EVANGELIUM Mk 13, 33-37, 1. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš řekl svým učedníkům:"Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!"
Tato pasáž je výraznější a rozsáhlejší u Matouše (24. kap.) a u Lukáše (12. kap.) Stojí za to si to tam přečíst. Tam se totiž hovoří o tom, že máme být jako služebníci čekající na pána, který se vrací ze svatby. Zaklepe, sluha hned otevře a pán se potom opáše a začne obsluhovat (nás). Pakliže otevře. A to je velice důležité si uvědomit, co to znamená otevřít. Protože my se často nevědomky uzavíráme vůči Ježíši, třeba jenom tím, že jako sv. Petr „řekneme“: „Kdepak, to se ti nestane (když Ježíš hovoří o své smrti)“. A Ježíš na to odpovídá: „Jdi za mnou, satane!“ My naproti tomu určité pasáže z Evangelia přeskočíme, nebo vynecháme. Nedostaneme za to vynadáno, jako sv. Petr, Ježíš nám to neřekne, protože nemáme k tomu takovou příležitost. Ale je dobré si uvědomit, že když si sv. Petr tohle vysloužil, že si to můžeme vysloužit i my. Sv. Petr rozhodně není ve vztahu k Bohu (Ježíši) horší, než jsme my. My si to neuvědomujeme jednoduše proto, že nejsme v tak těsném styku s Ježíšem. A když čteme v Evangeliu, tak si vybereme, co chceme číst. A proto nám nevyvstane to ´jdi za mnou, satane! ´. Prostě musíme umět sledovat, jaký zaujímáme postoj vůči Evangeliu. A důležité je právě to, umět se otevírat. Všimněte si, že u sv. Lukáše v podobenství o hospodáři, který se dozvěděl, že přijde zloděj, je pochopitelné, že hospodář i s přáteli si na něj počká. A zrovna tak my bychom čekali, kdybychom věděli, že k nám mají přijít zloději. Nešli bychom na výlet, ale čekali bychom doma. Proto zrovna tak bychom měli být ve stavu pohotovosti, když čteme Evangelium, abychom zaregistrovali i ten sebemenší nesouhlas s textem. Bohužel, na tohle to nedáváme pozor a potom nám uteče, že Evangeliu nerozumíme.
Výhodnější je najít si tuto pasáž v Evangeliu sv. Lukáše (12. kap.). Tam je to vykreslené v plnějším světle. Ježíš začíná podobenstvím o služebnících, kteří čekají na pána a vypráví: „Pán je na svatbě, služebníci čekají, svatba se protáhne, oni stále čekají, mají připravené světlo. Pán přijde, a když vidí, že oni ho čekají, řekne: ´Tak a uděláme si hostinu´ a on jim posluhuje.“ V běžném životě by to udělal pán, který má mimořádně dobrý vztah ke svým podřízeným, nebo který je podnapilý. Ježíš si někdy nemůže brát materiál k podobenství z běžného chování lidí. Ježíš zde opravdu chce, abychom na něho čekali, a bude nás obsluhovat. U Boha je to normální. Tady nejde o to čekání ve smyslu: „Pane Ježíši, kéž bych už zemřel a setkal se s Tebou“. On tady myslí něco docela jiného. Týká se to toho, že Ježíš vysvětloval určité věci a některé vysvětlit nemohl. Proč? Protože oni si nevpustili to jeho slovo do svého mozku. Vzpomeňme si na to, jak předpovídal své utrpení. Oni na některé věci podvědomě odpovídali tím: „Kdepak to takhle není“. A to je to očekávání, toto jsou ti služebníci čekající na pána. Není to abstraktní čekání na smrt. Ježíš to tady tak nemyslí. Spousta lidí se těší na setkání s Ježíšem po smrti a může se hrozně zklamat (viz problém setkání židů s Mesiášem; minuli se). Podobenství o služebnících čekajících na pána je vlastně o tom, jak se zachovat, když nám Ježíš něco říká. Samozřejmě, že zde také nejde o sny a vizionářství, ale o čtení Evangelia. Ježíš potom přidává další podobenství. Hovoří o hospodáři, který se dozví, že ho mají přijít vykrást. Takový hospodář se nesebere a nepůjde pryč. Ale pozve si přátele a bude čekat, aby zloděje zneškodnil. My si kolikrát myslíme, že jsme věřící, ale Boží slovo nám utíká. A my bychom měli být při setkání s Bohem ve střehu a nebýt lhostejní (jako, kdybych řekl, když si ukradne, ať si ukradne), aby nám žádná myšlenka neutekla. My bychom měli být na setkání s Ježíšem připraveni. Jistě, týká se to také konce života, to je nesporné. Ale týká se to také (a to je rozhodující) setkání s Ježíšem v běžném životě, kdy se člověk ani nenaděje a uteče mu příležitost. Např. člověka napadne myšlenka a on se nezeptá, nebo vezme do ruky Evangelium, najde něco nejasného a nedořeší to, nezeptá se. Petr se ptá: „To podobenství říkáš nám, nebo všem?“ Ježíš odpovídá dalším podobenstvím: „Kdo myslíš, že je věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, atd.“. Sv. Lukáš má ještě zajímavý detail: „Služebník, který nepřipravil jídlo a věděl, že ho má připravit, dostane ran hodně. Služebník, který nevěděl a nepřipravil (pro podřízené), co měl udělat, dostane ran méně“; ale dostane také. My se často ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ a když přicházejí trampoty a utrpení, hledáme souvislost s hříchem. Když takové hříchy, které bychom považovali za důležité, nenajdeme, řekneme si: „To mně Pán Bůh zkouší“, nebo „Koho P. Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. A už jsme pěkně vedle a „omluveni“. Samozřejmě, že podobenství se v první řadě týká těch, kteří mají učit druhé. Ale ta myšlenka sama, že služebník, který nedělá, co dělat má, dostane ran víc a ten, co o tom neví a také nedělá, dostane ran míň, ale dostane. Když přijde utrpení, měli bychom hledat to, co jsme měli udělat a neudělali. Měli bychom vědět, co máme vědět o P. Bohu a když máme naivní názory a z celého srdce se snažíme o nápravu, neděláme, co máme dělat. Rány přicházejí a člověk si říká: „Vždyť dělám, co mohu“. Je to pravda, ale bohužel neví, co má dělat a rozhodující je, jestli udělal, co měl udělat a ne jestli udělal všechno o čem si myslí, že má dělat. Představme si dva lékaře, kteří mají ošetřovat pacienta. Jeden lékař ho bude mít velice rád, ale nebude dobrý odborník. Druhý ho bude brát jako každého jiného pacienta a bude výtečný odborník. Co myslíte, který z těch dvou lékařů mu víc pomůže? No přece ten, který mu dá pořádné léky, lépe mu poradí, atd. Ten lékař, který by se přetrhl láskou, ale svůj obor dobře nezná, ten mu moc nepomůže. To si musíme uvědomit. My měříme svůj vztah k Pánu Bohu tím, jak „hoří“ naše srdce. Musíme ho však měřit tím, jak de-facto se k němu přibližujeme, do jaké míry Boha chápeme, do jaké míry mu rozumíme. Služebník, který nepoznal vůli pána, dostane ran méně, protože má menší zodpovědnost, ale dostane rány také. Proč vlastně přichází hřích? V listu sv. Pavla Římanům máme: „Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal“. A jsou tam vyjmenované hříchy všech kalibrů. Týká se to nejen pohanů, ale i nás. My někdy nestojíme o správné poznání Boha. Leckterý člověk čte různou zbožnou literaturu, ale Bibli pořádně do ruky nevezme, nebo když mu je pasáž nejasná, nebo se mu nelíbí, v ní otočí list. Přemýšlíme o tom, jak Pán Bůh ve skutečnosti vypadá? Zamýšlíme se nad tím, co Evangelium ve skutečnosti říká? Služebník toužil poznat vůli svého pána podle svého vkusu, a proto tu skutečnou nepoznal. Pak se nelze divit, že jsou tady rány. Kdo z nás si může říct: „Já to křesťanství znám úplně celé?“ Máme hodně oblastí, ve kterých máme naivní, zkreslené názory, nebo dokonce žádné vědomosti. Nerozumíme Bohu, ani sobě. Lepší je se nad tím zamyslet nyní než po smrti. P. Bůh nás nechce zaskočit. Ježíš nám to připomíná a záleží na nás, jak dovedeme Ježíšovi otevřít.
Připomeňme si dnes tu větu: „Buďte připraveni, nebo Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenazdáte.“ Tato slova jsou všelijak vykládána. Jednak jsou katolíci mnohdy neinformováni a jednak máme i nekatolické církve, které horují pro blížící se Poslední soud, atd. Tato slova však musíme vztáhnout na setkání člověka s Bohem, protože v té chvíli, když člověk umírá, setkává se s Ježíšem a nastává krize. Krize ze střetnutí pro člověka, který žil určitým způsobem, který určitým způsobem chápal svoje křesťanství a který se častokrát velice silně zabydlel ve svém pohodovém náboženství. Když umře, najednou stojí tváří v tvář Ježíši. Ježíš tady neříká, kdy to bude a mluví, jakoby to mělo přijít každou chvilku. V prvotní církvi bylo takové očekávání, že to přijde v těch dnech (v blízké době). Proč Ježíš takto mluví? Samozřejmě, Poslední soud bude, to je pravda, ale kritický pro nás je soud osobní, to setkání s Ježíšem. Je to otázka, zda ho sneseme, nebo ne, zda budeme na něj připraveni. A to je důležité. Někdo staví na tom, jak se rád modlí, jiný, že je v té nebo oné církvi. Říkali jsme si, že máme možnost si odzkoušet, jak bude vypadat naše setkání ne tím, že budeme čekat, až zemřeme (to může být pozdě). Ne proto, že by Bůh nedovolil člověku nápravu, ale proto, že člověk se velmi často zafixuje do nějakého svého světa, do kterého chce P. Boha vtěsnat. Na to odzkoušení máme možnost a hlavně, dokud je čas, čas na nápravu. Prostředek známe – umět číst Písmo svaté a celé, ne jenom si vytrhnout tam a tam, co se mi hodí a líbí. Jinak mohu z těch slov sestavit jakoukoliv nauku. Proto je tolik (stovky) křesťanských církví. Každá z nich si vybere to své. Ale číst celé Písmo svaté a rozumět mu, je spjato s určitými potížemi. A znamená to být k sobě opravdu poctivý, nepřekrucovat Písmo a nedělat „pštrosí politiku“ a nepřeskakovat pasáže, které jsou člověku nesrozumitelné. A sporných míst, na která se dává těžko odpověď, je hodně. To znamená, Písmo svaté číst opravdu pořádně. A to je věc, která nám umožní se oznámkovat. A když nemůžeme vnitřně souhlasit s každým písmenkem Evangelia, už musíme vyhlásit poplach a jít za Ježíšem. Ale chce to Evangeliu rozumět a ne se upnout na ten nebo onen text. Uznejme sami, kdyby lidé pořádně četli Písmo svaté, tak by nemohlo být tolik církví. A lidé, kteří jsou ve správné církvi, by dovedli přesvědčovat slovy Bible. To si musíme uvědomit a ne jenom spoléhat na to, že jsme v pravé církvi. To si konec konců myslí každý. I kdyby byly jenom dvě církve, je to důvod k zamyšlení. Čili, Bibli číst celou a ne si vybírat jako v restauraci v jídelníčku a myslet si, že P. Bůh čeká, až si panstvo ráčí vybrat. Proto, číst celé Evangelium. A dokud celému nerozumím, tak si přiznat: „Já nerozumím.“ Ta věta, kterou jsme začali, je aktuální pro nás pro všechny a nedá se řešit tím způsobem, že budu vyhlašovat určité datum, kdy to má přijít (např. rok 2 000, nebo 2100). Takhle jednoduše se to říct nedá. A i když bude svět jednou končit, rozhodující pro nás je to, abychom byli připraveni už dnes. Nevíme přece, jestli přijdeme dnes domů a nebudeme stát před Ježíšem se „svým světem“, ve kterém místo pro Ježíše není. Odzkoušíme to tím, že budeme pořádně číst Písmo svaté, celé a poctivě.
Nedávno jsme hovořili o té problematice hospodáře, který se dozvěděl, že přijde zloděj a čeká. Dnes se proto nebudeme přímo zabývat tímto podobenstvím, ale zahledíme se na to, co věřící v těchto dnech nejvíce tlačí. Je to vzpomínka na zemřelé. Jak těm zemřelým co nejvíce pomoci. A tak se lidé modlí za zemřelé. Kdybychom řekli, že po mši sv. bude modlení za zemřelé a bude trvat třeba 30 minut, mnozí by zůstali. Chci vám však poradit, co je ještě důležitější a ještě účinnější. Ano, modleme se za zemřelé. Jenže není to všechno a právě toto si chceme objasnit. Představme si žáka, který by velice rád chtěl jít na vysokou školu, např. na strojní fakultu. Blíží se maturita a hrozí mu špatné vysvědčení a to by znamenalo, že se na tu školu nedostane. Co uděláte? Máte na výběr dobrého učitele za hodně peněz, špatného učitele za málo peněz, koho si vyberete? Řeknete si možná, že i když je mezi nimi obrovský rozdíl, tak se nakonec vyplatí zaplatit více peněz. No, ale co, když budete mít v příbuzenstvu ještě někoho, který to bude umět ještě lépe, ale na kterého (např. strýce) má váš synáček dopal, protože ten strýc je nekompromisní, má rád čistou práci a chlapci pořád říkal: „Poslyš, ty se špatně učíš, musíš to učení vzít pořádně“. Protože se to „milostpánovi“ nelíbilo, tak má na toho strýce dopal. Přitom vy víte, že ten strýc by ho to naučil zadarmo a naprosto perfektně. Za kým půjdete? Tady jsme v situaci, která je podobná té, která je mezi lidmi a Bohem. Problém očistce totiž vůbec není jakési dodatečné potrestání, jak si to představujeme. Představte si toto, že bych řekl: „Bůh potrestá každou věc, buď na tomto nebo na onom světě“. K tomu uveďme příklad: Vezmeme si malé dítě, které zlobí a škrtá sirkou. „Ty, ty, ty, Venoušku, ty nesmíš zlobit“ a zapíšeme si to do poznámkového sešitu: „Venoušek, když mu byly 2 roky, škrtal sirkami a mohl zapálit dům“ a nic kromě napomenutí neuděláme. Když se Václav bude ženit a bude odcházet z domova, přísný a spravedlivý tatínek si ho zavolá, vytáhne zápis a sečte mu všechny prohřešky od dětství a Václav za to všechno dostane výprask. Vidíte, takhle P. Bůh nejedná. Něco jiného je toto. Žák končí školu a rozhoduje se, zda-li může jít dál. Učitel mu říká: „Jestli neuděláš dobře maturitu, tak se na zvolenou školu nedostaneš“. Jenže žák to hodí za hlavu. Tady vidíte, že se to nedá spravit trestem hned, ale, že žák ponese následky svého jednání, že se nedostane na školu a ty následky budou až potom. My si musíme uvědomit, že některé naše chyby může Bůh potrestat hned a také, že to zbytečně neodkládá. Ale jsou určité věci, které nemohou být potrestány hned a tyto věci mohou být (úmyslně řeknu jiné slovo) vyřešeny až později. Božím cílem není stůj co stůj splnit jakýsi kontingent výprasku. Dohromady sečteno: 357656 ran výprasku přesně definovaným prutem a švihem. Tak to není drazí přátelé. Vraťme se k tomu chlapci. Strýc mu říkal: „Ty se špatně učíš, máš špatný způsob učení.“ Chlapec se urazí a jak jsem říkal, dostane na strýce dopal. Bere učení na lehkou váhu, přijde vysvědčení a milý student propadá („No, to se na tu vysokou školu nedostaneš“). Potom už zůstává možnost – reparát po prázdninách. Když tu zkoušku udělá, nemusí opakovat ročník a když tu zkoušku neudělá, musí opakovat ročník, nebo odejít ze školy. Strýc by ho mohl zachránit, mohl by mu to vysvětlit, když ten chlapec půjde za strýcem a řekne: „Poslyš strejdo, tys měl pravdu. Prosím tě, mohl by ses se mnou učit?“ A strýc by se s ním učil, zdarma a synovec při opravné zkoušce zvítězil na celé čáře. Komu budeme říkat, strýci nebo chlapci, když bude kluk trvat na tom, že ho strýc sekýruje. Půjdete za strýcem, aby ho přece jenom učil anebo řeknete klukovi: „Víš co, buď se se strýcem smíříš a půjdeš ho požádat o pomoc, nebo počítej s tím, že žádná vysoká škola nebude. Vyber si! Samozřejmě, že padnou na to prázdniny a nebudou žádné výlety tam nebo onam. Pěkně budeš celé prázdniny makat. Nikdo tě nenutí. Jenže, když tohle nesplníš, pak se na školu nedostaneš“. Tohle asi tak odpovídá problematice duší, které právě umírají. Člověk, který má přijít do nebe, musí být psychicky zralý, duševně zralý, on musí snést kontakt s Bohem. Tady nesmí dojít k nárazům člověka a Boha. Nezapomeňme na to, že je tady problém, že když se člověk setká s Ježíšem, dojde vlastně ke střetnutí, dojde ke kritické situaci. To podobenství, které jsme četli je příkladem ideálního stavu člověka, který je připraven na setkání s Bohem. Ale my nejsme v mnoha věcech připraveni na setkání s Bohem. A pozor, to, že se vyzpovídal, nebo dostal pomazání nemocných je jenom část věci, protože člověk musí mít nejenom odpuštěné hříchy, ale být i psychicky připraven na setkání s Bohem. Proto se dostává do očistce. Máme lidi, kteří jdou ke zpovědi, slibují, že už více nezhřeší a přesto zhřeší. Pak jdou znova ke zpovědi, slibují, že nezhřeší a pak přesto zhřeší. Z toho plyne, že ta zpověď má nějakou chybu. Když ten člověk se bude takto zpovídat na konci života, tak vlastně odchází s něčím nedořešeným. Tohle ale platí i o pomazání nemocných a sv. přijímání. U toho člověka zpověď nefunguje tak, jak by měla a přijímání nefunguje tak, jak by mělo. A Ježíš je učitel, on je ten strýc a očistec, to je to - „kamaráde žádné prázdniny“, žádné nebe, pěkně musíš dohnat, co jsi prolajdačil. Když se žák smíří, abych tak řekl, se strýcem, najednou zjistí, že s tím strýcem prožije velice příjemné prázdniny a přitom doženou potřebné věci. Nepůjde sice k vodě, jak si představoval, ale musel být se strýcem např. na chalupě. Nakonec kluk odchází od strýce plně připraven a přitom prožil příjemné prázdniny. Toto bychom měli chápat, že Ježíš nám vlastně může očistec zpříjemnit. Ale, když my budeme ztuhlí, pak to může být tvrdá dřina. Může docházet a dochází u duší v očistci ke konfliktu s Bohem, tak jako docházelo u apoštolů ke konfliktu s Ježíšem. Když čtu zbožné knížky a tam je napsáno, že v pekle je „kyvadlo“, které kmitáním „nikdy-vždycky“ zavržencům připomíná: „Nikdy nevyjdeš, vždycky tam budeš“. To je neoprávněná představa. Uvědomte si, že ďábel vynáší Ježíše na horu a říká: “Všechno to ti dám, jestli se mi pokloníš“ a ne: „Jestli mně pustíš z pekla“. Proč? On chce: „Pokloň se mi“. To je ta pýcha. Podobně je to i v očistci. Je to spor člověka s Ježíšem, který se vleče do té doby až „synovec pod tlakem přijde za strejdou, aby mu něco vysvětlil a strejda mu to vysvětlí, ale pouze ten kousek, o který synovec stál“. Tedy samozřejmě, že řekneme strejdovi: „On ten náš kluk je v bryndě, prosím tě, pomoz mu“. A pozor, strejda je ovšem ochoten pomoci. Je tady však druhá věc a to chlapci pořádně domluvit: „Tak a teď si vyber...“. Důležité je nejenom prosit Boha, ale také zapřísahat ty, kteří se s námi rozloučili a připomenout jim: „Tys mě měl rád, počítej s tím, že Bůh má rád tebe. Ty sis někdy nedal říct, prosím tě, dej si na to pozor, ať na to v očistci nedoplatíš“. Vím, že toto je nepopulární. Ale uvědomte si, že P. Bůh je náš táta, který nás má rád. Ježíše jsme si přirovnali tomu strýci, Ježíš umřel za nás na kříži, Ježíš udělal všecko, co mohl a proto je třeba nejen domlouvat P. Bohu, aby byl milosrdný vůči tetičce, nebo dědečkovi, ale je také třeba (a někdy důrazně) „domluvit tomu chlapci“. Prosit Boha o pomoc je zdvořilé, Bůh je ochoten vždy pomoci, ale nutné je domluvit těm, co od nás odešli. Na tyhle věci jsem přišel, ne z nějaké náboženské knížky, ale když mi umíral otec a jeden můj bývalý výborný učitel. Musím podotknout, že byl nevěřící, ale jinak fantastický člověk. Měli jsme se velice rádi. Řekl jsem si: „Říct: ´Pane profesore, vykládejte tu látku lépe´, by byla drzost a hulvátství“ a podobně je hulvátství a drzost, když si myslím, že se musím obracet jen na P. Boha. Ano, je zdvořilost říct strejdovi: „Prosím tě, ten náš kluk….., snad si dá říct“. Bůh je vždycky ochoten pomoci a právě problém člověka tady hraje roli a ten je opomíjen (problém lidské tvrdohlavosti). A proto je dobré nejen prosit Boha, ale i těm zemřelých „domluvit“ („Jestli mně máš ráda milá manželko, tak se nehádej s P.Bohem, jak jsi se hádala se mnou“). Současně musím počítat s tím, že sám u sebe potřebuji cvičit psychické vlastnosti, abych se dokázal dohodnout s blízkými a brát to jako trénink, abych se pak dovedl dohodnout s Ježíšem až umřu a najednou budu před ním stát. Pozor, v Písmu máme upozornění: „Kdo snese jeho příchod?“ To bylo řečeno o Ježíšovi, ale platí to také o každé duši, která přichází na onen svět.
Musíme být připravení, mít otevřená srdce, když nám Ježíš chce něco říci, nebo něco poradit (viz také Lk 12,35-39). Když máme zavřeno, nemůže nic dělat. Je mu to líto. Když ale hned otevíráme, sám nás bude obsluhovat. Bude nám pomáhat, bude nám sloužit. Tady je také vidět jeho láska. Když jej člověk přijme, on mu začne sloužit. Člověk musí být připravený jej přijmout kdykoliv. Na druhé straně potom, kde není prostor pro Ježíše, přichází trápení, utrpení. S tím souvisí i další výrok Lk 12,47: „Ten služebník, který pozná vůli pána a není připravený činit podle jeho vůle, bude velmi bit. Ten, kdo ji nepozná a udělá něco, za co si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo dáno mnoho, mnoho se od něj očekává.“ Z tohoto je vidět problém utrpení. Uvedu příklad: Babička a děda jsou vážně nemocní různými chorobami. Malý vnuk má přinést léky, ale on je omylem zamění. Vnuk měl dobrou vůli, hřích nemá a oni přesto zemřou. Z toho plyne, že neplatí, že největší nepřítel člověka je hřích. Zde tvrdě platí: „Neznalost zákona neomlouvá“. Nepřítelem člověka je neplnění Boží vůle. Za to je člověk potom „bit“.
To, co jsme četli je text nabitý k prasknutí. A tak se můžeme jenom omezit na několik málo aspektů. Podobenství nám líčí pána, který je na svatbě, on se z té svatby vrací v dobré náladě a teď jenom zatluče, služebníci okamžitě otevírají a tak on s radostí jim vystrojí hostinu a začne je sám obsluhovat. Tohle to by udělal pán, který má dobrý vztah ke svým služebníkům a sám má ještě dobrou náladu ze svatby, když řekne: „Tak a teď si uděláme svatbu tady. Sedněte si a já vás obsloužím“. Čili, toto podobenství bychom mohli nazvat podobenstvím o služebnících čekajících na Pána. Ale ten pán tady vystupuje jako dobře, velmi dobře naložený. O čem vlastně toto podobenství mluví? Ten pán přijde a zaklepe a služebníci mají hned otevřít. Ježíš říká: „Buďte přepásáni“, čili nezdržujte se oblékáním, spěte přepásáni, a mějte rozdělaná světla, buďte ve stavu pohotovosti (jako někdy na vojně). Je jasné, že tím Pánem je Ježíš, je jasné, že služebníci můžeme být my – každý z nás. Ale co nám toto podobenství chce říct? Abychom byli otevření vůči podnětům. Někdo třeba udělá hřích a teď si uvědomí: „Ano, udělal jsem tady chybu“ a začne hledat poučení z té chyby.Ale jiný si zase řekne: „Já už to neudělám, já si dám pozor a pod.“ Prostě toto podobenství nám líčí člověka, který nepotřebuje mnoho „kopanců“, aby na sobě začal pracovat. Pakliže máte hřích, se kterým nemůžete pohnout a slibujete si, že se polepšíte, tak je dobré se zamyslet právě nad tou problematikou citlivosti vůči podnětům. Pán klepe, připomíná nám něco, jenže my jsme někdy zaujati tím svým hříchem, tím ´já se polepším´ a přitom vůbec nehledáme a nepřemýšlíme o tom, že příčina našeho chybného jednání může být ve vadné víře, ve vadném postoji vůči sobě samému, ve vadném postoji vůči Bohu. My jsme od dětství zvyklí dělat proklamaci: „Věřím, věřím, miluji, atd.“ místo abychom si dovedli říct: „Ano, já nevěřím a proto jsem se dopustil hříchu“. Jenomže, my říkáme: „Já věřím, já si už dám pozor“. A to je právě služebník, který tomu pánu neotevírá. Samozřejmě, že to je jenom kousíček. Kdybych ten aspekt chtěl dokázat, byla by to několikahodinová promluva. My se musíme naučit Ježíši otevírat. Ono se řekne: „Ježíši, já ti otevírám své srdce“, ale jsou to prázdná slova. Ale když člověk udělá chybu, pak v reakci na tu chybu se ukáže, jak je člověk citlivý na podněty, zda v tom hříchu dovede vidět doklad, že je jeho víra slabá. To je to otevření. „Tady jsem udělal chybu, něco se mnou není v pořádku, Ježíši, prosím pomoz mi najít, co mám dělat, abych už do té chyby nespadával“. Nejde jenom o chyby, ale na nich si ukazujeme tu nutnost toho, co je to otevření se. V závěru čtení je: „Služebník, který zná vůli svého pána a nepřipraví se, dostane mnoho ran. Ten, který ji nezná, dostane ran méně“. Čili, on nezná vůli pána, on nemá hřích. Říká se, že nevědomost hříchu nečiní. To je pravda. Není to hřích, ale od výprasku ho to neuchrání. A my se ptáme jenom, zda li ´byl to hřích, nebyl to hřích´, ale neptáme se, zda li jsem se otevřel vůči Ježíši, jak si Ježíš představuje moje křesťanství? Místo toho proklamujeme: „Ano, já věřím, věřím, věřím“. Jenže každý hřích znamená: „Člověče, tvoje víra není v pořádku, koukej ji trošinku zrevidovat, koukej prohlédnout“. Jak vypadá to otevírání Pánovi, to např. vidíme v 16. kap., jak Ježíš předpovídá svoje utrpení. Vlastně to ani není předpovídání, ale Ježíš apoštolům dokazuje, že podle Mojžíše a proroků musí trpět. A apoštolové to nechtějí přijmout. Petr kára Ježíše a Ježíš mu říká: „Jdi mi z očí satane!“ To je to uzavření. Vždyť stačilo říct: „Ježíši, ty říkáš něco jiného, než říkají rabíni. Můžeš to svoje stanovisko obhájit?“ Ježíš by řekl: „Tak se zeptej pana rabína na tenhle text!“ Učedník by za týden, nebo dva přišel s úplně jiným pohledem na židovskou zbožnost. Jenže on se neptal. Typická ukázka neotevírání. Nebo Sk 10: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ Petr na to: „Ani za nic, Pane,........“ Je to výzva, aby Petr přešel na Novou Smlouvu, protože Mojžíšův Zákon byl nahrazen Ježíšovou naukou. Ježíš Petra vyzývá, aby přešel na jeho obnovenou verzi Mojžíšova zákona, čili na Horskou řeč, atd. a na celý soubor Ježíšových instrukcí. Jenže Petr v tom zjevení říká: „Ani za nic Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Typická ukázka přibouchnutí dveří před nosem. To neznamená, že bych si sv. Petra nevážil. Kéž bychom my byli jen tak málo zabedněni, jako sv. Petr! Je to jeden z nejmilejších apoštolů a přece zabouchává dveře. A my to nevědomky děláme také. Ne ve formě: „Já budu dělat hříchy“, ale ve formě: „Slibuji se polepšit“. Místo toho, abych řekl: „Ježíši, ta moje víra není v pořádku“, abych se zamyslel nad Evangeliem, tak dělám proklamace: „Já věřím, věřím“. Je to zabouchnutí dveří a nevíme o tom. Služebník, který nepoznal vůli svého pána, dostane sice méně ran, ale výprask za to bude.
EVANGELIUM Mk 1, 1-8, 2. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Marka. Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím: Je psáno u proroka Izaiáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. ( Jan ) kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.
Jedná se o 40. kap. Izaiáše. Toto je rovno na začátku Markova Evangelia. Nejde jenom o to, že je to začátek Evangelia, ale je to vůbec první podmínka. My se chceme častokrát polepšit, my bychom chtěli být dobrými křesťany, ale nejde to. Odpověď je právě v tom dnešním úryvku Evangelia. My chceme, aby naše modlitby byly vyslyšeny, a nejsou. Odpověď je zase v tomhle tom. Jistě. „Posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti....“. No tohle to leckomu dohromady nic neříká. My už jsme si na to zvykli, my to bereme jako samozřejmé, ale je něco jiného to vyslechnout a něco jiného je, kdybych řekl: „Tak, tam ten pán (paní) půjde sem a pěkně nám řekne, co to znamená.“ A tady jde o to, že nám musí být jasno to, co je v Evangeliu. I takové věci, které známe, které patří k takovému typicky adventnímu tónu, jako např. to dnešní čtení.- „Posílám svého posla, hlas volajícího........... vyrovnejte mu stezky!“ Co to je? Přece tím nemáme na mysli, i když tady nejde o podobnost čistě náhodnou, něco jako je třeba stavba dálnic. Normální cesta se všelijak klikatí. Ale dálnice se buduje bez zbytečného stoupání, zatáček, vyhýbá se městům, nejsou na ní semafory, atd. Zrovna tak železnice. Údolí, mosty, tunely, aby vlak mohl jet rovně, bez stoupání, klesání a pod. Proč tohle to říkám? Nechceme si tady dělat nějakou lekci ze staveb silnic, ale chci připomenout jednu věc. Problém dobrého křesťanství je dán nejenom tím, že se snažím odstranit hříchy, to je až terciální záležitost. Já ale předtím musím vědět, jak si Ježíš představuje moje křesťanství. A ještě před tím já musím být ochoten se na to ptát, nad tím se zamýšlet. Ježíš např. říká takovou větu: „Říkáte vidíme, a proto váš hřích trvá.“ Co nám říká tato věta? Že vlastně je tady něco, co je ještě závažnějším faktorem než hřích, něco, co rozhoduje o tom, zda budeme hříšníky, i když se budeme sebevíc snažit z hříchů vymotat. Budeme beznadějně bezmocní, nebudeme se moci jim vyhnout, protože jsme opomenuli ono ´vidím´. A když se zamyslíme nad tím, co znamená ono ´vidím´, pak se hříchy najednou začnou sami ztrácet. Ale ani to ´vidíme´ není prvořadá věc. Např. Ježíš říká toto: „Každý hřích bude odpuštěn, jenom hřích proti Duchu Svatému odpuštěn nebude. Kdo by se rouhal proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, odpuštěno mu nebude.“ A evangelista vysvětluje: „Pravili totiž, má nečistého ducha“. Tedy na prvním místě je otázka hříchu proti Duchu Svatému, resp. otázka uznání chyby, kterou jsem udělal; nevymlouvat se, nenalhávat si, že já to myslím dobře, atd., atd. Čili prvořadá věc je uznat skutečnost. Tehdy se židům nechtělo uznat skutečnost, že Ježíš dělá zázraky z Boží moci. Místo toho ho obviňují, že má nečistého ducha. Na druhém místě je ono Ježíšovo: „Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“ (mockrát jsme o tom hovořili). Na třetím místě je to, co říká sv. Pavel: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“ (1. list Římanům) a máme tam vyjmenované hříchy od těch nejtěžších až po dětské zlobení. A potom jsou hříchy, které my obyčejně registrujeme, nad kterými se zamýšlíme a děláme si „hlavu“. Pozor, tím neříkám, že není správné se nad hříchy zamyslet. Jenže, když se zamýšlíme nad hříchem a nezamyslíme se nad těmi třemi faktory, které stojí před otázkou hříchu, tak je to totéž, jako když jedu v autě, dojde mi benzín, začne svítit kontrolka a já si řeknu: „Já vím, jak na to. Já tu žárovičku vyšroubuji.“ To učiňte cesty přímé, je právě toto: Napřed uznat chybu, kterou jsem udělal (nevymlouvat se, nesvalovat na druhého), druhá věc je ono ´vidíme´ a třetí věc je, zdali stojím o správné poučení, zdali se zamýšlím, co v Bibli vůbec je. Je spousta lidí, kteří mají dobrou vůli, ale protože Bibli pořádně neznají, chytnou se jednoho nebo druhého a nakonec z toho mají v hlavě zmatek. Mockrát jsme si říkali, proč je tolik různých křesťanských církví, když je jedna Bible. Protože, když ji někdo čte jako článek v novinách, že si vybere, co se mu líbí, nikam se nedostane. Já musím Bibli (a hlavně Evangelium) číst celou a celé ji rozumět. A pozor, i když si myslím, že jí rozumím, pořád tam může být ono ´vidíme´. Musím se zamyslet, zda-li mi je to opravdu jasné, nebo zda-li mám dojem, že Bible je mi jasná. To jsou věci, které si často říkáme, a to je právě to ´dělání přímých cest´. Je třeba, aby se člověk nad tím zamyslel a připustil si to pod kůži, že jeho křesťanství nemusí být tak dobré, jak se domnívá. Pak Ježíš člověku pomůže. Nejdříve se objeví nejasnosti, pochybnosti a podle toho, jak je člověk spoután se svým dřívějším názorem, mohou se objevit obrovské a těžké krize. My často velmi lpíme na tom, co máme. Židé měli určitý názor, který si vytvořili špatným čtením Staré Smlouvy a když přišel tesař z Nazareta, jeho kázání se jim nelíbilo. Také se jim nelíbilo kázání Eliáše, Elizea (nikdo se nepřišel nechat uzdravit). Ježíše dokonce chtěli v Nazatetě shodit ze skály. To ´čiňte cesty přímé´, znamená, zamýšlet se nad těmito věcmi. Na to, abychom mohli číst Bibli, musíme nejdříve vzít do ruky slabikář. Napřed nepřišel Ježíš, ale Jan Křtitel a ten nám právě onen slabikář, čili podmínky správného chápání Bible připomíná. Jan Křtitel nám neříká, co je v Bibli, ale jak ji máme číst. Zapsáno je to zkratkovitě. Jinak podrobně je to zapsáno např. u Izajáše, Mojžíše a jinde. Jan Křtitel tady spíše připomíná nutnost zamyslet se nad tím, jak beru Bibli do ruky. Nesmíme zapomenout, že máme uvnitř zábrany a že v mnohých věcech Ježíšovi nerozumíme. Měl je i sv. Petr a sv. Jan (v otázce zabití Mesiáše). Dříve, než já budu přesvědčen o tom, zda je Bible pravá, musím se naučit dobře číst, dobře se zamýšlet a chápat. Dokud se neumím zamýšlet, věci chápat, tak ať vezmu do ruky jakoukoliv knihu, tak automaticky dělat výběr, budu si myslet, že tu knihu znám a znát ji nebudu. To je smysl kázání Jana Křtitele. Že to není kázání jen tak ledajaké, víme z toho, že Ježíš říká Janovi, aby dělal to, co je mu nařízeno. Jan křtil (správně ponořil) Ježíše a Jan by se přitom velmi rád stal Ježíšovým učedníkem. Janovo kázání bylo nesmírně důležité. Je to klíč k pochopení Bible, ale i k pochopení dobré modlitby, k odolnosti vůči hříchu, atd.
EVANGELIUM Jan 1, 6-8. 19-28, 3. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Jana. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izaiáš." Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.
Tady vidíme Jana Křtitele, o kterém prorok jasně řekl: „Předejde tě v duchu a moci Eliášově“. Jan Křtitel o tom věděl, protože mu to tatínek řekl. Jinak bychom o tom nevěděli. „Ano, jsi poslán v duchu a moci Eliášově“. Jenže, když mu někteří říkají: „Poslyš, co ty jsi zač?“ Oni nejdou, aby se něco dověděli, ale jdou za ním proto, aby zjednali pořádek, aby se tam prostě nějací lidoví kazatelé neroztahovali a až přijde Mesiáš, aby všechno bylo v pořádku. A od toho jsme tady my, Kaifáš, velerada a taky ti drobní poskoci, takové ty malé figurky, které se vyžívají v tom, že mohou ve jménu nějakého slavného ideálu něco dělat. A to byli právě ti lidé, kteří přišli za Janem Křtitelem. „Prosím tě, kdo vlastně jsi? Jsi Mesiáš?“ „Ne“. „Jsi Eliáš?“ „Ne“. „Jsi onen prorok?“ „Ne“. Totiž, když čteme proroky, tam vidíme v pozadí figurovat jakéhosi proroka,. Je to vlastně úmyslně, protože Ježíš ze začátku jako nějaký nedefinovaný prorok vystupoval. „Jsi onen prorok?“ „Ne“. „Tak, co teda jsi? Co říkáš sám o sobě, ať můžeme podat zprávu těm, kteří nás poslali“. A on na to říká takovou tu větu, která nám dohromady moc neříká, přestože je nesmírně závažná: „Já jsem hlas volajícího na poušti. Urovnejte cestu Pánu, jak řekl prorok Izajáš“. Totiž Izajáš upozorňoval na toto: „Až přijde Mesiáš, tak lidé, kteří nebudou psychicky připraveni, Mesiáše nepochopí, nebudou mu rozumět. Bude počítán mezi zločince, bude zabit. Ale jeho hrob bude slavný“. Izajáš neříká přímo, že Mesiáš bude zabit, atd., ale pozorný čtenář to vyčte. A zdůrazňuje, že musíme připravit cestu Pánu, že musíme vytvořit takové podmínky, aby k nám Ježíš mohl mluvit. To je Izajáš a toto Jan Křtitel. Pokusme se vžít do té situace, kdy Jan Křtitel říká: „Podívejte se, naše zbožnost není v pořádku, my se modlíme, ale nebudeme vyslyšeni. Mesiáš přijde, nevyžene Římany, ale vyžene nás, atd.“ Teď si představte takového lidového kazatele, který by prostě chodil a toto říkal před kostelem. „Co máme říkat, vždyť tamten je pomatenec, on nejí, on nepije a říká, že naše zbožnost není v pořádku?“ „Ale jenom choďte do synagogy, vždyť je to pomatenec. My si ho už srovnáme“. To byla atmosféra, ve které se odehrálo to, co jsme četli. „No tak, co jsi zač? Kdo tě poslal?“ „Na tom, kdo mně poslal vůbec nezáleží, o tom se nebudeme bavit“. Jan Křtitel mohl říct: „Ano, Bůh mě poslal. Abyste věděli, já mám moc dělat zázraky“. On měl nejenom ducha Eliášova, ale i jeho moc. Neřekl: „Já jsem Eliášův dvojník“, ale řekl: „Na tom nezáleží, kdo jsem“. „Jsi Eliáš – Mesiáš – onen prorok?“ „Ne“. „Co jsi teda zač?“ „Do toho vám drahouškové nic není, já vám jenom připomínám Izajáše: ´Koukejte srovnat cestu Mesiášovi, koukejte se na setkání s Mesiášem připravit, otevřít se vůči Mesiášovi. Aby, až přijde, nedošlo ke strašlivému krachu´“. To je asi význam toho úseku. No, pro nás je to, dalo by se říct, „pasé“. Mesiáš přišel, my víme, že Ježíš je Mesiáš, atd. Jenže ouha! Problém je tento: My můžeme zrovna být tak Ježíšovými fanoušky, jako byli židé fanoušky Mesiášovými. My se také můžeme dát strhnout plným kostelem, my také můžeme mít radost: „Ano, přece jenom jsou lidé, kteří věří, atd.“ Jenže my musíme vědět, proč věříme, proč jdeme do kostela. Když nevíme, tak jsme těmi fanoušky, tak horujeme pro něco, čemu nerozumíme. Právě my musíme vědět, co, jak a proč. Takže tady vidíme jednu věc, jak Jan Křtitel, tak Ježíš zpočátku o sobě mlčí. Proč? Protože rozhodující je, aby člověk pochopil kázání Jana Křtitele, aby člověk pochopil kázání toho podivína tesaře z Nazareta. „Prosím vás, co to je zač ten tesař z Nazareta? Vždyť v něm není nic duchovního, to je úplný světák. Pozve ho nějaký gauner, on to přijme, jde tam na hostinu a cpe se jako každý jiný. Není to žádný asketa, atd.“ To jsou řeči o Ježíšovi. Ježíš chtěl, aby se lidé naučili přemýšlet, aby rozuměli tomu, co on říká, nezávisle na tom, že je Mesiáš. Jakmile by řekl, že je Mesiáš, tak by se v lidech probudila mentalita fanoušků, protože těmi fanoušky byli všichni – i Kaifáš. To, že Kaifáš neuznal Ježíše, bylo proto, že Kaifáš byl víc „poučen“ o tom, jak má Mesiáš vypadat. Abych to tak parafrázoval, Kaifáš znal dobře barvy Mesiášova klubu. Kaifáš prostě „věděl“, že ten tesař z Nazareta je pomatenec. On byl velekněz a nejlépe tomu rozuměl. Chápejte, my si musíme uvědomit právě tu atmosféru, ve které se tohle odehrávalo. On moc dobře věděl, že tesař z Nazareta, budiž jeho jméno pochváleno, je pomatenec a posedlý a že jenom hloupí lidé jdou za ním a křičí ´hurá´. Proč jsem vám to řekl? Protože je advent. Budeme oslavovat Vánoce. Samozřejmě, těmi Vánocemi skončí doba adventní, ale náš život je vlastně advent (příchod). Je to příprava na setkání s Ježíšem. A my si musíme uvědomit, že problém očistce není kvůli tomu, že by P. Bůh vedl stůj co stůj nějaké účetnictví: „Ano, ty jsi udělal tohle....“. „Ano, P.Bože, já toho lituji, já vím“. „No, spravedlnost je spravedlnost. Ve dvou letech jsi vyplazoval na Pepíčka jazyk, tak teď budeš v očistci“. Ne, ne. Problém očistce je v tom, že vlastně my, když se setkáme s Ježíšem, tak dochází k problému dorozumění. Čili to, co proběhlo mezi židy a Ježíšem, probíhá mezi člověkem a Ježíšem. A to je jádro očistce. A právě proto je důležité, aby ten, kdo umírá, s uměl k Ježíšovi zachovat tak, aby mu Ježíš, jak se lidově říká, nešel na nervy; aby nedošlo ke konfliktu mezi člověkem a Ježíšem. Víme, že i apoštolové v něčem Ježíšovi nerozuměli. A tak, když už je advent, je dobré si uvědomit tuto stránku Ježíšova příchodu a uvědomit si, že se nás to také týká. I když – „my přece věříme“. Ale Kaifáš věřil také. A právě hříšníci, kteří stáli stranou, tak ti se vůči Ježíšovi zachovali lépe, než právě takoví ti Mesiášovi fanoušci. My také můžeme udělat chybu, jako udělali židé. Nemáme odzkoušeno, jak se budeme chovat tváří v tvář Ježíšovi. Myslíte si, kdyby někdo řekl Petrovi: „Poslyš, ty když budeš mluvit s Mesiášem, tak mu řekneš: „Kdepak, to takhle není; budeš s ním jednat jako s malým klukem“, že by to připustil jako možnost? Sv. Petr a sv. Jan také měli slabiny v tomto bodě kontaktu. A sv. Petr nebo sv. Jan, to byli někdo! Řekli jsme si to trochu drasticky, ale cílem je, abychom jednou Ježíše pochopili, aby setkání s Ježíšem proběhlo dobře. Proto je třeba přemýšlet, chodit do kostela a zamýšlet se nad svými chybami. Proto je také třeba vzít Evangelium a pročíst si tu problematiku okolo Ježíšova příchodu.
Tahle část Evangelia je nabitá spoustou myšlenek. Již několikrát jsme si o tomto úryvku vyprávěli. Přemýšlel jsem o tom, o čem mluvit, když po dlouhé době jsem opět mezi vámi. Přece jenom přijde řeč na moje zážitky. Víte, co se mi přihodilo a byla to pro mne skutečnost velice významná. Díváme se na jesličky a leckdy nás fascinuje ubohost děťátka. To, že se Ježíšek narodil ve chlévě, ještě nemusí být taková ta velká nouze. Přece byl tehdy prováděn soupis lidí a v Betlémě bylo hodně lidí. Ale to, co vám chci připomenout, je opravdu velmi závažné. Bylo to jednou ve středu, přišel jsem z kostela, nebylo mi dobře. Lehnul jsem si. Po chvíli jsem vstal, chtěl jsem si něco zařídit, padnul jsem na zem, nedokázal jsem se zvednout a přitom jsem neměl žádné velké bolesti. Prostě jsem byl totálně nemohoucný. Pak přišla noc, vůbec jsem nespal, pořád jsem na zemi (naštěstí to bylo v létě), pak přišel den, poledne, odpoledne a byl jsem schopen dostat se ke dveřím do předsíně, vůbec jsem se nedokázal zvednout. Neměl jsem žádnou bolest, jen, že jsem se vůbec nemohl zvednout. Pak přišel jeden známý chlapec, který zařídil všechno, co bylo potřebné. Uvidíte za chvíli, proč tohle říkám. Když malé dítě leží v kočárku, tak si to neuvědomuje. Kdyby ale dospělý člověk musel být v kočárku a omezen pouze na ty dětské zájmy a možnosti (a přitom myslel jako dospělý člověk), např. hrát si pořád s chrastítkem, tak to by pěkně lezlo na nervy. A to jsem si asi tak uvědomoval. Víte, my se nemusíme ani tak zabývat tou chudobou jeskyně, ale nám nesmí utéct ta fantastická věc, ta Ježíšova oběť. Bytost rovná Bohu Tvůrci, bytost, která se účastnila vytváření světa a teď má být člověkem. To je podobné tomu, jako když nás posadí do toho kočárku, jako když naše životní úroveň (aktivita) je sražena na tu nejnižší úroveň. Já jsem byl v podobné situaci, když jsem se nemohl zvednout, a nemohl dělat nic jiného než ležet. A přitom jsem věděl, že pár hodin předtím nebyl žádný problém si zařídit, co chci, vlézt do postele, atd. Ježíš, když přišel mezi nás, tak přijal ten náš lidský způsob života, se všemi omezeními. Těžko bychom udělali analýzu toho, jak se v Ježíšovi vyvíjelo to vědomí, jak to vlastně s ním bylo. Dá-li P.Bůh, po Novém roce bychom se mohli zaměřit na tu problematiku rozvoje Ježíšovy osobnosti. My si musíme uvědomit, že Pán celého světa, pro kterého není problémem stvořit celý kosmos, se tady „tahá“ s námi v ubohoučké lidské formě. Představa, že bychom se dostali do nějakého blázince a byli odsouzeni k nějaké primitivní formě života, kde bychom nemohli žít pořádným lidským způsobem, by nás děsila. A to je velká Ježíšova oběť. Jistě, nemůžeme dělat přesný pohled do Ježíšovy osobnosti, ale ledacos víme a jedna věc je pro nás důležitá, že on, když přišel mezi nás a když nám nabízí nový vyšší způsob života, tak aby s námi mohl komunikovat, aby nám mohl vysvětlit ty svoje věci, přijímá ten náš primitivňoučký způsob života. Tohle si musíme uvědomit. Můj zážitek mi zůstane po celý život, zážitek člověka, který se nemůže zvednout a nemůže nic dělat. Pro Ježíše to byl primitivní život mezi lidmi. Malé dítě si ten svůj život neuvědomuje a stačí mu ke spokojenosti chrastítko. Ježíš přichází na svět nám dát novou formu života. My se máme rozhodnout, zda-li přijmeme novou formu života a nebo zda-li zůstaneme v primitivní formě, kterou považujeme za vrchol našeho lidství, za vrchol krásy. A je to vlastně jenom začátek toho, co nám Bůh nabízí. Bůh nám nabízí možnost stát se Božími dětmi. My sice myslíme, že už jsme hotovými Božími dětmi a přitom jsme jenom nemluvňátka. Nesmíme na tohle zapomenout. Jistě, mohli bychom vykládat o Boží dobrotě, ale tenhle ten vlastní zážitek jsem vykládal proto, abychom si uvědomili, že Bůh nám nabízí stát se plnohodnotnými Božími dětmi, což je věc, kterou si nedovedeme pořádně představit, kterou zná jen poměrně málo lidí. Lidé, kteří mají koníčka na značné intelektuální úrovni, ti to dovedou pochopit. Tito lidé ví, že těch radostí je daleko více a ne jenom dobře se najíst a pěkně oblékat. To neznamená se nenajíst, neoblékat, ale pouze na základě vlastních zážitků člověk zjistí, že v životě je mnohem více krásných věcí, které si neuvědomujeme. A tyto věci jsou pro nás připraveny. My se máme stát bratry a sestrami Ježíše Krista. Co budeme pak dělat v nebi, to záleží na tom, jak dalece pochopíme tenhle smysl křesťanství. Můžeme si to připodobnit fotbalovému zápasu. Je tam obrovské množství diváků, „fanoušků“, kteří se dívají na Boha a jsou uchváceni tou Boží prací. Ale Bůh má raději svoje „spoluhráče na hřišti, kteří si chtějí zahrát fotbal“. Ježíš nám nabízí, že můžeme dosáhnout takové formy života, jakou má on. Bůh neomezuje náš konečný strop. Ten si omezujeme my. Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách. Ty úrovně přecházejí do nebe. Podle toho, jak pochopíme funkci tohoto života, podle toho se zařadíme do hierarchie nebešťanů. Z Boží strany můžeme být bratry a sestrami Ježíše Krista (viz Zjevení sv. Jana 2.-3. kap. - „Ten, kdo zvítězí, bude sedět na mém trůně.....“). Ale naší pohodlností se můžeme stát pouze „fanoušky“. Záleží na nás, co si vybereme. Normálně si přejeme všechno nejlepší, atd. Jenže z Boží strany je všechno hotovo. Představte si, že si sednete ke štědrovečernímu jídlu a řeknu: „Tak vám přeji, aby byl kapr na stole“, když on už na stole je. Bůh pro nás všechno připravil. Ježíš všechno nezbytné, co měl udělat, udělal (i s tou ubohou formou života). Je dobré mít životní zážitek. Je třeba si uvědomit, že to, co nám Bůh nabízí, je dar nekonečný, jako Bůh sám a jenom my se svojí omezeností a předsudky, omezujeme ten krajíc Božího synovství, který je nám nabízen celý. Jenže my si z toho vybereme kousíček podle toho, jak jsme sami se sebou nyní spokojeni. Má tedy smysl přát vám ten nekonečný koláč Božího synovství, který je už připraven a závisí pouze na nás, kolik si z něho ukrojíme. Pro každého z nás je připraven statut Božího synovství. Děkujeme Ježíšovi, ale uvědomme si, že on svoje udělal. Čeká to na nás. Čeká to na nás, jak pochopíme velikost Boží nabídky.
Nový rok
Začal nám nový kalendářní rok a lidé si posílají různá přání. Pro nás křesťany přát, aby P. Ježíš byl mezi námi, mi připadá jako přát si, aby 2 + 2 = 4. P. Ježíš tady je. Důležité je, aby žáček, nebo v našem případě my, jsme si na to včas vzpomněli. Tatínek dítěti nepomůže, když za něj bude psát úkoly. Pomůže mu, když dohlédne na to, aby se dítě dobře učilo. To si musíme uvědomit. Jsou určité věci, které za nás nikdo neudělá a tyto věci jsou klíčové. Zdraví je víc než hmotné statky. Boží požehnání je ještě víc. Bez Božího požehnání, bez Božího zásahu se člověk nemůže hnout. Ale přát někomu Boží požehnání je totéž, jako říkat: „Pane Bože, buď k nám dobrý.“ Potřebuje snad dobrá matka, aby jí někdo říkal: „Buď dobrou matkou“? To by bylo spíše urážkou. Jistě, jsou matky, které špatně vychovávají své děti a ty si zaslouží pokárání a napomenutí. P.Bůh je ale dobrým Otcem. Proč je potom ve světě tolik utrpení a trampot? No proto, že nezáleží jenom na mně, ale také na Bohu a nezáleží jenom na Bohu, ale také na mně. Z dřívějšího zaměstnání si vzpomínám, jak jsme „sázeli“ sloupy k elektrickému vedení. Jeden člověk ten sloup neunesl, druhý také ne, ale oba ano. Jeden měl na rameni jeden konec a druhý člověk druhý konec sloupu. Skládání sloupu z ramen muselo být také synchronizované, aby ani jeden z nosičů nepřišel k úrazu. Určitě jste to už někde viděli a dovedete si to představit. Proč to říkám? Jsou totiž věci, ve kterých Bůh musí pořádně udělat tu svoji část, ale kde já také musím pořádně udělat tu svoji část (jako při shazování toho sloupu z ramen). Jsou tedy úkony, které jsou složeny ze dvou podílů. Já musím něco udělat a můj partner také musí udělat svoje. Můj úkon nenahradí úkon toho druhého a naopak. My si musíme uvědomit, že P.Bůh je vždy připraven a Boží láska je vždycky v pohotovosti. Boží srdce je vždy otevřené, ale utrpení a trampoty přicházejí proto, že my neděláme to, co máme dělat a co Bůh za nás nemůže udělat. Bůh je všemohoucí, to je pravda, ale např. v Evangeliu je psáno: „Ježíš nemohl v Nazaretě učinit mnoho zázraků....“. Došel mu snad dech? Vzpomeňte si na to, vykládali jsme si to několikrát. Např. mnoho lidí si představuje, že největším nepřítelem člověka je hřích a k svatému přijímání se jde proto, aby měl člověk posilu proti hříchu. Jenže, co o problému vzniku hříchu říká Ježíš? On říká: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá.“ Proto s hříchem nemůžeme pohnout a proto přicházejí trampoty a tresty. Ono ´vidíme´ je tou šedou eminencí, která rozhoduje o tom, zda pochopíme, nebo ne, zda se vymotáme z hříchu, nebo ne. A tak jakýkoliv boj s hříchem, aniž bych se zamýšlel nad tím, co znamená ono ´vidíme´, je předem prohraný. Takže, když jde o to, co bychom si mohli přát, tak si nemusíme přát, aby P.Bůh byl dobrý a také nemůžeme druhému přát, aby se naučil chápat tu problematiku ´vidíme´. Proto je potřeba zamyslet se nad tím, co znamená ono ´vidíme´, kde a v čem to vězí, jak vyřešit tu problematiku, která uzavírá cestu mezi člověkem a Bohem. Ježíš šel na kříž, aby nám dokázal svou lásku a hlavně, aby zlomil toto záhadné, tajuplné, pro mnohé lidi nesrozumitelné, ve skutečnosti pro každého jasně pochopitelné a druhým nevysvětlitelné ono ´vidíme´. Je třeba umět se zastavit. Člověk bývá rozjetý, např. v hádce. Kolikrát chceme od druhého, aby nám něco vysvětlil, jenže my neposloucháme, co nám říká, ale čekáme až uslyšíme to svoje. Ježíš na to ´vidíme´ častokrát narážel a tím křížem bylo nutné rozbít ten pocit jistoty. Ježíš sám říká, proč jde na kříž: „Aby svět poznal, že miluji Otce.“ Na první pohled ta věta vypadá jako nic moc. Pilát si Ježíše svým způsobem vážil a bral se o něho. Podobně Herodes, i když Ježíše prohlásil za blázna, aby se z toho vyvlékl. Řekl: „Já jsem na něm vinu nenašel“. Kdo tedy ukřižoval Ježíše? No, věřící židé, kteří nebyli ochotni opravit svoje názory na Mesiáše. To ´vidíme´ je klíč, po kterém musíme sáhnout a kterým Bůh neotočí. Ten klíč je v našich rukou. A my, každý sám, se musíme naučit o tomto klíči vědět a tím klíčem v pravý čas otočit. Každý se to může naučit. Ve věci losu, vám mohu přát, abyste vyhráli. To je věc, která není předem spočitatelná. Ale když žáčkovi budeme přát, aby dostal jedničku a přitom ho nikdo nepřezkouší, vidíme všichni, že to není správné. My si musíme uvědomit, že v Božím jednání je přísná zákonitost, kterou Bůh dodržuje a my, když ji pochopíme, tak Bůh nám své dary dá a jeho náruč bude plně otevřená. Chtěl bych vám popřát ono ´vidíme´, jenže každý, kdo chce, to najde a kdo nechce, to nenajde. Jistě, to znamená hledat, přemýšlet a ptát se na to. Ježíše nejlépe uvítáme mezi námi a nejlépe mu poděkujeme za jeho příchod mezi nás a za všechnu jeho lásku tím, když o této věci budeme přemýšlet. Jakmile to vyřešíme, otevřeme se vůči Ježíši a tím uděláme Ježíši největší radost. Člověk by rád přál, ale to hlavní máme v dosahu a nikdo to za nás neudělá a nikdo nám to nevezme. Posuďte sami, jestli je to nevýhoda, nebo výhoda, když ono ´vidíme´ záleží jen a jen na nás.
EVANGELIUM Lk 1, 26-38, 4. neděle adventní
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Bud' zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel.
Tento text většinou lidé chápou jako poetickou epizodku. Důležité však tady je, že Maria po zprávě od anděla, honem pospíchá k Alžbětě. Není to ani ze zvědavosti, nebo kvůli tomu, že šla Alžbětě posluhovat. Maria však buď pod vlivem Ducha Svatého, nebo přímo (zná Mojžíšův Zákon) si jde ověřit zprávu. Mojžíšův Zákon nařizuje ověřit si zprávu předpokládanou, že je „shůry“ (5. kniha Mojžíšova – pověření proroka). Porovnejme to s chováním Acháze. Izajáš mu chce dát doklad a Acház nechce. Prý nebude Boha pokoušet. Acház není člověk věřící, ale člověk, který před Bohem kličkuje. Podobně, my jsme zvyklí slepě věřit. Úplně jinak se chová Chizkiáš (viz případ se slunečními hodinami). Kvalitní lidé si vždy chtějí ověřit. Krásný příklad je také Gedeón (viz jeho požadavky s rounem). Bůh mu to vůbec nevytýká, ale naopak ho chválí. A tohle vidíme u Marie. „Jak se to stane, muže nepoznávám?“ Anděl jí to osvětlí, jak se to stane a říká: „Hle, tvá příbuzná Alžběta.........“. Maria okamžitě spěchá k Alžbětě. Nejen, že se dovídá, že Alžběta opravdu čeká rodinu, ale dovídá se ještě víc. Dostává od Alžběty další důkaz jako odměnu: „Je to pro mně čest, že matka mého Pána.....“ To znamená: „Ano, já o tobě vím, že jsi matkou Mesiáše a gratuluji ti, že jsi uvěřila, co ti bylo řečeno od Boha“. Chceme-li si Marii brát jako vzor, je nutné si ji brát jako vzor i v tomto bodě. Abychom nevěřili slepě, abychom dovedli rozeznat, co je věc víry. Máme dvě cesty víry: Buď přijetí víry kvůli autoritě rodičů, nebo někoho jiného a nebo ověřením. A vidíme, že Maria volila tu cestu ověřením. Ta první cesta je také dovolená, ale je to nižší stupeň. Vzpomeňme si Ježíšův výrok: „Svědectví lidí nepřijímám, ale svědectví Jana se dovolávám, abyste vy byli spaseni“. Čili pozor na slepou víru. P.Bůh je ochoten přihrát do ruky doklady pro dobrou víru. Jenže v nás je často ten Acház, který se bojí mít jasno, který si chce nechat otevřená zadní vrátka a Boha si nechce pustit k tělu. Máme na vybranou: Achaz, nebo Maria, Gedeon, Ezechiáš. Přitom, Achaz je podle našich měřítek věřící.
Je důležité všimnout si, že Maria jde okamžitě za Alžbětou. To není sousedská návštěva, to není pár kilometrů do vedlejší vesnice. Maria bydlí v Nazaretě, na severu a Zachriášovi, t.j. Zachariáš a jeho manželka Alžběta bydlí dole, v tzv. kněžské osadě, na úrovni Jeruzaléma. Může to být kolem 200 km cesty tam a po čase zase zpátky. A to šla pěšky. Říkám, není to zdvořilostní návštěva. První věc, na kterou si musíme dát pozor, jsou takové ty ustálené představy. Na obrázku často vidíme, jak se anděl vznáší na křídlech a Maria na něj kouká, co jí říká. Andělé jsou v Evangeliu zásadně popisováni v bílém rouše, nebo někdy i v civilu. Čili, žádná křídla, naprosto civilní zjev. Anděl přichází a říká Marii, že bude mít dítě. Ona říká: „Počkej, jak to je, vždyť s Josefem ještě nežiji“. A on jí na to říká: „Tvoje příbuzná Alžběta, o které se říká, že je neplodná, je už v 6. měsíci.“ Mohlo jí být tak 80 let i víc. U Boha není nic nemožného. Takže Maria, když anděl odešel, jedná přesně podle instrukce Mojžíšova Zákona, který nařizuje, že prorok se má legitimovat: „Když prorok něco řekne a nesplní se to, neber ho vážně. Prorokovou povinností je vytáhnout doklad, že ho posílá Bůh. Povinností člověka je od proroka tento doklad žádat“. Podle Mojžíšova Zákona je dokonce Mariinou povinností se o tom přesvědčit. Tak Maria přichází k Alžbětě. Cestou si asi říká: „No, možná, že ten člověk si dělal legraci. Možná to opravdu anděl byl“. Toto se nám přátelé zdá absurdní, že my si v tom příběhu představujeme anděla s křídly. Ale znovu říkám, anděl se takto nezjevoval. Znamená to, trochu se zamyslet, jestli je to opravdu tak, nebo ne. Maria jde (jak jsem říkal, bylo to nařízeno) a jde se přesvědčit. Alžběta ji chválí za víru. A kde je tady víra, když se šla přesvědčit? Vzpomeňte si na 1. čtení. Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Eliáše, aby si vyžádal znamení od Boha; ať v hloubi, či na výšinách. Achaz řekne: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Boha“. Podle našich měřítek by to byl věřící člověk. Jenže ten Achaz je jeden z nejhorších králů. Zatímco jiný král (Chizkiáš ) se ptá, jaký bude doklad. A Izajáš mu říká: „Chceš, aby stín na slunečních hodinách postoupil dopředu a nebo dozadu?“ A král říká: „To není kumšt, když ten stín postoupí dopředu, ale já chci, aby se vrátil“. A Izajáš udělal znamení, na doklad toho, že ho posílá Bůh. Achaz – ten zlý král, nechce znamení. Proč? Aby nemusel být zavázán Bohu. On chce, aby mohl dál kličkovat, aby se mohl vymlouvat. A to je právě důležité. Poctivý člověk chce mít jasno. Nepoctivý člověk zavře oči a třeba řekne: „Já věřím, aby nemusel mít uvnitř jistotu“. Maria jedná přesně podle Mojžíšova Zákona (prorok se musí legitimovat), že nesmí naletět falešnému prorokovi. Maria má povinnost (nezapomeňme, že ten anděl nepřistává takovým klouzavým letem, nemá křídla a zjevuje se jako normální člověk) si ověřit, jestli je pravda, co říká. Když se blíží k příbytku Alžběty, tak zřejmě přemýšlí nad tím, jak se jí na to zeptá. Zkuste se ptát 60-70 leté paní, jestli čeká dítě. A Alžběta ji vítá a dřív než Maria otevře ústa, říká: „Já vím proč jdeš, požehnaná jsi a já vím dokonce, že i ty čekáš dítě. Já vím, že to nebude obyčejné dítě, že to bude Mesiáš“. Tady má Maria doklad. „Blahoslavená, že jsi uvěřila“. Když máme věřit, ověřování se nevylučuje. Právě člověk, který chce podle Bible věřit, velmi často si ověřuje, zatímco ten, který věří, jako běžně věříme my, častokrát věří špatně a o tom možná ani neví. Nechce mít jasno – „ale já věřím“. Takže Maria jde za Alžbětou, zůstane tam nějakou dobu a potom se vrátí. Takže „blahoslavená, že jsi uvěřila“, v tomto je Maria příkladem. Maria je člověk věřící. Když andělovi říká: „My ještě s mužem nežijeme“, anděl jí odpoví: „Nezapomeň, u Boha není nic nemožné“. Ale, jak bylo řečeno, podle Mojžíšova Zákona je Mariina povinnost si ověřit, co říká anděl. Anděl sice není prorok, ale nezapomeňme, že vystupuje jako člověk. Proč to říkám? Buď budeme jako Achaz, nebo jako ten druhý král? A samozřejmě, na to nesmíme zapomenout, že jsou lidé, kteří by se ptali, ptali a ptali a kličkují také. Jedna z forem kličkování je, že se zahalím tím ´já věřím, já nepochybuji´. Mají také připravené zdůvodnění: „Nedá se všechno změřit, všechno zvážit, musíme věřit“. Nebo: „Ale, důstojný pane, vy jste říkal, že se můžeme ptát. Tak já mám dotaz …“. A tak se ptá do nekonečna a bude zase kličkovat a halit se do tzv. kouřové clony.
EVANGELIUM Lk 2, 1-14, Slavnost Narození Páně
Slova svatého evangelia podle Lukáše. V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu: To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích." A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:
"Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení."
EVANGELIUM Lk 2, 16-21, Slavnost Matky Boží Panny Marie
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.
Oba texty zahrnují dvě důležitá témata a nelze o obou podrobně vykládat. První je to, co se odehrálo s těmi pastýři. Je s tím spojena celá plejáda otázek. Nedaleko Betléma pasou pastýři ovce. Objeví se jim anděl a říká: „Jděte do města Davidova, narodil se Mesiáš a podle toho ho poznáte, že najdete děťátko položené v jeslích“. Nám to vcelku nic neříká. Od malička to známe (jesličky, koledy) a tak se nedostáváme tak snadno k pochopení problematiky těch pastýřů. Pastýři museli tvrdě uvažovat. Proč jim nebylo řečeno: „Jděte do Betléma a v domě číslo to a to se doptejte a tam vás zavedou do chléva a tam je Mesiáš“? Proč je tady málem rébusové vyjádření? To je první problematika. Druhá problematika je to, čeho bychom si my lidé měli na Marii vážit a v čem ji kopírovat a na co bohužel zapomínáme. Je to vyjádřeno zmínkou: „Maria však všechno uchovávala v srdci a uvažovala o tom“. Všimněme si toho slovíčka ´však´. Je to slovíčko, které znamená - „jedni dělají tohle a druzí tamto“. Předtím je: „Všichni, co to slyšeli, podivili se nad tím, co pastýři vyprávěli. Maria však.......“. Tento druhý problém, je problém dvou typů posluchačů. Jedni provolávají hurá, sláva a v protikladu k tomu Maria rozvažuje, dělá něco jiného. Známe, jak si dovedou lidé na vesnici sdělovat informace, přidávat, ubírat atd. Marii asi napadlo, proč anděl takhle s tou rébusovou adresou poslal pastýře hledat Mesiáše. Nyní trochu přeskočme. Představme si, že má přijet vlakem na návštěvu slavný zpěvák a také, že týmž vlakem má přijet třeba slavný fyzik, nebo lékař, nositel Nobelovy ceny. Lidé budou čekat na nádraží hlavně toho zpěváka. Toho fyzika pouze několik zdejších kolegů. Ti po něm nebudou chtít autogramy, jako lidé po tom zpěvákovi. Přijdou tam dokonce novináři, filmaři a ti si budou všímat hlavně toho zpěváka. Proč to je? Protože lidé chtějí spíše autogramy od zpěváka, sportovce, ale ne od lékaře nebo fyzika, který za těžkou objevitelskou práci dostal Nobelovu cenu. Je to proto, že toho zpěváka pochopí každý, kdo na ten koncert jde. Ono ho to také baví. Koho to nebaví, tak ten tam nejde. Chápou ti lidé vědeckého pracovníka, lidé, kteří neznají fyziku, či medicínu? Proto vědce čeká pár lidí z oboru, ti, kteří mu rozumí. Tady jsme u toho. Jsou věci, které ocením, až když o nich přemýšlím, nebo dokonce, když jim rozumím. Ty věci musím sám dělat. Máme spoustu lidí, kteří se rádi koukají na fotbal, fandí, ale zkuste jim říct, aby kopli do míče. Většina z nich by to neuměla. S chutí se koukají na fotbal, ale hrát ho, to ne. Budou s chutí poslouchat písničky, ale učit se hrát na hudební nástroj, to ne. To by potom bylo velmi málo zájemců o muziku. Je velmi snadné být konzumentem. Existuje konzumace alkoholu, jídla, muziky, umění. Neexistuje však konzumace špičkové vědy, za kterou se dává Nobelova cena. Proto také špičkový vědec zákonitě nemá kolem sebe dav konzumentů, pasivních posluchačů. Jak to bylo s Ježíšem? Toho bychom samozřejmě mohli přirovnat tomu špičkovému vědci. Jenže pozor. V době Ježíšově byla spousta lidí, kteří za ním šli jako ti sběratelé autogramů. Oni ale nepřemýšleli o tom, co Ježíš řekl. Oni provolávali slávu, v jejich očích byl Ježíš takovým „šlágrem“. Jsou tam ovšem také lidé – učedníci, kteří přemýšlejí o tom, co Ježíš říká a když jim není něco jasné, tak se ptají. Takže, někteří lidé Ježíše poslouchali a přemýšleli o tom, co říká a jiní zase za ním chodili jako „fanouškové“. Ježíš byl populární, to je fakt. Fanouškové jsou v Evangeliu nazýváni – lid, zástupy. Fanouškové a učedníci se dělí, jak vidíme, podle způsobu myšlení. Aby se někdo mohl stát učedníkem, to musel něco umět, chápat. To nemohl být jenom konzument a sběratel senzací a autogramů. Kdyby se dnes objevil Ježíš, jistě spousta lidí by se za ním hrnula, jenže jako za senzací. Myslíte si, že by Ježíš řekl: „Drazí, to jsem rád, že mně vítáte. Já uspořádám pro vás autogramiádu“? A když by někdo přišel s dotazem, že úplně nechápe to, co říkal, že by mu Ježíš řekl, že nemá čas, protože má právě „autogramiádu“? Že takové povrchní nadšení existovalo se můžeme dočíst v Jan 6 (rozmnožení chlebů a reakce na to). Ježíš utekl před lidmi, přešel na druhou stranu Genezaretského jezera, vyhledali ho a on na to: „.....hledáte mně proto, že jste se najedli chleba. Starejte se o to, aby jste dostali chléb pro Věčný život“. A oni: „Co máš pořád s těmi božími skutky“. Ježíš začne mluvit o Eucharistii a výsledek: „Tvrdá je to řeč, kdo tohle má poslouchat“. Seberou se a jdou pryč. Kdo? Fandové a také málo kvalitní učedníci. Ježíš to udělal úmyslně. To si třeba uvědomit. Na Boha se můžeme dívat jako povrchní fanouškové, nebo jako přemýšliví lidé, pořádní učedníci. Můžeme být tedy jedním z lidu, davu, nebo učedníkem. Dnes začíná rok Písma Svatého. Když bereme do ruky Evangelium, podobně můžeme být fanoušky (dělám to jako hurá akci), nebo ho číst poctivě, se zájmem, nic nevynechat a snažit se ho pochopit a tak se stávat Ježíšovými učedníky. To je právě to, co bych si přál, abych byl já, abyste byli vy a proto o tom budeme hovořit. To poslední slovo, do které z těch dvou skupin budu patřit, to nikdo za mně neřekne. Tady se musí rozhodnout každý sám. Nikdo nás k tomu za „ručičku“ nepřivede. „Maria však to uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“. Tedy všichni jsou fandové („podivili se nad tím, co říkali pastýři“) a Maria je jeden z těch dobrých posluchačů. A nyní, myslíte si, že Maria bude podporovat další fandy. Neřekne spíše: „Víte co, koukejte raději přemýšlet o tom, co vám říká Ježíš“. To je asi tak to, co si chceme připomenout.
Jsou tam pastýři a anděl jim říká, aby šli do Betléma. Jistě, bylo by dobré, kdybychom žili v době Ježíšově, ať už při narození, ale samozřejmě raději v době jeho působení v dospělosti. Ale kolikrát si tak člověk řekl: „Škoda, že nežijeme v té době“. Uvědomte si, že anděl říká pastýřům: „Jděte do Betléma“. Ale neříká to jiným. Proč? Že by protekce? Že by Bůh někomu chtěl dávat a někomu nechtěl? Ba ne. Víte, někdy nám to vyvstane na takovém prajednoduchém modýlku. Potřebujeme my anděla, aby nám řekl, jak se z Vršovic dostaneme na Václavské náměstí? Nepotřebujeme. Pražané to znají. Proč se anděl zjevil pastýřům? Protože to byli analfabeti, kteří Bibli znali jen tak z doslechu a pokroucenou a neměli pořádně v náboženství jasno. Kdežto zákoníci, farizeové i saduceové a kněží atd., Bibli znali a těm nikdo nemusel říkat, že se Mesiáš narodí v Betlémě. A všichni věděli, kde Betlém je. Pastýři byla hrstka analfabetů, kteří se dohromady k náboženské výuce nějak nedostali. Asi to byli doslova analfabeti. No, a těm anděl říká to, co ti ostatní tak jako tak vědí. Čili, pro normálního zákoníka, farizeje, saduceje bylo naprosto jasné, že se Mesiáš má narodit v Betlémě. A bylo také jasné, v které době to bude. Až později, když Ježíše nepochopili, tak to začali odkládat. Ale tehdy narození Mesiáše jasně čekali. A co bychom potřebovali složitějšího, než tam poslat stálého pozorovatele toho, co se tam bude dít. Ale oni o to nestáli, oni nestáli o to, jít se poklonit Mesiášovi. Oni prostě si říkali: „Až se ujme moci, tak my půjdeme v prvních řadách“. A oni se s tím tak sžili, že je ani nenapadlo, abych to tak nazval, poslat tam nějakého pozorovatele. A tady jsme u problému č. 1. Kdybychom žili v době Ježíšova narození, přišel by k nám anděl nebo ne? Odpověď na tuto otázku si můžeme naprosto jasně dát na základě tohoto faktu. Když čteš Písmo a narazíš na něco, čemu nerozumíš, jdeš za tím, nebo to přeskočíš? Co uděláš, když tam čteš Ježíšovy sliby, které dává těm, kdo se budou modlit v jeho jménu (ve jménu Ježíše Krista). Když to přeskočíš a nejdeš za tím, co znamená modlitba ve jménu Ježíše Krista, tak ten anděl by se ti neukázal. Protože anděl se ukazuje jenom tomu, komu má smysl něco říci. A že se Mesiáš narodí v Betlémě, to věděli, to bylo jasné z Písma. Doba, kdy se narodí, byla spočítána s přesností zhruba ± 2 roky. Takže problém stálého pozorovatele v městečku, kde bylo pobitých okolo 50 dětí. Jistě, bylo to starobylé město, ale dneska by to byla vesnice. No a tak nikdo jim nepotřeboval říct, kde a kdy se narodí Mesiáš, to by vysypali z rukávu a všechna ta možná místa kudy se jde do Betléma by citovali. Tu cestu přece znali. Znali a proč tam nebyli? A tady jsme u toho. My dokavaď budeme chtít být křesťany, kteří čtou Bibli tak, že si vybírají jenom to, co se jim hodí, kteří si upravují Bibli podle svého vkusu a ne, aby opravili svůj vkus podle Bible, tak do té doby nebudeme mezi těmi, kterým by anděl něco řekl, ať už jako pastýřům, nebo jako Simeonovi, či té babičce Anně, anebo třeba těm třem králům, prostě nedostane se nám zjevení. A co dělat? Zase oslavujeme Marii, atd., atd., jenže ona všechno uchovávala ve svém srdci. Když přišli pastýři k těm usedlíkům v Betlémě, říkali, co se stalo, tak všichni začali jásat. Bude to vypadat jako parodie, ale bohužel, bude odpovídat skutečnosti. „Jo? Anděl? A jaký byl? Jaké měl roucho?“ A tak se všichni vyptávají na takové okrajové věci a jsou úplně nadšeni: „No tak se narodil, ňu, ňu, ňu......“. A jediná, kdo se nad tou věcí zamýšlí je Maria. A říká: „No, já taky dělám ňu, ňu, ňu a nezapomínám, že je to nejen můj Syn, ale i můj Pán“. Maria uchovávala ta slova ve svém srdci. To je věc, kterou, kdyby to šlo, bych vám přál. A tomu se musíme učit! Maminka nemůže přát svému dítěti dobrý oběd. Musí ho uvařit. A zrovna tak jsou věci, které vám nemohu přát, které Bůh nikomu nedovolí udělat za nás, jenom nám, a každý sám za sebe. Přát si můžeme, ale byla by to formalita. „No, přejme si, aby dneska byl Nový rok!“ To jsou věci, které tak jako tak platí. A můžeme to říct takto: „Přejme si, aby nám anděl (přenesme se do té doby, že se Ježíšek někde narodil) to řekl“. Vidíte, z hlediska toho, co jsme si řekli, že je to problematické přání. Když se já budu zamýšlet nad tím, co čtu v Písmu (pokud čtu Písmo), tak mne třebas napadne: „Já se občas budu muset podívat do Betléma a s nějakými lidmi se tam seznámit, abych se dověděl, co se nového bude dít. No, tak tam zajdu, budu tam třeba chodit kupovat víno nebo olivy, budu tam mít nějaké známé lidi, u kterých třeba občas přenocuji, když si udělám ten výlet z Jeruzaléma. Oni mně budou povídat a já budu vědět, co se v děje Betlémě“. A tak by mi neuniklo (když bych byl farizej, saducej, zákoník), co se stalo. „Ano, narodilo se děťátko“ a já bych měl jasno, protože toho byl plný Betlém a lidi by mi to řekli. A mohl bych se jít poklonit, aniž by mně to anděl musel říct. Jó, a kdybych byl analfabet, ale poctivý, který přemýšlí a říká: „Škoda, že neumím číst, já bych si tu Bibli tak rád přečetl“, pak bych mohl počítat s tím, že se ten anděl zjeví i mně. No, a tak místo přání si raději řekneme: „Budeme dělat všechno to, co záleží na nás, budeme se zamýšlet nad Božím slovem tak, jak Bůh řekl a ne tak, jak se nám to líbí“. No, a P.Bohu nemusíme říkat, aby na svou práci nezapomněl. To je místo přání. Vydržet a umět uchovat slova a pochopit tuhletu věc. Proto o tom budeme uvažovat, k této myšlence se v tomto roce vracet a budeme se to učit. Protože učit se člověk musí celý rok. Člověk začíná stárnout tenkrát, když si myslí, že se už nemá co naučit.
Vidíme tady pastýře, Vánoční idylka, Betlém, atd. Při této příležitosti by bylo dobré si připomenout, proč se zjevil anděl právě těmto pastýřům a ne všem židům. Pastýři, to byla určitá skupinka lidí, kteří si zasloužili to zjevení. Hovořili jsme o Simeonovi. Tomu to zjevil Bůh. Proč jemu a ne jiným? Simeon Bohu za to stál. Simeon se chtěl dočkat Mesiáše, zrovna tak Kaifáš, zrovna tak pastýři, … Ono vlastně záleží na tom, co vlastně od toho Mesiáše chci. Simeon chtěl vidět Božího posla. Farizeové, židé, ti nepotřebovali někoho, kdo jim ukáže cestu k Bohu. Ti nepotřebovali pro sebe Božího posla, oni byli přesvědčeni o tom, že jsou v pořádku. Oni potřebovali někoho, kdo vyžene nenáviděné Římany a samozřejmě: „My už ho přivítáme“. Nejvýraznější postava je Jan Křtitel, který si uvědomuje, že židovský národ vlastně čeká někoho jiného, než je slíbené. Že je nebezpečí, že se židé s Mesiášem úplně minou. Je to něco podobného, jako když na nádraží čekám na nesprávném nástupišti. A vlak mi ujede, i když jsem byl na nádraží včas. Podobný je problém židů. Oni čekali Mesiáše, který vyžene Římany, ale Simeon čekal Mesiáše, který přinese židům nové náboženství, který přijde ve jménu Božím. Simeon se těšil, že bude mít možnost pozdravit toho, kdo je víc než Mojžíš. Proto se tak těšil. A zrovna tak ti pastýři. Ti nebyli infikováni a otráveni farizejským a rabínským pocitem duchovní nadřazenosti, dokonalosti, superzbožnosti. Oni si byli vědomi, že jsou prostí lidé. Nedělali si iluze, že až přijde Mesiáš, že oni ho budou moci přivítat („Pan rabín, členové velerady, ti ano a pro nás bude čest, když se budeme moci na něj koukat“). Ono to nebyl jakýkoliv hlouček lidí. Je pravděpodobné, že měli mezi sebou nějakou vůdčí osobnost, která jim ukázala „správný“ přístup („Pro nás bude čest, když přijde Mesiáš. Kéž bychom ho směli alespoň z dálky vidět“). A najednou se před nimi objevil anděl a řekl jim: „Běžte a pokloňte se mu“. A oni jásali. Všimněme si takové maličkosti: „A to vám bude znamením, že najděte dítě položené v jeslích“. Proč neřekl, že je to ve stáji u toho a toho hospodáře? Oni šli a procházeli všemi stájemi, kumbálkami, atd., kde by mohly být jesle, až je konečně našli. Proč taková neurčitá adresa? Je to proto, že anděl jim řekl to, co je psáno v prorocích. Pastýři se od anděla nedověděli nic víc, než věděli farizeové. Kdyby měli farizeové mentalitu, postoj pastýřů, tak by věděli, že se to má stát v Betlémě, že to má být v těchto létech a pověřili by někoho, kdo by to hlídal (včetně těch jeslí), když se někdo narodí („Pak si to prověříme, protože by to mohl být Mesiáš“). Pastýři se nedověděli vůbec nic víc, než co věděli rabíni, farizeové, kteří znali to, co říká Písmo a Proroci. Kdyby se anděl zjevil rabínům a farizeům, tak by šli s pocitem: „My jsme ti praví“. A je vůbec otázka, zda-li by šli. Pak další rozruch vyvolali mudrci od východu. Ti šli, hledali a našli. Ale farizeové ne. Byl pouze rozruch, že jdou do Betléma a tím to skončilo. Důležité je, jestli se chci s Ježíšem setkat, jestli chci s ním navázat vztah. Kdybychom takovému Kaifášovi řekli: „Ty se nechceš setkat s Mesiášem“, tak by odpověděl: „Já, že se s ním nechci setkat, co to povídáš za nesmysly“. A upřímně byl o tom přesvědčen, že po Mesiášovi touží. Ona to byla svým způsobem pravda, ale záleží na tom, co po Mesiášovi chci. Jestli chci prohloubení svých názorů ve víře a proto jdu za Mesiášem (pro nás za Ježíšem), anebo chci potvrzení svých práv, svých nároků, své důstojnosti, své spravedlnosti. Tady jsme u toho rozdílu mezi pastýři, třemi „králi“, prorokyni Annou, Simeonem, Nikodémem na jedné straně a rabíny, farizei, saducei, veleradou, velekněžími na straně druhé. A jak jsme si řekli, nejvýraznější je to u Jana Křtitele. On si uvědomil, že židé jdou jinou cestou a Ježíš jim nebude moci zjevit laskavou tvář a bude muset s nimi bojovat, protože nejsou schopni ho přijmout. Proto Jan Křtitel odchází na poušť přemýšlet o tom, aby sám byl připraven na příchod Mesiáše. Členové velerady, Kaifáš, ti měli své sebevědomí, jak budou v první řadě za Mesiášem, jak ho budou doprovázet na trůn, atd. Ani ve snu je nenapadlo, že ho nechají ukřižovat. Proč? Protože Kaifáš nepotřeboval někoho, kdo by mu o Bohu vykládal, kdo by mu ukázal cestu k pořádné víře (on přece věří dobře). A tady jsme u té tragédie. Není to jenom tragédie židů, ale všech věřících lidí, pokud si nedávají pozor, že si mohou vybrat jeden, nebo druhý přístup očekávání Boha. Proč si to říkáme? Záleží na nás, který postoj si vůči Ježíšovi zvolíme. Jestli ho budeme čekat jako někoho, kdo nám něco řekne o Bohu, nebo jestli máme pocit, že už to známe, že jsme dostatečně poučeni. Je dobré se nad tím zamýšlet a s tím problémem počítat. Kdyby Kaifáš toto kázání slyšel, pravděpodobně by mu přikyvoval a bylo by mu těžké dokázat (těžké by to nebylo, kdyby chtěl), co provede. On byl tak „zažrán“ v tom svém postoji, že bylo těžké s ním pohnout. Všimněme si i této poznámky: „Pastýři přijdou, vyprávějí a všichni se diví (např. ´a jaký byl ten anděl, jaký měl závoj´, apod.?)“ „Maria však uchovávala ta slova v srdci svém a rozvažovala o tom všem“. Asi tak: „Tak, to je můj syn a já jsem jeho matka. Z toho mi plynou povinnosti. I když jsem matka, tak musím být současně poddanou. Nemohu si osobovat právo komandovat svého synáčka. To je Pán světa, který má právo poroučet mně. Musím si uvědomit, že nebudu moci vůči němu vystupovat jako maminka vůči svému jedináčkovi, ale jako tvor vůči svému Tvůrci.“ Maria uvažovala o těch věcech. A je důležité, abychom si to uvědomili i my. Všichni se chceme s Ježíšem setkat a chceme, aby naše setkání bylo co nejúspěšnější. A proto jsme si připomněli těchto pár aspektů. Všichni se s ním jednou setkáme a záleží na nás, jak se nyní na to setkání připravíme. Podle toho, jak se nyní připravíme, podle toho naše setkání dopadne. A pastýři, Simeon, mudrci a Jan Křtitel jsou pro nás vzorem. Proto o tom hovoříme. Chceme to všichni dosáhnout. Často si řekneme, že si to přejeme. Přát si můžeme, abychom vyhráli s losem, ale tyto věci musíme dělat. Záleží to na nás. A Bůh každému, kdo je ochoten se nad Božím slovem zamýšlet, pomůže. Bůh nenechá nikoho na holičkách. My máme na vybranou. Buď si vybereme osud těch, ke kterým přišel anděl, nebo osud farizeů, kteří s nadšením Mesiáše očekávali, až na tu maličkost, že žádný anděl za nimi nepřišel, aby jim řekl, že Mesiáš je už tady („Ano, až se Mesiáš objeví, já vím, na čí straně budu stát“). S takovým možným postojem musíme počítat a je dobré mít z toho tak trochu strachu, protože toto nebezpečí na nás číhá. Ale můžeme se tomu vyhnout a Bůh bude mít radost, když se nám to podaří. Musíme si více uvědomovat zodpovědnost sami za sebe, jak hospodaříme s Božím slovem, zodpovědnost za to, jak si vybíráme svůj budoucí osud.
Ty texty kolem narození Ježíše bereme slavnostně, jako samozřejmost, dobře je známe. Jenže ty texty nám mohou leccos připomenout – k zamyšlení. Např. jak to, že u jesliček nebyl velekněz nebo nějaký pan rabín? Pastýřům to řekli andělé, ale proč to neřekli veleradě, rabínům........? Jenže ti věděli, že se má Mesiáš narodit v Betlémě a také s poměrně velkou přesností kdy. Zřejmě o kloučka v Betlémě nestojí a čekají, až přijde dospělý Mesiáš a poklepe jim na rameno. Pastýři od andělů dostali pouze instrukci (nedostali přesnou adresu), čili věděli tolik, co ti rabíni, velerada. Jenže pastýři šli, brali stáje jednu za druhou, až děťátko našli. Hledali, až děťátko našli. Važme proto, každé slovo Písma. „Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii, Josefa i děťátko..... Když je uviděli, vypravovali, co jim bylo o dítěti povězeno.“ „Všichni se tomu divili.....“ Jediná výjimka je tady: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“ Maria nepropadá davové psychóze. Maria domýšlí ty důsledky. Maria je stavěna mimo ten jásající a plesající chumel. Rabíni, velerada, farizeové mohli mít přece v Betlémě pozorovatele. Jenže oni nepotřebovali hledat Boží Děťátko, protože si mysleli, že ten metál za věrné služby mají jistý („on si nás, elitu, najde“). Volání nejdříve: „Hosanna, Synu Davidovu“ a za pár dní: „Ukřižuj!“ je dostatečným důkazem duchovní povrchnosti, se kterou člověk přistupuje k velkým hodnotám (slova Písma, tesař z Nazareta, atd.). Zatím Bible leží před námi jako knížka, jako ten Ježíšek v jeslích. Nemáme ji pořádně doceněnou. Výstražné jevy se v dějinách častokrát opakovaly.
EVANGELIUM Lk 2,22-40, Svátek Svaté rodiny
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.' Přitom chtěli také podat oběť, jak je nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náručí a takto velebil Boha: “Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.” Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: “On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.” Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Marie a Josef přinesli Ježíška do chrámu a byli tam Simeon a prorokyně Anna. Maria přináší Ježíše do chrámu, aby splnila Mojžíšem předepsaný úkon (povinnost). Maria vykonávala všechny náboženské povinnosti, jak to nařizoval Mojžíš. Také je třeba si uvědomit, že se starala o Ježíška jako matka a vychovávala ho. Když byl Ježíš malé dítě, tak nikdo na něm nepoznal, že je to Boží Syn. Po tělesné stránce se vyvíjel jako každé jiné dítě. Neřekl si: „Tak já jsem Syn Boží a já se nemusím učit chodit“ a hned ušel 50 km. A tady jsme u velice důležité věci. My častokrát oslavujeme P. Marii, zdůrazňujeme zejména to, o čem nejsou vůbec žádné zmínky v Evangeliu. Dovoláváme se něčeho, co je často výsledkem našich představ. Například, nevidíme tam důležitou věc, že každé malé dítě je mámou nejen vychováno a krmeno, ale že se také musí učit chodit. A každé dítě, které vyrůstá v rodině přebírá dobré i špatné návyky, způsob myšlení. Mariinou zásluhou bylo, a pozor, to byla její zásluha, že byla dobrou matkou. My jsme zvyklí všechno strkat na P. Boha a Maria se pak za nás přimluví, protože ona dostala všechno od P.Boha zdarma. A to je naprosto nesprávné. Znal jsem jednoho fantastického učitele matematiky. To nebyl zbožný člověk, ale poctivý učitel. Když jsem se přestěhoval z Bratislavy do Prahy, tak na první hodině matematiky jsem se přihlásil, že daný příklad lze řešit jednodušším způsobem. On mně zavolal k tabuli, abych to předvedl. Řekl jsem si: „Tak od nynějška se bude na mně vozit, nebo budeme celý rok přátelé“. A byli jsme přátelé až do jeho smrti. Byl to poctivý učitel, fantastický táta a výborný manžel. Znám žáky, kteří se dostali do podobné situace a pak měli dvojku z chování. Ten náš pan profesor vypracovával, to co viděl doma (jeho táta byl také učitel). Určité věci se musíme učit. Musíme se učit chodit, mluvit, musíme se učit učit. Spousta lidí se neumí učit a když stojí před problémem, jsou vedle. Do učení se jim nechce a začínají se do toho nutit a to je vyloženě špatná věc. Potkal jsem v životě hodně učitelů. Někteří byli tuctoví, ale jiní, ti to dělali s chutí a s těmi byla radost si popovídat. Takoví učitelé přemýšlejí o tom, jak učit, dobře se připravují na vyučování a navíc počítají sami se sebou. Po čase, když jsme tu historku z první hodiny probírali, profesor mi řekl: „Já jsem chtěl vědět, jak se ty věci učí jinde.“ Tady jsme u otázky vlastní kompetence člověka. Když pozoruji mnohé rodiny, tak mohu někde říci, že tam vychovávají děti špatně a jinde zase dobře. A tohle Maria musela mít hotové. To jí nebylo řečeno. To si musela najít sama. Ona musela o tom přemýšlet a určité věci dořešila sama a právě proto jí bylo svěřeno dítě – Ježíš do výchovy. A Maria byla dobrá matka. Ty malinkaté zmínky v Evangeliu o ní jsme mockrát probírali. My si musíme zvyknout na to, že to, co je věcí Božích darů nemůžeme nahradit sami a to, co je věcí naší práce, je věcí našeho rozhodnutí. Je to otázka, kdy my sami musíme udělat všechno a nesmíme nic vynechat. Nyní k 1.čtení. Problematika židů za těch téměř 2 000 let je jistě bohatá a hlavně spíše neradostná. Jak je to možné? Očekávali Mesiáše a udělali si o něm své představy, že jim nastane Boží Království. Slíbené to je, ale jak to, že se to nestalo? A tady jsme zase u té osobní zodpovědnosti. Ty jejich představy jsme často rozebírali. Rabíni si mysleli, že půjdou společně s Mesiášem a že budou ozářeni jeho slávou. Jenže oni pořádně nečetli celou Bibli. Oni ji znali, ale to, co jsme dnes četli, tak to vynechali („Posílám anděla, aby ti připravil cestu“ – to je Jan Křtitel. „Přijde....očistí syny Léviho a vytříbí je jako zlato......a Hospodinu bude příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let“). Tady je to místo, které hovoří o náboženské reformě, která je podmínkou přijetí Mesiáše. Ještě kus dál se říká, že nejdříve bude soud nad židy. Čili posloupnost je takováto: soud nad židy, náboženská reforma a pak nastartování Božího Království. Jenže oni ty první dvě podmínky vynechali a chtěli bok po boku (se svou nekvalitní zbožností) jít s Mesiášem. Důsledek toho byl, že Ježíše nepochopili a proto mluvili proroci nadarmo, Jan Křtitel mluvil nadarmo, Ježíš mluvil nadarmo. Jenom pár lidí se toho chytlo a ostatní dál čekali na vysněného Mesiáše. Vysněný Mesiáš nepřišel; navíc se tam (pro ně) motala záhadná osoba z Nazareta, takový pomatenec. „To je divné, on dělá zázraky, něco s ním musíme udělat…“, atd. A to je ta tragedie těch nesprávných představ. Výsledkem toho bylo také ukřižování Ježíše. Čili na počátku všeho bylo, že nečetli pořádně celou Bibli. Bohužel, svoji zbožnost židé považovali za dobrou. Kdyby si židé nechali říct od Malachiáše, Jeruzalémský chrám by stál dodnes, nebyly by tahanice kolem státu Izrael a muslimové by se jim tam netlačili. Račte prominout, ale P. Bůh má také svoje nároky a požadavky na lidi.
Zamyslíme se krátce nad tím dnešním úryvkem. Je tam vylíčen Simeon a Anna. A hlavně se chceme zamyslet nad tím Simeonem. A chci vás upozornit ještě na takový malý, nenápadný detail. Josef a Maria chtěli podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně – pár hrdliček, nebo dvě holoubata. Všimněte si, že evangelista tady neuvádí, co podali. On prostě říká, přišli do chrámu, aby udělali to, co je nařízeno, aby dali buď pár hrdliček, nebo pár holoubat. Úmyslně neuvádí, co bylo dáno. A zase úmyslně vedle toho je vylíčen ten Simeon. Proč? Totiž tady jsme u jedné věci. Mesiáše čekali všichni lidé, snad vyjma těch, co nad tím mávli rukou a říkali: „Mesiáš? To jsou povídačky“. Nahlas to nemohli říct, ale mysleli si to, protože jinak by nemohli být puncovanými hříšníky. Ale takový Kaifáš, ten čekal také Mesiáše. Mesiáše také čekali všichni ti, kteří později křičeli: „Ukřižuj!“ Ale nečekali ho, abych tak řekl, s upřímným srdcem. Proč Bůh zjevil Simeonovi, že tamto dítě, jak je tam ta paní s tím chlapečkem a ten pán vedle ní, že je Mesiáš. Proč to neřekl Kaifášovi, proč to neřekl těm ostatním? Bůh nezná žádné protekcionářství, ale ví, komu se chce ukázat a komu ne; měří všem lidem podle stejných zákonů. Nemůžeme se vymlouvat: „Jo, tamti jsou svatí, ti mají příležitost a my ne“. Nakonec Ježíš Kaifášovi taky řekl (když se ho ptal, zda li je Mesiáš), že Mesiášem je. A jak na to reagoval Kaifáš? Teatrálním roztržením roucha a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky?“ Kaifáš už dříve v sobě vytvářel toho budoucího Kaifáše. Kaifáš v té době byl možná mladík, možná už dospělý, kdo ví. Ale rozhodně na jedné straně čekal Mesiáše, ale na straně druhé, jeho povaha se vyvíjela špatným směrem. A právě tady je ten důvod, proč Bůh ukázal Mesiáše Simeonovi a prorokyni Anně. Ne každý, kdo čeká na Ježíše, se ho dočká. Ježíš říká: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane....“ My si musíme uvědomit, že musíme být připraveni na setkání s Ježíšem, musíme mít svoji povahu naadaptovanou tak, abychom se dovedli s Ježíšem snést. Na to mnoho lidí zapomíná. Bůh vidí do naší povahy a Bůh se nedívá na to, s jakým citem zpíváme vánoční písničky, atd. Dívá se na to, jak dalece se uvnitř dokážeme sblížit s nejbližšími a jak dalece se dovedeme otevírat Božímu slovu. Simeon toužil pochopit Písmo svaté, ten toužil pochopit Boží vzkaz. A možná, že si říkal: „No, až přijde Mesiáš, kdo ví, zda se mu zalíbím. Rád bych se mu zalíbil, ale on si bude vybírat. Kdo ví, zda já u něj najdu přízeň“. Tento Simeon vyhověl Božím požadavkům. A proto se mu dostalo zjevení: „Neboj se setkáš se s Mesiášem, uvidíš ho“. A tak Simeon, už stařeček, jednoho dne se ze zjevení dozvídá: „Jdi teď do chrámu, uvidíš tam Mesiášeš. Bere Ježíška do náruče a říká: „Bože, teď mohu umřít, už jsem viděl Mesiáše“. Proč si tohle připomínáme? Jistě bychom rádi měli tu příležitost, kterou měli apoštolové, když se setkali s Ježíšem osobně. Rádi bychom se setkali s ním i my. Právě na židech v době Ježíšově je vidět důležitost toho, aby člověk byl na setkání s Bohem připraven, aby se vnitřně s Bohem snesl. Ono se to zdá divné, ale uvědomte si, že Kaifáš při setkání s Ježíšem doslova havaroval. Někdy i apoštolové Ježíšovi nerozuměli. (viz. „Kdepak to se ti nestane“). A tak je dobré si uvědomit, že i my se jednou setkáme s Ježíšem a měli bychom být na něj připraveni. Tragédie židovského národa, který ve své většině čeká na Mesiáše a přitom ve své drtivé většině křičí „ukřižuj“, ať je pro nás výstrahou. I my se jednou setkáme s Ježíšem, ale musíme na sobě pracovat. Bůh nezná protekci, ale Bůh má určitá měřítka, podle kterých se mu někdo líbí, někdo ne. Má na to právo. Ta měřítka jsou spravedlivá a musíme ta měřítka pochopit. My si nemůžeme na Bohu vynutit, aby se nám ukázal, ale my se můžeme rozhodnout, zda budeme v sobě vytvářet simeonovskou povahu, a nebo budeme jako ti ostatní židé, kteří s naprostou jistotou tvrdili: „Ano, kéž přijde Mesiáš, kéž už těm darebákům Římanům zatne tipec! A já Mesiáše budu vítat. Kéž se ho dočkám!“ A tady je ten Simeon, který si říká: „Kéž bych se ho dočkal; já bych chtěl vyhovět tomu setkání“. Samozřejmě Simeonův životopis nemáme. To, co vkládám Simeonovi do úst, je na základě všeobecně platných pravidel, která Bůh pro lidi při setkání s Bohem stanovil. My musíme pochopit pravidla „boží hry“ (abych to tak nazval). Když je pochopíme a když podle nich budeme jednat, setkáme se s Ježíšem a nebude to pro nás havárie. Setkáme se s ním a bude to pro nás radost. A tohle nám připomíná dnešní úryvek Evangelia. Bůh touží se s námi setkat, ale my můžeme ze sebe udělat Kaifáše, nebo Simeona. Koho si vybereme, záleží na nás!
Simon je člověk spravedlivý, stařeček nad hrobem, který se modlil: „Bože, brzy má přijít Mesiáš, já bych se ho tak rád dočkal“. Takto se modlili mnozí židé, ale neměli dostatek psychických kvalit, jako měl Simeon. On je měl a proto dostává Boží zjevení, že uvidí Mesiáše na vlastní oči. A pak se dostaví druhé vnuknutí, aby šel do chrámu. Tam vidí ženu s mužem a dítětem, to je Mesiáš. A Simeon k nim zamíří a prosí, aby mohl vzít dítě do náruče. A teď jim Simeon žehná a říká: „Já vím, kdo to je. Je to Mesiáš. On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duši pronikne meč“. Co to znamená? Když Ježíš přišel, když začal kázat, mnozí tzv. dobří se zhroutili a mnohým zase Ježíš podal pomocnou ruku a stali se z nich světci. Petr - amhares, Magdalena - veřejná hříšnice, Matouš – celník, to jsou světci. Zatímco po tehdejších tzv. hodných, svatých a zbožných lidech není ani památky. Známe jenom jméno Kaifáš a dost. Proč? Protože nesnesli Ježíše. A to je to ´ustanoveno k pádu a povstání mnohých´. Simeon upozorňuje Marii, že Mesiášův osud se bude vyvíjet jinak, než kážou páni rabíni. „Bude jako znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši také pronikne meč“. Simeon to říká z vnuknutí, nebo oznámení anděla; víme jenom, že on o tom ví a tudíž říká: „Bože, děkuji ti, že jsi splnil svůj slib, že jsem mohl vidět Mesiáše a teď už rád umřu“. A zrovna tak ta slova, co jsme si četli, jsou na základě toho zjevení. A proč Ježíš trpěl? Odpověď máme v Simeonových slovech: „Aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí, aby se člověk poznal, jaký Bůh je ochoten odpouštět“. A Ježíš umírá na kříži hlavně proto, aby nám otevřel oči, pakliže jsme spokojeni se svým křesťanstvím. Aby otevřel oči židům, kteří byli se sebou spokojeni. Aby otevřel oči hříšníkům, kteří pro svoje hříchy propadli beznaději. Toto je smysl kříže. My se musíme dívat a ne si hrát na Ježíše na kříži. To jsme si nedávno říkali, ale platí to stále. Smysl Ježíšova kříže v první řadě je, použijeme teď slova Simeonova, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí. A použijeme slova Ježíšova: „Aby svět poznal, že miluji Otce“, v tom smyslu, že nejsem lump, za kterého mně židé považují. „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem Mesiáš. Až mně ukřižujete, otevřou se vám oči. Někteří z vás se zarazí, zamyslí a pochopí, že přece Mesiášem jsem, že jsem měl pravdu“. A tímto pochopením se člověku otevírá cesta k odpuštění. Ovšem, my na tohle zapomínáme. My častokrát chceme obětovat, snášet utrpení, atd., ale zapomínáme se na kříž dívat, zapomínáme o smyslu kříže přemýšlet. No a tak přiděláváme hořké chvilky, i když jenom kapičku, ale ona to není kapička Ježíšovi, ale také jeho matce.
Dnes si připomínáme Hromnice, Obětování Panny Marie. Obětován byl Ježíšek, protože bylo nařízeno, že všechno prvorozené mužského rodu je zasvěceno Pánu. Když to bylo zvíře (býček), byl obětován. Byl zabit, atd. Každý první sameček z matky byl přinesen v oběť. Souviselo to se Zákonem, který hovořil o prvotinách. Starý Zákon přísně zakazoval oběti lidí. Aby si matka uvědomila, že dítě je nejen její zásluhou, ale, že to je Boží dar. Proto musela 40 dní po porodu přinést dítě do chrámu a (místo něho) přinést nějaký dar. Evangelistovi je jedno, zda jsou to hrdličky nebo holoubata, ale důležité je, proč to je. Není ale jedno s jakou mentalitou to ta maminka dělá. To byl smysl i těch prvotin. Simeon byl zbožný žid, který dobře přemýšlel. Chtěl mít jasné stanovisko. Dovedl si spočítat příchod Mesiáše. Protože opravdu toužil po Mesiáši, tak se mu zjevuje Duch Svatý, který mu sdělil: „Neboj se, nezemřeš dříve, dokud neuvidíš Mesiáše. Jednoho dne dostává příkaz od Ducha Svatého, aby šel do chrámu a také poučení, jak pozná Mesiáše. Simeon požádá Marii o pochování. Maria, možná s rozpaky, svolí („je to starý dědoušek“). Najednou slyší: „Bože, děkuji ti, že držím v rukou Mesiáše. Celý život jsem se na to těšil. Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka....“. To je chvalozpěv (přečíst z Písma). Varuje i Marii, že to nebude mít snadné: „I tvým srdcem pronikne meč. Lidé se proti němu budou bouřit. Nebude jim po vůli. On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli. Mnozí tzv. zbožní ho nesnesou“. Simeon jim požehnal. Pak je tam i proroky ně Anna: „Já vím, je to Mesiáš“. Nyní již byla Maria ráda, že mu to dítě půjčila. My si tam musíme dosadit vlastní zážitky. Proč Mojžíšův zákon nařizoval, aby prvorozené mužského rodu bylo zasvěceno Pánu? To souvisí se širším příkazem prvotin. Když byla první úroda, fíky, olivy, víno (u nás např. brambory) – prvotiny, měli být obětovány. Bylo to kvůli tomu: „Podívej, je to dar od Boha. Ty tyto věci musíš brát jako dar od Boha“.
Tu jsme u problému jak máme vytvářet svůj vztah vůči Bohu? Bohužel, ve,mi často podléháme jednomu velkému omylu, že chceme lásku k Bohu vzbuzovat. Je to podobné jak špalek dřeva pod peřinou. který chceme vzbudit ( i když to vypadá jako člověk). Samozřejmě, že se nám to nepodaří. Když pod peřinou leží hluchý člověk, rovněž mu nepomůže žádný budík. My jsme v podobné situaci. Chceme ze sebe ždímat něco, na co nemáme. My si chceme víru poručit. My chceme bojovat s hříchem. Odříkáváme, jak přemáháme ďábla, jako bychom měli tolik síly. Proti ďáblovi jsme ubožátka. Kdyby tady nebylo otázka Božího zásahu, tak jsme úplně vedle. Ďábel nás může ovládat aniž bychom o tom věděli. Naším úkolem není lásku k Bohu vzbuzovat, ale vytvářet. Uvedu příklad mláděte supa, kterého nenechali odletět do Afriky a který zůstal ve Španělsku. Předhodili mu pštrosí vejce. Než sup přišel k vejci, učil se nejdříve házet kameny (pouštěl je ze zobáku po svislici). Učil se strefovat na určené místo. Učil se korigovat paralaxu. Až se to asi za 2 hodiny naučil, potom začal s rozbíjením vejce. Vidíme, že se to musel učit. Jiný stěhovavý pták se nemusí učit, kam má na zimu letět. To má dáno. To má v hlavě zakódované (od Boha). Do detailu to mají rozpracované. Např. orientují se podle hvězd. Na první pohled je výhodnější, aby ten ptáček měl vrozené kam má letět, než ten sup, který má vrozené pouze ´uč se rozbíjet´. Jako by byl ve výhodě. Avšak pro rozvoj jedince a pro evoluci druhu je daleko výhodnější ten druhý způsob. Jaké poučení z toho plyne pro nás? Naším úkolem není ze sebe ždímat lásku k Bohu, kterou nemáme. My jsme v situaci Božího mláděte. Bůh nám dal možnost stát se Božími dětmi. My se musíme lásce učit. My to nedostáváme v hotové formě, ale jen v zárodečné. Ten sup byl jako špičkový vědec (v laboratoři) zaujatý svou prací - fantastickým pokusem. Blahoslavení rodiče, kteří dovedou u dětí včas detekovat takové ty objevující se pudy, kteří si dokážou všimnout, že už např. 4-letý chlapeček si všímá číslic, atd. Bohužel ve výchově se často vyskytuje útlum, rodiče děti častokrát tlumí a nakonec si stěžují, že ve škole zlobí. Bůh nás chce provokovat, abychom se chovali jako ten mladý sup, nedává nám lásku k sobě hotovou, texty Evangelia nejsou „po lopatě“ srozumitelné. Bůh chce, abychom přemýšleli, protože když budeme dobře přemýšlet, tak daleko víc z Evangelia vyčteme. Tady je však mnoho lidí utlumeno a bojí se tzv. poctivého přemýšlení o Pánu Bohu. Lásku k Bohu musíme trénovat . Tu nemáme. To: „V Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe nejvýš miluji“ – to vůbec není pravda. To je, jako kdyby si sup řekl: „Já se nebudu učit strefovat kamenem, ale rovnou půjdu k vejci ho rozbíjet“ a když ho netrefí, řekne, že vejce je špatné. Takhle to „hloupé“ zvíře nejedná, ale „chytrý“ člověk velmi často. Potřebujeme více pokory v hodnocení svého náboženství a svého vztahu vůči Bohu. Velmi často se spokojujeme s polovičatým náboženstvím. Občas jdeme do kostela, uděláme „pukrle“ Pánbíčkovi a jdeme dál. Nebo chodíme každý den a říkáme: „V Tebe doufám, v Tebe věřím, atd.“. Ne, ne. Naším cílem je, abychom se lásce k Bohu učili. A tady jsme u významu prvotin. Starý Zákon má řadu příkazů, jak se učit lásce k Bohu. Prvotiny měli tento charakter: „ Jdi, když budeš jíst tu prvotinu, tak věz, že to patří P. Bohu“. Byly tu dvě složky: Část dáš knězi, levitovi a část, kterou budeš jíst, budeš jíst před Hospodinem. V našem případě např. první brambory, na co jsem se celý rok těšil, vychutnám, jako dárek od Boha a nenaházím to do sebe. Nebo takový sedlák má od kravičky prvního býčka a říká si: „Jaký to já ale jsem? Nejraději bych si ho nechal. Vždyť to patří Pánu Bohu. Pane Bože promiň, že se s tím býčkem těžko loučím, že mám tak málo lásky k tobě“. Tak by asi vypadala reakce člověka, který tu prvotinu nechce dát. Není jen jedna prvotina, je jich více a každým rokem. Tímto se velmi účinně buduje láska k Bohu. Znám dva vysokoškoláky, kteří si jako prvotinu vzali do kostela kalkulačku s vědomím: „Pane Bože, je to od Tebe, já bych se od toho chtěl něco naučit. Já bych chtěl o tobě přemýšlet na základě příjemných životních situací. Bože, já nechci o Tobě přemýšlet, až mi bude zle, až budu umírat, nebo když mi bude umírat dítě“. Kdo promrhá příležitost u těch prvotin, bude se zamýšlet nad otázkou vztahu k Bohu, až mu někdo umře. Ten, kdo dokáže využít ty prvotiny, může budovat lásku na tom, co ho těší, co ho baví. Z hlediska prvotin bychom měli dávat vánoční dárky. Ne říkat: „To ti dává Ježíšek“, ale: „Ježíšek má narozeniny, on ode mne nic nepotřebuje, já bych to chtěl dát jemu, a protože on má rád tebe, tak dárek dávám tobě. Když potom dítě vezme nejmilejší hračku, a chce ji ukázat Ježíškovi v kostele, bylo by to zcela v duchu prvotin. Přejme si, abychom dary od Boha dovedli přijímat jako projevy Boží lásky. Potom nebudou muset přicházet trampoty. Třeba se ptát: „Bože, co mám dělat, abych tě měl více rád“.
EVANGELIUM Jan 1, 1-18, 2. neděle po Narození Páně
Začátek svatého evangelia podle Jana. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Zamysleme se nad tím, co jsme četli. Víte: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“ jsou známá, mnohokrát slyšená slova. Vánoce, no přece to je jasné, každý dospělý ví, jak je to s těmi vánočními dárky, co slavíme dnes, že se narodil P. Ježíš, také každý ví, atd., atd. Ale míň už se lidé zamýšlejí nad touto otázkou, že Vánoce nejsou jen takové sentimentální představy děťátka, baculatého děťátka, atd. Kult maminky a dítěte, to by byl příliš slabý odvar pro Vánoce. O Vánocích si musíme připomenout jedno, že vlastně to, co leželo v jeslích, bylo z hlediska člověka právě narozeným človíčkem, které se nedovedlo na vlastní nohy postavit, ale že to současně mělo své vědomí, svou vůli a své schopnosti Božího Syna. Že vztah mezi tím dítětem a Ježíšem, Bohem Synem byl asi takový, jako když, třeba řekněme, vidíme dospělého člověka spát, který neví o sobě nic. Pokud s náhodou neprobouzí tak neví, že existuje. Jakoby vůbec nic nevěděl. Ježíš je jednak kompletní člověk, ale je to také kompletní Bůh. Krásně je to vyjádřeno v té větě: „Dřív než Abrahám povstal, já jsem, já pořád jsem.“ U Boha je pořád, abych tak řekl, přítomný čas, nebo může být přítomnost a současně i budoucnost. Co my víme o tom, co se také označuje slovem vícerozměrnost, atd. Zrovna tak to dítě bylo z jednoho hlediska se vším všudy dětské nemluvně a z druhého hlediska to byl konkrétní Bůh. Když se o tom hovoří, tak to člověk odkývá, ale je to spíš takové papírové. Dá se něco vidět na rgt. snímku čelisti malého dítěte? Má tam mléčné zoubky, ale pod těmi zoubky jsou vidět pořádné zuby dospělého. Ty vyrůstají, připravují se. Normálně nejsou vidět. Mléčné zuby se pak začnou viklat, ale pod nimi jsou už připraveny zuby dospělého člověka, které zatím nelezou ven. Toto je chabý obraz toho, co vlastně my máme prožít. Proč jsem se rozhovořil o Ježíšovi, kde Ježíš už byl kompletní Bůh se vší mocí, který se účastnil tvoření světa. Čili, on měl v sobě jednak lidský organismus a měl v sobě i ten organismus Boží. Ten Boží organismus vůbec nezasáhl, když bylo třeba chlapečka přebalit. To musela udělat maminka. Proč si toto říkáme? Narodil se nám Ježíš. A on nám chce tím připomenout, že my máme také prožít toto boží dětství, ovšem v obráceném směru. Všem, co ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Je to v naší moci, je to naše rozhodnutí. Malému dítěti druhé zuby rostou, ono o nich vůbec neví, maminka vůbec o tom neví, ale na rtg. snímku je to vidět. To je právě smysl křesťanství. Ježíš nám to ukázal mimo jiné právě tím, že se stal člověkem. A že v tom kompletním Bohu, abych tak řekl, vyrůstal člověk. My už jsme kompletní lidé, ale v nás pořád vyrůstá boží syn, Ježíšův bratr, bytost podobného typu. Samozřejmě, že Bůh nepotřebuje mít zuby, ale můžeme si to představit tak, že někde v nás se připravují druhé oči, druhý mozek, atd. Je to velice hrubá, z hlediska věci velmi primitivní představa, ale jinak si to představit nemůžeme. A my bychom si měli uvědomit, že Ježíš nám dává a Bůh nám dává (a proto Ježíše poslal) příležitost stát se Božími dětmi. Nikdo to za nás neudělá. Když tomu nebudeme rozumět, tak to za nás nikdo neudělá. Všimněte si této věci: Je to funkce Jana Křtitele. „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan, přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, jen měl svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé...., atd.“ Čili, byl tady Jan Křtitel a cílem Jana Křtitele nebylo nahradit Ježíšovu výuku, ale lidi na setkání s Ježíšem připravit. Jan Křtitel je nesmírně vysoká hodnost, měl nesmírně důležité poslání. On chtěl být učedníkem, ale nemohl být, protože musel dělat to svoje poslání, připravit lidi na setkání s Ježíšem. A tady jsme u jedné věci. Jednak se to týká každého z nás, abychom si uvědomili, že v nás tento proces rození Božího Syna má probíhat. Ježíš byl kompletní Bůh, narodil se jako člověk. My jsme kompletní lidé, ale zatím jsme boží nemluvňata, embrya božích synů a my o tom rozhodujeme každý sám za sebe. Nikdo to za nás neudělá. Měli by si to rodiče uvědomit, že to nemohou udělat za své děti, že je musí naučit a že jim musí ukázat cestu. Ale také, že se nikdo nemůže za druhého stát božím dítětem, nemůže se za druhého rozhodnout, jako já se nemohu za druhého najíst. A já to také nemohu nikomu vnutit. Proto je např. tak důležité, aby si student zvykl na samostatnou práci a aby se neučil jenom pod tlakem takového vnějšího karabáče, aby i při tom studiu odevzdával pořádnou práci, aby věci napřed rozuměl a ne aby se naučil odříkat nějaká slovíčka, nebo formulky. I tohle přispívá k formování osobnosti. A já tím vytvářím ze sebe člověka, který je schopen kvalitně, ale taky i nekvalitně myslet. To si musíme uvědomit. Ani já nemohou nahradit vaše rozhodování. Mohu udělat jenom to, co dělal Jan Křtitel. To je maximum, co já mohu udělat. A když se budu pokoušet nahradit vaši aktivitu, tak vám potom nebudu pomáhat a bude to odsouzeno k nezdaru. My se musíme naučit vůči těm, kteří jsou na nás závislí, být Janem Křtitelem. A nikým víc. A sami v sobě si musíme uvědomovat zodpovědnost, že za nás nikdo nerozhodne, jestli budeme božími dětmi, nebo ne. Jestli nám ty druhé oči porostou nebo ne. A tady je právě rozdíl u toho malého dítěte. Maminka musí dítěti dávat stravu. Když bude mít maminka špatnou hygienu, kouří, tak když se děťátko narodí, tak ho maminka poznamená v tom špatném slova smyslu. Ovšem, ve vytváření božího syna Bůh udělá všechno. Boží syn v nás může růst. Jenže my to zpravidla blokujeme, my ho nenecháváme růst a rozvíjet. Toto musíme chápat, musíme mít v těchto věcech jasno a pak naše křesťanství začne za něco stát. Bůh nám dal moc stát se božími dětmi. Jsem rád, když vidím někoho, komu se to daří a mohu mu udělat službu Jana Křtitele. Ale neudělám za něj to rozhodnutí, které on musí udělat sám. A zase za mne nikdo neudělá to rozhodnutí, které jenom já mohu udělat za sebe, protože o tom, zda Bohumil Bílý bude jednou boží syn, nebo ne, o tom rozhodne sám a nikdo jiný. Bůh mi dal moc a dává ruce, obrazně řečeno, do kapes. A nikdo mi v tom nesmí zabránit, i kdyby se spiklo celé peklo, nebude mu to dovoleno. Ale nikdo to nesmí za mně udělat. „Já jsem dal moc jemu, ať on sám o sobě rozhodne. Dal jsem mu moc stát se božím dítětem, tak můj rozkaz dodrž!" Je potřebné si to uvědomit, abychom byli zvyklí nést zodpovědnost sami za sebe. Je potřebné si uvědomovat to právo a moc – vladařskou moc (v tom smyslu) - rozhodovat o sobě. Tuto moc nám dává Bůh, abychom my rozhodli, zda budeme božími dětmi, nebo ne. Mám radost, když vidím někoho, komu se to daří. Tohle to je důležité si uvědomit, že máme moc stát se božími dětmi a že to všechno ostatní je závislé na tom. Kdo tuto moc dobře využívá, tomu Bůh požehná i v jiných věcech. Kdo tu moc nechápe, tak mu Bůh připomíná smysl lidského života třeba i trampotami, utrpením, vnitřním rozvratem, atd.
Dost často se setkáváme s pojmem ´slovo´ a gramaticky máme představu, co to v češtině znamená. V řečtině a zejména v hebrejštině to ´slovo´ znamená podstatně víc. Slovo tam znamená skutek, skutečnost, realitu. A tak to má i význam v Evangeliu. Všimněte si toho začátku: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh......Všechno povstalo skrze něj.......“ My víme, že tady to Slovo je Ježíš, ale ne takový vánočně líbivě vykreslený, ale je to výraz Božích vlastností, dalo by se to nazvat dvojníkem. Bůh k nám nemluví slovy. Z učebnic jsme zvyklí na samé definice. Bůh k nám mluví v podobenstvích. Aby však člověk podobenství rozuměl, tak nestačí pouze si jej přečíst, ale jít se na to, k čemu to Ježíš přirovnává, podívat. Musí si prohlédnout, jak to v přírodě vypadá. Jednou jsem byl na návštěvě u jednoho známého a ten měl na zahrádce vinnou révu a při pohledu na ten skutečný vinný kmen se mi spousta věcí objasnila a z toho potom může člověk dělat závěry. Jednalo se o Ježíšovo přirovnání: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“. V první části Evangelia se mluví o věcech, které jsou kolem nás. To, co je popsáno v Evangeliu se také opírá o to, co jsme viděli kolem sebe. Dá se tedy říci, že příroda kolem nás je vlastně Božím slovem a Evangelium nám říká, čeho si máme všímat. Ježíš se svými vlastnostmi je vlastně projevem Boha. To, že se Ježíš nechává ukřižovat, je dokladem Boží lásky. Na tohle častokrát zapomínáme, že Bůh nás miluje. To, že Ježíš chtěl odstranit Adamův hřích je tak úzký pohled, že se na tom nedá stavět. Je přece psáno: „Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného syna.....“ Bůh tak miloval svět, že k nám přišel, protože chce s námi navázat kontakt. Tak, jako navazuje s námi kontakt skrze přírodu, tak chce navázat kontakt i skrze Ježíše. Bůh k nám mluví realitou, která je kolem nás a slova nám připomínají to, nač se u té reality máme dívat. Pakliže chceme pochopit Boží moc, sílu, musíme se umět dívat na přírodu. Pakliže chceme pochopit Boží lásku musíme nacházet tento příkaz v sobě a musíme se zamýšlet při pohledu na kříž. Všechno, co Ježíš říká, je pro nás vzkaz o Bohu a ten vzkaz se opírá o naše vlastní zážitky. To je jeden takový aspekt z dnešního čtení. Druhým aspektem je, že všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Co to znamená ta ´moc´ – exusia? Nedávno jsme o tom hovořili. My často prosíme Boha, aby nám pomohl věřit, ale zapomínáme, že se vlastně vůči Bohu uzavíráme, že uzavíráme svůj intelekt, že stavíme svoje předsudky vůči tomu, co je v Evangeliu. Každý z nás má určitou představu světa a nikdo ji nemá úplně dokonalou. Nicméně můžeme lidi rozdělit do určitých skupin. Jsou lidé, kteří vycházejí ze svých názorů a z nich vyhodnocují svět a jsou jiní, kteří nemají svůj názor a čekají, až jim to někdo jiný řekne. Tu první skupinu mohu opět rozdělit na část, kteří sice mají svůj názor, ale nepřemýšlejí o tom, zda-li jsou jejich názory správné. Když někoho slyšíme mluvit, vyslechneme ho, musíme se zamyslet nad tím, zda-li má pravdu a pak říci: souhlasím, nebo nesouhlasím. Takhle nás to učí Ježíš. Protože se to nedodržuje, tak také proto je tolik různých církví. My se musíme naučit mít svůj vlastní názor, ale také ho umět zdůvodnit. Ve školách jsou případy, kdy se učitelé spokojí s tím, že jim žáci odříkají poučky, vzorečky.... Ale jsou také kvalitní učitelé, kteří chtějí, aby žáci látce rozuměli a neříkali jenom prázdná slova. Čili, formálně nesmím přebírat to, co mi říkají druzí. Množství názorů (hodně církví) např. svědčí o tom, že spousta lidí slepě přejímá to, co jim jiní řekli, nebo převzali názory určitého prostředí, kde se např. narodili a dál už nepřemýšlejí. A tihle lidé budou pořád udržovat starý stav mnoha církví. Jsou ale také lidé, kteří jsou o tom svém náboženství přesvědčeni. Máme přesvědčené Mohamedány, židy, katolíky, evangelíky, atd. Vidíme, že nestačí jenom přesvědčení. Je tady ještě jiná věc a to abych byl ochoten kontrolovat, jestli dovedu rozlišovat pravdu a nepravdu, abych dovedl kontrolovat, zda moje názory jsou správné, nebo ne. Je to jakoby dva protichůdné požadavky: Mít svůj názor, vycházet z něho a pak požadavek umět svůj názor kontrolovat. A kdo mi řekne, zda-li jsou moje názory správné? Mám se zeptat někoho studovaného? A tady jsme u problematiky Božího slova. Věci kolem nás nás učí přemýšlet a Evangelium je psáno také tak, že nás chce naučit přemýšlet. A tak my při pohledu na skutečnou realitu, ať už je to ta příroda kolem nás (když se zabýváme podobenstvími), nebo potom dál, když přemýšlíme o Evangeliu, se nám ukáže, jestli myslíme dobře, nebo špatně. Nyní nemáme čas mluvit o tom, jak nás Evangelium učí přemýšlet. Musíme se zamýšlet nad věcmi kolem sebe, učit se vést diskusi, dialog i tom, co je kolem nás a pak najednou člověk zjistí, jak se v mnoha věcech plete. Sám na sobě uvidí omyly a když je bude umět popsat, pak je také bude moci odstraňovat. A jsme u toho Božího Slova, kdy nám Bůh ukazuje, jak správně myslet. Já vím, že to, co říkám je nezvyklé, pro mnoho lidí abstraktní, atd. Ano, lidé mají možnost (Ježíš to připouští) se držet toho, co jim někdo vysvětlí. Potom si ale nemohou naříkat, když si vyberou špatného učitele. Když zůstaneme zatím u těch podobenství, tak Bůh k nám mluví realitou kolem nás. A my když se nad ní začneme zamýšlet, poznáme svoje omyly (jedině tímto způsobem). Když člověk začne sledovat svoje postoje, svůj způsob jednání s konkrétní realitou uvidí mnoho chyb. Uvedu vlastní zkušenost. Na vojně jsem dělal obyčejná topůrka. První topůrko se mi velice líbilo, ale mistr mi ho „shodil“. Když jsem jich měl 120 a přijelo pro ně auto a začali jsme je nakládat, pochopil jsem, že ta první byla v porovnání s těmi posledními skutečně velice špatná. Ale mně se to první topůrko na začátku tak líbilo. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že až jsem začal ta topůrka dělat, tak jsem je začal také jinak vidět a dělat lépe. A zrovna tak, když budeme dělat jakýkoliv dobrý skutek a budeme ho vyhodnocovat, tak naše schopnost rozlišovat, se začne rozrůstat a to, co jsme dříve považovali za dobré, už jako dobré vidět nebudeme. Příroda okolo nás je schopna nám říct, jací jsme uvnitř. Na vlastní činnosti můžeme pochopit, jací jsme; můžeme pochopit svoje omyly. A když je máme zformulovány, pak je teprve můžeme odstranit a napravit. A to se také týká otázky víry vůbec. Máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených pouček, ale když se nad nimi zamyslíme najednou zjistíme, že jsou to prázdná slova, a přitom je v nich plno rozporů. Ty rozpory jsou dokladem toho, že něco v našem názoru není v pořádku. Jenže my si ty rozpory nepřipouštíme. Odsouváme je a místo řešení rozporů říkáme ´já věřím´ a ve skutečnosti je to zavírání očí. Znova upozorňuji na otázku vlastních názorů a otázku kontroly vlastních názorů, což nakonec umožňuje člověku stát se Božím dítětem. Bůh nám dává moc stát se Božími dětmi. Ale to, že my nejsme ochotni najít chyby sami v sobě, ve svém myšlení, nám vlastně zatarasuje cestu k Bohu. Tu moc jsme dostali všichni. Ale proto, že se nezamýšlíme nad svým jednáním a myslíme si pořád, že jednáme dobře a výtky, které se nás týkají, necháváme být, Ježíš mluví naprázdno. Zavrženci nejsou lidé, kterým by Bůh nedal moc stát se Božími dětmi, ale jsou to lidé, kteří tu Boží nabídku odmítli z vlastních vin. Bůh dělá doslova triky, aby nás získal a probudil. Ale my si proti těm Božím trikům vytváříme svoje triky, kterými se „chráníme“. Je dobré si tuto otázku, jako možnost, alespoň připustit. Pak ji začít hledat a až ji najdu budu moci říct: „Ano, je to tak“. Dokud já ty věci nemám podložené, tak do té doby tomu nemusím věřit. Až to uvidím, pak mohu přijmout, nebo odmítnout. Přijetí té pravdy je pro některé lidi velice nepříjemná záležitost. Jsou ovšem lidé, pro které toto poznání skutečnosti je osvobozením a posílením. To je to, čemu Ježíš říká: „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“. Důležité proto je, umět uznat skutečnost a připustit, že se mohu na věci kolem sebe dívat špatně. Pak uvidím způsob špatného dívání se na věci a pak mohu něco dělat s tím, abych věci kolem sebe mohl dobře vidět. V očistci se dohání to poznání sebe sama, které jsme zapomněli udělat tady na světě. Nejlepší cesta, jak se vyhnout očistci, je umět poznat sebe sama a umět vyhodnocovat své skutky. Snad si nemyslíte, že P.Bůh má nějaký zájem nás stůj co stůj trestat.
Podrobně hovořit o tomto úryvku Evangelia je problematické, protože je tady celá řada myšlenek a jsou jenom nahozené. Je to úvod, začátek. Těžko si uděláme představu o obsahu knížky jenom z nadpisu, nebo o projevu řečníka z uvítacích prvních vět. Ty věci, o kterých zde Jan mluví, jsou podrobně rozebrány v různých částech Evangelia. Co říkat? Jsme na začátku roku a myslím, že nejakutnější je věta: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“ a nad tím se zamyslíme. „Všem, kdo ho přijali.....“ - jak skutečnost ukázala, mnoho lidí Ježíše odmítlo. Být pořádným křesťanem není složitý problém (jak by se zdálo), ani to není otázka jakéhosi tajuplného božího úřadu. Ježíš se setkává s každým z nás a záleží na nás, jak dalece my pustíme Ježíšovy myšlenky do svého mozku. Teď je rok Písma svatého a připomínáme si, že se má číst Písmo svaté. Kolik lidí ho má doma? Kolik lidí ho čte? A když ho čtou, rozumějí mu? A ti, kdo mu rozumí, připustí si ten obsah? Tady musíme být kritičtější k sobě, protože i takový sv. Petr, nebo miláček Páně - Jan evangelista měli chvíle, kdy nepustili Ježíše ke slovu (známe ty případy s předpovídáním utrpení). V určitých oblastech nauky byli pod vlivem vlastních představ. Poslední případ je, když před smrtí žena maže Ježíše olejem, tak apoštolové říkají, že je to škoda, že se to mohlo prodat a Ježíš jim na to říká: „Nechte ji, chudé máte vždycky s sebou a mne s sebou pořád nemáte. Ta žena mne pomazala k mému pohřbu“. A nikdo se nezeptal: „Ty zemřeš?“ Po zatčení Ježíše vznikla panika a nakonec byl Ježíš degradován na proroka. To je otřesná skutečnost. Ježíš něco řekne a člověk-posluchač na to: „To takhle není“. Když nám to někdo udělá, jsme nazlobeni a častokrát je to právem. Ale když to děláme Ježíšovi? Leckdo si myslí: „Já to nedělám“. No, ať si to myslí. Pozor, dělali to apoštolové a my, že bychom byli lepší žáci? Když budeme trochu střízliví, tak se nebudeme chtít hned tak honem k nim přirovnávat. To si člověk ani neuvědomuje, že Boha nepouští ke slovu. Když Boha budeme umlčovat, neřekne nám nic. Ale to už jsou naše chyby, ne Boží. A dokladů o tom, že člověk umlčuje Boha, můžeme v Evangeliu najít víc než dost. A když se člověk nad tím zamyslí a dovede se trošku kriticky podívat na sebe, tak si to také musí sám o sobě přiznat. Pokaždé to má jinou formu. To ale znamená si pročítat pozorně Evangelium a najednou člověk zjistí, že mnohdy čte některá místa, nerozumí jim a jde dál. Nebo jim rozumí, nalistuje to a jde dál bez toho, aby si to, co je tam psáno, si pustil pod kůži. A takových míst je víc, než by se zdálo. Záleží na nás, jak dalece jsme poctiví a budeme ta místa vyhledávat. Tedy nejenom Písmo svaté číst, ale také nechat si ho pořádně pustit pod kůži, do uší. Musíme se zamýšlet nad tím, co nám Ježíš říká a dávat si pozor na to ´kdepak, to takhle není´. To je v nás častější, než bychom si mysleli. Jiná věc však je, jestli naše svědomí je schopno to detekovat. To už je druhá věc.
Jsme plni vánoční atmosféry, hodně se hovoří o smyslu konání dobrých skutků, o tom, že mají být lidé laskaví vůči sobě, atd. To je ale jenom částečný aspekt. Klíč k pochopení Kristova Evangelia je právě v tom dnešním čtení. Na první pohled to čtení vypadá takové slavnostní, ale ve skutečnosti je tam celá řada velice důležitých informací o kterých je nutné vědět. Z časových důvodů nemůžeme probírat vyčerpávajícím způsobem všechno. Na otázku: „Kdo přijde do nebe?“, odpovídáme běžně, že ten, kdo nedělá hříchy. Tohle je naprosto nekvalitní a častokrát odpověď zavádějící na scestí. Křesťanství je o něco víc, než pouze to, zda-li budu, nebo nebudu dělat hříchy. Odpověď je ve větě: „Všem těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Tato věta je velice důležitá. V řeckém textu je exusia tj. něco jako pravomoc. Když např. Ježíš stojí před Pilátem, tak Pilát říká, že má moc (pravomoc, exusia) ho dát ukřižovat. Pilát osobně by ho nezvládl ukřižovat, ale tu „druhou“ moc (sílu, dynamis) měli vojáci, kteří to udělali. Tohle je si třeba při čtení a překladech uvědomit, ten rozdíl. A my máme tu pravomoc (exusii) stát se Božími dětmi. Podobně to, zda-li přijdeme do nebe, nebo ne, je důsledkem určitého procesu, který má v nás probíhat. V tomto procesu něco dělá Bůh a něco je v naší osobní kompetenci. To, co má udělat Bůh, nemůžeme my lidé nahradit a naopak to, co máme udělat my, do toho nezasahuje Bůh. My každý máme sílu (schopnost, dynamis) něco dělat. Zda-li ale přijdu do nebe závisí na jedné straně od Boha, ale my také máme exusii – moc Boha vypustit, nebo zarazit. Člověk dostal svobodnou vůli, může Boha přijmout nebo odmítnout. Dál to nebudeme rozvíjet, protože by to byla pro většinu lidí prázdná slova. Čili otázka, zda-li přijdu do nebe, souvisí s tím, zda jsem použil svoji pravomoc (exusii) a řekl jsem: „Ježíši, já chci nastartovat ten přerod a přechod do nebe.“ Člověk se může minout cílem z různých důvodů, např. kvůli tomu, že nemám správné vědomosti, nebo že mám před sebou iluzorní vidinu dobrého křesťanství. Pak spustí start špatným směrem a nepustí Ježíše ke slovu. Doslova platí: „Všem, kteří ho přijali dal moc stát se Božími dětmi“. Že tuto pravomoc nevyužijí všichni lidé, je známá věc. Ježíš sám hovoří o tom např. v podobenství o hřivnách. Každý tam dostal jednu hřivnu (Luk 19,11-27). Jeden služebník vytěžil 10 hřiven, další 5 hřiven a zavržený člověk není ten, co se dopustil hříchu, ale ten, který nechtěl s hřivnou hospodařit. On nechtěl využít svoji exusii a tak tu hřivnu zahrabal. Když se pán vrátil, vrátil mu hřivnu s výmluvami. Pán ho chytil za slovo a řekl: „Z tvých vlastních slov tě budu soudit“. A vidíme, že problém soudu souvisí s hospodařením s Božími dary a my na to velice často zapomínáme. Proto je nutné nastartovat proces přerodu. Ten, kdo se o to nestará, tak ten o tom neví. Ten, kdo o tom ví, tak musí s Bohem spolupracovat, protože jde o exusii člověka. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha.....“. Slovo ´Slovo´ se často poeticky rozvíjí, jenže ono je to opět podstatně důležitější, než by se na první pohled zdálo. Např. v podobenství o rozsévači je zrno. To zrno, když zasadím do země vypadá docela jinak, než rostlina. Zrno má v sobě genetický kód na výstavbu rostliny a toto je také slovo. Všimněte si, že v Bibli máme: „A všechno povstalo skrze to Slovo“, čili, Ježíš se účastní na tvoření věcí. Pro nás to znamená, abychom znali Boží slovo tj. instrukci pro výstavbu Věčného života a použili svoji exusii, aby ten proces mohl být nastartován. Nyní poznámka ke konci kázání. Ti, co mně blíž neznají, čekají, že budu přát vše nejlepší k svátkům. Jenže já se na to dívám takhle: Když si někdo půjde koupit los, já mu mohu přát výhru, ale moje přání je naprosto neúčinné, protože ta výhra je věcí náhody. Při investování, když budu dobře znát patřičný podnik, tak mohu věc ovlivnit a vydělat. Tady já mám exusii, zda-li peníze použiji dobře nebo špatně. U losů nemám exusii. Formálně já vám mohu popřát vše nejlepší, ale pomůžeme si tím? Nebylo by lepší, kdybychom si raději říkali, co máme dělat, jak se máme na ty věci dívat, jakým způsobem využít to, kde máme my svoji pravomoc – exusii, abychom toho vyzískali co nejvíce. Jsou lidé, kteří v duchovním životě vyzískali hodně a je radost s nimi hovořit. V oblasti exusie to za ně však nikdo neudělal a neudělá. Budu mít radost, když uvidím někoho, kdo má v duchovním životě úspěch. Tu osobní zodpovědnost je nutné si uvědomit.
Tato místa jsme si zvykli číst jako básnická. Ve skutečnosti je to kondenzát informací. Janovo evangelium je nejprozaičtější na světě. Zdá se být vznosné, ale není. Proč jsou tam krásná slova? Když je něco červené, nemohu nepoužívat slova červený, atd. Když je něco ze všech stran úžasné a krásné, tak řeč o tom bude vždycky vypadat jako superparádní promluva. Vezměme si: „Na počátku bylo Slovo, Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh“. Je Bůh, vedle něj je Slovo, to Slovo je vedle Boha a je Bohem. Bůh a vedle něho druhá božská osoba, Bůh a Syn spolu tvoří jediného Boha. I o tom je v tom úryvku zmínka. Druhá Božská osoba se s první Božskou osobou účastní tvoření světa. Náš letopočet je podle Ježíšova zrození, zrození těla. Druhá Božská osoba existuje spolu s Otcem mimo čas. Byli na počátku u Boha. „Skrze něho všechno povstalo; skrze to Slovo. V něm byl život a ten život byl světlem lidí“. Ježíš nám opravdu dává život. To nejsou jenom prázdná slova. Potvrzuji to slova o Eucharistii, když říká: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“. To není pouze osobní tvrzení. Tady se nemyslí jenom na jednotu Ducha. Ta slova platí až drasticky kuchyňsky. Jde o průnik systémů. Problém náboženství není v tom, aby se Bůh nad námi smiloval, ale i v tom, aby se nad námi smilovat mohl. Abychom my ho vydrželi, snesli. Bůh si nenalhává, lehce prokoukne člověka. Bůh je veskrze pravdivý. Když si člověk zvykne hrát divadélko sám před sebou a také před Bohem, není mu dvakrát příjemně. Bůh ho prokoukne. Četl jsem zajímavý scifi román – Planoucí lesy Venuše. Byla tam zajímavá myšlenka. Pozemšťané přistáli na Venuši. Byli tam obyvatelé, dovedli číst myšlenky a domlouvali se čtením myšlenek. Jenom několik pozemšťanů to sneslo, ostatní to nesnášeli. Kolik manželství by se rozpadlo nebo nedalo uzavřít, kdybychom četli myšlenky druhého člověka? Ale byla by také manželství, a ta by byla dobrá a pevná. Jsou manželé, kteří si dovedou číst tajemství svého srdce. Není to výmysl. Jsou takoví lidé, které mrzí, když nemohou své chyby sdělit svému partnerovi. Před nimi smeknout je málo. Problém nebešťanů a setkání s Ježíšem je v tom, aby člověk dokázal být před Bohem úplně otevřený, úplně nahý. Bůh dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Ten, kdo kličkuje a vymlouvá se, ten to nesnese. To je právě problém setkání se s Ježíšem. Proto přišel Jan Křtitel, jeho svědek, „aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl světlem“. Jan říká: „Nejsem (Mesiáš, onen prorok, Eliáš)“. Jan svědčil o Ježíši, upozorňoval, že člověk musí udělat přímé cesty Bohu, že člověk se musí připravit na setkání s Ježíšem, že člověk musí udělat ze sebe řádného člověka, aby snesl ten obrovský náraz, který pro něj znamená pohled na Boha. Máme tam: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi…“ Tady je vytýčen cíl člověka. Cílem člověka není snášet utrpení. Bůh nemá radost z toho, že je někdo nemocen. Bůh nemá zájem na lidském utrpení a lidském neštěstí. Bůh je táta, který nás má rád. Až když ohrožujeme Boží touhu a náš skutečný životní cíl, tak se projeví jako moudrý táta a přijde postih, který je odstupňovaný. My jsme si příliš zvykli na malinké „pohlavečky“. Proto musí přicházet utrpení velké, nárazy a trampoty. Cílem člověka není hrát si na Pána Ježíše na kříži. Někdo si např. stěžuje, že má obrovské bolesti. Když je mu řečeno, že Pán Bůh mu chce něco připomenout, třeba není s něčím spokojen v jeho (její) víře, aby o tom přemýšlel, on (ona) na to odpoví: „Ale já to utrpení obětuji“. Potom se nedivme, že Bůh nám to potom nakládá čím dál, tím víc. Běda, když si P. Bůh řekne, že s tím už není možné nic udělat a degraduje člověka na nižší stupeň a utrpení přestane. Člověk si myslí, že si to vymodlil trpělivým snášením. Zatím je to Boží rezignace. Je to podobné tomu, jako když otec zlobivého, nenapravitelného kluka rezignuje a nakonec ho dá do polepšovny, protože nemá smysl se s ním bavit. Bůh nám nabízí stát se Božími dětmi, bratry a sestrami Ježíše Krista. Podívejme se na třetí kapitolu Apokalypsy: „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově“. Ježíš je roven Bohu Otci. Ježíš je jednorozený Boží Syn. Má plnou Boží moc. To je vyjádřeno tím, že sedí na Otcově trůně. Teď už záleží jen na nás, co znamená výzva člověku: „Ty se můžeš e posadit na můj trůn“. Takhle je „našlapané“ celé Janovo evangelium. Nám bohužel unikají z náboženství základní, stěžejní pojmy. Jsme jako kramáři v Božím chrámě, spíše vetešníci. Ale i ti mají čich, co se dá zpeněžit a co ne. Jsme jako vetešníci obrácení naruby. Ženeme se za bezcennými tretkami a cenné věci necháme povalovat. Bůh nám toho chce dát velice moc. My ale překážíme, protože jsme stanovili vlastní koncepci náboženství a nenamáháme se, abychom pochopili, co vlastně Ježíš říká. Máme obrácené pořadí hodnot a zkreslené základní pojmy. Pán Bůh nám dává „výprask“ a my to považujeme za metál za víru a zatím je to docela obyčejný výprask. Např. často můžeme slyšet: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Ano, Pán Bůh ho má rád a proto ho navštívil křížkem ale ve snaze člověka vyburcovat. Ve třetí kapitole Apokalypsy je původní znění: „Kárám a trestám ty, které miluji.“ Čili ne proto, že je dobrý. Když má tatínek opravdu synka rád a ten synek se nebude učit, tak mu ten tatíneček nějaký ten pohlaveček uštědří. Nebude ho přece mlátit za to, že nosí jedničky. To si musíme uvědomit. Otec - příživník na roli otcovství, ten se o kluka starat nebude, protože ho nemá rád. Pán Bůh nás má rád a říká: „Koukej, nabídl jsem ti možnost stát se Božím Synem. Nezapomínej na to, pochop to náboženství, nespokojuj se s takovými neúplnými nejasnými představami“. Dále je tu: „Boha nikdy nikdo neviděl… Jednorozený syn… Ten o něm podal zprávu.“ Podívejme se na stará náboženství. Kolik bylo všelijakých bohů a bůžků. Antický Olymp, tak to je vlastně hanbinec, snůška darebáků, lumpů a zlodějů. Kolik nemanželských dětí měl Jupiter? A to byl vrchní Bůh. Egyptské bohy, to jsou legrační pánbíčky s ptačí hlavou. Musíme si uvědomit, že jsem Boha neviděl. Buď věřím Ježíšovi a nebo nevěřím Ježíšovi. Pak si ale Pána Boha nemohu vymýšlet. Já musím počkat, až mi Bůh řekne sám o sobě, co mi řekne ten, který Boha viděl. A proč je vlastně tolik různých křesťanských církví? Protože kdekdo se hlásí ke křesťanství, kdekdo kadidlem okuřuje, žehná jím, atd. Kdyby lidé pořádně četli Evangelium, tak by nemohl být plný pytel křesťanských církví. Totéž se týká i nás. Kdybychom Evangelium pořádně chápali a byli zvyklí ho pořádně číst, pak by se nestalo, že bychom byli povrchními křesťany. Toto je smysl Janova kázání.
Všichni jsme okouzleni Vánocemi. A my si často myslíme, že kdybychom žili v době Ježíšově, že bychom také šli s těmi pastýři se klanět. Jenže totéž si říkali i zákoníci. A když přišli „Tři králové“, tak nikdo z těch jeruzalémských nešel do Betléma. A to bylo „za humny“. Přitom věděli docela přesně, kdy se má Mesiáš narodit. Nebyl by tedy problém, kdyby v té kritické době poslali do Betléma posla – pozorovatele, aby hlídal nějaké mimořádné události. A byl by svědek. A všichni páni teologové a všichni zbožní židé se mohli poklonit. Farizeové, to byly tehdy elita. Ale proč nešli do Betléma? Ti Tři králové tam šli možná potajmu. Tady jsme u jedné věci. My nejprve s chutí zazpíváme koledy, vylíčíme si ideální obraz, jak lidé vítají Ježíška a teď se tam připojíme pěkně dozadu a už se vezeme. A máme jistotu – „ano, já bych byl v pořádku“. To je právě škodlivé. Kvůli tomu nepochopili Ježíše. A Ježíš také nestál, o takové to „hurá nadšení“. A proto vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako blíže neurčený tesař z Nazareta, o kterém si ti druzí mají udělat úsudek. Jistě, apoštolové věděli od Jana Křtitele, že Ježíš je Mesiáš a také jim samotným to došlo. Když čteme Evangelium a narazíme na nějaký problém, ono nám to také hned nespadne do klína. Vždycky se k té věci musíme vracet a ona pomalinku dozrává asi tak pomalu jako zasazené semínko klíčí. Roste a vyroste třeba strom. Podobně z několika drobných výchozích myšlenek pomalu vzniká celkový pohled. Když je ten celkový pohled dokreslen, začíná být člověku jasno. Proč to říkáme? My nechceme být mezi těmi, kteří křičí: „Hosana Synu Davidovu!“ a pak křičí: „Ukřižuj!“ Máme tady: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Nebyl Světlo, ale o Světle svědčil“. Co bylo posláním Jana Křtitele? Jan Křtitel měl Ducha a moc Eliášovu. To řekl anděl, když zvěstoval Zachariášovi, že se mu narodí syn. Zachariáš byl starý a nechtěl tomu uvěřit. Jan nikoho neuzdravil, ale určitě tu schopnost měl. On to nesměl dělat. Bůh neposílá proroky – amatéry. Proroci musí vždy poskytnout doklad, jinak jim člověk nemusí věřit. Vzpomínali jsme to i při tom, jak Maria navštívila Alžbětu. Ale Jan Křtitel jenom kázal: „Dělejte cesty přímé před Pánem!“ A tady to je. My máme určité předsudky, jako měli rabíni. A Ježíš z Nazareta nesouhlasil s jejich předsudky. Pouštěli se do hádek s tím „pomatencem“ z Nazareta a on v diskusích vyhrál. Tak se pokoušeli na něj nastražit všelijaké chytáky. On se nikdy nenechal nachytat. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než Ježíše ukřižovat. A začínalo to tím, že oponenti měli zkreslené názory. A to chce Jan Křtitel opravovat: „Udělejte přímé cesty! Odstraňte předsudky!“ A druhá věc je, že člověk nerad přiznává porážku. Když je poražen, místo toho, aby řekl: „No jo, máš pravdu“, začne hledat chloupky, aby mohl zdůvodnit, že přece jenom na tom tak špatně není. Dává třeba svíčky do kostela apod. a myslí si, že v tom má omluvu pro svou chybu. Cesta, možnost komunikace s Bohem, je zatarasena. Bůh se k nám nemůže dostat, nemůže k nám promluvit, my ho prostě nepouštíme k sobě a jeho slovo nechápeme. Máte lidi, kterým je třeba poradit, ale když se jim nechce tu radu přijmout, tak vytáhnou důvod jiný a nebo řeknou: „No, tak teda konkrétně, co mám dělat?“ To je jeden ze způsobů obrany, pomocí které člověk od sebe odsouvá to, co nechce přijmout. V člověku narůstá napětí při setkávání s takovými věcmi. A tohle to narůstalo mezi židy a Ježíšem. Narostlo to do takových rozměrů, že Ježíše ukřižovali. To je známá věc. Přitom mnozí lidé byli např. nemocní a nedali se od Ježíše uzdravit. Cituje jim dokonce, co bylo za proroka Elizea. Proč se ani tehdy nedali uzdravit? Protože kázání Elizea se jim nelíbilo. To je právě ono: „Čiňte přímé cesty!“ Já vím, že jsou Vánoce a že se Ježíš narodil. Jenže tragedie je v tom, že Ježíš se narodil, ale my ho k sobě nevpouštíme, jako partnera ho nebereme. Všimněte si: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi“. Křesťanství je proces, ve kterém se vytvoří vztah božích dětí, bratří Ježíše. Tragedie je, že my si nepřipustíme typ Ježíšova myšlení. A proto obrovské partie Evangelia jsou nám nesrozumitelné, nejasné. Kolikrát jsme si připomínali sv. Petra („to se ti nestane“). Ježíš chce poučit apoštoly o správné četbě Písma, že všechno se musí naplnit („To není tak, jak říkají rabíni“). Tady jsou ty nepřímé cesty. Petr věřil víc tomu, co ho učili rabíni, měl to tak zakořeněné, že v určitých oblastech nauky nechápal Ježíše. A Petr věděl, že Ježíš je Mesiáš. Co by bylo platné, jásat nad příchodem Ježíše na svět, když nepustíme Ježíše ke slovu! Myslíte, že to, co se týkalo Petra, by se nás netýkalo? Pozor! My jsme se s Ježíšem nesetkali. Když čteme Bibli, jednoduše mohu přeskočit nepohodlné stránky a vybrat si, co se mně líbí. A přitom nevím, že s určitými oblastmi Bible jsem trvale v konfliktu. Proč lidé trpí? Aby je někdy Bůh donutil přemýšlet. Jenže, kdyby přemýšleli, tak by utrpení někdy nemuselo být. Mohli bychom oslavovat nejenom Betlémské Děťátko, ale i Ježíšův příchod a Ježíš by se s námi rád setkával a nenechával nás nemocné. Ježíš se dávno narodil, ale musíme ho pustit, aby k nám dnes mohl přijít. Někdy to potrvá i déle, ale musíme se otevřít, udělat přímé cesty. To je poslání Jana Křtitele a i nejlepší oslavou narození Ježíše. Ježíš je ochoten znova uzdravovat nemocné.
Evangelium Mk 1,6b-11, Svátek Křtu Páně
Slova svatého evangelia podle Marka. Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!”
