Informace

Informace, příjem informace, posluchač a vztah k náboženství

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Informace může být buď přijatá, nebo nepřijatá. Přijatá může být izolovaná (nezačleněná), nebo začleněná do celku, informačního bloku. Přijaté informace mohou mít konkurenci, nebo mohou být monopolní, majoritní (nejsilnější), nebo mohou mít „parazity“. A podobně to může být se stereotypy. Pak informace může být neaplikovaná, nepoužitá v praxi, nebo použitá, čili je vytvořený stereotyp. Mohu mít určité vědomosti, které mám pouze knižně a vůbec mi to nepřijde, že jsem je nepoužil, že jsem s nimi nic nedělal. Dá se říct, že jsou to nepraktizované informace. Problém „rozsévače“ by mohl vypadat takto. „Cesta“, tak to je nepřijatá informace. „Skála“ by mohla být informace nepropojená. Snadno ji člověk přijme. Informace musí být současně propojená a osvojená. Možná, že to probíhá současně, že si informaci osvojuji a propojuji. „Trní“ bude asi informace nepraktizovaná. Jsou ve hře konkurenční stereotypy, ať už aktivnější stereotypy, nebo parazity, takže ten člověk to nedělá. V tom možná bude vězet rozdíl těch jednotlivých charakteristik, jako např. vyklíčené zrno pomalu uvadá a parazit pomalu vylézá. Mohly by být i parazity mezi informacemi. Napřed si vybavuji jednu teorii a potom si začnu vybavovat druhou teorii a začnu vidět věc druhým způsobem. Tohle bude také „trní“. U úrodné půdy snížení výtěžku může vyvěrat z různých důvodů. Petr je úrodná půda a přesto i u Petra je to „nezapřu tě“, což je zábrana typu cesta. Je tam tzv. destruktor.  Učedníci různě chápou Ježíše a tak někdo přináší užitek třiceti-, padesáti-, nebo stonásobný. Informace o Bohu může být včleněná, pokud odpovídá stávajícímu tezauru, souboru. Jinak není včleněna, protože nemá styčné body a naskočí selekce. Aby mohla být začleněna, musí mít styčné body, musí do toho souboru nějak tak příslušet. Když je představa o Bohu nesprávná, pak informace, že Bůh je krása, láska, Bůh je duch, nemůže být začleněna mezi realitu, ale je začleněna mezi transcendentno. Nutně vzniká strach z Boha a náboženství strachu, protože strach z utrpení je konkrétní věc. Kdežto ty pozitivní aspekty Boha člověka neoslovují.

            Vezměme si tento příklad. Dvacetiletý mládenec má rozhodně lepší paměť než 70-letý pán. Když ale mladý student nebo absolvent, který ještě nemá dostatečné zkušenosti z oboru, jede na kongres se starým profesorem, který je špičkovým odborníkem v oboru, tak kdo si odnese více informací? Právě ten starý profesor, který toho zná více a kterému nové informace zapadnou do jeho vědomostní struktury. Nové informace mu pomohou skloubit ty jeho systémy. Vypadá to, jakoby paměť tíhla k vytváření uzavřených celků. Schází-li mi informace, tak snadno si ji zapamatuji, i když ji slyším pouze jednou. Vezměme si prvky Mendělejevové skupiny 1. a 7. skupiny. U 1. skupiny mají akorát jeden elektron, který jim „přebývá“ naopak takovému chlóru ze 7. skupiny zase chybí. Na takový chlór a vodík stačí posvítit a už se slučují. Tím, že se vytvoří slupka s 8 elektrony, tak tím to nabývá stability. A čím blíže je to k té stabilitě, tím více to k ní tíhne. Chci tím říct, že když budu mít určitý uzavřený vědomostní celek a do toho celku ta informace dobře zapadne, tak je dobře přijata. Na druhé straně informace, která nesouhlasí s tím vytvořeným systémem, ta nemůže do něho „vejít a zapadnout“. Ta informace je po něj „cizí těleso“. Kdybych chtěl k tomu uzavřenému systému, který byl jako např. starozákonní rsp. farizejský pohled na Mesiáše něco dodat (jako když Ježíš něco říkal o Mesiášovi), tak by to nebylo v souladu s tím uzavřeným systémem, který měla rabínská katecheze (např. Mesiáš nezranitelný v boji). Tudíž to nebylo přijato. Zůstalo to možná vězet někde v paměti, ale bylo to „cizí těleso“, takže si to člověk nepamatoval. Další věc je, že když člověk slyší něco a o tom už v systému má nějakou informaci, je zbytečné dělat duplikáty. Člověk si přece nekupuje knížku, kterou si už koupil. Čili, když to znám a mám to vyřešené, tudíž mám to v systému a proto to nepřijímám, protože je to zbytečné. Toto třídění nově nakupovaných knížek dělá v knihovně knihovník („Tu knihu tady máme 3 krát. Není o ní velký zájem a tak už další nebudeme kupovat.