Problematika zavrženců

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Problematika zavrženců je velice často špatně chápána. Tato problematika souvisí také  s otázkami: „Proč je utrpení, když Bůh je dobrý, kdo přijde do pekla?“ Víme přece, že do pekla se člověk dostane pouze za hřích proti Duchu Svatému. To je jediný neodpustitelný hřích. Jeho podstata je hlubší, než by se zdálo. Na to nestačí definice, je to věc postoje. Problém zavrženců také souvisí s dary, které už člověk dostal a jak s nimi pak hospodařil. Není to otázka milosti, která mu nebyla dána, ale věcí darů (přirozených, nebo nadpřirozených), které mu už dány byly. Hřích proti Duchu Svatému není závislý na problému milosti. V podobenstvích o hřivnách se hovoří o spolupráci. Buď danou hřivnu využiji a budu spasen, nebo ne. Viz služebník s jednou hřivnou, kterou nevyužil, vrátil, pána neokradl (tím se nedopustil hříchu) a přesto je zavržen. Ten člověk s tou hřivnou nehospodařil, ale ji zakopal a pak byl (dalo by se říct) drzý až agresivní. Jedna hřivna a nehospodaření s ní není hřích sám o sobě, ale je to symptom nějakého superhříchu. Jeden aspekt toho je netěžení a druhý aspekt je to: „Bál jsem se, protože jsi přísný“. A to souvisí s hříchem proti Duchu Svatému podobně jako u Adama: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala“, nebo „Belzebubem vymítá zlé duchy“. Takový člověk nechce uznat, že je např. lajdák. V člověku jsou jakési zábrany, které dělají to odmítání hřiven. Takové to Petrovo „to se ti nestane“, „nezapřu tě“, tak to je ekvivalent odmítání hřiven v určité oblasti. Vidíme, že jednotlivé komponenty onoho superhříchu nemusí být hříšné. Ten princip rozložení na více komponent snižuje zodpovědnost člověka. A to je svědectví Boží dobroty, aby se zachránilo, pokud se ještě něco zachránit dá.

Zavržení samo tedy není způsobeno odmítnutím hřivny, daru (klíčového). Ke spáse není zapotřebí hřivny rozmnožit, ale alespoň využít klíčový dar, hřivnu. Zavržení samo není důsledkem netěžení hřivny, ale právě hříchu proti Duchu Svatému a to je jediný důvod zavržení. Ten, kdo netěžil z hřivny, je vlastně člověk nahnaný. Ten pak dostal roucho, tj. to, co nalezl služebník, který dobře hospodařil alespoň s jednou hřivnou a kterou si sám vytvořil. To, že jeden nahnaný roucho odmítl, tak to bylo spjato s hříchem proti Duchu Svatému a proto je zavržen. Je nutné alespoň jednu z možností využít. Sebevědomí umožní volbu typu výstavby osobnosti a také volbu typu úrovně nebešťana. Každý z nás má možnost buď alespoň přijmout výchozí hřivnu a využívat ji, nebo ji rozvíjet. Dostali jsme k tomu moc (svobodnou vůli), tj. my rozhodujeme o tom, zda-li budeme Božími dětmi, nebo také, zda-li budeme spoluautoři sami sebe jako Boží děti. Ježíš těm, kteří nepochopí jeho nauku jako zajímavou, ale promarní své povolání a odmítnou pozvání na hostinu, svatbu a byli by zavrženi, dává Ježíš poslední šanci, být nahnán na svatbu. Nahnaní budou na soudu zřejmě stát s velkým strachem, ale pak pro ně to bude poslední cesta "nahnaných do nebe". A tak je dobré neznát podmínky pro nahnání. Snadno by to mohlo vést ke zneužití.

V evangeliu máme, že Ježíš říká: „Stojím u dveří a tluču“. Je otázka, jestli tluče u každého, nebo ne. Dalo by se říct, že každý bude někdy pozvaný, pokud se nedopustí hříchu proti Duchu Svatému a bude spasený. Tohle plyne z problematiky „kdo přijde do nebe?“. „Do nebe přijde ten, kdo se nedopustí hříchu proti Duchu Svatému“. Buď je to na základě přijaté pozvánky (přijme výzvu), nebo bude do nebe nahnaný. U těch nahnaných je tam „přinuť je“, což je nutné chápat tak, že je nahnaný tou psychologickou cestou („jdi a dej mu to nutné vybavení“) a ne přinucen fyzicky, násilím zvenku. Navíc do této problematiky je nutné zařadit ideální případ – neodbytného přítele, který dostane menu a potřebné vlastnosti (parametry) si vybuduje. Ten nahnaný to dostane  („roucho“) kompletní, „na klíč“. No a pak buď si ho ponechá, nebo ho odmítne a také bude zavržen. Ten se také dopustí hříchu proti Duchu Svatému. Z podobenství o hřivnách je nutné do tohoto bloku zařadit také ty, kteří dostali jednu hřivnu a nic nevytěžili. Ti se také dopouštějí hříchu proti Duchu Svatému („věděl jsem, že jsi přísný a tak jsem to udělal… a tady to máš“). Ten hřích proti Duchu Svatému tady nemusí být hřích dle našich představ, nemusí být proti Desateru. Ten člověk nic neukradl. Je to ale odmítnutý dar. Ten služebník s tou jednou hřivnou je pravděpodobně upozorněn na problém během života vícekrát a on to odmítá.

Bůh může udělovat dary komu chce a v míře neomezené shora nebo zdola tak, jak rozhodne sám. Pokud jde o dary neslíbené všem, je Bůh plně svobodný a nemusí mít stejná měřítka pro všechny obdarované. Dar ve svých požadavcích musí byt přiměřený viz. „Pojedeme na vodácký výlet. Pojede pouze ten, kdo umí plavat“.   Pokud daný dar vyvolává touhu, musí být saturace touhy dosažitelná. Tj. na dosažení buď stačí vybavení člověka, nebo člověk si vybavení může doplnit. Člověk, který touží, musí mít možnost touhu splnit, nebo opravit si své představy a touha zmizne. Utrpení, které nelze odstranit, nebo touhy, které nelze uspokojit nebo odstranit by byly chybou Tvůrce (viz Lk 18).

            Kdo si vlastně dělá v pekle utrpení? Myslím, že utrpení zavržence je dvojí. Jednak je to utrpení způsobeno vnitřním konfliktem např. tím, že ďábel vidí, že Bůh se s jinými „kamarádičkuje“ a nazývá je svými dětmi atd. a Ježíš se mu nechce poklonit. To je dáno jeho vadným psychickým programem. Pak je utrpení vnější, které je dáno „ohněm“, který snad „zapálil“ Bůh. Je ale otázkou, jestli to zapálil Bůh anebo jestli si to ti zavrženci nedělají sami. Když už Bůh udělal ten pekelný „oheň“, tak velmi pravděpodobně tam bude větší „vyžití“ u toho zavržence typu: „Heč, já trpím víc než ty, mně se víc ukřivdilo“. To utrpení mu přináší jakousi saturaci, kompenzaci vnitřního utrpení, které si ten zavrženec způsobuje sám. Ďábel si pořád myslí a stěžuje se, že se mu dělá křivda, ale ani slovem neřekne např. „anihiluj mne, nebo oprav mne“. Víme, jak zavrženci prosili Ježíše, aby je neposílal do propasti, aby je pustil do vepřů. A když jim Ježíš vyhověl, tak šli zase po lidech. Čili vyloženě podraz. Ďábel vynáší Ježíše na horu jako malého kluka a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Vidíme, že ďábel hraje s Ježíšem vyloženě unfair hru. Nikdy neřekne ´odpusť´. Ale klidně bude říkat a trvat na svém: „Vždyť jsem se modlil, vždyť jsme vymítali zlé duchy, já jsem se snažil …“. Ďáblovo stanovisko je typu: „Jo, kdybych byl šťastný, já bych byl jiný“. Z toho plyne např. ten postoj vůči Jobovi: „Až Job bude trpět jako já, bude stejný, jako já“. Bůh mu ovšem dovoluje, aby Joba týral, ďábel to prohrává, jenže tu prohru nepřiznává. Ďábel zkouší týrat všechny lidi (tam, kde může) a zase je to problém nepřiznání se. Zavrženec nestojí o anihilaci, proč? Je to proto, existence zavržence je pořád silnější než jeho neexistence, alespoň v očích zavržence a Bůh mu ponechává to, co si přeje. Nemůže mu dát nebeskou blaženost, protože on odmítá „nové „oči“ (nové roucho), odmítá rehabilitaci“. Sám o sobě by byl nespokojený a pořád by bojoval, takže nemůže být v nebi. Je tady ve hře ta (psychicky) programová kompatibilita a vnitřní utrpení, které je dáno právě tím programem.

Zavržení dle Bible je jenom pouhé "zanechání", odmít­nutí, nepřijetí do týmu. Je zde však velká přitažlivost Boha jako partnera. Jenže na druhé straně je zde prestiž, kde dominujícím motivem je "pokloň se mi". Toto Bůh neudělá. Tím dochází u zavržence k frustraci, nesplněné touze. Satan má vůči Bohu stanovisko typu: „Uznej, jak jsem dobrý, pokloň se mi“. V nebi má ale Bůh-Otec prioritu jako "AUTOR" všeho, jak zrozených, tak i stvořených. Proto má nárok požadovat klanění se. Ale i kdyby vyhověl Satanově touze, tak by tím přestala platit nebeská demokracie. Byl by to začátek diktatury. Navíc diktatura, jak mezi nebešťany, tak i mezi lidmi. Hypoteticky může být mezi Satanem a jeho anděly dohoda, ne spory, ale jsou to vztahy pána a drába. Pán nachází sebeuspokojení v rozkazování drábům, ti zase lidem. Tedy nejnižší obyvatele pekla netrpí sami svým konfliktem, ale "shora". Není správné zde hledat řešení, zda Satan trpí více než zavrženci, stejně nebo méně. Satan má zřejmě více "pekelné radosti", ale nelze vyloučit, že také více trpí nesaturovaností. Tohle nás ale nemusí zdržovat.

            Utrpení po smrti by tedy nemuselo být („Pluk zavrženců“ dostal „amnestii“, ale utopil prasata a zase šel pokoušet lidi, Lk 22, 31-32). Ze je jasně ukázaná možnost amnestie pro zavržence. Ale protože zavrženec žije v představě, že mu Bůh křivdí. Místo toho, aby řekl „kašlu na Boha a chci jít svoji cestou“, tak chce, aby mu Bůh řekl, jak je báječný. Bůh přitom mlčí a on si potom libuje v tom, že se mu daří špatně a pak vidí saturaci toho svého „já“ v tom smyslu, že se mu děje křivda. To je problematika pekla a k tomu je velice blízké to litování toho, co je člověku nepříjemné. To je vlastně začátek té pekelnické mentality, rsp. její část. Možná, že jsou dva typy a oba jsou dostačující na zavržení. Jedna z nich je „lituji sebe, že se mi děje křivda“ (v tom ten člověk uvízne) a druhá je „to ti dám, jestli se mi pokloníš“. Bůh to neudělá. Pak se ty věci dohromady smíchávají atd. Tento typ mentality zavržencům nedovolí říct: „Pane Bože, já prostě jdu pryč“. Ježíš zavržence pustil do vepřů. Jenž od nich to byla „bouda“. Oni chtěli jít zase na lidi. Kdyby zůstali v těch vepřích a zjednodušeně řečeno by sekýrovali ty vepře, tak by je Bůh nechal. Kdyby chtěli si dělat pokusy na nějaké planetě, Bůh by jim to dovalil. Ďábel má obrovskou inteligenci. Dokáže číst myšlenky a manipulovat s člověkem. Problém je, že on říká: „Pokloň se mi!“. No a když ho Bůh nebere do party, tak ho pořád obviňuje, jak je zlý, jak mu křivdí apod. Ty prvky agrese se pak smíchávají. Z toho je vidět, že bychom byli hlupáci, kdybychom byli v pekle. Protože je to blbě konkretizovaná prestiž. Kluk se zájmem o počítač když sedne k počítači, tak je jím plně saturován a nenapadne ho vandalismus. To dělají kluci, kteří nic neumí. Takový kluk chce být v něčem první, je to takový rodící se diktátor. Pokud se mu to nepodaří, protož jiní jsou silnější, začne se užírat tou svojí maličkostí a má mindráky. Takové to „ty nemáš pravdu“ je samo o sobě řešitelná věc. To byl také problém Jobův. Ten šel do diskuse s Bohem a Bůh ho právě chtěl k té diskusi vyprovokovat, k tvůrčí diskusi. On měl na sobě pracovat. Kdežto Job byl předtím spokojený s tím, jaký je zbožný („Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal“). To je také někdy odpověď na to, proč přichází utrpení,  aby člověka z té spokojenosti vyvedlo.   

