Mezi křesťany lze pozorovat různé názory a představy o Božím Království. Hodně lidí se spokojí s představou vyjádřenou Ježíšovým výrokem: "Království Boží je mezi vámi" (našel jsem i překlad "Království Boží je ve vás") a dál se nezajímají o to, zda li otázce Božího Království nejsou věnovány i jiné texty Bible. Další představa je Království nebeské, kde Boží Království je přesunuto na život (pobyt) po smrti v nebi. Prakticky vůbec se neuvažuje možnost uskutečnění Božího Království jako společenského uspořádání. Často se ale mluví o tom, že Boží Království už začalo a jednou (někdy v budoucnosti), dojde k jejímu naplnění. Když uvážíme, co se dělo ve středověku, nebo dokonce války v minulém století, tak argument tohoto typu přemýšlivý člověk těžko akceptuje. Materiálu k tomu, jak takové Boží Království vypadá lze najít v Staré (zejména u Izajáše) a v Nové (viz Ježíšova podobenství, sliby Sk 1,6-7, Zj 20,1-6) smlouvě dost. Podívejme se na otázku Božího Království také, tak řečeno, selským rozumem. V Ježíšově době židé očekávali Mesiáše, který nastartuje Boží Království. A právem, protože Mojžíš a proroci ho předpověděli. A Ježíš to nepopírá, ale říká a vysvětluje, že je to podmíněné tím, že se židé musí nejdříve obrátit a činit Metanoia. Jan Křtitel (správně Ponořovatel) a také Ježíš na to upozorňovali už v prvních kázáních. Kdo by si nepamatoval Ježíšovy výzvy (a také apoštolů a učedníků vyslaných po dvojicích před Ježíšem): "Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu". Jaké jsou podmínky pro uskutečnění Božího Království? Ty jsou zmíněné již v tom prvním Ježíšovým kázání. My ho máme stručně zaznamenané jednou větou, ale musíme si uvědomit, že ono trvalo několik hodin. To také nasvědčuje tomu, že se jedná o otázky, které jsou v kompetenci člověka. Klíčovým problémem je, jak se dělá Metanoia. Jsou to posty, množení modliteb, dávání si předsevzetí, dávání almužny? Ze zkušenosti víme, že efekt je velmi malý, zejména, když je to spojeno s nekvalitní motivací ("tak se to dělá", "tak to doporučuje Církev" ap.) Ve skutečnosti je třeba si dát do pořádku myšlení. Z církevní praxe víme, že požadavek pokání se sice hlásá, ale nejedná se ve skutečnosti o změnu myšlení, ale právě o posty, množení modliteb, dávání si předsevzetí, poutě, charitu, dávání almužny ap. Až bude mít člověk v pořádku myšlení, bude schopen pořádně číst Bibli, rozumět ji, dát Ježíšovi za pravdu a věřit, dle Ježíšových představ. To znamená, že člověk bude mít víru promyšlenou a zdůvodněnou, jako měli setník z Kafarnaum (Mt 8, 5-10), Kananejka (Mt 15, 28), nebo Syrofeničanka (Mt 9, 20-22), kteří jsou Ježíšem za víru chváleni. Navíc člověk pochopí a může rozvíjet víru jako zrno hořčičné. Pak může dojít k erupci charismat, i charismat vyššího typu.
Ve hře jsou vážné obvinění: "Nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal" (Ř 1,28-32), „Neboť, kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje náležitě tělo Pánovo. Proto jsou mezi vámi slabí a nemocní a mnozí usínají“ (1Kor 11,29-31), „Protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. Proto na ně Bůh pošle mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili v pravdě, ale našli zálibu v nepravosti, byli odsouzeni“ (2Tes 2), "Tento lid mne ctí ústy, ale srdcem je daleko". S tím souvisí provozování "náhradní zbožnosti", nerozlišování kompetence člověka a kompetence Boha a to, že lidé nečtou a rozjímají texty Bible a tím pádem ani nerozumí Ježíšovi. Ježíš vyžaduje pochopení jeho katecheze. Mimo jiné, v drtivé většině případů máme přijímání pod jednou a ne pod obojím. Přitom přijímaní pod obojím je Ježíšův příkaz. Máme Boží Smlouvu, nedodržujeme ji a přitom si to vůbec neuvědomujeme. Jenže aby mohla být oboustranně plněna, musí být dodrženy podmínky. Společným jmenovatelem (příčinou) těchto věcí je hluboká slepota, kterou je celá církev a dovolím si říct, že všechny denominace, zasažena. Tím pádem se o slepotě nemluví, lidé ji na sobě samozřejmě nevidí, myslí si, že se jich to netýká a s nesmírně důležitým Ježíšovým varováním ohledně slepoty a také nesprávného vidění (viz "tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá") se nezabývají. Členové a také pastýři církve to nevidí a přitom nikomu nelze upřít snahu mít co nejlepší vztah k Bohu. Z toho musí mít ten Zlý velkou radost. Sv. Petr a ostatní apoštolové měli také své slepé místa a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my je nemáme. Že psychická slepota zasáhla i současnou církev je zřejmé i z toho, že místo jednoho ovčince máme stovky křesťanských církví. Pro nápravu církve je nutné odslepení.
