Problematika pýchy a zdravého sebevědomí

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

            Odkud se bere pýcha? Co to vlastně pýcha je? Pýcha je stanovisko. Podobně si můžeme položit otázku ´odkud se bere pohlavní pud?´ Sám o sobě není ani dobrý ani špatný. Zneužitý pohlavní pud je smilstvo. Pro dobře užitý máme přece Svátost. Pýcha sama o sobě neexistuje. Existuje pud a to je ocenění sebe. Já se mohu na sebe dívat objektivně, mohu správně používat touhu po vlastním úspěchu, po vlastním hodnocení, ale mohu to také využívat špatně. Tak jako je smilstvo zneužití pohlavního pudu, může být také zneužití komunikačního pudu např. pomlouvačnost. To je vždy závada, když člověk zneužívá jakýkoli pud. Takové židli je jedno, kdo na ní sedí. Ale člověk má právo na to, aby byl oceněný. Správné použití toho pudu je namístě. Ježíš říká: „Jak můžete být spaseni vy, kteří hledáte cti od lidí a nestojíte o čest od Boha“. To je jedna chyba, jeden typ pýchy, že člověku záleží na tom, co si o něm řeknou lidé, ale ne na tom, co si o něm myslí Bůh. Druhá chyba je zneužití oprávněné touhy po úspěchu a satisfakci, např. aby Bůh o mně řekl, že jsem dobrý, když ale já dobrý nejsem. Což je vlastně problém lži. Já si lžu, já chci, aby Bůh o mně řekl, že jsem dobrý. Přitom Bůh mi říká, že dělám chyby a já na to: „Ne, já jsem dobrý“. Dalo by se říct, že pýcha je zneužitý pud po osobní satisfakci. Tento pud je ale velice silný, daleko silnější než sex, ale bohužel se s tím nepočítá.

            Na otázku, proč je ďábel zavržený, odpovědět, že je to proto, protože je pyšný, by bylo zjednodušení. Ano, on touží po satisfakci, ale on nechce tu satisfakci saturovat správným pohledem. On chce tu satisfakci dostat neoprávněně. Kdyby řekl: „Já chci, aby mne Bůh předělal“, pak by dostal satisfakci a mohl by být saturovaný. Pud satisfakce může být i u člověka saturovaný. Nesaturovanou satisfakci bychom mohli nazvat jednou komponentou pýchy. Druhou věcí toho, že ďábel je v pekle si ukážeme nyní. V 5. kn. Mojž. 28. kap. je: „Kladu ti na volbu štěstí a neštěstí, život a smrt. Vol život, abys byl šťastný. Předkládám ti Zákon. Zákon není nesplnitelný. Nemusíš jet za moře… Zákon je ve tvých ústech a můžeš ho splnit nebo ne (v tom smyslu)“. Čili: „Víš oč jde, všechno je tady řečeno, nepotřebuješ žádný speciální výklad a záleží jen na tobě, zda-li to dodržíš, nebo ne“. Vidíme, že je tady nový faktor a to faktor rozhodnutí se, faktor svobodné volby (pozor ne vůle, v případě vůle se směšuje emoce, motiv a volba). U řídícího počítače mohu např. naprogramovat to, že jakmile zaznamená pokles/zvýšení teploty, aby začal regulovat (což je obyčejný termostat). Je to totéž jako: „Jakmile uvidíš odchylku, zareaguj“. Jenže počítač dělá slepě vložené instrukce. Nedělá nic o „své vůli“ (např. neumí složit písničku). Také si nemůže říct, zda-li bude počítačem, nebo ne. Člověk má ale schopnost se rozhodovat a zaujmout stanovisko. Řekněme, že má dva pudy a pro oba pudy má program. Člověk je determinovaný např. v tom, že má pohlavní pud. Homosexuál má pohlavní pud determinovaný špatným způsobem. Tady se člověk sám (sebe) determinovat nemůže. Ale v určitých věcech se člověk může determinovat. Např. v tom, že zvolí, který pud uplatní. Jestli např. uplatní silný pud prestiže, nebo pud pohlavní, jestli se s manželkou smíří a budou spolu pohlavně žít, nebo se spolu rozhádají i za cenu, že spolu manželsky nebudou žít. To rozhodování, čemu člověk dá přednost, tak to si volí sám. U ďábla je to jednak problém satisfakce (pýcha je zde otázkou pudu po satisfakci) a současně je to zvolení špatného postoje vůči pudu  po satisfakci a vůči realitě. Ten zavrženec má vytvořeny špatné stereotypy.

            Máme dobré a špatné stereotypy na bázi komunikační a podobně i na bázi sexuální. Jsou dobré stereotypy v oblasti prestiže a z toho plynoucí zdravé sebevědomí anebo špatné stereotypy v oblasti prestiže a z toho plynoucí špatné sebevědomí, tj. pýcha. Pýcha nemá specifické projevy, kdežto pohlavní pud specifický projev má. Uveďme si následující příklad. Pan starosta na vesnici, nebo v malém městě je velice aktivní, který za dobré slovo udělá cokoli. Pak přijde do Prahy, tady na něho nezbývá žádná „funkce“ a stane se misantropem. Proč? Protože dříve to dělal proto, že lidé mu „platili“ vděčností, on si od lidí „kupoval“ přízeň. On o ni stál. Jeho nebavila věc, ale vděk lidí a ten si chtěl získat. Proto byl horlivým činitelem. V Praze se mu vděku nedostává a proto zahořkne.

            Co se týče hierarchie pudů, pohlavní pud se běžně považuje za nejsilnější. Přitom při sebesilnějším vzrušení stačí, aby před domem zahoukali hasiči a už se všeho nechá, protože pud sebezáchovy je silnější než pohlavní pud. Když ale rodiče zjistí, že dítě je v domě, tak jsou ochotni v tom ohni ho zachraňovat. Rodičovský pud je silnější než pud sebezáchovy. Přitom ovšem jsou ochotni se rozvést a dítěti vezmou vlastního tátu, nebo mámu, protože tady dominuje pýcha, dokonce nad pudem sebezáchovy. Uvážíme-li to pořadí, tak ten pud pýchy je nejsilnější. A vztah vůči Bohu, nebo pravdě by měl být ještě o řád silnější. Když se ale křesťanství bere negativně („byl to hřích, nebo nebyl to hřích“), člověk má z Boha strach a tyhle věci mu totálně uniknou. Vidíme, neexistuje pouze jediný pud, ale je jich víc a když jeden pud je saturovaný, tak ten druhý ustoupí. V konfliktní situaci, když se manželé hádají, tak pohlavní vzrušení se okamžitě ztratí. Ten silnější faktor, zde pýcha, utlumuje protichůdný faktor jiný. Pudů je tedy víc a o slovo se hlásí ten nejsilnější a ostatní ustoupí. Kdyby se měly hlásit o slovo všechny pořád, tak by to byla vlastně konfliktní neurotizující situace. Proto je to udělané tak, že silnější pud dominuje a ostatní ustoupí. Tohle je, dá se říct, normální vyrovnaný stav. Kdežto pak existují patologické stavy, kdy člověk neví, čí je, všelijak se to v něm motá… něco jako s tím oslem, který má na levé i na pravé straně hromádku sena a  nedovede se rozhodnout. Obě hromádky ho přitahují a nakonec pojde hlady. Podobně spousta lidí je nerozhodných. Mají např. chyby, že si vyloženě chtějí všechno zdůvodnit a nevědí o tom, že existují pudy. Jiní zase jednají impulsivně a nechtějí podrobit pudy kontrole. Chtějí jednat čistě pudově a stereotypně. Čili také dělají chybu. Člověk by měl mít pudy pod kontrolou a také vědět, že silnější pud utlumuje slabší.