V čem je problém zavržence? On je sám. Chce být s Bohem a přitom s Bohem být nemůže („je zanechán“). Je to konflikt. Peklo je, že zavrženec je v konfliktu s realitou, v konfliktu sám se sebou. Nebe je život s novým vybavením, saturovaný z hlediska potřeb.Někteří lidé, kteří jsou sami, dělají, aby je lidé viděli. Na to Ježíš říká „běda“. Musíme si uvědomit, že všechny věci ve vztahu k druhým a všechny náboženské věci člověk může dělat také tak, aby hojil své mindráky. Diskuse pak vždy vyústí buď v nadávání, nebo  ve vychloubání se, nebo litování se. Prostě upoutávání pozornosti. Takový člověk, když dělá kvůli tomu, aby ho lidé viděli, tak je vlastně fintílek. Ten nemůže být členem kolektivu, kterému jde o věc. Fintílek je sám (viz např. Caesorovo: „Raději budu první v poslední vesnici, než druhý v Římě“). Takový člověk nemůže být první v nebi a tak je raději první v pekle. V nebi je první Bůh, ale s ním také spousta jiných dobrých. U fandů neexistuje problém, že „ten druhý je lepší než já“. U fintílků ale tenhle problém je. A pak je ten fintílek sám, nebo se spokojí se subordinací, aby měl někoho pod sebou, i když bude mít převzatou, sdělenou, nebo odvozenou autoritu (bude se prostě opírat o někoho hierarchicky vyššího). To je taková mentalita typu: „Heč, já jsem mluvil s panem císařem“, „heč, já jsem jeho komorník“ atd. Přitom před tím císařem se hrbí. A to je taková daň, aby se mohl před lidmi vytahovat. Vlastnosti zavržence lze shrnout následovně: motivace „pokloň se mi“,  Cézarovské přání vládnout, nechce uznat příčinu chyb v myšlení, obviňuje neprávem druhé, nechce zemřít, žije celou věčnost s pocitem sebelítosti. Když jsem byl školák, tak při výuce náboženství nám sestřička říkala model pekla: „Víte, v pekle je takové kyvadlo, to se kývá a znamená to ´nikdy nevyjdeš, vždycky tu budeš´. Jak rádi by ty duše z pekla odešly“. Nikdo ale dětem (když už tak) neřekl: „Víte, v pekle je zámek a ti zavrženci se zamykají sami zevnitř před Božím milosrdenstvím. Oni jsou jako ďábel, který vynáší Ježíše na horu a říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“´. Oni neřeknou ani slovem ´Ježíši odpusť, já to zbabral´. A tak děti, když se chceme vyhnout peklu, musíme začít s jednou věcí. Když uděláme chybu, nesmíme se stydět ji přiznat.“ Jenže místo toho se řekne: „Nikdy, vždycky, v pekle to už nepůjde“. Odkud např. víme, že duše v očistci za sebe nemohou prosit? Jak je to možné, když P. Bůh je tak všemohoucí?. A přinášejí se oběti za zemřelé.

Zavrženec zůstane vždy zavržený vlastní vinou. Byli puštěni do vepřů, ale tam spokojeni nebyli a šli opět po lidech, aby dokázali Bohu, že něco dovedou. Když je jim to zakázané, pak budou nadávat na Boha atd.). Kdyby zůstali ve vepřích, mohli být teoreticky spokojení. Čili, je to otázka sebevědomí. Zavrženec sebevědomí má, které jej ale dovedlo ke hříchu proti Duchu Svatého. Má je pravděpodobně i když je v pekle (mohl by přece říci "pusť mne do vepřů"). U zavržence je to tedy otázka nekvalitního sebevědomí. Sebevědomí je nesmírně závažný faktor. Určuje, zda budeme zavrženci, ale také nebešťany s vyšší úrovní. Problematika sebevědomí vyžaduje také postupné poznání, jak to bylo  řečeno dříve. Nelze jí popsat, je nutné ji uvidět. Nikdo nebude zavržený bez „vlastního souhlasu“. „Když odmítneš pozvání, můžeš se dopustit hříchu proti Duchu Svatému. Budeš mít příležitost ´uvidět´, že ´zabíjíš´ Ježíše“. Farizeové mohli přejít na jinou soustavu. Nikodém a Josef z Arimatie při špatném soudu s Ježíšem se obrátili. Zavrženec ty možnosti má také. Proto Ježíš umírá za nás za všechny. I když se člověk nesetká během života s Metanoia, po smrti ano. V evangeliu je popsán pobyt "duchů ve vězení". K těm přišel Ježíš po smrti a před ním také Jan Křtitel jako předchůdce. Tudíž dalo by se to nazvat jako "předpeklí" kandidátů zavržení. Nelze také vyloučit očistec vedle pekla, tj. etapu přeškolení, Metanoia pod tlakem. Zdá se, že člověk musí být postavený napřed před Jana Křtitele a proto Bůh nezasahuje. Kdyby zasáhl, zavrženci by se mohli vymlouvat. Bůh nezasahuje během života. Po smrti bude člověk nahnaný i když se s Janem Křtitelem nesetká. Dostane roucho (psychické vybavení nutné pro pobyt v nebi) a pokud ho zahodí, stane se zavržencem. Ta myšlenka „já nechci to roucho“ ho drží v pekle a „nepouští“ ho ven. Podobná situace byla kolem Pasteura, Galileiho. Učení pánové na jejich poznatky říkali: „To je nesmysl…“. Církev zůstala u Tomismu, umlčela Galilea a tím podepsala nad sebou rozsudek. Když ti oponenti (po smrti), budou nahnaní a tu životní prohru připustí, zapomenou na ty svoje prohry (to může být součástí toho roucha, nebo otevření se mu), budou mít nějakou radost a dojde k „úpravě“ paměti. Může u nich dojít k opravě názorů. Ale u zavrženců bude převládat to „ne, já chci mít svoje názory (i když budu v pekle)“. Je třeba si uvědomit, že nebešťan, který dobře žil, musel mít také sebevědomí, jinak by nemohl rozeznat, kdo má pravdu. Otázka orientace sebevědomí je proto velice důležitá. Sebevědomí je tedy různě konkretizováno u nebešťana a u zavržence. Zavrženec má svůj názor, je přesvědčen, že jedná správně: „Bůh je zlý, nemohu ustoupit“. Sebevědomí mu nedovolí opustit své názory. Proto snáší utrpení pekla. Snadno by se ale mohl udělat závěr, což je velice časté: „Sebevědomí je svým způsobem pýcha, je to nebezpečné a nic není tak důležité, jako se vyvarovat pýchy A proto je nutná pokora, ctnost“. Jenže toto je omyl. To by ale znamenalo přikyvovat přítomné autoritě a nemít svoje názory. Např. Petr se držel autority rabínů a proto Ježíšovi řekl: "To se ti nestane". Navenek to vypadá jako pýcha, špatné sebevědomí, ve skutečnosti Petr přijal rabínskou autoritativní nauku. Kdyby Petr neměl žádné sebevědomí, nešel by za Ježíšem a byl by nerozhodný. Šel by načas za Ježíšem, eventuálně za Janem Křtitelem a pak by se vrátil k rabínům. Dále Ježíš také říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně“. Tím není řečeno, že to platí ve všech případech. Celník Matouš nevěřil Mojžíšovi a přesto Ježíše uznal. Uznal Ježíšovy vývody, fakta, že Ježíš dělá zázraky.  Proč ne Kaifáš? Ten měl všechny důvody k tomu, aby Ježíše osvobodil. Jeho hřích je naprosto jasně v oblasti přirozených schopností. Podobně v případě uzdravení člověka s uschlou rukou, nebo vodnatelného,  tam je naprosto jasně o fakt, že Ježíš vyhrál diskusi a vůči Ježíšovi je podniknutá neadekvátní nespravedlivá kampaň.

 Sebevědomí je nutné, je nutná kritičnost nauky. Vztah k Ježíšovi ovlivňují výchozí poznatky a o nich platí "jak to, že sami od sebe nerozeznáte". Aby každý, a také i Petr mohl rozlišovat sám, kdo má pravdu. Proto je nutná kritičnost druhých, sebekritičnost pro schopnost rozeznat pravdu. Největšího rozvoje dosáhne člověk se silným kvalitním sebevědomím. Sebevědomí, je to naprosto důležitý faktor. Musím umět rozlišovat. Není-li sebevědomí silné a kvalitní, musí přicházet stimulace utrpením. Člověk přestává dobře rozlišovat a stává se z něho smyrenský typ. Zavrženec má také sebevědomí, ale špatně nastavené. Shání ty, které se mu klaní (mentalita ďábla). Každý zavrženec zůstává v pekle. Lze říci jak dobrovolně, tak i nedobrovolně. Problematika relativity! Zde je vidět síla a závažnost sebevědomí. Proto je důležitý trénink sebevědomí! Sebevědomí nelze popsat, je nutné na někom ukázat, je nutné ho uvidět a pak trénovat na heuristické výuce. Problematika sebevědomí vyžaduje také postupné poznání, jak to bylo  řečeno dříve. Určuje přece, zda budeme zavrženci, ale také nebešťany s vyšší úrovní.Pro maximální rozvoj osobnosti je důležité, aby člověk měl správné sebevědomí. Sebevědomí je nesmírně závažný faktor. Proto velmi závažné chyby, které nakonec mohou způsobit zavržení jsou: problém „vidíme“ a  pokrytectví. Kdyby budoucí nebešťan neměl sebevědomí během pozemského života, byl by hračkou okolí. Byl by to typ s proměnlivými názory, podle toho, s kým naposled mluvil. Pokud je v člověku sebevědomí správného typu, nevadí mu úspěch jiných. Pokud ale nemá správnou konkretizaci, je mu to líto a nabíhá mentalita zavržence. Nebešťané v nebi mají sebevědomí správně konkretizováno. Dle Luk 19, v nebi jsou nebešťané různých úrovní, přitom jsou šťastní a nevadí jim, že jiní jsou lepší než oni. Zřejmě mají sebevědomí saturované, asi tak jako při hostině, kdy každý dostane plný talíř a kdo dojí, dostane přidáno a kdo má dost tak mu nevadí, že druhý toho sní více. Je nutné počítat s existencí sebevědomí u nebešťanů. Tudíž sebevědomí zřejmě může být transformováno tak, aby se člověk cítil dobře v dané situaci. Navíc jeho velikost musí odpovídat komplexu ostatních faktorů. Má-li zavrženec sebevědomí, musí je mít i nebešťan, jinak by byl omezen. Je ale u nich různě konkretizováno a mohlo by mít různou velikost. Tyto transformace sebevědomí jsou buď vytvořeny Bohem a ponechány, jak tomu je u "nahnaného", nebo jsou spoluvytvářeny nebešťanem a Bohem. Sebevědomí po smrti může hrát velkou roli. Sebevědomí mají spokojení nebešťané modelově jako "zahrádkáři mající zahrádky". Nezapomeňme ale, že ve hře je také: „Otec ukazuje Synovi skutky a ukáže mu ještě větší a ten je bude dělat také“. S tím souvisí text Jn 14: „Kdo věří, bude dělat skutky jako Ježíš a ještě větší….“. Lze tedy připustit nebešťany, kteří dělají skutky jako Ježíš a ještě vetší i jako nebešťané. Z toho lze odvodit typ nebešťanů „stále rostoucích", kteří nejsou spokojení se svou úrovní, ve spolupráci s Bohem chtějí dál růst, jsou úspěšní a proto jsou spokojeni. Hlavním problémem člověka je tedy prestiž. Když je vadná, pak je za to zavržení. Když je kvalitní a silná, tak je za to nebešťan vyššího typu. Vidíme, že sebevědomí může být ke škodě, ale je taky nutné („Jak to, že sami od sebe nerozeznáte"). Když nebudu mít sebevědomí, tak nebudu umět rozeznat pravé náboženství. V tom, ve kterém jsem se narodil také zemřu. Sebevědomí je důležité a je podmínkou rozvoje člověka. Je velice důležité umět rozlišit sebevědomí nebešťana - Božího syna a zavržence. Oba jsou si vědomi svých schopností, ale každý se na ně dívá z jiného hlediska.

Často se setkáváme s klasickou představou pýchy „to je nafoukanec.“Jak se dále ukáže, táto představa není ani úplná, ani správná. Pýcha v širším slova smyslu má různé formy. Lze mezi nimi dokonce sestavit antagonistické dvojice. Jako příklad nám poslouží pan řídící na venkově a v Praze. Na venkově je členem mnoha spolků, všude má čestné místo, je ctihodným občanem všemi vážen a za „dobré slovo udělá všechno“. Když přijde do Prahy, tam se musí stát řadovým zpěvákem atd. Zahořkne a izoluje se od lidí. Z filantropa se stane mizantrop. Podobně lze najít další antagonistické dvojice, jako např. sebejistota a nejistota, štědrost a lakomost, okázalá zbožnost a okázalá bezbožnost … tato pýcha v širším slova smyslu nemá specifický projev. V tom je její zákeřnost. Může se rozrůstat a je nesmírně škodlivá. Ctižádost, nekvalitní sebevědomí, nechuť přiznat si porážku vedou k hádkám, rozvodům, vraždám … Ďábel je obětí své pýchy. Gerazenský případ (Lk 8, 26-37) dokazuje, že by ďábel mohl dostat amnestii, kdyby o ní stál. Rovněž chování zavrženců na posledním soudu je naprosto jiné, než my si běžně představujeme. Mt 721-23, Lk 13,22-30 nám líčí zavržence jak se dovolávají svých domnělých zásluh a příslušnosti k církvi. Neslyšíme od nich ani slova o uznání své viny, nebo žádosti o amnestii. To, že je vůbec někdo v pekle je dokladem hrůznosti pýchy (opět v širším slova smyslu). Není zavržení bez hříchu proti Duchu Svatému (Mt 12,31-32). Jak tento hřích vzniká? Vzniká neochotou uznat porážku a z ní plynoucí agresivity proti Duchu Svatému (Mt 12, 22-24). Pýcha (v našem širším slova smyslu) a jedině ona, nic jiného, je příčinou zavržení. Utrpení v pekle pak plyne z toho, že zavrženec trpí proto, že Bůh chválí jiné, "méně kvalitní" lidi a ne jeho.

Zavrženec, který si utrpení způsobil, nemůže si dělat nárok na jeho odstranění. Pokud uzná a prosí o odpuštění, pak mu může být odpuštěno. Zavrženec, který pozná, že utrpení je větší než myslel, má možnost odpuštění. Pokud by se chtěl zavrženec od Boha osamostatnit, tak by pravděpodobně trpět nemusel (viz „pošli nás do vepřů“). Peklo je ohnivý močál, tj. je tam voda a oheň, vyber si. Vybereš si oheň, jsi sám mučedníkem svého sebevědomí. Pravděpodobně každý zavrženec dostane roucho, ale někteří ho odmítnou. A to je jejich problém. Pravděpodobně každý nahnaný si asi napřed zažije utrpení zavržence, pak dostane nové roucho a zažije by ukázku pobytu na hostině. Teprve pak bude svobodný a může si vybrat: "zahodit roucho", tj. odložit nový psychický program a tím si způsobit "vyhození ven", nebo si roucho ponechat a možnost zůstat na hostině. Je docela pravděpodobné, že všichni zavrženci prošli touto křižovatkou. Proto, když člověk (v pozemském životě) nebude chtít uznat chyby, tak je třeba včas přerušit kontakt a dát to najevo. Pro takového člověka je výhodnější, aby dál dělal chyby a neměl iluzi, že je dobrý. To je také otázka těch „nahnaných…“.   Žebrák z ulice přece nemohl mít svatební roucho, parádní svatební šaty. On to roucho musel dostat a on ho odmítnul. Když odmítnul psychický „software“, tak je vyhnaný pryč. Že on je pak otrávený, tak to je důsledek jeho jednání. Ti lidé se stávají zavrženci v důsledku jejich jednání a postoje. Náprava musí být v tom, že člověk by měl být o těchto věcech informovaný a aby se ty nutné věci po něm chtěly (aby se nestal zavržencem).