Všimněme si, že Izajášovy sliby se částečně začaly plnit, nebo charismata se zhruba před sto lety začaly objevovat (nové vylití Ducha Svatého), v minulém století byly dvě nejstrašnější světové války, velice uznávaný kardinál Martini upozornil, že je církev 200 let pozadu, a jiná fakta. To jsou věci, které by člověku měli otevřít oči a přitom se tváříme, jako by se nás to netýkalo. O tom, že jsme pod míru se vůbec nemluví a přitom odliv členů církve je značný. Dovolím si zdůraznit, že otázka ´slepoty´ a ´vidění´ je výrazně v kompetenci člověka a může být za to ´běda´ (Mt 23,16-24). Faktem ale je, že psychicky slepý člověk sice nemá hřích, má sníženou zodpovědnost, ale trampot se tím nezbaví (Mt 15,14). Slepota přináší utrpení a snižuje úroveň pochopení Boha. Dá se říct, že nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá. Denně se modlíme ´přijď Království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi´. Kolik věřících chápe, co je v té prosbě obsaženo? Jaké Království si modlící představuje a přeje? Jaká vůle se má realizovat také na zemi? Je snad v nebi utrpení, jsou tam nemoci, hlad a války? Obávám se, že když se člověk modlí Otčenáš tradičním způsobem, že se na něho vztahuje Ježíšovo varování, že mluví prázdná slova jako pohané. Osobně s tím souhlasím, protože při tom tradičním odříkávání si nedovedu uvědomit nic, co se za jednotlivými prosbami, přáními a oslovením skrývá.
Má li přijít Boží Království, tak určitě to nemá být na krátkou dobu, ale na dlouhou. V Zj 20,2 se mluví o 1000-letém království. Proto pro fungování Božího Království musí být vyřešeny následující věci. Poučíme-li se z historie, jak církev postupně degradovala, tak pro Boží Království je nutné vyřešit totální nápravu církve a zajistit, aby nedocházelo nejen k poklesu úrovně, ale ani k stagnaci. V Božím Království musí být učitelé-katecheti na vysoké úrovni, kteří to musí ohlídat a kteří dovedou vychovat další generaci neméně kvalitních učitelů-katechetů. Ježíš se o tom zmiňuje poznámkou: "Eliáš přijde a napraví všechno". Takže ti učitelé-katecheti budou zřejmě Eliášovského typu s odpovídajícím pedagogickým a charismatickým vybavením. Učitelé-katecheti musí mít perfektně zvládnutou problematiku dělání Metanoia jak na základě vlastní zkušenosti, tak při psychické rehabilitaci ostatních lidí. Když domyslíme problematiku Eliáše a eliášovských typů uvidíme, že člověk by mohl být šťastný již tady na zemi. Evangelium nám nabízí: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé!”, nebo „A ty, co uvěří budou provázeni těmito znameními….“ (Mk 16), "Budete li mít víru jako zrno hořčičné ....." (Mt 17,20), "Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste o cokoli chcete, a stane se vám to" (Jan 15,7), nebo "O cokoli byste prosili v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu" (Jan 14,13). V Božím Království by tyto charismata měly být standardní záležitostí. Tam se přece neříká, do kolika let věku lze uzdravovat. Izajáš také předpovídá: „Věk mého lidu bude jako věk stromů”. Zázraky v prvotní církvi fungovaly. Problém jídla nebo nepřátel by si člověk mohl snadno vyřešit. Vzhledem k tomu, že člověk dostal svobodnou vůli a svou vlastní vinou má myšlení porušené, je nutné si uvědomit, že otázka Metanoia není jednoduše otázkou pasivního vyprošení si daru, ale že to patří do kompetence člověka. Ten musí pro to něco dělat a Bůh mu jistě rád pomůže zase v tom, co je v jeho kompetenci. Nebudeme li se otázkou slepoty a Metanoia zabývat, Bůh nám na současnou úroveň křesťanství potvrzení nedá. Toto vše by nás mělo vyprovokovat k tomu, abychom se touto problematikou vážně zabývali. Jde o hodně.
Poznámka: Velmi častý je např. případ věřícího vědce, který v práci brilantně využívá způsob myšlení, kriticky hodnotí svoji práci a také práci jiných, má zpětné vazby, promýšlí jednotlivé kroky své práce, atd. Když se setká s náboženstvím, nebo mu je nabídnuto (myslím to dnešní, dosti zdeformované), tak bude li se držet stejných myšlenkových postupů jako v práci, buď jej odmítne, nebo psychologicky, tak řečeno, přepne, "podřídí se" jako poslušná ovečka a v náboženství jede po jiné koleji. Přitom správně by měl postupovat i vůči náboženství tak, jak to dělá v profesní činnosti.