            Pýcha je v tom, že člověk se považuje za dobrého, myslí si, že má dobré oči, že vidí a je mu nepochopitelné, že by měl žádat o jiné oči. On nemůže mít touhu po Věčném životě, protože je spokojený sám se sebou. To „kdo nemá v nenávisti svůj život“ neznamená, že má být sebevrahem, ale „ten, kdo je spokojený sám se sebou, tak ten nemůže být můj učedník“. Potom celý ten komplex pudů o uznání sebe a obelhávání se dělá to, čemu můžeme říct pýcha – „já jsem přece dobrý“. Pýcha je tedy produktem špatné volby pudu po satisfakci a obelhání se. Bez obelhání se není pýchy. Pýcha je deviovaný pud po prestiži, po sebeocenění. Člověk si nalhává a vybere si špatnou verzi prestiže. K tomu se vytvoří stereotypy a pak už ten člověk jedná scestně. Pak dochází k zaslepení a dalším vedlejším produktům, jako např. filtraci informací. Je naprosto nesprávné řešit problém pýchy potlačením pudu po prestiži (nazveme to p-faktoru), protože tím by se člověk současně připravil o radost. Ta nebeská blaženost je jednak z konzumu těch dobrot z nové formy života, ale navíc také z toho, že člověk má spolupodíl na vytváření (budování) sebe. Anděl, který by neměl p-faktor by měl menší blaženost. Jenže p-faktor se podílí jak na blaženosti anděla, tak na utrpení ďábla. Chyba není v samotném p-faktoru, ale v jeho špatném užití. Je to jakoby někdo chtěl řešit problémy manželských hádek tím, že by pojídal brom. Tím se to přece nevyřeší. Ty hádky vězí v nevyřešených otázkách. Ty by si měli manželé nejdříve vyřešit a pak pohlavní pud jim bude zdrojem radosti. Když se ale pohádají, ke styku nedojde a on bude celý nešťastný a bude si hrát na duchovní život a bude chodit po doktorech, aby mu dali nějaký tlumící lék místo toho, aby si vyřešil vztah vůči manželce. Prestiž by měla být správným způsobem saturovaná (víme, že může být využita a také zneužita). Pýcha je tak kombinaci p-faktoru a lži. Nesmím se obelhávat, „jak můžete dojít spásy vy, kteří stojíte o to, aby vás chválili lidé a nestojíte o chválu od Boha“. To je ten „pan starosta“. Ďábel chce, aby ho Bůh pochválil, ale nechce uznat „já jsem blbý“. Chce být chválený za něco, za co pochvalu nezasluhuje (viz. „to ti dám, jestli se mi pokloníš“). Ďábla muselo velice štvát, když Ježíš myl apoštolům nohy (což je otrocká práce). Oni mu nakonec uvěřili, oni ho pochopili a dalo by se říct, on je bral jako sobě rovné. Ďábel by mohl být také rovný Kristu, kdyby uznal, v čem dělá chybu. Ale on si nalhává, že je dobrý. Tudíž Kristus ho nemůže opravit, Kristus se mu také nepokloní a tak touha ďábla po prestiži není saturovaná. Když ale člověk uzná svoji chybu, Kristus ho přetvoří a touha po prestiži bude saturovaná. Pýcha je scestně užitý p-faktor té prestiže. Ten pan starosta dělal všechno proto a šel mezi lidi, aby ho lidé chválili. Samo o sobě to nesmí být motivem. Aby mne Bůh pochválil, tak to nesmí být mým motivem. Ale může to být k motivu přidružené. Něco jako, že přijdu k P. Bohu na návštěvu, on mi dá Věčný život a  k tomu mi přidá sáček bonbónů. Ale když já řeknu: „Dej mi ty bonbóny a Věčný život si nech“, tak mi odpoví: „Račte prominout, ale tady není cukrárna.“ Když já od Boha chci pouze saturaci p-faktoru, tak on řekne: „Bohužel, ne“. Když ale chci od něj Věčný život, tak Bůh mi dá Věčný život a navíc může dojít také k saturaci toho p-faktoru.

            Adam a Eva v ráji nejedli ze stromu života, protože pýcha necítí potřebu jíst ze stromu života. Strom života nabízí z pragmatického hlediska úspěch, ale ne z hlediska prestižního. Pořád budou druzí po Bohu a nebudou na stejném „společenském stupni“. Oni se ale považují za dobré a dostatečně silní, nechápou to pragmatické hledisko a mají pouze hledisko prestižní. Z tohoto hlediska pýše spíše vyhovuje ten vadně pochopený strom poznání dobrého a zlého („my budeme naroveň postaveni Bohu, my nepotřebujeme růst, v tomto smyslu je s námi vše v pořádku, ale potřebujeme abychom stáli na stejném společenském stupni“). Zapomíná se ovšem na to, že když člověk poroste, mění se i ten společenský stupeň. Když dostávám vyšší vývojový stupeň, dostávám i vyšší společenský stupeň. Ale ne naopak. Zase je zde problém ďábla, který si myslí, jak je dobrý atd. Pýcha je zneužití prestižního pudu plus lež. Pýcha je sama o sobě velmi nelogická. Člověk chce zůstat jaký je a přitom to, co má, o tom si sám nerozhodl. Přitom může být jako anděl a o tom může spolurozhodnout. To co má, je docela ubohé, např. na bázi hmotného mozku. Člověk si ale chce ponechat „zvířecí“ mozek a organizmus udělaný podobným způsobem jako u zvířat (receptory, efektory, …) a myslí si, že je dost dobrý a že je svůj. To jsou dva základní omyly, ke kterým vede pýcha. „Nahnaný“ dostane tuto novou formu života, ať byl pyšný, nebo ne a pak bude otázkou zda-li  si ji ponechá, nebo ne.

            Sebevědomí je neutrální. Pýcha je zneužití prestiže jako např. u sexu smilstvo. Je velmi často skrytá až na zjevné odchylky. Nemá svůj typický projev, ale může mít projev úplně protichůdný (ďábel se odívá v roucho anděla světla), kde by to člověk nehledal. Velice často se schovává za objektivní realitu. Člověk má často mnoho věcí motivovaných pýchou a proto se pýše nebrání a dokonce ji podporuje. Sebevědomí je daleko silnější než sex, nemá specifické příznaky a může mít protichůdné projevy (viz. pan starosta-filantrop, v Praze je „ztracen“, je zahořklý a říká, že v Praze jsou hloupí lidé a obratem se z něho stane misantrop. Je to jedna a tatáž touha se uplatnit. Když je na vesnici uplatněná, tak se usmívá, když ve městě není uplatněná, tak se mračí). V  dřívějších dobách se často stávalo toto: „Ne tu chudou holku si nevezmeš, radši ji budeš platit alimenty“. Je to opět projev pýchy: „Kdepak, já se nebudu zahazovat“ plus lakomství, řekněme. Ale tentýž boháč dovede vyhlašovat: „Tak hospodo, platím všem, ať lidé vidí, že na to mám“.

