Je křesťanství v pořádku? Řídí se křesťané Biblí (Evangeliem)?
Úvod
Jedná se o osobní nálezy, názory a také o převzaté informace, které vycházejí z mých znalostí a se kterými se ztotožňuji.
Účelem tohoto příspěvku je formulovat některé otázky, které mne „tlačí“ a zřejmě mohou „tlačit“ i jiné bratry a sestry a na které bychom měli znát odpověď, nebo jí hledat. Z podobenství o hřivnách plyne, že úkolem křesťana je růst a že spokojenost se sebou může mít katastrofální důsledky. Během života si každý vypěstoval určitý thesaurus, způsob myšlení a názory. Proto cílem tohoto příspěvku není thesaurus čtenáře rozbít, ale upozornit alespoň na některé věci, nad kterými bychom se měli zamyslet, protože mohou mít zásadní charakter a které by mohli přispět ke zkvalitnění našeho vztahu k Bohu, Ježíši, Duchu Svatému a náboženství vůbec. Možná, že příspěvek pomůže někoho vyburcovat k tomu, že esťanství opravdu potřebuje opravu. Je nutné poznamenat, že v žádném případě nelze mluvit o tom, že se jedná o příspěvek vyčerpávající.
Úroveň křesťanství klesá
Model: učitel a žák
Když žák plně nepochopí učitele, nemůže dál (jako budoucí učitel) předat plnohodnotnou nauku. A tak to postupuje z generace na generaci. Žák pak přidává své doplňky, „vylepšení“, nebo „škrtá“ části nauky, jako nepotřebné, nebo zastaralé ap. Vynechává zejména věci, kterým nerozumí. Teoreticky, žák může pilnou prací na sobě "předběhnout" učitele. V případě Ježíše to ovšem není možné.
Apoštolové plně nechápali Ježíše (předpovědi o Ježíšově smrti, Ježíš vynadal Petrovi – „jdi za mnou satane“ (Mt 16, 22-23), malověrní (Mt 14, 31, Mt 16,8, Mt 17, 20) nešli do misií (až po pronásledování Sk. Ap. 8, 1-5), zjevení Petrovi před návštěvou Kornélia Sk. Ap. 10, 11-16 („Petře, zabíjej a jez“), pokřtění Kornélia a zodpovídání se na sněmu (Sk 11, 1-18). Neodsoudili veleradu za justiční vraždu a svědky přitom měli (Nikodém a Josef z Arimatie). Nikodém si byl plně vědom, že je potřeba pořádný soud (Jan 7, 49-53). Ananiáš a Zafíra byli potrestání smrtí za daleko menší přestupek. Místo toho ve Sk 3, 17 Petr říká, že Židé „jednali z nevědomosti, stejně jako vůdcové“ ... .
Sv. Pavel také plně nechápal Evangelium, a přitom byl vyučen Ježíšem („nejste pod Zákonem“, „nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale kdo se smilovává“ (Ř 9,16), plně nechápe, proč Židé nevěří. Prý pohané byli povoláni proto, aby Židé žárlili“ …- Řím 11,11 (porovnej s Jan 7). Víra u sv. Pavla je zcela jinak formulována, než u Ježíše …). Jsou u něho prvky predestinace Ř 9, 12,15,18. Pokroutil také Mojžíšův výrok Ř 10, 5-8.
Nejdále v pochopení Ježíše byl sv. Jan a ten si plně uvědomoval, že neznají pořádně Písma. Je velmi pravděpodobné, že právě díky tomu byl miláček Páně (pakliže nechceme připustit, že Ježíš dělal protekce) a jako jediný nemusel zemřít mučednickou smrtí.
Některé další texty tomu nasvědčují, že křesťanství šlo dolu. Mt 17, 10-11 – „Eliáš přijde a napraví všechno“. Tudíž zřejmě je co napravovat. „A ty Petře, až se obrátíš, utvrzuj bratry své“ (Lk 22, 32) . Zde je vidět, že i sv. Petr se musí obrátit a z historie vidíme, že i papežové se musí obrátit, že na ně to platí také. Jsme my snad lepší než sv. Petr a sv. Pavel?
Ohlášené „výprasky“ v Zj. sv. Jana jistě nelze interpretovat, jako pochvalu křesťanství. Zj 19,7-8 „… přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl ji dán zářivě čistý kment, aby se jim oděla. To zřejmě znamená, že církev bude očištěna a dostane „nový oděv“.
Zodpovědnost člověka a zodpovědnost Boha
Bůh dal člověku svobodnou vůli. Má právo Boha přijmout a také odmítnout. Tím pádem mu Bůh dal také zodpovědnost za své jednání, za svůj růst, případně za důsledky odmítnutí. Pak je tady i zodpovědnost Boha. Bůh dle Bible nabízí možnost kontaktu, dary, vybavení, pomoc, vyslyšení proseb ap., pakliže člověk splní podmínky, které on stanovil (na co má samozřejmě právo). Je-li Evangelium Boží slovo, tak Bůh si za svým slovem musí stát, respektive stojí. Dokonce ideálem je jít s Bohem do sporu, nebo jednat dle podobenství „vdova a soudce“ Lk 18, 1-8. Člověk je zodpovědný sám za svoji úroveň křesťanství a úroveň vztahu vůči Bohu. Člověk dostal od Boha základní vybavení a má mít maximální podíl na své spáse a úrovně, jakou dosáhne (podobenství o hřivnách). Ježíš vyzývá k pokání, ale nevysvětluje, jak se pokání dělá. Doporučuje: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“. Je to totiž kompetence lidí. Lidé si své myšlení zdeformovali, vlastní vinou „oslepli“, pokroutili Evangelium, a tak také musí sami najít řešení. Je to jejich vina a zodpovědnost. Proto také pro klíčovou věc nastartování Božího Království platí Mt 17,10-11: „Eliáš přijde a napraví všechno“. Musí to udělat lidé a vyřešit alepoň někdo z lidí. Z tohoto pohledu modlím-li se za věci, které jsou v kompetenci člověka, Bůh mně nemůže vyslyšet. Maximálně mohu prosit o pomoc při hledání příčin problému, o pomoc při „otevírání očí“ a o ukázání cesty. V prosbách při modlitbě musím prosit o věci, které jsou v kompetenci Boha. V přímluvách během mše, v drtivé většině prosíme o věci, které jsou v kompetenci člověka a neprosíme o věci, které jsou v kompetenci Boha. Např. „dej nám více víry“, „posilni naši víru“, „aby rodiče dobře vychovávali děti“, „aby Církev dobře hlásala Evangelium (ale ne aby našla cestu k pořádnému pochopení)“. To všechno patří do naší kompetence. Nebo přímluva „za politiky, aby byli moudří (ale ne za to, aby je „poslal“ někam, protože chceme tebe Bože za krále)“ ap.
