Abraham

Neměl jsem dořešenou představu kompetence a jiné, proto jsem prosil a nebyl vyslyšen. Neznal jsem Boží plán, hledal řešení jinde než je a proto jsem jej nenalezl. Nutno napřed poznat Boží plán toho, co mám dělat spolu s ním. Nejde o Boží svévoli, o jednání, které nemá vnitřní zákonitost, ale jde zde o dosažení kontaktu s Bohem v primitivní představě a tudíž i o kompatibilitu s Bohem při věčném styku v nebi. Mohl bych se od Boha oddělit, viz Gerazenský případ zavrženců. Pak nejsem povinen respektovat Boží "pravidla hry". Tak je tomu u ateistů (ne antiteistů), kteří s Bohem nepočítají a tudíž mohou dělat z hlediska postoje vůči Bohu, co chtějí. I když nejde o trvalý stav, protože po smrti neexistuje "neutrální stav", během života je to přijatelné v rámci „fair play“ vůči poznané realitě. Po smrti bude pohled ateisty možná jiný. Pak bude jeho jednání měřeno dle skutečnosti "potom" jim viděné. Podobně jde o věřícího, teistu, který chce jít do nebe. Ten musí vycházet z toho, jak vidí situaci, bez ohledu na skutečný stav. A když po smrti není nic, nebo když "Bůh existuje, ale nemá o nás zájem", pak bude muset změnit svůj postoj. Za živa však musí vycházet z toho, co považuje za správné. Je mnoho různých konfesí, některé jsou monopolní, přitom jsou stejné jako jiné. Ergo nelze v jejich správnost věřit. Někdo si vybere konfesi podle své volby, jiný si vybere rádce a dle něho volí konfesi, třetí zůstane věrný tomu, ve kterém se narodil, tedy "stádu", jiný zase hledá a vybírá si z nabízených konfesí to, co se jemu hodí. Někdy je to subjektivně poctivé, jindy je to kličkování.

            Poctivý, ale střízlivě uvažující člověk hledá přesnou konfesi, popisující skutečnou nabídku Boha, ovšem, pokud tato existuje. Není-li tato nabídka Bohem dána, není správné sáhnout po kterékoliv jiné, která neodpovídá skutečnosti. Pro někoho je líbivé sebe vidět jako někoho, kdo takto získává morální prestiž, nebo si hojí mindráky. Měl by si každý ověřit ve zmatku různých církví, zda dovede najít eventuálně pravou konfesi. Pokud nějaká konfese je Bohem dána, je nutné, aby každý, kdo chce, mohl se správně rozhodovat a vybrat správně. Nestačí pouze si nějakou konfesi vybrat, ne pouze nejbližší, ale odpovídající skutečnosti. Jde tedy o abrahámovský přístup.

Abraham nebyl spokojen s různými konfesemi, hledal tedy správnou. Bůh se mu zjevil, legitimoval se a sjednal s ním smlouvu. Tento postup je v rozporu se všemi „katechismy“. Ale za dané situace, kdy je více konfesí, které se neliší efektem, ale jedna druhou vylučují, je to nutný postup. Nestačí, když "rodná" konfese předloží "doklad správnosti", který je přijat jako součást nauky a který je předkládaný jako věc, o které se nesmí diskutovat. Takovýchto "důkazů" je mnoho v různých „katechismech" a v případě monopolních církví je nutné, aby pravdu hledající člověk sám dovedl posoudit. Toto je také u některých křesťanských konfesí, pokud jsou monopolní. To je i u katolické církve. Jenže je zde Bible, která je vedle tradice zdrojem nauky, Božím slovem. Bible se vyjadřuje jasně v této věci: V Lk 12,54-56 je jasně řečeno, že od sebe musí rozeznat každý sám pro sebe. Je sice možné přijmout radu odborníka, (viz Jn 5,31-36), ale toto je jen nouzové řešení. V Jn 10,37-38 vyzývá pro zaujetí správného stanoviska doklad, tedy zázraky, skutky Otcovy, či Ježíšovy. Tyto skutky musí adept konfese vidět sám. Nestačí o nich slyšet, tím spíše muset věřit, že Bible je slovo Boží. Proto zázraky byly faktem (viz opět Jn 5, 31-36). Proto je nutný Abrahamův přístup.

