Bude li mne kdo milovat...

„Bude-li mne kdo milovat, zjevím se mu“ Jn 14,21

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) připravil P. Mikula

               Řecký text emfanisó autó emauton lze přeložit jako „zjevím se mu…“ Jako překlad je to dostatečně správné, ale je dobré se na věc dívat z hlediska reality a ne  pouze z hlediska tehdejších znalostí. Tak, jako je nadčasové evangelium, a proto není správné problematiku valorizace textu vázat pouze na dobu vzniku, ale na objekt, tj. na Boha a na poznatky, které čtenář ve své době má. Evangelium je nadčasové, hovoří o realitě, kterou musíme poznat, ba dokonce "sami od sebe rozeznat". Pak na realitu je nutné se dívat dnešníma očima, proto “sichtbar machen” (viz německý překlad) není pouze "zjeviti se", kde k termínu emfanisó připojujeme valor, získaný v pohádkách. Ale já musím si dosadit valor (význam) dneska označovaný termínem vizualizace. Čili modelem budou vizualizační procesy známé jako např. ve fyzice apod. Například vizualizace (detekce) neviditelného záření pomocí fotografické desky, rtg. stínítko, Wilsonova mlžná komora a jiné. Toto je nutné dosadit do textu Jn 14,21 jako valor za emfanisó. Proč? Vždyť tehdejší slovník tyto představy neměl. To je pravda, ale Bůh je nadčasový, podobně i evangelium je nadčasové, proto i valorizace se musí brát na úrovni poznání. Kdybychom chtěli odmítnout dosazení tohoto valoru do Jn 14,21, pak bychom museli brát také v archaickém významu i valor textu "Hospodin čichal příjemnou vůni". Tato otázka spadá do problematiky čtení Písma Svatého. Tady je však nutné dosadit k termínu emfanisó valor v této moderní podobě. Nejde jen o to, že obsah Písma Svatého je nadčasový, protože vzkaz v Písma Svatého je nadčasový, ale také proto, že objekt je nadčasový. Např. poznávat Boha celým srdcem, všemi schopnostmi. Ne pouze milovat celým srdcem, ale snažit se jej také poznat. Jde také o to, že valorizace termínů je nadčasová. Např. je nutné, aby si valor termínů pes, člověk, láska, udělal každý sám pro sebe na základě vlastních zážitků. Problémem ale je fakt, že valor "zjevení" apod. je vytvořen na základě pohádek, eventuálně nekvalitní náboženské literatury. Nelze podcenit nebezpečnost vnášení pojmů s nekvalitním valorem. Je nutné zde mít na mysli všechny důvody pro zavedení valoru vizualizace do textů Písma Svatého. Důležité je si také uvědomit, že vyjádření "Bůh je pneuma", je nutné překládat s valorem originálu t.j. profánním, kde "pneuma" je profánní pojem, který nepotřebuje teologickou definici typu „duch má rozum a vůli, ale nemá tělo“. Správně by se mělo překládat "Bůh je jako vzduch..." Důsledné by bylo překládat potom „vzduch svatý“, kde vzduch je modelem, který dokazuje možnost, nepotřebuje definici, plně vystihuje text. Do této oblasti zapadne valor vizualizace, detekce. Toto je důležité nejen proto, abychom  pochopili texty Písma Svatého bez zbytečného balastu zúžených termínů (duch, edikaiósan ), ale také proto, že cílem člověka je dostat druhé sóma. Potom budeme vidět Boha, protože budeme (rozuměj: mimo jiného mít stejné sóma) jako on. Proto je důležité si uvědomit, že do nebe nemohu vejít se sóma stávajícího typu. Boha nevidím, protože nemám oči, které by na Boha stačily. Anděl, ale i ďábel (plně, nebo částečně) je má. Zde hraje svou roli problematika funkce Eucharistie. Kdo nemá představu neviditelné reality, nemůže mít představu o omezenosti vlastních očí. Nemá jednak stimul pro Eucharistii na této vysoké úrovni. Nemá také model pro problematiku chápání bližního a kompatibilitu, což je druhá podmínka pobytu v nebi. Proto je důležité mít dobrou představu pneumatu jako fyzikální reality a s tím je spojena představa vizualizace, detekce reality, která není postihovatelná našimi receptory.

