Inspirován poznámkami dřívějšího kolegy dr. J. Kajfozse a pražského kněze B. Bílého připravil Pavel Mikula
Lidé (alespoň ti přemýšliví) si od nepaměti kladou otázky související s náboženstvím, s existencí Boha, případně božstev a jejich vztahu při řešení lidských problémů. Problém ale je, zda-li existuje na tyto otázky uspokojivá odpověď. Kdyby na otázky náboženství nebyla uspokojivá odpověď, nemělo by smysl se tím zabývat a tak pouhá iluze a útěk od reality by byl jediným přijatelným řešením lidských problémů. Odkud ty odpovědi však vzít, jak se k nim vědecky dopracovat? Proč se nám to dosud nepodařilo? Copak neumíme logicky myslet? Zastavme se na chvíli u této poslední otázky. Základem logiky je dedukce. Máme li určitý počet tvrzení, neboli vět, můžeme je použít jako premisy, neboli předpoklady pro vytvoření vět nových, které nazýváme úsudky, nebo prostě důsledky. Tyto mohou pak sloužit jako předpoklady k vytvoření dalších důsledků. Všechny takové věty tvoří dedukční soustavu. Důsledek je správný, pokud jsme správně použili zákonitosti logiky a pokud byly správné předpoklady. To první dovedeme bez větších potíží zajistit. To druhé ale naráží na nepřekonatelné potíže. Jdeme-li v dedukční soustavě zpět od důsledků k předpokladům, dojdeme k větám, které nejsou důsledky žádných jiných vět soustavy. Jejich správnost není podložena ani předpoklady, ani logikou usuzování. Říká se jim axiomy. Chceme-li logicky usuzovat, musíme začít od přijetí soustavy axiomů, která bude základem naší dedukční soustavy. Správnost vět naší dedukční soustavy bude pochopitelně záviset na tom, jsou-li přijaté axiomy správné. Co to však znamená správné? Ve větách apriorních odtržených od objektivně existující reality jako geometrie, aritmetika, topologie, teorie grup apod., pojem „správný“ můžeme nahradit definicí soustavy axiomů. V reálném životě nám však jde o to, aby naše úsudky se shodovaly se skutečností. Lze to zajistit jen tím, že se všechny axiomy soustavy budou shodovat se skutečností. Jenže odkud vzít tuto soustavu axiomů popisujících pravdivě celý vesmír, vše, co objektivně existuje. Jak sestavit tuto soustavu? Jak zkoumat správnost jednotlivých axiomů. Bude li jeden axiom nesprávný, tj. nebude li se shodovat s objektivně existující realitou, bude celá dedukční soustava směsí vět správných a nesprávných a tudíž žádná věta nebude mít záruku pravdivosti. Dokonce ani takové odvětví vědy, jako je fyzika nemá vypracovanou soustavu axiomů. Sestává-li axiomatická soustava geometrie a aritmetiky z několika desítek axiomů, vyžadovala by jich fyzika mnoho set. Když k tomu ještě přidáme chemii, biologii antropologii a společenské vědy, pak by dedukční soustava (abychom mohli pravdivě popisovat vše ve vesmíru) musela mít nesčetné množství axiomů a to bez výjimky zaručeně pravdivých. Je to požadavek, který je a bude pro člověka ještě dlouho zcela nereálný. Praktické důsledkem toho je, že naše úsudky o jevech, o světě, který nás obklopuje a tím spíše o nás samotných, jsou pochybné a často falešné. Navíc každý z nás usuzuje na základě předpokladů, které si sám sestavil na základě kompilace „axiomů“ získaných z nejrůznějších pramenů. Neexistují žádná vědecká kritéria, z nichž by bylo možné ověřit, že dedukční soustava pana X je správnější než dedukční soustava pana Y. Odtud pochází to zmatení jazyků a chaos světa, který pozorujeme. Odtud pochází tisíce názorů, směrů, seskupení, stran, frakcí, filosofií, hnutí, front, svazů, organizací, náboženství, sekt, klanů gangů apod., kde každá se řídí vlastní dedukční soustavou, založenou na vlastních neověřených axiomech. Logika a věda jsou zde zcela bezmocné. Z hlediska racionálního myšlení, nelze proti tomu nic namítnout, protože nemáme žádná objektivní kritéria preference jedněch axiomů proti druhým. Samozřejmě, většina stoupenců těch nejrozmanitějších skupin skálopevně věří, že jejich přístup je výjimečný a jedině správný. Pravdivost axiomů nelze zajistit dotěrnou propagandou, vědeckou frazeologií, vládním nařízením. V této situaci honosné řeči o vědeckém světovém názoru nejsou nic než propagandistické žvásty, jejichž autoři buď počítají s ignoranci adresátů, nebo poskytují důkaz ignorance vlastní. Vše, co jsme zde řekli lze shrnout do konstatování, že člověk zápasí s mnoha základními problémy, že všechno nasvědčuje tomu, že není schopen je sám vyřešit. Tyto problémy jsou zhruba trojího druhu: intelektuální, citové a praktické. Problémy intelektuální spočívají v tom, že nedovedeme zodpovědět základní otázky týkající se našeho původu, smyslu naší existence, smyslu světa a budoucnosti. Problémy citové spočívají v tom, že člověk ve svém nitru pociťuje jakýsi neurčitý, těžko definovatelný hlad, který nelze ukojit žádnými hmotnými věcmi, bohatstvím, úspěchem, kulturou, slávou. Svědčí o tom lidská nespokojenost v zdánlivě slušných poměrech, deprese, stresy, nerovnováha, zhroucení, sebevraždy lidí na vrcholu blahobytu, popularity a úspěchu. Problémy praktické spočívají v neschopnosti uspořádání poměrů, vyřešení praktických životních, vyřešení společenských a sociologických otázek nejrůznějšího druhu a nejrůznějšího rozsahu. Jaká je příčina a jaké je z toho východisko? Kde je deduktivní soustava poskytující správné odpovědi a dávající šanci na vyřešení všech těchto problémů a návod na racionální, uspořádaný a spokojený život? Vždyť na tom lidstvo pracuje již tisíce let. Prozkoumalo již mnohokrát své možnosti a schopnosti a přece řešení nenašlo. Většina lidí soudí, že řešení neexistuje a že to hledání je utopie a snění. Ano, řešení jistě přesahuje lidské možnosti. Počítáme-li pouze s nimi, je to situace beznadějná. Byl-li však svět stvořen, pak zde musí být někdo, kdo má k těm věcem co říci. Byl li člověk sestrojen, pak zde musí být strůjce, který se v něm vyzná. Existuje-li nějaký cíl naší existence,tak to může být právě on, kdo nám o tom něco může sdělit.