Jsme tady u pasáže, kterou můžeme číst dobrým i špatným způsobem. Můžeme v tom vidět epizodu z Ježíšova života, lyrické, poetické vylíčení, atd. A mnozí malíři na to téma malovali obrazy, atd. Měli bychom si ale položit otázku, proč se vlastně Ježíš dal křtít (ponořit). To, že se dává křtít od Jana, je vlastně znamením, že ten křest je něco nesmírně důležitého. A právě to si chceme říct. Samozřejmě, když se zamyslíte nad tím, jak to líčí třeba Matouš a Marek a Lukáš, tak vidíte takové ty rozdíly, že jeden říká, že se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v Tobě mám zalíbení“. A jiný říká: „Ozval se hlas, toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Tohle nás nesmí mást, je to líčení jedné a téže věci z více pohledů. Třeba někdo pojede autem a bude líčit nějakou krizovou situaci, kolizi na křižovatce, tak ten, co jede, řekne: „Já jedu a on proti mně vyrazil, měl mi dát přednost“. Svědek zase bude říkat: „On jel a proti němu vyrazil“. Proč vám to říkám? Abychom si uvědomili, že když Evangelia vznikala, byli tam také přímí svědkové. Čili, někdo to mohl líčit z toho hlediska, že Bůh to říká Ježíšovi a jiný to může líčit z hlediska ostatních svědků. Vlastně ani nevíme, kolik lidí to vidělo. Mohl to vidět jenom Ježíš a Jan. Mohli to vidět i jiní lidé. Víme také, že když k Ježíšovi promluvil Bůh, tak apoštolové slyšeli, co Bůh říká. Jiní říkají: „Jó, to mluvil k němu anděl“, ale nerozumí tomu. A jiní zase říkají: „Kdepak, to zahřmělo“. Čili, takové ty různé pohledy na jednu a tutéž věc, jsou dány jednak tím, jak já to vylíčím, ale také mírou toho, do jaké míry nechám do člověka nahlédnout. Oč nám tady jde? Mně to tak někdy připomíná pohádku o ptáku Ohnivákovi. Princ chce ptáka Ohniváka odnést a jeho věrný průvodce mu říká: „Nedávej ptáka Ohniváka do zlaté klece, ale do obyčejné dřevěné“. On si říká: „Ptáka Ohniváka do té ošklivé dřevěné klece? Takovou krásu. Taková krása musí mít klec zlatou“. Tak ho dá do zlaté klece. Ten začne dělat rámus a teď přijde majitel, atd. Proč to připomínám? Podobná situace byla, když Židé očekávali Ježíše. Všimněte si, že když Ježíš přichází, tak přichází v takovém naprosto civilním vydání, ba dokonce, abych tak řekl, ještě malinko níž. I co se týče obsahu kázání, Ježíš sice dělá zázraky, ale on nikdy neřekne: „Já jsem Mesiáš“. On chce, aby to lidem vrtalo v hlavě. Chce, aby lidé přemýšleli. Ježíš by mohl říct: „Já jsem Mesiáš, já jsem se narodil v Betlémě“. Jenže to by byla ta zlatá klec. Ježíš úmyslně vystupuje jako obyčejný řadový Žid. Ano, dělal zázraky, ale každý z vás je může dělat taky. Chápejte, my máme tendenci, vylíčit si Ježíše v takových superkrásných barvách, v superkrásném vydání, čili, my si ho dáváme do takové superkrásné zlaté klece našich představ, našich iluzí. Kdežto, on vystupoval jako obyčejný člověk. Ano, každý z nás může umět dělat zázraky, jenže se to musíme učit. A Ježíšova touha byla, aby apoštolové dělali co nejvíce zázraků, aby ten efekt zlaté klece nenastal. Proto Ježíš přichází naprosto civilně. Dělá sice zázraky, ale co je důležité, neřekne: „Já jsem Mesiáš, jsem rodák z Betléma“. Nechá se považovat za Nazaretského. Proč to zdůrazňuji? Židé totiž pro Mesiáše připravili krásnou zlatou klec představ a iluzí. Ale současně to byla klec, která spoutávala („Když Mesiáš přijde, tak promluví o velikonocích z chrámové věže (střechy). Promluví, vyzve lid, ohlásí se lidu, vyzve k mobilizaci a vyžene Římany. Povede vítězný boj. Římané budou utíkat. Andělé ho snesou s chrámové věže a my budeme slavným národem, všichni si nás budou vážit atd.“). Totiž, oni si dělali pro Mesiáše zlatou klec, ale pěkně do té klece vlezli taky („On vyžene Římany a my pěkně půjdeme s ním. My jsme ti prví, věrní, my víme, co se má dělat“, atd.). A Ježíš jim právě do té zlaté klece nevlítl. Ježíš přišel, ale ty báchorky o Ježíšovi, které se líbivě poslouchaly, které se Židům (pod Římany) velice líbily, jsou zlatou klecí, které spoutávají. Ježíš ovšem kázal přesně podle Mojžíše. Kdyby se oni zamýšleli nad tím, co říká Mojžíš, tak by si řekli: „Jó, dostáváme výprask. Je to proto, že Bůh není s naším myšlením, s naší zbožností spokojen. A tak až přijde Mesiáš, on by se s námi nakonec pustil do sporu a začal nás soudit“. Takhle je to velice snadno pochopitelné, jak to líčí Mojžíš a proroci. Proroci přímo říkají, že bude soud. Když přijde Mesiáš, napřed bude soudit Židy, potom provede náboženskou reformu a až potom Židé dostanou suverenitu, politickou svobodu. Až pak se začnou plnit Mesiášské sliby, sliby, o kterých mluví proroci. Ježíš takhle postupoval. Jenže lidé čekali vybájeného Mesiáše, který se konečně ujme moci. Oni neřekli: „Bůh nás trestá, protože naše víra není v pořádku a dopouští na nás masakry Římanů proto, že my jsme se odchýlili od Mojžíše a proroků.“ Tohle si nechtěli přiznat a ani o tom neuvažovali. A vždy, když byly nějaké pogromy (i v pozdějších dobách), si říkali, že Mesiáš přijde („on vám ukáže, zač je toho loket“). Neřekli si: „Dostáváme výprask, protože jsme špatní“. A tohle to probíhalo v době Ježíšova života. Římané dali občas Židům cítit, kdo je v Palestině pánem. Ale Židé si říkali: „Až přijde Mesiáš, on je vyžene“. O to lépe se poslouchá ta zlatá klec, kterou líčili páni rabíni („Ano, tady máte tu zlatou klec slibů a až přijde doba, najednou se v ní objeví pták Ohnivák“). Ale Mesiáš v té zlaté kleci ne a ne se objevit. Ale zato se objevil takový podivný člověk, tesař z Nazareta, vůbec „nic duchovního“ na něm nebylo: „Je to žrout, pijan vína a kamarádí se s všelijakou cháskou. On je posedlý; kdepak, je to pomatenec“. No, jo, jenže to byl skutečný Mesiáš, který přesně podle proroků hlásal, že napřed bude soud nad Židy, Židé musí udělat náboženskou reformu a až ji provedou, potom se budou mít dobře. A tak byl tady očekávaný Mesiáš, byl pro něj připraven „krásný palác“ (klec) a byl tady naprosto všelijak hodnocený tesař z Nazareta, který říkal: „Napřed si přečtěte Mojžíše a Proroky, napřed čtěte Bibli a potom teprve si dělejte představy o Bohu a potom uvažujte, jak ten Mesiáš bude vypadat.“ A tak tohle to je takový protiklad té zlaté klece, jako kdyby někdo vedle té zlaté klece řekl: „Ba ne, on vám do té zlaté klece nepůjde. On přijde naprosto skromně. Postavíme pro něj klícku z obyčejného dřeva, jen tak.“ No a nyní jsme u významu toho křtu. Jan Křtitel připravuje Židy na setkání s Mesiášem. On jim právě říkal tyto věci. Říkal jim je na základě Mojžíšova Zákona a Proroků: „Pozor, děláte si o Mesiášovi iluze, vy máte celou řadu špatných představ, které zabraňují pochopení Mesiáše. Co musíte v první řadě udělat, je udělat mu přímou cestu. Připravte cestu Páně. Každý pahorek musí být srovnán, každé údolí vyplněno (víme, jak je to dnes s dálnicemi). Otevřete Mesiášovi vstupy (viz elektrikářská odborná hantýrka)“. A to je právě chyba židovského národa, že si vytvořili „zlatou klec“ a zavřeli si dveře před skutečným Ježíšem. Oni čekali, že Ježíš přijde tou zlatou bránou rabínských slibů. Jenže u té obyčejné brány, kterou vešel Ježíš, ho nečekali. Oni si řekli: „Ne, on půjde tuhletou branou, kterou jsme mu my vybrali a o které jsme my rozhodli“. Kdyby důkladně četli Mojžíše a Proroky, tak by pochopitelně k tomuto omylu nedošlo. Ono je to nepříjemné si říct: „Trpíme, protože špatně věříme. Dělají na nás pogromy, protože naše víra nestojí za nic. Až přijde Mesiáš, tak nejdříve bude soudit mne a potom vás“. Daleko jednodušší je říct: „My se těšíme, až přijde Mesiáš. Však on těm Římanům zatrhne tipec a my ve svém srdci připravme pro Mesiáše krásnou zlatou klec, atd., atd.“. Ten Janův křest vrací Židy do reality biblické představy: „Než přijde, nejdříve mu připravte cestu“. Když se vojáci ptají: „Co máme dělat?“, on říká: „Nikoho neutiskujte a další vám řekne Mesiáš“. Celníkům říká: „Nevybírejte víc, než je ustanoveno, další vám řekne Mesiáš.“ Farizeům: „Přestaňte hrát divadlo, pokolení zmijí. Už je sekera přiložena ke kořeni. Honem se koukejte obrátit a přestat hrát tyátr, nebo až přijde Mesiáš, bude s vámi zle“. Dnes, když máme plno těch církví a reprezentanti těch různých církví by přišli za Janem Křtitelem a říkali: „My jsme ta pravá církev“, tak by řekl: „Přečtěte si pořádně Bibli!Ale pořádně. A potom nebude 250 církví, ale jen jedna a ta bude pořádná.“ Toto je Jan Křtitel a takhle začínal i Ježíš. Proč si toto říkáme? Ježíš se postavil pěkně do fronty těch, co uznávali kázání Jana Křtitele. Zde vidíme důležitost a nezastupitelnost toho kázání. Když přijde Ježíš na řadu, Jan se na něj podívá a díky svým obrovským schopnostem dokáže odhadnout kvality člověka (Jan ze začátku neví, že Ježíš je Syn Boží), proto říká: „Heleď ty jsi lepší než já, ty pokřti mne.“ Ježíš mu však odpovídá: „Co ti bylo nařízeno? Každý máme svoji funkci. Dělej co máš dělat.“ Jan Křtitel přestává naléhat. Pokřtí Ježíše a pak vidí (možná, že to viděl i některý ze žáků, to přesně nevíme), že z nebe se snáší holubice a slyší hlas: „Toto je můj milovaný Syn, toho všichni poslouchejte.“ Jan teď vidí, že pokřtil Mesiáše. A co my? Máme na vybranou. Budovat si v sobě zlatou klec pro Mesiáše, zlatou klec iluzí, představ překrásného křesťanství a nebo vzít do ruky Bibli a začít s tvrdou reformou a revizí sebe samotného. Co si vybereme, je naše věc. Zlaté klece, nejenom v pohádkách, jsou luxus, který je velice, velice drahý. A my bychom měli chtít zažít, aby Bůh o nás jednou řekl: „Tohle je můj milovaný syn (dcera), k tobě se človíčku hlásím.“ Bude to jenom tenkrát, když se pěkně postavím do fronty mezi ty hříšníky a tzv. plebs, který se dával od Jana Křtitele křtít. Do této fronty se postavil i Ježíš.
EVANGELIUM Jan 1, 35-42, 2. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?" Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?" Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr ( Skála ).
Je třeba si dobře uvědomit, jak tato událost vypadala. Je to totiž první setkání Ježíše s apoštoly. Když čteme Marka, Matouše, nebo Lukáše, mohl by vzniknout mylný dojem, že Ježíš se setkal s apoštoly poprvé při zázračném rybolovu, zatímco ono to už bylo setkání starých známých. To první setkání z dnešního čtení se stalo na druhý den po Ježíšově křtu. První den se Ježíš nechává pokřtít (správně ponořit) od Jana Křtitele. Jan Křtitel vidí, že tady je někdo lepší než on a říká: „Prosím tě, pokřti ty mne, ty jsi lepší než já“. Ježíš, tak potichu sykne: „Koukej dělat, co máš nařízeno. Všichni máme svoji funkci. Když křtíš všechny lidi, tak pěkně pokřti i mne.“ Promiňte, že to říkám takovou hantýrkou, ale ono to tak nějak klidně mohlo být. Jan Křtitel, který by byl velice rád Ježíšovým učedníkem, pokřtí Ježíše. Je mu líto, že Ježíš nepokřtí jeho a zůstává dál učit. Jan Křtitel má své stálé učedníky a mezi ně patří Jan Evangelista, Petr, Ondřej, Filip. To byli rybáři z Galileje, pravidelně navštěvovali Jana Křtitele a prodiskutovávali svoje věci a problémy. Na druhý den stojí Jan Křtitel u Jordánu se dvěma učedníky. Jeden z nich byl Ondřej a ten druhý s velmi, velmi velkou pravděpodobností Jan evangelista. Jan Křtitel říká: „Vidíte tam toho? To je Beránek Boží.“ Proč říká ´Beránek Boží´, to dnes nebudeme rozebírat. Je otázka, jestli chtěl, nebo nechtěl jenom naznačit, že Ježíš je Mesiáš. To můžeme rozebrat jindy. Ježíš, jakoby šel kolem (samozřejmě, že to měl přesně spočítané). Pak ti dva učedníci jdou za Ježíšem. Důležité je všimnout si jedné věci: „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš: „Pojďte a uvidíte.“ Šli k němu a viděli, kde bydlí a zůstali u něho celý den. Ondřej vyhledal svého bratra Šimona a řekl mu: „Poslyš, našli jsme Mesiáše a také je z Nazareta.“ V další části Evangelia se můžeme dočíst, že Ježíš potkal Filipa a vyzval ho: „Pojď se mnou (do Galileje). Uděláme partu a půjdeme spolu.“ Dále se můžeme dočíst jak Filip přivádí k Ježíšovi Nathanaela. Filip řekl Nathanaelovi: „Pojď, nalezli jsme Mesiáše, je to Ježíš z Nazareta.“ Nathanael se diví (doslova namítl): „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Filip: „Pojď a podívej se“. Když Nathanael přichází k Ježíšovi, Ježíš říká: „Podívejte se, tak tohle to je správný Izraelita“. Nathanael: „Odkud mě znáš?“ A přitom si klidně může myslet: „Jó, kupuje si lidi, dělá líbivou politiku. Ani mne pořádně nezná a už mně chválí“. Ježíš na to: „Dříve, než tě Filip zavolal, seděl jsi pod stromem (fíkovníkem).“ Načež Nathanael říká: „Mistře, ty jsi opravdu Boží Syn. Promiň, já se ti omlouvám (promiňte, já se tu situaci snažím trochu rozehrát, jak se ve skutečnosti pravděpodobně odehrávala). Já jsem Filipovi nechtěl věřit“. Ježíš odpovídá: „Tenhle doklad, to je maličkost. Dokladů budete mít daleko víc. Uvidíte nebe otevřené a boží anděly vystupovat a sestupovat k Synu člověka. Ty se mi nemusíš omlouvat za to, že jsi si to chtěl ověřit. To je naprosto v pořádku.“ Nyní máme celou tu událost vylíčenou. Chceme si přitom zdůraznit, že my máme takovou tendenci, že při odpovědi (na otázku „mistře, kde bydlíš?“): „Pojď a uvidíš“, odpovíme: „Ale ne, jenom mi řekni, kde to je.“ Ježíš by mi řekl adresu, já tam nepůjdu, ale budu si tu adresu pořád opakovat: „Ježíš bydlí v Horní 15, Ježíš bydlí v Horní 15, atd. Já sice nevím, kde je Horní 15, ale vím adresu“. Člověk se spokojí s prázdnými slovy, určitým věcem nerozumí a často je opakuje, dokonce i v případě modliteb. Velmi často jsem se setkal s lidmi, kteří chtěli radu a když jsem jim řekl: „Tohle a tohle udělej“, tak to prostě dělat nechtěli. Ale radu chtěli. Oni chtěli pouze vysvětlení svého problému. A já jsem jim to nemohl vysvětlit. Proč? Jsou věci, které můžeme slovy popsat. Jsou ale také věci, které musí člověk sám na vlastní kůži zažít a dokud je nezažije, tak jim nerozumí. Je chyba takovému člověku cokoliv vysvětlovat, nebo v něm vznikne klamné zdání, že věci rozumí a ve skutečnosti nerozumí. Připomeňme si známou historku o Eulenspiegelovi. Jde kolem něho pocestný a ptá se: „Jak daleko je do města XY? Eulenspiegel říká: „Jdi.“ Pocestný na to: „Já se tě ptám, jak daleko je do města ?“ On opět: „Jdi.“ Pocestný: „Ptám se tě srozumitelně, jak je daleko do města.“ On: „Já ti odpovídám srozumitelně, abys šel.“ Pocestný se naštval a šel. Najednou Eulenspiegel na něj volá (třeba): „Jeden a půl hodiny!“ Pocestnému to nedalo, vrátil se zpět a ptá se: „To jsi mi nemohl říct hned?“ Eulenspiegel odpověděl: „Víš, že nemohl. Já jsem totiž nevěděl, jak rychle jdeš.“ Historka je to úsměvná, jenže co když potkáte člověka, který chce po vás radu a vy mu to nemůžete vysvětlit. Toho člověka to přestane bavit, když ode mne pořád slyší to „jdi“. Od Ježíše může zase slyšet: „Jdi a dělej.“ My se častokrát modlíme: „Ježíši pomoz“ a on říká: „Jdi“ a my na to: „No, jó, ale já chci, abys mi pomohl s tímto a tímto hříchem“. Jenže Ježíš nám nepomůže. A místo toho, aby si člověk řekl: „Jsem jako ten pocestný, který se pořádně neptá“, radši si řekne: „Já to svoje utrpení obětuji“, nebo si řekne: „Ano, P. Bůh potřebuje moje modlitby za někoho jiného.“ A člověk si pěkně, krásně najednou začne hrát na spasitele. Zatím, ve skutečnosti, nám Ježíš říká: „Jdi“ a my to jeho „jdi“ neslyšíme. Zbývá nyní říct, co je to, to „jdi“. V Evangeliu máme spoustu věcí. Když je nebudeme číst, nebudeme vědět, co je to to „jdi“. Mohli bychom říci: „Chceš-li být vyslyšen, tak vezmi do ruky Evangelium a čti“. Samozřejmě, v té první fázi člověku jasno nebude. Naopak, vynoří se mu spousta problémů, otázek a nejasností. A to už budou otázky další generace. A na ty otázky lze už pomalounku odpovědět. Zpravidla se vynoří celá řada těch otázek. Pak někdy stačí zodpovědět z těch otázek jednu a ostatní se začnou zodpovídat samy od sebe (v závislosti na sobě). Když někdo přijde za mnou s dotazem, tak mu řeknu: „Pěkně si to napište, bez přikrašlování, tak, jak to cítíte. Počítejte s tím, že těch otázek bude hodně. Nechci žádné zdvořilé formulace, protože se musíte vypořádat s tím, co si o tom myslíte.“ Když si budu myslet o P. Bohu, že je tyran, tak když chci ozdravit svůj vnitřní vztah k Bohu, tak musím říct: „Víte, mě Bůh někdy připadá jako tyran.“ A ne si říct: „Ne, já to nesmím říkat, já vím, že Bůh je dobrý, já věřím“. Ten člověk nikdy ten svůj vztah neozdraví a s tím problémem averze vůči Bohu bude dál zápasit. Tedy, papír a tužku. Pamatuji si na jednu dívenku, jak přišla ke mně a řekla: „Já těch otázek mám hodně.“ Já myslel kdoví kolik! Bylo jich kolem 20. Otázky byly sepsané (upozorňuji – neseřazovat je). Zodpověděl jsem jí jednu jedinou otázku, myslím, že to byla 17. Dívčina se zamyslela, chvíli přemýšlela a pak řekla: „Děkuji, teď mi je všechno jasné.“ Chápete, co tím chci říct? My jsme někdy netrpěliví na odpověď, chceme odpověď jenom na naši vybranou otázku. Musíme vzít do ruky Evangelium a nejenom ho číst, ale také to, co chápeme dělat. Vyvstanou nám pak otázky další generace. Ty otázky tvoří řadu a pak se nakonec (později) objeví otázka, která bude obsahovat odpověď na náš problém. Tohle, drazí přátelé, platí všude, nejenom v povídce, ale i ve vědě, v profánním životě, ale také i v křesťanství. „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš: „Pojďte a uvidíte“. Ježíš nám neodpoví hned, ale odpoví: „Pojď, uvidíš, dělej, uvidíš.“
Jan Křtitel to říká pouze svým dvěma nejlepším učedníkům. Návštěva u Ježíše se pěkně protáhla. Ondřej přivedl Šimona Petra a Ježíš mu bez představení říká, jak se jmenuje. Už tady vidíme malý zázrak: „Ty jsi Kéfas – ty jsi chlap jako skála“. Podobně Janovi a Jakubovi dal Ježíš přezdívku - chlapíci jako hrom. Tihle tři jsou Ježíšovi prominenti. Musíme si uvědomit, že Ježíš dodržuje zásadu, že každý prorok se musí legitimovat. Tady se Ježíš při seznámení legitimuje poznávacím zázrakem. Příkladem může být případ s Nathanaelem. To je člověk přemýšlivý a také dostává od Ježíše potvrzení. Ježíš nejen, že ho pochválí, ale dává mu také doklad, legitimuje se mu (opět takovým mikrozázrakem). Ježíš pak: „Věříš pro takovou maličkost? To ještě uvidíš daleko větší věci.“ Praotec Jakub dostal čestný titul Izrael za poctivý, rovný charakter, že se dovedl „poprat“ s Bohem. To je člověk, který se dovedl do problému zakousnout. V historii každý vynález dal hodně práce a člověk nesměl „hodit flintu do žita“. A to má Bůh rád. My se takhle máme s problematikou Evangelia poprat a nečekat, že nám to spadne do klína. To není tím, že Bůh dělá drahoty, ale chce, abychom ho pořádně pochopili. Je to od něho vůči nám heuristická (problémová) výuka. V nebi mají nejčestnější místa ti, co se dovedli s problémy poprat (viz některá podobenství, jako např. „vdova a soudce“.) Petr je chlap jako skála. To, že jsme říkali, že dělal chyby, neznamená, že byl jako třtinka. Pro nás je důležité, jak se my dovedeme s problémy ve víře poprat.
EVANGELIUM Mk 1, 14-20, 3. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.
Co se týče textu: „Když byl Jan Křtitel uvězněn …“, tak podle Marka by Ježíšovo kázání bylo (tak se to může zdát) několik slov: „Čas se naplnil, přiblížilo se Boží království, obraťte se, věřte evangeliu“. Ale, musíme tam také dosadit to, co říkají jiní evangelisté, protože ti rozvádějí jednotlivé prvky. Ale pouze Marek uvádí všechny čtyři oznámení pohromadě. Když čteme např. tu příhodu v Nazaretě. Tam vidíme, jak kus toho kázání vypadalo. Víme, že Ježíšovo kázání trvalo i několik dní a že lidé byli vyhladovělí. V evangeliích máme výtah. Knihovníci tomu říkají anotace. V Nazaretě sice mluví jako rodák, tím se to trošku odlišuje, ale ten průběh je stejný. „No, tak jsem přišel mezi vás, vidím tady staré známé tváře. Vzpomínám si na dobu svého mládí. Jsem tady přece jenom rodák. Jedna věc je tady však smutná. Čekáte ode mne, že vám řeknu něco zvláštního. A já vám, svým rodákům, nemohu říct nic. Proč myslíte? Nu, protože nikdo není doma prorokem. To není jenom problém vás, Nazaretských, ale je to problém všech židů. Až přijde Mesiáš, tak vám nebude moct nic říct. Proč? No, vzpomeňte si na Eliáše. Naši předkové nejenom nechávali mluvit proroky nadarmo, oni je dokonce zabíjeli, nebo se snažili je zabít. Až přijde Mesiáš, tak to bude stejné. Všichni se těšíme na Mesiáše, jenže až přijde, tak ti, co se nejvíc na něj těší, budou proti němu bojovat, jako proti prorokům“. Ten rozhovor se ze začátku Nazaretským líbil: „Jé, on mluví tak moudře a do žádné školy nechodil“. Pak se objeví žárlivost. A když Ježíš začne říkat, jak se zachovají vůči Mesiášovi, chtějí ho shodit se skály. On se nechá dostrkat až ke srázu a najednou prochází uprostřed nich. Opět si tam musíme dosadit ten rozvášněný dav a to, že Ježíš prochází uprostřed nich znamená, že je znehybněl, že byli paralyzováni. Podobně to Ježíš udělal, když ho šli zatýkat v Getsemanské zahradě. Ty věci si musíme tam dosadit, a pak nám Evangelium promluví. To je zásada. My potřebujeme Evangelium chápat a pochopíme ho, až si tam také dosadíme to, co píší ostatní evangelisté a také ty reálie. U Marka máme stručnou anotaci Ježíšova kázání. Mělo 4 části: „Všichni čekáme Mesiáše, čas je naplněn, vždyť jeho příchod je předpověděn. Všichni se na něj těšíme. Čekáme, že nám Mesiáš vrátí Boží Království (prvním králem židů byl Bůh a v Ježíšově době byli židé jako v protektorátu). Pozor, Boží Království se přiblížilo, ještě tady není. Možná, že přijde hned, možná, že ne. Ale přiblížilo se“. Ježíš jim zdůrazňoval, že Boží Království mohou ztratit a že tu šanci prohrát. To jsou věci, které se přestávaly líbit. Pak říkal: „Obraťte se, musíte život úplně změnit. Nejenom způsob čtení Bible, ale i způsob myšlení a musíme se připravit na to, že až Mesiáš přijde, bude vám říkat nepříjemné věci. Musíme se připravit na setkání s ním. Je třeba vzít pořádně do ruky Mojžíše a proroky, jak nám líčí Mesiáše a ne tak, jak to líčí páni rabíni, kteří vykládají to, co v Bibli není. Pak bude důležité, abychom s Mesiášem zacházeli jinak než naši otcové s proroky“. Musíme si uvědomit, že Ježíš vystupoval inkognito. Když (v Nazaretě) tesař urazil místní notáble, nemůžeme se divit, že ho chtěli shodit se skály. Pozor, nás se to obrácení také týká. Kolik máme v Evangeliu míst, která nechápeme a necháváme je být? Toto je poslání postu a toto je poslání roku Písma. Podmínkou pochopení čehokoliv dalšího je, aby byl člověk ochoten opravit jednak své názory a také způsob myšlení. A to je drazí přátelé Ježíšova výzva, to jeho první kázání. Ještě připomenu, že Ježíš ze začátku vystupuje jako laický kazatel, jako tesař z Nazareta. Zlí duchové ovšem chtějí vyprovokovat ukvapený zájem a nepodložené nadšení a Ježíš jim v tom zabraňuje. My se častokrát ptáme: „Je to naše náboženství pravé?“, protože máme pochybnosti. To je chybný postup a chybná strategie. Já musím nejdříve vyslechnout tesaře z Nazareta, který o sobě vůbec neříká, že je Syn Boží. A teprve, až vyslechnu a pochopím jeho první kázání, mohu najít klíč k pochopení Ježíše v další výuce. To první kázání platí tak, jako tak a je nezávislé na tom, kdo to říká. Jistě, dnes je situace trochu jiná. Dnes, kdyby se objevil Ježíš, mohl by vystupovat např. jako automechanik ze Žižkova a říkal by: „Víte, čas pro Boží Království se už dávno naplnil a Boží Království je dávno, dávno přiblížené, ale my se musíme obrátit. My musíme začít pořádně věřit Evangeliu. My musíme opravit názory na to, co je v Bibli, vědomosti o tom, proč jdu do kostela, ke zpovědi, k přijímání“. My bychom si řekli: „Vždyť je to Franta Nováček ze Žižkova“ a ve skutečnosti by to byl Ježíš. Jestli chceme vědět, zda-li je Evangelium Boží vzkaz, tak napřed se musíme naučit ho pořádně číst. Nepodceňujme to. Nedá se to obelhat. Nám musí být jasné, zda-li je to Boží vzkaz a nebo pouze jedna z mnohých knih (jako např. Korán, indické knihy apod.). Proto sami musíme umět číst Bibli a v první řadě pochopit toto první Ježíšovo kázání. Pak pochopíme, že Bible není dílo lidské.
EVANGELIUM Mk 1, 21-28, 4. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu ( to ) přísně zakázal: "Mlč a vyjdi z něho! " Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.
Je dobré si to pročíst a vidíme, že mnohokrát zlí duchové vykřikují: „Já vím, kdo jsi“. Také jsme si říkali, a někdy najdeme i v náboženské literatuře výklad, že ďábel to říká proto, aby se dověděl, jestli je Ježíš slíbený Mesiáš, nebo ne. To je omyl přátelé. Ďábel ví, a moc dobře, že Ježíš je Mesiáš. Proč tedy vykřikuje? Uvědomte si, kdyby ďábel řekl: „Bože, uznávám svoji chybu“, tak nemusí být ani tisícinu sekundy v pekle. Známe přece ten případ zlých duchů: „Pusť nás do vepřů“ a Ježíš jim vyhovuje. My pořád máme takovou představu, že v pekle ty dušičky říkají: „Já bych tak rád se napravil, a ono to nejde“. To je strašlivý omyl. Proč? To si řekneme za chvíli. A já bych vám chtěl připomenout právě tu otřesnou událost. Vezměme si ten případ s prasaty. Ďábel pokouší lidi a když je to v zájmu těch lidí, Bůh mu to dovoluje. Ale např. v Apokalypse se píše, že když lidé začnou pořádně věřit, satan bude spoután a na delší dobu vržen do propasti. Vůči satanovi jsme bezmocní. Bůh se nás nezastane, protože pořádně nevěříme. My vyháníme Boha ze svého srdce a proto nám Bůh nemůže pomoci. A my marně se satanem bojujeme. Jistě, nečekejme pokušení v tom smyslu: „Jdi a ukradni, nebo jdi a sežeň nějaké drogy“. Ne, hříchy, ke kterým nás de facto satan navádí, mají zcela jiný charakter a proto my je včas nerozeznáme. Ale k tomu přijdeme. Je tu ten případ s prasaty. Ďábel má radost z toho, že týrá lidi a ti zlí duchové říkají Ježíšovi: „Pusť nás do vepřů“. A Ježíš jim vyhoví. Představte si, že by ve vězení byl masový vrah, nějaký sadista, který má radost, že může zabíjet. Samozřejmě je to hrozný zločin. Ďábel je žalobník, pokouší lidi. Proč? Aby sám pro sebe sehnal alibi, aby Bohu dokázal, že on za to nemůže. To teď nebudeme rozebírat. Já vám chci ale zdůraznit, že např. ti zlí duchové říkají Ježíšovi: „Pusť nás do vepřů“. Okamžitě jsou vyslyšeni. Uvědomte si, že to je věc, které se v soudnictví říká amnestie. Představte si toho vraha ve vězení. Napsal by žádost a v ní uvedl, že má velkou radost, když může zabíjet a prosí, aby ho pustili a dali mu místo na jatkách. Já budu zabíjet prasata a nebo i dobytek. Správa věznice by mu obratem vyhověla s tím, že nejbližší jatka jsou tam a tam. Mají tam volné místo a může tam zabíjet. Uvědomte si, že ti zlí duchové žádají o amnestii a amnestie je jim poskytnuta. Něco jiného je, že okamžitě shodí prasata do vody, nechají je utopit a jdou zase po lidech. Tady vidíme jedno, že chceme-li se vyznat v problematice hříchu a pokušení, musíme si uvědomit to, co je tím klíčem, který ďábla drží v pekle a pozor, co je také ďáblovým cílem. Kolikrát se stal případ, že se dítě zavřelo v chladničce, zmrzlo a nebo těžce nastydlo. Přátelé, peklo je zavřené zevnitř, ne zvenčí. Taková představa, jak ty duše v pekle říkají: „Bože pusť nás, jak rády bychom se napravily“ a odpovědí jim je: „Teď už to nejde“, tak tohle je strašný omyl. Proč to říkám? My chceme zápasit s problémem, chceme se polepšit, chceme napravit své chyby a chceme odstranit své hříchy a nedaří se nám to. Teď se dostáváme k tomu dnešnímu úryvku. „Já vím, kdo jsi. Jsi Mesiáš“. Stojí za to, pročíst si všechny evangelisty. Tento člověk se postaví před Ježíše a říká: „Lidi, jděte z cesty, uhněte, vy nevíte, kdo tady je. Ježíši, prosím tě, co je ti do nás, proč nás týráš, my jsme ubožáci, my zlí duchové jsme proti tobě takhle malincí“. Hraje divadlo. Cílem není usmířit si Ježíše. Kdyby jeho cílem bylo usmířit si Ježíše, tak v první řadě ho poslechne. Ježíš mu to zakazuje. Ale on to nerespektuje. To je pokušení. Pokušení může mít nejrůznější formy. A tohle je jedna z velmi rafinovaných forem. Ono vypadá jako navádění k dobrému. Ten člověk, abych tak řekl, je nepřipraven na setkání s Ježíšem a ďábel v něm předčasně probudí „zájem“. Podobný problém je, řekněme, ve výchově dětí. Když rodiče zájmy dítěte probouzejí pozdě, dítě zůstává pozadu. Když probouzejí předčasně, nebo s příliš silnými dávkami, tak to dítě zase na to nestačí a ztrácí zájem. Ďábel tady vidí před sebou lidi, kteří jsou omámeni rabínskými iluzemi o Mesiáši. Ježíš přichází a nemůže říct, že je Mesiáš, protože by propuklo nadšení: „Hurá, konečně je tady Mesiáš“. Ježíš chce tomu zabránit, vystupuje v nenápadné formě jako tesař z Nazareta a mluví o Mesiáši, jakoby to byl někdo jiný. Ano, dělá zázraky, protože nemůže snést pohled na lidskou bídu. Ale říká: „Až přijde Mesiáš, tak musíme být na něj připraveni, musíme ho snést“. Kdyby se někteří lidé ptali: „Proč myslíš, tesaři, že já bych toho Mesiáše nesnesl?“, Ježíš by řekl, že je to z toho a toho důvodu. A mohl by s nimi vést dialog, jak se připravit na setkání s Mesiášem. Že musí odložit předsudky a nesprávné názory, které si nasbírali v synagoze a které si vytvořili vlastním přičiněním, že si nasazovali do Bible svoje vlastní představy. Ježíš říká: „Podívej, v Bibli stojí tohle, pan rabín říká tohle. Porovnej!“ A nebo: „Co si myslíš o téhle věci?“ A posluchač by řekl svůj názor. Ježíš by mu na to řekl: „Podívej, v Bibli je něco jiného, oprav svůj názor“. Takhle Ježíš mohl vystupovat jako tesař. Těm, kteří byli poctiví, mohl pomoci. Ale zlý duch říká: „Já vím, kdo jsi, lidi jděte z cesty, uhněte! Co je ti do nás, Mesiáši?“ Tím je tohle to Ježíšovo úsilí rozbito. A Ježíš nakonec musí od těch lidí odejít, protože ho přestávají poslouchat. Jsou plni nadšení, mají srdce plné, abych tak řekl, „horoucího citu“ pro Mesiáše. Takhle se to subjektivně jeví. Lidé nevědí, že se tím předčasným „hurá“ oddalují od Ježíše. Oni si myslí, že opravdu dělají to nejlepší. A pak přijde debakl, když je Ježíš zabit. Ale do té doby si oni mysleli, že jdou za Ježíšem, ale Ježíš jim nemohl určité věci vysvětlit. Oni měli srdce plné „horoucího citu“ a přitom nepustili do sebe to, co Ježíš říká. Ono se to zdá divné, ale podívejte se, jak sv. Petr říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane, to takhle není“. To si musíme uvědomit, že když je člověk pod vlivem toho horoucího, předčasně vzbuzeného citu, Ježíše neposlouchá a nerozumí mu. My se vlastně napřed musíme pustit do debaty s tesařem z Nazareta a s ním si v klidu pěkně popovídat. A pak teprve budeme zralí na to, abychom se přímo s ním setkali. Je to vážná problematika a leckomu se třeba nebude líbit. Je to ale naše kompetence a za nás to nikdo nerozhodne. Každý svého štěstí strůjcem. Každý je strůjcem své nebeské blaženosti. Právě v těchto oblastech se rozhoduje, jestli budu dobrý křesťan, nebo ne. Jestli si totiž dám říct od tesaře z Nazareta v těch obyčejných, jednoduchých, primitivních věcech. Protože, jestli se začnu vznášet ve vysokých náboženských sférách a když budu v sobě pěstovat takové ty city, touhy a kdoví co, mohu šeredně dopadnout. Například tím, že se mohu stát obětí právě těch posedlých, kteří říkají: „Já vím, kdo jsi, jsi Mesiáš, uhněte z cesty“. Proto napřed za tesařem z Nazareta a pak se ukáže Ježíš v plné kráse a moci. Ale toho tesaře nelze vynechat.
EVANGELIUM Mk 1, 29-39, 5. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.
Trochu pozorný čtenář, si řekne: „Tak proč se seběhlo tolik lidí, když nastal večer? Proč nepřišli s těmi nemocnými hned, během dne?“ To si musíme vysvětlit. Židé v sobotu nesměli nic nosit a nic dělat. Něco nařizoval Mojžíšův Zákon, něco si přidali, takové ty tradice, které byly navíc. Takže sobota končila večer východem první hvězdy. Naproti tomu, v pátek večer (podle našeho rozlišení), jakmile zapadlo slunko a objevila se první hvězda, začínala sobota. U nás trvá sobota do půlnoci. To, co Mojžíšův Zákon ve velice rozumné míře nařizuje, tak takové ty tradice a přídavky to úplně zkomplikovaly, takže lidé, když chtěli, aby je Ježíš uzdravil, museli čekat až skončí sobota, až zapadne slunce. Pak přinesli nemocné. A právě k tomu se vztahuje věta: „Když nastal večer a slunce zapadlo…“. Časově se jedná o etapu, kdy Ježíš začíná dělat zázraky. Je to na začátku veřejné katecheze a my si musíme uvědomit, že před tím se ještě něco stalo. To znamená přečíst si 1. kap. Marka od začátku. Tam vidíme toto: Ježíš byl ubytován v Kafarnaum, v domě Šimona a Ondřeje (bratři) a jak tam byli, šli v sobotu do synagogy. Ježíš tam chtěl jít „v civilu“, jako kterýkoliv jiný žid, řadový věřící. Ale je tam jeden posedlý, člověk mající zlého ducha. A tento posedlý, když tam Ježíš vejde, začne vykřikovat: „Z cesty, já vím, kdo jsi, jsi Boží Syn“. Musíme si uvědomit, že to „z cesty“ byl povel vozky ve smyslu „uhněte!“ Tento posedlý, kdyby to říkal Ježíšovi, pak by se mu zdánlivě neklaněl. „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš, ty jsi Boží Syn, ty jsi nás přišel trápit před časem. Lidi jděte z cesty, vy nevíte, koho tady máte. To je Mesiáš, já to vím, vy to nevíte, uhněte z cesty! Ježíši, co je ti do nás. My zlí duchové jsme takoví ubohoučcí proti tobě, kdepak, my se nemůžeme proti tobě postavit. Lidé netlačte se, uhněte z cesty!“ Čili, na první pohled by se zdálo, že má tu nejlepší vůli napravit to, co zapříčinilo, že je zlým duchem. Leckdo si to tak myslí, leckdy se můžete setkat s knížkami, které to takto všelijak vykládají a v poznámkách k Evangeliu lze najít, že se posedlý chtěl dovědět, jestli je Mesiáš. Ne. Tohle to je rafinovaný tah, jehož rafinovanost nám vyplyne právě z tohoto. Drazí přátelé, je velice zhoubné mít o ďáblovi nekvalitní představy. Uvědomme si, že to je bytost, která ke konci světa vybaví člověka mocí dělat zázraky, takže ten člověk bude vypadat jako Ježíš, který přišel k soudu. Ďábel, ten nejvyšší mezi zlými duchy, má obrovskou moc. Kdyby se nám tady ukázal, tak si budeme myslet, že je to Bůh. Řekl jsem, že má takovou sílu, že dokáže vybavit člověka takovou schopností dělat zázraky. Tohoto ďábla, který může manipulovat s naším mozkem, který může do našeho mozku připsat, nebo vymazat věci, tak že je zapomeneme. Tohoto ďábla si v pohádkách představujeme jako nějakého hloupého strašáka, kterého přelstí např. nějaký chytrý švec. Ďábel má z takových to představ radost zrovna tak, jako třeba zloděj má radost z toho, když ho lidé nevidí. Když ďábel pokouší, tak má radost z toho, že je podceněn. Posedlý, vůbec nemá žádný zájem, napravit svoje chyby tím, že Ježíšovi bude dělat reklamu. On dělá Ježíšovi reklamu proto, aby v lidech probudil jejich naivní představy. Co myslíte, proč jsem vám říkal o těch pohádkách? V těch pohádkách je zrůdnost těch představ vidět, ovšem, když se člověk nad tím zamyslí. Takové malé dítě to bere vážně. A pak je pro něj otřesné, když zjistí, že ten pohádkový svět není. Prohrabával jsem se v knížkách a našel jsem tam jednu pohádku z oblasti polabských Slovanů. Jmenuje se: P. Maria kmotrou. Je tam člověk, který má moc dětí a nemůže sehnat kmotra. Nakonec sežene dva muže a jednu ženu. O křtinách se hádají, kdo bude kmotrem. Jeden je ďábel, druhý sv. Petr a třetí je Panna Maria. Protože to bylo děvčátko, spor vyhrála P.Maria. Je tam taková scéna, že když holčička vyroste, zamiluje si ji nějaký pán a ona má dítě. P. Maria jí to dítě vezme a matce pomaže ústa krví. Nakonec ten pán po třetí takové ztrátě dítěte myslel, že ho matka snědla a tak poručí, aby ji dali do pece a upálili. Pak se tam jde podívat a uvidí svoji paní a vedle ní 3 krásné děti. To jsou pohádky a každý z nás řekne: „To je přece hloupost“. Ale zaprvé, to dítě tomu věří a zadruhé, kdybychom si udělali pořádný průzkum vědomostí, co my víme o tom, proč se jde ke zpovědi, přijímání, atd. Našli bychom spousty zvrácených představ, které si s těmi pohádkami vůbec nezadají. Židé měli o Mesiášovi také řadu zvrácených představ. Nejsou zvrácené v tom smyslu, že by to bylo takhle okaté, jako v těch pohádkách. Já vám to uvádím jako příklad. Oni líčili Mesiáše jiným způsobem než proroci. Takže, když Ježíš přišel, docházelo s ním ke konfliktu. Čekali Mesiáše a teď přišel pro ně někdo úplně jiný. A ten jiný jim začal říkat, že jejich víra nestojí za moc, že až přijde Mesiáš, tak s nimi, s židy, se mnou, s vámi, by nebyl spokojen. Takže tady vzniká konflikt kvůli Ježíšovi. Takže lidé slyšeli toho posedlého: „Já vím, kdo jsi ty, ty jsi Mesiáš“. Ze začátku nastává tzv. „hurá“ za Ježíšem a když najednou viděli, že Ježíš vůbec nedělá ty věci, které má Mesiáš dělat podle rabínských kázání (nejde na tu chrámovou věž, nevyhlašuje mobilizaci proti Římanům atd.), tak řekli: „Ten tesař není žádný Mesiáš, on je posedlý“. Posedlí mu záměrně dělají předčasnou reklamu. Tohle je dlouhodobá taktika. Ze začátku nadšení, potom vystřízlivění a nakonec otočení. Takže čím víc člověk pro Mesiáše horoval, tím víc měl potom na něj vztek. A toto je cílem. Ježíš tomu chce zabránit a proto o sobě hovoří jako kdyby Mesiášem nebyl a říká: „Až přijde Mesiáš, atd.“ A lidé ho poslouchají, nepropukne předčasně ono mesiánské „hurá“ a Ježíš má čas názory na Mesiáše napravit; yy pohádkové představy o Mesiášovi vymazat z mozků, prostě je vyloučit. No a když ten posedlý začne dělat Ježíšovi reklamu dřív, než Ježíš se ujme slova, dřív než může začít v synagoze kázat, že Mesiáš už brzo přijde, že bychom měli opravit svoje názory, překazí tím Ježíšovi plán a Ježíš nemůže nic říkat. Nicméně celé město je vzrušeno. Ježíš se odebere do Petrova domu, kde uzdraví jeho tchýni. Všichni lidé venku čekají až zapadne sluníčko a pak hurá s nemocnými za Ježíšem. On je všechny uzdraví a tak dochází ke vzplanutí toho „hurá“, které se posedlému přece jen podařilo zapálit. Ježíš se jde ráno modlit na opuštěné místo. Zatím nemůže celou tu problematiku apoštolům vysvětlovat. Mají svoje známé místo a Ježíš tam jde a modlí se. Apoštolové ráno přijdou za ním a říkají: „Všichni tě hledají“. Ježíš na to říká: „Hele, běžte domů, seberte si svoje věci, přijďte sem a půjdeme pryč. Musíme jít kázat také do jiných měst. A nikomu neříkejte, že já jsem tady“. Takže žádná show se nekoná. Proč? Protože tady je to předčasné vzplanutí. A co nám to má říct, je nasnadě. Musíme vědět, proč jdeme do kostela a nesmíme mít v sobě ani zbytky takové „hurá“ zbožnosti. To je to nejrafinovanější pokušení, které vybouchne v člověku až za čas a napáchá více škod, než některé klasické hříchy.
To 1. čtení je 1. kniha Samuelova, 3. kap. Tyto věci spolu velice úzce souvisí. Už jako bohoslovec jsem se zamýšlel nad větou: „Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté.“ Není žádný kumšt si uvědomit toto. Když byli židé na poušti, každou chvilku měli doklad, že s Mojžíšem mluví Bůh. Archu úmluvy měli na dosah. Když vstoupili s Archou do vody, Jordán se zastavil a všichni procházeli suchým korytem. Byly však i doby, kdy Archa úmluvy tolik nepomáhala, ba dokonce padla do zajetí (Filištincům). A to je doba, které se týká dnešní 1. čtení („Hospodin mluvil zřídka a vidění nebylo časté“). Ono to potom pokleslo dál. Židé přišli o Archu úmluvy; Jeremiáš ji na Boží příkaz skryl. Archa je někde a neví se kde. Chrám (Jeruzalémský) byl zničen. Židé dnes nemají žádný chrám. Proč? Protože Bůh jim to nedovolil a nedovoluje. V historii Židovského národa vidíme to kolísání. Někdy kontakt s Bohem je, v jiném období není. To kolísání závisí na duševních kvalitách Židovského národa. V dobách, kdy byl kvalitní, tak se Bůh zjevoval, projevoval. Něco podobného, ale jednorázově, můžeme pozorovat na egyptských pyramidách, nebo dějinách Itálie (ve starém Římě krásné památky, pak doba úpadku, v Egyptě obrovský rozkvět a pak úpadek, ze kterého se nevzpamatovali dodnes). To kolísání je dané tím, jak lidé myslí a jak se zamýšlejí nad svými chybami. V době Samuelově právě probíhá úpadek. Např. Heli, velekněz, je poctivý člověk, ale jeho synové za moc nestojí. Jsou to špatní Áronovi nástupci. Nemůžeme se pak divit, že se Bůh nezjevuje a že Boží slovo je zřídkavé. To se týká i Ježíšovy doby. Ježíš udělal v synagoze zázrak (vyhnal zlého ducha z posedlého), uzdravil Šimonovu tchýni, pak uzdravil mnoho nemocných. Druhý den ráno se lidé sešli, ale Ježíš jim utekl. Petr: „Všichni tě hledají.“ Ježíš: „Pojďme jinam......“. Proč? Protože už Ježíše nehledali proto, aby jim něco řekl a vysvětlil. Oni šli za ním formou „hurá“, jako když někam přijde někdo slavný a fanouškové se shromáždí na sběr autogramů. Oni chtěli udělat „autogramiádu“, jenže Ježíš o tohle nestál a proto odešel. Ježíš by s nimi rád hovořil, kdyby se přišli ptát na to, co říkal např. den předtím a že jim některé věci z jeho kázání nejsou jasné. Odehrálo se to den po sobotě. Tady také vidíme důvod, proč se Bůh někdy v dějinách zjevoval a zjevuje často, někdy méně (sem tam, nějakému světci) a někdy vůbec ne. A proč? Protože se málo ptáme, co je v Evangeliu. Chceme-li, aby se nám Ježíš ukazoval, aby doba Ježíšova slova byla častější, je potřeba se pořádně zamýšlet nad Evangeliem a ne si odříkat svoje modlitbičky a myslet si, že jsem kdovíjak zbožný. Je třeba se do Evangelia zakousnout a přemýšlet o něm. Jestli v dnešní době je Slovo Boží časté nebo zřídkavé, to snad ani nemusím říkat. V době Samuelově bylo zřídkavé, ale častější, než v dnešních dobách.
Na první pohled snadno přehlédneme jednu věc. O Ježíše byl městě velký zájem. Ale on odchází pryč. Zdálo by se, že Ježíš tam měl zůstat. Bylo to snad proto, že by mu „ujel vlak“? Ježíš nepotřeboval nikam spěchat, jenže on odchází, ale proč? Je to proto, že ten vlak už ujel a ujel těm lidem. V čem, když měli zájem o Ježíše? Mnohokrát jsme o tom mluvili, např. také, jak i my můžeme snadno ztratit příležitost, když čteme Písmo svaté. Často čteme, že zlí duchové dělali Ježíšovi „reklamu“, že vědí, kdo je a Ježíš je umlčoval. Je to už dávno, upozorňoval jsem jistého člověka na nebezpečí ukvapené, nedomyšlené zbožnosti. Říkal jsem mu, že ďábel chce vyprovokovat právě ukvapenou nedomyšlenou zbožnost právě tím, že bude vykřikovat: „Já vím, kdo jsi, ty jsi Mesiáš“. Ježíš však po nás chce, abychom přemýšleli, abychom dříve, než mu začneme provolávat slávu, měli jasno, kdo Ježíš je, komu vlastně tu slávu provoláváme a jestli vlastně po nás chce provolávaní slávy, nebo třeba něco jiného. Ten člověk se začal ohánět nějakou knížkou, kde bylo psáno, že ten a ten svatý řekl, že ďábel nevěděl, že Ježíš je Boží Syn a že se to takto chtěl dovědět. Řekl jsem mu, že to má ale v Evangeliu. On na to: „Já o žádném takovém místě nevím“. Tak jsem mu přečetl to dnešní Evangelium. Pak už se ten člověk přestal ptát. Proč? Protože se nechtěl vzdát své „krásné“ zajeté představy („zlí duchové se chtějí dovědět, zda-li je Mesiáš a Ježíš nechce přijmout chválu z jejich nehodných úst“). Jako bychom my byli dostatečně hodni, abychom mohli Ježíšovi provolávat slávu. Já tedy ne. Když si to někdo o sobě myslí, ať tedy spustí a začne vykřikovat. Nikdo z nás není hoden provolávat Ježíšovi slávu. To, že já smím kázat a že smíme být členy Ježíšovi církve, to je čest pro nás, ale ne pro Ježíše. Protože Ježíš ví, že u židů je hodně takových nedomyšlených prvků zbožnosti, prvků, které nejsou kvalitní, tak přichází anonymně, jako nějaký tesař z Nazareta (mluví: „Až přijde Syn člověka....“ atd., atd.) Proč tak mluví? Varuje lidi před nekvalitní zbožností, že hrozí konflikt při střetnutí s Mesiášem, jak se to stalo při setkání předků s proroky („Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo“.) Ježíš chce probudit poctivé židy k přemýšlení a ďábel chce tohle Ježíšovi zmařit. Dříve, než ti poctiví začnou uvažovat, ďábel chce v nich vzbudit povrchní nálady, nadšení, které vedou ke špatnému konci. U lidí z dnešního čtení právě dochází k takovému nadšení. A Ježíš se před nimi schová a pak odchází. To, proč odchází, apoštolům zatím vysvětlovat nemůže. Toto je velmi důležité i pro nás. Ptáme se: „Proč ta naše modlitba nemá efekt? Proč tápeme v našem křesťanství? Proč máme málo víry?“ Jenže se zapomínáme ptát na to, jestli nemáme té „naší víry“ příliš mnoho. Člověk daleko raději proklamuje hurá, sláva, zpívá písničky, než, aby poslouchal takovéto řeči. Ježíš však před tímto nadšenectvím utíká. Ježíš mlčí i v našem případě, když se neuváženě za ním hrneme, aniž bychom měli jasno, o co jde. Nikoho nenapadne si říct: „Já sice neumím jezdit, ale sednu si do auta a pojedu co nejrychleji“. Každý normální člověk si řekne: „Já se to nejdříve naučím“, případně: „Raději do toho nesednu“. A to je zdravé uvažování. Jenže v otázce náboženství hodně lidí má otázku „proč věřím“ neujasněnou a přitom věří. V jedné církvi, druhé a desáté, atd.; a každý má „jasno“, že jenom ta jeho církev je pravá. Proč? No proto, že jsme ukvapení a že nám vlastně ujel vlak dříve, než jsme se vůbec po něm poohlédli. Přicházíme za Ježíšem a nejsme opatrní a prozíraví při vyhledávání toho, co je opravdový Boží vzkaz.
Zajímavé je i 1.čtení, 1. kniha Samuelova, 3. kap. o tom, jak se Bůh poprvé zjevuje prorokovi. Samuel je kvalitní jedinec, i když je ještě mladý chlapec. Bůh chce s ním navázat kontakt. Velekněz Helí byl sice poctivý, ale slabý. Je to vidět na synech („Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté“). Otázka proroka souvisí s tím, aby Bůh nalezl vhodného a kvalitního člověka. A pak, aby ten člověk, který dozraje na určitou úroveň, dovedl to říct lidem své doby. Samuel byl prorok na úrovni. Izraelský národ byl v době před pádem (byla to doba takového škobrtání). Samuel pomohl židům přežít tu dobu škobrtání. Víme, že Bůh přestal být králem a Samuel pomazal Saula za krále. Když byla úroveň národa na vyšší úrovni, Bůh jim mohl posílat proroky. Zárodek budoucího proroka si v sobě Samuel vypracoval sám. Povahové rysy, které si člověk vybere, rozhodnou o tom, zdali je člověk schopen vydržet kontakt s Bohem, nebo se při tom kontaktu zhroutí. Tady máme omezení dané kvalitou budoucího proroka. Samuel, Eliáš, Elizeus začali k náboženství přistupovat určitým specifickým způsobem. Elizeus řekl Eliášovi: „Když tedy odcházíš, tak já bych chtěl umět to, co děláš ty.“ Jedná se o problematiku správné motivace. Velice důležité to je při schopnosti dělat zázraky. Např. zůstat skromný ve chvíli úspěchu. Problematika motivace je velice důležitá. Diskutoval jsem o tom s herci a také uvažoval o špičkových sportovcích. Ten, kdo dostane od Boha moc, nesmí ztratit pokoru (viz Thyatíra, Filadelfie, Smyrna z Apokalypsy). Pouze první dostane moc nad pohany, Smyrna ale musí trpět. Samuel si vybral správný typ myšlení a byl vybaven dary. Eliáš a Jan Křtitel byli super špičky. Eliáš neuspěl u lidí, protože to, co říkal bylo pro současníky nepřijatelné. Tady jsme i u příčiny nevyslyšení mnoha modliteb. U Markova evangelia Ježíš uzdravuje posedlého, aby mu zlý duch nedělal předčasnou reklamu. Pak uzdravil Šimonovu tchyni, i mnoho nemocných z města (i když byl večer). „Nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.“ Je to velice důležité místo v Evangeliu. Ďábel chce vyprovokovat člověka k „hurá náboženství“. Někdo si např. myslí, že udělal obnovu náboženství tím, že místo ´zpověď´, říká ´svátost smíření´. Kosmetické úpravy situaci nezachrání. Nakonec vidíme, že Ježíš z toho města odešel, když viděl, že nastalo to hurá nadšení. Totiž, v euforii se člověk snadno stane nekritickým. My jsme v křesťanství neměli Eliášovský typ světce. Ježíš však říká: „Eliáš přijde a napraví všechno“. Je dobré se nad tím zamyslet.
EVANGELIUM Mk 1, 40-45, 6. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn: Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví." On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přes-to však chodili k němu lidé odevšad.
Teď si řekneme o úryvku Evangelia, protože tu jde o nesmírně důležitou věc. Vidíme tam malomocného, který přichází za Ježíšem: „Chceš-li, můžeš mne očistit.“ Proč je tady tahle ta věta? Musíme si uvědomit, jak bylo čteno v 1. čtení, že malomocný byl podroben přísné karanténě, musel být na poušti mimo tábor. A když byla města a vesnice tak stranou od bydlení, musel mít roztržené šaty, rozpuštěné vlasy a navíc ještě musel varovat, když se někdo blížil: „Pozor, jsem nečistý!“ Za Ježíšem přinášeli nemocné a Ježíš vkládal na ně ruku. A tady vidíme, že ten malomocný byl člověk, dneska bychom tomu řekli, schopný inovace, člověk schopný věci domyslet. Tomu malomocnému je nařízeno, že musí být mimo vesnici, nebo město („Nesmíš bydlet se svou rodinou“. Musíš být někde na pustém místě. A varovat toho, kdo by se k tobě blížil“). A teď si uvědomte, že Ježíš, při uzdravování klade na nemocné ruce. V tom člověku proběhl úsudek, který vyústil do toho: „Chceš-li, můžeš mne očistit“. Ten člověk předtím rozvažoval a říkal si: „Jak mne má uzdravit, jak může na mne položit ruku, když ji na mne položit nesmí? Jak mně má uzdravit?“ A pak v tom člověku dozrává řešení: „Je-li schopen uzdravovat nemocné z jiných různých nemocí, tak je schopen uzdravit i moje malomocenství. Jemu se nic nemůže stát. A proto on může na mně položit ruku. Záleží jenom na něm, jestli bude chtít.“ No, člověče, bylo to před 2000 lety a jak přesný úsudek. Kéž bychom my dovedli v náboženství takhle přesně uvažovat. Čili, ten malomocný přichází, samozřejmě říká: „Jsem nečistý, ale jestli chceš, to záleží na tobě, jestli ty budeš chtít, tak mně můžeš očistit“. A proto je tam to Ježíšovo: „Chci“. Přichází k němu, položí na něj ruku a říká: „Buď čistý!“ A on je z malomocenství hned uzdraven. tady vidíme, že ten člověk dělal velmi dobře. Současně je ale tento člověk ukázkou špatného jednání, čemu bychom dnes řekli, technologická nekázeň. Ježíš mu říká: „Jdi, ukaž se knězi (tomu knězi, který vede evidenci malomocných), že jsi zase zdráv, ať tě vyškrtne ze seznamu“. A ta nekázeň toho člověka byla v tom, že začal horlivě rozhlašovat, že je uzdraven. Chápeme, že měl radost, že u něho se dostavilo určité nadšení. Ať už bylo jedno nebo druhé, nebo oboje, každopádně to znamenalo jedno - vzplanutí ukvapeného nadšení: „On uzdravil toho malomocného, jé, ten je mocný´“. A lidé, místo toho, aby přemýšleli, co Ježíš káže, tak na něj začali koukat jako na nějakou slavnou osobnost, kdy se lidé sbíhali a svolávali pro autogramy. Jako když přijde slavný herec, fotbalista, tenista ap. „Pojď si pro autogram, to je slavný člověk“. „A kdo je to?“ „Já nevím, ale všichni chodí pro autogram“. „Tak půjdu taky“. Propuklo tam ukvapené, davové, bezmyšlenkovité nadšení. Lidé nepřemýšlí o tom, co tesař z Nazareta káže. Tesař z Nazareta už je slavnou osobou a takoví lidé, co ho chtějí, o kázání už nepřemýšlejí. Už tam nejsou lidé, kteří měli zájem, co včera tesař z Nazareta říkal, ale jsou tam lidé, kteří běží za tím, co je populární. Obdivují všechno, je to slavný člověk, atd. Je to drastické, ale je to právě velké nebezpečí. Ježíš proto zůstával v ústraní, aby měli lidé možnost přemýšlet o tom, co řekl nenápadný tesař z Nazareta. On když uzdravuje malomocného, ví, jak to dopadne, ale ono mu to nedá a uzdraví ho. Nemůže se dívat na lidské utrpení. Nakonec si tím ale rozbije svou práci. Je dobré se nad tím zamyslet. Ježíš jde za nás na kříž a Ježíš si nakonec, abych tak řekl, nechá rozbít svůj kazatelský plán. A proč nejsou naše modlitby vyslyšeny? Protože je v nás něco, o čem třeba nevíme, co brání tomu vyslyšení. A co Ježíšovo milosrdenství? Nezapomeňme, že např. v Nazaretě Ježíš nemohl udělat zázrak. A tady zase vidíme, že po této události Ježíš už nemohl zůstávat tam, kde byl a musel odejít, dokud ta vlna toho hurá nadšení neopadla. A jeden z důvodů, pro který nás Bůh nemůže vyslyšet je, že naše náboženství je také plné takového hurá. „My věříme, milujeme, atd.“. Měli bychom ale být v tom sebehodnocení střízlivější. Spíše bychom měli prosit: „Ježíši, pomoz mi najít k tobě správný vztah, pomoz!“ Jakmile člověk svoje nejistoty překrývá tím, že začne s velkou pusou říkat. „Já věřím, já věřím…“, tím si vlastně zavírá cestu k Bohu. Musíme být skromnější v sebehodnocení a musíme počítat s problematikou davového šílenství, které, jak jsme četli, propuklo při uzdravení malomocného. Pozor! My se musíme naučit přistupovat k náboženství reálně, na základě úvahy, zamýšlení se a ne jenom proto, že ostatní jdou za tím.
Jde tady, mimo jiné, v obou čteních o nesmírně závažnou věc. Je to velice aktuální. Je to problém modliteb a Ježíšových příkazů, které vyjdou naprázdno. Všimněte si, jak se zachoval ten malomocný. Tím, že neposlechl Ježíše, překazil Ježíšovi plán výuky. Hovořili jsme o tom často. Ježíš nechtěl vyvolávat euforii, „autogramiádu“, ale aby se lidé zamýšleli nad tím, co říká. Ve hře byla ještě jiná věc. Výklad rabínů, jak bude vypadat Mesiáš a co bude dělat se od skutečnosti velmi lišil, ale uzdravení toho člověka do toho zapadalo a mohlo být roznětkou, aby vybuchly mesiánské nálady. Rabíni předkládali lidem představy, které nejsou v Bibli, ale které se tradovaly a které se lidem líbily. Bylo to zejména zkreslené popisování účinkování Mesiáše (promluví z chrámové věže, vyhlásí mobilizaci proti Římanům, atd.), ale to, že nejdříve bude soudit židy a provede náboženskou reformu, tak to vůbec nebylo ve výkladu. To by bylo nepopulární. Lidé (z dnešního čtení) byli plní nadšení a mohli si říct: „Co, když je to Mesiáš?“ a automaticky přestali poslouchat to, co Ježíš káže. Tím, samozřejmě, nebylo možné opravit nesprávné náboženské znalosti a představy, které měli od rabínů. Teď se zamyslíme nad čtením z knihy Samuelovy. Židé měli Archu úmluvy. Ta jim hodně pomáhala. Řekli jsme si, že Boží slovo nebylo časté. Bylo to proto, že si židé do Mojžíšova zákona „nastrkali“ vlastní věci. Výsledkem bylo, že celý Mojžíšův Zákon neznali, měli tam příměsi, které se s Mojžíšovým Zákonem nesnášely. Dnes jsme četli, že židé vedli s Filištinci válku. Židé si říkali: „Máme Archu úmluvy, pomáhala nám dříve, pomůže nám i nyní“. A výsledek, Archa úmluvy padla do zajetí. Stojí za to číst dále, jak se Archa úmluvy sama ze zajetí vybojovala. Nyní jim Archa úmluvy nepomáhala. Bůh jim tím chce připomenout, že od nich chce takovou zbožnost, jakou on žádá. Oni si to již tenkrát pomíchali. Místo toho, aby si řekli: „Pán Bůh na nás dopouští utrpení, protože s naším náboženstvím není spokojen“, řekli si: „Když vezmeme Archu, Pán Bůh nám nyní určitě pomůže,“. Kdyby Archu nevzali, tak mohli nakonec álku vyhrát. Ale přítomnost Archy vyprovokovala Filištince natolik („raději padneme, než abychom byli otroci“), že se začali bít na život a na smrt. Proč Bůh židům nepomohl? Protože pomáhá za určitých podmínek, které stanovil. Já nemohu jednoduše přijít za Bohem s tím, co si navymýšlím. Chceme-li, aby nám Bůh pomáhal, musíme znát a dodržovat jeho podmínky (5M 28). Já musím vědět, co Bůh po mně chce. A oni na to zapomínali. To, co se odehrávalo s Archou po jejím zajetí je nesmírně zajímavé. Svědčí to o zdravém uvažování pohanů. Místo toho, aby se nechali od Boha Izraele masakrovat, poslali Archu zpět. I způsob poslání byl nesmírně zajímavý. Musíme si uvědomit, že Bůh nechal židy prohrát, ale přitom ukázal, že Archa neztratila sílu. Proč to říkám? Vraťme se k tomu člověku, co neposlechl Ježíše. Proč ho neposlechl? On tím Ježíšovi rozbil plán, znemožnil mu působit. A tady jsme u toho. My Boha častokrát neposloucháme, ale chceme, aby nám pomohl. My máme svoje náboženství, svoje představy, my sami víme, jak se dobře modlit, my sami víme, jak nejlépe věřit a neptáme se Ježíše, jak on si představuje naší víru. A výsledek je, že Ježíš nám nemůže pomoct a naše zoufalá snaha něco si vymodlit vede k nezdaru, podobně jako u židů s Archou. My si musíme uvědomit, že Ježíš ví, co je třeba, ví jak se modlit, ale my to nevíme a my pak Ježíšovi strkáme naše nedomyšlené a nedořešené modlitbičky. My chceme, aby nám Ježíš pomohl s tím nebo oním hříchem, ale neptáme se, jak on si představuje naše polepšení. Např. máte lidi, kteří svatým přijímáním přijdou o mnoho ne tím, že by nešli do kostela, ale tím, že to za někoho obětují. Proč? Svaté přijímání je pokrm. Když já se najím, bude někdo z vás nasycen? Jistě, je to zvláštní pokrm, ale je to pokrm. Špatným chápáním Sv. přijímání se o jeho účinek připravujeme. Těm, kterým bychom chtěli pomoci, tak touto cestou nepomůžeme. Kdybychom se sami pořádně pomodlili (ne říct: „Velebný pane, pomodlete se za mně!“), tak jim pomůžeme víc. Když nás Bůh nechává modlit se za druhé, tak to není tím, že bez nás by jim nepomohl, ale, že nás chce naučit dobře se modlit. Ať jsou nám ta dvě dnešní čtení výstrahou, abychom byli ve své zbožnosti prozíravější.
Jak to bylo s tím malomocným? Ten musel žít, nebo stát stranou a musel varovat lidi, aby se ho nedotýkali. Proto říká Ježíšovi: „Když budeš chtít, můžeš na mně vložit ruku“. Ježíš ho uzdravuje. Co je důležité je toto. Ježíš mu říká: „Nikomu jinému o tom neříkej“. On však neposlechne, vykládá o tom a Ježíš pak musí odejít. Proč? Protože by ho židé chtěli udělat králem. Víme přece, že to chtěli také udělat při jiné události a když jim Ježíš řekl o svátosti oltářní, tak oni na to: „Toto si nech, o to nestojíme“. Mnozí učedníci dokonce odešli. Ježíš odchází od rozjitřených davů tehdy, když hrozí toto nebezpečí. Ke konci svého působení nechává k tomu úmyslně dojít, aby se ukázala situace v pravé míře. V případě dnešního čtení Ježíš ještě neskončil přípravu. Je zde ještě naděje, že někteří si nechají opravit názory. A proto Ježíš nemůže říkat, že je Mesiáš. Tají, že je z Betléma. Zlí duchové naopak chtějí a dělají Ježíšovi nežádoucí reklamu. Podobně ji dělá i tento uzdravený člověk. Ježíš by rád uzdravil každého, ale napřed my musíme stát o to, pochopit celou Ježíšovu nauku a ne dělat si ukvapené závěry a provolat Ježíše králem („a ty svoje povídačky si nech“). Proto se židé rozešli s Ježíšem. Nemysleme si, že my jsme lepší, než lidé okolo Ježíše. I sv. Petr a Jan měli jisté „témata“ v hlavě, s kterými nechtěli nechat hýbat. A to je problém člověka, který není zralý na kontakt s Ježíšem, člověka, který musí být napřed připraven na to, aby snesl Ježíše tváří v tvář. Jakmile se člověk objeví před Bohem, může se mu stát, že namítne: „V tomhle tom mne Ježíši vyslyš a to povídání o Svátostí oltářní si nech“. Zní to neuvěřitelně. Ale lidé, kteří ho chtěli udělat králem, utečou, když jim Ježíš začne říkat, aby se nestarali pouze o chléb pro teď, ale také o chléb, který bude fungovat po smrti. Sv. Petr také Ježíšovi odporoval: „Kdepak, to se ti nestane“. My se s Ježíšem nesetkáváme tváří v tvář a tudíž nevzniká krize z kontaktu s Bohem. Proto žijeme v iluzích: „Já jsem dobrý, Pán Bůh mne vyslyší, atd.“, jenže krize, ten „náraz“ na Boha, nás teprve čeká.
Už jsme hovořili o tom, proč zlí duchové vykřikují, že Ježíš je Mesiáš a že tím chtějí vyvolat takové hurá nadšení. Lidé jsou nadšení a přestávají být opatrní. Prostě je to, dalo by se říct, taková duchovní opilost. Opilý, když sedne do auta, také přecení své schopnosti a jede divoce. Spousta havárií je právě způsobena opilostí. A také spousta nepochopení je právě zapříčiněna duchovní opilostí. Nadšenec začne s tou hurá zbožností a přitom nechápe smysl věci. Četli jsme o tom, jak to propuklo v případě uzdravení malomocného. Ježíš ho očistí a přísně mu zakazuje o tom mluvit. Ale ten malomocný si říkal: „Co je na tom zlého, proč bych to nemohl říct, že mne očistil“. Jenže Ale výsledkem je propuknutí takového hurá nadšenectví a Ježíš pak nemohl vejít do města, kam původně mířil. Je to problematika toho, že člověk na setkání s Ježíšem není připraven. Jednak se může dostat do konfliktu (jak jsme často říkali) a také může vzniknout ta „opilost“; neadekvátní jednání. Je to havárie na jednu stranu, nebo na druhou stranu. A to je právě důležité. Proto nám Ježíš častokrát nemůže dát oč prosíme, protože by v nás vznikl tento efekt. My se někdy ptáme, proč naše prosby nejsou vyslyšeny. A většinou si řekneme, že to obětujeme tam za toho nemocného, anebo tam za to a ono, apod. Přitom se neptáme, jestli naše modlitba stojí za to, jestli nás Bůh opravdu může vyslyšet, jestli příčina nevyslyšení není přímo v nás. Těch příčin může být víc. Buď je to nekvalitní prosba, ale může to být právě to, že kdybychom byli vyslyšeni, tak bychom přestali být dobrými křesťany a začali se považovat za dobré věřící. Těch příčin je víc a my se musíme zamýšlet nad tím, proč nejsme vyslyšeni, musíme umět říct: „Ježíši, pomoz mi pochopit, proč jsi mně nevyslyšel“. Jenže my o tom neradi uvažujeme. Pohodlnější je říct: „Ano, P.Bůh mně má rád“. P.Bůh nás má rád, to je pravda, a On by nám chtěl pomoci. Ježíš umřel na kříži za všechny. Jak to, že někdo je vůbec v pekle? Copak Ježíšovo milosrdenství má hranice? Tohle dělají faktory, které leckdy nemají charakter hříchu a přesto jsou (často) horší, než ten nejzávažnější hřích. Jeden z nich je právě to „hurá nadšení“. Ježíš uzdravenému přísně nařídil, aby nikomu o tom neříkal. On ale odešel a začal o tom po okolí vyprávět. Musíme si zvyknout poslechnout Ježíše, ať nám radí to nebo ono. V náboženství se svéhlavost nevyplácí. Ten člověk to myslel dobře, ale znemožnil Ježíšovi v daném místě působení. Je třeba mít na paměti, že P.Bůh je sice všemohoucí, ale my Bohu můžeme říct: „Hele, do toho mi nemluv“. My máme ne právo, ale moc Boha vetovat. Jistě, kdyby Bůh chtěl, tak nás okřikne, že z nás nezůstane ani chvějící se stéblo trávy. Bůh nám dal ale svobodu a z té plyne i to, že když si člověk postaví hlavu, tak P.Bůh potom nemůže člověku pomoci. Musíme si zvyknout Boha poslechnout. Ten malomocný měl poslechnout, jít a ukázat se knězi, no a pak měl jít za Ježíšem a mohl se stát učedníkem. Jenže on neposlechl, chlubil se uzdravením a lidé ho obdivovali. Nakonec sám také mohl ztroskotat na věci, která vlastně s hříchem nemá co dělat.
Vidíme tady zajímavou věc. Nadšení, hurá a přitom ten člověk ubližuje dobré věci. Ježíš říká uzdravenému malomocnému, aby nikomu o tom nevykládal, aby šel dát oběť za očištění a předtím se ukázal knězi. Ježíšovi nejde o pouhé splnění toho obřadu, ale aby se o tom, že dělá zázraky, dověděli v Jeruzalémě a zamysleli se nad tím. Jenže dříve malomocný a nyní uzdravený na Ježíšova slova vůbec nedal a začal o tom mluvit. Běžné uzdravování už nevyvolávalo vzrušení. Dalo by se říct, že bylo okoukáno. Malomocný, plný nadšení, dělal Ježíši nechtěnou reklamu. Jistě, on to nemyslel ve zlém. Ale vidíme, jak některé dobré úmysly a předsevzetí mohou být zákeřná, když nejsou v souladu s Boží koncepcí. Ježíš pak nakonec musel odejít a nemohl tam pokračovat v kázání. Je to akutní problém pro každého věřícího, který si dělá dobré předsevzetí. Někdo si přijde pro radu, já mu poradím, ale on si tam honem přidá podle svého vkusu něco jiného a celá ta rada se rozbije. A tak se rozbije celé duchovní vedení. Je tady ještě druhá stránka věci, že si člověk živelně dělá předsevzetí sám, aniž by se pořádně poradil. Vzhledem k tomu, že si zpravidla vybíráme z toho, co Ježíš říká, pak, když něco slyšíme, nabalíme na to naše přání a souvislost se nám rozsype. Kdyby někdo malomocného napomenul, tak by se ohradil: „Co je na tom zlého, špatného?“ Jenže Ježíšovi tou svojí „dobrou vůli“ překazil plány.
EVANGELIUM Mk 1, 12-15, 1. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Marka. Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
Všimněme si nejdříve těch prvních tří vět. Když si přečteme jiné evangelisty, uvidíme, jak to bylo. Uvidíme, že to, co říká sv. Marek, je pravda, ale že to je velice stručné shrnutí. To, co říkají ty tři věty se může klidně týkat celých 40 dní, ale také to časové rozložení může být jiné. A to se právě dovíme od jiných evangelistů. Ježíš byl na poušti 40 dní, ke konci měl veliký hlad a až teď se objevuje satan. Ten jde na to velice šikovně. Je to velice zajímavá strategie. Satan: „No jo, hladový. Jestli jsi Boží Syn, tak řekni, ať z těch kamenů jsou chleby.“ Všimněte si, že to je vysoce rafinované pokušení, kde ďábel, jakoby pochyboval, že Ježíš je Boží Syn. „Jestli jsi Boží Syn, tak proč tak hladovíš, proč neřekneš, ať jsou z kamení chleby?“ Toto pokušení mělo smysl, až když tomu Ježíšovi pořádně kručelo v břiše. Dříve by to nemělo smysl. Proto ďábel čeká na tento okamžik a snaží se Ježíše vyprovokovat k tomu, aby řekl: „Tak abys věděl, že já jsem Boží Syn, tady je chleba.“ Jenže ďáblův fígl je v tom, že chce tohoto dosáhnout, aby pak mohl např. říct: „No, to není problém, on si pomáhá, to není žádný půst.“ Pozor, říkám to velice zjednodušeně. Pak ďábel vynáší Ježíše na horu a říká: „Jestli jsi Syn Boží, seskoč dolů, andělé tě přece snesou.“ Opět rafinovaná provokace. Kdyby to Ježíš udělal, tak by ďábel okamžitě podpořil to, co už v lidech doutnalo, takové ty rabínské mesiánské představy, o kterých jsme mnohokrát mluvili. Lidé by se okamžitě na to seběhli, začali shánět zbraně a chtěli by zahájit povstání proti Římanům. Ďábel ví, že by Ježíš do toho boje nešel a židé by byli zmasakrováni. Čili, vidíme velice šikovné tahy. Podle třetího pokušení: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“ vidíme, proč je vlastně ďábel v pekle. On vůbec neřekne: „Prosím tě, já uznávám, že jsem si vlastní vinou dosavadní život zbabral, prosím tě, pomoz mi dostat se do nebe. Co mám dělat?“ Místo toho řekne, tu předešlou větu. Sv. Marek má tendenci líčit Evangelium v kostce. Ale to se týká i ostatních evangelistů. Čili, my si ty věci musíme rozkreslit tak, jak byly. Jednak to, co říkají evangelisté a jednak místní zvyky, věci, které známe. Např. mladí lidé už málo znají, jak se rozsévalo ručně. Když např. dítě neví, jak vypadá osel, tak součástí náboženské výuky je, že táta vezme dítě do ZOO a ukáže mu, jak vypadá osel, na kterém jel Ježíš. Podobně je potřeba se zeptat, jak taková činnost rozsévače vypadá. Proč to říkám? Abychom si při čtení Evangelia zvykli dosazovat vlastní zážitky (a samozřejmě výroky ostatních evangelistů). Teprve potom k nám Evangelium promluví. Co se týče dalšího textu, tak to už jsme probírali v homilii na 3. neděli v mezidobí
EVANGELIUM Mk 9, 2-10, 2. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany :jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
Na úryvku dnešního čtení je krásně vidět, jak je důležité si přečíst, co o tom říkají všichni evangelisté a dát si dohromady všechny souvislosti. Představte si, jak bychom konkretizovali, rsp. zahráli tu scénu, jak jdou apoštolové z hory a jak se chovají. V dnešním čtení máme: „Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená vstát z mrtvých“. Tahle věta připouští to, že spolu diskutují a že se ptají Ježíše, co znamená vstát z mrtvých a Ježíš jim to vysvětlil. Jenže, když si přečteme ostatní evangelisty (Mt 17, Lk 9), tak tam zjistíme toto: Ježíš sebou bere na horu Petra, Jakuba a Jana, kteří mají být svědky Ježíšova proměnění. Nikdo jiný. Když jsou na hoře, Ježíš se začne měnit, tvář mu září jako slunce, jeho šat úplně zbělel a oni na to zírali. Zjevují se dvě postavy, z hovoru zjišťují (možná, že se představili), že je to Mojžíš a Eliáš. Hovoří spolu s Ježíšem o tom, co se má stát v Jeruzalémě, že Ježíš bude zabit. Apoštolové jsou toho svědky. Jsou jednak tou událostí úplně uneseni, ale pozor, obsahem rozhovoru jsou vyvedeni z míry. Proč? To si povíme za chviličku. Všimněte si, že Petr říká Ježíšovi: „Mistře, je dobré, že jsme tady. Máme udělat tři stany, jeden tobě, jeden Eliášovi a jeden Mojžíšovi?“ Oni automaticky uvažují o tom, že každý z nich bude sloužit jednomu. Jsou to slavné postavy židovských dějin; super slavné postavy. Apoštolové vůbec neuvažují o stanech pro sebe. Oni jsou uneseni radostí, ale rozhovoru se neúčastní. Nevěděli totiž, co by měli říci, tak byli ustrašeni. Takže Ježíš hovoří s Mojžíšem a Eliášem o tom, že Syn člověka má být zabit. Když všichni tři s Ježíšem sestupují z hory, Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ Apoštolové se dávají do diskuse, ale to vůbec není diskuse, jako např.: „Ježíši, prosím tě, ty říkáš, že budeš zabit a že vstaneš z mrtvých?“ Ne. A oni si spíše říkají: „No, co tohle znamená?“ Jejich reakce na to vůbec nebyla taková, aby jim to vysvětlil, ale v podstatě odmítavá: „No a proč tedy říkají zákoníci, že má napřed přijít Eliáš?“ A Ježíš na to říká: „No sice přijde, ale Syn člověka bude vydán a bude zabit“. Samozřejmě, že evangelisté to jenom nakousli. Ale výsledek toho rozhovoru cestou z hory je, že i když viděli Mojžíše a Eliáše s Ježíšem, jejich reakce je stále na obsah rozhovoru odmítavá. Zdá se to divné, ale tady jsme u toho, že je třeba nejenom číst líčení této události u všech evangelistů, ale že je také dobré si porovnat, jak se apoštolové chovají vůči tomu, když Ježíš říká rsp. předpovídá svoje utrpení. Vlastně on nepředpovídá svoje utrpení, ale upozorňuje na to, že je psáno v Mojžíšovi a prorocích, že musí být zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Čili, on připomíná proroctví. Asi tak týden před tou událostí na hoře (jak jsme dnes četli), se Ježíš ptá: „Za koho považují lidé Syna člověka?“ „Jedni říkají, že je to Jan Křtitel, jiní, že je to Eliáš, nebo jiní, že některý z proroků“. „Co si o mně myslíte vy?“ Petr říká: „No, ty jsi přece Mesiáš“. Ježíš mu říká: „Gratuluji ti, žes na to přišel, že ti do bylo zjeveno.“ Petr je přesvědčen, že Ježíš je Mesiáš. Teď v takové slavnostní chvíli, kdy oni sami prohlašují Ježíše za Mesiáše, kdy prostě vidí, jak jsou názory lidí naivní a ukvapené, že si nedají říct atd. A mimo jiné Ježíš říká: „Nikomu o tom neříkejte“. Pak Ježíš začal oznamovat svým učedníkům: „Syn člověka bude vydán, bude zabit…“ a Petr mu na to řekne (u Matouše se píše, že Ježíše káral): „Kdepak to se ti nestane“. Čili, jakoby řekl malému klukovi: „Heleď, nepleť se mezi dospělé, tady máš bonbón a hraj si.“ Samozřejmě, že to nemá ten společenský ráz, ale ve skutečnosti je to rázné odmítnutí informace. Per si za to vysloužil nejhorší nadávku, kterou kdy Ježíš řekl: „Jdi mi z očí (jdi za mnou) satane“. Ona to není nadávka, ale charakteristika, protože tady vlastně vidíme, jak se z člověka může stát satanovský typ; právě touhle tou cestou. A takhle vadným způsobem, vadným rozhovorem s Bohem se z toho prvního anděla také stal satan. Ale pozor, v té dnešní události vidíme, jak se spolu setkávají Mojžíš, Eliáš a Ježíš, největší esa židovského nebe. Petr, Jan a Jakub jsou svědky rozhovoru, kde se právě mluví o Ježíšově smrti, o tom, proč musí Ježíš na kříž. Všimněte si toho paradoxu. Oni jsou z jedné strany uchváceni, nadšeni, ale na druhé straně vůbec nevnímají, co se tam říká. Proč tohle tvrdé slovo říkám? „Nevěděli, co měli říct, tak byli ustrašeni“ - už tohle to nám říká, že oni jsou tím rozhovorem o Ježíšově smrti vystrašeni. Oni na to nemají co říct. Oni se jenom dívají a visí jim na rtech: „To je Mojžíš a to je Eliáš! Páni, my je vidíme na vlastní oči“. Ale to, co říkají, jim jde bokem. Tohle je nesmírně důležitý fakt, skutečnost. Tady jsme i u problému toho, že někdo v nebi nevydrží, u problému očistce, atd. Takže, když sestupují z hory a Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“, reakce apoštolů je: „Proč tedy zákoníci říkají, že má napřed přijít Eliáš?“ Takový herec musí velmi dobře rozlišit otázku a námitku. Obojí se píše s otazníkem. Ale když řeknou: „Nejde nám to dohromady, jakým právem to říkají ti zákoníci?“, vidíme obvinění zákoníků. Ale já také mohu říct: „No, jo, kamaráde, ale nezapomeň, že zákoníci říkají něco jiného než ty. Koukej se dostat do správných kolejí.“ Čili, tohle je umlčení Ježíše. „Proč tedy říkají zákoníci…“ – která z variant to je, nemůžeme vlastně na základě toho textu přímo rozlišit. Ale hned přijdeme na to, že platí ta druhá verze. Ano, je to trochu silné. Že by apoštolové jednali s Ježíšem jako s malým klukem? Bohužel, v tomto případě to tak je. U dalších předpovědí se píše: „Oni však tomu výroku nerozuměli a báli se ho zeptat.“ Pak maminka Jakuba a Jana si to vyloží tak, že se Ježíš jde do Jeruzaléma ujmout moci a zajišťuje svým synům protekci. Samozřejmě, že Ježíš si zavolá ostatní, říká jim to a drasticky řečeno, udělá jim ostudu. Otázka Ježíšova utrpení je totiž velmi důležitá. Pak v Mt 26 se píše: „Víte, že Velikonoce jsou blízko, Syn člověka bud vydán, bude zabit“ a to už je bez odezvy. A když je Ježíš ukřižován a ženy přicházejí se zprávou, že Ježíš vstal z mrtvých, tak apoštolové ženám říkají, že se pomátly (viz Lukáš: „Ta slova zdála se jim bláznovstvím“). Kleofáš a ten druhý se trhají od party a jdou pryč. Tady je potřeba dát dohromady to, co píší o dané události všichni evangelisté a také dát dohromady všechno, co s tím souvisí a nevybírat např. jenom jednu předpověď. A kolik těch předpovědí bylo? Nakonec je to pro apoštoly úděs, když se jim zjeví zmrtvýchvstalý Ježíš. Pokládali ho za nějakého ducha. Krásná kariéra, že? Proč si to říkáme? Je to proto, že i u apoštolů, těch špičkových, můžeme najít chvíle, kdy mají při rozhovoru s Ježíšem tzv. „okno“, kdy nevnímají. A toto je velice důležité si uvědomit. Toto je problém očistce. Myslíte si, že my tyto chyby v sobě nemáme? Měl ji sv. Jan a měl tuto chybu i Mojžíš. Kvůli tomu nevešel do zaslíbené země. Proč myslíte, že Bůh dává Abrahamovi tvrdou lekci? Mimo jiné také proto, aby ho, mimo jiné, přinutil se zamýšlet a pořádně s Bohem mluvit. A očistec, to není ta pedantická spravedlnost otce, který když se mu syn žení, napráská mu za všechny hlouposti, co kluk od malička provedl. My si někdy ten očistec takto představujeme. V očistci se řeší problémy typu, kdy člověk se nenaučil s Bohem otevřeně mluvit, kdy od Boha všechno nepřijme, že to, co říká Ježíš, mu nesedí, atd. Toto si musíme uvědomit. A běda, myslíme-li si, že jsme lepší než sv. Petr, nebo sv. Jan. Oni chyby dělali a bylo by iluzorní myslet si, že my je neděláme. Sv. Jan toto pochopil, až když stál pod křížem. To je také smysl kříže, aby člověk tuto povahovou vlastnost v sobě objevil. Toto se nedá najít ve zpovědním zrcadle, nebo při běžném zpytování svědomí. Toto se objevuje po nějakém maléru, když člověk udělá něco, co s ním otřese.
EVANGELIUM Jan 2, 13-25, 3. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.
Věc té dnešní problematiky je příliš bohatá a proto nelze podrobně o všem hovořit. Proto, jak se říká, budeme ďobat tady i tamhle. Janovo evangelium z jednoho hlediska není pro začátečníky i když z druhého hlediska pro začátečníky je. Nejdříve si připomeneme, jak vypadal chrám. Zhruba by se dalo říct, že když Ježíš vešel do chrámu, tak se tím nemyslí přímo vnitřek budovy, ale nádvoří kolem a kolem dokola toho nádvoří byla podloubí a různé budovy. V těch podloubích se např. v příjemném chládku na čerstvém vzduchu učilo. Byl zde např. kněz, který zapisoval malomocné. To nádvoří bylo ještě rozděleno na dvě půlky. Jedno z nich bylo nádvoří pohanů. V samotné budově židovského chrámu byly také dvě části, rozdělené oponou. Do jedné části vstupoval kněz, který přinášel obětní dar. Za oponou byla pak druhá část – velesvatyně, kam pouze jednou za rok, o Velikonocích, směl vejít velekněz. Bylo to děláno tak, že pokud by tam šli např. zedníci, tak ti měli taková malá dvířka v boční stěně. Oficiálním vchodem šel pouze velekněz a to jednou za rok. Když byl Zachariáš v chrámě, tak byl v prostoru, kde se přinášela oběť. Jinak si třeba uvědomit, že synagógy, to nejsou chrámy, ale jakési školy, kde se vykládá Písmo, případně modlí. Tam se oběť nepřináší, i když se tam konají bohoslužby. Židé mají synagógy, ale pouze jediný chrám. Když byli Židé vyhnáni Římany a chrám byl rozbit (jak Ježíš předpověděl), tak na jiném místě nemůže být chrám postaven, protože Bůh si vybral místo pro svůj chrám. Řekl: „Tady bude stát“. Takže Židé si nemohou nikde jinde postavit chrám. Zdá se nám to tvrdé, ale uvědomte si. Na jedné straně Ježíš je ochoten za nás umřít na kříži. Ten P. Bůh by byl nějaký schizofrenik, kdyby poslal svého Syna na kříž a pak by řekl: „Ne, navztekám se, a žádný kostel nebudou mít“. Jenže P. Bůh není schizofrenik a tady nám dává také najevo, že kostel musí plnit svoji funkci, z kostela si musíme něco odnést a ne do kostela chodit pouze pro uklidnění svého rozhořčeného svědomí. V kostele se musí podávat pořádná, kvalitní oběť. A to jsou věci, které nám bohužel unikají. My nerozlišujeme mezi tím, zda-li jsem se modlil dobře nebo ne. Nanejvýš rozlišujeme, že jsme se modlili roztržitě. Jenže ta roztržitost v podstatě nemusí být chybou. To může být znamením, že člověk se buď modlí málo a neví proč se modlit a tak se objeví roztržitost, nebo jinak řečeno, je to špatný žák ve škole, který je roztržitý a vyrušuje. Ale na druhé straně, kdyby jste měli dobrého žáka, kterého by jste nechali chodit pět let do první třídy, bude z něho největší zlobil. Ne proto, že se nechce učit, ale právě proto, že se učit chce. Žák, který zlobí ve škole, tak zlobí proto, že je buď pozadu než průměr, nebo napřed. Bohužel kritéria pořádné modlitby jsou mezi křesťany málo známá. Židé to měli jednoduché. Bůh jim prostě řekl: „Chrám bude stát tak dlouho, dokud budete pořádně plnit má přikázání“. Když je však Židé přestali plnit, přicházeli proroci a říkali: „Pozor, chrám bude zbourán“. Židé si nedali říct, přišel Jeremiáš a sebral to nejcennější – svatostánek – Archu úmluvy. Jeremiáš s několika společníky se vloudil těmi bočními dvířky a Archu úmluvy odnesl. Kde je? Nevíme. Víme jenom, že někde je. Až se Židé vrátí k pořádnému náboženství, tak se najde. To je zákonité, slíbené, atd. Proč si tu historii kolem Jeruzalémského chrámu říkáme? On je totiž vzorem a jeho osudy jsou vzorem a výstrahou naší zbožnosti a našich kostelů. U nás je sice těch kostelů plno, ale musíme si uvědomit, že nemůžeme nezodpovědně se svým křesťanstvím hazardovat. Jednou tak, pak zase onak, ale hlavně, že se modlím, chodím do kostela a rád si zazpívám. Já musím být vůči sobě, vůči své zbožnosti víc kritický, než dosud. Proč? Protože tak, jako Bůh odňal chrám Židům, tak také může odejmout chrám víry každému z nás. Prostě naše víra se rozpadne, objeví se pochybnosti, nejistoty typu. „Mám chodit sem nebo tam? Mám být křesťan nebo hinduista, atd.?“ To jsou signály (ne však signály první generace). Pak se objeví problematika hříchu, se kterým se člověk nemůže vyrovnat a marně s tím zápolí. Křesťanství se u člověka rozpadne, on o tom neví, chodí do kostela dál, modlí se, ale kvalita jeho zbožnosti je přitom rozbitá. Pak přijde to, co postihlo Židy. Odnětí chrámu, odnětí zbožnosti. Člověk, když nekontroluje kvalitu své zbožnosti, chodí do kostela a modlí se nekvalitně, Bůh tomu člověku vezme právo plnohodnotně chodit do kostela např. tím, že člověk se dostane do situace trvalého hříchu (narkoman, alkoholik, život v nesprávném manželství, všelijaké psychické úchylky). To je pro nás ono odnětí chrámu. Židům to Bůh předpověděl. Chrám mohl stát na věky, kdyby plnili přikázání. Přišli i proroci, varovali je a nestačilo to. Pak došlo ke zmizení Archy úmluvy a ani to nestačilo. Zjistil to až velekněz o Velikonocích. Místo toho, aby se nad tím zamysleli, tak si říkali: „Který darebák to mohl udělat?“ A on to byl Jeremiáš, který Archu zachránil pro další generace. V našem kostele je hlavní svatostánek a u křesťana je hlavní, aby věděl, proč se jde k sv. přijímání. A to je otázka, kterou spousta lidí nezná. Archa úmluvy byla centrum chrámu v židovském náboženství. Chrám byl postaven pro Archu úmluvy. Náš kostel je postaven pro Ježíše ve svatostánku. Naše křesťanství má směřovat k tomu, abychom dobře a se správným porozuměním chodili ke sv. zpovědi a sv. přijímání. Abychom se správně naučili myslet. Abychom jednou, až se setkáme s Bohem, se z toho nesesypali. Ví se, že ukrytí Archy provedl Jeremiáš, ale jestli to věděli současníci, kdo ví. Je možné, že to Jeremiáš lidem řekl, protože ještě za života Jeremiáše - z hlediska dějin za krátkou dobu - došlo k obležení Jeruzaléma a rozbití chrámu (pozor, toho prvního, ne toho, ve kterém byl Ježíš. A když Židé plakali (je to jedna z možných verzí), tak právě v této době jim Jeremiáš řekl: „Chrám je pryč, ale Archa úmluvy je schovaná“. Takže později židům v exilu toto mohlo dodat naději a odvahu. Židé se za nějakou dobu mohli vrátit zpátky a postavili druhý chrám, kam vešel i Ježíš. Archa úmluvy tam ale už nebyla. Takže, když chrám plnil svoji funkci, tak stál. Kdyby ji plnil pořád, stál by navěky. Když Židé přestali s pořádným náboženstvím, přišly nejdřív výzvy, pak drastické upozornění ve formě zmizení Archy úmluvy a pak ještě drastičtější upozornění ve formě rozbití chrámu. Když ani toto nepomohlo, pak vyhnání, deportace, obrovské utrpení. A to je obraz ne jenom Jeruzalémského chrámu, ale i naší zbožnosti, kvality naší zbožnosti. Já musím vědět, proč jdu do kostela. Já to musím mít pořádně vyřešené a když to vyřešené nemám, tak mi P. Bůh začne signalizovat: „Pozor, chyba!“. Když si ten signál nepřiznám, tak ho přestanu vidět. Pak přijdou signály další. Jak? První taková věc je, že člověk čte Evangelium a nerozumí tomu. Další signál třeba je, že přijde pokušení, kterému se člověk ubrání. Pak, ale až přijde pochybnost, objeví se hříchy a čím dál, tím závažnější, ale člověk si říká: „Já jsem dobrý, já se snažím, chodím k přijímání, atd.“ A najednou krach, je nám vzata Archa úmluvy, je nám vzato sv. přijímání tím nebo oním malérem; trvalým hříchem. A řešení? Mohl bych říct: „P. Bůh je krutý, když to na mně dopustil“. Ale také bych si mohl říct a měl bych si říct: „Jsem to ale hlupák, jemné signály jsem neposlechl, tak alespoň poslechnu nyní ten houkavý signál vrcholného nebezpečí. Je mi vzato sv. přijímání - Archa úmluvy. Pozor, hrozí mi, že mi bude vzat celý chrám“. Pozor je to velmi aktuální. Kněží je stále méně, církev ztrácí vliv a je dokonce pronásledována. Copak nám to nestačí?
Tahle pasáž je dost náročná na pochopení, ale zas ne tak moc. Nepatří mezi ty super náročné. Upozorňuji tady proto, že často jde o povrchní čtení, o povrchní chápání. Uvědomte si, že chrám – vlastně je to tzv. svatyně, kdežto chrám v Jeruzalémě to bylo kolem takové nádvoří (jako např. nám. Míru), bylo tam podloubí atd. Ježíš v chráme zastihl prodavače dobytka, ptáků, atd. Když si to připodobněme, nebyli by tady v kostele, ale na náměstí. A když se řekne, že Ježíš byl v chrámě, tak jako by mluvil na náměstí. Do vlastní svatyně vstupoval kněz a nikdo jiný. A do velesvatyně jenom velekněz a to pouze o Velikonocích. Prodavače musíme tedy umístit na náměstí. A když to náměstí bylo místem pobožností, nemůžeme se divit, že Ježíš prodavače odtud vyháněl. Navíc ještě, nezapomeňme, že v orientálním obchodě se také smlouvá. Takže se tam handrkovalo, lidé se dohadovali, byl tam hluk a křik. To smlouvání je v orientálním obchodě neodmyslitelné. Víme z jiných dokladů, že velekněz Annaniáš, resp. jeho synové brali úplatky (trhovné) za to, že v tom prostoru mohl někdo prodávat. Říkalo se, že je to bazar, nebo tržiště Annaniášových synů. Ježíš vzal provaz a teď z něj udělal takový karabáč s uzly a jako takový rváč šel do toho a začal je vyhánět. Chrámová stráž přišla a říká (velekněží se cítili dotčeni): „Co se nám tady, na místě naší pravomoci, ten tesař bude roztahovat?“ Takže říkají: „Jakým znamením dokážeš, že tohle smíš dělat?“ To není otázka, že by se chtěli o něčem přesvědčit, ale je to, jako když my říkáme: „Jakým právem se nám tady budeš roztahovat?“. Když Ježíš říká: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím“, tak je to pro ty posluchače, kteří nevědí o tom, že Ježíš bude zabit. Učedníci to věděli, ale zase nechtěli tomu rozumět. Ale i pro ostatní posluchače je to věc, která jim nic neříká. Ale pozor, nezapomeňme, že Ježíš dělal zázraky a když řekne: „Zbořte a já ho postavím do tří dnů“, tak to je věc, kde on, abych tak řekl, je ochoten udělat zázrak, dle: „Chtějte po mně tady v chrámě nějaký zázrak a já vám ho provedu. Třeba klidně zbourejte celý chrám a já ho do tří dnů postavím“. Čili, posluchači to měli takto brát. Tato věta má vlastně dvojí význam. Věta pro nepoučené současníky má význam zázraku. Ti lidé v Ježíšově době slyšeli, že Ježíš dělá zázraky a kdyby řekli: „Hele, nemusíme bourat, ale uzdrav tady toho nemocného“, Ježíš by to udělal. A byl by to doklad, že on je poslán Bohem a že je víc, než veškerá chrámová stráž a veškerý velekněz, atd. Ovšem druhý význam, který je pro nás a který je srozumitelný až na základě celého vývoje událostí, tak ten si musíme napřed trochu připravit. Jaký je smysl Ježíšovy smrti na kříži? Ježíš řekl: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Židé si myslí o Ježíšovi, že je zhýralec, posedlý, pomatenec, pekelnická šarže, apod. Čili, aby lidé poznali, že já nejsem zhýralec, přítel hříšníků a opilec, atd. „Nejsem posedlý, ale já miluji Otce“. Čili: „Proto musím na kříž, aby mne lidé začali dobře hodnotit“. On tady v té větě trošku to ironizuje a vlastně říká: „Jó, abyste pochopili, jakým právem to dělám, tak mě napřed musíte zabít a až mně zabijete a já vstanu z mrtvých, tak někteří z vás pochopí, že já na to právo mám“. Pokud se nám to zdá přitažené za vlasy, tak nutno říci, že sv. Jan to po zmrtvýchvstání takhle pochopil (nelze vyčíst, kolik učedníků to takhle pochopilo). Takže v principu ti lidé kolem a my také to můžeme tímto způsobem pochopit. Tak to je druhý význam. Pozor, oba významy té věty platí. Pro současníky platí to: „No, chtějte po mně zázrak, zbourejte tento chrám a do tří dnů ho postavím“. Toto je význam tzv. „po lopatě“. Samozřejmě nikdo nebude chtít bourat chrám, ale například by řekl: „Jsou tady nemocní, dokážeš je uzdravit? Ježíš by řekl: „Dokáži“. Ovšem je ve hře i druhá věc: „No, vy chcete znamení? Žádné znamení na vás neplatí. Musíte napřed v tomto chrámu křičet: „Ukřižuj! Krev jeho na nás a naše děti! Vy musíte dostat rozum tím, že mne zabijete.“ Ale navíc, apoštolům Ježíš říká ještě jednu věc: „Z toho, co tady vidíte, nezůstane kámen na kameni“. Právě proto, že nechtěli uznat zázraky, které viděli. Kdyby Židé uznali zázraky, které viděli, tak by Jeruzalémský chrám stál dodnes. A tady jme právě u toho problému. Vlastní problém pochopení náboženství nejsou nějaké složité věci, ale jsou to věci, které jsou jasné, ale člověk si je nechce pustit pod kůži, nechce je uznat. A to je problém setkání člověka s Ježíšem. Ani u apoštolů to nešlo jinak, než že museli vidět Ježíše zabitého, aby začali přemýšlet. Čili: „Jakým právem se tady roztahuješ?“ My bychom asi řekli: „Jaké znamení činíš, že tady v chrámovém distriktu, ve kterém Ananiášovi synové vybírají taxy za to, že tady obchodníci smějí prodávat, to můžeš dělat? Jakým právem tady rozkazuješ, když Ananiašovi synové tady rozhodují?“ My si to můžeme převést do dnešní mluvy: „Jakým právem se tady roztahuješ a lezeš nám do naší kompetence? Jakým právem ty tady komanduješ? Co tady máš co dělat?“ No, a ten druhý význam je: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já. Jenom zbořte tento chrám. Vy ho musíte zbořit a teprve až ho zboříte, tak někteří z vás přijdou na to, že jsem měl pravdu“. Čili, až zabijete Ježíše - to je ten druhý význam. A je ještě třetí význam: „Až Římané rozbijí tento chrám a to vaší vinou, pak někteří z vás se obrátí a jiní to zase nepochopí“. Tady jsem to uváděl á konto toho, abychom si uvědomili, že různá místa v Evangeliu mohou mít pro různý stupeň poučeného čtenáře třeba dvojí i trojí význam. Ale to je otázka, se kterou se člověk setkává i např. v přírodních vědách. Pro nás je to poučení, že se jednak musíme naučit číst i mezi řádky a že nám potom texty vyvstanou ve své plné síle. Ale jen tak číst a nedávat věci do souvislosti, tak to nic není.
EVANGELIUM Jan 3, 14-21, 4. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi: "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."
Soud si pořád představujeme, že přijde Ježíš, bude soudit a kandidáti zavržení budou říkat: „Pane Ježíši odpusť“ a on řekne: „Ne, nejde to, teď už to nejde“. Jenže to žádný zavrženec neřekne. My si musíme uvědomit, že tady na světě si musíme dát pozor a naučit se včas to rozeznat, jestli dovedeme chybu, kterou jsme udělali, sami u sebe uznat. Představa Ježíše, který soudí, je primitivní představa. Dnešní text krásně hraje s textem Jan 13 („Já jsem nepřišel svět soudit, ale spasit. Každý má svého soudce, Slovo, které jsem vám řekl“). Kdyby člověk řekl: „ Ano, Bože, tady jsem udělal chybu, odpusť“, vždyť by se vůbec nemusel do pekla dostat. Nebo: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“. To jsou Ježíšova slova. Ještě přidám jeden výrok: „Přijdou Ninivští a odsoudí toto pokolení, přijde královna z Jihu a odsoudí toto pokolení“. Jak ten soud bude tedy vypadat? „Pan XY na řadu. Co tomu říkáš? (promítne se mu celý život)“. Tady ten člověk např. může reagovat: „Tady jsem udělal chybu, tady taky, toto, tamto“ a další pan XY může jít. Sv. Pavel říká: „Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom souzeni“. Když ale začne říkat: „No jo, ten můj manžel byl na mne zlý, já jsem se neudržela...“, atd. Tak povstanou hříšníci (Ninivští ) stejné kategorie a řeknou: „Víš co, vymýšlíš si“. Povstane královna z Jihu: „Tak já jsem se dokázala trmácet velký kus cesty, abych se dověděla něco ze Šalamounovy moudrosti (o Bohu) a vy jste měli Ježíše a vůbec vás nenapadlo ho pořádně poslouchat a přemýšlet o tom, co říká“. To jsou ti žalobci. Soudcem není Ježíš v tom smyslu, že by vydával verdikty. Každý se odsoudí sám. Tudíž soudcem je to slovo. Nastoupí jakýsi automatický soudící mechanismus. To Ježíšovo slovo je automatický psychologický proces, ve kterém člověk uvízne, druzí ho odsoudí a Ježíš nemusí říci ani slovo. Jakou roli tedy hraje?. Vyhlásí vítěze. To je tam také psáno. Řeknu: „Pojďte…“. O těch, co přijdou do nebe, se říká: „Jeden bude vzat…“, a o těch, co přijdou do pekla: „Druhý bude zanechán…“. To peklo si každý nosí v sobě a pěkně pořádně. Teď jde o to, abychom se naučili včas rozeznat to, co nás do pekla svaluje. A to je reakce na jasnou, zjevnou skutečnost. Těch věcí je víc a jsou častější než by se nám zdálo. Velekněz vůbec není ojedinělým případem. Když se to člověk naučí rozeznávat, „vlasy člověku vstávají“. Soud spočívá v tom, že Ježíš přichází do kontaktu s člověkem. Ten soud se může odehrát také tak, že když vezmu do ruky Evangelium a najdu tam nejasné místo. Když si řeknu, že to je nejasné, tak jsem právě vyhrál. Může to být pouze malá epizodka, ale v té jedné věci jsem vyhrál. Toto je důležité se naučit. Když máme nejasnost v náboženství, tak ji zaregistrovat a pídit se za tím, abych měl jasno. Spousta lidí jde k přijímání a neví proč. Je nutné přemýšlet a ptát se. Druhá věc je, že když udělám chybu, tak nesvalovat vinu na druhého, ale přiznat si, že Černého Petra mám já. Není to snadné, když člověk není na to trénovaný. Ale pořád je to lepší než prohrát svůj život. Lepší je říci před Ježíšem a celosvětovou veřejností: „Ano, tohle jsem dělal špatně“. Takový velekněz Kajfáš, např. když byl kluk, nechtěl se smířit s tím, že prohrál v „kuličkách“. Nebo žák dostal ve škole špatnou známku a neřekl to doma, atd. Řeklo by se, že to je dětské zlobení. Ale když jako velekněz stál před faktem, že včera zatčení lidé klidně dneska zas kážou a nedovedl si to přiznat, pak už prohraje.
Naše běžná představa soudu s tím nehraje. V hodině náboženství s říkalo, že v pekle je takové velké kyvadlo, které zavržencům signalizuje: „Nikdy nevyjdeš, vždycky tady budeš“. Stačí si však přečíst Evangelium a mohlo by to člověka alespoň varovat: „Pozor, nespokojuj se s dosavadními názory“. Známe přece ten případ s prasaty. Ježíš dává zlým duchům amnestii. Zavrženec neříká: „Ježíši, pusť mne do nebe, ale pusť mne do vepřů“. Oni toho však okamžitě zneužívají. Ďáblova touha je: „....to ti dám, jestli se mi pokloníš“ a ne jestli mne pustíš do nebe, nebo z pekla. To jsou okaté věci, které pochopí každý, kdo chce věci rozumět. Jistě, naráží to na naše představy ze školy, se kterými nechceme hýbat. Ovšem, tady zodpovídá každý sám za sebe.
Důležité je také to 1. čtení, Sk 5. Věta: „Světlo přišlo na svět, soud je v tom......., atd.“, může vypadat jako tajuplná. Jestliže to někomu tak připadá, tak je to svědectví toho, že má představu Pana Ježíše, jak přijde a bude si hrát na soudce. Ježíš ovšem říká něco jiného. Ježíš např. říká: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“. A tady zase je: „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu, než Světlo“. Prostě, Ježíš přišel mezi lidi a podle toho, jací ti lidé byli, každý jednotlivec zvlášť, podle toho se mu Ježíš líbil nebo se mu nelíbil. Zdá se to divné, jak by se mohl P. Ježíš někomu nelíbit. Každý si pomyslí: „To je nemožné“. Zásadní omyl. Když Ježíš přišel, tak spousta lidí měla na něj dopal. Všimněte si prvního čtení: „Tehdy zasáhl velekněz a jeho stoupenci …“. Proč? Protože apoštolové, když byli ještě v Jeruzalémě, dělali mnoho zázraků. Lidé za nimi přicházeli a nechávali se uzdravovat. Velekněz a jeho velerada, i farizeové si řekli, že musí zasáhnout. Apoštolové dělají zázraky a co na ty zázraky říct? Petra a ještě jednoho zavřeli. Anděl v noci otevřel dveře, vyvedl je ven a řekl: „Postavte se v chrámě a učte!“ Oni ráno vejdou do chrámu a učí. Velekněz neví, že jsou zase v chrámě. Svolal veleradu a všechny izraelské starší a poslali služebníky do vězení. Stráže na svém místě, zámky neporušené, klíče u velitele a zápise stojí: „Nic zvláštního se nestalo“. Vejdou do cely a ona prázdná. Dumají nad tím, jak je to možné, kdo je mohl vyvést, atd. Nechtějí si připustit, že ten, kdo dovede dělat zázraky, že si také může poradit s obyčejným útěkem z vězení, i kdyby byla zeď sebesilnější. Velitel chrámové stráže je na rozpacích. Hlásí, že jinak všechno bylo v naprostém pořádku (stráž, zámky, klíče atd.). Jak je to tedy možné? Pak někdo přijde a řekne: „Víte co, ty, které sháníte, jsou v chrámě a učí“. Tady vidíme od velekněz a těch druhých jasně nepoctivou hru. Místo toho, aby si řekli: „Zavoláme je a požádáme, aby nám předvedli nějaký zázrak“ (oni o zázracích vědí velice dobře, nezapomeňme na Lazara, kdy jejich reakce na vzkříšení byla: „Zlikvidovat Ježíše a Lazara“). Takto nepoctivě jednají. Jak je to možné? Tady jsme u toho, že Ježíš ve zbožných lidech (ne u nevěřících), pokud jejich zbožnost není kvalitní, vyvolává averzi a strach. Takový celník nebo Herodes nebo agnostik Pilát, ti na Ježíše vztek neměli. Herodes i Pilát chtěli Ježíše z toho „vysekat“. Oni couvli až před rozvášněnými zbožnými židy. Nyní opět vidíme, když už je že Ježíš v nebi a apoštolové dělají zázraky, reakcí té „kliky“ je: „Strčíme je do vězení. Jak to, že si troufají dělat zázraky?“ Tady vidíme jednu věc, že problém víry není v tom, čemu nerozumíme, ale v tom, čemu tzv. rozumíme a co si nechceme připustit, před čím zavíráme oči, odsouváme to, abychom se nemuseli na nepříjemnou pravdu dívat tváří v tvář. Tohle je problém setkání s Ježíšem, ať už v době Ježíšově, nebo v době, kdy apoštolové dělají zázraky, ale také problém náš, když bereme do ruky Evangelium a to, když zjistíme, že něco se nám tam nelíbí a přeskočíme to. Nebo v kostele člověk slyší něco nepříjemného, řekne si: „To jsou nějaké divné řeči“ a jde do kostela někam jinam, protože tamto se „nedalo“ poslouchat. A to je také smysl toho, že soud je v tom, že „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než Světlo, protože jejich skutky byly zlé“. Znovu říkám, že se nejedná o hříšníky, protože ti při setkání s Ježíšem svých hříchů litovali, ale jedná se o tzv. zbožné lidi. Jejich skutky zbožnosti byly zlé. Byli to pokrytci, lidé, co se přetvařují, hrají sobě divadélko, atd. Nyní nám zřejmě vyvstane to, že Bůh poslal Ježíše ne, aby svět soudil, ale aby svět spasil. Ježíš jinde říká: „Já nebudu svět soudit, každý má svého soudce, Slovo, které jsem řekl“. Nesmíme si naivně představovat, že u soudu Ježíš vystoupí a nyní se za někoho přimluví jeden svatý, za jiného druhý svatý, za někoho se nepřimluví nikdo, atd. a podle toho bude Ježíš „přivírat“ oči. Ne, ze svých slov budeme souzeni. Ježíš nám jednoduše řekne: „Mám proti tobě to a to“, nebo „dělal jsi to a to. Pak to závisí na mém postoji vůči dané věci. Když já řeknu: „Ano, uznávám“, tak je po soudu. Jenže o těchto věcech se nehovoří. A to, co si často myslíme, je pěkně vybájená představa. Jistěže soud bude, ale ten soud je v jádru konfrontace s tím, co řekl Ježíš, s tím, co říkám já. Já se mám vyjádřit vůči Evangeliu, ke svému postoji vůči náboženství. A právě tzv. zbožní lidé budou říkat: „Ale ne, to bylo těžké“ nebo „nedalo se to dodržet“, atd. „Soud je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než Světlo“. Proč? Protože jejich skutky byly zlé. Příchod Ježíše, to je asi tak jako, řekněme, když se v noci rozsvítí světlo. Okolo něj začnou rojit všelijaké můry, komáři, atd. Když přišel Ježíš, tak se okolo něj shromažďovali dobří a ti zlí utíkali, nesnášeli ho. A těmi zlými jsou např. velekněz, velerada a celá ta veleknězova klika. Ale jsou to i farizeové, atd. Ti, kteří nesnesou Světlo, nejdou za Ježíšem. Nejdou za apoštoly, ale myslí si, kdoví jak chytře jednají, když je strčí do vězení. Proč je toto všechno psáno? Ne kvůli tomu, abychom věděli, jak byli židé zlí, ale abychom věděli, na co si my sami nedáváme pozor. Největší zlo je vlastně to, že člověk zavírá oči před nepříjemnou skutečností.
První věta: „Nikdo nevystoupil......“ patří svým obsahem k tomu, co se odehrálo těsně před tím (viz Evangelium). Ježíš tím chce říct to, že židé si dělají náboženství, přidávali si tam spoustu věcí a přitom nedbali na proroky a nebudou dbát ani na Mesiáše. Nikodém přichází za Ježíšem a Ježíš mu říká věci, které se mu nezdají a Nikodém nakonec odchází zklamán. Cestu k němu nalézá až je Ježíš před veleradou nespravedlivě souzen. Na Nikodémovi si můžeme ukázat význam Ježíšova kříže. Dnes si připomínáme svátek Povýšení sv. kříže. Mohli bychom zavést nějaké pobožnosti navíc, nebo o kříži samotném hovořit, ale raději se zamyslíme nad tím: „Proč vlastně šel Ježíš na kříž?“ Pakliže to pochopíme, uděláme Ježíšovi největší radost. Např. mohli bychom to tak nazvat, existuje kult utrpení a lidé si myslí, že jakmile trpí, tak, že už jsou dobrými křesťany. Náboženství těsně spoutávají s utrpením, utrpení je tajemství, utrpení je nutné, atd.. Jenže si musíme uvědomit, že jakmile si hrajeme na „Ježíše na kříži“ (např. že utrpení obětujeme, atd.), může se stát a je to velmi nebezpečné, že se můžeme od Ježíše vzdalovat. Proč? Ježíš nebyl ukřižován sám. Na Kalvárii byly tři kříže. Kříž Ježíšův, kříž lotra po pravici a kříž lotra po levici. Ježíšův kříž je ke spáse všeho lidstva. Kříž jednoho lotra je k jeho dobru a ten na tom svém utrpení „vydělává“, protože pro něj je to očistec („Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“). Druhý lotr ale na tom svém utrpení prodělává, protože pro něj to je, abych se tak barokně vyjádřil, začátek pekla a klíč do hlubších pekelných propastí. Když ale nedovedeme rozeznat a jenom bereme na sebe utrpení, kdo nám zaručí, že nejsme jako ten nekající lotr na kříži. Kdo nám zaručí, že když chceme nějaké utrpení obětovat, že naopak Bůh nám chce tím utrpením připomenout: „Člověče, zamysli se nad sebou!“? A to bohužel ve zbožných knížkách nenajdete. Většinou najdete: „Jenom trp, obětuj, atd.“, ale přitom se neříká, že nejdříve musíme najít svůj kříž, zda-li nejsme tím nekajícím lotrem. Další věc je ta, že nejmilejší apoštol, miláček Páně Jan, stojí pod křížem a ostatní stále nechápou kříž. Když se podíváme do životopisů apoštolů, tak zjišťujeme, že právě tento jediný apoštol umírá přirozenou smrtí ve vysokém věku. To vůbec není náhoda. Proč? Vzpomeňme si na 1. čtení, je to 4M 21. Židé reptali a proto Bůh na ně poslal jedovaté hady. Jejich uštknutí způsobilo smrt mnoha lidem Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Bohu, modli se k Hospodinu, aby od nás hady odstranil“. A recept od Boha: „Přibij měděného hada na vztyčený kůl a každý, kdo pohlédne na hada, bude uzdraven.“ Čili, pohled na hůl s hadem uzdravoval a ne každý, koho had kousl, měl být přibit na kůl. Uštknutý, nechtěl-li zemřít, se měl jít podívat na hada. Ježíšův kříž, jeho vlastní poslání není v tom, že my tam půjdeme místo Ježíše, ale v tom, že se budeme na Ježíšův kříž dívat správným způsobem. Bohužel to mnoha autorům zbožných článků a knížek utíká. My si pořád hrajeme na Ježíše a cpeme se na ten kříž, místo toho, abychom se dovedli na ten kříž dívat a zamyslet se, proč Ježíš na kříž šel a jaké důsledky a poučení to pro má nás. Vraťme se k Nikodémovi. Ježíš kázal, Nikodém slyšel o tom, že Ježíš dělá zázraky a tak jde za ním. Nikodém je členem velerady. Po úvodním zdvořilostním hovoru („Ty děláš zázraky, jako nikdo…“ atd.) Ježíš na něj spustí dost studenou sprchu. Budu parafrázovat: „Jó kamaráde, jestli se nenarodíte znova, z vody a Ducha Svatého, tak do nebe vůbec nevejdete. Vy se musíte znovu narodit, nemůžete tam vejít takoví, jací jste, s tou svojí povahou a s tím svým způsobem myšlení.“ Samozřejmě, že Ježíš hovořil i o dalších věcech, o problematice židů (to je pravděpodobné, jisté to není). Jisté je, že mu říká, že on a jiní na jeho úrovni si nemohou dělat naděje, že přijdou do nebe bez toho, že by se znovu narodili, t.j. bez úplné přestavby jejich náboženství. Nikodém: „Jak se mohu znova narodit....?“ Rozhovor vyúsťuje v to: „Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho.....“. To další, jak „Mojžíš vyvýšil na poušti hada......“, to musíme chápat v tom smyslu, že „vy nemůžete být spaseni, vy neberete to, co vám Bůh říká, vy to odmítáte. Bůh vám posílá proroky naprázdno a neposlechnete ani Syna člověka. Syn člověka musí být vyvýšen, tak jako byl vyvýšen had na poušti.“ To je pro Nikodéma horor, když slyší, že Mesiáš bude přibit na kůl, jako had na poušti. Ta představa je pro něho nepřijatelná, odporuje všem jeho dosavadním rabíny vykonstruovaným představám. Potom dále je: „Vy čekáte, že Mesiáš přijde a bude soudit pohany. Ale soud už začal a souzeni jsou židé. Ten, kdo je dobrý, jde za světlem a kdo není dobrý, se od světla odvrací“. Ježíš tady neříká naplno „Já“, ale Nikodém dobře vyciťuje, že Ježíš se dívá na židy „spatra“, že mluví o tom, že Mesiáš bude přibitý na kůl, že napřed bude soudit židy a že ten soud už začal. Nikodém odchází od Ježíše otrávený. Je to ale poctivý žid. Ježíš mu však nezapadl do noty. Proč Nikodéma a Josefa z Arimatie vidíme pak u Ježíšova hrobu, to souvisí s tou dnešní otázkou o funkci pohledu na kříž. Nikodém od Ježíše odchází a už k němu nevrací. Ježíšovy názory se mu zdají přemrštěné. Tak, jako apoštolové nechtěli přijmout, že Mesiáš bude ukřižován, tím spíše to bylo nepřijatelné pro Nikodéma (přibití na břevno). Pro Nikodéma je Ježíš fantasta, se kterým nemá smysl se pouštět do dalších debat (i když dělá zázraky): „Vždyť on se ten Ježíš na veleradu dívá jako by to byl sbor loupežníků a vrahů.“ Abychom pochopili tu atmosféru, nezapomeňme dodat, že Nikodém nebyl u Ježíše 200 vteřin a že Ježíš mu toho musel říct dost a dost. Nikodém je nadále férový, ale za Ježíšem už nejde. Je to poctivý žid a když velerada uvažuje o tom, jak Ježíše zlikvidují, Nikodém upozorňuje, že to musí být na základě řádného procesu a že to musí být doloženo obviněním se svědky. Musíme ale stále mít na paměti, že Nikodém je (zatím) stále na druhé straně břehu, ale co se týče právních židovských předpisů, je poctivý. Nejdříve si velerada myslela, že zlikvidují Ježíše až po Velikonocích (báli se lidu). Teď do toho přichází Jidáš s nabídkou, že jim Ježíše vydá a oni v tom vidí příležitost, jak Ježíše před co největším počtem lidí znemožnit tím, že jim předvedou Ježíše zatčeného v poutech. Lidé měli zafixovanou představu, že Mesiáš je nezranitelný v boji a když uvidí zatčeného Ježíše, okamžitě překlopí ve svém nadšení v domnění, že byli Ježíšem podvedeni. Velerada odhadla situaci dobře. Víme, že když Pilát vyvádí zbičovaného Ježíše a říká: „Váš král, pozor, já jsem na něm vinu nenašel, Herodes také ne, to je na vaši zodpovědnost“, dav začal křičet: „Krev jeho na nás a naše děti.“ Lidé, kteří nedávno křičeli: „Hosana Synu Davidovu“, když viděli Ježíše spoutaného, překlopí a křičí: „Fuj, podvodník, to není žádný Mesiáš. My jsme mu málem uvěřili.“ Velerada to měla opravu dobře vymyšlené. Neměli však sehnaný svědecký materiál. Na popravu musí být proveden hrdelní zločin a alespoň dva svědkové. Nic nemohou dát dohromady. To, co svědkové svědčí, nejsou věci žalovatelné. Velerada se chytá toho, že řekl: „Zbořte tento chrám“. Ve skutečnosti on řekl: „Zbořte tento chrám a já ve třech dnech vystavím nový“ a to není žalovatelné. Výpovědi dvou svědků se neshodují. Nikodém, když vidí tu právnickou fušeřinu, začíná být jako na trní. Teď povstává Kaifáš a říká: „Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Čeká totiž, že Ježíš řekne: „Nejsem“, protože o Ježíšovi je známo, že je z Nazareta a Mesiáš má pocházet z Betléma. Když Ježíš řekne: „Nejsem“, Kaifáš ho může bez problémů obžalovat, že se nechal od lidu provolat za Mesiáše. Jenže Ježíš říká: „Ano, jsem.“ Kaifáš ví, že má říct: „Dokaž!“, jenže o Ježíšovi bylo známé, že žádný spor neprohrál a že Ježíš by mu to dokázal. Betlém není daleko a získat důkazy, že se tam narodil, by nebyl problém. Pak by Kaifáš musel říct: „Odpusť Mesiáši“. Jenže ve své zaujatosti (Kaifáš nechce dát Ježíšovým kázáním za pravdu a také pomyšlení „co by si o mně lidé, zbožní židé mysleli“) roztrhne si teatrálně roucho a celá velerada Ježíše odsoudí, kromě Nikodéma a Josefa z Arimatie. Ti vidí, že to je justiční vražda, že měl Ježíš pravdu, když říkal, že celá velerada s Kaifášem jsou podvodníci. Kaifáš přece mohl říct: „Dokaž!“. Teď Nikodémovi dochází, že Ježíš tehdy nebyl žádný fantasta, že měl pravdu a že on sám byl zaslepený, když Ježíšovi nerozuměl. Proč jsme to tak detailně rozebírali? Židé se museli na poušti podívat na hada, Nikodém musel vidět nespravedlivý proces, aby pochopil, že Ježíš měl pravdu. My se musíme naučit stát pod křížem a dívat se na kříž správným způsobem a ne si místo Ježíše „hrát“ na spasitele světa a cpát se na ten kříž. Jistě, tohle ve zbožných knížkách nenajdete, ale fakt je, že tohle říká sám Ježíš. Odvolává se na měděného hada a ten na poušti léčil tím, že se lidé na něj dívali. Zrovna tak byl vyléčen Nikodém, že se dovedl správně dívat na nespravedlivý proces. A zrovna tak my budeme na soudu osloveni Ježíšem právě tím pohledem na skutečnost Ježíšových slov, na skutečnost Jeho smrti. A mnozí lidé, kteří jsou ochotni nést Ježíšův kříž, ale nejsou ochotni se dívat na Ježíše na kříži, „spláčí nad výdělkem“. Jinde Ježíš říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte že jsem to já“ a ještě jinde: „Aby svět poznal, že miluji Otce. Proto pojďme, budu ukřižován.“ Naučme se dívat na kříž a tím uděláme radost Ježíši na kříži a přitom nás to bude méně bolet. Nezapomeňme na Jidáše. Jidáš litoval a počítal s tím, že bude také ukřižován. Oni mu řekli: „Jó, to sis měl rozmyslet dříve.“ On se pak jde oběsit. Opět tady hrálo roli to: „Co tomu řeknou lidé, jak se budou na mně dívat“ – nepravá lítost. Největší radost udělal Ježíši právě sv. Jan, když stál pod křížem. Když chceme Ježíši ulehčit chvíle utrpení, tak následujme sv. Jana a pořádně se dívejme ne na dřevěný kříž, ale na smysl Ježíšova utrpení a nehrajme si na Ježíše na kříži. Napřed zaujměme postoj a pochopme roli sv. Jana pod křížem.
Za pozornost také stojí to 1. čtení, z 2Pa (kniha kronik) ze Staré Smlouvy. Jak to vlastně bylo, o čem se tam hovoří? Pak se ovšem dostaneme k Evangeliu, protože je to velmi důležité. Když se zadíváme do dějin židovského národa před Ježíšem, vidíme etapy, které můžeme rozlišovat asi takto: Židé chodí na poušti, Bůh se pokouší nějakým způsobem přivést židy ke správnému myšlení a správnému komunikování (s ním). Bůh na ně úmyslně dopouští, aby měli nedostatek vody. Božím cílem je, aby židé dokázali přijít a říct: „Bože, prosím tě, není voda, dej nám vodu“. Jenže oni ne. Začnou reptat. Nebo problém okolo té many. Oni nechtěli jíst jenom tu manu. Kdyby to bylo dnes, a mohli po té maně sáhnout lékaři, zjistili by, že tam byly všechny vitaminy a prvky potřebné k životu, že to byl univerzální pokrm. Židé chtěli jíst maso. Bůh nebyl proti zpestření jídelníčku, ale oni neřekli: „Bože, nešlo by to troch zpestřit, nám se někdy zasteskne po kousku masa? Vždyť ty si dovedeš poradit“. Ne. „No, jo, v Egyptě jsme měli plné hrnce masa, atd.“, přičemž v Egyptě je vybíjeli (genocida). Představte si, že by židé šli z koncentráku a říkali: „Jó, tam jsme se měli dobře. Měli jsme masa do sytosti“. Takhle nesmyslně jednali. Bůh je chtěl naučit, aby dokázali přijít a říct: „Prosím tě, Bože, Mojžíši, nešlo by to, abychom měli občas ten jídelníček pestřejší?“ Proč rovnou začít reptat? Když se na to jen tak díváme, snadno nám uteče, že kvůli tomu stará generace (protože nebyli ochotni se ptát a to reptání je důsledek toho, že nebyli schopni se domluvit se s Bohem), nevešla do zaslíbené země. Když jim Mojžíš něco říkal, oni chtěli slyšet jen to svoje. Je to častější problém, než by se člověku zdálo. Výsledek byl, že generace, která vyšla z Egypta, nevešla. Teď přeskočíme kousek dál. Židé postavili chrám. Při slavnosti posvěcení Bůh jasně říká Šalamounovi: „Pakliže budete plnit mé příkazy, chrám bude stát na věky. Jestli budete plnit!“ Čili, když budete plnit 20 let, bude stát 20 let, když 100, 1000, tak bude stát tolik. I na věky. To si musíme uvědomit, že člověk svým jednáním, určuje Boží zásahy. „Jak dlouho budete příkazy plnit, tak dlouho bude chrám stát. Když přestanete plnit, chrám bude zničen“. To bylo tedy v době svěcení chrámu. Ale krátce potom začalo, ne sice bez reptání, že si lidé z náboženství vybírali své. Už Šalamoun s tím začal. Bůh jasně řekl: „Král si nebude brát za ženu cizinku, ale má si brát dcery svého lidu“. Jenže Šalamoun, když se na trůnu trošku usadil, začal si hrát na velmože a takový král, čím měl více žen, tím byl „lepší“. Čísla přesně neřeknu, ale myslím, že měl Šalamoun 300 žen a 3000 konkubín. Šalamoun také dělal politické sňatky. Tu si vzal královskou dceru, tam jinou královskou dceru, atd. A tím se prohřešoval, protože to Bůh zakázal. Ale Šalamoun si toho nevšímal, byly to přece „státnické zájmy“. Jiným i slovy: „To musí být, co říká Bůh, nemohu brát doslova“. Samozřejmě, že to tak otevřeně neřekl, ale fakt byl ten, že si bral cizinky – pohanky za ženy. No a cizinky chtěli mít kousek domova, tak šli za králem: „Šalamounečku, prosím tě, já bych ráda měla takový malý Baalův chrámeček. Mne se velmi stýská. Je mi s tebou moc hezky, ale mně tady schází kousek domova“. Tak přibyla jedna svatyňka tamtomu pánbíčkovi, druhá svatyňka jinému, atd. A výsledek? Lidé do těch chrámů chodí také. Proroci varují: „Pozor, Bůh s vámi není spokojen“. Pozdější králové pokračují v tom trendu, který vlastně začal už Šalamoun. Pohanské chrámy přibývají, jsou tam i pohanští kněží, židé chodí do tamtoho i onoho chrámu. Chodí sice do Jeruzalémského chrámu, ale kdyby někdo řekl: „Hele, vy špatně věříte“, tak by se s ním prali, nebo hádali: „Víš, na něco je lepší Baal, na něco je dobrý Hospodin“. Výsledek byl, že přicházejí proroci, raní lid na nejcitlivějším místě („podívejte, ta vaše víra nestojí za nic“) a vzniknout boje proti prorokům. Nikdo by neřekl: „Já zabiji Mesiáše, já zabiji proroka“. Místo toho ale řeknou: „Ale co si to troufá ten pomatenec Izajáš? Toho musíme potrestat“ apod. Jednoho proroka rozřezali pilou a Ježíše zabili taky. Ale vrátíme se ještě k tomu chrámu. Chrám stojí, ale přibývají také pohanské chrámy. Proroci jsou umlčováni a tak dostává Jeremiáš od Boha příkaz, vniká do chrámu, „ukradne“ (protože on nebyl velekněz a neměl tam přístup) Archu úmluvy a ta je od té doby nezvěstná. O Velikonocích velekněz vešel do chrámu, potom do svatyně a zjistil, že je prázdná. „Kdo to mohl udělat?“ Židé si nedali říct, neobrátili se, tak Bůh nechal Archu úmluvy „ukrást“. Oni ji nehlídali. „Takoví neznabozi, nic jim není svaté, pořád jenom šťourají, ale aby se pořádně modlili, to ne“. No, a pak přichází zničení Jeruzalémského chrámu. Všimněte si, že Bůh někdy čeká, až nastane situace, kdy je situace neřešitelná. Proto musí dojít k nějakému zlomu, musí dojít k tomu, že chrám je rozbit. No, a tak byl rozbit poprvé (to bylo v prvním čtení). Pak se židé vrátili ze zajetí, znova začali stavět chrám. Herodes, co nechal pobít Betlehémské děti, ho nechal rozšířit. Nechal z něj udělat velkolepou stavbu a nakonec chrám ve svých zdech uvítal Ježíše. Jenže Ježíš varoval a říkal: „Chrám může být zachráněn, ale může být zničen“. Ježíš předpověděl zničení chrámu. Známe jeho postesknutí: „…kéž by jsi poznalo alespoň teď, co je ti k prospěchu. Ale už je ti to skryté, už to nemůžeš pochopit“. No a zase ty hodinky v časované náloži dějin odtikávají. Může se to zastavit, ale pak přichází zase konec 60. let, přicházejí Římané, oblehnou Jeruzalém a rozbijí chrám. A teď židé nemají bezmála 2000 let chrám. Nyní jsme u jádra věci. V těch kritických dějinách si žid nikdy neřekl. „Já jsem špatný žid“. Myslíte, že malý Kaifášek říkal, že až bude velký, že zabije Mesiáše? A teď se vraťme k textu Evangelia. Z něho jasně plyne, že utrpení Kristovo je vlastně vyvrcholením. Je to jeden z posledních signálů: „Koukejte něco dělat!“ Zabili Ježíše a byl to protiprávní čin. Kdyby si židé uvědomili, že dělají špatně, Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Když přijdou strážní od hrobu a řeknou, že Ježíš vstal z mrtvých, židé řeknou vojákům: „Víte co, dejte do hlášení, že v noci přišli učedníci a ukradli ho. Když Pilát bude namítat, že jste spali, my ho uchlácholíme“. Ne, aby řekli: „Tak poslyšte! „Vy jste viděli na vlastní oči, že vstal z mrtvých?“. Vidíme tu nechuť, neochotu uznat jasnou skutečnost, kterou člověk vidí. A z toho hlediska musíme chápat větu: „Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo“. Kdo si nerad přiznává nepříjemnou skutečnost, ten se při setkání s Bohem zhroutí. Soud není v tom, že by Ježíš z nějakých pečlivě vedených záznamů začal účetnicky sčítat položky a vypočítávat podle přesných a složitých klíčů koeficient hříšnosti (sečetl by to a vyšlo by mu, že tolik a tolik roků, měsíců, hodin a vteřin je vyměřena člověku délka utrpení takového a takového stupně). Soud je v tom, že se člověk setkává se skutečností a člověk dělá chyby. „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby ten, kdo v něho věří, měl život věčný“. Na poušti se museli židé, ti, kteří byli uštknutí, podívat na hada. Zrovna tak, Kristův kříž není proto, že by Bůh stůj co stůj chtěl splnit kontingent výprasků a protože nás chtěl toho ušetřit, tak to dostane místo nás Ježíš. Ježíš umírá na kříži (on to sám řík: „Aby svět poznal, že miluji Otce. Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že to jsem já“. Aby Kaifáš a Nikodém a všichni jim podobni lidé poznali, že se špatně stavěli vůči Ježíšovi, že špatně zacházeli s tím, co viděli a slyšeli. Toto je důležité, abychom se naučili dobře zacházet s tím, co vidíme a slyšíme, abychom to nepřekrucovali. Abychom nepočítali s tím, že jsme dobří i když děláme hříchy („Ano, já jsem dobrý, tady jsem udělal hřích, ale já se polepším“, atd.) Každý hřích je znamením, že naše víra není dotažena. A naše víra je tenkrát slabá, když nedovedeme Ježíšovi pořádně naslouchat. Opravdu, spousta lidí nedovede naslouchat. Ptá se, tápe, a když mu někdo chce něco vysvětlit, on chce slyšet jenom to svoje. Myslíte si, že židé nečekali Mesiáše, že po něm netoužili? Jenže, měl to být Mesiáš, který bude vyhovovat jim, ne ten skutečný Mesiáš. Toto je problém střetnutí lidstva s Bohem. Setkávání v tom smyslu, že se jedná o nárazy a konflikty. U židů toto bylo reptání na poušti, bylo to při setkání s proroky a bylo to i v případě příchodu Ježíše na svět. Ovšem, Bůh čeká, ale, když ta situace se vyvine tak daleko, že už není řešitelná, přichází pohroma. Na poušti: „Ani jeden z vás, ze staré egyptské gardy, nevejde. Jen ti, co se narodili na poušti“. Šalamoun postavil chrám, krásný chrám, ale pohanské chrámečky přibývaly, proroci varovali, Archa zmizela a nic to nepomohlo. Výsledkem byl rozbitý chrám. V době Ježíšově napřed varuje Jan Křtitel, potom Ježíš a nikdo ho nebere vážně. Ježíš je ukřižován, je to dokazatelný zločin velerady. Potom přichází Římané a srovnávají Jeruzalémský chrám se zemí. Tohle je i obraz problému lidského života. Problém pekla není v tom, že by Bůh stůj co stůj chtěl člověka trestat. Očistec? Také ne. Musíme se naučit reagovat na Boží výzvy k obrácení. Čili, naslouchat, když nám Bůh něco říká. A když se někoho ptáme na radu, tak umět otevřít uši, a ne chtít slyšet odpověď jen na to svoje. Je to problematika dohovoru mezi lidmi, manžely, rodiči, atd. Kdo tohle nedokáže, nebude to umět ani při četbě Bible a nebude to umět ani při setkání s Ježíšem.
Tato kapitola je velmi důležitá. Soud je v tom, že světlo přišlo na svět, že přišel Ježíš. A lidé, podle svého způsobu myšlení vůči Ježíšovi zaujímají stanovisko. Někteří úplně špatné, někteří v něčem špatné a v něčem dobré. Těch, kteří by zaujímali ve všem dobré stanovisko, nemáme v Evangeliu zmínku ani o jednom člověku. K tomu vybízí akorát Jan Křtitel a ten právě proto, že chápe ty věci, musí kázat a nemůže být Ježíšovým učedníkem. Jan Křtitel chce, aby ho Ježíš pokřtil a Ježíš mu jenom sdělil: „Podívej, každý máme svůj úkol. Dělej, co máš dělat! Máš nařízeno pokřtít všechny, tak mne pokřti taky“. A pak, když Jan Křtitel skončil, tak umírá, abychom řekli slovy sv. Petra, šel k duchům ve vězení, kam potom přišel také Ježíš. Čili k těm, kteří za živa neudělali pokání a Jan Křtitel fungoval jako předchůdce Ježíše. Janovo kázání bylo: „Udělejte přímé cesty! Každý pahorek musí být vyrovnán…“. Prostě nás upozorňuje na to, že i my někdy nevědomky umlčujeme Boha. Nevědomky. A totéž je i případě Ježíše. Ježíš byl ukřižován ne kvůli tomu, že by kázal nějaké tajemnosti, ale naopak kvůli tomu, že to, co říkal, bylo velice jasné. A pozornému čtenáři není neznámo, že takovým posledním impulsem k ukřižování Ježíše bylo, že Ježíš vzkřísil Lazara. To vyvolalo velkou odezvu, velekněží a velerada se dohodli, že Ježíše zlikvidují. A pak to ještě upřesnili, že zlikvidují také Lazara. Právě tady vidíme, že člověk, když se setkává s Ježíšem, tak naráží ne na nějaké tajemnosti, ne na něco neznámého, ale na to, co je jasné a člověk to nesnese. To, co by se člověku líbilo, od Ježíše neslyší. On chce od Ježíše slyšet něco jiného („A ten Ježíš káže jinak, než si pan rabín přeje a ještě navíc dělá zázraky…“). Proto byl Ježíš ukřižován. Ovšem, toto je ten soud. Navíc si musíme upřesnit ještě jednu věc. Když slyšíme slovo soud, my máme vypracovanou představu, že je tam přiveden usvědčený delikvent (provinilec), který očekává rozsudek a soud mu vyměří trest. V řečtině není slovo ´soud´, ale krisis. Ano, z toho vzniklo slovo krize. A toto řecké slovo krisis znamená celý proces: obžaloba, usvědčení, soudní výrok (možno i potrestání). Ale také znamená spor, při a dalo by se říct, že jakýkoliv rozhodující okamžik. Takže my si musíme uvědomit, že ten soud je něco jiného, než naše běžná představa. Tam je člověk volán k zodpovědnosti, a když uzná svoje chyby, může dojít k totální amnestii. Tím se ten Boží soud liší. Pakliže by zavrženec řekl: „Ano, uznávám to“ a byl by ochoten sám se sebou něco dělat, tak soud končí propuštěním. Takže, zavrženec má kdykoliv možnost říct: „Bože, uznávám svoji vinu, odpusť“. Ale, je-li rozhodnuto, pak o sobě rozhodl ten zavrženec, který nechce uznat, že je hříšníkem a který Bohu dokazuje, že se mu děje křivda. Snaží se dokazovat Bohu, že on je chudinka, nevinný. Takže, vlastně ten soud s Ježíšem musíme chápat, ne jako okamžik soudu, ale jako okamžik střetnutí, anebo rozhodující okamžik, kdy dochází ke střetnutí, kdy Ježíš člověku říká, jak má jednat a kdy člověk může (protože Ježíš mu to vždycky doloží) říct: „Ano, souhlasím“. Pak trest padá. Nebo v druhém případě začne stát na svém a potom trest propukne. Takže ten soud musíme chápat v tomhle tom širším slova smyslu. Jak? Pakliže je to obvinění, člověk se může hájit. Když je člověk usvědčen, může uznat svoji vinu: „Ano, zhřešil jsem, odpusť“. Nesmíme tam dosazovat představu, na kterou jsme zvyklí. Často slyšíme: „Dušičky, jak rády by se napravily, ale nemůžou“. To je nesmysl, protože zavrženec nechce uznat svoje chyby. Kdyby je uznal, tak okamžitě přestává být zavržencem.
Je to závažné a přitom velmi náročné téma. Budeme se zabývat tou problematikou soudu a ukážeme si to na Kainovi. Napřed si musíme uvědomit jedno. Když čteme v Evangeliu slovo ´soud´, zpravidla máme na mysli poslední soud. Pořádně si ale neuvědomujeme, že existuje soud, když člověk umírá – soud osobní. To je rozhodující. Protože na tom posledním soudu vlastně už půjde, abych tak řekl, o vyhlášení vítěze. A Ježíš před všemi obhájí jednání svého Otce, proč někomu dal víc, někomu méně, atd. Třeba si uvědomit, že to slovo ´soud´ má v Bibli trošku širší význam, než jsme zvyklí. Soud, řecky krisis (krize), v řečtině znamená zatčení, výslech, obžaloba usvědčení, vynesení rozsudku a snad i potrestání. Kdežto my jsme zvyklí vidět Ježíše na posledním soudu, jak tam dušičky prosí: „Ježíši, odpusť“ a jak Ježíš tvrdě říká: „Ne, čas milosrdenství pominul, nastal čas spravedlnosti“. Toto máme zafixováno hlouběji, než bychom si mysleli a to je bohužel obrovská škoda. Je dobré se vrátit k představě toho soudu – krisis podle Bible. Dříve, než se budeme zabývat Kainem, řekneme sina příkladě, co je to krisis. Představme si to asi takto: Jedeme autem po dálnici, na dálnici se nedá zatáčet, musím jet pořád rovně dopředu až k nějaké odbočce a pouze na křižovatce – odbočce mohu měnit směr. Jenom tam se mohu dostat silnici vedoucí v protisměru. Čili, na dálnici, když jsem ve správném směru, tak se blížím k cíli, ale když jsem ve špatném směru, tak se vzdaluji od cíle, ale nemohu nic měnit, dokud nepřijedu na nějakou tu křižovatku. Zrovna tak v lidském životě jsou situace, které člověk tak nějak nemůže zvládnout, kdy prostě je jako vystřelený šíp, který někam letí, jako člověk, který nedává pozor a vypadne z okna. Když je v okně, může si dávat pozor, když spadne, tak mu někdo může pomoci, ale během pádu nikdo. Jsou určité situace, kdy náš životní osud můžeme výrazně a snadno ovlivnit a jsou situace, které ovlivnit nemůžeme. Pozor! Ne proto, že bychom nemohli, jako na té dálnici, zatočit do protisměru. Jsou v životě situace, kdy je člověk se sebou spokojen a kdy nemá žádný důvod něco na sobě, na svých „dobrých skutcích“ měnit. A pak, když přijde krisis, čili ten soud, tak tam se člověk může rozhodnout. Můžeme se vždycky rozhodnout, to není jako na té dálnici. Ale jsou situace, kdy člověk stojí před otazníkem. Např. „Emauzští“, odcházejí z Jeruzaléma („kdo ty řeči má poslouchat“), cestou spolu rozmlouvají a všechno se jim to míchá v hlavě. Nemohou se v tom vyznat. A teď za nimi jde Ježíš – „cizinec“ a ten jim říká: „Vždyť je to všechno napsáno v Písmu“. A oni říkají: „Jó? A kde?“ A kdyby jim to někdo řekl o 24 hodin dřív, tak by řekli: „Kdepak, to není pravda, to je nesmysl“ („Této noci pohoršíte se nade mnou“. „Kdyby všichni, tak já ne“. „Dřív než kohout 2x zakokrhá, 3x mně zapřeš“. „Ježíši, ne, nezapřu“). Čili, to je ta situace, kdy Petr není ochoten se obracet. On se nemůže obracet ne proto, že by to nešlo z Boží strany, ale protože on je přesvědčen o tom, že jedná správně. A ta krisis u něj propukne, až když potřetí zapře Ježíše - křivě odpřísáhne, že ho nezná. Když se Ježíš otočí směrem k Petrovi (po druhém zakokrhání), Petr si uvědomuje svoji chybu a říká si: „Já půjdu raději pryč“. Právě v té chvíli, když si svou chybu uvědomuje, se může rozhodnout. Jidáš, v té chvíli, když si uvědomuje, že zradil Ježíše, se rozhodl špatně: „Já to musím napravit sám, peníze jim vrátím.“ Kdežto Petr říká: „To jsem to dotáhl?! On mi to předpovídal, a já si pořád melu to svoje. Já půjdu raději pryč, abych to nekazil“. Čili, to je ta chvíle, kdy člověk může nějak zareagovat, kdy je otevřen. Takže podle Ježíše těch krisis je několik a jedna z nich je při Ježíšově příchodu, druhá při Ježíšově smrti. Těch krisis, těch období, kdy se člověk může rozhodnout, kdy se člověk může změnit, kdy se rozhoduje, kdy mění svůj osud, kdy přehazuje směr. Když je celý svět zralý na rozhodnutí, tak to jsou celosvětové krize. U jednotlivce jsou taková období, kdy člověk svoje chyby vidí, kdy se může obrátit. A jsou období, kdy je se sebou spokojen a kdy „nemá“, co by napravoval. A pak zase přijde nějaká ta krisis, kdy chyby vidí a záleží na něm, jak se v té krisis zachová. No, a teď přejdeme ke Kainovi. Z biblické dějepravy známe, že Kain zabil bratra a P.Bůh mu řekl: „A budeš vyhnán......atd.“ Tak za prvé, tou vraždou celá Kainova epizoda v Bibli ani nezačíná, ani nekončí. Kainův osud, to je vlastně problém každého hříšníka. Čím začíná Kainova tragedie? Obětí, špatnou zbožností. Kain si to nemusí ani uvědomovat. Je to velmi pravděpodobné. Kain přináší oběť, Ábel také. Bůh dává Ábelovi najevo, že je s jeho obětí spokojen. Kain je uražen. To mohlo mít předehru, protože ani ta oběť nebyla na začátku. Tady mohlo být vymlouvání. Když Ábel něco provedl, řekl: „Provedl jsem“, když Kain něco udělal, tak kličkoval, vymlouval se, svaloval vinu na druhého a velmi pravděpodobně mu začali dávat Ábela za vzor. Kain se cítil dotčen. A pravděpodobně, když Ábel se rozhodl přinést oběť, tak Kain se chtěl vytáhnout tím, že přinese vybrané dary. Neříkám, že to takhle bylo, ale říkám to na základě rozboru textů a rozboru lidských povah. Protože jen tak, aby někdo z ničeho nic zabil bratra; to teda ne. Napřed to začíná lží, pak rvačkou, pak vražda. A během života je několik krisis. První doložená krisis u Kaina byla ta chvíle po oběti. Předtím mohly být krisis také, ale my víme jen to, co je napsáno v Bibli. Tedy, první popsaná krisis v Kainově životě je, když Bůh mu dává najevo, že není spokojen s jeho obětí, že z ní nemá radost. Biblická dějeprava říká, že se dým válel po zemi. A co když Bůh promluvil? Vždyť Bůh přece mluvil i ke Kainovi. Co když všichni slyšeli Boží hlas? A tady byla krisis v tom, že Kain mohl přehodit výhybku a mohl říct: „Ábel, jak jsi to udělal, že tě Bůh chválil? Já tu oběť přinesu znovu podle tvého receptu“. Ale Kain tuto křižovatku prolítl, tak řečeno, na plný plyn. Vůbec se neohlížel na to, že by se mohl obrátit a že by se měl obrátit. On prostě zahodil příležitost a začal se užírat vzteky a začal se na Ábela dívat daleko kritičtějším pohledem. Pravděpodobně začal pro sebe sbírat argumenty, což je nakonec i průběh rozpadajících se manželství. Začne sbírat materiál pro své stanovisko. Bůh se zjevuje Kainovi a toto je druhá krisis, čili druhá křižovatka, kdy Kain může říct: „Bože, vždyť já jsem ti dal nejlepší dary a Ábela jsi pochválil a mne ne“. Jenže Kain je uražen a nehodlá debatovat ani s Bohem. A tak mu Bůh říká: „Kaine, proč chodíš tak zamyšlený, proč se tak mračíš?“ Bůh tady navazuje kontakt bez oficiálního tónu. Bůh, jakoby nic, potkává Kaina. „Kaine, co se tak mračíš, co se ti stalo?“ „Á, nic.“ „Koukej, já vím o co jde. Je hřích u tvých vrat a ty bys měl být jeho pánem.“ To znamená: „Hříšné jednání je u tvých bran a ty bys měl být pánem svého jednání“. Takhle si to musíme vyložit. Čili: „Zraje v tobě rozhodnutí pro hříšné jednání a ty bys měl být pánem svého uvažování a svého rozhodování i svých skutků“. Druhá „krisis“ v Kainově životě je popsaná. Kain na to neřekne nic (Bible o tom nemluví, ale lidé opravdu tak jednají, že neřeknou nic, ale) a při nejbližší příležitosti řekne: „Bratře pojď, půjdeme se projít na pole“. A Kain ho zabije. Teď nastává třetí krisis. Děsí se toho a to je ta Jidášova hrůza, když začal vidět, co provedl (když se Jidášovi zhroutilo jeho dobré sebevědomí). Když najednou Kain, který dosud pořád sháněl argumenty proti Ábelovi, viděl, že „černého Petra“ má on, že tak bezhlavě zabil bratra, utíká. Bůh ho zase potkává a tváří se, jakoby o ničem nevěděl. To je typické i pro ráj: „Adame, kde jsi?“ „V křoví.“ „Proč jsi tam zalezl?“ „Jsem nahý.“ „Adame, proč neřekneš pravdu, jedl jsem?“ A tady je to podobné. Bůh přihrává Kainovi. Nevystupuje z pozice trestajícího soudce: „Tak a teď jsem tě chytil!“ Bůh mluví kamarádsky: „Kaine, jak se máš, co dělá tvůj bratr?“ A tady už je čtvrtá Kainova krisis, kdy se může rozhodnout a říct: „Odpusť, já ho zabil, nešlo by to napravit?“ Jenže Kain zase „šlápne na plyn“ a křižovatkou prolítne co nejrychleji: „Copak jsem jeho strážce, já ho mám hlídat? Copak já vím, kde je?“ Bůh mu laskavě vychází vstříc a on se toho vůbec nechytí. Stačilo, kdyby řekl: „Bože, tys měl pravdu, já jsem hlupák, já ho zabil, nešlo by to spravit?“ Teď nastává dialog mezi Kainem a Bohem (kdyby to Kain vyřešil, mohl dát svým dětem životní zkušenosti a dějiny lidstva by se vyvíjely jinak) a ten dialog vypadal asi takto: „Podívej, Kaine, já vím, jak to je, nehrej divadlo, krev tvého bratra volá o pomstu.“ Teď si musíme uvědomit, že větu: „Země ti nedá úrodu, budeš poběhlíkem na zemi, nebudeš mít stání“ lze vyslovit jako rozsudek, nebo jako varování. Tato věta byla vyslovena jako varování. Proč? To trochu pozorný čtenář v tom najde. Stačí vzít do ruky Bibli a přemýšlet. „Podívej se, Kaine, země ti nedá úrodu, podívej se, jakou výhybku, jakou cestu sis zvolil. Ty jsi zvolil špatnou cestu, jdeš do záhuby, budeš poběhlíkem na zemi.“ Kain na to říká: „Moje vina je příliš velká, to se nedá spravit. Vy všichni jste se proti mně spikli, každý, kdo mně uvidí, mně zabije. To se nedá jen tak smazat“. „Kaine, kdo by tě zabil, tak bude sedmeronásobně potrestán. Podívej se, tady ti dávám znamení (jaké znamení, to je vedlejší).“ Kain neposlechne, vezme rodinu a uteče pryč. A vznikají dvě větve lidstva, čili dva pronárody; synové země (Kainovi potomci) a synové Sétovi, kteří už mají jinou mentalitu. Tito Šétovci dobře přemýšlejí a mají mezi sebou super světce eliášovského typu Enocha. Později ale i Šétovci šli dolů a přichází potopa. Když si spočteme ty „krisis“ v Kainově životě, ty co jsou popsány v Bibli, tak je to: 1. Bůh dává najevo Ábelovi, že je spokojen s obětí, Kainovi neříká nic. 2. Bůh se setkává s Kainem („Proč se tak mračíš? Já vím, co to je, měl bys dát pozor na to svoje myšlení!“). Teď při nejbližší příležitosti dochází k zabití Ábela. 3. Kain vidí, že vraždil. 4. Bůh se potkává s Kainem a ptá se ho, kde je jeho bratr? A Kain: „Copak jsem jeho strážce? Já nevím kde je“. Bůh ho varuje a říká: „Jsi na nebezpečné cestě, musíš se obrátit, dokud je čas“. 5. Kain odmítá, příležitost, kde to může ovlivnit. Bůh mu dává znamení a Kain se přesto nevrátí. Takže tohle musíme mít na mysli. V lidském životě jsou různé krisis, jsou to takové chvíle, kde člověk vidí výrazně svoje chyby a vidí, jak by měl jednat a měl by být na ty krisis připraven. A potom jsou krisis v životě celého lidstva. První z nich byla na začátku Ježíšova působení a jeho vystoupení. Druhá je, když Ježíš říká: „A to je soud….“ a Ježíšova smrt. A potom bude, kdoví kolikátá, a to bude poslední krisis. To, čemu my říkáme poslední soud a kam to všechno shrnujeme, to je jedna z těch mnoha krisis. I v dějinách lidstva. Je to náročné, ale důležité. A proto musíme číst to slovo ´soud´ z toho hlediska krisis.