            Velkou chybou je představa, že na otázku: „Kdo přijde do nebe?“, platí odpověď: „Ten, kdo nedělá hříchy“. Ano, hřích nás může zabíjet, ale může nám také najít slepotu, bariéry, vadné programy apod.  Představa, že do nebe přijde ten, kdo nedělá hříchy je velkou brzdou v osobním rozvoji. Chce-li člověk být v nebi, musí být psychicky kompatibilní s Bohem a jinými nebešťany. Tudíž velkou roli hraje otázka kompatibility psychického programu, tj. vydržet být s Bohem celou věčnost a aby mu nebyl „protivný“. Dále hraje roli i to, že když používám Boha jakožto svůj psychický subblok, tak Bůh nemá přede mnou tajnosti a já nemám tajnosti před Bohem. Bůh si může přečíst to, co je v mém vědomí a já, budu-li mít dostatečný „display“, budu moci pochopit na příslušné úrovni to, co je ve vědomí Boží. Čili je to otázka snést se s Bohem, který o mne ví. Adam s Evou se po hříchu začali schovávat. To je důsledek hříchu. Zrovna tak člověk potom „potřebuje“ soukromí před Bohem. S tím ovšem také souvisí to, že Bůh dává nařízení, že Archa úmluvy musí být mimo tábor („nemohu být uprostřed tebe, musel bych tě zničit“). Problém nebešťana rsp. zavržence spočívá jednak v kompatibilitě psychického programu a také ve výstavbě „druhých očí“, druhého organizmu. Člověk to blokuje tím, že je spokojen sám se sebou (viz. Adam s Evou nejedli ze stromu života). Cíl člověka není vítězství nad hříchem, ale dosažení cíle života, tj. stát se Božím dítětem. Je to podobné jako při sportovním utkání, kde cílem není nepoprat se v hospodě, nehřešit, ale dosáhnout sportovního efektu. Nezdar a hřích mají svůj positivní význam, podobně jako zakázaný strom v ráji má smysl popsaný jménem „strom poznání dobrého a zlého“. Není to strom smrti. Správná reakce na hřích mohla lidem otevřít cestu tak, jako smrt Ježíše na kříži = znamení Jonášovo je pro Kaifáše cesta k zavržení, ale pro Nikodéma cestou k nalezení pravdy a pro Josefa z Arimatie ke správnému ohodnocení Ježíše. Hřích je zdroj poznání dobrého a zlého. Chyba - hřích vede k poznání chyby. Tak máme příležitost naučit se jednat správně, i když máme vadné názory, nebo defekty ať vrozené nebo vytvořené. Ježíš říká: „Tvrdíte, že vidíte a proto váš hřích trvá“. Takto charakterizuje Ježíš příčinu nedorozumění mezi Ježíšem a jeho oponenty (farizej, saducej, lid). V tom však také je příčina rozbití Jeruzaléma, další deportace Židů, ještě horší než babylónské a asyrské. V této větě je postižena i příčina zavržení. Je nutné se naučit správně přijímat Boží dary, ať dary slova, nebo dary života. Zde se musíme učit dobře přijímat a musíme také kontrolovat, jak přijímáme. „Vizte, jak slyšíte, vizte, jak posloucháte“. Přestupky v této oblasti nelze někdy nazvat hříchem, nemají vždy charakter formálně postižitelné závady. Vždy však znamenají ortel věčné smrti.  (viz. „A to je soud, že světlo přišlo na svět a oni ho nepřijali“, „kladu ti volbu, štěstí a neštěstí, život a smrt…“, „pomocí Belzebuba vyhání zlé duchy…“, „což jsme neprorokovali, nevymýtali zlé duchy …. na našil ulicích jsi učil…“, „stanovili si vlastní spravedlnost a nepřijali spravedlnost, která je od Boha (Ř 10)“. My máme hledat příčiny hříchu. Ježíš na kříži neřeší pouze dědičný hřích. Za dědičný hřích přece není zavržení. To je pouze za hřích proti Duchu Svatému a ten je osobní. Potom co Adama a Eva jedli ze stromu poznání dobrého a zlého, Adam poznává, že Bůh má pravdu. Jenže on na toto poznání reaguje vadně, reaguje způsobem příbuzným hříchu proti Duchu Svatému a proto je z ráje vyhnán. A ne na základě toho, že jedl. Tento hřích proti Duchu Svatému vůbec není otázkou dědičnosti. Adam s Evou, oba se toho dopustili a kdyby hřích proti Duchu Svatému byl dědičný hřích, pak bychom to museli mít v sobě všichni a pak by to byl hřích odpustitelný. Jenže HPDS je hřích neodpustitelný. Dalo by se proto říct, že to nebyl úplně hřích proti Duchu Svatému a proto je odpustitelný. Je to ale velice sporné a zúžené. Mohlo by se říct: “Ano, Bůh chce, aby tyto věci vyřešil někdo z lidí a měl to vyřešit Adam“. Adam toto nevyřešil. A proto, že se dopustil hříchu, přinejmenším hříchu proti uznání pravdy, tak je z ráje vyhozen a je mu odňat strom života. Nesmíme zapomínat, že toto je i ďáblův hřích a ďábla se nemůže týkat hřích Adamův, dědičný hřích. Čili zavržení je na základě něčeho jiného, než na základě Adamova hříchu. Hřích zavržence je vždy osobní a nikdy to není pro dědičný hřích. A to je bludné. Ano, nemůže být spasený, ale každý hřích bude odpuštěný a pouze hřích proti Duchu Svatému odpuštěn nebude. To, že v Adamovi jsme zhřešili všichni už může být artefakt sv. Pavla. Adam nám mohl zasloužit věčný život, ale nezasloužil. To je jedná věc. Ale druhá věc je, zda li je oprávněné říkat, že proto my máme hřích (a proto nevejdeme). Je to ale lokalizace toho vejití do problému hříchu. Je to tím, že se nebralo v úvahu „celníci a nevěstky vás předejdou“. Farizeismus se nechápal. Ježíš říkal, že do nebe nevejdou farizeové a přitom farizej nemusel mít hřích. Když se to nechápe, vyvstává z toho nepochopení, proč jsou židé „odstaveni“ a tak nakonec dojdeme k řešení Ř 9. Není-li chápan problém farizeismu, nemůže být pochopeno, proč nemůže být člověk spasen a nemůže chápat Krista a vyleze z toho teorie dědičného hříchu. Adamovým hříchem jsme ztratili přímou cestu do nebe a klidný život v ráji. Když se vezme Bible, tak důsledek Adamova hříchu na nás tam je, vychází z toho ale jedna zajímavá věc, že ten tzv. dědičný hřích  je vlastně polehčující okolnost. Nikdo přece nebude zavržen za dědičný hřích. Pro dědičný hřích je spíše zavrženci zmírněný trest a pro toho, kdo vyhraje bude zvýšená odměna. Hřích proti Duch Svatému je osobní hřích. Je to kontraracionální jednání, kdy člověk je veden svojí emocí, kontraracionálně a agresivně vůči Bohu. Ježíš také říká: „Každý má svého soudce, slovo, které jsem řekl. Ze svých slov budeš odsouzen“. Ježíš se s námi nebude hádat. Když někdo na soudu řekne: „Tak tohle jsem zbabral“, tak problém zavržení padá. Musíme se naučit říkat černému, černé, bílému, bílé, uzdravení, uzdravení atd. Jenže Židé Ježíšovi na to řekli, že to dělá z moci zlého ducha.

Jednou mi paní XY řekla, že  obětuje to, že jí bolí zuby za nějaké duše v očistci a Bůh těm duším v očistci to odpustí. Přitom byla přesvědčena, že kdyby neobětovala to bolení zubů, tak Bůh těm duším v očistci to neodpustí. Vím, že můj bývalý učitel H.W. byl spravedlivý a když nechal někoho propadnout, tak to bylo zasloužené. Chtít po něm, aby tomu žákovi dal lepší známku je podobné tomu, jako chtít od Boha, aby nezaslouženě propustil duše z očistce. My máme totiž představu, že duše udělala hříchy a musí proto trpět a něco vytrpět. Naše páteř teologie vypadá takto:„Adam s Evou zhřešili. To byla zkouška celého lidstva. Adamovým hříchem celé lidstvo propadlo“. Je to podobné tomu, že bych přišel do školy na Smetance, kam chodil můj táta a učitel by mi řekl: „Bílý, Bílý, sedněte si, váš táta měl z deskriptivy jedničku, máte také jedničku“. Nebo by řekl: „Bílý, Bílý, sedněte si, váš táta měl z deskriptivy pětku, máte také pětku“. Na takovéto jednání by se řeklo: „Ten kantor je blázen“. Jenže naše teologie stojí na tomto pilíři. To je páteř teologie, že „Adam zhřešil a my nemůžeme být proto spaseni. Pro Adamův hřích.“ Toto je ten dědičný hřích. A nyní přichází Ježíš, aby nás z dědičného hříchu vykoupil tím, že zemře na kříži. Čili P. Bůh je jako sadista, který potřebuje někoho ztřískat. Zbabral to Adam a nám hrozí ztřískání proto, že jsme Adamovy děti. P. Bůh je ovšem milosrdný, tak ztříská Ježíše, aby nemusel ztřískat nás. Přitom my jsme v tom nevinně. Protože je to nelogické, tak se na to pak řekne: „To je tajemství“. Na otázku funkce Ježíšova kříže se použije výrok sv. Pavla: „Na kříž přibil naše viny. A ty naše chyby jsou tady proto, že ten Adam to zbabral“. Přitom ale z Evangelia se dá odvodit zcela jiný obraz, který tohle v sobě nemá. Je zde sice také Mt 25,41-46, kde jsou vylíčeny nevnímané možnosti dobrých skutků, ale u lidí, kteří „obětovali své utrpení ….“ je zde daleko větší riziko a to vznik farizejského myšlení. U lidí, kteří se modlili a nechtěli si přiznat nezdar modlitby, snadno vzniká útlum rozlišování kvality modlitby a dobrých skutků, deformace psychických procesů.  Vznikají influxory, které vedou k zavržení. A ty jsou také často nevnímané a člověk o nich neví.

Vezměme si např. indickou zbožnost. Ta hledá obecný vztah k Bohu a je založena na představě, že každý k Bohu jednou dojde, když ne v tomto, tak v dalším životě. Zní to hezky, ale představa celé série životů je v rozporu s křesťanstvím, židovským a islámským náboženstvím. Monoteistická náboženství uznávají dva typy zakončení pozemského života, nebe a peklo. Ale člověk, který je přesvědčen, ze se v příštím živote polepší, by mohl být zklamán, snadno by uvízl v představě, že se polepší v druhém životě, bude chtít na soudu od Boha další život. Bůh jej ale upozorní na nesprávné názory a pokud se jich člověk nevzdá, může nastoupit hřích proti Duchu Svatému a pak zavržení.

