Čtení Bible

Dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002) zpracoval P. Mikula

Je třeba v Písmu rozlišit jednak přímé líčení a jednak obrazné pojmenování. Např. had, tak to je symbol. Symbolem není model. Pak jsou tam modely a to jsou ty podobenství. Genese se nejdříve považovala za přímou řeč a později se z toho udělaly mýty. A to je jedna chyba. Možná že modelů je v evangeliu víc, než přímé řeči. O Genesis nelze jednoznačně říct, že to není model. Je to nutné vždy uvážit, než něco zařadím do té, nebo oné kategorie. Rozhodně je třeba uvážit, zda-li se jedná o model, nebo přímý text. Čili je to otázka, jak to Písmo číst, ale také, jak se k textu Písma stavět. Musíme tedy rozlišit texty jako popisy událostí, doslovný význam, modely a symboly. Takový název „jitřenka“, tak to může být na pomezí. Ďábel, když je nazývaný drakem, nebo hadem, tak to je symbol a ne model. Ovšem ale podobenství jsou exaktní model.

Do kritiky biblistiky patří potom to, že nejdříve o některých věcech řekla, že to je přímá řeč a pak později, že to jsou mýty. Opouštění přímých slibů je velká degradace. Ježíš před rozmnožením chlebů řekl: „Dejte vy jim jíst ...“ a byla z toho charita. Jenže Ježíš chce po apoštolech, aby rozmnožili chleby. Z příkazu „uzdravujte nemocné ...“ děláme charitu, přitom učedníci dostali vynadáno za to, že nemohli uzdravit chlapce. Oni zřejmě tomu tátovi řekli: „Počkej, až přijde Ježíš!“ Když se ptali: „Proč jsme ho nemohli uzdravit?“, řekl jim: „Pro svoji malou víru“. Jinde řekl: „Řeknete-li hoře…, nic vám nebude nemožné“. Toto jsou reálné přísliby, kterých se apoštolové vzdávají a interpretují je na nižší úrovni. Dalo by se to nazvat jako interpretace slibů na nižší úrovni. Podobně to bylo v případě chození po vodě. Nejdříve Petr „šlapal“ podle Ježíšova receptu a šel po vodě tím zdrojem moci od Ježíše (šlape „druhými nohami“) a když přestal na to myslet, začal se na to dívat lidskýma očima, pak začal šlapat lidskými nohami a začal se topit. Přestal se na věc dívat z hlediska Ježíšových slibů, aby aktivoval „druhé nohy“. Petr se začne topit a už mu nenaskočí ten pohled na Ježíšovy sliby. Tohle schéma je do určité míry i v tom případě předešlého zázraku. A ještě větší propastnost, rozpětí je v případě toho „dejte vy jim jíst!“, nebo „kde tady nakoupíme chleba?“ . Je to otázka nevyužitých schopností, která je spjata s otázkou odmítání informací, nebo nepoužití Ježíšových příkazů (např. „jděte do celého světa…“). Kdyby šli alespoň po Palestině a Judsku, to pronásledování by nebylo tak intenzivní, protože by se báli lidu, který by se mohl shromáždit do Jeruzaléma.

Dále v Písmu najdeme přímé a nepřímé potvrzení, např. „Pane v tomto času obnovíš království Izraele? (Sk 1)“ je nepřímé potvrzení, že je oprávněné očekávat politické osvobození Izraele i v době Ježíšově. Naše exegeze sice říká, že to byla chyba židů, ale chyba to nebyla. Chyba ale byla, že židé škrtli pasáže, že Mesiáš má napravit židy, že Mesiáš bude zabit a jiné a ponechali si pouze „vítězného“ Mesiáše. My zase děláme chybu tu, že jsme si ponechali zabitého Mesiáše a „škrtli“ Mesiáše, který uzdravuje, který nabízí uzdravování nemocných a „škrtli“ jsme také ten příslib politické suverenity židů. Kdyby někdo před 100 lety řekl, že židé budou mít svůj stát, tak by ho lidé považovali za blázna. A dnes židé svůj stát mají. Poctivý exegeta by obě ty charakteristiky Mesiáše u Izajáše musel vidět („Mesiáš přijde, potáhne, je nezranitelný v boji, ale je také vedený jako beránek, je vedený na popravu, hrob jeho bude slavný, smrt nad ním vítězství nemá“). Ten exegeta by si musel říct, že se jedná buď o někoho, koho židé nespravedlivě zabili, nebo se jedná o Mesiáše. Měl by si položit otázku, o kom to prorok mluví. V každém případě by mu vyvstalo, že se jedná o „hajzlovinu“. Když by četl víc, zjistil by, že Mesiáš přijde do chrámu a bude se zase líbit oběť Judova jako za dávných časů. Mohlo by to kolísat, koho vlastně zabijí (angela, nebo Mesiáše), ale v každém případě je v tom unfair hra. Rozhodně ale Mesiáš je líčený jako někdo, kdo provede náboženskou reformu. Židé ale onu náboženskou reformu odmítli a to mělo být to Metanoia. Židé to odmítli a my si myslíme, že nás se to netýká. Možná, že to odmítli z pokrytectví, možná ze slepoty. Prostě se o tom vůbec nemluvilo. Bylo to tabu. „My jsme přece dobří. Ježíš z Nazareta nám vytýká to a to. Copak jsme tak zlí? On je to asi cvok.“ Tak to nějak mohlo vypadat. Židé měli jednostranný výběr textů, který jim vyhovoval. Ty naděje na politickou svobodu nebyly plané. Ježíš často mluví o Božím Království. Odpověď Ježíšova a dotaz (Sk 1) je nepřímým potvrzením toho, že politické království židé dostanou. I ta výtka (vynadání) na loďce k tomu „kde tady nakoupíme chleby?“ je nepřímým potvrzením toho, že lze dělat zázraky i pro vlastní potřebu („vždyť si můžete rozmnožit chleby pro sebe“). Vždyť oni přece v Ježíše věřili a tak tam padá dokazování Ježíšova božství zázrakem. Mk 16 mluví o tom, že kdo uvěří, bude dělat zázraky. Vidíme, že jsme se toho vzdali a také neplníme podmínky udělení. Také pro nás platí: „Až dosud jste o nic neprosili ve jménu mém“.

            V Písmu jsou věci, na které platí: „Jak to, že sami od sebe nerozeznáte, že mluvím pravdu?“ Jsou to věci, které jsou nezávislé na tom, zda Bible je od Boha nebo není. V Písmu jsou také partie, kdy lze přímo říct: „Ty tomu věříš a přitom jednáš takhle“. Ta konfrontace jednání s okamžitým názorem člověka je opět nezávislá na tom, zdali Evangelium je inspirováno, nebo ne. Každopádně je tady závažným faktorem to, že Petr Ježíše jako Mesiáše uznává a přesto mu říká (namítá): „Kdepak, to se ti nestane“. I když nevěřím v islám, mohu mohamedánovi říct: „Podívej, korán říká toto a toto a ty děláš toto a toto.“ Je to konfrontace jeho jednání a jeho názoru s jeho krédem. Tato konfrontace musí procházet na základě normální (a ne speciální) logiky a je nezávislá na tom, zda ten nebo onen dokument je pravý.

            Ježíšův slovník byl profánní. Vycházel z daného života lidí. Když mluvil o Božím Království, tak to nutně vyvolalo v lidech představu Mesiášova království (které podle proroků lze očekávat, ale načasování bylo špatné). „Budu křtěn křtem“, křest, Bůh je pneuma apod., tak to jsou profánní termíny. Když je nahradíme církevními termíny, rozmazává se způsob sdělování informace. Přechází to z modelujícího způsobu na symbolický. K symbolům, církevním termínům je pak nutné hledat výklad (křest v kostele versus ponoření za účelem přeměny, duch versus dech). Když Ježíš říká, že bude křtěn, znamená to, že bude namočen a to je úmyslně nejasně řečeno. Učedníci si řekli, že tím Janovým křtem už byl pokřtěný a o jiném křtu zatím neuvažovali (a že by měl být křtěný). Ježíš v tomto případě mluví nejasně a oni se mohou zeptat Ježíše, co tím míní. A Ježíš by jim na to řekl, že bude zabit. Jenže oni se neptají. Těch případu je víc, kdy by se měli zeptat a neptají se. Je to otázka posluchače a nejen otázka toho, jakým způsobem Bible mluví k nám, ale také, co nám Bible říká a jak my s ní zacházíme. Znovu opakuji, že napřed jsou partie, které tak jako tak platí včetně slepoty a špatného posluchače.

            Co s Epištolemi? Ve Skutcích sami apoštolové tvrdí, že musí trpět a tak vejít do Boží slávy. Je to úroveň typu Smyrna. Kdyby netrpěli, tak by se velmi odchýlili. Oni se odchýlili i tak a nedořešili určité partie. V Listu ke Galaťanům (2. kap.) je vidět Petrovo váhání a Pavel mu to vytknul. Nakonec Pavel také obřezal Tita a couvnul tím před židy. Je to svědectví toho, že Petr ve své praxi nedořešil některé věci. Když ve Sk 10,11-16 Petr ve zjevení odmlouvá Bohu (jedná se o nečisté pokrmy), tak je zřejmé, že tuto partii ani nebude řešit. To znamená, že ji nebude zpracovávat ani v epištolách na té úrovni, na  které by mohla být řešena, ale že to bude ta úroveň, kterou on z Ježíšovy katecheze pochopil. V Epištolách se říká, že se musí trpět, jenže mělo by se říct, že to platí pro typ Smyrna a že typ Efez by nemusel trpět. Oni byly na mentální úrovni Smyrna a proto byli také na životní úrovni typu Smyrna. Mysleli typem Smyrna a proto Epištoly jsou psány typem Smyrna. Přitom se může objevit různý stupeň chápání a to pak může být mezi sebou v zdánlivém rozporu (viz. dítěti jsou sirky zakázány, ale dospělý si může s nimi hrát. Rozpor zde není, protože je zde příkaz na různých úrovních). Epištoly jsou svědectvím nauky prvotní církve, která byla na určité úrovni a podle toho jednala. Epištola nepřekračuje úroveň svatopisce. Protože neměli zvládnuté Metanoia, pořádné křesťanství hlásali pohanům, ale nemluvili jim např. o Ortonoia. Když se objevili degenerativní jevy, tak další generace byli bezbranné vůči retardaci, regresu a degradaci a nevyužití. V dalších generacích církve se zákonitě zase objevuje regres a Milánsky edikt je vlastně přeřazení na nižší úroveň. Přechází to na jiný typ zákona, na jiný typ křesťanství. Musíme si uvědomit, že Epištola není na úrovni Evangelia, ale že je projevem víry prvotní církve. Petrovo odmítaní ve Sk 10 je historické líčení apoštolských skutků, ale projevem toho je to „musíme vejít skrze utrpení“. Ano, v dané chvíli to platí, protože je to úroveň typu Smyrna. Jenže není to optimální řešení. Ve Skutcích se dá najít celá řada dalších výtek (např. první sněm, neustanovení komise k řešení problémů, obvinění velerady atd.). To se vše nutně projevilo v Petrově jednání a také v epištolách. Dokladem toho je např. chabá argumentace v oblasti zahalování si hlav a úpravy vlasů u žen. Dá se říct, že epištoly jsou na úrovni hlásané nauky, ale ta úroveň není vždy na úrovni Ježíšovy katecheze a i mezi sebou jsou to dvě různé úrovně. A proto se mohou vyskytnout i různé úrovně zpracování. Epištoly jsou naukou lidí, kteří měli blízko k Ježíšovi, ale tím není řečeno, že zvládli Ježíšovu katechezi. To je tedy otázka úrovně a závaznosti epištol.