Dnes slavíme svátek povýšení sv. Kříže a přečteme si úvodní slova mše svaté: „Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista. V něm je naše naděje, život a vzkříšení. Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni“. Tato věta je naprosto pravdivá. Ale velmi často pravdivá v této knize, ale v mysli lidí velmi často už pravdivá není. Proč to říkám? Podívejte se: Je svátek povýšení sv. kříže, a kdyby si někdo myslel: „Ano, kříž je moje spása a já se budu denně, často křižovat“, tak to může dopadnout tak, že se bude třeba 1 000 krát denně křižovat a to znamení kříže mu vůbec, ale vůbec nepomůže. Proč? Musíme totiž pochopit, proč vlastně Ježíš šel na kříž, proč byl ukřižovaný. Jestliže nepochopíme, proč byl ukřižovaný, tak se nám z toho může stát fetiš, amulet a nebude nám to křižování nic platné. Nakonec z toho budou scény jako jsou v pohádkách: „Vzal posvátnou křídu, udělal okolo sebe kruh a řekl: ´Pekelné mocnosti, já vás zaříkávám, atd.´“, a strašidla se polekají. Ten problém Ježíšovi smrti je sám o sobě velmi snadno pochopitelný a přesto je to pro mnoho lidí naprosto nedostupné, neúčinné, protože mají nesprávnou představu. Myšlenka na Ježíšův kříž je u nich spojena s vědomím, že Ježíš za nás zemřel (a dost). On, ten smysl tohoto vědomí, se postupem dějin posouval. Pro sv. Pavla je to největší hrdost, největší vyznamenání. No ano, jenže sv. Pavel o tom věděl a viděl v tom jinou věc: „Boží Syn se nechal kvůli mně ukřižovat“. To znamená, že Bůh mne má rád a je to doklad obrovské Boží lásky. Jenže časem se to posunulo, udělalo se z toho magické znamení a takový rytíř nesl na svém brnění na prsou kříž a považoval se za něco lepšího. Když jsem byl ve svém rodišti a prohlížel jsem si v muzeu sbírky, viděl jsem tam katovskou sekeru a na ní byl také kříž. To mnou otřáslo. Pro ilustraci uvedu ještě toto. Dnešní svátek nám připomíná historickou událost, že se v Jeruzalémě našel kříž. Našli se tři kříže, nevědělo se, který je Kristův a ten jeden z těch křížů udělal zázrak. Byl tedy identifikovaný jako kříž Ježíšův. Hádejte kde je? Tento kříž byl rozštípaný na třísky, protože všelijací mocnáři a králové chtěli mít z něj kousek, takže dnes je po světě obrovské množství pozůstatků sv. kříže. Kdyby se dali dohromady, tak by to bylo nevím na kolik křížů. Ne, aby nechali kříž celý. A tak, jako máme dneska Turínské plátno, tak mohl být někde uložený kříž, to je jedno kde, ale byl by to Ježíšův kříž. Ale takto? Prý, když se všechny ty kousky dají dohromady, tak je toho tolik, že by z toho bylo několik křížů. Ono je to krásné říci: „Máme doma ostatek sv. kříže“. Ale kvůli tomu se nemusel rozštípat. A vlastně ti lidé zničili památku. Z hlediska historie je to vandalství, i když to ti lidé dělali s dobrým úmyslem. Proč vám to říkám? Mně nejde o přednášku z historie, nejde o to mluvit o vandalství. Já chci připomenout jednu věc. My musíme povýšit sv. kříž. Ale ne tak, že se budeme denně 1 000 krát křižovat, ale tím, že se budeme snažit pochopit, proč Ježíš na kříži zemřel. To je věc, o které jsme mnohokrát mluvili, a jestli Bůh dá, budeme ještě také hovořit. Dnes, když si připomínáme nalezení sv. kříže, měli bychom si připomenout i jeho zničení do mnoha tzv. ostatků. Ti lidé - byl to pan císař, pan král a každý chtěl mít malinký kousíček kříže („Jaká to bude pro mně útěcha, když to budu mít doma, atd.?). A tak se kříž rozštípal. Turínské plátno, druhá taková památka na Ježíše, leželo sice uctívané, ale ne nijak zvláštně. Proč? Protože otisky na něm byly takové všelijaké, nejasné, rozmazané. Byl to obtisk Kristovy tváře. Měli to pěkně složené a dokonce to málem shořelo. Proto jsou rohy propálené. V minulém století nějaký pán – Ital (Enrico) si řekl, že to vyfotografuje, vyvolal desku a najednou zjistil, že na desce je perfektní obraz Ježíšovy tváře jako fotografie (místo negativu). Zjistil, že totiž na tom plátně je vlastně negativ. Takže my bezmála po těch 2 000 letech máme Ježíšovu fotografii. Dr. Hynek, bydlel na Vinohradech, nám v semináři vyprávěl o těch svých zážitcích, svoji historii. Jako lékař se jel podívat na to plátno, aby z lékařského hlediska dokázal, že je to podvod, aby rozbil ten mýtus okolo Turínského plátna. Když tam přišel a začal plátno zkoumat, tak např. zjišťoval, zda li to není malířská věc, zda li to nemohl někdo namalovat, zda li to není podvrh. Zjistil ale, že to je vyloženě obtisk mrtvého, že krev na plátně a pohmožděniny vůbec nejsou nějaký malířský artefakt a že to jsou přesně takové skvrny, jako při krvácení živého člověka (resp. posmrtné). Jako lékař byl na frontě v první světové válce. Do Turína šel jako nevěřící a vracel se jako hluboko věřící, protože se přesvědčil, že se jedná o postavu člověka, který byl zabit. Když se k tomu člověk dostane z tohoto hlediska, tak myslí zcela jinak. Chyba, když rodiče začnou dítě učit se přežehnávat. Neřeknou mu, že kdysi byl Ježíš a že to byl někdo, kdo nás měl rád. Jenom ho budou učit, jak se dělá kříž a myslí si přitom kdoví co. Sv. kříž nám mohl být zrovna takovou památkou a mohl nám právě tolik říci, kolik nám řeklo třeba Turínské plátno. Je li Turínské plátno pravé, tak na něm je skutečně Ježíšova tvář. Ale všelijaké ty zbožné obrázky?! Vždyť to jsou pokrouceniny. Tady nejde o to myslet si, že obrázek Turínského plátna nám bude dělat zázraky. Ale když už chceme vědět, jak ten Ježíš vypadal, tak to je velmi, velmi pravděpodobné, že na plátně je Ježíšova tvář. Ale musíme se vrátit ke kříži, k tomu barbarství, které se udělalo s křížem. Ve světě je tolik ostatků kříže, že je jasné, že mnoho z nich je podvodem. Nejde o kříž, ale za prvé je třeba pochopit, že Ježíšův kříž je důkazem Boží lásky a ne nějaké magické znamení. Za druhé, třeba si uvědomit, že Ježíšův kříž měl ve spáse lidstva svou funkci a my tuto funkci pořádně nevidíme. My si to jednoduše představujeme tak, že Adam zhřešil, neobstál ve zkoušce a proto trpíme my, jsme malomocní hříchem, jsme hříšníci a zasluhujeme trest (protože Adam hřešil). Ale protože P. Bůh je milosrdný, tak jsme nedostali výprask my, ale někdo třetí, který je úplně bez viny. Jistě, nikdo se nepřizná že takto věří, jenže mnoho lidí opravdu takto věří. To je základní struktura pohledu na kříž u běžného, standardního křesťana katolíka. A to je chyba. Ježíšův kříž měl svoji funkci a když nepochopíme, proč Ježíš zemřel, jakým způsobem Ježíšova smrt zapůsobila na lidi okolo, tak vlastně my děláme ještě něco horšího, než bylo to rozštípání dřeva sv. kříže na třísky. Ale nejde ani tak o to rozštípání, o to barbarské zničení památky ve jménu svatého úmyslu, ale nám jde o nepochopení té souvislosti, proč Ježíš umřel na kříži. Když to nepochopíme, o to déle my budeme muset trpět. A očistec by vůbec nemusel být, kdyby lidé plně chápali smysl Kristova kříže. Mnoho věcí by se již zde mohlo vyřešit. Jenže běžným zvykem je nepřemýšlet. Dnes jsem chtěl hovořit o významu kříže, o tom, proč vlastně Ježíš umřel. Ale nakonec jsem změnil věc, o které jsem už často mluvil. Raději jsem vám řekl tento drastický, ale historický fakt o zničení největší památky, kterou kdy lidstvo mělo. Nerozbijme v sobě kříž, počítejme s tím, že máme v sobě třísky z kříže a že potřebujeme chápat kříž skutečný. Jde o to pochopit Kristův kříž, jeho funkci a potom i nám přinese spásu.
Dnes je svátek povýšení sv. Kříže. Nebudeme si říkat o té historii, ale chceme si připomenout věc, abychom věděli k čemu Ježíšův kříž vlastně je, abychom ho dokázali ocenit a využít . Už ten fakt umět ho ocenit je velice důležitý, protože jsme si zvykli ho brát jako něco samozřejmého. Představte si, tatínkové, maminky, že by někdo přišel na vás s tím, aby váš syn šel na smrt. Jak byste se ošívali?! Samozřejmě, že Ježíšovi dvakrát veselo nebylo a říká: „Otče, je-li to možné odejmi to ode mne.“ Samozřejmě, že to nemusel říkat a že to říkal spíše kvůli nám. My jsme si příliš zvykli si hrát na Ježíše na kříži. Bez rozmýšlení obětujeme svá utrpení a přitom zapomínáme, že na Kalvárii byly tři kříže. Ježíšův vedl ke spáse všech lidí, kříž kajícího se lotra byl očistcem a kříž nekajícího se lotra byl vlastně začátek pekla. My jsme si příliš zvykli brát pojem kříže nezodpovědně, brát to jako samozřejmost, že Bůh nechal svého Syna…, atd. Ono se daleko snáze zpívá písnička „Svatý kříži tebe ctíme…“, než aby člověk šel pouze k zubaři a už vůbec ne, aby nechal své dítě ukřižovat. Nesmírně důležité je vědět, jakým způsobem má na nás Kristův kříž působit. A tady máme špatné představy. My máme běžně představu: „Pán Bůh je spravedlivý a potřebuje každého potrestat, no a Ježíš to vezme za nás.“ Představme si dva bratry, jeden se bude učit, bude mít samé jedničky, ten druhý zase lajdák, přijdou domů a ten hodný (dobrý žák) řekne: „Tatínku, prosím tě, ten můj bratr má pětku, víš co, seřež mne místo něj.“ To by byl hezky spravedlivý tatínek. Jenže ta naše představa odpovídá tomu příkladu. Pouze jsem uvedl banální příklad. Se mnou kdysi otřáslo, když jsem jako dospělý (již dávno po svém vysvěcení) navštívil své rodiště a v něm zašel do muzea. Kromě jiných exponátů tam byla také katova sekera. Dříve, jako kluk jsem si toho nevšiml, ale nyní zírám, že na tom železe té sekery byl propilován kříž. Kolik hlav bylo uťato sekerou s křížem?! Kolik válek se vedlo ve jménu kříže a přitom i prohrané, nespravedlivé. Přísahalo se na kříž, atd. Chci pouze upozornit na ten strašný fakt devalvace kříže. Mnohým je známé, jak po 1. světové válce byla v Německu taková inflace, že to, co dnes stojí korunu, stálo tehdy desetitisíce marek. Peníze byly hrozně devalvovány. Ovšem i slovo může ztratit svou cenu a u nás také ztratil svou cenu kříž. Nedává nám, co dávat má. Dokladem byla ta sekera. Dnes v prvním čtení se četlo, jak Izraelité žbrblali, reptali, atd. Bůh na ně za trest poslal hady. Oni šli za Mojžíšem a Mojžíš na Boží pokyn, jako lék, nechal zhotovit měděného hada, přibít ho na kůl a vztyčit. Tohle židé znali a nedovedli si představit, že by mohli Mesiáše přibít na kůl (kříž). To se týká také textu Jan 3, kdy Ježíš říká Nikodémovi: „...tak musí být vyvýšen i Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Ten Nikodém tam totiž není náhodou. Nikodém je člen velerady, je to vážený občan. Začal koketovat s Ježíšem resp. s jeho kázáními, viděl zázraky, viděl, jak lidé jdou za Ježíšem, líbilo se mu to. A tak s ohledem na to, co by tomu řekli ostatní členové velerady, přišel tajně za Ježíšem. Říká Ježíšovi, že má pravdu, dělá zázraky, jako nikdo jiný, atd. A Ježíš, možná, že ho nenechá ten úvod ani doříct, říká: „Jestli chceš být spasen, musíš se znova narodit.“ Nikodém tomu nerozumí. Ježíš mu to zřejmě zdůvodnil a Nikodém odchází od Ježíše znechucen: „Já myslel, že mi řekne něco na povzbuzení a místo toho prý jsme všichni gauneři a Kaifáš dokonce vrah. On to sice přímo tak neřekl, ale tak se mnou jednal“, atd. I když tam v té 3. kap. není rozhovor podrobně vypsán, víme však jak takové rozhovory v této fázi Ježíšova účinkování vypadaly. Nikodém zůstává spravedlivý dál, ale Ježíšovým učedníkem se nestává. Naopak je zklamán jeho výroky. Ježíšovy zázraky byly zapomenuty, smazal to ten nepříznivý dojem z toho společného rozhovoru. To, že Mesiáš má být vyvýšen (přibit na kříž) je pro Nikodéma naprosto nestravitelné a znechucen odchází od Ježíše. Na veleradě, při přípravě procesu říká: „Vždyť pro to nemáme důkazy, doklady“. Na Nikodémovi právě uvidíme, jakým způsobem působí kříž na spásu člověka. My máme tu představu, jak Ježíš trpí a my se mu máme připodobňovat a přitom zapomínáme na to, že nejmilejší učedník sv. Jan, který jediný stál pod křížem, jediný umírá přirozenou smrtí (ostatní apoštolové zemřeli mučednickou smrtí). A proč? Protože jediný se na kříž díval. U židů pohled na měděného hada uzdravoval a v tomto případě pohled na kříž má uzdravovat. Ne tím, že já tam budu místo Ježíše, ale že já se budu na Ježíše dívat a o přemýšlet o tom, co se stalo. Ježíš např. říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“ (poznáte, že já tím Mesiášem jsem). Několikrát jsme si to rozebírali. Jinde říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Takhle nám to nic neříká. Jenže podle zbožných židů byl Ježíš neznaboh, pomatený, pijan, přítel hříšníků a celníků, posedlý, atd. A Ježíš jde na kříž právě proto, aby lidé poznali, že on není žádný opilec, žádný pomatenec, atd., že Ježíš je opravdu spravedlivý, dobrý a zbožný. Aby prostě Ježíši dali za pravdu. To je smysl kříže. A jakým způsobem k tomu procesu dochází je krásně vidět na Nikodémovi. Takže, Nikodém odešel od Ježíše znechucen, slyší „a to je soud, že světlo přišlo na svět.........“ nyní a ne soud nad pohany. Nikodém se na Ježíše dívá jako na fantastu. „Ty zázraky jsou neoddiskutovatelné, ale co naplat. P.Bohu se může právě líbit ta jeho prostota a P.Bůh může dát moc konat zázraky komu chce, atd.“ Tak asi uvažoval Nikodém po odchodu a myslel si, že s Ježíšem jednou pro vždy skoncoval. Nikodém je však poctivý, jako znalec práva se snaží to právo dodržet. Přichází proces s Ježíšem, který byl „ušitý horkou jehlou“. To je ještě slabý výraz. Nemají žádné důkazy a Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. Nikodém na to zírá, jak se vede zbabraný proces. Pak se hlásí o slovo Kaifáš a Nikodém si asi myslí, že Kaifáš to dá všechno „do latě“. Jenže Kaifáš, místo toho, aby proces prohlásil za neplatný, nebo alespoň nepřipravený, sehraje to svoje divadélko: „Zapřísahám tě, ve jménu Nejvyššího, řekni nám, jsi Mesiáš nebo ne.“ Od Kaifáše to byl šikovný tah. Čekal, že Ježíš řekne, že není Mesiáš a tak ho budou moci řádně odsoudit, protože se nechal oslavovat jako Mesiáš (slavnostní vjezd do Jeruzaléma). Najednou Ježíš, proti očekávání všech řekne: „Ano, jsem.“ Kaifášovi je v tu ránu jasné, že prohrál. Právo vyžaduje říct ´dokaž´ a v případě Mesiáše to bylo zvlášť jednoduché, protože stačilo jenom dokázat, kde se narodil. Doba Mesiášova příchodu byla předpovězena, bylo předpovězeno, že se narodí v Betlémě a také se vědělo, že všichni Betlémští chlapečkové byli Herodem vyvražděni. Po stránce práva to byla naprosto jasná situace. Nikodémovi je jasné, že tohle je Kaifáš povinen udělat a místo toho Kaifáš znejistí, roztrhne si roucho a spustí: „Nač ještě potřebujeme svědky, co si myslíte?“ A všichni začnou řvát: „Je hoden je smrti“. Stačilo tedy říct: „Dokaž!“ a kdyby nemohl dokázat, tak by ho mohli dle jejich právních předpisů právem popravit. Jenže Kaifášovi je situace jasná. Nikodémovi vidí a chápe, že proces je nejen fiasko, ale že Kaifáš je vrah. Nikodémovi začíná být jasné, že Ježíš, když s ním hovořil, měl přece jenom pravdu („Ten tesař z Nazareta v těch tvrdých soudech měl pravdu“). A když Nikodém vidí, jak Ježíš umírá, ty průvodní jevy, dochází k přesvědčení, že Ježíš je Boží Syn. Nikodémovi to teda mohlo dojít po Kaifášově křivém rozsudku, ale poslední slovo mohla mít nezvyklá Ježíšova smrt, na kterou reaguje velitel popravní čety: „Takhle se na kříži neumírá, tohle byl opravdu Boží Syn.“ Nikodém běží sehnat masti, Josef z Arimatie, také člen velerady si jde od Piláta vyžádat mrtvolu, aby Ježíšovi připravili co možná luxusní pohřeb. Tady vidíme, jakým způsobem funguje Ježíšův kříž. A Ježíšův kříž totiž i nás usvědčí. Vyprávět o tom, jak to bude v našem případě, by bylo na několik hodin povídání a spousta lidí by tomu nerozuměla. Fakt je ten, že i to se dá odvodit, ale věřte mi, že to dá pěknou práci. Co je důležité a klíčem k pochopení této problematiky, je uvědomit si tuto skutečnost, že Ježíšův kříž nám připomene naši hříšnost, že na Ježíšův kříž se musíme dívat a ne se chtít tam nechat místo Ježíše ukřižovat. Tohle je málo, ale pro začátek to stačí. Tohle je první schod do pěkně vysoké věže a kdo nevstoupí na ten první schod, tak se dál do té věže nedostane. Nad tím je třeba se zamyslet.
EVANGELIUM Jan 12, 20-33, 5. neděle postní
Slova svatého evangelia podle Jana. Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!" Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě." Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.
Obě čtení obsahují nesmírně závažný materiál. Jsem na rozpacích jak to udělat. Dnes se proto zaměřím na kousíček z prvního čtení a příští neděli se vrátíme ke druhému čtení. Mimochodem, když si budete číst to 2. čtení, všimněte si, jak Ježíš ignoruje tu žádost pohanů. Neřekne: „Tak je zavolejte“; ale řeční pro všechny. Pak si všimněte, že z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Takto to slyšeli apoštolové, jiní jako že to promluvil anděl a jiní si mysleli, že zahřmělo. Jednu a tutéž věc slyšeli lidé trojím způsobem. Ale o tom příště. Nerad bych se s tímto materiálem loučil.
1. čtení: „Hle blíží se dni, kdy sjednám s domem Izraelovým a Judovým novou smlouvu.....Vložím svůj zákon do jejich nitra, zapíšu do jejich srdcí, budu jejich Bohem.....“, atd. Povrchní čtenář si řekne: „No, jo, to je jasně Nový Zákon.“ Jenže, když si vezmeme dějiny, tak to dost kontrastuje s tím ´vložím svůj zákon do jejich nitra, zapíšu do jejich srdcí....´. Poučný je v tomto směru i seriál „Krištof Kolumbus“, jak lidé na lodi zbožně zpívají, modlí se, na každém ostrově nejdříve stavějí kříž a nakonec tam přinášeli smrt a utrpení a mučili indiány, aby se dali pokřtít. A pozor, nebyli si toho vědomi. To jsou neoddiskutovatelné dějiny. A my si musíme uvědomit, že v nás je také kus takové schizofrenie, když to naše křesťanství není dotažené. Proroci totiž jasně hovoří o tom, jak bude lidstvo vypadat potom, až pořádně pochopí křesťanství. Všimněte si věty: „Nebude už učit druh druha, bratr bratra, poznej Hospodina, neboť mne poznají všichni od nejmenšího do největšího“, praví Hospodin. Co je v této větě skryto? Běžně čtoucímu člověku neřekne dohromady nic. Jenže tato věta platí doslova. Jak je možné, aby se někdo obešel bez učitele? Copak je možné, abych uměl číst a psát, aniž bych se učil? „Můžu nechodit do školy? Mohu dostat do ruky katechizmus, evangelium a rozumět mu? Já přece potřebuji, aby mi ho někdo vyložil“. Tady jsme u jednoho problému. Např. zapomínáme, že existují různé formy učení. Taková špičková forma výuky je tzv. heuristická, problémová, kdy učitel nevysvětluje žákovi, ale tomu žákovi klade otázky a ten žák na ně sám nachází odpověď. Ano, tenhle typ výuky je velmi náročný. Je to sen mnoha pedagogů. Sám jsem se o tom dověděl od jednoho venkovského učitele na měšťance, sám jsem se nad touto problematikou zamýšlel, povídali jsme si a on mi vykládal, jak zadává dětem úkoly, aby na řešení přišly samy. Naučit se něco odříkat a nerozumět tomu, to může udělat, kde kdo. Žák, který je naváděn otázkami, ten tu věc pochopí. Před takovým učitelem je třeba smeknout. Ježíš právě učil apoštoly takovým způsobem. Ne vždy, někdy vysvětloval. Ale vlastní výuka byla vedena tímto způsobem. Ježíš kladl otázky. Technika Ježíšovy katecheze jde ještě dál, např. používáním podobenství. Ježíš dal učedníkům příkaz: „Uzdravujte všechny nemocné!“, ale přitom jim dal moc pouze nad některými nemocemi. Vzpomeňme si na případ, jak jistý otec chce, aby mu uzdravili syna. Oni se o to pokusí, ale nejde to. A pak mu řeknou: „Víš, ono nám to nejde, počkej, až přijde Ježíš.“ A když přijde Ježíš, dostanou pěkně vynadáno: „Pokolení nevěřící a zvrhlé.“ Děkuji pěkně, za takovéhle zařazení. Ježíš nenadává ze vzteku. To je zařazení do kategorie. My bychom dnes řekli: „Koukejte, jací to jste debilové.“ Oni na to nedostali vybavení, ale vůbec nepřemýšleli nad řešením, aby tomu rozuměli. Tohle nejde dělat ve všech předmětech. Nejde to v zeměpise, dějepise, ale jde to v matematice, fyzice, chemii (a také v teologii), kde žák dobře přemýšlí a klade otázky, které předbíhají učivo. Ten žák tomu pak rozumí. Sám jsem zažil několik takových žáčku, kteří, dokázali klást otázky. Bohužel jich nebylo mnoho. V duchu jsem se velice těšil, ale tvářil jsem se, že to ještě není ono, abych to dítě vyprovokoval k ještě většímu přemýšlení, když jsem viděl, že dítě je schopno věc samo dotáhnout. To, co říkám o heuristické výuce, říkám z vlastní zkušenosti. Zkoušel jsem to také. Jako ilustraci uvedu, že my jsme zvyklí bezmyšlenkovitě se zpovídat, chodit k přijímání a pořádně si neuvědomujeme, jakou funkci má Eucharistie. Jenže zpověď pochopíme z hlediska přijímání. A přijímání pochopíme z hlediska Věčného života. Uvedu příklad: Na konci prvního ročníku byl žáček postaven před otázku: „Kde je nebe?“ Žák: „Všude.“ „Pozor, nebe není pouze tam nahoře. Můj anděl strážný je vedle mne a je v nebi. Proč?“ „Protože on prošel tím procesem, který nám Ježíš ukázal sám na sobě. Po vzkříšení dostal jiné tělo, které má jiné schopnosti, vybavení. Ten vzkříšený z mrtvých má jiné oči, je schopen vidět Boha. A právě svaté přijímání je pokrm pro to vzkříšené tělo“. Já říkám žáčkovi: „Tak nebe je také tady?“ Žák: „Ano.“ Já: „Tak já jsem v nebi?“ Žák: „Nejste.“ Já: „Jak to, když nebe je všude a nebe je i tady?!“ Žák: „Nemáte dobré oči.“ Samozřejmě, že můžeme mít výhradu proti přesné formulaci, ale když uvážíme, že je to prvňáček, tak není nutné, aby říkal: „Nemáte dostatečné fyziologické vybavení pro kontakt s Bohem“ a toto fyziologické vybavení je jednou z podmínek pro to, abychom mohli s Bohem komunikovat a tudíž být v nebi. Já: „Já, že nemám dobré oči, vždyť nenosím brýle.“ Zkuste si nyní odpovědět a přitom si představit, že jste v situaci prvňáčka. Žák se na chvíli zamyslel a řekl: „Tak mi teda řekněte, co je za tou zdí.“ A ten žák teprve teď dostal známku (jedničku). Ježíš tuhle techniku používal, takhle učil. Samozřejmě to, co máme zapsáno nebije takhle do očí, ale dá se to vysledovat. Chci právě upozornit na to, že proroci mluví o rozkvětu křesťanství, který zatím (a to si musíme přiznat) nenastal, protože lidstvo zatím křesťanství – Evangelium nepochopilo. Proč myslíte, že je tolik křesťanských církví? Ježíš sám říká: „Jednou bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ To se lidé ale musí naučit pořádně číst Bibli. A to je ta výzva k pokání. Lidé se musí naučit pořádně přemýšlet. To, že nebude učit bratr bratra neznamená, že člověk bude najednou ze sebe chrlit poučky, ale že nebude muset nikdo bratrovi dokazovat, že dítě se nebude se svojí vírou vázat na tatínka („Můj otec věřil, můj dědeček také, tak věřím i já“). Člověk, který věří jenom proto, že věřil tatínek a dědeček, ten se nikdy nemůže dožít toho, co říkal Ježíš, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř; čili křesťanství z vlastního vnitřního přesvědčení, kdy teprve milost může začít působit. Jistěže budou učitelé, ale ti budou spíče klást otázky. Konec konců již Komenský do toho trochu zabrousil požadavkem názorné výuky. Z hlediska výuky je Ježíšova technika fantasticky moderní. My chceme být dobrými křesťany a často zapomínáme vzít do ruky Evangelium a dát si práci tomu Evangeliu rozumět. Je třeba se umět prokousat těmi problémy. A to je problémová výuka. Máme spoustu lidí, kteří řeknou: „Radši mi řekni, co mám dělat, jak to je“. Tihle lidé by u problémové výuky propadli. Jednou mi jeden profesor říkal, jak za ním přišla dívenka, že si chce opravit známku z fyziky. Vyvolal ji, na každou otázku odpověděla správně a zpaměti odrecitovala všechno, co bylo v učebnici. Přitom ten profesor věděl, že ta dívenka tomu vůbec nerozumí. Vážení přátelé, Bible je pro nás nesrozumitelná knížka a většina z nás si to nechce přiznat. My bychom se měli naučit jít věci na kloub, abychom si neříkali: „Já tomu nerozumím, ale já tomu věřím.“ A takhle si to Ježíš přeje. O tom ´nebude učit bratr bratra´ bych si nemohl troufnout vám takhle vykládat, kdyby nebylo v Evangeliu mnoho příkladů, že Ježíš takto postupuje. Např. na cestě do Emauz se Ježíš tváří, jakoby chtěl jít pryč a oni ho přinutí, aby jim to dovyprávěl. Nebo sv. Petr a Jan u hrobu pochopí, na základě drobných věcí (uklizený hrob) to, co jim Ježíš nemohl vysvětlit. Z minima informací to u hrobu sami pochopí. My bychom se měli dopracovat toho, aby naše náboženství bylo podloženo vědomostmi, které jdou zevnitř, kterým rozumíme. Ještě jako příklad uvedu případ špičkového vědeckého pracovníka, který základ úspěchu vidí v tom, že kdysi na střední škole místo učitelky byl vyzván přednášet a dělat pokusy spolužákům z fyziky. Ten člověk se naučil tomu, že když chce něco vyložit, tak tomu musí sám rozumět a nejlépe pomocí pokusů. Učitelka stála bokem a jenom občas zadávala šťouravé otázky. Sám jsem zažil profesora matematiky, který takhle uměl učit. A i z vlastní katechetické zkušenosti vím, že takhle učit lze. „Nebude učit bratr bratra“ je exaktní popis heuristického vyučovacího procesu. To není odříkávání pouček. Máme tedy tři kategorie lidí : 1. Ti, kteří jsou schopni sami objevovat a když se učí z knížky, tak tomu rozumí. 2. Ti, kteří nedovedou sami objevovat, ale dokáží problematice rozumět. 3. Lidé, kteří řešení problému odpapouškují, odříkají a vůbec tomu nerozumí. A bohužel, takový člověk si častokrát řekne: „Já věřím“ místo: „Já tomu nerozumím“. Proč si tohle říkáme? Představte si, že byste mohli někoho zachránit před těžkou nemocí, nebo někoho před ukřižováním. Pro tohle šel Ježíš na kříž. Ne proto, aby dostal výprask za nás, ale, aby nás naučil přemýšlet, aby člověk odložil předsudky. Vraťme se nyní k evangeliu. „Z nebe se ozval hlas, oslavil jsem a ještě oslavím. Židé, kteří tam stáli, říkali, že zahřmělo ...“, atd. Vidíme, že jedna a tatáž věc je slyšena různým způsobem. Může to být i podobný efekt, jaký se stal v případě Emauzských, kdy Ježíše nepoznávají a myslí si, že je cizinec. My si to slyšení trojím způsobem chceme zdůraznit z jiného důvodu. A to z toho, že jedna a tatáž věc se někomu zdá rozumnou a jinému nesmyslenou. Někomu se to může zdát jako pravda, jinému jako lež. V důsledku toho, jeden a tentýž člověk se může zdát jako svatý a druhému jako neznaboh. Rozhodující je to, jak já si představuji svatého. A když má představa světce nebude správná, pak potom, když budu vidět skutečného světce, budu ho považovat třeba za neznaboha. To je případ Ježíšův, kde páni rabíni vypracovali celou složitou koncepci teologie, jak Mesiáš bude vypadat a přitom Ježíš vypadal zcela jinak. Toto je důležité si uvědomit, že záleží na nás, na našem způsobu myšlení, na našem způsobu čtení Písma Svatého, na tom, jak se stavíme vůči vlastním chybám. Podle toho, jak tohle dořešíme, bude nám Evangelium srozumitelné, nebo ne. Proto také jedno a totéž místo v Evangeliu pro někoho může být srozumitelné, pro jiného nesrozumitelné a ještě pro jiného to může být místo, které by nerad tam viděl a je celý šťastný, když najde v nějaké biblistické knížce poznámku: „Tamto Ježíš neřekl, to je nějaký dodatek“ a je šťasten, že to nepříjemné místo Evangelia nemusí brát vážně. A tak drazí přátelé, Ježíš nešel na kříž pro nic jiného, než aby jim a nám otevřel oči, aby nás přinutil zamýšlet se nad sebou. Dnes si připomínáme to jásavé volání: „Hosanna, Synu Davidův“, které bylo jásavým předznamenáním toho: „Ukřižuj, krev jeho na nás a naše děti!“, které stejně hlasitě zaznělo ze stejných hrdel.
Přicházejí tam helénisté tj. Židé, kteří bydlí mezi jinými národy (např. nedávno by to byli F. Kafka, A. Einstein a jiní). Přišli se také do chrámu pomodlit a chtěli vidět Ježíše. Říkají to Filipovi, Filip Ondřejovi a Ondřej Ježíšovi. Na první pohled to vypadá, jako by Ježíš žádost těch lidí nevyslyšel. Jenže pozor, Evangelium často popis událostí zkracuje. Dobrý čtenář si tu situaci musí doplnit. Je velmi, velmi pravděpodobné, že Ježíš řekl: „Ano, budu mluvit s ohledem na ně“. Ježíš začal hovořit o své smrti: „Když zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo. Když odumře, přinese hojný užitek“. Ježíš nemluví přímo o své smrti, protože by to narušilo jeho plán, ale lidi pouze připravuje, protože v brzké době ho uvidí ukřižovaného. Kdyby to řekl naplno, nevěřili by mu tak, jako mu nevěřili apoštolové. Mnozí z těchto lidí, co ho tady poslouchají budou zakrátko křičet: „Krev jeho na nás a na naše děti“. Proto se chce Ježíš lidem legitimovat ne jako obyčejný člověk, ale jako někdo víc, kdo je poslán od Boha. Ježíš neříká: „Já jsem Mesiáš“ (to řekl pouze jednou na soudu před veleradou). Ježíš se tedy obrací k Bohu a žádá si od Otce legitimaci jakožto Boží Syn. „Nyní je duše má rozechvěna, co mám říci; Otče, vysvoboď mne od této hodiny; ale právě kvůli této hodině jsem přišel“ (Ježíš tady dává najevo, že to není nějaký masochismus, že jde na kříž. Jemu se jako člověku moc na ten kříž nechce, ale pro spásu lidí na ten kříž jde). Pak říká: „Otče, oslav svoje jméno“. Ti lidé nerozumějí tomu, co Ježíš říká, ale po několika málo dnech uvidí Ježíše před Pilátem a mnozí z nich budou křičet: „Ukřižuj“. Ježíš se nechává vést na kříž, ale teď si žádá od Otce „legitimaci“. Ozval se hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím“. Někteří lidé slyšeli pouze hlas (nerozuměli však tomu) a říkali: „To k němu mluvil anděl“. Někteří zase říkali: „To zahřmělo“. No a ti kvalitnější, jako sv. Jan, slyšeli, co Bůh říká. Tady vidíme jednu důležitou věc, že vlastně různí lidé podle svých osobních kvalit slyšeli různě; zahřmění, to mluvil anděl (ale nerozuměli), nebo jasné Boží slovo. Ježíš žádá legitimaci a ta legitimace byla Bohem dána. Jenže vidíme, že ta legitimace je lidem různě přístupná. Stojí za to se nad tím dobře zamyslet. S tím totiž souvisí to, jak k někomu Bible promlouvá, k někomu částečně, nebo nesrozumitelně a nebo někdo sahá nebo žádá jiné náboženství.
EVANGELIUM Mk 14, 1-15, 47, 6. neděle postní - Květná neděle
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka. Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: ,,Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci ( Ježíše ): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a ( tam ) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.
Je dobré si uvědomit, že o Velikonocích se velká většina židů scházela do Jeruzaléma. Takže bylo zapotřebí si zajistit ubytování, ale hlavně místnost k velikonoční večeři. Všimněte si toho způsobu, který je velmi poučný. „Kam chceš, abychom ti připravili večeři ?“ Ježíš neřekne: „Jděte a někoho najděte!“ Nenechává volbu na nich. Také neřekne: „Jděte do té a té ulice, tam najděte koželuha...., atd.“ Říká ale: „Jděte do města, uvidíte člověka, který ponese džbán vody..., řekněte hospodáři“ ´Mistr vzkazuje, že tady chce jíst beránka...´“. Tady vidíme, že jim není dána adresa, ale recept, jak to místo najít. Ze začátku vědí pouze to, že mají jít do Jeruzaléma. Jinak se nic neděje. Až potkají člověka se džbánem, jdou za ním, zatím nevědí kam (nezapomeňme, že se jedná o zázrak). Ten majitel mohl být předem poučen tak, že za ním přišel anděl v podobě člověka, který to sjednal. Ale pro učedníky to byl de facto zázrak. Ti dva tedy jdou za tím člověkem, vejdou do domu a vyptají se na hospodáře. Normálně bychom čekali, že řeknou: „Víš, my jsme žáci Ježíše, prosíme tě, mohl bys nás zde ubytovat ?“ Ale oni jdou na to přímo: „Mistr vzkazuje: ´Kde je pro mne místnost, ve které bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?´“ Z povrchního hlediska se nezdá, že by to byl zázrak, jen až to promyslíme do hloubky. Majitel je zavádí do patra a ukazuje jim velkou místnost s lehátky. Majitel se neptá kolik jich je. Ježíš učedníkům chce navodit atmosféru, nejenom té poslední večeře, ale i pohledu na Eucharistii. Těch podrobností možná Ježíš uvedl i víc. A oni přesně vidí, co jim Ježíš popsal. Uvědomme si, že evangelista to zkracuje. Evangelista zde neříká, jakým způsobem ti dva dávají nazpět Ježíšovi a učedníkům zprávu, ale rozhodující tady je ten způsob navedení. Čili, Ježíš jim nedává adresu, ale říká jim, co mají dělat a oni potom jdou a vidí. Pak dochází k večeři, Ježíš bere chléb a říká: „Toto je moje tělo...“. Pak bere víno a říká: „Toto je moje krev...“. My si dnes připomínáme, že Ježíš je tady s námi přítomen ve skryté formě. Proč jsem se o tom všem zmiňoval? My často stojíme před svatostánkem a chtěli bychom slyšet Boží odpověď, atd. Návod na jednání máme v Evangeliu. Teprve potom, když Evangelium budeme číst, budeme vědět, co tam je. Když to začneme dělat, tak se nám začne objasňovat jedna věc po druhé. To je případ mnohých lidí, kteří se chtějí polepšit, ať už odstranit hříchy a nebo (což je vzácnější případ) si uvědomují, že ta jejich zbožnost nebyla dosud dostatečně kvalitní. Tito lidé se ptají, nejsou spokojeni např. s tím, jak se modlí (např. jsou roztržití) a chtějí od kněze slyšet radu. Představují si, že kněz jim dá radu, jakou modlitbu se modlit a jak se ptát a že ta roztržitost přestane. Ta rada se však nedá dát přímo. Ježíš např. sám postupuje také tímto nepřímým způsobem. To vidíme z celého Evangelia. Už jsme si hodně řekli o specifičnosti Ježíšovy výuky, že je to vlastně problémová výuka, která je dnes velmi moderní a začíná se teprve rýsovat a přitom Ježíš ji prováděl v praxi. Čili, my máme otázku a Ježíš nám neřekne vysvětlení, ale řekne nám, co máme udělat. A my pak uvidíme. Pak přijde další rada co máme dělat. My to děláme a pak uvidíme zase další. Tady jsme také u toho, jak Ježíš říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Mnoho nejasností ve víře je právě proto, že my chceme, aby nám Ježíš vysvětlil, jenže on říká, co máme dělat, abychom ty věci uviděli. Ježíš těm dvěma nedává adresu, ale říká jim, co mají dělat (také je to rozděleno do dílčích kroků). My nejsme na tohle zvyklí a to je častá chyba duchovního života. My chceme např. věřit, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen, ale přitom si nedáme práci, abychom si pořádně přečetli, co Ježíš sám o sobě říká a místo toho hledáme „posilu“ v různých zbožných knížkách. Jenže, kdo o Ježíšovi může lépe povídat, než Ježíš sám? Takže je dobré se nejdříve zabývat Ježíšovým slovem, pak začneme vidět problematiku křesťanství tak, jak ji vidí Ježíš. Svátost Oltářní pak může v nás daleko více působit, protože jsme pochopili Ježíšův úmysl. Nezapomeňme na to, že v nebi si každý dělá co chce a že v nebi může být jenom tenkrát, když bude mít na věci stejné názory jako Bůh resp. Ježíš. Kdo to zažil na vlastní kůži, ve svém životě kolektiv, kde si každý dělá (dělal) co chce, ale přitom všichni táhli za jeden provaz, může být šťasten. Ježíš nás chce vyučit, abychom mohli být nebešťany. Proto nám neříká, že nebe je tam a tam, ale říká: „Dělej tohle, pak udělej tamto, pak tamto, atd.“ Navíc, v Evangeliu je to ještě tak, že rada, instrukce, která je rozkrokovaná, musí být nejdříve splněna a až potom člověk pochopí další etapu. Když budeme číst Evangelium, bude se nám to objasňovat krok za krokem. Proč to připomínám? Všichni věříme, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen a budeme se mu klanět. Důležité však je, abychom věděli, že čím více budeme Ježíše chápat, tím bude mu naše poklona milejší a nám prospěšnější.
Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl:;,Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: ,,Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, ( krev ) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového ( plodu ) budu pít v Božím království." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: ;,Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,,Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: '"Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl:,"Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.`; Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: ,,Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce." Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: ,Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!" A když ( Jidáš ) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl ;,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý. Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: ;,My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, ( postavil se ) doprostřed a zeptal se Ježíše: ,,Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: ,,Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl: ,,Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích. Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: ,,Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu:,,Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem! Ale on to zapřel: `;,Nevím ani nerozumím, co povídáš.` Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich.", Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!" On se však začal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: ,Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč. Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: ,Ty jsi židovský král?'On mu odpověděl: ,Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: ;,Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. O svátcích jim ( vladař ) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: ,,Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? "Oni začali křičet: "Ukřižuj ho! Pilát jim namítl: ,Ale co udělal špatného?`Oni však křičeli ještě víc: ;,Ukřižuj ho! "Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali:,,Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen.
Kratší text: Mk 15, 1-39,
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka. Velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli hned zrána rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: "Ty jsi židovský král?" On mu odpověděl: "Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!" Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. O svátcích jim (vladař) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: "Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: "Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?" Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl: "Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho!" Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: "Bud zdráv, židovský králi!" Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj; klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zlo-čince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže!" Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?", to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: "Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!"
EVANGELIUM Jan 13, 1-15, 16-20. Den večeře Páně
Slova svatého evangelia podle Jana. Před Velikonočními svátky už Ježíš věděl, že přišla jeho chvíle, aby odešel z tohoto světa k Otci. Miloval své druhy na tomto světě, miloval je až do konce. Ještě před večeří ďábel vnukl do srdce Jidáše, syna Šimona Iškariotského, že ho má zradit. Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře, odložil plášť a opásal se ručníkem. Nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je ručníkem, jímž byl přepásán. Když přistoupil k Šimonu Petrovi, ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?!“„Teď ještě nechápeš, co dělám,“ odpověděl mu Ježíš, „ale později porozumíš.“ „Ty mi přece nemůžeš mýt nohy!“ namítal Petr. „Když tě neumyji, nebudeš mít se mnou nic společného,“ odpověděl Ježíš. „Pane!“ zvolal Šimon Petr. „Nemyj mi jen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, potřebuje umýt jen nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ (Věděl totiž o svém zrádci, proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“) Když jim umyl nohy, znovu se oblékl, posadil se zpět za stůl a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, neboť jím jsem. Když jsem však já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám.
Amen, amen, říkám vám: Služebník není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Teď to víte; blaze vám, když se tím budete řídit. Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil; ať se ale naplní Písmo: ‚Ten, který jí se mnou chléb, pozvedl patu proti mně.‘ Říkám vám to už teď, předtím než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili, že já jsem. Amen, amen, říkám vám: Kdo přijímá mého posla, přijímá mě; a kdo přijímá mě, přijímá Toho, který mě poslal.“
Jan 13,12-20 Je to úsek rozhovoru při poslední večeři. Chtít vyčerpat Janovo evangelium je obtížné a tím spíš ty pasáže ze Zeleného čtvrtku. Nyní se zaměříme na tu poslední větu. Je to velmi důležité, protože všichni, co jsme tady, chceme se jednou setkat s Bohem a nechceme propást svou životní příležitost. Ta věta zní: „Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mně poslal“. Je také známá druhá verze, kde to Ježíš říká učedníkům, když je posílá po dvou (Mt 10): „Kdo přijímá vás, přijímá mne a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal“. To je vlastně totéž. Co to znamená? No, my si musíme uvědomit, že se vlastně setkáváme s Ježíšem. Ne přímo. Nebo nesetkáváme? Jak se to vezme. My se setkáváme s jeho slovem. Jenže my nemáme odzkoušeno, jak dopadne naše osobní setkání s Ježíšem. To je věc, na kterou se zapomíná. My máme velice zafixované přesvědčení: „My přece věříme! Ano, my děláme hříchy, ale věříme“. Uvědomme si, přátelé, že sv. Petr i sv. Jan – miláček Páně, byli lidé, kteří jistě měli Ježíše přinejmenším tolik rádi, jako my a věřili Ježíšovi ne méně tolik, jako my. A přesto v některých úsecích Ježíšovy nauky, nedocházelo mezi nimi ke kontaktu. Došlo to tak daleko, že Ježíš říká Petrovi: „Jdi mi z očí, satane!“ Proč? Že by oni byli tak špatní? Ne, jsou daleko lepší než my. Ale něco jiného je o Ježíšovi, který je někde v dálce snít a pak se s ním setkat. Mnohokrát jsme si říkali, že si musíme napřed odzkoušet setkání s Ježíšem a že máme tu možnost. Jsou to slova Evangelia. Ježíšův výrok, který říká dvojicím: „Kdo vás přijímá, přijímá mne a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal“ můžeme rozšířit takto: Kdo přijímá Evangelium (se všemi obtížemi, kdo je má vyřešeno, kdo se nezastaví, kdo nepřeskočím, kdo si nevybírá jenom ta sympatická místa z Bible, ale kdo se vypořádá s celým textem Evangelia), ten teprve může říct, že přijal Ježíšovu nauku. Rozhodující body, ve kterých dochází ke střetání člověka s Ježíšem, jsou právě jasné partie nauky – a je to Ježíšova nauka. My bychom si ve snu nepřipustili, že bychom řekli Ježíšovi: „To se ti nestane, to takhle není“, ale myslíte si, že sv. Petr a Jan byli nějací outsideři? Ti už to mají odzkoušeno, ale my ne. Nás to vystřízlivění, sebehodnocení po náboženské stránce teprve čeká. Takže my máme možnost se připravit na setkání s Ježíšem. Ne podle toho, jak jej budeme ujišťovat o své víře, ne podle toho, s jakou chutí budeme zpívat a pronášet různé proklamace typu: „V tebe věřím, v tebe doufám...“, ale podle toho, jak dokážeme beze zbytku rozumět Evangeliu a přiznat si, že té nebo oné pasáži nerozumíme. To je ten zkušební kámen. Když se jde k očnímu lékaři, na zdi jsou taková písmenka, na kterých lékař zkouší zrak pacienta. Něco podobného je pro nás Evangelium. Jak dalece jsme schopni chápat Ježíše, tak dalece jsme schopni chápat jeho slovo. Protože ten, kdo si nedá práci s porozuměním Evangeliu, tomu Ježíš pochopení do hlavy zázračným působením nenalije. Ten člověk prostě nechápe. A kdo nechápe Evangelium, nebude chápat Ježíše. Čili to: „Kdo vás přijímá, mne přijímá a kdo mne přijímá, přijímá toho, kdo mne poslal“, můžeme pro naši dobu upravit takto: „Kdo přijímá Evangelium, kdo přijímá Ježíše jeho nauku i jeho osobu. Pozor, to nejsou jiné zbožné knížky, to nejsou písničky, to nejsou naše předsevzetí. A ten, kdo přijímá Ježíše, přijímá Ježíšova Otce. Pokud nejsme vypořádáni s četbou Evangelia, pak musíme počítat s tím, že narazíme a že může mezi námi a Ježíšem vzniknout konflikt, který vznikal i mezi apoštoly a Ježíšem. Co myslíte, že je očistec? Myslíte si, že P.Bůh nějak trvá stůj co stůj na přesném vyúčtování každého dětského zazlobení, atd.? Ne. Je to právě problematika vytvoření stavu, abychom byli schopni si s Ježíšem rozumět. A ten úkon vytvoření si vztahu vůči Ježíšovi probíhá pomalu. To jsou věci, na které se zapomíná. Musíme si uvědomit a dokavaď žijeme, musíme se naučit se vůči Ježíšovi otevírat. Kdo přijímá Ježíšovo slovo, i když to říkají apoštolové, bude přijímat i Ježíšovo slovo, i když to říká Ježíš. A Otec neříká vůbec nic jiného. Proto je právě platnost té věty, proto jsme si to právem rozšířili na: „Kdo přijímá slovo Evangelia, přijímá Ježíše, kdo přijímá Ježíše, přijímá jeho Otce.
Je to jednak poslední večeře a nejde jenom o tu večeři, tady jde o to, že je to poslední vyučovací lekce Ježíše vůči učedníkům, že už toho mají učedníci hodně za sebou, že už všechno vysvětlil. Navíc je to komplikováno tím, že Ježíš se tady snaží připravit učedníky na to, co se stane, aby ten otřes, který pro ně bude znamenat Kristova smrt, překonali co možná nejsnáze. Ta jednotlivé věty bychom mohli rozebírat a mohli bychom tam najít hodně poučného. „Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá a kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mně poslal“ – to je věc, o které jsme mnohokrát mluvili, ale v tomto dnešním úryvku to má ještě jeden zvláštní význam. Ježíš jde na smrt. A Ježíš ví, že až řekne: „Jeden z vás mne zradí“, tak všichni se budou s obavou ptát (že by mohli selhat): „Jsem to já, Pane?“ Jidáš už ovšem ví, že Ježíš je už zrazen, proto je tady v tom dnešním úryvku: „Pozvedl patu proti mně“ a ne, že pozvedne. A přesto Jidáš hraje divadélko: „Jsem to snad já?“ Jidáš je rozjetý, je nespokojen s Ježíšem, Ježíš mu „nesedí“, on by si to představoval jinak. Říkali jsme si o Jidášovi, že sliboval, že už hřešit nebude. Proto mu Ježíš dal pokladnu a Jidáš kradl. A sliboval si, že už krást nebude a místo toho, aby šel za Ježíšem a řekl: „Ježíši, prosím tě, já se neudržím, dej tu kasu někomu jinému“. Kdyby se Jidáše někdo zeptal, kdo je to Ježíš, tak s plným přesvědčením a s plnou vírou by řekl: „Mesiáš“, zrovna tak, jako ostatní. Jak je možné, že Jidáš Ježíše zradil? Na to vás chci upozornit. Jidáš je přesvědčen, že Ježíš je Boží Syn, má pro to dost materiálu. Jidáš ví, že Ježíš jako Boží Syn je víc, než co je v lidských silách a je tak strháván, že tou svou snahou polepšit se, tou svou představou dobra, neřekne: „Ježíši, prosím tě, koukej, já občas něco ukradnu, dej tu pokladnu jinému“. To neřekne, protože on má svoji představu dobra. Zdá se to absurdní, ale uvědomme si, že u ostatních apoštolů to lze také najít. Když sv. Petr říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, je to také proto, že sv. Petr má o Mesiáši jinou představu, než Ježíš. A sv. Petr si na to posvátné v sobě, na to kvalitní nedá sáhnout. „Vždyť nejcennějším pokladem člověka je víra a já jsem přesvědčen, že Ježíš je nezranitelný, že je přece pánem tvorstva. Jak by mohl být zabitý? Já věřím, že Pán Ježíš je Pán tvorstva.“ A proto Petr říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Chápejte, tady jsme u toho problému, že ten nejzáludnější nepřítel není zjevný hřích, ale falešné dobro, co je v nás. A Jidáš ? Ve slabé chvilce by řekl: „Jo, já se neudržím, občas něco šlohnu, už to musí skončit, jednou to skončí“. Zase tady máme Jidáše: „Ano, já se polepším, už si dám pozor“. A když Ježíš říká: „Jeden z vás mně zradí“, všichni apoštolové se ptají: „Jsem to snad já, Pane?“ a i Jidáš se ptá: „Jsem to snad já?“ „Hm, ty sám jsi to řekl". A teď teprve vchází do Jidáše ďábel. Tímto divadélkem v oblasti dobrých skutků se Jidáš otevírá působení zlého ducha. Teď Jidáš odchází. Ježíš mu ještě říká: „Koukej, co chceš udělat, udělej rychle!“. Tady zase vidíme obrovskou Boží dobrotu, kde Ježíš posílá Jidáše, aby co nejméně v této krizové situaci přemýšlel, aby to proběhlo co nejvíce bezhlavě a tím bude snížena Jidášova zodpovědnost. Ostatní si myslí, že Ježíš posílá Jidáše nakupovat. A Jidáš jde na veleradu a řekne: „Tak už vím, kde bude. Já vás tam zavedu, atd.“ Čili během té zrady je Jidáš pod vlivem zlého ducha a pak zlý duch odstupuje a Jidáš najednou vidí, co provedl. „Jidáš jat lítostí, šel vracet peníze“ – říká Bible. Jidášova lítost je lítost nad tím, co provedl, lítost nad ztracenou ctí a ne uvědomění si, že zradil kamaráda – Ježíše. Je to zhrzené sebevědomí, které lituje, jde vracet peníze, velerada ho vítá a ptá se: „Co jsi si pořídil za ty peníze?“ „Já jsem zradil spravedlivého člověka“. „Jo, kamaráde, to sis měl rozmyslet dřív. Snad si nemyslíš, že ti ho vrátíme?“ A teď se jde Jidáš oběsit. Je důležité si uvědomit, že Jidáše zabila lítost nad hříchy. Ježíš toto vše vidí před sebou, tu problematiku toporného lidského myšlení, tu problematiku lidské neústupnosti, když má člověk představu o tom, že je dobrý a že je jeho víra v pořádku. Ježíš má před sebou řadu apoštolů a jak mu asi je, když jim nemůže říct: „Podívejte se, vy všichni pohoršíte se nade mnou a utečete“, aniž by ho pochopili. On jim to říká, ale jejich reakce je: „Kdepak, nepohoršíme se“. A Petr přísahá věrnost. Ježíš ví, že utečou, ví, že ho degradují, že z něj udělají obyčejného proroka. Ježíš ví, co je v člověku a chce – a to je právě typické pro tu poslední večeři – snaží se využít poslední možnost, jak alespoň trochu probudit to, co v nich chtěl probudit dávno a co se mu z části podařilo probudit u Jana - miláčka Páně; totiž přemýšlivost. Jan se chová zcela jinak než ostatní. Ježíš je u výslechu, Jan tam proklouzne jako myška, má tam příbuznou a tváří se nenápadně. „Co kdybych něco „zvoral“? Co kdybych provedl něco hloupého? Ježíš nás varoval. Raději se budu držet stranou“. Kdežto Petr, s přesvědčením té své přísahy, že nezapře, chce vědět, jak to s Ježíšem dopadne. Láska Petrovi nedá zůstat v pozadí, ale není tady důvěra v Ježíše, která by ho varovala: „Hele, nelez moc dopředu!“ Petr jde čím dál, tím blíž, až nakonec je u party těch hlídačů a ohřívá se také u ohně. A pak padne to nešťastné: „To je nějaký cizí chlap. Že ty jsi jeden z jeho učedníků? Já tě neznám“. „Ne, nejsem, co to povídáš!“ Kdežto Jan je jako myška. „No, on říkal, že se pohoršíme nad ním. Raději se nebudu vystavovat. Kdyby něco, tak já jsem šel za příbuznou“. Neriskuje, nebo má před sebou tu Ježíšovu výstrahu („této noci pohoršíte se nade mnou“) a proto proklouzává bez potíží. A tak nakonec pod křížem stojí jediný z učedníků, jediný z apoštolů – Jan. Dostal se tam; žádné nebezpečí, žádný problém a tak je útěchou Ježíšovi. A jako jediný z učedníků umírá přirozenou smrtí. A když si položíme otázku: Proč? Velmi velká pravděpodobnost je, protože předem počítal s možností zrady. „Já bych ho mohl zradit také a to nechci, nebudu riskovat“. Petr byl pod vlivem toho ´nezapřu´, musel padnout. Tady jsme u posledního detailu, který chci zdůraznit. Některý evangelista říká: „Dřív než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“. To je zjednodušené. Ve skutečnosti přesnější je toto: „Dřív, než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš. Tady jsme také viděli rozdíl mezi Petrem a Janem. Petr si řekl, že nezapře. Zapřel poprvé a ozval se kohout. A Petrovi naskakuje to předsevzetí, podobné Jidášovi: „Teď už si dám pozor“. Jan také v Getsemanské zahradě utekl od Ježíše. Také se nad ním pohoršil. „Vždyť on přece mohl jít s námi, když to se všemi pláclo o zem a on tam zůstal?! Proč tak váhal? Proč se nechal zajmout? My jsme všichni mohli odejít a on neodešel, on si snad myslel, že přemluví vojáky? Ztratil snad rozum nebo co? Nevíme přesně, jaké myšlenky to byly, ale bylo to také to ´pohoršíte se nade mnou´. Vidíte, že Petr i Jan se pohoršili. Ale Jan, hned po tom prvním pohoršení si řekl: „A jé, jé, už je to tady". A proto Jan proklouzává jako myška. nezdržuje se, jde za příbuznou, dělá jakoby nic, nechce být na očích. Kdežto Petr: „To jsem teda neměl dělat. Ale teď už si dám pozor“. A tohle to ´já už si dám pozor, nezapřu´ trvá až do té chvíle, kdy Petr zapře potřetí. Odpřísahal, že Ježíše nezná a teď se ozve kohout podruhé. Ježíš, který je od něj třeba 20 m, se otočí, podívá se na Petra. Nikdo neví, o co jde, jenom Petr. „Ano, to se otočil ke mně a dává mi najevo: „Vidíš, říkal jsem ti to“. Teď si Petr uvědomuje, co Ježíš říkal a z toho ´já už to neudělám´ přechází na to ´raději půjdu pryč, abych nedělal chyby´ a už začíná myslet podobně jako Jan. Jenže Jan, miláček Páně začal tímhle způsobem myslet hned po prvním pádu, kdežto Petr až po trojím zapření a křivé přísaze. Až potom to také došlo Petrovi. Čili, za Janem měl výrazné zpoždění. A ti ostatní, ti pořád nechápali. A proto Petr a Jan jsou u hrobu jako první a Jan umírá přirozenou smrtí. Proč jsme si to řekli? Pro dokreslení dnešní partie. Protože Ježíš o tom ví, navazuje na to, co bude. Ale také je to poučení pro případ, jak se zachovat po hříchu, jak se máme stavět vůči vlastním slabostem a vůči vlastním tzv. dobrým skutkům. Jidášova lítost ať je nám poučením. I to Petrovo a Janovo chování. Takže z tohoto hlediska stojí za to se zamýšlet a uvědomovat si, že i v dobrém, v tom, co se nám jeví jako dobré, může být čertovo kopýtko. A že i z chyb můžeme vyzískat dobro, když se po chybě dobře zachováme.
Jan 13,16 Stručně to vyložit nelze. Patří to k nejtěžším, posledním lekcím, které dává Ježíš učedníkům. Je dostatečně srozumitelná pro ty, kteří chodili s Ježíšem a přesto Ježíšovi nerozuměli. Souvisí to s problémem, že si ponechali staré vědomosti (přijaté od rabína) a míchali to s tím, co slyšeli od Ježíše a to prostě nešlo dohromady. Víme, že Ježíš byl učedníky považován za Mesiáše, ale když přišla krize (Ježíše zatkli), hned ho degradovali na proroka. Prostě do aktivity naskočily rabínské vědomosti („Zatknutí přece není v souladu s rabínskými předpověďmi“). Kdyby se někdo přímo zeptal, kdo má pravdu, Ježíš nebo rabín, tak samozřejmě Ježíš, ale v krizi nevědomky naskočily staré vědomosti, staré návyky, atd. Pozor! Formální přesvědčení, že Ježíš je nade všechno, je jedna věc a konkrétní jednání, druhá věc. V konkrétní situaci člověk využívá vědomosti, které má. Tam hrají roli všelijaké návyky, návyky z dřívějška, apod. Snadno se vytvoří paradoxní stav podobný tomu, jako byl u apoštolů. Pozor, u nás a v nás je to také. Potvrzuje to věta: „Služebník není větší než jeho pán, ani posel není větší než ten, kdo ho poslal“. Tato věta se týká i apoštolů: „Nemyslete, že když já jsem neobrátil všechny židy, tak vám se to nepodaří taky. Nebudete hotovi se všemi městy v Izraeli. Jestliže to budete vědět a jestliže taky podle toho jednáte, jste blahoslavení“. Toto všechno je jenom uzounký pohled na celou tu věc. Nevyčerpává to celou problematiku, protože to patří k posledním „hodinám“ výuky. Týká se to kroků naší víry, které jsou nepřesné a nesprávné a když se ta naše formulace setká s tím, co je v Evangeliu, tak odsuneme Evangelium (i když nevědomky) a jedeme podle dosavadních představ. Třeba si to hlídat a hledat u sebe. Někomu by se chtělo poslouchat o desateru kázání, ale toto je slovo Boží, které vám žádný příkaz desatera nevyloží. A jsou to věci velmi náročné. Desatero je proti tomuto základní školička. Toto je Ježíšova výuka, kterou bychom měli znát, i když to pro mnohé může být zatím velmi těžké. Nejsme-li však na to připraveni, smysl Evangelia nám uniká.
EVANGELIUM Jan 20, 1-9, Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Slova svatého evangelia podle Jana. Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Je to poměrně malinký úsek z celého toho dění v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Víte, my to prožíváme radostně, ale pro apoštoly to byl den zmatku. Uděláme si napřed takový přehled toho dne. Ježíš je narychlo pochován v pátek. Nestačilo se ho pořádně pochovat. Ježíš je jen tak jednoduše zamotaný do plachet, ale nestihli ho namazat mastmi. Prostě, nepřipravili mrtvolu do hrobu jak se patří. Ženy jdou ke hrobu, jednak Marie Magdalská a ještě jiné ženy. Jdou vlastně dokončit to, na co už v pátek večer nebylo času. Vidí anděla (samozřejmě bez křídel), je to muž v bílém rouše. Anděl říká: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Pak ženy běží a zvěstují to apoštolům. Marie Magdalská ta zase přijde a ptá se, kde je Ježíš. A anděl jí říká, proč hledáš živého mezi mrtvými. Ona tam vidí Ježíše, myslí, že je to zahradník a říká mu: „Prosím tě, kam jsi dal Ježíše? Dej mi jeho tělo, já ti zaplatím“. Ježíš jí říká: „Ale Marie!“ Tu jí to došlo, změnila myšlení (obrátila se), už se začíná pořádně dívat na toho člověka a zvolá: „Rabuni!“ Objímá mu nohy..., atd. Ono je tam několik takových nejasných věcí. Když si pročtete jednotlivé evangelisty, tak to musíte dávat dohromady jako mozaiku. Tady Marie Magdalská je líčena jednoduše, jako: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili“. Je dobré si to celé přečíst a uvidíte, že tam je i scéna, jak jsem vám říkal. Říkám to proto, abyste si uvědomili právě ty zmatky. Ženy přijdou, teď ta Marie, teď jim řekne, že vzali Pána z hrobu, pak tam máme tu scénu z Evangeliu (zda tam mohla být znova u hrobu, to je otázka), no vyloženě blázinec. Učedníci se začnou s ženami hádat. „Co děláte paniku? Jednou je mrtev, tak je mrtev“. Jediní Petr a Jan mají střízlivý pohled na věc a jdou se podívat. Ale ostatní se s ženami hádají. Když se Petr a Jan vrátí a říkají, že také došli k závěru, že Ježíš vstal z mrtvých, tak Kleofáš a ještě jeden řekli: „Já jdu domů, tady jsou všichni pomateni“. Seberou se a jdou pryč. Ostatní se hádají. „Dejte pokoj, co je to s vámi, ženy. Vy jste praštěné, fantastové. Jednou je mrtev a hotovo“. „Ale není mrtev, nehádejte se“. „Já jdu domů“ a Kleofáš a ten druhý odcházejí. My si tohle musíme uvědomit, že pravděpodobně takhle se to tam odehrávalo. Zmatky větší, než když se někdo stěhuje. Proč to líčím? Je důležité si uvědomit, že tohle nás může čekat, až jednou budeme umírat, protože se můžeme dostat taky do podobných zmatků. Proč, to se nakonec uvidí. Kleofáš a ten jeden diskutují, za nimi jde Ježíš, dá se s nimi do řeči a nakonec poznávají, že Ježíš je na živu. Okamžitě se vracejí, je už večer, ale apoštolové v Jeruzalémě se pořád hádají. Možná je po boji. Teď přijde Kleofáš a ten druhý a říkají, co viděli, zažili a vznikají rozpaky. Uprostřed diskuse se objevuje Ježíš a apoštolové vyjma Petra, Jana, Kleofáše a toho druhého, mají z Ježíše strach a zřejmě si říkají: „Tak, přišel nám říct, že také zemřeme“. To je jejich reakce na Ježíše zmrtvýchvstalého. Je dobré si uvědomit ten zmatek, který naprosto nesouhlasí s tím, jak my si představujeme idylu velikonočního rána. Proč jsem tuhleto tak vylíčil? Je to totiž problém, který nastává, když se člověk setká s nečekanou situací. A Ježíšovo zmrtvýchvstání byla pro apoštoly situace naprosto nečekaná. Jak je to možné? Ježíš přece předpovídá, že vstane z mrtvých. Vysvětloval to. Jak to, že ty zmatky? Jak to, že vznikly hádky, jak to, že Kleofáš a ten druhý se seberou a jdou pryč? Tady jsme u toho, o čem jsme dřív hovořili v kázáních o problému nečistoty. To není následek hříchu, to je následek nesprávných náboženských vědomostí. To, co si oni - představy o Mesiášovi - nasbírali na sobotních rozmluvách od panů rabínů a ostatních židů v synagoze, tak nebylo v souladu s tím, co říkají proroci. To co říkal pan rabín, bylo něco jiného, než říkají proroci. Petr věřil tomu, co říkal rabín a nemohl si dát dohromady skutečnost. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, tak by věřili Ježíšovi. A Jak by dopadlo jejich jednání? „Oni mně zatknou, nebojte se, vám se nic nestane. Ukřižují mne, ale vám se nic nestane.“ „Ježíši, takže bychom mohli jít s tebou? Podívat se na tebe na kříži?“ „No jistě“. Když Ježíš visel na kříži (byl tam jenom Jan), jejich přítomnost mohla být pro Ježíše obrovská psychická úleva. To by byl jediný dovolený doping, co mu mohli apoštolové poskytnout. Jenže oni jsou pryč. Ježíš je na kříži a je si vědom, že až se jim zjeví, budou v něm vidět smrtku. Představme si, kdyby Ježíše brali vážně, že třetího dne vstane z mrtvých. Tak by si mohli vzít deky a třetího dne být opodál hrobu, aby je stráže neviděli a mohli čekat na Ježíše. Když by vstal, přivítali by ho. A mohli vidět to zmrtvýchvstání. Ale byli o to okradeni. Problém je právě v tom, že my se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale neptáme se, zda li jsou naše náboženské názory v pořádku. Je moje myšlení čisté? A výsledek je, že tyto nesprávné názory nám zamotají ty nejkrásnější chvilky, udělají z nich chvíle zmatků. Ty nesprávné názory, nečistota v novozákonním slova smyslu, způsobí hříchy, způsobí, že v Ježíši vidíme nepřítele. Toto nás čeká. Apoštolové to mají za sebou, ale my, až budeme stát před Ježíšem?! Ten očistec není Ďábel s rákoskou. Snad andělé? To je pod jejich důstojnost. Ty zmatky, anebo ten oheň je v první řadě uvnitř člověka a to když se setká s Ježíšem, protože skutečnost je jiná než ta, na kterou byl zvyklý. On byl zvyklý na svoje náboženstvíčko. A teď se setkává s něčím jiným. Je zvyklý na P. Ježíše, který jednu ruku drží takhle, druhou takhle. Proč to říkám? Abych vám dal dost materiálu k přemýšlení. Abyste jednou i vy, až budete umírat, byli jako Jan, který dovedl stát pod křížem, jako Petr a Jan, kteří jediní si zachovali chladnou hlavu a řekli si: „My se k tomu hrobu půjdeme podívat“. Abychom dovedli, až se setkáme s Ježíšem, ho přijmout jako Ježíše, který vstal z mrtvých. Když řeknu, nevidět v něm nepřítele, leckomu se to nelíbí, ale drazí přátelé, apoštolové, když v něm vidí smrtku, to uznáte, že není žádná zvláštní kariéra, žádné slavnostní přivítání pro Ježíše, který po těch mukách na kříži by měl být oslaven s veškerou parádou. A oni nedokáží si ani vzít nějakou deku a něco na přivítání a čekat u hrobu až Ježíš vstane z mrtvých. Když my čekáme návštěvu, jedeme naproti i na nádraží. Proč oni nemohli čekat u hrobu? Ani je to nenapadlo. A když se Ježíš zjeví, tak se bojí. Ano, je to netypické, ale pročtěte si Evangelia, všechny čtyři a uvidíte, že ten den, který měl být dnem Ježíšova triumfu, je prožíván jako den zmatků. Byl to lidově řečeno blázinec. Znova zdůrazňuji, bylo to špatné přivítání vítěze nad smrtí.
„Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Zamysleme se nad tím dnešním Evangeliem. Přátelé, ta velikonoční čtení, se prostě čtou v takovém tom, abych tak řekl, sledu drastických promluv. To máte pašije, plno textů, pak zase následují velikonoční texty, takže ty texty okolo Velikonoc člověk nakonec zná, a přesto je tam mnoho věcí, kterým nerozumí. Mnohokrát jsme si říkali o tom, že to byl prostě den zmatků. Ano. Jak je to možné? To je otázka, se kterou souvisí např. otázka zdánlivě na tisíc mil vzdálená. Proč je tolik různých křesťanských církví? V tomto případě jsme u jedné věci, a to, že se špatně naslouchá Božímu slovu. Víme, že apoštolové, když je Ježíš upozorňoval na utrpení předpovězeného v Písmu, mu nerozuměli. Všimněte si té větičky: Petr a Jan jdou ke hrobu, teď se tam diví na základě nějak upraveného hrobu (který je prázdný), že všechno je tam srovnáno. A teď teprve pochopí. „To přece nemohli být židé. Ti by mrtvého nevzali do rukou, ale nesli by štítivě za cípy plátna. To nebyli vojáci, kteří by třeba toho nebožtíka pohodili a nakonec ani pohané. Ti by o něj neměli zájem, vždyť přece tam byla stráž, která ho měla hlídat a stráž byla pryč. A kdyby tam byla, oni nebudou uklízet a zarovnávat ty roušky“. Tohle to jim nejde dohromady. Co se to tady vlastně stalo? Čili, Petr a Jan jsou nad tím uklizeným hrobem bezradní. A teď začínají přemýšlet a vynoří se jim to, co říkal Ježíš. A teprve nyní, když vidí, že všechny jejich teorie selhaly, si říkají: „Člověče, Jene, on asi opravdu vstal. To dostaneme vynadáno. Ale nevadí, ať nás spéruje jak chce. On žije!“ A říct to ostatním učedníkům. Tam ovšem panuje vášnivá nálada. Když přišly ráno ženy a říkaly, že viděly anděla, tak se jim to pokouší vymluvit, že fantazírují; vždyť přece je mrtvý, atd. A teď do toho přijde Petr a Jan a také začnou vykládat, že vstal z mrtvých. Ostatní:„Vy jste se už také pomátli?“ Petr a Jan: „Ano, vždyť ten hrob je uklizen, to není vykradený hrob! Hrob je prázdný, stráž je pryč“. Emauzští si řeknou: „Tady je blázinec, my jdeme domů“. Cestou se pak odehrává to, že Kleofáš a ten druhý (Evangelium jeho jméno neuvádí) se potkávají s Ježíšem, ale nevědí, že je to Ježíš. Jejich oči jsou „drženy“, myslí si, že je to cizinec. Jak to, že ten cizí člověk jim nyní může vysvětlit to, co jim předtím (Ježíš) nemohl vysvětlit. Ježíš před svou smrtí mnohokrát říkal: „Ono je to takhle. Proroci říkají, že Mesiáš bude zabit a pak vstane z mrtvých. Už se to blíží, já budu zabit, nemusíte mít strach, třetího dne vstanu z mrtvých“. Ale apoštolové tomu nerozuměli. Říkají: „Ale ne, to se ti nestane“ – první Petrova reakce, pak „a proč teda zákoníci říkají, že má přijít Eliáš?“, atd. To jsou věci, které jsme mnohokrát říkali a jenom připomínám pro souvislost. Apoštolové to slyšeli při proměnění Ježíše na hoře a při té události usínají. Tady vidíme příčinu toho, že jak se naučili v sobotní škole Bibli vykládat, podle toho kontrolují Ježíše. „Ale to takhle není, pan katecheta nám to říkal jinak, než jak to říkáš ty“. To je ten problém. Člověk si odnese zkreslené představy o Bohu a teď do těch nekvalitních představ vtěsnává Ježíšovu nauku. Pak samozřejmě to apoštolům nehrálo dohromady s tím, co říkal Ježíš. Když je Ježíš zatčen, jejich reakce byla: "Jó, on to není Mesiáš. Je to jenom prorok". Takže Ježíše degradovali ze stupně Mesiáše na nižší stupeň proroka. A když Ježíš vstal z mrtvých, tak se ho báli. To jsme si říkali, že ti ostatní se ho báli a nevěřili ženám, nevěřili Petrovi a Janovi, že našli uklizený hrob a ne vykradený. „On vstal, vždyť to říkal“. Nevěřili ani Kleofášovi, ani tomu druhému, kteří se vrátili z Emauz. Text říká (to je závěr dnešního čtení): „Potom vstoupil, ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. To musíme chápat v tomto smyslu: Do té doby (včetně toho vstupu do hrobu) nevěřili, že Mesiáš musí vstát z mrtvých. Mysleli si: „Ne, Ježíš přece nemůže být zabit“. Takže, když byl Ježíš zabit, tak ho degradovali (i Petr a Jan) na proroka. A teprve, když Petr a Jan viděli ta srovnaná roucha, začali přemýšlet. Vznikl stav, kdy člověk už nemá postoj ´já to znám´ a tudíž je schopen přijímat informace. A tím, že začali volně přemýšlet, vybavovali se jim souvislosti s tím, co řekl Ježíš. Začalo jim vyvstávat: „Vždyť on to říkal“. A tak jim prostě začalo „svítat“ a začali chápat věc, kterou předtím nemohli pochopit. A to je právě ten proces pochopení Ježíše. Zrovna tak Emauzští, když odešli z Jeruzaléma, po cestě rozmlouvali, byli přesvědčeni, že Ježíš byl pouhý prorok. Měli rozbitou svoji ustálenou konfesi, představu o tom, kdo je to Ježíš. Všimněte si, jak říkali (Lk 24): „My jsme mysleli, že on je Mesiáš, že on má vykoupit svůj lid. My tomu nerozumíme“. Až nyní byli schopni a ochotni s Ježíšem diskutovat a Ježíš, „jako cizinec“, jim to mohl vysvětlit. Řekli mu: „Cizinče, tys nám udělal radost, pojď na večeři!“ „Ne, já musím jít dál“. Oni ho přinutili a Ježíš teprve, až už je přinucen jít s nimi, aby jim ještě dál povídal o tom, co říkají Písma o Ježíši, tak se jim dal poznat a najednou bylo jeho místo prázdné. Takže oni se rychle sebrali a běželi zpátky do Jeruzaléma. Jenže co tam zjistili? Hádka o Ježíše stále pokračuje. Tady jsme přátelé u problému, že i my máme někdy v náboženství předsudky, čteme Bibli a nemáme pro Boží slovo dostatečně otevřený mozek. My máme takové představy o náboženství, jaké jsme slyšeli ve škole, jak jsme to měli jako děti zpracováno a navíc jsme ještě hodně z toho pozapomněli. Takže, když čteme Bibli, ďobnem tady, ďobnem tam a myslíme si, že jsme udělali bůhví co. Přátelé, nerozumíme Písmu. Připusťme si tu možnost. Ano, my věříme, ale nerozumíme Písmu. Jenže, co byla platná víra Petrova i Janova, kteří jistě věřili přinejmenším tolik, co my? Když se pak něco stalo, jejich víra se jim sesypala jako domeček z karet. Ježíš přestal být Mesiáš. „Byl to prorok mocný u Boha i u lidí. On byl tak mocný, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“. A to je degradace. My kolikrát ani nevíme, že skutečného, živého Ježíše, plného síly a energie máme degradovaného na někoho, koho opěvujeme, ale ke kterému máme často iracionální vztah, atd. Bůh je pro nás ten nejvýš dokonalý, nejvýš milosrdný, nejvýš dobrotivý, nejvýš spravedlivý, nejvýš, nejvýš.... A přitom Boha nebereme vážně, protože kdybychom Boha brali vážně, tak bychom vlastně nemohli udělat ani jeden hřích. A tak to Ježíšovo zmrtvýchvstání ať nám toto připomene, abychom brali vážně, co On o sobě říká, co říká Bůh o sobě ve Staré i Nové Smlouvě a pak budeme Bohu rozumět. „My přece víme, že Ježíš z mrtvých vstal, ne jako apoštolové. To jenom oni byli ´hloupí´?!“ A tak, přátelé, přeji vám i sobě, aby se nám podařilo tohle to pochopit, abychom u této problematiky vydrželi a byli ochotni ji domyslet. Abychom byli ochotni říct: „Hele, Ježíši, vysvětli“. Nezapomeňte na Jan 1: „Dal jim moc stát se Božími dětmi“. My máme moc, kterou nám dal Bůh, Boha vyslechnout a nebo říct: „Nech si ty povídačky!“ Je třeba, abychom si byli vědomi této obrovské moci. Je třeba si být vědomi, že máme moc stát se Božími dětmi. My máme moc říct: „Beru“ a také máme moc říct: „Ježíši, tohle mně nezajímá“. A Bůh má důvod k tomu, aby nám tuto moc ponechal. Jednou také bude součástí naší věčné radosti. A tak Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi a proto záleží na nás, jestli my tu moc využijeme.
„Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. Evangelium nám líčí příchod Petra a Jana (evangelisty) ke hrobu. Jan Evangelista, přímý účastník, by klidně mohl napsat: „Já Jan apoštol“. Ale byl trochu v choulostivé situaci, protože měl ze všech učedníků nejvyšší prioritu, kde my prostě víme, že Jidáš je ten jako nejhorší, ale mezi ostatními, dobrými byli Petr, Jakub a Jan a nejvýše byl mezi nimi Jan. Když ženy říkali, že hrob je prázdny, nikdo z učedníků, vyjma Petra a Jana se nešli ke hrobu podívat a říkali: „To jste si vymysleli, to jsou povídačky, dejte nám pokoj“. A vznikali hádky. Milí přátelé, ten den vzkříšení byl pro mnoho učedníků vlastně dnem hádek, protože nechtěli věřit. Oni ze začátku mysleli, že Ježíš je Mesiáš a když Ježíš hovořil o tom, že bude zabit – ukřižován, tak tomu nechtěli věřit. A jak se říká: „Jedním uchem dovnitř a druhým ven“. A vůbec jim to ani do ucha nevešlo. Vůbec to nebrali vážně. Takže když byl Ježíš zatčen, došli k názoru, že Ježíš je prorok a ne Mesiáš. Všimněte si Lk 24, jak se Ježíš baví s Emauzštími, kteří znechuceně odešli pryč a řekl jim: „Co jste tak smutní?“ a oni odpověděli: „Víš, co se stalo s Ježíšem?“ Ježíš nebyl jimi poznán a ptal se dál: „Jaký Ježíš?“ „No Ježíš z Nazaretu, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem. Naši lidé ho ukřižovali, my jsme však doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ A „neznámý cizinec“ začal vykládat Mojžíše a proroky a oni postupně dospěli k tomu, že Ježíš přece jenom je Mesiáš. Tito dva se hned vrátili do Jeruzaléma. Petr a Jan se ovšem už dávno vrátili od hrobu. Ti už také přišli na to, že Ježíš vstal z mrtvých. Ale ostatní nechtějí věřit. Takže když se jim Ježíš objevil, vyjma Petra a Jana a těch dvou Emauzských všichni měli strach, že vidí ducha, sice parádního, ale báli se. Drazí přátelé, kdybychom si znova a znova připomínali to, co víme, tak to patří k Velikonočnímu koloritu. Důležité ale je, abychom si zvykli na základě Bible o věci samostatně uvažovat a abychom si taky dávali všechny věci dohromady. Ty vědomosti nám pak utvoří určitou uzavřenou strukturu. Jestliže ta struktura vědomostí není uzavřena, člověk spadává do dětských představ. U nás může dojít k podobnému jevu, jako to bylo u apoštolů, kteří nerozuměli Ježíšovi, protože byli pod vlivem rabínských předsudků. Přijímali to - zkazky o Mesiášovi, co říkali rabíni. Bylo to sice líbivé, ale neodpovídalo to skutečnosti. První, kdo si uvědomil celou tu problematiku, je právě Jan Evangelista. S Petrem se odešli podívat ke hrobu, s ostatní se dál se ženami hádají. Jenom tito dva se šli podívat, co se vlastně stalo. Když vešli dovnitř hrobu, Jan dal přednost Petrovi, potom Jan vešel za ním a rozhlíží se. A viděl uklizený hrob. Rouška byla složena a ležela zvlášť od jiného plátna. Vyvstala otázka, co to je. „Inu, tohle není vykradený hrob. Kdyby Židé odnesli Ježíše, tak ho ponesou v těch plátnech, nebudou sahat na mrtvého. Římští vojáci by to mohli udělat, ale ti se zase nebudou zdržovat skládáním těch pláten. To je divné“. Petrovi to začalo vrtat v hlavě, ale Jan dospěl k názoru: „Tady se někdo vyspal, pěkně po sobě uklidil a odešel.“ Teď si Jan vzpomenul na to, co říkal Ježíš o své smrti, vzpomněl si na to, že Ježíšovi nerozuměl a uvědomil si, že neznají Písmo, jak Mojžíše, tak proroky. Uvědomil si, že žili pod vlivem rabínských předsudků a představa toho, co říká Mojžíš a proroci jim byla cizí. Oni to znali, dovedli to citovat (Mojžíše a proroky), ale bylo to něco cizího. A tady jsme u problému. My se musíme také vypořádat s problematikou náboženských předsudků. Jan znal z Písma víc než my, dovedl se zamýšlet nad sebou a proto si uvědomil: „No jo, vždyť my vlastně nerozuměli Mojžíšovi a prorokům“. Druhé čtení před Evangeliem hovoří o kousku kvasu. Tady ten kvas u sv. Pavla je zúžený na špatnost a nešlechetnost. Ale když se podíváme do Evangelia, tak v Mt 13 máme podobenství o kvasu, který určuje, že z mouky bude chléb. Dá se péct chleba i bez kvasu, tzv. macesy. Hostie je také nekvašená. Samozřejmě, že když nám něco jiného zkvasí a nebo se do potraviny dostane plíseň, tak se to musí vyhodit. Čili, když je kvas špatný, tak chléb nevykvasí, a když místo kvasu je tam plíseň, tak to zplesniví. A to podobenství nám chce něco říci o našich vědomostech. Co jsme se v dětství naučili, podle toho v dospělém věku vytváříme svoje poznatky a seřazujeme a vytváříme kategorie. Asi tak, jako dobrý knihovník má knihovnu rozloženou tak, aby věděl, kde co má. Tak jsou v mozku roztříděny i naše vědomosti. Je tam vytvořena struktura vědomostí. A vychází to ze základních poznatků z dětství, které Ježíš přirovnává tomu kvasu. A podle toho, jaký je ten kvas, je sestavení vědomostí. Čili tady nejde jenom o zlo, ale také o správné nebo nesprávné pochopení. A tak, kdybych kázal o tom, co znamená vstát z mrtvých, samozřejmě patří k velikonočnímu svátku. Ale kolikrát jste to už slyšeli? Po mši si pohovoříme o tom, co vy si myslíte o tom, jakou funkci měl kříž, jakou roli hrál a jaký je jeho význam. O kříži mohu mít nesprávné představy a bude to také nesprávný kvas. Můžeme poslouchat Pašie anebo nějakou skladbu typu „Stabat Mater“, je to postní koncert a může se poslouchat na Velký pátek, ale když uniká smysl kříže, pak i to se stává kvasem, resp. plísní, která zamořuje naše mozky. Tak je dobré čas od času provětrat svoje vědomosti.
Subjektivně Vánoce lidé oceňují víc, ale ve skutečnosti právě ten dnešek je triumfem. Když se dítě narodí, rodiče mají radost, ale zatím nevědí, co z toho dítěte bude. Ale když pak má promoci, tak to znamená, že určitým způsobem dokončil svoji práci. Podobně je třeba se dívat z tohoto hlediska na Velikonoce. Ježíš dokonal svoje dílo a dal nám nabídku; i když za cenu kříže. Ten kříž byl velký kus, ale přece je část Ježíšovi práce. Bohužel jeho dílo se nedoceňuje. Bohužel, také od dětství jsme pod vlivem starých velikonočních zvyků a to, co je hlavní, nám chybí. Proč šel Ježíš na kříž? Je zdůrazňován aspekt - Adam zhřešil, ale Ježíš nás vykoupil, který Ježíš vůbec neuvádí. Bohužel to známe z dětství a stále se z kazatelen připomíná. U Ježíše najdeme zcela jiného, co je ale totálně opomíjeno. I dnešní úryvek (mimo jiné) obsahuje jeden z těch klíčových důvodů, proč Ježíš šel na kříž. Ježíš řekl: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“. Jinde: „......aby svět poznal, že miluji Otce“ (že není neznaboh, pijan, hříšník, aby svět poznal, že dělá to, co chce Otec). Z dnešního úryvku: „Dosud totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých“. S tím souvisí i to, jak se předtím Ježíš několikrát bezúspěšně pokoušel na základě Písma vysvětlit apoštolům, že musí být zabit (Mojžíš a proroci mluví jinak o Mesiášovi než rabínská kázání). Ježíš upozorňoval na ty odchylky. A vidíme, že ani apoštolové si nedali říct a nezamysleli se nad tím. A proto musel Ježíš na kříž, aby se apoštolům a jiným lidem otevřely oči a začali se zamýšlet nad Mojžíšem a proroky. Problém židů se dá nejlépe charakterizovat Ježíšovými slovy: „Kdybyste věřili Mojžíšovi a prorokům, věřili byste i mně. Vaším žalobcem je Mojžíš.“ Tedy proto, aby židé, kteří žili ve své zbožnosti, ve svých iluzích, kteří se domnívali, že jejich náboženství je postaveno na Mojžíšovi a prorocích, prozřeli a pochopili to. Proto musí Ježíš umřít (viz případ Nikodéma). Na základě dnešního úryvku bychom mohli říct: „Až přijdete ke hrobu, potom, co jsem byl zabit, poznáte, že jste až dosud nerozuměli Písmu.“ To je smysl Kristova kříže. Dnes bychom si mohli přát, abychom pochopili tyto věci. Ten, kdo chce tyto věci poznat a jde za tím, nezůstane stranou. Tomu, kdo se nad tím nechce zamyslet, tomu nepomůže ani Kristova smrt na kříži a to je ten nejtěžší možný kalibr. Vzpomeňme si na případ „Boháč a Lazar“, kde Ježíš říká: „Mají Mojžíše a proroky a jestliže jim neuvěří, nepomůže jim, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Tyto věci nikdo za nikoho neudělá. A pro nás platí: „Mají Evangelium. Když nevěří slovům Evangelia, neuvěří, ani kdyby před nimi byl Ježíš znova ukřižován a znova vstal z mrtvých.“ Toto pochopit je v moci každého z nás. Toto je naše výsostná kompetence. Kdyby to P. Maria a svatí mohli za nás udělat, určitě by to rádi udělali. Toto je třeba si uvědomit. Bůh je ale ochoten pomáhat.
Stojí za to si přečíst celou tuhle pasáž a uvidíme zde odpověď na to, jak se stát Ježíšovým protekčním dítětem, prominentem. Při poslední večeři spočinul Jan apoštol na prsou Kristových. Tohle musíme chápat z tehdejšího způsobu stolování, kdy leželi, pravděpodobně na levém boku a pravou rukou si podávali jídlo. Apoštolové měli reálnou představu Krista. A nepotřebovali si připumpovávat vědomí Boží přítomnosti všelijakými akcemi, které u nás jsou psychologickou nutností právě proto, že my jsme přestali být prostými. Janovo místo bylo nejčestnější – po pravém boku Ježíše. Víme např. když Ježíš říkal: „Jeden z vás mne zradí“, všichni se ptali: „Jsem to snad já, Pane?“ Petr se naklonil k Janovi a zašeptal mu: „Poslyš Honzo, zeptej se Ježíše, kdo to je“. I z toho, je vidět Janovo postavení. A Ježíš mu zase tiše odpověděl: „Já mu teď podám chleba (namočený do vína)“. Nikdo si toho nevšiml, Jan to věděl a zašeptal to také Petrovi. Je důležité si uvědomit, že Petr, Jakub a Jan jsou tři špičky mezi apoštoly, kterých je z těch mnoha učedníků pouze dvanáct a z těch tří je nejvýše Jan. To nejsou protekční děti, ale Ježíš třídí své žáky podle kvality. A každý se může stát Ježíšovým špičkovým žákem, pakliže bude kvalitním posluchačem. A teď se budeme ptát, co máme dělat, abychom se i my mohli k Ježíši přiblížit. Jistě, při té poslední večeři bylo jenom jedno místo po pravici Ježíše, víc čestných míst neexistovalo. Jako při sportovním závodě: první, druhý, třetí, atd. V nebi ovšem problematika takto nestojí. Tam to odstupňování je dáno tím, jak mnoho člověk vlastně vyzíská z Ježíšových vlastností pro sebe. To je podobné, jako když si např. 1000 lidí koupí nejlepší, nejmodernější a samozřejmě nejdražší (kdo na to má) auto na světě. Lepší už neexistuje. Ostatní lidé mají lacinější a ti nejchudší, nejlacinější. A to je ten rozdíl mezi prvním místem v lidské společnosti, kde jsme vázáni na rozložení, na polohu, kam si dát židli a mezi nebeským hierarchickým rozložením. Čili prvních míst je v nebi neomezený počet a ta místa budou různě velká. Ježíš přímo říká, že někdo bude větší v Božím království, někdo bude menší, atd. Janovo čestné místo mezi učedníky je spjato s jeho osobními vlastnostmi a proto je vedle Ježíše, leží mu na prsou a bude mít také špičkové místo v nebi. Na základě čeho? Na základě způsobu myšlení, jednání. A tady právě vidíme jeden rys jednání, kde z těch tří, dva - Jan a Petr - se ukázaly jako špičky a Jakub zůstal poněkud pozadu. Když přišly ženy apoštolům oznámit, že Ježíš vstal z mrtvých, apoštolové to nazvali bláznovstvím; Ježíš je nebožtík a hotovo. Jenom Petr a Jan si řekli: „Jdeme se tam podívat.“ Jan tam doběhl rychleji, byl mladší, nakoukl dovnitř, ale dal přednost Petrovi, Ježíšovu zástupci a tak tam vešel Petr a pak Jan. A důležité je: „Vešel, uviděl a uvěřil“. Protože v nás to Janovské myšlení není, proto mnoha věcem věříme tím způsobem, že si nadiktujeme: „Já nebudu pochybovat“. Ovšem Janovo myšlení umožňuje napřed pochopení věci. Vezměme si dva různé žáky. Jeden vzorečku rozumí a dovede ho použít, druhý se věc nabifluje, musí se zeptat kamaráda, jak se to řeší a kdyby mu řekl i nějakou hloupost, on tomu uvěří. Kdo rozumí, dovede rozlišit, jestli je tam chyba, nebo ne. A tady jsme u problému mnoha různých církví, protože nedovedeme myslet tím Janovským způsobem a jsme zvyklí a čekáme, že nám Písmo někdo vysvětlí. No, a jeden kazatel vysvětloval tak a založil jednu církev, jiný zase tak a založil jinou církev, atd. Nebo některým lidem se zaběhané místo Písma bylo už všední a když se objevil nový kazatel, který procítěným přednesem zapůsobil na city posluchačů, oni nekriticky přijali jeho tvrzení. A dokonce byli ochotni se bít a vést křížové války. Takové bezhlavé nadšení se týká všech křesťanských církví. Jenže Jan, miláček Páně nebyl tohoto typu, ten si to promyslel. Jak to u Jana probíhalo? Když přišly od hrobu ženy, Petr a Jan nebyli ani pro, ani proti. „Jdeme se podívat“. Přijdou ke hrobu a uvidí tam srovnaná plátna. „Kdyby Ježíše odnesli židé, tak by ho odnesli zabaleného, aby se mrtvolou neznečistili. Kdyby ho vzali vojáci, tak by ta plátna nebyla srovnaná. To nebyli židé, to nebyli vojáci, tak, co se tady stalo?“ A tak Jan nad touhle tou maličkostí uvažuje („viděl a uvěřil“). Tady to dochází jenom Janovi. A ještě Jan sám o sobě píše: „Dosud nerozuměli Písmu“. Jan přiznává, že je špatným čtenářem Písma a proroků a proto nechápal Ježíše. Uvažuje: „Vždyť to tady vypadá, jako kdyby tady někdo spal a potom po sobě pěkně uklidil. Vždyť on to říkal, že třetího dne vstane. My jsme ale zabednění. Já jsem tenkrát Mojžíšovi a prorokům nerozuměl“. Tady vidíme vyhodnocení dřívější chyby. Je to charakteristika Jana Evangelisty. Je to recept i pro nás a současně je to připomínka, že když Ježíš k nám přišel a nechceme, aby přišel nadarmo, tak tady máme Janův recept: „Když se cokoliv ozve v náboženství, nedělej ukvapený úsudek, ale svůj postoj si rozmysli, běž si tu věc prohlédnout, seznam se s tím, oč tam jde. Pak to můžeš vyhodnotit, analyzovat a dospěješ k závěru, jestli je to pravda, nebo ne. Potom ještě vyhodnoť své dosavadní jednání“. To znamená, mít kontrolní, zpětnovazební smyčku. A Jan nám to předvedl. Je to recept, jak se stát nejmilejším Ježíšovým učedníkem a také, jak se máme učit jednat. Podle toho, do jaké míry se naučíme nezaujatě, nezávisle na svých dosavadních zkušenostech číst text Bible, uvážit, co tam je, potom mohu pochopím a zaujmout stanovisko – souhlasím, nebo odmítám. Kdyby takto jednali všichni posluchači těch zakladatelů církví po celém světě, tak je dávno jedna církev, jeden ovčinec a jeden pastýř.
Při večerní mši se může číst následující evangelium: Lk 24, 13-35
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne ( prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ježíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i ;slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Dost často se v překladech setkáváme s takovými úpravami, např. „ženy nás ohromily“, nebo „něco, jakoby bránilo jejich očím“. O tom jsme mockrát hovořili, že zde šlo asi o Boží zásah, abychom to tak řekli dnešní terminologií, kde část paměťových center byla blokována. Takže Emauzští mluví s Ježíšem, jako kdyby to byl cizinec. Konec konců je to jaksi analogické tomu, kdy si člověk nechá trhat zub a lékař mu dá injekci, pak se mu v zubu šťourá a on vůbec necítí bolest. Ale hlavně jde o jinou věc, o problém pochopení Ježíše během jejich cesty do Emauz. Tady také vidíme ovoce kříže. Dřív Ježíš přece vysvětloval, že bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých. Ale reakce (Petra) na to byla: „Kdepak, to se ti nestane.“ Kdežto nyní, v důsledku Ježíšovy smrti, když se jim rozsypala zidealizovaná (podle pánů rabínů) postava Mesiáše, kdy už nejsou pod tlakem předsudků, může už opravdu promlouvat jejich láska. Jsou zarmouceni, že Ježíše degradovali. Všimněte si jejich vyjádření: „Byl to prorok tak velký, že my jsme mysleli, že on je Mesiáš“. Tady vidíme, jak Ježíš jim už může říct, může vysvětlit Písmo. Už mají za sebou, abych tak řekl, životní zkušenosti, nejsou pod tlakem „hurá“ nadšení, „hurá“ náboženství. To, o čem se nyní krátce zmíním - na první pohled vypadá vzdálené - ale souvisí s tím víc, než by se zdálo. Oddával jsem už hodně lidí. Některé svatby byly hezké a s mladomanžely byla radost mluvit, ale někdy to bylo opravdu zoufalé. Když jsem viděl jejich nekritické nadšení ve smyslu: „Já ji mám rád a tím prostě padá celý svět. A vy ostatní jste všichni hloupí“ Abych uvedl ilustraci. Také se mi stalo, že jsem řekl: „Klekněte si!“ Ženich, aby to maskoval, povytáhl kalhoty a nevěsta koukala a každý se to snažil maskovat, aby neklekl dřív, aby nemusel toho druhého poslouchat. Když mně to namíchlo, tak jsem řekl: „Když nechcete klekat, neklekejte, ale jestli si myslíte, že vás ten druhý bude poslouchat, tak jste oba na omylu“. Co jsem měl dělat? Kdyby mu někdo řekl: „Kamaráde, to není žádná láska“, tak by se cítil dotčen. Také jsem míval stříbrné svatby. Byli to lidé, kteří to spolu táhli 25–30 roků a byla to také jiná atmosféra. Byli to lidé vystřízlivělí, ostřílení životem, kde z jejich lásky opadlo takové to „hurá“, kde si už nenamlouvali „ano, má lásko“, atd. Přitom tam byla daleko ryzejší, daleko krásnější a silnější láska. A takovým lidem jsem fandil. Tak teda, takový člověk, který má už něco za sebou, úplně vycítí tu atmosféru, že v některých případech je té lásky daleko víc, něž taková májová, rozkvetlá, nezkušená, kde jsou toho plné básně, plné všeho. Jenže tohle je láska. Proč to říkám? Tady jde o podobnou věc vůči Kristu. Něco jiného bylo, když před ukřižováním byl Ježíš s učedníky a oni byli pod vlivem rabínských ideálů a byli plni toho: „My jsme Ježíšovi učedníci, my ho máme rádi, atd.“ A proto muselo přijít vzkříšení, aby se jim rozsypaly jejich iluze. Aby dokázali na Ježíšovi vidět to, co ve skutečnosti bylo dobré, nedívali se na něj přes rabínskou lupu, která určité aspekty Ježíšovy osobnosti postihla a těch druhých si nevšimla. I ve víře, i v manželství potřebuje člověk určité životní zkušenosti, aby ocenil to, co je kvalitní a co je nekvalitní. A součást toho je i Kristova smrt, oblast, o které Ježíš s apoštoly a učedníky vůbec nemohl mluvit. Něco se jim potřebovalo rozsypat. Musíme si uvědomit, že naše křesťanství se potřebuje stále očisťovat. Tak jako v manželství láska dozrává, naše víra by měla dozrávat celý život. A nakonec je velice důležité, aby lidé, co jsou spolu delší dobu a kteří znají chyby toho druhého, se dovedli ze svých chyb a z chyb druhého učit. Protože chyby, které vidí jeden na druhém, mají společný základ. Potřebujeme se nad tím zamýšlet zrovna tak, jako Emauzští vyhodnotili svoje jednání s Ježíšem. Je jim líto, že ho ztratili, že se s ním nerozešli v nejlepším. To je právě případ Petrův, který pláče a říká si: „Já jsem se zapřísahal, že nezapřu“, kdybych raději řekl: „Co mám dělat?“ a on by mi řekl: „Nechoď k ohni“. Tohle to musíme pochopit. Ono je to dost těžké pochopit i v životě. Manželství, nebo jakýkoliv partnerský vztah je pro tohle to velice dobrá škola. Samozřejmě i na pracovišti, ale záleží velice na kolektivu. Kolektiv si člověk nemůže vybírat. Ale doma si udělat pěknou atmosféru, to můžeme všichni. A z toho „pulírování“ a „vychytávání much“ v mezilidských vztazích doma se člověk naučí vychytávat i svoje chyby vůči Bohu. A zase naopak. A tak z toho titulu je dobré se dívat na problematiku rodinných zaskřípání, protože člověk se musí naučit vyřešit otázku ´kdo má pravdu´. To je důležité pro chvíli až budu umírat, až budu přecházet do věčnosti, abych dokázal pružně reagovat na Ježíšovy popudy. Vy, kteří máte to štěstí, že vám manželství drží, važte si ho! Udělejte si z něj takový „brousek“ na svoji povahu a zrcadlo, ve kterém budete porovnávat svůj vztah vůči druhému a tím se trénovat na setkání s Ježíšem. A tak si myslím, že ti, co šli a přinutili cizince, aby jim povídal, že nám mohou být vzorem, jak pro chápání Bible, tak i pro mezilidské vztahy. I mezilidské vztahy jsou trenažérem pro vztahy člověka k Bohu a tudíž po náboženské stránce jsou velmi důležité pro rozvoj jedince. A to je nejlepší učebnice jaká je i když nemá žádná krásná slova. I v náboženství buďme raději umírnění v tom ´v tebe věřím, v tebe doufám.......´, abychom byli střízlivější v hodnocení svých vztahů, abychom ale zráli ve vztahu vůči Bohu. Lidé, kteří se naučí odpouštět si, ti budou také umět projít očistcem v daleko kratší době.
O mnohých věcech jsme už hovořili. Všimneme si jen několika dílčích věcí. Evangelista říká, že když přicházeli do vesnice, Ježíš se tvářil, jako že chce jít dál. Je to tak jisté? Kdyby učedníci nepřinutili Ježíše, aby s nimi povečeřel a dokončil svůj výklad, tak by opravdu šel dál. Musíme si uvědomit, že Ježíš touží říct člověku všechno, ale když ho člověk nepustí ke slovu, tak mu Ježíš nemůže nic říct. Ono se to krásně říká jak P. Bůh je všemohoucí, všechno může, atd. Jenže v Evangeliu je psáno, že Ježíš nemohl v Nazaretě udělat zázraky. Že by Ježíšovi došel dech a nebo Bůh ztratil svou všemohoucnost? Ne, ne. Představte si, že máte dobrého budíka a natáhnete ho. Když bude v posteli mrtvý, nebo hluchý, tak mu všechny budíky na světě nebudou stačit. Nesmíme zapomenout, že všemohoucí Bůh dal člověku právo mít poslední slovo ve věci přijetí, co nabízí Bůh. Člověk má vlastně poslední slovo i ve věci svého zavržení, t.j. svého osudu. Proč mi tedy P. Bůh nepomůže? No proto, protože ho nepustím ke slovu. Člověk P.Bohu strká své náboženství, vykládá mu, jaký chce být (podle svých představ), ale neptá se, jak si Bůh představuje jeho křesťanství, jak Bůh tu nebo onu věc chápe a čemu Bůh říká dobré křesťanství. Proto si musíme uvědomit, že Ježíš by od učedníků odešel, i když s lítostí, kdyby netrvali na dokončení výkladu. Nemysleme si, P.Bůh má s námi opravdu těžkou práci, jenže my o tom nevíme. Protože nevíme, kdy, jak a v čem se obracíme k P.Bohu zády. Víme, že Petr a Jan byli na nejvyšším stupni hierarchie učedníků a také měli chvilky, kdy se k Ježíšovi otočili zády. My o tom vůbec nevíme, že umlčujeme Ježíše, že ho nepouštíme ke slovu. Neuvědomujeme si to. Božím ideálem není, aby se nás musel doprošovat, ale abychom ho my přinutili vejít. Musíme Ježíšovi vytvořit takové podmínky, aby se u nás a v nás dobře cítil. Ono to není jednoduché Ježíšovi naslouchat. Člověk musí zavřít nejenom ústa, ale také otevřít mozek, který velmi často není otevřený. Jinak by se zdálo, že ten úryvek zapadá do takové velikonoční slavnostní atmosféry. Minule jsme si však říkali, že to byl den plný zmatků. My ty úryvky zpravidla čteme příliš učesaně a tu atmosféru, jaká tam vládla, si vůbec neuvědomujeme (tvrzení žen, to je bláznovství, Petr a Jan se jdou podívat, hádky pokračují). Kdyby Kleofáš a ten druhý věřili Janovi a Petrovi, tak by neodcházeli. Ale i tak má Kleofáš čestné místo. Je to jeden z těch, o kterých Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“; v oněch dnech. Proč? Protože byly schopní diskutovat z cizincem. Rozhodující je, že se s ním dají do debaty, a že ten „cizinec“ jim může vysvětlovat. Oni toho „cizince“ přinutili vejít, atd. A to je důležité, abychom byly schopni s Bohem diskutovat a ne abychom mu pořád strkali svoje názory a čekali, že Bůh je beze zbytku převezme. Člověk si lehce může říct: „Mně se to netýká“. Jenže pozor, i Petr a Jan „ujeli“. Kdybychom dosáhli jejich úrovně, pak bychom si mohli gratulovat. Petr musel zhřešit, zapřít Ježíše, křivě přísahat (dnes tomu odpovídá zradit víru a odpřísáhnout, že nevěří), aby se mu otevřeli oči. Petr jde ke hrobu, ještě všechno nechápe, ale je opatrný. Začíná poslouchat, začíná mít otevřený mozek. Takže pozor, slavnostní den pro nás, byl pro ně den plný zmatku, hádek, ostrých diskusí a prohlašování za blázny. Stojí za to, se z tohoto hlediska k těm textům vracet. Ježíš za nás umřel na kříži. Co chceme víc? On po nás nechce, abychom si hráli na dalšího ukřižovaného. O to se pokoušel Jidáš a nebylo mu to dovoleno. My se musíme naučit pod křížem stát a o jeho slovech přemýšlet, tak jak to udělal bohužel jediný apoštol - sv. Jan. Nehrajme si na Ježíše na kříži. Umějme pod křížem stát, zavřít ústa a otevřít uši a mozek. To je poslání kříže.
Je tady líčena taková epizoda, taková typicky velikonoční, ovšem, když se nad tím zamyslíme a začneme tu věc domýšlet, tak vidíme, že ten nejslavnější den v Ježíšově životě, jeho z mrtvých vstání, je vlastně u apoštolů dnem zmatků, hádek, konfliktů a stresů. My si musíme uvědomit jednu věc, že ti dva – Kleofáš a ten druhý - si řekli: „My už toho blázince máme dost“. Takže, napřed přišly ženy, které chtěli pomazat Ježíše, pak se vrátily udýchané a začaly vykládat, že viděly dva muže v bílém šatě – anděly (pozor, bez křídel) a ti jim říkali, proč hledají živého mezi mrtvými. Učedníci se začnou se ženami hádat…, atd. Lukáš říká: „Ta slova se jim zdála bláznovstvím“. Pouze Petr a Jan ženy neodsuzují, zachovávají si chladnou hlavu, i když stále mají názor, že Ježíš není Mesiáš. Všimněte si té věty: „My jsme doufali, že on je ten, který vysvobodí svůj lid“ (čili, že Ježíš je Mesiáš) a on to byl zatím obyčejný prorok“. Krásná kariéra, že? Ježíš byl degradován na proroka. Pouze Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, co se tam stalo a ostatní se se ženami dál hádají: „Prosím vás, vy jste se zbláznily, někdo si z vás vystřelil“. A pravděpodobně se to neobešlo bez křiku a možná i bez slz. Tedy jenom Petr a Jan se jdou podívat, ale ještě stále v nich přetrvává názor, že Ježíš není Mesiáš. Že to tak je, vyplývá v Janova evangelia, kde je jasně řečeno, že teprve když jsou u prázdného hrobu a vidí srovnaná plátna, docházejí k závěru, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Docházejí k závěru, že to není vykradený hrob, ale jako kdyby tady někdo přenocoval a šel dál. Pořádný host po sobě uklidí. A napadlo je: „Vždyť to říkal, že třetího dne vstane“. A tam je přímo věta: „Dosud nerozuměli Písmu, že Mesiáš musí vstát z mrtvých“. To ale znamená, že napřed Mesiáš musí být zabit. Teprve u hrobu Petr a Jan dospívají k závěru, že Ježíš přece jenom vstal z mrtvých a že přece je Mesiášem. Petr a Jan se vrací, hádka ovšem pokračuje a ostatní se ptají: „Tak, co jste viděli?“ „No, ženy měly pravdu.“ „Vy jste také viděly anděly?“ „Ne. Ale hrob není vykradený.“ „Jak to můžeš tvrdit?“ „Srovnaná plátna – naprosto jasné.“ Atmosféru nám dokresluje právě ten fakt, že když Petr a Jan přišli od hrobu s tvrzením, že ho našli uklizený, tak Kleofáš a ještě jeden řekli: „My tady v tom blázinci nebudeme, my jdeme domů“. Takže Kleofáš a ten druhý se trhají od party. Židé obyčejně chodívali na svátky ve skupinkách. A zde byla parta Ježíšových nejbližších, kteří přišli na Velikonoce. No a Kleofáš a ten druhý se trhli, protože už řeči o tom nechtěli poslouchat. Ostatní se dál hádali. Ten konec textu u sv. Lukáše („Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba“) vypadá jako takový šťastný happy end, jenže ten happy end nenastal tak rychle, protože víme (z Janova evangelia), že potom, co tihle dva přišli, se zjevuje Ježíš a apoštolové se ho bojí. Domnívají se, že vidí ducha (jakoby pro nás smrtka) a že jim asi přišel říct, že také zahynou. Když dáme dohromady texty všech evangelistů, pak nám z toho vyjde právě ten otřesný obraz Ježíšova nejslavnějšího dne, otřesný obraz toho, jak lidé dokáží být zabednění. Ta hádka, ten blázinec mohl trvat od rána do pozdního večera a pak se zjevuje Ježíš. Tomáš nebyl přítomný. On nevěří, že viděli Ježíše i když mu říkají: „My jsme si na něj sáhli…“, atd. Ještě na vysvětlení: Staré překlady uvádějí: „Jejich oči byly drženy“. Nové překlady uvádějí: „Ale něco, jakoby bránilo jejich očím.“ Vzpomeňte si na problematiku lokální anestesie, kde nervová centra jsou blokována, takže člověk necítí bolest. Je to blokáda určité psychické oblasti, takže jejich paměťová centra, abych tak řekl, identifikační oblast byla blokována. Takže oni vidí Ježíše, myslí si, že je to cizinec a nepoznají ho. Takové případy nastávají při mozkových onemocněních, že část mozku je blokována, člověk nemůže hýbat např. pravou rukou, zapomene psát atd. Čili, takový ten zdánlivě těžkopádný překlad: „Jejich oči byly drženy“, odpovídá přesněji skutečnosti než to: „Něco jako by bránilo jejich očím“. Prostě jejich paměťová centra jsou blokována, takže oni vidí Ježíše, ale nevzpomenou si, že je to Ježíš. Nebo např. lidé jsou zabráni do rozhovoru a zapomenou jíst a pod. Jakmile je člověk něčím zaujat, automaticky strhne pozornost na tu věc. A toto také souvisí s tím, že člověk zrovna tak nemusí pochopit třeba i toho Ježíše. Např. když Ježíš říkal: „Oni mne zabijí …“, atd. a učedníci jsou pod vlivem rabínských představ o Mesiáši, tak špatně chápou skutečnosti. Proto Petr říkal: „Kdepak, to se ti nestane“ a když byl Ježíš zabit, tak si řekli: „Hm, on to byl prorok“. Všimněte si té věty: „My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael“. Jak je možné, že si Kleofáš a ten druhý dali od „cizince“ říct? Je to jednoduchá věc. Dokud je člověk o něčem skálopevně přesvědčen, snadno se stane, že věci, které neodpovídají jeho názorům, jednoduše nevpustí do mozku. Až potom, co se jeho myšlenkové konstrukce zhroutí, začne přemýšlet. Když mu to nevychází, začne přemýšlet a začne hledat řešení. A to je právě situace Kleofáše a toho druhého. Diskutují o tom, nedá jim to, protože mají Ježíše rádi. Za nimi jde Ježíš a oni ho považují za cizince: „To jsi teda jediný cizinec, který neví, co se stalo. Ježíš se tváří, že o ničem neví.“ Nyní učedníci stojí před problémem a jsou schopni poučení. Vypravují Ježíši, co se odehrálo. „A proto vy utíkáte? Jste nechápaví, těžkopádní. Vždyť to je psáno v Zákoně, Mojžíše a proroci o tom psali, že Mesiáš bude zabit a třetího dne vstane.“ A vysvětluje jim ta místa, která jim už vysvětloval před smrtí. Tehdy to ale nebrali vážně. Teď jsou otevření, schopni diskutovat, nechávají se od „cizince“ poučit a Ježíš se jim dává poznat. Ptáte se proč tohle to zdůrazňuji? Přátelé, kdybyste byli nemocní a byl u vás lékař a řekl by, že má na vás jen 5 minut, tak byste se cítili ukřivděni, že se vám lékař málo věnoval. V tomhle tom bodě máme totiž klíč k odstranění mnoha utrpení, bídy, nemocí a hříchů. Protože v nás je řada předsudků, kterých se nechceme vzdát a kvůli kterým přicházejí hříchy, utrpení, nemoci, kterými se prodlužuje a zostřuje pobyt v očistci a kvůli kterým se přichází třeba i do pekla. Ano přátelé, Ježíš to shrnuje slovy: „Říkáte „vidíme“ a proto váš hřích trvá.“ My jsme zvyklí mít na věci ustálený názor a nekontrolovat ho. Apoštolové by řekli: „Nám je jasné, že Ježíš je Mesiáš a že je nezranitelný v boji…“ a když byl Ježíš zatčen zas jim bylo jasné, že Ježíš je jenom prorok. Nakonec byl rozbitý Jeruzalém atd., atd. Takže přátelé, klíč k odstranění utrpení jsme si právě prohlédli. Je popsán na více místech.
Skutečnou situaci vyjadřuje překlad: „Jejich oči byly drženy“. Prostě měli zablokované části mozku, některá centra. V medicíně jsou podobné věci známé (droga, hypnóza, atd.). Ve vědomí učedníků nenastalo vybavení si: „Vždyť je to Ježíš“. S Ježíšem si povídají jako s cizincem a jsou oslovitelní v otázce, ve které dříve oslovitelní nebyli. Jsou pod vlivem šoku z ukřižování a jsou schopni překonat rabínské předsudky a pochopit, že rabínské povídačky o Mesiášovi se neshodují s tím, co píše Mojžíš a proroci. A tenhle proces mohl projít u nich jenom takhle, jinak byli „neprůstřelní“. Víme dále z textu evangelia, že někteří odešli ke hrobu (Petr a Jan) a dospěli ke stejnému názoru, jako ženy. Ale ostatní ne. Ti se dál dohadovali, až se „Emauzští“ trhli a odešli pryč. Přitom to byli učedníci, kteří s Ježíšem ledacos prožili a vidíme, že v otázce Ježíšova utrpení byli vnitřně „neprůstřelní“. Když se pak zjevil všem, mysleli si, že vidí ducha. Okamžitě jim naskočily staré a nesprávné představy, rsp. psychologické procesy. Tohle si musíme uvědomit a počítat s tím, zdali naše dosavadní představa o Bohu nám neblokuje vnitřní přijetí té správné, která je v Písmu dobře popsaná. Otázkou zůstává, zdali kvůli našim předsudkům jsme schopni to správně chápat. S tím pak souvisí i plnění slibů a darů, které jsou podmíněné. Ježíš by se nám rád projevoval a vyslyšel naše modlitby, ale právě ty naše předsudky nebo neadekvátní reakce brání tomu, aby se to plnilo.
Je třeba si uvědomit, že problém setkání s Ježíšem není v Boží vznešenosti a neochotě odpouštět hříchy, ale v neochotě člověka reagovat na skutečnost, na vlastní chyby. Je to problém lidí, kteří jsou nepoučitelní. Jsou zvyklí na tehdy staré rabínské líčení, které je odlišné od Mojžíše a proroků. Ježíš ani apoštolům nemohl vysvětlit, že bude zabit, protože měli zafixovanou starou rabínskou nauku. První, komu to došlo, byl miláček Páně, Jan (u hrobu s Petrem), („Dosud ještě nerozuměli Písmu“). A není to tím, že by Písmo bylo nesrozumitelné. Tím „Emauzským“ museli být „oči drženy“, aby jim nenaskočila (psychologicky) rabínská nauka a mohli tak být poučitelní. Víme, že u ostatních ta nedůvěra pokračovala dál i když se jim Ježíš zjevuje. Myslí si, že je to duch. Až když s nimi Ježíš pojí a znova vysvětlil: „Toto jsou slova, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“ strach z nich opadl měli radost. Tady vidíme důsledky zabedněnosti a vytvořeného přesvědčení, které člověk není ochoten korigovat. Toto si musíme uvědomit, abychom byli schopni na Ježíšovu výzvu správně reagovat. Abychom byli schopni Ježíše vyslechnout a ne mu pořád vykládat a ujišťovat ho o své zbožnosti a dobrých úmyslech. Do očistce se jde pro neschopnost dialogu s Ježíšem. A ten si právě můžeme natrénovat při konfrontaci s jeho slovem – Evangeliem. Když se tento dialog v některých věcech nedařil ani apoštolům, kdo nám zaručí, že nám se to automaticky bude dařit? Třeba se učit dialogu s lidmi v rodině, v práci, atd. a mít otevřenou mysl při četbě Písma svatého. Na ten dialog se bohužel zapomíná. On to není žádný hřích, ale tvrdě se na to doplácí. My si raději dokazujeme, že žádný dialog s Bohem nemůžeme zkazit a na problémy odpovídáme: „Věřím“.
EVANGELIUM Jan 20, 19-31, 2. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana. Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Co se týče Bible, číst a číst může být velký rozdíl. Dnešní úryvek je velice bohatý na informace, ale nemůžeme se všeho dotknout. Jak častokrát slyšíme, že musíme věřit, nesmíme pochybovat a argumentuje se právě tím, že Ježíš říká Tomášovi: „Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili“. Kdybych po někom chtěl, aby mi to vysvětlil, nevím kolik lidí by odpovědělo správně. Číst Bibli, tak to nestačí jenom znát písmenka, ale také dát si celou věc do souvislostí. Ono je pohodlné tu deracionalizovat si víru a myslet si, že všechno je v pořádku. Tou větou Ježíš Tomášovi v žádném případě nedoporučuje nějaké slepé odkývání. Ježíš vůbec nedoporučuje říkat bezhlavé ´věřím´. Problém Tomáše je v tom, že není schopen v určitých oblastech (utrpení Mesiáše) vést diskusi podobně, jako jiní apoštolové. Podobný šok ze setkání s Ježíšem bude při umírání prodělávat každý. My nejsme lepší než apoštolové, ani nejsme lepší než sv. Tomáš. Ta věta znamená: „Blahoslavení Petr a Jan“, protože jedině ti dva se šli podívat, kdežto ostatní měli ve víře „jasno“ a první, možná, že jediný, Jan si uvědomuje, že nerozuměli Písmu a že Ježíš jim přece říkal, jak to s ním dopadne. Blahoslavení, kteří jsou schopni opravit svůj názor na náboženské věci, dokud s nimi nezacloumá Bůh. Tu větu lze také chápat takto: „Ano, já jsem musel být zabit a vstát z mrtvých, ale ty jsi pořád nevěřil Písmu, ty jsi pořád věřil svému zkreslenému pohledu. Ty sis pořád myslel, že jsi kvalitní věřící žid. A teprve, když jsem vstal z mrtvých a ostatní ti říkali: ´Viděli jsme Pána ...´, tak jsi říkal: ´Kdepak, dejte mi pokoj s těmi báchorkami. Dokud si na něj nesáhnu, tak se s vámi o tom nebavím´“ Takhle to ve skutečnosti vypadalo. Takže platí: „Blahoslavení, kteří nemusí být konfrontováni s tvrdou skutečností. Blahoslavení, kterým stačí říct: ´Poslyš, ty tvoje názory nejsou tak bohorovně správné a podívej se pořádně na to, jak o tom píše Písmo´. Blahoslavení pružní duchem, kteří jsou schopni opravit svoje nevyzrálé názory, kteří se dokáží poučit ze své chyby, kteří dovedou vyslechnout zprávu druhých a zamyslet se nad ní“. Až toto budou křesťané a katolíci umět, tak bude jeden ovčinec a nebude tolik křesťanských církví. Pokud si budeme dovolovat luxus barbarského myšlení při četbě Bible, pak nemůžeme čekat nic lepšího. Musíme si uvědomit, že ve hře je mnoho vážných věcí. Proto je nutné se naučit číst Bibli tak, abych jí rozuměl. V dnešním Evangeliu je toho materiálu víc, ale prozatím stačí, když té větě dáme správný význam zapadající do celkového kontextu.
Hovořili jsme o tom paradoxu Květné neděle a o následných zmatcích mezi Ježíšovými učedníky. Dnešní úryvek Evangelia nám líčí, jak událost pokračovala. Ježíš se zjevoval hned po svém vzkříšení. Tomáš u toho nebyl, ostatní byli vystrašeni. Ježíš jim říká, aby mu dali něco pojíst. A když jedl, strach u apoštolů začal ustupovat. Tomáš tam nebyl. Když později přišel, ostatní mu to říkali a Tomáš říká: „Dokud si na něj nesáhnu, neuvěřím.“ Tohle místo je častokrát špatně vykládáno. Lidé, kteří nemají jasno ve víře, kteří o své víře nepřemýšlejí, se dovolávají tohoto místa – „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!“ A kdo jsou ti blahoslavení? Tomáš neviděl Ježíše a nevěřil. Petr a Jan šli ke hrobu. A když uviděli uklizený hrob, začali přemýšlet. A začali odkládat svoje předsudky: „Takhle nevypadá hrob, z kterého by lidé ukradli mrtvolu. Ti by ji vzali i s rouškami. Takhle nevypadá vykradený hrob. Kdyby Ježíše odnesli vojáci, ti by se s těmi rouškami nezdržovali“. A oni dospívají k tomu: „Ano, tady někdo přespal, vstal, pěkně po sobě uklidil a šel. Ježíš vstal z mrtvých“. Emauzští také neviděli Ježíše. Ježíš s nimi sice mluvil, ale oni si neuvědomili, že je to on, protože „jejich oči byly drženy“. Oni s ním jednají jako s neznámým cizincem. Vedou ale diskusi s tímto neznámým člověkem. Ten jim říká: „Jste nechápaví“. Dnes by jim někdo řekl: „Sedíte si na vedení. Vždyť je to přece psáno …“. „A kde?“ „V Mojžíšově Zákoně.“ A Ježíš jim začal vykládat Písma. Oni ho pak přinutili, aby jim to výklad dopověděl. Čili, toto jsou lidé, kteří neviděli Ježíše, ale byli ochotni přemýšlet. Tomáš také neviděl Ježíše. Říkali mu to nejenom ti, kteří se s ním setkali, ale také Kleofáš a ten druhý, potom, co se vrátili do Jeruzaléma. Tomáš je ale pod vlivem rabínských předsudků, kterých se nechce vzdát. Tomáš je duševně nepružný. Jistě, Petr, Jan, Kleofáš a ten druhý dříve také byli pod vlivem předsudků, ale byli ochotni uvažovat (Petr a Jan nad těmi složenými rouškami, nebo Kleofáš a ten druhý jsou o tom, co jim ten neznámý cizinec říká o Ježíšovi). Čili tady jsme u toho. Blahoslavení duševně pružní, kteří jsou ochotni uvážit a upřesnit svoje myšlenky. Tomáš, který má rabínské předsudky, je neschopný podrobit tyto rabínské povídačky kritice a říká: „Ne, dokud si nesáhnu, neuvěřím“. U Tomáše to není ochota ověřit si. Je to odmítání něčeho, co se mu zdá absurdní. Kdyby to bylo: „Já si to chci ověřit“, Ježíš by neřekl nic. Tomáš ale odmítá a dává přednost tomu, co získal od rabínů. Blahoslavení, kteří neviděli, ale byli ochotni přemýšlet, aniž by Ježíš musel říct: „Tak si na mně sáhni!“ Byl bych rád, kdybychom dokázali mít dobrou duševní pružnost a odkládat předsudky, které máme každý v sobě.
V dnešním textu je veliké množství materiálu. Původně jsem chtěl mluvit o problematice křesťanství, o problematice vizionářů a vznikajících různých církví, kde opravdu častokrát (i když ne ve všech případech) hrála roli ctižádost, samolibost a vladařské choutky. Vladař chtěl být suverénem na svém území a tak si udělal svoji církev. To máme v dějinách. Ovšem máme v dějinách mnoho různých církví, kde byli poctiví lidé a chtěli si uchovat to svoje křesťanství. Např. říká se, že v našich dějinách byla mezi Čechy láska k Písmu svatému; ať už to byli lidé, kteří se s církví rozešli. Oni se přesně vzato s ní nerozešli. Dneska se např. Husovi „potichounku“ omlouváme. Řekněme si to upřímně. Kdyby v dobách husitských válek se řeklo to, co se dneska dělá: „Chcete český jazyk ? Tak ho máte. Chcete přijímání pod obojí? Tak to máte mít“, nebyla by žádná válka a žádná křížová výprava by do Čech nemusela jít. Původně jsem se chtěl zabývat otázkou různých církví, ale když jsem viděl tu konstelaci dnešních čtení, půjdeme jen za jedním z těch problémů. Proč to vlastně vzniká? Proč tady na jedné straně vznikaly církve z lidské ctižádosti, tak na druhé straně jsou různí lidé (ti jsou snad v každé farnosti, i když se třeba o nich neví), kterým stačí, aby se jim něco zdálo a už si myslí, že mají zjevení, atd. Např. si myslí, že P.Maria je posílá a tohle a tamto. Nebo nějaký král si chtěl vzít jinou ženu, papež mu nechtěl povolit rozvod, tak to vyřešil tím, že si udělal samostatnou církev a udělal se její hlavou. To jsou dějiny. Na druhé straně musíme chápat takové ty poctivé české sedláky, kteří nemohli odejít za protireformace a potajmě se scházeli a četli si v Písmu. Ono se nedá jednoduše říct: „My jsme v pravé církvi a tak my jsme dobří. Tamti jsou v jiné, tak jsou špatní“. Tady mám oběžník, který říká, že vláda ČSR povolila činnost apoštolské církve – která vychází z letničního hnutí, atd. Jsou křesťanskou církví, vyznávající božství Ježíšovo, křest a opírají se výhradně o autoritu Písma. Jsou tedy orientováni protestantsky. Důraz kladou na znovuzrození dospělého člověka, křest Duchem Svatým, křest vodou a život v radikální poslušnosti Bohu. Důraz taky kladou na dary Ducha Svatého, dar modlitby, dar jazyků. No, a teď se podíváme na to, co nám říká 1. čtení ze Skutků apoštolských: „Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků. Stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka, aby až půjde Petr okolo, aby aspoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy a ti všichni byli uzdraveni. Tady vidíme, že ta prvotní církev měla vybavení. Uzdravovali nemocné“. Víte, ono se o tom krásně mluví, ale když se zadíváme do dějin, když byl třeba mor, když vymíraly celé oblasti a že křesťané měli v ruce jednak Ježíšovy sliby: „Ten, kdo uvěří, tak bude dělat tyto divy a zázraky; bude uzdravovat nemocné, bude mluvit cizími jazyky, kdyby něco jedovatého jedl, nic se mu nestane, bude brát hady do ruky, nic se mu nestane. Takhle končí evangelium sv. Marka. Mojžíšův zákon měl předpisy o mytí rukou, které se zdály překonané. Jenže ke konci minulého století se přišlo na to, že to mytí rukou je nutno dělat. Čili Mojžíšův Zákon obsahuje řadu předpisů, které vypadají úplně archaicky a překonané. A přitom by dokázaly, ne vyléčit, ale zastavit šíření epidemií. Některé nemoci by vymizely a některé výrazně omezily, takže by nevznikaly pandemie. Nemocní by zůstali nemocnými, ale nešířilo by se to. Nevymíraly by dvě třetiny obyvatelstva. My se musíme zamyslet, jak příliš ochotně jsme nechali „plavat“ Mojžíšův Zákon. Místo toho se stavěly morové sloupy, dělala procesí, atd. A což teprve, když si vezmeme Ježíšova slova z konce evangelia sv.Marka: „Vloží na nemocné ruce a ti se budou mít dobře“. Vždyť pro takového člověka před 200-300 lety na jeho otázku: „Ty se nebojíš neštovic?“ říct: „Ne. Když jsem byl malý, tak mně tady do ruky dvakrát píchli a já neštovice už nedostanu“. Víme, že dnes už nejsou. Proč? Věda vyřešila imunizaci očkováním. Dnes už nevidíme mládež s obrnou. Každé malé dítě dostane lék proti obrně. Dostane imunizaci vůči nemoci. A to všechno je uplynulé století. Porovnejme to s Ježíšovými sliby. Jistě, dar uzdravování nemocných působí na jiném, abych tak řekl, vyšším principu, ale my jsme okolo těch zdravotních pokladů chodili, v Bibli jsme je měli a nestáli jsme o ně. A to je vážná obžaloba. Jednak je dost evangelíků, ale i dost katolíků, kteří se touto otázkou zabývají. A měl jsem radost, když jsem se o tom dověděl, že jsou ve světě lidé, kteří se chtějí vrátit k původnímu plnohodnotnému křesťanství. Ono je něco jiného v klidu říct (jako argumentace): „Dneska církev ty dary nepotřebuje“. Já jsem říkal: „To není třeba?“ Tenkrát v době 5., 6. století, se celý známý svět (Evropa, Asie, Afrika) se hlásil ke křesťanství, vyjma takových pár zastaralých pohanů. Ale potom přišel Mohamed, prohlásil se za proroka a mnozí za ním šli. A nemyslím tím ještě různé církve, které se pěkně spojili s jeho veličenstvem. A pak se vytvořila církev, která se trhla a její lidé se také považují za správně věřící; ale trhly se od papeže. A všichni si říkají: „My jediní jsme praví, my jediní jsme praví ...“, atd. Když se podíváme na mapu, nemůžeme říct, že ty dary nejsou třeba. A nakonec, když se to tak vezme, to, co věda objevila v minulém století, je vlastně rehabilitace toho, co požadoval Mojžíš. I když jenom v určité oblasti. A co říkal Ježíš? Ježíš navrhuje jinou cestu. To, co říká Ježíš, je typická imunita („Co by jedovatého pili, nic jim to neublíží, atd.“). Imunita, kterou dosahuje věda, je dosažena čistě přirozenými cestami. Je otázkou, když si člověk řekne: „A já ty Boží dary nepotřebuji“, jestli se to dvakrát P.Bohu líbí. Přemýšlím nad tím pořád. Zpráva o nově povolené apoštolské církvi připomínají bolestnou skutečnost rozdělení křesťanství. V duchu koncilu je ovšem vidět chyby a nedostatky i na vlastní půdě. Pokud nám tato církev – apoštolská bude vytýkat povrchnost, nedostatek víry, chabý život z Ducha Božího, necenění charismat, pak nemá cenu se na ni zlobit, ale je potřebné a možné vyvrátit námitky vlastní životní prací. Čili, když nám někdo řekne: „Pajdáš“ a já opravdu pajdám, tak nemá smysl se na něj vztekat. Já nechci a ten oběžník také nechce řešit problematiku: „My jsme dobří, nebo všichni jsou dobří a nebo tamti jsou dobří“. Já chci jenom připomenout ten závažný fakt, že Bible má mnoho řešení, nebo problémů vyřešení, které lidstvo v dějinách stály mnoho bídy a utrpení jen a jen proto, že se Bible nečetla a nečte. Dále, když se čte Bible, tak se přeskakují nepříjemné pasáže. Vynechává se to, co člověku není milé. A tak se potom nedivme, že je tolik křesťanských církví. Z toho, když si každý vezme kousek z Bible si přece nemůžeme myslet, že by Bůh zanechal vzkaz, který by neměl jednoznačné řešení. V matematice existují rovnice, které mají dvě nebo více možných řešení. Ale všechna jsou správná. Kdo počítá ten příklad, musí přijít na všechna řešení. Bible není rovnice o 10 možných řešeních. Pak by všechny církve byly správné. Ale mezi nimi jsou různé církve, které říkají: „My jsme ta pravá“. Tak by teda měly dokázat a mít jasno v četbě Bible. Toto je výzva i pro nás: „Bibli číst, umět číst a nechat si od Boha (Bible) říct“. My tam vtěsnáváme svoje představy a to je velice výrazné. Jak jsem řekl, král, co se chtěl znova oženit a papež mu to nechtěl dovolit, udělal církev. Ta církev dodnes žije a ve své zemi je uznávanou a váženou. Já to řeknu drasticky: není heretik, jako heretik. A také není katolík jako katolík. Musíme si uvědomit, že to, co Bůh dává, to jsou drobty toho, co měla prvotní církev. A to ještě bylo částí toho, co sliboval Ježíš. Ale uvědomte si, že to Bůh, abych tak řekl, rozhodil mezi církve. To je pro nás vážná výstraha. My bychom se měli pořádně zamyslet nad svým náboženstvím, nad Biblí, nad svým křesťanstvím, nad svou modlitbou. A potom není důvodu, aby Bůh zase nedělal to, co dělal na začátku („Stále rostl počet mužů a žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby až půjde Petr, aspoň jeho stín padl na někoho z nich“). A teď jen krátce o tom, kde je klíč k věci. Ten máme v Evangeliu. Ježíšův výrok směrem k Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli a přesto uvěřili“, chápeme v tom smyslu, že Tomáš chtěl důkaz a proto neuvěřil a proto mu to Ježíš vytýká. Často se v starší náboženské literatuře argumentovalo způsobem: „Nedá se vše změřit, zvážit, ty musíš věřit“. Jenže co je onen Tomáš? „Protože jsi mně uviděl, uvěřil jsi“. To je člověk, který je psychicky toporný, který není schopen přijmout jasné, logické argumenty. Tomáš, řeknu to drasticky, si sedí na vedení, protože žije ve světě rabínských představ, které se odchýlily od pojmů Bible, Mojžíše a proroků a které prostě „vylepšily“ Bibli. Farizeové a saduceové byly dva takové základní směry a skupiny, které se mezi sebou často i doslova praly. Byli to nepřátelé na život a na smrt, ale jenom v Ježíšově případě se sjednotili. Saduceové si vybírali ze Starého Zákona a farizeové si zase přidávali. Je to řečeno velice zjednodušeně. Obě strany deformovaly Starý Zákon, Mojžíše a Proroky. Mesiášova osobnost byla vylíčena a chápána zcela jinak. Takže, když Ježíš a skutečný Mesiáš přišel, tak on neodpovídal těm rabínsko – saducejsko – farizejským představám a výsledek byl, že ten tesař z Nazareta je posedlý, pomatený, apod. A pak: „Ukřižuj!“ Čili, „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ musíme chápat z hlediska: „Blahoslavení, kteří nepotřebovali, aby se jim Ježíš postavil přímo pod nos, ale kteří byli schopni vzít Písmo - tam šlo o Mojžíše a Proroky - a pročíst to, co Mojžíš a proroci o Mesiáši říkají. Petrovi a Janovi stačila složená a uklizená rouška a plátno. Kleofáš a ten druhý šli a bavili se s „cizincem“, který když jim říká, že je to psáno v Mojžíšovi a v Prorocích, tak se ptají: „Kde? Řekni nám, kde to je“. Kdežto Tomáš, i když mu všichni říkají, že viděli Ježíše, že to je v Písmu, že bude zabit a že vstane z mrtvých, pořád trvá na svém: „Ne, nevěřím. Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy, nevložím prst na místo hřebů, neuvěřím“. To není míněno tak, že si to chce ověřit, ale je to striktní odmítání argumentace založené na Bibli, Mojžíšově Zákoně a Prorocích. „Dokud si na něj nesáhnu, tak na mně a argumentací Bible nechoďte“, takhle to musíme interpretovat a ne: „Dokud si neověřím, tak vám slepě věřit nebudu“, jak si to představujeme my. „Dejte mi s tím pokoj, dejte mi pokoj s Biblí, dejte mi pokoj s Mojžíšem“, toto je Tomášovo stanovisko. A toto je ono. „Nebuď nevěřící!“ Tomáš je v zajetí rabínských představ a nedovede je podle Písma opravit. A tady jsme, bohužel, u té skutečnosti, která je alarmující, že potřebujeme umět číst Písmo svaté tak, aby nám dávalo správný pohled na věci víry.
V tom dnešním úryvku je toho trochu moc na povídání. Jedná se o první setkání s Ježíšem, ale je tu taková maličkost. Všude je zavřeno a Ježíš se najednou objevuje v místnosti. Dveře zavřeny, ale on se tam objevil. Tady jsme u jedné věci. Ježíš se sice zjevuje se stejnými vousy, se stejnou tváří, se stejnou postavou, atd., ale přichází do místnosti tak, jak to lidské tělo nedokáže. Je to tím, že Ježíš už má nové tělo. V Bibli najdeme také jiný případ, kdy se Ježíš zjevuje se zcela jinou tváří (je to v Janově evangeliu): Apoštolové jsou na lodi a loví, na břehu sedí nějaký člověk, má ohníček, opéká si rybu. Oni nic nechytli a tento „cizí“ člověk na břehu říká: „Hoďte síť doprava!“ Oni se podívali, hodili tam síť a v síti bylo obrovské množství ryb. Jan říká: „Tak to je tedy Pán, to je Ježíš“. Petr skočí do vody a plave za Ježíšem. Ostatní vytáhli síť a přijeli ke břehu. Vybrali ze sítě ryby, zjistili mimořádný úlovek, síť se vůbec netrhala a divili se, že to síť vydržela. U ohně seděl naprosto neznámý člověk. Tady vidíme rozdíl v porovnání s prvním zázračným rybolovem, kde apoštolové vytahují sítě s rybami a sítě se trhají, kdežto tady je úlovek ještě větší a síť se netrhá. Pořád sedí u ohně neznámý člověk, oni se na něj dívají, vědí, že je to Pán Ježíš, ale nikdo z nich si netroufne říct: „Co jsi zač?" Vědí, že to je Pán. Ale taky nepoloží otázku: „Jak to, že máš jinou tvář?“ Vědí, že to je Ježíš a že to dělá z nějakého důvodu. A my si můžeme jasně říct, co to znamená. Ježíš tím dává najevo: „Když jsem se vám poprvé zjevil (i když prošel skrz dveře, které byly zavřeny), ukázal jsem vám, že jsem to já. Ale já vypadám zcela jinak“. Další taková věc je, když Ježíš vzal s sebou apoštoly na Olivovou horu a pak se najednou začal vznášet a zmizel v oblacích. Ježíš tím dává najevo, že má jinou formu těla, že se lidem může zjevit v lidské podobě, ale že tato podoba není jeho vlastní, ale vypůjčena. Aby věděli, že mluví s Ježíšem, ale aby si také uvědomovali, že skutečný Ježíš už vypadá jinak. Zrovna tak andělé, když mluvili s lidmi, objevili se jako lidé, aby lidé věděli, že s někým hovoří. Toto je samozřejmá věc, ale uvědomte si, kolik lidí, když jsou nemocní, si na to vzpomene, že nás také čeká nová forma života? Kolik lidí, když zápasí s hříchem, myslí na peklo (to je velká většina), kdo z lidí si vzpomene, že by si mohl zbabrat, pokazit transformaci na bytost, která je nejenom, abych tak řekl, jiná, ale daleko krásnější, daleko silnější. Jistě, když už je někdo hodně, hodně starý a život ho už nebaví, tak u některých se může vyskytnout taková skepse, že už aby zemřel. Zaprvé to není křesťanské a zadruhé je to věc, která vyrůstá už v době mládí, kdy člověk jde do kostela, protože se tam musí a bere to od rodičů jako povinnost. Sám to prožité nemá a když rodiče jsou ve výchově „nároční“ a postupují diktátorsky, děti do kostela chodí a pak později, buď přestanou věřit a nebo se stanou náboženskými diktátory, takovými malými inkvizitory. Oni sice nepřestanou "věřit", ale ve většině případů jejich náboženství povrchní a postupují jako náboženští diktátoři. V mládí bychom si měli uvědomit, že náš život smrtí nekončí. Měli bychom si uvědomit, že když už člověka začne ledacos bolet, život má pořád ještě ten dost možností. A přitom si myslíme, že kdoví jak jsme zbožní, ale to hlavní, myšlenka na věčný život (a to je jeden z těch důvodů, pro které Ježíš šel na kříž, aby nám tohle ukázal, aby nám ukázal sám sebe, jak on vypadá po smrti a jako bychom vypadali my), na to se zapomíná. A to je veliká chyba. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil do školy, že když se mluvilo o nebi, tak jaké je to tam nádherné, ale hlavně se vzbuzoval strach z pekla (viz schéma: Byl to hřích, nebyl to hřích?). Kolik lidí ví o tom, co má dělat, aby získali novou formu života? Buď je člověk mladý, tak novou formu života "nepotřebuje" a když zestárne, tak už ho zase život vůbec nebaví. I když se to nezdá, je to ta hlavní chyba. I když věřící lidé žbrblají na ty, co nevěří, ale jakmile pro mne jako věřícího člověka není dominujícím zájmem zmrtvýchvstání a zájme o transformaci sebe na Ježíšova bratra, je moje náboženství jalové. To si musíme uvědomit. A když jsme u otázky, jak se s tímhle tím vypořádat, není to neřešitelné. A samozřejmě ve hře je postava Tomáše. Jenže problematika Tomáše je kapitola sama o sobě. Dá-li P. Bůh, časem se na to dostaneme. Ale zapamatujme si, že i když nás bude bavit normální život, že to není vrcholná forma života. To je připomínka, abychom si zvykli přemýšlet o tom, co v Bibli vůbec je. Bohužel nám to uniká. Mnoho lidí místo touhy po nebi má strach z pekla. A nebe je víc, než strach z pekla. A abychom věděli, co je to nebe, musíme se bezpodmínečně naučit číst Evangelium, to je zaprvé, zadruhé je naučit se přemýšlet o tom, co čteme a zatřetí je umět se vypořádat se svými předsudky, které máme v sobě a které nám brání na cestě za poznáním.
XXX EVANGELIUM Lk 24, 35-48, 3. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal:"Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim:"Tak je psáno:Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."
Je tady hodně myšlenek a proto to uděláme tak, že napřed se zamyslíme nad tou první částí. Ta první část se odehrála při Ježíšově vzkříšení. Jaká asi byla tak nálada mezi učedníky, když přišly ženy od hrobu se zvěstí, že Ježíš vstal z mrtvých? Vzpomeňte si na to. Jak byste si to sami sobě zodpověděli? Můžete si vybrat: Je to radostná nálada („Ježíš přece) vstal z mrtvých“), to je samozřejmé, že? Nebo nálada byla mizerná. Že by konflikt? Prosím, Ježíš vstal z mrtvých. Jak tady může být konflikt? Druhá věc: Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stanul uprostřed nich a řekl, pokoj vám. Zděsili se a ze strachu se domnívali, že vidí ducha. Kdo se zděsil? Ti dva učedníci nebo ostatní? Text říká: „Domnívali se, že vidí ducha“. Tak tady máme odpověď na obě ty otázky. Čili, domnívali se, že vidí Ježíšova ducha, který jim přišel říct, že teď to ně čeká taky. Takže luxusní, „tuzexová“ smrtka, duch. A tady máme už náznak té odpovědi - zmatky. Samozřejmě ti dva učedníci se setkali s Ježíšem, napřed si mysleli, že je to někdo druhý, neznámý člověk a proto se s ním dávají do řeči. To je také zajímavá věc, ale chceme se dostat na tu druhou část. Proč odešli? Trhají partu. Když Židé šli na Velikonoce do Jeruzaléma, tak se zpravidla vraceli zpátky ve větších skupinách. A tihle dva trhají partu, čili, odcházejí pryč. Oni nejsou spokojeni s tím prostředím. A když se setkají s Ježíšem, rychle se vracejí zpátky. Samozřejmě, že tito dva nemají z Ježíše strach. Na otázku, jaká byla atmosféra tohoto dne, kdy člověk by automaticky odpověděl, že radostná, tak musíme říci, že ženy když přišly od hrobu a řekly, co viděly, nastala učedníky hádka a ta hádka vlastně trvala do té doby, co se zjevil Ježíš. Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Na oznámení žen jediní Petr a Jan reagovali tak, že se šli ke hrobu podívat. Pak Petr a Jan přišli a říkali, co viděli ale nikdo z těch ostatních se nešel také podívat, protože měli tu svoji představu, které se nechtěli vzdát. Oni se nešli podívat na ten hrob, oni neměli důvod se zamyslet nad tím. Kdybychom si tuhle tu věc uvědomili, že je to problém, který se týká nás všech, tak by už dnes nebyla žádná problematika těch stovek křesťanských církví ve světě a byla by jedna jediná a pořádná, kvalitní církev. Jenže každý z nás máme nedomyšlené věci v náboženství a dostáváme se do situace, kdy ani Ježíš nám nemůže mnohé věci vysvětlit. A to je ta druhá část. V evangeliu máme, že Ježíš předpovídá své utrpení. Meteorologové naoř. předpovídají počasí, že bude pršet atd. a Pan Ježíš mohl říct: „Ano, budu zabit“. Ale pozor! ´Toto je smysl mých slov´ je prostě to, že Ježíš vstal z mrtvých, on jim to předvádí, mohou si na něho sáhnout, pojedl s nimi („copak duch může jíst“) atd. Chce to pročíst si celou tu záležitost u Lukáše i u ostatních evangelistů a vyvstane nám to jako celek. Čili, celá ta událost – Ježíšova smrt a vzkříšení – je ´smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí naplnit všechno, co je o mne psáno v Mojžíšově zákoně, prorocích i žalmech´. Ježíš nepředpovídá smrt v tom smyslu, jak my si to představujeme. Ježíš upozorňuje, co je o něm psáno v Bibli. Takže, když apoštolové nechtějí věřit, že Ježíš bude zabit a vstane, to není tím, že by odmítali Ježíšovu nauku, ale že je to špatně pochopený Mojžíš a proroci, čili špatně pochopená Stará Smlouva. Větu ´tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu´ musíme chápat ne v tom smyslu, že by vyluštil něco nesrozumitelného, to ne ale tak, že byli v zajetí svých špatných představ, kterých se ne a ne vzdát. Oni měli jednoduchou představu Mesiáše, který přijde a vyžene Římany. Ale např. Malachiáš hovoří o tom, že napřed musí přijít soud nad Židy, po tom soudu Ježíš vejde do chrámu a provede náboženskou reformu. Z Mojžíše zase můžeme vyčíst (30. kap. 5. knihy Mojžíšovy): „Když ty se obrátíš, Pán ti dá svobodu“. Takže musíme to takhle seřadit.
Nyní si rozeberme, jak je to možné, že Emauzští uvěřili? Nejdříve, když se Petr a Jan vrátili od hrobu, přece utekli pryč. Měli toho blázince už dost. Ježíše nepoznali, mysleli, že je to cizinec, takže klidně s ním mohli rozmlouvat. Jak je možné, že teď Ježíš, který se jim jeví jako cizinec, jim může vysvětlit to, co předtím jim jako Ježíš Mesiáš vysvětlit nemohl. Cizinec jim neříká vůbec nic nového. Jenže během Ježíšovy katecheze měli pocit jistoty a v určitých oblastech byli nepoučitelní. Kdežto, když Ježíše zatkli, byli ve stresu, bezradní a degradovali ho na proroka (viz „této noci pohoršíte se nade mnou“). Prostě nevěděli, co si mají o Ježíšovi myslet. Nyní zase naskakuje myšlenka, jak je možné, aby prorok vstal z mrtvých. Protože toho cizince nepovažují za Mesiáše, jsou ochotni střízlivě uvažovat. Kdyby se jim hned ukázal jako Mesiáš, okamžitě by naskočily interpretace pánů rabínů. Pro ně je to mrtvý prorok a k tomu se o něm šíří všelijaké zvěsti. A v takové situaci jsou též schopni se ptát. Ježíš na oko dělá drahoty, ale oni ho nutí, aby jim to vysvětlování dovyprávěl v hospodě. Předtím, během katecheze, nenutili Ježíše, aby jim to vysvětlil, protože měli pocit ´já to znám´. Ježíšovo vysvětlení je následující. „Tvrdíte, že vidíte, proto váš hřích trvá“. Víme, že i Petr a Jan pokazili setkání s Ježíšem a v nás bude také kousek toho „lidského“ Petra a Jana. Drazí přátele, počítejme s tím. Čtěme Písmo Svaté pěkně od začátku a bez zaujetí. Dokud se s tím vnitřně nevypořádáme, nehneme se z místa.
Všimněme si, že se vrátili do Jeruzaléma. V té hospodě byla už večeře a to už byly 3 hodiny cesty od Jeruzaléma. Tudíž, vracejí se velmi pozdě a nacházejí apoštoly ještě v diskusi. Vypravují, co se jim stalo. Všimněme si, že jim nechtějí věřit. Poznáme to podle toho, jak se zachovali, když se Ježíš objevil. Kdyby věřili Kleofášovi, tak by se k Ježíši hrnuli a nebáli by se ho jako smrtky. Jenže oni se zděsili a byli plni strachu, ano, kromě Petra a Jana. Ježíš jim „vidí“ do myslí a říká : „Proč jste zmateni, proč vám vstupují takové věci na mysl? Oni se snad báli, že přišel „anděl smrti“. Ježíš: „sáhněte si na mně, přesvědčíte se, vždyť jsem to já“. Ta věta ´pro samou radost tomu nemohli uvěřit´ je velice zkratková. Mělo by tam být: „Pořád se báli, ale už se objevuje první úsvit radosti“. Strach tam u nich ještě pořád byl. Jsou to smíšené pocity. Jinak by jim Ježíš nemusel dokazovat, že je to on, živý. Dokonce s nimi pojedl pečenou rybu. Byl to velmi důležitý psychologický efekt. Když se jejich mozek už přehoupnul na druhou stranu „kopce“, už v nich nedominuje strach a Ježíš už s nimi může začít hovořit. Připomenul jim, že toho všeho mohli být ušetřeni, protože jim to už dávno všechno říkal. Kdybychom věc dobře nedomysleli, mohli bychom si výrok: „ To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi, že se musí všechno splnit co je o mně napsané v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech“ špatně vyložit. Text ´tu jim otevřel smysly.......´ by někdo mohl chápat tak, že tehdy tomu nemohli rozumět a že až nyní jim to může vysvětlit. Jenže, když si najdeme místa, kde Ježíš toto předpovídá, vidíme, že vůbec nejde o nějaký zašifrovaný text, ale o věc naprosto srozumitelnou a jasnou a oni si vůbec nedávají ani tu minimální práci, aby požádali Ježíše o vysvětlení. Vzpomeňme si, jak Ježíš Petrovi vynadal („Jdi za mnou satane“). Nebylo by to od Ježíše nespravedlivé, když vynadá Petrovi za to, že nerozumí Petr něčemu, čemu se rozumět nedá? Ježíš před ukřižováním předpovídá své utrpení jasně. Oni mu neuvěří, protože si to nevpustí do vědomí. Ono je to pro ně nepříjemné, oni mají přece „svoje“ názory na Mesiáše a když někdo přijde a začne jim říkat něco jiného, i kdyby to byl Ježíš sám, tak neuvěří, nepřijmou to. Toto je skutečnost. Oni mu ze začátku dobře rozumí, ale protože je to v rozporu s jejich dosavadními názory, tak to odmítají. A kolikrát to Ježíš předpovídal ?! Takže Ježíš se jim to pokoušel vysvětlit, ale vysvětlit nemohl. Jim bylo jasné, že Ježíš je Mesiáš, ale připisovali mu vlastnosti, které převzali od rabínů. Proč jim to nyní může vysvětlit? To je právě ono ovoce kříže, že už jim to může vysvětlit. Ježíšovou smrtí ztratili jakoukoliv jistotu, přestali mít jasno, kdo to je Ježíš, degradovali ho na proroka, už mu nepřipisovali ty vlastnosti, o kterých suverénně tvrdili páni rabíni, nyní už nemyslí v těch rabínských schématech, poučkách. Už nemají ten pocit jistoty a jsou ochotni si to nechat vysvětlit. Problém pochopit Ježíše není dán náročnost jeho nauky, ale je to otázka našich předsudků, protože hledáme v evangeliu to, co tam není, to, co bychom tam rádi viděli. A proto nevidíme, co tam je. To je jeden důvod. Proč jsou věci, které v evangeliu jsou, ale my je vidět nechceme? A tak se dostáváme opět k té otázce, proč jsou stovky křesťanských církví, které se (všechny) odvolávají na Bibli a přesto je každá jiná. A pravých církví je nanejvýš jedna. Ostatní si pak „sedí na vedení“. A myslíte si, že my nemůžeme mít v sobě kus vadného myšlení? To nemůžeme vyloučit. Proto se nám ledacos nedaří, Bůh nám není takříkajíc jasný, evangelium čteme a nerozumíme mu atd.