Proč Bůh nedal lidem ponaučení, proč tyto věci Ježíš apoštolům neřekl? Protože chce, aby lidé měli co největší podíl na sebevýstavbě aby nebyl slepě poslušný, aby se cítil vnitřně svobodný, když bude hledat Boha a najde ho. Proto také pokání musí objevit a hlásat někdo z lidí. Jinak by se zavrženci mohli vymlouvat. To je také důvod, proč nechává ty lidi jít špatnou cestou, aby během života se probrali. Když zemřou, pak dojde k rehabilitaci, pakliže to uznají (a bude to v pořádku). Když to neuznají, pak je čeká zavržení. Proč to Bůh takhle zařídil? Je to proto, aby člověk měl co největší účast na výstavbě sebe. Velkou roli tady hraje „já vím, oč jde, já nejsem zadaptovaný“, vadné sebevědomí, které člověka brzdí ve vývoji, v nalezení chyb a jejich odstranění. Jenže zdravé sebevědomí člověka vede dopředu, aby člověk, který začíná vidět, začal důsledně přemýšlet a pak bude docházek k vývoji. Když Bůh udělal člověka a dal mu svobodu, tak z toho plynou také kompetence Tvůrce a kompetence člověka. Bůh do kompetence člověka nezasáhne. Když chci vyřešit tuto problematiku, musím chápat také problematiku zavrženců. Zavrženec si vybere svoji cestu. On by mohl říct „tady jsem udělal chybu“, ale on to říct nechce. Peklo, abych tak řekl, je jako hození do samotky, nic víc. Také to pekelné utrpení si dělají zavrženci sami. Bůh je netrápí. Oni si tam sami „zatápí“. Jednak to vzniká proto, že chtějí být uznaní a uznaní nejsou. Kdyby řekli „zbabrali jsme to, odpusť“, tak jsou z toho venku. Kdyby zavrženci řekli: „Pusť nás na Jupiter, já si tam budu dělat, co chci“, tak je to totéž, jako: „Pusť nás do vepřů“. Jenže oni chtějí a jdou po lidech a chtějí dokázat svoji sílu. Proč Bůh nezasáhl a nezasahuje? Je to právě ta otázka kompetencí Boha a člověka. Člověk si vybere typ myšlení, s tím, je spjat jeho strop víry a také jeho životní osudy (Jn 21,18-23, Zj 2-3 kap.). Je to oblast kompetence člověka. Člověk si může vybrat zavržení nebo spásu. Podobně si vybírá z Ježíšovy nauky, co se mu líbí. Z toho, co si vybere, se vytvoří uzavřený tezaurus, psychický „program“. Po smrti, není-li člověk zavržen vlastní vinou, dojde k doplnění scházejícího programu a k adaptaci, takže člověk je po smrti šťastný. Bůh by mohl ovlivnit člověka, ale respektuje volbu člověka. Miluje ho, nechce mu ublížit, ale také respektuje intelektuální svobodu člověka. Otázka případné degradace je hypoteticky řešena hned po smrti, aby se člověk po smrti mohl cítit dobře. Intelektuální svobodu nutno rozlišit od svobody fyzické. Fyzická svoboda je možnost fyzické volnosti, tj. mohu dělat to, co dělat chci, nebo zda nabídku nebo požadavek druhého přijmu nebo odmítnu. Intelektuální svoboda je možnost názory či nabídky druhých přijmout nebo odmítnout, nebo druhému předložit svoje názory, nabídky nebo požadavky. Nutno rozlišit u svobody intelektuální volnost v oblasti mého soukromí (co chci já uznat, co chci já přijmout nebo nabídnout) a toho, co já druhému nabízím nebo od něj požaduji. Druhý musí mít svobodu moje nabídky přijmout nebo odmítnout. Pakliže druhý je donucen moje nabídky, požadavky či názory přijmout, pak já zasahuji do jeho suverenity, porušuji jeho svobodu, suverenitu. Ergo moje jednání je nesprávné a já nesmím na tom trvat. Pakliže trvám, porušuji svobodu druhého a jednám nesprávně. Tyto kompetence platí v té míře, jak si je člověk vybere. Člověk si vybere svůj postoj. Snadno je ovlivněn psychickou slepotou, kterou si zavinil sám, nebo byla vyvolána vadnou výchovou, nebo byla zděděna. Sám má na vybranou ve chvílích (životních) krizí. Naposledy u soudu, kdy uvidí svoje chyby a kdy má možnost uznat viděné chyby, nebo  začne „zavírat oči“, nebo provádět kompensační opatření. Dále je také dobré znát kompetenci „někoho z lidí“. Jsou to lidé, kteří chápou oblast kompetence Boha a člověka. Proto mohou ulehčit člověku hledání té cesty, ale nemohou mu ulehčit, zda-li bude spasen nebo zavržen. Je to otázka velmi náročná. Toto uvádím, abychom si byli vědomi závažnosti naši volby a kompetence. Kdyby Bůh zasahoval do kompetencí člověka, nebyla by tu pak zodpovědnost člověka a zavrženci by se mohli vymlouvat. Nebo kdyby Bůh za života pomáhal lidem (v tom, co je v jejich kompetenci), byli by spaseni, ale na nízké úrovni, případně na nulové úrovni (6. kap. Janova, lidé chtěli udělat Ježíše králem, ale když začal mluvit o Eucharistii a věčném životě, odešli pryč). Božím cílem je, aby člověk dosáhl věčného života na co nejvyšší úrovni, kterou člověk  sám dosáhne a na které bude mít spoluúčast. Vidíme, že Bůh není soudce. Člověk si určuje svůj osud sám. V tom horším případě člověk nemá kontakt s Bohem. Zavrženec se může spolčovat s podobnými a každému bude „zatápět pekelný oheň jeho vadné sebevědomí“. Když budu dobrý křesťan, porostu. Porostu proto, že je ve mně kvalitní sebevědomí. Proto je nutné umět rozlišit dobré a špatné sebevědomí. Chyba je, že máme představy zavržení za hříchy. Jenže hřích je projeven postoje a ten je v kompetenci člověka. Vadný postoj vůči realitě, např. pokrytectví, zavírání oči, je v moci člověka a z toho vzniká slepota jako důsledek adaptace. Pakliže chce člověk odstranit slepotu, musí přestat s dalším zavíráním očí. Pokud je slepý, nemá hřích. Nese však důsledky „slepý vede slepého, oba padnou do jámy“. Některé hříchy jsou produktem vadného postoje, např. manželské hádky vnikají ze začátku pro neochotu uznat svoji chybu, potom mohou být produktem zlého nebo dobrého úmyslu plus slepoty. Jednání může ohrozit člověka, i když jednání samo není hříchem. Mt 23: Běda za skutky slepců, kteří nemají hříchy, ale je za to jednání největší škoda, "běda". Jde o "kvazidobré skutky", kde jejich škodlivost nelze v pohledu na skutek detekovat, člověk je dělá a může se domnívat, že slouží Bohu. Velké nebezpečí je problém farizeismu: „Děláte aby vás lidé viděli..“, nebo "abyste se vy transformovali do své iluze o dobré osobě". Toto je jednak farizeismus a za to hrozí zavržení, ale v našem případě nelze vyloučit i kryptofarizeismus t.j. farizejský přístup ke křesťanství. Slepý farizej má menší zodpovědnost, ale svými „dobrými „skutky“ se blíží zavržení. Pak je tady „běda vám pokrytci a slepci…“. Běda je příčina trestů, utrpení a možná i zavržení v oblasti věcí, o kterých člověk ví (u pokrytců) a v oblasti věcí, o kterých člověk neví (u slepců). Slepec nemá hřích a je za to běda. Když nebude chtít tu svoji slepotu odložit a dopustí se hříchu proti Duchu Svatému, bude zavržen. 

Když člověk není vyslyšen, je nesmysl říct: „Já to obětuji za duše v očistci“. Jakou to má logiku, abych já spravedlivému soudci říkal „uber mu trest“. Na druhé straně, Bůh není soudce. Člověk si určuje svůj osud sám. V tom horším případě člověk nemá kontakt s Bohem. Člověk často neví o tom, že je farizej, zná celé Evangelium a přitom je to křesťanství bez lásky. Skutek sám o sobě není zdrojem zavržení, ale utvrzuje vadný postoj vůči realitě, takže člověk na soudu ztroskotá, na tyto kvazidobré skutky, argumenty a logika nestačí. Je nutné, aby tito lidé zabili Ježíše, nebo aspoň byli při jeho nespravedlivém odsouzení. Nikodém a Josef z Arimatije pochopili, že Kaifáš a prakticky celá velerada jsou zločinci. Dokud nedošlo k odsouzení Ježíše, neviděli nesprávný postoj vůči Ježíšovi, protože byli slepí. Smrt Ježíše na kříži nebyla nutná pro věci, co Ježíš udělal před ukřižováním. Smysl utrpení je v tom, abych člověk začal věci řešit. Takový Henoch nebo Eliáš to měli ještě více dotažené a ti šli přímo do nebe. Já se musím na sebe dívat, jak dalece rozumím Bohu. Když mu budu plně rozumět, bude ze mne Eliáš. Když mu rozumět nebudu, bude ze mne Smyrenský (viz. Zj 2-3).  Když se budu chovat jako Adam a Eva po hříchu, dostanu se na úroveň zavrženců. Když se naučím věci dělat tak, abych sám sobě rozuměl, tím mám také recept na šťastný život a přímý přechod do nebe (Eliáš a Henoch). Chci-li něco dělat, tak mám od Ježíše recept: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“. Člověk nebude zavržený, pakliže přijme roucho. Ti dobří (pozvaní) si to roucho spoluvytvářejí s Bohem. „Zlato“ to je koexistence s Ježíšem a  roucho je „programové vybavení“, abych dobře jednal. Ten program si mohu udělat já. Bůh mi nabízí, abych si ten program mohl spoluvybudovat. Tady je vidět rozdíl mezi postojem Boha a ďábla.

Na jedné straně Ježíš za nás umírá na kříži („Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna…“) a na druhé straně jsou tady lidé trpící a jsou tady zavrženci. Je nutné si uvědomit, že situace není tak jednoduchá, jak líčí dogmatikové. Evangelium mluví o tom, že každý má příležitost stát se Božím dítětem. Nutno je mít na paměti, že byli „pozvaní“ a také „nahnaní“. Proč je člověk zavržený, jsme si už rozebrali. Utrpení si bohužel člověk zaviňuje sám. Tohle ale nemá smysl říkat lidem nekvalitním. Ježíš říká: „Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé..“, dává tu moc učedníkům. Je to otázka, která se týká nás všech. Je tady Janovo evangelium, kde stojí „..kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já, ba ještě větší…“. My bychom to měli dotáhnout na plnohodnotné (ne polovičaté) křesťany, ve kterých bude Ježíš fungovat. Tohle je cíl. Když to nemáme dořešené a dotažené, Bůh má důvod k tomu, nechat lidi trpět. Kdyby Bůh to svoje rozhodnutí (ty podmínky, které stanovil) nedodržel, bylo by daleko více zavržených. Je to sice nezvyklé, ale je to fakt. Když budu správně uvažovat a dělat, pak porostu a to je důležitá věc. Když by bylo více lidí na té vyšší úrovni (tam mohou být taky stupně), mohou vytvořit společenství, že se oddělí od těch ostatních a vznikne Království Boží, jak o tom říká Apokalypsa.

Hlavním podmín­kou pro pobyt v nebi je schopnost žít v kolektivu s Bohem. V nebi, tj. v komunitě, kde je hlavní postavou Bůh, je těsný kontakt ztížen přítomnosti partnera, ergo možnost "superponorkové nemoci". Výsledkem by byla frustrace. Bible přirovnává vztah Boha a člověka k manželství. Zavrženec je "odmítnutý partner". Běžná představa, že Bůh trestá člověka za hříchy, je nesmysl. Nikdo ne­ní bez hříchu. Bůh nechává jít Ježíše na kříž, aby nás mohl spa­sit. Proč tedy jsou zavrženci? „Dal lidem moc stát se Božími dětmi“. Jde zde o otázku kompatibility. Nebo častá představa o nebi a pekle vychází z předpokladu, že s Bohem mluví každý uctivě. Že na soudu všichni budou litovat a říkat: „Jak rád bych se polepšil....“ S touto představou je v rozporu otázka zavrženců, Boží dobroty apod. Ale na to jsou zaklínací formule typu „tajemství“, které zneškodní problematiku těchto myšlenek. A tak se setkáváme s od sebe odizolovanými představami Boží „dobroty“, „spravedlnosti“, „všemohoucnosti“ atd. Tyto pojmy jsou rozšířeny do krásných košatých forem, ale právě ony rozkošatěné partie jsou navzájem v rozporu, vedou k nepochopení, tajemství, atd. Snadno tak vzniká u člověka útlum. Může se zdát paradoxním tvrzení, že v nebi je superdemokracie. Vztah Boha k člověku je jako vztah hmoty k člověku. Hmota má svoje zákony a přísně je „dodržuje“. O hmotě platí, že je neústupný partner. Nechápavému člověku se jeví jako diktátor, ale při správném pohledu je to superpartner. Vztah hmoty k člověku je často charakterizován slovy: "Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán". To však není správné. Chce to domyslet vztah hmoty k člověku a vyleze nám stejný vztah hmoty a člověka, jako je u Boha a člověka, včetně toho "řeknete hoře, skoč do moře, poslechne vás". Je-li člověk vzat, nebo zanechán, tak Pan Bůh z toho vždy vychází, abych tak řekl, úplně obhájený. Ale při klasickém pohledu vychází, že Bůh je přinejmenším podivín. A pak člověk je mu nucen říkat „je to nejmilostivější Otec“. Výsledek je, že dochází k útlumu a z člověka se stává schizoidní případ (viz někteří vědci – věda a náboženství se sloučit nedá).

Víme, že Židé toužili po Mesiášovi a kolik se s ním „minulo“. Souvisí to také s tím „(Petrovi) Jdi za mnou Satane“ a hned na to navazující: „Kdo chce jít za mnou (být mým učedníkem)….“. Podobně lze také říct: „Kdo to chce se mnou vydržet, musí být mým učedníkem….“. Kdo nechce, nechce být Ježíšovým učedníkem, tak nemůže také Ježíše milovat. Nemůže ho komplexně snést. Aby člověk mohl být učedníkem Ježíšovým, tak musí vyhovovat určitým podmínkám. V nich jsou obsaženy i ty podmínky narůstající lásky k Ježíšovi. Ale ve hře jsou také konečné parametry pro pobyt v nebi. Např. i když člověk nebyl Ježíšovým učedníkem, tak nemůže mít mentalitu fintílka, nebo Ceasarovskou mentalitu, ale mentalitu fandy. Jinak by vznikla inkompatibilita s Bohem a nemohl by Boha milovat. Zavrženci by rádi byli v nebi, ale chtěli by si ponechat svoji mentalitu. Ježíš říká: „Budete chtít vejít, ale řeknu ´neznám vás´“. To je třeba chápat ve smyslu ´zanechám vás´. Kdyby nebyl zanechán, byl by mezi nebešťany rušivým elementem. Když by to tehdy Ježíš Petrovi vyložil, tak dřívější zavrženci by měli výmluvu, že Petrovi (apoštolům) to řekl a jim ne. Proto se čeká na člověka, který to vyřeší a ten bude pak usvědčovat ty, kteří by to chtěli „svalovat“ na Ježíše. Mně vychází to, že tohle (zejména v dnešní době) je nutné, protože jsme v takovém metastabilním stavu. Když chci pochopit celého Ježíše, tak to potřebuji zvládnout. Když ale chci („jenom“) přijít do nebe, tak podle toho, které prvky Ježíšovy nauky přijmu, podle toho budu zařazen do konečné úrovně (viz obě podobenství o hřivnách).

