K problematice kvalitního křesťanství

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

             „Proste, hledejte a tlučte“. To jsou 3 základní postoje. K tomu ještě patří ten postoj, když chceš jít do sporu s Bohem a když uvidíš, že děláš chybu, tak vytrhni „Stauros“ a jdi dál za Kristem. Podobně jsem to dělal při vyučování náboženství ve škole. Teprve tehdy, když děcko bylo ochotno se mnou pohádat, tak dostalo za správnou odpověď jedničku. Rozvíjel jsem v nich schopnost „hledat“.

Objevil jsem u sebe, že mne bavilo druhým vysvětlovat. Podobně mně by to také usnadnilo cestu. Dalo by se říct, že „přišel jsem za tebou, já to neznal a ty jsi mi to vysvětlil“. Dalo by se to na to odpovědět Ježíšovým jako „já jsem tě neznal, ale cos udělal jednomu z mých nejmenších....“. Dalo by se říct, že tohle jsou začátečnické kroky. Ale pro plnohodnotné využití je třeba, abych to dělal ve spolupráci s Ježíšem. Když budu chtít pohnout horou, musím využít koexistenci pro svůj osobní růst.  Koexistenci musím využívat i z cvičných důvodů. Je to otázka spolupráce s Ježíšem. Když budu něco dělat ve spolupráci s ním, pak ve mně on poroste. I když půjde o věci, na které bych já sám stačil. Tak budu vytvářet vědomí sounáležitosti s Ježíšem. Tohle by mělo být na začátku křesťanství, když se začne mluvit o tom, že se půjde k přijímaní. Jenže tyhle věci jsou zmrzačeny a často nahrazeny naučenými poučkami. Je tam výchova k povrchnosti („druháci, pojďte se podívat, jak prvňáci umí pěkně držet sepjaté ruce“), k farizeismu. My jsme tím také zatíženi a nevíme o tom. Podobně poučky typu „do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy“, nebo „ Ježíš za nás zemřel na kříži, aby nás vykoupil z dědičného hříchu“ ap. Jenže správně by se mělo říct „Bůh dal Adamovi a Evě možnost stát se Božími dětmi. Měli tam strom života (to mohla být vyloženě Eucharistie). Jenže oni nejedli ze stromu života a jedli (ne z stromu hříchu) ze stromu poznání dobrého a zlého. Hřích nám ukazuje, kde jsme dělali chyby a ukazuje nám, jak se z těch chyb dostat“. My jsme byli zasaženi touhle vadnou výchovou „nedělat hříchy“. Když jsem začal řešit problém „posvěcující milosti“ snadno došlo k opomenutí problému hříchu.

„Nejste pod Zákonem atd.“, pak ta představa „tělo proti duchu a duch proti tělu“, jenže u Ježíše je „duch ochoten, ale tělo slabé“. Takže to je otázka spolupráce ducha a těla a ne potlačení těla, aby mohl zvítězit duch. Tyto věci je nutné opravit. Je chyba, když se objeví hřích a já ho začnu odstraňovat. Hřích je kvůli tomu, aby nám ukázal problematiku farizeje. Pamatujme si, že „celníci a nevěstky vás předejdou“. Proto důležitá věc je otázka, jak se zachovat po hříchu. Jedině sv. Jan říká, „kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Sv. Pavel říká „copak se sluší, aby muž byl oholený...“. To jsou čistě formální záležitosti. Je nutné si uvědomit, že hřích nám ze začátku bude ukazovat, kde jsme dělali chyby. Hříchy v řízení osobnosti se nedají popsat a přitom jsou daleko horší, než hříchy tělesné. Já musím řešit tuto otázku. Musím hledat jak posílit tělo, jak  ho udělat jako rovného  partnera s duchem.

