K problematice vztahu věda a náboženství

Pavol Mikula

K napsání této úvahy jsem se rozhodl po přečtení knihy Thomase Bührkeho „Převratné objevy fyziky – Od Galileiho k Lise Meitnerové“, kdy mne napadla myšlenka (nebo dokonce mi bylo líto), že přírodní vědy a v tomto případě fyzika, se musely odtrhnout od teologie, která lpěla na spojení s málo produktivní Aristotelovou filosofií. Dovolím si citovat některé věty z této knížky (jsou uvedeny kurzívou). Dvě tisíciletí byli přírodovědci a filozofové zajedno, že přírodu je možno jenom pozorovat, aby byly objeveny její zákony. Experimenty byly považovány za nepřirozené a tudíž pro tento účel nevhodné. Galilei nalezl jako první fyzikální přírodní zákon pomocí cíleného experimentu a dal mu matematický tvar. Galilei objevil experiment jakožto metodu, kterou je možno vylákat na přírodě její skryté zákony, objevit jejich jádro. Experiment se mu stal – a po něm i všem přírodovědcům – klíčem k poznání. Kromě vlastního experimentování byly Galileiho silnými stránkami analytický rozum a nadání abstrahovat přírodní procesy, jakož i vytvářet myšlenkové pokusy. Tak mu bylo dáno mnohokrát odstraňovat z cesty trosky Aristotelovy přírodní filosofie, které bránili pohledu na podstatu věcí.

Dalo by se říct, že používáním experimentu k ověření určitého tvrzení, v porovnání s teologií získaly přírodní vědy obrovskou výhodu. Zpětné vazby a důsledné hledání řešení problémů v souladu s experimentem přivedly pak přírodní vědy a zejména fyziku k obrovskému rozmachu. Možná, že nebude nezajímavé připomenout některé detaily, které bychom mohli pokládat za náhodné, nebo také ne. Už samotné jméno Galilei může někoho překvapit. Jeden z jeho předků si nechal změnit jméno z Galilei Bonaiuti na Galileo Galilei a tak budoucí slavný vědec dostal jméno po ctěném předku. Galileo Galilei se začal učit ve škole benediktinského kláštera. Otec ho vzal předčasně domů, když se doslechl, že se syn chystá stát mnichem. Poté dostal soukromé vyučování a ve věku sedmnácti let byl immatrikulován na starobylé universitě v Pise. Studovat filosofii a přírodní vědy zde znamenalo učit se nauku Aristotelovu. K Aristotelově nauce patřilo mimo jiné i to, že experimenty jakožto pomůcka pro zkoumání přírody jsou nepřípustné. Aniž by Galilei dokončil školu, musel Pisu po čtyřech letech opustit, když otec pro něj bezvýsledně žádal stipendium. Odjel do Florencie, věnoval se vlastnímu studiu a plodem jeho aktivit byla jeho práce o těžišti tuhých těles, kterou se proslavil a mohl žádat o profesuru. Podařilo se mu dostat na katedru univerzity v Padově. Zde panovala atmosféra otevřená světu, mohli zde studovat a nerušeně žít i protestanti. V roce 1592, kdy Galilei přišel do města, vydala městská vláda (prý na důrazné naléhání Vatikánu) Giordana Bruna inkvizici. Uvádím to proto, že jsem si položil otázku, jak se v těchto věcech angažoval Bůh? Zda-li to schvaloval a podporoval, nebo zda-li bezmocně litoval, nebo měl k tomu jiný postoj. Galilei byl přece věřící člověk. Galilei začal provádět experimenty, které v laboratoři napodobovaly idealizovaně přírodu. Byly to experimenty s nakloněnou rovinou, kdy vtipné využil rytmu zpívané a loutnou doprovázené písně k co možná nejpřesnějšímu určení časových intervalů. Pak dovedl ad absurdum staré a nikdy neověřené tvrzení, že lehčí tělesa padají pomaleji než těžká. Kromě dobře známých pokusů s padáním kamenů ze šikmé věže v Pise, v Discorsi vysvětluje Salviati alias Galilei svému příteli Simpliciovi na základě myšlenkového pokusu, že velice pochybuje o tom, že Aristoteles to experimentálně prověřil. Otázku o příčině volného pádu už Galilei neřešil. „Nezdá se mi výhodné zkoumat nyní, co je příčinou zrychleného přirozeného pohybu, o čemž existují různá mínění filozofů“. Tento problém pak vyřešil o desítky let později Newton. Svými myšlenkovými pokusy a dalo by se to také nazvat modely, přinesl Galilei fyzice (a vůbec přírodním vědám) velký dar. V Dialogo vykládá Salviati Sagredovi, jak rovnoměrně pohybující se systémy jsou od nepohybujících se nerozlišitelné. Galilei usoudil, že rychlosti je nutno vždy měřit relativně k nějaké vztažné soustavě. Tento Galileiho princip transformace zůstal téměř tři sta let v platnosti jakožto nezvratná pravda, až do doby, kdy ho Einstein ve své speciální teorii relativity opravil a zobecnil. Tento princip vyvrátil jeden z nejdůležitějších argumentů stoupenců Aristotela proti pohybu Země. Ti považovali za groteskní, že by se naše domovina mohla pohybovat ohromnou rychlostí kolem Slunce, jak předpokládal jistý pan Koperník a jak později převzali další kacíři, např. pražský astronom Johannes Kepler. Jak by bylo možné, ptali se tito kritikové, abychom tuto rychlost nepozorovali? Ne, odpovídá Galilei, protože i tato ohromná rychlost je rovnoměrná, a proto zůstává námi nepozorovaná. Salviati poznamenává šikovně: „Jestliže však pro dosažení týž výsledků je jedno, zda se pohybuje země a ostatní vesmír je v klidu, nebo zda Země a ostatní vesmír se pohybuje, kdo by uvěřil, že by příroda – která podle obecně uznávaného názoru neplýtvá prostředky tam, kde může vystačit s málem – dala přednost tomu, aby uváděla do pohybu nezměrné množství obrovských nebeských těles, a to s nepředstavitelně velkými rychlostmi, může li toho dosáhnout pohybem jediného tělesa (Země) kolem vlastní osy.“.