“) Když člověk kupuje knížky pro sebe, tak mu stačí, aby ji měl jednou. A paměť pracuje podobně: „Znám to? Znám. Není třeba si tu věc znova zapamatovat“. Zapamatovávám si pouze to, co ještě „nemám“. S těmi informacemi může vznikat modelově totéž, jako s těmi atomy. Když je zaplněna slupka (8) a jádro má 9 kladných nábojů, tak se začne chytat další elektron do další slupky. Možná, že ty informační systémy vytvářejí taky takové okruhy, nebo bloky a další várka informací začíná vytvářet nový okruh, nebo blok, takže nedochází k stálému rozšiřování toho původního bloku informací, ale vytváří se nový. Ale musí to být v souladu s tím předchozím. Když to není v souladu s tím předchozím, tak člověk na to buď zapomíná, nebo má-li těch informací, toho matriálu dost, začne vytvářet okruh informací úplně jiný a oddělený. Představme si, že jsem v situaci, že si stavím domek a chatu. Někdy jdu dělat na domek a někdy zase na chatu. Jsou to dvě budovy, od sebe oddělené (i psychicky), kde každá z nich  se řídí zákonem: „To, co do toho systému nepatří, to tam dávat nebudu. Do zděného domu nebudu dávat dřevěné trámky a do dřevěné chaty nebudu strkat cihly“. To by byly „cizí tělesa“. Platí tady zákon o cizí informaci. Dá se tedy říct, že tady platí zákon o přitažlivosti informace, která pomáhá uzavřít celek, informační systém, dále zákon o odmítání cizích informací a také zákon o sdružovaní informací do další vrstvy, když je to s tím původním systémem příbuzné. Problém posluchače (dobrého, nebo špatného) je velmi často daný tím, že my vlastně v sobě už určitý systém máme. Může se stát, že systém, který máme, je intolerantní s informací, kterou máme přijmout. Pak nemůžeme dělat to, co by chtěl zdravý přirozený proces (integrovat to všechno do jednoho  systému), ale znamená to vytvářet systém úplně nový, izolovaný. Že to možné je, lze ukázat na následující zkušenosti. Před léty ve Švédsku jezdili vlevo a rozhodli se jezdit vpravo. Což je typická ukázka dvou systémů, které pronikají (je to ta nejtěžší situace) a ti lidé se to naučili. A protože Švédi šli na to šikovně, ten přechod na ten nový program ježdění vpravo (tady nejde pouze o dopravní předpisy, ale hlavně o návyky – je to nový psychický program) se vyznačoval tím, že v prvních dnech bylo méně bouraček, než jindy. Ta jízda vpravo je druhý program, který byl zavedený. V Čechách, když to Hitler zavedl, bylo hodně bouraček, než se to lidé pořádně naučili. Čili přechod na jiný program není velice snadný, ale možný je a není to až tak obtížné. Je ale nutné jít do toho zavádění nového programu dobře připraven, jako ti Švédové. Takže dobrý posluchač si musí začít vytvářet nový blok informací a musí ho vytvářet podle nových pravidel. Musí používat novou bázi a nové návyky. Např. my jsme zvyklí špatně myslet. např. „charismata jsou, ale v jiné formě“, nebo „charismata nejsou třeba“. To je vyloženě chyba v myšlení. Když má člověk špatnou představu a k tomu špatné myšlení, tak je to dvakrát hloupé. Když já se naučím cizí řeč, tak je to také druhý psychický program. A jde to. Jak to, že se člověk naučí cizí řeč? Nebo, když někdo byl nekatolík, ožení se s katoličkou a konvertuje a je z něj dobrý katolík. Není to také druhý program? Proč by to tedy nešlo udělat v náboženství, když uvidím, že jsem dosud špatně četl evangelium? Proč by to nešlo udělat stejně? Jistě, za těch okolností, že do toho půjdu podobně jako ti Švédové při