Písmo Svaté a „primitivismus“

Někdy by člověk rád mluvil a vyjádřil Boha, jeho podstatu, jeho nekonečné dobro atd. Jenže základní řeč Písma je jiná. Např. v Písmu máme, že „Hospodin čichal líbeznou vůni“.  Je to dobrý skutek na dané úrovni. Babyloňané hřeší na úrovni jejich představy („Bůh je nahoře na nebeské báni a chtějí postavit tak vysokou věž…“. Ve vidění Jakubově je řebřík. Ve 3. knize Exodu Bůh mluví k Mojžíšovi na hoře a říká: „Sestoupil jsem, abych viděl utrpení Izraele v Egyptě“. Velmi často se v prorocích mluví např. jako: „Hospodin se rozhněval na hříšníka, ale když viděl, že se polepšil, tak zalitoval škodu, kterou ho chtěl postihnout.“ Takhle to ve skutečnosti neexistuje u Boha. Bůh ví předem, jak to dopadne. Jenže, kdyby si člověk měl představit Boha, který ví všechno předem, tak člověk bude ochoten věřit predestinaci. Tak je výhodnější, když má člověk primitivní představu Boha, který mění své rozhodnutí podle jednání člověka. Nevystihuje to přesně Boha, ale víc to osloví člověka. Dá to člověku představu Boha víc jako partnera jednání a také to, že Bůh reaguje na jednání člověka. Tímto způsobem je sice ta představa Boha „snížená“, ale ty myšlenky na Boha člověka víc osloví. Je to dokonalejší, důležitější, než ta představa „dokonalá“. Pěkně je to také vidět na tom obraze „Eliášův ohnivý vůz“. Je to primitivní. Takový tank by byl daleko dokonalejší, ale lidem by to nic neřeklo. Proto je třeba volit takovou představu, která vyvolá patřičnou odezvu.

            V náboženství se často setkáváme s valorem (významem) slova, který vzniká spontánně. Tak ten valor slova může být u různých lidí různý a to je právě chyba. Valor slova by měl být stejný u všech lidí (alespoň ten vnější, ta realita), aby byla možná mezi nimi dohoda. Když dochází k spontánní valorizaci, pak už komunikace není kvalitní. Když se použije termín jako např. Bůh je nekonečný, tak je to více méně negace toho slova „konečný“, člověk si to nedovede positivně představit. Není to tudíž konkrétní představa Boha. Snadno pak vzniká náboženství strachu, ale ne náboženství lásky. Zlé musíme u Boha negovat, ale dobré si musíme představit konkrétně i když to bude na nižší úrovni, i když to bude „primitivistické“. Problém primitivismu najdeme také v přírodních vědách. Co je to světlo? Nejdříve se řekne, že je to vlna. Pak také, že je to „proud“ částic-fotonů. Pak se to dá dohromady. Bez těch předchozích kroků, nelze světlo pochopit. Zrovna tak, když se člověk narodí, tak jeho pohled na svět je primitivistický, sensuální a potom teprve logický a nakonec translogický. Když se mluví o Bohu, tak je nutné mluvit jazykem, na který je člověk zvyklý, s Čechem česky, s Němcem německy, psovi ukáži, že ho mám rád tím, že ho pohladím a dám mu dobré žrádlo. Ježíš, když uzdravoval lidi, tak jim položil ruce na hlavu. To je kvůli tomu, aby jim dal najevo, že „já ho uzdravuji“. I když ty lidské ruce nedělají nic, ale „ruce“ Boží. Ty lidské ruce naznačují, že Ježíš je tady aktivně zapojen. Hluchému od narození by to moc nepomohlo a proto si sahá na jazyk a také na jazyk jemu a sáhne hluchoněmému do uší. Ne že by sliny měly nějaký léčebný účinek. Je to „já se chci s tebou domluvit a bude to prostřednictvím uší“. Ježíš tady vlastně mluví řečí hluchoněmých, i když nebyla kodifikovaná, nebyl tam známý pojem: „Já tě chci uzdravit, já chci, abys mluvil jako já“. U slepého od narození udělal Ježíš blátíčko, to mu dal na oči. Slepý neví, co to znamená vidět a mluvením se mu neudělá ta představa. Když mu Ježíš řekne, aby si smyl bláto z očí, slepec tuší, že s těmi očními bulky se bude něco dít. Bůh chce mluvit k nám naší srozumitelnou řečí. Pavel také říká: „Radši budu mluvit jedno slovo srozumitelnou řečí, než říkat 10000 slov nesrozumitelných“. Proto musíme mít srozumitelnou řeč, která musí mít společný valor.

            Co je to primitivismus? Ta představa ohnivého vozu (Eliášova) není tak dokonalou představou, ale víc oslovuje. Lidé si představují nebeskou báň a Bůh jim to ponechává. Nechce jim dávat informace tam, kde mají objevovat. Ale chce jim dát informace týkající se Boha a vychází z jejich přírodovědeckých vědomostí (např. představa Boha otřásajícího základy země je představa velkého siláka). Když je představa, že Bůh bydlí nahoře, dobře, tak on řekne, že sejde dolu a chce tím říct, že se s člověkem domluví. Nebo představa, že Bůh zalituje, že chtěl ublížit hříšníkovi a změní své rozhodnutí, je nesprávná představa z hlediska Boha, ale pochopitelná pro člověka. Bůh tím chce vyjádřit ty motivy, které jsou u něho, ale nejsou pochopitelné člověku a proto je rozkresluje. Primitivismus je vyjádření Božích vlastností na nižší úrovni, než u Boha, ale na dosažitelné úrovni člověka. Lásku Boha mohu definovat, ale jsou to prázdná slova, kde dojde k spontánní valorizaci. Daleko účinnější věc je, říct si, že mám vůči Bohu stejný vztah, jako vůči tátovi i když moje láska k tátovi a tátova ke mně, nebude taková jako Boží ke mně. Ale protože je lépe poznána, slouží lépe jako model a standard pro posouzení lásky k Bohu. I když je ta představa méně dokonalá, je účelnější. Definice neosloví tak dalece. Lidé, kteří se vyžívají v krásných slovech, když jsou konfrontováni, říkají: „To se nedá takhle brát“. Raději dát přízemní představu pochopitelnou pro člověka, než vznešenou představu a nepochopitelnou. V Exodus 3. kap. máme: „Když Jahve viděl, že Mojžíš přichází ke keři…“. Člověk vidí svým způsobem, ale Bůh přece vidí jinak. My si nemůžeme představit ani to, jak slyší netopýr, nebo jaký má Rypouš Nilský (ryba) elektrolokátor. My můžeme pouze říct, zda překážky rozliší, zda-li je percipuje, nebo ne a nic víc. Podobně můžeme říct pouze, zda Bůh percipuje, nebo ne. Správně bychom měli říct, že Bůh percipuje, ale naprosto přitom stačí, když řekneme, že vidí (přestože Bůh nemá v našem pojetí optické oči). My rozlišujeme vidět a slyšet, ale u Boha bychom měli použít termín percipovat, ale až tehdy, když má člověk patřičnou úroveň. Dětem můžeme říct, že Ježíš má ruce lidské a také ruce Boží a také oči lidské a Boží. Jaké jsou ty lidské víme, jaké jsou Boží, nevíme. Bůh také řekl Mojžíšovi: „Sestoupil jsem, abych viděl, jak to vypadá v Egyptě“.

            V otázce, že Země je plochá se vychází z toho, jak lidé chápou („Bůh je silák, který otřese Zemí“). I když představa Země, že je placatá není správná, ale je správná představa Boha jako supersilného. A to je rozhodující u toho primitivismu, že i přes tzv. nesprávné, nebo neúplné modely, sdělí člověku správnou informaci. A taková informace musí být kvalitní. A právě ten primitivismus umožní sdělení kvalitní informace, kdežto adekvátní model, nebo sdělení by to v dané době a místě nesdělilo. Adekvátní model by člověk nepochopil a adekvátní termíny by nebyl schopen valorizovat. „Jsem žárlivý Bůh…“, nebo „Bůh zalitoval, že chtěl uškodit…“ vypadá, jakoby Bůh nebyl všemohoucí, ale reagoval, jako obyčejný člověk. Nelíčí to tudíž Boha jaký je ve skutečnosti, ale vyvolává to v člověku patřičné reakce. Kdybych si chtěl představit Boha, který ví všechno, tak nakonec vznikne představa jakéhosi nehybného krystalu, ale ne Boha plného vitality, který reaguje na naše jednání. Abychom pochopili všechny faktory, které vedou Boží jednání (i když je zpracovává rychleji, než počítač), pro naše poznání je rozkreslujeme do pomala, aby lidé pochopili, jak Bůh jedná a jak reaguje na jednotlivé fáze člověka i když na ně reaguje integrovaně na základě předzvěděného obrazu, tak to na věci nic nemění. Tak člověk může pochopit Boží angažovanost, spravedlnost a chuť měřit člověku podle jeho věcí právě na základě toho rozepsání, které vystihuje správné pochopení věci, i když nevystihuje správně funkci Božího intelektu. Cílem ale je sdělení možnosti ovlivnění Božího postoje naším jednáním a toho je právě lépe dosaženo tímto primitivismem.