Pak začíná další fáze, „já buduji v sobě co nejvíce Krista“. Proto musím dělat všechno spolu s Ježíšem. Když všechno budu dělat spolu s Ježíšem, pak bych potom mohl přímo přejít do nebe, viz. Eliáš a Henoch. Jan Křtitel je Eliášovský typ a umírá ne kvůli tomu, že je člověk, ale že Ježíš chce mít člověka Jana, jako svého předchůdce i pro zemřelé. A my bychom v našem případě měli být předchůdcemi Ježíše, ukázat to, co Ježíš dokáže, předchůdcemi v technice přemýšlení, technice vývoje. „Udělejte cesty přímé“ – „naučte se pořádně zacházet s mamonem“. To musí být v kázání toho předchůdce, v té přípravné činnosti. Když se chci naučit jezdit autem, musím chodit do autoškoly. Mohou tam být i trenažéry atd. Když jsem jako bohoslovec chodil do autoškoly a udělal jsem si pro návyky jednoduchý trenažér, tak se mi bohoslovci smáli, že jsem nějaký divný. Vůbec nechápali tu věc toho trenažéru.

Takže já se musím připravit na setkání s Ježíšem a na co nejlepší (jeho) využití. Já musím být připravený a tudíž sám v sobě dělat předchůdce Ježíšovi. Pak mi dá Ježíš „volnou ruku“. Když to nebudu mít dořešené, pořád se tam bude něco plést, což je případ sv. Pavla.

Proč Církev ztratila ty Ježíšovy sliby? Začalo to už u apoštolů. Neřešili spoustu věcí. Měli jít hned do misií mimo Jeruzalém. To neudělali, dokud nepřišlo pronásledování. Pak šli pouze k Židům (případ Kornélia). Když začal účinkovat Pavel, vznikl problém, zda li se mají nechat dřívější pohané obřezat. Byl sněm, kde se o tom dlouho rokovalo... Církev šla do toho vyloženě nepřipravená.  S takovým přístupem by každý podnikatel krachnul. To není tím, že by to bylo nesrozumitelné, ale že člověk je nepřipravený.

Tento život má být vlastně příprava na  setkání s Ježíšem. Je třeba ukázat, jak pořádně poslouchat, jak pořádně zacházet s mamonem  a potom teprve začít mluvit o evangeliu. A hned od začátku sledovat (už od malého žáka), jak s evangeliem zachází. A ne, že mu zadám dogma, které je mimoběžné s evangeliem. „Co znamená víra?“ , „Víra je dar“. Jenže setník z Kafarnaum je chválený za to, že domyslel tu věc, že s tím darem spolupracoval. A to Ježíš nazývá víra.  Člověk se svými přirozenými schopnostmi spolupracuje s tím darem. Dar může růst a pak „duch je ochoten a tělo dokáže s ním držet krok“ Když budu něco dělat, duch se bude ve mně zesilovat a tělo musí být dostatečně připravené ke spolupráci. A ne tělo utlumovat. Já musím tělo „vychovat“, aby bylo ochotné spolupracovat. Podle toho, jak bude tělo vychované, budu mít větší užitek z hřiven. Já musím chtít růst a ne chtít být pouze dobrý. To je stejná otázka, jako otázka rehabilitace. Jednak očistec je rehabilitace, ale během života by mělo být něco podobného, jako rehabilitace. Mělo by jít o superaktivaci těla. Duch nám dá pouze to, co tělo snese. Já musím to tělo trénovat, aby bylo ochotné chtít spolupracovat. Potom já budu chtít s Ježíšem spolupracovat a ne řešit to sám.

Otázka nebe je otázka touhy spolupracovat s Ježíšem. S Ježíšem v sobě. Tím porostu já sám. Pak bude platit „Otec je stále činný a ukazuje Synovi....“. Já pak mohu říct „Ježíš je ve mně stále činný a ukazuje mi skutky...“ To je pak i otázka trvalého rozvoje v nebi. Je nutné posilovat tělo, aby bylo ochotné čím dál tím víc spolupracovat. A to je smysl křesťanství. Já bych měl chtít z Ježíše využít, co nejvíce. Zatím jsem „malý“ křesťan a spolu s Ježíšem bych chtěl být „velký“ křesťan. Je to také otázka sebevědomí.  Ta problematika „říkáte vidíme ....“ je jenom jeden aspekt. Tam, kde je to špatně udělané, tak tam to člověka brzdí. Ale tam, kde jde o spolupráci, měl bych si říct „já málo spolupracuji“. Ideál by bylo, ne čekat, až mi něco Ježíš dá, ale jít do sporu „dej mi víc, dej mi víc...“. To je smysl křesťanství.

