Ježíšova katecheze a katecheze epištol
Problematika odchylek katecheze epištol od Ježíšovy katecheze
Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula
Zamysleme se nejdříve nad Pavlem žákem. Uveďme stručně tento sled událostí: Pavel pronásleduje církev (Sk 7,55; Sk 8,3; Sk 9,1-2), Pavel je povolán a pokřtěn (Sk 9,3-19), vystoupení v Damašku (Sk 9,20-22), Pavel opouští Damašek (Sk 9,23-25), Pavel jde do Jeruzaléma, navazuje a udržuje kontakt s apoštoly (Sk 9,23-28). Kniha Skutků apoštolů podává jeden pohled na Pavla. Je dobré tyto informace spojit s informacemi listu ke Galatským. Zdrojem Pavlových informaci není člověk, ale Ježíšovo zjevení (Gal 1,11-12). Pavel se neobrátil na lidi, ani nešel do Jeruzaléma, ale odešel do Arábie a pak se vrátil do Damašku (Gal 1,15-17). Po třech letech příchod do Jeruzaléma, seznámení se s Petrem a Jakubem (Gal 1,18-19). Pro bratry v Judsku je neznámý. Pouze o něm slyšeli. Pak odchod do Sýrie a Kilikie (Gal 1,22-23). Po čtrnácti letech po zjevení, Pavel, Barnabáš a Titus cestují do Jeruzaléma. Jakub, Petr a Jan, sloupy církve, podávají Pavlovi ruce na znamení důvěry. Pavel má kázat pohanům, oni Židům (Gal 2,1-10). Toto jsou dva různé pohledy. Přesné časové rozdělení není nutné. Důležité je a postačuje, že Pavel je vyučen ne lidmi, ale Ježíšem.
Ježíš se mu nejen zjevil, když jej povolal, ale také jej osobně vyučoval. Ježíš jistě věděl o tom, jak Pavel nauku pochopil a zpracoval, ale neopravil ho. Těchto případů je více. Zamysleme se nad jedním problémem: „Proč Bůh nepovolal židy?“. Toto řeší úsek Ř 9,1-33. Zamysleme se nad těmito texty: Ř 9,13-15: „Jakuba jsem si zamiloval, Ezaua pojal v nenávist... Což je u Boha nespravedlivost? Naprosto ne... Smiluji se nad tím, nad kým se chci smilovat....“. Už teď kritický posluchač zbystří. Bůh se tedy smilovává nad kým chce on sám. Takto problém chápal také sv. Pavel. Smiřuje se s tímto faktem a dospívá v Ř 9,16 k závěru: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se přičiňuje, ale na Bohu, jenž se smilovává“. Dále sv. Pavel v Ř 9,18-21 zdůvodňuje Boží právo takto jednat zdánlivě „reálnými“ argumenty. Čtenář si snadno udělá závěr: „Nezáleží na člověku…“. Jenže to je jasná predestinace a člověk je tím pádem bezmocný. Přitom sv. Pavel chápe celý problém nesprávně. Např. výrok: „Smiluji se nad tím, nad kým se chci smilovat…", lze chápat dvojím způsobem:
· Bůh vybírá toho, komu chce dát podle libovůle,
· Bůh vybírá toho, komu něco chce dát podle stejného kritéria, které platí pro všechny žadatele.
Model: Organizování školního výletu. Pojede se loďkami a proto vedoucí výletu stanoví podmínku. Pojede ten, kdo umí plavat. Kdo neumí, má příležitost se naučit, k dispozici je plavecký kurz. Syn pana starosty má jiné zájmy, plavat neumí, do plaveckého kurzu chodit nechce. Na konci roku se hlásí jako účastník výletu. Učitel jej odmítne. Pan starosta chce se přimluvit, aby syn na výlet jel. Na jedné straně žádost, zdůvodněna přímluvou otce, pana starosty, který zdůvodňuje, aby syn na výlet mohl jet („Já jsem starosta, mám nějaký vliv“). Proti tomu stojí požadavek vedoucího výletu, který na otcovu žádost může oprávněně říci: „Na výlet pojede ten, o kom rozhodnu já, ne ten, kdo se rozhodne sám".
V otázce darů a dalšího vybavení je sice pravda, že tyto dary jsou věcí Božího zásahu a Božího rozhodnutí komu budou dány, ale platí přitom zásady:
· “Dal jim exusii stát se Božími dětmi“
· Každý dostane (alespoň) jednu hřivnu
· „Dejte ji tomu, kdo má deset hřiven…“. Oni mu řekli: „Pane, zase má deset hřiven“ (saturace, strop). Ježíš na to říká: „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má“.
