Prvotní církev, deformace katecheze Ježíše Krista a postupná degenerace Církve a její nauky

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Existence odchylek od Evangelia

              Porovnáme-li náboženské příručky s evangeliem, uvidíme odchylky mezi naukou církve (také denominací) a evangelia. Nesmíme před tím zavírat oči. Četba evangelia není jednoduchou záležitostí. Evangelium je ,zapečetěné', ale o tom nyní nebudeme hovořit. Pro začátek postačí ukázat jednu ukázku odchylky a na ní si postupně ukážeme, jak odchylky najít a proti nim bojovat. Toto nebude jednoduchá věc, protože odchylek je mnoho a věřícího velmi ovlivňují. Ne každý se s nimi vypořádá, a tak odchylky ovlivňují jeho rozvoj. Mají trvalý vliv, např. na jeho ,hierarchické' zařazení v nebi, jak to dokazuje např. text Lk 19,17-20. Proto nebudu uvádět odchylky dneska běžné. Kdyby se s argumentací setkal někdo, kdo není na pochopení zatím zralý, mohlo by to vyvolat u něj problémy. Zde je nutné postupovat uváženě, u každého jedince individuálně. Leckomu se tento postoj může zdát divný, ale stejně postupoval Ježíš v postoji vůči prvotním křesťanům, jak to dokazuje např. komparace textů Zj 2,10 („…Nic se neboj toho, co budeš trpět…“) a Zj 3,10 („Poněvadž jsi zachoval moje slovo, i já tě zachovám od hodiny pokušení, která přijde na celý svět“). Dle nich Smyrna musí trpět a Filadelfia ne. Příčinou je fakt, že Smyrna nevěděla, že má v informacích nebo návycích bariéry (Stauros). Bariéry nemohla odstranit, proto nechápala plně Ježíšovou nauku a proto musela trpět. Filadelfia neměla takové překážky, díky tomu plněji pochopila Ježíšovou nauku a proto nemusela trpět. Pozn. Podrobněji viz příspěvek „Apo-listy“.  Mohlo by se to leckomu zdát divné, ale je to prokazatelný fakt. V Novém Zákoně máme doklady, že apoštolové při osobním kontaktu s Ježíšem „odmítali“ některé oblasti jeho nauky, např. Mt 16,22 nebo Sk 10,9-16. Jindy nerozuměli a proto vznikly obavy, např. Mt 17,22-23. Jindy, když pro bariéry nerozuměli a hledali vysvětlení textu, vznikla vadná interpretace Ježíšova výroku, jako např. u Mt 20,19-22. Když pro jednu a tutéž bariéru víckrát nerozuměli Ježíšovu výroku, došlo k nevnímání výroku. Zde došlo k psychické adaptaci. Toto je normální a z psychologického hlediska prospěšný proces. Uveďme jako ukázku adaptaci na silný hluk. Člověk si zvykne např. na rámus a klidně usne. Námi řešena otázka je ale složitější a uvedu stručný pohled, který postačí pro pochopení případu popsaného v Mt 26,1-2. Ježíšova informace způsobila potíže, proto mozek přestal vnímat tuto informaci. Uši sice byly v pořádku, ale apoštolové „neslyšeli“. Byli ,hluší' psychicky. Zde šlo o nevnímání Ježíšovy řeči, jinde šlo o podobný proces při četbě proroků, hovořících o smrti Mesiáše. Tam bychom mohli hovořit o slepotě, opět psychické. Podobně člověk nevnímá jednání svoje nebo druhých, pokud má nějakou bariéru. Nejvýraznější je psychická slepota. Také proroci i Ježíš nazývá tento jev slepotou, např. Mt 15,12-14. Podobným poškozením, jako je psychická slepota, je poškození realizační schopnosti. Tento typ poškození má podobně odvozený název a nazývá se ,strnulost'. Biologická strnulost vzniká tehdy, když člověk pro nějakou nemoc nemůže hýbat údem. Pak ostatní údy, které s nemocným údem spolupracují, nejsou aktivní a proto dochází u nich ke ztrátě aktivity. Podobně, když např. dojde k zastavení intelektuální činnosti, dojde také k zastavení činností souvisejících. Potom můžeme hovořit o psychické strnulosti. Tak to také nazývali proroci. Když má někdo o něco zájem, ale jeho zájem není saturován, začne být tento zájem zbytečný, protože by mohl být škodlivý. Nakonec tento zájem začne mizet. Proroci nazývají tento stav otupělost.

                   Zmíněné efekty jsou spjaty s deformací rozvoje (viz případ axolotla, kterému se nevyvinuly žábry), eventuálně ke změně (viz případ kytovců, kterým se nevyvinuly končetiny). Může jít o zvětšení, zlepšení transformace na jinou formu života, ale také o zmenšení nebo ztráta schopností (mloci, axolotl, kiwi, slepice velmi špatně létá). Ježíš tento stav nazývá degenerací (viz „pokolení nevěřící a zvrhlé“). Jako ukázku psychické deformace uvedu nauku o limbu (předpeklí). Pozn. Nauka o limbu je už dnes odvolána. Malé dítě, např. při potratu není pokřtěno. Dle zmíněné nauky, nemůže být spaseno, nemůže přijít do nebe a proto přijde po smrti do tzv. limbu. Jenže dítě nemá hříchy a nemůže být potrestáno. Ale je zde dědičný hřích, tj. hřích Adamův, který je odstraněn Ježíšovou smrtí. Křest zbavuje dítě dědičného hříchu. A tak když zemře pokřtěné dítě, vejde do nebe. Když zemře nepokřtěné dítě, dostane se do limbu. Jenže paradoxem je, že jeho maminka, která se např. „spustila s oficírem“ se může vyzpovídat a dostane se do nebe. Nebo se hovoří o hříchu lehkém a těžkém. Odkud se toto rozdělení vzalo? V Ježíšově katechezi takové dělení není. Hovoří o „desateru“ a o krajním případu hříchu proti Duchu Svatému. Také se často říká, že největším nepřítelem člověka je hřích a ne biblické to, jak se člověk zachová po hříchu. Podobně na otázku: „Kdo přijde do nebe?“, dostaneme často odpověď: „Ten, kdo nedělá hříchy“. Přitom Jan Evangelista říká, že nikdo není bez hříchu …“ Proč nerozumíme Bibli je způsobeno tím, že naše myšlení, způsob četby, způsob komunikace jsou pokrouceny.

V Mojžíšově smlouvě a v Ježíšově katechezi velkou roli hraje příkaz lásky k Bohu a bližnímu. Přitom v naší katechezi hraje primární roli hřích. V katechismu Augustinovská posvěcující milost s ústřední myšlenkou "per modum novae naturae" je faktorem, který nám pomáhá při odstranění hříchu. Eucharistie je zdrojem posvěcující milosti, ale opomíjí se přitom koexistence s Ježíšem. Začne-li výuka o Bohu důkazem Boží existence a tvrzením "Duch má rozum a vůli, ale nemá tělo", nemůže vznikat láska k Bohu. Vzbuzení víry, naděje a lásky jsou pak prázdné fráze. Lidé tomu věří a tento sebeklam je imunizuje. Katecheze by měla směřovat k lásce. Napřed mezi lidmi a po nalezení a zafixování lásky k bližnímu teprve začít se zabývat láskou k Bohu.

Pro pochopení celé problematiky, rozdělíme analýzu na několik částí, kde se postupně vynoří ta tendence degradace. 

Učedníci během života JK nechápou jeho nauku (ukázky)

1. Ježíš hovoří s učedníky o své smrti a oni to nepřijímají. U Matouše lze najít 7 předpovědí (přímých, nebo nepřímých), že bude Ježíš trpět, nebo bude zabit. Vývoj reakce na Ježíšovy předpovědi probíhal následovně: Nejdříve to bylo Petrovo: „To se ti nestane…“. Když Ježíš vzal s sebou na horu Petra, Jakuba a Jana, také slyší o smrti hovořit. Jsou tam Mojžíš a Eliáš, kteří diskutují s Ježíšem. Trojice apoštolů „nesouhlasí“, ale bojí se zasáhnout do rozhovoru, poslouchají pasivně, nevnímají, pak usínají. Při další předpovědi „báli se ho zeptat“ (učedníci tomu rozuměli, nesouhlasili, báli se zeptat, ale nešli do sporu s Ježíšem a proto mlčeli). Pak přichází reinterpretace Ježíšovy předpovědi od matky synů Zebedeových, když s oběma syny žádá o: „Až se ujmeš moci, ať....." (matka i synové nesouhlasí s obsahem Ježíšova výroku, nechtějí ho odmítnout a proto hledají vysvětlení problému ve formě „Ježíš se ujme moci“ a žádají o první místa). V případě dalšího oznámení je už nulová reakce (Mt 26,2). Možná dochází k oslepnutí, nevnímaní. Zřejmě je to oslepnutí a zaujetí "konečného stanoviska". Pak ženy přicházejí se zprávou, že Ježíš vstal z mrtvých a reakce na to byla, že prý "blázní". Pak se jim Ježíš ukázal a oni se bojí se. Tomáš nevěří ostatním. Z rozhovoru s „Emauzštími“ se dovídáme, že Ježíše degradovali na proroka.   

2. „Petr jde po vodě….“. Jsou zde dvě možnosti, jak mohl uvažovat:

a.       „Ježíši, zpevni vodu pod nohama, abych mohl k tobě přijít“

b.      „Ježíši, když to dokážeš Ty, řekni a budu to moci dokázat také já“.

Petrovi se to nejdříve dařilo. Pak chyba první byla, že přestává myslet na Ježíše a přerušuje psychický kontakt. Začíná se topit a přichází chyba druhá, že se překlopí úplně a chce to uplavat. Petr se nevrátí znova k tomu problému, aby požádal Ježíše: “Já bych to znova zkusil, abych to dotáhl a našel, kde jsem udělal chybu“, že chce jít znova po vodě. Také další učedníky to vůbec nenapadne, že by to mohli zkusit. Kdyby tam bylo zvídavé dítě, tak by to s radostí a iniciativně zkoušelo.  

3. Nezdar při uzdravení - Mt 17, 14-21. Učedníci (bez Petra, Jakuba a Jana) po nezdařeném pokusu o uzdravení, kdy dostali za to velice vynadáno, měli postupovat např. následovně: „Otče, Tvůj Syn nám řekl, abychom uzdravovali všechny nemocné, ale nedal nám moc na všechny nemoci. Prosíme, dej nám tu moc Ty“. Měli se zastavit a přemýšlet a dotáhnout to. Vyprosit si dovybavení, případně vyprosit jak postupovat a ne to vzdát. Proto to „malověrní“.

4. Nedomyšlení škodlivosti farizeismu. Učedníci dostávají vynadáno za to, že nechápou výrok: „Varujte se kvasu farizejského“. Je věta s dvojím významem: „Nekupujte chleba, ani kvas od farizejů“, nebo z podobenství o kvasu, lze odvodit: „Jako je kvas Ježíšův, tak je také kvas farizejský“. Učedníci si dobře pamatují okolnosti rozmnožení chlebů. Lze z toho usoudit, že když je člověk zaujat jednou interpretací, nepostihne druhou, jako kdyby neexistovala. To, že učedníci vědí, co Ježíš řekl a přesto to nepoužijí, je také doložené ve Sk 15, kde Ježíš není citován. Podle toho, co slyšeli od rabínů, dochází k „censuře“ toho, co řekl Ježíš. Podobně, když Ježíš utiší moře, učedníci docházejí k závěru: „Ty jsi opravdu Boží Syn“. Proč k tomuto závěru nedojdou po rozmnožení chlebů? Po rozmnožení chlebů totiž naskočí reakce ovlivněná rabínskými kázáními („to bude přece u Mesiáše, který má přijít, samozřejmé“). Chápou to znehodnoceně a nic z toho nevyvodí, protože je to jeden z atributů očekávaného Mesiáše. Že by to oni sami mohli udělat (rozmnožit chleby), tak to už je vůbec nenapadne (viz Mt 14,16: „Ježíš jim ale řekl: ´Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst´“). Utišení bouře ale „samozřejmé“ nebylo.  

Apoštolové tedy „odmítají“ některé prvky Ježíšovy nauky. Dokonce i po zmrtvýchvstání, jako např. když Petr odmítá přechod na plné použití Ježíšovy nauky. Ze Sk 10,9-16 víme, že Petr má vidění a jeho reakce na to je: „Ani za nic Pane, nic nečistého jsem dosud nejedl" a nerozhodně jde za Kornéliem. Prvotní církev zřejmě nemá jasnou nauku. Zde je církev zaskočena obviněním Pavla, který neobřezává pohany. Máme zde nepřímý doklad, že židokřesťané měli obřízku plus křest. Navíc židokřesťané neučili podle toho, jak je Ježíšova nauka v evangeliu vylíčená. Dopis pohanokřesťanům je ovlivněn praxí židokřesťanů. Dopis prvního koncilu pohanokřesťanům je dokladem této praxe (viz. Sk 15).