Při prvním pobytu v nemocnici ve Vysočanech, když jsem viděl ty lidi s uříznutými nohama,  jsem si  uvědomil, že bych měl umět je uzdravovat. Jinak je mé křesťanství neúplné, prostě je to „mrzák“. Při druhém pobytu jsem si uvědomil otázku rehabilitace a spolupráce člověka s Bohem. Je nutné se rehabilitovat a pak superhabilitovat v oblasti růstu, v pozitivních stránkách. Vůči Bohu musím „tlouci“: „Já chci být lepší, než jsem“. Jednak budu mít věší zásluhu na tom a také víc porostu.  Tohle Bůh po nás chce. To tlučení je stejně důležité, jako prosba.

            Výchova malých dětí by měla být rovnou vedena s vědomím koexistence s Bohem. Modelově předvést. Ukázat, že na některé věci musím dorůst (ježdění na kole, motorce ap.). „Až budeš větší půjdeš do autoškoly, ale nyní bys na to nestačil a tak se na to pěkně připravíme. Proto se naučíme nejdříve jezdit na koloběžce.“ Je to povzbuzení a současně vytváření zpětných vazeb, aby dítě bylo ochotno samo sebe korigovat. Aby pak byla puberta typu „já musím o sobě rozhodovat, já bych to měl umět“ a ne „já jsem teď pánem...“ . „Já musím mít zpětné vazby a umět se vyrovnávat s problémy..“. Když se to v čas nezachytí, pak zbývá v té pubertě průšvih, který mu může otevřít oči. Problém je ten, že sousta lidí ten průšvih špatně, nebo nekvalitně vyhodnotí. Skutečnost vypadá takto. Ježíš nás popostrkuje a my v něčem se otevřeme a v něčem ne. To odpovídá pak nízké úrovni. Je to vidět na prvotní Církvi (nešli do misií, nekázali mimo Jeruzalém, pak přišlo pronásledování, nešli k pohanům, nebyli připraveni na misie, začali opouštět některé Ježíšovy přikázání. Např. Ježíš říkal hlásejte ´čiňte pokání a věřte Evangelium´.Jenže prvotní Církev už nehlásala pokání pohanům.

            Jde tady o ustavičnou kontrolu mít schopnost spolupracovat s Ježíšem. Ustavičnou kontrolu, aby ta ochota ke spolupráci byla čím dál, tím větší. Tak jako je rehabilitace, tak celý náš život by měl být superhabilitace, abych postupoval stále dál. To je jasně vidět ve fyzice, kde přicházejí stále s novými nebo dokonalejšími hypotézami a modely. Fyzikové jsou si vědomi, jak mnoha věcem dobře nerozumí (např. dualismus částice versus vlna). Musím se naučit hospodařit s vědomostmi, abych rostl a objevoval a ne pouze abych vyřešil, to co mne tlačí. Totéž by mělo být obecně ve vývoji osobnosti. Ne jenom odstraňovat chyby, ale posilovat se (tak, jako když chodíme do fit centra). Tady jde o fit centrum pro vývoj osobnosti. To má být také cílem heuristické školy, kde učitel nevysvětluje, ale žáka navádí, aby sám objevoval, aby až doroste, začal objevovat sám. Na první pohled se zdá, že výuka bude pomalejší, ale ve skutečnosti bude daleko rychlejší. Takový „heuristický“ člověk pak má osvojený „objevitelský“ přístup také k jiným činnostem a samozřejmě i k náboženství.

Důležitost zpětných vazeb

Jan 10, 37  : “Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi”

Mt 7,12 “Co chcete, aby druzí činili vám, to čiňte vy jim, nebo v tom je zákon a proroci”.