Abrahamovi se zjevil Bůh. Proč jemu? Je několik možností, např.:

1. Hledal pravě božstvo

2. Hledal božstvo, které bude nejpříznivější. „Byli“ bozi dobří i zlí.

3. Hledal správný postoj k dosavadnímu božstvu.

            Abrahám měl tu představu Boha či božstev konkrétní. Bůh se zjevoval Abrahámovi representovaný lidskou postavou. Bohu toto konkrétní sebereprezentování nevadí. Zdůrazňuji tím nejen to, že Bohu nevadí, že si ho člověk takto představuje, ale i to, že On sám takto zvolil typ sebereprezentace. Ani Abrahamovi nevadila tato "primitivní" představa Boha. Podle ní si vytvořil vztah k Bohu tak kvalitní, že je partnerem smlouvy, která vede k příchodu Ježíše. Podobně, když se Bůh zjevuje Mojžíšovi, nehovoří o neviditelnosti, ale "nemůžeš mne vidět, zemřel bys, uvidíš pouze moje záda". V porovnání s Abrahámem Bůh komunikuje s Mojžíšem jinak. Zde je postup od reprezentace Abrahámově k reprezentaci Mojžíšově. Toto je určitý sled. Ten však nevede k abstraktní představě , ale k tomu, co nabízí Ježíšova katecheze. Abrahám měl s Bohem osobní kontakt. Podobně stejný byl osobní kontakt Boha s Mojžíšem. Bůh projevoval svou přítomnost konkrétně a byl zde kontakt. Ježíšova katecheze nám zase nabízí dokázané náboženství a tím reálný kontakt s Bohem. V Ježíšově katechezi je doklad pravosti Ježíšovy a přímý kontakt s Ježíšem a s Otcem přes Ježíše. Reprezentace Otce je stejně reálná jako pohled na Ježíše. Ten je člověk a umožňuje po rozvinutí koexistence přímý pohled na Boha. Ježíšova katecheze nepotřebuje opouštět představu Boha. Naopak, Ježíš ukazuje sebe jako Boha a člověka. Je zde dvojí představa, či spíše dvě představy, na jedné straně Ježíš-člověk jako my a na druhé Ježíš, který prochází zdí. Otec, který je v skrytu, je neviditelná realita, jako pole, vzduch. Toto je druhá komponenta pohledu na Ježíše. Člověk napřed lidskýma očima vidí Ježíše proti sobě, pak uvidí Otce stejně jako Ježíš. Člověk stojí stále před Bohem, jako před pro něj viditelnou či vnímatelnou realitou. S touto realitou má možnost přímo nebo nepřímo komunikovat. Má možnost dokladu pravosti Božího vzkazu. To, že nemáme doklady, je naše chyba. Musíme o doklady stát. Nejsou-li nám dány, není to proto, že to prý "dneska není třeba", ale proto, že my o doklady nestojíme a proto nám dány být nemohou. Protože to, co je obsahem našeho "svědectví", či evangelizace, neodpovídá Ježíšově katechezi. Nelze řešit problém "pochopitelnosti", či "prokazatelnosti" víry předložením filosofických představ, které Bůh nepoužil ani v kontaktu s Abrahámem, ani v kontaktu s Mojžíšem a nejsou ani v Ježíšově katechezi.

            Proč Hinduisté apod. nekončí jako Abrahám kontaktem s Bohem? Že by Bůh měl "miláčka" a o další nestojí? Toto takto není. Viz. „Tři králové", nebo „viděli jsme kohosi …. a nechodí s námi" (ten neznámý dělal zázraky). Každý by mohl být na stejné úrovni jako Abrahám, kdyby šel za Bohem tak, jako on.