            Pýcha se může projevit ve formě vzdoru vůči náboženství, ale člověk si také může zakládat na ctnosti. 2Kol – „Ať se nikdo nenadýmá…“. Dokonce sv. Pavel mluví také o pokoře, která je k nasycení těla, tělesných žádostí. Je to v podstatě pýcha. Sebevědomí je pořád z těla. My jsme zvyklí dávat dělící čáru mezi tělesnost a duchovnost, kde do duchovnosti se „nacpe“ pýcha. Sv. Pavel vede tu dělící čáru jinak. Buďto pramení z lidského mozku a i když je to sebezápor, tak je to pořád žádost těla. Na druhé straně je žádost ducha, to co pramení „z Božího mozku“, řekněme z Ducha Svatého. A žádost ducha může vést i k tomu, aby se člověk najedl, zatímco žádost těla vede k tomu (dle sv. Pavla), aby se člověk postil. Žádost ducha vede k tomu, aby se člověk dostal do nebe, žádost těla-pýcha vede k tomu, že člověk nepožádá o amnestii a zůstává v pekle. Tady vidíme, jak se pýcha může schovávat do všelijakých duchovních věcí a odtud se dá nejhůře vytěsnit. A pak se tam rozrůstá. Ona nemá specifický „tvar“, ale má roucho ctnosti a dobroty. Proto v člověku může narůstat a narůstat tak šíleně, že je silnější než udělat krok ven ze zavržení. Gerazenský případ svědčí o tom, že ďábel a zavrženci by v podstatě mohli dostat amnestii. Na posledním soudu bude pro zavržence milejší neuznat svoji chybu, což je produkt zvrhlého sebevědomí, než se nechat tak říkajíc „nacpat“ do Věčného života. Na jedné straně by oni chtěli do Věčného života, jenže za svých podmínek. Za Božích podmínek by nebyli šťastni. Bůh jim nabízí přeměnu, aby byli kompatibilní pro pobyt v nebi, ale oni tu přeměnu nechtějí. Oni říkají: „Nechej nás dělat, co chceme“. Jenže oni chtějí týrat lidi. A Bůh někdy nechává ďábla trápit lidi a ďábel tím vlastně udělá za Boha tu „špinavou“ práci (a přitom je to lidem ke prospěchu), ale nesmí udělat více, než mu je dovoleno. A to je funkce Anděla strážného. Ale potom, až většina lidí budou nebešťané, tak ďábel bude nešťastný. Pak se nabízí otázka: „Jak to, že je vůbec v pekle ´noha´?“. A to je právě otázka pýchy. Ježíš, když líčí chování zavrženců, říká: „Mnozí přijdou v onen den a budou říkat ´copak jsme neprorokovali a nevymítali zlé duchy….?´“ A na to řekne Ježíš: „Nikdy jsem vás neznal“. Proč? Protože všechny věci mohou zdegenerovat a mohou být motivovány pýchou. A pýcha přetrvá všechno, i poslední soud a pak zavede člověka do pekla. Vidíme, že je to něco velice silného. To je právě „výhoda“ hříchu, že v člověku rozbíjí pýchu, lépe řečeno, usnadňuje mu pozici. Lidská slabost je protiváhou pýchy, takže člověk se spíše rozhodne se té pýše vzepřít, než když je „všechno v pořádku“ a člověk je  klidu a je spokojený. Lidská slabost je požehnáním pro člověka, který je pyšný. Když nyní během života člověk neuzná pýchu, tak potom ji neuzná vůbec. Přinejmenším je to daleko těžší. Kdyby ďábel v poslední chvíli na posledním soudu řekl: „Uznávám chybu, já to zbabral, prosím tě , dej mi Věčný život“ tak z hlediska Božího by nebylo námitek a Bůh by to jistě udělal. Nebo, kdyby na posledním soudu řekl (a to už není spekulace, ale konstatování): „Prosím tě, nechej nám ty prasata, do kterých si nás tenkrát poslal“, tak by je jim Bůh nechal. On (a také ostatní zavrženci) by mohl „týrat“ prasata a nemusel by být v pekle. Kdyby se vzdal cíle dokázat Bohu, že je dobrý, že se vlastně jemu děje křivda, mohl by být v nějaké vyhrazené oblasti a být šťastný. On žaluje (Apokalypsa říká, že je to starý žalobník, viz také knihu Job). Kdyby ďábel v případě Joba uznal porážku, mohl být na tom jinak. Jenže on ji neuznal. Ďábel je vlastně oběť své pýchy. Přitom vidíme, že Bůh nebere ďáblovi jeho sebevědomí. Kdyby ďábel řekl: „Znič mne“, tak ho zničí. Kdyby ďábel řekl: „Přetvoř mne“, tak ho rád přetvoří. To vnější pekelné utrpení je vlastně velkým Božím darem ďáblovi, které mu pomáhá kompenzovat to jeho vnitřní utrpení. Jsou lidé, kteří říkají (s chloubou): „Pane, 12 let už chodím po doktorech….“ a podobně: „Pane, u 7 doktorů jsem byl a ani jeden mi nepomohl“. Tady vidíme, jak se v obou případech uplatnilo to sebevědomí. A protože to není zdravé sebevědomí, tak už je nutné ho zařadit do kategorie pýchy. Tak jako sex může degenerovat (homosexualita, smilstvo, masturbace, bestialita, sadismus, masochismus…), zrovna tak sebevědomí může degenerovat nejrůznějším způsobem jako např. nafoukanost, malomyslnost apod. A u ďábla vzniká sadismus a v pekle je masochismus na bázi prestiže. Nezdravá prestiž často v člověku roste, protože se ji nebrání. Uveďme nápadné projevy. Když se někomu řekne: „Ten a ten má hezký kabát“ a on na to odpoví: „Ale já mám hezkou čepičku“, tak to je nápadné. Toto bývá časté u dětí. Když někdo řekne: „Podívejte, já jsem dostal jedničku (já mám hezkou čepičku)“, tak to může být radost („radujte se se mnou!“), ale také vytahování („záviďte mi!“). Ty věci se ukáži až při diferenciální diagnóze. Odpověď může být např.: „Ty máš hezkou čepičku, já jsem dostal zase hezkou tašku. To je prima“. Nebo nápadný projev je: „Ty, že máš hezkou čepičku, vždyť je ošklivá, vůbec se mi nelíbí…“ Jiný nápadný projev je: „Pane, vy můžete mít pravdu, ale já mám vždy pravdu.“ Nakonec tohle ještě nemusí být tak průkazné. Těch zjevných forem je málo. Nebo, když se lidé člověku posmívají (kvůli něčemu) a on to kvůli tomu posměchu přestane dělat. Paní může říct: „Koukejte, já mám hezké šaty“ a kolegyně na to odpoví: „No jo, jen se vytahuj“. Ta paní to pak v sobě utlumí a začne se prohlížet o samotě a řekne si: „To jsem je navztekala…“. Když pak někdo řekne, že má hezké šaty, tak odpoví: „Ale co, to už mám dlouho, vytáhla jsem to, aby…. (úmyslně to snižuje)“. A už to dostává tu skrytou formu.

            Horší je ale tohle: sebevědomí je zaváděno, jako motiv slušného chování („Co by tomu lidé řekli? Prosím tě, že se nestydíš?"). Často jsou to zcela nesmyslné a nelogické škodlivé formalismy, kdy zdravý rozum by říkal naprosto zcela něco jiného. Nebo říkalo se, že člověk má to nejcennější ´čest´ a v době mušketýrů byly souboje za úplné prkotiny (hozený kapesník, nebo šťouchnutí a už by jeden druhého zabil). A bylo nemožné, aby zúčastněný na ten souboj nešel. Když člověk v tom žije, tak si to neuvědomuje. Ona ta pýcha zaslepuje. Člověk ztrácí soudnost a začíná vidět pouze určitým způsobem. Mnoho věcí je motivováno sebevědomím a to může být právě degenerováno a člověk si to často neuvědomuje. Např. móda – „Já to chci mít taky“. Když se nosí dlouhé sukně, tak  „já budu mít nejdelší“. Tatáž holka, když se nosí krátké sukně, tak bude mít nejkratší. Sebevědomí je zaváděno, jako motiv slušného chování a to i tam, kde by měl být vlastní motiv. Jak často se stává modelově toto: „Uč se, dostaneš kolo. Tamten to dokázal a je to hloupý kluk. A ty jsi chytrý“. Kdyby šlo jenom o to sebevědomí, ještě by to nemuselo být tak zlé. Ale může v tom být to „dokaž mu, že ty jsi lepší“. Do mnoha věcí je jako motiv zaváděno sebevědomí. Může to být i takový případ, že „vedle sebe stojí“  bezbožný člověk a paní s růžencem. A pan farář ji pochválí, jak je dobrá, jak se dobře modlí a ona si řekne: „Já jsem lepší“ a s chutí se a konto začne modlit růženec.

           Dítě a sex. U dítě je to spíše zvědavost. Ale když se mu řekne, že je to hřích proti 6. přikázání, tak je z toho zmatené. Pomocný motiv, který se mu nabídne je např.: „Tohle slušný chlapeček nedělá“. On pak když to udělá, má z toho mindráky, komplexy. Ale i kdyby to neudělal, tak to není záslužné („Kdo s Kristem nespolupracuje…..“). Tak se může stát psychickým panicem. A celníci a nevěstky předejdou ty lidi. Ten člověk se vlastně psychicky vykleštil.