Apoštolové – prvotní církev (po Ježíšově zmrtvýchvstání) neplní Ježíšovy instrukce

1. Po seslání Ducha Svatého mají apoštolové příkaz jít do misií, měli se rozejít po Judsku, Samařsku a celém světe a hlásat židům i pohanům Ježíšovu nauku. Zůstávají ale v Jeruzalémě a dělají charitu. Teprve smrt Štěpána nastartovala pogrom. Tím byly nastartovány misie mimo Jeruzalém, ale pouze k židům. Čili začátek misií mezi pohany byl také nastartován tlakem. Apoštolové si ale nejsou vědomi nekvalitního postupu.

2. Nedořešení problematiky „čistý – nečistý“ (dle Mt 15, Mk 7) a pak opakované odmítaní Boží připomínky (Sk 10,9-16). Proti tomu přece stojí Ježíšovo: „Neposkvrňuje to, co vchází do úst, ale to, co vychází z úst…“ (Mt 15,11, Mk 7,15-19). V případě „čistý - nečistý“ jde o daleko hlubší problematiku (viz Horská řeč - Mt 5, 27-48:  „…starým bylo řečeno… a já vám říkám…“). Bylo to potřeba dávat dohromady s Horskou řečí (protože také platí Mt 5, 17-18: „…nepomine čárka ze Zákona…“). A už na základě toho se učedníci mohli ptát Ježíše, co je to novozákonní poskvrnění a nečistota. A on by jim řekl, že nečistota je parametr, který není hřích, ale který brání člověku v kontaktu s Bohem. Například by jim řekl: „Já vám říkám, že malomocní vás neposkvrní, protože budete na ně klást ruce a budou uzdraveni a kdybyste něco jedovatého pili, nic se vám nestane. Budete imunní v ´Novém Zákoně´ “. Tohle ale apoštolové a učedníci nepochopili a Petr dál dodržuje Starý Zákon. To, jak Petr měl zjevení s tím prostěradlem plným zvířat (Sk 10,9-16), by se zdálo, že není jednoduché vysvětlit, co by to mělo znamenat. Když se ale důkladně nad tím zamyslíme, nemohlo to nic jiného znamenat, než: „Petře, přejdi už konečně na Nový Zákon“. Je to celá řada věcí, kdy si člověk nevzpomene na Ježíšovy instrukce (a neptá se) a pak to jde dolu. Apoštolové a učedníci měli dát dohromady Ježíšovy instrukce, ptát se Boha, Ducha Svatého, zda-li něco nezapomněli a když ne, tak jak na to. 

3. Nutnost potrestání velerady. Prvotní církev měla obvinit veleradu z vraždy Mesiáše. Petr vzkřísil Tabitu (Sk 9,36-41), ale nevzkřísil Štěpána. Buď se o to apoštolové nepokusili, nebo se jim to nepovedlo. Zřejmě je to ani nenapadlo. Došlo ale k tvrdému odsouzení a usmrcení Ananiáše a Safiry za relativně malý přestupek (Sk 5,1-10). Pavel dovedl umlčet Elymase (Sk 13,8-11). Ale ve Sk 3,17-21 Petr říká: „Vím bratři, že jste to udělali z nevědomosti a stejně tak vaši předáci“. Petr měl volat Kaifáše a veleradu na soud jako zločinné soudce. Měli na to dva svědky, Nikodéma a Josefa z Arimatie, že soud s Ježíšem byl protiprávní. Dle Starého Zákona mělo být aplikované „Oko za oko, zub, za zub“. Tím mohlo dojít k likvidaci starozákonní církve jako takové. Stačilo pár zázraků (např. oslepnutí velerady) a křesťanství by silně expandovalo. Petr to neudělal a starozákonní církev je umrtvena tím, že Jeruzalémský chrám je rozbit. Dále porovnejme Sk 13,6-12 (případ Elymase) versus Sk 9,36-42 (případ Tabity). Po seslání Ducha Svatého měli apoštolové velkou podporu lidu. Jenže jeruzalémští křesťané byli zatíženi rabínskými výklady Starého Zákona a z Nového Zákona přijali trosky. Vnějším zásahem pak muselo dojít k rozbití Jeruzalémské obce (rozbití Jeruzaléma), která se rozprchla a asimilovala mezi křesťany Pavlovské katecheze. Pozn. Rozbití Jeruzaléma samo o sobě není Boží plán, jeho rozbití je důsledek lidského jednání (viz Mt 23, 37-39, Lk 13, 34-35: „Neuzříte mne, dokud neřekněte ´požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně´). Jeruzalém včetně chrámu mohl stát dodnes. Dalo by se říct, že chtějí-li židé nový Jeruzalémský chrám, měli by odsoudit „in contumatiam“ vrahy Ježíše Krista a měli by uznat, že velerada podle Mojžíše už žádné nástupce nemá..

4. Církev nemá jasnou koncepci (viz Jeruzalémský sněm - Sk 15,1-29). Vyvstal-li někdy problém, nedocházelo k návratu k tomu, co Ježíš řekl, nýbrž k vytvoření nového artefaktu. Na Jeruzalémském sněmu se spor řeší z pozice církve, ale ne tak, že „Ježíš řekl tak a tak“. Argumentuje se Starým Zákonem a ne tím, že Ježíš řekl: „Jděte do celého světa, křtěte všechny národy…“. Jak již bylo řečeno, radikálové ze židovství chtěli, aby se pohané při přijetí křesťanství nechali obřezat. Dopis pohanokřesťanům je ovlivněn praxí židokřesťanů. Když Petr pokřtil Kornélia (Sk 11), musel se hájit. Nehájil se ale tím, co řekl Ježíš. Křesťanství se mezi židy šířilo velmi pomalu, mezi pohany se šířilo daleko rychleji.

5. Dochází k transformaci originální Ježíšovy nauky (porovnej např. Jan 5,45-47 a Ř 9,12-18).

Židé očekávali Mesiáše, který vyžene Římany. Bůh stanovil jako podmínku pochopit Ježíšovu nauku v dostatečné míře. Pavel problematiku nepovolání židů řeší jednostranně, že Bůh je jednoduše nepovolal. Navíc text 5M 30,11-13 potvrzuje, že židé nepotřebují pomoci Boží, nebo experta na vysvětlení nařízení, aby pochopili Boží příkazy. Prvotní církev nerozlišuje Mojžíšův Zákon a rabínský výklad Zákona.  Pavel to řeší tak, že Starý Zákon zavrhl jako celek, ale ty zbytky rabínského myšlení zanechaly na něm stopy. Kromě Ř 9, Pavel také nechápal Ježíšův výrok: „Nepomine čárka ze Zákona“, který Pavel řešil prohlášením: „Nejste pod Zákonem…“

6. Když se vyskytly problémy v Korintu, tak to Pavel řešil tak, že prohlásil: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá“ (1Kor 6,12). To je ale jiná argumentace než Ježíšova. Ježíš v Horské řeči říká: „Starým bylo řečeno…, kdo zcizoloží….. a já vám říkám, kdo pohlédne…“.  Další odchylky Pavlovy katecheze of Ježíšovy katecheze jsou v příspěvku „Katecheze epištol versus Ježíšova katecheze“.

7. Dochází k postupné ztrátě dokladů pravosti víry a nastupuje svědectví mučedníků. Nakonec dochází k uznání církve státem, doklady pravosti odpadají a vzniká závislost na tradičním náboženství. Časem místo zázraků „nastupuje“ meč a násilí.

První církevní sněm, ukázka nepochopení a deformace Ježíšovy katecheze

            Podívejme se podrobněji na jednání prvního církevního sněmu v Jeruzalémě jak je popsán v Sk 15,1-35. Událost nastala v době po rozšíření křesťanství mezi pohany. Byly tedy dvě rozdílné skupiny: židokřesťané a pohanokřesťané (toto nejsou Helenisté). Mezi nimi bylo stále napětí. Vyvrcholilo výtkou apoštolům pohanů (Pavel a Barnabáš), že pohané nejsou dobře vyučeni. Mají zachovávat celý Mojžíšův zákon a mají být obřezáni. Nauku předkládanou pohanům bylo možné zjednodušeně popsat takto. Zákon (Mojžíšův) je návodem k uvěření v Krista. „Nejste pod zákonem, musíte přejít na zákon Ježíšův. Není třeba obřízka, musíte se dát pokřtít“. Tato koncepce pohanokřesťanů dráždila židokřesťany. Vyvstaly spory, nakonec svolán sněm do Jeruzaléma. Tam se sešly obě strany. Nastalo dlouhé rokování. Pak do nikam nevedoucího sporu zasáhli Petr a Jakub. Sněm se po jejich zásahu dohodl na instrukcích pro pohany. Kdyby tehdy byla televize, tak by vysílala zprávu o sněmu. Nakonec by zaznělo radostné: „Našli jsme řešení!“. Jenže!?

Sk 15,5: Někteří z farizejské strany....trvali na farizejské verzi. Přitom farizejská verze měla mnoho závad (jenže důsledkem byl pokles a rozbitý Jeruzalém...).

Sk 15,6-8: „Apoštolové a starší se sešli, aby tu věc zvážili... Bůh mezi námi odedávna vyvolil, aby pohané slyšeli slovo evangelia…“. Zde je doklad nepřipravenosti a živelnosti celé misie mezi pohany a hlásání evangelia vůbec. Navíc je zde nepružnost církve, která měla začít řešit problém hned jakmile vznikl.

Sk 15,14-21: Problém není řešen návratem k Ježíšovu výroku (Mt 28,19-20), ale citací starozákonního proroka, jakoby žádný Ježíš neexistoval!

Sk 15,22-23: „Tu se usnesli .... a poslali list“. Zase není slovo o Ježíšových instrukcích, ale je zde rozhodnutí sněmu.

Sk 15,27-29: Není zde zmínka o „Horské řeči“ a dalších Ježíšových výrocích, ale kousíček toho, co z Mojžíšova zákona považují za nejdůležitější. Není zde Mojžíšův zákon ve své plnosti, který naváděl k bezproblémovému přijetí Ježíšovy nauky, ale pár trosek z něj, které navíc budou předávány farizejsky myslícími učedníky. Vidíme zde dosavadní praxi bez vitality zaručujícího Mojžíšova Zákona jako celku (bez rabínských přídavků), nebo plného předání ještě lépe zaručující „Ježíšovy novely Mojžíšova Zákona“ (která je obsahem Mt 5,13-48). Tuto pasáž měli pro začátek ohlásit pohanům. Kdyby se nad ní zamysleli židokřesťané, mohl stát Jeruzalém dodnes. V této chvíli se rozhodlo o všech malérech, které přišly na křesťany i na židy od Ježíšovy doby do doby naší. Ježíš pláče nad Jeruzalémem. Kdyby ho nebylo možné zachránit, byla by to hysterická scéna. Ježíš není hysterik. Jeruzalém mohl zůstat stát. Jeruzalémský chrám mohl stát stejně, jako chrámy v Indii či jinde ve světě. Mohl být zachráněn, kdyby obyvatelé Jeruzaléma byli křesťané např. typu Thyatíra, která má slíbenou moc nad pohany. Lze konstatovat, že židokřesťané neodstranili rabínské, farizejské a saducejské defekty. Proto jsou na nižší úrovní, než tak nezatížení pohané. Židokřesťané pohanokřesťanům vnucují svoji formu zbožnosti a tak strhávají pohanokřesťany do nižší úrovně. Proto je nutné jejich rozptýlení, aby netvořili jasnou skupinu a  jsou vyhnáni z Jeruzaléma. Tak v Jeruzalémě zůstanou jen Židé, kteří odmítají křesťanství. Ti čekají Mesiáše, který 'teď přijde'. Židům této skupiny nelze nechat Jeruzalém. Utvrzovalo by to jejich předsudky. Je také třeba dokázat křesťanům, že mají pravdu. Jeruzalém je tedy obležen, zbylí křesťané utíkají, politické špičky odmítající křesťanství se naopak stěhují do Jeruzaléma. Jeruzalém je rozbit, chrám je zničen. Prestiž oponentů křesťanství takto padá.