Židé očekávali Mesiáše, který vyžene Římany. Bůh stanovil jako podmínku pochopit Ježíšovu nauku v dostatečné míře…. Sv. Pavel problematiku nepovolání židů řeší ale jednostranně. Vychází z představy, že Bůh jednoduše židy nepovolal. Vychází z textu Ř 9,12-15: „Smiluji se nad kým se chci smilovat…“. Tak dospívá k závěru Ř 9,16: „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává". Jenže Pavlův závěr je v rozporu s Ježíšovým výrokem v Jn 5,45-47: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Pavel jádro výuky formuluje dle Ř 9,16 s naprostou jistotou. Je o věci plně přesvědčen. Pokud nepřipustíme, že se Ježíš spletl, nebo nemá ve věci jasno, dalo by se to hypoteticky vysvětlit pouze tím, že Ježíš ve výuce něco buď vědomě vynechal, nebo toto Pavel nesměl říci. To Ježíš dělal víckrát. Např. v řeči, popsané v Mk 4,1-34, když začne hovořit o Království Božím. Začne uvádět podobenství, ale nevysvětluje je. Učedníci chtějí vysvětlení, protože podobenství samo o sobě jim nic neříká. Vzhledem k zástupům Ježíš říká, že pro ně vysvětlování nemá smysl, nerozuměli by tomu. Uvádí také podobenství o svíci. Dnes by řekl: „Když jdeš do sklepa, nemá smysl rozsvítit baterku a dát ji do kapsy“. Ježíš pokračuje dál ve výkladu, posluchači poslouchají, nerozumí, příště přijdou zase. Stále se budou dívat na zázraky, čekat Mesiáše, až nakonec budou křičet "ukřižuj". Ježíš nevysvětluje davu podobenství. Dokončí klidně kázání, které davům nedává informace. Teprve po skončení kázání vysvětluje učedníkům smysl podobenství. Ježíš častokrát odmítá dávat informace davu, ale někdy je odmítá dát i apoštolům (např. Mt 17,9).
Uvažme, že Pavel byl vyučen osobně Ježíšem. Sám o tom napsal. Pavlovo řešení Ř 9,16 je v rozporu s Jn 5,45-47. Proč Pavel o tom nemluví? Pokusme se najít řešení. Připusťme možnost chyby u Pavla. Tu možnost nebudeme moci vyloučit, pokud najdeme chybné jednání alespoň u jednoho z apoštolů. To není třeba dlouho hledat. Text Mt 16,13-20 dokazuje, že apoštolové vědí, kdo je Ježíš. Krátce na to Ježíš začne hovořit o své smrti a vzkříšení. Jak to dopadlo, se dozvíme v Mt 16,21-23. Nejen Petr, ale i ostatní apoštolové nechtějí připustit Ježíšovu smrt. U Matouše najdeme, že nejméně pět předpovědí Ježíšovy smrti bylo odmítnuto. Podobných chyb bylo více. Leckdo by mohl namítnout, že toto bylo před Ježíšovou smrtí. Jenže i po jeho smrti, např. misie, které měly začít hned po seslání Ducha Svatého v celém Izraeli, Samařsku a mezi pohany, se učedníci vůbec nehnou z Jeruzaléma. Až smrt Štěpána a pogrom na křesťany nastartoval misie mimo Jeruzalém. Nemůžeme tedy vyloučit, že i sv. Pavel se mohl dopustit nějaké chyby. Přitom je to také snadno nalezitelné. Stačí přečíst vedle sebe Ř 9,16 a Ř 10,1-3. Tam jasně vidíme, že Ježíš Pavlovi řekl o tom, že židé odmítli nauku Boží (Jn 5,45-47) a udělali si vlastní nauku. Jistě mu Ježíš řekl, že Bůh neodmítl židy, ale že židé odmítli Ježíše. Pavel sice odmítl židovství, ale jeho myšlení je deformováno neodloženými typy a zbytky rabínské nauky. Proto např. místo neuznání nauky, hovoří o "neuznání spravedlnosti". Ježíšova výuka byla jistě správná a sv. Pavel zná správnou informaci. Ale když Pavel je zabrán do řešení otázky Ř 9,16, myslí rabínsko-farizejským myšlením. Proto dochází k deformaci pohledu na věc. Pavel na mnoha místech nechápal Ježíše. Kromě Ř 9, nechápal také Ježíšův výrok: „Nepomine čárka ze Zákona“. Z tohoto nepochopení plyne jeho výrok: „Nejste pod Zákonem“. Tím, že Ježíšova nauka nebyla hlásána Pavlem tak, jak ji líčí evangelium, ale výrazně transformována a neúplná, musí ji doplnit artefakty jako např. 1Kor 6,12-20: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno je prospěšné…..“. Je chyba, že se o tom neví, neuznává se to, nepřemýšlí se o tom, poznámky toto neuvádějí. Jsou zde nesprávné komentáře k textu a tím pádem je zde vadné poslouchání Ježíšovy katecheze. U sv. Pavla se jedná o chybu v myšlení a tudíž potřebuje také opravu myšlení – Metanoia. Metanoia, to je změna myšlení a tam, kde je špatné myšlení, je třeba Metanoia. Musíme si uvědomit, že špatné myšlení ovlivňuje růst. Zdá se to divné, ale Metanoia bylo třeba i u apoštolů. Nabízí se otázka, proč Ježíš neopravil Pavla a celou církev? Je to proto, že toto není v kompetenci Boží. Toto je kompetence lidí. Např. někteří mají nižší úroveň a musí trpět, jiní slyší ty řešení a nemusí trpět (viz příspěvek „Listy církevním obcím“). To neřekne církvi ani Duch Svatý, ale musí to najít někdo z lidí, Eliáš opravitel. Táto oprava půjde do velké hloubky a pak může být nastartováno Boží Království. Pak po „1000 létech“ Božího Království, nedodržení kvalitního myšlení povede k degradaci a jeho konci. Náprava už nebude možná, proto degradace a konec Božího Království. Satan bude zase puštěn, objeví se pseudokristus a bude konec světa.