            Při poznání Boha musíme vycházet z toho, co vidíme a jak věci vidíme. A musíme zaujmout stanovisko. Budu-li se „dívat“ na Boha, mohu si pro vlastní potřebu vjemy pojmenovat. Vjemy Boha nikdy nebudou úplné. Budu-li chtít s někým o Bohu hovořit, musím vždy zásadně používat slov a jejich všeobecně uznávaného valoru. Nesmím používat slova s živelně vzniklým valorem, který je u každého jedince jiný a tudíž by nemohlo dojít ke skutečné komunikaci o Bohu. Má-li docházet ke komunikaci o Bohu se všemi důsledky, tak to znamená, že poznatek poučeného je replikou poznatku poučujícího (nebo alespoň toho, co chtěl sdělit). Proto musí být používáno slov, která jsou valorizováná na základě vnější objektivity. Tak je to sdělitelné. Tak lze s druhým mluvit o Bohu a může vznikat správná replika i když se časem může měnit. Pořád to bude identifikovatelné s Bohem až se s ním setkáme, pořád to může být něco, co může být trenažérem našeho vztahu vůči Bohu. V sdělované řeči nesmí být používáno slov, která mají valor spontánní, ale slov, která jsou objektivně valorizována.

            Když k nám Bůh mluví, sděluje nám určité věci. Ty věci sensuální (inkomunikatibilní) jsou nesdělitelné. Ale pozor, z teorie inkomunikatibility vyplývá, že abstraktní věci jsou sdělitelné, ale je nutné používat normalizovaného slovníku, rsp. normalizovaného valoru. To znamená, že když k nám Bůh mluví v podobenstvích, sdělené abstraktní poznatky (otevření vstupu apod.) jsou ekvivalentní. Bůh nám může říct o koexistenci, o zavření vstupu, o tom, že budeme s tím spokojeni, ale nemůže nám říct, jak on vidí svět, protože musíme vycházet z toho, jak my vidíme svět. Komunikovatelné jsou právě abstraktní poznatky, zatímco sensuální poznatky komunikovatelné nejsou. Některé konkrétní poznatky komunikovatelné jsou. Představme si hluchého od narození a mám se domluvit se slepým od narození. Je to analogické vztahu mezi pozemšťanem a „Marťanem“, nebo člověkem a Bohem, nebo člověkem a andělem. Např. já mu chci sdělit pojem selekce. Hluchý může např. provádět selekci optickou (na papíře je červený a zelený text). Nemůže ale tento standard ukázat slepému a slepý se zase se s hluchým nemůže domluvit přes jeho standard (např. dva rozhlasové přijímače vedle sebe). Slepý provádí psychickou selekci akustického vjemu. Hluchý zase provádí psychickou selekci optického vjemu. Aby se domluvili o pojmu selekce, aby si perfektně sdělili radu a životní moudrost, tak potřebují nějakou společnou řeč, např. řeč hmatu, chuti atd. Tak si mohou sdělit informaci o selekci, i když subjektivní obraz různě onoho třetího společně sdělovaného prostředku je u obou různý. Nakonec musíme posuzovat sdělovanou realitu a tímto způsobem lze valorizovat standardizovaný slovník, který je použitelný k sdělování informací. Tito lidé pomocí třetího hmatového slovníku se domluví a mohou si sdělit poznatky selekce i v intelektuální oblasti. Pak se mohou domluvit i o barvách a zvucích, i když si je nedovedou představit. Lze o tom mluvit. Smyslem spásy je sdělit člověku určité pojmy pomocí společných smyslů a ty pojmy si pak převést do své nesdělitelné oblasti. Člověk provádí selekci informací o Bohu i když si Boha představit nedovede, tak jak tuto selekci prováděl Kristus, který Boha viděl. Tady jsme u té otázky, že Kristus má dvojí „oči“, dvojí psychický systém a dvojí svět a tudíž může mluvit o Bohu jakožto někdo, kdo Boha viděl a tudíž je schopen posoudit, zda převod do sdělené řeči je správný. Je tady Bůh a člověk a prostředníkem je Kristus. Kristus je jako někdo, kdo vidí a slyší a mluví o Bohu k lidem, kteří jsou slepí a který využívá jejich světa. A tou Kristovou řečí je právě Evangelium. Pro kvalitní sdělení musí být společný slovník. Musí být standardní valorizace. Pomocí standardů musí být provedená standardizovaná (společná, reálná) valorizace. Evangelium používá těchto reálných standardů a to jsou podobenství. Podobenství jsou nedílnou součástí a je nutně si je osahat, prohlédnout, okoukat, abychom mohli z těch podobenství vyjádřit určitou skutečnost. Jsou tady ještě jiné věci, proč jsou podobenství používaná, jako je např. jednoduchost, srozumitelnost, zapamatování atd. Ale některé věci jsou inkomunikabilní, např. to jak Bůh vypadá. Bůh je neviditelný. Bůh je něco, co já nevidím, k čemu já jsem slepý. Bůh je pozitivní, chyba je na mé straně. Otevření vstupů a některé psychologické procesy jsou u anděla stejné a mohou být tudíž komunikovány, i když každý je provede v tom svém duševním obzoru. Je možná sdělitelnost, jak se domluvit o Bohu mezi dvěma zcela odlišnými percepčními soustavami (anděl vs člověk). Ježíš je Bohočlověk, přechodový článek, Evangelium je hovor o Bohu lidskou řečí. Ovšem ale, hovoří o něm ten, kdo Boha viděl. Hovoří ale naší řečí. Model: Hluchý malíř mluví o uměleckých zážitcích slepému muzikantovi, řekněme. Mohou si sdělit instrukce a mohou to pochopit. Dělají to pomocí třetího světa. Kristus Boha vidí a mluví k nám pomocí naší řečí. K andělům mluví řečí andělskou. K mrtvým mluví řečí mrtvých (Ježíš po ukřižování hlásá evangelium mrtvým řečí mrtvých, pojmy jejich světa).


            Evangelium je dokument, který obsahuje závažné informace. To je zřejmé hned při prvním seznámení se s Biblí. Jenže Evangelium čteme a často mu nerozumíme, nebo špatně chápeme a nevíme o tom. Pro kvalitní četbu Evangelia je nutné znát realitu, která ovlivňuje pochopení Evangelia. Evangelium nám toho může říci daleko více, pakliže budeme uvažovat o souvislostech v textu a různých textů mezi sebou. Mezi věřícími jsou lidé, kteří poslouchají kázání, ale Evangelium nečtou. Poměrně málo lidí se zamýšlí nad textem Evangelia. Proto napřed se musíme naučit Evangelium správně číst a správně o něm uvažovat.

Dříve než se pokusíme o nějakou analýzu, uveďme několik faktů:

1.      Texty Evangelia jsou přibližnou reprodukcí katecheze Ježíše Krista. Rozdíly textů mezi sebou jsou toho dokladem (např. rodokmeny Ježíše se liší u Matouše a Lukáše, Království Boží není totéž, co Království nebeské). Stačí však jediný nalezený rozdíl k potvrzení tohoto tvrzení.

2.      Království nebeské (u Matouše) versus Království Boží (u ostatních evangelistů) - tam jde v mnoha případech jasně o tytéž výroky. Tudíž jde zde o transformaci originálu výroku JK.

3.      Evangelium je neúplné. Některá podobenství nemají originální výklad. To, co říkal Ježíš je pravděpodobně v Evangeliu neúplné. Např. když synové Zebedeovi říkají: „...přejeme si, abys nám splnil..." - Mk 10, 35, tak se možná přitom odvolávají na „začkoliv budete prosit, dostanete" – Jn 14,13-14.

4.      Hypoteticky jsou možné dva různé zázraky popsané po návratu Ježíše s Petrem, Jakubem a Janem z hory. To by mohlo být dokladem toho, že Ježíš byl s nimi vícekrát sám – Mt 17,14-17 a Mk 9,16-27 (viz např. také to, že Ježíš po poslední večeři vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana - Mt 26, 36-37). Pokud to nebyly dva různé zázraky uzdravení, pak jsou popsány rozdílně. Petr, Jakub a Jan nesměli mluvit o proměnění Ježíše na hoře a proto ostatní učedníci nemohli uzdravení časově lokalizovat. Tudíž je možné, že k návratu po proměnění Ježíše na hoře byla načasována dvě různá uzdravení.

5.      Jn 6, 28. ("Co máme činit, abychom dělali skutky Boží?"), je pravděpodobná odezva na předchozí kázání, po němž Ježíš rozmnožil chleby. To kázání ale není zapsáno.

6.      Ježíš podobenství zástupům nevysvětluje, ale učedníkům vysvětluje vše - Mk 4, 33-34. Nám, čtenářům, jsou vysvětlena jen některá podobenství. Když si uvědomíme, že evangelia nevznikala v souboru, jak je známe, tak vidíme, že mezi synoptiky jsou uváděny různé varianty, nebo některé partie jsou uváděny, jindy ne.

7.      Evangelium obsahuje jednak výroky a popis činnosti Ježíše a jednak úvahy evangelistů.

8.      Evangelium neobsahuje tedy katechezi Ježíše Krista (nauku Ježíše Krista) jako celku, ale pouze jí cituje. Pro naší potřeby je nutné znát jak vypadala originální kázání Ježíše Krista, jak byla lidem řečena. Proto je potřebné provést rekonstrukci katecheze Ježíše Krista. Bez rekonstrukce katecheze Ježíše Krista jsme odkázáni na tradici. Ale i tradice není úplná a jsou v ní rozdíly. Byly nutné koncily, které upřesňovaly nauku. V dějinách Církve bylo takto řešeno mnoho problémů. Může to vypadat jako adaptace Církve na danou situaci. Ale to je jen dojem. Stačí se zamyslet nad apoštolským sněmem, který je popsán ve Sk 15,1-35. Misie k pohanům už začaly "před dávným časem" (Sk 15,7), ale tady se řeší otázka obřízky pohanů. Je zde také požadavek nařídit pohanům dodržovat zákon Mojžíšův. Tento požadavek nebyl sněmem uznán, ale byla dána instrukce pohano-křesťanům vyvarovat se věcí obětovaných modlám a odříci se od krve a od udáveného a od smilstva. Misie pohanům začaly tedy živelně, bez dořešení otázky obřízky (viz. výsledné rozhodnutí).