            Ovšem toto není konečný valor textu Jn 14,21 apod. Nejde jen o konečné uvidění Boha. Je nutné moci a mít nevázaný kontakt s Bohem už nyní během pozemského života. Požadavek “sami od sebe rozeznat” znamená, že musíme mít doklad pravosti evangelia. Sami od sebe musíme poznat, že Ježíš je v Otci a Otec v něm. Pohled na tuto problematiku jednoznačně ukazuje Jn 10,38 – “Věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili….”. I když originální text je “gnóte kai ginóskéte, text Vulgáty a některé řecké rukopisy s textem „abyste poznali a uvěřili“ se neodchylují od skutečnosti. Napřed je  poznat, potom uznat = uvěřit („nečiním li skutky, nevěřte mi...“, „…i on bude činit skutky a ještě větší…”). Na základě skutků mohu poznat, že je ve mně Ježíš a že Ježíš není pouhý člověk. Tudíž sami od sebe můžeme rozeznat, že v nás je Ježíš a že evangelium je pravdivé. V 5M 18,9-22 máme, že prorok se musí legitimovat. V 1Sam 3,1 máme, že „…Slovo Hospodinovo v té době bylo zřídkavé..". Židé na poušti měli dostatek důkazů, že je s nimi Bůh: a) Mojžíšovy zázraky, ale i tresty, b) Mojžíš vystupuje na horu Sinai, kde se setkává s Bohem c) viděli oblak nad Archou e) měli urim a thumim (to byly zdroje Boží odpovědi, které zřejmě fungovaly, resp. byly používány, pokud nebyl po ruce prorok s osobním kontaktem). Mojžíš urim a thumim nepotřeboval, Saul a jiní ano. Proroci hovoří o oblaku nad Archou, o tom, že všichni budou vyučeni Bohem, že nebude učit bratr bratra. Toto není nějaké obrazné rčení. Máme odzkoušeno v heuristické výuce fyziky, jak žák objevuje sám,  učitel nedodává informace, ale žáka pouze navádí a až když žák poznal (kogničně) objekt, pak mu učitel řekne, jaké má dotyčný objekt jméno (zákon, struktura, chování). Ježíš dává dost slibů typu Mk 16, takže i v Novém Zákoně lze sám od sebe rozeznat. Ježíš potvrzuje nutnost, aby se prorok legitimoval, když říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“ - Jn 10,37, nebo „Vydávám-li svědectví sám od sebe, mé svědectví není právoplatné“ - Jn 5,31. A toto odpovídá právě povinnosti legitimovat se dle 5M 18,9-22. V praxi to vypadalo tak, jak to popisuje Kniha Soudců 6,17 a 6,36-40 (Gedeon), podobně Iz 7,10-17, podobně 2Král 20,8-11. Prvokřesťanská církev měla dostatek darů, takže sami od sebe mohli rozeznat (i když to plně nevyužili a možnost měli). Posluchači Ježíše, podobně jako Židé na poušti a současníci proroků, kteří měli příležitost vidět na vlastní oči Mojžíšovou „legitimaci“ i proroků, viděli Ježíšovy zázraky a jeho učedníci mohli dokonce sami dělat zázraky a tak se přesvědčit o jejich koexistenci s Ježíšem v nich i o tom, že Ježíš není pouhý člověk. Jejich konfese mohla a musela být autopersuasní - sami od sebe měli materiál pro posouzení pravdivosti Ježíšova kázání. My dnes slyšíme kázání, nevidíme zázraky a tvrzení, že dnes charismata jsou v jiné formě mají stejné imprimatur jako tvrzení, že dnes nejsou třeba (viz některé komentáře k Mk 16). Navíc máme hodně jiných církví. Musíme se proto zabývat otázkou dokladu pravdivosti a samopoznání (sami od sebe rozeznat). Věřit dle Jn 10,37-38 znamená uznat to, co vidím („věřte skutkům“). Proto věřit také znamená uznat to, co mi předkládají vlastní oči, eventuálně vlastní intelekt. A toto je v naprostém rozporu s definicí víry dle katechizmu i Vatikánského dokumentu. Důvodů pro dosažení autopersuase je více - kvalita poznání, vyšší strop, vyšší životní úroveň a pod.  Ale hlavní je jednak to, co říká Ježíš, jednak kvalita aktu označovaného slovem pistis. Valor dle Jn 10,37-38 je zcela jiný, než dle katechismu a Vatikánského dokumentu. Nemluvě o dosahu misie, která má mít svědectví Boží, ale nemá. Nejen, že je nemá, ale lidem často vykládá, že není třeba! I když jde o pravou církev, v tomto případě její postup je neoprávněný. Lze tedy hovořit o různé míře kontaktu s Bohem, styku s ním, sdělování Boží vůle lidem, legitimování pravé konfese, reklamy pro misii resp. pro Metanoia u lidi, kteří jsou zabydleni v jiné konfesi. Nejde jen o tyto důvody. Ježíš uvádí motivaci pro činění zázraků: oslava Otce, svědectví, „aby vaše radost byla úplná“. Je to však také trenažér. Např. Petr jde po vodě, topí se, měl to znova a znova opakovat, až by našel příčiny nezdarů a vytvořil si příslušné stereotypy.

