Problematika pokání a obrácení se

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

V Bibli máme „obraťte se a dělejte pokání“ (Sk 3,19). To znamená, že jsou to dvě zásadní věci. Když chci poznat význam slov, tak to musím hledat v textové souvislosti. Když čtu Bibli, tak musím mít pohromadě celý kontext a souvislosti. Lze se domnívat, že význam termínu "obraťte se" je vidět na ukázce Jn 20,14-17. Maria Magdalská vidí Ježíše, myslí si, že je to zahradník a proto s Ježíšem hovoří jako se zahradníkem. Ježíš jí na to říká: „Maria", (pravděpodobně) s intonací vyjadřující postoj jako: "Co blbneš, Marjánko". Maria se zarazí, pořádně se podívá a uvědomuje si, že to je Ježíš a začne s ním jednat jako s Ježíšem. Toto uvědomění můžeme chápat jako použití druhého pohledu, změny názoru, jednání. To je vyjádřeno termínem „obrátila se“. Tohle je překlopení myšlenkové. Podobně ukázkou obrácení se, je dvojí chování Petrovo u Kornélia. Sk 10,28-43 líčí chování Petra, který je dle dosud obvyklého postoje vůči pohanům zdrženlivý ("vy víte, že není dovoleno...".). Dle Sk 10,44-48 sestupuje na pohany Duch Svatý a tento fakt změnil Petrův pohled na celou věc a dle toho Petr se začíná chovat zcela jinak. Když mluvím různými jazyky, tak se také mohu překlápět z jednoho jazyka do druhého. Je proto nutné chápat význam slov v kontextu.

Proč pokání a obrácení se? Ježíšova výzva dle Mk 1,15 zní: „Čiňte pokání a věřte v evangelium" se jeví jasná. Uznej chybu a přijmi evangelium. Petrův výrok dle Sk 3,19 zní ale takto: „Čiňte tedy pokání a obraťte se..." obsahuje tedy dvě výzvy:

·          pokání,

·          obrácení se.

Poznámka: „Obrácení se“ může být od zlého k dobrému, ale i od dobrého k zlému. Příkladem nám mohou být podobenství: Lk 15,1-7 („ztracená ovce“), Lk 15,8-10 („ztracený peníz“), Lk 15,11-32 („marnotratný syn“).

Teprve splněním obou výzev lze dosáhnout výsledku Sk 3,19-21: „Aby byly shlazeny vaše hříchy. Pak přijdou časy občerstvení před Pánem a On pošle Krista Ježíše, kterého vám předurčil. Jeho musí přijmout nebe až do času obnovy všech věcí, jak o tom mluvil Bůh ústy svých proroků odvěkých.“ Viz. také Mt 23,38-39: „Neuzříte mne od té chvíle, dokud neřekněte ´požehnaný jenž přichází ve jménu Páně´“. Sk 3,21-23: „Ježíš bude na nebesích až do času napravení všech věcí….proroka vám vzbudí Pán z bratří vašich…“. Toto je citace Ježíšovy nauky. Současně je to také předpověď toho, co se stane v budoucnu. Proto přijde Eliáš napravitel – vyřeší pokání, návrat k začátku, být jako děti, aj., protože to je kompetence lidí rsp. někoho z lidí. Uveďme několik příkladů dokumentujících, že církev nepochopila plně pokání a obrácení:

·          Učedníci během Ježíšova života nechápou plně jeho nauku (např. když Ježíš hovoří o své smrti, nebo Petr jde po vodě, pak se topí a neanalyzuje to, nebo nezdar při uzdravení - Mt 17,14-20),

·          Apoštolové - církev po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání neplní jeho instrukce, jako např. misie mimo Jeruzalém, neplnění nových příkazů (Mt 15, Mk 7), opakované odmítaní Boží připomínky (Sk 10,9-16).

·          Církev nemá jasnou koncepci (Sk 15,1-30).

·          Dochází k transformaci originální Ježíšovy nauky (Ř 9-10).

·          Dochází k nesprávné interpretaci Ježíšových výroků (Ř 9,15). Z toho Pavel odvodil nesprávný závěr (Ř 9,16), který je v rozporu s jinými Božími výroky. Pavel si pamatuje Ježíšovo vyřešení problému (Ř 10,2-3). Toto vysvětlení je potlačeno jinými názory a vzniká nesprávná interpretace.

·          Vznikají různé odlišné nauky (1Kor 12,12, 1Kor 12,29-13,10, Žid 11,1)

·          Sv. Pavel nedodržuje Ježíšovy instrukce a vytváří své. To vede k úpadku (1Kor 1,22-25).

·          Dochází k postupné ztrátě dokladů pravosti víry (1Kor 12,29-13,10). Nastupuje svědectví mučedníků. Nakonec dochází k uznání církve státem, doklady pravosti odpadají a vzniká závislost na tradičním náboženství. Časem místo zázraků „nastupuje“ meč a násilí.

·          Místo Ježíšovy nauky, „přichází“ nauka „Otců“ a pak filosofické „plomby“.

·          Vzniká protestantismus

·          Vzniká ekumenismus

·          Jediné řešení je návrat k původní katechezi Ježíše Krista (KJK).

Pokání je pro nás termín s neznámým významem, který si každý konkretizuje dle svého pohledu. V aramejském originálu je to změna cesty. Podobně "nauka" (Sk 9,2) je dnes překládána jako učení. Ve starých překladech je to "cesta". Zní to jako objasnění, ve skutečnosti je správná představa cesty, cesty-hodos, jako změna cesty tj. obrácení se, eventuálně vraťte se. Správná je cesta dopředu. Zde jde o cesty, nejde o výuku, ale o rozvoj jedince. Ten probíhá podle sledu, algorimu, (viz Genese, stvoření světa: „….třetí den udělal… (dal příkaz), a viděl, že je to dobré (pak kontrola), další den další kroky …“). Činnost obrácení je tedy spjata s cestou, tj. s naukou, s názory (Sk 9,2): „stoupence učení…“, starší překlady se drží řečtiny - "lidé této cesty"). Obrácení se jeví jako změna názoru, pohledu na Ježíše, jeho nauku. Potom "čiňte pokání" by mělo znamenat "uznej chybu", pak by na to navazovalo na to „obraťte se“, tj. oprav svoje názory. Text v Mk 1.15: „věřte v evangelium“ (přijměte názory evangelia), odpovídá významem „obrácení se“. „Čiňte pokání“ odpovídá významem „uznání chyby“, uznání defektů, které Ježíš vyčítá. „Uznej chyby, které jsi udělal. Přijmi chyby, jako signál nutnosti změny myšlení. Uznej chyby, pozor na postoj farizejů (´farizej a celník v chrámě´ atd.)“. Uvidím-li svoje chyby a uznám je (pokání), začnu měnit svoje názory na sebe a Ježíše a obracím se.

Ježíš pokání zdůrazňuje, ale nevysvětluje. To znamená, že význam termínů pokání a obraťte se, je dosažitelný. Příslušné řecké termíny jsou: pokání - Metanoia, obraťte se - Epistrepse. Pokání patří do kategorie „sami od sebe rozeznat“. Je nutné význam termínu hledat. Objekt termínu nelze uvidět přímo, je abstraktní, jako např. elektrický obvod nelze ukázat, ale je nutné předvést ukázku. Proto je nutné najít stav, kde je vidět objekt pokání, nebo kde je jasně nutná činnost, označená v evangeliu či Písmu Svatém termínem "pokání".

Prvotní Církev neznala pořádně, co je to pokání. Ve výzvě židům byl termín na místě, ale Petr není si vědom nutnosti pokání, když říká Ježíšovi „…to se ti nestane“. Sv. Pavel nerozumí tomu, proč židé nevěří. Nachází vysvětlení Ř 9 (místo Jn 5,46). Nebo ve Sk 15 měl citovat Horskou řeč a "…jděte do celého světa, učte a křtěte...“. Pavel problémy řešil tak, že odložil rabínskou nauku a přijal Ježíše jako Mesiáše a pak učitele, ale nestal se „maličkým“. V jeho podvědomí zůstaly některé návyky a defekty, vyvolané rabíny v dětství a mládí. V některých oblastech je slepý, jinde vůči sobě nekritický. O tom svědčí "Pavlovy odlišné názory" vzhledem k Ježíšovy katechezi (viz příspěvek „Katecheze epištol versus Katecheze Ježíše Krista“). Petr např. odmítá výrok Ježíše o smrti ukřižováním (Mt 16,21-23). Na to mu Ježíš neříká: „Jdi mi z cesty Satane“, ale „jdi opisó mou“, „jdi za mnou“ a pak „kdo chce jít za mnou… vytrhni Stauros…“ tj. názory, program (Mt 16,24). Cesta je „hodos". Tudíž jedná se o změnu cesty a jít po jiné cestě. Aramejský text rozlišoval, „vyber si cestu a jdi po cestě vybrané“. Řečtina neměla dvě odvozeniny slova, nebo rovnou sáhli po termínech Epostrepsis a Metanoia. Křesťanství je cesta, obrácení se je změna cesty. Chování prvotní církve je často v rozporu s Ježíšovou naukou. Jasně jsou vidět chyby např. v dialogu Petra a učedníků s Ježíšem, když přišla řeč o Ježíšově smrti. Ze sledu rozhovorů je také vidět různé reakce, ke kterým došlo při rozhovorech. O smrti Ježíše lze s nimi hovořit až po jeho smrti (viz Emauzští). Chyby apoštolů a církve je třeba popsat jako nedodržení příkazů povinnosti pokání a obrácení. Měli najít svoje chyby v oblasti Starého Zákona a hlídat podobné chyby v plnění Nového Zákona.

U toho pokání, podle mého názoru je naprosto nutná věc, abychom vyšli ne ze směru „lituji toho, co jsem udělal“, ale ze směru Metanoia. Jenže to Metanoia není dost přesný termín. Ježíš přišel a řekl: „Vy si musíte opravit myšlení. Podívejte se, Mojžíš a proroci říkají něco a rabíni říkají něco jiného“. My si také musíme připustit, že jsme pořádně „vedle“ a vrátit se na začátek toho, co říkal Ježíš. Není možné, aby problematická situace světa byla vyřešena bez zásahu shůry. Proroci mluví o odzbrojení. To začalo a zastavilo se. Že Izrael bude mít svůj stát se vyplnilo, ale je stále v ohrožení. Řešení této situace je pouze takovým způsobem, že budeme umět ne pouze odříkávat text, ale dělat „řekněte hoře, skoč do moře a ona vás poslechne“. A to je náš případ celých 2000 let.  Celých 2000 let říkáme: „Budete-li mít víru jako zrno hořčičné…“ nebo sliby, které jsou v Mk 16 a nic se neděje.

                My jsme zavedli slovo pokušení, jako svádění ke hříchu. Jenže Ježíš často „pokoušel“ (provokoval, hecoval) učedníky, aby něco udělali jako např. „dejte jim vy jíst“. Pokušení je zásah do věci takovým způsobem, že mu to sice nemohu nařídit a přitom chci, aby to udělal. Podobně to bylo, když Ježíš a Petr chodili po vodě. Všichni si to mohli odzkoušet a Petr zopakovat, aby zjistil, v čem dělal chybu. Nikdo z nich se k tomu neměl. Dalo by se říci, že byli v útlumu. Ten útlum tady je, ale i u nás a my bychom ho měli odstranit. Bylo a je to způsobené tím, že člověk dostává předložené hotové věci, bez toho, aby se nad tím zamýšlel sám a pak ta technika myšlení jde dolu. Bohužel slovo pokání zpravidla vyvolává představu trestu, třebaže dobrovolně přijatého. Z tohoto důvodu by měly být v praxi pečlivě rozlišovány výrazy pokání, zadostiučinění, půst….

Ve Zj 2-3 vidíme, že Ježíš Metanoia nepožaduje u Smyrny, Filadelfie a u Thyatírských (těch ostatních, kteří dostanou jitřenku, tj. jsou schopni pokroku). Smyrna a Filadelfia, i když dělají také chyby, mají ustálené způsoby myšlení a jsou jediné chválené bez výtek. Přitom Smyrna musí trpět, Filadelfie ne („protože si zachovala moje slovo, já si tě ochráním“). Když na mně přijde utrpení a já si na to vzpomenu, mohu si říct: „a co když jsem Ježíše v něčem nepochopil?“ Začnu nad tím přemýšlet a musím si probrat své názory a udělat v nich pořádek. A to je Metanoia. Metanoia je ale požadovaná u Efezu, Pergamonu, Sard a Laodicee (viz příspěvek Apo-listy). Hlavně v případě Efezu lze to, co má Efezský dělat (proto tento případ) umožní najít konkrétní pohled na význam slova Metanoia.

Metanoia je oprava myšlení. Nesmí se proto dělat nástavby, ale musí se začít znova, musí se od sebe oddělit psychický program starého myšlení a nového správného („Nové víno do nových měchů“). Začít od začátku znamená také „být jako dítě“. Běžně se chápe, že pokání je totéž co obrácení. Ale to jsou dvě věci. U pokání jsou tři etapy. První je „já se obrátím“ tj. „začnu dělat pokání“. Druhá část je „udělat analýzu osobnosti, trénink jednotlivých vlastností – to je Metanoia“ a třetí část je, že když někdy člověk spadne do starého programu a o tom neví. Udělá hřích a uvědomí si, že jsou to „staré známé věci“. A to je obrácení po Metanoia. Čili máme tady obrácení před Metanoia, pak proces Metanoia a obrácení po Metanoia. Jistě, je chyba, že člověk spadává do starého psychického programu, ale Metanoia znamená vybudovat si nový program a ten špatný program v nás ještě nějakou dobu zůstane. Problematikou Metanoia souvisí příčiny vzniku různých církví, jako např. prvotní křesťanství neprovedlo Metanoia, došlo k deformaci vlivem židovské tradice, lpělo na tradicích a „nedbalo“ důsledně dodržovat Ježíšovou katechezi (učedníci nešli do celého světa, neměli hotovou koncepci misií - Sk 15 aj.). Dnes máme špatné překlady Bible, špatné teoretické závěry (donedávna limbus, nekvalitní závěry svědků Jehovových a jiné). Navíc jsou tady ještě ve hře obecné příčiny, jako slepota, otupělost, ztrnulost, nejsou zázraky a jiné. Pokrytectví vede k slepotě a to vede k vadné teorii pro zdůvodnění a imunizaci dalších generací.

Když se učím cizí řeč, je to podobné „metanoizaci“. Když slyším "curastique..." mozek hledá význam dle latinského slovníku a člověka nenapadne, že to může být mateřština („kůra z tykve“). Toto je také ukázka obrácení se. Napřed člověk jedná dle "psychického programu x", pak dle "psychického programu y". Oba programy jsou v mozku, oba jsou ve své oblasti oprávněné, ale v dané chvíli vedou ke zcela různým postojům. Když se člověk má obrátit, musí uvážit, který z těchto dvou psychických programů je v dané chvíli na místě a podle toho jednat.

Lidské poznání je někdy dobré, jindy vadné. Závisí to na kvalitě kogničních procesů, řízení kognice. Je-li poznání zdeformované, je nutná rekvalifikace, oprava řízení. Zde nutno rozlišit to, co je dáno výchovou a to, co si člověk vybere sám nebo dokonce způsobí člověk sám. Pravděpodobně je proto tolik deformací, protože člověk tíhne k seberealizaci a jemu je v tom zabráněno vadnou výchovou. Člověk se brání, pak se přestane bránit, nebo začne vzdorovat autoritě. Výsledkem jsou pak lidé pasivní, lidé kritičtí, vandalové… Pasivní lidé jsou užiteční, aby se lidstvo mohlo rozvíjet a přečkalo doby vandalizmu. Jsou ale brzdou pro rozvoj. Kdyby byli jen pasivní, poslušní lidé, žili bychom v starší době kamenné. Přesněji by ani tato nevznikla. Proto pro rozvoj lidstva jsou nutní nejen lidé pasivní, ale i průbojní. Z průbojných lidí se někdy „vyklubou“ vandalové, jindy objevitelé.

            Pro sebekvalifikaci, i pro rekvalifikaci, tj. Metanoia člověk musí znát svoje psychické vybavení, psychické funkce a ty nejdříve opravit. Pak si musí vybudovat nový soubor návyků.  Je nutné znát jednak prvky psychického vybavení a kognice. Toto si nelze přečíst v knížce. Podobně jako se nelze naučit z knížky jezdit dobře na kole. Tím spíše nelze se naučit znát strukturu osobnosti, znát základní funkce a transformovat je. Čtením z knížky se lze naučit vařit, přesněji řečeno, lze si přečíst kuchařský návod. Trasa letu je vrozena také. Pták se učil létat, ale mapu zná přesně (viz kniha Magie smyslů). Má vrozený „počítač“. Jízda na kole není řízena vrozeným "počítačem. "Počítač" pro jízdu na kole si vy­tvoří náš mozek v době, když se učíme jezdit na kole. Máme v mozku schopnosti, vytvořené mozkem v době, když jsme se učili jezdit na kole. Podobně máme v mozku zdroje některých procesů vrozené, jiné si musíme vybudovat. Chování žáků i jednání dos­pělých je vytvářeno těmito zdroji. To, co nazýváme nadáním, jsou ve značné míře tyto procesy. Nezdary ve výuce žáků, ale i neús­pěchy v životě dospělých, jsou dány jednak nerozvíjením vroze­ných, ale také destrukcí schopností vrozených. Zde vidíme, že běžná představa rekvalifikace, že stačí pouze plnit přikázání je naprosto nedostačující. Ta musí zahrnovat odstraňování slepoty, transformaci psychických funkcí s cílem věčného života na co nejvyšší úrovni.  Je nutné provést rekvalifikaci. Ideálem je dospět k „superrehabilitaci“ v oblasti růstu, v pozitivních stránkách. Vůči Bohu musím „tlouci“: „Já chci být lepší, než jsem“. Jednak budu mít na tom větší zásluhu a také víc porostu.  Tohle Bůh po nás chce. To tlučení je stejně důležité, jako prosba.