Mt 7,7-11 “Proste, hledejte a tlučte”.

Iz. …. “Pojďte a do sporu se dejme”.

Jdu li na to poctivě, tak nakonec najdu příčiny toho, proč se mi něco nedaří a porostu. Platí to všeobecně, ne pouze v náboženství.

Důležitost kompetencí

Jan 1. kap. “Dal jim moc stát se Božími dětmi”. Tedy ne dar, ale moc. Závisí na mě, jak budu spolupracovat.

Mt. 17,11 Ježíš říká: “Eliáš přijde a napraví všechno”. To tedy znamená, že je co napravovat. Dále to znamená, že tu nápravu musí připravit a nastartovat někdo z lidí, že to Bůh sám od sebe neudělá.

Ježíš vytýká farizeům a Saduceům: Např. “Jak to, že sami od sebe nerozeznáte….” Nebo Mt 16, 1-4  -  Ježíš odmítá jim dát znamení. Na druhé straně, tam, kde to člověk nemůže rozeznat, dává Ježíš doklad Mt 9,6 “Tak, abyste věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy, říkám ti (porazenému na lůžku) vezmi své lože a jdi domů”.

            Já musím umět rozlišit, co řeknu a co neřeknu a umět také včas říct „končím“. Mohu skončit v určité oblasti, nebo mohu skončit vůbec. Tohle Evangelium naznačuje a je nutné tuhle otázku komunikace s druhými pořádně domyslet, protože tam je také „..setřeste prach...“ a jinde zase je „..buď služebník...“. To na první pohled nejde dohromady. Je nutné oba ty texty pochopit a dívat se na celý ten problém relativisticky. Myslím, že také bude nutné v určitých případech říct „..ano, ty jsi si vybral jinou cestu, já s ní nesouhlasím. Možná, že máš pravdu, možná, že ne. Takže se musíme rozejít“. Důležitá věc také je říct „podívej, tady děláš chybu“. Když to přijme, lze mu říci, že se mu to stane vícekrát a vícekrát ho na to upozorním, ale ty musíš vždy ihned na to reagovat“. „Když já ti to řeknu a ty nebudeš reagovat, pak to znamená, že je to někde zablokované a o té věci se nemůžeme bavit, protože nejsi na to zralý“. Smyrna musí trpět, Filadelfie trpět nemusí a přitom obě jsou chváleny. Rebelové z Thyatíry (ti ostatní) nevěří a nenechají se ovlivňovat tou falešnou prorokyní. Dostanou jitřenku a budou mít moc nad pohany. Je nutné tyhle věci (všechny) pochopit a podle nich jednat. Proč je nejvyšší ten, který je služebníkem? To je člověk, který pochopil celou tu zákonitost a dokáže sám na sobě najít chyby a odstranit je. Je nutné znát pohled „myji nohy“ (jak si přeješ nebo ne). Druhá věc je „nyní se o tom bavit nebudeme, protože na řadě je něco jiného“. Třetí věc je „ty na tohle nestačíš a musíš se smířit s nižší úrovní“.

Otázka kompetence někoho z lidí a kompetence jen a jen Boha

            To co je v kompetenci někoho z lidí, může dosáhnout kdokoliv z lidí. Mohli bychom přejít na „Filadelfii“ anebo jiné typy. Apoštolové během pobytu s Ježíšem si „seděli na vedení“ a po seslání Ducha Svatého také nedodrželi mnoho Ježíšových instrukcí. Např. nešli do misií. Přitom měli dostatek moci. Usmrcení Safíry a jejího muže, vzkříšení Tabity apod. Ale Štěpána nevzkřísili. Problémy na sněmu kvůli křtění pohanů. Jasné odchylky od Evangelia. Ježíš nezasahuje, protože je to kompetence někoho z lidí. Ježíš říká: “Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné a řekli byste moruši (nebo hoře) …. poslechne vás.. “. Je to možnost pro každého člověka. Je málo pravděpodobné, že by Ježíš nenechal člověka dotáhnout věci úplně. To, co je v kompetenci někoho z lidí, může dosáhnout kdokoliv z lidí, když půjde do důsledku. Takže ty moje nezdary, to je špatná motivace, jsou tady dva programy. Takže mne by se také týkalo „Pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho mám být ještě s vámi?“ Je nutné si dát na to pozor a začít jiným způsobem. Při psaní se mi podařilo vymazat část dokumentu. Byl zbarvený černě a zmáčknul jsem někde vedle a vymazal to. To, co jsem udělal je školácká chyba. A těch školáckých chyb se může člověk vyvarovat. Může prosit o pomoc a nebude vyslyšen, protože je to jeho věc.