Odlišných a nepodložených názorů sv. Pavla vůči Ježíšově katechezi je více a proto uveďme několik dalších příkladů. Např. v 1Sol 4,15-17: „Říkáme vám totiž Pánovým slovem toto: ´My, kdo zůstaneme živi až do Pánova příchodu, rozhodně nepředejdeme ty, kdo zesnuli… Potom my, kdo zůstaneme živí, budeme spolu s nimi v oblacích uchváceni do vzduchu vstříc Pánu….´“ A také v 1Kor 15,51-53: „Hle, říkám vám tajemství: ´Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni….´“. Smysl textu 1Kor 1,22-25 je jiný než Ježíšův v Jn 10,37-38, kde Ježíš vybízí k dělání skutků. Pavel nedodržuje Ježíšovy instrukce, mezi které patří „uzdravujte nemocné, křiste mrtvé“ apod. a vytváří své: „Židé totiž žádají znamení, Řekové zase hledají moudrost (jenže Ježíšova katecheze a argumentace plně obstojí vůči filosofování), ale my kážeme Krista ukřižovaného - pohoršení pro židy a bláznovství pro Řeky….“. Kdyby ale použil Ježíšovu argumentaci, proč byl ukřižován, nebyly by žádné problémy. V 1Kor 7,20-28 Pavel píše: „Každý ať zůstává v tom povolání, v němž byl povolán… Byl jsi povolán jako otrok? Neměj s tím starost ….“. Ale proti tomu stojí podobenství o hřivnách, upozornění, že všichni křesťané jsou si bratři a sestry a také příkaz: „Dělej druhému to, co chceš, aby druzí dělali tobě“ apod. Představa křesťanského společenství je představena v 1Kor 12,12-27, kde Pavel říká: „Vždyť tak jako je tělo jedno a má mnoho údů, tak je tomu i s Kristem… a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Tělo přece není jeden úd, ale mnoho….“. Proti tomu stojí Jn 15: „Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce…. Zůstaňte ve mně a já ve vás… ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, …. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce…. Jestliže zůstanete ve mně a má slova ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to.“ To je ale rozdíl, protože v tomto případě se jedná o koexistenci s Ježíšem podobně, jako Ježíš je v koexistenci s Otcem (viz Jn 14,10-14). Budeme-li prosit ve jménu Ježíše, pak přes koexistenci s Ježíšem, který je v koexistenci s Otcem, můžeme dělat skutky, „dokonce ještě větší, protože je Ježíš u Otce“. Dále v 1Kor 12,29-13,10 Pavel mluví o darech tak, jako by je Bůh rozděloval nezávisle na náboženských kvalitách a schopnostech člověka. Proti tomu stojí Ježíšovy podobenství o hřivnách. V Žid 11,1 Pavel píše: „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme…“. Proti tomu stojí víra setníka z Kafarnaum, víra krvotoké ženy, víra Syrofeničanky, kteří uznali to, co viděli a slyšeli a domysleli to a proto byli Ježíšem za víru chváleni. V Ř 5,1 Pavel píše: „...jsme tedy ospravedlněni z víry...“. Proti tomu stojí Ježíšovo vysvětlení na případu farizeje a celníka, jak se modlí v chrámu (Lk 18,10-14). Z toho plyne, že ospravedlnění plyne z postoje člověka a to je kompetence člověka. Pavel nemá promyšlenou otázku Věčného Života, nezná ekvivalent posvěcující milosti.
Text v 1Kor 14,20-25: „Bratří, nebuďte děti v smyslu, ale zlostí buďte děti, smyslem pak buďte dospělí. Psáno jest v Zákoně, že rozličnými jazyky a cizími rty budu mluviti lidu tomuto, a aniž tak mne slyšeti budou, praví Pán. A tak jazykové jsou za div ne těm, jenž věří, ale nevěřícím, proroctví pak ne nevěřícím, ale věřícím. A protož když by se sešla všecka církev spolu, a všichni by jazyky cizími mluvili, a vešli by tam i neučení neb nevěřící, zdaliž neřeknou, že blázníte? Ale kdyby všichni prorokovali, a vešel by tam mezi ně někdo nevěřící nebo neučený, přemáhán by byl ode všech a souzen ode všech. A tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a on padnoucí na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi“ je sám v sobě v rozporu a je projevem buď Pavlovy slepoty, nebo je to nesprávný překlad. V textech Ř 5,1 ("...jsme tedy ospravedlněni z víry..."), Ř 5,9 („...jsme ospravedlněni krví jeho..."), Ř 6,7 („..kdo zemřel, ospravedlněn je z moci hříchu (Kralická Bible)", nebo "...je zproštěn hříchu...(Coll)"), se sv. Pavel zabývá problémem ospravedlnění, kdežto v Luk 18,10-14 („Farizej a celník v chrámu“) Ježíš naznačuje, že ospravedlnění plyne z postoje člověka a tím pádem je to kompetence člověka. Nebo také proti tomu stojí Mk 3,28-30: „….bude vinen hříchem věčným (pouze v případě rouhání proti Duchu Svatému)". Čili, dle Mk 3,28-30, zavržen bude pouze ten, kdo se dopustí hříchu proti Duchu Svatému. Utrpení po smrti by nemuselo být (viz. „pluk zavrženců“ dostal „amnestii“ a mohl se nastěhovat do prasat. Jenže i když dostali svolení, utopili prasata a zase šli pokoušet lidi). Sv. Pavel hlásá ospravedlnění z víry, ale nemá promyšlenou otázku „Věčného života“, nezná ekvivalent posvěcující milosti.