            Mnoho úsilí o morální hodnoty je motivováno sebevědomím. A když se to sebevědomí nekontroluje, tak snadno degeneruje v pýchu. Sebevědomí je: „Vždyť mám síly dost, já to musím zvládnout. Minule jsem ten úkol také zvládnul“. Tohle je zdravé sebevědomí. Petr měl zdravé sebevědomí, když jiní o Ježíšovi říkali, že je bludař: „To ne, já něco o něm vím“. Nezdravé sebevědomí ale bylo v tom: „To se ti nestane“ což je vlastně „To ne, já něco o Mesiášovi vím“, nebo „Nezapřu“. A to už muselo být léčeno hříchem. Když měl ale sebevědomí na správném místě, tak to bylo v pořádku. Kdyby Pasteur a Semmelweis a jim podobní neměli (zdravé) sebevědomí, tak by světem vládli typy jejich oponentů (s nezdravým sebevědomým), kteří by nic pořádného neudělali. Vývoj by šel dopředu velice pomalu, pakliže by se nezastavil. Kritérium: „Ševče drž se kopyta a chemiku, nepleť se nám do medicíny“ neplatí. Musíme najít zcela jiné kritéria pro rozlišení pýchy a sebevědomí. Sebevědomí je nutné, protože je součástí nebeské blaženosti a Bůh to respektuje. Kdyby nebylo sebevědomí, tak by nemusela být Kristova smrt. Bůh by všem lidem „narval“ Věčný život, stvořil by lidi rovnou s Věčným životem a oni by byli šťastni. Jenže, Bůh chtěl dát lidem sebevědomí a tak jsou pozvaní spolubudovat Věčný život a tím pádem mají možnost dosáhnout větší blaženost. No a pak jsou lidé nahnaní, kterým se nakonec ten Věčný život „narve“ a on jim (většině) zachutná  a řeknou si, že si ho nechají. Zavrženci jsou pak ti, kterým se to roucho dá, ale oni ho „odhodí“, nebo odmítnou. Kvůli lidskému sebevědomí, je otázka spásy tak komplikovaná a Ježíš za nás umřel na kříži. Pro ďábla je sebevědomí pokladem, ale pro anděla zřejmě taky. Jenže ten má zdravé, objektivní sebevědomí. Proto nesmíme potlačovat to svoje sebevědomí, ale objektivizovat. Když se to nehlídá, tak snadno degeneruje. A zvrhlé sebevědomí je pýcha a ta může mít nejrůznější formy (filantrop versus misantrop, malomyslnost versus kuráž, bezbožnost versus zbožnost, sbírání známek proto abych se jimi vychloubal versus sbírání známek pro svoji potěchu atd.). Také mohu říct: „Já na známky kašlu, proč bych sbíral takovou blbost“. A zase to může být pýcha. Podobně nesprávné je: „Moudrý hloupému ustoupí“. Chození/nechození do kostela, chození/nechození za holkou atd. všechno může být degenerované sebevědomí. Je to vlastně sebevědomí na místě nesprávného motivu. Pýcha může být do člověka zaváděná přímo („ti kluci jsou hloupí a ty jsi chytrý“) nebo vzniká zmíněnou degenerací. Přitom existují specifické věci, kde si pýcha tak říkajíc „neškrtne“. Těch je ale málo a o tom bude řeč později. Sebevědomí nemá specifický projev. Často motivováno „ušlechtilým“ chováním (boj proti sexu atd.). Kdyby se ale tomu vzepřel, tak je to něco velmi silného. Dostane-li se pýcha do konfliktu se sexem, tak sex ustoupí jak „spráskaný pes“. Tím, že je zabudovaná do dobrých skutků a obrany proti hříchu, nemá specifický projev, má plášť dobrého, člověk se tomu nebrání a proto tu pýchu necítí. A ta stále narůstá a znehodnocuje další věci. Člověk by chtěl pýchu na jedné straně potlačit a na druhé straně ji pořád živí. Ty dobré skutky dělané z pýchy nejsou hříchem. Ježíš o nich mluví tak, že „už vzaly svou odplatu“. Když se někdo postí, aby ho lidé viděli, tak vzal svoji odplatu (od lidí), od Boha nedostane za to nic. Samo o sobě to není hříchem, ale vede to k farizeismu, k degeneraci dobrých skutků. Takový člověk pak na soudu řekne: „Copak jsme nevymítali zlé duchy, nedělali zázraky?“ A Ježíš na to řekne: „Neznám vás“. Degenerovat může všechno, viz 2Kol., tam jsou ti požidovšťovači, konkurenti sv. Pavla, kteří tu katechezi vylepšovali. „Podle Ducha žijte, žádosti těla nevykonávejte…“ říká Pavel na adresu těch požidovšťovačů. Žít podle Ducha je žít podle Ducha Svatého a podle těla, tak tam je i ta pýcha. Degenerovat může u člověka i evangelium, když se svými znalostmi chce  vytáhnout, nebo v případě Eucharistie např. člověk chce být bez hříchu a to je v konfliktu s jeho protisexuálními zábranami a proto jde k sv. přijímaní, aby saturoval pýchu. On zhřešil po stránce sexuální, uráží to ale jeho sebevědomí, on ale má Eucharistii jako lítost nad hříchem a tak jde k přijímání, aby měl větší odolnost vůči hříchu. A často se stane, že mu pan farář řekne: „Ty jsi hodný“. Ve skutečnosti to přijímání je ukojení jeho pýchy. A Pavel říká: „A proto je mezi vámi mnoho nemocných a mnozí zesnuli, že nerozlišujete náležitě o Tělu Páně“. Ten člověk nejde za Věčným životem. Tohle vede k netěžení hřiven, protože všechny ty dobré úmysly jsou znehodnocené a přijímání může být dokonce škodlivé. Ananiáš a Safira prodali majetek, půlku si chtěli nechat a půlku odevzdat. Chtěli udělat gesto. Kdyby otevřeně řekli: „My půlku dáváme a půlku si necháme“, ta je to dobrý skutek. A za to gesto pak byli usmrceni. Za tyhle vadné věci je pak utrpení, trampoty a dokonce smrt.

            „Vaším otcem je ďábel…“. Když je ta motivace vadná, v člověku roste pýcha a ďábel zasévá jílek. Kolik maminek vychovává děti špatně tím, že je špatně motivuje!? Člověk se může pýše bránit, když je v něm kus zdravého sebevědomí.  

            Jsou určité oblasti činnosti, které jsou nezávislé a i když je budu dělat z pýchy, tak nakonec se z toho tak říkajíc „vylížu“. A to je jediná uzounká oblast a tou je pravdivost. I když budu pod vlivem pýchy, ale budu pravdivý, tak najednou začnu vidět věci správně, začnu pýchu pociťovat a začnu se ji bránit. Zůstanu-li pravdivý dál, řeknu si: „Vždyť já s tím nehnu“. Pak se ta pýcha může rozštěpit: „To bych byl pěkný hlupák, kdybych sám sobě podlehl“. A už se dá do toho vnést motivace, která bude držet pýchu v šachu. Pak ten člověk půjde za Bohem: „Bože vyléč mne z toho“. Ten člověk se z toho může dostat, ale musí být pravdivý. Nemusí mít pravdu, ale musí být pravdivý. Pýcha je nesmírně nelogická. To jsou úplné anomálie. Např. ta duchovní pýcha jde tak daleko, že člověka zaslepuje, degeneruje, člověk vidí věci obráceně. Člověk si často ledacos přečte z knížek, ale hotovou informaci od Boha nechce. Myslí si, že by to nebylo záslužné.    

Problematika zdravého sebevědomí

Nevznikl jsem sám od sebe. Ten, kdo mi dal život, může určovat životní podmínky. Záleží na mně, jak já ho pochopím. Když ho pochopím dobře, porostu. Pak mohu dosáhnout toho, že za cokoli poprosím, dostanu a také, cokoli řeknu, dosáhnu. To jsou dvě samostatné věci, poprosit, nebo říct. Přírodní vědec např. fyzik, musí respektovat zákony přírody. Po jejich pochopení mu pak příroda udělá co chce on sám. Já si mohu vybrat, zda budu respektovat názory Tvůrce a potom mohu dosáhnout toho, že za cokoli poprosím, dostanu. Poprosit je jednodušší věc. Ale „říct“ to znamená, že sám musím mít dostatečně vysoký EQ (evangelizační kvocient) a také musím mít vytvořenou novou verzi osobnosti. Podobně, jako když se chci naučit jezdit na kole, musím si v mozku vytvořit psychický blok – automat, který tu jízdu bude automaticky řídit. Křesťanství není pouze vyprošovat si, ale křesťanství je růst a to je smysl života. Když já budu něco dělat, tak ne vyprosit si to, ale snažit se dorůst, abych to dokázal.