9.      Rozdíly textů v Novém Zákoně:

a/ Jasnou deformaci nauky Ježíše Krista je interpretace sv. Pavla (v Ř 9) toho, proč Židé nevěří vzhledem k tomu, co řekl Ježíš (Jn 5, 45-47).

b/ Podobně u sv. Pavla v Ř 10, 6-8 je nesprávná interpretace smyslu textu z 5M 30,11-14.

c/ Různé významy pojmu "víra" u sv. Pavla a Ježíše (porovnej Ž 11,1 s Jn 10,27-38). Dle Ježíšovy katecheze je víra reakce člověka na realitu, vnímanou zjevením, sarxem nebo Otcem („… Petře, zjevil ti to Otec“), nebo realizovanou schopnostmi člověka jak vrozenými, nebo danými Ježíšem (Otcem), nebo nástavbou. Např. čtu Mojžíše, proroka a porovnám to s kázáním rabína. Nebo jde o uznání, nebo rozšíření poznatků (setník z Kafarnaum, krvotoká žena, Syrofeničanka). Jde zde o procesy použité už s danými dary a tudíž je to důsledek jednání člověka.

d/ V katechezi Ježíše Krista a katechezi epištol nacházíme dvojí slovník, stejné termíny s různými významy (např. spravedlnost, koexistence s Ježíšem aj.) Ježíš hovořil v aramejštině, originály Evangelia, jak je máme, jsou psána řecky. Je tedy také zde nebezpečí vzniku "dvojího slovníku".

            Křesťané: katolíci, pravoslavní, protestanti … mají společně Bibli, přesto jsou mezi nimi odchylky. Pro naši potřebu stačí řešit vznik odchylek mezi křesťanskými církvemi. Katolíci mají k Bibli ještě tradici. Pro náš účel stačí porovnat katolické překlady s jinými. Katolíci do doby, než uznali ekumenismus, vyžadovali, aby katolíci četli pouze katolické vydání. Ta se nijak nelišila, pouze měla "poznámky". Tudíž roli hrály poznámky. Nestačil tedy text Bible sám, byly „nutné“ poznámky. Bylo zde něco, co mimo Bibli spoluurčovalo katolickou nauku. A tak Bible není tedy jediným zdrojem katolické nauky. Je zde tradice a magisterium (učitelský úřad Církve), která tímto prohlašuje své právo alespoň spoluurčovat obsah nauky. Po uznání ekumenismu, padá nutnost číst vydání Bible s poznámkami. Nic se tím nezměnilo. Protestantské denominace se odvolávají na Bibli, mají "jen Bibli", přesto mají různé nauky. Jak to mohlo vzniknout? Je nutné se zamyslet nejen nad překlady Bible, ale také nad překladateli a pak najít příčiny různosti názorů. Pokud jde o některé protestantské církve, nemusela by tato otázka být "oficiálně" akutní. Pro "monopolní" církve (sem patří i katolická církev), je to nutnost. Hledáme-li příčiny různosti názorů, je tedy nutné zabývat se odlišnosti překladů a příčinami jejich vzniku.

            Nesmírně důležitá věc je, zda-li se člověku dostal do ruky správný překlad, protože nesprávně přeložený text blokuje pochopení Ježíše. Vezmeme-li do ruky text Bible a začneme porovnávat různá vydání, často zjistíme, že jeden a tentýž text je přeložen různě, dokonce i protichůdně. Pokud Bible připouští více výkladů, je nedostačujícím zdrojem informací. Pokud Bible nepřipouští více výkladů nebo jednání, je nesprávný výklad Bible. Pokud jde o monopolní církve, dá se ukázat, že ji čtou špatně. Stačí přitom prokázat jedinou jasnou odchylku. Porovnejme tedy překlady některých úseků Bible, které se mezi sebou liší a pak pro naší potřebu stačí vědět, že odchylky zde jsou. Uveďme několik příkladů, kde se překlady různí:

Iz 6,10 – „zavřel“, „oslepil“ nebo „oslnil“. Jenže rozdílný proces vyžaduje jinou terapie. V případě „zalepil“ se jedná o zcela jiný proces a terapii. Mt 16,23 - Ježíš řekl Petrovi: „Jdi mi z očí Satane“, nebo „jdi za mnou Satane“? V Lk 16,9-10 Ježíš radí: „Udělejte si přátele z klamného mamonu“, nebo „i nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele“?. Při provádění překladu, byť lingvisticky správném, mohou vznikat překlady mezi sebou značně odchylné. Jako ukázku uveďme Mt 16, 24-28, "kdo chce jít za mnou,vezmi svůj kříž a následuj mne". Kdo chce jít za mnou - „opisó mou“, cf Petře jdi „opisó mou“, znamená „Petře, buď mým učedníkem“. Petr odmítá nauku Ježíše, protože je pod vlivem rabínské nauky. V dané chvíli je žákem rabína. Proto překlady: "Jdi mi s očí Satane…", "Jdi mi s cesty Satane…" jsou nesprávné a matou čtenáře. Důležitý je také fakt, že za sebou jsou texty "Petře jdi opisó mou" a "Kdo chce jít opisó mou…". Přesto překladatelé překládají „opisó“ jak „jdi z cesty..“ a text hned za tím „jdi za mnou…“. Toto svědčí o deformaci lingvistických procesů. Dále řecký text "arató ton stauron sou". V řeckém slovníku jsou tyto významy: „arató“- „airó“- „zdvihati, velebiti, vzdáliti, opatřiti, odstraniti, odejmouti, odtrhnouti, vzíti". „Ton stauron sou“- svůj „stauros“ – „pilota, kůl, kolová hradba, kříž". Lze tedy vytvořit tyto kombinace: "zvedni svůj kůl", "veleb svůj kůl", "vzdal svůj kůl", "opatři si svůj kůl", "odstraň svůj kůl", "odejmi svůj kůl", "odtrhni svůj kůl", "opatři si pilotu","zvedni svou pilotu", "veleb svou pilotu", "vzdal svou pilotu",  "odstraň svou pilotu", "odejmi svou pilotu", "odtrhni svou pilotu", "vezmi svou pilotu", "vezmi svůj kůl", "zvedni svou kolovou hradbu", "veleb svou kolovou hradbu", "vzdal svou kolovou hradbu", "opatři svou kolovou hradbu", "odstraň svou kolovou hradbu", "odejmi svou kolovou hradbu", "odtrhni svou kolovou hradbu", "vezmi svou kolovou hradbu", "zvedni svůj kříž", "veleb svůj kříž", "vzdal svůj kříž", "opatři si svůj kříž", "odstraň svůj kříž", "odejmi svůj kříž", "odtrhni svůj kříž", "vezmi svůj kříž". 

                Proto je nutné najít způsob nalezení překladu, který umožní najít jediné správné řešení a kde překladatel může postupovat tak, aby mohl mít jistotu, že překládá správně. Nutno vyjít z toho, co je jasné, jako "rozeznat počasí dle mraků" tj. „sami od sebe rozeznat“. Další kroky musí být také sami od sebe rozeznatelné s přechodem na "experimentální teologii" (Jn 10,38). Takto bude vznikat exegese na podkladě textů a osobní zkušenosti. Tyto požadavky jsou trochu nezvyklé a leckdo je může považovat za herezi.

            Je zde Církev "učící", byly zde koncily a ty řešily nejasnosti v nauce Církve. Jenže časem se vyvinula spousta denominací, každá s jiným, zaručeně správným výkladem Písma Svatého. Byly války, bojovníci za pravou víru na obou stranách bojovali, ale řešení se nenašlo. Lidé umírali se svými názory. V náboženských válkách měly všechny strany poctivé bojovníky, věřící přesvědčené o pravosti nauky své rodné církve, kteří byli přesvědčeni o pravosti Bible i souladu konfese (církve) s Biblí. Tato skutečnost je dokladem toho, že zde šlo o nekvalitní četbu Bible, byť neuvědomělou. Pak přišlo osvícenství, pronásledování církve. A tak se nakonec objevil ekumenismus, kde se hledá to, co je společné. Denominace (církve) už nebojují, ale "jeden ovčinec" stále není, i když mnoho modliteb už bylo vyslovených. Hovoří se o náboženské svobodě. A tak do důsledku vzato lze nakonec čekat další verze nauky, které nebudou mít punc hereze, ale rozcházet se budou dále. I kdyby se všechny církve dohodly, že si ponechají svou nauku, ale spojí se do jedné církve, bude to federace nebo spíše konfederace církví. Je nutné, aby byl "jeden ovčinec", aby si ovečky mohly najít pravého pastýře a musí jej také rozeznat. Je tedy nutné umět překládat Písmo Svaté tak, aby byl překlad správný. Proto se exegeze musí opírat jen o text Písma Svatého. Toto je možné a i zde platí "nebude učit bratr bratra"(Jer 31,34).