Pokusme se proto jít po pořádku. Hmota kolem nás dle naších poznatků nevzniká a nezaniká. Přesněji řečeno součet hmoty a energie je stálý. Přeměnu hmoty na energii a obráceně dokážeme, ale nedokážeme vydat energii bez „paliva“, tj. bez hmoty. Nelze ale potvrdit tvrzení, že nemáme schopnosti vytvářet hmotu + energii „uvolněním“ jakýchsi skrytých schopností člověka. Rovněž nelze tvrdit, že dnešní člověk je ve vrcholné formě existence. Podobně nelze tvrdit, že dnešní člověk nemohl vzniknout z bytosti vyššího typu degenerací. Otázku zda-li existuje Bůh a odkud je, nelze úsudkem tvrdit s jistotou. Lze pouze říci, že Tvůrce pravděpodobně existuje. Podobně je to s existencí duše. Je zřejmé, že z existence duše nebo Tvůrce neplyne ochota Tvůrce se s námi bavit. Tím spíše neplyne z této argumentace pravost jakékoliv církve nebo náboženství. Jistota pravosti náboženství jakékoliv formy musí plynout z oprávnění jeho hlasatele. Nakonec nestačí pouze mít dokázanou jistotu existence Tvůrce, ale náboženství musí mít pro člověka význam, aby za Tvůrcem šel. Připustíme li možnost existence Tvůrce, který je ochoten s námi navázat kontakt, je důležité si uvědomit několik možných variant kontaktu vztahu mezi člověkem a Tvůrcem: Nejsme vůči Tvůrci rovnocennými partnery a pouze on určuje podmínky navázání kontaktu a člověk se (hypoteticky) může rozhodnout. Je velmi pravděpodobné, že Tvůrce není tyran a že nám nechce ublížit, protože to bychom o tom věděli. Je také málo pravděpodobné, že je ctižádostivý, protože by nestál o ctižádostivé ctitele. Je ale pravděpodobné, že je náročný na partnery a že nestojí o „oslavující žížaly“. Při řešení otázky Tvůrce musíme vyjít ze zkušenosti dneška. Zařazení jiných principů do řešení už je sporné, byla by to nanejvýš hypotéza. Co se týče Tvůrce, správně bychom měli říct "Primární Tvůrce". Proč "Primární Tvůrce" a ne rovnou jenom "Tvůrce"? Druhá představa je běžná v teologii, ta počítá s existencí Tvůrce jako s danou realitou. Přitom prozatím nelze vyloučit možnost, že existuje jednak "Primární Tvůrce", který stvořil další objekt či objekty. Primární Tvůrce mohl rezignovat, ustoupit, nebo je spokojen s tím, co udělal. Nelze vyloučit dva či více sekundárních tvůrců, který každý může tvořit samostatně, ale také mohou tvořit společně. Samozřejmě, že mezi Primárním Tvůrcem a Tvůrcem „naším“ může být řada dalších tvůrců. Problematika dalších tvůrců není nereálností (nelze to dokázat, nelze to vyloučit). Bytostí vyšších než člověk, tj. suprahumanoidů může být více a mohou být hierarchicky rozlišeni. Pak by byl důležitý jejich vztah k člověku. Jak stanovit tento vztah? Je člověk vrcholným tvorem, nebo je nad ním aspoň jeden nebo řada suprahumanoidů? Může být nad všemi lidmi suprahumanoid jediný, může jich být více a mají různé lidi pod sebou? Zasahují do jejich života, nebo lidský život je věcí náhody? Lze říci toto. Je možné, že mám svého Pána, tj. nadřízeného vrchního suprahumanoida. Lze si vytvořit možnou představu "Pána", tj. suprahumanolida, který zde může být. Pak bude ten můj Pán dobrý, já mu za život děkuji, pokud mi byl dán nebo ponechán. Suprahumanoidi, vyšší než můj Pán, pokud jsou, jsou indiferentní. Můj Pán, pokud mám Pána nad sebou, je zřejmě dobrý. Nelze vyloučit, že nad nešťastnými lidmi jsou jiní, jejich osobní Pánové a můj Pán do jejich života nemůže zasahovat. Byla by to situace podobná jako u psů a jejich pánů. Některý pes se má dobře, protože jeho pán je dobrý. Jiný pes má jiného pána, u kterého se nemá tak dobře, další pes se toulá. I toto je možné. Na základě daných faktů nelze hovořit o laskavém Tvůrci všech. Pozn. Toto vše lze použít jako námitky proti postupům teologů a proti jejich nauce. Teolog musí mít důkazy, pakliže si myslí, že jeho nauka je jediná správná. Lze tedy uvést jen to, že člověk zde je, ale nelze tvrdit, zda jej stvořil Primární Tvůrce. Teologické tvrzení o Bohu-Tvůrci nemá racionální odůvodnění. Bůh-Tvůrce je jedna