                   Dříve jsem říkal, že ignis internus („to ti dám, jestli se mi pokloníš“, nebo Ceasarovo „raději první v poslední vesnici nežli druhý v Římě“, kde to „pokloň se mi“ je nesaturovatelné a tudíž nemůže vyhovět podmínkám pobytu v nebi) je to hlavní a pakliže existuje ignis externus, tak slouží k subjektivnímu ulehčení situace zavržence Pak jsem si uvědomil obrovské možnosti redefinice. Redefinice svého ego a konkretizace prestiže a redefinice pohledu na sebe a Boha (např. „ten Bůh je pěkný tyran, všichni jsou hlupáci“ apod.), které umožňují člověku/zavrženci přežití, reinterpretovat si ten „pekelný oheň“. Nelze také vyloučit, že by si mohl najít „vepře“, nebo svůj „ostrov“ (jako Robinson), ke kterému by byl přivázán, zapomněl by na dřívějšek a mohl určitým způsobem žít šťastně. Jiná věc ovšem je, jestli bude ochoten zapomenout na „křivdu, kterou mu Bůh udělal". Tady hraje roli ten subjektivní postoj. Bude-li si ho člověk v sobě živit, bude v sobě živit ten ignis internus. Pakliže bude setrvávat v tom postoji hříchu proti Duchu Svatému, tak ten hřích proti Duchu Svatému mu bude pořád „topit pod tím kotlem utrpení“. Řekne-li si: „Zbabral jsem to a kašlu na Boha (rozejde se s Bohem)“, on nechce za Bohem jít, ale může si najít zapomnění, jiné záliby. Zavrženci budou mít dostatečnou moc, aby mohli saturovat své ego. Takže ta problematika vypadá takto. Člověk si volí interpretaci. To je první věc. Ze začátku, člověk si nemůže vybírat typ „očí“. Pokud není navázán kontakt s Ježíšem, nemohu si udělat oči jiného typu. Ale interpretaci, tu si vybírá člověk i na té nejnižší úrovni. Ta interpretace mu zobrazí věci určitým způsobem. Interpretaci lze řídit tak, aby podávala „žádoucí“ výsledky. Zavrženec si tak může udělat redefinici toho svého utrpení jako např. „všichni jsou na mně krátcí…“. Je to podobné tomu, jako když se někteří lidé chlubí svým utrpením. Nachází v tom saturaci a tak může zkresleně interpretovat ten nejsilnější pud, prestiž. Tudíž určitým způsobem konkretizovanou prestiž může saturovat  pohledem na svoji situaci, kdy má k tomu přiměřenou interpretaci. Je spokojený sám se sebou a to je pak to nejsilnější. Nelze vyloučit dva extrémy, buďto je pouze ignis internus, bez možnosti si redefinovat si situaci, nebo pouze ignis externus s možností redefinice, možností „vymalovat si peklo růžovou barvou“ (člověk si zvykne na všechno a když ta prestiž po smrti, při pohledu duše sama na sebe, bude velice silná). To utrpení nemusí být proporcionální lidským hříchům. Tak jak blaženost je v proporcionalitě s lidským jednáním, naopak peklo nemusí být v proporcionalitě s hříchy, ale může být zde proporcionalita s tím, jakým způsobem se ten zavrženec  (ten, co je zanechán) doformuje. Nelze vyloučit možnost, kde člověk má možnost „úniku“, redefinice a využije ji. Pak je spokojen sám se sebou, což je nakonec saturace toho nejsilnějšího pudu, takže svým způsobem může být šťastný. Být zanechán může znamenat, že člověk je nesaturován partou nebešťanů, nebo kontaktem s Bohem a to se právě dá utlumit redefinicí. Jiná věc může být, že člověk svým jednáním si nastaví parametry svého osudu zcela modelově asi tak, jako když někdo nechce číst (nebo špatně čte kuchařskou knížku a pak si uvaří něco nepoživatelného. On se sám potrestá, on sám je postižený kvůli postupu, který si dobrovolně zvolil. Tady může být závislost posmrtného osudu, té externí situace na jeho životě. Nelze vyloučit, že člověk si zvolí určitý biotyp, kde Bůh dá každému možnost dosáhnout toho zvoleného biotypu. Bůh má naprosté právo nevzít do nebe toho, kdo nechce „vzít jeho“, jeho podmínky. I tady platí princip parity („oko za oko, zub za zub“).  Když se zavrženec odmítne přizpůsobit, Ježíš řekne: „Tebe neberu do své party“ a ten zavrženec má možnost se nějak neadaptovat. On se smíří s tím, že není vzat, dívá se sám na sebe, redefinuje si pohled na sebe (nebo ho už má redefinovaný) a „vegetovat“ v oblasti, která je mu vykázána, může si vybrat „vepře“, nebo „rozpálený oheň“. Nelze vyloučit , že mnozí zavrženci, kteří neřekli Ježíšovi „pusť nás do vepřů“ si nakonec ty vepře dodatečně vyberou, ale také mnozí, u kterých by byla prestiž velmi silná si budou hrát na mučedníky a budou si libovat ve vnějším utrpení. Dalo by se modelově říct, že peklo je planeta zavrženců, je tam stádo vepřů a také propast (odsouzení k nečinnosti). Pak je v Apokalypse  napsáno, že Satan bude během trvání Božího Království svázán (je zde ještě otázka svázání, ne ve smyslu nemožnosti pohybu, ale znemožnění určitého působení), aby nemohl to Boží Království „nabourávat“. Zřejmě si může vybrat dobrovolně dodatečně nějaké „vepře“, nebo bude jak Robinson a říkat si: „Vy jste mne sem dali, tak já tady zůstanu….“ (zůstane v utrpení). Satan musí být ke konci Božího Království uvolněn v zájmu třídění těch věřících. Je to něco podobného, jako na trestaneckém ostrově, kde se trestanec může volně pohybovat, může si vybrat partu mezi dalšími trestanci, nebo může být sám apod., ale nemůže být nebešťanem, kde by jenom bořil a ničil až by se nakonec museli nebešťané pustit do něho a vyhodit jej. Tohle vše evangelium neříká, protože by si člověk mohl říct: „Ono to peklo zase tak žádná tragédie není“. To, co říkám v této úvaze není tak jisté, jsou to možnosti a úvahy.

Ve Zjevení sv. Jana máme „oheň a močál“. Na močál se můžeme také dívat z hlediska suché země (viz Palestina, kde voda je vzácná věc) a ne našima očima. Čili močál je přebytek vody. Nelze vyloučit, že v pekle mají nadbytek, až jim to „poleze krkem“. Bude tam odstupňovaný oheň, ale ne podle toho, kolik udělal hříchů, ale podle toho, jaký postoj zaujal. Vzhledem k tomu, že do pekla se jde pouze kvůli hříchu proti Duchu Svatému, nelze vyloučit, že kdyby zavrženci opustili ten postoj hříchu proti Duchu Svatému, mohli by být „rozvázáni“ (i po soudu). Otázka jiná je, zda-li budou ochotni. Na tomhle vidět ta tragédie fráze: „Bůh dobré odměňuje a zlé trestá“, nebo ten model s kyvadlem v pekle, které bije: „Nikdy – vždycky, jak rádi by byli z pekla venku, ale platí pro ně odsouzení nikdy nevyjdeš, vždycky tu budeš“. Kdežto v pekle platí: „Nechci, pokloň se mi, to je tvoje vina, uznej, že mám pravdu… atd.). Ten člověk, který takto myslí a nechce to opustit, dělá si sám ignis internus a pak je zanechán, omezen, bude mít „oheň“ v sobě, přebytek všeho („močál“) s možností se vyžít. Ale on se radši bude litovat atd. To lidské ego je velice silné a silnější, než by se zdálo. „Zanechán“ znamená „nemá přístup“ a také být „přivázán“ (na tu oblast, kde ho ti nebešťané nechají, protože ho mezi sebou neberou). My máme představu lokality, ale spíše to bude otázka kontaktu, přerušení kontaktu (viz. Mt 18: „Když neposlechne církev, budiž mu jako pohan a publikán“). Satan už na nebešťany nemůže. Spoutání může znamenat odsouzení k nečinnosti. Ducha nelze hodit do propasti, ale lze ho ignorovat a protože je nebešťan dostatečně odolný, tak zavrženec nemá proti tomu šanci. Když by otravoval, může být zahnán do svých mezí, na svém ostrově „Robinsonů“.

              Tu nauku o pekle asi bude dobré formulovat ne jako hypotézu (možná, že to je, nebo ne), ale formulovat to jako to, že jsou tady principy, které jsou velmi pravděpodobně neměnné. Je tady princip "beru, neberu", kde Bůh má naprosté právo. Je tady princip: „Chceš-li se násilím dostat do nebe a nechceš se přizpůsobit a byl bys v nebi destruktivní živel, tak budeš vypovězen a odhozen do šeol (propasti)“, což je to svázání a znemožnění mu dostat se z toho stavu. Tam má volbu ponechat si stanovisko hříchu proti Duchu Svatému a pak bude stále ignis internus  a bude si říkat, že to je Boží vina atd.). Kdyby to přestal říkat a řekl si, že to zbabral vlastní vinou a s Bohem nechce mít nic společného, už si může začít „vybírat“ (vepře, z přebytku apod.). Nebo dokonce by mohl být puštěn do nebe, pakliže by nesetrvával na postoji hříchu proti Duchu Svatému a uznal by, že Bůh má pravdu a nechal se dobrovolně předělat, rekvalifikovat (což by bylo automaticky). Ale to zřejmě neudělají, nebudu to ochotni udělat, jak už bylo řečeno. „Být zanechán“ nemusí být problém lokality, ale kontaktu. Modelově si můžeme tyto věci představit také takto. Táta má odjet autem, má dva syny a jednomu řekne: „Tak pojď, jedeme“ a druhému zase: „Tebe neberu, ty si dělej co chceš“. Ten druhý je zanechaný, může si dělat co chce, užírá se, ale může si najít náhradní zábavu. To je aspekt „zanechaný“, to je rozhodující aspekt. Druhý aspekt je možnost volby, „vepř“, nebo člověk (?), čili náhradní objekt. Ten vždy je možný, alespoň ten „vepř“. Pakliže ten náhradní objekt je povolen, když o to požádá, může být „šťastný“, saturovaný. Satan může udělat z člověka pseudokrista (viz. Apokalypsa) a saturovat ho, ale nebešťané ho samozřejmě „neberou“. Je otázka, zda-li ten stav je psychologicky možný. Ale z hlediska Božího a z hlediska principu „pusť nás do vepřů“, který zřejmě platí trvale, je to velmi pravděpodobně možné. Ten močál může znamenat, že ten zavrženec bude mít hojnost. Ta představa, nebo hovoření o tom ohni, jako by to byl ignis externus  je nutné proto, aby si ten posluchač neřekl: „No a co mi schází?“ a člověk pak si neuvědomí tu touhu po Bohu. Čili ten oheň je možno kulisa, možno ne. Nicméně, ten člověk, který si vybere vadnou konstelaci, bude se litovat, užírat, vyvyšovat se nad druhé atd. Bude si libovat v tom utrpení. Bude tam oheň, kus vedle bude močál a všechno to bude ostrov „Robinsonů“. Zavrženec bude upoután, uvázán. Když by řekl, mohl by se odtud dostat (do vepřů). Když ale neřekne, pak podle toho, co si vybere, může být ve stavu „kašlu na všechno, všichni mi mohou být ukradeni, tady mám toho svého dostatek…“ anebo ve stavu „mám svou hrdost, jen se podívejte, jací jsou tamti, s těmi nechci mít nic společného….“. Zavrženec si najde takový postoj, který je pro něj v dané situaci nejlepší. Má možnost saturace, on si formuje sám sebe a Bůh mu to nechá. Ten, kdo si vybere vepře, tak ten oheň nepotřebuje, ale ten, který je v „ohni“, byl by nešťastný, kdyby mu byl „oheň“ vzat, on by se nemohl vyvyšovat nad druhé tím, jak je někdo, jak trpí a dělat ze sebe oběť justičního omylu apod. On tu roli chce hrát a proto tam musí být ten oheň, aby se mohl uspokojit, saturovat.

Konečné řešení tedy je, že všichni budou alespoň nahnaní. Pak jsou tady „pozvaní na svatbu.“ Někteří pozvání přijali, jiní  „poslaného dědice“(nebo „ženicha“) zabili a jiní odmítli, že nemají čas. Ti pak budou při druhé verbovací akci jednoduše nahnaní a vyfasují svatební roucho, pakliže se nedopustí se hříchu proti Duchu Svatému. Ti, co zabili, se dopustili hříchu proti Duchu Svatému a budou zavrženi.  Do nebe se člověk dostane na základě pozvání, nebo bude nahnání. Každý nahnaný dostane roucho a když ho ale zahodí, bude vyhnaný pryč. To není otázka toho, že někdo ho vyžene pryč, ale že on sám se zablokuje a vyřadí z kolektivu a zůstane v něm představa „vždyť já jsem dobrý“. Jenže kolik lidí ví, co je to hřích proti Duchu Svatému, co jsou to běda faktory, které vedou k ďábelské mentalitě. Svalování viny na druhého, pýcha, kličkování apod. to je problém soudu a zavrženců. Pakliže si to uvědomím, tak zvoním na poplach. Je jedině logické, že zdravě myslící člověk jde za tím. Ví, že jinak mu hrozí smrt, nejdříve psychická a pak i tělesná. Každému zavržení předchází hřích proti Duchu Svatému a to je odpírání jasně poznanému faktu.