            Pozn. P. Mikuly: Ukázkou tvůrčího přístupu při překladu evangelií je práce Claude Tresmontanta popsaná v knize Hebrejský Kristus, Jazyk a stáří evangelií. Zdá se, že díky jeho výzkumnickému přístupu se dopracoval řady objevů zásadního charakteru. Dovolím si citovat z této knihy: „Kolem Pána se shromažďoval zástup nebo spíš zástupy lidí, kteří neuměli číst ani psát, aby ho sledovali a poslouchali. Pán měl však rovněž vzdělané žáky (jedním z nich je autor čtvrtého evangelia), kteří uměli číst a psát, kteří byli lidmi Knihy. Je zcela vyloučené, že by si tito žáci, kteří uměli číst a psát a trávili svůj život studiem svatých knih, nečinili poznámky, že by si písemně nezaznamenávali a neuchovávali to, co Pán říkal a dělal, protože písemně zaznamenávány a uchovávány byly i výroky předchozích proroků a protože pro své vzdělané žáky, ale i ty ostatní, představoval Pán někoho nepoměrně většího než pouze jednoho z dosavadních proroků. Tím spíše bylo nutné bezprostředně zaznamenávat to, co říkal, čemu Pán učil a co konal. Opačný předpoklad je nesmyslný a nepřípustný…. Podrobné zkoumání variant tří překladů, jimiž jsme se zabývali, zkoumání různých řeckých slov, jichž Matoušovo, Markovo a Lukášovo Evangelium používá při překladu jednoho a téhož hebrejského slova, dokazuje, že v pozadí těchto tří řeckých textů existovaly tři písemné záznamy v hebrejštině. ….. Lingvisté postupují stejně jako zoologové a paleontologové. Jedině srovnávací metoda nám umožňuje zabývat se dějinami jazyků. U všech v současnosti známých metodicky zkoumaných jazykových skupin je možné různé jazyky téže skupiny vzájemně porovnat na základě toho, že předpokládáme existenci prapůvodního, počátečního jazyka….., Abychom mohli tvrdit, že existoval původní společný prajazyk, potřebujeme k tomu nalézt ve srovnávaných jazycích specifické rysy tohoto jazyka, pokud se ještě uchovaly. …..Hypotéza o textech psaných původně hebrejsky, které tvoří podklad čtyř evangelií, se jeví jako opodstatněná, a dokonce nepochybná, neboť pouze ona nám dokáže objasnit údaje, které máme k dispozici a které představují čtyři evangelia, jak je známe dnes, kdy je můžeme číst v řečtině. Opačné hypotéze dlouhé ústní tradice, dlouhého ústního hlásání radostné zvěsti, jemuž mělo předcházet pozdější písemné zaznamenání čtyř evangelií, dává už více než sto let přednost většina exegetů. Nám se tato hypotéza jeví a priori jako nesmyslná, vezmeme-li v úvahu společenské prostředí, v němž Pán žil a učil. ….. Existuje-li v evangeliích jednota v učení a myšlení až dokonce na molekulární úrovni, je to způsobené tím, že jde o jednotu ve zdroji informace. Je to tím, že zdroj informace je jediný. i… Čtyři evangelia jsou nepochybně doslovné překlady dřívějších hebrejských originálů. Tyto originály tvořily každodenní poznámky, které si zapisovali někteří vzdělaní žáci rabiho Ješui ... Jejich řecké překlady nemohly vzniknout o mnoho později, protože bratři z nejstaršího křesťanského společenství, které vzniklo v Jeruzalémě, měli naspěch, aby co nejdříve seznámili s radostnou zvěstí řecky mluvící bratry ve středomořské diaspoře“. Výsledky bádání Claude Tresmontanta, které jsou (podobně jako to bývá v případě přírodních věd) stále hypotézou podpořenou silnými argumenty, by měly vyburcovat současné překladatelé k přehodnocení svých metod. Opět se vnucuje otázka, jak je možné, že za 2000 let nemáme správný překlad Bible. Jak jsem se již  zmínil, bratr B. Bílý již před mnoha lety upozorňoval na to, že bychom měli mít provedenou rekonstrukci katecheze Pána.

Místo originální katecheze máme dnes tradované deformované nauky mnoha křesťanských církví a zřejmě pro nedostatek svědectví dle Ježíše Krista, je nutné svědectví mučedníků. Dnes je hodně církví. Výchozí vědomosti jsou různé, dle toho vypadají i překlady. Podobně také i výklady a interpretace Písma Svatého. Překlady jsou dány "rodnou" církví i osobním stupněm pochopení. Dříve  a přežívá to dodnes, byla snaha dokázat z Bible pravost nauky své církve (konfese). Měla by být ale snaha upravit svou nauku dle Písma Svatého. Z toho, že jsou různé církve, plyne, že máme různé nauky. V době zjevných bojů bylo jasné,  že každá církev má svou nauku. Dnes v době ekumenismu boje nejsou, ale různé názory trvají. To, že nejsou spory, může to být (a pravděpodobně je to u mnoha církví a jedinců) jen ochrana před nebezpečím zvenku. Stále přežívá mnoho "malých inkvizitorů", ze kterých by přes noc vyrostli velcí. Ekumenismus tak, jak je dělán, není řešením. Dokazuje to bezradnost ekumenických překladů, což je doklad bezradnosti překladatelského týmu. Dá se tedy říci, že při četbě Bible hrály a hrají roli nauky církví.

            Četba Písma Svatého je důležitá a častokrát zdůrazňována. Jednak je Písmo Svaté v teologické literatuře citováno a pak je to Slovo Boží. Je také zdůrazňována nutnost četby, "myšlenky na den". Podobné aplikace jsou sice líbivé, ale jedna věc je citovaný text a jiný je obsah výkladu. Ten je často zcela jiný než smysl textu v biblickém kontextu. Pak ovšem "myšlenka na den" neumožní pochopit biblický text a spíše čtenáře mate. Efekt takto čtené Bible vede k nesprávnému chápání Písma Svatého, podobně jako náboženské knížečky některých církví. Tam není vidět dogmatický základ dané církve. Ta ho ani nemusí mít, může si myslet, že se drží jen a jen Bible, ale je tam skrytá jiná dogmatika, lišící se od Písma Svatého (podobně jako u těch církví, které se hlásí k dogmatice). Taková dogmatika nemusí být ani napsaná, ani uvědomovaná, ale je dána neúplným čtením Písma Svatého („Nepřidáš…., neubereš…“.) Výsledkem je pak nesprávná interpretace Písma Svatého. Texty takto čtené mají quasi-správnou interpretaci. Quasi-správná interpretace je dána interpretací dle schématu daného tradicí církve, nebo interpretací učitele, nebo samotného žáka. Příčinou velkého počtu  církví jsou tedy defektní procesy při četbě a realizací Evangelia. Je nutné si uvědomit, že zde nehrají roli hříchy, nebo odchylky od katechizmu, ale různé odchylky od nauky Ježíše Krista. Nelze tedy dělat katechezi Ježíše Krista pomocí nekvalitního překladu.

            Při četbě Písma Svatého musím počítat s tím, že nejdříve musím mít jasno v otázce existence Boha, Tvůrce. Z existence Tvůrce ještě neplyne, že je ochoten se mnou bavit. Nesmím se chovat jako žížaly, které říkají „dělej to a to a my ti zatančíme náš tanec“. Ale mohu říct „já jsem jako žížala vůči Tobě Bože, ale když Ty chceš ze mne udělat své dítě, tak Tvůj vztah ke mně není kvůli tomu, jaký já jsem nyní, ale jaký bych mohl být“. Kdyby dítě matce nerostlo, neučilo se chodit, tak ta máma by byla velice otrávená, dokonce nešťastná. Je nutné si uvědomit, že Bůh chce, abychom rostli. Když neporosteme, pak nás jednoduše nechá být. Pakliže do určité míry porosteme a pak ne, tak zůstaneme na té úrovni, kterou si vybereme sami.

            S problematikou správného čtení Písma Svatého velmi souvisí uvědomění si, že Bible je částečně zapečetěná. V Písmu najdeme výroky „zapečeť..“ a „nezapečeťuj..“ (Zj 10,4 a Zj 22,10), ergo musí tam být také zapečetěné pasáže. Je to přímý příkaz ve Zjevení sv. Jana. Mnoho partií je zapečetěných bez uvedení zapečetění, např. podobenství bez výkladu, nebo Lk 22,36 - „Kup si meč…“ (interpretace je pro neznalého jiná než u poučeného). Interpretace výroku Mt 5,39„…nastav tvář“ je různá dle úrovně člověka. Mt 18,15-17 je nástavbou Mt 5-7. Text Mt 18 není kompletní, text Lk 17,1-4 doplňuje text Mt 18. Shrňme proto několik případů jako doklad:

1.      Lk 14,26 - „Kdo nemá v nenávisti...“ Zde zašifrovaný text je snadno dešifrovatelný. Je to text naváděcí. Cílem není nenávist, ale priorita vztahu k Bohu, která se v konfliktu projeví jasným spontánním příklonem k Ježíši.

2.      Zj 10,4  - „Zapečeť to, co mluvilo sedm hromů, nezapisuj to…“

3.      Zj 22,10 - „Nezapečeťuj slov proroctví knihy této, nebo čas je blízko…“

4.      Mt 7, 1-2  - „Nesuďte, abyste nebyli souzeni...“. Jinde zase Mt 7,6 - „Neházejte perly sviním…“

5.      Mt 5,39 - „Když tě někdo uhodí na pravou tvář, nastav mu levou“ a proti tomu Mt 10,23 - „Když vás budou pronásledovat, utečte“.

6.      Lk 22, 36 „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak mošnu. Kdo nemá prodej plášť a kup si meč“.

7.      Iz 29,11-13 „Proto je vám vidění podobné slovům zapečetěné knihy, kterou když někomu dají, který umí číst a řeknou mu „čti“, odpoví „nemohu, je zapečetěná“ …. „Nebo praví pán ´tento lid se ke mně přibližuje ústy a rty ale srdcem je daleko a bázeň jejich, kterou se mne bojí, pochází z lidských přikázání“.

8.  Dan 12,4  „Ty pak Danieli, zavři slova tato a zapečeť tuto knihuaž do jistého času....."

9. Dan 12,9  „Odejdi Danieli, nebo slova jsou zavřená a zapečetěná až do jistého času".

10.      Zapečetěné jsou některé texty nebo proroctví (např. týkající se konce světa).

            Dnes častěji než dříve se objevují citace Písma Svatého. Dříve jich bylo méně a měly spíše charakter ozdoby textu. Stačí si všimnout, že některé knížky se dovolávají Bible tím, že otázky jsou řešeny citací vhodného souboru textů z Bible, takže knížka budí dojem, že je to citace Bible, a přitom je to výběr úryvků z Bible. Zde pak jde o kvazi-bibličnost textu (článku).

            Jak bylo řečeno, Evangelium obsahuje závažné informace a ty nesnese každý čtenář, aniž by je deformoval. Při četbě Bible je proto nutné třídit posluchače. Ten, který je schopen číst Bibli, může číst, ale ten, který není, musí se zastavit u Metanoia. Jenže Metanoia, to je oprava myšlení a ne návod na pokání formou postu, společných modliteb apod. jak je to běžně chápáno.  Když člověk žije životem, že si s Evangeliem zahrává a myslí si, že to zná, stane se neprůstřelný. U četby Evangelia je nutné udělat Metanoia. Také musíme počítat s možností „toto nikomu neříkej“.

            Heuristické čtení Písma Svatého s pomocí Ducha Svatého je čtení nepotřebující výkladu. Je to trochu nezvyklé, ale jak jsme uvedli, katecheze Ježíše Krista má místa zapečetěná a místa nezapečetěná. V Bibli je ale mnoho problémů, o kterých platí Mt 12,39 - „počasí dovedete rozeznat…, znamení dáno nebude…“. V případě odpuštění hříchů člověku na nosítkách (Mt 9,2-8), Ježíš dává doklad, že na to právo má. Je mnoho důležitých oblastí Evangelia, kde člověk může sám od sebe rozeznat. Ty je nutné pochopit bez dokladu od Ježíše, bez učitele. Žádost o výklad nebo potvrzení svědectví viz. „poslali jste za Janem…“ (Jn 5,33-34) je ulehčením pro věřící na nižší úrovni („Ale já svědectví od člověka nepřijímám, ale toto říkám, abyste byli spaseni“). V oblasti bi-unity Ježíše s Otcem, Ježíš nabízí doklad. Také ale říká: "Nechcete-li věřit mně, věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili, že  Otec je ve mne…“ (Jn 10,37-38).

