a děkoval mu. Tady nejde o to, aby nás Ježíš vybízel, že bychom mu měli poděkovat. Tady jde o jinou věc. Těch devět, když jim bylo dobře, už za Ježíšem vůbec nešlo. To je právě to. Když jim bylo dobře, tak ho nepotřebovali a už nepřemýšleli o té problematice. Samaritán přišel za Ježíšem poděkovat. Tady nejde o to poděkování, tady jde o to, že ti lidé, těch devět dříve malomocných, když se jim dařilo dobře, přestali chodit za Ježíšem. A ten jeden zůstává posluchačem dál. Samaritáni jsou přistěhovalci, kteří přijali židovské náboženství. Ale mezi samaritány a židy byly třenice. Ježíš říká: „Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch ostatních devět? Nikdo nepřišel, než tento cizinec?“ Tady nejde jen o to Ježíšovi poděkovat, ale o to, aby člověk, kterého ta nemoc přinutila k modlitbě a přemýšlení, k vyhledání Ježíše, za Ježíšem chodil už natrvalo. A to je ono. Ti lidé se nechali uzdravit, ale pak už o Ježíšova kázání nestáli. My si musíme uvědomit, že v tomto případě vidíme vlastně obraz toho, proč nejsme vyslyšeni. Proč naše modlitby nejsou vyslyšeny? Protože jsme nezralí na vyslyšení. To je jeden důvod. A druhý důvod je, že Bůh ví, jak by to s námi dopadlo, kdybychom byli zdraví. Tak musíme pochopit, jak se vlastně máme chovat. Protože např. tomu člověku – ochrnulému, 38 let, když ho Ježíš uzdravuje, říká: „A už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího“. Židé, ti echt Judovci (to se odehrálo v Jeruzalémě) se ho ptají na to, kdo ho uzdravil? Vytýkají mu: „Jak to, že teď (v sobotu) nosíš lože?“ Ježíš ho totiž uzdravil a řekl mu: „Vezmi svoje lože a jdi“. To nebyla postel, ale deky. „Kdo ti dovolil nosit věci v sobotu?“ On odpověděl: „Já nevím. Ten, co mne uzdravil, řekl, že mám jít a odnést si to domů.“ Oni tuší, že to je Ježíš, ale ptají se, aby měli na Ježíše nějaký materiál, a on říká: „Já nevím“. Ale Ježíš ho potom vyhledal v zástupu a řekl mu: „Poslyš, ty jsi byl uzdraven, ale teď už si dej pozor, aby tě nestihlo něco horšího“. A jak reagoval ten člověk? Šel k judovcům Ježíše udat. Řekl jim: „Teď vím, kdo to je. Je to Ježíš, který mne uzdravil“. Tady na tomto člověku vidíme jednu věc, že pro leckoho je dobré trpět, být nemocný, ale ne v tom smyslu, aby měl co obětovat, ale že Bůh ví, jak by se ten člověk choval, kdyby se mu dařilo dobře. Těch 9 malomocných se už přestalo o Ježíše zajímat. Oni Ježíšovi nešli poděkovat a už nikdy na Ježíšovo kázání nešli a byli mezi těmi, co křičeli: „Ukřižuj!“ Musíme si to uvědomit. Jejich jména neznáme, ale celá většina židovského národa, která sympatizovala s Ježíšem, pak křičela: „Ukřižuj, krev jeho na nás a na naše děti …, atd.“ A kdyby se tito lidé se vrátili za Ježíšem, určitě by se o tom evangelista zmínil. A Ježíš by s tím odsouzením počkal. Tady vidíme, že když chceme být vyslyšeni, musíme se jednak dobře modlit, ale musíme také vědět, jak se máme chovat, až nám bude dobře. A to je problém, na který zapomínáme. Jak se dobře modlit? My si myslíme, že když se toho víc namodlíme, tím to bude lepší. A právě v té mnohosti modliteb je často klíč, že naše modlitby nejsou úspěšné. Ježíš varuje před mnohomluvností v modlení. Takže, 10 malomocných bylo uzdravených, 90 % potom už nechává Ježíše být. A toto je problém vyslyšení modliteb, uzdravení, ale také utrpení. Jistě, těch 90 % mohlo pěkně říct: „Já už nejsem malomocný, ale dostal jsem (třeba) revma“. A teď by ho někdo utěšoval: „Obětuj to Ježíšovi! Obětuj to P. Bohu.“ Místo toho, aby řekl: „Hele, máš to za to, že jsi tenkrát nešel za Ježíšem. Pozor, už nehřeš, ať se ti nestane něco horšího!“ To je ten uzdravený v Jeruzalémě u jezera Bethesda. A podobně je tomu i dnes. Např. některé věci kněz nemůže věřícím vysvětlit, ale poradí jim, co mají dělat a když to budou dělat, najdou odpověď, řešení svých problémů. Je však třeba to dělat. Veliké poučení z dnešního evangelia je v tom, že Bůh potřebuje v člověku rozhýbat pravé křesťanství. Připomíná mu to různými způsoby. Člověk je však slepý, hluchý. Dále mu to připomíná hříchem. Hřích by měl upozornit člověka, že s ním něco není v pořádku. Pokud ani to nepomůže, sešle na člověka utrpení. Otázkou je, jak se člověk k utrpení postaví. V pozitivním případě si člověk uvědomí, že s ním něco nebylo v pořádku a začne na sobě pracovat. Jenže ani v tomto případě utrpení ještě nemusí být odstraněno a v mírnější formě trvá dál. Je to proto, že v případě, že by utrpení ustoupilo, člověk by lehce zapadl do starých vyježděných kolejí. Přestával by dbát o „správné poznání Boha, začal by slepnout.“ Když je člověku špatně, slibuje hory, doly, snaží se, ale když trable pominou, na předsevzetí zapomíná. Nemusí to být skutečné zapomínání, ale to, že v člověku stoupne sebejistota, stane se z něho jiný člověk, jinak jedná, jinak myslí. Tohle se dá vypozorovat už i u malých dětí. Když problémy pominou, lidé přestanou být sebekritičtí a ztrácejí schopnost reagovat. A malomocní z dnešního čtení jsou ten případ. Po uzdravení už nemají potřebu jít za Ježíšem. Extrémem je případ ochrnulého u rybníka Bethesda. Ježíš ho uzdraví a on ho pak udá (viz Jan 5,1-15). A to mu Ježíš řekl: „Nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího.“ V 1. čtení Naáman (syrský) je malomocný. Jde na radu otrokyně k židovskému králi. Ten však Elizea rád neměl a před Naámanem prohlásil, že žádného proroka, který uzdravuje, ve své zemi nemá. Naáman je zklamaný. Na odchodu však přijde za ním Elizeův služebník se vzkazem, aby se 7 krát umyl v Jordánu. Naámanovi se zdá rada nesmyslná, příliš jednoduchá. Nechal se však přemluvit a zjistil, že byl očištěn. Pak se odehrává scéna, kterou jsme dnes četli. Třeba připomenout, že od Naámana bylo hezké, že si dal říct od služebníků. Někdy si člověk bláhově myslí, jak ví, že řešení zná. Nebo si myslí, že situace je neřešitelná a nepřijme žádnou radu, dokonce „ztrácí“ hlavu. Z dnešního čtení je také vidět, že Bůh někdy nemůže vyslyšet některé lidi, protože potřebují být v nouzi, potřebují být v bryndě. Proto jde o to, aby se člověk dokázal učit z vlastních chyb, aby dokázal být dobrým křesťanem, i když se mu daří dobře. Po hříchu neztrácet hlavu. Když narazím na něco v Bibli, nemávnout nad tím rukou, zamyslet se nad radou atd. Velice často se ptáme lidí, které považujeme za experty a ani nevíme o tom, že vlastně chceme pouze slyšet to „své“, „svoji odpověď“. A tohle můžeme dělat i vůči Bohu (viz sv. Petr). Je třeba umět být citlivý, nepodceňovat věci, i když se mi daří a neztrácet hlavu, když se mi nedaří.
EVANGELIUM Lk 18,1-8, 29. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.'" A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
Obě dnešní čtení jsou velmi důležitá. Proto si z každého všimneme něco. „Zobnem tam i tam“. Nedávno jsme říkali podobenství o neodbytném příteli. Věc je to velmi důležitá. Musíme počítat s tím, že u Písma Sv., jakmile mu začneme rozumět, dochází, dalo by se říct k informační explozi. Poučení, která z Bible můžeme dostat, se začnou velmi množit. Začátečník, když začne číst Bibli, čte ji a nakonec raději sáhne po zbožné knížce. Ale jakmile překonám určitý kritický bod, pak najednou začnu věcem rozumět. Ježíš např. říká: „Království Boží se podobá pokladu, který člověk našel v cizím poli. Poklad zahrabe, sebere všechny peníze, aby to pole koupil a pole získal.“ Co tím chce Ježíš říct? Dokud nás náboženství netáhne, dokud děláme náboženství se strachem, nebo se smíšenými pocity, máme nedořešený vztah k Bohu a tento nedořešený vztah je příčinou, že člověk dělá nekvalitně své náboženské úkony, že se mu do nich nechce, že se přemáhá, že má problémy ve víře a pak se v tom plácá. Představme si toho orientálního soudce (viz podobenství „Vdova a soudce“). Nevedly se žádné spisy, protokoly. Soudce rozhodoval z pozice autority. Když byl dobře naladěn, tak rozhodl pro tu, nebo druhou stranu. Samozřejmě za úplatek. Vdova má s někým spor a ten někdo zřejmě soudce dobře naladil. Od vdovy nemohl čekat úplatek. Soudce, i když se Boha nebál (nestaral se o něho), na lidi nedal a nakonec se přece té vdovy zastane. V některých textech je: „…aby nakonec nepřišla a neztloukla mně“. Ježíš nám předkládá vdovu jako vzor. Samozřejmě, že nelze říct: „Pane Bože, vyslyšíš mne, nebo ne? Jinak pojď a rozdáme si to“. Na soudce to může platit, ale na Boha ne. Ježíš nám však chce říct, že v otázce pochopení Boha musíme být nejen důslední, ale i houževnatí. A ne dělat to jen tak, že chvilku mne to baví, tak myslím na pánbíčka a když se mi to zas nelíbí, tak to hodím přes palubu. To, co mně baví, tak to budu dělat a to, co mne nebaví, na to se vykašlu. Takhle ne! Potom budu mít pořád nejasnosti ve víře, pořád se v tom budu plácat. Já za věcí musím jít. Ale ne tak, že když se mi do kostela nechce, tak že se budu nutit. Ale musím se houževnatě zamyslet nad tím, proč to je. Musím vydržet, musím vyhmátnout ty věci, psychologii náboženství, abych to mohl pochopit. A to je bohužel u mnoha lidí velice špatná. Podobně, jako u mnoha žáků je velice špatná psychologická stránka učení, tak bohužel v našich kostelech je špatná psychologická stránka modlitby. Ta modlitba je psychologický proces, a když ji budu stavět podle špatného algoritmu, tak si nic nevyprosím. Ježíš tady neříká, jak se máme modlit, že by v tomto textu dával recept (pozor, jinde ho dává). Dnešní úryvek říká: „Podívej člověče, ty za věcí musíš jít, ty nesmíš být jako papír někde pohozený, který létá sem a tam.“ Bohužel, my se takhle chováme v kostele vůči Bohu. To si nenalhávejme, přátelé. Uvědomme si, že Ježíš, když se setkal se židy, tak došlo ke střetnutí. A my nemáme odzkoušeno, jak bychom snesli skutečného, živého Ježíše tváří v tvář. My velice často kličkujeme, jsme jak ten pohozený papír. My nemáme jasnou představu věci, jestli půjdu za tím nebo ne. Když se podíváme do dějin na lidi, kteří něco dovedli, tak vesměs museli jít za věcí. Edison řekl: „Co se týče vynálezu, 1% je inspirace a 99% potu“. Zkoušet, znova a znova se vracet. To neznamená se nadřít. To také neznamená: „Vem si hůl a jdi se poprat s Bohem“. To bychom špatně dopadli. Musíme být však houževnatí. Ježíš, bohužel, nemohl ve své době (a raději by to udělal) ukázat na takového Pasteura. Někteří lidé např. ve vědeckých ústavech dokáží být houževnatí a jedině tím něco dokáží. Dokud v náboženství nedovedeme být houževnatí, houževnatě jít za problémem, dokud máme chvilková nadšení a pak nás to zase nebaví, pak to nevyřešíme.
Velmi důležité sdělení má podobenství „příbuzné“ podobenství o neodbytném příteli. Tady nestačí se jenom vytrvale modlit, ale modlitba musí mít průkazný charakter. V řeckém překladu je „.. já jí vyhovím, aby mne nakonec neztloukla.“ Na jedné straně se musíme umět s P. Bohem „pohádat“, jako žena s tím soudcem. Ale na druhé straně si dávat pozor, abychom nespadli do role sv. Petra („to se ti nestane“), který začal Ježíše kárat. Třeba se nad tím zamyslet. Abyste to mohli správně pochopit, uvedu nejdříve příklady:
1. Předpokládejme, že hrajeme s P. Bohem „člověče – nezlob se“. P. Bůh je všemohoucí, atd. Kdo vyhraje? Když Bůh bude respektovat pravidla hry, tak jednou on, jednou já a netrpí tím vůbec jeho všemohoucnost. Pravidla hry nedovolují ovlivňovat kostku.
