Soustavy v náboženství

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

            V přírodních vědách, zejména ve fyzice jsou soustavy (úrovně) a jsou nutné. Podobně Mojžíšův Zákon tvoří určitou soustavu, soubor opatření, který je dostačující, má svůj cíl a někam dosahuje. Primární soustava ve fyzice (tzv. klasická fyzika) byla kdysi vrcholem fyziky. Dnes ale je, nebo  měla by být, přípravou na zvládnutí otázek sekundární soustavy. Ježíšovo evangelium nepochopíme dobře bez přípravy, tj. bez zvládnutí Mojžíšova Zákona (Jan 5,46-47: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně…“, nebo pochopíme přes Ježíšovu novelu Mojžíšova Zákona. Tak jako jsou soustavy ve fyzice, něco podobného lze najít i v náboženství. Dříve než vezmu do ruky Bibli, se musím naučit pořádně číst, musím si prodělat primární soustavu. To je to obrácení, seřízení cesty. To musí prodělat každý, i když je v pořádku.  Kdo jde po špatné cestě, tak se musí obrátit. Ten, kdo jde po správné cestě, tak musí znát „ortonoi“, čili seřízení intelektu, seřízení funkcí a znalost správné cesty, aby z ní nesešel. I dobrý věřící, i spravedlivý, který pokání nepotřebuje, potřebuje nauku o správné cestě „ortonoi“. To je důležité si uvědomit.