                Na Evangeliu lze dobře ukázat deformace kogničního procesu. Na filosofii to nejde. Jde to také na přírodních vědách (např. na matematice a fyzice). Žádná z církví nemá kompletně zvládnuté Evangelium. Lidé, kteří se drží předané nauky jsou nazýváni fundamentalisty. To jsou ale spíše tradicionalisté, kteří se něčeho dovolávají a v myšlení jsou těžkopádní. Fundamentalista je „neprůstřelný“. Fundamentalista ale není člověk, který má perfektně zvládnutou nauku (jako např. v matematice). Matematikovi nikdo neřekne, že je fundamentalista, protože má jednu matematiku. Čtenář Písma nepotřebuje být odborně studovaný, ale potřebuje umět dobře „číst“. Tím se nemyslí pouze čtení samotné, ale i to, že čtenář musí mít představu o věci, o které čte. Člověk, když bude dobře přemýšlet, přijde sám na spoustu věcí. A to, co mu říká Evangelium, mu pak ukáže nové duševní obzory a půjde dál. Pokud čtenář nedovede číst Evangelium heuristicky, myslí si, že potřebuje vysvětlení. Pak ale s velkou pravděpodobností dostane do ruky „dogma“. Na otázku, na kterou si sám nedokáže najít odpověď, dostane od někoho „odpověď“, ale jsou to často jen prázdná slova, nebo  odpověď typu, že „je to tajemství“. Pro pochopení Evangelia je nutné umět heuristicky číst. Pokud člověk není „heuristický-čtenář“, bude mít slovní popis, který mu nic neříká a přitom si vůbec nebude toho vědom, že tomu nerozumí.

         Chci-li číst Písmo Svaté kriticky, musím se napřed kriticky zamyslet nad sebou, nad tím zda dovedu rozeznat „tesaře z Nazareta“, nebo zda mu věřím pro autoritu církve, která svědčí o Ježíši Kristu. Nesmím si vykládat Písmo podle svého přání, ani podle toho, aby mi vyšla tradice. Musím číst velmi opatrně a provést ověření. Je to situace podobná tomu, jako kdybychom našli nějaký antický matematický spis. Můžeme si v něm uvedené výpočty  přepočítat a uvidíme, zda má pravdu, nebo ne.

Katecheze Ježíše Krista byla jasně heuristická a měla doklady. Rekonstrukce katecheze Ježíše Krista musí být také heuristická a mít doklady. Otázka dokladů je nutná. „Bez dokladů nevěřte“ (Jn 10,37). Dokladem není svědectví lidí, ale skutky Otcovy, které dělá Ježíš. Dokladem pro mne bude, když jiného uvidím dělat skutky Ježíše Krista a ještě lépe, když je udělám sám! Pozor, skutky druhých v době pseudokristů  nelze považovat za  doklad.

            Závěrem lze konstatovat, že překlady Písma Svatého jsou nekvalitní. To je jedna otázka. Druhá otázka je, proč tyto nekvalitní překlady vznikaly. Zde jde o deformované procesy při četbě Písma Svatého. Proto je nutné najít tyto deformace a také najít správné procesy při čtení. Potom teprve budou možné správné překlady. Logicky vzato instituce, zde i Církev, která nekvalitní překlady schvaluje, neumí sama číst a tudíž také nedbá na správné čtení. Je známo, že dobře čtoucí žák se nutně bude odchylovat od okolí špatně čtoucích kamarádů. Pakliže učitel neupozorní žáka na špatné čtení, sám čte také špatně. V případě Církve, která "trvá na magisteriu", pak otázka magisteria začne být diskutabilní. Při čtení Bible je nutná opatrnost při dělání závěrů. Bible je velice stručná a hodně věcí třeba domyslet. Pochopení a interpretace textu musí být v souladu s jinými texty. Je třeba počítat s tím, že má interpretace (nebo interpretace, kterou jsem převzal) nemusí být správná a že může existovat jiná, lepší. Ke správnému čtení Bible člověk musí udělat Metanoia a mít srovnané myšlení. Pak může Bibli nejen správně číst, ale také podle ní jednat. 

Oprava slovníku Bible

            Je nutné rozdělit Bibli dle hodnověrnosti. Evangelium je zapečetěno. Bude nutné rozpečetění, pak teprve zpracování a kontrola. Dle Ježíše je nutná kontrola pokusem. Evangelium je jako programová učebnice. Žádné výpisky, ale diskuse. Žádné poznámky, nutno mít věci v trvalé paměti a o věci „operační zobrazení“ (představu). Bible jako programová učebnice umožní znát celou nauku. Nutno vyjít z prvního kroku, splním-li krok K, otevře se mi krok K+1. Strop vzniká když N+1 je jako N.

            Slovník Ježíšovy katecheze je jiný než slovník katecheze Paulínské. Bude nutná oprava řeckého originálního textu, který je překladem Ježíšovy katecheze a také vytvoření nových termínů, které jsou v souladu s aramejsko-hebrejskými pojmovými skupinami. V řečtině je valor termínů různý. Navíc je tam nesprávná interpretace pro různé pojmové skupiny.

 

Poznámka

 

Otázka porozumění Evangeliu.

    Je to otázka podobného typu, jako v případě malověrnosti „kdybyste měli víru jako ….. řekli byste moruši…“ Víra je malá právě proto, že není typu „zrno hořčičné“. Je ze začátku malá, ale schopná růstu. Kdežto víra klasického způsobu není schopná růstu a je pořád na stejné úrovni. Člověk je klasicky poučený, nějak vychovaný, ale  jeho víra není schopná růstu. Když se budu dívat na víru podobně jako na hmotu, světlo, atomy atd., naučím se komplexnímu pohledu a budu připravený na postupné vytváření vyšších soustav. Totéž je i v poznání Boha. Optimum je mít celkovou víru jako „zrno hořčičné“, která je schopná stále růst a pak ten člověk v nebi pořád poroste. Jiný typ nebešťana je typ stagnující, který se zastaví na určité úrovni a je plně spokojený. Já mám za sebou už tři pohledy na teologii. Z Bratislavy, ze semináře a také pohled typu „zrno hořčičné“.  Ten komu se líbí stará představa, musí si ji ponechat. Může to být kněz, který káže v kostele starým způsobem. Na druhé straně, pokud přistoupí na pokusy např. s el. nábojem, může se naučit pohledu rostoucímu. Nesmí ale do toho plést dosavadní znalosti. Staré a nové znalosti musí být od sebe odděleny jako dva psychické programy („Nové víno do nových měchů“), které se nesmí míchat. Až bude nový program hotový, dojde k přechodu. Programy musí být odděleny a nesmí se dělat nástavba („proč se tvoji učedníci nepostí?“, „nedávejte novou záplatu na staré plátno“). V teologii to bude vypadat tak, že až budu připraven na to, že je zde spousta nejasností, chyb atd., když budu znát přemýšlení typu zrna hořčičného, pak potom se začne vytvářet a oddělovat nový program kousek po kousku. Musím začít s Metanoja a všechny ostatní věci budu zatím dělat vědomě starým způsobem. Lze k tomu dodat ještě toto: „Dokud mají ženicha, nemohou se postit. Až jim bude ženich vzat, budou se postit“. Tohle je taková skrytá předpověď: „Až Církev ztratí pořádný pohled na Ježíše, zapadne do starého způsobu myšlení z dřívějších dob“. Dnešní Církev je stejně deformovaná, jako farizeové. Kdyby dnes přišel Ježíš (navíc jako člověk obyčejné profese), možná by ho dnešní teologové nepřijali stejně, jako tehdy farizeové. Katechezi bude nutné rozdělit. Něco se řekne všem, něco pouze některým.  Důležité je dávat lidem správnou dávku. Tady by mohly být určité testy. Podle výsledků testu, jim bude dávkována nauka. Musí se naučit věci od sebe oddělovat a nemíchat je. Někdo bude mít pouze dar jazyků, někdo si může vyprosit víc. Kvalitní posluchači budou mít delší život. A ti, kteří se nerozvinou, budou možná „odcházet“ dříve. Při nápravě u  Židů šlo o nápravu židovského myšlení. Nic víc. A pak se přešlo na Evangelium. V našem případě je situace daleko obtížnější, protože nápravu je nutné rozdělit minimálně na tři etapy: Rozhodnutí, správná výuka a návrat, když člověk sklouzne zpět do starého programu. Je to neúplné. Lidem musí být nabídnuto vybídnutí, pak vytipování. Nelze vyloučit typ člověka - „ty musíš počítat s problematikou nemocí“ (Ježíš řekl uzdravenému: „nehřeš, aby se ti nestalo něco horšího“). V našem případě platí „nevracej se zpátky, abys nespadl zpátky, kde jsi byl dříve“ (tam, kde Církev neuměla uzdravovat nemocné, ale dělala pouze Pomazání nemocných).