2. Předpokládejme, že hrajeme šach. Když ho začneme hrát od začátku, tak nemám šanci. Podobně, kdybychom hráli pexeso, protože Bůh má obrovskou paměť, nesrovnatelně vyšší logické myšlení, atd. Jenže, představme si, že hraji s někým šach a jsem na tahu a přitom mám poslední tah, kterým dávám mat. Když v tomhle momentě Bůh vystřídá mého protivníka, a dodrží pravidla hry, neovlivní moji mysl, Bůh nic nezmůže a já tím posledním tahem vyhraji. Opět tím Boží všemohoucnost neutrpí. Nyní si představme situaci podobnou té „bílý dá mat třetím tahem černému.“ Když tu partii P. Bůh převezme v téhle prohrané situaci, tak jestliže využiji všechna pravidla, tak opět vyhraji. Jistě, když si na nějaké to pravidlo nevzpomenu, tak bych to mohl prohrát, to je jasné. Čili, partie není dohrána, ale prohrána. Ovšem, je to za předpokladu, že Bůh nebude blokovat můj mozek. A tak každý, kdo dodrží všechna nutná pravidla, vyhraje (za této situace). Otázka spásy není otázkou nahodilosti. Otázka spásy má svoji zákonitost. To, že nám to uniká, že děláme hříchy, není tím, že by Bůh neměl přesně stanovenou zákonitost, ale tím, že neznám pravidla hry. Podobné je to s využíváním hmoty. Když pochopím zákonitost spásy, mohu jít najisto. A to je Božím ideálem. Bůh nechce, abychom se „postavili k šachovnici a táhli naslepo“. Tu rozehranou partii, která je rozhodnuta, je nutné mít stále před očima, protože každý, kdo zná pravidla, ji nutně vyhraje. Je teda záhodné, abych znal ty zákony lidské spásy. Když zákonitosti využiji, mohu jít najisto. Když využiji zákonitosti pro dělání zázraků, tak je musím dostat. Když nějakou zákonitost neznám, tak je nedostanu. Já sám ty zákonitosti hledám. Jestliže to, oč usiluji, nedostávám, pak je to dáno tím, že mi nějaké pravidlo uniká. Za Bohem musím jít s vědomím, že mi nechce stůj co stůj dokázat, že jsem ubohý, že nemám šanci. On mne naopak chce vyprovokovat k co možná nejvyššímu výkonu. Třeba se o pochopení těch zákonitostí snažit, abych vyhrál. Bůh chce, aby každý mohl být spasen, aby si každý vyprosil Boží ochranu, zastání, pomoc v jakékoliv krizové situaci. A z toho hlediska si znova přečteme to podobenství. „...říkám vám, že se jich rychle zastane. Ale najde Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je to podobenství velmi důležité a na první pohled jenom takové osamocené. A faktem je, že stojí stranou naší pozornosti. Málokdo si uvědomuje jednak to, že má své příbuzné podobenství o neodbytném příteli. Ale hlavně málo lidí si uvědomuje to, že tady vlastně nestačí jenom se stále modlit a neochabovat, ale že naše modlitba musí mít průrazný charakter. Pokud si najdete jiné překlady, tak můžete najít různé, všelijak obcházené takové to kritické místo, které zní takto: „Ona za mnou chodí (orient. soudce) a říká. ´obhaj mne (představme si, že dostal úplatek)´ “. Jádrem podobenství je ale právě toto: „Boha se nebojím, na lidi nedám, té vdovy se zastanu, protože mne obtěžuje, aby mne nakonec neztloukla“. Pokud to najdete v překladu, věřte, že to je ono. Leckteré překlady to všelijak obcházejí, protože se jim to zdá příliš drastické. Jak je přece možné P. Boha tlouct? Je důležité si toto uvědomit, že se musíme umět na jedné straně s P. Bohem „pohádat“, jako s tím soudcem. Zas na druhé straně si musíme dávat velký pozor, abychom nespadli „do sv. Petra“, který si vysloužil: „Jdi mi z očí, satane! (správně – ´Jdi za mnou satane´)“. Je vůbec možné se pohádat s P. Bohem? To je právě ten rozdíl mezi Petrem – „Ne, to se ti nestane“, protože Petr se také začal hádat s Ježíšem (řecký překlad říká, že začal ho kárat). Uvědomte si, že na první pohled tady není žádný rozdíl. Na jedné straně podobenství, kde soudce říká: „No, ona je schopná mně zmlátit. Nakonec musím té bábě pomoci“. V takovém případě se nemluví spisovně, jinak to ztrácí reálný charakter, který musíme mít na mysli. Ježíš ten drastický aspekt neříká náhodou. Vždyť by stačilo podobenství o neodbytném příteli, které samo o sobě má také drastický aspekt, jenom ne tak vyjádřený. Je zapotřebí se zamyslet nad tím aspektem („Ona přijde, ona mně zmlátí“). Přece nemůžeme vzít na P. Boha nějaký klacek. To podobenství pak nemá smysl. Já jsem původně měl jiný úmysl, abych vám před mší tohle zadal k přemýšlení a po mši bychom si tenhle aspekt zdůraznili. To byste zas neměli čas přemýšlet, tak si to řekneme. Představme si, že jsme v době Ježíšově, 12-15 letí kluci a je tam Ježíš, jsme v Nazaretě, hrajeme nějaké hry (dosaďme si tam pár různých her, např. hrajeme s Ježíšem ´Člověče nezlob se´). Anebo si tam dosaďme Boha Otce, Bůh je všemohoucí, atd. Kdo vyhraje? Někdo si myslí, že když je Bůh všemohoucí, tak vyhraje. Jestli nevyhraje, kde je ta všemohoucnost? A já vám přesto tvrdím, že někdy vyhraje Bůh, někdy já, zrovna tak, jako bych hrál s kýmkoliv z vás. Proč? Protože pravidla hry nedovolují ovlivnit dopad kostky. Dá-li se „natrénovat“, aby s větší pravděpodobností padla 6, tak švindluji. Když já vyzvu Boha na hru a On to přijme, tak bere na sebe závazek, že nebude ovlivňovat dopad kostky. On by mohl udělat, že by mu šestka padla, ale On to nesmí udělat. Ta kostka se musí hodit tak, aby to bylo nahodilé. Nesmí se švindlovat. „P. Bože, ty jsi se zavázal, že budeme hrát ´Člověče nezlob se´, tak to hraj poctivě“. Možná už začíná leckomu svítat, proč jsme vybrali ´Člověče nezlob se´. Protože ta Boží všemohoucnost tím není porušena. Bůh může ovládat dopad kostky, ale tím, že přijme pravidla hry, se zavazuje, že nepoužije svoji všemohoucnost, aniž by ji ovšem ztratil. Samozřejmě vyzývat Boha (kdyby Bůh se mi ukázal a kdybych měl příležitost s ním mluvit), by znamenalo, lidově řečeno, že jsem padlý na hlavu, abych takový vzácný čas zabíjel hrou, která je nejprimitivnější a nejnaivnější ze všech her. Tam hraje roli jenom náhoda. Zůstaňme zatím u her. Co kdyby např. Bůh hrál se mnou řekněme Pexeso. On by se nemusel dívat, ale protože má obrovskou paměť, hrál by podle pravidel, tak bych to projel. Zrovna tak, kdybychom spolu hráli šach. Boží IQ je větší než moje, paměť má také dostatečně velkou, takže zase bych to beznadějně prohrál. Když jsem byl student, byl jsem u jednoho spolužáka a jeho táta byl výborný šachista. Čekali jsme na chlapce a on mi říká: „Chceš si zahrát šach?“ Já na to: „Ano“. On: „Řekni mi, kde chceš dostat mat?“ Já: „Ještě jste mně neporazil, pane“. Pak jsem jen tak, náhodou, naslepo položil prst na políčko a hráli jsme a já jsem tam ten mat dostal. Znal jsem pravidla šachu, ale na strategii jsem byl proti němu slabý. On si tu hru ztížil, aby byla pro něj zajímavější. Proto jsem se jemu stal rovnocennějším partnerem. Chcete-li rozumět dnešnímu podobenství, nezbývá, než se těmi hrami trochu zabývat. Představme si šachovou partii v úplně konečné fázi, kde já jsem na tahu a už mohu dát šach, mat. V té chvíli je partner odvolán a místo něj sedne k šachu Bůh. Může to Bůh vyhrát při své všemohoucnosti a super inteligenci? Anebo mohu Boha porazit, když on převzal tu partii v tom posledním kroku? Kdybych nevyužil pravidla hry, tak to mohu prohrát, ale pakliže využiji pravidla, tak je P. Bůh se vší všemohoucností vedle. Já jsem na tahu, On převzal rozehranou partii. Já: „P. Bože, hlásil jsem šach.“ On: „Ano, já vím.“ Já: „Tak mat“. Pokud znáte šach, víte, že je to možné, aniž by tím P. Bůh ztratil něco ze své všemohoucnosti. Podobně si můžeme představit, že P. Bůh sedne k šachu o něco dřív. Ještě jsem mu nedal šach. Ale zahnal jsem partnera do kouta, takže on se vůbec odtud nemůže dostat. Tedy je to jenom otázka několika tahů (jak to bývá v časopisech, že bílý dává 3. tahem mat). Kdyby to P. Bůh převzal v téhle prohrané situaci, tak také nutně prohraje. Já využiji všechna pravidla. Jo, když bych si na nějaké to pravidlo nevzpomenul, tak bych mohl prohrát. Ano, Bůh by mohl zablokovat můj mozek, takže bych si na nějaké pravidlo nevzpomenul, ale to už by bylo švindlování a to pravidla nedovolují. Takže, když Bůh přijme, takovou rozehranou a rozhodnutou partii, tak každý, kdo dodrží všechna pravidla, nutně vyhraje. A teď jsme u toho podobenství. Otázka spásy není otázka nahodilosti, to není „Člověče nezlob se“, kde P. Bůh řekne: „No, tamtoho vezmu do nebe, toho ne, toho ne.“ Otázka spásy má svoji zákonitost, která nám uniká a to, že my se snažíme vyhnout hříchu, atd., to není tím, že by Bůh neměl jasnou, absolutně přesně stanovenou zákonitost, ale je to tím, že já neznám pravidla hry. Tady jsme u stejné věci jako hmota, jako je to ve fyzice. Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To je nesprávné. Oheň nikdy nebyl ani sluha ani pán. Příroda vždy jede podle svých zákonů a když já je znám, mohu je využít. Příroda si bude vždy dělat, co chce a současně bude dělat mně, co jsem chtěl dosáhnout. Zrovna tak otázka spásy má svou zákonitost a to je Boží ideál, abychom ji pochopili, abychom netápali, abychom zákony lidské spásy znali. To je totéž, jako zákony tahu těch figurek. Když já využiji všechny ty zákonitosti lidské spásy, tak mohu jet najisto. Zároveň, když využiji zákonitosti dělání zázraků, tak je musím udělat. Když nějakou tu zákonitost neznám, tak je neudělám i kdybych se rozkrájel. Proč pajdám? Zatím jsem ve stavu, že ty zákonitosti hledám. A věřte, i kdyby nic jiného, tak i ty zákonitosti jsou fantastickou věcí. V Bibli to takhle na první pohled nenajdete. Často to bývají emoce a lidé tam strkají citové rozpoložení, atd. Kdežto když jedete pořádně, tak tam najdete fantastickou, tvrdou zákonitost; geniální. Mojžíšův zákon – to je fantazie, úžasná věc. Když já budu chtít, aby mne Bůh uzdravil, a budu znát všechna pravidla, nebo všechny zásady, zákonitosti, podle kterých Bůh jedná, tak toho musím dosáhnout. Pakliže nedosahuji, je to dáno tím, že na nějaké to pravidlo zapomínám. Čili, já musím za Bohem jít s vědomím, že se mnou nechce hrát stůj co stůj přesilovku. On mi nechce dokázat, že on je někdo a já jsem ubohý člověk. On mne chce vyprovokovat k co možná nejvyššímu výkonu, abych roztočil mozek na plné obrátky. To znamená, snažit se pochopit tu zákonitost, podle které Bůh jedná. A jakmile ji pochopím, pak nutně musím vyhrát. Samozřejmě, Bůh stanovil pravidla tak, aby každý mohl být spasen a aby si každý mohl vyprosit i Boží ochranu, zastání, pomoc v jakékoliv krizové situaci. A z tohoto hlediska si znova vyslechneme to podobenství. „Slyšte, co říká ten, nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane. Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
EVANGELIUM Lk 18,9-14, 30. neděle v mezidobí
Slova svátého evangelia podle Lukáše.
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
Toto podobenství se zdá jasné, ale když se člověk nad ním zamyslí, tak už to tak jasné není. Tady Ježíš nechce ukázat pouze, za jakých podmínek dochází k ospravedlnění (protože všechny podmínky nelze vyčíslit), ale chce ukázat na postoj člověka, který je spokojen se sebou a který předstupuje před Boha s upřímnou vděčností. Mluví se hodně o dětech, které nepřišly na svět (potraty), ale už se nemluví o dětech, které byly zmrzačeny špatnou výchovou. Nebo být špatně vychovaným křesťanem!? To je důrazný Ježíšův tón, který nám uniká. Sleduji to dlouho a je to velice zákeřné. Abychom to dnešní podobenství dobře pochopili, musíme tam dosadit všechno, co říká Ježíš o farizejské zbožnosti (viz "běda faktory"). V našem případě např. tatínek je s dítkem v kostele, tatínek zbožně sepne ruce, aby si toho dítě všimlo, atd. Smysl toho utíká a farizeismus se vštěpuje dítěti do srdce. Nebo rčení „moudřejší ustoupí“. Co to znamená? Asi to, že já jsem chytrý a on hloupý. Bohužel člověku uniká, co je správné a kdo má pravdu. Zapadá sem i problematika lidí, kteří se ptají, často se ptají a přece se neptají. Oni mají svůj názor a pouze ten chtějí slyšet a nad jiným se nezamyslí (viz případ paní, která přišla pro radu a dostala ji: „Děláte?“ „Dělám“. Opakovalo se to při třech setkáních. Nakonec se ukázalo: „Ale vždyť neděláte?“ A ona na to: „Ale, já chci!“). Hrozná záměna toho ´Já chci´ a ´Já dělám´. Věřte mi, že lidí tohoto typu je hodně. Opět upozorňuji na reakci sv. Petra, který Ježíše kárá: „Kdepak, to se ti nestane“, Ježíš: „Postav se za mne, satane!“ (Buď mým učedník a ne rabínův/farizeův). Sv. Petr dal přednost rabínské a farizejské nauce. Možná, že sv. Petr chtěl, aby si Ježíš nedělal ostudu. Stojí za to se nad tím vším zamyslet. Tyhle věci jsem napřed viděl na druhých, ale pak jsem je našel také na sobě.