Postupná degradace prvotního křesťanství

Prvotní církev některé partie neučila, neměla je vyřešené (např. jít nebo nejít k pohanům, čistý-nečistý, otázka obřízky, která se dodatečně řešila). To jsou doložené problémy prvotní církve. To znamená, že zůstala v určitých věcech nepřipravená. K tomu je nutné dodat chyby apoštolů, které byly v době Ježíšově (např. „neposkvrňuje co vchází, ale to, co vychází“). Ježíš jim to vytýká během svého pobytu, že to nechápou. Tutéž chybu dělá Petr i v tom zjevení před pokřtěním Kornélia (Sk 10). Z toho plyne, že tato chyba nezmizela Ježíšovým nanebevstoupením, ani sesláním Ducha Svatého. Čili jsou určité chyby, které ani po seslání Ducha Svatého nezmizely. „Dejte vy jim jíst“ patří k všeobecně platným příslibům a když je hlad, křesťané dělají sbírku, nebo rozdávají jídlo v jeruzalémské charitě, až z toho vznikne hádka. Je to projev nekvalitního řízení a nedodržení Ježíšových instrukcí, aby šli s misiemi do celého světa. Jsou tedy chyby, které byly dříve a které se pak přenesly do praxe prvotní církve. Protože apoštolové nebyli dvoukolejní, nedělali něco jiného než říkali, tak se o tom mlčelo a oni ty věci neřešili. Petr neřeší ani problém toho, že šel ke Kornéliovi. On se brání a místo toho, aby zasáhl a řekl: „Ježíš nás přece poslal… a  chyba je moje, že mně to tak dlouho trvalo a vaše chyba je to taky. Ustanovuji tři komise, kde jedna dá dohromady celou Ježíšovou nauku a dá dohromady ucelený systém, druhá komise dá dohromady náš skutečný stav a třetí komise dá dohromady příčiny proč k retardaci došlo“. Prostě měl řešit psychologickou otázku. To měl udělat. On to ovšem neudělal. Dokladem toho je, že jsou zaskočeni těmi spory okolo Pavlovské misie. Pak se to řeší, což znamená, že to předtím vyřešené neměli. Z toho plyne, že prvotní církev nebyla hotova s chápáním, s praxí a vlastně i s oficiální naukou. Z toho taky plyne, že je-li to možné v prvotní církvi, tak je to možné v církvi vůbec. To znamená, že i dnešní církev by mohla mít některé pasáže nedořešeny. Koneckonců i epištoly mají určité pasáže nedořešeny. Vzniká tak defenzivní stav a na to vzniká augustinovsko-platónská teologie. Proč? Protože církev byla napadána, že nemá vědeckou soustavu. Chytli se tedy platónské folosofie. Nepoužili Ježíšovu soustavu (neřekli si „co říká Ježíš a jak to říká Ježíš?“). Mohli být na špici), ale místo toho kopírovali pohany. Chopil se toho sv. Augustin (alespoň někdo, protože ostatní byli bezradní a maximálně odráželi útoky). Správně by bylo, kdyby byli napřed, kdyby vytvořili lepší systém, než ten platónský. Oni svůj systém neměli, Ježíšův neznali a tak udělali platónský systém. Byla to defenzíva. Navíc, církev neměla nauku plně formulovanou. Z toho plyne, že ji plně formulovanou nemusí mít církev ani dnes. Platí, že nauka otců (co říkají církevní otcové v celku, ne v jednotlivostech) a jenom sv. Augustín je v tomto bodě autorita. Ale jinak se nedá přísahat ani na církevní otce, protože v mnohých případech se odchylovali. To jednoznačně svědčí o tom, že neměli jasnou koncepci a že se ta koncepce dotvářela. První takovou koncepcí byla dogmatika, která vznikla na bázi platónské filosofie. Pak přišla éra osobností a pak éra komentářů a komentářů ke komentářům a éra katén a sentencí atd. Zase se to rozmělňovalo. Současně s tím je ten středověký úpadek, lateránský koncil, který nařizuje  přijímání povinně jednou za rok. Nerespektuje Ježíšovo, že nerozhodný se nehodí a neřeší otázku, proč lidé nemají zájem o Eucharistii a jak v lidech tento zájem vzbudit. Přišlo nařízení bez toho, aby se provedla pořádná výuka, dokud nebude zdůvodnění „proč“. S úpadkem církve přicházejí bludaři a ti stimulují církev, aby upřesňovala svoji nauku. Ale zase je to defenzíva. Je to znamení toho, že církev nemá ten svůj tezaurus hotový.  Souvisí to i s těmi církevními otci. Pak byla církev napadaná ze strany Arabů (Platón, že je zastaralý, ale Aristoteles je dál). A tak jako velký krok dopředu se vytvořil systém (církevní nauka) na bázi Aristotelovské filosofie. Ta je novější, určité věci lépe zpracovává, nestačí ale na vyřešení problému milosti a svobodné vůle, nemá na to dostatečný aparát a ten je zdrojem potíží. Dnes se objevuje snaha o existencialistické chápání křesťanství. Prostě, dle toho, co se právě „nosí“ a dobíhá se doba. Jenom ne říct, jak to dělal Ježíš. Přitom Ježíšův způsob je vyloženě moderní (z hlediska přírodních věd). Když tohle to zevšeobecníme, můžeme dojít k závěrům, že církev neměla dořešenou nauku. Když byly koncily, tak se řešili sporné body. Tohle ale není ctnost, ale nepřipravenost církve. Určité věci se mohly vyřešit, komise se mohly vytvořit hned a ne řešit věci až pod tlakem. Vzpomeňme si na malér s Galileim, který se nejdříve dá na index a pak později ho jako „zloději“ z indexu vymažou. Tenhle způsob je naprosto nevhodný.

            Je zde ve hře taky problém neomylnosti církve. Je-li rozvoj v církvi, pak z toho plyne, že neomylnost nemůže být. A to v tom smyslu, že „všechno, co říkáme, je pravda a neexistuje jiná pravdivá nauka“. Není neomylnost v tom, že předkládaný tezaurus je kompletní. Otázka okolo transsubstancializace – pojem substance se rozpadá. Dalo by se říct, že neomylnost je relativní. „Pokud uznáváš otázku substance, musíš přijmout transsubstancializaci. Neuznávaš li otázku substance, pak pojem transsubstancializace je pro tebe slabý“. Pak máme odsouzený trichotomismus. Co tedy tkáňová kultura? Ti lidé jsou mrtví a jejich tkáňová kultura žije. Vyvstává otázka, jak to vlastně s tím odsouzením trichotomismu je. Dle případu Galileiho se musíme ptát: „Je index otázkou neomylnosti, nebo je to pouze církevně právní záležitost? A kdy je to církevně právní záležitost a kdy je to otázka neomylnosti?“ Podívejme se na spor s Lefébvrem. Oni mu nemohou dokázat, že se plete, protože obě strany vychází ze stejné báze. Jedna strana řekne, že to papež řekl a on na to, že předchozí papež řekl tamto. Čili dnešní papež ruší to, co říkal předchozí papež? Které rozhodnutí je důležitější, závažnější? Nebo když koncily vynáší rozhodnutí různě, pak je to buď otázka doby, nebo, že jeden z těch koncilů nebyl plně na výši. Víme, že zvládnutí Ježíšovy katecheze není ani dnes plně na výši. Pořád je tady to dohánění. Je zde tedy retardace vůči Ježíšovu kázání a také dohánění světa pod tlakem, lépe řečeno přizpůsobování se situaci, světu. Dnešní dogmatika také není úplná. Spousta partií není zpracovaná. Dnešní dogmatika např. nezná logický součin. Tudíž otázka milosti a vůle je tajemství. Ono to tajemství není, ale aparát je nedostatečný. Proč se nezamyslet nad tím, že aparát není plně dostatečný na evangelium a že je překonaný? Pak se nedivme, že na nás platí to „na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové, podle jejich příkazů jednejte, ale nejednejte podle jejich skutků“. I sv. Pavel byl v defenzívě před veleknězem. Respektuje ho a přitom říká: „Slyšte, máme víc poslouchat Boha, nebo lidi?“ Kterého papeže měli lidé a kněží poslouchat v době papežského schizmatu? To byla nepřehledná situace. Co z toho plyne? Že papež nemusí být na výši, i když je pouze jediný. Že by to přestalo platit pouze tehdy, když je jich víc? Co je nauka církve? Dogmatika, nebo katecheze? Lidem se předkládá katecheze. Předkládají se jim kostelní písně a ty jsou častokrát protidogmatické. Jak potom můžeme mluvit o magisteriu, které je na úrovni? Ty výtky a závěry, které děláme o církvi biblické, platí (mohou platit) i o církvi dnešní. Mnohé se upřesnilo, ale v mnohých věcech jsme zase pozadu. Tak jako prvotní církev retardovala a degradovala, dochází k regresi a retardaci také. Typická retardace je např. ve věci Darwina, nebo počtu dní, jak byl stvořený svět. Nejdříve posměchy, žádná evoluce a pak pod tlakem už se dá o evoluci mluvit, ale nutno přitom uznávat zvláštní zásah při stvoření člověka. Nejdříve vymýšlíme různé blbosti a pak když už je to neudržitelné, tak couvneme od partie nauky místo toho, abychom opravili ty naše blbosti. Když se vezme Bible, tak to stvoření za 7 dní je přesně popsaná evoluce a navíc Bůh přestal pracovat a nyní začal pracovat člověk (to, co je dnes 7. den stvoření). Podobně malé dítě se narodí a nerozhoduje o sobě. Pak když přijde k rozumu, už o sobě začne rozhodovat. Je to popis řízeného vývoje po krocích. Co se týče prvních kapitol Genese o ráji mohli být opatrnější a říct: „Možná, že to je podobenství a možná, že to je skutečnost“ a ne bít se v prsa, že to je doslova a ten, kdo tomu nevěří, je bludař. Dnes se naproti tomu často říká, že to jsou mýty.

            Je velký rozdíl, mezi Biblí a dogmatikou a dogmatikou a katechezí a mezi katechezí a skutečnými názory lidí. O to se nikdo nezajímá, „hlavně, že má dobrou vůli atd.“. Ale jestli ta katecheze je dořešená, jestli směřuje k dobrým představám, o to se nikdo nestará. Platí, že „nepomine čárka ze zákona“ a přitom se to redukovalo na Desatero. Nakonec i to 1. přikázání je pozměněno. Jakým právem? Je to snad mocí klíčů? Má Církev moc škrtnout něco ze Zákona? „Neuděláš si obrazu…“ se nedodržovalo. Pak otázka nedořešených partií v evangeliu (slepota), vadných překladů Bible, otázka jiného metodického přístupu při katechezi (Ježíšova metoda je modelující, kdežto dogmatika je definující). Ježíšova katecheze modeluje pomocí běžných pojmů, naše dogmatika definuje pomocí pojmů aristotelovských. To, že je to  aristotelovská fyzika, ze které byly ty pojmy odvozeny, nikoho nezajímá. My jsme se úplně odchýlili a naše povědomí lidí je úplně proti povědomí Ježíšovu, proti Ježíšově nauce. Ježíšova koncepce např. je: „Každá dobrá modlitba je vyslyšená, ale ne každá modlitba je dobrá“. Naše představa zase je: „Každá modlitba je dobrá, ale Bůh ji nevyslyší vždy tak, jak si člověk přeje“. Ježíš trpí na kříži, abychom my žili, ale my si „hrajeme“ na Ježíše na kříži a ne na kajícího lotra na kříži. Když sv. Pavel mluví o kříži a o oběti, tak vychází víceméně z té židovské mentality, z teorie oběti. Pro nás je to dar Bohu. Abrahám, když nabízí Bohu: „Chcete kyselé, nebo sladké víno?“, tak to je oběť. Bůh to nevylil před ním na zem, Bůh to vypil (snědl). Oběť je něco, co Bohu dávám. Takže ta Ježíšova koncepce není totožná s naší koncepcí.

            Co se týče kritiky, tak je kritika biblického křesťanství, kritika historického křesťanství, kritika současného křesťanství. A z toho by mohla vzniknout koncepce správné církve, Eclesiologie, která by už byla na úrovni. Církev by mohla mít a měla mít rozvoj a určitě by neměla retardovat. Kdyby se prvotní křesťané dali do toho, jak je výše uvedeno, tak by se to rychle rozrůstalo a bez pronásledování, utrpení. Církev by měla vynášet ze svých zásob věci nové a staré. Jenže to, co se vynáší je pomalé odkrývání těch starých věcí Ježíšova tezauru. Ale nové věci, že by byly nacházené, to ne. Ta retardace je zbytečná a to, co se objevuje nejsou nové věci, ale světu poplatná formulace starých problémů. Dosud nemáme oficiální plnou exegezi evangelia. Církev má evangelium, ale nemá pořádnou a spolehlivou exegezi. Nemá také pořádnou a spolehlivou exegezi epištol a Apokalypsy. Nejsme na úrovni doby, nejsme hlavou, ale jsme ocasem. Podle toho, co letí ve světě, tak se toho chytáme taky. Akceptujeme existencialismus, mýty… Typický ocas, defenzíva a přitom metodiku a nauku evangelia nepoužíváme, přestože je to kompatibilní s přírodními vědami. Máme jiné pojmy, jako Duch vs pneuma, křest, víra atd. My pod pojmem věřit máme vypnout intelekt („blahoslavení, kdo neviděli…“). My právě doporučujeme v otázce víry právě to, co Ježíš u Tomáše kárá. Ježíš říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Svědectví lidí nepřijímám…“. My ale dokazujeme pravost Bible jednak naukou církve a jednak svědectvím starých otců (ten říká to, jiný zase tamto atd.), ale to je pořád svědectví lidí. Podle ovoce my musíme poznat. Nečiníme-li dle Bible skutky Otce, nemusí nám člověk věřit, ovšem v těch partiích, kde člověk sám od sebe nemůže poznat. Definice víry a základní přístup vůbec jsou radikálně rozdílné. Církev požaduje neověřovat, věřit pro autoritu, kdežto Ježíš říká: „Věřte skutkům, nečiním-li skutky, nevěřte mi“. Tohle jsou radikálně psychologicky odlišné přístupy. A takových psychologicky odlišných věcí je více a vůbec se s tím nic nedělá. Typické pro defenzívu církve je, že se obhajuje to, co se nedá dokázat. V době Galileovi by někdo mohl argumentovat tím, že sv. Tomáš popírá, že „Hospodin čichal líbeznou vůni (kniha Jozue)“ a proto je třeba ho také odsoudit. Jenže s tím by určitě neuspěl a přitom by to byla jednoduchá logika. Zrovna tak by neuspěl s argumentem, že církev svědčí sama o sobě a nejsme povinni ji věřit. To by se na něho inkvizice „podívala“. Řekli by, že nelze bazírovat na slovíčkách, ale když šlo do tuhého, tak oni bazírovali. Jen tak říkat, že magistérium je neomylné a že „to se musí, tomu se musí věřit“ atd. je velmi problematické. Nejdříve musí být definována mez magistéria. Nebo případ T. de Chardin, který byl během života umlčovaný a po smrti oslavován.