Pak začíná další fáze, „já buduji v sobě co nejvíce Krista“. Proto musím dělat všechno spolu s Ježíšem. Když všechno budu dělat spolu s Ježíšem, pak bych potom mohl přímo přejít do nebe, viz. Eliáš a Henoch. Jan Křtitel je Eliášovský typ a umírá ne kvůli tomu, že je člověk, ale že Ježíš chce mít člověka Jana, jako svého předchůdce i pro zemřelé. A my bychom v našem případě měli být předchůdci Ježíše, ukázat to, co Ježíš dokáže, předchůdci v technice přemýšlení, technice vývoje. „Udělejte cesty přímé“ – „naučte se pořádně zacházet s mamonem“. To musí být v kázání toho předchůdce, v té přípravné činnosti. Když se chci naučit jezdit autem, musím chodit do autoškoly. Mohou tam být i trenažéry atd. Když jsem jako bohoslovec chodil do autoškoly a udělal jsem si pro návyky jednoduchý trenažér, tak se mi bohoslovci smáli, že jsem nějaký divný. Vůbec nechápali tu věc toho trenažéru.

Otázka litery nebo otázka principu

           Mojžíšův Zákon je soubor přikázaných povinností a zakázaných činů. Byly to přikázané skutky a ne nařízené postoje. Nový Zákon říká: „Neposkvrňuje co vchází, ale co vychází“. Tudíž nařizuje hlubší pohled na věc a přechází se až na princip. Mt 6 – „Děláte aby vás lidé viděli“ je vlastně první krok. Tahle otázka nutí člověka se zamýšlet a může se naučit zpytovat svědomí z hlediska motivace. „Nejste pod Zákonem“ sleduje jednak tu motivaci, ale jde to dál.  Nyní je otázka zákona principu. To je „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To je vlastně obracení požadavků, něco jako srovnávání libely. A od toho odvozený vztah vůči Bohu a „miluj bližního svého… a Boha nade všechno“. Tohle je zákon, který vyžaduje zpětné vazby a který vyžaduje rozlišovací schopnost. Tak se dostáváme k normě („miluj bližního svého… a Boha nade všechno“ a „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“), ke skutečnému jednání, odchylce konkrétního jednání a korekčnímu zásahu, jak musím jednat (je to něco podobné tomu, jako při jízdě na kole). Když budu postupovat podle těch norem, budu umět posuzovat situaci a vytvořím si konkrétní program pro hodnocení, pro zpytování svědomí naadaptované na danou situaci. Jistě, nová věc mne může vyvézt z míry. Tu musím analyzovat, musím ji vyřešit pomocí principu „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“ a „miluj bližního, jako sebe sama“. To se několikrát „zakolísá“ kolem té optimální hodnoty a postupně se člověk nastaví na optimální hodnotě.

           Když jdu do kostela ze strachu, tak to nedělám kvůli tomu, aby mne lidé viděli, ale proto, abych měl klid od „tyrana“. Čili dostanu odplatu tyrana, která je nulová. Není-li pozitivní motivace, tak snadno dělám věci z povinnosti, motivace neroste a vzniká spíše alergie vůči Bohu, nebo se zesiluje Bůh tyran atd. Mám-li správnou motivaci jít do kostela, tak si nekladu otázku kolem povinnosti jít nebo nejít. Nemám-li, tak si člověk říká „mám, nemám“, nedokáže investovat a dělá minimum. Když zájem mám (ať už kvalitní, nebo nekvalitní), pak má člověk tendenci jít. Problém křesťanství není v tom „mám, nebo nemám“, ale zda je zájem dobrý.