Třeba počítat s tím, že člověk někdy myslí jedním způsobem, ale jedná jinak. To je v podstatě pokrytectví. Také má dvojí metr a vybírá si ten, který se mu hodí. Pak také člověk může mít dva programy a může žít podle nich a neuvědomuje si to. U toho dvojího metru si to člověk na začátku neuvědomuje a nakonec třeba o tom ani neví. Čili je to pokrytectví, které vede k psychické slepotě. Běžně se říká, že největším nepřítelem člověka je hřích. Na náboženství ve škole nám říkali o modelu „kyvadlo v pekle, které bije ´nikdy-vždycky´, nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš“. Katechetka, která nás učila náboženství a četla to v nějaké příručce, ale všichni, kdo s ní nesou zodpovědnost, autorem počínaje, censorem, ale i hierarchie, která o této knize věděla, ale také ti, kdo nekvalitní censory jmenovali atd., jsou slepými. Znali evangelium, ale jednali jinak. Toto je slepota. V evangeliu je více textů o slepotě, ale kdo je bere vážně? Zase je to slepota. Toto ještě není řešení problému, ale zde by mohl být start pro Metanoia. Podobných oblastí, kde je rozdíl mezi názory jedince a mezi Bibli je více. Pokud si to jedinec neuvědomuje, je v dané oblasti nepoučený nebo slepý. Je nutné ukázat rozdíl mezi jakýmkoliv projevem psaným nebo vyřčeným, který si člověk neuvědomuje. Tím je doložena slepota. Zde lze slepotu dokázat. Lze demonstrovat celý sled defektů, neschopnost uznat dokázanou chybu, neschopnost vést dialog, zavírání očí před chybou. Takto lze najít různé oblasti v názorech, psychických programech a rozvoji každého jedince. Takto lze najít oblasti, kde je nutné změnit názory, psychické programy. Zde jsou oblasti pokání. Každá odchylka názorů je dokladem defektu. Názory a psychické programy ovlivňuji jednání člověka, jeho rozvoj a vytváření dalších psychických programů a názorů. Tak je ovlivněna spása člověka. Nejlépe je začít se slepotou, ta je nejlépe pozorovatelnou („Jaké je tvé oko, takové je celé tělo“). Nejde však jen o slepotu, ale o "oko", vidění a pod. Proto je nutné sepsat všechny procesy, popsat je, popsat vznik, detekce chyb, sepsat správné postupy a opravy programů a procesů. Pokání je změna myšlení, nalezení té slepoty, bariér apod. (Mk 16,14, též kázání Jana Křtitele). Pokud člověk nebere pokání jako odřeknutí se hříchu, ale jako kontrolu myšlení, hledání slepoty a bariér, opravu  způsobu myšlení, pak může formulovat správný postup myšlení a začít ho trénovat "na mamonu". Pak může a měl by hledat slepotu v jednání a četbě Starého Zákona a hledat ji také v realizaci Nového Zákona. Jinak ho ty věci budou dále brzdit a deformovat jeho křesťanství.  Metanoia, to nejsou posty atd., ale je to rehabilitace myšlení. Je dobré, když někdo, kdo to zná, člověka bude hlídat. Když to člověk chce dělat sám, tak tady pomůže jedině to „udělat si přítele z klamného mamonu“. V té rehabilitaci musí najít základní procesy správného poznání, které platí tak jako tak, bez důkazů. Toto  je v první řadě nutné dát do pořádku a pak to půjde. Tady platí zásada: „Žádné znamení vám nedám, jak to, že sami od sebe nerozeznáte“.  Z toho „udělat si přítele z klamného mamonu“ si mohu odvodit, že nepotřebuji důkaz, protože jde o přirozené schopnosti v přirozeném světě. Musím být fronimos.  Musím umět rozlišovat dobro a zlo. A musím si to natrénovat právě na mamonu. A potom teprve se mohu zabývat evangeliem. Když dělám něco s mamonem a dělám to dobře, tak mám důkaz v úspěchu z výsledku práce. Člověk si tudíž musí najít mamon, který by nezevšedněl a který je schopen mu něco dát. Mělo by to být něco nového. V tom úspěchu bude mít důkaz rehabilitace, toho Metanoia. Z toho ještě neplyne důkaz evangelia. Ale na základě mamonu já musím mít důkaz, že jsem v něčem už Metanoia provedl. Ten mamon mi ukáže v čem jsem dělal chybu. Nesmím si ponechat starou víru, ale začít úplně znova dle evangelia. I za cenu, že odvrhnu všechny mimoevangelijní a protievangelijní informace a samozřejmě i jejich autory.

          Na pozadí každého vnitřního konfliktu se objevuje požadavek pokání, změny smýšlení, obrácení, spojeného s novým způsobem jednání. „Čiňte pokání“ je také časově první Ježíšův příkaz. Metanoia je složené slovo, předpona meta = po, základ noein = poznávat. Metanoia tedy znamená to, co přichází po poznání a to je právě uznání poznaného, vůle vyvodit závěry z poznaného. Jinak řečeno, „postavte se čelem ke svému vnitřnímu konfliktu a řešte je správným způsobem“.

            Je nutné rozlišit etapy obrácení se a Metanoia. Obrácení se je ochota začít se přeškolovat a Metanoia je přeškolení se a jednání podle nového programu. Těch etap tam dokonce může být víc. Např. je tam etapa reaktivace základních funkcí, čili mastí si pomazat oči, rozhorlit se, tj. rozhýbat motivaci. Až pak se mohu dát na pokání a začít se přeškolovat. Nelze pokání vidět pouze v tom, že někdo řekne: „Přestanu krást, přestanu se opíjet“. Ty krádeže a to opíjení jsou důsledky a signalizace psychických defektů, které jsou hlubší. Dle Ř 1 se musím naučit správně uvažovat o Bohu a pak mne Bůh přestane vydávat všem těm vyjmenovaným hříchům. Ani to vlastní přeškolení nestačí. Je nutné znát problematiku domén a oddělit je („Nové víno do nových měchů“), separovat jednotlivé pohledy - thesaury. S tím souvisí text v Mt 13 – „ zrno spadlé do trní“. Je třeba naučit se komunikovat, naučit se vytvářet operační zobrazení a pak provést separaci, zařazení do určitého thesauru a ten používat v doménách. Když budu mít pole zaplevelené a chci něco dělat, budu muset na kusu pole odstranit plevel a do nové oblasti zasévat pouze čistou setbu. K tomu je také třeba ta preaktivace.

            Pakliže člověk myslí rabínským způsobem, nemůže Ježíšovi rozumět (viz Petrovo „kdepak, to se ti nestane“). Když pak Ježíš začne s takovým člověkem mluvit, tak ten ztratí schopnost komunikovat. Čili Ježíš mu vyloženě zalepí oči. Ten člověk přestane vidět. Není oslněný, není oslepený  (jak to uvádí nesprávné překlady), ale je to vnější bariéra. Ta způsobí, že když ten člověk mluví s Ježíšem, nemůže tomu rozumět a může dojít k různým stupňům jako např. „kdepak, to takhle není“, nebo nevšímaní si, nebo může dojít k deformaci, atrofií těch funkcí, když vůbec nebudou používány.

            Zajímavé je, že Ježíš neříkal, jak se dělá pokání. To dělal Jan Křtitel, protože je to kompetence lidí, nebo alespoň někoho z lidí. Jan Křtitel vyzýval lidi: „Dělejte cesty přímé". Vyzývá tedy k bezproblémové komunikaci, upozorňuje na hříchy, nehovoří o slepotě a odslepení. Hlásal pokání neúplné. Jan Křtitel neměl tuhle věc dořešenou, protože sám takové chyby nedělal. Podobně Eliáš, který sám u sebe neměl problém vztahu vůči Bohu, ale vychoval Elizea, který (i když byl kvalitní) už nebyl Eliášovský typ. Víme, že Elizeův žák už propadl. Ježíš připomíná Janovu výzvu: „Kdo chce jít opisó mou..“. Nevykládá, co je to slepota, ale vybízí k dělání si přítele z mamonu, být fronimos. Tam člověk uvidí svoji slepotu. Čtenář, který si z mamonu udělá přítele, začne časem vidět slepotu na jiných („družičky“), pak na sobě. Ten, kdo pak dělá rekonstrukci Ježíšovy katecheze, uvidí slepotu na učednících, např. v případě, když Ježíš hovoří o své smrti. Víra je dle sv. Pavla dar, kdežto dle Ježíšovy katecheze je to způsob zacházení s informacemi (viz. setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Kananejka, kteří byli chváleni za víru). Víra je proces, který se týká nejen Ježíšovy nauky, kterou předkládá, ale i toho, co člověk vidí na vlastní oči (viz. Jan 10,38: "Nechcete-li věřit mně (mým výrokům), věřte skutkům (které vidíte a neprovádějte redefinici, že je to z moci Belzebubovy, nebo nechtějte jasnou skutečnost umlčet násilím), abyste poznali a uvěřili ….“.

Ten, kdo se chce zabývat Ježíšovou naukou, musí mít možnost pochopit Ježíšovu katechezi tak, jaká byla. Musí ji ale zpracovat postupem „nebude učit bratr bratra“, tj. ne dogmaticky, byť by byly použity správné formulace (ale předloženy z pozice zákona). Ježíšova katecheze je smlouva a proto ten, kdo chce přijmout smlouvu, musí byt svobodný. Do rekonstruované Ježíšovy katecheze patří i správný překlad Bible. Do skupiny Aman – emet patří víra, skutečnost, spravedlivost. Spravedlnost je přirozený parametr, tudíž Pavlova aplikace spravedlnosti, ospravedlnění je chybná. Slovník Ježíšovy katecheze je jiný než slovník Paulínské katecheze. Proto je nutná oprava řeckého originálního textu, který je překladem Ježíšovy katecheze a také je nutné vytvoření nových termínů, které jsou v souladu s aramejsko-hebrejskými pojmovými skupinami. V řečtině je význam termínů různý. Navíc je tam nesprávná interpretace pro různé pojmové skupiny.

Sk 3,20-26 obsahuje předpověď "času obnovy", období osobního kontaktu s Ježíšem, tj. období Božího Království. Před začátkem období Božího Království musí dojít k obnově, či opravě. Podmínkou obnovy, přesněji opravy, jsou podmínky pokání a obrácení. Církev apoštolů neměla ujasněné určité prvky Ježíšovy nauky a proto došlo k poklesu úrovně církve. Kdyby apoštolové v prvotní církvi plně pochopili problematiku pokání a obrácení, dodržovali by všechny Ježíšovy instrukce, chovali by se jinak, dovedli by dobře posoudit kvalitu jednání lidi, nedošlo by k nesprávnému vyhodnocení chyb lidí a velerady. Chování velerady by nenazvali nevědomostí, ale našli by příčinu "nevědomosti". Našli by příčinu nezájmu o Věčný život (Jn 6) a začali by s rekvalifikací lidu. U velerady by jasně pojmenovali chovaní velerady jako vraždu Mesiáše a veleradě by navrhli, aby ti, kdo uznají, že to byla vražda, vystoupili z velerady a ti, kdo to neuznají, potká stejný osud jako Ananiáše a Safíru. Jeruzalém mohl uznat Ježíše (Mt 23,38-39) a izraelští křesťané se mohli osvobodit od Římanů. Jeruzalém mohl být zachráněn a nedošlo by k deportaci Izraelitů. Prvotní církev nedotáhla Ježíšovy příkazy. Potřebovala provést pokání a obrácení se. Nejde jenom o výrazy „pokání a obrácení“, ale o popis všech faktorů, které hrají roli v pochopení evangelia jako výchozího dokumentu, který nutno rozpečetit a najít obsah katecheze Ježíše Krista. V dnešní době se židé už zčásti vrátili. Dle textu Mk 1,15 bychom dnes měli místo "čas se naplnil" říct, že platí "stále je ještě čas". Je potřeba dodat nutnost udělat pokání a obrácení se v dosavadním křesťanství. V době během 2000 let křesťanství bylo uděláno mnoho chyb (např. Jan Hus), opustili jsme Ježíšovy instrukce, nebereme vážně jeho sliby (Mk 16). Církev má mít doklady a nemá je. Dnes bychom měli hlásat: „Stále máme příležitost. Čiňme pokání úplné, obraťme se úplně. Nelitujme pouze své hříchy, ale hledejme defekty ve víře. Poslechneme-li hlas doby, nastane období Božího Království.“ Víme, že dle Zj. Jana, úroveň Božího Království po určité době (také vinou lidí, vinou nekvalitního pokání a obrácení nových členů) poklesne a bude ukončeno (Zj 11,3-14). Pak bude konec, poslední soud a konec světa (Zj 20,7-15).

Jakmile člověk chce mít doklady a vybavení, nestačí mu katechismus, ale nutně potřebuje  originální katechezi Ježíše Krista. S tou se setkali apoštolové a učedníci. Proto je tedy nutné provést její rekonstrukci. Je nutné mít doklad, že evangelium je výchozím materiálem pro nalezení této rekonstrukce. Teprve tehdy, když budeme mít vnější reálné svědectví, budeme moci členy ostatních orientací vyzvat, aby zahodili dosavadní představy a začali s Metanoia. Až budeme dělat vnější skutky jako doklad, můžeme se obrátit na ty, kteří jsou orientováni jinak, než na evangelium a říci: „Abyste věděli, nás posílá Tvůrce. Zkuste, zda vaši bozi dokáží to, co náš. Náš Bůh je Tvůrce, dělejte skutky odpovídající Tvůrci (jako např. rozmnožení chlebů, přeměna vody ve víno, atd.). Dokud nebude mít člověk hotovou katechesi s dokladem od Ježíše, nemá smyslu kritizovat toho, kdo slepě věří, nebo věří jinak. Je mnoho křesťanských církví, ty nemají doklad, i když je evangeliem předepsán. Musíme prosit Boha, Ježíše, aby se prokázal, dal poznat. Má-li být jeden ovčinec a jeden pastýř, je nutné, aby lidé, kteří vidí před sebou různé hlasatele, dovedli sami od sebe rozeznat, kdo má pravdu. Ale pozor, v Ježíšově nauce jsou oblasti, kde člověk musí sám od sebe rozeznat, kdo má pravdu. Je to jednak "přímá cesta", platí tak jako tak, nebo je to "rozcestí", kde vidím dvojí možnost dalšího postupu, ale platí jediná možnost. Jestliže v dané situaci nevím, která cesta je správná, tak tam musím najít správnou cestu. Jiné rozcestí je rozcestí dvou správných cest, ale lze jít jen po jedné. Toto je v dobré matematice, fyzice, reálných oborech. Nelze se tedy spoléhat na magisterium, nejsem-li přesvědčen o pravosti církve, která se ohání magisteriem. Jsou-li však vedle sebe dvě nebo dokonce více monopolních církví, je nanejvýš jedna z nich pravá. Evangelium upozorňuje budoucího člena na právo najít doklad. Je správné poukazovat na chyby v církvi, ale člověk musí řešit v první řadě sám sebe, abych věci dořešil, aby měl doklady a ne po dokladech toužil a přitom nic nedělal. Člověk musí prosit, hledat a tlouci (jít do sporu s Bohem). Při tom tlučení se upevňuje přesvědčení a posiluje se vztah vůči Bohu. Být jako „vdova a soudce“, to je nutná věc. Je tam: „Brzy je vyslyším…“. A když to není hned, musí hledat příčinu, proč to nevychází. Chyba je zřejmě někde jinde. To tlučení je naprosto nutná věc pro osobní rozvoj člověka. Když to zatím nevychází lze také říci, že to je výzva: „Než začneš mluvit o Bohu, dej do pořádku celou osobnost, protože, když s nekvalitní osobností hledáš Boha , tak ´deformuješ´ také toho Boha, představu o něm atd.“

V člověku často vznikají a nacházejí se dva nerozdělené psychické programy, rozdílné. Zde platí zásada „nové víno do nových měchů a staré víno do starých měchů“. Nutné je to od sebe oddělit. Na starý neověřený nebo nekvalitní základ se nedělá nástavba. U toho, kdo o tom mluví a nedělá zázraky, začne vznikat psychická slepota, nebo řekněme bariéra a nikam to nevede. Ježíš jasně říká „kdybyste měli víru jako zrno hořčičné…“. Jenže naše koncepce víry není „zrno hořčičné“, ale ustálené dogma, které není pochopené, ale které je převzaté. Tím se znehodnotí jak dogmatika tak to, co se čte v Bibli. Pakliže se bude mluvit o četbě Bible a tedy evangelia, je nutné to od sebe oddělit a předtím ještě udělat Metanoia. Člověk má v sobě spousta mizerného dědictví z dřívějška. Proto je nutné začínat znova. S tím souvisí to: „Pokolení nevěrné a zvrhlé“, co se dá interpretovat jako: „Máte v sobě několik psychických programů…“. Je nutné se řídit jedním kvalitním, dobře vybudovaným psychickým programem. Člověk musí vyřešit budování nového programu, oddělování nového programu a také trénink nového programu. Je nutné vytvořit pořádný sled jednak pro sebe a také pro lidi, co už mají něco za sebou a budou chtít začít znova. Je potřebné také vyřešit problematiku Metanoia pro lidi, kteří jdou pomalu a nedotáhnou všechno. Také je nutné znát, jak vypadá správná výchova u dítěte. Ježíš přece říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete“. Jednak proto, abychom začali jako děti a také si osvojili způsoby chování a postoje dítěte.