 Místo kompletní Ježíšovy nauky tedy nastupuje podání starších a nauka "Otců". Prvotní církev měla tedy nauku jednoduchou s příměsemi judaismů a také s prvky novozákonními. Tam, kde byly judaismy, neuplatnilo se Ježíšovo řešení. Když pod tlakem dojde k upuštění od judaismů, vzniká v nauce „vakuum“, které není zaplněno tím, co původně učil Ježíš, ale teologickými artefakty. Vzniká nauka církve, podání starších. Tak dochází k neadekvátnímu řešení problémů a evangelium jako nosná informace se nezaangažováva do řešení. Tím vzniká řešení na nižší úrovni a evangelium se odsuzuje k nečinnosti (nebo nižší účinností). Počet artefaktů narůstá. Vzniká podání starších, které není unifikované. Teologie se stává méně a méně vitální. Není divu, že se objevují bludaři a z neschopnosti argumentace na bázi evangelia, jsou vytvářeny teologické „plomby“ např. na bázi Platóna, nebo Aristotela (Tomáš Akvinský). Teologie se už vůbec neopírá o doklady (zázraky), dochází ke sporům uvnitř církve a pak rozdělení na Východní a Západní obřad. Nakonec přichází protestantismus.  

Ritualizace, dogmatizace, institucionalizace

Ježíš nezanechal žádné obřady. Byly zde Agapé. Degeneraci Agapé byla ztráta zájmu o Eucharistii. Přišla různá nařízení, což bylo typické „čištění číše na povrchu“. Je to obraz celé církve, kdy se nezmůžou na pořádné řešení. Místo Agapé vznikla postupně mše, rítus, předpis na všechno co se smí a co se nesmí. Tak vzniká situace, že sledovanou veličinou není zájem o věčný život, ale dodržování předpisů. Potom, co už nebyli přímí svědkové a zázraky vymizely, náboženství se stalo tradovanou záležitostí. Na místo svědectví nastoupilo mučednictví a náboženství se s ním se ztotožnilo. To je ale svědectví lidí, není to svědectví Otcovo. S ritualizací přichází dogmatizace a církev formuluje svoje poučky. Když bludaři napadli určité partie nauky a samozřejmě sáhli po evangeliu, církev jim neodpověděla podle evangelia, ale postavila proti jejich nauce dogma a pohrůžkou z pozice autority. V nejlepším případě filosoficko-teologickou konstrukci. Svědectví Ježíšovo se nepoužilo. Také se postupně vyvinula hierarchie a z ní je  odvozeno „Církev učící a Církev slyšící“. Že jediný náš učitel je Ježíš, na to se zapomnělo. Církev místo toho, aby byla Ježíšův svědek, který jeho nauku předává dál, se stala institucí, která  oficiálně vykládá a je také garantem toho, co vykládá. Před sv. Augustinem je to pěkně vidět na Pelágiovi, který říkal, že hřích Adamův a Evy byl osobní hřích a že člověk potom nemůže být trestaný kvůli někomu jinému za to, co neudělal. A proto tedy není třeba Ježíšova zásahu k tomu, abych byl spasen. Pelágius vlastně navazoval na soudobou nauku. Kdyby církev učila, že nestačí jenom nedělat hříchy, ale že je tady zapotřebí koexistence a tu nám dává Kristus, tak ten problém nemusel vzniknout. Jenže povědomí koexistence se vytratilo. Pelágius napadl to, že Ježíš přišel, aby nás vykoupil z dědičného hříchu a církev se nedovedla bránit na bázi evangelia. Tak měl Pelágianismus živnou půdu pro šíření. Zastavil to až sv. Augustin. Ten ale o koexistenci nemluví a staví teologickou koncepci na bázi duše, co byl vlastně pohanský termín. Augustinovská teologie používá pojem duše chápaný spíše platónsky. Funkce Eucharistie a mít moc stát se Božími dětmi se nahradila tím, že jsme přijati za Boží děti, že jsem adoptováni. Nadřazeným problémem pak není otázka posvěcující milosti, ale „justificatio“ (ospravedlnění). Termín „spravedlivý“ už není brán ve smyslu „fair play“, ale ve smyslu „nehřešit“. Posvěcující milost pak otázku „kdo přijde do nebe“ lokalizuje do nové kvality duše. Zatímco podle Ježíše (Jan 6, 48-58) platí: „Kdo bude jíst mé tělo a pít mou krev, bude ve mně a já v něm“. Ježíš staví na koexistenci jako rozhodujícím produktu Eucharistie: „Tak jako Otec je v Ježíšovi, Ježíš je v nás a bez Ježíše nemůžeme dělat nic“. Dnes se říká, že prý dostáváme sjednocení s Kristem při křtu. Ne však přes Eucharistii. Ježíš nás prý vysvobodil z otroctví hříchu. Neříká se, že by nám měl dát věčný život.

            Vůbec se nemluví o Ježíšovým výroku: „Říkáte ´vidíme´, proto váš hřích trvá“ a že Kristův kříž je zde proto, abychom přestali říkat ´vidíme´. Hříchu je člověk vydán, protože nestojí o věčný život v souladu s tím, jak sv. Pavel říká: „Protože nestáli o správné poznání Boha, proto Bůh je vydal“ (Ř 1,28). Přece na to, abych mohl být v nebi, musím být kompatibilní s Ježíšem a okolím, musím mít patřičné psychologické vybavení, jinak bychom se nesnesli. Sv. Augustin použil „Desatero“, ale v evangeliu a epištolách o „Desateru“, tak, jako ho my chápeme, zmínka není, i když se tam některé věci vyjmenovávají.

Degradace křesťanství pokračuje 

              Postupná degradace křesťanství je tudíž zákonitá. A tak dějinný vývoj církve vyústil do ritualizace a institucionalizace. Čím dál, tím více se zdůrazňuje instituce. Když Církev byla u moci, měla diktát, komandovala, neřešila v podstatě nic a rozjížděla se zcela jinak. Pod tlakem se chopila „vládnoucí“ filozofie. Dochází ke sporu s Galileim a Galileo byl umlčen. Pro Církev to byla výzva, aby opravila svoji teologickou soustavu a to propásla. Kdyby v té době žil Tomáš Akvinský nebo sv. Augustin, je velmi pravděpodobné, že by se s Galileim dohodli a dořešili tu problematiku. V současné době se „škrtají“ nepohodlné věci v Bibli a dělá se nekvalitní ekumenismus. Ježíš přece říká: „Nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi“ (Jan 10, 37), „…za cokoli budete prosit, dostanete“ (Jan 15,7)“ a nehledě na tyto sliby, Církev požaduje víru. Víra se nedefinuje dle Ježíše, ale dle sv. Pavla, kde víra je dar a přesvědčení o tom, co nevidím. Často se přitom kličkuje. Za to může být na soudu silné obvinění. Co by se stalo, kdyby někdo přišel za papežem a řekl by: „Prosím Tě, uzdrav mne. Pakliže to neumíš, tak neplníš svou funkci a já tě nemusím brát vážně.“ Dříve by byl odsouzen. Přinejlepším se bude argumentovat tím, že dnes jsou charismata v jiné formě. Kdyby přišel Ježíš a řekl by, že dogmatika se odchyluje od evangelia, byl by z toho církevní soud, nebo by se musel bránit.

            Nauka církve tedy od samého začátku byla deformovaná a tak církev nikdy nejela úplně podle Ježíšových instrukcí. Začalo to u prvotní církve a pak ta úroveň šla pořád a pořád dolu. Musíme si uvědomit, že církev musí být ne obnovena, ale napravena (Mt 17,11: „Eliáš přijde a napraví všechno“). Důležité je, udělat si poučení z chyb apoštolů, prvotní církve, z celého vývoje církve, jejího postupného poklesu. Musíme uznat, že dosud se nikdy nedodržovalo Ježíšovo evangelium, že zázraky byly, „postupně šly dolů“ až zmizely. Proto je nutné začínat úplně znova. U sv. Pavla se to také začalo projevovat. V dějinách církve, je tedy situace podobná, jako byla u prvotní církve. Schéma je jednoduché: „Ježíš něco řekl, přestane se na to myslet a nakonec se něco z toho vynechá, nebo přidá. Pak se objeví problémy“. 

Text Jn 15,7 uvádí: „Budete-li ve mně a budou-li má slova ve vás…“ jinde v Jn 15,5: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás…“. Je to třeba od sebe odlišit. Když člověk má tendenci „zůstat“, tak Ježíš ho rozhodně nevyhodí („kdo ke mně přijde, toho nevyvrhnu ven“). Podmínka je, aby Ježíšova slova zůstala v nás. Pak bude platit: „O cokoliv budete prosit, dostanete…“. Může ale nastat situace, že se vytratí některá Ježíšova slova, jako např. když prohlásíme, že nepotřebujeme charismata. To ale znamená, že nejsou v nás Ježíšova slova. Pak také nemůžeme dělat skutky. Církev dělá základní chybu v tom, že nepoužívá důkazy (dle „Nečiním li skutky svého Otce, nevěřte mi“) a tím svoji nauku, která je deformovaná (a i kdyby byla úplně pravdivá) podává bez důkazu. Tím lidi imunizuje. Teologie by se měla opírat o realitu, fyziku, chemii a biologii a ne o filozofii.

Řekli jsme si, že jak u apoštolů, tak zejména u sv. Pavla dochází k „odmítání“ a deformaci interpretace Ježíšových výroků. Proč dochází k deformaci intepretace je otázka jiná. Apoštolové a Pavel si nejsou těchto deformací vědomi a je nutné přiznat, že jejich další dedukce jsou poctivé. Ježíš to apoštolům ze začátku vytýká, pak se s tím "smiřuje". Tím dochází k přeřazení církve na nižší "méněhřivnový" typ (viz např. rozdíly v životních osudech Smyrny, Filadelfie, Thyatíra („ostatní“) a Efezu  (učiní-li pokání).

Odmítaní Ježíšovy nauky rsp. instrukcí může být podvědomé (neuvědomělé), nebo i  uvědomělé. Neuvědomělé odmítnutí může být způsobeno jiným zájmem, může jít také o krátkodobé rozhodnutí, na které jsme zapomněli. Jiná věc je neuvědomění si aspektu nebo věci, kterou nevidíme pro psychickou slepotu. Deformace psychického programu nastává únikem od skutečnosti, zavíráním očí, útlumem jiných psychických funkcí dle: „Dělejte, že jste slepí a oslepnete“, nebo omylem, vadnou výukou, neúplnými instrukcemi. Falešní proroci byli a jsou výstrahou před vznikem deformací. Pokud to nepomáhá jako výstraha, dojde ke snížení úrovně, k „pohnutí svícnem“ (viz Zj 2,5 v listu Efezské církvi). Tím ale současně klesá zodpovědnost, služebník neví o chybě, proto dostane méně ran (Lk 12,48).