změně jízdy. To znamená, že udělám určitá zabezpečovací opatření (abych si zvykal jet podle nových pravidel, abych na to nezapomněl atd.). Musím to ale dělat úplně od základu, jako když se začínám učit novou řeč. A to nejde dělat tak, že převezmu zkušenosti z jiné řeči, jako např. voda je ženského rodu a v němčině středního. Tady to nesmím dávat do spojitosti s češtinou. Jistě mohu si vypomoci zkušenostmi z češtiny jako to, co je to podstatné jméno, přídavné jméno apod. Ale to je něco jiného. I když je francouzština na bázi latiny, nemohu si každé slovíčko znova a znova odvozovat, ale jednoduše se ho naučit. Novou řeč se učím tak, jako když jsem byl malé dítě. Od nejzákladnějších věcí. Tady můžeme pochopit to, že „musíme být jako maličcí“. To znamená, vzít to od samého začátku a ovšem, vytvářet nové systémy. Musí se vytvořit systém, který má tendenci se držet pohromadě. Modelem mi může být jádro s několika neutrony a protony. Ten iont si už pak nachytá příslušný počet elektronů a ty už se srovnají na těch drahách samy. Když já budu mít to jádro – určitý blok informací, pak už si k tomu ty další sekundární informace vychytám, takže mi to bude tvořit vyvážený celek (podobně jako neutrální atom). Chyba by byla přidávat k saturovanému jádru/atomu další elektrony. Tady v tom je ta příčina té intolerance. Modelově: Jádro má 5 kladných nábojů a tak si vychytá 5 elektronů a ty se podle určitého pravidla rozmístní do atomových slupek. Lidské vědomosti se sestavují podobně. Já musím vycházet z určité základní koncepce. Tato základní koncepce už si vytváří a filtruje ty představy a ty mají tendenci vytvářet ten uzavřený systém (ale bez takových těch „slupek“). Např. když já mám představu, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy, tak to je jádro té představy. Samozřejmě, že kolem toho vznikají stereotypy, jako např. jak se mám zachovat, když jsem se dopustil hříchu. Odpověď je, že mám litovat a slibovat, že už to neudělám. „No a co, když se stane, že znova a znova zhřeším?“ „Musíš zvednout úsilí“. Tady už ta normální logika vymýšlí situace a návyky vytvářejí s tím určitý celek. Když u jiného člověka bude jádrem informace: „Do nebe přijde ten, kdo je proměněný“. „A co mám dělat, abych byl proměněný? A jaká je souvislost s hříchem?“ „Ten, kdo se nestará o přeměnu, u toho dochází k zvýšenému počtu hříchů, protože hřích je symptom“. Čili, jak se mám zachovat (to je konkrétní situace), řeším na základě toho jádra, nebo toho dosavadního informačního bloku, nebo jenom vůdčí myšlenky, na kterou se to nabaluje. Odpověď na to, co mám dělat, když jsem se dopustil hříchu zní je: „Zhřešil jsem proto, protože málo myslím na Boha a musím se o Boha více zajímat.“ „Co to znamená, že se stále a stále dopouštím hříchu?“ „To znamená, že můj postoj vůči informacím o Bohu není v pořádku. Buď jsem se doposud vůbec o Boha nestaral a pak je to jasné, nebo ten způsob, jak jsem se o toho Boha staral, je nekvalitní a tudíž jsem nekvalitní posluchač“.

            Jak bylo řečeno, určitý soubor informací může vytvářet celek, systém. Pak se to shlukuje a spíše to připomíná takové gravitační shlukování (čím více se to shlukuje, tím silnější jsou ty „gravitační pouta“ a více se to „smršťuje“). Mohu mít několik informací, které nejprve spolu nesouvisí a pak mohou dohromady zapadnout. Vezměme dvě informace: „Nyní je pět hodin a tamto je 6-voltová baterie“. Ty dvě informace spolu nesouvisí. Když ale řeknu: „Tyto hodiny potřebují 6-voltovou baterii a zde je 6-voltová baterie“. A hned člověk na základě těch dvou informací, začne uvažovat o souvislostech (např. ta by se mi hodila, neměl bych si ji koupit apod.). Tak se vytvářejí komplexy, které dohromady sedí, souhlasí. Může se stát, že dvě informace spolu nesouvisí (jako výše), ale pak dodám jednu nebo více dalších informací a pak už tyto dvě informace spolu souviset budou. „Teď je 5 hodin a ukazuje to poledne. No jo, hodiny potřebují 9-voltovou baterii a tady tohle je 6-voltová baterie.