EVANGELIUM Lk 19,1-10, 31. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo."
Tenhle úryvek nám ukazuje na problém vítaného hosta nebo také vítaného návštěvníka, anebo vyberu si, kde se mi bude dobře večeřet. Mělo by to být tak, že my bychom měli rádi přicházet do chrámu, ale také, že by Bůh nás rád v chrámu viděl. My jsme častokrát spokojeni s tím, že do kostela přijdeme, ale přitom se neptáme, je-li P. Bůh s námi spokojen. Mnozí lidé si bohužel z kostela odnesou velmi, velmi málo, protože zapomínají na problematiku Ježíše Krista jako hostitele. Ježíš je hostitel, my jsme hosté v Božím domě. Pořád je to otázka ´host – hostitel´, kteří si mají co říct, kteří jsou si blízcí. Bohužel nám to utíká. My máme místo toho přikázání: „Mši sv. v neděli nábožně slyšet“ a s tím se spokojíme. Jdu, zazpívám si tam a myslím si, že je všechno v pořádku. Ježíšův příchod do Jericha byl ohlášen, a proto tam bylo plno lidí. Předem byl určen nějaký hostitel, pan notábl. Víme také, že Ježíš byl častokrát pozván na hostinu a hostitelé byli na něho připraveni, jak ho zesměšní. Známe případ, kdy hostitel si Ježíše ostentativně nevšímá. Pak to „schytal“ a dostal za příklad hříšnici. Nevíme, jaké překvapení chystal hostitel Ježíšovi v Jerichu. Kdyby to hostitel myslel upřímně a chtěl by se něco od Ježíše dozvědět, Ježíš by dokázal rozdělit svoji návštěvu. Ježíš by pokračoval k tomu určenému domu a případně by řekl Zacheovi, že bude u něho večeřet na druhý den. Jenže faktem je, že Bohu a tedy Ježíšovi se více líbil přístup Zachea. Oficiální hostitel ani nemusel mít připraven na Ježíše chyták, ale mohl to brát pouze jako společenskou povinnost. Kdežto Zacheus byl hříšník, který se v skrytu rozešel s náboženstvím. On si samozřejmě netroufl veřejně říct, že to, že má přijít Mesiáš, jsou povídačky. On možná i do té synagogy šel, ale bez přesvědčení. Když se dověděl o Ježíšovi, začal se zamýšlet nad svým životem. Chtěl Ježíše alespoň vidět. Netroufal si přijít a říci: „Slyšel jsem, že Bůh je ochoten odpustit každému. Je možné, že bych i já dosáhl odpuštění?“ Když lidé vidí, že Ježíš mění program a jde na návštěvu k outsiderovi, začínají reptat. Proč si to připomínáme? Byla doba, kdy člověk šel do kostela z povinnosti, někdy, jednou do roka ze společenské povinnosti (když měl např. císař svátek). Takový člověk šel do kostela zbytečně, ba dokonce škodlivě. A my si musíme uvědomit, že když Ježíše pozveme, sice nemáme na něj připravený nějaký chyták, ale často (a to je horší) si od Ježíše nechceme nic odnést. Pro nás je povinnost ´mši sv. nábožně slyšet´. Tak tedy jdu, zazpívám si a jsem spokojen. Podobně to mohlo být i s tím připraveným hostitelem. Proklamací a proslovů vyslechl P. Bůh během dějin dost. Kolik lidí se nachodilo do kostela si splnit povinnost, ale nic si z něho neodnášeli. Jistě, mnoho lidí říkalo: „Já si chci vyprosit zdraví, úrodu, pokoj, atd.“, jenže kolik z nich přitom říkalo: „Já se chci něco o P. Bohu dovědět“? Je to problematika znalosti základů víry. Kolik lidí jde k přijímání a vůbec neví, proč se k přijímání jde? Nejhorší je, že mnozí ani neví, že to neví. Divili bychom se, kdybychom věděli kolik různých deformovaných názorů (i mezi katolíky) existuje a přitom ti lidé jsou spokojeni sami se sebou. Běžná je neznalost funkce Svátosti Oltářní. Pak se nedivme, že nejsme vyslyšeni, protože se podobáme tomu oficiálnímu hostiteli v Jerichu. Zacheus při vědomí své hříšnosti chtěl Ježíše alespoň vidět. Na víc si sám netroufal. Nakonec byl skvělým hostitelem a s radostí Ježíši říká: „Pane, půlku svého majetku dám chudým, a jestli jsem někoho ošidil…“ Nejde nám o tu historku, ale abychom si z toho vzali poučení. My jsme hosté a Bůh je hostitel. Jenže mezi hostem a hostitelem má být dobrý vztah a ten vztah je důležitý. Bůh je ochoten být ke každému dobrý. Záleží na tom, zdali my budeme dobrými hosty nebo hostiteli (jako Zacheus).
EVANGELIUM Lk 20,27-38, 32. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."
Celé kázání nebylo zaznamenáno. Z výše uvedeného čtení vidíme přístup saduceů vůči Ježíši. To, že je tam uvedeno „otázali se ho" nás nesmí mást, protože to byl ve skutečnosti chyták (teologický problém), jak Ježíše znemožnit. Víme, že Ježíš všechny diskuse, kdy oponenti na něho připravily různé chytáky, vyhrál. Oni nepřišli za ním, aby se něco dověděli. I kdyby jim Ježíš vyvrátil všechny jejich nesprávné názory, tak by se nestali jeho učedníky. Vzpomeňme si např. dotaz o daňovém penízu. Farizeové a saduceové se nesnášeli, ale v otázce Ježíše byli spojenci. Oběma stranám tzv. pil krev. Další poučení z dnešního čtení je, že je nutné pořádné čtení Písma a určité věci pak domyslet (viz část: Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o (hořícím) keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."). Krásným příkladem domyšlení faktů je setník z Kafarnaum, který dostal od Ježíše nejvyšší pochvalu za víru. Saduceům by např. hodně pomohlo, kdyby domysleli funkci stromu života v ráji.
EVANGELIUM Lk 21,5-19, 33. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?" Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec." Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."
Věc není nikterak jednoduchá. Lze to najít i v Mt 24. Na první pohled se zdá, že to se týká jenom konce světa. Dalo by se říci, že je to jakýsi společný jízdní řád do záhuby. Tak jako byl zničen Jeruzalém a před tím přišla určitá znamení, zrovna tak to bude před koncem světa. Když to čteme, těžko se to rozlišuje. Ježíš říká: „Kdo to čte, rozuměj“. Dalo by se říct, že rozumět tomu budou lidé, kteří žijí v příslušné době. Všimněme si, že se učedníci ptají: „Kdy to bude a jaké bude znamení, že to nastává“, ale přímo na to jim Ježíš odpověď nedává. On jim naopak zdůrazňuje: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést…“. Ježíš jasně říká o tom, že před koncem světa přijde pseudokristus (Antikrist je nepřesný výraz). Bude to člověk vybavený od Ďábla mocí, takže bude dělat zázraky, bude se vydávat za Ježíše, který přišel k soudu a věřící se nesmí nechat nachytat. Sv. Pavel (Sol 2) o tom píše, že přijde s podvodnou mocí a „tak Bůh potrestá ty, kdo nepojali lásku k pravdě.“ Když člověk nestojí o správné poznání Boha, tak tam začínají hříchy. A tam na začátku se přímo hřích neobjevuje. To nemusí být ´já nestojím o to chodit do kostela´, to může být zcela nevinné, dokonce to může být horlivá snaha věřit Ježíšovi. Ale když já nestojím o to, abych ho správně poznal, tak tam jsou příčiny a prvopočátky hříchů. Ta horlivá snaha může totiž sklouznout v povrchní nadšenectví. Víme, jak se Ježíš staví k nadšenectví. Sv. Pavel v Ř 1 říká: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto Bůh je vydal“. Jsou tam vyjmenovány všechny možné hříchy od homosexuality až po dětské zlobení. My se někdy ptáme: „Proč ten a ten hřích máme, proč se ho nemůžeme zbavit?“ Ale měli bychom se vlastně zamýšlet nad tím, jestli opravdu známe svoje křesťanství, jestli dost o něj pečujeme. Pseudokristus přijde a pouze ti lidé, kteří se pořádně zamýšleli nad tím, co je v evangeliu, ho budou umět rozeznat, ale nikdo jiný. Povrchně zbožný člověk to nerozezná. Bude přesvědčen, že je to Ježíš, který přišel k soudu a tím se vlastně dostane do spárů ďábla. Pseudokristus se pak projeví a potom pro ty oklamané začne očistec, protože po posledním soudu už očistec nebude. Ještě, znovu upozorňuji, že Ježíš na otázku učedníků neodpovídá přímo, ale varuje je, aby se nenechali svést. Je proto důležité si uvědomit, že první povinností křesťana je, ne, aby věřil, to je druhá věc, ale aby si dal práci s pochopením křesťanství. Jakmile začnu napřed věřit a nemám přitom jasno, čemu věřím, už riskuji, že se nechám svést. Jistě, nyní zatím nejsme v době pseudokrista, jenže my můžeme mít pseudonáboženství, pseudokřesťanství. Říkali jsme si několikrát, že neúčinnější forma pokušení je právě pokušení k nekvalitní zbožnosti, kde člověk by to vůbec nerozeznal. A je to horší, než hřích. Proto je důležité to, že musíme pečovat o kvalitu svých vědomostí o Bohu, kvalitu svých názorů a kvalitu svého způsobu myšlení. Když budu koktavý, tak budu koktat i kdybych říkal sebekrásnější báseň. A zrovna ta, když chci chápat Ježíšovu nauku, musím se napřed naučit pořádně myslet. Stejně, jak jsme se museli učit chodit, mluvit, psát. Každý hřích je totiž znamením, že pořádně nerozumíme Evangeliu. Kdybychom pořádně rozuměli do všech detailů, náš život by vypadal zcela jinak.