Spis Dialog o obou světových systémech ptolemaiovském a koperníkovském, který vyšel v r. 1632, znamenal obrat ve vývoji přírodních věd, dokonce i v celém kulturním vývoji lidstva. Nicméně o rok později, 22. června 1633, se pod tlakem inkvizice Galileo odřekl svého učení v benediktinském klášteře Santa Maria sopra Minerva v Římě, tamtéž, kde před 33 lety vyslechl Giordano Bruno svůj rozsudek smrti. V r. 1835 vyškrtla katolická církev jeho spisy ze seznamu zakázaných knih. V říjnu 1992, téměř 360 let po rozsudku inkvizice, rehabilitoval Galileiho papež Jan Pavel II. Proč všechno tak pozdě? Je nutné si položit otázku, zda li jsme dostatečně analyzovali příčiny tohoto nepochopení (možná nechtěného pochopení)? Podobně, s nepochopením od vzdělaných oponentů se setkali např. Pasteur, Semmelweis a jiní. Z dnešního pohledu se ve všech případech jednalo o elementární poznatky, jejichž pochopení nedělá nejmenší potíže dětem školou povinným. Někteří oponenti byli slepí, jiní ješitní a někteří prostě byli spokojeni sami se sebou natolik, že nehodlali uznat jasné fakta, které bylo možné si jednoduše ověřit. Jenže kolik lidských životů to stálo? Uznání chyby je důležité, ale na to, aby se nalezl správný postoj, správné zacházení s informací a tím aby se už něco podobného neopakovalo (v jiných oblastech, nebo v jiné rovině) je nutné provést analýzu příčin. A na to mají přírodní vědy recept zvaný experiment – vyhodnocení experimentu – model – rozsah platnosti modelu. Přírodovědci pochopili, že není dobré vytvářet dogmata. Pakliže Bůh stvořil svět, dal nám k dispozici vynikající experimentální materiál ke zkoumání toho, jak On pracoval. Na čem jiném je možné si dobře cvičit logické uvažování, správnost myšlení, než na hmotě? Ta se řídí svými zákony nezávisle na mých přáních. Není ani „slepým“ sluhou, ani pánem, ale pochopím li její zákonitosti, může mi být partnerem a mohu ji využívat. Přitom se stále bude řídit svými zákony. Záleží pouze na mně, jak se k tomu postavím. Nelze v tomto duchu interpretovat text „udělejte si přátele z klamného mamonu…“? Přírodní vědy by zřejmě měly být povinnými předměty při studiu na teologické fakultě. Je paradoxem, že to byl právě kněz Bohumil Bílý, který jasně pochopil jak je Ježíšova metoda výuky moderní a inicioval vznik programu „Heuréka“, kde hodně učitelů fyziky základních a středních škol přechází na heuristický způsob výuky (viz http://kdf.mff.cuni.cz/Heureka). Zatímco klasická t.j. informující výuka žákům předává vysvětlováním hotové poznatky předchozích generací a tlumí hledání, v heuristické výuce žák experimentuje, znovu objevuje, podává informace o svém poznání a známkuje se. Osobně jsem se před několika léty na krystalografickém kongresu zúčastnil besedy s osmi nositeli Nobelovy ceny a na otázku, jak se v mládí k vědě dostali všichni odpověděli, že měli doma vlastní laboratoře a experimentovali a individuálně prošli heuristickou výukou. Zkušenosti, získané v heuristické výuce, jasně dokazují, že objevení poznatku je výhodnější, než sebelepší vysvětlení. Mnozí tomu nerozumí, nebo spíše nechtějí rozumět. Těm lze říci: "Dones mi příručku, jak se má jezdit na kole. Dám ji malému chlapci, který dosud neumí jezdit, ten si ji přečte, sedne na kolo a uvidíme, zda-li hned správně pojede“. Pokud mu bude vadit, že spadl, jezdit se už nenaučí. Na základě zkušeností z heuristické výuky i v oblasti tréninku poznání, se vychází ze zásady „nebude učit bratr bratra". To je pro mnoho lidí nezvyklé, protože rádi čekají na vysvětlení. Ale ten, kdo se rozhodne objevovat sám, uvidí ovoce. Technika výuky je odzkoušena právě při heuristické výuce fyziky. Tam je jasně vidět výhodnost vlastního objevování, kde žák dělá pokusy, uvažuje o nich a získává poznatky. Protože není mu nic vysvětlováno, poznatky získává sám a poznané věci pojmenovává sám. Až po pochopení věci řekne učitel žákovi oficiální název. To je zkušenost ověřena testem, kde žáci ze 7. třídy základní školy měli lepší výsledky než absolventi gymnasia po maturitě a vysokoškoláci v prvním ročníku. Žáci, kteří prošli heuristickou výukou jsou kritičtí jak k sobě, tak okolí, jsou schopni samostatného myšlení a nebojí se poprat s problémy, které chápou jako výzvu k dalšímu růstu. Není to ideální prevence proti drogám a neproduktivnímu životu. Uživatel, tj. člověk, který pracuje podle návodu, často pečlivě pracuje, nebude však objevovat nové věci. Nové věci objevují lidé, kteří mají v sobě zvídavost. Ti hledají řešení problémů, nebo nové cesty. Bez objevitelů bychom stále žili v "předkamenné době". Pro rozvoj lidstva je nutné, aby žili "objevitelé". Je nutné ovšem podotknout, že uživatelé mají také svou cenu. Ne každý dovede objevovat nové věci a přitom umí dobře dělat odzkoušené věci. Kdyby se každý snažil jenom objevovat něco nového, ale nedělaly by se věci staré, odzkoušené, vznikl by zmatek. Jsou tedy užitečné oba typy.

Cituji dále ze zmíněné knihy: „Newtonův sekretář se vyjádřil, že jeho pán ´snad už ani není lidská bytost´. Nedopřeje si žádný odpočinek, považuje za ztracenou každou hodinu, kterou nevěnuje studiu. Málokdy opustil svůj pokoj … Je natolik zaujat svými výzkumy, že často zapomněl obědvat. Nespal více než čtyři až pět hodin´. Nelze tohle nazvat kvalitní půst? Neměli tohle udělat učedníci, kteří nedovedli uzdravit chlapce (Mt 17,14-21). „Stále znovu diskutoval obtížné matematické problémy s Halleyem, který ho neustále pobízel, aby se nevzdával. V dubnu 1686 se objevila první část velkého díla a na jaře příštího roku byla práce hotová. Knihou Principia se Newtonovi podařilo vytvořit dílo století“. Je známo, že Newton byl silně věřícím člověkem. „Pro něho zůstala gravitace zjevením Božím. ´Toto obdivuhodné chování Slunce, planet a komet mohlo povstat pouze z úradku a rozhodnutí vědoucí a vševědoucí bytosti´ uvádí v závěru svých Principií a pokračuje: ´Jestliže je každá stálice středem systému podobnému našemu, musí celek nesoucí znaky téhož cíle být jistě podřízen jednomu jedinému vládci´“. Newton se také velmi věnoval studiu Bible. Znal Bibli doslova a pokoušel se z údajů, které v ní našel, vyčíst budoucnost. Tak při počítání času, kdy Židé opět vstoupí do Zaslíbené Země došel k roku 1948, kdy stát Izrael byl skutečně založen.

Stále je zdůrazňovaná závislost teologie a filosofie. Proč? Přece Bibli a Evangelium je nutné zpracovat a promýšlet. Je však filosofie oním správným partnerem? Přišla renesance, nový typ myšlení. Proti staré představě, že Slunce obíhá Zemi nastoupil nový pohled, že Země obíhá okolo Slunce. Toto vyslovil Mikuláš Koperník a církev byla ostře proti. O osmdesát let to později potvrdil Johannes Kepler. Přišel Galilei a ukázal v dalekohledu, jak např. Jupiterovy měsíce obíhají kolem Jupitera. Menší tělesa obíhají okolo tělesa těžšího. Dělal pokusy, měl nové poznatky. Ty se neshodovaly s názory antické filosofie. Církev katolická však z toho, co říkalo Evangelium nedokázala udělat komplexní pohled, proto svou nauku doplňovala tomistickou filosofií. Ta byla odvozena z Aristotelovy filosofie. Přesto, že Galilei dokazoval svoje tvrzení pokusy, byl donucen přestat hlásat svoje poznatky. Církev si chtěla zachovat svou pozici, ale udělala si ostudu. Dříve byl zájem o náboženství, ale spor s Galileim podpořil ateistický postoj a náboženství se stává věcí tradice. Nové problémy jsou řešeny pomocí teologicko-filosofických "plomb". S tím zřejmě souvisí ustavičný pokles a neschopnost řešit problémy a neschopnost návratu k obrodě. JK říká; „Eliáš přijde a napraví vše". Jistě, nebude to Eliáš osobně, jako jim nebyl Jan Křtitel, ale eliášovský typ. Musí to být "samouk" (je to kompetence člověka) a zřejmě také trenér, který bude schopen vychovat další eliášovské typy, aby nedošlo opět k poklesu.

Často jako výmluvu můžeme slyšet „nedá se vše změřit nebo zvážit“. Když se podíváme na texty evangelia zjistíme, že při kázání o klíčových věcech používal Ježíš podobenství (modely) stejně, nebo podobně, jak je to dnes běžné v přírodních vědách. Podobenství (modely) neblokují příjem nových a vyřazení špatných informací nebo znalostí a umožňují stálý růst. To by ale znamenalo, že přírodní vědy „objevily“ metodiku, která už vlastně byla objevena, ale nebyla používaná a tudíž byla „zapomenuta“. Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Proč? Právě proto, že posluchači byli slepí a hluší. V soukromí, všechno učedníkům vykládal. Podobenství mohly jednak někoho probudit, aby se nad věcí zamyslel a jednak pomocí podobenství docházelo k třídění posluchačů. Jak je to s námi? Některá podobenství máme vysvětlená, jiná ne. Čili, my jsme asi někde mezi. Podobenství v lidech mohla probudit zvídavost, jako je to u malých dětí, pokud jejich myšlení ještě není výchovou, nebo školou zmrzačené. Příkladem nám mohou být texty „Děti, takovým patří nebeské království“ (Mt 18,14), „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského (Mat 18,3), „Petr chodí po vodě“ (Mt 14, 22-33) a nikdo to nechce zkusit po něm, ani on sám ještě jednou, co by udělalo každé dítě, „Varujte se kvasu farizejského a saducejského“ (Mat 16,6), „…dejte jim vy jíst“ (Mk 6,37, Lk 9,13, Mt 14,16) a nikoho z učedníků nenapadne, že by někdo z nich mohl rozmnožit chleby, „nemohli uzdravit chlapce“ (Mt 17, 14-21).