Poznámka

Člověk si může říct: „Tak a budu číst Bibli, Písmo Svaté“. To se nedá jen tak číst. Čím začít číst? Matoušem, nebo Markem, nebo Lukášem, nebo Janem? Problém je také v tom, že Marek, Matouš a Lukáš obsahují prakticky stejné věci. Ale při podrobnějším pohledu se zjistí, že jsou mezi nimi rozdíly. Nemá smysl dát dohromady jakýsi společný výtažek, protože ty rozdíly, které jsou tam jsou velice důležité. Jak to vlastně vypadalo, když Ježíš kázal?  Udělal to tak, že řekl: „Já jsem Ježíš Kristus, moje maminka je Maria, Josef, kterého znáte, tak to není můj tatínek, já jsem Boží Syn…“? Tady už hned vidíme první rozdíl mezi evangeliem, které nám představuje Ježíše jakožto Božího Syna a mezi skutečným Ježíšovým kázáním, kde po kázání lidé Ježíše považují ta Jana Křtitele (Ponořovatele), nebo proroka, nebo někoho jiného. Přitom apoštolové nesmí prozradit, kdo je Ježíš. Další věc jsou podobenství (viz. např. Mt 13). Podobenství bez výkladu nemá význam. A Ježíš vykládá podobenství v soukromí. Tady vidíme to rozdělení na učedníky, kterým je to v soukromí vyloženo a na zástupy, kterým Ježíš dá řadu popisů modelů bez výkladu. To je vlastně kázání, které lidem bez pochopení nic neřekne. Ještě výraznější to je na této partii. Vezměme si text: „Kdo nemá v nenávisti otce, nebo matku, nemůže být mým učedníkem“. Při poslechu tohoto textu nutně vzniká představa, že nemohu být učedníkem, protože přece mám rodiče rád. Proč to Ježíš takhle říká? Nebo Horská řeč: „Udeří- li tě někdo na pravou tvář, nastav mu levou“. Normální reakce je, že tohle se nedá takhle brát, nebo že já na tohle to nestačím. Přitom je zajímavé, že v Mt 18 je: „Zhřeší-li proti tobě bratr tvůj, tak nemlč a zjevně mu věc vytkni….“ Vidíme, že ty dva výroky jsou v rozporu, pakliže se vezmou doslova. Co tedy chtěl Ježíš tímhle tím říct? Když se pak člověk nad tím zamyslí, zjistí, že ta Horská řeč se netýká např. zloděje, kterého doma chytnu …“ V Mt 18 je, že „zhřeší-li proti tobě bratr tvůj, tak nemlč a zjevně mu věc vytkneš…“ atd. Pokud ten člověk si nedal říct, tak v takové starokřesťanské církvi se všichni s ním přestali stýkat, bojkotovali ho. Když to někdo něco takového zažil, tak to dovede pochopit, jaký to je trest. To je trest, který dokáže za několik dní člověka odrovnat. Zejména, když se jedná o slušný kolektiv, tak bojkot je velice účinná zbraň. V takové prvokřesťanské obci ten provinilec nedostal nic koupit, nedostal žádnou pomoc od souseda, nikdo se s ním nebavil atd. Jak se tedy dívat na to „když ti někdo bere plášť, dej mu i sukni…“? Musíme se na to dívat z hlediska dějin. Ve středověku, když někdo ukradl chléb, tak mu usekli ruku. Bylo to přiměřené? Neměli se nejdříve zeptat, proč krade? Mohlo by se např. zjistit, že krade z nouze. Pak ale nemá smysl mu useknout ruku, ale místo toho mu říct: „Já ti dám práci. Nyní si vezmi pro děti a pak přijď a můžeš si vydělat…“. Ježíš na veřejnosti něco řekne (řekne X) a v soukromí to pak vysvětluje (a má to význam Y). Ta Horská řeč se týká toho: „Nebudeš pro řešení sporu používat krevní mstu (např. „oko za oko, zub za zub“), ale když někdo zhřeší, použij princip „nastav mu druhou tvář“ a když někdo ukradl chléb z nouze, tak mu neusekneš za to ruku, ale dáš mu zaměstnání. Ovšem, když se jedná o někoho, kdo není chudák, tak řekni církvi a tak ho bude bojkotovat celá církevní obec. Proč to tam není takhle řečeno? Je to ze stejného důvodu, jako to není vyřčené u toho Matouše. Ještě k té 13. kapitole. A jak se evangelista dívá na nás?

1. On nám sice vysvětluje podobenství o rozsévači, ale mnoho jiných podobenství není vysvětleno. Čili dnešní čtenář Bible je o něco lépe na tom, než ty davy (zástupy). My např. víme, že Ježíš je Boží Syn, ale přitom hodně podobenství je bez originálního výkladu. Čili zavedeme si sem fakt embarga. Ježíš zakazuje apoštolům a pak i učedníkům říkat, že on je Mesiáš.

2. Ježíš jednak sám nevysvětluje zástupům podobenství a dokonce mluví tak, že vzniká možnost nekvalitního výkladu a on tuto možnost ponechává a nic proti tomu nedělá. Dále, Ježíš káže, lidé si to špatně vysvětlí, jdou pryč a on neřekne: „Prosím vás, vraťte se, já vám to vysvětlím“.

3. Učedníci mají zakázáno lidem říct, že Ježíš je Mesiáš (viz. „za koho lidé považují Syna člověka? … A za koho mne považujete vy? … Ty jsi Mesiáš…. Nikomu to neříkejte… “). Proč se to nesmí říct? Trochu světla do toho může vnést ten výrok: „Neházejte perly sviním, aby se neobrátili a nepotrhali vás“.

Když se chce číst evangelium o Eucharistii, tak Matouš, Marek a Lukáš popisují, jak Ježíš požehnal chléb, lámal a dával jim a podobně s vínem. A přitom tam není ani slovem vysvětlena funkce Eucharistie. Kdežto v Janově evangeliu je vysvětlena funkce Eucharistie a přitom není tam ani slovem zmínka o tom, co psali ti tři evangelisté, že Eucharistie byla ustanovena. Čili jednotlivá evangelia jsou samo o sobě určité torzo. Čili zapsané evangelium je kniha, která neříká všechno. Nestačí vzít pouze jednoho evangelistu, je nutné číst všechno, je nutné dokonce číst s určitou dávkou opatrnosti. Evangelium původně patřilo k utajeným dokumentům tak, jako např. Otčenáš. Otčenáš a věřím v Boha byly takové legitimace, které se učili až na poslední chvíli při křtu (ponořování).

            Evangeliu nám nechce dávat na rovinu všechny věci. Je jednak určeno pro ty, kdo už byli vyučeni. Po vyučení věřící dostal do ruky evangelium asi jako tahák. Z taháku se člověk nemůže učit, ale slouží spíše pro to, aby si to člověk zapamatoval. Evangelium nám podává informace velice kusé a musím ho přečíst celé, abych mu mohl rozumět. Nedává nám originální Ježíšův výklad ke všem podobenstvím. Rozsévač je klíčové podobenství. S tím se musí začít. Je to vlastně podobenství o úrodnosti půdy (viz. Marek: „Jak potom pochopíte ostatní podobenství?“). Čili od Ježíše je tady embargo, kdy neříká všechno všem. Vůči nám evangelium staví embargo taky, jenže v jiné formě. Ježíšova katecheze byla zjevná, ale bylo dodržované embargo. Vůči nám evangelium nemůže zmlknout, jako zmlknul Ježíš, ale evangelium toho dosahuje tak, že je „zamotané“, že je nutné ho dešifrovat a člověk, který si tu práci dá a dešifruje to, tak to je takový člověk, ke kterému by Ježíš mluvil otevřenou řečí. Vidíme, že Ježíš měl embargo pro lidi určitého typu. Evangelium pro podobné lidi dosahuje embargo jinou formou. Např. u učícího stroje je to tak, že nejde na otázku 5 pokud jsem správně neodpověděl na otázku 4. Tohle je nutné respektovat a evangelium se tak podobá programové učebnici, kde je to rozházené a musím listovat z jednoho konce na druhý. A ten, kdo ho čte a chce se tím prokousat, tak bezpodmínečně musí dodržovat embargo. Přitom Ježíš říkal ty věci lidem, kteří byli schopni to chápat, kdyby dobře poslouchali.

            Pojďme dále. Ne všechno je v evangeliu vázáno embargem. První Ježíšovo kázání vůbec není zašifrované a právě naopak je velmi jasné. Je to kázání, které má tyto díly: „Čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“. Toto kázání je srozumitelné a už na jeho základě vznikají mezi Ježíšem a oponenty polemiky. Při těchto polemikách Ježíš nepoužívá embarga a mluví naplno. I když je tam podobenství, tak je srozumitelné, jako např. podobenství o služebnících, kterým byla pronajata vinice. Oponenti dobře věděli, že to bylo o nich a nepotřebovalo to výklad. První fáze výuky tedy není zapečetěna (slova Izajáše – „Slova této knihy mluví o tobě, jsou zapečetěná… Kdo neumí číst….“ ). Podobně člověk, který neumí číst evangelium řekne, že je to těžké a čte radši životopisy svatých. Ale ten, kdo umí číst evangelium, tak ten rozliší, co je přímá řeč a co je zapečetěno.

            Nyní jsme u další věci. Ježíš když káže, tak jednak je tady to první kázání a pak je tady řada kázání, která jsou Ježíšem pronesena a řečena v pozdější vývojové fázi. Proto, když budeme číst, tak musíme začít s těmi partiemi, které jsou nezávislé na tom, kdo to říká. Když člověk zvládne partie nezávislé na evangelium tom, kdo to říká, pak může přejít na partie, které jsou závislé na tom, kdo to říká a že to říká Boží Syn. Tyto partie se dají rozlišit i podle toho, jak oponenti po polemice chtěli po Ježíšovi znamení a on jim řekl, že znamení jim dáno nebude („jak to, že sami od sebe nerozeznáte“).  Ale když Ježíš řekl nemocnému, že se mu odpouštějí hříchy a zákoníci na to reptali, že si tak troufá, tak tam dává znamení („abyste věděli, že Syn člověka má moc odpouštět hříchy, říkám ti, vstaň a choď“). Když jim Ježíš vytýká, že jejich zbožnost je vedle, nebo že rabín čte špatně Bibli a podobně, tak na to znamení nedá, protože si na to mohou přijít sami, mohou si to snadno sami ověřit. Čili zápisy o Ježíšových kázáních můžeme rozdělit do dvou velkých etap. První etapa jsou kázání nezávislá na autorizaci. Kázání druhé etapy vyžaduje autorizaci (odpouštění hříchů, kázání o Eucharistii apod), protože tyto věci si lidé nemohou sami ověřit. Máme zde Evangelium zašifrované, je to jako programová učebnice, kde se přechází např. ze str. 5 na str. 15 a pak na str. 9 atd. To je jeden způsob zašifrování. Druhý způsob je kázání podobenství, kázání o Eucharistii, která židům připadala jako výzva ke kanibalismu. Ježíš nechává lidi odejít a učedníkům říká: „Když chcete, jděte taky“.