Další otázka je problematika satana. Hledá svoje ctitele. Kdyby tady Bůh nebyl, možná by se jeho vyznavači měli dobře. Proč ho tedy Bůh neumlčí? Ďábel je puštěn na svobodu proto, aby nás naučil přemýšlet. Satan by chtěl lidi, aby přemýšleli tak, jak chce on a vynutit si to. Bůh umožní člověku, který s Bohem nesouhlasí, aby šel svoji cestou (viz. „pusť nás do vepřů…“). Člověk, který má určité kvality, umí posoudit za kým půjde. Půjde za Bohem ne proto, že je to jediná možnost, ale proto, že je to někdo, kdo mu vyhovuje. Tohle je těžké vysvětlovat někomu, kdo takové prostředí nezažil, jako já ve fyzikálním výzkumu. Bůh nechtěl, abychom byli hotoví dodělaní tvorové, jako „knedlíky“. Dává nám možnost, abychom dotvářeli sami sebe. Cílem Božím je, aby to člověk pochopil, že bude spolutvůrcem sebe sama. Je otázka, zda-li by ďábel chtěl, abychom byli spolutvůrci. Těžko říct, jak by se ďábel choval, kdyby tady Bůh nebyl. Ale Bůh tady je. Místo toho, aby dořešil svůj vztah vůči Bohu, on sám chce být bohem a najít svoje výlučné ctitele, kteří jdou za ním a kteří se mu klanějí. Božím cílem není, abychom se mu klaněli („Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna na kříž..“). U kvalitních rodičů, když syn bude mít úspěch a dosáhne více než otec, tak otec bude mít z toho radost a bude mu gratulovat. My nemůžeme být lepší než Bůh sám, ale i kdybychom dosáhli jeho úrovně, tak bude mít z toho radost. Bude první, kdo nám bude blahopřát. My nemůžeme být lepší než Bůh, ale máme možnost se bez omezení rozvíjet a být spoluautoři sami sebe. Je nutné si uvědomit, že my jsme hmota a něco, co určuje naší osobnost, čili duše. Žádná definice duše nemá smysl. Dříve než Ježíš vzkřísil mrtvého, jeho duše byla mimo tělo. Je otázka, jak dalece si sama sebe uvědomovala. U člověka  je duše vázána na tělo a tělo je z hmoty, takže ta duše musí hospodařit s tou hmotou, která s ní toho člověka spoluvytváří. Je nutné té hmotě rozumět. Když znám zákonitosti hmoty, pak hmota je nejvěrnější služebník. Hmota jedná dle svých zákonů a pokud je znám a znám vlastnosti hmoty, může mi sloužit a jednat dle mých přání a potřeb. Tady není rozpor mezi mnou a hmotou. Podobný vztah je mezi člověkem a Bohem. Byli jsme stvořeni Bohem a hmota má pro nás společnou existenci, v nás. Hmotě nevadí, že ji využíváme. Pakliže platí „kdo věří ve mne, bude dělat skutky jako já…“. To tedy  znamená (postupně), že Otec je v Ježíšovi a dělá ty skutky. Pak „kdo věří ve mne, já budu v něm a on bude dělat ty ´moje´ skutky, které já budu chtít udělat“. Jsou některé věci, o kterých rozhoduje jenom Otec „ Otče, je-li to možné odejmi to ode mne…“, ale jinak si člověk si dělá „sám co chce“. Bůh má v některých věcech přání a ve většině věcech čeká, co my si budeme přát a on to udělá, protože v nás je Ježíš a v Ježíšovi je Otec. Člověk sám je obrazem Trojice – to jsem já, ve mne je Ježíš a v Ježíšovi je Otec. Toto je jiný model Trojice. Také modelem mohou být Siamská dvojčata a postupná koexistence. Když člověk něco dělá z hlediska hmoty, je to také koexistence s hmotou – „hmota ve mně to dělá“. Když chci udělat díru do dřeva, už musím mít vrták. Hmota sama to neudělá, „čeká“ až bude spolupracovat s člověkem. Podobně Bůh bude se mnou spoluutvářet mne samotného tak, jako to dělám já s hmotou. Hmota si ovšem není toho vědoma. Bůh je si toho vědom a přesto chce to dělat. Tyhle věci je nutné si odvodit. Jenže, co kdybych se pletl? Proto, já chci mít doklad a zde platí to podobenství „vdova a soudce“. Když člověk bude mít jasno, co má dělat, Bůh ho brzy vyslyší. Ale, když to člověk má najít sám (kompetence člověka) a nehledá to, tak Bůh ho nevyslyší. Když člověk není vyslyšen, je nesmysl říct: „Já to obětuji za duše v očistci“. Jakou to má logiku, abych já spravedlivému soudci říkal: „Uber mu trest“. Na druhé straně, Bůh není soudce. Člověk si určuje svůj osud sám. V tom horším případě člověk nemá kontakt s Bohem. Zavrženec se může spolčovat s podobnými a každému z nich bude „zatápět pekelný oheň jeho vadné sebevědomí“. Když budu dobrý křesťan, porostu. Porostu proto, že je ve mně kvalitní sebevědomí. Je nutné umět rozlišit dobré a špatné sebevědomí. A to se musím naučit. Je třeba si udělat učitele a přítele z mamonu. Mamon (to je vlastně ta hmota) má svoje zákonitosti a na ni se naučím spolupracovat s ní. Mohu najít své chyby a slepotu, kterou mohu mít vůči Bohu, která se může projevit např. tím, že mne Bůh nevyslyší, protože hledám něco jiného. Nebo, že bych měl dělat tu věc já sám a přitom chci, aby to dělal Bůh. Bůh chce, abych já rostl a nechce, abych zůstal jako polotovar. Rodiče spolu „vyvolají“, aby dítě přišlo na svět, ale „vyvolají“ to pomocí vybavení, které mají od Boha. Bůh je ochoten s námi spolupracovat. Jako hmota je součástí mne, využitím hmoty rozvíjím své schopnosti. Hmota např. vytváří svaly, nebo nástroje se kterými mohu dělat dál. Křesťanství je v něčem podobné. Já musím „sníst“ Ježíše, „strávit“ ho, tj. zařadit do svého organismu. Běžné jídlo, které nestrávím, jde ze mne ven. Proto i kdybych 1000 krát přijímal Eucharistii a správně ji „nestrávil“ tak mi to nic nedá. 

Ďábel by chtěl, aby se mu všichni klaněli (viz. „pokloň se mi“). Bůh nemá zájem (cíl), abychom se mu klaněli. Bůh je jako rodiče, kteří se těší na dítě a mají z něho radost a snaží se ho vychovávat. Bůh si přeje, abychom my byli Božími dětmi, abychom mu svojí existenci dělali radost. Bůh nechce od nás poklonkování. Chce děti, které se snaží být co nejlepší a které s ním budou spolupracovat. Ďáblovým cílem je „pokloň se mi“, naproti tomu Bůh člověku nabízí statut Božího dítěte (viz. „dal jim moc stát se Božími dětmi“).

         Ďábel je neuspokojitelný. Např. někdo chce mít nejhezčí šaty, viz. móda, „to není moderní, ty nemůžeš chodit ve starých šatech“ atd. Obchodní domy potřebují obrat a potřebují, aby zboží šlo na odbyt. V některých francouzských (a jiných) ateliérech si vymýšlejí, co se bude nosit a ostatní je kopírují. Jeden rok je něco příliš fádní, jiný rok zase něco jiného apod. Na praktičnost se nehledí a na trvanlivost už vůbec ne (aby takové šaty vydržely např. 20 let). Šaty jsou nyní dělány tak, aby se příliš moc netrhaly, ale aby, až to vyjde z módy, bylo tisíc důvodů je vyhodit. Tady není motivace kvality a uspokojení faktické potřeby, ale vytvoření fiktivní potřeby.

            Jedno hledisko je, že cílem je mít něco jiného, než ten druhý (vyniknutí nad okolím). Druhé hledisko je mít vyhovující šaty, aby byla splněna moje faktická potřeba. Na hokeji např. potřebuji mít přilbu a celý komplet. Ale když hráč, když chce mít drahou zahraniční přilbu, aby se mohl předvádět, tak tady už nenaskakuje, ale potřeba mít chráněnou hlavu, ale potřeba vyniknout nad své okolí. A to už je potřeba zcela jiného druhu. Přitom v obou případech ta přilba u toho kluka je žádoucí. Máme tedy dva základní typy potřeb. Jeden typ je, abych mohl vykonávat určitou funkci a druhý, abych se také předváděl. Uspokojení té potřeby se měří z hlediska „věc a já“. To jestli se mohu koupat, je nezávislé na tom, zda-li se mohou koupat druzí a k tomu nepotřebuji mít nejhezčí plavky. Moje hraní hokeje je nezávislé na tom, zda-li ti druzí mají helmu kdovíjak drahou a značkovou. Čili, jedna věc může mít dva motivy: „Já chci být lepší než, ti druzí“, nebo „já chci dobře hrát hokej“. Jednou sleduji otázku priority a jednou zase otázku funkce. Jedno je prestižní pořadí a jedno je funkční pořadí. Známé je to Ceasarovo heslo: „Raději budu v poslední vesnici první, než v Římě druhý“. Toto je hodnocení prestižní. Ale hodnocení funkční je, že radši budu ve 20. století ve vesnici jako řadový občan, než abych v nějaké starořímské vesnici byl starostou. Když mi půjde o prestiž, tak radši budu „chcípat“ hladem, jen když okolo se mi budou klanět apod. U takového člověka, u kterého je prioritou prestiž, tak ten chce být první. U takového člověka, u kterého je hlavní věcí funkce, tak tomu nezáleží na tom, zda je první nebo ne. Podobně ve škole žák se může učit z prestižního motivu, aby byl nejlepším žákem a to ho blaží („hele, on/ona má samé jedničky“, nebo „on/ona je nejlepší žák ze třídy“). Dle druhého hodnocení máme zase kluka, kterého baví astronomie a vybrousí si zrcadlo. Vezměme si holku, která má značkové šaty. Ona se předvádí a ostatní ve třídě ji okukují. Pak ale přijde jiná holka se stejnými šaty. „Hodnota“ první dívky se vytrácí a je ohrožena, protože přestává mít primát, přestává prestižní hodnota věci. Vezměme si jiný příklad nějakého Pepíka, který je velký radioamatér. Baví ho to, dělá si rádia a je celý šťastný. A spolužák Honzík začne dělat taky rádia. Jaký bude vztah těchto kluků? Tito dva kluci budou kamarádi, kdežto tamty holky budou sokyně. Když nějaký třetí kluk začne být radioamatér, dá se s těmi dvěma dohromady. Při funkční motivaci je konkurent spojencem. Ti kluci jsou si blízko, i když předtím mohlo být mezi nimi nepřátelství. On ten společný motiv ty lidi spojuje. Podle toho jaký typ motivu mám, podle toho se mění i sociální hodnota. Prestižní motivace člověka izoluje a tak se vytváří izolovaní jedinci, kteří se dávají dohromady jenom pro společný prospěch. Připomíná to družstvo psychických invalidů, kteří chrání své zájmy. Ďábel se satanem jsou ve spojení ne proto, že by navzájem měli respekt, oba chtějí být první, ale oba mají společného nepřítele Boha. Naproti tomu andělé mají funkční motivaci; je baví být s Bohem. Tím, že druhý je dobrý, není důvod k tomu, aby mu byl nepřítelem. Proč musí být ďábel izolovaný? Představme si jedlíky a anděl je takovým gurmánem. Jedlíci, když je dostatek jídla, mají vždy tendenci být pohromadě, jít do hospody. Lépe se pije pivo, když ho pije i ten druhý. Lépe se kouří cigareta, když ji kouří i ten druhý. To se také dá nazvat motivace poživačná. Při druhé motivaci, hůř se nosí hezké šaty, když je má ten druhý. Důležitá jednání jsou často spojená s jídlem. Anděl má radost z toho, že je podobný Bohu. Je spokojený. Nevadí mu, že jiní andělé jsou také podobní Bohu. To, že si např. čistím zuby ne proto, abych nemusel chodit k zubaři, ale kvůli společenskému úspěchu atd. (lak na vlasy, intim spray, šaty apod.) je vadným motivem. Dnes jsou lidé v celém světě takto vychováváni. Já to považuji za ďáblovo dílo. Tak se vychovává velká závislost na jiných lidech (viz. „co si lidé o nás pomyslí….“). A člověk se stává stádovitý. Rodiče často dávají dítěti do vínku závislost na tom, co řeknou jiní. Pak se vymlouvají na to, že škola je odpovědna za problémy (např. že dítěti se posmívají, že je věřící). Místo toho by mělo být: „Ty budeš společnosti nejprospěšnější, když budeš kvalitní“. Děti velice často mají všechno motivované prestiží.

            Je možné, aby ďábel se svým požadavkem: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“, byl  v nebi? Ďábel je v pekle a uprostřed pekelného utrpení přesto říká: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“. Z toho plyne, že pro ďábla je silnějším faktorem „pokloň se mi“, než „pusť mne do nebe“. Jenže, když se mu pokloní Ježíš a ostatní ne, bude spokojený? Tudíž na světě je místo pouze pro jednoho ďábla. Všichni zavrženci nemohou být spokojeni, snad vyjma jednoho?! „Chci, aby se Ježíš klaněl ďáblovi? Ne. Tudíž jsem také nepřítel ďábla“. Když budu brát náboženství z hlediska prestiže, což se může snadno stát („já mám čistou duši, já jsem nikdy nezhřešil“, „v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nejvíc miluji“, atd. ), pak při setkání s Bohem to může vybouchnout. Dále, ďáblova blaženost je vázána na existenci patolízalů. Jenže ďáblovi jde spíše o to, aby se mu poklonili ti, kteří na něj kašlou. Ďábel by chtěl být v nebi, ale v nebi být nemůže, protože jeho požadavky jsou rozporné. On by chtěl, aby se mu všichni poklonili. Jenže oni jsou tady ještě jiní ďáblové a ti mají stejný požadavek. Kdyby někdo z ďáblů řekl: „Ono, to je pravda, Lucifer není nejsilnější“. Tak by se snadno mohl stát dezertérem, protože by musel říct, že Ježíš je ještě silnější a že by se měl jít klanět jemu.