Podobenství jsou také zapečetěná. Potřebujeme rekonstrukci evangelia a na to, abychom věděli, že jsme na správné cestě potřebujeme doklady i během rekonstrukce „Vám je dáno znát tajemství Božího Království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli, slyšíce nechápali“ (Lk 8, 10). Proto první požadavek ve vztahu vůči Bohu, je naučit se pořádně myslet. My máme myšlení po mnoha stránkách deformované. Připustíme-li, že Bůh existuje, pak s ním musíme hrát poctivou hru a nezavírat před nejasnými problémy oči a umět říct „nevím“.

Evangelium je dokument, který obsahuje závažné informace. To je jasné hned při prvním seznámení se s Biblí. Přitom nesmírně důležitá věc je, zda-li se mi dostal do ruky správný překlad, protože nesprávně přeložený text blokuje pochopení Ježíše. Jako příklad uvedu jeden příklad za mnohé, verš Mt 16,23, který je překládán jako „jdi mi z očí satane“, nebo „jdi za mnou satane“. Ukázkou tvůrčího přístupu při překladu evangelií je práce Claude Tresmontanta popsaná v knize Hebrejský Kristus, Jazyk a stáří evangelií. Zdá se, že díky jeho výzkumnickému přístupu se dopracoval řady objevů zásadního charakteru. Dovolím si citovat z této knihy: „Kolem Pána se shromažďoval zástup nebo spíš zástupy lidí, kteří neuměli číst ani psát, aby ho sledovali a poslouchali. Pán měl však rovněž vzdělané žáky (jedním z nich je autor čtvrtého evangelia), kteří uměli číst a psát, kteří byli lidmi Knihy. Je zcela vyloučené, že by si tito žáci, kteří uměli číst a psát a trávili svůj život studiem svatých knih, nečinili poznámky, že by si písemně nezaznamenávali a neuchovávali to, co Pán říkal a dělal, protože písemně zaznamenávány a uchovávány byly i výroky předchozích proroků a protože pro své vzdělané žáky, ale i ty ostatní, představoval Pán někoho nepoměrně většího než pouze jednoho z dosavadních proroků. Tím spíše bylo nutné bezprostředně zaznamenávat to, co říkal, čemu učil a konal. Opačný předpoklad je nesmyslný a nepřípustný…. Podrobné zkoumání variant tří překladů, jimiž jsme se zabývali, zkoumání různých řeckých slov, jichž Matoušovo, Markovo a Lukášovo Evangelium používá při překladu jednoho a téhož hebrejského slova, dokazuje, že v pozadí těchto tří řeckých textů existovaly tři písemné záznamy v hebrejštině. ….. Lingvisté postupují stejně jako zoologové a paleontologové. Jedině srovnávací metoda nám umožňuje zabývat se dějinami jazyků. U všech v současnosti známých metodicky zkoumaných jazykových skupin je možné různé jazyky téže skupiny vzájemně porovnat na základě toho, že předpokládáme existenci prapůvodního, počátečního jazyka, jemuž Němci říkají Ursparche. ….Abychom mohli tvrdit, že existoval původní společný prajazyk, Ursprache, potřebujeme k tomu nalézt ve srovnávaných jazycích specifické rysy tohoto jazyka, pokud se ještě uchovaly. …..Hypotéza o textech psaných původně hebrejsky, které tvoří podklad čtyř evangelií, se jeví jako opodstatněná, a dokonce nepochybná, neboť pouze ona nám dokáže objasnit údaje, které máme k dispozici a které představují čtyři evangelia, jak je známe dnes, kdy je můžeme číst v řečtině. Opačné hypotéze dlouhé ústní tradice, dlouhého ústního hlásání radostné zvěsti, jemuž mělo předcházet pozdější písemné zaznamenání čtyř evangelií, dává už více než sto let přednost většina exegetů. Nám se tato hypotéza jeví a priori jako nesmyslná, vezmeme li v úvahu společenské prostředí, v němž Pán žil a učil. ….Dokud nebude v Pelle nebo jinde nalezen hebrejský rukopis některého z evangelií, který tvořil základ a podklad řeckého překladu, jež máme nyní k dispozici, bude vždy možné popírat existenci těchto hebrejských rukopisů…. Existuje-li v evangeliích jednota v učení a myšlení až dokonce na molekulární úrovni, je to způsobené tím, že jde o jednotu ve zdroji informace. Je to tím, že zdroj informace je jediný. Není to množství církví, jež by ze sebe produkovaly evangelia. Množství církví tu naopak přijímá stejnou zprávu, stejnou informaci. Církve však samotným zdrojem informace nejsou (jak tvrdí oponenti)“…… Čtyři evangelia jsou nepochybně doslovné překlady dřívějších hebrejských originálů. Tyto originály tvořily každodenní poznámky, které si zapisovali někteří vzdělaní žáci rabiho Ješui. …. Čtyři svazky původních poznámek jsou jednoznačně soudobými záznamy tehdejších událostí. Jejich řecké překlady nemohly vzniknout o mnoho později, protože bratři z nejstaršího křesťanského společenství, které vzniklo v Jeruzalémě, měli naspěch, aby co nejdříve seznámili s radostnou zvěstí řecky mluvící bratry ve středomorské diaspoře“. Výsledky bádání Claude Tresmontanta, které jsou (podobně jako to bývá v případě přírodních věd) stále hypotézou podpořenou silnými argumenty by měly vyburcovat současné překladatelé k přehodnocení svých metod. Opět se vnucuje otázka, jak je možné, že za 2000 let nemáme správný překlad Bible. Nezávisle na Claude Tresmontantovi pražský kněz Bohumil Bílý několik let upozorňoval na to, že bychom měli mít provedenou rekonstrukci katecheze Pána (viz např. Království Boží versus Království nebeské). Pak místo originální katecheze máme proto nyní tradované deformované nauky mnoha křesťanských církví a pro nedostatek svědectví dle Ježíše Krista, je nutné svědectví mučedníků. „Buďte svědky…“ znamená, že nestačí o JK hovořit, vykládat, ale dělat skutky JK (viz Jan 5,31 - „Svědčím-li sám o sobě mé svědectví není právoplatné“). To ale také znamená, že i my máme být svědky. Každý může žádat doklad (Jan 10,37). Církev i evangelia jak je známe, jsou svědectví lidí. JK říká, že svědectví lidí je na nižší úrovni (Jan 5, 33-36). JK má skutky, svědectví Otcovo, svědectví dvou tj. Otcovy skutky + JK. Každý by měl žádat církev o svědectví Otcovo.