Potřeba znovuzrození z vody vyvěrá z poznání chyb. Při nástupu do metanoiačního procesu je nutné si dát velký pozor na nebezpečí Jidášovy lítosti a také na farizejský pohled na hřích. Toto je závažné nebezpečí. Je nutné ukázat na chyby farizeů, zavírání očí před jasnou skutečností („dělejte, že jste slepí, oslepnete…, otupělo srdce vaše), pokrytectví. Ve hře jsou věci, které platí tak jako tak. U metanoiace hrál roli vliv „rabínské katecheze“, který se podílel na deformaci Ježíšovy katecheze. Podobně dnes máme katecheze monopolních církví se svými tradicemi. U pohanů bylo tehdy nebezpečí menší, ale i zde bylo nebezpečí přenosu dosavadních tradic osobních, rodinných a pod. Musíme si také uvědomovat chyby jiných, jak stavějí např. na subjektivních zážitcích (holotropní dýchání). V procesu metanoizace je výhodné mít trenéra, nebo kolektiv lidí, kteří člověka upozorní na chybu, kterou bychom sami museli dlouho hledat. Metanoizaci je výhodné trénovat na nové oblasti, protože když jde o oblast už známou, je velké nebezpečí přenosu starých návyků do nového psychického programu.

            Metanoia dle sv. Pavla

            Pavel - Šavel byl horlivým pronásledovatelem křesťanů Sk 7,58-3. Šavlovi se zjevuje Ježíš, oba spolu hovoří. Ostatní pouze slyší hlas Ježíše, Ježíše nevidí (Sk 9,1-9). Pavel neznal, či odmítl kázání Jana Křtitele. Šel slepě rabínskou cestou. Tím, že se Ježíš zjevil Pavlovi, rozbil jeho důvěru v rabínskou nauku. Pavel odložil rabínskou nauku a přijal Ježíše jako Mesiáše a pak učitele. Protože se ale nestal „maličkým“, v jeho podvědomí zůstaly některé návyky a defekty, vyvolané rabíny v dětství a mládí. V některých oblastech je slepý, jinde vůči sobě nekritický. O tom svědčí "Pavlovy odlišné názory". Velmi pravděpodobně je Pavel nevědomky „kritický“ vůči Ježíšovi a slepě poslušný rabínům v oblastech nauky, která jsou příbuzná rabínské, tak jako Petr v některých oblastech (viz. Petrovo "to se ti nestane", "nezapřu"). Stejně, jako Petr, nešel v misiích mimo Jeruzalém, dokud nebyl vyhnán. Prvotní církev čekala mesiánské Boží Království a proto zůstávali v Jeruzalémě. Tato skutečnost svědčí o tom, že při aplikaci nových poznatků, které znali formálně a k nim se hlásili, je nenapadlo je plnit. Další věc je Petrovo tradiční jednání při zjevení Sk 10,9-16, které je v rozporu s Ježíšovou naukou (Mk 7,1-23). Tuto nauku prvotní církev znala, hlásala, ale neplnila.

Pavlovy odlišné názory

·        Ř 5,1 :"...jsme tedy ospravedlněni z víry...",

·        Ř 5,9 "...jsme ospravedlněni krví jeho...",

·        Ř 6,7, „..kdo zemřel, ospravedlněn je z moci hříchu (Kralická Bible)". "...je zproštěn hříchu...(Coll)", Mk 3,28-30 „bude vinen hříchem věčným".

Hřích věčný. Utrpení po smrti by nemuselo být („Pluk zavrženců“ dostal „amnestii“, ale utopil prasata a zase šel pokoušet lidi, Lk 22, 31-32).

1Petr 4,1, Je výzva k nehřešení, ergo tento text se očištění netýká. Navíc existují hříchy po smrti (hřích věčný, ohnivý močál…)

Lk 18, 10-14, farizej a celník jdou do chrámu, ospravedlnění plyne z postoje člověka, to je kompetence člověka.

1Kor 1,22-25, proti tomu stojí Ježíšovo vybízení k dělání skutků.

1Kor 7,20-28, proti tomu stojí podobenství o hřivnách, všichni křesťané jsou si bratři a sestry, dělej druhému to co chceš, aby druzí dělali tobě apod.

1Kor 12,12-27 (společenství je Tělo Kristovo a členové jeho údy), proti tomu stojí podobenství o vinném kmenu a ratolestech, koexistence s Ježíšem (viz. Janovo Evangelium).

Neúplnost Pavlovy nauky

·        Ospravedlnění z víry. Pavel nemá promyšlenou otázku Věčného Života, nezná ekvivalent posvěcující milosti. Ospravedlnění je dar. Dle původního termínu je to přirozená vlastnost, návyk. Je to nelhaní si, pravda vůči sobě. Toto nejsou dary, ale obecné parametry, které ovlivňují postoj člověka vůči realitě (viz „udělejte si přátele z mamonu“).

 Pavlovy nepodložené názory

·        1Sol 4,15-17, 1Kor 15,51-53. „Zůstaneme na živu do příchodu JK“.

 Slepota nebo špatný překlad?

·        1Kor 14,20-25

Etapa metanoiace

1. Pavel viděl Ježíše, uznal svou chybu, odložil židovství, zvolil novou cestu, stal se Ježíšovým učedníkem.

2. Pavel přešel do jiné školy, ale neopravil techniku myšlení a slepotu.

3. Pavel pochopil pouze část Ježíšovy nauky, doplnil ji svými představami a vytvořil z ní celek, který se neshoduje úplně s Ježíšovou naukou.

            Hypoteticky sv. Pavel Ježíšovu výuku (byl Ježíšem vyučen) nepřijal úplně. Lze říci: "octl se v mezipatře". To, co převzal od Ježíše upravil tak, aby to tvořilo celek těmito zásahy:

a/ vynechal prvek nauky, Řím 10,1-3 =>Ř 9,16, i když onen prvek znal a jinde citoval do nižší úrovně (typ Smyrna). Je-li člověk v mezipatře, je nutný vzestup nebo pokles, aby člověk žil ve vyrovnané stabilní úrovni. Bůh ani sv. Pavlovi nedává návod na metanoiaci. Zvednutí IQ (EQ - evangelizační kvocient) musí vyřešit někdo z lidí.

Rekvalifikace

Pro sebekvalifikaci, i pro rekvalifikaci, tj. Metanoia je nutné znát svoje vybavení, funkce a nejdříve je opravit, pak nutno vy­stavět nový soubor návyků atd. Nutno tuto teorii vybavení a pro­gramů zpracovat a (hypoteticky) před tréninkem vlastností nutno opravit to vybavení a funkce. Nutno znát jednak prvky vybavení a kognice. Toto si nelze přečíst v knížce. Podobně jako nelze se naučit z knížky dobře jezdit na kole, tím spíše nelze se naučit znát strukturu osobnosti, znát základní funkce a transformovat je. Lze se naučit čtením z knížky vařit. Přesněji řečeno lze si přečíst kuchařský návod, přesně zvážit, nebo "osolit dle chuti". Nelze se naučit jezdit na kole. Je zde např. udržení rovnováhy, jak popsat problém "rovnice natočení říd­ítek", abych byl v tížnici. Jsou zde vnější instrukce, ty lze popsat. To není vytvoření programu pro výpočet úhlu nato­čení řídítek, ale lze uvést vnější kriteria, jak se "vrátit do tížnice". Začátečník nemůže "klábosit", ale musí si uvědomovat, že začíná padat. Pak si vybavit instrukci pro chování při pádu, po­tom jí vědomě řídit. Začátečník zákonitě kolísá. Ježděním se zač­ne v mozku žáka vytvářet rutina pro "výpočet úhlu natočení říd­ítek". Zkušený jezdec má tuto rutinu hotovou. Klidně se dívá po krajině nebo klábosí. Nehlídá rovnováhu, natáčí řídítka, neví o tom, neví o kolik a proč. Jistě je možné si na kolo nechat při­montovat počítač. Ten by také "natáčel řídítka" a proto by jel a nepadal, stejně jako dokonalý jezdec. Sebelepší jezdec na kole také při jízdě kolísá. "Kolísá" kolem tížnice. Vrací se do ní zpět, zhruba nejméně jednou za sekundu. Přece je lepší mít na kole po­čítač? Omyl. I počítač vyhodnocuje polohu kola, spočte natočení řídítek a dá impuls do servomotoru. To nějakou dobu trvá. Zatím jedoucí kolo najede na nakloněný asfalt silnice, nebo jede kolem auto, nebo zafouká vítr, nebo jezdce zatlačí sedačka, pohne se a zase kolo začne padat na jednu nebo druhou stranu. Zase vyhod­nocení polohy kola k tížnici, zase další výpočet. Prostě kolo při jízdě kolísá, ať je řídí lidský jezdec, nebo sebedražší počítač. Počítač na kole mohl by být naprogramovaný z továrny. Mohli by do něj vložit program digitální nebo analogový. Amatér by si mohl počítač smontovat sám. Konstruktér by věděl, jak je počítač dělán. Věděl by, jaký program má, zda digitální nebo analogový. Majitel kola, kde bude počítač namontován, viděl by jen krabičku, která občas pouští proud do servomotoru, tj. do motorku, který natáčí řídítka. Jel by, kolo by se naklánělo, on sám by nevěděl, klidně by jel, bez starosti o rovnováhu. Nevěděl by, zda počítač řeší natočení řidítek analogově nebo digitálně. Stejně je tomu v mozku člověka, který se naučil řídit. Člověk má v mozku oblast, která vypočítává "úhel natočení". Zda je v mozku výpočet digitální nebo analogový, neví. Zatím nikdo z neurochirurgů to neví. I když budou lékaři znát schéma zapojení v mozku a pak se učit jezdit na kole, proces učení by vypadal stejně, jako když jsme se učili jezdit na kole my. Nikdo nám do mozku počítač nenamontoval. Bude dobré porovnat to, co jsme si řekli o jízdě člověka na kole a migračním pudu ptáků. Vrozený migrační pud, jenže ve skutečnosti zde nejde o pud, ale o soubor instrukcí pro orientaci migračního letu. Let sám je natrénován, analogicky jako jízda na kole. Ptáci mají vrozené procesy, jako je odhad času, mají vrozenou mapu tra­sy, mají vrozený odhad úhlů, identifikaci nebeských objektů. Tyto údaje jsou přesné. Tyto procesy jsou vykonávány vrozenými bloky v mozku. Trasa letu je vrozena také. Pták se učil létat, ale mapu zná přesně (viz kniha MAGIE SMYSLŮ). Má vrozený „počítač“. Jízda na kole není řízena vrozeným "počítačem. "Počítač" pro jízdu na kole vy­tvořil si náš mozek v době, když jsme se učili jezdit na kole. Máme v mozku schopnosti, vytvořené mozkem v době, když jsme se učili jezdit na kole. Podobně máme v mozku zdroje některých procesů vrozené, jiné jsme museli vybudovat. Chování žáků i jednání dos­pělých je vytvářeno těmito zdroji. To, co nazýváme nadáním, jsou ve značné míře tyto procesy. Nezdary ve výuce žáků, ale i neús­pěchy v životě dospělých, jsou dány jednak nerozvíjením vroze­ných, ale také destrukcí schopností vrozených. Aby další text byl srozumitelný, musí si čtenář do textu dosadit vlastní zkušenosti s učením se a s jízdou na kole. Neumíš jezdit na kole? Nemá smyslu knížku o tom číst. Můžeš číst, budeš ji "rozumět", ale nebudeš vědět, že „nerozumíš“. Dokonce se snadno může stát, že jí později nebudeš moci rozumět. Proto nejdříve se nauč jezdit na kole. Jsi invalida? Pak jiný trénink. U slepce by to mohlo být učení se číst Brailovu písmu.

1. „Rekvalifikace“ je proces, který u postiženého obnoví poškozené funkce.

2. Rekvalifikace je obnova funkcí, nutných pro vstup do Božího Království (Mt 18,3-4; Mk 10, 14-15. Lk 9, 46-48).

3. Napřed je nutné být připraven. Je nutné mít schopnost Heuextrospekce. Tu napřed pochopit na tréninkovém úkolu, pak ji rozšířit na jiné oblasti.

4. Mít základní motivaci:

a/ Pochopení nutnosti změny základní motivace. To znamená, že je nutné pochopit, že do nebe se jde po získání parametrů a nejde se do pekla za hříchy. I kdyby člověk byl bez hříchu, ale myslel by farizejsky, tak by se na soudu dopustil hříchu proti Duchu Svatému. Farizejské myšlení je nebezpečné. V Mt 23 máme „běda pokrytcům“, ti hříchy mají, ale běda slepcům, ti hříchy nemají (Jn 9 nebo Jn10), ale běda jim (Mt 23). Je to nutné upřesnit, protože na začátku je pokrytectví. Je sporné, zda pokrytectví by mohlo vzniknout bez hříchu v dětství přímo vadnou motivaci vzniklou např. z toho, že dítě je vychováváno způsobem „co si lidé budou o tobě myslet“.

b/ Běžná představa je plnit přikázání. Nehovoří se o věčném životě, transformaci a slepotě. Ve hře je slepota sv. Petra, proč nešli učedníci do misií, misie začínají až po smrti Štěpána, případ Smyrny, nepochopení sv. Pavla (porovnej Ř 9 a Jn 5), odsouzení Galilea a dodatečné uznání a pak důsledky chyb Církve v případě Galileiho.

c/ Problematika slepoty a vadné informace, vznik nekvalitního souboru, pak vzniknou dva psychické programy. To bylo v Církvi, viz Petr a Pavel, pokles charismat atd. Pak „teologické plomby“, místo vyřešení problémů na bázi evangelia a postupný pokles, vytvoření katecheze římskokatolické církve.  Z toho plyne nutnost odvodit Metanoia dnešní Církve.

d/ Udělat si představu základní motivace.

e/ Trénovat základní motivaci na vhodné činnosti. Hypoteticky je to činnost, která má motivaci volnou (jízda na kole, psaní, úklid papírů)

f/ Mít jasno v otázce problému dvou psychických programů A a B. Lépe je S a A (správný a nesprávný) a problematika přechodu.

g/ Napřed trénovat v doméně, kde je jasná dodatečná kontrola (pisčísy a pod.). Zde lze užít buď kontrolu napsaného pisčísu, ergo sebekontrola. Lépe je po sebekontrole se dohovořit s trenérem a s ním prohovořit své názory.

h/ Je výhodné mít trenéra, nebo kolektiv lidí, kteří upozorní na chybu, kterou bychom sami museli dlouho hledat.

ch/ Teprve, když budu mít jasnou nutnost motivace, tak mohu trénovat novou motivaci v oblasti činnosti s nezávislou motivací (psaní, řeč apod.)

i/ Teprve nyní lze začít trénovat činnost v oblasti, kde efekt je závislý na motivaci. Když jde o oblast už známou, je velké nebezpečí přenosu starých návyků do nového programu.

5. Rekvalifikaci začít v oblastech, kde není nutná kvalitní motivace.

Poznámka 1

            „Mezipatro“ – tj. když člověk nemá vyrovnaný psychický program, proto nutný vzestup výše nebo pokles. Ten, kdo žije v nižší úrovni, bude také spasen, má méně darů, případně musí trpět (typ Smyrna). Kvůli nedodržení instrukcí, které nepochopil musí trpět. Je u něho nutná stimulace nezdary, hříchem, utrpením.

            Henoch, Eliáš, ale i Jan Křtitel měli dostatečně vysoké EQ (evangelizační kvocient), protože nebyli v mládí deformováni. Jenže neznali metodiku rehabilitace, nemohli vychovat žáky na stejné úrovni. Jan Křtitel zemřel, protože po smrti dělal předchůdce Ježíše mrtvým  (dříve zemřelým).

            Jan Křtitel – předchůdce Ježíše: "dělejte cesty přímé". Vyzývá tedy k bezproblémové komunikaci, upozorňuje na hříchy, nehovoří o slepotě a odslepení. Hlásal pokání neúplné.

JK připomíná Janovu výzvu „kdo chce jít opiso mou..“. Nevykládá, co je to slepota, ale vybízí k dělání si přítele z mamonu, být fronimos. Tam člověk uvidí slepotu. Ježíš ji nevysvětluje. Čtenář, který si z mamonu udělá přítele, začne časem vidět slepotu na jiných („družičky“), pak na sobě. Ten, kdo dělá rekonstrukci Ježíšovy katecheze (RKJK), uvidí slepotu na učednících, když Ježíš hovoří o své smrti.

                Ten, kdo se chce zabývat Ježíšovou naukou, musí mít možnost pochopit KJK tak, jaká byla. Musí ji zpracovat postupem „nebude učit bratr bratra“, tj. ne dogmaticky, byť by byly použity správné formulace (ale předloženy z pozice zákona). KJK je smlouva a proto ten, kdo chce přijmout smlouvu, musí byt svobodný.

