Souhlasím s výrokem rabína J. Sackse na obálce, že kniha je velmi působivá a vyznačuje se poctivostí při vedení fiktivního dialogu spojeného s respektem ke druhé straně. Ale nemohu už souhlasit s papežem v tom, že se kniha vyznačuje přesností rozboru. Hned první chyba, kterou autor udělal, je, že se omezil pouze na Matoušovo evangelium. Už jen povrchní přečtení evangelií čtenáři napoví, že se nelze omezit pouze na jedno evangelium, ale je nutné vzít v úvahu všechna čtyři i jiné novozákonní spisy. Janovo evangelium například poskytuje informace, které ostatní tři evangelisté vůbec neuvádějí (např. funkce eucharistie, koexistence s Ježíšem).
Dále je nutné při „diskusi" s Ježíšem počítat s možností nedostatku informací a zejména psychickou slepotou. Tu autor nevnímá jako možnost ani u Ježíšových současníků a největších oponentů, farizeů a zákoníků. Další věcí je, že autor asi dostatečně nechápe škodlivost pokrytectví, které dle Ježíše je horší než hříchy celníků a nevěstek. Náboženské aktivity farizeů, ke kterým se autor hlásí, mohou být dnes oproštěny od viditelného pokrytectví, které bylo rozšířené v Ježíšově době. Ale to je pak důsledek zpětných vazeb, že židé dneška žijí v sekularizované společnosti, která by pokrytectví pranýřovala. To ale nemusí znamenat, že určité skryté prvky neexistuj, což stejnou měrou platí o křesťanech.
Co z toho plyne? Např. Matouš mluví o nebeském království, zatímco ostatní evangelisté mluví o božím království. Rozborem některých podobenství vychází jako nesmysl posouvat boží království do nebe. Čili ten posun u Matouše (příčin, proč k němu došlo, může být několik) spíše vypadá jako určité nepochopení problematiky. Problém ale je, že autor knihy se toho posunu celou dobu drží a do protikladu dává slib království božího na zemi. Mimo jiné Zjevení jasně píše o pozemském božím království. Pro pobyt v božím království je nutné, aby jeho členové měli psychické parametry, povahové vlastnosti na patřičné úrovni. Je tedy naprosto samozřejmé, že Ježíš (a také už Jan Křtitel) požaduje ve svém prvním kázání pokání-Metanoia.
Autor se často odvolává na to, že Ježíšova katecheze je určená jednotlivcům, ale ne společenství, rodině. Zde myslím také došlo k nepochopení Ježíšovy katecheze.
Ještě jednu věc bych rád připomenul, se kterou se autor nezabývá a která se mi jeví jako velice důležitá. A to jsou Ježíšovy skutky. Je správné nepožadovat po Ježíšovi znamení (zázraky) ve věcech, kde mohu sám od sebe rozeznat. Dokonce v takovém případě Ježíš odmítá dát znamení. Na druhé straně, tam kde nemohu sám od sebe rozeznat, tam je Ježíš ochoten dát znamení a je správné ho také požadovat (viz. „Tak, abyste věděli, že Syn člověka má možnost odpouštět hříchy, říkám ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů - Mt 9,1-8 a Mk 2,10-11). Ježíš se odvolává na skutky jako na svědectví Otcovo: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi (Jan 10,37)". Starý zákon přece vyžaduje svědectví alespoň dvou. A na to se Ježíš odvolává, že má svědectví Otce jako druhé (Jan 5, 30-37). Nutně si musím položit otázku, zda Ježíšovy skutky nejsou také dokladem pravdivosti jeho katecheze. Ty skutky nelze opomíjet. Navíc možnost konání skutků Ježíš předává dál svým učedníkům (viz. např. Mk 16).
Na základě výše uvedených úvah mi vychází, že přes všechnu poctivost a upřímnou snahu autora nelze vést dialog s Ježíšem, nebo křesťany pouze na základě Matoušova evangelia. Navíc ke kvalitnímu dialogu mezi židy a křesťany může dojít až tehdy, když obě strany udělají „metanoia", což nejsou půsty, odříkání se něčeho, ale změna myšlení.