            Reprezentace Boha je podobná jako poznávání hmoty. Hmota, pole, nebo dvojí zobrazení elektronu a fotonu. Poznání hmoty nás vede k závěru: „Potřebujeme nové oči a mozek. Nejen oči. Na to jsou přístroje. Ale i mozek, aby pochopil to, jak mu přístroje a pokusy ukázaly hmotu“. Oči Ježíše a jeho intelekt (viz Jn14,8-11 a také 20-24) ukáží člověku Boha.

            Bůh se zjevuje Abramovi. Dle Bible je prvně popsán kontakt s Bohem jako výzva Boha, který říká Abramovi, aby se stěhoval. Abraham ihned poslechne. Zajímavé je, že po delší době úspěšných setkání s Bohem, Abram najednou chce doklad, když mu Bůh slibuje potomstvo. Proč nechtěl Abram doklad, když jej Bůh vyzývá ke stěhováni? Velmi pravděpodobně proto, že setkání s Bohem vyzývajícím ho ke stěhovaní není první. Abram ví, kdo se mu zjevuje. Proto bude nutné Abramův pozemský život rozdělit:

a) Abram pravděpodobně žije s tradičním pohledem na božstva,

b) Abram se probouzí. Vidí chyby dosavadního náboženství. Nevzdá se, hledá skutečného Boha.

c) Bůh se Abramovi zjevuje. Nabízí se možnosti:

- Napřed jako neznámy cizinec, který diskutuje s Abramem, který se pak prokáže doklady.

- Bůh rovnou předloží doklady. Dřívější hypotéza je pravděpodobnější.

- Abram, nebo Abraham se setkává s Bohem často.

Zajímavé je, že Bible nelíčí etapu hledání Boha přesto, že je to velmi důležité. Pravděpodobně je to ze stejného důvodu, jako nevysvětluje proces metanoizace. Nalezení Boha je povinnosti člověka. Je možné, aby někdo pomohl, ale zde jde o kompetenci typu "někdo z lidi". Viz. „Kdo neumí plavat, tak se nemůže přihlásit na vodácký výlet a musí se přihlásit na jiný výlet. Pokud budeš chtít jet na vodácký výlet, musíš umět plavat. Neumíš-li, tak jdi do plaveckého kurzu. Ten absolvuje každý zdravý účastník. Kurz skončí ještě před výletem. Pak můžeš jet na vodácký výlet. Podmínka je umět plavat. Když neumíš a nechceš chodit do kurzu plavání, jsi neschopen jet na vodácký výlet. I když budeš sebevíc se na vodácký výlet hlásit“.

Proč tedy nechává Bůh tolik církví, proč nezasahuje? Nalezení správné církve zřejmě patří do kompetence "někoho z lidí". Ten může ukázat správnou církev, nebo ji založit, či dát vznik jejímu založení, nebo opravit stávající (viz. „Eliáš přijde a napraví všechno“). Abraham myslel kvalitně a proto se mu dal Bůh poznat. Podobně královna ze Sáby, nebo mágové, kteří jdou za narozeným Ježíšem. Podobné je to s předchůdcem Ježíše Krista, Janem Křtitelem (Ponořovatelem). Ten, také jako někdo z lidí, se dopracuje vlastními silami k tomuto postavení, nebo přesněji, se seberealizuje tak, aby snesl kontakt s Bohem, odstranil bariéry, takže může dostat patřičné dary.

Abram je osloven Bohem. Proč jen on? Bible o tom mlčí. Ve filmu Abram je osloven Bohem. Bůh mu říká, aby šel do jiné země, kterou mu ukáže.  Abram jde podle příkazu Boha. Je to oprávněný závěr? Daleko později, když Bůh Abrahamovi něco slibuje, Abram chce důkaz. Je málo pravděpodobné, že by Abram bez důkazu šel na dalekou cestu bez důkazu? Abraham vede s Bohem dialog, když Bůh mu říká, že zničí Sodomu a Gomoru. Musíme si uvědomit, že Abram žije v zemi, kde je mnoho bohů. Lidé jim věrí. Je málo pravděpodobné, že by nehledal pravého Boha. Podobně je nepravděpodobné, že by bez dokladu opustil příbuzné a šel do cizí země. Je tedy velmi pravděpodobné, že Abram vidí lidi, věřící v různé bohy. Lidé nemají o bozích doklady a věří bez dokladů. Abram pravděpodobně hledal Boha. Byl Bohem osloven osobně, nebo poslem. Mimochodem, tohle je zkušenost mnoha lidí, kteří poctivě hledali Boha. Aram vede s Bohem dialog. Bůh se Abramovi legitimuje. Proto Abram jde na cesty. Je ale vůči Bohu kritický. Nechce slepě věřit, nechce slepě odmítat. Proto vede s Bohem dialog a chce doklad. Abram jedná s Bohem podle podobných zásad, jaké doporučuje Ježíš. Ježíš dělal skutky, které jiní lidé nedokázali. Takto potvrzoval svoje poslaní a pravost nauky. Ježíš také nařizuje lidem, které poslal mluvit jeho jménem, aby dělali zázraky.