Nebojme se revolučních myšlenek. Žádejme ale jejich potvrzení. Nutný je ovšem poctivý přístup. Často žijeme ve strachu z milujícího Boha. Bůh chce, abychom byli iniciativní, abychom ve svém křesťanství rostli, abychom se maximálně podíleli na své spáse. Bohužel nás pak k tomu musí „tlačit“ a často i nepříjemným způsobem přes utrpení. Je velice důležité přitom znát a umět rozlišit kompetence člověka a kompetence Boha. Tam, kde si můžeme věci ověřit sami, nebo na to, co je v naší kompetenci, doklad od Ježíše nedostaneme, ale kde si to ověřit nemůžeme, Ježíš je ochoten doklad dát (Mt 9, 2-8, Mk 2, 3-12, Lk 5, 17-26). Je jenom logické, že svědectví bez dokladů není právoplatné - „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné…“ (Jan 5, 31-32), nebo „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi… Jestliže je však činím, věřte skutkům…“ (Jan 9, 37-38). Jistě, Ježíš připouští „svědectví Janovo“ (Jan 5,33-36) t.j. svědectví nižší úrovně, „aby byli spaseni“. Jenže tehdy byla jedna „oficiální církev“ a dnes jich máme stovky. Na argumenty opozice:„Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé“ Ježíš odpovídá: „ve vašem Zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě a svědčí o mně také Otec, který mne poslal“ (Jan 8, 13-18). Musíme si uvědomit a nezavírat nad tím oči, že dnešní církve (a také jiná náboženství) svědčí sami o sobě, bez dokladů. Povinnost Ježíšova učedníka je chovat se jako „výzkumník přírodovědec“, nezavírat oči před nepříjemnými texty a prokazovat platnost Evangelia v plném rozsahu, prokazovat, že nepomine čárka ze Zákona. Logicky vzato, nauku kterékoliv křesťanské církve lze odmítnout, protože církve nemají doklady, skutky JK. Jejich svědectví je svědectví lidí. Podobně výroky Evangelia a Bible, i když jsou pravdivé, nejsou závazné, protože rukopis sám o sobě je svědectvím dokumentu "psaného, ale bez razítka". Stejně tak dvoutisíciletá tradice potvrzující jejich pravost je svědectvím lidí. I kdyby dnes žil někdo, kdo viděl Ježíšovy zázraky a svědčil by o nich, bylo by to svědectví lidí. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné. Zejména pokud někdo nám něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce. Bez dokladů JK nemůže být jeden ovčinec. Katecheze bez dokladů je dobrá půda pro falešné proroky a sekty a zákonitě se uzavírá vůči kritice a odvolává se na autoritu ("Ty musíš věřit..."). Můžeme s jistotou vyloučit, že text „Služebník, který zná vůli pána, a přece není hotov podle jeho vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více“ (Lk 12, 41-48) se nás netýká?

Lidé jsou často postaveni do různých situací, ve kterých nejsou spokojeni, nebo jsou dokonce nešťastní. Jsou to nemoce, nouze, nezdary či rodinné tragédie. Někdo si klade právem otázku, proč? Někdy si problémy člověk zaviní sám, jindy jejich řešení je mimo sílu postiženého. Když se vyskytnou problémy, měli bychom je řešit. Někdy postižený ztrácí víru, jindy to trpělivě snáší. Častokrát se u některých nemocných lidí objevuje ochota snášet utrpení např. za duše v očistci. Jsou přesvědčeni o tom, že mají víru dobrou, kvalitní. Běžná reakce církve na utrpení je podobná. Kdyby někdo šel za představitelem církve se žádostí „uzdrav mne", tak by byl velmi pravděpodobně „poučen" o „neoprávněnosti" žádosti. To, že v Evangeliu jsou výzvy typu „uzdravujte nemocné, malomocné očisťujte, křiste mrtvé…“ (Mt 10,8), „Ó pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho mám být ještě s vámi?“ (Mt 17,14-20), nebo „O cokoli byste poprosili v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synovi“ (Jn 14,13) nikoho nezneklidňuje. Přitom text Mt 17,14-20, který je tvrdou kritikou učedníků, je také kritikou stávající církve. Kdyby někdo řekl oficiálním představitelům většiny křesťanských církví, že možná i jich se týká to „pokolení nevěřící a zvrhlé", špatně by zřejmě pochodil. Kdyby někdo citoval text Mk 16,18, nebo Jn 10,37-38 „nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi", nebo se dovolával uvedených příkazů dle Evangelia a které byly dány apoštolům (a tudíž platí i pro dnešní představitele), těžko odhadnout dopad, jaký by jeho počínání vyvolalo. Pro mnohé dnešní věřící s tradičním přístupem je „nesmyslem" chtít si např. vyprosit uzdravení na základě slibů JK (Mt 21,22, Mk 11,24). Evangelium tedy slibuje lidem různé osudy a jim různé schopnosti, např. uzdravování (viz Mk 16), ale také např. posunu jak stromů (Lk 47), tak i třeba celé hory a pro začátečníka dosažení schopnosti realizovat to, co považuje za nutné (Mt 21=Mk 11). Jsou-li to plané sliby, pak je celé křesťanství nesmysl. Nebo to platí a pak je možné toto dosíci. Jak to, že to neexistuje? I o tom JK hovoří. Záleží na člověku, který čte Evangelium, aby si vybral mezi různými osudy: život, spjatý s potížemi (typ Smyrenský), život s ochranou bez potíží (typ Filadelfský pokud člověk vyslechne nauku JK a splní) až po schopnost účinné sebeobrany (např. typ Thyatirský). Stačil by jediný člověk na světě, který by jediným příkazem poslal nejen moruši nebo horu do moře, ale všechny rakety, tanky apod., pokud jsou v rukou teroristů. Podmínka je v tom, abychom se naučili správně číst, chápat a dodržovat nauku Ježíše Krista.

5M 28 (celá) slibuje úspěch a zdar po všech stránkách, pokud budou Židé plnit příkazy Mojžíšovy. My jsme si zvykli na utrpení jako na symptom správného křesťanství. Zapomíná se však na výrok JK „nepomine čárka ze Zákona“. Je to Mt 5,17-20, kde je gradace v NZ vůči Mojžíšovému Zákonu. Gradace v NZ je potvrzena výroky proroků. Předpovědi proroků jsou dnes akutní tím, že to, co proroci říkají, se začalo plnit (Izrael má svůj stát, odzbrojení začalo, národy se začali sjednocovat). Je to sice jen start, který ukazuje na možnost a dosažitelnost. Je ale nutné splnit další podmínky. Pokud nebudou splněny, vše se může zhroutit. Smutné přitom je, že církev(-e) hraje(-í) v tomto procesu druhořadou roli. Sjednocování církví, národů, politiků, proste všech skupin tak jak to pozorujeme dnes, nemůže přinést úplné vyřešení problémů. Sliby proroků jsou plně dosažitelné tím, co JK slibuje. Vůči 5M 28 přináší JK upřesnění. 5M 28 líčí situaci ve dvou výsledných stavech. „Buď budeš plnit, pak se budeš mít dobře, nebo nebudeš plnit, pak se budeš mít špatně“. JK slibuje ještě více. Např. uzdravení nemocných, kříšení mrtvých, rozmnožení chlebů, ochrana před psychickou manipulací, dlouhověkost, imunitu vůči nemocem. Původní rozdělení na dvě skupiny dobrých a zlých je dle JK rozděleno na více skupin, tvořících vzestupnou řadu (viz vzkazy církvím v Efezu, Smyrny, Pergamu, Thyatiry, Sardech, Filadelfie a Laodicie (Zj 1,10 – Zj 3,22). Analogicky fyzice, můžeme v evangeliu najít i další typy úrovní křesťanství. Určitý typ nám popisují obě podobenství o hřivnách. Jiný typ je v případě zmíněného svědectví Janova a Ježíšova (Jan 5, 33-36). Kdyby prvotní církev byla na úrovni thyatirského typu, tak by pravděpodobně chrám v Jeruzalémě stál dodnes, jako stojí daleko starší egyptské pyramidy. Na splnění slibů proroků je nutné mít parametry alespoň thyatirského typu. Pokud nebudeme dnes vyhovovat těmto požadavkům, lze předpokládat, že dojde k odvolání nabízené šance. Mohlo by dojít k podobnému poklesu, jako došlo v poapoštolských dobách, kde došlo k degradaci církve, protože nesplnila podmínky (Zj 2,5 – „pohnu tvým svícnem“). Takovýchto degradací bylo v dějinách více. Např. když Izraelité vycházeli z Egypta, vycházeli s vysokou kulturní úrovní. Izraelité nesplnili podmínky, došlo k degradaci. Do zaslíbené země vešli jako pastevci. V době renesance dochází v křesťanství ke střetu s reálným myšlením, konkrétně jde o střet s fyzikou (střet metafyziky Aristotelovy a Galileiho fyziky). Církev měla velkou moc, ale nesplnila požadavky doby. „Úspěšně“ umlčela Galileiho, ale tím dala do ruky zbraně opozici. Po dlouhé době byly spisy Galileiho a Koperníka vyjmuty z indexu, ale „bitva už byla prohrána“. Církev ztratila mnoho ze své prestiže. Pak zase byl dán na index Darwin a po čase zase vyjmut. Podobně spisy jezuity Teilharda de Chardin. A takovýchto zpoždění bylo mnoho.