Osobní odpovědnost v Evangeliu: „Služebník, který zná vůli pána (pozor ´vůli´, ne přikázání) a nic podle jeho vůle nepřipraví, dostane mnoho ran. Ten, kdo ji nezná a udělá to, co zasluhuje bití, dostane ran méně. Od každého, kdo mnoho dostal se bude také mnoho vyžadovat“. Lk 12, 58: „Když jdeš s někým, s kým jsi ve sporu na úřad, snaž se s ním domluvit po dobrém ještě na cestě …“ . To může být také Ježíš, s kým jsem ve sporu. Tuto radu je třeba dát do souvislosti s Mt 18: „Zhřeší-li tvůj bratr, domluv mu …“
Jan 1. kap.: „…Dal jim moc stát se Božími dětmi”. Tedy ne dar, ale moc, kterou mohou lidé využít, nebo také ne. Tudíž závisí to na nás, zda splníme podmínky. Závisí na nás, jak budeme spolupracovat. Obávám se, že tady dochází k obrovskému nedorozumění v tom, že křesťané si automaticky myslí, že jsou Božími dětmi. Jenže uvažuji-li úroveň „Božího dítěte v Božím Království", tak takové Boží dítě má určitou úroveň, kterou bychom mohli nazvat stupněm evangelizačního kvocientu (EQ) a má také vybavení dary Ducha Svatého. Čili závisí na mně, jakým budu Božím dítětem.
Jsou tedy věci, které člověk musí udělat sám a věci, které udělá Bůh (kompetence člověka a kompetence Boha). Např. kompetence člověka je dát si do pořádku myšlení, opravit myšlení, rozmnožovat hřivny. To jsou věci, které za nás nikdo neudělá. Až pak, když budeme mít myšlení v pořádku, můžeme od Boha dostat další dary, další hřivny, další věci. Jinak bychom ty hřivny neunesli, ztratili, nebo zničili, znehodnotili, promrhali. Z tohoto pohledu, pokud budu prosit v modlitbě o něco, co je v mé kompetenci, tak Bůh nevyslyší, protože na to platí: „Jak to, že sám od sebe nerozeznáš?". Obávám se, že mnozí křesťané se nezabývají problematikou nutnosti rozmnožování hřiven, přinejlepším tím, zdali nemají hřivnu, kterou dostali, zakopanou. Důsledek toho je dobře znám. Když se člověk dá poctivě do pokání a začne s kompletní přestavbou svého myšlení, Bůh mu pomůže odstranit slepotu, která na něm lpí. Bůh dle Bible nabízí obrovské dary. Je nutné ale mít v pořádku myšlení, abych pochopil Bibli a mohl obdržet tyto dary. Pochopení Bible je nutnou podmínkou toho. Máme „zmrzačené“ mozky. Ďábel se o to postaral, protože jsme si nehlídali, že „do vyčištěné místnosti, kterou dříve satan musel opustit, se opět rád vrátil, a ještě s dalšími“. Ideálem ďábla není nevěřící člověk, ale věřící s falešnou a vadnou vírou, který je o své víře pevně přesvědčen a který bude na soudu neoslovitelný.
Doklady jsou nutné
Ježíš vytýká farizeům a Saduceům: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?” Nebo v Mt 16, 1-4 Ježíš odmítá dát znamení. Na druhé straně tam, kde to člověk nemůže rozeznat, dává Ježíš doklad Mt 9, 6: „Tak, abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy, říkám ti (člověku neschopného pohybu na lůžku), vezmi své lože a jdi domů”. Křesťané nejsou vedeni k tomu, že na věci z katecheze, které si nemohou ověřit, si mají žádat doklad S tím souvisí doporučení prosit v modlitbě o dar rozlišení. Mimo jiné máme přece stovky křesťanských církví, kterých nauka není jednotná a v některých otázkách protichůdná.
Svědectví bez dokladů a vlastní svědectví není právoplatné (viz Jan 5, 31-32: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“, nebo Jan 9, 37-38: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi… Jestliže je však činím, věřte skutkům ...“). Ježíš ale připouští svědectví Janovo (Jan 5,33-36) tj. svědectví „nižší úrovně", aby byli spaseni. Jenže tehdy byla jedna „oficiální církev“ a dnes jich máme stovky. Na výtku: „Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé. …” Ježíš argumentuje: „Ve vašem Zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě a svědčí o mně také Otec, který mne poslal“ (Jan 8, 13-18). Naše církev (a všechny ostatní církve) ale svědčí sami o sobě bez dokladů.
Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Proč? Právě proto, že byli slepí a hluší. V soukromí, všechno učedníkům vykládal. Jak je to s námi? Některá podobenství máme vysvětlená, jiná ne. Čili, my jsme asi někde mezi. Podobenství jsou také zapečetěná. Potřebujeme rekonstrukci Evangelia a na to, abychom věděli, že jsme na správné cestě, potřebujeme doklady i během rekonstrukce (Lk 8, 10: „Vám je dáno znáti tajemství Božího Království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli, slyšíce nechápali“). Bez dokladů nemůže být jeden ovčinec. Bez dokladů je dobrá půda pro falešné proroky a sekty. Katecheze bez dokladů je uzavřená vůči kritice a odvolává se na autoritu („Ty musíš věřit ...").
Proč Židé nevěří
Protože zdeformovali výklad Starého Zákona, vypustili mnoho věcí, udělali si přídavky a vyšperkovávali je, lpěli na tradici. Byl zde silný vliv farizeismu ap. (viz Jan 5, 43-47: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně“. Jan 7,19-dd: „Nedal vám Mojžíš Zákon? A nikdo z vás ho neplní“. Jan 9,24-26: „Skutky, které činím ve jménu Otce, vydávají svědectví, ale vy nevěříte“. Jan 8, 46-dd: „Kdo z vás mne usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?". Lk 16, 31-dd: „... mají Mojžíše a proroky. ... protože je neposlouchají, i kdyby vstal někdo z mrtvých, neuvěří mu".
Naproti tomu sv. Pavel píše dle Ř 9,15-18: „Smiluji se, nad kým se smiluji a slituji se nad kým se slituji. Nezáleží na tom, kdo chce, ani kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává ...". To už má prvky predestinace.
Proč byl Ježíš ukřižován?
Dle prvních Ježíšových kázání: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte Evangeliu“, byla nutná změna myšlení, názorů, aby došlo k opravě silně zdeformovaného náboženství, představy o Bohu, o Mesiáši, který má přijít a také o Božím Království. Židé měli pochopit, že jsou vedle, že rabínská nauka je zdeformována a naučit se kriticky posuzovat a rozlišovat, co jim někdo řekne. V Jan 8,43 je psáno: „Mou řeč nechápete, protože nemůžete snést mé slovo“. A aby nedošlo ke stádovitému „hurá nadšení“, čímž by skončila katecheze, zakazoval učedníkům a také zlým duchům, aby o něm prozrazovali, že je Mesiáš a nechává se nazývat „Syn člověka“. Výjimky jsou Samařská žena a uzdravený slepý chlapec (Jan 4,7-30), kterým to Ježíš sám sdělil, jsou vysvětlitelné tím, že nebyli zdeformováni rabínskou naukou. Dle tohoto, pak lze pochopit Ježíšův výrok (Jan 8, 25-28 ): „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mne naučil Otec“. Další Ježíšův výrok (Jan 3,14-17): „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ . Tohle řekl Ježíš Nikodémovi, kterému se zdáli Ježíšovy řeči přinejmenším podivné a zřejmě odešel od Ježíše zklamaný. Je nutné se zamyslet nad tím, jakou funkci měl (u Židů na poušti) pohled na hada přibitého na kůl. Tehdy jim to mělo připomenout, jak se nevěrně zachovali vůči Hospodinu a pak se uzdravit od nemoci vyvolané hadím uštknutím. Podobně nás by měl pohled na kříž vybídnout ke kritickému se zamyšlení se nad naším náboženstvím, zda nejsme podobně vedle, jako to bylo u Židů. Další text (Jan 11,51-52): „… ale jako velekněz toho roku, vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno“ . Dále s tím souvisí texty: Jan 10, 14,15: „… Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“. Jan 12, 31-37: „… Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen. A já, až budu vyvýšen ze země, všechny potáhnu k sobě. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. … ještě malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma. Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo (pozn. uznejte, co vidíte), abyste se staly syny světla. …. Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho.“ (pozn. zde je také vidět, že víra není dar).
Jan Evangelista přesně vystihl smysl kříže, který má lidi probudit, otevřít jim oči, být lidem výstrahou (viz případ Nikodéma a Josefa z Arimatie). Pro zajímavost, Ježíš slovo kříž (doslova) nepoužívá, v řeckém textu je Stavros, co je v první řadě kůl, trám a až vzdáleně kříž (viz „nevybírej třísku z oka svého bratra, dokud máš Stavros ve svém oku“.
Je nutné si uvědomit, že Ježíš nebyl rekordman v utrpení. Naše běžná představa je, že Ježíš trpěl za naše hříchy a položil svůj život na misku vah, aby nás vykoupil, smazal naše hříchy a my mohli být spaseni. Pak modelově to vypadá asi takto. Jsou dva bratři, jeden je kvalitní a druhý nekvalitní, má hodně hříchů a zaslouží výprask. Pak ten kvalitní přijde a řekne: „Táto, já se obětuji a dej výprask mně místo bratrovi“. Sv. Pavel a mnozí apoštolové (zřejmě to později převzali) mají podobnou představu.
Farizeismus
Je nutné domyslet škodlivost a důsledky farizejského myšlení. Je velmi pravděpodobné, že jsme také „zamořeni" farizeismem, aniž bychom si to uvědomovali. Jak časté je u křesťanů jednání dle „co by si o mně lidé pomysleli". Jak častá byla v minulosti (a možná, že stále je) tzv. kompenzační zbožnost (odpustky, člověk udělal chybu (hřích) a místo uznání a nápravy kompenzoval to nějakým skutkem). Projevem farizejského myšlení je pokrytectví. Jidáš a Kaifáš hráli „unfair“ hru, byli pokrytci. Pokrytectví nebývá viditelným hříchem, ale psychická deformace. Farizeové udělali doktrínu, která je jiná než Mojžíšův Zákon. Když se zamyslíme nad následujícími texty, možná že něco také nalezneme u sebe a v historii církve.