Tady chci hned na začátku upozornit, že je třeba uvážit koho nebo čeho se určitá věc týká. To zděšení se už netýká sv. Petra, Jana nebo Kleofáše a toho druhého, ale těch ostatních. Při četbě Písma si musíme dát pozor, abychom měli správnou představu o tom, co čteme. Z dnešního úryvku by se nám zdálo, že se báli všichni. V běžném životě to děláme automaticky, že chápeme celou věc v komplexu, v kontextu. Bohužel u Písma sv. to často děláme obráceně. U Písma sv. je vždy třeba se zamyslet nad celou souvislostí. Jsme tady ještě u jedné věci: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi...“. V této chvíli jim dal schopnost, aby rozuměli Písmu („nebo tehdy jim otevřel mysl...“). V tomhle místě bychom lehce mohli dojít k závěru, že ty věci jim Ježíš teprve nyní vysvětluje a nebo, že jim dal nějaký zvláštní dar, aby tomu, co předtím bylo pro ně nepochopitelné, nyní už mohli rozumět. Tenhle text připouští několik možných výkladů. Ale ten správný získáme pouze tehdy, když si to dáme do celkové souvislosti. Povrchní čtenář Písma může mít v chápání evangelia pěkné zmatky. Pořádný čtenář Písma sv. ví, že se Ježíš otázku svého utrpení mnohokrát marně snažil apoštolům vysvětlit (u Petra, Jakuba a Jana to bylo až osm krát, ne pouze tři krát). Výrok ´otevřel jim mysl´ neznamená, že se dřív o to nepokoušel (a není to vůbec nic nesrozumitelného). Oni to mohli pochopit daleko dříve a ta neděle zmatků nemusela nastat. Pro Ježíše to byla z hlediska učedníků ne nejlepší kariéra. Je to právě všechno dáno tím, že v této oblasti měli řadu rabínských předsudků, které před ukřižováním nemohl Ježíš v nich opravit. Tu rabínskou školu o Mesiášovi známe. Drtivá většina lidí Ježíše za Mesiáše nepovažovala. Apoštolové sice ano, ale v některých věcech, právě pod vlivem rabínské nauky mu nemohli rozumět. Mockrát jsme o tom mluvili. Tady také vidíme, jaké důsledky má, když se míchá pořádná Ježíšova nauka s rabínskou. Proto tady musíme počítat s tím, že když čteme Písmo sv., že ho můžeme číst pod vlivem určitých nedomyšlených, ujetých a vymyšlených názorů, které v evangeliu vůbec nenajdeme a to může způsobit stejný efekt, jak to bylo v případě, o kterém diskutujeme. Jinak nám může uniknout pochopení evangelia. Podle toho také dopadl pro apoštoly nejslavnější den lidstva, Ježíšovo zmrtvýchvstání. Co tedy znamená to ´otevřel jim mysl....´? To ´aby´ se může také překládat slovem ´takže´. Jak už bylo řečeno, to, co Ježíš říkal, apoštolové vyhodnocovali na základě předešlých vědomostí. To je běžný psychologický jev. To děláme pořád, kdykoliv se o něčem s někým bavíme. Z Ježíšova výkladu o Mesiášovi jim zřejmě vycházelo, že to bude nějaký chyták. Ježíš často takové chytáky používal např. „No tak, kup si meč!“ Když Petr dostal vynadáno („jdi za mnou satane“), byli opatrnější, ale nakonec si na to zvykli natolik, že Ježíšovo upozornění na utrpení Mesiáše, přecházeli mlčením. Mozek jim to úplně přestal přijímat. Když Ježíše ukřižovali, tak ty rabínské představy se sesypaly, později přestali reagovat na základě rabínských předsudků a najednou nevěděli na čem jsou. Už si nebyli jisti. V takovéto fázi, když jsou ty nesprávné názory a předsudky rozbity, je konečně mozek schopen a ochoten přijmout, aby mu bylo něco pořádně vysvětleno. Až nyní jsou schopni s Ježíšem diskutovat, protože už do toho nestrkají ty rabínské představy, ten starý postoj. Nyní zaujímají nový postoj typu ´my vlastně nevíme na čem jsme´ a tak jim Ježíš může vysvětlovat, mozek se jim otevřel. Nejdříve se však musely sesypat ty představy, které mozek uzavíraly. A to je to ´otevřel jim mysl´. To neznamená, že Ježíš udělal tajuplný zásah, aby mohli něco pochopit. Vážení přátelé, poučme se z toho. Patří to do pokání. Ve Jan 13 je, že „Ježíš je zaslepil“. To znamená, že při setkání s Ježíšem dochází vlivem starých názorů k útlumu, k adaptaci, že posluchači přestávají vnímat to nepříjemné.
V textu se dočteme, jak se učedníci lekli, že vidí smrtku. Ježíš je přesvědčuje, že není duch, aby se ho nebáli. Dokonce chce něco pojíst. Ježíš byl pro ně opravdu zemřelý. Z tohoto hlediska ten strach byl dost pochopitelný. Představme si, že by někdo ze zemřelých seděl vedle nás. Dokonce dveře byly zavřené. Jejich chyba není v této reakci, ale v tom, že si dříve nedali říci, že Ježíš bude trpět, odsouzen a že bude zabit. Ježíš jim to nemohl vysvětlit. Řekl jim tedy: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí na mně naplnit všechno, co je psáno v zákoně Mojžíšově, prorocích a žalmech“. Ježíš říkal: „Mojžíš říká toto a toto, Izaiáš toto a toto, Malachiáš toto a toto“, ale oni s tou svojí rabínskou představou nehnuli. Nakonec mu řekli, že se to nestane. Věta ´tehdy otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu´ neznamená, že předtím ho měli jaksi zamknuté, ale to, že teprve nyní jim to mohl vysvětlit. Když Ježíš mluvil o tom, že bude zabit, nikdo se ho nezeptal, aby jim to vysvětlil. Kdyby se nám u dítěte stalo to co Petrovi, tak řekneme, že je drzé. Petr si to neuvědomoval, že je to vlastně drzost vůči Bohu. A my nejsme lepší než Petr. My tu drzost vůči Bohu také máme, jenže o ní nevíme. Přitom se držíme svého náboženstvíčka z dětství. Pro porovnání, zkusme v dospělosti chodit v dětských šatičkách. Když dospělý člověk zpytuje svědomí podle toho, co se v dětství naučil, je to podobné, jako kdybych papal dětskou kašičku a jezdil na koloběžce. O takovém člověku si myslíme, že patří do blázince. Z hříchu se nemůžeme mnohokrát vymotat, protože s dětskými manýry předstupujeme před Boha. Apoštolové měli dětské představy také. Po zmrtvýchvstání se polekali proto, protože Mojžíšova slova, slova proroků a slova Ježíšova v této věci vyzněla naprázdno. Kdyby ta slova brali vážně, nepolekali by se a čekali by u hrobu („Takovou událost si přece nesmíme nechat ujít“). Mohli se tam utábořit. Ježíš, když by vstával z mrtvých měl by obrovskou radost. Viděli by, jak stráže utíkají. Chtělo to jenom pořádně si přečíst Mojžíše a proroky a nesetrvávat na svých starých názorech.
Dost často se v překladech setkáváme s takovými úpravami, např. ženy nás ohromily, nebo něco, jakoby bránilo jejich očím. O tom jsme mockrát hovořili, že tady se stalo to (zřejmě šlo o Boží zásah), abychom to řekli dnešní terminologií, že část paměťových center byla blokována, takže oni s Ježíšem mluví, jako kdyby to byl cizinec. Konec konců je to jaksi analogické, když si necháte trhat zub a lékař vám dá injekci, on se tam v tom zubu šťourá a vůbec necítíte bolest. Ale spíš jde o jinou věc, o problém pochopení Ježíše. A tady vidíme ovoce kříže. Dřív Ježíš přece vysvětloval také, že bude zabit, že třetího dne vstane z mrtvých. Ale reakce na to byla ve formě ´kdepak, to se ti nestane´. Kdežto nyní, v důsledku Ježíšovy smrti, když se jim rozsypala ta zidealizovaná postava Mesiáše, kterou převzali od rabínů, tak může opravdu promlouvat jejich vztah k Ježíši. Oni jsou zarmouceni, ale Ježíše degradovali na proroka. Všimněte si toho, co říkají: „Byl to prorok tak velký, že my jsme mysleli, že on je Mesiáš“. A tady vidíme, za jakých okolností jim už Ježíš může říct a vysvětlit, co je o Mesiáši psáno v Písmu. Už mají za sebou, abych tak řekl, životní zkušenosti. Už nejsou pod tlakem toho „hurá“ nadšení, toho „hurá“ náboženství. Ono to na první pohled vypadá vzdálené, o čem se teď krátce zmíním, ale ono to souvisí víc, než by se zdálo. Oddával jsem mnoho lidí. Některé svatby byly hezké, s těmi lidmi byla radost mluvit, ale někdy to bylo opravdu zoufalé. Když jsem viděl to nekritické nadšení lidí, kteří si myslí: „Já ji mám rád a tím prostě padá celý svět. A vy všichni ostatní jste hloupí“. Také jsem míval stříbrné svatby. Lidi, kteří to spolu táhli těch 25 – 30 roků a to byla docela jiná atmosféra. To byli lidé vystřízlivělí, takoví ostřílení životem, kde z té lásky opadlo takové to „hurá“, kde si už nic nenamlouvali a přitom tam byla láska daleko ryzejší, daleko krásnější a silnější. A takovým lidem jsem fandil. Uvedu ještě ilustraci. Také se mi stalo, že jsem řekl: „Klekněte si!“ Ženich, aby to maskoval, povytáhl kalhoty a nevěsta koukala a každý se snažil to maskovat, jen aby neklekl dřív. To znamená, aby nemusel toho druhého poslouchat. Když mně to namíchlo, tak jsem řekl: „Když nechcete klekat, neklekejte, ale jestli si myslíte, že vás ten druhý bude poslouchat, tak jste oba na omylu“. Co jsem měl dělat? Kdyby ženichovi někdo řekl, že to není žádná láska, tak by se cítil dotčen. Tak teda, u takového člověka, který už má něco za sebou, lze vycítit tu atmosféru, že tam je té lásky daleko víc, něž jenom taková májová, rozkvetlá, nezkušená, kde jsou toho plné básně atd. Jenže tohle je láska. Proč to říkám? Tady jde o podobnou věc vůči Kristu. Něco jiného bylo, když Ježíš tam byl a oni byli pod vlivem těch rabínských ideálů a byli plni toho: „My jsme Ježíšovi učedníci, my ho máme rádi, atd.“ A proto muselo přijít to ukřižování a vzkříšení, aby se jim rozsypaly ty jejich iluze, Aby dokázali na Ježíšovi vidět to, co ve skutečnosti bylo dobré, nedívali se něj přes tu rabínskou lupu, která určité aspekty Ježíšovy osobnosti shledala a těch druhých si nevšimla. I ve víře i v manželství potřebuje člověk určité životní zkušenosti, aby ocenil to, co je kvalitní a co je nekvalitní. A právě součástí toho je i Kristova smrt, o které vlastně Ježíš s apoštoly a učedníky vůbec nemohl mluvit. Ono se jim potřebovalo něco rozsypat. Musíme si uvědomit, že naše křesťanství se musí stále očisťovat. Tak jako v tom manželství láska dozrává, naše víra by měla dozrávat celý život. A velice důležité je, aby i lidé, co jsou spolu delší dobu, kteří znají chyby toho druhého, aby se dovedli z těch svých chyb a z těch chyb toho druhého učit. Protože ty chyby, které vidí jeden na druhém, mají společný základ. Nad tím je nutné se zamýšlet. Zrovna tak, jako Emauzští vyhodnocují svoje jednání s Ježíšem. Je jim líto, že ho ztratili, že se s ním nerozešli v nejlepším. To je také Petrův případ, který pláče a říká si: „Já jsem se zapřísahal, že nezapřu. Kdybych raději řekl, co mám dělat, a Ježíš by mi řekl: ´Nechoď k ohni´“. Tohle to musíme pochopit. Ono je to dost těžké pochopit i v tom životě. Manželství, nebo jakýkoliv partnerský vztah je pro tohle to velice dobrá škola. Samozřejmě i vztahy na pracovišti, ale tam velice záleží na kolektivu, který si zpravidla člověk nemůže vybírat. Ale udělat si doma pěknou atmosféru, to můžeme všichni. A z toho „pulírování“ a „vychytávání much“ v těch mezilidských vztazích doma se člověk naučí vychytávat ty svoje chyby vůči Bohu. A zase naopak. A tak z toho titulu je dobré se dívat na problematiku rodinných zaskřípání, protože já se musím naučit vyřešit otázku, kdo má pravdu. To je důležité pro chvíli, až budu umírat, až budu přecházet do věčnosti, abych dokázal pružně reagovat na Ježíšovy popudy. Vy, kteří máte to štěstí, že vám manželství drží, važte si ho! Za druhé, udělejte si z něj takový „brousek“ na tu svoji povahu a zrcadlo, ve kterém budete porovnávat svůj vztah vůči druhému a tím se trénovat na setkání s Ježíšem. A tak si myslím, že ti, co šli a přinutili toho cizince, aby jim povídal, že nám mohou být vzorem, jak pro chápání Bible, tak i pro ty mezilidské vztahy. I mezilidské vztahy jsou trenažérem pro vztahy člověka versus Bůh. A také jsou velmi důležité pro rozvoj jedince po náboženské stránce. A to je nejlepší učebnice jaká je, když nakonec nemá žádná krásná slova. I v tom náboženství buďme raději umírnění v tom: „V tebe věřím, v tebe doufám.......“, abychom byli střízlivější v hodnocení svých vztahů, abychom ale zráli ve vztahu vůči Bohu. Lidé, kteří se naučí si odpouštět, budou také umět projít očistcem v daleko kratší době.
O této problematice jsme hovořili mnohokrát, ale přesto je důležité zamyslet se nad těmi událostmi. Říkali jsme si, jak to za sebou šlo. Dříve, Ježíš nemohl učedníky přesvědčit, že bude trpět a že bude zabit a oni na to říkali (Petr): „Kdepak to se ti nestane“. Prostě někdy se nám zdá, že máme o nějaké věci naprosto jasno a ten druhý nám už nemá co vysvětlit. A tady máme klasickou ukázku toho. Ženy šly ke hrobu, přišly se zprávou, že andělé (samozřejmě bez křídel) jim řekli, že Ježíš vstal. Učedníci se jim začnou posmívat, Petr a Jan se jdou podívat ke hrobu, přicházejí a říkají: „No, hrob je uklizený, ten hrob není vykraden, stráže jsou pryč, je jasné, že Ježíš vstal z mrtvých“. Kleofáš a ještě jeden se seberou pryč, říkají, že v tom blázinci nebudu a jdou domů. Cestou o tom mezi sebou hovořili a teď za nimi přichází Ježíš. Oni ho nepoznávají, ale protože už nemají ten pocit ´já vím jak je to s Mesiášem´, už si dají od cizince říct. Ten cizinec jim neříká nic nového. Cituje Mojžíše a proroky. Jenže teď, když nemají ten pocit ´já to znám´, tak onomu neznámému cizinci naslouchají a pochopí, že Ježíš opravdu je Mesiáš, že Mojžíš a proroci psali o smrti a vzkříšení Mesiáše a potom, co se jim Ježíš dal poznat, s radostí se vracejí zpátky. A dnešní čtení nám líčí, jak hádka ještě pokračuje. Všimněte si: „Dva učedníci vypravovali o tom, co se stalo na cestě a jak se Ježíš dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stanul on sám uprostřed nich“. Pozor! Ne mezi těma dvěma, ale mezi ostatními. Zděsili se a byli plni strachu, protože se domnívali, že vidí ducha. Tady nejde ani o Petra a Jana ani o Kleofáše a toho dalšího. Ale ti ostatní, kteří nevěří ani Kleofášovi. A teď mají strach, když se jim Ježíš zjevuje. Toto je nesmírně důležité. Mají strach, lekají se Ježíše. A toto je problém každého, kdo přechází do druhého života. Kdo nemá věci vyřešeny, leká se a očistec začíná právě touto cestou. Teď zdánlivě odběhneme k jiné otázce. Proč se Bůh neprojevuje tak často, jako v dobách apoštolských? Jistě jsou ve světě křesťané, jsou to i katolíci, jsou to i protestanti, kteří se pokouší a ne bez úspěchu, rozhýbat zase dary Ducha Svatého. To jsou ti letničáři atd. Prostě v celém světě jsou křesťané, kteří věří (a zase pozor, nejsou to jenom katolíci) těm Božím slibům a kteří chtějí aby se jasně a jemně projevovali. Vždyť v prvotní církvi se Bůh jasně projevoval. Každý, kdo byl biřmován, dostal nějaký dar. Nejmenší z darů byl dar jazyků. Není to nic k zahození. Představte si, že by člověk šel k biřmování a teď najednou by uměl třeba anglicky. A perfektně, jako rodilý Angličan a nějaký Angličan by se s ním mohl dohadovat, z jaké vesnice (města) pochází. To byl perfektní jazyk, takže ten cizinci se divili: „Vždyť to jsou přece zdejší lidé a oni mluví, jako kdyby byli od nás“. Takhle vypadal dar jazyků a to byl ten nejmenší. A každý biřmovaný, vyučený křesťan, dostal nějaký dar. A vidíme i ve starozákonních dějinách, že v určitých dobách se ale Boží dary vyskytují víc a v určitých dobách zase ne. Pozor, to není tak jednoduché. Nemůžeme si myslet, ano, když P. Bůh uzná, tak začne dávat dary, jestli uzná za dobré. Jo, to je sice pravda, že On o tom rozhoduje, ale rozhodujícím prvkem jsou lidé. Uvědomte si, že Ježíš je ochoten každému z nás se věnovat. On sám to říká v Janově evangeliu: „Bude-li mně někdo milovat, zjevím se mu“. Všimněte si teď toho 1. čtení (Sk 3), co říká sv. Petr: „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti a ukřižovali Ježíše, včetně tak i vaši přední muži, ale Bůh naplnil, co předem oznámil ústy všech proroků, že Jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny. Aby od Pána přišla ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který pro vás byl určen Ježíšem“. Čili, pozor! Jedná se o obrácení židů ke křesťanství („Nebe ho musí přijmout až do té doby, až do doby obnovy. Tak jako o tom mluvil Bůh ústy svých dávných proroků“). Čili, sv. Petr tady říká, že Ježíš zase přijde, že dojde k obnově světa, židé budou obnoveni a že Ježíš je ochoten se jim věnovat. Ale pozor, varuje a to trvá dál, před takovými všelijakými vidinami. Je něco jiného, když se mi v noci zdá, že jsem viděl P. Ježíše, nebo P. Marii, a říká mi, abych dělal tohle a tohle! A je něco jiného, když třeba byl člověk jazykový antitalent a najednou na vás začne mluvit cizí řečí, takže člověk, který v dané oblasti vyrůstá, ho považuje za rodáka. A ono opravdu stojí za to, se zamyslet nad tou problematikou Božích darů, protože s tím souvisí také problematika vyslyšení a nevyslyšení modliteb, atd. Sv. Petr tady jasně říká, že Jeho Pomazaný (Kristus) musí trpět, obraťte se a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny. Čili napřed se člověk musí obrátit, člověk musí změnit jednání, myšlení, aby Bůh poslal Mesiáše, Pomazaného, Krista (Chrestos znamená řecky, Mesiáš zase hebrejsky), který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do doby, kdy všechno bude obnoveno. Sv. Petr nemá zde na mysli konec světa, ale plnohodnotný rozkvět křesťanské církve. Ježíš např. říká: „Eliáš přijde a napraví všechno“. A jak jsem už říkal o těch letničních, tak ti lidé chtějí právě tohle to u lidí. A jak říkám, to je něco jiného, jdy např. Mohamed si zamanul, že je prorok a pak šli za ním davy. Zbývá otázka, proč se v některých dobách Ježíš nezjevuje? Proč v některých dobách Staré Smlouvy e Bůh nezjevil a nebyli proroci? A jindy se s těmi proroky jako by „roztrhnul pytel“. Normální je aby byl vždy dostatek proroků. Abnormální situace, i když bohužel častější, že proroků je málo. Petr říká, že Ježíš musí zůstat v nebi do té doby obnovy. Zatím máme plno různých církví. Obnova se projeví v 1. řadě tím, že bude jedna křesťanská církev. A tam se sejdou všichni. Ostatní odpadnou. Nebudou už stovky křesťanských církví a bude jenom jedna. A pak dojde k obrácení židů. A to je ona doba obnovy, kterou má sv. Petr na mysli. A teď jde o to, proč se Bůh někdy neprojeví? Proč se zatím židé neobrátili? A to souvisí s tím, proč třeba já pajdám a nejenom já. Protože my jsme zatím v takovém stavu jako jsou učedníci, o kterých je psáno v evangeliu. Pozor, to nejsou ti dva, ale ti ostatní. Když o tom mluvili (Kleofáš a ten druhý), stanul uprostřed nich, všech ostatních učedníků. A ti se zděsili a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Dokud my budeme mít způsob myšlení těch ostatních apoštolů, také my bychom se Ježíše děsili. A proto nemůže nastat ta doba obnovy. To je právě to. Já jsem o této problematice nechtěl mluvit, ale ta dnešní kombinace je pro nás doslova naléhavá. Ano, Bůh je ochoten vyslýchat naše modlitby, ale my se napřed musíme dostat na úroveň kvalitních křesťanů. Pozor, v jiných dobách byli i světci a Bůh je oslavil třeba až po smrti. Ale zaživa jim dar Ducha Svatého nedal. Proč? Je to problematika dosažené úrovně. Ale v prvotní církvi každý dostal dar. Např. chyba Korinťanů byla, že oni velice toužili po daru jazyků. A přitom to byl ten nejmenší. Sv. Pavel jim vytýká, že nestojí o vyšší dary. Zamysleme se nad tím. Co když Ježíš se nám nemůže zjevit jen a jen proto, že bychom se mohli polekat.
Židé potřebují náboženskou reformu. Když ji uskuteční, budou mít svobodu – abych tak řekl – nezávisle na Ježíšovi, protože to pro ně platí v jakékoli době. A když přijde Mesiáš a Židé nebudou v pořádku, tak napřed bude soud nad Židy. A tohle si židovští teologové neuvědomovali a rovnou začali sami sebe a lidi psychicky „mrzačit“ svými teoriemi, že Mesiáš přijde a vyžene Římany. A tím byli psychicky „zmrzačeni“ i apoštolové, posluchači Ježíšovi i samotný sv. Petr, takže, když Ježíš říká: „Mojžíš říká, proroci říkají, proroci píšou…“, tak oni mu na to odpovědí, (alespoň v duchu): „Ano, páni rabíni řekli tak a tak“. Samozřejmě, že Petr to takhle zjevně neřekl, ale je to ten logický sled („Já vím, ty jsi Mesiáš, ty říkáš, ….., ale pan rabín řekl něco jiného“). Tady vidíme faktické přeřazení Ježíše na třetí místo, zatím, co řekl pan rabín a co si o panu rabínovi myslím já. A tohle to je tragedie nejenom Židů, ale i apoštolů a musíme říci, že to je bohužel tragedie i těch stovek křesťanských církví. Jenže to si řeknou všechny ty denominace, že oni jsou ta pravá, my jsme ti praví. A i když my jsme ti praví, jak to, že my to těm druhým nedovedeme vysvětlit? Je to tím, že tu Bibli taky neznáme. A to je chyba. Správně by to mělo znít, že Ježíš upozorňuje, že bude zabit a Ježíš nanejvýš řekne dobu („tak je to při této cestě“). Nic víc. Jenom ta doba v tom krátkém rozmezí, že už to bude při této cestě. Ale jádro problému nevězí v tom, co Ježíš říká (že to nastane při této cestě), ale jádro problému je v tom, že oni neberou vážně Mojžíše a proroky, protože mají v sobě představu pana rabína a neberou vážně Ježíše. Tragedie apoštolů, pozor i sv. Petra a Jana, nevězí v tom, že by měli zlou vůli. Tato chyba je neuvědomělá, to si oni neuvědomují. Ale de facto na prvním místě je, co řekl pan rabín, potom je na místě člověk, který si může vybrat, jestli dá přednost panu rabínovi nebo Ježíšovi. A u apoštolů to bylo: „My jsme si vybrali rabína“. Přátelé, tahle věc je důležitá po všech stránkách, nejen pro otázky náboženské, ale i pro klid a mír ve světě. Pro nás všechny je důležité, abychom si uvědomili, že musíme si dávat pozor na to, že také máme určité předsudky a velmi často je nadřazujeme a dáváme jim přednost před Biblí, před tím, co říká Ježíš.
XXXEVANGELIUM Jan 10, 11-18, 4. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl: "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."
Běžnému čtenáři to nepřipadne nijak obtížné. Ale jak si zvykneme se nad tím pořádně zamýšlet, tak zjistíme, že je tady řada problémů, které člověk musí mít vyřešené, aby tomuto úryvku rozuměl. Uvědomte si jenom ten problém: Má nás Ježíš rád? Ježíš přece jde na kříž. Jak je tedy možné, že někteří lidé budou spaseni a jiní ne? Na to máme častokrát odpověď v náboženské literatuře (ne v evangeliu): „No, to je tajemství, milosrdenství Boží a spravedlnost apod.“ Není to tajemství. Ale je to neznalost věci. To je problematika, o které jsme už hovořili a to že člověk má dvě nohy, aby mohl chodit. Nestačí chodit po jedné. Jsou tady dva faktory. To, co Bůh dává člověku a to, jak člověk s těmi dary hospodaří. Musíme si zvědomit, že Ježíš za nás, za všechny umírá na kříži. Ano, jsou tady výroky toho typu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. To máte zrovna tak, aby se stal někdo malířem, nebo hudebníkem, musí mít nadání. Slepého nenaučíte malovat, a z hluchého neuděláte hudebníka, až na to, jestli už předtím hudebníkem nebyl. Ale když je někdo lajdák a má i sebevětší nadání, tak to nepomůže. Proč jde Ježíš na kříž? Taková představa: „Aby za nás zaplatil. My jsme zhřešili, Bůh se nad námi smiloval a tak Ježíš trpí za nás, abychom nemuseli trpět my. Tato věta je jasná. No, ale ona má dva významy. Koch, Pasteur a jiní pracovali, aby vynašli lék. To není jako Maxmilián Kolbe v koncentráku, když se přihlásil že půjde na popravu za spoluvězně. Ten Kolbe umírá, aby spoluvězeň žil. Ale tady vidíme, že ta souvislost má jiný charakter. Je to totéž, jako když já si budu chtít něco koupit na oběd a teď mně někdo okrade a on se za to nají, ale já budu mít hlad. To utrpení Ježíšovo nemá ten charakter jeho utrpením odstranit naše utrpení. To má spíš charakter, Pasteur přemýšlel, pracoval, aby lidé nemuseli umírat. A tak Ježíš, jednak jako člověk přemýšlí o tom, jak lidem říct to, co zná jako Boží Syn. Musí to také umět vyjádřit v lidských pojmech, lidskou řečí, jako lidský syn. To je důležité znát, že to je kus práce Ježíše jako Bohočlověka. Jako Bůh to zná, ale jako člověk vypracovává pomocí svého lidského mozku řešení pro nás. Na kříž pak nejde proto, že by Bůh potřeboval splnit určitý počet ran, ale proto, abychom my začali přemýšlet, abychom my přestali být uzavřeni, aby nás Ježíš mohl poučit a pak v důsledku toho, že se dáme poučit, už nemuseli trpět. A to už je věc, o které hovoří Stará Smlouva a proroci, kde Ezechielovi Bůh říká: „Já jsem tě ustanovil strážcem svého lidu. Když strážce uvidí, že táhne nepřítel a nebude varovat, ponese zodpovědnost. Když nebudeš varovat lidi, hříšník umře pro svoji vinu, ale já tebe poženu k zodpovědnosti za to, že ty jsi ho nevaroval; za neplnění povinnosti“. Podobná situace je, když někdo hazarduje při jízdě autem a havaruje. Čili trpí vlastní vinou, řekněme, že byl např. opilý. Jasně si za to může. Když lékař bude špatně (nedbale) postupovat v léčení, bude volán k zodpovědnosti, ale tím vůbec není řečeno, že by ten lékař mohl za jeho smrt. Třeba ho mohl zachránit, ale tu havárii si zavinil řidič svou opilostí. Právě tak Bůh říká, že bude proroky volat k zodpovědnosti, že nevarovali. Ezechiel má varovat lidi a zrovna tak Izajáš, Jeremiáš. Někdy to byly mimořádné akce. Např., jeden z těch velkých proroků dostal příkaz chodit v roztrhaných šatech, jiný dostal od Boha příkaz chodit s chomoutem (jhem). A teď přišel mezi lidi i s chomoutem a pořád s ním chodil. Lidé: „Co blázníš, proč chodíš s tím jhem?“ Prorok na to: „Vy budete chodit se jhem také, já vám to jen připomínám“. Jiný, falešný prorok, říkal: „Ale ne, P.Bůh nás má rád, on nás neopustí, nikdy nedovolí, abychom otročili. S tím jhem si to vymýšlí“ a jho mu rozlámal. A pravý prorok Jeremiáš na to řekl: „Rozlámal jsi jho, tak Bůh vám dá za trest jho železné“. To teda neznamená, že prorok by táhl káru místo dobytčete, ale, že prorok tím jhem připomíná, že se dostanou do otroctví. Tady jsme zase u toho, když by jela třeba kára, vidím, že ten oslík je slabý, tak by oslíka odpřáhl a navlíknul by se sám do chomoutu. Čili, já táhnu za toho osla. U toho proroka to nemá tenhle ten charakter, ale charakter výstrahy, na vás čeká jho také, má to lidi vyburcovat k přemýšlení. Právě že jedná tak neobvykle, tak to vede lidi k zamyšlení. Toto musíme mít na zřeteli i my v otázce Ježíšova kříže. Nemá to charakter toho, že Bůh si potřebuje vylít na někom zlost a tak musí jednoduše splnit kontingent tím, že musí udělit lidem určitý počet ran a místo toho se prostě nabídne Ježíš. My si to bohužel takhle představujeme a neuvědomujeme si to. Má to dokonce krásné jméno: Teorie zástupného utrpení. Tohle Ježíšovo utrpení je spíše výstražného charakteru. „Aby svět poznal, že miluji Otce“ a to je ono: „Dávám život za svoje ovce“. A tady jsme také u jedné věci. Jak to, že nejsou spaseni všichni lidé, když Ježíš všechny lidi miluje? Zase se vracíme k Ezechielovi. „Jsi jako strážce, který má hlídat před nepřátelským vpádem město“. Když strážce bude spát, lidé budou pobiti, ale strážce bude volán k zodpovědnosti, že spal. Když strážce bude včas varovat, a ti lidé si nedají říct, budou Bohem potrestáni pro svoje viny. Prorok nenese odpovědnost, protože je varoval. Čili, Ezechiel je jako strážce, má varovat a když nebude varovat: „Ničema zemře vlastní vinou, ale z tvé ruky požádám vinu za jeho krev“. Ničema se nebude moct vymlouvat, jako ten opilý řidič, který řekne: „Vinen je lékař, že mně špatně ošetřoval“. Ne, vinen je on, neměl sedat opilý za volant a lékař bude brán na odpovědnost pro nesplnění povinné péče, pro nedodržení stavovské povinnosti. Toto je otázka zodpovědnosti, kterou má každý sám za sebe. Ježíš nás varuje svou smrtí na kříži, jako Ezechiel měl varovat jako strážce města. Prorok Ezechiel dostal zase takový podivný příkaz. Jedl mimo dům, ležel v roztrhaných šatech a měl si dělat jídlo na lidských lejnech. Sušit je a dělat z nich oheň, a ne něm si opékat maso. V Orientě se trus velbloudů sbírá a suší na palivo. Ezechielovi se do toho nechce, je to proti židovské mentalitě (nečistota), proto žádal Hospodina, aby směl použít dobytčí trus. A Bůh mu to povoluje. A tak jednou přijdou židé a vidí jak leží v roztrhaných šatech, domnívají se, že je snad opilý, ale ne. A ten smrad! „Co to děláš?“ On si opéká párky nad sušenými kobylinci. Co je to za pomatenost? A prorok, který je známý, že dovede prorokovat, uzdravovat atd., říká: „Vás to čeká taky. Já to dělám proto, abych vás varoval, ale vy to budete dělat, protože nebudete mít co jíst, nebudete mít čím topit a ležet budete v roztrhaných šatech, jiné nebudete mít“. Tahle akce je divná, ale jejím cílem je vyprovokovat lidi k přemýšlení. „Prorok, který dokáže dělat zázraky je buď pomatený, a nebo nás to čeká taky“. Čili, tyto podivné akce nemají ten význam, že prorok např. chodil v roztrhaných šatech a jídlo si připravoval na kobylincích, tak proto nebudou ti lidé muset jíst špatnou stravu a chodit v roztrhaných šatech (jako kus za kus). Ta akce má za úkol varovat. A když se člověk zamyslí a řekne si: „No, je to prorok a teda chodit se jhem, to není nic příjemného, tak může si dát říct. Tak tady chápeme ten význam Ježíšova utrpení. A my to musíme dosadit do toho dnešního úryvku, že Ježíš miluje své ovce. On dává svůj život. U Ježíše je to také taková akce, která má vyburcovat k přemýšlení, ne kus za kus, ale výstražná akce, která má otřást vědomím a svědomím lidí. „Proto mně Otec miluje, že dávám svůj život“. Tady vidíme, že Otec není žádný sadista, který chce stůj co stůj splnit kvantum lidského utrpení, ale chce člověka varovat a přinutit k přemýšlení. A tady jsme taky u toho, že ne každý si dá říct, i když Ježíš zemřel za všechny lidi a trpěl pro výstrahu všech. Někomu to pomůže, někomu ne, ale to záleží jen na člověku, jestli si dá říct. A tady jsme u toho, proč ten jeden a tentýž Kristův kříž někomu pomáhá, někomu ne. Ježíš miluje všechny ovce, ale ne každý je ochoten se do té Ježíšovy lásky svěřit. Ne každý je ochoten se nad tím prorokovým chomoutem a nebo Ezechielovým ohněm zamyslet. Musíme si uvědomit, že tady je jiná příčinná souvislost mezi utrpením Kristovým a naší spásou, než je běžná představa. Ten Kristův kříž nás má vyburcovat k něčemu. A podle toho, jaká je naše představa, taková je naše reakce na Kristův kříž. Vidíme, že to není jednoduchá věc pochopit tu problematiku Kristovy smrti plně a beze zbytku. Ale taky pochopit tu problematiku textu, který se běžně považuje za jednu z nejkrásnějších a nejjasnějších. A teď si ještě jednou přečteme to evangelium a mějme na mysli všechno to, o čem jsme hovořili (Ezechiel, Jeremiáš ap.).
Když slyšíme o ovečkách a pastýřích, napadají nás idylické obrázky. Velmi často se setkáváme v Bibli s pojmem „Pastýř a ovečky“. Dnešní evangelium je jedno z mnoha míst v Bibli, kde se to připomíná. Nejde jenom o kýčovitou stránku věci, o ten líbivý pohled, na jaký jsme zvyklí z obrázků a naivně dobromyslných článků o Boží laskavosti. V případě mé životní zkušeností bylo, že jsem nejdříve viděl ovečky šedé až černé a pak na Fatře bílé. V náboženství to však může být zcela obráceně u člověka, který si vezme určitá místa z Bible, zidealizuje si je, vidí P. Ježíše ne jako skutečného Ježíše, ale jako superdobrého pastýře, který se s ovečkou jenom laská. Pak přijde utrpení, přijdou životní trampoty a člověk ztratí iluzi o Bohu. Zamysleme se proto nad tím. Ježíš je opravdu dobrý pastýř a dobrý učitel, který má ke svým žákům – ovečkám dobrý vztah. Nejdříve se však musíme vzdát jednostranného vykládání podobenství. Podobenství v něčem platí a v něčem ne. Příklad podobenství: „O nepoctivém správci“ – ten jde za věcí, nebo „Soudce a vdova“ – máme být vytrvalí. Bůh ale není jako soudce, nebo nepoctivý správce. Podobně z podobenství o pastýři a ovečkách si musíme vzít to, co se nás týká a musí to být v souladu s jinými podobenstvími. Když Ježíš jinde řekne: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“, tak si nemohu představit pastýře, kterému z hlavy roste ovečka. Proto si musíme vždy dobře uvědomit, co podobenství chce říci a co ne. Ježíš je opravdu dobrý pastýř, kterého ovce mají rády a jdou za ním. Jsou různé případy zvířat (koně, psi), kdy to zvíře má radost, když vidí toho pána přicházet. Jiní kočí např. koně mlátí. Z toho hlediska Bůh je dobrý. Proč tedy přichází utrpení a trampoty? Bůh jako dobrý pastýř, ví, co je třeba. Když ten člověk ztratí smysl života, tak Bůh ostře zasáhne a třeba i utrpením a když vidí nezbytnost, tak i smrtí toho člověka. Proč? My musíme Boha chápat ne z té idyly - Pán Bůh se vždy o mně postará, ale z hlediska toho, že Bůh má svůj plán. Bůh ví, co po nás chce. Bůh je jako dobrý učitel, který ví, co po nás má chtít a co ne.
„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, ony jdou za mnou“.To ´já je znám´, není jenom to, že je to známá tvář, ale Ježíš také ví, co jsme zač, ví, co potřebujeme. Nenechá nás v životě krachnout. On ví, dovede si spočítat dopředu, jak bychom se vyvíjeli, kdyby nás nechal běžet tu životní dráhu tak, jak bychom si ji my vybírali. Proto někdy tvrdě zasáhne. On má na mysli konečný efekt. Je dobrý pastýř také v tom smyslu, že když Ježíše pochopíme, tak Ježíš, ale i Otec (oba jsou stejní vůči postoji člověka), okamžitě odvolá všechny své sankce atd. Je to jenom tenkrát, když ví, že nastoupíme správnou cestu.
Vzpomeňme si na dobrého učitele. Ten se na hodinu musí dobře připravit ne proto, že „2+2=4“, ale jak to žákům říci. On zná ty žáky, on ví jak myslí a proto se snaží jim to vysvětlit, aby to pochopili bez zbytečné dřiny, námahy a aby to chápali dobře. Učitel vysvětluje žákům tak, aby to pochopili. Má navíc ztíženou úlohu tím, že má děti, kterým to různě myslí, nebo mají různý přístup k práci. Příklad: Středoškolský profesor testoval žáky, zda-li látce rozumějí, nebo, zda-li se jí učí zpaměti. Vykládal jim záměrně nesmysly. Byli dobře naučeni. Jenom několika málo dětem to bylo trochu podezřelé, ale přesto se to naučili, kvůli autoritě učitele. Podezření učitele se potvrdilo (uveřejněno v časopise Věda a technika mládeže). Tohle byl dobrý učitel. Vykládal nesmysly, aby si otestoval žáky. Bůh chce naši vlastní iniciativu, abychom přemýšleli. Proto nám někdy hází tzv. špeky. Ve čtvrté knize Mojžíšově je: „Budu ti posílat falešné proroky, abych poznal, jestli plníš moji vůli“. Bůh to nepotřebuje pro sebe. To je pro nás, abychom to my poznali. Bůh je jako učitel, který někdy vypráví tak říkajíc nesprávně, aby si nás otestoval. Ze stejného důvodu posílá falešné proroky. Těmi falešnými proroky může být ledacos. Např. to , co se za náboženství vydává (modlitby pro štěstí, rozesílání poštou, atd.). Nejsou to jenom tyto věci. Pozor. Je-li 10 církví, tak 9 z nich je určitě falešných. Pravděpodobnost je 90%, že se setkávám se špatnou církví. A těch 10 je malé číslo proti skutečnosti. Bůh je dobrý pastýř, který má svůj cíl. My jsme někdy vrtohlavé ovečky a nám se chce jít jinam. Bůh však ví, že jsou tam bažiny a žene nás pryč. Skutečné ovce mají tolik rozumu, že do bažinaté půdy nelezou. Kvůli naší vrtohlavosti nás někdy Bůh musí popadnout a táhnout nás z toho nebezpečného místa. Nám se potom může rozsypat idylický obrázek dobrého pastýře. Bůh má svůj plán. Chce, abychom dobře přemýšleli, dobře věřili a proto posílá falešné proroky. On ví, co je v nás („já je znám a ony jdou za mnou“). Dobrý učitel ví, co je v žákovi, ví, jak ten žák myslí a když mu to není jasné, tak si to ověří. Podobně P.Bůh posílá dobré i špatné proroky: „Přeber si to. Jeden říká toto, druhý ono. Rozliš to“. Ježíš se nenarodil jako velekněz, dokonce vystupoval jako Nazareťan. Proti sobě měl velekněze, zákoníky, farizeje, saduceje, rabíny. Když nějaký člověk šel za Ježíšem, musel si dát tu práci a přebrat v hlavě, kdo má pravdu. Víme, že apoštolové měli zakázané mluvit, že Ježíš je Mesiáš. Ježíš používal pro sebe takový neurčitý termín - Syn člověka. (Že jsi posedlý, ďáblův spojenec) Když se dobrému učiteli do 4 třídy zatoulá prvňáček, tak ho tam nenechá a pošle ho do 1. třídy. A naopak nenechá žáka pořád sedět ve stejné třídě a snaží se ho popohnat. Ježíš nás má roztříděné podle tříd. Někdo je pořád v první třídě a dál se nedostane. Někdo udělá pět tříd za rok. Aby člověk dobře přemýšlel, o to se Bůh stará jako dobrý pastýř tím, že Ježíš má svou nauku promyšlenou, ale také tím, že nám posílá do cesty rébusy na přemýšlení, ve formě různých proroků („Člověče, přeber si to a nečekej, že já tě vezmu za ručičku“). Ten, kdo se pro Ježíše v jeho době rozhodl, byl na dostatečné inteligenční úrovni. Musel vyvinout úsilí, aby Ježíše chápal. To nebyl zidealizovaný pastýř. Dobrý pastýř ví, co potřebujeme, co máme dělat. Když to neděláme, tak nám dává najevo svou nespokojenost. Dobrý učitel špatnými známkami a dobrý pastýř tvrdším, nebo tvrdým životním osudem. Nám přece jde o to, abychom se měli v té Boží škole dobře. Ježíš je dobrý učitel a pastýř, že ani ten nejkýčovatější kýč nevystihuje tu Boží dobrotu.
O této problematice jsme už hovořili. Ježíš ví, co jsme. Nenakládá na nás to, na co bychom nestačili. Na to si musíme vzpomenout, když se nám v životě nedaří a zdá se nám, jakoby Pán Bůh nebyl s námi, když se nás nezastane tam, kde bychom jeho zastání čekali. Ježíš zná svoje ovce a ví co potřebují a ví, kdy potřebují přivést na trávu a ví také, kdy potřebují nechat pěkně vyhladovět. Je důležité, abychom se to naučili chápat. Když se nám daří dobře, máme tendenci říkat: „ Ano, Pán Bůh mně má rád, moje víra je v pořádku“. Bývá to hluboko zakořeněné. Když se nám nedaří, tak buď žbrbláme, nebo si říkáme: „Koho P. Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a dáváme si vyznamenání za víru. Ve skutečnosti nás P. Bůh nemůže probrat.
U Jeremiáše najdeme, že si Bůh jeho prostřednictvím stěžuje na židy („Vzpomínám na tvé mládí, když jsi ještě chodil po poušti, tenkrát jsi byl docela jiný“). Jak to je? Chodili po poušti čtyřicet let. Jeden malér následoval za druhým, mor, hadi, opozice. Mojžíš to vyřešil následovně: „Ti co souhlasí s opozicí postavte se sem, vy zase tamhle“. Rozestavili se a země se rozestoupila a pohltila opozičníky. Co se líbilo Bohu na takových žbrblavých lidech, když jim pořád nadával, proháněl neštěstími, utrpením atd. Jako by se P. Bůh s nimi pořád hádal. V Zachariášovi najdeme: „Přijde anděl spásy do svého chrámu, bude třídit syny Léviho, a oběť Júdy se bude Bohu líbit jako na počátku“. Vysvětlení není složité. U Boha to není hysterický rozmar, když židům nadává a vzpomíná na dobu jeho mládí. Zákonitost spočívá v tomto. Židé na poušti každou chvilku provedli nějaký nerozum. Původně tu trasu mohli přejít za tři měsíce, než by se zaškolili do správného myšlení. Oni pořád na něj nepřecházeli a proto se pobyt na poušti prodlužuje. Když Bůh vyčerpal všechny možnosti, když zmaří poslední jiskérku naděje, tak řekne: „Tak a konec, vy ze staré „egyptské gardy“ nevejdete do slíbené země. Vejde tam jenom mladá generace od dvaceti let výše, která se narodila na poušti. Bůh to věděl předem, že to tak dopadne, ale má rád hru faktů a nechává židy chodit po poušti, pořád mají naději a on jim tu naději nebere. Ale je tady jedna věc. Když židé žbrblali na poušti, přišel mor, pár lidí umřelo na mor a oni okamžitě šli za Mojžíšem a řekli: „Prosím tě, my vidíme, že jsme udělali chybu, smiř nás s Bohem, ať se na nás nezlobí“. Např. případ s hady. Přišli hadi a lidé umírali na úmrtí na uštknutí. Přišli za Mojžíšem s prosbou: „Mojžíši, zhřešili jsme, ať nás Bůh netrestá“. Mojžíš (z pokynu Boha) vzal hůl a připevnil na hůl měděného hada. Když byl někdo uštknutý, přinesli ho k měděnému hadovi a když se uštknutý naň podíval, byl uzdraven. Je tady určitá podobnost s Ježíšovou smrtí na kříži, ale v případě Ježíše je to daleko hlubší. Zde je vidět, že na židy na poušti fungovalo postrašení. Byli jako kluk, který se nechce učit. Dostane od táty několik ran rákoskou a okamžitě se jde učit. Pak ho ani kluci nevytáhnou na hřiště. Je to kluk rošťák, na kterého výprask zabírá. V pozdější době se židé chodili klanět jednomu Bohu a pro jistotu i druhému. Modlili se k židovskému Jahve. Ještě horší to bylo v době Ježíšově. Sice nechodili do jiného chrámu, ale když se dostali trvale pod moc Římanů a blížila se doba Mesiáše, oni si neřekli: „Okupace je pro nás výprask, je to Boží trest“. Říkali si: „Až přijde Mesiáš, ten vás vyžene“. Vůbec neinterpretovali Boží trest jako trest. A jak je to s námi? My si výprask vykládáme stylem: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. To je naše hluboká mentalita. Když se věřící ptá proč přicházejí trampoty, dostane radu: „Pán Bůh chce, abyste přemýšlel“. Bohužel člověk na to často reaguje odpovědí: „A já to obětuji“ (ovšem, že druhé a ne za sebe). Rádi si hrajeme na Pána Ježíše na kříži. Utrpení, které přichází na nás, není ke spáse druhých. Pozor, nejsme sv. Pavel. My dostáváme výprask pro vlastní hloupost. Na tohle bychom měli myslet. Tím se lišili židé na poušti od židů později. Čemu bychom přirovnali židy v pozdější době. Jako kluk, který přinese špatnou známku, tatínek ho seřeže, on to nevezme na vědomí, zase dostane špatnou známku, zase dostane od táty atd. a přitom si říká: „Však jednou to budu umět“. Čemu přirovnáme sami sebe v případě ´já to obětuji´? Kluk přinese ze školy pětku. Pláče, že má pětku w jde s tím za tátou. Táta na to: „Já vím, že to myslíš dobře:. Kluk políbí ruku, políbí rákosku, stáhne kalhotky a čeká na výprask. Táta: “Budeš se učit? Kluk: „Ano tatínku“. On se však neučí a situace se opakuje. Když to udělá několikrát, tak za co ho bude ten táta považovat? Za normální dítě? Toto je ten problém. Musíme se naučit být zdravými kluky, kteří dokáží reagovat alespoň na ten výprask. To je první krůček, abychom nežili v iluzích a výprask si nevykládali jako odměnu a pochvalu. Abychom neměli svůj náboženský svět. Ježíš zná své ovečky. Ví, komu výprask dát a komu výprask nedat, protože je dobrý. A co je nejhorší, komu výprask nedat, protože s ním už nejde nic pořídit. Když dostaneme výprask tak to neznamená, že P.Bůh je s námi spokojený. On ví, proč někdo dostane naložení a někdo ne.
Dnešní i příští text jsou velmi náročné. Když si vezmeme pouze ten dnešní úsek, tak si z toho odneseme to, že Ježíš je pastýř – takové poetické a lyrické přirovnání. Jenže jsou tady závažné věci, jako např.: „Všichni, kdo přišli přede mnou jsou zloději a lupiči“. Kdo jsou ti lupiči? To je velice závažné obvinění. Abychom to pochopili, třeba si to přečíst v celé souvislosti. Začíná to začátkem 9. kap., kde Ježíš uzdravuje člověka slepého od narození. Farizeové začnou chlapce vyslýchat a chtějí stůj, co stůj z něho dostat, aby řekl, že to byl nějaký podvod. Oni totiž nechtějí připustit, že by Ježíš dělal zázraky. Někteří mezi nimi jsou rozkolísaní, ale nakonec, ani jeden z nich nejde za Ježíšem. Proč? Protože farizeové myslí jiným způsobem. A tito farizeové určují myšlení kolem sebe. Zavolají si dokonce rodiče slepého, aby jim potvrdili, že chlapec nebyl slepý a oni mohli říct: „Vidíte, ten Ježíš je podvodník.“ Jenže ten slepý trvá na tom, že slepý byl. Oni říkají: „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, ale o tomhle tom nevíme, odkud pochází“. Chlapec na to: „Právě to je divné, že nevíte odkud pochází a otevřel mi oči. Nikdy nebylo slýchané, že by někdo byl otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by nic takového udělat“. Oni zase: „Celý jsi se v hříších narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhodili ho. Tady vlastně vidíme, co Ježíš myslí těmi zloději. Farizeové chtěli okrást toho slepce o to pochopení. Sami jsou také okradeni. V dětství jim vštěpovali neúplné a nekvalitní názory. Kdybychom měli poctivě vyjmenovat, kdo všechno jsou ti zloději, tak bychom se museli obvinit i my všichni, co jsme tady. Protože nikdo z nás nezná pořádně Písmo Svaté. To si nenalhávejme. Jistě, nejsme zloději v tom smyslu, že bychom chtěli krást. Rodiče, kteří vychovávají dítě špatně (a takových rodičů je hodně), manželé, kteří vstupují do manželství a za chvíli se rozvádějí, to jsou všechno zloději. A tyto zloděje má Ježíš na mysli. Myslíte si, takový inkvizitor před několika staletími by řekl: „Já jsem zloděj“? A přesto bral lidem možnost pořádného pochopení křesťanství tím, že jim vnucoval formulky. Byla doba, kdy katolický pán vynucoval katolickou víru, protestantský pán vynucoval protestantskou víru. To nebylo pořádku. Těm lidem se brala možnost svobodně se rozhodnout a pořádně věci chápat. Zůstaňme u problematiky židů. Když se zamyslíme nad tím, jak u židů probíhala ta krádež Božího slova, pak když budeme chtít, sami se tam také najdeme. Když chtít nebudeme, tak nám nikdo nepomůže sebedetailnějším výkladem toho, co Ježíš nazývá zlodějstvím a lupičstvím. Proč chtěli farizeové stůj, co stůj toho chlapce „obrátit“, aby přestal věřit tomu „fanatikovi“ tesaři z Nazareta. Je to proto, protože Ježíš se jim nezdál, to co říká se jim zdálo rouhání a pomatené. Víme, jak byli židé vychováni, co se týká představ o Mesiášovi. Jak vynechali to, že Mesiáš bude nejdříve dělat náboženskou reformu, soud nad židy (viz Malachiáš). První generace zlodějů vynechal některé věci, další generace už o tom nevěděli a slepě přebírali to, co dostávali od rodičů, rabínů atd. Jistě, Ježíš by dal židům svobodu, ale nejdříve by museli přijmout výzvu k pokání. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé dítky…, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení.“ Tudíž, když tatínek nevykládal dětem o Mesiášovi to, co o něm psali proroci, ale živil v nich takové to nadšenectví, tak děti okradl o důležitá místa v prorocích, okradl je o porozumění celé problematiky o Ježíšovi, okradl je o možné pochopení Ježíše. Oni pak opravdu z plného srdce si říkali, že Ježíš je bludař. Oni o tom nevěděli, že jsou slepí. Sami byli o schopnost rozlišovat okradeni. A další generace oni potom okrádají také. Proto je tam to: „Všichni co přišli přede mnou.“ Tím Ježíš nemyslí proroky, ale myslí tím takové to množství vychovatelů, rabínů, maminek, tatínků, babiček, dědečků atd., kteří všichni vtloukali dětem, nebo posluchačům neúplnou a zkreslenou představu Mesiáše. Byla sice líbivější a jistě lépe vyhovovala jejich požadavkům. Přesto svým pravnukům ukradli Jeruzalém tím, že své děti špatně vyučili a ty vyučily svoje děti atd. A pak přišli Římané a Jeruzalém jim rozbourali právě proto, že pořádně nepoznali, jak to vlastně podle proroků s tím Mesiášem je. A zrovna tak, když se chci dostat do nebe, tak se mohu do toho nebe dostat jedině podle toho, co mi říká Ježíš: „Já jsem dveře.“ Když já si „vylepším“ to, co říká Evangelium, když já to zkrášlím atd., tak výsledkem bude, že se vlastně okrádám. Když třeba dítě jde k svatému přijímání a já se ho zeptám, proč jde k přijímání a ono mi třeba řekne, že proto, aby měl(a) posilu, no tak to je okradená chudinka. A dál bude okrádat další tím, že neví, proč se jde k přijímání. Samozřejmě teď nemá smysl, abych říkal, proč se jde k přijímání, ale tady jenom upozorňuji na to, co znamená, že všichni jsou zloději. No a také to má ještě další význam. Člověk, který nečte Písmo, nerozumí mu a přitom si myslí, že je dobrý křesťan, vlastně se pokouší dostat do bytu jinudy než dveřmi. Protože jediný možný přístup do nebe je pomocí toho, co nám říká Ježíš. A do očistce se nejde kvůli tomu, že by P. Bůh chtěl stůj, co stůj potrestat naše hříchy, ale že se tam musíme doučit to, co jsme se nenaučili z Božího slova během pozemského života. A protože v tom očistci je mnoho těch, kteří říkají ´já to znám´, očistec se může pěkně natáhnout a může být pěkně tvrdý. Na tenhle aspekt očistce se bohužel zapomíná. A my bychom měli na tohle pamatovat. Moc jsem toho napovídal, ale hodně jsem toho neřekl. To, co jsme probírali, není žádný jednoduchý oříšek. Je důležité, abychom se nad tím zamysleli. Samozřejmě, že na židech to vidíme krásně. Ale účelem je, abychom to hledali na sobě, abychom se z toho patřičně poučili. Proto je dobré si promyslet tu tragédii židů ten problém rodičů, učitelů, rabínů, kteří „okradli“ děti. Pak se nemůžeme divit té reakci davu na Ježíše, že je posedlý, pomatený, nemá to v hlavě v pořádku atd. Takoví židé byli okrádáni v dětství a v dospělosti okrádali svoje děti. Kdyby pořádně četli Mojžíše a proroky, řekli by: „Jó milé děti, pozor na to, naši otcové nerozuměli prorokům a nám by se také mohlo stát, že bychom špatně pochopili Mesiáše. Proto si pěkně pořádně přečteme, co proroci o Mesiášovi říkají“. A to by nebyli zloději a vedli by děti za Ježíšem dveřmi skutečného božího slova a ne nějakých výmyslů. Přenesme se do novozákonních poměrů. Co a kolikrát říkají rodiče, prarodiče dětem, když se ptají proč se jde k přijímání? To je mnohokrát hrůza. Ty děti byli okradeny o pořádný výklad. Tak se to přenáší na další generace. Problém v evangeliu pokračuje tak, že znovu nastala roztržka mezi židy. Jedni říkali, že má zlého ducha, blouzní. Druzí, že jeho slova nejsou slova posedlého; může zlý duch otevřít oči slepým? Ani jedni, ani druzí nedovedou zaujmout pořádné stanovisko, protože jsou okradeni a zároveň a nevědí o tom, že jsou „zloději“. Musíme proto vědět, co říká Ježíš a být ochotni zrevidovat svoje názory. Vědět odpověď např. na otázku proč jdu do kostela, proč jdu k přijímání, proč jdu ke zpovědi? atd.
Je také dobré si všimnout toho prvního čtení (Sk 4). Teď si něco připomeneme. Jak byste např. rozuměli větě: „Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce, moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“ Co je tuhle tou větou míněno? No, řekneme si upřímně, kolik lidí z nás už toto místo četlo a zarazil se někdo nad tím? Víte, jednak se musíme na to dívat z hlediska židů, kteří si říkali: „My jsme ti jediní praví“ a pak z našeho hlediska. Ježíš hovoří o spáse všech lidí. Např. když Ježíš hovoří o židech, tak je velice kára a hovoří, že mnozí pohané přijdou a budou spaseni. Na soudu se lidé budou navzájem posuzovat všichni a že lidé ze Sodomy budou na tom lépe než lidé z Kafarnaum. A Sodoma byla zničena a víme proč. Jinde Ježíš hovoří o tom (je to podobenství o svatbě a podobenství o hostině), že Pán uspořádal svatbu, poslal služebníky, aby pozvali pozvané a pozvaní to odmítli. Posílá je znova a pozvaní to znova odmítají. Jenže pak posílá ty služebníky, aby pozvali lidi z ulice. Představme si svatbu, normální svatbu. To si tam musíme dosadit. Svatebčané byli pozvaní, a nepřišli. Pán služebníkům nařizuje: „Běžte jim to říct, že svatba je připravena, ať jdou!“ Jenže jeden má tohle, jiný zase tamto a každý má nějakou výmluvu. Nakonec Pán nařizuje: „Tak se seberte, přiveďte všechny mrzáky, chromé a slepé, všechny, koho najdete na ulici!“ A služebníci hlásí: „Tak jsme přišli, všechny žebráky jsme sehnali a stále je místa dost“. Pán tedy říká: „Běžte znova a každého, koho uvidíte, nažeňte a přinuťte vejít na svatbu!“ Pozvaní jsou ti, kteří jsou v církvi a nahnaní jsou všichni lidé, kterým se dostane ta nabídka a to jsou ty budoucí ovce. V jednom z těch podobenství (u Matouše) je případ nahnaného člověka, který neměl svatební roucho. A pozvanými nejsme jenom my lidé. Na soudu bud Ježíš soudit i anděly. I ti jsou započítáni. Podle Ježíše ty ovce budou všichni lidé. Za chviličku si řekneme, co je důležité, aby člověk přišel do nebe, protože ke každému z nás se dostane buď pozvání a nebo budeme nahnáni. Jak je to teda, že je peklo? Drazí přátelé, peklo je a bohužel velmi, velmi navštěvováno a bude navštěvováno stále a stále. Jednak jsou to ti, co odmítli pozvání a pobili ty služebníky a jednak tam máme člověka, který byl nahnaný, kterému bylo dáno svatební roucho a on to roucho zahodil. Představme si ty žebráky a zmrzačené na nějaké oficiální svatbě, kteří tam byli přinuceni jít a bylo jim nabídnuto svatební roucho. Ten jeden člověk prostě svatební šaty zahodil a chtěl se jenom dobře najíst. Když jsem se s tím podobenstvím setkal, začal jsem uvažovat: „Ten člověk dostal šaty, no a dát žebrákovi frak a jeho hadry zahodit, je pro něho nepříjemné. Jak potom může ve fraku žebrat? To je přece žebrák“. A tak jsem si uvědomil, že to není jenom svatba v našem slova smyslu, ale že to je pozvání do nebe. V Praze máme svatbu třeba několik hodin odpoledne, ale na vesnici to trvá celý den, někdy i víc a v nebi je to pořád. Čili ten nahnaný na tu svatbu už nikdy nebude muset žebrat. Už ty hadry nebude potřebovat. Tady to není otázka v tom smyslu, že on by už nemohl žebrat, ale je to někdo, komu se ty svatební šaty nehodily. A tady jsme u toho. Pozvaní lidé, tak to jsme my, kterým se dostává Boží slovo a my s ním musíme hospodařit. A jsou tady druzí lidé, kteří se s náboženstvím nesetkali a kteří budou podle toho podobenství nahnáni a kterým to roucho bude dáno. Ale my si ho máme vytvořit už nyní během života tím, že přijímáme svátosti atd. Kdežto tamti lidé, kteří se vůbec nestarali o náboženství, ti to roucho dostanou od toho hostitele nějakým jiným procesem. A ten člověk, co to odmítl, tomu se nechtělo to roucho přijmout. Jak je ale možné (je to v tom podobenství), že ti pozvání všichni odmítli; čili drtivá většina tzv. hodných a zbožných, kteří v tom podobenství odpadají. Z mnoha nahnaných odmítl roucho jenom jediný člověk. Podle podobenství, mnozí z pozvaných budou zavrženi a to ti, co zabili posly. A jiní pozvaní, co odmítli pozvání, budou nahnáni. Kolikrát se ptáme proč je lidské utrpení? A my místo hledání odpovědi to obětujeme P. Bohu atd. Omyl. Proč je utrpení? Protože my odmítáme, rsp. bez utrpení bychom odmítli pořádné křesťanství. Tohle to je smysl utrpení na prvním místě a ne obětovat své utrpení za druhého. Utrpení je velmi často za to, že Bůh mně nutí, abych začal pořádně přemýšlet. Říká mi: „Podívej, ty máš pozvánku na svatbu, ty s ní nehospodaříš, můžeš dopadnout špatně“. Každé utrpení má v sobě tenhle ten charakter, i když řekneme u malého dítěte nejde třeba o hřích, ale rodiče mohou to dítě znehodnotit, špatně vychovat a to nejenom tím, že mu řeknou, aby nešlo do kostela, ale i tím, že ho naučí špatně se modlit, že ho naučí být špatným křesťanem. Je důležité si to uvědomit. Tohle jsou otázky velmi důležité a nejsou na jedno kázání a ani na deset. A není to ani otázkou kázání, ale soustavního zabývání se těmito problémy. Co je tedy tím hlavním faktorem, na co si máme dávat pozor, abychom přišli do nebe? Učili nás, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy. Jan, miláček Páně říká: „Kdo by si myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Musíme si uvědomit, že hřích nás také varuje před odmítnutím pozvánky. Jsme křesťané a my jsme tu pozvánku dostali. A pozor na to fandit si, že jsme ti dobří. „Nepropas pozvánku, hřích tě upozorňuje. Nedáš si říct? Nemoc tě upozorní. Když si nedáš říct, budeš nahnán“. Čili to nejdůležitější je zde problém toho člověka, který roucho odmítl. Víme podle Ježíše, že lidé ze Sodomy, vyložení hříšníci, budou na tom lépe než Ježíšovi současníci, než Kafarnaum. Představte si, kdyby takové kázání Ježíš udělal tady. Myslíte si, že bude říkat: „Víte, ano, ze Sodomy jsou lepší než ti druzí“. A pak by ukázal na nás, na vás, ale na mně taky. My si musíme uvědomit, že jít za Bohem není jenom otázkou nedělání hříchů, ale je to otázkou pozvání na svatbu. A to je smysl té věty: „Já mám i jiné ovce, které nejsou z toho vašeho ovčince“. Tam budou mnozí lidé, kteří nestáli o náboženství, budou tam různí lidé nejrůznějšího typu a co všechno. Je to velice závažná věc, ale hovořit o tom dnešním evangeliu a nezmínit se o této větě, tak potom nám z toho vyjde takový ten laskavý, ale primitivní pastýř, který si vede ty ovečky a ty ovečky ho pěkně poslouchají a jdou za ním a my se ztotožňujeme s těmi ovečkami. A to je velmi závažné nebezpečí.
XXXEVANGELIUM Jan 15, 1-8, 5. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ( zůstanu ) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."
Nebudeme řešit plnou hloubku podobenství, protože to je poslední lekce Ježíšovy výuky a my máme ještě mnoho restů z evangelia a nezafixované věci. Mohli bychom buď mávnout rukou, nebo zajásat a nepochopit do hloubky. Budeme se zabývat problémem přechodu ze Staré Smlouvy na Novou Smlouvu, který je společný pro obě čtení. S tím souvisí problematika přechodu ze starého myšlení na nové, to znamená s tím, co Ježíš požaduje, kdykoliv mluví o pokání. My máme představu pokání jako posypat se popelem, postit se, v postní době zpívat smutné písničky. Toto však není pokání podle Ježíše resp. obrácení, změna myšlení. U nás je to někdy vynucený, někdy křečovitý projev lítosti nad svými hříchy. Co je to pokání? Je to klíčový pojem, se kterým stojí a padá pochopení evangelia. Čili, je to pasáž, která byla řečena v té poslední rozmluvě. Je to totéž, jako bychom se my ocitli někde na jedné z posledních přednášek, třeba medicíny. A tak ti posluchači tomu rozumí, protože mají za sebou studium, předchozí přednášky, zkoušky, stáže atd. Jenže my bychom na to koukali a nevěděli, oč jde. Na to nesmíme zapomenout, že např. ty řeči na Zelený čtvrtek je právě poslední lekce od Ježíše. Ne, že by na to bylo třeba speciálních znalosti, ale musím vědět, co Ježíš chce, co říká v těch předchozích výukách, to co bylo řečeno předtím. A dokud to člověk nezná, tak si na tu poslední lekci nemůže troufnout. Jedno si tady ovšem říct můžeme a na to se bohužel zapomíná. Člověk velmi často říká: „Pane Bože, pomoz mi!“ Někdy je to oprávněné, ale někdy ta naše nevěra, ta naše nedostatečnost je námi zaviněná. Proč? Tady právě je, sice malá zmínka, je to, abych tak řekl, už věc známá z dřívějška, ale nám se to hodí. Ježíš tady hovoří o tom, že je jako vinný kmen, Otec jako vinař a lidé jako ratolesti. To teď nebudeme rozebírat. A všimněte si výzvy: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás“. My se nemusíme bát, že nás Bůh nechá na holičkách, spíše my necháváme Boha na holičkách, my si jdeme svojí cestou, my se prostě rozběhneme a potom, když nám Bůh nepomáhá, tak jej voláme na pomoc. Ale on nám třeba pomoci nemůže, protože jedno ze závažných nebezpečí pro člověka je, že si začne dělat zbožnost sám podle svého vkusu. Mnoho lidí při řešení problémů, ať už jsou to problémy obecně vzaté, jako proč je na světě zlo, proč je utrpení, proč Bůh dopouští hříchy, chtěli znát řešení, ale přitom si nepřečtou evangelium a nevědí, co je tam. Mnoho lidí jde ke svatému přijímání a chtějí celý život vystačit s tím, co se naučili v obecné škole. Nevezmou do ruky evangelium, aby jim bylo jasno. A tak člověk velmi často opouští Ježíšovu nauku a vůbec o tom neví. Kolik lidí si dá práci s tím, aby rozuměli evangeliu? To není jednoduché, zvlášť pro toho, kdo má zkreslené názory z dětství, kdo byl veden třeba s dobrým úmyslem, ale špatně na to první svaté přijímání připraven. Ten pak žije celý život z té nekvalitní přípravy. A pak dospěje a připravuje svoje děti a ty zase svoje děti, vnoučata. Chtějí je pořádně nábožensky vychovat, často ti prarodiče chtějí výuku napravovat, vylepšit a vlastně těm dětem dělají v hlavě zmatek. A když se jim řekne: „Podívejte se, vždyť v Evangeliu Ježíš mluví takhle a takhle“, tak děti strhávají zpátky k tomu svému zapomenutému náboženstvíčku, které se naučil v dětství třeba před 50. lety. A nechtějí ustoupit, ale chtějí své vnoučata vyučit v tom, jak to oni chápou. A nevysvětlíte jim to, oni si myslí, že věří dobře. Když jim řeknu: „Tady to máš, přečti si, jak to je“, tak to neberou. Takový člověk neuvažuje o tom, že by v něm nebylo něco v pořádku. Ve skutečnosti on opustil Ježíše a drží se svého dětského náboženství. A to máme i u židů. Proč ta tragedie židovského národa? No, protože četli Mojžíše a Proroky a vybírali si, co se jim líbilo. Místa, kde např. proroci říkají, že Mesiáš začne svoji činnost tím, že napřed bude soud židů a že Bůh provede revizi náboženského života, udělá náboženskou reformu, oni vynechali. A tak v době Ježíšově kolovala o Mesiášovi celá řada takových zkreslených a přitom líbivých kázání, např. jak vyhlásí mobilizaci proti Římanům. O tom, že by Mesiáš napřed soudil židy, ani slovíčko. A přitom jsou toho plné testy proroků a už v Mojžíšovi je pro to základ. Proroci naprosto jasně říkají, že Mesiáš nebude přijat. Ale oni si řekli: „My přece věříme, my bychom to přece nedopustili. Kdepak, mně se to netýká“. A tak tedy celý ten národ tenkrát šel za takovou bludičkou, že Mesiáš vyžene Římany a tak zahájí svoji činnost. Oni opustili proroky, udělali si svoje vlastní náboženství. Ale že jsou vedle, to jim nikdo nemohl vysvětlit. Ježíš o tom začal mluvit např. v Nazaretě a oni ho chtěli kvůli tomu shodit se skály. Pokoušeli se na něj vymyslet všelijaké chytáky atd., ale neúspěšně. Takže, přátelé, pochopit Ježíše není tak velký problém, ale musíme hlídat sami v sobě, jestli si toho Ježíše vlastně pustíme někdy pod kůži. Jestli my se tomu nebráníme? Kolikrát jsem lidem řekl: „Přečtěte si tohle v evangeliu“ a oni si to nepřečetli, ale přišli mi říct, že si přečetli nějakou jinou zbožnou knížku. Potom je těžko někomu radit. A to je tragedie židů. Čili: „Vy jste čistí slovem, které jsem vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Vy ve mně zůstaňte, o mně se bát nemusíte.“ My musíme zůstat v Bohu, my musíme vědět, jak to Ježíš řešil a pak se nemusíme bát, že by se v naší víře vyskytly nějaké problémy. Pokud jsou problémy v modlitbě, roztržitosti, třeba ve víře, tak je to proto, že my jsme napřed opustili Ježíše.
Celou pasáž nestihneme rozebrat. Zamyslíme se nad částí. Naše křesťanství je někdy podobné člověku, který chtěl cestovat vlakem, představuje si, jak bude sedět u okna, dívat se na krásnou krajinu atd., ale problém je v tom, že on stojí na nástupišti a vůbec do toho vlaku nevleze. Zdá se to absurdní, ale naše jednání v náboženství je často plné takovýchto absurdit. Vezměme si tu problematiku prvotní církve. Apoštolové se smiřují s tím, že ´musíme trpět a tak vejít´. Museli trpět? V prvním čtení jsme si mohli všimnout větičky: „V té době měla církev pokoj po celém Judsku, Galileji a Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Vidíme, že není nutné, aby utrpení přicházelo. Ta věta se vyskytuje vícekrát ve Skutcích apoštolských. Proč tedy toto utrpení přichází? Jistě, P. Bůh dává někdy úlevu, ale spíš nám chce připomenout: „Koukej, já nejsem sadista, já nemám zájem na utrpení“. Nebudu znova vše opakovat. Prvotní církev musela trpět. Byl to problém misií, neplnění Ježíšova základního příkazu: „Jděte do celého světa a učte všechny národy....“. Jádro problému bývá v tom, že člověk si myslí, že zná křesťanství a přitom ho nezná. Problém přechodu ze starozákonního myšlení na novozákonní byl pro ně velkým problémem, protože v mnoha věcech trvali na dosavadních starých názorech. Ale pozor, to byly názory rabínské a ne podle Mojžíšova Zákona a proroků. Kdyby neměli ty rabínské příměsi, tak ten přechod by byl bez problému. Na základě toho probíhaly v nich neuvědomělé stresové situace, konflikty, kdy se neuměli rozhodnout, mám/nemám, atd. Ilustrujme si to na známém příkladu. Kdybychom se zeptali sv. Petra: „Kdo je víc, Mesiáš nebo pan rabín?“, jistě by nám řekl: „Jak se můžete takhle hloupě ptát“. A když Ježíš předpovídal utrpení, tak mu sv. Petr řekl: „Kdepak, to se ti nestane“. Říká to proto, protože je pod vlivem rabínských představ. Přitom Petr ví, že Ježíš je Mesiáš. Nemylme se, že nám by se tohle nemohlo stát. Pozor, my to nemáme odzkoušené a apoštolové, ti si to odzkoušeli tváří v tvář. To je konflikt nejenom při setkání s Ježíšem, ale obecně s jakoukoliv realitou. Když člověk neumí přesně, exaktně, reálně přemýšlet, pak může narazit a ten konflikt může být v člověku pořád. Kdyby si církev řekla: „Tak, kdo je víc? Tak my tedy vezmeme pořádně Ježíšovu nauku a nepůjdeme do toho slepě, ale budeme dělat to, co po nás Ježíš chtěl“. Hned po seslání Ducha Svatého si měli říct: „No, už jsme tady celých 14 dní a ještě jsme nešli hlásat křesťanství v Judsku a vůbec do celého světa, to takhle nejde“. To je vůbec nenapadlo. Oni se nehnou z Jeruzaléma. A kdyby nepřišlo pronásledování (po ukamenování Štěpána), tak by vůbec nikam nešli, a my bychom dodnes o křesťanství nevěděli. Možná by se k nám dostala informace, že v Jeruzalémě je taková církvička, zajímaví lidé, kteří prý uzdravují nemocné a křísí mrtvé, ale kdo ví, co je to, nikdo se mezi ně nedostane. Tady vidíme, že to utrpení přichází proto, že nepřešli na Novou Smlouvu. Ale na Novou Smlouvu nepřešli proto, že nedovedli zvážit, co je důležité, že nedovedli říct, kdo má pravdu (rabín nebo Ježíš) ap. Každý by odpověděl: „No přece Ježíš. No, jó, ale rabín řekl... „. Vidíte, ta paradoxní situace je nejjasněji vidět na problematice události, která se odehrála několik let po seslání Ducha Svatého. Ježíš už dávno vystoupil na nebe, seslal Ducha Svatého, církev už dávno měla být rozšířena po celém blízkém okolí, ale oni pořád sedí v Jeruzalémě. Jistě, sem – tam dochází k misiím pod vlivem pronásledování, které začalo zabitím jáhna Štěpána. Jinak by se nehnuli z místa. Potom sice jdou, ale mluví o křesťanství jenom se židy, nemluví s pohany. Nyní se podívejme na Sk 10, Petr má vidění, z nebe se snáší plachta a v ní různá zvířata (podle židů čistá i nečistá) atd. Petr, místo toho, aby si rozmyslel o co jde, říká: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Petr během zjevení říká Ježíšovi ´ne´. A teď slyší: „Co Bůh nazval čisté, nenazývej nečisté“. To se stalo třikrát. A teď přišli poslové od Kornélia (Sk 10 až Sk 11) , Petr sejde s terasy a uvědomuje si, že neměl být vůči Bohu takový neposlušný a co má to zjevení znamenat. Jde ke Kornéliovi, byl to pohan, začne se všelijak omlouvat (žid nesmí jít k pohanům): „Ale mně Bůh řekl, abych k vám šel atd. Jenže Ježíš dávno před tím řekl, aby šli do celého světa a učili všechny národy. Vidíte, že tu Ježíšovu instrukci vůbec nevzal na vědomí, protož v něm byla zafixována ta rabínská představa – žádné styky s pohany. Dochází ke křtu Kornélia, Petr se vrací do Jeruzaléma, tam ho pozvou tzv. na koberec: „Cos to v té Caesarei provedl? Že ty jsi pokřtil pohana, copak tohle se dělá?“ A Petr se musí bránit. Měl raději bouchnout pěstí do stolu a říct: „Poslyšte, co říkal Ježíš po zmrtvýchvstání? Řekl snad že máme sedět v Jeruzalémě a nehnout se? Co říkal? Povídejte, evangelisté!“ A teď by řekli: „Máme jít do celého světa. A šli jsme? Nešli“. Jenže k tomuhle nedošlo. Tady máme důvod, proč muselo pronásledování přijít. Oni by nešli do misií, vůbec by nerealizovali ten přechod ze Staré Smlouvy na Novou Smlouvu. Ale tady jsou ve hře ještě další věci. Kdyby byli pořádně dodržovali Mojžíšův Zákon, tak ten přechod na Novou Smlouvu by byl bez potíží. Ale právě tam měli ty rabínské příměsi, kterých se nevzdávali. A právě to dělalo ty potíže. Proč si to říkáme? Rádi bychom byli vyslyšeni. A v dnešním evangeliu máte tu větičku: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoli budete prosit, dostanete“. První podmínka je ´budou-li má slova ve vás´. No, a byla slova Ježíše ve sv.Petrovi, když říká: „Ani za nic Pane, dosud jsem nic nečistého nejedl“. Byla všechna slova Ježíše v apoštolech, když (ostatní) volají Petra na „koberec“ za to, že pokřtil pohana? Ano, to ´budete-li ve mně´ je věc, kterou musíme pochopit. Abychom to pochopili, napřed v nás musí být ta Ježíšova slova. Je to jednak podmínka toho, aby Ježíš byl v nás, ale je to také jedna ze základních podmínek, aby Ježíš naše modlitby vyslyšel. V církvi nebyla Ježíšova slova. Ježíš při jiné příležitosti říká: „Moje slovo nemá ve vás místo“. Vypadá to, jako takové květnaté mluvení. Ale pokud se člověk dostane do styku i s mrňavým počítačem, zjistí, že opravdu každé slovo vyžaduje místo. Když paměť počítače je plná, počítač se zablokuje. A zrovna tak my máme někdy přecpané, přetížené mozky. Ano, je tam spousta volných míst, ale to Ježíšovo slovo nemá v nás místo. My nevíme o tom, že Ježíšovo slovo nepouštíme do svého mozku. My to slovo dovedeme odrecitovat a přitom nám uniká. Zní to nepříjemně, ale toto udělali i sv. Petr a miláček Páně Jan a proč bychom se tedy nepostavili po boku Petra a Jana, jako lidé, kteří by tímto také mohli být postiženi. Jenže, častá reakce je: „Ne, já věřím, já Boha miluji“. A tímto způsobem to člověk zabíjí. Když říkáme, že Petr dával přednost rabínovi, tak na to by člověk řekl: „Jak mohl dělat takovou hloupost?“ Jenže on si to neuvědomoval. A pozor, to byl sv. Petr. Kéž my bychom byli alespoň tak málo pošetilí, jako Petr a Jan a ti těch hloupostí v komunikaci s Bohem nadělali víc než dost. A my to snad neděláme? „Slibme si, že to nikdy neuděláme“. To je hezký slib. Ale pozor! Cesta do pekla je dlážděná dobrými předsevzetími. A hlavně to platí o tomhle tom. Když nemá člověk jasno ve víře, tak místo toho, aby nejasnosti vyřešil, říká: „Bože, já slibuji, ty víš, že tě miluji“ atd. Takže platí: „Zůstaňte ve mně a já pak zůstanu ve vás. A budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoliv budete prosit, dostanete“. A proto je tolik nemocí, utrpení a leckdo má potíže se srdcem a pajdá a když chce běžet za tramvají, je udýchaný (nechci ukazovat na sebe). Proč? Inu, nepodařilo se mi být lepší než miláček Páně Jan. Proto to musíme to dohnat, musíme se to učit, abychom rozeznali, zda Ježíšovi (pozor, tady nejde o zbožné knížky, ale co říká evangelium) rozumíme. Takže ještě jednou opakuji, co řekl Ježíš: „Budou-li má slova ve vás, tak dosáhnete toho, že budete ve mně a budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoli budete prosit, dostanete“. Potřebujeme se zamýšlet nad Ježíšem, nad evangeliem, nad Jeho slovem!
Pasáž je to velmi, velmi náročná, nakonec to vyplývá i z toho, že je to vlastně poslední vyučovací lekce. Jedná se o rozhovor jenom v tom nejužším kruhu na Zelený čtvrtek. Ovšem pochopení toho je dosažitelné pro každého. Ale tak, jako všude, platí i tady, že když se chci dostat do pátého patra, tak napřed musím projít prvním patrem, pak druhým, atd. Kdybychom se ocitli v posledním ročníku vysoké školy, tak tomu rozumět nebudeme. Proč? Protože musíme začít od těch nižších ročníků. To čtení ze Skutků apoštolských nám ukazuje právě jeden z těch prvních stupňů, jednu z takových podmínek, bez kterých se na plné pochopení Evangelia nedostaneme. Na první pohled to vypadá jenom jako kus dějepisného líčení. Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry takto: „Nedáte-li se obřezat, nemůžete dojít spásy“. O co vlastně tady šlo? Ve Staré Smlouvě byly např. čisté a nečisté pokrmy. Tento problém v Nové Smlouvě není. Ve Staré Smlouvě byla obřízka, ale nebyl křest. Ten je ale v Nové Smlouvě. Ve Staré Smlouvě se přinášely oběti, v Nové Smlouvě máme mši svatou. Čili, Stará Smlouva nařizovala obřezání, přinášení určitých obětí atd. Nová Smlouva má místo toho křest, místo obětí mši svatou atd. Podle Mojžíšova Zákona se např. nesmělo jíst vepřové maso. Ježíš říká: „Neposkvrňuje to, co vchází, ale to, co vychází. Zaměřte se na způsob myšlení!“ Nestačí jenom, kolik jsem se pomodlil, ale co o té modlitbě vím. Nestačí jenom, jestli jdu dvakrát ke svatému přijímání, ale já musím vědět, proč jdu k přijímání. A o to mnozí lidé nedbají, nedbají o náležité poučení. A o co tam v tom sporu šlo? Totiž prvotní křesťané ze židovství nedovedli přejít na novozákonní způsob myšlení, nedovedli přejít na plnou Ježíšovu nauku. A tak židokřesťané měli v sobě kus toho starého, navíc pokrouceného Mojžíšova Zákona a kus Ježíšova. Oni si vzali jenom část toho, co říkal Ježíš. Pro židy nebylo žádoucí stýkat se s pohany. No a farizeové a zákoníci z toho navíc dělali velice závažnou věc. Ježíš říká: „Jděte do celého světa, učte všechny národy......“ Před nedávnem jsme hovořili o tom, jak Petr pokřtil toho pohana, poslechl Ježíše a pak dostal za to od jeruzalémských bratří vynadáno („Ty jsi jedl s pohanem?“). Prostě to, co říkal rabín, bylo v očích těch prvotních křesťanů důležitější, než to, co řekl Ježíš. V důsledku toho učedníci nešli do misií. Ze začátku seděli v Jeruzalémě, dělali charitu a nehýbali se. Nepřešli na novozákonní příkazy. Protože zůstali v Jeruzalémě, přišlo pronásledování církve. A ten zpomalený přechod na Novou Smlouvu trval dost dlouho. A když už začaly misie mimo Jeruzalém, v Samaří, potom v Antiochii mezi pohany a pohané s radostí přijímali křesťanství, tak přišli takoví ti „pořádní“ z Jeruzaléma a začali tu práci sv. Pavla vylepšovat („Jo, vy se musíte nechat obřezat, nesmíte jíst vepřové, vy musíte tohle a tohle…“). Takže je začali strkat do toho smíchaného náboženství, kvůli kterému přišlo mimo jiné i to pronásledování. Přestože Ježíš řekl, aby šli do celého světa, když Petr pokřtil pohana, dostal za to vynadáno. Ježíš řekl: „Klidně jezte jakékoliv maso, neposkvrňuje to, co vchází, ale co vychází“, ale sv. Petr ve zjevení odporuje, když mu Bůh říká, aby přešel na Novou Smlouvu a že se Stará a Nová Smlouva v těchto věcech liší. Bůh říká: „Vstaň Petře, zabíjej a jez“ a Petr na to: „Ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Prostě ten přechod na Novou Smlouvu oni ne a ne prolézt. A tak to dopadlo tak, že v něčem na Novou Smlouvu přešli a v něčem si nechali ty starozákonní prvky. Klasickou ukázkou je, když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit …“ a marně se pokouší poučit apoštoly, jak to s ním je, jak to líčí Mojžíš a proroci. A sv. Petr, i ostatní, to nechtějí brát, protože to, co řekl rabín (co se u něho předtím naučili), je pro ně důležitější, než to, co říká Ježíš. A proto také nemohli chápat některé Ježíšovy výroky a když byl zatčen, dochází k závěru, že Ježíš není žádný Mesiáš, ale obyčejný prorok atd. Takže tady máme ten přechod ze Staré Smlouvy na Novou, který probíhá pomalu a dochází ke zpoždění. Uvedu příklad. Když má dítě půl roku, tak budete pro něj shánět kočárek. Ale když bude dítěti 15 let a ono se bude chtít jenom vozit a nebude chtít chodit, tak to bude mrzák. Strava dítěte je jiná, než strava dospělého člověka. A zrovna tak nauka Staré Smlouvy je vlastně vůči Ježíšově nauce, jako strava malého dítěte a strava dospělého. A navíc ještě páni rabíni tu Starou Smlouvu v určitých věcech pokroutili, zdeformovali, takže člověk, který byl pod vlivem směsi Mojžíše, proroků a těch rabínských prvků, velice špatně chápal Ježíšovu nauku. Vidíme to na Petrovi, vidíme to na židech, kteří ne a ne přijmout Ježíše. Čekali a čekají na Mesiáše dodnes. A vidíme to i na apoštolech, kteří ne a ne přejít na Novou Smlouvu, ale prostě, abych to tak přehnal, jednou rukou se drželi auta, ale seděli v dětském kočárku. To je tak ta situace prvotní církve, kde se pohanům říkalo: „Vy jste pokřtěni? No, ale vy nejste obřezáni“. A tak z toho nastaly zmatky. Sv. Pavel se musel sebrat i s Barnabášem a jít do Jeruzaléma a tam nastalo dohadování. Když se dlouho tak a onak rokovalo právě o tom přechodu ze Staré Smlouvy na Novou, povstal Petr a řekl: „Jak dlouho chcete navlékat lidem chomout, který jsme nemohli unést ani my, ani naši otcové?“ Ti lidé byli v tom náboženství tak napůl dětmi, napůl dospělými. Byli napůl starozákonními a napůl Ježíšovými učedníky. Proto se církev tak těžkopádně probíjela k tomu rozvoji. A to musíme vidět tam za tím ´nedáte-li se podle Mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy´. Takže nastaly hádky a nakonec byl kvůli tomu svolán sněm. Tady vidíme jednu věc, že vlastně celá církev neměla ty věci dořešeny. A i když na prvním sněmu apoštolové rozhodli, že není třeba obřezávat pohany, že stačí je křtít, tak takoví ti ortodoxní z Jeruzaléma stále a stále házeli té misii mezi pohany klacky pod nohy a to nakonec, mimo jiné, rozhodlo o tom (zdůvodnění je dost náročné, že právě toto je jeden z těch faktorů, který rozhodl o tom), že Jeruzalémský chrám byl zničen, že židé šli do deportace a že bez mála 2000 roků nemají chrám, že byli koncentráky, pogromy atd. Proč? Protože nepřešli na novozákonní myšlení. Holt, chtěli se vozit v kočárku. Když člověk přestává růst, je ubožákem nad všechny ubožáky. A prvotní církev se zastavila v růstu.
Je to úsek poměrně krátký, ale kdybychom ho chtěli pozorně rozebrat, tak zaprvé by to trvalo velmi dlouho a zadruhé, spousta lidí by tomu nerozuměla. Protože tohle je poslední Ježíšova lekce, je to – abych tak řekl – poslední přednáška na vysoké škole po pěti- až šestiletém studiu, kdy už ti studenti něco umí. Každé studium vyžaduje určitý sled, kde se nedá přeskakovat, věci musí jít za sebou. Např. je tam to věta: „O cokoli budete prosit, dostanete“. Ono je to totiž vázáno na pochopení toho: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás“. A tohle je pasáž, kterou vůbec nenajdete nikde zpracovanou. V evangeliu je to jasné. A když se k tomu něco najde, tak jsou to všelijaké mlhavé zmínky. A proto také nejsme vyslyšeni. I když se třeba člověk modlí ať už o zdraví, nebo aby mu Bůh pomohl s hříchem, Bůh mu nepomůže. Protože např. Ježíš říká: „Říkáte vidíme, proto váš hřích trvá“. My někdy totiž spoléháme na to, jak věci vidíme a pomocí toho jak věci vidíme, je chceme řešit. A chyba je v tom, že my si někdy neopravíme svoje názory a podle nekvalitních názorů řešíme danou situaci. My si to přitom neuvědomujeme. A tohle je ta otázka, že hříchy nám připomínají, že máme mnoho nejasností, mnoho nedomyšleností o kterých nevíme, které si neuvědomujeme. Ano, ze strany Boží není problém nám pomoci v jakékoli situaci – a tady nejde jenom o to, aby člověk se vymanil z hříchu, ale tady jde o věci vyloženě i o profánní v věci. Řeknu vám konkrétní příklad. Prorok Elizeus a jeho žáci stavěli dům. A jeden chlapík měl půjčenou sekyru, nedal si práci s upevněním topůrka a sekyra vypadla z topůrka a spadla do řeky. Muž, kterému spadla sekyra do vody, zvolal: „Ach, pane, spadla mi sekyra a byla vypůjčená“. Elizeus se zeptal: „Kam padla?“ Když mu ukázali to místo, uřízl Elizeus dřevo, hodil je tam a sekyra vyplavala. Tehdy byla sekyra vzácná věc. Tahle příhoda má takový estrádní charakter. Nebo druhá věc. Jeden z těch žáků připravoval jídlo. Byla to nějaká polévka. My si to převedeme na houbovou polévku. Teď někdo přijde a řekne: „Elizee, pojď se podívat, ten člověk nezná houby, vždyť to jsou muchomůrky a tady je satan. To se otrávíme“. Elizeus se podívá do hrnce a říká“ „Jo, tohle je muchomůrka, tohle satan, a ještě muchomůrka citrónová! Ale ne, to se musí umět uvařit“. Tu vidíte až takový málem komický přístup. Tak on řekne: „Musíme to osolit takhle, po druhé takhle a zase potřetí, no a teď to klidně můžete jíst“. A další příklad. Samozřejmě, že Elizeus měl mnoho oponentů, jako i Eliáš. Jednou přišel do vesnice. A když mu nemohli nic udělat, tak se mu posmívali: „Plešatec, plešatec, …“ I děti chodily za ním a vykřikovaly: „Plešatec, plešatec“. Elizeus: „Když plešatec, tak plešatec. Tak uvidíte!“ Vyběhnou dvě medvědice z lesa a děti roztrhaly. Vypadá to velice drasticky. A tady už končí taková ta laskavost, abych tak řekl, takový ten veselý až málem estrádní charakter Elizeových kousků. Ti lidé věděli, že Elizeus dokáže dělat zázraky, ale oni nechtěli uznat tu skutečnost. A navíc vychovávali ty svoje děti ke špatné výuce a proto Elizeus takhle zasahuje. Ukazuje rodičům: „Kdybych já je nenechal zabít, tak je vychováte tak špatně, budou zdeformovány zrovna tak jako vy“. Samozřejmě to ´ o cokoli budete prosit´ dojde až k tomu, jak říká Elizeus, že Bůh zasáhne. Je to nepříjemná věc a rozhodně bychom nechtěli být v situaci těch rodičů ani těch dětí, ale spíš hlavně ne těch rodičů, protože ti rodiče jsou vlastně vrazi těch svých dětí. Rodiče způsobili vadný rozvoj těch dětí. Daleko líbivější by bylo, kdyby někdo udělal nechutnou polévku, my bychom pozvali Elizea a řekli: „Elizee, pečeme husu a Anča ji spálila“. A Elizeus by se podíval a řekl: „To nevadí, pofoukáme na ní a bude to v pořádku“. Vyloženě některé Elizeovy zázraky měly takový ten radostný charakter. To není znehodnocení, naopak je to takové radostné náboženství, kterého se vzdáváme tím, že zavíráme oči před jasnou skutečností. A to je právě to ´o cokoli budete prosit, dostanete´. Jistě, my nemáme dořešené náboženství, my nemáme správný vztah k Bohu, my hlavně nereagujeme pohotově na jasné Boží signály. My zavíráme před nimi oči a proto např. také přicházejí nemoci. My si neuvědomujeme to zavírání očí. Přicházejí nemoci, přicházejí trable, člověk prosí P. Boha, ale On nezasáhne, protože přestává to být, abych tak řekl, Bůh, který je ochotný dělat radost těm druhým (i pomocí zázraku), ale musí nás pomocí utrpení nutit. Poprvé jsem si tu věc začal uvědomovat, když jsem se zamyslel nad svatbou v Káně Galilejské. Tam jim došlo víno. Maria říká Ježíšovi: „Synu, došlo jim víno“. Ježíš říká: „Moje hodina ještě nepřišla“. Maria za chvíli prosí dál a Ježíš pak jde a zachraňuje situaci. Maria to po něm chtěla. Ježíš ale mohl klidně začít kázat o tom, jak manželství je posvátné, říct: „Dopijte to a nezapomeňte, že alkoholismus je velký nepřítel člověka“. Ale on nemluví o alkoholismu. Samozřejmě, že to nebyli opilí lidi, ale nálada tam byla rozjařena. Ježíš mohl některého nemocného uzdravit a poslat domů, ale on promění vodu na víno. Takže to je také takový radostný zázrak. Ježíš to mohl řešit zcela oficiálně tím, že by udělal přísné kázání o alkoholismu nebo povznášející kázání o manželství. Ale on těm podnapilým přidá ještě další víno a ještě lepší než měli předtím. Bůh nám chce pomoci. To je smysl toho ´o cokoli budete prosit, dostanete´. Ale platí to jenom tenkrát, když plně pochopíme celé evangelium. A ne, když budeme na začátku evangelia, nebudeme ho mít ujasněné, čili my nebudeme např. splňovat tu podmínku ´budete-li ve mně a já ve vás´. To není tak jednoduchá podmínka. To není žádná fráze. Takže, když tuhletu podmínku nesplníme, tak naše modlitby vůbec nemusí být vyslyšeny a potom rezignovaně řekneme: „Ano, já jsem nemocný a já to obětuji za tamtoho, za onoho apod.“ A ve skutečnosti mně Bůh nevyslyšel proto, že mi chce něco tím připomenout. Takže naším cílem je dosáhnout radostného kontaktu s Bohem, kde Bůh se projevuje zrovna tak radostí, jako např. tím proměněním vody na víno. To je radostný zázrak. Na Eliášovi vidíme, že Bůh by nám také rád ulehčoval, jako Ježíš to svatebčanům v Káně ulehčil a chtěl jim udělat radost tím zázrakem . Jenže my často Boha nutíme k tvrdým zásahům zrovna tak, jako jsme to viděli u toho Elizea. Takže ´o cokoli budete prosit, dostanete´ je podmínka naprosto jasná a spolehlivá, ale my zapomínáme na to, na ty předchozí kapitoly a proto tomu nerozumíme a nejsme vyslyšeni. A častokrát, když člověk by měl potom něco řešit prosbou, např. otázku sporu, aby člověk věděl, kdo má pravdu a kdo ne, najednou se zjistí, že člověk toto nemá natrénované, protože je zvyklý, že Bůh neodpovídá na modlitby. A kde člověk dělá ten svůj ustálený standard úkonů, myslí si, že je všechno v pořádku. Myslíte si bratři a sestry, že Bůh má radost z toho, když je někdo z nás nemocný, začne se modlit a Bůh ho nemůže vyslyšet? Božím cílem je, aby člověk přemýšlel, proč je nemocný. Pak začne na problém nahlížet, začne se pomalu přibližovat (někdy pomalu, někdy rychleji) k vyslyšení, až nakonec, když zvládneme celou Ježíšovu nauku, pak to začne vyloženě měnit charakter.
Tady je důležité to ´o cokoli budete prosti, dostanete´. To je vyloženě slib. Nebo např. ´já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti´. Nad tím jsem si zamýšlel, když jsem byl v zahradě s několika vinnými kmeny během návštěvy u přítele. Tam u toho vína jsem si uvědomil, že je to pnoucí se rostlina (Ježíš), která se táhne (opírá) o něco pevného (Boha Otce). Jenže toto podobenství je až na konci Ježíšova kázání a my musíme začít od začátku. My musíme začít tím prvním krokem. „Co myslíte, že to je?“ Jedna paní řekla: „Láska“. B.B: „Ta přijde později. Předtím je ještě něco. Lásku si nemohu nadiktovat“. Pavel: „Vědět co je pravda“. B.B.: „Ano, já musím rozlišit, co je pravda a co není“. Čili podmínkou je umět vést s Ježíšem dialog. Ježíš hovoří o sobě, že jde s námi na soud. A ten střet s Ježíšem, který vyvrcholil smrtí na kříži je vlastně proces Židů s Ježíšem. A proces Židů s Ježíšem začal právě nedodržováním Mojžíše. Příkladem je podobenství ´Lazar a boháč´. Lazar se dostal do nebe a boháč někde trpěl. A teď prosil Abraháma, u kterého viděl Lazara: „Otče, Abrahame, pošli Lazara k mým bratřím, ať je varuje, aby taky nepřišli do tohoto místa muk“. Ale Abrahám mu odpověděl: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!“ A dále je: „Když neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“. Židé si zakládali na Mojžíšovi, ale přitom ho zdeformovali. A pak věřili těm deformacím. Ano, dodržet Mojžíše je dobrá věc, ale nedodržet je příliš špatné. Židé deformovali Mojžíše a proroky, vynechali hodně věcí a přitom si říkali, že věříme. To špatné chápání Mojžíše je oslepovalo. Bylo to podobné účinkům drogy. Došlo u nich k poruše myšlení a to jim pak nedovolilo pochopit Ježíše („Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“). Recept podle Ježíše je: „Dobře se dívej a nepřekrucuj to, co vidíš“. Tady začíná sled a na konci toho je víra. Sv. Pavel říká, že víra je dar. Když si vzpomeneme, jak on k tomu přišel, tak opravdu pro něho víra byla darem. Jenže v širším kontextu, co není dar? To, že jsem se narodil, že vidím, atd. Všechno je dar. Ten problém víry je ale hlubší. Ta víra je výsledkem procesu, ke kterému člověk dospívá. A u sv. Pavla je to také. On ten dar dostal díky jeho určitým kvalitám. Proto byl nejvhodnější pro misii mezi pohany. Každý člověk dostává dary a podle toho jak s nimi hospodaří, jde nahoru a nebo dolů. A ta víra, chcete-li úroveň víry s tím souvisí. Vraťme se k tomu problému, kde začít. Je třeba se naučit správně komunikovat, vést dialog. Když udělám chybu, třeba ji přiznat. Mám-li pravdu, trvat na svém. Když se názory stále liší, je třeba říct: „Pojď, sedneme si, prodiskutujeme to, abychom zjistili, co je správné“. Přitom ale musím být ochoten si přiznat, když jsem se pletl. Jinak všechno, co mám, je dar a závisí na mně, jak s tím hospodařím.
XXX EVANGELIUM Jan 15, 9-17, 6. neděle velikonoční
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem."
Minule jsme hovořili o jedné větě z Jan 15: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás“. Dnešní 1. čtení navazuje na 1. čtení včerejší a souvisí to právě s tou otázkou ´zůstaňte ve mně´. Při jiné příležitosti Ježíš totiž říká: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás“. Čili, co je to, aby zůstal Ježíš v nás, o tom zatím hovořit nebudeme. Je to velmi náročná úloha. Ale hovořili jsme právě o tom aspektu, že člověk nemá Ježíše opouštět. Říkali jsme, že např. někdo místo toho, aby si přečetl evangelium, tak raději sáhne po jiné zbožné knížce a tím hrozí nebezpečí, že mu Ježíšovo slovo uniká. Nezůstává v Ježíšovi a odchází od něho. Krásnou, ale smutnou ukázkou je to, co jsme četli. Mohli bychom to nazvat bezradnost prvotní církve v otázce přechodu Staré Smlouvy na Novou Smlouvu. Ve Staré Smlouvě byla obřízka. Ježíš říká jasně, jděte do celého světa a učte všechny národy!
Pokud si vzpomenete, tak dnešní první čtení začíná, že se na sněmu dlouho tak a onak rokovalo. Oni rokují o tom, jestli se mají pohané obřezávat, nebo ne. Mohlo by se říct, že oni rokují, jestli se mají pohané obřezávat ke křtu. Vzpomeňte si na texty 10. a 11. kap. Skutků apoštolských. Když Petr pokřtil prvního pohana, tak musel jít, jak se říká, na kobereček. Shromáždění bratři si Petra pěkně podali: „Cos to provedl? Tys prý pokřtil pohana? Je to vůbec možné?“ A Petr říká, že ano. Petr se musel bránit. On se sice ubránil, ale ten samotný fakt, že oni mu vytýkají křest pohana, je znamením, že nemají dořešen přechod ze Staré Smlouvy a Novou. Ježíš přece jasně, po svém zmrtvýchvstání, řekl: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte! Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“. Ale jako by to vůbec neřekl. Čili, tady nejde o to, že by člověk opustil, ale vůbec nevpustil do sebe to Ježíšovo slovo. Sv.Pavel křtí pohany, má kvůli tomu tahanice a vytýkají mu to. Dle textu, někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a takto poučovali bratry: „Nedáte-li se podle Mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy“. Pavel a Barnabáš se s nimi dostali do sporu, protože tady nešlo jenom o obřízku, tady šlo o víc, Stará Smlouva nebo Nová Smlouva. A právě to jeruzalémské seskupení křesťanů zaostávalo v tom přechodu na Novou Smlouvu. Celá prvotní církev neměla tu otázku vyřešenou. Je to nepříjemné, ale jsou to fakta. Bylo rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří další odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Vidíte, je to neujasněná otázka, která se teprve musela řešit. Tady nejde jenom o tu obřízku, ale tady jde o to, že člověk někdy žije v tom starém světě - tady u apoštolů v tom světě Staré Smlouvy - a nedovede udělat krok k té Nové Smlouvě. A my často žijeme, jak jsme si také mimo jiné nedávno říkali, žijeme ve světle svých dětských názorů, z toho, jak jsme jako děti pochopili katechizmus a nedokážeme v náboženství přejít na myšlení dospělých lidí. A pak, když chceme začít číst evangelium, tak se může stát, že podle svých dětských názorů si začneme to evangelium překládat do jakési „dětštiny“. Potom přestaneme evangeliu rozumět, protože ho chceme vtěsnat do svých dosavadních názorů. Tady nejde jenom o to ´zůstaňte ve mně´, ale aby vůbec se do nás Ježíš dostal a my abychom se vůbec dostali do toho evangelia, do Ježíše. Jak znovu říkám, vysvětlit tu věc v plném rozsahu, je velmi náročná a první krok k tomu je, naučit se číst evangelium. To slovo evangelia musí mít do mého mozku volný přístup. A když ho nemá, tak se do mně nedostává Ježíšovo slovo a tak ani Ježíš. A ´zůstaňte ve mně´ v začátku znamená také, že ve mně musí zůstat Ježíšovo slovo. Všimněte si, že ´zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete a stane se vám´m tj. začkoliv budete prosit, dostanete. Ale pouze za podmínky ´zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás´. To ´zůstanete-li ve mně´ je až na konci, to teď nebudeme probírat, ale musíme začít tím, aby v nás zůstalo Ježíšovo slovo, aby se z nás Ježíšova nauka nevytrácela a aby se vůbec do nás mohla dostat. A toto je problém větší, než by se zdálo. Dokladem toho je právě prvotní církev. Vždyť sv. Petr a ostatní apoštolové - kam se my na ně „hrabeme“ - také měli určité oblasti, kde do sebe nevpustili Ježíšovo slovo. A jednou z nich je právě otázka obřízky před pokřtěním pohanů. Ježíšovo slovo nezasáhlo pořádně do prvotní církve, dokud nepřišlo pronásledování. Misie mezi pohany začala až v důsledku pronásledování. To, aby zůstalo Ježíšovo slovo v nás je velice aktuální.
Připomeneme si jenom malý kousek, o kterém jsme nemluvili. „Jste čistí slovem, které jsem k vám mluvil.“ My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích? Kdo nedělá hříchy, přijde do nebe“, kdežto židé ještě měli tzv. parametr ´čistý, nebo nečistý´. Tato vlastnost člověka vůbec nebyla hříchem. Např. nečistá byla žena nějakou dobu po porodu, nečistý byl malomocný, nečistý byl ten, kdo ošetřoval nemocného a ten člověk umřel. Takže vidíme, že v těchto případech to ´nečistý´ vůbec nejsou hříchy a není to nutně spjato s hříchem. Nečistý člověk nesměl jít mezi lidi. Musel se např. vykoupat, počkat do večera atd. a pak mohl jít mezi lidi. V Nové Smlouvě starozákonní ´čistý, nečistý´ neplatí. Ale pozor! Ježíš má v katechezi také ´čistý, nečistý´. Ale to neznamená, jak my běžně říkáme, mít nečisté myšlenky (6. přikázání). ´Čistý, nečistý´, které platí v Nové Smlouvě a je bohužel opomíjeno, znamená toto: „Člověče, abys mohl jít mezi lidi, abys mohl přinést oběť do chrámu, musíš být čistý“ (teď je to napřed převedeno na to starozákonní). A to nejen umytý, ale čistý, řekněme i z toho hlediska, aby byl schopen Ježíšovi rozumět. Víme, že malomocný byl infikován a nemohl jít mezi lidi. Ten, kdo se postaral o umírajícího, když ten člověk umíral na nějakou infekční chorobu, tak ten člověk se měl očistit (dneska by se také umyl, aby neonemocněl). I když to byla třeba hygienická opatření, oni nám chtějí něco napovědět. Abychom se zamysleli nad tou problematikou, že i když si myslíme,, že neděláme žádné hříchy, že s námi nemusí být všechno v pořádku. Že třeba i dobré skutky mohou být zdrojem nečistoty, té novozákonní. Ježíš např. říká sv. Petrovi: „Jste čistí slovem a jestliže tě neumyji, tak nevejdeš“. Petr říká: „Tak to mně umyj celého“. A Ježíš na to říká: „Kdo se vykoupal, je čistý a potřebuje si umýt jenom nohy“. Když se vykoupal v rybníku, je čistý a pak když jde domů, zapráší si nohy a ty si musí umýt. Čili, tady vidíme jednu věc, že Ježíš má na mysli nečistotu, která není hříchem v našem slova smyslu, ale působí, že člověk Ježíšovi nerozumí. Jsou to nesprávné názory, nedomyšlené dobré skutky atd., atd. Jsou to věci, které nejsou hříchem a přesto člověka na cestě k Bohu zdržují, ba dokonce mu tu cestu znemožňují. Uvědomte si, že Ježíš říká: „Půjdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“. Sv. Petr na to říká: „Kdepak to se ti nestane“. On to nebyl hřích, protože hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Petr si v té chvíli neuvědomoval, jakou hloupost dělá. Mohl to být dokonce dobrý skutek. Nebo, když Ježíš na Zelený Čtvrtek říká: „Této noci se pohoršíte nade mnou“ a Petr na to říká: „Kdyby se všichni pohoršili, já se nikdy nepohorším a přísahá Ježíšovi věrnost“. A Ježíš mu předpovídá: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš“. Uvědomte si, že sv. Petr, když viděl Ježíše smutného, tak ta přísaha věrnosti mohla by snad dodat Ježíšovi kuráž. Nebo druhá možnost je, že sv. Petr si mohl myslet, že by mohl zradit, tak se pro jistotu zavázal přísahou, abych ve slabé chvilce neselhal. Čili, neposuzujeme li to z novozákonního hlediska, ale z hlediska, řekněme, starozákonního, tak ta přísaha by mohla být hodnocena jako dobrý skutek, protože se Petr chtěl zavázat, aby ve slabé chvilce neselhal. I když sv. Petr nedělal hříchy, tak dělal chybu horší než jsou hříchy a z té chyby ho vyléčil hřích. Když Petr zapřel Ježíše a ještě k tomu křivě odpřísáhl, že ho nezná, pak se začal nad tím zamýšlet a až teď mu dochází, v čem dělal chybu („Tak já ho považoval za Mesiáše. Takový je to prorok. On mi říká, že ho zapřu a já místo toho, abych řekl: ´ Ježíši, prosím tě, co mám dělat, já se tomu chci vyhnout´, on by mi řekl: „Víš co, Petře, nechoď k ohni´. A já, místo abych se zeptal přísahám věrnost“. Tohle je velice důležité, abychom pochopili problém dobrých skutků, který není jenom v tom, že si říkám, že nebudu hřešit. A právě v tom úsilí o polepšení je velmi často špatná představa toho, co je dobré. To je ta nečistota. A to si Petr (alespoň z části) uvědomil právě na základě hříchu. Toto je nesmírně důležitý faktor. A proto Bůh nechává přicházet hřích, aby s námi zalomcoval, abychom začali hledat, co on považuje za nečisté a co my třeba považujeme za dobré, nebo že je v pořádku. Tohle to není ani tak obtížné, jako spíš následující věc. Jsou lidé, kteří berou křesťanství takto: „Tohle byl hřích, tak se vyzpovídám a mám pěkně pokoj“. A jsou jiní lidé, kteří chtějí se sebou opravdu pohnout a kteří třeba dělají hříchy a snaží se, mají dobrou vůli a přesto nemůžou se pohnout z místa. Proč? Protože jsou tam chyby ve víře, v modlitbě, v tom, co považují za dobré. Problémem jsou věci, které Ježíš nazývá nečistotou. „Jste čistí slovem, které jsem k vám mluvil“, to je ten pojem nečistoty, který přichází v Ježíšově nauce místo nečistoty, kterou hlásal Mojžíš. Tuhle tu pasáž můžeme zakončit Ježíšovými slovy: „Kdo můžeš chápat, chápej, protože ten, kdo si pouze říká, že nebude páchat hříchy, ten to nepochopí. Ten, kdo se poctivě bude zamýšlet nad tím, jak to, že se nemůže hříchů zbavit, najde v tomhle tom řešení.
1. K textu evangelia: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“ bych chtěl říci toto. My máme představu Boha suveréna, který vydává předpisy, které sám nemusí dodržovat. Často se říká: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Vícekrát jsme si řekli, že oheň není ani sluha ani pán. Oheň hoří vždy podle svých fyzikálních zákonů, ať ho prosíme, jak chceme. Je pouze otázkou, jak my ty jeho zákony známe a respektujeme. Podobně, dění v přírodě probíhá podle předem daných zákonů. Hmota přísně dodržuje fyzikální zákony, my jí neporučíme a ona neporučí nám. Ona si jde svou cestou. Proč to říkám? No proto, že zapomínáme, že u Boha platí totéž, že Bůh není nějaký despota, který si vymýšlí přikázání, ale že Bůh ve svém jednání se řídí stejnými zásadami, které chce po nás. Bůh není diktátor, rozmazlený král, který si poručí a ostatní ho mají obskakovat i když by měl na to právo. Problematika pobytu v nebi není v servilnosti nebo obskakování P. Boha, ale v tom, abychom Boha pochopili a pak Bůh bude dělat, co chceme my a současně, co chce On. A člověk je hlupákem, když se nenamáhá, zákony ohně a samozřejmě ty Boží zákony pochopit. Opět zdůrazňuji, že pobyt v nebi není otázkou toho, že P. Bůh řekne: „Tak, ty jsi zhřešil, ale za tebe se přimlouval ten a ten, tak ty můžeš jít do nebe. A ty druhý, ty jsi hřešil sice méně, ale za tebe se nikdo nepřimlouval, tak ty půjdeš do pekla.“ Vidíte, že když to takhle řeknu, tak to vypadá jako horor. Mladí lidé, když vstupují do manželství, tak se mají rádi. Ale, když nenajdou způsob dlouhodobého soužití, tak se to manželství rozpadne. Pobyt v nebi je také otázkou dlouhodobého soužití s Bohem a ostatními nebešťany. To ´hurá´, my se máme rádi, tak to není ono. V nebi jsou lidé v plném kontaktu s Bohem a s ostatními nebešťany a to klade obrovské nároky na psychické kvality těch jedinců. Je to těsné soužití lidí v kolektivu. Dobře to pochopí ten, kdo zná problematiku ponorkové nemoci. Projevuje se to u lidí, kteří nedovedou řešit konflikty. Střádá se to v nich, až nakonec vybouchnou. Čím těsnější je ten kontakt, tím ostřeji ta krize propuká. Je to běžná věc, dobře popsaná v psychologické literatuře. Nemuselo by to být. Je to jenom proto, že máme nedořešené své povahy. V nebi je ten kontakt daleko hlubší. Já „vidím“ Bohu do jeho „mozku“ a on vidí do mně. Představte si, kolik manželství by vydrželo, kdyby manželé o sobě věděli, že ten druhý o něm ví všechno do posledního detailu a že nic před svým partnerem neutají. To by bylo rozvodů. Spousta manželství vydrží proto, že se lidé mohou samostatně odreagovat. Jenže v nebi je trvalý kontakt a tam se nemohou odreagovat skrytě, aby o tom nikdo nevěděl. Protože jinak by to nebylo nebe. Proto teda na nebe člověk musí být psychicky připraven, být připraven na trvalý kontakt s Bohem, který vidí naprosto do poslední „nitky“ mého vědomí. Mám zkušenosti z dobrého pracoviště, kde si lidé rozumí, když dovedou něco kvalitního dělat a když mají stejné názory, nebo přístupy. Pak nejsou konflikty, ani třecí plochy. Tím vzniká situace, která se vyznačuje tím, že všichni vlastně mají zájem o totéž a přitom současně každý si říká, co chce. Tomu, kdo to nezažil, to lze těžko vysvětlovat. Uvedu jednoduchý příklad. Když se budu ptát lidí, kolik je 2+2, tak každý bude říkat 4 a nikdo je k tomu nebude nutit. Budou to říkat svobodně a rádi. Dál to nebudu rozebírat. Konflikty vznikají tenkrát, když máme s partnerem na věc různé názory. A tady jsme u toho: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“. Ježíš chápe zákonitost Božího jednání a schvaluje ji. A proto si může Ježíš dělat, co chce, a přitom je v plném souladu s Bohem. Toto platí i se zacházením s hmotou. Když neznám její zákonitosti, může mne nepříjemně překvapit. Když ty zákonitosti znám, dělám si co chci a neexistuje, aby mi ta hmota řekla, že mi nevyhoví. Čili, tady platí také: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás, za cokoli budete prosit, dostanete“. A samozřejmě, ne jenom v přeneseném slova smyslu. Budeme-li znát ten Boží řád a budeme-li ho dodržovat (ten řád, který Bůh sám dodržuje) a dáme-li tomu Božímu řádu zapravdu, pak budeme mít naprosto stejné názory s Bohem, nebude v nás vznikat třecí plocha, budeme stát a toužit po tom plném kontaktu s Bohem a budeme moci být v nebi. Pokud se to nevyřeší, budou vznikat ty krizové body mezi člověkem a Bohem a ten člověk nemůže být v nebi. I když ta promluva byla tak trochu letem světem, je potřebné se nad tím zamyslet.
Zamysleme se nad jednou věcí, která je pro nás velice akutní. My často říkáme: „Miluji Boha, slibuji se polepšit, atd.“ Tady je jedna věc. Ježíš říká: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám přikazuji“. Ledaskdo na to řekne: „No, to my přece děláme, plníme Desatero“. Nu, a vidíte, ani sv. Peter a sv. Jan to o sobě nemohli říct, ba ani celá prvotní církev. Troufáme si říct, že my jsme daleko lepší než sv.Petr a sv.Jan? Hned si to totiž dokážeme. Ne, že my jsme lepší. My jsme totiž zúžili pohled na to, co je křesťanství, na to, abych tak řekl, „vykuchané“ Desatero. My neznáme pořádně ani to Desatero a tím ani celý Mojžíšův zákon, a tím spíš ani jak si Ježíš představuje pořádného křesťana. My zpytujeme svědomí, jestli jsme se pomodlili, ale neptáme se jak jsme se modlili. Podívejme se trochu na dějiny prvotní církve. Je dobré si přečíst 10. a 11. kap. Sk.ap. a přečíst si tam historii pokřtění prvního pohana („Když Petr přišel do Caesareje, Kornélius mu šel vstříc, padl mu k nohám, Petr ho zvedl se slovy, vstaň i já jsem člověk…“). Když pak Petr slyší líčení Kornélia, jak se mu zjevil anděl a že ho poslal za Petrem. Zde si musíme uvědomit, že on ho poslal na adresu. Představte si, že náhodou budete na návštěvě u známých, nikdo o tom neví a někdo by za vámi přišel a řekne: „Prosím vás, je tady pan X.Y.?“ „No, to jsem já“. A takhle to bylo s Petrem, když byl u Šimona, koželuha a anděl Kornéliovi řekl: „Jdi do Caesareje do domu Šimona, koželuha, tam je na návštěvě Šimon, zvaný Kéfas ….“. Když Petr tohle vyprávění slyší od Kornélia, říká si: „Teď už opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní“. Petr ještě začne povídat dál, takový úvod k té problematice křesťanství a najednou se opakují Letnice, seslání Ducha Svatého. „Když Petr ještě mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali“ (tj. všechny pohany). A žasli věřící obrácení ze židovství, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého. Oni žasli. Když se na to takhle podíváme, tak vidíme jenom vylíčený kus historie prvotní církve. Ale my si musíme uvědomit jinou věc. Když Ježíš vstal z mrtvých, tak říká: „Zůstaňte zatím ve městě (apoštolové a učedníci jsou v Jeruzalémě), dokud nebudete vybaveni mocí shůry. A pak půjdete a budete hlásat tuto zvěst po celém Judsku, po celé Palestině a po celém světě. Učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého“. A jinde zase říká (Mk16): „A ti, kdo uvěří, pak budou mluvit cizími jazyky, uzdravovat nemocné, kdyby co jedovatého pili......atd., atd.“ Čili, představte si někoho, kdo když vy řeknete, dneska je neděle a on odpoví otázkou: „To je zajímavé, dneska je neděle?“ Tak si budete myslet, že si dělá legraci. A když uvidíte, že to bere vážně a že se diví, tak si řeknete, že je buď pomatený, že ztratil pojem o čase, a nebo ležel v příkopě opilý a teď neví, jestli tam ležel den nebo týden. Oni se žasli: „Tak Duch Svatý sestoupil i na pohany?“ Pozor, musíme to dát do souvislosti s Ježíšovým příkazem: „Jděte do celého světa, učte všechny národy, křtěte je…!“ Tohle to s tím Kornéliem se odehrálo dlouho, kdo ví kolik let, po Ježíšově nanebevstoupení. Mnohokrát jsme si říkali, že k misiím vůbec nedocházelo, dokud nepřišlo pronásledování spojeno s ukamenováním Štěpána. Ježíšovi učedníci zůstali v Jeruzalémě. Nešli do misií, jak to bylo nařízeno Ježíšem. No a když Petr jde a pokřtí prvního pohana, ti, co jsou s Petrem se diví a Petr také: „No, teď opravdu chápu, že Bůh bere na milost i pohany, že nikomu nestraní“. Uvědomme si, že to, co řekl Ježíš, jakoby neexistovalo. Ale pak ze Sk 11se dovídáme, že Petr přijde do Jeruzaléma a tam ho nečeká: „Prosím tě, Petře, vyprávěj.“ Tam jsou všichni shromážděni, patřičně nabuzeni a začnou Petrovi vytýkat, co je to za opovážlivost, co to provedl za nesmysl atd. „Člověče, ty si pokřtil pohana, co si to troufáš?“ A Petr se musel bránit. Takže Ježíšova slova: „Jděte do celého světa .......atd.“ a nebo „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vybaveni mocí, bude to trvat málo dní a potom mi budete svědky nejen v Jeruzalémě a v Judsku, ale v celé Palestině a po celém světě“, nebo to, co nám zachycuje konec Mk 16: „A ti, kdo uvěří, budou mluvit cizími jazyky, uzdravovat atd.“, tak tato slova, jako by vůbec neexistovala. To si musíme uvědomit, že Ježíš řekl: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co vám přikazuji“. Přikázal Ježíš apoštolům jít a křtít všechny? Přikázal. A oni šli až pod tlakem situace. Ježíš jim něco nařizuje a oni to nedělají, dokud nenastane pronásledování. Ve Skutcích je také zmínka: „Ti, kdo se po ukamenování Štěpána rozprchli, přišli do těch svých domovských krajů, mezi pohany a začali hovořit o Ježíšovi“. Ale hlásali Krista jenom židům. A jenom někteří z nich začali hovořit o Kristu s pohany. A pak si klademe otázku, proč ta prvotní církev musela být pronásledována. Oni by vůbec nešli do misií, vůbec nepokřtili pohany, oni by zůstali misijně nečinní jako nějaká mumie někde v pyramidě a vůbec se nepohnuli. Kdyby nebylo pronásledování prvotní církve, my bychom vůbec nebyli křesťany. Toto je skutečnost. Často se ptáme, proč člověk trpí. Tady máme odpověď. Že nechápeme Ježíšovu představu o tom, co je křesťanství a co není. Ženeme se do něčeho, co za křesťanství považujeme, ale Ježíš to třeba za křesťanství nepovažuje. A když se nehýbeme, jako ta prvotní církev, pak se nemůžeme divit, že Bůh nás vyburcuje a používá k tomu různé prostředky: pokušení, hřích, nemoci, no a tam bylo to pronásledování. Ty židovské pogromy za Hitlera, ty jsou téhož druhu, to souvisí se špatnou četbou Mojžíšova zákona. Kdyby židé Mojžíšův zákon a proroky četli pořádně, nemohli by být židy, protože by nutně dospěli k tomu, že Mesiáš už dávno přišel. Jenže nás se to přece netýká, že?! My přece věříme?!. To je to nejhorší. Kdybychom byli alespoň tak málo věřící jako sv. Petr a miláček Páně Jan.
Velice často hovoříme o Kristově lásce a bohužel většina lidí často říká: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Přátelé, uvědomte si jednu věc, že Ježíšova smrt na kříži je důkazem Boží lásky a my do té Boží lásky máme moc a moc daleko. Víte, člověk je ochoten se smířit s představou, že by byl učedníkem. Přitom ale nedokáže vést dialog v případě, když mu někdo řekne: „Podívej se, tady jsi udělal chybu“. A to je právě to důležité. Sv. Petr – a ten opravdu byl ochoten za Ježíše zemřít, ale když Ježíš říká: „Dřív, než kohout 2x zakokrhá, 3x mně zapřeš“, Petr říká: „Nezapřu“. Jistě, mohl to myslet dobře, mohl se tou přísahou zavázat, že by Ježíše nechtěl zradit, ale přece jenom zapřel. Protože rozhodující je nejenom dneska ráno, jak ten celý den bude vypadat, ale jak se toho dne v konkrétní situaci zachovám. A ta ranní předsevzetí jsou pak úplně pryč. Zrovna tak ta naše předsevzetí, že chci Boha milovat, milí přátelé, to není tak jednoduchá věc. V první řadě bychom si měli vyloženě zvyknout na to, aby lidé, co jsou si nejblíže, v rodině, si dokázali vyříkat věci, které je trápí. Aby nechodili okolo sebe s výhradami, aby si to dokázali říct a také aby dokázali vyslechnout výtku druhého a prohovořit to s ním. Abychom dokázali se zamyslet nad tím, jestli ta výtka je oprávněná. Pakliže ano, uznám to, pakliže ne, řeknu: „Kamaráde ne, tady se pleteš“. Musíme se zamyslet nad sebou, zda jsme pochopili celou tu záležitost, kvůli které došlo ke sporu. Tohle to je klíčová věc. Pakliže tohle to nebudeme mít hotové, můžeme se dávat všelijaká předsevzetí a nebude to nic platné. A jenom vyloženě kvalitní Petrův vztah dokázal tohle to překonat. A Jan, miláček Páně byl ještě na tom lépe. Jan si uvědomil, že špatně rozuměl Ježíši, když vykládal o své smrti. Když byl po zmrtvýchvstání u hrobu a viděl ten pěkně uklizený hrob, tak si říká: „Tohle to není vykradený hrob“ a dochází mu, že nerozuměli Písmu. Jam, jediný z učedníků stál pod křížem; Jan si uvědomoval: „Ano, Ježíš nás má rád“. A proto nemusel trpět na kříži a dožívá se jediný z apoštolů vysokého věku a umírá přirozenou smrtí. Proč? Protože jediný z apoštolů se díval na Krista na kříži. Toto je důležité. Dále je také taková zajímavá otázka. Když Ježíš hovoří o své smrti, tak neříká, že ho ukřižují, ale říká: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak bude Syn člověka vyvýšen“. Na první pohled je to zcela jednoduchá věc. Tehdy na poušti šlo o to, že židé občas měli takové ty lepší nálady a někdy zase takové ty žbrblavé nálady (ty žbrblavé nálady byla trvalá vlastnost), ale někdy se to prostě neprojevilo a někdy to zase propuklo naplno. Takže jednou, když zase začali žbrblat, tak se objevili hadi a začali židy štípat a zabíjet. Jenže židé na poušti, a to je ta obrovská výhoda proti židům pozdějším a proti nám, dokázali říct: „Ano, Pan Bůh nás trestá, půjdeme za Bohem“. Jdou za Mojžíšem a ptají se, co mají dělat. Mojžíš šel za Hospodinem a On mu říká: „Vezmi kůl, přibij na něj měděného hada a každý, kdo bude uštknutý, ať se podívá na hada a bude v pořádku. Samozřejmě, když se na to díváme, jak jsme o tom před časem hovořili, tak je to jenom část celé problematiky. Ale jak to vlastně vypadá s tou problematikou, proč tam visel had? Proč to nebyl, abych tak řekl, beránek? Proč had? Tahle ta věc mi došla poměrně nejpozději. Když totiž Ježíš hovoří o vztahu židů (v jeho době), tak rovnou říká, aby se židé s ním (s Ježíšem) smířili. To smiřování se mezi lidmi, kteří jsou si blízcí, to je prostě jenom návyk na vytváření schopnosti pocítit sám sebe, své názory, vyhodnotit je v tom konfliktu s těmi nejbližšími, abych potom snesl konflikt s Ježíšem. A Ježíš jasně říká: „Smiř se s protivníkem“. V některém textu je to obecně vzato, ale v některých textech je ´smiř se s každým´ a v některých jiných je jasně ´smiř se se svým protivníkem (s Ježíšem)´. Když nedáš ten spor s Ježíšem do pořádku, tak tě Ježíš vydá biřicovi, aby tě dovedl na soud. Takže otázka sporu s Ježíšem je celou tou věcí a Ježíš ze začátku nevykládá židům evangelium, to vykládá učedníkům a všem židům vůbec ne. Ježíš je, abych tak řekl, takovým hadem, výčitkou svědomí, že opustili Mojžíšův zákon. Víme, že zkoušeli na něj všelijaké chytáky a on vždycky ty jejich námitky otočí proti nim. Čili Ježíš je upozorňuje na chyby a vytýká jim je („Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“). Ježíš vyloženě vystupoval v roli někoho, kdo židům doslova pil krev, protože je upozorňoval na jejich vadné myšlení. Setkání s Ježíšem nebylo pro oponenty příjemné. Ano, když to byl poctivý oponent, tak to bylo něco jiného. Ale když to byl pokrytec, tak to s Ježíšem neměl lehké. A právě ti největší pokrytci, ti lidé, kteří si zalhávali skutečnosti, kteří si líčili sami sebe jako zbožné měli možnost pochopit svoji chybu („Najednou si přijde nějaký tesař z Nazareta, ani studovaný není, a on pořád do nás ryje. Co to je za člověka?). Tihle ti lidé (velerada, veleknězi a farizeové), když Ježíše ukřižovali, měli tu možnost. A co se týče lidu před Pilátem, když říkají: „Krev jeho na nás a na naše děti“, tak u těch lidí to byla slepota. U farizeů a členů velerady to byla vyloženě nepoctivá hra, která vyústila v justiční vraždu. A právě tato justiční vražda na Ježíšovi otevřela alespoň dvěma (Josefovi z Arimatie a Nikodémovi) oči, aby pochopili, kde udělali chybu. Dříve než byl Ježíš přibit na kříž, tak Nikodémovi se to Ježíšovo povídání (např. kritizování židů) jevilo jako minimálně přehnané (Jan 3). Asi si řekl: „No, prosím, dělal ty zázraky, ale kdo ví, jak to s těmi zázraky bylo. Ale to jeho kázání je přehnané“. A odchází od Ježíše, protože to jeho kázání a názory se zdají Nikodémovi nesprávné („Copak takový Kaifáš, takový zbožný a poctivý člověk, anebo ti lidé ve veleradě, že bychom byli takoví darebáci? To přece není možné“). A při soudu nad Ježíšem Nikodém a Josef z Arimatie odcházejí z velerady a říkají: „Ano, my opravdu jsme gauneři“. Čili, Ježíš ze začátku vystupuje jako někdo nepříjemný, kdo neříká lidem, že se nechá za ně ukřižovat atd. Ze začátku Ježíš upozorňuje na chyby židů, setkání s Ježíšem je nepříjemné a jenom pro toho, kdo to snesl (a těch, co by to snesli plně, tak z nich byl nejvýš akorát Jan evangelista a i Petr a další učedníci byli kousek za Janem) bylo setkání s Ježíšem příjemné . Pro ty ostatní to bylo vyloženě setkání nepříjemné. Čili setkání s nějakou zmijí, která může uštknout, když si člověk nedá pozor na to, co říká. Ježíš učedníkům říkal, že bude zabit, ale lidem ne. Ježíš jasně říkal: „Nedodržujete Mojžíšův zákon a to je vaše chyba!“ Takže, když byl Ježíš odsouzen, tak Josef z Arimatie a Nikodém si uvědomují, že měl pravdu, když se na nás díval jako na vrahy. A to je smysl pohledu na toho hada. Samozřejmě celá ta záležitost nemusí být lidem jasná. Ovšem to, co jsem řekl, lze si ověřit z evangelia a pokud byste evangelium neznali, tak nemá smysl o tom mluvit. Ale v evangeliu je jasně řečeno, že Ježíš o sobě neříkal, že je Mesiáš. To řekl až u soudu na veleradě. On říkal: „Až přijde Syn člověka“. Když se dostával do sporu se židy, tak začal hovořit o sobě a Bohu Otci. Oni mu vytýkali, že se dělal Bohem a Ježíš naopak dokazoval ze žalmů, že všichni pořádní židé jsou Boží synové (viz „řekl jsem vám jste bohové“). Čili nevystupoval z nějaké superpozice, ale z pozice tvrdého diskutujícího. Nevystupoval jako beránek, ale tvrdě napadal židy, že opustili Mojžíše. To teda není jen tak říct: „Já tebe nejvýš miluji“, ale v obyčejném rodinném sporu lidé si musí dát pozor na to, jestli ten druhý má pravdu, nebo ne. V tzv. slušné rodině si řeknou, že se nebudou hádat. Ale ideálem je, že sporné věci si vyříkají, nejdřív mezi nejbližšími, aby se naučili vést dialog s Ježíšem pro případ až budeme stát na soudu a tam celý náš životopis přijde na přetřes před celou světovou veřejností. A my musíme umět vůči Ježíšovým výtkám zaujmout správný postoj.
XXXEVANGELIUM Jan 17, 11b-19, 7. neděle velikonoční (Ježíšova modlitba za učedníky).
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."
Jan 17,1-11: Jsme teď z hlediska Ježíšova života v takovém zvláštním období. Ježíš už odešel od apoštolů a my čekáme na seslání Ducha Svatého, na Svatodušní svátky. Samozřejmě, že něco podobného je i v našem životě. Napřed musíme pochopit Ježíše a pak teprve můžeme čekat plnou moc Ducha Svatého. Duch Svatý nám neřekne nic nového. Řekne nám to, co řekl Ježíš. A ten, kdo odmítl Ježíše, ten klidně odmítne i Ducha Svatého a ještě snáz. Měli bychom usilovat o to, abychom dosáhli kontaktu s Ježíšem. Když Ježíš říkal něco lidem, tak před nimi stál jako zjevný partner a když došlo k rozdílu názorů, tak jako zjevný oponent. Kdežto Duch Svatý se před člověkem neobjeví jako zjevný partner, ale člověka napadne určitá myšlenka. A ten, kdo dokázal umlčet Ježíše, kterého chvilku předtím viděl dělat zázraky a např. říct: „Kdepak, Pane, to se ti nestane“, tak tím spíš umlčí Ducha Svatého, jehož hlas se projeví v člověku jenom jako takový nápad. Člověk nemá před sebou Ducha Svatého a tak ho snadno umlčí a klidně si řekne: „Ale to není takhle, co mně to napadá za hloupost“. Takže ten Duch Svatý je z těch Božích osob nejsnáze umlčitelný. Když Mojžíš mluvil na Sinaji s Bohem, bylo slyšet hřmění, hlahol trub, zemětřesení a všichni se báli. Mojžíš říká: „Pojďte, pojďte!“ Oni: „Prosíme tě, běž tam ty“. A Mojžíš šel sám. Později, když už byla archa úmluvy, tak se udělal oblak, byl trvale nad Archou a když oblak sestoupil, všichni viděli signál: „Mojžíš ke mně!“ A Mojžíš slyšel hlas. Mojžíš věděl, že kdyby tomu hlasu řekl ´ne, takhle to není´, že by bylo zase zemětřesení. Když proti Mojžíšovi vyvstala opozice, tak Mojžíš řekl: Dobrá, vy máte jiný názor, tak ti, co se držíte tohoto stojícího proti mně, stoupněte si k němu. Kdo souhlasí se mnou, stoupněte si ke mně. Tak a teď ať Bůh rozhodne“. Otevřela se země a Mojžíšova opozice se propadla a zahynula. Kdežto mluvit s Ježíšem a říct to se ti nestane, nebo ´to takhle není´, Ježíš už takhle nezasahoval. Když apoštolové říkali Ježíšovi o Samařanech: „Jestli chceš, tak řekneme, aby na ně sestoupil oheň a zničil je“, tak Ježíš je za to kára. Ale když Petr říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, Ježíš mu říká: „Jdi za mnou satane“. Kdežto Duch Svatý nám ´satane´ neřekne. Od něho přijde jenom nápad. Tak, jako člověku napadne ledacos a mávne nad tím rukou, nad hlasem Ducha Svatého člověk mávne rukou a ani mu to nepřipadá nijak mimořádné. Řekne si: „Ale to je hloupost. Co mně to teď napadlo?“ Proč si toto říkáme? My si myslíme, že ten Duch Svatý z nás udělá křesťany, že když se nechá někdo obiřmovat, stane se hned křesťanem a nebo bude volat: „Ano, Duch Svatý je ve mně“. Ne. Aby Duch Svatý mohl v člověku pracovat, já musím být plně ztotožněn s tím, co říká Ježíš. Duch Svatý mi potom jenom připomene, co řekl Ježíš, protože Duch Svatý (proto jsme si to seřadili), je nejsnáze umlčitelná Božská osoba. S Bokem Otcem, jak jsme říkali, není žádná legrace. Kdežto Ježíš s lidmi diskutuje, dává se i do tvrdé diskuse, jasně a výrazně protivníky obviní („postav se za mně, satane“ apod.). Ale Duch Svatý, ten ne. Ten jako holoubek ulítne. Viděli jste někdy holuba, který by se vám na ulici nevyhnul? Frnk a už je pryč. Holubice není náhodný symbol pro Ducha Svatého. Takže my, když chceme být pořádnými křesťany, nemůžeme spoléhat jenom na Boha, ale musíme se Ježíšově nauce otevřít. Pak ta holubička nebude odháněná, bude moci nám to všechno připomenout. Těch věcí, co bychom si mohli říct je moc, ale spokojme se aspoň s tím vědomím, že Božímu slovu musíme naslouchat. A ještě jedno bych chtěl připomenout. Lidská pýcha není od sebevědomí a pokorný není ten, kdo si nevěří, kdo má mindráky. To může být zrovna tak pyšný člověk, který zkrachoval. A naopak, pokorný člověk může mít jasný postoj. Pokora není v tom, že přebírám všechno, co se mi předkládá. Pokora je v tom, že dokážu reagovat na podněty. Když čtu evangelium a narazím tam na nějaké místo, které mi říká něco jiného, než jsem byl zvyklý si představovat, tak dokážu nezavřít evangelium, ale začnu přemýšlet. Pokora vede nakonec ke zdravému sebevědomí, které vůbec není na překážku pro rozvoj člověka. Kdyby Petr nebyl tak závislý na rabínské nauce, také by neřekl: „To se ti nestane“. Petr v určité oblasti nauky dává přednost rabínské nauce před Ježíšem. Teď se na to podíváme z hlediska pokory. Kdyby měl Petr zdravé sebevědomí, tak by řekl: „Ježíši, já s tebou nesouhlasím, zdůvodni to“. A Ježíš by se nezlobil. Ochotně by s ním diskutoval. Ale Petr je zvyklý od pana rabína na pokoru typu: „Ty musíš věřit tomu, co já rabín ti říkám. Já jsem studovaný, ty ne“. A tak je Petr bezpodmínečně podroben tomu rabínovi a klidně říká Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“. Kdyby Petr měl zdravé sebevědomí, řekl by Ježíšovi, že si to musí přebrat; „Já si to rozmyslím. Prosím tě, vysvětli, jinak jdu od tebe“. A za to by si už nezasloužil ono ´satane´. Takže tady jsme u toho, když čekáme pomoc od Ducha Svatého, musíme vědět, že každá z těch tří Božských osob se projevuje specifickým způsobem. Otec na poušti, Ježíš v diskusi s apoštoly a Duch Svatý (jako holubička) se projeví jako můj nápad. A vlastní nápad mohu velmi snadno odehnat. To je nejsnazší, co může existovat („ale, to je hloupost“). Bude dobré se zamyslet nad tou problematikou svatodušních svátků a nad tím působením Ducha Svatého.
Jan 1-20 Vícekrát jsme si řekli, že tato poslední lekce je nabita množstvím informací. Je to velice náročná lekce. Je to podobné situaci, jako kdyby někdo, kdo vůbec nechodil do 1. obecné a najednou stál před maturitou, či spíše na poslední zkoušce, kde obhajuje diplom a má se stát lékařem, nebo inženýrem. Mnoho slov vypadá naprosto jasně, ale nedejme se mýlit, když chceme číst evangelium sv. Jana, ono to chce solidní vědomosti. A zvlášť tuto poslední kapitolu. Jsou tam ale některé věci, které si můžeme přiblížit, které si můžeme vysvětlit. A to je např. ta poslední věta: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Musíme si uvědomit, že Ježíš je jednak Bůh, ale také člověk. Ježíš měl, abych tak zjednodušeně řekl, dvoje ruce; ruce lidské a ruce Boží. Když někdo přijde o ruku, tak se učí psát druhou. Ježíš měl lidské ruce a abychom podrobněji řekli také výkonnou moc, nebo efektor atd. Měl jak Boží tak lidský mozek. Ten Boží byl plně, abych tak řekl, na úrovni Boží. Ale ten lidský se učil. A tak Ježíš, samozřejmě, si mohl teoreticky ledacos ulehčit. Když byl mladším chlapcem a např. řezal dříví, mohl říci ať je to poleno rozříznuto a poleno by se pěkně hladce štíplo. Když používal lidské ruce, když se učil těma lidskýma rukama pracovat, ty ruce byly ze začátku, jako každé jiné, neohebné. Když jako batolátko se Ježíšek učil chodit, tak jako každé dítě udělal 2-3 kroky a už byl na zemi. Proč to říkáme? Ježíš se nemůže posvětit jako Bůh. Ale jako člověk se snaží sám sebe posvětit v našem zájmu. Ne snad v tom smyslu, že On se, abych tak řekl, naučí místo nás psát. Ale je to spíš situace učitele, který dotyčnou látku zná velmi dobře a teď ji chce vysvětlit žákům, kteří ji neznají. A tak, kdo to zažil ví, že někdy docela jasné věci dají tomu kantorovi hodně zabrat, když přemýšlí, jak to těm žákům vysvětlit. Když přemýšlí, jak to říct, aby to ty dětské mozečky pochopily. Co se týče Ježíše, on samozřejmě si může jednoduše vzpomenout a ví všechno, protože má paměť Boží, protože má k dispozici Boží intelekt. Klidně si raději řekněme, i když se to leckomu zdá primitivní, Boží mozek. Ale on chce dokázat, že lidský mozek na to stačí. A tak svým lidským mozkem přemýšlí to, co jeho Boží mozek zná. Je to s výhradou, leckomu by se to možná nezdálo, tak ať si tam dosadí nějaký vznešený termín, ale Bible už takto mluví, abychom tak řekli, primitivně. Ta primitivnost není naivita. Naivitou je spíš to, že člověk chce být povznesený. A tak je opravdu lepší si představit toho Ježíše, který má dvoje ruce, dvoje oči, dva mozky. Jistě, rozhoduje jedna vůle. A tak Ježíš může cokoliv vyřešit pomocí toho Božího mozku, Božích rukou. Ale to, co chce Bůh od člověka, si Ježíš sám odzkouší. Ježíš sám, svým lidským mozkem promýšlí to, co chce lidem říct. Ježíš je výtečný učitel, trojnásobně výtečný. Proč? Zaprvé je to perfektním znalcem věci. Nikdo nebyl v nebi, Ježíš v nebi byl. Nezapomeňme, že i když má ty dvoje ruce, ty dva mozky, pořád je v něm jednota vědomí. Takže Ježíš může zalovit v paměti a okamžitě ví, jak se to s Otcem, atd. Ježíš, když chce, se může kdykoliv podívat do Otcovi paměti, vidí Otce a může použít těch druhých očí. A dovede s Bohem mluvit. Čili, Ježíš je perfektní učitel, ale také perfektní lingvista a znalec jazyka. Dovede se vyjadřovat. S Bohem Otcem mluví otcovštinou a po matce zná mateřštinu. Když nám chce teda Ježíš něco vysvětlit, tak On vlastně tu Boží vůli, kterou slyší v Otcově řeči, přeloží, jako perfektní interpret, překladatel do mateřštiny, do lidské řeči. Zdůrazňovat to vypadá jako malicherné, ale za chvilku uvidíme, že tomu tak není. Zadruhé, jak bylo řečeno Ježíš je perfektní překladatel a za třetí Ježíš je výborný psycholog. Učitel musí znát věc a musí to umět těm žákům říct. Co je platno, když budeme mít perfektního kantora, který bezvadně umí česky a teď to má vysvětlit třeba Němci nebo Rusovi, když ten Němec nezná česky a ten Čech německy (rusky). Ta práce učitele je závislá i na tom, jak je schopen se vyjadřovat, jak je schopen vyjádřit své myšlenky. A třetí věc je, že učitel musí být dobrým psychologem. Musí si umět představit myšlenkové procesy, které probíhají v mozku žáka. A musí výuku dávkovat, seřadit tak, aby ji žák mohl pochopit. O Ježíšovi, který byl jako Druhá Božská Osoba u zrodu lidstva, u zrodu andělů, nebudeme pochybovat, že by neznal, jakým způsobem člověk myslí a že by tedy nebyla splněna podmínka dobrého učitele. Ježíš je výtečný učitel, protože se dovede s lidmi domluvit a výtečný učitel, protože zná lidskou psychologii a dovede volit nejvhodnější způsoby vyjádření. Navíc, sám si neodpustil a jako člověk si odzkoušel jednak srozumitelnost, ale také objevitelnost těch věcí, které po lidech chce. Až lidé na soudu budou říkat: „Já tomu nerozumím, je to pro mně moc složité“, povstane mimo jiné také Ježíš a řekne: „Já jsem to se svým lidským tělem dokázal, ale ty jsi hodil flintu do žita“. Samozřejmě, že povstanou také lidé, kteří to zvládli. To je jasné. To je smysl toho ´sám sebe za ně posvěcuji´. Ježíš prostě odzkoušel sám na sobě recepty promyšlení a vyjádření těch Božích poznatků, které chtěl přeložit do lidského slovníku. Odzkoušel sám na sobě, jednak roli učitele, jednak roli žáka. A tady jsme také u jedné věci. Bohužel se někdy najdou zbožné knížky, které chtějí objasnit to, co je v Evangeliu tzv. nesrozumitelné. Řekli jsme si, že mnoho věcí je nesrozumitelných pro prvňáčka, když se omylem dostane do posledního ročníku a stojí před maturitou. Zrovna tak civíme na spoustu věcí v Evangeliu, jestliže jsme si nedali práci s pochopením míst předchozích. Jak to, že nechápeme tuhle tu poslední Ježíšovu řeč? Protože ohrnujeme nos nad těmi předchozími Ježíšovými řečmi. Někdy se nám zdá Ježíšův způsob primitivní. Např. podobenství. Kde najdete katechizmus, který vám pořádně vysvětlí podobenství? U Ježíše to byl ale stěžejní vyučovací prvek. Modelování se dnes také používá ve vědě a ve výuce také. Co jsou to např. trenažéry? Byly doby, že i křesťané se sami styděli za podobenství před profánními filosofy. V těch prvotních dobách (tak asi v 1. století), tehdy se dost styděli za takovou tu primitivnost Evangelia a chtěli Boží slovo vyjádřit nějakým vznešeným způsobem. To byl strašný omyl. Zrovna tak je strašný omyl, když chceme volit abstraktní pojem tam, kde Ježíš volí pojem tak řečeno primitivní. My se často vznášíme v abstraktních pojmech, hovoříme o Bohu, který je nanejvýš dobrý, nanejvýš spravedlivý apod. Naproti tomu, když si vezměme Starou Smlouvu, ta také mluví o Bohu, jako když je namíchnutý, rozvztekaný, snad se ho podaří usmířit a proto je třeba začít sekat dobrotu. Jenže takto mluví o sobě Bůh. My si nedovedeme představit Boží myšlenky. Proto Bůh k nám mluví lidsky. Jakmile my opovrhujeme tou „primitivní“ řečí Bible, přestáváme té Bibli rozumět. My si to chceme objasnit, vyjasnit, tak nějak postavit na úroveň dnešní doby a přitom strašně padáme dolů. Jenže přátelé, tvrdé slovo Evangelia dneska obstojí. Kdyby lidé z prvních století poapoštolských se nestyděli a dotáhli Evangelium, tak by úplně roznesli antickou filozofii. Ale oni byli poplatní tomu, co se nosí. Nedovedli pořádně vyhmátnout Evangelium, to, co je řečeno v Bibli. A to je bohužel omyl i mnohých dnešních knížek, které se snaží nad těmi nejasnými místy udělat nějak kouřovou clonu. Pak se řekne: „Jó, to jsou opisovači, atd.“. Proč to říkám? Abychom rozuměli té větě ´sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě´“. A také, abychom si zvykli neohrnovat nos nad tím, co je nám v Bibli tzv. jasné. Jakmile to podceníme a nesžijeme se s tím primitivním vyjádřením, pak naprosto ztroskotáme na takových pasážích, jako je např. ta dnešní. Pak se také nedá dát dohromady představa, jak jsme zvyklí my takovým tím filozofickým způsobem o Bohu uvažovat a ty naivní drsné představy o Bohu, jak jsme zvyklí číst v Bibli. Nezapomeňme! Ježíš je učitel, kterému není rovného. Je odborníkem, perfektním lingvistou a perfektním psychologem, který dovede látku zpracovat tak, aby ji mohl pochopit i ten nejprimitivnější člověk. Nepodceňujme Ježíše – učitele! On si opravdu dal práci, abychom to chápali. Ta slova ´posvěcuji sebe za ně´, to jsou slova, která platí do poslední tečky.
Jestli jsme si řekli, že řeč na Zelený čtvrtek je vyvrcholením Ježíšovy nauky, tak to, co jsme četli je tzv. velekněžská modlitba. Je vyvrcholením Zeleného čtvrtka. Samozřejmě tady se modlí Ježíš, ale ledaco by člověk nemusel chápat, protože už je to věc Ježíše a jeho Otce. Jenže ledaco je pochopitelné a musíme si to vysvětlit, abychom si to nevykládali špatně. Zamysleme se nad jedinou větou: „Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v Tvém jménu, které jsi mi dal, ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo“. Když to takhle slyšíme, může vyvstat domněnka, že Písmo předpovídá Jidáše a tak Ježíš ho neochránil, aby se naplnilo Písmo; Ježíš ho, jak lidově říkáme, hodil ho přes palubu. Takhle nás to může napadnout. A napadlo by nás to právem, kdyby nebyla jiná místa v evangeliu, která musíme vzít také v úvahu. Je to věta, která nás má vyburcovat k maximální míře přemýšlení. Je to problém, proč vůbec, lidově řečeno, je v pekle noha. Jak je možné, že Ježíš za nás umřel a každý člověk není spasený? Jak je možné, že vůbec jeden jediný člověk by byl v pekle a ono je jich tam hodně. Odpověď nám dává právě evangelium, kterým můžeme potvrdit každodenní skutečnost (historickou). Je to problém člověka, který je neochotný přemýšlet a uznat svou porážku a přiznat svou chybu. Mluvili jsme o tom, že Ježíš Jidášovi úmyslně svěřil pokladnu. Díle je to případ mnoha lidí, kteří se nedali uzdravit (viz případ v Nazaretě, kde Ježíše dokonce chtěli shodit ze skály). Lidí bylo víc, kteří trpěli a trpěli proto, že Ježíšovo kázání jim nesedělo a tak se od toho „bludaře“ nechtěli dát uzdravit. Spousta lidí trpí, protože nechtějí přemýšlet. Ať už oni sami, nebo druzí. Konec konců je to případ kolem Pasteura, Semelweise, Kocha a jiných. Tady šlo o lékaře (jejich oponenty), kteří nebyli ochotni se zamýšlet nad věcí, nebyli ochotni opustit své vyježděné cestičky. Mnoho lidí se ptá, proč trpí. A když je jim třeba řečeno: „Přemýšlej, třeba tvoje víra není v pořádku“, tak leckdo řekne: „Ale já to utrpení obětuji“. A tím se vlastně stává Bohem neoslovitelný. Ten člověk trpí, hraje si na Ježíše na kříži, ale přitom je to nekající lotr. Na Kalvárii byly tři kříže. Jsou tři typy utrpení: Utrpení Ježíše (za spásu druhých), utrpení kajícího lotra (abych začal přemýšlet o Ježíšovi) a utrpení nekajícího lotra, kterému utrpení vůbec nepomáhá, ale naopak, může to být předzvěstí pekla. Musíme si, přátelé, uvědomit tento faktor, o kterém se nemluví, který se nehlídá a lidé v tomhle tom bodě nezpytují svědomí. Ve zpovědních zrcadlech je to často nepřesně vyjádřeno, nebo to tam vůbec není, ale když to konkrétně řeknu lidem, tak leckdo se ošije a nechce to přijmout. Víte, taky jsem si kladl otázku, proč to utrpení atd., atd. Ale faktem je jedno, lidé si mnoho utrpení zaviňují sami. Proč? Že nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš. Prvotní církev měla strašné pronásledování a dříve jsme si to už zdůvodňovali. Kdyby prvotní církev netrpěla, vůbec by nedošlo k misiím. To je černé na bílém. Předtím církev měla pokoj, ale do misií nešla. A Jidáš? Tomu Ježíš také dával příležitost. I po hříchu se mohl stát sv. Jidášem, tak jako je sv. Petr, i když Ježíše zapřel. Petr se hříchem stal ještě svatějším Petrem a Jidáš se mohl stát sv. Jidášem. Chvíle, kdy se o tom rozhodovalo, nebylo v okamžiku, když zradil. To do něj vstoupil ďábel. Ale před tím, když mu Ježíš dal pokladnu a Jidáš si hrál na spravedlivého. Nešel za Ježíšem a neřekl: „Prosím tě, pokladnu dej někomu jinému, já se neudržím, já občas něco ukradnu“. On si naopak říkal: „Já to neudělám, já si dám pozor atd.“. Pak do něj přichází ďábel, Jidáš Ježíše zradí pod vlivem dočasného posednutí ďáblem a když dokončil svou věc, satan od něj odstoupil. Pak Jidáš uviděl, co provedl a místo toho, aby řekl: „Ježíši, prosím tě, odpusť mi“, nebo aby šel pod kříž a řekl: „Ježíši odpusť, já jsem provedl hloupost: Jenže on chce sám sebe rehabilitovat, jde vracet peníze a když mu je nepřijmou a proti jeho očekávání ho neukřižují, tak spáchá sebevraždu. Takže to propadnutí Jidáše není proto, že by ho Ježíš ´hodil přes palubu´; odepsal. Petr také zhřešil, ale šel za Ježíšem. Člověk někdy opravdu potřebuje udělat chybu, aby prohlédl. A toto si musíme uvědomit. Ježíš to už v dané chvíli nemůže všechno dát do té modlitby a tak to říká ve zkratce, jak se konec konců dost často vyjadřuje. „Dokud jsem byl s nimi, zachoval jsem je ve tvém jménu, ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo“. To musíme chápat z tohoto kontextu. Tady nejde o to, aby se splnil kontingent zavržených, ale o to, že Ježíš dává každému i Jidášovi příležitost a přitom ponechává každému svobodu. Kdyby se Petr po hříchu nerozhodl napravit své jednání, svoje názory, svůj postoj (mockrát jsme to rozebírali), tak by nebyl jediným a Ježíš by řekl: „….kromě těch dvou, kteří propadli záhubě, aby se naplnila Písma“. Ale byl to jenom Jidáš. A nemusel to být Jidáš. Ne proto Jidáš zhřešil, že to bylo předpověděno, ale protože Bůh věděl, že Jidáš po hříchu, až prohlédne, se bude chovat špatně. Pokusí se udělat gesto, které nebude přijato a on spáchá sebevraždu. Tomu se říká špatná lítost po hříchu. Bůh věděl, že Jidáš se bude tak řídit a proto to bylo tak předpověděno. Ježíš to tady říká z toho titulu, aby si člověk uvědomil, že Jidáš nebyl nějaký, jak se tak říká, Ježíšův faux pas, protože všichni potřebujeme Boží ochranu a že Jidáš nebyl hozen přes palubu, obětován, ale to je jeho chyba. Písmo o tom ví a proto předpovídá. Samozřejmě, že člověk, který by se v životě nad tím nezamýšlel, tak tato krátká promluva mu nepomůže. Text Evangelia chce , abychom si ho přečetli a začali se pořádně nad ním zamýšlet, nad jeho smyslem, nad tím proč přichází hřích a jak se zachovat po hříchu. Ale o tom jsme mockrát mluvili.