V dnešním čtení se jedná o problematiku Jeruzalémského chrámu. Nejde ale jenom o chrám, ale jde také o naši koncepci víry, naší koncepci křesťanství. Je nutné si uvědomit (a to nikdy nebylo dost zdůrazněno) přístup židů k chrámu a to jak židé na chrámu lpěli. Pro nás to není běžné. My máme kostely, jak se říká, na každém rohu. Ale oni měli jediný chrám. Synagóga není chrám, spíše je to modlitebna, škola. V synagóze se nepřinášeli oběti. V Jeruzalémě je dokonce vymezené místo, kde chrám smí stát. Ten chrám nemůže stát ani o 50 m dál. Člověku se zdá divné, proč si to P. Bůh tak udělal. Mohli bychom říct: „P. Bůh má právo říct, kde chce mít chrám“. Podívejme se však na to z hlediska židů, kteří by strašně rádi chodili do chrámu a nemohou. Můžeme si to představit na pražské poměry, že např. jediný chrám pro celou republiku by byl chrám sv. Víta a nikde jinde by chrám nebyl. Tam by se chodilo několikrát za rok. A také si představme, že bychom chrám měli zavřený. Proč ten P. Bůh nepovolí postavit chrám jinde? Protože Bůh jim ten chrám vzal. Tady jsme u problému. Oni se nemohou modlit v chrámu, nemohou přinášet oběť, protože chrám je jim vzat. A protože se nemohou v chrámu modlit, nemohou si věci vyprosit. Vypadá to, jakoby měl P. Bůh Černého Petra. Když se na to díváme takto, zdá se nám, že židé jsou vlastně P. Bohem šizeni. Jakoby byl P. Bůh tvrdohlavý starý děda („já chci mít chrám tady a ani o krok dále“). Jenže my si musíme uvědomit to, co P. Bůh o tom chrámu říká: „Když budete plnit moje přikázání (ale pozor, tak jak si to Bůh představuje), budete mít v zemi blahobyt a chrám bude stát na věky“. To řekl Bůh Šalamounovi, 1. kniha Královská). A také: „Když nebudete plnit má přikázání, chrám bude zbořeništěm“. Takže jednak ´chrám bude stát na věky´ a jednak ´chrám bude zbořeništěm´. Které z nich platí? Přece oboje, protože jsou tam podmínky. Takže když budu plnit, chrám bude stát a já se budu o něj starat. Tady nejde jenom o chrám, ale také o národní suverenitu židů, atd. „Kdybyste na věky plnili, chrám bude stát na věky“ (bez omezení). „Já vám chrám nezbourám, jestliže nesejdete na cestu špatné zbožnosti“. Nyní druhý problém. Židé toužebně očekávali Mesiáše. Ale došlo k té paradoxní situaci, že když Ježíš kázal, tak leckterý farizej se z upřímného srdce modlil, aby Bůh konečně toho bludaře z Nazareta umlčel a říkali si: „Až přijde Mesiáš, on to tomu darebákovi z Nazareta natře“. To je ten paradox. Tedy v této oblasti nemuseli mít hřích v pravém slova smyslu, chodili do chrámu, plnili své úkony zbožnosti, a přesto jim byl ten chrám vzat. Proč? Oni sice četli Mojžíše a proroky, ale vybírali si to, co se jim hodilo. Došlo to tak daleko, že už o tom ani nevěděli (byli slepí). Z toho podmíněného slibu, že chrám bude stát na věky, si udělali slib nepodmíněný. Tady už učedníci větří. Tak jako ten první chrám byl rozbitý, může být rozbitý i ten druhý (v době Ježíšově) i když stále to byla pro ně absurdní představa. Víme, že podobně absurdní pro ně bylo, že by Ježíš mohl být zabit. Ježíš říká: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést…“, ale že by si to nechali pustit „pod kůži“, to ne. Přece jsme si říkali, že u Matouše můžeme napočítat 8 krát, jak Ježíš upozorňuje na to, že bude zabit. A ve všech případech si to nepřipustili. Podobně je to s tím chrámem. Tady, když se ptají: „Kdy to bude?“ Je to chvilka otevřených uší, ale za chvíli se to zase vytratilo z jejich mozků. Židé tedy z podmíněného slibu, udělali nepodmíněný. I v tomto případě druhého chrámu platilo, že když budete plnit má přikázání…. Oni si však říkali: „Přikázání plníme, chrám bude stát na věky a jen aby už ten Mesiáš přišel a umlčel toho bludaře z Nazareta“. Ježíš se jim zdál opravdu jako bludař, považovali ho za posedlého. A proč? Protože nečetli pořádně Mojžíše a proroky. Oni si z toho udělali svůj výběr. Zobli tady, zobli tam, dovedli se ohánět těmi slovy, citovat Mojžíše a proroky, jenže si nevzali to, co je tam celé a to je velice zákeřná věc. V našem křesťanství si také vybíráme, co se nám hodí a co se nehodí, všelijak zdůvodňujeme. Člověk má v sobě určité prvky zbožnosti, ale nemá je všechny. On neví o těch věcech, které by měl dělat. To, co se dělá (co dělají jiní), to on všechno dělá. Vezměme si Šalamouna. Je to Davidův syn, proslulý moudrostí. Bůh se mu zjevuje, a přestože Mojžíšův zákon nařizuje, že: „Až si ustanovíš krále, král nebude stavět nádherné paláce a král si nebude brát za manželku cizinku, ale dceru svého lidu“, hned v obou těchto věcech Šalamoun přestoupil Boží příkaz. I když Šalamoun měl přímý kontakt s Bohem, ne sice trvalý, ale Bůh se mu zjevil přinejmenším 2 krát, nemusel řešit problematiku, jestli P. Bůh je, nebo není. Šalamounovi se dostalo darů Ducha svatého v přemíře (obrovské) a nevynechal ani jednu oběť. A přesto si nechal stavět krásný palác, krásný chrám. Tím se ovšem zadlužil, protože židé neuměli stavět a musel to objednat u sousedních národů (u sousedního krále). Druhá věc byla ta, že Šalamoun začal dělat velkou politiku („musím si zajistit přátelské svazky s okolními národy“). On si neříkal, že Bůh se bude o ně starat a že si vezme pohledné ženy z vlastního národa. Nezapomeňme, že tehdy bylo mnohoženství. Jenže to byla tamta princezna a tamta princezna a ještě z jiného království. Vznikaly příbuzenské svazky a Šalamoun získával prestiž. Jenže pozor, tím také došlo k tomu, že ty královny si braly svoje „pánbíčky“ do Jeruzaléma. Jeho nástupci to dělali také a tak v Jeruzalémě začaly vznikat chrámy pohanských božstev. Králové samozřejmě v tomto směru to povolovali svým ženám, různě si to omlouvali, měli pro to tisíc důvodů a výsledek byl ten, že se pohanství začalo rozmáhat a ti králové nakonec ustoupili. Jenže začalo to tím, že si prostě nevšimli příkazu pro krále: „Král si nevezme za manželku cizinku“. Bylo toho ovšem více. Nákladné stavby vyžadovaly hodně peněz, král musel vybírat daně, vznikala nespokojenost a hned po Šalamounovi se říše trhá na dva státy (Severní a Judsko). To je už vzdálená předzvěst rozbití chrámu. Začíná to vždy zdánlivě nevinnou věcí (viz: „Já chci mít přece mír se sousedy, a proto si vezmu za manželku....“). Svatyně v Jeruzalémě začaly odvádět židy od Hospodina. Ti si začali například říkat: „My máme Jahveho, ale na tom Báalovi také něco musí být, vždyť tam chodí královna a občas tam přijde i král. Pro jistotu půjdeme někdy přinést oběť i Báalovi“. Takhle to asi pokračovalo. Nám se to zdá vzdálené, ale pokud jsme zažili válku, tak takové to schéma ´proč přichází na svět utrpení´, je totožné s tím, proč byl rozbit chrám. Člověk nezná celou Kristovu vůli, ale myslí si, že ji zná. Má ve víře určité defekty, pak se snaží nedělat hříchy, ale je to marné. Přitom ovšem chyba je v tom, že svou víru nechce opravit. A potom přijde to, že chrám byl židům vzat. Představme si, že bychom se dívali na Petřín, tam by už byl jiný stát a ten náš chrám by byl rozbit a my bychom si nemohli postavit svůj nový chrám. A P. Bůh neřekl, že když bude chrám rozbit v jednom místě, můžete si ho postavit jinde. P.Bůh přísně na tom trvá a dokud si oni neřeknou: „Pane Bože, kde děláme chybu ve svém židovství“, tak ten chrám mít nebudou a nebudou. Zbožní židé budou mít náboženský mindrák a budou si říkat: „Jak to, že nám P. Bůh nedovolí stavět si chrám?“ Někteří řeknou: „To se takhle nedá brát, P. Bůh nás má rád“ a jiní to v duchu budou cítit jako křivdu. Podnes mnozí čekají Mesiáše. Je to důležitý problém. V tomto případě Bůh nedovolí člověku žít zbožně.
Celá ta záležitost začala tím, jak přišli do chrámu a učedníci jsou udivení, jak je chrám hezky vyzdoben, ale Ježíš to jejich nadšení „schladí“: „Jó, přijdou dny, kdy ze všeho, co tu vidíte, nezůstane kámen na kameni...“. Jim se to zdá nemožné, ale přece jenom si připouštějí tu Ježíšovu informaci a ptají se: „Kdy to bude? Jaké bude znamení, že to nastává?“ To jsou vlastně dvě otázky. Když se plánuje dovolená, tak ji plánuji podle kalendáře. Ale např. zdali si mám vzít do práce deštník, tak to nedělám podle kalendáře, ale podle toho, jak to venku vypadá, nebo bude vypadat. Takže mohu se ptát: „V kterém roce to bude?“ a také: „Podle jakého znamení (znaku) to rozeznám?“ Ježíš ovšem neodpovídá přímo ani na jednu, ani na druhou otázku. My dnes víme, kdy ke zboření chrámu došlo. Ježíš jim řekl to znamení: „Až uvidíte nepřátele před Jeruzalémem…“, tak to přišlo. Když Vespasián obkličoval Jeruzalém, pravověrní židé se stahovali do Jeruzaléma. Mysleli si, že konečně přijde Mesiáš, kdežto židokřesťané prchali pryč. Jak to dopadlo s Jeruzalémem, víme. A od té doby nemají židé svůj chrám. Jenže je tady jedna důležitá věc. Na to, abych to mohl rozeznat, musím být dobrým křesťanem. Totiž mnozí z těch židů, co Ježíše slyšeli, nedbali na Ježíšovo slovo, a proto k nim tato řeč o znamení nemohla přijít. A i kdyby to slyšeli, tak by Ježíši neuvěřili. Proč? Protože problém vězel v ochotě uznat, že tesař z Nazareta má pravdu. To, co říkal tesař z Nazareta, byly věci, které byly pravověrnému židovi nesnesitelné. Například: „Jako bych já mohl za to, že naši předkové zabíjeli proroky. Já přece ošetřuji prorokův pomník. On ale říká, že mne to zaslepuje …“, atd. Člověk, který odmítl Ježíšovy výstrahy, pak samozřejmě nemohl dospět k tomu, že tesař není obyčejný tesař, ale Mesiáš. Nějakou dobu mohl dokonce pro Ježíše horovat, ale postupně odpadl kvůli těm výtkám o dosavadní zbožnosti. A nakonec souhlasil s Ježíšovou likvidací. Tak se mu nedostalo ani toho znamení, protože nechtěl uznat skutečnost, kterou viděl, nepochopil Ježíše - tesaře z Nazareta, když mluvil o zcestné zbožnosti židů. A to se týká i nás. Člověk často obdivuje svou víru, svou církev a vůbec mu nevadí, že je tolik církví a přitom všude si myslí, že jsou praví. Když jsme v pravé církvi, to ještě neznamená, že pořádně známe Ježíšovu nauku a o ní pořádně přemýšlíme. V jiných církvích jsou také poctiví lidé, kteří se mýlí. Ale mýlit se můžeme i my v pravé církvi, a toto nám nesmí utéct. Pak se ta naše církev, víra, nám bude jevit jako chrám, vyzdobená dary, dobrými skutky, dobrými úmysly a přitom nevíme, že to jednou může být zničeno. A Ježíš nám neřekne kdy, ale dává nám znamení: Četba Písma sv. a také modlit se o svou víru. My se zpravidla modlíme o pomoc proti hříchu. Jenže každý hřích je znamením, že naše víra není v pořádku. Existují hříchy jenom proti 1. přikázání, ale neexistují jenom proti 6. přikázání, protože je to dokladem toho, že naše víra není v pořádku. Je to věc ochoty uznat a pak se člověk z těch hříchů vymotá.
Je to větší úsek, kde Ježíš hovoří o chrámu a o konci světa. Na první pohled to vypadá jako takový propletenec. Všimněte si, že někteří mluvili o chrámu, jak je ozdoben krásnými kameny a Ježíš říká, že přijdou dny, že z jednou z něho nezůstane kámen na kameni. Učedníci se ptají: „Kdy se to stane?“ Ježíš na to řekl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést. Mnozí lidé přijdou pod mým jménem a budou říkat: ´Já jsem to´, atd.“ Z jiných míst víme (z Apokalypsy), že ke konci světa musí být satan puštěn na svobodu. Satan si vybere člověka a nechá ho dělat zázraky. Čili pseudokristus bude jednak dělat zázraky a také jeho kázání bude bez jakékoliv závady. Jako kdyby říkal: „Podívejte se, to, co vy považujete za dobrý úmysl, není vždy dobrý úmysl, vy musíte jít za Bohem s prosbou, aby vám ukázal, jak on si představuje vaši nápravu“. Dnes, za dané situace satan nemůže takto hlásat a vyzývat k pokání, protože tím by naháněl lidi za Ježíšem. Ale v té době, těsně před posledním soudem, lidé, kteří budou živi, tak přímo půjdou k tomu soudu a bez možnosti očistce. Ti lidé musí být očištěni a budou očištěni právě pseudokristem. Takže pseudokristus přijde, bude hlásat pokání, bude to věrohodná kopie Ježíše, takže, kdyby to bylo možné, byli by uvedeni v blud i vyvolení. Bude říkat: „Já jsem přišel před posledním soudem, abych vám dal příležitost se napravit. A tak, kdo se chcete napravit, pojďte za mnou!“ On bude vystupovat jako Ježíš, který přišel k poslednímu soudu. „Než přijde poslední soud, já vám chci dát příležitost a já vás chci povolat k sobě a chci vás vyučit, dát vám výuku, abyste na tom soudu obstáli“. Takže, kdyby nešlo o pseudokrista (Antikrist se z něj vyklube na konci), nerozeznali bychom ho. A rozeznávací znamení pro pseudokrista je jenom jediná větička, je jenom toto: „Když ho uvidíte, že je na poušti, nebo ve městě, prostě na jednom místě, nevěřte. Je to pseudokristus. Až přijde skutečný Kristus k poslednímu soudu, přijde najednou pro celé lidstvo". Apoštolové se ptají, jak je to možné a Ježíš jim říká takovou záhadnou větu: „Kde je tělo, tam jsou orlové (supi)“. A také říká: „Až vypučí ratolest, víte, že čas je blízko“. Těm věcem nemůžeme rozumět, protože nežijeme v té době a můžeme vidět jenom jednu věc. Když pozorně sledujeme Bibli, vidíme, že pseudokristus přijde až po úplném rozvoji křesťanství, až bude jedna církev a ne stovky. Ježíš říká, že až bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Apoštolové to nazývají časem obnovy. Ježíš také mluví o tom, že Eliáš přijde a napraví všechno. Před námi je etapa dějin, kdy bude jedna církev, kvalitní, jedna jediná a tato jediná bude dlouho trvat. Ale potom v ní začnou probíhat degenerativní procesy, např. jako proběhly u židů, nebo probíhají ve všech těch církvích, které jsou i v každém z nás. Čili, během té obnovy (Apokalypsa říká 1000 let, ale to je symbolické číslo), satan bude spoután a potom, když dojde k té degeneraci a satan musí být vypuštěn. Zas přijde období masakrů, vlády satanovy, atd. A to bude období krátké. A v tomto období přijde pseudokristus a bude dokonce uzdravovat. Představte si, že budete stiženi nemocemi. V té obrozené církvi nemoci nebudou, ale jak dojde k degeneraci, zas se objeví. A teď uslyšíte, že někde v Madridu je člověk, který se vydává za Ježíše a uzdravuje. Dědeček je nemocný, lékaři nemohou pomoci, tak řeknete: „Dědečku, přišel Ježíš, je v Madridu, uzdravuje, my vás tam zavezeme.“ Dědeček ráno vstane, nabere konzervy, sedne do auta a zmizí. Ti, kteří půjdou za pseudomesiášem se shromáždí v tom městě, město se uzavře a on se začne smát: „Já jsem ďábel, půjdete za mnou, nedostanete se z mé moci“. A ti, kteří odmítnou a budou chtít odejít, budou trýzněni a mučeni. To bude jejich očistec. A teď se vraťme k tomu Jeruzalému. Židé nepřijali Ježíše jako Mesiáše, ale stále ho čekali. Čas příchodu Mesiáše už byl. Když pro pronásledování se židokřesťané rozprchli po okolních krajinách a Vespasianus, velitel římského vojska, začal táhnout na Jeruzalém, židé, velerada a popřední židé se naopak stáhli do Jeruzaléma, který byl obehnán hradbami, a řekli si: „Teď určitě přijde Mesiáš a osvobodí nás“. Vespasianus obklíčil město a židé vzdorovali, dokud měli nějaké zásoby. Potom začali umírat hladem, neměli kde pochovávat mrtvoly a tak je vyhazovali za hradby. A Římané pomocí praků jim je házeli zpátky, takže se všude se nacházela těla v rozkladu. Židé byli nečistí, nemohli konat bohoslužby, oběti. Mezitím se stal Vespasianus císařem a jeho syn město dobyl. Jeruzalémský chrám chtěl ušetřit, protože mu bylo líto té krásné stavby, ale prý jeden z vojáků hodil přes zeď hořící pochodeň, chrám shořel a zůstaly jenom zdi. Tak se splnila slova Ježíšova: „Jeruzalém bude rozbořen“.