Důsledky degradace křesťanství

Církev prohrála spor s Galileim a tím otevřela brány opozici. Mohlo se např. říci: „Jsou tady experimenty, tak je prověříme“ a také poprosit: „Pane Bože, dej nám důkaz pravosti víry“. Je pravděpodobné, že kdyby se začali dělat Galileovské pokusy, obnovila by se nauka a objevily by se zázraky. Církev pak ustoupila, nastala doba „moderny“, která neuznávala Boha. V „postmoderně“ začaly nejrůznější náboženství. Nyní se mluví o evangelizaci a o návratu církve do stavu, jakou byla v dobách apoštolů. Je nutné začínat úplně znova a provést totální rekonstrukci myšlení, Metanoia. Je nutné udělat psychickou rehabilitaci a předkládat evangelium s doklady. Jenže problém je, že my hlásáme, že víra je dar. Církev „nestačí“ na dnešní dobu. Dnes je zapotřebí, aby církev byla alespoň typu „Thyatíra“. Jinak nelze zabránit válkám a terorismu. Království Boží jako společenský systém je předpovězeno, ale církev o to neusiluje. Dnešní doba je nejistá a buď Království Boží přijde brzo, nebo se to na delší dobu odloží. Některá proroctví Izaiáše se částečně naplnily (odzbrojení, židé mají svůj stát). Dnešek je podobný době prvotní církve, která kdyby svoji roli zvládla, mohla zachránit Jeruzalémský chrám. Dnes je Jeruzalém rozdělen a židé dosud jako celek neuznali Ježíše. Až židé jako celek přijmou Ježíše, pak se Ježíš zjeví.  Aby tohle bylo možné, musí být napřed provedena náprava křesťanství („Eliáš přijde a napraví všechno“) a Římskokatolická církev musí být naprosto v pořádku a musí vystupovat jako vyzývatel a volat na soud („Bože rozhodni, kdo má pravdu“). To je ale potřeba mít pořádně zrekonstruovanou Ježíšovu nauku. Předtím ale bude obvinění církve (Eliášem-napravitelem), soud nad ní (viz Zjevení sv. Jana), protože nedodržovala evangelium (stejně jako rabíni nedodržovali Mojžíšův Zákon). Církev se současnou úrovní nemůže obstát. Bůh nemůže vyslyšet např. prosbu o jednotu církve, protože v současné době jsou pro rozvoj církve nutní falešní proroci. Až se provede soud nad církví, může se církev dostat na vyšší úroveň. Dle Zjevení sv. Jana bude označení na čele a po označení na čele budou tresty v korelaci.  Zdá se, že zde je ta role Eliáše, který přijde a napraví všechno (Mt 17, 11). Bude to zřejmě Eliáš samouk (protože je to kompetence člověka) a navíc Eliáš-trenér, který bude umět vychovat další žáky Eliášovského typu. Má-li ten stav napravit, tak bude muset obstát proti monopolním a ostatním církvím, které budou upozorněny na chyby a obviněny ze stávajícího stavu. Až Eliáš-napravitel může nastartovat Boží Království.

Vraťme se k Mt 16,22, když Ježíše říká Petrovi: „Jdi za mnou satane“. Tak to rozhodně není žert, ale zařazení Petra do kategorie Ježíšových odpůrců. Petr se přitom nedopustil hříchu nebo něčeho, co my jako něco zlého považujeme. Nejen Petr, ale i ostatní apoštolové takto jednali. Tady se jedná o odmítnutí Ježíšovy informace. Takových případů bylo více. Zmínili jsme se o pronásledování prvotní Církve, bez něhož by nedošlo k misiím mimo Jeruzalém. Opomíjení Ježíšových informací přineslo utrpení. Musíme si položit otázku. Jsme snad my lepšími posluchači Ježíše než apoštolové Petr nebo Jan? Proč bychom tedy nehledali tutéž chybu u sebe, když na nás také mohou dolehnout trampoty, jako dolehly na apoštoly? Pakliže nepokládáme ty trampoty za „odměnu“.

Doklady pravosti náboženství jsou nutné

            Doklady  jsou nutné, jednak proto, že je mnoho církví, jednak proto, že Ježíš nabízí doklady a jednak  proto, že evangelium mnoho slibuje. Chceme-li mít doklad pravosti své konfese, je nutné dosáhnout určitého stupně vývoje své osobnosti. Doklady pravosti náboženství jsou spjaty s dary. Dary tak umožňují dosažení kvalitnější životní úrovně. Např. uzdravení nemocného je doklad pravosti Ježíšovy katecheze, ale je to také jeden z prvků životní úrovně. Zde je vidět nutnost globálního postupu. Jenže hrozí zde více nebezpečí:

1. Čtenář může brát výroky se skepsí jako plané sliby, protože na to nejsme  zvyklí. Nejsme zvyklí na uzdravování nemocných. Jsme zvyklí na víru bez dokladů a doklady se zdají být nezvyklé.

2. Čtenář, kdyby dostal dary, snadno by u něj vznikaly neadekvátní reakce jako např. naskočení ctižádosti využít svou sílu k diktatuře slabých lidí, nebo dokonce při postoji vůči Bohu ( viz satanovo „pokloň  se  mi“, nebo „miláček  ztloustl,  začal  mne  kopat“).

3. Čtenář, když jeho naděje nejsou splněny, neví, že na přijetí darů jeho psychický program nestačí. Snadno odloží nauku, nebo propadne skepsi, nauku bude považovat za nekvalitní a odmítne jí.

4. Když se tradiční věřící začne seznamovat s touto problematikou, uvidí chyby církve,  začne  zavírat nad nimi oči, začne slepě věřit, začne odmítat pohled na skutečnosti ("strach z pravdy").

Katecheze Ježíše Krista dává  čtenáři možnost si  vybrat různé typy  cesty za Bohem. Popsány  jsou ve  Zj 2-3  kap. (viz příspěvek „Listy církevním obcím“). Zde máme různé typy chválených církevních obcí, různé jejich osudy a různé jejich cesty do nebe. Podle  typu  života si křesťané vyberou různé typy posmrtného života. Hovoří o  nich mimo jiné také podobenství o hřivnách v Lk 19,12-25 („Vyzískal jednu až deset hřiven, tak bude pánem nad jedním až deseti městy“). Zde se hovoří o nebeské  hierarchii, tj. o stupních hierarchického zařazení nebešťanů.

            Když přišel Ježíš, byla v jeho zemi tradice Mojžíšova zákona a proroků. Ježíš byl předpověděn. Navíc dělal zázraky. Měl svědectví Otcovo, skutky. Těm, které poslal šířit jeho nauku dal příkaz, aby učili to, co učil on sám a měli doklady, jako je měl on sám. Ježíš když kázal a dělal zázraky, posílal před sebou dvojice, kteří měli připravit lid na jeho příchod do jejich města. Tyto dvojice v principu nepotřebovali dělat zázraky. Dělal je Ježíš. Přesto zázraky dělali. Tím spíše je potřeba zázraků dnes, když dnes Ježíše nevidíme dělat zázraky. Navíc je zde mnoho křesťanských a nekřesťanských církví a společenství. Proto bychom měli dělat zázraky, jako doklad. Když se na začátku minulého století objevili „letničáři“, křesťanské církve stály a dosud svým způsobem stojí stranou. Místo toho, aby si představitelé církvi řekli: „Proč toto v naší církvi není běžné?“, je zde „mlčení“. Některé dříve, jiné později, přestaly „letničáře“ zatracovat. Nakonec vznikla letniční (apoštolská) církev. Ta má sice dary v určitém rozsahu, ale její úspěchy nejsou výraznější, než u jiných církví. Proč toto je? Protože také neučí pořádně dle evangelia. Tohle sice mnoho představitelů církví nerado slyší, ale je to skutečnost. Už samotný fakt, že je zde mnoho křesťanských církví s různými naukami je dokladem toho, že nauky nejsou správné. Dříve byly kvůli rozdílům náboženské války, v dnešní době je v módě „kompromis“.

V apoštolských dobách byly dary dávány, ale dle 1Kor 14,2 vidíme fakt, že mnoho Korinťanů hovoří cizí řečí, ale sami té řeči nerozumí. To měla být výzva: „Máme neúplný dar, měli bychom prosit o jeho rozšíření“. Jenže oni jsou s tímto polodarem plně spokojeni. Korintští mají polodar. Proč? Vycházejí z neúplné nauky sv. Pavla. Pavlova reakce na polodar je polonauka (1Kor 14,12-19). Pavlova další reakce jsou chybné závěry (1Kor 14,20-25). Církev apoštolů má de facto také polodar. Proč jej má? Staví na starých představách o Mesiášovi a „zapomíná“ mnoho Ježíšových instrukcí. A nejen církev apoštolů, ale i církev v pozdějších dobách má stálý pokles. Přichází reformátoři, ale také s polonaukou. Co když letniční církev má také polonauku? Problém polonauk je větší, než by se zdálo. Apoštolové, pak i Pavel, v něčem i Jan, byli psychicky slepí. Jan měl upozornit na chyby, neviděl je.

            Křesťanské církve (donedávna všechny) neměly doklady. U nekřesťanských náboženství jsou jiné tradice. Je nutné mít doklady. Navíc Ježíš jasně hovoří o nutnosti svědectví Otcova. Tyto schopnosti, které by umožnily konat skutky, které by byly dokladem, by měly být  standardním vybavením pořádného křesťana (Jn 14). Můžeme dělat skutky jako Ježíš, ba ještě větší k oslavě Otce a mít trenažér vývoje koexistence s Ježíšem. My tyto skutky nedokážeme, protože máme deformovaný informační tezaurus náboženství. Máme názory vytvořené dle katechismu, dogmatiky, ale ne dle Ježíšovy katecheze, protože evangelium je pro nás zčásti „zapečetěno“. My žijeme v období čekání na Království Boží (Lk 17,20-21). Království Boží nepřijde hned, napřed je nutná náprava křesťanství, teprve pak přijde období Božího Království. Podmínkou k tomu je dosažení stavu Jn 14,18-23. Napřed ale musíme dodržovat vše, co po nás evangelium chce. V první řadě dodržet zásadu: „Co chcete, aby druzí činili vám, dělejte vy jim“. Tam, kde můžeme sami od sebe rozeznat, na to doklad nepotřebujeme a ani ho nedostaneme (Mt 16,1-4). Pak je nutné pozorovat se, jak čtu evangelium a jít do sporu s Bohem, proč nemám zázraky. Uvidím přitom „zavírání očí“, uvidím smysl kázání Jana Křtitele (Lk 3,1-18, Lk  3,4-6, Iz 40,3-5).

Musíme si uvědomit, že jsme psychicky slepí, že nedokážeme dělat a jednat dle rekonstruované Ježíšovy katecheze (kterou zatím nemáme). Když chceme vyřešit tuto problematiku, je nutné provést Metanoia a věřit a jednat dle rekonstruované Ježíšovy katecheze. Pro rekonstruovanou Ježíšovou katechezi platí: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“( Jan 10,37). I kdyby byla nauka církve správná, není zde povinnost věřit nauce církve, dokud má pouze svědectví lidí. Texty evangelia jsou také svědectví lidí. Pakliže jsem tvor Boží, s velkou pravděpodobností mám nárok na nalezení dokladu. Na naší dogmatiku a katechismus nám Ježíš doklad nedá. Ostatním nekřesťanům musíme nabídnout cestu Abramovu. Není správné dělat teologický „guláš“. Napřed je nutné Boží potvrzení pravosti náboženství monoteistického. Pro jiné náboženství je nutný soud nad jejich bohy. Proto je nutné volat Boha, aby dal najevo, které náboženství uznává za správné. Na to my nyní nestačíme a to je také jeden z důvodů, proč je nezbytné provést nápravu našeho křesťanství.

Proč Bůh nezasáhl a nezasahuje

            Je to otázka kompetencí Boha a člověka. Člověk si vybere typ myšlení, s tím je spjat jeho strop víry a také jeho životní osudy (Jn 21,18-23, Zj 2-3 kap.). Je to oblast kompetence člověka. Člověk si může vybrat zavržení nebo spásu. Podobně si vybírá z Ježíšovy nauky to, co se mu líbí. Z toho, co si vybere, se vytvoří uzavřený tezaurus, psychický „program“. Po smrti, není-li člověk zavržen vlastní vinou, dojde k doplnění scházejícího psychického „programu“ a k adaptaci, takže člověk je po smrti šťastný. Bůh by mohl ovlivnit člověka, ale respektuje volbu člověka. Miluje ho, nechce mu ublížit, ale také respektuje jeho intelektuální svobodu. Intelektuální svobodu nutno rozlišit od svobody fyzické. Fyzická svoboda je možnost fyzické volnosti, tj. mohu dělat to, co dělat chci, nebo zda nabídku nebo požadavek druhého přijmu nebo odmítnu. Intelektuální svoboda je možnost přijmout nebo odmítnout názory či informační nabídky druhých, nebo druhému předložit svoje názory, nabídky nebo požadavky. U intelektuální svobody je nutné rozlišit volnost v oblasti soukromí (co chci já uznat, co chci já přijmout nebo nabídnout) a toho, co já druhému nabízím nebo od něj požaduji. Druhý musí mít svobodu moje nabídky přijmout nebo odmítnout. Pakliže druhý je donucen moje nabídky, požadavky či názory přijmout, pak já zasahuji do jeho suverenity, porušuji jeho svobodu, suverenitu. Pak je moje jednání nesprávné a já nesmím na tom trvat. Pakliže trvám, porušuji svobodu druhého a jednám nesprávně.

Kompetence lidí také je, že nejdou vytčenou cestou za Ježíšem. Pak nemohou být uzdraveni. To, že jsme slepí a nevidíme to, je také kompetence lidí („dělejte, že jste slepí a oslepnete“). Proto máme např. provizorium, katechismus sestavený z tradičních prvků, dogmatiku a tradici. Ke kompetenci lidí také patří provedení rekonstrukce Ježíšovy katecheze na bázi evangelia (Např. když čtu starou učebnici matematiky, pak pravdivost formulí, závěrů ověřuji vlastním výpočtem a ne podle stáří. Evangelium je jasně nezaručený zdroj informací, ale umožňuje rekonstrukci informací a eventuálně jejich ověření.