“ A najednou to vytvořilo systém. Tady vidíme to slučování, spojování těch informací. A člověk si takové spojené a propojené informace pamatuje daleko lépe. Když já si třeba vezmu otázku Boha a budu mít představu Boha tak, že si budu říkat, že P. Bůh je dobrý, laskavý a do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy a tohle musíš, tohle nesmíš, tak se mi kolem té pseudo-představy dobrého Boha vytvoří skutečný chumel postojů, které jsou vytvořeny na základě Boha tyrana („tohle nesmíš, tohle musíš, P. Bůh by tě potrestal“). Vznikl by mi systém, který by „nehrál“, protože P. Bůh je přece dobrý. A tak to člověk neutralizuje tím: „P. Bůh je dobrý, ale člověk nesmí dělat hříchy. A do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy“. A zase je člověk v tom, že Bůh je v podstatě dráb. Když se takovému člověku řekne: „Pros o to, abys viděl věci tak, jak je vidí Bůh“, tak on se toho bojí. On si řekne: „No to je hrůza, já se děsím těch svých hříchů a když Bůh vidí ty mé hříchy, tak to mne musí pěkně nenávidět…“

            V člověku je tendence vytvářet systémy, takové ty informační kupy, skupiny, které vlastně vyrůstají z několika základních poznatků. Třeba takový zkušený řidič, tak ten toho o motoru neví o moc víc, než vím já, ale on tím, že jezdí, vytvořil si řadu návyků a to z něj udělalo dobrého řidiče. Tady můžeme mluvit o seskupení jednak informačního bloku a pak návyky, kde ty např. řidičské návyky je jedna skupina spolu s informacemi o autu a dopravními předpisy. Ty informace jsou báze a ty stereotypy jsou takovým tím obalem. Rozhodující je, jaké já mám návyky. To ze mne udělá řidiče. Zrovna tak, podle toho, jakou mám představu o Bohu (nějakou), podle toho mám soubor návyků (takových, nebo onakých). Ty návyky vznikají na základě nějakého teoretického podkladu. Například, člověk je v určité situaci a potřebuje řešit nějaký úkol. Nejdříve hledá řešení, uvažuje, zkouší. Podruhé už si vzpomene, jak to dělal včera, potřetí už si vyhledá, jak to dělal předtím, rovnou si na to vzpomene a později to už nemusí vyhledávat a dělá to mechanicky a rovnou. Ten návyk se vytváří opakováním. Ale ten prototyp se musel vytvořit tím, že uvažoval, přemýšlel. A zase přemýšlel na základě té báze, toho seskupení informací, které měl. Označme různá seskupení písmeny A,B, atd. Takže, mohu mít seskupení informací typu A a tím že budu řešit konkrétní situace, vytvoří se mi konkrétní pracovní návyky typu A. Pak dojde také k obohacování toho informačního jádra tím, že začnu shánět další a další vědomosti. Řekněme, že člověk se bude dál dopouštět hříchů. To ještě neznamená, že špatně přijímá informace. Může to být, ale může to být také tím, že dosud nemá vytvořené to „jádro“. Tady jsou v podstatě možné tyto situace. Například, budu mít dvě jádra. Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mne zabijí…“ Je to informace, která není v souladu se základním souborem informací o Mesiášovi, jak to slyšeli učedníci v synagoze („Mesiáš bude nezranitelný v boji…“). Ježíšova informace je v rozporu s jejich dosavadním blokem informací. Proto dochází k odmítnutí této informace. Další věcí ale je, že učedníci dříve slyšeli o tom, jaký bude Mesiáš. Měli už o něm určitý obraz. Přichází Ježíš a oni vidí zázrak v Káně Galilejské. Oni dospěli k závěru, že Ježíš je tím slíbeným Mesiášem. Informace, že Ježíš dělá zázraky a že Ježíš je Mesiáš je slučitelná s dosavadním tezaurem informací. Dokonce to zacpává jednu z mezer („Kde je ten Mesiáš, kdo to je? Je to Ježíš.“). Spojují Ježíše dělajícího zázraky s Mesiášem, který zázraky má dělat. Tou spojující informací je dělání zázraků. Ježíš zázraky dělá a tudíž je Mesiáš. Tím došlo ke spojení Ježíše se skupinou informací „Mesiáš“.  