Sv. Pavel nemůže postupovat v misiích dle Mt 10,5-15. Zázraky u něho přestávají být svědectvím, ale strhávají diváky (Sk 14,7-19 - uzdravení v Lystře). Sv. Pavel dospěl k závěru, že kázání nemůže začít ani "zázraky", ani "moudrostí", ale ukřižováním Krista (1Kor 1,22-23). Tak tomu bylo také později. Charismata účinná nebyla. Dar jazyků byl sice populární, ale na "reklamu" a na začátek misie nestačil. Zázraky by zase vyvolávali neadekvátní reakce. Církev byla pak dvě století pronásledovaná a tak mučedníci otevírali cestu k víře utrpením místo pomocí zázraků. Podobnou argumentaci vidíme u sv. Pavla v Aténách. Proč takhle Pavel argumentuje? Je to tím, že nehlásá skutečné Metanoia (změnu myšlení). Proto také ty schopnosti darů dostatečně kvalitně nevyužíval, viz. případ ve Sk 14, jak Pavlovi a Barnabášovi chtěli obětovat býky, jako bohům. Pavlovo řešení byla vyloženě školácká chyba. Podobně, jako v případě toho chrámu neznámému Bohu, mohl využít situace a ukázat pravý pohled na Boha. Např. „máte tady plný pytel pánbíčků a nevíte, který je správný a vymýšlíte si další, takže bude dobré, když odzkoušíme, který Bůh je silnější, zda-li Jupiter nebo ten náš?“ K tomu měl sv. Pavel ty zázraky používat a logicky zdůvodnit a jak Řekům, tak židům mluvit o Metanoia. Pokud by odmítli, tak zjevně odejít a uzdravovat na jiném místě. Pavlovým postupem byl účinek misie s daleko menším efektem jak kvalitativním, tak i kvantitativním. Misijní rozhovory mohly být tvrdé a výraznější.
Proč byl tedy sv. Pavel povolán, když nedořešil kvalitně problém židů? Je to tím, že to byl jediný učedník, který se odpoutal od židovského etnika a šel hlásat křesťanství pohanům. Ostatní apoštoly bydleli spolu s ostatními židy a byli jimi ovlivňováni (Sk 3,17). Sv. Petr vykládal, že židé ukřižovali Ježíše z nevědomosti, z naivity. Je to pravda? V tomto případě měl Petr říci, že tak, jak předpovídal Izaiáš, šlo o (psychickou) slepotu a zatvrzelost srdce. To je daleko závažnější, než nevědomost. Proto nestačí pouze říci "z nevědomosti". „Vy musíte nejen litovat, co jste udělali, ale provést ´Metanoia´ a naučit se chodit novou cestou". Ale toto neměli jasné ani apoštolové, dokladem čeho je opožděný start misií, které hned po seslání Ducha Svatého měly začít po celém Judsku a to stejným způsobem, jak to dělal Ježíš, když posílal před sebou skupiny (Lk 9,1-6). Poznámka: Po návratu první skupiny účastníci cesty vyprávějí svoje zkušenosti. Takto získá zkušenosti větší počet učedníků a ti jdou na druhou cestu (Lk 10,1-12). Každá dvojice jinudy. Takto obešli celou oblast. Vedli diskuse s lidmi a připravili lidi pro setkání s Ježíšem. Oznámili také lidem, kdy a kam přijde Ježíš. Ježíš přišel v předem ohlášené době, tam už byli z celé oblasti shromáždění posluchači připraveni na setkání s ním. Takto, přes tyto oblasti, přešel Ježíš celou Palestinu z Galileje do Jeruzaléma. Učedníci ve dvojicích procházeli městy. Neměli jít do měst pohanských a samaritánských, pouze k „zahynulým ovcím“ z potomstva Izraelova. Teorie těchto cest je zajímavá, ale je to samostatná partie. My si musíme uvědomit, že takto vypadaly misie během Ježíšova života a dle více textů takto měly vypadat misie po seslání Ducha Svatého. Ty měly probíhat nejen po Palestině, ale i v Samařsku a pak v celém světě.