            My si představujeme peklo jako oheň, jako trest za hříchy. Je docela běžná představa, že oni hřešili a Bůh je trestá a ti zavrženci skuhrají: „Ježíši, pusť mne do nebe, já bych se tak rád polepšil. Dokud jsem žil, já byl tak hloupý, já jsem promrhal život a pan farář mne nestačil zaopatřit …“. A že na to dostanou odpověď: „Nemůžeš si vyčítat, má dobrota ti vyměřila během života dost příležitostí, ale tys je odmítl. Nyní má přísná spravedlnost tě odsunuje do pekla“.  Zdálo by se, že podobenství „Boháč a Lazar“ toto podporuje. Jenže musíme si uvědomit, že některé podobenství popisuje chování, jiné třebas potřebu a jiné zase popisuje příčinu. Dle toho podobenství „Boháč a Lazar“ ano, je tady nemožnost dostat se do nebe. Ďábel nechce trpět, ďábel je nešťastný z toho utrpení. Položme si ale otázku. Jakým způsobem to ďábel říká? Ježíš říká: „Mnozí přijdou v onen den a řeknou: „Copak jsme neprorokovali a nevymítali zlé duchy?“ A tehdy řeknu: „Nikdy jsem vás neznal“. Ten ďábel neříká: „Prosím tě odpusť mi to, já jsem to zbabral“. Ale říká: „Mně se děje křivda, já si stěžuji, já jsem měl dobré úmysly, když jsem dělal to a to. Jakým právem jsem ve vězení?“ Je známá zcestnost, která vypadá takto. Přes den v koncentráku pohlaváři mučili vězně a večer se pak sešli a dojatě poslouchali Schumanna a Mozarta. Nebo, když gestapákovi pošel věrný pes Rolf, tak se nad tím rozbrečel („Jak to ubohé zvíře musí trpět!“) a přitom klidně mlátil do lidí. Ďáblovo jednání může být: „Vždyť já jsem se modlil, já jsem chodil do kostela“. A Ježíš mu řekne: „Já tě nikdy neznal. To tvoje náboženství nikdy nebylo v pořádku“. Vylézá mi z toho toto, že Bůh dává pořád příležitost: „Podívej, ty jsi ve stavu, který jsi si zavinil sám. Uznej, že tvoje zbožnost je vadná“. Zavrženec ale na to: „Ne, moje zbožnost je dobrá a mně se děje křivda. Což jsme nevymítali zlé duchy, což jsme neprorokovali, což jsme nečinili divy a zázraky?“ Jsou lidé, kterým když se řekne, že jejich víra je špatná, že např. je notorický alkoholik, tak on mi na to odpoví, že za to může jeho žena, která se s ním rozvedla. Že je dobrý věřící a že 3-krát za rok chodí na Svatou horu. Tady je klíč k zavržení, že nechce uznat, že on si to zbabral sám. Mám zkušenosti s lidmi, pomáhal jsem jim, když přišli žádat o radu: „Důstojný pane, poraďte, co mám dělat“. „Dělejte tohle a tohle“. A ona zase: „Důstojný pane poraďte, co mám dělat“. Udělala jste to, co jsem řekl?“ „Udělala“. „Udělala jste to a to?“ „Ne, já jsem se pomodlila jinou modlitbičku“. „Co jsem vám říkal já? Máte říkat: ´Pane Bože přidej mi lásku a ne Pane Bože já v tebe věřím´“. Ona na to: „Pan Bůh přece není policajt, aby hleděl na takovéto slovíčkaření. Vždyť to nemusí být akorát tak, jak říkáte. Prosím vás důstojný pane, poraďte, co mám dělat“. Co k tomu dodat? Představme si, že by laborantka dala do vývojky lak na nehty, aby ty fotky byly lesklejší. To by mohl udělat jenom cvok. Jenže my jsme toto udělali s Božím slovem. Když zavrženci, který chce být první, je dokázáno, že ho předběhli nevěstky a zloději, tak je naštvaný na Boha, který mu to samozřejmě na soudu dokáže. Zavrženec je naštvaný, rozvrácený a tak pro zavržence je jedinou možnou úlevou utrpení těla, aby si mohl hojit prioritu. On, ďábel v tom utrpení nachází prestižní satisfakci. Ďábel nemůže být v nebi, protože nebe není lokalita, ale způsob života. Ukázka z vězení: „Ty jsi tady na 2 roky, slepičkář, tak to jsi břídil. To já to mám na 15 let“. Vidíme, že takový vězeň si hledá falešnou útěchu. Proč se Kain nechce vrátit mezi lidi? Bůh mu to přece nabízí. Proč se jde Jidáš oběsit? Je to uražená prestiž, kterou saturuje tak, že udělá gesto. Velekněz peníze zpět nepřijal, Jidáš nemohl saturovat prestiž, život pro něho nemá smysl a tak se jde oběsit. Přitom mohl jít za Kristem a říct „odpusť“. Proč nešel za Kristem? Protože to nebylo pro něj přitažlivé. Petr šel od ohně stranou a řekl si: „Zbabral jsem to, Ježíš měl pravdu. Radši půjdu pryč, abych to nekazil dál.“ A nešel dělat žádné gesta. Ve hře byla křivá přísaha a tři  zapření. První Jidášův hřích bylo ukradení peněz. Petr po přísaze a třech zapřeních našel cestu za Ježíšem, kdežto Jidáš po krádeži ne.

            Lk 12,35-48: Podobenství o služebnících čekajících na Pána, aby mu otevřeli“. Čili, „nezavírejte Pánovi, ale otevřete mu“. „Kdyby hospodář věděl, ve kterou hodinu přijde zloděj, bděl by a nenechal by si podkopat svůj dům. I vy buďte připraveni.“ Je to otázka otevření dveří. Druhé podobenství se týká bdělosti, to znamená: „Dbejte na to, aby vám průvan nezavřel dveře…“. Petr na to říká: „Ty podobenství se týkají nás, nebo všech?“ Ježíš mu na to odpovídá dalším podobenstvím: „Kdo je věrný správce, kterého ustanovil Pán nad svou čeledí, aby jim dával jíst a pít?“ „Otevření“ se týká všech, „bdění“ se týká všech. Správce má lidem dávat to, co dával lidem Ježíš. Tohle je sled u Lukáše. Podívejme se do poznámek. Tam je (srovnej s Mt 24,42-51): „Bděte tedy, protože nevíte ve kterou hodinu Pán přijde. To však vězte, kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu …. Kdo je věrný a moudrý služebník (tady není ta Petrova otázka), kterého ustanovil Pán nad svou čeledí?“ Před tím ale říká: „O tom dni a hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, jenom Otec sám“. „Vy nevíte, kdy to bude, vy musíte být bdělí“. „Když se ten služebník nebude starat o tu čeleď, Pán ho oddělí a přisoudí mu osud pokrytců a tam bude pláč a skřípění zubů“. „Tehdy bude nebeské království podobné deseti pannám…“ To není otázka toporného časového limitu, ale když by bylo třeba, tak by nemohli svítit. A klademe si otázku, zda-li je u člověka limit. A to nám nezodpoví toto podobenství, ale podobenství o hřivnách. Služebníci dostali po jedné hřivně. Jeden vytěžil 10, druhý 5 a třetí přinesl hřivnu, kterou měl zakopanou v šátku. Do pekla jde za to, že měl jednu hřivnu a netěžil z ní a byl ještě drzý. „Dejte tu hřivnu tomu, co má 10 hřiven“. Oni mu řekli: „On má zase 10 hřiven“. Zdá se, že tady je divná matematika. Měl by mít 11 hřiven. Ten s 10 hřivny má ale strop a další hřivnu už „neudrží“. Souvisí to s tím: „Tvrdíte, že vidíte, proto váš hřích trvá“. Člověk přijímá novou informaci potud, pokud je v souladu s jeho předchozími informacemi. Může přijmout novou informaci, pokud není v souladu s jeho předchozími informacemi? Může pouze tehdy, pakliže předchozí soubor informací podrobí revizi. Považuje-li předchozí soubor za správný, tak nemůže novou informaci, která narušuje strukturu jeho dosavadního tezauru, přijmout. Je prostě nepřijatelná. Viz Petrovo: „To se ti nestane“, „nezapřu“. Nebo „báli se zeptat“. Vidíme, že apoštolové mají strop a nepřijímají novou informaci. A tak 5 informací plus jedna je zase 5 informací. Informace o Ježíšově smrti byla pro ně nepřijatelná.

            „Kdo má, bude mu přidáno. Dostanete natřesenou míru“. Každému bude přidáno, až bude oplývat. Každý dostane tolik hřiven, až dojde k přetékání. U někoho 10+1=10, u jiného 3+1=3. Nebo: „Tady máš svoji hřivnu, ty jsi tyran, já jsem tě neokradl…“. „Dobrá, tak si běž, já tě nepotřebuji“. Bůh nemá zájem trestat člověka. Takhle můžeme dojít až k tomu, že se mu bude líbit být co nejblíže „k ohni“ (viz. zmíněný případ z vězení).  Mentalita zavržence přináší vztah, kdy ten zavrženec je v konfliktu, kdy nemůže mít radost. Čím více darů by dostal, tím hůř pro něj. Je to podobné tomu, jako pes na obojku, který se chce poprat s jiným psem. Ten obojek se mu zařezává do krku, nemůže ani štěkat, pouze sípe a snaží se dostat k tomu druhému psu. Kdyby si pes řekl, že nebude na toho druhého psa štěkat, tak ho ten obojek nebolí. Máme popsán Gerazenský případ. Zlí duchové dostali amnestii a přesto šli nakonec na lidi. Přitom mohli mít náhradní objekt. Ježíš jim to povolil. Dokonce mohli požádat: „Až bude konec světa, mohl bys nám vyhradit např. Saturn, kde bychom měli své království, do kterého bys nezasahoval“. Přitom by nemuseli být v pekle. Z těchto faktů musíme vycházet, když budeme dělat teorii pekla. A ne z naších sentimentů, že ďábel by se chtěl polepšit, ale P. Bůh mu nedopřál čas. My tím vlastně degradujeme Boha. My jsme vlastně ďáblofilního myšlení. My podle naši prestiže tím vlastně obhajujeme ďábla. Říkáme: „Jak to, že Bůh tohle a tamto dopouští?“. Ale neřekneme si: „Jak to, že je vůbec v pekle noha, že vůbec někdo může být zavržený, vždyť mohl žádat o amnestii, nebo náhradní objekt sadismu, nebo uzavřít s Bohem tzv. pakt o neútočení? Jak to, že to neudělal?“ Tyhle otázky si nikdo neklade. Místo toho se klade otázka: „Jak to, že po jednom těžkém hříchu je Bůh ochoten zavrhnout?“. Je to tím, že máme v podstatě zkreslený obraz Boha a ten náš obraz Boha nemůže vystihnout tu situaci. A náš obraz ďábla je v podstatě obraz ubožáka, který by se chtěl polepšit a nemůže.  Zatímco je to obraz bytosti vzpurného a spokojeného samým se sebou, která je z hlediska lidí nesmírně krásna a která je nešťastná z toho, že se mu P. Bůh nepokloní jako malý kluk. Ďábel je oběť prestiže. Nemá snad ďábel dost síly, aby se svými přirozenými schopnostmi byl blažený? Mohl by být blažený, dostal by amnestii, dostal by dokonce náhradní objekt. Bůh ani po něm nežádá změnu parametrů (odstranění sadismu). Jenže lidé jsou pro něj lákavější kořist než prasata (nový objekt). Gerazentským tehdy hrozilo, že jim bude vzat objekt činnosti a Ježíš by jej odsoudil k nečinnosti („neposílej nás do propasti (šeólu)“). My tam máme ale peklo, jinou představu. Vnesli jsme tam prvky zcela jiné, než jsou v evangeliu. Kdyby zůstali u těch prasat, nebo dokonce, kdyby řekli, že se chtějí „léčit“ z toho sadismu, tak by byla situace zcela jiná. Jenže lidé jsou pro sadismus lepší objekt. A touha po saturaci sadistických potřeb je silnější, než touha dostat se z pekelného utrpení.

            My máme představu, že ďábel je pořád v ohni. Tato představa nehraje s představou, která je v evangeliu. Zatím necháme stranou to, co Ježíš říká, že bude po soudu (plamen neuhasínající). „Prosili ho, neposílej nás do propasti (šeólu)“. Tudíž pro ně bylo přitažlivější, aby pokoušeli lidi, z jakéhokoli důvodu. Vězňové také mají odpočinek a případně si zahrají karty. Ale vězně, který je nebezpečný pro spoluvězně, tak ho dají na samotku a bude nešťastný z toho, že nebude mít objekt sadismu. Ježíš neříká, že je to oheň, protože by se Bůh chtěl mstít, ale „budeš se mít zle, jako když jsi v ohni“. My máme o zavržencích zcela chybné představy. Proč chce ďábel pokoušet lidi? Protože mu to něco dává. Proč chce, aby se mu Ježíš poklonil? Protože by mu to dělalo dobře. Proč by se mu Ježíš měl poklonit? Jakým právem? „Já nechci mít ďábla jako svého pána, ale Boha“. A to ho musí štvát. Tím pádem já se budu mít dobře a mohu růst (viz klub radioamatérů, kteří se dělí o součástky, sdružují se, vyměňují si informace, jsou hrdí na své žáky, i když jsou lepší než učitelé, atd.). To je úplně jiný přístup, přístup „radioamatéra“ a přístup Ceasara. A to je mentalita nebešťanů. Ďábel má velkou moc. Na konci světa bude imitovat Ježíšův příchod k soudu. Bude mít moc dát těm svým lidem schopnost dělat zázraky. Vždyť by si mohl dělat grandiózní pokusy někde na jiné planetě. Zavržení není nutně spjato s utrpením. Zavržený odmítá Boha, ale je nešťastný ne proto, že by mu Bůh nedal životní příležitost, ale proto, že je vnitřně rozerván a nenasytitelný pro své konflikty, protože v jeho žádosti je rozpor (chce, aby se mu druzí klaněli). Parádivá holka, kterou nemá kdo obdivovat, je nešťastná. Ve společnosti vyžaduje jen společnost slabších individuí, které ji obdivují. Ne sokyně. Když někdo je slabší, není rovnocenným partnerem, uznání od něho je slabší, méněhodnotné. 

            Takové podobenství o marnotratném synu se týká i ďábla. My máme špatné představy o Bohu. Naše představa např. je: „Kdybych já žil v době Ježíšově, tak bych věděl, na čí straně budu stát“. My vždy naší nedostatečnost lokalizujeme do Boha, do Božího omezování. A ne, že Bůh nám dal méně, protože víc nemůžeme snést (viz podobenství o hřivnách). Naopak, myslíme si: „My bychom to snesli, ale Bůh nám nechce dát.“ Když pro nás platí, že „n+1=n“, tak Bůh přestává dávat. Vzpomeňme si na problém predestinace. Jak to, že dumali o predestinaci a o tomto faktu nevěděli? Bylo to proto, že teologický aparát k řešení toho problému byl nedostačující, impotentní. Luther to řešil po svém, „postavil si hlavu“, založil svoji církev a katolíci to řešili tím, že ho exkomunikovali. Kdyby ho mohli upálit, tak by ho upálili. Vznikly 2 církve a obě mají „svoji“ pravdu.