z možností. Doklady pro toto tvrzení nejsou. Co z toho plyne? Je třeba požadovat na vše důkaz, pokud člověk pravost nevidí sám, nebo sám si ji neodzkouší. Pokud člověk není schopen posoudit pravdu, je vystaven různým naukám, které nemusí být správné. Je jich mnoho a nebezpečí chyby je velké. Proto je povinností člověka pečovat o schopnost rozlišit dobré a špatné argumenty. Lidé nejsou zaručenými dobrými rádci. Někdo může mít štěstí, ale může se také silně splést. Spolehlivým trenažérem pro získání této schopnosti je hmota. Pakliže existuje Tvůrce-Bůh, který s člověkem chce navázat kontakt, pak člověk by měl být schopen kontakt navázat (a tudíž i s jinými lidmi). A nejen kontakt, ale být i kompatibilní, aby mu s Tvůrcem nebo lidmi bylo dobře. Je třeba si uvědomit, že lidé nejsou zaručenými kvalitními partnery. Proto je třeba se naučit rozlišovat partnery. Napřed je dobré si odzkoušet kvalitu jednání s hmotou (na trenažéru), naučit se s ní dobře jednat, naučit se v některých oblastech klasifikovat sám sebe a pak se naučit rozlišovat partnery dobré a zlé, stanovit si pravidla soužití, umět je odvodit a dodržet. Z toho se dá hned odvodit vlastnosti, jako např. nebýt ctižádostivý a nechtít mít pod sebou ctižádostivce, umět rozlišovat své kvality pro rozvoj sebe, umět uznat svojí chybu (protože chyba je symptomem vadného procesu - psychického programu). Člověk přitom najde také celou řadu osobních nedostatků, které musí vyřešit a odstranit. A až potom lze začít hledat důkaz. Pakliže je Tvůrce dobrý a má zájem o člověka, lze odvodit některé podmínky, nebo povinnosti Tvůrce, které jsou velmi pravděpodobné, jako např. existence člověka není povinnost Tvůrce, věčný život pro člověka není povinností Tvůrce, Tvůrce nesmí bezdůvodně trápit tvory, Tvůrce může (má) zasáhnout, pokud tvory vědomě způsobují trápení sobě, nebo jiným (bolest nebo trápení může ale také sloužit jako stimulátor pro člověka), pokud uzavřel Tvůrce s tvorem smlouvu (smlouvy), je Tvůrce povinen smlouvu dodržovat a také má-li Tvůrce o člověka zájem a člověk ho upřímně hledá, Tvůrce je povinen umožnit (usnadnit) mu dosažení cíle hledání dle osobní úrovně člověka.
Že existuje Tvůrce je velice pravděpodobné na základě toho, co vidíme. A je také velice pravděpodobné, že je neviditelný. Lze v dnešním chaosu najít jistotu? Pakliže ano, je nutné, aby to člověk našel sám, nebo aby zde byl doklad, jehož autenticitu si každý může ověřit sám. Zmatek, či spíše řada neověřených vzkazů, výkladů, subjektivních dokladů (a přitom žádný kvalitní doklad) vedou k „jistotě“, že Bůh vzkaz zanechal a dal všem, nebo nezanechal a že Boží vzkaz je pouze naše představa. Je přitom známé, že různá monopolní náboženství a církve dokazují neplatnost jiných monopolních náboženství a církví a neuvědomují si, že samy o sobě by měly mít doklad nebo jasnou argumentaci. Připustím-li tedy existenci Tvůrce, která je velmi pravděpodobná a toho, že má o nás zájem, nelze vyloučit existenci Božího vzkazu. Pakliže Tvůrce zanechal vzkaz, který je nedosažitelný, dalo by se o něm říct, že je "fušer". Pravděpodobnost Tvůrce-fušera je ale velmi malá, protože za ním stojí obrovský kus kvalitní práce. Je tedy zřejmé, že je nutné hledat, zda-li existuje Boží vzkaz. První, co nás může napadnout je, že takovým nepřímým Tvůrcovým vzkazem by mohl být produkt tvoření a to hmota, živá i neživá. Vztah Bůh-Tvůrce – člověk může být podobný vztahu hmota – člověk. Hmota má své zákony, dle nich vždy jedná a Bůh má (dal nám) nějaké zákony a sám je také dodržuje. Ideálním trenažérem v tom to směru je právě hmota, na které se člověk může naučit správnému myšlení. Hmota ho může naučit věcem, které nezávisle na náboženství platí tak jako tak a umožní mu dosažení patřičných psychologických parametrů nutných při hledání pravého náboženství, jako např. uznat a umět respektovat skutečnost, umět kontrolovat svoje chování, uznat odchylky od správného jednání, najít defekty v myšlení.