            Musíme si uvědomit, že Evangelium respektuje embargo. Chceme-li Evangelium pochopit, tak se musí vypracovat podobný postup, jako když kázal Ježíš. V případě embarga musíme vědět, co to je embargo, jak je dělané, v jakých oblastech je dělané, proč je dělané a pak z toho vyplynou odpovědi na otázky jak s pomocí Ducha Svatého Evangelium dešifrovat a za jakých podmínek lze embargo zrušit. Tím je pak dáno to, jak číst Evangelium, aby bylo dokladem. Embargo je nutné brát jako fakt. Ježíš také říká věty, které mají možnost dvojího výkladu (pseudovýklad a skutečný výklad). To patří také do úmyslného embarga. Proč je embargo? Máme výrok: „Neházejte perly sviním…“, nebo to může být kvůli tomu, aby nedošlo k útlumu. Pak máme ještě výrok: „Nikdo nemůže přijít ke mně, není-li mu to dáno od Otce“ (pozn. zde je problém srozumitelnosti a nesrozumitelnosti tohoto výroku). Ale hlavní roli hrají zábrany typu „nerozuměli mu“, „báli se ho zeptat“ a přitom to byli naprosto srozumitelné věci. Nesrozumitelnost je způsobena jinými faktory a má smysl mluvit jenom tam, kdo bude rozumět. Podobenství o rozsévači je ukázkou provedení embarga a také vysvětlením, proč je embargo. Další příčinou nesrozumitelnosti evangelia je to, že máme jiný slovník, viz. Lk 12,50 (např. „jak mám být pokřtěn…“). V naší terminologii to nedává smysl. Kdežto ten řecký termín má svůj „kuchyňský“ a náboženský význam. Čili je to otázka „valoru“ (významu) slova, pak otázka vadných překladů a také problematika historická. Hlavní roli ovšem hrají vadné představy, podobně jak byly i u apoštolů. Tak se vyvinula vadná exegeze, kde Bůh je tvrdý (jako nějaký dráb). Když ale chci tvrdit, že Bůh je laskavý, dostanu se do situace, že člověk tomu nerozumí, že začne říkat naučené fráze, že se je nutí říkat a případně dochází i k útlumu. Všechny ty faktory, které by mohly způsobit útlum a nepochopení musí být napřed odstraněny a potom teprve může být embargo odstraněno (viz. kompetence člověka). Pak se může jít při četbě Evangelia dál. Nejde však pouze o Evangelium, ale o křesťanství vůbec, protože embargo se původně týkalo celého křesťanství. Naprosto nesprávný postup by bylo si říct: „Tak nedáme člověku do ruky Evangelium, ale dáme mu katechismus“. S embargem je spjata i obyčejná výuka. Nejprve člověk musí jít do 1. třídy a pak může jít do druhé, atd.

            Lze tedy mluvit o nesrozumitelnostech Písma způsobených embargem, pak jsou to posuvy slovníku, vadné překlady a pak je to i nezralost člověka, který nerozumí věcem, které jsou naprosto zralé (viz. „Jdeme do Jeruzaléma, … oni mne zabijí…“). Apoštolové tomu nerozuměli, přestože je to naprosto jasné a nešlo o žádné embargo, o žádný nesrozumitelný text s kvazi-významem jako např. to „nastav tvář...“). Je to nesrozumitelnost textu subjektivně zaviněná. Toto ale není embargo. U Jana také vidíme, že Ježíš mluví náznakově tam, kde chce vyprovokovat k přemýšlení v oblastech, kde už normální komunikace selhala. Ježíš se snaží vyvolat zvědavost a tudíž mluví nesrozumitelně. A přece to zabírá (když jdou z hory, tak se nejdříve ptají a pak nakonec zmlknou).

Poznámka

Úryvek z teologického textu: „Čtenář chápe slova podle původního významu. Je-li význam totožný se zkušeností, kterou má, tak zachovává ve své mysli klid. Je-li význam rozporný se zkušeností, dostává se do střehu a nepříjemného napětí. Má pochopitelně sklon toto napětí odstranit. Přitom se snadno může dopustit nefér postupu. Správné by bylo, vypátrat (bez ohledu na soulad nebo nesoulad se zkušeností) pravdivý význam textu, co slova opravdu obsahují. Ale jak vypadá praxe? V praxi se snaží to napětí s textem odklidit např. poukazem na obrazné vyjádření, nebo že jazyk používal jiný sled jednotlivých slov, nebo syntaxi, nebo metoda vyjádření byla úplně jiná, nebo odkazem např. na mýty. Slunce se nemůže zastavit, chceme-li aplikovat tyto teoretické principy na Jozuův zázrak zastavení slunce. Právě tak země se nemůže zastavit na své dráze. Jestliže Bible mluví o tom, že se při bitvě Jozua slunce zastavilo, tak nevěřící řekne, že je to blbost a také Bible je blbá. Věřící se ale snaží zachovat důstojnost Bible jako Božího slova, ale zároveň si netroufá popřít pravdivost astronomických důkazů. A proto musí sáhnout k relativitě tvrzení, která nemůže být v případě astronomie a tedy musí být v případě Bible. Text se chápe relativně a k tomu pomáhá celá řada světských věd a na 1. místě filologie. Přitom se argumentuje tím, že Bůh je pánem rozumu a tedy věd a zároveň víry, to znamená zjevení a proto se přikročuje k tomu, že se pravdivé prohlášení Bible prohlásí za idiom, jako např. tím, že se řekne, že zastavení se slunce nad bojujícími armádami znamená asi tolik, jako v českém idiomu „štěstěna se jedné straně obrátila zády“.

Tady je shrnuta řada úhybových manévrů. Člověk samozřejmě horuje pro inspiraci Písma. Ale protože se mu Písmo en bloc nehodí, tak má určité triky na zneškodnění těch nepříjemných textů. Buď je to jiný způsob čtení a odkázání se na to, že je to obrazné (to je jedno z nejstarších), pak je to textová kritika (kterou se dokazuje všechno možné, od toho, že tehdy nic takového nemohlo být řečeno až po to, že to bylo míněno jinak), nebo prohlášení za idiom. Je to takový, nebo onaký únikový manévr. Celá věc by se měla brát z hlediska celé Bible a ne pouze z hlediska toho příjemného/nepříjemného textu. Vezměme si to, jak Jozue „zastavil“ slunce. Když bych to tak prohlásil, tak současně prohlašuji příslušný text Izajáše za idiom, protože Izajáš říká: „Žádej si znamení … Chceš, aby na slunečních hodinách šel stín dopředu, nebo dozadu?“. „Dopředu, tak to není žádná zvláštnost, tak ať jde dozadu“. A ono to tak vyšlo. Dřív byly tendence umlčovat vědu podle teologie. Nyní je tendence obhájit teologii a „nebezpečné“ místa Bible, která jsou napadána, tak jednoduše „škrtnout“. Místo toho, aby řekli, že se to musí brát v kontextu s tím „řekněte hoře a poslechne vás“. Když dokážu říct hoře, aby mne poslechla, tak proč by neposlechlo sluníčko. On nechce říct, že to nedovede a že musí držet „zavřená ústa“, ale chce to stůj co stůj zdůvodnit a tak jednoduše devalvuje Bibli. Buď řekne, že to je idiom a odsune to na vedlejší kolej, nebo dokonce řekne, že si to evangelista vymyslel, nebo že to je přídavek evangelisty. Stačí jakákoli zmínka, aby ten člověk mohl od nepříjemné věci utéct. A to nemusí být vůbec ani pejorativní zmínka. Stačí obyčejné konstatování, že to je vsuvka evangelisty. Když se ho ale někdo zeptá, zda-li to bylo inspirováno, tak odpoví, že ano. Jenže tohle nikdo nepoloží a nejde s diskusí na tělo, ale naopak, každému to stačí („když to říká teolog, tak je to pravda“).

            Chápání evangelia je spjato s problematikou důkazů, aby měl člověk jasno, že to je pravda. Samozřejmě, že některé věci si mohu ověřit až později. Kdybych ale v těchto věcech postupoval tak, že si budu ověřovat, že Ježíš skutečně žil atd., tak tím nic nespravím. Já si musím dát „do latě“ všechno, co Ježíš říkal a musím Ježíše správně chápat. Když ho správně nechápu, tak ho nemohu podrobit kritice. A také nemohu obhajovat. Také musím znát přírodní vědy. Velmi často teolog, nebo „velebný pán“ je nezná a přitom se jich dovolává. Kdyby někdo řekl: „Když říkáš, že Jozue zastavil slunce, pak mi ale vysvětli, jak to bylo u toho Izajáše s vrácením slunce…“. Vždyť to je ještě více nemožné. Přitom v astronomii je popisovaný jev, který se občas vyskytne, že slunce je vidět třeba tři krát, na třech místech oblohy. Sám mám vlastní zkušenost. jednou jsem šel na Karlov a pozoroval jsem východ slunce. Jdu a vím sluníčko kousek nad obzorem a bylo zamračeno. Ujdu pár metrů a vidím, že sluníčko je daleko, výrazně výše (tak asi o 10o). Přemýšlel jsem nad tím, čím to je a jako vysvětlení jsem přišel na toto a je to velmi pravděpodobné (abych mohl říct, že to je důkaz, tak bych to musel mít změřené). Představme si, že je vidět slunce trojmo. Prostřední, skutečné slunce a horní, zdánlivé slunce je zakryté mraky a přichází pouze paprsky světla od toho spodního, zdánlivého slunce. Pak najednou jev pominul, mraky „odkryly“ skutečné slunce a tak se zdálo, že najednou, jakoby skokem“, bylo slunce výše. další věc. Einstein předpověděl, že světlo se musí v gravitačním poli ohýbat. S úspěchem to potvrdili při zkoumání polohy hvězdy při zatmění slunce (když slunce bylo zakryto, tak hvězda byla vidět výše, než měla být normálně, jakoby ta hvězda poskočila). Kdyby nic jiného a kolem slunce by letělo těleso se silnou gravitací, tak by výsledek byl stejný a obraz slunce by se posunul, případně by mohl zůstat stát. A pak by to zase dohnal. Když člověk nezná fyziku a astronomii, tak řekne, že to je nesmysl a začne bojovat proti tomu, že Bible se nedá číst doslova, ale s rozumem, citem apod. Když někdo pochybuje o pravosti Bible z důvodu fyziky a když se nakonec prokáže, že to tak přece jenom je, tak řekne: „Bible má přece jenom pravdu“. Říká to s pocitem radosti a uvolnění, ale neříká to z titulu, že Bible má pravdu, ale si vlastně říká, že přece jeho víra je pravá. Kdyby totiž říkal, že Bible má pravdu, tak by se musel zaseknout u mnoha míst, kde se dogmatika odchyluje od evangelia a navíc, kde katecheze se odchyluje od dogmatiky. Tím, že pro toho člověka je Bible partikulárně rehabilitovaná, považuje za rehabilitovanou svoji koncepci katolické víry.