Podívejme se na problematiku darů Ducha Svatého. V prvotní církvi byly časté. Dary Ducha Svatého patřili k standardnímu vybavení dobrých křesťanů. Postupně se ale ztrácely. Kdyby v církvi převládal přírodovědecký přístup, vyhlásila by „poplach“ a hledala příčiny, proč k tom došlo. Místo toho se časem objevily výmluvy a pseudozdůvodnění (např. že už nejsou třeba), abychom si nemuseli poctivě přiznat, že bychom měli mít skutky, nebo že to neumíme. Když se tradiční teologie opírající se o filosofii setká s problémem, se kterým si neví rady, obyčejně použije odkaz „to je tajemství“. „Učedník-přírodovědec“ si ale při čtení Bible všimne, že Ježíš slovo tajemství vůbec nepoužívá. Právě naopak. Ježíš nám říká, že pomocí Ducha Svatého můžeme postupně chápat Boží nauku bez omezení podobně jako známe rozvoj poznaní v přírodních vědách. Dále by „učedník-přírodovědec“ zákonitě pátral v Evangeliu, zda-li v něm nenajde odpověď na daný problém, nebo zda-li si ji na bázi Evangelia nemůže odvodit (přístup setníka z Kafarnaum). „Učedník- přírodovědec“ by si také všiml Ježíšův výrok „Eliáš přijde a napraví všechno“ (Mt 17,11). V první řadě to znamená, že je co napravovat. Také by si položil otázku „Kdy a za jakých podmínek přijde?“ Vzhledem k tomu, že Bůh respektuje svobodu člověka, je velmi pravděpodobné, že nepřijde, když o jeho příchod nestojíme a neusilujeme. Na druhé straně usilujeme a často se modlíme o věci, které jsou plně v kompetenci člověka. „Učedník-přírodovědec“ by Ježíšova slova, „každou čárku“ bral rozhodně vážně. Kdybychom měli alespoň jediného charismatika Eliášovského typu, který by uzdravoval nemocné, měl prorockého ducha, měl víru jako zrno hořčičné (se slíbeným vybavením), pak by prakticky všechny hlavní problémy (války, chudoba, kriminalita, rozdělení křesťanů, problém vztahu k jiným náboženstvím) zmizely. Dary Ducha Svatého jsou analogické s dary přirozenými. Ovšemže nikdo nemá na ně nárok, Bůh dává komu chce. Tím ale není řečeno, že by Bůh někomu dal a jinému stejně kvalitnímu nedal. Tvůrce má právo stanovit pravidla udílení darů. Ty stanovil podle svého rozhodnutí, ale je to stejné kritérium pro všechny.

Běžně se říká, že víra je dar. Pak ale proč jiní nevěří? Např. často prosíme o dar víry a přitom v Evangeliu nenajdeme jediný Ježíšův výrok, který by potvrzoval to, že víra je dar. Bylo by jenom nelogické, že Ježíš učedníkům vytýkal malověrnost, nedostatek víry, nebo to, že by měli mít víru (živou a rostoucí) jako zrno hořčičné. Závisí snad víra na tom, kde jsem se narodil, v jaké rodině ap.? Domysleli jsme případy „Setníka z Kafarnaum“ (Mt 8, 5-10), „Krvotoké ženy“ (Mt 9, 20-22), „Kananejské ženy (Mt 15, 28)“, kteří jsou chváleni za víru. Apoštolové nebyli za víru chváleni. Na začátku je dar (viz např. Petrovo vyznání „Ty jsi Mesiáš Syn Boha živého“ (Mt 16, 16-17), ale kvalita víry závisí na tom, jak s tím darem hospodařím. Setník z Kafarnaum kvalitně vyhodnotil to, co viděl a slyšel. Podobně „Krvotoká žena“ a „Kananejská žena“. V Mt 17,17 a podobně jako v Lk 9,41 („Učedníci nemohou uzdravit kluka..“) je Ježíšova reakce: "…Ó lide nevěřící a zvrácený, dokud vás mám ještě snášeti?…". Kdyby víra byla darem, pak jakým právem jim to Ježíš vyčítá.

Evangelium upozorňuje na nutnost vytvoření parametru fronimos. Ten lze ukázat na defraudantovi („nevěrný správce“ - Lk 16,1-13), „hadu“ a „družičkách“ (Mt 25,1-13) . Neměli bychom se ale nechat zmást různými překlady termínu fronimos, který je uveden ve všech textech, ale různě překládán. Defraudant je vinný, ale nelze jej potrestat, protože nejsou důkazy. Podobně promyšleně by měl jednat člověk, který čte Evangelium, nebo ten, který vidí, jak JK dělá zázraky a domýšlí svoje jednání, jako setník z Kafarnaum. Ten vidí analogii mezi jednáním sobě podřízených vojáků a sebe vůči JK. Krvotoká žena, která nemohla jít za JK přímo, pozmění způsob žádosti. Syrofeničanka neprosí, ale "tluče" a jedná, aniž by věděla o příkazu "tlouci". Zřejmě neznala podobenství o neústupné vdově (Lk 18,1-8) a přesto jednala dle instrukcí JK. Oni jsou za to chváleni. Je to jejich zásluha, pomůže jim to zvětšit dary (Mt 25, 14-30, Lk 19, 11-27) podle zásady „kdo má, bude mu přidáno“. Podobně dle „kdo nemá, bude mu vzato i to co má“ bude člověku odňat výchozí dar, který člověk nevyužívá. Toto je kompetence člověka, aniž by k tomu potřeboval „pomáhající milost". Na to se bohužel zapomíná. Další věc je problematika „člověk a hmota“. S hmotou člověk musí hrát fair hru a ta ho naučí být fronimos a pistos. Tyto dva základní parametry pak mohu použít ve vztahu vůči Bohu. Duch je v koexistenci s hmotou. Duše spolupracuje s tělem. Tělo vykonává spoustu věcí, dává mi mozek. Je otázka, jak to bude po smrti. Je možné, že se otevřou nové paměti, které jsou zatím skryté. Koexistence duše s hmotou může být analogická koexistenci člověka s Ježíšem. Člověk je postavený do přírody. Ta má svoje zákony a já musím tyto zákony respektovat. Bůh „udělal“ přírodu a člověk má možnost si vybrat, co mu Tvůrce nabízí. Jenže já mohu mít „svůj názor“ a ten ponese svůj efekt (např. problematika vynálezce perpetuum mobile).