            Do RKJK patří i překlady Bible. Aman - emet, sem patří víra, skutečnost, spravedlivost. Spravedlnost je přirozený parametr, ergo Pavlova aplikace spravedlnosti, ospravedlnění je chybná. Víra je dle sv. Pavla dar, dle KJK je to způsob zacházení s informacemi, cf setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Kananejka. Víra je proces, který se týká nejen Ježíšovy nauky, kterou předkládá, ale i toho, co člověk vidí na vlastní oči viz "nechcete-li věřit mně (mým výrokům), věřte skutkům = neprovádějte redefinici (z moci Belzebubovy), nebo nechtějte jasnou skutečnost umlčet násilím“. Ježíš uzdravil Lazara a reakce na to: „musíme jej zlikvidovat, ale ne o Velikonocích“. Teprve, když Jidáš dal lepší možnost, tak o Velikonocích za pomocí Piláta. Služebník "věrný", ale komu? Ne, to je služebník dodržující to, co má dodržovat.

            Na pozadí každého vnitřního konfliktu se objevuje požadavek pokání, změny smýšlení, obrácení, spojeného s novým způsobem jednání. „Čiňte pokání“ je také časově první Ježíšův příkaz. Metanoia je složené slovo, předpona meta = po, základ noein = poznávat. Metanoia tedy znamená to, co přichází po poznání a to je právě uznání poznaného, vůle vyvodit závěry z poznaného. Jinak řečeno, „postavte se čelem ke svému vnitřnímu konfliktu a řešte je správným způsobem“. Lze však každou situaci vyzývající k pokání hodnotit jako vnitřní konflikt?

            „Bohatý mládenec“ a jeho vnitřní konflikt. Z jinochovy reakce „smutný odešel“ je patrná síla protikladných tendencí: věčný život versus sebeláska, která miluje majetek. Jinochův smutek také ukazuje rovnováhu protikladných tendencí. Jeho zájem o věčný život je opravdivý, a nejde jenom o zájem o pohodlí. Jenže stupeň situačního tlaku je vysoký: „nyní, v průběhu tohoto rozhovoru, dostal jsi před svědky informaci a tak se (nyní) rozhodni“. Intenzitu vnitřního konfliktu oslabuje zpravidla slovo „dokonalý“ – teleios, které chápeme jako lichotivé označení. Opakem je pak nedokonalý, který však také může „vejít“, vždyť všichni nemohou být svatí. Toto pojetí textu je ale sporné. U sv. Marka není o dokonalosti řeč, zato: „jedno ti schází, totiž, abys vešel“.  „Nebudeš-li to mít, nevejdeš“. Následování v chudobě není stupněm vyšší dokonalosti, ale conditio sine qua non pro vejití. Z toho plyne velikost vnitřního konfliktu, do kterého mládence uvádí sám Kristus. Pozn. Toto lze doložit i jazykově. V řecko-českém slovníku Nového Zákona stojí u hesla teleios jako hlavní překlad dokonalý, ale na prvním místě se uvádí překlad k cíly došli a u osob zralý. Opakem toho je nedošlý k cíli (věčného života), nezralý (pro věčný život).

            Ježíš v Getsemanské zahradě upadá do těžkého konfliktu. Na jedné straně je tu osobní nedotknutelnost a na druhé Otcova vůle, která vede až k zničení života. Správné řešení vnitřního konfliktu spočívá zde v přijetí Otcovy vůle. Vyžaduje to ale od Ježíše změnu smýšlení? I když u něho nejde a nemůže jít o hřích, z kterého by jeho vnitřní konflikt vyvěral i zde lze mluvit o pokání Zkušenost z hrůzy je i u něho zcela nová, jinak by přece tak intensivně nezačal trpět. Ta nutí také ke změně smýšlení, jak těžké může být splnit Otcovou vůli. I zde vnitřní konflikt pochází z nějakého hříchu, ale ne z hříchu Ježíšova, ale z hříchu jeho okolí, které mu chystá smrt. Každý vnitřní konflikt tedy souvisí s pokáním. Ne však každý subjekt si svou situaci zaviňuje hříchem. Asistovat může hřích druhého.

            Bohužel slovo pokání zpravidla vyvolává představu trestu, třebaže dobrovolně přijatého. Z tohoto důvodu by měly být v praxi pečlivě rozlišovány výrazy pokání, zadostiučinění, půst….

            Na požadavku pokání lze také založit druhé Ježíšovo přikázání, víry. V základním bohosloví se klade velký důraz na znamení, tedy na věc ze sféry, která je ověřitelná. Znamení je těsně spjato s naukou ze sféry neověřitelného. Pozná-li subjekt sepětí neověřitelného, které má přijmout s vírou s ověřitelným, o kterém se může snadno přesvědčit, setkal se s novou pravdou, která ho nutí k závěru přijmout předložené tvrzení vírou. Uzná-li tuto novou pravdu danou sepětím ověřitelného s neověřitelným, má zkušenost s naukou, nedostupnou rozumu, má víru. Víra je tedy uznání poznaného sepětí ověřitelného s neověřitelným. Neuznání evidentního sepětí, čili podle základního bohosloví neuznání reflexní pravdy znamení vytváří vnitřní konflikt. Potřebou je pak neohrozit osobní prospěch, který se zdá být vírou právě ohrožen, např. dosavadní těžce hříšný život. Normou je uznat poznanou pravdu, nebýt v rozporu se sebou samým, zachovat, obnovit či vytvořit žádoucí celistvost osobností.

            Metanoia, to nejsou posty atd., ale je to rehabilitace myšlení. Je dobré, když někdo, kdo to zná, mne bude hlídat. Když ale sám to chci dělat, tak tady jedině pomůže to „udělat si přítele z klamného mamonu“. V té rehabilitaci najít základní procesy správného poznání, které platí tak jako tak, bez důkazů. Toto  je nutné dát do pořádku a pak to půjde. Tady platí zásada „žádné znamení vám nedám, jak to, že sami od sebe nerozeznáte“.  Z toho „udělat si přítele z klamného mamonu“ si mohu odvodit, že nepotřebuji důkaz, protože jde o přirozené schopnosti v přirozeném světě. Musím být fronimos.  Musím umět rozlišovat dobro a zlo. A musím si to natrénovat na mamonu. A potom teprve se mohu zabývat Evangeliem. Když dělám něco s mamonem a dělám to dobře, tak mám důkaz v úspěchu práce. Musím tudíž najít mamon, který nezevšedněl a který je schopen mi něco dát. Mělo by to být něco nového. V tom úspěchu budu mít důkaz rehabilitace, toho Metanoia. Z toho ještě neplyne důkaz Evangelia. Ale na základě mamonu já musím mít důkaz, že jsem v něčem už Metanoia provedl. Ten mamon mi ukáže v čem jsem dělal chybu. Nesmím si ponechat starou víru, ale začít úplně znova podle Evangelia. I za cenu, že odvrhnu všechny mimoevangelijní a protievangelijní informace a samozřejmě i jejich autory.

            Mariánská úcta. Je to správné? Je nutné přesně znát kompetenci mezi Otcem, JK, člověkem, někoho z lidí. „Jít za Marií“ je podobné těm, co šli za Janem Křtitelem!? Mt 12,46-50 umožní vytvořit odpověď na otázku ochrany P. Marie. Jiná věc je Maria v Káně Galilejské. Tam Maria je člověk, žádající o pomoc. To odpovídá kompetenci lidí. Co můžeme žádat od Marie? Maria (hypoteticky) nemůže nahradit rozhodování člověka, Ježíš také ne. Ježíš se k tomu přímo nevyjadřuje (Mt 12,46-50). Tak jako někteří šli za Janem Křtitelem a od něj se dozvěděli, že mohou jít za Ježíšem, podobná je situace u těchto mariánských ctitelů jako tehdy, kdy příbuzní s Marii šli za Ježíšem => „ti, kdo slyší moje slovo ….„. Nelze vyloučit také možnost, že tito mariánští ctitelé se po smrti mohou setkat s Marii, budou se dovolávat její přímluvy a Maria jim řekne: „co vám řekne můj Syn, udělejte“. Někomu tím může pomoci při "soudu", "probouzejícím" (viz Jn 4,39 – Ježíš v Samařsku), aby Ježíše poslechli. Nebo podobně jako ti, kteří "Ježíše neznali" (viz Mt 25,34-40), měli možnost se něco o Ježíšovi dozvědět. Hypoteticky nelze vyloučit, že hned po smrti nebude osobní soud, ale informující setkání. Toto je také „krisis“. Tam si člověk vyslechne Ježíšovu nabídku. Když uzná chyby, přijme poslední výuku, tj. očistec. Očistec není za lehké hříchy, ale je to doškolení těch, co za živa Ježíše nepoznali, nebo těch, co za živa získali nesprávné „programy“ (přeškolení). Toto přeškolení je hned po smrti. Toto je to „nahánění“ všech těch, kteří Ježíše neznali („vytváření roucha“). Ten, kdo chtěl být na večeři/svatbě bez roucha a odmítl "přeškolení", je vyhnán.

            Běžně se říká, že největším nepřítelem člověka je hřích. Na náboženství ve škole nám říkali o modelu „kyvadlo v pekle, které bije ´nikdy-vždycky´, nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš“. Nejen sestřička, která nás učila náboženství a četla to v nějaké příručce, ale všichni, kdo za ní nesou zodpovědnost, autorem počínaje, censorem, ale i hierarchie, která o této knize věděla, ale i ti, kdo nekvalitní censory jmenovali atd., jsou slepými. Znali Evangelium, ale jednali jinak. Toto je slepota. V evangeliu je více textů o slepotě, ale kdo je bere vážně? Zase je to slepota. Toto ještě není řešení problému, ale zde by mohl být start pro Metanoia. Podobných oblastí, kde je rozdíl mezi názory jedince a mezi Bibli je více. Pokud si to jedinec neuvědomuje, je v dané oblasti nepoučený nebo slepý. Je nutné ukázat rozdíl mezi jakýmkoliv projevem psaným nebo vyřčeným, který si člověk neuvědomuje. Tím je doložena slepota. Zde lze slepotu dokázat. Lze demonstrovat celý sled defektů, neschopnost uznat dokázanou chybu, neschopnost vést dialog, zavírání očí před chybou. Takto lze najít různé oblasti v názorech, programech a rozvoji každého jedince. Takto lze najít oblasti, kde je nutné změnit názory, programy. Zde jsou oblasti pokání. Každá odchylka názorů je dokladem defektu. Názory i programy ovlivňuji jednání člověka, jeho rozvoj a vytváření dalších programů i názorů. Tak je ovlivněna spása člověka. Nejlépe je začít se slepotou, ta je nejlépe pozorovatelnou („Jaké je tvé oko, takové je celé tělo“). Nejde však jen o slepotu, ale o "oko", vidění a pod. Proto je nutné sepsat všechny procesy, popsat je, popsat vznik, detekce chyb, sepsat správné postupy a opravy programů a procesů. Dále jde také o otupělost (motivace), ztrnulost („Dělejte, že jste slepí, oslepnete“). Také ostatní parametry, jako fronimos, pistos.

            Potřeba znovuzrození z vody vyvěrá z poznání chyb, z toho "chudý duchem", pokud si to člověk přizná. Tudíž je nutné opravit „software“ (SW sarx). Pozor na nebezpečí Jidášovy lítosti. Při nástupu do metanoiačního procesu (metakurzu), pozor na farizejský pohled na hřích. Toto je závažné nebezpečí. U metanoiace hrozí vliv „rabínské katecheze“, který se podílel na deformaci Ježíšovy katecheze. Podobně dnes máme katechezi římskokatolickou. U pohanů bylo tehdy nebezpečí menší, ale i zde bylo nebezpečí přenosu dosavadních tradic osobních, rodinných a pod. Znovuzrození SW je podnětem k rekvalifikaci HW - HARDWARE (analogie je ve fyzice, přístroje). Rekvalifikace a inovace HWS (HARDWARE SARX) je modelem pro přechod na HW Ježíše (Otec v Ježíšovi, Ježíš v nás). POZOR! Při zavádění Metanoia je nutná příprava na metanoiační proces. K tomu je nutné natrénovat předem všechny potřebné vlastnosti.

            Jakmile člověk chce mít doklady a vybavení, nestačí mu katechismus, ale nutně potřebuje  katechezi Ježíše Krista (KJK). S tou se setkali apoštolové a učedníci. Proto je tedy nutné provést rekonstrukci KJK (RKJK). Je nutné mít doklad, že Evangelium je výchozím materiálem pro nalezení RKJK. Já bych to nemusel dělat, ale stejná výzva všem věřícím nekřesťanům (muslim, buddhista, člen New Age atd.) ti budou také osloveni. Čekat na to, aby buddhista měl doklady? On je má, jsou to jeho subjektivní zážitky. Tam, je nutné upozornit na to, že na ně se nemá spoléhat, ale že musí mít jasné reálné, externí projevy, které dokáže pouze Tvůrce. Toto platí pro jakékoliv náboženství. Člověk musí mít doklady proto, aby hledal a podle Evangelia provedl RKJK. Teprve tehdy, když budeme mít vnější reálné svědectví, budeme moci členy ostatních orientací vyzvat, aby zahodili dosavadní představy a začali s Metanoia (prvního stupně). Teprve, až budeme dělat vnější skutky jako doklad, můžeme se obrátit na ty, kteří jsou orientováni jinak, než na Evangelium a říci "abyste věděli, že nás posílá Tvůrce. Zkuste, zda vaši bozi dokáží to, co náš. Náš Bůh je Tvůrce, dělejte skutky odpovídající Tvůrci, jako např. rozmnožení chlebů, přeměna vody ve víno, atd.“.

Nemá smyslu kritizovat toho, kdo slepě věří, dokud nebude mít člověk hotovou katechesi s dokladem od Ježíše. Pravděpodobně je nutné jít "na poušť", dodělat svou koncepci s dokladem od Boha, eventuálně. dotáhnout potvrzení od "Petra". Nelze vyloučit "Parciální kázání Jana Křtitele", tj. mnozí lidé nečtou správně Písmo. Je mnoho křesťanských církví, ty nemají doklad, i když je Evangeliem předepsán. Budeme prosit Boha, Ježíše, aby se prokázal, dal poznat. Má-li být jeden ovčinec a jeden pastýř, je nutné, aby lidé, kteří vidí před sebou různé hlasatele, dovedli sami od sebe rozeznat, kdo má pravdu. V nauce JK jsou oblasti, kde člověk musí sám od sebe rozeznat, kdo má pravdu. Je to jednak "přímá cesta", platí tak jako tak, nebo je to "rozcestí", kde vidím dvojí možnost dalšího postupu, ale platí jediná možnost. V dané situaci (v daném programu) nevím, která cesta je správná. Tam musím najít správnou cestu. Jiné rozcestí je rozcestí dvou správných cest, ale lze jít jen po jedné. Toto je v dobré matematice, fyzice, reálných oborech. Nelze se tedy spoléhat na magisterium, nejsem-li přesvědčen o pravosti církve, ohánějící se magisteriem. Možnosti: Nejsou všechny církve monopolní, tj. "já jsem ta pravá". Jsou-li však vedle sebe dvě nebo dokonce více církví monopolních (katolíci, pravoslavní, židé, muslimové), je nanejvýš jedna z nich pravá. Evangelium upozorňuje budoucího člena na právo najít doklad. Je správné poukazovat na chyby v Církvi, ale člověk musí řešit v první řadě sám sebe, abych věci dořešil, aby měl doklady a ne po dokladech toužil a přitom nic nedělal. Člověk musí prosit, hledat a tlouci (jít do sporu s Bohem). Při tom tlučení se upevňuje přesvědčení a posiluje se vztah vůči Bohu. To je nutná věc být jako „vdova a soudce“. Je tam „brzy je vyslyším…“. A když to není hned, musí hledat příčinu, proč to nevychází. Chyba je zřejmě někde jinde. To tlučení je naprosto nutná věc pro osobní rozvoj člověka. Když to zatím nevychází lze také říci, že to je výzva: „Než začneš mluvit o Bohu, dej do pořádku celou osobnost, protože, když s nekvalitní osobností hledáš Boha , tak ´deformuješ´ také toho Boha, představu o něm atd.“. Je třeba dát do pořádku sám sebe („udělejte si přátele z klamného mamonu“).

                Člověk má v sobě spousta mizerného dědictví z dřívějška. Proto je nutné začínat znova. S tím souvisí to „pokolení nevěrné a zvrhlé“, „máte v sobě několik programů…“. Je nutné se řídit jedním kvalitním, dobře vybudovaným psychickým programem. Člověk musí vyřešit budování nového programu, oddělování nového programu a také trénink nového programu. Je nutné vytvořit pořádný sled jednak pro sebe a také pro lidi, co už mají něco za sebou a budou chtít začít znova. Třeba také vyřešit problematiku Metanoia pro lidi, kteří jdou pomalu a nedotáhnou všechno. Také je nutno udělat, jak vypadá správná výchova u dítěte. Máme přece „nebudete-li jako děti, nevejdete“. Jednak, abychom začali jako děti a také osvojili si způsoby chování a postoje dítěte (k tomu je nutné vypracovat problematiku tréninku). My musíme v určitých věcech začít být dětmi. Ze začátku to nebude ve všech věcech.