Existence Božího vzkazu tedy implikuje, že je dosažitelný, pakliže ale my splníme podmínky jeho nalezení. Stejná situace je v přírodních vědách. Nesplním-li podmínky pokusu, pokus se nezdaří. Rčení typu: „Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“ je zavádějící, protože oheň není ani sluha, ani pán. Znám-li vlastnosti ohně a dodržuji patřičné podmínky, oheň mi může příjemně sloužit a pakliže ty podmínky nedodržuji, tak se mi to může vymstít. Podobně se to dá říct o hmotě. Do jaké míry znám vlastnosti a zákonitosti hmoty, do té míry ji mohu využívat. Tohle mi ale může být modelem pro vztah Tvůrce – člověk. Nelze vyloučit, že budu-li znát podmínky kontaktu s Tvůrcem, pak dle úrovně toho kontaktu, budu moci využívat jeho vybavení. Musíme proto splnit osobní podmínky, mít schopnost nalezení vzkazu a po nalezení vzkazu mít schopnost dořešení důkazu. Člověk má řadu psychických programů a vybavení, které mu umožňují dosažení těchto podmínek. Psychické a tělesné vybavení je nutné pro rozvoj člověka od porodu po celý život. V mnoha případech je to ale torzo. Jakoby se Bůh-Tvůrce činnosti v tomto směru vzdal. Např. člověk je schopen se bránit některým nemocem, ale ne všem. Má sociální pudy, ale u některých zvířat jsou v pořádku, u lidí nejsou (viz Hitler, kde byl vadný způsob hledání vůdce „smečky“. Podobně i různé církve jsou produktem nesprávného hledání). Člověk by ale měl mít kvalitní a kompletní vybavení. Lze však jej najít nebo získat? Lidé touží poznat neznámé, touží poznat možného Tvůrce. V otázce náboženství jde o kontakt s Bohem-Tvůrcem. Lidé se musí ale přizpůsobit, aby byli schopni Tvůrce pochopit a splnit jeho požadavky. Jenže často se stává , že si lidé často stanoví své podmínky, jdou za svým náboženstvím, které si vybrali a navíc zdeformovali dle svého vkusu. Pak deformace v náboženství jsou velké.
Tvrdit, že Tvůrce není, je nekvalitní závěr. Na druhé straně nemáme pozitivní důkazy, že Tvůrce existuje, ale pouze nepřímé. Subjektivní zážitky nejsou pro jiného pozitivním důkazem. Stejně nekvalitní závěr je, že z existence Tvůrce platí, že "naše náboženství" je pravé. Nelze vyloučit existenci "suprahumanoidů“. Je zde mnoho náboženství, mnohá jsou protichůdná a „nabídka“ náboženství je veliká. Někteří lidé svoje náboženství "zdědili", jiní si vyberou odlišné, nové. Každý si může vybrat. Proto odpověď na otázku „Které náboženství je správné“, potřebuje důkaz. V případě jazyků, člověk může bez potíží komunikovat kteroukoliv řečí, kterou zná. Není však možné vyhovět všem náboženstvím. Stejně není správné vytvořit "kompromisní náboženství", které by obsahovalo všechny prvky nauk všech náboženství, které nejsou v rozporu. Stejně není správné dělat "kompromisní ekumenismus", kde budeme hledat to, v čem se shodujeme a jednat dle toho. Náboženství ovlivňuje orientaci, psychiku a vývoje osobnosti člověka. Jasně je to vidět, porovnáme-li křesťana a muslima. Oba se obracejí k jednomu objektu (Ježíš versus Mohamed), ale mají různé postoje. Křesťan vidí Ježíše jako jediného representanta Boží nauky a Mohamed je pro něho bludař. Muslim vidí v Ježíšovi pouze proroka, jsoucího vůči Mohamedovi na nižší úrovni. Hlavním representantem je pro něho Mohamed. Kdyby někdo chtěl spojit křesťanství a islám, měl by vůči Ježíšovi i Mohamedovi dva různé pohledy, které se vylučují. To by mohlo vyvolat vznik buď psychické slepoty, ztrátu rozlišovací schopnosti, nebo deformaci obou souborů informací, případně odmítnutí obou nauk. V případě náboženství je ve hře mnoho důležitých otázek jako např. informace o Bohu-Tvůrci (rsp. Bozích), Boží nabídky a sliby, otázka kontaktu, možnost života po smrti, Boží příkazy, Bohopocta, možnost uzavření smlouvy s Bohem, povinnosti Boha a povinnosti tvora, kompetence Boha a člověka a jiné. Pakliže existuje Boží vzkaz, pak je jeho znalost nutná a je také nutné potvrzení pravosti Božího vzkazu.