Analyzujme nyní text Ř 9,16-18. Stojí za to si pročíst celou kapitolu Ř 9. Text jasně tvrdí, že přijetí křesťanství nezáleží na člověku, ale na Bohu. Proti tomu hovoří Jn 5,45-47: „Vaším žalobcem bude Mojžíš. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Tento text tedy tvrdí, že chyba židů je v tom, že nevěří tomu, co je obsahem náboženství, které už dostali. Navíc text 5M 30,11-13 potvrzuje, že Židé nepotřebují Boží pomoci, aby pochopili Boží příkazy a nepotřebují experta na vysvětlení nařízení. Text 5M 30,14 potvrzuje, že ta „slova jsou v ústech“, tj. text je řečený běžnou řečí, slova „jsou v srdci“, tj. jde o běžné psychické procesy, nevyžadující nácvik (viz. Mt 15,19: „Ze srdce vycházejí zlá myšlení, vraždy, ...křivá svědectví, rouhání“). Lze tedy říci, že Mojžíšův zákon obsahuje všechny podmínky nutné a dostačující k víře Ježíšovi. Proč tedy sv. Pavel píše, že „nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale na tom, kdo se smilovává“? Že by sv. Pavel nebyl dobře poučen? O své výuce píše v listech Ga l1,11-12, nebo 1Kor 11,23. Nebyl vyučen člověkem, ale Ježíšem samým. Že by snad Ježíš na otázku nutnosti víry Mojžíšovi zapomněl? Naprosto ne! List k Ř 10,1-10 obsahuje to, co tvrdí Jn 5,45-47. Stačilo by tedy vynechat kapitolu Ř 9 a přeskočit na Řím 10,1-3 a problém by byl vyřešen naprosto správně. Jak to, že k tomu nedošlo? V listu Ř 10,5-10 cituje 5M 30,12, ale citovaný text je pozměněn a smysl zmizel. Je zde Pavlova interpretace, která jednak text transformuje a také používá v jiné souvislosti. Texty byly ve výuce Pavlovi řečeny, ale sv. Pavel je nepochopil a transinterpretoval je do své nauky. Zde je tedy stejné „odmítání“ nauky, jaké je popsáno v Mt 16,22 během výuky apoštolů a v Sk 10,11-15, tj. po seslání Ducha Svatého. Nebudeme teď řešit celou záležitost „odmítání“ Ježíšovy nauky. Musíme jí připravit k řešení. Vraťme se k Mt 16,22, když Ježíš říká Petrovi: „Jdi za mnou satane“. To rozhodně není žert, ale zařazení Petra do kategorie Ježíšových odpůrců. Petr se nedopustil hříchu nebo něčeho, co my za něco zlého považujeme. Nejen Petr, ale i ostatní apoštolové takto jednali. Jenže ve skutečnosti jde o (byť neuvědomělé) odmítnutí Ježíšovy informace. Víme, že takových případů bylo více. O pronásledování prvotní církve, bez něhož by nedošlo k misiím mimo Jeruzalém, jsme již hovořili. Stručně můžeme udělat závěr, že nejde pouze jen o jednotlivé rozpory, o kterých jsme se zmínili, ale o vztah katecheze epištol k Ježíšově katechezi. Je zřejmé, že epištoly není možné brát do stejného tezauru jako evangelia. Tezaurus epištol je jiný než tezaurus Ježíše Krista. Nelze je dát dohromady. Navíc při podrobné analýze se dostaneme k tomu, že ani evangelia, tak jak jsou zapsána, mezi sebou nejsou spolehlivým dokumentem.
Jaké je řešení problematiky? Je to konec křesťanství? Je nutno před tím zavírat oči a zachraňovat, co se dá? Naprosto ne. Ježíšova katecheze sama má v sobě návody na řešení této otázky. Napřed je nutné provést rekonstrukci Ježíšovy katecheze a pak začít s katechezí. Ježíšova katecheze nemá rozpory v sobě. Pouze ona je takový typ nauky, že posluchač musí uznat v celé první části (nutnost Metanoia, Ježíšova novela Mojžíšova Zákona, Mt l3, Mt l5, Mt 23), že evangelium má pravdu, nezávisle na tom, zda autorem je Bůh, nebo nějaký fantasta. Tak, jako musíme jednat s lidmi, musíme jednat i s „možným“ Bohem. Dokud nebudeme splňovat podmínky správného kontaktu s lidmi, nemůžeme se pokoušet o kontakt s Bohem. Ježíš sám požaduje od nás, abychom od proroků chtěli „platnou legitimaci“, t.j. skutky, které uvidí posluchači na vlastní oči. Také hovoří o tom, že sami budou konat skutky. A tak ve všech oblastech vyjma striktně vymezenou eschatologii, sami od sebe rozeznáme, zda Ježíšova katecheze má pravdu nebo ne. A v těch několika málo neověřitelných oblastech (jako např. právo odpuštět hříchů) Ježíš automaticky dává doklad.
Bude tedy nutná zcela nová koncepce katecheze, postavená na Ježíšově katechezi a doložená jednak tím, že ji dáme za pravdu, jednak tím, že uvidíme ovoce, t.j. že sami od sebe rozeznáme. Lze tedy hovořit o nutnosti katecheze druhé generace, která nebude postavená na základech klasické teologie. Ta se dost odchyluje od Ježíšovy katecheze a tím ztrácí jednak evidenci a jednak jí nelze dát za pravdu. Nemá také slíbená svědectví a efekty ( viz. Mk l6).