„Proč přestupují tvoji učedníci ustanovení starších?“ Ježíš jim odpověděl (Mt 15,1-20): „Proč vy přestupujete přikázání Boží pro svá ustanovení? V Zákoně je cti otce i matku svou, a vy říkáte, že když někdo řekne svému otci a matce Korban …. Pokrytci, dobře prorokoval o vás prorok Izajáš: ´Tento lid mne ctí ústy, ale srdcem je daleko ode mne. Darmo mne ctí, když učí učení přikázání lidských´, … člověka poskvrňuje to, co vychází z úst a ze srdce (vraždy, cizoložství, smilstvo, krádeže, křivá svědectví, rouhání), ale jíst neumytýma rukama člověka neposkvrňuje “.
Ježíš řekl (Mt 23,1-39): „Na stolici Mojžíšově se posadili zákonici a farizeové ... Co vám řeknou čiňte, ale podle jejich skutků se nečiňte, ...vkládají na lidi břemena těžká a nesnesitelná, ale sami se jich nechtějí dotknout …, dělají skutky, aby je lidé viděli ..., dělají podolky na svých pláštích …, milují přední místa na večeřích a shromážděních…, nechají se pozdravovat ´mistři´, … zavírají království Boží před lidmi, sami tam nevcházejí a těm, kteří by chtěli, vcházet nedovolí …, vyžírají domy vdov pod záminkou modlení ... překrucují nadřazenosti přísah na chrám, oltář …, dávají desátky z máty, kopru a kmínu a opouštějí, co je důležité, soud, milosrdenství a věrnost, … čistí číše a konvice zvenčí a uvnitř jsou plné loupeže a nestřídmosti ..., jsou (zákonici a farizeové) jako obílené hroby …, zdobíte hroby proroků a spravedlivých …“ (není to aktuální?).
Lk 12,1-12: „Varujte se kvasu farizejského …“ (to znamená pokrytectví). „Nic není tak zahaleno, aby to nevyšlo najevo a nic není tak skryté, aby to nevyšlo ve známost“. Co všechno může být pokrytectví? Když se člověk k něčemu stydí přiznat, už je to svým způsobem pokrytectví. „Jakou mocí to děláš, kdo ti dal tu moc?” Ježíš na to dle Mt 21,23-27: „Já se vás také zeptám, odkud byl křest Janův? …“. Mt 23, 2-5: „…dle jejich skutků nečiňte, neboť praví, ale nečiní …”. V Mt 23,13-32 je několikrát: „Běda vám zákonici, farizeové, pokrytci …” Běda faktory by měli křesťané pořádně znát, aby se jich mohli vyvarovat. Dobro není pouze negace chyby. V případě farizeismu je falešné dobro horší, než zjevné zlo. Za to je „běda“.
Pán pláče nad Jeruzalémem
Lk 19, 41-44: „… a srovnají tě se zemí i tvé děti v tobě a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo času svého navštívení“. Pokrytci, úkazy na zemi a obloze umíte posoudit, jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu“. „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Z toho se dá usoudit, že deformace myšlení a náboženství měla (alespoň částečně) za následek rozbití Jeruzaléma. Ježíš přece nebyl hysterik.
Farizejské myšlení a pokrytectví je právě „nejkratší cestou“ k hříchu proti Duchu Svatému, a tím i k tomu, že člověk nebude spasen. Právě proto jsou na tom lépe nevěstky a celníci. V našem případě se často soustřeďujeme na rituál, krásné zpěvy ap., a smysl toho, proč se má chodit do kostela, smysl Eucharistie nám uniká. Texty písniček v mnoha případech svědčí o tom, že platí: „Tento lid mne ctí ústy a ne srdcem". Podobně, během mše na výzvu kněze: „Vzhůru srdce", odpověď: „Máme je u Pána" může v mnoha případech mít tento charakter.
Funkce hříchu
Jan 9, 39-41: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Vy však říkáte ´vidíme´ a proto váš hřích trvá. Z tohoto výroku plyne, že hřích je symptom a příčinou je zde ´vidíme´. Příčinou hříchu je také neochota růstu, neochota řešit problémy, zavírání očí nad skutečností. Hřích mne upozorňuje na chyby v myšlení, na „slepé skvrny" v mozku a záleží na tom, jak na hřích reaguji. Reaguji-li správně, může mne hřích obrátit směrem ke zkvalitnění křesťanství a mého vztahu k Bohu (viz David, sv. Petr po zapření Ježíše). Reaguji-li špatně, hrozí oslepnutí, degradace (viz Adam a Eva, Jidáš). Jidáš má v porovnání s Petrem jiný typ lítosti, který Bůh odmítl a odmítá. Čili velmi závisí na tom, jaká je reakce člověka po hříchu. Je-li správná, pak paradoxně, hřích je mým pomocníkem. Kdyby Adam s Evou řekli: „Bože odpusť, „zvorali“ jsme to, měl si pravdu, prosíme Tě, co máme dělat, aby se takový malér už nestal“, mohli být z toho venku. Jenže oni pak za to obvinili Boha (hřích proti Duchu Svatému?) a až potom byli vyhnáni z ráje. V ráji byly dva důležité stromy: Strom života a strom poznání dobrého a zlého (a ne strom smrti). O stromu života se přitom téměř nemluví.
Běžná představa je, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Přitom sv. Jan jasně říká, že ten, kdo by si myslel, že je bez hříchu je lhář a pravdy v něm není. Dle dogmatiky je to ten, kdo má posvěcující milost a dle Evangelia ten, kdo se nedopustí hříchu proti Duchu Svatému (pozn. v Evangeliu termín ´posvěcující milost´ nenajdeme).