Ukázka sporu Abrahama a Boha ve věci zničení Sodomy. Bůh vyhraje, ale Bohem je to hodnoceno kladně. Jiný případ: Abraham chce od Boha potvrzení slibu. Podle lidských představ drzost, ale z hlediska Božího je to vyhodnoceno jako Abrahamova spravedlnost.

K vedení sporu s Bohem se vybízí v Iz 1, Lk 18,1-8. Jakub zápasí s andělem, Bohem. Bůh se „nechá“ porazit. Pokud budu neodbytný přítel a mám pravdu, musím vytrvat. Tím poroste moje spoluúčast na sebevýstavbě. Nesmím se vzdát. Musím prosit o vyslyšení (Mt 21, Mk11). Když nejsem vyslyšen, tak musím bojovat dále. Při nezdaru nutno kontrolovat sebe. Najdu na sobě chyby a opravím je. Bůh sice spor vždy vyhraje, ale i já vyhrávám. Přesto jasně předložím své požadavky, aniž bych váhal, pokud si myslím, že mám pravdu. K tomu vybízí „neodbytný přítel“. Půjdu-li do sporu s Bohem, Bůh sice spor vyhraje, ale pokud povedu spor poctivě, najdu svoje chyby a opravím je.

Správný postoj vůči Bohu může dnes člověk udělat. Ale ti dříve zemřelí poctiví lidé byli v lůně Abrahamově a čekali. Člověk dříve i nyní může vycházet z touhy po možném Bohu a nevymýšlet si. Ty rozdíly v náboženství, tak to je výzva. Když člověk zůstane na jednom místě „stát“, tak přilne k tomu náboženství a může být také spasený. Když ale měl určitý kontakt s okolím, tak si mohl říct: „Které náboženství je pravé?“ Tak by u něho mohl vyrůstat ten Abrahamovský přístup a touha pro kontakt s Bohem. Kritický postoj vede k rozšíření a upevnění vztahu k Bohu. Nekritický postoj k možnému Bohu vede k zablokování  vývoje osobnosti. Tyto poznatky platí všeobecně a lze je aplikovat i bez důkazů na základě toho, co je vidět. Když budu mít kontakt s Bohem, když budu mít důkazy, tak Bůh mi může říct, co po mne chce.

V případě nezdaru se musím zamyslet nad tím, proč to nejde a že jsem zřejmě nesplnil nějakou podmínku. A hledat příčiny, proč to nejde a ne vzdát boj. Musím také mít postoj, že nemám nárok na vyslyšení. A to také musím vyřešit. Je to otázka sporu s Bohem, jít do sporu s Bohem , abych vyslyšení dosáhl. Tak jako šel do sporu s Bohem Job. „Máme právo něco od Boha chtít?“ Je to jednak případ Job, ale také i Abraham (viz jeho smlouvání před zničením Sodomy). Podobné postoje je třeba zaujmout. U zdravého sebevědomí, když u člověka dojde k nezdaru, tak ten člověk boj nevzdá. A když nemá pro něco doklad, tak ho chce mít. Abraham měl často kontakt s Bohem, často mu pomohl a přitom chtěl od Boha doklad a je mu to počítané ke spravedlnosti. My, když budeme slepě přijímat evangelium, tak to nikam nepovede. Když ale budu chtít doklad a nebudu vyslyšen, tak si řeknu, že zřejmě tady je ve hře ještě něco, co musím vyřešit. Má-li člověk zdravé sebevědomí, tak buď musí vědět, že to a to je tak a tak, nebo jindy, když uvidí u sebe chybu, tak si ji musí přiznat a musí začít na sobě makat.