Z toho také vyvstává, že Písmo lze a je nutné číst kriticky. Zde si ale musíme dát pozor, abychom se nepouštěli někam, na co nestačíme. Chci-li Písmo číst kriticky a z něj izolovat Ježíšovu katechezi, pak musím číst velmi pečlivě, musím umět Písmo číst. Kritik Bible již vyšlo mnoho, nejen z řad nevěřících, ale i z řad věřících. Vždyť vynechání komentáře k Mk 16 je kritikou evangelia, podobně jako pochybování o zázracích a prohlašování jich za pozdější artefakty, posuzování Eliášových zázraků za lidové tradice apod. Už sám fakt, že teologie pracuje s jinými pojmy, že má jinou strukturu než Ježíšova katecheze, je vlastně nevyslovenou („skrytou“) kritikou Písma Svatého. Nutno mít na zřeteli, že stále platí:
· „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte“
· „Nečiním-li skutky (tj. nemám-li svědectví Otcovo a pro nás Ježíšovo), nevěřte mi“
· „Podle ovoce se strom pozná…., Za cokoli budete prosit ve jménu mém, dostanete ...“
Chci-li číst Písmo Svaté kriticky, musím se napřed kriticky zamyslet nad sebou, nad tím zda dovedu rozeznat „tesaře z Nazareta“, nebo zda mu věřím pro autoritu církve, která svědčí o Ježíši Kristu. Nesmím si vykládat Písmo podle svého přání, ani podle toho, aby mi vyšla tradice. Musím číst velmi opatrně a provést ověření. Je to situace podobná tomu, jako kdybychom našli nějaký antický matematický spis. Můžeme si v něm uvedené výpočty přepočítat a uvidíme, zda má pravdu, nebo ne.
Koneckonců nejde jen o rozdíly v katecheze epištol a Ježíšovy katecheze, které jsou výrazné a zásadní, ale nakonec i o problémy interevangelijních diferencí. Potom jsou zde problémy rozdílu Písma a vědy a problém slibů („za cokoli budete prosit…“, Mk 16). Nakonec jde také o další postup procesu, kdy katecheze epištol je jenom první etapou degradace. Později vyvstane problém bludů. Toto je důležitý faktor, protože dokud nedojde k separaci tezaurů katecheze epištol a Ježíšovy katecheze, nelze vytvořit integrovatelný tezaurus bez vnitřních konfliktů. Bude stále nutné vytvářet „nadřízený úřad“, iniciálního vykladatele a z nemožnosti autopersuace i úřad garanta. Dalším důsledkem a naprosto nevyhnutným, je dogmatizace současné nauky, protože ji nelze jednoznačně odvodit z Písma. Proto také musí být „živá“ interpretace textu. Ovšem potom zas nutně dochází k tomu, že mohou vznikat deviace a bludy, sekty a řadový věřící není schopen rozlišit, kde je pravda. „Odborník“, pokud je poctivý, může být psychicky zaslepený a slepota mu snižuje zodpovědnost. Jenže církev jako celek tím upadá. Lze zde rozlišit několik dalších otázek: příčiny vzniku diference, eventuálně deviace, příčiny setrvání deviací, terapie a profylaxe deviací.
Interevangelijní diference jsou poměrně malé, takže integraci lze provést. Lze tedy provést snadno napřed zjištění metody a potom provedení rekonstrukce originální Ježíšovy katecheze. Přesto mají tyto poměrně drobné diference zásadní význam, hypoteticky spočívající v tom, že nutno se i na evangelium dívat jako na zdroj, který nemá konečnou platnost, tj., že musí být někde nějaký zdroj informací dokonale konečný. Tuto otázku nemůže řešit teologie, pokud není plně a výlučně opřena o Ježíšovu katechezi. Jinak řečeno, nelze vyloučit, že tyto, byť drobné, ale přece jen existující diference, jako např. texty Mt l4,16, Mk 6,37, Luk 9,13 se liší od Jn 6,5 apod., nenarušují možnost integrace tezauru evangelií a provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze, ale jsou připomínkou, že nesmí se zůstat u těchto vybraných textů. Bible jako celek má svědectví církve, jako autoritou obdařené instituce, ale ani církev nemá právo měnit rozsah toho, co jednou za Písmo Svaté bylo prokázáno. Stupeň kredibility evangelií je nesrovnatelně větši než Nového Zákona jako celku včetně katecheze epištol. Je to jednak fakt, že Ježíšova katecheze použitím podobenství dokládá možnost popisovaného faktu, umožňuje autopersuasní přístup (resp. slibuje, nabízí svědectví). A pokud není svědectví („nečiním-li skutky, nevěřte“), evangelia lze přirovnat několika dobře napsaným učebnicím matematiky, kde jsou sice drobné odchylky, či chyby, ale student ji může porozumět a potom chyby opravit. Rekonstrukce Ježíšovy katecheze dá novou katechezi, ta potom dá jednak materiál autopersuasní a jednak dodá svědectví. A pokud nedodá svědectví, pak Ježíšova katecheze nevyžaduje víru!