            Dalo by se říct, že jsou dva typy zákona. Zhruba řečeno: zákon litery a zákon principu. Zákon litery je Bohem předaný soupis příkazů a zákazů. Zákon principu je, že člověk má princip „miluj bližního svého… a Boha nade všechno“ a také „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To je prováděcí nařízení pro vztah vůči bližnímu a model, trenažér a deblokátor pro vztah, lásku vůči Bohu. Když splním příkazy a zákazy, tak je vše v pořádku. To je vlastně Mojžíšův Zákon. Zákon principu obsahuje princip a když to budu dělat v různých situacích, tak vzniknou ve mně konkrétní návody na řešení situace, vzniknou prototypy a vzniknou stereotypy. Tohle je vlastně dokonalejší forma řízení. Pak dostanu normu – odvozené řešení na základě konkrétní situace. Mám tam určitou představu o ní, nyní to začnu dělat, uvidím, že to nejde, vykoriguji to několikrát až se člověk ustálí na určitém názoru. To je ale speciální norma, konkrétní na danou situaci. V konkrétní situaci si člověk odvodí ten svůj zákon. Sem patří i Abrahamův zákon – „To co chci já od svého otroka, musím poskytnout Bohu. Na co má nárok můj otrok ode mne, to já od Boha očekávám, protože já jsem Boží otrok a Bůh je spravedlivý majitel otroka“. Je tady daná situace, člověk najde normu na danou situaci (své jednání na danou situaci), podle normy porovná své jednání, zjistí odchylku a udělá korekční zásah. A tohle je systém řízení. 

Typy svědectví,  nutnost rozeznávání

            Máme tři typy svědectví. Svědectví Janovo, svědectví Ježíšovo, který dává znamení a svědectví „sám od sebe rozeznat“. Ten, kdo se bojí, musí přijmout svědectví Církve („co vám řeknou, udělejte“). Ten, kdo se opře o Ježíše, má právo chtít od Církve zázraky. Nebo „sám od sebe rozeznám“, mohu číst pořádně Evangelium a dotáhnout to na vlastní svědectví v koexistenci s Ježíšem. Pořádné čtení Bible musí „vyhodit“ ze hry filosofický způsob myšlení, čili prázdné pojmy. Kdo se chce tím zabývat, ať se zabývá, ale to není ani evangelijní způsob, ani reálný způsob. Do Evangelia se nesmí zavádět filosofické pojmy, Evangelium pracuje s realitou.

Při poznávání Evangelia jsou první kázání, které nepotřebují doklad. „Musím sám od sebe rozeznat“. Např. „Mojžíš říká toto a rabíni říkají ono“. Nebo „Evangelium říká toto a katolická teologie říká ono“.  Když nerozeznám, tak nevím o tom, že jsem slepý. To je první fáze. Druhá fáze jsou podobenství, kde se sbírá materiál a diskutuje se o tom. Další věc je otázka Věčného života - Jan 6 a Jan 14. Zde Ježíš uvádí konkrétní materiál a člověk potřebuje mít zájem o novou formu života. Je to něco podobného jako zvědavost. Eucharistie mi může dát poznat, že Ježíš je ve mně. Mohu dělat stejné skutky. Modelem těch kapitol je normální profánní život.

            Jan Křtitel (Ponořovatel) na rozdíl od farizeů připravoval učedníky ve Starém Zákoně kvalitně a pro ně byl pak přechod na Nový Zákon možný. Jan dovedl vyhmátnout chyby farizeů.

            V našem případě máme možnost, nebo se přesvědčit na vlastní kůži, že když Bibli pochopím a podle ni „jedu“, tak že to zabírá. Jsou to ale osobní zkušenosti, které nemohu použít na usvědčování lidí. Možná, že to souvisí s tím „Království Boží je ve vás“.