Problém překladů Bible
Zde se jedná o problematiku odborného překladu. Je známo, že když lingvista překládá odborný text, kterému nerozumí, překlad je nekvalitní, někdy dokonce se směšnými výrazy. Odborný text může kvalitně přeložit pouze ten, kdo tomu textu rozumí. Dá se ukázat, jak v mnoha případech se překlady Bible rozcházejí, a přitom jsou úředně schválené. To ale znamená (to je důkazem toho), že překladatelé Bibli nerozumí.
Ukázky: Prý Ježíš třikrát předpověděl, že bude zabit. Pouze u Matouše lze najít asi 8 předpovědí. Duch Svatý – Parakleitos je překládán jako přímluvce, utěšitel, ale ne jako průvodce (což je správný překlad). Mt 16, 23 se často překládá jako: „Jdi mi z cesty satane“ nebo „jdi mi z očí satane“. Přitom správný překlad je: „Jdi za mnou satane“, což je velký rozdíl. Je toho víc, než by se zdálo.
Evangelium je zapečetěné
Málokdo si uvědomuje, že Evangelium je částečně zapečetěné. Má to např. svůj význam v tom, aby se lidé navykli těmto vlastnostem jako např. tvůrčí činnost, vytrvalost v hledání, projevování zájmu, uznat chybu, opravovat špatné představy a návyky apod. Z hlediska této koncepce, Bůh chce člověka vyzvat, vyburcovat k maximální aktivitě, aby měl co největší podíl na své spáse. A to nejde jinak, než když bude člověk zdravě myslet, přemýšlet, ptát se, vzdělávat se. Zjevení sv. Jana, kterému pořádně nerozumíme, je toho dokladem. Přitom např. „Napiš, tato slova jsou věrná a pravá (Zj 21, 5)“. „Napiš, tato slova jsou věrná a pravá. Blaze těm, kdo se drží proroctví této knihy (Zj 22, 6,7)“. „A řekl mi: ´Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko´“ (Zj 22, 10). Z toho plyne, že jsou části Bible, které jsou zapečetěné. Týká se to i některých podobenství, která nejsou vysvětlena. Dokladem toho je také fakt, že po 2000 létech Bibli pořádně nerozumíme. Dokladem toho také jsou stovky křesťanských církví a množství různých mnišských řádů.
Problém zavrženců
Kdo se dostane do nebe? Kdo se dostane do pekla? To je velice důležité vědět. Ten, kdo to neví, může být ve velice nepříjemné situaci, jako když slepý chodí po ulici a neví kde ho může přejet auto. Pozor, platí, že neznalost zákona neomlouvá. Bůh nikoho nenutí, člověk má svobodnou vůli. Kolik lidí ví, co je to hřích proti Duchu Svatému, co jsou to běda faktory, které vedou k ďábelské mentalitě? Svalování viny na druhého, pýcha, kličkování apod., to je problém soudu a zavrženců. Nemluví se o možnosti „amnestie“ pro zavržence (viz Lk 8,30-33). Jenže zavrženci o ni nestojí, ale chtějí jít po lidech.
Důležitost zpětných vazeb
Jan 10,37: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi”. Mt 7,12, Lk 6, 31: „Co chcete, aby druzí činili vám, to čiňte vy jim, nebo v tom je Zákon a proroci”. Mt 7,7-11: „Proste, hledejte a tlučte”. Iz …. „Pojďte a do sporu se dejme”.
Mnoho lidí má vlastní zkušenost, že jdou-li na řešení problému poctivě, tak nakonec najdou příčiny toho, proč se jim něco nedaří a porostou. Platí to všeobecně, ne pouze v náboženství.
Je víra darem?
Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Vždyť hodně poctivých lidí nevěří. Závisí víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině apod.? A co „Setník z Kafarnaum“ (Mt 8, 5-10), „Krvotoká žena“ (Mt 9, 20-22), „Kananejská žena (Mt 15, 28)“, kteří jsou chváleni za víru. Apoštolové nebyli za víru chváleni. Jistě, na začátku je dar (viz např. Petrovo: „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého“ (Mt 16, 16-17)), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem člověk hospodaří. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně „Krvotoká žena“ (Mt 9, 20-22) a „Kananejská žena“ (Mt 15, 21-28). V Mt 17, 17 a podobně jako v Lk 9, 41, když učedníci nemohou uzdravit kluka, je Ježíšova reakce: „Ó národe nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášeti?". Kdyby víra byla darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá. Projdeme-li evangelia a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar.
Slepota
„Slepota” (myslí se tím psychická slepota) je v náboženství velice vážná věc. Otázka slepoty souvisí s problematikou hříchu, utrpení, dosažení úrovně křesťanství … Je slepota popsána v Bibli? Co Bible říká o slepotě?
1. Je dobře znám Ježíšův výrok: „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá”.
2. Izajáš také varoval ”dělejte, že jste slepí a oslepnete”. ¨
3. Druhým takovým výrokem je: „Když slepý slepého vede, oba spadnou do jámy” (Mt 15, 14).
4. To, že Ježíš nemohl apoštoly a učedníky přesvědčit, že bude zabit, je také důsledkem slepoty.
Co z tohoto můžeme odvodit? V první řadě to, že i my bychom měli počítat se slepotou a že si za to můžeme sami. To není libovůle Boha, ale je to naše kompetence a my jsme si to vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí před skutečností způsobili a Bůh to za nás nespraví. Může nám ale pomoci, při hledání cesty k nápravě. S problematikou „slepoty” úzce souvisí problematika „vidění”. Dále, slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích i když koná nesprávně. Z toho můžeme odvodit, že člověk psychicky slepý sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví. O tom, že existuje psychická slepota je běžně známé. Každý slyšel o „profesionální slepotě”. Kolikrát člověk řekne: „Jak jsem to mohl nevidět”. A co slepá skvrna v oku? Vůbec si ji neuvědomujeme. Přitom se dá pěkně detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem, kolik psychických slepých skvrn můžeme mít. Měl je i sv. Petr a ostatní apoštolové, a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my je nemáme.