Máme také skupinu „proroci“. Je to množina výroků, která tvoří uzavřený systém. Je to ucelený systém informací, kde člověk může mít pocit jako když přečte celou knížku. Je to případ, kdy jsem dostal uzavřený okruh informací. Pak se to může rozvíjet. Když jsem dočetl první díl „Káju Maříka“, měl jsem pocit, že už jsem se něco dozvěděl. Může přijít další díl, ten už na to navazuje, i když není nutným pokračováním předešlého dílu. Je to možné pokračování, ale musí naň navazovat. A spolu s předešlým dílem tvoří uzavřený celek větší. Podobně si mohu přečíst román „Tři mušketýři“. A mohu si představit ještě další díl - „Tři mušketýři po 20 letech“ a zase s tou novou vrstvou to bude tvořit ještě větší uzavřený celek až může dojít k úplnému uzavření bloku. Takže máme skupinu informací typu P (proroci). Některé jejich výroky byli vynechané (židé jsou přece dobří). Tak vznikl otevřený systém, který bylo nutné doplnit (protože židé jsou přece dobří) tím, že „Mesiáš je nezranitelný v boji a že vyžene Římany“. Část prvků byla ze skupiny P a část prvků ze skupiny F (od farizeů, nebo rabínů). Tím se vytvořil nový systém – systém rabínsko-farizejské koncepce Mesiáše. Když přišel Ježíš, jeho výroky byly ze skupiny J, které byly kompatibilní s výroky skupiny P a pomocí nich mohli židé Ježíše jednoznačně identifikovat jako Mesiáše. Ale podle normálního psychologického procesu, kterého si učedníci nebyli vědomi, silnější seskupení vyhrává. Oni Ježíše přijali, ale připsali mu atributy Mesiáše typu F a podle toho přijímali, nebo odmítali další informace. Když Ježíš kázal o věčném životě, nebylo to v rozporu se systémem F a proto to přijali (jim bylo dáno od Otce, farizeům ne). Bylo by to v rozporu např. s představou saducejskou, která neuznává zmrtvýchvstání. A proto také dál s Ježíšem chodili po tom kritickém kázání z Jan 6. Některé informace skupiny J učedníci přijímají, ale informaci „jdeme do Jeruzaléma…tam mne zabijí a třetího dne vstanu z mrtvých“ ne. Ty dvě informace oni odmítají, protože je to v nesouladu se skupinou F (u nich zafixovanou). Když Ježíše zabili, smrt Ježíše je v nesouladu se skupinou F, skupinu F zatím nepodrobili revizi a proto dochází k vyloučení Ježíše z představy Mesiáše. Problém Mesiáše zůstává dál, je to někdo jiný, on přijde, bude nezranitelný v boji, „Ježíš byl pouhý prorok, kterého jsme považovali za Mesiáše“. Přibyla zde nová zkušenost, která nebyla v rozporu se systémem F a to proto, že apoštolové byli amháresové, na které se farizeové dívali spatra. Vzniklo z toho vědomí (např. u Petra): „Já jsem byl špatný posluchač, který zaslepeně Ježíšovi naslouchal“. Tím, že Ježíš zemřel, Petr ztratil víru, že Ježíš je Mesiáš a degradoval ho na proroka. Ale tím, že předtím zhřešil, stal se ve skutečnosti dobrým posluchačem i když měl zatím nesprávnou představu Mesiáše. Takže, když přišli ženy a řekli, že Ježíš vstal z mrtvých, tak neříká jim, že je to blbost, ale jde se podívat. Petr nevěří, že Ježíš je Mesiáš, myslí si, že je prorok, ale když ženy něco tvrdí, slepě neodmítá, ale jde se s Janem podívat ke hrobu. Oba vidí prázdný hrob a o tom uvažují. Ti dva, co jdou do Emauz, těm se rozsypala představa Ježíše – Mesiáše („Ježíš není Mesiáš, vždyť ho zabili …“). Došlo u nich k dezintegraci skupiny, byly u nich otevřené části a když jim ten „cizinec“ vykládá o tom, co říkají proroci, tak si sestavují obraz skupiny P („no jo, tak ten Mesiáš opravdu měl vstát z mrtvých…“) a ono jim to sedlo s tou zkušeností, kterou měli s Ježíšem a s tím, co říkali ženy. Z těch trosek se u nich vytvořil obraz P, který je totožný s obrazem J. Proto oni poslouchají a vytváří se u nich celý systém. Předtím se jim částečné systémy P´, F´ a J´ roztrhaly a proto odešli ve zmatku a uvítali cizince, který jim pomohl zase srovnat ten informační systém, který má co nejméně prvků a co nejpevnější vazbu a co nejširší dosah působení. A tak na základě takového informačního systému, jaký si člověk vytvoří, budou vznikat návyky, modlitby, řešení situace atd. A opakováním řešení situace budou vznikat stereotypy.