Je to poslední vyučovací hodina, ta poslední večeře je spjata s rozhovorem, tam už jsou jenom ti nejbližší. Není to jenom večeře na rozloučenou, ale také poslední vyučovací lekce a současně, abychom tak řekli, předávání pravomoci. Tak např. Ježíš prosí: „Otče Svatý, zachovej je, dokud já jsem byl s nimi, zachovával jsem je“. Modelově tady nejde o to, aby se někdo za nás přimlouval, že by to P. Bůh potřeboval a P. Bůh by řekl: „Ne, nevyslyším“. A teď by se nějaký nebeský prominent přimluvil a P.Bůh řekne: „Jo, tak já ho vezmu na milost“. Ta věta z Evangelia má jiný význam: „Dokud já jsem byl s nimi, tak já jsem je zachovával. Dokud jsem byl s nimi, mohli se na mně obrátit s dotazy. Dokud jsem byl s nimi, tak jsem je napomenul, když ujížděli. Já odcházím, tak do té doby, než přijde Duch Svatý, tak prosím, dělej to ty. Já odcházím, nebudou se moci obracet na mně“. Takže tady nejde o to, že by se P. Bůh potřeboval probudit z letargie, ale je to něco, jako kdyby lékař řekl: „Tak já jdu domů, starej se o pacienta ty“. To je jako předání služby. Zajímavá je také věta: „Já jsem je ochránil, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Všichni víme, že jde o Jidáše. Ale chyba by byla, kdybychom se u toho zastavili. Tady to vypadá, jakoby Bůh chtěl stůj co stůj splnit, abych tak řekl, ten svůj kontingent zavrženců, no a tak Ježíš nechal Jidáše padnout, aby se naplnilo Písmo. Ale toto není vysvětlení. Tohle chce malinko se nad tím zamyslet. Protože tady nejde jenom o Jidáše. Tady jde o to, že každý z nás se může dostat do této situace. A Jidáš se mohl z té své krize dostat ven. Samozřejmě, Ježíš nemá čas a ani nechce rozvíjet tuhletu problematiku, protože je mnohokrát řešena v dřívějších vyučovacích lekcích. My si připomeneme, jak to vlastně s Jidášem bylo. Jidáš byl vybrán. Písmo nás chce varovat, že sebetěsnější kontakt s Ježíšem a sebetěsnější kontakt s Duchem Svatým nás nezachrání od hříchu, pakliže my nebudeme dostatečně bdělí. Nebudeme-li dostatečně bdělí, můžeme sebevíc bojovat s hříchy, hříchu se třeba nedopustíme, ale přesto nebudeme Ježíši rozumět. Tohle to je problém. Hlavní Jidášova chyba nebyla v tom, že hřešil, ale v tom, že špatně litoval, že si dělal špatná předsevzetí. Ježíš samozřejmě mohl Jidáše nevzít do party učedníků. Ježíš mohl, abych tak řekl, mít ten okruh svých nejbližších naprosto čistý. Jidášovi se ovšem nestala křivda, protože my všichni budeme souzeni z toho, jak jsme se zachovali vůči Ježíši. A tak Ježíš úmyslně bere Jidáše, aby byl pro nás výstražným znamením. Jidáš byl ze začátku plný elánu, jako každý učedník, ba dokonce můžeme říct, že kdyby Ježíše nezradil, jeho situace mohla být horší než, kdy se dopustil jasného hříchu. Protože rozhodující je takové to konečné setkání s Ježíšem. Jidáš má pořád naději, když uzná svou chybu. Může být zase ve staré partě. Jidáš měl radost, když byl vybrán a jako každý oplýval nadšením. Ale neuvážené, ukvapené náboženství je nesmírně škodlivé. Takové „hurá“ náboženství je nebezpečné. Ale v Jidášovi takové to „hurá“ náboženství bylo. Jidáš viděl sám sebe jako kvalitního žida, jako kvalitního Ježíšova posluchače. Proto, aby Ježíš pomohl Jidášovi vymanit se z této lákavé představy, která byla navíc živena rabínskými kázáními a která nakonec i sv.Petra stála křivou přísahu a tři zapření, dává mu úmyslně pokladnu a na Jidáše nechá působit pokušení. A tak Jidáš si občas něco z té pokladny ukradne. A pak to olituje a pln svatého nadšení si slibuje, že to už nikdy neudělá. Jidášova chyba je v tom, že nejde za Ježíšem a neřekne: „Ježíši, prosím tě, vezmi tu kasu a dej ji někomu jinému. Já se neudržím a občas něco ukradnu“. Kdyby se někdo Jidáše zeptal: „Kdo je Ježíš?“, tak by řekl, že je to Boží Syn. Kdyby se ho někdo zeptal, zda li je Bůh vševědoucí, tak by řekl jistě: „Jak se vůbec na to můžeš ptát?“ „A je Ježíš, Boží Syn také vševědoucí?“ „No, jistě“. Tady jsme u toho problému, že člověk má v sobě vlastně dva světy: svět víry, jak se nám to jeví a svět, podle kterého jedná v konkrétním životě. Zrovna jako Petr v tom jednom světě přísahal, že nezapře, v tom druhém myšlenkovém světě zradil. Tyto dva světa jsou i v nás a prolínají se. A tak Jidáš, když něco ukradl, nešel za Ježíšem, ale sliboval si, že se polepší, že to už neudělá. A to je to naše: „Ježíši, slibuji, že se polepším, slibuji, že nikdy nezhřeším“, místo toho, aby si člověk položil otázku, jak je to možné, že se mi pořád vracejí stejné chyby a hříchy. Jidášovi pokladna nepomohla. Ježíš mohl Jidáše vyloučit ze svého sboru třeba i teď, ale Ježíš nám chce ukázat tento problém a také, to jsem v krátké době vícekrát řekl, Ježíš Jidášovi možná právě tím hříchem ulehčil. Jidáš šel a potácel se mezi těmi hříchy a mezi těmi sliby, že se polepší. Nešel za Ježíšem, setrvával v takovém kolísavém konfliktu a proto je snadno zranitelný a napadnutelný zlým duchem. Takže když Jidáš jde zradit Ježíše, tak je pod vlivem zlého ducha a zřejmě nedělá hřích, protože o hříchu v dané chvíli neví. Asi jako narkoman ve stavu obluzení má sníženou příčetnost. Když někdo udělá něco pod vlivem pominutí smyslů a pod.,tak je to polehčující okolnost. Zrovna tak pro Jidáše, když ho ďábel vyprovokoval, byla to pro něj polehčující okolnost. Ježíš mohl zasáhnout, ale Jidášovi by nepomohl, právě naopak, tím, že Jidáš zradil, měl a má šanci se z toho svého předsevzetí, toho opětovaného předsevzetí dostat. Když byl Ježíš zatčen, Jidáš prohlédl. Kdyby šel za Ježíšem a řekl, Ježíši: „Odpusť, já jsem tě zradil“, on by mu odpustil. Petr, když kohout podruhé zakokrhal, si řekl: „A je to tady. Ježíš mi to říkal. Proč já jsem se nezeptal, co mám dělat a Ježíš by mi řekl, abych nešel k ohni“. Petr ani nešel pod kříž, nešel se omluvit, ale plakal, protože Ježíši ublížil a jde pryč, aby nedělal další chyby. Kdyby tohle udělal Jidáš, byl by svatý a byl by apoštolem stále. Když Jidáš dokonal zradu, byl zase svobodný, protože zlý duch ho opustil. Ovšem měl v paměti, co udělal. „Co jsem to provedl?“ Znova se objevila ta špatná lítost a místo toho, aby se Ježíši omluvil, chce to zachránit a jde vracet peníze. A už se viděl na kříži vedle Ježíše a že smyl ze sebe svou pohanu. Jenže oni mu řekli, že si to měl dříve rozmyslet. A on ve stavu beznaděje se jde oběsit. Vidíme, že Ježíš dává Jidášovi příležitost, ale Jidáš zahynul. Ježíš vzal Jidáše k sobě mezi apoštoly, aby nám rozbil tu iluzi o tom, že být v Ježíšově blízkosti automaticky znamená být dobrý, že chodit do kostela znamená být dobrý, že chodit ke svátostem znamená být dobrý, atd. Pořád v nás může být Jidáš, nebo kousek Jidáše. A to je ten problém. Proto ho Ježíš vzal k sobě, aby se vědělo, že to není boží nedopatření, ale výstraha pro nás ostatní, jak jsme si řekli. Pro Jidáše je to polehčující okolnost, proto Jidáše bere k sobě a nechává Jidáše jednak krást z pokladny a jednak zradit. Abychom ale věděli, že to není Ježíšovým nedopatřením, že Ježíš není učitel, který nestačí na žáky a ti se mu začnou ve škole prát, tak proto je to předem předpověděno. A tady jsme u toho: „Ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo“. Nedělejme si iluze, že v nás není kousek Jidáše.
Jan 17,20-26: Jak jsme si už řekli, je to poslední vyučovací hodina. Nejde jenom o rozloučení. Mnoho věcí je srozumitelné jenom pro toho, kdo zná a rozumí všem ostatním partiím Evangelia. A to není tak jednoduché, protože např. některé evangelické církve nevěří, že jsou tři Božské osoby, že Duch Svatý je třetí Božská osoba, některé evangelické církve nepovažují Ježíšovu přítomnost ve Svátosti Oltářní za skutečnou a jiné. Mše je potom jenom připomínkou Ježíšovy oběti. Musíme přiznat, že i mezi nimi jsou poctiví věřící a nemůžeme říkat, že my jsme dobří a oni jsou špatní. Zrovna tak, když jsem dělal průzkum, jestli katolíci znají Bibli, tak názory těch lidí byly horory. A my si musíme uvědomit, že Ježíšovo slovo pořádně neznáme. Proto je tolik církví. My si ovšem chceme připomenout z té 17. kapitoly takovou větičku, která je známá a nikdo ji nebere vážně. Týká se smyslu Kristovy smrti na kříži. My máme takovou představu, že Ježíš trpí na kříži a tím bere na sebe naše viny. To je představa zjednodušující a primitivní. Ježíš na začátku své výuky říká, že prostě je jako někdo, kdo je dán jako výkupné. Ale na konci výuky už hovoří podrobně. Říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce“. Čili, Ježíšova smrt na kříži je proto, aby lidé prohlédli, aby se lidé zamysleli nad svým dosavadním náboženstvím, nad tím, co považovali za naprosto jasné. Vždyť Kaifáš, dokud Ježíš nevzkřísil Lazara, nemusel mít vůči Ježíšovi žádný osobní hřích. Ježíš se mu jevil jako bludař. Zde se dostáváme k té tragedii špatně pochopeného křesťanství, špatného čtení Bible. Ježíš umírá na kříži, aby nás přinutil revidovat naše názory na Boha, na to, co je dobré a špatné. Před časem jsme si to rozebírali. My si musíme uvědomit, že naše utrpení velmi, velmi často rádi, ochotně a velkoryse obětujeme P. Bohu a vůbec se neptáme, jestli to utrpení nás nemá probudit, abychom se nad sebou začali zamýšlet. Místo toho, abychom si uvědomili, že Bůh nám tady říká: Člověče, začni o sobě přemýšlet“, my jednoduše obětujeme. Na takovou tu „velkorysost“ je třeba si dávat pozor. A také si uvědomit, že Ježíš říká: „Aby svět poznal, že miluji Otce, tak půjdu na kříž“. Kéž bychom to všichni pochopili v co největší míře. Ideál ovšem je pochopit problematiku Kristovy smrti v plné míře, ale zaprvé nebudou to všichni a zadruhé nebude to v plné míře. Protože ten, kdo pochopí Krista, je schopen přijmout Ducha Svatého, ale kde já nechápu Ježíše, tak ve stejných oblastech budu odmítat i Ducha Svatého, i kdybych byl biřmován milionkrát. I kdybych měl milion darů Ducha Svatého, Duch Svatý se v určitých oblastech ve mně nebude držet. Prostě ho nevpustím do sebe. A to je velice důležité. Vezněme si např. 1. čtení (Sk 22,23), když sv. Pavel vytáhne jako takový argument: „Já jsem tady kvůli naději na vzkříšení z mrtvých, farizeové se začali hádat se saducei“, ale nedotáhli to. Nestali se křesťany. Proč? Protože, když šlo o vzkříšení z mrtvých, byli pro, ale na další věci se neptali. Tady jsme u toho. Tím, co jsem řekl o těch evangelících, se nechci jich dotknout. Vážím si některých svých kolegů. Můj spolužák byl velmi charakterní mládenec a je evangelickým knězem. Já jenom konstatuji, aby nám bylo jasno, jak vlastně všichni, nejenom oni, ale i my nemáme někdy otevřené oči a té Bibli nerozumíme. Všichni. A tak je důležité se naučit otevírat uši a když Bůh mluví, tak umět Boha poslouchat. Jenže my často místo toho P. Bohu proklamujeme víru a velkoryse nabízíme svá utrpení. Kdybychom se zamysleli nad tím, co nám Bůh chce připomenout, dopadli bychom lépe. Sice bychom neměli co obětovat, ale Bůh by byl s námi spokojen. Nad tím se máme zarazit, protože utrpení k nám někdy promlouvá zbytečně a zrovna tak i ten Duch Svatý. Musíme se učit Duchu Svatému umět otevřít. Ale vůči Duchu Svatému se nemůže otevřít ten, kdo se nedokázal otevřít vůči jasnému Ježíšovu slovu v evangeliu. Ten, komu není jasné evangelium, se vůči evangeliu neotevřel a není otevřen ani vůči Duchu Svatému.
Leckdo z vás by čekal, že se začneme tou pasáží evangelia zabývat. Drazí přátelé, je to stejná věc, jako kdybychom my, co jsme tady, šli šlo do posledního ročníku medicíny a chtěli bychom rozumět všemu, co se tam učí. A vůbec bychom tomu nerozuměli. Chci-li dělat poslední ročník medicíny, musím začít v obecné škole, pak musí přijít gymnázium, pak prvý ročník medicíny a ten pátý až nakonec. Nemůže to být prohozeno. To, co jsme četli, je úryvek z poslední Ježíšovy řeči, věc, o které Ježíš sám říká: „Mám vám ještě mnoho co říci, ale vy to nemůžete snést.“ Tohle to jsou věci, které jsou dány a ne každý z nich je plně chápe. Mnohý z nich nepochopí celé Evangelium. Přátelé, musíme se s tím smířit. My žijeme v krásných slovech, my žijeme ve slovech „Láska“, aby „On byl ve mně a já v Něm“. Častokrát jsou to různá předsevzetí, ale lidé neví, co ta slova v Evangeliu znamenají. Nemá smysl to vykládat. Chci upozornit na jinou věc. Jak se k pochopení těch nejhlubších míst v Evangeliu dostat. A to je ve 22. kap.: „Blaze těm, kdo si vypírají šaty.“ V 19. kap. Apokalypsy (7. a 8. verš), tam je zase: „Církev dostala šaty z bílého roucha. To jsou spravedlivé skutky.“ My od Boha dostáváme vybavení, Bůh nám dává schopnosti, ale záleží na nás, jakým způsobem my budeme s tím Božím vybavením hospodařit. To, co nám Evangelium nabízí je „Kuchařská knížka“ a dokonce v tom Evangeliu, jako v té kuchařské knížce (máme roztříděná různá jídla a nedá se všechno míchat) obsah je určitým způsobem roztříděn a mnohé věci nelze míchat. Musím si vybrat to, co je na řadě, na co stačím. Jestli jsem dobrý kuchař, mohu se pustit i do náročnějšího receptu, ale když to neumím, tak musím začít od nějakého jednoduchého způsobu, abych se vůbec naučil vařit. V souvislosti s tou kuchařskou knížkou si ještě musíme připomenout jednu věc. Jí se snad kuchařská knížka? Častokrát slyšíme: „My musíme žít Slovo Boží“. To je totéž, jako jíst kuchařskou knížku. Evangelium nám totiž dává recept, ale vlastní zážitek je něco jiného než to Slovo. To Slovo je návod. Já musím zpracovat ten svůj život, já si musím vytřídit ty svoje zážitky, já si z nich musím vybrat to, co chci. A když si to vyberu, tak teprve ty moje vlastní skutky mi ukazují, co vlastně mám dělat. Takže Evangelium je jako kuchařská knížka. My nejsme brouci, co požírají papír. My nemusíme evangelium sežvýkat. Evangelium nám nikdy samo o sobě nic neřekne. Ono nás navádí k tomu, abychom my si život okolo nás osahali. A na základě toho, co jsem já uviděl v tom svém životě, co já jsem si rozmyslel, co já jsem si zpracoval, vytvářím si pohled na život a na křesťanství. Slova: „Blaze těm, kdo si vypírají šaty“ vypadají velice vznešeně, Ale ve skutečnosti jde o to, že vezmeme do ruky třeba určitý kousek evangelia, začneme ho dělat a zjistíme, že se nám to nedaří, A my se teď musíme zamyslet nad tím, jak jsme to evangelium četli, musíme vyhledat, jestli jsme si vybrali správný úryvek z evangelia. To nejde jenom tak začít, vybrat si myšlenku na den, jak to bývá kolikrát i v novinách „myšlenka na den“. Ty myšlenky, podle kterých máme jít, ty jsou seřazeny v určitém sledu a záleží na nás, jak my se smíříme s tou skutečností, že v duševním životě musíme vycházet úplně od začátku a ne rovnou skočit na nějaké vznešené sféry. „Blaze těm, kdo si vypírají šaty“. Čili šaty jsou skutky. Vezmeme si zase kuchařskou knížku. Začínající kuchař něco udělá, ale zase zkušený kuchař podle toho samého receptu tu věc udělá jinak. On dokáže ten jednoduchý recept vyhodnotit daleko lepším způsobem než ten začátečník. Zkušený kuchař udělá lepší jídlo než začátečník, který si vybere třeba ten sebe vznosnější recept. Nejprve se musí začít s jednoduchými věcmi. A toto je sled. Já něco udělám, teď si pozvu toho zkušeného kuchaře a zeptám se ho, jak by to on udělal nebo posoudil. A Bůh nepostupuje tak, že řekne, ty tohle dělej. Ježíš postupuje jinak: „Dobře, já ti to uvařím, porovnej to, cos udělal ty a co jsem udělal já“; a podle stejného receptu. Já pak mohu uvidět, že Ježíšův skutek je zcela jiný. Já musím při přípravě jídla vyhledávat ty věci, které jsou v kuchařce, abych tak řekl, těžko popsatelné. To jsou věci jako např. trochu osolíme, ale co je to ´trochu osolíme, trochu usmažíme´ apod.? Ne moc, ne málo? To všechno hraje roli. Totéž je v tom duchovním životě, kde každý z nás, když si musí vybrat ten správný recept a v pořadí ten správný krok. A nemělo by to být věcí, kterou udělám naslepo. A když si tohle to udělám a začnu tu věc dělat poprvé, podruhé, potřetí a když jednu a tutéž věc dělám víckrát, ta věc se začne zlepšovat, ta věc začne dostávat kvalitu. A to je právě zjednodušený popis toho vyprání šatu. Jistě není třeba říkat víc. Ale jsou mezi námi mnozí lidé, kterým vrtají v hlavě otázky „etalonu“ – vzorového úkonu. Kladou si otázku: „Jak to dělá ten dobrý, jak to dělám já?“ Ano, jen si tam dosaďme zpětnou vazbu, vybraný cíl, na který já stačím. A začnu to dělat. A teď začnu sám porovnávat, to co jsem udělal. Já musím být kritikem sám sobě. Já to udělám, já to posoudím, jestli to bylo dobré a kdo ví pokolikáté se mi podaří udělat to dobře a to znamená, že jsem si vypral šaty. Ono to někdy v Bibli zní tak primitivně; vypírání si šatů. Ale to je zpětná vazba. Je to otázka etalonu, otázka výchozího materiálu, jaké šaty jsem si vybral. Nepotřebujeme znát nějaké složité příklady, ale představa kuchařské knížky nám bude stačit. A třeba znova zkoušet prát si šaty. Šaty, to je to, jakým způsobem jsem to jídlo udělal. Je tady návod a ten je v Evangeliu. Pak skutek, který podle toho udělám a to jsou ty moje šaty. Když budu mít hosty, tak lidé mně nebudou hodnotit podle toho, z jaké knížky jsem dělal jídlo, ale budou říkat: „Je to prima“, nebo řeknou: „No…“. A když to budou kvalitní hosté a když ten hostitel jim podá něco, co je špatné (jak mně se stalo) rovnou řeknou, že to jídlo není v pořádku. A takových hostů si vážím. A Bůh po nás chce, abychom se zamysleli nad tím, co nám říká. Vždy se nám nepodaří všechno vyřešit tak, jak bychom chtěli. Proto musíme mít zpětnou vazbu. My musíme něco udělat, abychom se k tomu mohli vrátit, abychom mohli porovnat jestli je to nyní už dobré. A pak si např. řekneme: „Ano, šlápnul jsem vedle“. A na druhé straně takovým způsobem člověk získává (vnitřní) jistotu a nebude mít nejistotu a jak se lidově říká, že se v tom plácá“. Takže, drazí přátelé, nebudeme se vznášet v krásných slovech, nepůjdeme do posledního ročníku medicíny, ale začneme si prát šaty. Ne si slibovat, ale znova zkusit, zkontrolovat a znova to udělat a pomalu se nám věc začne vyjasňovat.
Je to vyvrcholení Ježíšovy katecheze, poslední lekce. Tato modlitba je závěr, který předpokládá znalost všeho toho, co Ježíš řekl předtím. Smysl věty: „Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa“ si člověk může interpretovat tak , že když se člověk setká s Ježíšovou naukou, tak začne určitým způsobem myslet a jednat a pro svět, lidé kteří nejsou vybaveni Božími dary, to může připadat podivínské, nesrozumitelné. Důsledkem toho bude: „Svět vás bude nenávidět“. Kdo se stane dobrým křesťanem, ten si osvojí typické, charakteristické rysy myšlení, jako měl Ježíš, které nejsou typické pro ostatní lidi. K výroku: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ můžeme říct, že jsou určité věci, které může udělat jenom Bůh a určité věci, které Bůh z principu neudělá, protože je musí udělat člověk (Ježíš v Nazaretě „nemohl“ uzdravit nemocné). Bůh stanovil určitá pravidla hry, které sám dodržuje. Logický součin splnění podmínek. Tam, kde dal Bůh pravomoc člověku, tam nezasahuje. Někdo tu pravomoc využívá, někdo ne. Ježíš je Bůh a současně člověk. Jako Bůh ví, jak je to v nebi. Ježíš jako člověk nám tem Boží vzkaz zpracoval a pak na sobě demonstroval, že všeho toho, co Bůh nabízí lze dosáhnout a splnit jeho podmínky (viz Zj 3,21: „Vítěze nechám sedět vedle sebe na trůně.....“). Ježíš byl v první řadě Bůh a pak člověk. Nejdříve měl Boží funkce, pak vzal na sebe ty lidské. U člověka je to obráceně. Má hned od začátku lidské funkce a ty boží funkce může získat skrze Ježíše. K tomu ale musí zvládnout Boží vzkaz. Pak se Ježíš stane prostředníkem mezi člověkem a Bohem.
Jak už bylo řečeno velekněžská modlitba je závěr celého Ježíšova díla. Ježíš tady hovoří o věcech, které jsou velmi náročné a mnozí věřící lidé je nechápou. Ne, že by věci evangelia nebyly pochopitelné, ale chyba je jinde. Ježíš je rozhodně dobrý učitel, který dovede všechno vysvětlit. Naše chyba ovšem je v tom, že my nejdeme podle Ježíšova sledu, do první třídy obecné a chceme jít rovnou na vysokou školu. Kdybychom se tímhle tím zabývali, jak bychom chtěli, tak by to byla látka, kterou lze připodobnit poslední přednášce na vysoké škole. A chyba je právě v tom, že častokrát nerozumíme slovům Evangelia a ani si to neuvědomujeme. Když člověk nezačne Ježíšovou první třídou, věci Evangelia se mu stávají nesrozumitelnými a případně jim podsouvá zcela jiný význam. A to je právě na tom to smutné. My zapomínáme na to, že je vlastně v nás kus farizeů a někdy kus i saduceů. V tom prvním čtení vidíme jednu věc, že farizeové a saduceové se hádají. Proč? Protože sv. Pavel říká: "Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení z mrtvých". A saduceové na tohle to nevěří. Přitom jsou to tzv. věřící židé. Ze saducejských kruhů jsou rekrutováni velekněží, velerada. To všechno jsou saduceové. Čili, myšlení saduceů je odchylkou od správného židovství, zrovna tak, jako farizeové měli tendenci přibrat si věci navíc (obřady, mytí rukou, posty atd.). Saduceové se oháněli myšlenkou, která je v základě dobrá (ale všechno se dá zneužít). Prostě nechtěli mít žádné přídavky jako farizeové a že budou věřit jenom tomu, co je v Bibli. Jenže oni tu Bibli také nebrali vážně. Kdyby ji brali přesně, tak by tam také na tu otázku vzkříšení z mrtvých nalezli odpověď. Stará Smlouva se nezabývá tou problematikou nějak v plné šíři, protože Stará Smlouva připravuje člověka na setkání s Ježíšem. Jenže oni špatně četli Starou Smlouvu a tím pádem nepochopili Ježíše a proto jim také uteklo poměrně málo to, že přece jenom jsou tam zmínky o životě po smrti. To je prostě takové, jako řekneme, v dějinách byli na jedné straně katolíci, na druhé straně protestanti. Protestanti říkali, že se drží Bible, katolíci říkali, že se drží tradice a víry církve, atd. Obě strany měly pocit, že mají správný postoj a přitom nedodržovali pořádně Písmo, ani jedna, ani druhá strana. Je něco jiného být v pravé církvi a něco jiného být správným členem. A na to se zapomínalo jak na katolické tak na protestantské straně. Když se člověk dostane do takového toho víru, začne bojovat za ten svůj ideál a vůbec ho ani nenapadne, aby se zamyslel nad tím, jestli má ve věci jasno nebo ne. Problém farizeů a saduceů byl hluboký, nenáviděli se málem na život a na smrt. Farizeové věřili ve vzkříšení, ale když oni si četli Písmo - Mojžíše a Proroky, vybírali si z toho, co chtěli. Saduceové zase prohlašovali, že berou pouze Písmo svaté atd. Ale kdyby pořádně dodržovali Mojžíšův zákon, tak by nemohli ukřižovat Ježíše. Uvědomte si, že farizeové a saduceové (velcí nepřátelé) jednohlasně a svorně před Pilátem křičí: „Ukřižuj!“ Proč? Farizeové sice věřili ve vzkříšení, měli zájem o posmrtný život, ale vybírali si z Písma, co se jim líbilo a co se jim nelíbilo, nechávali být. Saduceové nevěřili ve vzkříšení, ale také si vybírali, co se jim hodilo. To je skutečnost. Ono se to zdá nepochopitelné, ale uvědomte si, že když Ježíš vzkřísil Lazara, tak toho byly, dnes bychom řekli, plné noviny. Jenže Ježíšovo kázání se nelíbilo saduceům a nelíbilo se ani farizeům. Tak i když kdekdo věděl, že Ježíš vzkřísil Lazara, tak velekněží a celá klika, velerada, saduceové, všichni ti přisluhovači kolem, ti se rozhodli, že Ježíše a Lazara zlikvidují. Ano, i Lazara, kterého Ježíš vzkřísil. Saduceové viděli vzkříšeného Lazara. Jak tedy mohli nevěřit? Tady vidíme jádro problému. Jádro problému není v tajuplnosti víry, ale v tom, že člověk nechce přijmout to, co je mu až příliš tzv. jasné. Farizeové také věděli o Lazarovi a přece křičeli ´ukřižuj´, protože jejich názory na zbožnost se neshodovali s Ježíšovými. Ježíš jim, jak se tak říká, neseděl. A tady vidíme, že nestačí jenom věřit ve vzkříšení, v Boha, v anděly, v posmrtný život atd. Já prostě musím Boží vůli brát tak, jak chce Bůh a ne, že já si to přecedím a vyberu si, co se mi hodí. Byl to problém saduceů a farizeů a konec konců je to problém i nás, protože spousta lidí v dospělém věku neví, proč se jde ke zpovědi, proč se jde ke přijímání atd. A potom samozřejmě, že jim svátosti nemohou dávat sílu. A takový člověk, i když věří ve vzkříšení a věří ve Věčný život, tím způsobem myšlení je pořád usazen. Jiný člověk věří ve vzkříšení, ale protože si přidává věci a vybírá z Evangelia, co se mu hodí, ten je farizeem. Ani ne v tom smyslu v starozákonním, ale farizeem co do typu myšlení. Třeba neví o tom a těžko je mu pomoci. Má sice jiné problémy, než ten saducejsky myslící člověk, který také nemá jasno ve víře. Napřed musíme jít do první třídy Ježíšovy školy. Jenže člověku do první třídy nechce. Myslí si, že se modlí dobře, že věří dobře. A tím ovšem podepíše nad sebou rozsudek, že toho saduceje a nebo farizeje, nebo dokonce oba typy myšlení neodstraní, kdyby dělal, co dělal a že Ježíšovi rozumět nebude. Očistec je právě setkání člověka s Ježíšem, které se nepovedlo a nedaří. Čili je to stejný problém, jako když Ježíš přišel mezi židy. My se musíme na setkání s Ježíšem připravit. A tou přípravou je, jedině, a nic jiného, než ta Ježíšova první třída, pokání, oprava stávajících názorů. To, co považuji za dobré, to o čem si myslím, že věřím, musím provětrat a zrevidovat. Pokání není půst. Farizeové se postili až, až. Ježíšovi vytýkali, že se jeho učedníci se nepostí. A Ježíš zase farizeům vytýkal, že jestli neučiní pokání, všichni zahynou. Jistě, pokání musí udělat i saduceové. Ale u farizeů to bylo komplikováno tím, že se hodně postili, a ta posty zaměňovali za pokání. To je rozdíl. Pokud jste byli na vojně, půst můžeme přirovnat k poplachu (plná polní) a pokání k čištění zbraní (puška se musí rozebrat). Půst se psychologicky blíží k poplachu. Ne ten farizejský půst, ale ten půst, který v několika případech vidíme v Nové Smlouvě. Když se Ježíš postí, tak to je vrcholné vybičování sil. Kdežto pokání je uvolnění, kde se člověk zamýšlí nad tím, jaký je. Ten člověk neprodukuje něco nového, ale kontroluje, kde a jak by se rozebral. Kdežto půst je vrcholné vypětí sil a vrcholná produkce. Když malíř maluje obraz, někdy dokáže celé hodiny malovat. Zapomíná na oběd a pod. Někdy také dokáže sedět celé hodiny a dívat se na ten obraz, aniž by vzal do ruky štětec. Samy potřebujeme pochopit problematiku pokání. Ne stát a „malovat“, ale také sedět a zamýšlet se, jestli rozumím tomu, co věřím, jestli mi je jasné, co čtu v Písmu atd. To je ta první třída Ježíšova, která nikoho nemine. Chybou je, že člověk, na tu první třídu zapomíná a pak se , že snadno stane Ježíšova nauka nesrozumitelnou. Ježíš je dobrý učitel, který nemá nejasnou výuku.
Je to pasáž velmi náročná, Leckomu se to zdá samozřejmé. Když jsem jednou s dětmi probíral otázku proč se jde k přijímání, všechny děti byly napjaty, jenom jedna holčička nedávala pozor. Koukala se bokem a nudila se. Protože byla jediná, musel jsem si klást otázku, zda-li to dobře vykládám. Ptám se: „Proč nedáváš pozor?“ Za jiných okolností jsem proti tomu, aby tuto otázku učitel kladl. Ona na to: "Já už jsem byla u sv. přijímání“. Já: „A proč se jde k přijímání“. Ona: „Abych měla v duši Ježíška“. Já: „No a co dál?“ A ona nedovedla o tom nic říct. Když to porovnáme s tím: „Otče, chci aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já......... Abych já byl v nich a oni ve mně, jako já jsem v tobě a ty ve mně, aby oni byli jedno v nás“ vidíme, že tato slova se s výrokem holčičky plně shodují. Jenomže ono nestačí pouze říkat slova, ale já musím chápat tu věc a vědět, co za tím je. Proč to uvádím? Člověk velmi často pracuje s prázdnými slovy. Když malého chlapečka naučíme malou násobilku, tak mu nepomůžeme k tomu, aby se stal matematikem. Nebo také si musíme uvědomit, že když dítěti místo lehoučkých písniček strčím hned Mozarta, tak se to nikdy nenaučí. Ta pasáž – "Ježíš je v nás a my v Ježíšovi" - to není vůbec řečeno obrazně, ale je to věc velmi náročná. Ježíš o tom říká až na konci výuky. Souvisí to s Modlitbou ve jménu Ježíše Krista. To je věc, kterou apoštolové nerozuměli (viz "až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém"). Bylo to na Zelený čtvrtek. Prázdná slova to je jedna z nejhorších věcí, kdy člověku nemůžete říct: „Ty nemáš pravdu“, protože to formálně řekne správně. Ten člověk dokonce ani neví, že používá prázdná slova a že tomu nerozumí. Proč se jde km přijímaní je věc, o které by se dalo tolik krásných věcí povídat, ale znamená to, že je třeba něco z Evangelia znát. Spíše znát toho hodně. Dítěti to řekl někdo, kdo ho ke sv. přijímaní připravoval. Asi si myslel si, že mu něco musí říct, děcko tomu nerozumělo a nejhorší je, že až bude potom číst třeba dnešní úryvek, tak to pro něj budou prázdná slova. Když se naučím odříkávat básně, ještě neznamená, že bude ze mně básník. Podobně nebudu ani matematikem, když se z pilnosti naučím velkou násobilku. Tak je to i v náboženství. Když budu používat vznešená slova, ještě neznamená, že jim rozumím a že jsem dobrý křesťan (např. litanie, recitace žalmů atd.). Musíme si uvědomit, že Ježíš se nechal zabít, vstal z mrtvých a ukázal nám mimo jiné smysl toho, proč se jde k sv. přijímání. Pro to děcko daleko srozumitelnější by byla představa: „Abych jednou, až mne Ježíš vzkřísí z mrtvých, měla takové oči a takové ruce, jako má Ježíš". Tomu by dítě rozumělo. A byla by to přesná odpověď, i když by se týkala jiného problému, ale snadno by se mohlo přejít k tomu dnešnímu. My si musíme uvědomit, jak nám Ježíš předvádí vlastnosti toho vzkříšeného těla. Když Ježíš přišel na svět, měl normální lidské tělo, jako máme my. Když chtěl chodit po vodě, musel to dělat jako zázrakem. Ježíš měl dvoje „oči“. Boží i lidské, po Tátovi a po mamince. Božíma očima viděl jako Bůh, např. věděl, kdo si co myslí atd. Podobně měl dvoje ruce. Jako my a také ty druhé. Krásně toto pochopila obyčejná prostá žena z lidu, krvotoká žena. Ježíš většinou u zázraků uzdravení se dotkl nemocného rukama (slepého, malomocného, atd). Jenže ta žena přemýšlela a došla k závěru, že to ty jeho lidské ruce nedělají a že on musí mít ještě „druhé ruce“, které uzdravují. On musí mít ještě „druhé oči“, kterými on vidí, co si např. myslím. Není tudíž třeba, aby veřejně vykládala před lidmi o své nemoci a aby žádala Ježíše, aby na ni položil ruku. Stačí, když ho jenom zatahám za „šos“. Jak to dopadlo víme. Ježíš Božíma očima vidí ženu a Božíma rukama ji uzdravuje. Ježíš je kompletní Bůh a kompletní člověk. Ježíš chce, záměrně, abychom se my o tom dověděli, aby nám dal tu obyčejnou ženu za vzor správného exaktního myšlení v náboženství. Proto říká: „On si na mně někdo sáhnul“. Byly tam tlačenice, apoštolové to omlouvají, ale on trvá na svém („Vyšla ze mne síla). Žena dostala strach, bála se, že dostane vynadáno za to, že nedodržela „úřední postup“. S bázní a třesením vypráví příběh, jak je sužovaná nemocí a jak si řekla: "Dotknu se alespoň jeho šatů. Když přece položí lidské ruce na malomocného a ten se celý uzdraví, tak to nebude těmi lidskými rukami". A žena byla pochválena. Ježíš si to nenechává od té ženy vyprávět proto, aby ji pokáral, ale proto, aby nám ukázal, co si on představuje za správné přemýšlení. Vraťme se k té holčičce. Její rodiče ji psychicky zmrzačili, když ji vložili do úst fráze, kterým nerozumí a možná nikdy rozumět nebude. Oni ji to nevysvětlili, aby mohlo přemýšlet jako ta krvotoká žena. Jí to nikdo nevysvětloval, ale nikdo ji psychicky nezmrzačil naivními představami a prázdnými slovy. Ježíš chce, abychom měli ve věcech jasno. Mnoho věcí se nedá vysvětlit aniž by člověk vložil do toho trochu svého tvůrčího přemýšlení. Žena, kterou nám Ježíš předvedl pochopila věc, kterou musíme pochopit i my. Ježíš měl obyčejné lidské tělo a když chtěl dělat zázraky, potřeboval použít ty „Otcovi oči, ruce“. Těma lidskýma by to neudělal. Po vzkříšení se apoštolům ukázal a předvedl jim, co to jeho vzkříšené, proměněné tělo je, jaké má vlastnosti (objeví se v uzavřené místnosti, při loučení se vznáší a mizí v mracích). Druhé tělo je daleko dokonalejší. Bude mí ty „druhé ruce a oči“ u nás. Budou se podobat Ježíšovým druhým rukám a očím, které měl po vzkříšení. Ježíš vlastnosti vzkříšeného těla nepopisuje, protože by apoštolové tomu nerozuměli, ale je předvádí. Kdyby jim říkal, jak je nevázaný na hmotu, byla by to pro ně prázdná slova. Na druhé straně Ježíš chce, abychom si domysleli, co nám předvádí. Vzkříšené tělo by oni svýma očima nemohli vidět. Aby však viděli,, že je mezi nimi, chtěl se jim ukázat a proto přijal lidskou podobu; ale pozor, pokaždé jinak. Až budou mít jednou ty druhé oči, budou vidět nejen Ježíše, ale i Boha Otce. Slova jsou někdy málo a proto je někdy třeba předvést příklad. Vezměme si např. ten druhý zázračný rybolov. Úplně cizí člověk jim radí, aby hodili sítě na pravou stranu. Měli obrovský úlovek a Jan říká: “Tak, tohle je Ježíš“. Na břehu je úplně cizí člověk, který ani podobou ani hlasem nepřipomíná Ježíše a který se nejdříve s nimi baví jako cizí a oni vědí, že to je Ježíš. Netroufnou si říci: „Ježíši, proč tuhleta maškaráda, proč to děláš?“ Ježíš předvádí, že když se jim chce ukázat těm jejich neohrabaným očím, musím vzít podobu, jakou měl, ale ta moje vlastní podoba vypadá úplně jinak. Oslavené tělo by jste vašimi očima neviděli. Tak to Ježíš musel dělat tímto způsobem. Poznali ho podle zázraku. Třeba si uvědomit, že nás čeká vzkříšení z mrtvých, že má smysl do kostela chodit, když víme proč jdu ke sv. přijímání, jehož cílem je, aby ve mně vyrostl ten nový organismus (druhé oči a druhé ruce). Tak jako u malého dítěte z mlíčka a kašiček vyrostou první mléčné zuby, kterými může kousat jablka, chléb atd., tak nyní z toho druhého jídla, rozkousaného těmi mléčnými zuby, vyrůstají druhé zuby – trvalé. Z hlediska nebe, máme nyní mléčné oči, ruce, jsme celí mlíčňáčci. Musíme pochopit, že každý z nás se má stát podoben zmrtvýchvstalému Ježíši. Když to chápu, pak přijde otázka: „Jak to probíhá? a až potom ta věta: „Abych měl v duši Ježíše“ má svůj význam. Pak se zjistí, že tato věta je nepřesná, protože nejde o Ježíše v duši, ale o Ježíše ve mně, přesně vzato v mém těle. Ale to je věc, o které nyní nemá smysl hovořit. Zatím si promyslíme Ježíše „obyčejného“ a pak zmrtvýchvstalého, kdy to jeho lidské tělo má charakter druhých očí a druhých rukou. Samozřejmě, že má ty Boží také. Ale ruce a oči zmrtvýchvstalého jsou už nesrovnatelné, pro nás neviditelné, něco, co si nedovedeme představit, něco co je úžasné a my to nedokážeme vidět. Čili, chci být jako zmrtvýchvstalý Ježíš, jednou chci takto dopadnout a proto jdu k přijímání. Kdyby takto dítě odpovědělo, zajásal bych radostí. Když dítě řekne výrok do určité míry pravdivý a nerozumí tomu, pak je blokováno a při výkladu odpovídající partie nedává pozor, protože necítí potřebu se nad tím zamýšlet. Chodíme do kostela a musíme vědět, co je náš cíl. Toto musíme mít na vědomí a o tom přemýšlet. Když někdo řekne, že je to na něho moc těžké, tak na soudu povstane neznámá „krvotoká“ žena, která neměla oficiální vzdělání a řekne: „Já jsem si na to přišla sama. Nevykládej, že je to těžké“. Těžké to je, když budu líný přemýšlet a nebudu se chtít vzdát dosavadních představ a názorů. Té ženě dal Ježíš za její přístup pochvalu.
Je to velice náročná pasáž (Velekněžská modlitba). Je to už po skončení výuky. Aby člověk tomuto rozuměl, musí znát celou Ježíšovu výuku. Tato věc se rovnou nedá nikomu vysvětlit, protože nejdříve musíme znát věci, co byly na začátku, které Ježíš během tří let vysvětloval učedníkům. Důležité je a Ježíš klade na to důraz, aby člověk dovedl Bohu naslouchat. My pořád Pánu Bohu „strkáme“ to svoje, jak my si představujeme to křesťanství a zapomínáme se ptát na to, jak se Bůh dívá na naše modlitby. My se neptáme Boha, jestli je s námi spokojen. My chceme, aby nás vyslyšel, aby toto a tamto zařídil, ale neptáme se: „Bože, líbí se ti ta moje modlitba?“ A to je veliká chyba. A matka Boží je zvlášť chválena za to, že se zamýšlela nad Božím slovem (viz „Maria uchovávala ta slova ve svém srdci“). Myslíme si, že se někdo bude Marii líbit, když se bude k ní obracet a vůbec nebude respektovat to, co říkal a co požaduje Ježíš? Je dobré všimnout si té věty: „Za ně prosím, neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou Tvoji“. Ježíš nyní už neprosí za všechny, ale za ty, které jsi mi dal. Ale kdo to je? Jsou to lidé, kteří když je třeba, jsou ochotni zavřít ústa a otevřít uši. A to my nedovedeme. My strkáme Pánu Bohu svoje dobré úmysly, svoje dobré skutky, svoje modlitby, chceme se modlit, jak nejlépe dovedeme, ale neptáme se Ježíše, jak on si naší modlitbu představuje. Ježíš je ochoten každému pomoct, umírá za všechny lidi, také za všechny hříšníky, jak říká sám: „Aby svět poznal, že miluji Otce“ t.j. umírá, aby ho (Ježíše) všichni pochopili, že není bludař a že má pravdu. Tato modlitba je za ty, kteří naslouchají Božímu slovu. Ježíš skončil výuku. Říká: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal“. To znamená: „Vysvětlil jsem jim všechno, celé náboženství“. Všem lidem, které dal Otec Ježíšovi. Otec, ale dává každého, kdo otevře své srdce: „Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal“. Tady jsme u toho. Ježíš v modlitbě rozlišuje. Na kříži umírá za všechny, ale tady se modlí za ty, kteří poslouchají to, co on říká. ´Ty, které jsi mi dal´ je spjato s tím kteří otevřou srdce Ježíšovu slovu, kteří otevřou své uši tomu, co říká Ježíš. Potom ty Otec dává Ježíšovi. Takhle vypadá ta příčina a souvislost, i když ten Boží zásah může předcházet, protože Pán Bůh ví dopředu, jak dotyčný člověk bude mluvit, ale nebude poslouchat (např. „Je zbytečné, abych ho k Ježíšovi volal“). O jiném ví, že bude Ježíšovi dobře naslouchat, a proto toho k němu přivede i kdyby byl na kraji světa. To je např. případ tří mudrců. To byli lidé, kteří přemýšleli o náboženství a vůbec nebyli židy, ale Bůh je přivedl, protože chtěli poznat pravé náboženství. A také Ježíš, tomu, kdo je ochoten pořádně o své víře přemýšlet, dává co potřebuje („Za ně prosím, neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji, všechno mé je tvoje, co je tvoje je moje“). To jsou jedny z posledních Ježíšových slov. Je dobré se nad tím zamyslet. Třeba se také zamyslet nad tím, kam nás Ježíš zařazuje. Zda li jsme ten svět (za který neprosí) anebo jsme lidé, kteří poctivě přemýšlejí o tom, co Ježíš řekl, poctivě čtou Evangelium, poctivě se zamyslí nad tím, co jim Ježíš v Božím slově říká a když se chtějí něco dovědět, pořádně přemýšlejí a ptají se. Těch lidí není moc, to si nemysleme. Matka Boží je právě za toto chválená. Nemysleme si, že když Ježíš řekne modlím se za toho a tamtoho ne, pak přijde Panna Maria a řekne: „Ale já chci, aby ses i za toho druhého modlil“ a Ježíš na to odpoví: „Já bych se za něj nepomodlil, ale když si to ty přeješ, tak já se za něj pomodlím“. Takto to není. Maria je v první řadě výtečnou Ježíšovou posluchačkou. Jestliže Ježíš rozděluje, Maria rozděluje také (viz „Všechno, co vám řekne můj syn, učiňte“). Toto je Mariin vzkaz. Bohužel mnozí mariánští ctitelé na to zapomínají. A to je velká chyba. Měli bychom to mít často na paměti a zvlášť dnes. Pro někoho se mohou zdát Ježíšova slova tvrdá, ale jsou spravedlivá. Tedy pozor! Ježíš umírá za všechny (i za ty, kteří jdou do pekla, aby kdyby chtěli, mohli do nebe přijít). Někdo je zavržen pro to, že nedbá na Ježíšovo slovo, nechce naslouchat, ale chce jenom mluvit.
Je tady jedna věc, nad kterou se musíme zamyslet, aniž by to bylo náročné na předchozí vědomosti i když to tak zvlášť jednoduché a snadné není. Je to toto: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Už jsme říkali, kdo je to svět a kdo není. Jsou lidé, kteří nepřemýšlejí o tom, co říká Ježíš a proto Bůh jim nedává potřebné vybavení. Učedníci – vyvolení – ti, které Otec vyvolil jsou lidé, o kterých Bůh ví, že přemýšlejí. Bůh dává každému člověku dostatek darů, když dobře přemýšlí. Když je líný přemýšlet, když má svoje náboženstvíčko, kterého se nechce vzdát, tak Bůh takového člověka nevyvolí. Ten člověk potom patří do té skupiny označované svět. Představme si nějakou zemi, kde žije hodně lidí a téměř všichni jsou hluší a jenom několik lidí se narodí tak, že slyší. Nyní tam přijde hudebník a začne hrát na klavír. Ti, co slyší se shluknou kolem klavíristy, budou poslouchat a ti hluší budou říkat: “Koukejte ty blázny, co tam dělají. Je tam nějaký chlapík, bouchá do zvláštního stolu a ti ostatní mohou na něm oči nechat. To jsou pomatenci“. Ti hluší (a nevědí o tom) nemohou ocenit toho hudebníka. Je to fikce, ale potřebujeme ji na pomoc, abychom pochopili ten problém ´světa´. Ti, co slyší , jsou napjati, pozorní. Podobně, když přišel Ježíš, tak lidé, kteří byli zvyklí přemýšlet, se zarazili nad jeho kázáním a začali uvažovat. Ježíšovo kázání je začalo přitahovat. Ale lidé, kteří nebyli zvyklí dobře přemýšlet, se ze začátku za Ježíšem rozběhli, líbily se jim jeho zázraky, ale jeho kázání je potom odradilo. Ježíšovo kázání vyvolávalo u nich obrovské napětí. Byli přitahováni zázraky a současně alergičtí na Ježíšovo kázání. To je např. případ farizeů (viz případ člověka s uschlou rukou), kde Ježíš dělá zázraky a oni o něm roznášejí pomluvy, že je pomatený, beznaboh (dělá zázraky v sobotu), přičemž předtím říkali, že žádné nedělá atd. Toto je čistě důsledek toho, že na jedné straně jsou přitahováni Ježíšovou osobností, ale na druhé straně nesnášejí Ježíšova kázání a jsou na ně alergičtí. Tak se vytváří několik skupin posluchačů. Apoštolové a učedníci jsou přitahováni zázraky a mají zájem o učení. Lid je přitahován zázraky (zástupy), ale protože nepřemýšlí, tak jim to Ježíšovo kázání uniká. Horuji pro Ježíše, ale když ho potom vidí zatčeného a před Pilátem, klidně se nechají přemluvit a začnou křičet „Ukřižuj“. Pak jsou tam zákoníci, saduceové a farizeové, kteří vidí Ježíšovi zázraky, jsou dostatečně inteligentní a poslouchají Ježíšovo kázání, ale je to však naprosto proti jejich myšlení, jejich koncepci. Proto se snaží Ježíše porazit v diskusi. Když to nejde, šíří pomluvy. Když selžou i ty pomluvy, vymýšlejí si různé chytáky a také neuspějí. Učedníci přemýšlejí, souhlasí s kázáním a také jsou přitahováni zázraky. U třetí skupiny lidí po těch neúspěších vzniká alergie a vztek (na Ježíše). To je ono: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa“. Apoštolové pak říkají to, co říkal Ježíš, také dělají zázraky a proto svět má také averzi vůči nim.
Samozřejmě, že také platí to, co jsem říkal už v minulých promluvách o této pasáži vyvrcholení Ježíšovy výuky. Slova: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně“, tak tato slova nejsou nějakým básnickým obratem, ale přesným popisem. Ale, jak říkám (i když tím stojí a padá celé naše křesťanství, přijímání svátostí atd., jak chápeme ten vztah Ježíše a Otce), je to věc, kterou Ježíš nechal až na konec výuky. Napřed se musíme naučit pořádně číst Evangelium, musíme rozeznat, jestli rozumíme dané pasáži, nesmíme přeskakovat to, čemu nerozumíme a nelíbí se nám. To je právě ten problém. Chce-li někdo s úspěchem složit doktorát, musí napřed absolvovat 1. třídu ZŠ. Bez ní to nejde. A zrovna tak, chceme-li se dostat k plnohodnotnému křesťanství, chceme-li chápat slova, která nám říká Janovo evangelium, slova, která se nám často zdají poetická, ale přitom jsou přesným popisem. Pak to znamená, abychom se zamýšleli nad tím,, připustili, že možná náš pohled na Boha je neúplný, že toho Boha nechápeme tak, jak bychom chápat měli, že naše myšlení nemusí být shodné s Ježíšovým myšlením. A dokonce, že člověk ani nemusí dělat hříchy a přesto toho Boha nezná. To je případ židů. Musíme se zamýšlet nad tím, co je nám v Evangeliu nejasné a nepříjemné. A dokavaď se nezačneme kriticky dívat na svou zbožnost, na svou víru, na své modlitby, tak těmto věcem nebudeme rozumět. Jistě, dá se to vykládat všelijak, květnatě, poeticky, mysticky, ale co naplat, právě s tím souvisí modlitba ve jménu Ježíše Krista. No a kdybychom se uměli modlit ve jménu Ježíše Krista, to bychom vypadali jinak. Totiž u té modlitby ve jménu Ježíše Krista vůbec nezáleží na tom, zda se na konci modlitby říká ´skrze Krista, našeho Pána´. Ba dokonce tam ani nemusí být slovo Ježíše Krista. Když se člověk začne zamýšlet nad tím problémem, tak najednou vidí, jak se tak lidově říká, co to obnáší. Ta problematika modlitby ve jménu Ježíše Krista je věc, která opravdu stojí za to, ale jak jsem řekl, je až jednou z těch posledních. A tak se musíme smířit s tím, že napřed musíme jít do 1. třídy ZŠ a musíme ji absolvovat. A to je, abychom kontrolovali např. jestli rozumíme tomu, co čteme v Bibli. Nebo, když se modlíme, zda to neděláme kvůli tomu, že nás chválí lidé, zda naše myšlenky odpovídají našim slovům. Jistě znáte, co říká Ježíš, když cituje Izajáše: „Dobře o vás řekl prorok Izajáš: ´Lid tento ctí mně ústy, ale jeho srdce je daleko ode mne. Ctí mně naučeným nebo převzatým zásadám lidským´“. Tohle je přesná charakteristika židů. Když se nad sebou zamyslíme, tak to platí i pro nás. Mnoho slov říkáme, aniž bychom pořádně znali jejich obsah. Mnohokrát jsme si připomínali, buď ´vůle tvá!´. Pěkně se to napíše na parte, ale v Otčenáši se to takhle říkat nedá. Tam je: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Kolik lidí např. ví o tom, že v Otčenáši nejsou jenom prosby, ale je tam i prohlášení, že jsem odpustil. A člověk se ne vždy zamyslí nad tím, zda toto prohlášení je pravdivé, že ne vždy to jako prohlášení říkám („Prohlašuji, že jsem se smířil se všemi bližními“). Člověk to říká v rytmu té modlitby, případně to v klidu zpívá (možná myslí na to, jestli je to C dur, nebo F dur), ale nemyslí při tom, zda má vyřešeny všechny problémy, všechny konflikty se svou rodinou. Kolik lidí si uvědomuje, že ´buď vůle tvá´ není prosba, ale optativ (touha), něco mezi prosbou a prohlášením. Mohli bychom to interpretovat asi takto: „Pane, Bože, tvoje vůle se ve světě neděje a já ji také neplním.O něčem vím, o ledačem nevím, jak bych to měl dělat a tak tě prosím, chci znát tvoji vůli a chtěl bych se zamýšlet nad tím, jak tvoji vůli splnit“. Čili toto je velice zjednodušeně řečený obsah té věty: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Člověk by si měl při této prosbě ještě představit soulad nebešťanů, kde si každý dělá co chce a přitom všichni plní vůli Boží. Kdysi jsem dělal průzkum lidí a kladl jsem záludné otázky. Jedna z nich byla: „Co myslíte, může si člověk v nebi dělat co chce?“ Nevěřili byste, kolik lidí na tuhle primitivní otázku „naletělo“: „To přece nejde, to by byl pěkný pořádek!“ A přitom, přátelé, v nebi si každý může dělat, co chce. To je právě to. Krásně je to vidět u počítače. Když jde o nějaký složitější program, tak každý ho udělá jinak. Zrovna tak při matematickém výpočtu. Já si mohu volit různé metody (jde ovšem o vyšší matematiku). Při nějakém složitém matematickém procesu, úkolu, já mohu volit jeden postup a druhý to bude dělat jinak. Každý to bude dělat jinak a přitom všichni budou mít pravdu. Kdo to nezažil, toto nepochopí. Ten, kdo to zná, tak tomu rozumí. Ono je dobré si toho všímat i tam, kde u jedné plotny se točí více žen. Je přísloví: „V domě je klid, když je tam lichý počet žen a počet musí být menší než 3“. Protože dochází ke třenicím. Umět si dělat co chci a přitom i ten druhý si může dělat, co chce se také vyskytuje i když zřídka. Ale to je znamením vyzrálé osobnosti, např. aby dvě generace se dovedli navzájem respektovat, aby jeden druhému do toho nemluvil. U těch kuchyňských záležitostí to není tak exaktní jako u matematiky. Ideál je, aby tchyně se snachou dokázaly respektovat jedna druhou. A toto existuje, aby si každá dělala, co chce, každá ví, co je třeba dělat. Toto existuje při řekněme při určitých druzích práce, kde každý fakticky dělá co chce. Nezapomenu na zážitek, který jsem měl, když jsem pomáhal při stavbě boudy. Dělal jsem s jedním tesařem a to byl pan tesař. S tím se bezvadně dělalo. To jsme prostě věděli, co je třeba. Někdy jsme oba sáhli po tom samém prknu. Já jsem mu říkal Franta. Já jsem se ho jednou zeptal: „Poslyš, Františku, čím to je, že se mně s tebou dělá tak dobře a práce nám letí? A on řekl: „Když něco dělám, mám před očima, co chci dělat“. Já jsem nebyl tesař, ale bavilo mne to a vžil jsem se do té role podřízeného. Za chvíli jsem vystihl ten pracovní sled, chytil jeho rytmus, práce letěla a taky jsme si dělali každý , co chce a přitom jsme dělali společně. Kdo nemá takové zážitky, měl by se snažit je získat. Protože problematika nebe je problematika toho, jak já se shodnu se svým okolím. Nebudu svoji koncepci a svoji představu strkat P.Bohu, ale prostě budu se snažit pochopit Boha a pak si budu dělat, co chci a přesto to bude v souladu s Božím dílem. Je to jedna z podmínek nebe. A tady máme moc a moc co dohánět. A tak se raději nebudeme sápat na něco, na co nestačíme, na co máme tzv. malé triko, ale budeme se učit každodenní drobné úkoly. A je dobré se naučit s druhým dělat tak, aby si každý dělal, co chce a přesto práce běžela dobře. A v nebi je to podmínka nutná.
Nyní se dostáváme k aplikaci pro nás. Třeba si uvědomit dvě důležité věci. 1) Musíme počítat s tím, že my ještě nemáme odzkoušený přímý kontakt s Ježíšem. My ještě nevíme, jak bychom se zachovali při setkání s Ježíšem. To, že se někomu o P. Ježíši zdá třeba 1000-krát a přitom mu P. Ježíš 1000-krát řekne: „Ty jsi hodný“, tak to je naprosto klamné a nespolehlivé. Jediná věc, která nám může pomoci oklasifikovat sami sebe je četba Evangelia (pozor, jenom Evangelia). Evangelium je třeba nejen s chutí číst, ale číst celé, rozumět mu a nesmím ty nepříjemné pasáže nějak obcházet. A to stále ještě není odzkoušený ten „tvrdý“ přímý kontakt. Apoštolové se byli ve styku s Ježíšem a víme, že i v nich vznikaly konflikty (sv. Petr, sv. Jan). Je pošetilé si namlouvat, jak P. Ježíše milujeme. Sv. Petr a sv. Jan ho jistě milovali více než my a také se dostali s ním do konfliktu a v některých věcech mu nerozuměli. Proto více skromnosti a počítat s tím, že i v nás je kus tohoto světa. Musíme se naučit diskutovat o místech, kde nám Evangelium nesedí a kdy raději sáhnu po zbožné knížce atd.
EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15 , Slavnost Seslání Ducha Svatého
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."
Jan 16,5-15. Když tuhletu pasáž čteme, tak ji obyčejně nedomyslíme i když je to pasáž z té poslední vyučovací lekce Ježíšovi. Této ale rozumět můžeme. My se zpravidla nezamýšlíme nad tím. že jsou v náboženství věci, jako např. např. při studiu medicíny, fyziky, že napřed člověk musí do 1., 2., 3. třídy, atd., pak na gymnasium a až po maturitě na vysokou. Chtít rovnou jít do na vysokou školu, tak to by tam člověk mohl sedět 1 000 let, a vůbec z toho nebude nic vědět. Ty věci jsou srozumitelné pouze pro toho, kdo prodělal předchozí výuku. Ježíš má svůj plán. A apoštolové (tím spíš ostatní židé) také Ježíšovi v některých věcech nerozuměli. Oni nevěděli, že se odchylují od Ježíšovi nauky. Ježíš něco říkal a jako by „házel hrách na zeď“. Jednou z takových věcí bylo, když Ježíš řekl po svém zmrtvýchvstání: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je!“ Jenže oni seděli pěkně v Jeruzalémě, vůbec je nenapadlo jít do misií, dokud nepřišlo pronásledování. Kdyby nebylo došlo k pronásledování v souvislosti se zabitím Štěpána, tak by prvotní církev dodnes seděla v Jeruzalémě a my bychom o křesťanství vůbec nic nevěděli. Ono se to zdá trošku silné tvrzení, ale toto jsou fakta. Víme, když Petr doslova pod tlakem Ducha Svatého, pokřtil pohana Kornélia, tak ho volají „na kobereček“. „Cos to provedl? Tys pokřtil pohana“. A Petr se musel bránit přesto, že Ježíš naprosto jasně řekl: „Jděte do celého světa, učte …“ Jenže Petr se musel bránit. V Sk 10 se píše o zjevení, které měl Petr krátce tím pokřtěním Kornélia. Tam také vidíme Petrovo„ne“. A je to zase věc, která souvisí s problémem „čistý/nečistý“; čistý podle Staré a nové Smlouvy. Ve Staré Smlouvě se nesměly jíst určité druhy masa, např. vepřové. V Nové Smlouvě tento aspekt padá, ale zůstává ta stránka „čistý/nečistý“. Z hlediska chápání se jenom krátce o tom zmíním. Čili, klidně můžeme jíst vepřové maso, ale potřebujeme přemýšlet o tom, jestli naše vědomosti o Bohu jsou v pořádku a jestli nemáme pomíchané správné a nesprávné názory. Jestli nemáme zamícháno to, co řekl Ježíš a to, co vykládal např. p. rabín (z hlediska apoštolů). Vidíme, že apoštolové podle toho, co řekl rabín, Ježíše kontrolovali a když to nesouhlasilo s tím , co řekl rabín, tak řekli: „Ne, to takhle není“. Tady vidíme tento jev, který je lépe vidět na jiných věcech. Představte si, že by žák přešel do další třídy, třeba do 2., a neuměl by vůbec číst. Tak takový žák propadá. Ježíš už odchází, vystupuje na nebe a oni jsou vlastně repetenti. Je to sice drastické, ale najděte si to (Kk 10, Mt 15 a Mk 7), kde Ježíš jasně říká, že neposkvrňuje to, co vchází, ale poskvrňuje to, co vychází a proto klidně můžete jíst každé maso. A takto prohlásil za čisté všechny druhy pokrmů. Přestože toto Ježíš řekl, sv. Petr, kdoví jak dlouho po Seslání Ducha sv. má vidění, kde mu Bůh říká: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ A Petr: „Ani za nic Pane, dosud jsem nic nečistého nejedl“. Právě tady vidíme ten jev, kdy Bůh Petrovi něco říká, ale Petr to nepřijímá. To je jeden pohled na Ježíšův výrok: „Mám vám mnoho co říci, ale teď byste to nevydrželi“. Ježíš by nám toho chtěl vysvětlit hodně, ale dokud my myslíme podobně, že prostě neopravujeme svoje myšlení. Vybíráme si z Evangelia, co se nám líbí, místo abychom si řekli: „Tak počkat, tady v Evangeliu je něco, co neladí s mými dosavadními názory. Já musím své dosavadní názory opravit“. Dokud nezačneme takhle jednat a dokud říkáme, že to je těžké a přeskočíme to, do té doby nám Evangelium nemůže říci to, co nám říci chce. A proto jsou nejasnosti ve víře, pochybnosti, hříchy a nezdary v různých životních situacích. Někdo o tom ví, někdo o tom vůbec neví, ale jede si po svém a sebelepší učitel mu nemůže nic vysvětlit. Proč? Vidíte, že i Ježíš tady, jak se tak říká, vzdal boj („Mám vím mnoho co říct, ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, teď však by jste to nesnesli“). Pozor, komentáře nebo zbožné knížky dost často konstatují, že po seslání Ducha svatého bylo všechno v pořádku. Přečtěte si Sk 10 a uvidíte. O seslání Ducha Svatého se mluví v prvních kapitolách Skutků. To je ta doba seslání Ducha Svatého a krátce po něm. Čili, to ´až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy´ není v tom smyslu, že hned o Letnicích apoštolové byli ve všem v pořádku. Nebo, že hned po biřmování jsem totálně v pořádku. Tady mohou být resty, třeba celoživotní a člověk se z toho třeba vůbec nemusí vymotat. Tak výrok ´až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy´ se netýká toho načasovaného letničního, ale je nutné jej chápat takhle: „My nemáme příležitost setkat se s Ježíšem, my čteme Evangelium a máme ve svém mozku podobné bariéry, zábrany, jako měli apoštolové“. Bylo by dobré, kdyby Ježíš mohl říct: „Víš, já jsem to myslel tak a tak“. Ježíš se teď už neukazuje, ale dal nám ten slib, že Duch Svatý nás navede, ale my napřed musíme hledat, abychom pořádně rozuměli celému Evangeliu. A samozřejmě je moc prospěšné, abychom si dali říct i v těch profánních věcech, abychom neměli v sobě vzdor, který člověk přemáhá, láme atd. My svoji víru kolikrát lámeme přes koleno?! Takže, až přijde Duch Svatý, ten nás uvede do veškeré pravdy ale jenom potud, pokud budeme ochotni otevřít uši, pokud to budeme schopni snést.
Je to poslední výukový celek, je to Ježíšova řeč. Ježíš měl tu svou nauku zhuštěnou do několika takových větších celků a toto je poslední. Ježíš by rád učedníkům vysvětlil všechno, ale nakonec jim řekl: „Mám vám mnoho co říct, nemůžete to snést.“ To jsou výrazná slova – „Duch Svatý přijde a všechno vám připomene“. Na povrchního čtenáře to dělá dojem, že až ten Duch Svatý přijde, že se všechno srovná a že všechno připomene. Tím ale Ježíš nechce říkat, že by na to nestačil a že přijde Duch Svatý a že on to srovná. Ba dokonce tím Ježíš ani nechce říct, že po seslání Ducha Svatého si všichni dají říct. Tato věta neříká, že po seslání Ducha Svatý se všechno spraví, ale, že po Ježíšově smrti, Ježíš bude vzkříšen, 40 dní se bude ukazovat a pak přeruší s lidmi kontakt. A lidstvo, které mělo příležitost setkávat se s Bohem tváří v tvář, nebude už mít příležitost setkávat se přímo s Ježíšem a tuto funkci spojovacího článku převezme právě Duch Svatý. To, co kázal Ježíš učedníkům, těm, kteří byli jeho současníky, Duch Svatý bude připomínat dalším generacím, takže všichni lidé budou mít stejnou příležitost, seznámit se s Boží naukou, tak, jako ji měli apoštolové. Zdaleka Ježíš nechce říct, že až přijde Duch Svatý, bude všechno v pořádku. Vlastně bych to ani nemusel citovat, dost často jsme si to připomínali, vidíme to na samotných apoštolech. V Sk 10, ve zjevení, Ježíš vlastně připomíná Petrovi, aby už konečně přešel ze starozákonního na novozákonní myšlení. A to bylo už pár let po seslání Ducha Svatého. Pak dochází k pokřtění Kornélia, do kterého se sv. Petrovi také nechce, ačkoli Ježíš jasně říkal: “Jděte do celého světa, učte všechny národy...“, atd. A když sv. Petr přijde do Jeruzaléma, tam už o tom vědí a apoštolové a všichni věřící ho volají „na koberec“ - „Cos to prosím tě, prováděl?“. Tady vidíme, že věci, které Ježíš nařídil udělat po svém zmrtvýchvstání, se nekonají. Ta věta nám pouze říká, že i my se můžeme dopracovat stejné míry kontaktu s Bohem, jako měli apoštolové, když mohli komunikovat s Ježíšem. Samozřejmě, oni Ježíše mohli vidět, my ne. Ale ono nejde o to vidět Ježíše, jde o to, od Ježíše se dozvědět, od Ježíš si vyžádat věci, které potřebujeme. Jde o to, porozumět Bibli, hlavně Evangeliu. Oni se mohli zeptat Ježíše přímo, my tu možnost nemáme. Tady funguje Duch Svatý. Ale, jak jsem řekl, jestli někdo Ježíšovi říkal: „To takhle není“, tak ten bude zrovna tak umlčovat Ducha Svatého. Když sv. Petr řekl Ježíšovi: :“Kdepak, to se ti nestane“, dostal vynadáno. Duch Svatý má dva symboly. To nejsou lidské symboly (obrázky a pod.), ale oheň, který se objevil nad hlavami a současně holubice. Oheň i holubice vystihují Ducha Svatého velmi dobře. Víte, na holubičku stačí udělat ´pšt´ a ona ulítne. Možná jste viděli, jak zaměstnanci Dopravního podniku řežou tramvajové koleje. Řežou je ohněm. Takový oheň se prokouše nevím, čím vším. Ale docela snadno se dá uhasit. Když Petr řekl Ježíšovi: „Kdepak, to se ti nestane“, tak Petr dostal vynadáno. Kdežto Duch Svatý. zmlkne. Jako holubička, na „pšt“ uletí. Musíme si uvědomit, že záleží na nás, jestli budeme otevírat svůj mozek tomu, co nám říká Bůh. Kolikrát prosíme, modlíme se a nevíme, co všechno jsme ochotni udělat a přitom nedovedeme otevřít svůj mozek. Tam, kde bychom měli vzít do ruky Evangelium, zamýšlet se nad ním, tak místo toho děláme předsevzetí. To je chyba, protože musíme vědět, co nám Ježíš říká a teprve potom chtít měnit svůj život. Mnozí dělají předsevzetí a vůbec se neptají, jestli Bůh o ta naše předsevzetí má zájem a jestli naše předsevzetí budou nějak účinná. Tohle to jsme si chtěli říct proto, že máme tady tu větičku: „Mám vám mnoho co říct, ale teď to nemůžete snést“. Je to věta, která když se týká i apoštolů, proč bychom si nemohli připustit, že se v ledačem může týkat i nás a my o tom nevíme. A tak přátelé je dobré si uvědomit, že Ježíš nám má mnoho, co říct, ale to, že nerozumíme, není proto, že On nám to neřekl, ale proto, že my ho nepouštíme ke slovu. Jistě, na mnoho věcí se ho ptáme, a toužíme po Boží odpovědi a ono nepřichází. Obrazně řečeno, my chceme vědět a znát nějaké složité výpočty, chceme vysvětlit třeba integrály, ale nemáme ponětí o sečítání. A On nám chce vykládat o sečítání, ale to my nechceme poslouchat. Prostě chceme odpověď na naše otázky, ale nerespektujeme, co On nám včera, třeba i dávno, řekl. A to jsme nechali, nebo necháváme být. Pak se nemůžeme divit, že naše prosby zůstávají bez odpovědi. Protože, třeba, že před 10, 15 léty jsme přestali poslouchat, co nám říká.
Dnes máme svátek, kdy si připomínáme nejsvětější Trojici. Všichni víme, že jde o něco vážného. Ale kolik lidí vlastně pořádně ví o co jde. Leckdo si řekne: „No, to je tajemství“. Takže chceme se zamyslet nad tou problematikou. Jenže já vám nebudu povídat, jak to s tou Nejsvětější Trojicí je a to ze zcela jednoduchého důvodu, protože v Evangeliu je to docela jednoduše a pěkně popsáno. Víte, člověk o určitých místech může mluvit tenkrát, když tam byl. Tedy, když se budu chtít dovědět něco o tom, jak to vypadá v Africe, tak se nebudu vyptávat eskymáka, ale někoho, kdo v té Africe byl, nebo v ní žije, a navíc vím, že ten člověk nepovídá hlouposti. V otázce zeměpisu, já si nemohu ověřit a jsem odkázán na to, co mi ten člověk řekne. Když budu chtít vědět, jak to vypadá v Grónsku, vyhledám eskymáka, když budu chtít vědět jak to vypadá v Africe, vyhledám černocha. Upozorňuji, že nelze si všechno tady ověřit. Žádný profesor zeměpisu nebyl všude. Koneckonců i v Praze se najde spousta míst, kde rodilý Pražák nikdy nebyl. Prostě nedá se to všechno prochodit a stihnout. Jak je to v případě matematiky a fyziky? Potřebuji, aby mi někdo matematiku vysvětlil? Ano. Jak poznám, že ten člověk to vysvětluje správně? Tady jsme u toho, že u dobrého výkladu matematiky, já nejsem odkázán na to, abych si řekl, zda-li mohu, nebo nemohu tomu vyučujícímu věřit. Tam si to mohu ověřit sám. Tady jsme u jedné zajímavé věci. Ježíš, když při katechezi říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ My máme v náboženství řadu potíží jen a jen proto, že nepoužíváme to vysvětlení, které podává Ježíš, my si nepřečteme Evangelium, my se nezakousneme do těch věcí, které jsou na první pohled nejasné. Když se člověk do toho zakousne, za nějaký čas zjistí, že ono je to jednoduché a jasné. To říkám z vlastní zkušenosti. Před pár lety jsem normálně četl Písmo svaté. Nejednou jsem pozoroval, že se mi do toho nějak nechce tak, jako dříve. Říkal jsem si: „Tak, co to znamená ? Písmo přece musím číst, zejména Evangelium a nyní se mi do toho přestává chtít. V čem to vězí?“ Nutit se do toho, tak to není ono. Co, když je např. chyba v tom, jak to čtu, nebo čtu věci, které jsem už mnohokrát četl a znám je a nyní se mám do toho nutit. Řekl jsem si, že si najdu místa, která nebudou zrovna dvakrát jasná. No a vybral jsem si 6. kap. Janova Evangelia. Tam byly všelijaké věty jako: „Otec je ve mně a já jsem v Otci“, atd. Ty věci jsem měl z bohoslovecké fakulty dobře nastudované a pamatuji si je dodnes. To místo mi nebylo zrovna nejjasnější. Uvědomoval jsem si, že se to týká Svátosti Oltářní. Řekl jsem si: „Tak a pořádně se nad tím zamyslíš“. Tak jsem se do toho místa „zakousl“ a začal jsem uvažovat. Najednou jsem začal zírat, že tomu místu jsem dříve vůbec nerozuměl a myslel si, že rozumím. Považoval jsem to dříve za nadnesené a obrazné rčení. Nyní jsem začal vidět, že Jan mluví velice prostě, málem přízemně. Tam žádné obrazné rčení není. Připomínalo mi to velice dobrý výklad v oblasti přírodních věd, kde člověk mohl zaujmout stanovisko vůči každé větě, kde každé slovo má svůj význam. Tak při čtení mi najednou vyvstávaly věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že je znám a zjistil jsem, že je vůbec neznám. Začal jsem zírat a zjišťovat, že Janovo Evangelium je naprosto jasné a co je rozhodující i naprosto průkazné. Člověk ke každé věci může říct: „Ano, tohle existuje“. Proč o tom mluvím dnes. Protože právě tam je krásně popsán problém Nejsvětější Trojice. Připomínám však, Janovo Evangelium není žádný slabikář pro začátečníky (v křesťanství). Co se týče vysvětlování, nebudu si hrát na chytřejšího než byl Ježíš a než byl Jan, miláček Páně. Janovo Evangelium, to je věc, nad kterou se musím zamyslet. A když se nad tím zamyslím, tak pochopím. A když pochopím, mohu říct: „Ano, je to tak, nebo není to tak“. Dávněji, když jsem učil ve škole, vysvětloval jsem problém Nejsvětější Trojice tak, jak se to běžně říká. Např. se běžně říká: „Nejsvětější Trojice , to je Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a přesto je to jediný Bůh. Děti, to je tajemství. Abychom si to přiblížili, tak si můžeme říct: ´Máme strom, ten strom má korunu, má kmen a kořeny a je to jediný strom´“. Tady šlo o ten problém, že se říká tři (Otec + Syn + Duch Svatý) a pak se řekne, že to je jediný Pán. To přirovnání vypadá pěkně. Podobně existuje přirovnání: „Máme trojúhelník, ten má tři strany a přesto je to jeden trojúhelník. Zrovna tak, Bůh jsou tři božské osoby a přesto je to jediný Bůh“, které také vypadá pěkně. Víme však, že každá božská osoba je jediný Bůh. Proto se dá hned říct, že nikdo z nás není tak hloupý, aby si pletl přímku s trojúhelníkem. Podobně nikdo není tak hloupý, aby si pletl a říkal, že jablka rostou na kořeni. Každý ví, že přímka je část trojúhelníku a koruna část stromu a ne celý trojúhelník resp. celý strom. Podobně kmen a kořeny jsou části stromu. Musíme si uvědomit, že každá božská osoba je kompletní Bůh úplně a přitom dohromady tvoří jediného Boha. Tady je chyba v tom, že se hovoří o stromu jako modelu Nejsvětější Trojice, ale kde ho najdete v Evangeliu. Tam neexistuje. Tam sice je: „Já jsem kmen a vy jste ratolesti“, ale to je docela něco jiného. Na vikariátském shromáždění se objevil jiný model – voda, led a pára. Zní to pěkně. Jenže stabilně vedle sebe led, voda a pára nemohou existovat. Problém Nejsvětější Trojice vždy vrtal lidem v hlavě. Ono je to správné, když to člověku vrtá v hlavě. Chyba však je, když si člověk nepřečte, co Bůh sám o sobě říká. Také existoval blud, který byl odsouzen a který říkal: „Ve Starém zákoně Bůh promlouvá jako přísný Jahve, potom mluvil jako laskavý Pán Ježíš a nyní působí jako Duch Svatý. Tento blud koresponduje divadlu Spejbla a Hurvínka, kde pan Kirschner jednou mluví Spejbla a jednou (jindy) Hurvínka. Nejsvětější Trojice není bytost, která mluví třemi hlasy, hlasem Jahve, hlasem Ježíše a hlasem Ducha svatého. Vidíme, že představa voda + led + pára je také nesprávná. Dokud se člověk některé z těchto představ drží, tak se nikam nedopracuje. Nyní si leckdo řekne: „No tak kdy už nám konečně řekneš, jak je to s tou Nejsvětější Trojicí?“ Tak drazí přátelé, já vám nebudu vysvětlovat a nevysvětlím to, co už vysvětlil Ježíš. Ty věci nejlépe ví o sobě on sám. Když se budu chtít něco od člověka dovědět, budu se ho snažit nejdříve otestovat atd. Když chci vědět, jak je to s Bohem a s Nejsvětější Trojicí (mimochodem my vždy na to plácneme, že je to slovo tajemství), tak nejlepší je zeptat se toho, kdo v nebi byl.
V závěru bylo řečeno a opakováno, že tyto pasáže Evangelia nejsou pro čtenáře začátečníky a proto se zdají těžké a spíše nepochopitelné. Proto je třeba zvládnout nejdříve dřívější Ježíšovu nauku, jak ji zachycují další tři evangelisté. Problém Eucharistie a Nejsvětější Trojice Ježíš zařadil až na konec své výuky a tu přednášku nelze vypustit nebo přeskočit. Pozor! Ježíš byl dobrý učitel a měl svoji výuku dostatečně promyšlenou. Budu–li se ptát, Bůh mi pošle do cesty někoho, kdo mi poradí, jak na to. Když ale tu šanci promarním kvůli pohodlnosti si nenamáhat mozek, nebo neochoty se vzdát svých špatných představ, pak se nehnu z místa. Pak ale Bůh za to nemůže. Jak může být někdo dobrý křesťan, nebo chce být, když mu je lhostejné, co Ježíš říkal, když nečte Evangelium a navíc si vytváří špatné představy.
Problém nebe nevězí v tom, že Pán Bůh někomu svoji milost dá a někomu ne. Bůh každému nabídne alespoň minimální místo v nebi, ale že každý zavrženec to odmítne. Týká se to např. i Ježíšovy nauky. „Mám vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést“. Proč? Protože trvají na svém. To není proto, že by Bůh nedával dostatek svých milostí, to není proto, že by Ježíš byl špatný učitel, který říká složité věci, ale že si žáci „sedí na vedení“. Ten výrok je bohužel často špatně chápaný. Nesmíme zapomenout, že člověk, který dokázal říci Ježíšovi: „To takhle není“, totéž dokáže říci i Duchu Svatému. Sv. Petr je někdo, koho si vážíme a váží si ho i P. Bůh a tomu se to přihodilo (viz „Kdepak, to se ti nestane“). Vzpomeňme si na odporování Petra Bohu popsané v Sk 10. Petr říká Bohu: „Kdepak, ani za nic, Pane, dosud nic nečistého jsem nejedl“. Duch Svatý se neprosadí tam, kde člověk řekne: „Ne, to takto není“. Tak, jako židé mohli vetovat Ježíše, tak i my můžeme vetovat Ducha Svatého. Proč je tam: „Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy?“ Tím Ježíš nechce říci, že Duch Svatý to potom každému vysvětlí, na co sám nestačí. Jsou věci, na které, dalo by se říct, ani P. Bůh nestačí. Kdyby P. Bůh tzv. stačil, tak by nebylo jediného zavrženého. Zdá se to divné, protože P.Bůh je všemohoucí a to je pravda. Jenže, když Bůh rozhodne, že dá člověku svobodnou vůli (právo rozhodovat), pak Bůh svoje rozhodnutí už zpátky nebere. Když se člověk rozhodne, že se s Bohem bavit nechce, tak Bůh by musel člověku vzít to právo, které mu dal. Protože mu ho nebere, je tady Boží všemohoucnost proti Božímu rozhodnutí, se kterým může disponovat už člověk. My máme často představu, že ten Duch Svatý nás může vytáhnout z kdejaké bryndy, že můžeme klidně jít svými cestami a nepřemýšlet a že P.Bůh nás pořád bude vytahovat. Musíme si uvědomit, že Bůh nám dal kus té své pravomoci. Jistě, my nedokážeme zastavit Zemi na své dráze kolem Slunce, ale můžeme vetovat Boha. Často to děláme a nejsme si toho vědomi. Když čteme Evangelium a narazíme na něco, co je nám nepříjemné, mohu otočit list dál a říci si, že je to těžké, že tomu nerozumím a už jsme venku. V Evangeliu si mohu listovat jak chci, ale tváří v tvář Ježíšovi musím odpovědět na jeho otázku, zaujmout stanovisko a nebudu moci kličkovat. Místo Evangelia saháme často po zbožné knížce a nahrazujeme tím Evangelium. Ježíš mluvil jasnou řečí a člověk, když to nepřijímal buď ho nevnímal, a nebo dokonce řekl: „Kdepak, to takhle není“. Bůh po nás chce abychom přemýšleli. Po Panně Marii to chtěl dosti drastickým způsobem. U Josefů, když měli chvilku času, určitě si povídali o Bohu. Samozřejmě, že Ježíš říkal: „Můj Otec je Bůh a dokáže se o mně postarat“, ale bylo zapotřebí, aby si to Maria uvědomila. Tak ji Ježíš postavil jednou do drastické situace. To je ten případ s 12-letým Ježíšem v chrámě. Když ho třetí den najdou v chrámě, Ježíš říká: „Mami, to jsi nevěděla, kde mně máš hledat?“ Je to drastické, ale Ježíš věděl, co dělal a Maria v těchto zkouškách obstála. Ježíš nám také někdy háže takové malé „špeky“ a záleží na nás, jestli se toho chytíme a budeme přemýšlet dál, nebo jestli tu nepohodlnou věc odložíme. Marii ze začátku ta odpověď nebyla jasná a nerozuměla těm slovům. Z jiných věcí víme, že výtečně chápala Ježíše a tato událost tomu dopomohla nade vší pochybnost. Maria přemýšlela. Je o ní psáno: „Maria uchovávala všechna slova ve svém srdci“. To je často náš problém. Něco slyšíme, líbí se nám to, ale protože si to nezafixujeme, tak na to zapomínáme. Maria o těch věcech přemýšlí, rozváží si to a nezapomíná.
„Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“. To neznamená, že se to týká všech lidí, ale že lidem připomene to, co jim říkal Ježíš a co za Ježíšova života nechápali, ale po Ježíšově smrti už to budou schopni chápat. Což je případ Petra (viz Petrova přísaha). Nejdříve dochází k závěru, že nemůže takhle zacházet s prorokem (když kohout zakokrhal, rozplakal se). Zřejmě si také uvědomil, že se stačilo zeptat: „Ježíši, co mám dělat, abych tě nezapřel“. On by mu možná poradil, aby nešel k ohni. Nakonec z toho byla křivá přísaha a zapření. „To jsem Ježíšovi dělat neměl“. Petr pochopil, že sám byl a je špatným posluchačem. To si stále ještě myslel, že Ježíš byl pouze prorok. Začal být přemýšlivější. V něčem se mu to vyplatilo, dařilo (viz případ u hrobu, kdy se Janem pochopili, že Ježíš vstal z mrtvých). V jiných věcech, jako např. u problému čistý/nečistý, pokřtění pohanů už tak přemýšlivý nebyl. Tam musel dostat zjevení. Jinak Petr v důsledku zapření byl už opatrný. Pěkně je to vidět i na sněmu (Skutky ap.), kdy sv. Pavel je povolán do Jeruzaléma před radu starších, kvůli tomu, že netrvá na obřezání pohanů. Petr, když přemýšlí, tak si vzpomene, co Ježíš říkal. Duch Svatý je ochoten připomenout všem lidem pozdější generace, dát všem lidem příležitost slyšet plnohodnotné Boží slovo jako měli apoštolové za života Ježíšova. Ale jestli my budeme Duchu Svatému rozumět, nebo ne, tak to je otázka stejná, jako otázka porozumění Ježíšovi. Ten, kdo dokázal říci Ježíšovi, že to takhle není, ten to dokáže říci i Duchu Svatému. Tak jako Ježíšovi nerozuměli lidé, kteří nechtěli přemýšlet, tak také nebudou rozumět ani Duchu Svatému. Duch Svatý nedokáže víc, než Ježíš. Protože člověk má právo Boha vetovat. Na to nesmíme zapomenout. Jistě, Duch Svatý může hodně, ale Ježíš mohl zrovna tolik, vždyť je druhou Božskou osobou. Člověk má právo Boha odmítnout a Bůh to respektuje i za cenu, že nás nechá být vůči němu hulváty. Za takových okolností ani Maria nás nebude s radostí vítat. Její výzva je: „To je můj syn, toho poslouchejte!“. To je její stanovisko. Jí také nepadlo nic zadarmo do klína.
Ježíš říká: „Mám vám mnoho co říct, nemůžete to nyní snést, ale přijde Duch Svatý a uvede vás do veškeré pravdy“. Tak za zaprvé, musíme se zamyslet nad tím ´mám vám mnoho co říct, nemůžete to nyní snést´. Nad tím, jak to ve skutečnosti vypadalo a proč to apoštolové nemohli snést. A co znamená to ´až přijde Duch pravdy, uvede vás…´. Zamyslíme nad těmi aspekty. Tady nejde o věci, kterým by apoštolové nemohli rozumět protože Ježíš by je špatně vykládal. Nejde o věci, které by nemohli pochopit proto, že na ně nemají dostatečné vybavení, dostatečné dary. Roli tady hraje jednoduchá a jako lidstvo stará věc, předsudky. Vzpomeňte si na to, Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit......“ . O tom jsme často mluvili, stačí jenom připomenout. Sv. Petr na to reaguje: „Kdepak, to se ti nestane“. A nejen on, ale všichni apoštolové odmítají tohle to, jako absurditu. Když jim to říká podruhé, potřetí, a ono je to šest krát (u Matouše) a pro Petra, Jakuba a Jana ještě dvakrát navrch. Čili osmkrát tohleto Ježíš říká a jejich postoj na to je: „To se ti nestane“. Po druhé, když Ježíš mluví na hoře s Mojžíšem a Eliášem o své smrti, apoštolové usínají. Když jdou dolů, Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Načež oni mu řeknou: „A proč tedy říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš?“ No, prostě Ježíšovi říkají: „Hele, prosím tě, vždyť to neštymuje s tím, co říkají zákoníci. Vždyť to není pravda“. To je odmítavé stanovisko. Už jsme si to vícekrát rozebírali a trošku pozorný čtenář tam najde, že je to odmítnutí. Potom se báli otázat. Další etapa vývoje té adaptace na tu nepříjemnou zprávu je, že Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí“ a maminka Jakuba a Jana říká: „Chlapci, on se jde do Jeruzaléma ujmout se moci…“ atd. Pak typický příklad (Mt 26), kdy Ježíš říká: „Víte, že Velká noc je blízko, Syn člověka bude vydán, bude zabit a třetího dne vstane z mrtvých“, reakce apoštolů je nulová. Mockrát jsme si říkali, že člověk si na ledacos zvykne, na sebevětší rámus a pod. (např. v případě bydlení na nádraží). A to je právě ono. Ježíš nám má mnoho co říct, ale my jsme natvrdlí, zabednění, máme vytvořené ochranné bariéry, jako opevnění, za které se schováváme proti jakýmkoliv různým názorům. A to vidíme i u apoštolů. Ježíš něco říká a oni to vůbec neberou. Když je Ježíš zabit, jejich reakce na Kristovu smrt je: „My jsme mysleli, že On je Mesiáš“ a degradovali ho na proroka. A jejich reakce na zmrtvýchvstalého Ježíše, když se jim ukázal byla, že se báli, mysleli si, že vidí ducha. Pěkná kariéra pro zmrtvýchvstalého Krista. Udělali z něho strašidlo. Přátelé, to není jenom jediná věc. Takových míst, do kterých člověk vlastně nepřipustí, takových opevněných oblastí, do kterých nepřipustí žádný cizí vliv, je mnoho. A člověk o nich ani neví. Až přijde Duch pravdy, bude mluvit to, co uslyší. Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. Duch Svatý nepřipomene něco nového, ale připomene to, co říkal Ježíš. Ale pozor, těm, kteří odmítali Ježíše, Duch Svatý také nebude moci nic říct. Duch Svatý bude moci říct jenom těm, kteří nebudou dělat chybu sv. Petra, Jakuba a Jana a ostatních apoštolů, kteří se vymaní z téhle problematiky. A jak dalece se z ní vymaní, tak dalece Duch Svatý bude moci připomenout. Něco jiného jsou dary Ducha Svatého, ale to je otázka druhá. Oznámí, co má přijít, ale jenom těm, kteří ho budou brát vážně, protože ten, kdo myslí jako sv. Petr (když řekl, že to se to nestane), ten dokáže umlčet a dokonce ještě s větším úspěchem i Ducha Svatého. A tady jsme u toho problému, abychom se naučili, když je třeba, otevřít ústa a mluvit k Bohu, prosit. Ale neméně důležité je, abychom dokázali ústa také zavřít a otevřít uši, resp. mozek, když čteme Bibli. My Boha máme rádi, ujišťujeme ho v tom atd., ale je zapotřebí, abychom ho méně ujišťovali a více se zamýšleli nad Ježíšovým slovem.
EVANGELIUM Mt 28, 16-20, Slavnost Nejsvětější Trojice
Slova svatého evangelia podle Matouše. Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."
Dnes si připomínáme Nanebevstoupení Páně. Kdybychom měli zodpovědět otázku, který den je takový nejslavnější pro Ježíše, leckdo by odpověděl že Nanebevstoupení. Ovšem je to odpověď dost problematická, protože taková nejslavnější chvíle pro Ježíše bylo jeho Zmrtvýchvstání. A zajímavá věc je, když Magdalena drží Ježíše a on říká, no tak mě pusť, ještě jsem nevystoupil k Otci mému i k Otci vašemu. Tam je: „Přestaň mně držet, nedrž mně. Ona klekla a objala mu nohy“. A právě to, co říká Ježíš v den zmrtvýchvstání, že ještě nevystoupil k Otci. Oč tady jde? Zmrtvýchvstalý má nové tělo, není to jenom Bůh, který má navíc obyčejné lidské tělo, ale který má tělo oslavené, jaké máme i my mít po vzkříšení. Ježíš se ukazuje, ale abych tak řekl, jenom na skok, protože po setkání s Magdalenou šel si nové tělo odzkoušet. Sám měl radost z toho vzkříšeného těla. Sám měl radost ze svého díla. My si někdy toho Boha představujeme poněkud odosobnělého. Jenže jako my máme radost z toho, co se nám podaří, tak Bůh se také dovede radovat z toho, co se mu podaří. A my na to dost zapomínáme. Proto se nám Bůh leckdy zdá cizí. A leckdy prostě nedovedeme s ním najít kontakt. To, že Bůh se nám zdá vznešený, veliký bývají často prázdné slová. Ježíš si šel odzkoušet nové tělo, ale napřed čekal na lidi. Přišly jenom ženy. Petr a Jan se nešli podívat ke hrobu, aby zastihly Ježíše. Oni nevěřili ženám, když přišly za nimi, ale už byli trochu poučeni a tak si řekli, že se půjdou podívat, co se tam vlastně stalo. Kdyby Petr a Jan hned vyrazili, aby Ježíše zastihli, on by na ně počkal. My si musíme uvědomit, že pro Ježíše je velká radost odzkoušet si to tělo s novými vlastnostmi. Ale větší radost by pro něj byla, kdyby se tam na něj přišli podívat, šli si ho osahat: „Tak ty jsi vstal z mrtvých. Ukaž se nám, jak to vzkříšené tělo vypadá“. To ne. Petr a Jan se šli podívat na hrob, co se stalo a nic víc. Ostatní se dál hádali se ženami. Ten dnešní den v sobě má spíš, dalo by se říci, ráz tak trochu smutku. „Já už se vám nebudu pravidelně ukazovat“. Takže toto není nějaký triumfální den. Triumf bylo zmrtvýchvstání. Ježíš se pak ještě 40 dní zjevuje učedníkům a dovysvětluje jim některé věci, pokud jsou schopni to pochopit. Ale skončí 40 dní a On odchází, i když je slíbeno, že přijde. A tak my jsme vlastně v situaci, kdy Ježíš odešel. Apoštolové to pociťovali na vlastní kůži - „Prostě on odešel, už se nám ukazovat nebude“. Samozřejmě, že Ježíš je ochoten se nám ukázat, ale to už má charakter vyjímečnosti. Ale řádně už se jim neukazoval. Proč? Drazí přátelé, naše poslání je připravit se na setkání s Ježíšem. A my bychom měli vědět, že v nás je spousta takových nedořešených věcí a že Ježíš pro nás není tak přitažlivý, jak by měl být. Někdo řekne: „Ale já po něm toužím celým srdcem“. A to si myslíme všichni. Ale něco jiného je toužit po Ježíšovi, kterého neznám, a něco jiného je být s ním v pravidelném kontaktu. A tady jsme u podobného problému, jako u docela blízké lidské známosti. Když dva mladí lidé spolu chodí, je to láska jako trám. Ale když jsou spolu, tak to nejsou jenom ty slavnostní okamžiky, ale přicházejí hádky, mrzutosti a třeba i rozvod. A my musíme počítat s tím, že při setkání s Ježíšem také může docházet ke konfliktu mezi člověkem a Bohem, člověkem a Ježíšem. To si nebudeme nalhávat, protože sv. Petr a sv. Jan a ostatní apoštolové byli jinačí chlapíci a přesto u nich k tomu konfliktu také došlo. Dost věcí měli nedořešených. Ježíšova výuka skončila a jak jsme už říkali, ani během těchto 40 dnů jim Ježíš nemohl dovysvětlit některé pasáže. Např. příkaz: „Jděte do celého světa.....“. Vzpomeňte si na Petra, jak měl jít pokřtít Kornélia, zdráhá se a když ho pokřtí dostane vynadáno. Tady vidíte, že ten Ježíšův pobyt by už nic nového nepřinesl a proto odchází. A my se musíme během Ježíšovi nepřítomnosti na setkání s ním připravit. V nás je také spousta zábran. Takže ten dnešní svátek je spíš rozloučení, Ježíš odchází; řekl všechno, co mohl. Po zmrtvýchvstání mohl něco přidat, 40 dní se zjevoval, ale potom už neměl co. „Tak půjdu, už se vám ukazovat nebudu, jednou přijdu“. To říkají andělé, jak jsme četli v 1. čtení. Takže přátelé, my se jednou s Ježíšem také setkáme a teď se musíme na to setkání připravit a příprava něj je v tom, abychom se naučili s Ježíšem vést rozhovor. A spíš manželé, aby se dokázali dohodnout, aby se nehádali, aby si dokázali vyřešit různost názorů. My abychom dokázali vzít do ruky Evangelium a když nerozumíme,, tak ne ho honem zavřít, ale si říct: „Tomuhle nerozumím, na to se zeptám“. To se musíme naučit. Dokud budeme zavírat Evangelium při těch nepříjemných pasážích, tak nejsme schopni se setkat s Ježíšem. Jednou se Ježíš s námi setká a proto hleďme být připraveni.
Svátek Nanebevstoupení Páně
Je to svátek radostný, ale bohužel, opomíjený. Proč? Protože my všechno, abych tak řekl, bereme podle knížek. A nemáme to promyšleno. A je zde ještě jeden důvod a ten je ještě závažnější, je právě to, že nám není jasná otázka Věčného života. A Ježíš nám právě svým životem chce ukázat, co ten Věčný život je. Když by Ježíš hovořil o Věčném životě, tak by to nebylo tak výrazné. Ježíš se nechal zabít a potom se ukázal zase živý svým učedníkům. Což je zase zajímavá věc. Ježíš se ukáže v plné míře tomu, kdo je ochoten přemýšlet o jeho slovu. Kdyby se Ježíš zase ukázal židům, tak by zase jásali „hurá“, Mesiáš je tady. A židé nebyli ochotni přemýšlet o svém myšlení. Přemýšlet o tom, zda dobře zacházím s tím, co mi tesař Ježíš řekl. Když s tím, co mi řekl tesař, nebudu dobře zacházet, pak nemohu poznat Mesiáše. Učedníci aspoň zčásti chápali, co jim Ježíš – tesař říká a proto se jim zjevuje. Ukázal se jim zase živý. Ze začátku se ukazuje, abych tak řekl, se svojí stálou podobou tak, jak jsou zvyklí ho vídat. Ale setkání s Ježíšem je občas na některých místech tak trochu jiné. Hned při prvním setkání s apoštoly se Ježíš objevuje v uzavřené místnosti. Dveře jsou zavřeny a Ježíš je najednou mezi nimi. Jistě je mnoho věcí, které dokážou projít zdí. Např. rádio hraje v uzavřené místnosti. Proč? Protože radiové vlny klidně projdou skrz zeď. Přitom si mohou apoštolové na Ježíše sáhnout. On ale klidně projde skrz zeď. Tím se liší Kristovo tělo od našeho. Druhá věc, na kterou bychom snadno zapomněli je, že všechny rány jsou zahojeny, ale jsou vidět. Ránu do srdce si nechal, ale nevadilo mu to. A když Tomáš říká: „Dokud si nesáhnu do rány, nevěřím“, Ježíš mu říká: „No tak si sáhni, podívej se“. Představte si, že by nějaký člověk chodil s rozpáraným místem u srdce!? To je pro naše tělo nepředstavitelné. To hlavní, co nám ovšem z toho uniká je to, jak Ježíš se loučí s apoštoly. Najednou se začne vznášet, až mizí v oblacích. Čili, co z toho plyne? Možnost pohybovat se v celém kosmu, možnost nebýt vázán na zeměkouli a na vzduch, možnost potulovat se v celém kosmu a všude být doma. Samozřejmě, když se to domyslí, tak si člověk uvědomí, že ta rychlost pohybu může být daleko větší, než si to dovedeme představit. Ale když Ježíš chtěl ukázat apoštolům, že se v kosmu může pohybovat, tak se pohyboval pomalu, protože kdyby to dělal v rychlosti, tak by to nepozorovali. Naráz by zmizel. Člověk si může říct: „Jak tohle to může vydržet?“ Musíme počítat ještě s jednou věcí. Když se Ježíš chtěl ukázat apoštolům, musel se ukázat s tou tváří, s tou postavou, jak ho znali. Ale v evangeliu sv. Jana je také zajímavá věc (viz Zázračný rybolov). Apoštolové lovili, nic nechytili, na břehu stál nějaký člověk, měl tam ohníček, opékal si rybu a řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodě !“ A měli plnou síť. A Jan na to říká: „To je Pán“. Že tomu tak opravdu bylo, vidíme z dalších souvislostí. Petr skočil do vody, plaval ke břehu. Ježíš řekl: „Vezměte nějakou rybu a upečte“. Věděli, že to je Pán. A nikdo z nich neřekl: „Co jsi zač?“ Všichni věděli, že je to Ježíš. Ježíš tady vypadal jako docela někdo jiný, neznámý člověk, jako někdo s úplně jinou tváří, někdo s úplně jinou postavou. Ježíš byl vysoký a tento „člověk“ mohl být střední postavy, mohl to být mrzáček. Nevíme, těžko říct. Ať už mohl mít jakoukoliv postavu, znamená tohle: „To, co vidíte, není moje skutečná tvář. Takhle já ve skutečnosti nevypadám. Ale jsem to já“. Trochu si to můžeme přiblížit příkladem: Jedna housenka by odešla od své společnosti, zakuklila by se a potom co by se z ní stal motýl, vrátila by se mezi své známé. Oni by ji nepoznali. Ona by jim to musela dokazovat, že by každého jmenovala a vzpomínala, co kdy a kde dělala, co se s ní stalo, až by jí nakonec uvěřili. Tohle je příliš zjednodušené. Ve skutečnosti je to daleko bohatší. My si tu představu musíme stále a stále vytvářet na základě toho, jak dalece budeme Ježíšovi rozumět. Shrneme li to, tak : Ježíš se ukazuje s lidskou tváří, prochází zdí, nechá si sáhnout do rány (klidně až na srdce), objevuje se s různými tvářemi (to nejsou masky),je doma v celém kosmu. Že Ježíš se vznáší do oblaků je z hlediska našeho zobrazení. Z hlediska Ježíše, rozloučení mohlo proběhnout jinak. Zde je přímo škodlivé vznášet se ve filozofických pojmech, protože nám může uniknout podstata věci. Je důležité vědět to, jak Ježíš vypadá a co si o něm lze říct. Je to téměř spor. Jan evangelista v dnešním čtení říká : „Boha nikdo neviděl.........“ a jinde zase (14. kap.) „Kdo vidí mne, vidí Otce“. Je dobře se nad tím zamyslet a dát to dohromady. Pokuste se dát to dohromady.
Dnes si připomínáme svátek Nejsvětější Trojice. Okolo tohoto svátku se dost často hovoří jako o tajemstvích. Říká se, že je to ta největší tajemství, atd. Zní to sice hezky, ale ono spíš platí to, co říká Ježíš: „Mám vám ještě mnoho co říct, ale vy byste to nemohli snést“. To se týká nejenom apoštolů, ale i nás. Všimněte si, že ´Duch Svatý vám připomene´ a to je tase v Jan 10. Takže lidé, kteří Ježíšovi říkají, že to takhle není, ti totéž mohou říkat Duchu Svatému. A pakliže takový člověk si bude chtít opravdu sáhnout po tom „tajemství“ Nejsvětější Trojice, tak se může minout cíle. Jistě, ve škole se často používá model (a často i v kázání) - voda + led + pára. Jádro problému vězí jednak v tom, že problematika Nejsvětější Trojice je v tom, že tři se rovná jedné. A to je to tajemství. Jenže ve skutečnosti my si musíme uvědomit, že vztah Ježíše vůči Otci můžeme popsat dvojím způsobem. „Otec a já jedno jsme“ a to je jeden popis. Druhý popis vypadá, že se s ním naprosto rozchází: „Já budu prosit Otce…“. Čili někdy se Ježíš staví, jako někdo, ano, jako Otec a podruhé se od Otce distancuje. Samozřejmě problematiku dvojice můžeme snadno pochopit z Evangelia. Můžeme ji pak rozšířit a rozšíříme ji potom na Trojici a tím se celá věc ujasní. Čili, napřed to chce znát pořádně vztah Boha Otce a Ježíše a potom teprve řešit problematiku Nejsvětější Trojice. Jenže na tohle to se bohužel zapomíná. Málo lidí zná vztah Ježíše a Otce, málo lidí zná vztah, který je vytvářen Svátostí Oltářní (vztah Ježíše a člověka), který je podobný vztahu Otce a Ježíše. Nebudu to vykládat. Proč? Pro mnoho lidí je to vyloženě věc typu: „Měl bych vám mnoho co říci, ale nemůžete to snést.“ Dneska si řekneme několik prvních zásad, jak se dopracovat nejen k otázce Nejsvětější Trojice, ale k celé problematice náboženství. Tak zaprvé, používat představu ´voda + led + pára´, nebo ´strom = kořen + kmen + koruna´ je naprosto matoucí. Člověk, který se těmito představami zabývá, tak je totálně určen k nepochopení. Přemýšlivý člověk, když má doma lednici a dá do ní vodu a ta mu bude zamrzat na led a bude tam mít za čas ¼ kg vody a ¾ kg ledu. Obráceně zase postupně bude ubývat ledu a přibývat vody, až led úplně zmizí a bude tam jenom voda. Tomu, komu tohle to nic neříká, těžko radit. Trochu přemýšlivý člověk ví, že při pohledu na Ježíše vidíme, že v určitém místě (ukázal vedle sebe) je vedle sebe Otec i Syn i Duch Svatý. A každý z nich je všude po celém kosmu, po celém vesmíru a každý z nich je všude úplně celý a ne „¼ kg Ježíše“ a „¾ kg Boha“. Jak teda vyřešit tuhle tu věc? Už jsme si řekli: „Mám vám mnoho co říct, nemohli byste to snést.“ První krok k tomu je začít pěkně od začátku. Znáte baterku, ona svítí a nikoho nepřekvapuje, když ta baterka svítí. Každý je spíš rozčarován, když nesvítí. Jak to, že baterka svít? Někdo řekne: „Je tam elektrický proud“. Na otázku, co je to elektrický proud, někdo řekne: „No, jsou tam elektrony“, atd. „A co jsou to ty elektrony?“ A teď se najednou ukáže, že někdo začne krásně povídat naučené poučky. A člověk, který to opravdu zná, tak nebude mluvit o tom, že jednou se elektron vyskytuje a někdy ne atd., atd. Ale ví jednu důležitou věc. Na elektron se můžeme dívat dvojím způsobem. Někdy se jeví jako tělísko, které letí a někdy se jeví jako vlna. Když mám v ruce kámen, může existovat kdekoliv i ve vesmíru a ten kámen mohu mít v ruce. Ale vlna, např.vlna na vodě, je vázána na vodu. Běžná vlna je vázána na nějaké to nosné medium. Jistě, vyvstává potom otázka elektromagnetických vln, kde ovšem celá ta věc začíná, abych tak řekl, lítat ve vzduchu. A doslova to lítá ve vzduchu. Čili my si musíme uvědomit, pakliže bude někdo chtít uvažovat o tom, jak to, že mu funguje TV nebo elektronový mikroskop, musí se smířit s elektronem jakožto tělískem a nebude uvažovat o vlnovém charakteru. Pakliže chci elektronem měřit vzdálenosti atomu, zase jsou přístroje využívající stejné elektrony, kde se s elektronem zachází jako s vlnou a perfektně nám měří vzdálenosti atomů, nebo jak vypadají krystaly, atd. Ale já chci zdůraznit jednu věc. Pakliže chci hovořit o elektronu, někdy se musím spokojit s tím, že to je tělísko a tím to končí. A jindy je to zase vlna a tím to končí. Proč jsem vám tohle to říkal? Někteří z vás to znají. Ti, kteří to neznají, tak je dobré si uvědomit, že je moc otázek, na které lze dát odpověď, ale když člověk není dostatečně vzdělán, tak tu odpověď nemůže pochopit. A proto jsem začal hovořit i těch elektronech. Zrovna tak, když budeme hovořit o Ježíšovi, pakliže chceme být střízliví, tak si řekneme: „Ano, jsou zde dva pohledy na Ježíše, když Ježíš říká: ´Já a Otec jedno jsme´ a v určitých situacích s Ježíšem budu jednat stejně jako s jediným Bohem“. Pakliže budu chtít řešit jiné situace ve vztahu vůči Ježíši, např. v otázce modlitby. Ježíš říká: „Musíte se modlit ve jménu mém. Vaše modlitby nejsou proto vyslyšeny, protože jste se dosud nemodlili ve jménu mém“. To znamená, že když chceme, aby ta naše modlitba byla vrcholná, kvalitní, musíme v tomhle tom případě pochopit ten rozdíl prvé a druhé Božské osoby, kdy my se k první Božské osobě obracíme s modlitbou, jako k Bohu Otci a přitom ta modlitba je ve jménu druhé Božské osoby Ježíše Krista. Čili v případě modlitby, já musím Otce i Syna oddělit. Jistě, problém by nebyl řešitelný, ale pakliže chceme v modlitbě něco udělat, pakliže chceme v tom křesťanství někam dojít, tak je nutné se naučit modlit ve jménu Ježíše Krista. A znamená to naučit se dívat na Ježíše tímto dvojím způsobem. Pakliže se mně bude někdo ptát, kdo stvořil svět? Odpověď je, že jediný Bůh a přitom všechny Božské osoby spolupracovaly. A budu se dívat na Boha, jakožto jediného. Pakliže budu hovořit o modlitbě - pozor, to není jakákoliv modlitba, ale modlitba určitého typu - o které Ježíš říká, že jedině tato modlitba má vždycky zaručené vyslyšení tj. modlitba ve jménu Ježíše Krista, tak ta vyžaduje oddělit od sebe Ježíš Krista a Otce. Jistě, kdyby se někdo chtěl dál dovědět, nebudu mu to vykládat. Jenom ho odkážu na Janovo evangelium, 10. kap., 37.-38. verš (viz „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi, ale když je činím, věřte skutkům. A kdo bude věřit skutkům, pozná, že já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ Čili za určitých podmínek, se může člověk dopracovat k tomu, že bude o něm platit tento Ježíšův výrok. Ale pouze za určitých podmínek, když člověk projde určitou řadou poznatků, na jejichž základě, někde kus dál, kdesi v dáli je to poznání, že Ježíš je v Otci a Otec v Ježíši. Čili, to je poznatek dvojjedinosti a tu dvojjedinost pak můžeme rozšířit. Takže Jan 10,37-38. Ale pozor, to je na základě dlouhé řady a ne na základě nějakého povídání, ať už o tom, že je to voda + led + pára a nebo kořen + kmen + ratolesti. Ze začátku se musíme smířit s tím, že na Ježíše máme tyto dva pohledy. A buď se řídíme jedním nebo druhým, jak to je u elektronu. Je to přechodné stadium, jistě, je to stadium, které nám umožní cestu kupředu. Nerozumím? Tak budu přemýšlet, jak porozumět a ne hledat výklad, jaký se mně hodí. Ale chce to také opravit způsob myšlení. Pakliže nebudu chtít opravit způsob myšlení, žádný výklad mi nic neřekne. Svátek Nejsvětější Trojice je jakýsi špičkový svátek. Nedá se nic jiného dělat a jen si pěkně přiznat svoji slabost a neutěšovat se krásnými představami, které jsou prázdnými slovy. Prázdných slov už bylo na světě dost. Nás musí zachránit Slovo, které má svůj význam. A to je věc, kterou jsme si chtěli připomenout v dnešní svátek.
EVANGELIUM Mk 3, 20-35, 10. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili ( o Ježíšovi ) : "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem." (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."
Jsou tady vlastně dvě samostatné události. Zamyslíme se nad jednou z nich, která souvisí s tím 1.čtením. Jedná se o problém hříchu, problém Boží pomoci, jak to, že někteří lidé jsou zavrženi, jak to, že některým lidem modlitba selhává. Ovšem jde také o věc, že Ježíš mnoha lidem, kteří si o sobě myslí, že se úspěšně modlí, Ježíš na soudu řekne: „Nestálo to za nic, já se k tvé modlitbě nehlásím“. Víte, my jsme si zvykli věřit, vytvořili jsme si určité šablony, podle kterých jednáme, jdeme do kostela, to se dělá, to se nedělá atd. Myslíte si, že by mohlo být tolik křesťanských církví, kdyby se všichni, co čtou Bibli, nad Biblí pořádně zamysleli? To by byla jenom jedna církev. Ale ta jedna, by otřásla světem. My máme takovou představu: „Kdybych žil v době Ježíšově, automaticky bych byl na té správné straně“. A to jsme si mnohokrát říkali, že to je velice nebezpečné. Ježíš se setkal s Petrem, a vybral si apoštoly, o jednom rovnou řekl, že tenhle ten mně zradí. Nebudeme rozebírat, proč Ježíš vzal mezi apoštoly Jidáše. Ale těch ostatních 11 bylo opravdu to nejlepší, co si mohl vybrat. A Petr, Jakub a Jan byli nejlepší z těch nejlepších. A i u Jana evangelisty vidíme takovou tu chybu, kterou bychom mohli nazvat prostě chybou v komunikaci. Např. si představte, že by někdo telefonoval, ale nevytočil by správné číslo a vytočil by číslo špatné. Kdysi jsem slyšel takový vtip. Přišla babička z venkova, z takové zapadlé vesničky na návštěvu. Někdo ji požádal, aby dala na poštu dopis a řekla, že to chce rekomando. Teď babička jde a ptá se, kde je pošta, že potřebuje hodit dopis: „No tady, vidíte babičko schránku, zde můžete dopis hodit. Babička hodí dopis do schránky, nakloní se k ní a zavolá: „Prosím vás, chci to rekomando!“ Uvědomte si přátelé, že když Ježíš říká Petrovi a apoštolům: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mně zabijí, ale 3. dne vstanu z mrtvých a Petr mu na to říká: „Kdepak to se ti nestane“, anebo, když Ježíš při proměnění na hoře mluví před Petrem, Jakubem a Janem s Eliášem a Mojžíšem o tom, že bude zabit, tak oni nejen, že se nezapojují do hovoru, ale prostě nevědí co mluví. Mají radost, že vidí Eliáše a Mojžíše, ale vůbec nevnímají rozhovor. Když potom jdou společně dolů, Ježíš říká: „Nikomu neříkejte, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“, tak mu řeknou: „Proč tedy zákoníci říkají, že napřed přijde Eliáš?“A pak, když to Ježíš zase předpovídá, báli se ho zeptat („Jo, zas dostaneme vynadáno, tak to necháme být“). Takže přátelé, ta babička v tom vtipu vzbudila úsměv. Ježíš mluví do Petra jako ta babička do té schránky, ale ne proto, že by Ježíš byl nepoučený, ale proto, že má před sebou ne sv. Petra, ale „mrtvou plechovou krabici“ „Kdepak, to se ti nestane!“). Vždyť je to totéž. Já vím, leckomu se to může zdát přitažené za vlasy a může říct: „Vždyť se to liší“. Ale uvědomte si, vždyť je to otřesné, když sv. Petr tomu, koho považuje za Mesiáše, řekne: „Ale to se ti nestane!“ Kdyby někdo řekl Petrovi: „Poslyš, kdo je víc, Ježíš nebo rabín?“ řekne: „Jak se můžeš takhle hloupě ptát?“ Toto si musíme uvědomit. Naivní babičkou není Ježíš, ale Petr. My říkáme ´mluvit do dubu, házet hrách na zeď´, atd. Když je to jedním uchem dovnitř, druhým ven, projde to mozkem, ale ten hrách neprojde zdí. A tady jsme u toho, že Ježíšovo slovo se nedostane dovnitř člověka a že člověk o tom vůbec nezačne přemýšlet. Tady jsme u jedné otřesné věci. Vzpomeňme si na podobenství o silákově domě. Vypadá to asi takto: Je zde dům, v něm bydlí silák, přijde někdo silnější a toho siláka vyžene. Dům je opraven, ozdoben a zůstává prázdný, protože ten silnější odejde. A teď se ten původní majitel, který byl vyhnán ze svého domova a zatím se toulal po poušti, vrací s velkou chutí zpět. Dokonce vezme sebou sedm jiných duchů, horších než je sám a přebývají v tom člověku. Toto podobenství si třeba najít i u jiných evangelistů (Mk, Mt). Podobenství je možné vysvětlit takto: Domem je člověk. Zlý duch si může s lidským mozkem zahrávat zrovna tak, jako když někdo podlehne narkotikům. Takový narkoman vidí svět docela jinak. Jeho mozek je silně ovlivněn požitou chemikálií. A zrovna tak zlý duch může zasáhnout do mozku tak, že člověk začne vidět věci úplně jinak. Tam (v Evangeliu) byl posedlý člověk, jehož mozek byl zmanipulován, protože do jeho mozku byly naočkovány určité vadné prvky. Ne všechny, jenom pár. Víme, že podobně program v počítači nemusí být infikovaný celý, naopak, stačí na to jen pár maličkostí, které jsou schována (možná) uprostřed balastu. Silák je ďábel. Člověk je bezbranný vůči ďáblovi. Zrovna tak, jako kdyby vám někdo řekl, zdali nechcete limonádu a když se napijete a nebudete vědět, že vám do toho dal drogu, může se lehce z vás stát narkoman. A nebudete o tom vůbec vědět. Zrovna tak ďábel může manipulovat s lidským mozkem. Ježíš tohle na to upozorňuje („zlý duch vyjímá slovo, které jsem řekl“) a je to potvrzeno z Evangelia. (Mt 13, Mk 4). My si to můžeme představit takhle. Mozek je jako popsaná kniha. Když kuchařka chce najít nějaký recept, vyhledá si to v knize. A nebo má některé recepty uložené v mozku. My si věci do mozku zapíšeme tím, že si je promyslíme a pak je děláme. A tím dochází k procesu zápisu do mozku. Zlý duch nám může ledacos vygumovat z mozku a nebo připsat a my o tom nebudeme vědět, že nám to tam někdo cizí psal a pak budeme naprosto podle toho jednat. Samozřejmé je to pro mnohá podobenství. Upozorňuji zejména na podobenství o rozsévači. Takže zlý duch si dělá s posedlým člověkem svoje hříčky, mate ho a má z toho radost. Teď přichází silnější (Ježíš) a vyhání zlého ducha (Mt 12, Mk 3). Zlý duch je vyhnán Ježíšem a Ježíš může ty škody napáchané v mozku, které provedl ďábel, napravit. Respektive, Ježíš může člověku poradit, jak si zkontroluje svůj mozek (tu svoji kuchařskou knihu), kde má špatné recepty, které vypadají hezky (ale ve skutečnosti jsou špatné), aby si je mohl, zjednodušeně řekneme, vymazat. Tam vidíme jednu věc. Zlý duch, když nemůže trápit člověka, tak ztrácí smysl života. On nemá co dělat a nic ho nebaví (zlý duch „chodí po poušti“). To víte, že ďábel nemůže chodit po poušti. „Když najde dům prázdný, tak se vrací“. A my si položme otázku: Jak to, že Ježíš odešel? A odpověď na tuto otázku jsme si řekli na začátku promluvy: „Házel hrách na zeď, mluvil do dubu“, nebo „Kdepak, to se ti nestane“. A toto je přátelé příčinou toho, proč ten silnější (Ježíš) přestává ovlivňovat člověka a člověk se tím vydává v šanc zásahům zlého ducha. Samozřejmě, řekneme, že u sv. Petra nemohl zlý duch zasáhnout, protože většina myšlení sv. Petra byla dobrá. A proto anděl strážný zasáhl. Ale někdy je ten dům opravdu prázdný. A my si nemůžeme zahrávat třeba i s maličkostmi a říct si: „No, i když budu v téhle maličkosti Ježíšova učení špatně myslet, já přece věřím“. Ne, ne, přátelé, svůj mozek si musíme hlídat a musíme se naučit pořádně myslet, protože jinak se stáváme napadnutelnými silákem. A my si nemůžeme říct, že jsme lepší, než sv. Petr. Myslíte si, že my, ve všem v nás pouštíme ke slovu Ježíše rsp. Ježíšovo slovo? To bychom vypadali jinak. Já bych nepajdal a také nikdo z vás. Musíme si pěkně přiznat: „Ano, i sv. Petr byl někdy tou plechovou skříňkou. Nechtějme Ježíše umlčet. Týká se to nás všech, i apoštolů Petra a Jana. Kéž bychom byli alespoň tak málo zabedněni jako byli oni.
Mk 3, 31-35: Příbuzní a Maria jdou za Ježíšem... Příbuzní se rozhodli,že půjdou a přivedou Ježíše ke zdravému rozumu. Že mu rozmluví, případně vynadají: „Tesaři, drž se řemesla a nefušuj pánům teologům do jejich práce a ty svoje řečičky o P. Bohu si nech“. Jak asi bylo Marii? Ta si asi užila od zbožných příbuzných v Nazaretu. Maria šla s nimi. Věděla, že Ježíš si s nimi poradí. Když přišli k místu, kde Ježíš učil a kolem dokola byla spousta lidí, jejich bojová nálada vypršela a spíš se chtěli „přihřát“ na Ježíšově slávě. Proto říkali, pusťte nás dopředu, je tady jeho matka a bratři. Jde to šeptanou poštou až k Ježíšovi. Očekávají uctivé přivítání, usazení. Ježíš nereagoval podle jejich představ: „Kdo je moje matka, kdo jsou moji bratři?“ Rozhlédl se dokola a řekl: „Tohle je moje matka, to jsou moji příbuzní. Každý, kdo plní vůli Boží, je mým bratrem, sestrou i matkou“. Jak asi bylo příbuzným? Maria pocítila zadostiučinění. Maria se necítila dotčena. Ježíš si jí vážil, protože byla dobrou posluchačkou. Ježíš nás měří podle toho, jak jsme otevřeni jeho nauce. My si často myslíme, jakými bychom byli dobrými posluchači. To si o sobě mysleli i Kaifáš, Jidáš a všichni, co se těšili na Mesiáše. My si musíme uvědomit, že ani Petr, Jan a Jakub, trojice nejlepších apoštolů, nebyli stoprocentními posluchači. Také měli chvíle, kdy Ježíšovi nerozuměli, kdy jim Ježíš nemohl něco vysvětlit. Třeba se na sebe zadívat kriticky. Mohli bychom si myslet: „Já jsem dobrý křesťan, já jsem Mariin ctitel“. Jestliže se chceme k Mariině lásce hlásit a být jejím dobrým ctitelem, tak to bude jedině tím, že budeme Ježíšovi dobře rozumět. Nikdo nemůže být pořádný mariánský ctitel, když se nezajímá o Evangelium. Musíme počítat s tím, že setkání s Ježíšem nemáme odzkoušeno tváří v tvář. Co si můžeme odzkoušet je setkání s Ježíšovou naukou. Jak čteme Evangelium, jak se zamýšlíme nad tím, co říká Ježíš? Je nám všechno jasné? Rozumíme všemu? Se vším vnitřně, poctivě souhlasíme? Nebo říkáme ´věřím´ a nepříjemná místa v Evangeliu přeskočím (někdy i nevědomky). Tady je odpověď na to, jakými jsme posluchači, zda-li se bude k nám jednou Ježíš hlásit. Tady je příležitost celou věc napravit a celou záležitost uvést na správnou míru. Snažit se pochopit, proč jsem dosud Evangelium četl málo, nebo nečetl, nebo nepříjemná místa přeskakoval. Když to začneme dělat a poprosíme Ježíše, aby nám ukázal, co je být dobrým křesťanem, můžeme si být jisti, že nás vyslyší. Třeba prosit Ježíše, aby nám pomohl Evangelium chápat, aby nám pomohl rozeznat, kde třeba nevědomky děláme chybu.
Je tady více problémů, je to tématicky náročné, nelze všechno probrat. O Ježíšovi se rozkřiklo, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu a pak přišli s novinkou, že to dělá z moci zlého ducha. Ježíš na to odpovídá podobenstvím o silákově domě a mluví o problematice těch nejzávažnějších hříchů, hříchů proti Duchu Svatému. My lidé si obyčejně hodnotíme hříchy podle toho, jak se nás dotýkají a tak pro mnoho lidí je problém 6. přikázání na vrcholném místě a vůbec si neuvědomují, že ta problematika hříchu proti Duchu Svatému je daleko závažnější. Samozřejmě, že k němu nedochází tak jednoduše a tak často. Ale musíme si dát velký pozor na to, co nás k tomuto hříchu navádí nebo přivádí. Chtěl bych zdůraznit, že tak, jako je imunologická ochrana před nemocemi, tak existuje také „psychická ochrana“ před Ježíšem a tou ochranou je vadně pochopená zbožnost, vadně koncipované náboženství. Ježíš častokrát na to upozorňuje ( viz „nevěstky a celníci vás předejdou …“). Nejdrastičtěji to řekl proti Kafarnaum. Bohužel, tyhle věci nám velice často unikají. Člověk přestává být citlivý na Ježíše, myslí si, že je v pořádku a dozrává postupně k problému hříchu proti Duchu Svatému. Problematika je krásně vidět na tom případu Adama a Evy v ráji (1. kniha Mojžíšova). Z dětství máme představu, že v ráji byl strom, první lidé z něho jedli, Bůh je za to potrestal a pak přišel Ježíš a zadostiučinil za ďáblův hřích a tím nás vykoupil z dědičného hříchu. Je to pravdivý pohled na věc? Ne. Přitom jsem neřekl nic nesprávného. Byly tam totiž stromy dva. Již jako bohoslovci se mi zdálo divné schéma – Adam zhřešil a my máme přijít do pekla. Pak se Bůh chce nad námi smilovat, nechá Ježíše zemřít a my půjdeme do nebe. Vypadá to sice pěkně, ale pohled je to neúplný a tím zmatený. Tak jsem se do toho pustil a nejdříve jsem začal číst pořádně v Bibli. Zjistil jsem, že v ráji nebyl strom jeden, ale stromy dva (ty kritické). Bůh dává člověku možnost získat věčný život, ale člověk odmítl nabídku věčného života, člověk nejedl ze stromu života, člověk byl spokojen s tím, jaký on sám je, viděl se jako pán tvorstva a nechtěl pracovat na rozvoji své osobnosti. Proto je tam nastražen ten strom poznání dobrého a zlého a při správném pochopení toho stromu a hříchu to mělo člověku prospět ke spáse. Do nebe se dostane ten, kdo pochopí Ježíše a často i hřích vede k prohloubení zamýšlení se nad Bohem, o Bohu, o sobě. První strom je Boží nabídka a druhý strom je jakýsi chyták, při kterém se má člověk přichytit na tom, jak je hloupý, naivní. Ten druhý strom má určit, kdo je dobrý a kdo zlý. Věc se vyvíjela následovně: Adam je spokojen sám se sebou, v ráji se nudí, nebe ho přestalo přitahovat. On a Eva jsou přece také pány tvorstva. Bůh se jim zjevoval pravidelně a udržoval s nimi kontakt. Jenže oni nepochopili, že by měli rozvíjet sami sebe a bdít nad rájem a místo toho zůstali viset na představě ´my vládneme ráji´. Tady jde vlastně o vadnou motivaci a proto je tam ten druhý strom. Had jim nalhával, že když budou z něho jíst, že budou jako Bůh. Oni proto jedí, protože se chtějí vymanit z té závislosti na Bohu. Možná si namlouvali, že na tohle ovoce chodí sám P. Bůh a teď dělá před nimi chytrého ..... Oni tedy jedli, nějakým způsobem jim dochází, že se spletli, že je ďábel obelhal a začínají se stydět sami před sebou. Proto si udělají palmové zástěry a schovávají se. Bůh dělá, jako že je hledá a náhodou je objeví atd. Bůh tady chtěl od Adama, aby řekl: „Pane Bože, já jsem nejedl ze stromu života, poslechl jsem hada, jedl jsem z druhého stromu a poznal jsem, že had lhal a že ty máš pravdu“. Jenže Adam tohle neřekl. Adam nechce opustit tu svou představu, že on je dobrý, že je báječný. A jak reaguje Adam? „To žena, kterou jsi mi ty dal, tak ta mi dala“. Zde vidíme přímé obvinění Boha. Bůh se obrací k Evě a ta také: „Moje vina to není, to had....“. Tady je to kritické místo, kdy oni nedovedli rozlišit, kdo je dobrý. Bůh nebo had a také, jsme my dobří nebo špatní. Čili ta jejich reakce byla rozhodující. Bůh se pak obrací k hadovi a říká ortel. Tím ta záležitost v ráji nekončí. Bůh jim říká, nyní už nebudete mít přístup ke stromu života a pro život mimo ráj jim dává pořádné roucho z kůže. Smysl té věci je ten, že Bůh nám dává nabídky, ale my, když o ně nestojíme, začneme jít dolů. Adam měl jíst ze stromu života, neměl nikdy umřít, měl přímo přijít do nebe. My zemřeme a pak musíme čekat na soud. U Adama to tak nebylo. „To žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala“ může být buď přímo hřích proti Duchu Svatému, pakliže si ti všechno uvědomovali a nebo, pokud si to člověk neuvědomuje a přesouvá odpovědnost na druhého, pak je to takové embryo toho hříchu proti Duchu Svatému. Vytvářejí se návyky, které k tomu hříchu povedou, jakmile se člověk setká s Ježíšem na soudu. Takže takové to přenášení zodpovědnosti na druhé, je velkým nebezpečím. Víme, že přesouvání zodpovědnosti na druhého, např. na svého partnera, je velice běžnou věcí. Přitom se dotyčný člověk vůbec nezamyslí nad svým možným podílem na neúspěchu toho nebo onoho a pořád za všechno viní pouze toho druhého. Těchto případů je hodně i ve zbožných rodinách a my si je zpravidla ani neuvědomujeme. Tyto věci stěžují nejen pochopení vztahu mezi lidmi, ale také automaticky pochopení vztahu člověka vůči Bohu. Jistě, že je dobré se zpovídat z hříchů vůči prvnímu, druhému atd. přikázání, ale otázka nefér postoje vůči skutečnosti, přesouvání zodpovědnosti na druhého (často si to člověk ani neuvědomuje) když se neřeší, vyrůstá z toho ten nejtěžší hřích, hřích proti Duchu Svatému, který se nedá odpustit. A to je velice důležité si uvědomit. Strom poznání má ukázat lidem, kdo je dobrý a kdo je zlý. Je to had, nebo Bůh? A je to také hadův výrok nebo Boží výrok? Dále má člověku ukázat, zda-li je člověk dobrý nebo špatný, zda-li je chyba v Evě, kterou mi dal Bůh, nebo v mém postoji vůči tomu, co mi řekla Eva. Tady jsme také u problematiky hříchu. Ježíš říká: „Pohoršení musí přicházet, ale běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází.“ My tady sice nemáme strom poznání, ale je tady problematika hříchů, které, mimo jiné, nás varují před vadným pohledem na skutečnost, na Boha, na své názory, na své náboženství, na sebe samé. Toto je důležité a o těchto věcech by se dalo hodně mluvit. Proto je zapotřebí se nad nimi zamýšlet, abychom tak důležitou problematiku co nejlépe pochopili. Bůh na nás dopouští hříchy ne proto, aby nás zničil, ale aby nás vyprovokoval k pochopení toho, co je naším smyslem a úkolem. Nesprávnými představami z dětství jsme vlastně vůči Bohu imunizováni. V dětství jsme přijali oslabenou (často pouze trosky) výuku a ta nám nyní v dospělosti „úspěšně“ blokuje přijetí kvalitní výuky, kvalitní představy o Bohu. Hřích pak přichází kvůli tomu, aby v nás tuto imunizaci rozbil. Na druhé straně se má v nás vytvořit imunizace vůči vadnému postoji vůči Bohu. To všechno může udělat hřích. Není možné rozebírat všechny detaily. Nutné je však si to uvědomit a zamýšlet se nad tím. Nestačí jenom vědět, že v ráji byly kritické stromy dva, ale také proč. Tady je vidět, jak důležité je správně zacházet s Biblí. Když mám vytvořenou špatnou představu o Bohu, pak v životě podle toho jedu a výsledkem nemůže být nic jiného, než problémy.
EVANGELIUM Mk 4, 26-34, 11. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš řekl zástupu: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal ( Boží ) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Je třeba si tady dobře uvědomit problematiku zrna zasetého do země, pak „hořčičné zrno“ a pak ten dovětek. Tím začneme. Na první pohled by se mohlo zdát, že podobenství je něco méně cenného. Podobenství má dvě části a Ježíš říkal lidem tu první a učedníkům také tu druhou. Ta druhá by bez té první nebyla nic platná. Dnes se takovému procesu říká modelování. První podobenství nám např. chce říct, že je kolem nás mnoho věcí kterým nerozumíme, nevíme, jak to, že fungují, víme jenom, jak fingují. Víme, že rádio hraje, ale málo lidí ví, proč rádio hraje. Samozřejmě je správné se ptát. Ale nejdříve se musím naučit to rádio obsluhovat. Tohle jsou náročné věci. Spousta lidí se např. při učení spokojí se slovy a vůbec látce nerozumí. V některých oborech se snadno pozná, jestli člověk dané věci rozumí, nebo ne. Hůř se to pozná v lingvistice. Proč tohle říkám. Ježíš nám dává nauku. Ta nauka se týká Boha, kterého my si nedovedeme představit, kterého nevidíme. My nemáme takové oči, abychom mohli Boha vidět. Proto jsme odkázáni na podobenství. A my často chceme slyšet vysvětlení, místo toho, abychom si prohlédli podobenství. Podobenství nám něco řekne tím, že vlastně ten model, ta věc, která se v první části popisuje, má nějakou podobnou vlastnost, jako např. Bůh nebo Boží království. My Boha nevidíme, my nevidíme ani vlastní záda, žaludek, srdce. Musíme si uvědomit, že je zapotřebí se nějak naučit dívat na Boha. A protože si ho nemůžeme očima přímo prohlédnout, proto Ježíš uvádí podobenství. Bůh neklade lidem překážky, Bůh má rád lidi, kteří se ptají: „Proč?“ To zrno „rádo poví“ lidem, kteří přemýšlejí. To ho však nesmíme strčit do ucha, ale do země a vědět, jak zalévat, atd. Při hledání odpovědí na to, jak je to s tím zrnem, přišel na řadu mikroskop atd. A problematika poznávání Boha je podobná. Na pochopení Boha já musím mít nějaké „nástroje“, nějakou „zobrazovací techniku“, protože Bůh není očima vidět a přitom s ním musím zacházet, jako že tady je. Proto, když pochopím Ježíšovu techniku podobenství, tak mi něco o tom Bohu řeknou, jaký je. A každé podobenství v určitém úzkém pohledu. Na té věci, na modelu to budu vidět. Na podobenství se musím dívat a to je ten rozdíl. Pak si musím rozmyslet, co z těch mnoha věcí z toho modelu se vlastně Boha týká. Boha budeme po smrti vidět, ale už nyní se potřebujeme o něm něco dovědět. Proto jsou ta podobenství, která nám to říkají kousek po kousku. Tudíž se je musíme naučit využívat. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře, protože nedovedou o Bohu přemýšlet právě pomocí těch podobenství. Chtějí, jak jsme zvyklí z katechizmu, ´otázku a odpověď´; prostě slovní definici. Jenže tu věc z podobenství si musím prohlédnout. Ježíš, když vysvětluje učedníkům podobenství, tak rozebírá pohled na zaseté zrno. On neříká nic nového, pouze vysvětluje, co nám má to zaseté zrno říct. Když se díváme kolem sebe, tak je ve světě spousta věcí, co nám o Bohu mohou hodně říct. Jenže zpravidla se dopouštíme těch dvou chyb. Za prvé, jsme zvyklí na ´otázku – odpověď´ (definice), nebo za druhé, chceme někdy potvrzení našich dětských názorů a zatím ta podobenství nám říkají něco jiného. Stává se, ne zřídka, že lidé, když čtou Evangelium, tak přeskočí nepříjemné pasáže. A tím se celé evangelium stává nesrozumitelné. A to je další věc. Je proto dobré si podobenství promyslet. Některá podobenství nejsou v Evangeliích vysvětlena. Jeden z důvodů je ten, že musíme začít právě „Rozsévačem“. Např. : Jakým způsobem se student učí? Semeno je totiž informace a ta půda je mozek. Mohou nastat tyto situace. Semeno spadlé na okraj cesty – tak to je student, kterého učební látka nebaví. Semeno na skalnaté půdě – to je student, který má dobrou paměť, naučí se vzorečky, on látce nerozumí, když se přihlásí, dostane jedničky, ale při slovních úlohách vybouchne. My v náboženství zrovna tak přebíráme spoustu pouček, kterým nerozumíme. Někdy o tom přemýšlíme, ale povrchně. My si tam nedosadíme vlastní zážitky, kterými bychom to měli mít podložené. Z takového člověka, který si tam nedosazuje vlastní zážitky, nebude nikdy odborník. A když přijde zamotaná otázka, tak se mu ten formální komplex zhroutí. Takový člověk je s Evangeliem rychle hotov. Dříve než nějaký šťoura. Životní nezdary také nedovede řešit. Ten třetí případ jsme už probírali (zrno v trní), tak se s tím nyní nebudeme zdržovat. Co se týče hořčičného zrna, tak v případě Evangelia se jedná o semeno keře, který dorůstá obrovských rozměrů. Přitom to semeno je velice malé. My za symbol maličkosti používáme mák. Ježíš nám chce říct: „Člověče, nauč se pořádně přemýšlet“. A zase jsme u toho: „Nauč se člověče pořádně číst Evangelium a dívat se na věci popisované v podobenstvích. A pak se tvoje vědomosti, tvůj vztah vůči Bohu rozroste velice rychle“. Mnozí lidé mají pochybnosti ve víře právě proto, že nechtějí ve víře pochybovat. Jenže oni si nasbírali něco v dětství, co je neúplné, nekvalitní a třeba i ten anděl strážný, nebo Duch Svatý jim říká: „Ty by sis to měl dát do pořádku, ty o tom Bohu nic nevíš“, ten člověk to považuje za pochybnost, brání se tomu, místo toho, aby se šel zeptat. A tak mnozí ti, co tzv. pochybují, nepochybují a mnozí ti, co tzv. nepochybují, co nemají pochybnosti ve víře, mohou být těch pochybností plni, když si je nepřipustí. Uložili si tvrdou cenzuru („já všechno beru“ atd.) Ono je to pohodlnější jak pro věřícího, tak pro kazatele. Ježíš právě proto používal podobenství, protože ono dokazuje, že ta věc je možná, že existuje. Vezměme si jiný příklad: „Co znamená, že Bůh je Duch?“ Podle katechizmu známe definici: „Bůh je Duch znamená, že má rozum a vůli, ale nemá tělo.“ „A kdo viděl P.Boha?“ A už ten člověk může být vedle. Jenže v Bibli je tato otázka ve formě jakéhosi mikropodobenství. My bychom to dneska měli číst asi takto: „Bůh je jako vzduch. Když fouká vítr, ty nevidíš ten vítr, nevidíš, kterým směrem fouká, ale slyšíš jeho hukot a vidíš, co ten vítr dělá, vnímáš jeho projevy (Jan 4). Mohu si říct: „Jsou věci živé a neživé, viditelné a neviditelné.“ Tenkrát tomu souboru neviditelných věcí říkali RUAH – dech. Spiritus je dech. Když já řeknu: „Bůh je jako vzduch“, pak mi nikdo nemůže říct: „Tohle jsou povídačky, to je jako jedna z pohádkových bytostí“. Všimněte si toho rozdílu. Vzpomeňte si na to, jak za Ježíšem přichází Nikodém. Ježíš: „Když fouká vítr, tak nevíš odkud je a kam jde. A zrovna tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“. Ale teď pozor, když si vezmete starý latinský nebo řecký překlad, tak vítr se řekne spiritus (řecky pneuma). „Když spiritus fouká ( pneuma fouká), ty slyšíš jeho hlas, ale nevidíš odkud a kam jde a tak je to s každým, kdo se narodil ze Spiritu Svatého.“ Tím, že jednou tam máme přeloženo vítr a podruhé Duch, máme to mikropodobenství rozbité. Staré překlady jsou mnohdy přesnější. Na druhé straně máme poučku, prázdná slova, která se nám mohou lehce zbortit. Často se stává, že dítě se bojí být samo doma a rodiče ho přesvědčují, že žádní duchové nejsou. A když povyroste, tak mu zase říkají, že P. Bůh je Duch. A jemu se to zdá pohádkové. Protože se nepoužije ta Ježíšova technika, Bůh je pro něho pohádkový. Pak se mu řekne, že v Boha věřit musí. Tady jsme u toho, že už od mládí bychom si měli dávat pozor na tu logickou infekci u dětí. Abychom jim nevykládali něco, co budeme později odbourávat. Suma sumárum, naučme se napřed používat podobenství i my. Podobenství má dvě části: Za prvé je tam popis věci, abychom věděli na co se máme dívat a za druhé vysvětlení, které nám má něco říct. Třeba si zkusit zasadit semínka do různých půd a pak uvidíme a přesvědčíme se o osudu těch semínek. Člověk si může prohlídnout kořeny, pozorovat růst rostliny a začít o tom přemýšlet. A to je důležité. Kdežto my jsme zvyklí pracovat se slovy s definicí. A už máme zrno na skále, které nemá kam zapustit kořínky vlastních zkušeností. Co je to zrno? Zrno je návod jak vybudovat rostlinu s první zásobou energie pro první chvíli. Jinak ta rostlina roste z té půdy, z toho, v čem je zasazena. Zrovna tak, když přemýšlíme o Bohu, měli bychom se naučit dosazovat do Evangelia vlastní zážitky, vlastní zkušenosti a ne jenom odříkávat poučky. Ježíšův způsob je ve skutečnosti i dnes nejlepším způsobem výuky (modelování, problémová výuka). A měli bychom ji znát, když se chceme opovažovat za křesťany. Co jsem to za křesťana, když neznám Bibli. A Bibli nebudu znát, dokud se nenaučím pořádně přemýšlet o podobenstvích. Často si o Ježíšovi přečteme, co nám o něm říká některý svatý, ale přitom zapomínáme, co nám o sobě říká on sám. A to je obrovská chyba.
Je tu velice mnoho materiálu pohromadě. Nelze hovořit o všem. Bude nutné si vzpomenout na to, o čem jsme už vícekrát mluvili, protože některé věci budeme muset říct jen tak letmo. Tak za prvé: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno a to semeno roste ani neví jak“. K tomu uvádím pouze tuto připomínku, že to je stav, kde vlastně probíhají určité procesy, které si člověk ani neuvědomuje; jsou to návyky z dřívějška. Jsou to prostě věci, kde člověk musí vědět, co je v jeho kompetenci. A to musí znát. A věci, které v jeho kompetenci nejsou, ty musí nechat P. Bohu. Je tady i jiná věc. Jde o výstavbu Věčného života. Věčný život se rozvíjí podle stejných zákonů, jako se rozvíjí náš život pozemský. Bohužel, náboženství se zabývá otázkou, kolik jsem udělal hříchů a vůbec nám nevyvstává problematika Věčného života jakožto těžiště náboženství. Ježíš zdůrazňuje, že lidé tohoto světa, kteří znají ty profánní věci, jsou daleko opatrnější ve svém jednání než lidé, kteří se, abych tak řekl, bezbřehým způsobem oddávají náboženství. Mnoho lidí velice střízlivě uvažuje v konkrétním životě, ale v náboženství se dá unášet úplně svými pocity, svými ideami, ze kterých ho nemožno dostat. A teprve zvláště při dialogu o kázání se ukáže, jak různí lidé různým způsobem věci chápou a častokrát doslova nelogicky argumentují. Mám na mysli konkrétní věci. Jistě sami jste tyhle ty věci zažili. Kdo to nezažil, těžko mu je to vysvětlit. Pakliže se chci stát pořádným křesťanem, tak pokud jsem student, ať už medicíny, musím dělat pořádně medicínu, protože, kdo není pořádný medik, nebude pořádný křesťan. Takže, kdo chce být pořádným křesťanem, musí pořádně dělat příslušnou věc. Kdo dělá elektrotechniku, tak jí musí rozumět. Pakliže jí nerozumí, tak si přenáší vadné stereotypy i do četby Bible. Samozřejmě některé obory jsou bližší, některé jsou vzdálenější, ale je to důležitá věc. Ta zákonitost výstavby Věčného života má stejné zákony výstavby našeho běžného života; rozvinutí intelektu v profánních věcech má stejné zákony jako četba Evangelia. A to je smysl toho prvního podobenství. Samozřejmě je to rozšířeno o další kapitoly Evangelia, protože takto přímo to nevyčtete z těch podobenství. Druhé podobenství je o hořčičném zrnu: „Zasévá se do země, je menší než všechna jiná semena, ale když je zaseto, vzejde, přeroste všechna semena všechny zahradní rostliny, vyžene tak velké větve, že ptáci mohou sídlit v jeho stínu“. Tohle to vůbec neznamená mít malinkou víru, ale víru plně vitální. Abychom si vysvětlili problematiku vitální víry, je dobré si přečíst 13. kap. Matouše. Tam v „Rozsévači“ např. vidíme, že když člověk nerozumí věci, o které se jedná, sice ji přijme, ale zase ji vytratí. Takových lidí je velice mnoho. Vzpomeňte si na různé dialogy, které jste sami vedli nebo viděli vést o náboženství. Jestli jste viděli vadný dialog o náboženství, tak jste viděli, že některý člověk je totálně vedle a naprosto nepřístupný. Čili takový člověk má zrno, ale už to není jediné zrníčko, ale to je tuna zrníček, ale z kompotu, která jsou uvařena, která jsou infiltrována a proto se nemohou rozvinout. Člověk si do toho musí dosadit vlastní zážitky. Pakliže je tam nedosadí, jsou to přečtené věci, on je pro ně nadšený, ale nerozumí tomu. Toto je jeden způsob znehodnocení toho zrna. To odpovídá té skalnaté půdě. Tyto věci jsou otázkou perfektního dialogu s Ježíšem. Víme, že v určitých oblastech nauky ani sv. Petr nedokázal vést s Ježíšem pořádný dialog. Určité části Ježíšovy nauky se u něho míjely cílem. A kéž bychom my byli aspoň na takové úrovni, jako sv. Petr (tohle je vlastně nepřímý důkaz toho, že bychom měli něco se sebou dělat). Pakliže nevedu s Ježíšem dialog tak, abych mu rozuměl, tak jsem „zrno na skalnaté půdě“. To odpovídá tomu, jako když na jaře začne svítit sluníčko, půda se dříve ohřeje a zrníčko rychle vyklíčí. Když je ale ornice málo, půda rychle vyschne a rostlinka hyne. „Živiny a vláha“ určují vlastně to, zdali dané věci (Ježíšově nauce) rozumím a zdali si tam dosadím vlastní zážitky. Dosazení si do toho těch vlastních zážitků je věc nesmírně důležitá, protože to dává člověku důkaz z vlastního života, že ta věc je možná. Když si Boží slovo jenom čtu a učím se ho odříkávat bez dosazení vlastních zážitků, jde o další znehodnocení Ježíšovy nauky a ze semínka samozřejmě nemůže vyrůst pořádná rostlina nebo strom. Další velice náročná pasáž, než aby mohla být vyčerpávajícím způsobem vyložena, je „zrno padlé do trní“. Patří sem např. toto znehodnocení Ježíšovy nauky. Když se věřícího člověka zeptáte, zdali zná správnou odpověď, tak vám ji klidně „vysype“, ale v konkrétné životní situaci to nepoužije. Vůbec si na ni nevzpomene, jakoby to měl z paměti vymazáno. Přitom ty vědomosti má. V užším kruhu to také nazýváme imunitou, protože takový člověk je velice odolný vůči vybídnutí, aby něco se svým křesťanstvím začal dělat. Viděli jsme několik věcí, které znehodnocují v nás Boží slovo. Nyní k tomu závěru. Ježíš mluvil k zástupům pouze v podobenstvích. Když byl s učedníky sám, všechno jim vysvětloval. Tady vidíme techniku Ježíšovy výuky. Ježíš zásadně vykládá všechno na podobenstvích tj. na modelech, které se snadno pamatují. Když mám před sebou model, tak si snadno mohu evokovat celou strukturu předkládané věci. Bez modelu se dlouhý výklad těžko pamatuje. Zůstávají z toho krásná slova. Kolikrát člověk slyší po mši: „To bylo ale hezké kázání“ a za krátký čas je veškeré nadšení pryč. Ježíšova kázání byla ve formě mítinků, které trvaly i několik dní. Po skončení pak Ježíš vysvětloval učedníkům věci z dané oblasti. Proč pouze učedníkům? Protože právě oni byli v otázce toho dialogu s Ježíšem dál, než zástupy. Byli důslednější a šli za věcí. Ostatním, zástupu, což je jako „cesta“, kdyby ty věci byly vysvětlovány, byla by jim zvýšena zodpovědnost, což by mělo pro ně na soudu negativní dopad. Pouze Boží slovo, které se opírá o naše osobní zážitky může mít v nás vitalitu. Semínko samo o sobě nemůže udělat nic. Potřebuje k růstu rostliny živiny z půdy, vzduch, sluníčko, atd. V semínku je recept, jak má rostlina vypadat a instrukce pro výstavbu organizmu. Podobně výstavba Věčného života má probíhat podle určitých zákonů. Mají tam být podobenství, člověk má vést o nich dialog (a ne pouze slepě poslouchat hotové věci). Ne slepě poslouchat výzvy typu: „Takhle udělej kříž, takhle sepni ruce, atd.“. Po kázání měl Ježíš dialog s dobrými posluchači a podle toho, kdo jak dalece dosáhl porozumění a kontaktu s Ježíšem, měl potom dodatečnou výuku. Zní to sice nepopulárně, jenže Ježíš měl k tomu velice vážné důvody a nebylo to žádné protekcionářství. Takhle bych to chtěl dělat také. Je to problematika podle úrovně vytříděných posluchačů. Někteří mohou dostat více, někteří méně. Musíme se učit vést dialog sami se sebou. Kdyby nyní přišel Ježíš, tak by opět přišel jako nějaký obyčejný člověk (tehdy přišel jako tesař z Nazareta). Jak by to asi dopadlo, kdyby pak začal do nás „rýt“, jako to dělal tehdy vůči židům. Nejdříve se musíme naučit vést dialog s tesařem z Nazareta a pak on mi může říct další věci. Snažím se o to a přeji to i vám, aby mi Ježíš doslova ukázal, že nyní není jenom tesař z Nazareta, ale Boží Syn. Možná si řekneme: „My věříme, my čekáme na Ježíše“, ale možná jsme na tom stejně, jako ti židé, kteří také upřímně čekali na Mesiáše, ale díky svým nesprávným názorům ho nakonec ukřižovali. Je to nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno (Mk 4 a Mt 13). Opravdu je třeba se naučit zacházet s podobenstvím a naučit se vést dialog s Biblí.
EVANGELIUM Mk 4, 35-41, 12. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"
Je to, abych tak řekl, docela normální čtení, jeden z mnoha Ježíšových zázraků, ale jakmile si člověk zvykne číst Písmo Svaté, tak najednou zjistí, že v Mk 6 – a jsou tam titíž učedníci (konkrétně jde o apoštoly) - se situace zase opakuje. Tady je: „Kdo to je, že ho poslouchá vítr i moře?“ V Mk 6 je také bouře na jezeře, Ježíš sice není na lodi, ale jde po vodě. Marek to neuvádí, jak Petr zkouší jít po vodě, ale je to právě v tom období. Ježíš pak vytáhne Petra, sednou na loď a Ježíš utišuje bouři. A všichni se zase diví. A Marek jasně říká: „Jejich srdce bylo zaslepeno“. Tady jsme u takové zajímavé věci. Poprvé Ježíš utišil bouři a oni na to: „Jé, kdo to je, poslouchá ho vítr i moře. Ten má moc“. Pak se stejný zázrak odehraje znova a zase se diví, že zase utišil bouři na moři. To mi tak připomíná různé vtipy o sklerotických babičkách, které si mažou vazelínu na chléb místo másla. A ačkoliv se jim to často připomíná a ukazuje, kde je máslo, ony to dělají dál. Ale copak to není „skleróza“ u apoštolů? „On utišil bouři, páni, ten má moc!“ Příště zase. Ale pozor, nejde jenom o tyhle ty věci. Apoštolové byli na kázání a to kázání se protáhlo alespoň na dva dny. A Ježíš říká: „Měli bychom jim dát něco najíst, oni (lidé, kteří byli na kázání) mají hlad. Oni řeknou: „No jó, ale kde tady seženeme chleby?“ Ježíš rozmnoží chleby, lid se nasytí a apoštolové nasbírají 12 košů odpadků. Při druhém rozmnožení (zase jsou tam apoštolové, i když jsou tam i jiní učedníci) Ježíš říká: „Měli bychom jim dát něco najíst“. Oni na to: „No jó, za 200 denárů nestačí chleba pro tolik lidí“. Ježíš zase rozmnožil chléb a nasytil zástup. A zase Ježíš jede na loďce s apoštoly a říká: „Varujte se kvasu farizejského!“ A apoštolové to interpretují jako: „No, tam co jedeme, je pekař farizej a my máme sebou jenom jeden chléb. Kde tady seženeme chleba?“ A teď dostanou opravdu vynadáno: „Opravdu jste takoví slepci? Nepamatujete si na případy rozmnožení chlebů? Kolik jste nasbírali košů?“ Oni to věděli, kolik lidí tam bylo, kolik košů nasbírali. „No, tak to ještě nechápete?“ Až teď jim došlo, že Ježíš má na mysli podobenství o kvasu farizejském, čili o typu myšlení farizeů, které je jiné, než myšlení pořádného křesťana. Těch míst je víc, zatím uvádím jenom pár. Jak je to možné? Vraťme se k tomu rozmnožení chlebů. Když poprvé Ježíš rozmnožil chleby a předtím řekl: „Dejte vy jim jíst“, řekl to před apoštoly (Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, ta stará garda), kteří byli na svatbě v Káni Galilejské, kteří viděli první zázrak jak Ježíš proměnil vodu ve víno. A tady přece mohli říct: „A nemohl bys udělat to, co jsi udělal v Káni Galilejské?“ A Ježíš by řekl: „Zkuste to udělat vy!“ Oni by to udělali a Ježíš by vlastně mohl bez problému kázat. Proč ty problémy si řekneme za chvilku. Ovšem, nikdo z nich neřekl: „Udělej, co jsi udělal v Káni Galilejské“. Nikdo z nich neřekl: „Eliáš rozmnožil jídlo, Elizeus také rozmnožil chleba, tak bys to mohl udělat také“. Kdyby se jich někdo zeptal, tak by řekli, že ano, Eliáš a Elizeus to dělali, proč by to nemohl Ježíš. Když je to nenapadlo při prvním rozmnožení, mělo je to napadnout alespoň při druhém. Ani na lodi je to nenapadlo. Prostě jsou určité věci, které brzdí poznávací proces, které brzdí pochopení Evangelia. Jsou to určité zlozvyky v myšlení, určitá nekázeň techniky čtení Bible. A to se projeví v určitých oborech. Zvláště u exaktních oborů – fyziky, matematiky, chemie. Prostě, buď tomu člověk rozumí a dává si věci do souvislostí a když o těch věcech neví, dovede je sice opakovat, odříkávat poučky a přitom o tom neví, že tomu nerozumí. Když Ježíš dělal zázraky, tak to mělo odezvu: „Ty jsi Mesiáš!“ A jak to dopadlo? Lidé ho chtěli prohlásit za krále. A když začal hovořit o Svátosti Oltářní, o Věčném životě, ti samí lidé odešli. I mnozí učedníci. Ježíš se obrací k apoštolům a říká (Jan 6): „Chcete jít také?“ Čili to je selekce, výběr. To je třídění věcí. Kdyby apoštolové Ježíše dobře chápali, by kázal a po kázání by apoštolové řekli posluchačům: „My vám ukážeme, co se můžete i vy naučit dělat, ovšem, když budete Ježíše chápat. My jsme jeho žáci. Koukejte co dovedeme. A rozmnožili by chléb“. Pak by posluchači neměli tu představu: „Přijde Mesiáš a vyžene Římany“, ale řekli by: „To je zajímavý učitel a co jeho žáci dokáží?“ Tím by bylo vyloučeno ze hry rabínské povídání o Mesiáši. Jenže učedníci se zachovali jako ta sklerotická babička. Rozmnožení chlebů je akce Tvůrce. Je to Pán, který vládne nad hmotou. Je to větší zázrak, než utišení moře. A apoštoly to neosloví. To je porucha myšlení. Proč myslíte, že je to tam popsáno? Abychom my také věděli, na co si máme dát pozor, když budeme brát do ruky Evangelium. Naše myšlení také není v pořádku. Divíme se věcem, které jsou druhořadé až třetiřadé, např. jak to bylo s utišením bouře. Že se bouře uklidní, to se někdy stane. Rozmnožení chleba je zázrak kategorie hned po tvoření světa; je to vytváření z ničeho. Je to zásah proti fyzikálnímu zákonu o zachování energie a hmoty. Z tohoto hlediska se musíme dívat na rozmnožení chlebů. A nebo po rozmnožení a nasycení posluchačů apoštolové odjeli lodí na druhý břeh a Ježíš za tmy šel za nimi; kráčel po vodě. Apoštolové se lekli, mysleli, že je to nějaká mátoha. Ježíš jim řekl: „Nebojte se, já jsem to.“ Petr také chtěl zkusit jít po vodě. Ježíš mu řekl: „Pojď“. Petr kousek šel, pak se začal topit a Ježíš mu musel pomoci. Petr ale neřekl: „Udělal jsem chybu, mohu to ještě zkusit?“ Nechal to být. Samozřejmě, že to není jednoduchá věc. Tady se jedná o spuštění psychických procesů a vtažení určitých informačních oblastí. Čili, člověk si musí vzpomenout na to, co říká o té věci Ježíš. A Ježíš např. slovy: „Copak ještě nemáte víru“ označuje nejen to, čemu my říkáme ´věřit´, ale také to, do důsledku vzato, co vlastně o té věci učí. U Ježíše je pojem víry daleko širší. My často říkáme: „Já věřím, v tebe věřím, v tebe doufám.....“, ale přitom nejsme na tom ani tak dalece jako Petr, který po té vodě šel a potom se topil. Samozřejmě, že říkáme: „Já věřím“, ale kdybychom stáli u toho, tak bychom jenom koukali („Jé, Petr jde po vodě“). Nebo: „No jó, ono to není nic složitého“, pokud šel po vodě. Když se začal topit: „No, jó, ono je to složité“. To, co se nám zdá jednoduché, nad tím mávneme rukou a co je trošinku zamotané, tak to je složité a zase mávneme rukou. Musíme se zamyslet nad tím, jak čteme Evangelium. A co můžeme udělat je, poprosit Ježíše, aby nám připomněl, když se u nás začne projevovat slepota, kterou zjistíme, když ji budeme hledat. Dokud ji nehledáme, tak ji nenajdeme. Když budeme prosit, musíme mít na mysli, že je to naše věc, že je to naše zodpovědnost.