                 Bůh se zjevil Abrahamovi. Toto bylo antropomorfní zobrazení. Mojžíš chtěl vidět Boha a Bůh mu řekl: „Nemůžeš mne vidět, umřel bys ….uvidíš záda…“. Hypoteticky je to taky určité zobrazení, ale ve skutečnosti Mojžíš „viděl“ Boha v porovnání s Abrahamem ve snížené míře. Jinak viděl oblak a oheň a z něho slyšel hlas. Zjevení Ježíše je zjevení skutečného Boha (koexistenta), ne sice přímé, ale nepřímé. Hypoteticky je to modelově asi taková úroveň,  jako (ve fyzice) pohled na magnetické pole zobrazené pilinami. Člověk vidí uspořádané piliny a ty mu zobrazují pole. Vidíme zde řadu možností kontaktu s Bohem, resp. komunikace s Bohem. V případě kontaktu s Bohem je třeba rozlišit možnosti:

1.    Bůh je (modelově) jako magnetické pole, které prochází skrze mne a nevím o tom

2.    Bůh (pozor, ale i Ďábel) může do mého mozku „nakouknout“, ale může ho i blokovat a já o tom nebudu vědět podobně, jako nebudu vědět o vlivu drogy podané bez mého vědomí

3.    Jako když někoho potkávám na ulici,

4.    Jako když telefonuji někým

5.    Jako když mi někdo píše.

Je vidět, že s Bohem mohou být různé stupně kontaktu. Bůh sděluje vůli a komunikuje s Mojžíšem, upřesňuje však nemožnost percepce (což Abrahámovi neříká). Tudíž u Mojžíše je stupeň komunikace s Bohem na vyšší úrovni než u Abrahama, i když vidění je „snížené“. Nejvyšší je ovšem kontakt tváří v tvář s Ježíšem, tj. nejvyšší možný stupeň kontaktu s Bohem pro člověka během pozemského života (viz Jn 14,21 – „A kdo mne miluje, milován bude od Otce mého a já jej budu milovat a zjevím se mu“. Ale i dle Zjevení sv. Jana, Jan viděl Ježíše, podle jeho vzkazu zapisoval (pak také viděl anděly). Listy církvím (Zj 2-3) jsou vzkazy diktované Ježíšem. Ježíš se také zjevil Šavlovi. Ale slib Jn 14,2l, podobně i slib Zj 3,20 („…vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“) se týká všech lidí. Laodicejský typ je na tom velmi zle a přesto může dosáhnout kontaktu, večeřet s Ježíše. Můžeme rozlišit: Ježíš se zjeví mně jako obyčejný člověk, jako jej viděli apoštolové a legitimuje se. Nebo Ježíš vza1 s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana. Tam se proměnil …… Nelze také vyloučit možnost různé míry (úrovně) kontaktu s Bohem, s Ježíšem. Tudíž, je zde různý stupeň emfanisace.

                   Nejnižší stupeň je „urim a thumim“, ale pozor, ověřený, ne pouze používaný „s vírou“, ale s dokladem. Např. jednou za čas předvedení urim a tumim by mohlo vypadat takto. Sešli by se novináři, lidé, kdokoli a urim a thumim by v nějakém zvoleném kódu dalo odpověď. Například by sdělilo jméno pokusné osoby a pod. Urim a thumim by bylo něco jako doklad, ale nejnižší. Měli bychom doklad pravé konfese a pravé církve, ale neměli bychom uzdravování nemocných, kříšení mrtvých apod. Proč tedy neusilovat o získání plné míry darů? Navíc dary jsou důležité jako „reklama“, startovací stimul pro výzvu k Metanoia. Bez dokladů by nemohli hlasatelé chtít po těch, kdo přistupují k víře, aby opravili své myšlení, aby nastavili parametry pro Orthonoia a katechese by nutně měla nižší úroveň. Modelově kontakt může být např. typu:

Člověk má koexistenci se svými buňkami, se svou tkání v mozku, ale nemůže si s mozkem povídat a poznávací proces je sám o sobě neuvědomovaný. Člověk si myslí, že prostě před sebou vidí věci.

Člověk má s kamarádem kontakt, ale nemá koexistenci. S Ježíšem může být koexistence, kterou člověk pozná po darech. Uvidí, že Ježíš je v něm, ale Ježíš nemusí s ním mluvit, ale při dosažení úrovně kompatibility, může mít i kontakt typu „zjevím se mu“.

Nebo člověk  může mít uvědomovaný kontakt s Ježíšem typu „Pán mi řekl“.