Máme tedy teoretický soubor, z něho odvozené aplikace, konkretizace. Konkretizací také je, když budeme uvažovat o tom, jak by se choval Ježíš dnes. Například, když mám biblický soubor charismat a porovnávám to s dneškem, tak řeknu, že charismata nejsou. Když chci říct, že dnes charismata jsou, tak musím pozměnit význam biblického výroku o charismatech a pak mohu říct, že dnes jsou, ale v jiné formě. Ale tím si k nim zahradím cestu. Čili tady máme soubor představ o charismatech typu B (biblická) a K (katolická). Podle B dnes charismata nejsou (kromě letničních modliteb v jazycích), podle K jsou, ale v jiné formě. Tudíž katolická koncepce charismat se liší od biblické koncepce. Takže máme stejný proces, jaký byl u židů. Připomeňme si ještě jednu věc, která se může stát. Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma…“ Petr na to: „To se ti nestane“. Později ale „báli se ho zeptat“ a ještě později to už vůbec neberou na vědomí a nevnímají to. Dochází u nich k filtraci. Čili, ty informace, které by budily konflikt, které by člověka zneklidňovaly, člověk odmítá, protože se snaží mít jasný uzavřený systém a odmítá to, co by tento jasný systém narušovalo, co by způsobilo konflikty atd. Člověk buď odmítne informaci, nebo je-li ta informace příliš silně podávána, dojde k přerušení informačního kanálu. To, že „přestali to vnímat“ evangelium označuje slovem „slepý, slepota“. Když tedy máme biblický systém charismat a proti tomu dnešní situaci a chceme přitom přijmout koncepci, že charismata dneska jsou, tak to znamená, že musíme začít filtrovat slova evangelia. Nemůžeme jim dávat váhu běžné řeči, ale musíme je převést do symbolů, do obraznosti apod. Tím ovšem jim přestáváme rozumět a de facto jsme oslepli také. Převzetím informační skupiny K je doprovázeno tím, že přestávám rozumět informační skupině B (prostě oslepnu). Samozřejmě, že si člověk může říct, že to nemůžeme brát doslova. Že je to, nebo ono obrazně řečeno, ale to už je detail. Faktem je, že člověk přestává rozumět Bibli. Bible se stává neprůkazná a z toho vyplývá už nutný běh dějin – „Je to slovo Boží, na které se nesmí sahat, ale které nikdo nebere vážně“. V dobách našeho mládí nebylo ani slovíčka pochybnosti o Kristově přítomnosti. Ale to „za cokoli budete prosit, dostanete“, tak to se „škrtlo“. Proč? „Protože já se modlím a P. Bůh mi to nedá. Co když to potřebuje více nějaký misionář?“, nebo „P. Bůh mi to dá na věčnosti“. Čili ta věta „za cokoli budete prosit, dostanete“ se překroutila, aby odpovídala dané skutečnosti. Něco se tam vynechalo a něco přidalo. U věcech, které nebylo možné ověřit, přelo se o slovíčko a ty věci, které bylo možné si ověřit, tak ty se jednoduše odsunuly. Dnes je situace poněkud jiná, protože je možnost textové kritiky, ekumenismus aj., začínají se vytvářet teologické systémy, které ty bolavé prvky vynechávají. V katechismu byla např. vynechána problematika psychické slepoty. Ta v dogmatice nebo v morálce není zpracována. Dostáváme se tedy k tomu, že vzniká psychické oslepnutí. A toto oslepnutí vzniká např. tak, že Galilea odsoudili proto, že v Bibli je psáno, že „…. zastavil slunce“. Ale v Bibli je také psáno, že „…. z toho pijte všichni…“. To se nebralo, protože „přece stačí přijímat pod jednou“. Neaplikoval se princip, který byl aplikován na Galilea. Některé principy církevní hierarchie aplikovala na Galilea, ale neaplikovala na sebe. Toto člověk jasně vidí, toto je kličkování. To je ale zahrávání si s jasnými informacemi a tím s hříchem proti Duchu Svatému, s pokrytectvím atd. A toto vyvolává to „dělejte, že jste slepí a oslepnete.“ Někdy se řekne: „Tomu ty nerozumíš, to se nedá takhle brát….