V člověku často vznikají a nacházejí se dva nerozdělené programy, rozdílné. Zde platí zásada „nové víno do nových měchů a staré víno do starých měchů“. Nutné je to od sebe oddělit. U toho, kdo o tom mluví a nedělá zázraky, začne vznikat psychická slepota, nebo řekněme bariéra a nikam to nevede. Ježíš jasně říká „kdybyste měli víru jako zrno hořčičné…“. Jenže naše koncepce víry není „zrno hořčičné“, ale ustálené dogma, které není pochopené, ale které je převzaté. Tím se znehodnotí jak dogmatika tak to, co se čte v Bibli. Pakliže se bude mluvit o četbě Bible a tedy Evangelia, je nutné to od sebe oddělit a předtím ještě udělat Metanoia. Další požadavek je otázka stupňové výuky. Nelze číst Evangelium najednou. Také ne začátečníci současně s pokročilými. Pak je tam to embargo „nikomu neříkejte, že jsem Mesiáš“. Podobné embargo je „neříkejte, co jste viděli dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“ (když sestupovali z hory). Když se tohle nedodrží, tak interpretace, valor textů budou deformovány. Také psychika čtenáře se bude deformovat. Při četbě Bible je nutné vycházet z toho, na co ten člověk stačí a nedávat mu víc. To souvisí také s tím „kde vás nepřijmou, setřeste prach“. Podobně, když posluchač není schopen problém pochopit, nemá smysl mu to říkat. Já nesmím vnucovat věci, musím být služebník. Musím být služebníkem, který dodržuje Ježíšův příkaz, aby ten člověk, který "myje nohy", vyhovoval požadavkům toho, komu "myje nohy". Ten služebník také musí vědět, kdy musí zmlknout a neříkat určité věci a o tom musí sám rozhodovat. Jinak by to Evangelium bylo špatně pochopené. To se nakonec stane také ke konci Božího Království. V Evangeliu je např. instrukce „chceš jít li s darem k oltáři a má li něco proti tobě bratr tvůj, vrať se a jdi se napřed smířit s bratrem. Druhá instrukce je „zhřeší-li proti tobě bratr tvůj, vytkni mu to a když poslechne, získal si bratra. Když neposlechne atd…. budiž jako pohan a publikán“. Tyto dvě instrukce nejdou jednoduše spojit. Čili souvisí to s otázkou osobního rozvoje. Pro začátečníka platí „když má (máš) něco proti tobě bratr (nebo ty proti němu), smiř se s ním a až pak přinášej dar“.  Když to ale nejde i když chceš a nesmíříte se, nemůžeš nést dar k oltáři, ale musíš se zamyslet nad tím, co máš dělat, abys ses smířil. Když si položím takhle otázku, zjistím, že tady je ve hře nějaký  faktor, který musím nalézt a vyřešit. Měl by se také ptát „proč nemohu ten dar já přinést?“. Pak se mu může říct „víš, co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej ty jemu“. „Když ty máš nějaké požadavky, zkusil si je také splnit vůči tomu druhému?“. Je nutné s tímto faktorem počítat. Až pak, když neposlechne „řekni Církvi“. Jenže Církev na to není zařízená. Člověk přijde ke zpovědi, tam dostane rozhřešení a „příště už nehřeš“. Naše zpovědní praxe nerespektuje instrukci Mt 18.

Při četbě Bible bude nutné třídit posluchače. Ten, který je schopen, může číst, ale ten, který není, musí se zastavit u Metanoia. Jenže, co je Metanoia? To je oprava myšlení. Jenže náš návod na pokání je postit se, společně se modlit …. "Trpěl si, protože si nečetl pořádně Evangelium. Chceš ho číst znova?" Když ten člověk žije životem, že si  s Evangeliem zahrává a myslí si, že to zná, stane se neprůstřelný. U četby Evangelia je nutné udělat Metanoia. Já musím umět rozlišit, co řeknu a co neřeknu a umět také včas říct „končím“. Mohu skončit v určité oblasti, nebo mohu skončit vůbec. Tohle Evangelium naznačuje a je nutné tuhle otázku komunikace s druhými pořádně domyslet, protože tam je „..setřeste prach“ a jinde je „buď služebník“. To na první pohled nejde dohromady. Je nutné oba ty texty pochopit a dívat se na celý ten problém relativisticky. Myslím, že také bude v určitých případech říct „..ano, ty jsi si vybral jinou cestu, já s ní nesouhlasím. Možná, že máš pravdu, možná, že ne. Takže se musíme rozejít“. Důležitá věc také je říct „podívej, tady děláš chybu“. Když to přijme, lze mu říci, že se mu to stane vícekrát a vícekrát ho na to upozorním, ale ty musíš vždy ihned na to reagovat“. „Když já ti to řeknu a ty nebudeš reagovat, pak to znamená, že je to někde zablokované a o té věci se nemůžeme bavit, protože nejsi na to zralý“. Smyrna musí trpět, Filadelfie trpět nemusí a přitom obě jsou chváleny. Rebelové z Thyatíry nevěří a nenechají se ovlivňovat tou falešnou prorokyní dostanou jitřenku a budou mít moc nad pohany. Je nutné tyhle věci (všechny) pochopit a podle nich jednat. Proč je nejvyšší ten, který je služebníkem? To je člověk, který pochopil celou tu zákonitost a dokáže sám na sobě najít chyby a odstranit je. Je nutné znát pohled „myji nohy“. Druhá věc je „nyní se o tom bavit nebudeme, protože na řadě je něco jiného“. Třetí věc je „ty na tohle nestačíš a musíš se smířit s nižší úrovní“.

Zacheus si je vědom, že „je vedle“, kdežto bohatý mládenec je spokojený sám se sebou („Co mám dělat, abych byl dokonalý...?“)  Ježíš na to: „Rozdej všechno co máš a pojď za mnou“ a on nešel. Po Zacheovi se nepožadovalo, aby rozdal všechno. Proč? Protože ten Zacheus není deformovaný, kdežto bohatý mládenec je psychicky deformovaný, špatně hodnotí sám sebe.

Při výzvě a provádění Metanoia může docházet k selekci posluchačů. Kdo nesouhlasí, ať si najde jiného učitele. V Praze je např. dost kostelů. „Pozor, máš tyto chyby, hrozí ti typ Smyrna. Chceš-li začít, tak zase od začátku a dodrž plán výuky. Dám ti "Filipa". Mohl bys být Filadelfia, tak poslouchej. Když nebudeš souhlasit, veď diskusi s "Filipem".  Můžeš se odvolat výše. Buď k sobě upřímný, jinak ti hrozí „Jidáš“. Nesouhlasíš-li, odvolej se. Najde-li trenér chybu v tobě, musíš chybu uvidět také a postupně odstranit, přeprogramovat se! Nestačí pouze se chybě vyhnout. Poslouchej "Filipa". Kdyby tvoje chyba byla věcí také "Filipa", dostaneš jiného“. Pro typ Filadelfia stanovit pravidla hry. „Můžeš stagnovat, tj. "ve Filadelfii zůstat", ale pak dodržuj pravidla chování filadelfského typu“. Problematika "slabých ve víře" je závažná. Staří rodiče rádi zasahují, opravují "špatnou výuku" vnoučat. Často jsou velmi agresivní v prosazování svých názorů, neústupností v nekvalitních názorech. Podobně to může být v manželství, kdy jeden z partnerů je „slabý ve víře“. Ten, kdo chce stagnovat by měl zmlknout a nezasahovat. Ten, kdo chce růst, nesmí se nechat strhnout (souvisí to s Ježíšovým výrokem: „Kdo nemá v nenávisti....“)

Poznámka 2

                Co se týče lidí, kteří mají problém s otázkou „vidíme“, tak ti jsou do značné míry „neprůstřelní“. Je to věc, která je do jisté míry ovlivněná okolím. Zřejmě ale tahle ta věc je rozhodující a je v kompetenci člověka, kdy mu do toho nikdo nemluví. Zrovna tak je v lidské kompetenci to „co chcete aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Tím, že něco dělám, stoupá moje rozlišovací schopnost a člověk začíná ty věci vidět jiným, lepším, způsobem. To se týká rozvoje osobnosti. Když ty věci z evangelia začnu dělat, tak začnu vidět věci lépe, než jsem je viděl předtím. Začnu lépe rozlišovat kvalitní od nekvalitního. Když člověk začne něco dělat, uvidí chyby atd. a začne přemýšlet o sobě, začne dělat Metanoia v přirozené oblasti. Záleží také na tom, jak ten člověk je nábožensky vychovaný. Bylo-li mu dáno náboženství typu „ty musíš věřit…“, tak v náboženství bude „neprůstřelný“ a jinde může být „průstřelný“. Je docela dobře možné, že tomu člověku po smrti při setkání s Ježíšem bude ukázáno, že to jeho náboženství je vadné – „podívej, když jsi dělal práci, tak si počítal s chybami, které jsi byl schopný opravovat a ve vztahu k Bohu bys to mohl nyní udělat také. Dám ti příležitost…“ Člověk, který byl schopen dělat Metanoia v přirozené oblasti, bude moci dělat Metanoia i při styku s Ježíšem. Ale jeho věčný život bude zpožděný. Optimum by ovšem bylo, kdyby ten člověk to pochopil už během života a také, kdyby během života se setkal s pořádnou evangelijní výukou. Čili uvážit a rozlišit Metanoia v přirozené oblasti a Metanoia ve vztahu vůči Bohu. V podstatě jde o tutéž věc. Bůh se může zjevit člověku určitým způsobem. Je to možné v jakémkoli náboženství a kultuře  (Abraham, Henoch…). Do značné míry je to vázané na úroveň člověka, ale rozhodně Bůh k tomu důvod má. Jako např. lidé potřebují předchůdce před Ježíšem a musí to být někdo z lidí. A „Eliáš napravitel“ musí být také někdo z lidí, protože jinak by se na to zavrženci mohli vymlouvat. Člověk, který uznává chyby je schopen růst. Když je ale vázaný na autoritu, na to, že mu to někdo řekne, tak po smrti se může nechat dobře od Ježíše vyučit. A samozřejmě se vyučí do určité míry. Takový člověk se může ocitnout v docela slušným „přednebí“ a s Ježíšem, nebo andělem bude probírat tu jeho problematiku. Dalo by se říct, že dojde u něho k přeškolení.

Poznámka 3

         Jak to, že průměrná žákyně současné střední školy pochopí snadno to, co nechápali Pasteurovi současníci? Je to proto, že ta žákyně nepotřebuje v této oblasti prodělávat Metanoia. U ní jde o Protonoja. Ten termín je dobré ponechat pro první poznání. U ní je to první poznání, které není potřeba měnit. U těch Pasteurových současníků se ale jednalo o "Deuteronoja" (druhé poznání). Deuteronoja má různé hloubky. Buď se nemusí zasahovat do zpracovatelských programů, nebo se tam musí hlouběji zasahovat. Ukázka zpracovatelských programů se dá ukázat na poli „data“. To pole „data“ samo o sobě vůbec nic neznamená, ale záleží na mě jak s nimi naložím. Je třeba rozlišit pole „data“, pak konkrétní programy a pak je ten zpracovatelský program, program pro vytváření operačního zobrazení, program rekonstrukce vědomého obrazu. V data polích je také určité zobrazení, ale to je jiné od toho, co je na displeji. A tohle bude nutné zpracovat. V Pasteurově době šlo o lidi, kteří už měli svůj názor a nedovedli oddělovat  informace. Je nutné odlišit to, kde stačí „nové víno do nových měchů“ a to, kde je zapotřebí totální rekonstrukce. V dějinách dochází ke zlomům a ty zlomy jsou dvou typů. A  to zlom během několika generací a zlom v jedinci. Ten zlom během té generace je např. doba, kdy Pasteur začal hlásat ty věci, na které přišel, získával nové adepty, kteří sice neměli tu problematiku vyřešenou, ale nebyli neotřesitelně zabydleni v tom svém dosavadním psychickém programu. Tohle je zlom „kulturní“ mimo několik generací, kde vlastně ti noví jedinci už přicházejí do nové situace. A když se to prosadí mezi dostatečným procentem studentů, tak se to začne šířit. Ty tahanice staré gardy tomu mohou napomoci, mohou tomu zvýšit popularitu. Tohle je zlom jednoho typu, jde o zlom v dějinách ale nejde o zlom v jedinci. Pak je zlom v jedinci. U jedince lze zlom, přechod na druhý psychický program, také provést. Není to o nic těžší, ale znamená to ochotu. Proto je nutné vytipovat jedince, kteří jsou ochotni tohle provést, kteří se přihlásí a projdou určitým testem (a ne, kteří pouze budou říkat, že chtějí), aby to přeškolení jedince, změnu těch základních psychických programů bylo možné provést. Musíme odlišit jedince, kteří si vytvoří nové data pole, ale ponechává si staré čtecí programy. A pak jedince, kteří mění také čtecí programy. Galileovská fyzika vybudovala kvalitní čtecí programy pro data-pole, ale také zpracovací programy (tyto programy je důležité posoudit), vyhodnocovací programy (experimenty atd.), kogniční programy pro vytvoření operačního zobrazení, čili zobrazení toho, co je uloženo v těch data-polích. Např. vjemy vstupují do mozku z receptorů, ze kterých je pak intelektem vytvořené operační zobrazení (to je ve vědomí, čili na displeji). To, co je na displeji se opakováním dostává do data-pole. Tohle bylo dobré u Galileovské fyziky. A ty spory s Galileim byly proto, protože tam byla scholastika a ta měla tyto věci špatné (viz Aristotelova fyzika). Dnešní fyzika, elektrotechnika, chemie začíná být vyučována dogmaticky (dogma – důkaz, dogma - sémeión) místo procesu GGA. Kdežto katecheze a scholastika uvízli u DDP (dogma je nařízení, doron jsou smečkové pudy, kdy člen převezme to, co říká vůdce smečky). Čili tohle to je ten nejnižší typ křesťanství.

Poznámka 4

            Pokání je naprosto nutné. Jde o změnu přístupu, změnu cesty za Bohem. Pokání není možné řešit nástavbou. Není to možné řešit tím, že se bude něco přidávat, protože např. základní tvorba pojmů je nesprávná. Máme špatný způsob čtení Bible. Perfektním modelem je problematika špatné školní výuky. Je zapotřebí si uvědomit, že posty vůbec není metapraxe – změna jednání. Je to jiné jednání např. přestanu krást a začnu drmolit modlitbičky. To naprosto nestačí. Je nutné rozlišit Metanoia bez změny čtecích programů (je nutné propracovat přesnou terminologii těch čtecích programů) ( je to jako když se učím cizí jazyk) a potom je to Metanoia, kdy dochází ke změně kogničních programů, kdy už to není podobno tomu, jako bych se učil cizí jazyk, ale jakoby došlo k totální regeneraci. Tohle je nutné bezpodmínečně nutné udělat. takové středověké křesťanství bylo zoufalé. válčilo se o stošest. Sociální problémy nebyly řešeny. To jsou závažné věci. A přitom církev žádné příkoří neměla. Měla hlavní slovo. Co se týče pokání, tak souvisí s tím výuka fyziky, spadávání do špatné výuky ve škole a recidivování. Pak je tady ve hře otázka spravedlnosti. Zřejmě bude nutné odlišit být spravedlivý od pokání. Jsou to samostatné úkony, i když de facto spolu souvisí. Ale je to souvislost per accidens. Např. může být učitel, který špatně známkuje (např. je podplacený, nebo má na někoho vztek), ale umí známkovat, tak musí začít být spravedlivý. Nemusí měnit svou odbornou klasifikaci. Z hlediska učitelské odbornosti se nemusí rekvalifikovat. Potřebuje se ale „rekvalifikovat“ z hlediska spravedlnosti. Také zde ovšem platí to: „Věřte skutkům a pak byste věřili i mně“. Ta spravedlnost nutně vede člověka k tomu při setkání s Ježíšem. Ten spravedlivý uzná existenci Ježíšových zázraků. Otázka spravedlnosti může být z hlediska prestiže a také z hlediska vnějšího okolí. U toho vnějšího okolí platí: „Když vás budou pronásledovat, utečte“.  Je tady možnost pro každého, kdo chce utéct, kdo se chce vyhnout. Je třeba vědět, že se mám vyhnout pokušení, které by vedlo k nespravedlivému jednání. A je třeba prosit, aby nás Bůh neuvedl do pokušení. Čili co mám dělat, aby mne Bůh nemusel uvést do pokušení, jak se pokušení vyhnout. To je to vyhnutí se a tomu odpovídá také to: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do druhého“.  Vyžaduje to ale umět rozeznávat, že zde nebo jinde něco není v pořádku.

Poznámka 5

            Zásada Metanoia je, že pro křesťanství člověk potřebuje rozlišovat věci sám. Jsou věci, kdy je nutné jet podle přesného receptu. Pak se ale člověk musí osamostatnit a jet sám.

Recept Laodicea je: „Žádej mne o mast na oči…“ Nemá smysl žádat o mast na oči, dokud mám zjevné chyby a nechci je uznat. Mast by mně otevřela oči a já bych je pak zavíral. Příčinou oslepnutí je právě zavírání očí před skutečností („dělejte, že jste slepí a oslepnete“). U Izajáše se mluví nejen o slepotě, ale i o strnulosti. Ježíš mluví ještě o otupělosti. Slepota – nevnímám, strnulost – nedovedu realizovat, otupělost – nemám zájem. Pokud Laodicejský ví o nějakých chybách, musí si vytvořit správné stereotypy, aby se naučil uznat chybu. Někteří lidé se (díky právě špatným stereotypům) začnou bránit, i když to je v jejich moci. Buď to budu hlídat, nebo si vytvořím protistereotyp, abych neříkal „vidím“. I když to zvládnu, tak nelze vyloučit vynoření se toho stereotypu „já vím, já to znám…“. Proto je dobré udělat nácvik stereotypu „rozumím/nerozumím“. Pokud člověk vidí chyby a chce mast na oči, tak musí napřed uznat ty chyby, které vidí (nemusí je zatím napravit) a ne si říct: „A to nic není“. Tím vlastně zavírá nad tím oči a začíná slepnout. Takový člověk si marně dělá naději, že když bude prosit o mast na oči, že ji dostane. Jeho jednání je proti vyprošovanému efektu a tudíž ta jeho modlitba o tu mast na oči je anulovaná. Pokud člověk nevidí žádnou chybu, tak dříve než bude prosit o mast na oči, musí zaujmout stanovisko, že je možné, že dělá chybu, nebo chyby a neví o tom. Jinak zase ta modlitba vyzní na prázdno. Kristus tohle předpokládá jako samozřejmou věc, ale bohužel u nás to už samozřejmé není, protože jsme v tom degenerovaní.  Bohatý jinoch je v podstatě Laodicejský případ a pro něj je řešením pouze „závěs“. Čili pro některé lidi je také nutný pouze závěs“.