EVANGELIUM Lk 23,35-43, Slavnost Ježíše Krista Krále
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
Dnes máme svátek Krista Krále. Leckomu by se mohlo zdát, že vlastně už nic nového neuslyší. Jenže, přátelé, my vlastně problematiku Krista Krále neznáme. A tak bych na úvod přečetl něco, co není v dnešním čtení, ale je to ze Sk 3 (po Letnicích), kdy Petr říká: „A nyní, bratři vím, že jste to učinili z nevědomosti. Vaši předáci ukřižovali Ježíše, ale Bůh takto naplnil, co předpověděl ústy všech proroků, utrpení svého pomazaného. Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly zahlazeny vaše hříchy. Pak přijdou časy občerstvení před Pánem a On pošle Krista Ježíše, kterého vám předurčil. Jeho musí přijmout nebe až do času obnovy všech věcí, jak o tom mluvil Bůh, ústy všech svých odvěkých proroků“. Chci vás právě upozornit na tuto větu: „Čiňte pokání, obraťte se a pak přijdou časy občerstvení před Pánem. A On pošle Ježíše Krista….“, atd. Tahle ta věta dost uniká pozornosti teologů. Abychom si tuto velmi aktuální větu (pro nás, i ve všech dobách) ujasnili, připomeneme si tři postavy z českých dějin: Král Jan Lucemburský, král Karel IV. a sv. Vojtěch. O Janu Lucemburském víme, že de facto zanedbával Čechy. Proč? Ale fakt je, že Čechy pustly a král Jan válčil po všech možných frontách Evropy. Jeho syn, Karel IV. naopak postavil Čechy na nohy a dohromady snad žádné války nevedl. Tady si postavme vedle sebe dvě postavy: Jan Lucemburský válčil všude po Evropě a Čechy upadají, Karel IV (dohromady nevím, jestli vůbec nějakou válku vedl) pozvedl zemi k obrovskému blahobytu. Když si teď položíme otázku, jestli Ježíš je králem jako Karel IV anebo jako Jan Lucemburský, tak automaticky řekneme: „Ano, Ježíš je král, hurá!“ Jenže, přátelé, když Ježíš chodil mezi lidmi, uzdravoval nemocné. Chodí On dneska mezi námi? Nezbývá, než si pěkně přiznat, že Ježíš nám spíš připomíná Jana Lucemburského. Proč se Jan Lucemburský nezdržoval doma, si netroufám říct, ale na mne to dělá dojem, že tady hrál roli rozdílný věk; jeho manželka Přemyslovna byla o několik let starší. Čili, Ježíš dnes spíše připomíná Jana Lucemburského, který se o nás nestará. Protože, o co lepší byli tehdy nemocní židé, kteří měli příležitost, a ty Ježíš šel uzdravit. Copak dnešní nemocní, včetně toho mého kulhání a srdce, jsou horší? Proč mne Ježíš neuzdraví? Právě proto jsme si četli toto: „Jděte, čiňte pokání, obraťte se a pak přijdou časy občerstvení před Pánem. Jeho nebe musí přijmout až do času obnovy všech věcí“. A pozor! „Obraťte se, aby byly zahlazeny vaše hříchy, a pak přijdou časy občerstvení…“ Co z toho plyne? Že z nějakých důvodů Ježíš musel přerušit kontakt s lidstvem a jednou zase kontakt s lidstvem naváže. A to není věc, kterou si v nebi určují asi jako: „Tak, půjdeš na službu tam, onam…“. To vězí v nás a řeknu rovnou, dokavaď se nenaučíme pořádně číst Bibli, brát doslova to, co říká Ježíš, do té doby musí zůstat mimo nás. Pakliže chceme, aby se Ježíš přestal „toulat“, jako se toulal Jan Lucemburský mimo Čechy, aby přišel k nám, pak se napřed musíme naučit pořádně myslet. A první věc je umět vést dialog s těmi nejbližšími. Když s někým mluvíme, nečekat, až budu moci říct to svoje, ale umět vyslechnout. Když čtu Bibli, nesmím si vybírat jenom myšlenku na den, ale musím vzít všechno, co říká Ježíš i když mi to pod kůži dvakrát nejde. Nevezmeme-li Písmo celé a do důsledku, Ježíš s námi kontakt nenaváže. Jenže Ježíš není jako Jan Lucemburský, který měl snad nějaké mindráky, a proto si je hojil na bojištích. Ježíš není s námi jako Karel IV, který pozvedá blahobyt v zemi. Ježíš není ani jako jeden ani jako druhý, Ježíšův osud je podobný osudu sv. Vojtěcha, prvního biskupa z české krve, kterému domácí rodáci házeli klacky pod nohy. A tak sv. Vojtěch odchází z Čech pryč. Pak ho žádali: „Vrať se, vrať se!“ On se vrací, domnívá se, že je vše v pořádku, chce se znova ujmout biskupského stolce a teď se dozvídá, že jsou Slavníkovci vyvražděni. Hned se obrátí a odejde do Polska. Tady jsme u toho, že Ježíšův osud je jako osud sv. Vojtěcha. Na osudech židovského národa vidíme právě tu tragédii neschopnosti vést s Ježíšem dialog. Znova si připomínáme sv. Petra, který na Ježíšovo upozornění: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán…“ reaguje odmítavě: „Kdepak, to se ti nestane“. Je to podobné tomu, jako kdyby řekl: „Co takhle hloupě mluvíš?“. Pozor, tam není, že mu začal domlouvat. V řeckém originále je, že ho začal kárat. A tady v tomto bodě se rozhoduje, jestli Jeruzalém, Jeruzalémský chrám bude rozbit, nebo ne. Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Kdyby apoštolové vedli s Ježíšem správný dialog, jako např. „Ježíši, to, co říkáš, se mi nezdá, vysvětli to, jinak jdu pryč“, Ježíš by mohl vysvětlit. Ale oni neřeknou, aby jim to vysvětlil. A nejenom tato otázka Ježíšovy smrti byla tabu, takových otázek bylo víc, které byly tabu, o kterých jim nemohl Ježíš něco říct. Takže oni vstupovali do novozákonní doby s celou řadou rabínských deformací, které působily, že určité oblasti Ježíšovy nauky byly nesrozumitelné. Ve Sk 10 je: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ a Petr: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Vidíme, že sv. Petr nevede s Ježíšem správný dialog. Vzhledem k tomu, že se apoštolové nedovedli zbavit rabínských deformací, nerozuměli Ježíšovi, a tudíž nepřijali Ježíšovu nauku, jako celek. Např. dostali jasnou instrukci: „Jděte do celého světa, učte všechny národy…“, atd. Na první pohled se nám může zdát, že to spolu nesouvisí. Přátelé, oni seděli pořád v Jeruzalémě a nešli do misií, a proto muselo přijít pronásledování. A teprve v důsledku pronásledování jdou do misií, a to ještě ne k pohanům. Víme, jaké bylo pozdvižení z toho, když Petr pokřtil prvního pohana (Kornélia). Proč? Nedovedli se odpoutat od starozákonní hierarchie, nedovedli jim říct, vy už jste pasé. Sv. Pavel před veleradou říká: „Ty tady sedíš, abys mně soudil podle práva? Bůh tě bude bít…“. Někdo mu na to řekl: „Takhle mluvíš s veleknězem?“ A sv. Pavel se omlouvá: „Já nevěděl, že je to velekněz. Je psáno, že knížeti svého lidu nebudeš zlořečit“. Proč sv. Pavel neřekl: „Vy už jste pasé? Veleknězem je Ježíš a jeho zástupcem na zemi je Petr“. Sv. Pavel je obrazem celé prvotní církve, která nedovedla přejít ze Starého Zákona na Nový Zákon. Vzhledem k tomu, že byli pořád pod vlivem velerady, museli být nakonec vyhnáni. A protože byli vyhnáni z Jeruzaléma, nemohl Bůh nechat Jeruzalém v rukou židů, kteří nepřijali křesťanství, a proto musel být rozbit. Tohle je dějinná souvislost. A platí to nezávisle na tom, jestli je evangelium výmysl, nebo ne. A důvodem bylo, že se nedovedli odpoutat od starozákonní hierarchie. Druhá věc je to, co tvrdím já, že kdyby zůstali v Jeruzalémě, chrám by zůstal. To už je věcí, abych řekl zjednodušeně, pravosti Bible. Apoštolové se ptají: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro izraelský národ?“ (Sk 1). On jim řekl: „Vám nepřísluší znát doby, které Otec ustanovil mocí sobě vlastní. Avšak dostanete sílu, až na vás sestoupí Duch Svatý a budete mi svědky v Jeruzalémě, celém Judsku, Samařsku, až na samý konec země“. Oč tady jde? „Pane, v tomto čase obnovíš království?“ Nezapomeňme, že Pilát je římský protektor, spíš takový vládce provincie. Ježíš říká: „Kdy to bude, to vám neřeknu. Koukejte dělat, co máte dělat vy a o ostatní se nestarejte!“ Co to znamená? Nutnost odejít do světa a učit všechny národy. Jakmile by šli a učili všechny národy, znamenalo by to přechod na Nový Zákon. Tím by ovšem padla rozkolísanost prvotní církve a Ježíš by se jí zastal.
Dnes je svátek Ježíše Krista Krále a my bychom si měli uvědomit, že on je král. Ne vtom smyslu, abychom mu dělali průvody, ale v tom smyslu, že musíme brát vážně jeho slovo. Ježíš nestojí o nějaké parády. Důležité je právě to, abychom jeho slovo brali vážně. A to je bohužel věc, která nám katolíkům schází. Jiným církvím také. V evangeliu je spousta míst, která jakoby tam pro nás nebyla. Mnohokrát jsme hovořili o tragédii židů. V čem ta tragédie byla? No v tom, že čekali Mesiáše, ale když přišel, tak ho nepoznali. Bůh, když ke mně přijde, tak to nebude tak, že před ním budou „paráda maršem“ pochodovat andělé a Bůh občas kývne hlavou, (takové to vladařské gesto) a my budeme křičet „hurá!“ Ježíš k židům přišel v naprosto nenápadné formě, jako tesař z Nazareta. Ale Mesiáš měl být z Betléma. Ježíš přišel takhle úmyslně. Proč? Prostě chtěl, aby židé napřed pochopili cenu jeho slova. O provolávání slávy, o to nestojí. Vždyť se častokrát stalo, že po zázraku propuklo nadšení a Ježíš okamžitě šel pryč. Nadšenectví totiž nikam nevede. Když se díváme na židy, zdá se nám to samozřejmé. Ale myslíte si, že my jsme na tom lépe? My jsme se s konkrétním Ježíšem ještě nesetkali. Také my můžeme žít v iluzorní představě, jako žili židé a vmalovávat se mezi ty pokorné, které pozvedá a s radostí, že jdeme před ním. V této iluzi žili židé. Ježíš, to byl tesař z Nazareta a ne předepsaný Mesiáš s plnou parádou. Bůh chce, abychom se napřed naučili rozlišovat to, co je pravda a to co pravda není. To, co je skutečné křesťanství a to co je fráze. Ježíš velice ostře odděluje od sebe křesťanství pořádné a falešné, formální.
Poznámky z diskusí po mši:
Co to znamená ´nedávat svíčku pod kbelík´? Zaprvé, nemá smysl vykládat něco lidem, kteří o tom nic nevědí, a nezajímá je to. Zadruhé, nemá smysl, abych já kázal, když by tomu lidé nemohli rozumět. Nemá smysl vykládat tomu, kdo „svíčku strčí pod kbelík“. Když chci někomu posvítit, tak nemá smysl, abych svíčku dával pod kbelík. Ta věta má dva možné významy a oba platí. Z Horské řeči znáte: „Nastav druhou tvář...“ Jaký to má význam? Nechej se fackovat? Jenže kousek dál je: „Když vás budou pronásledovat, utečte“. Ještě dál se můžeme dočíst, že když šli Ježíše v Getsemanské zahradě zatknout, Ježíš řekl: „Já jsem to“ a všichni padli na zem. Tak co platí? Dle mého mínění to znamená: „Když jsi hloupý a nečteš evangelium, tak se nech fackovat“. Pro primitiva to tedy znamená, že se musí nechat fackovat. Ten s tím musí počítat. Pro člověka, který přemýšlí, platí zase toto: „Nehádej se s protivníkem. Kdyby ses s ním pral, tak by tě mohl zabít. Přemýšlej o tom, jak utečeš.“ Pro ještě kvalitnějšího člověka platí: „Pros Ježíše, aby se tě zastal. Pros Ježíše, abys měl dary Ducha Svatého. Když ti protivník bude chtít dát facku, tak nebudeš ucukávat, ale pomůžeš si sám (viz schopnosti Eliáše, Elizea a dalších proroků). V Nazaretě také neshodili Ježíše ze skály. Evangelium tedy připouští různé verze podle úrovně zvládnutí evangelia. Jakmile se budu zamýšlet nad evangeliem a nebudu se přitom učit přemýšlet, tak nic nevymyslím a musím se smířit s nižší úrovní. Vzpomeňte si na listy církevním obcím (v Apokalypse). Mockrát jsme o tom mluvili. Jejich osud závisí na úrovni pochopení Ježíše. Do jaké míry pochopím evangelium a budu podle toho žít, tak do takové míry se splní sliby, které nám Bůh nabízí. Pro někoho je to výprask, pro někoho je to zastání Bohem. Zodpovědnost za stav má ale člověk sám.