Mojžíšův Zákon otevíral člověka vůči Ježíšovi. Katecheze rabínská to brzdila, protože v ní byly deformace rabínské, farizejské. Protože jsou židé pod vlivem rabínské katecheze, nechápou Ježíše. Proto také židokřesťané tím, že neodstraňují rabínské, farizejské a saducejské defekty, retardují víc než pohané. Židokřesťané pohanokřesťanům vnucují svou formu zbožnosti a tak strhávají pohanokřesťany do nižší úrovně. Proto je nutné jejich rozptýlení, aby netvořili jasnou skupinu. Židokřesťané tudíž brzdí rozvoj Pavlovy misie a také proto došlo k jejich rozehnání z Jeruzaléma. Pavlova misie probíhá u pohanů a tam je méně deformací než u židokřesťanů. Ale ani pohané pod vlivem katecheze epištol nechápou vše. Neznají pokání, nechápou plně Ježíšovu katechezi. Dochází k deformaci nauky (Ř 9) a k deformaci psychických procesů. Tak jako židé obtížněji chápali Ježíšovu katechezi, tak deformovaní pohanokřesťané nebudou plně chápat Ježíšovu katechezi. Proto je výhodnější nechat běžet katechezi epištol s méně hodnotným obsahem, než se objeví pochopení psychických procesů. Takto židé (při setkání) spíše přijmou Eliáše, než deformovaní křesťané. Židé, pokud jsou deformováni, jsou na tom lépe, než stejnou měrou deformovaní křesťané. Evangelia formulují Ježíšovu katechezi, ale synoptická evangelia jsou částečně zapečetěná. Janovo evangelium není zapečetěno, ale samo o sobě je neúplné. Tak se z původní Ježíšovy katecheze vyvinuly katecheze epištol a pak katecheze římskokatolická. Obě, katecheze epištol a katecheze římskokatolická se odchylují od Ježíšovy katecheze a tak postupně vznikaly problémy. Došlo k adaptaci na novou situaci a deformaci a řešení poskytly filosoficko-teologické "plomby" (sv. Augustin, sv. Tomáš a nakonec II. Vatikánský koncil). Na II. Vatikánském koncilu byly zahájeny některé dobré kroky, ale zastřené kosmetickými úpravami. Žádná z křesťanských církví nepodává rekonstruovanou Ježíšovu katechezi, ale má a nabízí svou vlastní interpretaci. Přitom žádná z církvi nenabízí možnost rozlišení kvality rozvoje jedince, jak o ní hovoří Lk 19,11-27 (podobenství o hřivnách) a Apo-listy (Zj 2-3). Naopak nabízejí své interpretace, které z hlediska úrovně jsou neměnná. Pouze dávájí možnost rozšíření. To vyvolává zastavení růstu jedinců a celé církve. Problémy doby a stagnace církve vedou k poklesu její úrovně. Dnes, dosavadní postoje církví, které hlásaly svou nauku, jsou nahrazovány ekumenismem. Současný ekumenismus vede k omezení na úzký rozsah toho, v čem se shodujeme. Protestanti mezi sebou jsou ochotni najít společné řešení, katolíci a pravoslavní ne. Prý "to není věc schůzí, ale Ducha Svatého". Jenže ten za této situace nezasáhne. Řešení je nutné hledat jiným směrem. Řešení situace je v totální nápravě: "Eliáš přijde a napraví vše". Proto řešením není ekumenismus, ale kontrola své katecheze a její porovnání s rekonstruovanou Ježíšovou katechezi. Proto je napřed nutné uznat jasné odchylky katecheze epištol a Pavlovy katecheze od evangelia a pak nalézt techniku rekonstrukce Ježíšovy katecheze. Každá církev sama za sebe bude muset najít defekty ve své nauce a přijmout rekonstruovanou Ježíšovou katechezi. Pak bude možný společný názor a tím přestane existovat problém růzností církví. Církve, jsou schopny vydávat společné překlady evangelia, ale praxe církví se liší od textů evangelia. Nicméně i ty překlady jsou nekvalitní. To také není věc Ducha Svatého, ale psychické slepoty na všech stranách. Psychická slepota se vyskytuje ve všech profánních oblastech (odsouzení Galileiho, problémy Faradaye, Pasteura apod.). Psychická slepota byla v člověku vyvolána vadnými kogničními procesy, postojem "vidíme" a vyvolala stagnaci poznání. Když byla později psychická slepota nalezena, byla odstraněna v oblasti přírodních věd, zejména ve fyzice. Když byl vznik slepoty připuštěn, byly defekty názorů odstraněny a tím se např. rozvinuly přírodní vědy. Tudíž je nutné najít to „vidíme“, „zavírání očí“ („dělejte, že jste slepí, oslepnete“). Toto není věci Ducha Svatého, ale člověka rsp. "někoho z lidí", aby objevil vznik psychické slepoty, její vznik a nápravu.
Původní forma katecheze je Ježíšova katecheze. Mojžíšův Zákon je přípravná katecheze, která se jako přípravná prohlašuje. Ježíšova katecheze je definitivní. Prohlašuje se za monopolní („nepřidáš“, „neubereš“). Katecheze epištol nebo katecheze apoštolů je však Bohem trpěna (viz. „vidělo se nám i Duchu Sv.“ – Sk l5).
Poznámka: Musíme si položit otázku: „Jsme snad my lepšími Ježíšovými posluchači než apoštoly Petr a Jan nebo Pavel?“ Proč bychom nehledali tytéž chyby u sebe, když na nás také mohou dolehnout trampoty, jako dolehly na apoštoly? Otázka je to závažná. Kdo chce celou záležitost pochopit, nemůže si to přečíst popsané, musí to v sobě nalézt. Toto tvrzení se leckomu nebude líbit („Proč by to nešlo, když to bude dobře popsané?“ Jiný namítne, že to je věcí milosti. Zde ale nejde o věci, které lze popsat, nebo jsou věcí milosti. Zde jsme v oblasti, která vychází z vlastních zážitků člověka. Kdo si myslí, že zná evangelium, ať mi napřed dobře vysvětlí Ježíšův výrok Lk 12,54-57: „Když vidíte vystupovat od západu mrak,......Proč sami od sebe nerozeznáte, co je spravedlivé.“ Pakliže znáš význam textu, bude ti jasné moje tvrzení. Neznáš-li je, pak se nauč nejdříve rozumět evangeliu. My se musíme učit chápat věci a rozhodovat se. Stejně se musíme naučit problémy analyzovat. Proto moje tvrzení, že problém nechápavosti apoštolů je nutné nalézt v sobě.