Termín spravedlivý je pro člověka, který má sejný metr jak pro koupi, tak pro prodej, pro Boha i pro sebe, to znamená, že člověk, který si nenalhává. Pozor! Spravedlivý nerovná se bezhříšný, ale mající stejný metr. Ale jakmile je někdo vůči Bohu spravedlivý, tak s tím je nerozlučně spjato získání věčného života. Ten člověk snese transplantát a proto on transplantát dostane. Proto Písmo používá termín spravedlivý i ve smyslu blažený, nebešťan. To je celý rozsah od poctivého jako např. Melchizedech, Abraham, až po nebešťany. V Písmu máme „od spravedlivého Ábela“ až „po spravedlivého Zachariáše“ (jak říká Ježíš). Spravedliví jsou v nebi, spravedliví prosí Boha, spravedliví jsou na zemi. To je pojem, který zabírá široké pásmo podobně, jako pojem Věčný život.

Podívejme se na výrok: „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“(Jan 8). Když já tohle budu dělat, tak norma je velmi jednoduchá. Jenže člověku se do toho nechce. Když já to budu dělat a někdy to neudělám, tak budu spravedlivý, když to uznám a budu se snažit s druhým vycházet tak, abych neubližoval ani sobě ani druhému. Budu spravedlivý v jednání s druhým. Pak Bůh už začne do mého srdce zasahovat a začnou ve mně probíhat procesy a sám se začnu přelaďovat na bytost dokonalejšího typu se správnějším myšlením. Potom může probíhat transplantace. U Abrahama proběhlo ospravedlnění, rektifikace osobnosti, tj. naštelování správného myšlení. On když umřel, tak neměl posvěcující milost, on měl jakousi provizorní blaženost, jako člověk když umře ještě před soudem. Abraham byl spravedlivý, on se tím srovnal a pak mu to Bůh po smrti dal.

Dalo by se říct, že jsou dva typy zákona. Zhruba řečeno: zákon litery a zákon principu. Zákon litery je Bohem předaný soupis příkazů a zákazů. Zákon principu je, že člověk má princip „miluj bližního svého… a Boha nade všechno“ a také „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To je prováděcí nařízení pro vztah vůči bližnímu a model, trenažér a deblokátor pro vztah, lásku vůči Bohu. Když splním příkazy a zákazy, tak je vše v pořádku. To je vlastně Mojžíšův Zákon. Zákon principu obsahuje princip a když to budu dělat v různých situacích, tak vzniknou ve mně konkrétní návody na řešení situace, vzniknou prototypy a vzniknou stereotypy. Tohle je vlastně dokonalejší forma řízení. Pak dostanu normu – odvozené řešení na základě konkrétní situace. Mám tam určitou představu o ní, nyní to začnu dělat, uvidím, že to nejde, vykoriguji to několikrát, až se člověk ustálí na určitém názoru. To je ale speciální norma, konkrétní na danou situaci. V konkrétní situaci si člověk odvodí ten svůj zákon. Sem patří i Abrahamův zákon – „To co chci já od svého otroka, musím já poskytnout Bohu. Na co má nárok můj otrok ode mne, to já také od Boha očekávám, protože já jsem Boží otrok a Bůh je spravedlivý majitel otroka“. Je tady daná situace, člověk najde normu na danou situaci (své jednání na danou situaci), podle normy porovná, zjistí odchylku a udělá korekční zásah. A tohle je systém řízení. 

Eliáš a Henoch  naslouchali Bohu bez výhrad Samozřejmě na bázi té úrovně, na které žili. A to jim umožnilo přímý přechod do nebe. Podobně jako Abrahamovi, Henochovi se Bůh zjevil. Henoch byl pružnější. Abraham měl nějaké bariéry, jinak mohl skončit jako oni.