Přát, aby P. Ježíš byl mezi námi, mi připadá jako přát, aby 2 + 2 = 4. On, P. Ježíš tady je. Ono je důležité, aby žáček, nebo v našem případě my, jsme si na to včas vzpomněli. Tatínek dítěti nepomůže, když za něj bude psát úkoly. Pomůže mu, když dohlédne na to, aby se dítě dobře učilo. Jsou určité věci, které za nás nikdo neudělá, a tyto věci jsou klíčové. Zdraví je víc než hmotné statky. Boží požehnání je ještě víc. Bez Božího požehnání, bez Božího zásahu se člověk nemůže hnout. Ale přát někomu Boží požehnání je totéž, jako říkat: „Pane Bože, buď k nám dobrý.“ Potřebuje snad dobrá matka, aby jí někdo říkal ´buď dobrou matkou´? To by bylo spíše urážkou. Jistě, jsou matky, které špatně vychovávají a ty si zaslouží pokárání a napomenutí. A P. Bůh je dobrým Otcem. Proč je potom ve světě tolik utrpení a trampot? No, proto, že nezáleží jenom na mně, ale také na Bohu a nezáleží jenom na Bohu, ale také na mně. Z dřívějšího zaměstnání si vzpomínám, jak jsme sázeli sloupy k elektrickému vedení. Jeden člověk ten sloup neunesl, druhý také ne, ale oba ano. Jeden měl na rameni jeden konec a druhý, druhý konec sloupu. Skládání sloupu z ramen muselo být také synchronizované, aby ani jeden z nosičů nepřišel k úrazu. Určitě jste to už někde viděli a dovedete si to představit. Proč to říkám? Jsou totiž věci, ve kterých musí svoji část udělat Bůh, ale kde já musím také udělat svoji část (jako při shazování toho sloupu z ramen). Jsou úkony, které jsou složeny ze dvou podílů. Já musím něco udělat a můj partner musí udělat také něco. Můj úkon nenahradí úkon toho druhého a naopak. Musíme si uvědomit, že P. Bůh je vždy připraven a Boží láska je vždycky v pohotovosti. Boží srdce je vždy otevřené, ale utrpení a trampoty přicházejí proto, že my neděláme to, co máme dělat a co za nás Bůh udělat nemůže. Bůh je všemohoucí, to je pravda, ale např. v Evangeliu je psáno: „Ježíš nemohl v Nazaretě učinit mnoho zázraků…“. Došel mu snad dech? Vzpomeňte si na to, vykládali jsme si to několikrát. Např. představujeme si, že největším nepřítelem člověka hřích a k sv. přijímání jdeme proto, abychom měli posilu proti hříchu. Jenže, co o problému vzniku hříchu říká Ježíš? „Říkáte: ´vidíme´, protože váš hřích trvá“. Proto s hříchem nemůžeme pohnout a přicházejí trampoty a tresty. Ono ´vidíme´ je tou šedou eminencí, která rozhoduje o tom, zda pochopíme, nebo ne, zda se vymotáme z hříchu, nebo ne. A tak jakýkoliv boj s hříchem, aniž bych se zamýšlel, co znamená ono ´vidíme´, je předem prohraný. Takže, když jde o něco, co bychom si mohli přát, tak si nemusíme přát, aby P. Bůh byl dobrý, a také nemůžeme druhému přát, aby se naučil chápat tu problematiku ´vidíme´. Proto je potřeba zamyslet se nad tím, co ono ´vidíme´ znamená, kde a v čem to vězí a jak to vyřešit. Jinak to uzavírá cestu mezi člověkem a Bohem. Ježíš šel na kříž, aby nám dokázal svou lásku a hlavně, aby zlomil toto záhadné, tajuplné, pro mnohé lidi nesrozumitelné, ve skutečnosti pro každého jasně pochopitelné a druhým nevysvětlitelné ´vidíme´. Je třeba se umět zastavit. Kolikrát chceme od druhého, aby nám něco vysvětlil, ale my neposloucháme, co nám říká, ale čekáme, až uslyšíme to svoje. Ježíš na to ´vidíme´ častokrát narážel a tím křížem bylo nutné rozbít pocit jistoty člověka. Ježíš sám říká, proč jde na kříž: „Aby svět poznal, že miluji Otce.“ Na první pohled ta věta vypadá nic moc. Pilát si Ježíše svým způsobem vážil a bral se o něho. Podobně Herodes, i když Ježíše prohlásil za blázna. Aby se z toho vyvlékl, říká: „Já jsem na něm vinu nenašel.“ Kdo tedy ukřižoval Ježíše? No přece věřící židé, kteří nebyli ochotni opravit svoje názory na Mesiáše. To ´vidíme´ je klíč, po kterém musíme sáhnout a kterým Bůh neotočí. Ten klíč je v našich rukou. A my, každý sám musíme o tomto klíči vědět a tím klíčem v pravý čas otočit. Každý se to může naučit. Ve věci losu, vám mohu přát, abyste vyhráli. To je věc, která není předem spočitatelná. Ale když žáčkovi budeme přát, aby dostal jedničku, a přitom ho nikdo nepřezkouší, vidíme všichni, že to je vedle. Musíme si uvědomit, že v Božím jednání je přísná zákonitost, kterou Bůh dodržuje a my, když ji pochopíme, tak Bůh nám své dary dá a jeho náruč bude plně otevřená. Ono ´vidíme´ bych vám chtěl popřát, jenže…?! Každý, kdo chce, to najde a kdo nechce, nenajde. Jistě, to znamená hledat, přemýšlet, ptát se na to. My Ježíše nejlépe uvítáme mezi námi a nejlépe mu poděkujeme za jeho příchod mezi nás a za všechnu jeho lásku, když o této věci budeme přemýšlet. Jakmile to vyřešíme, otevřeme se vůči Ježíši a tím uděláme Ježíši největší radost. Člověk by rád přál, ale to hlavní máme v dosahu a nikdo to za nás neudělá a nikdo nám to nevezme. Posuďte sami, jestli je to nevýhoda, nebo výhoda, když ono ´vidíme´ záleží jen a jen na nás.
Uvedu příklad studenta, který má zanedbané předešlé ročníky a špatně se učí. Když si vezme někoho na doučování, třeba to vzít od základů. Je to výhodnější a méně pracné a ne dělat nalévárnu z dané látky. Je to vyzkoušené. Není to víc práce, i když se to zdá. Příklad jsem uvedl kvůli tomu, abychom pochopili křest Jana Křtitele. Ježíš říká: „Musíte se znovu narodit z vody“. To znamená znovu jít do první třídy a pořádně se to naučit. Proč Ježíše lidé zabili? Protože Ježíšovi nemohli rozumět. Proč nemohli rozumět? Např. říkali si: „Kdo tomu má rozumět. Vždyť Ježíšovo kázání je těžké“. V Jan 5 Ježíš říká: „Nemyslete si, že já budu vaším žalobcem. Vaším žalobcem je Mojžíš, v kterého vy doufáte! Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Všichni židé toužili po Mesiášovi (i Kaifáš a Jidáš). Celník Matouš a Marie Magdalena říkali o Mesiášovi, že jsou to povídačky. A když Ježíš přišel, víme, jak to s lidmi dopadlo. Chyba Kaifáše, Jidáše, atd. byla v tom, že nerozuměli Ježíšovi. Chyba nebyla v Ježíšově nauce, ale již dříve, v rabínských kázáních, v synagóze.
Špatný učitel žákovi všechno vysvětluje, a znova vysvětluje a znova. Dobrý učitel ale přemýšlí, jakým způsobem je možné žáka navést k tomu, aby sám začal přemýšlet, aby v něm odboural vnitřní bariéry. Takových učitelů je, bohužel, velmi málo. Jenže tohle chtěl Ježíš také od učedníků. K tomu sloužila i podobenství. Bez pochopení podobenství se nikam nedostaneme. Podobenství o rozsévači je přitom klíčové a musíme se naučit ho zvládnout. Zapouštění kořenů je, aby člověk informaci přijal, aby ji neodmítal. Je spousta lidí, kteří, když je na něco upozorníte, tak řeknou: „Já to nepotřebuji, mne se to netýká“, atd. Takový člověk přestává růst. Když to člověk někam dotáhne a zastaví se, tak si sám určí určitou úroveň v nebi (pakliže se tam dostane). Ten, který to nikam nedotáhl a zastaví se, tak dělá nad svým intelektem „křížek“. To je ta spokojenost se sebou. Čili vidíme, že tady se jedná o to, jak se máme chovat vůči tomu, co slyšíme. Když nepochopím podobenství a jak s ním zacházet, tak vlastně budu „cesta“. Slovo nemůže zapustit kořeny. Nezpracovaná informace zůstává ladem. Zrno na cestě je informace, kterou jsem nezpracoval. Mockrát jsem se setkal s lidmi, kterým jsem vysvětlil, jak se mají správně chovat, jenže v případě, kdy to bylo nutné, tak si na tu radu nevzpomněli. Když jsem se pak na to ptal, tak mi to dotyčný všechno pěkně zopakoval. Jenže když to bylo nutné použít, nevzpomněl si na to. On žil v představě: „Já to znám, já to umím“. Vysvětlení si pamatoval, ale ve skutečnosti se tím obrnil a chránil se tím. To jsou velice nebezpečné věci. Jindy zase člověk řekne: „To je nesmysl“, aniž by si danou informaci ověřil. Zpracování informace zčásti zasahuje do problematiky „skalnaté půdy“. Je známá zajímavá zkušenost. Když mluvil Hitler v 30-tých létech, tak většina lidí mávla nad tím rukou, nebo řekli: „Já to znám“, nebo „To je nesmysl". Jenže, kdo pořádně poslouchal jeho projevy, tak to byla právě zahraniční tajná služba, která analyzovala každé jeho slovo. Oni nesouhlasili s Hitlerem, ale dobře poslouchali, aby z jeho projevu vyždímali informace. Když chci jít s někým do polemiky, tak musím pochopit danou věc, o které chci polemizovat. Jistě, pakliže ten člověk za polemiku stojí. Čili, napřed informaci slyším, pak ji musím pochopit a až pak se mohu rozhodnout, zdali ji přijmu nebo ne. Není správné brát něco bez rozmyšlení kvůli autoritě. Když chce někdo radu, tak musí umět vyslechnout a ne jenom povídat a stěžovat si.