Křesťanství se hlásí k Bibli, ale není "jeden ovčinec", je mnoho konfesí. Jak je toto možné? Důvodů je víc. Nový Zákon je soubor, který sám dává najevo, že není úplným zdrojem. Přesto je zdrojem informací pro všechny konfese křesťanství. V Novém Zákoně jsou rozpory. Tyto neumožní vytvoření ucelené nauky. KB (Království Boží) není KN (Království nebeské), rodokmeny JK se liší, KJK (katecheze JK) je v mnoha případech v rozporu s katechezi sv. Pavla. Když jsou v Novém Zákoně odchylky od původní nauky JK, je nutné (jak říkal B. Bílý) najít originální nauku JK. Totéž platí i pro jiné křesťanské církve. Čtou NZ, něco si vezmou, ale jenom část, protože tam jsou rozpory, nemají ucelenou nauku, vyberou si pouze některé části NZ, ty doplní a dostanou soustavu, kterou pak hlásají. Tento výběr z NZ, umožní vytvořit soustavu, která je věcí tradice dotyčné církve. Pokud by chtěl někdo použít celý soubor informací NZ, tak neuspěje. V NZ vidíme jednak popsanou katechezi JK a jednak skutky, které popisují jednání apoštolů, jak správné, tak špatné. Např. v Evangeliu učedníci odmítají předpovědi smrti JK. Skutky apoštolské líčí chování apoštolů, které není v souladu s naukou JK. Existují rozpory mezi naukou v epištolách a katechezi JK. Ale i jednotlivé evangelia se také rozcházejí (např. rodokmeny JK se liší). I když vybereme pouze zprávy o tom, co JK učil, i ty se rozcházejí. Užití termínu KB a KN ve stejné situaci je dokladem různých zápisů. Dle Matouše setník z Kafarnaum hovoří s JK osobně, dle Lukáše setník posílá posly za JK. Proto nelze jednoduše z NZ vytvořit jednolitou nauku. Proto je třeba provést analýzu NZ. Pokud zápis Evangelia, jak jej známe, je ale Boží záměr, je to velká výzva pro „učedníka-přírodovědce“. Možná, že Evangelium je psané jako programová učebnice a člověk pochopí Evangelium podle zásady „nebude učit bratr bratra“. Navíc je to kniha zapečetěná, kde si lidé musí rozpečetit určité oblasti. Např. JK vysvětloval celé kázání (Mt 13) pouze učedníkům. Lidem (zástupům) JK říká po sledu podobenství bez vysvětlení. Text Evangelia vysvětluje jenom některá podobenství. My jsme tudíž něco méně než učedníci. Není vše vysvětlené a je to pro nás výzva "nauč se pochopit katechezi JK a staneš se učedníkem“. Ale to znamená provést rekonstrukci katecheze JK a pak experimentálně heuristicko-katecheticky porozumět JK. Dá se odvodit, že plnohodnotné Dary Ducha Svatého nebudou dány těm, kdo neznají dobrou nauku a také těm, kteří zůstávají u dobře přijaté první hřivny a nejsou schopni rozvíjet svoje poznání, tj. jsou jako učedníci, kteří měli uzdravit všechny nemoci, ale neuzdravili „Pokolení zvrhlé a nevěřící“ (Mt 17,17).

V současné době se hodně mluví o evangelizaci. Je to ale správný název, když místo Evangelia se podává výklad katechizmu a hlásá se deformovaná dogmatika. Témata i didaktický sled "evangelizace" se neshodují s Evangeliem. Nebo co se týče řešení problematiky pokání, pokání je Metanoja, kterou dělá podle potřeby každý sám a ne podle toho, co je nařízené. Můžeme se modlit společně, ale každý sám za sebe, za to, co nás „pálí“, co je aktuální a ne, co je vybráno. Církev musí nejdříve sama udělat nápravu a pak hýbat s lidmi. A ne začínat hýbat s lidmi a přitom sama není v pořádku. Je spousta přírodovědců, kteří by mohli svědčit z vlastní zkušenosti, jak je škola špatně připravila pro praxi nebo pro výzkum a jak změnou přístupu k práci, změnou pracovních návyků a také změnou způsobu zacházení s informacemi postupně dosáhli změny myšlení a rozmnožení počátečních hřiven. Říká se o obnově církve. Jenže je potřeba náprava a ne obnova. Po celou dobu křesťanství se „nejelo“ důsledně podle Ježíšova Evangelia. Vzhledem k tomu, že to je v kompetenci člověka (lidí), musí to udělat a čeká to na někoho z lidí („Eliáš přijde a napraví vše“….(Mt, 17,11)). Lze odvodit, že Eliáš, rsp. eliášovský typ musí najít vše, co musí opravit, pak to musí umět opravit, připravit řízení a přechod do vyšší soustavy. Bůh sám mu řešení nedá. Musí ho najít sám. Sám eliášovský typ, který nedokáže vychovat další eliášovské typy, by vychoval pouze „elizeovský typ“ a to by nestačilo např. na nastartování a udržení Božího Království. Proč Bůh neopravuje Církev? Oprava je zřejmě kompetence lidí!

Člověk se v životě setkává s mnohými „božími vzkazy“. Proto by si měl klást otázku po obsahu: „Jak vypadá život po smrti, jaké informace o Bohu (bozích) mám, bozích, jaké jsou Boží příkazy a sliby, jak vypadá správná Bohopocta, existuje smlouva člověka s Bohem, jaké jsou povinnosti Tvůrce a povinnosti tvora, jaká je kompetence Boha a člověka?“. Pakliže existuje Boží vzkaz, pak je jeho znalost nutná a je také nutné potvrzení pravosti Božího vzkazu. Zázraky jsou nutnou součástí svědectví. Nelze uznat "svědectví svým životem". Není správné se dovolávat textu "milujte se, podle toho poznají, že jste moji učedníci". Láska mezi učedníky není dokladem pravosti nauky JK, ale je dokladem příslušnosti učedníků k JK. I když se někdo bude Evangelia dovolávat, ale nebude mít skutky, není zaručeno, že Evangelium správně vykládá. Je mnoho křesťanských církví, které se odvolávají na Evangelium (zejména na sv. Pavla) a učí různě. Požadovat oprávněnost nauky či výroku je nutné. Zejména pokud nám někdo něco slibuje, nebo nám něco nabízí a za to od nás něco chce (Jn 10,37-38). Ovšem že nikdo z lidí nemá nárok na kontakt s Bohem. Pokud nám Bůh něco nabízí a chceme, aby nám dal to, co nabízí, musíme dodržet jeho podmínky. Musíme se přizpůsobit, abychom byli schopni Boha pochopit a splnit jeho požadavky.

Je zřejmé, že u kvalitního přístupu není správné se obracet pouze k bohu či božstvům toho náboženství, ve kterém jsem vyrostl. Měl bych mít doklad pravosti náboženství. Nestačí subjektivní zážitky lidí, kteří se např. vracejí do minulých životů. Je nutné mít objektivní doklady, které mají hmotné projevy, v našem případě Ježíšovy zázraky. Náboženství zpravidla slibuje a nabízí. Proto je nutné najít správná (nebo správné) náboženství, která něco slibují a jsou to také schopny dát. Člověk by si měl mezi náboženstvími vybrat, pokud chceme hovořit o plnohodnotném náboženství. Pokud se někdo chce spokojit s nižším efektem, navíc nezaručeným, musí dodržovat náboženství, které si on sám vybral, nebo ponechal z dětství. Chce-li člověk najít plnohodnotné náboženství, musí je umět rozeznat a vybrat si ho. Mnohá náboženství slibují, nemají však jasný doklad pravosti. Proto člověk sám musí umět rozeznat. Subjektivní zážitky jako doklad neplatí. Otázku správného náboženství nelze řešit náboženskými válkami a také se to nevyřeší současným ekumenismem, společnými bohoslužbami, společnými modlitbami ap. Vezměme např. buddhisty a křesťany. Pak to, co je na obou stranách kvalitní, by se tím zmrzačilo. Na obou stranách by přestali lidé to své náboženství brát vážně a začali by ho brát nekvalitně. Tady musí být „souboj“ bohů, jako v případě Eliáše. Aby náš Bůh „válčil“ s bohy jiných náboženství, tak musíme nejdříve vyřešit naše problémy mezi křesťany, pak mezi křesťany a Židy, mezi křesťany a muslimy. Např. vzkřísí se Mohamed a proti němu bude někdo vyučen Ježíšem. Čili eliášovský způsob řešení. Židé musí uznat, že udělali chybu s Ježíšem. Že špatně mysleli a myslí a proto udělali chybu s Ježíšem.