Vezmeme-li v úvahu možný přímý Tvůrcův vzkaz, pak to může být vzkaz sdělený přímo lidem, nebo smlouva. Jistě, že nás hned napadne Bible. Problém je, že pro křesťany jsou posvátnými knihami Starý a Nový Zákon (správně by se jim mělo říkat Stará a Nová Smlouva), pro židy je to Starý Zákon, pro muslimy Korán, pro mormony Kniha Mormonů, východní náboženství mají také své posvátné knihy a dokonce je mají i mnohé sekty. V takovéto situaci není snadné kriticky porovnat a zhodnotit všechny možné „vzkazy“. V mém případě, jako přírodovědec jsem se rozhodl pro jednu z hypotéz vzkazu - Bibli, ke které mne vedly určité okolnosti, které nepokládám za důkaz, ale jako určité subjektivní vodítko nasměrování. Je pravda, že jsem vyrůstal v křesťanském prostředí, ale velice formálním. Při prosbě Tvůrce o projevení se, Tvůrce mi „poslal“ do cesty člověka, který mne „učil“ Bibli číst a chápat ji. Později přitažlivost Bible u mne zesílila tím, když jsem zjistil, že Bible nejen nabízí a slibuje člověku úžasné možnosti, ale také říká, že Tvůrce je ochoten dát za určitých podmínek doklad a potvrdit smlouvu s tvorem. To znamená, že je ochoten doložit pravost smlouvy (Božího vzkazu) viditelně a ne pouze na bázi subjektivně prožitých zážitků. A to nenabízejí žádné posvátné knihy jiných náboženství. Logicky vzato, kdyby možnosti, které Bible nabízí a slibuje nebylo možné dosáhnout, byla by Bible sama proti sobě. Dovolím si uvést několik věcí, které mne v této souvislosti zaujaly.
Jan 10,37-38: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, i kdybyste nevěřili mne, věřte těm skutkům, abyste poznali a uvěřili, že Otec je ve mně a já v něm“. Ježíš netrvá na uvěření informaci, kterou si nemohu ověřit, bez dokladu. Z toho také vyvozuji, že nedostanu-li doklad na nauku, nemusím věřit. Na druhé straně ale Ježíš odmítá dávat doklady (Mt 16,1-4; Mk 8,11-13; Lk 12,54-57) ve věcech, které nepotřebují doklad, nebo ve věcech, které lze odvodit z nauky žadatelem dokladu uznané, nebo pokud jde o provokaci pokrytce. S tím souvisí také texty“ Jan 5,31 „Svědčím-li sám o sobě (tj. bez dalšího dokladu), mé svědectví není právoplatné“ a Jan 10,17-18 „A ve vašem Zákoně je napsáno, že svědectví dvou lidí je pravé. Já svědčím sám o sobě a Otec, který mě poslal, svědčí o mně“. Když jsem se zamyslel nad případy Setníka Kafarnaum (Mt 8,5-10; Luk 7,1-10), Krvotoká žena (Mt 9,18-22; Mk 5,25-34), Syrofeničanky (Mk 7,24-30), kteří byli chváleni za víru, tak jsem dospěl k názoru, že kvalitní víra (dle Ježíše a to je rozdíl od sv. Pavla) vychází z domyšleného pohledu na realitu, na Ježíše, na jeho činnost. Ježíš také doporučuje vyvození závěrů z platnosti skutků a vlastního experimentálního odzkoušení (viz Mk 9,38-40: „Viděli jsme člověka, co nechodí s námi a dělá skutky…“). Tomu co píši odpovídá také Ježíšova reakce: "…Ó národe nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášet?…" (Mt 17, 17; Luk 9, 41), kdy učedníci dostanou vynadáno za malověrnost, když nemohou uzdravit posedlého chlapce. Kdyby víra byla darem, pak jakým právem by jim to Ježíš vyčítal. Projdeme-li Evangelium a najdeme místa, kde se mluví o víře, nenajdeme od Ježíše zmínku, že víra je dar. Jistě, Ježíš připouští také víru bez dokladů, na základě autority Jana Křtitele (viz Jan 5,33-34), ale to už je na nižší úrovni. V dnešní době je ale situace výrazně jiná, než v době Ježíšově. Dnes máme spoustu církví, sekt, několik velkých náboženství a všechny mají své autority. Podle jaké autority se má člověk rozhodnout? Přírodní vědy nestavějí na autoritě, ale na pozorovaném faktu.