My rozhodujeme o tom, zda-li se staneme Božími dětmi. V tomto případě je to spolupráce, kde nemám dost síly, ale o tom rozhoduji. Já to mohu „zabít“. Bůh mi dává nabídky. Na začátku jsou to dary (viz první hřivna), ale dál o tom rozhoduji já. Jak je budu využívat a rozmnožovat. Je nutné mít na paměti faktory, které tady hrají roli. Musím si vytvořit představu, jak zacházet sám se sebou. Když dobře pochopím počítač, tak mi umožní provádět neuvěřitelné úkony. Zrovna tak, chci-li růst, musím pochopit, jak funguji já sám. A potom mohu růst. Čili musím mít psychické programy a mít vybavení. Dalo by se říct, že Adam tohle měl v pořádku (ze začátku). Dědičný hřích není v tom, že mám hřích a měl bych jít kvůli němu do pekla, ale v tom, že já nemám to perfektní vybavení (něco mám dobrého, něco špatného) a ono mne to (ty chyby, které dělám) sráží, než abych hrál poctivou hru sám se sebou. Tohle je důležitý faktor, se kterým je nutno počítat. Já se musím naučit vidět, že mám v sobě vadné psychické programy a musím se naučit vyznat  v tom, jak je to s těmi programy. Dále, vyznat se v tom, jaké je moje vybavení. Zda-li je v pořádku nebo ne a umět ho korigovat. Hříchem je člověk nucen k tomu, aby začal analyzovat sám sebe. Člověk má ne jenom litovat, ale přetvářet sám sebe. To je vlastně to Metanoia. Já musím na sobě pořád pracovat. Kdyby člověk na hříchy jenom reagoval tím „odpusť“, tak se vlastně jenom připravuje na setkání s Ježíšem po smrti, na rehabilitaci. Ale to není ideál. Když pak člověk umře, začne vidět ty možnosti, ale nemá tendenci na sobě dělat. On zažije tu „hostinu“ a ono se mu to líbí a stačí mu to. P. Bůh mu přitom ukázal pouze ty jednoduché věci. Proto lidský život by měl být zaměřen na výstavbu osobnosti, aby člověk pochopil sám sebe, jak to funguje. Když já tohle udělám, pak nebudu na té svatbě pouze „hostem“ na určité úrovni („Otec ukazuje Synovi skutky a ukáže mu ještě větší“). Je nutné počítat s tím, že i v nebi může pokračovat růst. Z jednoho pohledu je Bůh neměnný (je tady od věčnosti) a z druhého pohledu „dnes dělá ještě větší skutky než včera“.

Je nutné počítat s tím, že v člověku jsou staré programy a nové může vytvářet. Programy musím od sebe oddělit, protože protichůdné programy by se navzájem blokovaly. Něco podobného je u jazyků. Souvisí to s motivací. Když chci dělat novou věc, musím mít tu motivaci natrénovanou. Musím vědět, jaký já jsem a udělat analýzu sebe. Pak mohu dělat rehabilitaci, nebo transprogramaci u nové věci, která je srozumitelná. Až pak, když je ten druhý program hotový, mohu naň přepínat (viz příprava Švédů na jízdu vpravo). Otázka Metanoia je velice důležitá. Je to otázka transprogramace, vytváření poznatků programů a separace programů, které se nesnesou. Tohle je třeba znát. Pak to mohu dělat. Při Metanoia musím pochopit sám sebe, výstavbu sebe a pak mohu s tím hýbat. Musím to začít dělat na něčem novém. To nové, když bude zvládnuté, může posílit určité věci. Až pak mohu dělat věci, které jsou známé. A ten nový program u nich je nutné oddělit od starého (viz. „Jak to, že tvoji učedníci se nepostí?“ „Nemohou se postit, když mají s sebou ženicha. Až jim bude ženich vzat, pak se budou postit.“). Jistě tím není řečeno, že Ježíš bude zabitý. Ale je také velmi pravděpodobné, že Ježíš zde nemyslí „postit se“ starým způsobem.

Je tedy nutné rozlišit nástavbu osobnosti a novostavbu osobnosti oddělenou od staré. Starou osobnost zbourat nemohu. Když to chci dělat (novostavbu), tak je chyba, když to chci dělat s dosavadním vybavením. Já musím nejdříve opravit to vybavení. To je rozhodující faktor. Jinak to bude nástavba, nebo stavba domu stejného typu o kousek dál. Ale nebude to jiný typ domu. Abych poznal sám sebe, k tomu navádí problém hříchu, aby se člověk začal zamýšlet sám nad sebou. Když já tohle pochopím, nebude to hřích, který mne bude nutit zamýšlet sám nad sebou, ale touha po růstu tím, že si stanovím vyšší cíl. Tam mohu hodnotit sám sebe a nacházet nové pohledy na sebe. A tohle je smysl u člověka. Ze Zj 2-3 se dá odvodit (viz. samostatná úvaha věnovaná této problematice), že „Smyrna“ musí trpět, protože tyto věci neměla vyřešené. „Filadelfia“ měla dobrého učitele a ta to řešit nemusela. „Efez“ však musel vyřešit tu problematiku blokujících faktorů (ztratil lásku atd.), ale má slíbený strom života, co „Filadelfia“ zase nemá. „Smyrna“ pouze v něčem vidí a v něčem nevidí a musí být k růstu „dokopávaná“. Jednak hřích a také utrpení nás mají burcovat. Utrpení nás vede k tomu, abychom byli stále ve střehu a byli nuceni nějak pracovat sami na sobě. Bohužel se velice často stává, že člověk dělá nástavbu toho, co má.

U primitivních národů začíná u dívky menstruace dříve, protože dívka je tak zvaně zralá. Dětský věk je u nich zkrácený. U nás je to prodloužené, protože je tady daleko více věcí k výstavbě. Když ty věci budu chtít dělat, tak je musím mít hotové, něco jako bych měl být pro to zralý, dospělý. A pak ty hotové věci musím mít zafixované, abych chtěl růst. Musím mít před sebou jasnou otázku rozvoje. Ne jenom úspěchu. Ale pozor, musím chtít být lepší a ne za každou cenu první (viz mentalita Césara), podobně, jako je to v dobrém vědeckém kolektivu. Lepší je být řadovým pracovníkem ve výborném výzkumném ústavu, než ředitelem ve špatném ústavu. A na to je třeba mít nový typ sebevědomí. To ale musím nejdříve pochopit, pak natrénovat a nakonec to musím prosadit. Musí to být ale důsledně oddělené od starých návyků a psychických programů („nové víno patří do nových měchů“). Pak porostu a bude ze mne někdo lepší. Pak bude pro mne potěšením potkat někoho, kdo je lepší než já, protože mi může umožnit růst. A Bůh je ochoten nám umožnit růst, abychom co nejvíce byli podobni jemu. Člověk s mentalitou Césara má ze soupeřů strach.

Tady máme celou řadu nových aspektů. Je nutné budovat si představu Boha partnera atd. Je lepší než já a nabízí mi, abych rostl. Na tohle normálně člověk není zvyklý. Když chci růst, musím se „vrátit“ do doby před pubertou a nebýt puberťák tj. tzv. dospělý člověk, který už nechce růst. Čili „já  chci růst“ je jedna věc a druhá věc je „já musím něco dělat“ a také musím pozorovat sám sebe. Abych to mohl dělat, musím znát problematiku slepoty a slepotu v sobě najít. Proto je velmi důležitým faktorem problematika hříchu (viz úvaha věnovaná problematice hříchu). Podle toho, jak se vůči hříchu zachovám, podle toho porostu, nebo ne. Když já chci růst (když chci být lepší, než jsem), pak už nepotřebuji být „tlačen“ hříchem. Dalo by se říct, že hřích je to rozcestí. Adam se po hříchu schovává před Bohem a potom špatně reaguje: „Žena, kterou tys mi dal, ta mi dala“. To je vadná reakce po hříchu a ta reakce je velice důležitá věc. Já se musím naučit správně reagovat na hřích a chyby, abych chtěl růst i po chybě a abych nemusel (dalo by se říct) zhřešit. Musím začít toužit růst a ne toužit „být dobrý“. Musím na sobě vidět chyby, abych našel u sebe slepotu, v čem jsem slabý. Teprve tenkrát, když ta touha růst bude ve mně dostatečně silná, půjdu dopředu. Měl bych ale stále se učit, stále růst a ne se zastavit na určité úrovni a být „úspěšným podnikatelem“. S tím také souvisí to, že nesmím vycházet z toho, že já jsem hotový a plně se věnovat tahání jiných lidí „z bryndy“. S tímto je nutné počkat a rozmyslet si to. Např. mohu si u pana XY, některé věci odzkoušet, ale nesmím vycházet z toho, že jsem hotový. Také nesmím tzv. „pálit od boku“ a musím si věci dobře rozmyslet. Nesmím přejít do režimu „úspěšného pana podnikatele“, nebo ošetřovatele. To by znamenalo, že to, co se naučím, budu jenom předávat těm druhým a u toho může člověk uvíznout. Takový Pasteur nedělal lékaře. Pro něho je lepší, aby se dále věnoval výzkumu. Já tyto dvě úrovně musím od sebe oddělit a zafixovat, abych si je byl stále vědom.