Poznámka k provádění Metanoia

            Hodně lidí se dívá na náboženství jako na psychoterapeutické pohovory. To ovšem je nekvalitní pohled na náboženství. Tak jako existuje psychoterapie hudbou, tak se nemůže dělat z hudby pouze psychoterapeutická záležitost. Podobně z truhlařiny. Ta je tady v první řadě proto, aby tady byly skříně a stoly. Věci určité kategorie mohou mít jako sekundární následek psychoterapeutický efekt. Podobně náboženství, které má v první řadě přinášet lidem Boží vzkaz. Sice mnoho lidí si spojuje náboženství s útěchou, ale cílem náboženství to není. Tak jako chybu je nutné jasně vytknout, aby byla postihovatelná. Podobně bude nutné vytyčit cíl náboženství a požadavky na posluchače. „Jedině za těchto okolností jsem ochoten s vámi se bavit“. je to nutné dát jako požadavek a konstatovat: „Když nechceš přijmout, tak nemusíš“.  je nutné dát tvrdý požadavek  Metanoia a když člověk nechce, tak nemá smysl s ním začínat. Ježíš podobně ten požadavek formuluje způsobem: „Kdo chce být mým učedníkem…“ Je nutné uvážit ještě časový sled. Ježíš to nepožaduje na začátku katecheze. Nejdříve se musí probudit u člověka  zájem a musí tady být také zdůvodnění. Napřed musí být určitá reklama, např. výzva k pokání a zázraky a nabídnutý program a vytyčení základní chyby. Pak, až dojde k polarizaci posluchačů a někteří řeknou, že do toho jdou, lze říct: „Pakliže chceš za mnou jít, tak tohle a tohle musíš dodržovat.“ Tímto se nesmí začínat, ale také nesmí to přijít pozdě. Nesmí dojít k hádkám a tahanicím. Tohle to bude formulované jako požadavek těm, kterým bylo nabídnuto Metanoia a těm, kteří to  přijali. A těm, kdo uvěřili říká Ježíš: „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“. Kdyby tohle říkal na začátku, tak by to nemohlo mít ten žádoucí efekt a také to nemůže přijít příliš pozdě. Proto je nutné upřesnit celý ten tematický sled Ježíšovy katecheze. Je to velice důležitá věc. První kázání se týkalo toho „čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“, v druhém kázání Ježíš vznáší obvinění proti židům. Tady začínají ty tahanice a dochází, zdá se, k tomu větvení. Tyhle věci budou v tom tématickém sledu. Tématický sled je shodný s časovým sledem, ale je to per accidens a ne per substantians. Takže by mohly být požadovány přijímací testy, přijímací rozcvičky (vstupní pohovory, vstupní tréninky), kdy se lidem řekne: „Chceš-li chodit za mnou, musíš splňovat ty a ty podmínky“. Také se musí říct: „Ty můžeš kdykoliv odejít a já tě mohu kdykoli propustit, nebudeš-li plnit požadované podmínky. Tohle je vstupní zkouška, přijímací pohovor a přijímací trénink, pakliže ho nechceš absolvovat, nemohu tě vzít do zácviku“.

Metanoia a skutky

        Půst a modlitba by měly okamžitě naskočit po nezdaru. Tak by ten problém (že nemohou uzdravit toho chlapce) učedníci mohli vyřešit a dospěli k tomu.

Slepec od narození – „aby se na něm ukázaly skutky Boží“. Případ Lazara – „jsem rád, že jsem tam nebyl“. Ježíš touží dělat zázraky a vyzývá učedníky, aby dělali zázraky. Vidíme retardaci v případě šíření evangelia mezi pohany (až pronásledování je vyburcovává) a také retardaci v oblasti charismat. Prvotní křesťané vydávali svědectví ochotou zemřít. Mohli ovšem vydat svědectví také vzkříšením z mrtvých. Jaké by to bylo pozdvižení, kdyby některá z těch známějších obětí se objevila mezi lidmi. To by bylo svědectví velice účinné. Další problém je vadná reakce na charisma a na svědectví. Je nutné napřed hlásat Metanoia. Už ty první dvojice, které šli před Ježíšem vyzývali k Metanoia a dělali zázraky a připravovali příchod Ježíše, proroka z Nazareta. Ježíš pak také o Metanoia mluvil. Zázraky jsou možné a nutné pro zvýšení životní úrovně a pro oslavu Boží. Jsou některé zázraky, které nejsou jenom potvrzením Ježíšovy moci, ale na oslavu Boží. Navíc Ježíš říká: „Nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi…., Já mám jiné svědectví“ . Církev by stále měla mít svědectví. Když to svědectví dal hlasatelům, kteří šli před ním, tím spíše by je dal hlasatelům, kteří jdou 2000 let po něm.  

Poznámka 6

Co se týče lidí, tak dle Jan 6,22-71 tam bylo vlastně rozhodnuto, jak se zachovají vůči Ježíšovi později. Je to na základě toho, jací byli dříve. Setkání člověka s Ježíše je vázáno na stav, jaký byl člověk před setkáním. Když člověk před přitažením Otcovým nemá patřičné vlastnosti, tak tím je pro něho určená dávka milosti. Jestli budu ve Smyrně, Filadelfii ap. Také to závisí na učitelích. Když ale budu hrát poctivou hru a budu se zamýšlet nad P. Bohem, nebo alespoň budu mít soucit s jinými lidmi („byl jsem hladový a dali jste mi najíst….“), tak to rozhoduje o tom, jestli člověk Ježíše přijme, když se setká po smrti s Ježíšem. Když by se  s ním setkal za života, tak také tohle bude hrát rozhodující roli. To má také vliv na to, jak člověk bude s tou Ježíšovou naukou zacházet.

            Co se týče lidí, kteří mají problém s otázkou „vidíme“, tak ti jsou do značné míry neprůstřelní. Je to věc, která je do jisté míry ovlivněná okolím. Zřejmě je tato věc rozhodující a je v kompetenci člověka, kdy mu do toho nikdo nemluví (viz výroba topůrek na vojně). Zrovna tak je v lidské kompetenci to „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Tím, že něco dělám, stoupá moje rozlišovací schopnost a člověk začíná ty věci vidět jiným, lepším, způsobem. To se týká rozvoje osobnosti. Když ty věci z evangelia začnu dělat, tak začnu vidět věci lépe, než jsem je viděl předtím. Začnu lépe rozlišovat kvalitní od nekvalitního. Když člověk začne něco dělat, uvidí chyby atd. a začne přemýšlet o sobě, začne dělat Metanoia v přirozené oblasti. Záleží také na tom, jak ten člověk je nábožensky vychovaný. Bylo-li mu dáno náboženství typu „ty musíš věřit…“, tak v náboženství bude neprůstřelný a jinde může být průstřelný. Je docela dobře možné, že tomu člověku po smrti při setkání s Ježíšem bude ukázáno, že to jeho náboženství je vadné např. takto: „Podívej, když jsi dělal práci, tak si počítal s chybami, které jsi byl schopný opravovat a ve vztahu k Bohu bys to mohl nyní udělat také. Dám ti příležitost…“ Člověk, který byl schopen dělat Metanoia v přirozené oblasti, bude moci dělat Metanoia i při styku s Ježíšem. Ale jeho věčný život bude zpožděný. Optimum by ovšem bylo, kdyby ten člověk to pochopil už během života a také, kdyby během života se setkal s pořádnou evangelijní výukou. Čili uvážit Metanoia v přirozené oblasti a Metanoia ve vztahu vůči Bohu. V podstatě jde o tutéž věc. Bůh se může zjevit člověku určitým způsobem. Je to možné v jakémkoli náboženství a kultuře  (Abraham, Henoch…). Do značné míry je to vázané na úroveň člověka (na řešení tohoto zatím není dost materiálu), ale rozhodně Bůh k tomu důvod má. Jako např. lidé potřebují předchůdce před Ježíšem a musí to být někdo z lidí. A napravitel musí být také někdo z lidí, protože jinak by se na to zavrženci mohli vymlouvat. Člověk, který uznává chyby je schopen růst. Když je ale vázaný na autoritu, na to, že mu to někdo řekne, tak po smrti se může nechat dobře od Ježíše vyučit. A samozřejmě se vyučí do určité míry. Takový člověk se může ocitnout v docela slušným „přednebím“ a s Ježíšem, nebo andělem bude probírat tu jeho problematiku. Dalo by se říct, že dojde u něho k přeškolení.

Poznámka 7

Se "skončením lidstva" nutno počítat i dle Evangelia. Poslední soud znamená zastavení vzniku nových generací lidí. Je snad plné nebe? Spíše je prakticky jisté toto: Židé deformovali Mojžíšovu Smlouvu. Proto nemohli Ježíšovi uvěřit v plné míře (viz. „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“). Pohané přijali křesťanství snáze, nebyli deformování vadným chápáním Mojžíšovy Smlouvy - realizací rabínské katecheze. Protože došlo ke znečištění křesťanství, došlo k deformaci katecheze epištol, k odchylce od Ježíšovy katecheze. Je pravděpodobné, že křesťané už na začátku neměli dobrou detekci chyb a proto dochází k deformace Ježíšovy katecheze na katechezi epištol (zejména katecheze Pavlova, porovnej Ř 9 s Jn 5). Přesto je Bohem schválena, Bůh s ní kalkuluje a využívá toho. Deformace vznikala už v Prvotní Církvi vadným postojem vůči informacím Ježíšovy katecheze. Jednak zbytky rabínské katecheze ovlivnily rozvoj Prvotní Církve a první katechezi. Jednak Jeruzalémská církev neplní Ježíšovy instrukce pro misie a tím dochází ke zpoždění nástupu misií. Když byl zabit Štěpán, mohlo by jeho vzkříšení značně posílit kredit Církve. Ale ta by měla začít hlásat pokání dle Mt 10. Jenže Prvotní Církev o pokání hovořila, ale nevěděla, co to je a jak se dělá. Dokladem je Poenitentia, potrestej se. Jidáš dělá Poenitentia, vrací peníze a počítá, že bude ukřižován také. Peníze nebyly přijaty, Jidáš nebyl potrestán. Vidí svou chybu, nesnese pohled na svou nekvalitu a reaguje na to sebevraždou. Kdyby se Jidáš zamyslel nad chybou, uviděl by u sebe defekty už v období, kdy měl pokladnu, kdy kradl, ale pak si sliboval, že to už neudělá. Vrátil by se k Ježíšově nauce, mohl by být apoštolem dále. Petr zapřel, litoval a Ježíš mu to nevytkl. Petr se rozplakal lítostí, že Ježíšovi způsobil bolest. Toto je pokání v nejmenším rozsahu. Metanoia je oprava názorů. Jidáš neopravil názory, chtěl to napravit, i za cenu trestu, že bude s Ježíšem ukřižován. Jidáš se chce potrestat sám, dělá Poenitentia. Apoštoly pokáním nazývali např. přechod z pohanství ke křesťanství. Ale to je změna myšlení v oblasti nauky. Unikala jim oprava defektních myšlenkových procesů. Toto je hlavní oblast Metanoia. Pro nezpravenost myšlenkových procesů, nechápali prvky Ježíšovy katecheze. Nešli do misií a proto bylo nutné pronásledování. Petr odmítá výzvu přechodu na Nový Zákon (viz. Sk 10), proto nedochází k přechodu na Ježíšovy instrukce, tj. k přechodu na Nový Zákon. Proto je Petr typ Smyrna a stimulace pro něho je vnějším utrpením. Petr si neuvědomuje vlastní chybu, že odmítá informaci. Ponechává si bariéru (Stauros), nevnímání informací dalších, což vede postupně k adaptaci. Podobně při střetu (Sk 15) nesáhne Petr a ostatní na Horskou řeč, ale přijmou artefakt - výnos Sk 15. Horská řeč po dobu 2000 let bude ležet ladem a nebude hlásáno "nebude-li vaše spravedlnost větší….". Sv. Pavel vyhlásí: "Nejste pod zákonem", potom "Duch proti tělu a tělo proti duchu" a nakonec sv. Augustin zavede Desatero, ale už pozměněné proti originálu. Hřích přestane být indikátorem zpomaleného rozvoje Věčného života, ale stane pouze vnějším projevem deformace růstu. Stane se pouhou "překážkou" vstupu do nebe. Nebudou indikovány "běda-faktory", které jsou popsané v Mt 23. Tam my budeme mít stejnou deformaci, jako měli izraelité. Proto i pro nás platí „běda ti Kafarnaum“ (Mt 11,23), že  bude na tom hůř než Sodoma. V křesťanství vznikala podobná imunizace vůči Ježíšově katechezi jako u izraelitů vůči Mojžíšově Smlouvě. Bůh toto věděl, proto ponechal katechezi epištol s jasnými odchylkami od Ježíšovy katecheze. Protože nalezení problému a řešení Metanoia je v kompetenci lidí, alespoň věcí "někoho z lidí", Bůh nemohl zasahovat do degenerace Prvotní Církve a neupozornil Prvotní Církev na odchylky od Ježíšovy katecheze. Že tato degenerace nastala rychle, je vidět na deformaci nauky katecheze epištol (viz. Ř 9, Ř 10, 1Kor 14 (zájem pouze o dary jazyků). Protože celá Církev byla typem Smyrna, bylo nutné utrpení, padá dar uzdravování a kříšení mrtvých. Není zájem o dar prorokování, který mohl být dokladem pro start misie dle Mt 10. Dar jazyků nebyl dostačujícím argumentem, ale stal se objektem ctižádostivosti. Bylo nutno i tento "poslední" dar odejmout, protože pro rozšíření křesťanství je třeba Martyrion, svědectví. Není k disposici dar dostačující jako doklad a proto Martyrion - utrpení mučedníků. Toto "náhradní Martyrion" působí účinně pouze v období pronásledování. Pronásledování brzdí však také rozvoj Církve. Problematika pokání ale nebyla vyřešena. Nelze vyloučit další vady rozvoje nauky Církve. Nikdo neuvažuje o obnově darů. Ty už prý "nejsou třeba", je zde adaptace na utrpení, které nestimuluje, ale jeho přijímání je bráno jako čas od času se opakující nutnost. Došlo také k útlumu v katechezi epištol, takže došlo také k dalšímu poklesu úrovně. Je nutné najít řešení. Kdyby se Ježíš dnes objevil, proběhlo by setkání s ním stejně jako v době před 2000 léty. V nejlepším případě by slyšel od nás ekvivalenty Petrových výroků „…to se Ti nestane" (Mt 16,22), nebo „ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Ježíš se nemůže objevit jako Spasitel, aby opravil nauku Církve také proto, že není k dispozici osoba vhodná jako Předchůdce. Pokles kvality katechese zde hrozí dále. Utrpení brání rozvoji počtu křesťanů. K tomu, aby člověk se nechal mučit a s radostí přijímal smrt, je nutná dostatečně velká úroveň víry. Přitom úroveň pochopení Ježíšovy katecheze je od začátku nízká. "Efezský angelos" (viz. Zj 2-3) neučinil pokání a bylo pohnuto jeho svícnem dolů. "Ti ostatní v Thyatíře" se také neudrželi. Thyatírský nedotáhl Ježíšovu radu. Filadelfia nedodržovala celou Ježíšovu katechezi a proto ochrana celé církve přestala fungovat. Kdyby někdo z Filadelfie si uchoval ochotu zachovat celou Ježíšovu katechezi, dostal by moc. Pokud někdo zbyl a byl ochoten plnit to, co Ježíšova katecheze hlásá, brzo by se vyšvihl na vyšší úroveň. Jenže to už nikdo neznal. Církev (Sk 15) při konfliktu mezi židokřesťany a sv. Pavlem opustila Ježíšovu katechezi, takže "nové Filadelfie" nemohly vzniknout, i když by zde ochota poslouchat možná byla. Bez "Předchůdce" Ježíše Církev s inovací nauky přijít nemůže. Nebezpečí úpadku přitom stále trvá. Zázraky mizí, není možné rozšíření kvalitativní i kvantitativní. Nutno však pokračovat ve svědectví. Nejsou doklady typu uzdravení nemocných apod., proto budou jako doklad lidé, kteří půjdou na smrt a tak ukáži lidem cenu křesťanství. Jenže je nutné, aby byli "kati i diváci". Proto pronásledování. Aby efekt byl dostačující, je nutné, aby pronásledování bylo v nárazech, jinak dojde k útlumu, zevšednění. Proto řada etap pronásledování. Martyr je řecky svědek. Původně byl martyr - svědek ten, kdo např. uzdravil nemocného. Teď svědky byli ti, kdo byli mučeni v arénách. Toto bylo jedno z mnoha svědectví, ergo i oni byli Martyroi, martýři. Z této doby je termínem martyr označen mučedník a dnes je slovem martyr, mučedník, označen každý, kdo má utrpení. Utrpení je Martyrium. Svědectví tedy bylo vydáváno touto formou. Toto období přineslo rozšíření Církve. Vzniká kvantitativní růst, ale ke kvalitativnímu vzestupu nedošlo. Nedocházelo také k oslovení všech lidí, ale jen těch nejlepších. Těch je málo. Kdyby také všichni křesťané pomřeli, tak by to také nebylo ono. Aby se někdo stal křesťanem, bylo třeba, vysokých kvalit. Ten, kdo při pohledu v aréně se rozhodl stát se křesťanem, musel počítat, že i on může takto skončit. Když se někdo narodil jako člen křesťanské rodiny, mohl být v dětství vyučen v nauce a získat patřičné vlastnosti. Křesťané nevykládali, že jsou křesťané. Proto se rodiny mohly rozvíjet naplno v období klidu mezi údobími pronásledování. V samotném období pronásledování byli mučeni ti, kteří byli prozrazeni. Proto pohled na trpící křesťany spíš jen probouzel zájem. U kvalitních lidí postupně zájem narůstal. Poměr obrácených pohanů vůči celkové populaci nemohl být velmi velký. Navíc nelze vyloučit také pokles úrovně nauky. K poklesu úrovně katecheze epištol vůči Ježíšově katechezi došlo. Dále též kdoví kolik faktorů bylo ve hře. Proto Bůh zvolil jiný postup. Dochází k obratu. Milánský edikt povoluje křesťanství, Církev se může volně šířit. Nemá už žádné svědectví, musí vystupovat jako něco, co má autoritu. Důsledkem toho je dogmatizace, ritualizace; staví se kostely. Církev je instituce, „poslaná“ Ježíšem. Za pronásledování se Církev rozšířila po "celém světě", zvětšil se počet křesťanských obcí, ale počet křesťanů v dané obci byl malý. Teď církevní obce mohly přibírat mnoho členů. Výuka začínala u dětí. Větší počet lidí se teď snáze mohl stát křesťany. Roste dále formalismus nauky, dogmatismus, institucionalismus. Pelágius se svou naukou vyvolá vznik nové nauky Církve. Ta je "paralelní" vůči Ježíšově katechezi, tak jako nauka Ř 9. Pelágius vyvolá řadu poklesů kvality. Poklesy postupně pokračují. Starou deformovanou nauku nelze opravit, Metanoia je těžší, dochází k imunizaci. Další změny mají za následek další deformace. Ty čekají na „Eliáše, který napraví vše“. Ten bude hlásat pokání v plném rozsahu. Provede nápravu v pravém slova smyslu. Takto obnovené (opravené) křesťanství bude trvat tak dlouho (1000 let) až i ono začne degenerovat. Pak ho už nebude možné opravit. Imunizace v plné nauce se hůře odstraňuje než v deformované. Pak satan bude propuštěn, nastane krátká doba satanovy zvůle, ale to bude vlastně pozemský očistec a příprava na poslední Ježíšův příchod a na poslední soud. Zde je vidět, že Bůh zastaví běh světa.