            Součástí katecheze by mělo být nejen povídání o věčném životě, ale také o tomto problému. To jsou věci, o kterých mluvil ve svém jádru „prorok“ Ježíš z Nazareta. Katecheze musí toto respektovat. Omylem je tvrdit, že scestné představy Boha vznikají v důsledku utrpení. Když jsme byli malé děti, tak nám bylo řečeno: „Koukej přijít do nebe, nechtěj přijít do pekla. Pan Bůh je dobrý. Největší nepřítel je hřích“. Bůh je dobrý, ano, ale současně jsme byli vychováni v tom, že do pekla se dostanu  za hřích. Pak když přišly životní trampoty, tato koncepce byly neudržitelná a nejslabší článek, že Bůh je dobrý, padl. To nebyla chyba Boha. Životní utrpení přináší pouze pád tzv. dobrého Boha, který je pro toho člověka v jádru sadista. Problém našeho křesťanství se vleče proto, že my se nechceme vzdát těchto vadných představ Boha. Pořád si necháváme tyto vadné představy, pak odvozené prvky psychického programu a pak stereotypy vybudované na základě této teorie. Protože nový program nám nevlézá do hlavy, nemůžeme myslet novým způsobem a proto ten starý způsob nevymírá. My musíme začít úplně znova, jako novostavbu někde jinde a ne jako nástavbu („nové víno musí se dát do nových měchů“). Radioamatér nepotřebuje partnera, aby byl spokojený, ale když ho má, tak jsou si blízcí. Zavrženec, pakliže jde u něj o prestiž, tak nemůže být sám, potřebuje partnery. A když je má, tak jsou jeho konkurenty a je zase nešťastný. Bůh si stačí sám, ale nabízí nám spolupráci a pohodu. Otázku nebe bychom měli brát ne jako otázku prestiže, ale jako otázku výstavby osobnosti. Když se budu snažit o bezhříšnost, tak snadno to sklouzne na prestiž („co tomu řeknou lidi“ atd.). Když jsem byl v 1. třídě, sestřička katechetka řekla: „Jé, děti vy se tak krásně modlíte, máte tak  krásně sepjaté ruce. Počkejte, zavolám druháky, ať se na vás jdou podívat“. Tady byla motivace typu „jak je to hezké“. Ano, může se i u radioamatérů vyskytnout typ „já chci být lepší než ten druhý“. Ale takový typ se neudrží, protože ten se bude těžko učit od těch druhých. Tudíž se nenaučí a zůstane velice pozadu. Člověk, který je pod vlivem takové prestiže, těžko uznává toho druhého, lepšího. A hlavně nechce uznat svoje chyby. On chce okopírovat druhého, chce ho předstihnout, ale není ochoten se učit ze svých chyb. Tudíž nemůže růst a má menší strop. Dobrý radioamatér se zeptá lepšího: „Jak jsi to dělal?“ A ten lepší mu s určitou hrdostí (je tam určitá satisfakce, která ho neblokuje) mu to ukáže. Ten problém prestiže je asi takový, že je rozdíl mezi smilstvem a sexem. Obojí je sex, jenže jeden je vadně aplikovaný sex. Anděl má také sebevědomí. Větší radost má ten, kdo si postavil chatu sám, než ten, kdo si ji jenom koupil. Ano, je lepší mít dokonalou chatu, než barabiznu, kterou jsem si postavil sám. Ale v případě dvou stejných chat, tak větší radost má ten, kdo si ji postavil sám.

            Co je to otázka nebe? Je to výstavba osobnosti. Větší radost má ten, kdo má větší podíl na výstavbě osobnosti. Jsou přece „pozvaní a nahnaní“. Bůh by mohl dát všem lidem dokonalou formu života. Protože Bůh chtěl, aby lidé měli tuto radost ze spoluautorství, tak proto budování věčného života není vynucené, ale dobrovolné. Když člověk je spokojený sám se sebou, tak přicházejí hříchy. Proto Ježíš musel umřít. Eucharistie byla ustanovena nezávisle, před Ježíšovou smrtí. Máma může zplodit dítě, aniž by sama umřela. Ježíš by mohl vytvořit svou novou formu přítomnosti, aniž by přitom umřel. Proč tedy musel umřít? Právě proto, aby prestiž člověka se nestala pýchou. Vezměme si příklad, že doktor mi předepíše léky (nebo nějakou proceduru) a pak mne kontroluje, zda-li je pravidelně beru. Ono to může vyznít, že doktor je diktátor. Mohu si ale také říct: „Představte si, doktor chce mít jasno, aby stanovil přesnou diagnózu a přesný vliv diety, tak on se mne dokonce ptá, kudy a jak dlouho jsem chodil“ apod. Podle toho, jak toho doktora beru, podle toho se mi to jeví. Tady jsme ještě u jednoho aspektu. Když se Bůh o člověka stará a řekne mu: „Tohle dělej!“, tak někdo může říct, že je to prima, že se o něj tak stará. Ale druhý zase může říct (třeba o knězi), že ho komanduje, že ho nutí, co má dělat, že to je karabáčník apod. Je to podle toho, jakou má ten člověk mentalitu. Když mu kněz neřekne, co má dělat, tak řekne, že se o něj nestará. Když mu řekne, co má dělat, tak si myslí, že ho komanduje. V případě dvou radioamatérů, když jeden se začne zlepšovat a druhý ne, tak může vzniknout pocit nepříjemnosti. Jednak z důvodu prestiže a jednak z důvodu toho, že je to pro jednoho znamením, že zůstává pozadu. Pakliže chci toho druhého dohnat, abych rostl, tak to není chyba. Pakliže chci toho druhého dohnat, abych byl lepší než on, tak je to chyba. Problém je, že když má člověk v sobě hotové návyky, tak to nerozezná. Zde musím zaujmout postoj: „Pane Bože, já jdu za tebou, abych byl lepší (než dříve)“. A tento postoj vyhovuje ve všech případech. Když mám dobrou motivaci, tak porostu a když mám špatnou motivaci, tak porostu taky. Když uvidím, že je někdo dobrý, tak mohu ucítit závist. Mne to může také mrzet, buď kvůli té závisti, nebo také kvůli nespokojenosti se sebou. Ale já už to nerozeznám, to, co je ve mně. Ale mohu rozeznat to, po čem sáhnu a to mohu učinit rozeznatelné. „Měl bych mít radost z toho, že ten druhý má úspěch. „Pane Bože pomož mi vytvořit správný vztah k věci“. Budu-li mít správný vztah k věci, automaticky budu mít rád i toho druhého, protože je to symptom. Budu-li dobrým radioamatérem, budu mít automaticky dobrý vztah k jiným radioamatérům (budu-li mít správný zájem o rádia). „Budeš-li si v tom ukájet prestiž, tak ta radioamatéřina bude prostředkem a jiný radioamatér ti bude konkurentem“. Jistě, někdy se promítají do toho i smíšené stavy. Ale jako model nám to stačí. Jakmile člověk získá určitý návyk, tak už je to k nerozeznání (prestiž a zdravá soutěž). Zdravá soutěž je, že já se chci mít také dobře, chci mít stejnou radost. Prestiž je nezdravá soutěž, že jeden chce být lepší, než ten druhý. V člověku je pak vidět jen ta soutěž a ne to jádro. Dostává se to pak do stadia, že člověk nerozliší to, co už má. Na to se dá reagovat tak, že si uvědomím: „Tady je něco ve mně, já nevím jaké to je a půjdu za Bohem, aby ve mně zasel dobré semeno a aby ve mně vyrůstalo to dobré a co mám dělat, aby ve mne vyrůstalo to dobré.   

Peklo a očistec, poznámka

            Při zpracování pekla je třeba použít Gerazenský případ a ne model kyvadla, které oznamuje „nikdy-vždycky“ tj. „nikdy nevyjdeš, vždy tam budeš“. Dále to, že do pekla se dostane člověk pouze za hřích proti Duchu Svatému a také použít Ježíšův výrok: „Ze svých slov budeš souzen, ze svých slov budeš odsouzen“. Střety s Ježíšem byly kvůli jasným věcem a ne kvůli nesrozumitelným. V některých případech Ježíš dává znamení (viz. uzdravení ochrnulého na nosítkách). Odsouzený není ten, kdo nevěří, ale ten, kdo se dopustí hříchu proti Duchu Svatému. Takový člověk je nakonec agresivní vůči Bohu (viz. „žena, kterou ty jsi mi dal, ta mi dala“, „to ti dám, jestli se mi pokloníš“). Ze strany Boží je kdykoli možná amnestie. Zavrženec by mohl kdykoli svůj osud zrušit, mohl by požádat o amnestii. Je dobré si uvědomit, že peklo je močál a oheň. Nelze vyloučit, že tam mají dostatek, ale  není tam to: „To ti dám, jestli se mi pokloníš“.

            Ježíš myje Petrovi nohy – „Jestliže tě neumyji, nevejdeš. Jste čistí slovem, které jsem vám řekl, ale máš špinavé nohy“. A to je právě to Petrovo: „Kdepak, to se ti nestane“. Petr nechápe to „dejte vy jim jíst“, „vstaň Petře, zabíjej a jez“. Je pod vlivem rabínské nauky a to jsou ty špinavé nohy. Čili část je špinavá. Jakoby určitá místa v mozku byla ochrnulá. V 1Petr, 3. kap. máme: „Ježíš sestoupil k duchům ve vězení, kteří neučinili pokání“. Ježíš těm mrtvým jde hlásat evangelium a nabízí jim možnost nápravy a očištění. Očistit se musí každý. Když ti zavrženci mohou dostat amnestii, tak proč také ten, kdo by se chtěl očistit, nemohl dostat amnestii a nemusel by trpět. Bylo by to v „lázních“ někde poblíž nebe. Musí se učit znova náboženství, ale nepotřebují k tomu utrpení. S Ježíšem mají kontakt, ten se jim ukazuje jako apoštolům, přicházejí k nim andělé atd. Snad mohou navázat kontakt se zemřelými, kteří je měli rádi atd. Ovšem ten, který nechce uznat své chyby, tak ten musí trpět a pod tlakem toho utrpení může začít uvažovat o tom očištění. A tak v tomto případě to očištění může být v prostředí blízkém peklu.

Poznámka 1

Často se říká, že člověk musí udělat úkon dokonalé lítosti, ale to není to, že si přečte nějaké „vzdechy“ z modlitební knížky. Kdyby řekl: „P. Bože já jsem to zbabral, řekl jsem, že to Ježíš dělá z moci zlého ducha, tady jsem dělal chybu a svoji chybu uznávám“, tak ten člověk by vlastně odvolal ten hřích proti Duchu Svatému a mohlo by v něm vzniknout to, co v něm bylo a mohlo by dojít k obnovení. Tady to odpuštění může být oficiální, nebo to může proběhnout na základě toho, že Bůh mu odpustí na základě jeho prosby ke Kristu, který je jako kněz všudypřítomný. Když se věřící a poučený člověk vykašle jít na mši, tak to není možné, aby tam nebyla komponenta  hříchu proti Duchu Svatému. Když člověk umře, pořád ještě může být jako ti duchové lidí, kteří nechtěli udělat pokání za živa, když Boží shovívavost čekala a za dnů potopy umřeli v nekajícnosti a Kristus přesto k nim přišel a k pokání je vyzýval. Člověk má možnost odvolat hřích proti Duchu Svatému. Otázka je, zda li to udělá (viz ďábel a zavrženci). Hřích je přechodná věc, ale hřích proti Duchu Svatému je trvalé zaujetí stanoviska. A proto je to věčný hřích, který má věčný trest. Je proto naprosto hloupé klást otázku: „Jak to, že za jeden těžký hřích je zavržení?“ Argumentovalo se např. tím, že když člověk urazí krále, je to víc, než urazit obyčejného člověka a když člověk urazí Boha, tak je to ještě víc. Jenže hřích proti Duchu Svatému je trvalý a proto je za něj trvalý trest. Hřích proti Duchu Svatému je zaujetí trvalého odmítajícího stanoviska, kdy člověk Boha vyhání a tudíž se od něho odpojuje. Je to trvalý stav. Příklad. Když si člověk podřeže žíly a vyteče mu krev, tak už se z toho nemůže dostat zpátky. Pokud by ho Bůh vzkřísil a on by v tom setrvával, tak nemá smysl ho křísit a dávat mu transfuzi, když při nejbližší příležitosti bude chtít znova spáchat sebevraždu. Ale když se stane, že si člověk podřeže žíly a hned si uvědomí, že je to blbost a že přece jen hezké je žít, doplazí se k telefonu a zavolá pomoc a říká si jaký je blb. Ten člověk v této situaci vlastně modelově odvolává hřích proti Duchu Svatému. Tím pak dojde k odpuštění. Tady záleží  na tom, jak dalece člověk chápe tyhle věci. Tady je nutné rozlišit problematiku pokory, kde pokorný nemá svůj názor. Např. znám pána, který nemá svůj názor, ale jakmile se dostane ke slovu a do „svého živlu“, tak je „neprůstřelný“.  Ta tzv. pokora je tady vlastně nedostatek prestiže a člověk se nějak tomu brání, ale v jiných oblastech se stává neprůstřelný. Nutno také rozlišit slepotu a pokrytectví. Pokrytec ví, že nejedná správně, že vede špatný dialog, ale prestiž mu nedovolí přiznat chybu. Pokrytectví je náběh na zavržení. Pakliže nebudu pokrytec, tak mohu být nahnaný. Ale když budu pokrytec, vede to k hříchu proti Duchu Svatému. Pokrytec může být takový, který trvá na svém názoru, nebo takový, který dovede svůj názor korigovat, pakliže je usvědčen. Tohle je subjektivní stanovisko člověka.  Pakliže je člověk usvědčen, tak ti druzí na něj musí použít řešení Mt 18. Ve vývojových otázkách nemá smysl diskutovat s lidmi, pakliže to nejsou výborní partneři. U slabého ve víře musím přerušit kontakt buď proto, že mu nemohu poradit, nebo proto, že by moje rada nebyla brána vážně. Musím radu odmítnout. Jinak bych mu zvedl zodpovědnost.