EVANGELIUM Mk 5, 21-43, 13. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla ( zázračná ) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?". Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?" Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Ne-dovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Po-smívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel ( do světnice ), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.
Tady je nepřeberné množství materiálu a tak si některé věci připomeneme. Vidíme tady dva typy lidí, kteří žádají od Ježíše totéž. Jairos žádá uzdravení pro dceru a krvotoká žena pro sebe. Někdo by si mohl říci, že Jairos je velkorysejší a měl by být pochválen, kdežto ta žena je tak trochu sobecká. Jenže ta žena je od Ježíše chválená. Ve stručnosti si připomeneme chování té ženy. Když Ježíš někoho uzdravoval, tak normálně vložil na něj ruku. Proto také ten představený synagógy říká: „Moje dcera umírá, pojď a vlož na ni ruce a bude zachráněná a bude žít“.Ta žena trpěla krvotokem a položení rukou na choré místo by bylo dost problematické. A navíc, tato žena tím, že krvácela, byla nečistá a neměla právo jít mezi lidi. Šla tam, tak říkajíc, na černo. Když tedy Ježíš říká: „Někdo si na mne sáhl“, myslela si, že bude pokárána za to, že jednak jako nečistá šla mezi lidi a jednak za to, že porušila ustálený řád: „Pojď a vlož na mne ruku“. Ona však uzdravená byla. Přesto se strachem vysvětluje, co se stalo a proč vlastně došla k tomu, že stačí pouze Ježíšovi sáhnout na okraj pláště. Ta žena si v duchu říká: „To přece jeho ruka nedělá. On sahá na nemocné místo rukou jenom proto, aby ukázal, že chce uzdravit. Lidská ruka sáhne na povrch, ale dovnitř musí zasahovat ruka jiná, něco, co je mocnější. Proto, když ho zatahám za šos, tak on bude vědět, co je se mnou a on si už poradí a nepotřebuje, aby na mně sahal rukou.“ Ta žena to domyslela a proto je chválená za víru. Ovšem tady vidíme jednu věc. Když Ježíš řekne víra, tak má na mysli nejenom to, čemu my říkáme ´věřit´ tj. „uznávám a neodmítám tvrzení, že je Bůh“ atd., ale také hloubku dosahu. Když někdo řekne: „Bůh je dobrý“ je přesvědčen, že tím už věří. Ale ono také záleží na tom, co si člověk představuje pod tím ´Bůh je dobrý´, do jaké míry zažil na sobě a druhých tu dobrotu. A tak bohužel redukujeme slovo ´věřit´ jenom na to, že neodmítáme tvrzení, že Bůh existuje i když ho nevidíme, že Bůh je jeden ve třech osobách (i když se nám to zdá divné) ap. Bohužel tomu my zpravidla říkáme ´věřit´. Kdežto podle Ježíše ´věřit´ bylo mít správnou představu s dostatečným dosahem o Boží dobrotě, o Boží moci. Jairos, i když je studovaný člověk, je z tohoto pohledu vlastně primitiv a ta žena, i když neměla vzdělání, měla vyzrálejší představu o Boží moci. Proto ona dochází k takovému závěru: „Stačí, když mu sáhnu na plášť a on už bude vědět co dál…“ My se bohužel zastavujeme na tom jako: „Věříš, že Ježíš je ve Svátosti Oltářní přítomen?“ „Věřím“. Ale představu, vědomosti o tom už lidé většinou nemají. Pod pojmem ´věřit´ si lidé většinou představují popírání námitek, které klade intelekt. Člověk musí mít tady určitou představu, musí vědět, čemu říkám ´věřím´. Když říkám, že Bůh je všemohoucí, tak si např. musím uvědomit, že nepotřebuji říkat: „Moje dcera umírá, vlož na ni ruce“. Když vím, že je všemohoucí, nepotřebuji se před něj postavit a říct: „Já jsem nemocná“, ale stačí ho zatahat za šos. Tedy věřit a ne potlačovat námitky intelektu. Věřit znamená mít určitý pohled na Boha, pohled, který má určitý dosah, určitou kvalitu. A proto různí lidé, i když říkají stejná slova vyznání víry, mají různou víru. Krvotoká žena je chválena za svou víru (Jairos ne), protože má daleko lepší představu o Boží všemohoucnosti, o Ježíšově moci. Nejvyšší pochvalu ovšem dostává setník z Kafarnaum, který v té první fázi posílá známé židy za Ježíšem s prosbou, že mu umírá otrok, aby ho uzdravil. Potom si ale setník (pohan) uvědomí, že Ježíše nedocenil, že mu vlastně dává radu, jako kdyby byl jeho nadřízený a že mu málem poroučí. Jeho myšlenkový proces mohl být asi takovýto: „Vůči nadřízenému bych si to nemohl dovolit. Já jsem obyčejný setník a přesto, když dám podřízeným rozkaz, musí stát v pozoru. Já přece nemohu přijít k tisícnikovi a říct ´udělej to a to´. Já jsem vlastně tady jednal neomaleně a nedomyslel to. Vždyť tomu, který dokáže vládnout nad světem, nejen že nemusím radit, ale také nemusí za nemocným přijít. Stačí jenom, když řekne a sluha bude zdráv“. Ježíš k jeho postoji říká: „Nenašel jsem tak velkou víru v Izraeli.“ Ten člověk to dotáhl ještě dál, než ta žena, kterou přinutila nouze. Kdyby nebyla krvotoká a měla např. bolák na ruce, nebo by koktala, asi by přišla a řekla: „Prosím tě, pomoz, vlož na mne ruku“. Ale ten setník tu situaci domyslel i bez toho přinucení a proto je chválen ještě víc. Ono je také dobré si uvědomit, že nestačí jenom ten náš typ ´věřit´ v tom smyslu, že ´já ve víře nemám žádné pochybnosti´. To je problém mnoha lidí a přitom nevědí, proč jdou ke zpovědi a ke sv. přijímání. Bohužel mnohým lidem na tom nezáleží, aby věděli, proč jdou ke sv. přijímání. Prostě vyřadili intelekt ze hry a přitom si myslí, že právě to je víra – „já nemám pochybnosti o přítomnosti Ježíše ve Svátosti Oltářní, o Nejsvětější Trojici, o tom, nebo onom; moje víra je úplná“. Jenže to je naprosto nesprávné hodnocení. Ještě dvě malé poznámky. Ti, co plakali (u té Jairovy dcery) se prý dali do smíchu. Správně je, že se Ježíšovi posmívali. Byly to najaté profesionální plačky a ne příbuzní. Vnitřně byly nezúčastněné toho smutku. Když jim Ježíš říká, že neumřela, ale spí, oni si říkali: „No jo, nějaký tesař z Nazareta nám bude něco vykládat. Nám, které jsme viděly kdovíkolik mrtvých, nebude říkat, že neumřela.“ Ti truchlící příbuzní by neměli chuť se posmívat. Možná, že některá z těch plaček dokonce patřila do opozice proti Ježíšovi. A druhá z těch malých připomínek je, že Ježíš řekl, aby dali dívce jíst. Jednak je tady příčina, aby zázrak nebudil takový rozruch. Ježíš vzal s sebou pouze Petra, Jakuba a Jana a proto všechny, i ty profesionální plačky, vyžene z místnosti. Zůstanou s ním jenom rodiče a apoštolové. Když ta dívka byla vzkříšená, může říct těm ostatním, že spala. Rodiče nesměli o tom mluvit. Veřejnost se to neměla dovědět. Aby Ježíš ušetřil dcerku od všelijakých otázek a výjevů, říká: „Dejte jí pokoj a dejte jí najíst, má hlad“. Je to i pochopitelné. Když je někdo nemocen, tak několik dní jí málo, nebo nejí vůbec. A když se cítí úplně zdravý, pak má chuť na jídlo. Současně je to pro nás taková malá připomínka toho, co je výrazně řečeno ve slovech ´duch je ochoten, tělo je slabé´, protože my bychom se pro náboženství měli naučit využívat i těch přirozených schopností. Nejen tu víru strkat do oblasti nadpřirozena, ale umět využívat přirozené schopnosti. A to zdaleka není tak jednoduché. To souvisí s tím podobenstvím o nevěrném správci, kde Ježíš říká, že si máme udělat přátele z těch obyčejných záležitostí (klamného mamonu). A to je velice náročná věc. Opět tady připomínám to pobídnutí apoštolů před rozmnožením chlebů: „Dejte jim vy jíst“. I najedení člověka má v náboženství význam. Božím ideálem je, abychom dovedli s tím procesem, který v nás probíhá, když se stáváme křesťany, spojit co nejvíce i těch nejobyčejnějších světských věcí. My bohužel duchovno oddělujeme od tělesna a to duchovno přestává být skutečným Ježíšovým duchovnem a stává se jenom pseudomystičností. Ale to je zase nesmírně náročné. Kdežto podle Ježíšova receptu by mohlo být záslužné i třeba to, že hoši hrají fotbal. I ty nejjednodušší věci můžeme využít k našemu sebeposvěcení, když ovšem budeme vědět, jak na to. Ta rada ´dejte vy jim jíst´ tohle vůbec neřeší, ale je pro nás jenom připomínkou. O podobenství o nevěrném správci jsme už mnohokrát mluvili a nemusíme se k tomu vracet. Ale i poznámku, že Ježíš řekl, aby dali děvčeti najíst, neměli bychom si nechat jen tak utéct bez povšimnutí.
Mohli bychom říct, co na tom. Jsou zde dva zázraky, Ježíš jich přece udělal hodně. Jenže není zázrak jako zázrak. Jsou tady dva žadatelé, Jairos a krvotoká žena a ta žena je pochválena za víru. Víme, že na pochvaly je Ježíš, tak říkajíc, skoupý. Je opravdu skoupý? Ba ne, ale takové chválení hodné víry je u lidí málo, méně, než si myslíme. Ježíš je rád, když může někoho za víru pochválit. Jenže to, čemu my říkáme víra, v Ježíšových očích ještě být vírou nemusí. Rozdíl vidíme právě mezi Jairem a ženou od „hadrů a necek“. A právě ona žena je chválená. V tom, že o něco Boha prosíme, ještě nemusí být ani ždibec víry. Oba jdou za Ježíšem kvůli zdraví. V čem je teda rozdíl? Je tu taková maličkost. Jairos říká: „Pojď, vlož na dceru ruku a bude zdravá“. Proti němu si můžeme postavit setníka z Kafarnaum. Ten posílá pro Ježíše, aby mu uzdravil sluhu. Také si nejdříve představoval, že Ježíš musí na něho položit ruku. Jenže, pak si uvědomil, že se vlastně chová nezdvořile, že udělal faux pas. Uvažuje kasárensky, jak by ho jeho podřízený musel poslouchat, kdyby mu něco nařídil. Tak dochází k tomu, že ta jeho žádost, aby Ježíš přišel k němu, není nutná, protože problém není v tom dotyku rukou, ale že Ježíš to může dokázat i na dálku. Jairos si neuvědomuje, že to uzdravování nedělají ty lidské ruce, ale nějaké jiné ruce, síla ( v řeckém originálu je dynamis), která může dosáhnout kdoví kam. Toto si setník uvědomil na základě kasárenského uvažování, ale ne teologicky vzdělaný Jairos. Setník byl za to také pochválen. Jairos nepřemýšlí. Tady máme ženu od „hadrů a necek“. Tato žena přemýšlela. Je otázkou, zdali ten její případ nepatřil mezi případy, kdy nesměla jít mezi lidi. Krvácení u žen bylo nečistotou, kdy nesměly jít mezi lidi. Dalo by se říct, že ona jde za Ježíšem napůl načerno. Jenže u této ženy je něco, co doktor teologie, představený synagogy nemá; myšlení. Ona si říká: „To položení rukou, nehraje roli. Ježíš je někdo, kdo má Boží moc.“ A proto dospívá k tomu, že stačí si sáhnout na plášť zezadu. Uvažovala asi takto: „Tady je hodně lidí a já nemohu veřejně vykřikovat tu svoji nemoc. Já bych sem vlastně neměla chodit a proto ať se na mne nezlobí, já si na jeho plášť sáhnu.“ Ježíš však chce tu ženu pochválit a tak jakoby zjišťuje, kdo si na něho sáhnul. Ona se nakonec přihlásila a čeká, že dostane vynadáno. Ale to už byla zdravá. Ježíš úmyslně chce, aby to o sobě pověděla, protože je jedna z mála lidí, která si od Ježíše zaslouží pochvalu za víru. A tady jsme u toho. Věřit v našich představách znamená něco přijmout, vypnout mozek, nebo se také stává, že člověk má nadšení a už to považuje za víru. Jenže takové subjektivní nadšení pro svatou věc, mají všechny možné církve (i nekřesťanské). Mohamedáni, když válčili, celá Evropa se třásla strachy a oni měli subjektivní pocit, že Alláh je resp. stojí za nimi. Nebo, často se můžeme setkat s představou, že ´nedá se všechno zvážit, změřit, já musím věřit´. Jednou jsem četl vysvětlení (vydali to olomoučtí bohoslovci), co znamená ´věřit´ v dnešní době, kdy tolik lidí nevěří? Odpověď byla: „Zakouším v sobě odpověď. Bůh mi vkládá víru. A Bůh nemůže klamat“. A už pěkně jedu podle „vytyčené trasy“. Subjektivních pocitů je velmi mnoho. Mají je i psychopati. My s tím termínem ´věřit´ musíme být velice opatrní. V dnešním úryvku jsou úmyslně vedle sebe postaveny ty dvě postavy. Jairos sice věří, ale jak? Krvotoká žena nám ukazuje, co znamená věřit. Věřit znamená (mimo jiné) také přemýšlet o tom, co Bůh řekl, mít to domyšlené, mít jasno a ne sázet na nějakou slepou kartu náhodně vytaženou z klobouku. Čili, setník z Kafarnaum je náš vzor a kousek za ním tato žena od „hadrů a necek“, ale hodně daleko je představený synagogy, který je líný o Bohu přemýšlet. Ano, on podle svého bude věřit. Ale druhá věc je, jestli Ježíš člověku řekne: „Pojď, tvoje víra se mi líbí.“ A my se musíme tohle učit, aby nám tohle Ježíš jednou řekl.
V případě krvotoké ženy je to zázrak tak trošku netypický. Dobré je si přečíst Mt 9 a přečíst si úryvek ještě za tím (několik zázraků). Nyní řeknu něco o představeném synagogy, Jairovi. Jeho dcera je nemocná, Jairos požádá Ježíše, aby na ni vložil ruce a aby ji uzdravil. Ježíš jde k Jairovi a teď posel z Jairova domu jim oznámil, že jeho dcera je mrtvá, že už nemá Ježíše volat. Ale Ježíš říká: „Pojď, ona spí, nezemřela“. Lidé co byli v Jairově domě říkali: „Jo, ty nám něco budeš vykládat, přece víme, co je spánek a co zemření“. Vzpomeňme si, že Ježíš i při uzdravení dvou slepců jim zakazoval, aby o tom zázraku někomu říkali. Je třeba jednak mezi sebou porovnat Jaira a krvotokou ženu, která si sáhla na plášť Ježíše a také popřemýšlet o tom, proč Ježíš říká slepcům, aby o tom nemluvili. Nyní se vraťme k tomu dnešnímu evangeliu. V něm se mluví o jiném typu zázraku, abychom to tak nazvali, ale je tam také ten příkaz nikomu o tom neříkat. Na první pohled to vypadá jen tak obyčejně, ačkoliv je v tom ukryto řešení, proč mnoho našich modliteb není vyslyšeno. Kdybychom začali problematiku zázraků mezi sebou probírat, tak bychom viděli spoustu věcí. Já jsem vybral jenom to nejnutnější. Jairova dcera je nemocná. Ježíš každého uzdravoval tak, že ho vzal za ruku, nebo prostě položil na něho ruku. To byl normální standardní postup uzdravování. Když uviděl Ježíše malomocný, vycházel také z toho normálního způsobu, ale byl nečistý a tak z dálky říká: „Pane, jestli chceš, uzdrav mne.“ To znamená: „Já jsem malomocný, jestli chceš, sáhni na mně a budu zdráv.“ Ježíš na něj opravdu sáhl. Když Ježíš přišel do Jairova domu, vyhnal všechny lidi, nechal jenom tři z učedníků, kteří šli s ním a rodiče. Přichází k děvčeti, bere ji za ruku a říká: „Hele, děvče, vstávej! Dejte jí jíst a nedělejte z toho žádnou senzaci.“ Uzdravení krvotokosti nemusíme rozebírat, stačí říct, že ta nemoc působila nečistotu. Nečistý podle židovských předpisů nesměl jít do společnosti. Pozor, ne jenom podle židovských předpisů, ale i podle Mojžíše. Ta nečistota nebyl hřích, ale nečistota je vztah, který člověka vylučuje z kontaktu se společností. Čili, kdo byl nečistý, musel se očistit, např. umýt se, atd. Takže krvotokost spadala také do soupisu nemocí, které způsobují nečistotu. Ta žena vůbec neměla jít mezi lidi. Ona tam šla, abych tak řekl, ´na zapřenou´. Ona nemohla říct: „Já jsem nečistá, já jsem krvotoká, sáhni na mně“. Normálně se Ježíš ptal každého: „Co chceš, abych ti učinil?“ Aby to nemusela říkat, že je nečistá, tak začala uvažovat o Ježíši: „Jak je to možné? Dělá zázraky, já za ním půjdu, ale on se bude ptát, co mi je, a já nemohu říct, že jsem krvotoká, aby na mne vložil ruku. Navíc se bude na mně zlobit, že jsem krvotoká a lidé se budou také zlobit atd. Ale já za ním přece jen půjdu. Když on na někoho vztáhne ruku, vždyť to vztažení ruky je symbol. Když někoho bolí koleno a on na někoho položí ruku, tak ten člověk se uzdraví, aniž by mu Ježíš musel sahat na koleno. Ba ne, to on dokáže vidět tu nemoc a dokáže „sáhnout“ do toho nemocného místa. Ta jeho ruka sama o sobě neléčí, ta je jenom symbolem, protože on chce uzdravit“. To byl úsudek ženy nábožensky zcela nevzdělané, která dokázala pochopit Ježíšův zázrak při uzdravení. A teď vedle ní postavíme pana Jaira, představeného synagogy, který ovšem nebyl k tomu domyšlení situace dohnán, jako ta žena, která k tomu dohnána byla právě tou svojí nemocí. Jairos říká: „Pojď, moje dcera umírá, vlož na ni ruce a bude zdravá“. Proti tomu můžeme postavit setníka z Kafarnaum, kde Ježíš říká: „Půjdu a uzdravím ho“. A setník po úvaze na to reaguje: „Podívej, já se ti omlouvám. To je vlastně ode mne hloupost. Já, obyčejný setník římských legií, když něco vojákovi nařídím, tak se to stane. Zrovna tak, když ty řekneš té nemoci, tak tě poslechne na dálku“. A Ježíš toho pohana pochválí: „Nenašel jsem tak velkou víru v Izraeli.“ Čili, podobně, krvotoká žena je chválena za velkou víru. Ona domyslela před kým stojí a s kým se baví. Takže tohle to je otázkou domyšlenosti víry: „Zatahám ho za šos a on jistě bude o tom vědět, když dokáže uzdravit z nemoci. Otočí se, podívá se na mne, bude vědět o co jde, uzdraví mně, aniž bych musela říkat, že jsem nečistá, že na mně má sáhnout rukou“. Žena byla hned uzdravená, ale Ježíš se otočí a dělá, jakoby o ničem nevěděl: „Poslyšte, někdo mně zatahal za šos.“ Učedníci na to: „Prosím tě, vždyť je tady tlačenice okolo tebe. Nikdo to naschvál nedělá.“ Ale Ježíš trvá na svém: „Někdo mně naschvál tahá za šaty.“ Učedníci: „Ale to není možné.“ Ježíš: „Ne, někdo si na mně sáhnul.“ Žena má ovšem strach, že dostane vynadáno za to, že jako nečistá přišla mezi lidi. A teď začne vykládat o tom, jaké měla trampoty s nemocí, jak se začala rozhodovat, protože jako nemocná nemohla jít za Ježíšem, nemohla jít mezi lidi a proto si řekla, že když ho zatahá za šos, on bude vědět, co je ve mně a dokáže tu nemoc uzdravit, aniž by na ni vložil ruku. A tato žena je chválena za víru. A Jairos: „Pojď a vlož na ni ruku“. A Ježíš jde. Jaira nenapadne říct: „Ty přece dokážeš uzdravit nemocné a nemusíš se jich ani dotknout“. Naproti Jairovi šli potom jeho služebníci a říkali, že jeho dcera umřela a Jairos to vzdává. Ježíš ale říká: „Neboj se, jen věř“. Takže někdy vidíme kolem Ježíše lidi, kteří mají domyšlený problém uzdravení a jiní zase přistupují k Ježíši s velmi primitivními názory. Toho je důležité si všimnout. Jsme tady u jedné věci, že mnozí lidé jdou za Ježíšem, aby je uzdravil a přitom nepřemýšlejí. A těch nepřemýšlejících je víc než si myslíte. Když oznamovali Jairovi, že děvče je mrtvé, Ježíš se mohl otočit a Jairos to možná i čekal. Vůbec to neměl domyšlené. On nechápal správně Ježíše. My také máme celou řadu neúplných obrazů. Ježíš je ovšem ochoten mluvit k nám. Jak to, že některým věcem v Evangeliu nerozumíme? Jednoduše proto, že máme předsudky, kterých se nechceme vzdát. Tyto předsudky jsou velice, velice silné. U židů vidíme, že Ježíš dělal zázraky a oni nakonec křičeli: „Krev jeho na nás a naše děti!“ Zdálo by se, že je to podivné jednání, ale je to skutečnost. Jak je to možné? Když člověk jde za Ježíšem, měl by se zamyslet nad jeho kázáním a nemocní, co tam jdou, by měli přemýšlet o tom, co Ježíš říkal. Ježíš uzdravoval nemocné po kázání. Jenže mnozí nemocní šli za Ježíšem, ale o to kázání nestáli. Ježíš nám dává najevo, že je ochoten uzdravit každého, ale nechce, aby za ním šli lidé, kteří o jeho kázání nestojí. A proto nechce dělat zázraky před těmi lidmi, kteří nepřemýšlejí. A proto říká: „Pojďte se mnou, aby lidé neviděli zázrak a nezačali křičet: ´Ať žije Ježíš, ať žije, bude naším králem!´“ Ježíš nám dává najevo: „Já jsem ochoten ti pomoci, jsem ochoten ti rozumět, jsem ochoten s tebou hovořit při tvém omezeném duševním rozsahu, jsem ochoten ….“ A problém, proč člověk Ježíši nerozumí není v tom, že by Ježíšova řeč byla těžká, ale v tom, že co on říká, je pro mnoho lidí nepřijatelné. Ať už nepřijatelné a nebo by vznikaly neadekvátní reakce. Ježíš rozmnožil chleby a oni ho chtěli udělat králem. A když Ježíš začne hovořit o Svátosti Oltářní, oni jdou pryč. A tohle je problém, proč Ježíš říká v soukromí: „Pojďte za mnou, já vás uzdravím“. Je to poučení pro nás, abychom si uvědomili: „Napřed přemýšlej o Ježíšových slovech a potom tě uzdraví“. Tohle to si z toho odnesme.
Poznámka: Uvedli jsme jak to bylo s nečistotou ve Staré Smlouvě. Jenže musíme si uvědomit, že Ježíš hovoří o tom, že v Nové Smlouvě je nečistota jiná („jste čistí slovem, které jsem vám řekl“). Co z toho plyne? Zřejmě toto: „Když máte opravený způsob myšlení a berete mou nauku, jste schopni se mnou komunikovat a být se mnou ve styku.“ To je ta novozákonní čistota nebo nečistota.
Je to velmi náročná partie. Jistě, mohli bychom říct, že se jedná o obyčejné dva zázraky, že? Ale není to tak jednoduché. Pořádný výklad dělá velké potíže. Každou chvilku najdeme citaci, že víra je dar a dokonce jsem to viděl v jednom katolickém časopise, hned pod dnešním Evangeliem. Když teda víra je dar, jak to tedy, že Ježíš vytýká lidem nedostatek víry (viz „pokolení nevěřící a zvrhlé“)? No, račte prominout, ale to je opravdu žalovatelné. A na soudu pude posouzeno, jestli to bylo oprávněné, nebo ne. Jistě, Ježíš z toho vyjde vítězně, že to je oprávněný rozsudek. Tohle si musíme uvědomit. Jistě, víra je svým způsobem dar, ale není to tak jednoduchá záležitost. Kdybychom chtěli celou tu záležitost udělat srozumitelnou, musel bych tady mít tabuli a kreslit schémata těch různých faktorů, které se odehrávají v psychice. Jenže tabuli tady nemáme a tak jsem si pomohl jinak. Přinesl jsem si kus provázku. Co dělal Ježíš? Mluvil v podobenstvích. A co je podobenství? Je to základní kámen rozhovoru, kde nějaká přirozená věc, kterou lidé dobře znají, je využita místo té tabule a do té věci je vkreslena technika té tabule, problematika, o které Ježíš chce hovořit. Mluvit v podobenstvích se může zdát mnohým lidem divné. Jistě, v kostele se běžně v podobenstvích nekáže, podobenství nejsou v katechezi. Poslední dobou se to sice objevuje, ale jsou to velice špatná podobenství. Před časem jsem mluvil o tom, že podobenství Svaté Trojice jako voda+led+pára není správné. Také se to některým lidem nelíbilo. Bohužel je to matoucí představa. A přitom ty představy mohou být naprosto jasné. Samozřejmě, mohl bych použít Ježíšovy podobenství, ale nemohu. Proč? Jsou to totiž věci, které jsou v Evangeliu napsány již bezmála dva tisíce let a jenom pár lidí jim rozumí. Bohužel. A není to Ježíšova chyba. Jsou také partie, ve kterých Ježíš úmyslně mlčí. Vzpomeňme si na jeho výrok: „Mám vám mnoho co říct, ale nemůžete to nyní snést.“ Dejme si to dohromady s tím, co říká o Janovi: „Chci-li, aby zůstal, dokud nepřijdu........“ Učedníci si řekli: „On Jan nezemře.“ Jenže ve skutečnosti to znamenalo: „Já chci, aby lidé měli moje kázání zachycené v plné verzi, do plnosti rozvoje církve a k tomu já určuji Jana. Já chci zůstat mezi lidmi se svým kázáním do té doby, dokud nedojde k plnému rozkvětu církve.“ Je to problematika Janova evangelia, které leželo a více-méně leží stranou. Samozřejmě i u ostatních evangelistů máme mnohá místa, která nejsou srozumitelná. Např. jenom podobenství o rozsévači, o hořčičném zrnu a o síti mají výklad. Ostatní podobenství nemají zapsaný výklad. Ježíš káže, mluví v podobenstvích a tato podobenství jsou lidem nesrozumitelná. Na lodi jsou s ním apoštolové a říkají: „My víme, ty někam směřuješ, ale my tomu nerozumíme“. A Ježíš jim říká: „Počkejte, já vám to potom řeknu“. Lidem to vůbec nevysvětluje, pouze učedníkům v soukromí. Když jsem přišel na tuhle tu problematiku, tak jsem si řekl, že je bezpodmínečně nutné pochopit ten Ježíšův postup. Tady nejde o to, že by to Ježíš nechtěl lidem říct, ale problematika vězí v tom, že je to pro zástupy moc velká dávka. Člověk může ztratit chuť k jídlu tím, že mu žádné jídlo nedají, nebo, že mu dají špatné jídlo a nebo mu dají jídlo, které je jeho nejmilejší, ale když ho do něj násilím nacpou, tak se může stát, že se mu to na celý život zhnusí. A Ježíš podle toho postupuje. Tak i já nemohu někdy vytáhnout řešení problému, která jsou tam naprosto jasná, protože to záleží na posluchačích. A protože jsme u toho dnešního úryvku, který je klíčový a který rozhoduje i o problému víry a chtěl jsem něco o tom říct, proto jsem hledal náhradní cestu. Jsou tady totiž dva lidé: Obyčejná žena, „od hadru a necek“ s minimální výchovou a průměrným IQ a také představený synagogy. Představený synagogy v souboji s tou obyčejnou ženou prohrál. Jistě, vzdělání není na překážku. Původně jsem o tom dnešním problému nechtěl hovořit, ale je to důležitá věc. Kdybych tady měl tabuli, začal bych malovat problematiku těch jednotlivých faktorů, které jsou ve hře. Vypadalo by to srozumitelně, a přesto by někdo řekl: „Jó, to je věc na mně těžká“. A proto vytáhneme ten špagát a pak se k tomu dnešnímu úryvku vrátíme. Vzal jsem úmyslně silnější provázek, aby to bylo vidět. A cílem je jenom zamyslet se nad touto problematikou, problematikou daru. Udržím ten provázek v ruce nebo ne? Mohu ten provázek natáhnout? Mohu ho udržet celý natažený? Na to bych už např. potřeboval dar. Ježíš např. říká : „Budete-li věřit, řekněte té moruši ´skoč do moře´, ona vás poslechne.“ Když to převedeme, tak bych mohl říct: „Hoď ten provázek a on zůstane natažený“. Byl by to zázrak stejného typu jako s tou moruší. Bohužel, tak daleko ještě nejsem. Tak provázek na jednom konci podrží Matěj a na druhém Jarda. Drazí přátelé, ani jeden ani druhý, ani já to samostatně nedovedeme, protože záleží na každém z nás, jak se s tímto obyčejným špagátkem vypořádáme. Mým cílem je udržet ten provaz. Já sám ten celý provaz nemohu natáhnout. Já zázrak (jako s tou moruší) nemohu udělat a tak na každém konci musí někdo provázek tahat. Teď jsme u té věci ´víra je dar´. Když tedy Ježíš kára, že židé mají špatnou víru a když apoštolům říká ´pokolení nevěřící a zvrhlé´, tak také na tom musí člověk nést vinu. A tohle je problematika velice obtížná a často nekvalitně zpracovávaná, ačkoliv se dá snadno zpracovat. Právě proto jsme použili ten provaz. Tady jsme u jedné věci. Provaz drží lidé dvojím způsobem oblečeni. Matěj má na sobě bílé roucho ministranta. Ta košile není jeho, tu dostal. Matěj je symbolem daru. Jarda je ve svých šatech, jsou to jeho vlastní šaty, on je symbol lidských schopností, které musí nutně s darem spolupracovat. A já jsem vlastně modelem lidské vůle. Já bych měl být vzadu a dávat povel oběma. Dary, které jsme dostali, může vůle spustit a zastavit. Ty dary od Boha můžeme my použít a nevyužít. Čili dar, i když je darem, já mohu a nemusím použít. Když mi někdo dá dárek, např. auto, já ho nemusím použít, mohu ho prodat, nebo darovat. Podmínkou využití daru je vůle, která sáhne po tom daru a použije ho. Teď provázek položím na zem. Znázorňuje to, že dar nebyl použit a nebyla použita lidská schopnost, protože já – vůle jsem oběma řekl: „Položte to na zem“. Ano, víra je z části dar a z části je to spolupráce s darem. A spolupráce se dělá lidskými schopnostmi. „Matěji, zvedni provaz a natáhni ho! Bože, dej mi dary“ atd. Ten provázek jeden člověk nemůže natáhnout. Člověk by mohl říct: „P.Bože, ty jsi mi dal špatný dar, jak je to možné? P.Bože, přidej nám víru, nauč nás věřit!“ Přátelé, vůle může hospodařit s dary, ale ještě navíc, skutek je složen jednak z daru + lidské (přirozené) schopnosti + vůle. Špagátu porozumí každý. A není to věc intelektu, ale jenom věc pokory zamyslet se nad obyčejným špagátem a dořešit tenhle problém. Rozhodující slovo má vždycky přirozená schopnost, protože Bůh dává dar a dar se ozve, až když přirozená schopnost dá pokyn. Čili ve skutečnosti to vypadá takto: Jsou tady přirozené schopnosti a nabídky daru; v našem konkrétním případě je to kus provázku a pak pokyn, aby ho oba natáhli. Čili není třeba, abych já dával příkaz daru, ale dám ten příkaz přirozené schopnosti a ta sáhne a spustí ten dar. Přirozená schopnost vyřeší ten problém, co je v její schopnosti a co je také věcí daru. Vůle nemůže zvednout špagát, přirozená schopnost to musí zařídit, aby byl natažen. Tohle je proces, který se odehrává v lidském mozku. Vůle může prosit o dary, ale nemůže je nahradit. Vůle může říct tomu daru, můžeme prosit Boha o dary a v tom smyslu je to dar, ale přirozená schopnost musí s tou vůlí spolupracovat. Proto jsem řekl přirozené schopnosti, aby podala ten provázek, aby zapřáhla dary. A tady jsme u jedné věci. Krvotoká žena byla nemocná. Podle Zákona nesměla jít do společnosti. Byla nečistá a tím, že se šla dát od Ježíše uzdravit, přestoupila příkaz. Proto ty její rozpaky. Nemohla říct o své ženské nemoci. Ježíš nemohl na ni položit ruku, jako položil na Jairovu dceru, které řekl: „Talitha kum!“ Krvotoké ženě došlo, že stačí, když se ho dotknu. A Ježíš nám ji chce dát jako vzor před tím Jairem. Ten nemyslel tak dobře jako ta jednoduchá žena, která dořešila celou věc.
EVANGELIUM Mk 6, 1-6, 14. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.
Tento příběh popisují také i Matouš a Lukáš a je třeba si to také tam přečíst. Jde nám tady o základní a všeobecný rys člověka, který se setkává s něčím, co je pro něho nezvyklé. Vzpomeňme si na Pasteura, Semmelweise a lidi kolem nich. Tito velikáni to měli opravdu těžké. Proč? Protože říkali něco opravdu nezvyklého. Všimněme si, jak Ježíše na začátku poslouchalo hodně lidí, divili se, užasli a nakonec se nad ním pohoršovali. Musíme si uvědomit, že je to vyprávění velice zkrácené. To pohoršování totiž přišlo, když Ježíš začal pranýřovat ty „bolavé“ problémy, se kterými se židům nechtělo hýbat, ve kterých právě Nazaretští se cítili uraženi. Nejdříve to byl vnitřní odpor, pak reptání a nakonec chtěli Ježíše shodit ze skály. A on tady přece jenom zázrak udělal. Všichni strnou a on odchází uprostřed nich. My často zapomínáme na problém, že my Boha můžeme omezit, odmítnout. Bůh je všemohoucí a my si neklademe otázku, proč vlastně je peklo. Ono je to prostě proto, že Bůh nám dal právo o sobě rozhodovat a Bůh to respektuje. Když mu řekneme: „Pánbíčku, tyto řečičky si nech“, tak ho umlčíme. O tom jsme mockrát mluvili. Každý z nás si okamžitě pomyslí: „Já bych to neudělal“, jenže ono je to v nás a dokud to v sobě nenajdeme, tak s celý naším duchovním životem se nehneme z místa. Ježíš nemohl udělat zázrak ne proto, že by mu došel dech, ale protože Bůh dal člověku právo rozhodovat o sobě a tam, kde ti lidé řekli: „Žádný zázrak od tebe nechci“, tam se nevnucoval. Tam bylo také plno nemocných, jenže leckterý boháč, nebo představený synagogy si řekl: „Ještě loni tesařil a já se ho mám doprošovat?“ V hloubi srdce možná doufal, že Ježíš přijde se sám s úctou nabídnout, že je uzdraví z jejich neduhů. Jenže oni se přece nebudou doprošovat. Musíme si uvědomit, že ve vztahu vůči Bohu (a to nejenom u židů) je spousta nedomyšlených zvrhlostí. Ježíš tam nemohl uzdravovat, protože oni o to nestáli. Jinak by se rádi nechali uzdravit, jenže to by Ježíš musel nejdříve vynechat to nepříjemné kázání. Ježíšovo kázání bylo příčinou, že měli na něho dopal i za cenu, že zůstanou dál nemocní. „Přece se tomu vejtahovi nebudu podbízet, vždyť je to tesař, čouhají mu z šatů třísky“. Toto je závažný, ne jenom náboženský, ale vůbec psychologický fenomén, který se vyskytoval kolem Ježíše, Pasteura, Semmelweise, atd. Tento fenomén nejen že brzdil rozvoj vědy, ale měl a má na svědomí mnoho lidských životů. Kolik lidí mohlo být zachráněno, kdyby si oponenti Pasteura a jiných řekli: „Zkusíme to, má-li pravdu, nebo nemá“. Jenže oni si místo toho řekli: „Co nám doktorům nějaký chemik bude vykládat“. Musíme si však uvědomit, že na nás toto nebezpečí číhá také. My sice nejsme rodáci z Nazareta, ale nás může brzdit jiná věc. To, co považujeme za svoji zbožnost, za své dobré úmysly, to, o čem si myslíme, že se můžeme Bohu pochlubit a ve skutečnosti nám to zavírá cestu k Ježíšovi. Na tyhle věci si musíme dát pozor i my a proto nejde jenom o Nazaretské, o židy, ale o jakýkoliv problém lidí, kteří se setkávají s něčím, co je pro ně nezvyklé.
Tato situace se odehrává v Nazaretě. Víme také, že Ježíše chtěli shodit ze skály. Proč? To víme také. Ale teď si chceme připomenout, kvůli čemu o tom hovoříme - „Nemohl tam udělat žádný zázrak“. Drazí přátelé, jak to? Ježíš je všemohoucí a přitom nemohl udělat zázrak? Tady jsme u jedné věci. My si musíme uvědomit, že Bůh, i když je všemohoucí, ledacos udělat opravdu nemůže. Tak např.: „Může P.Bůh udělat tak velký kámen, aby ho nezdvihl?“ Je to hříčka. A já jsem tuto otázku kladl lidem, kteří se považovali za dobré křesťany, teologicky vzdělané. Leckdo na této otázce ztroskotal, ať už řekl, to je hloupost a nebo se na této otázce úplně zamotal. V čem je chyba, přátelé? Jednak v tom, že tady člověk operuje s pojmy, o kterých nemá vůbec žádnou představu. A to je velice velké nebezpečí také v náboženství. Izajáš např. velmi varuje před tím a Ježíš Izajášovo varování opakuje, aby lidé neříkali slova, věci, kterým nerozumí (viz „Tento lid mně ctí ústy, srdcem je daleko ode mně. Nadarmo učí, protože učí převzatým naukám lidským“. Lidé si to buď vymysleli, nebo to člověk převezme od druhého, aniž by tomu rozuměl. Slepě to opakuje. A to je ten problém, když říkáme, že Bůh je všemohoucí, nekonečně dobrý. Tady se vlastně dostáváme do problematiky, která je v matematice známá pod pojmem „nekonečno.“ A ten problém nekonečna je velice ošemetný. Je naň několik pohledů. Jednou, abych tak řekl, neexistuje, jindy zase existuje. Např. existuje součet nekonečně dlouhé řady, ale neexistuje číslo, které by už nemohlo být zvětšené. Neexistuje nekonečno jako číslo. Zrovna tak všemohoucí, nejvýš dokonalý Bůh, to jsou pro nás prázdné pojmy, které nám nic neříkají. Daleko víc nám řekne představa Boha, který je silnější, než kde kdo, koho znám. Vraťme se k tomu kameni („Může Bůh udělat, tak veliký kámen......“). Je to jenom primitivní formulace. Když to řeknu trošku učeně: „Může Bůh udělat takový objekt, aby s ním nemohl pohnout?“ A už to zní učeně a už se lidé na to budou tvářit jinak. Víte, tady je rozpor v tomhle tom. Můžeme si představit Boha, který dělá a nebo vyrábí odlitky a nebo panely pro stavby, nebo může udělat planetu, třeba bez omezení velkou. Také touto planetou, kterou udělá, může pohybovat. Jakmile vneseme do toho to nekonečno i v skryté formě, ve formě úplně dokonalý atd., dostáváme se do situace, ze které nemůžeme se zdravou logikou vybřednout. Už tam začneme kličkovat. Ale vraťme se ještě k tomu úryvku Evangelia („Nemohl tam udělat žádný zázrak“). Samozřejmě, že Ježíš mohl uzdravit, ale je tady toto: Ježíš má podmínky pro uzdravení. Tyto podmínky může splnit člověk a Bůh respektuje rozhodování člověka. Bůh je, abych tak řekl, zdvořilý. Když člověk jde k sousedovi, zaklepe a počká, až mu řeknou ´dál´. Bůh by mohl i bez souhlasu zasáhnout do člověka, ale protože si sám položil zásadu, že člověka uzdraví za těch a těch podmínek, které člověk může ovládat, potom Bůh opravdu nemůže. Proč? Protože on sám se rozhodl. Jeho „nekonečná“ moc se staví proti „nekonečné“ moci. Uvědomte si přátelé, proč přišel Ježíš na svět? Aby lidem pomohl dosáhnout spásu. A může lidem pomoct jenom tenkrát, když se lidé budou zamýšlet nad jeho slovem a když jeho slovo přijmou. A tak by se dalo říct, že Ježíš uzdravoval, kdo ho o to požádal; kdo řekl: „Ježíši uzdrav mne“. Takových případů bylo málo, že Ježíš uzdravil, aniž by byl žádán (mladík v Naimu). Ale jinak, když někoho přivedli, nebo přišel, Ježíš počkal, až řekl, co chce. Věc, na kterou my zapomínáme. Myslíme, že P.Bůh nás bude obskakovat jako nějaká služka milostpána. On to má skryté a záludné formy (viz „Kdepak, to se ti nestane“, „ani za nic Pane, ještě nic nečistého jsem nejedl“). Tady jsme viděli konkrétní odmítání. Jistě, nikdo neřekne: „Pámbíčku, vyčisti mi boty“. Ale sv. Petr i Jan, a ti opravdu za něco stáli, ti také s Bohem jednali nekvalitním způsobem. V nás je to taky, ve skrytých formách, ale nejsme si toho vědomi. A my ty skryté formy „hulvátství“ vůči Bohu musíme umět napřed detekovat. My si jich nejsme vědomi. Leckdo si slibuje (např. po hříchu), že už nebude hřešit místo toho, aby řekl: „Bože, mne nejvíc mrzí ten a ten hřích. Pomoz mi prosím, jak na to“. Čili, místo toho, abych řekl: „Bože, ukaž mi jak se mám polepšit“, já Bohu říkám, jak on má polepšit mne. A tady jsme u toho. Tohle je příčina mnoha nezdarů v duchovním životě, což nám uniká. Ježíš nemohl své kázání vysvětlit těm lidem. Proč? Protože pan rabín řekl: „Přece já se toho tesaře nebudu doprošovat“. Pan statkář si zase řekl: „No, to je přece tesař, já se ho nebudu doprošovat“. Staří říkali, že on je mladší a měl by sám přijít a současníci zase říkali, že když je jejich současník a chodili spolu do školy, tak se také nebudou doprošovat, atd. To, že se Ježíš divil se jejich nevěře, není proto, že by to pro něj byl objev, on jenom dává najevo, kvůli nám a upozorňuje: „Podívejte se, kam to vy lidi ve své tuposti a svéhlavosti dokážete dotáhnout. Jistě, Ježíš by mohl uzdravit, ale on uzdravil každého, kdo za ním přišel. A člověk za ním přišel, když chtěl. Když nechtěl, nešel. To ne, že by nemocný člověk nechtěl být zdravý, ale v Nazaretě byly silné předsudky. Proč to říkám? Prosíme Boha, modlíme se, snažíme se, ale nepomýšlíme na to, že by se vlastně ve vztahu člověk versus Bůh mohly vyskytovat takovéhle absurdity. Ale právě o jedné z nich, která se stala v Nazaretě, jsme četli a o druhé z nich jsme si už povídali (viz Petrovo ´to se ti nestane´). Kéž bychom byli alespoň tak málo bezohlední vůči Bohu, jako byl sv. Petr. Kéž bychom my jednou obstáli alespoň takto. My jsme se ještě s Bohem nesetkali tváří v tvář a to je to, co nás poměrně snadno mate. My žijeme ve světě našich předsevzetí, ideálů a iluzí o sobě. Myslíte si, že Kaifáš řekl: „Já zabiji Mesiáše? Je v naší moci, abychom nechali Boha nás uzdravit a nejen na těle, ale i na duchu. Předsudky dělají takovou bariéru, že člověk i za cenu nemoci nechává dveře před Ježíšem zavřeny. Samozřejmě, že Ježíš mohl nemocné v Nazaretě uzdravit, ale když nechtěli, tak je neuzdravil. Bůh je jako zdvořilý člověk, který zaklepe na dveře. Když člověk neotevře, Bůh by mohl vniknout, ale Bůh neprokopne naše dveře. Je dobré si to uvědomit, že tady je příčina mnoha našich nevyslyšených modliteb, mnoha hříchů a mnoha našich problémů. Jistě, leckdo si řekne, že se ho to netýká. I Petr a Jan, kdyby tady stáli, by řekli: „No, vždyť si to četl, že já jsem tohle taky udělal“. A tak je dobré si to uvědomit, když budeme číst to, co se odehrálo v Nazaretě.
Je dobré si připustit, že to („nemohl tam udělat žádný zázrak“) je velmi často i náš problém, že když se modlíme, Bůh nám nemůže vyhovět To není neochota z Boží strany, ale naše neuvědomělá neochota splnit podmínky, kterými je Bůh vázán v zájmu naší spásy. Někdy se nabourají vlaky, jenže ta příčina – špatně nastavená výhybka – je daleko dříve. A podobně je to s námi. V tom Nazaretě Ježíš věděl předem, jak to dopadne. Ale učedníkům a nám chtěl ukázat a vysvětlit, jak sami lidé ho dostávají do situace, kdy nemůže uzdravit, ale naopak, dopustit trampoty a utrpení. A přitom by stačilo tak málo.
Můžeme dělat chyby, které nejsou proti Desateru a přesto můžeme být velice těžko postiženi. Souvisí to se spoustou nevyslyšených modliteb. Je třeba připustit, že když je modlitba nevyslyšena, že chyba může být v modlitbě nebo někde jinde u „dřívější výhybky“ a ne opakovat dál dokola modlitby. Pak je třeba prosit Boha, ne aby nás vyslyšel, ale aby nám pomohl tu chybu najít. U toho uzdravení v Nazaretě je to podobné tomu, jako když od dveří komnaty jsou dva různé klíče (dva různé zámky). Jeden klíč má Bůh a jeden já. Do té komnaty se dostanu pouze tehdy, když přijdeme oba a společně otevřeme oba zámky. A v Nazaretě Ježíš tím „klíčem točil“, jenže Nazaretští nevzali svůj „klíč“.
Ježíš tedy přišel do Nazareta. V té době bydlel v Kafarnaum. V sobotu při bohoslužbě využil příležitosti a ujal se slova. V Nazaretě Ježíš nebyl Pán Ježíš, ale tesař, kterého každý zná. Okolo Ježíše se samozřejmě šířily zvěsti a čekalo se, že jaksi ze známosti bude všechny uzdravovat. Obrazně řečeno, starosta už měl připravenou obálku s tuzérem v domnění, že to bude pro Ježíše čest, když ho uzdraví. Podobně uvažoval pan rabín, sousedé, příbuzní, starší, vrstevníci, atd. Dříve jsme o tom mluvili (viz dřívější kázání). Tedy, když Ježíš přišel do Nazareta, atmosféra byla napjatá. Každý měl nějakou omluvu, nebo výhradu a proto za Ježíšem nešel. Ten výrok: „Nikde neznamená prorok tak málo, jako ve své vlasti......“ nám vyjadřuje určitý psychologický aspekt, kde člověk si vlastně z dětství vytvoří určité představy, podle kterých pak žije celý život. Jenom tenhleten aspekt by nám mohl vystačit k dlouhé diskusi. Člověk, když chce něco dělat, nemůže všechno řešit podle toho, jak se to nebo ono v dětství naučil. Lidé v Nazaretě si měli uvědomit, že Ježíš asi není jen tak obyčejný tesař, Josefův syn, ale je to někdo, kdo uzdravuje nemocné a že je nutné odložit dětské představy a adekvátním způsobem je zachovat. Problematika ale tady nekončí. Ježíš si vybral místo a začal hovořit. Víme, co říkal. V domácnosti, kde jsou už hotové názory, je prorok bez úcty. Eliáše a Elizea uvádí jako příklady. Prorok Elizeus kázal a nebyl ve své vlasti přijat („Kolik bylo malomocných v Izraeli a nikdo se nepřišel nechat uzdravit. Jenom pohan Naáman Syrský“). Syřané byli přitom nepřátelé. Ježíš provokuje posluchače, aby se zamysleli nad tím, proč se nenechali uzdravit. Bylo to totiž tím, že to, co Elizeus říkal, těm lidem „nevonělo“ a ten vztek byl nakonec tak silný, že za ním nešli ani se nechat uzdravit. V Ježíšově době je samozřejmě Elizeus už velice vážený prorok a proto jeho případ využívá. Pak Ježíš říká: „Víte, vy jste ve stejné situaci“. Ježíš říká, že má přijít Mesiáš, ale mluví o Synu člověka. Neříká, že on je Mesiáš („Až přijde Syn člověka, dejte si od něho říct, abyste nedopadli jako naši otcové, když se setkávali s Eliášem nebo s Elizeem. Kolik jich bylo malomocných....“) Ježíš chce lidi přivést k zamýšlení se nad tou problematikou. Jenže Nazaretští byli natolik „utopeni“ v předsudcích, že je tím Ježíš vlastně naštval. Vlna nenávisti se začala zvedat. Z jiných evangelií víme, že to došlo tak daleko, že ho chtěli shodit se skály. A Ježíš tam přece jenom zázrak, který jim mohl otevřít oči, udělal. Jenže trochu jiný. Nebylo to uzdravení známých osob. Ale když Ježíše dostrkali k té skále, najednou všichni jakoby ztuhli a Ježíš klidně, volně mezi nimi prošel a odešel pryč. Dochází zde k podobnému jevu, jako když zatkli Ježíše v Getsemanské zahradě. Nebylo by lépe se nechat od Ježíše uzdravit, popovídat si s ním atd.? My jsme zvyklí na určité představy z dětství, z nich vycházíme a podle nich třídíme Evangelium, zařazujeme nové poznatky, které jsou dobře přefiltrované do určitých kategorií a zpracované tím způsobem, na který jsme zvyklí z domova. Nové Evangelium zpracováváme podle starých představ, které se s tím novým nesnesou (doslova). Ježíše posloucháme jako něco, co známe již z dětství a pak nám samozřejmě nemůže nic nového říci. Tento problém zabíjí mnoho křesťanů a nechává je stát na určité úrovni, kterou si v dětství zvolili, nebo která jim byla předložena a oni se nedokáží z této situace vymanit. Na Ježíše se Nazaretští dívají jako na někoho, koho dobře znají a čekají pouze novou radu, kterou ještě nikdy neslyšeli. Není to celý pohled na věc, ale je to problém, který se týká i nás. Pro lidi, kteří chtějí něco dělat, platí rada: „Dosud si znal Ježíše jako tesaře, který ti může udělat stůl, který tě má poslouchat v tvých přáních...“, ale je potřeba jít za Ježíšem jako za někým, kdo umí uzdravovat a on mi pak může poradit, co mám dělat, abych mohl být uzdraven, zbaven problémů atd.“ Tohle je problém věřících, kteří ustrnuli na svých představách z dětství. Ten proces, který probíhal mezi Ježíšem a Nazareťany, kde je to zvlášť výrazné, je podobný. Kdyby Ježíš vystoupil v Sodomě a Gomoře, dopadlo by to s nimi úplně jinak. Pozor na to, že musíme upravovat svůj vztah k Ježíšovi a ne ustrnout na tom, jak jsme zvyklí. Je správné prosit Boha o pomoc. Jenže, co když je tady ten efekt Nazaretkých u posluchačů? A ten je rozhodující. Bůh je ochoten každému z nás pomoci a on vyhoví tehdy, když my vyhovíme podmínkám, ve kterých my dáváme své rozhodující slovo. Pak nastupuje otázka kompetentnosti, otázka zodpovědnosti člověka sama za sebe. Otázka jak dovedeme naslouchat Ježíšovi a zamýšlet se nad tím, co říká a jak vážně bereme Evangelium. Máme snad prosit Boha za ty Nazaretské, aby se nechali uzdravit? Ne, to je jejich kompetence, to je věc jejich předsudků, kterých se nechtěli vzdát. My můžeme jenom prosit: „Bože, pomoz, ať uvidíme ty svoje předsudky.“ A proto častokrát přichází hříchy, které nám otvírají oči, abychom předsudky začali vidět. Hřích a také dlouhé období, kdy si myslíme, že nemáme žádný hřích, jsou znameními, že špatně chápeme Ježíše. O co máme tedy prosit? O to, aby byla jedna církev? Jenže, když to budeme dělat, tak v tu ránu bude jenom jedna. Aby byl ve světě mír? Když tohle budeme dělat, v tu ránu je ve světě mír. Když to budou dělat duše v očistci, tak v tu ránu přejdou do nebe. I duše v očistci se dostávají do stavu těch malomocných, kteří se nedali uzdravit. Je dobré se nad tím zamýšlet. Je třeba prosit, aby nám Bůh pomohl uvědomit si naši zodpovědnost, naši kompetenci. Potom Bůh může všechny naše prosby vyslyšet.
EVANGELIUM Lk 10, 1 – 9, Slavnost sv. Cyrila a Metoděje
Slova svatého evangelia podle Lukáše. "Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' "
To první čtení je z knihy Nehemiáše a líčí nám náboženskou obrodu. Obě čtení se pěkně sešla. Víte, my se musíme nejdříve připravit na setkání s Ježíšem a teprve potom, když jsme na něj připraveni, můžeme Ježíšovi rozumět. Bohužel se na to zapomíná, že Ježíš, když přišel, tak že to nebyly žádné tajuplnosti, kvůli kterým vznikaly konflikty mezi lidmi a Ježíšem, ale dalo by se říci, že to byly doslova banální věci. Nikdo se např. nehádal s Ježíšem kvůli Nejsvětější Trojici. Takové věci Ježíš neříkal na začátku. Co je důležité, je to, že Ježíš začínal věcmi, které podle něj byly aktuální a které tak řečeno ťaly do živého každého posluchače, který tam byl. Např. Ježíš říkal: „Vzpomeňte si, že když přicházeli proroci, naši předkové je nepřijímali, pronásledovali a dokonce zabíjeli.“ I Eliáš raději před nimi utíkal, protože by je musel všechny svou mocí pobít. Jednou z mála světlých epizod je právě ta náboženská reforma, o které jsme četli v 1. čtení. Situace byla dost napjatá, ale důležité je to, že Ezdráš přišel s myšlenkou, která by mohla být vzorem roku Písma. On a lidé kolem si uvědomili, že čtou Bibli a nerozumí jí. Tak postavili taková řečniště, lidem se předčítala Bible a s lidmi se diskutovalo. Výsledek této akce byl takový, že lidé se chtěli napřed postit. A potom, právě na Boží příkaz prorok říká: „Ne, udělejte si hostinu a pošlete tomu, kdo nemá. Vy se musíte radovat z toho, že jste našli správnou cestu“. Pro naše poměry je to dost divné. Ti lidé si uvědomují hřích a chtějí se postit, ale ten prorok říká: „Udělejte si hostinu! Vždyť jste vyhráli tím, že jste to pochopili“. Je to pro nás nezvyklé, ale psychologicky daleko účinnější, když se člověk raduje (např. z úspěchu) a když je podnětem radost a ne strach. To je věc, na kterou se zapomíná. My máme v náboženství dominujícím motivem strach („byl to hřích, nebyl to hřích?“), ale ne myšlenka na Boha. Myšlenka na Boha nás dost netáhne. A právě připravenost je důležitá, aby si to člověk uvědomoval, aby se člověk naučil napřed pořádně číst se „slabikářem“ než vezme do ruky Bibli. Aby lidé, kteří měli pokažené myšlení při setkání s Ježíšem, Ježíšovi rozuměli. Proto docházelo k těm střetům. Ne pro nějaké tajuplnosti, nebo pro nějaké vysoce teologické učení. Ale, že Ježíš jim říkal: „Vy se modlíte, nevíte proč, chodíte do chrámu, nepřemýšlíte, těšíte se na Mesiáše a vaše představy o Mesiášovi jsou nesprávné“. A jejich reakce byla: „Co nám tento tesař bude o tom vykládat“. Tak pomalu začala narůstat averze vůči Ježíšovi a začaly všelijaké útoky proti němu; ovšem Ježíš vyhrával. A oni si to nechtěli přiznat. Útoky na Ježíše se stupňovali, ale on se dokázal obhájit a tak vznikala averze u těch, kteří si nechtěli přiznat porážku. Je velice důležité umět si přiznat porážku, umět si vzít poučení z chyby. Ti staří židé, jmenovitě Ezdráš to pochopil a je tomu už zhruba 2500 let, ale my ne. A my bychom měli být dál. Proč? Protože děláme stejné chyby, jako ti židé. Proč myslíte, že Ježíš poslal těch 72 učedníků po dvou? No proto, že Ježíš dělal misijní tah, zastavoval se v různých místech, tam měl diskuse. A proto před sebou posílal dvojice. Napřed jenom 6 (apoštolové) a potom ještě jiných 72 učedníků; čili 36 dvojic. Tyto dvojice přicházeli do těch míst, kam měl Ježíš přijít; do okolí té spádové oblasti. A tyto dvojice také upozorňovaly: „Dejte si pozor, Ježíš říká zajímavé věci. Ale musí se pořádně přemýšlet, jinak byste tam šli zbytečně. Ježíš je ochoten každého uzdravit, ale je třeba, abyste mu rozuměli. Představte si, že byste odešli a nepochopili ho?!“ Jejich kázání bylo, abych tak řekl, primitivní, ale v očích Božích to mělo důležitost a proto i tyto dvojice dělali zázraky. Oni neříkali moc, podle našich měřítek velice málo. Vůbec nezačínali tak, jako začíná naše náboženská výuka: „Bůh je jen jeden, v Bohu jsou tři Božské osoby, atd.“ Mluvili asi takto: Podívejte se, setkáte se s Ježíšem a mohlo by se stát, že propásnete jeho nabídku, protože on vám přináší Boží království. Ale dejte pozor, abyste Ježíše pochopili“. Někteří se ptali, co mají dělat. „Když se ti bude zdát divné, co Ježíš říká, nevybouchni, ale zamysli se nad tím, případně řekni: ´Ježíši, já tomu nerozumím´ a nebo ´já s tím nesouhlasím, vysvětli mi to´“. A když vám Ježíšovo vysvětlení nebude stačit, potom klidně můžete jít. To byla ta velice jednoduchá rada. Ono je dobré si přečíst všechny tyhle ty věci. Oni hlásali výzvu k obrácení: „Pozor, čekáte Mesiáše, ale mohlo by se stát, že ho nepochopíte a tak musíte zrevidovat základní myšlenky, představy“. To je to: „Obraťte se!“ A potom je ta výzva k pořádné diskusi. Samozřejmě, v dnešním úryvku to není, ale znamená to přečíst si všechny úryvky u různých evangelistů, protože Ježíš předtím posílá 12 apoštolů po dvojicích a tam je ledacos řešeno. A Ježíš ze začátku chodí sám také s tímto kázáním. A tam je to řečeno nejvýrazněji: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu!“ Mockrát jsme o tom hovořili. Takže tyto dvojice přicházeli k lidem s výzvou: „Máme velkou šanci, království Boží se přiblížilo“. Co to znamenalo pro židy, to také víme. „Ovšem to znamená připravit se na setkání s Ježíšem. Počítejme s tím, že bychom mu nemuseli rozumět, tak jako nerozuměli naši předkové prorokům. Až přijde Mesiáš, tak se bude leckdo proti němu bouřit, tak jako se bouřili naši předkové proti prorokům“. Ale kdekdo si řekne: „Že bych se já s P. Bohem pohádal? Já přece věřím“. A vlastně tam nikdo nebyl, kdo by se potřeboval nad tím zamýšlet. A to je ten problém. To je poslání těch dvojic a to je věc, která je akutní i pro nás, abychom pochopili, že se musíme na to setkání s Ježíšem připravit. My sice nemáme tu možnost setkat se s Ježíšem přímo a odzkoušet si, jestli nám „poleze na nervy“, protože Ježíš opravdu lidi zneklidňoval a oni ho proto nesnesli. Člověk by si mohl říct: „Proč by někoho, kdo uzdravuje nemocné, ukřižovali?“ No protože averze a vztek na Ježíše byly silnější, než touha se nechat uzdravit, kdyby na někoho něco přišlo. Spousta lidí se raději nenechala uzdravit, raději žila v té nemoci, než aby musela poslouchat řeči tesaře z Nazareta. Takhle bohužel smýšleli o Ježíšovi. My ale máme možnost zkonfrontovat a odzkoušet si, jak bychom se s Ježíšem snesli. Není to sice 100-procentní, protože se člověk může klamat. Ale ten, kdo to udělá poctivě, ten může mít100-procentní jistotu. Vezmeme do ruky Evangelium (ne celou Bibli), kde je Ježíšova nauka a budeme se zamýšlet, jestli všemu rozumíme. A když ne, tak bychom ani Ježíšovi nerozuměli, a jestli to všechno, co je v Evangeliu, přijímáme bez vnitřních potíží a plníme. Evangelium nám neřekne nic víc, nic míň, než řekl Ježíš. Ale pozor, jde o výroky Ježíšovy. Když budeme číst jeho životopis anebo o jeho utrpení, tak to není to odzkoušení toho, jak bychom se chovali při Ježíšově kázání. To musí být právě to, co říká Ježíš, to co učí. Na tom si můžeme odzkoušet, jestli Ježíšova nauka se nám bude líbit, nebo ne. No, jo, když budeme rozjímat o tom, jak malý Ježíšek, Panna Maria a sv. Josef šli do Egypta, to sice také čtu Bibli, ale nemám odzkoušené, jestli Ježíšovi přijdu na chuť anebo přišel, kdybych žil o těch téměř o 2000 let dříve.
Mnohokrát jsme tuto pasáž vysvětlovali, není třeba se k tomu nějak podrobně vracet. Připomeneme si jen pár věcí. Ježíš posílá dvojice před sebou. Tito lidé mají uzdravovat. Uvědomte si, že Ježíš říká, když vás nepřijmou, setřeste prach ze své obuvi. Sodomě bude v poslední den lehčeji než takovému městu. Za uzdravování taková reakce nenastane. Za co tedy? Když si přečteme ostatní evangelisty – Matouše, Marka i s tím dnešním Lukášovým a když se ještě nad tím zamyslíme, tak si vzpomeneme na to, že vlastně ty dvojice opakují Ježíšovo první kázání, které v kostce znělo: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu“. Zjednodušeně řečeno, doba Mesiášova příchodu je tady a máte příležitost získat to, po čem toužili naši předkové. Máte také příležitost převzít vládu nad svým státem, Římané odejdou, atd. Když někdo řekne, že chyba židů byla v tom, že očekávali pozemské království, tak vůbec nechápe kontext. Proroci to slibují. Nakonec dnes vidíme, že židé mají svůj stát. Ovšem, tady jde o něco jiného. Problém není v tom, že by Bůh neplnil svoje sliby, ale Ježíš důrazně upozorňuje na to, že při setkání Boha a člověka dochází ke konfliktu, a že k podobnému konfliktu může při setkání Mesiáše s lidmi Ježíšovy doby. Proto Ježíš, aby toto mohl říci, vystupuje ne jako Mesiáš, ale jako nějaký blíže neurčený prorok. Proč? Protože, když takto začal mluvit o tom tesař z Nazareta, tak někteří poctiví mohli říci: „No, to je vlastně pravda. Naši předkové doslova válčili s proroky. Dokonce ty proroky zabíjeli, pronásledovali“. I Eliáš nakonec musel utéct. Že by se bál? Vždyť víme, že se dokázal tvrdě bránit, když ho chtěli zatknout. Ale i po naprosto jasných zázracích vypravili proti Eliášovi vojsko. On se děsil myšlenky, že by musel všechny pobít. Z těch vojáků (židů) nikdo neřekl: „Já proti Eliášovi nepůjdu. To raději půjdu proti králi“. Proto Eliáš utíkal. Ježíš upozorňuje, že toto se může stát, až začne Mesiáš působit. Z toho důvodu Ježíš neříká: „Já jsem Mesiáš“. Ježíš říká v prvním kázání: „My se na setkání s Mesiášem musíme připravit, abychom až se objeví, ho snesli“. A to je podobný problém, který čeká také na nás. Nemysleme si, že to tam není, když dušičky umírají. Že by ty dušičky v pekle říkali: „P. Bože, pusť mně do nebe“ a P. Bůh řekne: „Ne“. Ty duše zavrženců ty se v tom pekle zavírají samy zevnitř. Takže Boží milosrdenství k nim nemůže proniknout. Už jsme o tom několikrát mluvili. To jsou věci, které vyvstanou, když člověk stojí tváří v tvář před Bohem. A Ježíš proto posílá ty dvojice, aby až přijdou do plánovaných měst a míst, aby lidmi probírali tuto otázku Ježíšova prvního kázání. Musíme se zamyslet nad tím, jaký je náš vztah k Bohu. Musíme se naučit být bez konfliktu při čtení Evangelia. Ale ne tak, že si budeme z Evangelia vybírat, co se nám líbí a hodí. A když si člověk jen vybírá, tak nemá odzkoušeno, jak se bude chovat tváří v tvář Ježíšovi. To, že někdo čte celé Evangelium, také ještě nic neznamená. Ale když počítám s tím, že by v té mé víře mohli být slabiny, potom mi čtení Písma opravdu přinese materiál k přemýšlení a cestu ke zlepšení svého vztahu k Bohu. A to je to, čemu se říká pokání, obrácení, co Matka Boží ve všech zjeveních žádá (Čiňte pokání! To je jediná moje žádost.) Ne bezhlavě rozmnožovat modlitby, ale zamýšlet se, co vlastně o Bohu vím a také nad tím, co o Bohu nevím. A toto říkali ty dvojice. Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání v tom smyslu, abyste snesli Mesiáše, až přijde. A věřte Mesiášovu Evangeliu. „Nezacházejte s ním povrchně a neskreslujte ho tak, jak se to dělalo s Mojžíšovým Zákonem a proroky.
V té epizodě z prvního čtení Židé četli Mojžíšův zákon a konfrontovali ho s každodenním životem. Z hlediska organizačního to byla perfektní akce. Oni si dovedli přiznat: „Bible říká toto a my jsme dosud jednali takhle“. Začali naříkat. Pak zasáhl prorok, který jim oznámil, že není třeba se rmoutit, protože se znova narodili. Oni četli Mojžíšův zákon bod po bodu. V čele té sebekritizující akce byl znalec Písma. Věřící se kritizovali, přiznávali, že nedodržovali Mojžíšův zákon a uvědomovali si, že ty trampoty, které je potkávali, byly zasloužené. Lidé byli vyzváni, aby to oslavili, že se znovu narodili. Naše reakce na hřích je ta, že začneme slibovat, že to už nikdy neuděláme. Jenže reakce na hřích má být pokání, to co tehdy udělali židé. „Mějte z toho radost, právě teď vám Bůh odpouští, Bůh po vás nechce zármutek atd.“ Tohle jim říkal prorok. Pak nemá smysl brečet nad starými hříchy. Lukáš líčí poslání 36 dvojic. Říkají v podstatě to, čím Ježíš začínal svoji činnost – výzva k obrácení, k pokání (ale žádný půst), začít pořádně číst Písmo, konfrontovat ho se svým životem, místo Bible nesahej k jiné náboženské literatuře a koukej pochopit. U židů to znamenalo: „Vraťte se pořádně k Mojžíšovu zákonu, obraťte se“. Když udělám hřích, Bůh po mně chce, abych si ho nejdříve pořádně uvědomil a pak uznal, že hřích pochází právě z mého nesprávného chápání náboženství. Každý hřích je znamení, že nechápu Boha, že o Bohu špatně přemýšlím, že nechápu Bibli. Jenže my si běžně dáme půst a např. si uložíme, že se něčeho odřekneme. Učedníci také konfrontovali život s Mojžíšovým zákonem. To ´přiblížilo se k vám Boží království´ se týká všech slibů proroků, včetně státní suverenity. Jenže podmínka toho je právě ono pokání (změnit, opravit svůj způsob myšlení). Od Ježíše také dostali instrukci: „Když vás nepřijmou, dejte jim to jasně najevo, že s nimi nechcete mít nic společného. Řekli jsme vám, co bylo třeba, a nadále už je to vaše odpovědnost, jak se zachováte. Bible rozlišuje „obraťte se“ a „čiňte pokání“. Jedno je přípravná akce a to druhé dokončení. Zkontrolujte dosavadní zbožnost, připusťte, že vaše modlitby nemusí být kvalitní, vědomosti mohou být zdeformované. „Musíte udělat pokání, jinak by si s vámi Mesiáš neměl co říct“. Pak je tady „věřte evangeliu.“ Říkali: „Před Mesiášem přichází Ježíš z Nazareta a ten vám něco o Mesiášovi poví.“ V našem případě je situace trochu složitější, protože je tady ještě přechod ze Staré Smlouvy na Novou Smlouvu. Rozhodně, pro každodenní praxi je důležité si zvyknout každý hřích uznat jako důsledek špatně chápaného náboženství a špatně chápané náboženství je důsledkem špatného způsobu přemýšlení. Proto se napřed musím naučit pořádně přemýšlet o Bohu (viz Lk16: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“). Proč myslíte, že já kulhám? No, protože to také nemám dořešené. My se tohle musíme naučit. A po mně P. Bůh chce toho daleko víc. To, co znám, by možná leckomu z vás stačilo, ale na mně má P. Bůh měřítka přísnější. Tudíž pajdám, pajdáš, pajdáme. A já nechci pořád pajdat. Protože jednou je to slíbené, budu li křesťanem na patřičné úrovni, budu uzdraven. Nejdříve si však musíme připustit to pajdání v myšlení a pak můžeme klidně vzít Boha za slovo: „Tohle jsi slíbil, proč my jsme na tom hůř, než ti lidé v době Ježíšově?“
Poslání 72 učedníků je podobné jako poslání 12 apoštolů. Šli před Ježíšem, oznamovali, kdy tam Ježíš přijde a znova připomínali nutnost pokání. Od Ježíše dostali instrukci: „Uzdravujte nemocné, říkejte: ´Přiblížilo se k vám Boží království...´“. To je kratičký výtažek z celé té Ježíšovi instrukce („čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte Evangeliu“). Ty dvojice to měly s lidmi prodiskutovávat, aby lidé nenarazili, až přijde Mesiáš. Častokrát jsme o tom mluvili. Až přijde Mesiáš, lidé už měli mít pokání za sebou (to je také poučení i pro nás). Pro poctivé lidi měli učedníci doklad; uměli dělat zázraky. Pro odmítavé, neměli dávat žádný doklad a měli setřást prach ze sebe. Smutným dokladem toho, že se pokání pořádně nedělá a že je to akutní i dnes, protože máme spoustu křesťanských církví. Všechny se hlásí k Evangeliu. I když jsme ve správné církvi, ještě to neznamená, že dobře rozumíme Evangeliu. Kdo nám zaručí, že jsme lepší, než židé v době Ježíšově. Je třeba si dát pozor zejména na místa, která jsou jasná a nepříjemná (ne nejasná), protože tam se přehazují výhybky, zdali budu Bibli rozumět nebo ne.
To, co se dnes četlo, je jednak na dnešní neděli a také na svátek Cyrila a Metoděje. Ta dnešní pasáž je velice důležitá. Tady Ježíš říká: „V tom domě zůstaňte, uzdravujte nemocné atd.“ Tohle je poslání 72 učedníků a předtím Ježíš posílal 12 apoštolů. Jedná se tedy o druhou misii. První misie byla poslání 12 apoštolů a tam je také instrukce: „Když vás nepřijmou, setřeste prach...!“ Když si přečteme pouze dnešní úryvek, tak z toho vyjde krásné euforické kázání na dnešní slavný den. Jenže, chceme-li rozumět dnešnímu úryvku evangelia, musíme ho dočíst tak, aby to byl logicky uzavřená celek. A proto je třeba číst ne jen Lk 10,1-9, ale číst až do verše 20 a tam uvidíte jednu věc: „Jděte, uzdravujte, hlásejte, Království Boží se přiblížilo, a když vás neposlechnou, setřeste prach!“ Na pochopení této věci stojí za to si přečíst Mk 1 a Mt 10. Tam je to poslání 12 apoštolů po dvojicích, což odpovídá Lk 9 a potom přichází dnešní úryvek. Všimněte si, jak začíná: „Potom ustanovil ještě jiných 72.“ Proč ještě jiných? No, přece předtím bylo posláno těch 12 apoštolů. A tam se dočteme: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé, a kde vás nepřijmou, setřeste prach!“ Jak je to možné? Oni přijdou, budou uzdravovat, křísit mrtvé a oni že by je vyhnali? Vysvětlení je jasné. Pakliže si přečteme Mk 1, kde Ježíš začíná svoje poslání a říká: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte evangeliu.“ Čili je to ta radostná zpráva Izajáše, jak se četlo v tom 1. čtení. Protože my si představujeme Evangelium, jako nějakou knížku, ale ten řecký termín znamená ´radostná zpráva´, ale toto, co říká Ježíš, je opravdu radostná zpráva, je to Boží nabídka. Bůh nám dává možnost radosti, štěstí radostného života, tak jak se četlo v tom prvním: „Hlásat Hospodinovo milostivé léto, potěšit všechny souzené, zarmoucené na Sionu, dát věnec místo popela, oděv radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti. Je to den pomsty Boha vůči těm, kdo ubližují těm dobrým“. Toto je věc, která byla proroky slíbena. Stará Smlouva to slibuje, ale zatím to ještě v dějinách lidstva nenastalo v plné míře. O tom jsme mockrát mluvili. Proč? Když Ježíš přišel, říkal: „Ano, doba možnosti je tu. Můžete získat království, politickou suverenitu“. Mohou ji získat. Ale mohou ji i ztratit. „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, znamená, že ta doba je tady. Teď obrátíme pozornost na Izraelský stát. Tenkrát jejich společnost byla něco na způsob protektorátu. Římský císař by odpovídal Hitlerovi a Pilát o něco míň než např. Heidrich. Tohle to je historická skutečnost. Ježíš pláče nad Jeruzalémským chrámem. Kdyby nebyla možnost Jeruzalémský chrám zachránit, tak by to byla hysterická scéna. Tohle to si musíme uvědomit. Apoštolové mohli dosáhnout toho, že Jeruzalémský chrám mohl být zachován. Proč tohle tak zdůrazňuji? Dnešní doba je velice závažná. Nedívejme se jenom na nás - Československo, ale na celý svět. Je to doba, kdy může dojít k velikým zvratům, kde radostná zpráva proroků může být naplněna. Doslova naplněna. Ale může se také rozplynout na blíže neurčenou delší dobu. Proč takto mluvím? Nebudu rozvádět celou šíři. Pouze upozorňuji na to, že Židé mají od Boha slíbeno Boží království. To, co bylo v době Ježíšově, byl protektorát. Když Ježíše zabili a nenapravili se, byli vyhnáni pryč. Bible říká: „Podruhé shromáždím svůj lid“. Kdy to nastane? Kdyby tuto otázku někdo řekl před 2. svět. válkou, tak by se řeklo: „Jo, kdo ví, to bude snad před koncem světa“. Jenže my víme, že Izrael má svůj stát. Izrael má sice „částečnou“ svobodu, ale přece má svůj stát. Já nechci teď mluvit o židech, já chci zařadit ten dnešní text do té logické souvislosti. Izrael má svůj stát, Izrael je už podruhé shromážděn. Lidstvo má stále možnost dosáhnout sliby. Je nám třeba pochopení radostné zprávy a dosažení toho, co nám radostné zprávy slibují. Podmínka ovšem je, aby lidé opustili dosavadní způsob myšlení, aby opravili způsob, jak chápat Boha. Aby nejeli pořád ve svých vyjetých starých kolejích, ale aby opravili svoje názory na Boha. A ne, aby se náboženství přizpůsobilo nám. Bohužel se tohle častokrát říká. Ano, přizpůsobit se náboženství. Jenže tohle je právě to, co člověka v náboženství svazuje. Ta radostná zpráva vyžaduje, abychom my lidé se přizpůsobili Božímu způsobu myšlení. Bůh nám potom dá, co slibuje. Potom nám pomůže. Dokavaď budeme myslet dosavadním způsobem, Bůh nám nemůže pomoci. A bolesti a trampoty se nám nebudou vyhýbat, protože u nás nemá místa radostná zpráva. Nemůžeme ji pochopit. Tedy, nejprve opravit svůj způsob myšlení, Boha nevtěsnávat do našeho lidského myšlení (ať jsem to já sám, nebo národ, který jde za Cyrilem a Metodějem atd.). Musíme ale přizpůsobit svůj způsob myšlení, abychom my pochopili Boha, Boží mentalitu a pak pochopíme podmínky radostné zprávy. To, co jsem řekl, je jedna z těch podmínek. Připomeneme si slova Mk 1: „Čas se naplnil….“. Bylo to v době Kristově. My dneska můžeme říci, že čas ještě tady pořád je, ta možnost pořád je (čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo). Židé měli tenkrát možnost dosáhnout politickou suverenitu a radostný, šťastný život. U mnoha lidí to bude narážet na předsudky, protože jsou naadaptovaní na svůj způsob myšlení a ne na ten Boží. Toto je skutečnost. Čili: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, opravte svůj způsob myšlení, se kterým jste dosud brali do ruky Bibli. Až když si opravíte myšlení, pak vezměte do ruky Evangelium (čili, čiňte pokání a věřte Evangeliu). To Evangelium je poslední fáze, protože když sami dozrajeme, opravíme techniku myšlení, aby byla kompatibilní s Božím způsobem myšlení, až potom ho budeme s porozuměním číst. To je ono pokání. Teď se dostáváme k problému: „Kde vás nepřijmou, setřeste prach! Neuzdravujte!“ Proč? Protože tam není: „Ano, my vás uzdravíme všechny“. Na 1. místě je: „Ano, nemocní budou uzdraveni, kulhaví přestanou kulhat, slepí začnou vidět (pořád cituji Bibli), ale vy si musíte opravit myšlení, a když ho opravíte, já vám tohle to splním“. Ježíš právě upozorňoval ty dvojice na rozdíl, jak židé chápou svoje náboženství, že se úplně odchýlili od Mojžíše, že mají jiné představy, než co říkal Mojžíš. Páni rabíni říkali něco jiného a židé si měli říct: „Tak já si porovnám, co říká Mojžíš s tím, co říká pan rabín“. To je Ježíšův požadavek. A to je to pokání. Špatný způsob myšlení může vyvolávat deformaci v myšlenkovém procesu člověka. A tyto deformace musí člověk v sobě hledat a najít. A teď když ty dvojice přišly do těch vesnic, řekli: „Posílá nás Ježíš, připravte se, budeme hovořit o tom, že Království Boží se přiblížilo. Po skončení uzdravíme všechny vaše nemocné. Po skončení budeme blíž k tomu, aby Bůh dal židovskému národu politickou suverenitu, nezávislost na Římu. Lidé se ptali: „Ano, je to dosažitelné ta politická suverenita?“ „Ano, je. A uzdravení nemocných? Ano. Ale ne teď. Až po kázání“. Tady jsme u toho. „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, ta doba je tady, ale je tady problém, že vy nevěříte Mojžíšovi, vy jste si udělali scestné náboženství“. „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i ve mně“. „My že nevěříme Mojžíšovi?“ „Ano, opravte svoje myšlení!“ „Co nám tady ten bude vykládat! Já chodím do synagogy (do kostela), já mám opravovat svoje myšlení?“ A v důsledku tohoto vnitřního navztekání se docházelo často k odmítnutí tohoto vzkazu (viz případ, kdy Ježíš byl v Nazaretě a chtěli ho shodit se skály). Čili: „Čiňte pokání a potom se ta radostná zpráva splní“. Samozřejmě, že mnozí lidé si přece jenom řekli: „Zkusíme to“ a šli za Ježíšem a Ježíš je uzdravil. Také jim řekl: „Neříkejte o tom, že jsem vás uzdravil“. To odmítání Božího slova je pro nás velice důležité. Myslíte si, že by bylo tolik církví ve světě, kdyby všechny církve přijímali Bibli celou jaká je?
EVANGELIUM Mk 6, 7-13, 15. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim." Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Ježíš posílá před sebou dvojice. Nejdříve je to 6 dvojic a později to bylo 36 dvojic. Tyto dvojice mají uzdravovat. Ježíš říká, když vás neposlechnou, tomu městu bude hůř než Sodomě (musíme se podívat, co říkají o té věci i Lukáš Matouš). Ty dvojice mají lidem říkat něco nesmírně důležitého. Co to je? Je to vlastně jednoduché: „Obraťte se, dejte se na pokání“. Je to vlastně 1. Ježíšovo kázání, které má čtyři části: „Čas se naplnil, království Boží se přiblížilo, čiňte pokání, věřte Evangeliu“. Čili oni říkají: „Brzy přijde Mesiáš, za námi přijde Ježíš (oni nesměli říct, že Ježíš je Mesiáš), ten vám o Mesiášovi řekne víc. A až přijde Ježíš, dejte si pozor, co bude říkat, protože je nesmírně důležité, aby člověk dobře přemýšlel, než začne o náboženství uvažovat. Čili, opravte svoje názory a až přijde Ježíš, on vám řekne o Mesiášovi víc. Nic víc neříkali, ale také nic méně. Nám bohužel, tohle uniká. My velmi často máme řadu předsudků, nedomyšleností ve své víře, naivních názorů, názorů z dětství, kterých se nechceme vzdát. V dětských šatičkách ven nevyjdeme, ale s dětskými názory k přijímání chodíme a vůbec nikoho nenapadne tím něco dělat. A u židů nebyla otázka, jestli jdou správně k přijímání, ale otázka, mají-li správné názory na Mesiáše. Ten, kdo přijal výzvu té dvojice, zeptal se: „Tak co mám dělat, když přijde ten Ježíš?“ Oni by mu poradili např. to, aby si přečetl pořádně to, co říkají proroci a až nebude něčemu rozumět, aby se na to zeptal Ježíše. A my bychom si měli zvyknout pořádně číst Evangelium a nemyslet si, že pořádnou četbu evangelia nahradíme vznosnými skutky víry, četbou nábožných knížek atd. Je třeba přemýšlet o tom, co říká Ježíš a musí mi to být jasné. Musím také počítat s tím, že se mohu mýlit, když beru Evangelium do ruky. Ale to je tak jednoduché, že to pochopí každý, kdo to jen chápat chce a kdo nechce ...? Tam je: „Setřeste prach na svědectví proti nim“. To není žádná příjemná věc.
Vidíme tady, jak Ježíš posílá před sebou apoštoly po dvojicích, později bud posílat dvojic ještě víc, až 7x2 učedníků. Proč? Musíme si představit Palestinu, že to byl pás od severu k jihu a že Ježíš cestou kázal. Bral to od severu k jihu a před ním šly ty dvojice. A ty dvojice se na různých místech zastavily a jednak debatovaly s učedníky, kteří tam byli o jejich problémech, jednak oznámily lidem, kdy a kde bude Ježíš mluvit. Nedávno jsme o tom hovořili. Tyto dvojice mají takové zvláštní poslání. Vcelku nemají toho moc říct. Mají hlásat, že je třeba se obrátit. Takhle vypadá ta jedna větička. Ve skutečnosti to je klíč k pochopení Ježíšovy nauky - ono ´obraťte se!´ Proč? Ukážeme si to na příkladě. Např. jedno a totéž slovo, resp. jednu a tutéž větu mohu říkat dvojím a třeba i několikanásobným způsobem. Dnešní vstupní antifona zní: „Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, Hospodine. Až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.“ Toto v ústech jednoho člověka (ta věta atifony) může znamenat sebeujištění, ano, já jsem dobrý, já jsem spravedlivý, Bože, já věřím, že uzřím tvou tvář, protože já jsem spravedlivý. Ale v ústech takového Davida by to mohlo znamenat něco jiného. Ano, Pane, musím být spravedlivý, protože jenom tehdy, když budu spravedlivý, uzřím tvoji tvář. Víte, světec se od nesvatého neliší tím, jak moc se modlí, jak moc se postí atd., ale tím, jak se modlí. Proto je mnoho našich modliteb nevyslyšených, jsou roztržité atd., protože je to něco jiného, než nám říká Ježíš. A to je něco jiného, než o čem jsme přesvědčeni. Vezměte si třeba, když by se chtěl světec modlit naši modlitbu (např. takový Eliáš) my bychom mu vnucovali naši modlitební knížku. Nemysleme si, že by byl nad ní nějak nadšen. A kdyby se chtěl soustředit na takové ty modlitbičky, ještě z dob našeho mládí, jak si je pamatujeme, tak takový David nebo Eliáš by to okamžitě odhodili. A zase my, kdybychom se měli modlit třeba takovou modlitbu, jak se modlil Eliáš, tak my bychom byli roztržití. Víte s modlitbou je to jako se šaty. Zkuste obléct šaty dospělého člověka dítěti a naopak! Zrovna tak, v různém vývojovém stadiu modlitba člověka vypadá jinak. No, roztržitost v modlitbě je dána tím, že my vlastně nemáme přiměřený typ modlitby. Ovšem, to není všechno, protože např. Ježíš říká: „Budou vás zabíjet a myslet si, že slouží Bohu“. Ten zvrat hodnot, který jsem jenom tak naznačil, v takových nejsrozumitelnějších verzích, může jít tak daleko, že to, co my považujeme za dobrý skutek, je v Božích očích skutek zrůdný a to, co Bůh považuje za dobrý skutek, my třeba podceňujeme. Že nestačí na vyhodnocení skutků nějaké zpovědní zrcadlo a myslet si, že tam najdu všechno. Samozřejmě jsou to věci, které vyžadují přemýšlení. Ale náboženství není, abych tak řekl, záležitost pro hlupáčky. Jistě, nepotřebuje být člověk studovaný, aby pochopil křesťanství, ale potřebuje přemýšlet. Potřebuje přemýšlet správným způsobem. To, co jsem vám řekl, o dvojím významu té věty z antifony, tak to je věc, která se leckomu zdá složitá. Ano, tomu, kdo nebyl zvyklý se zamýšlet nad významem svého slova. Ale člověk, který se pořádně zamýšlí nad četbou Bible, tak pro toho tenhle ten problém je naprosto jasným a známým faktem. A znám i lidi, nemusí to být studovaní lidé, mohou to být starci, stařenky tak řečeno od hadrů a necek až po dětičky školou povinné, kteří se dokázali nad tímto problémem zamyslet. Zatímco třeba jiní dospělí, studovaní, tyto věci nechápali, považovali je za zbytečné, za druhořadé. Ježíš posílá ty dvojice a jejich úkol je velmi důležitý. Představte si, že se vracíte z dovolené, máte byt, pořádné dveře, zámek, který nikdo neotevře, okna zamřížovaná a zjistíte, že jste ztratili klíč. Jistě, ten klíč je maličkost, ale ten dům, váš byt, veškeré pohodlí je pryč. Je nepřístupný. Kázání této dvojice představuje klíč k pochopení Ježíše („Obraťte se!“). Takže lidé, kteří hovořili s těmi dvojicemi, pochopitelně jim položili otázku: „A proč bychom s měli obracet? A v čem?“ A oni by jim začali říkat, odpovídat na jejich dotazy: „Ano, podívejte se, váš rabín o Mesiášovi říká toto a toto, ale podívejte se, co říkají proroci a Mojžíš. Porovnejte to!“ Mohlo to klidně vypadat právě tak. A najednou tady jsme, jak jsme nedávno hovořili o tom, jak Ježíš říká: „Za koho lidé považují Syna člověka?“ A teď oni začnou vyprávět, že jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, třetí za někoho z proroků, atd.. Vypráví o tom, jak lidé vůbec nebyli ochotni si nechat vysvětlit, že Jan Křtitel je někdo jiný než Ježíš, Ježíš někdo jiný než Jan Křtitel. Že třeba, Petr, Jan, Jakub byli žáky jak Jana Křtitele, tak Ježíše. A nějaký rozumbrada v tom městečku, který měl rozhodující slovo a požíval autoritu u lidí, prostě vynesl rozhodnutí, že to je Jan Křtitel anebo některý z proroků. A teď celé městečko věřilo, že Ježíš je Jan Křtitel apod. A apoštolové, kteří znali Jana Křtitele, tak Ježíše, jim to nemohli vysvětlit. Nemohli jim vysvětlit, zdůvodnit, nemohli opravit jejich názory. Na první pohled to nevypadá nijak tragicky, když by někdo byl přesvědčen o tom, že ten prorok z Nazareta je Jan Křtitel. Tady jde o jinou věc. O to, že někteří lidé nejsou ochotni opravit svoje výchozí názory. Že z toho, co slyšeli anebo si dokonce sami usmysleli, budou vycházet po celý život. Z toho hlediska budou číst Bibli a nebudou jí moci rozumět. A když někdo přijde a řekne: „Hele, ono je to zcela jinak“, tak jim to prostě nebude moci vysvětlit. Vracím se k úvodní ukázce: „Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář“. „Ano, vždyť já se modlím, vždyť takto je to v žalmu psáno“. „Jenže kamaráde, ono je to míněno jinak. To byl David, který myslel jiným způsobem než ty“. „Ale ne, vždyť je to jasné“. A z tohoto můžeme pochopit ono obrácení, resp. pokání, Metanoja, čili změnu smýšlení. Toto je jeden z jeho prvků. A když člověk není ochoten toto změnit, když bude např., tu modlitbu, jednu a tutéž větu říkat: „Ano, Bože, ve spravedlnosti uzřím tvou tvář“, tak se může šeredně splést, až bude umírat, protože Ježíš řekne: „Nikdy jsem tě neznal“. A on bude říkat: „Jak je to možné?“ „Mnozí přijdou a řeknou: ´Copak jsme nevymítali zlé duchy? Nečinily divy a zázraky?´ A tehdy jim řekne: ´Nikdy jsem vás neznal´“. To je právě ten problém. Bohužel, na toto se zapomíná. A z našich úst velmi snadno plynou slova: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“. Měli bychom být střízlivější, když tato slova říkáme, nebo zpíváme. Jenže my to někdy považujeme za fakt, my Boha ujišťujeme svou vírou, místo toho, abychom se o svoji víru modlili. Samozřejmě ta věta: „Bože, přidej mi víru“, od věty: „Já v tebe věřím“, která také může mít své místo, se dokonce liší. Ale věta: „Ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, Hospodine …“, tak ta už může mít hezky dvojí význam. Mohu sáhnout po tom nesprávném a vůbec nebudu vědět, že se touto větou od Boha vzdaluji. Takže, ´obraťte se´ znamená opravit svůj přístup k textům Bible. Abychom si zvykli nad Biblí se zamýšlet a ne jednoduše ji zavřít, když tam narazíme na něco nepříjemného. Když je člověku zle, hledá v modlitbě útěchu. Častokrát sáhne po Bibli a hledá něco, co ho v dané chvíli podpoří. A tak se snadno může stát, že opomine skutečnou radu, která je v Bibli, o kterou by doslova zakopl, kdyby se chtěl skutečně dozvědět. Ale on hledá potvrzení toho svého a to tam třeba nenajde. Anebo, co je ještě horší, najde. A proto máme tolik křesťanských církví. Proč? Nu, každý si tam najde to svoje. Takže tady vidíme, co znamená ´obrátit se´. Mimo jiné, jinak zacházet se slovem Ježíšovým v době Ježíšově, se slovem Ježíšovým vyřčeným a v naší době se slovem Ježíšovým psaným černé na bílém. A tak zvykněme si brát do ruky Bibli, Písmo svaté, jako Boží slovo. Ale když si v tom budeme chtít vybírat podle svého, tak to raději nenazývejme Boží slovo. Nebudeme mít aspoň tak velkou zodpovědnost. „Vydali se na cesty, hlásali, že je třeba se obrátit a uzdravovali nemocné“ je vzkaz i pro nás. Tlačí tě něco? Máš trable? Chceš, aby ti Bůh pomohl od tvé nemoci? Pak se v 1. řadě obrať! Najdi správnou cestu!
Ježíš posílá dvojice do těch míst, kam chtěl sám přijít a kázat. Mají lidem připomenout, že se mají obrátit, učinit pokání. Hlásají pokání a Ježíš jim dává moc dělat zázraky a vyhánět nečisté duchy. On jim dal moc a příkaz uzdravovat nemocné. Cílem cesty bylo, aby se lidé obrátili. Vyháněli mnoho zlých duchů a pomazávali mnoho nemocných a uzdravovali je. Ježíš jim také dává příkaz, aby si nic nebrali na cesty. Když se vrátili a Ježíš se jich ptal: „Scházelo vám něco?“, říkali: „Ne“. Všechno klapalo jako na drátku. Vyzývali lidi, aby se obrátili a na důkaz toho, že jsou posláni od Boha, dělali zázraky. Má to charakter reklamy. Mluvili jsme o tom, kdy Ježíš mohl uzdravit. Aby ho lidé pochopili a neodmítli, bylo třeba, aby se obrátili, opravili své názory. Těch vadných názorů, slabých míst ve víře je mnoho, kvůli kterým také naše modlitba není vyslyšena. Zdá se, jakoby Bůh nebyl, náboženství nám nejde dohromady, nerozumíme Evangeliu. To způsobuje, že máme nejasnosti ve víře, že nemáme pevnou půdu pod nohama a víra se ztrácí. Místo toho, abychom opravili víru, chceme, aby nám ji někdo podepřel (ale tu naši). Naše víra má být pevná a taková, abychom se o ni mohli opřít. Někdo řekne, že je to těžké. Pro člověka, který nevezme pořádně do ruky Evangelium a kousek po kousku neopraví své názory, je to neřešitelné. Když zahodím všechno ostatní a začnu pořádně s Evangeliem, zjistím, že mám pořádně pevnou půdu pod nohama. Roli zde hrají nesprávné názory, které se těžko hledají. Může to také vězet v nesprávně vyloženém slově.
Dokud si neudělám správnou představu o Boží všemohoucnosti, tak se z toho nevymotám. Vraťme se k otázce hry - „Člověče nezlob se“. Šach by Ježíš vyhrál, protože závisí od psychických vlastností. U „Člověče nezlob se“ by to bylo otevřené. Protože hra fair–play vyžaduje neovlivňování kostky. Kdyby Ježíš využil všemohoucnosti na ovlivňování, bylo by to podvádění. Když Ježíš přijme výzvu ke hře, musí se podřídit pravidlům hry. Třeba si uvědomit, že pravomoc, kterou dal Bůh lidem, nepřekračuje, a proto Ježíš nemohl v Nazaretě uzdravit všechny a zrovna tak nemůže vyslyšet všechny naše prosby. Nemůže dát jistotu, když máme pocit nejistoty, nemůže nám poskytnout pomoc, když ho o pomoc prosíme. Když Ježíš nemohl v Nazaretě uzdravit nemocné, tak to není otázkou Boží všemohoucnosti, která by selhávala, nebo nedostatečná láska k nám (vždyť za nás umřel na kříži). Je to jen a jen naše vina, jako to byla vina Nazareťanů. Ježíš za nás zemřel na kříži, a přesto jsou lidé zavrženi. Proč? Pro nesprávné názory, kterých se nechtějí vzdát a kvůli těmto nesprávným názorům Ježíšovi nerozumí. To je také důvod, proč Ježíš posílá před sebou dvojice. Je to kvůli lidem, kteří mají za několik dní slyšet Ježíše, aby je upozornili: „Dejte si pozor, musíte se obrátit, opravte své smýšlení, jinak byste Ježíšovi nemuseli rozumět“.
Událost dnešního čtení je třeba si přečíst u všech synoptiků. Několikrát jsme o tom hovořili. Učedníci měli chodit a připomínat lidem pokání. Ježíš jim dává instrukce na cestu. Ty instrukce jsou velice důležité: Nic s sebou nebrat, dělat zázraky, případně oklepat prach ze sandálů. Oni upozorňují na pokání – změnu smýšlení, ne půst. Na nový způsob myšlení je potřeba si navyknout a předtím se ho naučit opravovat. Poctivý posluchač má pak spoustu otázek, poznatků a najde spoustu slabých míst ve víře. Jenže leckdo je nadšen nebo spokojen se svou vírou a pak se stává, že tu výzvu, která je stále aktuální, odmítne. A to je také příčina nevyslyšených modliteb. Pak je tam instrukce od Ježíše, že když lidé výzvu k pokání odmítnou, setřást prach a žádné uzdravování. Nám naše nemoci mají připomenout, že zůstáváme pozadu. Že se Ježíš dnes nezjevuje, je možná tím, že o jeho slovo nestojíme. Došel jsem k tomu, že Bůh má tisíce důvodů, aby nebyl s námi spokojen a nevyslyšel nás. Ono je lepší nečekat, až nás Bůh začíná „tlačit“. Základním stanoviskem každého z nás by mělo být toto: „Pane Bože, jestliže v mé víře jsou chyby, pomoz, ať je vidím.“ A na tuhle prosbu P. Bůh rád odpovídá. Když vidím ty neujasněnosti - nejdříve je vidím u druhých a pak je najdu u sebe - tak děkuji P. Bohu, že mně tak málo postihuje problémy a trampotami. Sliby od P. Boha tady jsou. Ale nedělám si iluze, protože vím, co všechno tady ještě není vyřešeno. A říkám: „Děkuji ti Pane Bože za tu obrovskou trpělivost, kterou máš se mnou.“ Když to zkusíte, uvidíte sami a spousta problémů se začíná sama řešit. Možná vás napadne spousta problémů zdánlivě kacířských. Jenže oni nejsou kacířské, ale jsou to vlastně neujasněné partie náboženství a ty námitky jsme dříve v sobě potlačovali. Chtěl bych, aby vás ta slova napadla nejenom ve chvíli krize, ale také ve chvíli klidu. Nevěřili byste, jak člověka osvobodí, když začne vlivem Evangelia vidět spoustu věcí v jiném světle. Pak bychom řekli: „Opravdu to Pan Bůh dělá dobře!“
EVANGELIUM Mk 6, 30-34, 16. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když ( Ježíš ) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
Na první pohled bezvýznamná epizoda z Evangelia. Ale uvědomte si, přátelé, Ježíšovi je líto těch lidí. A to si myslíte, že mu není líto, když má někdo přijít do pekla anebo třeba jenom na týden, do očistce? Takové očistcové utrpení to může být třeba pěkně souměřitelné, ne-li horší, než utrpení ukřižovaného člověka. Myslíte si, že to Ježíšovi není líto? Proč teda vlastně nic neudělal, když je všemohoucí? A tady jsme právě u toho, co jsme si už mockrát říkali. Bůh je všemohoucí, ale člověku dal moc rozhodovat o tom, zda přijme nebo nepřijme Boží nabídku. Člověk je jako kapitán na lodi. A posádka musí poslechnout, protože zodpovědnost nese kapitán. Jistě, kdyby na té lodi jel Ježíš, tak nebude kapitánovi do toho mluvit. Může utišit bouřku? Může. Ježíš jako pasažér může bouři vyvolat. Ale když řekne: „Hele, ty jsi kapitán, tak rozhoduj“, tak toho kapitána nechává rozhodovat. Např. jestli bude bouřka nebo ne, by mohl rozhodovat Ježíš. Na to je ten kapitán krátký. Ale co bude dělat, kam se pojede, jak se zachovat, když ta bouře hrozí, tak to zase musí rozhodnout ten kapitán a Ježíš jako pasažér mu do toho nebude zasahovat. To jsme si mockrát říkali. Nyní to jenom připomínám v trošku jiné, netradiční formě, protože nám jde o jinou věc. Obrovský zástup jde za Ježíšem, Ježíš a učedníci nemají čas se najíst. Přátelé, kde byli tito lidé, když stál Ježíš před Pilátem a velekněží a farizeové na něj žalovali? Myslíte si, že ti lidé o tom nevěděli? Ba ne, ten velký zástup, který za Ježíšem s takovým nadšením šel a chodil, ten se stejným nadšením řval: „Ukřižuj!“, „Krev jeho na nás a na naše děti!“ A my si musíme uvědomit, že tady jde o lidi, kterých je Ježíšovi líto a které učí. Myslíte, že Ježíš byl nějaké kantorské nedochůdče? Tady jsme právě u toho, že ty davy jdou za Ježíšem, ale neberou jeho nauku celou. Ježíš jim něco radí, ale oni si z toho vyberou to, co se jim hodí. A proto zase mají nejasnosti, a zase si něco vyberou a zas mají nejasnosti a zas si vyberou a zas mají nejasnosti atd. Až pak nakonec křičí: „Krev jeho na nás a naše děti!“ My si musíme uvědomit, že o určitých věcech rozhoduje Bůh a my jimi nemůžeme pohnout a nezbývá než si přiznat: „Ano, nemohu, na to nestačím“. Kdyby takový slepec řekl: „Já se budu koukat a přece jenom uvidím. Hlavně musím mít silnou vůli“. Silnou vůli mít může, ale dostane se nejspíš, lidově řečeno do Bohnic. Když je někdo slepý, sebesilnější vůle nenahradí to, co nemá. A zas na druhé straně, když máme v ruce Evangelium a máme nejasnosti ve víře a modlíme se o víru, nalezneme odpověď: „Tam to přece máš, přečti si to. Já jsem to dávno řekl, zamysli se nad mým slovem v Evangeliu, nad celým Evangeliem, ne jenom si vyďobávat a vybírat si, co se ti hodí“. Víte, jsou všelijaké ty myšlenky na den, atd. Člověk si vybere takové místo, které se mu líbí, ale nedá to do souvislosti. Ježíš nám zanechal, co potřebujeme, ale my si vybíráme a proto se můžeme dostat do situace, že stále budeme hladoví a stále budeme prosit Ježíše, aby nám pomohl. A nebude nám to pomáhat. Proč? Protože nebereme celou jeho nauku, ale vezmeme si jenom něco z toho, co on nám radí. Celá ta problematika židů je pro nás velmi poučná. My si musíme uvědomit, že to je vyvolený národ. Jak to, že nerozuměli Ježíšovi? No prostě proto, že oni měli svoji představu Mesiáše. Oni měli svoji představu zbožnosti. Mojžíš i proroci dávali určité rady. Mojžíš říká: „Proroka, jako jsem já, toho vám pošle Bůh, toho poslouchejte“. Proroci upřesňují, jak to bude s Mesiášem. Jenže když Ježíš přišel, o Mesiášovi kolovalo tolik všelijakých kázání, vzletných, vznosných, ale odchylujících se od Mojžíše a proroků. Abych tak řekl, srdce toho věřícího žida se naplnilo obrovskou radostí, že žije v té době Mesiášově. A vůbec nevěděl, že bude křičet: „Ukřižuj!“ Ani ve snu ho to nenapadlo. Ty davy nevěděly, že mají před sebou Mesiáše. Ano, v té chvíli, co jsme v dnešním čtení četli, se za ním ženou hurá stylem a až ho uvidí před Pilátem, se stejným elánem budou křičet: „Ukřižuj!“ Proč? No, inu proto, že o Mesiáši špatně přemýšleli, měli určité představy, které nechtěli opravit. Podle nich jim ovšem vycházelo, že ten Ježíš pořád tak nějak je napůl ano, napůl ne, až jim konečně nakonec jasně vyšlo, že to je neznaboh a že je nutno nechat ho ukřižovat. Ano, proto, že Mojžíše a proroky nečetli pořádně. A to je ten problém. Takže, přátelé, musíme na to myslet. Náš problém je stejný, my jsme na tom stejně jako židé, jenom s tím rozdílem, že oni už tu svoji celoživotní havárii prodělali. Kdežto my jsme se s Ježíšem ještě nesetkali. My ještě nemáme odzkoušeno, jak se zachováme, až uvidíme Ježíše tváří v tvář. Ale recept na to je jeden – Písmo svaté, číst Evangelia, ale celá, beze zbytku a také si přiznat, čemu nerozumím. A uvědomme si jednu věc, že Ježíš může být třeba se svými silami tak říkajíc v koncích. Inu, roli kapitána v určitých oblastech svěřil člověku. A my Ježíšovi říkáme: „Hele, tady velím já“. Jistěže si toho nejsme vědomi, protože to nemá zjevný charakter. To se projeví jenom tím, že si člověk třeba řekne: „Ježíši, já v tebe věřím, Ježíši, já tě miluji“. To je právě ta zákeřnost.
To dnešní evangelium i ten úryvek z Jeremiášovy 23. kap. jsou velice akutní. Jistě, klidně jsem mohl začít vyprávět o tom, jak to vypadá teď ve státě Izrael. Pak byste si mohli říct, proč do toho tahá stát Izrael. Drazí přátelé, toto je doklad pravosti 1. čtení Jeremiáše z 23. kapitoly, doklad toho, co jsme si už říkali. Je to výsledek stavu, kterým izraelské náboženství procházelo. Je to otázka toho, že izraelité nedodržovali přesně Mojžíšův zákon, měli tam přidané věci, měli tam vynechané věci a výsledek byl ten dnešní stav, kdy židé mají kus Jeruzaléma, ale ne celý. Právě to místo, kde smí stát židovský chrám, je obsazeno. Araby a židé nemají bohoslužby. Odkud se tohle to vzalo? Jistě, je správné se modlit, aby svět nebyl ohrožen válkou, ale s tím je také spjata otázka míru na Středním Východě. Ano, teď to vypadá jako politický úvod, ale uvidíme později, jestli ten politický úvod je na místě, či ne. To místo pro chrám jim dal Bůh. Proč jim Bůh nevrátil celý chrám? Proč jsou tam jejich zapřisáhlí nepřátelé, proč se to tam dohromady stále sváří? A nebudeme si nalhávat, je to více-méně přece jenom rozbuška pro celý svět, ať to kdo chce, přizná, nebo ne. Čili vrátíme se k tomu, co říká Bůh: „Běda pastýřům, kteří ničí, rozptylují stádo, které pasou!“ Vzpomeňme si na kázání, kde se hovořilo o prorokovi Amosovi. Amos tam hovoří o tom, že šel ke knězi Amaziášovi v Bételu a Amaziáš vyhání proroka. Tady jsme totiž u jednoho pastýře. Pastýři to nejsou králové, ale každý, kdo ovlivňuje duchovní vývoj člověka. Pastýři jsou učitelé. Právě v době Ježíšově se rabíni stavěli nejvýrazněji proti Ježíšovi. A ono to začínalo už dřív. Ukázkou toho byl případ Amose. A tak si přečteme úryvek z 1. knihy Královské, kde se hovoří o chrámu v Bét-elu. Amaziáš řekl Amosovi: „Vidoucí, jdi, uteč do země Judské, tam se živ, tam prorokuj! Tady prorokovat nesmíš, nebo zde je králova svatyně a římský chrám.“ To nebyl chrám v Jeruzalémě, ale Izraelité si udělali trucchrám a samozřejmě byli tam okolo toho trucchrámu kneží. Amos říká: „Nejsem prorok, ani učedník, jsem pastýř krav a jím plané fíky. Hospodin mně vzal od stáda a řekl mi, jdi a prorokuj mému izraelskému lidu“. Nezapomeňme, že v té době je Izrael severní části říše a okolo Jeruzaléma je Judsko. Takže teď si přečteme, jak to potom dopadlo. Těch proroků bylo zřejmě víc. Dnes, co budeme číst, hovoří o jednom prorokovi. Nebudeme rozebírat, který to byl prorok. Král Jeroboám dělal domy na posvátných návrších, nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců. Čili tady vidíme (je to 1Kr 12,31 - 1Kr 13,34) jednu věc. Hraje tady roli král, ale roli také hraje např. ten kněz a lidé, které ustanovil Jeroboám ze spodiny lidu, kteří nebyli z rodu Léviovců. Léviovci tam byli také, ti se nevzepřeli. Neřekli, že to není v pořádku. Proto přichází prorok na příkaz Hospodina z Judska. Nevíme přesně, jestli to byl Amos, těch proroků tehdy bylo víc. Ale rozhodující je toto: Ten prorok z Jeruzaléma tam přijde a říká králi, který právě obětoval: „Ty tady nesmíš obětovat, chrám se rozsype a popel padne na zem“. Král dává rozkaz: „Chopte se ho!“ Jenže král zůstane stát s nataženou rukou a nemůže se hnout. Král Jeroboám přejde do prosíku: „Prosím tě, odpusť mi to, já se polepším“ a prorok říká: „Ano, dej ruku dolů“ a stalo se. Jeroboám volá proroka: „Pojď, já tě pohostím“ atd. To může být taková smiřovací akce, nebo to může být chvilkové polepšení. Víme dál, že Jeroboám se de facto nepolepšil a prorok se vrací zpět do Judska. V Bet-elu bydlel jeden starý prorok, člověk, který kolaboroval s Jeroboámem. A tento starý prorok chtěl tu věc tzv. zachránit a jde za tím prorokem z Jeruzaléma a zve ho k sobě. Prorok na to říká: „Ne, Bůh mi řekl, že já se musím vrátit a nesmím se ani zastavit, ani jíst chleba, ani pít vodu“. „Ale zastav se, já jsem také prorok, vrať se zpět. Bůh říká, aby ses vrátil.“ Načež ten Boží muž (prorok) z Judska se dal strhnout: „Tak ty jsi prorok taky, tak já k tobě jdu“. A Boží mu jde, přijímá pohostinství od toho proroka kolaboranta. Ono to vypadá drasticky, ale tady nám Bůh zdůrazňuje právě tu důležitost prorockého a kněžského úřadu. Nyní, na Hospodinův pokyn se dostalo Boží slovo k proroku kolaborantovi: „Tak, ty půjdeš a řekneš té své vlasti a zemřeš“. Ten prorok kolaborant poslechne Boží rozkaz a říká tomu Božímu muži: „Tak praví Hospodin: ‚Vzepřel ses Hospodinovu rozkazu! Nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedl jsi pokrm a pil jsi vodu na místě, o kterém jsem ti řekl: ‚Nic tam nejez ani nepij.‘ Proto tvé tělo nebude pochováno v hrobě tvých otců!“.
Když Boží muž pojedl a napil se, osedlali mu osla. Čili tady vidíme, že ten poctivý prorok se měl alespoň okamžitě sebrat a jít pryč a tím by zachránil situaci, kdežto on to dojedl a odešel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho. Jeroboám si samozřejmě nedal říct. Tak tady vidíme jednu ukázku z Izraelských dějin. Nejde jenom o ty kněze a ten trucchrám, králové také hráli svou roli, ale role těch králů nebyla tak výrazná, jako role kněží a proroků. Tady vidíme hned vedle sebe dva proroky. Jeden (původně to prorok byl) se stal později kolaborantem. Proti němu je prorok (Boží muž), který přišel z Judska (z Jeruzaléma), který byl takový nerozhodný. A myslím, že to mohl zachránit. Vzpomeňme si na to dnešní Evangelium. Ježíš nemá v úmyslu lidi týrat. Když si člověk dá říct, odpustí mu. Ten poctivý prorok se měl hned sebrat a odejít pryč. Byl by tím postavil na nohy toho proroka – kolaboranta, ale on šel za ním. A nakonec ten kolaborant sám říká tomu Božímu muži z Judska: „Tohle to ti říká Bůh“. Boží muž měl říct: „Samozřejmě, udělal jsem chybu, půjdu pryč a budu cestou prosit Boha, aby mi odpustil, co jsem udělal, že jsem nerozlišil pravý a nepravý Boží vzkaz“. Všimněte si, že když mu přivedli osla, on to rozjedené jídlo klidně dojedl. Tím vlastně stanovil rozsudek sám nad sebou. Samozřejmě, proroci byli dobří a také falešní. Izajáš v tom dnešním čtení hovoří o pastýřích, hovoří o všech těch, kteří učí lidi. Jistě, král ovládá to učení, ale jsou to také ti, kdo učí. V pozdějších dobách to byli rabíni, učitelé náboženství, kněží, byli to lidé, byli to i proroci, kteří nedodrželi Boží příkaz. A výsledek? Vypadá takto (v době Ježíšově): Tito lidé nevymřeli, rodili se další proroci – kolaboranti, rodili se další proroci poctiví do důsledku. Někteří z nich nebyli dostatečně důslední, jako ten hrdina z dnešního čtení a výsledek byl, že došlo k rozbití toho chrámu v Bét-elu, zajetí izraelského lidu, došlo k rozbití Jeruzalémského chrámu. Když se potom židé vrátili ze zajetí, tak postavili chrám v Jeruzalémě, tento chrám byl rozbit Římany a tak je to dodnes. Čili tím se dostáváme k tomu rozbitému chrámu, který navštěvují židé a chodí se tam modlit. Přijdou tam zase mohamedáni a střílejí do nich, zas tam vpadnou židé a mele se to pořád dokola. Tam to vždycky začínalo - nekvalitní proroci. Samozřejmě v době Ježíšově (je dobré si uvědomit), je to Mt 12,9, tak tam máte člověka s uschlou rukou a židé vykládají o Ježíšovi, že je neznaboh, že dělá zázraky v sobotu, jakým právem to dělá v sobotu, atd.? Tady máme: buď ubereš, nebo si přidáš. A oni si tady přidali. Ježíš jim zdůvodnil, že jeho jednání je oprávněné a člověka uzdravil. A výsledek? Farizeové vyšli ven a smluvili se s Herodovci, že Ježíše zabijí. Potom byla řada útoků proti Ježíšovi, kde Ježíš je vždy usadil (daňová peníz, cizoložná žena, apod.). Skončilo to Kristovou smrtí. Ovšem, oponenti dál pokračovali a Jeruzalémský chrám byl zničen. Je dobré, přátelé, se nad tím zamyslet. Každý, kdo ovlivňuje druhého, je vlastně pastýř. Ti králové nehráli tak velkou roli, ale byli a jsou to spíš učitelé náboženství. Ale jsou to také rodiče, kteří strhávají dítě na nesprávnou cestu. Oni nevědí o tom a myslí si, že jsou v pořádku. Ano, každý z nás se musíme starat o svou víru, musíme prosit Boha, aby nám pomohl dobře rozlišovat pravdu a lež. Tato schopnost je sice v nás, ale je „zabita“, po této stránce jsme nemocní, osleplí. Je zapotřebí, aby každý sám o sobě – rodiče, matky, kteří se starají o své děti - musí prosit o to, aby dovedli rozeznat, jaká je jejich víra, aby svou vírou svoje děti neinfikovali. Ovšem, že největší zodpovědnost padá na kněze, i na mne. Kdybych o tom nemluvil a kdybych řekl, že to byla věc králů, tak by to vypadalo hezky. Řekli byste, že on se s tím vypořádal, já bych byl příjemný, ale já nechci být příjemným prorokem. Já chci být prorok, abych připomínal. Kdybych byl prorok, dělal bych zázraky, ale upozorňuji na ty proroky. Každý si vybíráme proroka dobrého nebo špatného, každý sám musíme rozeznat, že toto je náš učitel. A tak je důležité prosit Boha, aby byla jedna církev. Prosme, aby byla jedna církev, prosme, aby byl mír ve světě, prosme, aby židé měli svůj chrám.
EVANGELIUM Jan 6, 1-15, 17. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo." Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!" Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.
Zajímavé je také to 1. čtení (2Kr 4). Jsme u problematiky pochopení mnoha věcí. Máme rozdělanou otázku, proč je tolik církví ve světě. S tím souvisí také otázka: „Jak to, že v některé rodině jsou dobré děti, jinde neposlušné?“ Podobně: „Jak to, že někdo se rozvádí a jiný se nerozvádí?“ Každý jde do života s určitými iluzemi. U těch lidí, kteří vstupují do manželství s vědomím, že když to nevyjde, tak se rozvedou, by to mohlo být. Ale ti, co jdou do kostela a pak se rozcházejí, tak ti takhle do manželství nemohou vstupovat. Jak je možné, že tohle vzniká? Je to stejný problém, jako proč je tolik církví ve světě. Myslím v první řadě křesťanské církve, které všechny čtou Bibli a přitom každá z nich má jiné závěry. Už jsme o tom hovořili, ale dneska se k té problematice vracíme, protože tady máme krásnou situaci, jakoby úmyslnou. První čtení nám líčí Elizea. Přichází k němu někdo a dává mu dárek z prvotin. To byl nařízený dar. Ale nám půjde o ty chleby. Dává Elizeovi 20 ječných chlebů a Elizeus říká: „Dej to lidem!“ Ti lidé tam spolu něco dělají a Elizeus dává příkaz služebníkovi, aby to dal lidem, aby se najedli. Služebník říká: „Copak tohle mohu dát stovce lidí?“ Čili, 20 chlebů pro 100 lidí je naprosto nedostačující počet. Musíme vědět, že to byly chleby – placky, ne jako naše chleby – bochníky. Jde o zázrak, který byl udělán. Bůh říká: „Dej to lidem!“ Elizeus tady mluví z Božího vnuknutí: „Dej to lidem a ještě zbude! Ať si vezme každý, kolik chce a ještě zbude“. A tak se najedli a ještě zbylo. Vidíme tady rozmnožení chlebů a vidíme také, že 20 chlebů na 100 lidí normálně nestačí a přitom ještě zbylo. Vidíme tady také to, o čem hovoří dnešní Evangelium, o rozmnožení chlebů. A teď si všimneme Evangelia. Ježíš kázal, a to trvalo více dní. Byl to spíše mítink. Během toho lidé přirozeně vyhládli a potřebovali nějaké jídlo. Ježíš řekl: „Kde tady nakoupíme chleby?“ Ježíš provokoval učedníky. Chtěl, aby si apoštolové vzpomněli na Elizea, který rozmnožil chleby, nebo na Eliáše, který také udělal podobnou věc, nebo na Káni Galilejskou. Apoštolové mohli sami rozmnožit chleby, jako to udělal Elizeus nebo jako Eliáš anebo říct: „Nasbírejte si písek a my vám ten písek proměníme na chléb!“ Jenže to je nenapadlo. To by byl ekvivalent zázraku v Káně Galilejské. Apoštoly to nenapadlo, ale Ježíš nic neříkal. Jan už o věci dál nemluví. Proč? Protože Janovo evangelium je doplněk ostatních evangelií. A proto bude dobré, když se podíváme na další úryvky, které se týkají těch chlebů. Je to v první řadě Mt 14. Ježíš odešel na osamělé místo. Když zástupy uslyšely, že odešel, šly za ním. Ježíš viděl veliký zástup, slitoval se nad nimi a uzdravil jejich nemocné. K večeru přistoupili k němu učedníci a řekli: „Tohle je osamělé místo, rozpusť je, ať odejdou do vesnic si nakoupit si pokrmy.“ Ježíš říká: „Nemusejí odcházet, vy jim dejte jíst!“ Čili, je to tatáž událost jako líčí Janovo evangelium, jenže Jan to upřesňuje. Ale my úmyslně čteme z Matouše. Přinesli ty chleby, Ježíš je rozlámal, dal apoštolům, ti je roznášeli. Těch 5 chlebů bylo tak trochu pro 5 lidí. Přitom ovšem těch 5 chlebů rozdali mezi 5 000 mužů. Byly tady i ženy a děti, čili bylo jich alespoň 10 000 lidí a těch 5 chlebů stačilo. A nejen, že stačilo, ale ještě sebrali 12 košů zbytků a to byly kousky, ne drobečky. Těch zbytků bylo vlastně daleko víc, než těch původních 5 chlebů. Potom Ježíš odchází. Samozřejmě, že by si apoštolové mohli vzpomenout na Elizea nebo na zázrak v Káně Galilejské. Kdyby jim někdo řekl o Elizeovi, jistě by si na ten zázrak vzpomněli. Kdyby jim někdo řekl, aby si vzpomněli na zázrak v Káně Galilejské: „Vždyť vy jste jim mohli dát najíst, vy jste mohli proměnit písek na chléb“. Ale nikoho z nich to nenapadlo. Proč se zabýváme touhle otázkou? Uvidíme dál. Celkový pohled vyplývá z ostatních evangelií a Janův text je jako dodatek. V Mt 15 dochází k druhému nasycení lidu. Začnu číst: „Ježíš si svolal učedníky a řekl: ´Líto mi je zástupu, nebo již 3 dny (vidíme, že ten mítink trval dlouho) jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě´. A učedníci mu řekli: ´Kde tady na poušti seženeme chleba?´ Řekl jim Ježíš: ´Kolik chlebů máte? ´ Řekli: ´Sedm a několik rybiček. ´ Ježíš učinil díky, 7 chlebů rozlámal a dal učedníkům a oni dali lidem. A lidé se najedli a učedníci sesbírali 7 košů zbytků. Těch mužů bylo asi 4 000 (když tam dáme ženy tak zase k 10 000)“. Čili 7 chlebů a 7 košů zbytků. Když se podíváme na Janovo evangelium tak vidíme, že Ježíš chce vyprovokovat učedníky a říká: „Hele, 3 dny jsou tady ti lidé, něco bychom jim měli dát“. Čeká, že některý z apoštolů řekne: „V Káni jsi proměnil vodu na víno, nešlo by tady udělat zázrak?“ To byla Ježíšova touha. Nebo: „Elizeus rozmnožil chleby, udělej to také“. Apoštolové vědí o těch zázracích, ale nikoho to nenapadne ani v prvním ani v druhém případě. V druhém případě Ježíš říká (Mt 15): „Líto mi je zástupů. Nemají co jíst. Nerad bych je poslal domů.“ Apoštolové neřeknou nic, ačkoliv to byla krátká doba od toho prvního rozmnožení a mohli si to pamatovat. Prostě ten minulý zázrak jakoby nebyl. Ježíš nyní zase rozmnoží chleby a opět jim to nic neříká. Ale pozor, tragédie teprve začíná vrcholit. Ježíš s apoštoly je loďce, plaví se na druhý břeh a zapomněli sebou vzít chleby a Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizejského!“ Apoštolové si řekli: „Jo, nevzali jsme chleba a tam je pekař farizej a nemůžeme k němu. Kde seženeme chleba?“ Měli sebou jenom jeden chléb. Ale teď to bouchlo: „Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že nemáte chleba, nechápete, nevzpomenete si na 5 chlebů pro 5 000 lidí? Kolik košů jste nasbírali?“ Oni řeknou kolik, protože při tom sbírání je zřejmě pěkně bolela záda. A u druhého rozmnožení si také vzpomenou, kolik nasbírali zbytků, ale nevzpomenou si na zázrak. A Ježíš říká: „Proč tedy nechápete, že jsem k vám nemluvil o chlebu? Varujte se kvasu farizejského!“ Ježíš vůbec nic znova neříká a oni teprve nyní porozuměli, že nemluvil o kvasu chlebovém, ale o farizejské nauce. Proč? Protože podobenství o farizejském kvasu je krátce předtím řečeno. Je to Mt 13, kde Ježíš mluví o kvasu. Tam je řečeno: „Království Boží se podobá kvasu, který se rozmnoží a z toho kousku kvasnic vznikne obrovské množství kvasu“. Jedná se o rozšíření, expanzi. My víme, že jsou tam kvasnice, které se množí. A dobře pochopené království má tendenci se samo rozšiřovat, kde člověk začne sbírat další věci, začne je dávat do souvislostí a začne je propojovat mezi sebou. A to je smysl toho podobenství. Takže, když Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizejského“, oni na to měli říct: „Jé, on je vlastně dvojí kvas, kvas, který se podobá Božímu Království a farizejský kvas, která nemá stejný užitek“. Jenže tohle je zase nenapadlo. Ne, že je nenapadly dva předchozí zázraky, ale ani předchozí Ježíšovo kázání. A tady jsme u jedné věci. Když člověk něco zná a nemá to v mozku propojeno do souvislostí, tato vědomost je sice jasná, ale on si na ni nevzpomene, jako kdyby ani nebyla řečena, jako kdyby to nebylo. Těchto věcí je daleko víc. My si přečteme jednu z nich, která je hned několik odstavců za tím rozmnožením. Je to ukázka, kde Ježíš předpovídá své utrpení, že bude zabit, atd. Petr na to: „Bůh zachovej, to se ti nestane“. A Ježíš mu říká: „Jdi mi z očí (jdi za mnou), satane!“ Uvědomte si, že Petr říká Ježíšovi: „To takhle není“. Jak je to možné, že to říká Ježíšovi? A předtím ho prohlašuje za Mesiáše. Kdyby se Petra někdo zeptal: Kdo je víc, rabín nebo Mesiáš?, tak by řekl: „Jak se můžeš tak hloupě ptát?“ Ale Petr je zvyklý na určité nauky od pánů rabínů, od kterých je přijal a nepřemýšlel. Tak automaticky odpoví: „To se ti nestane“. A když ho Ježíš nazve satanem, Petr se nezeptá, kde to vězí. Ježíš alespoň osm krát hovoří o své smrti a Petr zásadně tuto věc odmítá přijmout. To je zablokování mozku. Petr ví, že Ježíš je víc než všichni rabíni, ale v dané chvíli používá to, co mu kdysi řekl rabín. To je problém, kdy člověk je imunizován. Může to být vadná výchova, může být výchova v nějaké církvi, kdy ta církev ho pěkně imunizuje. I když člověk bude vyrůstat v té pravé církvi, tak je tady výchova rodiny, která také určí typ myšlení a tím mu nastaví odolnost vůči tomu, co říká Ježíš.
EVANGELIUM Jan 6, 24-35, 18. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaum a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí." Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
Je to velmi závažná kapitola, ale také dost obtížná. Když člověk pochopí Janovo evangelium, zjistí, že platí doslova a že to nejsou nějaké poetické řeči. K pochopení Jana je třeba znát texty dalších evangelistů a také umět Evangelium číst. Člověk musí umět zacházet s podobenstvími, musí rozeznat zapečetěné texty od nezapečetěných (viz Izajáš). Ta závislost na synopticích je krásně vidět u Svátosti Oltářní. Synoptikové podrobně popisují ustanovení Svátosti Oltářní, kdežto Jan, ten se tím už nezdržuje, ale popisuje její funkci. Jan nepopisuje to, co popsali jiní. Ten dnešní úryvek je kousek z té Janovy teologie Svátosti Oltářní. Není jednoduché bez předběžného zvládnutí určitých věcí toto místo vysvětlit. Je zde např. věta: „Viděli jste mne a přece nevěříte.“ Tady vidíte, že víra podle Jana vzniká tam, kde člověk vidí. Když něco vidím, mohu říct: „Ano, souhlasím“, nebo: „Nesouhlasím“. To je podle Jana a je to velký rozdíl od běžné představy. Kousíček dál je „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně. Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. Tady jsou ve hře dva faktory. Zaprvé, člověk potřebuje dostat od Boha vybavení. Malíř musí mít jednak talent, ale také se musí učit malovat, ovládat řemeslo. Samotný talent nestačí. Druhým faktorem je přístup člověka hledajícího, zkoušejícího, poctivě pracujícího. My se tomu musíme naučit při četbě Bible. Některé místo se nám může zdát zastrčené, nedůležité a až za nějakou dobu to pochopíme. Pak si řekneme: „Jak jsem mohl tak jednoduchou věc nevidět.“ Ježíš chce pomoci každému. Ale k tomu, abychom byli dobrými křesťany, abychom s užitkem přijímali Svátost Oltářní, nebo s užitkem mohli číst Bibli, potřebujeme jednak to nadání, ale také potřebujeme to řemeslo. Člověk se sebelepším sluchem není okamžitě muzikantem. Jisté je, že musí tu hru cvičit. Edison prý řekl: „Vynalézání je 1% inspirace a 99% potu.“ Musíme si uvědomit, že v náboženství je tady jednak ten faktor Božího zásahu do naší psychiky a jednak faktor naší píle, našeho zpracování toho, co nám Bůh dává a vypořádání se s tím. A právě velmi často u toho lidského zpracování to skončí, protože mnoho lidí má nadání. Všimněte si, co říká Ježíš: „Viděli jste mne a přece nevěříte“. My nedostáváme Ježíšovu nauku v takové hutné formě, v jaké ji dostávali Ježíšovi posluchači. Jistě, netýká se to lidí, kteří se s Ježíšem nesetkávají, ale pouze o něm čtou. To platí pouze u Ježíšova způsobu výuky. Tam platilo, že každému to mohlo být jasné, každý to mohl pochopit, ale když někdo odmítal Ježíše, tak to bylo ne proto, že nechápal, ale proto, že odmítal chápat. Jenom tady v Jan 6, se setkáváte s oběma směry zodpovědnosti – „Viděli jste mne a přece nevěříte“ a „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec.“ Abychom si tyto protichůdné směry zodpovědnosti vysvětlili, musíme si uvědomit, že Bůh ví, komu má dát ty svoje dary a komu ne a také, že každému dává potřebné minimum a nikdo se nemůže vymlouvat na nedostatek Božích darů. Jenže člověk se zastaví a odmítne jít dál. Je třeba si to promyslet, že je tady třeba to nadání, ale že vlastní přičinění člověka je též nutné. Jedno nebo druhé samo o sobě nestačí. Židé odmítali Ježíšovu nauku, když Ježíš kritizoval jejich způsob četby a chápání Mojžíšova zákona a proroků (viz Mt 15). Tím vzniká stav, že Bůh už nedává člověku ty svoje dary a člověk nemůže potom Ježíšovo kázání chápat, protože mu není dáno od Otce. Proto je v Jan 6, že nemohou chápat, protože jim není dáno to, co je potřebné k pochopení Svátosti Oltářní; není jim to dáno od Otce. Není jim to dáno od Otce ale proto, že dříve, když jim Ježíš vysvětloval, že musí opravit svoji zbožnost, tak to oni odmítli. Na první pohled je to obtížná pasáž, ale dá se pochopit. Povrchní čtenář by si mohl říct: „Není jim dáno od Otce. Je to jasná predestinace“. Víme, že na to naletěl i Luther. Bůh ale nedělá protekce.
Nedávno jsme hovořili o tom, že okolo Ježíše byl nával a Ježíš rozmnožil chleby. Říkali jsme si také, jak Elizeus dal 20 chlebů služebníkovi, aby to rozdělil 100 lidem, a ten řekl: „Co je to 20 chlebů pro 100 lidí?“ A tady bylo jenom 5 chlebů na 5000 mužů a ještě tam byly ženy a děti a ještě zbylo. Říkali jsme si, že Ježíš zkoušel (v překladech v řečtině a latině je ´pokoušel´) apoštoly, že je chtěl vyprovokovat, aby oni udělali zázrak rozmnožení chlebů. Ježíš chtěl dát lidem chléb, chtěl jim dát důkaz, chtěl udělat úvod k problematice Eucharistie, ale protože apoštolové nedokázali ten zázrak udělat, nezmohli se na něj a vůbec je nenapadlo, že by se o to mohli pokusit. To je právě ono ´pokoušel´. Ježíš je chtěl vyprovokovat. Ovšem my jsme zvyklí na definici, že pokoušet znamená navádět ke hříchu, což je nesprávná interpretace. Takže Ježíš chtěl vyprovokovat apoštoly k zázraku, apoštolové v tomto směru zlyhali, Ježíš tedy zázrak udělal sám. Jenže v lidech nastala exploze nadšení: „Hurá, on je ten prorok, který má přijít. Uděláme ho králem do té doby, než přijde Mesiáš“. Ježíš před nimi utekl a udělal to tak, že apoštoly poslal napřed a potom řekl: „Já ještě půjdu k tamtomu ohni, hloučku, potom za chvilku šel k druhému, popovídal, pak k třetímu a najednou odešel. Šel po vodě (viz „utišení bouře“) na druhou stranu Genezaretského jezera. Ráno se lidé probudili a ptali se: „Kde je Ježíš?“ „Tady není, je u vás“. „U nás není, kde se ztratil?“ Totiž žádná loďka tam nebyla, protože učedníci na ní odjeli. Teď přijely lodě z druhé strany a ptali se: „Co tady děláte, co tady je?“ „No, tady byl Ježíš a my ho nemůžeme najít“. „Ale kdepak, ten je na druhé straně a káže v synagoze“. Tak někteří rychle posedají na loďky a jiní zase oběhnou jezero. Tím se dostáváme k tomu dnešnímu úryvku. A ptali se Ježíše: „Mistře, kdy jsi sem přišel a jak ses sem dostal? Jak je to možné?“ A teď jsme u toho dnešního čtení. Ten dnešní text vypadá tak docela sympaticky. Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Přátelé, tak jako jsme si vykládali pojem ´pokoušel´, tak si musíme uvědomit, že v latinském i řeckém textu není ´zeptali se´. To je snaha překladatelů to vyložit. Dnes se v učených kruzích dost často nosí říct: „Toto nenapsal autor, ale je to lidová tradice“. To se často objevuje i v Katolických Novinách. Ale o chybách v překladech se nemluví. Oni se ho vůbec neptali. Latinské, řecké i staré překlady říkají: „Řekli mu, co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Kdyby herec měl říct jenom: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“, tak si musí nastudovat roli a ze souvislostí si uvědomit, jak to má říct. ´Zeptali se ho´ je nesprávný překlad. Ve starých překladech máte ´řekli. A to ´řekli´ připouští také význam ´konstatovali´. Chlapec se ptá: „Kolik je hodin?“ Pán odpoví: „Pět“. Čili zde je otázka a odpověď. Ale např. chlapec měl přijít v 9 a přijde v 11 hodin a tatínek ho čeká s výčitkou: „A kolik je hodin?“ Tady najednou vidíme, že to vypadá jako otázka, ale otázka to není. Ten táta ví, kolik je hodin, ale je to jenom forma výtky. Čili, tam se také napíše otazník. A herec to musí rozlišit. My si tady můžeme podrobně rozebrat problematiku židů, Ježíšových posluchačů. Oni se ho nezeptali. Na základě toho, že mu řekli: „Co máme dělat, abychom konali dobré skutky?“, by herec přemýšlel, zdali je to otázka nebo konstatování anebo odmítnutí, případně obrana. Znáte jistě takové otázky. Např. manželka něco uvaří, manžel je nespokojený a ona řekne: „Tak co ti teda mám uvařit?“ Z toho tónu se rozezná, že to vůbec není otázka. „Tohle ti není dobré, tamto....“, atd. ´Co máme dělat, abychom konali dobré skutky´ se může říct i takto: „No tak, co máme dělat, abychom konali ty Bóóóží skutky? Ty tvoje Bóóží skutky?“ Já jsem to úmyslně trochu přibarvil tím Bóóóží skutky, abyste si uvědomili, o co jde. Teď ovšem jakým způsobem se dovíme, jak byla tato věta myšlena? Teď budu číst jenom tu větu a budu ji jinak intonovat. „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ (skromně a upřímně). „Co máme dělat, abychom konali Bóóóží skutky?“ (vyzývavě). Odpověď na to najdeme hned dál. Ježíš jim řekl: „Toto je Boží skutek, abyste věřili v toho, koho On poslal“. A oni mu řekli: „Jaké ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti?“ Tady je odpověď: „Co ty děláš?“ A to říkají lidé, kteří viděli rozmnožení chlebů. Přitom tam přišli s mnoha nemocnými, které Ježíš uzdravil. A oni po té explozi zázraků říkají: „No, co ty děláš, abychom ti uvěřili? Co jsi zač? Co ty dokážeš, vždyť ty nic nedokážeš.“ A to jsou lidé, kteří viděli mnoho uzdravení a kteří viděli rozmnožení chlebů. Sami se nacpali a zbyla ještě spousta odpadků. Ježíše chtěli udělat králem, ale když On říká: „Starejte se o chléb jiný“, tak říkají: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ještě si musíme říct, jak se tam dostali ty skutky Boží. My si totiž musíme uvědomit, co Ježíš kázal. Ježíš předtím lidem kázal a oni byli s ním dokonce několik dní. Bylo to kázání, se kterým šel Ježíš mezi lid. Jak takové kázání vypadalo, to nám ukazuje Jan 8. V tomto případě Ježíš staví vedle sebe skutky Abrahamovy a skutky ďáblovy. Ježíš říká: „Já jsem vám řekl pravdu a vy mne chcete zabít“. Oni ho zatím nechtějí zabít, ale potom ho budou chtít kamenovat. Zatím to v nich jenom doutná. „Vy mne chcete zabít.“ „Ale, co tě nemá?!“ „Věřte pravdě a pravda vás osvobodí“. Na to říkají: „My jsme nikdy neotročili, my jsme svobodní, náš otec je Abrahám“. Ježíš jim říká: „Kdyby byl Abrahám vaším otcem, jednali byste jako Abrahám. Vaším otcem je ďábel a vy děláte skutky jako ďábel.“ Čili, podobný obsah mělo to kázání, které bylo, abych tak řekl, z toho dnešního čtení – tudíž deen předtím, před rozmnožením chlebů, kde Ježíš posluchače upozorňoval na to, že to, co dělají, nejsou Boží skutky. „Vy čtete Mojžíše a proroky, ale překrucujete je. Vy nejenom nejednáte tak, jak říká Mojžíš. Farizeové si přidávají věci a saduceové zase ubírají. Co vy děláte, nejsou skutky podle Božího receptu“. Lidé sice odkývávali hlavou, ale říkali si: „Nás se to netýká“. Pak došlo k rozmnožení chlebů. Takže oni mají v sobě to vnitřní pnutí z minulých kázání, kde jsou plni vzteku, ale takového podvědomého, protože je Ježíš vůbec nechválí („ta vaše zbožnost nestojí za nic“). Takže teď v tom dnešním úryvku, když oni přicházejí a ptají se: „Jak ses sem dostal, vždyť tam žádná loď nebyla a ty jsi tady? Jak je to možné?“ Ježíš říká: „Vy mne hledáte ne proto, že jste viděli zázraky a že chcete přemýšlet o tom, kdo jsem, ale vy se chcete mít dobře, najíst se a proto mne hledáte. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k Věčnému životu. A ten vám dá Syn člověka, kterému Bůh Otec dal svou pečeť.“ „Co máme dělat, abychom konali ty tvoje Boží skutky?“ Tady právě vidíme tu odpověď v správném světle. Chvilku to vypadá, jakoby se usmířili („Jaké teda děláš znamení ty, abychom viděli a uvěřili ti, co konáš, co děláš, vždyť nic neumíš?!“) Proč takto mluví? Tradice Mesiášovi připisovala určité zázraky, které Ježíš úmyslně nedělal. „Vždyť přece naši předkové jedli na poušti manu, tak proč bychom nemohli taky žádat jídlo?“. Ježíš jim řekl: „Vám tu manu nedal Mojžíš, ale můj Otec. Pravý chléb z nebe dává můj Otec, nebo chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“. Tady ovšem může být ´prosili´ (v řečtině je ´řekli´): „Pane, dávej nám ten chléb pořád!“ Jaký chléb? Z té věty nevyčteme, jestli chtějí ten lepší chléb, nebo: „Hele, my ten chléb pro Věčný život nepotřebujeme. Včera ty chleby byly velice dobré, dej nám je zase, znova“. Tady opravdu mohla být prosba. Ale nebyl tady zájem o chléb pro Věčný život, čili o Svátost Oltářní. Jak se to vyvíjelo dál, dá-li P. Bůh, dovíme se v příštích kázáních, protože je to celá řada, pokud ovšem se na to také sami podíváte. Pak uvidíte jednu věc, že výsledek celého toho kázání bude, že lidé, kteří chtěli Ježíše udělat králem, odejdou od Ježíše znechuceni a dokonce i mnozí z učedníků. Samozřejmě vyvstává otázka, proč Ježíš tady kázání o Nejsvětější Svátosti říká, což je také velmi zajímavá otázka. Ale to dneska není na řadě. Vidíme tedy jedno: „Jak ses sem dostal?“ „Vy mně nehledáte proto, že jste viděli zázraky, tím spíš ne, že chcete slyšet kázání, ale proto, že jste se zadarmo najedli. Starejte se o chléb pro Věčný život!“ „Co máme dělat, aby konali Boží skutky?“ „Boží skutek je, abyste věřili tomu, koho On poslal“. „Jaké děláš znamení, abychom ti věřili? Co ty děláš? Jó, Mojžíš, to byl jiný pašák, ten dal našim předkům manu a ty včera jenom obyčejný chléb“. „Zaprvé, Mojžíš jim tu manu nedal, ale Bůh. Ale já vám chci dát chléb pro Věčný život, chléb Boží, který sestupuje s nebe a dává život světu“. Čili, tady může být: „My chceme ten chléb, jako byl včera“. Nelze ale vyloučit: „Jo, jestli je to něco jiného, tak nám ho dej (tu lepší variantu). Jestli nám chceš dát manu, to by bylo lepší, než co jsme dostali včera. Ale i tak ten včerejší chléb byl moc fajn“. To je asi k tomu dnešnímu úryvku. Pokud jste si všimli, tak v tom prvním čtení oni říkají (když to spadlo na zem): „Co to je?“ Hebrejsky je to „man-hu“, z toho vzniklo manhu a do latiny se to vývojem za jeden a půl tisíc let dostalo „mana“.
Kdybychom si nedali dnešní úryvek do souvislosti s tím, co tomu předcházelo, tak bychom si ho mohli snadno špatně vysvětlit. Zástup, to jsou lidé, kteří den předtím viděli rozmnožení chlebů. Jak mohou říkat: „Jaké znamení činíš….?“ Vidíme, jak je ta souvislost důležitá. Takže, oni provokují: „Tak, co dokážeš? Naši otcové na poušti jedli manu … chléb z nebe dal jim jíst“. Ježíš na to podobným tónem odpovídá: „Ten chléb vám nedal Mojžíš, pravý chléb z nebe vám dává můj Otec, neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Nyní oni říkají: „Pane, dávej nám ten chléb stále“. Mohlo by se zdát, že lidé souhlasí s tím, co říká Ježíš, že vítají, když jim nabízí lepší chléb, který přichází z nebe. Nebo mohou chtít, aby jim dával ten včerejší, který rozmnožil. To, která z těch verzí platí, se musí vyčíst z těch souvislostí. Kdyby to byla žádost, tak by Ježíš řekl: „Tak já vám o tom druhém chlebu něco povím (chtěl totiž mluvit o Svátosti Oltářní).“ Jenže to by oni poslouchali a z textů víme, že nesouhlasí s Ježíšem a pak od něho odejdou. Také to může být povrchní: „Jó, tak ty nám chceš dávat lepší chleba, tak nám ho dávej“, ale o Eucharistii nestojí. Jak to, že vznikla ta otázka: „Jaké znamení činíš…?“ Třeba si uvědomit, že rabíni poutavě mluvili o tom, jaké to bude, když přijde Mesiáš. Vybájili si předepsané zázraky, které bude činit. Mnohokrát jsme o tom mluvili. Ježíš žádný z těch předepsaných skutků nedělal. Nyní rozmnožil chleby a to byl jeden z těch tzv. předepsaných zázraků. Oni se za ním ženou: „Hurá, uděláme ho králem.“ Ježíš to odmítá, a proto vzniká taková ta kontraverze („Co jsi zač? Zázraky, které bys měl dělat, neděláš. Jaké znamení činíš, abychom ti uvěřili?“). Když má člověk určité představy, určité nároky na P. Boha, když má vysněného Boha a ten Bůh neodpovídá skutečnosti, pak se lehce stane, že řekne: „Ale, kdo ví, co je to zač.“ A to je právě tento případ. Je třeba vidět ty souvislosti. Aby člověk dnes, když se mu něco nelíbí, nezapomněl na to, co včera viděl. Židé se cítí dotčeni, že jim Ježíš odmítá podle jejich požadavku dělat zázrak. A když začne hlásat, že jeho tělo je chléb a krev nápoj, bylo to pro ně hrozné. Nedali si tu práci, aby si řekli: „Pozor, vždyť, včera rozmnožil chleby.“ O Marii se v Evangeliu mnoho nepíše a moc toho o ní nevíme. To, co je v různých knížkách psáno, jsou častokrát vymyšlené věci, které vůbec nejsou podstatné. A to, co je v Evangeliu, to těm knížkám většinou uniká. Jedna z takových věcí je, že Marii by určitě neuteklo to, co se stalo včera. Víme z Evangelia, že dostala ostřejší napomenutí (když našli Ježíše, 12-letého v chrámě) – „To jste nevěděli, kde mne máte hledat?“ Maria to a jiné věci uchovávala v srdci (podobně to, co říkali pastýři u jeslí, nebo zvěstování andělem, atd.). Lidé (v dnešním čtení), protože jim nebylo vyhověno, přestali myslet na to, co bylo včera. Proto je důležité uchovávat ve svém srdci i to, co bylo dříve. Když to zaktualizujeme, tak je důležité nevytrhávat úryvky z Evangelia, ale brát je v celé souvislosti. Např. bez té souvislosti bychom dnešní úryvek nemohli pochopit. Věta: „Pane, dávej nám ten chléb stále,“ by mohla vypadat, jako souhlas a porozumění Ježíšovi. I k takové situaci dochází, že člověk Ježíše vyslechne tak napůl a odsouhlasí to, co říká. Po čase na to zapomene, nebo přijde nějaký náraz, tak to odmítne. My často říkáme: „V Tebe doufám, v Tebe věřím, Tebe nejvíc miluji“ a později se ukáže, že naše víra je povrchní, nedomyšlená.
EVANGELIUM Jan 6, 41-51, 19. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."
Tím, že jsme už nedávno o tom hovořili, máme už jakýsi úvod za sebou. Máme zde větu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec.“ Vzpomeňme si, že jsme hovořili o malířích, muzikantech, kteří potřebují nadání. Když bude člověk hluchý, tak z něho muzikanta neuděláte. Něco jiného je případ B. Smetany, který nejdříve slyšel a pak ohluchl. On si pamatoval, jak ta hudba zní. Ale když se učil hrát, tak slyšel. Na druhé straně, před takovými lidmi je třeba smeknout; před takovým umělcem, který když ohluchne a nevzdává se a začne se tím prokousávat, aby mohl pokračovat dále. B. Smetana byl hluchý a psal dál. A žádné druhořadé věci. A tady jsme u toho. Čili, je zapotřebí nadání, to znamená, aby Bůh ve mně vzbudil zájem o Věčný život. A to je to: „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. Je to něco takového, jako když máte housenku a budete jí domlouvat, aby se zakuklila a slibovat jí, jaký z ní bude motýl. S ní to ani nehne. A kdyby nám rozuměla, tak si bude myslet, že jsou to povídačky. Potom však, když doroste, tak se to v ní probudí a sama se zakuklí. Ona Boha neviděla, pocítila jenom chuť se zakuklit a ten proces začne probíhat. Věnujme pozornost výroku: „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“. Ne, že by někdo Otce viděl. I člověk, který slyší Ježíšovo kázání a kterého Otec vyučil, Boha neviděl, ale je to zásah do jeho myšlení. A zájem o Věčný život, o to, abych žil po smrti dál, abych žil ve změněné formě, tak ten zájem musí vzniknout na základě Božího zásahu do psychiky člověka. Ovšem, můžeme se ptát: „Proč nejsou všichni spaseni?“ Nezapomeňme na to, že jde o zásah do lidské psychiky, ale také o to, aby se člověk s Ježíšem snesl. A to je jiná věc. Vzpomeňme si na hluchého Smetanu. Nebo, četl jsem o případu hluchoněmé a slepé ženy – Heleny Kellerové, která se stala inspektorkou škol tělesně postižených dětí a vystudovala doktorát. Ona měla tlumočnici a domlouvali se hmatovou abecedou. Jistě, musela mít dostatečné IQ, aby mohla studovat. Ale musela mít také obrovskou píli, musela vydržet. Tady jsme u té druhé komponenty. Nestačí pouze Boží zásah, ale je také nutné, aby člověk spolupracoval. A když Bůh uvidí člověka, který spolupracuje, tak ho přitáhne. Ti lidé z dnešního čtení nemohou chápat Ježíšovo kázání o Svátosti Oltářní. Proč? No proto, že den nebo dva předtím, z hlediska toho textu nespolupracovali s Ježíšem. Když si přečteme 6. kapitolu od začátku, zjistíme, co všechno se odehrálo. Ježíš káže (trvá to někdy i několik dní), s apoštoly probírají, jak nasytit lidi, apoštolové selhávají, Ježíš dělá zázrak, načež si lidé řekli: „Uděláme ho králem“ a přestali kázání poslouchat. Na nic jiného nemyslí. Ježíš posílá apoštoly pryč, sám přejde Genezaretské jezero, lidé ho vyhledají a Ježíš jim říká: „Starejte se napřed o chléb pro Věčný život“. A vznikne polemika. Oni: „Co je na tom špatného, že chceme, abys byl naším králem, abys nám dával chléb. I Mojžíš nám dával chléb. A co pořád máš s těmi Božími skutky, atd.“ Je velmi pravděpodobné, že v kázání před rozmnožením chlebů Ježíš vyzýval, aby opravili svoji zbožnost, aby odložily skutky rabínů a začali dělat skutky Boží. Aby odložili zbožnost a skutky podle lidského receptu a začali dodržovat Mojžíše a proroky. To znamená: „Nejdříve se musíte naučit číst Bibli, a pak budete dělat Boží skutky, tj. podle Božího receptu." Všimněte si, když Ježíš jim odmítá dávat chléb zdarma, jak se ptají: „A co jsou to ty Boží skutky“. Třeba si uvědomit, že to byla delší debata, spíše polemika. Tady vidíme ty souvislosti. Když Ježíš vyzývá k opravě čtení Bible, tak oni na to (úmyslně vulgarizuji): „Co nás pořád otravuješ tím čtením Bible a Božími skutky, proč se neujmeš království.“ A výsledek byl, že mnoho lidí od Ježíše odešlo. Nemylme se, drazí přátelé; mnozí z nás co chodíme ke sv. přijímání, možná, že bychom také odešli, kdybychom slyšeli tu Ježíšovu řeč. Nikdo z nás to nemá odzkoušené. Musíme být velice opatrní v sebehodnocení. Ukázka správného chování je v prvním čtení. Etiopský komorník nemá jasno a říká: „Já tomu nerozumím, vysvětli mi to.“ A vysvětlení přijde. Kdybychom se my dovedli zarazit nad tím, čemu v Písmu nerozumíme, pak se nemusíme bát a Bůh nám dá, přitáhne nás a svátosti v nás budou účinné. Protože se nezarážíme nad tím, čemu nerozumíme, nemůžeme se divit, že nám ledacos utíká. A to byl problém židů, kteří se nezamýšleli nad tím, jestli rozumí Mojžíšovi a prorokům a tak se lehce nechali zmást rabínskými výklady. Jinak by Ježíš, i když tesař z Nazareta, byl pro ně objevem a zajímali by se o jeho nauku. Ježíš by byl pro ně zajímavý z hlediska nauky. Takto byl pro ně zajímavý jako král („ale ty jeho řeči, kdo to má poslouchat?!“). Říkáme si o tom proto, aby nám Bůh také dal zájem o Věčný život.