Je zřejmé, že nauka církve nemá doklady. Dříve byli boje s kacíři, dneska děláme společné bohoslužby s jinými denominacemi. Přitom jsou vedle sebe stavěny nauky, neví se, která je správná a nikdo nehledá tu správnou. B. Bílý: „Ekumenismus křesťanů nesmí hledat společné řešení, ale musí hledat správné pochopení Evangelia. Třeba uskutečnit tvrdý dialog u kulatého stolu s jednou židlí volnou pro Ježíše a na řešení požadovat doklad. Rozhovor s jinými náboženstvími nesmí být hledání společného řešení, ale hledání pravého náboženství. Mezi křesťany roste ekumenismus kompromisní, který vychází z toho, v čem se strany shodují a zavírají se oči nad těmi problémy, kde se obě strany liší. To vede jak k degradaci diskuse, tak ke vzniku polovičatého postoje a nakonec k slepotě. Jsou opouštěny názory, které mohly vést k lepšímu porozumění. Správný je ekumenismus kritický, kde obě strany jsou kritické k nauce druhého i k jeho kritice nauky vlastní. Obě strany musí počítat s chybami na obou stranách, nesmí přijímat názory druhého bez kritiky. Proto prosí o pomoc Ducha Svatého a snaží se vycházet z Evangelia a chtějí doklady ze strany Boží, tj. o svědectví skutky, které Ježíš nabízí (Jn 10,37)“.

Je nutné si uvědomit, že náboženství ovlivňuje orientaci, myšlení a vývoj osobnosti. Jasně je to vidět, porovnáme-li křesťana a muslima. Oba se obracejí k jednomu objektu (JK / Mohamed), mají různé postoje. Křesťan vidí JK jako jediného representanta Boží nauky a Mohamed je bludař. Mohamedán v JK vidí pouze proroka, který je vůči Mohamedovi na nižší úrovni. Hlavním representantem je Mohamed. Kdyby někdo chtěl spojit křesťanství a islám, měl by vůči JK i Mohamedovi dva různé pohledy, které se vylučují. To by mohlo vyvolat vznik buď psychické slepoty, ztrátu rozlišovací schopnosti, nebo deformaci obou souborů informací, případně odmítnutí obou nauk.

Velkým problémem je "boj proti zlu". Svět je skutečně ohrožen. Nebezpečí se nezmenšuje. Ohniska napětí nemizí. Spíše počet ohnisek se zvětšuje, vznikají různé druhy nebezpečí. Terorismus se rozmáhá a recept na jeho vymýcení prý neexistuje. Ukazuje se na ty zlé, není však nabídnuto správné řešení. Jenže Evangelium nabízí, že s originální katechezi JK a s doklady lze dosáhnout klidu ve světě.

Podívejme se na otázku kompetence lidí (nebo někoho z lidí) a kompetence jen a jen Boha. To co je v kompetenci někoho z lidí, může dosáhnout kdokoliv z lidí. Mohli bychom přejít na typ „filadelfský“ a být ochráněni anebo na jiné typy. Apoštolové během pobytu s Ježíšem nechápali a odmítali některé prvky nauky (viz předpovědi Ježíšovi smrti) a po seslání Ducha Svatého také nedodrželi mnoho Ježíšových instrukcí, např. nešli do misií. Přitom měli dostatek moci (viz. usmrcení Safíry a jejího muže, vzkříšení Tabity apod.). Štěpána ale nevzkřísili. Na prvním sněmu byly problémy kvůli křtění pohanů. V Evangeliu jsou popsány jasné odchylky od katecheze JK. Ježíš nezasahuje, protože je to kompetence lidí nebo alespoň někoho z lidí. Ježíš říká: “Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné a řekli byste moruši (nebo hoře) …. poslechne vás.. “. Je to možnost pro každého člověka. Je nepravděpodobné, že by Ježíš nenechal člověka dotáhnout věci úplně. To, co je v kompetenci někoho z lidí, může dosáhnout kdokoliv z lidí, když půjde do důsledku.

Co způsobilo deformaci křesťanství a odchylky církevní katecheze od původní katecheze JK, které se táhnou celou historii? Hlavní příčinou byla psychická slepota a s tím související postoj „vidíme“. Slepota je parametr, který je v přírodních vědách dobře znám. Bohužel v křesťanské katechezi je opomíjen a přitom patří ke klíčovým. To, že existuje psychická slepota je běžně známé a každý slyšel o “profesionální slepotě”. Kolikrát člověk řekne: „Jak jsem to mohl nevidět”. A co slepá skvrna v oku? Vůbec si ji neuvědomujeme a přitom se dá dobře detekovat. Právě slepá skvrna nám může být modelem, kolik psychických slepých skvrn můžeme mít. Vědec při výzkumu se chová jako slepec. Zkouší, vylepšuje a mockrát o věci přemýšlí. Je to otázka vývoje a také v náboženství člověk může růst, pakliže bude chtít. “Slepota” (myslí se tím psychická slepota) je v náboženství velice vážná věc. Otázka slepoty souvisí s problematikou hříchu, utrpení a dosažení úrovně křesťanství. Je třeba domyslet to „Otec ukazuje Synovi skutky …“ (Jn 5,20). Právem si můžeme položit otázky typu „Je slepota popsána v Bibli? Co Bible říká o slepotě?“ Je dobře znám Ježíšův výrok „Kdybyste byli slepí, hříchu byste neměli, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto váš hřích trvá” (Jn 9,41). Izaiáš také varoval: „dělejte, že jste slepí a oslepnete”. Tudíž velmi důležitou roli zde bude zřejmě hrát zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Dalším Ježíšovým výrokem je „Když slepý slepého vede, oba spadnou do jámy” (Mt 15,14). Co z těchto výroků můžeme odvodit? V první řadě, že za to, že jsme slepí, si můžeme sami. To není libovůle Boha, ale je to naše kompetence a my jsme si to vlastní lehkomyslností, lajdáctvím, nebo zavíráním očí způsobili a Bůh to za nás nespraví. Nutno poznamenat, že s problematikou “slepoty” úzce souvisí problematika “vidění”. Slepý člověk má sníženou zodpovědnost, nemá hřích i když koná nesprávně. Z toho můžeme odvodit, že člověk psychicky slepý sice nemá hřích, ale trampot se tím nezbaví. Problematiku slepoty je třeba brát velice vážně. Měl ji i sv. Petr a ostatní apoštolové a to bychom si moc fandili, kdybychom tvrdili, že my ji nemáme. Pro nápravu církve je nutné znát problematiku slepoty. Nutná věc také je ukázat člověku, kdy má nesprávné názory. Slepí vedoucí církve nemohou vésti vidící. Církev slepců nemůže mít dary. Kdyby byli posluchači kritičtí, tak by nekvalitně učící církvi nemohli věřit. JK slepotu nevysvětloval a také nevysvětloval jak se dělá pokání. To bylo v kompetenci Jana Křtitele, předchůdce, tudíž někoho z lidí. Nyní je to také v naší kompetenci. Církev je zřejmě slepá a my jako členové církve s ní. V evangeliu sv. Jana Pán říká: “O cokoliv budete prosit ve jménu mém, dostanete… doposud jste za nic ve jménu mém neprosili” (Jn 14,12-14, Jn 16,24). Když se to církvi přestalo dařit, začala nad tím zavírat oči až oslepla. Problematika slepoty je také v tom, že čteme Evangelium slepě. Často nám to nic neříká a přesto nejsme tím vyburcovaní. Čteme ho, jako by bylo jasné. To je projev slepoty, která omezuje růst. Když budeme počítat se slepotou, můžeme mít daleko větší efekty a může také dojít u nás k rehabilitaci. Podmínka rehabilitace je počítat se svojí slepotou. Podmínkou Metanoja je připustit a uznat svoji slepotu. Pak ji mohu uvidět. Pak mohu mít důvod, motivaci k tomu tréninku seberehabilitace. Vzniká tady pozitivní motivace nutná k dělání Metanoja a poznání Boha. Jinak slepota přináší utrpení a snižuje úroveň pochopení Boha. Naštěstí Bůh to zařídil tak, že to přitom také snižuje zodpovědnost člověka . Bůh a hmota jsou partneři vždy féroví. S Bohem nemáme kontakt, s hmotou ano - fyzika. Je zde hmota, mamon, (Lk 16), na kterém může člověk najít svoji slepotu, tj. nevybavenost nebo nefér hru. Spravedlnost je fér hra. Pakliže mám rozeznat něco a nerozeznám, jsem pro danou situaci slepcem a to nezávisle na partnerovi a na způsobu vnímání. Např. čtenář čte text Evangelia a nerozumí mu. Řešení nepřináší kompromis, ale odstranění psychické slepoty. Dovolím si zde parafrázovat Ježíšův výrok na „Nejste jenom slepí, ale vy říkáte ‘vidíme’, proto vaše problémy trvají”. Uvědomujeme si, jak často jsme v minulosti a také v současnosti místo toho, abychom řekli „nerozumíme“ nebo jsme slepí, říkali „my to známe nejlépe, my ´vidíme´“?