Poznámka 8

Katecheze u prvotních křesťanů byla krátká a účinná, neměli takovou pestrou paletu jako liturgiku, morálku, filosofii, církevní dějiny. Měli toho méně, měli méně vědomostí, ale soubor informací byl dostačující a čistý. Víra potřebuje právě strojovou čistotu. Jakmile jsou tam příměsi „jílkového“ charakteru, tak ty je svazují. Záplata z nové látky na starou sukni to potrhá. Když člověk přijde za mnou a chce vyřešení toho jeho problému na základě otázek evangelia, setkávají se u něho dva typy psychických programů, které se navzájem perou a dochází k tomu, že člověk vyloučí jako cizí těleso to, co říká evangelium, nebo se člověku začne rozpadat jeho dosavadní tezaurus. Čili buď mu dát záplatu na základě jeho stávajících klasických představ, nebo musí podstoupit totální rekonstrukci na základě evangelia. Představa, že vlastně o nic nejde, že se jedná o naše čisté vědomosti, tak to není tak jednoduché. Když si člověk vezme tu náboženskou literaturu, tak to je zcela jiný typ myšlení, psychického programu (např. „do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy“, „největší nepřítel člověka je hřích“, „k přijímání jdu proto, abych měl čistou duši“, „hlavně se nedostaň do pekla“ atd.). V tom jsme my vyrůstali. Přitom se hlásá, že „kdo se modlí, tak se do pekla nedostane“, „kdo se vyzpovídá, tak se do pekla nedostane“. Kdyby mi někdo zaručil, že brzy neumřu, tak mohu řádit a pokud bych měl zítra umřít, tak půjdu ke zpovědi a bude vše v pořádku. Odpověď na to je: „Protože nelze s P. Bohem takhle se handrkovat, proto nechává člověka někdy umřít nenadále“. No a protože by se nestihl předtím vyzpovídat, tak člověk žije pořád ve strachu. Základním motivem byl strach z Boha. Člověk neměl zájem o nebe, ale pouze strach z pekla. A protože nebyla jiná možnost, „tak do toho nebe půjdeme, ačkoli v tom nebi je ´otrava´, protože andělé v nebi jenom zpívají a hrají na harfu“. Jenže evangelijní koncepce je koncepce nového života, nové formy života, že jsem zhřešil proto, protože moje víra je špatná a proto mne Bůh nechal spadnout do hříchu počínaje homosexualitou až po banální dětské lhaní (viz. „protože nesoudili náležitě o Bohu, proto Bůh je vydal“). Pavel říká: „Je mezi vámi mnoho nemocných, mnoho slabých a mnozí zemřeli, protože nesoudí náležitě o tělu Páně“. Kolik našich lidí vidí v Eucharistii chléb věčného života? Kolik lidí si řekne: „Já jím proto, abych mohl pracovat, ovoce jím proto, abych byl zdravý a chléb věčného života jím proto, abych byl jednou transformovaný, jako anděl?“ O to nikdo nestojí. Sv. Pavel už vyhrožuje nemocí, slabostí a smrtí tomu, kdo nemá správné názory o Eucharistii. Člověk, který nechápe nebe jako otázku transformace nemůže mít správný názor na Eucharistii. „Kam strom spadne, tam zůstane ležet“ a proto je třeba zachránit alespoň děti a těm dát správnou nauku, když my už jsme odepsaní. Říkal jsem si: „Proč já bych měl naletět? Proč bych se neměl vzepřít?“ Člověk by se chtěl z toho vymotat, ale pořád jede podle toho starého psychického programu. Ten úspěch je velice pomalý, velice nepatrný.  U toho „kam strom spadne, tam zůstane ležet“ jsem si řekl „člověče, už je to jednou prohrané, počítej s tím“, možná, že se dřeš nadarmo. Ale když se ti lidé mohou modlit o to, aby byli zdraví, proč by člověk nemohl jít za Bohem: „Bože, udělej ten zázrak, abych mohl věřit jiným způsobem“ a ten ho jistě rád vyslyší. Dospěl jsem k tomuto názoru, že „kam strom spadne, tam zůstane ležet“ neplatí v tom smyslu, že by se toho člověk nemohl zbavit. A chtěl jsem alespoň těm dětem dát pořádnou výuku. Můžeme to nazvat otázkou druhého programu. První program je soubor návyků, které jsou vytvořeny na základě staré teorie. Pak na základě druhé teorie mohu mít druhý program. Dospěl jsem k názoru, že není vyloučeno najet na druhý psychický program, protože např. každá cizí řeč je druhým programem (nebo když ve Švédsku začali jezdit vpravo, tak také přešli na druhý program). Řidič trolejbusu, když začne jezdit tramvají, tak je ve hře také druhý program. Jak to je? Ježíš říká: „Musíte se znovu narodit (z vody)“, čili musíte být jako maličcí. Elektrikářská řeč, medicínská řeč, odborná řeč je nástavba mateřštiny. Ale němčinu začínám od der, die, das. Cizí řeč nemůže být nástavba češtiny. A tak se cizí řeč učím, jako bych byl maličký, jako v dětství. Vlastně se znova rodíme z vody. Problém je, že my chceme dělat nové náboženství jako nástavbu našeho starého a ono to musí být jako přestavba, musí se začít úplně od začátku. Když člověk vidí tu problematiku a udělá si předsevzetí a chce to realizovat, tak jeho předsevzetí selže. Do hry vlezou různé psychologické procesy, člověk si chce vytvořit nový návyk (přitom už jeden návyk má) a dostane se do situace, že je vyznavačem druhé teorie a přitom jede podle starých návyků. Něco jiného hlásá a něco jiného dělá. A toto je problém, že člověk si přitom myslí, že už jede podle nové teorie. Na základě nové teorie se rozhodne jít k přijímání, ale na základě staré teorie naskočí starý stereotyp, který je zaběhaný a vůbec si to neuvědomí. A tak v člověku běží staré stereotypy, jede starým způsobem. Pro výstavbu osobnosti jsou rozhodující stereotypy a ne teorie, kterou vyznávám, ale stereotypy, které řídí naše jednání. Když ale chce začít jednat novým způsobem a nebude hlídat svoje jednání, tak poběží staré stereotypy. Když ale bude hlídat svoje jednání, tak se hrozně nadře, protože se mu občas podaří (načas) jednat správným způsobem a pak mu dojde dech. Řešení se zdá být nemožné, ale ono možné je a to řešení způsobem „cvičák“. Půjdu na to tak, že si vytvořím návyky na nějakých nových objektech, pro které nemám dosud program. Např. to může být na těch zebrách a na hře písčísy (nebo jiné věci, kde je vidět vliv myšlení na činnost) se vytvoří návyky. Nebude to mechanická práce, nebude to tancování, nebudou to modlitby, ale bude to např. řešení logických problémů, radioamatéřina, fyzikální pokusy určitého druhu atd., tedy takové, aby se na nich projevily chyby myšlení. Pak se na nich vybudují stereotypy a tyto už vybudované stereotypy se teprve přenesou do oblastí, které jsou zamořeny. Ty stereotypy vznikají opakováním podle určitého receptu. Na tom „cvičáku“, když se zdůrazňují určité fakta, tak se několikanásobným opakováním vytvoří ten stereotyp. A pak už s tím mohu dělat. Ten cvičák se musí připravit na nezamořené půdě a samozřejmě musí k tomu být i patřičná teoretická příprava. Chodit se nenaučím tím, že rozmontuji kočárek, ani tím, že budu naň nadávat, ale tím, že budu chodit. Chodit se také nenaučím analyzováním kočárku. Jezdit na kole se nenaučím tím, že si přečtu o tom nějakou knížku, nebo že budu počítat rovnováhu. Musím se naučit jezdit. A zrovna tak, správným způsobem jednat se naučím tím, že se na nějakém cvičáku naučím správným způsobem jednat, v oblasti, kde dosud nemám falešný program. Oblast nemusí být důležitá a tak se na ní mohu učit a ta činnost musí být závislá na kvalitě myšlení. To ale znamená zatnout zuby a ten cvičák dělat a ne říkat si: „Ono tohle, ono tamto „apod. A člověk se potom chytne. Když ale nebudu dělat ten cvičák pořádně a nechám si ho zamořit, tak to krachne.

Poznámka 9 - K problematice psychických programů

Pochopení této problematiky velice souvisí s pochopením otázky Metanoia a používání starého a nového tezauru. Jedná se o problém překlápění z jednoho psychického programu do druhého. Samo  o sobě by to nemusel být problém, protože je to podobné tomu, jako přechod z jednoho jazyka do druhého, nebo řízení auta u nás a v Anglii (po pravé a po levé straně). Jsou tady určité podmínky. Na malých dětech je vidět, jak si pamatují, na co mají chuť. Když se dítěti řekne „popros“, tak poprosí, ale příště se mu to znova musí připomenout. Ta věc není pro něho příjemná a tak to zkouší bez poprošení, nebo se mu to prostě nevybaví. Přejít z jednoho jazyka do druhého, pro člověka, který ty jazyky zná, není naprosto problematické. I když určitou práci to dá. Zejména pro takového tlumočníka. Proč je tomu tak? Za prvé, člověk se chce naučit cizí jazyk, za druhé, člověk začíná úplně od začátku a nedělá to jako nástavbu a za třetí, člověk se pro to rozhodne, protože ho to láká, protože ho to baví. Člověk má jakousi motivaci, pustí se do té cizí řeči a může se ji naučit. Pak nedělá problém přechod z jednoho programu na druhý. Vycházejme z předpokladu, že určitý stereotyp je také určitá programová skupina a vidíme též, že člověk snadno spadne z B do A, že stačí jen chvíli povolit v kontrole. Spadnout z B do A to jde velice snadno, ale z A do B to jde velice těžko. Ten přechod z B do A proběhne automaticky, aniž by si to člověk uvědomoval, ale obráceně to nejde, nebo velice těžko, i když ten nový program B má člověk vypracovaný. Vyjdeme prozatím z předpokladu, že ty programy A a B jsou jako dva jazyky. Pak by to nemělo dělat potíže. Jenže potíže to dělá proto, že tady jde o nějaké faktory navíc. Když je člověk v B, tak vidí věci jiným způsobem. A zřejmě to A zaslepuje člověka, takže nevidí formou B. A navíc asi to „vidění“ A člověka vůči B alergizuje. Tudíž, když je člověk v A, tak proto to spontánní překlopení do B není tak snadné. U B (ze začátku) stačí jenom povolit v kontrole a už je člověk v A. Kdežto z A do B se nemůže dostat vědomým překlopením, protože to by mohl jednat programem B, ale nevznikl by stereotyp. Nebo i když mám novou teorii, tak přesto jedu podle staré. Ty jevy parapraxe a metapraxe se vyskytují převážně v tom jednom směru. Heteropraxe je, že člověku řeknu, aby dělal pisčís a on přinese vyluštěnou křížovku. Metapraxe je, že např. člověk studuje formou B a pak začne studovat formou A (dělá tentýž úkol, ale začne ho dělat podle druhé programové skupiny). Pozn. Ortopraxe je správné jednání. Parapraxe je, že např. člověk se chce modlit „budík“, ví že se má modlit „budíka“ a on se ho chce modlit. Já mu řeknu, aby se modlil jenom, když se mu chce. On ví, že se mu včera chtělo a tak nyní se pomodlí a ani neví, že sklouzl do slovní modlitby. V sobě má představu: „Vždyť mně se chce“. „Určitě?“ „Jistě, já jsem včera o tom přemýšlel a viděl jsem, že je to jediné rozumné“. Jenže tím, že se mi včera chtělo, ještě neznamená, že se mi chce teď. On si myslí, že vyloženě chce a přitom, když začne jednat, tak mu naskočí starý stereotyp, slovní modlitba. Tak tohle je parapraxe, para- znamená vedle. Hetero- je jiný, meta- je změna a orto- je správný a praxe je dělat. Člověk má na mysli teorii B a přitom mu naskočí stereotyp typu A. Parapraktický může být např. „budík“, kde člověk je přesvědčený, že jedná správně. Na otázku „máš zájem“, dá odpověď „mám“. Klasifikuje to podle toho, že včera zájem měl. Velkou roli hraje také to, že A je první stereotyp, který se vytvoří snadno. Kdežto druhý stereotyp, isotopický s ním, se už vytváří obtížně. To už člověk může mít novou teorii na mysli (je vyznavačem nové teorie) a přesto jedná podle starého stereotypu. Vlastně může vzniknout parapraxe v tom smyslu, že vyznává novou teorii, ale nový stereotyp nevybuduje, nebo nevznikne. Nezapomeňme, že stereotypy jsou anonymní a alogické. Nevcházejí do kůry, člověk do toho nevidí a neví, jaký motiv a teoretický podklad hraje vlastně roli. Čili roli hraje to, že program A se snadno zavádí, pak to, že je silnější. Pak také nějak A pevně drží, je nějak aktivnější. B je méně aktivní. Já to B musím nějak preaktivovat, abych jel dle B. Z programu B vypadnu snadno, ale z A ne. Když jsem v A a chtěl bych jednat dle B, tak buď nastane „motýlkový efekt“ (diktuji si to a hrozně se nadřu), nebo když nekontroluji a mám pouze teoretický úmysl a nehlídám překlopení, tak zase dochází k parapraxi (chci to dělat novým způsobem a přesto to dělám tím starým). Zavádění B je nutné už na cvičáku. A když mám B, které je ze začátku méně aktivní, tak mu nějak musím dát protekci. Je tady ještě ten faktor, že program A člověka zaslepuje. Dva jazyky (např. česky a anglicky) se nevylučují navzájem. Platí zásada: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“.

            Když Pasteur mluvil  k lidem, tak on jim něco musel „brát“. Když přednášel, tak nepřímo říkal, že doktoři jsou blbci, protože na ty věci nepřišli a přitom se na to přijít dá, když on chemik na to přišel. Semmelweis podobně. Kdyby Edison přednášel, tak by mohl říct, že konkurenti jsou blbci, že ti druzí jsou blbci. A to už je člověku příjemnější, kdy se o někom jiným mluví, že je blbec. To už lichotí jeho sebevědomí. Edison mohl říct: „Do vašeho dokonalého bytu, moje dokonalá žárovka“.  Ježíš nemohl říct: „Do vaší dokonalé víry (vašeho dokonalého Zákona, moje Evangelium“. Takhle si to představovali farizeové („Mesiáš přijde a pochválí nás“). Kdežto Ježíš musel napřed říkat, že jejich víra je špatná. U Pasteura a Semmelweise by posluchači přinejmenším měli konstatovat, že se jedná o věci, o kterých nevěděli. Kdyby pak sledovali, nebo dělali ty jejich pokusy, tak by je nutně napadlo, že je to docela jednoduché, že ono to není tak složité. Jenže okamžitě mu může vyvstat: „On na to přišel, já jsem na to nepřišel, já jsem vlastně hlupák proti němu“. To se ale člověku nechce uznat a pak dochází k tomu, že člověk to nauku odsouvá atd.