Pozoruji, že mám v sobě dva programy. Ten správný, ale neroste. Proč? Je tady něco, co brzdí jeho vývoj. A starý vadný program je silnější. Je nutné, abych našel to, co brzdí vývoj toho správného programu. Bůh s takovouto možností počítá („kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli…“ ). Podobně, když člověk neví, v čem je bržděný, tak tam nedochází ke hříchu. Ale nemůže růst. A je tady také utrpení (viz Smyrna, kterou něco brzdí a nenašla to, nepochopila). Tato brzda vývoje je v oblasti, která je v kompetenci člověka a Bůh ji násilím nemění. Je proto nutné, abych tu brzdu vývoje našel, odstranil ji (nebo zablokoval) a nebo vybudoval něco silnějšího, než je ta brzda. Můžeme to nazvat blokujícím faktorem. Ten faktor není sám o sobě hříchem, člověk si ho vytvoří sám a o tom ani neví. Ze zkušenosti na jiných mi vychází, že jsou to věci, které člověk odmítá a proto v těch oblastech je slepý. Nemá smysl ten blokující faktor potlačovat, ale má smysl vybudovat jiný program, který jakoby otevírá člověka. Tohle by mohlo dělat např. zdravé sebevědomí. Vadné sebevědomí je: „Já mám pravdu“. Zdravé sebevědomí by mohlo vypadat takhle: „Já chci znát pravdu a proto za tím půjdu. Já chci zjistit, kdo má pravdu“. Problém není v tom najít chybu, ale vytvořit si zdravé sebevědomí, které bude člověka otevírat vůči realitě, vůči pravdě, vůči Bohu. Člověk musí najít svoji slepotu. Počítat s ní. A musí se přesunout přes tu slepotu tím, že začne postupně vidět kousek po kousku. Problematika otevření se začíná tím „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To znamená, začnu být kritický vůči lidem a také vůči sobě. Mám-li požadavky, tak je nejprve začnu realizovat na sobě. Když uvidím, že to nejde, nemohu to chtít od druhého. Když uvidím, že to jde, ale nevzpomenu si v patřičný čas na to, pak musím odpouštět těm druhým. To „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ je Zákon a proroci a to právě otevírá cestu, abych já šel do sporu s Bohem. Proč? Na prvním místě musí být zájem o rozvoj člověka, sebe. S tím souvisí ochota snést koexistenci s Ježíšem. Dokud tady nebude ta ochota, nemohu růst. Mohu mít sebevědomí, ale neporostu. Tohle je nutné trénovat, tu koexistenci s Ježíšem. Ale napřed musím počítat se slepotou, s chybami. Pak je musím detekovat a odstraňovat. Chyby se nedají odstranit tím, že by se vymazaly z paměti. Musí tady být něco silnějšího, co je silnější, než příčina těch chyb. Teprve tenkrát, když to silnější ve mne poroste, chyby začnou „odumírat“. Tohle, myslím, je jedna z těch podmínek. A druhá podmínka je uvědomit si základní postoj „co jsem já?“. Já nežiji sám ze sebe. Buď je to ve mně dědictví těch zvířecích předků (jsem vylepšené zvíře) anebo ve mně působí spojení s Bohem (nebo nabírám do sebe Boha). Na ten druhý případ mám právo mít doklad. Na druhé straně to „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ člověk doklad nepotřebuje. Víme že Židé chtěli od Ježíše doklady na věci, kde měli sami od sebe rozeznat. Teprve tehdy až budu mít doklady, mohu věřit věcem, které sám od sebe nemohu potvrdit. Já nemohu říct s jistotou, že Ježíš má pravdu, dokud neuvidím Ježíše dělat zázraky. Když člověk věří bez dokladů (Fides Theologica), tak je to jalová víra. Je přece spousta náboženství, církví, lidí, co si myslí že mají pravdu, jsou o tom „přesvědčeni“, „cítí to“ atd. V takovém případě se člověk může velmi mýlit. Subjektivní zážitky tady nejsou nic platné. Lidé často věří svým představám. Když se člověk s těmi subjektivními zážitky spokojí, tak je v podobné situaci, jako ti, co šli za Janem Křtitelem. Ježíš: „Já jim to vymlouvat nebudu, když jdou za Janem. Já mám svědectví jiné. Já jim to ale dovolím, aby byli spaseni“ (parafráze). Tohle ale není celkové řešení. Celkové řešení je, že nakonec všichni budou nahnaní. Jsou tam také pozvaní a i když odmítnou, ale nedopustí se hříchu proti Duchu Svatému, budou také nahnaní a vyfasují svatební roucho. Když ho ale někdo zahodí, bude vyhnaný pryč. To není otázka toho, že někdo ho vyžene pryč, ale že on sám se zablokuje a vyřadí z kolektivu a zůstane v něm představa „vždyť já jsem dobrý“.  Tu problematiku, kdo bude spasený a kdo zavržený je třeba zpracovat také. Souvisí to s problematikou, že člověk je Boží tvor a Bůh mu „musí“ dát možnost ke spáse a člověk sám rozhoduje o tom, zda-li bude v pekle nebo ne (viz problematika zavrženců - „... pusť nás do vepřů…“. Kdyby zůstali ve vepřích, mohli být jako v azylu. Jenže oni chtěli týrat lidi. Tím se blokují a utrpení si sami zaviňují.

Ježíš na nás dopouští utrpení, ale neřekne proč to je, nebo „já mám za tím jít“. Je to důležité proto, aby ten člověk během života se úplně nezablokoval vůči Ježíšovi a byl ochoten po smrti přijmout rehabilitaci. Důležité také je jít do sporu s Bohem, tlouci na Boha (patří to k základním pravidlům) a nečekat na utrpení. Tluču proto, že se nerozvíjím. Nerozvíjím se proto, protože netluču na Boha. Bůh chce, aby člověk měl vlastní iniciativu. Ta nabídka ze strany Boží zřejmě může být i po smrti, při rehabilitaci. Zaživa by měl člověk mít zájem o Boha sám a nebýt závislý na druhých. Pakliže někdo z lidí vyřeší tu problematiku, mohu jít za ním. Pakliže to někdo z lidí nevyřeší, musím čekat, nebo jít sám do sporu s (možným) Bohem. Člověk je tvor, který má určité práva a měl by jít do sporu s Bohem. Je to právě otázka prestiže, sebevědomí, které se často zaměňují s pýchou. A s tím souvisí i pokora. Zde jde o "jasné pojmy", ve skutečnosti také nepřesné. Sebevědomí je různě konkretizováno u nebešťana a u zavržence. Zavrženec má svůj názor, že on jedná správně, že Bůh je zlý a že on nemůže ustoupit. Sebevědomí mu nedovolí opustit své názory. A proto snáší utrpení pekla. Snadno se dělá závěr: „Sebevědomí je určitá pýcha, je to nebezpečné a nic není tak důležité, jako se vyvarovat pýchy“. Jenže toto je omyl. Kdyby budoucí nebešťan neměl sebevědomí během pozemského života, byl by hračkou okolí. Byl by to typ s proměnlivými názory, podle toho, s kým naposled mluvil. Snadno lze také udělat  závěr: „Na zemi nutno mít sebevědomí, po smrti ne“. Tento závěr obstojí při pohledu na nebešťany (viz. Lk 19), kde jsou v nebi nebešťané různých úrovní, přitom jsou šťastní, nevadí jim, že jsou jiní lepší než oni. Jakoby sebevědomí měli utlumené. Nebudeme řešit, zda-li ho mají utlumené, nebo jakoby ho neměli (asi tak, jako když při trhání zubů necítíme bolest), nebo zda je saturované (asi tak jako při hostině, když každý dostane plný talíř a kdo dojí, dostane přidáno, kdo má dost a nevadí mu, že druhý toho sní více). Zde bychom mohli hledat i vysvětlení spokojenosti těchto nebešťanů. Hypoteticky se nabízí vysvětlení spokojenosti nebešťanů tohoto typu, že mají sebevědomí saturované a proto se neozývá. Jenže to není řešení otázky dovolenosti či zakázanosti sebevědomí v životě po smrti. Nemusí tedy platit výrok "sebevědomí za živa je nutné, po smrti je škodlivé". Což, jestli je ve hře závislost osudu na sebevědomí jiná? Pak to může vést k jinému postoji člověka vůči sebevědomí.