            V křesťanském náboženství je primární soustavou Mojžíšův Zákon a sekundární Ježíšovo evangelium. Dalo by se říct, že primární soustava (ve fyzice) je „ortonoi“, kde se člověk zamýšlí nad tím, jak věci vidí, seznamuje se s tím, co je to analogie, co je to vzduch, magnetické pole, elektrické pole (neviditelná realita) atd. Až potom je čtení evangelia. To je druhá etapa. Ve fyzice je sekundární soustava hierarchicky nutně nadřazená té první a člověk musí projít přes primární soustavu. Problém ale je, že v křesťanství máme vedle Ježíšova evangelia ještě epištoly. Epištoly také tvoří určitou soustavu. Sv. Pavel často říká něco jiného než Ježíš, používá jiný blok informací. V některých věcech se dokonce od Ježíše liší. Proč existuje tato soustava, o které by se mohlo říct, že je to soustava s menším počtem hřiven, rsp. soustava dovolující menší počet hřiven? V tomto případě není vztah mezi primární a sekundární soustavou. Modelově je to podobné tomu, jako když máme diferenciální rovnice a symbolický počet. Diferenciální počet musím chápat, kdežto symbolický počet může být předložený jako aparát, který je používaný, jako „černá skříňka“ („nevím proč to tak je, ale dají se ty věci takhle počítat“). Ten, kdo chce chápat diferenciální rovnice, nepotřebuje chápat symbolický počet. Jsou to dva způsoby zobrazení na vyšší a nižší úrovni, ale není tu sled tak, jako Mojžíšův Zákon a Ježíšovo evangelium. Dalo by se říct, že jsou to primární a sekundární teologie. Pak může být terciální teologie, když budeme vidět Boha tak, jak ve skutečnosti je. Pavlovy epištoly tvoří určitou soustavu a rekonstruovaná Ježíšova katecheze tvoří také soustavu. Ale obě nejsou ve vzájemném vztahu primární a sekundární, ale ve vztahu méně dokonalá a dokonalejší. Je to otázka víceméně hřivnové koncepce (teologie). Paulínská teologie je na nižší úrovni. Proč to Bůh nechává? Bůh nic nevynucuje. Připomeňme si, že Ježíš apoštolům nadává když ho nechápou, protože jeho výuka musí být na nejvyšší úrovni, plnohřivnová. Člověk ale nemusí tuto Ježíšovou katechezi přijmout plně. Člověk může mít v sobě úplnou, uzavřenou teologickou soustavu, ale nemusí být ještě plnohřivnová. Tomu nasvědčuje to podobenství o hřivnách a jednak připomínka „netrhejte jílek, nebo byste vytrhali také pšenici“. Když Ježíš něco říká během pozemského života, tak je to na nejvyšší úrovni a když apoštolové nejsou na nejvyšší úrovni, tak je kárá. Ale v době pozdější, když tomu nerozumí (např. Sk 10, 11-16, při zjevení Petrovi před křtem Kornélia) tam už Ježíš není vůči němu tak přísný, jako u Mt 15, i když přestupek je závažnější (Petrovi se dostane: „Co Bůh nazval čistým nenazývej nečistým“ a dost). Ježíš ponechává Petra na nižší úrovni. Z toho plyne také způsob jak jednat s lidmi. Na jedné straně máme radu: „Neházejte perly sviním“ a na druhé: „Nenuťte je, aby lezli do vyšší soustavy, než je nutná“. Také sem patří: „Setřeste prach, když si nedají říct“ a „Netrhejte jílek…“. Tady je nutné umět rozlišit kritéria, podle kterých se musí člověk chovat. Dle rady „netrhejte jílek…“ u méněhřivnového křesťana nebudu „setřásat prach“. Člověk musí vědět, kdy „setřást prach“ a kdy „slabého ve víře“ nechat být „slabým ve víře“, ale nenechat ho určovat si úroveň („ty jsi slabý ve víře, věřit tomu si netroufáš, tak věřit tomu nemusíš, jsi méněhřivnový a nechávám tě na pokoji“). Ty dva typy musí být kvalitativně odlišeny, musí tady být výrazný faktor. Rozdíly jsou popsány ve Zj 2-3: Např. Efezští (ti, kdo zvítězí) budou jíst ze Stromu života v ráji, Thyatírským (kteří zvítězí a vytrvají…) dá Ježíš moc nad pohany…“, zatímco Smyrně je řečeno: „Neboj se toho, co budeš trpět“. Smyrna moc nad pohany nedostává. Prvotní Církev je Smyrenského typu,  je v područenství Židů, Jeruzalémský chrám nemůže být zachráněný, církev musí být pronásledována, jinak by do ní nalezl kdekdo a Jeruzalémská církev by ještě více brzdila misie, než tomu bylo a křesťanství by se nehnulo z místa. To Pavlovo: „Nezáleží na tom, kdo se přičiňuje, ale kdo se smilovává“ (nouzové pseudovysvětlení) je striktní odkaz na to, že „musíš věřit, to se nedá zdůvodnit“. To je konstatování, „aby pohané mohli věřit, tak proto Židé nepřijali Krista“. Prvotním křesťanům to stačilo. S tím souviselo to, že úroveň církve postupně šla dolu. Ale pořád tady je nutnost, aby někdo „nesl světlo“ budoucím generacím. Křesťanská církev pořád světu něco dávala, pořád to bylo víc než nic, takže se to hodilo. Nestačilo to ale na vyřešení problému morů, válek ve světě atd. Církev na určité věci nestačí, ale na určité stačí. „Smyrna“ má „ve svých genech“ degeneraci, nutný pokles. Současná církev na problémy současné doby nestačí. Problémy doby narůstají, ale vitalita církve klesá. Celková bilance církve (dříve i nyní) je pozitivní a proto ji Bůh ponechává, ale není dostačující k vyřešení problémů světa atd. Církev nevyřešila problematiku morů, ale vyřešila ji profánní věda, která dává za pravdu jak Mojžíšovu Zákonu, tak nakonec i Ježíšovým slibům.

                Dá se tedy mluvit o soustavách svázaných jako Mojžíšův Zákon (nebo novela Mojžíšova Zákona) a potom Ježíšova výuka o věčném životě. Pak máme soustavu (teologii) jeruzalémskou a Paulínskou (ta je progresivnější), které nejsou na plné úrovni Ježíšovy katecheze. Křesťan si musí vybrat jedno, nebo druhé. Paulínskou katechezi (a také naší teologii) nelze směšovat s Ježíšovou. Je to uzavřené celky, na které nelze naroubovat Ježíšovu evangelijní koncepci a také obráceně. Musí to být od sebe oddělené. Je to z hlediska hřiven efektivně odlišné, ale ne hierarchicky. Paulínska teologie nemá první stupeň a proto přichází sv. Augustin se znovuzavedením Desatera (pouze Desatera a ne Mojžíšova Zákona). Proto pak přichází morálka, tresty atd. Nakonec je tady dogmatika, která hovoří o posvěcující milosti atd.