            U programu A musíme počítat s jakoby usměrňovacím efektem. Jakoby B bylo na kopci a A dole a že z B do A to spadne snadno, ale obráceně to jde těžko. U jazyků mateřština je silnější, než cizí jazyk a přesto to jde. Musíme tady také vidět to, že A má v sobě zahrnutou spokojenost se sebou a tudíž ten člověk nějak nechce v myšlení najet na B. Čili aktivita tady nehraje hlavní roli, protože i když je ve mně engram s menší aktivitou, tak když se naň zaťuká, tak člověk rád po něm sáhne. Takže A vede k spokojenosti se sebou a B k nespokojenosti se sebou. To je jeden faktor, který má vliv na to, že z B do A to jde snadno spadnout a ne naopak. Druhý faktor je ten, že A vede k oslepnutí, ke ztrátě logiky. Jsou situace vratné, situace nevratné a situace pomalu vratné. Když se rozhodnu dívat do dálky, tak se oko rychle naakomoduje. Když se ale dívám do sluníčka, tak nějakou dobu pak nevidím nic. Tady návrat jde pomalu. Když svářeč sváří bez brýlí, tak může oslepnout a to už je nevratná situace. Program A zaslepuje. Izajáš také mluví o zaslepení, v epištole Pavla je, že člověka zaslepily bůžky tohoto světa a také, že člověka zaslepil Ježíš. Ten člověk má jiný psychický program, pak se setká s Ježíšem a v důsledku toho, že má jiný (nekompatibilní) program, přestane vidět. K tomu, aby ten člověk pochopil farizejské kázání, tak nemusí mít logiku v pořádku, nemusí „vidět“. Kdežto, aby pochopil Ježíše, tak musí vidět pořádně. Tady máme zase jeden z těch důvodů. Snadno si vypíchnu oko, ale už to nevrátím zpět. Když Ježíš káže, tak člověk pro to potřebuje mít logiku. Když se chytnu ďáblových pseudohodnot, tak dojde k poškození logiky (ať už k pomalu vratnému, nebo nevratnému) a pak nějakou dobu to trvá, než se mu to vrátí. Jednak ta zaslepující „logika“ je příjemná, člověk se k tomu vrací, je nějak tak samosvorná a člověk který vidí, se může dostat do situace, že nevidí a to tím, že nechce uznat nepříjemnou věc. Ale jakmile člověk nevidí, tak už se zpět nemůže dostat k tomu, aby začal vidět, protože ten program A ho oslepuje. A tak se člověk musí nějak dostat z toho samosvorného A. Je to podobné jako s dveřmi. Když je zavřu, tak zaklapnou, ale na otevření už potřebuji klíč.

Můžeme to shrnout takto. A vyhovuje požadavkům člověka, je to první, aktivnější stereotyp a zaslepuje. Člověk, který chce přejít do B má dvojí práci. Musí se „odslepit“ a také začít vidět způsobem B.

            Když jsem v A, tak mne to udržuje ve slepotě, nemůže dojít na reakomodaci na správné vidění. Když jsem v A, musím začít od otázky, abych začal správně vidět a pak mohu najet na B (i když mám stereotyp). V blokovém schématu jiný blok jsou programy A a B a jiný blok je funkce operační jednotky. Operační jednotka při přetížení začne blbě fungovat. Když mám v B přetěžující program, tak mi operační jednotka vysadí. Např. člověk je v B, nelíbí se mu výsledky v B (nebo něco nehlídá), tak spadne do A a začne vidět dle A. Když pak se chce dostat zpět, tak dříve než začne jednat dle B, musí vidět správným způsobem. To znamená, že on se musí vzdát jednání dle A a musí chtít vidět dle B. Ale ze začátku bude dobře vidět, přitom jednat starým způsobem, než se mu podaří překlopit. Proto snadno spadnu z B do A a ne naopak. Když jsem v B a nechci dělat, tak přestanu vidět a spadnu do A. Stačí jenom nechtít dělat. Kdežto, když jsem v A a chci dělat dle B, ale nechci vidět dle B, tak nemohu najet na B. Musím vidět dle B a chtít dělat dle B. Program A má v sobě prvky, které způsobují destrukci osobnosti. Čili jakmile člověk spadne do A, tak se mu nechce z něho ven. Dojde k inverzi vidění a ztrátě vnímání, oslepnutí.

            Když člověk něco dlouho dělá, tak dojde k únavě. Když je unavená kost, tak snadno dojde k zlomenině. Říká se, že po dlouhém pochodu a když vojáci nebyli na to zvyklí, docházelo ke zlomeninám na naprosto malý popud. Vysvětluje se to tím, že důsledkem únavy vznikají takové mikrotrhlinky (u kovů je to také). Když si pak člověk odpočine, tak ty mikrotrhlinky se zacelí a kost zesílí. Čili, při zavádění programu B je nutné počítat také s těmito únavovými jevy. Únavové jevy jsou také u cizího jazyka a přesto to nedělá takovou potíž. Daleko větší potíž při přechodu do B dělá to, že člověk má vůči B zábrany a nechce je řešit. Ten přechod není pouhopouhé překlopení, ale problém je, že B je slabý, že ho člověk nezapne. Kouká a myslí dle A a chce to řešit dle B a pak je to neřešitelné.

            Vezměme si možnost, že byla vynalezena metoda jak vrátit zrak. A ošklivá žena, která se nikdy neviděla se uvidí v zrcadle, tak to bude pro ní nepříjemný šok. Zejména, když je navíc ctižádostivá, marnivá, která žila v iluzích, že je hezká. Ta když nyní prokoukne a vidí, že je hrozně šeredná, tak pro ní by to bylo spjato s otřesem. A radši by chtěla být slepá. Když ale tohle zde nebude, tak člověk ten nový smysl uvítá. Když dochází k oslepnutí proto, že člověk nechce vidět skutečnost, dojde k návratu do slepoty u takového  člověka. Když v A má člověk představu, že je dobrý věřící a pak když přijde do B, všechno se mu sesype. Když ten člověk není na to připravený, tak ten náraz toho B nevydrží. A teď spadne zpět a oslepne. Když se ale do toho mačká a nemá odstraněné zábrany (nemá vyřešené to A, ale ho potlačuje) tak to je zase brzdící důvod.

            V důsledku A může člověk cítit nechuť cítit se příjemně a člověk je s tím nespokojený. Je tady uměle vytvořený rozpor mezi přirozenými požadavky člověka. Jsou to: uplatni sebevědomí a měj se dobře. Když se to ale špatně asociuje, tak věci, které původně táhnou jedním směrem, jsou postaveny do rozporu a pak člověk, když se má dobře, je z toho nešťastný. Paradoxně je šťastný, když se nemá dobře. Proč? Protože pocit mít se dobře je postaven proti tomu, člověk je naasociovaný na to „ty jsi špatný“ a protože ten pocit pýchy je silnější, převládne to druhé hodnocení. Tady vidíme, že ta získána výchova a vybudované reflexy, nebo ty získané a asociace mohou být velice silné. Motivy se dají těžko získat, to myslím je stálá věc. Nemohu cvikem získat oči. Ale cvikem mohu získat asociace a vypěstovat si reflexy. Je nutné jít touto cestou. Vypěstovat si reflexy, aby se mi dařilo dobře. Samozřejmě, když je něčeho moc, tak nastává únavový jev a to je somatická záležitost (žárovka bliká, pozor na přetížení operační jednotky). Když se sebevědomí a touha mít se dobře dá rozložit asociací (dá se vytvořit vadný reflex), tím spíše se dá zavedením správného reflexu zase zavést rovnováha. Musíme ale počítat s tím, že tady existuje stále ten uměle získaný vadný reflex.

            Když se Marie sama analyzuje, tak dochází k výpadkům a spadává do A. Když analyzuje Ivu, tak do A nespadne. Takto Marie má z toho užitek. Engramy pracují a nenaskakuje A a tudíž nenaskakují únavové jevy vyvolané programem A.

            Může se stát, že nebude např. nechuť vůči rehabilitátorovi, ale vůči Ježíšovi nechuť je. Proč? Protože vůči Ježíšovi je postoj typu A, kdežto vůči rehabilitátorovi je už vytvořený postoj typu B. Když člověk přijde v krizi za rehabilitátorem, tak se může vytvořit postoj typu B. Když člověk vyrůstá v špatném křesťanství, tak vůči Ježíšovi může být postoj typu A.

            I dobré jídlo se přejí, ale takový chléb se nepřejí. Taková věc přeladění je velice náročná a rozhodně se nedá přirovnat chlebu. Tady je nutné udělat nějaké opatření, např. přestávky, nebo něco jiného, aby nedocházelo k únavovým jevům. Případně je to otázka šoku. Ježíš např. nechává „jílek“ dojít do šoku, do odpadu učedníků. Myslím, že když pomáhá šok, mohla by pomáhat i clona. 

Rehabilitace

            Podmínkou rehabilitace je vědět, kam vlastně má ta rehabilitace směřovat. A to je habilita, čili, kdo se hodí. „Nerozhodný se nehodí pro Boží království“. To znamená, že nemá smysl mu něco zvěstovat. Takový člověk musí být právě rehabilitován. Kdo se však hodí? Tak především rozhodný člověk, ten, kdo má jasný postoj. Z toho, co Ježíš říká, můžeme také vyčíst podmínky hability. Např. „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Tady by se mohlo říct, že podmínka habilitace je věřit Mojžíšovi. Jak vypadá ono ´věřit Mojžíšovi´? U proroka Daniela je předpověděna doba příchodu Mesiáše. Na základě toho, všichni židé čekali příchod Mesiáše. Přišel Ježíš a když začal kázat, tak se jim nelíbil. To znamená, že oni pak museli čekat dalšího (jiného) Mesiáše. V době Ježíšově mohli Ježíše pouze odmítnout a čekat dalšího. Ale když to už bylo několik desítek let, tak tu interpretaci museli nějak pozměnit, např. že bude mít zpoždění. Když pak docházelo k obkličování Jeruzaléma, mohli si také říct: „Hurá, teď už Mesiáš přijde“. Jak se židovská exegese vypořádává s tímto textem dnes, tak to je otázka. Zda-li to vůbec čtou, nebo zda-li to vykládají symbolicky, zřejmě dělají stejné chyby jako my. Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. My už máme v rukou evangelium a tzv. mu věříme. Pro nás se může říct toto: „Kdybychom věřili evangeliu, přijali bychom Ježíše a dobře bychom přijímali Eucharistii“. Věřit evangeliu je podmínkou přijetí Eucharistie a ne naopak. Nebudu přijímat proto, abych dobře věřil, ale musím věřit proto, abych dobře přijímal. A co se týče našeho postoje vůči Mojžíšovi, tak kdybychom věřili Mojžíšovi, tak bychom chápali evangelium. Další věc je to: „Jak můžete uvěřit vy, kteří hledáte slávu od lidí a nehledáte slávu od Boha?“ Pak farizeové nevěří Mojžíšovi (viz Mt 15). U nich je to je pokroucení Mojžíšova Zákona. „Mají Mojžíše a proroky…“ (viz. podobenství „Boháč a Lazar“). Čili, když se neřídí tím, co říká Mojžíš, který je pro ně autoritou, tím spíše se nebudou řídit tím, co říká pro ně „pochybná“ existence - neznámý Ježíš z Nazareta. Když neberou vážně to, co říká Mojžíš a pozměňují to, tak tím spíše budou pozměňovat  a překrucovat to, co říká Ježíš. K otázce hodící a nehodící patří zřejmě blahoslavení, boháči (viz blahoslavenství) atd. Nerozhodní se nehodí. Třeba uvážit také to „neházejte perly sviním“. S otázkou hability a inhability je spjata také otázka klasifikace posluchačů. Tomu inhabilnímu nemá smysl něco vykládat. Ve Skutcích máme: „Byla tam Lýdie, Pán otevřel její srdce atd.“. Tady bylo vidět, že ta komunikace běží. Čili ona byla člověk typu habilis. Je proto nutné stanovit kritéria lability a pak podmínky hability. Něco jiného je to „bylo mu to dáno od Otce“. To už se týká jiných témat. Tam je zase habilis ten, komu je dáno od Otce. V ostatních věcech je habilis ten, který věří Mojžíšovi. To „kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně (první části mé katecheze)“ je otázka nezávislá na tom, zda-li mi bylo dáno, nebo ne. Druhá část katecheze je závislá na tom, zda-li je dáno od Otce, nebo ne. Ale to je už otázka toho, komu Bůh dá, koho přitáhne atd. 

„Cvičák“

           Při cvičáku musíme natrénovat svoje smysly, to, jak vidíme. Člověk, když sebe hodnotí, tak hodnotí sebe podle toho, s jaké úsilí na věc vynakládá. Potom je to „harmonikový“ efekt, že člověk (z vlastní zkušenosti), když sám sebe slyší z magnetofonu, tak slyší spoustu vedlejších zvuků a nepřesností. A přitom jsem si myslel, že na foukací harmoniku umím hrát. Proč? Když člověk hraje, tak je producent, kopíruje představu dokonalého jevu, na který je upnutý. Ale při poslouchání z magnetofonu už mohl kriticky poslouchat a sledovat ty chyby, které tam byly. To je myslím všeobecný jev. Podobný tomu je „topůrkový“ jev (popsán v jiném textu). Až když jsem udělal kolem 100 topůrek, zvýšila se mi rozlišovací schopnost pro estetický vzhled. A začal jsem být na sebe přísnější. To přísnější měřítko se dosáhne tím, že člověk tu věc dělá. Při tom cvičáku se musí dělat jedna věc a přesně podle receptu. A to s vnitřním souhlasem, nebo s vnitřním rozhodnutím dodržovat. Nemusí tam být zájem, ale musí tam být vnitřní souhlas. Zájem se může dostavit, až to budu chápat.  Musí s tím být vnitřní souhlas, i když se mi do toho nechce. Do kina jdu se zájmem, kdežto v případě  zubaře mám souhlas s tím, co mi dělá i když mi to je nepříjemné. Podobně u toho cvičáku musí být souhlas.

            Další věc je, že musíme rozlišit program – soubor těch stereotypů (A a B), pak akci člověka, realizaci atd. a musíme rozlišit také celkovou kondici, jako např. bolí mne hlava apod. Když budu čekat až mne bude bolet hlava, tak je to chyba. Je třeba si všímat, kdy jsem opustil správné myšlení. Nebo se to projeví tak, že mi nejde studium a propadl jsem a ztratím soudnost (dalo by se říct až budu práskly). Nesmíme spojovat to, že jsem v A nebo B s tím v jaké jsem kondici, jestli mám potíže (např. chyba je spojovat, že nemám potíže, tak jsem v A a obráceně). Zrovna tak je chyba spojovat to, že jsem v A nebo B s tím pojmem prásklosti. Když je člověk práskly, tak ztratil soudnost normálně soudit. Nejen, že jedu podle špatného programu, ale že mi to také blbě myslí. Je to něco podobného tomu, jako když vařím podle návodu houby a pokud budu vařit muchomůrky a budu dodržovat špatný návod, dostanu se do fáze, kdy se mi to začne motat a začnu ztrácet základní funkce. Proto nesmím čekat na to až budu práskly, kdy logika mi půjde někam „za roh“. To musím také oddělit. Důležité je, že nemohu najednou všechno zpravit. Nové návyky musím zavést kousek po kousku. Když se naučím několik slovíček jiného jazyka, tak ještě nemohu mluvit novým jazykem a o čemkoli. Když já si nacvičím pár stereotypů, pak ještě nemohu všechno a všude dělat dle nového programu B. Musím počítat s tím, že se dostanu do situace, kde mi věci vyvstanou v kontrastu, že budu vidět, kolik je vlastně A a že se zatím musím smířit s tím, že tohle, nebo ono dělám v dle programu A a že nemohu chtít všechno dělat dle programu B. Takový nový stereotyp je pro mne jako nová řeč. Když bych chtěl všechno dělat dle programu B a neměl zatím patřičné stereotypy, dojde k tomu, že začnu dělat skutky řízeným intelektem a to je „motýlkový“ efekt. Jakmile jednám řízeným intelektem, tak nemohou vznikat návyky a nemohu dělat ty věci, které má dělat intelekt. Proto musí být pořádný cvičák a na věcech, které se nemohou zbabrat a které zatím nejsou akutní, tj. které člověka netlačí. „Já bych chtěl vyřešit ten, nebo onen problém, mne tlačí deprese, potřeboval bych se zamyslet nad sebou“ atd. Dokud ale nedovedu pořádně myslet o věcech, tak se nemohu zamýšlet nad sebou.

            Při rehabilitaci ten cvičák mohu dělat jednak jako zábavu, nebo, když ho uznávám jako potřebu (i když mám ze začátku k tomu nechuť, která se postupně může ztratit). Když se nechuť bude stupňovat, tak je nutné vysadit. Člověk by si měl pokoušet vybavit to, co se při tom cvičáku procvičuje („proč dělám to a to“) a vybavit si ty motivy.