Mt 13,1-9; Mk 4,1-9: Podobenství o rozsévači je nádherný model pro zacházení s informacemi. Bible je dokument, který obsahuje závažné informace. To je jasné hned při prvním seznámení se s ní. Nabídky a sliby obsažené v Bibli určitě stojí za pozornost. Jsou-li to plané sliby, pak je celé křesťanství nesmysl. Nebo to platí a pak je možné toto dosáhnout. I o tom Bible ústy Ježíše hovoří. Záleží na člověku, který čte evangelium, dle toho jak chápe a dodržuje, si vybírá mezi různými osudy a to život spjatý s potížemi (typ Smyrenský - Zj 2,8-11), život s ochranou bez potíží (typ Filadelfský - Zj 3,7-13) až po schopnost účinné sebeobrany (např. typ Thyatirský - Zj 2,8-29). Nemám-li jasný doklad správnosti vlastního názoru, pak povrchní odmítnutí (často z důvodu, že se mi to nehodí) může mít nedozírné následky. Vzpomeňme si na odmítání informací u vzdělaných oponentů Pasteura, Semmelweise a jiných. Z dnešního pohledu se ve všech případech jednalo o elementární poznatky, jejichž pochopení nedělá nejmenší potíže dětem školou povinným. Někteří oponenti byli zaslepení, jiní ješitní a někteří prostě byli spokojeni sami se sebou natolik, že nehodlali uznat jasná fakta, která bylo možné si jednoduše ověřit. Jenže kolik lidských životů to stálo? Když se podíváme na texty evangelia zjistíme, že při kázání o klíčových věcech používal Ježíš podobenství (modely) stejně, nebo podobně, jak je to dnes běžné v přírodních vědách. Podobenství (modely) neblokují příjem nových a vyřazení špatných informací nebo znalostí a umožňují stálý růst. To by ale znamenalo, že přírodní vědy „objevily“ metodiku, která už vlastně byla objevena, ale nebyla používaná a tudíž byla „zapomenuta“.Je paradoxem, že to byl právě kněz Bohumil Bílý, který jasně pochopil, jak je Ježíšova metoda výuky moderní a inicioval vznik programu „Heuréka“, kde hodně učitelů fyziky základních a středních přechází na heuristický způsob výuky (viz http://kdf.mff.cuni.cz/Heureka). Zatímco klasická t.j. informující výuka žákům předává vysvětlováním hotové poznatky předchozích generací a tlumí hledání a přemýšlení, v heuristické výuce žák experimentuje, znovu objevuje, podává informace o svém poznání a známkuje se. Žáci, kteří prošli heuristickou výukou jsou kritičtí jak k sobě, tak okolí, jsou schopni samostatného myšlení, počítají s možnou psychickou slepotou a nebojí se poprat s problémy, které chápou jako výzvu k dalšímu růstu. Není tohle ideální prevence proti drogám, neproduktivnímu životu a pokrytectví, se kterými se často setkáváme. Přírodní vědy a zejména fyzika a chemie pracují s modely, které následně ověřují a bez modelů by byly dogmatické a jejich rozmach nemyslitelný. Je jenom zarážející, že náboženská katecheze modely ve své výuce nepoužívá.
Mt 25,14-30; Luk 19,11-28: V podobenství o hřivnách Bůh-Tvůrce požaduje u člověka, aby z poskytnutých hřiven vyzískal další a pokud možno, co nejvíce. Omezení se neklade. V Zj. 3,14-21 Bible (Ježíšův vzkaz) uvádí, že i „vlažný“ člověk, když si nechá poradit a udělá pokání („ten „kdo zvítězí“) to může dotáhnout tak daleko, že bude sedět vedle Ježíše na jeho trůnu, tak jako on zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Je jenom logické, že při rozmnožování hřiven, člověk současně musí pracovat na sobě a růst. Proč? Bible je na mnoha místech zapečetěná (Zj 10,4; Zj 22,10; Iz 29,11-13 a jiné) a potřebuji ji porozumět. Nerozumím-li Bibli, nerozumím ani Bohu-Tvůrci, nemohu plně dodržovat jeho přikázání a podmínky a postupovat podle jeho doporučení. K tomu potřebuji zvýšit rozlišovací schopnost, abych měl dobrou citlivost na připomínky nejen vůči mne, ale také vůči jiným (aby se na mne nevztahovala výtka: „Jak to, že sám od sebe nerozeznáš?“). Abych si natrénoval a osvojil nové věci a stal se ze mne kvalitnější člověk, který je schopen kontaktu s Bohem-Tvůrcem a který pak může žádat Boha o splnění slibů. Pak se mohu vyhnout trampotám, mohu být šťastný, mít zdravé sebevědomí (a ne mindráky) a kvalitní lidé mne mohou přijmout do party (buď během pozemského života, nebo možného posmrtného života). Ten osobní růst je nepřetržitý proces.
Mat 15,14; Luk 6,39; Jan 9,41; Iz 29,9: Na těchto a jiných místech Bible varuje před psychickou slepotou („Nechte je, jsou to slepí vůdcové slepých. Povede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy“; „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli. Tvrdíte ale ´vidíme´ a proto váš hřích trvá“ ; „Dělejte, že jste slepí a oslepnete“ ; „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte…“. Z těchto textů je zřejmé, že slepota je v náboženství velice vážná věc. Otázka slepoty souvisí s problematikou hříchu, utrpení, dosažení úrovně křesťanství. S problematikou “slepoty” úzce souvisí problematika “vidění”. V přírodních vědách se s psychickou slepotou automaticky počítá. Pokud ne, má to často tragické důsledky (viz případ Pasteura a Semmelweise, nebo slepý byl každý, kdo nerozeznal Hitlera, že je to tyran, diktátor a gauner). I to je projev slepoty, že v evangeliu je hodně jasných věcí, které přehlížíme, jako by v tam vůbec nebyly. Poznámka: Slepota je bohužel věcí, se kterou křesťanská katecheze neoperuje a přitom kolik současných a minulých problémů křesťanství jde na vrub psychické slepoty. O tom, že existuje psychická slepota je běžně známé. Každý slyšel o “profesionální slepotě”. Kolikrát si člověk řekne: “Jak jsem to mohl nevidět”. A co slepá skvrna v oku. Vůbec si ji neuvědomujeme a přitom se dá pěkně detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem, kolik psychických slepých skvrn můžeme mít. Slepota přináší utrpení, snižuje úroveň pochopení možného Boha-Tvůrce. Je ale také pravda, že snižuje zodpovědnost člověka (nevědomost hříchu nečiní, ale neznalost zákona neomlouvá, viz také Luk 12,47-48). Dokonce za slepotu může být „běda“(Mt 23,16-31). Je třeba si uvědomit, že spoustu věcí neznáme a že potřebujeme růst a ne pouze být dobrý (viz vývoj fyzikálních oborů). Slepota omezuje růst. Když já budu počítat se slepotou, mohu mít daleko větší efekty a může také dojít u mne k psychické rehabilitaci. Právě přírodní vědy (zejména fyzika a chemie při práci s neviditelnou realitou) učí člověka uvědomovat si nedostatečnost „vidění“. Zdravě přemýšlející člověk permanentně počítá s určitou psychickou slepotou, aby byl schopen absorbovat a rozvíjet nové pohledy, modely a výsledky poznání a také opravit nesprávné názory. Počítám-li se slepotou a něco s tím dělám, mám také zdravé sebevědomí. Mohu mít zdravé sebevědomí s představou Boha, který je lepší než já, ale nabízí mi, abych stále rostl. Na tohle normálně člověk není zvyklý. Čili „já chci růst“ je jedna věc a druhá věc je „já musím něco dělat“ a také musím pozorovat sám sebe.