Ty dnešní úryvky a hlavně ten evangelijní jsou velmi bohaté závažnými myšlenkami. Není možné je probrat všechny. Je tady jedna důležitá věc a s ní obě čtení souvisí. A tak se budeme zabývat těmi dvěmi věcmi. Nakonec se ukáže, že je to vlastně jedna věc a pohled ze dvou stran. „Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u Něho, přichází ke mně. Ne, že by někdo Otce viděl, jen ten, kdo je od Boha….“, atd. Ježíš samozřejmě nemyslí tím svá první kázání, ale to předchozí kázání – 6. kapitolu, čili kázání o Nejsvětější Svátosti, která je náročná právě na pochopení, prostě na tu Otcovu pomoc. Zrovna tak je nutná Otcova pomoc k tomu, abychom pořádně pochopili, kdo je Ježíš. My ovšem děláme tu chybu, že se doslova hrneme do věření, že Ježíš je Boží Syn atd., že je Nejsvětější Trojice, aniž tomu rozumíme. A mnoho z nás bude zklamáno právě proto, že jsme nepřemýšleli, že jsme nechtěli věci rozumět. Zdá se to divné, ale takové první fázi Ježíšova kázání mohl rozumět každý i ten největší primitiv bez jediného Božího zásahu. Ovšem nauka o Nejsvětější Trojici, nebo o Svátosti Oltářní, tam Boží zásahy zapotřebí jsou. Ale jak k těm Božím zásahům přijdeme? Napřed si řekneme, jak Boží zásah vypadá. Zaprvé je to, abych tak řekl, zásah do myšlení, pomoc. Asi tak, jako někdo je nadaný muzikant a jiný ne. Někdo je nadaný malíř a jiný ne. A zrovna tak Bůh nám dává takové nadání. Ale pozor, to je věc, která se týká právě těch nejzávažnějších problémů, takových nejvyšších v tom sledu Nejsvětější Trojice, problémů osobnosti Ježíše, čili Bohočlověka, atd. Proč Bůh někoho přitáhne a někoho ne? Když budete číst Jan 6, zjistíte, že lidé tam žbrblají, že to v nich začíná vřít a že se objevuje nesouhlas. A Ježíš říká: „Jo, kamaráde, jestli tě nepřitáhne Otec, tak ty mně rozumět nebudeš“. Čili tady Ježíš hovoří v tom smyslu jako: „Kamarádi, vás ten Otec netáhne“. Tato věta má několik významů. Lidé, kterým to Ježíš říká, ho chtěli udělat králem, protože rozmnožil chleby. Oni si řekli: „Budeme se mít dobře, žádná práce, bude rozmnožovat chleby, vyžene Římany…“. Obsah Ježíšových kázání je nezajímal. A tak jeden význam výroku: „Jestliže ho nepřitáhne Otec“, je v: „Pakliže vás nezajímá obsah mého kázání, ale to, že jsem rozmnožil chleby, že jste se zadarmo najedli. A to je hrozně špatná motivace, to bychom si nerozuměli. Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho netáhne Otec, jestli ho netáhnou moje řeči o Otci, o Bohu o kterém mluvím“. Druhý pohled na tu větu (zrovna tak reálné) je to, co jsem nadhodil už předtím; zásah Boží, asi tak, jako že někdo má určité nadání. Např. stěhovavý pták zná cestu do teplých krajů, i když tam nikdy nebyl. Vědci dělali pokusy, jak to, že stěhovaví ptáci vědí, kam mají letět? V umělé líhni nechali vylíhnout ptáčka, s kamarády nikdy nepřišel do styku a pak dělali pokusy, jestli se řídí podle magnetického pole (nějakého kompasu v mozku), nebo podle něčeho jiného a pak se ukázalo, že se řídí podle oblohy, podle nebeských těles. Vzali ho do planetária a viděli, kterým směrem by ten ptáček chtěl letět. Zjistili, že má celou tu cestu (do Afriky) vrozenou. Malé dítě má vrozený pud – „uč se mluvit!“ To dítě jenom vydává nějaký hlas, žvatlá, zkouší to, snaží se vytvořit zvuky. A když člověk napodobuje ty zvuky před ním, je celé šťastné. Proč to říkám? Jistě sami najdete takové zážitky ve svém okolí. Na dítěti je také vidět, jak houževnatě se chce naučit chodit nebo mluvit. To je prostě povel: „Uč se mluvit!“ Např. při určité nemoci se člověk nemůže naučit mluvit. Anebo po nějakém poranění člověk zapomene číst, nebo psát, protože každá z těch věcí má v mozku svoje místo. A zrovna tak, k pochopení určitých věcí, které ovšem nejsou na začátku v Ježíšově nauce, je zapotřebí Boží pomoc. To je druhý význam věty: „Koho táhne Otec“. Takže, první význam je: „Koho zajímá dovědět se něco o Bohu, kdo nejde za Ježíšem jenom kvůli chlebu“ a druhý význam je: „Komu Bůh začíná dávat svoje, abych tak řekl, nadnormativní dary“. Mohli bychom si říct: „Někomu P. Bůh dá, někomu ne. Komu dá, ten má, komu nedá, ten nemá“. Tak to je naprosto nesprávné. Pán Bůh dává každému, první krok dostane každý, lépe řečeno první dávku. A kdo tu první dávku zpracuje, dostane další, ať už to nazveme potřebnou pomoc, pomáhající milosti, nebo prostě nadání. Čili, první věc, co je, a ta je nejdůležitější, protože rozhoduje o tom, jestli mně Bůh to nadání dá. A já, kdybych se setkal s Ježíšem, tak bych řekl: „Jé, on rozmnožuje chleby, Ježíši buď naším králem, vyženeš Římany, budeme mít chleba zadarmo“, tak by mi nebyl dán od Otce zájem o Věčný život. Zájem Věčný život, o to, abychom pracovali na sobě, abychom dosáhli druhé formy života, tak to je věcí Otcovou. Ten pták, který se vylíhne odděleně, který v životě migrační trasu neletěl, ten to nemůže sám od sebe vědět. Pilot v letadle má různé přístroje k orientaci, a když tu trasu letí vícekrát, tak už ji zná a přístroje používá třeba v noci nebo v mracích. Ze začátku musí letět podle pomůcek. Kdežto ten ptáček letí a ví, že má letět akorát tam a když doletí, tak se mu tam zalíbí. Ale neví proč. Tohle je ovšem extrémní forma. Takhle není postavené celé křesťanství, protože v křesťanství záleží na tom, jak člověk spravuje první lekci (první dávku), pak dostává od Ježíše dávku druhou a od Boha Otce dostane psychické vybavení pro druhý krok (lekci). Když zpracuje druhou lekci, dostane od Ježíše třetí a od Boha Otce vybavení pro to, aby mohl tu třetí lekci pochopit. Takže tady jsme u toho, co je náročné, co je na konci – Nejsvětější Trojice, Svátost Oltářní a Ježíšovo božství, že Ježíš je Bůh a člověk. Abychom pochopili osobnost Ježíše a neviděli v něm jenom tesaře a abychom o něm neříkali jenom prázdná slova, protože ta prázdná slova jsou bohužel častější, než by se zdálo. Značnou chybu na tom nesou také leckteré zbožné obrázky, kde P. Ježíš nebo svatí apoštolové jsou zobrazováni v různých pózách. Vzpomeňte si, co jsme si říkali o Petrovi, když Ježíši řekl: „Kdepak, to se ti nestane“ a Ježíš mu na to odvětí: „Jdi mi z očí, satane!“ Správný překlad je: „Jdi za mnou satane, staň se mým učedníkem“. Ale to ´satane´ není nic příjemného. To není poklona. My jsme zvyklí na takové ty pózy; nám se to velice líbí. My máme apoštoly za naprosto dokonalé lidi, kteří se s ničím nemuseli prát, atd., my pěkně poprosíme a oni nám pomůžou. Zatímco oni se museli prát s dorozuměním se, aby Ježíši rozuměli. Jak jsme si říkali, došlo ke konfliktům a prostě byly oblasti nauky, ve kterých mu ani oni nemohli rozumět. Nemohli? Nechtěli? Oni mu chtěli rozumět a přitom nemohli. Ale kdyby řekli: „Podívej se Ježíši, ty tady něco říkáš, já tomu nerozumím, vysvětli to!“, nebo kdyby Petr řekl: „Ježíši, co ty říkáš, nesouhlasí s tím, co říká pan rabín, tak mi to dokaž, jinak jdu od tebe“. Kdyby to Petr řekl takhle, Ježíš by mu neřekl ´satane´ a ochotně by mu to vysvětlil. Ale ve sv. Petrovi je plno tzv. dobré vůle: „Ne, Ježíši, kdepak, to se ti nestane“. Petr si neuvědomuje, že se dostává do konfliktu s Ježíšem, že prostě dochází k přerušení toku informací. Kdyby řekl: „Prosím tě, vysvětli“, tak by to probíhalo hladce.
A teď o tom Filipovi. Etiopský dvořan, hodnostář, komoří a správce všech pokladů královny vykonal pouť do Jeruzaléma a vrací se domů. Ten člověk měl jednu nevýhodu, že nebyl blízko židovského života a že jenom čas od času se dostal do Jeruzaléma. Byla to pro něj, na první pohled, nevýhoda, ve skutečnosti výhoda, protože neměl pan rabína, který by mu to místo tzv. vysvětlil. Byl to člověk, který přemýšlel, který neměl pokažený obsah mozku rabínskými interpretacemi o Mesiáši a který se dostal do Jeruzaléma; možná poprvé, možná víckrát. Měl Písmo a četl si ho, přemýšlel o tom, co četl v Izajášovi: „Jako ovce, když ji vedou na porážku, jako beránek…“. Říká si: „Tomuhle nerozumím“. A najednou jde po cestě nějaký chlapík. Duch Svatý totiž řekl Filipovi: „Jdi na cestu, která vede pustinou“. Tak tam jde, vidí vůz a Duch Svatý říká: „Běž a připoj se k tomu vozu“. Filip utíká, vůz zastaví a majitel říká: „Tak si přisedni“. No a Etiopan si čte dál, má zajímavé čtení a Filip mu říká: „Poslyš, rozumíš tomu?“ „Ne, nemám nikoho, kdo by mi to vysvětlil. V Jeruzalémě jsem byl na skok a jinak já jsem z Etiopie“. „Jestli chceš, já ti to vysvětlím“. „Prosím tě, povídej!“ A tak si povídají a Filip mu vysvětluje a vysvětluje také souvislost s ostatními místy Bible. A když skončí vysvětlení těch nejdůležitějších věcí, vidí nějakou vodu. Oni se křtili (ponořovali) v řece, v potoku (jako je Botič), ale tenkrát byla voda čistá. Ale tady jde o jinou věc. Důležité je, abych člověk věděl, proč se tím zabývat, proč jít ke zpovědi, proč jít k přijímání a u dospělého, proč se nechává pokřtít. A ten Etiopan říká: „Hele, tam je voda, mohl bych být pokřtěn? Šlo by to?“ Filip odpoví: „Ano“. Tak zastaví. Komoří i Filip si stoupnou do vody, Filip ho pokřtí, vycházejí z vody, komoří mu chce poděkovat, ale Filip je pryč. Takže komoří rovnou dostává na potvrzení zázrak. Když s někým mluvíte a široko daleko nikdo a ten najednou zmizí, tak to se jen tak jednoduše nedá udělat. A komoří jede, celý šťastný a Filip ještě tentýž den káže někde docela jinde. Prostě Duch Páně uchvátil Filipa a odnesl do jiného kraje. Čili, první věcí je ptát se, když něčemu nerozumím, když s něčím nesouhlasím. Ovšem ale tazatel se musí připravit na jedno, aby byl ochoten jít na věc od začátku. Lidé se chtějí ptát na své problémy, které vytrhnou z prostředku nějakého řetězce a vězí v tom. Neuvědomují si, že jim schází začátek, že jim schází právě ta první Ježíšova lekce. No, a proto, že leckdo by chtěl (budu o tom přemýšlet, jak pro takové lidi, kteří by se rádi ptali) ukázat, jak za sebou ta místa v Evangeliu jdou a o čem přemýšlet. Protože ta první lekce, ale o tom více – méně mluvíme často, je velice důležitá. Když udělám první krok a něčemu nerozumím, nesouhlasím, tak nebudu říkat, že věřím, ale že mám ty a ty námitky. Přiznat si to a nedělat proklamace: „Já věřím, to já znám, já chci slyšet jenom tohle“. To bychom se pak nemohli domluvit. Třeba člověka tlačí Nejsvětější Trojice, nebo osobnost Ježíšova, nebo třeba Svátost Oltářní, nebo ho třeba ty věci netlačí, ale on se nemůže vymotat z hříchu a z hříchu se nemůže vymotat proto, že nechápe Svátost Oltářní a Svátost Oltářní nechápe proto, že se nechce zabývat otázkou těch prvních kroků, které jsou každému dostupné a které musíme začít dělat, aby nás Otec přitáhl. Když se nemohu vymanit z hříchu, je to proto, že v sobě nemám dost síly, kterou mi dává Bůh. Svátosti ve mně dostatečně nefungují. Svátosti ve mně ovšem nefungují proto, že jsem nepochopil Evangelium. Evangelium jsem nepochopil proto, že mně nepřitáhl Otec. Mne přitáhlo třeba jenom zpívání v kostele, ne Otec. Proto, že jsem nestál o pochopení těch prvních Ježíšových lekcí, které pochopí každý a na které nikdo nepotřebuje žádnou zvláštní pomoc, nedostal jsem žádné nadání.
Setkáváme se tady s nesmírně důležitou pasáží týkající se funkce Svátosti Oltářní a procesu, který nám umožňuje být nebešťany. Tato věc je mezi lidmi bohužel velmi málo známá. To, co lidé o tom vědí, je také často velice nesprávné a kusé. Samozřejmě musím počítat s tím, že tady v kostele jsou lidé, kteří se spokojí s tím, a nadále budou spokojovat, co četli v knížkách. Ale jsou tady také lidé, kteří chtějí mít jasno v tom, co Ježíš říká, co říká dnešní pasáž Evangelia. A tak právě proto stojí za to se zamyslet nad těmi věcmi. To, co nám Bůh nabízí, jsou obrovské dary, dary, které my se pokoušíme častokrát vtěsnat do našich zdeformovaných představ. A přitom nám ty věci totálně unikají. Vezměte si to první čtení: „Moudrost si zbudovala palác, pobila dobytek, připravila víno, připravila svůj stůl, poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: ´Kdo je nezkušený ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno mnou nalité, pijte!´“ Tohle to vypadalo, abych tak řekl, jako takové obyčejné povídání („pojď“). Jenže Ježíš také říká přesně totéž. Je to Mt 11: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil si je maličkým“. Každý člověk, který se chce nad tím zamyslet a chce ty věci pochopit, může dosáhnout plného pochopení toho, co Ježíš chce říci a co nám Bůh nabízí. První čtení říká: „Kdo je nezkušený, ať přijde, kdo je bez rozvahy, já ho chci učit.“ A tady jsme právě u té jedné věci. My zapomínáme na to, co říká Ježíš, zapomínáme na to, co říkají proroci; žijeme ve svých představách. A tak naše odpověď na to, kdo přijde do nebe, je: „Ten, kdo nedělá hříchy“. No, jo, ale potom i židle by mohla přijít do nebe, protože nedělá hříchy. Leckdo na to řekne: „To je věc“. A myslí si, že tomu rozumí. S Posvěcující milostí je to trochu jaksi podobné a stejně závažné jako s tou Pomáhající milostí, o které jsme nedávno mluvili. My často používáme představy z knížek a nepoužíváme to, co říká Ježíš. Je mnoho knížek, kde otázka, jak jít dobře ke sv. přijímání, je popsána vzletnými slovy. To, co mám v ruce je jeden z dílů dogmatiky, kde je nauka špičkově zpracovaná a tahle knížka se týká jenom toho, co v nás dělá Pomáhající milost, čili Svátost Oltářní. Je tu Pomáhající milost, Posvěcující milost a mystické tělo Krista. Samozřejmě, kdybychom chtěli tuhle tu knížku plně pochopit, tak by to dalo hodně práce. Naštěstí jsme měli dobrého profesora dogmatiky, ten si „odpustil“ všelijakých planých řečí a říkal jenom to, co je v dogmatice. Když jsem to slyšel, zajásal jsem radostí. Ano, to je odpověď na otázku, proč jít k přijímání. Ovšem traktát o Posvěcující milosti mezi kléry patří mezi tzv. těžké traktáty. Doktoráty teologie se dělají o všem možném, ale o tomhle tom málokdy. A přitom je to věc zcela jednoduchá. Na otázku, co je to Posvěcující milost, tato knížka odpovídá takto: „Dar – milost, která při ospravedlnění je globální a nazývá se milost Posvěcující. Je to dar nadpřirozený.“ Je to dar oddělený od okamžitých zásahů, čili od Pomáhající milosti. Je to něco, co v člověku trvá. „Je to vlastnost duchovní, věřících duší na způsob nové přirozenosti“. Je to reálně odděleno. Není to jenom láska k Bohu. Čili ztotožňovat Posvěcující milost s láskou k Bohu je nesprávné. Je to reálně odlišné. Je to vlastnost duše, vězí to v duši, vytváří to něco na způsob nové přirozenosti. Samozřejmě, nebýt toho profesora, tak bych to také nevěděl. A navíc moje původní zaměstnání mne k tomu hodně otevřelo oči a dalo hodně moc poznatků. Problém je totiž v tom, že jsme u věci, kterou člověk pochopí, jen když je Bohem naveden. Posledně jsme hovořili o tom, že Ježíš řekl: „Ke mně může přijít ten, kdo se naučil od Otce“. Nyní si přečteme, co říká Jeremiáš v 31. kap.: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem Izraelským a s domem Judským novou smlouvu, ne takovou, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil z rukou, abych je vyvedl z Egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem. Tato smlouva, kterou uzavřu s domem Izraelským po oněch dnech, svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra, poznávejte Hospodina. Všichni mne budou znát od nejmenšího do nejvyššího, je výrok Hospodina“. Takže Jeremiáš říká: „Nebude učit bratr bratra“. No, drazí přátelé, představte si školu, kde by učitel žákům nic nevysvětloval. Taková škola není. Jenže heuristická výuka k tomu směřuje. A dobrý učitel se snaží, aby žáci předmět výuky pochopili dřív, než jim to sám řekne. To jsou jenom super špičkoví kantoři, kteří vysvětlují tak, aby žák na věc přišel sám, tak jako ve světě probíhalo poznávání. A tohle už je tvrdá realita normální výuky. Pozor, např. v lingvistice to nejde, ale v matematice a fyzice ano. Taková výuka je zatím pozadu, ale jde to. A tady máme tu představu Jeremiáše, že nebude učit bratr bratra. No, jak je tohle možné? Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si vzpomněl na heuristickou výuku a řekl jsem si: „To je ono“. Zisk je ten, že takhle se dá dělat pořádná výuka. A žák na to přijde sám a pochopí to. Ale pozor, ten proces heuristické výuky musí jít v určitém sledu, žák to musí pochopit, a jak se lidově říká, musí mít na to buňky. Jenže to, co jsme četli v knize moudrosti („kdo je nezkušený, ať přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit“) svědčí o tom, že Bůh je ochoten učit i toho největšího hlupáka a dát mu špičkové vědomosti. Ale jenom za jedné podmínky, že člověk bude mít upřímnou snahu to pochopit. A je třeba jít za Ježíšem s prosbou: „Ježíši, prosím tě, abys mi pomohl. Tady čtu, že nebude učit bratr bratra, kdy poznávací proces probíhá automaticky“. Pozor! Prostě jako ten stěhovavý pták má tu trasu vrozenou, zrovna tak my můžeme stejně pochopit věci, o kterých Ježíš mluví. Ovšem, nemůžeme to vyčíst z knížky. Úryvek z Jan 6 vám dnes nebudu vykládat. To, co vím, je úžasné, ale na to musí přijít každý sám a přitom to, co vím, je velice málo proti tomu, co vlastně tam může být. My všichni musíme přemýšlet o tom, abychom věděli, proč jdeme k přijímání. Takže pojďme k té Pomáhající milosti. Co to vlastně je? Ale teď neřekneme: „Kdo může jít k přijímání?“ Dle katechismu: „No, kdo je lačný, kdo se nedopustil těžkého hříchu, má dobrý úmysl...“. To je málo. ´Kdo se nedopustil hříchu´ je, abych tak řekl, nedostačující podmínka. Já musím vědět, že abych se dostal do nebe, musí ve mně probíhat určitý proces, kterého si člověk není vědom, a který ve mně probíhá tak, jako v malém dítěti probíhá dozrávání. Malé dítě, které je v matce, vůbec neví o tom, co se s ním děje. Jen se pomalu vyvíjí kousek po kousku. A zrovna tak má v nás růst nový typ života. Posledně jsme hovořili o tom, že pud toho ptáka navede a on ví, co má dělat. Řekli jsme si, že je to model Pomáhající milosti. Teď si řekneme o modelu Posvěcující milosti, která v nás probíhá, a my si to nedovedeme představit. Přímo tak, jak to ve skutečnosti je. Tady jsme u toho, do jaké míry já to pochopím. Protože to poznávání znamená také vnitřní dozrávání, kdy se ve mně začne vyvíjet ten poznávací pud, který je dílem Otcovým. To je to ´Otec pomůže´. On ve mně začne vytvářet schopnost poznávat. A Ježíš ve mně začne také vytvářet novou formu života. A teď si řekneme o biologickém modelu, který perfektně odpovídá tomu, co jsme si řekli v dogmatice: „Je to vlastnost duše, věřících duší na způsob nové přirozenosti“. To jsou filosofické termíny. A teď na to příklad. Znáte slovo obojživelník – žába, mlok, čolek. Proč se tomu říká obojživelník? Protože žijí ve vodě i na vzduchu. Ve skutečnosti je to takhle: Když se narodí žába, není to žabka, ale pulec, a pulec dýchá žábrami. Žije ve vodě a je to typický obyvatel vody. Když začne vyrůstat, postupně se z něho dělá žába. Začínají mu růst plíce, nějakou dobu má současně plíce i žábry; plíce rostou a žábry ustupují. Dospělá žába má jenom plíce a je to už pozemšťan. Čili přechází z jednoho typu života do jiného typu. Pulec žije na způsob ryby. Je to vodní živočich. My lidé jsme také obojživelníci, ale ne v tom smyslu, že bychom začínali jako pulci, ale v tom, že náš domov je zeměkoule a tento způsob existence. Jsme závislí na zeměkouli. Pozemšťan nemůže vyjít do vzduchu, když není v letadle, ani chodit po Měsíci, když nemá skafandr. Ale je to totéž, jako když jde pod vodu bez skafandru. Člověk, který tím procesem projde a začíná tou Pomáhající milostí a skončí vzkříšením, dostane nový typ života kompletně a bude mu celý vesmír domovem. Podobně, jako u andělů. Galaxie vzdálená několik miliard kilometrů bude stejně daleko, jako kdybych já šel odtud ke dveřím. Je to jiný typ života, jiná forma, kterou si nedovedeme představit. My si dovedeme představit rozdíl mezi housenkou a motýlem. To je také takový způsob přeměny života. Ale vrátíme se ještě k té žábě. Takovému pulci říct: „Hele, až vyrosteš, budeš chodit po zemi, budeš na vzduchu“, tak by odpověděl: „To je přece nesmysl, tam bych se udusil“. Druhý by řekl: „Ale táta a máma říkali, že oni jsou nahoře doma. Já si to nemůžu představit, co je tam může táhnout. Oni říkají, že je to docela krásný život. Jé, jé, ve vodě, jenom být ve vodě?“ Taková by byla situace, kdybychom se my setkali a nějakým andělem (parafrázuji ho): „Člověče, co s tím tvým životem? Občas jdeš na koncert, někdy si zatrsáš na kytaru a nevím co, a to si myslíš, že to je vrchol života? To, co my máme v nebi, jsou daleko lepší zábavičky a hry“. To je nový typ života. Takže tím bychom byli u otázky Pomáhající milosti. Ale pojďme ještě k Eucharistii. Začátkem 20. století pracoval na Lékařské fakultě UK v Praze profesor Lauberger a ten se zabýval otázkou, jak probíhá proces, když se pulec mění na žábu a chtěl tu věc pochopit. U nás máme všelijaké druhy žab, ale v Mexiku žije něco na způsob mloka, jmenuje se axolotl. Je to normální bratr těch našich mloků a čolků, ale přitom nikdy z vody nevyjde. U něho ten proces neprobíhá. Prof. Lauberger se začal tím problémem zabývat. Říkal si: „To mohla udělat tahle ta žláza, tahle nebo ta…“ a tak udělal pro axolotly všelijaké pokrmy a oni to buď nebrali, nebo to nepomáhalo, nebo pošli. Profesor to už chtěl nechat a řekl si: „Ono to stejně nikam nevede, zkusím naposledy ještě poslední pokus“. A když přišel domů z práce, podíval se do svého akvária, kde měl axolotla krmeného zvlášť připraveným pokrmem a najednou vidí, že ten pulec má hlavičku vystrčenou z vody. Lauberger zajásal a věděl, že to je první úspěšný pokus; že se mu to podařilo. Totiž, když začínají pulci růst plíce, občas vystrčí hlavu a nabere vzduchu. Jenže plíce jsou ještě slabé a tak se zase ponoří a dýchá žábrami. Plíce pak rostou a žábry ustupují, až je z něj žabák a na souši je doma. Občas se vrací do té kaluže, zaplave si tam, ale zase vyleze. Případně pak navštíví jinou kaluž a močál. On je prostě jako kosmonaut, který se courá jen tak po celém světě a řekne si: „Mne to nezajímá se koukat jen dalekohledem, já se podívám, jak to tam a tam vypadá“. Nebo: „Já se půjdu podívat, jak to vypadá na slunci a jak je to uvnitř. A žádný skafandr, nic takového a půjde si to klidně prohlédnout. Tohle to je ten nebešťan, ta změna života. Prof. Lauberger vymyslel jídlo, které vytvořilo to, co se u axolotlů normálně neděje. Jenže na základě toho jídla došlo k přeměně na jiný typ života. A tím vlastně máme doklad, že to, co říká ta dogmatika, je přesně ono. Nová forma života, vytvořená jídlem. Samozřejmě, těch aspektů je tady víc, ale pakliže nebudeme chápat sv. přijímání jako zdroj nové formy života, tak to nedoceňujeme. Tato vědomost sama nestačí, protože já musím novou formu života povzbuzovat, vybízet k pohybu, aby se rozrůstala. Když ji nebudu vybízet, tak se ze mně stane duchovní poušť. Když prostě budu jíst a nebudu se hýbat, neporostou mi svaly, ale poroste mi břicho. A zrovna tak Bible hovoří o duchovním pustnutí. To jsou věci, dary, které člověk dostal, ale nevyužíval je. A to říká také Ježíš. Samozřejmě, těch věcí je daleko víc, ale stojí za to nad tou věcí se zamýšlet.
Po několik neděl jsme se zabývali problematikou uvedenou v Jan 6. Jen malinko si shrneme, co těch několik promluv nám říkalo. Dnes se dostáváme k poslednímu bodu. Když vám to budu říkat, tak ti z vás, kteří jste to už slyšeli, si na to vzpomenete. Ale jednak mnoho lidí to neslyšelo celé a druhá věc je, člověk si často řekne, vždyť on to říkal, ale kdyby si sám na to měl vzpomenout, tak si nevzpomene. A proto je důležité si takové klíčové věci připomenout, protože se týkají i nás. Jak je to možné, že lidé, kteří nejdříve chtěli Ježíše udělat králem, proti němu pak reptali? Dneska klademe tutéž otázku ještě trochu jinak. Jak je možné, že lidé odcházejí od Ježíše (i učedníci)? Copak Ježíš nevěděl, že jeho řeč o Svátost Oltářní, o její funkci, i tom, co je to Pomáhající a Posvěcující milost, že to s lidmi tak zatřese? Všimněte si jedné věci. Ježíš řekl: „Jsou mezi vámi někteří, kteří nevěří.“ Ježíš totiž věděl, kdo jsou ti, kdo nevěří, i ten, kdo ho zradí. Věděl to od začátku. Čili ta 6. kapitola je, dalo by se říci, síto, kterým propadnou nekvalitní učedníci, síto které rozdělí kvalitní od nekvalitních. To síto ovšem nevyhmátne všechny. Jidáš neodešel, ačkoliv tady měl příležitost. Ale to už je věc osobní zodpovědnosti člověka. Jidáš se nechtěl sebrat a odejít. Chtěl zachovat tvář dobrého učedníka. Všimněte si i té věty: „Mnoho učedníků odešlo, už s ním nechodili“ a Ježíš teď říká i těm dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Těžko říct, jak by to řekl herec. My to přečteme a je to. Ale herec si musí uvědomit, jak to vlastně Ježíš řekl. A to si máme uvědomovat vždy, když čteme Bibli. To je, bohužel, věc dát si dohromady celou souvislost. A to je věc, která mnoha lidem uniká. Herec ví, že jinak vyřkne větu: „I vy chcete odejít?“, když se bude loučit s někým, kdo odchází a chce ho zachránit. Ale zcela jinak řekne tu větu učitel žákům, kteří se špatně učí, aby odešli na nižší typ školy. Teď to ani není běžné, ale za nás se šlo do gymnázia z 5. třídy obecné školy a ten, kdo byl slabší anebo neudělal přijímací zkoušku, šel na měšťanku. Měšťanka měla nižší požadavky. Byl tam jiný typ výuky, než gymnázium. Gymnázium bylo stavěno na pozdější roky, kdežto měšťanka byla stavěna tak, aby její absolvent byl kvalitní řemeslník, obchodník apod. Toto rozdělení školy bylo velice a velice důležité. Např. měli jsme spolužáky, kterým to nešlo a kteří tím gymnáziem jen s bídou procházeli. A tak jsme často slyšeli, jak ten profesor říká: „Podívejte se, buď půjdete na měšťanku a dám vám dostatečnou, jinak dostanete nedostatečnou“. Žák, který si nechtěl nechat vzít punc gymnazisty, musel se učit anebo dělat reparát, zkoušku po prázdninách. Ale žáci, kteří poslechli a odešli, potom říkali: „Jó, tady je to docela jiné“ a patřili mezi nejlepší žáky. To vytřídění škol bylo velice důležité. A podle Ježíše to platí také i v náboženství. Ale jen si vzpomeňme na to, že Bůh rozdal hřivny. Jednomu jednu, druhému dvě, třetímu pět, atd., podle jeho schopnosti. To rozdání hřiven v náboženství je také důležité. Každý člověk by mohl náboženství podle Ježíše perfektně zvládnout. Jak to tedy, že ti lidé od Ježíše odcházejí? I apoštolů se ptá: „I vy chcete odejít? Jestli chcete, jděte taky.“ Ježíš tady v Jan 6 říká ty nejtěžší, nejzávažnější věci a říká je, abych tak řekl, bez podobenství a lidé to nesnášejí. Židům se to zdá divné, když Ježíš říká: „Budete-li jíst moje tělo…, moje tělo je pokrm…“, atd. Lidé se neptají. Proč? Protože ten poznávací proces u nich neproběhl podle Ježíšova receptu. Gymnázium bylo stavěno tak, aby byl žák připraven na vysokou školu. Jiné školy – průmyslovky, obchodní akademie – tam se dalo jít z měšťanky a odtud vyšel žák jako kvalitně připravený elektrikář, chemik, strojař, ekonom. Právě to rozdělení do různých úrovní určilo to, že každý na té své úrovni mohl být perfektní. A Ježíš to staví zrovna tak. Říkal jsem o těch hřivnách. Těžko říct někomu najednou to, co chci říct dneska. Navazuje to na sled minulých promluv. Tehdy to byli lidé, kteří poslouchali Ježíšovo kázání, ve kterých Ježíš na začátku upozorňoval, že jejich zbožnost není kvalitní, že jejich skutky se nelíbí Bohu. Běžní posluchači si řekli: „No, jo, to myslí ty nemravy, gangstery, narkomany, atd., ale my, co chodíme do kostela, jsme v naprostém pořádku“. Ježíš rozmnožil chleby (byla to také naplánovaná akce) a vzniklo ukvapené nadšení postavené na základě rabínských představ o Mesiášovi, který přijde a bude dávat chléb zadarmo. A oni na základě těch rabínských představ šli za Ježíšem. Po skončení kázání a rozmnožení chlebů Ježíš poslal apoštoly na druhý břeh. Sám zůstal s lidmi a oni si řekli: „Zítra půjdeme s ním a on se ujme moci. Vždyť je to prorok, co má přijít.“ Samozřejmě, prorok, který to má udělat, zjednodušeně řečeno, je to Mesiáš. Považují „proroka“ za Mesiáše a čekají, že se ujme moci. Ježíš posedí u jednoho ohně, u druhého… a řekne: „Já musím jít ještě támhle a tamhle“, pak se sebere a modlí se, protože ví, že stojí před problémem církve, který rozhodne o kvalitě budoucí církve. Pak se sebere a jde po vodě a nikdo o tom neví. Když se ráno lidé probudili, viděli, že učedníci jsou pryč, lodě jsou pryč a také nevědí, kde je Ježíš? Nastává sháňka a Ježíš nikde. Z druhé strany přicházejí lidé a ptají se, co tam ještě dělají? „No, čekáme na Ježíše“. „Na Ježíše?“ „Ten je na druhé straně jezera“. Oni se za ním rozběhnou. „Mistře, jak ses sem dostal?“ A Ježíš rovnou řekne: „Hledáte mne proto, že jste se zadarmo najedli. Vás nezajímá náboženství. Vy jste viděli divy a zázraky a to s vámi nehne. S vámi hne jen to, že jste dostali krajíc a proto mně chcete udělat králem“. Když Ježíš mluvil o tom, že nedělají Boží skutky, tak si říkali, že on asi myslí ty narkomany, opilce, nemravy a co všechno ještě („A co máš pořád s těmi Božími skutky?“). Vzniká reptání a Ježíš říká: „Nereptejte, nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec.“ Vzpomeňme si na to, že jakmile se člověk začne zabývat Evangeliem, začnou v jeho psychice probíhat procesy, které usnadňují pochopení toho, co Ježíš říká. Vzpomeňme si např. na pud stěhovavého ptáka, který ho vede do cíle. Člověk dostane příslušné dary, pakliže se začne od začátku zabývat Evangeliem. Čili kdyby ti lidé si hned na začátku řekli: „Tak něco v nás není v pořádku, Ježíši, já nedělám Boží skutky?“ Ježíš by řekl: „Chyba ve tvých skutcích je v tomhle, tomhle a tomhle“. A kdyby to člověk uznal, tak v něm naskočí ten proces, který dovede člověka k správnému poznání. Ale protože si člověk říká, že špatní jsou ti druzí a že on je v pořádku, tak samozřejmě ten proces nemůže proběhnout a výsledek je, že nerozumí těm věcem a Pomáhající milost v něm nemůže začít působit. A když nepůsobí Pomáhající milost, nemůže člověk chápat ani kázání o Posvěcující milosti, o Eucharistii. Toto nemůže proběhnout a člověk se nemůže dostat do nebe, protože mu uniká transformace jeho osoby. A přitom si myslí, že je v pořádku. Když ti lidé nerozuměli Ježíšovi, tak řekli: „Co ze sebe děláš, co se vytahuješ, co jsi zač?“ A donutili Ježíše, aby je nakonec nechal, jen a jen proto, že si na začátku neřekli: „Moje zbožnost je málo platná“. Čili, máme tady uznání revize kvality zbožnosti; jakým způsobem čtu Evangelium. Druhá věc je, že se s tím nastartuje Pomáhající milost, čili, začnou v člověku probíhat procesy, které nejsou vrozeny a které Bůh dává. To odpovídá tomu: „Proto jsem vám řekl, že nikdo nemůže ke mně přijít, není-li mu dáno do Otce“. Někdo dostane hřiven víc, někdo míň. Na někoho jsou kladeny těžší požadavky, na někoho mírnější. Člověk to pak dotáhne na ten „Svůj strop“. Někdo vyjde z Ježíšovy školy a má dvě hřivny, jiný bude mít pět hřiven, jiný deset a podle toho je odměna. V podobenství čteme, že jedna hřivna vynesla deset hřiven. Ježíš říká: „Budeš pánem nad deseti městy“. V jiném případě: „Tvá vynesla tři hřivny, budeš pánem nad třemi městy“. Čili nebeská úroveň je dána tím, jakým způsobem já tady na zemi pochopím křesťanství. A proto se musím naučit pořádně číst Evangelium. Když nerozumím, řeknu ´nerozumím´ a nesmím se spokojovat s povrchním pochopením. Když nerozumím, nebudu ze sebe dělat chytrého, ale půjdu za Ježíšem a poprosím o vysvětlení. Spousta lidí si řekne: „Co já se budu ptát?“ A tak pomáhající milost u něj nenaskakuje. Neprobíhá ani pochopení Posvěcující milosti, Věčného života. Já potřebuji a musím vědět, jaká je její funkce. Když má člověk jít ke sv. přijímání, požadavek je, aby byl ve stavu Posvěcující milosti. Jenže velmi často on neví, co to je. To dnešní kázání odhání ty, kteří nechápou Posvěcující milost. Jakmile začneme rozumět Evangeliu, tak najednou zjistíme, že Evangelium nás upozorňuje na to, že naše skutky také nejsou Božími skutky a že Ježíš nám vyslovuje nespokojenost a výzvu, abychom přemýšleli o tom, jak vypadá pořádné křesťanství.
Samozřejmě, že se dá na tento úryvek udělat krásné kázání, např. o tom, jak je Svátost Oltářní důležitá. Mnoha lidem však uniká, že totéž místo je také dokladem tragedie toho, že máme tolik různých církví, že je tolik lidí nešťastných, že tolik lidí nevěří. Tak, jako je hodně lidí ve špatné církvi, tak je také hodně lidí v pravé církvi, kteří v té církvi špatně věří, v různých rodinách jsou různé tradice a také jednotlivci si vytvářejí vlastní tradici. Na první pohled to není tak vidět. Je třeba pochopit, jak se ta situace vyvíjela. To, co jsme dnes četli, lze umístit asi tak doprostřed. Ježíš káže, kázání se protáhlo na několik dní, říká apoštolům: „Dejte vy jim jíst“, apoštolové selhávají, protože žádný z nich není dostatečně bystrý. Ježíš je totiž chtěl vyprovokovat, aby se sami pokusili o ten zázrak. Nikdo si nevzpomene na Eliáše, Elizea, Káni Galilejskou, atd. Zejména při tom druhém rozmnožení si už měli vzpomenout. Pak na lodi, když Ježíš říká: „Varujte se kvasu farizejského a saducejského“, začali se dohadovat mezi sebou, že nevzali s sebou žádný chléb. Asi si mysleli, že nebudou moct nakupovat u pekaře – farizeje. To už ale dostali od Ježíše pořádně vynadáno (Lk 16,5-11). Mockrát jsme o tom mluvili. Tady jde totiž o jednu věc, že nevíra v člověku určitým způsobem klíčí, dorůstá, až se stane tzv. neřešitelným problémem. Jak víme z pokračování, Ježíš nám toto chce ukázat. Nakonec se chtěl zbavit jalových posluchačů. Ježíš ví předem, jak to dopadne, ale chce nám dát lekci: „Když chceš být křesťanem, tak buď pořádným křesťanem. „Když bereš do ruky Bibli, tak ji čti pořádně a ne lajdácky“. Já vím, na první pohled to není vidět. Jenže když Ježíš nasytil tolik lidí, reakce byla: „Hurá, to je jistě ten prorok…“ a násilím ho chtěli prohlásit za krále. Ježíš se jim ztratil, v noci přešel po vodě na druhý břeh (učedníci měli z něho strach – Jan 6,19). Lidé ho nakonec na té druhé straně jezera našli a divili se: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ Ježíš jim však naostro odpovídá: „Hledáte mne ne proto, že jste viděli zázrak, ale proto, že jste se zadarmo najedli. Vás netáhne, co nabízí Bůh atd.“ Ježíš jim často v kázáních vytýkal, že nemají na mysli Věčný život, že jejich zbožnost nejsou skutky, které vedou k Věčnému životu, že to nejsou Boží skutky, ale skutky jak jim nařídili páni rabíni, kteří přitom opustili to, co říká Mojžíš. Tohle sice ti lidé slyšeli, ale nebrali to vážně. Čili, po tom rozmnožení chlebů nastala euforie a ty lidi vůbec nenapadlo, aby se zamysleli nad tím, co Ježíš např. večer před tím říkal, když mluvil o Božích skutcích. Výrokem: „Přičiňujte se ne o pokrm pomíjející, ale o pokrm pro život Věčný, který vám dá Syn člověka, neboť na něho vtiskl Otec – Bůh – svou pečeť“ Ježíš navazuje na předchozí kázání. A co oni? Formou námitky reagují: „(Tak tedy) co máme dělat, abychom konali skutky, jaké žádá Bůh?“ Ta reakce vyplyne z kontextu při pořádném čtení. A Ježíš odpověděl: „Skutek, jaký žádá Bůh, je ten, abyste věřili v toho, koho on poslal“. Oni zase s výtkou: „Jaképak děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti?“, atd. Chceme-li to pochopit, je třeba si uvědomit, že ten rozhovor má charakter polemiky a ne dotazu. Jim se nelíbí, že Ježíš se vrací k problému Božích kontra rabínských skutků. Jedno porovnání je Mojžíš – rabíni a druhé – „věřte pravdě a pravda vás osvobodí…, vy děláte skutky ďáblovy, ďábel je vaším otcem, dělejte skutky, jako dělal Abrahám“. Tím není míněno, že ďábel krade, smilní, atd., ale rabínská zbožnost, která svádí na scestí. Jejich polemické reakce jsou právě toho dokladem, protože Mojžíš a proroci pěkně popisují, jak Mesiáš bude působit. Jenže oni to díky rabínům neznají, nebo znají velice zkresleně a vyšperkovaně. Nejmarkantněji je to vidět v proroctví Malachiáše, že Mesiáš provede náboženskou reformu a že před tím bude soud nad židy. Jenže rabíni tohle vypustili, protože by museli také mluvit v první řadě o své nekvalitní činnosti. Místo toho tam dosadili představy o tom, jak bude vše báječné, jak se všichni na Mesiáše těší a jak on bude se všemi samozřejmě spokojen. Mockrát jsme si o tom říkali. Na prvním místě čekali mobilizaci proti Římanům. Ježíš na ty odchylky od Mojžíše a proroků upozorňuje. Takže i v dnešním čtení, když ho vyhledali, mysleli si, že když ne on, tak oni sami vyhlásí mobilizaci. A Ježíš je místo toho vyzývá, aby konali Boží skutky. Ježíš ví, že tato mentalita může natropit hodně zla, a proto chce, aby lidé, kteří jsou povrchní a nepřemýšlejí o tom, co říká, aby už na ta jeho kázání nechodili. Zdá se to drastické, ale jak uvidíme dál, Ježíš začal mluvit o Eucharistii, ale ne v podobenstvích, ale naplno a oni se sebrali a odešli pryč. A i mnoho učedníků odešlo. Ježíš je neprosil, aby se vrátili zpět, ale naopak, obrátil se také k apoštolům a řekl: „Jestli chcete, můžete jít také.“ Tohle je, dalo by se říct, den otevřených dveří. Ale ven a ne dovnitř. My pořád chceme přitahovat další a další lidi do církve, ale vůbec se nezamýšlíme nad tím, co jim můžeme, nebo chceme nabídnout. Ježíš nekvalitní posluchače vyhazoval. Právě proto máme tolik různých církví, protože každá z nich táhne lidi na to „svoje“. Jenže Ježíš filtruje posluchače. Dveře jsou k němu otevřeny, ale nikoho násilím nenutí ani nezdržuje. Vidíme, že ten vývoj mnoha církví vzniká ze špatného čtení Písma, že nerozumíme Ježíšovi a přitom tomu říkáme Boží slovo. Je to nepříjemné, ale co je psáno, to je dáno. Ty nedostatky židů jsou pro nás velice aktuální, nejen z hlediska minulosti, ale také v současnosti. Je dobré se nad tím zamyslet. I samotní apoštolové mají některé věci jakoby vymazány z mozku. A to je důsledek těch rabínských představ. Místo toho, abychom Pánu Bohu strkali jenom svoje modlitby, musíme se také naučit poslouchat a přemýšlet o tom, co on nám chce říct. Pak bude naše modlitba Boží modlitbou a naše víra Boží vírou. P. Bůh pomůže každému, kdo dodržuje jeho slovo.
EVANGELIUM Jan 6, 51-58, 20. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."
Je těžké říct v krátké promluvě obsah, protože jsme tísněni časem. Je ale důležité si připomenout jednu věc a to jak velmi závažnou otázkou je Svátost Oltářní. Co se týče vědomostí o ní a znalostí, je to problém mnoha lidí. Někteří lidé nejdou ke svátostem, jiní jdou, ale kdyby se někdo zeptal: „Proč tam jdeš?“, tak ze sebe vychrlí rádoby poučnou definici, ale pak ukáže se, že jsou to prázdná slova. A tak by chtěl připomenout právě otázku, jak třeba číst Evangelium. Ovšem, nejprve musíme pročítat Evangelium celé a v otázce Svátosti Oltářní, k tomu porozumění se dostaneme, až když budeme z Evangelia hodně a hodně znát. Jenže mnozí lidé po Evangeliu ani nesáhnou. A proto k nám Evangelium nepromlouvá. Ale z hlediska poučení, kdo by mohl říct o Ježíšovi ve Svátosti Oltářní bez zbytečných fantazií víc, než právě Ježíš sám. Jenomže to se nějak nepěstuje. A tak, o co my jsme lepší, než ti židé okolo Ježíše? „Včera“ viděli, že Ježíš udělal zázrak - rozmnožení chlebů, chtějí ho udělat králem, tak ho „dneska“ znovu vyhledají. On jim začne mluvit o Svátosti Oltářní a ti posluchači, kteří ho den předtím chtěli udělat králem a ještě teď mají pocit sytosti, začínají pochybovat, začíná se jim kazit nálada, až nakonec znechuceni od Ježíše odcházejí. Leckdo z nás věří v Ježíšovu přítomnost ve Svátosti Oltářní a toto znechucení nepociťuje. Ale kdo si troufne říct, že má pořádné vědomosti?! Dá si práci pročíst celé Evangelium a ne jenom to, co jsme četli dnes, ale i další texty na jiných místech. Musíme počítat s tím, že jsou lidé, které můžeme rozdělit do 3 skupin. První skupina jsou lidé, kteří chodí občas do kostela anebo i pravidelně, a o svátosti nestojí. Druhá skupina jsou lidé, kteří chodí ke svátostem a myslí si, že oni vědí proč a jak. Pak třetí skupina, bohužel velmi, velmi málo početná, jsou lidé, kteří si dali tu práci, aby pochopili z Evangelia to, co sám Ježíš o sobě říká, co říká o Svátosti Oltářní. Proto znova zdůrazňuji nutnost čtení Evangelia, ale pozorně. Nemůžeme ovšem začínat Svátostí Oltářní. Ten, kdo dosud nečetl Evangelium, tak musí začít jinak, od začátku, jak Ježíš začal kázat jako neznámý tesař z Nazareta o tom a o onom a nenechat si ujít ani slovo, aniž bychom mu rozuměli. No a samozřejmě při této mši svaté budeme prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit jeho přítomnost ve Svátosti Oltářní, jeho přítomnost v trojjediném Bohu.
Stojí za to, si tuhletu pasáž přečíst celou, abychom viděli souvislosti. Vidíme tam a prostě v celém Evangeliu, že ten chléb se vlastně vyskytuje ve dvou významech. Slovo Ježíšovo a potom skutečný, konkrétní chléb – Tělo Kristovo v takovém fysiologickém slova smyslu, kde Ježíš říká, že člověk je živ každým slovem, které vychází z úst Božích. A dnešní pasáž mluví o tom, že jde o tělo: „Chléb, který já dám, je tělo obětované za život světa“. Všimněte si dál, že tam je: „Kdo jí moje tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. To je ten chléb, který z nebe sestoupil, ne takový, jako jedli vaši otcové a zemřeli“. Čili, je to chléb, ovšem chléb jiného typu, ze kterého vzniká jiná forma života. Tohle to jsme si mockrát říkali. A problém není ani tak v tom vysvětlit to, ale spíše pochopit, protože jsme od dětství zamořeni takovými všelijakými primitivními představami. Jako dominující reakci na hříchy máme zafixováno: „Já si dám pozor, já už to neudělám“ místo toho, abychom si řekli: „Tak, kde byla chyba?“ Představte si řidiče, který nedá na křižovatce pozor a nabourá. Řidič jen tak-tak vyvázne a teď si bude slibovat, že v životě už nebude bourat. Ale neřekne si: „Vždyť já jsem do té křižovatky vlítnul, protože jsem se nekoukal na světla. Já se příště budu dívat na světla, já budu počítat s tím, že do křižovatky může vlítnout podobný divoch, jako jsem já“. Místo toho: „Já už nikdy bourat nebudu“. Tohle se vám zdá iluzorní, ale co je člověk, který se dopustí hříchu proto, že nezná pořádně Bibli a po hříchu si tisíc krát říká, že už nebude hřešit. Ale když mu řeknu: „Koukej člověče, tvoje náboženské vědomosti nejsou v pořádku“, tak to slyšet nechce. A tady máme člověka, který říká: „Ne, já už nikdy bourat nebudu“. On nás ujišťuje svou dobrou vůlí, že už nikdy havarovat nebude, ale přitom se vůbec nezamyslí, jestli před tou křižovatkou nějaká světla jsou. Na silnicích je občas tabule: „Úsek častých nehod“. A co vidíte před sebou? Nic, krásnou rovnou silnici. Je tam nějaká záludnost. Řidiči jsou uspokojeni, že jedou po silnici, která vypadá naprosto v pořádku. Když jedou po takové klikaté silnici, tak vědí, že musí jet opatrně. Ale když je to tak z kopečka do kopečka, pěkně se to rozjede a najednou havárie. Na dálnici je to trochu jinak, ale bohužel, náš život není dálnice, to jsou právě takové cesty se všelijakými klikatými a záludnými místy. Ty úseky častých nehod jsou právě v oblastech, kde se člověku zdá, že je všechno jasné, přehledné. Takže např. když se někdo dopouští hříchu, tak to musíme hledat ne v oznámení, že „pozor, tady je ta křižovatka“, ale někde u tabule - „Pozor, úsek častých nehod“ anebo u těch „světel“ na křižovatce, která jsou před ní. Člověk říká: „Já už nebudu hřešit“, ale chyba začala dřív, začala v tom, co jsem si myslil anebo myslím dodnes, že dělám dobře. Na silnici tohle nebude dělat ani ten nejzbrklejší řidič. Ale takové chování je v náboženství bohužel, abych tak řekl, standardem. Chybu detekuji, až když prostě udělám hřích. Jenže ta chyba může být ve vadné představě, v tom, že např. nevím, proč mám jít k přijímání a přitom zbožně chodím k přijímání. V tom to nikdo hledat nebude. Vzpomeňte si drazí přátelé, co říká list k Římanům: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. V Kor 11 zase čteme: „Nesoudí náležitě o Tělu Páně, proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí zemřeli“. Protože nesoudili náležitě o Tělu Páně. Čili, lidé, kteří chodili na agapé (předchůdce dnešní mše), tak tam chodili s nesprávnou motivací, představou. Potřebujeme znát Ježíšovu nauku, ale musíme také o Evangeliu dobře myslet. Uvědomte si, že po Ježíšově řeči odchází nejenom ti lidé, co chtěli Ježíše udělat králem, ale i mnozí z učedníků. Říkali si: „Kdo tomuhle má rozumět?!“ Přitom ale to znamená umět pořádně číst Evangelium a pak je to text velice jasný. Z vlastní zkušenosti vím, že kdysi jsem ho také považoval za takový spíš nadnesený, poetický, atd. My si musíme uvědomit, že Boží Slovo víc neznáme, než známe. A že chyby jsou v tom, že neznáme Boží vzkaz a to, co známe, není v pořádku. To si musíme připustit. Potřebujeme to revidovat, protože nikdo z nás nemůže říct, že chápe Ježíšův vzkaz do plné míry. Já to sám vím, před časem jsem to podrobně rozebíral. Tahle pasáž je mnohému tzv. jasná, a přitom, když se ho konkrétně zeptáte a položíte mu takovou testovací otázku, zjistíte, že tomu nerozumí. Spousta lidí nemá správnou představu o funkci Eucharistie. Pořád v tom vidí jakýsi „prášek proti molům“. Aby na mně nešli komáři, pocákám se nějakým sprejem. A zase aby na mne nešly hříchy, jdu k sv. přijímání. Jistě to nikdo takhle neřekne. Ale když za vámi přijde dítě tzv. připravené k sv. přijímání a zeptáte se, proč jde k sv. přijímání, řekne, abych měl(a) týden posilu. Tak to je jako ten sprej proti komárům. To dítě nemá ponětí o ústřední myšlence, okolo které se všechno točí – Věčný život, nové formy života. Čili i hřích musíme podřídit problematice Eucharistie, otázce nové formy života. Hřích je pro nás drastickým signálem, hřích, který je proti Desateru a všelijaké takové hříchy proti víře, atd. Ale to už je pozdě. My bychom měli dávat pozor na to, jak čteme Bibli. A jakmile se objeví takové kolísání mezi jedním a druhým „věřením“, to už je pozdě. Uvědomte si, že ve světě neexistuje několik různých výsledků stejného problému v matematice a fyzice. Matematici a fyzikové mají stejný názor. I básničky se dají vykládat všelijak. Tady jde o to, že my máme tendenci Evangelium vykládat jako báseň a zvlášť tuhle pasáž Janova evangelia. A tam, kde si člověk domýšlí, co autor chtěl říct a začne „dotvářet“ v těch neurčitých oblastech, nebo v oblastech připouštějících více významů, nebo dokonce i v oblastech, které připouštějí jeden význam (ale čtenář tam hledá význam jiný), tam vznikají různá čtení téhož textu s různým výkladem, někdy i protichůdným. A to máme problém i při čtení Evangelia. Uvědomte si: „Lidé, kteří vidí rozmnožení chleba, kteří slyší, že Ježíš jim chce dát jiný chléb a že se musí zamýšlet nad jeho slovem, nakonec řeknou: „Dej nám pokoj s těmi řečmi, ale radši nám dej ten chléb jako včera. Ten byl dobrý“. Ježíš říká: „Ne, dnes se žádný dávat nebude a oni jdou pryč. Problém nebe není v tom, aby mne Ježíš vpustil dovnitř, ale abych já vedle Ježíše vydržel, abych já Ježíšovi neřekl: „To jsou divné řeči, kdo to má poslouchat?“ Tohle je problém. Stojí za to si přečíst celou tu pasáž (začátek 6. kapitoly), abychom viděli, jak ti lidé jsou ochotni Ježíše udělat králem, ale když Ježíš začne mluvit o Svátosti Oltářní, jejich reakce je: „Kdo má tyto řeči poslouchat?“ Když čteme Evangelium, stává se nám, že pasáže, které nám nesedí, přeskočíme. Dokladem toho jsou stovky křesťanských církví. Kdybychom brali Boží slovo doslova (celé), tak bychom se napřed setkali s různými problémy. Až bychom je vyřešili, tak by byla jedna církev, která by vznikla automaticky, zcela spontánně. Takhle je jich plno a přibývá jich (viz např. Lefebvre). Je to jednoduše tím, že si lidé vybírají z Bible, co jim se hodí. A nemyslete si, je to častější, než by se zdálo. Problém je složitý a my nemáme prostor na to, abychom ho rozebírali. Já chci jenom v té sérii promluv spíše připomenout důležitost toho, abychom začali brát Boží slovo vážně. A dneska jsme si připomněli také to, abychom nečekali, až se objeví hřích, nebo ztráta víry, ale abychom příčinu hledali v té oblasti tzv. zdárné, úspěšné, kde si myslím, že jsem dobrý křesťan, kdy mi svědomí ještě nic nevyčítá. Prostě, abychom se koukali po světlech.
Tvrdá řeč, hodně učedníků ho opustilo. Třeba si uvědomit, že tato řeč nebyla dána lidem na začátku výuky, ale až po mnoha lekcích. Byli tam učedníci, kteří znali všechno, slyšeli všechna kázání a někteří jenom některá. Pochopit toto kázání vyžaduje pochopit všechna předešlá kázání. Proto nastává třídění posluchačů. Nám se to nemůže stát, protože v porovnání s tehdejší dobou, my nebudeme stát tváří v tvář Ježíšovi. Na druhé straně si musíme uvědomit, zdali chápeme otázku Eucharistie; proč chodím k svatému přijímání. Nemůžeme přece chodit k svatému přijímání se znalostmi malých dětí. Je to podobné tomu, jako když dospělý tahá autíčko za provázek. V otázkách víry je nutné si stále dělat jasno.
Třeba si uvědomit, že při mši svaté křesťané obětují Bohu Ježíše Krista – Tělo a Krev. My mu však často vnucujeme svoje oběti („obětuji Ti srdce své čisté“). Je to jednak prázdné prohlášení a na druhé straně, není to to, co si přeje Bůh. Člověk při mši svaté by měl být účasten toho procesu, této oběti. Díky písničkám je křesťan nepřítomný. Do 5. století se konaly bohoslužby – agapé (hostina). Jako je hostina na počest sňatku (svatba), na počest ukončení školy (promoce), tak je i agapé. Křesťané přinášeli dary - chléb, víno, ovoce a jiné. To se rozdělilo na 3 části. Jedna část se dala chudým, část byla obživou kněze a část se proměňovala. V 5. století se objevily jakési nepřístojnosti (např. někdo se opil) a zavedl se bohoslužebný řád, oblečení a rituál podle předpisu. Měli si však tehdy uvědomit, že příčinou toho, že se ten člověk opil, byla špatná účast na agapé, nepochopení proměňování. Místo toho zavedli předpisy a nařízení. Podobně, kolem 10. století, když se zjistilo, že lidé mají malý zájem o svaté přijímání, tak místo toho, aby se jim to pořádně vysvětlilo, tak vyšlo církevní přikázání, že alespoň jednou do roka musí jít člověk ke zpovědi a na přijímání. Dnes je situace obdobná. Církev dostává tak řečeno na frak, její vliv je slabý a místo toho, aby se chopila Evangelia a podívala se, co Bůh od nás chce, proč nám nepomáhá, tak vyhlašujeme akci za jednotu liturgie. Když vojsko prohrává válečné bitvy, co udělají velitelé? Přece nakoupí nové zbraně a začne s výcvikem vojska a nezačne parádou.
Je to problematika velmi, velmi náročná. Jednak, co do obsahu, ale také, co do psychologie posluchačů Ježíšových. Ježíš ví, že při této promluvě dojde ke krizi, že když jim začne hovořit o Svátosti Oltářní, odejdou nejenom ti lidé, kteří ho chtěli udělat králem, ale i mnozí z učedníků odejdou také. Nemysleme si přátelé, že my, i když chodíme k svatému přijímání, že už to máme zvlášť dobře vyřešeno. Jedna křesťanská církev říká: „Ano, je to skutečný Ježíš“, jiná církev zase říká: „To je jenom večeře na památku“. Tak co si o tom má myslet někdo, kdo stojí stranou a měl by si vybírat? A nepodceňujme to, přátelé! Až budeme stát před Ježíšem, tak se budou v první řadě kontrolovat naše názory. My si jenom představujeme soud (myslím ten soud po životě) tak, že to bude dopadat tak, že tam každý bude stát a teď se přečtou hříchy a řekne se: „Teď to sečteme, spočítáme, tolik jsi trpěl na zemi, tak přijdeš na tak a tak dlouho do očistce“. A ten soud poslední? „No, tak, prostě, podívej, spočítali jsme to, ty jsi byl na zavržení, ty jsi udělal tolik a tolik hříchů, ale v očistci jsi to odčinil a tak půjdeš do nebe“. Nezapomeňte, přátelé, že ten soud bude vypadat zcela jinak. Že např. Ježíš říká: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen. Mnozí přijdou v onen den a řeknou: ´Cožpak jsme nevymýtali zlé duchy, nečinili mnoho divů a zázraků? ´ A tehdy jim řeknu: ´Nikdy jsem vás neznal´“. My musíme počítat s tím, že v náboženství je mnoho nedodělaných, špatně dořešených a co je nejhorší, zdánlivě dobrých názorů, zdánlivě dobrých skutků. Uvědomte si, že ti lidé chtěli předešlý den udělat Ježíše králem. Ježíš v noci, přejde přes Genezaretské jezero, oni ho ráno hledají a pak ho najdou v Kafarnaum, v synagoze. Ptají se: „Mistře, proč jsi nám utekl, jak ses sem dostal?“ Ježíš říká: „No, vy mně hledáte ne proto, že jste viděli divy a zázraky, ale proto, že jste se najedli. Starejte se o chléb pro Věčný život.“ Vzpomeňte si, jak oni mu na to říkají zdánlivě zcela neadekvátní odpovědí („já o voze, on o koze“). Čili, Ježíš říká: „Starejte se o Věčný život, o chléb k Věčnému životu“ a oni mu na to řeknou: „Tak, co máme dělat, abychom konali ty tvoje Boží skutky?“. Pozor, to není dotaz! Nyní začínají takové ty první předzvěsti konfliktu. Tady už namítají, už reptají, ale ještě to není vyvrcholení. Konflikt mezi posluchači a Ježíšem už začíná nabývat výrazných forem. Jde o konflikt. A pozor, to jsou ti lidé, kteří si ráno dali tu práci (někteří jeli lodí, někteří to oběhli), aby ho našli. Kolem poledne přišli za Ježíšem a ptali se: „Jak ses sem dostal? “ Ježíš začne hovořit o tom, že je třeba se starat o druhý chléb a oni místo toho, aby řekli: „Tak ty mluvíš ještě o jiném chlebu, vysvětli nám to“, tak se s ním začnou hádat. Problematika Svátosti Oltářní je klíčová. Svého času jsem dělal takový průzkum, jak si lidé představují funkci Svátosti Oltářní. Víte, ono je něco jiného odpovědět podle katechizmu (i když to zdaleka, zdaleka také není zvlášť správná odpověď) a něco jiného je to, co si člověk o tom myslí. Vědomosti o Svátosti Oltářní jsou zoufalé. Proč? Protože každý má na to svůj názor, za který by se bil. Já teď nechci říkat, že ta nebo ona strana jednala správně, ale řekněme, husité chtěli přijímat pod obojí, ale Evropa jim šla mečem dokazovat, že stačí přijímat pod jednou. Já se nechci dotknout jedné nebo druhé strany, nechci dokazovat, kteří jsou správní, ale jenom upozorňuji na tento problém, že to je nedořešený problém v myslích velké většiny lidí. A nejde jenom o problematiku, že tamta, nebo ona církev má na Svátost Oltářní správný názor a druhá nesprávný. Tady jde o to, že člověk, lidé dokáží číst Bibli a přitom se vytvářejí různé křesťanské církve, kde jim smysl Bible uniká. Kdybychom dovedli pořádně číst Bibli, tak zdaleka nemůže být tolik křesťanských církví. Tady, nyní si mohu Bibli číst, jak chci, listovat, přeskočit, co se mi nelíbí. Jenže u Ježíše to šlo zase tak, že lidé jednoduše poslouchali kázání a vybírali si z kázání, co se jim líbilo. Nedávno jsme si to vykládali na textu Mt 13, kdy jde o kázání bez vysvětlení, lidé nemohli Ježíšovi vůbec rozumět, a přesto byli plni nadšení. V tom dnešním textu se píše, že ho chtěli udělat králem, ale jakmile začal říkat něco jiného, než byl jejich zaběhaný názor, tak se z toho začala vyvíjet hádka. Ti lidé, když měli námitky vůči Ježíšovi a řekli mu je, tak on byl schopen to svoje obhájit. Byli také lidé, kteří šli na Ježíše s různými chytáky, pomluvami (viz případ člověk s uschlou rukou, nebo člověka vodnatelného), kdy na Ježíšovy důvody a důkazy reagují nespravedlivě, doslova neférově. Dále je to případ cizoložné ženy, problém placení daní, případ vzkříšeného Lazara (velerada se rozhodla Ježíše zlikvidovat). Všechna ta nepoctivost končí tím, že když přijde strážný od hrobu a hlásí, že Ježíš vstal z mrtvých, podplácejí vojáky, aby dali do hlášení, že Ježíše ukradli učedníci. A tady jsme u toho. My máme v náboženství místa, na která si nechceme nechat sáhnout, na která my nesaháme a běda, kdyby nám na ně někdo sáhnul. Musíme si uvědomit, že i takoví velikáni jako sv. Petr a Jan mají oblasti (v Ježíšově nauce), kdy jsou hluší, slepí. Toto si musíme uvědomit. Proto je tolik různých křesťanských církví, protože člověk pořádně nepřemýšlí o tom, co v Evangeliu čte. On si neuvědomuje, zda tomu rozumí, nebo ne a je plný nadšení pro tu nebo onu církev. Je to typ ´hurá, já věřím´. Já nechci mluvit o příslušnících jiných církví, ale chci upozornit, že to může být i v nás. Ta anketa, průzkum, který jsem před léty dělal, mne utvrdil, že vědomosti katolíků jsou zoufalé a co je velmi otřesné, je neschopnost pochopit určitá místa v Bibli. Jak často se lze setkat s tím, že si někdo čte Bibli, vezme si myšlenku na den. Vždy si najde nějakou myšlenku, která mu vyhovuje. Jenže my musíme číst Bibli celou. Pak najednou zjistíme, že jsou tam i určité problémy (o nich jsme také mluvili). Ale jakmile si člověk z Bible začne vybírat, co se mu líbí (drasticky řečeno, když z ní udělá trhací kalendář), tak tisíckrát může být v nejpravější církvi, přesto myšlenkami bude vedle. A na soudu až dojde k „vyúčtování“ mezi ním a Ježíšem, tak Ježíš se ho bude ptát ne jenom na to, kolik udělal hříchů, ale jak hospodařil s jeho slovem. Víte, my si nedovedeme představit, že bychom se s Ježíšem mohli dostat do konfliktu. U židů a dokonce i u apoštolů vidíme, že se tak stalo. Něco jiného je číst Bibli, ve které si člověk může nalistovat, co chce, a něco jiného je debatovat s Ježíšem, který bude hovořit o věcech, které on považuje za aktuální a přitom ho nenechá kličkovat podle jeho libovůle. Víte, na otázku: „Proč jdeš ke svatému přijímání?“, byly zoufalé odpovědi. Třeba si připomenout list sv. Pavla, v 1Kor 11: „Proto je mezi vámi tolik slabých, nemocných a mnozí zemřeli, protože nesoudí náležitě o Tělu Páně.“ Svátost Oltářní, která je svátostí života, se v případě špatného chápání, a pozor, člověk si to vůbec nemusí uvědomovat, může zvrtnout v něco, co ho sráží tak, jako setkání s Ježíšem vyvolalo v židech krizi. Myslíte si, že Kaifáš, když byl malý, říkal: „Až já budu velký, nechám Mesiáše ukřižovat?“ Když byl Ježíš před veleradou, Kaifáš si na chvíli uvědomil protiprávnost svého jednání, ale okamžitě ho „umlčel“ a dál dokazoval sám sobě nutnost, že musí jednat tak, jak jednal. Za živa, nyní, když máme Bibli, tak různé manévry jdou dělat, ale pak, až budeme stát před Ježíšem, pak už budou, tak říkajíc, lítat hromy, blesky. A Ježíš bude jenom suše konstatovat. A pozor, ze svých slov budeme souzeni. Ta otázka, jak zacházíme s Ježíšem, jako zdrojem informací (i když prostřednictvím Bible) je klíčová. Člověku, který si pořádně neujasní smysl toho, jak s Ježíšem mluvit, jak diskutovat o věcech, ve kterých s ním nesouhlasí, je zbytečné Eucharistii vysvětlovat, protože by to nepochopil. Slova Evangelia pak přestávají být lidem srozumitelná a oni si je začnou vykládat jinak. Takto vzniklo tolik těch církví. Pozor, každý si myslí, že je v té pravé. Musíme si uvědomit, že v dějinách se náboženské konflikty řešily mečem, křížovými výpravami a ne diskusí o Bibli. Jistě, nějaké diskuse byly, ale je otázkou, jakou měly úroveň. Bludaře, kteří hlásali, že Svátost Oltářní je pouze památka, lze krásně usvědčit přímo z Bible. Ale o tom není žádná zmínka. Je třeba se nad tím problémem zamyslet. Třeba si uvědomit, že i Ježíšovi velice blízcí lidé (Petr a Jan) také dělali tyto chyby. Připusťme tedy, že i v nás může být kus toho špatně myslícího sv. Jana. My se s Ježíšem nedostáváme do konfliktu zatím jenom proto, že s námi nemluví přímo tváří v tvář. Nemáme zaručeno, zdali bychom také nekřičeli z plného hrdla: „Ukřižuj!“ Na soudu se to ukáže. To, co říkám, je pohled nezvyklý, ale nutný. Ježíš tímto dnešním kázáním provádí třídění duchů. On ví, že toto kázání nikdo nebude chápat, že mnozí odejdou. Proto se předtím modlí. A proto, když „horký“ den končí a lidé odcházejí, tak nekřičí, aby se vrátili, ale tvrdě se obrací k apoštolům s otázkou, zdali také nechtějí odejít. Nejde samozřejmě o ten den, ale o to téma. Vedle otázky Svátosti Oltářní, vyvstává tu i problém resp. otázka rozhodnutí.
EVANGELIUM Jan 6, 60-69, 21. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Jana. Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."
Dnes, kdy se naposledy zabýváme touhle tou kapitolou vidíme, jak to vrcholí. Učedníci, tedy nejen ti davoví posluchači, když nazveme, kteří „včera“ chtěli Ježíše udělat králem, tak „dnes“ odcházejí, ale také i mnozí z učedníků. Ježíš říká apoštolům: „I vy chcete odejít?“ To lze říct dvojím způsobem. Mírně, smutně: „Vy chcete taky odejít?“ A vyčítavě: „I vy chcete odejít?“ Ale i přísně: „I vy chcete odejít?! Běžte! Nemá smysl, abyste za mnou chodili, když se mnou vnitřně nesouhlasíte.“ Všimněte si text 1. čtení (Jozue, 24. kap.), kde Mojžíšův nástupce Jozue (už v Palestině) vidí, že židé pořád tak nějak vnitřně plně nesouhlasí, přestože viděli (co se narodili na poušti) zázraky a Jozue je staví před rozhodnutí: „Už se jednou musíte rozhodnout. „Vyberte si, komu budete sloužit, jestli se vám nelíbí sloužit Bohu Hospodinu, tak si vyberte komu, zda bohům, kterým sloužili vaši otcové – předkové za Eufratem a nebo bohům Amoretů v jejichž zemi přebýváte! Já a moje rodina budeme sloužit Hospodinovi (tam byli různí bohové a měli různá jména. Řekové měli jiné bohy, Egypt jiné atd.)“. Oni ovšem na to říkají: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili bohům cizím. Hospodin je náš Bůh. On vyvedl naše otce z Egyptské země.“ Ovšem, něco jiného je toto prohlášení a něco jiného byla skutečnost. Tak, jako dřív i po této Jozuově výzvě, pořád pokukovali po sousedních božstvech. Vraťme se ale k textu Evangelia. Proč lidé nerozuměli Ježíšovi? Ježíš tady říká: „Nikdo nemůže přijít ke mně, netáhne-li ho Otec“. Jinde zase: „Proto jsem vám říkal, že nemůže nikdo ke mně přijít, není-li mu dáno od Otce“. To je asi podobné tomu, že když máte housenku a zkoušíte jí domluvit, aby se zakuklila. Zaprvé vám nebude rozumět, ale i kdyby vám rozuměla a uměla mluvit, řekne: „Nač, mně se líbí listí. A co je to zakuklit?“ „Budeš mít křídla.“ „Nač, já je nepotřebuji.“ Ale když potom dospěje, tak zase jí nikdo nemusí nic říkat a najde si větvičku a začne se zamotávat. A kdybychom s ní mluvili, ani by se jí nechtělo se bavit, byla by jaksi ospalá. Ale předtím, třeba jenom den, domlouvání by nebylo nic platné. Proč vám to říkám? Zanedlouho se začnou stěhovat ptáci. Je tady něco společného s tou housenkou? Ano, Bůh jim to řekl kam mají letět. Ten pták to má v sobě, touhu letět určitým směrem, ale teprve, když přijde čas. A ty stěhovací pudy, co má ten pták v sobě, jsou u různých ptáků různé a velice šikovně propracované. Tady tomu stěhovavému ptáku Tvůrce řekne, aby letěl. Přinejmenším je to něco podobného. Mohlo se to vytvořit třeba evolucí, to je úplně jedno, ale ten pták to má vrozeno, že má letět podle těch a těch navigačních kriterií. On ví, že musí letět tam a tam. A zase housenka, když ji to popadne, tak chce být na větvičce a nikde jinde. Žádné listí nepotřebuje a ona neví, že až usne, začne se z ní dělat motýl. Proč jsem to líčil? Abychom rozuměli tomu: „Nikdo nemůže přijít ke mně, není-li mu dáno shora, od Otce.“ Smyslem našeho života je, abychom dostali nové tělo, nové psychické schopnosti. A to právě je něco podobného, jako u té housenky. Housenka usíná a neví, že se promění v motýla, kterému se budou jeho křídla líbit. Ale je to té housence dáno, aby teď měla chuť se zakuklit. Je jí to dáno, že až bude v té kukle, začnou jí ta křídla růst. Zrovna tak nám musí být dáno, abychom měli zájem o ty druhé oči, druhé ruce a druhý mozek. A tady jsme u toho. Jakmile člověk nemá zájem o ten druhý mozek a druhé oči atd., tak vlastně to vzkříšení mrtvých nepochopí, to ho netáhne. Netáhne ho ani Eucharistie. Jiná věc ovšem je nezájem a jiná věc je, proč se lidem toto zdá jako tvrdá řeč. Proč? No, protože jim Ježíš předtím vysvětloval (lidem, co ho den předtím chtěli udělat králem), že se musí naučit jinak myslet, že musí konat Boží skutky. Vzpomeňte si, asi před 14 dny jsme o tom mluvili, když Ježíš říkal židům: „Váš otec je ďábel, vy konáte skutky svého otce – ďábla. Vy se musíte naučit konat Boží skutky“. Toto lidé nechtěli chápat, že konají ne Abrahamovy skutky, skutky podle Božího receptu, ale něco jiného. Je to prostě podobné jako v době Jozuově, kdy nedodržovali příkazy Boha Jahve, ale koketovali i s místními bohy a přitom ř říkali: „Kdepak, zůstaneme věrni Bohu Jahve“. Ale pro jistotu přinesli oběť také pohanskému bohu. To byl problém, proti kterému bojoval Jozue. Židé chtějí Ježíše udělat králem, ale co s těmi Božími skutky, oni jsou přece dobří, oni chodí rádi do synagogy, modlí se. „On říká, že naše zbožnost je nekvalitní. Co nám ten tesař bude o tom vykládat, když pan rabín mě chválil, jaký jsem dobrý a zbožný“. Rozhodující bylo slovo rabína a ne nějakého tesaře z Nazareta. „Vždyť on tomu nerozumí“. Čili, toto je oblast, kde člověk odmítá Ježíšovu nauku. A proto Bůh mu nedává ten zájem o Věčný život a proto člověk nemůže Ježíše pochopit. Biologové poslední dobou používají proti škůdcům ne nějaké postřiky nebo prášky, ale hormony, které udržují živočicha ve stavu dětství, takže např. modelově hmyz by zůstal ve stavu housenek a nikdy by se nezakuklily. Proto, abychom se mohli přeměnit na Boží děti, bytosti podobné andělům, potřebujeme mít o to zájem. Ten zájem nám dá Bůh, pakliže my přijmeme Jeho, Ježíšovy rady, když nám říká, jak se modlit, jak číst Evangelium atd. Toto je asi shrnutí. Je to dost náročné a toho příkladu s housenkou si budete muset dosadit své vědomosti. Protože židé odmítali Ježíše, Bůh jim nedává zájem o Věčný život, o přeměnu. A proto nejsou schopni chápat učení o Eucharistii. Včera odmítali Ježíšova slova a dnes nechápali. Když špatně čteme Evangelium a vynecháváme, jsme jim podobní.
EVANGELIUM Mk 7, 1-8. 14-15. 21-23, 22. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izajáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."
Je tady jednak takové to střetnutí farizeů, zákoníků na straně jedné a Ježíše na straně druhé. Mojžíšův zákon nařizoval mytí za určitých okolností. Chyba nebyla v tom, že si myli ruce, ale v tom, že oni deformovali Mojžíšův zákon. Mojžíšův zákon něco nařizoval, ale páni rabíni na jedné straně to prostě vykládali a dávali si tam přídavky. Farizeové, to bylo takové lidové hnutí, které si také dávali přídavky. Pro Saduceje zase bylo charakteristické, že si říkali, že chtějí čisté náboženství a tak na konto toho spoustu věcí vynechávali. Mezi farizeji a Saduceji byl stále takový bojový vztah a často docházelo mezi nimi ke střetu. Farizeové věřili v posmrtný život, že jsou andělé, Saduceové naproti tomu říkali, že to je hloupost, že smrtí všechno končí. Zajímavé ovšem je, že se při setkání s Ježíšem farizeové i Saduceové postavili do opozice na společnou stranu. A to proto, že jim Ježíš vytýkal, co bylo příčinou chyb, jak farizejů, tak Saducejů, a to překrucování. Mojžíš něco řekl, jedni si přidali a druzí zase ubrali. A výsledek byl, že to náboženství, které hlásali rabíni, čili, znalci Zákona, učitelé Zákona, bylo vlastně něco jiného, než to, co říkal Mojžíš a proroci. Navenek ne, ale uvnitř, psychologický účinek, byl zcela jiný. A Ježíš mluvil o tom, že by se člověk měl zamýšlet nad tím, proč věří, atd. Tím ovšem urážel obě strany, jak farizeje, tak Saduceje. Obě strany měly na něj vztek a tehdy, jakmile šlo o Ježíše, zapomínaly na názorové rozdíly. To, co Ježíš tady cituje, je Izajášovo proroctví: „Tento lid ctí mně ústy, ale jeho srdce je daleko ode mě; učí naukám lidským“. Když se zamyslíme nad tím proroctvím, vidíme jednu věc, že tady vlastně jde o tři záležitosti. „Lid tento ctí mne ústy, srdcem je daleko ode mne“. To znamená, že v modlitbách lidé říkají něco jiného, než co si myslí. Konec konců je to běžná věc i při odříkávání Otčenáše. Např. někdo se pomodlí Otčenáš za někoho jiného. Ten člověk zapomíná na to, že v tom Otčenáši je prosba o těch sedmi základních věcí. Že vlastně podstatou toho Otčenáše je prosba, aby Boží království přišlo, aby jméno Boží bylo posvěceno a Boží vůle byla uskutečněna tady na zemi, jako v nebi. Víte, dost drasticky vystoupí navenek, když třeba ta prosba ´přijď království tvé´ byla za císaře pána. To znamená, že naši předkové se vlastně modlili Otčenáš, aby císař pán dlouho nesl korunu, aby císař pán co možná dlouho vládl místo P. Boha. Musíme si uvědomit tu problematiku, že prvním králem židů byl Bůh. Nebo podobná věc - úmrtní oznámení: „Buď vůle tvá“. No jo, jenže v Otčenáši je ´buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi´, to znamená: „P. Bože, já se chci mít dobře“. A my jsme si zvykli to ´buď vůle tvá´ říkat jako rezignaci. Víte, kdybychom to chtěli říct přiměřeně, tak z toho vyleze velice drastická věc: „Ano, já tady činím prohlášení, že chci, aby mně tak bolely zuby jako P. Marii, abych měl, řekněme takový hexenšus, jako má např. sv. Michael archanděl“. Uvědomte si, člověk má nějaké potíže a řekne: „Buď vůle tvá“. Jenže tam je: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“ a my na to zapomínáme. A tím, že používáme to vytržení z kontextu, Otčenáš už přestává mít ten původní význam. My bychom si měli uvědomit, že ´buď vůle tvá´ je ´buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi´, čili: „Bože, já bych chtěl, aby tady na zemi jsme se měli dobře, jako se mají v nebi andělé, tak jako se měli mít lidé v ráji. Tedy Otčenáš má svůj význam. A jakmile já nemyslím na jeho význam, už to vlastně přestává být modlitba Páně. Čili, ´lid tento mně ctí ústy, srdcem je daleko ode mě´ znamená, že člověk něco jiného říká a něco jiného myslí. A ani o tom neví, že se vlastně odchyluje; něco jiného říká, něco jiného myslí. Jistě, není to ze zlé vůle. No, ale co naplat, neznalost zákona neomlouvá. Izajáš dále říká: „Ctí mně nadarmo, protože učí naukám lidským“. Učí převzatým naukám lidským, i když převezmu něco, protože se to tak má dělat. Když rodiče vedou děti k modlitbě, tak tatínek vezme dítě do kostela, postaví se, sepne ruce. No a to malé dítě sepne ruce taky. Víte, přátelé, tohle to je hezké, ale jen na první pohled. Dítě dělá to, co dělají rodiče, ale neví proč. A ten tatínek, kdyby tak pokračoval, bude vychovávat dítě, aby dělalo něco, co je převzatá nauka. Je to převzaté. Protože to dělají druzí, tak to já taky budu dělat, i když tomu nerozumím. Samozřejmě, když budu dělat něco a slepě kopírovat, protože to řekl Ježíš, tak to může mít svůj efekt i když jsou to Ježíšova slova. Plním je ale bez pochopení a tak jejich síla je daleko nižší, než když to dělám s pochopením. A tím spíše, když jde o lidské nauky, když člověk přejímá lidské nauky. Ty lidské představy se snadno stávají velikou brzdou a svazují člověka. Nedávno jsem hovořil o jednom úseku z knihy „Babička“ od Boženy Němcové. Připomínám to proto, že to souvisí s tím, co si tady říkáme. Myšlenka je asi tato: Babička nejedla ovoce, protože jí zemřely děti. A tak prý P. Maria chodí po nebi a dětem dává ovoce. A dětem, kterých maminky se do Jana nezdržely a jedly ovoce, těm nic nedá, protože jim to maminky snědly. Tak ta babička raději žádné ovoce nejedla. Typická nauka lidská. A nakonec se může stát, že kvůli takové zvrácenosti může vzniknout otřesná představa nebe. Jenže to byly představy zbožného českého lidu. To by bylo špatné nebe. P. Maria taková není. Jenže ti lidé to vzali za své a pak to vytvářelo jejich mentalitu, postoj a vytrácely se hlavní věci. Docházelo ke vzniku různých problémů, které vyvstávaly ne v době B. Němcové, ale v pozdějších dobách. To jsou ty nauky lidské. Čili jsou tady tři věci. Zaprvé, člověk si něco jiného myslí a něco jiného říká. Zadruhé, jsou to převzaté nauky, které jsme si neověřili, ale slepě je papouškujeme. Ale, i když je nauka od Ježíše slepě papouškována, tak už to ztrácí sílu. Jistě, leckdy to může být dobré podobně, jako když vaříme třeba podle kuchařské knížky. Křesťanství je ale o něco víc, než kuchařská knížka. Čili, je to převzaté, ale nepochopené náboženství. A zatřetí, je nebo jsou to nauky lidí místo nauky Boží. To bylo také příčinou náboženské degenerace židovského národa. Když Ježíš přišel a mluvil k lidu, došlo to tak daleko, že nakonec křičeli: „Ukřižuj!“ Ne pro nějaká tajemství víry, ale protože Ježíš, tyto věci káral a židé se těchto věcí nechtěli vzdát.
Je dobře si to doma přečíst příslušný text u Marka a Matouše a v klidu se nad tím zamyslet. Třeba to číst komplexně (např. Mk 7,1-8, 14-15, 21-23). Ono to vypadalo takto: Ježíš učil a už v té době měl opozici. Farizeové a učitelé Zákona začali mít na Ježíše dopal. Jednak kvůli popularitě, ale hlavně se jim nelíbilo to, co on říká a tak ho napadají. Mojžíšův Zákon nařizoval za určitých okolností se umývat a rozlišovat čistý – nečistý (hodně jsme dříve o tom mluvili). Ježíš i učedníci Mojžíšův z
Zákon dodržovali přesně, ale to, oč tady jde, to jsou věci, které si pánové rabíni a farizeové přidali navíc. K původním Mojžíšovým příkazům přidali celou řadu příkazů dalších. A když viděli, že učedníci nedodržují ty jejich přídavky, podání starších, t.j. tradované zvyklosti, tak se pohoršovali. Ježíš jim na to říká (to tady není): „Ano, a já se vás zeptám, proč vy jste pro podání starších zrušili Mojžíšův Zákon?“ A to je jádro té myšlenky. Mojžíš např. nařizoval, že když někdo bude pochovávat mrtvolu, musí si mýt ruce a ještě do večera byl nečistý (nesměl jít mezi lidi). Farizeové si např. přidali oddělené hrnce na mléko, máslo atd. Podobně nože na chléb, maso, atd. Když se to spletlo, nůž se musel zastrčit do díry v podlaze, tam nechat zrezivět a pak očistit a až potom byl nůž opět čistý (z náboženského hlediska). V Mojžíšově Zákoně po takovémto receptu nenajdete stopy. Židé byli zaslepeni farizejsko-rabínským čtením Bible. Např. poctivý žid, když četl Bibli, musel říct: „Když čtu Bibli, tak mi vychází, že ten Mesiáš už dávno přišel, co vy byste mi mohli říct o tom Ježíšovi. My si o něm povídáme jako o bludaři, můžete vy o něm něco říct?“ Tohle však židy nenapadne. Mojžíšův Zákon měl určitý souhrn pravidel, ale farizeové některá pravidla vynechali a jiná si zase přidali. Takže podle dnešního čtení, farizeové polemizují s Ježíšem, že učedníci si nemyjí ruce podle jejich předpisů (ne podle Mojžíšova Zákona). Ježíš dále argumentuje tím, že Mojžíš říká: „Cti otce a matku“, jenže vy na to říkáte: „To je korbán, z toho ti nemohu nic dát.“ Můžeme si to představit tak, že dříve, když starý sedlák předával hospodářství synovi, šel na vejminěk, kde měl zaručené bydlení a určité živobytí. U židů bylo něco podobného. Slovo korbán znamená, že to je dar pro „kostel“. Z toho, co slíbil dát po smrti na „kostel“, z toho se nedávali desátky. Takže to vypadalo asi takto: „Jó, tati, mami, já na vejminěk nemám, protože já jsem to pole slíbil dát na „kostel“ (synagogu, chrám)“. A tak toho tátu a mámu ošidili. „A tohle jste celí vy“. Pak Ježíš pokračuje dál: „Dobře to o vás řekl Izajáš: ´Tento lid ctí mně ústy, ale jejich srdce je daleko ode mě. Učí převzatým naukám lidským´“ (Iz 29). Můžeme si to znázornit na příkladu. Žák, který se učí, odříkává to a neví, oč jde. Ten to říká ústy, ale ne s pochopením. Když to učitel nerozezná, žáček může dokonce dostat jedničku. Když to učitel rozezná, bude hodně na rozpacích, zdali mu dá dobrou známku. Podobně my, když čteme Bibli, častokrát známe slova, ale těm slovům rozumíme jinak, než jim rozuměl Ježíš („ctí mně ústy, ale srdcem je daleko ode mě“). Dále je tady: „Učí převzatým naukám lidským“. Ježíš učil tak, že si posluchač mohl udělat obraz o té věci a bylo mu jasné, že to tak je. Ježíš říká: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte?“ Známe z matematiky Pythagorovu větu. Jsou žáci, kteří se to naučí, ale nevědí, oč jde. Jsou, ale také žáci, kteří si doma namalují pár trojúhelníků a změří si strany a ověří si tu větu. Jsou, ale také žáci, kteří si řeknou: „Já bych rád věděl, jak na to ten Pythagoras přišel.“ Ti, co to slepě odříkávají, jsou podobni těm, pro které platí: „Lid tento ctí mne ústy, ale srdcem je daleko“. Jiní si to ověří a ti ještě lepší si vyhledají, jak se to odvozuje. A pak tomu rozumějí. Čili jsou nauky převzaté a nauky pochopené, ověřené. Ta Pythagorova věta je nauka lidí, lidská, kterou mohu slepě převzít, nebo si ji ověřit. Podobně, když čtu Evangelium, mohu slepě odříkávat slova, ale mohu si dát práci, abych tomu rozuměl. Máme tedy nauku od Boha a nauky od lidí, jako např. to podání starších. Pak je tady převzatá nauka a nauka ověřená, zdůvodněná. Ale vraťme se k tomu, s čím jsme začínali, že člověk něčemu věří, je o tom přesvědčen, anebo říká jenom slova. Je dobré se nad tím zamyslet a přečíst si pozorně Izajáše. V náboženství to má být převzatá nauka Boží a ne převzatá nauka lidská. U Izajáše je kousíček předtím: „Když podám tuto knihu někomu, kdo umí číst, řekne: „Nemohu číst, je zapečetěná“. Když podám tuto knihu někomu, kdo neumí číst, řekne: „Neumím číst.“ Zamyslete se nad tím do příští neděle. Zkuste to rozluštit.
V tom dnešním úryvku Evangelia je uvedena, dalo by se říct, jedna z tahanic mezi Ježíšem a jeho oponenty. Jenže koho by napadlo, že celý ten dnešní úryvek souvisí s tím, co se děje v Izraeli, že souvisí s těmi pogromy jak ve středověku, tak za našich dob, že to souvisí s koncentráky, kde židé byli likvidováni. Víte, ono je něco jiného přečíst si to v Evangeliu a něco jiného je, řekněme, být v tom státě Izrael. Židé stáli stranou, aby nepovzbudili proti sobě Arabi, kteří zatím stáli proti Iráku. To vše spolu souvisí, prostě to utrpení, ta napjatá situace. Přátelé, Bible se docela hezky čte. Pěkně se řekne: „Slyšeli jsme slovo Boží“, ale ta souvislost tady je. A že nám nevyvstává ta souvislost, je to proto, že Bibli špatně čteme. Dnešní Evangelium nám ukazuje tu problematiku na židech; na tom, jak se to vytvářelo. Dnešní židé dělají stejné chyby, jako jejich předkové. A proto se ten jejich strastiplný osud vleče. Bezmála po 2000 letech se dostali zase zpátky do své vlasti. Pro mladé lidi je dnešní stav v Izraeli běžným pojmem. Ale kdyby někdo řekl před druhou světovou válkou, nebo během ní, že židé budou mít svůj stát (jak je to řečeno v Bibli), tak by mu lidé nevěřili a možná by mu odpověděli: „Ale kdepak, to bude až před koncem světa“. A stát Izrael tady je. Vraťme se tedy k tomu čtení. Nejprve to první. Mojžíš říkal svému lidu: „Poslouchej nařízení, ustanovení, které vám dal Bůh Izraele. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, nic neuberete. Budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám přikazuji“. Nic nepřidáte, nic neuberete. Víte, tohle slovo nám nic neřekne, ale představte si, že by hospodyně něco vařila, zapomněla dát sůl a řekla by, že tam dá cukr. Možná by bylo z toho, nebo bude něco, co známe z Čapkovo povídky: Jak pejsek a kočička pekli dort. Jenže tady to říká Mojžíš o náboženství: „Nepřidáte si, neuberete“. A to druhé Evangelium nám líčí, jak to ve skutečnosti vypadá. Stará Smlouva nařizovala (za určitých okolností) se vyhýbat společnosti a omýt se. Byl to předpis stavu nečistoty, kdy se člověk musel vyhnout společnosti. Např. někdo byl na pohřbu nebo ošetřoval nemocné, tak ten člověk byl nečistý. A byly to hygienické předpisy a některé velice chytré. ´Nepřidáš, neubereš´ ale znamená, že páni farizeové a někteří z těch učitelů chtěli být důležití a tak přidali: „Ano, ty musíš mýt tak a tak nádobí, tohle smíš dělat, tohle nesmíš“. Na první pohled se to zdá, že je to rozhojněná zbožnost. „Mojžíš něco nařizoval a my chceme udělat víc, než co on říká“. To vypadá hezky, báječně, je to rozšíření toho, co říká Mojžíš. A to dávat do souvislosti s dnešním Evangeliem a vůbec s celým dnešním vývojem Izraele, když oni jsou tak rádi, tak zbožní? Oni si přidali. „Ano, když jsem byl u toho zemřelého, tak se musím umýt. Já to udělám tak, že když přijdu z trhu, tak se umyji. Tohle nádobí se musí mýt, tohle se nesmí míchat s tamtím“, atd. To na první pohled vypadá v pořádku, ale odkud se vlastně vzal Kristův kříž?. Kdo vlastně P. Ježíše přivedl na kříž? Pilát? Ten chtěl Ježíšovi pomoci. Ta Pilátova postava je často velice vadně vykládána. Pilát se snaží Ježíše osvobodit, nenalézá na něm žádnou vinu. Vidí, že je to vztek židů vůči Ježíšovi. A teprve pod pohrůžkou, že ho udají do Říma, že se paktuje s někým, kdo se chystá být králem, se Pilát lekl a říká: „Já jsem na něm nic špatného nenašel“ a poslal ho k Herodovi. Herodes také nic nenašel. Pilát si myje ruce a říká: „Já nebudu vinen krví tohoto spravedlivého. Je to vaše věc“. A židé křičí: „Ano, krev jeho na nás a naše děti!“ A tady vidíme tu krev Kristovu. Oni nepochopili krev Kristovu, a proto musí trpět. To je ta souvislost. Jak k tomu došlo? Ježíš právě upozorňoval na ty přídavky, na to, že se do náboženství něco přidalo, něco ubralo a tím to ztratilo svou funkci. Je něco jiného, jak pejsek s kočičkou dělali dort a něco jiného, když nám v lékárně místo předepsaných léků dají jiné, které nás mohou i zabít. A tohle máme v náboženství, právě ty přídavky, které deformovaly náboženství. Přídavky někdy připadaly zcela nevinně a někdy ta jejich škodlivost je dána jenom v míře pořadí. Např. v Mt 23 čteme: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, avšak opustili jste to, co je důležitější v Zákoně – spravedlnost, milosrdenství a věrnost. To jste měli činit a tamto neopomíjet. Vůdcové slepí, kteří cedíte komára a velblouda polykáte“. Prostě farizeové si udělali takové ty přídavky, víc dát na něco, z čeho se platí desátek. Jenže Ježíš říká: „Běda vám za tohle to! Vy jste totiž přidali, ale ve skutečnosti je to kompenzace toho, že ve vás není správný vztah. Vy nejste spravedliví, milosrdní, vy nejste věrní Bohu, ale sami sebe chlácholíte tím, že si něco přidáte“. To jsou ty, abych tak řekl, zjevné případy. Do podobného stavu se dostanou lidé, kteří toto dělají a nevědí o tom. Také jsou zaslepeni tím, že oni dělají něco navíc, že jsou něco víc než ti nemravové, celníci, nevěstky, dneska bychom řekli gangsteři, pochybné ženštiny, zloději („Jó, my jsme daleko víc a až přijde Mesiáš, ten s těmi gangstery a darebáky zatočí“). A když se setkali s Ježíšem, v tomhle tom stavu oni žili. A Ježíš jim říká: „Vy si přidáváte, vy jste ubrali to hlavní ze Zákona a přidali jste vedlejší věci, které jsou vlastně kompenzací a vás zaslepují“. A oni mají kvůli tomu na Ježíše vztek. Snaží se vést s Ježíšem bitvu, tu bitvu prohrají a tak nakonec, když Ježíše nemohou odsoudit na základě „svých paragrafů“, měli Ježíše propustit. Na veleradě, když se Kaifáš zeptal: „Ty jsi Mesiáš?“ a Ježíš řekl: „Ano, jsem“, měli by říct: „Dokaž to“. A Ježíš by řekl: „Ano, tak půjdeme do Betléma. Oni tam znají, kde jsem se narodil. Anebo tam pošlete moji matku a ta přinese potvrzení“. A tam by řekli: „Ano, vy jste jediní z těch, kteří tenkrát utekli. Vy jste utekli a hned na druhý den začal ten masakr a betlémské děti byly povražděny.“ Samozřejmě, že Kaifáš věděl, že by to takhle dopadlo a právě proto nechce dopustit dokončení soudu nad Kristem. Místo toho, aby řekl: „Dokaž“, roztrhne si roucho a řekne: „Co chceme ještě víc?“ Přitom celá velerada také ví, oč jde. Jenom Nikodém a Josef z Arimatie odcházejí znechuceni tímto soudním procesem pryč a ostatní křičí: „Je hoden smrti!“ A začíná to právě tím ´dáváte si desátky z máty, kopru, kmínu a opouštíte tu vnitřní stránku´. Čili je to otázka kompenzace. Vnější skutky kompenzují vnitřní nedostatky povahy. A samozřejmě je to ta tvrdší varianta. A ta mírnější je, že vnější skutky dávají člověku pocit, že je v pořádku a on neví, že nemá patřičné vlastnosti dotažené. „Běda vám farizeové, zákoníci, pokrytci! Čistíte číši a mísu na povrchu a uvnitř jsou plody loupeže a nečistoty. Slepí farizeové, vyčistěte nejprve vnitřek číše a mísy, aby byl čistý i její povrch!“ „Ano, vy děláte navenek, že to je v pořádku, vy sami jste přesvědčeni, jací jste báječní a přitom uvnitř jste plni špíny. Ale Bůh vidí, jak je to s vámi a vy také jednáte podle toho, jací jste uvnitř“. „Běda vám, zákoníci, farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům. Lidem se jeví úhledné, ale uvnitř jsou plny kostí, všeliké nečistoty. Vy se zevně jevíte lidem jako spravedliví, ale uvnitř jste plni pokrytectví a nepravosti.“ Ten obílený hrob, tak to si musíme říct, co to bylo. Dotknout se hrobu přinášelo podle Mojžíše nečistotu. Byla zde jednak péče o hrob, udržovat ho v pořádku, ale současně, bylo zřejmé, že se jedná o hrob. Tady bude lepší se přenést do naší doby. Vzpomeňte si, jak to bylo na Olšanech. V určité části byly hrobky udržované těmi starými rody – a velice pečlivě a ovšem uvnitř byly mrtvoly. Ale zvenčí byla pořádně dělaná výzdoba. Čili ta vnější stránka člověka uklidňuje, že všechno je v pořádku. Ježíš takhle přirovnává. Když se podíváme na Mt 11, tak tam vidíme, že Ježíš začal vytýkat městům, v nichž se událo nejvíce zázraků, že se nedala na pokání. Proč? No proto, že Ježíš upozorňoval židy na tyto skutečnosti a oni to nechtěli přijmout. Když to Ježíš začal říkat těm „superzbožným“, kteří seděli vepředu a kteří zbožně spínali ruce, že jsou jako obílené hroby atd., tak toho, kdo není poctivý zevnitř, nenadchne. A toho, kdo je poctivý zevnitř, to opravdu srazí na kolena. A kdo není poctivý zevnitř, se musí bránit. Ta obrana jednak vedla k útoku, ale vedla také k tomu, že spousta lidí se raději nenechala uzdravit od toho „bludaře“, aby ho poslouchala, co vykládá. Dle Mt 11: „Kdyby se ty zázraky odehrály u pohanů, už dávno, dávno by byli poslechli“. Tady Ježíš staví Kafarnaum, kde sám bydlel, na nižší úroveň než úroveň Sodomy a Gomory. A to byla města velice nemravná. To všechno jsou důsledky toho nenápadného přidání a ubrání. Z toho důvodu dochází k deformacím. Člověk si není vědom té deformace a ztrácí půdu pod nohama. A když se dostane do sporu s Ježíšem, křičí: „Krev jeho na nás a naše děti!“ A teď už jsme u toho. Ano, tekla krev židů o pogromech, tekla krev židů při obléhání Jeruzaléma, v nacistických koncentrácích, za těch válek. Je nutné se stále a stále bránit. To všechno souvisí s tím ´nepřidáš, neubereš´. Ono nestačí jenom neubrat, ale ono i to přidání je nebezpečné. A tak je dobré, abychom i my si uvědomili, že i nás může přidávání a ubírání si z toho, co řekl Ježíš, také moc a moc stát.
Bůh upozorňuje izraelský národ, že má dodržovat přikázání a nepřidávat si a ani neubírat. V Evangeliu zase farizeové vyčítají Ježíšovi, že jeho učedníci jedí nečistí. Ježíš jim na to odpovídá, že jsou pokrytci, protože uctívají Boha slovy a ne srdcem (Mk 7,1-23): „Opustili jste přikázání a držíte se lidské tradice, např. místo pomoci otci a matce, tvrdíte, že dáváte obětní dary na chrám“. Podobně z umývání rukou udělali rituál. Třeba si přečíst pozorně Evangelium.
Jaké z toho plyne poučení? Zde je klíč k tomu, proč jsou nemoci, utrpení atd. Dokladem toho je sám židovský národ, který překroutil přikázání. Výsledkem toho je nepochopení příchodu a uznání Mesiáše, zboření jeruzalémského chrámu, pogromy, atd. A co v našem případě? Modlitba „Otče náš“ má svoje úmysly. Nepřidáváme si a nepřekrucujeme Ježíšovu výuku, když se modlíme „Otče náš“ na úplně jiný úmysl (např. za zemřelého)? Dalo by se říci, že modlitbu „Otče náš“ znevažujeme, když se ji naivně snažíme aplikovat na úplně jiné úmysly. Ve středověku se pohrdalo Starou Smlouvou (umývání rukou), ale místo toho se stavěli morové sloupy.
EVANGELIUM Mk 7, 31-37, 23. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč! "
Je důležité si uvědomit několik detailů. Přivedli k Ježíši hluchoněmého a prosili ho, aby na něj vložil ruku. Proč? No, protože Ježíš na ty nemocné ruku vkládal. To je jedna taková věc. Jenže v tomto případě Ježíš nevložil na chlapce ruku, ale „vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: ´Effatha!´“ To je taková druhá věc a třetí věc je, že řekl, aby to nerozhlašovali. Jenže nejenom tito lidé, ale i ostatní nemocní to rozhlašovali. Všimněte si, že toho hluchoněmého vzal stranou od zástupu, ale nevložil na něj ruku, jak to Ježíš zpravidla dělal. Ale proč tady dělá, abych tak řekl, jiný obřad? Bylo pro mně zážitkem, když jsem oddával hluchoněmé snoubence. Přišla s nimi paní tlumočnice a že byli hluchoněmí, tak jsem řekl, že to musím nějak zjednodušit. Ale ona řekla: „Vůbec ne, klidně mluvte, jenom mi nechte čas na překládání“. Já jsem prostě žasnul, jak i abstraktní pojmy dokáže ta tlumočnice říct. Po té dohodě s ní, mluvil jsem normálně, jen za větou jsem počkal, až to přetlumočí. Všechno rukama. Jeden bývalý ředitel školy pro hluchoněmé mi vypravoval, že když se třeba potkají Čech s Turkem, ze začátku jsou samozřejmě ty ukazovací dialekty, ale za nějakou dobu se to ustálí a oni si perfektně rozumí. Což je velice zajímavé. Jak to, že my se slovy si nerozumíme a ti lidé, kteří mají ten handicap, se dorozumí? No právě proto, že při tom ukazování jsou nuceni víc myslet. Včera jsem viděl v TV, jak tělesně postižení závodili na vozíčcích. Před takovými lidmi je třeba smeknout. My bychom se měli naučit takhle chodit před Boha, jako lidé, kteří jsou zmrzačeni. Naše myšlení totiž není takové, jaké by mělo být. My Boha ujišťujeme o své dokonalosti, o své víře, místo toho, abychom si řekli: „Tak a já se musím naučit přemýšlet“. Až budu umět o Bohu přemýšlet, pak můj Bůh, ten můj obraz Boha bude jiný. A pak se já podle toho začnu chovat. Ježíš tady (teď už po tomto úvodu chápete) mluví s hluchoněmým ukazovanou řečí. Jednou byly takové snahy, nahradit posunkovou mluvu písmenkovými hláskami pomocí prstů. Ale neujalo se to. Hluchoněmí si dál jeli podle svého. Oni si neukazují hlásky, ale pojmy. Např. naše písmo jsou hlásky, ale v čínském jazyce jsou slova. Samozřejmě, že jeden i druhý způsob písma má svoje výhody, ale když chceme něco pochopit, tak to musíme brát vcelku. A my jsme zvyklí si vzít si myšlenku na den - vytrženou větu z Bible. Na další den je myšlenka úplně jiná, na další den zase úplně odjinud, atd. Ne, aby to tvořilo sled, aby to, o čem budu dneska přemýšlet, navazovalo na to, co bylo včera. Bohužel, mnozí lidé takhle čtou Písmo. To nejde. My si musíme pohrát s jednotlivými případy, jako je např. tenhle ten. Ježíš tady k hluchoněmému mluví tou „hluchoněmštinou“: „Já tě chci uzdravit, chceš?“ Tady nejde o tu slinu, to je popis. Ježíš ve skutečnosti sáhnul sobě na jazyk, pak sáhnul jemu na jazyk, sáhnul sobě do uší, pak jemu do uší, protože Ježíš zásadně, až na několik málo ojedinělých případů, uzdravuje jenom toho, kdo si o to řekne. A my si o to musíme říct. A Ježíš tomu hluchoněmému, tou „hluchoněmštinou“ ukazuje: „Oni tě ke mně přivedli a já tě mám uzdravit. Chceš? Záleží na tobě“. A teprve, když on přikývl, že chce, pak ho Ježíš uzdravil. Proč to zdůrazňuji? My od Ježíše často chceme, aby nám pomohl a přitom nevíme, co od něj chceme. Často čekáme, že nám pomůže, ale my ho nepožádáme. My ho naopak ujišťujeme o své víře – „Pomoz nám, abychom nedělali hříchy, vždyť víš, že věříme“. Zatímco bychom měli říct: „Ježíši, možná, že moje víra je slabá, prosím tě, jestliže moje víra není v pořádku, pomoz, ať vidím, kde dělám chyby“. Pak, když se objeví ty chyby ve formě pochybností, člověk se zeptá a hříchy se začnou ztrácet. Ale když já přicházím s tím, že věřím, tak se marně budu snažit hříchy nedělat. No, a ta věta, že jim Ježíš přikázal, aby nikomu o tom neříkali a čím víc to přikazoval, tím víc to rozhlašovali. (podobné případy máme i jinde). Jenže jinde máme také, že Ježíš často musel odejít, protože došlo k tomu vzedmutí, k emoci: „Hurá, Mesiáš je tady“. A Ježíš už tam nemohl zůstat, protože ho vítali výzvou: „A kdy už konečně půjdeš na ty Římany? Mám doma meč, nabrousil jsem ho, umím bojovat!“ Do toho to vyúsťovalo. A tady máme také důvod, proč častokrát Bůh naše modlitby nemůže vyslyšet, že jakmile by s nám začalo dobře dařit, přestaneme pořádně myslet, pořádně se modlit a začneme si hrát na dobré, zbožné a spravedlivé. Prostě, úspěch mnohým lidem škodí. A proto je také důležité, abychom dovedli Ježíše o ty svoje problémy poprosit. A proto Ježíš čeká, až mu ten člověk si o to řekne. A samozřejmě, mluví k němu tou řečí, kterou chápe. Někdy to ovšem člověk nechápe, protože čeká od Ježíše něco jiného. Např. kdyby ten hluchoněmý byl zvyklý na takové různé zbožné knížky, tak by byl schopen přijít za Ježíšem a nedat se uzdravit a také říct: „Mistře, já svoje utrpení obětuji za duše v očistci“. Víme, že mnozí lidé takto přistupují k Ježíši a pak se nemůžeme divit, že nás Bůh neslyší. On chce, abychom si o to řekli, abychom znali potřebu a dovedli mu říct: „Prosím tě, uzdrav mne!“ Přátelé, Ježíš s námi někdy mluví nejenom tímhle způsobem, ale také trampotami, utrpením, nezdary. A místo toho, abychom si řekli: „On mi chce něco připomenout, o něco mám prosit“, my na to reagujeme prohlášením, že to obětujeme. Hluchoněmý rozuměl té řeči, protože rozumět chtěl. Vidíte, všední věc - dotkl se slinou jeho jazyka, vložil mu prsty do uší - co všechno z toho může člověk vyčíst?
EVANGELIUM Mk 8, 27-35, 24. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?" Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků." Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!" Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské." Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho."
Jsou tady dvě události. Jedna z nich je, že Ježíš se ptá: „Za koho mně pokládají lidé? A za koho mně pokládáte vy?“ Druhá událost, která je de facto samostatná a Ježíš ji úmyslně takto za sebou zařadil, je to, že apoštolům vysvětluje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zabit a že vstane z mrtvých. Tyto dvě věci, jak jsem řekl, spolu nesouvisí, ale Ježíš je úmyslně načasoval tak za sebou, jak to jde. To hned uvidíme. Nesmíme zapomenout, že Ježíš se na začátku nepostavil a neřekl: „Já jsem Boží syn“. Dokonce nikdy před lidmi neřekl: „Já jsem Mesiáš“. Řekl to, až když ho Kaifáš zapřísahal na soudu: „Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne?“ Všichni čekali, že Ježíš řekne, že není. To čekal i Kaifáš. A když Ježíš řekl: „Ano, jsem“, Kaifáše to vyvádí z míry. Samozřejmě, že lidé, posluchači Ježíše, měli na Ježíše své názory. Byli tady apoštolové, kteří to jednak věděli od Jana Křtitele a jednak pořádně přemýšleli a proto dospěli k správnému závěru, že Ježíš je Mesiáš. Ale byli tam také lidé, kteří si neudělali pořádný úsudek. Jeden se třeba něco doslechl o Janu Křtiteli a tak, když k nim přišli učedníci (ty dvojice) a řekli, že tam přijde Ježíš z Nazareta, tak tento rozumbrada tvrdil (jako někdo u piva, nebo vína): „To vám říkám, to není Ježíš z Nazareta, to je krycí jméno, je to Jan Křtitel“. A ostatní mu přizvukovali a říkali: „Jo, ten a ten nám to řekl a on tomu rozumí, že to není Ježíš z Nazareta, ale Jan Křtitel“. Kousek dál v jiné vesnici byl zas jiný rozumbrada, který také nepřemýšlel, ale bylo mu „jasné“, byl o tom přesvědčen a všichni mu dali za pravdu, že Ježíš je Eliáš. Zase v další vesnici byl někdo, kdo třeba zdobil hrob nějakého proroka. A ten zas tvrdil, že to je Izajáš, nebo Jeremiáš, nebo Habakuk a pod. Prostě každý podle svého vkusu neuváženě tvrdil, že Ježíš je ten a ten. Ježíš tu otázku nekladl proto, že by se chtěl něco dozvědět, jako při průzkumu veřejného mínění. Ježíš tuto otázku klade kvůli apoštolům. Oni Jana Křtitele znali. Oni viděli současně vedle sebe Ježíše i Jana Křtitele. A tak oni mluvili o tom, jak s tím „rozumbradou v hospodě“, čili člověkem, který rozdává rozumy, nebylo možné hnout. Prostě se s ním nemohli domluvit. Učedníci říkali: „My jsme byli jeho učedníci, my jsme viděli Jana, my bychom to museli vědět. Známe i Ježíše, chodíme s ním“. Ale ten jim vůbec nepopřál sluchu a říkal: „Mně nikdo nebude povídat“ a celá vesnice šla za ním. Lidé se vůbec nenamáhali zjistit pravdu. Například: „Tak počkej, tys byl učedník Jana Křtitele?“ „Ano“. „A ty znáš i Ježíše?“ „Ano, jsou to dva lidi“. Učedníci to líčí Ježíšovi, jak se nemohli dohodnout jednak s těmi rozumbrady a potom s lidmi, co od těch rozumbradů to přejímali. A tohle je Ježíšův úmysl. Když se oni vypovídali, Ježíš pak říká, že to mínění lidí o něm je naivní, nedomyšlené, neuvážené, postavené na citech a na předsudcích. A pak jim klade otázku: „A co si o mně myslíte vy?“ Petr mu první říká: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš ho za to chválí. A hned jim začne říkat: „O Mesiášovi koluje mnoho nesmyslných řečí. Jsou to ne jenom ti rozumbradové, jsou to i páni rabíni, kteří vykládají o Mesiášovi nesmysly. Mesiáš podle pana rabína měl přijít o Velikonocích, promluvit z chrámové věže a jako první čin vyhlásí mobilizaci a svatou válku proti Římanům. Jenže podle proroků, Mesiáš přijde a napřed bude soudit židy. Jenže páni rabíni si tím nelámali hlavu. Oni to přece také slyšeli od svých učitelů. Bylo to pěkně zformované. Oni si pořádně nenalistovali toho proroka, aby si to tam přečetli. Apoštolové si to také mohli najít. A vidíme, že jednají zrovna tak, jako ti strejcové u piva. Tím rozumbradou teď je pan rabín a těmi, co přikyvují, je třeba Petr a Jan, miláček Páně. Když to Ježíš řekl, Petr si ho vzal stranou a káral Ježíše: „To se ti nestane“. Víme, že se Ježíš marně pokoušel vysvětlit apoštolům, že to, co říkají rabíni, je špatně čtená Bible. A apoštolové místo toho, aby řekli: „Počkej Ježíši, řekni nám, kde je to v Bibli, ale místo toho: „Kdepak, to takhle není“. Prostě, pan rabín to řekl a Ježíš, jak se lidově říká, je takhle malinký (protože to řekl pan rabín). Kdyby byli řekli: „Ježíši, to co říkáš je v rozporu s tím, co říká rabín. Můžeš to dokázat?“ Ježí by řekl: „Nalistuj si Izajáše tam a tam, Jeremiáše tam a tam, Malachiáše. Petr by mohl říct: „Jestli se neobhájíš, musím jít od tebe“. Ale tohle Petra ani ve snu nenapadlo. Petr by nikdy neřekl: „Já půjdu od tebe“, ale klidně řekl: „Ne, takhle to není“. Ono se to zdá divné, ale Petr neměl jasně formulované stanovisko. Jinak by Ježíš řekl: „No, tak si přečti Malachiáše“. Petr by řekl: „Ježíši, já se půjdu zeptat našeho pana rabína“. Za 2, 5, nebo 14 dní by přišel a řekl: „Ježíši, myslel jsem si, že nemáš pravdu, ale rabín je zrovna takový rozumbrada (v náboženském slova smyslu ). Já jsem úplně ztratil důvěru v naše rabíny“. Petr nezaujal jasné stanovisko, ale naopak řekl: „Kdepak, to se ti nestane“. Ježíš tady zřejmě chce zdůraznit, že jde o závažnou věc a proto na to říká“ „Jdi za mnou satane“. Je to nejhorší možná urážka. Petr ale zůstává u Ježíše, dál věří, že je Mesiáš, dál miluje Ježíše. Víme, že později přichází další předpovědi utrpení. Ať Ježíš vykládá, jak vykládá, ty zkreslené představy o Mesiáši trvají a když ho zatknou, učedníci si říkají: „Hm, Ježíš není Mesiáš. Byl to obyčejný prorok“. Když pak Ježíš vstal z mrtvých, tak měli strach, že si přišla pro ně smrtka. Je to otřesné, když se to takto říká. Uvědomte si, právě proto Ježíš tady staví za sebe ty rozumbrady, ty strýce od piva, kteří neměli nějaké školení. Ale rabín, to byl vlastně doktor židovské teologie, ten byl zrovna takový rozumbrada. Ježíš chtěl, aby Petr přemýšlel, ale Petr nepřemýšlí, Petr věří a chce dát dohromady to, co říkal pan rabín s tím, co říkal Ježíš. A výsledek? Hezká kariéra pro Ježíše; luxusní smrtka. Když Ježíš vstal z mrtvých a přišel za apoštoly do uzavřené místnosti, kde byli shromážděni, děsí se. Tedy Petr, Jan a ti dva co šli do Emauz a pak se vrátili, ne. Ti vědí, že je to Ježíš, ale ti ostatní se báli, že je to Ježíšův duch, který si přišel pro ně. Takže tady vlastně vidíme jednu věc: pohled na lidi u toho „piva“ a pohled na rabínskou teologii v jejímž vleku jsou apoštolové a kteří si také nedají od Ježíše říct. „Za koho mně považujete vy?“ Tato otázka se týká i nás. Proč? Kdo z nás pořádně čte Bibli, pořádně ji zná? „Co si o mně myslíte vy?“ Spousta lidí má přesvědčení, ale Bibli pořádně nepřečetli, o Bibli nepřemýšlí. Už mají své přesvědčení, vše je jim jasné. My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Ale otázka, co si člověk o Ježíši myslíš, je klíčová. A hřích přichází až tenkrát, když si nekladu otázku: „Přemýšlím správně o Ježíši?“ Až pak přichází hřích. Ježíš to sám říká. A i sv. Pavel: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“. A Ježíš říká: „Říkáte ´vidíme´, máme správné názory, my víme, rabín to řekl. Říkáte vidíme a proto váš hřích trvá“. Položme si otázku, jestli dobře o Ježíši přemýšlíme.
Na tomto úryvku je krásně vidět, jak se význam textu může měnit podle toho, jestli ho dáme do souvislostí nebo ne. Když vytrhneme tu větu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž (v originále je břevno, nebo trám) a následuj mne“. My máme snadno tendenci vidět v tom návod k tomu, abychom se postili, nenajedli atd. Jenže tu radu my musíme vidět a chápat z hlediska toho, co se stalo předtím. Pozor, Ježíš tam říká sv. Petrovi: „Jdi mi z očí, satane“ (správně má být „Jdi za mnou satane“) a sv. Petr je zřejmě poněkud lepší než my. Proč? Protože tady jde o nesmírně důležitou věc, o věc, která určuje utrpení, bolest. Kdybychom měli ty nepříjemné okamžiky, které jsme prožili v minulosti, prožít znova, tak by se nám to nechtělo. Uvědomte si utrpení veškerého lidstva a to se mohlo zachránit, právě v této chvíli. Ptáme se: „Jak je to možné?“ Jenže my jsme na to ´utrpení´ příliš zvyklí, naadaptovali jsme se na něj a bereme ho jako samozřejmost, ba dokonce jako vyznamenání. Ve skutečnosti ale není radno si hrát na Ježíše na kříži. Člověk si rád řekne: „Já trpím, já to obětuji“. Jenže na Kalvárii byly tři kříže. Jeden - Ježíšův, byl ke spáse lidí. Druhý – kajícího lotra, byl, tak říkajíc, levnějším očistcem a ten třetí byl začátkem pekla a do pekla vedl. Není utrpení jako utrpení, co do síly a co do druhu, ale jedno a totéž utrpení, dokonce i stejně snášené u věřícího člověka může být podle toho, jak se k věci staví, utrpením třeba kajícího, nebo nekajícího lotra. Jenže my rovnou saháme po tom Ježíšově kříži a to je velmi nebezpečné. To ´zapři sám sebe´ má zcela jiný význam, než jaký mu obyčejně dáváme. Představte si malé děcko, když mamince odmlouvá. Ta maminka se na něj zlobí. Nebo pětiletý klouček mluví do toho, jaké auto si rodiče chtějí koupit („to je hloupost, že chcete to auto, měli byste si koupit tamto,.....“). To je situace rodičů, vzhledem k dítěti. Jenže tohle je nápadně podobné situaci, kdy Ježíš hovoří apoštolům o tom, že bude trpět, chce jim vysvětlit, aby se oni mohli utrpení vyhnout. Chtěl jim vysvětlit, proč bude trpět a sv. Petr mu na to říká: „Kdepak, to takhle není, to pusť z hlavy“. My si musíme uvědomit, že kdybychom tohle někomu udělali, tak to bude přinejmenším považovat za hulvátství. Jistě, sv. Petr to nemyslel ve zlém, ale co naplat; Ježíš je Boží Syn (těsně předtím to Petr vyznal). Ale pozor, kéž bychom byli tak málo (musíme to nazvat správným slovem) hulváty vůči Bohu, jako sv. Petr, nebo miláček Páně Jan. A v nás je toho víc, než si myslíme. My jsme se ještě s Ježíšem nesetkali a tak si snadno můžeme nalhávat, že my s Ježíšem plně vnitřně souhlasíme. Těch míst, ve kterých s Bohem nesouhlasíme, je minimálně tak hodně, jako bylo u apoštolů. My o nich nevíme, neuvědomujeme si je. Tím, ale není řečeno, že nemohou působit škody. Jsou to věci, které nemáme dořešené, ale myslíme si, že je dořešené máme. Pak přichází hřích, který je vlastně signálem: „Pozor, člověče, ty o Bohu špatně přemýšlíš“. Proč Ježíš šel na kříž? Ta představa, že by Bůh potřeboval uštědřit určitý počet „ran holí“ je nesmyslná. My si to představujeme tak, že my jsme (nebo židé) odsouzeni dostat několik „ran holí“ a že Ježíš ten výprask převezme za nás. Takhle to není. Problém je v tom, že Ježíš musí na kříž, aby zlomil předsudky o Mesiášovi. O těch jsme mockrát mluvili. Rabíni kázali o Mesiášovi, jaké to bude senzační, jak vysvobodí Židy od Římanů, ale vůbec se nezmiňují o tom, že proroci mluví o tom, že nejdříve bude soud nad židy a až potom, až Mesiáš provede náboženskou reformu, bude soud nad pohany. Ježíš jde na kříž proto, aby si pár lidí, jako Nikodém, apoštolové a jiní uvědomili, že velerada jsou vlastně vrazi. Když Ježíš mluvil o tom, že Židé jsou na tom hůře, než nevěstky a celníci, tak se to Nikodémovi nezdálo a odcházel v domnění, že Ježíš je fantasta. Víme, že i apoštolům se to nezdálo (viz případ s bohatým mládencem). Proto musí být Ježíš zabit, aby si židé uvědomili, že právě v jejich náboženské oblasti se jedná o mnoho chyb, které si dosud neuvědomovali. Teprve, až je Ježíš protiprávně odsouzen, si Nikodém uvědomuje, že ten tesař z Nazareta má pravdu. Toto je smysl Ježíšova kříže. Samozřejmě, že se to netýká pouze Nikodéma. Kvůli němu samotnému Ježíš na kříž nešel, ale musíme si to domyslet i ve vztahu k apoštolům a dalším lidem, kteří pak museli zaujmout stanovisko. Smysl kříže není v tom, aby byl udělen určitý součet ran lískovkou; jedno na čí záda. Ježíš přece sám říká: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, tj. poznáte, že jsem opravdu Mesiáš. Nebo také to: „.. aby svět poznal, že miluji Otce.“ To znamená, aby svět poznal, že konám to, co mi Otec nařídil, že konám jeho vůli, že nejsem fantasta, pomatenec, posedlý, že to, co říkám, je pravda. Ježíš úmyslně zavádí v tomto případě hovor na to, jaké jsou názory na Mesiáše - „Za koho lidé považují Syna člověka?“ Apoštolové vykládají, jak různé názory byly v různých místech, kam přišli a jak nebyli schopni těm lidem vysvětlit, že se pletou. Že například sami byli učedníky Jana Křtitele a nyní jsou učedníci Ježíše, že Jana Křtitele dobře znají a přesto nemohli některé lidi přesvědčit, že Syn člověka není Jan Křtitel (nebo podobně, že to není ten a ten prorok). Ti lidé byli nepoučitelní. Místní „písmák“ měl pro lidi větší váhu, než názory přímých učedníků. Ježíš záměrně nechá apoštoly vykládat o tom živelném, ukvapeném názoru. A pak klade otázku: „Co si o mně myslíte vy?" Petr: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš za to Petra chválí. Ale jakmile začal apoštoly poučovat, že Syn člověka bude muset trpět (Ježíš neřekl: „Já budu trpět“ a úmyslně to utrpení váže na Mesiáše), Petr si ho bere stranou a kárá Ježíše, atd. Kvůli tomu musel jít Ježíš na kříž, kvůli tomu ´to takhle není´. U Matouše najdeme celkem osm krát, jak se Ježíš pokoušel Petrovi, Jakubovi a Janovi vysvětlit, že musí trpět, být zabit. O tom jsme mockrát mluvili. Ta problematika je jim cizí, protože oni mají „svůj“ názor na Mesiáše. Vážení přátelé, z toho bychom se mohli pořádně poučit. My velmi často říkáme Bohu ´to takhle není´. Jistě, nevíme o tom. Ale dá se to najít, když člověk chce. Máme k ruce Evangelium a můžeme porovnat, konfrontovat se s ním.
EVANGELIUM Mk 9, 30-37, 25. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaum. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal."
Jsme u věci, o které jsme častokrát hovořili. Je to ale věc, která je klíčem a to bohužel, stále klíčem nenalézaným. Protože problematika Evangelia a těch kolem 250 křesťanských církví, by byla vyřešena a všichni ti dobří z těch různých církví by vytvořili církev jedinou. Když k tomu připočítám ještě nekřesťanské církve, tak dostaneme pestrou paletu, jako v nějakém módním salónu. Jsme u velké tragedie, kdy si člověk vybírá náboženství, které mu vyhovuje, kdežto by měl mít před sebou jedno pořádné náboženství, podle kterého by měl sám sebe přestavět. Jistě, to není to, že například, když jdu ke krejčímu a kabát má krátké rukávy, tak že si nechám uříznout ruce. Mohu si však vybrat jiný kabát, nebo to musí krejčí nějak opravit. V náboženství se však já musím přizpůsobit tomu, co říká Bůh. A to, že je tolik církví znamená, že ve všech církvích (a my nemůžeme sebe vyloučit, i když si říkáme, že my jsme pravá církev, protože to ještě neznamená, že svému náboženství pořádně rozumíme) mají určitá místa Evangelia, kterým nerozumějí, která opomíjejí anebo jenom vytrhávají z kontextu. Proč to říkáme? Proto, aby jednou nám ta místa, která jsme četli, začala říkat směrem k nám. Všimněte si, jak argumentuje sv. Jakub: „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Z vašich žádostí. Žádáte, ale nemáte. Zabíjíte, nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho. Bojujete, válčíte, ale nic nemáte. Proč nic nemáte? Protože neprosíte“. Stačí se podívat do dějin a těch bojů i mezi křesťanskými národy a mezi katolíky bylo dost a dost. Tady jde o to, že modliteb bylo dost, aby P. Bůh pomohl našemu císaři pánu a jeho zbraním. Ale nebylo dostatek modliteb typu: „Bože, pomoz mi, ať se dovedu na věc dívat tvýma očima.“ Kdyby všechny ty křesťanské země, se modlily takovým způsobem, tak by žádná válka být nemohla. Dále to vypadá jako rozpor: „Prosíte a nic nedostáváte, protože prosíte špatně“. Totiž někdo neprosil vůbec: „Pane Bože, ať věci vidím, tak jako ty“. Ani křižák s mečem a ani husita s cepem se takhle nemodlili. Vycházeli z toho, jak oni četli Bibli. Když si vezměme všechny ty reformátory, tak nakonec, když to vezmete přesně, najdeme u nich místa, která nesouhlasí s Biblí. Prostě nerozuměli úplně Božímu slovu a to je ta tragedie. Jistě byli mezi nimi lidé a to je věc, která se týká i nás, že prosili: „Pane Bože pomoz mi“ a Pán Bůh nepomáhal. „Prosíte a nic nedostáváte“, tak to už jsou jiní lidé. Ta první kategorie, ti neprosili, nebo prosili pouze oficiálně o pomoc apoštolskému Veličenstvu. Ti druzí lidé, řekněme prosí, ale také nedostávají. Tady sv. Jakub říká jenom částečné řešení - „Protože prosíte špatně, chcete to pak rozplýtvat na své rozkoše“. V Evangeliu vidíme ještě jinou věc. Ježíš nemůže určité věci apoštolům vysvětlit, ani když se nechal ukřižovat. My říkáme, ani kdyby se rozkrájel. V dnešním úryvku Ježíš předpovídá svoji smrt: „Oni té řeči nerozuměli, báli se ho zeptat“. Proč tomu nerozuměli? Ježíš to neříkal poprvé. A když jim to Ježíš říkal poprvé, tak tomu rozuměli moc dobře, ale Petr si vzal Ježíše stranou a káral ho: „Kdepak to se ti nestane.“ Od Ježíše si za to vysloužil: „Jdi mi z očí satane (správně má být „Jdi za mnou satane“)“. Petr tady dává přednost tomu, jak on je zvyklý a zachází s Ježíšovým sloven, jako ten člověk, kterému nesedí kabát a když je dlouhý, tak z něj nechá kus ustřihnout. Krejčí nám dělá šaty na míru, ale my nesmíme od Ježíše chtít křesťanství na naši míru. My musíme naši míru upravovat podle Ježíšova křesťanství (Ježíšova vkusu). A to je právě ta tragédie. Oni mají svůj názor na Mesiáše (zafixovaný, zakořeněný), jaké to bude, až přijde. A tak krátce po tom, co Petr prohlásí Ježíše za Božího Syna, říká: „Kdepak, to se ti nestane“, protože Ježíš řekl něco, co je v rozporu s jejich názorem. Pak to postupuje. Víme, že ta předpověď přišla vícekrát a ne jenom třikrát. Ani Petr, Jakub a Jan tuto věc nevzali na vědomí, přičemž v jejich případě lze najít předpověď až osm krát. Další fáze po tom odmítnutí je, že nerozumí, ale bojí se zeptat. Pak je další fáze vývoje postoje apoštolů (a pozor, jde také obecně o postoj vůči Ježíšovu slovu, který v různých otázkách kolísá), kdy vůbec nevnímají. Vezměme si příklad ze života. Když rodiče dítěti domlouvají (mohou být chyby na straně dítěte, nebo rodičů, nebo obou stran současně), může to dojít tak daleko, že u dítěte vznikne averze. Mladý člověk se třeba ptá, chce vysvětlení dalších věcí, ale ty předchozí nechá plavat. Když se po něm požaduje, aby se vrátil k těm předchozím, tak si sám na ně nevzpomene a když se mu to připomene, tak řekne: „To jsou známé věci“. Tady jsme u toho, že toto dělali Ježíšovi také apoštolové. „Zase jde to s tím: ´Jdeme do Jeruzaléma...´, co pořád s tím má? Kdo to má pořád poslouchat?“ A pozor, tady u toho byli sv. Petr, Jan a Jakub, tři špičkoví učedníci Ježíše a jejich dohovor s Ježíšem také nebyl bez chyb. A tak i my si musíme zvyknout (naučit se), na správné „dohovoření“ se s Ježíšem. Samozřejmě, že my nemluvíme s ním tváří v tvář, ale máme Evangelium. Jenže u Evangelia můžu udělat to, že tu nepříjemnou stránku obrátím. Ježíš ale stránky obracel sám, tak jak on považoval za nutné. Proto docházelo k tomu, jak jsme to četli dnes, že mu nerozuměli a báli se ho zeptat. Proč se ho báli zeptat? Báli se, že jim znova řekne: „Jdi mi z očí satane“. Za nerozumění Ježíšovi se platí strašnou cenou. Ta utrpení prvotní církve nemusela být. Také nemuselo být utrpení židovského národa. Židé nemuseli trpět. Kdyby byli řekli: „Ty, tesaři, poslyš, ty nejsi žádný studovaný rabín, děláš zázraky a tady to, co říkáš, se nám zdá, že není v souladu s Písmem…, atd.“ Ježíš by jim dokázal, že to v souladu s Písmem je (s Mojžíšem a proroky) a Jeruzalémský chrám mohl stát dodnes. Proč si toto připomínáme? Protože nás to teprve čeká. My jsme zatím v situaci židů, kteří se těšili na Mesiáše a kteří nevěděli, že budou křičet: „Ukřižuj“. Ono to vypadá málo povzbudivé, ale co máme říct na to, když Ježíš tady marně upozorňuje: „Syn člověka bude vydán, zabit...“. Dokud si tohle nepřipustíme, že i my bychom mohli takto jednat a nevědět o tom, tak se nám může stát, že Ježíšovi nebudeme rozumět a bude platit to, co píše sv. Jakub: „Modlíte se a řešení ta modlitba nepřináší, protože se modlíte špatně.“ A proč? Protože máme svoje názory a podle nich kontrolujeme, jestli to, co říká Ježíš, já přijmu, nebo ne. Takhle řečeno to vypadá drastické. Ale zamysleme se nad tím, že to dělali apoštolové. A pozor, my nejsme lepší než oni.
U čtení z listu sv. Jakuba 3. kap.: „Z čeho vznikají války“ – „Jen z vašich žádostí“. Další aktuální otázka je: „Proč vzniká tolik různých církví?“ Je to proto, že lidé si do toho náboženství vkládají svou vlastní představu. Nekorigují svoje myšlení podle Evangelia, ale chtějí si Evangelium přizpůsobit svému vlastnímu myšlení. Zní to drasticky, ale bohužel je to tak. Z dnešního úryvku vidíme, že Ježíš říká: „Syn člověka bude vydán...“. Oni té řeči nerozumějí a jaká je reakce? Vůbec se na to nezeptají. O své smrti Ježíš hovoří vícekrát. U sv. Matouše to najdeme nejméně 8x a stojí za to se podívat na reakce apoštolů. Mockrát bylo o tom kázáno. Nejdrastičtější je to Petrovo ´to se ti nestane´ a pak Ježíšova reakce na to. Pozor, správný překlad je: „Buď mým učedníkem, satane“. Což znamená: „Vyber si svého učitele, mne nebo rabína. Vybíráš si učitele podle svého vkusu a ty si musíš i ten svůj vkus korigovat“. Doporučuji, velice pozorně se zamyslet nad tím, jak apoštolové reagovali na jednotlivá upozornění Ježíše, že musí trpět. Pozor však, Ježíš své utrpení nepředpovídal, ale svá upozornění opíral o citace z Písma, o to, co o něm předpovídali Mojžíš a proroci. Proto tohle tak zdůrazňuji, protože i pro nás to souvisí s problémem dialogu s Ježíšem. Víme také, že nepochopení utrpení Ježíše vyústilo po jeho smrti v to, že Ježíše degradovali na proroka (viz Emauzští). Proč se to tak semlelo? Nu, proto, že páni rabíni vylíčili lidem Mesiáše úplně jinak, než Mojžíš a proroci. Ono to bylo líbivé, jenže důsledky byly strašné. Čili, musíme si uvědomit, že jsme u problematiky dialogu s Bohem. Apoštolové věděli od začátku, že Ježíš je Boží Syn. A buď mu oponovali, nebo se nezeptali, nebo se báli zeptat atd. A tady jsme u toho, že sebekrásnější proklamace o tom, jací jsme křesťané selhávají při setkání s Ježíšem, pakliže nejsme na něj psychicky připraveni. Oni nebyli zvyklí na dialog, byli to lidé s mnoha rabínskými představami, které měli prioritu před Ježíšovou výukou. Oni vědí, že Ježíš je Boží Syn a současně v této oblasti nauky Ježíše odmítají. Problematiku ´kdo bude první´, musíme vysvětlit v souvislosti a ne vytrženě tak, že máme být poslední a sloužit všem. Po tom ´kdo chce být první ať je služebníkem všech´ zavolá dítě a říká (posadil ho na čestné místo vedle sebe): „Po pravici a po levici bude sedět takovéto dítě, a kdo přijme jedno z těch dětí kvůli mně, mne přijímá a kdo mne přijímá, přijímá toho, kdo mne poslal“. Na první pohled by se zdálo, že to spolu nesouvisí. Dalo by se říct, do jaké míry pochopím Ježíše, do takové míry budu moci sedět vedle Ježíše. Tahle epizoda dále pokračuje, ale musíte si ji najít u jiných evangelistů. Dočtete se o nutnosti odpouštění, o nutnosti vést dialog, a když se nesmíříte s druhým, tak Bůh se také nebude s vámi bavit. To smíření je krok k vedení dialogu. My se musíme naučit vést s Ježíšem dialog, a jak dalece budeme znát Ježíše a vést s ním dialog, podle toho Ježíš přijmeme, podle toho přijmeme i Otce a podle toho budeme sedět po pravici, po levici nebo možná někde hodně vzadu. Je to otázka vedení dialogu s Bohem, umění smířit se ve sporu, umět uznat skutečnost, kterou vidím. A je to krok k tomu, abychom vedli dialog o Evangeliu. Pro mne byla životní zkušenost to, jak mne malý kluk učil počítat s počítačem. Problém křesťanů je, že si zpravidla dělají iluze o setkání s Ježíšem. Dovoluji si tvrdit, že máme ještě daleko k tomu, abychom mohli tvrdit, že jsme lepší než apoštolové. Dialogu s Bohem se musíme učit. Dialog musí probíhat mezi manželi, mezi přáteli atd. Nelze formálně přejímat názory druhého, ale přejímat to, co je pravda.
EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48, 26. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."
Je to velice závažná věc. Zdůrazníme si jeden z více aspektů. Je také zajímavá věc, jak Jan říká, že tomu člověku zabraňovali dělat zázraky a Ježíš jim to vymlouvá, ale o tom mluvit nebudeme. Řekneme si o jedné věci. Jak to, že tento naprosto neznámý člověk dělá také zázraky? Je to proto, že slyšel první Ježíšovo kázání, ve kterém říkal: „Opravte své smýšlení“. Ten člověk, když někde uprostřed davu slyšel Ježíše, tak se v protikladu s mnoha jinými nad tím, co říká Ježíš, zamyslel. Zřejmě si řekl: „Ten tesař říká, že naše názory na Mesiáše nejsou v pořádku, tak já si rychle přečtu, co o tom říkají proroci“. Sehnal si Jeremiáše, Izajáše a jiné, četl to, a vida, zjistil, že tesař má pravdu. Zřejmě si řekl: „No, jo, ale, co mám vlastně dělat, až přijde Mesiáš, abych se s ním nedostal do sporu?“ Dospívá k názoru, že tesař z Nazareta má pravdu, že židovská zbožnost je skutečně nekvalitní, že tesař říká úplně něco jiného než rabíni, nebo jiní návštěvníci synagogy. Uvědomil si, že až přijde Mesiáš, tak za současného stavu bychom mu nerozuměli. My ani nevíme, jak se ten člověk jmenoval, ani jak to proběhlo, ale je to vlastně druhý Jan Křtitel. Zřejmě se mu zjevil Bůh a řekl mu: „Choď a to, na co jsi přišel, kaž a říkej druhým. Dávám ti moc uzdravovat nemocné“. Ježíš také, když vysílá učedníky, tak jim dává tu moc. Tomu člověku se dostalo nějaké výzvy (o tom není zmínka), aby šel, kázal a uzdravoval. Víme však jedno a to je rozhodující, že klíč k jakémukoliv rozvoji je ochota přemýšlet o svém způsobu myšlení. Když je někdo opilec, měl by se zamýšlet nad tím, jak přemýšlí. Je někdo vztekloun? Jen ať si řekne: „Já se nebudu vztekat“. Nepomůže mu to. To, že se vzteká, je výsledkem jeho způsobu myšlení. Někdo se nemůže s manželkou snést a líbí se mu jiné ženy. Jen, ať si dělá předsevzetí. Nepomůže mu to, protože klíčem ke všemu je, aby se člověk naučil pořádně myslet. Několikrát jsme si řekli, že napřed, než vezmu do ruky Bibli, musel jsem vzít do ruky slabikář. Zrovna tak, když chci rozumět tomu, co mi říká Ježíš, napřed musím umět správně přemýšlet. Ber, kde ber, nauč se, kde máš příležitost. Když někdo špatně přemýšlí, tak ať se mu vysvětluje shora nebo zdola, zprava nebo zleva, tak se mu to nevysvětlí. Tedy, nezačít rozmnožovat zbožnost, ale pokání v tom původním slova smyslu, t.j. opravovat svoje smýšlení. Kdo nerad přiznává porážku, ať najde příčinu, protože např. ten druhý měl pravdu a zranil ho na citlivém místě. Ten druhý mu vzal úctu (ty zbytky), kterou měl k sobě. Proto je třeba hledat příčinu. Proto musíme opravit svůj způsob myšlení a také, takové ty základní myšlenkové procesy. Začít odstraňovat chyby jednání je pozdě. Je to totéž, jako kdybych chtěl opilci, když je opilý, pomoci tím, že mu poradím, aby chodil rovně. Podobně, když člověk má nesprávný způsob myšlení, může si 1000 krát říkat: „Já to už neudělám, já se polepším“ a nepomůže mu to. Já musím začít hýbat se svým myšlením. Jistě, že je to věc náročná, jenže tento člověk na soudu a také Jan Křtitel, Eliáš a Elizeus, nám vyvrátí naše výmluvy, že to bylo těžké. Ten člověk řekne: „Já jsem slyšel jenom minimum a ty jsi měl celé Ježíšovo kázání, celé Evangelium. Jenže, já o tom začal přemýšlet. A kdybys i ty začal pořádně přemýšlet o tom, jak přemýšlíš dříve, než vezmeš do ruky Evangelium, pak by tě P. Bůh také naučil dělat to, co naučil mne“. I když neznáme jméno tohoto člověka, je to světec vysokého stupně. Je to světec typu Jana Křtitele, nebo světec Eliášovský. On to měl jenom z úvodní promluvy tesaře z Nazareta. Kolik jsme se už my namodlili, kolik jsme si naslibovali dobrých předsevzetí? Jenže nám schází toto, o čem jsem mluvil, t.j. zamyslet se nad tím, jak myslím. Ten člověk to uměl a bude soudcem všech, kteří se budou vymlouvat, že nevěděli jak to dělat, že je to těžké, že to je hluboká psychologie, atd. Tady nejde jenom o to, aby nás ten člověk nesoudil, ale abychom také uměli to, co uměl on. Proto jsem připomněl tu postavu toho záhadného, neznámého divotvůrce.
Je to pasáž dosti náročná. Ježíš měl kolem sebe učedníky (mezi nimi bylo i těch 12 apoštolů), kteří dostali vybavení k hlásání Božího slova (dělat zázraky). Učedníkem se stal ten, který přišel za Ježíšem a řekl: „Já mám ty a ty nejasnosti, mohl bys mi je vysvětlit?“ Ježíš totiž ve svých kázáních častokrát „nakousl“ nějaký problém. Když se vrátili z cesty, tak Jan říká Ježíšovi: „Není tvým učedníkem, nechodí s námi, tak jsme mu v tom zabraňovali“. Ježíš na to: „Kdo dělá zázraky ve jménu mém, nemůže hned dělat tak špatně.“ Třeba se vžít do situace, abychom pochopili, co je důležité pro Boží posouzení toho. Např. není rozhodující, jak hodně se modlím, ale jak dobře se modlím. Nebo u žáka, jak hodně se učí, ale jak tomu rozumí. Nebo není rozhodující, jak často beru Písmo do ruky, ale jak mu rozumím a jak pak podle něho jednám. Bohužel, zapomínáme se na to takto dívat. Jméno toho člověka není úmyslně uvedeno, protože každý z nás, v jakékoliv době, se můžeme dopracovat plnohodnotného křesťanství, když pochopíme Krista. U toho člověka, to jak k tomu dospěl, mohlo dojít několika způsoby. Řekněme si některé možnosti. Možných způsobů je víc a všechny mají společného jmenovatele: Aby ten člověk přemýšlel o tom, co slyší, aby slepě nepapouškoval a aby mu bylo jasné, o co jde. Ten člověk mohl např. zaslechnout jedno jediné Ježíšovo kázání a pak si řekl: „Vždyť ten tesař má pravdu“. Zakousl se do toho a jemu samotnému se začala objevovat spousta problémů a jejich řešení. Ježíš mu dal ten první nezbytný krůček. To přibližování se ke Kristu je po krůčcích a ne skokem a ty jednotlivé, předešlé kroky nelze nikdy vypustit. V náboženském životě se může stát, že někdo potřebuje impuls k tomu prvnímu kroku a pak už jede. Zatímco davy jásaly nad Ježíšem, ten člověk se zamýšlel nad tím „prvním schodem“ a začal se mu objevovat druhý, pak třetí, atd. Můžeme to nazvat etapy poznání. On si s Boží pomocí sám odvodil to, co Ježíš probíral s učedníky. Samozřejmě, že by si sám nemohl odvodit problém Nejsvětější Trojice a Svátosti Oltářní. Podobenství o hřivnách, rozsévači, horskou řeč si ale mohl odvodit na základě Mojžíšova Zákona. Potom např. to mohl zkusit jako Ježíš a ono mu to šlo. Nebo byl Bohem vyzván, jako Jan Křtitel (co je pravděpodobnější), že byl Bohem o Ježíšovi poučen a dostal dar dělat zázraky. Ten člověk svým kázáním pokračoval v působení Jana Křtitele. Sv. Pavel sám píše, že po svém povolání byl Ježíšem vyučen. Nebo možná i tento člověk, podobně jako Jan Křtitel, chtěl být Ježíšovým učedníkem, ale podobně jako Jan, byl poslán mezi lidi s tím, že nebude ošizen. Anebo se mu mohl zjevit sám Ježíš, vyučit ho jako sv. Pavla a dát mu moc dělat zázraky. Ten člověk měl (přirozeně) zakázáno o tom mluvit a Ježíš o tom před apoštoly nemluví, aby nám ukázal, že naší povinností je jít v křesťanství do hloubky a nespokojovat se s povrchností a ať jsme kdekoliv, tak že cíle dosáhneme. Takže těch variant je více. Všechny jsou z Bible doložitelné. Pro nás ale platí: Nestačí spoléhat na to, že jsem v pravé církvi, ale musím bezpodmínečně rozumět Ježíšově nauce. Spousta lidí dělá hříchy a spoléhá se na to, že je v pravé církvi. A to je velice nebezpečné. To, že jsem v pravé církvi, mne zavazuje, zvyšuje mou odpovědnost a ne, že by to měla být pro mně krycí ochrana nad hříchy. Samozřejmě toto je typ člověka, který je špičkovým posluchačem (nebo čtenářem Bible) a být na jeho úrovni není běžný zjev. Ale, na druhé straně nám ukazuje, jak daleko to můžeme dotáhnout, když budeme využívat těch možností, které nám dává Bůh.
Na první pohled se zdá, že to je taková malá epizodka, ale ve skutečnosti je nesmírně závažná. Je tady Ježíš, učedníci – a musíme si uvědomit, že Ježíš je učí dělat zázraky, někdy se jim to povede, někdy i ne, např. Petr chodí po moři, - ale, co tenhle člověk? Není zde uvedeno jméno. Je to mimořádný jedinec, někdo mimořádně Bohem vyvolený? Anebo si máme uvědomit, že to může být kdokoliv a takových lidí může být tisíc a kdyby v té době Ježíšově jich bylo třeba 10 000, tak by měl z toho Ježíš radost. Byl jenom jeden, ale je to doklad, že každý může být pořádným učedníkem, když se pořádně zamýšlí nad tím, co ví. Apoštolové mají tu představu, že když on nechodí do Ježíšovy školy, tak to nemůže znát. Jistě, je mnoho šarlatánů, ale např. mnoho velkých objevů v dějinách vykonali lidé, kteří šli k určitou věc třeba z jiného oboru. To je případ Pasteurův, kterého původně bavila chemie, a pak narazil na problematiku mikroorganizmů. Ze začátku spousta lidí zemřela jen proto, že si páni doktoři říkali: „Copak nám studovaným doktorům může chemik něco říci?“ To je podobná problematika. Samozřejmě, nemůžeme celou věc rozebírat podrobně, ale chtěl bych poukázat na to, abychom dokázali využívat prajednoduché věci, zamýšlet se o Bohu a ne jenom si něco přečíst v knížce a pak ze sebe soukat tu naučenou víru. O Bohu přemýšlet a prosit Ježíše, aby nám pomohl pochopit, co je víra. Víte, ten člověk nebyl učedníkem, možná, že vyslechl jedno jediné kázání a to mu mohlo naprosto stačit. Zdá se to divné, ale kdybychom pořádně chápali Evangelium, tak to by bylo něco. Já bych nepajdal a ostatní, co jsme tady, bychom vypadali jinak. My nedovedeme využívat Boží slovo; nedovedeme se dost dobře nad ním zamyslet. Ten člověk slyšel třeba jedno kázání, ale pořádně to rozžvýkal a vyždímal z toho všechny informace. A možná, že ho ani nenapadlo, aby dělal zázraky. Možná se mu zjevil Bůh anebo doslova o to „zakopl“ náhodou. Např. možná si řekl: „Kdyby tady byl Ježíš a řekl, ať tahle ta kytička se narovná a ona se narovnala“. A potom to zkoušel dál. Těch možností je mnoho. Kdyby Evangelium uvedlo jméno, všichni jsme ochotni uvěřit, že všichni „Nathanaelové“ budou tímhle nadáni. Každý to může dělat. A těch způsobů, jak se člověk může k vychutnání Božího slova dostat, je velmi mnoho. Člověk však vězí v předsudcích a nechce se jich vzdát. Tomu člověku mohla pomoci náhoda (Pasteur). Náhoda přeje připraveným. Někdy to vypadá, že nějaký slavný vynález se zrodil z náhody. Jenže ten člověk šel za tím cílevědomě. My jsme zvyklí spoléhat na nadání. Edison říkal, že vynález je 99% potu a 1% inspirace. Ten neznámý člověk se k tomu prokousal možná z jednoho Ježíšova kázání. Když slyšel Ježíšovo kázání, řekl si: „Jé jé, tady toho je a to si musím promyslet“. Stáhnul se někam, přemýšlel, a teď se mu doslova začaly sypat poznatky a pak možná zasáhl Bůh. Je docela pravděpodobné, že se mu zjevil Bůh. Někdo řekne: „Jak to může tvrdit?“ Uvažte! Jestli ten člověk pochopil přitažlivost Ježíšova kázání, tak by určitě šel za Ježíšem, určitě by se stal učedníkem. Ale on se jím nestal. Vzpomeňte si na Jana Křtitele, který by také chtěl jít za Ježíšem, ale Ježíš mu řekl: „Dělej, co to bylo poručeno!“ Jeho práce byla nesmírně důležitá, a proto musel jít takovou samotářskou cestou. A ten neznámý člověk je pravděpodobně jakoby druhý Jan Křtitel. On to pochopil (pravděpodobně chtěl jít za Ježíšem), ale zřejmě se mu zjevil Bůh, který mu pokynul: „Koukej, to, na co jsi přišel, jdi kázat a hlásat. Je to velice důležité, i když budeš opakovat jenom to jedno Ježíšovo kázání“. Podobný případ, kdy Ježíš dobrého „odmítá“ člověka (na první pohled to tak vypadá), je uzdravený posedlý v Neraze. Ten prosí, aby mohl s Ježíšem chodit, ale Ježíš mu říká: „Vrať se ke svým a vypravuj, co ti Ježíš udělal“. A ten uzdravený začal Ježíšovi pomáhat v práci. A Bůh mu to jistě oplatil. Jak tento člověk v Evangeliu, tak ten uzdravený posedlý, patří mezi apoštoly, ale takové ty neviditelné. Musíme být pořádně opatrní, když si chceme říkat, že my jsme katolíci a tam ten je obyčejný evangelík, to je neznaboh. Pozor! Jestli to není třeba takovýhle člověk? To dřív bývalo v módě, takový ten pocit nadřazenosti – „já jsem katolík a ostatní jsou chudáci“. Tady máme doklad.
Je tady více věcí a nelze se podrobně všemi zabývat. Je tady jedna věc, která může mnoha lidem vrtat v hlavě. „Svádí-li tě tvá ruka k hříchu...“. Tohle je výrok, který neřeší v plné míře problematiku, ale nás pouze navádí. Říká nám: „Podívej, při setkání s Bohem budeš stát před různými problémy a budeš se muset rozhodnout. Je lépe, aby ses vzdal něčeho, co je pro tebe důležité, než abys ztratil smysl celého života.“ Zatím nám tohle musí stačit. Řekneme si ještě krátkou připomínku k tomu „Sůl je dobrá věc...“. Všimněte si toho: „Mějte sůl v sobě a tak budete žít v pokoji“. Když se někoho zeptáme, kdo koho táhne? Vůz koně, nebo kůň táhne vůz? Tady je odpověď samozřejmá. Jenže podobný vztah mezi příčinou a následkem a také mezi naším myšlením a jednáním. Když budu mít správný způsob chápání, budu se dobře zamýšlet, budu vědět, jak si Bůh představuje mé křesťanství, pak se hříchy začnou sami od sebe ztrácet. Když budu vědět, jak má vypadat soužití dvou lidí mezi sebou, tak odmítnu špatného partnera anebo si vyberu někoho a s tím budu dobře vycházet. Když nevím, jak vypadá správné jednání, pak si vyberu partnera, se kterým se budu hádat. Nejde tedy jenom o toho partnera. Jde také o to, že člověk se setkává s Ježíšem a nerozumí mu („Á, co ten tesař povídá“). Pochopení problému v případě „soli“ není tak těžké. Jenže co naplat, když my si pořád myslíme, že naše víra je v pořádku. A když to nehledáme, pak to taky nikdy nemůžeme najít. Ale jádro problému je právě v tom, že musím vědět, jak si Ježíš představuje křesťanství. Musím vědět, jak je správné myšlení. Potom budu uvažovat dobře a s Bohem si budu rozumět a budu si rozumět i s dobrými lidmi.
Dnešní čtení je velmi bohaté a rozsáhlé. Proto můžeme probrat pouze část. Navazuje to na dřívější čtení. Abychom tu první větu pochopili, je dobré se podívat na text Mt 10 („Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijme spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého a kdokoliv dá pít jednomu z těchto maličkých třeba jen pohár čerstvé vody, protože je mým učedníkem, věru pravím vám, nepřijde o svou odměnu“). Co nám toto chce říct? My máme tendenci rozlišovat dobré skutky tak, že např. ten, kdo se víc modlí, tak má větší zásluhy. Jenže my zapomínáme na to, co říká Ježíš: „Kdo přijímá proroka, dostane...,“ atd. Představme si Ježíše v Nazaretě. Je to tesař, ještě nezačal kázat. Je však Božím Synem. Předpokládejme, že někdo přijde za Ježíšem a objedná si u něj stůl. Stůl bude dobře udělaný a Ježíš si nechal zaplatit, kolik bylo třeba (normální cenu). Kdybychom měli náhodou doma stůl, který kdysi vyrobil Ježíš a kdybychom si na tom zakládali, tak ten stůl by nám vůbec nepomohl. Proč? Protože, kdo přijímá tesaře, dostane odplatu tesaře. Když by si někdo řekl: „Blíží se Velikonoce, tak pozveme Ježíše a Marii (třeba sv. Josef už zemřel). On ten Ježíš, když mluví o náboženství, má sice takové divné nápady až je to k nesnesení. Jsou to ale chudáci, Josef jim zemřel, tak je pozveme na hostinu, aby nebyli smutní. Toto, jak vidíme, je dobrý skutek prokázaný samotnému Ježíšovi, ale cena tohoto skutku vyvstane až ve srovnání s jinou představou. Představme si nyní jiného souseda, který si řekne: „Pozveme Ježíše a Marii na Velikonoce. On je to sice jenom tesař, ale co on zná z Bible. Snad se nám podaří ho přimět, aby začal povídat o náboženství. Nebo já ho sám o to požádám“. Vidíme, že oba lidé zvou Ježíše a v obou případech je to pozvání stejné. Třeba, např. v tom prvním případě, mohlo být pozvání na vyšší úrovni, s bohatším stolováním. Přesto, ten první, ten zval souseda, který není intelektuálně na výši („Ty jeho řeči o náboženství, kdo to má poslouchat?!. Ještě štěstí, že mám pořádnou víru“). Tak třeba uvažoval první soused, farizej. Druhý naopak toužil vyprovokovat Ježíše, aby začal mluvit o náboženství. První soused zve Ježíše ze společenské povinnosti, zatímco ten druhý zve někoho, kdo zná Bibli. A ten, kdo přijímá toho, kdo zná Bibli, dostane odplatu znalce Bible. Ježíš bude určitě rád o Bibli vyprávět. Stupeň záslužnosti dobrého skutku je v tom, jak dalece já chápu Ježíše. Když např. třetí soused začne uvažovat: „Ten Ježíš je nějak Pánu Bohu blízko, to určitě bude prorok, já ho pozvu k nám“. Záslužnost v tomto případě je daleko větší, i když, opět z hlediska peněz, to mohla být podstatně menší investice. Třetí soused přijímá proroka, dostane odplatu proroka. Vidíme, že u sv. Matouše je to gradováno: prorok, spravedlivý a najednou, jako by to spadlo hodně dolu: „Kdo podá i tomu nejmenšímu číši studené vody....“. Ve skutečnosti to není skok dolů, protože je tam: „Kdo vám podá číši vody, protože jste Kristovi...“. To znamená, že když člověk pochopí Krista, Ježíše jako Mesiáše, tak kdyby pozval Ježíše osobně, tak to pozvání bude mít daleko vyšší úroveň, než když v Ježíšovi budeme vidět jenom proroka. Ježíš toto všechno roztahuje, expanduje tak, jak se mohu dívat na bližního z tohoto hlediska. Podle toho, jak dalece já dovedu v něm vidět Ježíšova bratra, podle toho může být záslužný skutek vykonaný komukoliv. Tedy, když se dokážeme dívat na druhého z toho hlediska, že je to Kristův bratr, tak naše skutky mohou být naprosto stejně záslužné, jako kdybychom žili v době Ježíšově a Ježíšovi prokázali to, co prokazujeme tomu druhému (bližnímu). Je to ovšem velice náročné a souvisí to s pochopením toho, co Ježíš říká o funkci Svátosti Oltářní, atd. Tedy, kdyby někdo i to nejmenší dítě dokázal chápat jako Ježíšova bratra…. Velký stupeň záslužnosti je v tom, když plně chápu tu věc. Když někdo jde ke sv. přijímání, záslužnost nesmírně závisí na tom, jak dalece je člověk o tom poučen, jak chápe funkci Eucharistie. Tady také platí: „Kdo přijímá oplatku, dostane odplatu oplatky. Kdo přijímá, protože je to povinnost, dostane odplatu splněné povinnosti (nedostane žádný výprask, protože splnil povinnost). Ten, kdo dokáže chápat v hostii Ježíše, dostane odplatu kontaktu s Ježíšem. To je jeden aspekt. Druhý aspekt je tento: „Ten, kdo vám podá číši vody, protože jste Kristovi….“, je otázkou, nad kterou se musíme zamyslet. Může zde jít např. i o vlastní dítě. Můžeme se na něj koukat jako na zlobivého fracka, ale také jako na Ježíšova bratra. Podle toho máme odstupňovanou záslužnost. Když maminka dokáže dítě brát z aspektu, že je to Ježíšův bratříček (nenamlouvejme si, že to máme v kapse; máme k tomu ještě hodně daleko), tak to má stejnou hodnotu, jako kdyby dělala brigádu Panně Marii u jesliček. Pozor u toho ´podání číše vody´ stojí ´pro jméno Kristovo´. A to je právě to obtížné. Až tohle budeme umět, budeme se umět jinak modlit. A také celý svět bude vypadat jinak. Pán Ježíš si stěžuje: „Až dosud jste za nic neprosili ve jménu mém“. Říká to apoštolům, ale platí to dodnes. To, že na závěr modlitby zanotujeme ´skrze Krista Pána našeho´, to není modlitbou ve jménu Ježíše Krista. A souvisí to právě s tím, co jsme si povídali. Je to pasáž velmi náročná, krásná, když se člověk do ní začte v Evangeliu, ale dá to práci. Proto je dobré si uvědomit, že bychom se měli více starat o své názory a také chápat Krista, jak ve Svátosti Oltářní, tak v člověku, v sobě i v tom druhém. Pak mohou být i ty nejjednodušší skutky, které mne tak jako tak baví (maminka + dítě), záslužné v té nejvyšší kategorii. Ale pozor, lehce se může stát, že si nalháváme a pak jsme obětí sebeklamu, přičemž si např. myslíme, že už vidíme Ježíše v bližním. To se teprve musíme pracně učit. Na druhé straně platí: „Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těch nepatrných....“, co může být i špatná výchova. To nemusí být jenom to: „Nechoď do kostela!“ Může to být i vadné vodění do kostela. To může být i inkvizitorské vynucování modlitbiček a zbožnosti u dětí. To je věc, nad kterou by se měli rodiče zamyslet, jestli sami pořádně znají své křesťanství, aby dětem nevtloukali nějaké zkomoleniny. Je to častější, než by se zdálo. Rodiče často trvají na tom, aby děti chodili ke svátostem a přitom sami to berou povrchně a lajdácky.