Evangelium nám nabízí: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé”, „a ty, co uvěří budou provázeni těmito znameními ... (Mk 16. kap.)”. V Božím Království by to mělo být standardním vybavením. V Bibli se přece neříká, do kolika let věku lze uzdravovat. Izajáš říká: „Věk mého lidu bude jako věk stromů”. Zázraky v prvotní církvi fungovaly, tu a tam se konání zázraků objevuje u některých lidí i nyní (ale ne standardně). To nás má vyprovokovat k tomu, abychom se tím zabývali. Měli bychom pátrat po příčinách, kde se stala chyba. Slepota bude v tom hrát důležitou roli. Izajáš předpovídal: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Čili, velmi důležitou roli zde bude zřejmě hrát zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Když např. čteme Evangelium a vůbec se nad tím nepozastavíme, že charismata vyššího typu jaksi nejsou, nebo, že některým textům vůbec nerozumíme je dokladem slepoty. Církev je slepá a my jako členové církve s ní. Podobně v ev. sv. Jana (Jan 14,10-14) Pán říká: „Kdo věří ve mně bude konat skutky ... O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete, doposud jste za nic ve jménu mém neprosili”. Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči až oslepla. Bible je zapečetěná a my to také nevidíme. Církev to nevidí. Přitom se vyloženě opírá o epištoly sv. Pavla, které nejsou zapečetěné. Vůbec si neuvědomuje a ani si nepřipouští, že Evangeliím (které jsou právě zapečetěná) nerozumí a používá pouze vytržené části z kontextu. Tím pádem nesprávně interpretuje i takové klíčové věci, jako je smysl kříže, co je víra dle Ježíše, proč někteří křesťané musí trpět a jiní ne, neuvědomuje si kompetenci Boha a kompetenci člověka, nemá jasno v otázce Božího Království, neví jak se dělá Metanoia, neví jak důležitá jsou podobenství k pochopení Evangelia, nevidí, že překlady Bible jsou po 2000 létech křesťanství zoufalé, nevidí nutnost dokladů a důležitost zpětných vazeb v kvalitním křesťanství apod.
Ježíš důrazně varuje před slepotou. Podobně důrazně varuje před kompenzační zbožností a pokrytectvím, nebo přikazuje nic nepřidávat k Boží nauce a také neubírat, protože je to velmi nebezpečné. Podobně nebezpečná je slepá a nekritická poslušnost.
Očistec
Očistec křesťané buď nepřijímají, nebo neberou vážně. A to, jak je prezentovaný, je nešťastné a matoucí. Např. představa typu rehabilitace je těžko napadnutelná. Souvisí to s otázkou, kdo se dostane do nebe. Chabé znalosti nebo vadná představa např. typu ten, kdo nedělá hříchy, jsou velice časté. Na druhé straně, vědomosti o hříchu proti Duchu Svatému (dle Evangelia) jsou zpravidla dosti slabé. Nepoučený křesťan ho může někdy snadno pokládat za tzv. lehký hřích. Dostat se do nebe může pouze ten, kdo je kompatibilní s Bohem a nebešťany a v očistci se má „dorůst” k té kompatibilitě. Vysvětlení typu, že např. očistec je jako čistírna na hříchy, nebo si tam potřebují duše odtrpět určitou dobu za pozemské hříchy je z pohledu evangelia matoucí.
Ukázky některých odchylek a chyb
Zákaz zobrazovat Boha platí také dle Nového Zákona. Kostely jsou plny různých zobrazení Boha.
· Míchání křesťanství s prvky jiných náboženství (pokusy zavádět jógu ap.). Výrazné je to ve Starém Zákoně (Židé na poušti, Šalamoun si vzal za manželky nežidovky, kterým dovolil postavit chrámeček pro jejích bohy). Nelze vyloučit, že křesťanství v Japonsku (17.-18. století) dovolil Bůh „vymazat“, protože ho začali míchat s prvky budhismu a šintoismu.
Zásadně se bojuje proti hříchu, a ne proti příčinám hříchu. Zde snad teologie s psychologii vůbec nespolupracují. Přitom je to problematika „vidíme" a „slepoty", které jsou v Evangeliu jasně popsány.
Otčenáš se recituje jako „básnička“ místo toho, aby se nad každou větou rozjímalo, zdali např. neprosíme o něco, čemu vůbec nerozumíme. Křesťan není veden k tomu, že hlavním motivem Otčenáše je Boží Království. Otčenáš je používán prakticky na cokoli (např. za zemřelé, za úspěch na zkouškách ve škole atd.). Člověk např. Odrecituje: „Ať se stane vůle Tvá“, a přitom nemá žádnou představu o tom, jaká je vůle Boží. Člověk se zpravidla nezamyslí nad tím, že Bohu je milejší jeden pořádný Otčenáš, kterého úmysly jsou meditovány než deset modlených klasicky. S tím souvisí, jakou představu má křesťan o Bohu a Božím Království.
V případě trestů, se v kostelech vůbec nemluví o „věži v Siloe" (Luk 13,1-5). V případě utrpení, o úrovni typu Smyrna (Zj 2, 8-11). Přitom jsou v Zj. sv. Jana popsány i jiné úrovně, které trpět nemusí (Filadelfie). To znamená, že problematika utrpení je vykládaná nekvalitně.