Ježíšova katecheze
V Bibli máme různé typy textů. Jasným textem je: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim; to je Zákon a proroci“. Zdánlivě jasným textem je: „Starým bylo řečeno ´oko za oko, zub za zub´, ale já vám říkám…“ Podobně zdánlivě jasným textem je, že Ježíš zaslepil lidi, aby je neuzdravil. Přímý výklad to sice připouští, ale v kontextu s ostatními texty to nehraje dohromady. Pak máme zjevně nejasný text, jako např.: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že jsem to já“, nebo „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má“. To se pak musí řešit. Člověk má přemýšlet. U nevysvětleného podobenství může být důvodem např. embargo, nebo vytřídění posluchačů (na učedníky a jalové posluchače). Některé texty stimulují k přemýšlení. Pak je třeba ty texty vyhledat a najde se, že ty texty např. z Izajáše a citovaný ekvivalent v Nové Smlouvě se neshodují. Proto vyvstane otázka, jak vlastně vypadá originál. Jak to, že Ježíš zaslepil? K tomu je třeba znát problém slepoty. Pak tam třeba dosadit ty místa, kde Ježíš mluví o slepotě, nebo ji vytýká učedníkům („což jste ještě slepí …“). Proto, co je v originálu vyjádřeno jedním slovem, tak se nesmí překládat různými termíny kvůli zdánlivému vysvětlení. To se musí nechat tak, jak to je. Když si to potom sestavím, tak přijdu na to, že existuje psychologický proces, kdy Ježíš opravdu zaslepil, protože Ježíšova řeč vyvolala u nekvalitních posluchačů útlum. Dokud např. učedníci poslouchali před Ježíšem rabína, tak se aktivně zúčastnili rozhovoru o Mesiášovi. Ale když pak mluvil Ježíš a to se s rabínskou naukou neshodovalo, tak nejdříve řekli, že ´to se ti nestane´, pak ´báli se zeptat´, až nakonec dochází k biologickému útlumu. To znamená, že vůbec daný problém nevnímají. Prostě v dané oblasti jim přestaly fungovat biologické funkce. Ovšem nezavinil to Ježíš, ale zavinil to ten rabín, který jim předtím nekvalitně vykládal o Mesiášovi. Dalo by se říct: „Otrávil je bůžek tohoto světa a když se pak setkali s Ježíšem, tak ho nesnesli a Ježíš je zaslepil“. Dá se taky říct, že bůžek tohoto světa zaslepil, ovšem zaslepil je ne in actum, ale pro futuro. Rabín vlastně vyvolal u lidí tu slepotu tou svojí Mesiánskou naukou (pro futuro), kterou ti lidé přijali a když se pak setkali s Ježíšem, byli vůči němu zaslepeni. Vysvětlovat tohle to všem lidem není třeba, není to nutné ke spáse. Stačí připustit si takovou analogii: „Což, když jsem v božích očích slepý?“ My si tam ovšem musíme dodat další informace, které nám tu věc objasní podrobněji. Jsme hospodáři, kteří vynášíme věci staré i nové. Každá další generace může vynést nové věci z těch věcí, které už dřívějším generacím byly jasné správným způsobem. Krásně je to vidět v přírodních vědách, kdy Einstein stavěl na Maxwellovi a Newtonovi, Newton na Galileim atd. Ale pozor, Galilei nestaví na Aristotelovi. Tady vidíme určité soustavy a podobný jev je i při poznávaní Bible. Proč Ježíš nevysvětluje podobenství? Některé mohou posluchači pochopit sami. Ale jinak je to třídění posluchačů, aby ten, kdo nechce slyšet neslyšel. Je to služebník, který nechce plnit vůli pána, tudíž neslyší a tudíž dostane ran méně. Ten kdo chce slyšet, tak začne přemýšlet a jde za Ježíšem, případně zapustí daleko hlubší kořeny. Je to jakési zorávání půdy pro toho, kdo je ochoten přemýšlet. Výrok: „Kdo má, bude mu přidáno, kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ vyžaduje daleko více exegeze. Člověk, který o tom chce přemýšlet, tak tam musí dosadit adekvátní vlastní zážitky (pokud je má) a podle své úrovně pochopí hlouběji, nebo méně, obsah toho výroku. Vyhledá si to a najde to i v ostatních textech evangelia. Pak také, když se člověk tím vícekrát zabývá, tak se jeho postoj k tomu prohlubuje. Půda je hlubší a mohou být také hlubší kořeny a také větší výnos. Pro růst zrna (to patří do „rozsévače“) je zapotřebí brát živiny ze země. To je poznatek, který je náš, pozdější, který si oni tehdy neuvědomovali. Je ale pravděpodobné, že modely, které Ježíš používá, mají platnost ne pouze v tom rozsahu, ve kterém je Ježíš uvádí, ale že mohou poskytovat více materiálu. Když z jednoho kg zrní mi vyroste 100 kg, tak je to vzato ze země a ze vzduchu.