“. Když se to ale udělá několikrát, člověk se na tento stav naadaptuje a přestává to vnímat. Toto je vlastně vznik pokrytectví a následně slepoty. Pokrytectví vede k vytvoření špatného souboru informací plus adaptace na to, abych to, co vidět nechci, vidět nemusel. A podle tohoto souboru informací se mi vytvářejí návyky a tím celý blok návyků, který mi zůstane. A podle těch návyků jednám a dělám konkretizace. A když přijde nová informace, tak se třídí podle toho, zda je v souladu se stávajícím blokem informací, zda-li přináší něco nového a zvlášť jsou ceněny ty informace, které pomáhají uzavřít určitý logický celek. Když to s tím blokem, který mám nesouhlasí, nebo ho narušuje, informace se odmítá. Když to nepřináší něco nového, také se nepřijímá a nezafixuje se. Neodmítá se explicitně, ale nezpracuje se. Když chci něco dělat, tak úkol je podnětem pro nastartování stereotypu „já to udělám“ a ten stereotyp, který je pohotovější, ten naskočí. A když mi naskočí stereotyp staré skupiny, ten stereotyp pořád ve mně je (i když vím, že prvky té skupiny jsou nekvalitní) a pak jedu podle staré názorové skupiny. Pak je ještě problém ten, že člověk se bojí zakládat novou skupinu. Proč se člověk nebojí učit se novou řeč? Protože učit se novou řeč není hříchem. Ale protože pochybovat o své víře je běžně považováno za hřích, tak když by chtěl opravit svůj názor a kriticky se dívat na Boha, bojí se, že se dopouští hříchu. Podobně se učedníci báli, že se dopustí hříchu, když půjdou k pohanům. Hříchem není učit se druhou řeč, ale hříchem je „mít druhé náboženství“. A když se předloží vadné náboženství, tak potom z tohoto „ochranného“ opatření se stává blokující opatření, které zabraňuje korekci a toto Ježíš rozhodně v plánu neměl. Úkolem člověka je, aby se naučil pořádně myslet, ale lidé nechtějí pořádně myslet. Čili neuplatňuje se teoretická báze, ale uplatňují se návyky v konkrétní praxi. Teoretická báze se uplatňuje tenkrát, když řeším něco teoretického. Podobně jako u návyků, i tady lze mluvit o pohotovosti jednotlivých informačních engramů. Ta báze, která je v provozu, tak ta mi naskakuje. Když mluvím německy, nenapadne mne, že nějaké slovo je české. Když je jedna skupina v provozu, tak se do toho nemíchá druhá. Je to normální zdravé opatření. Když budu počítat v dvojkové soustavě, nejlepší by bylo na desítkovou úplně zapomenout, nebo nejlepší by bylo vůbec o ní nevědět. Jenže to by byl útlum. V náboženství se takový útlum může vymstít, když mi naskočí špatná informace a já přitom nevím, že mám po ruce dobrou informaci. Problematika se zhoršuje ještě tím, že ta naše katolická koncepce je velice dobře skloubená, tvoří celek, který vyžaduje minimum námahy od lidí, aby se adaptovali na nový systém (je to pohodlné). Člověk přijde do kostela a aby se tam cítil dobře, tak si s chutí zazpívá. Po člověku se nežádá, aby řešil svůj vztah vůči věčnému životu. Často se říká: „Když zpíváš rád, tak zpívej. Kdo zpívá, dvakrát se modlí“. A je za to, že vůbec do kostela přišel pochválený a tak odchází z kostela spokojený. Připomíná mi to systém, který si posluchače předchází, „podplácí“. Další věcí je, že to je uzavřený systém, který odnaučí člověka kriticky myslet, takže člověk ztrácí schopnost ostře rozlišovat. Kostelní logika je primitivní a člověk zapomíná na přesnou logiku. Navíc se tam ještě vytvářejí stereotypy, které zablokovávají člověka, jako např. „o víře se nesmí přemýšlet, ty nesmíš o víře pochybovat, věz, že blahoslavení , kteří neviděli a uvěřili (o víře nepřemýšlej, o víře nepochybuj), přijmi to, co se ti předkládá a když s tím nemůžeš souhlasit, věz, že ´nedá se všechno změřit a zvážit´, přijmi to“. Tím se vlastně potlačuje intelekt. A tohle je v základech konfese a je to budované u člověka ještě dříve než k těm pochybnostem dochází. Když to člověk přijme, pak už se toho nemůže vzdát a další informace začne odmítat. Ještě se často dává vysvětlení, že každému není dáno od Otce („nemůže přijít ke mně“), proto „přijďte, já vám to vysvětlím“. Takhle, nebo podobně je člověk naadaptovaný, nevyžaduje to logiku a tvrdá logika se odmítá. Jde to tak daleko, že to má charakter obranných stereotypů, že to a to je např. zakázané, nebo, že to je hřích a vyjde z toho to, že člověk musí slepě informace přijímat. S tímto se člověk setká brzy, vytvoří si podle toho návyky a když potom přijdou nové informace, tak se je bojí přijmout a zůstává radši v tom starém, jistém. A když se to nahromadí a je toho už hodně a přitom on je naadaptovaný na to staré, tak to nové naprosto nemůže pochopit.