Smlouva: Pod slovem Bible rozumíme Starý a Nový Zákon. Jenže správně je to Smlouva. Smlouvu lze přijmout nebo odmítnut, člověk si může vybrat. Zákon je nařízen, musí se plnit, jinak jsou za neplnění sankce, nebo odměna podle zákona za dobrou práci. Je smlouva nařízena? Ne! Je však nutno si pamatovat práva Boha-Tvůrce, který dal život, který jej může odejmout. Život nám nebyl dán podle smlouvy. Tudíž z toho plyne, že člověk, který smlouvu odmítá, je stále pod právem Tvůrce. Otázka nebe je výsledkem smlouvy. Peklo je tedy výsledkem toho, že člověk odmítl smlouvu. Bůh za nedodržení smlouvy za trest neposílá do pekla, ale "zanechá", nechá být. Boha - Tvůrce nikdo nemůže k něčemu přinutit. Je-li však spravedlivý, musí jednat dle určitých principů, např. dodržovat smlouvu a také ji nikomu nevnucovat (nanejvýš nabídnout). Když ji člověk nepřijme, neměl by být za to trestán, pokud by nezasáhl do práv Tvůrce. Má-li tvor právo, pak je má Tvůrce také. Člověk-tvor a Tvůrce mají jednat dle zásady, „co chceš, aby druhý partner dělal tobě, to dělej sám jemu“. Spravedlnosti Tvůrce ale neodporuje dotlačení člověka do vyššího stupně bez vlastního startu. Je zde ale nutnost nechat na svobodném rozhodnutí člověka, zda-li si ten vyšší stav ponechá nebo odmítne (viz "nahnaný", který si může roucho ponechat nebo odmítnout). Když člověk nejedná dle smlouvy, může za to být trestán, nebo nese za to zodpovědnost. Člověk může smlouvu vypovědět, pak ale ztratí právo na sliby smlouvy. Musí však nadále respektovat práva jiných lidí a Tvůrce. V opačném případě adekvátní zásah Tvůrce je oprávněn. Neadekvátní požadavky tvora jsou např. požadavek „pokloň se mi“, „Cézarovské“ přání („raději v poslední vesnici první, než v Římě druhý“) vládnout, neochota uznání chyb a příčiny chyb v myšlení, obviňování druhých neprávem. Na druhé straně zůstává povinnost spravedlivého Tvůrce (který má o člověka zájem), dát každému doklad, kdo o ten doklad žádá (viz Ježíšův výrok v Jn 10,37), pakliže získání dokladu není v kompetenci člověka (viz „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“).
Bůh-Tvůrce absolutní? K charakteristice Boha-Tvůrce se často používají absolutní parametry, jako např. Bůh je nekonečně milosrdný, Bůh je vševědoucí, Bůh je nekonečně inteligentní aj. Nechci-li mít "Boha-Tvůrce robota", musím připustit možnost stále "nových produktů". Existence Boha věčného (nadčasového), bez omezení existujícího, nese s sebou i rozsáhlou činnost bez omezení. Dostáváme se k problematice "nekonečna". Zde je nutné se dívat na "nekonečno" pohledem matematiky a ne filosofie. Podíváme-li do oblasti přírodních věd vidíme, že nelze operovat s absolutnem - nekonečnem. "Nekonečno" v matematice je jako limitní případ. Nelze napsat číslo, které nelze zvětšit. Lze však stanovit návod na proces, který nikdy neskončí ("vezmeme drát, rozdělíme na poloviny, pak ty poloviny na další poloviny (čili čtvrtiny) atd.“). Nelze tento proces provést, realizovat, lze však logicky odvodit jeho limitu a jí spočítat. Nekonečnem nelze násobit ani dělit. Nekonečno jako také si nelze představit. Budu-li operovat s nekonečnem, jako s hotovou věcí, lehce se dostanu do neřešitelné situace typu: "Může udělat Bůh kámen, který by neuzvedl?“ Uveďme text Jn 5,17: „Můj Otec je stále činný, i já jsem činný...“. "Stále činný" znamená, že buď dělá něco nového, co dosud nedělal, nebo činnost opakuje. Ale pak by byl na úrovni robota. Jenže v prvním případě, „stále činný“ může znamenat, že ho činnost baví a tedy dělá stále nové věci. I když si toto nedovedeme plně představit nebo pochopit, je pro nás užitečnější představa lidsky pochopitelného Boha, než nezajímavého abstraktního Absolutna. Tomu odpovídá i text Jn 5,19-20: "Otec ukazuje Synovi všechno, co sám dělá a ukáže mu větší skutky než tyto.....". Měli bychom tedy počítat s neustálou činností Otce i Syna. Toto je výzva pro člověka, který může růst také bez omezení. Můžeme si představit život existující bez omezení u sebe. Nemůžeme si ale představit existenci Boha od „mínus nekonečno“. U Boha-Tvůrce, který je zřejmě nadčasový, to jiná věc. My ty věci nechápeme a jsou pro nás "translogické". Ve fyzice máme např. translogický dualismus „vlna – hmotná částice“. Nelze vyloučit, že slib, že Bůh "odstraní roušku", může také znamenat odstranění tohoto omezení (Iz 25,7: „ A na této hoře odstraní roušku, která zastírá všecky lidi ….