Jak je možné, že ne všichni lidé jsou věřící? Že jsou lidé, kteří jsou zavrženi, i když chodili do kostela? Jsou lidé, kteří chodí do kostela a kdoví jak se modlili a přesto budou dlouho v očistci. Jak je to možné? Ale vzpomeňte si na to, co jsme si říkali už víckrát o sv. Petrovi, jak Ježíšovi řekl: „Kdepak, to se ti nestane…“. Petr to říká pod vlivem rabínských představ. Petr ví, že Ježíš je někdo nesrovnatelně vyšší, než všichni rabíni a velekněží dohromady, ale když Ježíš řekne něco, co je v rozporu s tím, co Petr slyšel od rabína v synagoze, tak řekne: „Kdepak, to takhle není". A víme, jakou „poklonu“ za to dostal: „Jdi mi z očí, satane!“ Ve skutečnosti správný překlad je: „Postav se za mne satane!“ Znamená to: „Ty nejsi můj učedník. Staň se mým učedníkem a ne rabínovým!“ Tady vidíme obrovskou absurditu. Sv. Petr je přesvědčen o tom, že Ježíš je Mesiáš a přitom s ním jedná, jako s malým klukem. Toto je důležité si uvědomit, že Bůh člověku (dle Jana) dal moc stát se Božím dítětem. Čili když mám moc stát se Božím dítětem, já o tom mohu rozhodnout, jestli se jím stanu, nebo ne. A Bůh také respektuje, když já tuto moc nepoužiji, když odmítnu stát se Božím dítětem. Normálně si člověk řekne: „Přece, kdyby se P. Bůh zjevil a řekl by: ´Chtěl bys být bratrem (sestrou) Ježíše´, tak nám připadá absurdní, že bychom řekli: ´Ne, Bože, já s tebou kamarádit nechci´“. Ale i sv. Petr a Jan, miláček Páně nesouhlasí s Ježíšovou předpovědí utrpení. Čili, odmítají informaci; přerušují tok informací. A to je nutné si uvědomit. V Bibli máme více míst, kde si člověk tzv. postaví hlavu. Tady nejde o to, že by Bůh byl urážlivý, ale když člověk řekne: „Ne“, tak Bůh to ´ne´ respektuje. Jistě, pak bude druhá možnost nahnání do nebe. Ale i u toho nahnání existuje možnost odmítnutí. Třeba si uvědomit, že konečné slovo, zda budeme Ježíši rozumět nebo ne, řekneme my. Ale pozor, ne ve chvíli takového náboženského zanícení, ale ve chvíli, když čteme Bibli, nebo když vidíme konkrétní situaci, kdy stojíme před problémem uznat nepříjemnou skutečnost. Ale když řekneme: „Ne, tohle neberu“, tak tím zavíráme dveře, jak se tomu říká ´spadla klec´. Co se týče problému zavržení, známe případ se zavrženci a prasaty. Mockrát jsme o tom hovořili. Ďábel vynáší Ježíše na horu a neřekne: „Podívej, Ježíši, já jsem se dostal do prekérní situace, nešlo by to nějak vyřešit?“ Místo toho žádá: „Pokloň se mi“. To je pro něj silnější, závažnější a přitažlivější než dostat se do nebe. A tak marně čeká, že se mu Ježíš pokloní. Nebo mytí nohou Ježíšem. To dělával sluha, otrok. To nedělal hostitel. Tak se vlastně Ježíš postavil před apoštoly do role otroka. My si myslíme, že problematika náboženství je velice složitá a ona není. Ovšem někdy se dostáváme do situace, kdy je naprosto neřešitelná. Např. to může být tím, že nevycházíme z vhodných předpokladů. My máme třeba svou představu o Bohu a my čekáme, že On se bude chovat podle našich představ, našeho vkusu. Že vyslyší všechny modlitby, které my považujeme za správné. A tady nesmíme zapomenout, že my máme moc rozhodnout, zda se staneme Božími dětmi nebo ne, že máme svou kompetenci (čili oblast), kde se rozhodujeme my a kde Bůh za nás nerozhodne. Zrovna tak Bůh má svou kompetenci a má své požadavky, které musíme respektovat. Jednou jsem dělal takový test[M1] , kde byla i otázka, zdali si v nebi mohu dělat, co chci. A dost lidí řeklo: „To nejde, to by byl v nebi pěkný nepořádek!“ A tím ukázali, že nemají správnou představu. V nebi si každý dělá, co chce. To jenom my jsme zvyklí být buď v roli otroka, kterému se něco nařizuje, nebo v roli pána, který rozkazuje, atd. Vy, dříve narození, si vzpomenete, v tzv. lepších rodinách byla služka. A někdy skrytým, někdy jasně řečeným cílem děvčete (které se z chudého původu provdalo za nějakého „pána“) byla touha stát se služkou. Dnes mnoho žen pracuje v zaměstnání a ještě je doma čeká spousta práce a pomocnici si nehledá. Ale tehdy ta „milost paní“ žádnou práci nedělala. Manžel chodil do práce a paní měla služku, aby měla komu říkat: „Pojď sem Anna, dones tamto, atd.!“ My často nedovedeme žít pořádně, volně, vedle někoho, kdo je na stejné nebo vyšší úrovni jako my a plně se respektovat. Musíme se to učit. Mnohokrát jsme si připomínali takovou školskou otázku: „Oheň je dobrý sluka, ale zlý pán“. Oheň není sluha ani pán. Oheň si hoří podle svých zákonů a ve fyzice děje probíhají vždy podle zákonů fyziky. Když já je znám, mohu je využít. Když je neznám, tak je neznám. Mnohokrát jsme si uváděli klasický příklad: Ředění kyseliny sírové vodou. Když se kyselina lije do vody, musíte dát pozor, protože se za chvilku voda začne vařit. A proč by Bůh neměl mít právo, aby v nebi vládly nějaké pravidla? Jistěže, Bůh by nás mohl komandovat, kdyby o to stál. Ale problém nebe je zrovna takový, jako problém dobře vyvážené rodiny, kde rodiče s odrostlými dětmi dokáží spolu vycházet bez nějaké diktatury. A takové rodiny jsou. Když se chceme dostat do nebe, tak musíme být schopni žít vedle někoho, kdo je mockrát chytřejší než my a nemít přitom mindráky. To je věc, na kterou se musíme připravit. Bůh prostě sám dodržuje určitá pravidla hry, podle nich jedná, a když je pochopíme, zjistíme, že jsou docela dobré a mohu říct: „Já je beru“. A to je jedna ze dvou základních podmínek pobytu v nebi. To máte, jako v přírodě, když chcete, aby hmota člověku sloužila. Ono to zní nadneseně, ale co je to jiného. Když jedete autem, tak také musíte znát zákonitosti, chování hmoty (motoru, atd.). Když je neznáte, tak můžete skončit v nejlepším případě v příkopě. Proč si to připomínáme? Zapomínáme totiž na obrovskou pravomoc, kterou máme my lidé a ve které obyčejně s problémem nehýbáme. Bůh má také svou pravomoc. A kolikrát chceme dělat, co je v pravomoci Boží a to, co je v pravomoci naší, dělat nechceme? A tak jsme u základní věci. Prvořadá podmínka, abych dovedl s Bohem komunikovat je, abych dovedl číst vůbec nějakou knížku. Ovšem, která má logiku, protože některé ji nemají a člověk by udělal chybu, kdyby se naadaptovával na něco, co je nekvalitní. Takže, když čtu Bibli a chci se považovat za křesťana, tak musím být s Biblí vnitřně vypořádaný. Raději řekneme aspoň evangelium, abychom se vyhnuli problémům. Protože jinak problém mezi epištolami a evangeliem není až tak jednoduchý. A dokavaď budu číst evangelium a přitom vynechávat to, co se mi nelíbí, tak filtruji „Pánbíčka“ podle svého síta. Jenže On se filtrovat nedá. Když chce, tak mi rozbourá síto a když chce, tak tím sítem „proteče“, jako kdyby žádný nebyl. Já vím, když to takhle řeknu, je to drastické. Ale když čteme Bibli a když si vytrháváme jednotlivé úseky, tak my vlastně filtrujeme Boha, podle našeho filtračního kritéria. A tak je dobré si uvědomit, že dřív, než budeme chtít věřit Bibli, musím se napřed naučit Bibli pořádně číst. Dokavaď to neumím, nemá smysl říkat, že je to Boží slovo. Až se ji naučím číst, pak si ji přečtu a až si ji přečtu, tak mohu říct svůj názor. A ten můj názor bude na takové úrovni, na jaké bude právě můj způsob chápání, otevřenosti. Ale to platí i v přírodních vědách. Jak dalece je člověk ochoten otevírat svůj intelekt vůči informacím. Čili, lidově řečeno, jestli studentovi jde o to, zdali věci rozumí, nebo zdali se to nabifluje a odříkává poučky, kterým nerozumí. A tímto je určena jeho intelektuální i profesionální úroveň. Člověk, který něco odříkává, aniž tomu rozumí, nebude to umět využít. A tak dřív, než budeme řešit problém, zda Bůh existuje, musíme řešit otázku, jak by vypadal, kdyby byl. Zrovna tak, když budeme řešit otázku, zda Bible je Boží slovo, nebo ne. Proto napřed se musíme naučit pořádně číst Bibli, potom si ji přečíst a pak můžeme posoudit. Abychom posoudili dobře, musíme se také naučit správně posuzovat, co jsou všechno profánní věci. To jsou vnitřní psychické procesy, které nezávisí na výšce IQ, ale na tom, jak dalece se člověk otevře vůči nepříjemným věcem, které v Bibli najde. Čili jestli by sv. Petr řekl: „Poslyš, Ježíši, to, co říkáš, mi nehraje dohromady s tím, co říká pan rabín. Obhaj to, nebo jinak jdu od tebe!“, tak by se Ježíš nezlobil. Neřekl by mu: „Jdi mi z očí, satane!“ Jenže Petr s naprostou jistotou říká (dokonce Ježíše kárá): „Kdepak, to se ti nestane…“. Takhle nemůžeme s Bohem zacházet.
Přibližme si celkovou situaci, atmosféru. Vidíme, že proti Ježíšovi probíhala kampaň. Kazatel Ježíš se stával čím dál nepohodlnější. Jednak tím, co kázal a pak tím, že v náboženské diskusi byl neporazitelný. Začalo to tím, že tesař z Nazareta začal hovořit proti takovému všeobecnému tónu: "Brzo přijde Mesiáš, vyžene Římany, och, jak jsme šťastni, že žijeme v době Mesiášově, atd.". Doba Mesiášova příchodu byla poměrně přesně předpověděna a ten čas právě běžel. Židé ovšem nečekali Mesiáše, jakého líčí Mojžíš a proroci. Páni rabíni si vysnili postavu docela jinou. A tak se s Mesiášem, který podle proroků přinese židům království Boží (což v dané situaci byla mimo jiné i politická svoboda a nezávislost na Římanech), minuli. Podle Mojžíše a proroků totiž napřed bude soud nad židy a po provedení náboženské reformy židé mohou čekat, že se budou mít dobře a Mesiáš vyžene Římany, atd. Jenže páni rabíni říkali: „My máme Mesiáše rádi a slibujeme, že mu budeme věrně stát po boku“. A teď do toho přijde nějaký tesař (neříká, že je Mesiáš) a říká: „Je tady jeden problém. Když působili proroci, naši předkové jim nerozuměli a usilovali jim o život. A kdo nám zaručí, že my se nebudeme chovat stejně vůči Mesiášovi? Než přijde Mesiáš, my se na něj napřed musíme připravit, abychom Mesiáše snesli. Naši otcové nesnášeli proroky a kde je jistota, že my budeme lepší. Kolik bylo nemocných, malomocných v době proroka Elizea, a žádný z nich se nedal uzdravit, jedině pohan Naáman Syrský. A co, když to bude vypadat podobně? Místo těch proklamací bychom se měli připravit na setkání s Mesiášem“. To je právě: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu, atd.“ Všichni lidoví řečníci a páni rabíni, farizeové, saduceové byli pohoršeni („On nám bere víru“). A tak první fáze boje s Ježíšem je: „My mu musíme ukázat, ať mlčí, vždyť on se v teologii nevyzná“. Oni si mysleli, že Ježíš teologické problémy nezvládne, proto tím napřed začali. Tam např. patří to: „Mistře, které přikázání je větší?“ Čekali, že Ježíš rozvede řeč, oni se s ním pustí do diskuse, budou argumentovat tím, co říká rabín, apod. Ale Ježíš, lidově řečeno je vždy převezl: „Jak čteš v zákoně?“ „Slyš Izraeli, milovat budeš Boha…, atd.“ „No, tak to dělej!“ „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ Tady si musíme uvědomit, že byli dva lidé, kteří přichází za Ježíšem s dotazem. V jednom případě Ježíš sám říká: „Milovat budeš Boha …, atd.“ A v druhém případě říká: „Jak je psáno v Zákoně?“ Oba přišli se stejným úmyslem, aby Ježíše nachytali. Jenže jeden z nich, kterému Ježíš říká: ´co je psáno v Zákoně? ´, na jeho odpověď: ´Slyš Izraeli, milovat budeš svého Boha nade všechno …, atd. ´, reaguje výzvou: ´tak to dělej! ´. Zákoník na to říká: „No, jo, ale kdo je můj bližní?“ Pak Ježíš vypráví tu příhodu (pozor, není to podobenství) se Samaritánem. Pak mu Ježíš říká: „No, kdo myslíš, že je bližní?“ Provokatér jenom zaskřípe zuby a odpoví: „Ten, který mu udělal milosrdenství“. Ježíš na to: „Tak jednej podobně!“ Ten druhý zákoník, který také šel na Ježíše s chytákem, je ale jiný. Ježíš říká v tomto případě sám: „Miluj Boha nade všechno, z celého srdce, atd.“ Ale ten druhý zákoník je jiný, je poctivý a říká: „Ty máš vlastně pravdu, vždyť vlastně to je víc než všechny oběti a celopaly“. Ježíš mu na to říká: „Nejsi daleko od Božího království“. Druhá etapa kampaně proti Ježíšovi byla ve formě: „Ježíš dělá zázraky proto, že je pekelnická šarže. Proto může vymítat posedlé, apod.“ Ježíš se proti tomu zase obhájí. Další etapa je, že Ježíš je neznaboh a dělá zázraky v sobotu (viz případ člověka s uschlou rukou, vodnatelného apod.). Ježíš se zase perfektně obhájil jejich vlastními slovy, kdy Ježíš jim dokázal, že je to jeho povinnost uzdravit právě v sobotu, jako je povinností hospodáře, vytáhnout dobytče, které spadlo do jámy. Vy sami říkáte, že je povinností vytáhnout to dobytče a postarat se o něj, protože i ono má nárok na sobotu. Načež oponenti svolali poradu a řekli si, že na toho tesaře musí jít jinak. Musíme mu dát otázku, ne takovou, ze které se může vyfilozofovat, ale ať řekne ano nebo ne, abychom ho mohli obžalovat a pak mohli zlikvidovat. Sem patří např. dotaz o daňovém penízu. Když řekne ´neplaťte´, jsou tam herodiáni, kteří ho vezmou, a bude obžalován, že pobuřuje lid proti králi. Když řekne ´ano, plaťte´, tak jsou připraveni provokatéři, kteří začnou křičet: „Fuj, kolaborant, spolčuje se s Římany". Ovšem, Ježíš i z této smyčky uniká. V této kampani přichází za Ježíšem se ženou, která má být kamenována. Jdou za Ježíšem a vylíčí ji jako sociální případ: „Víš, Mistře, víme, že dodržuješ Zákon, ale my jsme tady na pochybách, nevíme, co s tou ženou… Byla přistižena při nevěře, ale ten její manžel je alkoholik, tluče ji a ve slabé chvilce utekla“. Čili, vylíčí mu to tak, jakoby si nevěděli rady. Ale přitom jsou tam druzí, kteří číhají na to, co Ježíš řekne. Když řekne: „Kamenujte!“, tak začnou pískat a pokřikovat, že je Ježíš asociál, necita, nelida, surovec. Když řekne: „Nekamenujte“, budou křičet: „Fuj, nedodržuje Zákon, neznaboh". Čili, ať řekne tak nebo onak, vždy je připravena skupina křiklounů, kteří ho v každém případě obviní. Ježíš tu situaci zase vyřešil. Ježíš píše do písku, oni doléhají a pak řekne: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“ a píše dál – jejich hříchy – a teď se všichni vytrácejí. Už jsme si to víckrát vysvětlovali. Prostě oni vidí, že neuspěli. Ježíš se kryje. Ta žena by mohla říct: „On mne neodsoudil“ a zase by ho mohli obžalovat. Proto říká: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona říká: „Nikdo, Pane“. Ježíš říká: „No, co já mohu s tebou dělat? Já jsem u toho nebyl, proto nemám právo tě soudit. Ale, ženo, mezi námi, příště ti to tak snadno neprojde. S nevěrou si nezahrávej“. To je to: „Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Ježíš je ochoten odpouštět, ale toto má jiný kontext. Další kolo potom bylo, kdy Ježíš chtěl ukončit tento sled pokusů o jeho znemožnění a tak sám přechází, tak řečeno, do útoku. Lazar onemocní, Ježíš ho nechá umřít, s veškerou parádou ho pochovají a teď přijde a pěkně Lazara vzkřísí. A Lazar, který už v hrobě zapáchal, zase chodí po Jeruzalémě. Velerada už nemůže říkat, že to jsou povídačky, že Ježíš uzdravuje. Lazar je toho dokladem a tak se usnesou Lazara i Ježíše zlikvidovat. Ježíš se pak úmyslně nechá ukřižovat a to už je poslední pokus, jak přimět židy k přemýšlení nad svými chybami. Ježíš tedy svou smrtí dokazuje, že měl pravdu, když říkal, že naši předkové proroky pronásledovali, bojovali s nimi…, atd. Ježíš se nechal ukřižovat na důkaz toho, že židé jsou špatní a tento aspekt nám uniká. My v tom kříži vždycky vidíme jenom otázku našich hříchů, a častokrát si „hrajeme“ na Ježíše na kříži. A to je velmi nebezpečné. Ježíš sám charakterizuje smysl utrpení na kříži takto: „Aby svět poznal, že miluji Otce, aby svět poznal, že já nejsem bludař, že nejsem posedlý, že mám čisté svědomí, a když dělám zázraky, že je dělám z moci Boží“. To jsme si také vysvětlovali na případě Nikodéma. Proč jsme si to připomněli? Jsou to známé věci. Vraťme se k těm dvěma zákoníkům. Oba chtějí Ježíše pokoušet, oba položili stejnou otázku, jenže jeden byl ochoten přiznat porážku a druhý ne. Ten jeden se zarazil, protože takhle oni tu otázku neřešili. On si řekl: „Tak vida, my teologové na to nestačíme a ten tesař z Nazareta to rovnou rozetne a naprosto perfektně“. A tak říká: „Mistře, víš, že máš pravdu!?“ Potom mu Ježíš říká: „Nejsi daleko od Božího království“. Ježíš je ochoten i svým oponentům dát příležitost, ale problémem je uznat skutečnost, fakta, resp. židé zatím nechtějí uznat fakta. A proto Ježíš umírá, aby otevřel oči těm, kteří si „sedí na vedení“.