Víra je prý dar, ale v Evangeliích o tom nenajdeme zmínky. Na druhé straně se nediskutuje o tom, proč dostali setník z Kafarnaum (Lk 7,1-10, Mt 8,5-10), Krvotoká žena (Mt 9, 20-22), Kananejská žena (Mt 15, 28), takové vyznamenání za víru, jaké nedostali ani apoštolové.
Ježíš říká v Mk 16,15-20: „Jděte do celého světa a kažte Evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ti, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: … Oni pak vyšli, všude kázali a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními“. Nad tímto textem buď zavíráme oči, nebo někteří poukazují na to, že je to dodatek Evangelia, nebo dokonce, že to dnes už není třeba.
Církev (církve) doposud nevyřešili otázku pozemského Božího Království. Mezi kněžími jsou na to různé názory. Jednou jsem letěl v letadle s bratrem kardinálem Vlkem, bavili jsme se na toto téma a ocenil jsem, že byl velice otevřený diskusi (na rozdíl od mnoha řadových kněží).
Prvotní církev měla Agapé - my máme dnes mše vyšperkované rituálem. Spousta textů je vedena formou nacvičených odpovědí a neuvědomujeme si, že na nás také může platit Izajášovo: „Tento lid mne ctí ústy a ne srdcem". Problém prosazení toho, aby mše byly slouženy v rodném jazyce, a ne v latině, je zdravě myslícímu člověku k neuvěření. Jeden mladý kněz mi jednou zcela vážně řekl, že Bůh má rád latinu.
Ježíšův příkaz je: „Nenazývat nikoho Otcem" a my to nedodržujeme. Od kněze až po papeže používáme oslovení „otec". Dokonce "Svatý Otec".
Mluvíme o nutnosti evangelizace, ale místo evangelia nabízíme katechismus, který je takovým „filtrem” Evangelia. Je otázka, do jaké míry si to kněží vůbec uvědomují, že to není evangelizace (souvisí to se slepotou).
Křesťané potřebují uznat, že evangeliu (Ježíšovi) nerozumí. Chtějí-li dodržovat Ježíšovo slovo, tak ho musí znát, ale nejen znát, ale mu i rozumět. Porozumění evangelia patří přece ke klíčovým věcem. Apošolové dostali vynadáno když nechápali Ježíšovu katechezi. Křesťan bojuje s hříchy a měl by se přitom zaměřit na hledání a odstranění příčin hříchů (viz “tvrdíte, že vidíte, a proto váš hřích trvá”).
Je nutné přehodnotit problematiku přímluv a proseb, a to z hlediska kompetencí člověka a Boha a také z hlediska toho, že člověk si je zodpovědný sám za sebe, zdali bude spasen. Předpokládat, že lze spásu člověka ovlivnit přímluvami, můžeme se dostat do logických nesmyslů. Viz také Zj 6, 10-11: „… duše pod oltářem ... Pane svatý a věrný, kdy vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?" Příčinu nevyslyšené modlitby je nutné hladat a analyzovat, zdali je modlitba dle Ježíšova vkusu a není plná prázdných slov. Ježíš přece říká, že každá dobrá modlitba bude vyslyšena a doporučuje, abychom prosili, hledali a tloukli. Častým případem proseb jsou vlastně „žádosti“ o protekci, nebo aby Hospodin odvolal to, co dovolil dopustit na člověka a toho člověka vůbec nenapadne se ptát, jaký, nebo zdali nemá k tomu důvod. Člověk se tak stává neoslovitelný. Reinterpretace nevyslyšení modlitby může být nebezpečná.
Zj 22, 18-19: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy. Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran opsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě." To znamená neubírat, nepřidávat, ale také nevymlouvat se a nenalhávat si.
Ježíš vyzývá konat pokání – Metanoia (změnit smýšlení). Je to nutná podmínka pro Boží Království a vůbec pro zvýšení úrovně křesťanství. Pokání se sice hlásá, ale jak se dělá nikdo pořádně neví. Ztotožňuje se to s půstem a množením modliteb, ale to není změna smýšlení. Mohou to být ale podpůrné činnosti. Dokonce jsem slyšel při kázání: „Udělejte také pokání za někoho jiného". Církev je slepá k tomu, že je nutná náprava kogničního procesu. Až pak může dojít k správné četbě Evangelia a pak bude možné se shodnout na interpretaci. To jsou věci, které jsou v přírodních vědách samozřejmostí. Musíme rozeznat tradici, katechezi dle katechismu, katechezi sv. Pavla a katechezi Ježíšovu.
Ekumenismus by měl znamenat to, že si zástupci církví sednou společně ke kulatému stolu s jedním místem volným pro Ježíše a vyřeší se všechny problémy (dle padni komu padni) a budou žádat Boha o doklad. A ne hledat místa, ve kterých se shodují a tím oklešťují Ježíšovou katechezi.
Zpověď, Svátost smíření, je ve většině případů degradována na zcela formální úroveň. Jak by měla vypadat, se člověk v kostele nedoví. Cílem zpovědi by měl být růst a ne stagnace. Extrémem je chození ke zpovědi do různých kostelů, kde člověka nikdo nezná, aby si formálně splnil „povinnost". Nikdo mu přitom neřekne, že to může být farizeismus. Podobně, věřící lidé zpravidla neví, co je to narodit se z Ducha.
Důležité texty z evangelia často neberou křesťané vážně, jako by se jich netýkaly. Výrok sv. Pavla: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal“ je velice aktuální i dnes. Sliby evangelia přecházejí bez vážného povšimnutí. A co taková modlitba ve jménu Ježíše Krista? Nebo „budete-li ve mně a já budu ve vás, žádejte o cokoli …“, sliby dle Mk 16, „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé!“, „nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi“? a jiné. V Mt 21 a Mk 11 stojí: „Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řekněte hoře, poslechne vás“. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ a tím dává tu moc učedníkům. Církev (církve) zřejmě nestojí o dary Ducha Svatého typu proroctví, uzdravovat nemocných, křísit mrtvé. Logicky pak je také nemůže dostat.