Křesťan by měl mít zdravé sebevědomí s představou Boha, který je lepší než já, ale nabízí mi, abych stále rostl. Na tohle normálně člověk není zvyklý. Čili „já chci růst“ je jedna věc a druhá věc je „já musím něco dělat“ a také musím pozorovat sám sebe. Abych to mohl dělat, musím znát problematiku slepoty a slepotu v sobě najít. Proto je velmi důležitým faktorem problematika hříchu. Podle toho, jak se vůči hříchu zachovám, podle toho porostu, nebo ne. Proto by se měl křesťan naučit správně reagovat na hřích a chyby. Křesťan by měl toužit růst a ne toužit „být dobrý“. Musím na sobě vidět chyby, abych našel u sebe slepotu, v čem jsem slabý. Mým cílem by nemělo být touha po prvenství za každou cenu (viz mentalita Césara - „raději budu v poslední vesnici starostou než v Říme druhým“). Podobně, jako je to v dobrém vědeckém kolektivu. Lepší je být řadovým pracovníkem ve výborném výzkumném ústavu, než ředitelem ve špatném ústavu. Na to je třeba mít nový typ sebevědomí. Vadné sebevědomí je: „Já mám pravdu“. Zdravé sebevědomí by mohlo vypadat takhle: „Já chci znát pravdu a proto za tím půjdu. Já chci zjistit, kdo má pravdu“. Problém není v tom najít chybu, ale vytvořit si zdravé sebevědomí, které bude člověka otevírat vůči realitě, vůči pravdě, vůči Bohu. Problematika otevření se začíná tím „co chcete, aby druzí činili vám, čiňte vy jim“. To znamená, začnu být kritický vůči lidem a také vůči sobě. Mám-li požadavky, tak je nejprve začnu realizovat na sobě. Když uvidím, že to nejde, nemohu to chtít od druhého. Když uvidím, že to jde, ale nevzpomenu si v patřičný čas na to, pak musím odpouštět těm druhým. Bůh chce, aby člověk měl vlastní iniciativu (nelze vyloučit, že ta nabídka ze strany Boží může být i po smrti). Za živa by měl člověk mít zájem o Boha sám a nebýt závislý na druhých. V případě nejasností, měl by jít člověk do sporu s Bohem. Ne jenom prosit, ale měl by také „tlouct“. Nejenom kvůli tomu, že to je nařízené, ale také, že je to kompetence lidí. Jenže dříve než začne „tlouci na Boha“ musí mít jasno v tom, co je kompetence Boha a co je kompetence jeho. Bůh má určité nároky jako Tvůrce a člověk může Bohu rozumět. Je to podobná situace, jako když pracujeme s hmotou. Když rozumíme hmotě, známe její vlastnosti a zákony, hmota nám udělá všechno, co chceme. Nebudeme-li je znát, pak „neposlechne“. Nezdar znamená výzvu k posílení a rozšíření svého pohledu. Nevyslyšení od Boha není jenom otázkou „tlučení“, ale také výzvou, abychom si napřed udělali generální inventuru sebe samých. Pokud tu inventuru nebudeme mít udělanou a nebudeme vědět, co je moje kompetence a co bych měl dělat a nedělám, budu tlouci zbytečně. Když je zdravé sebevědomí, tak je to dobré. Když je nekvalitní sebevědomí (viz César), tak to vede k zavržení. Kdyby Pasteur, Faraday a jiní neměli zdravé sebevědomí, umlčela by je opozice. Zdravé sebevědomí je velice důležitý faktor a podmínkou maximálního osobního rozvoje. Ukázkou správného sebevědomí nám může být podobenství o vdově a soudci (Lk 18,1-8). Počítá-li člověk se slepotou a něco s tím dělá, má také zdravé sebevědomí.

Biologie nás připravuje na pochopení rozdílu mezi prvním typem života a věčným životem a umožňuje modelovat funkci Eucharistie. Fyzika, chemie a biologie a každodenní život nám umožňují nacházet souvislosti mezi jevy. Tím začínáme chápat podobnosti, modely a tím chápat podobenství. Chemie a hlavně fyzika nás učí vytvářet si komplexní obraz a učí nás pracovat s neviditelnou realitou. Ukazují nám, že existuje neviditelná realita, která se pozná pokusy a úsudkem a přitom jí přímo nevidíme. Pohled na světlo, kdy fotony jednou nutno chápat jako vlny, jindy jako tělíska, nás upozorňuje na problematiku dvojího pohledu, což je věc velmi důležitá při četbě Evangelia, kde nacházíme výroky, které jsou na první pohled v rozporu „nastav tvář“ proti „budou li vás pronásledovat, utečte“, nebo dokonce „dostanete moc nad pohany“. Podobně máme příkaz „nesuďte, abyste nebyli souzeni“(Mt 7,1-2) proti „neházejte perly sviním“ (Mt 7,6), nebo “suďte“…. Další výroky dvojího pohledu jsou „příkaz lásky“ (….) proti „kdo nemá v nenávisti…“ (….). Problematika dvojího pohledu na realitu nás asi upozorňuje na nutnost růstu osobnosti, na potřebu přechodu na vyšší stupeň, jako ve fyzice např. z klasické mechaniky na kvantovou mechaniku. Pohled na magnetické pole nás např. upozorňuje na omezenost našeho vnímání. Někomu se to možná bude zdát kacířské, ale podobně jako v přírodních vědách, křesťan by měl „experimentovat“ a hledat chyby a nedostatky ve své víře (ovšemže poctivě a fair play), aby našel co nejlepší vztah k Bohu a došel zaslíbení Bohem slíbených.

Co říct závěrem? Evangelium je sice nezaručený zdroj informací, ale umožňuje rekonstrukci informací a eventuálně jejich ověření. V Evangeliu jsou prvky, které platí obecně (např. Mt 16,1-3, Lk 16,1-13 + Mt 15,1-20, „běda faktory“ – Lk 12,39-48) a také výroky, které obsahují fakta, která je třeba dokázat. JK nabízí doklad, že „má moc odpouštět hříchy“ (Lk 5,20-25), „nečiním-li skutky svého Otce nevěřte mi“ (Jn 10,37). JK dokonce vybízí posluchače k vlastnímu ověření (Jn 10,38). Logicky vzato, i kdyby byla nauka církve úplně správná, není zde povinnost věřit nauce církve, dokud má pouze svědectví lidí. Pouze rekonstrukce katecheze JK umožní nalezení pravdivého souboru informací, se stejným obsahem jako originál katecheze JK. Rekonstrukce katecheze JK umožní přechod na kvalitativně vyšší úroveň podobně jako k tomu došlo ve vývoji přírodních věd a zejména fyziky. Katechismus není řešení. Pakliže jsem tvor Boží, hypoteticky mám nárok na nalezení dokladu. Bible je skutečně fantastická a heuristicky dobře napsaná programová „knížka“.

Odkazy

Thomas Bührke: Převratné objevy fyziky – Od Galileiho k Lise Meitnerové, nakladatelství ACADEMIA, 1999.

Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus, Jazyk a stáří evangelií, nakladatelství Barrister and Principal, Brno 2004.

Autor pracuje jako vědecký pracovník v Ústavu jaderné fyziky AV ČR a článek věnuje památce bratra a duchovního průvodce Bohumila Bílého (22. 9. 1921 – 28. 2. 2002), kněze a vynikajícího kazatele v kostele sv. Ludmily v Praze 2 – Vinohradech. Kromě částí příspěvku odvolávajících se na knihy Thomase Bührkeho a Claude Tresmontanta, zdrojem dalších částí byly záznamy z osobních rozhovorů právě s bratrem Bohumilem Bílým.