            Bůh a nebešťané nejvyšší úrovně nemají strop. Je u nich  snaha dělat skutky stále větší. To, že si nelze Boha představit, že žije do nekonečna, můžeme si jakž takž představit Boha od mínus nekonečna. Ale to by byl pro nás Bůh hotový (stagnace). Nemůžeme si představit dvourozměrnou rovinu. Rovina je sice nekonečná, ale v třírozměrném prostoru je jako bod, tj. bez třetího rozměru. Zde to nelze vysvětlovat tím, že na to naše mozky nestačí. Dle Izajáše, „Bůh sejme roušku", my budeme evolvovat a v nebi pak žít bez dalšího růstu, nebo budeme v nebi růst dál. To by byli dva typy nebešťanů: a) se stropem, b) stále rostoucí, bez stropu. Nebešťan stále rostoucí není saturován. Přitom je spokojen. Problém sebevědomí: a) u nebešťana se stropem je sebevědomí omezeno, nebo zčásti zablokováno, b) u nebešťana stále rostoucího, je naopak sebevědomí nutnou podmínkou růstu a spokojenosti.

            Musíme vyřešit otázku správného sebevědomí. Pro správné sebevědomí musím mít jistotu, že to, co dělám, je správné. Proto nutnost zvýšené sebekontroly. Musím mít také motivaci do toho tlučení. Jenže nejdříve musím splnit podmínky, které platí tak, jako tak. Čili podmínku dle „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“, dále nenalhávat si, dát si pozor na „vidíme“, případně udělat soupis toho, co platí tak, jako tak. V případě nejasností, musím jít do sporu s Bohem. Ne jenom prosit, ale musím také tlouct. Nejenom kvůli tomu, že to je nařízené, ale také kvůli tomu, že je to kompetence lidí. Musím si uvědomit celou tu věc a korigovat svůj postoj vůči Bohu. Tu problematiku „tlučení na Boha“ je třeba pořádně dořešit. Dříve než začnu „tlouct na Boha“, musím mít jasno v tom, co je kompetence Boha a co je kompetence moje. Bůh má určité nároky jako Tvůrce a když já chci Bohu rozumět, tak je to podobná situace, jako když dělám s hmotou. Když budu rozumět hmotě, znát její vlastnosti a zákony, hmota mi udělá všechno, co chci. Nebudu-li je znát, pak „neposlechne“. Nezdar znamená výzvu k posílení a rozšíření svého pohledu. Nevyslyšení od Boha není jenom otázka tlučení, ale také otázkou toho, že já si napřed musím udělat generální inventuru sebe samého. Pokud tu inventuru nebudu mít udělanou a nebudu vědět, co je moje kompetence a co měl bych dělat a nedělám, budu tlouci zbytečně. Zdá se, že budeme muset začít práci se sebou úplně znova. A nedělat to jako nástavbu. Až sami budeme mít základní bázi v pořádku, pak potom můžeme začít tlouci.

Když je zdravé sebevědomí, tak je to dobré. Když je nekvalitní sebevědomí (viz César), tak to vede k zavržení. Starý a nový (psychický) program se musí bezpodmínečně od sebe oddělit („nové víno do nových měchů“). Rozhodujícím faktorem pro růst právě je zdravé sebevědomí.

Vytváření vztahu vůči Bohu. Vezměme si např. magnetofon. Ten, kdo ho konstruoval, tak umí daleko více než já, ale mnohému bych se mohl naučit. Přitom mohu myslet na to, že tady je někdo daleko větší a udělal toho daleko víc, vytvořil hmotu, co žádný člověk nedokáže. Proto to musí být bytost vyššího typu, která nabízí přátelský vztah. Byl bych blázen, abych o to nestál a netoužil. Ale bezpodmínečně to chce mít doklady, zejména když mi ta vyšší bytost nabízí koexistenci. Třeba si uvědomit, že je tady koexistence s hmotou, částečky jídla jsou včleněny do organismu. Modelem mi může být radioaktivní pokrm (kdyby byl hypoteticky neškodný), kdy radioaktivní isotop(y) se mohou ve mně usadit. Musím si uvědomit, že musím být vázaný na tu hmotu. Já mám na vybranou, buď mít o něco lepší opičí mozek, nebo mozek Ježíšův. Tyhle věci musím mít zafixovány. Na druhé straně, člověk má schopnost zaslepovat věci a je na něm, zda-li to dělá v oblasti zdravých nebo vadných myšlenek (programů). Čili tahle schopnost nevnímaní, oslepnutí sama o sobě není špatná, nebo zlá. Záleží na tom, jak je to použité. Když se chci vymanit ze špatného programu, musím se naučit umět ho nevnímat. Je to selektivní. Přestanu slyšet pouze to, co nemá pro mě cenu. A to vyhodnocení je v mé kompetenci, já si to vyberu. Modelem mi může být rádio. Do antény jde signál ze spousty stanic, ale já si vyberu, kterou stanici si naladím. I když budu žít v různém prostředí, mohu vyrůstat jedním nebo druhým směrem. Tohle je taky otázka dědičného hříchu. Ve skutečnosti to není hřích, který by vedl do pekla. Záleží na mně, jak já tyhle věci využiji. Je nesmyslná představa, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Sv. Jan říká: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Když člověk má zásadu, že největším nepřítelem člověka je hřích, tak si začne sám nalhávat. Já musím mít představu rozvoje osobnosti (jak v profánním, tak náboženském životě).

Mt 17,16 -  je to dáno slabou vírou. Ale proč je víra slabá? Krásně je to vidět na Mt 16,22 – Petrovo „to se ti nestane". Zde lze hovořit o slabé víře, ale to je pohled neúplný. Při přesné analýze vidíme, že zde nejde o slabou víru Jezíšovi, ale o silnější víru rabínovi. Petr nemá dost sebevědomí, proto více věří rabínovi. Tento postup není sám o sobě nekvalitní, ale je nutné počítat s možností různých pseudomesiášů apod. a proto se já musím rozhodnout. Kdyby chtěl Bůh dát lidem vše jako „dar na klíč", tak by dal člověku dar a bylo by to jasné. Ale jsou pozvaní, kteří to odmítali. Bůh chce, aby lidé měli co nejvíce svobody v rozvoji a proto je pozvání opětované a až pak nahnání. Na pozvaného je tlak co možná nejmenší. Člověk se musí sám rozhodnout, uvážit kde je pravda, zda přijmu X nebo Y. Proto si musím uvědomit schopnost se rozhodnout. Proto je nutné sebevědomí. Nezdar také člověka zablokuje a aby vytrval, je nutné sebevědomí. Úspěch probudí růst sebevědomí a snahu jít dále. Sebevědomí je proto nutné. Kdyby bylo pouze spokojení s úspěchem, tak bychom dopadli jako kiwi australský, který ztratil schopnost létat. Podobně bez sebevědomí by člověk stagnoval.

1.      Kvalitní sebevědomí vede k růstu nezávislosti na úspěchu. U nekvalitního sebevědomí je to naopak, plus jiné následky…

2.      Cézar:  „Raději v poslední vesnici starostou než v Říme druhým“.

3.      Mnozí politici (Hitler) tohle neříkají veřejně, ale jednají dle toho.

4.      Cézarovo sebevědomí vede nakonec ke stavu „I ty můj Brute…".

5.      Puberťák, předčasný rozvoj sebevědomí (nekvalitního), vede k zastavení růstu.

6.      Velká autorita "vědce" brzdí rozvoj poznání pravdy (viz. Pasteurovi oponenti).

7.      Kdyby Pasteur, Faraday neměli sebevědomí, umlčela by je opozice. Proto podmínkou růstu je zdravé sebevědomí.

8.      Sebevědomí někdy sráží, jindy povzbuzuje k úspěchu.

9.      Dva typy sebevědomí: a) fanda, b) fintílek

10.  Vzorem nám může být Feynmannovo sebevědomí a jeho přístup ke kasaři (viz jeho knížka „Snad vám nedělají problémy cizí názory pane Feynmanne“.