“. Podobný případ je text "Bůh litoval, že stvořil člověka". Budu-li operovat s termínem, že Bůh je vševědoucí, pak ale nemůže litovat něco, nebo měnit svoje rozhodnutí. Budu-li se opírat o představu bytosti nekonečné, padne tím představa Boha-Tvůrce stále činného. A pakliže je "nekonečně inteligentní", pak se nemůže rozvíjet. Texty Bible jsou určeny lidem a tudíž musí být lidem srozumitelné. Z hlediska člověka a jeho myšlení je nutné Bibli interpretovat lidským intelektem a materiálem. Rozhodně tím velikost Boha-Tvůrce neutrpí, když budu pracovat s tím, že parametry Boha Tvůrce přesahují moji představu (je silnější než …., je moudřejší než…, atd.), aniž bych používal termín „nekonečno“.
Závěrem lze říci, že dle Bible se hlasatel musí legitimovat a že jeho činnost bez legitimování se je nekvalitní. Člověk má právo důkazy požadovat. Může věřit kvůli "svědectví lidí“, ale je to méně kvalitní a často z nouze. Ideálem ale je, když se člověk k důkazu dopracuje sám. Bible samotná není důkazem. Knížku může napsat kdokoliv. Chci-li věřit např. evangeliu, musí se mi evangelium prokázat. Je tam přece: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. To se týká Ježíše a tím se dokazuje platnost evangelia. V Jn 1,12 se dále dočteme, že Otec nám nabídl synovství a v Jn 14,12-14 nás Ježíš vybízí, abychom dělali skutky jako on, ba ještě větší. Dá se odvodit, že Bůh chce, aby měl člověk co nejvíce iniciativy. Ostatně, je-li možný rozvoj člověka během života, proč by se měl zastavit smrtí. Existuje-li přenos informací geneticky na další generace, proč by ti, kdo jsou v (možném) nebi, nemohli přijímat další poznatky. Podobně jako v přírodních vědách, musíme se naučit věci domýšlet a dotáhnout (viz. případ setníka z Kafarnaum –Mt 8,10-13, podobenství „vdova a soudce“- Luk 18,1-8, „neodbytný přítel“- Luk 11,5-8). Bible vybízí člověka, aby za věcí šel (Luk 11,9-13), dokonce má-li jiné názory, aby šel s Bohem do poctivého sporu (Iz 1,18: „Pojďte a do sporu se dejme….“). Vztah vůči Bohu-Tvůrci musí být promyšlený. Pakliže Bůh udělal člověka a dal mu svobodu, jsou tady kompetence Tvůrce a kompetence člověka, přičemž Bůh do kompetence člověka nezasáhne. Chci-li dosáhnout Tvůrcových slibů, musím respektovat jeho podmínky a nejdříve je splnit. Nesplním-li podmínky, nemám nárok na plné dosažení slibů. Úspěšně může skončit jen takový pokus v němž jsou přesně splněny všechny nutné podmínky. Příčina nezdařilých pokusů s Bohem, spočívá hlavně v tom, že tyto podmínky zčásti, nebo zcela splněny nebyly. Ale to jsou věci ve vědecké praxi zcela běžné. Je-li vědecká práce seriózní a její výsledky jsou pravdivé, je možné podle popsaných údajů v příslušném článku celý postup reprodukovat. Jsou-li tyto údaje neúplné, nebo chybné, pak je důvodné nebezpečí, že se opakování pokusu nezdaří a autorova tvrzení a výsledky nebudou moci být ověřena. Totéž se může stát, upraví-li si (nevhodně) čtenář práce podmínky pokusu sám. V obou případech dojde ke zklamání a nedorozumění, které bude nutné dodatečně odstraňovat. Jsem přesvědčen, že zcela stejné zákonitosti platí ve vztahu člověk – Bůh-Tvůrce. Z tohoto úhlu také chápu Ježíšův výrok „Udělejte si přátele z klamného mamonu“. Dnes bychom mohli říct: „Udělejte si přátele z hmoty a při práci s hmotou můžete získat vlastnosti potřebné pro vztah k Bohu-Tvůrci “. Díky mamonu mohu uvidět svoje chyby, psychickou slepotu, špatné zacházení s informací, najít příčiny špatného myšlení, nesprávné postupy a také naučit se je odstraňovat. Pak argumenty typu „naše problémy plynou z toho, že se Bohu svět nepovedl a že člověka zpackal“, nebo „kdyby byl Bůh, nemohl by se na to dívat“, jsou bezpředmětné.