EVANGELIUM Mk 10, 2-16, 27. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš? Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se." Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." (Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Chceme se zaměřit na tu problematiku: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“. A ještě máme tady ten slib z minula - člověk, který dělal zázraky (Mk 9,37-42, 46-47). A tento člověk krásně souhlasí s problémem okolo Adama, o kterém jsme četli a kterého si leckdo z vás možná nevšiml. Tak napřed ta věta: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“. Tato věta na první pohled vypadá zcela jednoduše. Uvědomte si, že má vlastně dvojí význam. Význam č. 1: To je zkušenost, řekněme u artistů. Aby to děcko dokázalo udělat určité cviky, tak musí ty jeho klouby být schopny všemožných vývrtů, vykroucení. A tak to dítě musí trénovat, dokud ty kosti nejsou zafixovány, čili, snad tak do pěti let anebo tak nějak. Např. když si malé dítě nebude čistit zuby, budou se kazit ještě ty mléčné, ale když si nebude čistit i ty druhé, trvalé, třetí už mu nevyrostou. Ty třetí jsou vyndavací. Proč to říkám takhle drasticky? Protože to je jeden z těch významů. Určité věci musíme zvládnout v dětství, a pakliže je v době dětství nezvládneme, tak s nimi nepohnem. Ovšem ta věta: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě...“, má ještě druhý význam. A právě ten druhý význam v Evangeliu platí: „Nebudete-li jako děti, nevejdete“. Protože my máme dva základní postoje vůči novým věcem. Buď je to postoj: „Ano, tohle já znám, to se mi nemusí připomínat“ anebo: „Já se nad tím zamyslím, to, co říká ten druhý, kterého si vážím, je něco jiného, já si to promyslím“. Toto např. v dějinách bylo u lékařů, kteří třeba byli úspěšní ve svém oboru, ale protože neměli ten přístup jako děti, tak nepochopili Pasteura. Pasteur každému ze současných lékařů umožňoval, aby si prohlédl jeho práce, aby viděli jeho pacienty. Nedávno jsem připomínal, jak např. z Čech někdo jel k Pasteurovi na stáž a když se vracel, tak prostě řekl: „ Na co pan Pasteur přišel, je hrubá empirie, to není žádná věda. Jenže vzteklina byla tehdy nemoc, na kterou se absolutně na 100% umíralo. Pasteurovo léčení umožnilo prakticky všem lidem uzdravení, což se málokdy povede tak výrazný úspěch (statisticky). A ti lékaři, kteří vystudovali, nemohli rozumět Pasteurově nauce, protože to bylo něco jiného, než co se učili ve škole. Oni by museli začít medicínu v té určité oblasti úplně znovu. A to je právě to druhé, být jako dítě. Tohle není tak docela obtížné, jak by se zdálo. Když se člověk učí nějakou cizí řeč, tak ti cizí řeč se učí nezávisle např. na své mateřštině. A pak to nedělá potíže, když to má od sebe oddělené. Ale lékaři v době Pasteurově, to chtěli srovnávat s tím, co se oni učili ve škole, to ovšem nešlo dohromady. A proto odsunuli to, co řekl Pasteur. Jeden z argumentů např. byl: „To, co Pasteur vynalezl, není léčení, on pouze vynalezl prostředek, který zabrání propuknutí nemoci. Ale léčení to není“. Akademicky řečeno: „Je to pravda, ale ten doktor, který takhle mluvil, když mu přinesli pokousaného člověka, řekl: „Jó, věda nezná léčení“. „A co Pasteur?“ „To, co Pasteur vymyslel, není lék, ale zabránění vzniku nemoci“. Tady vidíte tu zrůdnost té logiky, která vyvstává až v době krize. Takový ten střet mezi novou a starou školou je věc, která je v historii nesčetněkrát doložena. Např. když Faraday přišel s novým pojmem polí, tak „stará škola“ se tomu smála. Faraday byl pro ně nevzdělaný, až Maxwell, když se nad tím zamyslel, řekl, že to bylo štěstí, že Faraday neměl klasické vzdělání, že nemyslel standardně. Podobný problém byl také mezi učedníky, příp. apoštoly a Ježíšem. Vzpomeňme si na Petrovo: „Kdepak, to se ti nestane.“ Uvědomte si, že je to totéž, jako kdyby řekl: „Ty tomu nerozumíš, mlč“. Z hlediska toku informace, přenosu myšlenek, je to stejné. A naopak je to zákeřnější, protože to může mít zdvořilostní charakter. Před týdnem jsme v Evangeliu četli, že se objevil jakýsi člověk, který dělal zázraky. Jan to říká Ježíšovi, že mu v tom bránili a Ježíš na to: „To jste neměli dělat, kdo není proti vám, je s vámi.“ Pak říká tu věc: „Pohoršuje-li tě ... atd.“ Normálně tyhle ty věci si představujeme při pokušení typu např. když někdo chce krást, nebo se někomu líbí vdaná žena. Ale v tom případě toho divotvůrce, který je mimo tu oficiálně rodící se církev a dělá zázraky, proč to tam Ježíš říká? Měl jsem radost, že někteří z vás projevili o to zájem. Zvlášť jsem měl radost z jedné staré babičky, která se přišla zeptat, kdy o tom budu kázat, protože by o to nechtěla přijít. Ona je to velmi důležitá věc. Ten člověk totiž nepatří do okruhu Ježíšových učedníků a dělá zázraky. Ale proč tam Ježíš říká: „Pohoršuje-li tě tvá pravá ruka....“? Odpověď budeme hledat u Adama. Ono se říká, že Adam byl podroben zkoušce, ale ve skutečnosti to bylo spíš období rozhodnutí, kde on si měl zvolit způsob života a Adam volil špatně. Boží plán s Adamem je, aby Boží plán v něm probudil přemýšlení, zájem o rozvoj, výstavbu a tím zájem o jídlo ze stromu života. Adam na připomínky, zda jedl ze stromu života, byl už alergický (to lze říct s jistou pravděpodobností). Jisté však je (na to přišel můj žák, dnes už otec rodiny), že Adam se v ráji nudil. Proč tedy spal, když Bůh mu dělal Evu? Měl jsem radost, že můj žák přišel na věc, kterou nemáte v žádné literatuře popsanou. Pro mne to byla lekce, jak třeba umět číst Bibli a já jsem mu za to vděčen. Adam se v ráji nudí a tu dobu potřebnou ke klonování (rozvinutí se) organizmu Evy z toho materiálu prostě prospí. Bůh a andělé, kteří na tom spolupracují, si nenechají ujít radost tvůrců. Adam by u toho mohl být, ale ono ho to nebaví. Proč Bůh dává Adama spát? Nechají snad rodiče děti, které se těší na Štědrý večer, celý den prospat tím, že jim dají prášky na spaní. A Adam tady dostává narkózu. Pro Boha není problém vyjmout žebro bez bolesti. Já sám jsem prodělal operaci s lokálním umrtvením a žádný problém to není. Vzpomeňte si, že když Petr, Jan a Jakub jsou na hoře a Ježíš se před nimi promění a rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem, tak také usínají. V Getsemanské zahradě před zatčením, když Ježíš říká: „Bděte se mnou“, tak usínají také. Když Ježíš říká: „Dejte vy jim jíst“, tak sice neusínají, ale úplně na to zapomínají. Ten zázrak s chleby jakoby z jejich mozku byl vymazán. A to je věc, která je doložena u apoštolů vůči Ježíšovi. Petr, Jakub a Jan se v Ježíšově přítomnosti nudí? Tady jde o něco, že člověk v sobě má něco, co nesnese toho Krista, co nesnese to Boží slovo a to bylo u Adama. Adam byl v ráji, jakoby napůl v nebi. Adam se tam nudil, Adama Boží slovo nevzrušilo. Bůh se mu zjevoval. Ale pro Adama to zřejmě byly chvíle, kdy s rozpaky čekal, kdy už konečně ten „pánbíček“ s tím povídáním o stromu života skončí. Tady jsme u toho problému - „Nebudete-li jako děti“. Ten záhadný člověk, jehož jméno Bible úmyslně neuvádí, protože to může být každý z nás, kdokoliv, pochopil, že člověk se může sám zamýšlet nad těmi problémy a udělat duchovní pokrok, že může jít dál za meze konvenčního náboženství. Ten člověk, možná, že slyšel kázání Jana Křtitele, nebo 1. kázání Ježíšovo a řekl si: „Ten Ježíš, tesař z Nazareta má pravdu, musím přemýšlet“. Jistá věc je, že se mu zjevuje Bůh, možná prostřednictvím anděla a dostává pověření, jako dostal pověření Jan Křtitel, opět kvůli důkladnému a důslednému přemýšlení. Proč apoštolové nerozuměli Ježíšovi, proč usínali? Bylo to proti jejich standardním názorům, nelíbilo s jim to, nepáslo jim to do noty, co říkal Ježíš. Byli zvyklí na rabínské představy, které i když se opíraly o Mojžíše a proroky, tím, že byly zdeformované, přinášely nesnášenlivost, vnitřní psychickou averzi vůči Ježíšově nauce. U židů přece byla obrovská touha po Mesiášovi, ale averze vůči tomu, co Ježíš říkal. Proto to ukřižování. Adam si mohl vybrat. Buď roli tvora, který může na sobě pracovat, který se může zdokonalovat. Bůh mu dal na to podklady. Ale Adam si nevybral tuhle roli dítěte, ale vybral roli hotového, dokonalého tvora, který už nemá co zlepšovat. Adam „nepotřeboval“ strom života. Bůh ho chce navést, aby se zamyslel nad otázkou biologie, genetiky atd. „Bůh uhnětl z hlíny...“. „Podívej, Adame, to všechno je uděláno z hlíny, i zvířata. Víš co, dej jim jméno.“ Adam se mohl zamýšlet nad tím, jako jsou společné znaky zvířat, co je naopak rozděluje atd. Tak by se dostal k třídění, déle ke genetice. Adam se vůbec neptá. Adam je člověk, kterého nebaví chodit do Boží školy, ale jednoduše se chce oženit. Představte si patnáctiletého výrostka, kterému se nechce chodit do školy, ale místo toho chodí za děvčaty a případně droguje. Toto je mentalita Adama. Boží přítomnost ho nevzrušovala: „Já chci ženskou a ostatní si nech, šlo by to? A jak dlouho to bude trvat? Co já budu tak dlouho dělat?“ „Jestli chceš, můžeš spát.“ „A když se probudím, budu mít ženu?“ „Ano.“ Takhle si to musíme dosadit. Pak z toho vyleze ta úděsná představa. Vím, že toho Adama jsme si nikdy takhle nepředstavovali. Uvědomte si, že Adam je napůl v nebi, může se od Boha učit a přece, tak říkajíc „kašle“ na to, nevyužívá toho. Adam má příležitost říct: „Bože, nemohl bych být u toho, když budeš tu Evu dělat?“ Adam mohl být u stvoření své ženy, jenže ono ho to nezajímá, nebaví. Chce ji prostě mít hotovou. Ta otázka klonování se už buď dělá, nebo je na „spadnutí“. A to dělání té Evy to mohlo trvat delší čas. My musíme vidět ten otřesný fakt, že Adam v ráji chce jenom ženu a nic jiného ho nebaví. Na setkání s Bohem se netěší. Setkání s Bohem mu už nemají co říct. Toto je problém Adama. Ten záhadný divotvůrce (Mk 9,37-42) je jakýsi anti-Adam, který se zarazí nad tím, co Ježíš říká a ví, že to musí dořešit. Na další kázání nejde, dokud nemá to první domyšlené. Nakonec s ním navazuje Bůh kontakt a dává mu schopnost dělat zázraky. On si uvědomuje, že musí začít úplně znova, když se chce zbavit rabínských předsudků a zdeformovaných představ. Ten člověk začíná od základů (nejde o to začít v dětském věku), postupuje tak, jako postupuje dítě při poznávání světa. A nyní jsme u toho, proč je tam ta „pravá ruka“. Dospělí, velice často vnucují dětem své názory, které sami převzali a nemají je přitom promyšlené. Zrovna tak jako páni rabíni lidem dali zkreslené názory o Mesiášovi a výsledek je ten, že i apoštolové nejenom říkají: „To se ti nestane“, ale v rozhodujících chvílích usínají. To je Petr, Jakub, Jan. To je skutečnost. A toto je i u Adama. Takhle bychom měli číst tu Bibli všichni, jako ten můj žák. Takový objev udělal. Pro mne to byla pěkná lekce ze čtení Bible. Ten neznámý divotvůrce takhle tvrdě, samostatně přemýšlel. Proto jsme se k tomu mládenci a k tomu Adamovi vrátili.
EVANGELIUM Mk 10, 17-30, 28. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!'" On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!" On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."
Stojí za to, přečíst si celé to líčení. Za Ježíšem přichází bohatý mládenec. Musíme si tam dosadit věci, které nám na první pohled utečou – a to je např. to, že učedníci říkají: „Kdo tedy vejde?“ Musíme si uvědomit, že jednak mezi učedníky patří apoštolové a někteří, kteří trvale chodí s Ježíšem, ale že učedníci jsou také místní, co trvale s Ježíšem nechodí, ale když jednou za čas Ježíš prochází tím jejich krajem a káže, tak přijdou za Ježíšem, jako staří známí. Např. Lazar, Marie a Marta nechodili s Ježíšem, ale kdykoliv Ježíš šel do Jeruzaléma, tak se u Lazarů stavoval. A tito tak řečeno, usazení učedníci, kteří nechodí s Ježíšem, tito po Ježíšově kázání šli za ním a řekli: „Prosím tě, vysvětli nám tohle a tohle, my jsme tomu nerozuměli“. A tak učedníkem se stal ten, kdo po Ježíšově kázání, šel za Ježíšem si to prodiskutovat. A tito místní učedníci toho bohatého mládence znají. A když Ježíš říká, že tento člověk do nebe nevejde, tak ti místní učedníci, ale ne takový Petr, ten by se za něho nepral, protože ho neznal. Oni žijí ve stejném městě, chodí s ním do stejné synagogy, vidí, že ten mládenec je „vzor ctností“, ctnostného člověka a tak si říkají: „No, tenhleten, že nevejde? Kdo teda vejde?“ Toto je takový historicko–technický detail, který je důležité mít na paměti. A teď se zamyslíme nad tím příběhem z hlediska postavy bohatého mládence. Přiběhl, poklekl před Ježíšem a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl Věčný život? A všimněte si, že Ježíš na toto oslovení reaguje odmítavě. „Proč mně nazýváš dobrým? Dobrý je jenom Bůh. Znáš přeci přikázání, atd.“ Toto jsou věci, které by nemusel připomínat nějakému člověku, který je na vysoké duchovní úrovni. Jenže právě v náboženství je mnoho lidí primitivních. I když jsou to zbožní primitivové, tak jsou to primitivové z hlediska míry poučení. Např. takový David nemohl říct, že nikoho nezabil, že nezcizoložil. Ale David si toho byl vědom a David je člověk, který dovede velice dobře přemýšlet. On se vlastně svým způsobem myšlení dostává do myšlení novozákonního. A proto je tak vážený u Boha. Bohatý mládenec je pravý opak. On nemá ani stopu toho Davidova myšlení. Je možné, že žádný z těch hříchů neudělal, ale pak je záhadou, proč Ježíš takovému člověku, který neudělal nějaký okatý hřích, neřekne nějaký fajnovější úsek ze Staré Smlouvy, kde by mu dokázal, že není v pořádku. Ten mládenec přichází za Ježíšem jako někdo, kdo si myslí, že je v naprostém pořádku. „Mistře dobrý…“. „Proč mi říkáš dobrý, dobrý je jenom Bůh. Znáš přikázání...“. Ježíš mu vyjmenovává jenom ty hrubší přestupky. A ten mládenec na to říká: „To všechno jsem dělal“. Víte, kdyby tam byl člověk, který opravdu toto všechno dělal, Ježíš by z Mojžíšova Zákona měl dost materiálu, kterým by ho usvědčil, že je se sebou příliš spokojen. Problém bohatého mládence je v tom, že má své vyjeté koleje a necítí potřebu o náboženství přemýšlet. On má představu, že všechno dělá dobře - „to všechno jsem dělal“. Nepřichází za Ježíšem např. s otázkou: „Poslyš Ježíši, ty jsi včera kázal a já tomu nemohl rozumět“. Jemu bylo všechno naprosto „jasné“ a přitom jasné být nemohlo. Protože, když Ježíš kázal, tak to kázání bylo srozumitelné jenom učedníkům, kteří měli objasněné také předchozí lekce. Představte se, kdybych seděl na nějaké přednášce mediků ve 4. nebo 5. ročníku, tak z toho nebudu nic mít, protože to není můj obor. Mohl bych konstatovat, že jsem tomu nerozuměl, že mi to nebylo jasné. A nemůže to být jasné člověku, který neprodělal předchozí ročníky. Bohatý mládenec není Ježíšův učedník. On je Ježíšem nadšen, ale že Ježíšovo kázání např. třetí, je srozumitelné tomu, kdo zná druhé a druhé je srozumitelné pouze na základě prvního kázání, mu vůbec nedocházelo. On má pocit jasnosti, on je nadšen. Ježíš mu úmyslně říká hrubé přestupky a bohatý mládenec suverénně odpovídá: „To všechno jsem dělal“. Když se zamyslíme nad tím, proč Ježíš takto postupuje, v tomhle konkrétním případě, tak je velmi pravděpodobné, že tento mládenec není takový, jak by se zdálo. Mohl se od mládí snažit dělat, ale sem-tam se mu to nepodařilo. On, podobně jak to dělali farizeové, se těmi ostatními prvky zbožnosti snažil vyrovnat nějaký ten hříšek z mládí, který ho tížil. A v tom jeho subjektivním světě se mu to opravdu podařilo. On měl pocit, že je dobrý. Ale nějaký ten hříšek určitě byl. Sv. Jan, miláček Páně, píše: „Kdyby si někdo myslel, že je bez hříchu, je lhář a pravdy v něm není“. Proč? No, proto, že nikdo z nás není bez hříchu. Cílem je, aby člověk pochopil Ježíše, a když čte Bibli, aby se naučil pořádně přemýšlet. Aby se např. naučil pořádně reagovat, aby se mu nestalo to, co sv. Petrovi, když Ježíš řekl: „Jdeme do Jeruzaléma, oni mě zabijí“. Víme, že sv. Petr na to reagoval tím: „Kdepak, to se ti nestane“. Jistě, Petr to řekl, ale mysleli si všichni. Tady teprve začíná takové podstatné křesťanství, abychom se dokázali s Bohem domluvit. A takové ty hříchy: Nezabiješ, nepokradeš,... jsou vlastně takové hrubé přestupky, které nás mají upozornit: „Poslyš, vždyť tvůj způsob myšlení o Bohu je nesprávný“. V listě Římanům, 1. kap. je tohle to krásně napsáno: „Nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“. A jsou tam vyjmenovány ty nejhorší hříchy až po dětské zlobení. Bohatý mládenec to není člověk se skutečně vysokou duchovní úrovní. Je to zbožný, bigotní človíček, který má svůj majetek, v sobotu jde pěkně do synagogy, uvelebí se na 1. místě jako nějaký místní notábl. Kdyby byl jeho život opravdu takový, tak by Ježíš byl vytáhl jiný „špek“, aby ho přesvědčil o tom, že není takový, jak sám se vidí. V životě mládence muselo být něco, čeho se dopustil, za co se styděl a co považoval za vykompenzované. Ježíš měl dost materiálu, aby usvědčil člověka z vadného způsobu myšlení; pakliže je ochoten o tom přemýšlet. Ovšem místní učedníci, co mládence znají coby váženého občana, který vždycky sedí v synagoze pěkně v první řadě mezi nejváženějšími občany, tak ti jsou ochotni za něj dát „ruku do ohně“, když Ježíš říká: „Tenhle nevejde“. Nesmí nás mást, že Ježíš na něj pohleděl s láskou. To není pohled lásky na základě spokojenosti s člověkem, který je na vysoké úrovni a kterému se doporučuje ještě něco navíc. Toto je laskavý pohled lékaře na člověka, který je úplně na dně, který je jako troska, která zápasí se životem. Bohatý mládenec nezápasí se životem. Je přesvědčen, že on je v pořádku. Je to tedy od Ježíše laskavý pohled ze soucitu („Nevíš, jak na tom jsi, nevíš, jak jsi na tom bledě, tebe, ti páni rabíni, těmi chválami uspali. Ty nemáš ponětí o tom, jak vlastně správně přemýšlet o Božím slově. Ty jsi spokojen s tím, že máš vysezené místo a že čas od času slyšíš z úst řečníka na sebe chválu. A ty té chvále věříš. Tak si opravdu myslíš, že jsi takový dobrý“). To je jeho problém. Ten člověk ovšem není dobrý. Jednak proto, že kdyby neměl nějaký škraloupek, před kterým zavírá oči, tak by Ježíš použil jiné argumentace a ne téhle banální („nepokradeš, nezesmilníš, atd.“). A druhá věc: Pakliže by byl někdo psychicky v pořádku, v tom smyslu takového základného přemýšlení o Bohu a o Bibli, tak by byl Ježíšovým učedníkem, jako byl Lazar. Často jsme si říkali, že napřed musím znát „slabikář“ a pak mohu číst Bibli, napřed musím mít určité psychické vlastnosti a teprve pak mohu rozumět tomu, co říká Ježíš. Bohatý mládenec vůbec neměl ten „slabikář“ v pořádku. Jinak by mu Ježíš nemusel říct: „Rozdej, co máš a následuj mně“. Proč to Ježíš neřekl Lazarovi? Proč to neřekl celníku Zacheovi? Protože ten si je vědom svých hříchů a když říká: „Polovinu majetku dám chudým, a koho jsem ošidil, vynahradím čtyři krát“, Ježíš neřekne: „Musíš dát všechno“. Proč? Protože Zacheus nemá ten pocit dokonalosti, nemá vysezené místečko super zbožných pěkně vpředu. On je si vědom, že na sobě musí tvrdě pracovat. Je si vědom, že po náboženské práce má co dohánět. Lazar je také boháč, ale je si vědom, že není dobrým židem. A Ježíš právě pro to vědomí mu nemusí říct: „Rozdej všechno, co máš“. Ten bohatý mládenec není uvnitř dobrým židem a on o tom v dané chvíli už ani neví. Jak říkám, v dětství pravděpodobně už nějaký hříšek měl, před kterým zavíral oči, o kterém se mu podařilo pomlčet. Čili ta slova, že všechno plnil od svého mládí, mohou připouštět, že v mládí se dopustil hříchu, ale potom už ne („od mládí to dodržuji“). Můžeme to chápat i tak. Tento člověk nevejde. Učedníci jsou ochotni se za něj prát. A Petrovi svítá, že ono s ním asi nebude všechno v pořádku. A chce si to ověřit. A říká: „Ježíši, my jsme vlastně nechali všechno a šli jsme za tebou. Takže my jsme víc než tenhle mládenec?!“ „No, ano, jste víc. Vy budete sedět na soudní stolici a soudit dvanáct kmenů izraelských. Vy budete mít místo, na kterém se už vidí sedět ten bohatý mládenec. Ten bude poslední. Vy budete na daleko vyšším stupni důstojenství než on“. Petr chápe: „Kdyby byl v pořádku, tak by nemohl odejít od Ježíše s takovou ochablou reakcí. Přijde plný nadšení, a když mu Ježíš říká: ´Rozdej, co máš a pojď s námi´, tak odchází. Mně nikdo nemusel říkat, abych rozdal, co mám. Když mně Ježíš zavolal, tak já měl obrovskou radost a automaticky jsem všeho nechal. Celník Matouš začal vyskakovat radostí, když ho Ježíš pozval. A nechal všechno být. A tenhle ten, ten zesmutněl. Vždyť bývalý celník Matouš je na tom daleko lépe. Obyčejný rybář sedává v synagoze vzadu a celník se může postavit jenom za dveře, kdežto bohatý mládenec sedí vpředu. Ježíši, když na to koukám, tak my jsme na tom opravdu lépe“. „To si teda Petře „piš“ (lidově řečeno), že jsi na tom lépe. Častokrát jsme se zabývali touhle tou pasáží. Opravdu stojí za to ji dobře pochopit. Někdy máme tendenci sklouznout do role bohatého mládence, což je velmi nebezpečné. Musíme pořádně chápat smysl křesťanství a pak nemůžeme říct, že jsme bez hříchu. A když se nemůžeme hříchu zbavit, je to proto, že zapomínáme, co je smysl křesťanství. Ještě k poznámka k větě: „Ježíš na něj pohleděl s láskou a řekl: ´Ještě jedno ti schází, prodej vše, co máš a budeš mít poklad v nebi´“. To se často vykládá (i ve zbožných knížkách) tak, že tady je rada chudoby. Ne, přátelé. To ´jedno ti schází´ není otázkou bohatství ale je to konstatování („Jo, kamaráde, jedna věc ti schází, nebo něco ti schází“). To ´a prodej, rozdej a přijď ke mně´ jsou rady, jak se z toho on může dostat. On nemůže žít dál ve svém prostředí, které mu lichotí a okuřuje ho, coby dobrého, hodného. On potřebuje chodit s Ježíšem. Ježíš by ho svěřil do péče třeba Matoušovi a bohatý mládenec by se musel od celníka Matouše učit přemýšlet. Byl by pod dohledem. Takže ´ono ti něco schází, rozdej, co máš a následuj mně´ není chyba, že je bohatý. „Ono ti něco schází z Mojžíšova Zákona, z toho, co jsem ti řekl, z toho, co jsem ti, kamaráde vyjmenoval. A řešení není v tom, že budeš kumulovat zbožnosti, projevy zbožnosti a utvrzovat se, že ty už máš tamten hříšek svého mládí za sebou. Řešení je v tom, že musíš začít úplně znova přemýšlet a pečovat o výstavbu své osobnosti.
Nejprve nakousnu problematiku. Máme opřed sebou bohatého mládence a toho mládence Ježíš vyzývá k věci, která je pro leckoho nepříjemná: „Rozdej, co máš a následuj mně!“ Mládenec odchází a učedníci se za něj berou. Chce si to porovnat různá evangelia. Pak se dovíme, že to byl nějaký nóbl pán, snad člen velerady a ti učedníci, co ho znají, když slyší, že Ježíš o něm říká, že nevejde, jsou překvapeni a říkají: „No teda, kdo bude spasen, když ne tenhle ten člověk?“ Ježíš tady říká: „Těžko vejde bohatý...“. Oni zase: „Kdo může být spasen, když ne tenhle ten člověk, kterého známe od mládí. Je to člověk zbožný, je to elita. A najednou Ježíš o něm říká, že nevejde. „Kdo teda bude spasen?“ A Ježíš říká: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ My často v té radě vidíme radu k jakémusi superkřesťanství: „Rozdej, co máš a mysli si, že bude všechno v pořádku!“ Jenže, drazí přátelé, když se člověk zamyslí nad tou problematikou, dojde k závěru, že Ježíš přece měl přítele, který byl také bohatý a Ježíš mu neříká, aby rozdal, co má. Proč? Že by Ježíš dělal kamarádovi protekci? Můžeme si také připomenout Zachea, vrchního nad celníky. Když Ježíš procházel Jerichem, Zacheus ho chtěl vidět, vylezl na strom. Mimo jiné si také netroufal jít mezi ty nóbl – slušné lidi. Netroufal si jít do toho zástupu okolo cesty. Ale Ježíše chtěl vidět. Když Ježíš šel kolem, řekl: „Zachee, pojď dolů, dnes budu u tebe večeřet!“ To samozřejmě nikdo ze zástupu nečekal. Zacheus byl boháč, vrchní celník, čili člověk, u kterého byl mamon vyloženě doménou života. To nebyl zbožný člověk, jako ten bohatý mládenec. To byl člověk, abych tak řekl, prolezlý těmi penězi. A přišel k Ježíši, říká: „Jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně a polovinu majetku dám chudým“. Proč Ježíš neříká: „Jo, milý Zachee, musíš rozdat všechno? Jsme tady u jedné věci. Zacheus je si vědom toho, že je hříšník a proto je chudý duchem. Kdežto bohatý mládenec, který žije na výsluní společenského života, v synagoze sedí v první řadě (je tam pro něj připravené místo, kde nikdo nesměl sedět, protože to bylo místo bohatého mládence), který žije v duchovní prestiži, je bohatý duchem, je spokojený s tím, jaký je. Takže ta rada ´rozdej co máš´ se netýká všech lidí. Např. Stará Smlouva hovoří o tom, že budou li židé plnit, budou na tom hospodářsky velice dobře. To jsou velice zajímavé pasáže (5M 28), že Stará Smlouva slibuje hospodářskou a politickou moc, pakliže budou dodržovat Mojžíšova přikázání. A když nebudou dodržovat, tak zase bude pravý opak. Konečně i to první čtení z Knihy Moudrosti 7. kap., 7 verš: „Modlil jsem se, aby mi dal rozum, prosil jsem o ducha moudrosti.... Dal jim přednost před žezly a trůny a bohatství jsem pokládal za nic.“ Pakliže člověk přijde na saturaci ducha, abych to tak nazval, tak takové vedlejší věci pro něj nehrají roli. „Miloval jsem moudrost a dal mi také bohatství. Nežádal jsem bohatství, chtěl jsem moudrost, ale dostalo se mi dobra a nespočetného bohatství k tomu“. Je to přesně to, co říká Stará Smlouva. Ano, musíme být chudí duchem, a pakliže budeme chudí duchem a budeme na sobě pracovat, budou vyřešené i starosti a nebude nám vadit ani přepych. Ve Staré Smlouvě čteme: „Hospodin na této hoře připraví bohaté hody pro všechny národy: tučné jídlo, bohatý výběr, drahé víno, atd.“ Slibuje hospodářský rozkvět země, žádné starosti. Starosti jsou pro ty, kdo jsou bohatí duchem. Ale ten, kdo chce pracovat na rozvoji svého „já“, tak pro toho je v Bibli slíben přepych. Tohle to je všechno k tomu dnešnímu úryvku.
EVANGELIUM Mk 10, 35-45, 29. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu." Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."
Je dobře si tuto událost přečíst i u ostatních evangelistů. Tu situaci vyprovokovala, jak víme, maminka Jakuba a Jana. Ona byla iniciátorem. Jan a Jakub jdou za Ježíšem si zamlouvat protekci (první a druhé místo). Ježíš zde cituje proroky, tj. připomíná předpovědi utrpení, které ho čeká. Pro Petra, Jakuba a Jana je to už po čtvrté a po páté. Poprvé se to odehrálo tak, že se nejdříve Ježíš ptá: „Za koho považují lidé Syna člověka“. Bylo to po vysílání po dvojicích. Oni říkají, co si lidé myslí (někdo, že je Eliáš, nebo Jan Křtitel, atd.). A Ježíš: „Co si myslíte o mně vy?“ Petr: „Ty jsi Mesiáš“. Ježíš: „Ano, gratuluji ti“. Ale hned na to říká: „Půjdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit…“ a Petr na to: „Kdepak, to se ti nestane“. Nejdříve Ježíš zavede řeč směrem, aby si apoštolové uvědomili, jak povrchní jsou názory lidí. Tou otázkou nedělal Ježíš průzkum veřejného mínění pro svou potřebu. Ježíš chce, aby si uvědomili, jak s těmi lidmi byla diskuse jalová, jak je nemohli přesvědčit, že se pletou, i když většina apoštolů znala Jana Křtitele osobně. Lidé, o kterých mluví apoštolové, jsou zbožní, těší se na Mesiáše, ale mají nekvalitně utvořený povrchní názor. Ježíš jim tohle chce připomenout, jakoby jim chtěl říct: „Dejte si pozor, abyste na tom nebyli stejně, jako ti strejdové „od piva“, kteří mají svoji pravdu, a nikdo je nemůže přesvědčit, že by to mohlo být jinak. Mají svůj názor, že je to např. Jan Křtitel a nelze s nimi hnout“. Musíme si uvědomit tu atmosféru. Apoštolové sdělují své dojmy. Byla tam bohatá diskuse a nebylo to vyřízené za dvě minuty. Ti lidé, i když neměli pro to žádný důvod, byli skálopevně přesvědčeni o tom, za co pokládají Ježíše. Pak se Ježíš ptá apoštolů: „Za co mě pokládáte vy?“ Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“, tj. někdo víc, než proroci. Proč tuto otázku Ježíš klade? Proto, aby si apoštolové uvědomili, že před nimi stojí někdo víc než pan rabín, od kterého dříve získávali náboženskou výuku, aby si uvědomili, že je Mesiáš. Oni sami si to uvědomují, jsou si toho vědomi. Nyní Ježíš začne hovořit o tom, že ty rabínské představy o Mesiáši nejsou správné: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán...“. A najednou sv. Petr vybouchne (tím není řečeno, že ostatní takoví nebyli): „Kdepak, to se ti nestane“. Dostane se mu od Ježíše nejhoršího oslovení, jaké mu kdy řekl: „Jdi za mnou satane“. Probereme si znovu, jak Ježíš volí postup rozhovoru. Nejdříve se hovoří o povrchnosti těch lidí, pak zavede hovor na to, že je Mesiáš a až potom na špatné rabínské představy. Z pedagogického hlediska je to od Ježíše na jedničku a přesto, jak vidíme podle Petra, byli psychicky natolik zablokovaní, že Ježíš neuspěl. Otázku Mesiáše, zafixovanou podle rabínské nauky, se nepodařilo vysvětlit. Okamžitě spadli do starých vyjetých kolejí. Ta nadávka od Ježíše nebyla určitě Petrovi příjemná. Při dalších Ježíšových předpovědích je napsáno: „Nerozuměli mu, báli se ho otázat“. Jak to, že mu nerozuměli? Protože nechtěli připustit doslovný význam té řeči („rabín přece říká něco jiného“). Je vidět, že vlivem zafixování špatné představy, odmítají jasný význam a hledají význam jiný. Třeba se nad tímto zamyslet a kriticky se podívat na naše náboženství, protože špatné představy nám mohou podobně nadělat pěknou neplechu. Pro začátek je nutné umět si připustit, že moje náboženské představy mohou být značně uchýlené. Apoštolové tedy přemýšlejí, o čem to vlastně Ježíš mluví, protože o zabití přece nemůže jít. Dumají, na nic nepřicházejí, bojí se zeptat, aby jim Ježíš zase nevynadal. Tak se postupně dostáváme k dnešnímu případu. Ježíš jde, spěchá, oni tuší, že se něco děje. Ježíš to chce mít co nejdříve za sebou a oni cítí tu atmosféru. Následují Ježíše s bázní. Zase si vzal stranou svých dvanáct a začne jim předpovídat utrpení. Oni přemýšlejí a hledají skrytý smysl této řeči. Jasný smysl nepřipouštějí. A vidíme, že maminka synů Zebedeových „přišla“ na řešení: „Vždyť on se jde ujmout moci“. Je to naprosto nesmyslný výklad, ale protože jsou pod neustálým tlakem toho, co Ježíš říká a přitom považují za nemožné, že by Ježíš mohl být zabit, tak jim nesmyslný nápad připadá jako skutečné řešení. Proto radí synům („kujte železo, dokud je žhavé“), aby si zajistili první a druhé místo v Ježíšově království. Možná si myslela, že Ježíš bude mít radost, že pochopili, co tou řečí mínil (dle rčení: „Kdo dříve přijde, ten dříve mele“). Jak ten rozhovor vypadal, víme z Evangelia. Ježíš jim říká: „Vždyť nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já budu pít? Nebo být ponořeni v křest, jako já?“ Slovo křest tam nemohlo být, ale jenom ponořeni, jako my říkáme namočení, když máme malér. Pozor, nemá to s naším křtem nic společného. Oni na to: „Můžeme“. Ježíš: „Kdo bude sedět po levici a po pravici, není v mé moci. To dostanou ti, kterým je to určené“. „Tak, jako já budu pít kalich, budete i vy, tak jako já budu namočen, budete namočeni i vy“. Ježíš si vzal apoštoly stranou, zavolal si je a říká: „Já vám vykládám, že budu zabit, a tihle milostpáni se svojí maminkou shánějí protekci“. Máme tam: „Když to slyšelo ostatních deset, že ti dva je chtěli předběhnout, rozmrzeli se na ně“. Ježíš říkal dále: „Podívejte se, ti co se považují za panovníky, tvrdě vládnou národům. Vy budete mít skutečnou moc nad lidmi. Máte–li být na úrovni, musíte umět sloužit, tak jako já sloužím lidem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a svůj život dal jako výkupné za všechny (další předpověď)“. Takže vidíme ten kontrast, jak si to maminka synů Zebedeových vysvětlila. Nám se však také často stává, že jasné texty Evangelia nechápeme a vymýšlíme všelijaká vysvětlení, která sice nesedí, ale člověk se jimi uklidní. Jedno takové místo je konec Evangelia sv. Marka, kde Ježíš jasně říká: „A ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: ….“. Kolik lidí si klade otázku: „Proč se to vlastně neděje?“. Vysvětlení se objevují různá, jako, že už to není třeba, nebo že jsou to pozdější doplňky, atd. V poslední době už to bývá bez komentáře, jakoby Ježíš vůbec nic neslíbil. Tak se nikdo nezajímá o to, proč Ježíš nikoho neuzdravuje. Když člověk něčemu nerozumí, měl by se zeptat. Někdy tomu nechceme rozumět, že Ježíš je s tím naším křesťanstvím moc málo spokojen a že ho třeba opravit, aby mohl znova rozdávat dary, jaké měla církev na počátku. Třeba si to přiznat.
Vyvstává nám tu ovšem jedna věc. Nebo spíš, měla by vyvstat. V dějinách mnoho lidí si všimlo té věty: „Kdo by chtěl být mezi vámi velký, ať je služebník, kdo by chtěl být první, ať je otrokem.“ Spousta lidí se snažila sami sebe pokořovat, ale velmi, velmi málo lidí si všimlo té otřesné skutečnosti, kterou je nepochopení Ježíše. Ježíš mluví a mluví naprázdno. Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán velekněžím, zákoníkům, odsoudí ho, zabijí, bude ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých“. Proč tady Ježíš říká ´Syn člověka´? Kdyby řekl ´já´, je to stejně pravdivé, ale apoštolové by si řekli, že Ježíš není Mesiáš. Víme přece, že když byl Ježíš zatčen, degradovali ho na proroka (Emauzští: „To byl tak velký prorok, že jsme mysleli, že je to Mesiáš“). Proto tady Ježíš zdůrazňuje: „Jdeme do Jeruzaléma, a Mesiáš bude vydán, bude zabit.“ A tak i přes toto zdůraznění, reakce apoštolů, konkrétně dvou z té trojice nejlepších a mezi nimi vůbec snad nejlepších - Jan, miláček Páně a jeho bratr Jakub - reagují na to žádostí o protekci. Iniciátorem toho, jak víme od jiných evangelistů, je maminka. Ale synové na to přistoupili. A tak i oni se tady na tom „podepsali“. „Rádi bychom tě o něco požádali.“ „Tak, co chcete?“ „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ Tady vůbec nemyslí na to, že Ježíš vstane z mrtvých. Tady myslí na to, že se Ježíš jde ujmout moci. To na první pohled vypadá, jakoby to souviselo s psychiatrickým problémem. Jenže to není psychiatrický problém. Ale je to věc, která vypadá úplně stejně. Uvědomte si, že Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma…, atd.“ a Petr mu na to říká: „Kdepak, to se ti nestane“. Jedná s Ježíšem, jako s malým klukem. Přitom, kdyby se ho někdo zeptal: „Kdo je víc, Ježíš nebo rabín?“, odpověděl by bez váhání: „Jak se můžeš takhle hloupě ptát?“ To jsme si mockrát říkali. Tady jde o to si uvědomit, že určité věci nám do vědomí nemohou proniknout tenkrát, když máme předsudky, které nám blokují naši mysl. A nepomůže ani Ježíš. Ježíš má omezenou moc ne snad, že by tu moc neměl, ale když Ježíš i Bůh předali člověku pravomoc rozhodovat o sobě, když dali člověku moc Boha umlčet a říct, že s ním nesouhlasí, tak to Bůh respektuje. A Ježíš respektuje tuto svobodu člověka, která nás na jedné straně vede k té nejvyšší možné zásluze, na druhé straně člověku umožní největší možné zvrhlosti. Víte, my jsme zvyklí se dívat spatra na opilce, narkomany, vrahy, ale uvědomte si, když někdo považuje Ježíše za Božího Syna, Mesiáše a přitom mávne rukou nad tím, co Ježíš říká, je to také uhozené jednání. Jenže to si nikdo neuvědomí. Kdepak by nás to napadlo, že bychom my, kdybychom žili v době Ježíšově, mohli říct: „Ježíši, to co říkáš, jsou hlouposti, nesmysly“. Víte, to Petrovo ´to se ti nestane´, není jenom stanovisko Petrovo, ale i ostatních. Je to postoj vůči jednomu z mnoha bolavých míst v Ježíšově nauce, kde se to začíná projevovat zjevným odmítnutím („to se ti nestane“) a potom, když Petr, Jakub a Jan jsou na hoře a Ježíš se před nimi proměňuje a mluví s Mojžíšem a Eliášem o tom, že má trpět, apoštoly to nebaví, usínají jako školáci, které nebaví něco poslouchat. Nevěděli, co mluví, nevnímali to. Jenom se dívají, ale řeči neposlouchají. Asi tak, jako kdyby si někdo u TV pustil obraz, ale vypnul zvuk. Zjevení skončí, Ježíš jde s nimi z hory dolu a říká: „Neříkejte nikomu nic, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. No a oni mu na to říkají: „A proč teda říkají zákoníci, že napřed má přijít Eliáš?“ Čili, stavějí zákoníky nad Ježíše. Vůbec si toho nejsou vědomi. Tak nakonec to skončilo tím, že když Ježíš říkal: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, atd.“, oni se báli zeptat („zase dostaneme vynadáno“). A ten dnešní případ je vyvrcholením toho nedorozumění. Ježíš mluví o své smrti a oni říkají: „No, jó, on se jde ujmout moci a tak honem, musíme si zajistit pozice“. Často jsme o tom hovořili, ale toto nebývá nikdy dost zdůrazněno. Přátelé, uvědomte si, že to je vlastně zvrhlé jednání. Jenže, kéž bychom my byli alespoň tak málo zvrhlí, jako Jakub a Jan. Co my budeme dělat tváří v tvář Ježíšovi, ještě nemáme odzkoušeno. Je to nepříjemné, je daleko pohodlnější zpívat a ujišťovat P. Boha svojí láskou, atd. Ale toto je fakt, skutečnost, které nikdo z nás nebude ušetřen. A jediná možnost, jak té havárii se při setkání s Ježíšem vyhnout, je pořádně číst Bibli, a ne nějaké zbožné knížky, ne nějaké ujišťování, že ten nebo onen svatý nám zaručeně pomůže. Pořádně si pročíst Evangelium a zamyslet se nad texty, kterým nerozumím, přiznat si, že ledacos nám z Evangelia nejde pod kůži. Vždyť Jan, miláček Páně, jeden z té trojice Ježíšových primusů, Ježíšovi také nerozuměl. Tím neříkám, že v Ježíše nevěříme. My v Ježíše věříme, ale něco jiného je věřit v Ježíše, něco jiného je věřit něčemu, co Ježíš říká a něco jiného je věřit všemu, co Ježíš říká. Tak je dobré se zamyslet nad těmi superapoštoly a nad Petrem také, jak v jejich mozku vzniká „virus“ a zmatek při té Ježíšově předpovědi utrpení, jak oni usilují pochopit, co chce říct a jak jim dochází „jasno“ („jak jsme mu mohli nerozumět, vždyť on říká, že se jde ujmout své slávy, že se ujme moci“). Nejedná se o žádost o posmrtnou blaženost. To by je Ježíš nekáral („vždyť nevíte, o co žádáte“). A teď ještě se vžijme do Ježíšovy situace. Jak asi bylo Ježíšovi? Je to poslední cesta, je poznamenaná jakýmsi horečným chvatem, Ježíš jde do Jeruzaléma, pospíchá, chce to mít co nejdřív za sebou, chce honem ještě dokončit dílo a ví, co ho čeká. Pro Ježíše by bylo úlevou, kdyby řekli: „Počkej, vysvětli“. Ježíš by dostal obrovský psychologický doping, kdyby reagovali: „Tak ty budeš zabit? Proč jdeš na kříž, vysvětli nám to, atd.“ Jaký to má význam? Pro Ježíše by to bylo obrovskou úlevou. Ale takhle, v té vidině kříže, který Ježíš před sebou vidí, ještě padá na váhu děsivá tupost učedníků, kterým ne a ne vysvětlit, jak se věci mají. Nad tímto se musíme zamýšlet a domyslet to do konce. Jak by vám bylo, kdyby vám někdo blízký stále a stále nechtěl věřit a vy byste za něj umírali a on by vám pořád nevěřil?
EVANGELIUM Mk 10, 46-52, 30. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
Na první pohled nic zvláštního, jenže pozor, je to jeden z mála lidí, který dostal od Ježíš pochvalu za víru. A Ježíš s tou pochvalou za víru vyloženě neplýtvá. Samozřejmě by bylo dobré se zamyslet nad více aspekty, např. kdybychom chtěli hovořit o problematice a o tom, kolik problémů se skrývá dnešním úryvku. Tak zaprvé: Ježíš ho chválí za víru. Ten člověk musí nějakým způsobem vynikat nad okolím. Jakým způsobem se dopracoval té víry? Jakým způsobem předběhl, možná v některých oblastech, i apoštoly? To je jedna věc. Druhá věc je, všimněte si té otázky, když se ho Ježíš zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Představte si člověka, který je třeba přejetý vlakem a pan doktor se ho zeptá: „Poslyš, a co vlastně po mně chceš?“ Situace toho slepého je podobná. On je slepý a prosí Ježíše: „Smiluj se nade mnou!“ Copak si to Ježíš nemohl domyslet, když ten člověk byl slepý? To víte, že mohl. Ale v té věci je totiž určitý háček. A to je taková druhá věc. Měli bychom mluvit o obou těch stránkách. Ale ono by se to opravdu těžko zapamatovalo. Ježíš mu klade otázku: „Co po mně chceš?“ Jádro problému je v tom, že my velmi často chceme po Ježíšovi pomoc, ale přitom pořádně nevíme, co po něm chceme. Neuvědomujeme si, že bychom nevěděli, co chceme? Vždyť chceme být zdrávi. Jenže často se mi stane, že lidé chtějí, abych jim poradil. Mají třeba potíže ve víře. A když jim poradím, tak jim nemohu zodpovědět všechny ty problémy. Nemohu odpovídat na ty, abych tak řekl, nejširší otázky, počínaje tím, že s něčím v Bibli nemůže souhlasit a konče např. výkladem snů. Problém je v tom, že nás někdy tlačí určitá otázka, ale my chceme odpověď na tu svoji otázku a přitom vůbec neuvažujeme, že vlastně na tu otázku bychom si měli odpovědět sami. A že bychom si na ni měli umět odpovědět, kdybychom znali Ježíšovu nauku. My jsme zvyklí říkat ´víra´ tomu, že jsme ochotni se bít v prsa a říkat: „Já věřím, já jsem v pravé církvi“. Přitom nám vůbec nevadí, že nevíme, co Ježíš říká. Kolik myslíte, že kdybychom pořádně udělali anketu mezi věřícími lidmi (z jakéhokoliv počtu z celé Prahy), kolik by pořádně odpovědělo na to, proč jdou k svatému přijímání. Já jsem kdysi takový malý průzkum dělal, ale řeknu vám: „Nic – moc“. Byly to zoufalé nevědomosti. A člověk, který není ochoten dát do pořádku svoje názory, bude marně čekat pomoc od Boha. Když člověk nebude moci určitým věcem rozumět a třeba se přijde zeptat a já když mu budu vysvětlovat a on nebude chtít přijmout moji výzvu, aby opravil ty svoje názory, zkreslené názory z dětství a návyky, na kterých on staví, já mu nemohu pomoci. Takoví lide zpravidla říkají: „Já chci, důstojný pane, abyste zodpověděl tu moji otázku. Já nepotřebuji, abyste mi kladl další otázky“. Jenže, víte, že už jsem jako „mimo provoz“, nejsem na tom zdravotně tak dobře, takže musím šetřit síly a i kdybych byl při plné síle, tak už bych mnoha lidem vůbec ty otázky nezodpovídal, protože ten člověk je už prostě „zná“. Stačí pár slov a už víte, jakým způsobem ten člověk myslí. Kdysi jsem na to narazil, když jsem dělal ve škole takový test a týkalo se to Nejsvětější Trojice, resp., ne té Nejsvětější Trojice přímo, ale byla to příprava na výuku o Nesjvětější Trojici. A najednou jsem zíral, protože podle odpovědi na první otázku jsem mohl rovnou uhodnout odpověď na všechny otázky. Víte, takových základních vědomostí, takových základních návyků, které potřebujeme k tomu, abychom chápali Ježíše, není až tak moc. Ale všechny musí být v pořádku. A to je právě ten problém, že my nikdy nemáme ujasněno, co vlastně chceme. My prosíme Ježíše, aby nám pomohl, ale tomu člověku budu těžko říkat: „Koukej, tady si to přečti, Ježíš ti tady dává odpověď“. Jenže on chce slyšet něco jiného. Ježíš mnoha lidem nepomohl, protože nemohl. Např. Ježíš byl v Nazaretě znechucen tím, že nemohl uzdravit dost lidí. Jenom pár lidí se dalo uzdravit a jinak všichni byli zatíženi těmi předsudky – a Ježíš nemohl. Samozřejmě, on by mohl přijít za panem rabínem: „Pane rabíne, možná se nepamatujete, ale já jsem tesař Ježíš tady z Nazareta“. „Ale, Ježíši, pojď, pamatuji si, tady ten stůl jsi mi dělal, tak co by si chtěl?“ „Pane rabíne, ještě vás sužuje revma?“ „Ale to víš, chlapče, že jó.“ „Pane rabíne, já bych vám pomohl, já vás mohu uzdravit.“ „Troufáš si chlapče? Tak to zkus.“ Pan rabín tohle to čekal a možná už měl i obálku a v ní připravený bakšiš. Čekal pan rabín, čekal pan starosta, čekal pan statkář, atd. Copak si můžeme myslet, že Nazaret byl super zdravé město? Je snad chybou Ježíšovou, že nešel za panem rabínem, aby ho uzdravil. Ale on nepřišel. Když si to takto řekneme, tak je to horor. Ale v tom Nazaretě se skutečně jen velmi málo lidí nechalo uzdravit. Vidíte sami, jak apoštolové Ježíšovi říkají: “Kdepak, to se ti nestane“. Nedávno se četlo, jak Ježíš předpovídá své utrpení, a dva apoštolové říkají: „Až se ujmeš moci, udělej nám protekci…“. Musíme si uvědomit, že když něco od Boha chci, tak když už nic jiného, slušnost je říct: „Prosím tě, uzdrav mne“. Ježíš o tomto jevu v Nazaretě hovoří a upozorňuje, že to není čistě nazaretská záležitost, ale záležitost, mohli bychom říct, celožidovská. Jenže, dá se vypozorovat, že to je celolidská záležitost. Prorok Eliáš byl poslán k pohanské vdově, Elizea požádal o uzdravení jediný malomocný – Naaman. Platí, že prorok není ctěn ve své otčině. No, a nakonec nazaretští chtěli Ježíše shodit se skály. My se často modlíme, ale neuvědomujeme si, co říkáme a mluvíme prázdná slova. I v té věci, Ježíši, smiluj se, pomoz mi, může být, abych tak řekl: „Pomoz mi, Bože, z té nebo oné bryndy (ať už je to jenom nešťastná láska anebo umírající dítě), pomoz mi, pomoz mi, pomoz“ a přitom si člověk neuvědomí, že vlastně by se měl zamyslet nad tím, co Ježíš už řekl a měl by se také zamyslet nad svým způsobem jednání s Bohem. Když takovému člověku začneme něco říkat, on na to: „Ale ne, tohle já znám, já věřím, a tohle a tamto“. Víte, to Ježíšovo ´co chceš, abych ti učinil´, má určitý dosah. Tady nejde jenom o to, aby si člověk řekl, ale aby si člověk vůbec uvědomil, co mu Bůh nabízí, co je v jeho silách, co člověk musí udělat, aby Ježíš potom splnil svoje sliby. Ježíš pak rád pomůže. Ale napřed se člověk musí zamýšlet nad tím, co Ježíš po něm chce. A člověk si kolikrát musí sám ujasnit, co od Ježíše chce. Ujasnit si, že pokud mám nevyjasněnou prosbu, tak mi Bůh nemůže vyhovět. Bůh je všemohoucí, to je pravda. Jak je to možné, že nemůže pomoci lidem z pekla? Odpověď na tuto otázku jasně a jednoznačně dává, ale trochu nezvyklým způsobem, pokoušení Ježíše. Ďábel vynáší Ježíše na věž a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Představme si, že by každý zavrženec chtěl, aby se mu poklonil. Bůh, i kdyby se rozkrájel, nemůže říct: „Jo, ty jsi lepší než já“. Uvědomte si, že toto hrálo roli také v Nazaretě. „Já, že bych se dělal lepší než Bůh?“ A co ten Nazaret, pan rabín, pan starosta, kteří „nemohli“ jít za Ježíšem, protože je to jenom tesař („Jestli je slušný, přijde sám“). To máte totéž jako „pokloň se mi“ („uvaž, že jsem pan rabín“). Problematika Nazaretských je dostatečně výmluvná. A pokud budete číst o Pasteurovi, tak uvidíte, že spousta lidí zemřela pro stejný postoj Pasteurových oponentů, protože v oponentech bylo to: „Co nám ten chemik bude vykládat, nám doktorům o medicíně. To není léčení, ale pouhé zabránění, aby nemoc propukla“. Přitom Pasteur léčil nemoc se 100 % úspěchem. Ale oni radili: „Raději vyčkat. Je to empirie“, atd.“ Jako v Nazaretě, se v menší míře odehrálo také u apoštolů. A my se musíme naučit, abychom jednou dovedli odpovědět na otázku: „Co chceš, abych ti udělal?“
Na první pohled vidíme jeden z mnoha zázraků. Když se na to ale podíváme podrobněji, uvidíme řadu závažných věcí. „Mnozí slepce okřikovali, on však křičel ještě více.“ Proč myslíte, že ho okřikovali? On křičel „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou“. Kdysi dávno jsem to chápal takto: „U slepce stáli nějací lidé, a že ti slepci řekli, že Ježíš tady v blízkosti neprochází, ale o kus dál a proto ten slepec křičel ještě víc“. Později mi došlo, že spíše ho okřikují kvůli jiné věci. Kvůli tomu, že volá: „Ježíši, Synu Davidův....“, čili že ho prohlašuje za Mesiáše. Jeden z titulů Mesiáše totiž byl – Syn Davidův. A ti lidé zřejmě na tohle to reagovali. „Nevykládej hlouposti, vždyť je to prorok z Nazareta. Co takhle křičíš?“ Tady se setkávají dva názory lidí. Názor lidí, co jdou s Ježíšem, kteří ale nepřemýšlejí a pak názor toho slepce, co nešel s Ježíšem, ale naopak přemýšlel. Ten slepec v době té události měl na Ježíše už hotový názor. Toho slepce si můžeme představit takto. Zaslechl novinu, že už tady působí prorok, což je znamení, že brzy přijde Mesiáš. „Jak se jmenuje?“ „Je to Ježíš z Nazareta“. A tak on sháněl informace kousek po kousku, zprávičku za zprávičkou. Možná, že se zašel poptat i pana rabína, aby mu přečetl o Mesiášovi něco z Písma. A slepec nad tím vším uvažoval a dával si dohromady jednotlivé aspekty: „Z Nazereta? No jo, bude považován za Nazareťana, nikdo nebude vědět odkud je.“ A podobných správných úvah bylo zřejmě víc. A Bartimaios, když seděl u cesty a žebral, tak přitom přemýšlel a dával si dohromady jednotlivé texty a v duchu si je opakoval. To víte, kdyby tehdy bylo slepecké písmo, tak by si to Písmo Svaté mohl (hmatem) číst sám. Při přemýšlení se nutně musel dostat do situace, kdy porovnával to, co je v Písmu s tím, co Ježíš říkal a dělal. Takže, když šel Ježíš kolem, měl hotový názor a to nejen na Ježíše, ale i názor na to, jak se má zachovat. Jiní lidé, Ježíše viděli na vlastní oči, poslouchali ho, šli s ním v tzv. hurá průvodu, ale slepec se přímo s Ježíšem nesetkal. On však pořádně přemýšlel o Mojžíšovi a prorocích a proto jeho postoj byl daleko vyzrálejší, daleko připravenější. Někdy je totiž dobré se dostat do styku s někým (něčím), až když je člověk vyzrálý. A nemusí to být zrovna Ježíš, ale může to být např. auto. Představte si, že budete mít zbrklého kluka a koupíte mu motorku. To je nejlepší příležitost, jak ho nechat, jak se říká, zabít. Čili, ty dary jsou někdy podmíněné psychickými vlastnostmi a zrovna tak, plody ze setkání Ježíše s člověkem (o tom jsme mnohokrát mluvili, o tom problému, že člověk může selhat při tom setkání) jsou podmíněny tím, jak je člověk připraven. A tady je na tom lépe slepec, který neměl příležitost hned za Ježíšem jít, ale který byl nejdříve nucen o něm přemýšlet. Proto měl názory od Mojžíše a proroků uspořádané a seřazené a vychází mu, že Ježíš je Mesiáš. A to je velice důležité. Víme přece, že Ježíš, když přišel, vystupoval jako nějaký blíže neurčený prorok z Nazareta. Učedníci nesměli říct, že Ježíš je Mesiáš; měli zakázáno to říkat. Davoví posluchači, ti měli svůj názor na Ježíše hotový (že je to Jan Křtitel, Eliáš atd.). Mají názor ukvapený, který ve skutečnosti není hotový, není zkontrolovaný, není domyšlený. Ale mají pocit, že Ježíše dobře znají, a když Ježíš k nim přijde, že ho doprovodí do sousední vesnice, atd. Takovéto pocity se často zaměňují s tím, co znamená mít správný názor. Čili, ta větší možnost kontaktu, kterou „davoví“ lidé bezpochyby mají v porovnání s tím slepcem, ještě nemusí být plodnější. Ten slepec se dosud s Ježíšem nesetkal, ale promýšlel si Mojžíše a proroky, protože by jinak nemohl volat: „Synu Davidův“. Jiní lidé mají hotový názor, kdežto tento slepec to promýšlí, a když jde Ježíš kolem, tak má dobře utvořený názor. Proč? Protože se pořádně vracel k Mojžíšovi a prorokům. A tady vidíme i tu výhodu, abych to tak nazval, toho slepcova handicapu. Postavou Mesiáše se zabýval, řekli bychom, platonicky. Ono to vlastně vůbec nebylo platonické, protože ten slepec dělal to, k čemu právě Ježíš vyzýval židy - vrátit se pořádně k Mojžíšovi a prorokům. Slepec nemohl jít hledat Ježíše napříč Palestinou. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat na jakousi náhodu. A on zatím dozrává. Při žebrání má dost volného času, aby přemýšlel a dával si dohromady to, co říkají Mojžíš a proroci. A tak začíná vidět, že způsob židovské zbožnosti je něco jiného, než to, co učí Mojžíš a proroci, že oni o Mesiášovi říkají něco zcela jiného, než páni rabíni. Takhle nějak to zřejmě s ním bylo. Nedá se říct, že to tak muselo být úplně přesně, ale ta pravděpodobnost je velmi vysoká. A co je tady rozhodující, je ta jistota, že ten člověk má hotový názor na Mesiáše, že není poplatný davové psychóze a že si neudělal povrchní názor. Ví, že Ježíš je Mesiáš a to mohl vědět pouze na základě dobře čteného Mojžíše a proroků. Na základě rabínského kázání by k tomuto závěru nemohl dojít. A tady jsme u toho, co jsme si chtěli říct. Vytvářet si svůj názor, neukvapovat se ani v nadšení, ani v odmítání, ale utvořit si ho na základě zdravého uvažování. Ono je s tím však spojené to, abychom se naučili pořádně číst Bibli a přemýšlet o ní (to není román). Pak nám začnou vyvstávat otázky. Když budeme přemýšlet dál, začnou se nám otázky objasňovat a vynořovat se otázky nové. Ale to jsou věci, o kterých jsme už mockrát mluvili.
EVANGELIUM Mt 5, 1 - 12a, Slavnost Všech Svatých
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."
Je to velice závažná pasáž, ale musíme se zabývat ještě kouskem - zbytkem problematiky, o které jsme mluvili ve dvou minulých promluvách. A pak se podíváme na jeden z aspektů dnešního úryvku, který s tím souvisí. Napřed se zamyslíme nad tím, o čem jste měli přemýšlet. Otázka vypadala takto: „Jak souvisí Ježíšovo utrpení s naším vykoupením“. Čili – Ježíšova smrt má nějakou příčinnou souvislost s naším vykoupením a uvedl jsem vám 4 příklady: Případ sv. Maxmiliána Kolbeho, dále lékaře, který na sobě zkoušel nemoc a infikoval se, aby prokázal, že mu neuškodí, atd., pak lékaře, který vynašel nějaký lék a zkoušel ho na sobě, jestli lék funguje, jestli není škodlivý, jestli je účinný a také případ zachránce topících se a při záchraně posledního, protože je silně vyčerpán, sám se utopí. K čemu to přirovnáme? Velice mně potěšil jeden človíček, který za mnou přišel s dotazem a říkal, já jsem o tom přemýšlel, nejblíže by to byli ti lékaři. Ten první případ nesedí, protože P. Bůh není žádný dozorce koncentráku, kterému by bylo jedno, koho potrestá. P. Bůh nikdy nevinného netrestá. To je naše představa: „Adam zhřešil, my jsme postiženi dědičným hříchem, a abychom nemuseli být za Adama trestáni, byl za to potrestán Ježíš“. To odpovídá případu Maximiliána Kolbeho. Ovšem, P. Bůh není žádný dozorce koncentráku. P. Bůh není někdo, kdo chce splnit stůj co stůj svoje týrání a je mu jedno, koho ztýrá. Zrovna tak to není případ toho zachránce tonoucích, protože ten se snažil zachraňovat a jeho smrt byla věcí nepředvídanou. Ona sice přišla v důsledku vypětí, ale je to fakt, který nebyl předvídán. Kdežto Ježíš počítal s tím, že bude zabit. Ovšem z čeho jsem měl zvlášť velkou radost u toho človíčka, byl to jeden jediný případ, který hovořil: „Víte a mně se nepozdávají ani ti lékaři. Oni jsou sice k tomu nejblíže, ale není to ono“. A z toho jsem měl obrovskou radost, protože já jsem vám úmyslně neříkal případ pátý, který je k té věci asi nejblíže. A ten si právě teď řekneme. Před časem jsem vzpomínal, že jsem měl ve svém dřívějším zaměstnání kolegu a ten si stěžoval na to, že když prali, jejich malý chlapec se vždycky hrnul k hrnci a s manželkou měli strach, že na sebe strhne vařící vodu. Bylo to za války, pračky nebyly, ale pralo se ve vařící vodě. A jako by to bylo včera, vzpomínám, jak ten otec říkal: „Můžeme mu domlouvat, vyhrožovat, mlátit, nic nepomáhá. Ten kluk se pořád hrne za tím hrncem“. Jednou přišel a řekl: „Myslím, že jsem na toho kluka vyzrál. Nastražíme to tak, že dáme na plotnu hrnec s horkou vodou, takovou, aby se neopařil, potom nastavíme hrnec tak, aby snadno spadnul“. A šli s manželkou pryč. Za chvilku se ozval obrovský křik. Oni věděli, o co jde, dali si načas a pak přišli. „Co pláčeš? No, vždyť jsme ti říkali, že to pálí“. A od té doby stačilo říct: „Pozor! Pálí!“ a klouček už se klidil. Tu moudrost otce jsem ocenil daleko později, když jsem byl knězem a když jsem uvažoval o různých zážitcích. S námi P. Bůh tohle to často dělá. Mnoho našich utrpení přichází proto, aby nás probudily. Čili, člověk musí na sebe strhnout hrnec s tou citelně pálící vodou. A tady jsme u toho pátého modelu. Ježíš říká židům, že jejich zbožnost není v pořádku. Ježíš jim potřebuje nějakým způsobem dokázat, že ta jejich zbožnost není v pořádku. Potřebuje jim to nějakým způsobem vysvětlit, ale oni o tom vůbec neuvažují. Vzpomeňme si, že před nedávnem jsme citovali Nikodéma. Nikodém byl poctivý žid, šel za Ježíšem, ale Ježíšovi nerozuměl. On si opravdu myslel, že zbožnost židů je v pořádku. A když přišel za Ježíšem, za člověkem, který dělal zázraky, atd., říkal si, že se u Ježíše doví něco nového. A najednou od něho slyší takové řeči, že židé nejsou v pořádku, že jejich zbožnost se potřebuje celá vyměnit, atd. A Nikodém odchází od Ježíše zcela rozčarován. Říká si: „Copak všichni v té veleradě jsme darebáci, podvodníci? Vždyť on o tom Kaifášovi mluvil, jako by to byl nějaký vrah. Ne, ne, Ježíš z Nazareta je tesař, je to zbožný člověk, ale je to fantasta“. Byla to ta neslabší verze odsouzení Ježíše, která je myslitelná, protože od té doby Nikodém za Ježíšem nechodil. Ježíš ztratil u Nikodéma veškerou autoritu. „Ba ne, to s těmi zázraky, to se povídá, na tom něco je, P. Bůh ho má rád pro prostotu jeho duše, pro jeho osobní svatost, ale že by on té teologii rozuměl, tak to teda ne“. Prostě, jako bychom my řekli: „On je sice svatý, ale brát si ho za vzor nebudu, protože je to analfabet. Neumí ani číst, ani psát“. Takže Nikodém přestal Ježíše považovat za autoritu. A teď bylo třeba dokázat tomu Nikodémovi, že Ježíš pravdu má. Musel se tam nastražit nějaký „hrnec“, který sice v té první fázi nespadne na Nikodéma rovnou, protože na první pohled tím „hrncem“ je kříž. Ale ten přece spadl na Ježíše. Smysl té věci je právě v tom, že tím „hrncem“, abych tak řekl, není kříž, ale soud nad Ježíšem. Když je Ježíš zatčen a vyslýchán, Nikodém zjišťuje, že nemají svědky, že měli mít připravené vyslechnuté svědky a že ta obžaloba není připravena. Oni teprve shánějí svědky. Nemůžou dát dohromady dva svědky, kteří by vypovídali shodně. To, co žalují, je slátanina všeho možného, ale nejsou to věci, za které by bylo možné popravit, a za druhé nemají dva svědky, takže Ježíš má být propuštěn pro nedostatek důkazů. A když se soud vleče, tak Nikodém si říká: „To je hrozné, vždyť to vypadá, že nakonec ten tesař měl přece jenom pravdu“. Teď povstává Kaifáš a Nikodém si pravděpodobně říká: „No, někdo dostal rozum a rozpustí to pro nedostatek důkazů“. Jenže ke svému úžasu zjišťuje, že Kaifáš se se zlostí obrací na Ježíše a říká: „Neslyšíš, co na tebe žalují? Zapřísahám tě, jsi Mesiáš nebo ne“? Nikodém už nadskakuje a říká si: „Tak i Kaifáš je zrovna takový. Vždyť to jsou přece lidé, kteří znají právní proces. Vědí, jak se má soudit a oni takhle ani ne amatérsky, ale vyloženě podvodným způsobem jednají s Ježíšem. Snad Kaifáš dostane rozum“. A Kaifáš se ptá: „Jsi Mesiáš nebo ne?“ Ježíš řekne: „Ano, jsem“. A Kaifáš si teatrálně roztrhne roucho, říká: „Tak, co si myslíte, nač ještě potřebujeme svědky“. A všichni křičí, že Ježíš je hoden smrti. A Nikodém si teď říká: „Teda opravdu, tesař z Nazareta není fantasta, on má pravdu. On opravdu asi tím Mesiášem bude. A Kaifáš je zaručeně vrah“. Totiž podle těch předpisů měl Kaifáš říct jednu věc: „Když teda říkáš, že jsi Mesiáš, tak to dokaž!“ A stačilo říct, kde se Ježíš narodil. Jenže Kaifáš ví, že by to prohrál, je zaskočen, ale stůj, co stůj chce Ježíše zlikvidovat. A tak musí Ježíš na kříž. A tady jsme u toho. Tím „hrncem“ je hřích člověka, který žije spokojený sám se sebou, domnívá se, že je dobrý, že je zbožný. A to je právě ten problém židů. Člověk někdy potřebuje udělat průšvih, malér, zločin tak, aby uviděl, že není v pořádku. Proto jde Ježíš na kříž, aby se židé na něm mohli dopustit zločinu. A ten zločin jim otevře oči. Ten zločin je tím „hrncem horké vody“. Kdyby Ježíš nepřišel, tak tato zločinná mentalita by zůstala u nich uvnitř. Kaifáš by celým svým životem šel jako zbožný, jako velekněz. Umíral by s nadějí na setkání s Bohem. A teď najednou by mu Bůh řekl: „Vždyť ty jsi vrah“ a on by se bránil: „Vždyť já jsem nikoho nezabil, já jsem dobrý“. Kdyby nebylo Ježíšovi smrti, soud by probíhal daleko hůř. Ježíšova smrt otevírá lidem oči, že jejich zbožnost není dostatečně kvalitní. Takže tohle to je ta souvislost. Není to tak, jako v koncentráku, kdy se rozhodne, že 10 lidí půjde na smrt. „Proč těch 10? Oni přece neutekli“. „Ale prostě musíme udělat gesto, aby se ti darebáci v koncentráku nebouřili a proto 10 půjde na smrt“. Takhle P. Bůh nejedná. On jako moudrý otec ví, že když už nemůže nic jiného, obětuje svého Syna. A ne že obětuje, ale oni se dohodnou, že jinak to nejde a Ježíš na tu smrt jde. Bylo třeba, aby židé zhřešili v tom, co považovali za dobré. Když člověk zhřeší oblastech tzv. puncovaných hříchů, kde si (např.) říká: „Já jsem dobrý, ale tamto je špatné. Já se sice občas opiji, ale rád chodím do kostela, já jsem zbožný atd.“ Čili, ten kříž vlastně rozbíjí (a nejde jenom u židů) v člověku iluzi dobroty, zbožnosti atd. To je smysl Ježíšova kříže a toto je i smysl hříchů, které na nás přicházejí a se kterými marně bojujeme. Pokud se nenaučíme takto dívat na hřích, pokud říkáme, že ´já si dám pozor, já se polepším´, tak je to nevhodná strategie boje proti hříchu. Musím pochopit, že nejsem tak dobrý, tak zbožný, jak jsem si to představoval. Že v očích Božích je těch mých chyb daleko, daleko víc, než si myslím.
No, a teď jsme u toho dnešního úryvku: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“. Ten text není tak jednoduchý, protože je máme u Matouše a Lukáše, oba mají podobné texty, ale jeden říká „blahoslavení chudí“ a druhý „blahoslavení chudí v duchu“. Chudý v duchu je ten, který si je vědom svých slabostí, své nedotažené zbožnosti, svého nedořešeného křesťanství. Čili toho, proč šel Ježíš na kříž. To je chudý v duchu, který vlastně může najít cestu k pochopení a rozvoji. Chudý fyzicky, který nemá co do úst atd., ten se tím životem protlouká a ten nepropadá tak snadno takové iluzi, že je dobrým věřícím. Ten je častokrát na okraji společnosti. Druzí se dívají naň spatra, takže u něho se mentalita (jak to bylo v době Ježíšově): „My jsme dobří, Mesiáš přijde, pochválí nás“ tak snadno nevytvoří. Takže to blahoslavení chudí v duchu a blahoslavení chudí v kapse, abychom to rozlišili, jsou dva různé významy a samozřejmě to lidské utrpení, nejen chudoba, ale i zármutek, pláč, když mám prostě osobní trampoty anebo chudoba ducha, pláč nad druhými, tak to člověku pomáhá ocenit náboženství, odstraňuje z něj farizejské zlo, kvůli kterému musel Ježíš na kříž. To farizejské zlo je těžko popsatelné. Připomínám Mt 20, kde jsou třeba dobré skutky, které nejsou dobrými, atd. Tady jsme u toho, že Ježíš musel na kříž, ne kvůli tomu, že by Bůh potřeboval určitý počet lidí na smrt, že by potřeboval někoho na smrt a je to jedno, jestli je to vinný nebo ne. Ježíšovo jednání se podobá jednání lékaře toho 1. nebo 2. typu. Takže pokud jste to přirovnali těm lékařům, tak vám gratuluji. Pokud jste přišli na to, že nesedí ani jeden z těch případů a že je třeba hledat něco dalšího, tak je moje gratulace 1. třídy.
Dnes si připomínáme všechny svaté a je to docela pohodlné pěkně se sžít s tím, že se mohu obrátit, ke komu chci a pěkně budu shánět protekci u Pánbíčka. A jenom na to hlavní se zapomíná, že vlastně my všichni se máme stát svatými, my všichni bychom měli pracovat na sobě. A protože velmi často se na tohle zapomíná, potom vlastně nutíme Boha, aby nám tu povinnost práce na sobě připomněl a někdy dost drasticky. Ale teď se vrátíme k dnešnímu evangeliu. Blahoslavení chudí v duchu, blahoslavení plačící, atd. U jiného evangelisty máme také blahoslavené chudí. Tak co platí? Ano, platí obě verze. Samozřejmě, Božím ideálem je, abychom byli chudí duchem, čili abychom přistupovali k Bohu jako lidé, kteří jsou si vědomi svých chyb, jako lidé, kteří jsou ochotni Boha vyslechnout. Chudoba ducha ale není tak jednoduchá. Vícekrát jsme si připomněli reakci sv. Petra, když Ježíš říká: „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán, bude zabit“. Petr mu na to řekl: „Kdepak, to se ti nestane“. A Ježíš mu odpověděl: „Jdi za mnou, satane!“ Zde je Petr bohatý duchem. Petr si totiž myslí, že ví, jak to je a Ježíš je, jak se lidově říká, takhle malinký (v Bibli je, že začal Ježíše kárat). Ta chudoba ducha je poučitelnost. Jistě, vůči lidem si můžeme myslet, že já mám pravdu. Ale sv. Petr (a kéž bychom byli aspoň tak málo zatíženi tím, jako sv. Petr) Ježíše opravuje a kárá. Sv. Petr není chudý duchem. Takže ta chudoba duchem není nic jednoduchého. Člověk může říkat: „Och já bídný hříšník“, ale to jsou často jenom náplasti, kterými si nakonec zalepí oči. Ta skutečná chudoba ducha, ke které se ti svatí (někdo pracněji, někdo méně pracněji) propracovávali, není nic jednoduchého. A sv. Petr s tím Ježíšovým: „Jdi za mnou, satane“, ať je nám ukázkou, že i v nás číhá spokojenost se sebou. A že když sv. Petr takhle zhavaroval vůči Bohu, při setkání s ním i my můžeme havarovat. Ono je dobré si tohle to uvědomit. Problém chudoby ducha není: „Och, já bídný hříšník“, ale je to ochota vést s Bohem dialog a přitom jej neumíme vést s lidmi, zvlášť když my od nich něco chceme. Jistě, něco jiného je, když se sejdou dva vědci na stejné úrovni. Ale i ti si dávají při diskusi pozor. My často od druhého něco chceme a přitom vystupujeme z pozice suveréna a vůbec si to neuvědomujeme. Kdybychom byli aspoň tak málo zatíženi jako sv. Petr nebo Jan, miláček Páně. „Blahoslavení trpící“ – tady to utrpení má fyzický význam. Bohužel, v tomto případě je to zase zkreslené tím, že připisujeme záslužnost jakémukoliv utrpení. Musíme to chápat z pohledu na Ježíšovu dobu. Např. v Evangeliu máme vylíčenou postavu královského úředníka, který s Ježíšem vůbec názorově nesouhlasil a jenom proto, že měl nemocného syna, šel za Ježíšem. A Ježíš říká, dokud neuzříte divy a zázraky, neuvěříte. Ten úředník říká: „Prosím tě, Pane, pojď, umírá mi syn“. Ježíš říká: „Jdi, tvůj syn je živ a zdráv“. Uvěřil a šel. A teď se potká se svými služebníky, kteří říkají: „Tvůj syn je zdráv“. „A kdy se to stalo?“ „Včera, v tolik a tolik hodin“. Královský úředník vidí, že to je ta hodina, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je zdráv“. A teď si uvědomil: „Tak, on dokáže uzdravit na dálku, on zřejmě ví jak jsme o něm doma mluvili, jak jsem se těžko odhodlával jít za ním, ví, že stojím na opačném břehu“. Víte, tam je taková maličkost. Když Ježíšovi říká: „Pane, pojď, on už umírá“. „Jdi, tvůj syn je v pořádku“. Uvěřil tomu slovu, tomu výroku zázračného uzdravovatele, ale vůbec nevěřil Ježíšovu kázání. Kdežto teď uvěřil v Něho. Když lékaři nepomohli, tak šel z nouze za Ježíšem („Co když pomůže?“). Tohle je mentalita královského úředníka. To je skryté ve výroku, že uvěřil tomu slovu a potom teprve, po setkání s těmi svými služebníky uvěřil v Něho, v Ježíše. Na této postavě jsme si také ukázali, co znamená ´blahoslavení chudí´, protože za Ježíšem přišlo mnoho lidí a jen proto, že měli fyzické utrpení, fyzickou bídu. Blahoslavení chudí má ještě rozsáhlejší uplatnění, protože takový farizej byl se sebou spokojen, Saducej měl společenské postavení, kdežto takový amháres (syn země), na které se saduceové dívali spatra, protože to je plebs, proletariát a také farizeové se na ně dívali spatra, protože to byl pro ně takoví přízemní lidé. Ti museli v synagoze stát vzadu. Farizeové – „my se rádi modlíme, my jsme zbožní židé“, atd. Takže ten „plebs“ měl tak trochu mindráky – „jo, až přijde Mesiáš, my budeme stát vzadu“. Měli vědomí méněcennosti. Takže fyzická chudoba a nízké společenské postavení nebylo pro ně zdrojem pocitu, že až přijde Mesiáš, že budou mít vyšší postavení. Kdežto farizeové: „Až přijde Mesiáš, mně poklepe na rameno a pochválí mně“. Petr byl také amháres (jakožto rybář), ale měl v sobě trochu toho bohatství ducha a zasloužil si výtku: „Jdi za mnou, satane“. Kéž bychom my byli aspoň tak málo satanem, jako byl sv. Petr. Božím ideálem je, abychom dovedli být chudí duchem. A když to nejde a je naděje, že nám to pomůže, tak nezbývá než chudoba fyzická a utrpení. Bohužel, bohatý duchem si dokáže i z toho svého utrpení také udělat zásluhy. A tak v dnešní den všech svatých, připomeňme si ty různé postavy, kteří se všelijak prokousávali tak i onak ke svatosti.
Toto je sice pasáž známá, ale ve skutečnosti neznámá. Člověk se často chytí jedné věci a myslí si, že to stačí a zapomíná přitom na Ježíšovo: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího Království“, nebo: „Mnozí přijdou v onen den a řeknou…“. Každý skutek, který vyhoví vnějším popisům, může být vnitřně znehodnocen (např. špatným pochopením). Když se např. člověk hrne jenom do charitativní činnosti a myslí si, že to je rozhodující a nevěnuje jiným věcem pozornost, může se hodně plést. Máme zde 8 blahoslavenství. Stačí, aby se mne týkalo jakékoliv z nich, nebo několik, nebo musím vyhovovat všem? A s tímto např. souvisí otázka, proč je hodně křesťanských církví a různých mnišských řádů? Správné je, když všechna místa Bible dám dohromady, když všemu rozumím. Jakým způsobem platí blahoslavenství? „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“. Tedy, nebeské království je jim slíbené. „Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví“. Dostanou také nebeské království? „Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“. Dostanou i to další? „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni Syny Božími“. Další si necháme nakonec. Stačí splnit jedno, nebo všechny? Židům např. Bůh říká: „Až se obrátíte, dostanete zemi za dědictví“ (bylo to v čase, kdy neměli svoji zemi). Vezměme si na pomoc Zjevení sv. Jana a pro jednoduchost případy Smyrna, Filadelfie, Thyatíra. Smyrna musí trpět, Filadelfie bude uchráněná utrpení, Thyatíře (těm ostatním) se říká: „Vydržte a dám vám moc nad pohany“. Proč tohle neřekne těm dvěma? Příklad: Když mám doma invalidu, nebo člověka se zlomenýma rukama, tak ho nakrmíme. Ale zdravého člověka krmit nepůjdeme. Smyrna musí čas od času dostat výprask, utrpení, aby se mohla udržet na určité úrovni a mohla vejít. Filadelfie je jiný typ myšlení. Ta si udrží svůj standard i bez utrpení, ale moc nad národy nemůže dostat. Krásně je vidět ten rozdíl u dvou bohatých lidí. Bohatý mládenec a Lazar (přítel Ježíšův), který je také bohatý. Smyrna nemá takové ty konzervační faktory, aby si bez utrpení udržela určitou kvalitu křesťanství. Filadelfie je jako člověk mezi nemocnými, který se nenakazí. Je to však za cenu, že musí jít, tak řečeno, za ručičku („Když se pustíš, bude zle. Já tě musím ohlídat“). Thyatíra se ubrání sama. Každé blahoslavenství slibuje něco jiného. Čili, chci-li nebo stačí-li mi, abych byl spasen jako Smyrna, tak si vyberu jediné blahoslavenství např. „blahoslavení plačící“. Když je někdo chudý v duchu, když dovede počítat se svými slabostmi a teda např. když chci dát radu, dovede umět poslouchat, nebo umí zapřít sebe (sv. Petr versus satan). ´Blahoslavení chudí v duchu´ znamená, že počítám se svými handicapy. Petr v tomhle tom momentu nebyl chudý v duchu. A proto ten ´satan´. Když se nebudeme cvičit v tom umět se zastavit, tak při setkání s Ježíšem můžeme havarovat, podobně jako to bylo v případě sv. Petra. „Blahoslavení chudí“ – ti, co měli málo peněz a měli nízké společenské postavení, nemohli být bohatí v duchu. Lazar byl boháč, ale byl chudý v duchu. Chudí nebo chudí v duchu, platí mezi nimi souvislost: jedno nebo druhé (logicky součin). Když ale chci jen tak-tak prolézt do nebe, mohu si dovolit ten luxus, že nemusím být tichý, nedostanu zemi za dědictví (nebudu se mít dobře na zemi) a prolezu do nebe s „odřenýma ušima“. Když si zvolím Smyrnu – „blahoslavení plačící“, znamená to pro mne: „Jenom pěkně vydrž trable, které máš, jednou budeš potěšený“. Ideálem člověka je, abychom se jednou dostali do nebe (tam navíc co nejvýše v řebříčku) a také, abychom se měli dobře na zemi. Chci-li se mít i tady dobře, musím být nutně chudý v duchu, ale současně tichý (velice stručně a neúplně to můžeme charakterizovat tak, že neděláme povrchní hurá, sláva, neženeme se bezhlavě za vším, co vypadá dobře). A navíc, nebylo by ještě bezvadné, kdyby jednou za čas se nám tady objevil Ježíš a diskutoval s námi a uzdravil každého nemocného? K tomu však je potřebné být „blahoslaveným čistého srdce“, protože takový bude vidět Boha. Pozor, slovo ´čistý´ máme významem posunuté do oblasti 6. přikázání. O tom, co znamená ´čistý´ podle Ježíše, jsme před časem mluvili. Např. zdánlivá zbožnost je nečistota. Nyní k tomu: „Blahoslavení, kdo jsou pronásledovaní pro spravedlnost...“. Může to mít dva významy. Např. Eliáš, Elizeus byli také tupeni, pronásledováni. Jenže, jak to dopadlo? Eliáš je sice pronásledován pro spravedlnost a současně vládne zemi. On je tichý, on nemá v sobě hurá styl. Když si člověk vybere pouze to tupení a pronásledováni, tak si vybere osud Smyrny. Z toho, co bylo řečeno, vidíme, jak blahoslavenství souvisí s tou Smyrnou, Filadelfií a Thyatírou. Vyberu-li si jedno blahoslavenství, splní se mi jeden slib. Chci-li splnění všech slibů, musím současně splnit všechna blahoslavenství.
EVANGELIUM Mk 12, 28b-34, 31. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho:"Které přikázání je první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato." Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary." Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Přichází zákoník a ptá se Ježíše, které přikázání je největší. Je třeba si všimnout, že s tímto problémem přicházejí za Ježíšem v Evangeliu dva lidé. Oba zákoníci a oba kladou tutéž otázku. Druhý případ je popsán u Lukáše. Všimněme si, že v tomto případě Ježíš zákoníkovi odpovídá. Druhému však na otázku odpovídá otázkou: „Jak to čteš v Písmu?“ A ten druhý začne sám citovat: „Slyš Izraeli …., atd.“. Mezi těmi dvěma lidmi je obrovský rozdíl. Oba kladou tutéž otázku. Je to otázka dost náročná z hlediska zákoníků, protože vedli spor o tom, které přikázání je větší v tom smyslu, protože se např. může stát, že člověk má jít do kostela (to je přikázání jedno) a má se také starat o nemocného (to je přikázání druhé). Které z těch přikázání je větší? To je smysl té otázky. My si zpravidla klademe otázku: „Byl to hřích, nebo nebyl to hřích?“ Ale i ti farizeové a zákoníci byli v tomto směru dál a ptali se na to, které přikázání je větší, které přikázání má prioritu, když se dvě přikázání dostanou do střetu. Běžné názory věřících jsou po této stránce velmi primitivní a spousta lidí v takovémto případě dělá úplně zbytečné hříchy a to jen proto, že nemají ve věci jasno. Kvůli těm nejasnostem, ať dělají co dělají, tak či onak mají nakonec hřích. Nebudeme to nyní rozebírat. Už jsme to jednou probírali. Nyní se zamyslíme nad problémem, že kladení otázky nemusí být totéž u různých lidí. V dnešním případě Ježíš odpovídá sám a zákoník na to v podstatě reaguje jako: „Víš, že máš pravdu“. Je pravděpodobné, že ta otázka byla často diskutována, že tam byly různé teologické školy a že oba zákoníci šli na Ježíše s teologickým chytákem. Ten druhý chtěl Ježíše zesměšnit a není vyloučeno, že s podobným úmyslem přišel i ten dnešní. Vidíme, že reakce na Ježíšovu odpověď je u dnešního zákoníka uznalá. A tak dostává od Ježíše pochvalu. Víme, že Ježíš pochvalami neplýtvá. Podívejme se ještě na ten druhý případ. Tam je jasné, že úmysl druhého zákoníka je Ježíše, tak říkajíc, potopit a proto podle Ježíšovi strategie dostává protiotázku. On se chce blýsknout a odrecituje přikázání. Ježíš mu na to říká: „Tak to dělej“ a diskuse dostává zcela jiný směr. Zákoník je najednou vyzván k tomu, aby to dělal. To vyzvání, přikázání lásky k Bohu a k bližnímu to není vůbec jednoduchá věc a my se celý život musíme učit Boha chápat a milovat. To není tak, že si řeknu: „Nyní vzbudím víru, naději a lásku“. To se nedá jen tak vzbuzovat. To je totéž, jako kdybych dal pod peřinu poleno a k posteli přistavil budíka. Mohu budík 1000 krát natáhnout a to poleno se neprobudí. A zrovna tak, když člověk nemá vytvořené příslušné návyky pro vztah vůči Bohu, láska k Bohu se stává v jeho ústech frází. Toto musíme mít na zřeteli. Zákoník o této věci něco ví. A ten, který chtěl dostat Ježíše na tenký led, se tam dostává sám. Proto chce honem z této situace vymanévrovat a říká: „No, ale kdo je můj bližní?“ Pozn. Zde si třeba uvědomit, že většina překladů uvádí nesprávně, že zákoník se ospravedlnil. Správně by mělo být, že se bránil, že hájil svoji pozici jako při soudu. Zákoníci totiž vědí, že Ježíš je nebezpečný diskutér a na druhé straně ho podceňují, že je to tesař z Nazareta („Kam na nás studované teology může?“). Oni dobře vědí, že Ježíš dokáže protivníka v diskusi „rozsekat“. Proto zákoník po té otázce couvá. Nyní se nesmíme nechat mýlit tím, že v Bibli je často nadpis: „Podobenství o milosrdném Samaritánovi“. Totiž Ježíš na jeho otázku odpovídá tímto případem. Pozor, židé by tuto příhodu nikdy jako podobenství nepřijali. Vzpomeňme si, jaká byla mezi nimi nenávist. S největší pravděpodobností to byla událost, která se skutečně stala, o které se hodně mluvilo, nebo byla známá v celém okolí. Tak Ježíš začal: „Byl jeden člověk, přepadli ho lupiči........., šel Samaritán a ten se ho ujal. Kdo myslíš, že je bližný toho člověka?“ Kdyby to bylo podobenství, posluchači by se Ježíšovi vysmáli. S posměchem by mluvili: „Že by se Samaritán ujal žida?“. Zákoník neprotestuje, on tu událost zřejmě zná a proto jen tak zažbrblá: „Ten, kdo mu udělal milosrdenství“. Ježíš: „No, tak to dělej podobně i ty“. Zde vidíme zcela jiný typ diskutéra, který se chce blýsknout a cílem kterého je Ježíše zdeptat. Odchází však s porážkou. Proč si to říkáme? Je dobré si porovnat tyto dvě postavy. Už kvůli četbě Evangelia, ale hlavně také proto, že věřící člověk se čas od času setká s různými problémy a nejasnostmi. Je správné, aby si kladl otázky. Ale mnozí lidé, i když kladou otázky, se nemohou dozvědět odpovědi, protože jsou jako ten druhý zákoník. Oni se ptají, ale nechtějí slyšet odpověď, kterou ten kněz říká, ale čekají, že se dozví to, co sami chtějí slyšet. Ptají se často: „Je to hřích, není to hřích?“, ale ve skrytu duše doufají, že ten kněz řekne: „Ale ne“ nebo „to je jenom chvilková slabost“. Takže my si musíme dát pozor na to, zda-li se opravdu ptáme, nebo zda-li chceme slyšet pouze potvrzení svých názorů, se kterými vůbec nechceme hýbat. Těch možností je samozřejmě daleko víc. Ale tyto dvě postavy nám stačí na to, abychom si promysleli, že je veliký rozdíl mezi ptát se a ptát se. Někdo se ptá a sotva ústa domluví, otevřou se uši. Jiný člověk se ptá, ale ty uši neotevře. On čeká pouze na tu „svou“ odpověď a nechce slyšet, co mu říká kněz. Pak se nemůže divit, že kněz mu nedá odpověď na jeho otázku, podobně jako nedal Ježíš tomu druhému zákoníkovi. „Řekni sám jak čteš v Písmu.......“, „No tak to dělej......“, „No jo, ale kdo je můj bližní…..“. Z toho dialogu přímo čiší ta nepoctivost diskutéra, ta nechuť se něco dovědět, nechuť uznat porážku.
Tato kapitola je nesmírně důležitá a klíčová věc pro celé křesťanství. Je to úryvek z takovéto události: Za Ježíšem přicházejí jeho oponenti, aby se s ním hádali, aby ho porazili v diskusích. Prostě, aby ho „dostali na lopatky“ a ne, aby se ho ptali. V těchto slovních potyčkách doposud vždy prohráli. Tady je líčen jeden z takovýchto případů. Za Ježíšem přichází s otázkou: „Které přikázání je první ze všech?“ Každý trochu pozorný čtenář Písma si všimne, že tato událost je v evangeliích dva krát (také u Lukáše). Tam také přichází zákoník s touto otázkou. Proč jim tato otázka ležela na srdci? Farizeové vedli spory o tom, jaká je hierarchie závaznosti příkazů. My máme něco podobného v rozlišení na lehké a těžké hříchy, nebo „byl to hřích, nebyl to hřích“, atd. O co dál byli židé, kteří se na to dívali ne z hlediska až po hříchu, ale dívali se na to předem. Řeknu to na naše poměry: „Které přikázání víc zavazuje?“ Čili, my můžeme řešit otázku: „Jsem-li v neděli povinen jít do kostela?“ Mám na mysli venkovské farnosti, kde je do kostela i několik kilometrů. Když je pěkné počasí, tak bychom mohli říct, že člověk je vázán např. do vzdálenosti 5 km. Na zamyšlení se nad touto otázkou mně přivedla jedna sama o sobě legrační věc. Svého času jsem byl administrátorem v Neveklově a tam byl u silnice sloup. Na tom sloupu byla šipka s nápisem Benešov 12 km. Na druhé straně byla šipka do téhož města s číslem 13 km. A já jsem si uvědomil, že když se povinnost jít do kostela limituje, může to dopadnout tak, že budeme mít dvojdomek a uprostřed něj bude přesně ta hranice 5 km. Takže člověk, co bydlí dál, si může říct: „Já nejsem vázán“. Pak ale bude běhat po hřišti, nebo v lese sbírat houby a svědomí mu bude říkat: „Já jsem osvobozen od povinnosti jít do kostela“.Víte, tohle to zní drasticky, je to paradoxní, ale takovéto kličkování je častější, než by si člověk myslel. Ti židé byli daleko dál, na vyšší psychické úrovni a proto si řekli: „Které přikázání víc zavazuje?“ Představte si tohle. Mám jít v neděli do kostela a také mám doma někoho nemocného. My to zpravidla necháme být (post factum). Až to proběhne, tak se začneme ptát: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Kdežto oni si položili otázku předem: „Které přikázání víc zavazuje?“ A to je daleko rozumnější. Nakonec i to je, přece jenom, neúplné. Tehdy byly různé školy a ty školy seřazovali závaznosti příkazů různým způsobem. Např. „je sobota, je povinnost jít do synagogy“, další přikázání je „máš doma nemocného, tvojí povinností je se o něho postarat“. Jenže ta přikázání se mohou sejít a vznikne kolize. Proto ta otázka: „Které přikázání má přednost v případě kolize?“ Už sám o sobě je tento případ velice důležitý k zamyšlení. Problém dnešního úryvku je ten, že chtěli Ježíše nachytat a ne něco se dovědět. Oni chtěli tomu tesaři z Nazareta položit obtížnou teologickou otázku, na které si jako laik „vyláme zuby“. Dle nich: „Je to přece proti učitelům Zákona amatér“. Takhle k tomu přistupují. V Písmu najdete, že ho zkoušeli (Ježíše). Jenže v řeckém originálu je pokoušet. Tam není termín, jak to rozlišuje český překlad - zkoušet a pokoušet. S tím se teď zabývat nemůžeme. Takovýto případ je zapsán v evangeliích dvakrát. Jsou to 2 různé případy, 2 různí lidé, kteří přicházejí s jednou a toutéž věcí. Oba jsou členy „svého kolektivu pokušitelů“. Všimněte si ale rozdílu. V tomto případě Ježíš odpovídá sám: „První je toto. Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh je jediný Pán.........“. V druhém případě však Ježíš říká: „No, jak čteš v zákoně?“ A ten zákoník spustí tirádu: „Slyš Izraeli........“. Jsou to dva různé případy v obou případech jde o různý typ tazatele. Ten dnešní je sice člověk, který sice přichází se „šťouchancem“, ale přitom je ochoten vyslechnout. Kdežto ten druhý přichází pouze s rýpancem, ale není ochoten poslouchat. Tento první pak odpovídá: „To máš pravdu.“ Ježíš mu na to říká: „Nejsi daleko od Božího království.“ Tohle, bohužel, nemůžeme rozebírat z nedostatku času. Tento úryvek je totiž nabitý informacemi. Čili, tento zákoník se ptá a Ježíš mu říká: „Nejsi daleko....“. Ten druhý to říká sám, cituje to a Ježíš přechází do protiútoku: „Tak to dělej!“ A zákoník na to: „No jo, ale kdo je můj bližní?“ A Ježíš začne říkat o milosrdném Samaritánovi. Často to bývá nadepsáno jako podobenství, ale toto podobenství není a nemůže být, protože, kdyby to bylo podobenství, Ježíš by to prohrál. Tohle musela být reálná událost, které byl plný Jeruzalém. Proč? Mezi židy a Samaritány byla napjatá situace jako např. mezi Čechy a Němci těsně před vypuknutím války. Uvědomte si, že Čech by mezi Němci (nebo Němec mezi Čechy) neuspěl s nějakým podobenstvím. To, že ten Ježíšův protivník byl umlčen je pochopitelné tenkrát, když ta událost byla skutečnost. Po dosazení si tam těchto faktů, můžeme událost rekonstruovat takto. Ten člověk přichází, klade tutéž otázku a je připravený, jak to do Ježíše „našije“. Ježíš ovšem ví, co si ten člověk myslí a ptá se sám. Zákoník se chce blýsknout a tím už začíná prohrávat. S patřičným patosem spustí: „Slyš Izraeli......“ a Ježíš zcela civilně mu na to řekne: „Tak to dělej.“ On je zaskočen, čekal teologickou diskusi a říká „No jo, a kdo je můj ?“ Nyní Ježíš říká to o tom Samaritánovi. Účinnost té věci, která oponenta zcela odepsala, je v tom, že Ježíš říká o skutečné věci, která se přihodila. Mohl začít zcela ležérně : „Jó, kdesi, kdysi se stalo......., šel kolem kněz......Levita..... pak Samaritán.....“, atd. Představte si, že by Čech v německém pohraničí argumentoval podobenstvím. Uspět může jedině tehdy, když to bude událost, která tím obyvatelstvem otřásla. Proto je dobré si porovnat tyto dvě věci a také porovnat toto. Ten dnešní Ježíšův oponent odchází pochválen. Ten druhý procedí mezi zuby jenom: „Bližní je ten, který prokázal milosrdenství“, protože nechce přiznat porážku. A Ježíš na to říká: „No, tak jdi a dělej podobně.“ Za dané situace je to pro zákoníka naprostý debakl. Ten dnešní člověk je psychicky pružný a je schopen diskuse. Proto Ježíš sám říká ta slova. A zákoník si v duchu říká: „On ten tesař má pravdu, padni komu padni“. „Správně Mistře, my se tady hádáme a ten osobní vztah vůči Bohu, ten nám uniká.“ Pak Ježíš říká: „Nejsi daleko od Božího Království.“ A nikdo se už neodvážil mu dát další otázku. Ta otázka je srozumitelná jenom v celém kontextu. Věcí je tady víc a rád bych se ještě někdy vrátil k té problematice ´Miluj Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí.....´.
Nedávno jsem připomínal tohoto učitele Zákona. On na začátku přišel, aby ho pokoušel. Je to velmi, velmi pravděpodobné. Není ovšem vyloučeno, že si řekl: „Zkusím s ním probrat ten problém“. O tuto otázku se vedly mezi učiteli zákona spory. Oni ti židé, i když Ježíše ukřižovali, byli se svým typem zbožnosti na tom lépe než my. Spousta lidí chodí ke zpovědi a neví, co je těžký a lehký hřích. Morálka to sice řeší, ale všimněte si těch židů. Oni si řekli: „My se musíme ptát jinak, my se musíme ptát, které přikázání má prioritu“. Může se stát, že se člověk může dostat do situace, kdy nemůže vyhovět oběma příkazům současně (pro nás např. nedělní mše versus pečování o nemocné). Spousta lidí má v těchto věcech nejasnosti a dopouští se zbytečných hříchů a pak se v tom plácá. Židé si řekli: „To přikázání, které má přednost, to musím splnit na prvním místě“. Je to věc, o které v naší náboženské literatuře dohromady skoro nic není a u nich to byla jedna ze stěžejních otázek. Byly tam různé školy. Některá přikázání kladl jeden zákoník na první místo, jiný zase druhá, atd. Víme, že za Ježíšem v této otázce přišli minimálně dva lidé. Ten dnešní, který je férový a pak druhý z tzv. podobenství o milosrdném Samaritánovi (pozor, není to podobenství), který přišel vyloženě proto, aby Ježíše nachytal, znemožnil a pak si nechtěl přiznat porážku. Ten příběh o Samaritánovi se skutečně musel odehrát, protože kdyby to bylo podobenství, zákoník a jiní by se mu vysmáli a odmítli by to jako nějaký nesmysl. Už jsme to několikrát probírali. Oponenti Ježíšova příběhu byli přitom úplně usazeni a zmlkli. Tam teda vidíme člověka, který šel na Ježíše s otázkou, ale nechtěl slyšet odpověď. Ten dnešní sice možná také přichází s úmyslem si Ježíše „proklepnout“ ( to nelze vyloučit), ale je férový. Tady Ježíš sám zodpoví otázku. Ten zákoník se pravděpodobně zamyslel, možná chvíli přemýšlel, ale rozhodující je to, že řekl: „Víš, že máš pravdu. Ty naše diskuse jsou vedle, protože vyhodnocujeme, který skutek má přednost, ale rozhodující je, jaká motivace hraje roli“. Ten učitel Zákona je o třídu dál, než židé, kteří měli řadu nectností (ukřižovali Ježíše, atd.). My se ptáme: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“ Oni kladli otázku: „Které přikázání, který skutek musím udělat dříve?“ Zákoník jde však ještě dále: „Ono také hraje roli, proč ty věci dělám a s jakou motivací. Když nebudu mít lásku k Bohu, tak to moje chození do kostela není nanic. Když mám lásku k Bohu, tak když s chutí pojím upečeného beránka, může z toho být Bohopocta.“ Před časem jsme o tom hovořili, že židovský Zákon dokázal i tyhle ty věci posvětit (také např. prvotiny). Mojžíšův zákon dokázal vnést motivaci i do takových, zdánlivých banalit. Když někdo sklidil první úrodu, měl se podělit s Levitou a také pojíst před Hospodinem t.j. pojíst to s vědomím, že je to dárek. Já jsem měl na to pěkný příklad ze života. Když jsem byl malý, strýc mi vždy k Vánocům posílal knížky a dovedl je vždy tak vybrat, že mi byly „šity na míru“. Vždy jsem byl plný očekávání, co mi strýc tentokrát pošle? Pořád mám ty knížky rád, s tím vědomím, že byly darované s láskou od strýce, který mně měl rád. A takhle byla neřízená ta psychologická stavba těch prvotin ve Staré Smlouvě. Židé na tom, co jim chutnalo, si měli pochutnat s vědomím, že jim to dává Bůh Otec, který je má rád. Mojžíšův Zákon je tedy pěkně vysoko nad naší praxí. Ten dnešní učitel Zákona sice Ježíše nechápe (jinak by se stal učedníkem), ale chápe důležitost toho, že nezáleží na tom, co dělám, ale jak to dělám a s jakou motivací. Úplně to nedotáhl, protože, jak jsem říkal, nechal by všeho a stal by se Ježíšovým učedníkem. Přece jenom v této otázce pochopil, co Ježíš říká a také dovedl Ježíšovi říct, že má pravdu. A proto je tady ta Ježíšova věta: „Nejsi daleko od Božího království.“ Jinak řečeno: „Jsi blízko, ještě tam máš nějaké překážky, nejsi daleko“. Tohle opravdu stojí za zamyšlení, celá ta praxe židů, i praxe židů, kteří ukřižovali Ježíše, kteří byli daleko dál než mnozí dnešní věřící, kteří jdou ke zpovědi a odříkají hříchy, kdežto židé je měli seřazeny podle váhy. A tento učitel Zákona chápal tu mentalitu Mojžíšova komplexu příkazů. „Ať děláš sebemenší věc, musíš to dělat z lásky k Bohu.“ Drazí přátelé, to není tak jednoduché a naše praxe je od toho dost daleko. Pozor, abychom si nenalhávali. I my bychom měli umět přejít na takový způsob zbožnosti. On nečeká s otázkou: „Byl to hřích, nebyl to hřích?“, ale se ptá: „Co má přednost?“ On chápe, že rozhodující je motivace, úmysl a ne pouze zda li jsem byl nebo nebyl kostele, nebo zda li jsem byl nebo nebyl u sv. přijímání?
Všimněte si té větičky: „A už nikdo se neodvážil klást mu otázky“. To, co jsme si přečetli je jeden z mnoha pokusů, abych tak řekl, Ježíše usadit; dát mu otázku, ve které selže. A tak k tomu ze začátku přistupoval i učitel Zákona z dnešního čtení. V Evangeliu máme zapsáno víc takových případů, kde Ježíši kladou různé otázky a jen proto, aby Ježíše znemožnili. Např. i otázka: „Které přikázání je větší?“ je v Evangeliu položena dva krát. Je to ten dnešní případ a potom je ještě jiný uvedený u Lukáše. Také klade otázku: „Které přikázání je větší?“ (Lk 10). Ono to vypadá stejně: „Mistře, které přikázání je větší?“ On klade otázku podobně jako ten náš (dnešní) a přesto jenom ten dnešní je chválen. Původně oba chtěli Ježíše nachytat. Ta otázka byla v Ježíšově době velice diskutabilní. Zákoníci vedli různé spory o prioritě přikázání. Abyste věděli, oč jde. „Jsem povinen jít v neděli do kostela, když u sousedů hoří?“ „Jsem povinen také bližnímu pomoci?“ Jsou tady dva příkazy, které, jak by se zdálo, stojí proti sobě. „Je-li větším příkazem jít v neděli na mši, tak nemohu jít sousedovi pomoci. Je-li větším příkazem pomoci sousedovi, aby nevyhořel, tak jsem omluven, když do kostela nepůjdu“. Takže takto musíme chápat tuto otázku, které přikázání je větší, které má přednost, prioritu. A byly různé školy, farizejské a saducejské, a ty měly přikázání seřazená podle velikosti různě. A plán a cíl obou byl: „My tomu tesaři z Nazareta dáme otázku, a on se pěkně zamotá a my řekneme: ´Lidi, a vy za tím primitivem chodíte? Vždyť ten člověk tomu nerozumí´“. Ježíš ví, koho má před sebou. A když si porovnáme oba ty případy, vidíme, že je mezi nimi rozdíl. Ježíš tady, v dnešním čtení, dává odpověď sám. Tomu druhému Ježíš říká: „No, jak čteš v Zákoně?“ A on ze sebe vychrlí naučenou větu a říká: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh......“, atd. Ono to vypadá jako nepatrný rozdíl, ale všimněte si, že ten rozdíl není tak nepatrný. V tom dnešním případě Ježíš mluví sám a učitel Zákona se zamyslí nad tím, co říká ten tesař (kterého původně chtěl „usadit“) a odpoví: „Víš, že ty máš pravdu! Vždyť my tady vedeme spory a nakonec, to je to hlavní.“ Ježíš toho člověka chválí: „Nejsi daleko od Božího Království“. Ono to vypadá, jako nic moc, ale pakliže nám Ježíš jednou řekne: „Nejsi daleko od Božího Království“, tak to už je hezká pocta. V druhém případě tazatel sám odrecituje naučenou formulku a Ježíš mu na to řekne: „No, tak to dělej!“. Ono něco jiného je vykládat o tom, že všichni lidé jsou si blízcí a teď mít nějakého souseda, se kterým je opravdu těžko vyjít. Takových případů je hodně. On se ten tazatel nechce s Ježíšem dostat do diskuse, Ježíš je břitký a bystrý, tak ten tazatel říká: „No jo, ale kdo je můj bližný“. A potom Ježíš začne hovořit o milosrdném Samaritánovi. To nebylo podobenství, ale skutečnost. Mezi Židy a Samaritány bylo trvalé napětí, Židé je nenáviděli a často byly mezi nimi rvačky. Tazatel byl úplně umlčen a jen tak skrz zuby procedí: „No, ten, kdo prokázal milosrdenství.“ No, a Ježíš zase klidně řekne: „Tak to dělej také!“ Tak to je ten hroší případ. Máme tady teda dva případy. Oba zákoníci chtějí Ježíše provokovat, ale ten dnešní je poctivý a uzná svou porážku. Vidí, že jeho oponent má pravdu a proto říká: „A víš, že máš pravdu?“ A i když je to člověk z opačného tábora, tak právě pro tu pravdivost má blízko k Ježíši. A tamten, který dovede krásně Bibli recitovat, ten je hezky daleko. Nemusel bych o této věci víc hovořit, ale jedna a tatáž otázka v ústech dvou různých lidí, jednou člověka k Ježíši přibližuje a podruhé od Ježíše vzdaluje. A to může být i slovo do rvačky, když chce Ježíše porazit, ale když člověk vidí, že oponent má pravdu, tak je nutné to uznat. Samozřejmě, my neřekneme: „Já půjdu na Ježíše s flintou“, ale často to mohou být z našich úst i slova víry a lásky a přesto se můžeme od Ježíše vzdalovat. To je mimo jiné i problematika, o které jsme nedávno hovořili. Je to problematika vnitřních myšlenkových procesů při setkání s Ježíšem. Dva lidé mají stejný úmysl Ježíše pokoušet, položit mu otázku, na kterou Ježíš nebude stačit a tím ho umlčet. Jenže jeden z nich, i když původně chtěl Ježíše tímto pokusem zdiskreditovat, se k Ježíši přiblížil, zatímco druhý se od něj vzdálil. Ježíš nám potvrzuje, že problém židů, i když se snaží a modlí, atd., je tomu častokrát podobný a nemusí se přitom vůbec jednat o pokoušení. No a jsme u problému, že saducej nebo farizej, o kterém nevím, je ve mně. I když je ve mně farizej, tak se může stát, že to farizejství využiji k tomu, abych našel cestu ke Kristu. Kdy? Tehdy, když se setkám s Kristem a uvidím, že Ježíš má pravdu. Samozřejmě to setkání nás teprve čeká, ale my si tu věc můžeme odzkoušet při čtení Evangelia tak, že nebudeme číst vytržené myšlenky z Evangelia a tam, kde mu nerozumíme, si to přiznáme. Když začneme číst Písmo celé a poctivě, zjistíme, kolik je tam věcí, kterým nerozumíme, nebo dokonce s nimi vnitřně nesouhlasíme. Nebo jednoduše neplníme. Kolik znalostí z katechizmu jsou typu toho druhého (nepoctivého) provokujícího učitele Zákona. Když se poctivě nad tím zamyslíme, najdeme toho v sobě hodně. Kolik proklamací jsme si zvykli v kostele, nebo při modlitbě říkat? Je nutné nebát se si to přiznat.
EVANGELIUM Mk 12, 38-44, 32. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš učil (zástupy): "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud." Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."
Velmi často si člověk slibuje: „Já se polepším“ a přitom vůbec neví, jak takové správné jednání vypadá. Proto si může slibovat: „Já nebudu dělat hříchy“, ale přitom se nemůže z těch hříchů dostat. My musíme vědět, jak vypadá správné jednání. V dnešním čtení máme ukázaný takový ten první krůček, který se týká problematiky relativity dobrého skutku. Dobrý skutek nemůže být jen tak snadno definován, protože dobrý skutek má řadu psychologických podmínek. A když tyto psychologické podmínky nejsou splněny, tak ten dobrý skutek navenek vypadá jako dobrý skutek, ale v Božích očích dobrým skutkem není. Nemá také to ovoce dobrého skutku. To, co jsme četli dnes, je takový první návod k tomu, ale vůbec to není vyčerpávající. Je to připomínka: „Koukej člověče a začni se nad touto problematikou zamýšlet“. Ty dvě drobné mince mají u Boha větší cenu, než veliký dar z nadbytku. Podrobněji máme celou problematiku rozebranou v Mt 10: „Kdo přijímá proroka, dostane odplatu proroka, kdo přijímá spravedlivého, dostane odměnu spravedlivého a kdo by přijal i třeba to nejmenší dítě a podal mu jenom číši studené vody, protože je to můj učedník, neztratí svou odměnu“. Tady vidíme, že nehraje roli jenom to, co jsem udělal, ale proč jsem to udělal, teda motivace. A nejen to, proč jsem to udělal, ale závisí to také na tom, jak dalece chápu Ježíšovu nauku. A tady jsme u problému, který bohužel mnoha lidem uniká. Nám např. utíká, proč vlastně jdeme do kostela. Spousta lidí to pořádně neví. Přitom si ale myslí: „Já jsem dobrý, já jsem věřící člověk“. Před časem jsem si dělal anketu: „Proč se jde ke sv. přijímání?“ Divili byste se, kolik nesprávných odpovědí člověk slyšel. Klasická odpověď byla: „Abych měl posilu“. Jenže to sv. přijímání nedělá. Sv. přijímání má jinou funkci. A když já ze sv. přijímání udělám nějaký „saponát, mycí prostředek“ na hříchy, tak to sv. přijímání fungovat nebude. Sv. přijímání není koště na hříchy, není prostředek na to, abych já sám před sebou mohl vypadat čistý, abych si mohl připadat důstojně. Tady jsme u toho, jak říká Ježíš: „Děláte, aby vás lidé viděli...“. Ježíš to vytýká svým posluchačům a člověk, ať už to dělá kvůli druhým, nebo kvůli sobě a když udělá chybu, si řekne: „Já to už nesmím udělat“, protože se za tu chybu stydí. A právě v té reakci po chybě je klíč k tomu, jestli moje úsilí bude úspěšné nebo ne. Jsou to věci, o kterých jsme mockrát mluvili a které lidem unikají. Ano, hodně lidí si dělá předsevzetí: „Já už si dám pozor, já nezhřeším“. Ale to předsevzetí zdaleka nehraje takovou roli, jako to, jak se zachovám po hříchu, když vidím, že jsem ho udělal, když ten hřích je ještě „pěkně čerstvý, teplý“. Jak se zachovám při pohledu na své chyby. Je třeba o tom přemýšlet, aby člověk věděl, proč se jde ke zpovědi, proč se jde ke sv. přijímání. Nedávno jsme mluvili o tom: „Miluj svého Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí, celou silou.“ Toto není žádná básnická ozdoba. Znamená to jedno, aby člověk Boha napřed znal (pozor, my jsme zvyklí říkat: „V tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvýš miluji“, ale přitom naše vědomosti jsou zoufalé). Člověk si myslí, že miluje Boha, ale je to jenom emocionální vznět, nadšení stržené písničkou, nebo zpívajícím kostelem. Ale jak mohu říct, že miluji Boha, když nejsem o něm pořádně poučen. My si musíme uvědomit, že Boha napřed musíme znát. A nemohu znát Boha, dokud neznám Evangelium. Musím vědět, co o sobě říká Ježíš. Napřed se musím nad tím zamýšlet a pak teprve z toho může vzniknout osobní vztah. Láska k Bohu není něco, co si mohu nadiktovat, nebo vzbudit podobně, jako když si natáhnu budík na zvonění. To je věc, která v nás musí vyrůstat. Je to totéž, jako kdyby si malé děcko řeklo: „Já se teď nebudu učit chodit, ale až budu velký, pak se to začnu učit.“ Takové děcko se chodit nenaučí. Viděl jsem na vlastní oči, jak babička vozila pětiletého kloučka - tlouštíka v kočárku, který se rád vozil, ale nechtěl chodit. A babička ho vozila a on to měl rád. A v duchovním slova smyslu, my všichni jsme v určitých oblastech postiženi takovou tou duchovní invaliditou. A ta vzniká tam, kde člověk není pořádně poučen. Tam, kde např. říká ´věřím´ aniž by věděl, čemu věří. První krůček k pochopení těchto věcí je uvědomit si tu relativitu záslužnosti dobrých skutků. Jednou se musíme odpoutat od toho ´byl to hřích versus nebyl to hřích´. Musím vědět, proč jdu ke zpovědi, proč jdu ke sv. přijímání. A dokud mi to není jasné, tak je třeba za věcí jít. Jak mohu říkat ´věřím´, když nevím, co říká Ježíš. To je důležité a bohužel hodně opomíjené.
EVANGELIUM Mk 13, 24-32, 33. neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš řekl svým učedníkům: "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."
Kdybychom se ptali lidí, o čem se to dnes četlo, běžně by odpovídali, že o Posledním soudu. Ano, nebo ne? My si snadno řekneme: „On ten Poslední soud ještě nebude. On sice bude, ale nevíme kdy. Ale teď to nebude“. Jsou také křesťanské církve, které mají pečlivě spočítané, kdy to bude. Několikrát v dějinách to předpovídali a pak se ukázalo, že svět stojí dál. Na tuto otázku nemá smysl odpovídat tím, kdy to bude („Ani Syn to nezná, ani andělé v nebi“). Pak je věta: „Až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je to blízko, přede dveřmi“. Vzpomeňte si na tu historku Eulenspiegla, jak se ho pocestný ptal, za jak dlouho přijde do Magdeburgu. Několikrát jsem to tady vzpomínal. „Jdi“…. „Copak já vím, jak rychle jdeš?“ Nechci tady vykládat anekdoty, ale připomenout, že člověk na otázku, kdy bude stát před soudem, nemůže odpovědět. Kdyby se mně někdo zeptal, zdali tehdy a tehdy bude Poslední soud, tak klidně odpovím ne, že ty výpočty nejsou správné a mám pro to své důvody. Kdyby mně někdo řekl: „Tak teda máme klidně čas“, tak odpovím: „Já nevím“, protože např. nevím, zdali dokončím tuto promluvu. Jednou jsem šel po ulici a přede mnou šel mládenec, bylo mu tak kolem třicítky a najednou padnul. Nanejvýš udělal jediný potácivý krok. Volali jsme sanitku, co to bylo a jak to s ním dopadlo, nevím. Ale tady jde o to, že my nevíme, kdy budeme stát před soudem a to je rozhodující. Ten dnešní text nám jednak připomíná: „Koukej se dát do pořádku, protože, když umřeš s určitým způsobem myšlení, tak se může stát, že zůstaneš s tím typem myšlení i do soudu a i po soudu“. Někteří lidé ve chvíli umírání svůj postoj vůči Ježíši opraví. Jiní až po delším očistném utrpení a jiní až na Posledním soudu, až Bůh vytáhne proti nim ten nejtěžší kalibr, aby člověka přiměl přemýšlet. A některým nepomohou ani ty nejtěžší kalibry. My musíme být na setkání s Ježíšem připraveni. Kdy bude Poslední soud, to nevíme. Ale, kdy je setkání s Ježíšem? No, setkávám se s ním, kdykoliv beru do ruky Evangelium. Pozor, ne zbožnou knížku, to už ne, ale Evangelium, protože v těch zbožných knížkách to není napsáno tím způsobem, jak to říkal Ježíš. Mnohé zbožné knížky byly kdysi slavné a dneska na ně koukáme jako na nekvalitní. Spisy jiných (např. v době svého života měli potíže se současníky) jsou dnes uznávány. Teilhard de Chardin je pro velký počet lidí z oblasti exaktních věd autoritou a zase někdo řekne, že psal hlouposti. Když se někdo pořádně zamyslí nad Biblí, neřekne, že je to hloupost. Ale o zbožných knížkách se to opravdu říct nedá. Co tedy můžeme, je to, že si můžeme ověřit, zda Ježíše sneseme, nebo ne. My můžeme zjistit, poznat, jaký máme vůči Evangeliu vztah, zda mu rozumíme, zda nepřeskakujeme nepříjemné pasáže, zda si dokážeme říct: „Tak tomuhle nerozumím, na to se musím zeptat“. Běžně náš postoj je: „Písmo svaté – kniha knih, to je Slovo Boží“, ale v konkrétní chvíli sáhneme po nějakém spisovateli, po nějaké zbožné knížce, ale nesáhneme po Evangeliu. To je bohužel velmi mezi tradičními katolíky častý jev. My si musíme uvědomit, že toto je schize. Tak, když tomu říkám Slovo Boží, tak se jím tedy budu zabývat. Ano, mohu si číst jiné knížky, ale jde o to, abych Evangeliu rozuměl a ne abych si vybíral kousky. Ono to bude znít drasticky, když řeknu, že z jednotlivých slov si mohu sestavit libovolnou básničku, nebo jakékoliv náboženství. Ono rozumět celému Novému Zákonu (Nové Smlouvě) není úplně tak jednoduché. Kdyby někdo přišel a řekl by: „Já mu rozumím“, tak mu položím pár otázek a hned bude vidět, jestli mu opravdu rozumí nebo ne. Proč tohle říkám? Nevíme, kdy budeme stát před soudem. Když někdo přijde a bude se dušovat, že soud bude tehdy a tehdy a že musím jít do jeho církve, tak mu odpovím: „Ne, kamaráde, tak ty tu Bibli neznáš.“ My musíme být psychicky připraveni. Nevíme, kdy to bude. Ale Ježíš říká: „Poučte se z přirovnání o fíkovníku.“ Jinde zase říká (Lk 21): „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli obstát před Synem člověka.“ Čili, pro mně je aktuální otázka, obstojím-li před Ježíšem. Kdo může zaručit komukoliv z nás, že zítra bude na živu. Tady nejde o to sedět u hrobu, ale o to, abych byl kdykoliv připraven na setkání s Ježíšem a tato schopnost připravit se na setkání s Ježíšem není věcí konce života, ale začátku křesťanství tady na zemi. Dokud se nedovedu setkat s Ježíšem a nedovedu mu rozumět, tak vlastně jsem na setkání s Ježíšem nepřipraven a přechod do věčnosti nebude „pobyt v lázních“. Jenže také, dokud nejsem připraven na setkání s Ježíšem, moje modlitby vycházejí naprázdno. A ať se budu sebevíc zapírat, sebevíc postit, Ježíš řekne: „Já jsem tě neznal“ („Mnozí přijdou v onen den a řeknou Pane.... a já jim řeknu: ´Nikdy jsem vás neznal´“). Prvořadým úkolem je, aby se člověk snášel (byl kompatibilní) s Ježíšem. Podobně, jako k řízku dáváme brambory a ne knedlík. Víno a pivo, závisí na pořadí v jakém se pijí. Podobně je to s ředěním kyseliny sírové vodou a je to jenom pořadí. Proč to říkám? My musíme být na Ježíše připraveni, my se s ním musíme vnitřně snést. A jestli se s ním vnitřně snášíme, o tom nerozhoduje to, s jakou chutí jdeme do kostela. A je omyl, jestli si myslím, že to poznám v té chvíli po sv. přijímání, jestli se mi „rozlije“ v srdci teplo, nebo ne. To poznám jen a jen tím, jak budu číst Evangelium a jestli všemu budu rozumět. Jestli za vším v Evangeliu půjdu a jestli budu mít ve všem jasno. Ale jakmile si začnu vyďobávat, už jsem čumil (v Evangeliu je to lid nebo dav). Lid tam oslavoval Ježíše a pak klidně křičel: „Ukřižuj!“, protože lidé měli svůj ustálený názor, byli chvilkoví, propadali nadšení, když křičeli: „Ať žije Ježíš“ a se stejným nadšením křičeli: „Krev jeho na nás a naše děti“. Dokud nemám zažité celé Evangelium a nesouhlasím s celým Evangeliem, tak nemohu říct: „Já mám odzkoušeno, že se s Ježíšem snesu“. Proč tak zdůrazňuji to Evangelium? Uvědomte si, že Ježíš přišel napřed jako neznámý tesař z Nazareta a chtěl, aby se lidé zamysleli nad slovem tesaře z Nazareta a těm, kdo pochopili to slovo tesaře z Nazareta, těm pak bylo jasné, kdo Ježíš je. Apoštolové věděli, abych tak řekl sami od sebe, že Ježíš je Mesiáš a přitom to nesměli nikomu jinému říct. A my, když se naučíme číst pořádně celé Evangelium, budeme vědět, zdali je to kniha od Boha nebo ne. Ale dokud ho nečteme a chceme shánět důvody pro víru, tak je to předem prohrané. To jsme jako ten lid. Vzpomeňte si, jak se Ježíš ptá: „Za koho považují lidé Syna člověka?“ a s jakými všelijakými názory se učedníci setkali říkají. Já sám si musím přečíst Evangelium, pořádně se nad tím zamyslet, jak tomu věřím, rozumím, jak dokáži vnitřně mít stejné názory s Evangeliem, jestli Evangeliu dávám za pravdu nebo ne. Když si člověk řekne: „Tohle je na mně moc těžké, tomu já musím věřit“, tak ten člověk by si měl přiznat, že to Evangelium nezná, že se ho musí naučit číst. Jenže, bohužel, toto si lidé neřeknou a jdou shánět různé zbožné knížky a myslí si, že tu konfrontaci s Božím slovem jim také poskytnou. Jenže konfrontaci s Božím slovem, s Ježíšem nám poskytne jedině Evangelium. Jedině tady je ta konfrontace s Ježíšem. A ruku na srdce: „Kolik máte nejasných míst v Evangeliu?“
EVANGELIUM Jan 18, 33b-37, Slavnost Ježíše Krista Krále
Slova svatého evangelia podle Jana. Pilát řekl Ježíšovi:"Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud." Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
Dnes slavíme svátek Krista Krále. Bohužel je tento svátek málo chápaný, protože nám je blízká představa krále z hlediska pozemského, pompy, parády, průvody. Pilát je tomu správnému chápání daleko blíž. U něho není král jako král. Pilát na základě toho rozhovoru chce přece Ježíše osvobodit. Do té doby, než Ježíše přivedli, Pilát věděl, že existuje nějaký kazatel a ví, že židé mají na něj dopal. A nyní ten člověk stojí před ním. Možná byl Pilát na něho zvědavý podobně jako Herodes. Pilát u té žaloby vidí, že jsou to jenom samé výlevy citu zapáleného vztekem. Nic, co by bylo reálně doloženo. Nicméně Pilát musí vyslechnout obžalovaného (viz dnešní úryvek). Jediná žalovatelná věc z římského hlediska bylo: „On se dělal židovským králem“. Proto se Pilát ptá: „Jsi židovský král?“ Ježíš: „Říkáš to proto, že jsi sám na to přišel, nebo ti to o mně řekli druzí?“ Pilát: „Podívej, já přece nejsem žid, tvůj národ, velekněží, mi tě vydali. Já bych se jinak o tebe nestaral. Tak čeho ses dopustil?“ Ježíš: „Víš, moje království není z tohoto světa. Uvaž sám, přece kdybych usiloval o pozemské království, tak bych měl nějaké služebníky, nějaké vojáky a byly by boje. Moje království však není odtud.“ Pilát: „Tak ty se přece jenom za krále považuješ?“ Ježíš: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy slyší můj hlas.“ A Pilát vidí, že má před sebou člověka - myslitele a zaujímá vůči němu uctivý postoj. Nezapomeňme, že Římané měli v úctě vzdělané lidi. Častokrát řecký otrok byl vychovatelem, učitelem synka římského boháče. I když byly ty školy různé, oni si vzdělání vážili. Oni oceňovali, že být vzdělaný je víc, než mít hodně peněz. U Piláta vidíme, že toto, co říká Ježíš, mu stačí, aby se rozhodl, že Ježíše osvobodí. A nechává Ježíše ukřižovat až pod nátlakem zfanatizovaného davu. Vyhrožovali mu totiž, že není přítel císařův a víme, co se za tím schovávalo. Pilát ještě dělá pokus, že posílá Ježíše k Herodovi. Herodes vrací Ježíše s rozhodnutím, že na něm vinu nenachází. Pilát také nechává Ježíše zbičovat proto, aby obměkčil dav. Ze strany Piláta je to pokus Ježíše zachránit. Až pod pohrůžkou Pilát couvá, myje si ruce, je si vědom, že dělá něco, co je špatné. Že zabíjí jejich filosofa, ale že je k tomu přinucen, nebo jinak by ho to mohlo stát krk. Víte, nám schází při té úctě Krista Krále, nebo Božského Srdce Ježíšova ten Pilátův pohled. Je to pohan, ano, ale my někdy zapomínáme na to, že když Ježíše uctíváme, že největší bohopocta je pochopit Ježíšovu nauku. Ježíš není nějaký král, který potřebuje patolízaly, kterému záleží na tom, jak se lidé kolem něj servilně chovají. Ježíš přišel s určitou naukou a chce, aby se lidé nad jeho naukou zamýšleli, aby zlomil takovou tu lidskou zabedněnost, která vyrůstá z toho, že si člověk namlouvá: „Já jsem dobře poučen, já dobře věřím, já jsem zbožný žid (já jsem zbožný katolík)“. A proto jde Ježíš na kříž, aby toto zlomil. Z vyššího pohledu ani ten Pilátův pohled není úplný. Jenže kdybychom se dívali na Ježíše alespoň tím Pilátovým pohledem. My rádi říkáme: „Ježíš, Bůh, Pán“, ale všimněme si, že ti lidé, z hlediska dnešního textu, ještě včera křičeli: „Hosana, Synu Davidův...“, a dnes křičí: „Ukřižuj! Krev jeho na nás a na naše děti!“ Proč? Protože ten dav, když vidí spoutaného Ježíše, si řekne: „Ba ne, to není žádný Mesiáš, to jsme ale naletěli“. A pan rabín jim poradil, co mají křičet. Ale pozor, ten nemyslící dav má představu, že mu je vše jasné. Pilát je daleko dál, než ti čumilové z hlediska náboženského. Samozřejmě, že my bychom měli znát ještě víc o vztahu člověka k Ježíšovi, protože ten vztah vůči králi je jakýmsi modelem, vzorem, ale ne vyčerpávajícím. U mladší generace je představa krále jenom z pohádek. V některé zemi ten pojem král může znít zcela jinak, než zněl tehdy (někde mají krále ještě dnes). My ale potřebujeme pravý pohled na Ježíše, jako Krále a ten se vymyká běžnému slovníku. My pro ten pravý vztah nemáme vhodné slovo. Něco velmi podobného je ve vztahu vůči hmotě, fyzikálnímu zákonu. Zúžíme to na toto: „Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Jenže oheň není ani sluha ani pán. Oheň si hoří podle svých zákonů a jenom člověk, který nezná zákony ohně, nebo je nerespektuje, se spálí. Hmota není sluha ani pán. Ta mrtvá hmota kolem nás má své zákony vložené do ní Tvůrcem. Pakliže člověk ty zákony nezná, nebo je nerespektuje, tak ta hmota se stává balastem, padá na člověka a člověku se jeví jako nepřítel. Pakliže člověk zákony hmoty zná, pak neexistuje, aby ta hmota např. při nějakém fyzikálním pokusu řekla: „Ale co, mně se dnes nechce poslechnout“. Člověk, když pracuje s hmotou, tak se setkává s naprosto suverénním postojem hmoty, kde hmota má své zákony. Oheň si hoří podle svých zákonů. A záleží na mně, jestli ty zákony budu znát a když je budu znát, budou mi sloužit a udělají mi, co já chci. To jenom my do té interakce s jinými lidmi vnášíme tu podřazenost nebo nadřazenost. Buď vidíme pána, nebo otroka. Bůh nemá zájem vynucovat si vládu, on nepotřebuje naše poklonky. Představte si, že bychom šli po chodníku po dešti právě, když lezou žížaly ven a najednou by dvě žížaly nesly transparent: „Vážený člověče, my se ti hrozně klaníme a tady ti přinášíme naši nejlepší pochoutku, drobeček hlíny“. Žížaly naštěstí nemají rozum. My si musíme uvědomit, že Bůh nám něco nabízí, že je to víc, než jenom sedět u stolu s dobrou večeří. Bůh nám nabízí své přátelství, partnerský vztah, ale my se musíme naučit s partnerem zacházet. Abychom na toho, kdo je nám blízký nekoukali spatra, nebo naopak s pietou, nebo jako na někoho, ze kterého máme vlastně strach. Velmi často i mezi přáteli jde o vztah, kdy vlastně jde o smíšený postoj obavy a nadřazenosti. Je toho víc, než by se zdálo. Stačí si toho trochu všímat a samozřejmě vědět, čeho si všimnout. Když jsem začal tyhle věci poprvé sledovat, bylo mi až nepříjemně. A také, když jsem si reprodukoval svoje jednání. Normálně to člověk v sobě nevidí. My nemáme v sobě zafixovány základní partnerské vztahy. Spíše máme zafixovány vztahy diktátora vůči otrokovi, nebo otroka vůči diktátorovi. Toto bychom měli pochopit, abychom měli dokonalejší pohled, než ten Pilátův. Pro začátek se spokojme alespoň s tím Pilátovým pohledem. Pilát, kdyby se dostal do davu, nezůstal by členem davu, ale stal by se učedníkem. Byl by to sice učedník s výhradami, ale nekřičel by předčasně ´hurá´ a také ne ´ukřižuj´. A byl to pohan. Kousek toho bylo i v Herodovi, i když jak víme, skončil nechvalně. Stojí opravdu za to, zamyslet se nad vztahem vůči Ježíši – Králi. Ježíš je vladař a jedině On může určovat, jaký typ postoje od nás bude chtít. To jenom my mu vnucujeme servilitu, poklonkování a prázdné oslavy. Ale on by chtěl, abychom byli schopni vyhmátnout tu zákonitost. Tak jako jsme řekli, že hmota má své zákony a kdo zákony té hmoty využívá, hmota mu naprosto oddaně slouží. Neexistuje, aby se vzepřela. A nejen Ježíš, ale i Otec, všemohoucí Tvůrce jedná podle určitých zákonů, zákonů optimálního jednání. A pakliže pochopíme Boží způsob chápání, jednání, můžeme Boha využívat a Bůh nám splní jakékoliv přání a to je právě to: „Budete–li ve mně a budou–li má slova ve vás, za cokoli budete prosit, dostanete“. Toto je problém cesty k modlitbě ´ve jménu Ježíše Krista´. Toto je podmínka pochopení a nakonec dělání zázraků, ale toho eliášovského typu a ne jen tak chvilku mluvit v nadšení a vytržení. Bohužel, my nejsme zvyklí takto jednat s Bohem a pochopit tu zákonitost Božího jednání, kterou potom můžeme využít. Tu zákonitost si mohu představit např. takto: Představme si, že vlak jezdí přesně podle jízdního řádu. Když přijdu k vlaku včas, tak mně odveze, kam chci a budu mít vždy místo k sezení. Pakliže přijdu o vteřinu pozdě, tak mi ujede před nosem. Naším úkolem je pochopit zákonitost Božího jednání a pak Bůh udělá to, co chci, protože Bůh bude současně dělat to, co chce On. Tohle je dost náročná věc a je třeba se tím prokousat. Dobře se to dá poznat právě na tom hmotném světě. Gratuluji těm, kteří dokázali ve svém manželském, partnerském vztahu vyřešit partnerskou otázku. Jsou takové rodiny a bohužel, není jich tak moc. A těm říkám gratuluji. A dotáhněte to i ve vztahu vůči Bohu. Všichni se musíme učit i na vztahu mezi lidmi. Ale to je to velmi těžké. Studentům, kteří se učí zejména přírodní, vědy doporučuji, aby se naučili pořádně respektovat zákonitost hmoty a slepě neodříkávali poučky, aby se naučili věci chápat, chápat zákony, podle kterých hmota jede, naprosto neústupně, tvrdě a necouvne. Když inženýr bude navrhovat most a most dobře spočítán, tak hmota neřekne: „A já mám na něho vztek, proto se sesypu“. Hmota se drží svých zákonů a Bůh se drží svých zákonů. Je třeba si uvědomit, že nám toto nabízí, a když to uděláme, tak najednou padne rozdíl mezi poddaným a vladařem a stane se skutečností to, co říká Ježíš v Apokalypse: „Vítěze nechám sedět na svém trůně, jako já sedím na trůně Otcově.“ A tohle musíme brát doslova. Sedět na trůně znamená rovnost. Tak dalece to můžeme dotáhnout, na úplnou kopii Ježíše Krista. Ovšem, to si nesmíme ponechávat to „svoje“, o čem si myslíme, že jsme chytřejší než Ježíš. Upozorňuji, že je to dost těžké a proto každý ať využije příležitosti, které má. Nedá se to najít v lingvistice nebo v dějepise, ale v přírodních vědách. A i když to nejsou naše obory, jsou tady mezilidské vztahy. Naučme se s druhými jednat tak, jakoby to byl partner, podle určitých objektivních zákonitostí a ne podle nějaké touhy, aby ten druhý se nám poklonkoval, nebo abychom si mohli říct: „Já jsem si povídal s tím a tím slavným“ (sběratelé autogramů). Jednou se mnou otřásl rozhovor s jedním pánem, který mi říkal: „Jeho Eminence pan biskup, mně pozval na audienci a věnoval mi celých pět čtvrtí hodiny.“ Velice si na tom zakládal. Jenže na tohle Ježíš není, a kdybychom tohle od něj čekali, tak bychom byli zklamáni.
Je dobré si uvědomit a zamyslet se nad tím Pilátovým soudem nad Ježíšem. Je důležité si uvědomit, jako roli Pilát tady hraje. Je to zcela něco jiného, než si lidé běžně představují. Pilát vidí před sebou člověka, o kterém ví, že mu ho vydali velekněží. Pokud by šlo o nějaké trestné řízení, oni Ježíše mohli nechat popravit, např. dle Mojžíšův Zákona ukamenovat. Pilát tady vidí vyloženě nepoctivou hru od velekněží, kteří mu strkají do ruky proces, který vyloženě čpí nepoctivostí. „Tak oni mají na něj dopal a chtějí, abych já ho znemožnil tím, že ho nechám ukřižovat“. Z tohohle hlediska hovoří Pilát s Ježíšem. „Tak ty jsi židovský král?“ To je výslech před odsouzením, kdy on jej musí vyslechnout. Ježíš na to říká zajímavou otázku: „Říkáš to sám, nebo ti to o mne řekli druzí?“ Tato věta je velice důležitá a to nejen pro něj, ale pro nás všechny, kteří se ke Kristu Králi hlásíme. Protože záleží na tom, jaké jsou naše vědomosti o Kristu. Buď jsme členy stáda a jásáme: Ať žije Ježíš“, nebo máme důvod proč Ježíše chválit a za Krále vyznávat. Pilát vidí, že má před sebou dav lidí a snaží se Ježíše z toho dostat („vždyť revoluci žádnou nedělal“). Je si vědom toho, že židé mají na Ježíše kvůli jeho názorům dopal. Možná, že v celém řecko-římském světě by si Ježíše vážili. A z tohoto hlediska klade Pilát Ježíšovi otázku: „Tak ty jsi židovský král?“ Pilát je svým způsobem filosof, a říká si: „Oni mají na něho vztek, jako měli Řekové na Sokrata“. Ježíš mu tedy odpovídá: „Říkáš to sám, nebo ti to o mne řekli druzí?“ Pilát na to: „Jsem já snad žid, je to moje záležitost? Tvůj národ mi tě vydal. Čeho ses dopustil, kvůli čemu?“ A Ježíš říká: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo, tak by mojí služebníci bojovali, abych nebyl vydán židům…“ Pilát si říká: „Tak ty jsi přece král. Ne sice z hlediska politického, ale ty jsi někdo, kdo židy intelektuálně převyšuje“. „Ano, já jsem král a proto jsem přišel na svět a proto jsem se narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy slyší můj hlas.“ A sem si musíme dosadit to, jak se situace dále rozvíjela. Pilát posílá Ježíše k Herodovi asi tak: „Tohle to je váš filosof, já s ním nemám co dělat. Ať si to rozhodnou židé sami“. Herodes, od té doby, co nechal zabít Jana Křtitele, má špatné svědomí, když vidí Ježíše, touží s ním zavést rozhovor. Nezapomeňme na to, že Herodes se chodil s Janem Křtitelem radit. Jeho rady nepronikly plně do Herodovy mentality a tak se s ním znova a znova radil, chodil za ním. Když měl „měkkou“ půdu pod nohama, odchází od něho vždy rozklížený a k té vraždě dochází tak, že Herodes je zaskočen tím slibem, kdy mu jeho prestiž nedovolila couvnout („on přece dal královské slovo“). Herodes se tak stává obětí své vadné prestiže a udělá to, co by normálně udělat nechtěl. Herodes si tedy chce popovídat s Ježíšem asi tak, jako když si popovídal s Janem Křtitelem. Jenže Ježíš nechce navázat rozhovor, který by nikam nevedl. Ježíš ví, že by Herodovi tímto rozhovorem nepomohl a tak mlčí. Herodes se opět ocitá v určité krizové situaci a má zřejmě obavu, aby neprovedl něco jako s Janem Křitelem. Nutno ještě dodat, že Ježíš přišel k němu zmlácený, od krve, s roztrhanými šatami a Herodes na to: „Dejte mu pořádné šaty, pořádně ho oblékněte“. To, o čem se říká, že Panna Maria vyšívala roucho atd., tak to bylo roucho od Heroda. Snad si nemyslíte, že když šel Ježíš na kříž, že měl šaty z dětství a také od Heroda a že to střídal jako herec při představení. Naše lidská fantasie často rozbředne věci, které jsou naprosto jasné. To byla taková připomínka. Takže Ježíš mlčí. Herodes si asi uvědomuje: „Bodej by se se mnou bavil. Jistě ví, jak to bylo s tím Janem“. Herodes si nechce znepřátelit židy a říká: „To je pomatenec…“. Ježíše prohlašuje za nesvéprávného, a proto nemůže být potrestán. Myslí si: „Ten není hoden smrti“ a vrací Ježíše Pilátovi. Ten říká: „Poslyšte, já jsem na něm nic nenašel a Herodes také ne a tudíž bychom ho měli propustit.“ A nyní lid, který před několika dny křičel: „Ať žije Mesiáš“, začal křičet: „Ukřižuj, ukřižuj, ukřižuj!“ Pilát nechá Ježíše zbít a snaží se tím obměkčit lidi a říká: „Podívejte se na něho. Mám ho nechat jít?“ A lid zase: „Ukřižuj, ukřižuj, ukřižuj!“ „Poslyš Piláte, ty se paktuješ s rebely, pošleme na tebe udání do Říma, že nejsi přítel císařův“. A jak to tehdy chodilo, po nějakém čase, až by přišlo rozhodnutí z Říma, našli by Piláta mrtvého (otráveného, nebo utopeného apod.). Pilát tak pod hrozbou udání couvá. „Přineste mi vodu“ a myje si před lidmi ruce. „Já s tím nechci nic mít, já nechci mít zodpovědnost, vy jste si rozhodli“. Tady spíše přejímá ten židovský způsob. Lid na to: „Ano, krev jeho na nás a na naše děti“. Tady se rozhodlo o těch problémech a pogromech na židy a kdoví co všechno, co v dějinách následovalo. Na těchto „maličkostech“. Proč tohle to říkám? Častokrát voláme: „Ať žije Ježíš!“ a přitom vůbec neznáme jeho nauku a spokojíme se s tím vykřikováním, jako ti židé: „Ať žije Ježíš! Hosana Synu Davidova, ať žije Mesiáš!“ A přitom pořádně neznáme. Lidí, kteří by měli naprosto jasno v náboženství je málo. Lidí, kteří by měli naprosto jasno ve všem, tak tady v kostele není nikdo, ani já. Nikdo z nás nejsme s křesťanstvím pořádně hotoví a musíme ho dotáhnout. Kdybychom byli pořádnými křesťany, běh světa by probíhal zcela jinak, než probíhá. Častokrát vykřikujeme ´ať žije Král´ a přitom nevíme, co ten král nám říká. Je dobré si uvědomit, že je třeba Ježíše nejen vychvalovat, ale také jeho nauku znát. Pak už se Bůh/Ježíš může ujmout vlády v malé, větší, nebo i maximální možné míře, jako se kdysi v dějinách ujímal.
Dnes máme svátek Krista Krále. Leckomu by se mohlo zdát, že vlastně už nic nového neuslyší. Jenže, přátelé, my vlastně tu problematiku Krista Krále neznáme. A tak bych na úvod přečetl něco, co není v dnešním čtení, ale je to ze Sk 3 (po Letnicích) Petr říká: „A nyní, bratři, vím, že jste to učinili z nevědomosti, vaši předáci ukřižovali Ježíše, ale Bůh takto naplnil, co předpověděl ústy všech proroků, utrpení svého pomazaného. Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly zahlazeny vaše hříchy. Pak přijdou časy občerstvení před Pánem a On pošle Krista Ježíše, kterého vám předurčil. Jeho musí přijmout nebe až do času obnovy všech věcí. Jak o tom mluvil Bůh, ústy všech svých odvěkých proroků. Chci vás právě upozornit na tuto větu: „Čiňte pokání, obraťte se a pak přijdou časy občerstvení před Pánem. A On pošle Ježíše Krista... atd.“ Tahle ta věta dost uniká pozornosti teologů, abychom si tuto velmi aktuální větu (pro nás, i ve všech dobách) ujasnili, připomeneme si tři postavy z českých dějin: Král Jan Lucemburský, král Karel IV. a sv. Vojtěch. O Janu Lucemburském víme, že de facto zanedbával Čechy. Proč? Fakt je, že Čechy pustly a král Jan válčil po všech možných frontách Evropy. Jeho syn, Karel IV. naopak postavil Čechy na nohy, snad dohromady žádné války nevedl. Tady si postavme vedle sebe ty dvě postavy. Jan Lucemburský válčil všude po Evropě, Čechy upadají, Karel IV, dohromady nevím, jestli vůbec nějakou válku vedl a pozvedl zemi k obrovskému blahobytu. Když si teď položíme otázku, jestli Ježíš je králem jako Karel IV anebo jako Jan Lucemburský, tak automaticky nám naskočí: „Ano, Ježíš je král, hurá!“ Jenže přátelé, když Ježíš chodil mezi lidmi, uzdravoval nemocné. Chodí dneska On mezi námi? Nezbývá nám, než si pěkně přiznat, že Ježíš nám spíš připomíná Jana Lucemburského. Proč se Jan Lucemburský nezdržoval doma, si netroufám říct. Na mne to dělá dojem, že tady roli hrál ten rozdílný věk, jeho manželka Přemyslovna byla o několik let starší. Čili, Ježíš dnes připomíná Jana Lucemburského, který se o nás nestará. Protože, o co lepší byli tehdy nemocní židé, kteří měli příležitost potkat Ježíše, a ty Ježíš šel uzdravit. Copak dnešní nemocní, včetně toho mého kulhání a srdce? Copak já jsem horší? Proč mne Ježíš neuzdraví? Právě proto jsme si četli toto: „Jděte, čiňte pokání, obraťte se a pak přijdou časy občerstvení před Pánem. Jeho nebe musí přijmout až do času obnovy všech věcí“. A pozor! „Obraťte se, aby byly zahlazeny vaše hříchy a pak přijdou časy občerstvení...“ Co z toho plyne? To, že z nějakých důvodů Ježíš musel přerušit kontakt s lidstvem a jednou zase kontakt s lidstvem naváže. A to není věc, kterou si určují v nebi asi tak, že půjdeš na službu tam nebo onam. To vězí v nás a řeknu rovnou, dokavaď se nenaučíme číst pořádně Bibli, brát doslova to, co říká Ježíš, do té doby musí zůstat mimo nás. Pakliže chceme, aby se Ježíš přestal „toulat“ jako Jan Lucemburský se toulal mimo Čechy, aby přišel k nám, pak se napřed musíme naučit pořádně myslet. A první věc je vést dialog s těmi nejbližšími. Když s někým mluvíme, nečekat, až budu moci říct to svoje, ale umět druhého vyslechnout. Když čtu Bibli, nevybírat si jenom myšlenku na den, ale vzít si všechno, co říká Ježíš i když mi to 2x nejde pod kůži. Vzít Písmo celé do důsledku, jinak s námi Ježíš kontakt nenaváže. Takže, Ježíš není Jan Lucemburský, který měl snad nějaké mindráky, proto si je hojil na bojištích, Ježíš není s námi jako Karel IV, který pozvedá blahobyt v zemi, Ježíš není ani jako jeden ani jako druhý, Ježíšův osud je podobný osudu sv. Vojtěcha, prvního biskupa z české krve, kterému domácí rodáci házeli klacky pod nohy. Sv. Vojtěch odchází z Čech pryč. Pak říkají, vrať se, vrať se. On se vrací, domnívá se, chce se znova ujmout stolce, teď se dozvídá, že jsou Slavníkovci vyvražděni a tak se obrátí a odejde do Polska. Tady jsme u té věci, že Ježíšův osud je jako osud sv. Vojtěcha. Na osudech žid. národa vidíme, právě tuto tragédii neschopnosti vést dialog s Ježíšem. Je to ten sv. Petr, kterého si připomínáme. „Jdeme do Jeruzaléma, Syn člověka bude vydán...“ „Kdepak, co takhle hloupě mluvíš!?“ Pozor, tam není, že mu začal domlouvat, ale v řeckém originále je: „Začal ho kárat“. Tady v tomto bodě se rozhoduje, jestli Jeruzalém, Jeruzalémský chrám bude rozbit nebo ne. Ježíš přece pláče nad Jeruzalémem. Kdyby apoštolové vedli dialog s Ježíšem, Ježíši, to co říkáš, se mi nezdá, vysvětli to, jinak jdu pryč, Ježíš by mohl vysvětlit. Ale neřeknou, aby jim to vysvětlil. A nejenom tato otázka Ježíšovy smrti byla tabu, takových otázek bylo víc, které byly tabu, o kterých jim nemohl Ježíš něco říct. Takže oni vstupovali do novozákonní doby s celou řadou rabínských deformací, které působily, že určité oblasti Ježíšovy nauky byly nesrozumitelné. 10. kap. Sk. ap.: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ „Ani za nic, Pane…“. Vidíme, že sv. Petr nevede dialog s Ježíšem. Protože se nedovedli zbavit těch rabínských deformací, nerozuměli Ježíšovi, nepřijali Ježíšovu nauku jako selek. Např. jasná instrukce: „Jděte do celého světa, učte všechny národa atd.“ Na první pohled se nám může zdát, že to spolu nesouvisí. Přátelé, oni seděli pořád v Jeruzalémě a nešli do misií, proto musí přijít pronásledování, teprve v důsledku toho jdou do misií a to ještě ne k pohanům. Víme, co bylo, když sv. Petr pokřtil prvního pohana – Kornélia. Proč? Nedovedli se odpoutat od starozákonní hierarchie, nedovedli jim říct, vy už jste pasé. Sv. Pavel před veleradou říká: „Ty tady sedíš, abys mně soudil podle práva? Bůh tě bude bít“. Někdo mu řekl: „Takhle mluvíš s veleknězem?“ A sv. Pavel se omlouvá: „Já nevěděl, že je to velekněz. Je psáno, knížeti svého lidu nebudeš zlořečit“. Proč sv. Pavel neřekl, že už jsou pasé a veleknězem je Ježíš, veleknězem je Petr. Sv. Pavel je obrazem celé prvotní církve, která nedovedla přejít ze SZ na NZ. Proto byli pořád pod vlivem velerady, proto museli být vyhnáni. A protože byli vyhnáni z Jeruzaléma, nemohl Bůh nechat Jeruzalém v rukou židů, kteří nepřijali křesťanství, a proto musel být rozbit. Tohle je dějinná souvislost. A to platí nezávisle na tom, jestli je evangelium výmysl nebo ne. Důvod, že se nedovedli odpoutat. Druhá věc je to, co tvrdím já, že kdyby zůstali v Jeruzalémě, chrám by zůstal – to už je věcí, abych řekl zjednodušeně, pravosti Bible. Apoštolové se ptají: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro izraelský národ? (viz Sk 1). On jim řekl: „Vám nepřísluší znát doby, které Otec ustanovil mocí sobě vlastní. Avšak dostanete sílu, až na vás sestoupí Duch Svatý a budete mi svědky v Jeruzalémě, celém Judsku, Samařsku, až na samý konec země“. Oč tady jde? „Pane, v tomto čase obnovíš království?“ Nezapomeňme, že Pilát je římský protektor, spíš takový vládce provincie (přirov. našeho kraje). Ježíš říká: „Kdy to bude, to vám neřeknu. Koukejte dělat, co máte dělat vy a o ostatní se nestarejte!“ Co to znamená? Odejít do světa a učit všechny národy. Jakmile by šli a učili všechny národy, znamenalo by to přejít na NZ. Tím by ovšem padla ta rozkolísanost prvotní církve a Ježíš by se jí zastal.