Závěrem můžeme říct, že informace může být pravá, nebo zjevně chybná, nebo falešná, nebo může scházet. Zjevně chybná informace se odstraní snadno. Scházející informace se velmi snadno doplní. Nejhorší jsou právě ty falešné. Ty vedou k falešnému jednání a to vede k falešné orientaci osobnosti. To je jílek. Falešná informace je zrno a orientace osobnosti je rostlina jílku. Rozsévač by mohl být dělaný spolu s teorií informací (také pšenice, jílek a vliv půdy a automatismus růstu – Mk 4). „Vizte jak posloucháte“ také souvisí s tou půdou, s informacemi atd. Kaifáš miloval Mesiáše, který měl přijít. Kdyby řekl: „Já miluji Mesiáše“, tak by mluvil pravdu. Ale když přišel Ježíš, tak jeho cílem bylo „ukřižuj“. Proč? Protože to byl jiný Mesiáš, než jakého si vymodeloval. Kaifáš měl o něm nesprávné představy. A nesprávně s nimi on a další zacházeli. Zacházeli se skutečností tak, že nejsou bez hříchu. Jenže příčina toho hříchu je v tom, že špatně naslouchali. Hřích u nich vězí v oblasti Mojžíšova Zákona, kterému věří („vaším žalobcem bude Mojžíš…“). Člověk bude souzen na základě svých vědomostí. Apoštolové zanechávají všechno, protože se jim líbí Ježíšovo kázání. Informace o věčném životě, které nemají ze synagogy, ochotně přijímají. Jenže tam, kde mají informace ze synagogy (přitom falešné), tam Ježíšovy informace odmítají. Pochopitelně, že nekupuji si knížku, kterou mám a nezpracovávám znova známou informaci. A zde je právě veliké nebezpečí falešné informace, kdy člověk řekne: „To znám“. Je to podobné tomu, že chodím kolem vzácné knížky v obchodě, a přitom doma mám knížku s jiným obsahem, ale stejnou obálkou. Co dokáže taková falešná informace? Např. to Petrovo: „To se ti nestane“. Důsledkem toho je: „Báli se ho zeptat …“, pak „nerozuměli …“ a nakonec „vůbec nevnímali…“. Ježíš několikrát předpovídá utrpení a oni tu informaci nepřijímají a nakonec ji už ani nevnímají. Toto je ovoce konfliktu falešné informace versus informace pravé. Další ovoce falešné informace je degradace Ježíše na proroka. Za falešnou informaci, lépe řečeno za špatný postoj vůči nové informaci, se nesmírně moc platí (viz Petrův pád – křivá přísaha). „Nezapřu“ je také falešná představa o sobě. Petr si to přiznal a uvědomil chyby a dál už byl opatrný. Když přišly ženy a řekli, co viděli a slyšeli, tak běží s Janem ke hrobu („nebudu ty ženy odsuzovat, půjdu si to ověřit“). Pořád ještě je přesvědčen, že Ježíš je prorok, ale „nebudu ukvapený a půjdu se podívat“. Vidí složené roucha. „Jene, není to divné? Vojáci, kdyby vzali tělo, tak ti by se s tím nezdržovali. Vypadá to tak, jako by někdo tady někdo bydlel a už tady nebydlí a po sobě uklidil“. Začínají o tom přemýšlet, vzpomínají a vybavují si Ježíšovy informace. Nyní jsou už ochotni své informace revidovat a detekovat falešné informace a mohou je rozlišit a nahradit informaci správnou. A začíná jim to dávat logický celek. Oni mají v paměti Ježíšovou řeč ze Zeleného čtvrtku a nyní jim to dává smysl. A tak postupně dospívají k názoru, že Ježíš je Mesiáš. Jan to vyjádřil stručně: „Potom vešel i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, a uviděl a uvěřil. Ještě totiž nepochopili Písmo, že Kristus musí vstát z mrtvých (Jan 20,8-9)“. Čili, ten proces vypadal asi takto: napřed „nebudeme ukvapeni“, pak „tady je něco divného, ale co“, „jako by tady někdo byl a odstěhoval se“, pak „to mi připomíná to, co řekl Ježíš, že vstane z mrtvých“, pak „prorok Ježíš předpovídal, že vstane z mrtvých, dokázal nejen vzkřísit Lazara, ale také samého sebe, nad ním smrt moci nemá (tady vlastně vidíme jiný výklad Izajáše – smrt nad ním nepanuje v protikladu rabínskému výkladu o nezranitelnosti v boji)“. Tak odcházejí od hrobu: „Tady jsme zbyteční, on už tady není. Tohle je prázdný hrob“. Tohle bychom si měli my uvědomit. Často se uctívá hrob a přitom se nehledá skutečný živý Ježíš.