V evangeliu jsou prvky, které platí obecně (např. Mt 16,1-3, Lk 16,1-13 + Mt 15,1-20). V evangeliu jsou dále výroky, které obsahují fakta, které lze dokázat a tam kde je dokázat nelze, Ježíš nabízí doklad (např. že má moc odpouštět hříchy - Lk 5,20-25). S tím souvisí to „nečiním li skutky svého Otce nevěřte mi“ (Jn 10,37). Ježíš dokonce vybízí posluchače k vlastnímu ověření (Jn 10,38). Pouze rekonstrukce Ježíšovy katecheze umožní nalezení pravdivého souboru informací, se stejným obsahem jako originál Ježíšovy katecheze.Jak už bylo řečeno, katechismus není řešení. Na druhé straně je ale fakt, že evangelium připouští více typů „interpretací“ a realizací Ježíšovy katecheze, ale s odpovídajícími důsledky (viz. příspěvek „Apo-listy“). V případě čtení evangelia, je nutné dát pozor na nekvalitní překlady. Také se musím naučit pořádnému čtení. Zde Ježíš radí, abychom si k opravě myšlení udělali přítele z klamného mamonu, protože evangelium je jasně neúplný text a dokonce některé části jsou zapečetěné.  Při čtení je doporučeno nedokazovat texty, ale provést rekonstrukci události a tuto rekonstrukci pak „experimentálně“ ověřit.

Nevěrohodnost současné Církve

Lidé jsou často postaveni do různých situací, ve kterých nejsou spokojeni. Jsou to nemoci, nouze, nezdary či rodinné tragédie. Je mnoho různých situací, kdy je člověk nespokojený, nebo nešťastný. Někdo si klade právem otázku, proč? Někdy si člověk trampoty zaviní sám. Jindy jejich řešení je mimo sílu postiženého. Když se ale vyskytnou, musíme je řešit. Ne vždy se to podaří. Někdy je to nad naše síly, jindy se to tak jeví, ale po čase se ukáže, že jsme nepostupovali správně. Někdy postižený ztrácí víru, jindy to trpělivě snáší. Častokrát se u některých nemocných lidí objevuje ochota snášet utrpení za duše v očistci. Jsou přesvědčeni o tom, že mají víru dobrou, kvalitní. Konkrétní ukázka: Jistá paní měla problémy se sousedem a žádá kněze, aby ji pomohl. Ten po analýze problému ji řekl, že její víra (představy o soužití) není v pořádku a proto ať přijde a proberou spolu celou otázku. Reakce paní byla jiná než rada kněze: "Já to obětuji za duše v očistci". Běžná reakce církve na utrpení je podobná. Kdyby někdo šel za představitelem církve (vyjma snad letničních) se žádostí "uzdrav mne", tak by byl "poučen" o "neoprávněnosti" žádosti. To, že v evangeliu jsou výzvy typu "uzdravujte nemocné" (Mt 10,8, Mt 17,14-20) nikoho nevzrušuje. Přitom je to text, který je tvrdou kritikou apoštolů (Petr, Jan a Jakub u nezdařeného pokusu nebyli, ale selhali jinde) a je tedy kritikou stávající církve. Kdyby někdo řekl oficiálním představitelům většiny křesťanských církví, že i oni jsou "pokolení nevěřící a zvrhlé", určitě by neuspěl. Kdyby citoval text Mk 16,18, nebo se dovolával uvedených příkazů dle evangelia a které byly dány apoštolům (a tudíž platí i pro dnešní představitele), těžko odhadnout dopad, jaký efekt by jeho počínání vyvolalo. Podobně, kdyby někdo odmítl plnění církevních nařízení a dovolával se Ježíšova výroku: "Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi" (Jn 10,37-38), těžko říci, jak by dnes dopadl. Kdyby se to stalo před 400-600 léty, tak by to bylo jasné; podobně jako Hus, nebo Galilei. Pro mnohé dnešní věřící je "nesmyslem" chtít si vyprosit uzdravení na základě Ježíšových slibů (Mt 21,21-22), Mk 11,22-24). Toto je jen část oprávněných námitek, které by mohl dneska říci každý, kdo čte evangelium.

Psychická slepota církve umožnila víru mnoha členům. Ti v něčem oslepli, ale protože nauka církve nebyla dořešena, slepí posluchači mohou věřit. Kdyby posluchači byli kritičtější, nepřijali by neúplnou nauku církve. Ježíš nám připomíná: „Když slepý vede slepého, oba do jamy spadnou“. Ale když slepý vede neslepého, tak ten, pokud nebude schopen dořešit problematiku rekonstrukce Ježíšovy katecheze, odmítne předkládanou Ježíšovou katechezi. Slepí vedoucí církve nemohou vést „vidící“. Církev slepců samozřejmě nemá dary. Pokud má nastartovat Boží Království, je nutné odslepení. Proto Eliáš-napravitel, který bude znát plnou nauku Církve, musí ty chyby a slepotu detekovat, analyzovat, popsat a připravit a provést nápravu. Utrpení a slepota kolem by nás všechny měla nutit k tomu, abychom se vážně zabývali tímto problémem. 

Papež a Církev nejsou neomylní.

Církev a papež se musí obrátit. Současný papež Jan Pavel II. (Pozn.: Text byl psán v době pontifikátu Jana Pavla II.) se obrací. Nasvědčuje tomu přehodnocení role Husa, omluvy za křivdy spáchané v minulosti, snaha o sjednocování apod. Není to ale dotažené. Ekumenismus je bohužel polovičatý a sterilní). V rámci evangelizace se místo pořádného evangelia předkládá katechismus, kde je evangelium silně přefiltrováno. V Lk 22, 31-32 je: „…Šimone, Šimone, satan si vás vyžádal, aby vás přesel, jako pšenici, ale já jsem prosil za tebe, aby nezašla tvá víra. A ty až se jednou obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Vezměme si problematiku neomylnosti Církve. Jak to, že církev dělala chyby? Proč Ježíš říká: „A ty Petře, až se obrátíš…..“?. Když je neomylný, tak se nemusí obracet. Je to řada iluzí, které máme o sobě a církev je má sama o sobě. Když je církev neomylná, proč se nestará o to, aby měla svědectví pro Ježíše. My o něm svědčíme, ale nemáme doklady. Ježíš říká: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi.“ My si nalháváme, že věříme a přitom věříme něčemu jinému. A co spor Tomismu s Molinismem? Nebo problematika limbu? Uvědomujeme si špatné překlady Bible? Text: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné…“ se překládá jako „Když budete mít víru, jako zrno hořčičné…“ A to je poněkud rozdíl. Apoštolové neměli víru jako zrno hořčičné. Když je papež neomylný, nebo církev neomylná, tak proč papež nezasáhl hned v době Husově? Proč vlastně platí: „A ty Petře, až se obrátíš…..“. Neomylný papež by neumlčel Galileiho. Církev už mnohokrát měla vyhlásit poplach. V současné době se jenom omlouvá místo návratu k Ježíšovi. Žijeme v iluzích.

Náprava Církve

            Náprava Církve je nutná. Je nutné jí dělat. Je také nutné jít do sporu s Bohem, aby člověk v sobě zmobilizoval co nejvíce sil. Platí totiž, že tu nápravu musí udělat člověk (Eliáš napravitel). Ten se musí  sám  vypracovat. To bude trvat nějakou dobu, aby sám dozrál. Pak to musí zpracovat, aby to naučil také ty druhé. Věc sama o sobě je jednoduchá. Modelem může být typická ukázka radioamatéra. Nejdříve se naučí jednoduché věci,  pak jim porozumí a začne růst. Aniž by si to uvědomoval, naučí se dělat zobrazení věci (např. při čtení schémat ap.). Když tohle člověk v sobě vypěstuje, pak může pracovat s podobenstvími. Toto je naprosto nutná věc. Typické pro radioamatéra je, že je ochoten své poznatky sdělovat dál a naopak, s radostí se novým učí. Je nutné si uvědomit, že zájem o Boha může být tímto způsobem nastartovaný a pak začít hledat. Když se to ale dělá klasickou katechezí, člověku se to řekne jako hotová věc, ten pak nemá o tom pořádnou představu a pochopení. Když jsem se zeptal nedávno pokřtěného pomocníka v nemocnici (na civilní službě): „Co je to posvěcující milost?“, tak řekl, že si to musí rozmyslet a pak od toho „utekl“. Jenže to je z hlediska dogmatiky klíčová otázka. Je to sice neúplné z hlediska evangelia, ale kněží ani tohle pořádně neznají. Vlastní pochopení evangelia nastává teprve tenkrát, když člověk „uvidí“ Ježíše a naučí se dělat jeho skutky. Petr zkusil jít po vodě jako Ježíš. Když to „zbabral“ a začal se topit, Ježíš mu vytýká malověrnost. Kdyby si Petr řekl: „Já musím najít, kde sem dělal tu chybu“, všechno by bylo jinak. Ale tohle je proces normální pro toho radioamatéra. Rádio mu nehraje a on začne přemýšlet, kde je chyba. Jenže apoštolové byli zablokováni. My jsme dnes také zablokováni. V náboženství vůbec nepostupujeme jako ten radioamatér). Tohle to je kompetence někoho z lidí a, někdo z lidí to musí objevit.  Bůh to za nás neudělá i když budeme prosit jak chceme. Někdo z lidí to musí sám najít a pak nechat (s heuristickým dohledem) najít ty druhé. Pak teprve budou zázraky. Nejdříve se člověk musí naučit pořádně myslet. Ta „radioamatéřina“ ho dovede ke správnému myšlení (proto to „udělejte si přátele z klamného mamonu“), vidět a uznávat chyby a umět bezproblémově říct ´nerozumím´. Pak bude snadněji a rychleji růst.

Velmi důležitá věc je: „Co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. Další věc je: „Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou“. Tohle je rada pro začátečníka, protože nejdříve má hledat pochopení Ježíše. Jinak to bude s ním tak, jako se židy v době Ježíšově („Hurá, vyženeme Římany…“). Nejprve je nutné dát do pořádku rozvoj osobnosti, teprve potom až bude hotové společenství věřících, může fungovat návod z Mt 18,15-20. K tomu je nutné zpracovat, jak Ježíš jednal s lidmi. Ježíš je služebník a může nám být vzorem. Jenže pozor, na požadavek: „Řekni mému bratrovi, ať se mnou rozdělí o  majetek“, Ježíš reaguje: „Já tady nejsem od toho…“. Čili, jasné odmítnutí. U fungujícího společenství (církve) je text v Mt 18,15-20 receptem, ale je to zkratka. Ty svědci jsou tam k tomu, protože já se mohu plést. Je nutné, aby situace byla posouzena nezaujatými lidmi, s nestrannými pohledy. Jenže, když jsou auditoři např. sousedé, může být u nich skreslený neobjektivní pohled. Proto církev by měla mít své auditory. Nepřímo se dá odvodit, že i ten jednotlivec (původně obviněn) se může obrátit k církvi, aby se dovolal spravedlnosti. Až potom, když si ten člověk, který skutečně zhřešil nedá říct, řekne se to celému společenství.

Může ale také paradoxně vzniknout obrácená situace. Když společenství bude mít nekvalitní názory, pak zase toho kvalitního člena odmítne. Např. přemýšlivý člověk Thyatírského typu nebude souhlasit s názory lidí ve společenství Smyrenského typu. Ve Smyrně byly chyby, které si ti lidé neuvědomovali a v Thyatíře bylo pouze několik (rebelů), co si uvědomilo, že za stávající naukou nepůjdou (viz. příspěvek „Apo-listy“). Takoví lidé, pokud nejsou „vyhozeni“ většinou odejdou sami. Toto souvisí také s problematikou „zrna hořčičného“. Jde o pochopení věci a jeho rozšíření, o vytvoření komplexního pohledu.

„Cesta nápravy“ má tedy tyto úseky:

·          Udělat si přátele z mamonu, hmoty, světa, v němž žijeme.

·          Naučit se zacházet s modely, podobenstvími, analogiemi.

·          Umět rozlišit obraz reality a slovo (mít reálnou představu, nikoliv popis).

·          Umět kombinovat realitu (např. fungování spalovacího motoru).

·          Umět zacházet s neviditelnou realitou.

·          Pozorování sebe samých a najít jednotlivé prvky činnosti, vybavení .

·          Najít psychickou slepotu, postoj "vidím", být kritický sám k sobě i jiným. Nemohu se spoléhat na jiné. Musím vědět, kdo má pravdu.

·          Nesmím mít učitele, ale mohu mít naváděče jako při heuristické výuce. Ale musím být kritický k němu i k sobě. Ten, kdo půjde "cestou nápravy" musí ji objevit sám. Pravděpodobně nelze čekat na začátku doklady od Boha. Nejdříve je nutné najít doklady v jednání s mamonem.

·          Popsat správné činnosti a začít je trénovat. Tak se dostaneme k tomu, že Metanoia je rehabilitace + psychická reprogramace + odstranění nepoučitelnosti + nedělaní nástavby na stávající tezaurus, ale novostavba + být, jako dítě + očištění (purifikace) + reorientace (obrácení se správným směrem) + separace nového tezauru („Nové víno do nových měchů“).