Přijímání pod obojí je Ježíšův příkaz a v drtivé většině kostelů se Eucharistie pod obojím nepodává. Eucharistii je třeba ne jenom přijímat, ale i chápat, aby člověk věděl, s jakou motivací přistupuje ke stolu Páně a co od Eucharistie očekává. Pastýři církve přijímání Eucharistie často lidem prezentují jako lék na duši, lék na hříchy aj., ale ani slovem o možnosti koexistence a z toho plynoucích úžasných možnostech. Funkce Eucharistie je dobře popsána v evangeliu sv. Jana. Na uvedené otázky lidé zpravidla odpovídají nějakou frází z katechizmu, nebo kterou slyšeli v kostele ap., které nerozumějí a nemají tušení, jak se k dané věci vyjádřil Ježíš, ev. sv. Pavel. Pochopení funkce Eucharistie je velice důležité (viz Pavlovo v 1Kor 11,27-30: „Proto je mezi vámi mnoho slabých, nemocných ..., protože nerozlišujete tělo Páně“). Přitom přijímat pod obojí je Ježíšův příkaz.
Podobně funkce očistce je nesprávně vykládaná. Slyšel jsem v kázání dokonce, že to je „čistírna na hříchy". Kromě jednoho případu jsem nikdy neslyšel, že je to místo pro rehabilitaci směřující ke kompatibilitě s nebešťany, co se dá odvodit z podobenství o Božím Království, nebo o královské svatbě.
V katechezi se nepracuje s podobenstvími, a přitom je to nejlepší vyučovací metoda. Přírodní vědy by bez modelů (podobenství) skomíraly.
Limbus - teologický výmysl pro místo (předpeklí), kde skončí duše např. nepokřtěných, nebo nenarozených dětí. Stačí přitom jednoduchá logika na to, aby člověk zjistil, že to je nesmysl. Takže, nepokřtěné dítě, bez hříchu, se dostane do Limbu a mamince, která se spustila s někým, nechala si udělat potrat, se po vyzpovídání hřích odpustí a může se dostat do nebe. Před několika léty se tato nauka sice opustila, ale bez kvalitního výkladu.
Velká chyba je, že se teologie opírá o filosofii (vyloženě lidskou nauku) místo o spolupráci s přírodními vědami. Přitom v Evangeliu máme: „Udělejte si přátele z klamného mamonu". Příroda je dílem Božím a lze se z ní učit, jak Tvůrce tvoří. V přírodních vědách lze najít podobenství (modely), které umožňují pochopit obtížné texty Evangelia.
Je nutné se kriticky podívat také na otázku Marianologie. To, co se o Panně Marii v Evangeliu píše (že to byla kvalitní Židovka, dodržovala Mojžíšův zákon ap.) a čím se zasloužila o tto, že byla vybráná, aby se stala matkou Božího Syna. O tom se prakticky nemluví. Texty Evangelia, kde malý Ježíš vytkne rodičům (když ho hledali v chrámě): „Jak to, že nevěděli, že musí být v domě svého Otce?" a také (když Ježíšovi řekli, že ho hledá matka a bratry) „Kdo je moje matka, kdo jsou moji bratři ...?" mohou ukazovat na to, že i Panna Maria musela určité věci domýšlet. Nelze vyloučit, že díky „nekontrolované" tradici je Marianologie z velké části uměle vykonstruovaná. V této souvislosti je nutné také uvážit text Evangelia, kdy Ježíš (Mt 11,11) o Janu Křtiteli říká: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal větší nad Jana ...".
Církev je nutná
Není pravda, že mimo Církev není spása (viz texty např. „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen", „byl jsem hladový a dali jste mi najíst ..."). Církev však nutná je. Někdo musí být nositelem světla. Církev má být nositelkou světla. Je ale otázkou, jak silné je to světlo, nebo zdali neslábne nebo neskomírá. Prostřednictvím Církve máme přístup k Eucharistii. Můžeme vyloučit, že různé trampoty, skandály, pronásledování církve nejsou důsledkem toho, že Bůh nám dává najevo svoji nespokojenost?
Závěr
Množství křesťanských církví a různé interpretace Bible svědčí o tom, že Bibli nerozumíme. Slepotu si nepřipouštíme, a naopak právě v této oblasti říkáme „vidíme". Podobně o tom svědčí to, že překlady Bible se v mnoha případech liší, dokonce v důležitých věcech. Pakliže ale nerozumíme pořádně Bibli, pak ji ani nemůžeme stoprocentně dodržovat. V nejlepším případě pak můžeme být křesťané Smyrenského typu. Ježíš kladl velký důraz n porozumění jeho katechezi.
Svět je ohrožen a zachránit ho může jedině pořádné křesťanství vybavené Božími doklady, dary Ducha Svatého. Nemyslím, že křesťanství je v krizi, protože nikdy předtím nebylo v pořádku, ale spíše se jedná o dlouhodobou retardaci. Čeká to na totální nápravu a ne obnovu, jak se o tom často mluví. Ježíš nám dal všechno nezbytné k tomu, jak dojít k nápravě a čeká to jenom na nás, co s tím uděláme v rámci našich kompetencí. Bůh to za nás neudělá. Dokud křesťané nebudou mít evangelium dořešené a pochopení a vztah k Bohu dotažené, pak Bůh má důvod projevit svou nespokojenost, a dokonce nechat lidi i trpět.