11.  Porovnejme si sebevědomí Cézarovo a Feynmannovo.

12.  Feynmann - fandové mají správné sebevědomí.

13.  Pro růst Věčného života je třeba láska a zdravé sebevědomí, ze kterého plyne stálý růst.

14.     Jak člověk rozezná sebevědomí správné a nesprávné? Cézar chce být první, Feynmann chce být lepší a lepší.

15.  Útlum vyvolaný úspěchem může i u „fandy“ probudit „fintílka“. Když je úspěch častý, lehko probudí „fintílka“. Proto je třeba si dát pozor na předčasný úspěch.

16.  Co tedy dělat? Hlídat sebevědomí!!! Jenže toto nestačí. Když budu mít dojem, že mám sebevědomí, je tím vyřešená pouze polovina problému. Zjistil jsem pouze, že sebevědomí mám, ale tím není zaručená kvalita sebevědomí. Musím rozlišit, sebevědomí Cézarovo a Feynmannovo.

17.  To, co vidíme, je pouze externí pohled na Cézara a na Feynmanna. Toto je nutné rozpracovat. Příklad: na slepou skvrnu nelze přímo ukázat, je nutné naučit se ji „vidět“. Poznání slepé skvrny je trenažérem ostatního sebepoznání.

18.  Ergo rozlišit: a) to jsem "já", b) to, že věci vidím, je produktem receptoru a mozku, jako mají zvířata. Lze také říci že moje já je nefeš + sarx.

19.  Když dojde k naplnění všech požadavků, dojde k zastavení růstu. Kdyby člověk měl za živa pouze soma psychikon (viděl by jako zvíře), měl by strop. Malé dítě roste, protože se postupně objevují nové potřeby, nové cíle, realizace, které vedou k jeho růstu. Když budou dosaženy všechny cíle, zastaví se růst, zůstává pouze užívání. Člověk po práci si usedne k televizoru a dívá se (model - „hoduje na hostině v nebi“). Nebešťan typu "stagnující" je spokojen s tím, jak se má. Nebešťan typu "duše pod oltářem" se má dobře, ale hypoteticky chce růst.

20.  Nebešťan, který za živa nedělal zázraky, všechny, jako JK, tak: a) je spokojený, b) chce dělat jako Ježíš. Proto ta rekvalifikace. Pokud však platí „Otec ukazuje skutky Synovi a ukáže mu ještě větší“, máme jeden z pohledů na Boha jako na stále rostoucího. Pak může platit stalá možnost růstu i pro pozemšťany („kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já a ještě větší ….“).

21.  Kdybych dělal zázraky a neměl dořešenou otázku dávkování nauky, snadno bych mohl člověku ublížit. Proto bych měl mít nejdříve věci dořešené a pak se plně věnovat lidem.

22.  Nutnost dávkování je i v heuristické fyzice. Pozor na metody ohrožující rozvoj dítěte.

23.  Malé dítě se ptá, rozvíjí osobnost. Puberťák - snaha mít svoje názory. Toto je pravděpodobně vadný stav. Správný postup by měl dítěti ukázat schopnost rozlišení dobra a zla. Když pak přijde puberta, snaha "jít na vandr", tak ten člověk by měl být schopen rozlišovat, kdo má pravdu a kdo lže.

24.  Sebevědomí se musí vyvíjet jako celá osobnost. Když rodiče dítě "komandují", utlumí tím jeho sebevědomí. Dokud má dítě akutní instrukci "vyslechni rodiče", přejímá informace od rodičů. Pak se zákonitě objeví "jdi na vandr" a dítě odsune to, s čím nesouhlasí a začne sbírat informace odjinud. Toto je zakonité (Ezechiel: „když syn nebude dělat chyby jako otec, syn nezemře…“). Zde je jasný stav puberťáků, kteří se bouří proti rodinné tradici. Toto je nutné přesně propracovat. Dobře vychovaní puberťáci, kteří jsou zvyklí vést diskuse, nemají potíže. Puberťáci, kteří si vybrali poctivost, jasně vzdorují v nekvalitním domácím prostředí. Ti, kteří si vybrali "přizpůsobení se okolí", vnitřně nesouhlasí, jsou pokrytci a z toho slepci. Probudit je může jen velký malér. V maléru začne člověk uvažovat, probere se, pak si „vybere“ uznání pravdy nebo další zavírání očí.

25.  Člověk se v určitém období spokojuje s tím, jaký je, snaží se vylepšit, nebo chce být stále lepší. Někdo je nespokojen s tím, jaký je. Buď zemře a je z něj "duše pod oltářem" a čeká na zásah od Boha, "zvenku", tj. bude vzkříšen a doučen napřed Eliášem a pak Ježíšem (dostane heuristickou Ježíšovu katechezi.. Nebo je to někdo, kdo je neodbytný přítel.

26.  Rozvíjet se musí celá osobnost. Pak není nebezpečí stržení na špatný typ osobnosti, pokud si člověk nezačne nalhávat. Nelze vyloučit deformaci osobnosti. Ale ta je daleko menší při výuce od mlada, jako děti.

27.  Pozor na jednostranný rozvoj osobnosti. Snadno dochází ke schizi, která ničí rozvoj osobnosti.

28.  Rozvoj osobnosti vyžaduje v určitých oblastech specializaci. Nelze byt dobrým lékařem a dobrým elektrotechnikem. Je však nutné, aby lékař dovedl dobře studovat a měl všechny potřebné základní procesy vyvinuté.

29.  Nutné je mít základní schopnosti: a) obecné, týkající se osobnosti a ty musí být celé (viz. Lk 19 (podobenství o hřivnách), b) speciální (viz podobenství, kdy jsou hřivny přidělovány různě).

            Každý zavrženec zůstává v pekle. Lze říci jak dobrovolně, tak i nedobrovolně. Problematika relativity! Zde je vidět síla a závažnost sebevědomí. Z toho plyne nutnost trénovat sebevědomí! Sebevědomí nelze popsat. Je nutné ho ukázat a trénovat na heuristické výuce.

            Sebevědomí je důležité. Nutno rozlišit sebevědomí nebešťana - Božího syna a zavržence. Oba jsou si vědomi svých schopností, ale každý se na ně dívá z jiného hlediska. Často to, že se na něco dívám jinak se hodnotí jako pýcha a že proto je nutná pokora, ctnost. To ale znamená přikyvovat přítomné autoritě a že nebudu mít své názory. Petr se držel autority rabínů a proto to "…to se ti nestane". Navenek to vypadá jako pýcha, vadné sebevědomí. Ve skutečnosti Petr přijal rabínskou autoritativní nauku a proti tomu stojí Ježíš, který diskutuje s učedníky. Kdyby Petr neměl žádné sebevědomí, nešel by za Ježíšem a byl by nerozhodný. Šel by načas za Ježíšem, eventuálně za Janem Křtitelem a pak by se vrátil k rabínům. Sebevědomí je nutné a je nutná kritičnost nauky. Vztah k Ježíši ovlivňují výchozí poznatky a o nich platí "jak to, že sami od sebe nerozeznáte". Aby každý, a tedy i Petr, mohl rozlišovat sám kdo má pravdu. Nutná je kritičnost druhých a také sebekritičnost pro schopnost rozeznat pravdu

                Sebevědomí, je to naprosto důležitý faktor. Musím umět rozlišovat. Pro maximální rozvoj osobnosti je důležité, aby člověk měl správné sebevědomí. Není-li sebevědomí silné a kvalitní, musí přicházet stimulace utrpením. Člověk přestává dobře rozlišovat a stává se z něho smyrenský typ. Zavrženec má také sebevědomí, ale špatně nastavené. Shání ty, které se mu klaní (mentalita ďábla). Do správného sebevědomí se nemohu nutit, nebo ho nařizovat, ale musím mít správné výchozí stereotypy, které pak spouštím. Vadná nauka z dřívějška snadno vytváří vadné nebo nekvalitní sebevědomí. Bezpodmínečně musím trénovat správné sebevědomí. Ukázkou správného sebevědomí je Lk 18 („Vdova a soudce“). Je to výzva k vytváření správného sebevědomí. Je otázka, zda-li to evangelistovi bylo jasné, nebo ne, ale v každém případě je to jeden z mnoha textů, které člověk musí domyslet a dozrát k řešení. To podobenství „vdova a soudce“ souvisí s tím „proste, hledejte a tlučte“. Prosit je třeba  s vědomím toho, že je to v Boží kompetenci, kdežto „tlučte“ znamená „dovolávám se svého práva“. To má obrovský význam pro to, aby člověk si zvykl mít jasno ve věcech. Čím větší budu mít zdravé sebevědomí, tím více budu rozvinutý.