Poznámka

Mojžíšův Zákon má důležité poslání.  Lze to také usoudit z té Ježíšovy výtky: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Mojžíšův Zákon je příprava na setkání s Ježíšem. To znamená, že když ve všem budu věřit Mojžíšovi, pak se ukáže, že budu také věřit ve všem Ježíšovi. Tuto myšlenku je dobré rozpracovat. Apoštolové v něčem věří Ježíšovi a v něčem ne.  V čem Ježíšovi nevěří? V tom, kde věří farizeům (což znamená, že nevěří Mojžíšovi, nevychází z toho, co říká Mojžíš), tak v těch místech už nevěří Ježíšovi. Prvotní církev nevěřila ve všem Mojžíšovi, nebylo to čisté židovství, byl to farizejský zákon, který je imunizoval. Z toho plyne jednak důležitost přípravného zákona, buď Mojžíšova Zákona v tehdejší době, nebo zákona Ježíše z Nazareta, kdy Ježíš neříká, kdo je, co je, ale mluví o Synu člověka, který přijde. To by mohla být Ježíšova novela Mojžíšova Zákona, nebo také katecheze Ježíše z Nazareta. Tohle je nutné znát a zvládnout. Čili je tady ta otázka noetická a je tady otázka blíženeckého vztahu („co chcete aby druzí činili vám, čiňte vy jim“). Tím se vlastně upřesňuje slovník. Když Ježíš přichází jako Boží Syn, tak to už předpokládá, že člověk už zná co je to láska, co je to Otec a že má pročištěné komunikační kanály. Prvotní církev nehlásala Ježíšovu novelu Mojžíšova Zákona. Napřed jela podle farizejského zákona a potom zahodila celý farizejský zákon (viz. sv. Pavel), když se ukázalo, že je brzdou. Z toho plyne to „nejste pod zákonem“. Když se pak ukázalo, že bez farizejského zákona to nejde, tak začaly takové amatérské řešení. Tady začíná řešení (církve) problému, který vyvstává z toho, že není známá Ježíšova novela Mojžíšova Zákona. Nová argumentace nestačí na všechno. Základy Mojžíšova Zákona zřejmě v sobě cítili, „Ježíš přece mluvil o tom“ a tedy ta počáteční amatéřina se pak stala církevními příkazy. Tak jsme dostali Desatero + církevní přikázání + kodex + obřady atd. Tady dochází k ujetí od původní Ježíšovy koncepce. Dá se říct, že Ježíš předkládá novelu Mojžíšova Zákona. Prvotní církev ji nezná, ale jede podle farizejského zákona. Kolem a po 1. Jeruzalémském sněmu dochází k opouštění farizejského zákona a dochází k „bez zákonu“ („nejste pod zákonem“). Někdo uctívá jeden den, někdo ne, někdo jí.., někdo nejí atd. V tomto období se objevuje také problém slabých ve víře, který se řeší tak, že je nebudou pohoršovat apod. Pak se vynořují problémy v Korintě v oblasti sexu a sv. Pavel to řeší slovy: „Kdo by zničil chrám ducha…“. Není to tak špatná věc. Je to koncepce, která přece jenom vyhovuje té Ježíšově koncepci. Není ovšem vytyčena novela přípravného zákona. Zde je asi dobré to nazývat přípravný zákon (ať už MZ, nebo zákon Ježíše z Nazareta). Protože člověk musí být na setkání s Ježíšem-Mesiášem připravený. Člověk, který se má stát kosmonautem musí projít řadou testů a pokud jim nevyhoví, tak ho vyřadí. Přípravný zákon si člověk musí prodělat a prvotní církev tuto přípravu neprováděla. Byl tady dozvuk židovské mentality, kde nedocházelo k nevěře atd. a nyní, když najednou stojí před problémem sexuální nezřízenosti v Korintě, tak improvizují. Jak to nazvat? Je to určitý názor, ale není to Ježíšova nauka. Víme, že nejedou podle Ježíšovy nauky v případě misií, nejedou podle Ježíšovy nauky v případě Petrova vidění u Koželuha (Sk 10), nejedou podle Ježíšovy nauky, když Petrovy vytýkají, že pokřtil Kornélia a nejedou podle Ježíšovy nauky, když Petr nevyzve k Metanoia, ale se pouze pokorně omlouvá. Je tady stále jedna a tatáž chyba a to je nerespektování Ježíšovy nauky celé, tato chyba je doložená a vyskytuje se ve více oblastech. Tímhle tím vzniká ten problém (ne jenom u Korinťanů), ale vzniká problém hříchu, protože předložit nauku typu „nejste pod zákonem“ (někdo ať jí, někdo ať nejí) a přikazování se vyvarovat toho a toho a toho, tak tím není vyřešena např. otázka krádeží (což je otázka lásky), a tohle v Korintě bylo. Taková ta mentalita blíženecké lásky tam byla dána výukou v prvotních misiích. Později, kdy už se nežádalo věřit na základě argumentů, ale se to pouze předkládalo, nebo se to za panovníků vymáhalo, tak tam už nebyla ta tradice lásky a tak se muselo stále víc a víc přikazovat a zakazovat. Důsledkem toho je to, že zásadně vznikají mezní situace a když člověk nechce v těch mezních situacích plnit, tak vzniká potřeba upřesňování, podrobnější kazuistika, kazuistika méně přehledná atd. Tyto úpadkové jevy nutně vedou k tomu, že vzniká kazuistická morálka, morálka oddělená od věrouky, také je oddělený smysl Ježíšova kázání od dodržování Desatera a ta krize se pak nutně prohlubuje. Kazuistika vede k nedodržování, skrupulozitě a k povrchnímu chápání a takovým radám, jako např. „hlavně, že stačí dobrá vůle“. Tak dochází k celkové degeneraci nauky.

           Musíme rozlišit degeneraci psychickou – degeneraci jedince a degeneraci nauky. My už máme degenerovanou nauku. Kdežto apoštolové byly v určitých oblastech psychiky degenerovaní a proto Ježíšovi nerozuměli. Nauku, kterou dostávali nebyla degenerovaná. Ale tím, že se do nauky místo MZ vneslo Desatero, tak už jasně začíná docházet k degeneraci. Když se předepisují zpěvy a liturgické projevy…, to už je degenerace nauky. vede to k čištění mísy na povrchu atd. Samozřejmě, že degenerovaná nauka vede k degeneraci jedinců. A tohle je problematika degenerace Církve. MZ a Ježíšova novela (Horská řeč a výzva k Metanoia) by měli připravit člověka na setkání s Ježíšem. To znamená učinit ho schopným, hodícím se. Nerozhodný se nehodí, nerozhodný není připraven. Tou přípravnou fází je nutné začít dříve, než se člověk setká s naukou o věčném životě. To znamená mít stejný slovník, mít vypracovaný slovník, mít dostatek informací. Např. před fyzikou je nutné znát určitý matematický aparát. MZ dělal tu přípravu dobře, farizejská zákon zčásti dobře a zčásti tomu zabraňoval. Prvotní církev jede ze začátku podle SZ, potom jede bez přípravného zákona, pak když se objeví hříchy (např. v Korintě), začne se brojit proti hříchu a dělají se opatření toho druhu, který Ježíš zavrhoval, jako např. kající roucho.

            Prvotní církev měla motivaci, měla vztah vůči Eucharistii a nepotřebovala recepty. Později se začalo zavádět obřadnictví (snad Řehoř Velký, Lateránský koncil).  Tak se muselo nařídit, aby se k přijímaní šlo alespoň jednou za rok, protože ten vztah vyvětral. To všechno souvisí s tím čištěním číše na povrchu (roucha, kajícní praxe). Čili u prvotní církve bylo nejdříve období farizejského zákona, pak období bez Zákona, bez přípravného zákona, problém o Korinťanů řeší Pavel tím „vy jste chrám Ducha Svatého“ a pak se objevuje Desatero, čímž se ta příprava zazdila. Potom vzniká takový ten proces „Desatero a v mezních případech kličkování“, vzniká nutnost upřesňování, vzniká kazuistika a začíná se to utápět v tom „byl to hřích, nebo nebyl to hřích“. Současně s tím probíhá proces ztráty motivace a přesun na „tohle smíš a tohle nesmíš“. Motivace se předpokládala tím „v Tebe věřím, v Tebe doufám“. Zavedla se povinnost příjímání jednou za rok a dobrovolné byly všelijaké posty. Svátosti ale nebyly dobrovolné. A tak došlo k úplnému přesunu na zcela jiné pozice. Vzniká degenerace jedince a také degenerace nauky. Degenerace jedince vzniká dříve, ten si adaptuje nauku a dochází k degeneraci nauky. Degenerace jedince spočívá v tom, že ten člověk musí zavírat oči („to se nedá takhle brát, to byla jiná doba, to je tajemství, to se nedá srovnávat atd.“). Lze říct, že prvotní církev neplnila Ježíšovy příkazy a neplnila je proto, že byla zasažena a poškozena farizejským zákonem. Prvotní církev musela hodně trpět. Kdyby se hned rozšířila po celém světě, tak dopad pronásledování by byl podstatně menší, méně tíživý. V Jeruzalémě by bylo pár lidí. Pronásledování bylo „ohlášeno“ včas. Kdyby se zachovali podle Ježíšova receptu („setřeste prach…“), tak by setřásli prach a odešli z daného místa. Jenže oni zůstali pořád v Jeruzalémě dokud je nevyhnalo pronásledování. Navíc, kdyby si uvědomili, že se mají odpoutat od židovské církve, že Petr je nástupce (je to předpoklad, ale dá se to odvodit z toho, že apoštolové mají „klíče od Mesiáše“ a nikdo jiný a ostatní jsou svět). Byli v područí starozákonní církve. Kdyby se odpoutali a vyzvali Kaifáše na Eliášův soud, tak by to vypadalo jinak. Jenže oni toho nebyli schopni a proto je Duch Svatý ani k tomu nevybízí. Minimálně, kdyby odešla prvotní církev hned z Jeruzaléma, tak by to bylo jiné. Ale oni byli poplatní jim. Z tohoto titulu museli být vypovězeni z Jeruzaléma a pronásledováni. A chrám nemohl být ponechán židům, kteří Ježíše nepřijali. Proto musel být zničen. Určitě zde jde o neochotu jít do misií, „neochotu“ plnit Ježíšovy jasné příkazy (přechod na jinou sledovanou veličinu – „neposkvrňuje to, co vchází, ale to co vychází“, „jděte do celého světa, učte všechny národy…“). Tohle to určitě nebylo dodrženo a proto muselo přijít utrpení. Kdyby to dodrželi, tak by utrpení buď vůbec nepřišlo, nebo v daleko menší míře. K tomu potřebovali pořádně znát MZ, nebo Ježíšovu novelu a k tomu bylo potřeba pořádně poslechnout kázání Ježíše z Nazareta.  To „neposkvrňuje to, co vchází, ale to co vychází“ může svým obsahem spadat do té Ježíšovy novely. Také by se „neplácali“ s těmi problémy v Korintě, protože „Ježíš řekl: Starým bylo řečeno nezcizoložíš, ale já vám říkám kdo pohlédne na ženu…“. Už tohle mělo být podchycené v souvislosti. Už tohle mělo  být těm Korinťanům řečeno hned na začátku a to v tom sledu, jak to říkal Ježíš. Napřed kázání Ježíše z Nazareta a pak kázání Ježíše Syna Božího. Prvotní církev měla setřást prach vůči obyvatelům Jeruzaléma, vůči velekněžím a veleradě a měli jim to dát najevo. Oni je nevyzvali k pokání. Čili oni vlastně to pokání nehlásali. Lidem kázali, ale netroufli si vyzvat velekněze („veleknězi, vyzývám tě k nápravě…“, viz sv. Pavel, jak se omlouvá, že urazil velekněze). Místo toho měl říci: „Ano, ty jsi byl velekněz, ale je tady nový velekněz Mesiášův. Dej se na pokání, jinak tě Bůh bude bít ještě víc, než ostatní“. Neudělal to, protože nevyužíval dané schopnosti. Dalším důkazem toho těžkopádného přechodu prvotní církve na NZ je také fakt, že nemají ujasněnou koncepci v tom, kdo jsou slabí ve víře (nepohoršovat slabé ve víře apod., viz Petr a jedení masa a Pavel mu to vytýká). Couvání před slabými snižuje celkovou úroveň a vnáší do nově rodící se církve starozákonní zlozvyky a starozákonní koncepci a slabé svědomí a takoví věřící pak budou dominovat. Věřící má slabé svědomí proto, že nepřešel pořádně na NZ a pak takoví lidé budou pak předávat a určovat mentalitu rodící se církve. Vlastně ji zaneřádí farizejským zákonem. Lze říct, že prvotní církev nehlásala pohanům Ortonoia a pokání, sama sebe také nevyzvala k pokání (problém Petra po pokřtění Kornélia, že to vlastně tak chtěl Ježíš). Církev nejen nehlásá pokání, nehlásá pohanům ani Ježíšovu novelu MZ. Proč? Protože nejdříve hlásají ten farizejský zákon a pak už tu druhou část bez Metanoia. Ty závěry z prvního sněmu jsou určitým kompromisem mezi tím, co pociťují jako nutnost a vůči nutnosti toho, že se musí odpoutat od Zákona. Není zde pochopení otázky Ježíšovy novely. Není tam vůbec zmínka, že už i ten chtivý pohled na ženu je hřích. Je zde to „nepomine čárka ze Zákona“, prvotní církev celý Zákon zahradila a nedala za něj žádnou náhradu. Nejdříve byl ten farizejský zákon, sv. Pavel už brojí proti němu, ale žádná náhrada lidem prvotní církve dána nebyla. V závěru 1. sněmu není nic o tom, že „ano, nepomine čárka ze zákona, ale je tady Horská řeč a Ježíšova novela. Ano, Mojžíš je hlásán od začátku, ale Ježíš řekl v Horské řeči to a to. A tohle je nutné říct pohanům“.  A tak ta Ježíšova novela byla opuštěna a vynechána. Proč to bylo opuštěno? Zřejmě ze stejných důvodů, jako to bylo u rozmnožení chlebů („to je přece samozřejmé“). Jim to připadlo jako pozměnění MZ a konec. Apoštolové dodržovali MZ a pohanům zase řekli: „Neste pod Zákonem, prokletý, kdo spoléhá na Zákon atd.“ Ono to pravda je u toho recidivistu, který spoléhá na ten farizejský zákon. Ale tady jde o Ježíšovu novelu MZ. Oni ten rozdíl nebyli schopni vidět a tak jim utekl. Proto nebyli schopni provést nápravu a proto muselo přijít utrpení. Z toho plyne ta postupná degradace církve, jak jednotlivců, tak nauky a snižování úrovně. Můžeme říct, že kdyby byl dodržován MZ, nebo Ježíšova novela, nebo ten generální princip („co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“), člověk by měl požadované vlastnosti pro plné setkání s Ježíšem a plné pochopení Ježíše a nemusely být trable. Pakliže člověk není schopen pochopit Ježíše, musí přijít trampoty, pronásledování, utrpení, nemoc atd. Čili, výzva k pokání a příprava na setkání s Ježíšem – Ortonoia („čiňte cesty přímé“). ta Ježíšova novela je naprosto nutná, musí být předeslaná před výukou o křesťanství a ovšem, na tohle to se zapomínalo. Prvotní církev jakoby o tomto nevěděla.