Problematika kříže
Dnes je svátek povýšení sv. Kříže. Nebudeme si říkat o historii, ale chceme si připomenout věc, abychom věděli k čemu Ježíšův kříž je a abychom ho dokázali ocenit a využít. Už ten fakt umět ho ocenit, je velice důležitý, protože jsme si zvykli ho brát jako něco samozřejmého. Představte si, tatínkové, maminky, že by někdo přišel na vás s tím, aby váš syn šel na smrt. Jak byste se ošívali?! Samozřejmě, že Ježíšovi dvakrát veselo nebylo a říká: „Otče, je-li to možné, odejmi to ode mne.“ Samozřejmě, že to nemusel říkat a že to říkal spíše kvůli nám. My jsme si příliš zvykli „hrát si“ na Ježíše na kříži. Bez rozmýšlení obětujeme svá utrpení a přitom zapomínáme, že na Kalvárii byly 3 kříže. Ježíšův vedl ke spáse všech lidí, kříž kajícího se lotra byl očistcem a kříž nekajícího se lotra byl vlastně začátek pekla. My jsme si příliš zvykli brát pojem kříže nezodpovědně, brát to jako samozřejmost, že Bůh nechal svého Syna, atd. Ona se daleko snáze zpívá písnička „Svatý kříži tebe ctíme“, než aby člověk šel pouze k zubaři a ne aby dokonce nechal své dítě ukřižovat. Nesmírně důležité je vědět, jakým způsobem má na nás Kristův kříž působit. A tady máme špatné představy. My máme běžně představu: „Pán Bůh je spravedlivý a potřebuje každého potrestat, no a Ježíš to vezme za nás.“ Představme si dva bratry, jeden se bude učit, bude mít samé jedničky, ten druhý zase lajdák. Přijdou domů a ten hodný (dobrý žák) řekne: „Tatínku, prosím tě, ten můj bratr má pětku, víš co, seřež mne místo něj“. To by byl hezky spravedlivý tatínek. Jenže ta naše představa tomu příkladu odpovídá. A to jsem pouze uvedl banální příklad. Se mnou kdysi otřáslo, když jsem jako dospělý (již dávno po svém vysvěcení) navštívil své rodiště a v něm zašel do muzea. Kromě jiných exponátů tam byla také katova sekera. Dříve, jako kluk jsem se toho nevšiml, ale nyní jsem zíral, že na železe sekery byl propilován kříž. Kolik hlav bylo uťato sekerou s křížem?! Kolik válek se vedlo ve jménu kříže a přitom i prohrané, nespravedlivé. Přísahalo se na kříž, atd. Chci pouze upozornit na ten strašný fakt devalvace kříže. Mnohým je známé, jak po 1. světové válce byla v Německu taková inflace, že to, co dnes stojí korunu, stálo tehdy desetitisíce marek. Peníze byly hrozně devalvovány. Jenže i slovo může ztratit svou cenu a u nás také kříž ztratil svou cenu. Nedává nám, co dávat má. Dokladem byla ta sekera. Dnes v 1. čtení se četlo, jak Izraelité brblali, reptali, atd. Bůh na ně za trest poslal hady. Oni šli za Mojžíšem a Mojžíš na Boží pokyn, nechal jako lék zhotovit měděného hada, přibít ho na kůl a vztyčit. Tohle židé znali a nedovedli si představit, že by mohli Mesiáše přibít na kůl (kříž). To se týká textu Jan 3, kdy Ježíš říká Nikodémovi: „Tak musí být vyvýšen i Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“. Nikodém totiž nebyl u Ježíše náhodou. Nikodém byl člen velerady, byl to vážený občan. Začal koketovat s Ježíšem resp. s jeho kázáními, viděl zázraky, jak lidé jdou za Ježíšem, líbilo s mu to a tak tajně přišel za Ježíšem (s ohledem na to, co by tomu řekli ostatní členové velerady). Říká Ježíšovi, že má pravdu, dělá zázraky, jako nikdo jiný, atd. A Ježíš (možná, že ho nenechá ten úvod ani doříct) říká: „Jestli chceš být spasen, musíš se znova narodit“. Nikodém tomu nerozumí, Ježíš mu to zřejmě zdůvodnil a Nikodém odchází od Ježíše znechucen: „Já myslel, že mi řekne něco na povzbuzení a místo toho jsme prý všichni gauneři a Kaifáš dokonce vrah. On to sice tak přímo neřekl, ale tak se mnou jednal, atd.“ Nikodém zůstává nadále spravedlivý, ale učedníkem se nestává. Naopak je zklamán Ježíšovými výroky. Na veleradě při přípravě procesu říká: „Vždyť pro to nemáme důkazy, doklady“. Takže se nestal Ježíšovým učedníkem, zázraky byly zapomenuty; smazal to nepříznivý dojem ze společného rozhovoru. I když tam není rozhovor podrobně vypsán, víme však, jak takové rozhovory v této fázi Ježíšova účinkování vypadaly. To, že Mesiáš má být vyvýšen (přibit na kříž) je pro Nikodéme naprosto nestravitelné a znechucen odchází od Ježíše. Na Nikodémovi pak za chvíli uvidíme, jakým způsobem působí kříž na spásu člověka. My máme představu, jak Ježíš trpí a my se mu máme připodobňovat a přitom zapomínáme na to, že nejmilejší učedník sv. Jan, který jediný stál pod křížem, jediný umírá přirozenou smrtí (ostatní apoštolové zemřeli mučednickou smrtí). A proč? Protože jediný se na kříž díval. U židů pohled na měděného hada uzdravoval a v tomto případě pohled na kříž má uzdravovat. Ne tím, že já tam budu místo Ježíše, ale že já se budu na Ježíše dívat a o tom přemýšlet. Ježíš např. říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, (tj. „poznáte, že já jsem tím Mesiášem“). Několikrát jsme si to rozebírali. Jinde říká „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Takhle nám to nic neříká. Jenže podle židů (zbožných) byl Ježíš neznaboh, pomatený, pijan, přítel hříšníků a celníků, posedlý, atd. A Ježíš jde na kříž právě proto, aby lidé poznali, že on není žádný opilec, žádný pomatenec, atd., že Ježíš je opravdu spravedlivý, dobrý a zbožný; prostě aby dali Ježíši zapravdu. To je smysl kříže. A jakým způsobem k tomu procesu dochází, je krásně vidět na Nikodémovi. Víme, že Nikodém odešel od Ježíše znechucen. Slyší: „A to je soud, že světlo přišlo na svět…“, nyní a ne soud nad pohany. Pozor, rozhovor s Nikodémem mohl trvat 2 až 3 hodiny. Nikodém se na Ježíše dívá jako na fantastu. Myslel si: „Ty zázraky jsou neoddiskutovatelné, ale co naplat. P. Bohu se může právě líbit jeho prostota a P. Bůh může dát moc konat zázraky, komu chce, atd.“ Tak asi uvažoval Nikodém po odchodu a myslel si, že s Ježíšem jednou pro vždy skoncoval. Nikodém je však poctivý, jako znalec práva se snaží právo dodržet. Pak přichází proces (s Ježíšem) „ušitý horkou jehlou“ a to je slabý výraz. Nemají žádné důkazy. Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. Nikodém na to zírá, jak se vede zbabraný proces. Pak se hlásí o slovo Kaifáš. Nikodém si asi myslí, že Kaifáš to dá všechno „do latě“. Jenže Kaifáš, místo toho, aby proces prohlásil za neplatný nebo aspoň nepřipravený, sehraje to svoje divadélko: „Zapřísahám tě, ve jménu Nejvyššího, řekni nám, jsi Mesiáš nebo ne.“ Od Kaifáše to byl šikovný tah. Čekal, že Ježíš řekne, že není Mesiáš a tak ho budou moci řádně odsoudit, protože se nechal oslavovat jako Mesiáš (viz slavnostní vjezd do Jeruzaléma). Najednou Ježíš, proti očekávání všech, řekne: „Ano, jsem“. Kaifášovi je v tu ránu jasné, že prohrál. Právo vyžaduje říct: „Dokaž!“. V případě Mesiáše to bylo zvlášť jednoduché, protože stačilo jenom dokázat, kde se narodil. Doba Mesiášova příchodu byla předpovězena, bylo předpovězeno, že se narodí v Betlémě a také se vědělo, že všichni Betlémští chlapečkové byli Herodem vyvražděni. Po stránce práva to byla naprosto jasná situace. Nikodémovi je jasné, že tohle je Kaifáš povinen udělat. On místo toho znejistí a spustí: „Nač ještě potřebujeme svědky. Co si myslíte?“ A všichni začnou řvát: „Hoden je smrti“. Stačilo tedy říct ´dokaž´ a kdyby to Ježíš nemohl dokázat, tak by ho mohli dle jejich právních předpisů právem popravit. Jenže Kaifášovi je situace jasná. Nikodémovi však také (ale z druhé strany) a odchází zhnusen. Chápe, že proces je nejen fiasko, ale že Kaifáš je vrah. Nikodémovi začíná být jasné, že přece jenom měl Ježíš pravdu: „Ten tesař z Nazareta v tvrdých soudech měl pravdu.“ Nyní se už Nikodém nebojí jít pod kříž, a když vidí, jak Ježíš umírá, ty průvodní jevy, dochází k přesvědčení, že Ježíš je Boží Syn. Nikodémovi to teda mohlo dojít po Kaifášově křivém rozsudku, ale poslední slovo mohla mít nezvyklá smrt Ježíšova, na kterou reaguje velitel popravní čety: „Takhle se na kříži neumírá, tohle byl opravdu Boží Syn.“ Nikodém běží sehnat masti, Josef z Arimatie, také člen velerady, si jde od Piláta vyžádat mrtvolu, aby Ježíšovi připravili co možná luxusní pohřeb. Tady vidíme, jakým způsobem funguje kříž. A Ježíšův kříž totiž i nás usvědčí. Vyprávět o tom, jak to bude v našem případě, by bylo na několik hodin povídání a spousta lidí by tomu nerozuměla. Fakt je ten, že i to se dá odvodit, ale věřte mi, že to dá pěknou práci. Co je důležité a klíčem k pochopení této problematiky, je uvědomit si tuto skutečnost, že Ježíšův kříž nám připomene naši hříšnost, že na Ježíšův kříž se musíme dívat a ne se chtít tam místo Ježíše nechat ukřižovat. Tohle je málo, ale pro začátek to stačí. Tohle je 1. schod do pěkně vysoké věže a kdo nevstoupí na 1. schod, tak se dál do té věže nedostane.