            Prvotní církev o tom věděla. Současně s tím, jak probíhala katecheze, tak vznikaly evangelia. Období mezi Ježíšovým kázáním a sepsáním evangelií není žádným informačním vakuem. Informace byly předávané také z jedné generace na druhou a nemusíme ani trvat na tom, že evangelia psali přímí účastníci (alespoň někteří). Ale to na věci nic nemění. Obecně vzato máme 3 možnosti: Evangelium napsali přímí účastníci (Matouš a Jan) a pak jejich žáci (Lukáš a Marek), evangelium bylo napsáno po ústním předání několika generací (došlo k určitému uspořádání) a třetí verze je, že evangelium vůbec nebylo inspirováno, ale bylo vymyšleno. Všechny verze mají jeden společný jmenovatel: Rozdíl mezi tím, co se říká a tím co je psáno a co se čte. Je rozdíl mezi naukou, kterou např. už postihují epištoly a mezi tím, co se reprezentuje jako Ježíšova nauka, co je v Evangeliu. Nauka se pak dělí na: vlastní výuku, tedy výukovou praxi - to, co se říká lidem v kostele a soubor dogmat, ze kterých se později vytváří dogmatika a na druhé straně je Písmo Svaté, Evangelium, okuřované, opěvované. Tohle je fakt. Stopy jsou už vidět v epištolách (neujasněné stanovisko, kde Ježíš řeší některé věci jinak, než apoštolové). Tohle pokračuje dál a Písmo Svaté říká v podstatě něco jiného, jako např. v otázce svědectví („svědčím li sám o sobě, mé svědectví není právoplatné“ atd.). Takových věcí je víc (otázky rozmnožení chlebů, čistý/nečistý, misií – „jděte do celého světa a učte všechny národy“ aj.). Jistě, později byly nečisté pokrmy zrušeny, ale ze začátku to tam bylo (viz. Sk 10, Petrovo vidění už dlouho po seslání Ducha Svatého). V Jeruzalémě v okolí Jakubově už nečisté pokrmy jedli, ale z 2. listu Gal. víme, že už Petr je nejedl, že se přizpůsobil radikálům. Vzpomeňme si na ty tahanice kolem toho, jestli se pohané mají dát obřezat, nebo ne. Je to nedostatek Metanoia. Je to nedostatek jasné koncepce. Čili Petr jednak nevyzývá k pokání a jednak se sám přizpůsobuje. Tohle je stav prvotní církve, který opravdu ujíždí od Ježíšovy katecheze, který by si zasloužil výtku, jako učedníci na loďce („ještě jste slepí, ještě nerozumíte?“, nebo „pokolení nevěřící a zvrhlé…“). Už v prvotní církvi samo Písmo ukazuje na chyby, na neujasněnou koncepci, na rozpornost řešení (nejde jenom o rozpornost mezi epištolami) a nedotažení Ježíšovy koncepce. Postupně pak vznikaly lidské koncepce. Ježíš sám posuzuje a klasifikuje to chování apoštolů loďce (případ chlebů na loďce, čistý a nečistý - „ještě jste slepí, ještě nerozumíte?“, nebo „pokolení nevěřící a zvrhlé…“). V Mk 6, když Ježíš utišil bouři je jak se divili: „Nepovážili, co se stalo s chleby, jejich srdce bylo zaslepeno“. Ty první dvě verze jsou vlastně subverzí toho, že Evangelium je skutečně Boží vzkaz (buď čistý, nebo deformovaný). Ta třetí verze, že Evangelium je vymyšlené. Ale je! A to je zase skutečnost, že ho lze za Boží vzkaz považovat.

            Ta schize u prvotní církvi je a Ježíš ji nazývá slepotou. Tento problém slepoty je prokazatelný i v jiných oblastech, např. podniková slepota, okolí lidí kolem Pasteura a Semmelweise. Dělá to veliké škody na zdraví, na majetku apod. Řešení problému slepoty je podotázkou Metanoia. Prvotní církev byla slepá. Tohle je povinnost člověka, když se má setkat s Bohem. Napřed pokání. Metanoia je proces a jeho efektem je Ortonoia, stav chápání. I kdyby člověk nebyl  poškozený, tak by měl být trénován k Ortonoia, aby se člověk naučil detekovat chyby v myšlení. A tohle Ježíš požaduje. Je jasné, že to platí také v profánním životě a tudíž to platí tak, jako tak. Také tedy platí povinnost nápravy škody, provést opatření na všech frontách, aby člověk přestal být slepý a také, aby přestal být otupělý a strnulý. To jsou procesy podobného rázu („jaké je tvé oko, také je celé tvé tělo“). Metanoia postihuje nejen slepotu, ale i motivaci (otupělost srdce) a strnulost, čili efektory. A samozřejmě také zapomínavost, nestálost, nerozhodnost („nemá-li kdo v nenávisti otce, nebo matku…“ tj. „koukej mít naprosto jasnou hierarchii věcí“). Všechny základní funkce musí člověk rehabilitovat a reaktivovat, aby byl člověk habilis ve vztahu vůči Bohu. Patří sem také transprogramace a vyloučení farizejského zákona ze hry.  Teprve tehdy, když člověk bude znát tyto procesy, inprogramaci, transprogramaci, může provést Metanoia. A až pak můžeme mluvit o pořádném křesťanství. Dokud nebude pořádná znalost Metanoia se všemi recepty, nemůže se mluvit o pořádném křesťanství a budeme celému světu přinejlepším lhostejní. A nemůžeme se divit, je-li Bůh, že nám nebude vyslovovat spokojenost, nebo že nám bude vyslovovat nespokojenost. Jistě, může být s námi spokojený jako s Filadelfii, nebo Smyrnou („neboj se toho, co budeš trpět, že budeš maličký, s tím musíš počítat“).

            Apoštolové milují Ježíše a přesto jsou slepí. A proto „nevěří“.  Protože nevěří, i když je Ježíš miluje, dopouští na ně utrpení. To „kárám a trestám ty, které miluji“ je konstatování. „Ano, já tě mám rád a proto tě nenechám zdivočet a proto tě potrestám, pokárám, aby ses vrátil. Když se nedáš varovat, budeš trpět“. Bohužel, církev se dostala do situace naprosto nestimulovatelné, když prvotní církev ztratila ze zřetele kauzální souvislosti, Ježíšovu novelu MZ a Metanoia. Pak se to nahradilo Dekalogem, vykastrovaným SZ. Tady je už nutný pokles. To „kárám a trestám ty, které miluji“ se pak otočilo na „koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ a je to míněno tak, že „mám tě rád a proto budeš trpět“. Tahle záměna vedla k tomu, že současná církev už delší dobu je neustimlovatelná. Bůh nás má rád. Když nás bude odměňovat, tak je to v pořádku, ale my říkáme, že to není třeba, když nejsou charismata. A řekne se, že jsou v jiné formě. A když člověk trpí, „tak to obětuj, přinášej zásluhy, církev to potřebuje“. Tohle jenom  vede k degradaci, nebo k enormnímu stupňování utrpení tak, že člověk bude muset odpadnout. Tohle je naprosto nepřirozený stav a v přírodě je to patologické. Ty chyby apoštolské církve jsou závažné.  Ty zmíněné příklady jsou po seslání Ducha Svatého a jemu samotnému dokonce odmlouvají (viz Sk 10).  Je to stará historie toho „kdepak, to se ti nestane“.  Vidíme, že celé oblasti Ježíšovy nauky jsou postiženy tím, že nevnímají a když jsou upozorněni, tak přímo odmítají. I kdyby tato věc byla jediná, je třeba si uvědomit, že jde o jasné odmítnutí tváři v tvář Duchu Svatému (dlouho) po jeho seslání. A těch věcí, kde je prvotní církev slepá je víc. Tyto defekty jsou jedna skupina chyb. Druhá skupina je, že Petr nevyhlásil pro církev Metanoia, ale začal se pokorně omlouvat (pokřtění Kornélia) a neustanovil inovační komise. Jsou tady radikálové, Jakubovci a Petr se jim přizpůsobuje. Třetí kategorie chyb je, že místo Ježíšovy novely MZ, prvotní církev dělá improvizaci a amatéřinu. Na něco to stačilo, na něco ne. Ukázala se potřeba dalších příštipků až se z toho vytvořil úpadkový stav církve. Na něco např. stačí „chrám ducha“. Ale Ježíšova novela MZ obsahuje také Ortonoia. A když není, tak poklesává motivace a poklesá spontánnost projevu. Prvotní církev nepotřebovala obřady apod. Ale když poklesla motivace, zavedl se např. chorál, tedy něco, co Ježíš naprosto nedělal. To je Ježíšově mentalitě naprosto cizí obřad. Ježíš přece mohl obřad zavést. Ne, že bychom neměli v Bibli konsekrační formuli. Máme dokonce tři verze, které se v detailech liší. Proč? Protože každá z těch místních církví znala tu formuli jinou. Buď byly schize typu evangelium versus ritus, spíše to ale bylo volné, protože nikdo tomu nepřikládal vážnost. Liturgické knihy jsou závazné tak od 6. století, nebo dokonce ještě později. Předtím to bylo vzorové, ukázkové - „dělejte to asi takhle“. Objevuje se i jiná věc, která nejen není v duchu Ježíšově, ale dokonce proti tomu a to vnější projevy pokání – kající šat. Vyskytuje se problém chyb, který se pak dá těžko řešit. Ježíšův požadavek zněl: „Toho člověka třeba upozornit na chybu. Provést Ortonoia rsp. Metanoia podle Ježíšovy novela MZ“. Jenže Ježíšova novela MZ nebyla známá a tak se postihovalo pokáním, čili vnějšími skutky, což byla další chyba, dokonce přímo hřích. Podle Ježíšova receptu, pokud ten člověk je ochoten provést pokání, tak ho vzít na milost a když ne, tak „budiž ti jako pohan a publikán“. Místo Ježíšova pohledu byl ale zaveden kající řád (šaty, vyloučení z úřadu apod.). Další věc je otázka norem jednání. MZ upravoval normy jednání („tohle budeš dělat, tohle nebudeš dělat atd.“). Desatero je část MZ, dalo by se říct určitý seznam defektů kvůli defektoskopii. Charakteristika, kterou říká sv. Pavel (myslím, že v listu Titovi, nebo Timoteovi), že Zákon je pro smilníky, prznitelé chlapců, pro otrokáře atd., tak to se krásně týká právě Desatera. Zákon je krásný a obsahuje návod na Metanoia. Jenže tohle to jim totálně uteklo (už prvotní církvi). Ona žila z židovské tradice, z židovské mentality. manželství nebylo „rozbabrané“. Čili určitý vliv MZ tady byl.  Byl zčásti plněn. Oni necítili tu potřebu pořádného plnění a také o ní nemluvili. A když se objevila nemravnost v Korintě, tak dochází k té improvizaci. Protože se objevuje stále víc a víc problémů, tak se objevuje návrat k vykastrovanému Dekalogu.